TAJEMSTVÍ MÉ MĚ MOŘÍ

aneb Kosmas a ještě další

Štěpán Blažek

Stav ke dni 15. 3. 2025

Text není hotov. Je třeba provést ještě řadu změn po stránce věcné i stylistické.

Žádný z mých závěrů lišících se od oficiálního výkladu našich dějin nemohou použít žáci a studenti při zkouškách.

Práce je zveřejněna ještě v nehotovém stavu kvůli mému věku.

Bude-li někdo v mé práci pokračovat, přeji mu hodně úspěchů. 

PROSÍM PŘÍPADNÉ ČTENÁŘE O TO, ABY NEROZESÍLALI NĚKTERÉ ČÁSTI TEXTU JINÝM OSOBÁM NEBO VLASTNÍMI SLOVY NEŠÍŘILI NĚKTERÉ MÉ MYŠLENKY. NA DRUHÉ STRANĚ NENAMÍTÁM NIC PROTI TOMU, KDYŽ NĚKOHO UPOZORNÍTE NA CELOU PRÁCI A PŘÍPADNĚ I NA NĚKTERÉ JEJÍ KAPITOLY.

Některé své názory publikované v této práci považují za velice pravděpodobné, některé za méně pravděpodobné. K těm druhým patří například to, že Dowinou spojenou s Rostislavem je pozdější Stará Kouřim – že "Kosmas" mínil Levým Hradcem opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany - že na Prokopa jsou pověšeny informace o Metodějovi – že kosti Podivenovy jsou kosti Metodějovy – že pozůstatky připisované Ludmile nejsou její – že "Kosmas" považoval za krále Vratislava I. a tento svůj názor pověsil na Vratislava II. - že tzv. Václav se stal archipresbyterem a v legendách vystupuje pod jménem Pavel - že Vladivoj byl synem Vojtěcha a že zahynul při vyhánění Boleslavem III. z Pražského hradu (že se neupil) – že i Slavníkovec Soběslav se stal s pomocí Boleslava Chrabrého českým knížetem pod jménem Boleslav III. (takže jsme měli Boleslavy III. dva) a že vydával mince se jménem své matky Adivy – že Boleslav III. stavěl trikonchu na Vyšehradě a že ji dal zbořit Spytihněv II. 

 Motta

"Každá shoda okolností je hodná pozoru," říká slečna Marplová, "koneckonců, vždy ji můžete zavrhnout, jestliže je to pouze shoda okolností." - John D. Barrow: Konstanty přírody, 2005, s. 77

"Podle tradice, nebo legendy, se Shakespeare nějak podepsal na anglickém zpracování některých žalmů v autorizované verzi anglického překladu bible za krále Jakuba. Tvrdí se, že je to patrné na Žalmu 46, jehož překlad byl sepsán v roce, kdy Shakespearovi bylo šestačtyřicet. Ten žák si totiž všiml, že 46. slovem od začátku žalmu je "shake" a 46. slovem od konce je "spear". Je to náhoda, nebo je v tom skrytý význam?" - John D. Barrow: Konstanty přírody, 2005, s. 73, 74

"Sledujete-li vyježděné koleje, nikdy se nedostanete na nová místa." Carlo Rovelli: Realita není, čím se zdá, 2018, s. 62

"Ale Einstein byl děsně chytrý, ne?" "Jistě. Byl nejspíš chytřejší než Bohr, nicméně Bohr měl v diskusích s ním navrch, protože měl jednu výhodu - měl pravdu." - Chad Orzel: Jak naučit svého psa fyziku, 2011, s. 147

ÚVOD

Proč se "moje české politické dějiny" od 9. až do počátku 12. století značně liší od od "českých politických dějin našich historiků"? Řada legend a kronik vztahujících se k tomuto období má alespoň v některých místech dvě vrstvy. Jedna vrstva, říkám jí viditelná, je psána s ohledem na zájmy Přemyslovců a zájmy církve. Z toho důvodu často neodpovídá pravdě. Druhá vrstva, říkám jí skrytá vrstva, uvádí často tato mírně řečeno úmyslná zkreslení, tvrději řečeno nestoudné účelové lži, na pravou míru. - Představme si, že by tyto dvě vrstvy psali novináři. Vrstvu viditelnou by psali novináři přisluhující mafii, v tomto případě přisluhující Přemyslovcům a církvi, druhou vrstvu by psali investigativní novináři. Ačkoliv by psali obě skupiny novinářů o tomtéž, výsledek by byl často naprosto jiný.

Můj příklad s novináři se liší od skutečnosti v tom, že zatímco novináři přisluhující mafii a novináři investigativní jsou dvě skupiny jiných lidí, v případě legend a kronik je jejich viditelná přisluhující vrstva a vrstva investigativní psána stejnými lidmi.

Legendisté a kronikáři skrývali své investigativní informace do různých hříček. Jim se věnuje první oddíl mé práce.

Informace sdělené investigativními legendisty (jejich pravdivější polovinou) o tzv. Václavovi objevil Zd. Dragoun. Napsal (2011, s. 182): "Liliovitý obraz mučedníka Václava nabírá tak některé stíny, doložitelné i v nejstarším legendárním pojetí. Poněkud dvojznačnou formulaci čteme o Václavovi v legendě Vavřince Montecassinského: ,Neboť neobával se nikterak smrti ten, který, jak kdosi praví, naučil se nevážiti života.'" [Nejspíš života cizího.] "Na stejném místě se dozvídáme, že Václav se po Boleslavově večerní hostině odebral do chrámu ještě v noci, což potvrzuje i legenda Crescente fide. Jak hodnotit tento jev, připomeneme-li si Kristiánův odkaz na biblické ,Každý, kdo zle činí, nenávidí světla.'?" Zd. Dragoun vidí, zřejmě správně, že zde legendisté skryli informaci o té stránce Václavova charakteru, která nebyla hodna budoucího světce.

Práce má tyto čtyři části.

I. JAKÉ RŮZNÉ ZPŮSOBY UŽÍVALI LEGENDISTÉ A KRONIKÁŘI, ABY SDĚLILI ZASVĚCENÉMU ČTENÁŘI PRAVDIVOU, ALE TAJNOU INFORMACI

II. LEGENDY A KRONIKY A JEJICH AUTOŘI. PODPISY AUTORŮ – Kapitoly jsou číslovány 1A, 2A... 7A1, 7A2... 17A.

III. MOJE PŘEDSTAVY O DĚJINÁCH VZNIKAJÍCÍHO ČESKÉHO STÁTU, ZDE S OMEZENÝM POČTEM DŮKAZŮ A INDICIÍ (Podrobněji ve IV. části)

Kapitoly jsou číslovány 1B... 99B

IV. MOJE PŘEDSTAVY O DĚJINÁCH VZNIKAJÍCÍHO ČESKÉHO STÁTU, ZDE S VĚTŠÍM POČTEM DŮKAZŮ A INDICIÍ, S NÁZORY HISTORIKŮ NA JEDNOTLIVÉ HISTORICKÉ UDÁLOSTI A S UVÁDĚNÍM ZDROJŮ

Kapitoly jsou číslovány 1C, 2C1, 2C2... 71C. Tento oddíl je obsahově stejný s oddílem III, ale většinou se problémům věnuje detailněji.

I. JAKÉ RŮZNÉ ZPŮSOBY UŽÍVALI LEGENDISTÉ A KRONIKÁŘI, ABY SDĚLILI ZASVĚCENÉMU ČTENÁŘI PRAVDIVOU, ALE TAJNOU INFORMACI

PROČ "KOSMAS", A NEJEN "KOSMAS", PSAL V KRONICE ČECHŮ HŘÍČKY

Zopakujme "Kosmovu" větu (I, 29): "Nesmím ani přejíti, co jiní, jak vidím, vynechali." A protože to, co jiní vynechali, nemohl napsat viditelně, skryl to do svých vynalézavých hříček. "Kosmas" by mohl podepsat slova, která napsal Dětmar z Merseburku (2008, s. 268): "V souladu se svým svědomím ti svěřuji věci pravdivěji, než by to dokázal jiný." A Dětmar ještě dodal: "Vím, že se ti nelíbí mnohé z toho, co jsem napsal." ----- Na několika místech své Kroniky Čechů píše "Kosmas" o pravdě. V I, 3 "Kosmas" napsal: "...chceme jen něco málo, ale pravdivého pověděti o tom, jaký byl onen první věk." V Počíná se omluva... u "Kosmy" čteme: "…užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist - neměli z toho nějakou škodu. Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom nicméně ve výtku pochlebenství a lži..." "Kosmas" by měl škodu, i kdyby psal pravdivě o dávné minulosti (např. o tom, že Přemyslovci přišli do Čech z ciziny). ----- "Kosmas" na jedné straně napsal, že chce něco pravdivého pověděti, a na jiné stránce (III, 46) napsal: "I když dobře to víš, měj rozum a neříkej pravdu." Chápejme to však v případě "Kosmy" takto: neříkej pravdu viditelně, skryj ji. Pro "Kosmu" vyvstala radikální otázka: Jak sdělit pravdu, když ji otevřeně napsat nesměl? "Kosmas" tento problém vyřešil tak, že skryl pravdu do hříček. Navíc si svou bezpečnost pojistil tak, že autorství svedl na již zemřelého děkana Kosmu. "Kosmas" skryl pravdu do takových hříček, aby je nerozluštila nepovolaná osoba, aby ji nerozluštilo třetí oko. V Počíná se úvod k proboštu Šebířovi... má "Kosmas" ke čtenáři prosbu: "...ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo." To však neznamená, že hříčky nemá rozluštit nikdo. Ve stejném Počíná se... je věta: "Pravá láska totiž nemůže míti nic vlastního, nic tajného nebo skrytého, čeho by nezjevila tomu, koho upřímným srdcem miluje." V Počíná se předmluva ke Klimentovi... u "Kosmy" čteme: "Najdeš tu leccos, co zasluhuje pohany a posměchu, i ulož to do paměti proto, abys to někdy přesně opravil." "Kosmas" si přeje, aby to, co musel ukrýt do tmy, bylo jednou vyneseno na světlo. V III, 59 napsal: "...poklad své učenosti vynes na světlo a tento můj neumělý spis pokládej za pouhou látku." ----- "Kosmovy" hříčky tedy nejsou jenom rázu literárního, ale především jsou rázu faktografického. "Kosmovy" hříčky jsou především zdrojem závažných informací. ----- "Kosmas" byl loajální s výkladem českých dějin podle legend a podle přání Přemyslovců ve viditelné vrstvě, ale byl disident vůči tomu ve vrstvě skryté. Můžeme také říci, že "Kosmas" byl ve viditelné vrstvě lživý jako kdejaký legendista, ale ve skryté vrstvě byl kronikář líčící dějiny daleko bližší pravdě, než tak činily legendy. ----- Různé způsoby, jak sdělit tajnou informaci ("Kosmas" je nazval hříčkami) užívali kronikáři Dětmar, Gallus, "Kosmas" a rovněž řada legendistů, např. falešný Kristián, tj. biskup Heřman. ----- To, co napsal "Kosmas" ve Druhé předmluvě, můžeme vztáhnout na historiky: "...,dobře činiti neumějí.' Ti totiž jen na to rysíma očima hledí a do svého srdce jako do diamantu pro paměť vštípí to, co bylo řečeno nevhodně..." Do paměti vštípí to, co "Kosmas" napsal ve viditelné vrstvě, ať to byla pravda nebo účelová lež. K informacím skrytým v hříčkách jsou ideálním třetím okem. S Fr. Halasem můžeme říci: přes štěstí vidění tak slepí.

NYNÍ SE PODÍVEJME NA JEDNOTLIVÉ DRUHY HŘÍČEK, KTERÉ "KOSMAS", A NEJEN "KOSMAS", UŽÍVAL.

Hříčkou už je možná samotný název "Kosmovy" kroniky Chronica Boemorum. Samotné -morum znamená mravů. Zasvěcený čtenář tedy mohl číst Chronika Boemorum jako Kronika mravů Bohemanů, tj. v tomto případě Čechů, přičemž pod jménem Češi měl chápat především Přemyslovce. A vylíčit mravy Přemyslovců, zejména mravy vraha a válečníka tzv. Václava, vraha a válečníka Boleslava III. Ryšavého (dřívějšího pravého Kristiána), vraha Vojtěcha a pohanku, mošnu a válečnici Ludmilu, to byl možná jeden z nejdůležitějších důvodů, proč "Kosmas" kroniku napsal.

Za nejdůležitější hříčku považuji to, že některé kapitoly měly dvě vrstvy. Nazývám je vrstva viditelná a vrstva skrytá. Vrstva viditelná byla určena pro každého čtenáře, zejména však pro takového, kterému by neměly být některé informace sděleny, pro čtenáře, které "Kosmas" nazval třetím okem. Bývá psána tak, aby vyhovovala Přemyslovcům a někdy církvi. Je tedy plná lží a polopravd. Do vrstvy skryté ukrývá autor tajemství, které ho moří. Obrazně řečeno, skrývá svá tajemství (tj. pravdivě vylíčené události českých dějin) do tmy. Činí tak od počátku kroniky až do samého jejího konce. Vrstva skrytá je určena pro zasvěcené čtenáře a je mnohem pravdivější. Pro toho čtenáře, kterému je těžké přijmout pojmy viditelná a skrytá vrstva, je snad přijatelnější tato formulace: "Kosmas" popisuje v některých kapitolách události tak, aby čtenáři připomněly zároveň události a aktéry jiné. Textem majícím tyto dvě vrstvy jsou třeba "Kosmovy" pověsti (ale i řada dalších kapitol v Kronice Čechů). Mýtické postavy jsou pouhými věšáky, na něž jsou pověšeny informace o prvních Přemyslovcích, v malé míře i o Mojmírovcích. Například lucká válka zdánlivě spadá do blíže nespecifikovaných dávných časů. Ve skutečnosti jde o válku mezi Přemyslovcem Vratislavem (Neklanem) a Mojmírovcem Spytihněvem (Vlastislavem). Tzv. Gallova kronika se zdánlivě týká polských vládců. Ve skutečnosti je na polské vládce navěšena řada činů vládců českých. Tak na Zbyhněva činy českého tzv. Václava a na Boleslava III. Křivoústého činy českého Boleslava I. ----- "Kosmas" se k hříčkám uchylují ne kvůli své hravosti, ale z nutnosti, aby sdělili pravdu takovým způsobem, že to pro ně nebude mít negativní nebo dokonce tragické následky. V Počíná se omluva... "Kosmas" napsal: "...abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu." Citát jsem vytrhl z kontextu, on těmito slovy odůvodňuje, proč se nechce rozepisovat o současnících, ale ta slova platí ve skutečnosti pro celou Kroniku Čechů. "Kosmova" kronika je bojem spisovatele s ideologií vládnoucích Přemyslovců. ----- "Kosmas" musel ve svých hříčkách řešit problém, že událost ve skryté vrstvě měla jiné postavy, odehrávala se v jiném čase a většinou na jiném místě. ----- I když historikové skryté vrstvy v Kronice Čechů nehledají (nevěří v takovéto "Kosmovy" hříčky), nejméně jeden takovýto příklad uvádějí. V I, 13 Durynk dovede knížecího syna k tiché vodě a tam mu dá ránu sekerou do útlého krku. A následuje "Kosmova" věta: "Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla." A k této větě se vyjadřují historici v tom smyslu, že k vraždění chlapce se věta logicky nehodí, neboť z předešlého textu vyplývá, že vražda chlapce neměla svědky, ale že "Kosmas" k této větě byl inspirován vražděním Vršovců roku 1108. Inspirace je zde skrytou vrstvou. Já tím, že mluvím o viditelné a skryté vrstvě v řadě "Kosmových" kapitol, v podstatě tvrdím to, že takovou hříčku jako s hrozným divadlem použil "Kosmas" často. ----- "Kosmova" Kronika Čechů má znaky postmoderního románu. Je plná hříček, má více vrstev, říká více, než to vypadá na první pohled. - V Kronice Čechů vidí skrytý obsah i P. Kopal. K tomu napsal mj. (2001, s. 39): "Skrytý obsah byl ovšem plně srozumitelný jen současníkovi, navíc vzdělanému duchovnímu." Mám stejný názor, jaký vyjadřuje v této větě P. Kopal. A to i každý z nás obou hledáme skrytý obsah, skryté informace v Kronice Čechů v něčem jiném.

Autoři si vymyslí objednavatele díla. Tak autor tzv. Kristiánovy legendy (pravděpodobně biskup Heřman) si vymyslí jako objednavatele Vojtěcha, autor opisu Gumpoldovy legendy (pravděpodobně biskup Heřman) si vymyslí jako objednavatelku kněžnu Emmu. - Autoři svedou napsání svého díla na někoho jiného. Tak autor tzv. Kristiánovy legendy svede autorství na pravého Kristiána, tj. syna Boleslava I., autoři Kroniky Čechů (což jsou pravděpodobně biskup Heřman a biskup Jan II. Břichatý) svedou autorství na děkana "Kosmu".

Že je v textu něco skryto, zamlčeno, zatajeno, to naznačují autoři slovy noc, noční, půlnoc Vánoce (?), Velikonoce (?), přenocovat, tma, zatmění Slunce nebo Měsíce, temnota, večer, nešpory (?). Slova noc, noční apod. někdy podpoří slovy tajný, skrýt, sen, spánek apod. Slovo noc užil "Kosmas" asi 47 x, slova Velikonoce a velikonoční dohromady asi 21 x. A také zmínka o hvězdách má možná připomínat tmu něco skrývající. Například falešný Kristián napsal, že Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě. Přitom Přemyslovci přišli do Čech od Baltu. - Pochopitelně, že k nějaké události mohlo dojít v noci a potom líčení odpovídá skutečnosti. Další užití slova noc může vycházet z toho, co napsal P. Kopal (2003, s. 20): "Noc je pak dobou duchovního zápasu, zkoušky pro věřící, zesílených úkladů ďábla, který prostřednictvím svých služebníků páchá zlo: zrady a vraždy." Když se děj odehrává v noci, tak líčení je také dramatičtější. - Gumpold užil slova noc, noční 11x. Užil je 4x, když líčil, jak tzv. Václav sklízel obilí a hrozny a vyráběl hostie a víno. Zamlčel, že se tak dělo na Moravě. Užil 2x slova noční, když líčil Václavův sen o zboření budov kněze Pavla. Zamlčel, že za Pavlem je skryt sám tzv. Václav, když byl archipresbyterem. Užil slova noc a nočního, když líčil usmrcení tzv. Václava. Zamlčel např. to, že šlo ve skutečnosti o popravu. Jedenkrát užil slova nočního, když líčil převážení pozůstatků tzv. Václava. Zamlčel, že nebyl na Pražský hrad převážen z Boleslavi, ale z dnešního Malostranského náměstí. Použil slovo noci v posledním zázraku. Zamlčel, že chromý muž byl Vratislav a že tzv. Václava přežil. - Homilie na svátek Ludmily přirovnává Ludmilu k Ester. Jméno Ester, vychází-li se např. z řečtiny, znamená podle M. Knappové hvězda. Na Wikipedii v hesle Ester napsal autor, odvolávaje se na Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu Bl. Pípala (2006, s. 114), že jméno Ester, vycházíme-li z hebrejštiny, znamená maskovat se, skrývat se, být záhadný, zahalit se. OVĚŘIT. A o Ludmile toho bylo skryto, zahaleno hodně.

"Kosmas" často věší informace o určité postavě na postavu jinou nebo postavy jiné. Historici uvádějí, že k rozmachu českého státu došlo za Boleslava I., ale "Kosmas" tento rozmach pověsil na Boleslava II. (k rozmachu přemyslovského státu nemohlo podle legendistů dojít za Václavova vraha). Informace o Boleslavovi Chrabrém věší "Kosmas" na Měška (ovšem Měšek mohlo být Boleslavovo původní jméno). L. E. Havlík napsal (1996, s. 171, 172): "Právě v českých legendách nahrazuje v některých případech jméno Rostislava jméno Svatopluka [je nahrazováno jméno Rostislav jménem Svatopluk] a některé charakteristiky Svatopluka náležejí vlastně Rostislavovi." - Věšení informací na osobu jinou užívali legendisté a kronikáři (Dětmar, "Kosmas", Gallus) v daleko větší míře. Postava, na níž jsou pověšeny některé informace o osobě jiné, je někdy postava zcela reálná, žijící, jindy může jít o osobu vymyšlenou. Například informace o Boleslavovi III Ryšavém věší na Břetislava I. a na existujícího českého knížete Svatopluka. Gallus věší informace o Vratislavovi na Vladislava Heřmana, o tzv. Václavovi na Zbyhněva, o Boleslavovi I. na Boleslava III. Křivoústého. - Někdy se jedná o postavy zcela vymyšlené Tak informace o Boleslavovi III. Ryšavém pověsil "Kosmas" na Krásu. "Kosmas" i Gallus si dokonce vymysleli mýtické postavy, na které věšeli činy a osudy postav skutečných. Tak např. na Přemysla a Piasta informace o Bořivojovi, na Nezamysla a Popela informace o Spytihněvovi, na Libuši a Řepku informace o Ludmile. Často tyto záměny naznačuje oslepením. - "Kosmas" věšel informace o Boleslavovi III. Ryšavém na Břetislava I., ale jenom ty informace, které Břetislava I. nezostuzovaly. Dokonce synové Boleslava III. (Spytihněv II., Konrád a Ota) se tak stali syny Břetislava I. "Kosmas" tak vyrobil moravským údělníkům příkladného otce. Proto se nelze divit, že se Kosmas těšil mimořádné úctě moravských údělníků (M. Wihoda, 2001, s. 28).

Biskup Heřman (autor tzv. Kristiánovy legendy, autor nebo hlavní spoluautor Gallovy kroniky a autor prvních dvou knih Kroniky Čechů) věší informace o určitých historických postavách na postavy jiné, někdy vymyšlené (např. Bořivoje na Přemysla, Boleslava III. Ryšavého na Břetislava I.). Že tyto proměny provádí, na to na začátku svých děl přímo ukazuje. Ve 2. kapitole tzv. Kristiánovy legendy provolávají Bořivojovi stoupenci tajné heslo Proměňme, proměňme se! Slovo tajné navíc naznačuje, že jsou v textu skryty tajné informace. V Gallově kronice autor třikrát cituje z Ovidiových Proměn, z toho dvakrát v té části kroniky, kde jsou historické postavy skryty za polskými mýtickými postavami (v Začíná kronika...: "Rovněž na druhé straně za nimi a pod pažemi Amfitriona žijí jiné barbarské pohanské kmeny..."; v I, 2: Množství piva se prý zvětšilo až do té míry...", v I, 16: "Když tedy král Boleslav [Chrabrý] odcházel z tohoto světa, proměnil se zlatý věk ve věk olověný.") "Kosmas" v Kronice Čechů v I, 4 napsal: "Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Picus v datla...."

Někdy chtěli legendisté nebo kronikáři ve skryté podobě sdělit o určité postavě velké množství informací. Kdyby je pověsili na postavu jednu, mohlo by to být průhledné. Tak tyto informace rozložili na více osob, na více jmen. Tak Boleslav III. má u "Kosmy" řadu jmen, která si pro něho "Kosmas" vymyslel: Strachkvas, Mlada, Marie, Lanc, Vracen, Rotpert.

"Kosmas" možná věší informace o více osobách  na osobu jednu. Tak za Krokem se možná skrývá do Čech z Moravy přikráčející Rostislav i z hradiště od Zabrušan do středních Čech přikráčející Bořivoj. Na bohyni Ceres možná věší jak informace o Rostislavovi, tak informace o Ludmile.

Legendisté část nějaké činnosti postavě vzali a část jí ponechali. Ludmile vzali dítě tzv. Václava, ale ponechali jí mateřské povinnosti k němu. Tzv. Václavovi vzali jeho kněžskou činnost, ale ponechali mu jeho teologické vzdělání. Legendisté možná vzali Boleslavu I. postavení rotundy sv. Víta a ponechali mu její vysvěcení nebo naopak tzv. Václavovi ponechali postavení rotundy a vzali mu její vysvěcení. - Legendisté zamlčeli, že na Libici bylo zavražděno Pět bratří. Vraždu Pěti bratří zamlčeli, ale vraždu na Libici nechali. Z Vojtěchových bratrů benediktinů učinili bratry Vojtěchovy, aniž by je jmenovali (Canaparius a Bruno). Přišel "Kosmas" a dal vymyšleným Vojtěchovým bratrům jména. Dosadil však za Vojtěchovy bratry vládce Přemyslovců a Slavníkovců (což je přemyslovská větev "Kosmou" zvaná Vršovci), kteří byli zavražděni nebo zahynuli v boji v době, kdy Přemyslovci a Slavníkovci bojovali o moc.

Legendisté napsali, že Václav viděl ve snu kněze Pavla. Přitom tzv. Václav byl s knězem Pavlem (mohl se však ve skutečnoti jmenovat jinak) totožný. Další hříčkou je tedy to, že určitá postava vidí sama sebe ve snu. Tím je prozrazena např. její činnost nebo její jméno apod.

Někdy legendisté a kronikáři použijí pro knížete jeho dřívější jméno (měl-li postupně více jmen než dvě, nemuselo jít o jméno bezprostředně knížecímu jménu předcházející). Přitom tuto změnu čtenáři nesdělili. "Kosmas" užil jméno Vok, aniž by uvedl, že jde o jméno Boleslava I., než se kvůli tvorbě zakladatelské pověsti a tvorbě světce Václava přejmenoval na Boleslav. (Vok, zřejmě celým jménem Vojslav, nezemřel roku 968 fyzicky, zemřelo jenom jeho jméno.) Pro budoucího světce Václava vůbec nebylo užito jeho knížecí jméno (pravděpodobně Lstibor), ale pouze jméno, které dostal po smrti jako budoucí světec. "Kosmas" nechá zavraždit Boleslava II. a přitom použije jeho původní jméno Jaromír. Boleslav III. se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, ale toto jeho jméno nebylo v písemných pramenech použito. Použita byla v legendách pouze jeho iniciála ve jménu Sicco/Sikko (sic- od sicarius = úkladný vrah + Konrád Ota nebo jenom Konrád). Když autor Veršů o utrpení sv. Vojtěcha píše o tom, že pravý Kristián jel roku 992 do Říma dojednat návrat Vojtěcha do vlasti, neužije jméno Kristián, ale jméno Radla, což byla domácká podoba jména Konrád. - Dětmar nechá zabít Vladivoje, ale užije jméno Soběslav. Bylo to Vladivojovo původní jméno?. - Když místo jména Boleslav Chrabrý užije jméno Měšek, tak také možná užil jeho předknížecí jméno. Zřejmě neplatí, co řekl M. Wihoda (www.historie.cz, díl České princezny, 16. 3. 2013): "...Kosmas nenáviděl Boleslava Chrabrého, takže důsledně píše o Měškovi, nikoli o Boleslavovi Chrabrém."

Autoři nepoužijí "oficiální" podobu jména určité osoby, ale zjednodušenou podobu domáckou. Jaká "oficiální" podoba k použité domácké podobě patří, to neuvedou. Tak místo jména Vojslav užijí jméno Vok, místo jména Konrád jméno Radla a možná místo jména Mečislav jméno Měšek.

"Kosmas" klade určitou událost do jiné doby, než k ní ve skutečnosti došlo. Řadu událostí, jež se staly za prvních Přemyslovců, klade "Kosmas" do mýtických dob. To se např. týká války mezi Bořivojem a Spytihněvem (dívčí válka) nebo války mezi Vratislavem se Spytihněvem (lucká válka). Někdy určitou událost přiřadí k události odehrávající se v jiné době. Např. zavraždění Vojtěcha roku 997 skryje za zavraždění Božeje, a ať k zavraždění Božeje skutečně došlo, nebo je vymyšlené, mělo se tak stát roku 1108.

Autoři některé osoby úmyslně omladili. U tzv. Vratislava a tzv. Václava zamlčeli, že v dětství a v nejranějším mládí žili na Moravě a především zamlčeli, že vražda Ludmily byla jejich dílem. Vratislava nechali dokonce zemřít před Ludmilou. - U Boleslava III., vraha Pěti bratří a Vojtěcha, omladili proto, že jednal ještě pod jménem Kristián (jde o pravého Kristiána) s papežem o zřízení pražského biskupství. Tento jeho čin převedl "Kosmas" na neexistující Mladu. Omladili ho tím, že jeho otcem učinili Boleslava II., zatímco ve skutečnosti jím byl Boleslav I.

Pro některé panovníky jsou v určitých případech vymyšlena zcela jiná jména. Protože Boleslav II. (nebyl pochopitelně Vojtěchovým bratrem) se nemohl pohybovat, dal mu "Kosmas" jméno Pořej (řecké foreio znamená nosítka; čeština nahrazovala hlásku f hláskou p nebo b). Dětmar dal Boleslavu III. jméno Dobromír, protože nechtěl veřejně napsat, že Boleslav Chrabrý měl za jednu z žen dceru Boleslava III. Boleslavu III. se také v určité době říkalo Bonifác a odtud dostal přízvisko Dobrý. Jeho matkou byla Biagota a to se někdy vysvětluje jako dobrá včela.

"Kosmas" možná ukazuje na určitou osobu podobně znějícími slovy. Na Rostislava v I, 3 při zmínce o Krokově (Rostislavově) hradu ukazuje slovy stromovím, naprosto a moudrosti, na Strojmíra (tj. Spytihněva) v I, 4 slovy strmé a stromům a v I, 3 slovem stromovím (Spytihněv byl synem Rostislava). Na Wistracha v kapitolách o vyslání Libušina (tj. Ludmilina) poselstva za Přemyslem (tj. Bořivojem) do Stadic nedaleko Zabrušan ukazuje v I, 4 slovy bázně (strachu) a bázeň (strach), v I, 5 slovy strachu a strašiti, v I, 6 slovem bázní (strachem). 

Autor využije více významů určitého slova. Mošna znamená tobolku, ale ve stč. znamenalo slovo mošna také konkubínu, souložnici, což mohla být žena, která nebyla za svého muže provdána, protože nebyla jeho ženou hlavní. Přemysl položí mošnu na trávník. Třetí oko si má myslet, že položil tobolku, ale "Kosmas" má na mysli Libuši, zde Ludmilu. Proto o několik vět dále "Kosmas" napíše, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí. - Gallus v I, 1, v I, 2 a v I, 3 užije řadu významů, které má v polštině slovo cześć. - Z Čestibora, otce Ludmily, byl učiněn Slavibor. Autor využil toho, že latinské slovo laus znamená čest i sláva.

Velice účinně využijí autoři toho, že slovo krása znamenalo ve stč. i červený. Jménem Krása a slovem krása ukazují na přízvisko Ryšavý knížete Boleslava III. Nepoužijí slovo krása proto, nebo jenom proto, aby sdělili, že daná osoba je krásná, nebo aby zdůraznili hrůzu zločinu, hrůzu vraždy popisované osoby. Ukažme si, kde slovo krása autoři s tímto účelem použili. Většinou na Boleslava III. ukazovali zároveň i jiným způsoby, ale to zde vynechávám a odkazuji čtenáře na příslušné kapitoly. - Jakožto autor Života Metodějova se v 1. kapitole podepsal mj. slovy krásou a krásy (Neboť z velikosti a krásy děl se obdobně poznává jejich původce.) - Jakožto autor legendy Nascitur purpureus flos (autorem není Bruno z Querfurtu) se v 1. kapitole podepsal mj. slovy nádherný (tj. krásný), krásný, krásnější a krásně a v poslední kapitole slovy krásné a krásou. - Když v kapitole 21 legendy Nascitur líčí sám vrah vraždění Vojtěchových bratrů (zřejmě ve skutečnosti benediktinů, zvaných později Pět bratří) Boleslavem III. Ryšavým, totožným s Radlou, užije slova krásnou a krásná. Když v kapitole 31 a 32 líčí zavraždění Vojtěcha, užije slova krásnějšího, krásné, krásnějšího, krásné a krásné. - Strachkvas je totožný s pravým Kristiánem a s pozdějším Boleslavem III. Ryšavým. Proto mu "Kosmas" v I, 19 vložil do úst slova: světskou nádherou [tj. krásou] opovrhuji. - Že Boleslav III. svou nevěstu unesl, to v I, 40 naznačil "Kosmas" mj. slovy krásnou, krásou, nejkrásnější, a kráse. - Zavraždění Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým vylíčil "Kosmas" v III, 23 jako zavraždění Božeje Krásou. - Břetislav neměl 5 synů, ale jenom dva: Vratislava a Jaromíra. Spytihněv, Konrád a Ota byly synové Boleslava III. Ryšavého. Proto v II, 1 je Ota nejkrásnější a v II, 14 jsou při popisu Spytihněva II. užita slova krásný a krásný. 

Jestliže si máme pod určitou osobou představit osobu jinou nebo se daná osoba objeví pod jiným jménem, je tato osoba oslepena nebo (a to především u osob, které byly současníky prvních čtenářů) je jí hrozeno oslepením. Možná že stejnou úlohu jako slepec plní v "Kosmových" hříčkách i zemřelý člověk. Zemřelý člověk je totiž svým způsobem také slepec. - V. Machek v hesle slepý napsal (1998): "...slepý znamená též i to, co lidově černý (slepý pasažér = nechtějící platit ) = dělající se ,neviditelným', schovávající se." [...] "Slepé střevo: Aristoteles popsal ten orgán u zvířete jako... cosi slepého (nepravého, lichého)..." "Kosmas" nemohl nechat oslepit Břetislava I., na něhož věšel informace o Boleslavovi III. Ryšavém, tak to sdělil skrytě. V II, 1 napsal, že Břetislav silou převyšoval biblického Samsona. Tím Břetislava oslepil, neboť Pelištejci Samsona oslepili.- Že autorem Kroniky Čechů je také jiná osoba nebo jiné osoby, naznačil "spisovatel" "Kosmas" tím, že v Druhé předmluvě... připomenul slovy Má duše podřimujíc pochybila a slovy Někdy si podřímne výtečný Homér slepého "spisovatele" Homéra. Podle M. Knappové jméno Homér znamená (2015, s. 185) rukojmí nebo slepec. Podával tedy "Kosmas" i druhým významem jména Homér, tedy významem rukojmí, čtenářům nějakou informaci? - Gallus většinou neoslepoval jednotlivé osoby, ale oslepil celé Polsko. Nežádoucímu čtenáři nakukal, že Polsko bylo jakoby slepé, protože bylo pohanské. Nositelem oslepení je možná jméno Měšek, a to aniž bych zpochybňoval názor jazykovědců, že jméno vychází ze jména Mieczysław. P. Urbańczyk ke jménu Měšek uvádí: "Podle některých lingvistů je nejblíže originálu staroruský zápis †mьž-ьka (Miežka?), který by ukazoval na jakési potíže se zrakem malého Měška." Polské slovo mieżek snad znamenalo slepec nebo člověk mající problémy se zrakem. Gallus o Měškovi napsal, že se dříve jmenoval jinak a od narození až do svých sedmi let byl slepý. Slepcem je tedy i Měšek. - To, že se vládci oslepovali, aby vyřadili svého mocenského konkurenta, bylo zřejmě krutou realitou. "Kosmas" nebo jiný autor mohl skutečného oslepení využít pro svůj cíl (domnívám se však, že žádný český vládce, v ně počítám i Rostislava, oslepen nebyl), většinu oslepení si vymyslel nebo je převzal, přičemž už ta oslepení mohla být vymyšlená. A když už se mu samotnému zdálo, že je těch slepců moc nebo šlo o osoby, které mohli starší čtenáři znát, tak "Kosmas" začal postavám oslepením jenom hrozit ("Kosmas", III, 19: "...jistě by byl pozbyl očí [Mstiš]..."). - V příloze č. 1 Zbavení zraku, spánek jsou z legend a kronik vypsána místa, kde se o slepcích apod. píše.

Určité skutečnosti má možná prozrazovat i to, na jaký den je jméno určité osoby zařazeno do kalendáře. Např. legendisté možná věšeli činy Metoděje na Prokopa. Prokop má svátek den před svátkem Metoděje (4. 7. a 5. 7.). Svátek 5. 7. má Metoděj společně s Cyrilem až od roku 1863. Papež Pius IX. vyhověl olomouckému arcibiskupovi Bedřichu z Fürstenberka, aby se světil Cyrilův a Metodějův svátek tento den, do té doby se světil 9. března. - Dne 12. března mají svátek Křesomysl a Nezamysl, přičemž "Kosmas" za Křesomyslem skrývá Rostislava a za Nezamyslem skrývá Spytihněva I. a to byl Rostislavův syn. - V III, 24 zvolal Krása (to je zde Boleslav III. Ryšavý) na Vojtěcha: "Pryč s tebou... jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil..." Jméno Tomáš znamená podle M. Knappové (2015, s. 294) dvojče, blíženec. Tím blížencem, tím sourozencem, možná dokonce dvojčetem byl Slavníkovci zavražděný Boleslav II. V řeckém kalendáři má Tomáš svátek 6. září, v našem kalendáři má 6. září svátek Boleslav. - Slavník měl za manželku Adivu, dceru Edwarda I. Staršího. Datum Slavníkovy smrti 18. 3. je v den, kdy měl svátek Eduard. Jde o náhodu nebo je datum v nekrologiu zfalšováno? 

Někteří autoři legend a kronik se podepisují na začátku nebo na konci svého díla. Tak například Vavřinec se podepsal slovem vavřín, pravý Kristián se možná podepisoval jménem Kristus. Či slovem krása ukazoval na své přízvisko Ryšavý (stč. krása znamenalo i červený). Nejčastěji se podepisovali významem svého jména nebo atributem stejnojmenného světce. Biskup Heřman se jmenoval původním jménem Jiljí a ještě možná jako Jiljí napsal tzv. Kristiánovu legendu. Jméno Jiljí znamená záštita, ochrana, štítonoš. A Jiljí se na začátku legendy zaštiťuje Vojtěchem a v závěru ochrání tzv. Václava a jeho protivníka před bojem znamení na Václavově čele. - Autor třetí knihy Kroniky Čechů je pravděpodobně Jan II. Břichatý. Ten se zřejmě dříve jmenoval Izák. Podle M. Knappové (2015, 196 a 194) jméno Jan znamená bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží a jméno Izák znamená bude se smát, popř. veselý. Na jméno Jan ukazuje Jan II. Břichatý v Počíná se omluva téhož děkana, svrchu jmenovaného..., předcházející třetí knize, v první větě slovy milostí Boží a v závěru poslední kapitoly třetí knihy opět slovy z milosti Boží. A na své dřívější jméno Izák ukazuje v Počíná se úvod k proboštu Šebířovi (kterýžto úvod podle některých historiků měl původně být před třetí knihou) slovy směšné, zasmějeme a zasmáti. V poslední kapitole Kroniky Čechů má slovo smáti. - Autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů a legendy Verše o utrpení sv. Vojtěcha je biskup Heřman. Ten v poslední kapitole druhé knihy Kroniky Čechů napsal: skončena báseň. Ta slova máme zřejmě chápat doslova. Heřman zřejmě dokončil  Verše... v posledním roce svého života, tj. v roce 1122. A protože byl hračička, mají tyto Verše... 1122 veršů. I to můžeme chápat jako autorův podpis.

K podvodům legendistů a kronikářů patří to, že předstírají, že literární dílo bylo napsáno v jiné době nebo jiným autorem. Například biskup Heřman, autor tzv. Kristiánovy legendy, napsal legendu tak, aby se čtenář domníval, že ji ve 2. polovině 10. století napsal pravý Kristián. Biskup Heřman a biskup Jan III. Břichatý svedou autorství Kroniky Čechů na děkana Kosmu. Opis Gumpoldovy legendy vytvořený biskupem Heřmanem měla si objednat kněžna Emma kolem roku 1000.

Pro některé postavy nebo lokality vymysleli někteří legendisté a někteří kronikáři jména. Ta mnohdy měla danou osobu nebo lokalitu charakterizovat. Tak pro špatně pohyblivého Boleslava II. vymyslel "Kosmas" jméno Pořej, a to od řeckého slova foreio, což znamená nosítka. Pro Spytihněva vymyslel Gallus jméno Popel, protože po část své vlády vládl ze Staré Kouřimi. ----- Přečtěme si, co napsal o pražském Petřínu V. Blažek (2005, s. 961): "Etymologii podává už Kosmas... ,na jižním však boku široká hora velmi skalnatá, která se od skal Petřín nazývá.' (I, 9). Pokud bychom hledali původ v osobním jménu, museli bychom jej odvozovat z ženské podoby Petra, a to je pro 12. století či dobu ještě vzdálenější nanejvýš nepravděpodobné. V souladu s Kosmou jde spíše o adaptaci lat. adj. petrinus ,kamenný' nebo případně o transfer nějakého módního místního jména typu obce Petrinum z italské Kampánie, o níž se zmiňuje např. Horatius... nebo Cicero... Adaptaci i transfer mohl mít na svědomí sám Kosmas." R. Turek se zase domníval, že si "Kosmas" vymyslel jméno Žiži. Viz zde kapitolu Pahorek Žiži. V. Blažek uvádí (2005, s. 966): "Jméno bájné Kazi měl podle Flajšhanse vymyslet neprůhlednému místnímu jménu [Kazín] Kosmas." ----- Uveďme nyní jména, která s různou mírou pravděpodobnosti mohl vymyslet nebo odněkud přenést pražský biskup Heřman (autor nebo hlavní spoluautor tzv. Kristiánovy legendy, Gallovy kroniky a Kroniky Čechů), možná ve spolupráci s některými tehdejšími dalšími vzdělanci (např. olomouckým biskupem Janem II. Břichatým). ----- Osobní jména, za nimiž "Kosmas" skrývá historické osoby: Bohemus (,překládaný' jako Čech), Bořut, Boža, Čáslav, Dětříšek, Doubravka, Durynk, Hostivít, Kazi, Krok, Křesina, Křesomysl, Libuše, Mnata, Mutina, Neklan, Nezamysl, Pobraslav, Podiva, Podiven, Pořej, Přemysl, Rotpert, Soběbor, Strachkvas, Tetka, Tyr, Vlastislav, Vnislav, Vojen, Vracen a jistě řada dalších osobních jmen. - Místní jména pro existující lokality vymyšlené pravděpodobně "Kosmou": Chvrasten, Kouřim, Libušín, Petřín, Stadice, Žiži - "Kosmova" jména kmenů apod.: Lučané, Munici, Těptici, Vršovci - Jména vodních toků: Surina, ,pstruží' říčka Trutina místo skutečné ,trubčí' říčky Trotiny - "Kosmovy" názvy historických událostí apod.: dívčí válka, lucká válka ----- Z Gallovy kroniky, jejímž autorem je rovněž biskup Heřman, připomeňme jenom Chvostiška, Leška, Piasta, Popela, Řepku, Samovíta/Zeměvíta, Zeměmysla. Dětmar si vymyslel pro Boleslava III. Ryšavého (majícího v jednom středověkém seznamu panovníků přízvisko Dobrý) jméno Dobromír a jistě vymyslel i některá jména další. - "Kosmas" možná vymyslel pojmenování pro celou jednu větev Přemyslovců, a sice jméno Vršovci, které dnes nazýváme Slavníkovci. Stejně tak vymyslel jméno Munici a Těptici, které je ale problém s určitými mocenskými skupinami ztotožnit (Moravané? a Sasové?).

"Kosmas" v lucké válce pojmenoval jednu bojující stranu Lučané, protože Spytihněv (tj. Strojmír falešného Kristiána, v lucké válce Vlastislav) se zřejmě narodil u Lučského pole, tj. v Mikulčicích. Mikulčickému hradišti dal "Kosmas" jméno Žatec, protože jméno Žatec znamená potok ucpávaný nánosy a ramena Moravy u Mikulčic byla natolik zanášena, že měnila svůj tok.

"Kosmas" a i další autoři vytvářeli pro postavy, na které věšeli činy postav jiných, jména, která už sama o sobě byla zdrojem informace. Tak "Kosmas" pro do Čech přišlého "přikráčejícího" Rostislava a Bořivoje vymyslel jméno Krok, pro nebojujícího Vratislava jméno Neklan, pro nemohoucího se pohybovat jméno Pořej (řecké foreio = nosítka), pro vraždícího Boleslava III. jméno Strachkvas, pro z Polska se vrátivšího opět Boleslava III. jméno Vracen. Lid, kterému Vlastislav, tj. Spytihněv, nazval Lučany, a tím ho jakožto Mojmírovce spojil s Moravou, kde se nachází Lučské pole. Gallus si pro na Ch(v)ostenu (hradiště u Zabrušan) žijícího Wistracha jméno Chvostiško. Spytihněva nazval Popelem a tím ho spojil s Kouřimí. "Kosmas" si pro místní jméno, kde se konaly pohanské slavnosti zvané stado, vymyslel jméno Stadice.

Někteří legendisté a někteří kronikáři vysvětlují význam osobních a místních jmen. ----- Bruno, tj. pravý Kristián, v Nascitur purpureus flos napsal: "Vojtěch... Výklad jeho jména zní Útěcha voje. - Dětmar vysvětloval osobní jméno Dobrava: IV, 55 (35). "Jmenovala se totiž ve slovanské řeči Dobrava, což přeloženo do němčiny znamená Dobrá. - Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, vysvětloval osobní jméno Strojmír, přičemž toto jméno převzal z balkánského Srbska (kníže Vlastimír, 839-842, měl syna Strojimíra): "...vypravil posla k jakémusi vévodovi Strojmírovi (jeho jméno znamená spravuj pokoj)..." - "Kosmas" vysvětloval osobní jméno Přemysl (I, 5), osobní jména Václav a Vojtěch (I, 9) a osobní jméno Strachkvas (I, 17)a zeměpisné jméno Praha (I, 9). "to jméno [Přemysl] latinsky zní praemeditans [rozmýšlející] nebo superexcogitans [přemýšlející]." Těmito překlady chtěl "Kosmas" zřejmě ukázat, že Vršovci mají stejné předky jako Přemyslovci (toto jméno pochopitelně neužíval). Na Vršovce ukázal slovem superexcogitans. Část super totiž znamená mj. nahoře, navrchu, svrchu, shora. - "Jedna z nich [zlatých oliv, tj.] bude slouti Větší sláva [tj. tzv. Václav], druhá Voje útěcha [tj. Vojtěch]." - "...Strachkvas, kteréžto jméno znamená strašlivé hody. Neboť který kvas může býti strašnější než ten, při němž se páše bratrovražda?" -"Kosmas" vysvětloval i místní jména: naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu... Podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou." - se od skal nazývá Petřín ----- Proč legendisté tato jména vysvětlují? Myslím, že ve skutečnosti nejde, alespoň ne vždy, o to, vysvětlit čtenáři význam jména. Vždyť například který čtenář v raném středověku neznal význam jména Vojtěch? ----- Je možné, že někdy chtějí autoři prozradit nějakou skutečnost. Dětmar možná vysvětlením, že Dobrava zní německy Guta, prozrazoval, že Měšek měl ve skutečnosti za manželku Němku. ----- Ještě jeden důležitý důvod mohli autoři mít. Všimněme si, že toto vysvětlování činí legendisté většinou někde na začátku svých děl. (Výjimkou je zde Dětmar.) Autoři postupují od jména k vysvětlení jeho významu. Jejich čtenář má zřejmě na řadě míst jejich děl rovněž využívat význam jmen. Má ale postupovat obráceně. Z významu jména má vyvodit jméno. Například u Bruna od slova dobrý má vyvodit méně známé přízvisko Boleslava III., a to přízvisko Dobrý. U "Kosmy" od slov pro vícero jídel (jídlo, sýr, kmín, topinka, snídaně) vyvodit přízvisko Břichatý u biskupa olomouckého Jana II. Od jména Krása nebo slova krása má vyvodit přízvisko Ryšavý/Červený, protože ve stč. slovo krása znamenalo i červený. U "Kosmy" takovým způsobem má vyvodit řadu místních jmen, tak jméno vsi Chleby od slova chléb (chléb zřídka mívali), slovo had připomíná ves Řetenice.

Zdrojem informace může být i úmyslně zkomolené jméno. "Kosmas" dal jménu Tatry podobu Tritri. Nemohl totiž napsat, že v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, usilovali o vládu v knížectví zároveň Přemyslovec pravý Kristián, který opustil duchovní dráhu, a Slavníkovec Soběslav. Oba přijali jméno Boleslav Třetí. A ze slov Třetí a Třetí vytvořil "Kosmas" Tritri. Spojením Tri a tri do jednoho slova naznačuje, že Přemyslovec Boleslav III. a Slavníkovec Boleslav III. vládli po určitou dobu ve stejném čase.

"Kosmas" užívá slovo paty, když chce ukázat na Boleslava III. Ryšavého. M. Knappová takto vysvětlila jméno Jakub. Napsala (2015, s. 194): vykládá se jako ten, kdo drží za patu, přeneseně druhorozený. "Kosmovi nešlo o toto: Jakub = ten, kdo drží za patu = přeneseně druhorozený. Ale pouze o toto: ten, kdo drží za patu = přeneseně druhorozený. Dokonce mu stačilo: paty = druhorozený (Boleslav III., prvorozený byl Boleslav II.) - V I, 25 "Kosmas" prozrazuje, že k Vojtěchovi mluví Boleslav III. větou: Tys nám od vrchu hlavy až vespod po paty známý. - Ve II, 14 větou Byl to výborný muž, byl krásný od hlavy k patám "Kosmas" naznačuje, že Spytihněv II. byl synem Boleslava III. V III, 5 slova aby je od hlavy k patě obrali buď s Boleslavem III. Ryšavým souvisí velice málo, nebo vůbec.

Zdrojem informace byla i jména zeměpisná. Tak například volba Lance (pravého Kristiána, pozdějšího Boleslava III. Ryšavého), kterému také říkali Bonifác (dobrý osud) a majícího ve středověkém seznamu panovníků i přízvisko Dobrý proběhla na Dobenině. MJ Dobenina etymologicky souvisí se slovem dobrý. Tím na Boleslava III. ukazuje. - Jméno Stadice zřejmě prozrazuje, že se v dané lokalitě konaly pohanské slavnosti zvané stado. - Ves Lysou spojuje "Kosmas" s Jaromírem, tj. s Boleslavem II. (Jaromír bylo jeho původní jméno). Tím připomíná, že kosti Boleslava II., který byl zavražděn Slavníkovci, byly jako jedno z protivampýrických opatření ovařeny. Dětmar ovařené kosti připsal Oldřichovi, když napsal, že Boleslav III. Ryšavý chtěl Oldřicha utopit v lázni. - Břetislava I. nechal zemřít v Chrudimi (význam: neduživý, slabý), aby ukázal, že Břetislav nebyl žádný český Achilles, na něho "Kosmas" pověsil řadu informací o Boleslav III. Ryšavém. - Že v době nemoci Boleslava II. začali vládnout dva předáci, a to Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec původním jménem Konrád nebo Konrád Ota (pozdější pravý Kristián), a že se oba stali českým knížetem pod stejným jménem Boleslav III., to naznačil "Kosmas" jménem Tritri. (Na Wikipedii je u hesla Tatry uvedeno: "Název Tatry pravděpodobně pochází z praslovanského slova Tritri, což znamená skály či skalní štíty. Další možností je odvození od keltského slova tamtra (hnědý či tmavý)." OVĚŘIT. Lutterer? - "Kosmas" v I, 33 nechává Boleslava II. dávat před smrtí rady svému stejnojmennému synovi. Pořadová čísla Třetí obou knížat jsou skryta do jednoho slova, do slova Tritri, což naznačuje, že oba vládli v jedné (ve stejné) době..

Jména začínající na Bož- a Bo- jsou určená pro světce a jejich potomky: Božen asi pro tzv. Václava, Božej pro Vojtěcha, Božena v I, 36 pro Ludmilu, Boža pro Václavova syna Slavníka (tj. Zbraslava), Bořut pro Vojtěchova syna. Jsou u "Kosmy" potomky světců i Bor, mající syna Mstiše, a Borša, syn Olenův a sám mající syna Olena? - Pochopitelně se moje teorie s počátkem Bo.- netýká Bořivojů a Boleslavů, ale také ne Božetěcha, Božetěchy a Bohumila. - Není název Chronica Bo(h)emorum "Kosmovou" hříčkou? Nešlo mu především o vylíčení mravů (mravy = lat. mōrēs, odtud moresy) těch osob, které se skrývají za jmény začínajícími na Bož- (Božen – tzv. Václav; Božej – Vojtěch; Božena – Ludmila)? 

Chtěl-li "Kosmas" nebo Gallus ukázat, kde k nějaké události ve skryté vrstvě došlo, zařadil do textu taková slova, která byla významem určité zeměpisné lokality vzdálené od místa, které měl na mysli zhruba do 20 km. Když "Kosmas" měl např. na mysli Libici nad Cidlinou, ukázal na Cidlinu slovy pívali čistou vodu, na ves Chleby slovy chléb zřídka mívali, na ves Nouzov (poznav jejich nouzi), na ves Němčice (nikdy nemluvili mezi sebou). A takto ukazuje na řadu dalších vsí. Tuto hříčku použil "Kosmas" vícekrát a použil ji i Gallus. - Tak širší okolí Zabrušan (odkud pravděpodobně pocházel Bořivoj, zemřelý asi roku 889) prozradil "Kosmas" mj. obcí Lbín (vůl měl hlavu bílou; první zpráva 1401) a Gallus např. obcí Chudeřice (první zpráva k roku 1404). Od prvních zpráv o těchto obcích (podle MJvČ) k napsání Kosmovy i Gallovy kroniky (což je v těchto případech rozhodující) uběhlo asi 275 let. Ovšem stejně postupují i někteří historikové. Přečtěme si tyto řádky od Zb. Holuba (2014, s. 41): "Jestliže tedy mezi... pojmenováním ,vladyky' Wistracha [zpráva o něm k roku 857] a označením Weitra (Withra) etymologická příbuznost skutečně existuje, mohlo by se označení vztahovat jen na dnešní obec Altweitra..." V poznámce č. 101 na stejné straně k tomu dodává: "Nejstarší písemnou zmínku o dolnorakouském sídle Altweitra... nacházíme v pramenech s datací 1182-1185..." Mezi zprávou o Wistrachovi a první letopočtem vztahujícím se k dnešní Altweitře je rozdíl 325 let, a přesto jsou jména Wistrach a Weitra (dnes Altweitra) dávána do souvislosti. Jména vsí Hedčany souvisí podle A. Profouse s přesídlením Poláků z hradiště Hedeč roku 1039. Přitom první zpráva o Hedčanech u Holic je z roku 1318 a o Hedčanech u Kralovic z roku 1356.

Nejzajímavěji "Kosmas" určil lokalitu, odkud přišli do Čech Přemyslovci. Tuto informaci sdělil prostřednictví popisu Přemyslových strakatých volů. (I, 5). "...jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé." První vůl vychází od Baltu (pás, pruh se řekne latinsky balteus, litevské báltus znamená bílý) a přichází k hradišti u Zabrušan ke vsi Lbín (lebka, hlava), vzdálené od hradiště u Zabrušan 6,4 km. Druhý vůl se vrací od řeky Bíliny, ta stéká po svazích Krušných hor (krk) do takřka roviny (záda) a dojde zpět ke křídovým útesům Baltského moře (bílé zadní nohy). Pokud přišli Přemyslovci z hradiště Wolin, potom "Kosmovi" vychází i slovo vůl (Jméno Wolin nesouvisí etymologicky se slovem vůl, je mu jen zvukově podobné.)

Někdy je zdrojem informace jenom část slova nebo v jednom slově více částí slov. Slovo Prusi v sobě skrývá Vojtěchova vraha Boleslava III. Rusého. Slova starosta, zarostlý, naprosto možná částmi -rost- ukazují, že tzv. Krokův hrad patřil Rostislavovi. "Kosmas" chtěl možná naznačit, že první stavby na Vyšehradě (mohl se mýlit) dal zbudovat Rostislav, proto hrad nazval Ch(v)rasten. (Důvod zde však byl pravděpodobně jiný.) Ve jménu Sicco/Sikko je zabudováno, že úkladným vrahem (latinsky sicarius) Vojtěcha byl Boleslav III. Ryšavý, původním jménem Konrád nebo Konrád Ota. V místním jménu Stadice část Stad- ukazuje na pohanskou slavnost zvanou stado.

Když nějaká osoba vystupuje pod dvěma jmény, autor ta jména přiřadí k sobě, aby naznačil, že jde o osobu jednu. Bruno napsal, že usilovat o Vojtěchův návrat z Říma do Čech roku 992 jeli Kristián (podle mne pravý) a Radla. UPŘESNIT (Původní jméno Boleslava III. Ryšavého znělo Konrád nebo Konrád Ota a to mělo domáckou podobu Radla.) Že šlo o osobu jednu, potvrzuje i to, že autor Quatuor immensi nechal jet do Říma usilovat o to, aby se Vojtěch vrátil do Čech, pouze Radlu. Pravý Kristián je pozdějším Boleslavem III. Ryšavým, nejmladším synem Boleslava I. - Gallus naznačil, že Boleslav I. se původně jmenoval Vojslav (domácky u "Kosmy" Vok) tím, že tato dvě jména dal k sobě. Učinil tak dvakrát v II, 16: velmož Vojslav, do jehož péče byl Boleslav svěřen a Vojslav, pěstoun malého Boleslava (Gallus na polského Boleslava III. Křivoústého věšel informace o českém Boleslavu I.). - Tzv. Václav vidí u Gumpolda ve snu zboření domů kněze Pavla. Přitom tzv. Václav, než se stal knížetem, byl archipresbyterem. Zboření domů vidí ve snu, což naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace. Navíc se tzv. Václav chystá odhaliti pravý smysl toho snu. Tzv. Václav je totožný s knězem Pavlem. Jméno Pavel si ovšem legendisté pravděpodobně vymysleli. Tzv. Václav v době, kdy se věnoval duchovní dráze mohl jmenovat jinak. Stejně tak v době, kdy byl knížetem, se nejmenoval Václav, ale pravděpodobně Lstibor.

Autoři spojí k sobě dvě osoby nebo věci a teprve jejich spojení dává novou informaci. Rostislav se v určité době jmenoval tak, že domácká podoba jeho jména zněla Budek. Od jména Budek vzniklo pojmenování hradiště Budeč a zkomolenina Bougo, možná i maďarský Budín a polský Budyšín. "Kosmas" spojil s Ludmilou Pšov (pše znamenalo pšenice) a Budkovi (Rostislavovi) dal jméno Buza, přitom maďarské slovo búza znamená pšenice. Pšovem a Buzou je naznačeno, že Ludmila a Rostislav patří k sobě; Ludmila byla totiž nejprve Rostislavova manželka nebo jedna z jeho žen a teprve později žena Bořivojova.

Zdrojem informací je u "Kosmy" i u Galla i jméno určité osoby. "Kosmas" skryl za Přemysla Bořivoje a za Nezamysla Spytihněva. Nemuselo to být kvůli tomu, aby v této "Kosmově" zakladatelské pověsti byl tradičně jeden moudrý a druhý hloupý, ale proto, že "Kosmas" chtěl napovědět, odkud přišli do Čech Přemyslovci a odkud Mojmírovci. Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý(2018, s. 49):"Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka:,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli do Čech od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře. Proto Bořivoj je u "Kosmy" chytrý Přemysl. Mojmírovec Spytihněv (syn Rostislava, u falešného Kristiána Strojmír) má původ u řeky Moravy, což je v porovnáním s Baltem malá voda. Proto je Spytihněv, vládnoucí nejprve ze Staré Kouřimi (tehdy zvané Dowina) a později z Budče, u "Kosmy" hloupý Nezamysl. - "Kosmas" přeložil jméno Přemysl do latiny, a to jako praemeditans a superexcogitans. Slovem superexcogitans naznačil, že Vršovci jsou větví Přemyslovců. Latinské super totiž znamená mj. nahoře, navrchu, svrchu, shora. - Strachkvas se podle "Kosmy" měl narodit za strašlivých hodů (předcházejících zavraždění tzv. Václava) a podle těchto hodů měl dostat i své jméno. Narození Strachkvase s oněmi hody skutečně souviselo. Václavova manželka Biagota se po smrti tzv. Václava stala manželkou Boleslava I. a Strachkvas by jejich synem. Bez strašlivých hodů by se Boleslav I. a Biagota manžely nestali, a tudíž by se jim Strachkvas nenarodil. Jméno Strachkvas by "Kosmas" možná mohl vytvořit takto (ale zřejmě tak neučinil). Mohl vycházet z činů, kterých se dopustil sám "Kosmův" Strachkvas, když vládl pod jménem Boleslav III. Ryšavý, když ho popadl krutý ďábel a vraždil Slavníkovce. Při výkladu jména Strachkvas vyjděme z výklad MJ Stratov, jak jej vysvětlují Místní jména v Čechách (IV/0190). "Jm. Stratov = Stratův, t. dvůr." […] "Mikl PN č. 372 je vysvětluje z koř. strat- ,perdere ( = zahubiti, zabíti, ztratiti)'." Z části strat- mohl "Kosmas" udělat domáckou podobu Strach-. "Kosmas" dal Slavníkovci Soběslavovi jméno Mutina, čímž naznačil, že jde ve skutečnosti o jinou osobu. Latinské slovo mūtāre znamená podle Zd. Quitta a P. Kucharského změnit (jméno, původní plán, směr). - Kosmas" věšel informace o Bořivojovi a Rostislavovi mj. na Kroka, čímž naznačil, že Bořivoj a Rostislav do středních Čech přišli, přikráčeli. - Gallus dal Wistrachovi jméno Chvostiško, a tím prozradil, že Wistrach sídlil na hradišti Ch(v)osten. Tak se zřejmě jmenovalo hradiště u Zabrušan. - Spytihněva pojmenoval Popel a tím ho spojil s hradištěm Kouřim.

Někdy ve skryté podobě píší autoři o události proběhlé u nás, ale předstírají, že jim jde o událost v cizině. "Když" "Kosmas" informuje o zboření trikonchy, tak píše o rozbití kalicha (tři ucha ukazují na tři apsidy, uražené ucho na místo vstupu) a událost klade do Bamberka. Přírodní katastrofy v Lombardii jsou možná katastrofy na velkomoravských hradištích. - Prudký vichr na Vyšehradě, tj. Spytihněvem II. ničení staveb založených Boleslavem III. Ryšavým. Musely být zničeny stavby založené vrahem Soběslava, Vojtěcha a Pěti bratří. Stavby byly ničeny na příkaz římského papeže (proto vichřice přišla z jihu). Tím není vyloučeno, že roku 1119 byla na Vyšehradě skutečně nějaká vichřice.

Legendisté měnili příbuzenské vztahy postav. Tak z Václavovy matky Ludmily učinili jeho babičku. Z Václavova synovce Boleslava I. učinili jeho bratra. Spytihněvovi II., Konrádovi a Otovi dali zcela jiného otce, aby vylepšili jejich původ. Místo Boleslava III. Ryšavého dostali jako otce Břetislava I.- Příbuzenské vztahy mohou být špatné ve vrstvě viditelné, ale správné ve vrstvě skryté. "Kosmas" pověsil informace o Vojtěchovi a Soběslavovi na Božeje a Mutinu. Mezi lety 1100-1107 odkázal Nemoj svůj majetek vyšehradské kapitule. Stalo se tak v přítomnosti Bořivoje II., hradského správce Blaha a jeho synovců Mutiny a Božeje. V Kosmově Kronice české (vydání 2005, s. 287, poznámka č. 46) je uvedeno: "Ačkoli Kosmas užívá výraz ,frátrem suum Mutinam' (svého bratra Mutinu), nebyl zřejmě Mutina Božejův bratr, ale jen příbuzný." Vojtěch a Soběslav však bratry byly, proto jsou u "Kosmy" bratry i Božej a Mutina, na něž "Kosmas" informace o Vojtěchovi a Soběslavovi pověsil.

Dětmar polskému Měškovi vzal jeho přemyslovský původ a jeho manželce ho ponechal pokud ho přímo nevytvořil (vytvořil jméno manželky Dobravy od části -gota jména Biagota?). - Ten, kdo ze Střezislavy činí Přemyslovnu, činí totéž. Je zamlčeno, že Slavníkovým otcem byl Přemyslovec tzv. Václav a ze Slavníkovy anglické manželky Adivy je učiněna Přemyslovna Střezislava.

Někdy k pochopení nějaké informace je třeba vytrhnout slova z kontextu. Jestliže "Kosmas" napsal, že něco bylo sepsáno v Privilegiu země moravské, něco v Epilogu téže země a Čech potom si čtenář dosadí za téže země slovo moravské. Jenomže je třeba se dívat jenom na Epilog téže země a Čech. Potom za téže země můžeme dosadit pouze české země. A tento Epilog je tzv. Gallova kronika. V ní máme dvě vrstvy o Čechách: vrstvu viditelnou (Čech) a vrstvu skrytou (téže země). Ta skrytá vrstva, to jsou ty informace o českých vládcích pověšené na vládce polské. Každá ze tří knih má na začátku List, Začíná list a Začíná list třetí knihy. Poté vždy následuje báseň Začíná epilog. - "Kosmas" v II, 2 až II, 5 líčí tažení Břetislava I. do Hnězdna a přivezení pozůstatků Vojtěcha a dalších. Za této výpravy byla vyhlášena tzv. Břetislavova dekreta. Jejich vyhlášení líčí "Kosmas" v II, 4. Ovšem v této kapitole jméno Břetislav vůbec nepadne. Třetí oko si ho má mylně doplnit z kontextu. Uvedená dekreta totiž zřejmě nevyhlásil Břetislav I. Některá možná vyhlásil již Boleslav I., když usiloval o zřízení biskupství. Proto v I, 4 padne jméno Šebíř. Latinské severus totiž znamená mj. krutý, ukrutný a je jím tedy ukázáno na Boleslava Ukrutného. Další dekreta možná vyhlásil Boleslav III. Ryšavý. "Kosmas" totiž některé jeho činy věšel právě na Břetislava I. - V I, 15 "Kosmas" napsal: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmily. Když odešel po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v otcovské panství Spytihněv..." Zdá se, že můžeme doplnit poslední souvětí takto: "Když odešel Bořivoj po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v otcovské panství Bořivojovo Spytihněv. Jenomže Spytihněv byl synem Rostislava, který ke konci svého panování žil nebo často pobýval v Čechách. A právě vládcem Čech nebo části Čech (po dívčí válce jenom v západní části Čech) se stal Spytihněv. Větu nastoupil v otcovské panství Spytihněv jsme museli vytrhnout z kontextu a doplnit ji takto: nastoupil v otcovské panství Rostislavovo Spytihněv.

Autor napíše lež a hned následně naznačí, jaká je pravda. Tzv. Václavovi přirostlo useknuté ucho. A falešný Kristián k tomuto zázraku dodal: jako by meč se ho nikdy ani nedotkl. Ve skutečnosti autor využil podobnosti slov. Slovo uše, což znamenalo provaz, se podobá slovu ucho. Uchem je zde naznačeno, že tzv. Václav byl oběšen.

Že je na určitém místě napsaná lež, to podle J. Haubelta říká číslice 7 (1997, s. 35). Když Gallus napsal, že Měšek byl do sedmi let slepý a že později žil se sedmi manželkami, tak sedmička možná naznačuje, že jde o lži. Sedmička může být i symbolem. Také může být pochopitelně pravdou.

Charakterizuje určité osoby pomocí antické literatury nebo bible či žalmů. Že je tzv. Václav vrah, to řekne tím, že ho nazval Kaichem, což je u něho zřejmě domácká podoba jména Kain. Že Vojtěcha zavraždil Boleslav III. Ryšavý sdělí autor legendy jménem Sicco (Sic- je část slova sicarius, což znamená úkladný vrah a část -co je z původního jména Boleslava III. a to jména Konrád nebo Konrád Ota. Je zavražděn Prusy proto, že ve slově Prusy je skryt vrah: Rusý Boleslav III. Vymyšlenou zdatnost Břetislava I. sdělí tak, že ho nazve Achillem, ale potom ho nechá zemřít v Chrudimi, protože jméno Chrudim znamená slabý, neduživý. Jméno Biagota skryje v místě, kde píše o Strachkvasovi, synovi Boleslava I. a Biagoty do těchto slov: Bohem – života; Boha – naživu; Bohu – života.

Autoři někdy možná užili nějaký citát, ale ani ne tak kvůli citátu samému, ale kvůli významu jména autora citátu. Význam jména autora citátu mohl být významnou informací. V závěru Založení kláštera Sázavského (vsuvky do opisu A3 Kroniky Čechů I, 41) je citát: Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda. Jde o citát z Matouše. Jméno Matouš podle M. Knappové znamená (2015, s. 229) dar boží. Jméno Jan znamená bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. Fr. Kopečný (1974) význam milostivý dar boží neuvádí. Užití Matoušova citátu tedy může být Janovým podpisem.

Autoři využívají zvukové podobnosti slov. Tzv. Václav i Ludmila (bezejmenná žena v lucké válce) přijdou o ucho nebo o uši. Tím autoři napovídají způsob usmrcení: slova uže a ušev (podobná slovu uši) znamenají a provaz a závoj. Provaz je symbolem vlády a závoj je symbolem tajemství. Ludmila byla podle legend uškrcena provazem nebo závojem, tzv. Václav byl jako zločinec oběšen nebo, což je méně pravděpodobné, byl dán na šibenici po usmrcení.

"Kosmas" nejen skrývá určitou osobu za osobou jinou, ale skrývá za značným počtem lidí jiný značný počet lidí. Tak Slavníkovce, kolaboranty s Poláky, s Piastovci, nazývá Poláky a nazve je hanlivě polští hadrníci. Užíval pro ně i pojem Vršovci.

Některé informace jsou skryty v textu, který má budit dojem, že jde pouze o záležitost náboženskou. Tak v lucké válce mají čeští bojovníci obětovat bohům osla a sníst jeho maso. Je tím však řečeno, že v českém vojsku bojovali Maďaři, neboť jenom oni bez problému jedli oslí maso. - Canaparius ve své legendě napsal o volbě Vojtěcha biskupem: "V tu neděli, kdy došlo k volbě, byl prý v kostele, kde je biskupské křeslo, kdosi zachvácen mocným zlým duchem a začal veřejně vyznávat všechny své špatnosti, jichž si byl vědom. Tu se sešli služebníci stolu Páně modlíce se za něho a svatými slovy pronásledovali nepřítele. Nečistý démon však vykřikl jeho ústy: ,Co po mně chcete? Přišli jste mě vypudit z tohoto mého příbytku! Co je vám platno, chvástat se prázdnými slovy? Já se nejvíce bojím toho, jenž usedne na tomto stolci, neodvážím se setrvat tam, kde ho vidím nebo slyším.' A démon, vypouštěje pěnu na ústa posedlého člověka, neustále opakoval skřeky a hrůzně znějící slova, a dlouho zlostně skřípaje zuby, nakonec vyšel a člověk byl zdráv." Nečistým démonem je nemoc Boleslava II. (ranění mozkovou mrtvicí). A křesťanského biskupa Vojtěcha se nebojí nečistý pohanský démon, ale bojí se Boleslav II, a to nejen toho, že bude zbaven knížecího stolce (svého příbytku), ale především se bojí – což zde ovšem není přímo napsáno – o svůj život. Boleslav II. byl totiž Slavníkovci zavražděn a hlavní podíl na této vraždě měl Vojtěch (u "Kosmy" Kochan).

Autoři sdělují informace prostřednictvím mýtů a pověstí. Například pověst o dívčí válce v sobě skrývá vyhnání dívky Spytihněva (ovládal Dowinu, tj. pozdější Starou Kouřim, a Děvín, lokalitu pozdějšího Pražského hradu) Svatoplukem a chlapcem Bořivojem. Bořivoj byl na rozdíl od Moravana Spytihněva Čechem a jméno Čech možná znamená chlapec.

Informace byly také skryty do pověr. Že byl tzv. Václav oběšen, to bylo naznačeno tím, že mu byl údajně useknut článek ruky (prst). O prstu (zejména o palci) z oběšence se soudilo, že má čarovnou moc.

Legendisté a kronikáři skrývají informace do zázraků. Když byly údajně převáženy Václavovy ostatky z Boleslavi na Pražský hrad, tak převozci dojeli k poškozenému mostu přes Vltavu. Obávali se, že by se most mohl probořit. Modlili se tedy k tzv. Václavovi a stal se zázrak, Václavovo tělo nic nevážilo. Ani vážit nemohlo. Tzv. Václav nebyl zabit v Boleslavi, ale na dnešním Malostranském náměstí, a to tam, kde byla později postavena rotunda sv. Václava.

Autoři využijí toho, že nějaké slovo je symbolem něčeho. Boleslav III. nosil skvělé šaty, na nichž byl zobrazen orel nebo byli zobrazeni orli (kousek látky se našel v jeho hrobě). Boleslav III. je totožný s pravým Kristiánem, u "Kosmy" se Strachkvasem. Orel je mj. symbolem Krista, proto pravý Kristián měl na šatech orla. A protože také představuje pýchu, napsal "Kosmas" o Strachkvasovi, že bude moci pyšné potlačovati, že v naduté pýše zahořel po biskupství a že je v mysli nadutý. - Kanec je symbolem ďábla (U. Becker, 2002, s. 113, 114). V II, XI líčí Gallus, jak polský Boleslav III. vzal svému družiníkovi oštěp a zabil kance. (Na Boleslava III. Křivoústého věšel Gallus informace o českém Boleslavovi I.) Čtenář má z celého líčení chápat, že kancem (ďáblem) je zde tzv. Václav. Oštěp si můžeme nahradit kopím, což je symbol knížete. Boleslav I. zbavil tzv. Václava knížectví.

Symbolem tajemství je závoj. Proto možná legendisté uvádějí, že Ludmila byla uškrcena provazem nebo závojem (i když mohla být zavražděna zcela jiným způsobem, pravděpodobně mečem), protože chtějí říci, že v Ludmilině vraždě je velké tajemství. Tím tajemstvím je to, že Ludmilu zavraždili nebo nechali zavraždit Vratislav (Gommon) a Ludmilin syn tzv. Václav (Tunna, v lucké válce nejmenovaný pastorek). - U "Kosmy" se Doubravka provdá za nejmenovaného polského knížete. Při vdávání sundá závoj ze své hlavy. I zde je závoj symbolem tajemství. Přemyslovský původ totiž možná neměla Doubravka (žádná možná ani neexistovala), přemyslovský původ měl Měšek I., byl synem Boleslava I. a pravděpodobně Biagoty. Z části -gota učinil Dětmar Dobravu a z Dobravy "Kosmas" Doubravku.

"Kosmas" užil často jakožto symbol slovo lov nebo slovo od slova lov odvozené. Upozorňuje na to, že v daném místě píše o budoucích světcích Ludmile, tzv. Václavovi a Vojtěchovi. - U. Becker v hesle lov napsal, jakým symbolem je v křesťanství lov (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." […] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..." - I, 9: po mužsku si hleděli lovu v lesích (v kapitole o dívčí válce je zmíněna Libuše, tj. Ludmila) - I, 13: Pojďme lovit ryby (tato slova pronesl Durynk, za nímž je skryt tzv. Václav). - I, 31: biskup Vojtěch, sítěmi víry ulovil Panonii - I, 34: na lovecké místo, jež slove Veliz (Kochan, tj. pravděpodobně Vojtěch, týrá svého knížete) – I, 36: vraceje se skrze selskou ves z lovu (Oldřich, tj. Bořivoj, se setká s Boženou, tj. s Ludmilou; "Kosmas" možná jméno Oldřich chápal jako starý vládce) – I, 37: jako by chtěl jíti na lov (v kapitole je hlavní osobou poustevník, v svatých ctnostech archimandrita, což byl od 10. století prelát nebo arcibiskup; jakou osobu za ním "Kosmas" skryl?) - I, 41: býval knížeti nerozdílným druhem při lovech (zabitý kanec je narážkou na knížete tzv. Václava) – II, 15: Konráda postavil do čela lovcům; vztahuje se zde slovo lovcům k Lovětíngradu, tedy k pozdějšímu Pohansku? III, 13: kníže dlel na lovech ve vsi Zbečně, jednoho dne prý při obědě řekl jednomu lovci...šel pak na lov... bodl knížete loveckým tesákem... dejte loveckou trubku... (v kapitole je líčeno zavraždění Břetislava II., "Kosmas" uvádí: byl kníže zavražděn na radu Božeje a Mutiny.; ve skryté vrstvě jde však pravděpodobně o zavraždění Boleslava II. Slavníkovci, za Božejem je skryt Vojtěch, za Mutinou Soběslav) - III, 23: jako by šel na lov (v kapitole vyzývá kníže k zabití Božeje, tj. Vojtěcha).

Symbolem mohou být i barvy. Přečtěme si několik vět D. Třeštíka (2003, s. 87): "...bílá barva je v archaickém euroasijském systému barevné symboliky barvou západu (a severu patří černá, kdežto jihu červená). Východ je v něm reprezentován žlutou či modrou, častěji však chybí, zřejmě proto, že byl východiskem veškeré orientace, hlavní, nejdůležitější a nejposvátnější světovou stranou." - Gallus věší informace o českém Boleslavovi I. na Boleslava III. Křivoústého a píše o něm jako o knížeti severu. Zřejmě se i tato charakteristika vztahuje na Boleslava I. Vládl severně od souběžně s ním vládnoucího tzv. Václava. V I, 19 píše "Kosmas" o Boleslavovi I. a o prvním mezi staršími, což byl Boleslavův subregulus tzv. Václav, když byl svržen z knížecího stolce. A v této souvislosti "Kosmas" o Boleslavovi napsal, že byl horší než Nero (Černý). Nemá na tomto místě "černý" Nero spojovat Boleslava II. se severem? 

"Kosmas" skrývá informace i do košilatých historek. Ludmila nebyla za Bořivoje provdána. Církev ji tedy považovala za konkubínu, stč. mošnu. "Kosmas" ji skrýval za Libuši. Proto Libuše, žena děravá, vysoko na poduškách leží jako při porodu. Když přijelo za Přemyslem (Bořivojem) Libušino (Ludmilino) poselstvo, Přemysl poté, když z otky vyrostla líska s ořechy (což bylo afrodisiakum) položil mošnu (Ludmilu) na trávník, na to režný ubrus (narážka na Zabrušany?). Dále ze slušnosti nebude akt líčit (pokud pomineme, že ratolest rostla do výše i šíře), načež prohlásí, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí.

Ke sdělení nějaké informace si autoři vymyslí celou příhodu. Vojtěcha nechají povalit na dívku, protože se stal biskupem proti své vůli a navíc na lokalitě zvané po pohansku Děvín. - Aby mohl autor prozradit, že vraždění Slavníkovců Přemyslovci bylo krevní mstou, vymyslí si příhodu o nevěrné ženě. - Stejně tak si falešný Kristián vymyslel oběšení Podivena, aby naznačil, že byl tzv. Václav oběšen, a "Kosmas" si možná vymyslel zesměšňování Jaromíra Kochanem (tj. pravděpodobně Vojtěchem) na Velizi, aby ukázal, jak se Slavníkovci drali k moci. - Vymyšlenými příhodami jsou i "Kosmovy" pověsti. Například aby naznačil, že Přemyslovci přišli do středních Čech z hradiště u Zabrušan, nechal Libuší vypravit poselstvo pro Přemysla do nedalekých Stadic.

Při informování o nějakém činu apod. určité osoby autoři někdy část činu apod. ponechali a o části se nezmínili. Tzv. Václav měl teologické vzdělání a v duchovní činnosti to dotáhl na archipresbytera. Legendisté a kronikáři mu ponechali vzdělání, ale o jeho duchovní činnosti se viditelně nezmínili (pověsili ji na kněze Pavla). - Ludmile ponechali péči o tzv. Václava, ale nepřiznali, že byl její syn. - Neprozradili, že na Libici byli zavražděni benediktini, pozdější světci zvaní Pět bratří, ale vraždu tam nechali (Canaparius a Bruno).

Někdy oproti skutečnosti napíše autor pravý opak. Tak podle "Kosmy" Neklan, tj. Vratislav, byl na útěku rychlejší než Parth. Přitom měl Vratislav problému s pohybem, protože měl osteoporózu. Zd. Váňa uvedl (1968, s. 184), že jméno Neklan může být jméno apotropaické, zakrývající pravé jméno a zaručující tak opačné vlastnosti než samo vyjadřuje. Tedy význam jména určité osoby by vyjadřoval pravý opak toho, jaká by osoba byla. V případě Neklana tomu však tak není. - Falešný Kristián nemohl prozradit, že tzv. Václav ovládal část Čech ze Staré Kouřimi, tak ho tam nechal alespoň přijít. Tzv. Václav sice skutečně na Kouřim přišel, možná se to neobešlo s vyhnáním osoby, která si činila nárok z Kouřimi vládnout, falešný Kristián však zamlčel, že tzv. Václav z Kouřimi vládl. - Legendisté museli popřít, že tzv. Václav se věnoval duchovní dráze, protože světec nemohl opustit duchovní dráhu a stát se knížetem, proto nenapsali, že tzv. Václav (v legendách v této souvislosti Učen) na Budči učil, ale napsali pravý opak, že se tam učil u Učena. - Falešný Kristián nechá přijít tzv. Václava ke (Staré) Kouřimi, načež dojde ke konfliktu mezi ním a knížetem na Kouřimi. Tzv. Václav zvítězí a a nechá kouřimského knížete spravovat hrad, pokud bude kouřimský kníže živ. Ve skutečnosti tzv. Václav vládl z Kouřimi části Čech. Vojensky ho porazil Boleslav I., vládnoucí v knížectví severně od knížectví Václavova. Tzv. Václav se po své porážce stal Boleslavovým subregulem. - Tzv. Václav a Boleslav I. vládli po určitou dobu časově souběžně v sousedních knížectvích. V boji o moc, Boleslav I. tzv. Václava porazil a učinil z něho svého subregula. Tzv. Václav zřejmě chtěl opět vládnout, a tak ho Boleslav nechal umístit do kláštera. Falešný Kristián napsal v kapitole 6 pravý opak: "...do Říma chtěl putovati, aby tehdejšího papeže požádal, by jej oblékl v roucho mnišské a na klerika ostříhal. Potom z lásky k Bohu knížectví chtěl se vzdáti, bratru svému, příliš, běda, oddanému věcem světským, je zůstaviti..." - Autor Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu napsal, že Václavova žena zhřešila jednou s Václavovým služebníkem. Tzv. Václav (cituji) uspořádal velkou hostinu a provdal ji za toho [služebníka]. Nejmenovanou Václavovou ženou byla Biagota a služebníkem byl Boleslav I., tehdy se jmenující domáckou podobou svého jména Vok. Ve skutečnosti byl tzv. Václav podřízen Boleslavu I., protože ten učinil z tzv. Václava svého subregula.

Možná je zdrojem informací zařazení svátku nějaké osoby na určitý den. V. Rameš ke dni 7. dubna uvádí (2003, s. 150???): Svátek mají Heřman, Kristián a Křišťan mají svátek 5. srpna. - Dne 12. března mají svátek Křesomysl a Nezamysl, přičemž "Kosmas" za Křesomyslem skrývá Rostislava a za Nezamyslem skrývá Spytihněva I., a to byl Rostislavův syn. - Tzv. Václav má svátek 28. 9. a Michael 29. 9. Vendelín (a toto jméno může vycházet ze jména Václav) má svátek 20. 10. a Michaela 19. 10. Jméno Micha(e)l bylo pravděpodobně původní jméno Metodějovo a ten byl možná krátce i učitelem budoucího knížete tzv. Václava. (Svátky podle M. Knappové 2015.) - Domnívám se, že legendy věšely na Prokopa informace o Metodějovi. Prokop má svátek 4. 7. a Metoděj hned následující den 5. 7. K svátkům Cyrila a Metoděje napsal L. E. Havlík (???, s. 272): "Datum 9. března [úmrtí velkomoravského Svatopluka] je shodné s datem svátku sv. Kyrila a Metoděje, který byl na Moravě oficiálně zaveden r. 1349. Jinak jejich památka připadala na jejich úmrtní dny 14. 2. a 6. 4. nebo podle ,Proložního života Konstantina a Metoděje' na 25. 8. nebo 3. 4." ----- V některých případech může jít pochopitelně o náhodu, někdy mohlo dojít k určitému spojení jmen poměrně nedávno při změnách kalendářů. Aby se uvolnilo v kalendáři místo pro nové jméno, mohlo být ,staré' jméno přiřazeno ke jménu se stejným nebo podobným významem. V. Rameš uvádí (2003, s. 25): "Oproti římskému generálnímu kalendáři dochází v regionálních kalendářích k některým odchylkám; český kalendář např. kvůli svátku sv. Vojtěcha 23. dubna posouvá památku sv. Jiří z 23. dubna na následující den (24. dubna), svátek apoštolů Evropy a hlavních patronů Moravy sv. Cyrila a Metoděje slaví tradičně 5. července (celocírkevně 14. února)." Na 23. dubna spadá svátek Garika (a významem podobného jména Gerharda), což se vykládá jako ,vládnoucí kopím, kopiník' (M. Knappová, 2015, s. 176).

Zdrojem informace může být vymyšlené nebo změněné datum. V břevnovském nekrologiu je uvedeno, že Slavník zemřel 18. března, podle "Kosmy" roku 981. M. Knappová uvádí (2015, s. 104), že 18. března má svátek Eduard. Ten den totiž zemřel anglický král Eduard II. Mučedník. Narodil se cca 962 a vládl v letech 975 až do své smrti roku 978. Datum 18. března sice neukazuje na Eduarda I. Staršího (cca 870 – 17. 7. 924), otce Slavníkovy manželky Elfgify/Adivy/Střezislavy, ukazuje však na jméno Edward. Zemřel Slavník skutečně dne 18. března, nebo bylo toto datum úmyslně vybráno, aby ukázalo na předka Slavníkovy manželka? - V II, 5 "Kosmas" napsal, že k přenesení Vojtěcha došlo 1. září. Podle historiků jde o omyl, k přenesení mělo dojít 24. srpna. Jenomže 1. září má svátek Jiljí (M. Knappová, 2015, s. 199). Jiljí je předbiskupské jméno biskupa Heřmana, autora první a druhé knihy Kroniky Čechů. A do Prahy měl být jako zajatec přiveden autorův předek, ve skutečnosti byly asi přivezeny jeho ostatky. V úřadě byl jeho duchovním druhem, podle své hodnosti byl knězem. A tím předkem mohl být Boleslav III. Ryšavý, dřívější pravý Kristián, v roce 1003 zajatec Boleslava Chrabrého. Boleslav III. (pravý Kristián) se stal po svržení z knížecího stolce biskupem, stejně jako biskup Heřman, byli tedy v úřadě duchovním druzi. - Úmyslně chybné datum se zde stalo zdrojem informace.

O "Kosmovi" se soudí, že ve své kronice učinil některé velice závažné chyby v letopočtech. Pokud se týká českých historických osobností, jde především o tyto letopočty uváděné "Kosmou". Roku 894 byl pokřtěn Bořivoj. Roku 929 zemřel tzv. Václav. Roku 967 zemřel Boleslav I. Roku 969 zemřel pražský biskup Dětmar. Roku 1037 zemřel Oldřich. - Některé letopočty však jsou úmyslně špatné "Kosmas" tyto letopočty mohl převzít, s vědomím, že jsou špatné (929), nebo si ho sám vymyslet (967). Boleslava I. nechal "Kosmas" zemřít roku 967 proto, aby nebyl spojen s úsilím o zřízení pražského (arci)biskupství. - Že "Kosmas" neznalost některých letopočtů jenom předstíral, o tom by mohlo svědčit i to, co zopakoval již z dříve publikovaného názoru M. Wihoda (2012, s. 422): "...zajímavý postřeh, že se Kosmas často pletl v letopočtech, ovšem dílčí příběhy převyprávěl ve správném pořadí..."

V některých kapitolách má vylíčená událost ve viditelné vrstvě připomenout událost ve skryté vrstvě. Skrytá vrstva je pro "Kosmu důležitější, než vrstva viditelná. V jejím zájmu dělá ve viditelné vrstvě chyby. Událost ve viditelné vrstvě a událost ve skryté vrstvě se však odehrály v rozdílném čase. "Kosmovi" také jde vždy o to, aby skrytou vrstvu neodhalilo třetí oko. I to ho mohlo vést k úmyslným chybám, a to i v dataci. Jestliže se tedy v některé kapitole událost ve viditelné vrstvě udála v jiném roce než událost ve skryté vrstvě, nemusí letopočet a viditelná událost k sobě patřit. Tak k roku 1108 vylíčil "Kosmas" ve viditelné vrstvě zavraždění Mutiny knížetem Svatoplukem a zavraždění Božeje Krásou (došlo k tomu vůbec?). Ve skryté vrstvě jde o zavraždění Soběslava a Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým. Soběslav a Vojtěch byli Slavníkovci, v "Kosmově" terminologii Vršovci. "Kosmas" o Božejovi a Mutinovi jako o Vršovcích psal. Vztahuje se tedy vraždění roku 1108 vůbec k vraždění Vršovců (Slavníkovců), nebyla vražděna jiná mocenská skupina? Vraždění Vršovců je zavraždění Soběslava a Vojtěcha a jejich příznivců.

Některý "Kosmův letopočet, považovaný za chybný, může být naopak správný. Nedá se myslím vyloučit, že Metoděj nezemřel roku 885, ale až roku 894.

 "Kosmas" někdy úmyslně udělá chybu v datu. Tak přenesení Vojtěchova těla klade na 1. září 1039, přičemž správně měl podle historiků napsat 24. srpna. Dne 1. září má totiž svátek Jiljí, což je původní jméno biskupa Heřmana. Jméno Jiljí se zřejmě vztahuje k větě napsané o několik řádků výše: "...nešťastně zajat, byl přiveden můj v úřadě duchovním druh, podle své k hodnosti kněz." Tím zajatcem byl Boleslav III. Ryšavý, byly ovšem už také přivezeny jenom jeho pozůstatky. Biskup Heřman, předbiskupským jménem Jiljí, byl zřejmě potomkem Boleslava III. Ryšavého, a to přes jeho dceru. - Slavníkova smrt byla úmyslně stanovena 

"Kosmas" několikrát v místě, kdy ve skryté vrstvě měl na mysli Boleslava III. Ryšavého, který byl po určitou dobu moravským biskupem Brunem (podle "Kosmy" ,tuším Vracenem'), použil slovo Slunce. Jméno Bruno podle M. Knappové znamená (2015, s. 146) nejenom snědý a brunet, ale také opálený. Fr. Kopečný (1974, s. 49) uvádí význam hnědý. Slovo Slunce použil "Kosmas" v I, 40, v níž líčí únos Jitky Břetislavem I., ve skutečnosti však Boleslavem III., v II, 1, v níž věší na Břetislava I. další informace o Boleslavovi III., a v II, 51, v níž skrývá Boleslava III. za lžibiskupem Rotpertem. Navíc na šesti místech použil slovo Slunce při datování podle zvěrokruhu, a to datování informace spojené s Boleslavem III. Ryšavým (II, 18 Ryby; II, 24 Blíženci; II, 31 Panna; III, 17 Váhy; III, 28 Váhy; III, 53 Střelec). Blíže viz zde kapitolu "Kosmas" na Boleslava III. Ryšavého,,, ukazuje slovo Slunce.

Ve skryté vrstvě se možná dají některé letopočty vypočítat z číselných údajů vztahujících se k líčené události. Událost ve viditelné vrstvě a ve skryté vrstvě totiž neproběhly ve stejné době. Uveďme příklad takového výpočtu. V I, 21 "Kosmas" napsal, že roku 967 (15. července) zemřel Boleslav I. Historici soudí, že zemřel roku 972 a téhož roku nastoupil Boleslav II. V uvedené kapitole jsou pod letopočtem čísla druhý, první a obé (kníže Boleslav druhý, povahou první, obé to po zásluze). Připočteme-li tato čísla k letopočtu dostaneme rok úmrtí Boleslava I. Výpočet: 967 + 2 + 1 + 2 = 972. (V latinském rukopisu mohou být "drobná čísla" jiná.) - Kdy Boleslava II. ranila mrtvice, prozradil "Kosmas" možná v I, 33. Napsal: "Chtěl mluviti dále [Boleslav II.], ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu... dnem jeho smrti byl den 7. února [2] roku od narození Páně 999." Výpočet: 999 – (7 x 2) = 985. - Zavraždění Boleslava II. Slavníkovci popsal "Kosmas" jako zavraždění Jaromíra (předknížecí jméno Boleslava II.), když seděl na záchodě (sezení bylo zřejmě jeho nejčastější polohou po ranění mrtvicí). Třetí oko si má myslet, že byl zavražděn kníže Jaromír. Proto "Kosmas" událost klade na den 4. 11. 1038. Zavraždění Boleslava II. vypočítáme snadno: 1038 – (4 . 11) = 994. Slavníkovcům se však po vraždě Boleslava nepodařilo zmocnit se vlády, a tak Vojtěch se Soběslavem utíkají ze země. - V II, 22 až II, 24 líčí "Kosmas" volbu Lance biskupem. Na Lanceho jsou pověšeny informace o Boleslavovi III., dřívějším pravém Kristiánovi. Ve skutečnosti jde možná o jeho svržení z knížecího stolce. Podle "Kosmy" došlo k volbě Lance 11. 6. 1068. Z čísel se má možná vypočítat, kterého roku nebyl zvolen biskupem nebo knížetem, či byl svržen z knížecího stolce Boleslav III. Výpočet: 1068 – (11 x 6) = 1002. Uvádí se, že Boleslav III. vládl v letech 999-1002 a 1003. - Nejsou na Prokopa, ať už žil, či nežil, vloženy činy a osudy arcibiskupa Metoděje? V Kronice Čechů (v rukopise Ab2) je vloženo do II, 13: "Roku od narození Páně 1053, dne 25. března [3]... zemřel svatý Prokop..." […] "Jeho pohřbu... se účastnil Šebíř, šestý [6.] biskup pražského kostela, a pohřbil s úctou jeho tělo v kostele svaté Boží rodičky..." Nyní počítejme 1053 – [(25 + 3) . 6] = 885. Roku 885 měl zemřít Metoděj. O umístění Metodějova pohřbu uvádí Prolog: "...leží ve velkém chrámu moravském na levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky." - Zde je namístě uvést tato slova M. Bláhové vztahující se ke stanovení počátku kalendářního roku (2001, s. 334): "V diplomatických pramenech v českých zemích se objevuje [začátek roku 1. ledna] ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století, tedy za Přemysla Otakara II. a Václava II. V narativních pramenech s tímto začátkem roku počítá již Kosmas ve své kronice, pozdější středověcí kronikáři se ho však většinou nedrželi."

"Kosmas" při sdělování určité informace vyjmenuje veřejně několik jmen a k tomu přidá jméno, které k předešlým zdánlivě nepatří. Tak například napíše, že Břetislav přivezl z Polska pozůstatky Vojtěcha, Pěti bratří a Gaudentia. Netroufne si k nim veřejně přiřadit jméno Měška I., ale napíše ho jako další jméno za Gaudentiem, aniž by přiznal přivezení jeho ostatků, a Boleslava Ryšavého. - Podobnou hříčku možná objevili J. a J. Osolsobě (2008, s. 188, 189). Oni věří, že prvním českým křesťanským knížetem byl Bořivoj a že některé legendy to úmyslně zamlčovaly a za prvního považovaly Spytihněva. Autor Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu rovněž jako prvního uvádí Spytihněva, ale ke Spytihněvovi hned připsal oproti Gumpoldovi Bořivoje. (Spytihněv, syn Bořivojův). J. a J. Osolsobě napsali: "Právě opravný dodatek ,syn Bořivojův', přidaný v slovanském překladu Gumpolda ke jménu Spytihněvovu, chce připomenout tuto dějinnou skutečnost." Totiž to, že prvním českým křesťanským panovníkem byl Bořivoj, jak se domnívají J. a J. Osolsobě.

"Kosmas" třetí oko nasměruje k tomu, aby si do určitého textu samo doplnilo něco, co není pravda. Někdy je třeba vytrhnout slova nebo věty či celou kapitolu z kontextu. Například při Břetislavově tažení do Hnězdna jsou vyhlášeny zákony zvané dnes Břetislavova dekreta. Ovšem v kapitole, kde jsou vyhlášena, jméno Břetislav nepadne. To si tam má dosadit třetí oko z kontextu. Ale padne tam jméno Šebíř, latinsky Severus. A latinské severus znamená mj. krutý, ukrutný. Zákony tedy možná nejsou vyhlášeny za Břetislava, ale možná za Boleslava Ukrutného, když usiloval o zřízení biskupství, nebo za Boleslava Ryšavého (i on byl krutý). Na Břetislava "Kosmas" často činy Boleslava III. Ryšavého věšel.

Některá informace může neodpovídat pravdě ve viditelné vrstvě, ale může odpovídat pravdě ve vrstvě skryté. Např. v III, 5 "Kosmas" napsal, že Božej nalezl svého bratra Mutinu. V poznámce č. 46 (2005, s. 287) čteme, že nebyl zřejmě Mutina Božejův bratr. Jenomže ve skryté vrstvě byl Slavníkovec Soběslav skrytý za Mutinou bratrem Vojtěcha skrytým za Božejem. - V II, 5 "Kosmas" napsal, podle historiků chybně, že Břetislav přivezl Vojtěchovy pozůstatky 1. září místo 24. srpna. Jenomže 1. září má svátek Jiljí. To je původní jméno biskupa Heřmana, autora prvních dvou knih Kroniky Čechů. Předek dopravený s Vojtěchovými pozůstatky do Prahy byl předek Jiljího, předek biskupa Heřmana.

Informace bývají skryty i v obrazech. Například čárka na Václavově čele v iluminaci k opisu Gumpoldovy legendy je Kainovým znamením sdělujícím, že tzv. Václav byl vrah. - Nejkrásnější hříčkou je "Kosmova" informace, odkud přišli Přemyslovci. Je zašifrovaná do tohoto popisu Přemyslových volů: "...jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a hlavu bílou, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Voli se mají vrátit tam, odkud přišli. Voli vyrazili z Pobaltí (pravděpodobně z Wolinu), neboť latinsky se pás řekne balteus, a přišli k řece Bílině, která teče nejprve z Krušných hor (od čela k zádům) a poté teče skoro po rovině (po zádech). Vracejí se od vsi Lbín (vůl má hlavu bílou) až zase do Pobaltí ke křídovým útesům (vůl má zadní nohy bílé).

Opakem hříček nesoucích pravdivou informaci je lhaní legendistů (těchto hollywoodských scenáristů hororů) a i kronikářů. Legendisté mají lhaní v popisu práce.

Když autoři nemohou napsat pravdu, tak se k pravdě alespoň přiblíží. Libuše (tj. Ludmila) nepošle poselstvo za Přemyslem (tj. Bořivojem) na hradiště u Zabrušan, ale do blízkých Stadic. Když falešný Kristián nemohl napsat, že tzv. Václav vládl ze Staré Kouřimi, tak ho nechal ke Staré Kouřimi alespoň přijít. - Když biskup Heřman v Kronice Čechů (II, 5) možná chtěl skrytě sdělit, že je potomkem Boleslava III. Ryšavého, nenapsal, že byly roku 1039 přivezeny Boleslavovy pozůstatky, ale napsal, že jeho mezi nimi, žel nešťastně zajat, byl přiveden můj v úřadě duchovním druh a podle hodnosti kněz byl přiveden. Nebyl přiveden, ale byly přivezeny pozůstatky Boleslava III. Ryšavého (dnes pohřben v hrobě č. 98), který byl stejně jako biskup Heřman v určité době v úřadě duchovním druh autorův (mnich benediktin), podle své hodnosti jako Heřman biskup (,tuším Vracen', snad jménem Bruno). Pokud by byl skutečně přiveden, mohlo by se tak stát nejpozději v roce jeho smrti, tj. pravděpodobně 1037 nebo před 1034.

Jedna z "Kosmových" hříček se týká jeho údajných zavražděných bratrů. Na Libici bylo zabito Boleslavem III. Ryšavým pět Vojtěchových bratrů benediktinů. Canaparius a Bruno na Libici ponechali ve svých legendách vraždu, ale zamlčeli, že jde o pět benediktinů. Přišel "Kosmas" a pěti zavražděným dal jména. Dal jim však jména těch významných osob, které zahynuly v boji o moc mezi Slavníkovci a Přemyslovci. Tato jména však pozměnil (ze Soběslava učinil, jak uvádějí historici, zřejmě Soběbora) nebo zcela vymyslel (Boleslavovi II. dal jméno Pořej). A protože je mezi těmi jmény i on, Vojtěch, jakožto zavražděný Slavníkovec (syn Zbraslavův, tj. Slavníkův, Pobraslav?), zbývají čtyři další. Proto "Kosmas" možná napsal sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha a o několik řádků dále napsal, že bylo zabito patero bratří sv. Vojtěcha. Je také možné, že "Kosmas" od pěti osob zahynulých v boji o moc mezi Slavníkovci a Přemyslovci neodečetl Vojtěcha, ale Přemyslovce Boleslava II. Zbývali čtyři zemřelí Slavníkovci, a to Vojtěch, Soběslav, asi Vladivoj a buď Slavník, nebo Václav, otec Slavníka. A ještě je jedna možnost: celkem zahynulo pět osob, z toho čtyři byly zavražděny. Pátou osobou byl Vladivoj, ten zahynul, když byl Boleslavem III. vyháněn z Pražského hradu. Zahynul v boji, nebyl zavražděn. Pět jich tedy bylo zabito, z toho čtyři byli zavražděni.

Když Dětmar nemohl napsat pravdu a skutečnost značně úmyslně zkreslil, "Kosmas" jeho vymyšlené řešení nepřevzal. Buď si vymyslel jiné řešení rovněž vzdálené od skutečnosti, nebo o události Dětmarem úmyslně zkreslené vůbec nepsal. Dětmar si možná vymyslel jméno Dobrava, "Kosmas" ho pozměnil na Doubravka. - Boleslav III. byl synem Boleslava I. a mladším bratrem Boleslava II. Jaromír a Oldřich byli synové Boleslava II. Podle Dětmara byl Boleslav III. synem Boleslava II. a Jaromír a Oldřich byli jeho bratři. Podle "Kosmy" byl Boleslav II. otcem Boleslava III. a Boleslav III. měl mít syny Jaromíra a Oldřicha. - Dětmar se neodvážil napsat, že Boleslav II. byl zavražděn Slavníkovci a že na něm byla učiněna protivampýrická opatření. Boleslavovo posmrtné vykleštění pověsil na Jaromíra a že byly ovařeny jeho kosti naznačil tím, že napsal, že Boleslav III. se pokusil utopit Oldřich v lázni. "Kosmas" se o tom nezmiňuje. Nechá však Jaromíra oslepit, aby naznačil, že za Jaromírem musíme v tomto kontextu hledat jinou osobu. - Dětmar nenapsal, že Vršovec (tj. Slavníkovec) Vladivoj zahynul, když ho Boleslav III. vyháněl z Pražského hradu. (Lépe řečeno: pravděpodobně napsal, ale Vladivojovi dal jméno Soběslav.) Za Vladivojovou smrtí měl stát dobrý mok. (Slovem dobrý ukázal Dětmar na Boleslava III., neboť měl i přízvisko Dobrý.) "Kosmas" se o Vladivojovi nezmiňuje, jenom napsal, že roku 1003 byli vražděni Vršovci. - Dětmar nenapsal, že Boleslav Chrabrý měl za manželku Emnildu, dceru Boleslava III. Ryšavého. Boleslavovi III. dal jméno Dobromír. "Kosmas" se o tom, že Boleslav Chrabrý měl za manželku Emnildu, nezmiňuje.

II: LEGENDY A KRONIKY A JEJICH AUTOŘI. PODPISY AUTORŮ

1A. Podpisy autorů některých legend a kronik v raném středověku

Domnívám se, že někteří autoři raného středověku užívali na exponovaných místech svého díla taková slova nebo takové spojení slov, že se dají považovat za jejich svérázný podpis. Především tak činili na exponovaných místech, zejména na začátku a na konci svého díla. Mohli se však podepsat nějakou příhodou apod. Tak Jiljí, pozdější biskup Heřman, jehož jméno znamená záštita, ochrana, štítonoš (M. Knappová, 2015, s. 109), se v tzv. Kristiánově legendě podepsal tím, že se na počátku legendy zaštiťuje Vojtěchem, a závěru tím, že "kouřimský kníže" a Václav jsou zachráněni před bitvou tím, že "kouřimský kníže" spatření znamení kříže na Václavově hlavě. Anastázius, jehož jméno znamená vzkříšení, (po)vstání (Fr. Kopečný, 1974, s. 36) vylíčil v závěru své Legendy o svatém Štěpánu králi sepsané biskupem Hartvíkem, jak se ochrnutý chlapec uzdravil (vstal) a poslední větou legendy je: žena neustala v modlitbách dříve, než syna, jejž sem položila mrtvého, dostala živého (byl vzkříšen). Autor mohl v průběhu života svůj podpis změnit. Pravý Kristián,(pozdější Boleslav III.) byl pravděpodobně totožný s ostřihomským Anastáziem. A jiný podpis měl jako Kristián a jiný jako Anastázius. ----- Určování autorů podle jejich podpisů má však svá úskalí. Někteří autoři se podepisovali slovy (či spojením slov) běžně užívanými, takže ne každé užití takového slova může prozrazovat autora. Tak Jan II. Břichatý se možná podepisoval milost Boží apod., tj. významem svého jména Jan, což podle M. Knappové (2015, s. 196) je bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. To, co zde nazývám "podpis", nemůže být v žádném případě stoprocentním důkazem, že určité dílo napsal autor, k němuž jsme přiřadili určitý podpis. Například jméno Kristus (které považuji za "podpis" Kristiána) může mít na začátku nebo ke konci svého díla kdejaký autor, aniž by pomýšlel na to, že jméno Kristus bude jeho podpisem. ----- Někdy více autorů mohlo mít možná stejný podpis (třeba všichni, kteří patřili ke stejnému klášteru). ----- Dalším úskalím může být to, že podpis autora bylo možné zfalšovat. Tak pravý Kristián (tj. pozdější Boleslav III.) se zřejmě podepisoval slovem Kristus a falešný Kristián (tj. pražský biskup Heřman) se v tzv. Kristiánově legendě, kterou napsal, také "podepsal" jménem Kristus. ----- Řada legend možná není vůbec autorem "podepsána". Důvody mohly být různé. Vojtěšská legenda Passio s. Adalperti není možná podepsána proto, že se nezachovala celá. Někteří historici se domnívají, že byla vytvořena redukcí nedochované legendy Liber de passione martyris, o které se zmiňuje Gallus. Odstřižením začátku a konce legendy mohly být odstřiženy i "podpisy". Nebo některá legenda mohla být jen malou úpravou legendy starší. ----- Jednotlivým legendám a kronikám je v této práci většinou věnována zvláštní kapitola.

Následující literární díla si rozdělíme do těchto skupin:

A/ Legendy, vztahující se k Cyrilovi a Metodějovi: Život Konstantinův, Život Metodějův, Chvalořeč o sv. Cyrilu, učiteli slovanského národa, Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději

B/ Staroslověnské ludmilské a václavské legendy: První staroslověnská legenda o sv. Václavu, Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu

C/ Latinské ludmilské a václavské legendy: Crescente fide, Gumpoldova legenda, Vavřincova legenda, Fuit in provincia Bohemorum, (Licet plura – DOPSAT), Kristiánova legenda, Oportet nos fratres, Oriente iam sole

D/ Legendy o Pěti bratřích a o sv. Vojtěchovi: Život a utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů, Canapariova legenda, Vita altera (Narcitur purpureus flos), Verše o umučení svatého Vojtěcha, Beatus Cyrillus

E/ Prokopské legendy: Vita minor

F/ Legendy svatoštěpánské: Legenda o svatém Štěpánu králi sepsaná biskupem Hartvíkem

G/ Kroniky: kronika Dětmara z Merseburku, Gallova kronika, Kronika Čechů, letopis tzv. Kanovníka vyšehradského, Kronika anonymného notára kráľa Bela, kronika tzv. Dalimila

H/ Drobnější historické prameny: Založení kláštera Sázavského, Založení kostela vyšehradského

CH/ Ostatní literatura: Versus post missam, Homiliář opatovický, List králi Jindřichovi II.

I/ Legendy, dotýkající se obsahu této práce jen vzdáleně: legenda o sv. Gorgoniovi, legenda o sv. Jiljí

2A. Některé LEGEND a některé KRONIKY autory jmenovitě nepodepsané jsou od autorů "podepsané" pomocí různých hříček na začátku nebo na konci legendy či kroniky. Často jsou podepsáni významem autorova jména nebo atributem stejnojmenného světce. Tak např. pravý Kristián se "podepisoval" jménem Kristus. - Řada autorů svá díla z různých důvodů "nepodepisovala" nebo v nich "podpisy" z nějakého jiného důvodu nejsou. Např. legenda Passio s. Adalperti je podle historiků možná redukcí legendy Liber de passione martyris, o níž se zmiňuje Gallus. Při této redukci mohly být odstřiženy začátek i konec legendy Liber a tím byly odstřiženy i "podpisy". Některá legenda může natolik vycházet ze své předlohy, že autor svou novou verzi nepodepsal a nová verze může nést podpisy autora předlohy (nebo byly podpisy úmyslně či neúmyslně odstraněny). - Někdy autor použije k "podpisu" nebo k prozrazení skryté osoby jedno slovo, a to už se víckrát v jeho textu neopakuje. Tak je to například u Vavřincovy legendy s použitím slova vavřín. Jindy se slovo, jímž se autor podepsal nebo prozradil v textu skrytou osobu, objevuje v textu na řadě jiných míst, kde podpisem nebo prozrazením osoby není. V takovém případě autor někdy uvedené slovo nebo slova na příslušném místě víckrát opakuje. Tak např. v I, 13, kde "Kosmas" skrytě prozrazuje, že Biagota byla matkou Strachkvase, napsal tyto dvojice slov: Bohem – života, Boha – naživu, Bohu - života.- Podpisy bylo možné i falšovat. Tak falešný Kristián biskup Heřman zfalšoval podpis pravého Kristiána, pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. Falešný Kristián sváděl autorství legendy na pravého Kristiána, proto "použil" jeho pravděpodobný "podpis", tj. jméno Kristus. - Existuje nebezpečí, že můžeme "podpis" vyvodit z náhodného užití slov. - Nelze z námi nalezeného "podpisu" jednoznačně určit autora legendy nebo kroniky.

3A. Jestliže je Konstantín skutečně autorem PROGLASU (PROLOGU), veršované předmluvy k překladu čtyř novozákonních evangelií, podepsal toto své dílko o 111 verších? M. Knappová při výkladu jména Konstantýn, Konstantin uvedla mj. (2015, s. 211): "...význam základového příd. jména (constans) je ,stálý, pevný, neměnný'." Konstantin v Proglasu podle překladu J. Vašicy napsal: nikdy se nekazící (to je neměnný; verš 12) - kořist věčné muky (83) – pevně stát (99) – věčně s anděly se radujíce, ustavičně slavíce Boha milostivého (103, 104) – vždycky Boha opěvujíce, v jiném překladu stále opěvujíce Boha (105/106) – boží Synu, vždy, v jiném překladu Božímu Synu vždycky (108) – na věky od veškerého tvorstva (110). Na přízvisko Filozof (filosofie ´láska k moudrosti, k vědění) mohou ukazovat, ale spíše neukazují slova moudré (65), milujete (66), Moudrost-Kristus (91). Vypsaná slova spíš nejsou  úmyslným Konstantinovým podpisem (např. slovy na věky věků končí kdejaká legenda). Nelze to však vyloučit, zvláště když si všimneme, že jsou nahromaděna především v závěru Proglasu (v závorce jsou čísla veršů), tj. v místě, kde se autoři často podepisovali. - V Proglasu nemusí být podpis Konstantinův už proto, že možná jeho autorem není. K. Pavlovičová k tomu napsala (2016, s. 16): "Proglas sa v srbských rukopisoch hneď vo svojom nadpise pripisuje Konštantínovi Filozofovi ,Blaženago učitelja našego Konstantina Filosofa slovo'. Ak by bol jeho autorom skutočne Konštantín Filozof, neoznačil by sám seba za ,blaženého učiteľa nášho'. Ide teda buď o neskoršiu vsuvku, alebo skutočný autor Proglasu text pripísal Konštantínovi Filozofovi ako autorite, aby mu tým zaručil väčšiu vážnosť, čo bol v stredoveku, ale už aj v skorších obdobiach bežný postup."

4A. Autor ŽIVOTA KONSTANTINA není znám. Jan a Jana Osolsobě napsali (2008, s. 26): "...za autora tohoto díla byl považován Metoděj. Nověji se však soudí, že Konstantinův životopisec, který napsal své dílo pod vedením Metodějovým, byl některý ze žáků obou bratří." Někdy bývá za autora považován Kliment Ochridský. Jméno Kliment znamená vlídný, milostivý, laskavý, mírný. Jako synonyma k těmto slovům můžeme s pomocí Slovníku spisovného jazyka českého (hesla dobrotivý, milostivý a mírný) považovat slova dobrotivý, milosrdný a klidný. Tento Život má jako poslední jméno jméno Kliment: "I položili jej tak s rakví do hrobu po pravé straně oltáře v chrámě svatého Klimenta." Že je tedy jméno Kliment v této legendě jako poslední jméno, je velmi logické (Konstantin, už po jménem Cyril, zemřel v klášteře sv. Klimenta). Ovšem toto logické užití nevylučuje možnost, že mohlo následovat po jménu Kliment ještě jméno Kristus nebo jméno Petr a jistě i některé jméno jiné. To však už nenásleduje. Jméno Kliment podle M. Knappové (2015, s. 209) znamená vlídný, milostivý, laskavý, mírný. Jako synonyma k těmto slovům můžeme s pomocí Slovníku spisovného jazyka českého (hesla dobrotivý, milostivý a mírný) snad považovat slova dobrotivý, milosrdný a klidný. - Kliment je možná podepsán i v kapitole I Života Konstantinova. Obsahuje slova milosrdný, dobrotivý, milostí, neklidného (Milosrdný a dobrotivý Bůh čeká na pokání lidí; prokazovat mnoho milostí, neklidného žití).V posledním odstavci celé legendy patří možná ke Klimentovu "podpisu" slovo milé (je-li vám to milé). ----- Fr. Čajka k autorství Života Konstantinova napsal (2017, s. 11): "O Životě Konstantinově panuje mezi odborníky obecné mínění, že se na jeho sestavení podílel ještě Metoděj." Fr. Kopečný vysvětluje význam jména Metoděj (1973, s. 102) jako cestu za něčím, přeneseně způsob zkoumání, bádání. M. Knappová k významům způsob zkoumání, bádání přidává ještě poznání. ----- Metoděj se pravděpodobně původně jmenoval Micha(e)l. M. Knappová jméno Micha(e)l vykládá kdo (je) jako bůh, podobný bohu. - V Životě Konstantinově ukazuje na jméno Micha(e)l již v prvním souvětí slovo Bůh a v posledním souvětí slovo napodobil a slovo podobni. V posledním odstavci poslední kapitoly jsou slova Bůh, Božím a Boha. - Na jméno Metoděj ukazuje v první kapitole slovo poznání, možná i slovo došli ve smyslu cesta za něčím. V posledním odstavci poslední kapitoly je slovo putování (jako cesta za něčím). Odstavec začíná jménem Metoděj.

5A. J. Vašica v Literárních památkách epochy velkomoravské otiskl Sv. Klimenta Ochridského CHVALOŘEČ O SVATÉM CYRILU, UČITELI SLOVANSKÉHO NÁRODA. Kliment se zřejmě v této legendě podepsal významem svého jména. Jedná se o slova milost a milostí (každému z nás je dána milost; oplývala jeho ústa milostí Boží) a možná i slova milovníci a milosrdenství (milovníci Kristovi; milosrdenství nosí na jazyku) a slova miluje, zamiluji (kdo mě miluje; já si ho zamiluji). Dokonce je možná Klimentovým podpisem i část jména Teofil (za obrazoborce Theofila), neboť toto jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 290) milý bohu. A i význam části jména Šalomoun je možná Klimentovým podpisem. Kliment užil v chvalořeči slova: praví moudrý Šalomoun. M. Knappová toto jméno vysvětluje (2015, s. 285) jako míru(milovný). Jsou zde však i slova, kterými se "podepisoval" i pravý Kristián: krásou a nádheru = krásu (krásou na zemi; opustil všecku nádheru tohoto světa). 

6A. O autorství CHVALOŘEČI O SV. CYRILU A METODĚJI napsala Z. Hauptová (1996, s. 116): "Dřívější názor Vondrákův... že autorem této chvalořeči byl Kliment, pozdější biskup velický [jinak Kliment Ochridský, žil asi 830 až 17. 7. 916], se dnes opouští a spíše se poukazuje na Konstantina Bulharského [neboli Preslavského; žil od pol. 9. stol. do poč. 10. století] ..." ----- M. Knappová u hesla Konstantýn, Konstantin uvádí, že význam základového příd. jména (constans) je ,stálý, pevný, neměnný'. Tyto významy můžeme doplnit významem věčný apod. Nepodepsal se tedy Konstantin Bulharský těmito slovy v kapitole jedna: všechny roky a časy; neskončeného života? A nepodepsal se v poslední kapitole slovy věci věčné a nekonečné; neubývající potravu; nevysýchajícím pramenem; opovrhli jste věcmi časnými a oblíbili si věčné; bez ustání; vždycky i na věky věků. ----- Na začátku první kapitoly Chvalořeči je jméno Ježíš Kristus a na konci poslední kapitoly jsou jména Krista, v Kristu. Jménem Kristus se pravděpodobně podepisoval pravý Kristián. Autorem této Chvalořeči však zřejmě není. Nebo, což je asi málo pravděpodobné, pravý Kristián zfalšoval podpis Konstantina Bulharského?

7A. DÍLA PRAVÉHO KRISTIÁNA, TOTOŽNÉHO SE STRACHKVASEM, PŮVODNÍM JMÉNEM KONRÁDA NEBO KONRÁDA OTY, TJ. POZDĚJŠÍHO BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO (MAJÍCÍHO I PŘÍZVISKO DOBRÝ) A V ZÁVĚRU ŽIVOTA MORAVSKÉHO BISKUPA ANASTÁZIA, ASTRIDA, MOŽNÁ MORAVSKÉHO BISKUPA BRUNA NAZÝVANÉHO BONIFÁC, "KOSMOU" POJMENOVANÉHO VRACEN. ----- Když se Boleslav III. Ryšavý, tj. pravý Kristián, podepisuje jako autor Života Metodějova slovem krása, protože tím naráží na své přízvisko Ryšavý/Rudý, uvádí mj. toto: "Bůh... stvořil všecky věci, které nebyly a nyní jsou viditelné i neviditelné, a ozdobil je všelikou krásou. Kdo o ní poněkud přemítá, může částečně pochopit a poznat toho, jenž takováto podivuhodná a mnohá díla stvořil. Neboť z velikosti a krásy děl se obdobně poznává jejich původce." Nyní se pokusím seznam jeho mnohých děl napsat, přičemž ho ztotožním i s autorem děl připisovaných, podle mě omylem, Brunovi z Querfurtu. ----- Pravý Kristián je tedy možná autorem těchto děl: předpokládané legendy X - První staroslověnské legendy václavské - Života Metoděje - Beatus Cyrillus - Fuit in provincia Bohemorum - bavorské redakce Crescente fide - Vita altera (Nascitur purpureus flos) – Canapariovy legendy - Listu králi Jindřichovi II. - možná Kroniky Dětmara z Merseburku.

7A1 J. Kalivoda napsal k D. Třeštíkem předpokládané LEGENDĚ X (2010, s. 56): "Po detailních studiích… dospěl Dušan Třeštík k závažnému zjištění, které je nutno přijmout jako prozatím velmi pravděpodobnou hypotézu – na základě sledování motivické shody a rozporů mezi nejstaršími českými legendami postuloval na základě značně přesvědčivých úvah existenci ztracené latinské legendy, jím nazvané X, která je v jeho pojetí východiskem jednak větve představované První staroslověnskou legendou, na druhé straně větve reprezentované legendou Crescente fide a legendou Gumpoldovou, jejichž cesty se do jisté míry opět slučují v legendě Kristiánově." Pokud skutečně existovala tato legenda X, mohl být jejím autorem pravý Kristián. Jejím zpracováním ho možná pověřil jeho otec Boleslav I.

7A2. Než přistoupíme k pokusu určit autora ŽIVOTA METODĚJOVA, přečtěme si některé názory historiků na tento Život. - Fr. Čajka k Životu Metodějovu napsal (2017, s. 9, 11): "Rozsahem kratší [než Život Konstantinův] staroslověnský Život Metodějův také ukazuje, že autorem byla vzdělaná a literárně nadaná osobnost." […] "Život Metodějův pak byl sepsán jeho žáky, pravděpodobně ještě před vyhnáním z Moravy." A na s. 15 autor napsal: "...První staroslověnská legenda o sv. Václavu... má mnoho společných rysů s velkomoravským Životem Metodějovým." Viz zde kapitolu o První staroslověnské legendě o sv. Václavu. - V. Čermák o Životě Metodějově napsal (2013, s. 65): "Krátce po Metodějově smrti některý z jeho žáků složil snad ještě na Moravě také staroslověnský Život Metodějův, který je z větší části pojat jako obhajoba Metodějovy činnosti na Velké Moravě s řadou odkazů na panovnické a papežské listiny." [...] "Důkladná kritika obou památek potvrdila, že se jedná o originální staroslověnské texty, které i přes své hagiografické zaměření představují důvěryhodný historický pramen. Další slovanské památky (životy a hymny) o životě a díle Konstantina a Metoděje, sepsané jejich žáky (například Kliment Ochridský, Naum Ochridský), již vznikaly později v bulharském prostředí." Pokud však Život Mětodějův napsal Boleslav III. Ryšavý, když byl svržen z knížecího stolce, potom Život Metodějův mohl vzniknout až po roce 1003. - Ocitujme několik vět o Životě sv. Metoděje z knihy Vl. Vavřínka (2013, s. 288, 209). "V podstatě toto dílo... sestává ze dvou nesourodých částí. První z nich tvoří teologický výklad o Bohu..." […] "Tento výklad je pak ukončen stručným přehledem církevní historie... Tento teologický výklad... se svým stylem a způsobem literárního vyjádření od dalších kapitol Života Metodějova výrazně liší." [...] "Zdá se proto, že tento rozsáhlý teologický výklad byl původně dílem někoho jiného a že autor Života Metodějova jej ke svému vlastnímu dílu později jen připojil jako prolog ke svému vlastnímu spisu. M. Grivec vyslovil názor, že autorem tohoto teologického pojednání byl sám Konstantin Filosof..." […] "Naproti tomu se zdá, že závěrečná část tohoto prologu, přehled prvních šesti ekumenických koncilů, souvisí s působením... Metoděje a že mohla být s velkou pravděpodobností jeho vlastním dílem." ----- Pravý Kristián by pak mohl být autorem pouze vylíčení vlastního života sv. Metoděje. Jeho vlastnímu textu by pak předcházela věta upevnili křesťanskou víru tím, že ji postavili na pravdě. Slovo křesťanskou by pak mohlo být podpisem pravého Kristiána, křesťana jenom podle jména. ----- Jestliže byl Život Metodějův falzem pravého Kristiána a falzum mělo budit dojem, že bylo napsáno bezprostředně po Metodějově smrti, pak se pravý Kristián na jedné straně vyvaroval zmínek o vyhnání Metodějových žáků z Moravy a o konečném zákazu slovanské liturgie a na druhé straně pro větší důvěryhodnost zařadil do Života text Konstantina Filozofa. ----- Historikové se domnívají, že Kristián (podle mne falešný Kristián, tj. biskup Heřman) Život Konstantinův a Život Metodějův znal. D. Kalhous k tomu napsal mj. toto (2007, s. 61, 62): "Právě tyhle nejstarší legendy musel mít [falešný] Kristián k ruce. Naznačují to jak některé shodně zvolené biblické citáty, tak skutečnost, že odjinud některé své informace prostě získat nemohl a je snadnější představit si, že čerpal z Životů než z nějakých dnes neznámých památek." Domnívám se, že pravý Kristián, je-li autorem Života Metodějova, pečlivě zvážil, které informace použít a které zamlčet. Co myslím zamlčel, byl Metodějův vztah k Čechám. ----- Měl-li pravý Kristián vytvořit falzum o Metodějovi, musel znát staroslověnštinu (jazyk i písmo). Přečtěme si několik vět od P. Sommera (1996, s. 4): "Zdá se však velmi pravděpodobné, že její [staroslověnské liturgie užívané v konventu Sázavského kláštera] hlavní zvláštnost spočívala především v užívání staroslověnštiny jako bohoslužebného a literárního jazyka. To, že podobný úzus nebyl v Čechách tak neobvyklý, dokládají některé zmínky raně středověkých svatováclavských legend. Nasvědčují tomu, že se v Čechách souběžně užíval latinský a slovanský liturgický jazyk již v době dávno před vznikem sázavského kláštera." ----- Ještě si přečtěme D. Kalhouse (2007, s. 64): "Výsledky bádání mnoha generací slavistů, jakkoli jejich závěry nejsou nezpochybnitelné, naznačují, že na našem území vzniklo v průběhu 10. a 11. století několik legend a dalších literárních i bohoslužebných památek ve slovanštině." A v poznámce č. 36 na téže stránce poznamenává: "Rád bych zde zejména upozornil, že je asi nesprávný názor, že se slovanské písemnictví v českých zemích omezovalo pouze na prostředí sázavského kláštera." ----- O Životě Metodějově si přečtěme i následující věty (J. Machala a kol., 2015, s. 18). "Život Metodějův je stručnější a prostší [než Život Konstantinův]. Předpokládá znalost Života Konstantinova, proto fakty obsažené v Životě Konstantinově pouze shrnuje a zaměřuje se k obhajobě slovanské liturgie proti bavorským kněžím. Nejstarší rukopis tohoto díla pochází z 12. století." ----- Když pravý Kristián falšoval Život Metodějův, věděl dobře, co si může a nemůže dovolit napsat, mj. i proto, aby, sám Přemyslovec, nepoškozoval Přemyslovce. Nemohl možná napsat, že Metoděj žil ještě po roce 885 (pokud po tom roce žil) a navíc, že žil v Čechách (pokud opravdu žil v Čechách). Nechává zemřít Metoděje na Moravě a tam ho také nechává pohřbít. Kosmas" rok 894 převzal z jiného pramene a bez dalšího vysvětlování tento rok použil. ----- Jan a Jana Osolsobě napsali (2008, s. 27): "Osudy Metodějovy nejsou zde vylíčeny souvisle, nýbrž autor si vybírá jen klíčové okamžiky a události. Jejím obsahem je obhajoba Metodějova životního díla proti jeho odpůrcům." Autor zřejmě úmyslně i některé klíčové okamžiky zamlčuje (např. Metodějovo věznění bavorskými biskupy), jiné možná zkresluje (Metoděj možná nezemřel roku 885, ale až roku 894). - Vl. Vavřínek se k anonymnímu autorovi a k dataci vzniku Života vyjadřuje takto (2013, s. 287, 288): "Život Metodějův (ŽM)... Byl nepochybně napsán krátce po smrti svého hrdiny ještě na Moravě, s velkou pravděpodobností ještě v roce 885. Není v něm totiž ani zmínka o konečném zákazu slovanské liturgie a vyhnání Metodějových žáků z Moravy, ač jinak je v něm věnováno dosti místa vylíčení různých protivenství, kterým byl světec za svého života vystaven. Také kníže Svatopluk je v něm vylíčen ve zcela příznivém světle, kdežto Theofylaktův Život svatého Klimenta napsaný později v Bulharsku ho líčí jako nevzdělaného zhýralce a příznivce Metodějových protivníků. I to naznačuje, že autor Života Metodějova psal své dílo v zemi, kde Svatopluk vládl, a v naději, že se ho tím podaří přesvědčit, aby poskytl Metodějovým žákům ochranu. V Životě Metodějově také není ani zmínka o vyvrácení velkomoravské říše Maďary, ač by to pro autora byla skvělá příležitost vylíčit tuto událost jako Boží trest za odvrhnutí slovanské liturgie a vyhnání Metodějových žáků. Je také zřejmé, že autor měl k dispozici alespoň některé papežské listy týkající se Metodějova archiepiskopátu., jichž ve svém díle bohatě využil: kdyby je psal až po odchodu z Moravy, stěží by mu byly dostupné." Psát negativně o Svatoplukovi by pro něho mohlo být obzvlášť těžké. Vždyť bez Svatopluka by Přemyslovci možná nikdy nebyli českými knížaty. - Pokud Metoděj roku 885 nezemřel a odešel do Čech, potom pravý Kristián nemohl z důvodů tehdejší náboženské politiky a české "státní" politiky o této části Metodějova života psát. - Svatopluka líčí Přemyslovec pravý Kristián možná v příznivém světle proto, že mu Přemyslovci mohli děkovat za svůj politický vzestup. Svatopluk si vybral Bořivoje za svého zástupce v části Čech a možná i Vratislav začínal jako správce části Svatoplukova panství, i když ne v Čechách, tak možná v části Polska. Mohl to být onen kníže na Visle, jemuž Metoděj vyhrožoval. ----- Na rozdíl od Fr. Grivce, který se domníval, že autorem celé první části byl Konstantin, Vl. Vavřínek se domnívá, že závěr teologického pojednání (přehled prvních šesti ekumenických koncilů) může být dílem samotného Metoděje. ----- Když pravý Kristián psal Život Metodějův, přemýšlel nejen o tom, co může napsat o vztahu Metoděje vůči Čechám, ale přemýšlel asi také o tom, co je vhodné napsat o konfliktu Metoděje s bavorskými biskupy. "Kosmas" totiž napsal, že jeho otec Boleslav I. poslal ho do Řezna a odevzdal pod řeholní křídla opatu kláštera svatého Jimrama mučedníka. Proto se pravý Kristián možná nezmiňuje o tom, jaké útrapy Metoděj prožil za dvouapůlletého věznění bavorskými biskupy. ----- O První staroslověnské legendě o sv. Václavu V. Konzal prohlásil (1998, s. 161): "...tato legenda je vlastním dítkem Života Metodějova, který je koncipován stejně – jako apologie. A zdá se mi, že je tam řada stylistických postupů, řada přímo slovních výpůjček z velkomoravských památek, které napovídají, že tato legenda vyšla přímo z velkomoravské tradice, čili nikoli z latinské hagiografie středověké." Domnívám se, že shody První staroslověnské legendy a Života Metodějova vycházejí z toho, že je napsal stejný autor, a to pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý. Mohl ho možná napsat až poté, kdy byl svržen z knížecího stolce. ---------- Autorem ŽIVOTA METODĚJE nebo jeho části je pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý a koncem života moravský biskup Bruno (není totožný s Brunem z Querfurtu), zvaný také Bonifác (dobrý osud), "Kosmou pojmenovaný "tuším Vracen". S malou pravděpodobností je totožný s ostřihomským Anastáziem a s Astrikem. Pravý Kristián byl možná pravnukem Ludmily a ta, než se stala ženou Bořivoje, byla ženou Rostislava (u "Kosmy" Křesiny a Křesomysla). V době, kdy Boleslav II., jeho starší bratr, nemohl vládnout svým tělem, byl předákem ovládajícím alespoň část Moravy, a v době, kdy byl českým knížetem, ovládal Moravu rovněž. To vše mohlo pravého Kristiána vést k hlubšímu zájmu o Velkou Moravu a o Metoděje. ----- Přečtěme si počátek Života. "Bůh dobrotivý a všemohoucí stvořil všecky věci, které nebyly a nyní jsou, viditelné i neviditelné, a ozdobil je všelikou krásou. Kdo o ní poněkud přemítá, může částečně pochopit a poznat toho, jenž takováto podivuhodná a mnohá díla stvořil. Neboť z velikosti a krásy děl se obdobně poznává jejich původce. Toho andělé opěvují trojsvatým hlasem a my všichni pravověrní jej slavíme ve svaté Trojici, totiž v Otci i Synu i Duchu svatém, to jest ve třech hypostazích [vysvětlivka k Životu: bytostech odvozených z bytosti hlavní], které můžeš nazvat třemi osobami, ale v jednom božství." A v poslední kapitole se pravý Kristián (není autorem tzv. Kristiánovy legendy) podepsal slovy: dobře a dobrého (dobře obeznalý; dobrého učitele), třetího, třetí a třetí (do třetího dne, na třetí den; v třetí indikci). Slovo dobrý apod. ukazuje na jméno Bonifác nebo na Boleslavovo přízvisko Dobrý (bylo užito ve středověkém seznamu českých panovníků). Slova třetí apod. zde nemusí být jenom jakýmsi pohádkovým, symbolickým číslem, ale možná ukazují na Boleslavovo pořadové číslo Třetí. U. Becker napsal (2007, s. 304): "3 hraje zjevnou určující roli ve všech náboženstvích." V závěru Života se autor podepsal jménem Kristus (po pravé straně Krista Boha). Slovo neviditelné naznačuje, že je v textu něco skryto. - Slova mnohá díla stvořil říkají, že pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý/Rusý/Rudý napsal více děl (některá jeho díla jsou omylem připisována Brunovi z Querfurtu). Slova mnohá = více + slavíme dají dohromady Boleslav (Bole = Více). - Jak máme autora poznat, říkají slova, že z krásy děl máme poznat původce díla. Slova krásou a krásy jsou narážkou na přízvisko Boleslava III. Ryšavého/Rudého. J. Rejzek v hesle krása napsal (2015, s. 342): "Krása (14. st.)... Stč. krása (lesk, krása, červeň). Všesl. - p. krása {krása, barva (zvláště červená)}... Psl. *krasa znamenalo původně asi (lesk, červeň, barva ohně)..." ----- Boleslav III. byl synem Boleslava I. a Biagoty, jejímž prvním manželem byl tzv. Václav. Jméno Biagota můžeme přeložit jako život dobrý nebo živý Bůh. Možná proto pravý Kristián tato slova často používá, jsou jeho podpisem. Vypišme si tato slova od nadpisu po konec druhého odstavce: Život, Bůh, dobrotivý, božství (zrodil, rodí – jsou použita místo slova život?), Boží, Božím, Bůh, života (nesmrtelným – má si čtenář slovo nesmrtelným nahradit slovem živým?), Božího, Bůh. A poslední odstavec: žili, Boha, život. Snažil se zde pravý Kristián o to, aby právě na začátku i na konci byla slova Život, Bůh – Boha, život? ----- Boleslav III. pobýval na Moravě, a to jakožto předák, když nemohl jeho starší bratr Boleslav II. vládnout svým tělem, později ovládal Moravu nebo její část, když byl českým knížetem, a poté, když byl z knížecího stolce svržen, tam zřejmě působil jako biskup, "Kosmou" označený Vracen. Možná ke jménu Vracen můžeme vztáhnout jména Bruno a Bonifác s malou pravděpodobností jména Anastázius (arcibiskup ostřihomský) a Astrik. Vl. Vavřínek napsal (2013, s 288): "A nemalým svědectvím moravského původu Života Metodějova je i jeho archaistický slovník, v něž se vyskytují četné západoslovanské prvky (moravismy)."

7A3. J. Nechutová o legendě BEATUS CYRILLUS napsala mj. (2000, s. 51): "Tato krátká legenda... je jednou z nejspornějších a nejdiskutovanějších latinských legend českého středověku. Bývala kladena nejspíše do 11. nebo do 12. století a do souvislosti s texty, o nichž se zmiňuje Kosmas (Privilegium Moraiensis ecclesie)..." Tato starobylost byla odmítnuta z důvodů obsahových (chybí vztah Cyrila a Metoděje k Byzanci, hlásání křesťanství na Moravě slovanským jazykem). Byla nalezena podobnost části legendy s belgickou legendou o sv. Livienovi z 11. století (popis Moravy se podobá popisu země Brabantské). L. Ludvíkovský klade vznik legendy až do 2. poloviny 14. století. --- Domnívám se, že možným autorem legendy Beatus Cyrillus je Boleslav III., ale až poté, kdy po svém svržení z knížecího stolce se opět začal věnovat duchovní činnosti (oslepen nikdy nebyl). Boleslav III. měl širokou škálu možností, jak se podepisovat, protože během svého života vystřídal řadu jmen. Jeho původní jméno znělo Konrád nebo Konrád Ota (domácká podoba jména Konrád byla Radla), jakožto mnich se jmenoval Kristián, jakožto kníže byl Boleslavem III. Ryšavým (v jednom seznamu vládců má přízvisko Dobrý), možná byl biskupem moravským jménem Bruno nebo se za Bruna vydával při psaní některých děl, a byl nazýván i Bonifác. S malou pravděpodobností je totožný s Anastáziem (ostřihomským arcibiskupem) a Astrikem. - Že autor do textu některé informace skryl, to možná naznačují slova husté mlhy bludu a tmy. - Nyní se podívejme, co uvedená jména podle M. Knappové (2015) znamenají. Konrád (s. 211) = smělý rádce - Otakar (s. 250) = majetek střežící (hlídající); Otomar (s. 250) = majetkem (štěstím) slavný; slynoucí jměním – Kristián = křesťan, Kristu zasvěcený – Boleslav = více slávy, slavný – Ryšavý/Rudý – na přízvisko Ryšavý/Rudý ukazuje "Kosmas" slovem krása, protože ve stč. slovo krása znamenalo i červený a barva ohně – Bonifác = (člověk) dobrého osudu, popř. dobroděj, dobrodinec – Anastázius = vzkříšený, z mrtvých vstalý (což byl Kristus a pravý Kristián by tak mohl přijmout další jméno Anastázius, které má se jménem Kristián stejný význam) – Astrik = jemu podobné jméno Aster znamená hvězda; hvězda (jitřenka) patří i k symbolům Krista (potom by slovo hvězda mohlo ukazovat na pravého Kristiána) --- Nyní vypišme slova, kterými autor legendy možná ukazoval na významy svých jmen. Konrád = v radě, proradný? – Ota (Otakar, Otmar) = ostražitostí, šťastně, stráž – Kristián = křesťanské, Kristu, Kristův, Kristově - Dobrý, Bonifác = dobrotivě, dobra – Boleslav = slavnými, slávě - Ryšavý/Rudý = srdce, oheň, plamenný. "Kosmas" Boleslava III. často spojuje s koněm. I zde je napsáno jako kůň. Slova vrátil, vrátil mohou připomínat, že se Boleslav III. sice pod jiným jménem vrátil na Moravu (proto mu dal "Kosmas" jméno "tuším Vracen). I na Boleslava III. (tj. Radlu, tj. pravého Kristiána) se mohou vztahovat slova: vzdělaný jak v latinském, tak v řeckém písmu – byl dobrotivě přijat od papeže, když jakožto Mlada jednal o založení (arci)biskupství v Praze a slova proto se vrátil do Říma a slova vrátil se dobrovolně do Říma, odkud kdy přišel mohou ukazovat na jeho jednání o návratu Vojtěcha do Prahy – na jeho kruté činy v době bojů Slavníkovců a Přemyslovců o moc ve státě mohou ukazovat slova byli poskvrnění smilstvy, loupežemi, křivými přísahami, podvody i vraždami a jako divocí psi, kteří se navzájem koušou, ve zhoubné zuřivosti pobíjeli jedni druhé. "Kosmas" na jméno Bruno ukazuje často slovem Slunce, protože jméno Bruno znamená také opálený. Ukazuje zde autor na Bruna také slovy svícnové, světlo, jasu, svítilnou nebeskou, zanítil jas světla? - V posledním odstavci jsou slova: opřen o příklad Davidův. Tím je možná upozorněno na Ž 25, zvaný Davidův. V Ž 25, 13 jsou slova: jeho potomstvo obdrží zemi. Boleslav III. tak dává touto citací najevo, že jeho synové Spytihněv, Konrád a Ota budou vládnout. Spytihněv II. se stal českým knížetem, Konrád a Ota byli údělnými knížaty na Moravě. Že jsou Spytihněv, Konrád a Ota synové Boleslava III., nikoliv Břetislava I., viz zde kapitolu Jsou údajní Břetislavovi synové... - V polovině legendy cituje autor z 1 Petr 2, 9. Ukazuje tím na kostel sv. Petra, na kostel, pocházející z doby velkomoravské, s nímž bylo svázáno olomoucké biskupství? Jménem Petr narážel na tento kostel i Bruno, tj. dřívější Boleslav III. Ryšavý a ještě dřívější pravý Kristián. A ten je pravděpodobně autorem i této legendy Beatus Cyrillus. Legenda tedy nebyla napsána k obnovení olomouckého biskupství roku 1063, jak se historici domnívají, neboť Boleslav III. Ryšavý zemřel roku 1037 nebo podle D. Třeštíka roku 1034. Legenda je spojena právě s Brunovým (Vracenovým) působením jako biskupa na Moravě po svém svržení z knížecího stolce. - Autor v této legendě vynechává podstatné informace z činnosti Cyrila a Metoděje. Totéž učinil autor Života Metodějova, což je, domnívám se, Boleslav III. Ryšavý, dřívější pravý Kristián, pozdější moravský biskup, jmenující se snad Bruno. - Pokud by autorství této legendy někdo zfalšoval, pak by jím mohl být falešný Kristián, tj. biskup Heřman. Ten zfalšoval mj. autorství tzv. Kristiánovy legendy (napsal ji tak, aby byl za autora považován pravý Kristián). J. Nechutová napsala (2000, s. 51), že legenda Beatus Cyrillus má shodou okolností týž incipit jako ludmilský výtah z první kapitoly Kristiána. - Pokud by legendu Beatus Cyrillus falešný Kristián napsal poměrně mladý, mohl by tak skutečně učinit k roku 1063. Napsal by ji falešný Kristián, ale tak, aby se čtenář domníval, že ji napsal pravý Kristián. - Ve skutečnosti ji napsal pravý Kristián, u Kosmy Strachkvas. L. Galuška k legendě Beatus Cyrillus napsal (2007, s. 55): "...uvádí D. Třeštík: na Moravě někdy po roce 1050 asi v souladu s obnovou biskupství v Olomouci, vznikla legenda o Cyrilovi (Beatus Cyrillus), nadšeně oslavující Moravu." Pravý Kristián, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý a ještě pozdější moravský biskup Bruno legendu skutečně mohl napsat na Moravě, ale muselo to být dříve než po roce 1050, neboť zemřel 1037, podle D. Třeštíka nejpozději roku 1034. Obnovit biskupství na Moravě mohl Boleslav Chrabrý a biskupem učinit právě dřívějšího Boleslava III. Ryšavého (toho v žádném případě neoslepil). Nový biskup přijal možná jméno Bruno, "Kosmas" mu dal jméno "tuším Vracen".

7A4. Pravý Kristián se v PRVNÍ STAROSLOVĚNSKÉ LEGENDĚ O SV. VÁCLAVU, pokud je jejím autorem, pravděpodobně podepisuje jménem Kristus. Všechny nalezené rukopisy této legendy jsou tříděny do tří textologických redakcí: vostokovské, charvátskohlaholské a minejní. M. Chromá k nim napsala (2018, s. 98): "Dnes je za nejpůvodnější obecně přijímána redakce vostokovská..." Ve Vostokovově a v minejní redakci je na začátku legendy jméno Kristus druhým jménem (po jménu Václav) a v závěru legendy je posledním jménem. Jistě se najdou legendy, kde jméno Kristus je jako první ze jmen na začátku legendy a jako poslední ze jmen v závěru legendy, přičemž pravý Kristián nemůže autorem takové legendy být. - Historici upozorňují na shody stylistické a lexikální s Životem Metodějovým. V. Konzal vidí tuto legendu jako vlastní dítě Života Metodějova. - Jestliže se tedy prokáže, že pravý Kristián je autorem První staroslověnské legendy, potom je pravděpodobné, že je i autorem Života Metodějova. Spíše to je však naopak, snadněji se prokáže, že Život Metodějův napsal pravý Kristián, což bude indicií, že je i autorem První staroslověnské legendy. ----- Pokud pravý Kristián není autorem První staroslověnské legendy václavské, může být autorem její některými historiky předpokládané předlohy. ----- První staroslověnská legenda o sv. Václavu (Vostokovova redakce) začíná takto: "Dvacátého osmého dne měsíce září: Zabití svatého Václava, knížete českého. Požehnej (mi) pane. Hle, nyní se naplnilo slovo, jež mluvil náš Pán, Ježíš Kristus." A končí takto: "...očekávajíce vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista. A jemu budiž sláva navěky. Amen." Začátek téže legendy, ale v minejní redakci: "Osmadvacátého dne měsíce září: Život blahoslaveného knížete Václava, jenž žil v Leších (LOKALIZOVAT). Požehnej, otče. Hle, nyní se naplnilo slovo prorocké, jež zaznělo z úst našeho Pána, Ježíše Krista..." A konec: "...očekávajíce vzkříšení mrtvých (v Kristu). Jemu přísluší všechna sláva a čest a klanění s věčným Otcem a přesvatým, dobrým a životodárným Duchem, nyní i vždycky i na věky věků. Amen." O této legendě se soudí, že byla napsána ještě v 10. století. Zachovala se ve třech redakcích, bohužel datovaných až do 14. a 17. století. - V. Konzal o legendě napsal (1988, s. 118): "Legenda svatováclavská se přiřazuje v literární filiaci přímo k legendě Metodějově... V obou skladbách nalézáme většinou jen hlavní věty a málo souvětí; většinou parataxi a málo hypotaxe; stejnou zálibu pro charakteristiku jednajících osob přímou řečí, a to krátkou, nejraději jednovětou. Nepřímý důkaz o těchto literárních vztazích podává i rozbor slovní." - Strana 119: "Nejzávažnější jsou ovšem paralely PSLV s Životem Metodějovým: lexikální, frazeologické, syntaktické, rytmické, stylistické, kompoziční." - A strana 120: "Především jsou oba texty obdobně zarámovány teologicky: úvod začleňuje životní příběh hrdinův do dějin spásy... závěr tvoří modlitba s doxologií, v obou případech téhož východního typu." A dále citát ze stran 120, 121: "Posléze je třeba vytknout podobnost obzvlášť důležitou. PSLV je ,vlastním dítětem' Života Metodějova především svou motivací a celkovým ideovým pojetím, které v ostatní hagiografii raného středověku u nás nemají obdoby, a to pojetím hagiografického spisu jako historizující apologie. Život Metodějův hájí svého hrdinu, jehož dílo bylo právě mocensky i církevněpoliticky zpochybněno. Jeho autor představuje Metoděje jako ,dobrého pastýře a učitele... tj. horlivého zákonného metropolity, který je teologicky, morálně i církevněprávně bez vady, prostý jakékoliv hereze, jakýchkoliv osobních ambicí a jakéhokoli uzurpátorství. Tomuto obrazu se podřizuje v legendě každý detail..." A jak Život Metoděje obhajuje podle V. Konzala Metoděje, tak PSLV podle něho obhajuje tzv. Václava. Napsal (1988, s. 121): "Také PSLV obhajuje svého hrdinu v situaci, kdy jeho dílo ztroskotalo, bylo utopeno v krvi, a to nejen jeho vlastní. Přesto charakterizuje závěrečný hodnotící soud při líčení pohřbu Václava jako ,dobrého a spravedlivého panovníka, božího ctitele a Kristova milovníka." Že jde o obhajobu Boleslava (nebo také o obhajobu Boleslava), nepadne u V. Konzala ani slovo. Připomene, že podle legendy může Boleslava očistit jenom pokání. ----- D. Třeštík o I. staroslověnské legendě napsal (1997, s. 11): "O té slavisté tvrdí, že byla sepsána málem ještě nad vychladlou mrtvolou Václavovou, historikové o tom ale většinou pochybují – mimo jiné i proto, že nejsou ochotni přijmout velkolepý obraz rozvoje staroslověnské vzdělanosti v Čechách 10. století, který jim slavisté předkládají. Hlavním argumentem pro stáří I. staroslověnské legendy je skutečnost, že je prostinká, konkrétní a budí tak dojem, jako by ani nešlo o legendu, nýbrž o historické dílko. František Vacek o ní právem napsal, že by nemohla být žádným biskupem schválena pro čtení v jeho diecézi, protože vlastně vůbec nepodává svědectví o tom, že Václav byl svatý." - "To vše opravdu svádí k domněnce považovat ji za velmi starou..." A na s. 52 D. Třeštík napsal: "Jméno Čechů se poprvé objevuje v I. staroslověnské legendě, tedy v 10. století..." ----- Fr. Čajka k legendě napsal (2020, s. 334): "Jako nejpravděpodobnější se jeví vznik První staroslověnské legendy o svatém Václavu v období vlády knížete Boleslava I., nejspíše v první polovině 10. století. Prokázány byly stylové a lexikální shody s Životem Konstantinovým a zejména se stylově prostším Životem Metodějovým. Návaznost české legendy na velkomoravskou památku je dána jazykovými, stylovými a kompozičními prvky i shodami v ideovém zaměření díla jako historizující apologie." Domnívám se, že pravý Kristián je autorem jak První staroslověnské legendy, tak Života Metodějova nebo alespoň jeho části. A Fr. Čajka pokračuje: "Staroslověnská legenda stojí pravděpodobně na počátku vývoje václavského kultu a hagiografie věnované prvnímu českému světci. Svědčí pro to mimo jiné i titulatura Václava, který není označován svatý, zmíněný nedostatek zázraků a zacílení autorské prosby ,za Václava', nikoli ke světci Václavovi." V. Konzal v Komentáři (k Vostokovovské redakci První slovanské svatováclavské legendy) k roku úmrtí Václava napsal (1976, s. 101): "...letopočet je udán v byzantské éře..." […] "i Život Konstantinův a Život Metodějův mají tento způsob datování smrti (rok byzantské éry, indikce, měsíc a den). Domnívám se, že Život Metodějův napsal pravý Kristián (tj. Boleslav III. Ryšavý), a uvedené shody s První staroslověnskou legendou o sv. Václavovi ve mně podporují domněnku, že i První staroslověnskou legendu nebo její předlohu napsal pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý a to v době, kdy Boleslav I. usilovat o zřízení biskupství nebo arcibiskupství. ----- V. Konzal se vyjadřuje i k době napsání PSLV. Nejprve použije relativní datování (1988, s. 123), následně datování absolutní (s. 126) : "Kdyby PSLV vznikla později než kterákoli z legend latinských, musela by vzniknout v naprosté izolaci jak od kultu, tak od latinských legend. A to je v Čechách druhé poloviny X. století nebo dokonce století XI. ...zhola nemožné. Logické je pouze, že vznikla dřív." […] "...pouze na samém počátku Boleslavovy vlády, tj. počátkem třicátých let X. století nachází legenda své místo a smysl. Jakmile se rozvinul světecký kult Václavův a byl vypracován hagiografický model asketického knížete, PSLV zastarala a byla nahrazena dalšími legendami latinskými i slovanskou verzí legendy Gumpoldovy. Použitelná byla pouze k přesazení do prostředí bez živého kultu václavovského, jako byly země východních a jižních Slovanů." Domnívám se, že PSLV byla napsána později, než se domnívá V. Konzal, jinak by jejím autorem nemohl být pravý Kristián. Jestliže tzv. Václav zemřel roku 935 nebo 936, nemohla být legenda napsána počátkem 30. let. ----- Minejní redakce této legendy začíná takto: "Osmadvacátého dne měsíce září: Život blaženého knížete Václava, jenž žil v Leších." Soudí se, že slovo Leších je zkomolenina jména Češích. Spíše je ukázáno na Václavovo jméno, které užíval v době, kdy vládnul. Mohlo jít o jména Lstislav, Lstibor, Lstimír, domácky Lešek, Lestík apod. --- Pravý Kristián, syn Boleslava I., se velice snažil, aby jeho otec vyšel z vraždy Václava co nejlépe: mužové čeští namluvili Boleslavovi, že ho chce tzv. Václav zabít, Boleslava vylíčil oproti skutečnosti jako mladíčka, neodpovídajícího za své činy. ----- Jestliže se prokáže, že autorem Života Metodějova je pravý Kristián, tj. pozdější Boleslav III., potom je pravděpodobné, že je i autorem První staroslověnské legendy o sv. Václavu. A já s domnívám, že pravý Kristián, který se v době napsání mohl jmenovat jinak, je skutečně autorem Života Metodějova. ---------- JAK SE AUTOR PRVNÍ STAROSLOVĚNSKÉ LEGENDY O SV. VÁCLAVU SNAŽIL, ABY BOLESLAV I. VYŠEL Z VRAŽDY TZV. VÁCLAVA CO NEJLÉPE ----- Někteří historici upozorňují na jednu nesrovnalost: autor Kristiánovy legendy má být synem Boleslava I. a přitom svého otce líčí v nejčernějších barvách: přirovnal ho ke Kainovi, Boleslav již probodán šípy ďáblovými a chtivostí panování rozpálen, pozve lstivě tzv. Václava na hostinu, srdce zlovolných bojovníků bylo napuštěno dávno žlučí vraždy, Boleslav, ne již bratr, ale zvrhlý vrah, poručil, aby tzv. Václav nebyl ráno vpuštěn do kostela, Boleslav rozmáchnuv se mečem ťal tzv. Václava do hlavy, poté bídák podruhé ťal. Jenomže tento text nepsal pravý Kristián, ale falešný Kristián, psal ho pražský biskup Heřman. ----- A nyní si přečtěme, v čem vidí důvod zabití tzv. Václava První staroslověnská legenda, kterou psal pravý Kristián, tedy pravděpodobně mladší syn Boleslava I. "I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív jako do srdce Jidášova, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, je podoben Jidáši. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži." […] "Boleslavovi však, bratru jeho, který byl proti němu naveden, zasel ďábel zlobu do srdce, aby jej zabil..." Syn Boleslavův, skutečný Kristián vládnoucí později pod jménem Boleslav III. Ryšavý, zde dává vinu za Václavovu smrt mužům českým, ne Boleslavovi. ----- Když tzv. Václav z hostiny odešel, došlo podle pravého Kristiána k tomuto: "A tu se domníváme, že mu pověděli: Bratr Boleslav tě chce zabít. Ale on tomu neuvěřil a poručil to Bohu. Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z vrahů Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru." A když ráno šel tzv. Václav na mši a potkal Boleslava, došlo k následujícímu: "Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: Bratře, včeras nám dobře posloužil. K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: Nyní ti chci lépe posloužit. Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě." (Boleslav zde jednou udeřil, ale neťal.) Krátce nato Tira a Česta tzv. Václava ubijí a Hněvsa ho ještě probodne mečem. Nyní ještě uveďme, že Bořivoj vyhnal původní vládce středních Čech ze Staré Kouřimi. S Kouřimí jsou spjati zlí lidé (z nichž učinil Dalimil Zličany a historikové dokonce kmen Zličanů). Z Kouřimi byla Bořivojem vyhnána vládnoucí vrstva za Vltavu. Hlavním jejich hradištěm se stala Budeč. Vládl jim kníže Mojmírovec Spytihněv (u falešného Kristiána Strojmír, u "Kosmy" Nezamysl a Vlastislav). A tito zlí lidé se také podíleli na popravě tzv. Václava. Na Spytihněva, v době Václavovy popravy již nežijícího, má možná upomenout jméno Hněvsa. Nebo to byl Spytihněvův syn? - Pravý Kristián možná zfalšoval rok úmrtí knížete tzv. Václava z roku 935 (spíše roku 936 nebo 937) na rok 929, aby mohl vylíčit svého otce jako mladíčka neodpovídajícího za své činy. ----- Vidíme, že pravý Kristián, syn Boleslava I., v legendě dělá vše, co může, aby z usmrcení tzv. Václava vyšel jeho otec co nejlépe. Ze soudu učiní poradu spiklenců, na kterou je Boleslav pozván, z popravy učiní vraždu, v době, kdy začne tzv. Václav vládnout, je Boleslav mladý a vzrůstem malý. Není jisté, zda je to pravý Kristián, kdo stanoví vraždu tzv. Václava na rok 929. V Životě Metodějově pravý Kristián možná posunul zpět rok úmrtí Metoděje z roku 894 (?) na rok 885. ----- Teoreticky by mohlo dojít k roku 929 omylem. Domnívám se, že tzv. Václav byl popraven roku 936 nebo 937. Tzv. Václav je totiž totožný s podkrálíčkem Boleslava I., jak Widukind přidělil tzv. Václavovi, kterého však nejmenoval, tuto "hodnost". Rozdíl činí 7 let. Pokud byl rok Václavovy popravy nejprve napsán tzv. byzantskou érou mladší a z ní převáděn do latinského počítání letopočtu a přitom se autor domníval že to překládá z antiochejského kalendáře (lišícího se o 7 let od byzantské éry mladší), učinil by z letopočtu 936 letopočet 929. Domnívám se, že je to však málo pravděpodobné. ----- Ačkoliv První staroslověnská václavská legenda má daleko k tomu, aby od ní vedla bezproblémově cesta k tomu, aby se tzv. Václav stal světcem, připravila půdu pro další legendy, které byly v tomto směru plnohodnotné. Některá sdělení této legendy tvorbu světce podporují. Připomeňme jenom jako příklad, že tzv. Václav je v PSLV líčen jako vzor křesťanské morálky, že není odsouzen k smrti a oběšen, ale je zavražděn tak, že teče krev. Legenda zároveň má prvky zakladatelské pověsti. Aktéři mají významově stejná jména. Nelze vyloučit, že se tzv. Václav jmenoval jinak (pravděpodobně Lešek, "oficiálním" jménem Lstibor) a že jde o jméno vymyšlené právě pro zakladatelskou pověst. Každopádně se jménem Václav se setkáváme jenom v legendách a až později v nelegendárních pramenech. Jméno Boleslav (který se dříve jmenoval Vok, oficiálním" jménem pravděpodobně Vojslav) je snad doloženo mincemi. Vrah i zavražděný jsou v PSLV bratři, ačkoliv ve skutečnosti byl tzv. Václav zřejmě Boleslavův strýc. ----- V. Konzalovi se nezdá, že by autor PSLV omlouval Boleslavův čin. V Konzal připomíná, že PSLV zařazuje také Boleslava mezi ty, kdo se podobají Jidášovi, že podle ní jenom pokání... může Boleslava očistit, Václavova matka se musí později zachraňovat před uzurpátorem Boleslavem náhlým útěkem. ----- Historici se dívají na První stsl. legendu o sv. Václavu jako na legendu, které nesplňuje požadavky na legendu kladené. Je spíše lživým životopisem tzv. Václava a Boleslava. Její autor pravý Kristián, "Kosmův" Strachkvas, syn Boleslava I., napsal do značné míry obranu svého otce. Na vraždě tzv. Václava mají u něho větší podíl Boleslavovi zlí rádcové než Boleslav sám, kladením vraždy (ve skutečnosti popravy) nejméně o 6 let dříve, než k ní ve skutečnosti došlo (na rok 929 z roku 935, či pravděpodobněji z roku 936 nebo 937), učinili z Boleslava nezkušeného mladíka podléhajícímu názoru rádců. Boleslav podle legendisty svého činu litoval a dal se na pokání. - Neměli bychom zapomenout, že PSLV stojí na počátku nehorázného lhaní o českých dějinách křesťansky omluvitelného vyšším bohulibým zájmem. A toto lhaní slouží jak Přemyslovcům, tak upevňujícímu se státu a sílící křesťanské církvi. Slovo začíná zde platí za předpokladu, že PSLV je starší než Život Metodějův a než nejstarší latinské václavské legendy.

7A5. Pravý Kristián je možná i autorem legendy CRESCENTE FIDE (Když se šířila víra křesťanská), ne-li redakce bavorské, tedy alespoň české. Ve stejné době, kdy žil pravý Kristián, byly pravděpodobně napsány legendy Crescente fide a Fuit in provincia Bohemorum. NAPSAT, Z JAKÉ REDAKCE CITÁTY JSOU ----- Legenda Crescente fide má v prvních dvou odstavcích slova křesťanské, pokřtít a křesťanském. Je možné, že těmito slovy podobnými slovu Kristián se autor, tedy pravý Kristián, podepsal. V poslední větě je slovo Kristus, ale jde o větu, kterou nebo velice podobnou (i se slovem Kristus) končí řada legend. ----- Legenda Crescente fide je považována za nejstarší latinskou václavskou legendu. P. Kubín (2012, youtube.com/watch?v=H4dCkaFZgTk) při jejím datování vycházel z líčení toho, jak tzv. Václav vyrábí chléb a víno. Podle jeho názoru (nebo názoru, který sdílí) je v tomto směru tzv. Václav líčen tak, jak by se měl chovat mnich v reformním řezenském klášteře. Tam začali mniši péci chléb a vyrábět víno pro náboženské účely s příchodem opata Rombolda roku 974. Před tímto rokem podle P. Kubína nemohla legenda vzniknout. A opět podle P. Kubína byl jejím autorem mnich přišlý z Řezna, který byl v době napsání legendy duchovním správcem kostela sv. Jiří při klášteře benediktinek na Pražském hradě. Dodejme, že abatyší v klášteře sv. Jiří měla být Marie (dřívějším jménem Mlada), přičemž soudím, že "Kosmas" za Mladou skrýval pravého Kristiána. - P. Sommer datoval bavorskou i českou redakci Crescente takto (2024, s. 131): "Do začátků biskupství nesporně patří česká redakce textu legendy Crescente fide Christiana. Navazuje na bavorskou redakci legendy, která vznikla v Řezně v době procesů směřujících k založení biskupství." - K. Spurná o legendě Crescente fide uvádí (2017, s. 24), že Crescente fide byla podle mínění historika J. Stabera (Staber 1970) sepsána zřejmě mezi lety 974-983 v klášteře sv. Jimrama v Řezně na základě Arbeova života tohoto světce z 2. poloviny 8. století. Zachovala ve dvou redakcích, v redakci bavorské a české. Osm zachovaných rukopisů redakce bavorské vzniklo v 11. a 12. století. K. Spurná uvádí, že bavorská redakce liší se od české redakce v několika zásadních věcech, např. označuje za prvního křesťanského knížete Spytihněva... podobně jako Gumpold, obsahuje závěrečnou modlitbu k sv. Václavu... a naopak opomíjí některé motivy obsažené v redakci české. -----Pokud se týká redakce české, je zachován pouze jeden kompletní text, a to v tzv. Stuttgartském pasionálu z 1. poloviny 12. století. K. Spurná k této české redakci napsala (s. 25), že na rozdíl od bavorské redakce označuje ve shodě s Kristiánem tato verze legendy za nejstaršího křesťanského vládce Bořivoje, že z motivů, které se neobjevují v bavorské redakci, lze zmínit např. trestání kněží a mnichů přicházejících tajně za Václavem... či počínání Václavových vrahů těsně po vraždě. ----- V závěru legendy je citace z Mat. 25, 34: "mějtež království připravené pro vás od počátku světa." (Jiné překlady: dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustavení světa - přijměte do dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa). Náboženskému citátu dal zde autor legendy také světský význam, vztahoval citát buď na Přemyslovce vůbec nebo především na sebe. On, pravý Kristián, měl přijmout dědičné království, v jeho případě knížectví. Slova Crescente a Kristus a uvedený citát napovídají, že autorem bavorské redakce Crescente je pravý Kristián. Autorem doplněné verze zvané české redakce Crescente je falešný Kristián, tj. biskup Heřman. Shoda s tzv. Kristiánovou legendou není náhodná. Jejím autorem je totiž také falešný Kristián. ----- V souvislosti s Wolfenbüttelským kodexem napsal zajímavou informaci o názvu hradiště Budeč historik P. Sommer (2010, s. 69, pozn. 25): "Ludvíkovský 1958, 57-58 v publikaci nálezu stuttgartského rukopisu Crescente zdůrazňuje, že jde o nejstarší a kompletní rukopis české redakce z doby nejpozději po polovině 12. století, v němž je Budeč nazvána Bundzi, což připomíná Bunsza wolfenbüttelského rukopisu Gumpolda." Nemůže být tato podobnost indicií, že tento rukopis české redakce Crescente a opis Gumpoldovy legendy vznikly ve stejné době a byly možná dokonce napsány jedním autorem?

7A6. Pravý Kristián je možná autorem legendy FUIT IN PROVINCIA BOHEMORUM (BYL V ZEMI ČESKÉ). K legendám Crescente a Fuit napsal D. Třeštík (1997, s. 175): "Vznik Fuit je tak nejspíše třeba spojovat... se založením kláštera sv. Jiří na Pražském hradě okolo roku 975. Zde bylo tělo Ludmily uloženo a klášter měl proto největší zájem na propagaci její svatosti. S tím není v rozporu zjištění, že jak Crescente, tak i Fuit vznikly zřejmě v prostředí řezenských mnichů. Mohlo k tomu totiž dojít jak v Řezně, tak také v Praze, kde nepochybně právě řezenští mnichové z biskupského kláštera sv. Jimrama, kde byl biskup zároveň opatem, působili jako zástupci řezenského biskupa jistě v relativně hojném počtu." D. Třeštík o legendě Crescente fide napsal (1997, s. 9): "Ukážeme si dále, že ji sepsal okolo roku 975 [to je v době, kdy žil pravý Kristián] jeden ze sboru kněží pražského archipresbyterátu..." ----- K legendě Fuit napsala J. Nechutová (2000, s. 45): "Ačkoli i o její datování byly spory, je zjevné, že text, který se nám dochoval (pramenem Kristiánovy ludmilské pasáže byla starší verze), je dosti starobylý. Svědčí pro to nejen stručnost legendy, ale i skutečnost, že v ní vůbec není řeč o zázracích. To bývá u legendistických textů... znakem blízkosti době, jíž se jejich vyprávění týká. Vůbec první předloha této legendy byla patrně sepsána staroslověnsky, staroslověnský text se však nedochoval. ----- Na základě nejnovějšího textologického výzkumu (Dušan Třeštík) je pravděpodobné, že legenda Fuit vychází z téže tradice, vzniká v témž prostředí (Řezno) a přibližně ve stejné době (brzy po r. 974) jako Crescente fide mj. z toho důvodu, že oba texty užívají téže předlohy, Arbeova Života sv. Jimrama. Není vyloučeno, že ji napsal buď týž autor, který byl pisatelem Crescente, nebo některý jeho spolubratr. Snad byla sepsána v souvislosti se vznikem kláštera sv. Jiří na Pražském hradě (cca 975), v němž byla sv. Ludmila pochována, a při vzniku prvních ludmilských (i václavských) textů hrál asi svou úlohu Ludmilin osobní kněz Pavel, v legendách zmiňovaný." Kněz Pavel, to je však archipresbyter Václav. Je objektem legend, nikoliv jejich tvůrcem. ----- Pravý Kristián, křesťan jen podle jména, se jménem Kristus "podepisoval" (užil poznávací znamení). Mohlo se tak však podepisovat i více autorů, například ti, kteří měli nějaký vztah k Řeznu, nebo bylo vůbec v oblibě užít na začátku a na konci legendy jméno Kristus. ----- V legendě Fuit in provincia Bohemorum je v poslední krátké kapitolce užito slovo Kristus a Kristovu (ráčil Kristus k vyhlášení zásluh - vzýval její zásluhy a moc Kristovu). Není autorem legendy Fuit také pravý Kristián? ----- Někteří legendisté mohli užít jméno Kristus zcela z jiného důvodu než jako svůj podpis. Canapariova vojtěšská legenda Est locus obsahuje slovo Kristus 19krát. Ve Verších o utrpení svatého Vojtěcha (2001) je slovo Kristus užito asi 55krát. Nechtěli tím však autoři těchto děl prozradit, že vrahem biskupa Vojtěcha byl Kristián (Strachkvas)?

7A7. Za autora legendy ŽIVOT A UTRPENÍ SVATÝCH BENEDIKTA A JANA I JEJICH DRUHŮ nepovažuji Bruna z Querfurtu, ale Boleslava III., avšak až poté, kdy přestal být knížetem. - První souvětí legendy zní: "Začíná předmluva k životu aneb utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů, kterou vydal biskup Brun, nazývaný také Bonifác." B. Kürbis napsal (2002, s. 184): "V úvodu k Životu Pěti svatých bratří, který začíná prosbou Adiuva Deus (Žalm 69, 6), stejně jako v tehdy oblíbené mešní apologii kajícníků, jež byla téměř úplně sestavena ze žalmových veršů, vyjádřil Bruno svůj posvátný závazek vůči svatým mučedníkům, kteří dosáhli ,zlatého konce krvavého (purpurového) martyria'. Jestliže sám sebe nazývá nemravnou obludou a špinavým prasetem, pak to v tomto kontextu není žádné captatio benevolentiae. Sám účasten misijního díla, prosí nakonec o přímluvu apoštola Petra, patrona mučedníků." Boleslav III. Ryšavý se mohl za výrobu mučedníků opravdu kát a považovat se za nemravnou obludu a špinavé prase. Slovo krvavý (purpurový) může ukazovat na Boleslavovo přízvisko Ryšavý. Za odčinění vražd mohl vykonávat i misijní činnost. - V průběhu života měl Boleslav III. řadu jmen: Konrád nebo Konrád Ota, Kristián, Boleslav III. Ryšavý nebo Dobrý, možná i jméno Bruno a říkalo se mu snad také Bonifác. S malou pravděpodobností je totožný s Anastasiem, arcibiskupem ostřihomským, a s Astrikem. Na tato jména mohou být činěny narážky, a to zejména na začátku a na konci legendy. První souvětí Brunova Života... zní: "Začíná předmluva k životu aneb utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů, který vydal biskup Brun, nazývaný také Bonifác." Jméno Bonifác se vykládá podle M. Knappové jako '(člověk) dobrého osudu', popř. též... jako ,dobroděj, dobrodinec'." A v odstavci po citovaném souvětí má Bruno tato slova: o svatých osudech světců, bělostné srdce i dobré dílo, o dobrých věcech, o nejlepších osudech. A v poslední 32. kapitole Brunova Života... jsou slova: dobrého, dobro, dobrovolně, nadobro, dobrým, dobře, dobro, dobrý, nadobro, dobří, dobrý, dobrý, dobře, dobře, dobro, dobře (přízvisko Dobrý), srdci, milosrdenství, srdcem, krví (červená barva srdce a krve na Ryšavý), úděl ( = osud), soud, soudy (na Bonifác = dobrého osudu), krásně (na Ryšavý – stč. krása znamenalo i červený), poslední jméno Kristus (na Kristián), aby nic nechybělo... co oni vlastnili (Otakar = majetek střežící, majetek hlídající), štěstí (Otomar = majetkem /štěstím/ slavný). V Brunových dílech se objevuje jméno Petr. I ono může být z nějakého důvodu autorovým podpisem. Bruno mohl mít něco společného s raně středověkým kostelem sv. Petra v Olomouci. Apoštol Petr byl také patronem kajícníků a Bruno, tj. dřívější Boleslav III. Ryšavý, měl řadu důvodů se kát. - Boleslav III. byl synem Boleslava I. a Biagoty (bios = život; Gott = Bůh; část -gota je etymologicky správně zřejmě dobrá). Ukazují na Biagotu slova život a slova odvozená a slova Bůh a slova odvozená? Slov život apod. je v textu asi 92 a slov Bůh apod. je v textu asi 158. Na začátku legendy jsou uvedená slova v tomto pořadí: Život - Bože – život - boží a v závěru v tomto pořadí: živý Bůh – boží – žít. Spojení slov živý Bůh je v textu 6. Slov dobrý apod. (včetně lepší = "dobřejší") je v textu celkem asi 123. PŘEPOČÍTAT Brigida Kürbis napsala (2000, s. 183, 184): "Z Brunových spisů vyzařuje jeho vzdělání, jehož se mu dostalo na magdeburské škole..." [Tato věta může platit jak pro Bruna z Querfurtu, tak pro Bruna, dřívějšího Boleslava III. Ryšavého a ještě dřívějšího pravého Kristiána.] "Vliv řádu, který se odvolával na Jana Kasiána, lze pozorovat na obratech jako Christo philosophari, philosophantes in heremo, in abdita heremo velle philosophari – studia christianae philosophiae ve významu řadové askeze a s týmtéž významem militare Deo, miles in monasterio. K jeho oblíbeným metaforám patří: spes purpurea, perpurea dies (den krvavé smrti), aurea solitudo, album cor." […] "V úvodu k Životu Pěti svatých bratří, který začíná prosbou Adiuva Deus (Žalm 69, 6), stejně jako v tehdy oblíbené mešní apologii kajícníků, jež byla téměř úplně sestavena ze žalmových veršů, vyjádřil Bruno svůj posvátný závazek vůči svatým mučedníkům, kteří dosáhli ,zlatého konce krvavého (purpurového) martyria'. Jestliže sám sebe nazývá nemravnou obludou a špinavým prasetem, pak to v tomto kontextu není žádné captatio benevolentiae. Sám účasten misijního díla, prosí nakonec o přímluvu apoštola Petra, patrona mučedníků." Slova Christo a christianae ukazují na jméno Kristián. Slova purpurea ukazují na Boleslavovo přízvisko Ryšavý. - Bruno (nikoliv ten z Querfurtu, ale dřívější Boleslav III.) zavraždil nebo nechal zavraždit benediktiny známé pod jménem Pět bratří, zavraždil Slavníkovce Soběslava a i biskupa Vojtěcha. Proto se nazval nemravnou obludou a špinavým prasetem. A není divné, že se dal na pokání.

7A8. O autorství CANAPARIOVY LEGENDY EST LOCUS (Vita prior) napsala J. Nechutová (2000, s. 53): "Za jejího autora se považuje nejpravděpodobněji Jan Canaparius (Giovanni di Cannapara, † 12. 10. 1004), mnich a později opat kláštera sv. Bonifacia a Alexia na Aventině v Římě, kde žil jako mnich i Vojtěch, jiní za autora pokládají papeže Silvestra II., někteří Vojtěchova příbuzného Radima-Gaudentia, další dokonce českého kronikáře Kosmu. Text zřejmě vznikl jako podklad pro Vojtěchovo svatořečení a z podnětu císaře Oty III." Pokud by měl být autorem legendy "Kosmas", potom je třeba říci, který Kosmas, autor prvních dvou knih Kroniky Čechů biskup Heřman nebo autor třetí knihy Jan II. Břichatý? Nebo dokonce jejich rádce, informátor a pokrývač děkan Kosmas? ----- D. Třeštík k autorství legendy napsal (2006, s. 14): "Nejstarší vojtěšská legenda je tradičně připisována autorství Jana Kanaparia, měla vzniknout pro potřeby kanonizace sv. Vojtěcha v Římě... v roce 999... Nejnověji ale toto určení autorství i místa vzniku zpochybnil Johannes Fried a přesvědčivě dokázal, že Vojtěch nebyl kanonizován v Římě, ale na příkaz Oty III. v Cáchách z pravomoci místního biskupa, kterým byl Notker z Lutychu." […] "K tomuto účelu musela také vzniknout legenda, kterou podle Frieda napsal sám Notker, Vojtěchův dobrý známý..." […] "Není však jisté, zda jím byl opravdu sám Notker, spíše to byl někdo z jeho kněží." ----- V Canapariově legendě řada slov ukazuje na Boleslava III. Ryšavého. Ten měl s různou mírou pravděpodobností postupně tato jména: Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota (Otakar - majetek střežící, hlídající), Kristián (podpis Kristus apod.), možná Bruno (hnědý, snědý, opálený), jemuž říkali také Bonifác (dobrý osud), možná Anástázius (povstání, vstání, vzkříšení) a možná Astrik (hvězda?). Na jeho přízvisko Ryšavý ukazuje slovo krása, slova označující něco červeného a barva ohně). Na přízvisko Dobrý samozřejmě slova dobrý apod. ----- V první kapitole ukazuje slovo udatnými na jméno Konrád, slova křesťany, křesťanská na jméno Kristián, slovo dobré na jméno Bonifác nebo na přízvisko Dobrý, slovo milosrdenství na přízvisko Ryšavý, slovo strážce na jméno Otakar, slovo nádheře (tj. kráse; na přízvisko Ryšavý), slova Boha, žijí, žil, božího, život, božího, života, Bohu ukazují na jméno Boleslavovy matky Biagoty, slova Slavonie, Slavník, více na jméno Boleslav. ----- V poslední kapitole 30 ukazují na různá jména knížete Boleslava III. Ryšavého. Na titul kníže ukazují slova kopí, kopí (kopí je symbol knížete). Na jméno Boleslav ukazují slova nejvíce, přeslavný slavného, sláva. Na pořadové číslo Třetí ukazují slova jeden přes druhého a (Ota) III. Na přízvisko Ryšavý ukazují slova červáncích, krása, krásnější, ohnivý, srdce, rudá krev, rudý, krve, plál, srdci, srdci, bezkrevné a milosrdenství. Na přízvisko Dobrý a jméno Bonifác ukazuje slovo dobrotivost. Na jméno Konrád a Konrád Ota ukazují slova statečnější a Sikko (-část -ko jsou začáteční písmena jména Konrád nebo iniciály jména Konrád Ota). Na jméno Kristián ukazují slova Krista, Krista, Kristus, Kristův a Kristus. Na jméno Bruno ukazuje možná slovo slunce (Bruno znamená také opálený). Pokud je Boleslav III. totožný s Anastáziem (biskupem ostřihomským), což je málo pravděpodobné, potom na jméno Anastázius ukazují slova vstal, stoje, stál. ----- S malou pravděpodobností má v Canapariově legendě připomenout původní jméno Boleslava III. Konrád (jméno Konrád znamená smělý v radě) také v legendě užité jméno Wilik (který skutečně existoval)? Jméno Vilik může být odvozeno od jmen Vilém, Vilibald, Vilmar. Poslední dvě vysvětluje M. Knappová takto (2015, s. 303): (muž) smělého přání, odvážné, silné vůle a (muž) velké silné vůle; smělý, odhodlaný. - Znamenají slova v skrytu, že je v textu skryta nějaká informace? ----- Uvedená slova mohou ukazovat na Boleslava III. Ryšavého jakožto na autora legendy nebo jakožto na Vojtěchova vraha, případně na něho mohou ukazovat jakožto na autora legendy i jakožto na vraha. Poslední možnost se mi zdá nejpravděpodobnější. ----- K číslovka sedm v Canapariově větě Rudý pramen prýštil mocným proudem a vytažená kopí rozevřou sedm velkých ran napsal J. Haubelt (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." (Číslo sedm může být pochopitelně i pravdivé nebo může být určitým symbolem.) Zde tou lží je především to, že Vojtěcha zavraždili Prusi, přičemž vrahem byl Rusý Boleslav III. ----- Některé legendy, jejichž autorem je Boleslav III. Ryšavý (možná je píšící v době kdy se jmenoval Bruno), jsou omylem připsány Brunovi z Querfurtu. V této legendě je o Brunovi zmínka: "V králově kapli působil jakýsi klerik jménem Bruno, znamenitě vzdělaný ve světských vědách a sám zrozený z královské krve..." Tato věta je pravdivá, vztahuje-li se k Brunovi z Querfurtu, stačí však nahradit slovo král slovem kníže a je pravdivá vůči Boleslavu III. Ryšavému.

7A9. Legenda VITA ALTERA / NASCITUR PURPUREUS FLOS (ŽIVOT DRUHÝ / VYKVETL NACHOVÝ KVĚT) je připisována Brunovi z Querfurtu. Domnívám se, že jejím autorem je možná pravý Kristián. Ten se v Životě Metodějově podepsal slovy krása. V kapitole I jsou tato slova: Vojtěch, krásný v tváři, ale ještě krásnější vírou – projevovala krásně svou ušlechtilost – na krásné šíji. A v posledních kapitolách 33 a 34 jsou tato slova: zdá se být krásné; přijdou krásou se skvějící nesmrtelné věky. Podepsán je však již v incipitu slovem purpureus – nachový. Slovo purpurového je i v poslední kapitole. Pravý Kristián (původním jménem Konrád nebo Konrád Ota a pozdější kníže Boleslav III.) se nám zde tedy slovy krásný apod. podepsal narážkou na své přízvisko Ryšavý/Rusý/Rudý. Slovo krása totiž ve staročeštině znamenalo i červený a barva ohně. Na přízvisko Ryšavý může ukazovat červenou krví i slovo pokrevní (dotýkal pokrevní linie králů v kap. 1) a slovo planula (v kap. 1), slova srdce a ohnivý (kap. 33). Boleslav III. byl synem Boleslava I. a Biagoty, Vojtěch byl Biagotin vnuk. Jméno Biagota lze vysvětlit jako živý Bůh, Dětmar přeložil část -gota jako dobrá. V Nascitur autor ukazuje na Biagotu slovy život a slovy odvozenými a slovy Bůh a slovy odvozenými. Uveďme jenom, že v kapitole druhé jsou slova naživu a boží (že je Biagota autorovou matkou, to naznačil tím, že mezi slovy naživu a Boží vložil dokonce slovo Matka) a v posledních kapitolách 33 a 34 slova Bůh, života, života, Boží, živému, Božích, Božího, bezbožní, Boha, živé, Bůh (nesmrtelné, tedy živé?). V první kapitole jsou slova dobrá a dobrý (tato dobrá žačka; dobrý byl otec, lepší matka, nejlepší, kdo se z nich zrodil; lepší a nejlepší 2. a 3. stupeň od dobrý) a v poslední kapitole legendy (kap. 34) pak slova dobře, dobří a dobří (dobře tak; oba jsou dobří; oba jste dobří). Jde o ukázání na přízvisko Boleslava III., tj. Dobrý? (V soupisu českých panovníků v Druhém pokračování Kosmově má přízvisko Dobrý; otištěno v Pokračovatelích Kosmových, r. 1974, s. 189.) Nebo tato slova (dobrý apod.) souvisí s tím, že v legendě Život a utrpení svatých Benedikta... o sobě Bruno (tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III.) napsal, že je nazývaný také Bonifác (tj. člověk dobrého osudu). ----- Na jeho původní jméno Konrád nebo Konrád Ota ukazuje část jména Sicco/Sikko. Písmena -k- a -o jsou iniciály jména Konrád nebo Konrád Ota a na jméno Ota ukazují v kap. 1 slova majetek a strážkyně a v kap. 34 obě části střežili spolehlivou stráží. Jména Otakar, Otokar totiž podle M. Knappové znamenají (2015, s. 250) majetek střežící (hlídající). Na jméno Kristián ukazuje slovo Kristus a možná slovo kříže (v kap. 33). - Jméno Boleslav mohou připomínat slova slavného (kap. 1) a slávou, sláva (kap. 33 a 34). Původní jméno biskupa pro Moravu Bruna bylo Konrád nebo Konrád Ota. V předposlední kapitole legendy je vymyšlené jméno Sikko. Část Sik- jsou první tři písmena latinského slova siccarius (úkladný vrah) a písmena -co jsou buď dvě písmena jména Konrád nebo začáteční písmena jmen Konrád Ota. - Pokud je Boleslav III. totožný s Astrikem, potom na toto jméno ukázal autor legendy slovem Hvězda (podle Kopečného, 1974 jméno Astrid znamená hvězdovitý), a to v kapitolách 2 a 34, tj. v poslední kapitole. Slovo Hvězda nemusí ukazovat na Astrika, ale na jméno Kristián. Podle P. Kopala (2001, s. 30) slovo hvězda (jitřenka) patří k symbolům Krista. - Byl-li Boleslav III. totožný s Anastasiem - jehož jméno podle Fr. Kopečného znamená (1974, s. 37) vzkříšení, (po)vstání) a podle M. Knappové znamená (2015, s. 127) vzkříšený, z mrtvých vstalý – je na jméno Anastasius ukázáno vymyšlenou nemocí Vojtěcha (hořká smrt stála přede dveřmi; děťátko přišlo k sobě zdrávo na všech údech). V poslední kapitole jsou slova ať se připojí svatý Petr. Jde o ukázání na olomoucký kostel sv. Petra? - Slova poctě Matky Boží ukazují na to, že rozestavěl nebo postavil trikonchu, která byla nebo měla být zasvěcena P. Marii. V prvním a posledním odstavci jsou slova strážkyně, střežili a stráží. Může jimi být ukázáno na Střezislavu nebo také na Ostřihom. Tuto lokalitu nazvali Slované Strěgom, protože zde byla střežena obchodní stezka z Podunají na dnešní Slovensko. --- J. Nechutová k legendě Nascitur... napsala (2000, s. 54): "Vojtěchův osud přivedl Brunona k sepsání světcova životopisu, k němuž byla zřejmě hlavním pramenem legenda Canapariova. Zmiňuje se také, že jeho informátorem byl – zejména pro dobu Vojtěchova mládí – světcův vychovatel Radla-Anastazius, pozdější uherský arcibiskup. Bruno zpracoval Vojtěchův život ve dvou verzích. Novější textologické bádání zjistilo, že obsáhlejší (Vita longior) vznikla r. 1004 v Uhrách, kratší a sekundární (V. brevir) za Brunonova pobytu v Polsku r. 1008." Radla je podle mne domácká podoba jména Konrád. Konrád Ota je totožný se Strachkvastem, s pravým Kristiánem, s Boleslavem III. Ryšavým. Ostřihomským arcibiskupem byl r. 1002 Radla a kolem roku 1007 Anastazius. Zda lze ztotožnit ostřihomského Radlu s ostřihomským Anastaziem (možná i totožným s břevnovským opatem Anastaziem) a oba s Boleslavem III. Ryšavým, není jasné. Boleslav III. Ryšavý zemřel podle "Kosmy" roku 1037, arcibiskup Anastazius měl zemřít téhož roku nebo roku 1036. Že je pravý Kristián totožný s Anastaziem, tomu by mohl napovídat význam jména Anastazius. Znamená vzkříšený, z mrtvých vstalý (M. Knappová, 2015, s. 127). Anastazius by tak významem svého jména navázal na jméno Kristián. ----- Proč by pravý Kristián, Vojtěchův vrah, napsal o Vojtěchovi legendu? Bylo mu to nařízeno za trest nebo šlo z jeho strany o pokání? ----- Pokud Boleslav III. (tj. pravý Kristián, tj. možná Bruno) není autorem této legendy, potom uvedená slova ukazují i tak na Boleslava III., ale "jenom" jako na Vojtěchova vraha.

7A10. LIST KRÁLI JINDŘICHOVI II. (1002-1024) je připisován Brunovi z Querfurtu. Není však autorem Boleslav III. Ryšavý? Ten v průběhu svého života užíval i jiná jména: své původní jméno Konrád nebo Konrád Ota, Kristián, možná Bruno a také se mu říkalo Bonifác. Dostal i přízvisko Dobrý. Protože byl synem Boleslava I. a Biagoty a ta byla nejprve manželkou Václava, ukazoval na ni slovy život apod. (v Listu 11krát) a Bůh apod. (v Listu 40krát). V závěru jsou tato slova v tomto pořadí: zbožného, žil, boží, život. Jméno Biagota si můžeme vyložit (sice etymologicky špatně) jako živý Bůh, ale také jako dobrý život (-gota – dobrý). Asi proto užil autor slovo dobrý apod. 20x. Slovo dobrý také může ukazovat na to, že byl nazýván Bonifác (což znamená dobrý osud, slovo osud použil 2krát). V jednom středověkém seznamu českých panovníků má přízvisko Dobrý. Na jméno Konrád (což znamená smělý v radě) ukazují slova poradě, rady, radou, rady a na přízvisko Ryšavý slova krvelačnýma, krev, krev, krví, milosrdný, milosrdenstvím srdce, srdcí Dvanáctkrát je v Listu jméno Petr, je i v dalších Brunových dílech. Možná i slovo Petr můžeme považovat za úmyslný nebo i neúmyslný Brunův podpis. Bruno možná užil jméno Petr proto, že byl možná spjat s olomouckým raně středověkým kostelem zasvěceným sv. Petrovi. I slovo Kristus, ukazující na jeho jméno Kristián, použil.

7A11. DĚTMAR (THIETMAR) Z MERSEBURKU je podle historiků autorem KRONIKY zcela jistý. Přesto navrhuji, aniž bych tvrdil, že se mi to podařilo stoprocentně prokázat, že autorem Kroniky nebo možná spíše člověkem, který měl rozhodující vliv NA PODOBU PASÁŽÍ O ČESKÝCH DĚJINÁCH, je možná Boleslav III. Ryšavý a že tuto Kroniku napsal v době, kdy již nebyl knížetem, ale vydal se opět na duchovní dráhu. Zejména ty pasáže, kde autor úmyslně přemyslovské dějiny zkresluje a zároveň skrývá některé informace do hříček, mě vedou k tomuto názoru. Navíc v Kronice je oslepen mohučský biskup Dětmar. A oslepení u "Kosmy" a Galla a možná i u některých legendistů znamená, že za oslepenou osobou máme hledat osobu jinou. Platí-li to i v této kronice, potom bychom měli za oslepeným Dětmarem (a nebylo by to tedy za Dětmarem, biskupem svatého osnabrückého kostela, ale za Dětmarem merseburským, autorem Kroniky) hledat někoho jiného. V Kronice Dětmar uvádí tolik údajů o sobě a o některých členech své rodiny, že by nebylo divu, kdyby i tímto způsobem chtěl skutečný autor zpracovat čtenáře tak, aby o autorství kroniky neměl pochybnosti. ----- V životě Dětmara z Merseburku najdeme doklady o tom, proč mohl Dětmar znát dobře české dějiny. J. Razim napsal (2017, s. 91, 92, 95, 100): "...narodil se Dětmar v Sasku roku 975 do vlivné hraběcí rodiny z Walbecku, která po generace udržovala čilé kontakty se slovanským obyvatelstvem v sousedství." - Dětmar byl synem hraběte Siegfrieda, "jenž vyplnil valnou část života válčením právě se Slovany". - Po získání základů vzdělání v klášterech v Quedlinburgu a Magdeburgu "přešel do magdeburské katedrální školy, která byla svého druhu ,přípravkou' pro říšský episkopát a pro misijní činnost ve slovanských krajinách". - "S jistou dávkou opatrnosti můžeme odhadnout, že se Dětmar setkal též s českými knížaty Boleslavem II., Jaromírem a Oldřichem, jakož i s družiníky, kteří Přemyslovce obklopovali." - Některých akcí saských panovníků, akcí souvisejících s Čechami, se zúčastnili a byli svědky nejen samotný Dětmar, ale i jeho otec Siegfried, starší bratr Heinrich a bratranec Thiedrich. - Kronika byla podle historiků psána v letech 1012-1018 (téhož roku Dětmar umírá). Zachovala se ve dvou exemplářích. První z nich je považován za originál zvaný rukopis drážďanský a druhý, rukopis bruselský (tzv. corveyské přepracování Dětmara), pochází z 12. století. Originál psalo 9 písařů, jedním z nich je sám autor, takže tento rukopis byl zčásti autografem. Za druhé světové války byl zničen, existuje naštěstí jeho faksimilie. Rukopis bruselský se od drážďanského na řadě míst liší. J. Razim napsal (2017, s. 98, 99): "Corveyská redakce je bohatší než originál a zahrnuje předmluvu, v níž je dílo nadepsáno jako Cronica Thietmari." […] "Závažnější je ale zjištění, že dřívější rukopis ,drážďanský' a pozdější ,bruselský' vykazují stylistické a obsahové nesrovnalosti, které mohou docela převrátit smysl toho či onoho sdělení." […] "Při bedlivějším studiu se dá vysledovat, že u paralelně se vyskytujících bohemikálních údajů dochází k hojným, i když převážně nepodstatným změnám ve skladbě (slovosledu) a tvarosloví." Z toho vyplývá, že na uvedené pasáže o českých dějinách (někdy úmyslně zkreslené a někdy napsané tak, že informace je sdělena hříčkou) měl rozhodující vliv nějaký významný rádce (pokud nebyl přímo autorem kroniky) z českého prostředí již při psaní originálu v 11. století. - Dětmar jakožto biskup merseburský a důvěrník Jindřicha II. měl přístup k řadě důležitých historických informací a ve svém postavení byl řady důležitých akcí svědkem. O jeho životě je známá řada informací i proto, že učinil něco, co není běžné u autorů kronik. V samotné kronice se totiž o sobě často zmiňuje. ----- O Dětmarovi napsal M. Wihoda mj. toto (2008, s. 16, 17): "Letopisecké dílny a skriptoria saského věku nevynikají právě množstvím postav, a pokud již některý z autorů vystoupil z anonymního příšeří, zpravidla si vystačil s prostým epitafem a pouze v nemnohých šťastných případech bylo možno rozjímat nad jeho původem, vzděláním a představami. Nic z toho neplatí pro Dětmara..." […] "...vložil [do své kroniky] tolik vzpomínek, že na mnoha místech opustil tradicemi danou roli nezaujatého vypravěče a uchýlil se k osobní zpovědi." Nenapsal skutečný autor podrobný životopis jiné osoby, na niž chtěl autorství svést? ----- Dětmarovo autorství Kroniky se považuje za jisté. Historikové jsou přesvědčeni, že je dokonce dochována v autografu (text většinou psal autor sám). Ten byl bohužel při bombardování Drážďan v únoru 1945 natolik zničen, že jenom několik listů zůstalo nepoškozeno. Písmo odpovídá písmu z přelomu 10. a 11. století. ----- Dětmar v Kronice věnoval nezanedbatelnou pozornost i Čechám. M. Lutovský o Dětmarově díle napsal (2006, s. 22): "Pro téma této knihy [Bratrovrah a tvůrce státu...] není ale Thietmarova kronika pramenem prvořadým. Spolehlivé informace obsahuje [Dětmar] až zhruba od roku 973..." V líčení českých dějin není Dětmar pro čtenáře, který nevyhledá skrytou pravdu, spolehlivý ani po roce 973. ----- V Předmluvě Dětmar napsal: "Omyly zrozené z neznalosti, můj Siegfriede, oprav..." Dětmar nenapsal (někdy nebo často?) pravdu, a čtenáře na to upozorňuje. Totéž napsal i "Kosmas" ----- M. Wihoda o Dětmarovi a o jeho informování o událostech v Čechách napsal (2008, s. 25, 26): "...dílčí relace potvrzují, že náš zpravodaj věděl o všem podstatném. Politický život země [české] správně provázal s Prahou a Vyšehradem (přiměřenou pozornost věnoval též Starému Plzenci a Žatci) a do svého díla zapracoval nejen všechna knížata počínaje Václavem, přes tři Boleslavy, až po Vladivoje, Jaromíra a Oldřicha, ale také manželku Boleslava II. Emmu. Své čtenáře dále poučil, že jejich pány byli ,kdysi za knížete Svatopluka' Češi, že moravskému knížeti odváděli roční tribut a že Morava měla vlastní biskupy. Kupodivu jen okrajovou pozornost věnoval pražské diecézi, přestože (osobně?) poznal hned tři správce, Vojtěcha, Thiddaga a Ekkeharda (Ekharda)." ----- Některé významné události z českých dějin však Dětmar pomíjí, jiné záměrně značně zkresluje, často tak, jako je líčí legendisté, kteří měli lhaní v popisu práce. On to však sám říká říká v Počíná se předmluva: "Neklaď mi za vinu, pokud je v knize pochybně podáno něco nebo v ní něco schází..." O své knize napsal, že stručně odkrývá mnohé, k čemuž dodejme, že je třeba mnohé odkrýt z jeho hříček. - Jestliže se informace Dětmarova a "Kosmova" o stejné události českých dějin liší, dávají historikové většinou přednost Dětmarovi s odůvodněním, že žil události časově blíže než "Kosmas". Jenomže právě ten, kdo žil události časově blíže, mohl být nějak nucen k tomu, aby nepsal o události pravdivě. ----- Dětmar zamlčel, že Měšek je synem českého knížete Boleslava I. a češství přiřkl jeho manželce. Zamlčel vládu předáků (Konráda Oty, tj. Boleslava III. Ryšavého, a Slavníkovce Soběslava) v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem. Zamlčel zavraždění Boleslava II. Protivampýrická opatření vůči Boleslavovým ostatkům skryl do vymyšleného sadistického počínání (kastraci Jaromíra, pokus o utopení Oldřicha v lázních) Boleslava III. vůči Jaromírovi a Oldřichovi. Neprozradil, kdo zavraždil Vojtěcha. Měškovi nepřiznal jeho češství (to, že byl synem Boleslava I.) a dal mu českou manželku se jménem Dobrava. Jméno Dobrava vytvořil z druhé části jména Biagota. Měškova manželka byla ve skutečnosti pravděpodobně "německého" původu. Dětmarovu lživému výkladu o Dobravě se vysmál "Kosmas" v I, 27. Dětmar vidí v Boleslavu III., v Jaromírovi a v Oldřichovi bratry. Podle "Kosmy" jsou Jaromír a Oldřich synové Boleslava III. Domnívám se, že Boleslav III. je synem Boleslava I. a Jaromír a Oldřich jsou synové Boleslava II. Podle Dětmara zahynul Slavníkovec Soběslav při vyhánění Poláků z Pražského hradu roku 1004 ve skutečnosti jím byl Vladivoj, Slavníkovcem Soběslavem je nejmenovaný zeť  Boleslava III. a jím také zabitý. Když nechce přímo napsat, že za smrt Vladivoje může Boleslav III. Ryšavý, mající i přízvisko Dobrý, tak to sdělí hříčkou: z Vladivoje učiní alkoholika a zabije ho dobrý mok. Když nechce přímo napsat, že Boleslav Chrabrý, aby měl větší nárok na Čechy nebo Moravu, si vzal za manželku dceru Boleslava III. Ryšavého Emnildu, tak Ryšavce nazve Dobromír. ----- Co mohlo vést cizince ke zkreslování českých dějin? Bylo to pouze to, že jako církevní hodnostář nechtěl podrážet nohy české církvi v jejím bohulibém přetváření českých dějin? Nebo autorem Dětmarovy Kroniky není ve skutečnosti Dětmar, ale nějaká osoba silně spjatá alespoň nějaký čas s českým prostředím? ----- Jaký důvod by musel mít autor, aby své dílo připsal jinému autorovi? Jaký důvod by musel mít autor, kdyby psal uvedenou kroniku o desítky let později, než je doba vzniku, do níž se kronika hlásí. Takový autor by musel navíc psát písmem, jakým se už možná za něho nepsalo, ale psalo se jím o několik desítek let dříve? Pokud to učinil, nebylo to proto, že jako Dětmar z Merseburgu mohl prozradit více o popisovaných dějinách, než by mohl jako autor, který by přiznal své skutečné jméno? A další důvod: vydával-li by se za staršího autora, za současníka dějů a osob, o kterých psal (nebo autora alespoň časově bližšího popisovaným skutečnostem), bylo by jeho dílo důvěryhodnější, a to i tam, kde by události záměrně zkresloval. ----- Jestliže máme za nějakou osobou vidět osobu jinou, tak autor nechal "pokrývače" oslepit. V Dětmarově kronice není oslepen v textu sám autor, ale osoba stejného jména. Tehdejší čtenáři mohli totiž vědět, že skutečný Dětmar slepý nebyl. V knize VII kap. (49) Dětmarovy kroniky čteme: "...Předchozího roku [1015] Dětmar, velectěný biskup [1003-1023] svatého osnabrückého kostela, služebník sv. Mořice v Magdeburku a předtím svědomitý probošt v Mohuči a Cáchách [německy Aachen], byl zahalen jakousi temnotou a ztratil zrak. Jeho vnitřní zrak však zářil o to jasněji, a mohl tak s neúnavnou horlivostí vnímat zdroj věčného světla – Krista." Jméno Mořic ukazuje na jméno Bruno, neboť znamená mouřenín. Jméno Kristus ukazuje na Kristiána. ---- Podezřelým z autorství Dětmarovy Kroniky by mohl být sázavský opat Děthart (1097-1133).V rukopisu "Kosmovy" kroniky označeném A3 (III, 5) je vpisek o opatu sázavském Děthartovi. Je otiskován i jako jeden z Doplňků Kroniky Čechů nazvaný O Děthartovi, opatu kláštera Sázavského. Charakteristika Dětharta je psána tak, že budí dojem, že autor vpisku O Děthartovi měl při psaní Dětmarovu "sebekritiku" před sebou a reagoval přímo na ni. Napsal úmyslně několikrát opak: znetvořená tvář x krásná tvář; prchlivý x klidný; zlomyslný, nactiutrhač apod. x nepřítel nepravostí. Dále ve vpisku čteme, že opat Děthart nenalezl na místě jemu svěřeném knihy kromě slovanských, sám je, pracuje neúnavně dnem i nocí, napsal, některé koupil, jiné dal písaři napsati a získával je, jak jen mohl." Upozorňuje slovo nocí, že je v textu něco skrytého? ----- Pokud skutečně není autorem Dětmarovy kroniky Dětmar, je pravděpodobnějším autorem než Děthart Boleslav III. Ryšavý, a to až v době, kdy již nebyl knížetem, ale opět se vydal na duchovní dráhu (byl moravským biskupem Brunem, jemuž se také říkalo Bonifác, tedy "Kosmův" Vracen, byl totožný s ostřihomským Anastáziem a s Astrikem. Nebo byl totožný s více těmito osobami či dokonce se všem?). Ještě připomínám, že "Kosmou" vymyšlené oslepení Boleslava III. znamená, že po svržení z knížecího stolce změnil jméno. ----- V Počíná se předmluva... ukazují na význam jeho jmen tato slova: nekrášlí, slávě, bázeň (?), povstala, srdce (červená barva), Kriste, osudy, sláva, Krista, srdcí, slávě a slávě. Boleslavovou matkou byla Biagota, dřívější manželka tzv. Václava. Na ni ukazují slova život, zbožných, života. Jeho drsným způsobům vlády (vraždy Vršovců/Slavníkovců) odpovídá jeho věta v Počíná se předmluva...: "...mnoho hříchů jsem spáchal... po svých předchůdcích byl jsem – hle! - ten nejhorší ze všech." Podle "Kosmy" ho jakožto Strachkvase popadl krutý ďábel (tj. v boji o moc začal vraždit Slavníkovce). A v I. (1) napsal: "...já, Dětmar, biskup nehodný úcty ani titulu, s dobrou vůlí a s Kristovou pomocí..." Neznamenají slova nehodný titulu biskupa, že se stal (s aktivitou Boleslava Chrabrého?) biskupem pochybným způsobem? "Kosmas" o něm píše i jakožto o lžibiskupu Rotpertovi. Slovem dobrou ukazuje na přízvisko Dobrý nebo na jméno Bonifác (dobrý osud) a jméno Kristus na Kristiána. Boleslav III. měl dva bratry: Měška, původním jménem Dargomíra, a Boleslava II., původním jménem Jaromíra. Autor se obrací na Siegfrieda, jehož jméno vzniklo složením slov (přeložíme-li je do češtiny) vítězství a mír. Na jméno Měšek (polské mieżek znamená slepec nebo člověk mající problémy se zrakem) ukazuje i slovem zrakem (abys laskavým zrakem přehlédl toto mé dílo). - Nyní ocitujme doplněk z rkp. 2, který byl vepsán za poslední větou Dětmarovy kroniky: "Toto dílo vypisuje činy pěti císařů, totiž Jindřicha I. a jeho tří potomků: Oty, řečeného Ryšavý, Oty II. a Oty III., který byl nazýván krásný chlapec, a Jindřicha II. s přízviskem Zbožný [1002-1024]. Tito císařové vládli statečně římské a německé říši sto sedm let. Autorem je biskup Dětmar z Merseburku. Protože byl Sas, zřejmě nejvíce popisuje události, které tito císařové vykonali v Sasku." Stejně jako Jindřich I. měl tři potomky i Boleslav I.: polského Měška I. a české Boleslava II. Pobožného a Boleslava III. Ryšavého. Slova Ryšavý, krásný (stč. krása znamenalo i červený) ukazují na přízvisko Ryšavý, jméno Ota na pravděpodobně původní Boleslavovo jméno (Konrád) Ota. slovo statečně (tj. směle) na význam jména Konrád (smělý v radě), slovo nejvíce (Bole-, tj. více) a možná jméno Dětmar (podle M. Knappové – 2015, s. 156 - znamená slavný v lidu, popř. slavný lidem) na jméno Boleslav, jméno Jindřich II. Zbožný ukazuje na Ryšavcova staršího bratra Boleslava III., a to na Boleslava II. Pobožného. ----- "Kosmas" v řadě kapitol skrývá Boleslava III. Ryšavého za Břetislavem I. a toho nazývá český Achilles. Boleslav III. Ryšavý byl mladším bratrem Boleslava II., možná byl dokonce jeho mladším dvojčetem. "Kosmas" Boleslava III. skrývá i za Tomášem, jehož jméno znamená dvojče, blíženec. - Dětmar sám uvedl, že se narodil 25. července 975. Toho dne má svátek Jakub. M. Knappová o tomto jménu napsala (2015, s. 195): "...j. se obvykle odvozuje z hebrejštiny... a nejčastěji se vykládá jako ,ten, kdo se drží za patu', přeneseně ,druhorozený". Boleslav III. Ryšavý byl pravděpodobně třetím synem Boleslava I., přitom byl možná mladší dvojče vůči Boleslavu II. Slovo pata má možná ukazovat na Achilla. U "Kosmy" byl českým Achillem zdánlivě Břetislav I., ve skutečnosti Achillem mínil Boleslava III. Ryšavého. "Kosmas" totiž řadu činů, jejichž původcem byl Boleslav III. Ryšavý, věšel na Břetislava I. - Dětmar z Merseburku zemřel podle quedlinburských análů 1. 12. 1018. Pokud Kroniku ve skutečnosti napsal Boleslav III. Ryšavý, měl dostatek času k tomu, aby ji mohl připsat Dětmarovi z Merseburku. Zemřel totiž roku 1037 (podle D. Třeštíka nejpozději roku 1034).

7A12. Autorem legendy UMUČENÍ SV. VÍTA je možná Boleslav III. Ryšavý, a to někdy v době, kdy nebyl knížetem, ale mnichem Kristiánem či dokonce biskupem (Brunem?, Radlou?, Anastáziem?). Rotunda sv. Víta byla možná postavena za Boleslava I. Legendisté Boleslavovi I. toto postavení rotundy vzali a ponechali mu pouze její vysvěcení. Stejně tak vzali Ludmile syna Václava a ponechali jí její mateřské povinnosti k němu. Václavovi vzali jeho kněžskou kariéru, ale ponechali mu teologické vzdělání. - Boleslav III. Ryšavý byl synem Boleslava I., a proto mohl mít zájem na šíření kultu sv. Víta, kultu, který k nám ze Saska přinesl Boleslav I. Proto mohl být autorem latinské i slovanské podoby legendy sv. Víta. - Pokud opravdu tuto legendu napsal Boleslav III. Ryšavý a pokud se podepsal, potom bychom za jeho podpisy mohli považovat z prvního odstavce slova dobrého (ukázání na jeho přízvisko Dobrý) a Krista (ukázání na mnicha Kristiána) a v posledním souvětí legendy opět slovo Kristus. V závěru je datum umučení Víta, as to 15. června. Toho dne má svátek nejen Vít, ale náhodou také Izolda, jejíž jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 402) překrásná, krásná. Slovem krása (což ve stč. znamenalo také červený) se Ryšavý také podepsal v Metodějově životě a "Kosmas" na něho slovem krása nebo Krása ukazoval. Zde však jménem Izolda ("Krásná") jistě není na Ryšavce "Krásu", možného autora legendy, ukázáno.

8A. Podívejme se, jak se podepsal autor VAVŘINCOVY (LAURENTIOVY) LEGENDY zvané UTRPENÍ SVATÉHO VÁCLAVA. Jméno Vavřinec je odvozeno od slova vavřín (Laurentius od latinského slova laurus), přeneseně znamená vavřínem ověnčený, vítězný (M. Knappová, 2015, s. 300). Vavřinec (Laurentius), arcibiskup v Amalfi, se v prvním odstavci podepsal slovem vavřín (mučednický vavřín blahoslaveného Václava), možná lze počítat i se slovy ozdobeni korunou), slovem Titan a slovem Horatius. Titáni byli potomci matky země Gaie a boha Urana. Nejvýznamnějším Titánem byl Kronos. Řekové ho považovali za zosobnění času. - U. Becker v hesle Vavřín napsal, (2002, s. 315), že vavřín je: "...jako všechny stále zelené rostliny symbol nesmrtelnosti." Proto si Vavřinec pohrává v úvodu (minimálně v závěru) své legendy se slovy označujícími čas, i jimi totiž ukazuje na své jméno Vavřinec. V úvodu své legendy napsal: pracoval jako by do minulosti - bude působiti jako do budoucnosti - ani minulý, ani budoucí, nýbrž toliko přítomný čas – všechny tři časy – věci příští – nepodléhaje jakékoliv proměnlivosti - není omezován žádnou lhůtou časovou – není změny ani stínu proměnlivosti - každodenními skutky – naše doba – teprve zcela nedávno – na věky věků. V závěru úvodu cituje Vavřinec Horatia. Podle M. Knappové (2015, s. 185) znamená jméno Horác čas, doba (vycházíme-li z latinského slova hora) nebo znamená mladý, kvetoucí (vycházíme-li z řeckého slova horaios). Ke konci legendy užil slova všechen čas. A svou legendu zakončil Vavřinec slovy: pro chválu a slávu věčnou. Slovo věčný se však objevuje v závěru mnoha legend. --- Vavřinec je považován i za autora Života sv. Zenobia. Tento Život zřejmě není podepsán stejným způsobem jako legenda Utrpení svatého Václava. V úvodu se objevují jiné tvary slova virtus (ctnost). Jsou to tvary virtutibus (3x), virtutum (2x), virtutam (1x). V legendě Utrpení svatého Václava je užito slovo ctnost jenom jedenkrát. Napsal Vavřinec Život sv. Zenobia ještě předtím, než se stal biskupem a měl jiné jméno?

9A. Pro GUMPOLDOVU LEGENDU byla předlohou legenda Crescente fide. Gumpoldova legenda se zachovala v šesti rukopisech. Nejstarší pochází z přelomu 11. a 12. století a je zachován ve Wolfenbüttelském kodexu, dva rukopisy pocházejí z 12. století, jeden z přelomu 12. a 13. století, jeden z první poloviny 14. století (uložen v knihovně Pražské metropolitní kapituly) a nejmladší pochází ze 17. století. Dále se zachovalo několik úryvků v breviářích, nejstarší pochází z 2. poloviny 12. století. Opis Gumpoldovy legendy zařazený do Wolfenbüttelského kodexu je tedy ze všech zachovalých rukopisů Gumpoldovy legendy nejstarší. Starší není ani žádný úryvek z ní citovaný v breviářích. ----- Gumpoldova legenda byla podle historiků napsána mantovským biskupem Gumpoldem před rokem 983 z podnětu Oty II. - J. Nechutová napsala (2000, s. 43): "Gumpold, biskup v italské Mantově, který snad nějakou dobu před převzetím biskupského úřadu pobýval v Praze, napsal toto své dílo v poslední třetině 10. století na přání císaře Otty II. (975-985). V každém případě vznikla legenda před rokem 1006, neboť je zapsána v tzv. Wolfenbüttelském kodexu, vyhotoveném na objednávku manželky Boleslava II. kněžny Emmy († 1006)." Domnívám se, že opis Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu je falzem biskupa Heřmana (1099-1122), takže tento opis nemůže použít k tomu, abychom vznik Gumpoldovy legendy kladli do doby kolem roku 1000. ----- Jak se Gumpold podepsal? Podívejme se na význam jména Gumpold. V MJvČ I/0796 u hesla Humpolec je uvedeno: "V tomto OJ [Gumpold] souvisí první člen s got. gund ,boj' a druhý člen se sthn. bald, smělý, horlivý, rychlý'." M. Knappová vysvětluje (2015, s. 219) část -pold u hesla Leopold jako statečný, smělý. Slovník spisovného jazyka českého uvádí jako jeden z významů slova bystrý jako rychle a dobře vnímající. V Předmluvě Gumpoldovy legendy čteme: "...smělý důmysl v umění válečném [bojovém]... nutí k uplatnění vrozené duševní bystrosti." Na místě, kde je ve Druhé staroslověnské legendě napsáno s horlivostí ulpívá na spisech pohanských, je v Gumpoldově legendě lpějíc s přílišnou horoucností na spisech pohanských. Můžeme tedy snad i slovo horlivostí považovat za Gumpoldův podpis, neboť mohlo být možná v překladu použito. V poslední kapitole legendy jsou slova nejrychleji a kvapně. --- To, čím se liší opis Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu od výchozí podoby legendy, to je pravděpodobně zásah biskupa Heřmana.

10A. Takřka opisem Gumpoldovy legendy je DRUHÁ STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU. Není znám ani autor legendy, ani doba, kdy byla napsána. D. Třeštík klade napsání Druhé staroslověnské legendy do první poloviny 11. století. Vychází totiž z představy (1997, s. 11), že existovala nějaká ztracená latinská legenda ještě před vznikem Crescente, která byla vzorem autorovy tzv. Vavřincovy legendy. "V Čechách byla tato nejstarší legenda známa Kristiánovi v devadesátých letech 10. století a autorovi II. staroslověnské legendy na Sázavě v první polovině 11. století, který tu s její pomocí doplnil svůj překlad Gumpolda. Nakonec ji někdo z Čechů donesl okolo roku 1039 do Monte Cassina, kde se s ní seznámil Vavřinec. Dále se již její stopy ztrácejí..." - O Druhé staroslověnské svatováclavské legendě napsal J. Sláma (2006, s. 47), že vznikla téměř doslovným překladem latinsky psané legendy Gumpoldovy někdy na sklonku desátého nebo až v následujícím věku. - Fr. Čajka o Druhé staroslověnské legendě o sv. Václavu napsal (2017, s. 15): "...je překladem stylisticky a rétoricky propracované latinské Gumpoldovy legendy, doplněným z dalších zdrojů, např. z nejstarší václavské latinské legendy Crescente fide, z Kristiánovy legendy a také zřejmě z domácí tradice." ----- Pouze v legendě falešného Kristiána, v opisu Gumpoldovy legendy zařazeném do Wolfenbüttelského kodexu a ve Druhé staroslověnské legendě o sv. Václavu se setkáváme se jménem Podiven. Autorem tzv. Kristiánovy legendy a opisu Gumpolda je v těchto případech falzifikátor biskup Heřman. To by mohlo svádět k domněnce, že autorem Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu je rovněž biskup Heřman. - Ve druhé staroslověnské legendě však autor především prozradil to, že tzv. Václav měl syna Zbraslava (jméno si možná autor vymyslel) a že později jeho matku tzv. Václav provdal za svého služebníka. Domnívám se, že Václavovou manželkou a matkou Zbraslava byla Biagota. ----- Domnívám se, že autorem Druhé staroslověnské legendy a sv. Václavu může být sázavský opat Děthart. Zemřel zřejmě roku 1133. O něm je uvedeno v přípisku v opisu Kroniky Čechů A3 (III, 5), že nenalezl na místě jemu svěřeném [v klášteře Sázavském] knihy kromě slovanských, sám je, pracuje dnem i nocí, napsal, některé koupil, jiné dal písaři napsati a získával je, jak jen mohl. Pokud by byla skutečně napsána v 1. polovině 11. století, mohl by být jejím autorem Boleslav III., ovšem v době, kdy už nebyl knížetem. ----- O Druhé staroslověnské legendě se možná zmiňuje "Kosmas" v I, 15. Uvádí, že něco je sepsáno od jiných v Životě neb umučení našeho patrona a mučedníka Václava. Na začátku Druhé staroslověnské legendy čteme Začíná se prolog o svatém Václavu, mučedníku Kristově a před první kapitolou čteme Počíná se sepsání o životě a umučení svatého knížete Václava. V Gumpoldově legendě tento nápis není. Nelze však vyloučit, že "Kosmas" měl na mysli tzv. Kristiánovu legendu mající název Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily. - Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu má být takřka opisem Gumpoldovy legendy. Ale které legendy? Původní Gumpoldovy legendy nebo o další informace obohacené Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu? Pokud je Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu takřka opisem z kodexu, nemohla pocházet z první poloviny 11. století, neboť opis Gumpoldovy legendy v kodexu učinil biskup Heřman (1099-1122), možná v době, kdy ještě biskupem nebyl. Opis Gumpoldovy legendy nebyl učiněn kolem roku 1000.

11A. O LEGENDĚ O SV. GORGONIOVI se uvádí, že jejím autorem je Vojtěch. Neužil Vojtěch 3a začátku nebo na konci legendy nějaké vlastní nebo obecné jméno, kterým by se podepsal? Legenda končí takto: "Pročež nechť zásluhami svatých mučedníků chválen je Bůh na Sioně, který živ jest a kraluje na věky věkův. Amen." Žalm č. 48 v Knize žalmů obsahuje větu: "Ozdoba krajiny, útěcha vší země jestiť  hora Sion." Slovo útěcha ukazuje na Vojtěcha. ----- J. Haubelt k této Vojtěchově legendě napsal (1997, s. 31, 32): "...v této legendě spletl Vojtěch Slavník v závislosti na martyrologii Adona z Vienne v jednoho mučedníka dvě osoby, jimiž byli Gorgonios Nikodémský a Gorgonius Římský." - "Vojtěchu Adalbertovi se dále připisuje homilie (kázání) o Alexiovi (Alešovi)... Problémem ovšem zůstává, že tento Alexius je vymyšlenou osobou bez reálné existence."

12A. O autorech KRONIKY ČECHŮ, tj. o biskupu Heřmanovi a biskupu Janu II. Břichatém je pojednáno níže. ----- KDY BYLA KRONIKA ČECHŮ NAPSÁNA - Ve Druhé předmluvě... "Kosmas" uvádí: "A byla tato kronika sepsána, když panoval Jindřich IV. , císař římský [jako král Pátý, jako císař Čtvrtý 1106-1125], svatou církev Boží řídil papež Kalixt [1119-1124], za času knížete českého Vladislava [1109-1117] a za biskupa pražského Heřmana [1099-1122]..." A v závěru legendy jsou slova: "...zakladatel této kroniky Kosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl... kníže Soběslav povýšen na stolec." Soběslav byl v Čechách zvolen 4 dny po smrti (12. dubna 1125) Vladislava I., udělením Čech Soběslavovi v léno Lotharem III. došlo roku 1126. - Biskup Heřman napsal první dvě knihy Kroniky Čechů. Ten zemřel roku 1122, to znamená, že první a druhá kniha nemohly být psány po tomto roce. - Třetí knihu napsal pravděpodobně biskup Heřman. Všimneme si nyní třech možností. Zaprvé: Připustíme, že třetí knihu (a i první dvě) napsal děkan Kosmas a že zemřel roku 1125 nebo 1126. Děkan Kosmas byl však možná pro biskupa Heřmana a Jana II. Břichatého pouhým informátorem, rádcem a také pokrývačem. Pokrývačem se ale děkan Kosmas stal až po své smrti. Rok úmrtí (společně se dnem a měsícem) děkana Kosmy je sdělen jenom "Kosmou", a to navíc ne přímo, nýbrž hříčkou. Den a měsíc úmrtí děkana Kosmy je zapsán v písemném prameni zvaném Necrologium Bohemicum – Martyrologium Pragense a v Olomouckém horologiu. - Druhá možnost: Třetí knihu napsal Jan II. Břichatý a pravdu má Mnich sázavský, že Jan zemřel 19. února 1126. Jeho loučení s psaním kroniky v II, 51 však již mohl napsat jeho nástupce Jan II. Břichatý. - Třetí možnost. Biskup Jan II. Břichatý roku 1126 byl pouze zbaven biskupského úřadu a zemřel krátce po roce 1140. Mnich sázavský pravdu v tom případě by nemá a Kanovník vyšehradský je totožný s Janem II. Břichatým, proto Kanovník vyšehradský řadu o úmrtí Jana nepsal a ani psát nemohl. V tomto případě mohou být věty o autorství kroniky v jejím závěru napsány samotným Janem. ----- To, že Kronika Čechů mohla být dopsána později než 21. 10. 1125, pokud za autora budeme považovat děkana Kosmu, nebo po 19. 2. 1126, budeme-li správně považovat za autora třetí knihy Jana II. Břichatého a věřit, že Mnich sázavský správně datuje Janovu smrt, napovídá možná rozpor týkající se jména Jindřich Zdík. "Kosmas" v III, 51 napsal tato slova: Jindřich, jinak Zdík. Přitom jméno Jindřich měl Zdík přijmout až když se stal olomouckým biskupem. Biskupem byl zvolen 3. října 1126, Pravdivý snad bude jeden z těchto tří pokusů o vysvětlení tohoto rozporu. Kronika Čechů byla dopisována až po roce 1125 (což považuji za nejpravděpodobnější) nebo "Kosmas" jméno Zdík neužil, bylo dopsáno později a všechny zachované opisy vycházejí z opisu kroniky obsahující toto doplnění či Zdík užíval jméno Jindřich již dříve, což se domnívá např. J. Žemlička. Nebo Jan II. Břichatý psal kroniku ještě po zvolení Zdíka biskupem. ----- Domnívám se, že autor Založení kláštera Sázavského navěsil na Božetěcha činy a schopnosti Jana II. Břichatého. O Božetěchovi uvádí, že byl vyhnán z místa opata Břetislavem II. (1092-1100). Jan II. Břichatý však možná nezemřel roku 1126, ale toho roku mohl být knížetem Soběslavem (1125-1140), když začal dělat na Moravě pořádek, zbaven funkce biskupa olomouckého. Poté mohl v psaní třetí knihy Kroniky Čechů pokračovat nebo dokonce mohl teprve tehdy začít třetí knihu psát. Navíc ještě mohl dělat úpravy v textu prvních dvou knih a mohl napsat všechna věnování. ----- Datum úmrtí 21. 10. 1125 je rokem úmrtí nikoliv autora Kroniky Čechů, ale datem úmrtí informátora, rádce a pokrývače obou autorů, tj děkana Kosmy. ---------- "KOSMOVA" VĚNOVÁNÍ PRVNÍ A DRUHÉ KNIHY JEHO KRONIKY ČECHŮ - Každá kniha Kroniky Čechů má věnování nějaké církevní osobnosti. Všechna věnování mohl napsat Jan II. Břichatý. Mohl je věnovat lidem, kteří v letech, do kterých jsou věnování kladena, ještě žili a žil i děkan Kosmas, ale nežili už v době, kdy byla kronika zveřejněna. Pokud se to netýká věnování všech, pak by se to mělo týkat Počíná se úvod k biskupu Šebířovi, neboť se soudí, že Šebířovi byla věnována jen třetí kniha, nikoliv celá kronika (dnes toto věnování předchází celé kronice). První kniha by tedy byla věnována Gervaisovi, druhá Klimentovi a třetí Šebířovi. Citujme dvě poznámky M. Wihody (2011, s. 217, pozn. 2, pozn. 5): "První známý probošt mělnické kapituly [Šebíř], jehož smrt datuje české nekrologium... k 21. srpnu." Rok zřejmě není znám. "Podle českého nekrologia [Gervais]... zemřel 3. května snad (?) 1122." Tzv. Mnich sázavský k roku 1127 uvádí: "Zemřel pan Kliment, opat kláštera... v Břevnově..." ----- J. Šrámek o "Kosmových" věnováních napsal (2008, s. 119): "Tak je třeba chápat smysl Kosmových věnování proboštu Šebířovi, mistru Gervaisovi a opatu Klimentovi. Tyto osobnosti měly napomoci přijetí a rozšíření spisu svou autoritou, legitimizovat jej." Autor věnování je však napsal až po smrti adresátů. Přitom ta věnování psal místy tak, jako kdyby s nimi hovořil z očí do očí. Věnování již zemřelým osobám tedy mají přispět k oklamání čtenáře, pokud se týká autorství Kroniky Čechů. ----- "Kosmas" věnoval Kroniku Čechů svým přátelům. Proboštu Šebířovi, mistru Gervaisovi, opatu Klimentovi. Nevěnoval ji však svým vzorům nebo také svým vzorům? Nevěnoval ji biskupu Šebířovi (1030-1967) a Konstantinovi a Metodějovi? ----- V první knize v Počíná se úvod... začátek první věty zní: "Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadanému jak vědeckým vzděláním, tak i duševní schopností..." Není slovo vzděláním narážkou na Metoděje, neboť jeho jméno lze vyložit jako ,(způsob) zkoumání, bádání, poznání'. Nemá čtenáře při čtení slova panu napadnout jméno Cyril? Jméno Cyril znamená pán, panáček, popř. pánův. ----- Věnování v Počíná se úvod k proboštu Šebířovi je určeno mělnickému proboštu Šebířovi, Severovi, přičemž latinské severus znamená mj. ukrutný. Jde o náhodu nebo "Kosmas" věnoval svou kroniku Boleslavovi I.? ----- Po Počíná se úvod... následuje Druhá předmluva... psaná mistru Gervasiovi. "Kosmas" jím mínil kanovníka pražské kapituly (kolem roku 1120). Neměl si však čtenář připomenout i světce Gervasia, žijícího ve 2. st. v Miláně? Tento Gervasius byl sťat mečem poté, když před vojevůdcem Anastasiem vyznal svou víru, že vítězství při vojenské výpravě lze dosáhnout pouze od všemohoucího Boha, nikoliv od bohů, kteří mají oči, ale nevidí. Hodila se "Kosmovi" slova mají oči, ale nevidí, protože chtěl takto upozornit, že některé údaje v jeho kronice nejsou při běžném čtení vidět? ----- V prvním souvětí Druhé předmluvy... slova vzděláním a vědění opět možná narážejí na Metoděje. V jedné větě Druhé předmluvy... použil "Kosmas" slovo Bůh a slovo podobně. Jméno Micha(e)l, původní jméno Metodějovo, znamená kdo (je) jako bůh, podobný bohu. Je narážkou na arcibiskupa Metoděje i v první větě slovo arciknězi? Je slovo zkušeným (zkušeným vždy se toužím líbiti) narážkou na Gorazda? Jméno Gorazd znamená zkušený, zdatný. ----- Narážky na Metoděje příliš přesvědčivé nejsou. ----- V Počíná se předmluva ke Klimentovi... jsou narážky na Konstantina Filozofa. "Kosmas" užil dvakrát slovo stále: ...stále v učenosti trvá a stále vyčerpáváš hluboké prameny filozofie. (Jméno Konstantin souvisí s latinským slovem constants, což znamená stálý, pevný, neměnný.) Už samotné jméno Kliment může být narážkou na Konstantina, zvaného Filozof, a Metoděje. Ti údajně nalezli ostatky sv. Klimenta a přinesli je na Moravu. Sv. Klimentovi byl v Římě zasvěcen i kostel, v němž byl Konstantin pohřben. Jak je vidět, v hledání narážek na Konstantina jsme mnohem úspěšnější. Nejsou to však narážky na jejich informátora, rádce a pokrývače děkana Kosmu, který se možná původně jmenoval Konstantin (Konstantin → Kosmas)? Blíže zde viz kapitolu O děkanu Kosmovi. Jak se původně jmenoval? ----- Druhá předmluva k následujícímu dílu... má posledním jménem jméno Heřman. To je možná podpis skutečného autora první a druhé knihy Kroniky Čechů, a sice pražského biskupa Heřmana. V Počíná se předmluva ke Klimentovi... je možná rovněž Heřmanův podpis, ale tentokrát není napsáno přímo jeho jméno, ale slovo, které vyjadřuje význam jeho jména. Můžeme číst tato slova: "Často i Martův voják, jenž v bojích pachtí se v zbroji..." Heřmanovo jméno podle M. Knappové totiž znamená (2015, s. 184) pán (muž od) vojska, válečník. ---------- KDYŽ "KOSMAS" PÍŠE V KRONICE ČECHŮ O SOBĚ, KE KOMU SE VE SKUTEČNOSTI INFORMACE VZTAHUJÍ? - Kronika Čechů má autory dva, možná tři: autora prvních dvou knih biskupa Heřmana, autora třetí knihy Jana II. Břichatého a možná informátora, rádce a pokrývače děkana Kosmu. Ke komu z nich se vztahují informace, když "Kosmas" píše o sobě? Za koho mluví "Kosmas" v předmluvách? Ke komu se vztahuje v II, 5 informace: byl přiveden jako zajatec můj v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz. Čí manželka byla Božetěcha? Čí syn byl Jindřich (Zdík?) v III, 51? Ke komu se vztahují slova v III, 59: "Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis dost nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky!" Kdo se zpovídá v mistrovské závěrečné III, 62? Kdo viděl roku 1086 císaře Jindřicha III., jak připojil svůj monogram na listinu pro pražského biskupa Jaromíra (II, 37). - Podrobněji k jednotlivým otázkám viz příslušné kapitoly ve 4 oddíle této práce. ----- M. Bláhová ani v nejmenším nepochybuje, že autorem Kosmovy kroniky české (kterýžto název preferuje) je děkan Kosmas. Citujme několik vět z jejího doslovu z vydání Kosmovy kroniky české roku 2012 (s. 217, 218): "Pocházel s největší pravděpodobností z prostředí české inteligence, z kněžské rodiny..." A vycházejíc z tohoto přesvědčení zmiňuje následující skutečnosti a pravděpodobně se jim podivuje: "Kosmas se nikde nezmínil o tom, jak na člověka přicházejícího z periferie křesťanské kultury, bez antických tradic, z prostředí, které ještě neznalo výstavné paláce a chrámy, zapůsobily mohutné kamenné hradby sice nevelkého, ale prosperujícího biskupského sídla v meandrech řek Mázy a Ourthe s hlubokými příkopy a s četnými věžemi. Nezmínil se o tom, jaký dojem na něho učinil výstavný biskupský hrad, a především velkolepý více než sto metrů dlouhý biskupský kostel Panny Marie a svatého Lamberta..." […] "Celkový dojem násobila i desítka reprezentativních kolegiátních a klášterních chrámů..." […] "Člověka přicházejícího z Prahy musel zaujmout i kostel na mázském ostrově zasvěcený jednomu z patronů pražského biskupského chrámu, sv. Vojtěchovi..." ----- M. Wihoda zdůvodňoval určité nedostatky Kroniky Čechů těmito slovy (2006, s. 370): "Přísně vzato, Kosmas postrádal relevantní údaje, neboť brzy po roce 1074 odešel na studia do ciziny a v Čechách se zřejmě neobjevil před rokem 1090." Ovšem který Kosmas? Biskup Heřman nebo Jan II. Břichatý nebo jejich pokrývač děkan Kosmas?

13A. JAKÁ DÍLA NAPSAL FALEŠNÝ KRISTIÁN, tj. BISKUP HEŘMAN, PŮVODNÍM JMÉNEM JILJÍ? Biskup Heřman zakončil druhý díl Kroniky Čechů slovy: "Zastav Múzo svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik. / Řekni když skončena báseň..." Čtenář si má zřejmě začátek doplnit takto: Zastav, moje Múzo... a z toho vyvodit, že dosti kronik (a děl jiných žánrů) stvořil biskup Heřman, některá z nich ještě pod jménem Jiljí. Domnívám se, že (s různou mírou pravděpodobnosti) je biskup Heřman, původním jménem Jiljí, autorem nebo spoluautorem těchto děl: tzv. Kristiánovy legendy - Gallovy kroniky - prvních dvou knih Kroniky Čechů - Veršů o utrpení svatého Vojtěcha - české redakce Crescente fide - Versus post missam - opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu - legendy o sv. Jiljí ve Wolfenbüttelském kodexu - Homiliáře opatovického - Kroniky Anonymného notára kráľa Bela - Vita minor (Život menší) – Fuit itaque beatus abbas Procopius, spoluautor s Děthartem. –-- Na internetu (cs.qwe.wiki/wiki/Gallus Anonymus/) je uvedeno, že autor Gallovy kroniky možná napsal nejen Gesta Hungarorum, ale i Clericus de Penna vivens a Translatia Sancti Nicolai. --- Pokud je mi známo, biskupu Heřmanovi nepřipisují historici žádné dílo. Pravému Kristiánovi (podle nich jedinému Kristiánovi) připisují někteří historici pravděpodobně mylně Kristiánovu legendu.

13A1. Jednou z nejdůležitějších legend českého raného středověku je tzv. KRISTIÁNOVA LEGENDA mající oficiální název ŽIVOT A UMUČENÍ SVATÉHO VÁCLAVA A BÁBY JEHO SVATÉ LUDMILY. Dlouho se vedly spory a možná ještě povedou, kdy byla legenda napsána a kdo ji napsal. Sama legenda se hlásí do doby, kdy byl biskupem Vojtěch. Řada historiků s tímto názorem nesouhlasila a nesouhlasí. Pomineme starší názory, ať ve vznik legendy v 10. století věřili nebo nevěřili, a všimneme si názorů D. Třeštíka, H. Køllna, a P. Kubína. - D. Třeštík byl přesvědčen, že Kristiánova legenda vznikla někdy v letech 992-994, případně v 11. století po roce 1039. Uveďme stručně některé jeho argumenty (1997). Strana 124: "Nejstarší z těchto zlomků, část 4. kapitoly Kristiánovy legendy... je zachován v rukopise kláštera v Rajhradě, který je datován do první poloviny 12. století. To tedy znamená, že Kristiánova legenda nemohla v žádném případě vzniknout po první polovině 12. století. - Na straně 131 D. Třeštík uvádí, že Kristián žil před mincovní reformou Břetislava I. (zavedl počítání 200 denárů na jednu libru). "Vznik legendy je tedy opět vymezen dobou před polovinou 11. století." - Na straně 137 D. Třeštík napsal (což předtím zdůvodnil): "...Kristián psal před postavením Juditina mostu, tj. před léty 1166-1168." (Ve všech třech citacích část textu zdůraznil sám D. T.) Pokud by Kristián napsal svou legendu někdy v letech 992-994, potom by ji napsal z rozkazu i povolení Vojtěcha krátce před zavražděním Boleslava II. roku 994 Slavníkovci. Domnívám se, že jméno Kristián bylo klášterní jméno Boleslava III. (původním jménem Konráda nebo Konráda Oty) - H. Kølln klade vznik tzv. Kristiánovy legendy do let po smrti Vojtěchově a zdůvodňuje to takto (1996, s. 114): "V jejím prologu se Kristián sice obrací na sv. Vojtěcha jako na dosud žijící osobu, ale oslovuje ho jako svatého (,ter beato... Adalberto', ,vestram sanctitatem') a počítá s tím, že ,in futuro' dosáhne koruny slávy, tj. mučednické koruny. Mám tedy zato, že Kristián legendu napsal – nebo dopsal – až po Vojtěchově smrti roku 997, nejspíš na začátku 11. století." - Vr. Vaníček napsal (2014, s. 89): "Pro něj [pro Kristiána] je Ludmila oficiální světicí, téměř na úrovni svatého Václava." Hodilo se prosazování toho, aby se Ludmila stala alespoň celodiecézní světicí spíše do 2. poloviny 10. století nebo do poloviny 12. století? Nebyly události souvisící s Ludmilou koncem 10. století ještě natolik živé, že nebyl ještě čas na to učinit z ní alespoň celodiecézní světici? Mohla Ludmila praktikující pohanské rituály a pohřbená jako vampýr, být již po několika desetiletích prosazována na světici? ----- P. KUBÍN SE SNAŽIL VYSVĚTLIT, PROČ BYLA KRISTIÁNOVA LEGENDA NAPSÁNA A KDO JI PRAVDĚPODOBNĚ NAPSAL. Pokusil se zařadit vznik legendy do doby podstatně mladší než do 10. století, konkrétně do poloviny 12. století. P. Kubín. P. Kubín o tzv. Kristiánově legendě napsal, že po desetiletí vedená vášnivá diskuse o pravosti Kristiána je od roku 1980 považována za uzavřenou a že se s ní počítá jako s nezpochybnitelným pramenem z konce 10. století. A je to právě P. Kubín, který po Zd. Fialovi, po posledním odpůrci pravosti Kristiánovy legendy, pravost legendy opět začal zpochybňovat. - Argumentuje především indiciemi, které mají vysvětlit motiv, proč vůbec byla Kristiánova legenda napsána. Pražští biskupové dlouho odmítali požadavky, aby se Ludmila stala světicí. Roku 1100 to odmítl abatyši Windelmuthe biskup Heřman (nepřesvědčil ho ani zázrak: v ohni neshořel Ludmilin závoj; závoj je symbolem tajemství, něco zamlčeného z života Ludmily dále trvá). Roku 1141 benediktinky neuspěly u biskupa Oty. Odpor měla zlomit k tomu účelu napsána legenda o Ludmile. P. Kubín napsal (2007, s. 65, 66): "...Kristián vznikl především na podporu Ludmilina kultu, protože kult svatého Václava už byl ustanoven staršími legendami. Víme už také, že Ludmilin kult se prosadil až v polovině 12. století a že mu do té doby bránili pražští biskupové. Z toho všeho logicky plyne, že Kristián psal svou legendu právě v polovině 12. století! Přišel totiž na řešení jak prosadit Ludmilinu svatost: spojit legendu o sv. Ludmile s legendou o sv. Václavu, který byl tehdy už dávno hlavním českým světcem a současně i patronem pražské katedrály, tedy biskupů. To byla nejsilnější zbraň, kterou mohl použít, a jeho plán také vyšel. Hned po sepsání falza byl kult prosazen." P. Kubín zakončil svůj příspěvek větou: "Vlastní identita autora zatím zůstává skryta." Roku 2009 (s. 172, 173) P. Kubín napsal: "Role Kristiánovy legendy při vytváření ludmilského kultu je tedy zcela jedinečná a klíčová, neboť bez ní by se vůbec nerozvinul." […] "Kdyby Kristián sepsal legendu na příkaz... biskupa Vojtěcha, jak sám tvrdí, a kdyby jej skutečně žádal o povolení opisovat a číst toto dílo v pražské diecézi..., jen těžko by zůstal ludmilský kult omezen jen na svatojiřský klášter." […] "Došel jsem tedy k závěru, že Kristiánova legenda byla sepsána kvůli rozšíření kultu sv. Ludmily do pražské diecéze v polovině 12. století, čemuž odpovídá i fakt, že nejstarší dochované zlomky legendy pocházejí z poloviny, případně druhé poloviny téhož století." P. Kubín (2020, s. 307): "Pro datování Kristiánovy legendy ovšem znamená moje interpretace posun do poloviny 12. století, protože do té doby pražští biskupové ludmilskou úctu odmítali. Existují k tomu sice jen dva doklady, zato dostatečně výmluvné. První se nachází v Kosmově kronice k roku 1100, kde kronikář [třetí knihu Kroniky Čechů podle mne napsal olomoucký biskup Jan II. Břichatý] vypráví o zázraku, který se prý stal v jeho přítomnosti. Svatojiřská abatyše Windelmuth chtěla tehdy po pražském biskupu Heřmanovi, aby při svěcení opraveného kostela stojícího na klášterních statcích vložil do relikviáře také ostatek ze závoje svaté Ludmily. Heřman to však příkře odmítl se slovy: ,Paní, pomlč o její svatosti; nechej stařenku, ať odpočívá v pokoji.' Jinými slovy neuznával ji za světici. Podle Kosmy pak byl hned proveden ordál na určení pravosti ostatku. Látka byla hozena do ohně a přece neshořela! Tím byla pravost relikvie potvrzena. Tato scéna by byla zcela nepochopitelná, kdyby Heřman znal Kristiánovu legendu. A pokud by legenda opravdu byla z 10. století, musel by ji znát, protože už jeho svatý předchůdce, biskup Vojtěch, dal pro pražskou diecézi souhlas s jejím čtením, rozumí se liturgickým. Kromě toho, ač byli tehdy biskup Heřman i kronikář Kosmas dojati k slzám, nemělo to na smýšlení pražských biskupů trvalý vliv, neboť dodatek k Prvnímu pokračovateli Kosmovu vypráví k roku 1142 opět o pochybnostech ohledně Ludmiliny svatosti, tentokrát ze strany pražského biskupa Oty." Pražský biskup Heřman tzv. Kristiánovu legendu znal velice dobře, vždyť  ji zřejmě v době, kdy se ještě jmenoval Jiljí, sám, avšak možná z donucení, napsal. Takže člověk, který vychvaluje v legendě Ludmilu, ji ve skutečnosti opovrhuje, možná přímo nenávidí. A "Kosmas" (v třetí knize biskup Jan II, Břichatý) jeho skutečný vztah k Ludmile prozrazuje. P. Kubín o autorství Kristiánovy legendy napsal (2011, s. 122): "Jejím iniciátorem byl asi tehdejší svatovítský probošt a od roku 1148 pražský biskup Daniel." K názoru, že autorem tzv. Kristiánovy legendy je biskup Daniel nebo že ji napsal nějaký duchovní v době, kdy byl Daniel biskupem (1148-1167), vede P. Kubína to, jak iniciativní byl biskup Daniel v tom, aby se Ludmila stala světicí. Závěry P. Kubína odmítl D. Kalhous ve studii Znovu o Kristiána: replika (ČMM, r. 2007) a K historické metodě aneb opět nad pravostí Kristiánovy legendy (ČMM 2009). - Politický požadavek Přemyslovců: napsat legendu tak, aby se Ludmila mohla stát světicí, byl splněn. Je otázka, co biskup Heřman psal v legendě z vlastního přesvědčení a k čemu ho donutil zadavatel legendy, tedy vládnoucí Přemyslovec mající zájem na tom, aby se Ludmila stala diecézní světicí. J. Žemlička napsal (2010, s. 572): "Ani biskup se nemohl prakticky až do počátku 13. století jak způsobem "volby", tak svým reálným postavením vyvázat z vlivu knížete. Jen pokud se biskupem stal některý z Přemyslovců, mohl se účinněji vzpírat svým příbuzným na pražském trůně (Jaromír-Gebhart, Jindřich Břetislav)." Heřman v době napsání tzv. Kristiánovy legendy zřejmě ještě ani biskupem nebyl a ani se Heřman nejmenoval, jmenoval se Jiljí. ----- Domnívám se, že v 10. století nešlo prosazovat kult Ludmily (a to přesto, že Vojtěch byl její pravnuk), protože se věnovala pohanským praktikám a protože byla pohřbena jako vampýr. (Kolem roku 1100 to již tak nevadilo, nehledě na to, že to málokdo věděl.) Název legendy možná prozrazuje, že Ludmila vykonávala pohanské praktiky mající zajistit dostatek vláhy. Legenda má název Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily (Vita et passio sancti Wenceslai et sancte ave eius. V I/0020 v hesle Baba (kopec nedaleko Benešova) je uvedeno mj.: "Baba je název četných kopců a hor v slovanských zemích – a proto i samot tu vzniklých. Někteří v něm vidí přežitek slovanského pohanství, v němž prý Baba byla zosobněním deštivých mraků... Ludmila se zřejmě pohanskými praktikami obracela na Peruna nebo jiného pohanského boha profesně se věnujícímu stejnému oboru" jako Perun, aby lidem seslal přiměřené množství deště k obdělávání polí. ------ Přestože Heřman měl za úkol vylíčit Ludmilu a tzv. Václava v co nejlepším světle, podařilo se mu nějaké informace, jež se Přemyslovcům určitě nelíbily, skrýt do hříček. Učinit je na první pohled neviditelnými. Na to, že v legendě jsou skryty důležité informace, upozorňuje Jiljí/Heřman slovy před Přídavkem: "...od nepřátel viditelných i neviditelných." (Když například nemohl napsat, že tzv. Václav vládl ze Staré Kouřimi, ne z Pražského hradu, tak ho nechal na Kouřim alespoň přijít.) ----- Mohla by být tzv. Kristiánova legenda napsána za života biskupa Vojtěcha? Vojtěch by myslím těžko připustil, aby Kristián "veřejně" nebo prostřednictvím hříček prozrazoval věci, které měly zůstat tabu. Nechal by spojovat Přemyslovce s Velkou Moravou tím, že by nechal pokřtít Bořivoje na Moravě arcibiskupem Metodějem? Nepoškodilo by to tehdy Přemyslovce a s nimi možná i Slavníkovce, kteří byli přemyslovskou větví? A propůjčil by se něčemu takovému, co by škodilo Přemyslovcům a co by pohoršovalo i papeže, syn Boleslava I. Strachkvas (pravý Kristián, původním jménem Konrád nebo Konrád Ota, pozdější Boleslav III. Ryšavý)? Mohl by Boleslav I. nebo Boleslav II. škemrat prostřednictvím Mlady, (ve skutečnosti pravděpodobně prostřednictvím svého syna nebo bratra pravého Kristiána) u papeže o povolení zřídit v Praze biskupství nebo arcibiskupství a zároveň svého předka Bořivoje spojovat s "kacířem" Metodějem? - Jestliže by autor Kristiánovy legendy byl totožný se Strachkvasem a jakožto takový by byl synem Boleslava I., vznikla by jedna zvláštní situace. Píše o ní D. Třeštík (2002, s. 150): "Znamenalo by to, že psal o svém otci jako o opovrženíhodném vrahu svatého Václava. Jenomže Kristiánova legenda je zřejmě falzum, jehož autorem byl pražský biskup Heřman před rokem 1122. A hnůj na Boleslava I. tak nehází Boleslavův syn. Boleslavův syn, pravý Kristián, činil v První staroslověnské legendě o sv. Václavu (kterou pravděpodobně napsal) pravý opak. U něho se nesvéprávný mladíček Boleslav dopustil vraždy na radu svých předáků. - J. Kalousek se vyjádřil k Předmluvě, v níž se autor, tehdy se snad ještě jmenující Jiljí, mj. zaštiťuje Vojtěchem takto(převzato z: P. Kubín 2009, s. 171): "Při čtení předmluvy jest mi vždy, jako bych poslouchal nějakou úlisnou lež, jako by mluvil podvodník, jenž nám s velkou jistotou slibuje něco, co by nám bylo vysoce milé, kdyby se to vyplnilo."----- AUTOREM TZV KRISTIÁNOVY LEGENDY JE PODLE MÉHO NÁZORU FALEŠNÝ KRISTIÁN, TJ. BISKUP HEŘMAN, PŘEDBISKUPSKYM JMÉNEM JILJÍ. V závěru poslední kapitoly druhé knihy Kroniky Čechů biskup Heřman napsal: "Zastav, Múzo, svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik." Heřman ve skutečnosti míní toto: "Zastav, moje múzo..." A mezi těch dosti stvořených kronik patří i tzv. Kristiánova legenda. Heřman napsal legendu v době, kdy se možná ještě jmenoval Jiljí. Jméno Jiljí podle M. Knappové znamená (2015, s. 199) záštita, ochrana; štítonoš. Jiljí se na začátku legendy zaštiťuje biskupem Vojtěchem a v závěru legendy ochránilo znamení kříže (Heřman jím mínil Kainovo znamení) na Václavově čele obě knížata tzv. Václav a nejmenovaný Boleslav před dalším bojem. Kvůli tomuto podpisu je možná střet tzv. Václava s kouřimským knížetem nelogicky v závěru legendy, neboť autoři legend se podepisovali (nebo především podepisovali) zejména na jejich začátku a na jejich konci. ----- Kníže přiměje Heřmana (možná ještě předtím, než byl biskupem a jmenoval se ještě Jiljí), aby napsal oslavnou legendu na tzv. Václava a Ludmilu. Z nich dvou především na Ludmilu, protože chce mít první světici. Heřman tento úkol s velkým odporem splní. Dosáhne však alespoň toho, že se pod dílo nepodepíše, ale autorství svede na (pravého) Kristiána. Přesto do úvodu napíše, že legenda je psána z rozkazu i povolení Vojtěcha (což je lež). To rozkazu je zde podstatné. Je tím jednak řečeno, proč Heřman legendu napsal, a jednak je to možná Heřmanova omluva. Tato urážka a toto ponížení přemyslovským knížetem vede Heřmana a po jeho smrti Heřmanova přítele Jana II. Břichatého možná k tomu, že (aby to svinstvo, které z jejich hlediska byla zřejmě Kristiánova legenda) na Přemyslovce práskli všechno, co o nich věděli (a to především v Gallově kronice a v Kronice Čechů). Pokud by zadavatelem oslavné ódy byl Vratislav II., mohlo by to být důvodem nebo jedním z důvodů, proč byl v Kronice Čechů vylíčen jako tyran. - Aby legendě byla dána větší důvěryhodnost nebo proto, že ji biskup Heřman napsal proti své vůli, tak falešným podpisem svedl autorství na pravého Kristiána, syna Boleslava I. Pravý Kristián se pravděpodobně podepisoval mj. slovem Kristus a tzv. Kristiánova legenda má v Předmluvě jméno Kristus hned po jménu Vojtěch, pro něhož byla údajně napsána (přeje v Kristu Ježíši hojnost). Postupně ještě následuje jméno Kristus dvakrát (důstojných svědků Kristových, někdy u Krista pána). Poslední jméno Předmluvy je také Kristus (spasitele Ježíše Krista). Stejně tak je jméno Kristus prvním jménem vlastního textu legendy (přijala víru Kristovu). A v posledním souvětí legendy (v Přídavku) jsou slova poněvadž Krista následoval; Kristus... kraluje na věky věků. Pochopitelně, že jméno Kristus mohli autoři použít, aniž by ho považovali za podpis. ----- Biskup Heřman byl cizinec, a proto se s českými dějinami musel postupně seznamovat. Sám to přiznává. Získává znalosti o událostech i od těch, kteří z doslechu od jiných se o nich dověděli. A jedním z těchto informátorů a rádců mohl být děkan Kosmas. A Heřman na něho možná upozorňuje slovy ozdobili (povzbuzujícími kázáními ozdobili) a okrášleno (učeností vaší okrášleno). Fr. Kopečný totiž o jménech Kosma a Kosmas napsal mimo jiné (1974, s. 87): "Jména mají vzezření řecké (kosmos = lad, ozdoba), ale to může být jen náhodná podoba." ----- Falešný Kristián vydávající se za pravého Kristiána napsal, že Vojtěch pochází z téže krve jako on sám. Jako pravý Kristián nebo falešný Kristián? K tomu zde viz kapitolu Příbuzenství Vojtěcha a pravého Kristiána... ----- I. Adámková o zdrojích, z nichž čerpal autor tzv. Kristiánovy legendy, napsala (2018, s. 61, pozn. č. 8): "O Kristiánovi panuje shoda, že vycházel ze starších václavských textů, které vznikly v řezenském okruhu." Nebyl tím řezenským okruhem pravý Kristián, syn Boleslav I.? ---- Jestliže se chtěli někteří církevní hodnostáři, a možná i světští, ohánět - při snaze dosáhnout svých cílů - zfalšovanou legendou, museli její vypracování důkladně promyslet. Našli si vhodné období, do kterého vznik legendy včlenili. Do 2. poloviny 10. století. Budilo to dojem pravdivosti jejich tvrzení, protože někteří vzdělanci by při jejím psaní mohli popisované události osobně znát nebo je znát z vyprávění pamětníků předešlé generace. Bylo také důležité, aby za autora legendy nebylo prohlášeno nějaké bezvýznamné nebo dokonce neznámé klášterní brko. Autorství legendy falzifikátoři svedli na tehdy mezi vzdělanci zřejmě všeobecně známého pravého Kristiána, bratra Boleslava II. A vymysleli dokonce zadavatele legendy – biskupa Vojtěcha. A kdyby se někdo proti obsahu legendy ozval, mohli falzifikátoři říci: Mlčte, vždyť legendu napsal mladší bratr slavného Boleslava II. Pobožného a text odsouhlasil sám biskup Vojtěch, náš slavný světec. ----- BISKUP HEŘMAN MĚL NAPSAT NEJENOM LEGENDU O LUDMILE A TZV. VÁCLAVOVI, ALE MĚL TAKÉ ODSTRANIT VŠECHNY STOPY PO TOM, ŽE LUDMILA BYLA POHŘBENA JAKO VAMPÝR. Biskup Heřman (možná ještě jako Jiljí) nedostal pravděpodobně za úkol jenom napsat oslavnou legendu na Ludmilu, ale také odstranit všechny stopy po tom, že byla pohřbena jako vampýr. Jedním z protivampýrických opatření u Ludmily bylo zřejmě i to, že jí byla rozbita obličejová část (zvláště když měla nápadný předkus). Heřman možná nechal rozbitou část zarovnat pilkou, takže to potom vypadalo jako oddělení ostatku. Ten nebyl pochopitelně nikdy nalezen. "Kosmas" popisuje, jak byl prováděn pokus o pravosti Ludmilina na píď širokého sukna (závoje). Potvrzení pravosti mělo přispět k Ludmilině svatosti. Podle "Kosmy" řekl Heřman Vindelmuth, abatyši svatojiřského kláštera, v němž byla Ludmila již uctívána: "Paní, pomlč o její svatosti..." Biskup Heřman neviděl Ludmilu jako osobu, která by se měl stát světicí. Díval se na ni jako na pohanku (např. o ní později psal jako o pohankách Kazi, Tetce a Libuši) a konkubínu (nebyla Bořivojovou manželkou hlavní). K napsání legendy byl Heřman přinucen a později se snažil svou chybu napravit a napsat, co si o Ludmile skutečně myslí. Historici zdůrazňovali, že tzv. Kristiánova legenda upevňovala i Václava jako světce (například D. Kalhous, věřící, že legenda pochází z konce 10. století, uvádí 2007, s. 63 , že právě v této legendě se Václav poprvé objevuje jako skutečný ochránce země a svého rodu). D. Černý napsal (2007, s. 62), že Kristián ukazuje na starobylost přemyslovského rodu a obhajuje jeho právo na vládu v zemi. Jenomže právě skutečný autor legendy (a s ním jistě další duchovní) se na tzv. Václava díval diametrálně odlišně. Kdyby legenda nebyla psána v době bojů o investituru, nebyla by v legendě možná zmínka s pokřtěním Bořivoje. Takto bylo možná ukázáno, že panovníci měli problémy s papeži už před řadou let. Aby epizoda s pokřtěním Bořivoje v legendě byla, to byl možná požadavek tehdejšího českého knížete. ----- Historik, který věřil, že Kristiánova legenda pochází z posledních desetiletí 10. století, měl autora poměrně jasného, byl jím Kristián. Historik, který kladl vznik legendy do mladší doby, musel hledat autora jiného. ----- To, že byl problém z Ludmily učinit světici, spočívalo v tom, jakou úlohu Ludmila v českých dějinách sehrála. Ludmila byla zřejmě mnohem méně křesťankou a naopak mnohem více pohankou (léčitelka, bylinářka, prorokyně, čarodějka), než uváděly legendy. Dokonce byla možná pohřbena jako vampýrka. Byla také překážkou ve sjednocení země. Chtěla vládnout na západ od Vltavy (v dřívějším Spytihněvově panství), než dospěje Spytihněvův syn. Existovalo nebezpečí, že bude žádat pomoc z ciziny. ----- Kristiánova legenda a Kronika Čechů mají jednu věc společnou: v obou dílech falzifikátoři připisují, dokonce jmenovitě, autorství jiným osobám. Tyto pokrývače nechá biskup Heřman, aby se představili. S opisem Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu (opisu, jehož autorem je rovněž biskup Heřman) má Kristiánova legenda společné to, že mají svého objednavatele. Kristiánova legenda Vojtěcha a opis Gumpoldovy legendy královnu Emmu. ----- Představme si tuto situaci. Po sepsání legendy o tzv. Václavovi a Ludmile touží některý z přemyslovských vládců (Vratislav II. nebo někdo po něm následující). Tehdy se duchovní v Čechách (nebo jejich část) na tzv. Václava, který se neštítil žádného zločinu, a na Ludmilu, víc pohanku než křesťanku, dívali s odporem. Navíc, protože nebyla hlavní Bořivojovou ženou, se na ni dívali jako na konkubínu. ----- Můžeme se jenom dohadovat, zda nahromadění svátků k 7. dubnu je nebo není náhodné. V. Rameš k tomuto dni napsal (2003, s. 150): "Svátek mají Heřman... Kristián a Křišťan."

13A2. Biskup Heřman je autorem zhruba prvních dvou knih KRONIKY ČECHŮ. V Druhé předmluvě "Kosmas" napsal: "...někdy si podřímne výtečný Homér." Autor literárních děl slepec Homér nám napovídá, že za děkanem Kosmou, vydávaným za autora Kroniky Čechů musíme hledat jinou osobu. Že autorem Kroniky Čechů není děkan Kosmas, to skutečný autor možná naznačuje slovy (která nevyjadřují skutečnou nebo předstíranou skromnost) Kosmas... jenom podle jména děkan (Počíná se úvod...), slovy Kosmas, nehodný slouti tak, jak slově (Druhá předmluva) a slovy Kosmas, nehodný slouti děkanem (Počíná se předmluva...). V citovaných větách není Kosmas skutečným děkanem Kosmou, ale je jím míněn autor Kroniky Čechů (přičemž kroniku napsali autoři dva, mající zcela jiné jméno a zcela jinou církevní hodnost, byli to biskupové). Domnívám se, že první dvě knihy napsal biskup Heřman, původním jménem Jiljí. V Druhé předmluvě k první knize napsal "Kosmas" v závěru, že kronika byla sepsána za Jindřicha IV, papeže Kalixta, knížete Vladislava a biskupa pražského Heřmana. Osoby jsou srovnány podle významnosti, takže Heřman je poslední. Poslední jméno v textu bývalo ale také někdy "podpisem" autora. Je to možná i zde. Autor mohl za jméno Heřman napsat další jméno, třeba Kristus, nebo Petr, případně nějaké jiné. Do Druhé předmluvy... vložil "Kosmas" slova proroka Jeremiáše: "Moudří jsou, aby činili zlé, ale dobře činiti neumějí." Jméno Jeremiáš znamená bohem vystřelený, povýšený nebo bůh stoupá výš (je vysoko). Význam jména Jeremiáš může být narážkou na biskupa Heřmana, který se původně jmenoval Jiljí. A atributem sv. Jiljí byly laň, jelen a šíp. Šíp lze vysoko vystřelit. V III, 49 vložil autor třetí knihy biskupu Heřmanovi do úst slova: Tajemství mé mě moří, tajemství mé mě moří. Věty zdůvodňují, co hnalo "Kosmu" Kroniku Čechů napsat, i když sám autor třetí knihy užití těchto vět zdůvodňuje jinak. Věty převzal ze Starého zákona z Knihy Izaiáš 24, 16. Podle M. Knappové jméno Izaiáš znamená (2015, s. 194) boží spása, záchrana. Tím je učiněna narážka na Jiljího, jehož jméno znamená podle téže autorky (s. 199) záštita, ochrana, štítonoš. Na jméno Heřman možná upozorňují i slova ke konci Počíná se předmluva ke Klimentovi, a to slova Martův voják a bojích (Často i Martův voják, jenž v bojích pachtí se v zbroji..."). Jméno Heřman znamená ,pán (muž od) vojska', válečník..." - Autorem třetí knihy Kroniky Čechů je Jan II. Břichatý, původním jménem možná Izák - (Ke ztotožnění Jiljího s Heřmanem viz zde kapitolu Kdo je ve skutečnosti autorem Gallovy kroniky.) ---------- MÁ KRONIKA ČECHŮ JEDNOHO AUTORA NEBO DVA AUTORY? - Autoři Kroniky Čechů se k autorství veřejně nehlásili. Sdělili čtenářům o Přemyslovcích totiž prostřednictvím svých hříček takové informace, že jim mohl hrozit velice přísný trest. V poslední kapitole užil autor tato slova: "Jednou jsem četl v Dialogu..." Slovo Dialog bychom mohli přeložit jako slova dvou. Kronika Čechů, tj. dílo dvou. Autor neuvedl, kdo napsal Dialog. Je to svatý Řehoř. A jméno Řehoř podle M. Knappové znamená (2015, s. 271) ostražitý, bdělý. A takovými museli autoři být. ----- Název jedné kapitolky M. Wihody v Předmluvě k vydání Kroniky Čechů zní (2011, s. 10): Kronika jedna nebo dvě?" V ní připomíná různé názory některých historiků, zda celá Kronika Čechů (všechny tři knihy) je jednotná, nebo se třetí díl podstatně odlišuje od prvních dvou. Připomíná i závěr druhé knihy: Zastav, Múzo, svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik. / Řekni, když skončena báseň: Buď sbohem, čtenáři milý." A v závěru kapitolky uvedl (s. 12): "...pisatel v první knize výslovně odkázal na závěrečnou (třetí) část kroniky. Musel jím ale být právě svatovítský děkan? Bohužel, nevíme. Originál se nedochoval a sama vysvětlivka, již pro svou pozici na konci kapitoly, mohla být pouze zasvěceným přípiskem jednoho z kopistů, který prostě vycházel ze znalosti celého (úplného) Kosmova odkazu." Roku 2024 M. Wihoda ve své knize Kosmas vidí rozdíly v úrovni prvních dvou knih a knihy třetí, ale autorem všech tří knih je podle něho jedna osoba. Napsal (s. 79): "Vnitřně nesourodá třetí kniha zpochybňuje představu, že by Kronika Čechů byla od počátku do konce promyšleným autorským počinem. Dozajista neprošla závěrečnou redakcí, která by usměrnila a uhladila tok myšlenek." […] "A pokud psal ["Kosmas"] třetí knihu bez zaujetí, přesvědčen, že je nepotřebná, musel své poselství uložit do prvních dvou knih, k nimž lze přistupovat jako ke svébytnému autorskému projektu." ----- Nejsou právě tyto rozdíly mezi prvními dvěma knihami a knihou třetí proto, že mají různé autory? A není autorem přípisku právě Jan II. Břichatý? ----- Připusťme, že Kronika Čechů má dva autory, a to pražského biskupa Heřmana a Jana II. Břichatého. Heřman by byl autorem první a druhé knihy a Jan II. Břichatý autorem knihy třetí. Ale ani to nemusí být zcela pravdivé tvrzení. Což jestli po smrti biskupa Heřmana Jan II. Břichatý první dvě knihy nedoplnil nebo nepozměnil?. Ke komu potom máme vztáhnout určitou informaci, když autor píše o sobě? Jan II. mohl napsat něco o sobě a vložit to do první nebo druhé knihy. A naopak: do třetí knihy mohl něco uložit o Kosmovi a přitom to napsat v první osobě. Která informace je potom o otci a která o synovi (vezmeme-li větu o otci v závěru kroniky doslova), která je o učiteli a která o žákovi? ----- Indicií, že autorem Kroniky Čechů jsou dva autoři, by mohlo být i to, co napsal D. Třeštík, což ale budu citovat z J. Mitáčka (2008, s. 156): "Dušan Třeštík uvádí, že výpůjčky z Regina jsou (zvláště u událostí po roce 1078) méně časté, neboť ,Kosmas byl tehdy v Čechách a... znal líčené události z autopsie.'" Důvodem toho, že se od určitého okamžiku snižuje v Kronice Čechů míra závislosti na Reginovi, může být také to, že každý ze dvou autorů měl jiný původ, žil v Čechách jinak dlouhou dobu a v jiné míře znal "české dějiny". ----- To, že se na konečné podobě Kroniky Čechů podíleli dva autoři, připouští i M. Wihoda. Nevidí je však jako dva autory rovnocenné, jeden je podle něho hlavní autor a druhý závěrečný upravovatel. M. Wihoda napsal (2015, s. 33, 34): "Třetí část [Kroniky Čechů] asi skládal průběžně, byť povaha letopisecky uspořádaných, rozmarům přírody se věnujících glos z let 1118-1125 nevylučuje, že závěrečná redakce byla provedena posmrtně, snad zasvěceným spolubratrem, možná jedním z pokračovatelů." ----- V publicistickém seriálu Historie.cs v díle Praotec Čech vylezl na kopec, vysílaném v premiéře 25. 3. 2023, řekl M. Wihoda: "Samotná kronika není vnitřně jednotným dílem. Skládá se ze dvou celků. Jsou to první dvě knihy na straně jedné a pak je to třetí kniha. Rozdíl mezi těmi knihami je propastný. Zatímco první dvě knihy vyprávějí příběh tak epickým způsobem, s tolika podivnými a roztodivnými vrstvami, že to je skutečně nádherná četba, pak třetí kniha pravda je psaná také velmi zručně, ale jsou to více méně letopisecké zápisy." ---------- JE AUTOREM ZHRUBA PRVNÍCH DVOU KNIH KRONIKY ČECHŮ PRAŽSKÝ BISKUP HEŘMAN (DŘÍVĚJŠÍM JMÉNEM JILJÍ)? ----- Domnívám se, že autorem zhruba první a druhé knihy Kroniky Čechů je pražský biskup Heřman (1099-1122) a autorem zhruba třetí knihy a možná autorem všech věnování je olomoucký biskup Jan II. Břichatý (1104-1126). Je možné, že učinil zásahy i do prvních dvou knih. Pro tuto teorii se nyní budu snažit uvést co nejvíce indicií. Důležitou roli v tom budou hrát "Kosmovy" hříčky. ----- "V Kronice Čechů je ve Druhé předmluvě k následujícímu dílu... jako poslední jméno napsáno jméno Heřman, navíc je uvedeno, že kronika byla sepsána za časů knížete českého Vladislava [1109-1117] a biskupa Heřmana. A v III, 59 "Kosmas" tuto informaci zopakuje: "...tato kronika byla vydána za časů knížete Vladislava a biskupa Heřmana. (Bodejť by nebyla za Heřmana napsána, když ji zčásti sám napsal.) --- M. Wihoda napsal (2024, s. 127, 128): "Kosmas sice měl povědomost o zázracích svatého Lamberta, ale legendu mohl znát i bez dlouhého pobytu v Lutychu, neboť jeho kult vyznával pražský biskup a lotrinský rodák Heřman (1099-1122)." "Kosmův svět však Lutychem nezačínal a ani nekončil. Ani nemohl, neboť svatovítská kapitula na Pražském hradě byla připoutána nejprve k Sasku a Bavorsku, v 11. století pak k Bambergu, který Kosmas považoval za natolik důležitý, že do kroniky vložil zvláštní pojednání o vzniku tamního biskupství. Zároveň se mohl chtít zavděčit pražskému biskupu Heřmanovi, jenž byl přítelem bamberského biskupa Oty (1102-1139)." Autor prvních dvou knih Kroniky Čechů nemusel získávat znalosti od Heřmana, ani se mu nemusel zavděčovat, neboť tím autorem byl sám Heřman. - Na jméno Heřman možná upozorňují i slova ke konci Počíná se předmluva ke Klimentovi, a to slova Martův voják a bojích (Často i Martův voják, jenž v bojích pachtí se v zbroji..."). - Ke jménu Heřman totiž M. Knappová napsala mj. (2015, s. 184): "... j. staroněmeckého původu (z Hariman), znamená ,pán (muž od) vojska'..." - Kronika Čechů končí informací, že skladatel této kroniky Kosmas... zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl... kníže Soběslav povýšen na stolec." Nemohl mít autor této věty na mysli rok 1126, kdy Lothar udělil Soběslavovi české knížectví v léno? Roku 1126 údajně zemřel Jan II. Břichatý. - V Počíná se omluva téhož děkana... je před třetí knihou uvedeno: "...kníže míval v úctě nejvíce toho, kdo pro spravedlnost nastavil štít proti nespravedlnosti a kdo zlé rádce a takové, kteří se uchylovali z cesty práva, zakřikl jediným slovem pravdy. Takových dnes není..." Slovo štít ukazuje na Jiljího, pozdějšího biskupa Heřmana. A slova takových dnes není říkají, že Jiljí (Heřman) už nežije a není tedy autorem třetí knihy. ----- Do Druhé předmluvy... vložil "Kosmas" slova proroka Jeremiáše: "Moudří jsou, aby činili zlé, ale dobře činiti neumějí." Jméno Jeremiáš podle M. Knappové znamená (2011, s. 198) bohem vystřelený, povýšený nebo bůh stoupá výš (je vysoko). Význam jména Jeremiáš může být narážkou na biskupa Heřmana, který se původně jmenoval Jiljí. A atributem sv. Jiljí byly laň, jelen a šíp. Šíp lze vysoko vystřelit. ----- Písemné prameny považují za prvního českého knížete Bořivoje, který byl podle některých historiků možná totožný s Herimanem (872), česky Heřmanem. A první dvě knihy Kroniky Čechů píše biskup Heřman. Jde o náhodu nebo biskup Heřman pocházel z rodu Přemyslovců? (Domnívám se, že jeho dědou nebo pradědou mohl být Boleslav III. Ryšavý.) ----- O jednom věnování v Kronice Čechů (vydání 2011) napsali v poznámce č. 1 na straně 217 M. Wihoda a M. Moravová: "Šebířovi věnovaný úvod (incipit prologus) dnes předchází celé Kronice Čechů, nicméně Václav Hrubý... upozornil, že Kosmas svému příteli zaslal opusculum a že shodným způsobem označoval pouze knihu (tak k předmluvě k břevnovskému opatu Klimentovi), a nikoliv celou kroniku. Proto dospěl k závěru, že Šebíř obdržel jen poslední, čili třetí knihu. Další, byť nepřímé důkazy našel v pisatelových nářcích nad stařeckou bláhovostí (senilia deliramenta) a stařeckými hříčkami (seniles nuga), které (podle Hrubého) odpovídají právě melancholickému tónu závěrečné kapitoly třetí knihy (III, 59)." ----- Starcem vůbec nemusel být autor třetí knihy a autor věnování. Starým mohl být ten, za něhož se autoři Kroniky Čechů skrývali, to je skutečný děkan Kosmas. Autor třetí knihy Jan II. Břichatý mohl učinit změny a doplňky předešlých dvou knih, jejichž autorem byl biskup Heřman, mohl dokonce dopsat i některé kapitoly (např. závěrečnou kapitolu druhé knihy). Dokonce to mohl být on, který jako první vynesl na světlo i dosud nezveřejněné první dvě knihy. Věnování proboštu Šebířovi se mohlo týkat všech tří knih. Třetí knihu mohl Jan II. Břichatý napsat poměrně mladý, pokud je totiž totožný a tzv. Mnichem sázavským, potom zřejmě zemřel roku 1173, v době, kdy Soběslav II. (nikoliv I.) byl povýšen na knížecí stolec. Musel by se však dožít velmi vysokého věku. Jestliže by se stal biskupem ve věku, v jakém se stal pravděpodobně biskupem Vojtěch, dožil by se 95 let. ----- Biskup Heřman je náš první kronikář, a to ať už první kronikou míníme první dvě knihy Kroniky Čechů nebo Kristiánovu legendu (a mohli bychom připočíst i tzv. Gallovu kroniku, neboť ve skryté vrstvě pojednává o těch Přemyslovcích, kteří ovládali velkou část Polska, tj. o Vratislavovi a o Boleslavovi, s nímž vládl souběžně jižnější kníže Václav. Gallus informace o nich pověsil na Vladislava Heřmana, na Boleslava III. Křivoústého a na Zbyhněva). Autorem všech těchto děl je biskup Heřman. ----- Autor Komentářů v Kosmově Kronice české (2005) P. Kopal napsal: "Od Kosmy víme, že velkým ctitelem lutyšského patrona [sv. Lamberta] byl pražský biskup Heřman (III, 49). A samotnému Kosmovi posloužil ,Život Lambertův' (lat. vita Lamberti), napsaný v 10. století lutyšským biskupem Štěpánem, jako stylistický vzor pro některé pasáže kroniky. Je také pravděpodobné, že někdo z trojice známých Kosmových čtenářů (přátel) byl předtím jeho lutyšským spolužákem (např. 1Aa)." ----- Přinesl biskup Heřman do Čech úctu ke svatému Jiljímu a ke svatému Pantaleonovi? M. Slepička napsal (2022, s. 115): "...přesné počátky kultu sv. Jiljí v českých zemích zůstávají nejasné, první doložené projevy svatojilské úcty v Čechách a na Moravě můžeme spojit nejpozději s první polovinou 12. století." ---------- POKRAČOVATELEM BISKUPA HEŘMANA JE V KRONICE ČECHŮ JAN II. BŘICHATÝ. JE AUTOREM ZHRUBA TŘETÍ KNIHY KRONIKY ČECHŮ? ----- Naznačuje autor Kroniky Čechů, že se ve skutečnosti nejmenuje Kosmas, slovy Kosmas... jenom podle jména děkan (Počíná se úvod...), slovy Kosmas, nehodný slouti tak, jak slově (Druhá předmluva...) a slovy Kosmas, nehodný slouti děkanem (Počíná se předmluva...). Jméno Kosmas má význam svět, řád, věčnost, popř. také ozdoba, pochvala. Znamená tedy nehodný slouti, že si autor nezaslouží, aby se jmenoval tak, jaký je význam jeho jména Kosmas? Nebo si nezaslouží skrývat se za takovým jménem? Nebo je autorem Jan II. Břichatý a má na mysli, že si nezaslouží, aby se jmenoval Jan, neboť jeho jméno znamená bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží? Znamenají slova nehodný slouti děkanem, že skutečný autor ve skutečnosti děkanem není? Nebo jde, jak se uvádí, o skromnost (a to skutečnou nebo předstíranou) ----- Autor Kroniky Čechů často užívá slova, která lze spojit s břichem. Jde o narážku na přízvisko Břichatý? Nebo jde o narážku, že jeho předkem byl (což zdaleka není jisté) kuchař Kristin, tj. Kristián, tj. Strachkvas, tj. Boleslav III. Ryšavý? ----- Ve vlastní Kronice Čechů není kronikář děkan Kosmas jmenován. Jeho jméno padne jen v Počíná se úvod k proboštu Šebířovi (původně možná toto věnování patřilo pouze třetí knize: M. Wihoda 2011, s. 217), v Druhé předmluvě k následujícímu dílu, psaná mistru Gervasiovi, v úvodní větě první knihy Počíná se první kniha Kroniky Čechů, již složil Kosmas, děkan pražského kostela, v Počíná se předmluva ke Klimentovi, opatu kostela břevnovského a v závěru třetí knihy je informace, že Kosmas zemřel. Informace o smrti může, ale nemusí být napsána někým jiným než autorem kroniky (nebo jen autorem třetí knihy). Pokud je v Kronice Čechů o děkanu Kosmovi psáno, pak tedy není přímo jmenován. ----- Jméno Jan podle M. Knappové znamená (2015, s. 196) bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. Je pravděpodobně autorem třetí knihy Kroniky Čechů. V Počíná se omluva téhož děkana... ke třetí knize téhož díla začíná první věta slovy S přispěním milosti Boží. A poslední kapitola třetí knihy začíná slovy Zatím byl z milosti Boží sjednán mír, uprostřed kapitoly slova milost shůry naň shlédla a v posledním souvětí jsou slova z milosti Boží uhasil. Slova milost Boží jsou v tehdejších legendách a kronikách užívána velice často, ale myslím, že přesto nelze vyloučit, že zde – na velice exponovaných místech – jsou opravdu podpisem. ----- K roku 1091 autor napsal (II, 46): "...nebylo by vhodné, abychom mlčeli o velikých věcech Božích, jež jsme zažili sami." V následující kapitolce líčí na 18 řádcích osvobození vězňů. Byl autor Kroniky Čechů jedním z nich? Je náhoda, že na tak malém prostoru užil slova: milosti Boží, milost Boží, milosrdenství... Boží, milost Boží, milosrdenstvím Božím? Jde o náhodu, nebo se Jan II. podepsal? ----- Jan II. Břichatý se předbiskupským jménem jmenoval pravděpodobně Izák. Jméno Izák podle M. Knappové (2015, s. 194) znamená bude se smát, popř. veselý. A Jan II. Břichatý užil v Počíná se úvod..., o němž si historici myslí, že původně byl před třetí knihou, slova směšné, se zasmějeme a zasmáti. A v poslední kapitole třetí knihy napsal slovo smáti. Tato slova jsou pravděpodobně podpisem Izáka, tj. Jana II. Břichatého. ----- V Počíná se omluva téhož děkana... je možná ukázáno na děkana Kosmu, informátora, rádce a pokrývače autorů Kroniky Čechů, a to slovy chválami, chvály a chválám, v poslední kapitole třetí knihy je slovo chvalitebný. Jméno "Kosmas" podle M. Knappové (2015, s. 212) znamená svět, řád, věčnost, popř. ozdoba, pochvala. ----- V Počíná se předmluva ke Klimentovi... jsou slova: Kosmas, nehodný slouti děkanem, přeje společnosti andělského sboru. Znamenají slova nehodný slouti děkanem, že autor Kosmas děkanem není? Znamená zmínka o andělech, že jde o biskupa, neboť řecké slovo episkopei znamená mj. dohlížet shůry, což andělé činí? ----- "Kosmova" kronika začíná takto: "Počíná se první kniha kroniky české, již složil Kosmas, děkan pražského kostela." ----- Domnívám se, že biskup Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, roku 1126 nezemřel, ale že byl pouze zbaven úřadu. K roku 1125 (nebo 1126) nechal zemřít svého pokrývače děkana Kosmu a sám dále pokračoval v psaní a my ho dnes označujeme jako Kanovníka vyšehradského. Kronika Čechů končí větou: "...Kosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel... téhož roku, v němž byl... kníže Soběslav povýšen na stolec." A Kanovník vyšehradský začíná takto: "Roku od narození Páně 1126. Řečený Soběslav přijel na Moravu..." ----- Jan II. Břichatý se schovává za děkana Kosmu (jako autor třetí knihy Kroniky Čechů), za Božetěcha (v Založení kláštera Sázavského, za olomouckého biskupa Jana I. (u "Kosmy" v II, 27), možná za Jana, biskupského Tuskulského (v Založení kostela vyšehradského, latusculum znamená podle Latinsko-českého slovníku J. M. Pražáka, Fr. Novotného a J. Sedláčka (útlý) bok, což by mohlo být ironické ukázání ukázání na Janovo přízvisko Břichatý) a bylo možná pro něho vymyšleno pojmenování tzv. Kanovník vyšehradský). Myslím, že je málo pravděpodobné, že se Jan II. Břichatý stal ještě jednou biskupem, a to pražským biskupem Janem I. (1134-1139).

13A3. Je OPIS GUMPOLDOVY LEGENDY ve WOLFENBŰTTELSKÉM KODEXU s doplněním o nové závažné informace je dílem biskupa Heřmana? ----- Nejprve se podívejme, co je Wolffenbüttelský kodex. O Wolfenbüttelském kodexu se soudí, že vznikl pravděpodobně ve 14. století z více textů pocházejících z různých dob a majících různý obsah. Nejmladší text pochází z roku 1323. Kodex obsahuje Utrpení svatého Pantaleona mučedníka, Život svatého Jiljí a Utrpení svatého Václava mučedníka (tj. opis Gumpoldovy legendy) s dedikací kněžně Emmě a s barevnými iluminacemi a několik mladších textů. Jeho uložení je doloženo až k roku 1650 v knihovně brunšvického vévody ve Wolfenbüttelu. ----- KDO JE ÚDAJNÝM ZADAVATELEM OPISU GUMPOLDOVY LEGENDY? Objednavatelkou opisu Gumpoldovy legendy zařazené do Wolfenbüttelského rukopisu byla, jak jsou přesvědčeni historici na základě dedikace, kněžna Emma (Hemma), v době zadání snad již vdova vypuzená Boleslavem III. ze země. Podle "Kosmy" zemřela roku 1006 a do té doby byl podle historiků iluminovaný rukopis Gumpoldovy legendy pořízen. ----- O Emmině životní dráze napsal P. Sommer (in: J. Zachová, 2010, s. 8): "...Emma byla dcerou Adelhaidy (z burgundského královského rodu) a italského krále Lothara." […] "V roce 966 se Emma provdala za západofranckého krále Lothara." […] "Po Lotharově smrti v roce 986... se uchýlila pod ochranu bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého..." Později se Emma provdala za českého Boleslava II. ----- Jedním z historiků, který zřejmě nikdy nepochyboval o tom, že opis Gumpoldovy legendy si nechala pořídit v posledních letech života kněžny Emmy, byl D. Třeštík. Napsal o ní mj. toto (2010, s. 45): "Hlavním důvodem pro lokalizaci [zhotovení opisu] do Saska je právě to, že autor legendy užíval Gumpolda, který byl známý v Sasku, protože zde prý vznikl nejstarší (a vlastně jediný) známý rukopis této legendy na území Říše. Všechny ostatní dochované rukopisy jsou pozdější. Tímto nejstarší říšským rukopisem Gumpolda je ale právě Emmin Wolfenbüttelský rukopis. Prakticky jisté je pouze, že autor Druhého života Matyldy užíval právě tohoto rukopisu Gumpoldovy legendy, musela to být Emma sama (nebo ten, kdo ho od ní právě obdržel), kdo mu ho poskytl. Legendu o své prabábě si objednal Jindřich osobně, všichni tři, Jindřich, Emma a autor legendy o Matyldě, tedy pobývali na stejném místě a ve stejném čase. Jako čtvrtý činitel tu byl také rukopis Gumpoldovy legendy, který dala Emma pořídit ,pro spásu své duše' a ke cti sv. Václava." Na straně 48 D. Třeštík svůj názor zopakoval: "Obě díla vznikla ve stejném čase (brzy po roce 1002) ve stejném prostředí (okolí Jindřicha II.) a s velmi podobným cílem. ----- P. Sommer ke vzniku opisu Gumpoldovy legendy napsal (in: J. Zachová, 2010, s. 7): "...vznikl na Emminu objednávku, v době jejího vdovského exilu, před její smrtí v roce 1006." ----- Kněžna Emma zřejmě na jedné straně znala skutečný život "Ukrutného" tzv. Václava a na druhé straně životy domácích světců "italských", "francouzských" a "německých", kteří (třeba ne všichni) na rozdíl od tzv. Václava vedli život morální, že by bylo s podivem, že by se Emma snažila tzv. Václava tolik proslavovat, že by nechala zhotovit skvostný opis Gumpoldovy legendy. Navíc v případě, že opustila Čechy. ----- Biskup Heřman mohl být autorem legendy o sv. Pantaleonovi i legendy o sv. Jiljí. J. Zachová legendy ve Wolfenbüttelském kodexu takto časově zařadila. Legendu o sv. Pantaleonovi: "Vcelku lze písmo hodnotit jako románsko-gotickou minuskulu nejspíše 2. poloviny 12. století." Legendu o sv. Jiljím: "Časově není text patrně příliš vzdálený od předchozího, také tento text lze datovat nejspíše do 2. poloviny 12. století." - Ne náhodou jsou do Wolfenbüttelského kodexu zařazeny legendy o sv. Jiljím a o sv. Pantaleonovi, jejichž autorem je možná biskup Heřman, původním jménem Jiljí. Pokud měl biskup Heřman nějaký vztah k Heřmanovi z Reichenau (byli ve vztahu syn a otec?), potom mohli sv. Jiljí a sv. Panteleon biskupa Heřmana velice zaujmout. Sv. Jiljí je mj. patronem tělesně postižených, a sv. Pantaleon uzdravil chromého. Heřman z Reichenau byl totiž celý život ochrnutý. V němčině byl Hermann z Reichenau psán Hermann der Lahme (dnes něm. lahme znamená chromý). ----- Že si opis Gumpoldovy legendy objednala královna Emma kolem roku 1000 je stejným podvodem, jako je podvodem svedení napsání tzv. Kristiánovy legendy na pravého Kristiána a jako je svedení autorství Kroniky Čechů na děkana Kosmu. ----- P. Sommer a T. Velímský k dataci Wolfenbüttelského kodexu napsali (2007, s. 45): "Není náhodou, že přibližně v době vzniku Emmina kodexu sepsal tzv. Kristián svou legendu o svatém Václavu..." Tato slova jsou sama o sobě pravdivá. Problém však spočívá v tom, že autoři se domnívali, že tzv. Kristiánova legenda vznikla koncem 10. století a Wolfenbüttelský kodex kolem roku 1006. Ve skutečnosti tzv. Kristiánovu legendu napsal Heřman, možná ještě jakožto Jiljí, a opis Gumpoldovy legendy a pravděpodobně ještě dalších dílka v kodexu jsou rovněž jeho dílem. Obě díla jsou nejméně o sto let mladší, než se domnívali P. Sommer a T. Velímský. ---------- ZAJÍMAVÝMI ZDROJI INFORMACÍ JSOU ILUMINACE K OPISU GUMPOLDOVY LEGENDY. K první iluminaci J. A. Sobiesiak(ová) napsala (2014): "Na první straně kodexu je vymalována následující scéna: z nebes hledí Kristus korunující svatého Václava, před nímž klečí hluboce skloněná žena. Je to Emma, jak dokládá text na iluminaci." […] "Boleslavova manželka je tedy titulována jako kněžna a vystupuje tu jako samostatná fundátorka, bez svého může." Jaký k tomuto měli autoři kodexu důvod? Je to skutečně v tomto případě vysvětlitelné následujícím textem autorky? "Tato ilustrace nemá souvislost se samotným textem legendy." […] "Ženské fundace devočních rukopisů nebyly ve střední Evropě neobvyklé, málokdy se však vyskytly v tak bohaté podobě." Jako příklady autorka uvádí Codex Gertrudianus a Matyldin kodex. Citujme dále J. A. Sobiesiak(ovou): "Václav je vyobrazen – což je zajímavé – jako světec a zároveň válečník v zbroji, s kopím a s korouhví v levé ruce." […] "Již na počátku 11. století se stalo kopí s praporcem jako trvalý atribut svatého knížete důležitým symbolem jednoty českého státu a knížecí moci. Dušan Třeštík klade počátky kultu této Václavovy zbraně až do 2. poloviny 11. století. Připouští, že česká knížata byla s kopím či praporcem znázorňována již na mincích z počátku zmíněného století, ale Václav se v této podobě objevil teprve na královských mincích Vratislava II. Podle Třeštíka charakterizuje kopí s praporcem na wolfenbüttelské dedikační miniatuře Václava jako knížete a bojovníka, mučednická koruna pak upomíná na to, že je především světcem." ----- "Kopí tedy bylo pokládáno za atribut sv. Václava v jeho mocenském, nikoliv hagiografickém významu." […] "Václava na této miniatuře korunuje Kristus." […] "Koruna... Připomíná spíše přílbu ověnčenou křížem a opásanou třemi obručemi." - Literatura nahlížela na tento prvek miniatury různě. Percy Ernst Schramm se domnívá, že se jedná o mitru. Dušan Třeštík míní, že Václavova pokrývka hlavy má představovat mučednickou korunu. Dagmar Hejdová však říká, že umělec zde vědomě namaloval přílbu, neboť věděl, že ke svatému Václavovi patří." […] "Pokrývka hlavy, kterou vybavil malíř Václava na miniatuře, není identická s přílbou, kterou tradice přisuzuje svatému knížeti. Kult svatováclavské přílby pochází, jak se zdá, z doby Boleslava II. Začal se zřejmě šířit ve stejné chvíli, kdy bylo založeno pražské biskupství." […] "Na dochované přílbě zůstal pletený bradový pásek. Přílba má rovněž stříbrný nánosník, který však na obrázku z wolfenbüttelského kodexu nenalezneme. Umělec ji mohl znát nebo mohl být speciálně instruován, jak má předmět, který Kristus vkládá na Václavovu hlavu, vypadat." Pokud má tzv. Václav na hlavě mitru, je tím možná ukázáno na to, že byl, než se vydal na bojovou dráhu, archipresbyterem. - Protože D. Třeštík byl přesvědčen, že miniatury pocházejí z doby posledních let života kněžny Emmy a nikoliv z let, kdy byl pražským biskupem Heřman, musel se nějakým způsobem vypořádat se zobrazeným Václavovým kopím. Přisoudil mu tedy mocenský, nikoliv hagiografický význam. Biskup Heřman tím, že dal Václavovi kopí do levé ruky, vyjádřil svůj názor na tzv. Václava. Václav drží kopí, symbol knížecí moci, v levé ruce, tedy v ruce špatné. Biskup Heřman tím chtěl možná říci, že tzv. Václav byl špatný kníže, a možná chtěl říci i to, že je špatný světec. Že byl tzv. Václav špatný kníže, na to je možná ukázáno i tím, že nánosek na tzv. Václavově přilbě byl později přidělán na zadní stranu přilby. ----- Na druhé iluminaci má jít o zobrazení hostiny večer před Václavovým zavražděním. Domnívám se, že ve skutečnosti nešlo o hostinu, ale o soud, který nad tzv. Václavem vyhlásil rozsudek smrti (tu symbolizuje archanděl Gabriel a podle J. A. Sobiesiak(ové) na Václavově čele patrná tenká čára hnědé barvy. Existoval při vyhlašování rozsudku rituál, že se něco učinilo třikrát? ----- Pět postav za stolem je zřejmě totožných s pěti vrahy (správněji snad soudci) knížete tzv. Václava, jak je uvádí První staroslověnská legenda a Gumpold. ----- Na třetí ilustraci je zobrazen Boleslavův útok na tzv. Václava. A. Merhautová píše o malíři, že měl nedokonale školenou ruku. To se podle ní projevilo i na tomto (2019, s. 21): "Velikost tělesných částí není vždy úměrná, paže Boleslava chytající Václava za plášť je sice levá, ale její ruka je namalována jako pravá, meče se liší měřítkem." Navrhněme pro tento konkrétní případ jednu zřejmě málo pravděpodobnou možnost. Slovo pravý má dnes i význam správný (např.: to je pravé ořechové, vzala si pravého chlapa), Pokud tento význam mělo slovo pravý i za biskupa Heřmana, nemá být ,druhou pravou rukou' naznačeno, že usmrcení Václava bylo správné? ----- O třetí ilustraci opisu Gumpoldovy legendy, představující Boleslavův útok na tzv. Václava napsala J. A. Sobiesiak(ová) (2014, s. 130???) "Malíř zde představil naráz tři události, které šly po sobě. Počínaje na levé straně Václav sráží útočícího Boleslava k zemi. Napřahuje pravici nad bratrovu hlavu a levicí odráží Boleslavovu pravou ruku s mečem. Vedlejší scéna zachycuje Boleslavův útok na knížete, který chce vejít do chrámu. Boleslav přiskakuje k Václavovi a máchá nad hlavou mečem. Opět je menší než svatý kníže a opět nemá vousy. Poslední scéna znázorňuje kněze, který před Václavem zavírá dveře do kostela. Zbavuje ho možnosti, aby se v chrámu zachránil, a stává se tak spolupachatelem vraždy, k níž se schyluje." […] "V textu [Gumpoldovy legendy]... chybí epizoda s knězem, který zavírá před Václavem dveře kostela." […] "Gumpold neuvádí, že by byl Václav sražen svým bratrem na zem. Na obrázku drží celou dobu v ruce meč, zatímco text uvádí, že upadl překvapenému bratrovrahovi na zem." - "Ve svatováclavských legendách se s knězem, který zavírá před Václavem dveře, setkáváme pouze u Kristiána." […] "Jeho [malířovy] vazby na Prahu a české kulturní prostředí potvrzuje také scéna s Boleslavem sraženým na zem. Tento motiv u Gumpolda nenalezneme, je však přítomen opět u Kristiána." […] "Vzhled kostela, kam zrádný kněz zabránil Václavovi vstoupit a před nímž kníže nalezl svou smrt, je patrně zcela vymyšlen. Podle tradice se mělo jednat o kostel sv. Kosmy a Damiána v Boleslavi. Na miniatuře spatřujeme řez apsidou, kde se nachází oltář s liturgickými předměty. Je pravděpodobné, že byl dřevěný. Na ilustraci je však patrná klenba. Někteří historikové se dokonce domnívají, že právě zde na sebe umělec prozradil svůj cizí původ, protože v Čechách 10. století převažovaly ještě dřevěné kostely." Domnívám se, že autorem Kristiánovy legendy napsané před rokem 1122 byl pražský biskup Heřman, původním jménem Jiljí, rodák z Francie. - J. Čiháková k předpokládanému kostelu v blízkosti rotundy sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí napsala (2010, s. 200, 201): "Lze proto vyslovit předpoklad, že stavba malostranské rotundy sv. Václava je starší než rok 1100 a náleží do okruhu stavitelství předrománského. Zděná rotunda není v okolí dnešního domu čp. 2/III nejstarší na maltu zděnou stavbou, jakou ve sledovaném období mohl být takřka výlučně kostel. Toto tvrzení je podepřeno třemi nálezovými situacemi." [J. Č. je uvedla na téže straně v poznámce č. 20.]- "Kde starší zděný kostel (?) stál, není jasné. Nejspíše to však nebylo místo pozdější rotundy, protože zde se rozkládalo jeho staveniště, posléze porušené základovým vkopem pro rotundu." ----- P. Sommer a T. Velímský ke třetí ilustraci napsali (2007, s. 43): "Scéna... přesně odpovídá Kristiánovu líčení." [...] "Kostel se ve scéně vůbec neuplatnil, takže iluminace opravdu Gumpoldův text neilustruje. Toho si všiml již A. Friedl a upozornil na přímou závislost scény s kostelem na Kristiánovi." A strana 44: "Doložitelný je vliv Kristiánova textu..." V posledním odstavci čteme mj.: "Není náhodou, že přibližně v době vzniku Emmina kodexu sepsal tzv. Kristián svou legendu o svatém Václavu, kde se například poprvé hovoří o Boleslavovi I. jako původci translace Václavových ostatků do Prahy." Autoři studie vycházejí z těchto v současné době obecně přijímaných tvrzení: Kristiánova legenda vznikla ve 2. polovině 10. století a Wolfenbüttelský rukopis byl pořízen na přání Emmy, vdovy po Boleslavu II., která podle "Kosmy" zemřela roku 1006. Jestli by se však uplatnil názor P. Kubína (2007), že Kristiánova legenda byla napsána až v polovině 12. století, musely by se revidovat i některé názory o Wolfenbüttelském rukopisu. Šlo by potom trvat na tom, že uvedené iluminace ilustrují Kristiána? Jestliže ano, pak by bylo autorství Gumpolda zpochybněno. ----- Tzv. Václav je zobrazen na ilustracích opisu Gumpoldovy legendy starší, než by odpovídalo jeho dožitému věku vyplývajícího z legend (asi 27 let). Domnívám se, že se dožil více jak šedesáti let, čemuž by jeho zobrazení odpovídalo více. ----- J. Mašín k malbám vztahujícím se k opisu Gumpoldovy legendy napsal (1984, s. 103): "Svou výtvarnou mluvou se hlásí ještě k otonské malbě, do okruhu škol z Reichenau a Echternachu, přesto ve svých miniaturách naznačuje jasně latentní směřování k románskému projevu." (Jsou uváděny i školy fuldská a hildesheimská a možná další.) Přihlášení se k otonské malbě je součástí podvodu autorů opisu legendy a jeho výmalby. Směřování k románskému vývoji svědčí možná o tom, že z malířského hlediska tento podvod nezvládl malíř stoprocentně. Malby v Reichenau mohl biskup Heřman znát i proto, že měl možná nějaký vztah k Heřmanovi z Reichenau. ---------- JE OPIS GUMPOLDOVY LEGENDY VE WOLFENBÜTTELSKÉM KODEXU DÍLEM BISKUPA HEŘMANA? ----- Domnívám se, že autorem opisu Gumpoldovy legendy je pražský biskup Heřman, jeho spolupracovníkem (možná autorem iluminací) mohl být Jan II. Břichatý. Jako indicie použijeme shody s díly, které rovněž Heřman podle mého názoru napsal. Půjde o legendu falešného Kristiána, o rukopis české redakce legendy Crescente fide, o Život sv. Jiljí a o první a druhou knihu Kroniky Čechů. ---- Nejprve se budeme věnovat podobnostem opisu Gumpoldovy legendy a legendy falešného Kristiána, jak je uvádějí historikové. Heřmanova legenda falešného Kristiána musela být napsána před rokem 1122. Pravděpodobně ji však napsal ještě předtím, než se stal biskupem a užíval ještě jméno Jiljí, tedy do roku 1099. Citovaní historici však v době napsání svých názorů, které cituji, věřili, že tzv. Kristiánova legenda byla napsána koncem 10. století. Výjimkou je P. Kubín, které její napsání klade do doby, kdy byl biskupem Daniel (1148-1167). D. Třeštík připouštěl, že pokud nebyla napsána koncem 10. století (uvažoval o letech 992-994), tak mohla být o několik desetiletí mladší (před polovinou 11. století). .---- .P. Sommer a T. Velímský (2007) spojují Wolfenbüttelský rukopis s Kristiánovou legendou. Na straně 43 čteme: "Poslední iluminace, na fol. 21r, je zcela zaměřena na Václavovo umučení." […] "Scéna... přesně odpovídá Kristiánovu líčení." A stejný odstavec končí těmito dvěma větami: "Kostel se ve scéně vůbec neuplatnil, takže iluminace opravdu Gumpoldův text neilustruje. Toho si všiml již A. Friedl a upozornil na přímou závislost scény s kostelem na Kristiánovi." A strana 44: "Doložitelný je vliv Kristiánova textu..." V posledním odstavci čteme mj.: "Není náhodou, že přibližně v době vzniku Emmina kodexu sepsal tzv. Kristián svou legendu o svatém Václavu, kde se například poprvé hovoří o Boleslavovi I. jako původci translace Václavových ostatků do Prahy." Autoři studie vycházejí z těchto v současné době obecně přijímaných tvrzení: Kristiánova legenda vznikla ve 2. polovině 10. století a Wolfenbüttelský rukopis byl pořízen na přání Emmy, vdovy po Boleslavu II., která podle "Kosmy" zemřela roku 1006. Jestliže platí, že Emmin kodex vznikl v přibližně ve stejné době jako tzv. Kristiánova legenda, a platí, že tzv. Kristiánova legenda vznikla kolem roku 1100, nemohla mít Emmina s kodexem nic společného. ----- Wolfenbüttelským kodexem se zabýval, mj. i v souvislosti s Kristiánovou legendou, i D. Třeštík (2010, s. 43): "Proč však byla zvolena [pro W. rukopis] právě Gumpoldova legenda z nejméně tří dalších, které byly k dispozici? Proč Emma nesáhla ke Kristiánově legendě, která byla z jejího hlediska nejvěrnější? Odpověď je zřejmá: Kristiánova legenda se pro říšské publikum nehodila svým zaměřením na české poměry, ale především: Gumpoldův spis byl ,císařskou legendou'. Objednal si ji císař Ota II. a Gumpold dbal na to, aby Václava a jeho děje zasadil do říšského rámce." Jak zasadil, to D. Třeštík zdůvodňuje hned v dalších větách. Ovšem nemohl být důvod nevybrání si Kristiánovy legendy daleko prostší, a sice ten, že autor Kristiánovy legendy, a sice pražský biskup Heřman, je zároveň spoluautorem opisu Gumpoldovy legendy? ----- Kdyby legenda falešného Kristiána vznikla před polovinou 11. století, jak připouští D. Třeštík, nemohl opis Gumpoldovy legendy, pokud byl napsán nejpozději roku 1006) vycházet z Kristiána. D. Třeštík však přišel se ztracenou legendou X, z níž mohli pozdější autoři čerpat, tedy i autor opisu Gumpoldovy legendy. Toto řešení vyhovuje i P. Kubínovi. ------ Z textu opisu Gumpoldovy legendy a z iluminací k ní vychází z falešného Kristiána jméno Podiven,  zavírání dveří před tzv. Václavem, čárka na Václavově čele. ----- D. Třeštík o novinkách v opisu Gumpoldovy legendy a v Kristiánovi napsal (2010, s. 42): "Už Josef Pekař si povšiml, že v samotném textu jsou dva významné přídavky, jednak poznámka, že za Václava patřily Čechy do řezenské diecéze, a jednak doplnění jména Václavova služebníka Podivena. Oba tyto údaje má ze všech václavských legend pouze Kristián." ----- Informace o Wolfenbüttelském kodexu citujme z J. A. Sobiesiak(ové) (2014, s. 120-132). "Wolfenbüttelský kodex pochází zřejmě z počátku 11. století." K opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu napsala: "...využijme Friedlovy a Třeštíkovy závěry, že Legenda o sv. Václavovi z wolfenbüttelského kodexu byla doplněna o jisté údaje, které neobsahoval původní autorský text. Ve wolfenbüttelské legendě se setkáváme s Václavovým služebníkem Podivenem (Podhiven). Původní verze díla ovšem jméno tohoto sluhy neuvádí a označuje ho jako juvenculus cubicularius. Na místě, kde se nyní nachází Podivenovo jméno, bylo původně ponecháno volné místo, kam bylo jméno doplněno později stejnou písařskou rukou, ale jiným inkoustem. Friedl si ještě všímá, že wolfenbüttelský text obsahuje informaci, že Čechy patřily k řezenské diecézi. Tuto zmínku však v Gumpoldově originálu nenajdeme. Pro naše další úvahy je důležité, že podobnou zprávu přináší rovněž Kristiánova legenda." - "Neobvyklé novum Gumpoldovy legendy ve wolfenbüttelském kodexu představuje její obrazový doprovod v podobě barevných iluminací, zhotovených – jak uvádí již dedikace – na přání objednavatelky." Falešný Kristián, autor Kristiánovy legendy, je ve skutečnosti pražský biskup Heřman, který je také autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů. Autor třetí knihy Kroniky Čechů, tj. olomoucký biskup Jan II. Břichatý, podal v III, 55 informace o uložení Podivenových ostatků. ----- J. A. Sobiesiak(ová) (2014, s. 130?): "Ve svatováclavských legendách se s knězem, který zavírá před Václavem dveře, setkáváme pouze u Kristiána." Člověk, jdoucí na popravu se mohl před kostelem pomodlit, nesměl však vstoupit dovnitř. Přívlastek zrádný daný ke slovu kněz A. Merhautovou (2010, s. 21) je nevhodný. - Falešný Kristián uvádí, že kouřimský kníže uviděl, jak na čele jeho [tzv. Václava] se skví obraz kníže svatého. A na titulním listě Wolfenbüttelského kodexu má zobrazený tzv. Václav na čele čárku. V obou případech jde o Kainovo znamení. ----- Problém je i ve vyobrazení kostela v opisu Gumpoldovy legendy. Historikové jsou přesvědčeni, že by mělo jít o kostel v Boleslavi. Tzv. Václav však pravděpodobně nebyl popraven v Boleslavi, nýbrž na místě dnešního Malostranského náměstí. Kostel se nacházel bud přímo na místě, kde byla později postavena rotunda sv. Václava nebo, což je pravděpodobnější, stál v blízkosti této rotundy. Stál-li na tomtéž místě jako pozdější rotunda, odpovídal by jeho tvar zčásti zachovanému kamennému kruhu. ----- V souvislosti s Wolfenbüttelským kodexem napsal zajímavou informaci o názvu hradiště Budeč historik P. Sommer (2010, s. 69, pozn. 25): "Ludvíkovský 1958, 57-58 v publikaci nálezu stuttgartského rukopisu Crescente zdůrazňuje, že jde o nejstarší a kompletní rukopis české redakce z doby nejpozději po polovině 12. století, v němž je Budeč nazvána Bundzi, což připomíná Bunsza wolfenbüttelského rukopisu Gumpolda." Nemůže být tato podobnost indicií, že tento rukopis české redakce Crescente a opis Gumpoldovy legendy vznikly ve stejné době? ----- Wolfenbüttelský kodex v sobě obsahuje Život svatého Jiljí. Přečtěme si, jak je zakončen (2010, s. 105): "Ať nám tedy tvé zásluhy přispějí pomoci, otče Jiljí, u našeho Pána Boha, který s Bohem Otcem a Duchem svatým žije a panuje na věky věků, amen." Jméno Jiljí je zde zřejmě podpisem autora této legendy. J. Zachová k Životu svatého Jiljí obsaženém ve Wolfenbüttelském rukopise napsala (2010, s. 16): "...tento lze datovat nejspíše do 2. poloviny 12. století." Biskup Heřman (Jiljí) zemřel roku 1122. Je pravděpodobně autorem této legendy. Není tedy nic podivného na tom, že je do kodexu zařazen. -----"Podstatné je pro naše úvahy také určení [citujeme dále text J. A. Sobiesiak(ové), 2014], kdo je autorem kodexu." […] "Panuje shoda, že malíř i písař byli jedna a ta samá osoba." […] "...znal velmi dobře české poměry, přestože byl nejspíš cizincem. Můžeme tak předpokládat jeho předchozí, jistě několikaletý pobyt v Čechách. Spunar se dokonce domnívá, že kodex vznikl v Praze." To, že písař a malíř jsou jedna osoba, ještě neznamená, že tato osoba je také autorem textu. ----- Biskup Heřman (dřívějším jménem Jiljí) je autorem mj. prvních dvou knih Kroniky Čechů, Kristiánovy legendy a Života svatého Jiljí v Wolfenbüttelském kodexu. Všimněme si zakončení těchto tří děl vzniklých možná zhruba ve stejné době, tj. kolem poloviny 12. století: když Ježíš Kristus, Pán náš, s Otcem a Duchem Svatým kraloval po všecky věky. Amen. - dospěl v království, v kterémžto Kristus s Otcem i Duchem svatým kraluje na věky věků – u našeho Pána Boha, který s Bohem Otcem a Duchem svatým žije a panuje na věky věků, amen. Velice podobně jako uvedená tři díla končí i Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavovi. DATOVÁNÍ ----- Biskup Heřman ani jeho pokračovatel Jan II. Břichatý se tzv. Václavovi v Kronice Čechů takřka nevěnují. Věnoval se mu v tzv. Kristiánově legendě a v Gallově kronice, informace o něm pověsil v ní na Zbyhněva. Nezmiňuje se ani o mantovském biskupu Gumpoldovi, ale zmiňuje se o Mantově. Kap. II, 49: "...Kosmas, zvolený za biskupa kostela pražského, a rovněž Ondřej, zvolený na stolec olomoucký, přišli v průvodu falckraběte Rapoty do Mantovy..." Kap. III, 2: "Když se za ně přimluvil [Rapota]... a... vydal svědectví, že... císař ve městě Mantově potvrdil jejich volbu. Byli dne 12. března Kosmas a Ondřej... vysvěceni na biskupy." V celé "Kosmově" kronice se jenom dvakrát vyskytuje místní jméno Mantova a v obou případech se v souvislosti s ní objevuje jméno Kosmy. Tím Kosmou není míněn údajný kronikář Kosmas, ale pražský biskup Kosmas (1091-1098). - Ve dvou kapitolách Kroniky Čechů se biskup Heřman zmiňuje o královně Emmě. V I, 32 opěvuje její vlastnosti a informuje o tom, že byla manželkou Boleslava II. a měla s ním syny tzv. Václava a Boleslava. V I, 39 o ní napsal: "Kněžna Hemma, perla ženského pohlaví, zimnicí byvše zachvácena, vyproštěna byla z pout tělesných. Její náhrobní nápis s těmito verši buď jsem viděl, nebo se pamatuji, že jsem viděl zapsán: Hemma tu leží, hle, pouhý prach, jež byla jak gemma. / ,Pane,' - tak, prosím tě, rci – ,milostiv duši té buď'!" A. Merhautová uvádí (in: J. Zachová 2010, s. 31): "K lokalizaci Emmina hrobu nepřispívá ani zjištění Luboše Polanského, že v nekrologiu Saint-Germain-des-Prés je pouze záznam o době smrti Emmy, nikoliv však o uložení jejího těla." Biskup Heřman mohl mít ke klášteru v Saint-Germain-des-Prés blízký vztah i proto, že klášter byl zasvěcen Heřmanovu patronovi. ----- To, že ilustrovaný opis Gumpoldovy legendy pochází z přelomu 11. a 12. století narušuje (ale nevyvrací) to, že (jak uvedla K. Kubínová 2010, s. 186, pozn. 36) oblečení [knížete tzv. Václava v ilustraci, na níž Emma líbá jeho nohy] odpovídá typu známému z 10. století. ----- Pochopitelně, že i dedikace opisu Gumpoldovy legendy kněžně Emmě je falzem. Biskup Heřman už k jednomu svému zfalšovanému dílu, a sice k tzv. Kristiánově legendě, splašil objednatele. Tehdy to byl biskup Vojtěch. Zde je objednavatelkou, aniž by o tom věděla, kněžna. Doufejme, že stejným vymyšleným objednatelem není Ota II. v případě Gumpoldovy legendy. ----- Jestliže byl autorem opisu Gumpoldovy legendy autor tzv. Kristiánovy legendy, tj. biskup Heřman, potom postrádají smyslu například následující otázky. Na otázku, proč Emma nechala opsat Gumpoldovu svatováclavskou legendu a ne třeba legendu Kristiánovu, odpovídá K. Kubínová takto (2010, s. 181): "Byl to totiž v Říši nejlépe dostupný svatováclavský text. Vznikl na objednávku císaře Oty II., který by navíc Emminým nevlastním bratrancem." - D. Třeštík se zamýšlel nad tím, jak se novinky mohly ocitnout v opisu Gumpoldovy legendy. Napsal k tomu (2010, s. 43): "Emma mohla používat přímo Kristiána, mohla ale také doplňovat a opravovat Gumpolda podle toho, co se o Václavovi tradovalo na konci 10. století v Praze a co Kristián jen zapsal. Byla to pro ni rodinná historie, ostatně Kristián byl přece členem její rodiny, bratrem jejího manžela, s nímž se denně stýkala." - Podobně se nad stejným problémem zamýšlí A. Merhautová (2010, s. 31): "Tento opis mohla Emma vzít s sebou do vyhnanství, nebo ji tam mohl doprovázet člen jedné ze dvou zmíněných domácích institucí, který legendu dobře znal, nebo to mohl být i sám Kristián... Ať tomu bylo jakkoli, malíř Emminy legendy musel Kristiánovu legendu nepochybně znát..." ----- Při hodnocení iluminací opisu Gumpoldovy legendy je třeba brát v úvahu, že jsou zhruba o 100 let mladší, než se dosud soudilo. První věty článku K. Kubínové Dva rukopisy královny Emmy znějí (2010, s. 176): "Rukopis Gumpoldovy legendy svatého Václava... stojí na počátku dějin českého iluminátorského umění. A to i přes to, že vznikl nejspíše za hranicemi českého státu, snad v některém z dolnosaských skriptorií. S českým prostředím je rukopis spjat jak svým obsahem, tak i osobou objednavatelky." Iluminace opisu Gumpoldovy legendy mohou být mladší, než iluminace skvostného Kodexu vyšehradského. ----- Druhá staroslověnská václavské legenda je slovanským překladem latinské Gumpoldovy legendy s řadou doplňků (např. o Václavově ženě a jejich synu Zbraslavovi). Neučinil zde biskup Heřman, pokud je autorem této legendy, totéž, co učinil s Gumpoldovou legendou ve Wolfenbüttelském kodexu? ----- Ve Wolfenbüttelském kodexu jsou i Legenda o sv. Pantaleonovi a Legenda o sv. Jiljí. Není jejich autorem také biskup Heřman? ---------- CO BYLO VZOREM PRO ILUMINACE V OPISU GUMPOLDOVY LEGENDY, KDE VZNIKL OPIS GUMPOLDOVY LEGENDY? Historikové se nemohou shodnout, kde opis Gumpoldovy legendy s cennými ilustracemi vznikl. Někteří kladli jeho vznik do Čech nebo přímo do Prahy (A. Friedl, A. Matějček, J. Květ, H. Mayr-Harting, I. Siede). Jiní vznik ilustrovaného opisu Gumpoldovy legendy kladli do ciziny (U. Kuder, A. Merhautová, D. Třeštík, P. Sommer). ----- D. Třeštík k místu zhotovení Wolfenbüttelského rukopisu napsal (2010, s. 48): "Ten nemohl v žádném případě vzniknout v Čechách, chybělo tu skriptorium, které by něco takového mohlo vykonat..." D. Třeštík měl na mysli dobu kolem roku 1000, ale jde-li o falzum z počátku 12.století, potom také nemohl rukopis vzniknout v Čechách? ----- K. Kubínová o kodexu napsala (2010, s. 181): "Wolfenbüttelský rukopis je jedním z nejstarších příkladů iluminovaného hagiografického textu. Jen o něco málo dříve (asi 975) vznikl rukopis s Umučením sv. Kiliána a Markéty... který se našemu rukopisu do jisté míry podobá." Toto by však platilo, kdyby překlad Gumpoldovy legendy vznikl opravdu kolem roku 1000 a ne jako podvrh biskupa Heřmana zhruba o 100 let později, k němuž možná udělal iluminace biskup Jan II. Břichatý. ----- Pokud připustíme, že Wolfenbüttelský kodex byl zhotoven někdy v letech 989 (sňatek Emmy s Boleslavem II.) až 1006 (toho roku Emma zemřela), můžeme pravost podpořit dalším rukopisem zhotoveným na žádost Emmy. K. Kubínová k němu napsala mj. toto (2010, s. 177): "O Emmině vkusu či zvyku pořizovat iluminované rukopisy jako jakási ex vota máme díky její identifikaci s franskou královnou další doklad. Je jím rukopis Emminy modlitební knihy, snad žaltáře, který byl uložen v knihovně benediktinského kláštera při bazilice Saint-Rémi v Remeši, kde byl zničen při požáru roku 1774. Naštěstí jej stručně popsal Jean Mabillon..." […] "Rukopis kvartového formátu byl nádherně iluminován." ----- Motivem líbání nohou je Wolfenbüttelský rukopis spojen s klášterem v Reichenau. K. Kubínová k tomuto motivu napsala (2010, s. 181, 182): "Zobrazení donátora rukopisu v proskynézi je celkem běžné, stejně jako prosba za spásu." […] "Pocta líbání nohou však tak běžná není. Obvykle náleží Kristu, nikoli světci." […] "Jinak se s líbáním nohou setkáme při zobrazení biblického výjevu ženy (Magdaleny) líbající nohy Kristu, nebo ve scéně vzkříšení Lazara, kde Marie děkuje Ježíši za vzkříšení bratra." […] "Druhý výjev nalezneme také třeba na nástěnných malbách v reichenavském kostele sv. Jiří v Oberzell. V knize perikop z Reichenau najdeme vyobrazeno líbání nohou snad nejpodobnější Emmině gestu." V poznámce č. 51, s. 187 autorka uvedla: "Rukopis vznikl na počátku 11. století v Reichenau." ----- A. Merhautová k malíři legendy uvedla (s. 31): "...malíř Emminy legendy musel Kristiánovu legendu nepochybně znát." Malíř ilustroval uvedenou legendu zřejmě podle pokynů biskupa Heřmana. Ten byl zároveň autorem Kristiánovy legendy. Co však bylo dřív, zda ilustrace Gumpolda nebo falzum Kristiánovy legendy, to se zřejmě nikdy nezjistí. ----- Vzorem pro malby ke Gumpoldově legendě může být dílo Hrabana Maura. A. Merhautová k tomu napsala (in: J. Zachová, 2010, s. 26 a 27): "...vůbec první a jedinou známou knihou z majetku kláštera [v Břevnově] je Laus sanctae crucis Hrabana Maura z druhé poloviny 11. století, podle přípisku z počátku 12. století označená jako ,Liber ecclesie brevnoviensis', v které je dokonce uvedeno jméno Martina – snad iluminátora této knihy." […] "...pro kompozici našeho obrazu Korunovace Václava s Emmou u nohou může být inspirací dílo fuldského skriptoria tamního benediktinského kláštera, pocházející z doby kolem roku 840, zvané Laus sanctae crutis, slavné během celého středověku. Jeho autorem byl Hrabanus Maurus, opat tamního kláštera." Protože uvedené dílo bylo slavné během celého středověku, nemění se nic na tom, že by mohlo být vzorem pro iluminace opisu Gumpoldovy legendy, i když vznik tohoto opisu posuneme do počátku 12. století. ----- Jinou osobou může být písař legendy a jinu osobou iluminátor. J. Zachová k tomu napsala (2010, s. 18): "Názory na to, zda písař a iluminátor legendy byla jedna osoba, se různí." ---------- JE AUTOREM ILUMINACÍ OPISU GUMPOLDOVY LEGENDY JAN II. BŘICHATÝ? Biskup Heřman nemohl příliš šířit to, že obohacuje Gumpoldovu legendu o dosud utajované informace o knížeti tzv. Václavovi. Proto i s výběrem iluminátora musel být opatrný. Dobré vztahy měl Heřman (1099-1122) zřejmě s olomouckým biskupem Janem II. Břichatým (1104-1126). Ten se v Založení kláštera Sázavského skrývá za Božetěchem. A o něm autor Založení..., možná Jan II. Břichatý sám, napsal, že umí dobře vyřezávati a soustruhovati. Je tedy pravděpodobné, že uměl i malovat. Jeho malování nemuselo být na vrcholné úrovni. A. Merhautová o iluminátorovi opisu Gumpolda napsala tato slova (2010, s. 21, 22, 30): "Nedokonale školená malířova ruka..." - "Autor miniatur nezvládal dobře proporce figur, skladbu architektury ani vysloveně malířskou techniku." - "Nebo je to projev nezkušené malířské ruky?" - "Tyto rysy zavinila asi malířova nedokonalá vyškolenost. Právě podle ní předpokládal již A. Friedl, že obrázky byly dílem téhož mistra, který psal i text této legendy. "Marie Kostílková předpokládala [připomněla A. Merhautová, 2010, s. 26], že malíř znal dobře české prostředí a foneticky přesně přepsal vlastní jména knížat. ----- Historici se domnívali, že malíř vycházel z textu Kristiánovy legendy. A Merhautová napsala (2010, s. 31): "Malíř se při volbě kompozic nepřiklonil k textu Gumpoldovy legendy, ale v celém rozsahu... k legendě Kristiánově." Přitom se domnívají, že opis s ilustracemi byl učiněn před rokem 1006 a donedávna se domnívali, že Kristiánova legenda pochází z konce 10. století. Malíř tedy tzv. Kristiánovu legendu podle historiků znal. P. Kubín však přišel roku 2007 s názorem, že tzv. Kristiánova legenda byla napsána v polovině 12. století. K jeho názoru se přidávají další historici. Budou tedy nyní hlásat opak a tvrdit, že autor tzv. Kristiánovy legendy znal opis Gumpoldovy legendy a její ilustrace a vycházel z nich? ----- Časově doba napsání opisu Gumpolda poněkud hapruje. Opisu Gumpolda vzniklého podle historiků před rokem 1006 využil autor Druhého života Matyldy. Přitom opis a iluminace v něm měly vycházet z tzv. Kristiánovy legendy. Tu ale napsal biskup Heřman kolem roku 1100. ---- Neměli pravdu o době vzniku opisu Gumpoldovy legendy a jejího obohacení o další informace dřívější autoři? A. Merhautová napsala (2010, s. 24): "Zároveň odmítl [A. Matějček roku 1914] starší názory cizích badatelů, např. Pertze a Heinemana, kteří kladli vznik legendy do konce 11. či počátku 12. století, nebo názor Josefa Neuwirtha, že dochovaná knížka je dílem 12. století – kopií starší předlohy." 

13A4. Autor VERŠŮ O UTRPENÍ SVATÉHO VOJTĚCHA... (lat.: Versus de passione sancti Adalberti, podle incipitu Quatuor immensi (Do čtyř stran) není znám. J. Nechutová uvádí, že G. Dobner a J. Emler se domnívali, že autorem Veršů... je kronikář Kosmas. J. Vilikovský viděl autora v blíže neurčeném cizinci. Old. Králík přiřkl autorství Radimovi-Gaudentiovi. V poslední době se i D. Třeštík přiklání k názoru, že autorem je kronikář Kosmas. Pokud se týká časového určení vzniku Quatuor... (Veršů...), vychází D. Třeštík z těchto dvou předpokladů: Oslavné dílko Versus post missam a legendu Quatuor napsal stejný autor a Versus post missam nemohly být napsány pro nikoho jiného než pro Vratislava II. k jeho korunovaci. Dále D. Třeštík k autorství Quatuor napsal (1967, s. 702, 703): ...Kosmas znal Quatuor i Versus velmi dobře..." […] "Řekli jsme však, že závěry opřené především o srovnání textů nelze považovat za jednoznačné, zvláště když proti Kosmovu autorství mluví některé věcné okolnosti... Formulujme tedy výsledek opatrněji: Nebyl-li autorem Quatuor Kosmas, byl jím někdo z jeho současníků, někdo s totožným postojem současnosti i k minulosti..." ----- J. Nechutová k případnému autorství děkana Kosmy napsala (2010, s. 56): "Sporná je otázka vzájemných vztahů této legendy i jiných vojtěšských textů a kroniky Kosmovy. Kvůli prokazatelným shodám byl Kosmas považován za autora této legendy. Dnes je zřejmé, že Kosmas veršovanou legendu znal a při sepisování své kroniky jí užil spolu s Canapariovou legendou pro zpracování první knihy." ----- Domnívám se, že autorem Veršů... je biskup Heřman, původním jménem Jiljí. Jméno Jiljí podle M. Knappové znamená (2015, s. 199) záštita, ochrana, štítonoš. V první kapitole nazvané Rodiště jsou slova: záštita chudého lidu. V posledních dvou verších jsou slova: "Kéž nás na jeho stálou přímluvu přesvatý Kristus chrání po všechny věky..." Čtvrtý verš od konce má zřejmě úmyslně složitě formulované datum: Byl to devátý den, jak známo, před prvním květnem. Autorovi se hodil první květen. M. Knappová uvádí, že podle francouzského kalendáře má 1. května svátek Jeremiáš. Jeho jméno podle stejné autorky znamená (2015, s. 109): bohem vystřelený; povýšený nebo bůh stoupá výš (je vysoko). To je opět narážka na Jiljího, tj. biskupa Heřmana. Slovo vystřelený je konkrétně narážka na slovo šíp, což je jeden z atributů svatého Jiljí. Na to, že Jiljí se stal biskupem Heřmanem, ukazuje význam slova Jeremiáš: bůh stoupá výš (je vysoko), protože slovo biskup snad znamená dohlíží shůry. K těmto Veršům... se přiznává sám "Kosmas" (biskup Heřman), když v závěru Počíná se předmluva ke Klimentovi, opatu kostela břevnovského napsal: "...věz, že jsem se vědomě dopouštěl nevědomosti tím, že jsem skládal verše." A protože jde o verše vztahující se k Vojtěchovi, je předmluva možná adresována opatu kostela břevnovského. Byl to možná právě Vojtěch (ale také možná Boleslav III. Ryšavý), kdo měl zásluhu na založení břevnovského kláštera. - Třetí oko se má možná mylně domnívat, že "Kosmas" má na mysli verše, které prolínají Kronikou Čechů. ----- Biskup Heřman (Jiljí) je autorem mj. prvních dvou knih Kroniky Čechů. S její tvorbou končí zřejmě krátce před svou smrtí, k čemuž došlo roku 1122. Poslední věta druhé knihy zní: Řekni, když skončena báseň: ,Buď sbohem, čtenáři milý.' Slova skončena báseň jsou narážkou na Verše o utrpení svatého Vojtěcha. Jak slova skočena báseň chápou historici, to si ukažme na výroku M. Wihody (2024, s. 79): "Na konci druhé knihy však ["Kosmas"] své dílo nazval básní (carmina)." - V I, 30 "Kosmas" napsal: "Kdo si přečte Život neb umučení svatého Vojtěcha, bude moci zvěděti, co mu potom jeho stádo odpovědělo nebo proč ho zase přijmouti nechtělo či ke kterým národům odtud odešel, jak skromně žil po všechny dni svého biskupství a jakou se skvěl poctivostí mravů; neb se mi nezdá vhodným již řečené vyprávět dvakrát." Poslední slova se zřejmě mají chápat takto: ...abych to, co jsem již já jednou řekl, říkal podruhé. - J. Nechutová o nich napsala (2000, s. 55): "Tato vojtěšská legenda je básnická skladba... o 1122 leoninských hexametrech..." Počtem veršů Heřman sdělil, kterého roku Verše... dopsal. Heřman mohl možná tušit, že roku 1122 zemře. V II, 20 totiž napsal, že o synech Vratislava a Svatavy bude na svých místech, dá-li Bůh, dosti obšírně pojednáno. Slova dá-li Bůh mohou vyplývat z jeho nemoci. Heřman nezemřel náhle, ale po delší nemoci. V III, 49 o Heřmanovi čteme: "...řečený biskup cítě, jak se jeho nemoc zhoršuje..." ----- O. Králík o Verších o utrpení svatého Vojtěcha, tj. o legendě Quatuor immensi), napsal mj. (1976, s. 192, 193): "Veršovaná legenda Q je svou tendencí propolská, straní Boleslavu Chrabrému a o českém prostředí, které dvakrát vyštvalo Vojtěcha z vlasti, mluví velmi tvrdě." [...] "Časem se bude zdát nepochopitelné, jak mohl být v Kosmovi hledán autor děl tak diametrálně jinak orientovaných, jako je Kronika česká a Q. Legenda Q je česká důvěrnou znalostí české skutečnosti přírodní i společenské, ale je polská svou tendencí, je zřejmě psána pro potřeby polské církve. Vojtěšskou legendu v duchu českém, a ještě přesněji řečeno, v duchu přemyslovském vytvořil teprve Kosmas." Jenomže "Kosmas" nazýval Poláky i Čechy, kteří kolaborovali s Poláky. Za tyto kolaboranty považoval hlavně nebo jedině Slavníkovce. ----- Ve Verších o utrpení svatého Vojtěcha... se objevuje 3xjméno Petr a 1x jméno Bruno. Kap. 21: "Neboť přesvatý Řím... pod Petrem, apoštolů kdys knížetem..." Kap. 22: "...příbuzný králův to byl a jménem volal se Bruno..." […] "...pak jej posadí na vzácný trůn, jejž posvětil Petr." V kap. 7 je rovněž zmínka o Petrovi: "...kdo na přání lidu byl zvolen / pastýřem České země... ...mohučský biskup ho posvětil k úřadu jeho / onoho, pravím, dne, kdy s radostí slaví tvůj svátek / národ, přesvatý Petře..." Následuje 7 veršů popisujících koně. Proč popisu koně je věnován takový prostor? Kůň tak jako oslík a něžný beránek kráčel. Kůň je přirovnán k bílému beránkovi a barevnému oslíkovi. Koňům, kteří mají základní barvu srsti bílou (beránek) a krycí srst mají červenou, hnědočervenou až černou (oslík), se nazývají brůna. Není popis koně narážkou na Bruna? Lžibiskupa, tj. moravského biskupa Bruna (Vracena) pojmenoval "Kosmas" Rotpert (Rudý kůň?).- Legenda Verše... líčí i zavraždění Vojtěcha. Jeho vrahem byl Boleslav III., tj. pravý Kristián, tj. i moravský biskup Bruno, jehož biskupství bylo pravděpodobně při kostele sv. Petra v Olomouci. Biskup Bruno a kostel sv. Petra mají být v legendě možná připomenuti jmény Bruno a Petr. ----- Historikové se domnívají, že informátorem Bruna z Querfurtu (ve skutečnosti moravského biskupa Bruna), autorem legend o sv. Vojtěchovi, byl – pokud se týká života svatého Vojtěcha – Radla. Jméno Radla, tak jméno Gaudencius (původním jménem Radim), je ve Verších o utrpení... zmíněno. ----- J. Nechutová uvedla názor J. Vilikovského na autorství Veršů... (2000, s. 55, 56): "Ten považoval za autora cizince, žijícího v Čechách a dostatečně obeznámeného s českým prostředím i jazykem." Biskup Heřman vyhovuje oběma názorům, byl do Čech přišlý cizinec a byl autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů. Je tedy i "Kosmou".

13A5. Dílko VERSUS POST MISSAM je připisováno autoru, který napsal Verše o utrpení sv. Vojtěcha (Quatuor immensi) a Kroniku Čechů. Dílku Versus post missam se věnoval i D. Třeštík (2004, s. 288-297). Po přehledu názorů na autorství dílka ("Datování Versus post missam tedy kolísá mezi léty 1000-1300 a lokalizace váhá mezi Polskem a Čechami.") se především věnoval porovnávání Versus na jedné straně a Quatuor a Kroniky Čechů na straně druhé. Napsal: "...dva verše Versus post missam jsou doslova převzaty z Quatuor immensi..." Verš 1 je shodný s veršem 871 a verš 21 s veršem 36."...tři z 26 hexametrů jsou závislé na Quatuor, bude těžko pochybovat o tom, že jde buď o dílo jednoho autora nebo alespoň o autora časově i místně autoru Quatuor blízkého." D. Třeštík uvedl (2004, s. 292), že verše 1, 21 a 6 ve Versus post missam se velice podobají veršům 871, 36 a 223 v legendě Verše o utrpení sv. Vojtěcha (Quatuor immensi). K tomu připsal: "Verše [Versus...] se kromě toho stýkají s legendou i formálně, neboť obě díla jsou složena v leoninském hexametru." - Při porovnání Versus a Quatuor dospěl D. Třeštík k tomuto závěru: "Buď jsou tedy Versus post missam a Quatuor immensi dílem jednoho autora, nebo Versus post missam citují legendu [Quatuor]. Jestliže by platila druhá možnost, mohly Versus post missam vzniknout v čase libovolně vzdáleném od legendy." - Následně D. Třeštík porovnal Versus post missam s Kronikou Čechů (2004, s. 292, 293): "Verše se blíží spíše Kosmovi než Quatuor immensi. Reminiscencí na Verše jsou nejspíše i Kosmova slova: Kosmova kronika III 7, 168 ,institie quod postulat ordo'; 9. verš ve Versus post missam ,quod postulat ordo corone'." - "To vše není samozřejmě plně průkazné. Všechny pochybnosti však vylučuje tato shoda: Kosmova kronika III 1, 161 ,Erat enim princes spectabilis, dux in castris acceptabilis, miles inarmis inexpugnabilis' [překlad K. H. a M. B.: Neboť byl knížetem váženým, vůdcem v poli oblíbeným a bojovníkem ve zbrani nepřemožitelným.]; 11. verš ve Versus post missam ,tempore rex pacis, dux castris, miles in armis'." - "Toto zvláštní dělení funkcí panovníka na oblast vlády, vojevůdcovství a bojovnictví není antickou reminiscencí a nemá, pokud je mi známo, ani obdobu ve středověké literatuře. Je to nezávislá originální myšlenka určitého autora, buď tedy autora Versus post missam nebo Kosmovy kroniky. Zrovna tak je ale možné, že oba spisy jsou dílem jednoho autora, tedy Kosmy." V poznámce č. 81 (2004, s. 298) D. Třeštík napsal: "Citátů z Quatuor je v Kosmově kronice příliš mnoho, než aby je zde bylo možno vypočítávat." - Biskup Heřman dokončil verše Quatuor v roce svého úmrtí 1122. Sám napsal první dvě knihy Kroniky Čechů. Je tedy vhodné v tomto případě mluvit o citacích? Třetí knihu Kroniky Čechů napsal Jan II. Břichatý. V jeho případě jde opravdu o citace. - D. Třeštík v citovaných ukázkách i v dalším textu připouští možnost, že Versus post missam, Quator immensi a Kronika Čechů může být dílem jednoho autora, a to děkana Kosmy. Jenomže Kroniku Čechů psali dva autoři: první dvě knihy pražský biskup Heřman a třetí knihu olomoucký biskup Jan II. Břichatý. Děkan "Kosmas" je "pouhým" rádcem, informátorem a posmrtně pokrývačem skutečných autorů. D. Třeštík z Kroniky Čechů citoval z třetí knihy (III, 1). Autorem všech tří děl by tedy měl být Jan II. Břichatý. Domnívám se však, že autorem Versus post missam a Quator immensi je pražský biskup Heřman. Pokud to (zejména Quator immensi) Jan II. Břichatý na Heřmana důmyslně nesvedl. Citát zřejmě převzal Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, od biskupa Heřmana, možného autora Versus post missam. ----- Biskup Heřman, když ještě nebyl biskupem a jmenoval se Jiljí, se nezapomněl ani v této krátké skladbičce podepsat. Posledních šest veršů zní takto: // Suscipe vota pie, tua sunt munera Christe, / assis leticie, custos moderator et esce, / ut dapibus pasti placeamus corpore casti. Eia... // Te sine nil dulce, tu nobis pocula mulce, / ludiera verba, iocos et sensus dirige nostros. / In te rite deum trinum sapimus et unum. Eia... // Verš obsahující slovo custos otiskl D. Třeštík v českém překladu v takovéto podobě (2004, s. 294): "...buď přítomen radosti, buď strážcem a vládcem hodů." Slovo custos nemá však význam jenom strážce, ale má více významů, mj. i ochránce. Latinsko-český slovník J. M. Pražáka ad. v přepracování Fr. Novotným r. 1999 začíná heslo custōs takto: "custōs, ōdis, m. f. s t r á ž c e (s t r á ž k y n ě), dozorce, opatrovník (opatrovnice), o c h r á n c e (o c h r á n k y n ě)..." Podle M. Knappové jméno Jiljí, dřívější jméno biskupa Heřmana, znamená (2015, s. 199) záštita, ochrana, štítonoš. - Slova v posledním verši třetí sloky Versus by mohla ukazovat na biskupa Jana II. Břichatého. Slovo směje v prvním verši šesté sloky možná ukazuje na původní Janovo jméno, a to Izák. Ve druhém verši předposlední sloky je slovo leticie. Podle slovníku Zd. Quitta a P. Kucharského latinské slovo laetitia znamená radost (projevovaná navenek), veselí, veselost. Latinské luetus znamená veselý. Jméno Izák podle M. Knappové znamená (2015, s. 194) bude se smát, popř. veselý). ----- M. Wihoda je v pohledu na autorství o Versus post missam opatrný. Napsal (2011, s. 13): "Výrazné shody mezi Kronikou Čechů a krátkou veršovanou skladbou známou jako Versus post missam připouštějí, že obě díla mohla vzniknout v jediné dílně." I D. Třeštík na jednom autorovi netrvá za každou cenu. Věnuje se i rozdílům mezi oběma díly (Quatuor a Versus), ale považuje je za sice patrné, ale nijak rozhodující. Na základě tohoto srovnání dochází k tomuto závěru: "Buď jsou tedy Versus post missam a Quatuor immensi dílem jednoho autora, nebo Versus post missam citují legendu. Jestliže by platila druhá možnost, mohly Versus post missam vzniknout v čase libovolně vzdáleném od legendy." - Pokud je autorem Versus jedna osoba, potom jí je biskup Heřman, pokud jich je více, připadal by navíc v úvahu především biskup Jan II. Břichatý, s menší pravděpodobností děkan Kosmas, na něho by ukazovala slova věčná, řád, ozdoba (podle M. Knappové znamená jméno Kosmas (2015, s. 212) svět, řád, věčnost, popř. také ozdoba, pochvala). Pokud by přepracovali starší báseň, mohl by být jejím autorem pravý Kristián, tj. původním jménem Konrád (smělý v radě) Ota, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý. Na něho by ukazovala slova růžovým, sláva, radou, purpuru, slávou, Kriste.

13A6. JE KRONIKA GALLA ANONYMA HLEDANÝM EPILOGEM TÉŽE ZEMĚ A ČECH? - Hlavním autorem Gallovy kroniky je zřejmě biskup Heřman a spoluautorem je možná Jan II. Břichatý. Gallova kronika je důležitým pramenem pro poznání českých dějin. Gallus totiž na polská mýtická knížata pověsil informace o vládcích od Wistracha po Boleslava I. To byli jak nejstarší Přemyslovci, tak nejstarší Piastovci, protože Piastovci se oddělují od Přemyslovců až Měškem, synem Boleslava I. Ukrutného Nejvíce informací však Gallus pověsil na Vladislava Heřmana o Vratislavovi I., na Zbyhněva o tzv. Václavovi a na Boleslava III. Křivoústého o Boleslavu I. Ukrutném. Knížata Vratislav a Boleslav I. totiž ovládali velkou část Polska, dokonce na počátku své vlády možná v Polsku sídlili, Boleslav I. Ukrutný je otcem Měška I. a pravděpodobně zakladatelem Hnězdna. ----- Za hlavního autora Gallovy kroniky považuji pražského biskupa Heřmana, původním jménem Jiljího. Podílet se na ní mohl Jan II. Břichatý nebo kanovník Kosmas. ----- Gallova kronika (Kronika a činy polských knížat a vládců) se zachovala ve třech středověkých opisech. Nejstarší z nich je datován přibližně k roku 1360. ----- Co máme vidět za "Kosmovým" Epilogem, tím se zabývala řada historiků. Z novějších se podívejme na názor D. Třeštíka, který publikoval ve své Kosmově kronice (1968, s. 55, 56): "U Epilogu je především nápadný sám titul. Pokud je možno zjistit, nevyskytuje se ve středověku vůbec jako titul nějakého spisu. ,Epilogus' je rétorický termín, označující závěrečnou část řeči, v níž měl být zejména vzbuzován soucit posluchačů. Je proto možné, že Epilogem Čech a Moravy mínil Kosmas jakousi žalobnou řeč na úpadek Moravy a Čech. Podobná forma není ve středověké literatuře ojedinělá, stačí si připomenout známý žalobný spis Gildasa o zkáze Británie, jakousi kombinaci historického spisu a theologického traktátu ve formě listu. Není proto vyloučeno, aby podobný spis nesl titul Epilogus. Takto chápaný titul ovšem nemohl nést Kristiánův spis – to je soubor legend o světcích biskupství, jak se s nimi setkáváme běžně ve středověké hagiografii, rozhodně to není žádná Historia ecclesiastica, jak tvrdí J. Ludvíkovský, tím méně pak žalozpěv na zánik Moravy. Tím by mohly být nanejvýš úvodní kapitoly Kristiánovy, je však svrchovaně nepravděpodobné, že by Kosmas jeho spis označoval buď několika tituly (v tom případě, že Privilegium by byla polovina první kapitoly Kristiána a Epilog další dvě kapitoly), nebo že by přikládal samostatný titul jen několika kapitolám, které jednají o úpadku Moravy. Tento spis zůstane nepochybně i nadále neznámým." ----- Přečtěme si, co o "Kosmou" jmenovaném Epilogu napsal M. Wihoda (2010, s. 64; 2011, s. 9; 2024, s. 84): "...tajemný Epilog vzdoruje kritickému důmyslu, přičemž Dušan Třeštík opatrně naznačil, že svatovítský děkan mohl mít na mysli jakousi řeč, snad žalobu (?) na úpadek Moravy a Čech." - "Za neméně záhadným ,Epilogem' by se snad mohla skrývat jedna ze svatováclavských legend (?), neboť přímé i upravené citace a rétorické obraty prozrazují znalost nejméně dvou spisků, legendy Crescente fide... a pak také Kristiána..." - "Epilogem Moravy a Čech (epilogus eiusdem terre atque Boemie) by se mohl rozumět výsek ze života svatého Václava, snad první dvě kapitoly tzv. Kristiánovy legendy. Následný spisek (Vita vel passione sanctissimi nostri patroni et martyris Wencezlai) by pak ale musel odkazovat na jinou legendu, podle stylistických a věcných shod možná na Crescente fide. Nebo na dílo mantovského biskupa Gumpolda." - Domnívám se, že "Kosmas" se o Gallově kronice zmiňuje jako o Epilogu téže země a Čech (I, 15). V Gallově kronice vystupují polští vládci. Takže bychom se mohli domnívat, že správný název by měl být Epilog polské země a Čech. Jenomže na polské osoby jsou navěšeny činy osob českých. V Gallově kronice je polský kmen stromu, ale větvičky na tom kmeni jsou z velké části české "Kosmas" napsal, že něco je v Privilegiu církve moravské, něco v Epilogu téže země a Čech. "Kosmas" si přál, aby třetí oko, které nemá jeho hříčky rozluštit, si za slovo téže dosadilo předešlé slovo moravské, ale člověk zasvěcený do jeho hříček si měl za slova téže země dosadit slovo Čechy. Měl tedy dostat: Epilog Čech a Čech nebo Epilog české země a Čech. Proč "Kosmas" Gallovu kroniku pojmenoval tak podivně? Bylo to proto, že v ní pověsil na "polská mýtická knížata" i na polská skutečná knížata informace a knížatech, kteří vládli v Čechách nebo vládli v Polsku i v Čechách (Vratislav = Zeměvít a Boleslav I. = Zeměmysl, některé informace o Vratislavovi jsou pověšeny na Vladislava Heřmana a některé informace o Boleslavovi jsou pověšeny na Boleslava III. Křivoústého). Některé informace mohl Gallus říci přímo (pro to je v "Kosmově" názvu slovo Čech) a některé musel skrýt do hříček (pro tu část jsou v názvu slova téže země). ----- Že se u Galla za polskými dějinami skrývají dějiny české, to podporuje i časová mezera v "Kosmově" kronice. V Kronice Čechů je k závěru I, 15 připojena poznámka: "A3 připojuje: Mezitím nám chyběla látka, kterou v oněch časech nikdo z lidí duchovních nebo laiků nesvěřil paměti potomků, a proto se vracíme zpět k vznešeným činům římských císařů." Následuje I, 16, ve které je pouze tato věta: "Roku... 895 až do roku... 928." K tomuto období nejsou přiřazeny žádné události. Tuto mezeru totiž zaplňuje skrytá česká vrstva Gallovy kroniky. Gallus líčí vládu Vratislava (u Galla Vladislava Heřmana), který začal vládnout po smrti Svatopluka roku 895, a je dovedena až k smrti tzv. Václava (u Galla Zbyhněva). O smrti tzv. Václava už píše "Kosmas", klade ji do roku 929, ve skutečnosti k ní došlo asi roku 936 nebo 937. ----- Epilog... je dílo Galla Anonyma Kronika a činy polských knížat a králů. Každá ze tří knih této Kroniky... má na začátku verše Začíná epilog. V poznámce 13 v první knize k významu "Gallova" pojmu epilog čteme: "Pisatel neměl na mysli závěr... ale shrnutí obsahu následujících kapitol." - V závěru Začíná epilog u první knihy jsou verše: "...vypsat činy o knížeti, toť cíl mého předsevzetí." Nejde však o vypsání činů Boleslava III. Křivoústého, ale o vypsání činů Boleslava I. Ukrutného, možného Gallova předka, tj. předka biskupa Heřmana. ----- Domnívám se, že Gallus Anonymus používá některé stejné hříčky jako "Kosmas". Především i v jeho kronice jsou pravděpodobně dvě vrstvy. Přitom vrstva viditelná se týká především polských vládců Vladislava Heřmana, Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého a vrstva skrytá jejich předchůdců Vratislava, tzv. Václava a Boleslava I. Gallus možná to, že v jeho díle je skrytá vrstva, prozradil v ani ne jednostránkové kapitole I, 4, když psal o slepotě, o osvícení apod. Užil mj. tato slova: syna Měška (polské mieżek údajně znamenalo slepec), byl slepý, Měškových sedmých narozenin, kvůli chlapcově slepotě, slepý chlapec opět nabyl zraku, chlapec skutečně vidí, které nikdy neviděl, pohanu své slepoty, chlapcova slepota, slepota znamená, jakoby slepé, díky Měškovi, má být napříště osvíceno, dříve slepé, Měškovým osvícením, samo osvíceno, vrátil Měškovi... ----- A tato kapitola vrcholí větou: "...Bůh vrátil Měškovi nejprve zrak tělesný a později i zrak duchovní, aby přes věci viditelné pronikal k poznání věcí neviditelných." I když věta na první přečtení (a zvláště vezmeme-li v úvahu, že ji Gallus převzal) říká něco jiného (k poznání věcí křesťanských), není v ní ve skutečnosti rada, jak máme pracovat s jeho kronikou? Že máme přes věci viditelné pronikat k poznání "věcí" neviditelných? Tedy "věcí", které do textu skryl? ----- Gallus však neskrývá jenom tři česká knížata za tři polská knížata, on skrývá daleko víc českých dějin za dějiny polské. A právě proto nechává oslepnout celé Polsko (I, 4): "Polsko bylo vskutku dříve slepé..." Vodu zakalí tím, že tvrdí, že slepé Polsko znamená pohanské Polsko. ----- Proč Gallus nepsal o krakovském biskupu Stanislavovi (1030 – 1079) roku 1079 pravděpodobně zavražděném? Absence Stanislava v Gallově kronice je považována za Gallův nedostatek. Důvod byl soudím tento: Gallus chtěl v kronice informovat především o činech Vratislava I., Václava a Boleslava I., o nichž informace pověsil na Vladislava Heřmana, Zbyhněva a Boleslava Křivoústého. Vratislav a Boleslav I. vládli z velké části v Polsku a byli posledními panovníky společnými Přemyslovcům a Piastovcům. Na Stanislava nepotřeboval pověsit informace o žádné osobě, proto o něm nepsal. ----- KDY BYLA GALLOVA KRONIKA NAPSÁNA? Gallova kronika byla podle J. Bednaříkové, A. Homoly a Zd. Měřínského (2013, s. 139) napsána v letech 1100 až 1114/1115. Gallus stejně jako "Kosmas" možná věnoval své dílo osobám, které už v době, kdy kroniku napsal nebo s ní vyrukoval (nebo po jeho smrti jeho spolupracovníci vyrukovali) na veřejnost již nežily. Tak např. plocký biskup Šimon zemřel pravděpodobně až roku 1129. Autora vidím v pražském biskupu Heřmanovi (1099-1122). Napsal kroniku již jako biskup nebo ještě předtím, než se biskupem stal a užíval jméno Jiljí? ----- Někteří historici vidí v některých Gallových informacích o polských dějinách paralely k dějinám českým. Tak Vr. Vaníček ji vidí ke Gallově větě v II, 17 "Zbyhněv... musí jako klerik řídit církev a tomuto mladíčkovi [polskému Boleslavu III.] zase přísluší... mužně bojovat." Vr. Vaníček soudí, že tak byl připravován tzv. Václav na církevní dráhu a jeho mladší bratr Boleslav na vládnutí. Nejde ve skutečnosti o paralelu s českými dějinami, ale o to, že Gallus pověsil informace o Vratislavovi I., o tzv. Václavovi a o Boleslavovi I. na polská knížata Vladislava Heřmana, Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého. Přitom Vratislav a Boleslav I. ovládali velkou část Polska. Některé informace o českých knížatech a o Ludmile pověsil Gallus i na jím vymyšlená polská mýtická knížata. ---------- V KOM HISTORICI HLEDALI AUTORA KRONIKY GALLA ANONYMA. Kronika Galla Anonyma byla u nás poprvé vydána roku 2009 pod názvem Kronika a činy polských knížat a vládců. ----- Před 2. SV soudil francouzský historik P. Daviv, že autor Gallovy kroniky pobýval v maďarském klášteře sv. Jiljí v Sonogyvaru. - M. Bláhová v poznámce 45 ve stručnosti napsala, o kom historikové dnes uvažují, že by mohl být autorem Gallovy kroniky (2012, s. 221): "Původ autora této kroniky byl většinou hledán ve Francii nebo v Itálii. Od poloviny šedesátých let minulého století se prosazuje hypotéza spojující autora s mnichem kláštera na ostrově Lido u Benátek... Za úvahu však rozhodně stojí i nejnovější hypotéza, podle níž autor jménem Pelhřim pocházel z jihoněmeckého prostředí..." ----- Původ Galla Anonyma se hledal v řadě zemí. Protože se domnívám, že Gallus musel být spjat s Čechy, uveďme, co by tuto možnost podporovalo. M. Wihoda napsal v Předmluvě k vydání Gallovy kroniky (2009, s. 6): "Připomeňme si nejprve, že Gallus Anonymus prohlásil Boleslava III. Křivoústého za knížete severu... jako by podvědomě naznačoval, že on sám vyrůstal někde na jihu." Pokud by vyrůstal na jih od Polska, pak by vyrůstal v Čechách nebo na Moravě, pokud ne ještě jižněji. Polský Boleslav III. je však knížetem severu nazván pravděpodobně proto, že se za ním skrývá český Boleslav I., a když ten nějaký čas vládl souběžně s tzv. Václavem, vládl na sever od něho. - Boleslav III. Křivoústý je knížetem severu vůči Zbyhněvovi, ve skutečnosti však jde o českého Boleslava I. a tzv. Václava. ----- Historikové Galla v Čechách většinou nehledají. M. Wihoda napsal (2009, s. 6):zv.  "Neobyčejně příkrého odmítnutí se dostalo spekulaci, jež hledala rodové kořeny našeho zpravodaje v Čechách. Podle všeho právem. Gallus sice znal řadu událostí a postav, nicméně jižními sousedy pohrdal a spatřoval v nich toliko vypočítavé zbabělce a největší nepřátele Poláků... Jen vlažný zájem vzbudila jiná poznámka, že by mohl patřit k nějaké benediktinské komunitě v německé části říše. Zjevná letopiscova úcta ke svatému Jiljí však posunula pátrání dále k Západu, zejména ke klášteru a slavnému poutnímu místu Saint Gilles." Gallus Boleslava III. Křivoústého, na něhož Gallus věšel informace o Boleslavovi I., nazýval severní kníže. Ve stejnou dobu vládnoucí Zbyhněv, na něhož Gallus věšel informace o tzv. Václavovi, byl tedy vůči němu jižním knížetem. Gallus, tj. biskup Heřman, tedy pohrdá tzv. Václavem. - Jméno Jiljí má ve francouzštině podobu Gilles. - Přečtěme si ještě slova M. Wihody (2009, s. 5): "Není vůbec jisté, zda se náš hlavní vypravěč a hrdina v jedné osobě jmenoval právě Gallus (Havel), neboť toho do literatury uvedl teprve polský humanista Martin Kromer, když na okraj jednoho opisu poznamenal, že tuto historii sepsal ,Gallus', který měl být mnichem a žít za časů Boleslava III. [Křivoústého, 1102-1138]... Přihlédneme-li dále k dobovému slovníku, potom nelze vyloučit, že Martin Kromer neuvažoval o jménu, nýbrž o národnosti..." ---------- KDO JE AUTOREM NEBO KDO JSOU AUTOŘI TZV. GALLOVY KRONIKY A JAK SE PODEPISOVAL/PODEPISOVALI - Při hledání autora nebo autorů tzv. Gallovy kroniky vycházím z těchto dvou výroků M. Wihody První výrok (2009, s. 11): "...vznik [Gallova díla] lze datovat zhruba mezi léta 1112-1116, případně 1117." Druhý výrok (2009, s. 6): "Zjevná letopiscova úcta k svatému Jiljí však posunula pátrání dále k západu, zejména ke klášteru a slavnému poutnímu místu Saint Gilles." Vydejme se tedy hledat, kdo by mohl být Jiljím. ----- Je-li pravda, že ve skryté vrstvě jsou líčeny české dějiny, pak by tzv. Gallus Anonymus měl být spjat s českým (samozřejmě i moravským) prostředím. ----- Protože mám podezření, že autoři středověkých děl se rafinovaně podepisovali, podívejme se, na jakém místě se objevuje jméno Jiljí, který je z autorství Gallovy kroniky podezříván. Gallovo dílo začíná Listem, poté následuje Začíná epilog a po něm přichází Začíná kronika... Nejprve předmluva. V Začíná epilog je jméno Jiljí na čestném druhém místě hned po jménu Boleslav (III. Křivoústý) a stejně tak v Nejprve předmluva je jméno Jiljí napsáno hned po jménu Boleslav (III.). Otcem polského Boleslava III. byl Vladislav Heřman. Nabízí se otázka: Není Jiljí totožný s pražským biskupem Heřmanem (1099-1122)? Nepřijal mnich Gilles (tj. Jiljí), když se stal biskupem, jméno Herman (staroněmecky Hariman, latinsky Arminius, v češtině tehdy hláska H nebyla, na jejím místě bývalo G). Jména Jiljí a Heřman začínají ve francouzské podobě stejným písmenem: Gilles a Germain. Ve francouzštině jména Gilles a Germain odpovídají pravidlu, že biskup přijímá jméno začínající na stejné písmeno jako jméno, které nosil předtím. - Jméno autora tzv. Gallovy kroniky, tj. jméno Heřman, je zde spojeno se jménem Vladislav. Na to zřejmě poukázal "Kosmas", když ve Druhé předmluvě... napsal v jejím závěru, že kronika (Kronika Čechů) byla založena za časů knížete českého Vladislava a za biskupa pražského Heřmana. I zde máme u sebe jména Vladislav a Heřman. ----- Biskup Heřman napsal v II, 51 Kroniky Čechů: Zastav, Múzo, svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik. K Múze si přidejme slovo moje. Tzv. Gallova kronika je jednou z dosti kronik biskupa Heřmana, dřívějším jménem Jiljího. ----- M. Wihoda při porovnávání Gallovy a "Kosmovy" kroniky napsal mj. (2016, s. 18, 19): "Nápadně blízké pocity a komentáře, pochopitelně s protikladnými znaménky, daly vzniknout myšlence, že se Kosmas a Gallus Anonymus osobně znali a že spolu vedli jakousi učenou polemiku. Zdá se, že v minulosti poněkud přeceňované shody vycházely spíše ze společné zkušenosti, a protože Kosmas i Gallus psali o stejných událostech, užívali shodné literární postupy a velebili své hrdiny v duchu dobově poplatných, na katedrálních školách vyučovaných zásad, dříve či později se jimi vyprávěné příběhy musely protnout." J. Nechutová a D. Stehlíková o kronice Galla Anonyma napsali mj. (2013, s. 186): "Stylisticky je podobná naší Kosmově kronice tím, že je psána rýmovanou prózou a hojně se v ní užívají různé typy cursu. Vysoká stylistická úroveň svědčí o tom, že její autor byl vzdělaný mnich."----- Jméno Jiljí znamená podle M. Knappové (2015, s. 199) záštita, ochrana, štítonoš. Fr. Kopečný uvádí (1974, s. 80) významy záštita a štít. Jméno Heřman vysvětluje autorka jako pán (muž od) vojska, válečník. A jméno Jan vysvětluje autorka jako bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. Jméno Kosmas (za něhož se Heřman a Jan II. Břichatý vydávali) podle stejné autorky znamená svět, řád, věčnost, popř. také ozdoba, pochvala. Fr. Kopečný ke jménům Kosma, Kosmas napsal (1974, s. 87): "Jména mají vzezření řecké (kosmos = lad, ozdoba), ale to může být jen náhodná podoba." ----- Ve francouzštině má jméno Jiljí tvar Gilles. V češtině se jméno Heřman řeklo ve 12. století German. České palatalizované ŕ se změnilo v hlásku ř až v průběhu 13. století a stejně tak až ve 13. století proběhla u nás změna hlásky g v hlásku h. Takže když pozdější autor Veršů... změnil jméno Gilles na German, dodržel pravidlo nebo zvyklost, že jméno staré i nové má u duchovních osob začínat na stejnou hlásku (např. Konstantin – Kyril, Mlada – Marie). ----- Že biskup Heřman je totožný s Jiljím, to skryl do hříčky i "Kosmas" V III, 49 vložil do úst biskupa Heřmana věty: "Tajemství mé mě moří, tajemství mé mě moří." Věty převzal ze Starého zákona z Knihy Izaiáš. (V Kronice Čechů (2011) je na straně 244 poznámka 304: Iz 24, 16.) Podle M. Knappové jméno Izaiáš znamená (2015, s. 194) boží spása, záchrana. Tím je učiněna narážka na Jiljího, jehož jméno znamená záštita, ochrana, štítonoš. ----- V Gallově Listě (jedna a půl stránky) jsou tato slova: z Boží milosti, hodných Boha, Boha Bohů, se Vaší milosti, poslal napřed takové ochránce, ochránce spravedlivé věci, ozdobil Bůh Polsko, v jedné chvále, k našemu chvalořečení, darům Boží milosti, aby jejich ochrana, chránila naše skromné dílko, jimž Bůh uložil, milost Ducha svatého, důstojné dary, za jeho dary. V Začíná se epilog jsou tato slova: z daru Božího, svatého Jiljí, Bůh přikývne, sliby Bohu, Jiljímu ji hned poslali, cenné dárky, vyslanci dary věnují, k Boží chvále, mniši dárek přijímají, Bůh to chtěl. A ještě Nejprve předmluva: z daru Božího, svatého Jiljí, obdařen štěstím, nepřetržitě bojuje, od bezbožnosti, našli záchranu, se připravili na válku, udatnými bojovníky. Není na jméno Heřman narážkou i slovo vládce? V Listu najdeme: nad samotnými vládci, vládcům této vlasti, aby vládce dával, v Začíná kronika...je jejich vládcové. Máme zde slova ukazující na Jiljího: Jiljí, ochránce záchrana; slova ukazující na Heřmana: válku, bojovníky; slova ukazující na Jana II. Břichatého: Boží milosti, ozdobil, daru Božího, dárky, dary. ----- V úvodním Listu děkuje Gallus svému ctihodnému spolupracovníkovi, kancléři Michalovi, pomocníkovi v započaté práci. Za jménem Michael se možná skrývá Jan II. Břichatý, neboť jména Michael a Jan mají podobný význam (M. Knappová 2015, s. 232, s. 196): kdo (je) jako bůh, podobný bohu / bůh je milostivý, bohem daný, milostivý dar boží. - A ještě citujme jednu větu: "Sluší se zmínit rovněž činy dávných biskupů, z nichž se díky darům Boží milosti (narážka na Jana?) stávají páni (narážka na Heřmana?) nad samotnými vládci, aby jejich ochrana (narážka na Jiljího?)... svou přízní chránila (narážka na Jiljího?) naše skromné dílko." Oba biskupy máme pohromadě i v této větě u Galla z Nejprve předmluva... Věta se vztahuje k polskému Boleslavovi III. a zní: "To také hlavně proto, že se narodil z daru Božího (narážka na Jan?) na přímluvu svatého Jiljí..." Slova milost Boží a dar Boží jsou jedním z významů jména Jan (zde Jan II. Břichatý) a Jiljí je totožný s pražským biskupem Heřmanem. Slovo dar však nemusí být narážkou na biskupa Jana II. Břichatého (nebo jen na Jana II. Břichatého), ale na biskupa Heřmana, neboť jeho původní jméno bylo Jiljí a sv. Jiljí odmítal dary vizigótského krále. ----- O tom, že si byli pražský biskup Heřman (původním jménem Jiljí) a olomoucký biskup Jan II. Břichatý velmi blízcí, mohou svědčit tyto věty M. Wihody (2010, s. 178): "V řádné posloupnosti šestý moravský biskup Jan náležel k obdivovatelům svatého Jiljí a podle všeho dokonce navázal spojení s benediktiny ze Saint Gilles." Sv. Jiljí "přivedl" do Čech zřejmě Jiljí/biskup Heřman. Ten je dokonce možná autorem legendy o sv. Jiljí obsažené ve Wolffenbüttelském kodexu. ----- Je spoluautorem Kroniky a činů... Jan II. Břichatý? Uveďme několik indicií, i když víme, že nejsou příliš průkazné. V Gallově kronice najdeme řadu slov, která by mohla narážet na jméno Jan, jako milost Boží, dar a slovy od nich odvozenými. V Začíná epilog jsou v první sloce slova z daru Božího a v Začíná epilog jsou v druhém souvětí opět slova z daru Božího. V Začíná se list třetí knihy slova nejedl a chléb (abych...nejedl nadarmo polský chléb) možná naráží na jméno Břichatý. Jsou v Kronice a činech... podpisem i slova život a slova s ním příbuzná? Úvodní List Knihy první: "...se staly [činy] za vašeho života..." V Nejprve předmluva čteme: žijí... pohanské kmeny..." V Začíná list v Knize druhé: "Jejich život je chvályhodný..." V Začíná list třetí knihy: "A jako životy... svatých... cestu ke zbožnému životu..." J. Rejzek v hesle život napsal mj. (2015, 820: "Psl. *životъ {život}, přeneseně {střední část těla, břicho}..." SSJČ uvádí u hesla život jako 10. význam: zast. a ob. břicho. ----- Což jestli spoluautorem (alespoň jako informátor) Gallovy kroniky je děkan "Kosmas" a autoři Kroniky Čechů na jeho českou vrstvu navázali? Jestliže skuteční autoři svedli autorství Kroniky Čechů na kanovníka Kosmu, je pravděpodobné, že autorství svedli na člověka, o kterém se vědělo, že byl "spisovatel". Děkan Kosmas by se pak mohl v Začíná list druhé knihy zvané Kronika a činy polských knížat a vládců "podepsat" slovy: chválu, chvalořečech, chvályhodní, chvála, chvályhodný, chvále. Nebo zde autor předvádí svou stylistickou dovednost? ----- Použil autor Gallovy kroniky, tj. biskup Heřman, nějaké informace z nějaké písemnosti pravého Kristiána, tj. Konráda Oty? Jméno Konrád totiž znamená smělý v radě a a Gallus slova rada často použije v souvislosti s Heřmanem. Nebo je napovězeno, že někdo se na napsání Gallovy kroniky podílel radou? Či slova rada nejsou žádnou autorovou hříčkou? Kap. III, 7: má rada něco platívala, III, 13: kdo k vraždě radí, kteří jste poradili, III, 17: jsa bez rady, III, 28: převahy svou radou, spoléhaje na jeho radu, III, 29: kdož jsou mužského radou, III, 32: 0, III, 37,III, 32 jen v A3: 0, III, 43: čině vše podle rady, nic nečinil bez jeho rady, III, 59: sličná rádkyně má, dej nyní Múzo mi radu. Máme ke slovům rada přiřadit ještě podobně znějící slova rád, nerad, řada, černý řád. ---------- HEŘMANOVA OBLIBA SV. JILJÍ A SV. LAMBERTA - Úvodem řekněme, že autorem nebo hlavním autorem Gallovy kroniky je pražský biskup Heřman, původním jménem Jiljí. Proto si všimněme, kdo byl sv. Jiljí a jaký vztah k němu biskup Heřman měl. ----- Z https://catholica.cz/?id=4291 ocitujme několik vět o svatém Jiljím: "Z Athen připlul do Francie. U arlesského biskupa se dvě léta zdokonaloval v nauce církve a ve ctnostech. Pak se u řeky Garde od poustevníka Vardema učil, že nestačí žít v ústraní, že i tam je třeba bojovat proti náklonnostem ve vlastním srdci. Po čase Jiljí odešel do oblasti Nimesa, kde jej při honu postřelil člen družiny vizigótského krále. Král nabízel Jiljímu dary, které odmítal, a tak mu dal na onom místě vystavět klášter. Jiljí ty, kteří se k němu připojili, řídil jako opat, podle řeholních pravidel sv. Benedikta." […] "Z přístavu Marseille zamířil do Arles. Další jeho kroky vedly do lesnatého okolí řeky Garudu, kde se setkal s poustevníkem Vardemem, který byl nějaký čas jeho učitelem. Za čas ale Jiljí odešel hledat větší samotu směrem na jih a usadil se v blízkosti pobřeží řeky Rhony v nimesském kraji. Za obydlí si zvolil jeskyni, v níž našel pramen." […] "Legendární vyprávění o ochočené lani, jejímž mlékem se živil, z ní učinilo světcův výrazný atribut. Vizigótský král Flavius Wamba se na lovu při pronásledování laně dostal k poustevníkově jeskyni, kde po zvířeti údajně některý z lovců vystřelil šíp, který však zasáhl Jiljího, u něhož laň hledala ochranu." Dodejme, že Jiljího atributy jsou laň, jelen a šíp. Ženy u něj hledají přímluvu v případě neplodnosti. Je patronem kojení. Neukazuje autor první knihy Kroniky Čechů na své jméno Jiljí, když se o kojení zmiňuje v lucké válce? ----- "Kosmas" v III, 49 napsal, že biskup Heřman svátek Lamberta biskupa a mučedníka velmi zbožně slavil, protože pocházel rodem z první osady Maastrichtu a též z Lotrinska, právě jako on. ----- P. Kopal o jedné "Kosmově" předloze napsal (2008, s. 33): "Od Kosmy víme, že velkým ctitelem lutyšského patrona byl pražský biskup Heřman. A samotnému Kosmovi [podle mne samotnému biskupu Heřmanovi] posloužil Život Lambertův (Vita Lamberti), napsaný v 10. století lutyšským biskupem Štěpánem, jako stylistický vzor pro některé pasáže kroniky." - Když biskup Heřman (jako autor první a druhé knihy Kroniky Čechů) popisuje volbu Vojtěcha biskupem, vychází z Canaparia a Bruna, ale jak uvádí K. Tomková (2006, s. 176), prozrazuje též ovlivnění životopisem sv. Lamberta napsaným lutyšským biskupem Štěpánem v 10. století, a to jak v podobě přímé citace, tak právě využitím motivu biskupa zdráhajícího se přijmout biskupskou hodnost. Lutych je vzdálen od Maastrichtu 40 km. ----- "Kosmas" Heřmanovu zálibu v Lambertovi připomenul v III, 49. Napsal: "Téhož roku [1122] // Heřman, svatý ten muž, jenž světlem moudrosti zářil, / stižen byl osudem svým v den třináctý před koncem září // v neděli již na úsvitě v svátek Lamberta biskupa a mučedníka. Jeho svátek, dokud žil, velmi zbožně slavil, protože pocházel rodem z první osady Maastrichtu a též z Lotrinska, právě jako on." Den třináctý před koncem září je 17. září a toho dne má svátek Lambert. Atributy sv. Lamberta jsou biskup, oštěp a žhavé uhlí. ---------- KDE SE U GALLA A U "KOSMY" PÍŠE O SV. JILJÍM NEBO O BISKUPU HEŘMANOVI - Poprvé píše Gallus o sv. Jiljí v Začíná epilog: " // Boleslav, kníže slovutný, / z daru Božího zrozený, / modlitby svatého Jiljí / - příčina jeho zrození. // […] " // Zlato už tam roztavili, / podobiznu připravili. / Aby se syna dočkali, / / Jiljímu ji hned poslali. // Dar poslali Vladislav Heřman s manželkou do kláštera v St. Gilles v Provance. Darem a modlitbami si měli vyprosit narození syna. - V následující části Nejprve předmluva se dozvídáme, že se dlouho očekávaný syn narodil z daru Božího na přímluvu sv. Jiljí. ----- V I, 30 padne u Galla opět jméno Jiljí. "Na galském území směrem na jih nedaleko Marseille, kde se Rhôna vlévá do moře, žije jeden světec. Ta země se jmenuje Provence a ten světec svatý Jiljí." […] "Zhotovte tedy zlatou chlapcovu podobiznu, připravte královské dary a spěšně je pošlete sv. Jiljí." Ve stejné kapitole padne i jméno Franko (k tomu vysvětlivka 174: Zřejmě poznaňský biskup.) U "Kosmy" vzpomíná autor (III, 59) na svá studia v Lutychu u mistra Franka. Nenaráží tedy Gallus rovněž na mistra Franka v Lutychu? ----- Naposledy se Gallus zmíní o sv. Jiljím v III, 25, kde informuje čtenáře o tom, že polský Boleslav III. Křivoústý vykonal s největší zbožností poutní cestu ke svatému Jiljí a svatému králi Štěpánovi. K této větě je tato poznámka (č. 102, s. 146): "Jediné místo kroniky, kde se Gallus prohlásil za očitého svědka." - O biskupu Heřmanovi není v Gallově kronice zmínka, možná se tak autor Gallovy kroniky ještě nejmenoval, v Kronice Čechů je o něm několikrát zmínka a v kapitole III, 49 napsal Jan II. Břichatý jeho stručný životopis.

13A7. Biskup Heřman je možná autorem KRONIKY ANONYMNÉHO NOTÁRA KRÁĽA BELA. Badatelé zabývající se Kronikou anonymního notáře... (Gesty Hungarorum) stojí před dvěma velkými záhadami. Kdo kroniku napsal a kdy se tak stalo. Práci ztěžuje to, že se kronika nezachovala v originále, ale až v opise ze třetí čtvrtiny 13. století. Autor sice hned v první větě na obě tyto otázky odpovídá, ale takovým způsobem, že ani jedna otázka není zodpovězena dostatečně. ----- V předmluvě ke Gallově kronice napsal M. Wihoda (2009, s. 7): "Kronikářovy [Gallovy] uherské vsuvky lze chápat jako otázku, zda Gallus nebyl benediktinem slovanského původu, zda nepřišel do Krakova z Panonie a zda občasné stylistické shody nejsou stopou k zmizelým Gesta Hungarorum. Jiné hlasy však opatrně připomínaly, že se Gallus mohl poučit teprve na jaře roku 1113, kdy mohl doprovázet (?) kajícího se polského knížete Boleslava III. [Křivoústého]. Pomyslnou střední cestu pak zastupoval názor, že se Gallus sice po nějaký čas zdržoval v Uhrách, ale jeho domov měl ležet dále na jihozápadě, možná v Benátkách nebo někde ve Francii." ----- Kronika ve slovenském překladu začíná takto: "Magister zvaný P [P dictus magister] a niekdajší notár najslávnejšieho uhorského kráľa Bela blahej pamäti (posiela) svojmu najmilšiemu priateľovi N., mužovi ctihodnému a v spisovateľskom umení vzdelanému pozdrav a (zvesť) o splnení jeho žiadosti."Podle překladatele do slovenštiny V. Múcsky bylo možné přeložit tato úvodní slova takto: "Magister zvaný P/Prv spomínaný magister, notár niekdajšieho najslávnejšieho kráľa Bela..." Písmeno P může podle historiků znamenat první písmeno jména autora nebo může být zkratkou předpony prae- ve slově praedictus, tzn. dříve jmenovaný. ----- Domnívám se, že písmeno P by také mohlo být prvním písmenem maďarského slova pro biskupa, dnes se řekne püspök, nebo je písmeno P možná první písmeno latinského slova patronius, česky patron. Dnešní významy slova patron jsou mj. záštita, ochránce, příznivec, podporovatel, kdo někomu poskytuje záštitu.. Záštita, ochrana, štítonoš, to jsou podle M. Knappové (2015, s. 199) významy jména Jiljí, pozdějšího biskupa Heřmana. Jméno Heřman znamená podle M. Knappové (2015, s. 184) pán (muž) od vojska, válečník). Válečník se latinsky řekne bellator. Slovo válečník snad můžeme nahradit slovem bojovník, což se latinsky řekne pugnator. (OVĚŘIT). Písmeno P tedy ukazuje na biskupa Heřmana (1099-1122). Jménem Béla (i když vychází ze jména Adalbert) mohl upozornit na sebe, protože připomíná slovo bellator. Biskupa Heřmana považuji i za autora nebo hlavního autora tzv. Gallovy kroniky. ----- Autor o sobě uvádí, že byl notářem uherského krále Bély. V úvahách historiků se objevují protikladné důkazy pro všechny čtyři Bély (Béla I.: 1060-1063; Béla II.: 1131-1141; Béla III.: 1172-1196; Béla IV.: 1235-1270). Jedním z důkazů pro datování vzniku kroniky má být to, že od přelomu 12. a 13. století se hláska č psala ch., zatímco u anonymního notáře je ještě s (Čanád – Sunad). Na druhé straně se např. uvádí, že pojem magister a Valaši se objevují až za Bély III. (1172-1196). Názor, že autor byl notářem Bély III. u historiků převládl. Jazykovědec E. Jakubovich podle stylu a způsobu psaní maďarských slov a jmen kladl vznik kroniky do let 1147-1152. Autor však vychází z opisu, který může být mnohem mladší než originál a nemusí být po jazykové stránce s originálem totožný. Současní historikové se kloní k názoru, že Anonymus byl notářem Bély III. Někteří však i nadále uvažují o Bélovi II. nebo Bélovi IV. -----Jestliže označíme za autora uherské kroniky biskupa Heřmana, nemohl být notářem žádného z Bélů. Domnívám se, že za oním Bélou máme možná vidět českého Bořivoje II. (1101-1107 a 1117-1120). A Bořivoj II. měl s Uhrami společné především to, že roku 1120 do Uher odešel a roku 1124 tam zemřel. Jméno Bořivoj podle M. Knappové (2015, s. 143) znamená bojující vojín (voj), bojovník. Latinsky se bojovník, válečník řekne bellator. Jiljí/Heřman mohl být notářem českého Bořivoje II., "belátora". Od slova bellator přešel Jiljí/Heřman k uherskému Bélovi. ----- V poslední kapitole O založení kráľovstva se poměrně často vyskytuje slovo bojovník: svojich bojovníkov, jeho bojovníci, veľmi vznešený bojovník, istý bojovník. Slovem bojovník se však Kronika hemží. Autor nezapomněl použít ani slovo páni. Na původní Heřmanovo jméno Jiljí upozorňuje možná slovo na obranu. ----- Heřman měl k Uhrám blízký vztah. Ještě jako Jiljí (fr, Gilles) nějaký čas pravděpodobně působil v Uhrách v klášteře sv. Jiljí v Somogyváru. Roku 1099 byl vysvěcen ostřihomským arcibiskupem Serafinem na kněze. Ke komu se však vztahují slova v III, 9 rovněž mne... povýšil do téže hodnosti. K autorovi třetí knihy Janu II. Břichatému nebo k pokrývači děkanu Kosmovi? Pokud měl biskup Heřman při psaní uherské kroniky spolupracovníka, mohl by jím být právě biskup Jan II. Břichatý nebo děkan Kosmas. ----- Anonym v úvodu Kroniky anonymného notára napsal: "...keď sme kdysi spolu študovali a s rovnakým nadšením sme spoločne čítali dejiny Tróje, ktoré som ja... vlastným perom do jedného sväzku pospisoval, požádal si ma, aby som tak, jako som spísal dejiny Tróje a boje Grékov, napísal pre teba aj o pôvode uhorských kráľov..." "Kosmas" má ve své Kronice Čechů motivy trójské války (např. vzpomněl Homéra, je unesena Jitka, Břetislav je nazván Achillem, Tyr se převléká do zbroje Neklanovy jako Patroklos do zbroje Achillovy). V I, 40 je souvětí: "Musí mu ustoupit ithacký hrdina [Odysseus], že chytrým důvtipem vypátral syna Thetidina [Achillea], ani se nesmí chlubiti pastýř z Ilia [Paris z Tróji], že Tyndareovnu [Helenu] unesl z Amykel [z města jižně od Sparty], protože tento jinoch Břetislav nad oba dva předčí srdnatostí i nesmírnou odvážností." Uherskou kroniku by tak Jiljí/Heřman napsal po napsání první knihy Kroniky Čechů a před dokončením knihy druhé.

13A8. HOMILIÁŘ OPATOVICKÝ je sbírka kázání z poloviny 12. století. ----- Úvodem připomínám, že za autora prvních dvou knih Kroniky Čechů, Kristiánovy legendy, Gallovy kroniky a Veršů o utrpení svatého Vojtěcha považuji pražského biskupa Heřmana (1099-1122), autorem třetí knihy Kroniky Čechů je pravděpodobně olomoucký biskup Jan II. Břichatý, který možná zemřel až roku 1141. Následující informace pocházejí z příspěvku D. Kalhouse (2006, s. 357-365). ----- P. Sommer napsal (2024, s. 131): "Mimořádně významný pramen je... Homiliář opatovický, pocházející snad z doby biskupa Heřmana (1099-1122). Jde nesporně o homiliář biskupský, který je složen z textů kázání, jež nesou rysy adaptace pro české prostředí." - V poznámce 8 na s. 359 a 360 D. Kalhous uvádí: "A. Schulte ve svém rozboru upozornil zejména na skutečnost, že jde sice o kompilaci, ovšem dosti originální, a její vznik spojil s biskupem Heřmanem." [...] "Delší poznámku věnoval památce rovněž Hrubý, František: Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. do konce XIII. století a jeho poměr ke státu... který ji považuje za dílo doby biskupa Heřmana, vzniklé v jeho kruhu jako kompilát ze starších sbírek. O několik desetiletí později se k hypotéze Hechtově a Schulteho... vrátil rovněž K. Miklík. Tvrdil totiž, že se v případě Homiliáře opatovického jedná o soubor jednotný jak stylem, tak po stránce ideové. Jeho pořadatelem měl podle něj zároveň být biskup německého původu, ovládající ovšem češtinu a působící v českých zemích. Požadavkům, které na editora kladl, pak odpovídal už dříve uvažovaný biskup Heřman." O názoru Fr. Grause D. Kalhous napsal: "Označil jej na základě paleografických argumentů za dílo vzniklé nejpozději počátkem 12. století, přihlásil se k tvrzení, že jeho autorem je biskup, působící v českých zemích." ----- Na stranách 361, 362 D. Kalhous dále uvedl: "Jak tedy do obrazu, který nám poskytují ostatní domácí prameny, zapadají výzvy našeho anonyma k modlitbám za krále či císaře? Odpovídají, myslím, vcelku představám Mnicha Sázavského, neboť považují císařství za nezpochybnitelnou veličinu i ve vztahu k domácím záležitostem. V jakém smyslu? Na rozdíl od Kosmy, jenž tento názor ještě plně nesdílí, či ještě staršího Kristiána, který s ním přímo polemizuje, uznávají totiž císařství za vrcholek pyramidy, jejíž součástí české země bezpochyby jsou. Představuje tedy Homiliář opatovický jeden z mnoha dokladů postupného včleňování českých zemí do říšských struktur..." ----- V poznámce č. 18 na s. 362 D. Kalhous napsal: "V kázání (Homiliar, s. 27) se zdá být silně inspirován Kristiánem. Přirovnává totiž Boleslava ke Kainovi, upozorňuje, že tak jako sv. Václav nežijí dnes ani mnozí kněží, a vůbec sv. Václava charakterizuje obdobně." ----- Na straně 363 D. Kalhous napsal: "...zatímco jsou knížata v homiliích připomínána v rovině zcela obecné, tito dva světci jsou jmenovitě uvedeni a spojeni s českou zemí. V tom se homiliář shoduje např. s Kristiánem. Naopak pokud jde o Přemyslovce, lze vůbec v kázáních oproti starším domácím skladbám, které náš autor bezpochyby znal, rozpoznat jistý posun. Místo důrazu, které kladl např. Kristián (a v menší míře Kosmas) na roli celého knížecího rozrodu – a to i ve vztahu ke sv. Václavovi, upřednostňuje náš kazatel jiný moment: vyzdvihuje totiž prostřednictvím klasických biblických schémat úlohu momentálního vládce země a pánů, jimž jsou posluchači (jako u Kosmy) povinováni věrnou službou." ----- A strana 364: "Zatímco Kristián Václava představuje nejenom jako ochránce a přímluvce Čechů u boha, ale také logický vrchol řady hrdinů přemyslovské ,genealogie' (a zcela rovnoprávného přítele krále Jindřicha) u Mnicha Sázavského i v Homiliáři už je tomu jinak. ,Jejich' Václav sice zůstává svatým knížetem a ideálním vladařem, nicméně vztah k jeho vlastní ,rodině' (a v zásadě ani k Čechům) nehraje v těchto textech roli. Neznámí autoři Václava vztahují k zemi a pouze k zemi, chápané jako výslednice na starobylém právu založeného konsensu knížete a předáků, potvrzeného císařem. A právě tento koncensus je snad onou českou státností 12. věku a sv. Václav jejím ochráncem." ----- D. Kalhous nachází nejen shody, ale i rozdíly mezi Homiliářem a Kristiánem, případně Kronikou Čechů. Nemohou však některé rozdíly vyplývat z různé doby napsání těchto děl a také z různého zaměření těchto děl? Vztah autora k říši se mohl měnit zároveň s tím, jaké byly okamžité vztahy mezi českými zeměmi a říší. Homiliář je něco jiného nežli kronika. Nalezené rozdíly snad nemohou vyloučit možnost, že biskup Heřman je jak autorem (případně upravovatelem) Homiliáře, tak děl jmenovaných v úvodu této kapitoly.

14A. O prokopské legendě VITA MINOR (Život menší) J. Nechutová napsala mj. toto(2000, s. 60): "Legenda má incipit Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus [Byl tedy blažený opat Prokop, rodem Čech] a vznikla v 1. polovině 12. století snad za Dětharta († 1134), prvního latinského opata na Sázavě. Jejím pramenem byla nedochovaná staroslověnská legenda z 11. století. Autorem byl mnich Sázavského kláštera české národnosti s vřelým vztahem ke slovanské bohoslužbě, s odporem k Němcům." -----Nejvyšší čeští církevní hodnostáři, znechuceni českými světci Václavem a Vojtěchem a možná již i snahou vyrobit světicí Ludmilu, vytvořili nového světce Prokopa, jemuž byl v mnohém předobrazem arcibiskup Metoděj. ----- Jedním z autorů legendy byl možná Jiljí, pozdější biskup Heřman. Jméno Jiljí podle Fr. Kopečného (1974, s. 80) znamená štít, záštita, podle M. Knappové (2015, s. 199) znamená jméno Jiljí záštita, ochrana, štítonoš. Atributem s. Jiljí je laň, jelen a šíp. V Prologu a první kapitole legendy jsou slova o ochranu, chrániti ochráncem, chráníš, ochránce, štítem, ochráněn, ochranu a šípům. Slova mužně bojovati jsou narážkou na Heřmana; jméno Heřman totiž podle M. Knappové znamená pán (muž od) vojska, válečník. - Druhým autorem je možná Děthart (probošt břevnovský a opat sázavský, 1097-1133). Ve jménu Děthart část Dět- snad znamená lid a část hart snad znamená síla. (Jméno Dětřich totiž znamená vládce lidu a jméno Gothard (stněm. Gothart) znamená podle Fr. Kopečného v Bohu silný, samotné hart jako silný, tvrdý a podle M. Knappové silný, pravý v bohu. V Prologu a v poslední kapitole legendy jsou slova síla, síly, posíleno a sil. K nim snad můžeme přiřadit slovo utvrzuje. V první kapitole jsou slova blízká slovu lid (člověk, osoby, človíček, osoba). V poslední kapitole na část Dět- ukazuje slovo lidem. ----- Dalším autorem může být Kosmas, a to buď biskup (1191-1198) nebo opat (†1126) Jméno Kosmas podle M. Knappové znamená (2015, s. 212)svět, řád, věčnost, popř. také ozdoba, pochvala. V Prologu a v první kapitole legendy jsou slova světě, chvalněji, na věčné časy, k chvále, chválou, stálá, ve všem času, chvála, světa. Na konci poslední kapitoly je slovo světě.

Spoluautorem prokopské legendy Vita minor byl možná i Jan II. Břichatý. Jméno Jan podle M. Knappové znamená (2015, s. 196) bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. U hesla život J. Rejzek uvádí mj. (2015, s. 820), že psl. život znamenalo střední část těla, břicho. V Prologu a v první kapitole legendy se objevují tato slova: z milosti nejvyššího Tvůrce, o životě, život, život, milostivosti, zbožné, milosti, život, Boží, žil, zbožně, zbožném, daru milosti, Božími, životě, Boha, žil, Boží, život, Bohem. V posledním odstavci je slovo Bůh.

Protože autoři legendy o Prokopovi vycházeli z Života Metodějova, jehož autorem nebo alespoň autorem jeho části byl pravý Kristián, vzpomněli autoři legendy "podpisy" i na něho. Pravý Kristián užíval během svého života řadu jmen (Konrád Ota, Kristián, Boleslav III. Ryšavý, Bruno, Anastázius, říkali mu také Bonifác, od toho přízvisko Dobrý), proto na něho ukazuje i řada slov: dobrotivosti, smělou (Konrád – smělý v radě), odvážit, dobře, dobrotivosti, slávě, Kristova, Kristu, dobrý, trojnásobný, dobré, trojdílného, v Kristovi, plamenem, srdce, Kristu, nádhery, Kristus. Kriste, Slova plamenem, srdce a nádhery ukazují na přízvisko Ryšavý/Rudý/Červený. Ve stč. slovo krása znamenalo i červený a také barvu ohně.

Některé informace o Děthartovi jsou možná obsaženy i ve vpisku v rukopisu A3 otiskovaném pod názvem O Děthartovi, opatu kláštera Sázavského, neboť je tam dvakrát uvedeno slovo nocí.

Domnívám se, že prokopská legenda Vita minor je společným dílem nejvyšších církevních hodnostářů v době, kdy legenda vznikla. Snažil jsem se je najít podle slov, která by mohla ukazovat na osoby "podezřelé" z autorství legendy. ˇŘada slov však nemusí být podpisem, Prostě byla "jenom" napsána. Někdo z uvedených osob tedy vůbec nemusí být spoluautorem legendy. Pokud by jimi však byli všichni z nich, šlo by o Dětharta, o Jiljího (pozdějšího biskupa Heřmana), o Jana II. Břichatého a o Kosmu (buď biskupa nebo děkana). Pravý Kristián byl spoluautorem v tom smyslu, že skuteční autoři použili jeho Život Metodějův. Uvedení církevní hodnostáři (kromě pravého Kristiána) vyrobili nejen legendu o sv. Prokopovi, ale vyrobili možná Prokopa vůbec. Průkopníka Metoděje přetvořili na Prokopa, což je jméno znamenající cestu razící, průkopník. Poslední jméno Guido, tj. Kvido, znamená podle M. Knappové (2015, s. 214) lesní, (pocházející) z lesa nebo živý, veselý. "Kosmas" I, 14 nechává možná Metoděje (třetí oko si má dosadit Svatopluka) odejít k poustevníkům do lesa. - V poslední kapitole legendy jsou slova: mnozí slepí nabyli zraku. Znamená to, že na Prokopa, jehož jméno je také v poslední kapitole, jsou pověšeny informace o osobě jiné. Podle Fr. Kopečného jméno Metoděj znamená cesta za něčím, přeneseně způsob zkoumání, bádání. Prokopská legenda Vita minor končí slovy vztahujícími se sice ke Guidovi: nastoupil cestu zpět k Římu, metropoli světa.

15A. JAN II. BŘICHATÝ (v Olomouckém horologiu uvedený jako Jan VI.) byl pravděpodobně autorem (nebo spoluautorem) následujících děl: třetí knihy Kroniky Čechů a možná všech věnování v ní, možná je jeho dílem tzv. Letopis tzv. Kanovníka vyšehradského (Jan II. Břichatý možná roku 1122 nezemřel, ale byl jen zbaven funkce biskupa), Dále to mohou být některé vpisky do opisu A3 Kroniky Čechů, například vpisek otiskovaný samostatně jako Založení kláštera Sázavského, který je možná totožný s Privilegiem země moravské, neboť v něm jsou možná na sázavské opaty pověšeny informace o některých moravských biskupech. - Jan II. Břichatý se zřejmě k některým dílům sám hlásí. V I, 15 napsal: "Avšak o tom, jak milostí Boží, vždy předcházející a všude následující, dosáhl kníže Bořivoj svátosti křtu nebo kterak se vlivem jeho nástupců v našich krajinách den ode dne šířilo náboženství křesťanské víry, nebo který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných: něco v Privilegiu církve moravské, něco v Epilogu téže země a Čech, něco v Životě neb umučení přesvatého našeho patrona a mučedníka Václava. Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají." Autorem nebo spolu autorem je Jan II. Břichatý. Na jméno Jan upozorňují slova milostí Boží a na přízvisko Břichatý slova Životě, jídla, požíváme, se přejídají. 

15A1. Historici vidí velký rozdíl mezi úrovní prvních dvou knih Kroniky Čechů a knihou třetí této kroniky. Nedospěli však k přesvědčení, že tyto rozdíly spočívají mj. i v tom, že je psali různí autoři: první dvě knihy biskup Heřman a třetí knihu Jan II. Břichatý. Ten, protože biskupa Heřmana přežil, mohl první dvě knihy doplnit, některé časti pozměnit a napsat všechny úvody a všechna věnování. - Uveďme si, jak se na třetí knihu dívá M. Třeštík a M. Wihoda (Wihoda 2024, s. 70, 78, 84, 99): "...Dušan Třeštík hájil ideovou uzavřenost díla, kterému měl Kosmas obětovat posledních šest let života. Připouštěl však, že nějakou dobu jistě zabraly přípravy a že se epické, historii se blížící líčení mění ve třetí knize zhruba od roku 1118 v suchopárné, popisem přírodních úkazů a rozmarného počasí proložené letopisy." "A pokud ["Kosmas"] psal třetí knihu bez zaujetí, přesvědčen, že je nepotřebná, musel své poselství uložit do prvních dvou knih, k nimž lze přistupovat jako ke svébytnému autorskému projektu." "Kosmas varoval, že záleží na čtenáři a na jeho úsudku, zda bude považovat první knihu za věrohodnou... Strohé, z letopisů přejímané záznamy však rozvíjel způsobem, který dokládá, že nad přesnost podání stavěl vysoký styl. Lze samozřejmě namítnout, že třetí kniha žádnou velkou literaturou není, ale vezmeme-li v potaz omluvu v jejím záhlaví, vracíme se kruhem k úvaze, že ji měl za nadbytečnou a že vše podstatné vložil do prvních dvou knih." "Zdá se, že Kosmas byl s výsledkem svého snažení, které rozčlenil do dvou knih, spokojen a s koncem druhé knihy zamával čtenáři na rozloučenou. Snad po přímluvách přátel, rozhodně bez zjevné radosti sestavovaná, autorskou korekturou pravděpodobně nedotčená třetí kniha však mohla rozmělnit původní autorský záměr." Autoři nevědí, že v třetí knize je ve skryté vrstvě vylíčeno zavraždění Slavníkovců Soběslava (skrytým zde za Mutinou) a Vojtěcha (skrytým zde za Božejem), že za vichřicí přišlou z jihu je skryto bourání staveb na Vyšehradě z rozkazu římského papeže. Potom se není co divit, že třetí kniha se jim zdá nadbytečná, suchopárná apod.- Jan II. Břichatý je zřejmě autorem třetí knihy KRONIKY ČECHŮ. K roku 1091 autor napsal (II, 46): "...nebylo by vhodné, abychom mlčeli o velikých věcech Božích, jež jsme zažili sami." Užil zde autor 1. os. pl. místo 1. os. sg., což se běžně užívalo a dodnes se užívá, nebo zde množné číslo navíc znamená, že autorů Kroniky Čechů bylo více? - D. Kalhous napsal (2011, s. 26): "Třetí kniha, o níž se část badatelů domnívá, že mohla být napsána až dodatečně..." - Jméno Jan znamená bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. V Počíná se omluva téhož děkana... ke třetí knize téhož díla začíná první věta slovy S přispěním milosti Boží. A poslední kapitola třetí knihy začíná slovy Zatím byl z milosti Boží sjednán mír, uprostřed kapitoly slova milost shůry naň shlédla a v posledním souvětí jsou slova z milosti Boží uhasil. Je náhoda, že na tak malém prostoru užil slova: milosti Boží, milost Boží, milosrdenství... Boží, milost Boží, milosrdenstvím Božím? Jde o náhodu, nebo se Jan II. podepsal? Slova milost Boží jsou však v legendách běžným obratem, takže zde mohou, ale také nemusí být podpisem Jana II. Břichatého. - Jan II. Břichatý se předbiskupským jménem jmenoval pravděpodobně Izák. Jméno Izák podle M. Knappové (2015, s. 194) znamená bude se smát, popř. veselý. Jméno Izaiáš může mít domáckou podobu Izák, ale znamená boží spása, záchrana a těmito slovy autor na své jméno v Kronice Čechů neukazoval. A Jan II. Břichatý užil v Počíná se úvod..., o němž si historici myslí, že původně byl před třetí knihou, slova směšné, se zasmějeme a zasmáti. {O Počíná se úvod k proboštu Šebířovi v Kronice Čechů (vydání 2011) napsali v poznámce č. 1 na straně 217 M. Wihoda a M. Moravová: "Šebířovi věnovaný úvod (incipit prologus) dnes předchází celé Kronice Čechů, nicméně Václav Hrubý... upozornil, že Kosmas svému příteli zaslal opusculum a že shodným způsobem označoval pouze knihu (tak k předmluvě k břevnovskému opatu Klimentovi), a nikoliv celou kroniku. Proto dospěl k závěru, že Šebíř obdržel jen poslední, čili třetí knihu. Další, byť nepřímé důkazy našel v pisatelových nářcích nad stařeckou bláhovostí (senilia deliramenta) a stařeckými hříčkami (seniles nuga), které (podle Hrubého) odpovídají právě melancholickému tónu závěrečné kapitoly třetí knihy (III, 59)."} - V poslední kapitole třetí knihy napsal slovo smáti (Jeho slavná cynická věta zní: "...i kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval, byl by jistě se musil smáti!") Tato slova jsou pravděpodobně podpisem Izáka, tj. Jana II. Břichatého. - Na Jana II. Břichatého je možná upozorňováno slovy souvisejícími s břichem. Nejvíce v II, 27. V ní líčí inzultaci olomouckého biskupa Jana pražským biskupem Gebhartem. Jan II. možná prožil něco podobného, proto jsou užita slova: krmičku, hladem, jídlo, sýr, snědený, kmínu, cibule, topinky a snídaně. - Jan II. Břichatý zřejmě roku 1126 nezemřel (zemřel možná kolem roku 1140), byl pouze zbaven úřadu biskupa. A tak mohl psát dál. Z "Kosmy", autora třetí knihy Kroniky Čechů, se možná stal Kanovník vyšehradský.

15A2. Je autorem LETOPISU TZV. KANOVNÍKA VYŠEHRADSKÉHO Jan II. Břichatý, tj. autor třetí knihy Kroniky Čechů? ----- Jan II. Břichatý mohl ukončit práci na Kronice Čechů a v psaní mohl pokračovat dále jako první pokračovatel Kosmův, jako tzv. Kanovník vyšehradský. Jan II. Břichatý totiž nemusel roku 1126 zemřít, ale mohl být pouze zbaven funkce biskupa olomouckého. A protože již netvořil umné hříčky, změnil se i jeho sloh. ----- Má-li však Mnich sázavský pravdu, že Jan, šestý biskup kostela olomouckého, zemřel 19. února 1126, potom pochopitelně nemohl být Jan totožný s Kanovníkem vyšehradským. Kanovník vyšehradský se však o smrti Jana II. Břichatého nezmiňuje. Je-li Kanovník vyšehradský s Janem totožný, potom ani nemohl. - Kanovník vyšehradský navazuje přímo na "Kosmu" Dokonce si dává záležet, aby tato návaznost byla pozornému čtenáři nápadná. J. Nechutová k tomu napsala (2000, s. 73): "Hned v prvním řádku zápisu tohoto pokračování čteme přímý odkaz na předchůdce, totiž na Kosmu, v citačním odkazu ,Sobieslaus dictus´' (již zmíněný Soběslav)." Ve vydání Letopisu tzv. Kanovníka vyšehradského r. 1974 jsou tato latinská slova přeložena do češtiny takto: Řečený Soběslav. ----- Kronika Čechů končí slovy: "...Kosmas... zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl... kníže Soběslav povýšen na stolec." A Letopis Kanovníka vyšehradského začíná takto: "Roku od narození Páně 1126. Řečený Soběslav přijel na Moravu..." ----- J. Nechutová o Kanovníku vyšehradském napsala (2000, s. 73): "Slyšíme u něj tutéž národní notu, kterou známe z Kosmy i z některých legendistických výtvorů té doby. Zvláštním znakem tohoto kronikáře je jeho záliba v pozorování a zaznamenávání astronomických jevů (což napomohlo stanovit chronologii vzniku těchto análů). Astronomické jevy se objevují i u "Kosmy" Ve II, 51 zmiňuje zatmění Slunce, V I, 31 v opise A3 (takže to možná nebylo napsáno "Kosmou") je věta: "...dva ohnivé kameny spadly z hromu..." ----- Fr. Palacký, R. Köpke a J. Emler soudili, že autor prvního pokračování "Kosmy" byl členem vyšehradské kapituly. V prvních desetiletích 20. století probíhal spor mezi A. Bachmannem a V. Novotným, zda autor s vyšehradskou kapitulou souvisí, nebo ne. M. Wihoda napsal (2024, s. 106, 107): "Sedm let se vlekoucí názorová výměna neměla vítěze, ale protože poslední slovo náleželo Václavovi Novotnému, navzdory všem výhradám a pochybnostem se v českém historickém myšlení pevně usadil Kanovník vyšehradský. Náročná analýza dobových souvislostí, k níž se odhodlal Lukáš Reitinger, však potvrdila, že se Adolf Bachmann v rozhodujících bodech nemýlil a že První pokračovatel měl nejspíš domov ve svatovítské kapitule, která přitom mohla být personálně propletena s kapitulou na Vyšehradě." M.Wihoda o Kanovníku vyšehradském napsal mj. (2011, s. 18): "Ať již náš letopisec náležel k vyšehradské nebo pražské kapitule a možná se počítal ke sboru kaplanů knížete Soběslava I., zdá se, že první přípisky sestavil již krátce po Kosmově smrti a jednoduše, totiž přímým odkazem na řečeného knížete Soběslava I. … se přihlásil k posledním řádkům Kroniky Čechů." K roku 1131 se náš zpravodaj [Kanovník vyšehradský] zmínil o hvězdách, které byly vidět před jedenácti lety, a litoval, že o nich nemohl podat žádnou zprávu, čímž naznačil, že dočasně odložil letopisecké pero a k práci se vrátil až kolem roku 1141. Symbolickou tečku učinil o deset let později jiný písař, když k rukopisu připojil zprávu o vypálení svatojiřského kláštera na Pražském hradě za bojů mezi přemyslovskými knížaty v roce 1142 a o zázraku blahoslavené Ludmily." ----- Že by autorem třetí knihy Kroniky Čechů a díla připisovaného tzv. Kanovníku vyšehradskému byl jeden autor, neoslabuje to, co napsala M. Bláhová (1974, s. 201): "Dílo [tzv. Kanovníka vyšehradského] však nedosáhlo úrovně kroniky Kosmovy ani po stylistické, ani po věcné stránce." Pro tzv. Kanovníka vyšehradského mohla totiž být zásadním dílem Kronika Čechů, do níž ukryl vše, co ho tížilo. To, co napsal k letům 1126 až 1141 (?), už pro něho nemuselo mít zdaleka takový význam, což se mohlo negativně odrazit i na kvalitě. Navíc již jeho duševní schopnosti mohly být ovlivněny stářím. A jestliže uvažujeme o tom, zda autorem Letopisu tzv. Kanovníka vyšehradského může být Jan II. Břichatý, potom můžeme porovnávat Letopis pouze se třetí knihou Kroniky Čechů. První dvě knihy Kroniky Čechů napsal totiž biskup Heřman. ----- Pokud by byl Jan II. Břichatý autorem i Letopisu tzv. Kanovníka vyšehradského, pak by nemohla být pravdivá informace tzv. Mnicha sázavského, který k roku 1126 napsal: "Téhož roku dne 19. února Jan, šestý biskup svatého kostela olomouckého [tj. Jan II. Břichatý], vysvobozen z pout těla..." Tzv. Kanovník vyšehradský se o smrti Jana II. nezmiňuje, možná proto, že moc dobře věděl, že roku 1126 nezemřel. ----- To, že datování roku úmrtí Jan II. Břichatého tzv. Mnichem sázavským může být nepravdivé, podporují i následující informace. Podle tzv. Mnicha sázavského Jan II. zemřel 19. února. Anály hradišťsko-opatovické uvádějí jako datum úmrtí 21. únor. Nejméně jedna informace o datu jeho úmrtí tedy není pravdivá (21. únor mohl však být dnem pohřbu). O tom, kde byl Jan II. pohřben, napsal M. Pojsl (2015, s. 160): "Podle Grana byl pochován na Strahově, což však nemůže odpovídat skutečnosti. Podle mladší tradice měl být pohřben v premonstrátské kanonii na Klášterním Hradisku." Opět nejméně jedna informace o jeho pohřbení je nepravdivá. Stejně tak nemusí být pravdivá informace tzv. Mnicha sázavského o roku jeho úmrtí. ----- L. Reitinger o autorovi letopisu připisovaného Kanovníku vyšehradskému napsal (2015, s. 635-668), že tajemným kronikářem byl spíše příslušník biskupské kapituly sv. Víta na Pražském hradě. Tam mohl žít bývalý olomoucký biskup Jan II. Břichatý. ----- Na straně 649 (2015) L. Reitinger napsal: "Bez náhody asi ani nebude, že První Kosmův pokračovatel datuje zázrak sv. Gotharda na den Jana Evangelisty, tedy do doby vánočních svátků roku 1136. Následně totiž čtenáři oznámí, že tehdy slavili Kristovo narození společně pražský biskup Jan [1134-1139] a olomoucký biskup Jindřich Zdík [1126-1150]..."

V zápisu k roku 1142 se možná tzv. Kanovník vyšehradský podepsal. Jednak je v ní užito jméno Jan Křtitel a jednak jsou v ní slova ukazující na jméno Izák, což bylo původní jméno Jana II. Břichatého. Jméno Izák podle M. Knappové (2015, s. 194) znamená bude se smát, popř. veselý. Snad neudělám chybu, když přiřadím slovo radost a slova od něho odvozená. V kapitole jsou tedy slova zaradovali, radostí, radostně, radostnou, plesem, radostí, obveselit a s radostí. Na přízvisko Břichatý ukazuje možná slovo položivé. Slovo břicho mělo i význam život. Dnes se význam břicho u slova život považuje za zastaralý a obecný.

15A3. Jedním z vpisků v rukopisu Kroniky Čechů A3 je vpisek samostatně otiskovaný pod názvem ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SÁZAVSKÉHO. Autorem Založení je možná Jan II. Břichatý, do některého z opisů Kroniky Čechů ho zřejmě sám nevložil. V prvním souvětí Založení... jsou slova: "...milostí řízení Božího". Jde o běžný obrat, ale přesto: nejde zde o "podpis" Jana II. Břichatého? Ale toto souvětí obsahuje i slova: "...chválena ode všech věřících..." Podle M. Knappové znamená jméno jméno Kosmas (2015, s. 212) svět, řád, věčnost, popřípadě také ozdoba, pochvala. Když v poslední kapitolce píše o Božetěchovi, na něhož věší informace o sobě, tak napsal: chvalně všelikou ozdobou zvelebil (tj. ozdobil). Na přízvisko Břichatý ukazuje slovo život (rusky břicho se řekne živót) a možná slova odvozená. Ve druhém odstavci Založení jsou slova žil, života a život a v posledním souvětí je rovněž slovo život. V závěru Založení... je citát z Matoušova evangelia: "Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda." Jméno Matouš (s. 229) je hebrejského původu a znamená ,dar boží'. Jméno Jan znamená (s. 196) ,bůh je milostivý', popř. ,bohem daný, milostivý dar boží'. Fr. Kopečný u jména Jan význam milostivý dar boží neuvádí. Pokud jména Jan a Matouš mají význam dar boží, potom autor dostal do textu (sice skrytě, ale dostal) v části o Božetěchovi jméno Jan. Neprozrazoval tím, že za Božetěchem (jehož existenci nepopírám) se skrývá Jan II. Břichatý? Nebo to pouze znamená, že Jan II. Břichatý je autorem Založení? Nebo to znamená obojí? ----- Máme si ZA PRIVILEGIEM CÍRKVE MORAVSKÉ, o kterém se zmínil "Kosmas", dosadit ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SÁZAVSKÉHO? Jedná se o vpisek do "Kosmovy" kroniky, a to do "rukopisu" Drážďanského a "rukopisu" Vídeňského. Vpisky v sobě mohou ukrývat závažné informace, což by je předurčovalo, aby byly vloženy právě do Kroniky Čechů. ----- V I, 15 "Kosmas" napsal: "Avšak o tom, jak milostí Boží dosáhl kníže Bořivoj svátosti křtu nebo kterak se vlivem jeho nástupců v našich krajinách... šířilo náboženství křesťanské víry, nebo který kníže které kostely... zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných: něco v Privilegiu církve moravské, něco v Epilogu téže země a Čech, něco v Životě neb umučení přesvatého našeho patrona a mučedníka Václava. Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají." Jmenovaným dílům předcházejí slova milosti Boží, čímž je možná řečeno, že autorem nebo spoluautorem těchto děl je Jan II. Břichatý Na jeho přízvisko Břichatý mohou narážet slova nechuť způsobiti a dále slova neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají. A také slovo Životě, rusky se totiž slovo břicho řekne živót. ----- O Privilegiu napsal M. Wihoda (2010, s. 64; 2011, s. 9): "V záhadném ,privilegiu církve moravské' byla spatřována buď bula Industriae tuae, kterou papež Jan VIII. schválil užívání slovanské liturgie, nebo zakládací listina olomouckého biskupství z roku 1063, k čemuž je možno dodat asi tolik, že Vratislav biskupství v Olomouci nezakládal, nýbrž obnovoval, a proto lze předpokládat, že Kosmas nejspíš odkazoval na jeden z kuriálních listů pro Starou Moravu." - "V tajemném ,privilegiu církve moravské' byla spatřována buď bula Industriae tuae, kterou papež Jan VIII. schválil užívání slovanské liturgie, nebo zakládací listina olomouckého biskupství z roku 1063, k čemuž je možno dodat asi tolik, že kníže Vratislav II. biskupství nezakládal, nýbrž obnovoval, a proto můžeme předpokládat, že Kosmas měl na mysli jeden z kuriálních listů pro mojmírovskou Moravu. ----- D. Třeštík o Privilegiu napsal mj. toto (1968, s. 55): ",Privilegium' znamená u Kosmy vždy pouze listinu. V jiném významu se u něho nevyskytuje. Už to vylučuje, aby šlo o nějakou legendu. V Kosmově době může sice ,privilegium' znamenat také ,právo',(subjektivní) právní nárok, u Kosmy však tento význam nenajdeme. Kosmas o něm mluví jako o písemnosti, zde byl vždy význam zcela jednoznačný: ,listina'. [...] ,Privilegium Moraviensis ecclesie' tedy byla listina a jediná listina, která by vůbec mohla přicházet v úvahu je bulla Industriae tuae." Listina Industriae tue (Horlivosti tvé) byla vydána papežem Janem VIII. (872-882) roku 880. Za "Kosmou" zde máme vidět Jana II. Břichatého. Děkan Kosmas byl "jen" informátorem, rádcem a pokrývačem skutečných dvou autorů Kroniky Čechů: pražského biskupa Heřmana (Jiljího), a olomouckého biskupa Jana II. Břichatého, autora třetí knihy, věnování a předmluv a možná nějakých zásahů do prvních dvou knih. ----- Domnívám se, že Industriae tuae není totožné s Privilegiem církve moravské. Autory všech tří děl jsou možná autoři Kroniky Čechů. Epilog téže země a Čech, tj. tzv. Gallovu kroniku napsal biskup Heřman, ten rovněž napsal tzv. Kristiánovu legendu, která je možná totožná s Životem neb umučením přesvatého našeho patrona a mučedníka Václava. I Privilegium muže být dílem některého z autorů Kroniky Čechů. ----- Domnívám se, že Privilegium církve moravské je totožné se Založením kláštera Sázavského,v němž autor za opaty Sázavského kláštera skrývá arcibiskupa Metoděje a některé moravské biskupy. Za Prokopem Metoděje, za Vítem Silvestra (942-961) nebo Gorazda, za opatem, který byl rodem Němec, Wichinga, za Jimramem Jindřicha a za Božetěchem autora třetí knihy Kroniky Čechů Jana II. Břichatého, známého jako Kosmas. Jméno Prokop znamená průkopník, což je jméno, které se pro Metoděje hodí. Jméno Vít mohlo vzniknout od německého slova witu a znamená lesní stejně jako jméno Silvestr. Jméno Gorazd se podobá slovu hvozd. Jména Jimram a Jindřich se navzájem podobají a ještě více se podobala v němčině. Jimram je z německého Heimeran a Jindřich je z německého Heimerich. Božetěch má připomínat "Kosmovu" manželku Božetěchu?

15A4. Jan II. Břichatý může mít podíl na análech hradišťsko-opatovických. W. Wihoda o nich napsal mj. (2001, s. 29): "Původní hradišťské anály byly sepsány někdy okolo roku 1146, kdy neznámý benediktin s pomocí několika předloh, mezi nimiž určitě nechyběla Kosmova kronika a zakládací listina z roku 1078, chronologicky uspořádal nějaké starší, v klášteře vedené záznamy. Po několika letech však zdejší komunitu nahradili premonstráti a dosud nehotový rukopis se spolu s částí vyhnanců ocitl v opatovickým klášteře. Zde byl sestaven nový svod, jehož podstatnou část ovšem tvoří pro Moravu bezcenné výpisky z třetí recenze Ekkerhadovy světové kroniky." Jan II. Břichatý byl pravděpodobně autorem nebo jedním z autorů starších záznamů použitých pro hradišťské anály.

16A. Myslím, že se nedá vyloučit, že biskup Heřman je autorem některé svatoštěpánské legendy, např.Legendy o svatém Štěpánu králi napsané biskupem Hartvíkem. Ta vznikla podle G. Györffyho hned po roce 1100, podle E. Bartoniekové někdy v letech 1112-1116. I když je jako její autor uveden Hartvík, nemusí jím být on. R. Pražák v úvodu k uvedené legendě napsal (1988, s. 103): "Pokud jde o autora legendy, již Gyula Pauler jej oprávněně ztotožnil s györským biskupem Arduinem... Pokud Zoltána Tótha a Lajose J. Csóky ztotožnit Hartvíka s bývalým magdeburským arcibiskupem a pozdějším hersfeldským opatem Hartvíkem vyvrátil již při první polemice s Csókou a jeho názorem... József Deér, neboť dokázal, že hersfeldský opat Hartvík zemřel již v roce 1090. Zda byl Hartvík totožný s řezenským biskupem Hartvíkem, který vykonával svůj úřad v letech 1105-1126, nelze bezpečně prokázat." - V kap. 1 čteme: "...učitel gramatiky Priscianus, kdysi mi důvěrně známý, ode mne daleko odstoupil a přede mnou, sešlým starcem, ukrývá svou tvář, jako by ji obestíral mlhou." Biskup Heřman zemřel roku 1122 a mohl tedy být v době napsání legendy sešlým starcem. A jestliže svoje autorství připsal Hartvíkovi, také by skrýval svou tvář. - Větší legenda svatého Štěpána krále měla být napsána v letech 1077 až 1083. V té době se biskup Heřman ještě jmenoval Jiljí. - Ve stejné době jako biskup Heřman žil i Jan II. Břichatý. Pokud by ukazoval na své přízvisko Břichatý, mohl by používat, zejména na začátku nebo na konci legendy, slovo život. V kap. 1 Legendy Hartvíkovy jsou slova života a životě a v poslední větě legendy je slovo živého. Na začátku Větší legendy... autor slovo život neužil, pouze v poslední větě legendy je slovo život. - Tyto svatoštěpánské legendy se velice věnují počátkům křesťanství v Uhrách A ten je značně spojen s arcibiskupstvím v Ostřihomi. Autor třetí knihy Kroniky Čechů, tj. biskup Jan II. Břichatý, v III, 9 k roku 1099 napsal: "Tam [v Lučsku] doporučil kníže Břetislav svého zvolence jáhna Heřmana arcibiskupu Serafinovi k vysvěcení. Ten, přišed do svého sídla, hradu Ostřihomu... vysvětil ho na kněze a rovněž mne, ač nehodného, povýšil k téže hodnosti." Za slova rovněž mne můžeme dosadit jednu z těchto osob: buď autora třetí knihy Kroniky Čechů Jana II. Břichatého, nebo rádce, informátora a pokrývače autorů Kroniky Čechů děkana Kosmu. R. Pražák, autor úvodu k této legendě, napsal (1988, s. 76, 77): "Gyula Pauler zastával názor, že jde o autora českého původu, kdežto Elemér Varjú a Emma Bartonieková se domnívali, že jde o domácího autora uherského." […] "Nepochybné je, že autor větší štěpánské legendy patřil k benediktinskému řádu, měl rozsáhlé teologické vzdělání a vycházel přitom ze starších představ clunyjského hnutí o prvořadém náboženském poslání křesťanského panovníka oproti církevnímu názoru, převládajícímu v dobách bojů o investituru, který přisuzoval panovníkovi především politické poslání ve službách církve."17A. Nenapsal ZALOŽENÍ KOSTELA VYŠEHRADSKÉHO Jindřich Zdík? V poslední větě jsou jména Jindřich (za krále Jindřicha, syna nejjasnějšího císaře Jindřicha) napsána úmyslně jako podpis nebo jde o náhodu? A nemá Založení kostela vyšehradského připomenout založení kostela sv. Václava v Olomouci. Nebylo možná vhodné uvádět, že kostel sv. Václava se začal stavět za biskupa Jana II. Břichatého, který byl možná roku 1126 zbaven úřadu. Neupomínají na něj například slova milostí Boží (význam jména Jan), tuskulský (u hesla latusculum v Latinsko-českém slovníku J. M. Pražáka, Fr. Novotného a J. Sedláčka je uvedeno: latusculum, ī, n. [3. lutus] (útlý) bok. Mohlo by jít o ironickou narážku na přízvisko Břichatý. Jméno Petr by mohlo ukazovat na biskupský olomoucký kostel sv. Petra? ----- M. Pojsl v medailonku o Janovi II. Břichatém napsal (2015, s. 160): "Za jeho episkopátu zahájil na Olomouckém hradě výstavbu kostela sv. Václava olomoucký údělný kníže Svatopluk. Kdy se to stalo, přesně není známo. Rok 1107 je však datem nejzazším. Tehdy se Svatopluk stal knížetem v Praze. Že by iniciátorem založení kostela měl být právě biskup Jan, není nikde doloženo."

18A. O VYŠEHRADSKÉM KODEXU kodexu napsal T. Žilinčár (2013, s. 9, 10, 13): "Vyšehradský kodex... obsahuje určité části biblických textů zvaných evangelia, ze kterých jsou vybrány nejčastěji užívané texty, tzv. perikopy." […] "Spolu s Vyšehradským kodexem vznikly v téže dílně i tři další rukopisy, které se svou výzdobou, ikonografií, strukturou i fyzickým provedením nápadně podobají... Odborně jsou tyto rukopisy označovány jako Skupina Vyšehradského kodexu, v archivářském žargonu o nich historici hovoří jako o ,bratříčcích'." […] "Zdá se být téměř jisté, že rukopisy vznikly ve stejné dílně jako Vyšehradský kodex a že ostatní ,bratříčci' vycházejí z jeho koncepce a výtvarného provedení. Slohově nejčistším a ikonograficky nejbohatším se totiž jeví právě Vyšehradský kodex. Porovnáním opakujících se výjevů ve většině uvedených kodexů lze dosáhnout mínění, že Mistr Vyšehradského kodexu měl převažující úlohu ve výzdobě všech těchto kodexů." ----- K. Kubínová a L. Panušková napsaly o Vyšehradském kodexu (2017, s. 81): "Skvělou památkou z doby Vratislavovy je tzv. Vyšehradský kodex; vznikl zřejmě v souvislosti s jeho korunovací... roku 1086. Přímý doklad o tom bohužel nemáme, ale o významu tohoto evangelistáře (souboru perikop) svědčí jeho bohatá výzdoba... Ikonografie některých scén převážně z Kristova života navíc poukazuje na christomimetický rozměr královské funkce. Klíčovou se zdá postava krále stojícího před zavřenou bránou na výjevu ilustrujícím Ezechielovo proroctví (Ez 44 2-3) Kristova příchodu na svět. Krále můžeme hypoteticky pokládat za odkaz na Vratislava II. jako ,pomazaného Páně', nového korunovaného panovníka. K českému panovníkovi také poukazuje zařazení perikopy ke svátku … sv. Václava. Na jejím začátku je v rozměrné iniciále D/ixit/ vyobrazen trůnící a žehnající Václav s panovnickými insigniemi..." […] - "Obsahově i formálně patří Vyšehradský kodex do jedné skupiny s dalšími méně bohatě ilustrovanými kodexy... které byly vytvořeny v krátkém časovém rozmezí v jednom skriptoriu. Malířský styl těchto rukopisů vychází především z otonské knižní malby. Projevují se tady vlivy skriptorií v Echternachu, Tegernsee či Reichenau, které rozvíjela v 11. století řezenská skriptoria, v nichž tyto skvostné rukopisy se vší pravděpodobností vznikly." ----- Kde mohl být Vyšehradský kodex zhotoven? ----- Někteří historikové se domnívali, že Vyšehradský kodex byl zhotoven v Čechách. Uveďme si jeden názor. J. Mašín k místu zhotovení kodexu napsal (1970, s. 13): "Známe-li tedy význam břevnovského kláštera v té době a dobré vztahy k panujícímu přemyslovskému rodu, není důvodu, proč bychom právě tam nemohli lokalizovat existenci skriptoria, v němž mohl vzniknout Kodex vyšehradský a rukopisy jeho skupiny, jak předpokládal Jan Květ. Není přitom ovšem vyloučena možnost (ba naopak zdá se velmi pravděpodobná), na niž bylo už upozorněno a o níž se zmiňuje J. Spurný, že do Čech byl odjinud povolán již jako zralá umělecká osobnost Mistr Kodexu vyšehradského, aby zde se svými pomocníky splnil knížecí objednávku. O takové objednávce lze jen stěží předpokládat, že by byla požadována v takové šíři z ciziny a její část zase dál do ciziny dána. To všechno mluví pro provenienci rukopisů v českých zemích, s největší pravděpodobností pak v břevnovském klášteře." J. Mašín citoval i názor J. Spunara (s. 12), že existenci tak velké dílny v Čechách pokládá za nepravděpodobnou. J. Mašín se domnívá, že takové skriptorium mohlo být v klášteře v Břevnově nebo na Ostrově u Davle či na Sázavě. T. Žilinčár k tomu (2013, s. 47), kde mohl Vyšehradský kodex vzniknout, uvádí následující. "...byl napsán v jižním Německu nebo Podunají, možná v Řezně, na přání českých objednavatelů (dost pravděpodobně představených klášterů v Břevnově a Ostrově) a při příležitosti královské korunovace v roce 1086 dokončen a věnován českému knížeti Vratislavu II. … ----- P. Černý k místu zhotovení kodexu napsal (2007, s. 60): "... jak je dnes už všeobecně přijímáno [kodex vznikl] v některém bavorském skriptoriu na objednávku pro korunovaci tohoto panovníka v roce 1085." - Který malíř nebo kteří malíři jsou autory ilustrací v Vyšehradskému kodexu, není známo. - M. Dragoun k jeho malířům napsal (2013: "Poslední monografie věnovaná Kodexu vyšehradskému rozeznává podíly čtyř malířů." - "Nejrozsáhlejší část rukopisu vyzdobil malíř, jehož dílem jsou starozákonní a novozákonní výjevy s výjimkou obrazů spojených s Kristovým umučením. Pro jeho výtvarný projev je typické orámování scén malovanou architekturou, která tak představuje kromě ozdobné bordury (rámu) druhé vizuální ohraničení celého výjevu. Namalované postavy jsou často spojeny gesty a tvoří s architektonickým pozadím nebo jiným náznakem prostředí rovnocenný výrazový prvek. Lidské figury jsou štíhlé a vyznačují se velkýma rukama." - Pašijové scény (scény spojené s Kristovým ukřižováním) Nového zákona namaloval jiný malíř. Pro jeho výjevy... je charakteristické členění do tří pásů nad sebou na jedné stránce. … Figury dosahují většinou výšky celého pásu výzdoby a působí poněkud hybnějším dojmem. Ruce postav jsou menší, odlišné bývá i používání některých barevných prvků (červené skvrny na tvářích)." - "Podíl třetího malíře se omezil na jednu stránku - ...s postavami čtyř evangelistů. Kvalita jeho výzdoby je hodnocena níže než u předchozích dvou." - "Také poslední malíř, snad pomocník prvního malíře, vytvořil jen menší část výzdoby kodexu a jeho ruce patří čtyři strany s bustami a polopostavami Kristových předků a vůdců izraelských kmenů... Ornamentální výzdoba ,jeho' stránek je provedena pečlivěji než postavy." […] "Ve výzdobě ozdobných rámů uměleckohistorická literatura rozeznává podíl dvou malířů." ----- Z Vyšehradu zřejmě vládl Boleslav III. Ryšavý, a to nejprve jako jeden ze dvou předáků a později s menší pravděpodobností jakožto český kníže. Protože byl velmi vzdělaný (vždyť je totožný s pravým Kristiánem) zřídil možná na Vyšehradě skriptorium. To zřejmě nepřežilo, pokud vůbec existovalo, vládu Spytihněva II. (1055-1061). Pokud by Vyšehradský kodex (a s ním další díla tvořící Skupinu Vyšehradského kodexu) měl být pořízen ve skriptoriu na Vyšehradě, muselo by být toto skriptorium zřejmě obnoveno Vratislavem II. (1061-1092). Mohl být jedním z malířů tohoto kodexu Jan II. Břichatý, jehož výtvarné schopnosti byly pověšeny na Božetěcha? - P. Černý ve svém příspěvku ve sborníku Královský Vyšehrad III. se podrobně věnoval, jak uvedl v nadpise, Zobrazení sv. Václava v Kodexu vyšehradském (2007, s. 60 až 83). Mj. se podrobně věnoval některým detailům na zobrazení trůnícího sv. Václava. O Václavově zobrazené pravici napsal: "...nestandardní a nanejvýš pozoruhodný rys jeho zobrazení jako světce naznačuje gesto pravice, kterou pozvedává ve vztyčené poloze, s nataženými prsty a s dlaní otočenou navenek. Je to opět nový aspekt, kterým sv. Václav v Kod V [Kodexu vyšehradském] připomíná žehnajícího Krista. Nicméně výklad tohoto gesta vyplyne konkrétněji z příslušných ikonografických souvislostí. Předně je možné ho chápat jako akt přijetí požehnání vycházející z Ruky Páně, která se objevuje nad ním, a současně i jako gesto předání tohoto požehnání pomyslným věřícím, kterým patří dle všeho nejen frontální přivrácení jeho tělesného posazení, ale i sugestivní ,pohled ven z obrazu'..." Gesto pravice vysvětluje, proč tzv. Václav drží kopí v levé ruce. V poznámce č. 29 (s. 78) P. Černý napsal: "...světcova levá ruka, držící kopí, je zobrazena s rovně nataženými prsty, čili tak, že ratiště zbraně jí není ve skutečnosti pevně uchopeno, ale pouze jakoby vloženo mezi natažený palec a ukazovák." Na s. 70 P. Černý uvedl: "...sv. Václav vystupuje na svém zobrazení v Kod V jako nositel několika významových rolí... Za prioritní a dominantní nutno prohlásit jednoznačně jeho pojetí jako světce a mučedníka." […] "Teprve na druhém místě vystupuje sv. Václav na svém zobrazení v Kod V jako reprezentant světské moci." […] "Pro naznačenou ideovou polaritu je zde rovněž příznačný motiv kopí s praporcem v jeho rukou, resp. jeho podání. Na jedné straně odpovídá starším ikonografickým konvencím – dokumentovatelným v případě jeho spojení s postavou sv. Václava především na mincovních zobrazeních -, kde je světec tímto způsobem charakterizován jako vladař a vůdce. Na straně druhé jde však o zcela výjimečné zobrazení zcela konkrétního objektu repliky sv. Kopí, které pozbylo svou původní bojovou funkci a stalo se napřed Kristovou relikvií a posléze atributem světce, jak to ostatně dokládá i skutečnost, že kopí drží nikoliv v pravici, jak by vyžadovalo jeho praktické použití, nýbrž v levici." Nepopírám výklad P. Černého, jenom se domnívám, že by autoři rukopisu viděli možná rádi, kdyby čtenáře z Václavova držení kopí napadlo, že nedržel svou vládu v rukou pevně a že jeho vláda byla špatná (levá ruka). Vždyť k Václavovu kopí byl v jeho zobrazení připevněn světský praporec. V poznámce č. 29 (2007, s. 78) P. Černý napsal mj.: "...čepel kopí nemá tvar protáhlého lichoběžníku, jak je běžné z jeho ikonografie i zachovalých originálních exemplářů, nýbrž se vyznačuje protáhlou trojúhelníkovitou formou." Tzv. Václav byl synem Ludmily. O ní se biskup Heřman (tj. "Kosmas" a Gallus) zmiňuje jako o římské bohyni plodnosti země Ceres. Řekové pro tuto bohyni měli pojmenování Déméter. Mezi její symboly patří trojúhelník podobající se řeckému písmenu delta. Tento trojúhelník podobou ženských genitálií představuje bránu zrození, smrti i sexuální rozkoše. Heřman prostřednictvím tohoto Démétřina trojúhelníku prozrazoval, že matkou tzv. Václava je Ludmila. Jméno Déméter totiž znamená matka. V zobrazení trůnícího tzv. Václava je možná ukázáno na tři světce: kopím na Václava, praporcem na Vojtěcha a trojúhelníkem na Ludmilu. O kožešinové pokrývce Václavovy hlavy napsal: "Kopí tak současně řadí postavu Václava v korunovačním evangelistáři do kategorie svatých vladařů, na kterou poukazuje i kožešinová pokrývka jeho hlavy, z níž po stranách spadávají na ramena zvířecí tlapy. Jak zjistil už J. Friedel, může tento jinak málo obvyklý typ pokrývky hlavy mít genetickou spojitost se starověkými zobrazeními Herakla, nesoucího na hlavě, či na ramenou kůži z jím zabitého nemejského lva. Tento atribut antického hrdiny si pak přisvojovali někteří římští císaři na jejich zobrazeních. ...podobné pokrývky hlavy nesou na památkách raného a vrcholného středověku častokrát i postavy ,nepomazaných' světských vladařů, jako jsou hrabata, či vévodové, kteří jsou doloženi především z jihoněmeckých oblastí. Navíc – jak už si povšimlo starší bádání – podobnou kožešinovou pokrývku hlavy nese v rámci miniatur Kod V [Kodexu vyšehradského] i postava Piláta. V duchu zmíněných konvencí má tento typ pokrývky na hlavě sv. Václava naznačovat jeho panovnickou roli vévody." Nepodařilo se autorům kodexu propašovat do jeho zobrazení způsob úmrtí tzv. Václava? Jidáš se oběsil (což připomíná i "Kosmas") a tzv. Václav byl oběšen. Tím nevylučují, že Václavova pokrývka hlavy měla připomínat i (nebo především, případně pouze) to, co uvádí P. Černý.

III. MOJE PŘEDSTAVY O DĚJINÁCH VZNIKAJÍCÍHO ČESKÉHO STÁTU, ZDE S OMEZENÝM POČTEM DŮKAZŮ A INDICIÍ A BEZ UVÁDĚNÍ ZDROJE

1B. Roku 805 vtrhly do Čech tři proudy franského vojska. Všechny směřovaly k soutoku Ohře s Labem. Není jasné, kam odsud pronikly. Z jejich postupu je známo jménem jenom jedno hradiště, a to CANBURG. U něho nedosáhly žádného úspěchu. Zřejmě v nějaké šarvátce zahynul kníže Lech. Není známo, zda šlo o regionálního knížete či knížete, který vystupoval jménem celé Bohemie. Canburg se dosud nepodařilo ztotožnit s žádným hradištěm. Při jeho hledání se vychází z popisu "působení" franského vojska, z posuzovaní hradisek z archeologického hlediska a z jména Canburg, přesněji z první části tohoto jména. Dlouho bylo favoritem Hradsko-Kanina u Mšena. J. Sláma se domníval, že šlo o nějaký hrad v pražské kotlině. Dnes se favoritem stává hradiště Hrádek u Libochovan. - V Annales Tilliani jsou slova vztahující se k obyvatelům Bohemie: Slované, nazývající se Cinu. Někteří jazykovědci a historikové utvořili z Cinu jméno Cichu a z takto upraveného (možná i správně) jména vyvozují, že znamená Češi. Jméno Češi přinesli podle mne do Čech z Pobaltí Wistrachovci. Ti možná ovládali území zhruba od hradiště u Zabrušan přes Oseku (v Rokycansku) na Plzeňsko a odsud do kraje bechyňského. Možná kolem proudu Labe i někam k Řípu. Jestliže roku 857 zaútočili Frankové na Wistrachův hrad (pravděpodobně zabrušanské hradiště) a nezaútočili na všechny Bohemany, nemohli totéž učinit již v roce 805? Neznamená skutečně jméno Cinu Češi, přičemž ještě nepojmenovávalo všechny Bohemany, ale pouze Wistrachovce nebo obyvatele toho území, které Wistrachovci ovládali? D. Třeštík se domnívá, že roku 805 zplundrovali Frankové velkou část Čech a to natolik, že Frankům příští rok při další výpravě nedalo mnoho "práce" přinutit Čechy (vládce celých Čech nebo většiny Čech) k placení tributu.

2B. ČESKÉ MÝTICKÉ POSTAVY vymyslel "Kosmas" a pověsil na ně činy a osudy skutečných vládců v Čechách. Za Bohemem (v "překladu" Čechem) se u něho skrývá Wistrach, za Přemyslem a Krokem Bořivoj, za Nezamyslem Mojmírovec Spytihněv, za Mnatou tzv. Václav nebo Ludmila, za Vojenem Boleslav, původním domáckým jménem Vok, za U/Vnislavem Svatopluk nebo tzv. Václav pokud není Mnatou, za Křesomyslem Rostislav, za Neklanem Vratislav a za Hostivítem opět Wistrach. Za Libuší se skrývá Ludmila (v I, 4 s tzv. Václavem), za Kazi Ludmila s Vratislavem, za Tetkou Ludmila se Spytihněvem. Za Krokem Rostislav nebo Bořivoj, případně oba. - "Kosmovy" mýtické postavy jsou pro něho věšáky, na které prostřednictvím svých hříček pověsil činy českých knížat a Ludmily.

3B. Když se připravovalo založení pražského biskupství, tak souběžně s tím vznikla první přemyslovská zakladatelská pověst připomínjící zakladatelskou pověst města Říma s Romulem a Remem. Tak dvě přemyslovská knížata, která pravděpodobně vládla pod jmény Voj(i)slav (domácky Vok) a Lstibor (domácky Lešek, Lestík) dostala nová jména, a to BOLESLAV a VÁCLAV. Jména sice zněla rozdílně, ale měla stejný význam. Strýc, nyní zvaný Václav, a jeho synovec, nyní zvaný Boleslav, se stali v pověsti bratry. Boleslav začal své jméno užívat, jak o tom pravděpodobně svědčí jím ražené mince, tzv. Václav toto jméno používat nemohl, protože mu bylo přiděleno zhruba 30 let po jeho smrti. - "Kosmas" tzv. Václava tak nenáviděl, že vytvořil zakladatelskou pověst druhou, pověst s PŘEMYSLEM a NEZAMYSLEM. Přemysl je postava vymyšlená falešným Kristiánem, na kterého falešný Kristián a zejména "Kosmas" pověsili řadu informací o Bořivojovi a i rodu Přemyslovců. Manželkou Bořivoje byla Ludmila, v pověsti Libuše. Libuše se věnovala okultním vědám, už falešný Kristián sdělil, že byla věštkyní. Nedaleko od Stadic se nacházelo hradiště u Zabrušan, které bylo hlavním hradištěm Přemyslovců. Sídlil tam první známý Přemyslovec Wistrach. "Kosmou" je možná nazván i Bohemus, v "překladu" Čechem, v mýtických knížatech je i Hostivítem. Gallem je nazván Chvostiško, zřejmě podle zabrušanského hradiště, které se zřejmě jmenovalo Chvosten. Přemyslovci přišli do Čech z některé lokality u Baltského moře, pravděpodobně z Wolinu. "Kosmas" tuto informaci "napsal" na Přemyslovy strakaté (ves Straky) voly (dokola bílý pás a bílou hlavu – pás se řekne latinsky balteus, bílá hlava, tj. ves Lbín + od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé – z hor do roviny stékající Bílina a křídové útesy u Baltského moře). - Jestliže se již za "Kosmy" řeklo v litevštině bílý báltas, potom slova bílý, bílou, bílý a bílé mohou také ukazovat na Balt. - U vyrostlé lísky dvě ratolesti nebo odnože uschly, jenom jedna rostla dále. Jedna uschlá odnož představuje v části Čech vládnoucí Mojmírovce (Rostislava, Svatopluka a Spytihněva), druhá uschlá ratolest jsou Slavníkovci, což byli Vršovci nebo jejich podstatná část. Dále rostoucí odnož představuje Přemyslovce. "Kosmas" si pro tři odnože vymyslel i jména. Mojmírovec Spytihněv je v mýtických knížatech Nezamysl. - Pro Přemysla má "Kosmas" v latině dva výrazy. Výraz praemeditans představuje Přemyslovce. "Kosmas" využil toho, že předložka prae znamená v přirovnání proti, vůči (zde proti následujícím Vršovcům, tj. Slavníkovcům) a jako adverbium má ve složeninách mj. význam vpředu, dopředu (zde se tedy Přemyslovci dostali dopředu vůči uschlým větvím Mojmírovců a Vršovců, tj. Slavníkovců). Například sloveso praecēdō znamená napřed nebo vpředu jíti. Výraz superexcogitans představuje Vršovce, tj. Slavníkovce. "Kosmas" použil totiž část super proto, že samotné adverbium super znamená mj. nahoře, navrchu, svrchu, navrch. - Slovo mošna připomíná, že Ludmila nebyla hlavní Bořivojovou manželkou, ale buď manželkou vedlejší, nebo konkubínou. Církev v době "Kosmově" se na Ludmilu jako na konkubínu, souložnici, stč. mošnu dívala. - "Kosmas dal jméno NEZAMYSL Mojmírovci Spytihněvovi. V lucké válce má jméno Vlastislav. U falešného Kristiána je Strojmírem. Gallus mu dal jméno Popel. - V místě, kde D. Třeštík ve svých Mýtech... pojednával o Přemyslovi, muži moudrém ("Kosmas" v I, VI), a Nezamyslovi a podobných dvojicích, tak napsal (2003, s. 154), že je pravidelně jeden z bratrů moudrý a druhý hloupý nebo alespoň nerozvážný." Autor tzv. Kristiánovy legendy a autor prvních dvou knih Kroniky Čechů (v obou případech biskup Heřman) však použil jméno Přemysl ještě z jiného důvodu. Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49):"Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka: ,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře, proto je Bořivoj chytrým Přemyslem. Mojmírovci přišli do Čech od malých vod, od řeky Moravy, proto je Spytihněv hloupým Nezamyslem.

4B. Jméno STADICE je vytvořeno možná "Kosmou" od pohanské slavnosti zvané stado. Úhor o velikosti 12 x 12 kročejů, to bylo pohanské kultiště. "Kosmas" tam nechal přijít Libušino, tj. Ludmilino, poselstvo za Přemyslem, tj. Bořivojem, protože je blízko hradiště u Zabrušan (snad Ch(v)ostenu), odkud přišel Bořivoj do středních Čech. (Pochopitelně, že Ludmila žádné poselstvo pro Bořivoje ve skutečnosti neposlala.)

5B. .Za KROKEM skrývá "Kosmas" někdy Bořivoje, jindy Rostislava. - V líčení konfliktu dvou správců nad lidem vejdou správci do dvora. Latinské slovo intrant se dá přeložit i jako vkročí. Tím je ukázáno na Kroka. Spor dvou správců nad lidem je přirovnání k tomu, jak Bořivoj vyhnal ze Staré Kouřimi Spytihněva. Na Spytihněva ukazují v textu slova rozhněvav a slina. Slina se totiž dnes dánsky řekne spyt. Za "Kosmy" se tak doufám řeklo slina stejně nebo velice podobně, když ne v dánštině, tak v jiném germánském jazyce. - Krokovým hradem míní "Kosmas" Budeč. Rostislav se po určitou dobu totiž jmenoval tak, že domácká podoba jeho jména byla Budek. Při informaci o Krokově hradu užil "Kosmas" slova skrývající v sobě první část jména Rostislav: zarostlý, naprosto, moudrosti. - Když chtěl "Kosmas" sdělit, jakým praktikám se věnovala Ludmila, vložil tyto praktiky na Kazi, Tetku a Libuši. Každou z nich spojil s jedním ze dvou Kroků, a to prostřednictvím jejich synů. Kazi je spojena s Vratislavem, což je syn Bořivoje, Tetka je spojena se Spytihněvem, což je syn Rostislava, a Libuše je spojena s tzv. Václavem, což je syn Bořivoje (nikoliv Vratislava).

6B. Ludmila, o níž "Kosmas" věšel některé informace na Libuši, se věnovala okultním praktikám. "Kosmas" to čtenáři sdělil tím, že Ludmilu skryl za KAZI, TETKOU A LIBUŠÍ a každé z nich přidělil jednu funkci: magii, pohanské modloslužebnictví a věštění. Každou z těchto tří vymyšlených postav spojil s jedním Ludmiliným synem. Kazi s Vratislavem, Tetku se Spytihněvem a Libuši s tzv. Václavem. Krokem je v této epizodě jak Rostislav (přikráčející na Dowinu, pozdější Starou Kouřim, z Moravy), tak Bořivoj (přikráčející do středních Čech z hradiště u Zabrušan). "Krok" Rostislav je otcem Spytihněva a "Krok" Bořivoj je otcem Vratislava a tzv. Václava. Ludmila je matkou všech synů obou Kroků. - V roce 1981 byla otevřena tumba sv. Ludmily. V jedné olověné schráně byly Ludmiliny kosti (bez lebky), v druhé schráně byly tři lebky neznámých žen. - V hromadném hrobě na Budči bylo nalezeno asi 60 lebek bojovníků z lucké války. Tři lebky byly lebky žen. - Lze dát do souvislosti Kazi, Tetku a Libuši s lebkami v tumbě sv. Ludmily a s lebkami v budečském hrobě?

7B. GALLUS pojednává ve skryté vrstvě o těch vládcích, kteří byli společní pro nejstarší Přemyslovce a nejstarší Piastovce. Piastovci se totiž od Přemyslovců oddělují Měškem, synem českého Boleslava I. Gallova kronika je totiž Epilog téže země a Čech, o kterém se zmiňuje "Kosmas". Na polská mýtická pověsil Gallus osudy a činy především těch panovníků, kteří byli společní Přemyslovcům a Piastovcům (což byla větev Přemyslovců). Na několik polských panovníků pověsil činy a osudy panovníků českých. Ovšem těmto polským panovníkům muselo zůstat dostatek činů, které učinili oni, nikoliv panovníci čeští. Tito polští panovníci se nemohli stát panovníky českými se vším všudy. 

8B. Gallova kronika počíná MÝTICKÝMI KNÍŽATY a ŘEPKOU. Na ně věší informace o Přemyslovcích, Mojmírovcích vládnoucích i v Čechách a o Ludmile. Na Chvostiška pověsil osud a činy Wistrachovy, na Piasta Bořivojovy, na Řepku Ludmiliny, na Popela Spytihněvovy, na Samovíta, zvaného Zeměvít, Vratislavovy, na Leška Václavovy, na Zeměmysla Boleslava I., na Knížete knížat pravděpodobně moravského Svatopluka, Pod Králem králů si možná máme představit kagana Rurikovce Igora (912-945). Igor užíval titul kagan, přičemž slovo kagan znamenalo Velký chán nebo Král králů. Boleslav I. (a možná již Vratislav) možná s Igorem dohodli hranici, ke které budou spravovat transevropskou magistrálu. - Gallus věšel informace o českých Přemyslovcích i na skutečná polská knížata. Na Vladislava Heřmana opět činy Vratislavovy, na Zbyhněva opět činy Václavovy a na Boleslava III. Křivoústého opět činy Boleslava I. Na palatina Setěcha jsou možná pověšeny informace o Hněvsovi, což byl možná jeden ze dvou synů Spytihněva.- Na vyhnání Popela z Hnězdna je pověšena informace o vyhnání Spytihněva ze Staré Kouřimi. Sežrání Popela krysami znamená, že jeho potomci, tedy potomci Mojmírovce Spytihněva, nemohli po něm vládnout.

9B. Gallus o MĚŠKOVĚ původu napsal (I,3 a I, 4): "...Zeměmysl, a ten ztrojnásobil památku svých předků jak potomstvem, tak i důstojností." - Tento Zeměmysl pak zplodil velkého a pamětihodného syna Měška, který se dříve jmenoval jinak..." Za Zeměmysla si máme dosadit Boleslav I. Ukrutného. Tři jeho synové se stali knížaty: polský Měšek a čeští Boleslav II. a Boleslav III. Matkou Měška byla Biagota, původně manželka tzv. Václava. Dědou z otcovy strany byl Vratislav I. (u Galla Zeměvít) Jméno Drahomíra je možná legendisty vymyšleno. Měškovým pradědou z otcovy strany je Bořivoj, prababičkou pravděpodobně žena, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny. Je-li jí Svatožizň, byl jejím otcem možná moravský velmož Zemižizň. - Podle D. Vrány byl otcem Biagoty Ekkegard a dědou Biagoty byl Liudolf, bratr Jindřicha Ptáčníka. - Měškova manželka Dobrava / Doubravka, nemohla být pokrevní dcerou Boleslava I., pokud byl skutečně synem Boleslava I., mohla by být Boleslavem osvojená dcera, což by potom mohla být dcera tzv. Václava a Biagoty. I tak by příbuzenství knížecích manželů bylo velice blízké. Otec Měška Boleslav I. byl synovcem tzv. Václava (jeho rodiči byli Bořivoj a Ludmila). Gallus napsal, že Zeměmysl, tj. český Boleslav I., ztrojnásobil památku svých předků jak potomstvem, tak i důstojností. Měšek byl jedním ze zde nejmenovaných tří Boleslavových synů. Dalšími syny Boleslava I. byli Boleslav II. a Boleslav III. Měšek měl mít ještě další dva bratry: Cedibura a nejmenovaného bratra. Mohlo jít o Boleslavovy syny nemanželské. – Gallus napsal že se Měšek dříve jmenoval jinak a do svých sedmi let byl slepý. Slepota zde naznačuje změnu jména, zde zřejmě do postřižin. Fr. Kopečný soudí (1974, s. 101), že se Měšek původně patrně jmenoval Dargoměr (dnes se naše Drahomír řekne polsky Drogomir), poté se možná jmenoval Mečislav, od čehož by mohlo vzniknout jméno Měšek. Podle Fr. Kopečného mohlo vzniknout i jméno Měšek od jména Dargoměr; z Dargoměra by vzniklo domácké Měch a od tohoto jména by vzniklo Měšek. Náhodou se jméno Měšek podobá slovu mieżek, což pojmenovává slepce nebo člověka majícího problémy se zrakem. Když Dětmar charakterizoval Dobravu, použil v jednom souvětí slova vzácný a světa. SSJČ uvádí, že dnes má slovo drahý i význam vzácný. A slovo svět můžeme nahradit slovem mir. Dětmar tak možná do těchto slov skryl jméno Dargoměr. - Jméno Dargoměr mohl Měšek dostat po svém dědovi Vratislavovi. Ten se po určitou dobu svého života možná také jmenoval Dargoměr a legendisté z jeho jména učinili jeho manželku Drahomíru. Hradiště Drahúš se tak může jmenovat po Drahomírovi (Vratislavovi) nebo Dargoměrovi (Měškovi). Ani jeden z nich ho však nemusel založit. Kdyby byl zakladatelem Boleslav I., pojmenoval by ho tedy po svém otci nebo po svém synovi. Na to, že se Měšek do sedmi let jmenoval jinak, ukázal Gallus tím, že napsal, že byl Měšek do svých sedmi let slepý. Oslepení však znamená změnu jména. Změnu skutečnou nebo legendisty či kronikáři vymyšlenou. Gallus původní jméno Měška neuvedl, protože by možná ukázalo na Měškův přemyslovský původ. Dětmar Měškovo češství a "přemyslovství" popřel. Češkou a Přemyslovnou zůstala Měškova manželka. Nemohla však být pokrevní dcerou Boleslava I., ale mohla být jeho dcerou vyženěnou a jím adoptovanou. - Měšek pravděpodobně roku 950 bránil Nový hrad (tj. Boleslavem I. přebudovávaný Pražský hrad v knížecí sídlo) před vojsky Oty I. - E. Mühle napsal (2023, s. 222): "Měšek... nemohl v 60. letech 10. století založit svou moc z ničeho. Spíše navázal na své předky..." Křesťanem se Měšek měl podle Galla stát zásluhou jeho manželky Doubravky. Měšek skutečně nemusel být pokřtěn, když byl dítětem. Prosadit v Polsku křesťanství bylo pravděpodobně obtížnější než v Čechách. Podle Života Metodějova byl kníže na Visle, což byl zřejmě Vratislav, k pokřtění donucen. Jeho syn Boleslav na počátku své vlády vládl zřejmě více v Polsku než v Čechách, takže jako mladík nemusel horovat křesťanství a nemusel nechat pokřtít ani svého syna Měška. Většinu svého panství v Polsku Boleslav I. přenechal synu Měškovi a sám se soustředil zejména na vládu v Čechách. - Měškovými předchůdci vládnoucími v části Polska byli Mojmírovec Svatopluk, Měškův děda Vratislav a Měškův otec Boleslav I. - Boleslav svému synovi Měškovi přidělil polské území, které do té doby ovládal. Z Měška se stal první Piastovec. - M. Wihoda napsal (2008, s. 13): "Měšek nejprve sledoval zájmy českých Boleslavů, ovšem po roce 985 se Praze politicky vzdálil a v krátkém čase zabral přemyslovské državy na Krakovsku a v povodí řeky Odry." Poté, když onemocněl Boleslav II., k čemuž mohlo dojít v polovině 80. let, ucítily obě odštěpené větve Přemyslovců příležitost zmocnit se území Boleslava II. Byli to jednak Slavníkovci a jednak Piastovci. Měšek byl v té době možná nejstarší "Přemyslovec" a tak mohl mít dojem, že má právo být nástupcem Boleslava II. v Čechách. Možná by území Polska a Čech rozdělil mezi své syny. - V žádném písemném prameni není přímo napsáno, kdy byl Boleslav II. raněn mrtvicí. Když legendy popisují volbu Vojtěcha biskupem roku 982, chová se Boleslav II., jako by už byl mrtvicí raněn. Mohl však být raněn mrtvicí roku 985. V I, 33 "Kosmas" napsal: "Chtěl mluviti dále [Boleslav II.], ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slova, usnul v Pánu... dnem jeho smrti byl den 7. února [2] roku od narození Páně 999." Je možné, že se dá rok vypočítat: 999 – (7 x 2) = 985. - Měškovy pozůstatky byly přivezeny z Polska, možná Břetislavem I., a jsou možná pohřbeny v hrobě K1. "Kosmas" na Měška (jehož jméno znamená slepec nebo člověk mající problémy se zrakem) možná ukazuje v II, 3 na místě, kde se čeští loupežníci zmocňují Vojtěchových pozůstatků a nejen jeho pozůstatků slovy: byli bez hlasu, citu a zraku skoro tři hodiny. (Pokud se bezpečně zjistí, že pohřbený jedinec žil v jiné době než Měšek, tak toto tvrzení pochopitelně neplatí.) Hlavu má obrácenou k severu, a dívá se tedy k Polsku, kde vládl, což může být náhoda. V hrobě K2 má být pohřbena manželka knížete pohřbeného v K1. - Současné metody umožňují zjišťovat, jakou stravu jedli konkrétní jedinci i v raném středověku. S. Drtikolová Kaupová napsala (2021, s. 46 a 47): "...na Velké Moravě či ve středověkém Polsku – bylo proso konzumováno všemi jedinci, bez ohledu na jejich sociální postavení." - "Kníže Spytihněv... neznámý manželský pár "K1" a "K2"... masa a mléka jedli poměrně málo a naopak konzumovali prosné kaše." Em. Vlček, který zkoumal pozůstatky muže v hrobě K1, napsal (1997, s. 61): "Chrup byl zdravý, byl zjištěn toliko apikální absces nad pravým horním řezákem I1, mající v průměru 8 mm a korodovanou přední stěnu alveolu. Jinak je chrup bez zubního kazu." Souvisí Měškův zdravý chrup s jeho "polskou" stravou?

10B. Dětmarova přiřkl Měškovi jako první manželku DOBRAVU, Gallus a "Kosmas" ji přejmenovali na DOUBRAVKU. To však naráží na závažné problémy. Měšek byl synem Boleslava I. To nemohli legendisté ani kronikáři přiznat, Měšek musel mít domácí původ. Nedal Dětmar Měškovi Přemyslovnu Doubravku (podle Galla dobrou křesťanku z Čech), aby mu alespoň nějaké přemyslovství zůstalo? Aby však Měškovi zůstalo alespoň nějaké přemyslovství, dokonce i něco společného s Boleslavem I., dali mu za manželku údajně dceru Boleslava I. Dobrava však nemohla být pokrevní dcerou Boleslava I., to by Měšek a jeho manželka byli sourozenci. Mohl ji však Boleslav I. vyženit. Boleslavovou manželkou byla Biagota a ta byla předtím manželkou tzv. Václava. I tak by však byli Měšek a Dobrava velice blízcí příbuzní. - Podle Galla se Měšek zmítal v pohanském poblouznění a Doubravka se odmítala stát se jeho manželkou, dokud se nestane křesťanem. Tak Měšek dosáhl zásluhou věřící manželky milosti křtu. Měšek, syn Boleslava, Václavova vraha, byl pohan, zatímco dcera budoucího světce Václava byla křesťankou. - Vratislav a tzv. Václav byli po otci bratři (po matce možná ne). Měšek byl synem Boleslava I. a vnukem Vratislava. Dobrava by byla dcerou tzv. Václava. Měšek, syn Boleslava I., by nemohl mít matkou Biagotu. To by Měšek a jeho manželka Doubravka byli sourozenci po matce. Za Měška se provdala roku 965, to by jí bylo nejméně 30 let. Byla by to její první svatba? Pokud jméno Dobrava vytvořil Dětmar, mohl tak učinit od druhé části jména manželky Boleslava I. Biagoty. Část -gota "přeložil" jako dobrá a od tohoto slova vytvořil jméno Dobrava. - Aby "Kosmas" naznačil, že žádná Dobrava nebyla (pokud skutečně nebyla) tou ženou, jakou vylíčil Dětmar, přejmenuje jeho Dobravu na DOUBRAVKU a celé Dětmarově konstrukci se vysměje: "Doubravka... jsouc již ženou pokročilého věku, když se vdala za polského knížete, sňala závoj ze své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský, což bylo velké bláznovství od té ženy." - Závoj je symbolem tajemství. V textu je zřejmě skryta nějaká tajná informace. - Dětmar úmyslně uvedl i německou podobu jména, a sice Guta. Proč jméno Dobrava přeložil Dětmar do němčiny, a ne do latiny? Nebyla Dobrava/Guta ve skutečnosti "Němka"? Nebyla tedy Měškovou "německou" manželkou jenom jeho druhá manželka Oda z Haldenslebenu (asi 26 km sz. Od Magdeburgu), žijící v letech 955/960 až 1023, ale i jeho manželka první? - Jestliže by Dobrava byla původně "Němka" (a došlo ve skutečnosti k překladu jejího jména z němčiny do polštiny), proč by Dětmar prostřednictvím hříčky umístil Dobravu na Kouřimsko? Napsal totiž, že Dobrava jedla maso během jednoho půstu, podle některých během tří půstů. Jedním půstem ukazuje Dětmar na ves Skramníky (ruské skoromnik = člověk, který nedrží půst) a třemi půsty ukazuje na vsi Masojedy, Kozojedy a Konojedy. Na Kouřimsko ukazuje Dětmar proto, že Boleslavova žena Biagota byla nejprve ženou tzv. Václava, který vládl ze Staré Kouřimi. - Informací, že Měšek žil před Doubravou se sedmi manželkami, Gallus číslem sedm prozrazuje, že ve viditelné vrstvě jsou nepravdy. - "Kosmas" přejmenováním Dobravy na Doubravku možná umisťuje Doubravku opět na Kouřimsko, a to ukázáním na hradiště u Doubravčic a Doubravčan (pokud se tehdy tak jmenovala nebo se alespoň tak či velice podobně jmenovaly lokality v jejich blízkosti). Svatbu Doubravky s Měškem líčí tak, že se Dětmarově konstrukci sarkasticky vysměje. - "Kosmas" napsal, že Doubravka zemřela roku 977. Pokud se letopočet nevztahuje k Doubravce, mohlo by jít o Biagotu. - Nemohla být Dobrava/Doubravka skutečně dcera Boleslava I. a žít skutečně ve Hnězdně, ne však jakožto Měškova manželka, ale být abatyší v klášteře, když zemřela až roku 977? O klášteře v Hnězdně však nejsou žádné doklady. - Měšek jakožto syn Boleslava I. si nemusel brát za manželku Přemyslovnu (pomineme-li nebezpečí příbuzenského svazku pro potomky), aby upevnil svazky s přemyslovskými Čechami. - Em. Vlček o hrobu Doubravky napsal (1997, s. 146), že její hrob v katedrálním kostele v Hnězdně byl roku 1842 otevřen a poté byly její pozůstatky byly opět uloženy. Z. Kurnatowska napsala (2002, s. 163), že podle tradice byla Doubravka pochována v Hnězdně. Tradice může, ale také nemusí být pravdivá. A především z její informace nevyplývá, že Doubravčin hrob je v současné době znám.

11B. Historici znají tyto MOJMÍROVCE: Mojmíra I., Rostislava, Svatopluka I. a jeho syny, jimiž byli Mojmír II., Svatopluk II. a možná Predslav. Příbuzným Mojmírovců byl možná Slavomír. Někteří historici se domnívají, že mojmírovský původ měli i Pribina a jeho syn Kocel a možná i Gorazd. Domnívám se, že Rostislav měl syna Spytihněva, kterého falešný Kristián pojmenoval Strojmír. A nebyl Mojmírovcem i velmož Zemižizň? Zemižiň by mohl být otcem Svatožizně a ta matkou Vratislava I.. - T. Pěšina z Čechorodu uvádí tuto genealogii Mojmírovců. Mojmír I., jehož syny měli být Mojmír II. a Lidovit, jinak zvaný Boso-Hos/dius/. Synové Lidovita se měli nazývat Rostislav a Bogislav. Bogislav měl být otcem Svatopluka I. - Za panovníky před Mojmírem I. se uvádějí Moravod (údajně syn Sámův), Vladuc, Suanthos, Samoslav, Hormidor a Mojmír. Historici je, zřejmě správně, považují za naprosto nedoložené, i když se o nich zmiňují T. Pěšina z Čechorodu a V. Hájek z Libočan.

12B. ROSTISLAV, Svatopluk a Spytihněv, to jsou tři Mojmírovci, kteří vládli v části Čech. Protože jsou Mojmírovci, není ani jeden z nich zobrazen jakožto kníže v plášti ve znojemské rotundě. Informace o Rostislavovi jsou pověšeny na Budka (prostřednictvím hradiště Budeč), Bouga, Křesinu, Křesomysla, Kroka, Ceres, Buzu, možná na Chřena (od Crescencius). "Kosmas" dal Budkovi (Rostislavovi) i jméno Buza, a uvedl, že Dětříšek je jeho syn (Dětříšek je Spytihněv). Slovo búza znamená v maďarštině pšenice. Tím "Kosmas" spojil Rostislava s Ludmilou, která podle něho byla dcerou předáka ze Pšova. A právě proto, že spojením pšenic ukázal na to, že Ludmila byla ženou Rostislava, byl její otec předák ze Pšova. - Prvním moravským dobyvatelem Čech byl možná (zde možná zdůrazňuji) kníže Rostislav, dobyl Dowinu, tj. Starou Kouřim. - Správu Moravy a Nitranska, nebo jenom Nitranska, svěřil synovci Svatoplukovi. - Rostislav poté žil v Čechách, možná ve Staré Kouřimi (Dowině) nebo střídal své pobyty v Čechách a na Moravě. Možná byl prvním křesťanským vládcem v Čechách (pomineme-li pokřtěná česká knížata roku 845, mezi nimi možná Wistracha a Slavitaha. - Rostislav zřejmě ovládl část Čech, v Čechách dokonce možná žil, a to s Ludmilou. - Synem Rostislava a Ludmily byl pravděpodobně Spytihněv, druhý moravský vládce části Čech, falešným Kristiánem pojmenovaný Strojmír, u "Kosmy" dostal jakožto mýtický kníže jméno Nezamysl. Křesomysl a Nezamysl (u "Kosmy" je za nimi skryt otec Rostislav a syn Spytihněv) mají, a možná ne náhodou, svátek ve stejný den, a to 12. března. Kněžna pohřbená v želénském hrobě byla pravděpodobně dcerou Rostislava, a pokud nebyla manželkou Vratislava, byla manželkou jiného Wistrachovce, tj. jiného Přemyslovce. - Rostislavův pokus o trvalé připojení Čech nebo části Čech k Velké Moravě byl však neúspěšný. Frankové roku 864 přitáhli k Dowině a Rostislav slíbil Ludvíku Němcovi věrnost. Roku 869 přitáhli Frankové k Rostislavově nepředstavitelné nebo nevýslovné či nevyslovitelné pevnosti. Alespoň v prvním případě se jedná o Starou Kouřim, která se dříve jmenovala Dowina. V druhém případě se Rostislavovi podařilo z pevnosti uniknout, brzy však byl zajat Svatoplukem a předán Karlomanovi. Byl oslepen a poslán do kláštera. Oslepený však nemusel být, oslepením mohl kronikář pouze naznačit, že Rostislav změnil jméno. V klášteře jméno, pod kterým vládl, nesměl užívat. - Když falešný Kristián napsal, že se všechen národ český k zběsilosti proti knížeti rozlítil, že od mravů otcovských odstupuje a nového a neslýchaného křesťanského zákona svatosti se chápe a že Češi usilují jej ze země vypuditi, ba i života ho zbaviti se pokoušejí, nemuselo se to týkat Bořivoje, ale Rostislava, který možná svou politiku proti pohanům přitvrdil po příchodu Konstantina a Metoděje. - Po zbavení Rostislava moci, řešily otázku, co s Čechami učinit dále, tři vládnoucí skupiny. Češi nejprve učinili knížetem čili správcem Bořivoje a po jeho vyhnání zvolili knížetem Spytihněva (Strojmíra). Moravský Svatopluk po vyhnání Bořivoje z Čech ho opět dosadil do části Čech jakožto správce. A Frankové vtrhli do Čech roku 972. Bitvu u Vltavy možná nesvedli s českými knížaty, ale s knížaty moravskými, kteří před Franky bránili svůj výboj do Čech. - "Kosmas" nazval Rostislava také Křesina a Křesomysl. M. Knappová o jménu Křesomysl napsala:"...lze je vyložit jako ,ten, který křeše, podněcuje mysl'." […] "Dom. podoby: Křeša, Křešek, Křesík, Myslík apod. - Příbuzný je pol. Krzesimir, sch. Krešimir." - V Chorvatsku v letech 935 až 1074 vládli čtyři vládci jménem Krešimír. L. Reitinger užil podobu Křesimír. Měl chorvatský Krešimir I. ve svých předcích i velkomoravského Rostislava, a proto "Kosmas" nazval Rostislava Křesina a Křesomysl?

13B. Rostislav po část svého života užíval možná jméno, které mělo domácký tvar BUDEK (polské rościć znamená množit, budit, křísit). Jak jméno Rosti(slav), tak jméno Budek, a dokonce i Křesina a Křesomysl vycházejí ze stejného slova, a to takového, které se blížilo dnešnímu polskému slovu rościć. Po Budkovi (Rostislavovi) je pojmenováno hradiště BUDEČ, které založil on nebo jeho syn, kterého měl s Ludmilou, tedy Spytihněv. "Kosmas" pojmenoval Rostislava, který z Moravy přikráčel do Čech, Krokem. Hrad Budeč je s největší pravděpodobností KROKOVÝM HRADEM. (Krokem je  i Bořivoj, který do středních Čech přikráčel z hradiště u Zabrušan.) - Budeč byla hlavním hradištěm Spytihněva po jeho vyhnání ze Staré Kouřimi. Když zemřel Bořivoj, odešla Ludmila ke svému synu Spytihněvovi na Budeč. Poté, když Vratislav rozdělil své panství mezi bratra tzv. Václava a syna Boleslava, odešel nebo byl po čase vyhnán na Budeč. Nejmenovalo se mikulčické hradiště Buda? A nevyvezli toto jméno Mojmírovci k Dunaji? Nesouvisí maďarská Buda s Mojmírovci, případně rovnou s Budkem (Rostislavem)? Nenaznačil tuto spojitost autor Legendy anonymního notáře... tím, že si vymyslel Arpáda, což v překladu znamená ječmen (árpa)? A "Kosmas" si pro Rostislava vymyslel jméno Buza, přičemž maďarské slovo búza znamená pšenice.

14B. Jméno BOUGO je zkomolené jméno Budek, což je domácká podoba jména, které nosil nějaký čas Rostislav. Mojmírovec Bougo nebyl předkem přemyslovského krále Vratislava II., ale jeho předchůdcem.

15B. ŽENA POHŘBENÁ V ŽELÉNSKÉM HROBĚ je Rostislavova dcera, možná Ludmilina dcera a možná Vratislavova manželka.- N. Profantová k hrobu v Želénkách napsala mj. (2009, s. 106): "O těsném spojení moravské knížecí rodiny Mojmírovců s českou elitou nás informují jak písemné zprávy... tak i prameny archeologické." […] "První [hrob, tj. hrob v Želénkách] z nich dokládá sňatkovou provázanost příslušníků moravské a české elity. Nejvýznamnějším svědectvím o existenci takového spojení je obrovská mohyla s pohřbem významné ženy moravského původu v Želénkách... Žena byla vybavena zlatými šperky vyrobenými přímo v Mikulčicích..." Z původu šperků se usuzuje, že žena mohla pocházet z Velké Moravy. - Z mohyly a jejích artefaktů historici vyvozují i stáří mohyly. M. Lutovský napsal (1997, s. 135): "Většina badatelů se shoduje na datování do druhé poloviny 9. století a na úzkém vztahu knížecí mohyly k nedalekému hradišti u Zabrušan." N. Profantová místo, odkud mohla kněžna do Zabrušan přijít, určuje s takovouto přesností (2014, s. 62): "...v Želénkách... byla pod obří mohylou pohřbena po r. 860 žena z Moravy, nejspíše z Mikulčic, jak dokládají její dvouplášťové gombíky..." Dobu tak ohraničuje nejstarším možným letopočtem a ne již nejmladším možným letopočtem. - Ludmila měla podle některých písemných pramenů pocházet ze Pšova (stč. slovo pše = pšenice). "Kosmas" přidělil Rostislavovi jméno Buza. Pozměnil tak jeho jméno, které po část svého života užíval, mající domáckou podobu Budek. Maďarské slovo búza znamená pšenice. Jmény Pšov a Buza bylo naznačeno, že Ludmila a Rostislav patří k sobě. Byli manželé. Pro Rostislava pocházela Ludmila ze Srbska, pro Bořivoje ze Pšova. "Kosmas" vyšel ze jmen Pšov a Buza a použil pro Rostislava a Ludmilu i jméno Ceres. - Ludmilu s Rostislavem spojovala i římská bohyně obilí a polní úrody Ceres. V I, 4 "Kosmas" napsal zřejmě o ženě pohřbené v želénské mohyle: "Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla..." Za bohyní Ceres je zde skryt Rostislav ("Kosmův" Buza). Matkou je možná Ludmila. V lucké válce si zeť Cereřin (v bájích Pluto) přeje obětovat bohům osla. Za Cereřiným zetěm se v lucké válce skrývá Vratislav (skrytý i za Neklanem). V I, 8 se Libuše a Přemysl, když přijedou ze Stadic na hrad, občerstvují darem Cereřiným a Bakchovým. Libuší je zde Ludmila a je zde spojena s bohyní Ceres. - V I, 36 líčí "Kosmas" seznámení Oldřicha s Boženou, jež byla Křesinova a byla krásnější než safír.. Když ji Oldřich spatřil, vraceje se z lovu, vpil se mu do hrudi nesmírný žár lásky. Těm se narodil sličný syn Břetislav. - V této kapitole však máme za Oldřichem vidět Bořivoje, za Křesinou máme vidět Rostislava, za Boženou máme vidět Rostislavovu manželku Ludmilu, za Břetislavem máme vidět Boleslava III. Ryšavého/Rudého. Na něho je ukázáno i slovy žár, krásnější a sličného, tj. krásného, neboť stč. slovo krásný znamenalo i červený a barvu ohně. Slovo lov užíval "Kosmas" v místech, kde psal o budoucím světci: tzv. Václavovi, Vojtěchovi a Ludmile. Slovo vraceje možná ukazuje na Vratislava. Na Vratislava tedy "Kosmas" ukázal, když Bořivoj získával za svou ženu (nikoliv za svou manželku) manželku Rostislavovu. Bořivoj podle "Kosmy" pojal Ludmilu v manželství, ale staré manželství nerozvázal, poté, když byl Rostislav uklizen do bavorského kláštera. Bořivoj se staral o "vdovu" Ludmilu a Vratislav měl získal za manželku Rostislavovu dceru. - Nelze vyloučit, že žena pohřbená v želénském hrobě byla manželkou Wistracha, Slavitaha nebo Bořivoje. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 32), že spojencem Rostislava v Čechách[v boji s Franky] byl Slavitah, syn ducis Wistrachi.

16B. STARÁ KOUŘIM se dříve jmenovala DOWINA. L. E. Havlík o jménu Dowina napsal (2013, s. 156): "Název [Dowina] mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé [!] božstvo a označoval původně jeho kultovní místo." Od zlého božstva vede cesta ke kouřimským zlým lidem, od nich k Dalimilovým slovům zlický a Zlicko a nakonec ke kmeni Zličanů a hradu Zlič, Zliče, Zlicko. - Roku 864 oblehl Dowinu Ludvík Němec a přinutil Rostislava ke slibu věrnosti, možná je Dowinou i nepředstavitelná/nevýslovná/nevyslovitelná pevnost, na níž Ludvík Němec zaútočil roku 869. - Ze Staré Kouřimi (Dowiny) vládl Čechám nebo části Čech (pomineme možného Lecha) Rostislav, Spytihněv (Strojmír falešného Kristiána), Bořivoj, Vratislav (možná) a pravděpodobně tzv. Václav. Možná to byl falešný Kristián (tj. biskup Heřman), kdo dal Dowině jméno Kouřim. V dívčí válce byli bojovníci Mojmírovce Spytihněva nazváni dívkami. Vlastnili totiž Dowinu (pozdější Starou Kouřim) a Děvín (pozdější Pražský hrad). Chlapci byli bojovníci Přemyslovce Bořivoje. Slovo čech znamená chlapec (ve slovinštině a kašubštině). Jméno Čech s sebou přinesli z Pobaltí (z Wolinu?) Přemyslovci. Protože byly dívky, tj. Mojmírovci, z Dowiny vyhnány a Dowiny se zmocnili čeští chlapci Přemyslovci, byla Dowina ("Dívka") přejmenována na "Chlapce". Autor přejmenování pravděpodobně vyšel z pojmenování soch chlapce z předklasického Řecka. Taková chlapecká socha se jmenovala kúros (socha dívky byla koré) a z kúros vzniklo jméno Kurim, Kouřim. - Heřman možná nechtěl, aby jméno Kouřim ukazovalo jenom na kouř pohanských ohňů, ale také možná mělo připomínat dřívější jméno Dovina, Děvín. Také mohlo připomínat latinské curvus, což znamená prodejná dívka. Za prodejnou dívku, konkubínu, stč. mošnu považovala církev i Ludmilu, která žila možná neprovdaná s Bořivojem. Takové prodejné dívky nebyly – mírně řečeno – u prvních českých knížat zřejmě výjimkou. - Že Spytihněv vládl nejprve z Kouřimi, to Gallus naznačil tím, že ho pojmenoval Popel. - Na Kouřimi byl nalezen bohatý ženský hrob označený 106b. K němu se vztahuje prázdný hrob, který byl určen pro jejího manžela. Takový hrob si podle historiků mohl připravit již ten, kdo v něm měl být pohřben, ale nakonec byl pohřben úplně jinde, nebo byl vybudován, až když se vědělo, že muž zemřel, ale jeho tělo nebylo k dispozici. K dispozici nemuselo být tělo Rostislava. Bořivoj je pochován v kolínském hrobě. Spytihněv byl zřejmě vyhnán z Dowiny poměrně mladý, neboť se narodil roku 871 či velice krátce před tímto rokem. Je pochován v "Borkovského" kostele i s manželkou, mohl jich však mít více. Vratislav je pochován v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Hrob by si mohl předem připravit Václav (dožil se zřejmě více jak šedesáti let), ale ten již zřejmě nevyhovuje z hlediska času. O kouřimských knížatech Bohemanů se dá uvažovat jenom před vládou Rostislava, Rad(i)slav je výmysl tzv. Dalimila. Neexistoval ani Rad(i)slav, ani kmen Zličanů.

17B. METODĚJE možná nechal zemřít roku 885 autor Života sv. Metoděje (což byl pravděpodobně pravý Kristián), protože nemohl připustit Metodějův pobyt v Čechách po roce 885. Arcibiskup Metoděj možná zemřel až roku 894. Poslední roky svého života možná strávil v Čechách. Je zajímavé, že v žádném rukopise Kroniky Čechů chybný letopočet 894 (pokud je chybný) opraven. - Česká církev nemohla Metoděje prosadit za světce, a tak z něho možná učinila světce Prokopa a blaženého Podivena. Autor Života Metodějova, tj. pravděpodobně pravý Kristián, nepustil ve svém díle Metoděje roku 885 do Čech, nechal ho předčasně zemřít a pohřbít v katedrálním chrámu. Bulharská Proložní legenda o Cyrilu a Metodějovi místo Metodějova pohřbu upřesnila: "Leží ve velkém moravském chrámu po levé straně ve zdi za oltářem Bohorodičky." Takto "upřesněná" informace vypadá opravdu velice věrohodně. - V Založení kláštera Sázavského pověsil na sázavské opaty činy a osudy významných moravských duchovních. Na Prokopa pověsil činy Metodějovy, na Víta Gorazdovy a na na opata rodem Němce Wichingovy (totéž učinil u dalších sázavských opatů). Je náhoda, že Metoděj má svátek 5. 7. a Prokop má svátek 4. 7.? Nebo byly tyto svátky úmyslně dány k sobě, neboť na Prokopa jsou navěšeny činy Metodějovy, a to včetně toho, že Prokop je světec? - Metodějovým nástupcem měl být GORAZD. Jedna z domácích podob jména Gorazd je Gora. V Životě Metodějově říká Konstantin Metodějovi: Ty pak miluješ velmi horu, ale kvůli hoře nepouštěj své učení. Ukazuje autor Života slovem hora na Gorazda nebo na Goriweje (Bořivoje)? Jaké učení by neměl opustit? Orientaci na Byzanc? - Moravské duchovní činitele mají možná připomínat i jména vsí, vyjmenované v Založení kostela třebíčského. Nemojovici Metoděje, Hostákov Gorazda, Dobruytos bruta Wichinga, Náramče Jimrama, na Boru Bruna (Vracena), Zagmo "Kosmu" (tj. Jana II. Břichatého).

18B. PODIVA A PODIVEN, to jsou zřejmě dvě vymyšlené osoby, na které byly pověšeny informace o Metodějovi a o tzv. Václavovi.- Jméno Metoděj je jméno řecké ["křesťanské"], zatímco dřívější Metodějovo jméno Michael je hebrejské ["židovské"]. Proto je u "Kosmy" Podiva (i za ním se skrývá Metoděj) nejprve žid, později však křesťan. "Kosmas" ho uvádí jako zakladatele Podivína, spíše by však možná měl psát o Sekyř Kostele. MJ Podivín s vinicí. Podiva by se tedy mohlo říkat i Metodějovi, neboť Metoděj jakožto církevní "pracovník" měl na pěstování vína velký zájem. - Metoděj byl možná jedním z Václavových učitelů. Legendy a "Kosmas" o něm píší i jako o Podivenovi. "Ten [Podiven] byl služebník a nerozdílný druh v práci a strasti svatého Václava mučedníka, o jehož skutcích se v Životě téhož svatého dostatečně se vypravuje těm, kteří chtějí o tom věděti ["Kosmas" III, 55]." Život se ve skutečnosti vztahuje k Podivenovi, jde totiž o Život Metoděje. Na něho možná ukazuje slovo věděti, což je význam jména Metoděj. Falešný Kristián na něho pověsil informaci, že tzv. Václav byl oběšen a visel na šibenici tři roky. A uvedl, že Podiven (tj. Metoděj), je pochován zvenčí rotundy sv. Víta. Podle "Kosmy" vykopal Podivenovy kosti biskup Šebíř. Pozůstatky Podivenovy jsou však možná (slovo možná zdůrazňuji) ve skutečnosti pozůstatky Metodějovy. O Podivenovi píše pražský biskup Heřman (ten je mj. autorem doplňku v opisu Gumpoldovy legendy, je autorem tzv. Kristiánovy legendy a prvních dvou knih Kroniky Čechů). Olomoucký biskup Jan II. Břichatý je autorem třetí knihy Kroniky Čechů, kde je psáno o nalezení Podivenových kostí Šebířem. - Nad významem PODIVÍNA se zamyslel M. Wihoda. Mj. napsal (2006, s. 58-60): "Sporná država [Podivín] zjevně evokovala nějakou tradici, přičemž samotným aktérům nemuselo být úplně jasné, o jakou tradici tu vlastně běží. Možná jen matně tušili, možná jen předpokládali, že Podivín nějak souvisel s církevními poměry v 10. století..." - K Podivínu měl pravděpodobně vztah Metoděj a s ještě větší pravděpodobností "Kosmův" ,tuším Vracen'. V II, 21 "Kosmas" napsal: "Dříve si však vymínil [biskup Šebíř]... že si má biskup pražský za ztrátu onoho [olomouckého] biskupství … dvůr pak u Sekyře Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky [Dyje], Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele PODIVY ŽIDA, později však křesťana." - "Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen." Podiva žid, to je možná "Kosmovo" pojmenování Metoděje. Ten měl původně hebrejské jméno Micha(e)l a teprve později z řečtiny vycházející jméno Metoděj. Podivín by se nejmenoval podle Podivy, ale naopak podle lokality Podivín bylo dáno jméno Podivovi - Biskup ,tuším Vracen' byl zřejmě dřívější Boleslav III. Ryšavý, který, když byl svržen z knížecího stolce, se možná jmenoval Bruno nebo se za Bruna vydával, když psal některé své legendy. Když "Kosmas" nemohl dvě skutečnosti spojit k sobě veřejně, přiřadil je k sobě alespoň zcela volně, zde Podivín a ,tuším Vracena'.

19B. Velkomoravského SVATOPLUKA nazval Gallus Knížetem knížat a napsal o něm, že za všeobecného souhlasu ustanovil Zeměvíta, tj. Vratislava, knížetem Polska a že vyhnal Popela. Na Popela jsou pověšeny činy a osud Spytihněva (tj. Strojmíra). Byl vyhnán z Dowiny, pozdější Staré Kouřimi, a na Dowinu byl dosazen jako Svatoplukův správce části Čech Bořivoj. - Svatopluk měl syny Svatopluka, Mojmíra a možná Predslava. Dceru Predslavu, provdanou za Rurikovce Svjatoslava, měl pravděpodobně Vratislav I., kterého Svatopluk možná pověřil správcováním v části své říše (v Polsku?). Jméno Predslav se velice podobá jménu hlavního města první bulharské říše Preslavi a také jménu moravské Břeclavi. Ta se však pravděpodobněji jmenuje, jak uvádějí jazykovědci, po knížeti Břetislavovi I. 

20B. WISTRACH je prvním známým Přemyslovcem a rok 857 je prvním přemyslovským letopočtem. Sídlil na hradišti u Zabrušan. Do Čech pravděpodobně přišel z Pobaltí, možná z Wolinu. "Kosmas" ho pojmenoval Bohemus a Hostivít, Gallus mu dal jméno Chvostiško. Význam jména Wistrach si vysvětluji jako západní vládce. Možná se tedy nejmenoval Wistrach, mělo by možná jít o pojmenování obecné, a to wistrach. Možná se jmenoval, nebo to bylo jedno z více jeho jmen, Čestislav nebo Česlav. To jméno se nám později objevuje jako jméno Slavníkovce Čáslava. Wistrach měl dva nebo tři syny, o nichž se zmiňují písemné prameny. Byl to Slavitah, Bořivoj a neznámý syn pobývající u srbského knížete Čestibora, pokud není totožný s Bořivojem. Ve znojemské rotundě je Wistrach pravděpodobně zobrazen v jezdecké scéně jako přední jezdec. - Byl předkem Wistracha jeden z těchto vládců? Veletský Dragovit nebo obodritský Gostomysl? Dargovit byl roku 789 slíbit věrnost Frankům. Roku 844 zahynul při napadení Obodritů Ludvíkem Němcem jejich král Gostomysl. - Ve vzdálenosti 9,4 km od Zabrušan leží ves Drahkov. MJvČ I/040 o jejím jménu uvádějí, že vzniklo od OJ Drahek, což je domácká podoba jmen Drahomil, Drahobud, Drahoslav apod. Do apod. lze snad zařadit i jméno Dragovit. - V "Kosmových" mýtických knížatech je Wistrach pojmenován Hostivít. Ve vzdálenosti 3,4 km od Zabrušan jsou Hostomice.

21B. HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN se snad původně jmenovalo CH(V)OSTEN. Gallus podle Chvostiška pojmenoval Wistracha jménem Chvostiško. Po Wistrachovi z hradiště vládl Slavitah a po něm možná Bořivoj a jako poslední z Wistrachovců/Přemyslovců možná nějaký čas Vratislav. Kněžna pohřbená v nedalekých Želénkách byla možná manželkou Vratislava či jiného Wistrachovce/Přemyslovce a pocházela z Moravy. Ze zabrušanského hradiště možná vyšla roku 871 Svatožizň na Moravu. - "Kosmas" nemohl o hradišti u Zabrušan otevřeně psát, proto nechal přijít Přemysla, tj. Bořivoje do středních Čech z nedalekých Stadic.

22B. PŘEMYSLOVCI jsou prvním českým panovnickým rodem. Do Čech zřejmě přišli z Pobaltí, možná z hradiště Wolin. "Kosmas" to prozradil prostřednictvím popisu strakatosti Přemyslových volů. Napsal: "Jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé." Pás se latinsky řekne balteus, volové tedy vyšli od Baltu. Bílá hlava ukazuje na ves Lbín vzdálenou od Stadic 10,3 km a 6,4 km od hradiště u Zabrušan. Bílá barva od čela po zádech u druhého vola je řeka Bílina, když Bílina steče z Krušných hor teče skoro po rovině v blízkosti Stadic. Zadní bílé nohy vola představují křídové srázy u Baltského moře. - Že Přemyslovci přišli od moře a že s sebou přinesli jméno Češi, to podporuje i tato "Kosmova věta v III, 36: "Čechové... kdysi na zemi a na moři svou pověstí slavní..." - Za nejstaršího Přemyslovce snad můžeme považovat vládce hradiště u Zabrušan (jehož jméno bylo možná Ch(v)osten) Wistracha. Ten měl nejméně dva syny. Jedním byl Slavitah a dalším snad Bořivoj. Zatímco Wistrach a Slavitah ovládali západní Čechy a možná i jižní Čechy, Bořivoj začal vládnou ve středních Čechách. Když se stal z vůle Svatopluka správcem Čech zhruba na východ od Vltavy, sídlil možná ve Staré Kouřimi, tehdy Dowině, když Spytihněva předtím vyhnal na západ od Vltavy. Vratislav a Boleslav I. ovládali kromě Čech velkou část Polska. Tzv. Václav vládl ze Staré Kouřimi. Boleslav I. byl možná první kníže, který vládl z Pražského hradu. Boleslav I. měl 3 syny: Měška (jemuž předal vládu v Polsku), Boleslava I. a Boleslava III. Ryšavého. Měškem se odděluji Piastovci od Přemyslovců. Přemyslovští vládci od Wistracha po Boleslava I. (s výjimkou tzv. Václava), byli společní vládci rodu Přemyslovců a Piastovců. Václavovým synem byl Zbraslav, tj. Slavník. Od Přemyslovců se tak oddělují Slavníkovci, "Kosmou" nazýváni Vršovci. - Přemyslovci byli zřejmě potomky knížete Wistracha vládnoucího na hradišti u Zabrušan. Bořivoj se stal správcem části Čech, nazveme-li ho knížetem, nesmíme zapomenout, že byl knížetem nesvobodným, knížetem závislým na Svatoplukovi. Prvním manželem Ludmily byl Rostislav, pro něho pocházela ze Srbska, byla pravděpodobně dcerou Čestibora, v legendách Slavibora (latinské laus = čest i sláva). S Rostislavem žila v Čechách, kde v posledních letech své vlády Rostislav buď žil, nebo často pobýval. Pro Bořivoje již pocházela z Čech, možná z Mělnicka. - Ludmila měla s Rostislavem syna Spytihněva. S Bořivojem měla syna (nikoliv vnuka) tzv. Václava. Vratislav byl synem Bořivoje a neznámé ženy (Svatožizně?), jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny. Ludmila byla předkyní Slavníkovců (syn tzv. Václav, vnuk Slavník totožný se Zbraslavem a pravnuci Soběslav a Vojtěch) a neznámá Bořivojova žena byla matkou Vratislava a všech následujících Přemyslovců. Opačně řečeno: žádný Přemyslovec s výjimkou tzv. Václava (a následující vedlejší větve Přemyslovců, tj. Slavníkovců) se nemohl chlubit, že jeho předkyní byla Ludmila. To byl možná hlavní důvod, proč se Ludmila dlouho nestala světicí. Když v lucké válce, válce mezi Spytihněvem (Vlastislavem) a Vratislavem (Neklanem) zemřel Spytihněv, pokračovala možná Ludmila ve válce proti Vratislavovi. To ji pravděpodobně stálo život. Vratislav (Gommon) a tzv. Václav (Tunna) ji buď zavraždili, nebo nechali zavraždit. - Bořivoj a Svatopluk vyhnali Mojmírovce Spytihněva (tj. Strojmíra), syna Rostislava a Ludmily, ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina (na ní se Rostislav bránil Frankům), na západ od Vltavy. "Kosmas" tento boj nazval dívčí válka. Spytihněv vládl z Budče. Vratislav se za Svatopluka stal možná správcem části Polska. Po Svatoplukově smrti získal i území, kterému správcoval do své smrti Bořivoj. Již nebyl správcem, ale skutečným knížetem. Vratislav v lucké válce porazil Spytihněva, možná v boji padl. Ludmila se snažila v tomto knížectví vládnout do doby, než dospěje Spytihněvův syn, ale byla zavražděna. Vrahy byli Vratislav (Gommon) a tzv. Václav (Tunna), syn Bořivoje a Ludmily. Tzv. Václav Spytihněvova syna také zavraždil, "Kosmas" v té souvislosti nazval tzv. Václava Durynkem. Než se stal tzv. Václav knížetem, věnoval se duchovní dráze a dotáhl to zřejmě až na archipresbytera. - Vratislav ovládal tak rozsáhlé území, že se na něho "Kosmas" díval jako na krále. Tuto svou představu však úmyslně pověsil na Vratislava II. Vratislav rozdělil své panství v Polsku a v Čechách mezi svého mladšího bratra tzv. Václava (vládl ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina) a syna Boleslava. Boleslav vládl severně od tzv. Václava. Boleslav možná po proběhlém soudu nechal tzv. Václava na dnešním Malostranském náměstí popravit. Václavovu ženu Biagotu si vzal za manželku. Ke svému knížectví připojil i knížectví tzv. Václava a tím Čechy sjednotil. Tzv. Václav byl otcem Zbraslava, tj. Slavníka. "Kosmas" Slavníkovce nazýval Vršovci. Boleslav I. předal v části Polska vládu svému synovi Měškovi a sám začal vládnout jako první český kníže z Pražského hradu (to byl jeho Nový hrad), dříve zvaného Dowina. - Žádný český Boleslav se nejmenoval Boleslav předtím, než se stal knížetem. Boleslav I. se pravděpodobně jmenoval Vojslav, domácky Vok. Roku 968 nezemřel Vok fyzicky, ale zemřelo jeho jméno: Vok (Vojslav) přijal jméno Boleslav. Boleslav II. se původně jmenoval Jaromír ("Kosmas" ho také jako Jaromíra nechal zavraždit.). Boleslav III. Ryšavý se původním jménem jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, než se stal knížetem, byl benediktinem se jménem Kristián. Jméno Boleslav možná přijal i Slavníkovec Soběslav. Polský Boleslav Chrabrý se možná původně jmenoval Měšek a "Kosmas" toto jeho předknížecí jméno několikrát použil. - Vratislav se možná po část svého života jmenoval Vitislav. Tzv. Václav se zřejmě za života nikdy Václav nejmenoval, jako kníže možná vládl pod jménem Lstibor. Původní jméno polského Měška bylo možná Dargoměr. -  Protože Slavníkovci byli větví Přemyslovců, chtěli využít nemoci Boleslava II. a začít v Čechách vládnout. Zavraždili Boleslava II. Slavníkovec Soběslav se možná načas zmocnil vlády. Možná razil mince se jménem své matky Adivy. Boleslav III., mladší bratr Boleslava II., opustil církevní dráhu (byl mnichem Kristiánem) a soupeřil se Soběslavem o vládu v zemi. V rámci krevní msty zavraždil Vojtěchovy benediktiny, později zvané Pět bratří, zavraždil Slavníkovce Soběslava a nakonec i Vojtěcha. - I Piastovci jakožto větev Přemyslovců usilovali o vládu v Čechách. Usiloval o to Boleslav Chrabrý. Ten také svrhl z knížecího stolce Boleslava III. a dosadil do Čech Vladivoje, což byl pravděpodobně Vojtěchův syn. Boleslav III. Vladivoje vyhnal z Pražského hradu, ten na útěku zahynul (nebyl to Slavníkovec Soběslav). - Za Boleslava III. se rozvíjel Vyšehrad. Boleslav tam začal stavět na svou dobu velkolepou trikonchu. Po svržení z knížecího stolce nebyl oslepen, ale z vůle Boleslava Chrabrého se stal moravským biskupem, "Kosmas" ho nazval ,tuším Vracen'. Spytihněv II. stavby po něm zničil. Spytihněv, Konrád a Ota nebyli syny Břetislava I., ale Boleslava III. Ryšavého. Spytihněv II., nikoliv Vratislav II., učinil z těchto svých bratrů vládce Moravy. "Kosmas" chtěl vytvořit pro moravská knížata vzorového předka a to nemohl být vrah Vojtěcha Boleslav III. Ryšavý. Tak jim jako otce přidělil Břetislava I. Na něho pověsil z Boleslavových činů ty činy, za které se nemusela moravská knížata stydět (např. únos Jitky). - Že existovaly tři větve Přemyslovců, to značil "Kosmas" tímto: Přemysl vetkl do země lísku a ta vyrazila tři velké ratolesti, zanedlouho dvě ratolesti uschly. Ratolestí, která neuschla, byli Přemyslovci. Jednou uschlou ratolestí byli Slavníkovci, kteří už za "Kosmy" byli vymřelí. Druhou uschlou ratolestí byli Piastovci. Ti za "Kosmy" nebyli ještě vymřelí, ale už nebyli považováni za Přemyslovce. Vymřel jejich přemyslovský původ. 

23B. WISTRACHOVCI/PŘEMYSLOVCI přišli do Čech od Baltského moře. Za prvního Přemyslovce, který se objevil v písemných pramenech, můžeme pravděpodobně pokládat Wistracha. U "Kosmy" je totožný s Bohemem, v "překladu" Čechem, a Hostivítem, u Galla je totožný s Chvostiškem. Jeho synem byl Slavitah, druhý syn žijící u srbského knížete Čestibora nemá v pramenech v této souvislosti jméno. Domnívám se, že je jím Bořivoj. Václavův syn byl Zbraslav. Ten je totožný se Slavníkem, takže tzv. Václav je předek Slavníkovců. Jedním ze tří synů Boleslava I. byl Měšek I. (u Galla syn Zeměmysla). Ten je považován za prvního Piastovce. Od českého Přemyslovce se tak odděluje přemyslovská větev polská. Hlavním sídlem přišedších Přemyslovců se stalo hradiště u Zabrušan, jmenující se snad Ch(v)osten. - Jméno Češi se objevuje, až když se Přemyslovci stávají pány Čech, neboť Přemyslovci přinesli toto jméno do Čech od Baltského moře. Předtím prameny znají pro směsku slovanského a neslovanského obyvatelstva české kotliny jméno Bohemané. - Jména prvních přemyslovských knížat nebyla jejich jména původními. Boleslav I. začal vládnout pod jménem, z něhož vznikla domácká podoba Vok. Boleslav II. se původně jmenoval Jaromír. Boleslav III. byl původně Konrád nebo Konrád Ota. Měšek I., syn Boleslava I. Ukrutného, se původně jmenoval Dargoměr po svém dědovi Vratislavovi I., Boleslav Chrabrý měl možná původní jméno Měšek a Dětmar a "Kosmas" toto jeho původní jméno užili ve svých kronikách. - V místě, kde D. Třeštík ve svých Mýtech... pojednával o Přemyslovi, muži moudrém ("Kosmas" v I, VI), a Nezamyslovi a podobných dvojicích, tak napsal (2003, s. 154), že je pravidelně jeden z bratrů moudrý a druhý hloupý nebo alespoň nerozvážný." Autor tzv. Kristiánovy legendy a autor prvních dvou knih Kroniky Čechů (v obou případech biskup Heřman) však použil jméno Přemysl ještě z jiného důvodu. Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49): "Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka: ,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře. - Gallus lokalizuje polská mýtická knížata, tj. první Přemyslovce, k Zabrušanům a Stadicím a Řepku, tj. Ludmilu, na Mělnicko. Činí tak tím způsobem, že do textu zakomponuje slovo, které je významem určité vsi. Uveďme příklady (jméno vsi + citát z Galla + význam jména vsi): Bečov; mám bečku vyleželého piva; Místní jména v Čechách (I/0037): "Tato ves podle nejstarších dokladů se nazývala Bečkov." Prosetice, krmil vepříka, zabít onoho vepříka; MJvČ (III/0456): "Jm. Prasetín = ves *Prasatových... Pro polepšení významu bylo MJ v poslední době uměle změněno na Prosetice." Kletečná; před chatrčí oráče, pozval je do své chatrče, v té pohostinné chatrči, MJvČ (II/0241) při vysvětlování jména Kletečná uvádějí mj. i tato slova: "Všeslovanské slovo klêtь mělo tedy prvotně význam ,menší, chatrný domek', asi to, čemu dnes říkáme ,chatrč, barák, bouda apod.'." Prostřednictvím slov v textu ukazuje Gallus ještě na tyto vsi: Braňany, Bystřany, Domaslavice, Hostomice, Hostovice, Hudcov, Chudeřice, Chuderov, Chuderovec, Košťany, Ledvice, Němečky, Patokryje, Podhradice, Skršín, Stebno, vrch Stropník, Štěrbina, Velvěty, Želenice, Želénky. - Řepka, tj. Ludmila je kladena na Mělnicko následujícími vsemi. Vsi jsou vzdáleny od Řepína nebo od Mělníka asi do 20 km: Řepín, ves vzdálená 13,8 km od Mělníka, Místní jména v Čechách (III/0558) vysvětlují význam jména Řepín takto: "Jm. Ř. vzniklo přivlastň. příp. -ín z os. jm. Řepa... a znamená Řepův, t. dvůr. Ves možná souvisí s polským Rzepinem ležícím mezi Wolinem a Zabrušany. Hostín, dobře hosty obsloužit, snažili se cizinci, v té pohostinné chatrči, pohostinný oráč Radouň (část obce Mělnické Vtelno); na jejich radu; na radu a pobídky cizinců. Další obce ukazující na Mělnicko jsou Dřísy, Malovary, Postřižín, Pšov, Tajná, Velvary, Vepřek, Všestudy, Všetaty. Blíže k uvedeným vsím viz v posledním oddíle této práce kapitolu Jak jsou polská mýtická knížata a Řepka (ve skutečnosti čeští Přemyslovci a Ludmila) spojováni Gallem prostřednictvím hříček se Stadicemi, s hradištěm u Zabrušan a Mělnickem. Některé vsi by bylo možná dobré z uvedeného výčtu škrtnout, protože možná za "Kosmy" ještě neexistovaly nebo je málo pravděpodobné, že s nimi "Kosmas" k uvedenému účelu počítal. 

24B. Jak vzniklo pojmenování ČEŠI a ČECHY? "Kosmas" vysvětluje, že jméno Bohemie vzniklo od jména starosty Bohema, který dovedl svůj lid na Říp. Jméno pro pojmenování naší země se mělo podle "Kosmy" přenést z osoby na zemi a mělo vzniknout v cizině. Jméno starosty mělo být pojmenování jedince nebo pojmenování rodu? Dalimil jméno Bohemus a Bohemie "přeložil" na Čech a Čechy. V blízkosti Řípu se nachází ves Ctiněves, z čehož J. Dobrovský a Prusík vyvodili, že ves může být pojmenována po Čestislavovi a že ten dal jméno Čechům a Čechám. Tato teorie je současnými jazykovědci odmítnuta. - Poprvé se jméno Češi pravděpodobně objevuje až v První staroslověnské václavské legendě z 2. poloviny 10. století. (Nedá se však vyloučit, že některá starší slova podobající se jménu Češi opravdu Čechy pojmenovávají.) Do té doby se v písemných pramenech vyskytují pouze pojmenování Bohemané a Bohemie. Někteří historikové se domnívají, že je to proto, že o naší zemi a jejích obyvatelích psali zpočátku jenom cizinci. - Podle mého názoru jméno Češi s sebou přinesli Přemyslovci, možná jako pojmenování svého rodu. Teprve, když se dostali k moci, přešlo pojmenování Češi na vládnoucí vrstvu a postupně na všechny slovanské obyvatele našeho území. J. Sláma napsal (2006, s. 34): "...v písemných pramenech se s ním [slovem Čech] setkáváme teprve od 10. století, kdy jím byla označována elita přemyslovského státu." - Autorem První staroslověnské legendy o sv. Václavu, v níž se poprvé jméno Češi objevuje, je pravděpodobně pravý Kristián, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý. Ten byl Přemyslovec, ten byl Wistrachovec, ten byl tedy potomek těch, kteří do Čech možná přinesli jméno Češi. Pokud je tomu tak, potom není divné, že to byl právě on, Čech, kdo jako první použil jména Češi, Čechy. Pomíjím zde možnost, že jméno Cinu znamená možná Češi. - V. Blažek soudí, že jméno Češi si na naše území Slované již přinesli, zároveň vysvětluje, co jméno Češi znamená (2005, s. 957): "Nejstarší slovanský migrační proud přichází do nejúrodnějších moravských a českých nížin (včetně Pražské kotliny) během 6. století nejspíše přímo ze slovanské pravlasti na severních svazích Karpat přes Malopolsko, Slezsko a severní Moravu. Přináší archaický (západo)slovanský dialekt, který ještě neeliminoval l-epentetické. Alespoň část jeho uživatelů sama sebe nazývá Čeⅹъ, což primárně znamená ,mladík' (srovnej sln. čѐh ,chlapec', kašub. čeχ ,výrostek'; podobně jméno Gótů lze spojovat s nor. gut, švéd. gutt ,chlapec')." Vysvětlení významu jména Čech jakožto chlapec znal zřejmě i "Kosmas", proto možná první osobou, kterou potkalo Libušino poselstvo ve Stadicích, je chlapec a proto v dívčí válce bojovníky ovládající Vyšehrad, tj. bojovníky Bořivojovy, nazval chlapci a bojovníky ovládající Dowinu (Děvín), pozdější Starou Kouřim, tedy bojovníky Spytihněvovy, nazval dívky. - J. Rejzek napsal (2005, s. 91-95): "Podobná jména [jako jsou jména Češi a Čechy] ovšem nacházíme i na území, kudy předkové Čechů jít nemohli (srov. Czechowo v gdaňské oblasti, Czechy na Štětínsku, Czechyń mezi Bydhoští a Štětínem, dále například slovinská jména..." Jenomže právě z této oblasti (z Wolinu nebo z jiné pobaltské lokality) přišli Přemyslovci a přinesli si s sebou jméno Češi. - To, že jméno Češi znamená chlapec nebo je příbuzné se slovy člověk a čeleď, je velice pravděpodobné. Nemohu pochopitelně vědět, zda v místě, kde jméno Češi vzniklo, vylučují jazykové zákony jeho vznik z OJ, např. ze jména Čestislav. Gallus v I, 1, v I, 2 a v I, 3 užil řadu významů, které má v polštině slovo cześć. Možná tím ukazoval na Čestislava nebo na Čechy.

25B. SPYTIHNĚV I. má u falešného Kristiána jméno Strojmír, u "Kosmy" jméno Nezamysl a Lučan Vlastislav a v "Kosmově" bitvě u Trutiny (která má připomenout bitvu v lucké válce mezi Spytihněvem a Vratislavem) Dětříšek, syn Buzův, tedy Rostislavův. U Galla je Spytihněv pojmenován Popel. - Přemysl a Nezamysl, to je dvojice, která na jedné straně připomíná zakladatele Říma Romula a Réma (i osoby skryté za Přemyslem a Nezamyslem také stály na počátku státu, tentokrát přemyslovského), ale zároveň se od římské dvojice podstatně liší. Nejde o bratry, z nichž jeden zabil druhého, ale jde Přemyslovce Bořivoje a Mojmírovce Spytihněva, kteří bojovali o vládu nad Čechami. Nakonec vládli oba současně. Že Spytihněv nepatří mezi Přemyslovce, to naznačil "Kosmas" jménem Nezamysl a také tím, že Tetka (za níž skrýval Ludmilu společně se Spytihněvem) navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl pohanským nymfám. Hloupý a nerozumný lid je opakem rozumného a přemýšlejícího Přemysla, tj. Bořivoje. - Podle současných kalendářů má Nezamysl svátek 12. března a zároveň s ním má svátek Křesomysl, což je jméno, které dal "Kosmas" v mýtických knížatech Rostislavovi, latinsky Krescenciovi. Otec Rostislav a syn Spytihněv mají tedy svátek ve stejný den. - Spytihněv se narodil Ludmile a Rostislavovi, který ovládal i část Čech, nejpozději v roce 871. Spytihněv je tedy Mojmírovec. - Spytihněvovým bratrem po matce Ludmile (otcem byl Bořivoj) byl tzv. Václav. Spytihněv měl pravděpodobně sourozence i po otci Rostislavovi. Vratislav Spytihněvovým bratrem nebyl, jeho otcem byl totiž Bořivoj a matkou žena, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (byla to Svatožizň? - Poté, když byl Rostislav svržen z knížecího stolce a poslán do kláštera, byl Spytihněv převezen do Bavorska. Tam zapomněl svou rodnou řeč. Po uklizení Mojmírovce Rostislava do kláštera bylo třeba řešit, co udělat z částí Čech od Vltavy na východ, kterou dobyl či jiným způsobem získal Rostislav. Řešili to Frankové, Bohemané i Moravané. Roku 872 zaútočili Frankové na Velkou Moravu. Moravané v bitvě u Vltavy roku 872 dobytou část Čech uhájili. Slované čeští (Bohemané) podle falešného Kristiána Přemysla, tj. Bořivoje, vládnoucího z hradiště u Zabrušan, knížetem čili správcem si ustanovili. - Protože Bořivoj od otcovských mravů odstupoval (asi zaváděl křesťanství), tak se zakrátko proti němu vzbouřili. Bořivoj utekl ke Svatoplukovi na Moravu. Bohemané ve 2. polovině 80. let povolali z "Německa" Strojmíra, tj. Spytihněva. Jakožto Bohemany dosazený kníže sídlil ve Staré Kouřimi (Dowině). Bořivoj a Svatopluk Spytihněva vyhnali za Vltavu (sídlil potom na Budči) a Bořivoj se stal z vůle a v zájmu Svatopluka správcem části Čech na východ od Vltavy. Sídlil zřejmě na Staré Kouřimi nebo v malém hradišti na území dnešního Kolína, který se možná jmenuje po něm (Bořivoj = bojovník, kole = bojuji). Spytihněv ovládal i pohanskou sakrální lokalitu Děvín, která se později stala lokalitou křesťanskou a především sídelním hradem Přemyslovců, stala se Pražským hradem. Spytihněvovi se připisuje vybudování prvního valového opevnění uvedené lokality. - Střet Bořivoje a Spytihněva naznačil "Kosmas" ve sporu dvou správců nad lidem o mez sousedních polí, ve skutečnosti o hranice sousedních knížectví. Protože Bořivoj ze Zabrušan do středních Čech "přikráčel", je zde u "Kosmy" nazván Krokem. Slovo vejdou (správci hřmotně vejdou do dvora) můžeme nahradit slovem vkročí (slova vejít, vkročit a vstoupit mají stejné latinské slovo, a to slovo intrāre). Ten správce, který na soudě prohrál, se nadmíru rozhněval a bradu slinou si poprskal. Ve slově rozhněval máme část -hněv a slina se dnes dánsky řekne spyt (totéž mohlo platit za "Kosmy" v nějakém germánském jazyce). Dostáváme tak jméno druhého správce, a to Spytihněva. Spytihněvovo vyhnání ze Staré Kouřimi (Dowiny) za Vltavu vylíčil "Kosmas" v dívčí válce. - Po Bořivojově smrti vládl v letech 890-894 Čechám, nebo spíš části Čech (aniž by v nich sídlil), nejmocnější Mojmírovec, a to Svatopluk. Po smrti Svatoplukově vládl na východ od Vltavy a ve velké části Polska Vratislav, ne však jako správce, ale už jako kníže. Měli jsme tedy dvě knížectví. Na západ od Vltavy knížectví Mojmírovce (Lučana) Spytihněva a na východ od Vltavy knížectví Přemyslovce Vratislava. (Žádná přemyslovská středočeská doména nikdy neexistovala.) Po čase mezi nimi došlo k válce, kterou "Kosmas" nazval lucká válka. Spytihněv v ní zřejmě zahynul. Jeho smrt "Kosmas" zakomponoval do líčení bitvy u Trutiny, Vystupuje v ní jako Dětříšek, syn Buzův, tj. Rostislavův. Po jeho smrti byl zabit osobou, která se skrývá za Durynkem. Spytihněvův syn a jeho, Spytihněvova, matka Ludmila. Druhým Spytihněvovým synem byl možná Hněvsa, u Galla pojmenovaný Setěch. Hrob zmasakrovaných bojovníků na Budči je z lucké války. Spytihněv byl poslední Mojmírovec, který vládl ve velké části Čech. Gallus sdělil to, že žádný Spytihněvův potomek, i když měl zřejmě dva syny, již v Čechách nevládl, tím, že nechal Popela sežrat myšmi. Sežerou-li, zřejmě podle porýnské epiky, panovníka myši, ztrácejí synové nárok na vládu. - Mojmírovec Spytihněv založil kostel zasvěcený sv. Petrovi na svém sídle Budči. Kostel dosud stojí a je tedy nejstarším stojícím kostelem u nás. Druhým kostelem, o kterém se zmiňují písemné prameny, je kostel P. Marie, není však uvedeno místo, kde stál. Je možné, i když to prameny neuvádějí, že založil kostely další (na dnešním Malostranském náměstí?, na Řípu?). - Spytihněv vládl v jiném knížectví, než v jakém správcoval Bořivoj a ve kterém po smrti Svatopluka byl knížetem Vratislav. Legendisté a kronikáři existenci dvou knížectví popřeli a Spytihněva a Vratislava nenechali vládnout souběžně, ale Vratislava nechali vládnout po Spytihněvovi. Tím zkrátili jejich vládu. Proložní legenda o sv. Ludmile správně uvedla, že Bořivojovým nástupcem byl Vratislav. - Když Spytihněv v lucké válce zahynul, vládla v západním knížectví nějaký čas Ludmila. Ve východním knížectví (a ve velké části Polska) nevládla Drahomíra, ale Vratislav. Toho nechali legendisté předčasně zemřít a i závěrečnou část Vratislavova vládnutí pověsili legendisté na Drahomíru. - Spytihněv je podle archeologů a historiků pohřben v sakrální stavbě objevené I. Borkovským, což je mimo centrální část Pražského hradu. Je to možná proto, že byl po otci Rostislavovi Mojmírovec. - Protože Spytihněv byl Mojmírovec, není zobrazen ve znojemské rotundě. Možná ze stejného důvodu je pohřben mimo centrální část Pražského hradu. Je však možné, že jakožto Mojmírovec není na Pražském hradě pohřben vůbec. V hrobě přisuzovaném jemu je možná pohřben Boleslav I. (s Biagotou?) A na tomto odstrčeném místě je možná pohřben Boleslav I. proto, že byl podle legend vrahem tzv. Václava.

26B. Falešný Kristián dal Spytihněvovi jméno STROJMÍR, přitom uvedl, že jeho jméno znamená spravuj pokoj. Když "Kosmas", Dětmar nebo Gallus vysvětlují nějaké jméno, potom to pravděpodobně znamená, že jménem sděluje nějakou informaci. Tak je tomu možná se jménem Strojmír. J. Rejzek v hesle Stroj napsal mj. (2015, s. 666): "P. strój {kroj, ladění}, r. stroj {zřízení; stavba; ladění; útvar}, s./ch. strȍj. {řada, formace} (význam {mašina} z č.), stsl. stroi {správa, zařízení}. Psl. *strojь nemá jisté příbuzenstvo. Obvykle se spojuje s lit. strajà {slámou pokrytý chlév}, ie. východiskem by bylo *sterh,- {prostírat se}." U hesla Mašina (slova zaznamenaného u nás až v 18. století) J. Rejzek napsal mj. (2015, s. 405): "Přes německé Maschine z fr. machine z lat. māchina {stroj}a to z ř. (dór) mākhanā {prostředek, stroj, umělé zařízení} vedle řec. (ión) mēkhnḗ tv., od něhož je mechanický." Nevím, zda následující vysvětlení by platilo za "Kosmy". Latinsky se stroj řekne mj. māchinḗ. V Latinsko-českém slovníku L – Ž od J. M. Pražáka ad. je u hesla machina (1955, s. 57) uveden význam za a) stroj, přístroj a u významu b) přenes. lstivý výmysl, obmysl, úskok, lest. "Kosmas" tedy možná naznačil samotným jménem Strojmír, že toto jméno je lest, úskok, že se dotyčná osoba jmenovala jinak. - Kdo se skrývá za Strojmírem, to chtěl falešný Kristián možná prozradit takto: První srbský (na Balkáně) župan Vlastimír, který se kolem poloviny 9. století ubránil útokům Bulharů, měl tři syny, a to Mutimíra, Strojimíra a Gojnika. Část -mir měla pravděpodobně stejný význam jako část slav (Fr. Kopečný u jména Bohumír napsal (1974): "Někteří soudili, že bylo i slovanské měrъ ,slavný'. Bohumír, Vladimír by se tak rovnalo smyslem jménům Bohuslav, Vladislav." A srbský Vlastimír by měl stejný význam jako "Kosmův" Vlastislav. Spytihněv je tedy u falešného Kristiána skryt za Strojmírem a u "Kosmy" za Vlastislavem. Nebyli srbští Vlastimír a Strojimír v příbuzenském vztahu s Mojmírovci? (Jméno Mutimír připomíná jméno vsi Mutěnice, v pramenech ovšem doložené až k roku 1368, vzdálené 14,4 km od mikulčického hradiště.) Jestliže byla tedy pro Spytihněva vybrána krycí jména Strojmír a Vlastislav, neukázali falešný Kristián a "Kosmas", že Spytihněv byl Mojmírovec? Boleslav II. (původním jménem Jaromír) varuje svého mladšího bratra Boleslava III. (kterého "Kosmas" často skrýval za Břetislava) před Munici a Slavníkovce Soběslava pojmenoval "Kosmas" Mutinou. Byl "Kosmas" k užití tohoto jména inspirován balkánským Mutimírem? Stejně tak byl ke jménu Vlastislav inspirován balkánským Vlastimírem? - Pojmenoval falešný Kristián Rostislavova a Ludmilina syna po srbském Strojimírovi? Jestliže ano, z jakého důvodu? Ludmila zřejmě pocházela z Lužického Srbska, nikoliv ze Srbska balkánského. - V lucké válce je luckým knížetem Vlastislav. Toto jméno dal "Kosmas" Spytihněvovi, tj. Strojmírovi. Na Strojmíra "Kosmas" ukázal v I, 12 slovem stroje; Vlastislavovi vložil do úst slova o nepřátelích: již se strojí na útěk. - Když v I, 13 líčil, jak Durynk, tj. tzv. Václav, zabil Vlastislavova (tj. Spytihněvova, tj. Strojmírova synka), napsal: stroje se ho úkladně zabíti.

27B. Někdy po svržení Rastislava z knížecího stolce si Bohemové zvolili za knížete Bořivoje. Pokud se dostal k moci násilím nebo nátlakem, tak to legendy a kroniky zamlčely. Kvůli bohulibému aktu, přijetí křtu, ho Bohémové vyhnali. Bořivoj se uchýlil ke Svatoplukovi. S jeho pomocí se dostal opět v Bohemii k moci, ale jako Svatoplukův správce. Neobešlo se to bez války. "Kosmas" ji nazval DÍVČÍ VÁLKA. Válčili mezi sebou chlapci a dívky. Chlapci, to byli Přemyslovci, kteří přinesli do Bohemie jméno Češi. "Kosmas" si jméno Češi vykládal jako chlapci, jinoši. Jejich soupeři v čele se Strojmírem (tj. Mojmírovce Spytihněvem) byli nazvány dívky proto, že vládli ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina, Děvín. Spytihněv byl vyhnán z Dowiny za Vltavu a jeho hlavním hradištěm se stala Budeč, pojmenovaná po jeho otci Rostislavovi, který se po část svého života Budek nazýval. Z Budče ovládali i lokalitu budoucího Pražského hradu, která však tehdy byla lokalitou sakrální (ale také s nastolovacím kamenem a sněmovním polem). Po dívčí válce byly na našem území dva celky. Zhruba na východ od Vltavy správcoval Bořivoj (po jeho smrti území ovládal přímo Svatopluk a po smrti Svatopluka Vratislav) a zhruba na západ od Vltavy Spytihněv.

28B. Žádná středočeská PŘEMYSLOVSKÁ DOMÉNA neexistovala. Přemyslovskou doménou mohlo být území, které ovládal Wistrach, po něm Slavitah a po Slavitahovi možná Bořivoj z hradiště u Zabrušan. Po určité peripetii se Bořivoj stal správcem území na východ od Vltavy, zatímco Mojmírovec Spytihněv po vyhnání ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) vládl na západ od Vltavy z Budče. Ze Staré Kouřimi vládl pravděpodobně i Vratislav a po něm vládl ze Staré Kouřimi Václav. Jako první možná vládl z Pražského hradu (zpočátku jeho vlády snad zvaném ještě Děvín) až Boleslav I.

29B. O dvou SPYTIHNĚVOVÝCH SYNECH se zmiňuje Gallus. V I, 1 napsal: "Na hradě Hnězdně... žil kníže jménem Popel, který měl dva syny." Hnězdnem je zde míněna Stará Kouřim. Popela nechal Gallus sežrat myšmi, čímž řekl, že žádný jeho potomek neměl nárok vládnout. V lucké válce vystupuje u "Kosmy" Spytihněv jako Vlastislav. Po Spytihněvově (Vlastislavově) smrti najdou vítězové Spytihněvova syna u Ludmily (jedné stařenky) a Vratislav (Neklan) dá chlapce na vychování k Václavovi (Durynkovi) na hrad Drahúš. Václav (Durynk) chlapce zavraždí. "Kosmas" klade zavraždění Spytihněvova syna na hrad Drahúš, ve skryté vrstvě ale pravděpodobně na Libici nad Cidlinou. Na tuto lokalitu ukazuje slovy v textu, mající význam jako jména vsí ležící zhruba do 30 km od Libice nebo na vsi ukazují některá slova zvukovou podobností slov. Několik příkladů (jméno vsi + citát z "Kosmy"): Lovčice; pojďme lovit ryby – Sekeřice; dostal ránu sekerou, svou sekerou kladní – Úmyslovice; ve zlé mysli, ve zlém srdci vymyslil, maje v úmyslu, nelze si vymysliti. Další vsi, na které je s různou mírou pravděpodobnosti ukazováno slovy v textu, jsou: Cerhenice, Cidlina, Činěves, Hlušice, Hořátev, Hradčany, Chotouň, Choťovice, Kladeruby, Kněžice, Kojice, Kouřim, Malín, Mečíř, Mlékovice, Okřínek, Olešnice, Pátek, Skramníky, Srbce, Srbsko, Svojšice, Tatce, Velim, Velký Osek, Vlkov pod Oškobrhem, Žehuň. K uvedeným vsím blíže kapitola Kam "Kosmas" umisťuje vraždu Vlastislavova (tj. Spytihněvova) syna Durynkem (tj. Václavem). - Druhým Spytihněvovým synem byl možná Hněvsa, který by měl důvod na popravě tzv. Václava. U Galla možná vystupuje jako palatin Setěch. Gallus na to, že čtenář má vidět za Setěchem Hněvsu nebo jinak se jmenujícího Spytihněvova syna možná ukázal slovy v II, 16: "...namířili proti nepřítomnému Setěchovi svůj hněv..."

30B. BOŘIVOJOVÝM otcem byl pravděpodobně Wistrach, kterého "Kosmas" zařadil do mýtických postav jako Bohema a Hostivíta, Gallus jako Chvostiška. Je možná totožný s jedním z pěti knížat z bitvy u Vltavy roku 872, možná s Herimanem. Pokud jméno Bořivoj není překladem jména Heriman [pán (muž od) vojska, válečník > bojující vojín (voj), bojovník], potom - domnívám se - když se jeden z pěti knížat bojujících roku 872 u Vltavy stal s pomocí Svatopluka správcem části Čech, s přimhouřením očí se stal knížetem části Čech, tehdy možná přijal své vojenské jméno Bořivoj. Mohl jím být Vitislav a Bořivoj mohl dát toto své jméno svému synovi, pozdějšímu Vratislavovi. V příhodě o Oldřichovi a Boženě je Bořivoj totožný s Oldřichem. - Informace o Bořivojovi jsou pověšeny i na vymyšlené postavy, a to u falešného Kristiána na Přemysla, u "Kosmy" na Přemysla a Kroka a u Galla na Piasta. Bořivoj měl jednoho nebo dva bratry: Slavitaha a bratra žijícího u Čestibora, pokud jím není sám Bořivoj. Blízce příbuzná s Bořivojem mohla být Svatožizň (dcera?, manželka?) - Přemyslovec Bořivoj přišel do středních Čech z hradiště u Zabrušan (možná se jmenujícího Ch(v)osten), ne z dnešního Levého Hradce. "Kosmas" Levým Hradcem možná mínil opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany.) Proto "Kosmas" posílá Libušino, tj. Ludmilino, poselstvo za Přemyslem, tj. za Bořivojem, do nedalekých Stadic. - Bořivoj a Ludmila (u "Kosmy" Přemysl a Libuše a u Galla Piast a Řepka) jsou u nás bráni jako první známý manželský pár. Jenomže Ludmila byla Bořivojovou manželkou vedlejší nebo konkubínou. A takových žen mohl mít Bořivoj více. Soužití Bořivoje a Ludmily mělo k manželskému páru hodně daleko. - Bitva roku 872, jíž se Bořivoj zúčastnil, nebyla možná bitvou českých knížat s Franky, ale bitvou moravských knížat s Franky. Moravská knížata možná bránila svůj výboj do Čech. - Bořivoj byl možná českým knížetem před svým útěkem na Moravu, po návratu z Moravy se stal s podporou Svatopluka v jeho zájmu správcem části Čech (malým knížetem možná byl na území, které se vztahovalo k hradišti u Zabrušan). Bořivoj nezaložil na Pražském hradě, zvaném tehdy Děvín, kostel P. Marie, protože po návratu z Moravy správcoval zhruba na východ od Vltavy. - Bořivoj nepřišel z Levého Hradce na Pražský hrad, ale z hradiště u Zabrušan na Kouřimsko a Kolínsko. V následujícím textu jsou uvedeny vsi na Kouřimsku a Kolínsku, na které "Kosmas" hříčkami v textu možná upozorňuje a jimiž říká, do jaké širší lokality přišel Bořivoj. Po jménu vsi následuje citát z Galla a poté význam jména dotyčné vsi. Barchovice; také krmil vepříka, zabít i onoho vepříka. Toto MJ mělo podle I/0031 vzniknout z osobního jména Barech. A o OJ Barech se uvažuje, že mohlo vzniknout z OJ Bartoloměj nebo z něm. dial. ap. barch ,vykleštěný vepř' nebo z "německých" slov znamenajících hora. Pučery; dětské vlasy; Místní jména v Čechách (III/0501): "Prvotní tvar zněl Kučery = ves Kučerů, tj. rodu Kučerova... anebo ves kučerů, tj. lidí kučeravých, kadeřavých, kudrnatých." Syneč; měl dva syny, na oslavu postřižin svých synů, svého jediného synka, na oslavu svých synů, k postřižinám svého syna, pro jejich syna. S různou mírou pravděpodobnosti ukazují na Kolínsko a Kouřimsko ještě tyto vsi: Bečváry, Bošice, Černé Voděrady, Dobré Pole, Dobřichov, Dolní Chvatliny, Hošť, Hradenín, Chmeliště, Kbel, Konárovice, Konojedy, Kořenice, Kozojedy, Klučov, Kluk, Libice nad Cidlinou, Malín, Masojedy, Mlékovice, Nouzov, Ovčáry, Pašinka, Pivnicko, Pňov, Poděbrady, Polní Voděrady, Předhradí, Radlice, Sendražice, Štíhlice, Výžerky, Vyžlovka, Zvánovice, Ždánice. Na Starou Kouřim má zřejmě ukázat i jméno Popel. Význam jmen vsí je uveden v posledním díle této práce v kapitole nazvané Jak jsou polská mýtická knížata (ve skutečnosti první čeští Přemyslovci) odešlá z hradiště u Zabrušan spojována Gallem prostřednictvím hříček s Kouřimskem a Kolínskem. Některé vsi by se možná měly z tohoto textu odstranit, mohly totiž vzniknout až po "Kosmově" smrti nebo na Kouřimsko a Kolínsko neukazovaly (například možná Ovčáry, Pašinka, Poděbrady aj.). To, že je ve výše citovaném textu něco skryto, naznačil Gallus slovy skrytým úradkem Božím, tajné přání, uschoval na postřižiny, schovával pro takovou příležitost. - Protože Přemyslovec Bořivoj správcoval na jiném území, než vládl Mojmírovec Spytihněv, nelze spojovat nástup Spytihněva k moci s úmrtím Bořivoje. Konflikt Bořivoje se Spytihněvem a jeho vyhnání ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) za Vltavu vylíčil "Kosmas" ve sporu dvou správců nad lidem o mez sousedních polí a v dívčí válce. - Definitivní porážku Spytihněva Vratislavem vylíčil "Kosmas" v lucké válce – Wistrachovci/Přemyslovci byli možná pokrevně příbuzní s Mojmírovci. Z rodu Mojmírovců (dcera Rostislava?) možná pocházela kněžna z pohřbená v mohyle v Želénkách. Byla možná ženou Vratislava. Falešný Kristián ze skutečného příbuzenství možná učinil pokřtěním Bořivoje na Moravě příbuzenství křestní. - Ve znojemské rotundě není správce Bořivoj zobrazen jako kníže v plášti, ale pouze v oráčské scéně, s menší pravděpodobností ještě v předcházející jezdecké scéně jako jeden ze tří vedle sebe jedoucích jezdců.

31B. V říjnu 871 přepadli Frankové na česko-moravském pomezí průvod, prý svatební, vezoucí z Čech na Moravu nevěstu jménem SVATOŽIZŇ. Domnívám se, že jela z Bořivojova hradiště u Zabrušan na jih do kraje bechyňského a odtud na Moravu za svým ženichem (nebo již svým manželem) Bořivojem, který tam musel narychlo utéct. Otcem Svatožizně byl zřejmě velkomoravský velmož ZEMIŽIZŇ. Jeho dceraSvatožizň se stala manželkou Bořivoje. S Bořivojem měla syna Vratislava, a jejím vnukem byl Boleslav I. Gallus nazval Vratislava ZEMĚVÍT a Boleslava I. ZEMĚMYSL. Roku 890 nebo krátce před tímto rokem zemřel Bořivoj. Svatopluk začal v části Čech vládnout přímo. "Postaral se" tedy o českou zem, ale také možná o Svatožizň. Vzal si ji k sobě a možná se s ní i oženil. Kniha solnohradského bratrstva starší o ní jako o manželce Svatopluka píše. Rovněž v Evangeliu z Cividale je její jméno spojeno se jménem Svatoplukovým. Svatopluk Vratislava možná učinil správcem té části Polska, kterou ovládal. Když roku 894 Svatopluk zemřel, Svatožizň se možná vrátila do Čech a žila u svého syna Vratislava. - Podle J. Rejzka (2015, s. 677) znamenalo slovo svatъ slavný, mocný, podle M. Knappové (2015, s. 284) znamenalo silný. - Když "Kosmas" psal o Kazi, Tetce a Libuši, spojil každou z nich s jedním českým vládcem. Kazi s Vratislavem, Tetku se Spytihněvem (tj. Strojmírem) a Libuši s tzv. Václavem. "Kosmas" srovnal tyto tři vládce podle jejich věku. Vratislav byl nejstarší, tzv. Václav nejmladší. Vratislav byl synem Svatožizně a Bořivoje, Spytihněv Ludmily a Rostislava a tzv. Václav byl synem Ludmily a Bořivoje. V charakteristice Kazi ukázal "Kosmas" na velmože jménem Zeměžizň slovem země a slovy přiměla (Kazi) kouzlem i osud (byla tedy mocná). - Pokud se podaří bezpečně prokázat, že Vratislav je synem Svatožizně, potom pozůstatky přisuzované Ludmile jsou možná ve skutečnosti pozůstatky Svatožizně. Em. Vlček napsal (1997, s. 137, 138): "Můžeme tedy konstatovat existenci zvláštního nálezu – pruhovité kondenzace kostní tkáně v diploë čelní kosti, který od svého maximálního rozvoje u kněžny Ludmily ubývá směrem k synovi Vratislavovi a který je ještě v reziduu prokazatelný u vnuka kněžny, knížete Václava. Tím máme před sebou dva protichůdně rozvinuté nálezy – předčasný srůst lebečních švů a zcela neobvyklou ,mezivrstvu' kondenzované diploë – u zástupců prvních tří generací, po linii kněžny Ludmily. V druhé linii, u knížete K1 (Bořivoje [dnes se ostatky v K1 s Bořivojem nespojují] a jeho syna knížete Spytihněva, jsme tento nález nezjistili. Zda nález představuje určitý druh změn provázejících nějaký chorobný stav, nelze zatím rozhodnout bez klinického průzkumu. Jisté však je, že můžeme z přítomnosti těchto změn usuzovat na genetickou vazbu mezi zkoumanými příslušníky rodiny kněžny Ludmily" ---------- V březnu 871 přepadli Frankové nevěstu Svatožizň s ochranným doprovodem někde na česko-moravském pomezí a zmocnili se obrovského bohatství (podle fuldských análů především 644 koní). Mohla vyjet z hradiště u Zabrušan, jet kolem Oseka (dnes Hradiště) severně od Rokycan, do jižních Čech a dále na Moravu. - Proč s takovým bohatstvím jela nevěsta a nejel její otec? Kde byl? Kdyby jela skutečně s obrovským bohatstvím (i když 644 koní bylo možná číslo nadnesené), co by jejímu otci zůstalo? - Pokud by šlo skutečně o nevěstu, mohla jí být skutečně Ludmila, protože ta nebyla za Bořivoje nikdy provdána. Také mohly jet obě ženy. - Svatožizň nemusela jet poklidně na Moravu jako nevěsta, ale mohlo jít o útěk z Čech. Mohla být Bořivojovou ženou. Bořivoj krátce předtím mohl být svržen z knížecího stolce, narychlo se musel uchýlit ke Svatoplukovi a Svatožizň jela s jeho majetkem za ním. Kdo byla žena pohřbená s Bořivojem v kolínském hrobě, to není známo. Byla to Svatožizň, byla to Ludmila, byla to jiná žena? O tom, že Svatožizň byla ženou Svatopluka, někteří historici pochybují. - Falešný Kristián si vymyslel datum dovezení Ludmiliných pozůstatků z Tetína do Prahy. Mělo se tak stát 21. 10. Toho dne má svátek Brigita. Toto jméno podle Fr. Kopečného znamená (1974, s. 48) silná. Podle M. Knappové jméno Brigita znamená (2015, s. 349) mocná, silná, vysoká. - Spytihněv (Strojmír) byl synem Rostislava a Ludmily. Vratislav byl pravděpodobně synem Bořivoje a Svatožizni. Tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily. Pozůstatky připisované Ludmile mají některé znaky tak podobné znakům pozůstatků Vratislava, že z toho usuzuji, že pozůstatky ve skutečnosti nejsou Ludmiliny, ale Svatožizně. K tomuto úmyslnému prohlášení Svatožizniných ostatků za ostatky Ludmiliny byl donucen biskup Heřman. Podfuk naznačuje pravý závoj. Závoj je totiž symbolem tajemství a tento podvod s pozůstatky musel zůstat tajemstvím. - Ludmiliny pozůstatky buď už neexistovaly (což Kanovník vyšehradský možná naznačuje ohněm v objektu, kde byly Ludmiliny pozůstatky uloženy, a krádeží některých kostí Vernerem), nebo byly Ludmiliny kosti tak poničeny, že je jako pozůstatky světice nebylo vhodné použít (mohly se na nich projevovat protivampýrické zákroky). Biskup Heřman měl daleko důležitější úkol než ohněm (což byla zřejmě narážka na zničení Ludmiliných pozůstatků ohněm) potvrdit, že je pravý závoj, ale měl zajistit, aby za Ludmiliny pravé pozůstatky byly považovány i ostatky jiné ženy, možná Svatožizně. - Potomci tzv. Václava, syna Bořivoje a Ludmily, byli Slavníkovci ("Kosmovi" Vršovci). A jestliže byl Vratislav skutečně synem Svatožizně, potom všichni Vratislavi potomci byli potomky i Svatožizně. Těmi potomky tedy byli všichni Přemyslovci od Vratislava po Václava III., přesněji i ti nemanželští přemyslovští potomci, kteří Václava III. přežili (máme-li na mysli Přemyslovce známé). Přemyslovci tedy nemuseli mít problém s tím, že Ludmiliny pozůstatky byly nahrazeny pozůstatky Svatožizně. Že jsou tedy ve skutečnosti uctívány pozůstatky Svatožizně jako pozůstatky světice, což by se jinak nemohlo stát.

32B. HRADEC falešného Kristiána a "Kosmův" LEVÝ HRADEC, to byla možná opevněná lokalita na části dnešní Malé Strany. Tam možná odešel kněz Kaich, což je domácká podoba jména Kain. Kaich, to je vrah tzv. Václav, který, než se dal na "politiku", vykonával možná v této lokalitě funkci archipresbytera a v legendách je uváděn jakožto kněz Pavel. (Na svém pohřbu pochopitelně nemohl chybět.) Existoval tam kostel, který předcházel rotundě sv. Václava. U něho byl tzv. Václav popraven a v něm byl zvolen Václavův vnuk Vojtěch biskupem. O této lokalitě se jakožto o malém hrádku zmiňuje "Kosmas" i v lucké válce.

33B. KOSTEL P. MARIE Bořivoj na Pražském hradě (za něho zvaném Děvín) nezaložil. Po návratu z Moravy správcoval zhruba na východ od Vltavy a lokalitu pozdějšího Pražského hradu neovládal. Falešný Kristián kolem roku 1100 nenapsal, že Bořivoj kostel P. Marie na Pražském hradě postavil. Psal jenom, že Bořivoj slíbil Bohu takový kostel založit a že potom se ho na samém hradě pražském založit snažil. Snažit se a založit, to je podstatný rozdíl. - Kostel objevený I. Borkovským byl v první fázi funerální stavbičkou (možná postavenou nad prvním hrobem Ludmiliným) a ta jistě nebyla zasvěcena P. Marii. - Borkovského kostel byl postaven mimo opevněný hradní areál proto, že byla mimo areál pohřbena Ludmila, nad jejím hrobem byla postavena funerální stavbička a na jejích základech byl postaven kostel považovaný za kostel P. Marie. V něm je pohřben Spytihněv ("Kosmův" Nezamysl a Vlastislav), což byl Mojmírovec a Přemyslovci neměli zájem ho mít pohřbeného v centrální části hradu. Dokonce ho možná ani na Pražském hradě nepohřbili a ostatky připisované jemu a jeho neznámé manželce jsou možná ostatky Boleslava I. a Biagoty. Boleslav by byl na tomto odstrčeném místě pohřben proto, že podle legend byl vrahem tzv. Václava. - "Borkovského kostel" byl možná postaven mimo centrální část Pražského hradu proto, že byl postaven nad místem prvního pohřbení Ludmily, možná také proto, že zakladatel ho nechtěl stavět na místě, kde se dosud konaly pohanské obřady. "Borkovského kostel" ještě nebyl tím kostelem, který by měl zlikvidovat posvátné pohanské místo.

34B. Jméno HÁNÍN bychom možná mohli přeložit jako Kohoutín (německé Hahn = kohout). Když Libuše, to je Ludmila, za nočního ticha (slovo noční je nápověda, že v textu je něco skryto) jezdila za Přemyslem, tj. Bořivojem, vracela se za kuropění. Kuropění ukazuje na Hánín, Libuše (Ludmila) tedy jezdila z Hánína někam za Přemyslem (Bořivojem) nebo naopak, což je pravděpodobnější, jezdila odněkud za Přemyslem (Bořivojem) na Hánín. Na Hánín ukazuje "Kosmas" i v souvislosti s Kazi. Za Kazi skrývá Ludmilu v souvislosti s Vratislavem. Kazi spojuje s Asklepiem a s ním je spojen kohout. Ten má připomenout Hánín ("Kohoutín"). - Kohout se řekne latinsky gallus. Gallovým hradem byl tedy u kronikáře Galla Hánín. Zbyhněv, tj. u Galla tzv. Václav, slíbil Boleslavu III. Křivoústému, tj. českému Boleslavovi I., že Gallův hrad zboří. Slib nesplnil, hrad postavený Gallem hned nezbořil. - Kuropění, Asklepiův kohout a Gallův hrad mohou ovšem ukazovat také na Budeč. Budeč se tak jmenuje podle jména Budek, což byla zřejmě po určitou dobu domácká podoba jména, které po určitou dobu nosil Rostislav (např. Budislav, Budivoj). Budeč a Hánín tedy mohou souviset s Rostislavem. Polské slovo rościć znamená množit, budit, křísit. Budí (Budeč) kohout (Hánín, "Kohoutín"). Na Háníně (pokud už v té době existoval) mohla žít nebo pobývat Ludmila s Rostislavem nebo později s Bořivojem. Nedaleko od Hánína byl pravděpodobně Bořivoj pohřben (kolínský hrob).

35B. Předpokládané hradiště v KOLÍNĚ se mohlo nacházet na místě, kde dnes stojí kostel sv. Bartoloměje. Jméno Kolín znamená podle I. Lutterera a R. Šrámka Kolův nebo Cholův (dvůr, popř. hrad). "Bartoloměj, biblické jméno aramejského původu (z bar Talmai), vykládá se jako ,syn Talmajův', tj. ,zbrázděného', nebo též jako ,oráč', popř. i ,bojovný syn'." - "Bořivoj, j. slovanského původu, lze je vyložit jako ,bojující vojín (voj), bojovník' (bořiti znamenalo ,bojovati, přemáhati')." (Oba výklady M. Knappová.) - Kostelů zasvěcených sv. Bartolomějovi je celá řada. Nebyl však v Kolíně zasvěcen Bartoloměji proto, aby připomenul bojovníka Bořivoje a také Přemysla Oráče, za nímž falešný Kristián a "Kosmas" Bořivoje skrývali? - Nebyl Bořivoj nazýván zkráceně Kola a nevzniklo tedy MJ Kolín z domáckého jména Bořivojova? Později se jméno Kolín mohlo přenést na ves mající dnes jméno Starý Kolín a nakonec se vrátilo na původní lokalitu a dalo pojmenování vzniklému městu Kolín.

36B. Že má kolínské hradiště a Hánín vztah k Bořivojovi, o tom myslím svědčí KOLÍNSKÝ HROB. Domnívám se, že právě v něm byl pohřben Bořivoj. S ním tam mohla být pohřbena jeho hlavní žena, Ludmila byla Bořivojovou manželkou vedlejší nebo konkubínou. Pokud by bylo dovoleno Rostislavovi vrátit se do Čech, připadalo by v úvahu, že v kolínském hrobě může být pohřben on.

37B. Informace o LUDMILE pověsil falešný Kristián na nejmenovanou věštkyni, "Kosmas" na Kazi, Tetku, Libuši, na nejmenovanou ženu v lucké válce a na jednu stařenku skrývající syna Spytihněvova (Vlastislavova), možná na Ceres, na Boženu v I, 36, u Galla na Řepku. - Legendy se liší v údaji, odkud Ludmila pocházela. Jiné místo uvádějí starší legendy a jiné novější. Legenda Fuit uvádí z jiné země, Prolog uvádí Srbsko, na druhé straně legenda falešného Kristiána (biskupa Heřmana), první kniha Kroniky Čechů (autor biskup Heřman), a Diffundete sole uvádějí Pšov. Jako otec je uváděn Slavibor (jméno znamená slav boj, slavící boj). Možná jde o Čestibora (latinské slovo laus znamená čest i slávu; jméno Slavibor tedy bylo vytvořeno tak, že část Čest- byla nahrazena částí Slav-). Kronika falešného Kristiána a Kronika Čechů byly napsány v době, kdy se usilovalo o to, aby se Ludmila stala diecézní světicí. Proto bylo vhodné uvádět lokalitu v Čechách. - Ludmila se narodila v Milsku, falešný Kristián z Milska učinil Mělnicko. Z Milcensis učinil Milnicensis. Pokud jméno Ludmila nebylo její pravé jméno, mohlo být jejím vymyšleným jménem naznačeno, že pocházela z LUDu MILčanů. Pokud se Ludmila skutečně Ludmila jmenovala, mohla část jejího jména -mila souviset podle Vr. Vaníčka se jménem srbského vládce Miliducha (padl v bitvě s Franky roku 806). - Ludmile bylo v roce 870 nebo 871, když se jí a Rostislavovi narodil jejich syn Spytihněv (Strojmír u falešného Kristiána), nejméně 15 let. Jestliže by se tedy Ludmila narodila roku 855, bylo by jí v době úmrtí (921) 66 let. A právě proto, aby nebylo možné spojovat Ludmilu jakožto manželku s Rostislavem a jakožto matku se Spytihněvem, dovolili jí legendisté dožít se pouze 61 let. - Ludmila byla nejprve ženou Rostislava a pro něho pocházela ze Srbska. Údajné setkání Ludmily s Rostislavem líčí "Kosmas" jakožto setkání Boženy, jež byla Křesinova (což je jméno vymyšlené "Kosmou" z latinské obdoby jména Rostislav, tj. jména Krescencius). S Rostislavem Ludmila možná žila nebo často s ním pobývala v Čechách, konkrétně na Dowině, pozdější Staré Kouřimi. Po poslání Rostislava do kláštera se stala vedlejší ženou nebo konkubínou Bořivoje a pro něho pocházela ze středních Čech, přičemž to nemuselo být ze Pšova - Po smrti Bořivoje odešla Ludmila do knížectví rozkládajícího se západně od Vltavy ke svému synovi Spytihněvovi, který po vyhnání ze Staré Kouřimi (tehdejší Dowiny) Bořivojem a Svatoplukem vládl na západ od Vltavy z Budče. Ve Spytihněvově knížectví žil i Spytihněvův bratr a druhý Ludmilin syn tzv. Václav. V druhém knížectví vládl Vratislav, ale ten nebyl zřejmě syn Ludmily, ale možná Svatožizně - Ludmila se věnovala okultním praktikám. Ty vykonávala zřejmě na různých českých lokalitách, často však zřejmě na vršku Žiži na Děvíně, pozdějším Pražském hradě. Tuto její činnost rozložil "Kosmas" na Kazi, Tetku a Libuši. (Souvisí Kazi, Tetka a Libuše nějak s tím, že v tumbě s Ludmilinými ostatky byly nalezeny tři lebky neznámých žen a stejně tak byly nalezeny tři ženské lebky v budečském hromadném hrobě z lucké války, války Vratislava se Spytihněvem?) Hlavním úkolem Ludmily bylo možná zajišťovat přiměřené množství srážek. Proto falešný Kristián možná užil slova... a jeho báby Ludmily, protože baba se říkalo černému deštivému mraku a také kopcům a vrchům (více prší na horách než v nížinách). S přáním, aby pršelo, se Ludmila obracela na Peruna. Jméno Perun souvisí s významy bíti, práti. Proto Ludmila (u "Kosmy" v I, 36 Božena, jež je Křesinova) pere roucha u studánky. Při nástupu křesťanství bylo vykonávání pohanských praktik (např. přivolávání deště) velice významné. Tehdejší lidé se báli, že jestli opustí pohanské bohy a přijmou boha křesťanského, že se jim pohanští bohové pomstí tím, že bude neúroda a nebudou se rodit mláďata hospodářských zvířat. - "Kosmas" spojil Kazi s Vratislavem, Tetku se Spytihněvem a Libuši s tzv. Václavem. Kazi, Tetku a Libuši srovnal "Kosmas" podle věku. Ve skutečnosti tak zřejmě srovnal Vratislava, Spytihněva a tzv. Václava. Vratislav byl zřejmě syn Bořivoje a možná Svatožizně, Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily a tzv. Václav byl syn Bořivoje a Ludmily. Legendisté z Ludmilina syna tzv. Václava učinili jejího vnuka, ale mateřské povinnosti k němu jí nechali. - Když v lucké válce pravděpodobně zahynul Spytihněv, začala Ludmila vládnout, a to zřejmě z Budče, kde zřejmě sídlila ve Spytihněvově paláci. Pravděpodobně pokračovala ve válce s Vratislavem, aby udržela panství pro Spytihněvova nezletilého syna. "Kosmova" věta Zatím najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky se vztahují ke Spytihněvovi, jeho synovi a Ludmile. Tato válka, kterou Ludmila s Vratislavem vedla, a nebezpečí, že bude hledat pomoc v cizině, to byl pravděpodobně důvod jejího usmrcení. - Ludmila možná nebyla usmrcena na Tetíně. V závěru líčení lucké války "Kosmas" napsal: "...když [pastorek, tj. zde tzv. Václav] přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku [ve skutečnosti jeho matku Ludmilu] jakoby zemřelou... mrtvola měla ránu v prsu..." Co bylo domovem tzv. Václava? Gumpold napsal: "Když jsem [já tzv. Václav] ležel na lůžku... za ticha nočního mne vzburcovalo vážné a tajemné vidění, neboť viděl jsem dvorec kněze Pavla, zbavený veškeré krásy budov a lidmi zcela opuštěný. ...chystám se, aby věc byla neklamně vysvětlena, podáním jasného řešení odhaliti pravý smysl tohoto snu, který následujícími událostmi bude dokonale ověřen." "Neboť zboření domů, které jsem spatřil, věští šťastnou smrt mé báby Ludmily..." Dům kněze Pavla je dům tzv. Václava, když vykonával funkci archipresbytera. Je tedy totožný s domem pastorka v lucké válce. Ludmila by tedy měla být zavražděna ve dvorci Václavově a ten jistě nebyl na Tetíně. Nejpravděpodobněji byl na dnešním Malostranském náměstí v blízkosti pozdější rotundy sv. Václava. S menší pravděpodobností byl na Budči. Svědčilo by však pro ni to, že na Budeč je umístěn kněz Učen, což je pravděpodobně tzv. Václav. Ten by se tam neučil (učil se na Starém Městě u Uherského Hradiště a později na mikulčickém hradišti, což muselo být zamlčeno), ale na Budči možná učil. - Usmrcení Ludmily, pravděpodobně ne provedené rituálním způsobem, bylo dílem tzv. Václava a Vratislava (v legendách zvaných Tunna a Gommon). Legendista možná oproti skutečnosti nechal Ludmilu uškrtit závojem, protože závoj je symbolem tajemství. A největším tajemstvím mělo být, kdo ve skutečnosti za smrtí Ludmily stál. Ti legendisté, kteří uvádějí, že Ludmila byla uškrcena provazem, naznačují, že Ludmila byla nějaký čas vládkyní, neboť provaz je symbolem vládce. V lucké válce dává jedna z hadaček radu pastorkovi (tj. tzv. Václavovi), aby protivníkovi, kterého při prvním utkání zabije, uřízl obě uši a dal je do tobolky. Když pastorek přišel domů, našel ženu mrtvou, měla ránu v prsu a uši uťaty. Zemřelá žena je Ludmila. Slovo tobolka má být přeloženo jako mošna, protože Ludmila byla považována církví za konkubínu, stč. mošnu. Slovo uši připomíná slovo ušev, a to znamenalo závoj. Závoj je symbolem tajemství. Legendisté možná chtěli říci, že u Ludmily je řada informací utajena a naznačili to právě tím, že Ludmilu nechali uškrtit závojem. Probodnutí srdce bylo protivampýrické opatření, Ludmila však tak mohla být i zavražděna. A důležité je, kdo radu pastorkovi dal. V latinském textu ji dává stál. Ti legendisté, kteří uvádějí, že Ludmila byla uškrcena provazem, naznačují, že Ludmila byla nějaký čas vládkyní, neboť provaz je symbolem vládce. V luckéEumenida (v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové jedna z počtu hadaček a u W. W. Tomka je dává Wzteklice). Eumenidy byly původní Erínye, ty pronásledovaly Oresta za matkovraždu. Pastorek, tj. tzv. Václav, se zde dozvídá, jakým způsobem má svou matku zabít. Iniciativní v zabití Ludmily byl zřejmě Vratislav. Toho si možná máme představit za hadačkou (Eumenidou, Wzteklicí). - "Kosmas" možná naznačil, že žena usmrcená v lucké válce byla Ludmila, těmito slovy (I, 11): "...obě uši [té, kterou zabiješ[ … schovej... do své tobolky [lépe do mošny]; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš neviditelná pouta..." Zde "Kosmovi" nešlo o vylíčení věštění pomocí koně. Ludmila byla pohřbena v bazilice sv. Jiří a ten je zobrazován na koni. V bazilice byl objeven křížový zahloubený útvar, do něhož podle některých historiků měla být pohřbena Ludmila. A právě ukázáním na tento hrob ukázal "Kosmas" na Ludmilu. Prozradil tím něco neviditelného. Vytasený meč možná ukazuje, jak byla Ludmila ve skutečnosti zabita. V lucké válce pastorek, tj. tzv. Václav, nalezl mrtvou ženu, tj. Ludmilu. Měla ránu v prsu. Buď je tím naznačeno, jak byla zabita, nebo jde o protivampýrické opatření, případně rána v prsu má naznačit obojí. - Když byly psány první legendy, kde je zmíněno zavraždění Ludmily, řekněme zhruba před rokem 1000, si Přemyslovci nepřáli, aby se Ludmila stala světicí, proto ji oproti skutečnosti nechali zavraždit nekrvavým způsobem. Když zhruba kolem roku 1100 chtěli z Ludmily světici mít, nešlo se způsobem její smrti už v dalších legendách nic dělat. O to, aby se Ludmila světicí stala, mohli dříve než Přemyslovci usilovat Slavníkovci, "Kosmou" zvaní Vršovci. Pokud šlo o uškrcení závojem, tak závoj naznačoval, že v líčení Lidmiliny vraždy je řada tajemství, pokud šlo o uškrcení provazem, tak provaz naznačoval, že Ludmila byla vládkyní. - Že je v líčení smrti Ludmily něco skryto, to naznačuje i jméno Ester, k níž Homilie na svátek Ludmily Ludmilu přirovnala. Jméno Ester se nejčastěji vykládá jako hvězda. Bl. Pípal v Hebrejsko-českém slovníku ke Starému zákonu vykládá jméno Ester z hebrejštiny. Při výkladu z hebrejštiny znamená Ester maskovat se, skrývat se, být zahalený, zahalit se OVĚŘIT. - Pastorek, tj. zde tzv. Václav, spatřil mrtvou ženu, když přišel domů. Jako kníže byl doma zřejmě na Staré Kouřimi, podle legend byl doma na Pražském hradě (Děvinu). Kde však byl doma, než se stal knížetem, když byl pravděpodobně archipresbyterem, v legendách pravděpodobně pojmenovaným Pavel? Na Budči, nebo na místě dnešního Malostranského náměstí, kteroužto lokalitu pojmenoval "Kosmas" Levý Hradec? Tam byl možná pro církevní činnost tzv. Václava důležitý kostel, tam byl tzv. Václav popraven, tam byl Vojtěch zvolen biskupem. A Ludmila mohla přijít o život na Děvíně (Pražském hradě) nebo (a to považuji za pravděpodobnější) na dnešním Malostranském náměstí. - Ludmilin první hrob byl možná na Pražském hradě, tehdy Děvíně, a to na místě, kde stál kostel (původně funerální stavbička) objevená I. Borkovským. Ve stejném kostele byl pohřben Spytihněv s manželkou. - Na Ludmiliných pozůstatcích, jakožto na osobě zemřelé nepřirozenou smrtí, byla pravděpodobně provedena protivampýrická opatření, a to možná za knížete tzv. Václava, neboť tzv. Václav zodpovědný (společně s Vratislavem) za její zavraždění, se jí možná bál, neboť v ní viděl vampýrku. - Pražský hrad se stává panovnickým sídlem, až když byla pohanská lokalita zvaná Děvín překryta křesťanskou stavbou nebo křesťanskými stavbami (bazilikou sv. Jiří, možná i rotundou s. Víta, nikoliv funerální stavbičkou objevenou I. Borkovským). Prvním panovníkem, který začal vládnout z Pražského hradu, byl možná až Boleslav I. Ten možná z pouhé sakrální lokality učinil navíc i knížecí sídlo postavením Nového hradu. Pokud Ludmila pobývala na Pražském hradě, tehdy Děvínu, nebylo to z titulu kněžny, ale kvůli pohanským praktikám, které tam vykonávala. - Jméno Ludmila dali své dceři Vratislav II. a Bedřich. Byl to možná právě Vratislav II., kdo měl zájem na tom, aby se Ludmila stala alespoň celodiecézní světicí. - Ludmila se stala světicí poměrně pozdě po své smrti. K důvodům zřejmě patří, že Ludmila byla, přestože přijala křest (pravděpodobně tehdy, když byla manželkou Rostislava), pohankou (prováděla rituální obřady, zejména přivolávání deště), že možná vedla válku proti Vratislavovi (Neklanovi) poté, když v lucké válce zahynul Spytihněv (Vlastislav), že byla možná pohřbena jako vampýr a že byla církví považována za konkubínu, stč. mošnu (když začala žít s Bořivojem, Bořivoj staré manželství nerozvázal). - V závěru líčení dívčí války "Kosmas" napsal (I, 9): "...po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů." "Kosmas" v dívčí válce nazval přemyslovské (Bořivojovy) bojovníky chlapci a mojmírovské (Spytihněvovy) bojovníky dívkami. V Čechách (spíše v části Čech) postupně vládli Mojmírovci Rostislav,  Svatopluk a Spytihněv (syn Rostislava a Ludmily). Po smrti Ludmily již žádný Mojmírovec nevládl, třebaže Spytihněv měl pravděpodobně dva syny. Přemyslovci Mojmírovce a jejich mocenskou skupinu ovládli nejdříve v Čechách a později i na Moravě. - Byl Vratislav synem Ludmily? Jsou pozůstatky připisované Ludmile skutečně pozůstatky Ludmiliny? Je možné, že Ludmiliny pozůstatky byly v době, kdy se měla stát světicí, v takovém stavu, že byly pro tento účel nepoužitelné, nebo dokonce už nebyly k nalezení. Na jejich zachování neměl zájem Boleslav III. Ten pravděpodobně nebyl jejím potomkem, protože Vratislav nebyl zřejmě Ludmilin syn. Potomkem Ludmily byli tzv. Václav, otec Slavníka (Zbraslava), a Boleslav III. se Slavníkovci tvrdě bojoval. Biskup Heřman pravděpodobně prohlásil za Ludmiliny pozůstatky pozůstatky jiné ženy, možná Svatožizně. Že jde o podvrh, to bylo možná prozrazeno "pravým Ludmiliným závojem" (při zkoušce jeho pravosti kladené "Kosmou" k roku 1100 závoj z hrobu neshořel), neboť závoj je symbol tajemství. A že nejde o pozůstatky Ludmily, to mělo opravdu zůstat tajemstvím. O pozůstatky Svatožizně jde možná proto, že mají hodně společných znaků s pozůstatky Vratislava a Vratislav byl pravděpodobně syn Bořivoje a Svatožizně, možné to dcery moravského velmože Zemižizně, a proto Gallus nazval Vratislava Zeměvít (-vít od Vitislav) a jeho syna Boleslava I. nazval Zeměmysl. - Když byla Ludmila zavražděna, nechal ji Vratislav (nezemřel roku 921) pohřbít "za hradbami", ve skutečnosti za příkopem obklopujícím tehdy sakrální část lokality, kde později vznikl Pražský hrad. Nad Ludmiliných hrobem byla postavena sakrální stavba, první fáze "Borkovského" kostela. Vratislav byl synem Bořivoje a ženy, jejíž ostatky jsou vydávány za ostatky Ludmiliny, tak neměl zájem pohřbít ji na čestném místě. Po Vratislavovi se stal knížetem Ludmilin syn, tzv. Václav, a ten ji nechal přenést do baziliky sv. Jiří. Po tzv. Václavovi nebyl nikdo z knížat potomkem Ludmily (výjimku tvořil Slavníkovec Soběslav, pokud ho budeme považovat za českého knížete, jímž možná skutečně z vůle a za pomoci Boleslava Chrabrého byl), takže k pozůstatkům Ludmily neměli žádný citový vztah. Ludmila jim byla přinejmenším lhostejná, dokud některý z knížat z ní nehodlal učinit světici.

38B. Domnívám se, že srbský ČESTIBOR, jehož sídlo bylo v blízkosti Zhořelce, je totožný se SLAVIBOREM. Latinské slovo laus znamená jak čest, tak slávu. Autor legendy Fuit (snad pravý Kristián) tak úmyslně zaměnil část Čest- částí Slav-. Část -bor do svého jména převzal v době, když byl knížetem, tzv. Václav. Vládl zřejmě pod jménem Lstibor. Čestibor byl zavražděn roku 859, takže mohl být otcem Ludmily, ta se narodila asi roku 855. - Slavibor byl podle J. Steinhübela (2012, s. 65, 66) hlavním srbským knížetem po zavraždění Čestibora roku 858. Poukazuje mj. na to, že Čestibor a Slavibor mají podobné mená (doslovne čestný borec a slávny borec). - Nebylo jméno Slavibor původní jméno Čestibora? Nepřijal nové jméno při nástupu na knížecí stolec, jako tomu bylo u Přemyslovců Boleslava II. a Boleslava III.? Boleslav I. získal toto jméno až v průběhu své vlády. - Vr. Vaníček (2014, s. 48): "Rovněž jméno jejího otce Slavibora svou druhou částí poukazuje na srbská specifika, konkrétně na již zmíněného Čestibora (zavražděn asi 859). Koncovka -bor nemá v této době jinde analogie, kromě některých pozdějších rodů šlechtických. Z nich je třeba uvést mocný a starobylý panský rod Hrabišiců (existoval již v 11. století – Bor, Boreš, Všebor), jehož staré majetky ležely z obou stran Krušných hor. "Kosmas" se zmínil o Borovi v II, 19: "Toho času Mstiš, správce hradu Bíliny, syn Borův..." - Přemyslovci (konkrétně možná Wistrach) přišli do Zabrušan pravděpodobně z Wolinu. Mezi Wolinem a Zabrušany na dolním toku Odry se nacházejí tyto lokality připomínající lokality české. Již na německém území je město Lebus, polsky Lubusz připomínající Libušín, a Schlabendorf, dolnolužicky nazývaný Chóžyšća připomínající Chvosten, tak se pravděpodobně nazývalo hradiště u Zabrušan. V Polsku je Rzepin, připomínající Řepín na Mělnicku. Nedaleko Rzepinu je lokalita Starościn, "Kosmas" v I, 2 nazývá Bohema starostou. Blíže zde viz kapitolu Některé lokality v Čechách... - Dal "Kosmas" Ludmile jméno Libuše podle lokality Lubuš nebo podle kmene Lubušanů? I jméno Ludmila, které dali Bořivojově manželce zřejmě legendisté, souvisí se jménem Lubuša, Lubušané, neboť slovanské ljub znamenalo milovat, milý.

39B. Falešný Kristián napsal: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula PŠOV, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje." "Kosmas" napsal (I, 15): "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, které byla dcerou Slavibora z hrádku PŠOVA, jménemLudmily." Falešným Kristiánem a autorem první a druhé knihy Kroniky Čechů je biskup Heřman. "Kosmas" použil pro Rostislava jméno BUZA. Nikde k němu nepřipisuje žádné informace, ve třech kapitolách napíše pouze toto spojení slov: Dětříšek, syn Buzův. Dětříšek je pravdšpodobně Spytihněv I. Maďarské slovo búza znamená pšenice. "Kosmas" tedy "Ludmiliným Pšovem" a Rostislavovou pšenicí spojil Pšov s Buzou, tedy Ludmilu s Rostislavem. Rostislav byl prvním Ludmiliným mužem a měli spolu syna Spytihněva (falešný Kristián ho pojmenoval Strojmír). Jméno Buza použil "Kosmas" pro Rostislava také proto, že Rostislav se po část svého života jmenoval domáckou podobou svého jména Budek. Je po něm pojmenováno hradiště Budeč a pravděpodobně vzdálený předchůdce Vratislava II. jménem Bougo.

40B. LUDMILINÝM manželem byl ROSTISLAV a poté, když byl Rostislav uklizen do kláštera, žila Ludmila s BOŘIVOJEM. Bořivoj staré manželství nerozvázal. Ludmila nebyla s Bořivojem sezdána, z hlediska Bořivoje šlo o jakousi péči o "náboženskou vdovu". Církev se později (mj. za biskupa Heřmana) na Ludmilu s Bořivojem nesezdanou dívala jako na konkubínu, stč. mošnu. Rostislav si bral Ludmilu ze Srbska, pravděpodobně dceru Čestibora, který je totožný se Slaviborem. U Čestibora žil nějaký čas nejmenovaný syn Wistrachův, což byl zřejmě Bořivoj, v té době se možná jmenující jinak (Heriman?). V době, kdy se Ludmila měla stát alespoň celodiecézní světicí, nemohli falešný Kristián a "Kosmas" napsat, že Ludmila pocházela ze Srbska. Bylo třeba mít světici Češku. Tak bylo uvedeno Mělnicko (Milnicensis), protože připomínalo srbské Milsko (Milcensis). - S Rostislavem měla Ludmila syna Spytihněva. Ten se mohl narodit nejpozději roku 871. Pokřtěna mohla být Ludmila právě v době soužití s Rostislavem. Rostislav rozšířil svou říši do Čech a Ludmila s ním zřejmě v Čechách žila nebo v Čechách pobývala. "Kosmas" použil pro Rostislava i jméno Buza, protože Rostislav po určitou dobu svého života nesl jméno (např. Budislav, Budivoj, Budimír apod.), z něhož jde domáckou podobu jména Buza vytvořit. Domácká podoba byla i Budek, po níž dostalo jméno hradiště Budeč. Slovo búza znamená maďarsky pšenice. Ludmila měla pocházet ze Pšova. Stč. se pšenice řeklo pše. Jméno Buza spojené s Rostislavem a jméno Pšov spojené s Ludmilou měla naznačit, že Rostislav (Budek) a Ludmila patří k sobě, že byli manželé. - "Kosmas" o Ludmile napsal, že byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova. (Jméno potoku Pšovka je doloženo až k roku 1268. Dříve se Pšovka jmenovala Vrutický potok.) Pro Rostislava byla pochopitelně dcerou Slavibora (přičemž toto jméno vzniklo pozměněním jména Čestibor; latinské slovo laus znamená jak čest, tak sláva), ale nemohla pro něho pocházet z hrádku Pšova, pocházela ze Srbska. (V tomto případě bychom mohli napsat: narodila se v Srbsku) Pro Bořivoje byla pochopitelně dcerou Slavibora a pocházela pro něho ze Pšova, raději opatrně řekněme, že ze středních Čech (ovšem nenarodila se tam). - Lokalitou, kam Ludmila (Libuše) jezdila a před kuropěním se vracela, nebyly Stadice, ale byla to nějaká lokalita (selská ves), kde v Čechách sídlil nebo často pobýval Rostislav. Mohlo jít o Budkovu Budeč (kohout budí), tj. "Kosmův" Krokův" hrad, nebo o Hánín ("Kohoutín", Gallův hrad). Jméno Budek nějaký čas užíval Rostislav. - Za jakých okolností došlo k prvnímu setkání Bořivoje a Ludmily (takovéto setkání je pochopitelně vymyšleno) líčí "Kosmas" v I, 36. Informace o Ludmile zde pověsil na Boženu, informace o Bořivojovi na Oldřicha (jméno Oldřich si nesprávně vyložil jako starý vládce). Ludmila byla Křesinova, tj. manželka Rostislava. Jméno Křesina (a Křesomysl) vytvořil "Kosmas" od latinské podoby jména Rostislav, a to od podoby Krescencius. Praním prádla u studánky "Kosmas" prozradil, že Ludmila přivolávala déšť tím, že se obracela s prosbou na Peruna nebo na jiného boha perunského typu. - Poté, když musel Bořivoj utéci z Čech, žila s ním Ludmila zřejmě řadu let na velkomoravských hradištích. "Kosmas" nejen spojil Rostislava a Ludmilu s pšenicí, ale pokračoval dále: některé osudy Ludmily a Rostislava pověsil na Ceres, tj na římskou bohyni obilí a polní úrody. - Ludmila se nestala Bořivojovou ženou hlavní, takže se na ni církev dívala jako na souložnici, konkubínu, stč. mošnu. Proto je s mošnou (s tobolkou) spojována. Je tomu tak v lucké válce. Na její uškrcení závojem je ukázáno uřízlýma ušima (stč. ušev je závoj) danými do tobolky. - Na Ludmilu je ukázáno prostřednictvím mošny i ve Stadicích. Za Přemyslem máme vidět Bořivoje a za mošnou Ludmilu. Z otky vyrostl lískový keř i s ořechy. Ty byly používány jako afrodiziaka. Přemysl, tj. Bořivoj, položil mošnu, tj. Ludmilu, na trávník, na to režný ubrus (to je možná ukázáno na Zabrušany). Co se dělo dále, to už ze slušnosti nepopisuje (co mínil tím, že ratolest rostla do výše i šíře, o tom ať uvažují ctěné čtenářky) a napíše a tak dále. Hosté jenom zírali a Přemysl řekl: "Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí." Přemyslovci jsou tedy podle legend potomky oráče Přemysla (Bořivoje) a mošny Libuše (konkubíny Ludmily). Potomkem Ludmily (synem) byl tzv. Václav. Vratislav a všechna další přemyslovská knížata zřejmě potomky Ludmily zřejmě nebyla, ale byla potomky ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizně?). - S Bořivojem měla Ludmila syna tzv. Václava a s malou pravděpodobností Vratislava. Tzv. Václav měl tedy z hlediska církve nemanželský původ. - Ludmila, protože byla Bořivojovou ženou vedlejší a přežila ho o více jak 30 let, není s ním pohřbena v kolínském hrobě. - Pokud jsou pozůstatky považované za Ludmiliny skutečně Ludmiliny, což je málo pravděpodobné, musely být na těchto pozůstatcích - aby mohla být Ludmila prohlášena za světici - odstraněny stopy po tom, že Ludmila byla pohřbena jako vampýr. Právě to by zřejmě dostal za úkol biskup Heřman. Posmrtné rozbití obličeje, protože měla předkus, by bylo odstraněno tak, že část obličeje byla odříznuta a tím se předstíralo, že odříznutá část byla použita jako svatý ostatek. Není udivující, že se takováto cennost nikdy nenašla? - Biskup Heřman neměl možná potvrdit pravost závoje, jímž měla být Ludmila uškrcena, ale spíše mělo být předstíráno, že v hrobě jsou pozůstatky Ludmily. Její zánik možná napovídá Kanovník vyšehradský, když píše o ohni v objektu, v němž měly být pozůstatky Ludmily uloženy (rok požáru možná úmyslně klade až do roku 1141), a když píše o krádeži několika kostí Vernerem. Tento oheň má možná připomenout zkouška pravosti závoje ohněm. A pro zakrytí tohoto podvodu byl k jiné kostře (kostře Svatožizně?) přiložen závoj. - Nahrazení pozůstatků Ludmily pozůstatky Svatožizně nebyl pro Přemyslovce problém. Byla-li Ludmila matkou tzv. Václava, potom jejími potomky byli Slavníkovci. Byla li Svatožizeň matkou Vratislava, byli všichni Přemyslovci Vratislavem počínaje a Václavem III. konče (pomíjím mimomanželské Přemyslovce, kteří Václava III. přežili) potomky Svatožizně.

41B. TUNNA a GOMMON byli podle autora legendy Fuit (asi pravého Kristiána) a podle falešného Kristiána vrahy Ludmily. Jsou považováni za vikingské bojovníky zaměstnanými u Drahomíry. Ve skutečnosti se jedná o tzv. Václava a Vratislava (ten zamřel až po smrti Ludmily). V lucké válce zabije neznámou ženu pastorek. To je tzv. Václav. - Když se vrazi chystají Ludmilu uškrtit, ona je nazve bratry a vyčítavě prohlásí, že se k nim chovala jako ke svým synům. Tzv. Václav a Vratislav byli bratři určitě po otci Bořivojovi. Matkou Vratislava však možná Ludmila nebyla. (Mohla jí být Svatožizň a nejsou ostatky připisované Ludmile ve skutečnosti pozůstatky Svatožizně?) - Vratislav byl nazván Gommon. Vratislav trpěl osteochondrózou krční páteře, a proto měl problémy s chůzí. To posloužilo autorovi Fuit k pojmenování Vratislava jménem Gommon. Blízké jménu Gommon jsou anglická slova gammon a gammy. K. Hais a Bř. Hodek je překládají takto (1992; pouze vybrané významy): gammon2 [gæmǝn] ... 2 hovor. podvod, švindl, humbuk, nesmysl (it's all ~) ● v 1 zvítězit v lurči beze ztráty akmene 2 hovor. mluvit nesmysly, plácat, kecat; podvést, obalamutit, nachytat… 3 přetvařovat se - gammy [gæmi] (-ie-) hovor.: končetina chromý (a ~ leg). - I. Poldauf (1996, s. 225) u hesla chromý uvádí: lame (na in), bezvládný limp, slang., o noze game. J. Fronek začíná heslo chromý větou: adj.-69 lame; ~á noha lame n. hov. gammy leg... Je otázka, jestli toto slovo za raného středověku v Anglii existovalo. - O významu jména Gommon E. Walter napsal (1961, s. 18): "Zdá se mi tudíž nepochybným, že Gommon českých legend je varjažský Gomol, odpovídající švédskému gamal(l), gammal(l), ,starý'..." - Tzv. Václav byl nazván Tunnou. Dnes je slovo tunna slovo švédské. K. Koževniková ad. (1966, s. 625) uvádí u hesla tunn tyto významy: 1) tenký, slabý 2) řídký a u hesla tunna 1) zeslabit 2) zředit. Z. Hlavičková ad. (1999, s. 475) překládá slovo hubený těmito synonymy: mager, tunn, spinkig. Mohl falešný Kristián slovem hubený ukázat na vraha? Dodnes se u nás v některých oblastech místo slova hubený užívá slovo chudý. A Gallus v I, 1 a I, 2 užil slova chudý, chudobné, chuďasovo, chudý, chudobu, chudých, chudých, Lze spojit Kristiánova Tunnu s citovanými Gallovými slovy? Falešný Kristián o tzv. Václavovi napsal (1969, s. 73): "Na posílení údů skrovně potravy požíval..." Em. Vlček napsal (1997, s. 132): "Bohužel se nezachovala ani jediná [Václavova] kost v celé délce a velikosti. S přibližnou přesností bylo možno rekonstruovat jen délku levé kosti holenní a z ní stanovit odhad výšky postavy na 160-165 cm. Celkově jsou ostatní kosti slabé až gracilní [štíhlé, útlé, subtilní]..." Podle Em. Vlčka měřil tzv. Václav 160-165 cm. Ostatní přemyslovští vládci raného středověku, jejichž pozůstatky mohl Em. Vlček zkoumat, byli znatelně vyšší. - Pokud jsou Ludmiliny pozůstatky pravé (o čemž pochybuji), potom možná platí následující: Proč se tzv. Václav tělesně lišil od ostatních přemyslovských knížat raného středověku, možná souviselo s Ludmiliným zdravotním problémem. Ludmila podle lékařsko-antropologického výzkumu jejího skeletu trpěla těžkou endokraniozou. J. Sláma k jejím projevům napsal (2017, s. 109): "Toto onemocnění, které postihuje téměř výlučně ženy, má řadu projevů. Od bolestí hlavy k psychické labilitě, neurózám, depresím, melancholii, poruchám soustředění a paměti. Provázejí ho též poruchy metabolické (obezita) a hormonální. Nejčastěji se projevuje u žen ve třetím a čtvrtém desetiletí jejich života. U Ludmily by to znamenalo období mezi léty 880 až 900." Ludmila se ve skutečnosti narodila nejpozději zřejmě roku 855 a tzv. Václav zřejmě nejpozději roku 875. A Ludmily se mohla projevit v těhotenství, kdy čekala po Spytihněvovi a Vratislavovi třetího syna, a to tzv. Václava. A to se mohlo projevit na Václavově postavě. Vr. Vaníček o Václavově postavě napsal (2014, s. 76): "Václav měl... gracilní postavu a zesílil teprve o něco později." - Falešný Kristián uvádí, že Tunna prchl se vším příbuzenstvem z té země a všemi nenáviděn jako poběhlík a vyhnanec sem tam se potuloval a nikdo z pokolení jeho už neměl přístupu do domova svého a Gommon, když s bratrem svým hledal útěkem úkryt, byl chycen a na hrdle potrestán. V těchto větách jsou na Tunnu pověšeny informace o Vratislavovi a na Gommona informace o tzv. Václavovi. Po vítězství v lucké válce a zavraždění Ludmily se možná dostal k moci tzv. Václav. Mezi Tunnou a Gommonem vznikla roztržka a nenávist převeliká. Vratislav možná odešel do té části Polska, které ovládal (v legendách tzv. Václav vyhnal Drahomíru, přičemž na Drahomíru jsou pověšeny informace o Vratislavovi poté, když ho nechali legendisté předčasně zemřít). A tzv. Václav (tehdy se jmenující domácím jménem Lešek, Lestík, oficiálním jménem možná Lstibor) pravděpodobně odešel nebo uprchl z Čech poté, když byl jakožto Boleslavův podkrálíček poražen. V cizině vstoupil do kláštera. Tam možná dále kul pikle proti Boleslavovi, tak byl z kláštera Čechy unesen (Gallus tuto informaci pověsil na Zbyhněva) a poté popraven. Zavraždění Ludmily možná tzv. Václavovi přitížilo. Mohl to být jeden z důvodů jeho popravy. Byl však popraven nebo zavražděn i Vratislav? Kdybychom vycházeli jenom z falešného Kristiána, tak bychom soudili, že ano. Falešný Kristián totiž napsal: "...z vrahů jejích [Ludmiliných] žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu." V obou případech šlo o násilnou smrt? Ta je doložena u tzv. Václava. Jak a kde zemřel Vratislav (rozhodně to nebylo před zavražděním Ludmily), není známo, smrt ve válce s Uhry není dostatečně doložena.

42B. Pojmenování PRAHA se nejprve týkalo opevněného osídlení na části dnešní Malé Strany. "Kosmas" ji nazval Levým Hradcem. Je řada výkladů, co znamená jméno Praha. Uveďme jeden, který již nevychází z toho, že tak nejdříve byl pojmenován Pražský hrad, nýbrž z osídlení na části území pražské Malé Strany. Jméno mělo vzniknout od pražení rudy, a pro to, že se na uvedené lokalitě ruda pražila, existují archeologické doklady. Tento výklad je zřejmě velice pravděpodobný, přesto navrhnu dvé jiné možnosti. Předpokládejme, že lokalitu založili cizí obchodníci a od domácího obyvatelstva se lišili nošením kalhot. Dnešní fríské a holandské slovo pro kalhoty zní broek. V holandských městech existují ulice Broekweg. Druhá možnost: dnešní švédské slovo frakt znamená přeprava zboží, lodní náklad. Osídlení u Vltavy na části dnešní Malé Strany s obchodem úzce souviselo. Češi hlásku f nahrazovali hláskou p nebo b. Dostali bychom tak slovo Prakt a to se již blíží slovu Praga, později Praha. Bohužel mohu uvést jenom dnešní podobu uvedených slov. V našich místních jménech najdeme jména vyšlá ze vzhledu lidí (Poděbrady) nebo z lidské činnosti či z míst, kde se určitá činnost konala (např. Ovčáry, Strážnice). Existuje více lokalit pojmenovaných Praha. Všechna tato jména nemusela pojmenovávat stejnou realitu.

43B. Libuše (za níž se skrývá Ludmila) při věštění slávy budoucího PRAŽSKÉHO HRADU říká přítomným, že v lese (posvátném háji) člověk teše práh domu. Myslel "Kosmas" slovem člověk nějakého Čecha, neboť jméno Čech mohlo vzniknout od slova člověk? Pod prahem bylo možná míněno to, co bychom dnes nazvali nespisovně futra. Jsou nízká, takže se i velcí pánové při vcházení do domu nebo vycházení z něho sklánějí. Ve skutečnosti "Kosmas" průchodem dveřmi mínil přechod z pohanství do křesťanství (tak se z pohanského Děvína stával křesťanský Pražský hrad). Sklánění má ukázat na klanění se pohanským bohům. Práh je nízký (futra jsou nízká), jako je podle názoru křesťanů pohanství nízké vůči křesťanství. - Aby "Kosmas" prozradil jméno Děvín, vymyslel si pro válku Bořivoje (podporovaného Svatoplukem) se Spytihněvem pojmenování dívčí válka. Spytihněv válku prohrál a byl ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) vyhnán za Vltavu, hlavním jeho hradištěm se stala Budeč. Do jeho knížectví patřila i lokalita budoucího Pražského hradu, tehdy ovšem zvaná Děvín. Spytihněvovi se připisuje postavení prvního valového opevnění (do té doby už část lokality byla ohrazena příkopem). - Vojtěch se pražským biskupem stát nechtěl, byl k tomu přinucen. Legendista to obrazně vyjádřil povalením Vojtěcha na dívku (opět ukázáno na lokalitu Děvín). A ještě jeden konflikt, ovšem vymyšlený, měl Vojtěch na Děvíně/Pražském hradě. Chránil dívku, která zhřešila s knězem. Pohanský Děvín, který v příhodě symbolizuje dívka, a křesťanský kněz, to opravdu nejde k sobě. - Děvín (pozdější Pražský hrad) patřil Mojmírovci Spytihněvovi. Ten je vůči Přemyslovci Bořivojovi Nezamyslem. Symbolem nevědění je prase. Proto "Kosmas" napsal, že se nedaleká hora Petřín zakrucuje na způsob delfín, mořského vepře. - Lokalita byla nejprve lokalitou sakrální, zprvu pohanskou a za Spytihněva se začala postupně měnit na křesťanskou. Na lokalitě byl posvátný pahorek Žiži. "Kosmas" to možná prozradil tím, že jméno Žiži vytvořil převrácením jména bohyně Isis, a tím, že napsal, že se tam i velcí pánové sklánějí (tj. klaní se bohům). Nacházel se tam posvátný pramen, posvátná háj a posvátný kámen. - Na pahorku Žiži se možná nacházel nastolovací kámen a v blízkosti Děvína sněmovní pole. - Když v lucké válce porazil Vratislav (u "Kosmy" Neklan) Spytihněva (Vlastislava), získali lokalitu Pražského hradu (Děvína) Přemyslovci. Na dnešním třetím hradním nádvoří zřejmě byl pohřben Tyr. Po ovdovění odešla Ludmila ke Spytihněvovi a na Děvíně vykonávala pohanské obřady. Prvním panovníkem, který z Pražského hradu vládl, byl možná až Boleslav I. Hrad lépe opevnil a postavil možná na Hradě první knížecí palác. Nově založený pražský hrad se objevuje v písemném prameni pod názvem Nový hrad. Teprve tehdy byl zřejmě na Pražském hradě postaven první knížecí palác, dosud však zřejmě nenalezený. - O nastolovací kámen vedli tvrdé boje zájemci o knížecí stolec. Boleslav III. Ryšavý tak vyhnal z hradu Slavníkovce Soběslava a Slavníkovec Vladivoj dokonce při útěku z hradu zahynul. (Dětmar dal Vladivojovi jméno Soběslav, což mohlo být Vladivojovo původní jméno.) - Pražský hrad přejal své jméno podle svého podhradí, tj. ohrazené lokality na přivltavské části Malé Strany. To se jmenovalo Praha, zatímco lokalita budoucího Pražského hradu se jmenovala Děvín.

44B. Jméno VRCHU ŽIŽI (Sizi, Zizi, Zicis, Žiži) mohl "Kosmas" - pokud to byl on, kdo pojmenoval tento vrch - vytvořit převrácením jména bohyně Isis, která byla obdobou staroegyptské bohyně Eset. Tam (na vrchu Žiži) se i velcí pánové skláněli, tj. klaněli bohům. "Kosmas" také mohl vyjít ze slova žízeň, stč. žiezě. Na vrchu Žiži se zřejmě konal pohanský rituál přivolávající déšť. Slovo žízeň navíc etymologicky i významově souvisí se slovem život. A při nedostatku vláhy šlo skutečně o život. - Jazykovědci soudí, že jméno Žiži může etymologicky souviset se slovem žár, žhnout nebo sedět. - V lašském nářečí slovo žyža znamená žhavé uhlíky.

45B. O existenci SNĚMOVNÍHO POLE se dozvídáme nejprve od falešného Kristiána, když líčil konflikt stoupenců Strojmíra (tj. Spytihněva) a stoupenců Bořivoje. Napsal: "...domluvili se z obou stran, že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na sněmovním poli se budou raditi..." - V době, kdy k tomuto konfliktu mělo dojít, nebyla lokalita pozdějšího Pražského hradu ještě sídelním hradem, ale pohanským sakrálním Děvínem. Strojmír (tj. Spytihněv) vládl nejprve z Dowiny (pozdější Staré Kouřimi), té se však s pomocí Svatopluka zmocnil Bořivoj a Strojmír/Spytihněv byl vyhnán na Budeč. Ovšem Přemyslovci si přáli, aby Pražský hrad byl s nimi spjat odnepaměti a falešný Kristián ve své legendě jejich přání vyhovuje. - Někdy se usuzuje, že se sněmovním polem je spjat nastolovací kámen českých knížat, který se měl nacházet na vrchu Žiži. Archeologové se však domnívají, že tehdejší geomorfologie lokality pozdějšího Pražského hradu nebyla pro sněmovní pole vhodná. Vhodnější podle nich mohla být lokalita dnešního Hradčanského náměstí.

46B. O "českém" NASTOLOVACÍM KAMENI, zřejmě pouze částečně opracovaném balvanu, se soudí, že byl na posvátném okrsku zvaném Žiži nebo Siži již před vznikem Pražského hradu. Tento okrsek byl obehnán mělkým příkopem. Odkdy se onen nastolovací kámen užíval, není známo, ale ví se, že česká knížata na něj byla dosazována do konce 12. století. - Podívejme se v souvislosti s nastolovacím kamenem na první známé vládce Čech. Mojmírovec Rostislav (v mýtických knížatech Křesomysl) ovládal část Čech (nebo celé Čechy?) z Dowiny, pozdější Staré Kouřimi. Usedl na český nastolovací kámen? Usedl na český nastolovací kámen Rostislavův syn Spytihněv (v mýtických knížatech Nezamysl a Strojmír falešného Kristiána), vládnoucí nejprve z Dowiny a později z Budče? Usedl na český nastolovací kámen Bořivoj (v mýtických knížatech Přemysl)? Možná ano. Nejprve snad byl českým knížetem (tehdy mohl na nastolovací kámen usednout) a po novém dosazení do Čech Svatoplukem byl možná jen správcem části Čech. Opětovně možná na knížecí stolec neusedl. Usedl na český nastolovací kámen Mojmírovec Svatopluk, vládnoucí v Čechách asi v letech 890-894?

47B. Informace o VRATISLAVOVI I. jsou u autora legendy Fuit a u falešného Kristiána pověšeny na Gommona, u "Kosmy" jsou pověšeny na Neklana a na Drahomíru, u Galla na Zeměvíta a Vladislava Heřmana. - Zeměvítem nazval Gallus Vratislava možná z tohoto důvodu: Na Moravě žil za Svatopluka velmož Zemižizn. Jeho dcerou byla možná Svatožizň. A Synem Svatožizně, nikoliv Ludmily, byl možná Vratislav. Gallus vtvořil pro Vratislava možná jméno Zeměvít takto: Část Země- převzal ze jmen jeho dědy a matky a část -vít převzal z Vratislavova dřívějšího jména Vitislav. Ludmiliny pozůstatky byly možná zničeny a byly nahrazeny pozůstatky Svatožizně. Zeměvítovu (tj. Vratislavovu) synovi dal jméno Zeměmysl (tj. Boleslav). Zeměmysl měl syna Maška, Vratislav je tedy Měškův děda. - Vratislav se pravděpodobně narodil kolem roku 870 a zemřel až někdy po roce 921. Jeho otcem byl Bořivoj, a zda byla jeho matkou Ludmila, to není jisté. (Tak jako není jisté, zda kosterní pozůstatky připisované Ludmile jsou skutečně Ludmiliny.) Srůst jeho lebečních kostí odpovídá jemu dožitému věku (více jak 60 let), není tedy genetickou zvláštností. - Vratislav se možná původně jmenoval Drahomír, jako vládce užíval jméno Vitislav a po vítězství v lucké válce "polepšil svůj erb" na Vratislav. P. Vojtová uvedla (2018, s. 14), že jméno Vratislav může znamenat slavný vítězstvím. Jeho jménem pojmenoval Boleslav I. svého syna, pozdějšího Měška, jménem Dargoměr. Po Drahomírovi (Vratislavovi nebo Měškovi) byl pojmenován hrad Drahúš. Po Vratislavovi byla možná pojmenována polská Vratislav (mohl ji založit sám nebo nějaký jeho potomek) a možná i česká Vraclav. - Gallus napsal, že Král králů a Kníže knížat (to jsou kagan Rurikovec Igor a Mojmírovec Svatopluk) za všeobecného souhlasu ustanovil knížetem Polska Zeměvíta, tj. Vratislava. Vratislav byl možná za života Svatopluka správcem části Polska. Proto možná jeho vnuk Měšek dal svému druhorozenému synovi, v dětství však již zemřelému, jméno Svatopluk. - Velkomoravský Svatopluk možná z Vratislava učinil svého správce v části Polska. Po smrti Svatopluka (894) se stal samostatným knížetem v této části Polska a navíc ještě v části Čech, a to v té části, ve které byl správcem do své smrti jeho otec Bořivoj. Vratislav je první přemyslovským knížetem v části Polska a v části Čech. - Pokud žil Metoděj ještě po roce 885, potom je Vratislav možná totožný s knížetem na Visle, po němž Metoděj požadoval, aby se stal křesťanem. - Po lucké válce Vratislav předal část svého panství mladšímu bratrovi tzv. Václavovi a část synovi Boleslavovi a ten přenechal zase část svého panství (rozšířené předtím o panství Václavovo) svému synovi Měškovi. - Když legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít (aby nebyl spojován se smrtí Ludmily), pověsili jeho další činy na jeho manželku, kterou pojmenovali po jeho původním jménu Drahomíra. - Vratislav byl možná za Svatopluka správcem části Polska. Po smrti Svatopluka si moc na tomto území upevnil. Byl možná oním knížetem na Visle, kterému vyhrožoval Metoděj (ale asi jenom tehdy, pokud žil ještě po roce 885). Navíc zřejmě získal i území v části Čech. Po vítězství nad Mojmírovcem Spytihněvem (Lučanem Vlastislavem) v lucké válce a po usmrcení Ludmily získal Vratislav i území na západ od Vltavy, které do té doby ovládal Spytihněv. Kvůli osteochondróze měl problémy s pohybem a možná také už pro vysoké stáří nemohl bojovat (byl u "Kosmy" Neklanem) a v čele jeho vojska stál Tyr. - Když Spytihněv za lucké války zahynul (asi padl v bitvě, "Kosmas" o něm pravděpodobně píše jakožto o Dětříškovi), pokračovala Ludmila možná ve válce s Vratislavem. Chtěla udržet západní knížectví pro nedospělého Spytihněvova syna (v lucké válce Vlastislavova). To ji zřejmě stálo život. Vratislav a tzv. Václav ji zavraždili. (Tzv. Václav zavraždil i Spytihněvova syna, "Kosmas" v té souvislosti píše o tzv. Václavovi jakožto o Durynkovi.) Tzv. Václav dostal v souvislosti se zavražděním Ludmily jméno Tunna a Vratislav jméno Gommon (tj. pravděpodobně Chromý). O Tunnovi a Gommonovi se píše, že vládli jako vévodové. Gommon byl chycen a na hrdle potrestán, a tak života i s bratrem pozbyl. Žádný z Ludmiliných vrahů nezůstal naživu. - Jestliže byl Vratislav zavražděn, měly by být na jeho pozůstatcích učiněna protivampýrická opatření. Z prozkoumání Vratislavových pozůstatků Em. Vlčkem, se to nedá vyloučit. Tzv. Václav byl po proběhlém soudu popraven, takže se na něho nevztahovalo to, že by měly být jeho pozůstatky "ošetřeny" stejným způsobem. - Jak velké území Vratislav ovládal, můžeme zjistit z toho, jak ho rozdělil mezi bratra tzv. Václava a svého pravého syna Boleslava, to zjistíme u Galla. (Viz text níže.) Vratislav žil ke konci života možná na Budči. Informaci o tom pověsila Proložní legenda o sv. Václavu na Drahomíru, měl ji tam vyhnat tzv. Václav. - Vratislav I. ovládal po lucké válce v Polsku, v Čechách a možná i na Moravě tak velké území, že ho "Kosmas" (v třetí knize Kroniky Čechů Jan II. Břichatý, zemřelý řadu let po roce 1126) nazval nejen českým, ale i polským králem, ale tuto informaci pověsil na Vratislava II. V rotundě sv. Kateřiny zobrazenému Vratislavovi I. (první postava po oráčské scéně) možná přimaloval korunu. - Vratislav je "Kosmou" možná nazván ZEŤ CEREŘIN. Na bohyni Ceres pověsil "Kosmas" činy Ludmily a Rostislava. Ludmila u "Kosmy" pochází ze Pšova (stč. pše = pšenice) a pro Rostislava má "Kosmas" i pojmenování Buza (búza = dnes maďarsky pšenice). "Kosmas" tak pšenicí naznačil, že Ludmila a Rostislav patřili k sobě. Vratislav měl možná za manželku Rostislavovu dceru, tu ženu, která je pohřbená v Želénkách), tedy jakožto zeť Rostislavův je Vratislav zeť  Cereřin. V lucké válce jakožto zeť Cereřin Neklan, tj. Vratislav, káže učinit oběť osla. - Vratislav I. není možná pohřben se svou manželkou v "Borkovského kostele", tj. v kostele, který měl založit Bořivoj I. Protože byl Mojmírovec, není možná pohřben na Pražském hradě vůbec. Na tomto odstrčeném místě je možná pohřben Boleslav I. s manželkou Biagotou, protože byl podle legend vrahem tzv. Václava - Ve znojemské rotundě je zobrazen ve třetím pásu jako první kníže v plášti. Bořivoj jako pouhý správce nad lidem je zobrazen pouze v oráčské scéně jakožto Přemysl. Mojmírovec Spytihněv v rotundě vůbec zobrazen není, alespoň ne jako kníže v plášti.

48B. V Životě Metodějově (jehož autorem je pravděpodobně pravý Kristián, syn Boleslava I., pozdější Boleslav III.) je uvedeno (kapitola 11): "Jeden velmi mocný KNÍŽE POHANSKÝ SÍDLÍCÍ NA VISLE tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: ,Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak si vzpomeň na mne.' Tak se i stalo." - Oním knížetem byl pravděpodobně Vratislav. Autor Života Metodějova, pravděpodobně Vratislavův vnuk, jistě věděl, kdo byl oním knížetem, ale z nějakého důvodu to nechtěl prozradit. Vratislav se v té době jmenoval pravděpodobně Vitislav nebo Dragomír. Je to však možné z časového hlediska, aby byl Vratislav oním knížetem? Metoděj měl zemřít roku 885. Vratislav pravděpodobně nebyl synem Ludmily, ale ženy, jejíž pozůstatky jsou za Ludmily vydávány. Možná jde o pozůstatky Svatožizně. Vratislav se tedy mohl narodit několik let před rokem 870 a v době Metodějovy hrozby mohl v části Polska vykonávat funkci správce jako v části Čech jeho otec Bořivoj. - Nedá se také vyloučit, že Metoděj nezemřel roku 885, ale že má pravdu "Kosmas", když ho nechává žít ještě roku 894. 

49B. LUCKÁ VÁLKA, k níž došlo pravděpodobně v roce 921 nebo krátce před tímto rokem. Skutečnými aktéry lucké války byli: chromý Přemyslovec Vratislav (Neklan), Mojmírovec Spytihněv (Vlastislav), bojovník pohřbený na III. nádvoří Pražského hradu (Tyr), tzv. Václav (pastorek), Drahomíra, tj. opět Vratislav (pastorkovi radící hadačka), Ludmila (nejmenovaná zabitá žena). Válka je nazvána luckou možná proto, že kníže Spytihněv pocházel z hradiště od Lučského pole nebo že obecné slovo morava znamená mokřinatá louka (podobně v některých jiných slovanských jazycích). "Kosmas" obyvatele Spytihněvova knížectví ležícího západně od Vltavy s hlavním hradištěm Budeč pojmenoval Lučané. Moravě nebo části Moravy u řeky Moravy se možná v určité době říkalo Lučenín, jak je uvedeno v židovské kronice Josippón. Nedaleko Mikulčic také existovala oblast zvaná Lučské pole, Lučsko. Existuje i úvaha, že slovo morava znamenalo louka. Spytihněv, v lucké válce Vlastislav, u falešného Kristiána Strojmír, se zřejmě narodil v mikulčickém hradišti, které leží blízko Lučského pole. A mikulčické hradiště nazval Žatcem, protože tam byla ramena řeky Moravy silně zanášena, takže dokonce měnila svůj tok, a jméno Žatec podle I. Lutterera a R. Šrámka znamená potok ucpávaný nánosy. - Pět krajin Lučanů, to možná není pět krajin toho území, které v části Čech ovládal Vlastislav, tj. Spytihněv, ale je to krajina v Čechách, kterou ovládal Spytihněv, krajina na Moravě a na Nitransku (to bylo také nazýváno Dolní Morava OVĚŘIT) a možná i část Polska. "Kosmas" možná chtěl těmito krajinami naznačit, že Spytihněv (syn Rostislava a Ludmily) byl Mojmírovec. - Potok Hutná by mohl být i dnešní potok Hutná, původně potok tekl z Krušných hor až do Ohře, ale povrchovou těžbou uhlí byl zničen střední tok a dolní tok se často uvádí jako Černovický potok. První krajinou by tedy bylo povodí Bíliny a Ohře. Řeka Uzka by mohla být Odra (podle jedné hypotézy jméno řeky souvisí se slovy odřít, odírat). Krajinou by tak byla nejen část Moravy, ale i část Polska. Bystřina Březnice, to by mohl být Váh, podle jedné teorie znamená slovo Váh světlý, jasný a bříza má z velké části bílou kůru, proto Březnice). Krajina Lesní při řece Mži (jež se tak jmenovala až do svého vtoku do Vltavy) by mohly být střední Čechy na západ od Vltavy a krajina uprostřed dvou krajin předešlých "Kosmou" nazvaná Luká, to by mohlo být Pomoraví. - "Kosmovi" Lučané, to byli Moravané, ale ne ti, kteří v době lucké války žili na Moravě, ale ti, kteří v té době žili v Čechách v knížectví, kde vládl Mojmírovec Spytihněv. Bohemové (Češi), to byli přívrženci Přemyslovce Vratislava. - Jestliže máme za Vlastislavem vidět Spytihněva, potom za hradem pojmenovaným po něm můžeme vidět Hněvín (Most). Leží mezi vrchem na pomezí kraje bílinského, a to Medvědí skálou (924 m n. m.), a vrchem ležícím na pomezí kraje litoměřického, a to Připkem, dnešním Košťálovem. - Po smrti Spytihněva možná pokračovala ve válce Ludmila. Po jejím zavraždění vítěz v lucké válce Vratislav Čechy nebo podstatnou část Čech sjednotil. Velkou zásluhu na vítězství Přemyslovců měl Tyr, a proto byl velice důstojně pochován jako bojovník v místě, kde je dnes III. nádvoří Pražského hradu. Vratislavovi bylo v době lucké války asi 50 let, měl však jeden zdravotní problém, to byla osteochondróza (poškození krční páteře), která mu znesnadňovala pohyb V lucké válce se proto nemohl postavit do čela vojska. České vojsko na radu baby věštkyně snědlo oslí maso. "Kosmas" tím možná neukazoval na pohanství, ale naznačil, že v českém vojsku byli Maďaři, neboť  byli v Evropě snad jediní, kteří oslí maso jedli. Nejmenované ženě byly uříznuty uši a dány do tobolky (mošny). Slovo mošna (toto slovo užil v překladu W. W. Tomek) naznačuje, že jde o Ludmilu, neboť ta byla jakožto vedlejší žena nebo konkubína Bořivojova, považována za souložnici, konkubínu, stč. mošnu. Slovo uši napovídá, že byla uškrcena závojem, neboť stč. slovo ušev (podobné slovu uši) znamenalo závoj. Probodnutí srdce (měla ránu v prsu) bylo jedno z protivampýrických opatření a na Ludmiliných pozůstatcích byla provedena protivampýrická opatření. V hromadném hrobě na Budči jsou pravděpodobně pozůstatky jedinců padlých na straně Lučanů v lucké válce nebo zmasakrovaných bezprostředně po porážce Lučanů. Jde většinou o bojovníky, ale také o tři ženy, o nichž "Kosmas" píše jako o hadačkách a čarodějnicích. Po vítězství Vratislava v lucké válce a po zabití Ludmily došlo ke sjednocení českého státu nebo většiny českého státu. - Po válce zabil (nechal zabít) tzv. Václav (Durynk) nejmenovaného Spytihněvova syna, svého pána, v budoucnu možného Vratislavova nepřítele. - "Kosmas" pověsil podrobné vylíčení bitvy v lucké válce, bitvy, v níž padl Spytihněv, na bitvu u Trutiny. Padlým Dětříškem, synem Buzovým, je Spytihněv, syn Rostislavův (Budkův). - Porážkou Spytihněva I. v lucké válce skončila přímá i nepřímá vláda Mojmírovců v Čechách a došlo ke spojení dvou knížectví: knížectví Vratislava I. (který vládl i ve velké části Polska) a Spytihněva I..

50B. Za lucké války mezi Vratislavem (Neklanem) a Spytihněvem (Vlastislavem) stál v čele Vratislavova vojska TYR. P. Kopal napsal (2010, s. 364, 365): "Tiro lze přeložit jako hrdina, bojovník (případně mladý bojovník, branec, nováček)." M. Knappová napsala o jménu Sven mj. toto (2015, s. 284): "...vykládá se jako ,mladý muž, chlapec, mladý válečník'..." Jmenoval se tedy Tyr ve skutečnosti Sven nebo Svenborg? - Je pochován na III. nádvoří Pražského hradu a uváděn jako bojovník? Em. Vlček zjistil na jeho lebce taková nezhojená zranění zřejmě utrpěná v boji, která vedla k okamžité smrti. - "Kosmas" zakončil luckou válku slovy (I, 12): "...padl [Tyr] uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých."

51B. Legendisté nechali Vratislava zemřít před Ludmilou a jeho další osudy (možná i některé dřívější) pověsili na DRAHOMÍRU. Je Drahomíra skutečné jméno Vratislavovy manželky nebo přechýlené původní jméno Vratislava a jeho jméno dostal Mešek (Dargoměr) a hrad Drahúš. Narodil se ve Stodorech Vratislav nebo jeho manželka? A nemá si čtenář v této souvislosti představit ne území Stodoranů, ale některé velkomoravské hradiště, např. Mikulčice, na jehož vybudování bylo třeba použít značné množství kůlů (stod = kůl)? K vládě dvou žen, Ludmily a Drahomíry, u nás vůbec nedošlo. Nějaký čas možná souběžně vládli Ludmila (po smrti Spytihněva) a Vratislav. Příkaz k zabití Ludmily nedala Vratislavova manželka, ale Vratislav sám. Tzv. Václav vyhnal Drahomíru (tj. Vratislava) na Budeč, ale zakrátko jí umožnil, aby se vrátila. Tzv. Václav nevyhnal Drahomíru, ale chromého Vratislava, možná těžko schopného další vlády. Po vraždě tzv. Václava (ve skutečnosti po jeho popravě) uprchla Drahomíra (opět Vratislav?) do Charvát. Hrad Drahúš se nejmenuje po Drahomíře, ale po jménu Drahomír (Dargoměr), které po část svého života užíval Vratislav.

52B. Vratislav měl zřejmě dceru PREDSLAVU a ta byla provdána za Rurikovce Svjatoslava I. (962-972). Gallus, který věšel informace o Vratislavovi na polského Vladislava Heřmana, totiž napsal, že jedna z Vladislavových, tj. zde Vratislavových, dcer se provdala za muže na Rusi. Svjatoslavův otec Igor užívající titul kagan, což znamená velký chán nebo král králů, a Svatopluk, kníže knížat, ustanovili Vladislava, tj. Vratislava, knížetem Polska. (Svatopluk učinil Vratislava spíše svým zástupcem v Polsku, knížetem se Vratislav stal až po Svatoplukově smrti.) Synem Svjatoslava (962-972; význam: silou slavný) a Predslavy byl Jaropolk I. Svjatoslavič (972-978). V Čechách v tu dobu vládl Boleslav II. (972-994?), původním jménem Jaromír, a v letech 1003, 1004-1012 a 1033-1034 kníže Jaromír. Je to náhoda, že zhruba ve stejnou dobu žije v Čechách Jaromír a v Kyjevské Rusi Jaropolk? Predslava byla neteří knížete Václava, podle legend by byla jeho sestrou. Vratislavovým vnukem byl mj. Boleslav II., původním jménem Jaromír. Moravský Svatopluk měl syna Predslava (je málo doložen, stejně tak málo je doloženo, že manželkou Svatopluka byla Svatožizn). Vratislav pravděpodobně vděčil Svatoplukovi za to, že se stal vládcem v části Polska a po Svatoplukově smrti i v části Čech. Z vděčnosti dal Vratislav možná své dceři jméno Svatoplukově synovi, a to Predslava. Predslavu měl za manželku kyjevský Svjatoslav. Predslava se stala matkou Jaropolka I. Část -polk může vycházet z části -pluk jména Svatopluk.- První staroslověnská legenda o sv. Václavu uvádí, že Václav měl čtyři sestry a ty byly provdány do různých knížectví. (Jde o sestry podle skutečnosti, když byl Václav synem Bořivoje a Ludmily, nebo o sestry podle legend, když byl tzv. Václav vnukem Bořivoje a Ludmily, nebo jsou ty sestry dokonce sečteny?) Václavovou sestrou měla být podle falešného Kristiána PŘIBYSLAVA. Ten ji použil k tomu, aby prozradil, že tzv. Václav byl oběšen. Ve snu jí tzv. Václav sdělil, že mu pronásledovatelé uťali ucho. Slovo uši připomíná slovo uše, což je provaz. Ucho leželo mezi kostelem, kam tzv. Václav jako odsouzenec k smrti nesměl vkročit, a stromem, přičemž strom často sloužil jako šibenice. Podruhé Přibyslava možná posloužila falešnému Kristiánovi, aby vysvětlil, proč Václavovy ostatky nejsou úplné. Ze šibenice odpadaly a kdovíkde skončily. Falešný Kristián to však vysvětluje tak, že Přibyslava a syn kněze Štěpána vzali čelist světcovu. Z tohoto ostatku si část nechali a část rozdali přátelům. Na to, že je v místech, kde falešný Kristián píše o Přibyslavě, něco skryto, ukazují slova byla zahalena, nocí, ze spánku, noc. Nepřejmenoval falešný Kristián Predslavu na Přibyslavu? (Em. Vlček zkoumal Přibyslaviny ostatky. Je velice málo pravděpodobné, že by byla na Pražském hradě byla pohřbena manželka knížete Svjatoslava.) Na to, že byla manželkou Svjatoslava, ukazují slova přesvatý, sláva, posvátným, přesvatě, svatého, světcovu. Protože na tomto místě píše falešný Kristián o tzv.  Václavovi otevřeně, neměl důvod na něho ukazovat zde vypsanými slovy. Na to, že s ukradením Václavovy čelisti měl možná co do činění Boleslav III. Ryšavý, původním jménem Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota, po část života mnich Kristián a koncem života biskup Bruno, zvaný také Bonifác (dobrý osud) a mající i přízvisko Dobrý, ukazují slova dobré, dobrého, kněze, radu, kněze, Boleslav III. Ryšavý vraždil Slavníkovce a manipuloval s ostatky tzv. Václava, otce Slavníka. Byla mezi vražděním Slavníkovců a manipulováním s Václavovými ostatky nějaká souvislost? Falešný Kristián v líčení krádeže ostatků použil dvakrát slovo pomsta. Boleslav III. mohl s Václavovými ostatky manipulovat mnohem více, než popsal falešný Kristián. Nečinil Boleslav III. přece jenom na Václavových pozůstatcích protivampýrická opatření?

53B. TZV. VÁCLAV byl synem Bořivoje a Ludmily. Jeho dědou po otci byl možná Wistrach a dědou po matce možná Čestibor. (Latinské slovo laus znamená čest a také sláva. Autor legendy Fuit úmyslně zaměnil část Česti- částí Slavi-, a tak mu ze jména Čestibor udělal jméno Slavibor. Václavovým bratrem byl, ale zřejmě jenom po otci Bořivojovi, Vratislav (matkou byla možná žena, jejíž pozůstatky jsou připisovány Ludmile, tj. možná Svatožizň), druhým jeho bratrem byl, ale zřejmě jenom po matce Ludmile, Spytihněv (otcem byl Rostislav. Jako Václavova sestra je uváděna Přibyslava. Václavovou manželkou byla Biagota a s ní měl syna Zbraslava (tj. Slavníka). Protože se tzv. Václav se ženou mnoho proti Bohu provinili, měli jistě dětí více. Že měl tzv. Václav více dětí, to možná naznačil i autor První staroslověnské legendy o sv. Václavu, když v textu v souvislosti s tzv. Václavem 5x užil jméno Abrahám. Jméno v hebrejštině Abrahám znamená otec množství, vznešený otec. - Václavovými syny byli možná Smil a Bor. Václavovými vnuky byli Vojtěch, Soběslav, nemanželský Radim (Gaudencius), Borův syn Mstiš, Václavovým pravnukem, synem Vojtěcha, byl možná Vladivoj. Někteří historici vidí - zřejmě mylně - Václavova syna v Basklávičovi, vládnoucímu Havolanům-Stodoranům. - Protože se tzv. Václav narodil možná už před rokem 875 (možná na Moravě, když tam byl Bořivoj v exilu), nemohl být přítomen jeho postřižinám biskup Notar a ani kostel P. Marie v době Václavových postřižin na Pražském hradě (tehdy Děvínu) ještě nestál. Tzv. Václav mohl být postřižen na Velké Moravě za přítomnosti biskupa, v byzantské říši notáře nebo majícího podobné povolání, Metoděje.- Informace o tzv. Václavovi nejsou mnohdy spojeny s jeho jménem, ale jsou pověšeny autorem legendy Fuit na Tunnu, u falešného Kristiána  pověšeny na jsou Kaicha a na Tunnu, u "Kosmy" na Mnatu, na pastorka (v lucké válce), na Durynka, na Božena, možná na Mnatu, na pastorka (v lucké válce), na Durynka, na prvního mezi staršími, na Božena, možná na Vacka. I některá fakta o Libuši se vztahují na tzv. Václava (založil hrad), u Widukinda na subregula, u pravého i falešného Kristiána možná na Podivena, u "Kosmy" na prvního mezi staršími. Gallus ho v mýtických knížatech nazval Lešek a informace o něm pověsil i na Zbyhněva. - Falešný Kristián se díval na tzv. Václava jako na vraha, proto ho nazval Kaichem (domácká podoba jména Kain). O Boleslavovi I. "Kosmas" napsal (I, 17), že Boleslav byl druhý Kain. Předtím se však zmiňuje o tzv. Václavovi. Prvním Kainem tedy myslel jeho. Přirovnání tzv. Václava ke Kaichovi se objevuje nejméně ještě dvakrát. Falešný Kristián to ještě jednou sdělí v Přídavku své legendy: na Václavovo čelo umístí skvící se kříž (i kříž může být Kainovým znamením) a v iluminaci opisu Gumpoldovy legendy má tzv. Václav na čele Kainovo znamení v podobě pouhé čárky. - U Galla vystupuje tzv. Václav pravděpodobně pod jménem Lešek, Leštík (Lestik) a Zbyhněv. - Gallus i "Kosmas" skrývají tzv. Václava i za kancem. E. Walter ke jménu Tunna napsal mj. (1961, s. 14): "Podle Schücka znamená jméno Tunni ,z toho s (velkým) zubem'..." Strana 15: "Tunni by tedy byl významově totožný jednak s uplandským farri (lat. porous, čes. prase), jednak s Beowulfovým Eofor, langobardským Ibor, praseverským eburar starosev. Ioffor, starošv. Iuvur, něm. Eber, ř. kapros, lat. aper, církevněslovansky vepri, čes. vepř, jakož i se skáldským (básnickým) pojmenováním Vaningi, které se uvádí mezi synonymy pro kance (tzv. Galheiti) v Snorrově Eddě." V této souvislosti vzpomeňme Gallovu kapitolu II, 11 nazvanou Boleslav jako chlapec zabil kance. Z textu vyplývá, že oním kancem mínil tzv. Václava. Na tuto kapitolu navázal "Kosmas" kapitolou I, 41. Za biskupem jménem Severus (latinské severus znamená i ukrutný) je skryt Boleslav I. Ukrutný Oldřich Šebířovi (tedy Boleslavovi I.) řekne, že za lahodný zákusek (ze zabitého kance, tedy tzv. Václava) by zasloužil biskupství. - U Becker v hesle Kanec napsal mj. (2002, s. 113, 114): "Ve středověku je k. někdy chápán jako symbol ďábla..." -Václavovo původní jméno není známo. Jméno Václav vytvořili legendisté, když vyráběli světce a tvořili přemyslovskou zakladatelskou pověst. Potřebovali bratry zvukově nebo významem podobného jména. Vokovi (Vojslavovi) dali jméno Boleslav a on ho za života ještě užíval, zatímco jeho oběť jméno Václav za života neužívala. Jméno Václav a Boleslav dostali oba rivalové možná roku 968. Do tohoto roku klade "Kosmas" úmrtí Voka. Vok však nezemřel fyzicky, zemřelo jenom jméno Vok, což byla domácí podoba jména Vojslav, pod kterýmžto jménem Boleslav I. nejprve vládl. - Domnívám se, že tzv. Václav mohl být postupně nositelem těchto jmen: Prostěj – Pavel, když byl archipresbyterem (pokud legendisté jeho jméno nezměnili). "Kosmas" Prostěje jmenuje, nechá ho oslepit, což je nápověda, že za ním někoho skrývá, ale nenapíše, koho za ním skrývá. Také se mohl jmenovat Přibyslav a falešný Kristián mohl pověsit jeho jméno na jeho sestru. Když byl tzv. Václav knížetem, jmenoval se možná Lstimír, Lstibor nebo Lstislav. Gallus ho nazývá Lešek, Leštík, Lestik. Pokud nevychází ze slova lest jméno Lešek (tvar v překladu J. Föstera), potom z něho vycházejí tvary Leštík, Lestik. A tyto tvary jsou zkráceninou jmen Lstimír, Lstibor nebo Lstislav. Když byl svržen z knížecího stolce, přijal možná jméno Lubomír. Nelze myslím vyloučit ani jméno Luboša. - Tzv. Václav se narodil Bořivojovi a Ludmile (ne Vratislavovi a Drahomíře) a to možná v době, kdy byl jeho otec v exilu na Moravě. Narodil se možná v první polovině 70. let 9. století, možná ve Starém Městě (pod selským mlýnem). První staroslověnská legenda o sv. Václavu uvádí, že mu bylo 18 let, když zemřel jeho otec. Václavův otec Bořivoj (nikoli Vratislav) snad zemřel někdy v letech 888 až 900. Tzv. Václav byl popraven v roce 936 nebo 937. Srůst Václavových lebečních kostí odpovídá jeho dožitému věku, není tedy žádnou genetickou zvláštností. Protože Ludmila byla Bořivojovou ženou vedlejší, považovala církev tzv. Václava za nemanželského syna. - V lucké válce je tzv. Václav pastorkem. Endokranióza Ludmily, pokud jí skutečně trpěla (navíc pozůstatky vydávané za Ludmiliny nemusí být její) měla možná vliv na tělesnou i psychickou stránku tzv. Václava. - Po Václavově odchodu do kláštera nebo po jeho popravě se Biagota stala manželkou Boleslava I. - Tzv. Václav byl od dětství předurčen pro duchovní dráhu. Základy svého vzdělání získal snad již na Moravě a poté možná pokračoval ve studiu pravděpodobně v Řezně, čemuž by možná mohla napovídat jeho obliba světce Jimrama. Tzv. Václava mohl učit Metoděj, původním jménem Micha(e)l. V kapitole I, 18 napsal "Kosmas", že rotundu sv. Víta posvětil řezenský biskup Michal. Stalo se tak 22. září. Toho dne má svátek Mořic, jehož jméno znamená můj učitel. Michal (nikoliv řezenský, ale Metoděj) byl tedy učitelem tzv. Václava. Možná je totožný s knězem Učenem, který podle legend učil tzv. Václava na Budči. Ve skutečnosti to bylo v Mikulčicích nebo Starém Městě. K Budči dospěl legendista od jména Budek, což bylo jméno, které nosil po určitou dobu Rostislav (nebo se mikulčické hradiště jmenovalo Buda). - Podle falešného Kristiána přišel s Bořivojem, po jeho návratu z Moravy, kněz Kaich. Jde o tzv. Václava, jméno Kaich je domácká podoba jména Kain. Kaich, tedy tzv. Václav, měl být usazen na hradě Hradec. Šlo zřejmě o opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany (jemuž dal "Kosmas" pojmenování Levý Hradec), nikoliv o hradiště na dnešním Levém Hradci. Tzv. Václav tam zřejmě později působil jako archipresbyter. - Tzv. Václav to ve své církevní kariéře dotáhl na zástupce biskupa, tj. na archipresbytera. V legendách je jmenován Pavel. (Na svém vlastním pohřbu nemohl chybět.) První staroslověnská legenda uvádí: "Kdykoliv se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval Václav do všech chrámů." V době, kdy byl archipresbyterem, to bylo jeho povinností. - Historici znají tzv. Václava pouze jako knížete (pomineme-li jeho dětství). A k němu, ke knížeti, vztahují své úvahy, zda vykupoval otroky, kácel šibenice apod. Jenomže předtím, než se stal knížetem, se mohl v těchto záležitostech jako kněz chovat jinak než později jako kníže. - Když tzv. Václav opustil duchovní dráhu a získával stále větší moc, neštítil se stát vrahem. Proto ho falešný Kristián nazval Kaichem (což je domácká podoba jména Kain), proto objeví při setkání s "kouřimským knížetem" na jeho čele obraz kříže (falešný Kristián měl zřejmě na mysli Kainovo znamení) a v ilustraci ve Wolfenbüttelském kodexu má tzv. Václav na čele čárku, což je pět Kainovo znamení. - Když Vratislav v lucké válce porazil Spytihněva, pokračovala možná Ludmila ve válce s Vratislavem, aby udržela knížectví pro Spytihněvova syna. Vratislav s tzv. Václavem ji usmrtili. Z tzv. Václava legendy učinili Tunnu a z Vratislava chromého Gommona. Navíc nechali Vratislava zemřít před Ludmilou a z tzv. Václava učinili mladíčka, který takového činu nebyl schopen. Tzv. Václav vyhnal Drahomíru, tj. zde Vratislava, na Budeč a po čase jí (mu) dovolil vrátit se. - Tzv. Václav zavraždil nebo nechal zavraždit na Libici nejmenovaného Spytihněvova syna. "Kosmas" dal tzv. Václavovi jméno Durynk a učinil ho nešlechetným Srbínem. Zde pravděpodobně vyšel z ukrajinského slova paserb, což znamená pastorek, nemanželský syn. Slovo paserb se podoba slovu Srbín, čehož "Kosmas" využil. Pastorkem je tzv. Václav i v lucké válce. - Vratislav své ohromné území rozdělil mezi svého bratra tzv. Václava a syna Boleslava. Tzv. Václav a Boleslav tedy vládli časově souběžně, každý na jiném území. Boleslav, u Galla severní kníže, vládl severně od tzv. Václava. Tzv. Václav sídlil zřejmě ve Staré Kouřimi, a to se svou manželkou Biagotou. Z ní Dětmar učinil Dobravu (z části -gota udělal dobrá) a hříčkou o půstu ji situoval na Kouřimsko. Můžeme naopak říci: tím, že Dětmar lokalizoval Biagotu na Kouřimsko, lokalizoval tam i jejího manžela tzv. Václava. Falešný Kristián nemohl přiznat, že tzv. Václav sídlil na hradišti Kouřim, proto ho tam nechal alespoň přijít. - V době, kdy byl tzv. Václav knížetem, se možná jmenoval Lstimír, Lstislav nebo Lstibor, a proto Gallus nazval tzv. Václava Lešek (Lestik). Psl. *lьstь mělo původní význam vědění, moudrost. A kníže tzv. Václav ve vědění vynikal. Měl na svou dobu zřejmě kvalitní vzdělání. Možná se podle něho jmenuje hradiště Lštění. Z Václavovy učenosti a jeho možného jména, pod kterým vládl, mohl možná vyjít autor Crescente, a užít pro něho jméno Učen. (Učenem mohl být také Metoděj a tzv. Václav se mohl učit u něho na Moravě. Mikulčické hradiště se mohlo jmenovat Buda.) Legendisté totiž nemohli napsat, že budoucí světec Václav zběhl z církevní dráhy (dokonce možná jakožto archipresbyter) a stal se všehoschopným knížetem. Tak o jeho církevním působení píší pouze umné polopravdy. - Tzv. Václav po studiu na Moravě studoval možná ještě v Řezně a měl k němu vztah i jako archipresbyter, a proto se možná i na začátku své vlády orientoval na Bavorsko. - Jako kníže v části Čech a později jako subregulus vládl Václav ze Staré Kouřimi. Falešný Kristián to naznačil tím, že nechal tzv. Václava ke Kouřimi přijít. M. Šolle zřejmě správně uvedl, že Kouřim byla subregulovým hradištěm. - Tzv. Václav měl kácet šibenice a vykupovat otroky. Toto možná prosazoval, když byl archipresbyter (tehdy mohl do jisté míry prosazovat i "protistátní" politiku. Když byl knížetem, potom mohl v některých oblastech provádět politiku naprosto protikladnou. Jakožto archipresbyter se orientoval na Bavorsko, jakožto kníže na Sasko. - Tzv. Václava však s tímto subregulem neztotožnil.- Roku 929 přitáhl ku Praze Jindřich I. Ptáčník a přinutil tzv. Václava platit tribut. Časem však tzv. Václav pochopil, že bude lepší, když se bude orientovat na Sasko, které politicky a mocensky sílilo. Přátelské vztahy zesílily, když se Ptáčníkův syn Oto oženil s dcerou anglického krále Edwarda I. Editou a tzv. Václav získal její sestru Adivu jako nevěstu pro svého syna Zbraslava, tj. Slavníka. Je možné, že tzv. Václav dostal darem od Ptáčníka rámě sv. Víta nebo jiný jeho ostatek a že tzv. Václav začal stavě rotundu sv. Víta na Pražském hradě, pokud ji nestavěl až Boleslav I. Vyvrcholením přátelských vztahů Otonů k tzv. Václavovi byla vojenská pomoc, kterou mu, už jakožto Boleslavovu podkrálíčkovi poskytl Ota I. (výprava nebyla pomstou za Václavovu smrt, ale pomocí jemu). Přátelské vztahy k Otonům měli následně i Václavovi potomci, jak o tom svědčí "saský" kostel na Libici a přátelské vztahy Vojtěcha a Oty III. - Mezi tzv. Václavem a Boleslavem došlo k boji o moc. Boleslav v boji s tzv. Václavem zvítězil a jeho rozsáhlé území připojil ke svému (středočeská doména Přemyslovců nikdy neexistovala). Legendy neuvádějí, jestli tzv. Václav založil nějaké hradiště, případně jaké. "Kosmas" věšel informace o Ludmile na Libuši, ovšem pověsil na ni i informaci o tzv. Václavovi. Napsal, že Libuše založila podle svého jména hrad Libušín. Ten však byl založen až později. Nemohl se však tzv. Václav angažovat v budování Libice? - I z kláštera tzv. Václav zřejmě kul pikle, a tak byl z kláštera unesen a popraven. Widukind předstíral, že nezná Václavovo jméno ani jméno jeho hlavního hradiště, tzv. Václava s podkrálíčkem neztotožnil. "Kosmas" píše o tzv. Václavovi jako o prvním mezi staršími a Gallus napsal o Zbyhněvovi, tj. o tzv. Václavovi, že uznal, že má nižší postavení než bratr. (Podle legend byl Boleslav I. Václavův bratr, ve skutečnosti byl Boleslav Václavovým synovcem.) Widukind navíc ještě úmyslně časově přehodil Boleslavův boj s podkrálíčkem a zavraždění tzv. Václava. - Tzv. Václav byl zřejmě nenáviděn různými mocenskými skupinami, takže při rozhodování o jeho popravě možná panovala takřka "celonárodní" shoda. Jednotlivé mocenské skupiny možná zastupují jmenovaní "vrazi". Hněvsa může být synem Spytihněva a zastupovat mocenskou skupinu, která s ním souvisela. S tzv. Václavem možná proběhl "křesťanský" soud, který se mohl podobat jednání spiklenců. K Václavově popravě došlo na dnešním Malostranském náměstí v místě, kde byla později postavena rotunda sv. Václava. Tzv. Václav jakožto odsouzenec na smrt nesměl vstoupit do kostela. - Tzv. Václav byl buď oběšen, nebo byl nejdřív zabit a teprve potom oběšen. Vymyšleným nalezením Václavova ucha bylo ukázáno na provaz, neboť slovo uši se velice podoba staročeskému pojmenování provazu uše. Podle legendisty měl mít tzv. Václav useknutý prst. Legendista tím chtěl naznačit, že tzv. Václav byl oběšen, neboť prst z oběšence (zejména palec) měl čarovnou moc. Falešný Kristián napsal, že po převozu byly jeho ostatky neporušené, jako by meč se ho nikdy nebyl ani dotkl. A on se ho při popravě možná skutku ani nedotkl, ani se ho možná nedotkl, když byl hnán k šibenici. K Václavově popravě došlo možná 4. března 937. V létě roku 936 byl poražen jakožto Boleslavův subregulus. Poté byl asi uklizen do kláštera. Protože kul pikle i z kláštera, byl popraven. Protože Boleslav měl údajně velký zájem, aby k přenesení jeho pozůstatků došlo do půlnoci určitého dne, domnívám se, že to mohlo být k výročí jeho popravy. - Po Václavově popravě nebyli zmasakrováni členové jeho rodiny a širšího příbuzenstva. Přežila Biagota, přežil Zbraslav, tj. Slavník, a měl-li Zbraslav sourozence, pak zřejmě i oni. - Přemyslovci nechtěli, aby smrt tzv. Václava byla spojována s Pražským hradem nebo jeho podhradím, tak legendisté umístili jeho smrt na (Starou) Boleslav. Opevněné osídlení na dnešní Malé Straně nazval "Kosmas" Levý Hradec. Protože tamější kostel (předchůdce rotundy sv. Václava) byl spojen pravděpodobně s působením archipresbytera tzv. Václava a s jeho smrtí, nechal se tam Vojtěch, Václavův vnuk, zvolit za biskupa. - Když musel tzv. Václav odejít do kláštera a tam se stal fráterem, bratrem, stala se Biagota obrazně sestrou. Po odchodu Václava do kláštera nebo až po jeho popravě se Biagota stala ženou Boleslava I. Žádné nevěry se za manželství s tzv. Václavem nedopustila, to legendista jenom naznačil, že měla dítě ještě s někým jiným než s tzv. Václavem. Také to mělo možná zdůvodnit, proč Václavovo manželství skončilo. - Tzv. Václav visel na šibenici značně dlouhou dobu. Gumpold naznačuje, že Václavovo tělo nezůstalo uchráněno před psy. Napsal: "...a tělo prosté hříchů bylo na kusy jako od psů rozsápáno," Třetí oko se mělo domnívat, že bylo "rozsápáno" od vrahů. Legendisté z jeho sejmutí ze šibenice a prvního pohřbení učinili translaci. Mělo se tak stát 3 roky po Václavově zavraždění. - K přenesení z prvního hrobu (zřejmě na místě pozdější rotundy sv. Václava) do rotundy sv. Víta na Pražsém hradě došlo pravděpodobně až za biskupa Vojtěcha, což byl Václavův vnuk, a již z tohoto příbuzenského vztahu měl zájem na této translaci, kterou se tzv. Václav stával světcem. - Že nebyl tzv. Václav zavražděn v Boleslavi, to prozradil legendista tímto: Při převážení Václavových ostatků z Boleslavi na Pražský hrad se převozci dostali k mostu přes Vltavu. Most byl poškozen, a tak převozci měli strach, aby se s Václavovými pozůstatky nezřítili do Vltavy. Po řádném pomodlení se stal zázrak, Václavovy pozůstatky najednou nic nevážily a tak nebyl problém přejet přes most. Václavovy pozůstatky nic nevážily, protože ani nebyly z Boleslavi na Pražský hrad převáženy. Byly převáženy pouze z dnešního Malostranského náměstí, kde se koně u vyvýšeného místa zastavili, tam byl tzv. Václav popraven, možná visel na šibenici několik let a byl tam také poprvé pohřben. Tam teprve byly pozůstatky tzv. Václava naloženy. Koně však nemohli vůz s jeho pozůstatky uvézt. Boleslav s chvěním sklesl na tělo bratra, kterého zabil (podle legend, ne podle skutečnosti) a žádal ho za odpuštění spáchaného zločinu. To však nepomohlo. Boleslav se totiž neměl za co kát, popravit několikanásobného vraha nebyl zločin. Nepomohla ani výměna silnějších volů za neúspěšné koně. Tak se začal biskup a věřící modlit k Bohu, aby mohly být Václavovy pozůstatky dovezeny na Hrad do nového hrobu. Teprve tehdy, když Bůh zřejmě odpustil tzv. Václavovi jeho těžké hřích, mohl vůz jet. Dokonce místo neúspěšného spřežení skládajícího se ze čtyř koní a dvanácti párů volů stačilo nyní jedno spřežení volů. - Václavovy pozůstatky tedy nebyly převáženy z Boleslavi, na vůz byly naloženy až na místě, kde byl tzv. Václav zavražděn a poprvé pohřben, tj. na místě pozdější rotundy sv. Václava. Tam na vyvýšeném místě, kde stála šibenice ("Kosmas" se o ní zmiňuje při vstupu Jindřicha III. do Prahy), bylo zřejmě zbudováno jakési pódium s kamennou zídkou, jejíž jedna strana byla červeně nabarvena. Historici možná právem vidí v řadě kamenů pozůstatek kostela č. 1, předcházející kostelu č. 2 a následně rotundě sv. Václava. O této červené barvě se však můžeme od legendisty dočíst, že šlo o Václavovu krev, která nešla smýt. - Tzv. Václav se dožil mnohem vyššího věku, než udávají legendy. Legendisté škrtli Václavovo učení na Moravě a možná v Řezně (světce nebylo možné spojovat s kacířskou Velkou Moravou a nebylo možné připustit, že tzv. Václav byl duchovním, světec z duchovní dráhy neutíká), škrtli jeho kariéru v církvi (včetně jeho funkci archipresbytera) a potom v době, kdy s Vratislavem usmrtili Ludmilu (nedá se vyloučit, že si to i přála), musel být tzv. Václav ve věku, kdy toho nemohl být schopen. - Em. Vlček metodami, které se dnes považují za nepřesné, Václavův věk podstatně prodloužil. Ale přesto nechal tzv. Václava i Vratislava zemřít ve středních letech. Nejblíže se skutečnému věku blížila metoda, která dochází k dožitému věku podle srůstu lebečních kostí. Podle tohoto znaku by se tzv. Václav i Vratislav dožili poměrně vysokého věku, více jak 60 let. To však Em. Vlček odmítl a zdůvodnil tento srůst u tzv. Václava a Vratislava genetickou zvláštností. - Z Václavových kostí jsou pravé ty, které se zachovaly po jeho několikaletém visení na šibenici. Kosti, které se nezachovaly, byly zčásti nahrazeny kostmi jiných jedinců (dolní čelist?). - Tzv. Václav se v l. polovině 70. let stává světcem. Zakrátko však vzniká absurdní situace. Dochází ke krvavým konfliktům mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Hlavní větev Přemyslovců má uctívat Václava, přitom je tzv. Václav předkem jejich úhlavních nepřátel, tj. Slavníkovců (je otcem Slavníka, tj. Zbraslava), "Kosmou" nazývaných Vršovci. Ne náhodou vloží legendista bojovníkům Boleslava III. dobývajících slavníkovskou Libici do úst zvolání: "Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav." Větu bychom mohli pozměnit takto: "Je-li vaším předkem Václav, naším je Boleslav." - Tzv. Václav je u Galla a u "Kosmy" skrýván za kancem. U Beckera v hesle kanec napsal mj. (2002, s. 114): "Ve středověku je kanec někdy chápán jako symbol ďábla."

54B. Tzv. VÁCLAV A BOLESLAV plnili ještě za života Vratislava (u Galla Vladislav Heřman) vojenské úkoly, které on pro nemoc nemohl zastávat. Vratislav mezi tzv. Václava (u Galla Zbyhněva) a Boleslava (u Galla Boleslava III: Křivoústého) koncem své vlády rozdělil své panství. Tzv. Václav ovládal zřejmě to, co Kosmas" nazval Slavníkovým knížectvím. Boleslav, Vratislavův pravý syn, dostal hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a v Sandoměři. Navíc možná dostal i Olomoucko a část euroasijské magistrály a jejího okolí směrem na Kyjev. (Gallus na jiném místě napsal, že Boleslav dostal dvě hlavní sídla. Jedno mohlo být v Polsku a druhým mohla být Olomouc.) Olomoucko a část magistrály mohl ovšem vybojovat až Boleslav I. Gallus píše o Boleslavovi jako o severním knížeti, tzv. Václav vládl ze Staré Kouřimi (z Dowiny). - Když Vratislav rozdělil své ohromné panství mezi svého mladšího bratra tzv. Václava a svého pravého syna Boleslava, museli možná oba dva vést boje s knížaty, která byla sice podřízena Vratislavovi, ale nechtěla přijmout nové pány: tzv. Václava a Boleslava. Tzv. Václav tedy možná skutečně bojoval s kouřimským knížetem. Tzv. Václav zvítězil a Budeč se stala jeho hlavním sídlem. Falešnému Kristiánovi však tento boj (došlo-li k němu) posloužil k tomu, aby skrytě prozradil boj tzv. Václava s Boleslavem. - Vratislav žil poté, když již nebyl knížetem, nějaký čas na Budči (podle Proložní legendy o sv. Václavu tam tzv. Václav vyhnal Drahomíru, za níž je však třeba vidět Vratislava), kde sídlil Boleslav, to není známo (pravděpodobně to tehdy nebylo v Boleslavi), možná v jednom z uvedených polských sídel. Gallus tzv. Václava jižním knížetem nenazývá. Rozsah Václavova panství pověsil "Kosmas" na Václavova syna Slavníka (tj. Zbraslava). Boleslav nedovolil Slavníkovi ovládat tak velké území, jaké ovládal tzv. Václav. Když onemocněl Boleslav II., vládli dva předáci. Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý, který se však tehdy jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, a Slavníkovec Soběslav. Slavníkovci chtěli ovládat tak velké území jaké ovládal tzv. Václav, případně se dokonce stát pány celých Čech. Načas se jim to možná podařilo. Po smrti Vratislava začal tzv. Václav usilovat o získání území, které ovládal Boleslav. Stal se však pravý opak. Boleslav tzv. Václava porazil a učinil z něho svého subregula, podkrálíčka. Tzv. Václav se se svým postavením nehodlal smířit, byl poražen znovu (výprava Oty I. ho nezachránila) a poslán do kláštera. I poté tzv. Václav zřejmě kul pikle, a tak byl popraven. - "Kosmas" líčí, jak Boleslav přinutil prvního mezi staršími (tj. tzv. Václava) spolu s dalšími předními muži z lidu, aby postavili hradní zeď u řeky Labe po římském způsobu. Zeď postavená po římském způsobu měla být z kamenů spojovaných maltou. Taková zeď byla skutečně postavena v (Staré) Boleslavi. "Kosmas" však zřejmě měl na mysli stavební aktivitu Boleslava I. na lokalitě pozdějšího Pražského hradu. Labem býval někdy (spíše asi omylem) nazýván i dolní tok Vltavy. Po římském způsobu mělo znamenat že Boleslav, tj. "Přemyslovec Romulus", vrah tzv. Václava, tj. "Přemyslovce Romula", zakládá Pražský hrad (možná totožný s Novým hradem), jako Romulus založil město Řím - Boleslav se zmocnil Václavova území. Starou Kouřim zřejmě zboural. Na pražském Děvíně postavil pravděpodobně palác a nové opevnění. Vznikl Nový hrad a ten časem převzal jméno svého "podhradí", a to Praha. Když dospěl Boleslavův možná první syn Dargoměr, předal mu Boleslav vládu v Polsku. Je znám jako Měšek I. a je považován za prvního Piastovce. - Al-Mas'údí uvádí jako vládce v jižních Čechách Wán.dž S.láfa. Historikové v něm vidí tzv. Václava. Pokud jím není nějaký jihočeský vládce, ale vládce Čech, nemůže jím tzv. Václav být. Ten ve 40tých letech 10. století, z nichž informace pochází, nevládl, navíc v době, kdy vládl, se pravděpodobně jmenoval Lstibor. Wán.dž S.láfem je Boleslav I., který se však do roku 967 jmenoval Vojslav (Vok).

55B. Legendisté a kronikář "Kosmas" vytvořili přemyslovskou zakladatelskou pověst, přesněji řečeno dvě pověsti. Jejich aktéry jsou Bořivoj (v pověsti Přemysl), Mojmírovec Spytihněv (v pověsti Nezamysl), jenž byl synem Rostislava a Ludmily, Vratislav, jenž byl synem Bořivoje a ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizniny?), tzv. Václav, jenž byl synem Bořivoje a Ludmily, a Boleslav I., jenž byl synem Vratislava. Jestliže se přemyslovská zakladatelská pověst měla podobat zakladatelské pověsti Říma (a podobným zakladatelským pověstem), bylo třeba mít dva bratry se jmény buď podobnými zvukově nebo významově, z nichž jeden bratr zabil bratra druhého. K tomu účelu byli vybrání tzv. Václav a jeho synovec Boleslav. Tato jména dostali až s výrobou této pověsti. Boleslav I. toto jméno v posledních letech své vlády užíval, tzv. Václav již nemohl. Tzv. Václav zřejmě vládl pod jménem Lstibor (domácky Lešek, Lestík) a Boleslav zpočátku vládl pod jménem Voj(i)slav (domácky Vok). - Aby tzv. Václav a jeho synovec Boleslav se stali bratry, bylo třeba jednoho z nich generačně posunout. Legendisté a kronikář "Kosmas" učinili z tzv. Václava syna Vratislavova a tím se tzv. Václav a Boleslav bratry stali. Proložní legenda o sv. Václavu (převzato od N. J. Serebrjanského, 1929, s. s. 58 a 65, 66) uvedla: "Z proložní legendy se dovídáme, že svatý Václav měl dva bratry: Boleslava a Spytihněva." "Slušné jest předem znáti vlast a stolec svatého mučedníka Václava. Tento byl syn Vratislava, knížete českého, maje pod sebou dva bratry: Spytihněva a Boleslava." Zatímco v legendách a u "Kosmy" je Spytihněv synem Bořivoje a Ludmily a je tedy v legendách strýcem tzv. Václava, v Proložní legendě je Spytihněv také bratrem tzv. Václava. - Druhou přemyslovskou zakladatelskou pověst zčásti vytvořil "Kosmas": Bořivoje nazval Přemyslem a Spytihněva Nezamyslem.

56B. Legendisté nemohli přiznat, že budoucí světec Václav opustil svou úspěšnou duchovní dráhu a stal se světským knížetem. Proto jeho kněžské působení naznačovali různými polopravdami. Jednou z takových polopravd je, že tzv. Václava učil na Budči kněz UČEN, UČENÝ, ve skutečnosti se učil, alespoň zpočátku) na jednom z Budkových (Rostislavových) hradišť na Moravě a na Budči už působil jako kněz, možná dokonce jako archipresbyter, v legendách zřejmě totožný s knězem Pavlem. - Legenda Crescente fide zná kněze Učena, ale nezná kněze Pavla. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu zná jak kněze Učena, tak kněze Pavla. Přesto mohlo jít o jednu osobu. - O knězi Učenovi, Učeném se zmiňují pouze legendy Crescente fide a Druhá staroslověnská legenda. V první z nich čteme: "Jeho otec [Vratislav], přeje si vyhovět touze synova srdce, poslal jej do města jménem Budeč, aby ho tam cvičil v žaltáři jistý kněz, zvaný Učen." A staroslověnská legenda sděluje toto: "...ještě za života otcova zatoužil po knižním vzdělání, opětovnými prosbami přemohl srdce, rozum i mysl otcovu a byl od něho poslán na hrad zvaný Budeč ke knězi jménem Učený a byt jemu svěřen, aby jej vycvičil ve vědách." - D. Třeštík a P. Sommer vidí původ kněze Učena na Moravě (2016, s. 253): "Hradský kněz na Budči se jmenoval přímo Učen, tedy ,učený'. Domácího původu mohli tito kněží být stěží, o nějaké škole vzdělávající kněze z místních lidí nic nevíme (,škola' na Budči, na níž měl studovat sv. Václav, je nedorozumění), musí tedy jít o kněze z Moravy." - Jméno Učen, Učený možná souvisí se jménem, které tzv. Václav užíval, když byl knížetem. Gallus nazval tzv. Václava Leškem, tedy jménem, které vzniklo pravděpodobně od jména Lstibor nebo Lstimír či Lstislav. J. Rejzek napsal (2015, s. 375): "Psl. *lьstь je staré přejetí z german. ..., původní význam byl {vědění, chytrost}..." - Méně pravděpodobná je zřejmě tato možnost: Jestliže by jménem Učen, Učený mělo být napovězeno, že tzv. Václava učil na nějakém velkomoravském hradišti Metoděj, potom by jméno Učen, Učený ukazovalo na význam Metodějova jména. M. Knappová jméno Metoděj vykládá (2015, s. 232) jako (způsob) zkoumání, bádání, poznání. - Nelze také vyloučit, že mikulčické hradiště se jmenovalo Buda.

57B. V líčení lucké války, války Vratislava se Spytihněvem (po jeho smrti pravděpodobně s Ludmilou), napsal "Kosmas" (I, 12): "...když [pastorek] rozčilen přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. ...mrtvol měla ránu v prsou a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu." Pastorek je zde tzv. Václav. Byl synem Ludmily, a protože ta nebyla Bořivojovou hlavní manželkou a možná za něho nebyla ani provdána, byla církví považována za konkubínu, souložnici, staročesky za mošnu. Proto je v textu slovo tobolka, ale latinské slovo mělo být přeloženo slovem mošna. Slovo uši se podobá slovu ušev, což znamená závoj, nebo uše, což znamená provaz. Tím je ukázáno na Ludmilu. Ludmila podle legend byla uškrcena provazem nebo závojem. Závoj je symbolem tajemství a s Ludmilinou smrtí je spjato hodně tajemství a provaz je symbolem vládce, což Ludmila zřejmě nějaký čas byla. Ludmila byla možná zabita tak, že tekla krev, což je zde naznačeno ranou v prsu a zakrvácenými náušnicemi. Nebyla zabita v bitvě, ale proto, že s Vratislavem válčila, aby udržela Spytihněvovo panství pro jeho dorůstajícího syna. Ludmila nebyla pochopitelně Václavova manželka, ale matka, což "Kosmas" napověděl užitím slova Eumenidy. W. W. Tomek je nahradil slovem vzteklice, K. Hrdina a M. Bláhová slovem čarodějnice. Ludmila byla nalezena mrtvá v pastorkově, tj. Václavově, domě. Co však bylo Václavovým domem a v jaké lokalitě se nacházel? - Falešný Kristián v kapitolách 9 až 11 napsal o Václavově vidění (což převzal z Gumpolda): "Nemáme za prospěšné, aby laskavé pozornosti milovníků pravdy bylo zatajeno, co jsme ze spolehlivého vyprávění některých lidí zvěděli, že mladík poučený již nebeským vnuknutím předvídal v četných příhodách lidských s bezpečnou předtuchou věci budoucí a často je, aniž zamlčoval hrůzný doprovod událostí, svým důvěrníkům předem vyjevoval. Slavnou zmínku o tomto pamětihodném daru pro tolik rozhlášených zázraků spisovatelova nejponíženější oddanost nemůže potlačiti; vždyť Božím řízením v jasném vidění ukázal se maně za nočního ticha zraku svatého a Duchem Božím naplněného Václava DŮM jistého KNĚZE PAVLA, který byl obklopen půvabnými a širokými ochozy budov, jak je zbaven všech krásných zdí a zcela nevhodný k lidskému obývání. A tu sám, zapudiv tíži tělesného spánku a probudiv se k bdělému rozjímání, oznámil rozvážnou řečí některým, co byl viděl, a hned nato vykládal prorockými ústy, co pravdivého by řečené zjevení do budoucna ohlašovalo. Obrátil se k svolaným těmito slovy: ,Když jsem ležel na lůžku... za ticha nočního mne vzburcovalo vážné a tajemné vidění, neboť viděl jsem dvorec kněze Pavla, zbavený veškeré krásy budov a lidmi zcela opuštěný. Nad tímto viděním jsem sklíčen zármutkem a zkormoucen vnitřní úzkostí a starostí o věrné Boží. Přece však... všecko je možno věřícímu (Mar. 9, 22), chystám se, aby věc byla neklamně vysvětlena, podáním jasného řešení odhaliti pravý smysl tohoto snu, který nastávajícími událostmi bude dokonale ověřen. Neboť zboření domů, které jsem spatřil, věští šťastnou smrt mé báby Ludmily...'" Že je v textu něco skryto, to falešný Kristián naznačil slovy zatajeno, nočního, spánku, nočního, tajemné, odhaliti pravý smysl toho snu. Do textu skryl falešný Kristián pravdu. Kněz Pavel je tzv. Václav v době, kdy byl archipresbyterem. Jeho rodiči byli Bořivoj a Ludmila, nikoliv Vratislav a Drahomíra. A protože tzv. Václav byl otcem Slavníka (tj. Zbraslava), byl jeho dům zbořen. Učinil tak možná Boleslav III. Ryšavý/Červený. Je na něho možná ukázáno slovy krásných a krásy, neboť stč. slovo krása znamenalo i červený. Boleslav III. Ryšavý totiž válčil se Slavníkovci (tj. Vršovci) o moc, přičemž tento boj byl spojen s vraždami. Boleslav III. v nenávisti ke Slavníkovcům zbořil možná i dvorec tzv. Václava.

58B. Falešný Kristián nemohl napsat, že Boleslav a tzv. Václav vládli časově souběžně, přičemž každý vládl na jiné části Čech a na jiné části Polska. Nemohl napsat, že tzv. Václav vládl ze (Staré) Kouřimi, protože Přemyslovci museli odjakživa vládnout z Pražského hradu. Nemohl napsat, že Boleslav tzv. Václava porazil a učinil z něho svého podkrálíčka (slovy "Kosmovými" prvního mezi staršími). Tak falešný Kristián nechal tzv. Václava ke Kouřimi přijít a tam se ho nechat setkat s nejmenovaným vládcem Kouřimi. Ve skutečnosti se střetl s Boleslavem. Boleslav ho porazil, učinil z něho svého podkrálíčka, dávaje mu správu hradu, dokud bude živ. (ne tedy tzv. Václav nejmenovanému kouřimskému knížeti, ale Boleslav tzv. Václavovi.) Tzv. Václav zřejmě dále strojil vzpouru proti Boleslavovi, a tak byl poslán do kláštera. Podle Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu se stal bratrem (benediktinem) a jeho manželka obrazně sestrou. Nakonec se Boleslavovi a mocenské skupině kolem něho zalíbila myšlenka tzv. Václava popravit. Což se stalo. - Dalimil konfliktu vylíčeném falešným Kristiánem vůbec nerozuměl a doplnil ho svými výmysly. Dokonce si vymyslel jméno kouřimského knížete, a to jméno RAD(I)SLAV. Dalimil dokonce znal příbuzenský vztah Rad(i)slava ke Slavníkovcům. V kapitole XXXII napsal: "Druhý [pražský biskup], svatý Vojtěch, ten také mnich bieše. / Otec jeho jmě Slavník jmieše, / matka jeho Střezislava bieše, / sestřenec kněziu [knížeti] zlickému bieše." - M. Lutovský k Rad(i)slavovi napsal (2004, s. 44): "Vzhledem k tomu, že žádného jiného zlického knížete tak řečený Dalimil nejmenuje, předpokládá se, že v případě kněze zlického jde o tutéž osobu, která se střetla s knížetem Václavem, tedy o Radislava. Z textu není zcela zřejmé, zda oním sestřencem (tj. synem sestry) byl Slavník, či Vojtěch, druhá možnost se však zdá v posloupnosti veršů mnohem pravděpodobnější. Kouřimský kníže Radislav by tak byl vlastně strýcem sv. Vojtěcha. Trochu zarážející je tu snad pouze věkový rozdíl. Byl-li Radislav knížetem již v době Václavově, musela být v té době na světě jeho sestra, Vojtěchova matka. [Vojtěchovou matkou však byla Adiva, dcera anglického krále Edwarda I. Staršího, známá také jako Střezislava.] Vojtěch – jako ovšem nikoli nejstarší syn – se jí však narodil až kolem roku 956. Otázka příbuzenství s Radislavem je zcela zásadní pro hledání dalších příbuzenských vztahů Slavníkovců, konkrétně jejich vazby na vládnoucí rod Přemyslovců. Na druhou stranu nelze ovšem Dalimilův údaj přijímat bez výhrad.." - Boleslav, z něhož byl falešným Kristiánem učiněn zlický kníže (přičemž některé informace falešného Kristiána o něm, se ve skutečnosti vztahují k Václavovi), byl synem Vratislava a synovcem tzv. Václava. Tzv. Václav byl syn (nikoliv vnuk) Bořivoje a Ludmily a byl po otci mladším bratrem Vratislava. - Co dokáží historici připojit k Rad(i)slavovi, když spojí zkreslené údaje falešného Kristiána, výmysly Dalimilovy a poznatky z archeologických nálezů, to si ukažme na tom, co napsala N. Profantová ve Velkých dějinách I... (1999, s. 277, 278): "Sám Václav potlačil nejméně jednu knížecí vzpouru. Povstal proti němu kouřimský kníže, později v Dalimilově kronice jmenovaný jako Radslav, pocházející z mocné rodiny, jež po generace držela významné hradiště. Neznáme jméno tohoto knížecího rodu, jeho dlouhodobé postavení však dokládá v Čechách výjimečně archeologicky zachycené kouřimské rodové velmožské pohřebiště, jež zaniká ve čtvrté či p4té generaci právě ve Václavově době."

59B. HRADEC FALEŠNÉHO KRISTIÁNA A LEVÝ HRADEC "KOSMŮV", to bylo osídlení na části dnešní Malé Strany, té části, která přiléhá k levému břehu Vltavy. Na dnešním Malostranském náměstí, a to v místě (nebo nedaleko tohoto místa), kde byla později postavena rotunda sv. Václava, byl popraven tzv. Václav. Rotundě sv. Václava možná předcházel kostel, o němž psal falešný Kristián: "...přidal mu [Metoděj Bořivojovi] kněze ctného života, jménem Kaicha. Navrátivše se domů, usadili onoho kněze na hradě, jemuž jméno Hradec, založili kostel ke cti blaženého Klimenta..." Kaich je tzv. Václav, stal se knězem ovšem později a rovněž kostel, v němž působil, byl založen později, ne po příchodu tzv. Václava z Moravy. - A v tomto "Václavově" kostele byl také zřejmě Václavův vnuk Vojtěch zvolen biskupem.

60B. ROTUNDA SV. VÍTA byla možná od počátku stavěna až Boleslavem I. Podle "Kosmy" tzv. Václav kostel nedostavěl, protože ho smrt předešla. Boleslav ho po dostavbě nechal vysvětit řezenským biskupem Michalem. Není to tentýž trik, jako když Ludmile vzaly legendy syna tzv. Václava a nechaly jí mateřské povinnosti k němu? Nebo když vzaly tzv. Václavovi jeho církevní dráhu a ponechaly mu jeho teologické vzdělání? Ať už rotundu sv. Víta Boleslav I. postavil nebo nepostavil, rozhodně pro Václavovy pozůstatky rozšířil rotundu o druhou apsidu. - Sv. Vít je často zobrazován v doprovodu kohouta. Neukazovali Přemyslovci sv. Vítem i na hradiště Hánín (tj. "Kohoutín", tj. Gallův hrad), které bylo pro ně po určitou dobu zřejmě velmi významné. Podle M. Šmieda se rámě sv. Víta dostalo do Prahy nejpozději v polovině 13. století, takže se uvažuje, že tzv. Václav dostal méně významnou relikvii. – Tzv. Václav v dospělém věku se nejprve věnoval církevní dráze (dotáhl to na archipresbytera) a později byl knížetem vládnoucím souběžně se svým synovcem Boleslavem. Jako archipresbyter mohl přimět Spytihněva ke stavbě kostelů a jakožto kníže vládnoucí ze Staré Kouřimi je mohl stavět již zcela ze své vůle. Lokalitou pro jeho kostel, ať už zasvěcený Vítovi nebo Emmermanovi, nemusela být jenom lokalita pozdějšího Pražského hradu, ale i třeba lokalita na dnešním Malostranském náměstí, mohla to být Stará Kouřim, kde se existence kostela předpokládá, mohl to být Hánín. (U Galla vyžadoval Boleslav III., tj. zde český Boleslav I., aby Zbyhněv, tj. zde tzv. Václav, zbořil Gallův hrad., tj. zde Hánín.) Přemyslovci potřebovali, aby v legendách byla vláda tzv. Václava spojena s Pražským hradem (proto ho tam možná nechali oproti skutečnosti postavit kostel) a také potřebovali, aby v legendách byl zavražděn co nejdále od Pražského hradu, ne tedy popraven na místě, kde je dnes Malostranské náměstí, ale zavražděn na (Staré) Boleslavi. - V I, 17 "Kosmas" napsal: "...ten kostel vystavěl někdy sám svatý Václav... v něm i tělo téhož svatého Václava odpočívalo – a r3vněž i druhý kostelík přilehlý a jakoby v portiku toho kostela ležící... ke byl hrob svatého Vojtěcha." Nemají tyto věty připomenout kostely na dnešním Malostranském náměstí, kde byla později postavena rotunda sv. Václava?

61B. ROTUNDA SV. VÁCLAVA byla postavena na dnešním Malostranském náměstí, na lokalitě, kterou "Kosmas" nazval Levý Hradec. Stála na pamětihodném místě. Před ní nebo v její bezprostřední blízkosti stávala jiná sakrální stavba. Možná patřila k archipresbyteru Pavlovi, což byl pozdější tzv. Václav. U ní byl také tzv. Václav popraven. Když byly údajně převáženy pozůstatky tzv. Václava z Boleslavi přes vltavský most, Václavovo tělo nic nevážilo (protože ho převozci nevezli), "náklad" byl naložen až na vyvýšeném místě (šibenice byly stavěny na vyvýšených místech), to je v místě, kde byl tzv. Václav oběšen nebo po zabití pověšen na šibenici a kde byl poprvé pohřben. Odsouzenec jdoucí na popravu se mohl před sakrální stavbou pomodlit, pokud jde o kostel, nemohl do něho vstoupit. Šibenice možná stála na jakémsi pódiu ohrazeném kamennou zídkou a kameny byly natřeny na červeno. Jedna jejich vrstva je zachována v rotundě. Legendy píší o krvi, která nešla smýt. V kostele, který předcházel rotundě sv. Václava nebo byl v její blízkosti, byl zvolen biskupem Vojtěch.

62B. BOLESLAV I. dostal od "Kosmy" přízvisko Ukrutný, aby mohl jeho některé činy pověsit na biskupa, který se jmenoval Šebíř, Severus (latinské severus znamená mj. krutý, ukrutný). Do mýtických knížat ho zařadil pod jménem Vojen, neboť domácká podoba jeho původního jména byla Vok, což byla zřejmě domácká podoba původního Boleslavova jména s Voj- nebo -voj, pravděpodobně Voj(i)slav. V době, kdy se tvořila přemyslovská zakladatelská pověst a vyráběl se světec Václav, dostal Voj(i)slav jméno Boleslav a pravděpodobně Lstibor jméno Václav. Roku 968 tedy umírá jméno Vok a rodí se jméno Boleslav. Boleslav toto své nové jméno užíval, (což pravděpodobně dokládají jeho mince), popravený tzv. Václav už nemohl. - Obdobou jména Vok je jméno Vlk. Proto "Kosmas" o Boleslavovi II, synovi Boleslava I. napsal (I, 21): zrodí se... z vlka beránek. A Gallus pověsil informaci o českém Boleslavu I. na Boleslava III. Křivoústého a napsal (II, 17): Boleslava... nazývali vlčím synem. - Boleslav I. dostal od svého otce Vratislava část jeho panství, a to severně od území, které dostal od Vratislava tzv. Václav I jméno Boleslav ukazuje na severnější lokalitu než jméno Václav. - Boleslavovi dal Gallus jméno Zeměmysl. Boleslav byl synem Vratislava, který také vládl v části Polska a kterého Gallus nazval Zeměvít. (Část Země- je možná převzata ze jména Zemižizň a část -vít je možná převzata z dřívějšího Vratislavova jména Vitislav.) Vratislav byl možná synem Svatožizně (nikoliv Ludmily) a ta možná byla dcerou nebo blízkou příbuznou velkomoravského velmože jménem Zemižizň. Boleslav jakožto syn Vratislava, tj. Gallova Zeměvíta, je Gallem pojmenován vymyšleným jménem Zeměmysl, tedy také s částí Země-. - Podle Galla Boleslav I. (Zeměmysl) ztrojnásobil památku svých předků jak potomstvem, tak důstojností. Jeho tři synové totiž byli: Měšek, kníže polský, Boleslav II., kníže český, Boleslav III. Ryšavý, kníže český a později biskup moravský se jménem Bruno (tj. "Kosmův" "tuším Vracen"), také zvaný Bonifác, možná i arcibiskup ostřihomský Anastázius. - Historici uvádějí, že Hnězdno pravděpodobně založil Měškův otec. V tom případě by jím byl Boleslav I. - Polskou část svého panství dal Boleslav I. svému synovi Měškovi. - Dětmar zamlčel, že Měšek byl synem Boleslava I. a Biagoty, že byl Čech. Měškova manželka Dobrava / Doubravka nemohla být dcerou Boleslava I. Buď si Dobravu Dětmar vymyslel, aby alespoň nějaké češství v Měškově rodině zůstalo, nebo byla Dobrava Boleslavem I. osvojena. Byla-li Dobrava vymyšlena, mohl Dětmar její jméno vytvořit od části -gota jména Biagota, Měškovy matky. "Kosmas" se tomuto Dětmarovu výmyslu vysmál (pokud šlo skutečně o výmysl). Aby dal najevo, že žádná Dobrava neexistovala, tak jméno Dobrava odmítl a vymyslel jméno Doubravka. Biagota byla původně manželkou tzv. Václava, ten v době Měškovy svatby dávno nežil, takže Biagota byla po něm vdova, a protože Dětmar neprovdává za Měška vdovu, tak "Kosmas" nechává Doubravku nasadit si na hlavu vínek panenský, což bylo veliké bláznovství od té ženy. - Boleslav I. tzv. Václava nezvraždil, ani k tomu nedal příkaz. Tzv. Václav byl odsouzen a následně popraven na místě nebo v blízkosti pozdější rotundy sv. Václava na dnešní Malé Straně, tj. na "Kosmově" Levém Hradci. - Biagota měla s tzv. Václavem syna Zbraslava (Slavníka) a později s Boleslavem I. syna Měška, pozdějšího polského knížete, a Boleslava III. Ryšavého, tj. pravého Kristiána, a možná i Boleslava II. Biagota tedy byla babičkou Vojtěcha a matkou pravého Kristiána. Vojtěch a pravý Kristián byli tedy příbuzní po Biagotě, byli pochopitelně příbuzní už jako Přemyslovci. - Tzv. Břetislavova dekreta (nebo jen některá z nich) ve skutečnosti možná vyhlásil již Boleslav I., když usiloval o zřízení biskupství. - Boleslav byl možná prvním knížetem, který vládl z Pražského hradu, tehdy Děvína. Pro tento účel si nechal na děvínské lokalitě postavit Nový hrad a lokalitu kvalitněji opevnit. Spytihněv zřejmě založil na Pražském hradě kostel P. Marie, Bořivoj ho založit nemohl, protože Pražský hrad po návratu z Moravy nikdy neovládal. Založil i kostel sv. Petra na Budči. - O zřízení biskupství v Praze a v Olomouci možná nejednala s papežem Mlada (kterou si možná "Kosmas" vymyslel), ale možná pozdější Vojtěchův vrah Boleslav III. Ryšavý, jakožto mnich dříve nesoucí jméno Kristián ("Kosmův" Strachkvas), o kterém to však nemohl "Kosmas" napsat. - Boleslav I. není možná pohřben na nějakém místě v centrální části Pražského hradu, ale na poněkud odstrčeném místě v "Borkovského kostele", tj. v kostele jehož založení bylo přiřknuto Bořivojovi. Boleslav byl pohřben zde možná proto, že byl podle legend vrahem tzv. Václava. Později k jeho pozůstatkům možná byla pohřbena jeho manželka Biagota. Spytihněv možná není na Pražském hradě pohřben vůbec, protože byl Mojmírovec.

63B. "Kosmas" k roku 968 uvádí, že zemřel předák VOK. Ve skutečnosti nezemřela fyzická osoba, ale jméno Vok. Jméno Vok je domácí variantou jména Voj(i)slav. Vok, Voj(i)slav je totožný s Boleslavem I. Když Boleslav I. usiloval o zřízení pražského biskupství, bylo třeba za každou cenu vytvořit domácího světce a s jeho výrobou se zároveň vytvářela zakladatelská pověst Přemyslovců. Vytvářela se domácí varianta na Romula a Réma. A tak se ze strýce tzv. Václava a jeho synovce Voj(i)slava vytvořila dvojice bratrů mající významem stejná jména, jména Václav a Boleslav. Z Václavovy popravy se vytvořila vražda. Vrahem byl Boleslav, zavražděným tzv. Václav. A tekla krev.

Jestliže se Boleslav jmenoval Boleslav skutečně až od roku 968 a tzv. Václav se za života nikdy Václav nejmenoval, potom z toho vyplývají následující skutečnosti:

• Boleslav nemohl před rokem 968 razit mince se jménem Boleslav a se jménem Voj(i)slav nebyla myslím žádná mince nalezena. Boleslav tedy mince před rokem 968 pravděpodobně nerazil. Jaké však mince potom viděl na pražském tržišti ibn Jakúb?

• I kdyby tzv. Václav razil mince, což je velice nepravděpodobné, nemohly by nést jméno Václav, ale pravděpodobněji jméno Lstibor.

• Jméno pražského knížete zapsané ibn Jakúbem by se potom nemohlo číst Bújislav, ale Voj(i)slav.

• Jméno knížete zaznamenané al-Mas'údím, historiky uváděné např. jako Wán.dž S.láf, by se nemohlo považovat za zapsání jména Václav, ale jména Voj(i)slav.

• Protože se Boleslav Chrabrý narodil před rokem 968, nemohl při narození dostat jméno Boleslav. On se však zřejmě jmenoval Měšek (Mečislav?) a jméno Boleslav přijal, když se stal polským knížetem.

• Kníže Havolanů Básklabič by nemohl být považován za syna tzv. Václava, což se domnívají někteří historici. Jméno podle nich mělo vzniknout takto: tzv. Václav → Václavič → Básklabič.

64B. BIAGOTA byla podle D. Vrány pravděpodobně vnučkou Liudolfa, bratra Jindřicha I. Ptáčníka, a dcerou Ekkerharda, zemřelého roku 936. Stala se manželkou knížete tzv. Václava a měla s ním syna Zbraslava, tj. Slavníka, a možná i další děti. Biagotini a Václavovi vnuci byli Vojtěch a Soběslav, pravnukem možná byl Vojtěchův syn Vladivoj. - Poté, když byl tzv. Václav poslán do kláštera a stal se bratrem, fráterem, stala se podle falešného Kristiána Václavova manželka sestrou. Legendista se zmínil o nevěře, čímž naznačil, že Biagota měla další dítě nebo děti. Vymyšlená nevěra také měla zdůvodnit, proč se Václavovo manželství rozpadlo. Po uklizení tzv. Václava do kláštera se Boleslav I. začal možná o Biagotu starat a po Václavově popravě se Biagota stala Boleslavovou manželkou. Biagota jakožto vdova po tzv. Václavovi měla možná právní nárok na Václavovo knížectví, proto bylo možná pro Boleslava dobré, když se stala jeho manželkou. Usmrcením Biagoty by si Boleslav proti sobě postavil její příbuzné, což byli možná Ottoni. Třeštík se domnívá (2008, s. 424), že byla neznámou Babenberkovnou, kterou si po roce 920 vzal Slavníkův otec, což byl podle D. Třeštíka snad Vok. Možná byla sestrou Konráda Červeného/Rudého, zetě Oty I. Boleslav I. nechal razit její jméno a s latinským slovem pro manželku na denáry. Synem Boleslava a Biagoty byl Měšek, Boleslav II. a Boleslav III. Ryšavý a možná další manželské děti Boleslava I. - Na Biagotu jakožto na manželku knížete tzv. Václava a později jakožto na manželku Boleslava I. je ukázáno jejím skrytým jménem v textu. Bruno v Nascitur vložil do úst Vojtěchových rodičů, když Vojtěch onemocněl, slova: "Ať tenhle chlapec zůstane naživu ne pro nás, Pane, ne pro nás, ale ať jako duchovní nosí tvé jho na krásné šíji k poctě Matky boží." Slova naživu a boží dávají jméno Biagota. Biagota byla matka Slavníka, babička Vojtěcha a matka autora legendy Nascitur, tj. biskupa Bruna, dříve Boleslava III. Ryšavého. Dětmar vytvořil od části Biagotina jména, části Gota, jméno Dobrava. I od jména Biagota tedy mohl mít Boleslav III. i přízvisko Dobrý. A tak proto Bruno možná napsal v Nascitur větu vztahující se k Vojtěchovi: "Dobrý byl otec, lepší [dobřejší] matka, nejlepší [nejdobřejší], kdo se z nich zrodil."- V I, 17, kde se "Kosmas" zmiňuje o narození Strachkvase, tj. Boleslava III. Ryšavého, jsou slova ukazující na Biagotu: Bohem – života; Boha – naživu; Bohu - života. V I, 18 připomenul "Kosmas" Biagotu těmito slovy: "...muž Boží Václav, dokud tělesně žil..." Biagota byla nejprve manželkou knížete tzv. Václava, jméno Václav se v textu objevuje. Falešný Kristián nazval tzv. Václava Kaichem, což je domácká podoba jména Kain. "Kosmas" v kapitolce napsal: Boleslav, druhý Kain. Zde "Kosmas" prvním Kainem nemyslí biblického Kaina, ale vraha tzv. Václava. Gallus nazval tzv. Václava Leškem, možná se totiž ve skutečnosti jmenoval Lstibor, Lstimír, Lstislav apod. Zde jsou slova lstí a zákeřně (lstivě). Tzv. Václav byl otcem Slavníkovce, tj. Vršovce Slavníka (Zbraslava), proto je v textu slovo svrchu. Na Boleslavovo (tj. na Strachkvasovo, tj. Kristiánovo) přízvisko Ryšavý "Kosmas" ukazuje i slovy, označujícími nějakou věc mající červenou barvu: zde jsou slova pekelných a srdce. Strachkvas je totožný s pravým Kristiánem, podepisoval se jménem Kristus, jméno Kristus v textu je. Ke stáří se Boleslav III. Ryšavý stal moravským biskupem Brunem a tehdy mu říkali také Bonifác (dobrý osud), v textu je slovo osud. - Jméno Biagota se vysvětluje i jako dobrá včela. Odtud by Boleslav III., Biagotin syn, mohl mít přízvisko Dobrý. Když Dětmar napsal, že Vladivoj nedokázal vydržet ani hodinu bez dobrého moku, mohlo jít o narážku na Biagotina syna Boleslava III., neboť dobrým mokem mohla být medovina. - Boleslavovy děti byly tedy po matce Biagotě, nikoliv po otci, bratrem Slavníka a strýcem Vojtěcha a Soběslava. Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, toto příbuzenství možná naznačuje ve své legendě. Dalším synem Boleslava I. a možná Biagoty byl polský Měšek I., Dětmar mu "český" a přemyslovský původ vzal, a aby Měškovi nějaké "češství" a nějaké přemyslovství zůstalo, provdal oproti skutečnosti za něho dceru Boleslava I. Té dal jméno Dobrava, kteréžto jméno vytvořil od druhé části jména Biagota (-gota). "Kosmas" se Dětmarově tvůrčí fantazii sarkasticky vysmál, přičemž Dobravu přejmenoval na Doubravku. - Biagota, z níž Dětmar učinil Dobravu, žila s tzv. Václavem ve Staré Kouřimi. Proto ji Dětmar svou hříčkou se Starou Kouřimí spojil. Napsal větu, že Dobrava jedla maso během jednoho postu, jiní, že během tří. Slova jedla maso během jednoho postu ukazují na ves Skramníky (10,7 od hradiště Stará Kouřim; ruské skoromnik = člověk, který nedrží půst). Slova tří [postů] ukazují na vsi Masojedy (19,8 km), Kozojedy (14,6 km) a Konojedy (12,9 km). Biagota žila se svým prvním manželem tzv. Václavem na Staré Kouřimi, tehdy Dowině. Zemřela možná roku 977, "Kosmas" však tuto informaci pověsil na Doubravku.

65B. MLADA je podle mne možná "Kosmou" vymyšlené jméno pro Boleslava III. Ryšavého. D. Třeštík přijímá "Kosmovo" tvrzení, že jde o dceru Boleslava I. Byla podle něho (2000, s. 11) jeptiškou řezenské ženské odnože kláštera sv. Jimrama, Niedermünsteru. - Mlada byla přijata v Římě papežem. Ten ji vysvětil na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Ta se vrátila ke svému bratru Boleslavovi II. (ve skutečnosti možná k Boleslavovi I.) s listinou od papeže. V ní papež povoloval zřízení biskupství a při kostele svatého Jiří Mučedníka mělo být zřízen pod řeholí sv. Benedikta a pod příslušenstvím Marie sbor svatých panen. - Listina byla buď falešná úplně nebo z velké části falešná. Dozvídáme se, že o zřízení pražského biskupství jednal pozdější Boleslav III., v době jednání možná pod jménem Kristián (jde o pravého Kristiána) nebo pod původním jménem Konrád či Konrád Ota. Boleslav III. založil na Vyšehradě klášter sv. Jiří a začal stavět trikonchu zasvěcenou P. Marii. "Kosmas" přejmenoval Mladu na Marii, čímž na zasvěcení trikonchy (pokud nebyla dostavěna, tak jenom plánované zasvěcení) ukázal.

66B. "Kosmas" vybudování hradiště (Stará) Boleslav přisuzuje Boleslavovi I. Archeologové však dospěli k závěru, že hradiště bylo postaveno již předtím, než se stal Boleslav knížetem. Hradiště se tedy nemohlo původně jmenovat Boleslav, a to navíc proto, že Boleslav se asi do roku 967 pravděpodobně jmenoval Voj(i)slav, domáckou podobou tohoto jména Vok. Toho roku totiž nezemřel fyzicky nějaký předák Vok, ale zemřelo dosavadní Boleslavovo jméno. - V Boleslavi měl být podle legend zavražděn tzv. Václav. Ve skutečnosti byl popraven na dnešním Malostranském náměstí. Když měly být převáženy Václavovy pozůstatky z Boleslavi na Pražský hrad, tak při převozu po mostě přes Vltavu nic nevážily. Nic nevážily proto, že ve skutečnosti z Boleslavi na Pražský hrad převáženy nebyly. - Kostel Kosmy a Damiána je známý jenom z legend v souvislosti s vymyšlenou vraždou tzv. Václava. Archeologové po něm žádnou stopu nenalezli, což není důkaz, že neexistoval.

67B. Jedinou veřejnou informaci o NOVÉM HRADU poskytuje Widukind. Podle něho roku 950 vojsko Oty I. oblehlo Nový hrad, v němž byl obležen syn Boleslava I. Widukind ho nejmenuje ani blíže neuvádí, kde se Nový hrad nacházel. Historici ho hledali na Vyšehradě, v Mladé Boleslavi, v Žatci. Domnívám se, že jde o Pražský hrad. Boleslav I. přetvářel sakrální lokalitu zvanou Děvín na sídlo knížete. Domnívám se, že Boleslav postavil knížecí palác a lokalitu kvalitněji opevnil. Byl také prvním knížetem, který z Pražského hradu vládl. O stavbě Nového hradu píše skrytě "Kosmas" v I, XIX, tj. v kapitole, v níž Boleslav zabíjí prvního mezi staršími, tj. tzv. Václava. (Tzv. Václav byl ve skutečnosti popraven a pochopitelně zcela jiným způsobem.) "Kosmas" nechává Boleslava postavit hrad u řeky Labe. Dolní tok Vltavy prý cizinci často zaměňovali s Labem. Zde tyto řeky úmyslně zaměnil "Kosmas". Druhá otázka je, kdo roku 950 hrad bránil. Domnívám se, že jím byl nejstarší Boleslavův syn Měšek, kterému Boleslav předal své panství v části Polska. - Nový hrad mohl postavit tzv. Václav, ale mohlo to být na samém konci jeho vlády, takže by ho fakticky postavil až pro svého nástupce Boleslava I. Archeologové a historici se domnívají, že našli stopy po Hradním paláci, a z nalezených artefaktů usuzují, že palác postavil buď Spytihněv, nebo Vratislav. Ti však zřejmě z Pražského hradu nevládli. Pro tzv. Václava by hovořilo i to, že podle Crescente fide se díval z horní části paláce na dům kněze Pavla.

68B. Autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů a autorem nebo hlavním autorem tzv. Gallovy kroniky je biskup Heřman, předbiskupským jménem Jiljí. Tak jako v Kronice Čechů vytvořil řadu mýtických postav, na něž pověsil informace o skutečných osobách, hlavně vládců, tak obdobně vytvořil řadu mýtických postav, na něž rovněž pověsil informace o skutečných osobách, hlavně vládců. Na POLSKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA jsou tedy pověšeny informace o prvních polských knížatech. - Polští Piastovci jsou nejprve totožní s Přemyslovci a počínaje Měškem, synem Boleslava I., jsou přemyslovskou větví vládnoucí v Polsku. Z titulu svého přemyslovského původu mnohdy zasahují do českých záležitostí, hlavně Boleslav Chrabrý. Těsné styky navazují s třetí přemyslovskou větví, a to se Slavníkovci. Slavník, totožný se Zbraslavem, byl synem tzv. Václava. - Vytvořme nyní takové trojice, kde první osobou bude mýtická postava polská, druhou osobou mýtická postava česká a třetí osobou osoba skutečná. Chvostiško / Bohemus (Čech), Hostivít / Wistrach – Piast / Přemysl / Bořivoj – Zeměvít / Neklan / Vratislav – Lešek / Mnata?, bezejmenný pastorek / tzv. Václav – Zeměmysl / Vojen? / Boleslav I., původním jménem Vojslav, domácky Vok. Doplňme další postavy: Popel / Nezamysl, Vlastislav / Mojmírovec Spytihněv (u falešného Kristiána Strojmír) – Řepka / Libuše / Ludmila. - Chvostiško byl zřejmě takto pojmenován po hradišti u Zabrušan, které se snad jmenovalo Ch(v)osten.

69B. BOLESLAV II. (972-994, nikoliv 999) se původně jmenoval Jaromír. Jeho vlastními bratry byli polský Měšek I. a Boleslav III. Ryšavý. Jeho syny byli Jaromír a Oldřich. Boleslav II. úspěšně dokončil otcovu snahu získat pražské biskupství. "Kosmas" napsal, že když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, vládli předáci. Počátek doby, kdy nemohl vládnout svým tělem (protože byl zřejmě raněn mrtvicí), není znám. Biskup Thiddag Boleslava II. jistě nevyléčil a zřejmě ani nezmírnil následky jeho ranění a neodešel tedy z Čech k Otovi III. proto, že svůj léčitelský úkol splnil, ale zřejmě proto, že roku 994 nebo 995 Slavníkovci Boleslava II. zavraždili. Boleslav II. se tedy nemohl ani přimluvit u Oty III., aby Thiddaga jmenoval pražským biskupem. Písemné prameny kladou smrt Boleslava II. do roku 999. Boleslav II. však v tu dobu již zřejmě několik let nežil. - V době Boleslavovy neschopnosti řádně vládnout, bojovali mezi sebou o moc dva předáci, a sice syn Boleslava II, který opustil duchovní dráhu (pravý Kristián) a přijal jméno Boleslav III., a druhým předákem byl Slavníkovec Soběslav. Slavníkovci ucítili možnost stát se vládci Čech. Neštítili se Boleslava zavraždit. Stalo se tak asi roku 994 nebo 995. Když Přemyslovci vtrhli na Libici (podle "Kosmy" roku 995), byl již Boleslav II. mrtvý. Útočníci podle Bruna na obránce vrhali pyšná slova: "Je-li vaším svatý Václav, naším je [svatý] Boleslav [II.]." O svatosti nějaké osoby se uvažuje po její smrti. - Slavníkovci se i přesto, že Boleslava zavraždili, k moci nedoslali a Vojtěch utíká z Čech. "Kosmas" vylíčil vraždu Boleslava II. jako vraždu Jaromíra (předknížecí jméno Boleslava II.) katem vyslaným Kochanem (zřejmě Vojtěchem). - Boleslav II. je pohřben v hrobě č. 92. Na Boleslavových pozůstatcích byla učiněna protivampýrická opatření, a to proto, že byl Slavníkovci zavražděn. Ani o zavraždění, ani o protivampýrických opatřeních nebylo vhodné psát. Proto Dětmar a "Kosmas" pro něho na některých místech užívají jeho původní jméno Jaromír. Že si čtenář má za jméno Jaromír dosadit jiné jméno, to bylo "Kosmou" napovězeno tím, že Jaromíra nechal oproti skutečnosti jeho bratrem Oldřichem oslepit. Aby byl Jaromír/Boleslav II. odlišen od mladšího Jaromíra, jeho syna, pověsil Dětmar informaci o něm také na druhého Boleslavova syna Oldřicha (vymyšlený pokus Boleslava III. utopit ho v lázni), protože toto jméno lze vysvětlit sice poněkud nesprávně jako starý vládce, za správné vysvětlení se považuje vládce domu, vládnoucí (bohatým) dědičným statkem. K protivampýrickým opatřením na Boleslavových pozůstatcích patří to, že jeho kosti byly ovařeny. Dětmar na ně ukázal právě pokusem utopit Oldřicha v lázni. "Kosmas" na ovařené Jaromírovy/Boleslavovy kosti ukázal tím, že Jaromíra nechal z rozkazu Oldřicha bydlet ve vsi Lysá. Protože byl Boleslav II. zavražděn, byla na jeho ostatcích možná učiněna protivampýrická opatření. Bylo jím probodnutí srdce? Byla jím posmrtná kastrace (což Dětmar pověsil na živého Jaromíra)? Bylo jím rozsekání jeho těla? Bylo jím v tomto případě také ovaření kostí (což Dětmar naznačil pokusem o utopení Oldřicha v lázni)? Kdo vůbec Boleslava II. pohřbíval? Byli to vrazi Slavníkovci nebo jeho mladší bratr Boleslav III.? Z toho, že Jaromíra kastruje Boleslav III. A Oldřicha se snaží utopit v lázni také Boleslav III., by se dalo soudit, že ho pohřbívá Boleslav III. a ne Slavníkovci. Protivampýrická opatření se mohla učinit až delší čas po smrti. Poprvé mohli Boleslava pohřbít Slavníkovci, protivampýrická opatření mohl uskutečnit až Boleslav III. - "Kosmas" Boleslava II. zařadil mezi tzv. Vojtěchovy bratry pod jménem Pořej (řecké foreio znamená nosítka; nemohl se pohybovat, byl nošen).

70B. BOLESLAV III. RYŠAVÝ (999-1002; 1003), sjednotitel českého státu a velkovýrobce světců (Vojtěcha a Pěti bratří), byl synem Boleslava I. a pravděpodobně Biagoty, nejprve ženy Václavovy. - Jaromír a Oldřich byli synové Boleslava II., Boleslav III. Ryšavý byl jejich strýc. – U Dětmara jsou Boleslav III., Jaromír a Oldřich bratry, všichni tři jsou syny Boleslava II. "Kosmas" píše něco zcela jiného. V I, 34 napsal, že po smrti Boleslava II. nastoupil jeho syn Boleslav III. Ale ještě v tomtéž odstavci tuto informaci zpochybnil, neboť úmyslně užil slova nebylo lstivějšího člověka. Ano, tvrzení, že Boleslav III. je synem Boleslava II. je lest, přesněji lež. V dalším odstavci, který se vztahuje k Boleslavovi II., ne k Boleslavovi III., má Boleslav dva syny... totiž bratry Oldřicha a Jaromíra. Bratři jsou zde dva, ne tři. "Kosmas" Boleslava III. neoznačí za třetího bratra Jaromíra a Oldřicha a důvod nebude v tom, že Boleslav III. měl jinou matku, ale v tom, že měl i jiného otce. - Dětmar ani "Kosmas" správně neuvedli, že Boleslav III. byl nejmladším synem Boleslava I. (Nejstarším byl Měšek I., a prostředním byl Boleslav II.) Bylo to proto, že Boleslav III., vrah Pěti bratří a Vojtěcha, jednal ještě jakožto pravý Kristián s papežem o zřízení pražského biskupství. "Kosmas" nechal jednat s papežem dceru Boleslava I. Mladu, což je jím vymyšlená postava, na niž pověsil jednání pravého Kristiána. Jakožto syn Boleslava I. bylo časově možné, aby s papežem jednal. Jestliže z něho byl oproti skutečnosti učiněn syn Boleslava II., již tento budoucí vrah jednat s papežem o zřízení biskupství jednat nemohl. - Boleslav III. Ryšavý byl dříve pravým Kristiánem, tj. "Kosmovým" Strachkvasem, a Strachkvas je syn Boleslava I. - Boleslav III. Ryšavý měl během svého života více jmen. První jeho jméno bylo pravděpodobně Konrád nebo Konrád Ota, od jména Konrád vznikla domácká podoba Radla. (Radla studoval s Vojtěchem v Magdeburku.) Jako mnich měl jméno Kristián (připojuji k němu přívlastek pravý). Když byl zbaven vlády pod jménem Boleslav III. (Ryšavý), učinil ho okupant Moravy Boleslav Chrabrý biskupem pro Moravu. Možná se jmenoval Bruno, nebo toto jméno užíval při své literární tvorbě. Možná mu říkali také Bonifác. Snad od jména Bonifác (dobrý osud) mu vzniklo také jeho přízvisko Dobrý, které se objevuje v nejstarším písemně dochovaném katalogu českých panovníků. Boleslav III. (tj. pravý Kristián) je možná totožný s ostřihomským biskupem Radlou a s ještě menší pravděpodobností s ostřihomským Anastáziem a s Astrikem. Nejsou ani důkazy o tom, že je pravý Kristián totožný s prvním břevnovským opatem Anastáziem nebo že je břevnovský Anastázius totožný s ostřihomským Anastáziem. S Boleslavem III. (oslepen nebyl), dřívějším Kristiánem, spojují Anastázia tyto tři informace z písemných pramenů: oba zemřeli v roce 1037, jméno Anastázius znamená vzkříšený, z mrtvých vstalý, a tím byl podle křesťanského lhaní Kristus, Anastázius je arcibiskupem v době, kdy už Boleslav III. není knížetem (kolem roku 1007). – Řadu jmen dostal Boleslav III. od "Kosmy". Když "Kosmas" líčil jeho neúspěšnou volbu biskupem, spíše však knížetem, nazval ho Lanc (z německého Lanze – kopí a kopí je symbol knížete), volbu umístil do Dobeniny, aby ukázal, že za Lancem skrývá Dobrého (jméno Dobenina etymologicky souvisí se slovem dobrý). Na přízvisko Ryšavý ukázal "Kosmas" slovem liška. Přišel bez kalhot, to znamená, že přišel ze studií z Magdeburku, Dívčího hradu. Že Boleslavovo jednání bylo nekřesťanské, pohanské, řekl slovy psí ocas a oslí hovno. - "Kosmas" pro Boleslava III. Ryšavého použil i jména Strachkvas, Mlada, Marie, Krása, Vracen, lžibiskup Rotpert. V legendách má i jméno Sicco a Kristin. Informace o Boleslavu III. věšel "Kosmas" na Břetislava I. a na českého knížete Svatopluka. "Kosmas" odebral moravským údělným knížatům jejich předka Boleslava III. Chrabrého (protože byl několikanásobným vrahem, především vrahem Vojtěcha) a jako předka jim přiřkl Břetislava I., kterého navíc řádně vylepšil. Boleslav III. je spojován i s koněm (např. je nazván Rotpertem), neboť pravděpodobně založil na Vyšehradě kostel nebo klášter sv. Jiří (sv. Jiří je zobrazován, jak sedí na koni) a měl zásluhu na založení rotundy v Hradišti sv. Hypolita. Když "Kosmas" schovává moravského biskupa Bruna, dřívějšího Boleslava III. Ryšavého, Rotperta, uvádí, že Rotpert byl biskupem caveillonským (což následně popře). Město Caveillon bylo za Římanů jmenováno Caballio, což v latině znamená kůň. - Dětmar dal Boleslavovi III. Ryšavému možná jméno Dobromír (Boleslavu III. se také říkalo Bonifác, tj. dobrý osud, a ve středověkém seznamu panovníků měl i přízvisko Dobrý), a uvedl, že jeho dcera Emnilda se stala manželkou Boleslava Chrabrého; několikrát psal i "Kosmas" o Boleslavu Chrabrém jako o Měškovi). - V době, kdy starší bratr Ryšavce, tj. Boleslav II., nemohl vládnout svým tělem, protože byl raněn mrtvicí a asi roku 994 byl Slavníkovci zavražděn, byl Boleslav III. jedním ze dvou předáků vládnoucích v Čechách. Slavníkovec Soběslav ovládal zřejmě většinu Čech a Boleslav III. Ryšavý ovládal Vyšehrad a Moravu. V té době začíná Boleslav III. rozvíjet Vyšehrad a pokračoval v tom v době, kdy se stal knížetem Čech. Stavěl trikonchu, možná klášter sv. Jiří se skriptoriem, možná otevřel slovanskou školu, razil na Vyšehradě mince. - Boleslav III. vydal možná stařešinský řád. "Kosmas" dal Boleslavovi III. i jméno Marie, aby naznačil, že trikoncha byla nebo měla být zasvěcena P. Marii. - Boleslav III. Ryšavý stojí za vraždou benediktinů zvaných později Pět bratří, za vraždou Vojtěcha, za vraždou Soběslava (asi roku 999) a za smrtí Vladivoje. Ze zavražděného Vojtěcha a ze zavražděných benediktinů se stali světci. - Dětmar vylíčil smrt Vladivoje k roku 1002, přičemž Vladivoje nazval Soběslav, což mohlo být Vladivojovo dřívější jméno, a vraždu Vojtěchova bratra Soběslava vylíčil tak, že Soběslava nazval zetěm Boleslava III. a nechal ho samotným Boleslavem III. zavraždit. - V kapitole 2 a v prvním verši kapitoly 3 Legendy o utrpení sv. Vojtěcha ukazuje její autor významem jmen na Vojtěchova vraha Boleslava III. Ryšavého. Na jméno Ota ukazuje slovy statky, štěstí, na jméno Kristián slovy Krista, Krista, na jméno Boleslav slovy víc a víc, na jméno Ryšavý slovy krásný, srdce, na jméno Bruno slovem bílý, na jméno Bonifác a na přízvisko Dobrý slovy osud, dobrotivého, udobřen, dobrý, na jméno Vracen slovem odvrácen, na jméno Achilles (za Achilla považoval "Kosmas" zřejmě Boleslava III., nikoli Břetislava I.) slovy od hlavy až k patám. Při narození dítěte věštily sudičky jeho osud. V této kapitole autor legendy prozradí, že vrahem Vojtěcha bude Boleslav III. Ryšavý, později moravský biskup Bruno, zvaný také Bonifáce (dobrý osud). Autor vložil do úst Slavníka slova: "Jediným dědicem mým on [Vojtěch] stane se, bude-li žíti, / pokud ho ušetří osud, on převezme statky i vládu. / V tom však pochybil otec a z něžné lásky se mýlil. / Slavník se mýlil. Osud (dobrý osud Bonifác, tj. dřívější Boleslav III. Ryšavý) Vojtěcha neušetřil. Vojtěcha zavraždil Bonifác (dobrý osud), nesoucí tehdy pravděpodobně jméno Boleslav III. Ryšavý.- Syny Boleslava III. (nikoliv Břetislava I.) byli Spytihněv II., pozdější český kníže, Konrád a Ota, pozdější moravští údělníci. Jeho z jeho dcer byla abatyše od sv. Jiří. "Kosmas" skryl biskupa Bruna (Vracena) i za lžibiskupa Rotperta (rudého koně). Boleslav III., až jakožto moravský biskup Bruno, měl možná zásluhu na postavení rotundy na Hradišti u Znojma datované do poloviny 11. století. Rotunda byla objevena pod podlahou kostela sv. Hypolita. Pokud byla i dřívější rotunda zasvěcená sv. Hypolitovi (řec. Hyppolitos) nebo takové zasvěcení měl až následující kostel dřevěný (zasvěcení Hypolitovi nemuselo být za Bruna, stačilo když bylo za "Kosmy"), tak možná spojováním koně s Boleslavem na rotundu ukazuje. Jméno Hypolit totiž podle M. Knappové znamená vypřahač koní, podkoní. V kapitole o lžibiskupovi Rotpertovi ukazuje "Kosmas" oslem na koně a koněm dále na Bruna (Boleslava III.). Napsal, že Rotperta poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný (osel = lat. asinus). Bratr Osel má být pražský kanovník, ale zasvěceného čtenáře má napadnout, že osel se podobá koni, proto je zde osel bratr koně. - V některých dílech biskupa Bruna (dřívějšího pravého Kristiána, se často objevuje jméno Petr. To možná ukazuje na to, že Brunovým biskupským kostelem byl kostel sv. Petra v Olomouci. - "Kosmas" synům Boleslavova III., tj. knížeti Spytihněvovi a moravským údělníkům Konrádovi a Otovi, přidělil jakožto otce knížete Břetislava. Toho obdařil všemi ctnostmi, mj. z něho učinil i českého Achilla. Na Břetislava potom věšel další činy Boleslava III. Ryšavého, například únos Jitky z kláštera. Na Boleslava III. Ryšavého/Rudého/Červeného ukazoval řadou slov...DOPSAT.... Boleslavovou matkou byla Biagota, proto jsou v textu slova: aby zůstala dlouho naživu (bios), buď Bohu (Gott) chvála stálá. Otcem Boleslava III. byl Boleslav I., původním domáckým jménem Vok. Variantou ke jménu Vlk je jméno Vok, proto jsou v textu slova: vlk obchází ovčín a jako vlk. - Břetislav měl také vydat stařešinský řád. Nedává to však smysl, protože podle tohoto řádu měl nárok na knížectví Spytihněv, syn Boleslava III. Nevydal tedy stařešinský řád již Boleslav III.? - Konflikty mezi Spytihněvem II. a Vratislavem II. možná vycházely z toho, zda má platit seniorát nebo prvorozenectví. - Pozůstatky Boleslava III. Ryšavého byly možná dovezeny z Krakova nebo z Poznaně ("Kosmas" píše o dobytí Krakova Břetislavem I.). Možná se tak stalo až později na přání Jindřicha Zdíka, neboť Boleslavovy pozůstatky skončily za Zdíka v Olomouci. Kristinovy (totožného s pravým Kristiánem) pozůstatky, to jsou totiž pozůstatky Boleslava III. Ryšavého, pro Moravu především důležité tím, že šlo o pozůstatky moravského biskupa "tuším Vracena", nosícím tehdy zřejmě jméno Bruno. - Boleslav III. tak pošpinil jméno Boleslav, že už další čeští panovníci pod tímto jménem nevládnou (na rozdíl od druhé větve Přemyslovců, tj. od polských Piastovců). Jméno Boleslav dal svému synovi Vratislav II. Boleslavovo původní jméno Konrád nebo Konrád Ota je kupodivu u moravských údělníků velmi oblíbené. - Boleslav III. měl několik dcer. Emnilda se stala manželkou polského Boleslava Chrabrého, druhá dcera byla abatyší u sv. Jiří (dcera Brunova, protože Boleslav III. se stal moravským biskupem Brunem), třetí byla manželkou Slavníkovce Soběslava (Boleslavova zetě, kterého Boleslav III. vlastnoručně zabil) a možná ještě čtvrtá, která byla předkyní biskupa Heřmana. Možná některé dvě (či dokonce tři?) z těchto dcer bychom mohli spojit v dceru jednu. - Za Boleslava III. (když byl jedním ze dvou vládnoucích předáků a později českým knížetem) se rozvíjel Vyšehrad. - Protože Boleslav III. Ryšavý byl totožný s pravým Kristiánem, s Kristinem, s moravským biskupem "tuším Vracenem" (jmenujícím se tehdy snad Bruno), skončily jeho pozůstatky jakožto pozůstatky Kristina v Olomouci. - K Boleslavu III. se vztahují i ty údaje v legendách a kronikách, kde se píše o Radlovi. Radla je totiž domácká podoba jména Konrád a Boleslav III. se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Viz zde níže kapitolu Radla. - Boleslav III. Ryšavý byl pro všechny Přemyslovce, kteří vládli po něm, kníže nesmírně významný, nemohli se jím však chlubit. Boleslav III. zlikvidoval Slavníkovce, vedlejší přemyslovskou větev, kterou "Kosmas" nazval Vršovci). Slavníkovci se drali nevybíravým způsobem k moci. Dokonce zavraždili Boleslava II. Boleslav III. v rámci krevní msty zavraždil nebo nechal zavraždit Pět bratří, Soběslava a dokonce i Vojtěcha. Při vyhánění z Pražského hradu zahynul i Slavníkovec Vladivoj. Přemyslovci přivezli ostatky Boleslava III. z Polska (pokud nezemřel na Moravě a nebyl pohřben poprvé tam) a pohřbili ho v bazilice sv. Jiří na nejčetnějším místě v centrálním hrobě č. 98. - Boleslav III. Ryšavý je možná autorem některých literárních děl, které jsou připisovány Brunovi z Querfurtu. B. Kürbis napsal (2002, s. 184): "V úvodu k Životu Pěti svatých bratří, který začíná prosbou Adiuva Deus (Žalm 69, 6), stejně jako v tehdy oblíbené mešní apologii kajícníků, jež byla téměř úplně sestavena ze žalmových veršů, vyjádřil Bruno svůj posvátný závazek vůči svatým mučedníkům, kteří dosáhli ,zlatého konce krvavého (purpurového) martyria'. Jestliže sám sebe nazývá nemravnou obludou a špinavým prasetem, pak to v tomto kontextu není žádné captatio benevolentiae. Sám účasten misijního díla, prosí nakonec o přímluvu apoštola Petra, patrona mučedníků." Boleslav III. Ryšavý se mohl za výrobu mučedníků opravdu kát a považovat se za nemravnou obludu a špinavé prase. Slovo krvavý (purpurový) může ukazovat na Boleslavovo přízvisko Ryšavý. Za odčinění vražd mohl vykonávat i misijní činnost.

71B. RADLA je totožný s Boleslavem III. Ryšavým. Ten se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota a jméno Radla je domácká podoba jména Konrád. Když byl benediktinským mnichem, měl jméno Kristián (nebyl autor tzv. Kristiánovy legendy; přidávám k němu přívlastek pravý), "Kosmou" nazvaný Strachkvas. Když byl jakožto Boleslav III. zbaven knížecího stolce, stal se pravděpodobně biskupem se jménem Bruno nebo se za Bruna vydával, když psal některé své legendy ("Kosmas" ho nazval ,tuším Vracen'. Možná je totožný s ostřihomským arcibiskupem Radlou z roku 1002. (Boleslav III. Ryšavý, tj. dřívější Radla, byl knížetem v letech 999-1002 a 1003). S menší pravděpodobností je totožný s ostřihomským Anastáziem a Astrikem. Nelze dokázat, že byl totožný s prvním břevnovským opatem Anastáziem. Když připočteme i informace o něm pověšené na jiné osoby, a to žijící nebo vymyšlené (na Mladu a Marii, na Strachkvase, na Kristina, na knížete Svatopluka, na Siccu, na Kosmova" "tuším Vracena", na Krásu, na Dětmarova Dobromíra, možná na Břetislava, na lžibiskupa Rotperta), dostaneme informací několikanásobně víc. Neplatí tedy názor M. Lutovského a Zd. Petráně (2005, s. 58), že o Radlovi máme velmi málo údajů. - Někteří historici považují Radlu za nemanželského Slavníkova syna. Podle legend byl Vojtěchovým druhem a vychovatelem. Pobýval s ním na studiích v Magdeburku. V legendě Quatuor immensi uvádí její autor (zřejmě biskup Heřman), že byl do Říma vyslán Radla, vlastní bratr onoho knížete. Radla, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý, byl skutečně vlastním bratrem knížete Boleslava II. Nejde v Quatuor immensi, jak se domnívají M. Lutovský a Zd. Petráň (2005, s. 58), evidentně o písařskou chybu. - V září roku 995 měl být Radla přítomen vraždění pokrevních Vojtěchových bratrů (ve skutečnosti Vojtěchových fráterů benediktinů, pozdějších Pěti bratří) a měl poradit bratrům, aby se uchýlili do chrámu, neboť chrám byl považován za místo bezpečného azylu. Radla však nebyl ochránce bratří, protože je totožný s Boleslavem III. Ryšavým, tak byl ve skutečnosti jejich vrah. - Ve druhé polovině 90. let pobýval Radla v Uhrách.

72B. Dětmar dal Boleslavovi III. Ryšavému možná jméno DOBROMÍR (Boleslavu III. se také říkalo Bonifác, tj. dobrý osud, a ve středověkém seznamu panovníků měl i přízvisko Dobrý). V IV, 58 (37) Dětmar napsal: "Třetí v pořadí [manželkou Boleslava Chrabrého] byla EMNILDA, dcera ctihodného pána Dobromíra, která, věrna Kristu, obrátila nestálou mysl svého manžela ke všemu dobrému... Porodila dva syny, Měška a druhého, jemuž dal otec jméno podle svého milovaného pána. Dále porodila tři dcery, z nichž jedna je abatyší, druhá se provdala za hraběte Hermanna a třetí za syna krále Vladimíra..." Emnilda byla manželkou Boleslava Chrabrého v letech 987 až asi 1016. Emnilda se narodila někdy v letech 970 až 975 a zemřela asi roku 1016 nebo 1017. Jestliže Boleslav III., tehdy možná jakožto pravý Kristián nebo Radla (u "Kosmy" mající také jméno Mlada), jednal s papežem o zřízení pražského biskupství, mohl v té době být i otcem. Musely by se však zřejmě přivřít oči na blízkou příbuzností Boleslava Chrabrého a Emnildy (Boleslav I. → Měšek → Boleslav Chrabrý; Boleslav I. → pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý → Emnilda). Možná, že si Boleslav Chrabrý vzal Emnildu proto, aby si mohl činit větší nároky na vládu v Čechách. - Boleslav III. by v době narození Emnildy nemohl mít takové postavení v církvi, které by mu zakazovalo mít děti. - Gallus v I, 13 pěl chválu na manželku Boleslava Chrabrého, aniž by ji jmenoval. V poznámce 95, s. 136 (2009) M. Wihoda a M. Moravová uvedli: "Boleslav Chrabrý uzavřel čtyři sňatky, což ovšem Gallus nemusel vědět. Polská literatura uvažuje, že se kronikář rozepsal o třetí manželce Emnildě (987-1017)." Tím, že Dětmar nenapsal, že Emnilda byla dcerou Boleslava III. Ryšavého, ušetřil Boleslava Chrabrého veřejného sdělení, že jeho manželkou byla dcera vraha biskupa Vojtěcha.

73B JITKU ZE SCHWEIFURTU měl unést Břetislav I. a učinit ji svou manželkou. Ve skutečnosti ji pro sebe unesl Boleslav III. Ryšavý. Vyplývá to z "Kosmových" hříček v líčení únosu Jitky. A navíc: Dětmar k roku 1002 totiž napsal, že Boleslav uprchl k markraběti Jindřichovi, což byl nordgavský hrabě, otec Jitky. A od něho zřejmě neodejel s prázdnou. - V II, 1 "Kosmas" napsal o Břetislavovi I.: "Jemu porodila choť Jitka... pět mládenců." Ve skutečnosti měl Břetislav I. jenom dva syny: Vratislava a Jaromíra. Další tři synové, kteří mu jsou připisování, byli syny Boleslava III. Ryšavého a možná Jitky. Byli jimi: Spytihněv, Konrád a Ota. Spytihněv svoji matku Jitku vyhnal ze země. - Kdo však byla žena Břetislava I.? "Kosmas" k roku 1058 napsal v II. 17 mj.: "Dne 2. srpna zemřela Jitka, choť Břetislavova..." Druhého srpna má svátek ELFRÍDA. A právě Elfrída mohla být skutečnou ženou Břetislava I. Roku 1058 mohla opravdu zemřít Elfrída (nebo Jitka), ale datum 2. srpna si "Kosmas" možná vymyslel právě kvůli této informaci. 

74B. STRACHKVAS je "Kosmou vymyšlené jméno pro pravého Kristiána, pozdějšího Boleslava III. Ryšavého a ještě pozdějšího biskupa Bruna, zvaného také Bonifác. Původním jménem se jmenoval Konráda nebo Konrád Ota, domácky Radla. Jméno Konrád možná dostal po lotrinském vévodovi Konrádu Červeném (Rudém) a jméno Ota (pokud byl nositelem i tohoto jména) po Otovi I., synovi Ptáčníka. Konrád Červený významně pomohl českému vojsku v bitvě u Lechu, takže Boleslav mohl pojmenovat svého syna po něm z vděčnosti. - Přemyslovci byli pokrevně příbuzní s Otony. Tzv. Václav měl za manželku Biagotu, což byl vnučka Liudolfa, bratra Jindřicha I. Ptáčníka. Po Václavově popravě se stala manželkou Boleslava I. Ota I. měl za manželku Edith a Slavník Adivu, což byly sestry, dcery anglického krále Edwarda I. Staršího. Lotrinský vévoda Konrád Červený/Rudý byl zetěm Oty II. - Vojtěch prorokuje Strachkvasovi, že se biskupem stane, ale ke své škodě. A on stal moravským biskupem se jménem Bruno (barvu ryšavou nahradil barvou hnědou). - Jméno Strachkvas nemusel "Kosmas" vytvořit jako strach + kvas. Možná nám vytvoření tohoto jména napoví výklad místního jména Stratov v MJvČ IV/0190. "Jm. Stratov = Stratův, t. dvůr." […] "Mikl PN č. 372 je vysvětluje z koř. strat- ,perdere ( = zahubiti, zabíti, ztratiti)'." Z části strat- mohl "Kosmas" udělat domáckou podobu Strach- tak, jako ze jmen bratr, kmotr, Budislav apod., Svatomír, Hodislav apod., Johan nebo Jonáš, Kojata, Kosmas apod., Mařík, Matěj, Martin, Petr, Slavomír, Slavibor, Šimon, Viktor, Vincenc, Vitislav apod., Vladimír, Vlastibor apod., Zachariáš, Zikmund vznikla jména brach, kmoch, Buch, Cvach, Hoch, Joch, Koch, Mach, Pech, Slach, Šich, Vích, Vlach, Zach, Zich (většinu z nich viz u D. Moldanové, 1983; uvádí pochopitelně i jiné možnosti, jak uvedená jména mohla vzniknout, např. jméno Koch je rovněž německým pojmenováním pro kuchaře). Tedy ze strat- vytvořil "Kosmas" navíc přidáním části -kvas jméno Strachkvas. Strachkvas je tedy ten, kdo zabíjel. Strachkvas je vrah Slavníkovců Soběslava a Vojtěcha. Slavníkovec Vladivoj zahynul při vyhánění z Pražského hradu Boleslavem III. Ryšavým (nezabil ho dobrý mok, Boleslav III. se objevuje i s přízviskem Dobrý). Boleslav III. zavraždil i Vojtěchovy benediktiny, kteří vstoupili do dějin jakožto Pět bratří. - Jménem Strachkvas nespojil "Kosmas" Strachkvase s tzv. Václavem kvůli časové shodě Václavovy popravy a Strachkvasovu narození. Václavova žena Biagota se totiž stala manželkou Strachkvasova otce Boleslava I.

75B. "Kosmas" uvádí, že Boleslav III. byl v Krakově zbaven Měškem zraku. Za Měškem podle historiků máme zde vidět Boleslava Chrabrého. Ve skutečnosti nebyl Boleslav III. oslepen. Vymyšlená informace o jeho oslepení znamená, že ho máme hledat pod jiným jménem. Boleslav III. je totožný s pravým Kristiánem a po svržení z knížecího stolce se stal biskupem. Stal se jím takovým způsobem, který nebyl v souladu s pravidly, jak se může duchovní osoba biskupem stát. "Kosmas" ho nazval ,tuším VRACEN' a byl podle něho biskupem před časy Šebířovými (1030-1067). "Kosmas" mu dal jméno Vracen, protože se z Polska vrátil na Moravu. Ve skutečnosti byl biskupem pod jménem Bruno nebo se za Bruna vydával při psaní svých děl, která napsal po svržení z knížecího stolce, nikoliv dříve jakožto pravý Kristián. - Protože se "Kosmas" zmiňuje o 'tuším Vracenovi' bezprostředně poté, když informuje o Sekyř Kostele, Slivnici a Podivínu, je možné, že chtěl naznačit, že měl 'tuším Vracen' něco společného s těmito moravskými lokalitami. Jméno Petr, které užíval na exponovaných místech ve svých posledních dílech, má možná naznačit jeho vztah k olomouckému kostelu sv. Petra. - Autor veršované legendy O utrpení svatého Vojtěcha napsal: "...byl přítomen jakýsi kaplan, / příbuzný králův to byl a jménem volal se Bruno, / vynikal znalostí svatých věd a vznešenou krví, / dobrý to muž a dokonalý snad od hlavy k patě, / kdyby jen těkavé mládí mu v žilách nebylo vřelo." Verše se týkají Boleslava III. Ryšavého v době, kdy byl biskupem (zde je kaplanem). Nezasvěcený čtenář si má myslet, že jde o Bruna z Querfurtu, proto je zde příbuzný králův, ne bratr knížete. (Protože byli Přemyslovci vzdáleně příbuzní s Ottony, byl vzdáleně příbuzný i s otonským králem.) Slovy od hlavy k patám je naznačeno, že byl mladším bratrem či dokonce mladším dvojčetem (Boleslav III., pozdější biskup Bruno, byl mladším bratrem Boleslava II.) Byl vzdělaný, je totiž totožný s pravým Kristiánem. Ve středověkém seznamu se objevuje i s přízviskem Dobrý, proto v citovaných verších je slovo dobrý použito. Slova krví a v žilách vřelo jsou možná narážkou na přízvisko Ryšavý. - Protože jméno Bruno znamená nejen hnědý a brunet, ale také opálený, je na něho u "Kosmy ukazováno slovem Slunce. "Kosmas" užil slovo Slunce také asi šestkrát v datování podle zvěrokruhu. Takovéto datování se v "Kosmově" době v Evropě takřka neužívalo.

76B. Boleslav III. Ryšavý (dřívější pravý Kristián, u "Kosmy" Strachkvas a ,tuším Vracen') se po svržení z přemyslovského knížecího stolce stal z vůle Boleslava Chrabrého moravským biskupem. Zřejmě při tom byly porušeny církevní zásady, jak se duchovní osoba může stát biskupem). "Kosmas" informace o něm pověsil v II, 51 na vymyšleného biskupa jménem ROTPERT. - Jméno Rotpert můžeme přeložit jako rudý kůň. Část Rot- tedy ukazuje na Boleslavovo přízvisko Ryšavý. Kůň je velice často s Boleslavem spojován. Zřejmě měl co do činění s kostelem nebo klášterem (případně s kostelem i klášterem) zasvěceným sv. Jiří. Sv. Jiří byl zobrazován, jak sedí na koni. Protože je často spojován s koněm, užil "Kosmas" i slova bratr Osel, též Asinus zvaný (podle historiků šlo o pražského kanovníka). - Boleslav, když byl moravským biskupem, přijal jméno Bruno. Dodržel tedy pravidlo, že přijaté biskupské jméno má začínat stejnou hláskou jako jeho jméno předešlé. Navíc tím, že vyjadřovalo barvu hnědý, se spojovalo s Boleslavovým přízviskem Ryšavý. Jestliže se jakožto biskup Bruno nejmenoval, potom se za Bruna vydával při psaní svých pozdějších děl. - Jméno Bruno znamená mj. opálený, proto když "Kosmas" v Kronice Čechů o něm píše, užije často slovo Slunce. Zde napsal: "Toho roku bylo zatmění Slunce..." Jakožto moravský biskup měl možná podíl na založení rotundy na hradišti sv. Hypolita (jméno znamená vypřahač koní, podkoní). Kůň je také jeden z atributů sv. Hypolita. - Rotpert měl podle "Kosmy" spravovat kostel kavelonský (cavaillonský). Město Cavaillon se římsky nazývalo Caballio, přitom slovo caballus znamená kůň. - "Kosmas" Hypolita nejmenuje, ale ukazuje na něho možná slovy Zelený čtvrtek, o Velikonocích, velikonoční. Svatý Hypolit totiž stanovil výpočet data Velikonoc - "Kosmas" vzpomenul caveillonského biskupa Dezideria. Jméno znamená mj. vyžádaný. A Boleslav III. jakožto biskup nemusel být moravské církvi vnucen, ale ona si ho mohla vyžádat, neboť se zřejmě osvědčil už v době, kdy Moravu ovládal. Proto nebyl problém, aby se na Moravu vrátil. A proto mu dal "Kosmas" jméno ,tuším Vracen'. - Na jméno Kristián je ukázáno slovy křesťanské, Kristus a možná slovy Zelený čtvrtek, Velikonocích a velikonoční, neboť Velikonoce jsou spjaty s Kristem. - "Kosmas" v kapitole o Rotpertovi zmiňuje Jeruzalém. Na Wikipedii je v hesle Jeruzalém vysvětlováno i pojmenování města v arabštině, a to zkráceně takto: "V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém ,al-Quds..., což doslova znamená ,svatost'... Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského ,Aelia'... (Bajt ul-Magdis) či... (Bajt ul Mugaddas), z čehož vzniklo jméno al-Quds. Tyto názvy pocházejí z hebrejského názvu pro chrám... (bejt ha-mikdaš, svatyně)." Tím je možná ukázáno na to, že Boleslav III. stavěl církevní stavby. - Boleslav III. Ryšavý (i v době, kdy byl pravým Kristiánem a později moravským biskupem) založil řadu významných staveb. Ty, protože Boleslav III. zavraždil biskupa Vojtěcha, kníže Spytihněv II. nechal zbourat, a to včetně vyšehradské (možná jen rozestavěné) trikonchy.

77B. VYŠEHRAD nebyl do 90. let 10. století významnou lokalitou. Při líčení dívčí války, tj. války "chlapce" Bořivoje a Svatopluka proti "dívce" Spytihněvovi", nazval "Kosmas" budoucí Vyšehrad Ch(v)rastenem. K rozvoji Vyšehradu došlo za Boleslava III. Ryšavého. Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí a poté že by roku 994 zavražděn Slavníkovci), vládli v Čechách nebo na většině území Čech dva předáci na různých územích. Hlavní lokalitou Slavníkovce Soběslava se stal Pražský hrad a hlavní lokalitou Boleslava III. se stal Vyšehrad. Velice vzdělaný Boleslav III. (vždyť je totožný s pravým Kristiánem a s pozdějším moravským biskupem Brunem) postavil nebo rozestavěl trikonchu zasvěcenou P. Marii (Boleslava III. přejmenoval na Mladu a tu na Marii), založil klášter sv. Jiří ("Kosmou" připsaný vymyšlené Mladě), založil slovanskou školu a možná skriptorium, zřídil mincovnu, možná postavil palác. Pozdější panovník Spytihněv II. vše, co založil Boleslav III., na přání papeže zničil ("Kosmas" nechal palác zničit vichřicí přišlou z jihu) a zato směl nosit mitru. K novému rozkvětu Vyšehradu došlo za Vratislava II.

78B. ABATYŠE OD SV. JIŘÍ byla dcerou biskupa Bruna ("Kosmova" "tuším Vracena"), který je totožný s Boleslavem III. Ryšavým. Ta se možná stala manželkou Slavníkovce Soběslava, čímž se stal Soběslav Boleslavovým zetěm. Boleslav III. tohoto svého zetě buď přímo zavraždil (Dětmar) nebo ho nechal zavraždit svým katem ("Kosmas" dal Soběslavovi jméno Mutina). Pokud je abatyše od sv. Jiří totožná se Soběslavovou manželkou, tak právě po zavraždění svého manžela mohla vstoupit do kláštera. Spytihněv II. poslušně plnil přání papeže ničit kostely zbudované vrahem biskupa Vojtěcha, tedy Boleslavem III. Ryšavým, pozdějším moravským biskupem Brunem, u "Kosmy" lžibiskupem Rotpertem. A jak vidno, nešlo jenom o kostely. Byli vyhnáni slovanští kněží ze Sázavského kláštera i Boleslavova dcera abatyše od sv. Jiří, nacházejícím se zřejmě nikoli na Pražském hradě, ale na Vyšehradě. 

79B. Boleslav III. Ryšavý nechal stavět NA VYŠEHRADĚ VELKOLEPOU TRIKONCHU. Možná byla nedostavěna. Protože Boleslav zavraždil Pět bratří a Vojtěcha a v závěru života se stal z vůle Boleslava Chrabrého za porušení církevních pravidel moravským biskupem Brunem (u "Kosmy" "tuším Vracenem" a lžibiskupem Rotpertem), pravděpodobně nařídil papež jeho kostely zbourat. Toto nařízení vykonal Spytihněv II. "Kosmas" zničení trikonchy obrazně vylíčil jako zničení čtyřuchého kalicha. Nezničil jenom tento kostel, ale i kostely jiné (klášter sv. Jiří na Vyšehradě, možná rotundu na znojemském hradišti sv. Hypolita, možná i kostely další a snad i vyšehradský palác). Na místě trikonchy byl postaven KOSTEL SV. VAVŘINCE. Návštěvníci šlapali po dlaždicích, na řadě z nich byl zobrazen Nero. Šlapání po nich mělo být Nerovou potupou. Za "Černým" (Nerem) si bylo možno představit moravského biskupa "Hnědého" (Bruna), tj. Boleslava III. Ryšavého.

80B. SLAVNÍKOVCI, "Kosmou" zvaní Vršovci, byli jednou z přemyslovských větví. Václavovým synem byl totiž SLAVNÍK, tj. Zbraslav. Jméno Zbraslav zřejmě vymyslel autor II. staroslověnské legendy o sv. Václavu. Oficiální podoba Slavníkova jména pravděpodobně zněla Čáslav, možná přesněji Čestislav. "Kosmas" použil i pozměněnou první část jeho jména, a sice Čáč. Čáčovým synem byl totiž Božej, což je jméno, které "Kosmas" použil pro Vojtěcha. Na část Čest- "Kosmas" možná ukazuje při Slavníkově charakteristice slovem poctivost.. Soběslav a Vojtěch byli Václavovi vnuci. Tzv. Václav vládl na území, které vymezil "Kosmas" a nazval ho Slavníkovo knížectví. Tzv. Václav totiž vládl souběžně s Boleslavem jižně od jeho knížectví z Dowiny, pozdější Staré Kuřimi. Sám Slavník zřejmě vládl na území značně menším. "Slavníkovo knížectví" ovládal Soběslav, a to v době, kdy byl jedním ze dvou předáků a později možná dokonce z vůle a s pomocí Boleslava Chrabrého byl krátce českým knížetem (možná neuznaný českým sněmem). Tokem Surinou "Kosmas" možná míní říčku Černou, která částí svého toku sleduje česko-německou hranici. V některých rukopisech Kroniky Čechů je užit tvar Surma. Černá barva je barva smrti a estonsky se smrt řekne surm a ve finštině se smrt řekne mj. surma. Hrad na hoře Oseka kladou někteří historici na Rokycansko. Asi 3,6 km od dnešního Oseka se nachází nad vsí Březina vrch Hradiště, na němž v 9. a 10. století fungovalo hradiště. - Na hradišti Slavníkovců, na Libici (nebo ve Staré Kouřimi), byli zavražděni benediktini, které si Vojtěch přivedl z Říma. Legendisté je převedli do Polska jako Pět bratří, ale vraždu na Libici ponechali. Z Vojtěchových fráterů benediktinů učinili pět bezejmenných Vojtěchových bratrů. "Kosmas" jim dal jména osob, které byly zavražděny nebo zabity v bitvě při boji o moc mezi hlavní větví Přemyslovců a větví vedlejší, tj. Slavníkovců. Šlo o tyto vládce, kteří zahynuli v boji nebo byly zabity v bitvě při boji o moc mezi hlavní větví Přemyslovců a větví vedlejší, tj. Slavníkovců. Jednalo se o Slavníkovci zavražděného Boleslava II., původním jménem Jaromíra (u "Kosmy" také Pořeje) a o čtyři Přemyslovci zavražděné nebo v bitvě zabité Slavníkovce. Zavražděný Vojtěch možná za žádným "Kosmou" vymyšleným jménem není. Dalšími mrtvými jsou Soběslav (u "Kosmy" Mutina, u Dětmara zeť Boleslava III.), Vladivoj (pravděpodobně syn Vojtěchův). Zavražděn byl možná Slavník (totožný pravděpodobně s Čáslavem). "Kosmas" mohl započítat i tzv. Václava, otce Slavníka. (Canaparius napsal, když líčil zavraždění Vojtěchových příbuzných, že žalostnou smrtí byli zahubeni jeho rodiče.) "Kosmas" mohl započítat i tzv. Václava, otce Slavníka, tj. Zbraslava. "Kosmas" v I, 29 napsal, že předáci sťali čtyři bratry svatého Vojtěcha a v následující větě napsal, že bylo zabito patero bratří svatého Vojtěcha. Proč "Kosmas" jednou napsal, že byli sťati čtyři bratři, a podruhé, že bylo zabito pět bratří. Vztahuje se jedno číslo (šlo by pravděpodobně o číslo pět) k k Pěti bratřím benediktinům a druhé k Vojtěchovým příbuzným (i Boleslav II. byl Vojtěchův příbuzný) a my máme Slavníka nebo tzv. Václava odebrat? Nebo jde o to, že čtyři příbuzní byli zavražděni a pátý Vladivoj byl zabit při vyhánění z Pražského hradu? Boleslav II. se nemohl pohybovat, proto ho "Kosmas" pojmenoval Pořej (řecké foreio znamená nosítka). Jediným skutečným Vojtěchovým bratrem byl Soběslav, historici ho ztotožňují se Soběborem. Čáslav je snad totožný se Slavníkem. - "Kosmas" měl pro Slavníkovce (nebo pro mocenskou skupinu, v níž hráli Slavníkovci prim) pojmenování Vršovci. Používal "Kosmas" pojmenování Poláci i pro Slavníkovce, kteří kolaborovali s Piastovci? Když "Kosmas" líčí v I, 36 vyhnání Slavníkovce Soběslava z Pražského hradu, utíkají s ním Poláci. Jsou to opravdu Poláci Boleslava Chrabrého nebo měl na mysli Slavníkovce. 

81B. "Kosmas" napsal o SLAVNÍKOVĚ KNÍŽECTVÍ (I, 27): "Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou." I. Lutterer a R. Šrámek v hesle Chýnov napsali mj. (2004, s. 110): "Jméno je odvozeno přivlast. příponou -ov z OJ Chýn n. Chýna (stč. chýna ,faleš, podvod') a znamenalo ,Chýnův (hrad)'." Zde je zřejmě podvodem to, že toto panství ovládal Slavník. Ovládal ho tzv. Václav, tehdy se možná jmenující Lstibor (Lešek, Lestík). Po popravě tzv. Václava Boleslav I. Václavovu synovi Slavníkovi rozsah jeho panství značně zmenšil. Když onemocněl Boleslav II., vládli dva předáci, a sice Boleslav III. Ryšavý, který se tehdy možná jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, a Slavníkovec Soběslav, vnuk tzv. Václava. A Slavníkovci se zřejmě dožadovali vlády nad územím, které ovládal tzv. Václav. Jejich ambicióznější plán byl vládnout celým Čechám. - Gallus věšel některé informace o činech českých knížat na knížata polská. Činy Vratislava I. na Vladislava Heřmana, činy tzv. Václava na Zbyhněva a činy Boleslava I. na Boleslava III. Křivoústého. V II, 7 Gallus napsal: "...mezi ně [Vladislav Heřman mezi Zbyhněva a Boleslava III., tj. zde Vratislav I. mezi tzv. Václava a Boleslava I.] otec... rychle rozdělil zemi, nepustil však přitom z ruky hlavní sídla." A v II, 8 napsal: "Po mé smrti ať má Zbyhněv spolu s tím, co vlastní, Mazovsko, Boleslav... ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři." Tzv. Václav dostal zřejmě i část Polska, ale ne Mazovsko, nýbrž možná Kladsko, jak uvádí "Kosmas".

82B. VRŠOVCI byli buď totožní se SLAVNÍKOVCI, nebo Slavníkovci tvořili jejich podstatnou část. Slavníkovci, to byl Slavník a jeho potomci. Slavník byl synem tzv. Václava. "Kosmovi" Vršovci, to byl možná už tzv. Václav a jeho potomci, přičemž tzv. Václav nemusel mít jenom syna Zbraslava. Tzv. Václav, než se dal na politickou dráhu, byl archipresbyterem, tj. zástupcem biskupa. Část archi-, arch- znamená podle L. Klimeše (2010, s. 36) vyšší stupeň hodnosti označené částí druhou. Jméno Vršovci vytvořil "Kosmas" pravděpodobně od Václavova povolání archipresbyter. Jméno Vršovci nevzniklo tedy od jména vsi Vršice. - U "Kosmy" jsou Vršovci tito lidé (v závorce jsou jména těch, jejichž činy jsou na "Kosmovy" Vršovce pověšeny): Boža (Slavník, otec Mutiny, tj. Soběslava), Bořut (syn Božeje, tedy Vojtěcha), Božej (syn Čáčův, tj. Slavníkův, tedy Vojtěch), Čáč (otec Božeje, tedy Slavník), Česta, Domaša, Jan (syn Čestův), Kochan (Vojtěch nebo Soběslav, případně Slavník, pokud zemřel později než roku 981), Mutina (syn Božův, tj. syn Slavníka, tedy Soběslav), Nemoj (strýc Mutinův, tedy Soběslavův). Možná byli Vršovci Božen (tj. tzv. Václav), Vladivoj (možná syn Vojtěchův) a Smil (možná syn Václavův). Osoby, na něž "Kosmas" vršovství pověsil, jsou buď osoby skutečné nebo vymyšlené. Za skutečnou osobu je považovaná např. Božej. Zcela vymyšlené jméno pro skutečnou osobu může být např. Bořut. - Došlo k trojímu vraždění Vršovců, tedy Slavníkovců. První vraždění Vršovců je spojeno se zavražděním Slavníkovce Soběslava, "Kosmou" pojmenovaným Mutina, u Dětmara je zetěm Boleslava III. Druhé vraždění Vršovců je spojeno se zavražděním Vojtěcha roku 997, u "Kosmy" a možná i u Dětmara je v této souvislosti nazvaným Božej. Třetí vraždění Vršovců je spojeno se smrtí Vladivoje při vyhánění z Pražského hradu (Dětmar nechal Vladivoje zabít pod jménem Soběslav, což mohlo být jeho původní jméno), pravděpodobně syna Vojtěcha, roku 1003. Všechny tyto vraždy jsou dílem Boleslava III. Ryšavého, v souvislosti s vraždou Mutiny (Soběslava) je Boleslav III. skryt za českým knížetem Svatoplukem, v případě vraždy Božeje (Vojtěcha) je skryt za Krásou. Pokud by se za první vraždění Vršovců považovala poprava tzv. Václava, který je pravděpodobně totožný s Vršovcem Kochanem a je otcem Slavníka (Zbraslava), potom by druhé vraždění bylo spojeno se Soběslavem a Vojtěchem zároveň. Dětmar i "Kosmas" tyto vraždy zasadili ve skryté vrstvě do jiné doby, takže historici trojí vraždění Vršovců kladou do roků 1003 (což je rok správný), dále do roku 1014 vraždění Vršovců Oldřichem a roku 1108. K viditelné vrstvě 1108, kdy pravděpodobně k masakru Svatoplukových nepřátel skutečně došlo, přiřadil "Kosmas" ve skryté vrstvě zavraždění Božeje, tj. zde Vojtěcha. Je tedy otázka, jestli dne 27. 10. 1108 byli vražděni Vršovci. Má toto sdělení být zpochybněno tím, že dne 27. 10. mají svátek Živan a Živa? (Měli svátek již za "Kosmy"?) - Když "Kosmas" líčí předání moci Boleslavem II. na Boleslava III. (přičemž pro Boleslava II. užil jeho původní jméno Jaromír a činy Boleslava III. pověsil na Břetislava I.), vložil Jaromírovi/Boleslavovi II. do úst slova, že Vršovce stihnou tři pohromy, dvakrát se tak již stalo, a osud se postará, aby se to ještě stalo. Dvakrát k vraždění Vršovců došlo, když byl Boleslav III. ještě jedním ze dvou správců a potřetí se tak stane. Postará se o to Boleslav III., zvaný také Bonifác (dobrý osud). - Když Přemysl zabodl lískovou otku, otka vyrašila tři ratolesti, dvě z nich ale uschly. Tři ratolesti představují tři mocenské skupiny. Jednou z nich jsou Nezamyslovci, což jsou Mojmírovci, kteří v Čechách (nebo v části Čech) vládli. Byli to Rostislav, Svatopluk a Spytihněv. Druhou skupinou jsou Vršovci, které můžeme možná ztotožnit se Slavníkovci, nebo Slavníkovci byli podstatnou částí Vršovců. "Kosmas" jméno Přemysl přeložil dvakrát do latiny, a to jako praemeditans (rozmýšlející) a superexcogitans (přemýšlející) Slovo super má více významů a čtenář si měl zvolit následující. Latinsko-český slovník J. M. Pražáka, Fr. Novotného a J. Sedláčka (reprint 1999) jako první význam slova super uvádí: 1 místně: nahoře, navrchu, svrchu, shora... navrch, nahoru. A těmito významy je ukázáno na Vršovce. Byli větví Přemyslovců, a to větví, jejíž mocenské ambice skončily buď Soběslavem a Vojtěchem nebo až Vladivojem (pokud byl také Slavníkovec, což zřejmě byl). - Tzv. Václav ovládal část Čech právě ze Staré Kouřimi. "Kosmas" také nazýval Poláky ty Čechy, kteří s Piastovci kolaborovali. A právě o těchto "českých" Polácích, tj. Slavníkovcích, nenapsal nic dobrého. Pro Poláky použil nadávku polští otrapové s neobřezanými pysky. Na mysli neměl skutečné Poláky, ale s Poláky kolaborující Slavníkovce mající své hlavní sídlo Libici v blízkostí Poděbrad, v nichž muži dali plnovousy pryč (brady = stč. plnovousy). Byli tedy oholení poděbradští muži nápadní v porovnání s neoholenými muži na Libici? - Rukopis A3 obsahuje v I, 31 k roku 996 tuto vsuvku: "Téhož roku v měsíci červenci bylo po celém Sasku velké zemětřesení a dva ohnivé kameny spadly z hromu v samotném hradu Magdeburku, druhý za řekou Labem." Čtenář má za Magdeburkem vidět Dowinu (pozdější Starou Kouřim), a za lokalitou za Labem má vidět Libici nad Cidlinou. Na Staré Kouřimi byli podle Veršů o utrpení sv. Vojtěcha zavražděni Vojtěchovi bratři, ve skutečnosti možná Vojtěchovi benediktini, což byli pozdější světci Pět bratří ("Kosmas" však klade vraždu Vojtěchových bratrů na Libici a vraždu benediktinů, pozdějších Pěti bratří, pomocí hříček také na Libici), a na Libici byl zavražděn Boleslavem III. Ryšavým (u "Kosmy" Krásou) Vojtěch (u "Kosmy" Božej). Vrahem byl v obou případech Boleslav III. Ryšavý (Krása). Na něho je ukázáno slovem ohnivé, stč. slovo krása znamenalo červený a barva ohně. Politika Slavníkovců byla velice těsně spojena se Saskem, proto kameny mohly spadnout v Sasku. Vůbec není důležité, jestli to autor vpisku převzal z Análů hersfeldských, důležité je, k čemu se mu tento pád meteoritů hodil. - K trojímu vraždění Vršovců: "Kosmas" v I, 42 vložil do úst Jaromíra radu svému nástupci Břetislavu I.: "Synu můj, měj vždy na paměti předpověď svatého Vojtěcha, jenž svatými ústy dotvrdil, že mají na ně [na Vršovce] za jejich ukrutné skutky třikrát dopadnouti pohromy, a stihl je klatbou v církvi. To se již z vůle Boží dvakrát stalo, a aby se to stalo potřetí, o to se ještě postará osud." K tomuto předání moci Jaromírem Břetislavovi I. by mělo dojít roku 1035 (u "Kosmy" 1037). A tomu by odpovídalo, jak soudí historici, vraždění Vršovců/Slavníkovců v roce 1003 a vraždění Oldřichem 1034, což se již mělo stát, a třetím vraždění mělo být vraždění roku 1108 knížetem Svatoplukem. Jenomže Kosmas měl možná alespoň v jednom případě na mysli jiné vraždění Vršovců/Slavníkovců. V předstírané předpovědi Vojtěcha "Kosmas" píše o třech pohromách, v dalších kapitolách však píše o dvou. Roku 1003 a roku 1108. Na vraždění Vršovců/Slavníkovců roku1108 však pověsil zavraždění Soběslava a Vojtěcha. Soběslavovo zavraždění katem Boleslava III. Ryšavého pověsil na zavraždění Mutiny, bratra Božejova, katem Svatoplukovým. A zavraždění Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým pověsil na zvraždění Božeje Krásou (jméno Krása ukazovalo na přízvisko Ryšavý/Červený, protože slovo krása znamenalo i červený). V takovém případě by k trojímu vraždění Vršovců, tj. Slavníkovců, došlo roku 997 (zavraždění Vojtěcha a jeho syna Bořuta a možná v jiném roce zavraždění Soběslava), roku 1003 (zabití Vladivoje, pravděpodobně Vojtěchova syna) a roku 1108 (zavraždění již méně významných Vršovců/Slavníkovců). Vraždění roku 1034 nebylo možná vražděním Vršovců/Slavníkovců. Trojí vraždění v letech 997, 1003 a 1108 by odpovídalo třem pohromám předpovězeným Vojtěchem. Vojtěch je připomenut záměrně, protože byl zavražděn i on. Takovéto připomenutí je jedním druhem "Kosmových hříček. 

83B. SLAVNÍK byl pravděpodobně Václavovým synem Zbraslavem, "Kosmou" také zvaný Boža (byl otcem Mutiny, tedy Soběslava) a Čáč (byl otcem Božeje, tedy otcem Vojtěcha). Celým jménem se možná jmenoval Čáslav nebo Slavibor. Jméno Slavibor znamená slavný bojovník a totéž znamená jméno jeho údajného syna Zbraslava, a to bojovník slavný. - Podle M. Knappové (2015, s. 162) je jméno Eduard, Edward anglosaského původu a znamená mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. "Kosmas" při charakteristice Slavníka užil tato slova: bohatý statky světskými, hojnost, ochrana vdov, šťastně žil. Že je v textu skryto nějaké jméno, to "Kosmas" napověděl slovy: Cidlina tratí své jméno. - Bruno v charakteristice Slavníka v Nascitur užil slova: mocný, majetek, pozemských statků. - Canaparius při charakteristice Slavníka napsal tato slova: vynikající čestností i bohatstvím, bohatý zlatem, věrný strážce. - Slavník se dotýkal pokrevní linie králů prostřednictvím své matky Biagoty (manželky tzv. Václava a pozdější manželky Boleslava I.) a prostřednictvím své manželky Adivy (Střezislavy). Biagota byla podle D. Vrány vnučka Liudolfa, bratra Jindřicha Ptáčníka. A Adiva byla dcera anglického krále Edwarda I. Staršího. Její sestra Edita byla provdána za Otu I. - Když byl Soběslav jedním ze dvou předáků, razil denáry se svým jménem (užití slova liubicensis dux i samotné dux se nyní zpochybňují), a když se považoval za českého knížete, razil možná denáry se jménem Boleslav (nebo je razil Slavník?) a jménem Adiva, což byla Slavníkova manželka, Soběslavova matka. - Slavník podle "Kosmy" zemřel roku 981 a podle břevnovského nekrologia se tak stalo 18. března. M. Knappová uvádí (2015, s. 104), že 18. března má svátek Eduard. Ten den totiž zemřel anglický král Eduard II. Mučedník. Narodil se cca 962 a vládl v letech 975 až do své smrti roku 978. Datum 18. března sice neukazuje na Eduarda I. Staršího (cca 870 – 17. 7. 924), otce Slavníkovy manželky Elfgify/Adivy/Střezislavy, ukazuje však na jméno Edward. - Za Kochanem se skrývá Slavníkovec Vojtěch nebo Soběslav - Nepodařilo se Slavníkovi koncem svého života ovládat opravdu území, které mu přiřkl "Kosmas", a po něm toto území ovládal jeho syn Soběslav? Bylo to území, ve kterém vládl ze Staré Kouřimi tzv. Václav, když vládl časově souběžně se severním knížetem Boleslavem. Poté, když Slavníkovci zavraždili Boleslav II., usilovali o to, aby vládli v dřívějším panství tzv. Václava. Soběslav se stal jedním ze dvou předáků, druhým byl Boleslav III. Ryšavý, tj. dřívější Kristián. - Slavník (pokud nezemřel roku 981) nebo Soběslav možná přijal jméno Boleslav a razil mince se jménem Adiva. - Roku 1000 se Slavníkovec Soběslav s podporou Chrabrého (u "Kosmy" Měškem) zmocnil Pražského hradu a roku 1002 podle byl "Kosmy" z něho vyhnán. Vyhánění Poláci, to jsou ve skutečnosti Češi kolaborující s Poláky, to jsou tedy Slavníkovci. Posledním kolaborujícím Slavníkovcem byl Vladivoj. - Tzv. Václav se pravděpodobně jmenoval Lstibor. Jeho synem byl Zbraslav. Část Zbra- má základ v bro-, tj. bojovat (MJvČ, IV/0751), heslo 4. Zbraslav). Podle M. Knappové jméno Branislav/Bronislav znamená (2015, s. 144) slavný v boji, slavný bojovník, popř. braň (chraň slávu, bojuj za slávu. Podle D. Moldanové je jméno Slavník patrně zdrob. z OJ Slaven ze Slavibor apod. Slavník tedy má ve svém jménu Slavibor část -bor po svém otci tzv. Václavovi. Jméno Zbraslav je významově shodné se jménem Slavibor, má však obě části jména v opačném pořadí než jméno Slavibor - Ludmilin první muž byl "kacíř" Rostislav, zvaný také Budek. O Slaviborovi se zmiňují 4 legendy a Kronika Čechů. Nejstarší zmínka o Slaviborovi je v legendě Fuit, kterou možná napsal Přemyslovec pravý Kristián, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý. Falešný Kristián klade Slavibora na Pšov, o němž navíc uvede, že se dnes nazývá Mělnicko "Kosmas" klade Slavibora rovněž na Pšov. - Podle Bruna se měl Slavník rodem dotýkat pokrevní linie králů a jako nejbližší vnuk se podobou blížil králi Jindřichovi. Slavník měl za manželku dceru anglického krále Edwarda I. Staršího Elfgifu, v Čechách známou jako Adiva. Její sestra Edith byla provdána za syna Jindřicha Ptáčníka Otu I. Pokud měl Bruno na mysli toto příbuzenství Slavníkovců s Ottony přes dcery anglického krále, potom se mohl Slavník některému Otovi podobat, nemohl se však podobat ani Jindřichovi I., ani Jindřichovi II. - "Kosmas" uvedl, že Slavník zemřel roku 981. Zemřel však přirozenou smrtí, nebo byl se svou manželkou zavražděn? Bruno v Nascitur purpureus flos napsal (kap. 21), že Boleslav [II.] zavraždil z nenadání bratra. "Kosmas" a legendisté často měnili příbuzenské vztahy. Boleslav mohl zavraždit svého příbuzného Slavníka. - Canaparius napsal (kap. 25): "Avšak ten nejbezbožnější národ, k němuž byl [Vojtěch] nucen se vrátit, spáchal v nenávisti k jeho jménu hrozný zločin. Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho rodiče, lidi urozené a proslulé, bratry i syny bratrů, muže i nevinné ženy, všechny odsoudili k nejukrutnější smrti; i jejich hradiště zpustošili ohněm a mečem, všechen jejich majetek uchvátili." Vojtěchovými rodiči byli Slavník a Adiva, tj. Střezislava. Vše, co je v těchto několika větách líčeno, se nemuselo stát ve stejné době. - Zatímco však Slavník měl podle "Kosmy" zemřít roku 981, Střezislava měla zemřít opět podle "Kosmy" roku 987.

84B. Domnívám se, že STŘEZISLAVA (v pramenech se objevující jednou), ADILBURG, (v pramenech se objevující několikrát), ELFGIFA, ADIVA je jedna osoba. Je dcerou anglického krále Edwarda I. Staršího, sestrou anglického krále Athelstana a sestrou Edithy (česky Edity) Slavníkovou manželkou se stala Elfgifa, v Čechách užívající jméno Adiva. - Zd. Petráň napsal o Elfgitě, to je Adivě, následující věty vycházející z názoru P. Radoměrského (1995, s. 27, 28): "Vyšel z dosud nevysvětleného výrazného anglosaského vlivu na české denárové ražby v poslední čtvrtině 10. století. Poukázal zejména na to, že podobnost mezi českými a anglosaskými ražbami nespočívá v jejich obrazech, ale že na českých mincích jsou dokonce jména anglických mincmistrů, která se v okolních zemích nevyskytovala. Tento izolovaný vliv se dosud nedařilo objasnit jako důsledek obchodních styků. Radoměrský proto nabídl možnost vysvětlit tento úkaz dynastickými vztahy." - "Poukázal na svatbu nejstaršího syna Jindřicha Oty, pozdějšího římského císaře, která se konala roku 929 v Quedlinburku nebo 930 v Mohuči. Ota I. si tu bral Edith, jednu ze sester anglického krále Athelstana (925-939), které přicestovaly z daleké Británie. Druhá mladší dívka jménem Elfgita, která přicestovala také, se podle anglosaského kronikáře Ethelwerda provdala za jakéhosi ,krále nedaleko Jupiterových hor'. Také dva další prameny, kronika Wiliama Malmesburského a Historia monasterii Croylandensis Ingulpho adscripta, uvádějí, že mladší Edgithina sestra byla provdána ,za knížete nedaleko Alp' a ,velkého knížete Jindřichova dvora'. Podle Radoměrského se Otovy svatby účastnil i kníže Václav a odvezl si následně s sebou do Čech mladší Edgithinu sestru Elfgifu jako nevěstu pro svého synovce Boleslava II. Důkazem přítomnosti anglické princezny na českém knížecím dvoře měl být, mimo již zmínění severské vlivy na domácích mincích, ten typ denáru, který nese jméno ADIVEA." J. Steinhübel vidí Adivina manžela v Boleslavovi I. (2012, s. 118). Domnívám se, že Adiva se stala manželkou Slavníka, tj. Zbraslava, syna tzv. Václava. - Břevnovské nekrologium z druhé poloviny 12. století uvádí, že Slavník zemřel 18. března. Datum je zřejmě vymyšleno. 18. března má totiž svátek Edward, Eduard. A Adiva byla dcerou Edwarda I. Staršího. Dnem 18. března je tedy připomenuto, že Adiva, Slavníkova manželka, byla dcerou anglického krále Edwarda. - O Vojtěchově matce Střezislavě napsal J. Sláma mj. toto (1987, s. 442, 443): "Velmi mnoho dohadů bylo již historiky vysloveno o Střezislavině původu. Ten legendisté shodně označují za vznešený." […] "Mezi badateli téměř všeobecně převládá názor, že Střezislava byla Přemyslovna." - V publikaci Přemyslovci. Budování českého státu je o Střezislavě uvedeno mj. (2016, s. 552): " ...Střezislava byla sestrou Boleslava II. Tato varianta příbuzenského vztahu vyhovuje z chronologického hlediska a neodporuje žádné z pramenných zmínek." I když s tím názorem nesouhlasím, podpořím ho touto indicií. Předpokládejme, že dcery anglického krále Edwarda I. Staršího Edith, provdaná za Otu I., a Adiva (Elfgifa), provdaná za Boleslava I., by měly ryšavé vlasy a po nich je měli někteří jejich potomci. Ota III. byl vnukem Edith a měl u Galla (I, 6) přízvisko Ryšavý, Boleslav III. Ryšavý byl by synem Adivy. (Domnívám se, že Boleslav III. byl synem Biagoty a ta nebyla totožná s Adivou.) - Jméno Eduard, Edvard znamená podle M. Knappové mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. Fr. Kopečný vysvětluje (1974, s. 58) u jména Edgar část Ed- jako štěstí, blaho (majetek) a u hesla Eduard, Edvard část -vard jako strážce. - Jméno Elgiva, Elfgifa je podle M. Knappové vykládané (s. 369) např. jako ,vznešený dar'. - Význam jména Adiva, Adilburg nevykládá ani Fr. Kopečný, ani M. Knappová. Vykládají pouze jména podobná, která mohou, ale také nemusí mít stejný význam jako má význam jméno Adiva. Jméno Adéla vysvětluje Fr. Kopečný (s. 31) jako vznešené (urozené) postavy. M. Knappová vysvětluje (s. 320) jméno Adéla, Adléta a také Adelaida, Adelhaida jako bytost ušlechtilá, vznešených způsobů, postavy a jména Adelína, Adelina, Adelinda jako ušlechtilost, vznešenost. - Jméno Adalbert podle M. Knappové (s. 120) znamená vznešený, skvějící se přednostmi, urozený. Fr. Kopečný jméno vysvětluje (s. 31) skvějící se přednostmi (původem). ---------- Podle své matky Elfgify/Adivy pravděpodobně přijal Vojtěch jméno Adalbert (historici soudí, že ho přijal podle magdeburského biskupa Adalberta). Význam jména Adalbert se totiž z velké části shoduje s významem jmn Adiva, Adilburg. ---------- Canapariova legenda Est locus jméno Slavníkovy manželky neuvádí. Napsal mj.: "Vzal si [Slavník] manželku hodnou svého rodu a dokonalou ušlechtilostí mravů..." […] "Pro tyto a podobné ušlechtilé vlastnosti, které oba projevovali, ctili je urození a bohatí..." - Bruno v Nascitur purpureus flos o Vojtěchově matce píše, ale nejmenuje ji (nejmenuje ani otce) (kap. 1): "V českých zemích se zrodí nádherný květ, z vznešených rodičů ještě vznešenější syn, zlaté jablko vyrůstalo z ušlechtilých ratolestí..." [...] "Vznešená [Vojtěchova] matka byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená, důstojná choť svého urozeného manžela... projevovala krásně svou ušlechtilost... jako strážkyně bratra... {Jestli Bruno slovem strážkyně opravdu ukazuje na Střezislavu (nebo na Edwarda i na Střezislavu) a ne na Edwarda, potom si "Kosmas" (který užil slovo Střezislava zhruba o 250 let později než Bruno slovo strážkyně) jméno Střezislava nevymyslel.} - Verše o utrpení svatého Vojtěcha Slavníkovu manželku rovněž nejmenují. Uvádějí o ní mj. toto: "Tento blažený muž [Slavník] si šťastnou ženu vzal za choť, / která rodem a mravy i ctí mu podobna byla." - "Kosmas" o Střezislavě napsal pouze toto (I, 28): "Roku... 987. Zemřela Střezislava, ctihodná matka svatého Vojtěcha [není v latinském textu Adalberta?] a paní Bohu milá, hodná slout i být matkou tak velikého a svatého syna."

85B. "Kosmas" pověsil informace o VOJTĚCHOVI na Božeje a možná také na Nemoje. - Vojtěch se mohl chlubit svými předky. Jeho matka, dcera anglického krále Eduarda I. Staršího, se jmenovala Elfgifa, Adiva, Adilburk Střezislava. Ota I. měl za manželku Editu, sestru Adivy, proto byli Vojtěch a Soběslav s Otou II. bratranci, Ota I. byl Vojěchův a Soběslavův strýc. Dědou byl tzv. Václav a prabábou Ludmila. - Jméno Vojtěchovy matky (Adiva) nebo část jejího jména (Elf-, Adil-) znamená vznešený. Její syn Vojtěch přijal jméno Adalbert, což znamená podle M. Knappové (2015, s. 120) vznešený, skvějící se přednostmi, urozený. Přijal tedy své biřmovací jméno po magdeburském arcibiskupu Adalbertovi, který ho biřmoval, nebo po své matce či po obou? Vojtěchovým dědou byl tzv. Václav a jeho prabábou Ludmila. - Adiva později možná přijala jméno Střezislava, pokud nejde o jinou ženu. - Vojtěch byl pravděpodobně zvolen biskupem v kostele na dnešním Malostranském náměstí. Tehdejší ohrazenou lokalitu nazval "Kosmas" Levý Hradec. Kostel stál zřejmě na vyvýšeném místě v bezprostřední blízkosti "malostranského" osídlení, což odpovídá Canapariovu sdělení, že Vojtěch byl zvolen biskupem nedaleko města Prahy. - Příběh o povalení Vojtěcha na dívku měl prozradit, že Vojtěch se stal biskupem proti své vůli, a měl připomenout, že lokalita Pražského hradu se dříve jmenovala Děvín. - Příběh v Canapariově legendě o nevěrné ženě, kterou se snažil zachránit před smrtí Vojtěch, byl vymyšlen proto, aby ukázal, že k zavraždění Vojtěcha došlo z velké části proto, že šlo o krevní mstu za zavraždění Boleslava II. Soběslavem, na němž měl zřejmě podíl i Vojtěch, pokud nebyl iniciátorem hlavním. - Poté, kdy Slavníkovci zavraždili Boleslava II., jehož "předknížecí" jméno bylo možná Jaromír, utekl roku 994 nebo 995 biskup Vojtěch podruhé z Čech a roku 995 se uchýlil do montecassinského kláštera. Utekl i Vojtěchův nevlastní bratr Radim (Gaudencius). - Biskup Vojtěch a jeho syn byli zavražděni na Libici Boleslavem III. Ryšavým. "Kosmas" tuto vraždu vylíčil jako vraždu Božeje Krásou. Legendy daly Vojtěchovu vrahovi Boleslavu III. Ryšavému jméno Sicco/Sikko, což je legendistou uměle vytvořené jméno Sic = sicarius, tj. úkladný vrah, a -co/-ko je Konrád nebo Konrád Ota. Vymysleli si legendisté jako Vojtěchovy vrahy Prusy, aby prozradili, že vrahem Vojtěcha byl Boleslav III. Rusý? - Vojtěchovy pozůstatky přivezl z Hnězdna Břetislav I. roku 1039. Spolu s nimi dovezl pozůstatky Pěti bratří a arcibiskupa Gaudentia (Radima) a možná i pozůstatky Boleslava III. Ryšavého (kvůli nim si zajel do Krakova) a možná i pozůstatky Měška I. Nedá se však vyloučit, že pozůstatky Vojtěcha a Pěti bratří přivezl z Libice. - Na Vojtěchových pozůstatcích byla možná učiněna protivampýrická opatření. Jedním z nich bylo oddělení hlavy od těla a její uložení mimo osu těla. Legendisté toto opatření naznačili tím, že nechali narazit Vojtěchovu hlavu na kopí jeho vymyšlenými vrahy Prusy. - Vojtěch měl syny dva. Jedním byl Bořut (jméno je možná vymyšlené "Kosmou"), a kdo je druhým synem? Je to Vladivoj?

86B. PĚT BRATŘÍ, to byli benediktini, které si Vojtěch přivedl z Říma na Libici. Na Libici byli také zavražděni. Stali se z nich polští světci. Legendisté Pět bratří přesadili z Libice do Polska. "Kosmas" nechal přivézt ostatky Pěti bratří z Hnězdna do Prahy Břetislavem I., ale je otázka, jestli vůbec v Hnězdně byly, jestli nebyly přivezeny do Prahy z Libice. Mezi Pěti bratřími byl i Kristin, což je ve skutečnosti pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý. Kristin, který možná nějaký čas s Pěti bratry žil, byl ve skutečnosti jejich vrah. Část jeho tělesných pozůstatků skončila v Olomouci. - Bruno (tj. dřívější Boleslav III. Ryšavý) uvádí, že Pět bratří bylo zavražděno roku 1003. Tím kladl tuto událost do krátké doby vlády Boleslava III. Ryšavého (ale i do vlády Boleslava Chrabrého). Pět bratří však bylo zavražděno Boleslavem III. Ryšavým již v době, kdy byl jedním ze dvou vládnoucích předáků (velmožů), možná už roku 995. Protože tuto Boleslavovu vládu legendy zamlčely, nekladl Bruno zavraždění Pěti bratří do této doby. "Kosmas" z nějakého důvodu vybral pro zavraždění Pěti bratří rok 1004. Když kapitola měla dvě vrstvy, mohl se letopočet týkat události viditelné, ne události skryté ve hříčkách. - Pět bratří bylo zavražděno na Libici nad Cidlinou, nikoliv v Polsku. "Kosmas" uvedenou lokalitu prozrazuje tím způsobem, že do textu I, 38 zašifruje zeměpisné názvy, především názvy vsí ležících zhruba do 20 km od Libice nad Cidlinou. Uveďme příklady (název vsi + citát z "Kosmova" textu): Cidlina; pívali čistou vodu. - I. Lutterer a R. Šrámek o Cidlině napsali: "...řeka s čistou, průzračnou vodou" - Chvalovice a Velké Chvalovice; byloť obcování jejich chvalitebné - Nouzov a Dolní Nouzov; chudí jsouce, chudým Kristovým, poznav jejich nouzi - Chleby, chléb zřídka mívali Kamenné Zboží); na lůžku byl kámen za podušku. Takto ukazuje na lokalitu Libice nad Cidlinou pomocí následujících vsí. (U některých vsí může jít o náhodu, mohly vzniknout až po "Kosmově" smrti.) Bobnice, Brankovice, Budčeves, Býchory, Cerhenice, Činěves, Dobřichov, Dománovice, Hlušice, Hořany, ves Hrubý Jeseník, Jíkev, Jizbice, Kněžice, Kněžičky, Konárovice, Končice, Kovanice, Kovansko, Krchleby, Křečhoř, Libice, Libodřice, Lžovice, Mečíř, Miskovice, vrch Mukařov, Němčice, Netřebice, Odřepsy, Oskořínek, Oškobrh, Ovčáry, Pátek, Peklo, Potřeba, Rožďalovice, Skramníky, Slovec, Sovenice, Tatce, Úmyslovice, Velim, Velké Výkleky, Veltruby, Volárna, Žabonosy. Blíže k uvedeným vsím viz kapitolu Jak "Kosmas" prozrazuje lokalitu, kde bylo zavražděno Pět bratří v posledním oddíle této práce.- Ze zavraždění Pěti bratří benediktinů učinili Canaparius a Bruno zavraždění pěti pokrevních Vojtěchových bratrů. - "Kosmas" uvádí, že pět benediktinů bylo zavražděno 11. listopadu 1004, pět pokrevních Vojtěchových bratrů roku 995. V Brunově Vita Quinque Fratrum Eremitarum je uvedeno, bratří Benedikt, Jan, Matouš, Izák a Kristin zemřeli mučednickou smrtí z ruky lupičů v noci z 10. na 11. listopadu roku 1003 v poustevně u Poznaně. Správný může být nejvýš jenom jeden letopočet. Vrahem Pěti bratří byl totiž Boleslav III. Ryšavý. Ten je mohl zavraždit roku 995, tehdy by jedním ze dvou vládnoucích předáků (velmožů) nebo je mohl zavraždit roku 1003, když byl knížetem, a to bylo 999-1002 a 1003. Roku 1004 byl již zajatcem Boleslava Chrabrého. - Boleslav Třetí Ryšavý se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, a toto jméno mohl užívat jakožto předák. A jeho jméno Ota a pozdější jeho pořadové číslo Třetí jakožto Boleslava Třetího je připomenuto hned na začátku kapitoly (I, 38), v níž je líčena vražda Pěti bratří. "Kosmas" napsal: "Za časů císaře Jindřicha, jenž po Otovi Třetím spravoval říši římskou..." Ota Třetí nemusel být vůbec jmenován. Věta mohla znít takto: "Za časů císaře Jindřicha, jenž spravoval říši římskou..."

87B. Protože Vojtěchovi benediktini zavraždění na Libici se stali jakožto Pět bratří polskými světci, nemohli legendisté a kronikáři místo vraždy prozradit veřejně. Učinili proto toto: vraždu na Libici ponechali, ale z Vojtěchových bratrů benediktinů učinili pět VOJTĚCHOVÝCH BRATŘÍ, aniž by je jmenovali. Přišel "Kosmas" a zavražděné osoby pojmenoval. Nedal jim však jména benediktinů, ale vymyslel si pro ně pozměněná jména pro osoby, které zahynuly v době bojů Přemyslovců a Slavníkovců (což byla větev Přemyslovců) o to, kdo bude vládnout v Čechách. Jde pravděpodobně o jednoho nebo dva Přemyslovce, a to Boleslava II. (případně i tzv. Václava), kterému dal "Kosmas" jméno Pořej, což je jím vytvořené jméno od řeckého slova pro nosítka (foreio). Boleslav měl totiž po mrtvici problémy s chůzí. Další osoby byly Slavníkovci, a to Soběslav (jediný skutečný Vojtěchův bratr, dostal jméno Soběbor), Vojtěch, Vladivoj (Vojtěchův syn) a možná tzv. Václav (otec Slavníka). - "Kosmas" v líčení vraždy tzv. Vojtěchových bratří spojil dvě události: zavraždění Vojtěchových benediktinů a nepřirozenou smrt (vraždu, zabití v boji a možná popravu) vládnoucího Přemyslovce (možná vládnoucích Přemyslovců) a vládnoucích Slavníkovců. Proto možná napsal v jednom souvětí sťavše čtyři bratry sv. Vojtěcha a v následujícím souvětí i bylo zabito patero bratří svatého Vojtěcha. K nepřirozené smrti Vojtěchových bratří nebo k zavraždění Pěti bratří se vztahuje informace v I, 31 rukopisu A3, že v červenci roku 996 bylo v Sasku velké zemětřesení a dva ohnivé kameny spadly z hromu, jeden v samotném hradu Magdeburku, druhý za řekou Labem. Magdeburk je zde zřejmě Dowina (pozdější Stará Kouřim) a za řekou Labem Libice. Na Kouřim klade zavraždění Vojtěchových bratří autor Veršů o utrpení sv. Vojtěcha. Jméno Sasko možná ukazuje na Slavníkovce, kteří měli k Sasku politicky velice blízko a navíc manželkou Slavníka byla sestra manželky Oty I. - Slovo ohnivé ukazuje na přízvisko Ryšavý/Červený Boleslava III., neboť stč. slovo krása znamenalo i červený a také barva ohně. Zemětřesení a pád meteoritů, to je zde přirovnání k vraždění.

88B. Slavníkovec SOBĚSLAV byl synem Slavníka a pravděpodobně Adivy, dcery anglického krále Edwarda I. Staršího. Ota I. měl za manželku sestru Adiny Editu, a tak byli Ota I. a Slavník švagry, Soběslav a Vojtěch byli synovci Oty I. a Soběslav a Vojtěch byli bratranci s Otou II. - Soběslav v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že ho ranila mrtvice, a později proto, že byl Slavníkovci zavražděn) usiloval o to, aby mohl vládnout alespoň na tom na území, na kterém vládl jeho děd tzv. Václav, to je na území, které "Kosmas" nazval panstvím Slavníka, ačkoliv sám Slavník ovládal území mnohem menší. Tzv. Václav vládl do své smrti časově souběžně s Boleslavem I. na jih od jeho knížectví, které bylo z velké části v Polsku. - Soběslav rafinovaným způsobem veřejně vyhrožoval Přemyslovcům. Razil mince s motivem, který se dal vykládat jako výhrůžka Přemyslovcům. Tou výhrůžkou byly buď dýka či krátký meč a orel vrhající se na kořist nebo, což je možná pravděpodobnější, je na denárech vyraženo podle D. Vrány zavřené kružidlo či odpichovadlo, což ukazuje na božského Geometra rozměřujícího svět. První možnost by byla fyzickou výhrůžkou, druhá možnost vyjadřuje touhu po přidělení části panství Přemyslovců Slavníkovcům, což je také výhrůžka. - Soběslav s pomocí svého příbuzného Boleslava Chrabrého byl pravděpodobně dosazen na knížecí stolec (nebyl však možná přijat českým sněmem), On i pravý Kristián, který opustil duchovní dráhu, přijali jméno Boleslav III. "Kosmas" na ně ukázal jménem Tritri (tj. Tatry). Pořadová čísla Třetí obou vládců jsou dány do jednoho slova, což možná naznačuje, že vládli v jednom (ve stejném) čase. Oba vládci razili denáry. Slavníkovec Boleslav III. razil některé denáry se jménem Boleslav a se jménem své matky Adivy. - Ve stejné době byly raženy denáry ethelredského typu a frízského typu. Podle numismatiků byly mince ethelredského typu (vzorem jim byly mince anglického krále Ethelreda II.) raženy na Pražském hradě a podle mě je razil předák Soběslav, neboť jeho matka Adiva byla dcerou anglického krále Edwarda I. Staršího. Kde byly raženy mince frízského typu, myslím předákem Boleslavem III., není známo (na Vyšehradě?). - Dětmar nechal Slavníkovce Soběslava zavraždit Boleslavem III. Ryšavým jakožto Boleslavova švagra. "Kosmas" nechal Soběslava zabít pod jménem Mutina. 

89B. Že v době nemoci Boleslava II. začali vládnout dva předáci, a to Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec původním jménem Konrád nebo Konrád Ota (pozdější pravý Kristián), a že se oba stali českým knížetem pod stejným jménem Boleslav III., to naznačil "Kosmas" jménem TRITRI (tj. Tatry). (Na Wikipedii je uvedeno: "Název Tatry pravděpodobně pochází z praslovanského slova Tritri, což znmená skály či skalní štíty. Další možností je odvození od keltského slova tamtra (hnědý či tmavý." OVĚŘIT. LUTTERER? - "Kosmas" v I, 33 nechává Boleslava II. dávat před smrtí rady svému stejnojmennému synovi. (Ve skutečnosti byl Boleslav II. zavražděn, takže před smrtí žádné rady nedával. Boleslav III. Ryšavý byl ve skutečnosti mladším bratrem Boleslava II.) Pořadová čísla Třetí obou knížat jsou skryta do jednoho slova, do slova Tritri, což naznačuje, že oba vládli v jedné (ve stejné) době. Protože by bylo vhodnější k jednomu Boleslavovi přiřadit pořadovou číslovku Třetí a k druhému Boleslavovi pořadovou číslovku Čtvrtý, použil "Kosmas" číslovky třikrát a čtyřikrát. V textu je použito i slovo předáků. - Jak Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý, tak Slavníkovec Boleslav III. razili mince. V případě Přemyslovce šlo o mince frízského typu. V případě Slavníkovce to byly mince mající vzor v mincích anglických, mince ethelredského typu. Slavníkovec Boleslav III. razil také mince se jménem své matky Adivy, totožné pravděpodobně se Střezislavou.

90B. "Kosmas" věší informace o Slavníkovci Soběslavovi na MUTINU. Jméno Mutina si "Kosmas" zřejmě pro Soběslava vymyslel. Vytvořil ho možná z latinského slova mūtātiō, což znamená změna, proměna, záměna. Latinské rerum m. znamená státní převrat. Již samotné jméno Mutina tedy ukazuje, že "Kosmas" jméno osoby, kterou měl na mysli, změnil. Z hlediska Přemyslovců Slavníkovci o státní převrat usilovali. - V III, 4 napsal: "...kníže Břetislav... pojav stranou Mutinu, syna Božova... a řekl: ,Já, kdybych se nebál uraziti Boha, věru bych ti dal vyloupati oči...' ...[Břetislav] poslav ho do Čech, dal zabaviti všechno jeho jmění. A když se vracel [Břetislav], poslal kníže opět četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti, protože věděl, jak je velmi pyšný a lstivý. Když ho [Božeje] zajali... vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Srbska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal." Na Břetislava věšel "Kosmas" činy Boleslava III. Ryšavého. Božej je zde Vojtěch a Boža je jeho otec Slavník (Boža). Jména světců začínají u "Kosmy" na Bož-. Zde začíná na Bož- i Boža (tj. Slavník), syn světce Václava (zvaného Božen). Božejova (Vojtěchova) syna pojmenoval "Kosmas" Bořut. Mutina, bratr Božejův, je Soběslav, bratr Vojtěchův. Hrozba oslepením znamená, že za Mutinou máme hledat někoho jiného. - V III, 13 líčí "Kosmas" zavraždění Břetislava II. a nástup k moci Bořivoje II. tak, aby poskytl informace o zavraždění Boleslava II. a nástup k moci Boleslava III., vystupujícího v kapitole jako Mutina a možná i jako Kukata. Blíže viz předešlou kapitolu. - V III, 14 je uvedeno: "Rovněž se vrátili Božej [Vojtěch] a Mutina [Soběslav] z Polska a kníže Bořivoj [Boleslav II.] přijal je na milost ne z lásky, ale že doba toho nezbytně vyžadovala. I dostali zpět své hrady, jež dříve měli: Bořivoj Žatec a Mutina Litoměřice." Tato místa spadají do tzv. Slavníkova knížectví. - "Kosmas" nechal zabít Soběslava na hradišti Vraclav časově před Vojtěchem, a to Svatoplukovým katem, přičemž za Svatoplukem "Kosmas" v některých kapitolách skryl Boleslava III. Ryšavého. Že se za českým knížetem Svatoplukem skrývá jiná osoba, to naznačil tím, že nechal Svatopluka dočasně oslepit. "Kosmas" zřejmě líčí vyhnání Vojtěchova bratra Soběslava k roku 1002. V kapitolách III, 22 a III, 23 pověsil údaje o Boleslavovi III. Ryšavém na Svatopluka. Že si za něho máme v některých kapitolách dosadit jinou osobu, to naznačil v III, 20 slovy šel [Svatopluk] slepě věře lžím a v III, 25 slovy kníže [Svatopluk] jediný si vrazil do zřítelnice oka ostrou... větev. - V III, 22 líčí "Kosmas" konflikt mezi Mutinou (Soběslavem) a Svatoplukem (Boleslavem III. Ryšavým. Mutina a Vacek byli Svatoplukem pověřeni, aby ochraňovali zemi českou před Poláky, konkrétně zřejmě před Boleslavem Chrabrým, který je zde jmenován Bořivoj. Mutina (Soběslav) zemi řádně nebránil. Svatopluk (Boleslav III. Ryšavý) pojal podezření, že je Mutina (Soběslav) dokonce pozval. To ho vedlo k rozhodnutí fyzicky zlikvidovat nejen Mutinu, ale Vršovce/Slavníkovce vůbec. Mutinovi (Soběslavovi) přátelé mu vzkázali, že jistě přijde o život nebo o zrak, neuteče-li. - V III, 23 Svatopluk (Boleslav III. Ryšavý) rozhořčeně vyčítá Vršovcům, konkrétně Mutinovi (Soběslavovi) a Božejovi (Vojtěchovi) zabití jeho bratrance Břetislava (jeho staršího bratra Boleslava II.) Hněv knížete vyvrcholil tím, že rozkázal svému katovi, aby Mutinu (Soběslava) zabil. Následně byli zajati Mutinovi synové. A byl zabit i Božej (Vojtěch). - V kapitole III, 24 v níž je zabit Božej (Vojtěch) Krásou (Boleslavem III. Ryšavým) roku 996 nebo 997, "Kosmas" napsal: "Co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější. Byli to hodní hošíci, v tváři sliční [krásní], na pohled líbezní [krásní]... je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřízl nožem." Slova sliční, líbezní a krvavý ukazují na Boleslava III. Ryšavého. Zabití Soběslava, Vojtěcha, synů Soběslava a možná jejich příbuzných a přívrženců je jedním ze tří vraždění Vršovců/Slavníkovců. Roku 1108 k žádnému vraždění Vršovců nedošlo. - "Kosmas" vložil tyto informace o Vojtěchovi a Soběslavovi ve viditelné vrstvě k rokům, které životu těchto Slavníkovců/Vršovců neodpovídají.

91B. VLADIVOJ (1002-1003) byl možná synem Vojtěcha. V III, 4 "Kosmas" napsal, že Božej odjel se dvěma syny do Polska, kde nalezl svého bratra Mutinu a kníže polský je dosti vlídně přijal. Božej je zde Vojtěch, Mutina jeho bratr Soběslav a dva synové Vojtěchovi jsou Bořut (který se tak nemusel jmenovat) a Vladivoj. Vladivoj měl po Vojtěchovi možná i část svého jména -voj. Boleslav III. Ryšavý, nikoliv Břetislav I., pravděpodobně vydal (možná z donucení) stařešinský řád a Vladivoj byl možná v tu dobu nejstarší Přemyslovec. Dětmar skryl vraha knížete Vladivoje za dobrý mok. Vladivoj se měl upít. Dobrým mokem však byl Boleslav III. Ryšavý. Slovo dobrého ukazuje na Boleslavovo přízvisko Dobrý, které vzniklo ze jména Bonifác (dobrý osud), méně pravděpodobně od možného výkladu jména Biagota, tj. dobrá včela. - Na konci roku 1002 složil Vladivoj Jindřichovi II. přísahu věrnosti. Učinil to podle Dětmara na dobré rady Čechů. Slova dobré rady spíše naznačují, že hledal spojence ze strachu před Boleslavem III. Ryšavým, jinak také Dobrým, jehož původní jméno Konrád (možná Konrád Ota) znamená smělý v radě. - Dětmar líčí k roku 1004 vyhnání Soběslava z Pražského hradu a nechá ho přitom zemřít. Ve skutečnosti u Dětmara možná nejde o vyhnání Slavníkovce Soběslava, ale o vyhnání a zabití Vladivoje. Jde o vyhnání Vladivoje přesto, že ho Dětmar nazval Soběslav a uvedl o něm, že je bratrem Vojtěchovým. Jméno Vladivoj nenapsal při jeho vyhánění z Pražského hradu Dětmar zřejmě proto, že Vladivoj byl pravděpodobně syn Vojtěcha. Jméno Soběslav bylo možná původním Vladivojovým jménem. Vojtěchova bratra Soběslava nazval švagrem Boleslava III. a nechá ho jím zavraždit. "Kosmas" jenom zdánlivě líčí stejnou událost k roku 1002 jako Dětmar k roku 1004. "Kosmas" však vyhání z Pražského hradu Slavníkovce Soběslava a následně ho nechá pod jménem Mutina zabít katem Boleslava III. Že byl zabit i Vladivoj to prozradil tím, že Vladivoje zařadil mezi tzv. Vojtěchovy bratry. Ve skutečnosti jde o vládce z řad Přemyslovců a Slavníkovců, kteří v boji o moc byli zavražděni nebo zahynuli v boji. Jediným Vojtěchovým bratrem je mezi tzv. Vojtěchovými bratry Soběslav, pokud je skryt za Soběborem. - Zabití Vladivoje a s ním jeho přívrženců je posledním vražděním Vršovců, dnes zvaných Slavníkovci. "Kosmas" je klade do roku 1003. Roku 1108 k žádnému vraždění Vršovců nedošlo. - U "Kosmy" jméno Vladivoj vůbec nepadne. Přitom však o něm píše. V III, 4 je jedním ze synů Božeje (tj. Vojtěcha), je zřejmě skryt za jedním zabitým Vojtěchovým bratrem (jeho bratrem však není) a můžeme si ho dosadit do zavražděných Vršovců roku 1003. - Vladivoj jakožto Slavníkovec není jako kníže ve znojemské rotundě zobrazen.

92B. Dětmar uvedl o Jaromírovi, že jeho bratry byli Oldřich a Boleslav III. Ryšavý a všichni tři že byli synové Boleslava II. "Kosmas" uvedl, že Boleslav III. byl synem Boleslava II. a sám že měl syny Jaromíra a Oldřicha. Ve skutečnosti Boleslav III. nebyl bratrem ani knížete Jaromíra, ani knížete Oldřicha, ale byl mladším bratrem Boleslava II., který měl předknížecí jméno Jaromír. Boleslav II. měl syny Jaromíra, pozdějšího knížete, a Oldřicha. Vůči Boleslavu III. byli jak Oldřich, tak Jaromír jeho synovci. - Slavníkovci nechtěli připustit, aby se Jaromír, syn Boleslava II., stal českým knížetem. "Kosmas" si zřejmě vymyslel příhodu o zesměšňování Jaromíra na vrchu Veliz a v ní vložil do úst Kochana (tj. zde Vojtěcha) slova: "Kdo je tenhle človíček... že má předčíti nad námi a slouti pánem?" Kníže JAROMÍR (1003; 1004-1012; 1033-1034) nebyl ani oslepen, ani vykastrován. Oslepení znamená, že za ním máme v uvedeném místě hledat jinou osobu. Tou je Boleslav II., který se zřejmě jmenoval původním jménem Jaromír. Nechal ho zavraždit Slavníkovec, který se skrývá za Kochanem. Je to buď Vojtěch, nebo Soběslav. Vykastrování bylo zřejmě jedno z protivampýrických opatření, stejně jako ovaření kostí. Jako vampýři byli mimo jiné pohřbíváni ti, kdož byli zavražděni. Pověšením informace na knížete Jaromíra "Kosmas" jenom úmyslně Jaromíry zaměnil a o Oldřichovi se zde zmiňuje proto, aby naznačil, že má na mysli Jaromíra staršího, tedy Boleslava II. Jméno Oldřich si měl čtenář, i když etymologicky špatně, vysvětlit jako starý vládce (etymologové vysvětlují jméno Oldřich jako vládce domu). Když u "Kosmy" předává Jaromír vládu Břetislavovi, tak ve skutečnosti Boleslav II. předává vládu svému mladšímu bratrovi Boleslavu III. "Kosmas" činy Boleslava II. věšel často na Břetislava I. - U "Kosmy" se tedy některé informace připsané Jaromírovi vztahují ke knížeti Jaromírovi a některé k jeho otci Boleslavovi II., který se předknížecím jménem jmenoval také Jaromír.

93B. BOLESLAV CHRABRÝ byl synem Měška a vnukem českého Boleslava I. Jeho strýci byla česká knížata Boleslav II. a Boleslav III. Pokud se Boleslav Chrabrý skutečně narodil roku 947 a pokud jméno Vok (nikoliv fyzická osoba) zemřelo roku 968, nemohl Boleslav Chrabrý dostat své jméno Boleslav po svém dědovi Boleslav I. již při svém narození. Český Boleslav I. přestal užívat své jméno Voj(i)slav (domácky Vok) a přijal jméno Boleslav až roku 968. Jména Boleslav a Václav byla totiž vymyšlena při tvorbě přemyslovské zakladatelské pověsti a při výrobě světce Václava. Boleslav Chrabrý se zřejmě po narození jmenoval Měšek a "Kosmas" toto jeho předknížecí jméno několikrát použil. - Když Boleslav Chrabrý svrhl z knížecího stolce Boleslava III. Ryšavého, dříve pravého Kristiána, neoslepil ho (objeví se s novým jménem) a ten se musel dát opět na církevní dráhu. Když Boleslav Chrabrý ovládl Moravu, učinil z Boleslava III. biskupa Bruna, jemuž říkali také Bonifác a "Kosmas" ho nazval Vracen. Boleslav Chrabrý měl zřejmě podíl na tom, že se českým knížetem stal právě Vladivoj, pravděpodobně syn Vojtěchův. "Kosmas" o Boleslavovi Chrabrém píše většinou jako o Měškovi, což bylo možná Boleslavovo předknížecí jméno. - Boleslav Chrabrý měl v letech asi 987 až 1017 za třetí manželku Emnildu, dceru českého Boleslava III. Ryšavého, Dětmar nazval Boleslava III. Ryšavého Dobromír. Ten se tedy stal tchánem Boleslava Chrabrého. Potom každé opatření, které Boleslav Chrabrý učinil proti Boleslavu III. Ryšavému nebylo opatření proti jakémukoliv knížeti, ale také proti svému tchánovi. A to Boleslav Chrabrý bral zřejmě v úvahu. K oslepení Boleslava III. vůbec nedošlo, naopak jej Chrabrý učinil moravským biskupem Brunem, zvaným také Bonifác (tj. dobrý osud). Z části Boni- a z přízviska Dobrý (ve středověkém seznamu českých panovníků je uveden jako Boleslav Dobrý) vytvořil Dětmar jméno Dobromír. 

94B. OLDŘICH (1012-1033; 1034) byl synem Boleslava II. Nebyl (a ani Jaromír nebyl), jak mylně uvádí Dětmar, bratrem Boleslava III. Ryšavého, byl jeho synovec, protože Boleslav II. byl starším bratrem Boleslava III. Nesprávná, zřejmě úmyslně, je i informace "Kosmova", že Boleslav III. byl synem Boleslava II. a sám měl syny Jaromíra a Oldřicha. - Boženu, jež byla Křesinova, si Oldřich za ženu nevzal, s ní neměl nic společného. Za Křesinou a za Křesomyslem je třeba vidět Rostislava, latinsky Krescencia. A právě od této latinské podoby vytvořil "Kosmas" jména Křesina a Křesomysl. Pro světce vymyslel "Kosmas" jména začínající na Bož-. Božena je zde tedy Ludmila, Když Oldřich spatří Boženu, tak je to v době, kdy se vrací z lovu. O lovu se "Kosmas" zmiňuje často, když píše o nějakém budoucím světci nebo budoucí světici. Rostislav byl její první manžel. Když byl poslán do kláštera, začal se o ni starat Bořivoj. Jemu zde dal "Kosmas" jméno Oldřich. Old- (i když to není etymologicky správné) má zde znamenat starý a -řich znamená vládce. - Tvrzením, že "Kosmas" pověsil v I, 36 informace o Bořivojovi na Oldřicha, nepopírám, že Oldřichův syn Břetislav byl nemanželský. - Oldřicha se Boleslav III. nepokusil utopit v lázni. Jde o narážku na to, že Boleslav II., původním jménem Jaromír, byl zavražděn a v důsledku toho pohřben jako vampýr. Starý vládce Oldřich napovídá, že jde o starého vládce Jaromíra, tj. Boleslava II., ne o knížete vládnoucího pod jménem Jaromír, syna Boleslava II. Bylo ovaření kostí protivampýrickým opatřením? - Koncem vlády Oldřicha měl být založen Sázavský klášter. Zakladatelem kláštera měl být poustevník Prokop. Domnívám se, že nelze vyloučit, že na Prokopa jsou pověšeny činy a osudy Metoděje. Sázavský klášter by tak mohl být založen po útěku Metoděje z Moravy roku 885 (pokud není pravda, že roku 885 Metoděj zemřel). Sázavský klášter by tak mohl být v krajním případě založen již v době, kdy ve východní části Čech vládl Bořivoj a v západní části Čech Spytihněv. Dosavadní archeologické nálezy však tento můj názor nepodporují.

95B. Církevní hodnostáři, většinou zřejmě cizího původu, byli znechucení českými světci. Tzv. Václav a biskup Vojtěch (spolu s bratrem Soběslavem) ¨byli vrazi. Tzv. Václav se podílel na usmrcení Ludmily a byl vrahem Spytihněvova synka, Navíc tzv. Václav byl podle církve syn konkubíny, stč. mošny. Slavníkovci zavraždili Boleslava II. Ludmila do smrti prováděla pohanské praktiky, mj. přivolávání deště. Na PROKOPA, který pravděpodobně vůbec nežil (i když jsou uchovávány jeho pozůstatky), pověsili legendisté informace o Metodějovi. Že tomu tak je, skryl autor do vpisku v II, 13 rukopisu A2b. Napsal: "Roku od narození Páně 1053, dne 25. března [3.] … zemřel svatý Prokop... jeho pohřbu... se účastnil Šebíř, šestý [6.] biskup pražského kostela..." Z uvedených čísel se dá vypočítat rok údajného úmrtí Metoděje: 1053 – [(25 + 3) . 6] = 885. Prokopovy pozůstatky však nejsou pozůstatky Metodějovy. Metodějovy pozůstatky jsou možná ty, které jsou připisovány Podivenovi.

96B. BŘETISLAV I. (1035-1055) dovezl z Polska zřejmě ostatky Vojtěcha, Gaudencia, Pěti bratří, Měška I. a Boleslav III: Ryšavého. Protože nebyl nemanželským synem nějaké neurozené selky Boženy, neměl důvod unést Jitku z kláštera. Tu unesl z nějakého zcela jiného důvodu Boleslav III. Ryšavý. Břetislavovými syny byli Vratislav a Jaromír. Spytihněv II., Konrád a Ota nebyli pravděpodobně synové Břetislava I., ale Boleslava III. Ryšavého. "Kosmas" v II, 1 o potomcích Břetislava I. napsal: "Prvorozený byl Spytihněv, druhý podle rodu byl Vratislav, třetí v posloupnosti Konrád, čtvrtý rodem Jaromír [pozdější biskup Gebhart; 1068-1090], pátý a nejmladší z nich, Ota, byl nejkrásnější." Jestliže předpokládám, že Konrád a Ota jsou synové Boleslava III. Ryšavého/Rusého/Rudého, který se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, potom je nápadné, že údajně třetí syn Břetislavův je uveden jako třetí a že Ota je nejkrásnější (jako olomoucký údělník má přízvisko Sličný). Slovo krása totiž ve staré češtině znamenalo i červený. Dále si všimněme, že právě u těchto dvou synů není uvedeno podle rodu nebo rodem. - Synem Boleslava III. Ryšavého (tj. pravého Kristiána, tj. Bruna, tj. Boleslava Dobrého, tj. Bonifáce) je zřejmě i Spytihněv. U něho rovněž není napsáno rodu nebo rodem. "Kosmova" II, 14 začíná slovy po jeho smrti. Slovo smrt zřejmě naznačuje, že v kapitole jsou skryty nějaké informace. "Kosmas" v ní zřejmě prozrazuje, že Spytihněv byl synem Boleslava III. Ryšavého. Na jeho původní jméno Konrád Ota ukazuje jméno Ota (Jitce, dceři Otově). Na jeho přízvisko Ryšavý ukazuje dvakrát slovem krásný, slovem zardělé a slovem líbeznou, tj. krásnou. Stč. slovo krása totiž znamenalo i červený. Na jeho barevné přízvisko Ryšavý a na jeho barevné biskupské jméno Bruno (hnědý) ukazuje jménem ještě jiných barev, a to černou, bělejší a zardělou. Na jeho přízvisko Dobrý a jméno Bonifác (dobrý osud) možná slovem výborný a na jeho klášterní jméno Kristián ukazuje slovem Kyrie (píseň Kyrie, eleison). Kyrie, eleison znamená Pane, smiluj se, přičemž věřící si zde za slovo Pane dosazují slovo Kriste. Slovem patám ukazuje zdánlivě na jeho českého Achilla Břetislava I. "Kosmas" vytvořil moravským vládcům Spytihněvovi, Konrádovi a Otovi vzorného předka Břetislava I. a na něho věšel přijatelné činy a vlastnosti jejich skutečného předka Boleslava III. Ryšavého. Toho jim jakožto otce odebral, neboť Boleslav III. Ryšavý byl několikanásobným vrahem, především vrahem biskupa Vojtěcha. K Achillovi přirovnal Břetislava I., i když jím ve skutečnosti mínil Boleslava III. Ryšavého. Břetislav I. byl pro "Kosmu" slabý, neduživý, což jsou podle I. Lutterera a R. Šrámka významy jména Chrudim, kde "Kosmas" možná oproti skutečnosti nechal Břetislava zemřít. "Kosmas" v II, 13 popisuje, jak Břetislav vyhlásil stařešinský řád. Ve skutečnosti to možná učinil Boleslav III. Břetislav je vyhlašuje, když se již černá smrt vznáší před jeho zrakem. Vyhlašuje je tedy před oslepením, což naznačuje, že za Břetislavem zde máme vidět někoho jiného. Tím má být Boleslav III. Na něho zde "Kosmas" ukazuje slovy: osud (říkalo se mu také Bonifác), strachuje ("Kosmas" ho nazval Strachkvas), osud. - Podle stařešinského řádu by měl nastoupit Spytihněv II., což se také stalo. Ale to byl syn Boleslava III. Břetislav by tedy vyhlášením stařešinského řádu byl proti svému nejstaršímu synovi, a to byl Vratislav II. - "Kosmas" Břetislavovi přiřkl i to, že udělil Konrádovi a Otovi brněnsko-znojemský díl Moravy. Ve skutečnosti to pravděpodobně učinil až jejich bratr Spytihněv II. To, že v kapitole II, 14 ukazuje na Boleslava III., podpořil tím, že ve třetím odstavci se zmiňuje o dceři Brunově, přičemž Bruno je jméno, které přijal Boleslav III. Ryšavý, když se stal moravským biskupem. - Břetislav I. měl z Hnězdna přivézt ostatky Vojtěcha, Pěti bratří, Gaudencia a přivést i předka "Kosmy". Nepřivezl však ostatky Vojtěcha a Pěti bratří z místa, kde byli zavražděni, tj. z Libice? - Břetislavovi I. je připisováno vyhlášení dekretů zaměřených proti pohanství a nemorálním činům. Nevyhlásil je (nebo alespoň některé z nich) však již Boleslav I. nebo Boleslav III.? - "Kosmas" věšel informace o Boleslavovi III. Ryšavém na Břetislava I., ale jenom ty informace, které Břetislava I. nezostuzovaly. Dokonce synové Boleslava III. (Spytihněv II., Konrád a Ota) se tak stali syny Břetislava I. "Kosmas" tak vyrobil moravským údělníkům příkladného otce. Proto se nelze divit, že se Kosmas těšil mimořádné úctě moravských údělníků (M. Wihoda, 2001, s. 28).

97B. Jméno ŠEBÍŘ (1030-1067) má latinskou podobu Severus. Latinské slovo severus podle J. M. Pražáka ad. znamená přísný, svědomitý, vážný – krutý, tvrdý, ukrutný, mrzutý. Když dal "Kosmas" Boleslavovi I. přízvisko Ukrutný, mohl informace o něm věšet na Severa/Šebíře. - Biskup Heřman v tzv. Gallově kronice (II, 11) popisuje, jak družiník Boleslava III. Křivoústého (zde však Boleslava Ukrutného) chtěl Boleslavovi vzít oštěp. Boleslav však družiníkovi oštěp vzal a zabil kance. Kanec byl ve středověku někdy chápán jako symbol ďábla. Skrytě je zde připomenuto, že tzv. Václav chtěl zbavit Boleslava knížectví, ale to se mu nepovedlo, a dokonce byl zabit jako onen kanec. Na "Gallovo" líčení navázal biskup Heřman jakožto "Kosmas" v I, 41. Šebíř býval první při ruce při zabíjení divokého kance. To je připomenutí toho, že Boleslav Ukrutný dal tzv. Václavovi první ránu. Oldřich říká Šebířovi, že za pochoutku z kance, kterou připravil, by zasloužil biskupství. V podstatě je zde řečeno, že za zavraždění (ve skutečnosti popravu) tzv. Václava si Boleslav Ukrutný zaslouží zřízení biskupství. - V II, 4 vyhlašuje Šebíř za přítomnosti knížete, v této kapitole nejmenovaného, dekrety, zvané dnes Břetislavovy. Nevyhlásil je, nebo alespoň některé z nich, Boleslav Ukrutný (latinsky Severus)?

98B. Rodinné poměry SPYTIHNĚVA II. (1055-1061) jsou historikům známy z Genealogie Wettinensis (za manželku měl Hiddu Wettinskou). Moje představa o Spytihněvových rodinných vztazích tomu jistě neodpovídá. Údaje Genealogie nemusí být správné, neboť ani Wettinovci nemohli být hrdi na Boleslava III., vraha biskupa Vojtěcha. - Spytihněv byl podle mne synem Boleslava III. Ryšavého, nikoliv Břetislava I. (viz zde kapitolku o Břetislavovi I.), a bratrem Konráda a Oty. Nemohl se narodit roku 1031 (na svátek Petra a Pavla, to je 29. 6.). Rok narození se má možná vypočítat: 1031 – (29 + 6) = 996. Když "Kosmas" v II, 14 charakterizoval Spytihněva II. mj. větou byl krásný od hlavy k patám, potom slovo krásný je narážkou na přízvisko Spytihněvova otce Boleslava III. Ryšavého (stč. slovo krása znamenalo i červený) a slovem k patám "Kosmas" naznačuje, koho opravdu považuje za českého Achillea.- Spytihněv, možná aby si vylepšil svůj kádrový profil, učinil řadu politických činů, které byly opakem toho, co by učinil jeho otec. Spytihněv II. vyhnal ze země svou matku Jitku ze Schweinfurtu, únoscem Jitky a jejím manželem nebyl totiž Břetislav, ale Boleslav III. Ryšavý. Spytihněv vyhnal ze země přívržence Boleslava III. nebo přívržence Vratislava II., syna Břetislava I., což možná byli z velké části Němci. Podle "Kosmy" řešil Spytihněv roku 1055 razantně i moc Moravanů. Tři sta mužů po jejich příjezdu k Hrutovu u Litomyšle uvěznil. Moravané byli zřejmě silně spjati s Boleslavem III. a Spytihněv likvidoval vše, co bylo s Boleslavem III. (podle "Kosmy" zemřelým 1037) nějak spjato. Moravané mohli být za Boleslavova života jeho velkými přívrženci a obdivovateli. A možná právě za něho u nich došlo ke společenskému a mocenskému vzestupu. Poté dal Spytihněv Moravu do správy svým mladším bratrům Konrádovi a Otovi. - Spytihněv II. likvidoval vše, co souviselo s Boleslavem III. Ryšavým, z rozkazu nebo na přání papeže. Spytihněv vyhostil svou matku Jitku, mnželku Boleslava III. Ryšavého, i Brunovu dceru, tj. dceru dřívějšího Boleslava III. Ryšavého, svou sestru, která byla abatyší u sv. Jiří. Abatyše byla možná nejmenovanou manželkou Slavníkovce Soběslava, kterého Boleslav III. zavraždil (u Dětmara jakožto svého zetě, u "Kosmy" pod jménem Mutina). Spytihněv vyhnal ze Sázavského kláštera slovanské mnichy a dosadil "latinské" mnichy s opatem německého původu. Přitom Spytihněvův otec Boleslav III., tj. pravý Kristián a moravský biskup Bruno byl dokonce možná autorem První staroslověnské legendy o sv. Václavu a Života Metodějova, a staroslověnština se možná pěstovala na jeho rozvíjejícím se Vyšehradě. - Protože Boleslav III. Ryšavý byl spjat s Moravou (a to už jako jeden ze dvou předáků, poté jakožto český kníže a nakonec i jakožto moravský biskup), nařídil Spytihněv třem stům předním moravským mužům dostavit se do Chrudimi. Oni přijeli pouze do Hrutova, což je podle historiků zřejmě hradiště u Benátek u Litomyšle, načež je dal uvěznit na českých hradech. Vratislav, syn Břetislava I., utekl raději z Moravy, jejíž část spravoval, do Uher. Takto vyčištěnou Moravu dal Spytihněv II. do správy svým bratrům Konrádovi a Otovi. Nebyl tedy Spytihněvem ustaven, jak úmyslně uvedl "Kosmas", Ota jakožto mistr nad pekaři a kuchaři a Konrád nebyl postaven do čela lovcům). - Spytihněv nechal zbořit řadu staveb postavených Boleslavem III., především možná vyšehradskou trikonchu. "Kosmas" píše o tomto Spytihněvově boření staveb ve skryté podobě na třech místech: píše o rozbití džbánu, o zboření abatyšiny pece a o zboření vyšehradského paláce vichřicí. Rozbití džbánu se týká trikonchy. Tři ucha džbánu představují tři apsidy, uražené ucho vstup do trikonchy. Na jejím místě byl postaven kostel sv. Vavřince. Vavřinec byl pečen na roštu, proto "Kosmas" píše o peci. - Pokud byla na Vyšehradě slovanská škola, případně i skriptorium, zlikvidoval je. - Přírodní katastrofy líčené "Kosmou" to je bořitelská činnost Spytihněva II. Povodeň na řece Vltavě, to je zboření kostela nebo kostelů na dnešní Malé Straně, v místě nebo v blízkosti pozdější rotundy sv. Václava. Zemětřesení v krajinách lombardských, to je zničení kostelů Spytihněvem II. při řece Moravě a při řece Dyji. - Na Vyšehradě zbořila Spytihněvova vichřice možná i klášter sv. Jiří (pokud vůbec existoval) a možná palác. Vichřice přišla z jihu proto, že nařízení k boření staveb založených Boleslavem III. Ryšavým bylo nařízení papeže sídlícího jižně od Vyšehradu v Římě. Otázka je, jestli byly bořeny pouze kostely založené Boleslavem III. Ryšavým, ať už když byl předákem, ať už když byl knížetem, ať už když byl biskupem Brunem (např. kostel na Hradišti u Znojma a možná kostel v Olomouci) nebo jestli nechal zbořit některé "kacířské" kostely velkomoravské. - Nedostavěná trikoncha měla být zasvěcena P. Marii a klášter byl zasvěcen sv. Jiří. Rotunda ve Starém Plzenci má stejné dlaždice jako svatovavřinecká bazilika na Vyšehradě. (Šlapou tam také po Neronovi? O V Ě Ř I T ) - Spytihněv nemusel kostel sv. Vavřince založit, mohl tak učinit, jak se soudí, Vratislav II. Část dlaždic představuje Nerona. Neměli si lidé šlapající po Černém" (Neronovi) představovat, že šlapou po "Hnědém" (Brunovi), tj. po Ryšavém Boleslavovi III.? - Spytihněvova náboženská politika se natolik líbila Mikuláši II., že dovolil Spytihněvovi nosit mitru. Ještě více se mu mohly líbit peníze, které Spytihněv II. za právo nosit mitru platil, šlo o roční poplatek 100 hřiven. - "Kosmas" napsal, že Vratislav rozdělil Moravu na polovic mezi své bratry Otu a Konráda. (Vratislav nebyl jejich bratr.). Ve skutečnosti to učinil jejich skutečný bratr Spytihněv II. "Kosmas" tuto informaci skryl do udělení "funkcí" Otovi a Konrádovi. Ota se měl stát na Spytihněvově dvoře mistrem nad pekaři a kuchaři a Konrád měl být postaven do čela lovcům. Vratislav po smrti Spytihněva byl možná donucen (českým sněmem?) toto rozdělení schválit.

99B. KONRÁD a OTA byli syny Boleslava III. Ryšavého, nikoliv Břetislava I. Jejich bratrem byl Spytihněv II. (1055-1061). Ten v letech 1055-1058 (?) přímo spravoval olomoucký díl Moravy a v letech 1055-1061 (?) přímo spravoval brněnsko-znojemský díl Moravy. V průběhu své vlády učinil Otu I. Sličného knížetem olomouckého dílu Moravy (1061-1087) a Konráda knížetem brněnsko-znojemského dílu Moravy. "Kosmas" to naznačil tím, že zřejmě oproti skutečnosti nechal Spytihněva postavit Otu jako mistra nad pekaři a kuchaři a Konráda postavit do čela lovcům. Z toho vyplývá, že Ota a Konrád začali vládnout na Moravě před Spytihněvovou smrtí roku 1061. - Jak "Kosmas" přišel na lovce, pekaře a kuchaře? Možná tím připomínal, že Ota i Konrád jsou syny Boleslava III. Ryšavého. Ten byl, než se stal knížetem, mnichem Kristiánem. Prameny o něm píší i jako o kuchaři Kristinovi. Ten nezahynul jakožto jeden z Pěti bratří, naopak byl jejich vrahem. - Slovo lov ("Kosmas" použil slovo lovcům) je také častým symbolem U. Becker v hesle lov napsal mj. (2002, s. 154): "...jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." Slovo lov tedy ukazuje na Krista a Boleslav III. byl po část svého života mnichem Kristiánem. - Poté, když byl Boleslav III. svržen z knížecího stolce, nebyl oslepen, ale stal se zásluhou Boleslava Chrabrého moravským biskupem snad se jménem Bruno. U "Kosmy" byl ,tuším Vracenem'. Jakožto dřívější Kristin se stal dokonce jedním z patronů Moravy. A na něho možná ukazuje slovo lovcům, tak jako "Kosmas" v souvislosti s budoucími světci užívá slovo lov. - Slovo lovcům by také mohlo ukazovat na nějakou lokalitu. Možná na Olomouc, kde bylo biskupství a kde byl na nějaký čas pohřben Kristin. Dnes je pohřben pod jménem Boleslav III. v hrobě č. 98 v bazilice sv. Jiří. Také by slovo lovcům mohlo ukazovat na Lovětín, dnes se jmenující Pohansko. - Protože Spytihněv II. přidělil Moravu svým bratrům, je ve znojemské rotundě zobrazen na velmi čestném místě, naproti vchodu do rotundy. - Ve viditelné vrstvě přidělil podle "Kosmy" Moravu Otovi a Konrádovi Vratislav II. Podle "Kosmy" Vratislav učinil toto (II, 18): "Rozdělil ihned [po svém zvolení knížetem] zemi moravskou mezi své bratry na polovic, dav Otovi krajinu východní, kterou sám dříve měl v držení, více se hodící k myslivosti a bohatší na ryby; západní... dal Konrádovi... Tento kraj jest... na obilí úrodnější." - Ota a Konrád nebyli Vratislavovi bratři. Byli syny Boleslava III. Ne náhodou použil "Kosmas" v následující větě slovo Slunce, čímž ukázal na pozdější jméno Boleslava III., a to Bruno. Bruno znamená také opálený, proto zmínka o Slunci. Vratislav po svém zvolení mohl toto rozdělení Moravy Spytihněvem potvrdit. - "Kosmas", aniž by to napsal, vysvětluje v citovaných větách své lovce, pekaře a kuchaře. 

100B. VRATISLAVU II. (1061-1092) přiřkl "Kosmas" titul polský král. Učinil možná totéž, jako když územní rozmach českého státu za Boleslava I. (spíše však už za Vratislava) pověsil na Boleslava II. Obrovské území ovládal Vratislav I., zejména po lucké válce, v níž porazil Spytihněva I. a zmocnil se jeho knížectví. Ovládal území jak v Čechách, tak v Polsku. "Kosmovi" se tedy mohl Vratislav I. jevit jako faktický král, i když "podle práva" jím nebyl. Polská Vratislav je možná pojmenována po něm, ať už ji založil on nebo nějaký jeho potomek. - Možná usiloval o to, aby se Ludmila stala celodiecézní světicí. Ne náhodou tedy pojmenoval svou dceru Ludmila. - Za Vratislava II. vrcholil boj o investituru. Vratislav se v něm postavil na stranu krále a později císaře Jindřicha IV. To mohl být důvod nebo jeden z důvodů, proč ho autoři Kroniky Čechů, tj. biskup Heřman a biskup Jan II. Břichatý, líčí jako tyrana, třebaže toto slovo nepoužijí. - Biskup Heřman byl pravděpodobně potomkem Boleslava III. Ryšavého, a to po Boleslavově dceři. A Vratislav II. měl ostré spory se syny Boleslava III. Ryšavého, a to se Spytihněvem II., s Konrádem a Otou Sličným.

101B. BŘETISLAV II. (1092-1100) byl po osmileté vládě 20. 12. 1100 u Zbečna těžce zraněn atentátníkem a za dva dny nato zemřel. "Kosmas" tuto vraždu vylíčil tak, aby možná připomněla zavraždění Vratislava I. (pokud byl zavražděn) a možná i Boleslava II. Pokud by byl Vratislav I. zavražděn, je pravděpodobné, že by na jeho pozůstatcích byla vidět protivampyrická opatření. To na základě zkoumání Em. Vlčka nelze vyloučit. Blíže viz v oddíle C kapitolu Zemřel Vratislav násilnou smrtí? a kapitolu Vratislavovy pozůstatky.

102B. "Kosmas" o českém knížeti SVATOPLUKOVI (1107-1109) napsal, že si vrazil do zřítelnice oka ostrou větev tak prudce, že mu stěží vytrhli větévku i s okem. Tím naznačil, že v některých kapitolách za Svatoplukem někoho skrývá. Oním skrytým byl Boleslav III. Ryšavý. Svatopluk nechá zabít svým katem Mutinu, ve skutečnosti Boleslav III. nechal zavraždit Slavníkovce Soběslava. Když Dětmar píše o stejném vrahovi a o stejné vraždě, nechá Boleslava III. zavraždit svého zetě. Poté Boleslav III. vyzve u "Kosmy" přítomné, aby zavraždili Božeje, tj. zde Vojtěcha. Učiní tak Krása, což je opět Boleslav III. Ryšavý. Na přízvisko Ryšavý ukazuje jméno Krása, neboť ve stč. slovo krása znamenalo i červený. Tyto vraždy Slavníkovců Soběslava a Vojtěcha skryl "Kosmas" do líčení těch událostí, ke kterým došlo roku 1108. Božej řejmě existoval a byl pravděpodobně také zavražděn. Právě jeho vraždu možná popisuje Dětmar. Roku 1109 byl Svatopluk zavražděn. Jistý bojovník poslaný od Jana, syna Čestova, z rodu Vršovců, zavraždil kopím Svatopluka zřejmě za to, že páchal vraždy. Těmi vraždami mohlo být vraždění Vršovců roku 1108.

103B. JAN II. BŘICHATÝ se roku 1104 stal olomouckým biskupem. Roku 1126 měl umřít, domnívám se však, že toho roku byl možná zbaven funkce biskupa a zemřel o více jak 10 let později. Je autorem třetí knihy Kroniky Čechů a možná letopisu připisovaného Kanovníku vyšehradskému. - Když informace o něm byly v Kronice Čechů pověšeny na jinou osobu, je na něho možná upozorňováno slovy spojenými s jídlem (například u "Kosmy" v II, 27). - V Založení kláštera Sázavského jsou pravděpodobně informace o něm pověšeny na Božetěcha. Jde zejména o jeho výtvarné nadání. Vztahuje se však k němu také informace, že opat Sázavského kláštera Božetěch vložil korunu na hlavu Vratislava II. (1061-1092)? Po smrti biskupa Jaromíra/Gebharda roku 1090 do doby, než byl zvolen novým biskupem Kosmas (1091-1098), vkládal Vratislavovi o svátcích na hlavu korunu nižší církevní hodnostář než biskup. Jan II. Břichatý by to mohl učinit v době, kdy ještě nebyl biskupem. - Čí syn je Jindřich Zdík? Je synem autora třetí knihy Kroniky Čechů, tj. biskupa Jana II. Břichatého, nebo je synem děkana Kosmy, který byl informátorem, rádcem a posmrtným pokrývačem autorů Kroniky Čechů? A stejně tak Božetěcha. Byla manželkou děkana Kosmy nebo Jana II. Břichatého?

104B. "Kosmas" v III, 51 napsal: "V měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a JINDŘICH, jinak ZDÍK, a jiní s nimi do Jeruzaléma... Předák Dlúhomil zemřel již za návratu dne 8. července. Podobně i Bertold, služebník mého syna Jindřicha..." Z textu není jasné, zda jméno Jindřich Zdík patří ke slovům mého syna. Jestliže historici připustí, že k sobě patří, vidí Jindřichova otce v děkanu "Kosmovi". Jenomže třetí knihu Kroniky Čechů napsal Jan II. Břichatý. Není on otcem Jindřicha Zdíka? - Další problém podle historiků spočívá v tomto: Pokud by třetí knihu napsal skutečně děkan Kosmas, musel by se Zdík jmenovat Jindřich již před 21. 10. 1125, protože děkan Kosmas toho dne zemřel. Problémem je, že jméno Jindřich přijal Zdík jako své jméno biskupské. Podle Kanovníka vyšehradského jím byl Zdík zvolen až 3. října 1126, a teprve když byl následně vysvěcen arcibiskupem mohučským, přijal jméno Jindřich. Tento rozpor se historici snaží nějak řešit, například tím, že se Zdík jmenoval Jindřich již před smrtí děkana Kosmy. - Dne 3. října má svátek Bohumil. To je jméno svým významem velice podobné jménu Jan a možná Jan II. Břichatý takto Jindřicha Zdíka se sebou spojil. - Jestliže by byl Jindřich Zdík synem Jana II. Břichatého a Jan II. Břichatý by byl autorem třetí knihy Kroniky Čechů, potom autor kroniky Zdíkovo biskupské jméno znal. Zmínkou o Jindřichu Zdíkovi se autor třetí knihy Kroniky Čechů možná skrytě ke svému autorství přihlásil.  

105B. V ROTUNDĚ SV. KATEŘINY jsou v postavách v pláštích zobrazeni panovníci patřící do hlavní větve Přemyslovců a ta údělná knížata, která se stala českými knížaty. Nejsou v ní zobrazeni: Mojmírovci Rostislav, Svatopluk a Spytihněv, Přemyslovec Bořivoj (protože byl pouhým správcem části Čech), vládci z větve Přemyslovců zvaní Slavníkovci, tj. Soběslav (pokud byl českým knížetem z vůle Boleslava Chrabrého, třeba neschválený českým sněmem) a Vladivoj (možná syn Vojtěcha) a z větve Přemyslovců zvané Piastovci není zobrazen Boleslav Chrabrý (i ten možná nebyl schválen českým sněmem, pokud se vůbec pokusil českým knížetem stát). Třetí pás začíná zobrazením jezdecké scény možná s Wistrachem a možná s jeho syny. Tři jezdci jsou možná namalováni tak, aby připomínali boha Triglava (měl by však mít koně černé barvy), jak se již objevilo v historické literatuře, ale myslím, že je pravděpodobnější, že jde o Wistrachovy syny, jezdec zastiňující postavy jedoucí po jeho bocích může být nejúspěšnější Wistrachův syn, a to Bořivoj. Po jezdecké scéně následuje oráčská scéna s Bořivojem a možná se syny Vratislavem a tzv. Václavem a s vedlejší manželkou Ludmilou nebo s menší pravděpodobností s Vratislavem, s tzv. Václavem a se synem Ludmily a Bořivoje Spytihněvem. Mošna pověšená na stromě nemusí být jen součástí nastolovacího obřadu, ale "scénáristovi" obrazu se mohlo podařit propašovat sdělení, že Ludmila byla mošna (stč. pojmenování pro konkubínu, církev vedlejší ženu za mošnu považovala). Po oráčské scéně následuje zobrazení českých knížat Vratislava, tzv. Václava, Boleslava I., Boleslava II., Jaromíra, Boleslava III., (nebo Boleslava III. a Jaromíra) Oldřicha a Břetislava. Ve 4. pásu jsou možná zobrazeni (čteno ve směru pohybu hodinových ručiček): Spytihněv II., král Vratislav II., Konrád I. Brněnský, Břetislav II., Bořivoj II., Svatopluk, Vladislav I., Soběslav I., Vladislav II., Bedřich (1172-1173; 1178-1189). Je však možné, že je vynechán Vladislav II. Stal se českým knížetem jenom díky tomu, že byl porušen nástupnický řád. Podle něho se měl stát knížetem znojemský Konrád. V tom případě by byl posledním zobrazeným knížetem Soběslav II. (1173-1178). Ovšem i s ním měla moravská knížata velké spory, takže ani on nemusí být jako kníže zobrazen. V tom případě by byl posledním zobrazeným knížetem moravský markrabě Konrád II. Ota (1189-1191). - Moravští údělníci se čtou proti směru pohybu hodinových ručiček). Posledním údělníkem zobrazeným nad fundátorem (snad Konrádem II., jak soudí historikové) je možná současník českého knížete Bedřicha, a to Konrád Ota a nad fundátorkou český kníže Bedřich, současník znojemského údělníka Konráda Oty. - Malířem christologického cyklu nebo panovníků ve 3. pásu rotundy je možná Jan II. Břichatý skrývající se v Založení kláštera Sázavského za Božetěchem. Božetěch měl být potrestán za to, že nasadil Vratislavovi korunu. Jednou z možností je to, že namaloval korunu na hlavu prvnímu knížeti po oráčské scéně, tj. Vratislavovi I. Při ztotožňování zobrazených postav s českými knížaty jsem dospěl až k první vládě Bedřicha (1172-1173), neboť jsem vycházel z těchto dvou předpokladů: malby dodnes vykazují mnoho rysů poukazujících na jejich mnohem mladší původ, než jsou třicátá léta 12. století (P. Černý) a Vladislav II. neměl právo nosit korunu (M. Wihoda).

IV. MOJE PŘEDSTAVY O DĚJINÁCH VZNIKAJÍCÍHO ČESKÉHO STÁTU ZDE S VĚTŠÍM POČTEM DŮKAZŮ A INDICIÍ, S NÁZORY HISTORIKŮ NA JEDNOTLIVÉ HISTORICKÉ UDÁLOSTI A S UVÁDĚNÍM ZDROJŮ

1C. PRAVÝ KRISTIÁN, tj pozdější Boleslav III. Ryšavý/Rudý a ještě pozdější moravský biskup Bruno se podepisoval slovy krása (protože stč. slovo krása znamenalo i červený) a slovy souvisejícími s červenou barvou (srdce, krev, oheň). A protože se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, podepisoval se i slovy ukazujícími na významy těchto jmen. ----- V I, 29 "Kosmas" napsal, co řekl Vojtěch Strachkvasovi (tj. pravému Kristiánovi, tj. Boleslavu III. Ryšavému, tj. budoucímu moravskému biskupovi), když Strachkvas odmítl Vojtěchovu nabídku stát se biskupem: "Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učiniti k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě." Slovem dobrému je ukázáno na význam jména Bonifác (dobrý osud). To, že Strachkvas funkci biskupa nejdříve odmítl a potom se jím skutečně stal, může ukazovat na další slovo významu jména Bonifác, a to osud. ----- "Kosmas" v II, 51 píše o lžibiskupovi Rotpertovi. Za ním zřejmě skrývá biskupa Bruna, dříve Boleslava III. Toho měl poznat bratr Osel, též Asinus zvaný. Osel s vakem je jeden z atributů svatého Bruna z Querfurtu. Měl tedy Bruno z Querfurtu znát toho, kdo se skrývá za lžibiskupem Brunem z Querfurtu? Bruno z Querfurtu studoval v Magdeburku v době, kdy tam studoval Vojtěch. A Vojtěch tam studoval se synem Boleslava I., který se jmenoval Konrád (Ota), domácím jménem Radla. ----- O Brunovi z Querfurtu se uvádí, že vstoupil do benediktinského kláštera sv. Bonifáce poblíž Ravenny a přijal jméno Bonifác, tj. (člověk) dobrého osudu. U Boleslava III. je v katalogu českých panovníků z 80. let 13. století uvedeno u Boleslava III. přízvisko Dobrý. Boleslavovou matkou byla pravděpodobně Biagota. Z části -gota vytvořil Dětmar Dobravu a provdal ji za Měška. "Kosmas" učinil z Dobravy Doubravku a Dětmarovu výmyslu se vysmál. Bruno (dřívější Boleslav III.) se mohl podepisovat i slovy dobrý apod. na počest své matky, dřívější manželky knížete Václava. ----- Lžibiskupa Bruna, vraha Vojtěcha a vraha Pěti bratří učinil biskupem Boleslav Chrabrý, vnuk českého Boleslava I. Na něho bylo lepší zapomenout, a proto "Kosmas" o něm píše jenom skrytě, je pro něho tuším Vracenem a lžibiskupem Rotpertem. Část Rot- ukazuje na přízvisko Ryšavý a část -pert (německy Pferd = kůň) ukazuje možná na klášter sv. Jiří, neboť sv. Jiří je zobrazován na koni. Jméno Vracen souvisí s vracet se ----- Vracen měl být biskupem před časy Šebířovými (1030-1067). Před časy Šebířovými by byl biskupem i lžibiskup Bruno. ----- Boleslav III. Ryšavý měl být oslepen a poslán do kláštera. Oslepení u "Kosmy" (a nejen u "Kosmy") je nápovědou, že za oslepenou osobou (nebo za osobou, které se oslepením hrozí) máme vidět osobu jinou nebo se nám stejná osoba objeví pod jiným jménem. U "Kosmy" se za oslepeným Boleslavem III. Ryšavým objeví Vracen. Boleslav III. Ryšavý je možná totožný s moravským biskupem Brunem. Proč v místech, kde se podle mě píše o Boleslavovi III., bývá zmínka o Slunci? Je to proto, že podle M. Knappové jméno Bruno znamená nejen snědý a brunet, ale také opálený?" (Fr. Kopečný uvádí (1974, s. 49) význam hnědý.) Kosmas" použil slovo Slunce, věšel ve skryté vrstvě informace o Boleslavovi III. Ryšavém na Břetislava I. (když začal v II, 1 o Břetislavovi I. psát; když Jitku místo Boleslava III. unáší Břetislav; v kapitole o lžibiskupu Rotpertovi, tedy o Boleslavu III. Ryšavém, když byl biskupem, pravděpodobně se jménem Bruno). V poslední kapitole tzv. Canapariovy legendy, v níž se začíná líčit vražda Vojtěcha Prusy, kterou však ve skutečnosti provedl Boleslav III. Ryšavý, je rovněž slovo slunce, a to ve větě, v níž není třeba slovo slunce použít. Místo když slunce vystoupilo k poledni, přišli na rovinatá luka bylo možno napsat k poledni přišli na rovinatá luka. Je možné, že se autorovi hodilo i slovo vystoupilo, protože Boleslav III. se po určitou dobu možná jmenoval Anastázius a toto jméno znamená podle Fr. Kopečného (1974, s. 36) vzkříšení, (po)vstání. Vzkříšen byl Kristus. Pravý Kristián možná přijal jméno Anastázius, protože je významově podobné jako jméno Kristián. Možná byl prvním opatem břevnovským a také arcibiskupem ostřihomským. Roku 1002 jím byl Radla (Radla je domácké jméno odvozené od jména Konrád) a kolem roku 1007 Anastázius, zvaný také Astrik.

Biskup Heřman, autor tzv. Kristiánovy legendy, svedl její napsání na pravého Kristiána, syna Boleslava I., "Kosmova" Strachkvase. Slova, že autor legendy je křesťan pouze podle jména nejsou výrazem skromnosti, ale falešný Kristián (biskup Heřman) zde charakterizuje pravého Kristiána, skutečného nositele tohoto jména, pozdějšího vraha Slavníkovců Boleslava III.

Sdělení autora legendy, že Vojtěch z téže krve pochází jako autora legendy jsou lživá v tom, že Vojtěch nepochází z téže krve jako autor legendy, ale jako ten, na něhož je autorství legendy svedeno, tedy na pravého Kristiána. Jak Vojtěch, tak pravý Kristián byli Přemyslovci. Ale navíc byli oba potomky. Biagoty, nejprve manželky tzv. Václava, později manželky Boleslava I. Vojtěch (syn Slavníka, tj. Zbraslava) byl její vnuk a pravý Kristián ("Kosmův" Strachkvas, později jakožto kníže Boleslav III. Ryšavý) byl její syn.

2C1. KDO BYL DĚKAN KOSMAS

O děkanu Kosmovi se soudí, že byl jediným autorem Kroniky Čechů. Ve skutečnosti je autorem prvních dvou knih pražský biskup Heřman a autorem třetí knihy a možná autorem úprav, doplňků a věnování olomoucký biskup Jan II. Břichatý.

Děkan Kosmas byl tím, čemu se dnes říká pokrývač. Kronika Čechů byla svým obsahem pro ně natolik nebezpečná, že se k autorství nehlásili a autorství svedli na děkana Kosmu.

Kosmas však mohl být ještě něčím navíc. Mohl být pro oba autory informátorem a rádcem. Kosmas je možná nejdůležitější osobou mezi těmi, kdo jsou v Druhé předmluvě bájné podání starců a v I, 13 pravdivé podání hodnověrných lidí.

V poslední kapitole celé kroniky se o děkanovi Kosmovi dozvídáme, že zemřel 21. října téhož roku, v němž byl... kníže Soběslav povýšen na stolec. Kterého však roku? V roce 1125, tedy několik dní po smrti Vladislava I., nebo poté, když po bitvě u Chlumce 18. 2. 1126 přijal od Lotara české země v léno? Druhou možností by se odstranil rozpor, že Zdík přijal jméno Jindřich až 3. října 1126 a "Kosmas" o něm píše již ve své kronice (III, 51).

V kronice je několik informací, o nichž se autoři domnívají, že se vztahují k děkanu Kosmovi: vzpomínka na Kosmova studia, přivedení Kosmova předka z Polska roku 1039 (v rukopise Drážďanském A3a a Vídeňském A3b Kroniky Čechů), Kosmova přítomnost při vydání listiny Jindřicha III. roku 1086, možné Kosmovo otcovství Jindřicha Zdíka. Situace se však zkomplikuje, když se budeme domnívat, že autory Kroniky Čechů jsou dva lidé a navíc mají jednoho hlavního rádce, který se stane jejich pokrývačem. Ke komu z těchto tří lidí se tyto informace vztahují?

Pokud by Děkan Kosmas sám napsal nějaké dílo, mohl ho podepsat významem svého jména. To podle M. Knappové znamená (2015, s. 212) svět, řád, věčnost, popř. také ,ozdoba, pochvala'. Mohl by se však také podepsat svým původním jménem. Jestliže by také začínalo na K, potom by se mohl původně jmenovat třeba Kliment nebo Konstantin.

Jestliže Heřman a Jan II. Břichatý svedli autorství Kroniky Čechů na děkana Kosmu, ke komu z nich se vztahuje, že Břetislav přivedl z Polska jeho předka, že studoval u mistra Franka v Lutychu, že byl spolu s Heřmanem vysvěcen v Ostřihomi na kněze, že jeho manželkou byla Božetěcha, že byl možná otcem Jindřicha Zdíka, že viděl (možná spíše zfalšoval) listinu Jindřicha III., že je mu osmdesát let apod.? - K datu úmrtí děkana "Kosmy" M. Wihoda napsal (2024, s. 53): "Nahlédnout do Kosmova soukromí není snadné. Vklad jeho současníků se vyčerpal přípiskem k závěrečným řádkům Kroniky Čechů, že zemřel 21. října 1125. Ve stejný den i však jeho památku připomínali v kapitule svatého Václava na Olomouckém hradě, snad v břevnovském klášteře, možná u svatého Jiří na Pražském hradě, či v kapitule svatého Petra na Vyšehradě, což datum povyšuje na spolehlivou oporu dalšího výkladu." Děkan Kosmas velice pravděpodobně skutečně zemřel 21. 10. 1125, ale on není autorem Kroniky Čechů. Mohl být skutečným autorům informátorem, rádcem a hlavně byl posmrtně jejich pokrývačem.

2C2. KE KOMU SE VE SKUTEČNOSTI VZTAHUJÍ ÚDAJE V KRONICE ČECHŮ O KOSMOVI?

M. Wihoda napsal (2024, s. 66): "Seřadíme-li známé a pravděpodobné podél časové osy, můžeme uzavřít, že se Kosmas narodil v roce 1045. Před rokem 1083 se patrně odebral do Lutychu, kde se za Mistra Franka, ne všk nutně pod jeho přímým vedením, školil v triviu, přesněji ve dvou disciplínách, gramatice a dialektice, a po návratu do Čech, možná za probošta Marka, mu byla přiznána kanovnická prebenda u svatého Víta na Pražském hradě. V létě 1099 obdržel v Ostřihomi kněžské svěcení a na jaře 1110 hájil zájmy kapituly před olomouckým knížetem Otou II. Tehdy již vychovával syna Jindřicha a po boku družky Božetěchy prožil řadu spokojených let. Jejich svazek rozloučila teprve manželčina smrt 23. ledna 1117. Snad nedlouho poté se Kosmas chopil pera a kolem roku 1120 provedl závěrečnou redakci první knihy. Nejspíš ve stejné době mu byl svěřen úřad kapitulního děkana, který zastával až do své smrti 21. října 1125." - Kronika Čechů má autory dva, možná tři: autora prvních dvou knih biskupa Heřmana, autora třetí knihy Jana II. Břichatého a možná informátora, rádce a pokrývače děkana Kosmu. Ke komu z nich se vztahují informace, když "Kosmas" píše o sobě? ----- V II, 5 v Kronice Čechů "Kosmas" 5 napsal, že při návratu Břetislava z Hnězdna s pozůstatky Vojtěcha, Pěti bratří a Gaudencia byl přiveden jako zajatec můj v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz. Ve dvou z 15 opisů je onen přivedený kněz označen jako meus attavus, což znamená můj předek, děd. Pokud je informace pravdivá, koho předek přivedený zajatý kněz byl (ve skutečnosti byly přivezeny jeho ostatky)? Šlo o předka biskupa Heřmana, a to zřejmě o Boleslava III. Ryšavého, který to stejně jako Heřman dotáhl v duchovní oblasti na biskupa. Jakožto Boleslav III. byl zajat Boleslavem Chrabrým. (Blíže zde viz kapitolu "Kosmův" předek.) ----- Za sebe "Kosmas" mluví ve všech věnováních a předmluvách. Před první knihou jde o Počíná se úvod k proboštu Šebířovi a o Druhou předmluvu k následujícímu dílu, psanou mistru Gervaisovi, před druhou knihou jde o Počíná se předmluva ke Klimentovi, opatu kostela břevnovského a před třetí knihou o Počíná se omluva téhož děkana, svrchu jmenovaného, k třetí knize téhož díla. Otázka je, kdo je psal. Zdálo by se, že to je jednoduché: stačí vědět, že první dvě knihy napsal biskup Heřman a třetí knihu Jan II. Břichatý. Jenomže se soudí, že Počíná se úvod k proboštu Šebířovi byl určen jenom pro třetí knihu. A je docela možné, že je všechny napsal Jan II. Břichatý, který je nejen autorem třetí knihy, ale také možná provedl v prvních dvou knihách opravy a doplňky. ----- A v II, 34 k roku 1074 napsal, že když ještě pobýval na školách, měl vidění, při kterém mu jakýsi muž pravil: "Slyš, milý hochu, pověz mi, kde leží svatý Radim..." ----- Kde píše autor kroniky přímo o Janu II. Břichatém nebo o Janovi, který by mohl mít s Janem II. něco společného? V III. 17 autor napsal: "Roku... 1104. Zvolen byl Jan biskupem moravským." ----- V III, 43 vzpomněl "Kosmas" na svou manželku. "Téhož roku / zemřela Božetěcha, jež byla nedílnou družkou / veškerých osudů mých, v den třetí a dvacátý v lednu." Byla Božetěcha skutečně manželkou děkana Kosmy, nebo byla manželkou Jana II. Břichatého? - Zmínil se "Kosmas" v III, 51 o Jindřichovi Zdíkovi? A čí byl syn? Blíže viz zde kapitolu Byl Jindřich Zdík synem Jana II. Břichatého? ----- V III, 59 autor k roku 1025 napsal: "Kéž by mně, již osmdesátiletému... Podívejme se, kolik slov v kapitole III, 59 použil jenom na to, aby přímo řekl, že je starý, nebo jinak připomněl stáří: "...nikdy nestárne... mne, starce... jako v každém starci... již osmdesátiletému... nikdy nezestárlá... mne, starce... letitý věk... chorobné stáří... nechej starců... já, stařec... kdo mě, starce..."- M. Wihoda, který nezpochybňuje představu historiků, že jak slovo osmdesátiletý, tak slovo hochu se vztahují k děkanu Kosmovi, k tomu napsal (2011, s. 6, 7): "Jednoduchý výpočet prozrazuje, že Kosmovi tehdy [když začal asi roku 1074 studovat v Lutychu] táhlo na třicet a že by si snad ani poměrů neznalý návštěvník nemohl poplést zdatného mladého muže s dětské košilce ledva odrostlým holobrádkem. Nápadný rozpor vnesl mezi historiky pochybnosti a nechyběly hlasy, že si kronikář na stará kolena špatně spočítal vlastní šediny. Potupnou nálepku roztržitého sklerotika sňal z našeho vypravěče až Dušan Třeštík, který upozornil, že podezřelá pasáž odpovídá soudobé představě, podle níž se lidský život dělí do čtyř stupňů s předělem mezi pueritia a inventus ve 28 letech. V tomto duchu mohl být i odkvétající dvacátník pokládán za ,milého hocha'." ----- V mistrovské závěrečné III, 62 "Kosmas" napsal: "...chceme pověděti, kterak jeden kněz ohněm čerstvé byliny zhasil dráždivé plameny v prsou; neboť sám mi to důvěrně vypravoval a pro Krista mne přátelsky prosil, abych ho nikomu neprozrazoval jménem. Já mu věřím jako sobě samému..." V této kapitole zřejmě píše Jan II. Břichatý o sobě. Blíže zde viz kapitolu Co o sobě prozradil autor poslední kapitoly...." ----- V II, 37 "Kosmas" uvádí, že roku 1086 viděl císaře Jindřicha III., jak připojil svůj monogram na listinu pro pražského biskupa Jaromíra. Ke komu se však vztahuje věta: To znamení jsem viděl já, jak císař vlastní rukou připojil na privilegium pražského biskupství? Blíže zde viz kapitolu Listina o sjednocení... - K roku 1091 autor napsal (II, 46): "...nebylo by vhodné, abychom mlčeli o velikých věcech Božích, jež jsme zažili sami." Užil zde autor 1. os. pl. místo 1. os. sg., jak za "Kosmy" bylo a dosud je zvykem, nebo zde množné číslo znamená, že autorů Kroniky Čechů bylo více? V následující kapitolce líčí na 18 řádcích osvobození vězňů. Byl autor Kroniky Čechů jedním z nich? - V III, 9 "Kosmas" (tuto kapitolu zřejmě napsal Jan II. Břichatý) k vysvěcení v Ostřihomi Heřmana a sebe na kněžství k roku 1099 napsal: "Tam doporučil kníže Břetislav [II.] svého zvolence jáhna Heřmana arcibiskupu Serafinovi k vysvěcení. Ten, přišed do svého sídla, hradu Ostřihomu, v čas, kdy se koná svěcení na kněžství, dne 11. června, vysvětil ho na kněze a rovněž mne, ač nehodného, povýšil k téže hodnosti. Koho si máme dosadit místo zájmena mne? Byl jím autor třetí knihy Kroniky Čechů Jan II. Břichatý nebo pokrývač děkan Kosmas? M. Wihoda v poznámce 58 na (2011, s. 238) vyslovil domněnku, že kněžské povýšení děkana Kosmy mohlo souviset s Kosmovým povýšením na děkana svatovítské kapituly. Kdo tedy byl společně s Heřmanem povýšen na kněze? Děkan Kosmas nebo Jan II. Břichatý? - Dne 11. června má svátek Bruno. Toto jméno se vztahuje k Boleslavovi III. Ryšavému, dřívějšímu Kristiánovi a k pozdějšímu ostřihomskému Radlovi a Anastáziovi (jméno Anastázius znamená vzkříšený, tím Anastázius navázal na své jméno Kristián). Dnem 11. června tedy "Kosmas" připomenul ostřihomské působení Boleslava III. Ryšavého. Ten v žádném případě nebyl Boleslavem Chrabrým oslepen. ----- M. Bláhová ani v nejmenším nepochybuje, že autorem Kosmovy kroniky české je děkan Kosmas. Citujme několik vět z jejího doslovu z vydání Kosmovy kroniky české roku 2012 (s. 217, 218): "Pocházel s největší pravděpodobností z prostředí české inteligence, z kněžské rodiny..." A vycházejíc z tohoto přesvědčení zmiňuje následující skutečnosti a pravděpodobně se jim podivuje: "Kosmas se nikde nezmínil o tom, jak na člověka přicházejícího z periferie křesťanské kultury, bez antických tradic, z prostředí, které ještě neznalo výstavné paláce a chrámy, zapůsobily mohutné kamenné hradby sice nevelkého, ale prosperujícího biskupského sídla v meandrech řek Mázy a Ourthe s hlubokými příkopy a s četnými věžemi. Nezmínil se o tom, jaký dojem na něho učinil výstavný biskupský hrad, a především velkolepý více než sto metrů dlouhý biskupský kostel Panny Marie a svatého Lamberta..." […] "Celkový dojem násobila i desítka reprezentativních kolegiátních a klášterních chrámů..." […] "Člověka přicházejícího z Prahy musel zaujmout i kostel na mázském ostrově zasvěcený jednomu z patronů pražského biskupského chrámu, sv. Vojtěchovi..." Kdo by měl na uvedené stavby zírat? Měl to být děkan Kosmas nebo biskup Heřman či biskup Jan II. Břichatý? ----- M. Wihoda zdůvodňoval určité nedostatky Kroniky Čechů těmito slovy (2006, s. 370): "Přísně vzato, Kosmas postrádal relevantní údaje, neboť brzy po roce 1074 odešel na studia do ciziny a v Čechách se zřejmě neobjevil před rokem 1090." Ovšem který Kosmas? Biskup Heřman nebo Jan II. Břichatý nebo jejich pokrývač děkan Kosmas?

3C1. FALEŠNÝ KRISTIÁN, tj. pražský biskup HEŘMAN, byl původním jménem JILJÍ. Biskup Heřman byl autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů. Jméno Jiljí užil pouze v II, 36 k roku 1085. Nepsal viditelně o sobě, ale o sv. Jiljí. Přitom ovšem jím mohl ukazovat na sebe. Možná právě roku 1085 přišel do Čech. - Heřman i Jan II. byli Přemyslovci uraženi a ponížení, neboť měli prosazovat kult Ludmily a zvýšit úctu k tzv. Václavovi (biskup Heřman byl možná přinucen napsat tzv. Kristiánovu legendu), přičemž oba tzv. Václava nenáviděli a Ludmilou pohrdali. Pomstili se tím, že ve svých dílech práskli na Přemyslovce všechno, co o nich věděli. Informace skryli do hříček. - Je náhoda, že autor tzv. Kristiánovy legendy biskup Heřman, vydávající se v tomto díle za pravého Kristiána, má podle V. Rameše (2003, s. 150) svátek ve stejný den jako Kristián a Křišťan, a to 7. dubna? Podle M. Knappové (2015, s. 212, 213) má totiž Kristián, Křišťan svátek 5. srpna. - V poslední kapitole druhé knihy Kroniky Čechů se biskup Heřman se čtenáři rozloučil. – Nebyl otcem biskupa Heřmana Heřman z Reichenau? A nebyl biskup Heřman vnukem dcery Boleslava III. Ryšavého? Ve dvou rukopisech Kroniky Čechů je uvedeno, že při přenesení Vojtěchových ostatků "žel nešťastně zajat, byl přiveden můj předek, v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz". Ve skutečnosti nebyl předek přiveden jako zajatec, ale byly přivezeny pozůstatky Kristina, tj. pravého Kristiána, tj. Boleslava III. Ryšavého, který se roku 1003 stal zajatcem Boleslava Chrabrého. Protože se stal moravským biskupem Brunem, "Kosmovým" "tuším Vracenem", (ale také lžibiskupem Rotpertem), skončily jeho pozůstatky v Olomouci. "Kosmas" úmyslně mylně uvádí (II, 5), že pozůstatky Vojtěcha byly přeneseny 1. září 1039 místo 24. srpna. Ve vysvětlivce č. 32 (vydání 2005, s. 286) je napsáno: "Omyl kronikářův. K přenesení sv. Vojtěcha pravděpodobně došlo 24. srpna." Dne 1. září má totiž svátek Jiljí (M. Knappová, 2015, s 199). Předek byl tedy předek Jiljího, tedy biskupa Heřmana, který byl autorem uvedeného líčení. A tím předkem byl Boleslav III. Ryšavý. Ten to oficiálně dotáhl v duchovní dráze na hodnost kněze, Boleslav Chrabrý z něho učinil moravského biskupa Bruna, čímž se vyrovnal biskupu Heřmanovi, byl jeho duchovním druhem.- Falzifikátor Heřman sváděl autorství svých některých děl na jiné osoby. Autorství tzv. Kristiánovy legendy svedl na pravého Kristiána, syna Boleslava I., autorství prvních dvou knih Kroniky Čechů svedl na děkana Kosmu a zadání opisu Gumpoldovy legendy svedl na kněžnu Emmu. ----- Ukazuje na biskupa Heřmana, původním jménem Jiljího, "Kosmas" v III, 56? V ní je líčena bitva mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů. Kněz odsud začal prchat s lukem a toulem v rukou. Jeden z lupičů se pustil za ním. Kněz se otočil a vystřelil šíp koni přímo do čela. Kněz se zachránil, ale barbaři hodili do řeky Bobru Štěpána. Jiljí/Heřman byl duchovním. Jeden z atributů sv. Jiljí je šíp. A jedním z významů jména Jiljí je štítonoš (M. Knappová, 2015, s. 199). - Méně pravděpodobné je, že "Kosmas" ukázal na Boleslava III. když byl duchovním, konkrétně snad moravským biskupem Brunem. Kněz trefil koně (Boleslav III. je spojován s koněm, je nazván lžibiskup Rotpfert, červený kůň, zakládá klášter sv. Jiří, možná rotundu na hradišti sv. Hypolita). Kněz se zachrání, ale barbaři hodí do řeky Bobru Štěpána. Je do slova Bobr skryta nějaká informace? J. Rejzek (2015, s. 90) dospívá při výkladu slova bobr k: sti. babhrú- hnědý. Etymologická souvislost mezi slovy medvěd a hnědý se projevuje v němčině (dnes Bär – braun). Mohl tedy "Kosmas" vytvořit tuto řadu? Kněz je pravý Kristián (tj. Boleslav III. Ryšavý) – Bobr zde znamená hnědý – hnědý je také význam jména Bruno. Ukázal tedy "Kosmas" hříčkou Bobr vtékající u Hlohova do Odry, na moravského biskupa Bruna (nebyl by totožný s Brunem z Querfurtu). Je otázka, zda mohl dávat do souvislosti bobr a hnědý i "Kosmas".

V III, 49 vložil "Kosmas" (zde Jan II. Břichatý) do úst biskupa Heřmana slova: "Tajemství mé mě moří, tajemství mé mě moří."Ve vydání Kroniky Čechů v roce 2011 je na straně 246 tato poznámka č. 304: Iz 24, 16. Jsou tedy citována slova Izaiáše. Jméno Izaiáš podle M. Knappové znamená boží spása, záchrana. Jan II. Břichatý touto citací možná nejen sdělil Heřmanovu motivaci k psaní svých děl. Mohl ale navíc tím, že citací jsou slova Izaiáše, prozradit původní jméno biskupa Heřmana, tedy jméno Jiljí? Jak jméno Izaiáš, tak jméno Jiljí mají kromě jiných významů i význam ochrana, záchrana.

3C2. BYL BISKUP HEŘMAN POTOMKEM BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO? - Jestliže by vpisky o zajatém knězi při Břetislavově výpravě do Hnězdna byly pravdivé, pak by Kosmův předek přišel do Čech z Polska. O tom však mnozí historikové pochybují. Např. D. Třeštík o "Kosmově" předkovi napsal (1972, s. 41): "Kosmas přímo soptí proti Polákům a je tak nápadným českým ,nacionalistou', že je prostě těžko uvěřit, že Čechy nebyly jeho vlastí, že byl pouze jakýmsi polským odrodilcem. Výroky o ,polských hadrnících s neobřezanými pysky' by přece jen těžko mohly přijít do pera člověku, jehož otec by byl Polák." Jenomže když Domnívám se, že "Kosmas" nesoptí na Poláky, ale že soptí na ty Čechy, kteří s Poláky kolaborovali. A těmi kolaboranty byli Slavníkovci nebo především Slavníkovci. Takovými Poláky se pravděpodobně stalo i Pět bratří, benediktinů zavražděných na Libici nebo na Staré Kouřimi. ----- M. Bláhová o "Kosmově" předkovi napsala (2012, s. 217): "Na základě zmínky uvedené ve dvou rukopisech [z patnácti zachovaných] Kosmovy kroniky, kde je kněz přivedený roku 1039 do Čech mezi polskými zajatci označen jako meus attavus, ,můj předek, děd', byla vyslovena dosti nepravděpodobná hypotéza o Kosmově polském původu. Zmínka je však dochována pouze v sázavské redakci kroniky, kam byla dodatečně připsána. Polský kněz těžko mohl být Kosmovým dědem již z časových důvodů. Polskému původu Kosmovy rodiny nenasvědčuje ani ostře protipolská tendence Kosmovy kroniky." ----- M. Wihoda ke "Kosmovu" předkovi napsal toto (2011, s. 6): "Dnes známé příběhy... mohly zaplevelit dobře míněné opravy a nejspíše právě z povrchního čtení vzešla poznámka, že Kosmův předek (attavus meus) byl roku 1039 přivlečen do Čech jako jeden z polských zajatců knížete Břetislava (II, 5)." Podle názoru M. Wihody však mohlo jít o následující: "...pravdě nejbližší asi bude opatrný dohad, že Kosmas jen taktně odsoudil nevhodné jednání knížete Břetislava, který během tažení do Hnězdna bral do zajetí i kleriky, a tak se v Čechách objevil jakýsi kněz, rozumějme Kosmův souputnik v duchovním úřadě (consors in clero, presbiter officio) a nikoliv attavus čili ,děd pradědův'." ----- "Kosmas" v II, 5 píše, že Břetislav nepřivezl z Polska jenom ostatky Vojtěchovy, ostatky Pěti bratří, ostatky arcibiskupa Gaudentia a možná Měška I., ale že za vozy, na nichž byla naložena kořist, se ubíral nesčíslný zástup urozených mužů, kteří měli ruce spoutány řetězy a hrdla ukována v řetězy, mezi nimi, žel nešťastně zajat, byl přiveden můj v úřadě duchovním druh, podle hodnosti kněz. Ve dvou rukopisech Kroniky Čechů je informace doplněna takto: můj předek , v úřadě duchovním druh. ----- K jaké osobě máme vztahovat "mého předka"? Autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů byl pražský biskup Heřman, předbiskupským jménem Jiljí, autorem třetí knihy byl olomoucký biskup Jan II. Břichatý a informátorem, rádcem a pokrývačem byl děkan Kosmas. Domnívám se, že předek se má vztahovat k Jiljímu. Kapitola II, 5 totiž končí informací, že k přenesení Vojtěchových pozůstatků došlo 1. září 1039. V poznámce 32 na s. 286 ve vydání roku 2005 je uvedeno: "Kosmův omyl. K přenesení sv. Vojtěcha pravděpodobně došlo 24. srpna." U "Kosmy" zřejmě o omyl nešlo, ale o úmysl naznačit, ke komu se má předek vztahovat. Dne 1. září má svátek Jiljí. Jméno Jiljí je původní jméno biskupa Heřmana. Biskup Heřman je tedy pravděpodobně potomkem, a to vnukem, Boleslava III., tj. pravého Kristiána, tj. moravského biskupa Bruna, u "Kosmy" Vracena a Rotperta. Mezi jeho předky patří čeští světci Václav a Vojtěch i polský světec Slavníkovec – Biagota byla nejdříve manželkou tzv. Václava a s ním měla syna Zbraslava, tj. Slavníka. Vojtěch byl tedy jejím vnukem. Po popravě tzv. Václava se stala manželkou Boleslava I. a s ním měla syna Boleslava III. Boleslav III. byl tedy blízký příbuzný Vojtěcha. Zda je biskup Heřman Boleslavovým vnukem přes některého jeho syna nebo přes dceru, to se zřejmě zjistit nedá. - Předek měl být autorův v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz. Boleslav III. byl po svržení z knížecího stolce moravským biskupem, tzv. Václav to dotáhl na archipresbytera. - "Kosmův" předek nebyl z Polska přiveden, ale byly přivezeny jeho ostatky. Potomek Boleslava III. by se pravděpodobně svým předkem nechlubil, takže by nebylo divu, že kusá informace o jeho předkovi by byla v kronice až jako vpisek někoho jiného. - Předek Boleslava III. se dá možná vyčíst z Dětmara. V IV. 58 (37) Dětmar pojmenoval Boleslava III. Ryšavého Dobromír a uvedl, že jeho dcera Emnilda se stala v pořadí třetí manželkou Boleslava Chrabrého. Ta podle Dětmara porodila tři dcery, z nichž jedna je abatyší, druhá se provdala za hraběte Hermanna a třetí za syna krále Vladimíra... Předci biskupa Heřmana by tedy mohli být: Boleslav III. Ryšavý → Emnilda → druhá dcera Emnildy Reglinda a její manžel Hermann, míšeňský markrabě (1009-1038). A nebyl hrabě Hermann otec biskupa Heřmana? Nebo byl jeho synem kronikař Heřman z Reichenau a ten byl otcem biskupa Heřmana? - Kde skončily pozůstatky Heřmanova předka Boleslava III.? Domnívám se, že jeho pozůstatky jsou uloženy v bazilice sv. Jiří v hrobě č. 98. - Boleslav III. je možná totožný s Kristinem z Pěti bratří. Ten by nebyl zavražděn, ale naopak by byl vrahem "Vojtěchových" benediktinů, zvaných později Pět bratří. Část pozůstatků Kristína, tj. biskupa na Moravě Bruna, tj. Boleslava III. Ryšavého, byla Jindřichem Zdíkem dovezena do Olomouce, neboť Boleslav III. je totožný s "Kosmovým" biskupem ,tuším Vracenem" (tj. Brunem?, nikoliv však z Querfurtu).

3C3. SOUVISÍ S PŘÍCHODEM JILJÍHO (POZDĚJŠÍHO BISKUPA HEŘMANA) RŮST OBLIBY SV. JILJÍHO A SV. PANTALEONA V ČECHÁCH A NA MORAVĚ? - Souvisí s příchodem biskupa Heřmana, dřívějším jménem Jiljího, že v letech 1150 až 1200 bylo u nás zasvěceno 8 kostelů svatému Jiljímu, přičemž do té doby mu nebyl zasvěcen žádný kostel a v letech 1200 až 1250 se počet nově zasvěcených kostelů sv. Jiljí zmenšil na 4.? V uvedené době bylo Jiljí čtvrté nejčastější jméno, pokud se týká zasvěcení kostela (Panna Maria: 15, Petr: 11, Jakub 10; Jakubu do této doby nebyl v Čechách rovněž zasvěcen žádný kostel). Václavovi byly v uvedené době zasvěceny 4 kostely. (Zdroj: ????? s. 376) T. Koutek uvádí (2014) dva románské kostely v Čechách zasvěcené sv. Jiljímu, a sice v Milevsku a v Ředhošti u Roudnice. Další kostel zasvěcený sv. Jiljímu byl ve 12. století postaven ve vsi Bezděz. Kostel sv. Jiljího ve Svitavách založili roku 1170 litomyšlští premonstráti. Na internetu uveřejnila ktf.cuni příspěvek Kostel sv. Jiljí a premonstrátský klášter. V něm uvedla mj. toto: "Když v roce 1184 táhnul přes Milevsko se svým vojskem salcburský arcibiskup Vojtěch, stalo se tak ,ne bez těžké škody onoho kostela'. Podle záznamu v kronice Jarlochově, Jura, číšník pana Jiřího, zraněný v bitvě u Loděnic na Moravě, ještě před svou smrtí odkázal svůj majetek svatému Jiljí. Dvůr Staňkov, takto darovaný, je však později doložen v majetku kláštera. I ten byl jako celek zasvěcen svatému Jiljí a tak není jistoty v tom, zda obdarování bylo určeno pro klášter, či pro opodál stojící kostel sv. Jiljí." ----- V Pustiměři byla postavena rotunda zasvěcená sv. Pantaleonovi. ----- Jiljí/Heřman je pravděpodobně autorem legendy o sv. Jiljím, která je součástí Wolfenbüttelského kodexu.

3C4. PROČ SI JILJÍ VYBRAL JAKO SVÉ "BISKUPSKÉ" JMÉNO PRÁVĚ JMÉNO HEŘMAN - Bylo zvykem, že osoba vstupující do duchovního stavu přijala takové jméno, které začínalo stejným písmenem jako její jméno dosavadní (Michael/Metoděj, Konstantin/Kyril, česky Cyril, Mlada/Marie). To v tomto případě splnil i Jiljí. On jako Francouz se jmenoval Gilles. Slovanské jazyky neznaly hlásku -h-. Tam, kde dnes máme hlásku -h-, byla ve staročeštině hláska -g- (gora > hora). V Rusku se dodnes Heřman řekne German. ----- Jiljí mohl jako benediktin žít v klášteře, který se nachází v Paříži, a sice v klášteře Saint-Germain-des-Prés, česky název zní Svatý German v lukách. A nyní si ocitujeme část textu, který možná prozrazuje vztah biskupa Heřmana k tomuto klášteru. V III, 51 vzpomíná autor Kroniky Čechů na minulá léta strávená studiem v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky. Jsou slova na trávnících a lukách narážkou na klášter des Prés, na klášter v lukách? ----- Klášter Saint-Germain-des-Prés byl postaven na místě, kde v dobách římské říše stála zřejmě svatyně zasvěcená bohyni Isis. A na ni si Heřman možná vzpomněl, když pojmenoval pohanský vrch, kde se dnes nachází III. nádvoří Pražského hradu, jménem Žiži. V latinských opisech má Žiži podobu Zizi, Sizi, Zicis, a čteme-li tyto latinské podoby odzadu, podobají se jménu Isis. ----- V nekrologiu kláštera Saint-Germain-des-Prés je zaznamenáno i úmrtí české kněžny Emmy, manželky Boleslava II. Jaký ona měla vztah ke klášteru, to není známo. "Kosmas", tedy v tomto případě biskup Heřman, se o úmrtí kněžny zmiňuje v Kronice Čechů. Domnívám se, že se biskup Heřman podílel na opisu a ilustracích Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu a že to byl on, kdo vymyslel, aby k tomuto ilustrovanému opisu legendy bylo vepsáno, že objednavatelkou je kněžna Emma. ----- Na počátku českého státu máme knížete Bořivoje, který se možná po určitou dobu nebo v určitém prostředí jmenoval Heriman (872). Nemohl náš první kronikář Heřman (autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, falzifikátor Kristiánovy legendy mající zčásti kronikářský charakter a autor Gallovy kroniky) mít mezi svými předky i Přemyslovce? Domnívám se, že by jím mohl být Boleslav III. Ryšavý. ----- Pražský biskup Heřman měl možná nějaký vztah k Heřmanovi z Reicheanau.

3C5. S JAKÝMI LOKALITAMI JE SPJAT ŽIVOT BISKUPA HEŘMANA PODLE HISTORIKŮ

Protože skrytá vrstva Gallovy kroniky se týká českých dějin, měl by být její autor spjat s českým prostředím. Jsou-li jejími autory pražský biskup Heřman (dřívějším jménem Jiljí, francouzsky Gilles), autor zhruba prvních dvou knih Kroniky Čechů, a možná i Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, pak tuto podmínku splňují. - P. Kopal o biskupu Heřmanovi napsal (2008, s. 27): "...o tomto hodnostáři se nedochovalo mnoho informací. Snad byl německého původu a na přemyslovském dvoře působil jako kaplan. Na biskupa byl vysvěcen v Ostřihomi..." - Odkud Heřman pocházel, to sdělil "Kosmas" v III, 49 takto: "Jeho [biskupa Lamberta], dokud žil, velmi zbožně slavil [biskup Heřman], protože pocházel rodem z první osady Maastrichtu a též z Lotrinska, právě jako on." Maastricht je město v Nizozemsku. V poznámce č. 56 na s. 287, vydání 2005 je napsáno: "V originále je Traiectensis vicus, což může být Utrecht... nebo Maastricht... Vzhledem k tomu, že sv. Lambert byl biskupem v Maastrichtu a jeho patronem, jde jednoznačně o Maastricht." Je vzdálen od Saint-Gilles v Lutychu (Liège) pouhých 28,9 km. V III, 7 říká Viprecht knížeti Břetislavu II. o Heřmanovi: "Snad mu vadí, že jest cizinec." Na tato slova Břetislav II. odpoví: "...že je cizinec, tím více to prospěje církvi." - M. Wihoda uvádí v Předmluvě Galla Anonyma, že z autorství Gallovy kroniky je podezříván Jiljí. Neztotožňuje ho s biskupem Heřmanem, takže lokalitu, odkud pocházel Jiljí hledá v lokalitách, o nichž je Gallově kronice zmínka. Budeme postupovat obdobně, neboť  Maastricht byl jen jednou z řady lokalit, kde Jiljí/Heřman během svého života pobýval.

3C6. S JAKÝMI LOKALITAMI JE SPJAT A MOŽNÁ SPJAT ŽIVOT AUTORA GALLOVY KRONIKY

Pro poznání, odkud Jiljí (tj. biskup Heřman) pocházel, je možná důležitá "Kosmova" kapitola III, 56. ",Běda, nadarmo budeme pozdě litovati, že jsme mužně nepodlehli, až nás rozmanitě ztrýzněné, jednoho s uříznutým nosem, druhého zbaveného zraku, dají v pohádku a posměch všem národům. A tu oni jednomyslně pravili: ,Umřemež, umřemež, ale hleďme, abychom neumřeli nepomstěni.'" […] "I nastala bitva prapodivná mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů. Byl mezi nimi kněz, jemuž poručili své duše. Ten, drže luk a toul, prchal; i spatřiv ho jeden z lupičů, že nemá zbroje na sobě, pustil se za ním. Kněz, nemoha mu uniknouti, vystřelil nazad šíp a zasáhl koně doprostřed čela, i padl kůň a jezdec na koni přepadl. A tak ten kněz sám vyvázl a oznámil na hradě Hlohově, co se stalo. Správce toho hradu Vojslav, pospíšiv tam s četnými ozbrojenci, nalezl Štěpána polomrtvého uprostřed řeky Bobru, jak uvázl na síti. [W. W. Tomek: vězícího na křoví]" […] "Vojslav dal ho zdvihnouti i jeho druhy, ještě napolo živé, a donésti je na svůj hrad a tam Štěpán dne 1. června v neděli zemřel." Slova zbaveného zraku znamenají, že se zde nachází nějaká skrytá osoba. V citovaném texty jsou možná skrytými osobami český Boleslav I. a biskup Heřman. Boleslav I. se do roku 968 jmenoval Vojslav. Jeho důležitým nebo hlavním hradištěm, než odešel do Čech, byl Hlohov. Gallus českého Boleslava I. skrýval za Boleslava III. Křivoústého. V III. 19 napsal: "...Boleslav [III. Křivoústý] opevňoval hrad Hlohov a usadil se tam s vojskem..." Že v bitvách vítězil, řekl jménem Štěpán (jm. znamená věnec, přeneseně mj. vítěz) a datem 1. června. Ten den má svátek Laura, Lavrencie. Jejich jména znamenají vavřín, přeneseně vítězství. - Jak zde ukazuje "Kosmas" na biskupa Heřmana, dřívějším jménem Jiljího? V citovaném textu je jedním knězem Jiljí. Jeho jméno znamená mj. záštita, ochrana, štít, štítonoš, proto je zde slovo štít. A jméno Jiljí má možná prozrazeno i tím, že se kněz zachránil. A šíp má sv. Jiljí jako atribut. A na jméno Heřman je možná ukázáno slovem ozbrojenci. To se podobá významům jména Heřman, jak je uvádí M. Knappová: pán (muž od) vojska, válečník. Řeka Bobr je přítok Odry, ale čtenář, chtějící vědět, odkud Jiljí pochází, má mít možná na mysli některý vodní tok jménem Bièvre, česky Bobr (odvozeno od latinského slova biber; slovo Biber pro bobra přejala i němčina), ve Francii. Jeden z toků tohoto jména ústí do Rhôny. Pro nás je zřejmě důležitější ta řeka Bièvre, která pramení u vsi Bouviers v blízkosti města Guyancourt a vtéká v Paříži do Seiny. V blízkosti toku Bièvre se nachází ves Bièvres. U této řeky leží město Massy. V III, 49 "Kosmas" uvedl, že biskup Heřman pocházel rodem z první osady Maastrichtu (město v Nizozemsku) a též z Lotrinska. Slova pocházel rodem mohou, ale také nemusejí znamenat, že se tam narodil či po nějakou dobu žil. Svatý Jiljí se podle pověsti setkal s Jenovéfou na území dnešní Paříže, a to tam, kde nyní stojí kostel Saint-Germain-de-Charonne. Jméno Jenovéfa je podle M. Knappové (2015, s. 405) nejasného významu. Uvažuje se, že by mohlo znamenat matka rodu, ploditelka života, tkadlena nebo kořen. Heřman si možná význam jejího jména vysvětloval jako tkadlena, a proto nechal kněze uváznout na síti. A síť vzniká tkaním. Pokud bychom vycházeli z Tomkova překladu na křoví, dostaneme francouzské slovo des arbustes a v Paříži Rue des Arbustes. Od města Massy je pouhých 5,4 km vzdáleno město Antony, o němž první zmínka pochází z roku 829 (internet). Podle M. Knappové původní význam jména Antonín je (2015, s. 129) přední, čelní, vynikající. Přes slovo čelní a přes jméno Antonín naráží Gallus možná na město Antony slovem čelo (zasáhl koně doprostřed čela). -----Jména v tomto odstavci se nacházejí v Paříži. Informace jsou získány z internetu. Jména přináležejí různým objektům a je otázka, jestli se tak jmenují proto, že leží na místě, kde dříve měla lokalita stejné místní nebo pomístní jméno. Na francouzské lokality Aubépine možná naráží jméno Hlohov, protože aubépine znamená česky hloh. Ve jménu Petites sœurs de l'Agneau znamená l'agneau laň. Laň je atributem sv. Jiljí. Štěpán umírá. Mrtvé převážel Charon a ten zde možná upozorňuje na lokalitu Charonnes. Na přelomu 12. a 13. století byl v Paříži postaven kostel zasvěcený svatému Heřmanu nesoucí jméno Saint-Germain-de-Charonne. Vznikl na místě dřívější kaple (byla rovněž zasvěcena Heřmanovi?), kde se měl sv. Heřman setkat s mladou dívkou, budoucí patronkou Paříže, svatou Jenovéfou. Na Couronnes (zastávka metra) možná upomíná jméno Štěpán. Francouzské slovo couronne znamená věnec a jméno Štěpán se vysvětluje také pomocí slova věnec. A Le-Pré-Saint-Gervais (klášter) upomíná na Gervaise, jemuž napsal "Kosmas" Druhou předmluvu. Ve jménu Flèche d'Or (bar) znamená slovo flèche šíp. I na město Paříž je upozorněno. Jméno Paris vzniklo podle I. Lutterera, L. Kropáčka a V. Huňáčka (1976, s. 208) z keltského slova par-, což znamená loď, člun. Ke jménu Paris se v líčené příhodě dostaneme od slov umřemež, neumřeli, zemřel a přes Charona k převážení přes řeku Styx. ----- S dalšími jmény se dostaneme do jiného francouzského regionu. Je v III, 56 Štěpán (nalezl Štěpána polomrtvého) narážkou na město Saint-Étienne (Svatý Štěpán), od něhož ve vzdálenosti 39,2 km leží město Troupeau, což znamená stádo? Ukazuje na toto město "Kosmas" slovy (v III, 49) nechal jsi stádo Páně? Tato slova slyší biskup Heřman v tichu noci (slovo noci upozorňuje na něco skrytého). Mezi těmito dvěma městy se táhnou hory. Když "Kosmas" vybral pro Přemysla ves Stadice, nebylo to proto, že si tak připomenul kraj, kde nějaký čas pobýval (což ale nevíme)? Do Saint-Étienne vede silnice Route du Gouffre ďEnfer. Slovo enfer znamená ve francouzštině peklo. Jsou proto v III, 49, kapitole věnované biskupu Heřmanovi slova neuvrhl mne do hlubiny pekelné? Slovo hlubiny se vztahuje ke slovu Gouffre (česky propast). ----- M. Wihoda spojuje Jiljího i s francouzskou Provence (2011, s. 7) a s Itálií. Na Provence "Kosmas" upozorňuje slovem kůň, francouzsky cheval. A v Provence se nachází město Cheval-Blanc, vzdáleném asi 75 km od Marseille, v jehož blízkosti se nachází klášter Saint-Gilles. Slovo čelo se řekne francouzsky front, italsky fronte a nedaleko italského města Turín se nachází město Front. ----- Vraťme se ke slovu Bobr. Podle U. Beckera je (2003, s. 32) bobr symbolické zvíře, které člověka vyzývá, aby odvrhl všechno nečisté, a tak se ubránil ohrožení ze strany ďábla. A kdo jiný by měl větší povinnost odvrhnout vše nečisté než člověk, který to dotáhl na biskupa. ----- Na význam jména Jiljí (záštita, ochrana, štítonoš) jsou činěny narážky v legendě falešného Kristiána (viz blíže v kapitolce Kristián a jeho legenda). Falešný Kristián hledá hned v úvodu své legendy záštitu u biskupa Vojtěcha. Hned první slovo legendy Pane může být narážkou na jméno Heřman. A slovo ochránce(u společného našeho ochránce) je zase narážkou na význam jména Jiljí. ----- Na Provence Jiljí/biskup Heřman naráží i v II, 51 v Kronice Čechů. Napsal: "... poslali jednoho z Latinů, jménem Konstantia, do Vaskonie [Gaskoňska]. Cavaillonský biskup Desiderius[1082-1096] dal po něm listem vzkázati, že tento kostel neměl nikdy biskupa Rotperta." M. Wihoda a .Moravová v poznámce 300 a 302 na straně 236 v Kronice Čechů (2011) k tomu uvedli: "Míněno asi obecně pyrenejské podhůří a nikoliv přímo Gaskoňsko, neboť Cavaillon leží v Provence." "Doslova unum ex Latinis. Míněn románským (tj. ne-německým) dialektem hovořící kněz." A Jiljí/Heřman před příchodem do Čech pobýval ve Francii a Itálii. V poslední kapitole, kterou Heřman v Kronice Čechů napsal, vzpomněl i na kraj, ve kterém prožil část svého života. Možná právě odtud přišel do Čech. Byl vyžádán? Možná toužil, dychtil se do tohoto kraje ještě podívat. Podle M. Knappové (2015, s. 156) vzniklo jméno Desiderius od latinského slova desiderium, což znamená toužící, dychtící, vyžádaný. ----- Všimněme si míst, kde se "Kosmas" zmiňuje o biskupu Heřmanovi. Především mu je věnována celá III, 49. Padnou v ní i tato slova: "Kdo se dotkne nečistého, nečistý bude." Aby zdůraznil, že nečistým nemyslí toho (jak to chápe tento citát z Bible), kdo zhřešil, okamžitě dodá: "Kdo se dotkne smůly, pomaže se od ní." (I tato fráze má pochopitelně charakterizovat lidské chování.) Je slovo nečistého (tj. špinavého) "Kosmovou" narážkou na město Paříž? Na https://cs.wikipedia.org/wiki/ Lutetia je u hesla Lutetia uvedeno: "Lutetia (francouzsky Lutèce), též Lutetia Parisiorum (Lutetia Parisiů) je latinský název, který používali Římané pro keltské eppidum a posléze římské město, které se nacházelo na území dnešní Paříže a bylo jejím předchůdcem." Jméno Lutetia je od latinského slova lutum znamená bláto a špína. -----V Paříži se nachází klášterní kostel Saint-Germain-des-Prés (Svatý German na louce). Biskup Heřman přijal své "biskupské" jméno Heřman pravděpodobně po svatém Germanovi. Jemu byl zasvěcen mj. právě kostel Saint-Germain-des-Prés. V jeho nekrologiu byla záznam o úmrtí české kněžny Emmy. Heřman tento zápis zřejmě znal, jak možná vyplývá z I, 39. Byl totiž možná po nějakou dobu benediktinem v tomto klášteře. Na jméno tohoto kláštera des-Prés (v lukách) je možná učiněna narážka v III, 59, kdy v souvislosti se zmínkou o studiu v Lutychu (pokud se to vztahuje k němu) zazní slova: na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky. Ještě uveďme, že jméno kláštera Reichenau znamená podle I. Lutterera a R. Šrámka (2004, s. 229) na bohaté, výnosné nivě (ze der rîchen ouwe). V Reichenau působil významný kronikář Heřman z Reichenau. ----- Ve Druhé předmluvě... Kroniky Čechů "Kosmas" sděluje, že kronika byla napsána za časů biskupa pražského Heřmana. Nenapovídá ve skutečnosti, kdo ji (ve skutečnosti jen první dvě knihy) napsal? V III, 7 čteme: býval vždy v službě královské stálý (můžeme stálý ztotožnit se slovem věčnost a vidět v něm narážku na jméno Kosmas?), v tajemství věrný (neprozradil své jméno), jest cizinec. V III, 8 v odstavci, kde je zmínka o Heřmanovi je slovo dary (jde o narážku na biskupa Jana II. Břichatého?; jako jeden z možných významů jména Jan se uvádí milostivý dar Boží). V III, 9 je opět v prvním odstavci jak jméno Heřman, tak slovo dary. V III, 10 je opět u jména Heřman a slovo dary. Biskup Heřman, původním jménem Jiljí, byl možná synem Heřmana z Reichenau. A ten měl možná s manželkou problém s narozením potomka. Biskup Heřman v Gallově kronice (I, 31) a v Kronice Čechů (II, 36) problém svého otce a jeho manželky pověsil na polský knížecí manželský pár Vladislava Heřmana a Juditu. Manželé se modlili k sv. Jiljí a také poslali dary do francouzského kláštera Saint Gilles (Svatý Jiljí) aby se sv. Jiljí přimluvil u Boha a ten splnil manželům přání mít syna. - V III, 13 jsou slova chváliti Boha (je slovo chváliti narážka na "Kosmu"?). V III, 17 se objevuje jak biskup Heřman, tak biskup Jan II. Břichatý. Navíc je užita slova dary a chvály hodnou. V III, 21 není žádné slovo, které by bylo narážkou na nějaké jméno. Ve III, 28 možná na "Kosmu" naráží slovo chválám. V III, 32, v III, 37 a ve vpisku v III, 42 v opisu A3 žádné slovo narážkou na nějaké jméno není. V III, 43 je na "Kosmu" možná učiněna narážka slovy věčného, světský. V III, 59 "Kosmas" zopakoval, že kronika byla vydána za časů biskupa Heřmana, zřejmě pomlčel, že byla napsána biskupem Heřmanem. ----- V Gallově kronice se biskup Heřman zmiňuje o Marseille a o řece Rhôně. "Kosmas" v lucké válce píše o kojení. Sv. Jiljí byl patronem mj. kojících žen. A v poslední III, 62, vzpomene autor třetí knihy Kroniky Čechů, tj. Jan II. Břichatý, na autora prvních dvou knih, tj. na biskupa Heřmana (Jiljího). Nechá ho bojovat proti náklonnostem ve vlastním srdci, proti tělesnému pokušení. A jednou z posledních vět je věta: zuřivost tohoto kněze... obraťme na stráž ctnosti. Ke slovu stráž připomeňme, že jméno Jiljí znamená mj. ochrana, záštita. ----- Když Viprecht charakterizuje Heřmana, říká o něm mj., že je v tajemství věrný. Slova z III, 49 tajemství mé mě moří se nemusí vztahovat jen k tomu, co ve svém díle prozradil, ale i k utajení svého autorství nejedné kroniky. Ve druhé knize se autor (zde biskup Heřman) loučí se čtenářem slovy: "Zastav Múzo, svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik." Jednou z těch kronik mohl být tzv. Gallova kronika. ----- Lutych se dvakrát objevuje v Kronice Čechů. Především v III, 59. V ní "Kosmas" vzpomněl na biskupa Heřmana, podle mne autora prvních dvou knih této kroniky. "Pamatuji se, že jsem řekl v úvodu první knihy, že kronika byla vydána za časů knížete Vladislava a biskupa Heřmana." V dalších řádcích "Kosmas" vzpomíná na svá studia v Lutychu. V ní autor třetí knihy olomoucký biskup Jan II. připomene sebe narážkami na své přízvisko Břichatý: mne těší měkký chléb a topinka, sávali z tvého něžného prsu, nakrmivše se nedávno při velikém stole. Ke komu však tuto vzpomínku na studia v Lutychu vztáhnout? K Heřmanovi nebo Janu II. Břichatému, či dokonce k jejich kanovníku Kosmovi, který o tom, že se stal jejich pokrývačem, jistě ani nevěděl? DOPSAT ----- V III, 9 "Kosmas" napsal: "Tam [na Lučském poli] doporučil kníže Břetislav svého zvolence jáhna Heřmana arcibiskupu Serafinovi k vysvěcení. Ten, přišed do svého sídla, hradu Ostřihomi, v čas, kdy se koná svěcení na kněžství, dne 11. června, vysvětil ho na kněze a rovněž mne, ač nehodného, povýšil v téže hodnosti." Koho si máme dosadit za zájmeno mne. Jana II. Břichatého, který třetí knihu "Kosmovy" kroniky napsal, nebo kanovníka Kosmu, na něhož napsání kroniky skuteční autoři svedli? ----- Jméno Gallus znamená Gal neboli Kelt a slovo gallus znamená ve francouzštině kohout. ----- Autor hesla o Gallovi na cs.qwe.wiki/wiki/Gallus.Anonymus/ napsal: "Jeho styl psaní je považovaný za ovlivněný nedávným literárním vývojem, který byl tehdy běžný pouze v severní Francii a Nizozemsku." Toto tvrzení autor blíže neupřesnil ani neuvedl zastánce tohoto názoru.

3C7. BISKUP HEŘMAN (JILJÍ), AUTOR GALLOVY KRONIKY, POBÝVAL V UHRÁCH - D. Foltýn k fotografii u svého příspěvku v ĎaS (10/2014, s. 14) napsal k maďarskému benediktinskému klášteru: "Pozůstatky opatství svatého Jiljí v jihomaďarském Somogyváru. Dějiny kláštera založeného v roce 1091 uherským králem Ladislavem I. [1048-1095] a osazeného mnichy z jihofrancouzského Saint-Gilles jsou dokladem přímých a dlouhodobých kontaktů mezi benediktinskými kláštery v západní a střední Evropě." Nemohl v tomto klášteře nějaký čas pobývat Jiljí, pozdější pražský biskup Heřman, nebo nemohl mít s tímto klášterem alespoň těsné styky? ----- V Gallově kronice (2009) je tato poznámka (č. 102, s. 146): "Jediné místo kroniky, kde se Gallus prohlásil za očitého svědka." Toto místo v kronice se týká pokání Boleslava III. Křivoústého a jeho cesty do Uher. A o této cestě neopomine Gallus napsat, že Boleslav III. vykonal s největší zbožností poutní cestu ke svatému Jiljí v Somogyváru a svatému králi Štěpánovi.

3C8. MĚL BISKUP HEŘMAN NĚCO SPOLEČNÉHO S KLÁŠTEREM V REICHENAU ČI DOKONCE S HEŘMANEM Z REICHENAU? - Jednoho významného kronikáře jménem Heřman, který se narodil desítky let před pražským biskupem Heřmanem, evropské dějiny znají. Asi 80 km jižně od Ulmu se nachází město Biberach (německé r. Biber = bobr) an der Riβ. Ve vzdálenosti 37,5 km od něho leží město Altshausen. V něm (nebo v Salgau?) se podle Wikipedie roku 1013 narodil hraběti Wolfradu II. z Altshausenu a roku 1054 v klášteře Reichenau zemřel, poté když v něm strávil takřka celý život, později blahoslavený Heřman z Reichenau (Reichenau = Rychnov). V klášteře byl od roku 1120. Je známý také jako Hermannus Contractus (latinské contractus znamená OVĚŘIT: krátký, stažený, úzký, zkrácený, kontrakt, smlouva), v němčině psaný jako Hermann der Lahme (dnes německé lahm = chromý). Byl učencem, kronikářem, básníkem a skladatelem. Zajímal se o mechaniku, o matematiku, o astronomii. Ve třiceti letech vstoupil do benediktinského řádu, v němž se věnoval především psaní. Je autorem analistického podání světových ději s názvem Kronika, věnující se době od počátků světa po rok 1054. Napsal i spis o zatmění Měsíce a Slunce. O zatmění těchto těles se několikrát zmiňuje i "Kosmas" ve své kronice. Celý život byl připoután na vozík a těžce mluvil. ----- Pražský biskup Heřman možná napsal legendu o sv. Jiljím a o sv. Pantaleonovi. Jiljí je totiž patronem nejen kojících žen a postřelených, ale také tělesně postižených, což Heřman z Reichenau byl (celý život se pohyboval na vozíku a rovněž těžce mluvil). Sv. Pantaleon uzdravil ochrnutého. Je patronem kojných, lékařů a porodních  asistentek. - Biskup Heřman v tzv. Gallově kronice (I, 31) a v Kronice Čechů (II, 36) uvádí, jaké potíže s narozením potomka měl polský vládnoucí pár Vladislav Heřman a jeho manželka Judita. Obraceli se na sv. Jiljí (modlení, dary poslané do francouzského kláštera Saint Gilles) a žádali ho o pomoc. Měli podobné potíže s narozením svého syna, pozdějšího biskupa Heřmana, jeho rodiče? Biskup Heřman, původním jménem Jiljí, pověsil problémy se svým narozením na Vladislava Heřmana a nechal ho žádat o pomoc u Jiljího. ----- Pražský biskup Heřman měl s Heřmanem z Reichenau hodně vlastností a zálib společných. I pražský biskup Heřman vstoupil do kláštera, i on psal kroniky a jiný díla, i on psal básně, i on měl zájem o matematiku (odtud jeho matematické hříčky), i on se zajímal o astronomii. ----- V opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu je miniatura s líbáním nohou. Protože se domnívám, že autorem opisu je pražský biskup Heřman, uvádím opět následující informaci. Motivem líbání nohou je Wolfenbüttelský rukopis spojen s klášterem v Reichenau. K. Kubínová k tomuto motivu napsala mj. (2010, s. 182): "V knize perikop z Reichenau najdeme vyobrazeno líbání nohou snad nejpodobnější Emmině gestu." V poznámce č. 51, s. 187 autorka uvedla: "Rukopis vznikl na počátku 11. století v Reichenau. - Podle L. Konečného (1997, s. 63) rozlišoval O. Votoček ve výmalbě znojemské rotundy 4 malíře. "Prvnímu náležela kupole, mariánský (christologický) cyklus (kromě sv. Josefa a stáda) a zřejmě i apsida." Myslím, že se nedá vyloučit, že apsidu vymaloval Jan II. Břichatý, jehož umělecký talent byl pověšen na Božetěcha. K výmalbě apsidy napsal L. Konečný (1997, s. 68): "V celkové kompozici značně rekonstruované výmalby apsidy lze poukázat na obdobu takového monumentálního malířského programu v Reichenau-Niederzell, v některých detailech i na malby v Reichenau-Oberzell." Na s. 72 L. Konečný napsal: "Kruhové seskupení Přemyslovců s takovými znaky mohlo ovšem vyjadřovat polaritu věčného a pozemského života v křesťanském univerzu..." […] "V daném případě lze poukázat na […] zejména však codex Egberti z Reichenau a evangeliář z Echternachu." - Biskup Heřman se zmiňuje o Metodějovi jak v Kristiánově legendě, tak v Kronice Čechů. Souvisí to nějak s tím, že Metoděj byl vězněn, jak uvádí L. Galuška (2002, s. 199) v klášterech v Altaichu, v Ellwangenu a naposledy v Reichenau? Podle Vl. Vavřínka (2013) byl Metoděj vězněn snad ve švábském klášteře v Ellwagenu (s. 189) a v klášteře Reichenau mohl učinit na cestě na Moravu zastávku. Podle Vl. Vavříka mohl však Metoděj navštívit klášter i roku 880 při cestě z Říma na Moravu (s. 256). Domněnka, že Metoděj někdy navštívil klášter Reichenau, vychází ze zápisu Metodějova jména v reichenauské Knize klášterního bratrstva, v níž jsou zapsána mj. jména návštěvníků kláštera. ----- Biskup Heřman mohl být pokřtěn jménem Jiljí jednak proto, že svatý Jiljí je nejen ochráncem manželské plodnosti, ale je také patronem tělesně postižených. ----- Místní jméno Reichenau vzniklo podle I. Lutterera a R. Šrámka (2004, s. 229) ze spojení slov ze der rîchen ouwe, což znamená na bohaté, výnosné nivě. V III, 59 napsal "Kosmas" (v třetí knize Jan II. Břichatý), že studoval v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky. Slovo louka se objevuje i ve jménu kláštera v Paříži. Jméno kláštera Saint-Germain-des-Prés totiž znamená Svatý German na louce.

3C9. CO SE O BISKUPU HEŘMANOVI DOČTEME V POSLEDNÍ KAPITOLE DRUHÉ KNIHY KRONIKY ČECHŮ

Poslední kapitolu druhé knihy Kroniky Čechů začíná "Kosmas" informací o zatmění Slunce. O zatmění Slunce jako symbolu napsal U. Becker (2002, s. 336): "...zvl. úplné z. S. jako zřídkavá a veškerý život ochromující událost děsilo lidi ve všech dobách a často dávalo podnět k zlověstným předtuchám a katastrofickým proroctvím."

V této "Kosmově" kapitole jde o smrt autora prvních dvou knih Kroniky Čechů pražského biskupa Heřmana, který zemřel roku 1122. Jeho smrt je zde však zamlčena. Vždyť čtenářům se předkládá k věření, že autorem celé kroniky je děkan Kosmas a informaci o smrti tohoto pokrývače si autoři pošetřili až na závěr třetí knihy.

Jak dal autor této kapitoly (je otázka, zda biskup Heřman krátce před svou smrtí nebo až jeho nástupce Jan II. Břichatý) najevo, že jde o biskupa Heřmana? Dvakrát skrytě uvedl rok 1122.

V textu nejprve uvedl, kdy k zatmění Slunce došlo. Napsal: "Toho roku [z kontextu vyplývá, že roku 1092] bylo zatmění Slunce dne 20. září [9] v pátek [6] po poledni [12 + 1, tj. první hodina po poledni]." Do závorek jsem vepsal časové údaje čísly. Týden začínal nedělí, proto je k pátku přiřazeno číslo šest. Pokud se týká dělení dne na hodiny, použil zřejmě "Kosmas" jihoněmecké dělení (tzv. poloviční orloj, kdy se počítá dvanáct hodin od půlnoci do poledne a dvanáct hodin od poledne do půlnoci.

Výpočet vyřeší i zdánlivý "Kosmův" omyl. V poznámce č. 43 na s. 286 (2005) je uvedeno: "Datum nesouhlasí. 20. září roku 1092 bylo pondělí [ne pátek]. Podle jiného pramene (Chronicon Bernoldi) to byl rok 1093." Výpočet: (20 . 9 . 6) + (12 + 1) = 1093. Vyjde nám, že k zatmění slunce došlo roku 1093.

Když "Kosmas" v III, 49 píše o Heřmanově úmrtí, začíná rovněž zatměním, které má v tomto případě být rovněž předtuchou smrti: "Roku od narození Páně 1122. Dne 24. března bylo zatmění Měsíce o půlnoci; byly právě židovské Velikonoce. Téhož roku Heřman, svatý ten muž, jenž světlem moudrosti zářil, / stižen byl osudem svým v den třináctý před koncem září."

Závěr kapitoly zní takto: "...když stav víry křesťanské spravoval papež Kliment III. a když Ježíš Kristus, Pán náš, s Otcem a Duchem svatým kraloval po všecky věky věků. Amen. - Zastav, Múzo, svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik. / Řekni, když skončena báseň: ,Buď sbohem, čtenáři milý." Podívejme se, co všechno stvořila Múza biskupa Heřmana (jehož původní jméno bylo Jiljí, francouzsky Gilles). Stvořila dosti kronik: domnívám se, že šlo o "Gallovu" kroniku, o první dvě knihy Kroniky Čechů a možná o uherskou Kroniku anonymního notáře... (historikové nacházejí určité shody mezi "Gallovou" kronikou a Kronikou anonymného notára). Dále Heřmanova Múza stvořila Kristiánovu legendu. Dal to zde najevo tím, že závěrečnou větu zde z Kristiána citoval. Ocitujme ji přesně i my z překladu Kristiána: "..v kterémžto Kristus s Otcem i Duchem svatým kraluje na věky věků." Podobně končí Život svatého Jiljí zařazený do Wolfenbüttelského kodexu. Autorem tohoto Života je zřejmě biskup Heřman (dříve Jiljí). A rovněž podobně je zakončena Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavovi. DATOVAT Podobně však končí i díla, která biskupu Heřmanovi připsat nelze. Přečtěme si závěr Předzpěvu k slovanskému překladu čtveroevangelia, jehož autorem je Konstantin-Cyril: "Jemu leží všeliká sláva, / čest a chvála, Božímu Synu vždycky / s Otcem i Duchem svatým / na věky věků od všeho tvorstva. / Amen. /"

A nakonec jeho dílo, na které byl biskup Heřman možná obzvlášť hrdý. Jsou to Verše o utrpení svatého Vojtěcha. Podle J. Nechutové (2000, s. 55, 56) již G. Dobner považoval za jejich autora děkana Kosmu a stejného názoru byl, zřejmě z řady jiných, D. Třeštík. A tato skladba, kterou biskup Heřman dokončil zřejmě před smrtí (skončena báseň) roku 1122, má podle J. Nechutové 1122 leoninských hexametrů.

Co o slovech Sbohem buď, čtenáři milý soudí někteří historici, to si přečtěme u M. Wihody v poznámce 306 (2011, s. 236): "Není vyloučeno, že Kosmas takto ohlásil závěr celého díla, které se v původním rozvrhu mělo skládat pouze ze dvou knih." Ohlásil nejen konec své kroniky, ale i konec svůj. Roku 1122 biskup Heřman zemřel.

3C10. TOTOŽNOST TZV KOSMY S TZV. GALLEM

Kroniku Čechů psali dva autoři. Biskup Heřman napsal první dvě knihy a Jan II. Břichatý knihu třetí a možná úvody a věnování souvisejícími se všemi třemi knihami a možná učinil doplňky a úpravy v prvních dvou knihách. Autorem tzv. Gallovy kroniky je biskup Heřman. Jan II. Břichatý ji jistě znal, mohl se na její tvorbě i podílet. "Kosmas" tedy nemohl neznat Gallovu kroniku a Gallus nemohl neznat dějinné události o málo později napsané do Kroniky Čechů a nemohl neznat názory "Kosmy" na tyto dějinné události.

Historici přitom uvažují zda "Kosmas" znal Galla. B. Krzemieńska k tomuto problému napsala (1996, s. 61, 62): "Obdobné nepřátelské výroky o Češích [jako užíval "Kosmas" vůči Polákům] nacházíme téměř současně u Galla Anonyma; někdy dokonce Gallus užívá i příbuzné argumentace, motivů a formulací. Tyto podobnosti jsou tak nápadné, že se je např. F. M. Bartoš pokoušel vysvětlit domněnkou, že Kosmas znal dílo Galla a ve své knize s ním vlastně polemizoval. M. Wojciechowska naopak dokazovala, že Gallus se seznámil s Kosmovou kronikou na své cestě do Polska – dokonce že vlastnil její exemplář – a odpovídal pak Kosmovi svým dílem. Oba autoři však nemohou uvést pro to žádný přesvědčivý důkaz. Vysvětlení nepochybných shod mezi oběma kronikami musíme hledat v tom, že oba autoři psali o stejných událostech a tedy k jejich líčení užívali obdobných literárních postupů, v neposlední řadě pak užívali i obdobného způsobu argumentace."

3C11. VĚDOMÁ NEVĚDOMOST PRAŽSKÉHO BISKUPA HEŘMANA

B. Ryba napsal do ČMM příspěvek Kosmova vědomá nevědomost mj. (1930, s. 195-198): "Prosaická kronika Kosmova jest... prostoupena celou spoustou veršů, skládaných přísně metricky a obratně. Odborné zkoumání, do jaké míry vyhovují požadavkům latinské kvantity, vyznělo pro Kosmovy hexametry v označení jejich bezvadnosti (B. Bretholz ,über 200 tadellos gebaute Hexameter', A. Kolář ,přes dvě stě bezvadných hexametrů'). Kosmas sám mluvil o svých verších na konci druhé předmluvy ke druhé knize: Quod autem in quibusdam locis quasi metricos versus invesis, scias me scienter nescium fecisse, dům feci versus." - "Místo toto jest tvrdým interpretačním oříškem. Dosavadní překladatelé se o jeho rozlousknutí spíše obratně vyhnuli, než se o ně pokusili.: W. W. Tomek (1882) ,wěz, že wědomě newědom jsem činil, když jsem werše činil', G. Grandaur (1885) ,so wisse, daβ ich, wo ich Verse gemacht, dies wissentlich ohne Wissen gethan habe', K. Hrdina (1929) ,věz, že jsem vědomě nevědom psal, když jsem psal verše'. Bretholz a Kolář slova citovali, ale nepřekládali jich." - O výklad jejich se pokusil příležitostně v nedávném bystrém pojednání J. Vilikovský: ,tato poznámka sice není právě průzračná, ale, rozumíme-li jí dobře, znamená: Co se týče veršů, které na některých místech nalezneš, věz, že jsem si při jejich skládání (dům feci versus) byl jasně vědom své neobratnosti (me scienter inscium [sic!] fecisse). Kosmas tedy nebyl v té době znám jako autor nějakého veršovaného díla, neboť jinak by sotva cítil potřebu omlouvati své veršovnické pokusy.'"

[…] "Ale výklad neuspokojuje ani obsahově, poněvadž přisuzuje Kosmovi omluvu velmi lacinou. Čtenář (opat Kliment) by byl snadno mohl namítati, že autor měl při své zřejmé snaze o vybranou latinu po ruce prostředek mnohem důslednější, než vědomě skládati neobratné verše: neskládati jich vůbec. Kosmovo souvětí musí míti po mém soudu smysl hlubší a jeho raffinovaná stavba skrývati tvrzení závažnější." […]

"Tážeme se nyní:   j a k é     n e v ě d o m o s t i     s e   K o s m a s   v ě d o m ě   d o p o u š t ě l   t í m,   ž e     p s a l     v e r š e?" - "Myslím, že se tu Kosmas přiznával k vědomému překračování zákazu antické rhetoriky, která požadovala prosu rytmovanou, ale nepřipouštěla v ní seskupení slov tvořící pevný verš." V následujících řádcích informaci v tomto souvětí dokládá B. Ryba názory Aristotela, Cicerona a Capelly. A poté vyjadřuje svůj názor na Kosmovu vědomou nevědomost. "Kosmův obrat scienter nescium se facere znamená tedy v dané souvislosti podle naší interpretace ,vědomě se činiti neznalým učeného předpisu', ,vědomě se odvraceti od učeného předpisu'. Tedy jakési ohrazení před možnou výtkou." Kosmas tu poněkud obměnil svůj vzor... "Jest jím starý latinský překlad životopisu sv. Benedikta z II. kn. Dialogů Řehoře Velkého. Mladý Benedikt byl dán v Římě na vzdělání ve vědách... ale vida, že vědy vedou k záhubě, odvrátil se od nich... Zde se ovšem myslí, že se v Benediktově nevědomosti, t. j. odvratu od lidské vědy, projevovalo pravé vědění. Ale odtud k obratu Kosmovu, jak jsme jej interpretovali, jest jenom krok."

P. Kopal v komentáři Vědomá nevědomost napsal (2005, s. 222): "omluva za vkládání veršů do textu kroniky. K hlavním povinnostem autora historie patřilo zachování jednoty stylu. V praxi nicméně k občasnému porušování tohoto pravidla docházelo. Prohřešil se proti němu např. Boethius v díle ,O útěše filozofie', z něhož Kosmas čerpal. Ačkoliv se Kosmův výrok týká formy, historikové jej právem vztahují i na obsah. Sám Kosmas se totiž k zamlčování nepohodlných událostí přiznává v předmluvě ke třetí knize, v níž líčí svou současnost... Často si ovšem nemůžeme být jisti, kdy ,vědomě nevěděl' a kdy jen při psaní ,podříml'."

V Kronice Čechů psali verše dva autoři. Autorem prvních dvou knih je pražský biskup Heřman a autorem třetí knihy a veršů v ní je olomoucký biskup Jan II. Břichatý. Biskup Heřman, předbiskupským jménem Jiljí, je i autorem Veršů o utrpení sv. Vojtěcha (Quatuor immensi). K žádným veršům se viditelně nehlásí. Autorství celé Kroniky Čechů bylo svedeno na děkana Kosmu. Poslední souvětí druhé knihy zní (tvořící verš): "Řekni, když skončena báseň: ,Sbohem buď, čtenáři milý." Skončenou básní zřejmě Heřman nemyslí skončení dvou knih Kroniky Čechů nebo konec jeho života, ale dokončení jeho Veršů... Heřman je dokončil pravděpodobně roku 1122 (toho roku i zemřel), a proto mají úmyslně 1122 veršů. Ve Verších... se podepsal skrytě. Viz kapitolu Verše o utrpení sv. Vojtěcha v oddíle II. - Neznamená vědomě nevědomě právě to, že Heřman psal své verše v Kronice Čechů i Verše o utrpení sv. Vojtěcha anonymně?

4C1. JAN II. BŘICHATÝ

Olomoucký biskup JAN II. BŘICHATÝ (1104-1126) je autorem třetí knihy Kroniky Čechů. ----- Než se stal Jan II. Břichatý olomouckým biskupem, působil ve strahovském premonstrátském klášteře. Podle Granna měl být pohřben na Strahově, což podle M. Pojsla nemůže odpovídat skutečnosti. Proti tomu, že podle mladší tradice měl být Jan II. pochován v premonstrátské kanonii na Klášterním Hradisku, M. Pojsl nic nenamítá. Pokud však, a to je moje úvaha, roku 1126 nezemřel, ale musel opustit svůj úřad olomouckého biskupa a zároveň musel z Olomouce odejít, potom jeho pochování na Strahově snad nemusí být tak nereálné. ----- V době, kdy byl Jan II. Břichatý olomouckým biskupem, se pokusili o získání českého knížecího stolce dva olomoučtí údělníci. Svatoplukovi se to podařilo (1107-1109). Ota II. Černý dopadl tragicky. V bitvě u Chlumce (1126) porazil Soběslav I. vojsko Lothara III., který se snažil Otu na český stolec prosadit. Ota v bitvě zahynul. Když poté Soběslav začal dělat "pořádek" na Moravě, musel Jan II., pokud žil, Olomouc opustit. ----- Neexistují doklady, že v bojích o knížecí stolec stál olomoucký biskup Jan II. na straně českých adeptů proti adeptům moravským. Spíš tomu bylo naopak. A právě to mohlo stát Jana II. biskupství. Protože se tak stal osobou nežádoucí, nebylo vhodné jeho činy veřejně připomínat. A tak se mohlo stát, že byl (ať úmyslně nebo neúmyslně) v písemných pramenech prohlášen k roku 1126 za mrtvého. Ve skutečnosti se mohl uchýlit do Znojma a podílet se nějakým způsobem na části výzdoby rotundy sv. Kateřiny, a to christologického cyklu, pokud ho nenamaloval již předtím, než se stal biskupem. ----- Pravděpodobně nezemřel roku 1126, toho roku byl asi zbaven funkce biskupa. Po dokončení Kroniky Čechů možná v práci pokračoval a je znám jako Kanovník vyšehradský. Jan II. už do textu nic neskrýval, proto je jeho styl jednodušší vůči třetí knize Kroniky Čechů, kterou on napsal. První dvě knihy Kroniky Čechů se od stylu Kanovníka liší, protože jejich autorem je biskup Heřman. - Jan II. Břichatý se možná původně jmenoval Izák. Toto jméno podle M. Knappové znamená bude se smát, popř. veselý. Proto se Jan II. Břichatý v poslední kapitole Kroniky Čechů podepsal slovy byl by jistě se musil smáti. Ve Věnování M. Šebířovi, které snad mělo být až před třetí knihou, jsou slova směšné, zasmějeme a zasmáti. Protože se možná podílel i na druhé knize, napsal slova vesele a posměchu i v Počíná se předmluva. - Jan II. Břichatý se schovává za děkana Kosmu (jako autor třetí knihy Kroniky Čechů), za Božetěcha (v Založení kláštera Sázavského; jeho prostřednictvím informoval čtenáře o Janově výtvarné talentu a o zbavení funkce biskupa). Pověsil na olomouckého biskupa Jana I. (u "Kosmy" v II, 27) svůj konflikt s knížetem Soběslavem nebo pražským biskupem Menhartem (1122-1134)? Nemá si čtenář při čtení Založení kláštera vyšehradského dosadit za kostel vyšehradský kostel sv. Václava v Olomouci a za Jana, biskupa Tuskulského dosadit biskupa Jana II. Břichatého? Na jeho přízvisko Břichatý by mohlo být ironicky ukázáno slovem Tuskulský (latuscula = útlý bok). Možná bylo pro Jana II. Břichatého vymyšleno pojmenování tzv. Kanovník vyšehradský. - M. Pojsl napsal (2013, s. 53): "Podle Grana byl pochován na Strahově, což však nemůže odpovídat skutečnosti. Podle mladší tradice měl být pohřben v premonstrátské kanonii na Klášterním Hradisku." Jestliže však Jan II. Břichatý skutečně nezemřel roku 1126, ale toho roku odešel z Olomouce a nakonec zemřel v Praze, potom pohřbení na Strahově je snad pravděpodobnější než pohřbení v Olomouci.

4C2. CO O SOBĚ PROZRADIL AUTOR POSLEDNÍ KAPITOLY KRONIKY ČECHŮ, tj. JAN II. BŘICHATÝ - Rozbor poslední kapitoly kroniky začněme úmrtím. Kronika Čechů končí tímto zápisem neznámého autora: "Vězte všichni v Kristu věřící, že skladatel této kroniky Kosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl, jak známo, kníže Soběslav povýšen na stolec." Den a měsíc úmrtí děkana Kosmy je opět zřejmě správným údajem, neboť toto datum byla zapsáno do českého a olomouckého nekrologia. Olomoucké horologium je dnes nazývané Olomoucký kolektář. ----- K tomu, jak možná je to se zamlčeným rokem v závěrečné informaci o Kosmově smrti, si nejprve připomeňme počátky vlády Soběslava I. Ujímá se vlády několik dní po smrti knížete Vladislava I. (†12. dubna 1125). Jenomže stát se českým knížetem bylo i touhou olomouckého údělného knížete Oty II. Černého. Římsko-německý císař Lotar III. by ho rád na český knížecí trůn dosadil, dokonce mu možná již udělil Čechy v léno. Válečné tažení do Čech však skončilo porážkou Lotarova vojska v bitvě u Chlumce roku 1126. V ní zahynul i Ota Černý. Krátce nato došlo k následující události (Velké dějiny..., sv. I, s. 532): "S malou družinou se vydal [Soběslav I.] k Lotarovi, sklonil se před králem a přijal od něho české země v léno." Tzv. Mnich sázavský čtenáře informuje, že Lotar Soběslavovi odevzdal vlastní rukou jako odznak knížectví praporec. Právě toto povýšení na stolec má možná na mysli autor informace o smrti skladatele této kroniky. Tedy rok 1126, nikoliv rok 1125.A k roku 1126 tzv. Mnich sázavský uvádí mj. toto: "Téhož roku dne 19. února [jiné prameny uvádějí 21. února] Jan, šestý biskup kostela olomouckého, vysvobozen z pout těla..." Šestým olomouckým biskupem byl Jan II. Břichatý. (Přízvisko Břichatý bylo Janu II. vepsáno dodatečně do Olomouckého horologia; ke slovům Iohannes VI episcopus Marauie připojil písař slovo ventrosus, tj. břichatý.) ----- Pokud bychom za správný letopočet měli považovat 21. říjen 1126, mohli bychom si myslet, že se vyřešil jeden problém. Zdík začal užívat jméno Jindřich, až když se stal biskupem. A to se stalo 3. října 1126. Přitom se o něm zmiňuje "Kosmas" (III, 51), o kterém se soudí, že zemřel roku 1125. ----- Platí toto? Roku 1125 zemřel informátor, rádce a pokrývač skutečných autorů Kroniky Čechů děkan Kosmas. Roku 1122 zemřel autor prvních dvou knih Kroniky Čechů biskup Heřman. Roku 1126 zemřel autor třetí knihy Kroniky Čechů, možná autor všech věnování, vpisků, oprav apod. Jan II. Břichatý. Ve skutečnosti zřejmě Jan II. Břichatý roku 1126 nezemřel, ale byl zbaven funkce biskupa. Když skončil s psaním Kroniky Čechů pokračoval možná v psaní a je dnes znám jako tzv. Kanovník vyšehradský. ----- Poslední kapitolu Kroniky Čechů prozkoumejme podrobněji. ----- Především si všimněme, že autor naznačil, že nebude nic skrývat, ale neřekne to přímo, skryje to do hříček (zavře za sebou dvířka). Můžeme tedy číst toto: "...tajně vešel do pokojíka, zavřel za sebou dvířka a shodil ze sebe oděv, že nitky na něm nezůstalo." V III, 49 je to, že první autor Kroniky Čechů biskup Heřman nic neskrývá, řečeno takto: "...jsa svící svítící v světě a hořící, ne pod kbelcem postavenou, nýbrž na svícen..." Ve Slovníku spisovného jazyka českého je u hesla kbelec napsáno mj. toto: bibl. stavět (svíci, světlo) pod k. [kbelec] tajit, skrývat." ----- Padnou i slova o pravdě: výroky Páně jsou výroky pravdomluvné. Právě proto, aby mohl do své kroniky propašovat co nejvíce pravdy, svedl autorství na člověka jiného, na člověka, který již nemohl být potrestán, protože již zemřel. ----- Příhoda, kterou autor prozrazuje, kdo ve skutečnosti je, začíná takto: "...chceme pověděti, kterak jeden kněz ohněm čerstvé byliny zhasil dráždivé plameny v prsou; neboť sám mi to důvěrně vypravoval a pro Krista mne přátelsky prosil, abych ho nikomu neprozrazoval jménem. Já mu věřím jako sobě samému, protože jeho chvályhodný život dodává jeho slovům víry." Autoři Kroniky Čechů jsou dva a přitom ani jeden není prozrazen jménem. (Autorství je svedeno na pokrývače Kosmu.) Je to autor těchto citovaných slov, což je pravděpodobně autor celé třetí knihy a případně autor věnování a možná určitých doplnění nebo korektur prvních dvou knih, a to Jan II. Břichatý, a autor prvních dvou knih je pražský biskup Heřman. Kdo tedy nemá být prozrazen jménem? Jeden kněz, který přátelsky prosil, nebo sám autor, který jednomu knězi věří jako sobě samému. Nebo touto formulací myslí autor III, 62 na jednoho kněze i na sebe? Nenaráží Jan II. Břichatý slovem Kristus (pro Krista mne přátelsky prosil) na to, že jeho kolega biskup Heřman je autor Kristiánovy legendy, a právě toto neměl Jan II. prozradit? Slovem život ukazuje autor na přízvisko Břichatý biskupa Jana II. Rusky se dnes břicho řekne živót. ----- Ve III, 9 "Kosmas" napsal: "Tam [na lučském poli] doporučil kníže Břetislav svého zvolence jáhna Heřmana arcibiskupu Serafinovi k vysvěcení. Ten, přišed do svého sídla, hradu Ostřihomi, v čas, kdy se koná svěcení na kněžství, dne 11. června, vysvětil ho na kněze a rovněž mne, ač nehodného, povýšil k téže hodnosti." Historikové vůbec nepochybují, že za slova rovněž mne si je třeba dosadit děkana Kosmu. Jenomže musí tomu být skutečně tak? Autorem třetí knihy Kroniky Čechů je totiž pravděpodobně olomoucký biskup Jan II. Břichatý. Kanovník Kosmas se měl narodit asi roku 1045 a kněžské svěcení měl získat roku 1099. Nezískal by ho v nezvykle vysokém věku asi 54 let? Není pravděpodobnější, že ho získal možná o generaci mladší Jan II. Břichatý? ----- V souvislosti se slovy neprozrazoval jménem připomeňme slova, která v III, 7 říká Viprecht o Heřmanovi, že je v tajemství věrný. A v III, 49 říká sám biskup Heřman: "Tajemství mé mě moří." Tím tajemstvím mohlo být mj. i to, že nesměl prozradit své autorství prvních dvou knih Kroniky Čechů. A v Počíná se předmluva... ke druhé knize, kterou napsal biskup Heřman, tj. z Francie přišlý Jiljí a Francii zde připomíná jménem Gervasius, je jmenován Bohumil. Jeho jméno je významem velice podobné významu jména Jan. A "Kosmas" (tj. zde Heřman) napsal: "Zvěděl jsem totiž od tvého klerika, jménem Bohumila, jenž mi to v soukromí důvěrně pověděl, že bys rád chtěl viděti mé hříčky, jež jsem kdysi psal Gervasiovi." Biskup Heřman a biskup Jan II. si zřejmě velice rozuměli. M. Wihoda uvádí (2011, s. 14), že Bohumil byl později snad opatem na Hradisku u Olomouce. A opět M. Wihoda (2010, s. 443) v rejstříku připojil k jeho jménu časové rozmezí, kdy měl být Bohumil opatem: 1138-1150 (?). Na s. 203 ještě u M. Wihody čteme: "Klášterní Hradisko se však nebránilo spolupráci a za opata Bohumila se benediktini zapojili do činnosti Zdíkova skriptoria." Domnívám se, že je nejpravděpodobnější, že prostřednictvím klerika Bohumila působícího v Olomouci (klerika Jana II. Břichatého) je zde připomenut důvěrný spolupracovník biskupa Heřmana Jan II. Břichatý, olomoucký biskup. Protože Heřman nemohl Jana přímo jmenovat, použil jméno významově velice blízké jménu Jan (bůh je milostivý), použil jméno Bohumil. Toto věnování mohl dokonce napsat Jan II. Břichatý po napsání všech tří knih a mohl tedy důvěrně vzpomenout sám na sebe. Je možné, že kdyby se autor části Kroniky Čechů nejmenoval Jan, ale jmenoval se jinak, nečetli bychom o kleriku Bohumilovi, ale o kleriku s jiným jménem, které by se k jinému autorovi hodilo tak, jako zde jméno Bohumil ke jménu Jan. ----- Čtenář Kroniky Čechů má věřit tomu, že české dějiny vypráví děkan Kosmas, ovšem ten je v tomto případě jenom tou osobou, které se u nás v posledních letech říká pokrývač. Ovšem na rozdíl od nedávných pokrývačů je kanovník Kosmas pokrývačem udělán, sám v tom neprojeví žádnou aktivitu, protože je již mrtvý. V poslední kapitole skutečný autor ukáže na jednoho kněze, ukáže na sebe. Poslední kapitola není tedy o pokrývači kanovníku Kosmovi, ale o skutečném autorovi Kroniky Čechů (nebo o autorovi alespoň její části). ----- Připusťme, že autor třetí knihy Kroniky Čechů Jan II. Břichatý nepsal v této kapitole jenom o sobě, ale i o autorovi prvních dvou knih biskupu Heřmanovi (původním jménem Jiljí, Gilles), který zřejmě přijal své biskupské jméno po svatém Germanovi (jehož ostatky jsou uloženy v kostele Saint-Germain-des-Prés). V tom případě připomeňme, že jedním z atributů svatého Germana je hořící dům. ----- Jan II. Břichatý však mohl úmyslně napsat tuto kapitolu tak, aby se do určité míry hodila jak na něho, tak na jeho předchůdce v psaní Kroniky Čechů biskupa Heřmana. ----- Jan II. Břichatý byl biskup. I to autor možná prozrazuje v závěrečné kapitole. Napsal totiž: milost shůry naň shlédla. Slovo biskup vzniklo z řeckého slova episcopos, což znamená dohlížitel, kdo dohlíží, kdo dozírá, kdo shlíží shůry. (OVĚŘIT) V Novém biblickém slovníku je uvedeno (2009, s. 106): "V klasické řečtině mohli být v obecném, netechnickém smyslu výrazem episkopoi či ,dohližitel' označeni jak bohové, tak lidé." J. Sommer napsal o poslání biskupů (2024, s. 115): "...episkopoi, tedy ti, kteří dohlížejí..." Bohové by pochopitelně dohlíželi shůry. Fr. Kopečný u významu jména Jan uvádí (1991, s. 112), že Jan také znamená Bůh se sklonil. Máme slova milost shůry naň shlédla významově ztotožnit s tímto významem? J. Rejzek v heslech biskup, epi- a -skop napsal (2015, s. 85, 171, 633): "Asi ze sthn. Biscof (dnes Bischof...) a to asi román. prostřednictvím (vlat. *biscopus?), z pozdnělat. episcopus z ř. epískopos tv., doslova {dohlížitel}...""epi- předp. Z ř. epí {nad, při, na}." "-skop (ve složeninách) {hled}... Z ř. skopós {kdo hlídá, pozorovatel}, což je činitelské jméno od skopéō {pozoruji, hledím}. Na cbk.cirkev.cz/biskupove je uvedeno: Biskup z řeckého episkopos (ze slovesa epi-skopein ,hledět shora', ,dohlížet', ,bdít'), později z latinského episcopus. ----- "Kosmas" připomíná dílo svatého Řehoře (Řehoř uveden ve vysvětlivce): "Jednou četl v Dialogu..." Sděluje "Kosmas" zamlčeným jménem Řehoř, že musí být ve svém psaní opatrný? Jméno Řehoř totiž podle M. Knappové znamená (2015, s. 271) bdělý, ostražitý. Slovo Dialog bychom mohli přeložit jako slova dvou, Kronika Čechů, tj. dílo dvou. ----- Závažná informace může být skryta v této autorově větě: "...kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval, byl by se jistě musil smáti!" Jan II. knihu končí (třetí knihu končí), za kanovníka Kosmu se již vydávat nebude, Kosmu pochoval. A to, jak se dokázal umně za Kosmu schovávat, mu přináší uspokojení, musí se smát. Jestliže vezmeme tuto větu doslova, pak by Jan II. Břichatý byl Kosmovým synem. Slovo otec může však být míněno obrazně, Kosmas může být jen učitel žáka Jana II. I slova učitel a žák se objeví v poslední kapitole: "Tolik jistě nezuří zuřivý učitel [W. W. Tomek: školmistr] proti žáku..." Týká se vztah učitel : žák vztahu biskup Heřman : biskup Jan II. Břichatý? ----- Jan II. Břichatý prostřednictvím slova otec možná prozrazoval své jméno Jan. K sv. Janu Křtiteli připojila pravoslavná církev přízvisko Předchůdce. A předchůdcem každého člověka je jeho otec. Své jméno Jan tedy Jan II. Břichatý vztahoval k Janu Křtiteli. ----- Kapitola je také pravděpodobně výsměchem prosazovanému celibátu. P. Kopal napsal (2004, s. 372): "Za papeže Kalixta II. bylo I. lateránským koncilem v roce 1123 schváleno... také prohlášení, že manželství kněží západního křesťanství jsou neplatná a děti z těchto spojení jsou nemanželské." ----- Zastavme se u tohoto sdělení: "...výroky Páně jsou výroky pravdomluvné, když dí: ,Otec můj až dosavad dělá, i já dělám.'" A co dělal autor třetí knihy Kroniky Čechů Jan II. Břichatý? Byl biskupem a psal tuto kroniku. Co dělal stejného jeho otec? Byl také biskupem nebo jiným církevním hodnostářem nebo také psal, či dělal obojí? - Autor Kroniky Čechů Kosmas (za něho se však skutečný autor vydával, správněji dva autoři vydávali) měl zemřít roku 1125 ve věku asi 80 let. A v poslední kapitole vztahující se k roku 1125 autor píše, že jeho otec ještě žije. Vysvětlení navrhuji toto: pokud se autor skutečně dožil 80 let, potom nezemřel roku 1125, ale o řadu let později. Dejme tomu kolem roku 1140. ----- Větou Otec můj až dosavad dělá, i já dělám se Jan II. Břichatý podepsal, neboť věta pochází z Janova evangelia (5, 17). ----- "Kosmas" vzpomněl, a to je myslím u středověkých kronikářů neobvyklé, ne-li ojedinělé, i na svou zemřelou manželku Božetěchu: "...když mu Hospodin odňal kněžku, zbožnou myslí slíbil Bohu, že již žádnou ženu nepozná." Slovo Bohu může být narážkou na Božetěchu. Neříká však "Kosmas" skrytě něco zcela jiného? Když napsal, že Božetěcha byla nedílnou družkou veškerých jeho osudů, nenaznačuje tím to, že své osudy skryl, pokud je autorem Založení kláštera Sázavského, do Božetěcha? Nepověsil autor na Božetěcha svůj umělecký talent a svoje vyhození z funkce biskupa? Blíže viz zde kapitolu Popsal autor Založení... ----- Na závěr rozboru této kapitoly můžeme říci, že v ní Jan II. přišel sám k sobě (což jsou jeho slova), pokrývač zemřel a Jan II. píše dál sice anonymně, ale bez pokrývače. Ironizování celibátu, který byl v jeho době prosazován, nemuselo být to nejdůležitější, co měl Jan II. na mysli při psaní poslední kapitoly. Této nejgeniálnější literární stránky, jaká kdy byla na našem území napsána. ----- O biskupu Janovi II. Břichatém pojednává i kapitola ke konci této práce Jsou na Božetěcha navěšeny osudy Jana II. Břichatého?

Jan II. Břichatý ukazuje řadou slov na své jméno, a to jak na jméno Jan (milost Boží a slova související s hořením), tak na své dřívější jméno Izák (se musil smáti a slova související s hořením). K tomu viz následující kapitolu.

4C3 JMENOVAL SE JAN II. BŘICHATÝ PŮVODNĚ IZÁK, PŘÍPADNĚ IZAIÁŠ?

Když "Kosmas" naznačoval, že na určitou osobu byly pověšeny informace osoby jiné, nebo že uvedená osoba změnila své jméno, psal o té osobě jakožto o slepci, hrozil ji oslepením, nechal ji spát apod. "Kosmas" ve většině úvodů a věnování napsal takové slovo, které této hříčce vyhovuje. V Druhé předmluvě... napsal: někdy si podřímne výtečný Homér. V Počíná se předmluva ke Klimentovi užil slova: po silných vínech a uspávajících číších. A v Počíná se omluva téhož děkana... jsou slova: vypravovati sen. Že není autorem kroniky děkan Kosmas, to "Kosmas" možná napovídá následujícími slovy: Kosmas, kostela pražského jenom podle jména děkan (Počíná se úvod k proboštu Šebířovi), Kosmas, nehodný slouti tak, jak slově (Druhá předmluva...), Kosmas nehodný slouti děkanem (Počíná se předmluva ke Klimentovi...). Před každou knihou Kosmas naznačil, že autorem Kroniky Čechů děkan Kosmas není. (Počíná se úvod k biskupu Šebířovi byl snad podle DOPSAT před třetí knihou.)

Prozradil na sebe v III, 62, že se původně jmenoval Izák, s menší pravděpodobností Izaiáš? Je pravděpodobné, že tak učinil a že klíčem k zodpovězení této otázky je pochopení jeho posledních slov: zaměnil oheň.

Jména Izaiáš a Izák mají k sobě zvukově tak blízko, že M. Knappová u jména Izaiáš uvádí (2015, s. 194) mezi domáckými podobami jména Izaiáš i jméno Izák. A jméno Izák podle M. Knappové (2015, s. 194) je z hebrejského Jicchág a znamená bude se smáti, popř. veselý. Když si Izaiáš nebo Izák dal jméno Jan, dodržel tím pravidlo nebo zvyklost, že biskup přijímá jméno začínající na stejné písmeno jako bylo jeho jméno staré: Michael? - Metoděj; Jiljí (Gervais) – Heřman (German). Jméno Iohannes (Jan) nahradilo biskupovi jeho dřívější jméno Izák, případně Izaiáš.

Přečtěme si Počíná se úvod k proboštu Šebířovi. Je otiskován před vlastní Kronikou Čechů. Ale správně tomu tak podle historiků být nemá, patří před třetí knihu, jejímž autorek je Jan II. Břichatý. V Komentáři: Kosmas a Čechové (vydání kroniky 2005, s. 217) je napsáno: "Nelze vyloučit, že úvod k Šebířovi se dostal na samý začátek kroniky dodatečně, omylem, a původně se měl vztahovat jen k třetí, resp. čtvrté knize..."

Nyní si tedy přečtěme část Počíná se.... "Hledaje totiž hledal jsem, co bych vám věnoval příjemného, co zábavného, ale nenalezl jsem nic, co by bylo tak směšné jako mé dílko. S chutí-li se zasmějeme, když uzříme, že si někdo urazil o kámen nohu svou, kolik uzříte v tomto díle mých úrazů, kolik prohřešků proti slovesnému umění! Chcete-li se zasmáti nad každým z nich, můžete až přes míru užíti této člověku vrozené vlastnosti." ----- Jan II. Břichatý je možná autorem všech předmluv a věnování. Jan II. možná vystoupil s Kronikou na veřejnost až tehdy, když její sepsání svedl na děkana Kosmu. A v tu dobu byl již Heřman mrtev (1122).

Jméno Izák znamená podle M. Knappové(2015, s. 194) bude se smáti, popř. veselý. To bylo pravděpodobně původní jméno Jana II. Břichatého. Proto v Počíná se úvod... jsou slova směšné, zasmějeme a zasmáti, ve Druhé předmluvě... je užito slovo smíchu, v Počíná se předmluva ke Klimentovi... jsou slova vesele a posměchu. V Počíná se omluva téhož děkana... autor na jméno Izák neukazuje, možná tak činí v následující kapitole III, 1 slovem rozpustile. VIII, 62 se podepisuje nejen slovem smáti. V některých zde uvedených kapitolách se Jan II. podepisuje ještě jinými způsoby. 

Ve II, 27 líčí "Kosmas" ve viditelné vrstvě napadení olomouckého biskupa Jana I. pražským biskupem Gebhartem/Jaromírem. Ve skryté vrstvě prozrazuje napadení Jana II. Břichatého (1126?), a to především narážkami na přízvisko Břichatý prostřednictvím jmen potravin apod. Ukáže však i na původní Janovo jméno Izák nebo Izaiáš (posměchem, smích, nesměje) i na jméno Jan (Smiluj se... Bože).

Mistrovská poslední kapitola (III, 62) Kroniky Čechů má v závěru tuto morbidní větu: "...kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval, byl by jistě se musil smáti!" Slovo smáti, je zde však "Kosmovým" (Izákovým) podpisem.

Jan II. Břichatý se potom podepisoval dvěma "jmény". Jako Izák se podepisoval slovy smích, smát se apod. a jako Jan slovy milost Boží.

Podle M. Knappové jméno Jan je (2015, s. 196) "j. hebrejského původu (z hebr. Jochánán), znamená ,bůh je milostivý', popř. ,bohem daný, milostivý dar boží´."

Kapitola III, 62 začíná slovy: "Zatím byl z milosti Boží sjednán mír..." A v posledním souvětí jsou slova: "...kněz... z milosti Boží uhasil..." Třetí knize, kterou Janovi II. Břichatému přisuzujeme, předchází Počíná se omluva... Ta začíná slovy: "S přispěním milosti Boží jsem, milý čtenáři, splnil..." Autorem první a druhé knihy Kroniky Čechů není Jan II. Břichatý, ale Heřman, a možná proto v předmluvách k těmto knihám nejsou slova milosti Boží. - Spojení slov milosti boží je v textech raného středověku tak časté, že pochopitelně každé jeho použití Janovým "podpisem" být nemůže. - V Druhé předmluvě... před první knihou je posledním jménem jméno Heřman. - Že autorem třetí knihy není biskup Heřman, původním jménem Jiljí, to "Kosmas" naznačil v Počíná se omluva téhož děkana... před třetí knihou. Napsal: "...kníže míval v úctě nejvíce toho, kdo pro spravedlnost nastavil štít proti nespravedlnosti a kdo zlé rádce a takové, kteří se uchylovali z cesty práva, zakřikl jediným slovem pravdy. Takových dnes není..." Podle M. Knappové (2015, s. 199) znamená jméno Jiljí záštita, ochrana, štítonoš. Slovo štít tedy ukazuje na Jiljího, tj. biskupa Heřmana, a v zápětí je řečeno, že už není.

Jan II. Břichatý užil v poslední kapitole řadu slov spojených s ohněm. Jsou to: ohněm čerstvé byliny zhasil dráždivé plameny v prsou – ohněm kopřivy zkrotil žár – proti sobě rozpálený – z trestu zevně hořel – uhasil, co nekázaného na něm hořelo – hoře uvnitř – zaměnil oheň (v překladu W. W. Tomka zaměnil pálení).

Slova slova spojená s hořením jsou především v posledním souvětí. "...zatímco kněz z trestu zevně hořel, z milostí Boží uhasil, co nezákonného v něm hořelo uvnitř, protože zaměnil oheň."

Soudím, že slova zaměnil oheň mohou mít některý z těchto významů:

• zaměnil sexuální touhu (plameny v prsou) pálením kopřiv

• zaměnil své jméno Izák (nebo Izaiáš) jménem Jan

To, že autor poslední kapitoly mrská své přirození kopřivou, může znamenat jeho naprosto negativní názor na prosazování celibátu. To je možná také důvod, že vzpomene na svou ženu Božetěchu.

Janovi jmenovci Jan Křtitel a Jan Evangelista měli něco společného s ohněm. Jan Křtitel je spjat s větou: "On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." V předvečer svátku Jana Křtitele, tj. 23. června, byly zapalovány svatojánské ohně (od které doby?). V. Rameš o mučení sv. Jana Evangelisty napsal (2003, s. 465): "Podle legendy byl [Jan Evangelista] prý strašlivě mučen a nakonec vhozen do kotle s vřelým olejem. Olej se však prý změnil v občerstvující lázeň, z níž vystoupil Jan nezlomen, ba ještě posílen." - Izáka měl jeho otec Abrahám obětovat Bohu. Pravděpodobně mělo jít o zápalnou oběť.

Dalo by se uvažovat, zda předky Jana II. Břichatého, dívějšího Izáka, nebyl benediktin Jan nebo Izák, jejichž pozůstatky přivezl z Polska Břetislav I. Domnívám se, že pravděpodobněji šlo o předka biskupa Heřmana.

Když Izák změnil své jméno na Jan (v Olomouckém horologiu je jmenován Iohannes VI episcopus Maravuie), dodržel zvyklost, že staré a nové jméno začínají u duchovních osob stejným písmenem.

4C4. BYL JINDŘICH ZDÍK SYNEM JANA II. BŘICHATÉHO? - Jindřich Zdík byl olomouckým biskupem v letech 1126-1150. Někteří historikové se domnívají, že Zdíkovým otcem byl děkan "Kosmas", což byl podle historiků autor Kroniky Čechů. Jenomže autory Kroniky Čechů jsou pražský biskup Heřman a olomoucký biskup Jan II. Břichatý. Děkan "Kosmas" byl jejich rádcem, informátorem a nechtěným pokrývačem. ----- Úvahy o tom, kdo je otcem Jindřicha Zdíka, vycházejí z III, 51 Kroniky Čechů, v níž je k roku 1123 uvedeno: "V měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík, a jiní s nimi do Jeruzaléma; někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam zahynuli. Předák Dlúhomil zemřel již za návratu dne 8. července. Podobně i Bertold, služebník mého syna Jindřicha, zemřel dne 6. srpna." ----- Text naráží podle historiků na dva velké problémy. První problém: Jde v "Kosmově" textu o jednoho Jindřicha nebo o dva Jindřichy? V případě, že by šlo o jednoho Jindřicha, mělo by podle nich platit, že děkan Kosmas měl syna Jindřicha a tento Jindřich by byl totožný s biskupem Zdíkem. - Druhý problém vyplývá z informace tzv. Vyšehradského kanovníka. Tzv. Kanovník vyšehradský (což byl možná Jan II. Břichatý)k roku 1126 napsal mj.: "Téhož roku, dne 3. října [1126], Zdík, byv zvolen biskupem na stolec olomoucký podle ustanovení kánonu, byl vysvěcen od svého arcibiskupa mohučského a při svěcení, odloživ barbarské jméno [Zdík], byl zván Jindřich." Dne 3. října má svátek Bohumil (měl ho za Kanovníka vyšehradského?), jehož jméno znamená pochopitelně bohu milý. Podobný význam má jméno Jan. Podle M. Knappové znamená (2015, s. 196): bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. Je tím naznačeno, že Jan II. Břichatý byl otcem Jindřicha Zdíka? . "Kosmas" podle všeobecného mínění měl zemřít již 21. října roku 1125. A přitom to má být "Kosmas", kdo napsal v III, 51, že v březnu roku 1123 putoval Jindřich, jinak Zdík do Jeruzaléma. Jestliže by tuto informaci měl zapsat "Kosmas" velice krátce před svou smrtí, pak by užil jméno Jindřich rok předtím, než Zdík toto jméno přijal, a to pro událost, která se stala tři a půl roku předtím, než se ze Zdíka stal Jindřich. V tomto místě je jméno Jindřich užito ve všech patnácti známých opisech Kroniky Čechů. Pochopitelně, že se může namítat, že v originálu napsaném "Kosmou" mohlo být použito pouze jméno Zdík, nikoliv Jindřich. Tento rozpor můžeme odstranit tím, že povýšení Soběslava na stolec (Kosmas zemřel 21. října téhož roku, v němž byl... kníže Soběslav povýšen na stolec [16. 4. 1125]) budeme vztahovat k roku, kdy Soběslav po bitvě u Chlumce 18. 2. 1126 přijal od Lotara české země v léno. Zdík by tedy přijal jméno Jindřich o 18 dní dříve (3. 10. 1126), než by zemřel "Kosmas" (21. 10. 1126). Považuji to však za velice málo pravděpodobné. ----- J. Žemlička k problému, kdy Zdík přijal jméno Jindřich napsal (2009, s. 13): "K bitvě došlo 18. února 1125 a takřka vzápětí, hned po smrti Jana II. (1104-1126), ho Soběslav jmenoval olomouckým biskupem (22. března). Řádně a bez námitek přijal Zdík od Lothara investituru a ještě v říjnu téhož roku ho vysvětil mohučský metropolita. Prý až tehdy, odloživ ,barbarské jméno', se začal zvát Jindřichem (patrně se tak ale stalo již dříve)." Na předešlé stránce napsal: "Patrně dost záhy se nechal vysvětit a přijal jméno Jindřich." J. Žemlička však vychází z tohoto předpokladu, o kterém pochybuji, a to z tohoto: autorem Kroniky Čechů je děkan Kosmas. O úmrtí Jana II. Břichatého (Zdíkova předchůdce) roku 1126 rovněž J. Žemlička nepochybuje. ----- Dne 21. 10. 1125 mohl skutečně zemřít děkan Kosmas, informátor, rádce a pokrývač skutečných autorů Kroniky Čechů, ale nezemřel skutečný autor třetí knihy Kroniky Čechů Jan II. Břichatý. Pravděpodobně nezemřel ani roku 1126, byl pouze zbaven funkce biskupa. Mohl tedy vědět, že Zdík se stal po něm olomouckým biskupem pod jménem Jindřich. ----- Pomineme úvahy, kdo mohl být Jindřichovým otcem podle historiků, jaký vztah měl k biskupu Danielovi, jaký k Magnusovi, jaký k pražskému biskupu Janu I. a zda byla či nebyla Zdíkovou matkou Božetěcha či Milejší. ----- Za Zdíkova otce považují biskupa Jana II. Břichatého či děkana Kosmu a za jeho matku Božetěchu nebo Milejší. ----- Jindřich Zdík mohl být vnukem děkana Kosmy. Jan II. Břichatý v III, 62, v níž říká toto: "...kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval..." A o pár řádků dále je pochován pokrývač děkan Kosmas? - Jindřich Zdík, pravděpodobně syn Jana II. Břichatého, zemřel 25. června 1150. Dne 25. června má svátek Ivan, což je ruská a ukrajinská obdoba Jan. Jan má svátek den před Ivanem, tj. 24. června. Jde však zřejmě o náhody.

4C5. VZTAHUJÍ SE MÍSTA V KRONICE, KDE "KOSMAS" PÍŠE O JÍDLE, O POTRAVINÁCH K JANOVI II. BŘICHATÉMU? - Kronika Čechů má dva autory, a to pražského biskupa Heřmana a olomouckého biskupa Jana II. Břichatého, a navíc má pokrývače těchto autorů, což je děkan Kosmas. Ke komu z nich se vztahují místa, kde je zmiňováno jídlo? Uvádím i místa, týkající se pití, ale jimi zřejmě nechtěl "Kosmas" nic tajného sdělit. Nemám zde na mysli I, 2, v níž krajina oplývá zvěří, ptactvem, medem, mlékem a rybami. ----- Nenaznačuje "Kosmas" slovem jídla a přejídají, že je autorem nebo spoluautorem těchto děl nebo některého z nich Jan II. Břichatý? V I, 15 napsal: "...o tom všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných: něco v Privilegiu církve moravské, něco v Epilogu téže země a Čech, něco v Životě o umučení přesvatého našeho patrona a mučedníka Václava. Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají." ----- V Počíná se předmluva ke Klimentovi čteme: "Neboť se často stává, že po silných vínech a uspávajících číších někdy přijde na člověka přirozená žízeň a že doušek čisté vody bývá milejší než sladké číše." ----- V II, 26 jsou v pasáži pojednávající o Markovi, proboštu kapituly pražské (1068-1098), slova: jídla, pití, stravování, desátku, pšenice, ovsa, maso. Že je v kapitole něco skryto napovídají možná slova z temnosti světa. Má autor s Markem společné třeba to, že i on byl někdy proboštem kapituly pražské? ----- Řadu slov souvisejících s jídlem užil "Kosmas" při líčení konfliktu mezi olomouckým biskupem Janem I. (1063-1085) a pražským biskupem Jaromírem (II, 27): Prometheus (orel se živil Prometheovými játry), krmičku, hladem, jídlo, sýr, snědený, kmínu, cibule, topinky, snídaně. A také složitější obraty: beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití; levhart popadne zajíčka nebo lev beránka. Nevložil "Kosmas" do tohoto líčení napadení Jana II. Břichatého (1126?)? Jan II. Břichatý je ještě jinak v této kapitole podepsán: na původní jméno Izaiáš nebo Izák (což je i domácí podoba Izaiáše) ukazují slova posměchem, smích a nesměje (M. Knappová 2015, s. 194: Izák znamená bude se smát, popř. veselý). A podle stejné autorky znamená jméno Jan mj. bůh je milostivý a v kapitole je věta: Smiluj se nade mnou, Bože. ----- I v kap. o hochovi (II, 34) jsou slova související s břichem: "...kudy mi chleba zřídka a vody podávali..." Přitom předpokládáme, že první a druhou knihu psal biskup Heřman a třetí knihu Jan II. Břichatý. ----- Můžeme sem zařadit i slova pochlebenství a novopečených z Počíná se omluva téhož děkana? ----- Když se "Kosmas" zmiňuje, že je již osmdesátiletý, napíše větu (III, 59): "Věru více mne těší měkký chléb a topinka než tvá sofizmata..." A ještě v téže kapitole můžeme číst slova: "...při velikém stole paní filozofie rozkošnými jídly..." ----- Zmínky o jídle by měly být jenom ve třetí knize, protože jenom tu by měl napsal Jan II. Břichatý, ale on mohl po smrti biskupa Heřmana knihy první a druhou doplnit či pozměnit. ----- Jan II. Břichatý by měl také důvod psát hříčky spojené s jídlem, pokud by jeho předkem byl kuchař Kristin z Pěti bratří. Jeho ostatky (nebo jejich část) skončily v Olomouci, kde byl Jan II. Břichatý biskupem a po něm byl biskupem Jindřich Zdík, což byl možná Janův syn. ----- Jan II. Břichatý byl možná spoluautorem tzv. Gallovy kroniky. V ní v Začíná list třetí knihy můžeme číst slova narážející možná na jeho přízvisko Břichatý: "...abych... nejedl nadarmo polský chléb."

4C6. JAK SE JAN II. BŘICHATÝ, DŘÍVĚJŠÍM JMÉNEM IZÁK, "PODEPISOVAL"

Jan II. Břichatý je především autorem třetí knihy Kroniky Čechů, autorem všech věnování a úvodů k třem knihám Kroniky a možná určitých doplňků a úprav v prvních dvou knihách.

Jméno Jan podle M. Knappové znamená (2015, s. 196) bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. - Na přízvisko Břichatý ukazuje slovy spojenými s jídlem (názvy jídel a potravin) a také slovem život. J. Rejzek v hesle život napsal mj. (2015, s. 820): "Psl. *životъ{život}, přeneseně i {střední část těla, břicho}..." - Jméno Izák podle M. Knappové znamená (2015, s. 194) bude se smát, popř. veselý.

Atributy Jana Evangelisty: orel, kalich, svitek, kniha - Atributy Jana Křtitele: beránek, kříž, sekera, kožešina, křest

Počíná se úvod k biskupu Šebířovi života - zábavného (?) - směšné – zasmějeme – zasmáti - Druhá předmluva k následujícímu dílu, psaná mistru Gervaisovi: pošklebným smíchem – čtou (?) kniha – knihy - Počíná se předmluva ke Klimentovi, opatu kostela Břevnovského: života – knížku – číších – číše- vesele – knih – posměchu - Počíná se omluva téhož děkana: milosti Boží – žijících (?)

Kronika Čechů, kap. I, 15: milosti Boží – křtu - nechuť - v Životě – jídla - Kap. II, 27: krmičku – hladem – jídlo – beránek - sýr napolo snědený – kmínu – cibule – topinky – snídaně - žiješ (?) - žíti (?) - beránka - posměchem - Smiluj se nade mnou, Bože – smích - nesměje - Kap. III, 59 chléb – topinka – jídly - spis (?, kniha) - Kap. III, 62: z milosti Boží – život - se musil smáti - z milosti Boží

Založení kláštera Sázavského: milostí řízení Božího

Ne všechna slova zde vypsaná nemusel Jan II. Břichatý mínit jako podpis.

5C1. PROČ VYLÍČENÍ RANÝCH ČESKÝCH DĚJIN PÍSEMNÝMI PRAMENY JE VE ZNAČNÉM ROZPORU SE SKUTEČNOSTÍ

České dějiny nesměly mít kvůli rozporům v církvi nic společného s Velkou Moravou. Přemyslovci museli být od počátku domácího původu, nesměli mít nic společného nejen s Velkou Moravou, ale ani se Zabrušany. Nesměli být v Čechách cizinci, museli být domácím rodem, a nesměli být spjati s východní církví. Pokřtění Bořivoje Metodějem je v tomto smyslu výjimkou. A toto si troufl napsat falešný Kristián zřejmě až počátkem 12. století.

S Velkou Moravou nesměl mít nic společného především kníže tzv. Václav (v legendách se musel narodit až po zániku Velké Moravy).

Budoucí světci světci Ludmila, tzv. Václav a Vojtěch museli být očištěni od nekřesťanských činů (a že jich u nich bylo), jejich protivníci naopak o to více pošpiněni.

Kvůli zakladatelské pověsti musel být zavražděný (ve skutečnosti možná spíše popravený) kníže tzv. Václav bratrem svého vraha (ve skutečnosti možná spíše soudce) Boleslava. Tím se zásadně mění příbuzenské vztahy mezi politickými osobnostmi našeho raného středověku.

Zvláštní důvod pro "odchylky" některých vylíčených historických událostí od skutečnosti měli autoři Kroniky Čechů. V Kronice měli mít moravská údělná knížata vynikajícího předka. Jenomže otcem Spytihněva II., Konráda a Oty Sličného byl Boleslav III. Ryšavý, vrah Pěti bratří, vrah Slavníkovce Soběslava a především vrah Vojtěcha. Tak "Kosmas" jim přidělili jiného otce, a to Břetislava I. Pověsili na něho ty činy Boleslava III. Ryšavého, za které se nemusela moravská knížata stydět, např. únos Jitky.  

P. Kopal napsal (2010, s. 361): "Kosmas byl (je) hojně citován jako autorita. Jestliže v české historiografii vždy zastával tuto úlohu posvěcujícího klasika, učiněného symbolu oficiality a zaklínadla správného výkladu dějin, pak pokus Františka Grause o nalezení ,stop nekosmovského pojetí dějin' mohl ve své době (1967!) připomínat skoro manifestaci práva na jiný názor." Pokud naše historiografie vychází z "Kosmy", potom vychází z toho, co "Kosmas" napsal pro třetí oko. Nevychází z toho, co "Kosmas" ve skryté vrstvě všechno na Přemyslovce práskl. Stejně tak nevychází z Galla. Gallus na polská mýtická knížata a na Vladislava Heřmana, Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého pověsil informace o českých knížatech. Bylo to proto, že Piastovci jsou větví Přemyslovců (Měšek byl synem Boleslava I.).

Čeští historici při vytváření svých představ o našem raném středověku nevyužívají skrytou vrstvu písemných pramenů, a proto jejich pohled na tuto dobu značně zkreslený.

5C2. JAKÉ NÁZORY MAJÍ HISTORICI NA "KOSMOVU" KRONIKU ČECHŮ, ZEJMÉNA NA JEHO POVĚSTI

Fr. Graus se ke "Kosmovi" vyjádřil takto (1967, s. 789): "Nadto má však i nejstarší... české nekrologium dalekosáhlejší historický význam, než bylo dosud rozpoznáno, neboť tu zachycuje stopy ,nekosmovského' pojetí našich nejstarších dějin, které odjinud neznáme vůbec a jež můžeme pouze předpokládat z různých polemických narážek v Kosmově kronice. Autoritou Kosmy a jeho pokračovatelů u pozdějších kronikářů a historiků je způsobeno, že historikové při líčení českých dějin 11. a 12. století leckdy zapomínají, že toto podání je místy silně zaujaté, ba jednostranné a brali za bernou minci nejen události, o nichž se děkan pražské kapituly a jeho pokračovatelé zmiňují, ale i jejich hodnocení." Fr. Graus bohužel nic nevěděl o tom, že ve skrytých vrstvách své kroniky podával "Kosmas" často prostřednictvím hříček zcela jiné informace a zcela jiná hodnocení než ve vrstvě viditelné.

D. Třeštík užil ve vztahu ke "Kosmovi" nepříliš lichotivý výraz (1967, s. 700): "...stačí se podívat, jakým způsobem slepil svou epizodu o libickém vraždění Kosmas: Kombinoval Kanaparia s Brunonem a přidal dvě slova z Quatuor..." Toto vyjádření vychází z nepochopení jak této epizody (I, 29), tak z nepochopení "Kosmova" líčení vraždy Pěti bratří (I, 38).

Protože historici neobjevili skrytou vrstvu "Kosmovy" Kroniky Čechů, vrstvu, která prozrazuje řadu událostí z českých dějin, mohou napsat slova jako O. Králík (1976, s. 202: "Kronika děkana Kosmy je dílo od první kapitoly do poslední vysoce tendenční. To je více politický program [který u "Kosmy" nepopírám] než zpráva o minulosti."

J. Žemlička o "Kosmově" hodnověrnosti napsal (2005, s. 37): "Jeho dílo je pilířem našich znalostí o 11. a počátku 12. století, ale pro 10. století jeho spolehlivost klesá." J. Žemlička ovšem nerozšifroval "Kosmovy" hříčky vztahující se k 9. a 10. století. Hodnotí tedy jenom "viditelnou" část Kroniky Čechů, kde se "Kosmas" musel držet lživých legend a sdělovat jenom ty informace, které byly pro Přemyslovce přijatelné. Díry v "Kosmově" líčení konce 9. a 10. století jsou vyplněny jeho informacemi ve skryté vrstvě, v jeho hříčkách, a také informacemi v tzv. Gallově kronice, v níž informace o činech českých panovníků vložil na panovníky polské. Přitom autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů a autorem tzv. Gallovy kroniky je biskup Heřman.

5C3. JAKÉ NÁZORY MAJÍ HISTORICI NA "KOSMOVY" POVĚSTI A NA JEHO MÝTICKÉ POSTAVY

Historici se nedívají na "Kosmovy" pověsti jako na něco, co jim nestojí za povšimnutí. Dovedou v nich najít hluboký smysl (např.: zůstaly základním návodem k výkladu ústavních pořádků), uniká jim však to, že "Kosmas" do nich skryl pomocí hříček důležité informace o raných českých dějinách. Skryl do nich to, co nemohl říct veřejně. Skryl do nich to, co legendy zamlčely, a uvedl na pravou míru to, co legendy zkreslily, lživě překroutily, účelově pozměnily. "Kosmovy" mýtické postavy jsou pro něho věšáky, na které prostřednictvím svých hříček pověsil činy českých knížat a Ludmily.

J. Sadílek o autorství "Kosmových" pověstí napsal (1997, s. 134): "...geneze přemyslovské dynastické pověsti v Kosmově kronice nevzešla z ústního podání prostého lidu, tradovaná ,bájnými starci', nýbrž byla vytvořená uměle, především za účelem upevnění politické moci této vládnoucí dynastie v Čechách." ZKONTROLOVAT

M. Wihoda o "Kosmových" pověstech napsal (ĎaS 12/2008, s. 37-40): "A staré pověsti? Ty jsou zajímavé nejen tím, že nebyly odloženy s přijetím křtu, ale zejména proto, že zůstaly základním návodem k výkladu ústavních pořádků knížecích Čech. Přemyslovský mýtus, neboli veřejná smlouva obce svobodných Čechů a Přemysla Oráče, legitimizoval jak postavení vládnoucí dynastie, tak i mocenský status sněmu Čechů. Jinými slovy, zaručoval stabilitu vnitřního uspořádání dědičných přemyslovských držav. A právě tuto smlouvu svatovítský děkan Kosmas vložil na počátek příběhu politického společenství (národa) Čechů."

"Kosmas" kapitolu I, 13 zakončil slovy: "A poněvadž se tyto věci prý sběhly za starodávna, ponecháváme na čtenáři posouditi, zda se opravdu staly, či jsou smyšlené..." M. Wihoda k nim napsal (2024, s. 84, 50): "Kosmas varoval, že záleží na čtenáři a jeho úsudku, zda bude považovat první knihu za věrohodnou (utrum sint facta an ficta). Strohé, z letopisů přejímané záznamy však rozvíjel způsobem, který dokládá, že nad přesnost podání stavěl vysoký styl." - "Reflektované zacházení s minulostí mělo společnosti nabídnout návod na čtení světa, jenž by přehledně oddělil dobré od špatného, důležité od nepodstatného, možné od nemožného. Proto mohl Kosmas stanovit hranici mezi smyšleným (ficta) a opravdovým (facta) a ponechal přitom na čtenáři, aby sám posoudil věrohodnost vyprávěného." Čeští historici, M. Wihodu nevyjímaje, nechápou, že "Kosmas" do ficta vložil skrytě důležitá fakta, která nemohl říci přímo.

R. Antonín o přemyslovském mýtu napsal (2010, s. 497): "Již Dušan Třeštík upozornil na velice chabou logickou výstavbu mýtu o povolání Přemysla v Kosmově podání, danou kronikářovou snahou naroubovat na indoevropské vzorce vyprávění o prvním Oráči opodstatnění sociálních struktur a vztahů v jeho současnosti. Domyslíme-li myšlenky D. Třeštíka odhalující původnost Kristiánova podání přemyslovské pověsti, pak můžeme Kosmův text chápat jako mytické opodstatnění reality, v níž tvořil a žil. Jakkoli kněžnu vyprovokuje svou nespokojeností pouze jeden muž, je v kronice ze strany Čechů více než zřetelná snaha poddat se moci knížete. Z tohoto momentu je odvozena volitelnost panovníka, neboť to jsou Čechové, kdo volí život pod knížetem, a to i přes původní Libušinu radu. To, že je artikulována pomocí biblické výpůjčky z první knihy Samuelovy, bylo řečeno výše... ustavení knížete bylo podle Kosmy volbou Čechů, a to i přesto, že je uskutečněno Libušiným proroctvím, které tvoří spojnici mezi Kosmovým podáním a starým indoevropským mýtem. Současně je v tomto příběhu samotným Přemyslem Oráčem zřetelně vymezen druhý princip opravňující k nároku na Boží milost a zisk knížectví - je jím dědičnost, transparentně vyjádřená podobenstvím o otce zaražené do země. Tak Kosmas prostřednictvím modelace mýtu legitimizuje nástupnické zvyklosti na český knížecí stolec uplatňované v jeho současnosti - volbu a dědičnost. Obojí je bytostně propojeno..." - R. Antonín zde vidí jakési dvě vrstvy. Jedna opodstatňuje vládu a způsob vlády Přemyslovců a druhá vrstva tu první podporuje, hledá v biblických a antických textech analogie podporující vrstvu první. R. Antonín zde nevidí v Přemyslovi Bořivoje, v Libuši Ludmilu a v pouze jednom mužovi nevidí Spytihněva.

J. Sláma o "Kosmových" pověstech napsal (2017, s. 101). "Tam, kde Kosmovi chyběly jakékoliv informace o dávno minulých dobách, vypomáhal si - zcela v souladu s praxí soudobého kronikářství - fabulátorstvím ovlivněným četbou antické literatury a znalostí starověké mytologie. Kosmas tak např. přetvořil antickou báji o třech moudrých bohyních obdařených mimořádnými vlastnostmi léčit, prosazovat pohanskou modloslužbu a věštit ve tři dcery v Čechách žijícího ,znamenitého muže' jménem Krok. Byly to Kazi, Tetka a Libuše a charakterizovaly je stejné vlastnosti, jaké měly jejich antické vzory." - Historikům bohužel uniká, že "Kosmas" přetvořil své vzory tak, že do svého textu skryl informace o raných českých dějinách. Na Kazi, Tetku a Libuši pověsil informace o Ludmiliných pohanských praktikách.

D. Kalhous vyjádřil svůj názor na "Kosmovy" (a nejen "Kosmovy") pověsti takto (2011, s. 65): "...pokusy identifikovat Přemysla s některou z historických postav (např. s franckým kupcem ze 7. století Sámem), případně alespoň určit dobu jeho života, jsou předem odsouzeny k nezdaru. Pověsti a mýty nesmíme chápat jako zdeformované popisy skutečných událostí, z nichž lze vždy vypreparovat pravdivé jádro. Jsou spíše vypravováními, která sdílí určité společenství lidí, aby jejich opakováním dodávalo své existenci na smyslu a vysvětlilo si jejich prostřednictvím současný stav, např. právě existenci knížecí vlády." - Konkrétně na Přemysla pověsil "Kosmas" informace o Bořivojovi.

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička o "Kosmových" pověstech napsali (2013, s. 222): "Hlavními pozůstatky českého pohanství jsou mýty zapsané a přetvořené v 10. a následujících staletích, především pražským děkanem Kosmou okolo roku 1120. Všechny se však vztahují k počátkům dynastie a státu, nikoli k počátkům světa vůbec a k činům bohů jako většina toho, co označujeme obecně jako mytologii." - Jenomže "Kosmas" za svými pověstmi skutečně skrýval informace o počátcích Přemyslovců a o počátcích jejich státu a mýty mu sloužily jako nosiči těchto informací.

P. Charvát vyjádřil svůj názor na pověsti v Kronice Čechů mj. v pořadu iPrima Byl praotec Čech skutečnou historickou postavou? takto: "Potíž je v tom, že ty pověsti vypovídají o skutečnostech docela jiného charakteru než o skutečnostech historických. Dávají nám daleko více informace o, řekněme, kulturním nebo duchovním profilu té dávné společnosti. A velice krásně nám ukazují návaznost dávné české kultury na tradiční indoíránské dědictví." - Naprostý opak je pravdou: "Kosmovým" hlavním cílem bylo prásknout na Přemyslovce a na české světce všechno, co mohl.

"Kosmovou" Kronikou Čechů se hlouběji zabýval i polský historik N. Bończa-Tomaszewski. Cituji z úvodní kapitoly jeho práce Idea expanze..., kapitoly nazvané "První kniha Kosmovy ,Kroniky Čechů' jako mytická narace (1988, s. 289): "Jedním ze základních pramenů pro zkoumání legendárních dějin Čechů je počátek první knihy K o s m o v y Kroniky Čechů. Úvodních třináct kapitol této první knihy je typickým mytickým odkazem. Tato mytičnost byla zřejmá již Kosmovi, který vydělil pověst o Libuši a Přemyslovi ze systému celé kroniky." Že jde o legendární dějiny Čechů, to si má myslet třetí oko. Ve skutečnosti jde o zašifrované skutečné dějiny při vytváření českého státu. - "Řada badatelů se pokoušela najít odpověď na otázku, jak daleko šly Kosmovy zásahy do přemyslovské pověsti; vyplynul však z toho další, zásadnější problém: do jaké míry je tato pověst koherentním odrazem kolektivních představ raně středověkých Čechů, a nakolik je apologií knížecí moci ze 12. století, kterou Kosmas zručně zkomponoval z domácích, českých pověstí a antické mytologie." - Nejde o odraz kolektivních představ raně středověkých Čechů, ale o "Kosmovy" znalosti skutečných českých dějin. A "Kosmas" tyto znalosti zručně skryl do mytického hávu a biblických dějin a antické mytologie. Ve skryté vrstvě rozhodně nezdůvodňuje oprávněnost vlády Přemyslovců a jejich vládu neoslavuje. - "Domnívám se," pokračuje B-T, "že pověst o počátcích Čechů je možno chápat jako koherentní mytickou naraci. Za prvé proto, že je potvrzena ve starších pramenech, například v tzv. Kristiánově legendě. Za druhé, Kosmas modifikuje mytickou ,kostru' určitým způsobem...." Na rozdíl od B.-T. se domnívám, že první dvě knihy Kroniky Čechů a tzv. Kristiánovu legendu napsal stejný autor, a sice pražský biskup Heřman před rokem 1122. - Navažme opět na slova, B.-T., že Kosmas modifikuje mytickou ,kostru' určitým způsobem. "(1) Vkládá do ní prvky antické mytologie; nevplétá je však do narace, ale používá je jen k vysvětlení faktů, které jsou pro něj a jeho čtenáře ve 12. století nesrozumitelnou řečí starců... Jako typický příklad tohoto způsobu je možno uvést označování slovanských božstev jmény antických bohů, např. 'Oreadas, Driadas, Amadariadas..." [...] "(2) Tam, kde se v pověsti mluví o ideologii vlády, kupř. v řeči Libuše o břemenu knížecího práva (Cap. V.), což považuje za důležité, Kosmas vnáší nový smysl, aniž by jakkoliv měnil fabuli. V tomto případě vkládá biblické konstrukce čerpané z řeči Samuelovy před přijetím vlády Saulem. Tato řeč, přes veškerou ambivalenci, legitimizuje moc krále a představuje zjemnění nesouhlasu, jenž byl pravděpodobně obsažen v předkřesťanské pověsti. Nicméně nesouhlas ani potom zcela nemizí." - "(3) Přestože se Kosmas pokouší o vysvětlení, některé dějové prvky pověsti zřejmě nechápe (např. motiv krále-oráče nebo archaické atributy krále, které považuje za ,selské'). Ponechání těchto částí, které... jsou v naraci klíčové, bylo však nezbytné s ohledem na životnost mýtu a jeho autonomii v tradici." Bořivoj, skrytý za Přemyslem, nebyl ani králem, ani knížetem (pomineme-li, že jako malý kníže vládl z hradiště u Zabrušan a možná byl do svého exilu na Moravě krátce i knížetem českým), ale byl správcem části Čech ve službách Svatoplukových. Proto možná "Kosmas" královské atributy degraduje na atributy selské. Asi stěží může "Kosmův" oráč vedle svého tradičního mytologického významu ukazovat na kraj Lemuzů, tj. Oráčů. Pokračujme v citování B.-T.: "Kosmu je možno chápat jako jednoho z ,realizátorů' pověsti o Přemyslovi, jenž na počátku 12. století znovu mýtus aktualizuje. Domnívám se tedy, že Kosmova pověst zrcadlí raně středověkou národní mytologii a je zápisem kolektivního vědomí české společnosti té doby, zápisem kolektivní vize světa a sebeurčení kolektivu v tomto světě."

5C4. PROČ "KOSMAS" NAPSAL TO, CO NAPSAL, A PROČ PSAL TAK, JAK PSAL

M. Wihoda napsal (2024, s. 50): "Lisa Wolverton se dopustila řady přešlapů, ale v jednom bodě se nemýlila. Právem napadla, že Kronika byla přímočaře vytěžována jako svědectví o poměrech v knížecích Čechách, aniž by historikové přesvědčivě objasnili motivy, které Kosmu přiměly strávit poslední léta života nad písařským pultíkem." Autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, tj. pražský biskup Heřman, skutečně strávil poslední roky života nad psaním této Kroniky (a nejenom jí), neboť zemřel roku 1122. Jan II. Břichatý, pravděpodobně autor třetí knihy Kroniky Čechů, poslední léta nad psaním této Kroniky nestrávil, protože pravděpodobně roku 1126 nezemřel, ale byl pouze zbaven biskupské funkce. 

P. Kopal k této otázce napsal (2001, s. 27, 28): "Kosmas evidentně psal pro své současníky; snažil se jim pomocí příkladů z jejich vlastní minulosti nabídnout řešení zásadních aktuálních problémů. Na druhé straně ovšem zůstávají otázkou cesty, jimiž byli "Čechové" (tj. knížata a předáci) při své neznalosti písma, a tím spíše latiny, s obsahem díla seznamováni." [...] "Nebo máme napsání kroniky chápat pouze jako výraz krajního znechucení a bezmocnosti tehdejšího intelektuála, jako způsob ventilu a sublimace?" "Kosmas" nebyl znechucen jenom tím, co se dělo u nás v jeho době, ale i řadou činů, kterých se Přemyslovci dopustili v minulosti. Řada z nich byla legendami tajena nebo překroucena, a tak "Kosmas" učinil to, co učinit mohl. Seznámil čtenáře se skutečnými českými dějinami pomocí hříček, kterým však nemělo porozumět třetí oko. - Nechme pokračovat P. Kopala: "Podle všeho byl Kosmas členem uzavřeného společenství (literárního ,klubu') českých intelektuálů-kleriků [i samotnou Kroniku Čechů psali zřejmě dva lidé], navíc většinou svázaných rodinnými nebo rodovými pouty." [...] "Tento ostrůvek vzdělanosti uprostřed oceánu analfabetismu a ,barbarství', na první pohled svět sám pro sebe, byl zřejmě líhní a také odbytištěm řady (dnes už neznámých) literárních výtvorů. Můžeme snad předpokládat i jistou soutěživost. Vědomí kvalitní konkurence a vysoké náročnosti čtenářů nutilo autory, aby kladli rozhodující důraz na uměleckou stránku svých děl. Kosmas opracovával sebranou látku podle antických a jiných vzorů, takže jeho kroniku mohl plně docenit pouze vzdělanec." […] "Kosmas měl zjevnou potřebu vyjadřovat se k celé řadě problémů, na předním místě právě k problému Vršovců. A řešení s oblibou nacházel v minulosti, která byla za tím účelem záměrně a cíleně deformována."

K tomuto vysvětlení P. Kopala dodejme několik vět. Minulost záměrně a cíleně deformovaly legendy. Bez deformování minulosti by se z řady osob nemohli stát světci. Správné deformování minulosti upevňovalo moc světských vládců. A byli to především kronikáři "Kosmas" a "Gallus" (ale i někteří legendisté), kdo pomocí hříček skryli do svých děl (tak, aby to třetí oko nevidělo) opravy toho, co úmyslně legendy zkreslily. Hříčky, do nichž skryli informace o tom, kdy, kde, jak atd. se určitá historická událost odehrála, vložili často do události hodně časově vzdálené. Tak informace o prvních Přemyslovcích často skryli do pohanských dob.  

Tvůrci legend museli často lhát. Tím, že do svých děl někteří z nich zašifrovávali pravdu, si možná i léčili své špatné svědomí. Možná jim působilo i radost, jak nad zadavateli chytře zvítězili.

 A nesmíme také zapomenout na slova, která "Kosmas" vložil do úst biskupa Heřmana (III, 49): "Tajemství mé mě moří, tajemství mé mě moří." Skryté vrstvy Kroniky Čechů, Gallovy kronika a ještě dalších děl, to jsou pro jejich autory viklovské vrby.

V Počíná se úvod k biskupu Šebířovi "Kosmas" napsal: "Pravá láska totiž nemůže míti nic vlastního, nic tajného nebo skrytého, čeho by nezjevila tomu, koho upřímným citem miluje." A "Kosmas", Gallus a někteří jiní zasílají všem svým čtenářům to, co mělo zůstat tajné, to, co jim mělo zůstat skryto. A činí tak pomocí svých hříček.

Kronika Čechů je možná z velké části pomstou pražského biskupa Heřmana (autora zhruba prvních dvou knih) a olomouckého biskupa Jana II. Břichatého (autora zhruba třetí knihy) za ponížení, kterých se jim dostalo od některého vládnoucího Přemyslovce. Biskup Heřman byl možná proti své vůli nucen napsat tzv. Kristiánovu legendu a v ní velebit Václava, kterého z duše nenáviděl, a Ludmilu, kterou pohrdal. Možná mu bylo i proti srsti psát (skryt za pravým Kristiánem) o pokřtění Bořivoje. Biskup Heřman byl nucen něco poopraviti nebo doplniti (jistě podle přání zadavatele). Biskup Jan II. Břichatý byl možná ponížen tím, že nový kostel v Olomouci byl zasvěcen sv. Václavu a že byl ze svého biskupského úřadu pravděpodobně vyhnán a poté pokračoval v díle zemřelého biskupa Heřmana (1122). - Zřejmě za biskupa Jana II. bylo počato se stavbou olomouckého kostela sv. Václava. M. Wihoda k založení kostela sv. Václava napsal (2010, s. 178): "Nejspíš mezi léty 1105 a 1107 vysvětil [Jan II.] základy kostela svatého Václava na olomouckém hradě..."

Oba autoři, biskupové Heřman a Jan II. Břichatý, napsali Kroniku Čechů, v níž ve skryté vrstvě na Přemyslovce práskli všechno nebo mnoho z toho, co o nich věděli. Např. to, že Přemyslovci nebyli domácího původu, o tom, že Přemyslovci museli vést urputný zápas o moc s Mojmírovci (především s Mojmírovcem Spytihněvem), o tom, že Vratislav a Václav usmrtili Ludmilu, o tom, že Václav nechal usmrtit Spytihněvova syna, o tom, že Václav byl oběšen (to už prozradil biskup Heřman v Kristiánovi), o tom, že tzv. Pět bratří a biskupa Vojtěcha zavraždil Boleslav III., o tom že tzv. Břetislavovy dekrety ve skutečnosti vyhlásil Boleslav I. nebo Boleslav III. Ryšavý a sdělil další protipřemyslovské informace. Některé tyto informace už v sobě skrývaly legendy. "Kosmas" učinil to, co napsal v I, 29: "Nesmím ani přejíti, co jiní, jak vidím, vynechali." A tím zřejmě nemíní jenom to, co napsal v I, 29. Větu bychom mohli upravit takto: co jiní záměrně vynechali nebo záměrně zkreslili. Autoři to nemohli napsat otevřeně, tak to skryli do hříček, aby to třetí oko nepochopilo.

V Počíná se omluva... "Kosmas" napsal: "...užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu - a pravda vždy plodí nenávist - neměli z toho nějakou škodu." [...] "Proto se nám zdá mnohem bezpečnějším vypravovati sen, o kterém nikdo nevydá svědectví, než psáti o činech žijících lidí." Toto jsou však věty pro třetí oko. "Kosmas" mohl mít škodu ne z toho, co napsal o nynějších lidech, ale z toho, co z pomsty prozradil o minulosti Přemyslovců a co skryl do vrstvy pro třetí oko neviditelné. A tato skrytá vrstva, tato vrstva pravdy a pomsty, byla pro "Kosmu" mnohem důležitější než vrstva viditelná. A protože skuteční autoři Kroniky Čechů, tj. biskupové Heřman a Jan II. Břichatý, mohli mít z napsání kroniky škodu, proto napsání Kroniky Čechů svedli na svého již zemřelého informátora, rádce a pokrývače děkana Kosmu. A všechna věnování, která jsou zřejmě dílem až Jana II. Břichatého, který zřejmě zemřel později než roku 1126, toho roku byl možná jen zbaven funkce biskupa), jsou adresována také zřejmě již osobám zemřelým. Že si "Kosmas" nebezpečí plynoucí z jeho psaní uvědomoval, o tom svědčí slovo bezpečnějším.

"Kosmas" čtenáře upozorňoval, že je třeba jeho dílo opravit, možná měl na mysli odstranit lži ve viditelné vrstvě a vyřešit jeho hříčky, které prozrazovaly pravdu. V Druhé předmluvě napsal: "...opásej bedra své mysli a vezmi do ruky škrabátko, křídu a pero, abys to, čeho je příliš mnoho, vyškrabal, a co schází, přidal, co je nevhodně pověděno, změň ve vhodné... Neboť se neostýchám toho, aby mě opravoval přítel, ba velmi toužebně si přeji, aby mě zdokonalovali také nepřátelé." V Počíná se předmluva... můžeme číst: "Najdeš tu leccos, co zasluhuje pohany a posměchu, i ulož to do paměti, abys to někdy moudrostí... přesně opravil!" V III, 59 "Kosmas" napsal: "...vše, co neobratně blábolím, odevzdávám s prosbou, aby to bezvadně vypilovali..." [...] "...tento můj neumělý spis pokládej za pouhou látku." - Něco podobného napsal i Gallus (I, 4): "...Bůh vrátil Měškovi nejprve zrak tělesný a později i zrak duchovní, aby přes věci viditelné pronikal k poznání věcí neviditelných..." I když Gallova věta na první přečtení (a zvláště vezmeme-li v úvahu, že ji Gallus převzal) říká něco jiného (říká: k poznání věcí křesťanských), není v ní ve skutečnosti rada, jak máme pracovat s jeho kronikou? Že máme přes věci viditelné pronikat k poznání věcí neviditelných? Tedy k poznání informací, které do textu skryl? Když se na tato Gallova slova díváme přes věci viditelné, můžeme v nich vidět radu náboženskou. Jestliže pronikneme k poznání věcí neviditelných, vidíme, že nám Gallus radí, abychom v jeho kronice hledali skrytá historická fakta. - Dětmar, který se rovněž musel uchýlit k tomu, aby napsal nepravdu a čtenář měl text opravit, napsal v Předmluvě: "Omyly zrozené z neznalosti, můj Siegfriede, oprav." Dětmar jistě neměl na mysli jenom svou neznalost.

Biskup Heřman a Jan II. Břichatý prozrazovali svými hříčkami pravdivé informace nebo informace blížící se pravdě nejenom v Kronice Čechů, ale i v dalších svých dílech. A nebyli to jenom tito dva autoři, byl to i autor té Kroniky, za něhož je (možná omylem) považován Dětmar, ale i někteří legendisté.

Obsah Kroniky Čechů byl také značně ovlivněn tím, že "Kosmas" úmyslně odebral moravským údělníkům jakožto jejich předka Boleslava III. Ryšavého (vraha Slavníkovce Soběslava, vraha Vojtěcha, vraha Vojtěchových benediktinů, při jím vyháněného z Pražského hradu zabitého Vojtěchova syna Vladivoje) a oproti skutečnosti vytvořil moravským údělníkům jakožto předka idealizovaného Břetislava I. Na něho pověsil ty Boleslavovy činy, které pověsit mohl (například únos Jitky a možná vyhlášení stařešinského řádu).

M. Wihoda vidí důvod, proč "Kosmas" začal psát v tomto (2024, s. 93): "Po roce 1100 však byl ["Kosmas"] svědkem vleklých třenic mezi syny a synovci krále Vratislava, a snad bezmoc s rozhořčením nad lehkovážností přemyslovských knížat vtiskly Kosmovi do ruky pero."

Citujme ještě P. Kopala. "Nebo máme napsání kroniky chápat pouze jako výraz krajního znechucení a bezmocnosti tehdejšího intelektuála, jako způsob ventilu...?"

"Kosmas" je tedy posedlý touhou:

a) psát o Přemyslovcích pravdu (otázka je, jestli alespoň ve skryté vrstvě skutečně vždy)

b) ukázat nemorálnost a nekřesťanskost skutečné Ludmily, skutečného tzv. Václava, skutečného Vojtěcha

c) vytvořit moravským knížatům vzorného předka, místo Boleslava III. Ryšavého, skutečného otce Spytihněva II., Konráda a Oty Sličného, jim přisoudit idealizovaného Břetislava I., na něhož pověsil dobré činy Boleslava III. Ryšavého; Spytihněv II., Konrád a Ota Sličný nemohli mít za otce vraha biskupa Vojtěcha

d) tvořit hříčky jakožto nositele informací, a to tak, aby hříčky nerozšifrovalo třetí oko

e) pomstít se Přemyslovcům

A nezapomínejme na to, že "Kosmas" i Gallus (což je v obou případech s výjimkou třetí knihy Kroniky Čechů biskup Heřman) žili v době bojů o investituru, který byl bojem světských vládců s mocensky sílící církví.

A nezapomínejme na to, že "Kosmas" i Gallus (což je v obou případech s výjimkou třetí knihy Kroniky Čechů biskup Heřman) žili v době bojů o investituru, který byl bojem světských vládců s mocensky sílící církví.

J. Lukas napsal (2005, s. 109): "...Kosmas, jehož znalosti politických událostí přelomu 10. a 11. století byly jen velmi mlhavé..." Tento názor není ojedinělým názorem J. Lukase, ale názorem snad všech historiků zabývajících se touto dobou. "Kosmas" však události této doby jistě velmi dobře znal. (Autor prvních dvou knih Kroniky Čechů biskup Heřman byl možná dokonce potomkem Boleslava III. Ryšavého.) Nemohl však o nich otevřeně psát. Vždyť tam šlo o takové události, které se nesměly otevřeně zveřejňovat, jako je např. vražda Boleslava II. Slavníkovci a vražda Vojtěcha Boleslavem III.

5C5: PROČ "KOSMAS" NAPSAL KRONIKU ČECHŮ

Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, v III, 49 vložil do úst biskupu Heřmanovi, autorovi první a druhé knihy Kroniky Čechů, slova: "Tajemství mé mě moří..." Tím tajemstvím bylo to o Přemyslovcích, co nemohl veřejně napsat. Nenechat si tajemství o Přemyslovcích pro sebe, ale prozradit je čtenářům zasvěceným do jeho hříček (ne třetímu oku), to zřejmě biskupa Heřmana (ale i Jana II. Břichatého) vedlo k napsání Kroniky Čechů.

P. Kopal má na důvod napsaní Kroniky Čechů tento názor (2001, s. 38): "Neblahé události, bratrovražedné boje, k nimž dochází v letech 1107-1110, jsou nejspíš klíčem k pochopení nejen vršovského problému. Těch pár let vlastně utvořilo Kosmův názor na dějiny vlastního ,národa' a stalo se hlavním impulsem k napsání kroniky. Zejména její první kniha je bezprostřední reakcí na tyto současné události, pokusem o reflexi, respektive řešení problémů v nich obsažených. Je jen příznačné, že o Vršovcích pojednává 1. a 3. kniha, zatímco ve 2. knize se o nich nedočteme ani slovo." Některým Vršovcům dnes říkáme Slavníkovci. "Kosmas" v první knize skrytě prozradil, že Vršovci, tj. Slavníkovci, zavraždili Boleslava II. (při líčení jeho zavraždění však užil jeho předknížecí jméno Jaromír), prozradil, že na Libici byli zavražděni benediktini, později zvaní Pět bratří, a prozradil jména zabitých a zavražděných (přičemž změnil jejich jména) v bojích Slavníkovců s Přemyslovci o moc. Událost kladl do roku 995 a ze všech zabitých učinil Vojtěchovy bratry. Jediným Vojtěchovým bratrem mezi nimi však byl jen Soběslav, u "Kosmy" Soběbor. Je otázka, jestli by biskup Heřman, kdyby v době psaní kroniky nezemřel, prozradil i to, že Slavníkovci Soběslav (Janem II. Břichatým v líčení vraždy zvaný Mutina) a Vojtěch (Janem II. Břichatým v líčení vraždy zvaný Božej) byli zavražděni Boleslavem III. Ryšavým.

P. Kopal v "Kosmově" kronice hledá skrytý obsah, v čemž se shodujeme. Každý z nás však skrytý obsah, skryté informace hledá v "Kosmově" kronice v něčem jiném. Přitom se však shodujeme v tom, co napsal P. Kopal (2001, s. 39): "Skrytý obsah byl ovšem plně srozumitelný jen současníkovi, navíc vzdělanému duchovnímu."

5C6. O ČEM "KOSMAS" NEMOHL OTEVŘENĚ PSÁT A CO MU NAOPAK MOHLO BÝT NAŘÍZENO NAPSAT

Otevřeně o některých věcech psát pochopitelně nemohli (a mnohdy ani nesměli) i legendisté a řada dalších kronikářů, nejen "Kosmas". Falešný Kristián (tj. biskup Heřman) se ve své legendě na Vojtěcha obrátil s těmito slovy: "...uznal jsem za vhodno požádati vaši svátost... abych z vašeho rozkazu i povolení směl je poopraviti, nebo chybí-li něco... doplniti." Biskup Heřman (snad ještě jako Jiljí) možná napsal legendu z rozkazu, ale ne z rozkazu biskupa Vojtěcha, ale z rozkazu některého přemyslovského knížete.

Pro vládnoucí rod bylo dobré, když byl rodem domácím. A Přemyslovci byli rod cizí, byli náplavka. Psát o Sámově říši ("Kosmas" o ní ale nemusel nic vědět) a psát o Velké Moravě, to by Přemyslovcům z tohoto hlediska nebylo vhod. A navíc Sámova říše byla pohanská a Velká Morava nebyla papežům a církvi po chuti. Přemyslovci nesměli přijít do Čech z ciziny. Na počátku křesťanství u nás museli stát Přemyslovci, proto možná "Kosmas" nepsal o pokřtění českých knížat roku 845. "Kosmas" nesměl napsat, že Vršovci (tj. Slavníkovci) a Piastovci byli větvemi Přemyslovců. Nemohl vládnout v části Čech Rostislav. Bořivoj musel ovládat celé Čechy, ne jejich část. Spytihněv nemohl být Mojmírovec, ale musel být Přemyslovcem. "Kosmas" nesměl psát o tom, že Svatopluk učinil z Bořivoje svého správce v Čechách a že se tak dělo válkou (dívčí válka). "Kosmas" nesměl napsat, že se v Čechách vytvořila dvě knížectví a že toto dvojstátí skončilo porážkou Spytihněva a Ludmily Vratislavem (lucká válka). "Kosmas" nesměl napsat, že za vraždou Spytihněvova syna stojí tzv. Václav (Durynk). Ludmila nesměla provádět pohanské praktiky. Za vraždou Ludmily nesměl stát tzv. Václav a Vratislav. Že se tzv. Václav věnoval po část svého života duchovní dráze. Tzv. Václav nesměl být popraven, ale musel být zavražděn. Boleslav I. nesměl založit pražské biskupství. Předáci Slavníkovec Soběslav a Konrád Ota (pozdější Boleslav III. Ryšavý) nesměli být jmenováni. Za vraždou Boleslava II. nesměli stát Slavníkovci, včetně Vojtěcha, Vojtěch nesměl být zavražděn Boleslavem III. Boleslav III. se nesměl stát moravským biskupem. DOPSAT

"Kosmova" slova (III, 46) měj rozum a nikdy neříkej pravdu neplatí jenom pro daný kontext (Bořivoj kníže byl z výšin knížectví svržen), ale vztahuje se na celou kroniku. Ovšem "Kosmas" našel řešení. Pravdu se snažil skrýt do hříček.

Že mohl být takto "Kosmas" světskou mocí úkolován, to v té době nemohlo udivovat. J. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička o postavení církve a biskupů v Čechách napsali (2013, s. 248): "Církev v raném středověku vskutku nehrála ústřední roli, byla služebníkem státu tak, jako byl pražský biskup až do 12. století kaplanem přemyslovského knížete." A když měli autoři Kroniky Čechů, tj. biskup Heřman a Jan II. Břichatý, takového postavení vůči vládnoucím přemyslovským knížatům, není divu, že byli nuceni psát, jak měli nařízeno nebo jak se od nich očekávalo.

5C7. SKUTEČNĚ NENÁVIDĚL "KOSMAS" POLÁKY A GALLUS ČECHY?

Historici se domnívají, že "Kosmas" nenáviděl Poláky a Gallus nenáviděl Čechy. B. Krzemieńska k tomu napsala mj. (1966, s. 53 a 66, 67): "...je... pravda, že soudy o Polsku a Polácích v Kosmově kronice a o Čechách a Češích v Gallových Gestech jsou ostré, často dokonce i výrazně nepřátelské, právě to je však nesporným důkazem, že životní osudy obou národů byly velice úzce spjaty. Politická a kulturní vzájemnost, od počátku existence obou států velmi živá, nevyvíjela se nijak idylicky, vyznačovala se řadou sice malých, avšak ostrých střetnutí: vztahy obou států, jejichž vládnoucí dynastie byly spojené četnými příbuzenskými svazky (mnohem intenzivnějšími než s jinými panovnickými rody) byly dosti často napjaté a také nepřátelské." - "Oba kronikáři vycházejí tedy z určité koncepce suverenity svých zemí a v rámci této koncepce musíme posuzovat i jejich názory na poměr k sousedům. Tento poměr není stejný ke všem sousedům; např. ani Gallus, ani Kosmas neprojevují žádnou výraznější nechuť vůči Maďarům, přes poměrně četné vojenské srážky; Gallus nezná trvalou nechuť vůči Rusům. Právě tím více nápadné je jejich důsledné a programové nepřátelství k Polákům u Kosmy a k Čechům u Galla. Jsou to právě ti sousedé, kteří narušují suverenitu jejich státu."

Vysvětlení vypadá velice věrohodně. Není však zřejmě pravdivé nebo není z velké části pravdivé. "Kosmas" jménem Poláci nepojmenovával jenom naše severní sousedy, ale pojmenovával tak i české kolaboranty s Piastovci, tj. Slavníkovce, "Kosmou" nazývané Vršovci. Slavníkovci jsou těmi hadrníky s neobřezanými pysky.

Gallus věší informace o Vratislavovi na Vladislava Heřmana, o tzv. Václavovi na Zbyhněva a o Boleslavovi I. Ukrutném na Boleslava III. Křivoústého (pochopitelně to neznamená, že se u Galla žádné informace nevztahují k polským knížatům Vladislavu Heřmanovi, Zbyhněvovi a Boleslavu III. Křivoústému). Vratislav ovládal rozsáhlé území v Polsku a část Čech a po porážce Spytihněva v lucké válce rozsáhlé území v Čechách. Toto území rozdělil tak, že svému synovi dal oblast severní (proto Gallus nazývá Boleslava III. Křivoústého severním knížetem), tedy zejména část Polska a možná malou část Čech, a tzv. Václav ovládal zřejmě především rozsáhlou část Čech, možná tu, kterou "Kosmas" přiřkl Václavovu synovi Slavníkovi. Autor Gallovy kroniky biskup Heřman ďábla tzv. Václava (u něho Zbyhněva) nenáviděl, a proto odsuzuje Čechy. - Biskup Heřman, autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, a Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, mohli skutečně nenávidět i Piastovce.

5C8. PROČ BYL "KOSMAS" OBLÍBEN U MORAVSKÝCH ÚDĚLNÍKŮ?

Boleslav III. Ryšavý měl syny Konráda, Otu a možná i Spytihněva II. Ti se svým otcem nemohli chlubit. Byl to Boleslav III., kdo zavraždil Pět bratří, Slavníkovce Soběslava a Vojtěcha, a když vyháněl z Pražského hradu Vladivoje (snad syna biskupa Vojtěcha), tak Vladivoj zahynul. "Kosmas" přidělil Boleslavovým synům jakožto otce Břetislava I. a na něho pověsil ty Boleslavovy činy, za něž se nemuseli Boleslavovi synové stydět. Zřejmě za toto lhaní nebo i za toto lhaní byl "Kosmas" u moravských údělníků oblíben. M. Wihoda k jeho oblíbenosti napsal (2001, s. 28): "...mnohé... prozrazuje, že se Kosmas těšil mimořádné úctě moravských údělníků." M. Wihoda tuto oblibu vidí v tom, že "Kosmas" ve své kronice zveřejnil Břetislavův nástupnický řád, který moravským údělníkům umožňoval stát se českými knížaty.

6C1. TAŽENÍ FRANKŮ KE CANBURGU ROKU 805. S JAKÝMI HRADIŠTI BYL CANBURG ZTOTOŽŇOVÁN

O vpádu franských vojsk do Čech roku 805 informuje většina franských análů, hradiště Canburg však uvádí pouze jeden pramen, a to Moissacká kronika.

Roku 805 pronikly tři proudy vojsk pod vedením Karla, syna Karla Velikého, do Bohemie. Nejsevernější proud směřoval ze Saska Nakléřovským průsmykem k soutoku Labe s Ohří. Proud z Pomohaní směřoval do Poohří přes Smrčiny. Třetí proud směřoval na místo setkání u Ohře od Řezna přes dnešní Plzeňsko. Po jejich setkání přitáhlo spojené vojsko ke Canburgu, ale nepodařilo se mu ho dobýt. Při nějakém nevelkém střetu (o žádné bitvě se prameny nezmiňují), zahynul vůdce napadených Bohemanů lech (vůdce) nebo Lech. Po nedobytí Canburgu začali Frankové plenit krajinu po obou stranách Labe. Nepanuje shoda, jak velkou oblast plenili. Situaci navíc komplikuje to, že cizinci někdy nazývali Labem i Vltavu, především její dolní část. Z toho, že Mettské anály při líčení tohoto plenění užily slovo regio, vyvozuje D. Třeštík, že Frankové plenili značnou část Čech. (Slovo regio podle něho užívaly tyto anály pro celou zemi Bohemanů).

I když se Canburg hledal na vícero místech, nikdy se pochopitelně nehledal po celém zemi Bohemanů, neboť k jeho napadení mělo dojít krátce po setkání tří proudů franského vojska. Připomeňme nejprve ta místa, kam byl Canburg lokalizován, ale dnes tato místa považují historici za vůbec nepřipadající v úvahu. Byl tedy lokalizován na Kadaň, na vrch Vladař, do Karlových Var, na Humenský vrch u Lovosic, na hrad Kamenec (o němž se neví, kde se nacházel), na vrch Oškobrh. Na dvě následující lokality bylo ukázáno především proto, že z jejich jmen mohl analista vytvořit část Can- jména Canburg. Jde o Kanín a o Hradsko-Kanina u Mšena, které se zmiňuje nejčastěji. (MJ Kanina souvisí se slovem káně.) Z těchto dvou lokalit se dosud bere v úvahu Hradsko-Kanina.

P. Juřina pomocí výkladu jména Canburg lokalizuje Canburg na dnešní Mělník. Jeho argumentace vypadá zkráceně takto (2001, s. 562, 563): "Jméno hradiště se tedy objevuje v nejstarších záznamech v podobách Psou – Psov (Psow), naproti tomu ve formě Pšov jej nacházíme až ve jméně místní říčky Pšovky (rivulus Pshowka) k roku 1268... Jazykovědci odvozují tento termín ze staročeského termínu pro pšenici – pše. Pšov by potom označoval ,dvůr, kde se pěstovala pšenice'. - Připusťme však, že původní jméno regionálního ,centra' bylo opravdu Psov (hrad). V tom případě se nabízí pozoruhodná shoda s analisty uváděnou lokalitou CAN(is)BURG(gus). Jméno místa, u něhož byl sveden hlavní střet celého ozbrojeného konfliktu tak může být pouhým překladem místního názvu do ,úředního jazyka' obnovovaného západního impéria – latiny. Ovšem ani v případě původně uvažovaného etymologického základu (pšov) nemusíme uvedenou konstrukci striktně odmítat. Zvuková podobnost slovního základu mohla u případného překladatele (který nemusel být s místními reáliemi detailněji seznámen) rozhodovat." Jaký vztah měli tehdejší obyvatelé ke psům, aby si podle psů pojmenovali hrad? Mohli však jiné pojmenování užívat domácí a jiné cizinci. U cizinců mohlo jít o posměch, o nadávku. - Jméno Pšov napsal pouze biskup Heřman, pravděpodobný autor tzv. Kristiánovy legendy a prvních dvou knih Kroniky Čechů. Pojmenování spojoval, alespoň v Kronice Čechů, s pšenici, nikoliv se psy. Nemohl totiž otevřeně sdělit, že Ludmiliným prvním mužem byl Rostislav. Naznačil to však pomocí pšenice. Ludmilu spojil s Pšovem a Rostislava pojmenoval Buza, přičemž maďarské slovo búza znamená pšenice. - Pokud by biskup Heřman naznačoval manželství Rostislava a Ludmily i jakožto autor tzv. Kristiánovy legendy (Ludmilu by prostřednictvím Pšova spojil s pšenicí a Rostislava by k ní přiřadil na základě toho, že pšenice roste), mohli bychom biskupa Heřmana podezřívat, že si jméno Pšov vymyslel.

Nyní k lokalizaci Canburgu citujme D. Třeštíka (2001, s. 79): "Jestliže tedy pro identifikaci Canburgu není závazné ani jméno, ani dosud známá archeologická situace, jsme odkázáni koneckonců jen na domněnky. Jednou z nejpravděpodobnějších je poukaz Oldřicha Kotyzy na okolí Litoměřic. Litoměřické hradiště v 9. století ještě neexistovalo. Kotyza proto myslí na hradiště na Tříkrálovém vrchu, pro které předpokládá nezachované jméno Kamýk. [Z části Kam- by mohl analista vytvořit část Can-.] Archeologicky to ovšem závisí jen na povrchových sběrech keramiky. Kotyza sám ale poukazuje na další možnost, na Lovosice. Ty byly vždy velmi významným labským obchodním přístavem a nedávný výzkum zde – v ústí Modly do Labe – prokázal v 9. století silnou koncentraci osídlení, dokonce i zbytky opevnění." Dále D. Třeštík zdůrazňuje důležitost této lokality, na druhé straně však vyjadřuje pochybnost, zda by se tato nepříliš opevněná lokalita, kdyby byla totožná s Canburgem, dokázala bránit velkému vojsku. 

M. Lutovský k lokalizaci Canburgu napsal (Encyklopedie 2001, s. 48): "Územní souvislost Canburgu s Ohří a především s Labem dovoluje lokalizaci hledaného hradu i na jiná raně středověká hradiště [než na Hradsko u Mšena] v severozápadním kvadrantu Čech. V poslední době bývá v těchto souvislostech upozorňováno na hradiště u Libochovan, které podle dosavadních nálezů v inkriminované době existovalo a svojí polohou kronikářovu líčení také odpovídá. Jistou roli zde hrají i významné cesty, na nichž Hrádek u Libochovan (na rozdíl od Hradska u Mšena) leží. Archeologicky není tento problém jednohlasně řešitelný."

Roku 2003 obohatil počet "canburských lokalit" J. Sláma o hradiště v Šárce.

6C2. CO ZNAMENAJÍ JMÉNA CANBURG, PŠOV, CINU A WINDONES

Jméno Canburg se vysvětluje jako Psí hrad. Jeho neobvyklost by spočívala v tom, že jde o jakési makaronské slovo, o slovo vzniklé ze dvou slov pocházejících z různých jazyků: latiny (canis = pes) a němčiny (Burg - hrad). P. Meduna se domnívá, že část Can- vznikla omylem, autor místo Pšov (v 9. st. Psóv; pše = stč. pšenice) přeložil přeložil do latiny slovo pes. - Ve slovníku J. M. Pražáka ad. je uvedeno (1999, s. 179), že latinské slovo canna znamená třtina, rákos, sítí, meton. pastýřská píšťala. Podle slovníku Zd. Quitta a P. Kucharského (2017, s. 547) se slovo rákos řekne latinsky canna. Podobně možná byl pojmenován rákos v některých germánských jazycích a jméno Canburg nemuselo mít část Can- z latiny, ale z některého germánského jazyka. Tak by jméno Canburg nebylo makaronským slovem. (Například dnešní anglický název pro rákosí je cane).

Podle J. Rejzka vzniklo slovo rubín (u nás zaznamenané až v 15. století) takto (2015, s. 604): "Přes raně nhn. rubin a stfr. rubin ze střlat. rubinus tv. a to od lat. ruber,rubeus{červený, rudý}..." Předpokládejme, že jméno Canburg souvisí s rákosím a Canburgem je hradiště Rubín (Dolánky) a podívejme se, jak vypadá rákosí. Th. Schauer v hesle Rákos obecný napsal mj. (2008, s. 392): "...lata... hnědavá nebo červenavá." […] "Rašelinné louky, vlhká pole, lužní lesy; často rozsáhlé čisté porosty; hojně."

V souvislosti s líčením tažení Franků roku 805 směřujícímu k hradišti Canburg uvádějí Annales Tilliani jméno Cinu: "Téhož roku vyslal [císař Karel Veliký] svého syna Karla se svým vojskem do země Slovanů, kteří se nazývají Cinu." Někteří badatelé dospěli ke tvaru Cichu. Slovo Cinu se jinde neobjevuje a slovo Cichu se neobjevuje nikde. - V Chronicon Moiseacense v podstatě na stejném místě jako Cinu jméno Windones. - D. Třeštík ke jménu Cinu napsal (1997, s. 493, pozn. 237): ",Cinu' vznikli zřejmě z (Be)heimi, he bylo přečteno jak velké C a následujících pět dříků (imi -iiiii) jako ,inu'. Podobným omylem vznikli z Beheimi Eheu(winides)." - Svou nevíru v to, že jméno Cinu znamená Češi, napsal D. Třeštík na s. 52: "Roku 846 napsaly anály z Xanten, že král Ludvík Němec ,vytáhl proti Bohmemanům, jež my nazýváme Beuwinitha', jejich autor tedy věděl, že tito Frankové mají pro obyvatele Čech, latinsky Bohemany, své vlastní jméno, které zapsal jako Beuwinitha, tj. ,Winidové (Slované) ze země Beu (Baia, Baiahaim), a nepochybně také věděl, že tito Beuwinidi mají také své vlastní jméno. O tom, že tehdy znělo Čechové, není třeba pochybovat, i když se zřejmě musíme vzdát domnělých Cihu [Cinu?]. - Windones Annales Tilliani, kteří vznikli nejspíše opisovačskou chybou." Nebyli Cinu ve skutečnosti příslušníci rodu Přemyslovců, kteří si toto jméno přinesli z Pobaltí na západ té země, jež později dostala jméno Čechy, a kteří teprve tehdy, když se dostali k moci, dali jméno Češi slovanským obyvatelům naší země? Nepříliš daleko od Wolinu se nacházejí tyto lokality: Czechowo v gdaňské oblasti, Czechy na Štětínsku a Czechyń mezi Bydhoští a Štětínem. - Nebylo hradiště Canburg hradiště rodu Přemyslovců (Wistrachovců) a nebylo to hradiště právě u Zabrušan. Domnívám se, že se jmenovalo Ch(v)osten od roští, chrastí. Nezaměnili Frankové roští rákosím (dnes se řekne rákos anglicky cane). Hradiště Hrádek u Libochovan možná z archeologického hlediska vyhovuje lépe v té době "nedobytnému" hradišti. Právě u tohoto hradiště mohlo růst ve velkém množství rákosí, což mohlo vést (ale také pochopitelně nemuselo) k pojmenování Canburgu. Hradiště pojmenované po rákosí by se mohlo jmenovat Rokosín. Stč. rákos se řeklo rokos. K roku 1186 se vztahuje první zpráva ke vsi v nové době psané Rokošín, jejíž jméno ze jména rokos (rákos) vychází (MJvČ, III/0579), Rokošín je dnes dvorem Sv. Jiří, nachází se u Poběžovic, 14,3 km západně od Horšovského Týna. - Jestliže jsem nyní z cane (rákos) učinil část Can-, neučinil jsem nic jiného než někteří jazykovědci a historici, kteří k části Can- dospěli z latinského názvu pro psa (canis). V mém pojetí by byly obě části slova germánské, zatímco v pojetí jazykovědců je první část latinská, druhá germánská. - N. a M. Profantovi v hesle Pes napsali mj. (2004, s. 166): "Pes jako stavební obětina... se objevuje v základech opevnění či obytných staveb." - Hradiště se mohlo jmenovat zcela jinak, než pod jakým jménem vstoupilo do dějin. Jméno Psí hrad mohlo dostat od Franků pro to, čeho bylo symbolem. U Becker v hesle Pes napsal (s. 215, 216): "V mnoha kulturách souvisí se smrtí – střeží říši mrtvých..." […] "Téměř ve všech kulturách se užívá označení za psa jako nadávky." […] "Může být symbolem závisti, hněvu, napadení zlem. Ale může též symbolizovat věrnost a víru. Bílý p. znamená často dobrotu a zbožnost osoby, u jejichž nohou je zobrazen. Může být také symbolem dobrého manželství. Strašlivý, většinou tmavě zbarvený p. bývá naproti tomu někdy obrazem nedostatku víry a pohanství."

6C3. BYLO TAŽENÍ FRANKŮ ROKU 805 TAŽENÍM PROTI WISTRACHOVCŮM (KTEŘÍ K NÁM PŘINESLI JMÉNO ČEŠI), NIKOLIV PROTI BOHEMŮM?

Roku 857 zaútočili Frankové proti hradu Wistracha, a ne proti všem Bohemanům. Nestalo se něco podobného již roku 805, nezaútočili Frankové proti hradu Lecha a také nikoliv proti Bohemanům? Nebyl Lech předchůdce Wistracha, přičemž mohl, ale také nemusel být jeho předkem? - Neznamená jméno Cinu/Cichu skutečně Češi, přičemž se v té době toto jméno vztahovalo pouze k rodu Wistrachovců nebo k obyvatelům území, které Wistrachovci ovládali? V té době možná Wistrachovec Lech?

D. Třeštík ke třem proudům franského vojska přiřazuje ještě ,čtvrté vojsko'. O něm uvádí: "[To] se plavilo po Labi až k Magdeburku, kde zpustošilo území ,Genewara'. Souvislost této akce s tažením do Čech je nejasná, obecně se v ní spatřoval úmysl zabránit Veletům, aby vystoupili na pomoc Čechům."

Sraz tří proudů franských vojsk byl nedaleko hradu u Zabrušan. Když D. Třeštík uvažoval, kudy pokračoval jeden z franských proudů dále do Čech, když prošel Nakléřovským průsmykem, napsal: "Odtud však vojsko jistě nepokračovalo srbskou cestou přes České středohoří, nýbrž je, stejně jako jiné pozdější výpravy, obešlo a teprve odněkud od Bíliny, kde snad již tehdy stál hrad, v němž roku 857 ,tyransky' vládl kníže Vistrach, směřovalo k Ohři..." Hradiště u Zabrušan D. Třeštík s Canburgem neztotožňuje. EHvČ (s. 352) o hradišti u Zabrušan uvádí: "První fortifikace vyrostly v 9. století, prvotní rozkvět je dáván do souvislosti se sídlem zaznamenaným ve franských análech k roku 857 jako ,hrad knížete Vistracha'... Význam zabrušanského hradiště poklesl až se založením přemyslovského správního centra v nedaleké Bílině, někdy o polovině 10. století."

Panství Wistrachovců, kteří s sebou přinesli z Pobaltí jméno Češi, ovládali možná území zhruba od Řípu k Zabrušanům a od Zabrušan přes horu Oseka na Rokycansku do kraje bechyňského a možná dále k dnešnímu rakouskému městu Weitra. Jeden proud Franků prošel možná jejich území nadél.

Pokud má pravdu D. Třeštík, můj názor, že roku 805 vedli Frankové výpravu jenom proti Wistrachovcům, ne proti Bohemanům sídlícím na východ od nich, je nesprávný. D. Třeštík se domnívá, že Češi přistoupili roku 806 na placení tributu Frankům, protože se sečetly škody, které jim Frankové učinili nejen roku 806, ale už i roku 805. D. Třeštík napsal (2001, s. 76): "...opakované plenění následujícího roku [806] Čechy skutečně zlomilo, donutilo je k poddání se a nemohlo tedy být [v roce 805] v žádném případě pouze lokální."

Nyní svůj výše uvedený názor zpochybním: Byli již v roce 805 Wistrachovci v Čechách natolik silní, aby dokázali před Franky ubránit svůj pravděpodobně hlavní hrad? A jestliže byli, proč o nich není více zmínek v písemných pramenech? 

P. Juřina k tažení Franků do Čech vyslovil důležitou otázku (2001"V nově otevřené problematice Karlova vojenského zásahu v Čechách zůstává ovšem mnoho dalších nezodpovězených a zajímavých otázek. Například proč se hlavní střet odehrával (jak to alespoň vyplývá z písemných pramenů) na Pšovsku, případně v dolním Poohří a pražská kotlina s dejvicko-bubenečskou sídelní aglomerací, a zřejmě s již vybudovanou sítí hradišť, zůstala stranou zájmu útočníků? K jejich řešení může napomoci i v současnosti probíhající revize archeologické pramenné základny a její historické interpretace." 

7C1. ROSTISLAV

Falešný Kristián Rostislava nejmenoval, nazval ho pouze Svatoplukovým ujcem. "Kosmas" Rostislava rovněž nejmenoval, skryl ho však za jiná jména. Dal mu jména Křesina (v I, 36 je Oldřich ve skutečnosti Bořivoj a Božena je Ludmila), Křesomysl, Buza, možná Krok, s malou pravděpodobností Chren (od latinské podoby jména Crescencius) a Budivoj, Rostislav i Ludmila jsou skryti za bohyní Ceres. - Jménem Buza ("Pšenice") a jménem Pšov (stč. pše = pšenice) spojil "Kosmas" Rostislava s Ludmilou. Rostislav byl první Ludmilin muž. Synem Burzy byl Dětříšek; tímto jménem pojmenoval "Kosmas" Spytihněva. - Po Rostislavovi se jmenuje hradiště Budeč, možná Budyšín, s malou pravděpodobností maďarská Buda. - (Rostislavovo domácké jméno mohlo být v určité době pravděpodobně Budek.) Autor maďarské Kroniky anonymného notára... byl možná (možná zdůrazňuji) při pojmenování mýtického zakladatele maďarského vládnoucího rodu Arpáda, tj. Ječmínka (maďarské árpa = ječmen) inspirován jménem Budek. S malou pravděpodobností by se Rostislava mohlo týkat jméno Ječmínek v hanácké pověsti. Pravděpodobně je Rostislav totožný s tajemným králem Bougem.

Rostislav měl za manželku nebo jednu z více žen Ludmilu a s ní měl syna Spytihněva.

Rostislav byl možná prvním moravským knížetem, který se pokusil ovládnout Čechy. Když falešný Kristián psal, že Bořivojovi první pokus ovládnout Čechy nevyšel, načež odešel na Moravu a poté se s pomocí Svatopluka stal zástupcem Svatopluka v části Čech, nebyl první pokus připsaný Bořivojovi ve skutečnosti Rostislavův, ale falešný Kristián i "Kosmas" o něm pomlčeli?

Rostislav se pravděpodobně zmocnil Staré Kouřimi, tehdy pravděpodobně zvané Dowina. Tento výboj vedl k reakci Franků. K Rostislavově hradišti dvakrát přitáhli Frankové (roku 864 k Dowině a roku 869 k nepředstavitelné/nevýslovné/nevyslovitelné pevnosti), brzy nato byl Rostislav darován Svatoplukem Frankům a jimi umístěn do bavorského nebo franského kláštera. Do "Německa" byl odveden i mladičký Spytihněv. Ten tam zapomněl svou mateřskou řeč.

Rostislav zřejmě navázal těsné styky s vládcem hradiště u Zabrušan Wistrachem. Roku 857 se k Rostislavovi uchýlil zabrušanský Slavitah.

Kněžna pohřbená v želénském hrobě byla pravděpodobně dcerou Rostislava a manželkou některého Wistrachovce, tj. Přemyslovce. 

Myslím, že nejde vyloučit, že informace o tom, že všechen národ český se proti knížeti [Bořivojovi] rozlítil a ten ke králi Svatopluku a biskupu Metodějovi se odebral, se ve skutečnosti vztahuje k Rostislavovi. Bořivoj, který mohl být s Rostislavem spjatý, se mohl na Moravu odebrat také.

Jak Rostislav zemřel, to není známo. Jestli "Kosmas" skryl Rostislava za Kroka, potom je vhodné citovat heslo N. Profantové a M. Profanta Krok a jeho tři dcery (2004, s. 112): "Důležitý motiv v této pověsti odhalil Z. Kalandra; Krok totiž nezemřel přirozenou smrtí, ale ,byl usmrcen násilně', nejspíše byl obětován. Tento motiv Kosmas při zaznamenávání pověsti v době křesťanské již nepochopil." Za Krokem však mohl být skryt i Bořivoj, případně oba. K násilnému usmrcení nemuselo dojít ani u jednoho z těchto vládců.  

Biskup Heřman, tj. falešný Kristián a "Kosmas" (autor prvních dvou knih Kroniky Čechů), píše jenom o těch Mojmírovcích, kteří vládli v Čechách, o Rostislavovi, Svatoplukovi a Spytihněvovi. Rostislav vládl z Dowiny (Staré Kouřimi), Svatopluk později ovládal Čechy z Moravy (jako správce mu sloužil Bořivoj) a Spytihněv, syn Rostislava a Ludmily, vládl nejprve z Dowiny a po vyhnání za Vltavu vládl z Budče.

Rostislav není jmenován vlastním jménem ani u falešného Kristiána, ani u "Kosmy". Falešný Kristián se o něm zmíní pouze jako o Svatoplukově ujci, u "Kosmy" je Křesinou a Křesomyslem, možná Krokem, možná Buzou, možná bohyní Ceres.

Svatopluk tedy nebyl ani prvním, ani posledním Mojmírovcem vládnoucím v Čechách. Prvním byl Rostislav a posledním Spytihněv.

Část Rast- ve jménu Rastislav můžeme najít ve jménu Ch(v)rasten a ze jména Piast vytvořme Rast-, jestliže písmeno i připojíme šikmo k písmenu P. Pravděpodobně však jde o náhodu, navíc neznáme původní zápisy jmen Ch(v)rasten od "Kosmy" a Piast od Galla.

A. Bartošková napsala o hrobě kouřimské kněžny (2002, s. 111): "Nejvýznamnějším nálezovým celkem [na kouřimském pohřebišti u Libuše] je soubor stříbrných šperků z hrobů tzv. kouřimské kněžny, který vedle gombíků, ozdobné jehlice a granulací či filigránem zdobených perel obsahuje dvojici unikátních stříbrných schránek s aplikací koňského trojspřeží, filigránem zdobenou kaptorgu se závěsy a především kolekcí šesti dekorativních náušnic se závěsy a s centrálním plastickým motivem. Užití různých plasticky ztvárněných motivů, zvláště zoomorfních, nelze opřít o žádnou přímou velkomoravskou předlohu. Analogické příklady shledáváme až v mladší době hradištní v Čechách..." Nejde o hrob manželky knížete Rostislava? Po smrti této kněžny se mohl nejpozději v roce 870 oženit s Ludmilou.

7C2. SÍDLIL NEBO ČASTO POBÝVAL ROSTISLAV V POSLEDNÍCH LETECH SVÉ VLÁDY NA DOWINĚ, TJ. NA POZDĚJŠÍ STARÉ KOUŘIMI?

J. Macháček napsal (2018, s. 19): "Stále se pracuje s představou, že jádro Velké Moravy při stejnojmenné řece tvořilo jeden celek. Víme ale, že Blatnohrad (Zalavár v dnešním Maďarsku u Balatonu), který se z hlediska materiální kultury neliší od velkomoravských center, patři do zcela jiné politické sféry. Bylo to středisko karolinské Panonie. V této perspektivě se musíme ptát, jestli i Mikulčice a staroměstská aglomerace byly kontrolovány jedním vládnoucím rodem. Politická situace mohla být mnohem komplikovanější, než si dnes představujeme. Písemné prameny o tom ale nic nevypovídají." Nemohlo k této mnohem komplikovanější politické situaci patřit i to, že Rostislav přesídlil do nějakým způsobem získané Dowiny (přičemž společně s ní získal část Čech)?

Za Rostislava se možná Velká Morava natolik zvětšila, že ji nebylo možno celou ovládat z Pomoraví. Proto Rostislav možná pověřil vládou na Moravě a na Nitransku nebo jenom na Nitransku svého synovce Svatopluka a sám vládl nově získaným územím v Čechách a možná i v Srbsku. Svatopluk byl možná do roku 870 Rostislavovým správcem na Moravě (alespoň východní) a v Nitransku, tedy tím, čím později učinil Bořivoje v části Čech.

S Rostislavem je možná spojeno hradiště Budeč (Rostislav se totiž po určitou dobu svého života jmenoval Budek) a možná i hradiště Hánín ("Kohoutín"). Libuše, za níž zde máme vidět Ludmilu, jezdila za Přemyslem (zde Bořivoj) a za kuropění se vracela. Slovem kuropění je zřejmě ukázáno na Rostislava, Ludmilina prvního muže. Za dobytím Rostislavovy Dowiny, na níž zaútočili Frankové roku 864, je třeba zřejmě vidět Starou Kouřim.

7C3. ÚDAJNÝ ROSTISLAVŮV OTEC A HRADÍŠTĚ HOSTIM

Tomáš Pěšina z Čechorodu uvedl, že Mojmír I. měl syna jménem Boso-Host(dius) a ten byl otcem Rostislava. Nemohlo být po tomto Mojmírovci, pokud vůbec žil, pojmenováno hradiště Hostim, nacházející se v blízkosti Berouna? Část jeho ostrožny se nazývá Kozel nebo V kozlu? Počátky má v pozdní době kamenné. EHvČ uvádějí (2003, s. 85): Jedinou jednoznačně datovanou částí opevnění je střední val, vybudovaný v 9. století; do raného středověku snad náleží i vnější fortifikace. Slovanské hradiště, zanikající nejpozději na počátku 10. století, vyrostlo ovšem možná na pravěké pevnosti..." Nemohl hradiště zkvalitnit Rostislav, který poslední roky svého života žil nebo často pobýval v Čechách, a pojmenovat ho po svém otci? - L. Varadzin rozdělil středočeská hradiště podle doby vzniku do čtyř skupin. Napsal (2010, s. 536). "Do nejstarší skupiny hradů můžeme zařadit Bohnice, Butovice, Šárku, Hostim... možná také Mělník a snad i Levý Hradec, jejichž vznik před koncem 9. století nelze zcela vyloučit." - MJvČ však spojitost Hostimi se jménem možného Rostislavova otce jménem Boso-Hos(dius) pravděpodobně vyvracejí. V hesle Hostim (MjvČ/0719) uvádějí: "Původní tvar Hostin-a byl změněn analogicky v Hostim podle MJ na -im, např. Radim, Vlašim ap. ..." Není rovněž doloženo, jak se hradiště u dnešní Hostimi ve skutečnosti jmenovalo.

7C4. ROSTISLAVOVÝM SYNEM BYL SPYTIHNĚV

Em. Vlček v souladu s legendami věřil, že Spytihněv a Vratislav jsou synové Bořivoje a Ludmily a že tzv. Václav je jejich vnuk, syn Vratislavův. Ve skutečnosti byl Spytihněv synem Ludmily a Rostislava, Vratislav byl synem Bořivoje a ženy, jejíž pozůstatky jsou přisuzovány Ludmile, a tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily. Em. Vlček napsal (1997, s. 94): "...máme před sebou dva protichůdně rozvinuté nálezy – předčasný srůst lebečních švů [u Vratislava a u tzv. Václava] na jedné straně a vytvoření jakési "mezivrstvy" kondenzované diploë [u Ludmily, u Vratislava a v menší míře u tzv. Václava] na straně druhé - opět u zástupců prvních tří generací linie kněžny Ludmily. V linii knížete Bořivoje a jeho syna Spytihněva nebyl ani tento jev zjištěn." - Em. Vlček nález "mezivrstvy" shrnuje takto (1997, s. 137): "Můžeme tedy konstatovat existenci zvláštního nálezu – pruhovité kondenzace kostní tkáně v diploë čelní kosti, který od svého maximálního rozvoje u kněžny Ludmily ubývá směrem k synovi Vratislavovi a který je ještě v reziduu prokazatelný u vnuka kněžny, knížete Václava." Em. Vlček považoval za pozůstatky Bořivoje pozůstatky zcela jiného knížete z hrobu K1. Rovněž pravděpodobně neměl pozůstatky Ludmily, ale pozůstatky ženy, jejíž pozůstatky jsou pouze jako Ludmiliny označovány. - Pro přesvědčení, že Spytihněv je syn Ludmily (podle Em. Vlčka žena, jejíž pozůstatky zkoumal, byla Ludmila) podle "mezivrstvy" nevychází. Jestliže budeme pouze podle "mezivrstvy" rozhodovat, zda Spytihněv, Vratislav a tzv. Václav je syn ženy, jejíž pozůstatky Em. Vlček zkoumal, dojdeme k tomuto závěru: Vratislav jejím synem je, k tzv. Václavovi dáme otazník ("mezivrstva" byla jen reziduem) a Spytihněva za syna uvedené ženy nemůžeme považovat. Spytihněv a Vratislav nemohli být podle matky bratři.

Jak Křesomysl (za nímž je skryt Rostislav), tak Nezamysl (za nímž je skryt Spytihněv) mají svátek 12. března. Když měl Nezamysl svátek 8. srpna, měl ho den před svátkem Ratislava, nikoliv Rastislava.

D O P S A T

7C5. KNĚŽNA POHŘBENÁ V ŽELÉNSKÉM HROBĚ BYLA PRAVDĚPODOBNĚ DCEROU ROSTISLAVA A MANŽELKOU VRATISLAVA

Zabrušanští Přemyslovci byli možná sňatkovou politikou spřízněni s Mojmírovci, možná konkrétně s Rostislavem. Vratislav měl za manželku možná Rostislavovu dceru. Protože "Kosmas" měl pro Rostislava a možná i pro Ludmilu také pojmenování Ceres, nazval Vratislava zeť Cereřin. (Viz zde kapitolu u kapitol o Vratislavovi Nazýval "Kosmas" zetěm Cereřiným Vratislava?) V bazilice sv. Jiří je Vratislav pochován bez manželky možná proto, že byla pochována v želénské mohyle. - Pokud se pomocí DNA bezpečně dokáže, že Přemyslovci a Spytihněv jsou blízcí příbuzní (z jednoho rodu), bude to důkaz, že jsou blízcí příbuzní Přemyslovci a Mojmírovci, že patří do stejného rodu. - Ke šperkům pohřbené kněžny napsala N. Profantová (2009, s. 106): "Žena byla vybavena zlatými šperky vyrobenými přímo v Mikulčicích." - Ke stáří mohyly napsal M. Lutovský (1997, s. 135): "Většina badatelů se shoduje na datování do druhé poloviny 9. století a na úzkém vztahu knížecí mohyly k nedalekému hradišti u Zabrušan." 

7C6. ROSTISLAV BYL NOSITELEM I JMÉNA BUDEK

Předtím, než se stal Rostislav knížetem, nebo poté, co byl poslán do kláštera, se pravděpodobně jmenoval Budek. V klášteře zřejmě nemohl žít se svým knížecím jménem. - Rostislav byl podle písemných pramenů oslepen. Oslepení u některých autorů znamená, že na určitou osobu byly pověšeny informace o osobě jiné nebo že daná postava změnila své jméno. Zda byl Rostislav skutečně oslepen nebo ne, to je nyní otázka.

Jméno Budek, když ne významově, potom alespoň zvukově souvisí s jedním významem jména Rostislav, a to budit. Fr. Kopečný vysvětluje takto jméno Rostislav (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościć ,množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky)." - M. Knappová vysvětluje osobní jméno Budislav (2015, s. 147) jako probouzej [budit] slávu, buď slavný a jméno Budivoj jako ten, kdo probouzí (povzbuzuje) vojsko, popř. povzbuzuj, probuď vojsko. "Kosmas" se zmiňuje, nikoliv však v souvislostí s Budčí, o osobě jménem Budivoj. - Z tvaru křísit nebo z latinské obdoby jména Rostislav (ten, kdo rostí, dává růst, rozmnožuje slávu což je Krescencius, vytvořil "Kosmas" další jména pro Rostislava, a to Křesomysl a Křesina. Jména Krescencius. Jména Rostislav (Krescencius) a Křesomysl etymologicky nesouvisí, ale jejich první část zní podobně. Jméno Rostislav znamená ten, kdo rostí (dává růst, rozmnožuje) slávu a jméno Křesomysl znamená ten, kdo křeše, podněcuje mysl. - J. Moldanová při vysvětlování příjmení Buda napsala mj. toto (1983, s. 48): "Buda... ze stč. OJ Chotěbud, Budivoj, Budimír (budi = povzbuzovat)... (...též = naditý vepřový žaludek; přenes. malý tlustý člověk)..."

Jméno Budek mohl Rostislav užívat předtím, než se stal knížetem, nebo naopak je mohl užívat po svržení z knížecího stolce a uvržení do kláštera. V klášteře zřejmě své dřívější knížecí jméno Rostislav užívat nesměl.

Falešný Kristián Rostislava nejmenuje, je zmíněn pouze jako ujec Svatoplukův. Možná však je skryt ještě na jednom místě. Falešný Kristián o "Slovanech českých" (v překladu) napsal, že byli sužování ranou morovou. Nemínil falešný Kristián ránou morovou útisk "Slovanů českých" Moravany, konkrétně Rostislavem? Nespokojenost s ním umožnila Svatoplukovi dosadit do části Čech jako správce zabrušanského Bořivoje opírajícího se o Moravany, kteří s ním přišli do Čech. Bořivoj byl vyhnán a z ciziny byl pozván Strojmír, tj. Spytihněv. Ovšem napodruhé se Svatoplukovi podařilo dosadit Bořivoje na místo správce Čech zřejmě až do Bořivojovy smrti a Spytihněv byl vyhnán za Vltavu. Jeho hlavním hradištěm se stala Budeč.

"Kosmas" Rostislava přímo nejmenuje, ale skrývá ho za více jmény. Mj. za Buzou (maďarské búza = pšenice), za bohyní úrody Ceres (za ní skrývá i Ludmilu) a za Krokem (za ním skrývá i Bořivoje).

Rostislav možná nebyl oslepen. Oslepením se mohlo mínit to, že byl zbaven svého původního jména Rostislav a to bylo nahrazeno nějakým klášterním jménem, možná právě znějícím v domácí podobě Budek nebo zcela jiným jménem.

7C7. JEZDILA LIBUŠE (TJ. LUDMILA) ZA BUDKEM (TJ. ROSTISLAVEM) NA BUDEČ NEBO NA HÁNÍN?

Pochopitelně, že mýtická Libuše ve skutečnosti nejezdila za mýtickým Přemyslem, ani nejezdila Ludmila skrytá za Libuší za Budkem (což bylo v určité době jméno Rostislavovo) na Hánín ("Kohoutín", německé Hahn znamená kohout) nebo na Budeč (etymologicky souvisí se slovem budit). "Kosmas" svému zasvěcenému čtenáři sděloval nebo připomínal lokality, kde Ludmila a Rostislav žili. D. Moldánova o příjmeních blízkých jménu Hánín v hesle Hán uvedla (1983, s. 77), že vznikla buď ze jména Jo-han-nes nebo z německého A Hahn, což znamená kohout.

Hradiště Hánín, uváděné také jako hradiště Kolín, podle EHvČ (2003, s. 130) existovalo nejspíše v 10. a 11. století. 

V I, 6 "Kosmas" napsal: "Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cestu, váhají, pravila: ,Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.' Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu ,ať žid Apella věří.' - Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení..." - Slova za nočního ticha možná naznačují, že v textu jsou skryty nějaké informace. Slova šlapal a kráčejí jsou narážkou na Kroka, za nímž "Kosmas" rovněž skrývá Bořivoje nebo Rostislava (nejednou šlapal, tj. kráčel) a Bořivoje (kráčejí poslové do Stadic za Přemyslem, tj. Bořivojem). "Kosmas" tedy těmito dvěma cestami spojuje Ludmilu se zabrušanským Bořivojem a s Rostislavem, který v posledních letech svého vládnutí v Čechách žil nebo často pobýval

Al. Gieysztor napsal (2020, s. 106): "Motiv vyčerpání koně jízdou během noci je znám v celém slovanském folkloru, který z toho viní domácí démony, na Rujáně nahrazené postavou vyššího řádu – nejvyšším božstvem. Toto půvabné vyprávění o Svantovítových nočních výpravách patří k jeho válečnické stránce..."

Poslové moudře neučení kráčeli do Stadic za Přemyslem, tj. Bořivojem, knížetem na hradišti u Zabrušan. Libuše, tj. Ludmila, konávala cestu za Budkem (za Rostislavem), že tuto cestu konala také do Stadic, tomu ať žid Apella věří. Konala ji někam na Kouřimsko nebo Kolínsko. První cestu nemohla zvládnou za noc, druhou možná ano. Jestliže se Libuše před kuropěním vracívala, nemusí to znamenat, že se do kuropění dostala domů.

Kuropění může ukazovat i na Budeč, kde možná žila Ludmila. Kuropění je, když se kohouti probudí a začnou kokrhat. A svým kokrháním budí lidi.

V "Kosmově" líčení (I, 6), jak Libuše (tj. zde Ludmila) jezdila za noci za Přemyslem (tj. Bořivojem), je možná nejdůležitějším slovem slovo kuropění, což je ranní kokrhání kohoutů. V bezprostřední blízkosti Kolína bylo hradiště Hánín, podle EHvČ existovalo v 10. a 11. století. Starším hradištěm, ovšem doposud jenom předpokládaným, bylo hradiště v dnešním centru Kolína založené v 9. století. Hradiště Hánín mohlo být založeno až Spytihněvem, Rostislavovým synem a po kohoutovi Budkovi (Rostislavovi) pojmenováno. "Kosmas" nemusel dobu jeho založení přesně znát.

V I, 4 "Kosmas" uvedl, že Kazi nic nezadala ani Asklépiovi v lékařském umění. Když Sokrates umíral, pronesl věty: Kritone, Asklépiovi dlužíme kohouta. Dejte mu ho. S tím, že čtenář tyto věty zná, zřejmě "Kosmas" počítal. Asklépiem a jeho kohoutem připomněl "Kosmas" hradiště Hánín ("Kohoutín"). A s ním možná spojil Vratislava a Ludmilu, neboť za Kazi jsou tyto dvě osobnosti skryty. V této souvislosti můžeme Hánín ztotožnit s hradem Kazín, který z "Kosmova" textu vykonstruovali někteří historici.

Hánín, tj. pravděpodobně Krokův hrad, a za Krokem se skrývá Bořivoj. Bořivojovým nástupcem byl Vratislav (nikoliv Spytihněv). Na něho "Kosmas" možná upozornil tím, že napsal, že Libuše (tj. Ludmila) se od návštěvy Přemysla (tj. Bořivoje) před kuropěním vracívala.

U. Becker v hesle kohout napsal mj. (2002, s. 119): "...protože ohlašuje východ slunce a kvůli svému pestrému peří a ohnivě červenému hřebeni je u mnoha národů (např. v Sýrii, Egyptě a Řecku) symbolem slunce a ohně." […] "Ohni blízký a zároveň ostražitý k. měl zároveň pomáhat proti ohni..." Kuropění by tak mohlo být i narážkou na Starou Kouřim, protože tam hořívaly posvátné ohně. Kuropění by mohlo být narážkou na Starou Kouřim i proto, že kohoutí ranní kokrhání zahánělo zlé síly, mizela náhle škodlivá síla duchů (N. Profantová, M. Profant, 2004, s. 99). A zlo (zlí lidé) je spojováno se Starou Kouřimí. Ludmila by tak jezdila za Bořivojem na Starou Kouřim.

Kohout byl také znakem hampejzů (první část slova vychází z německého slova pro kohouta, tj. Hahn). Protože Ludmila nebyla hlavní, první Bořivojovou manželkou, dívala se na ni česká církev nebo její část jako na cizoložnici, stč. na mošnu, takže i slovo hampejz by se k ní podle církve hodilo. Mohl však "Kosmas" toto slovo znát? Užíval se za něho (nebo ještě v dřívějších dobách) pro "veřejný dům" znak kohouta?

J. Rejzek v hesle kohout napsal mj. (2015, s. 314): "Psl. *kogutъ je odvozeno od onom. základu ko- stejně jako rozšířenější kokotъ... (asi je to jeho expr. obměna)." V hesle kokot J. Rejzek napsal mj. (s. 315): "...vulg. nespisovně penis; nepříjemný člověk)... stč. kokot... stsl. kokotъ, vše {kohout} z psl. *kokotъ onom. původu... Význam {penis} je již stč., v novější době ze slk. (vojenský slang), stejný posun je např. u angl. cock {kohout} i {penis}."

Kohout byl také zobrazen na českých denárech. A. Merhautová a D. Třeštík k zobrazení kohouta na Břetislavových denárech napsali (1985, s. 85): "Na denárech Břetislava I. přibyly k obměnám starších mincovních obrazů nové, např. obraz kohouta s Václavovým jménem v opisu, dále stojící figura Václava oděného knížecím rouchem, s žezlem v podobě kříže a s dalším křížem po boku. Podobou kohouta, který byl symbolem Krista a vítězství dobra nad zlem, se tento obraz od starších neliší významově, ale jen volbou odlišného znaku." Naznačuje kohout s Václavovým jménem, že i tzv. Václav měl něco společného s Hánínem nebo tzv. Václav a Hanín spolu významně nesouvisejí?

Kohout možná nepřipomíná jen hradiště Hánín, ale i to, odkud Přemyslovci přišli do Čech. F. V Mareš o kohoutu jako atributu sv. Víta napsal (1989, s. 75, 76): "Atribut kohouta [atribut sv. Víta], později interpretovaný jako symbol bdělosti, pochází snad z krajů polabsko-slovanských, kde mu byla přinášena kuřata, jako předtím Svantovítovi, jehož kult měl pro podobnost jména podle plánu misionářů snáze vytlačit." DOPSAT KUŘATA MYSLÍM Z GALLA

"Kosmas" tedy poselstvem spojuje Ludmilu (tj. Libuši) a Bořivoje (tj. Přemysla) se Stadicemi, protože jsou blízko Zabrušan, odkud přišel Bořivoj, nejprve možná na český knížecí stolec a později do "úřadu" správce nad částí Čech. Dále už jenom Libušinými (Ludmilinými) jízdami ji spojuje s hradištěm Hánín nebo Budeč. Na jednom z těchto dvou hradišť nebo střídavě na obou žila Ludmila s Rostislavem před jeho umístěním do kláštera.

"Kosmas" slovem kuropění mohl připomenout kohouta, také pro to, co kohout symbolizoval. M. Lurker v hesle kohout uvádí mj. (2005, s. 219): "...kohout, pro svůj rudě červený hřeben a ranní kokrhání je symbolem slunce a světla; je posvátným zvířetem... řeckého boha světla Apollóna, atributem galského Merkura... Maročtí Berbeři zakazovali jíst jeho maso, protože k. hlas svolává k modlitbě. Již v antice byl kohout... pokládán za zvíře statečnosti; v evropské lidové víře měl jeho křik ochránit před démony." […] "Toto zvíře, mající schopnost rozlišit mezi dnem a nocí, se stalo strážcem hranice s oním světem (u Germánů), v křesťanství symbolem překonání smrtelného spánku a... kajícného hříšníka. K. na kostelní věži měl nejprve apotropejní funkci (ochrana před bleskem a krupobitím), pak se stal v křesťanském smyslu symbolem bdělosti a zvěstovatelem pravého světla (= Krista)." Některý z těchto významů se mohl vztahovat k Ludmile (tj. k Libuši).

K informaci o Libušiných cestách "Kosmas" dodává: "Tomu ať žid Apella věří." Tato slova se užívají pro člověka, který lehkovážně věří všemu. "Kosmovi" se však žid Apella mohl hodit z jiného důvodu: byl totiž propuštěnec. A na koho má slovo propuštěnec ukazovat, na kterého propuštěného vězně nebo na kterého člověka navrátivšího se z nuceného exilu? Byl propuštěncem Kristiánův Strojmír? Byl propuštěncem nejmenovaný Slavitahův bratr, tj. zřejmě Bořivoj? Byl dokonce propuštěncem Rostislav?

Máme vycházet z Libušiných slov k poselstvu, že kůň povede posly cestou pravou? Znamená zde slovo pravou, že cestou správnou. Zřejmě to neznamená, že cestou na jih? V. Machek totiž v hesle sever (2011) napsal mj.: "Sever byl pro dávného člověka, hledícího při oběti vždy k východu, stranou levou." Z toho vyplývá, že stranou pravou byl jih. Trasa Mělník – hradiště Budeč směřuje na jz. a je dlouhá 30,1 km, trasa Mělník Hánín směřuje na jv. A je dlouhá 73,6 km.

I Gallus má možná na mysli ve skryté vrstvě II, 38 a II, 39 na mysli hradiště Hánín ("Kohoutín"). Nazývá ho Gallův hrad. Slovo gallus znamená v latině kohout.

Ludmile (zde Libuši) nebyla jízda na koni možná cizí. P. Velemínský a V. Kuželka totiž napsali o Ludmiliných stehenních kostech (2021, s. 39): "Stehenní kosti vykazují také výrazné předozadní oploštění horní třetiny diafýzy (tzv. platymerie). Toto oploštění se někdy dává do souvislosti s dlouhodobou fyzickou aktivitou, kdy jsou nadměrně zatíženy svaly a vazy upínající se do této oblasti (například velký hýžďový sval." […] "Kromě časté chůze mohly být změny podmíněny zátěží hýžďového svalstva vyvolanou například častou jízdou na koni."

Ludmila, u "Kosmy" Libuše, mohla jezdit za Bořivojem, u "Kosmy" za Přemyslem, z Budče. Na slovo Budeč může ukazovat slovo kuropění. Při kuropění se spáč budí. A jméno Budeč je od jména Budek. Tím Budkem byl Rostislav. Fr. Kopečný napsal (1974, s. 117), že polské slovo rościć znamená množit, budit, křísit. "Kosmas" nechal jezdit Ludmilu za Bořivojem ne proto, že by to tak ve skutečnosti bylo, ale proto, že chtěl říci, že Ludmila žila blízko Bořivojova sídla. "Kosmas" nazval Rostislava také Buza. Toto osobní jméno připomíná Budka a Budeč. Maďarské slovo búza znamená pšenice. Ludmila měla pocházet ze Pšova. Spojením slov búza a pšenice ukázal "Kosmas" že Rostislav a Ludmila k sobě patří. Jméno Pšov si "Kosmas" vymyslel.

Budeč je spojena s Rostislavem (jmenuje se po něm) a Hánín je spojen s Bořivojem, neboť Bořivoj byl pohřbern v kolínském hrobě, což je blízko Hánína.

7C8 PO BUDKOVI (TJ. PO ROSTISLAVOVI) SE JMENUJE HRADIŠTĚ BUDEČ

Rostislav v 60tých letech žil nebo často pobýval v Čechách a jeho hlavním hradištěm byla Stará Kouřim, za něho zvaná Dowina. - Hradiště Budeč, uváděné také jako Kováry, se podle EHvČ (2003, s. 144-147) užívalo v mladší době bronzové a v raném středověku, a to nejprve na přelomu 8. a 9. století. K výrazným změnám došlo na konci 9. století, kdy byla vybudována vnější hradba. K těmto změnám došlo podle mne za Rostislava nebo za jeho syna Spytihněva. - A. Bartošková se domnívá, že zakladatelem raně středověkého hradiště Budeč byl Bořivoj a že Spytihněv, podle mne syn Rostislava a Ludmily, ho podstatně zkvalitnil (opevnění, kostel, knížecí dvůr). Spytihněv by ho zkvalitňoval v době, když byl podle mne vyhnán ze Staré Kouřimi a Budeč se stala jeho hlavním hradištěm. - L. Varadzin rozdělil středočeská hradiště z období raného středověku podle doby jejich vzniku do čtyř skupin (2010, s. 548): "Druhou skupinu tvoří hradiště Praha, Budeč, Stará Boleslav a Tetín, vybudovaná zhruba ve 2. pol. 9. století až v 1. třetině 10. století."

 "Kosmas" skrývá Rostislava také za Krokem, protože jakožto Moravan byl pro Bohemany cizincem a do Čech přišel, přikráčel. Tzv. Krokovým hradem je, domnívám se, právě Budeč.

Podle M. Knappové je část Bud- rozkazovací způsob slovesa být. Jména Budimír/Budimil, Budislav a Budivoj totiž vykládá jako probouzej mír, popř. buď mírný, mírumilovný; probouzej slávu, buď slavný; ten, kdo probouzí (povzbuzuje) vojsko, popř. povzbuzuj, probuď vojsko.

V. Blažek uvedl vysvětlení jména Marobud takto (2005, s. 953): "Sám Marobud však nesl keltské jméno... Alternativně lze uvažovat o keltském kompozitu *māro-buto- ,velký dům'... (srovnej stsas., sthn. māri ,slavný' a stsev. búծ ,obydlí').

I. Lutterer a R. Šrámek napsali v hesle Budeč (2004, s. 58, 59): "MJ je odvozeno starobylou přivlast. příponou -jь od OJ Budek (tj. domácká obměna OJ s počátečním Bud-, např. Budislav, Budivoj, popř. s koncovým -bud, např. Dobrobud, Drahobud) a znamenalo ,Budkův (hrad)'."

Fr. Kopečný v hesle Rostislav napsal, co znamená část Rost- (1974, s. 117): "...polské rościć ,množit, budit, křísit'."

V souvislosti s Wolfenbüttelským kodexem napsal zajímavou informaci o názvu hradiště Budeč historik P. Sommer (2010, s. 69, pozn. 25): "Ludvíkovský 1958, 57-58 v publikaci nálezu stuttgartského rukopisu Crescente zdůrazňuje, že jde o nejstarší a kompletní rukopis české redakce z doby nejpozději po polovině 12. století, v němž je Budeč nazvána Bundzi, což připomíná Bunsza wolfenbüttelského rukopisu Gumpolda." Nemůže být tato podobnost indicií, že tento rukopis české redakce Crescente a opis Gumpoldovy legendy vznikly ve stejné době a napsal je stejný autor? Tím autorem je podle mne biskup Heřman. Opis tedy vznikl kolem roku 1100, ne kolem roku 1000.

Myslím, že nejde vyloučit, že hradiště v Mikulčicích se jmenovalo Buda. Potom časový sled pojmenování by mohl být tento: Buda (Mikulčice) – Budek (Rostislav) – hradiště Budeč. Pojmenování Buda by mohli převzít Maďaři pro svůj Budín. Podle I. Lutterera, L. Kropáčka a V. Huňáčka (1976) mají MJ jména Budín a Pešť původ slovanský (stavení a pec, jeskyně).

A. Bartošková vydala publikaci Budeč, významné mocenské centrum prvních Přemyslovců (Praha 2014). A už název této publikace je chybný. Budeč prožívala období své největší slávy za Mojmírovce Spytihněva.

"Kosmas" spojoval Libuši (tj. Ludmilu) s buzením kohoutů (s kuropěním). Tím ji možná spojil s Hánínem ("Kohoutínem") nebo s Budčí.

Čechy nebo část Čech ovládal po Bořivojově smrti Svatopluk už bez dosazeného prostředníka. Ve fuldských análech k roku 871 je Svatoplukovo jméno uvedeno ve tvaru Zuentibald. Z části -bald zřejmě jméno Budeč nevzniklo.

7C9. BYL KRÁLEM BOUGO ROSTISLAV?

L. Reitinger o králi Bougovi napsal mj. toto (2015, s. 341, 342): "...zprávy pegavského analisty lze považovat za více méně věrohodné. Různé interpretace teprve nabízí rozsáhlá řeč, kterou na stránkách letopisů vybídl Wiprecht Vratislava [II.], aby usiloval o královský titul. ,Přiznávám se, že se nemohu dosti vynadivit, že ty, takový muž, takového jména a moci lhostejně snášíš ujmu a zavržení královského jména i autority. To se dosti projevuje v tom, že hrabata a urození, obdařeni velikou mocí a poctami, tvým předkům zachovávajíce pod přísahou věrnost a poddanství, odmítají se podřídit tvému panování. Ukážu ti, jak je to nenáležité a nevhodné. Vzpomínám si, že se vypravuje o jednom z tvých předchůdců Bougovi, pod jehož vládou urozeně sloužili nejen hrabata a jiní mocní vynikající urozeností a bohatstvím, ale také knížata a markrabata. Ten přijal panství a jméno královské, rozšířil svou moc až do říše Seringů a zaskvěl se znamenitěji a vyvýšeněji nad jinými stejně mocnými knížaty.'"

Bougo byl považován za mýtickou postavu nebo byl ztotožňován se Svatoplukem, s Bořivojem, s Boleslavem I. nebo s některým dalším Boleslavem. S Boleslavem Chrabrým ztotožňuje Bouga L. Reitinger – D. Třeštík napsal (2004, s. 286, 287): "Středověcí autoři znali Seringy z populární encyklopedie, z Isidorových Etymologií, a odkaz na ně u nich znamenal prostě jen ,velmi daleko na východ'. To by se mohlo vztahovat prakticky jen na Boleslava I., jehož říše sahala až k hranicím Kyjevské Rusi. V tom případě by ,Bougo' bylo zkomoleninou zkráceného jména ,Boleslav' ve formě ,Bolco' – Bolek. Za jisté to ale považovat nelze. Boleslav I. a ani žádný český panovník před Vratislavem však skutečným, korunovaným králem nebyl.". - P. Charvát k Bougovi napsal (2022, s. 105): "...v 9. století byl titul ,Bugo' prakticky totožný s pojmenováním ,Mithra' (,Mitra the Baga')."

P. Charvát k Bougovi napsal (2010, s. 83, 84): "Před časem bylo poukázáno na řeč, kterou v 11. století pronesl k Vratislavovi II. Viprecht Grojčský. Uvedl v ní, že český kníže pochází z rodu velmi slavného a že jeho předek Bougo kdysi panoval ,až po zemi Seringů' (čínské pomezí). V titulatuře vládců druhého tureckého chanátu (asi 680-744), jehož vládci opravdu panovali državě prostírající se až po západočínské kraje, je skutečně doložen titul ,baga'. Nelze ho vyložit z tureckých jazyků ani z čínštiny, může však souviset s íránským výrazem ,baga', obecně ,božstvo', který, jakožto konkrétní božské označení odkazuje na Mithru. Zde se tedy českému knížeti Mithra připisuje jako předek."

D. Třeštík nevyžadoval, volně řečeno, aby se při uvažování, kdo je král Bougo, brala doslova země Seringů, kam měla sahat říše krále Bouga. Podle něho šlo pouze o literární přirovnání pro daleké končiny na východě. Stejně tak se nemělo lpět na titulu král, ale stačilo spokojit se s tím, že jde o mocného panovníka. Jako řešení nabízel některého z Boleslavů. (Třeštíkovy názory převzaty od L. Reitingera, 2015, s. 343.) L. Reitinger napsal (2017, s. 308): "...Třeštík přesvědčivě ve jménu dávného krále nalezl zkrácenou verzi jména Boleslav." D. Třeštík považoval jméno Bougo za zkomoleninu zkráceného jména Boleslav, a to Bolco (D. Třeštík, 2004, s. 287).

Domnívám se, že by oním Bougem mohl být Rostislav. A Rostislav sice nebyl předkem Vratislava II., ale byl jedním z jeho předchůdců jako vládce Čech nebo části Čech. Rostislavovou manželkou nebo jednou z jeho manželek či žen byla Ludmila, pozdější žena Bořivoje. Rostislavovy výboje potom mohly vést jak na východ (zhruba směrem k Seringům), tak na západ do Čech. Rostislav a Ludmila měli syna Spytihněva. Rostislav po několik let ovládal nejen Moravu, ale ze Staré Kouřimi (Dowiny) i část Čech. Po uvěznění Rostislava ve franském nebo bavorském klášteře se Ludmila stala vedlejší ženou Bořivoje a s ním měla syny tzv. Václava a možná i staršího Vratislava. Rostislav se po určitou dobu jmenoval tak, že z jeho oficiálního jména se utvořila domácká podoba Budek. Po něm se jmenuje hradiště Budeč. Pojmenoval ho tak Rostislav sám nebo jeho syn Spytihněv. Fr. Kopečný v hesle Rostislav napsal, co znamená část Rost- (1974, s. 117): "...polské rościć ,množit, budit, křísit'."

V některých písemných pramenech se o Rostislavovi píše jako o králi. Jako příklad uveďme Annales Xantenses. K roku 870 je v nich uvedeno Rasticium regem (krále Rostislava) a k roku 871 Rasticius, rex Margorum (Rostislav, král Moravanů). Nebyl však korunován. - D. Třeštík napsal (2001, s. 166): "...z dobového hlediska francké říše se Rostislav po roce 855 ocitl fakticky v postavení ,krále', tj. vládce svébytného regnum. Tak se o něm tehdy začalo mluvit přinejmenším v západofrancké říši."

Jak jméno hradiště Budeč, tak jméno Bougo vychází ze slova budit. Jméno hradiště Budeč je v pramenech zapsáno tak, že má velmi blízko k našemu dnešnímu tvaru Budeč, jenom v opisu Gumpoldovy legendy, jehož autorem je pravděpodobně biskup Heřman, se objevuje tvar Bunsa.

Zřejmě není Bougem Svatopluk, i když ve fuldských análech k roku 871 je jeho jméno zapsáno v podobě Zuentibald. Část -bald má ke jménu Bougo zřejmě dál než jméno Budek. Navíc Rostislav zanechal v Čechách větší stopu než Svatopluk. Rostislavovou manželkou byla pozdější žena Bořivoje Ludmila. Spytihněv byl syn Rostislava a Ludmily. Rostislav úspěšně válčil s Franky, přičemž Dowina byla zřejmě pozdější Stará Kouřim. Svatoplukovi vděčí Přemyslovci za svůj mocenský vzestup. On učinil z Bořivoje svého správce v části Čech (s přimhouřením očí z něho učinil českého knížete) a stejně tak učinil svým správcem v části Polska Vratislava, tehdy zřejmě nosícího jméno Vitislav.

7C10. MĚLNÍK SE NIKDY NEJMENOVAL PŠOV

V tzv. Kristiánově legendě (kap. 3) je uvedeno, že Ludmila byla dcera Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní... Mělnickem sluje. V Kronice Čechů (I, 15) je uvedeno, že Ludmila byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova. Autorem těchto slov je v obou případech biskup Heřman, původním jménem Jiljí. - Ludmiliným prvním manželem byl Rostislav, který se po určitou dobu svého života jmenoval Budek. Od jména Budek vytvořil biskup Heřman (tj. falešný Kristián a zčásti "Kosmas") jméno Buza, přičemž maďarské slovo búza znamená (a snad i za "Kosmy" znamenalo) pšenice. Po Budkovi (Rostislavovi) je pojmenováno hradiště Budeč. Aby biskup Heřman skrytě spojil "pšenici" Buzu (Rostislava) s jeho ženou Ludmilou, vytvořil pro ni "pšenici" Pšov, tj. v jednom případě zemi, ve druhém případě hrádek. Biskup Heřman vymyslel místní jméno Pšov pro hrádek, který možná založil Rostislav, tj. hrádek Mělník. Od Heřmanova vymyšleného jména Pšov se dnes jmenuje potok Pšovka (jméno je poprvé doloženo roku 1268, předtím se jmenoval Vrutický). Historici dokonce od Pšova vymysleli kmen Pšovanů.

L. Varadzin rozdělil raně středověké hrady (hradiště) středních Čech do čtyř skupin. O Mělníku napsal (2010, s. 546): "Do nejstarší skupiny hradů můžeme zařadit Bohnice, Butovice, Šárku, Hostim... možná také Mělník a snad i Levý Hradec, jejichž vznik před koncem 9. století není vyloučen."

7C11. JMENUJE SE PO BUDKOVI (TJ. PO ROSTISLAVOVI) BUDYŠÍN A BUDÍN (ČÁST BUDAPEŠTI) ?

Domnívám se, že hornolužické město Budyšín je pojmenováno po Budkovi (tj. Rostislavovi). Pokud část -šín vznikla ze slova syn (což je asi málo pravděpodobné), potom připomeňme, že Rostislavovým synem byl Spytihněv.

Rostislav se v určité době svého života jmenoval domáckým jménem Budek, oficiálním jménem možná Budislav nebo Budimír. První část jména Rostislav a jméno Budek vycházejí ze stejného slova. Fr. Kopečný vysvětluje takto jméno Rostislav (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí, tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościć, množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky."

Ve Wikipedii je v hesle Budyšín uvedeno (14. 11. 2023): "Poprvé byl název města zmíněn v roce 1002 jako civitas Budusin. Původ tohoto jména je nejasný: někteří odborníci se kloní k názoru, že vychází z praslovanského základu ,bud', ,bod' nebo ,budeč', tedy ,místo na hranici', jinou rozšířenou variantou je to, že sídliště bylo pojmenováno podle slovanských knížat jména Budissentius (popř. Budestaus), resp. Budislav či Budimír. Mohlo být však odvozeno také z ženského jména ,Budiša' nebo ,Budy' (sídliště z chatrčí)." - "Až do 15. století se v písemných dokumentech objevují téměř výhradně následující varianty: Bawdysen, Baudyssen, Paudescheyn, Baudissyn, Bauwdiczen, Buditcyn a Bawdycyn."

Do širší oblasti kolem pozdějšího Budyšína začali v 7. století pronikat slovanští Milčané. Ludmila možná pocházela z tohoto kmene. Jejím prvním manželem byl právě Rostislav, Budek. Po jeho umístění do kláštera se o ni staral Bořivoj.

Velká část dnešního Maďarska byla před příchodem Maďarů do Podunají roku 896 krátce součástí Velké Moravy. Na tomto území vznikl Budín, maďarsky Buda, pravobřežní část dnešní Budapešti. Podle I. Lutterera ad. (1976, s. 55) jméno Budín je slovanského původu: apod. buda ,stavení'..." Vznik pojmenování maďarské Budy se odvozuje (není to však zřejmě současný vědecký výklad) od nedoloženého mladšího Arpádova bratra Budy nebo snad také podle jména Attilova bratra, a to Bledy. Jméno Buda mohlo myslím vzniknout od jmen Budivoj, Budimír nebo Budislav, přičemž tato jména mohla mít domáckou podobu Budek.

Pokud skutečně vzniklo jméno Buda od slovanského osobního jména, nemohl být tím Budivojem, Budimírem, Budislavem moravský Rostislav, mající také domáckou podobu od nějakého oficiálního jména jméno Budek?

7C12. KDE LEŽELA ROSTISLAVOVA DOWINA

Za Dowinu se nejčastěji považuje Děvín u Bratislavy, někdy i hradiště Petrova louka u Strachotína nebo hradiště Pohansko u Nejdku a i jiná místa. T. Štefanovičová k bratislavském Děvínu napsala mj. toto (2002, s. 114): "Devín možno hodnotiť vo svetle archeologických nálezov jako hraniční pevnosť – opevnené sídlo veľmoža, pre ktorého postavili po polovici 9. storočia kamenný kostol s trojlístkovým uzáverom na východnej strane. Okolo kostola sa pochovávalo. Opevnenie výšiny so skalným bralom nad sútokom Moravy a Dunaja na severe tvoril zemný val z neskorej doby rímskej, ktorý Slovania využili, a mohutná, pravdepodobne vodná priekopa."

V. Plachá, J. Hlavicová a I. Keller po svých výzkumech na Děvíně u Bratislavy odmítli možnost, že by bylo možno tento Děvín ztotožnit s Rostislavovým sídlem Dowinou, kde se Rostislav bránil útoku Franků.

Fuldské anály uvedly, že Ludvík Němec oblehl Rostislava v jakémsi městě, který jazyk onoho národa nazývá Dowina, to jest dívka. L. E. Havlík odmítá názor (1995, s. 140, 141), že onou Dowinou je Děvín u Bratislavy. Vadí mu mj. slovo město, čekal by slovo hrad. Hradem nazývá Dowinu Heriman z Reichenau. Dále soudí, že tato lokalita by byla pro Ludvíka Němce nedobytnou pevností a že je proto nepravděpodobné, aby zde Rostislav byl přinucen k míru. L. E. Havlík se domnívá, že Dowina mohla znít ve slov. jazyce Davina a znamenat místo močálovité. A tuto Davinu hledá v místě zatopeném dyjskými nádržemi. Nemohlo by v tom případě jít o Mikulčice? L. Poláček k Mikulčicím napsal (2002, s. 112): "Hradiště v Mikulčicích se nachází v údolní nivě řeky Moravy... Krajina mikulčické údolní nivy se za posledních tisíc let zcela změnila. Raně středověký sídelní komplex se rozkládal na několika ostrovech mezi rozvětvenými rameny řeky. Nejvýznamnější sídelní areály byly situovány na vyvýšených písčitých dunách, které ještě dnes vystupují z poměrně zarovnaného povrchu údolní nivy." Mikulčické hradiště nazval L. Poláček ostrovní hrad.

Domnívám se, že onou Dowinou bylo hradiště později zvané (Stará) Kouřim.

D. Třeštík napsal (2001, s. 163, 164): "První záležitostí která ho [Ludvíka Němce] čekala, byla Rostislavova ,rebelie' [roku 854] Král připravoval tažení na Moravu bez odkladů. Již v březnu 855 vyslal menší oddíl pod vedením hraběte Ernesta, ne však na Moravu, nýbrž do Čech. Sotva lze pochybovat, že to měla být pro Čechy výstraha, aby při připravovaném střetnutí s Rostislavem zůstali stranou." Nebyly v té době již Čechy Rostislavovy? Nepobýval zde často? A neutekl Slavitah roku 857 z hradiště u Zabrušan pouze na hradiště Starou Kouřim, tehdy zvanou Dowina?

Roku 864 východofranský král Ludvík Němec oblehl moravského knížete Rostislava v pevnosti (civitas) zvané Dowina. (Nebyla to reakce na to, že Rostislav dobyl Dowinu krátce předtím?) V popisu Ludvíkova tažení ve fuldských análech není Dowina blíže lokalizována. - Hradiště Stará Kouřim mohlo být již v Rostislavově době pevným hradiskem, jinak by J. Sláma (2001, 2003) nemohl uvažovat, že by se mohlo jednat o Canburg.

V roce 1996 k lokalizaci Dowiny L. E. Havlík napsal (s. 140, 141): "Jeho [Ludvíkovo] vojsko vytáhlo v srpnu r. 864 z Tullnu, překročilo Dunaj, vpadlo na Moravu a Ludvík, oblehl Rostislava v jakémsi městě, který jazyk onoho národa nazývá Dowina, to jest dívka', pokusil se vysvětlit jméno svým čtenářům fuldský letopisec. Při možných hláskových změnách a v o mezi slov. a germ. jazykem (např. raztok – Rostock) nebo naopak (např. Rostislav – Rastiz) mohlo jméno Dowina znít ve slov. jazyce Davina (místo močálovité). Těžko je si dále představit, že by slov. ě znělo v germ. prostředí jako o. Termín Dévina. Děvín je sice znám např. z něm. názvu Magdeburgu a uvádí jej i český kronikář Dalimil. Se starou Moravou však spojil Dowinu ,Fuldských análů' až vydavatel Monument Germaniae Historiae G. H. Pertz v roce 1823, který Dowinu ztotožnil s hradiskem maď. Devány, Theben či Děvín u Bratislavy. Pro označení Děvina, Děvín hledáme souvislost s ind. déva (bůh), déví (bohyně) či irán. dévan (božstvo). Závažným problémem se však jeví zejména dévan, tj. označení božstva a lokalizace Dowiny, ztotožňované s Děvínem u Bratislavy... Nutno tu vzít v úvahu, že Ludvík zamířil od Tullnu a Dunaje k ,jakémusi městu', nikoliv k hlavnímu středisku Moravanů. Analista použil pro Dowinu označení civitas (město) a nikoliv označení castellum (hrad, tvrz), přičemž obsah obou termínů zřejmě rozlišoval. Děvínu u Bratislavy by spíše příslušelo označení hrad než město. ,Fuldské anály' dále uvádějí, že ,Rostislav se neodvažoval střetnout s královskými vojsky, a když viděl, že není vůbec míst, kudy by unikl, donucen nutností, postavil tolik rukojmí, kolik a která král požadoval'. Je dosti nepravděpodobné, že by Rostislav na takové nedobytné pevnosti, jako je Děvín, mohl být přinucen k míru. Málo pravděpodobné je též, že by Ludvík zamířil po překročení Dunaje na východ, aby překročil ještě řeku Moravu a v kopcovitém a lesnatém nepřehledném terénu obléhal tento Děvín. I když tuto lokalizaci nelze zcela vyloučit, uvažují badatelé i o tom, že Ludvík zamířil od Dunaje na sever k lokalitě dnes zatopené dyjskými nádržemi, jejíž velikost a význam prozrazuje před lety odkrývané pohřebiště z 9. století, čítající přes dva tisíce hrobů. To je přibližně tolik, kolik vykazují aglomerace Valů u Mikulčic nebo aglomerace Uher. Hradiště-Staré Město. Šlo tak o třetí největší aglomeraci staré Moravy, jejíž výzkum však nebyl proveden, až na průzkum přilehlého hradiska a kdysi hradu (Petrova louka) u Strachotína." - Také v jeho blízkosti se však zachovalo jméno Děvín či Maydburch (13. století), uvedené též jako zdrobělina Děvičky pro nedaleký gotický hrad." […] "...Heriman z Reichenau však uvádí, že šlo o ,hrad jménem Dowina', pro nějž použil lat. označení castrum, což by se sice mohlo vztahovat jak na Děvín u Bratislavy, tak na Strachotín, zejména kdyby se prokázalo, že název Dowina je odvozen z původního označení Davina."

L. E. Havlík k lokalizaci Dowiny napsal (2013, s. 156, 157): "Otázky budí i lokalizace, kam Ludvík zamířil po překročení Dunaje u Tullnu. Běžně se – zřejmě též pod vlivem slovenského národního obrození – uvažuje o Děvíně u Bratislavy, který podle výsledků výzkumů byl ve skutečnosti spíše nedobytným hradem, pevností, ale ne městem (civitas [zdůraznil L. E. H.]), jak Děvinu označil fuldský letopisec. Méně se obrací zřetel k ústí Jihlavy a Svratky do Dyje, kde existenci většího centra nasvědčuje rozsáhlé pohřebiště (na 2 tisíce hrobů), na něž navazovalo sídliště. Opomenout nelze ani zachovaný název Meydburg – Děvín, přenesený nakonec na pozdější středověký hrad (Děvičky).

Předpokládejme, že roku 864 ovládal Rostislav Starou Kouřim, tehdy zvanou Dowina. Autor zápisu ve Fuldských análech o obléhání Dowiny však znal jenom Děvín u dnešní Bratislavy, takže informaci podle toho formuloval. A za zemi Moravanů mohli někteří tehdejší vzdělanci považovat vše, co ovládala tehdejší moravská vládnoucí vrstva, tedy i Čechy od Vltavy na východ.

Že Stará Kouřim je totožná s Dowinou, to možná naznačuje vpisek v Kronice Čechů (opis A3, I, 31): "Téhož roku [996] v měsíci červenci bylo po celém Sasku velké zemětřesení a dva ohnivé kameny spadly z hromu, jeden v samotném hradu Magdeburku, druhý za řekou Labem." Nevyužil zde autor vpisku do "Kosmovy" kroniky zápisu v Análech hersfeldských k tomu, aby se jinotajem zmínil o dvou masakrech? Prvním ohnivým kamenem bylo zavraždění Vojtěchových bratrů (nešlo o bratry, ale o benediktinské frátery známé jako Pět bratří) na Staré Kouřimi, kam tuto tragédii umisťují Verše o utrpení sv. Vojtěcha. Druhým ohnivým kamenem je zavraždění biskupa Vojtěcha na Libici roku 996. Slovo ohnivé je narážkou na Boleslava III. Ryšavého.

Že Dowina ležela v Čechách, to je podpořeno i tím, že po Rostislavově jméně Budek se jmenují hradiště Budeč, tajemný král Bougo a možná i hornolužický Budyšín. Po Rostislavově otci, byl-li jím skutečně Boso-Host(dius), se možná jmenuje hradiště Hostim.

7C13. KDE SE NACHÁZELA ROSTISLAVOVA NEPŘEDSTAVITELNÁ/NEVÝSLOVNÁ/ NEVYSLOVITELNÁ PEVNOST

Roku 869 vojenská výprava Ludvíkova syna Karla přitáhla k Rostislavově nepředstavitelné/nevýslovné/nevyslovitelné pevnosti. Na stejné hradiště měl podle historiků zaútočit v čele franského vojska již po svržení Rostislava Svatopluk, aby svrhl Slavomíra. Svatopluk přešel na stranu Moravanů a franské vojsko porazil.

Citujme z Fuldský análů, a to podle L. E. Havlíka, o franském tažení proti Rostislavovi roku 869 (2013, s. 166, 167): "Král Ludvík sebral v měsíci srpnu vojenské sbory a rozdělil je na tři části. K potlačení opovážlivosti Srbů určil svého jmenovce a Durynky a Sasy a Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu, který zamýšlel válčit. Sám však u sebe podržel Franky a Alamany a chtěl bojovat proti Rostislavovi. A když bylo třeba vytáhnout, onemocněl. Tak nutností donucen a poručiv výsledek Pánu, postavil v čelo tohoto vojska Karla, nejmladšího ze svých synů. Když ten přišel s vojskem sobě svěřeným k-(do) oné nepředstavitelné Rostislavově pevnosti nepodobné i všem nejstarším... spálil požáry všechna opevnění v onom území a uchvátil vše, co nalezl ukryté v lesích nebo zakopané v polích; všechny, kteří se s ním střetli, obrátil na útěk nebo pobil. Karloman neméně pustošil ohněm a železem království Svatoplukovo. A když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratří Karel a Karloman, blahopřeje si k vítězství danému jim nebem..." - Tuto zprávu z fuldských análů citoval i M. Pojsl. Za ní uvedl (2013, s. 41): "...k roku 871 analista zaznamenává (latinskou citaci nahradíme českým překladem, který M. Pojsl uvedl v poznámce 190, s. 41): ",...neboť když ostatní stavěli tábor, Svatopluk vstoupil do města kdysi Rostislavova.' Zejména ze druhé citované informace k roku 871 je velmi pravděpodobné, že někdejší Rostislavovo sídlo nezvolil Svatopluk po tomto vítězství za své trvalé sídlo. Nelze proto vyloučit, že sídlem Mojmírovým a Rostislavovým mohlo být hradiště u dnešních Mikulčic a Svatoplukovo pak severněji do nitra země situované hradiště v prostoru dnešního Uherského Hradiště a Starého Města, kde nutno předpokládat také sídlo arcibiskupa Metoděje." Domnívám se, že tato představa není zcela přesná. Rostislav koncem své vlády možná přesídlil na Dowinu, pozdější Starou Kouřim (nebo na ní často pobýval).

Na s. 167 L. E. Havlík napsal: "Podobně jako ,Fuldské letopisy' psal též i Heriman z Reichenau, podle něhož Karel ,dobyl všechny Rostislavovy pevnosti´' a zpustošil celé moravské území, Karloman pak ,plenil království Svatoplukovo'. J. Turmair-Aventin (,Letopisy Bavorů´ IV, XIV-1) připsal Karlovi dobytí ,Rostislavovy pevnosti, o níž se věřilo, že je neobyčejně silná a nedobytná'. Rostislav se podle něho uchýlil do ochrany hvozdů, zatímco Svatopluk ,byl uveden' pod jho a musel prý ,přísahat věrnost'. Na Kouřimsku zřejmě byly v té době hluboké lesy. Kouřim je od Kostelce nad Černými lesy vzdálena pěšky 10 km. Ukrytí do ochrany hvozdů mohlo být ve skutečnosti místem, kde Rostislav zaútočil nebo chtěl zaútočit na nepřítele.

Karel a Karloman mohli operovat na územích od sebe hodně vzdálených. Karel mohl operovat proti Rostislavovi ve středních Čechách, zejména na Kouřimsku, a Karloman mohl operovat proti Svatoplukovi v povodí řeky Moravy.

V roce 869 přitáhl syn Ludvíka Němce Karel k oné nepředstavitelné Rostislavově pevnosti. L. E. Havlík k tomu uvádí (2013, s. 167, 168): "Podle označení ona šlo o pevnost, která byla Frankům zřejmě již známa. Nevýslovnou nebo nepředstavitelnou byla snad nazvána proto, že na rozdíl od dřívějšího opevnění byla opevněna nově a lišila se i od způsobu opevnění v prostředí římském a franském. Označení Rostislavova pevnost je ovšem opisné a patrně šlo o jeho hlavní město vlastním jménem Morava."

Zd. Měřinský o tažení Ludvíkova vojska proti Rostislavově nevýslovné pevnosti napsal (2011, s. 278): "Král Ludvík, jenž byl v té době již vážně nemocen, se nakonec tažení nezúčastnil a do čela vojska vyslaného proti Rostislavovi I. postavil svého nejmladšího syna Karla III. Tlustého. Otázkou zůstává směr postupu jeho kontingentů. Pochod přes Čechy lze s největší pravděpodobností vyloučit, neboť v dochovaných písemných pramenech se žádné boje s českými Slovany, kromě těch, které si snad najali Srbové, nepřipomínají, což je oproti předchozím vojenským akcím organizovaným východofranským králem určité novum. Za nejpravděpodobnější lze tedy předpokládat postup podél Dunaje a odtud na sever do jádra Rostislavovy Moravy. Rostislav I. i Svatopluk (871-894) pochopili, že na bitevním poli nemohou přesile franských vojsk čelit, a proto se se svými hlavními silami uzavřeli v jednotlivých hradištích. Ta, včetně onoho ,nevýslovného', nebylo vojsko schopno dobýt, a nakonec museli Frankové ustoupit..."

J. Steinhübel k tažení Franků proti Velké Moravě roku 869 napsal (2016, s. 204): "Na Morave Karol plienil a zakladal požiare a došiel až ,k onej nepredstaviteľnej Rastislavovej pevnosti...'" […] "V rovnakom čase jeho [Karlův] brat [Karloman] pustošil Svätoplukovo Nitransko..." […] "Karol a Karloman postupovali teda zvlašť proti každému z oboch kniežatstiev, z ktorých sa Veľká Morava od roku 833 skladala." J. Steinhübel si představuje, že poté, když společně s Rostislavem začal vládnout i Svatopluk, tak že Rostislav zůstal na Moravě a Svatopluk se posunul na Nitransko. Ale nebylo to tak, že Rostislav se posunul na západ do Čech a Svatopluk vládl na Moravě a na Nitransku?

Jak je názor, že Dowina i nevýslovná pevnost je tatáž lokalita a že pro tuto lokalitu máme dnes pojmenování Stará Kouřim (v EHvČ Kouřim I), v souladu s archeologií. V EHvČ (2003, s. 139) čteme: "V jižní části výšiny bylo v 1. polovině 9. století vybudováno malé hradiště." A roku 864 se Rostislav Ludvíkovi podřídil. A strana 140: "V další fázi své existence, nejspíše v průběhu 2. poloviny 9. století, bylo hradiště rozšířeno o další areál – vyrostla střední dřevohlinitá hradba skořepinové konstrukce; dvojitá řada fošen, zapuštěných do předem vykopaných klínovitých žlabů, vytvořila stěny svírající hlinité těleso o šíři 6 až 7 metrů." […] "Patrně nedlouho po stavbě střední hradby byla vybudována i hradba vnější, o minimální výši 3 až 4 metry." Zkvalitňování fortifikace Staré Kouřimi mohlo být reakcí na Rostislavův a vpád Ludvíkova vojska roku 864, možná i 869. V roce 864 nebyl Rostislav schopen v Dowině Ludvíkovu náporu odolat, a tak se mu bez boje podřídil. V roce 869 již naopak nebyl Karel III. schopen hradiště dobýt.

Nepředstavitelnou/nevýslovnou/nevyslovitelnou pevností historikové nejčastěji vidí hradiště u Mikulčic.

M. Pojsl o Fuldskými letopisy k roku 869 nepojmenované (a to přestože nevýslovné) Rostislavově pevnosti napsal (2001, s. 305): "Bylo však již dříve prokázáno, že latinské ,ineffabilis' lze interpretovat nejen jako ,nevýslovná' a ,nepředstavitelná', nýbrž i ,nevyslovitelná'." Pokud měl autor na mysli skutečně význam nevyslovitelná, co to blíže znamenalo? Bylo pro něho pojmenování Rostislavovy pevnosti obtížně vyslovitelné svými hláskami, nebo šlo o jméno nevyslovitelné, protože pro tohoto křesťanského autora bylo nevyslovitelné pohanské pojmenování? Jestliže se ona pevnost opravdu jmenovala Dowina, platil by myslím druhý důvod. K roku 864 se však jméno Dowina ve Fuldských letopisech objevuje.

Byla tedy Dovina z roku 864 a nevýslovná pevnost z roku 869 stejná lokalita, tedy Stará Kouřim?

7C14. NEDOBYL STAROU KOUŘIM, DŘÍVĚJŠÍ DOWINU, ALESPOŇ NA KRÁTKÝ ČAS ROSTISLAV?

J. Steinhübel napsal (2002, s. 110): "...údelné kniežatá, akým bol v dobe Rostislavovej (846-870) jeho synovec Svätopluk I. (před 862-871) a za vlády Mojmíra II. jeho mladší brat Svätopluk II. (894-899), sídlili práve v Nitre. Ak sa mal Svätopluk roku 880 rozhodnúť, kam umiestiť druhé veľkomoravské biskupstvo, nemohol obísť Nitru, ktorá ani po Pribinovom vyhnaní nestratila význam kniežacieho sídla. Nitrianský biskup Viching bol podriadený moravskému arcibiskupovi Metodovi. Tento asymetrický dualzmus veľkomoravskej církvi bol presnou kópiou asymetrického dualizmu veľkomoravského štátu." Jestliže by Rostislav vládl z Mikulčic nebo z aglomerace Staré Město–Uherské Hradiště a Svatopluk (v posledních letech Rostislavovy vlády se svou mocí možná Rostislavovi rovnající) by vládl z Nitry, nebylo by ovládání Velké Moravy příliš excentrické? Nepřesídlil Rostislav (snad nebyl vyhnán) do Čech, konkrétně na Starou Kouřim, tehdy zřejmě zvanou Dowina? 

J. Macháček v úvaze o tom, zda Velká Morava byla již raně středověkým státem, jak ho chápe současná evropská medievalistika (domnívá se, že zřejmě nebyla), napsal mj. (2012, s. 779): "...Velká Morava nebyla prostorově jednoznačně ohraničena a její geografická konfigurace byla velice proměnlivá. Velká Morava nebyla primárně organizována teritoriálně, jak by tomu mělo být u států…, ale její základ tvořily skutečné či fiktivní příbuzenské vazby, existující v rámci kmenové struktury... Rostislav či Svatopluk nebyli panovníci Moravy, ale knížata kmene/gens Moravanů..." - "Panovníci na Velké Moravě nerozhodovali zcela autonomně. Rostislava, a v podstatě i Svatopluka, dosadili Moravanům Frankové. Moc zde nepřecházela z otce na syna, ale předávala se v rámci jakéhosi širšího příbuzenstva... Teprve ke konci existence Velké Moravy v r. 894 se podařilo Svatoplukovi přenechat vládu svému synovi Mojmírovi II. To se však neobešlo bez těžkých nástupnických bojů a konfliktů, které nakonec přispěly ke společenskému kolapsu... Na vládě se spolu s panovníkem podílela i ostatní moravská "knížata"/optimates, s nimiž činil veškerá důležitá rozhodnutí a která omezovala jeho nezávislost." Boje o moc probíhaly i mezi Rostislavem a Svatoplukem. Je možné, že postavení Rostislava na Moravě bylo oslabeno příchodem Cyrila a Metoděje a mohlo to přispět k odchodu Rostislava z Moravy do Čech. Jeho hlavním sídlem se mohla stát Dowina, pozdější Stará Kouřim. Rostislav k odchodu do Čech mohl mít i jiný důvod a svého synovce Svatopluka pověřil správou východní částí Velké Moravy.

Dále citujme J. Macháčka (2018, s. 19): "Stále se pracuje s představou, že jádro Velké Moravy při stejnojmenné řece tvořilo jeden celek. Víme ale, že Blatnohrad (Zalavár v dnešním Maďarsku u Balatonu), který se z hlediska materiální kultury neliší od velkomoravských center, patři do zcela jiné politické sféry. Bylo to středisko karolinské Panonie. V této perspektivě se musíme ptát, jestli i Mikulčice a staroměstská aglomerace byly kontrolovány jedním vládnoucím rodem. Politická situace mohla být mnohem komplikovanější, než si dnes představujeme. Písemné prameny o tom ale nic nevypovídají. Pohansko však bylo asi pevně svázáno s Mikulčicemi, což dokládá stavební materiál kostelů a opevnění, který pochází z jednoho lomu, i velice podobná keramika." Jestliže nemuselo být jádro velké Moravy jedním celkem, o to více nebyla jedním celkem celá Velká Morava, To historikové nezpochybňují, já to na tomto místě pouze připomínám. Domnívám se totiž, že v určité době vládl na Moravě jak Rostislav, tak jeho synovec Svatopluk. Svatopluk měl být možná Rostislavovi podřízen, jako byl později Bořivoj podřízen Svatoplukovi. Jak však měli Rostislav a Svatopluk rozděleno území, na kterém vládli? Ovládal Rostislav přímo část Čech a Moravu a na něm závislý Svatopluk Nitransko? Nebo Rostislav ovládal přímo část Čech a na něm závislý Svatopluk Moravu a Nitransko? Nebo Rostislav ovládal přímo území, jehož centry byly Kouřim (tehdy Dowina), Mikulčice a Pohansko a na něm závislý Svatopluk ovládal Staré Město a Nitru?

Fr. Čapka k roku 856 napsal (2010, s. 32): "Značná část Čech byla (asi) podrobena Rostislavově moci."

L. E. Havlík napsal (1994, s. 28): "Ve druhém listu [papeže Hadriána II. r. 870] šlo o vyslání Metoděje jako arcibiskupa, a to na panství Rostislava, Svatopluka a Kocela... Byla-li hlavním územím, kam byl Metoděj vyslán, Rostislavova stará Morava, považuje se za pravděpodobné, že Svatoplukovým panstvím, resp. moravským údělným knížectvím bylo pod svrchovaností Rostislavovou patrně Nitransko (Dolní Morava). Navenek se obě panství mohla jevit jako dynastická diarchie, zdůrazněná navíc franskou tendencí směřující k oslabení moci ,království Moravanů' jeho rozdělením. Proto můžeme v pramenech nalézt i označení ,království Rostislavovo' a ,království Svatoplukovo' (Fuldské letopisy k roku 869), popřípadě označení regna Marahensium - ,království (pl.) Moravanů' (Reginonova kronika k l. 869-870) stejně jako jednotné označení regnum Marahensium (Fuldské let. k r. 900, podobně Xantenské let. k r. 872). Též označení vyšьnii Moravě (duál) a vyšьneję Moravy (pl.) vyjadřovalo jeden dvoučlenný celek." 

V této kapitole budu předpokládat, že se Rostislav pokusil dobýt hradiště označované dnes jako Stará Kouřim. Pravděpodobnost takové vojenské akce snižuje to, co napsal I. Štefan (2016, s. 194): "Až do Svatoplukovy vlády nemáme žádné doklady o tom, že by se Moravané snažili expandovat mimo své území." To ovšem neznamená, že se Rostislav stále více neangažoval v cizině. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 32): "V roce 869 uzavřely Čechy spojenectví se srbskými knížaty. Bylo to nepochybně v rámci Rastislavovy politiky, která zde vytyčuje širší zájmovou spojeneckou sféru." Rostislavovo mocenské postavení potvrzují i styky s papežstvím a Konstantinopolí.

S Rostislavovým pobýváním v Čechách možná souvisí to, že se po něm jmenuje hradiště Budeč. (Viz zde kapitolu Rostislav byl nositelem i jména Budek...) Rostislav možná zkvalitnil i hradiště Hostim a pojmenoval ho po svém otci, jímž byl možná Boso-Host(dius). Společná část Rast/-rast- ve jménech Rastislav a Ch(v)rasten je zřejmě náhoda.

O těsných vztazích Velké Moravy a Staré Kouřimi svědčí i nálezy předmětů velkomoravského původu na tomto hradišti. J. Izdný k tomu napsal (2020, s. 101): "Pokud bychom hledali v archeologickém materiálu místo, kde bychom očekávali největší dopad vlivu Moravy a její kultury v Čechách, museli bychom asi ukázat nikoli na oblast "přemyslovských" středních Čech, ale na východnější (a Moravě tudíž bližší) Kouřim. Zdejší hradiště podle popisu archeologů skutečně působí jako svého druhu expozitura moravského vlivu. Nálezy artefaktů zjevně se odvolávajících na moravské dílny (se vší nejistotou zmíněnou výše) jsou tu hojné. Kouřim se tedy skutečně jeví jako nadšený "příjemce" moravského vlivu..." V poznámce 58 na straně 432 se dočteme: "J. Macháček, Velkomoravská rotunda, s. 42, jde tak daleko, že v Kouřimi hledá sídlo velkomoravské emigrace." Že bylo v Kouřimi tolik velkomoravských předmětů, toho je jednou z příčin to, že Kouřim (tj. Dowinu) ovládl Rostislav a po něm (ne však bezprostředně po něm) jeho a Ludmilin syn Spytihněv.

Vládcům Velké Moravy k jejich expanzi sloužila i probíhající christianizace. K dobytí části Čech Bořivojem (a možná první pokus proběhl již za Rostislava) došlo zřejmě v době, kdy na Moravě působil Metoděj. Na s. 853 (2006) Zd. Měřínský o politickém ovlivňování vládce Velké Moravy Metodějem napsal: "Vyprávění tzv. Kristiána také dokládá velmi pravděpodobnou kooperaci vládce Velké Moravy s arcibiskupem Metodějem v politice územní expanze a podrobování si podmaněných zemí i jejich vládců právě za pomoci christianizace, kde přijetí křtu vládnoucím knížetem znamenalo na rozdíl od křtu v cizině i pokřtění jeho lidu." Spojení dobývání Čech s jejich christianizací mohlo vést i k tomu, že Metoděj trávil nějaký čas i na některém hradišti dobytém Rostislavem, ale legendy ani Život sv. Metoděje to úmyslně nezaznamenaly.

Příchod Konstantina a Metoděje zřejmě měl vliv na zintenzivnění snahy pokřesťanštit i okolní země Velké Moravy. A když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Podle Života sv. Metoděje vyhrožoval Metoděj knížeti na Visle těmito slovy: "Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: ,Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak si vzpomeneš na mne.' To se i stalo." Na Visle leží mj. Krakov. Pokud Metoděj nezemřel roku 885, ale později, mohla ta výhrůžka platit Vratislavovi. - A když byl Svatopluk v bojích proti pohanům neúspěšný, Metoděj mu slíbil, že když k němu přijde na bohoslužbu, že mu Bůh zajistí příště vítězství. Metoděj možná nemusel mít daleko k ponoukání Rostislava a po něm Svatopluka k vojenským výbojům proti pohanům za účelem jejich pokřestění. S tím mohlo souviset i rozšiřování Velkomoravské říše. B. Zlámal o Metodějovi napsal (1990, s. 15): "Studoval v Soluni a Cařihradě s tak dobrým prospěchem, že si vydobyl vynikajícího místa ve státní správě jako vojenský velitel a císařův zástupce v kterési Slovany obydlené krajině..." První výboj do Čech možná uskutečnil Rostislav, byl však poražen roku 864 u Dowiny, tj. možná u Staré Kouřimi, Ludvíkem Němcem. Další pokus ještě snad za Metodějova života uskutečnil Svatopluk a správce části Čech učinil Bořivoje.

Pokud měl Rostislav touhu ovládnout střední Čechy s jejich sítí důležitých obchodních cest, jistě to naráželo na plány východofranských panovníků. Proti jejich plánům se jistě stavěli i franští kněží. Situace se možná změnila s příchodem Konstantina a Metoděje. Těm se zřejmě velice nelíbilo pohanství v Čechách a vystupovali proti němu. Také vliv franských kněží na Moravě poklesl. A za této situace se Rostislav odhodlal zaútočit na Čechy. Podařilo se mu dobýt významné hradiště středočeských (nebo dokonce českých?) vládců, dnes známé jako Stará Kouřim. V té době možná bylo známo jako Dowina. Tato expanze pobouřila východofranského panovníka Ludvíka Němce

Věta z Fuldských letopisů o Dovině zní takto (z L. E. Havlík, 2013, s. 156): "Král Ludvík vytáhl v měsíci srpnu [864] za Dunaj s velkým vojskem a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které jazyk onoho národa [Moravanů nebo Čechů?] nazývá Dovina, tj. dívka." Rostislav se uchýlil k vyjednávání, potvrdil přísahou královi věrnost, ale tu nedodržel.

L. E. Havlík napsal (2013, s. 132): "Fuldské letopisy k r. 864. ,Letopisy hildesheimské, weissemburské, ottenburské´  píší, že Ludvík si podřídil Rostislava, krále Moravanů. Heriman z Reichenau uvádí, že šlo o hrad jménem Dovina." Hrad jménem Dovina lze těžko lokalizovat mj. proto, že Ludvík měl překročit Dunaj u Tullnu a kterým směrem se vydal odtud dále, není známo.

Že kolem poloviny 9. století bylo území v blízkosti Kouřimi dějištěm nemilosrdných bojů, mohou svědčit slova J. Slámy (2006, s. 34): "Například zánik hradišť v Pošumbeří na Českobrodsku někdy v polovině 9. století nepochybně souvisel s narůstající mocí kouřimského knížete." Nebo s narůstající mocí velkomoravského Rostislava? Tento zánik hradišť však mohl souviset s pozdějšími boji Bořivoje se Strojmírem (tj. Spytihněvem). Žádný kmen Zličanů, natož jejich kníže, neexistovali.

Pokud se Rostislav opravdu pokusil o dobytí Dowiny, potom by tato jeho expanze spadala do doby, kdy se snažila dobýt Čechy nebo alespoň získat v ní značný vliv Franská říše. Roku 856 přinutil Ludvík Němec několik českých knížat k uznání svrchovanosti. Roku 857 přitáhli Frankové k hradu knížete Wistracha a roku 872 svedli bitvu s českými (nebo moravskými, kteří předtím dobyli část Čech až k Vltavě?) knížaty u Vltavy.

Část Čech ovládali po určitou dobu Mojmírovci. Prvním byl Rostislav, je možné že v Čechách pobýval, konkrétně na Staré Kouřimi. Po něm v zájmu Svatopluka spravoval část Čech Bořivoj, možná se Svatoplukem spřízněn. Bořivoj ovládal Čechy z Kouřimska a Kolínska. Posledním mojmírovským vládcem části Čech byl Spytihněv, syn Rostislava a Ludmily. Kouřim za nich měla těsné vztahy s Velkou Moravou.

8C1. VELKOMORAVSKÝ SVATOPLUK

Tomáš Pěšina z Čechorodu napsal, že Mojmír I. měl syna jménem Boso-Host(dius), ten byl otcem Bogislava a jeho synem byl Svatopluk. Mezi Ždánicemi a Koryčany se nachází hradiště Bohuslavice, soudí se, že jde o hradiště z doby lidu lužických popelnicových polí. Do stejné doby zřejmě patří i hradiště na katastru Bohuslavic nad Vláří.

Ve druhé polovině šedesátých let 9. století možná přesídlil Rostislav do Čech, zřejmě na Starou Kouřim. Na Moravě ho zastupoval jeho synovec Svatopluk. Svatoplukovy ambice však byly větší. Chtěl ovládat celé Rostislavovo panství. Podařilo se mu svého strýce Rostislava zajmout a předat ho Karlomanovi a ten uklidil Rostislava do kláštera. Ve vyhnanství byl až do své dospělosti i Rostislavův (nikoliv Bořivojův) syn Spytihněv, u falešného Kristiána Strojmír.

Jak se k sobě Rostislav a Svatopluk chovali před tím, než se dostali do nebezpečného konfliktu. Poslouchal synovec svého strýce na slovo nebo se cítil s ním rovnoprávný? Jestliže Svatopluk ovládal Nitransko a Rostislav území dobytá na západě, tzv. Čechy (nebo část Čech) či také Čechy, kdo před rokem 870 ovládal hradiště na řece Moravě? Vztahy mezi Rostislavem a Svatoplukem se radikálně zhoršily roku 870. Rostislav, když viděl, jak Svatopluk touží po mnohem větší moci, snad chtěl dát Svatopluka zardousit, Svatopluk pasti unikl, Rostislava zajal a předal ho Karlomanovi a ten ho poslal svému otci do Řezna. Rostislav skončil v klášteře.

Když Spytihněv dospěl, učinili ho Čechové svým vládcem. Hlavním sídlem se mu stala Stará Kouřim. Spytihněv se jako Rostislavův syn pravděpodobně cítil víc oprávněn vládnout na Moravě, než přiznával svému bratranci Svatoplukovi. Svatopluk však zahnal Spytihněva za Vltavu (hlavním Spytihněvovým hradištěm se stala Budeč). České území na východ od Vltavy spravoval Bořivoj, pravděpodobně ze Staré Kouřimi (možná z malého hradiště v Kolíně nebo z Hánína). Po Bořivojově smrti (asi 889 nebo 890) ovládal Svatopluk část Čech přímo. Je otázka, jestli ovládal i území Spytihněvovo. Po smrti Svatopluka existovala na území Čech (možná jen na většině Čech) dvě velká knížectví, knížectví Spytihněvovo a knížectví Vratislavovo.

Gallus nazval Svatopluka Kníže knížat a možná i Král králů a uvedl, že za všeobecného souhlasu ustanovil Zeměvíta, tj. Vratislava, knížetem Polska a že vyhnal Popela i s jeho příbuzenstvem. Na Popela pověsil Gallus činy a osud Spytihněva. Spytihněv byl vyhnán z Dowiny, tj. pozdější Staré Kouřimi, a z Kouřimi potom vládl v části Čech jako Svatoplukův správce Bořivoj. Spytihněv poté vládl z Budče. Část -vít dosadil Gallus do jména Zeměvít/Siemovít (pán společenství) z Vratislavova jiného jména, a to Vitislav (slavný pán). Králem králů mohl Gallus mínit i kyjevského Igora (912-945). Ten byl titulován slovem kagan, což znamená veliký chán nebo král králů. Igor si možná s Vratislavem stanovili hranice, kdo až kam bude ovládat euroasijskou magistrálu.

L. E. Havlík u textů vztahujících se k roku 869 k panství Svatoplukovu napsal (2013, s. 168; tučně zvýraznil L. E. H.): "Království Svatoplukovo se obvykle hledá v území údělného knížectví se střediskem v Nitře. Jak vyplývá z duálového označení vyšьnii Moravě nebo z plurálového označení regna Marahensium, vztahovalo se i na ně označení Morava. Ještě v 16. století bylo známo (W. Lazius) pro Nitransko označení Dolní Morava – Nieder Merhern." Byl mezi Rostislavem a Svatoplukem skutečně vztah kníže : údělník? Jestliže oficiálně ano, choval se Svatopluk jako údělník?

8C2. JAK, KDY A KDE SVATOPLUK ZEMŘEL A KDE BYL POHŘBEN?

Písemné prameny se liší v tom, jak Svatopluk zemřel, kdy zemřel, kde zemřel i kde byl pohřben.

Nyní vycházím z L. E. Havlíka (1994, s. 111-114 a 2013, s. 267, 268). Fuldské letopisy uvádějí: "Zemřel nešťastně Svatopluk, vévoda Moravanů..." Regino z Prümu v Kronice k roku 894 příčinu smrti neuvádí (Havlík 2013, s. 268): "Asi v tu dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů..." Konstantin Porfyrogennétos v O spravování říše příčinu Svatoplukovy smrti také nezná (Havlík 2013, s. 269): "Když umíral, rozdělil svou zemi na tři díly..." "Kosmas" nechal nejdříve Svatopluka uchýlit se na úpatí hory Zobor a potom napsal (I, 14): "Teprve když poznal, že umírá, prozradil mnichům, kdo je, a hned umřel."Ke zprávě Šimona de Kézai L. E. Havlík napsal s citací z kroniky: ",Maďaři zahubili samého Svatopluka i s celým vojskem za náhlého vpádu poblíže řeky Rakuš u Banhidy.' Podle dalšího autorova textu však Maďaři ,nalezli v Panonii Morota (Moravana), nikoliv Svatopluka.' Jméno Morot bylo podle autora proslulejší. Tento Morot byl prý unaven stářím a odpočíval na hradě Vesprimu, a když uslyšel o neštěstí, které stihlo jeho syna, skončil ze zármutku svůj život náhlou smrtí.'" Podobné informace se lze dočíst i v několika dalších kronikách.

Podle písemných pramenů měl být Svatopluk pochován na Zoboru (že Svatopluk žil koncem svého života na Zoboru, o tom píše Saský letopisec, "Kosmas", Hradišťské letopisy i Dalimil), Benediktinské menologium uvedlo: "V končinách Uher byl pochován svatý Svatopluk, král Moravy." L.E. Havlík k tomu dodává, že Uhrami je míněno dnešní Slovensko. Pokud lze Morota ztotožnit se Svatoplukem, tak Šimon de Kézai pohřbil Svatopluka ve Vesprimu. Na Velehrad umístil jeho hrob A. S. Piccolomini (není jasné, zda Velehradem mínil Staré Město nebo novější klášter). Podle Dukljanské kroniky byl Svatopluk pohřben v dalmacijské Duklji. Podle Přibíka z Pulkavy a Melkského auktária byl pohřben v klášteře na Zoboru.

Jméno vrchu Zobor vysvětlují I. Lutterer, M. Matján a R. Šrámek takto (1982, s. 348): "Jeho jméno je utvořeno buď ze slova zubor ,zubr, tur', nebo ze slova sobor (ze sъborъ) ,klášter'."

Na příčinu smrti knížete Svatopluka možná přišel Em. Vlček, a to za předpokladu, že lebka 12/59 v Sadech u Uherského Hradiště patří skutečně knížeti Svatoplukovi. V příspěvku Honosný hrob velmože v Sadech... otištěném v Moravském historickém sborníku (Ročenka Moravského národního kongresu 1993-94) Em. Vlček napsal, co bylo možnou příčinou jeho smrti: "...nezvládnutelné vykrvácení po vylomení nebo vytržení především retinovaného – neprořezaného – a původně vodorovně položeného levého špičáku." Proč se o tom nějaký pramen nezmiňuje? Byl to takový způsob smrti (banální nebo naprosto nepřirozený), že o něm tehdejší legendisté a kronikáři nechtěli psát? - Nemohlo k tomuto zranění dojít při přírodní katastrofě, třeba při povodni?

Nestřídají se v "Kosmově" I, 14 informace o Svatoplukovi s informacemi o Metodějovi? Neodešel Metoděj roku 885 do Čech a v Čechách se neuchýlil do nějakého kláštera?

8C3. VÝZNAM PŘIBUZENSKÝCH VZAHŮ U VELKOMORAVSKÉ VLÁDNOUCÍ VRSTVY

Současní historikové se domnívají, že Velká Morava ještě nebyla skutečným státem. I. Štefan napsal (2011, s. 41): "Klíčovou otázkou tedy je, do jakého stadia na této pomyslné cestě mezi náčelnictvím a státem Velká Morava dospěla. Máme několik důvodů domnívat se, že jí [Velké Moravě] ve skutečný stabilizovaný stát nebylo souzeno dorůst."

Tu etapu vývoje, která předcházela vzniku státu nazývají historici náčelnictvím. Opět cituji I. Štefana (2011, s. 41): "Pro stručnou socio-politickou charakteristiku zdejších poměrů dnes pravděpodobně zvolíme termín ,náčelnictví', vypůjčený ze slovníku kulturní antropologie. Základním organizačním principem v těchto společenských systémech jsou příbuzenské vztahy. Moc elity, která prozatím nedisponuje účinným donucovacím aparátem, je omezena na některé specifické oblasti, jako je např. organizace obrany a kontrola dálkového obchodu a kultu."

O Svatoplukově říši I. Štefan napsal mj. (2011, s. 42), že ve skutečnosti nebyla ničím více než konglomerátem více, či méně samostatných území."

A poslední citace I. Štefana (2011, s. 42): "Zdá se, že to, co můžeme skutečně nazvat Velkou Moravou, se ve skutečnosti soustřeďovalo do několika rozsáhlých aglomerací hlavních hradišť, které byly současně ústředními kasárnami, dílnami, centry církevní organizace, dálkového obchodu, přerozdělování i reprezentačními sídly panovníka a nejvyšší elity."

Podívejme se na ty vládce na Velké Moravě, kteří vládli současně, třeba s různou pravomocí. Svatopluk byl synovcem Rostislava, Slavomír vládnoucí krátce v době Svatoplukova zajetí Karlomanem byl s Mojmírovci příbuzný. Svatoplukův správce nad částí Čech Bořivoj byl příbuzný Svatoplukův (nemuselo jít o příbuzenství pokrevní, ale křestní). Toto příbuzenství se Svatoplukem zdědil po Bořivojovi i jeho syn Vratislav a ten se pravděpodobně nejprve stal správcem v části Polska. Příbuzným s Mojmírovci a možná i s Přemyslovci byl moravský velmož Zemižizň.

Významným hradištěm Velké Moravy byla možná i Dowina, pozdější Stará Kouřim. Na ní možná v závěru své vlády sídlil nebo často pobýval Rostislav.

Území, kde vládl Bořivoj, bylo zřejmě na Velké Moravě hodně závislé. Území dobyl Rostislav a Svatopluk se cítil jeho oprávněným nástupcem. A Bořivoj dostal za úkol, toto území v zájmu Svatopluka spravovat. Že Bořivoj nebyl žádný český kníže, to si uvědomovali i Přemyslovci, proto není jakožto kníže v plášti zobrazen ve znojemské rotundě, je v ní zobrazen pouze jakožto Přemysl. Stará se o voly, ne o stát; symbol knížete, kopí, mu chybí.

8C4. KAKO JEST KORUNA Z MORAVY VYŠLA

Myšlenka, že česká koruna přišla z Moravy, i její formulace jsou dílem tzv. Dalimila. Co tím tzv. Dalimil myslel, to napsal takto: "...král pozvav knězě [knížete] českého přěd ciesařě, postúpi jemu králevstvie svého."

M. Bláhová o přenesení koruny napsala (1993, s. 168, 169, 175): "Tzv. Dalimil... nejspíše nezaznamenal starší politickou ,teorii', ale sám tuto představu vytvořil. Byl to možná okamžitý nápad, k němuž se již později nevrátil. Jeho prohloubení a přetvoření ve ,státoprávní teorii' je až pozdějším dílem, na němž měl možná podíl i sám Karel IV. Podnět k němu však nejspíše dala právě Staročeská kronika." - "Podle Staročeské kroniky tedy česká královská koruna vyšla z Moravy a přešla – i se samotnou Moravou – na Čechy. Tato představa byla starší české historiografii naprosto neznámá. Objevuje se poprvé až právě ve Staročeské kronice. Z formulace však nevyplývá, zda autor pouze převzal již dříve existující myšlenku nebo ji sám vytvořil." […] "Představa ,přenesení' či ,postoupení' vlády nebyla v Evropě vrcholného a pozdního středověku nikterak neobvyklá. Pojem translatio regni vytvořila již antická historiografie..." […] "Teprve na přelomu 11. a 12. století se v římsko-německé říši vžila představa ,přenesení císařství' od Římanů na Řeky, od nich prostřednictvím Karla Velikého na Franky a od Franků zase na Sasy. Ve 12. století uvažovali někteří francouzští historikové také o přenesení koruny Karlovců na Kapetovce."

Způsob vlády mohli do značné míry přinést do Čech Mojmírovci, kteří v Čechách vládli, ať již sami nebo prostřednictvím správce Bořivoje. V části Čech postupně vládli Mojmírovci Rostislav (ten možná i několik let v Čechách sídlil nebo často pobýval, Stará Kouřim byla možná Dowinou obleženou Ludvíkem Němcem roku 864), Spytihněv, syn Rostislava a Ludmily (ten nejprve vládl ze Staré Kouřimi a po svém vyhnání z ní vládl z Budče), a Svatopluk. Ten nejprve učinil svým správcem části Čech Bořivoje a později vládl v části Čech přímo. Když působil v Čechách Rostislav, mohli zde krátce pobývat i Metoděj a Konstantin. Po vyhnání slovanských kněží z Moravy, odešli někteří kněží do Čech. - Počátkem vlády Přemyslovců v Čechách je učinění Bořivoje správcem části Čech. - Pochopitelně, že významný vliv na způsob vlády, na soudnictví, na ekonomiku apod. v Čechách neměla jen Morava, měla ho i franská, později východofranská říše.

Z vůle Svatopluka se Bořivoj stal správcem v části Čech a později Vratislav v části Polska. Ten po smrti Svatopluka se stal plnoprávným knížetem a ovládal území nejen v Polsku, ale i to území, kde dříve správcoval jeho otec Bořivoj. Po vítězství v lucké válce ovládl i "budečské knížectví" Spytihněvovo.

Bořivoj se na Moravě seznámil s fungováním velkomoravského státu a takové fungování zřejmě prosazoval na té části Čech, kde vládl. P. Charvát píše o přenesení panovnické koruny (2011, s. 22): "Na počátku 14. století formuluje totiž zcela pregnantně autor Dalimilovy kroniky název jedné z kapitol jako ,Kako jest koruna z Moravy vyšla'. Jejím obsahem není nic jiného než slavnostní akt translatio regni [tj. přenesení království] moravským Svatoplukem do rukou českého Bořivoje..."

A další argument P. Charváta, že panovnická moc v Čechách měla svůj počátek na Moravě (2011, s. 23, 24): "Z autentických dokumentů víme, že roku 880 poddal moravský král Svatopluk své državy papežské kurii v Římě. Toto podřízení země svatému Petru mělo ve středověku význam kardinální, neboť znamenalo ,prohlášení nezávislosti', nárok příslušného vladaře na postavení rovného mezi rovnými evropskými monarchy. Tento krok svědčí o státnické prozíravosti pána Moravanů, a o jeho bystrém chápání politických struktur doby. Obdobný krok podnikli později vládci raně středověkého polského i uherského státu. Proč se však k němu neuchýlila česká knížata? Vedla je k tomu teze, že české panství představuje přímé přenesení svrchovanosti vládce moravského na zástupce rodu Přemyslova?"

Bořivoj zřejmě v části Čech prosazoval takové právní zákony, které se užívaly na Velké Moravě. "Kosmas" v I, 8 napsal, že Přemysl vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou. Za Přemyslem se skrývá kníže a zákonodárce Bořivoj a za Libuší pravděpodobně jak Ludmila, tak tzv. Václav (ten ale jen v I, 4).

J. Macháček napsal (2018, s. 19): "Stále se pracuje s představou, že jádro Velké Moravy při stejnojmenné řece tvořilo jeden celek. Víme ale, že Blatnohrad (Zalavár v dnešním Maďarsku u Balatonu), který se z hlediska materiální kultury neliší od velkomoravských center, patři do zcela jiné politické sféry. Bylo to středisko karolinské Panonie. V této perspektivě se musíme ptát, jestli i Mikulčice a staroměstská aglomerace byly kontrolovány jedním vládnoucím rodem. Politická situace mohla být mnohem komplikovanější, než si dnes představujeme. Písemné prameny o tom ale nic nevypovídají. Pohansko však bylo asi pevně svázáno s Mikulčicemi, což dokládá stavební materiál kostelů a opevnění, který pochází z jednoho lomu, i velice podobná keramika."

Historici nacházejí řadu podobností ekonomických, právních, správních a jiných u těch raně středověkých států, jejichž území dříve alespoň z velké části bylo součástí Velké Moravy. Jde o stát český, polský a uherský.

J. Žemlička napsal (1998, s. 298): "V celém 12. století snad nebylo chvíle, aby vládnoucímu knížeti nestál hrozivě za zády některý z blízkých příbuzných. Ovšem ani v tom nebyly přemyslovské Čechy ničím výjimečným a jejich politické osudy jakoby i v tomto ohledu kopírovaly vývoj v Polsku a Uhrách." A v poznámce 19 na téže stránce dodává: "Narážím tím na společnou ekonomickou podstatu všech tří raných středoevropských monarchií, zdůrazněnou Krzemieńskou, B – Třeštíkem, D."

8C5. JAK SE JMENOVALO HRADIŠTĚ, KTERÉ SE DNES JMENUJE POHANSKO?

J. Macháček o Pohansku napsal (2002, s. 115): "Hradiště bylo vybudováno až v 9. století. Jde o nížinný typ oválného tvaru o ploše 28 ha. Jedná se o největší opevnění v centrální části Velké Moravy." […] "Za nejvýznamnější objev na Pohansku je považován velmožský dvorec, který byl prozkoumán uvnitř hradiska... Byl to pravoúhlý sídlištní útvar o rozloze téměř 1 ha obehnaný dřevěnou palisádou... Uvnitř dvorce byl rozlišen sakrální okrsek s kostelem a pohřebištěm, reprezentativní obydlí velmože s domy na kamenných a maltových podezdívkách, velké nadzemní budovy – shromaždiště vojenské družiny či významných příslušníků velkomoravské společnosti – a hospodářská část (celkem přes 50 objektů)." Asi 100 m od dvorce se rozkládalo řemeslnické sídliště. Významnou roli hrála i předhradí. Významný byl kostel u dvorce založený před polovinou 9. století o rozměrech 18,65 x 7,2 m. "Zanikl" [píše J. Macháček] nejpozději kolem poloviny 10. století, přičemž sakrální funkci, kterou ztratil již dříve, opět převzaly pohanská kultiště vznikající patrně po zhroucení mocenských a ideologických struktur Velké Moravy na počátku 10. století." V té době jedno z nejvýznamnějších velkomoravských hradišť postupně ztrácí své původní jméno a je nově nazývané Pohansko.

Při úvahách, jak se jmenovalo hradiště dnes nazývané Pohansko, se vychází z německého pojmenování Břeclavi, protože se soudí, že Bavoři přenesli dřívější jméno Pohanska na Břeclav, vzdálenou od Pohanska asi 3 km. Dnes jméno Břeclavi zní v němčině Lundenburg, nejstarší podoba však zní Lauentenburch. Význam jména Lauentenburch vysvětloval mj. D. Třeštík (1988, s. 283-291). Napsal mj. (s. 282, 284, 286): "Můžeme proto považovat za jisté, že ve 2. polovině 11. století nazývali Bavoři Břeclav Lauentenburch (tj. Lawentenburg)." - Základem je jistě osobní jméno *Lāvęta..." […] "Druhá část těchto jmen, -burg, se často chápe jako překlad slovanského gradъ (gardъ), není to však vůbec nutné. Ve starohornoněmčině je takovéto tvoření jmen opevněných sídel naprosto běžné (srv. Salzburg, Augsburg, Regensburg atd.), slovanský hrad se proto nejspíše jmenoval prostě *Lovętin > Lovětín, německá forma však vycházela ne z této podoby, nýbrž přímo z osobního jména *Lavȩta, vznikla tedy v době, kdy význam ,Lov´atův hrad' byl ještě živě pociťován, kdy se osoba zakladatele nebo držitele ještě neskryla za pouhým místním jménem, kdy ještě se vědělo, že jde o Lovatův hrad a ne třeba o ,Lovecký hrad'." - Můžeme tedy uzavřít naše zkoumání konstatováním, že velkomoravské Pohansko neslo jméno, které by dnes znělo nejspíše Lovětín, a že toto jméno převzali Bavoři již v prvé polovině 9. století v podobě Lawentenburg." […] "Za povšimnutí ještě stojí druhý člen tohoto jména – burg, který je historicky důležitější než jméno Lov´aty, jinak neznámého pána dvorce na Pohansku. Vidíme v něm na první pohled běžné germánské apelativum ,opevněné sídliště, hrad', tak jak zní ve jménu nejstaršího dochovaného slovanského jména hradu, Wogastisburgu. Jenže – jak známo – ze 7. století žádné slovanské hrady na území Sámovy říše dosud neznáme. Vyskytly se proto domněnky, že burg mohl znamenati provizorní lehčí opevnění, např. vozovou hradbu nebo – a to by pro nás mohlo být ve shora naznačených souvislostech zajímavé – burgus -kupeckou osadu. Znamenalo by to totiž, že Pohansko bylo především kupeckou osadou, zárodkem města vzniklým při brodu na Dyji na velké obchodní cestě. Byl by to však omyl, Fredegar, stejně jako všechny franské prameny po celý raný středověk rozumí pod slovem burg vždy hrad, nikdy kupeckou osadu. Bavoři tedy nepochybně označovali v první polovině 9. století jménem Lawentenburg skutečný hrad. To znamená, že Pohansko tehdy bylo opevněno..." - Když "Kosmas" skrytě sděloval, že to byl Spytihněv, nikoliv Břetislav, kdo učinil z Konráda a Oty moravská knížata, tak napsal (II, 15): "Spytihněv... Konráda postavil do čela lovcům. Otu pak postavil jako mistra nad pekaři a kuchaři." Ukazuje slovo lovcům na Lovětín?

8C6. JAK SE JMENOVALA VELKOMORAVSKÁ SÍDELNÍ AGLOMERACE NA DNEŠNÍCH LOKALITÁCH STARÉ MĚSTO A UHERSKÉ HRADIŠTĚ?

Velkomoravská sídelní aglomerace na dnešních lokalitách Staré Město-Uherské Hradiště se možná jmenovalo Veligrad. Jedním z historiků, který se k tomuto pojmenování kloní, je L. Galuška. K tomu napsal mj. (2007, s. 54): "Název Veligrad (,Veliký hrad') si však biskup Jindřich Zdík zcela jistě nevymyslel proto, aby tak nechal pojmenovat jednu malou vesničku ležící na uherské hranici, v podhůří Chřibů, za soutokem Moravy s Olšavou. Ono pojmenování je zcela jistě starší, nepochybně velkomoravské, a odráží se v něm stav, který zachycuje sídelní aglomeraci rozkládající se na půdě dnešního Starého Města a Uherského Hradiště v době jejího největšího rozkvětu." - Roku 2002 L. Galuška napsal (s. 114): "Ve shodě s dalšími badateli se domníváme, že původní název aglomerace Staré Město-Uherské Hradiště byl ,Velegrad'. Usuzujeme také, že v určitém období 9. století, nejspíše v období knížete Svatopluka (871-894), byla aglomerace centrem velkomoravské říše." - Na s. 55 (2007) L. Galuška uvedl, že roku 1257 vedle již existujících Velehradů byl králem Přemyslem Otakarem II. založen ještě Nový Velehrad (dnešní Uherské Hradiště). To podle L. Galušky jasně dosvědčuje, že pojmenování ,Velehrad' mělo v raném a vrcholném středověku v oblasti Uherskohradišťska silnou, pět století trvající tradici. - Pro spojení Veligradu s hradištěm ve Starém Městě je zajímavá legenda Quemandmodum ex historiis. L. Galuška k ní napsal mj. toto (2007, s. 57): "Právě v ní se objevuje Veligrad jako sídlo a centrum Svatoplukovy říše a zároveň i sídlo a centrum moravského Metodějova arcibiskupství. Podle Dušana Třeštíka legenda Quemandmodum vznikla v padesátých letech 13. století v blízkosti či přímo na popud biskupa Bruna ze Schauenburgu..." - Právě neexistence užití jména Veligrad v pramenech, které by byly současné s existencí velkomoravského Velehradu, brání některým historikům přiklánět se k názoru, že Staré Město se jmenovalo Veligrad. - V. Hrubý dal jméno Velehrad i do názvu své knihy: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. - R. Snášil se domnívá, že se hradiště jmenovalo Morava.

Význam aglomerace Staré Město-Uherské Hradiště možná nespočíval jenom v tom, že byla po určitou dobu centrem velkomoravské říše, ale možná měla obzvlášť velký význam i z hlediska církevního. L. Galuška na základě archeologických nálezů napsal (2002, s. 114): "...křesťanský areál v Uherském Hradišti-Sadech mohl být sídlem arcibiskupa Metoděje, a tím i centrem církevní organizace Moravanů v době říše velkomoravské."

8C7. JAK SE JMENOVALO HRADIŠTĚ NA LOKALITĚ DNEŠNÍCH MIKULČIC?

D. Třeštík k pojmenování mikulčického hradiště napsal (1988, s. 286): "Jméno, pod nímž byly Mikulčice známy židovským a jiným kupcům, nám sice zachytila tzv. Arabská anonymní relace, avšak v podobě tak zkomolené, že ji nelze rozluštit." A v poznámce č. 78 (1988, s. 290, 291) D. Třeštík napsal: "Domněnka L. E. Havlíka... že Mikulčice nesly jméno Morava se opírá o pozdní prameny a nelze ji ničím dokázat..."

L. E. Havlík zdůvodňoval svůj názor, že mikulčické hradiště se jmenovalo Morava, takto (1996, s. 160, 161): "Největšího rozsahu dosáhla tato aglomerace, s níž bylo spojeno jméno Moravanů, právě v dobách vlády krále Rostislava a ne bezdůvodně ji ,Fuldské anály' označily za hlavní Rostislavovo město, i když v domácím prostředí bylo její jméno ,Morava'. ,Pochvalné slovo Cyrilu a Metoději' uvedlo, že Metoděj dospěl nejprve ,do zemí moravských', kde se stal ,novým apoštolem', a ,Život Metodějův' doplněný k ,Životu Konstantinovu' jednoznačně rozlišil, kdy Metoděj dospěl ,do zemí moravských' a putoval po městech a vsích a ,dorazil až na Moravu', kterou byla lokalita, podle níž byl označován archiepiscopos Morabu (,Život Klimentův', II 4. kap.). Podle II. ,Života Naumova' odešel Metoděj ,do města Moravy, které obdržel (z titulu svého) arcibiskupství', přičemž oba poslední údaje pokládaly celé království Moravanů za součást obnovené panonské církevní provincie. Metoděj byl v papežských listech až do r. 879 titulován jako panonský arcibiskup, teprve od r. 880 byl arcibiskupem ,svaté moravské církve'. Mohli bychom se sice pozastavit u námitky, že jméno lokality ,Moravy' se vyskytuje až v pramenech o něco pozdějších, avšak ani z obou velkých Životů Konstantina a Metoděje není zřejmé, kdy autoři měli na mysli zemi a kdy lokalitu."

Nejmenovaly se Mikulčice Buda? Fr. Kopečný napsal o významu jména Rostislav (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościé ,množit, budit, křísit dokonce dochovalo význam první složky." Hradiště Budeč pojmenoval Rostislavův syn Spytihněv právě podle svého otce Rostislava, který užíval v jedné etapě svého života jméno, které v domácké podobě možná znělo Budek. Přitom mohl vyjít z významu jména Rostislav nebo případně z pojmenování velkomoravských Mikulčic. - Na této Budě, a pravděpodobně i ve Starém Městě (Velehradě?), získával tzv. Václav teologické vzdělání.

Jméno Buda je i jménem pro pravobřežní část Budapešti. Maďarský tvar zní Buda. Vznik pojmenování se odvozuje od mladšího Arpádova bratra Budy [zřejmě nedoloženého] nebo podle slovanského pojmenování příbytku, stavení (heslo Budapešť ve Wikipedii). Hlavním hradištěm Mojmírovce Spytihněva se po jeho vyhnání ze Staré Kouřimi stala Budeč. Stejný původ vzniku svého jména má možná hornolužické město Budyšín.

8C8. POKUD BY SE DALO NĚKTERÉ VELKOMORAVSKÉ HRADIŠTĚ POVAŽOVAT ZA JEJÍ HLAVNÍ MĚSTO, KTERÉ HRADIŠTĚ BY TO BYLO?

Mohlo být některé z těchto hradišť ,hlavním městem' Moravy? - Otázkou hlavního města Moravy se zabývalo více historiků, jedním z nich byl i Zd. Charouz. K tomuto problému napsal mj. toto (1987, s. 71 a 74): "Názory na ,hlavní město' Velké Moravy můžeme zhruba rozdělit do dvou velkých skupin. První skupinu bude tvořit názor, že Velkomoravská říše hlavní město v dnešním slova smyslu neměla, ale že panovník spolu s celým dvorem cestoval po své říši a tímto způsobem ji spravoval. Jeho zastánci se přitom dovolávají analogií z jiných evropských zemí." - "Druhou skupinu tvoří zastánci pevného ústředního sídla a můžeme ji rozdělit opět na dva menší celky. Patří sem ti, kdož zastávají názor, že toto hlavní město se jmenovalo Velehrad, a také jejich odpůrci, kteří se domnívají, že se jmenovalo Morava. Na tomto místě lze jen konstatovat, že ,velehradská' teorie se odvolává na dávnou tradici, teorie ,moravská' pak na některé prameny." Ke každému ze tří názorů uveďme jednoho historika: B. Čerešňák, V. Hrubý, L. E. Havlík.

V závěru svých Několika poznámkách... Zd. Charouz napsal: "...rozborem výrazů ,Morava, moravský' v legendách, kronikách i v diplomatickém materiálu 9.-13. stol. jsme ukázali, že pokud sledovanou hypotézu o jménu hlavního města Velkomoravské říše přímo nevyvracejí, zcela určitě ji nepodporují. Pokud se v těchto zprávách hovoří výslovně o městě Moravě, jsou informace časově i teritoriálně příliš vzdálené našim poměrům 9. stol. na to, aby je bylo možno pokládat za nezvratný důkaz. Ostatní údaje jsou nejednoznačné a záleží na jejich interpretaci a způsobu překladu. Originální znění a analogie hovoří spíš proti jejich užití ve významu městském. Konečně i titul biskupa moravského je zpochybněn dlouhodobým užíváním pro biskupy olomoucké i analogiemi z jiných zemí. Na základě tohoto rozboru lze tedy vyslovit přesvědčení, že pokud písemné prameny 9.-13. stol. užívají výrazů ,Morava, moravský', resp. ,Moravané', znamená to zemi a její obyvatele. Jméno centra Velkomoravské říše tedy ani nadále neznáme a zřejmě ho také ze stávajících pramenů nevyluštíme." STODOR

Od roku 1985 je českým historikům známa arabská relace, obsažená v marockém textu Al-Ṯaqāfa al-Maġribīja. K ní Zd. Měřínský napsal mj. 2012, s. 164): "Důležitá však je právě zmínka, že severně od jejich země [země Maďarů] se nachází město či hrad (maďarsky város) Marāwa (Morávia či Morábija)."

Jaké hradiště tedy mohlo být ,hlavním městem' Velké Moravy? Budeme vycházet z těchto předpokladů: Velká Morava ,hlavní město' měla, hradiště na lokalitě dnešního Starého Města se jmenovalo Velehrad a hradiště u dnešních Mikulčic se jmenovalo Buda ("Stavení"?). A bude-li pro nás jediným ukazatelem význam názvů obou hradišť (což ovšem nemusí být v tomto případě správná úvaha), bude pro nás ,hlavním městem' 'staroměstský' Velehrad. - Jiné hradiště mohlo být hlavním městem za vlády Rostislava a jiné za vlády Svatopluka.

Roku 864 přitáhli Frankové k Rostislavově pevnosti zvané Dowina. Domnívám se, že je totožná s pozdější Starou Kouřimí. Přesídlil tam Rostislav z nějakého velkomoravského hradiště nebo tam alespoň tak často pobýval, že by bylo možné Dowinu v té době nazývat hlavním městem velkomoravské říše? - Že Rostislav měl k Čechách velice těsný vztah, o tom svědčí i to, že se po něm jmenuje hradiště Budeč, neboť Rostislav se po část svého života jmenoval tak, že domácká podoba jeho jména zněla Budek.

8C9. ZÁNIK VELKÉ MORAVY

Příčiny zániku Velké Moravy byly hledány ve vnitřních rozbrojích, v útoku Maďarů, v přírodních katastrofách (povodních). V poslední době se zdůrazňují i příčiny ekonomické a nezralost státních vazeb, pokud je vhodné vůbec použít slovo stát.

Zd. Měřínský k rozpadu Velké Moravy napsal (2012, s. 164, 165): "...soudobé informace písemných pramenů o totálním zpustošení celé Velké Moravy starými Maďary na počátku 10. století (906), nekriticky přebírané a takto interpretované i některými historiky, nejsou přesné. Jak správně konstatoval na základě této zmínky [v jednom arabském prameni z roku 942] P. Ratkoš (1988, 128), týkaly se hlavně východních oblastí jádra Velké Moravy, to znamená přibližně území dnešního jižního Slovenska až po dolní tok Moravy, a pouze v menší míře severní hornaté části dnešního Slovenska. Ještě méně je lze vztáhnout na západní a severní Moravu, kterou asi právě připomíná tento arabský pramen a v něm vypovídající staří Maďaři ji označují jako město či hrad (maďarsky varos) Marāwa (Morávia či Morábija), což lze interpretovat i ve smyslu jakéhosi územního celku se zbytky předchozí státní organizace."

M. Wihoda k zániku Velké Moravy napsal (2006, s. 47): "Stačilo jen málo a iluze ,věčného' řádu [klid na středním Podunají umožňující bezproblémový dálkový obchod] byla smetena jediným úderem, k němuž Maďary vyprovokovala vražda knížete Kusala za jeho pobytu v Bavorsku roku 904. Zákeřný a politicky zcela zbytečný úklad zpečetil osud Moravanů, neboť drtivá odveta nesměřovala proti skutečným viníkům, ale východněji situovaným a tedy i snadněji napadnutelným državám Mojmíra II. Snad již roku 905, nejpozději však následujícího roku se bojovalo na Nitransku a nejspíš právě zde, ve víru divokých srážek, vyhasla mojmírovská dynastie a spolu s ní i jádro elitních oddílů. Následovalo lidové povstání s pohanskou reakcí, po němž ,zlatem zářící' říše Moravanů navždy zmizela z politické mapy střední Evropy."

Podívejme se nejprve na možnou příčinu přírodní. Přečtěme slova J. Macháčka z rozhovoru (2014) nazvaném Velkomoravané? Zřejmě lovci otroků (internet): "Zánik [Velké Moravy] je tradičně spojován s nájezdy Maďarů, původně nomádů ze středoasijských stepí. Ta představa není v podstatě špatná, faktorů ale bylo zřejmě víc. Loajalita společenských špiček byla zřejmě silně závislá na darech od vládce získávaných z dálkového obchodu, a pokud došlo k jeho přerušení, mohli lidé jednoduše ztratit zájem držet projekt Velké Moravy při životě. Další příčinou, kterou se snažím intenzivně promýšlet, mohly být také změny přírodního prostředí. - Velkomoravská centra jako Pohansko, Mikulčice nebo Staré Město byla netradičně umístěna uprostřed říčních niv, což se zřejmě ukázalo být jako poměrně fatální. Víme totiž, že někdy v průběhu 10. století se nějakým způsobem změnily tamější vodní poměry. Naznačuje to i fakt, že když lidé tato místa opustili, často se tam už nikdo nikdy nevrátil. Pohansko i Mikulčice zůstaly opuštěné. Dnes jsou tam louky a lužní lesy. Zřejmě to tam kvůli změnám přírodních podmínek začalo být neobyvatelné a mohla to být další rána, kterou tato centra utrpěla."

L. Poláček Novinkám.cz řekl o stopách po povodni na Valech u Mikulčic (https://www.novinky.cz/ veda-skoly/485486-cesti-archeologove-jsou-na-stope-zaniku-hradiste.html): "Při odkryvu fortifikace v prostoru předhradí jsme narazili na mohutné vrstvy povodňových sedimentů z doby kolem přelomu 9. a 10. století. Nejkurióznějším nálezem je... desetimetrový kmen přiražený k palisádě opevnění, který dokumentuje pozdější povodně."

V poslední době historikové zdůrazňují příčiny ekonomické. M. Wihoda napsal (2010, s. 93, 94): "Poloha mojmírovské domény na severním okraji, ale v těsném doteku dvou kupeckých tras nutně zasáhla do jejího vnitřního života, a není proto vyloučeno, že bohatá sídliště na řece Moravě vyrostla právě na obchodu se Středomořím i Západem. Výnosný trh by pak zajišťoval příjmy knížete, který si další distribucí drahocenných předmětů zajišťoval věrnost Moravanů a politický vliv v blízkém (a v příznivých letech) i vzdálenějším okolí. Závislost na dálkovém obchodu však moravskou společnost posouvala do velmi zranitelné pozice. Válka s franskými sousedy ohrožovala bezpečnost kupeckých karavan, nicméně skutečnou katastrofou musel být příchod Maďarů, zejména pak kruté zpustošení severní Itálie kolem roku 900." - "Můžeme se jen tázat, co to znamenalo pro trh Moravanů a jejich zemi. Slábnoucí provoz na obou stezkách mohl podlomit autoritu knížete Mojmíra, neboť chřadnoucí centrum ztratilo přitažlivost pro moravskou periferii. V tomto smyslu by maďarský útok pouze zpečetil osud mojmírovské říše, protože ta se začala hroutit v okamžiku, kdy byl přerušen její přímý kontakt (obchod) se Středomořím. Proto asi nikdo vážně nepomýšlel na obnovu hlavních sídel v Pomoraví, která sice mohla vzkvétat v dlouhém stínu dálkového obchodu, nicméně všechna hleděla k jihu a pro svůj ,jednosměrný' historický obzor se nemohla stát přirozeným těžištěm a centrem země. To se již kolem poloviny 10. století přesunulo na Olomoucko." - I. Štefan k zániku Velké Moravy napsal (2011, s. 43): "...oblast okolo Bratislavy na soutoku Moravy a Dunaje měla pro spojení hlavních moravských center se světem zásadní význam. Roku 907 je však na řadu dlouhých desetiletí zcela odříznut přísun všech prestižních komodit proudících sem z jihu a ze západu. Socioekonomický systém Moravy založený na složité transformaci válečné kořisti v loajalitu tím kolabuje. Rozsáhlá hradiště napojená na Dunaj najednou ztrácí opodstatnění a začínají upadat. Trvalé přítomnosti Maďarů k tomu vůbec nebylo zapotřebí. Hypoteticky sice nebyl problém nadále lovit otroky někde v povodí Visly, nebylo je ale komu prodat." Maďaři přerušili obchodní trasu. - Tuto zřejmě hlavní příčinu zániku Velké Moravy (problém ekonomický způsobený příchodem Maďarů) nemohli pozdější, a zřejmě ani současní, vzdělanci postihnout. Z jejich představ o příčině zániku vznikly populární tři pruty Svatoplukovy.

8C10. NEPŘIPOMNĚL ZKÁZU HRADIŠŤ NA ŘECE MORAVĚ I "KOSMAS"?

Ukazuje "Kosmas" v III, 43 na zánik nějakého hradiště, o jehož zkáze nemohl psát, především na nějaké hradiště na řece Moravě? Napsal: "Roku... 1117. Dne 3. ledna ve čtvrtek, již v nešporní hodinu, bylo veliké zemětřesení, mnohem však větší v krajinách lombardských. Neboť jak jsme se doslechli z pověsti, mnoho stavení se tam sesulo, mnoho hradů zbořilo, mnoho chrámů nebo kaplí se zřítilo a mnoho lidí zasypalo." - Na mysli má hradiště Mikulčice, které se jmenovalo Buda. Nechtěl "Kosmas" říci slovem stavení více, než vypadá na první pohled? Význam stavení má i slovanské slovo buda. O jménu Buda u hesla Budapešť píší I. Lutterer, L. Kropáček, V. Huňáček (1976, s. 55): "Původ názvu je slovanský: ap. [apelativum = obecné jméno] buda ,stavení'." Nemohlo se hradiště Valy u Mikulčic jmenovat Buda? A nepřevzali právě odtud Uhři jméno pro Budín (Buda)? Nebo se hradiště jmenovalo Stodory od stodъ (= kůl)? - Neukazují slova veliké a větší na hradiště na lokalitě dnešního starého města, které se možná jmenovalo Velehrad? - Zemětřesení v Lombardii vskutku mohlo být a "Kosmas" ho využil, přičemž povodeň zaměnil zemětřesením. Převedl ho do Pomoraví, které mu mohlo svým tvarem připomínat Itálii.

Neznamenají slova v nešporní hodinu, že je v textu skryta nějaká informace? "Kosmas" zemětřesení v Lombardii klade do roku 1117. Zemřít měl roku 1125 (domnívám se, že autor této kapitoly zemřel později). Je potom v textu slovo pověst na místě? Nehodilo by se slovo pověst více ke katastrofě z doby Velké Moravy? Je však možné, že v této souvislosti slovo pověst nemá ten význam, jak ho běžně chápeme dnes. Pověstí by "Kosmas" také mohl nazvat donesení informace o zemětřesení v Lombardii do Čech. Jméno Langobardi znamená Dlouhovousí. Nenosili dlouhé vousy také obyvatelé Velké Moravy nebo alespoň jejich vládnoucí vrstva?

K další přírodní katastrofě mělo podle "Kosmy" (III, 44) dojít roku 1118. Neměla opět čtenáře napadnout katastrofa nějakého hradiště na Moravě? Most na Vltavě měl možná připomenout most u Mikulčic. "V měsíci září byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi. Neboť naše řeka Vltava... ach, kolik vsí, kolik v tomto podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala! Neboť kdežto jindy... povrch vody sotva dosahoval podlahy mostu, za této povodně vystoupila voda přes deset loket nad most."

Katastrofa způsobená vichřicí "Kosmou" datována do roku 1119 se týká především Vyšehradu.

Není podezřelé, že se u "Kosmy" tři velké přírodní katastrofy stanou vždy rok po sobě (1117, 1118, 1119)?

9C1. METODĚJ

Soudí se, že se Metoděj narodil kolem roku 813, neboť byl pokřtěn jménem Michal, a to podle tehdy vládnoucího byzantského císaře Michala I. Z uváděných letopočtů Metodějova úmrtí se považuje za správný rok 885, nikoliv rok 894.

O Metodějově otci Leonovi, Lvovi, místním hodnostáři podstratégovi, Vl. Vavřínek napsal (2013, s. 54): "Po potlačení slovanského povstání na Peloponésu roku 805 provedl císař Nikeforos některé administrativní reformy. Jednou z nich bylo, že město Soluň a přilehlý kraj zorganizoval v thema Thesalonike. Jeho vojenský velitel (strategos) měl k dispozici dva oddíly vojáků (drungoi), každý o síle tisíce mužů. Jedním z jejich velitelů (drungariů) byl jakýsi Leon." […] "...patřil tento Leon jako jeden ze zástupců stratéga ve městě k vyšší společenské vrstvě."

B. Zlámal o Metodějovi napsal (1989, s. 15): "...M e t h o d i o s se narodil kolem r. 815 v Soluni a jeho otec Lev ho určil k vojenské dráze, k níž měl patrně nejen chuť, nýbrž i tělesné předpoklady. Avšak neméně se vyznamenal i duchovním a mravním křesťanským charakterem, když vstoupil později do kláštera na úpatí Olympu (nejspíše to byl klášter zvaný Polychnion nebo Polychron) a dostal jméno Methodios – Metoděj. Tak si ho vážil, že nikdy neužil svého křestního jména, a proto nevíme, jak byl pokřtěn (snad Michael, Manuel apod.). Studoval v Soluni a Cařihradě s tak dobrým prospěchem, že si vydobyl vynikajícího místa ve státní službě jako vojenský v e l i t e l a císařův zástupce v kterési Slovany obydlené krajině, nejspíše v strymonském kraji, protože uměl dobře slovansky."

Vl. Vavřínek o Metodějovi uvádí (2013, s. 28, 29), že Metoděj byl před svým vstupem do kláštera správcem (archontem) jedné Slovany obývané provincie v Makedonii." K jeho jménu Vl. Vavřínek napsal (2013, s. 54): "Při složení mnišských slibů... noví mniši na znamení toho, že začínají nový duchovní život, přijímali také nové jméno, které obvykle začínalo stejným písmenem jako jejich jméno křestní; lze se proto domnívat, že Metoděj se mohl původně jmenovat Michael nebo Manuel, což byla v Byzanci nejobvyklejší křestní jména začínající tímto písmenem."

Metodějův vztah k vojenství možná přispěl k tomu, že Metoděj nerozmlouval Rostislavovi a Svatoplukovi jejich dobyvačné akce, když je spojil s bojem proti pohanství.

Dá se i o Metodějovi říci, že válka (vojenské tažení proti pohanům) byla pro něho pouze pokračováním politiky jinými prostředky? Slovo politiky bychom v tomto případě mohli upřesnit přívlastkem církevní.

L. Galuška napsal (2002, s. 114): "...křesťanský areál v Uherském Hradišti-Sadech mohl být sídlem arcibiskupa Metoděje, a tím i centrem církevní organizace Moravanů v době říše velkomoravské."

V baroku se pro Metoděje užívalo i jméno Strachota (šlo o jazykový omyl, nevycházelo se z řeckého slova methodos - (způsob) zkoumání, bádání, poznání - ale z latinského metus - strach). Pokud se Metodějovi již dříve říkalo Strachota, není pro to doklad. Pojmenování hradiště Strachotín (5,9 km severně od pálavského Děvína) zřejmě nemá s Metodějem nic společného. - Nejstarší moravské správní hrady byly často vybudovány v blízkosti velkomoravských hradišť. Vytvářejí se tak dvojice: staré hradiště – nový správní hrad. Uveďme jednu dvojici z těch, které napsal J. Sláma (2006, s. 89, 90): "Strachotín ,Petrova louka' - Dolní Věstonice ,Vysoká zahrada' (toto hradiště je přemyslovským Strachotínem." A v poznámce 48 na straně 90 (2016) napsal: "O době stavby ,Vysoké zahrady' (tj. historického Strachotína) se někdy diskutuje..."

9C2. ŽIL METODĚJ JEŠTĚ V ROCE 894?

V Životě Metodějově, napsané možná pravým Kristiánem, ale až poté, kdy byl svržen z knížecího stolce, je o smrti Metodějově napsáno: "Zesnul v rukách kněží v šestý den měsíce dubna v třetí indikci roku 6393 [tj. 885] od stvoření světa. Učedníci zavinuli jej do rubáše a vzdali mu pocty hodné jeho důstojenství. Církevní obřady vykonali latinsky, řecky a slovansky a uložili jej ve sborném chrámu." Mladší a kratší text je součástí spisu Proložní život Konstantína a Metoděje, zkráceně Prologu: "...leží ve velkém chrámu moravském na levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky."

Rok Metodějova úmrtí 885 si možná vymyslel pravý Kristián, tj. Boleslav III., možná autor Života sv. Metoděje (pokud autoři děl o Metodějovi, rok 885 od pravého Kristiána opsali), protože nechtěl, aby Metoděj byl spojován s Čechami. Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, byl donucen napsat tzv. Kristiánovu legendu a možná byl dokonce nucen, aby napsal pasáž o pokřtění Bořivoje Metodějem. Biskup Heřman tak učinil, ale v dalším svém díle, a to v prvních dvou knihách Kroniky Čechů možná naznačil, že Bořivoj na Moravě pokřtěn nebyl. Učinil to tak, že nechal Bořivoje pokřtít až po jeho smrti. (Pravý Kristián si zřejmě v První staroslověnské legendě o sv. Václavu vymyslel i rok úmrtí tzv. Václava, a to rok 929.)

Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději uvádí o úmrtí Metoděje: "...zesnul v Pánu v roce od stvoření světa 6393 (tj. 885)..." O autorství této Chvalořeči... napsala Z. Hauptová (1996, s. 116): "Dřívější názor Vondrákův... že autorem této chvalořeči byl Kliment, pozdější biskup velický [jinak Kliment Ochridský, žil asi 830 až 17. 7. 916], se dnes opouští a spíše se poukazuje na Konstantina Bulharského [neboli Preslavského; žil od pol. 9. stol. do poč. 10. století] ..." Jestliže by autorem Chvalořeči byl skutečně Konstantin Bulharský, nebyl by to pravý Kristián, kdo by jako první uvedl rok Metodějova úmrtí 885. Jaký důvod ke zfalšování Metodějova roku úmrtí by měl Konstantin Bulharský? Také by nechtěl přiznat Metodějovo působení v Čechách? Není však autorem Chvalořeči také pravý Kristián? (Blíže viz kapitolu Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději.)

L. E. Havlík (2013, s. 239): "O úmrtí Metodějově píše též Theofylaktův ,Život Klimenta', biskupa Bulharů, kap. VI, 21, 22, 23, podle něhož byl Metoděj arcibiskupem 24 let. Ve skutečnosti jím byl v l. 869-870 až 885, tj. asi 15 let.

Údaj může pocházet z rozdílu mezi datem biskupského vysvěcení Metodějova, které mohlo být zapsáno datem 6377 podle byzantské éry, a datem jeho úmrtí, které bylo zaznamenáno jinde datem 6401 podle syrské éry (6401 - 6377 = 24)."

Metoděj měl zemřít roku 885, z toho posledních 15 let měl být arcibiskupem. Jestliže by byl arcibiskupem 24 let, tedy ještě 9 let po roce 885, potom se dostáváme ke "Kosmovu" datu 894.

K Metodějovi se má vztahovat první "Kosmův" letopočet. A hned má být "Kosmovým" hlubokým omylem. "Kosmas" totiž napsal (I, 14): "Roku... 894. Pokřtěn byl Bořivoj..." V Poznámkách se k tomto letopočtu dočteme (2005, pozn. 1): "Datum je zjevně nesprávné, protože v této době nebyl již Bořivoj živ a Metoděj zemřel už roku 885. Je tedy nutno křest posunout do starší doby. (Pubitschka a Pelzel je kladou do roku 874, nemají však pro to žádné důkazy: Novotný, ČD I/1, str. 384, uvažuje o letech 880-885)." V historické literatuře se setkáme i s jinými letopočty Bořivojova křtu.

D. Třeštík byl přesvědčen, že "Kosmas" se mohl ve svém líčení českých dějin opírat o dodnes nezachované anály. V roce 1997 na s. 114 a 115 uvedl: "Tyto anály poskytovaly pro počátky českých dějin následující data: 890 Arnulf propůjčil Svatoplukovi vévodství Čechů. 894 Bořivoj a Ludmila byli pokřtěni Metodějem." […] "První dvě (890, 894) jsou založena na Reginonovi..." […] "...datum Bořivojova křtu je evidentně chybné..." M. Wihoda se k datu 894 a ke "Kosmovu" vylíčení závěru života velkomoravského Svatopluka napsal (2015, s. 36): "Zbytek si ["Kosmas"] nejspíše ověřil ve světové kronice Reginona z Prümu, z níž převzal letopočet (894)..." […] "...Regino se v rozhodujících letech plně věnoval správě prümského opatství a v roce 899 se uchýlil do kláštera svatého Maximina v Trevíru, takže většinu zpráv ze středního Podunají mohl znát nanejvýše z doslechu."

Jestliže od letopočtu 894 odečteme čísla obsažená v textu I, 14 (894-1-1-3), dostaneme letopočet 889, což je možná rok Bořivojovy smrti. V uvedené kapitole, která se zřejmě vztahuje nejen ke Svatoplukovi, ale i k Metodějovi (kterého "Kosmas" letopočtem 894 spojil s Bořivojem) jsou tato čísla: první (1) křesťanský kníže, na jedno (1) místo, tři (3) poustevníci.

D. Třeštík uvádí (1997, s. 319), že J. Dekan klade pokřtění Bořivoje k roku 894, aniž by J. Dekan uvedl, kdo Bořivoje pokřtil.

Teofylakt Ochridský v Životě Klimenta napsal: "A Metodovi učeníci odpovedali skrze Gorazda a Klimenta: ,Že Metod je ešte živý, my veľmi dobre vieme od Pána, hovoriaceho jednak, že kto v neho verí, bude žiť, aj keď zomrel (Jn 11, 26), a jednak učiaceho, že Boh sa nazýva (Bohom) Abrahámovým, Izákovým a Jakubovým jako (Bohom) živých a nie jako mŕtvych (Mt 22, 32; Mk 12, 26-27; Lk 20, 37-38)." Prozrazoval autor slovy je ještě živý, že Metoděj žil ještě po roce 885?

9C3. ŽIL METODĚJ V LETECH 885-894 V ČECHÁCH?

V první polovině 80. let docházelo k prudkým sporům mezi Metodějem a Wichingem. Oba dva hledali podporu u papežů, u Jana VIII. a později u Hadriána III. Wiching si přál, aby byl Metoděj vyhnán ze země. Možná se domníval, že s tím uspěje u Jana VIII. Vl. Vavřínek k tomu napsal (2013, s. 46): "Zřejmě s pomocí nějakého podplaceného úředníka v papežské kurii dal zhotovit opis buly Industriae tuae, v němž ale některá papežská ustanovení byla změněna v pravý opak: tvrdilo se v ní, že za moravského arcibiskupa byl vysvěcen Wiching a Metoděj, který se předtím před papežem přísahou zavázal, že nikdy nebude zpívat bohoslužby slovansky, má být ze země vyhnán. S několika svými stoupenci se pak Wiching urychleně vydal nejkratší cestou na Moravu, kde na Svatoplukově dvoře předložil zfašovanou bulu." Plán mu však v té době nevyšel. Ale ai v roce 886 později Wiching údajně v době nepřítomnosti Svatopluka nechal asi 200 slovanských kněží skutečně z Velké Moravy vyhnat. Písemné prameny tvrdí, že Metoděj krátce předtím zemřel. Tato informace však nemusí být pravdivá.

Otázkou, kdy byli z Velké Moravy vyhnáni Metodějovi žáci, se zabýval A. Škoviera. Dospěl k tomuto závěru (2008, s. 53). "K uväzneniu a k vyhnaniu Metodových učeníkov z Veľkej Moravy … prišlo v období Veľkého štyridsaťdňového pôstu r. 886. Začiatok Veľkého pôstu r. 886 pripadol na 7. februára... koniec... pripadol na 18. marca." Dodejme, že možná nebyli vyhnáni jenom Metodějovi žáci, ale i sám Metoděj. Nedá se vyloučit, že Metoděj odešel do Čech.

Pokud Metoděj skutečně po roce 885 v Čechách žil, zatajili to legendisté možná proto, že nebylo "politicky" vhodné Metoděje s Čechami příliš spojovat. A autorem Života sv. Metoděje je možná syn Boleslava I. Boleslav III., který v klášteře žil pod jménem Kristián. - J. Sláma napsal (2005, s. 55): "Legendisté zřejmě záměrně nevzpomenuli kněze přišlé z Moravy, neboť mnozí z nich používali v liturgii slovanský jazyk."

Příchod kněží z Moravy měl zřejmě důsledek, o kterém píše P. Sommer (1996, s. 4): "V prvních desetiletích své existence se sázavský klášter od řezenské reformní linie odlišoval. Tato odlišnost spočívala ve zvláštní bohoslužebné orientaci konventu, který užíval tzv. staroslověnskou liturgii." […] "Zdá se však velmi pravděpodobné, že její hlavní zvláštnost spočívala především v užívání staroslověnštiny jako bohoslužebného a literárního jazyka. To, že podobný úzus nebyl v Čechách tak neobvyklý, dokládají některé zmínky raně středověkých svatováclavských legend. Nasvědčují tomu, že se v Čechách souběžně užíval latinský a slovanský liturgický jazyk již v době dávno před vznikem sázavského kláštera. Jde ovšem o jev, který je z hlediska stavu české církve i z hlediska stavu církve obecně (před schizmatem v roce 1054 a před velkými reformami Řehoře VII., 1073-1085) pochopitelný."

Legenda Diffundente sole uvádí o pokřtění Ludmily: "Po krátkém čase přišel pak svrchu jmenovaný Metoděj do Čech a pokřtil svatou Ludmilu s mnohými jinými." Jestliže budeme této větě věřit, musíme konstatovat, že je škoda, že legenda neuvádí rok tohoto pokřtění. {J. Nechutová datuje legendu Diffundente sole takto (2000, s. 52): "...není možno legendu datovat dřívější dobou než 20. lety 13. století..."}. Jestliže Rostislav několik let před uvržením do kláštera žil nebo často pobýval v Čechách, snad na Dowině, pozdější Staré Kouřimi, nemohl s ním občas pobývat v Čechách i Metoděj a skutečně pokřtít v Čechách jeho tehdejší ženu Ludmilu?

Jestli Metoděj opravdu žil po roce 885 v Čechách, potom je otázka, jestli na východ od Vltavy, kde v zájmu Svatopluka vládl Bořivoj, nebo na západ od Vltavy, kde v té době možná už vládl Spytihněv.

Je možné, že "Kosmův" nesprávný letopočet má naznačit, že Bořivoj vůbec pokřtěn nebyl nebo že nebyl pokřtěn Metodějem. O pokřtění Bořivoje vylíčeném falešným Kristiánem pochybuje N. Profantová (1996, s. 37): "Není Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu pouze legendou?"

"Kosmas" však možná chtěl letopočtem 894 říci něco mnohem podstatnějšího, a sice to, že roku 894 Metoděj ještě žil. Metoděj měl od konce 70. let 9. století jako arcibiskup velké profesní problémy. N. Profantová napsala (Velké dějiny... I, s. 250): "Ani po rozhodnutí Jana VIII. roku 880 ve prospěch Metodějův neutichl v moravské církvi spor mezi kněžími latinského a slovanského vzdělání. Arcibiskup Metoděj sice dokázal několik let udržet spor v přijatelných mezích, v roce 884 se však zřejmě u vědomí blížící se smrti rozhodl řešit problém radikálně. Exkomunikoval prolatinsky orientovaného nitranského biskupa Wichinga, svého pravděpodobného nástupce, a pokusil se prosadit kněze domácího původu Gorazda. Tento krok neměl ovšem oporu v kanonickém právu, a Metoděj tak vytvořil velmi výbušnou situaci." Gorazd se Metodějovým nástupcem nestal. Společně s řadou dalších kněží byl Wichingem a Svatoplukem z Moravy vyhnán.

Byl opravdu Sázavský klášter založen za knížete Oldřicha? Nebyl založen již dříve, před Metodějovou smrtí roku 894? Není jméno Oldřich v souvislosti se založením sázavského kláštera slovní hříčkou? Nemáme si jméno Oldřich vykládat jako starý (Old-) vládce (-rich) a vidět v něm někoho již před Oldřichem? Když "Kosmas" líčí setkání Oldřicha s Boženou, má na mysli ve skutečnosti setkání Bořivoje s Ludmilou.

P. Sommer o staroslověnských památkách napsal (2015, s. 146): "V Čechách 10. a 11. století vznikly literární památky, které dokládají slovanské prvky v rámci celkové církevní kultury. Významnou úlohu přitom hrál sázavský klášter 11. století, v němž řada těchto písemností vznikla. Staroslověnské památky ale vznikly i v 10. století, nesporně jako jakási ne zcela přesně postihnutelná kontinuace velkomoravské církevní kultury. Je tedy zřejmé, že souvisely i s jiným než sázavským prostředím, avšak evidentně v prostředí kléru Zdá se, že jediným východiskem z této situace je přijetí tezí G. Labudy, že reálné, velmi žádoucí a z církevního hlediska akceptovatelné bylo užívání slovanštiny v oblastech mimo liturgii, zejména při pastoraci."

V polovině 80. let 9. století vyhnali Wiching a Svatopluk z Moravy značné množství kněží, přívrženců Metodějových. Mnoho kněží opustilo Velkou Moravu po jejím rozpadu asi roku 906. Nejvýznamnějšími osobami byl možná Metoděj přišlý z Moravy (pokud má pravdu "Kosmas", že ještě žil roku 894), dalším byl pravý Kristián, který se stal nejprve jedním ze dvou předáků v době nemohoucnosti Boleslava II.) a poté knížetem vládnoucí pod jménem Boleslav III. Ryšavý a další významnou vzdělanou osobou byl (pokud bychom mohli počítat i počátek 10. století) tzv. Václav, který to v duchovním životě dotáhl na archipresbytera. Kromě Sázavy mohly být psány knihy i na Boleslavově Vyšehradě.

Nesprávný letopočet Bořivojova pokřtění mohl vzniknout i chybou písaře, o čemž píše Vr. Vaníček (2014, s. 40): "Kronikář Kosmas začíná historickou část své Kroniky Čechů strohou analistickou informací o Bořivojově křtu, byť patrně s posunutým datem, což lze spojovat s drobnou písařskou chybou při přepisech rukopisů: roku DCCCLXXXXIIII [tj. 894, místo 884 – DCCCLXXXIIII, event. ještě místo 874]..." Tato údajná chyba je ve všech 15 známých opisech "Kosmovy" kroniky. Je zajímavé, že v žádném z nich není opravena.

Metodějovu smrt líčí Život sv. Metoděje. "Když se na Květnou neděli shromáždil všechen lid, vešel Metoděj do chrámu, a poněvadž byl nemocen, vyslovil požehnání císaři a knížeti i duchovenstvu a lidu..." Květnou nedělí začínají Velikonoce (latinsky pascha). Pokud se v době napsání Života sv. Metoděje užívalo u nás slovo Velikonoce, potom slovo noc mohlo napovídat, že v textu je něco oproti skutečnosti jinak, že nějaké informace jsou skryty do tmy. Roku 885 vládl jako císař římský a východofranský Karel III. Tlustý a roku 894 byl východofranským králem Arnulf, od roku 896 byl císařem. (Ne náhodou je v I, 14 připomenut Arnulf, nikoliv Karel III.) Roku 885 vládl na Moravě Svatopluk. "Kosmas" (a nejen "Kosmas") mu přidělil titul král, v souvislosti se smrtí Metodějovou se mluví o knížeti. To již žil Metoděj v Čechách. Jestliže Metoděj pobýval v Čechách v letech 885-894, potom alespoň několik let to bylo za vlády knížete Bořivoje. Jméno Bořivoj znamená bojovník, a proto možná není náhoda, že v I, 14 užil "Kosmas" slova vojsko, kůň a meč.

V Životě sv. Metoděje (kap. 7) říká Konstantin Metodějovi: "Ty pak miluješ velmi horu, ale kvůli hoře neopouštěj své učení." Co bylo tou horou? Goriwej, Gorazd (domácky Gora)?

9C4. NEPROZRAZUJE "KOSMAS" V I, 14, DOKDY METODĚJ ŽIL?

"Kosmas" v I, 14 napsal: "Roku od narození Páně 894. Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry. Téhož roku Svatopluk, král moravský... zmizel uprostřed svého vojska a nikde se již neobjevil. Pravda však je, že přišed sám k sobě uznal, že nespravedlivě a jaksi zapomněv dobrodiní pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnulfu, jehož synu byl kmotrem a jenž mu podrobil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtamtud do Uher a k řece Hronu. Želeje toho, za temna půlnočního vsedl, nikým nepozorován, na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo na stráni hory Zobor, kde kdysi s jeho podporou a pomocí vystavěli tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tomto lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo jest; i byl po mnišsku oholen a oblečen v roucho poustevnické. A pokud žil, zůstal od nikoho nepoznán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo jest, a potom hned umřel." - "Království po něm drželi krátký čas jeho synové, ale méně šťastně; neboť jednak bylo od Uhrů rozchváceno, jednak od východních Němců a Poláků až do základů nepřátelsky zpustošeno." "Kosmas" v prvním odstavci I, 14 užil slova: temna půlnočního, na skrytém místě, od nikoho nepoznán. Nenaznačuje tím, že je v textu něco skryto? Možná je skryto již jméno Metoděj. První věta kapitoly zní: "Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry." Máme si jméno Metoděj domyslet? A vztahují se všechny věty prvního odstavce (kromě věty první) opravdu ke Svatoplukovi? - Pokud budeme "Kosmovu" I, 14 vztahovat ke Svatoplukovi, vyjde nám pravděpodobně nesmysl: Svatopluk se stal mnichem. Ale řada vět v této kapitole se možná nevztahuje ke Svatoplukovi, ale k Metodějovi. Po papežském zákazu vykonávat církevní obřady ve slovanském jazyce (roku 885) uprchl Metoděj z Moravy do Čech a žil víceméně inkognito. - L. E. Havlík k Svatoplukově uchýlení se na Zobor napsal (1994, s. 112): "Shodně s Kosmou psal i Saský letopisec k r. 893 a moravské Hradišťské letopisy k r. 895, které upozornily, že se neví, kolik let Svatopluk ještě na Zoboru žil. Dalimilova kronika (kap. 24) uvádí, že byl mnichem dvakrát, jednou když neuspěl ve válce s Arnulfem, podruhé po boji s Uhry-Maďary...." […] "Kronika Přibíka z Pulkavy a Melkské auktárium uvádějí, že Svatopluk leží pohřben vklášteře na Zoboru." Podle Šimona de Kézai však měl Svatopluk v boji s Maďary zahynout. - Kronika anonymného notára... líčí činy Zobora, nitranského vévody. Vrch u Nitry se podle Kroniky anonymného notára... jmenuje Zobor proto, že tam byl podle Anonyma tento vévoda oběšen (2000, s. 83, 85). Ve vysvětlivkách je uvedeno, že si Anonym tohoto vévodu vymyslel a dal mu jméno podle uvedeného vrchu. - Znamenají slova zůstal od nikoho nepoznán, že nikdo, kdo se domnívá, že jde v příběhu o Svatopluka, tak skutečnou osobu nepoznal? - N. Profantová a M. Profant k citované pověsti napsali (2004, s. 176): "Jde o častější středověký motiv krále-poustevníka." "Kosmas" však neužívá převzaté motivy pronic zanic.

Pokud by Metoděj koncem svého života (žil-li ještě po roce 885) pobýval (takřka inkognito) v klášteře, vrátil by se tím ke způsobu života, jakým už jednou žil. V mládí totiž pobýval několik let v klášteře na Olympu, kde důsledně dodržoval mnišskou řeholi. 

Předpokládejme, že byl Metoděj pohřben na lokalitě pozdějšího Pražského hradu. Co tam v době Metodějova úmrtí mohlo stát a čím je stavba připomenuta. Zobor (slovo sobor znamená kostel a ty zde stály). Bazilika sv. Jiří je možná připomenuta koněm, protože sv. Jiří je zobrazován, jak sedí na koni. Mohl tam stát klášter a ten je připomenut poustevníky a mnichy. Rotunda sv. Víta je připomenuta lesem, neboť Vit připomíná staré německé slovo witu, což znamená lesní. Slova vzbouřil se svému pánu mohou ukazovat na konflikt mezi Metodějem a Svatoplukem ohledně náboženských otázek. Slova svůj meč zahrabal do země mohou znamenat, že přestal být aktivní v otázkách šíření křesťanství.

Text I, 14 je napsán tak, aby se čtenář domníval, že na stráni hory Zobor u Nitry dožil svůj život jako mnich Svatopluk I. L. E. Havlík napsal (1994, s. 114): "Nicméně zůstává otázkou, zda to byl skutečně Svatopluk I., který byl pochován na Zoboru. Pozdní tradice (D. J. Hoffer, Historia Moraviae, I.) míní, že poustevníkem na Zoboru byl po 18 let Svatopluk II. a jako mnich byl tam r. 926 pochován." O smrti Svatopluka se prameny velice rozcházejí. Fuldské anály uvádějí k roku 894 o smrti Svatopluka (převzato z L. E. Havlíka: 2013, s. 267): "Zemřel nešťastně Svatopluk, vévoda Moravanů..." Jedinou konkrétní informaci o Svatoplukově smrti uvádí Šimon z Kézai (podle něho byl Svatopluk I. zabit Uhry poblíže řeky Rakuš u Banhidy). Šimon ji však napsal až ve 2. polovině 13. století, což silně snižuje její pravdivost.

"Kosmas" tuto pasáž napsal tak, aby si třetí oko myslelo, že se týká velkomoravského Svatopluka. Tomu by odpovídala hora Zobor, hora u Nitry, na níž byl v 11. století benediktinský klášter. My však za Zobor nebudeme považovat místo v lese u Nitry, ale místo, kde se nachází kostel (rusky sobor). Zřejmě s malou pravděpodobností měl "Kosmas" na mysli kostel na Sázavě. V hesle Sázava I. Lutterer a R. Šrámek uvedli (2004, s. 231): "Úsek řeky u Zruče nad Sázavou se v pol. 16. století nazýval Koberná (snad ze stč. kober ,tenký plášť', s nejasnou motivací)." Pokud se jméno Koberná užívalo pro úsek Sázavy již za "Kosmy", mohli bychom uvažovat o tom, zda slova roucho poustevnické nejsou narážkou na Kobernou, tj. Sázavu. Líčení cesty má možná připomenout Metodějovo jméno. Řecké slovo methodos totiž znamená cesta za něčím, přeneseně způsob zkoumání, bádání (Fr. Kopečný 1974, s. 102).

Jméno vrchu Zobor vysvětlují I. Lutterer, M. Matján a R. Šrámek takto (1982, s. 348): "Jeho jméno je utvořeno buď ze slova zubor ,zubr, tur', nebo ze slova sobor (ze sъborъ) ,klášter'."

D. Kalhous ve svém příspěvku do Dějin Česka napsal o Svatoplukovi a klášteře Zobor (2019, s. 19): "Na území pozdějšího nitranského knížectví část [velkomoravských] elit nakonec bezpochyby akceptovala uherskou identitu, byť nejspíše nikdy nezapomněla na svou minulost – svědčí o tom příběh o Svatoplukovi a jeho ukrytí se na Zoboru, klášteře založeném a podporovaném uherskou šlechtickou rodinou Hunt-Poznanovců."

9C5. METODĚJŮV HROB

Život Metodějův o pohřbení Metoděje podle překladu J. Vašicy uvádí: "Učedníci jej zavinuli do rubáše a učinili mu důstojné pocty, smuteční obřady vykonali latinsky, řecky a slovansky a pochovali jej v katedrálním chrámu." Autor Života Metodějova, pravděpodobně pravý Kristián, vůbec nenapsal, že Metoděj byl pohřben na Moravě.

Při hledání Metodějových ostatků se vychází z informace dvou (konkrétnějších) písemných pramenů. Citujme zde L. E. Havlíka (2013, s. 239): "Podle ,Života Metodějova' byl Metoděj uložen v synodním, (též sněmovním, kapitulním) chrámu jeho sídla, podle něhož byl označován jako moravský. Zatímco ,Služba Metoději' určuje místo jeho odpočinku jen obecně (Opěvuje ho moravská země, která má jeho ctné tělo), [mladší] ,Proložní život Konstantina a Metoděje přináší zprávu podrobnější: ,Leží ve velkém [hlavním] moravském chrámu po levé straně ve zdi za oltářem svaté Bohorodičky.'"

Historikové považují za místo, kde byly uloženy ostatky Metodějovy (později mohly být přeneseny), chrámový komplex v Uherském Hradišti-Sadech nebo v trojlodní baziliku (III. kostel) na mikulčickém hradišti Valy. Někteří historici a zejména amatéři "nacházeli" Metodějův hrob na řadě jiných míst. Uveďme místa na Moravě podle abecedy: v Boršicích, v Hrobech u Koryčan (K. Maštalířová), na Klimentku u Osvětiman, v Modré u Velehradu, v Modřicích u Brna (Unger), v Olomouci, u Stupavy, na Velehradě, na Svaté Hoře nedaleko Klimentka u Osvětiman (T. Dacík), v Zarazicích u Veselí nad Moravou, ve Znojmě (J. Zástěra). V cizině pak byl Metodějův hrob hledán na hradě v Nitře, u Púchova na Slovensku, v maďarském Feldebrö, v Sirmii v Srbsku a na dalších místech.

Nemohl však být pohřben v některém kostele v Čechách, a to za předpokladu, že by opravdu zemřel až roku 894, ne roku 885?

Jestliže bychom chtěli jeho hrob klást do Čech, museli bychom především vysvětlit, proč nemusíme trvat na Moravě.

V Čechách v roce 894 existovala dvě knížectví, západní knížectví Spytihněvovo a východní území, kde správcoval Bořivoj z vůle a v zájmu Svatopluka. Do smrti Svatopluka nešlo zřejmě o plnohodnotné knížectví Čechů, ale možná jenom o území, které v zájmu Svatopluka spravoval Bořivoj a po jeho smrti spadlo možná plně pod moc Svatoplukovu. Území Nezamyslovců nebylo zřejmě možné nazvat Moravou. Jinak tomu bylo s územím spravovaným Přemyslovcem Bořivojem.

Moravská dobyvatelská elita v čele se zabrušanským Bořivojem by tak načas dala části Čech jméno Morava, a to stejně tak, jako turkičtí dobyvatel dali lidu v části Balkánu jméno Bulhaři a dobyvatelé části východních Slovanů dali jméno Rusové. Šlo by o obdobnou situaci, k níž došlo na Nitransku. Bavorský geograf někdy v polovině 9. století vyjmenoval oblasti, na nichž žili Slované. Jméno Moravanů uvedl dvakrát. D. Kalhous k tomu napsal (2011, s. 44): "Nápaditě vyložil dvojí Moravany Dušan Třeštík, který jedny ztotožnil s Moravany na Moravě, zatímco druhé identifikoval s obyvateli Nitranska." A Vr. Vaníček napsal (2014, s. 45): "Literatura často opakuje Třeštíkův názor, že Čechy mizí mezi lety 880-890 ze zpráv franských análů. To má svědčit o tom, že již byly ,součástí' Velké Moravy." Vr. Vaníček za sebe dodává: "Ale je třeba si uvědomit, že takové časové proluky byly běžné i dříve. Stěží si také představíme, že by Čechy, vysílající bojovníky až do Durynska, mohly být lehce dobyty Svatoplukem. Ostatně v období 882-884 vedl Svatopluk zničující boje v Panonii, ukončené v roce 885... Bohemi nejsou zmiňováni jako účastníci bojů v Panonii" Museli by být Bohemi jmenováni v okamžiku, kdy Moravané prostřednictvím Bořivoje ovládali značnou část Čech a bojovníci z Bohemie by pocházeli jenom z oblasti Bořivojova správcování? A jestliže by byl Metoděj pohřben v této části Čech, muselo by být použito jméno Bohemie, nemohlo by být použito jméno Morava?

Nebyl Metoděj pohřben na volné ploše v místě, kde později vedla zeď stavěné rotundy sv. Víta? Nevztahuje se informace o kostelu, kde byl Metoděj pohřben, ne ke kostelu, v němž měl být pohřben, ale ke kostelu, jehož zeď byla postavena na části jeho hrobu.

9C6. LEGENDISTÉ MOŽNÁ POVĚSILI NĚKTERÉ METODĚJOVY ČINY NA PROKOPA

Písemné prameny možná pověsily informace o Metodějovi na Prokopa, avšak to, že ostatky Prokopovy jsou ve skutečnosti ostatky arcibiskupa Metoděje je myslím velice málo pravděpodobné. Všimněme si ale i ostatků Prokopových.

Ve vpisku u "Kosmy" je Prokop pochován v kostele svaté Boží rodičky. V Proložním životě Konstantina a Metoděje je uvedeno o těle Metodějově: "Leží ve velkém moravském chrámu po levé straně ve zdi za oltářem svaté Bohorodičky." Roku 1588 byla na popud Rudolfa II. část Prokopových ostatků přenesena ze Sázavského kláštera do kostela Všech svatých na Pražském hradě. Roku 1941 byly ostatky uloženy ve Svatovítské katedrále. Mohou být ostatky sv. Prokopa na Pražském hradě (a nejen na Pražském hradě) ve skutečnosti ostatky Metodějovy? A který kostel Prokop, tj. Metoděj, sám postavil?

M. Bravermanová napsala (2005, s. 105): "V souvislosti s Prokopovými zázraky je zaznamenána historka o snu mnicha, který ve spánku uviděl sv. Prokopa, jak vstal z rakve a šel směrem k oltáři sv. Kříže..." […] "Rozhodnout, zda a kdy byly Prokopovy ostatky přenášeny a jestli spočinuly v kryptě nebo v lodi kostelů [je míněno na Sázavě], je vzhledem k nedostatku zpráv téměř nemožné. Jedinou konkrétní zprávou je údaj o oltáři sv. Kříže, který býval v lodi kostelů umisťován na východě před vstupem do kněžiště. Jestliže mnich viděl sv. Prokopa k tomuto oltáři kráčet, zřejmě se tehdy tumba s ostatky nalézala v úrovni podlahy hlavní lodě a ne v kryptě." M. Bravermanové v Prokopově kráčení (šel) sděluje, kde se nacházela tumba s Prokopovými ostatky. Jenomže kráčení (šel) může prozrazovat něco zcela jiného. Protože se domnívám, že za Prokopem se skrývá arcibiskup Metoděj, podívejme se, co znamená jeho jméno. M. Knappová ho vysvětluje (2015, s. 232) z řečtiny jako ,(způsob) zkoumání, bádání, poznání'. Fr. Kopečný jméno Metoděj vysvětluje takto (1974, 102): "Řecké Methòdios je příd. jméno k řeckému methodos, vlastně ,cesta za něčím', přeneseně ,způsob zkoumání, bádání'..." Naznačil tedy Bruno ve své prokopské legendě Vita maior prostřednictvím slova šel, že se za Prokopem skrývá arcibiskup Metoděj?

V závěru svého příspěvku o hrobu sv. Prokopa M. Bravermanová napsala (2005, s. 106, 107): "Při antropologicko-lékařském průzkumu [1987] však došlo k závažnému objevu. V náhrobku se nacházely pozůstatky třech dospělých jedinců (dvou mužů a jedné ženy) a jednoho dítěte. Žádné z těchto ostatků, a to ani mužské, podle antropologického průzkumu opatovi nepatřily (Vlček 1995, 154-186). To, že ze Sázavy nebyly přineseny skutečné opatovy ostatky, není nijak neobvyklé. Klášter byl po husitských válkách v natolik špatném stavu, že sv. Prokop byl tehdy hledán v ruinách a již zjevně nebylo známo přesné umístění tumby, která také byla zřejmě zničena. Např. na Pražském hradě existuje několik dokladů o tom, že v době, kdy byly o několik staletí později přenášeny obsahy hrobů významných osobností, již nebylo známo, že jsou vyzdvihovány ostatky někoho úplně jiného..."

A předposlední větou vpisku je věta: "Jak velice se tento světec [Prokop] zaskvěl důstojností mravů... ukazuje kniha jeho životních činů," Mohli bychom říci, že jeho životní činy jsou přirovnány ke knize. Ale není myšlena skutečná kniha, a sice Život sv. Metoděje? Autorem Života Metodějova je, domnívám se, skutečný Kristián, to je pozdější Boleslav III.

Dnes mají Cyril a Metoděj svátek 5. července a Prokop má svátek 4. července. Dne 5. července se slaví svátek Cyrila a Metoděje od roku 1863, do té doby se slavil 9. března. Změnu data svátku schválil papež Pius IX. na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka. - Je náhoda, že 6. července, tedy následující den po svátku Metoděje, má svátek Spytihněv, syn Rostislava a Ludmily? Jde o naznačení nějaké souvislosti mezi Metodějem a Spytihněvem. Neintervenoval ve Spytihněvův (tj. Strojmírův) prospěch Metoděj, když Spytihněv musel žít od nejranějšího dětství v Bavorsku? Je náhoda, že 7. července má svátek Hostivít, což je "Kosmou" užité jméno pro Wistracha?

9C7 PODIVA, NEJPRVE ŽID, POZDĚJI VŠAK KŘESŤAN

"Kosmas" v I, 21 sděluje čtenáři, že zakladatelem Podivína, hradu uprostřed Svratkym, je žid Podiva, později však křesťan. Pokud máme za Podivou vidět postavu jinou (což však není jisté), mohl by jím být Metoděj. Jeho původní jméno Michal je židovského původu, jeho pozdější jméno Metoděj má původ v řečtině.

P. Radoměrský, který nepochybuje, že "Kosmův" žid Podiva byl skutečně žid Podiva, což je možné, napsal (1992, s. 245): "...Kosmas"... při své zmínce o jihomoravském hradu Podivíně informuje čtenáře, že tento hrad založil Podiva, dříve Žid a později křesťan, což odpovídá zjevu tehdy v Evropě i u nás obvyklému, že u panovnických finančních záležitostí vyskytují se Židé jako poradci i jako podnikatelé, směnárníci a nájemci celnic a mincoven. Pokřestěný Žid Podiva byl zřejmě osobou, která snímala ,stín hříchu' a zabývala se v zájmu pražského biskupství ,nástrojem ďáblových nástrah', jak mince a peníze vůbec hodnotí tehdejší křesťanské učení. Peníze církev potřebovala, avšak nabývání jich směnárenstvím, lichvou či ražbou mincí postupovala Židům, jako osobám k tomu povolaným."

9C8. PODIVEN

Falešný Kristián se o Podivenovi stručně zmiňuje (aniž ho jmenuje) v kapitole 6 a obšírněji se o něm rozepisuje v kapitole 9. Kapitola 6: "Neboť v čas žní v tichu tmavé noci na své pole vycházel a s nejvěrnějším sluhou svým [Podivenem], o kterémž později budu vyprávět zvláštní zázrak." - Kapitola 9: "Nyní s pomocí Boží o nových zázracích povím těm, kteří o novém mučedníku chtějí upřímně věděti. Když slavný zápasník Boží byl umučen a dobyl triumfu, když zašla hvězda, jež po veškeré zemi svými zásluhami zářila, a když všichni ti, kteří oddaně k němu lnuli nebo které k službě Kristově byl shromáždil, jak jsem pravil, dílem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlořečených v řece pohřbeni a ostatní po všem světě se rozprchli, jeden bojovník jeho, jménem Podiven, kterýž, jak jsme pravili, býval účastníkem a druhem jeho ve všem, co mučedník dříve konával, a o kterémž jsme slíbili pověděti, co nám známo, tedy tento průvodce poté, co pán jeho z tohoto života se odebral ke Kristu, do Němec se utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později domnívaje se, že pokoj ve vlasti jest obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje. Pověděl bych, s jakou vroucí láskou, s jakou bezúhonnou věrností pána svého za jeho život miloval, kdyby sama věc, o které hodlám psáti, sdostatek to neukazovala." - "Ten jednoho dne pociťuje trpčeji než kdy jindy bolest, kterou měl v srdci od té doby, co pána svého pozbyl, vzal meč a kvapně běžel k domu jistého muže, o kterémž věděl, že byl hlavou smluvené vraždy [uvádí se, že jím byl Hněvsa] a spiknutí proti svatému Václavovi a že jeho rukou především byl blažený tento zavražděn. A když tam přišel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, jež v lidové řeči nazývá se jizba (stuba). On vida ho přicházet, pozdravil ho podle způsobu lidového: Zdráv buď, příteli, zdráv buď. Tento však, maje srdce žalem vyhořelé, dal v odpověď: O moje zdraví se postará Bůh, ale ty již všeho zdraví a spásy jsi zbaven, proto v hříchu svém umřeš a na věky zhyneš. O obořiv se naň zabil ho. Doufaje, že útěkem se zachrání, spěšně vyběhl. Ale když zašel do lesa a pohyboval se již s pocitem bezpečí, donesla se zpráva o smrti bojovníka a skutku jeho samozvaného soudce onomu bratrovrahu. I dal rychle zbrojnoši svými obstoupiti les, a tam jej brzy polapivše, na oprátce ho oběsili." - "Maje vyprávěti o čemsi velkém, přiznávám se, že pro nebyčejnost celé věci jsem se rozmýšlel, zda bych neměl raději mlčeti. Ale poněvadž se to neustále rozhlašuje, ústy přemnohých, kteří nad slunce jasněji o tom vědí, zdá se mi nedůstojné, abych o tom pomlčel. Visel tam tři léta; ani pták, ani šelma, ba ani obvyklé tlení a hniloba lidského masa se nezmocnily těla jeho, nýbrž jako na živém nehty a vousy rostly a vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti. Posléze onen bratrovrah přemožen byl hanbou, poněvadž zázrak Páně po všech národech se rozhlašoval, proto dal jej na témž místě zahrabati do země. Ale ani tak nebylo možno zahladiti skutky Boží, ba aby ještě zřejměji zjeveny byly zásluhy jeho služebníka všemu kmeni, přečasto kolemjdoucí vídali v noci na jeho hrobě světlo nebeské hořeti. A to tak dlouho se dálo, až ze všech stran lidé se scházejíce obětní dary přinášeti počali a na hrob pohřbeného na důkaz zbožné úcty je kladli a záchranu života svého Bohu a tomu zabitému poroučeli. Za dlouhý čas tělo muže toho z místa bylo vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kleriků a nábožných mužů i žen a uloženo na hřbitově chrámu svatého Víta tak, že svatý Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni." - Slova skrývaje a v noci naznačují, že je v textu skryta nějaká informace.M. Lurker v hesle Světlo napsal o světle jakožto symbolu mj. (2005, s. 500): "Světlo poukazuje k božskému, imateriálnímu, k dobru a k životu, je jedním z nejstarších prasymbolů lidstva." […] "Kristus se sám označoval jako ,světlo světa'..." […] "Spirituální povaha světla je patrná v tom, že je základem vidění, poznání. Moudrost ,je odleskem věčného světla' (Mdr 7, 26)..."

9C9. NEJSOU POZŮSTATKY PODIVENOVY VE SKUTEČNOSTI POZŮSTATKY METODĚJOVY?

Metoděj pravděpodobně nezemřel roku 885, ale možná až v roce 894. Roku 885 mohl být zbaven biskupství a odešel do Čech. V Čechách také zemřel a byl v Čechách pohřben. Jeho hrob už nebyl velkolepý, protože už nebyl biskupem a v podstatě vítězná západní církev si ho nevážila. Autor Života Metodějova (což byl možná pravý Kristián) zřejmě nechtěl, aby Metoděj byl spjat s Čechami, tak ho jednak "usmrtil" o řadu let dříve, než ve skutečnosti zemřel, a jestliže ho nechal zemřít na Moravě, tak ho tam taky pohřbil.

Legendisté pověsili Metodějovy vlastnosti a činy na Prokopa, ale Prokopovy pozůstatky zřejmě pozůstatky Metodějovými nejsou.

Nejsou Metodějovy pozůstatky ty pozůstatky, které jsou připisovány Podivenovi? Nemohou se na Metoděje však vztahovat Podivenovy činy, o kterých píše falešný Kristián.

Biskup Heřman o Metodějových pozůstatcích hovoří jednak ústy falešného Kristiána, jednak ústy pokrývače "Kosmy". "Kosmas" pověsil v II, 11 informace o Metodějovi na žida Podivu, měl založit hrad Podivín a měl se z něho stát křesťan. Metoděj měl zřejmě nejprve židovské jméno Micha(e)l a poté jméno Metoděj vycházející z řečtiny. Jméno Podiva se velice blíží jménu Podiven.

V Kronice Čechů se autor zmiňuje o Podivenových kostech v III, 55. (Autorem třetí knihy je biskup Jan II. Břichatý.) "Téhož roku [1124] také, v postě dne 24. března, nalezl biskup Menhart náhodou v sakristii kosti Podivenovy a pohřbil je v kapli pod věží mezi oltářem svatého Mikuláše biskupa a vyznavače a hrobem biskupa Gebharta. Ten [Podiven] byl služebník a nerozlučný druh v práci a strasti svatého Václava mučedníka, o jehož skutcích v Životě téhož svatého dostatečně se vypravuje těm, kteří chtějí o tom věděti. Svého času totiž Šebíř, šestý této stolice biskup, rozšiřuje větší kapli u svatého hrobu řečeného patrona, vykopal, protože nebylo lze jinak vésti zeď, kosti řečeného jeho služebníka, vložil je do rakve a umístil v komoře, kde se choval kostelní poklad." Ona kaple byla v bazilice sv. Víta. Dne 24. března má svátek Gabriel. Jeho jméno podle M. Knappové znamená (2015, s.175) bůh je silný, popř. bůh je moje síla, nebo muž (hrdina) boží. Metoděj se pravděpodobně původně jmenoval Micha(e)l. Jméno Michal/Michael podle stejné autorky znamená (s. 232) kdo (je) jako bůh, podobný bohu. Jde-li o ostatky biskupa Metoděje, potom možná není náhoda, že je najde biskup a uloží je mezi oltáře dvou biskupů. "Kosmas" možná ukázal i na jméno Metoděj, a to slovem věděti. Jméno Metoděj totiž podle M. Knappové znamená (s. 232) (způsob) zkoumání, bádání, poznání. Slova poznat a vědět můžeme považovat za synonyma.

Život téhož svatého je pravděpodobně Život Metodějův. Třetí oko si však má představovat, že jde o Život svatého Václava. Že nejde o Život svatého Václava možná napovídají slova kteří chtějí o tom věděti. Řada kněží zřejmě nechtěla o Metodějovi číst, neboť Metodějova činnost byla v mnohém nepřijatelná pro západní církev.

Em. Vlček k pravděpodobným ostatkům Podivenovým napsal (1995, s. 112): "Tělo bylo do hrobu vloženo ještě v úplné celistvosti v natažené poloze na zádech. Při exhumaci byla z těla vyzvednuta jen jeho dolní polovina." - "Bohužel historické prameny neposkytují vůbec žádné opory pro důkaz autenticity pozůstatků. Jejich příslušenství bl. Podivenovi se proto může opírat jen o dlouhodobou tradici a dlouhodobé projevy úcty k ostatkům, jak dokládá i nápis na holenní kosti B. Podiveni M."

Roku 1997 na s. 142, 143 Em. Vlček napsal: "Při výzkumu svatováclavské kaple r. 1911 K. Hilbertem se ukázalo, že na vnějším obvodu okrouhlého zdiva rotundy zůstaly zbytky zdiva z pozdějšího rozšiřování kaple, které dal provést biskup Šebíř, o čemž se zmiňuje Kosmas. Tato zmínka je důležitá, neboť úprava kaple si vyžádala vykopání ostatků blahoslaveného Podivena. Biskup Šebíř je nechal vložit do rakve a uložit v komoře, kde se chovaly kostelní poklady. Kosmas se o tom zmínil v souvislosti s pohřbením pozůstatků světce, což učinil biskup Menhart r. 1124." […] "Antropologicko-lékařský průzkum pozůstatků Podivena ukázal, že nepochybně patří muži dospělého až zralého věku (40 – 50 let), 170 – 172 cm vysoké postavy a kostry střední robusticity. Sérologicky patřila muži skupinová vlastnost A. Dochovaly se jen kosti z dolní poloviny těla, zatímco lebka, hrudník a horní končetiny zůstaly asi v původním hrobě. K porušení hrobu došlo asi při stavbě nové románské baziliky sv. Víta v době vlády Spytihněva II. a Vratislava II. Zbytek těla zůstal zřejmě pod základy původní svatovítské rotundy."

Kdybychom se měli řídit stanovením dožitého věku Podivena podle Em. Vlčka, nemohli bychom o ztotožnění Podivena s Metodějem vůbec uvažovat. Jenomže závěr Em. Vlčka nemusí být správný. Podívejme se na dožitý věk Spytihněva. Podle legend se dožil asi 40 let, podle Em. Vlčka 41,7 ±4,6 let a podle M. Beckera asi 65 let. Vidíme, že se závěrem Em. Vlčka o dožitém věku Podivena nemusíme řídit, zvláště když uvážíme, z jak neúplné Podivenovy kostry tento věk stanovoval.

Nyní citujme informace o hrobu Metoděje a Podivena: Proložní legenda o Konstantinovi a Metodějovi uvádí, že Metoděj byl pohřben ve velkém moravském chrámu po levé straně ve zdi za oltářem svaté Bohorodičky - : falešný Kristián o hrobu Podivenově sdělil: Václav v chrámě a vojín onen [Podiven] pouhou zdí jsou od sebe odděleni - "Kosmas" uvádí že Šebíř vykopal ostatky Podivenovy, protože nebylo lze jinak vésti zeď. V době, kdy psal biskup Heřman, možná ještě jako Jiljí, tzv. Kristiánovu legendu, byly ostatky Václava a Podivena (tj. Metoděje?) ještě odděleny zdí, a když psal Jan II. Břichatý třetí knihu Kroniky Čechů, byly již ostatky Podivenovy (nebo alespoň jejich část) kvůli stavbě jiné zdi z hrobu vyzdviženy?

Pokud patří Podivenovy ostatky Metodějovi, měly by mít stejnou DNA chromozomu Y jako Konstantinovy, a jestliže Metoděj a Konstantin měli stejnou matku, potom měli i stejnou DNA mitochondriální.

Podle Zd. Měřínského (2011, s. 320) Metoděj přišel... na svět asi v rozmezí let 814-817. Pokud by skutečně zemřel roku 885 (ne v roce 894), dožil by se 69-71 let.

9C10. PODIVENOVY PENÍZE

Nejprve se podívejme na Podivenovy peníze, o nichž píše D. Třeštík (1997, s. 131): "Jde tu zejména o peníze (nummi), které podle Kristiána rozdával almužnou Podiven. Z. Fiala se v této souvislosti dovolával známé Ibrahimovy zprávy, že v Čechách se běžně platilo plátěnými šátečky, zapomněl však, že byly stejně běžně směnitelné za kinšár, o němž J. Štěpková dokázala, že není ničím jiným než českým denárem. Drobní účastníci pražského trhu roku 966, hned po zaražení první domácí mince, užívali jak šátečkové, tak nové denárové měny. Existovala tu však ještě třetí měna, o níž mluví Ibrahim jako o měně velkého mezinárodního obchodu. Byly to mitkal-al-markatíja, podle W. Kubiaka zlaté, tj. byzanstské solidy. Vedle nich můžeme samozřejmě předpokládat i stříbrné arabské dirnhemy a snad i zlaté arabské mancussi (solidy). To byla ona cizí měna (peregrinum precium), za niž nevěřící prodali v Praze osvobozeného vězně, měna, nad níž se jako nad nemožným anachronismem tolik podivoval Zd. Fiala." - "Podivenovy nummi jsou však v jistém smyslu přece jenom anachronismem. Podiven je totiž počítal podle velmi neobvyklého systému, tj. 5, 10, 15, (30), což nemůže odpovídat žádnému početnímu systému odvozenému z české hřivny, zavedené Břetislavem I., na níž se počítalo 200 denárů. Podivenův systém naproti tomu vycházel u jednotky o 300 denárech, která ve 12. století existovala už jen jako jako přežitek. 300 denárů byla tradiční sazba peněžitých pokut a také tradiční cena člověka, kterou platil nevolník za svou svobodu. Původně to byla zřejmě libra o váze 408 gramů, která se v 10. století počítala na 300 denárů o váze okolo 1,36 gramu (což byla průměrná váha prvních českých denárů) a dělila se na deset ,dlouhých' bavorských solidů po 30 denárech a na jejich poloviny po 15 denárech. Podiven tedy rozdával poloviny, čtvrtiny a osminy solidů. Jestliže Kristián počítal podle tohoto systému, žil před mincovní reformou Břetislava I., která zavedla hřivnu a početní systém na ní založený, a žil samozřejmě po zaražení prvních českých denárů někdy ke konci vlády Boleslava I. (asi 965/966). Vznik [Kristiánovy] legendy je tím tedy opět vymezen dobou před polovinou 11. století." (Poslední větu tučně zvýraznil sám D.T.) D. Třeštík se zde dopouští jedné nepřesnosti. Nepočítal tím způsobem, jak zde D. Třeštík důkladně vysvětlil, Kristián, ale Kristián tak nechal počítat Podivena. Tím falešný Kristián naznačil Podivenův cizí původ, přesněji zřejmě původ byzantský. Za Podivenem totiž "Kosmas" zřejmě skrývá Metoděje.

9C11. POVĚSIL FALEŠNÝ KRISTIÁN OBĚŠENÍ TZV. VÁCLAVA NA PODIVENA?

Ve falešném Kristiánovi pověsil Heřman na Podivena oběšení tzv. Václava (kap. 9). A v závěru líčení konce Podivenova života, falešný Kristián napsal o pohřbení Podivena: "Visel tam tři léta. ...jako na živém nehty a vousy rostly a vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti." [...] "Za dlouhý čas tělo muže toho z místa bylo vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kleriků a nábožných mužů i žen a uloženo na hřbitově chrámu svatého Víta tak, že svatý Václav v chrámě [v rotundě sv. Víta] a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni" Po svém oběšení visel tzv. Václav na šibenici velice dlouho. Šedivé vlasy napovídají, že se tzv. Václav dožil vyššího věku, než uvádějí legendy. Nežli se dal Metoděj na duchovní dráhu, byl asi 10 let archontem, tj. vojenským úředníkem a správcem byzantské provincie na řece Stroma. B. Zlámal o Metodějovi napsal (1989, s. 15), že byl vojenským velitelem. Proto je možná v textu jméno vojín. Rotunda sv. Víta byla postavena několik málo desítek let po Metodějově smrti. Ale tělo tam bylo za dlouhý čas přeneseno.

9C12. JAKÉ INFORMACE O METODĚJOVI A O TZV. VÁCLAVOVI NAVĚSILI LEGENDISTÉ A FALEŠNÝ KRISTIÁN NA PODIVU

Se jménem Podiva se setkáváme u "Kosmy" dvakrát. Ve III, 21 je uvedeno: "...Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy žida, později však křesťana." "Kosmova" informace, že Podiva byl nejprve žid a poté křesťan, může být úmyslně zkreslena. Mohlo jít pouze o to, že původní jméno Metodějovo Michael bylo jméno hebrejské a pozdější jméno Metoděj jméno křesťanské. Je u nás znám jiný případ, kdy by zhruba ve stejné době nějaký žid založil ves zhruba podobného významu, jako byl Podivín, jehož založení je připisováno židovi Podivovi?

Kromě Podivy žida zná "Kosmas" ještě jednoho Podivu. Zmiňuje se o něm (II, 29): "Mezi kaplany knížecími byl kněz Petr, zplozený z otce Podivy. Byl obdařen proboštstvím u svatého Jiří, vyznamenal se nad jiné vzdělaností a znal stejně obojí řeč, latinskou i německou. Toho vypravil kníže [Vratislav II.] do Říma s předákem jménem Předa..." Pokud by Petr měl být synem Metodějovým, potom by se událost měla odehrávat za Vratislava I. Kvůli třetímu oku by toto posunutí děje mohl "Kosmas" učinit.

Jaká "Kosmova" informace by mohla napovídat, že Podiva žid a Metoděj jsou jedna osoba? Sekyřkostel sloužil pražským biskupům mj. k přenocování, když jeli do Uher, případně poněkud oklikou do Olomouce. Když se "Kosmas" zmiňuje o Sekyř Kostele, je to spojeno vždy s cestou apod. Nechtěl však cestou říci ještě něco navíc? Přečtěme si, jak vysvětluje M. Knappová (2015) původní Metodějovo jméno Michael (kvůli hebrejskému jménu) a co znamená jméno Metoděj a jak jméno Metoděj vysvětluje Fr. Kopečný. "Michal, variantně Michael, biblické j. hebrejského původu (z hebr. Micha-él), znamená ,kdo (je) jako bůh, podobný bohu?'" "Metod, původně osamostatnělá zkrácenina j. Metoděj, j. řeckého původu (z řec. Methodios, tj. příd. j. k methodos), lze je vyložit jako (,způsob) zkoumání, bádání, poznání' (odtud i metoda n. metodický). Fr. Kopečný vysvětluje jméno Metoděj takto (1974, s. 102): "Řecké Methòdios je příd. jméno k řeckému methodos, vlastně ,cesta za něčím', přeneseně ,způsob zkoumání, bádání'." Všimněme si, že jméno Metoděj může znamenat i cesta za něčím. A Sekyř Kostel je u "Kosmy" s cestou spojován. V I, 29 po informaci o Sekyř Kostele následuje věta: "...byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen." V II, 27 je věta: "A bez meškání se vypravil na cestu [biskup Jaromír] do svého dvora u Sekyř Kostela..." A ve III, 33 čteme: "A tak Ota, vrátiv nám před knížetem a jeho předáky tržní právo [v Sekyř Kostele], druhého dne odjel na Moravu." Nejsou slova označující cestu, jetí, navrácení se narážkami na Metoděje? A není jméno Vracen "Kosmou" vymyšlené jméno pro biskupa Metoděje, který se do země vracel? (Stejně tak se ale vracel biskup i Vojtěch.)

9C13. JAKÉ INFORMACE POVĚSILI LEGENDISTÉ NA PODIVENA

Aby "Kosmas" navěsil některé Metodějovy vlastnosti na jinou osobu, k tomu mu nesloužil jenom Podiva, ale k tomu mu sloužilo více osob, mezi nimi i Podiven.

Podiven se poprvé objevuje, ale bez uvedení jména, v legendě Crescente fide, pokud ovšem pojem věrný služebník s "pozdějším" Podivenem spojíme. "Stejně tak s věrným služebníkem [tzv. Václav] chvátal za nočního ticha na svou vinici, zde česali hrozny, hustě je nakládali do putny, skrytě nosili do jeho světničky, tam lisovali víno v lisu a nalévali je do džbánu." I Druhá staroslověnská legenda nezná Václavova panoše jménem.

Jméno Podiven (Podhiwen) zná jeden opis Gumpoldovy legendy, a to opis ve Wolfenbüttelském rukopise. Písař, který text psal, jméno Podiven neznal, tak si na ně vynechal místo a později jméno Podiven doplnil. Domnívám se však, že opis nebyl pořízen kolem roku 1000, ale až na počátku 12. století. Více podrobností o Podivenovi uvádí Kristiánova legenda napsaná před rokem 1122.

V Kristiánovi navěsil pražský biskup Heřman na Podivena důležité informace o tzv. Václavovi: že byl tzv. Václav vrahem, že byl oběšen (visel tam tři léta), že byl oběšen ve vyšším věku (vlasy jeho zešedivěly do nejbělejší bělosti).

Stejně jako o Sekyř Kostele, tak i o Podivínu se "Kosmas" zmiňuje třikrát. Jednou to bylo zároveň se zmínkou o Sekyř Kostele a třetí jeho zmínku citujme nyní.

R. Urbánek se domníval, že se dá z pramenů vyčíst, že se Podiven měl stát světcem. O. Králík tento Urbánkův názor vyvrací. Citujme malou část z jeho Příspěvku ke kritice textu nazvaného Tzv. legenda o Podivenovi (1970, s. 7): "Ve velké Urbánkově monografii kristiánovské je samostatná kapitola..., která pojednává o podivenské legendě... Podle jeho pojetí v legendě Oriente II ,sice již Podiven zaujal místo mezi zázraky václavskými, jež mu dříve přiznal jen Ital Gumpold', potom si v Oriente I... ,jeho význam vynutil, aby mu bylo po zázracích václavských věnováno zvláštní širší místo'. Nakonec prý se tato tendence povýšit Podivena stupňuje tak, že u Kristiána se ,Podiven již dokonce nazývá ,novus martyr', což tu přímo znamená program kanonizační'... V citovaném výkladu a v celé kapitole Urbánkovy knihy je nakupeno jedno nedorozumění na druhé." - "Pro Urbánka je příznačné, že usiluje rozvoj domnělé legendy podivenské spojit s význačnými momenty jeho kultu. Legenda se prý zrodila ve spojení s translací Podivenových ostatků na svatovítský hřbitov. Urbánek toto uložení Podivenových ostatků na pražském hřbitově datuje někam do poloviny 11. stol., před přestavbu svatovítské baziliky (tj. před rok 1060). Úsilí o Podivenovu kanonizaci klade pak Urbánek tam, kam posunuje vznik tzv. Kristiána, tj. do doby svého univerzálního falzátora Bavora z Nečtin (kolem r. 1300)." Tzv. Kristiánovu legendu napsal dle mého názoru pražský biskup Heřman před rokem 1122, možná již za vlády Vratislava II.

Podobný názor, že existovala snaha učinit z Podivena světce (jak o tom svědčí především tzv. Kristiánova legenda) měl i V. Chaloupecký. O. Králík o tom napsal (1970, s. 10): "Také Chaloupecký, který si uvědomil, že na začátku 9. kap. při ,novém mučedníku' nejde o Podivena, podléhá sugesci z jejího konce: ,Ale Kristián námět Gumpoldův zpracoval mnohem obšírněji s patrnou snahou vylíčiti ve zvláštní legendě druha Podivena jako nového světce [zdůraznil O. K.]. Patrna je věc již ze závěru Kristiánova vypravování, které končí, že tak ,oba svatí' se opět našli v blízkosti svých hrobů..." Jenomže o Podivenovi je psáno v opisu Gumpoldovy legendy, nejdůležitější položce Wolfenbüttelského kodexu. Tento opis je však zřejmě dílem biskupa Heřmana, autora tzv. Kristiánovy legendy a prvních dvou knih Kroniky Čechů.

Jak O. Králík vyvrací argumenty R. Urbánka a V. Chalupeckého, to nebudu pro jejich obšírnost citovat. Tím vůbec nenaznačuji, zda jsou správné či nesprávné. Dodám však toto. Domnívám se, že za Podivenem máme vidět Metoděje. A v přemyslovském státě mohla církev nebo její část skutečně usilovat o to, aby se Metoděj stal světcem. Protože by to však bylo neprůchodné u papežů, a nejen u nich, tak by Metoděj vystupoval pod jiným jménem.

Na s. 14 O. Králík k Podivenovi napsal: "Z Podivena se stal světec nebo kandidát světectví čirým nedopatřením, sérií nedopatření." - "Je paradox, že v jistém ohledu byl Kosmas závažnějším strůjcem Podivenovy glorioly než Kristián, a to tím, že jeho kosti k r. 1124 umístil uvnitř svatovítského chrámu. Kristián naopak svým drsným líčením brzdil snahy o zavedení podivenského kultu." Citujme nyní "Kosmu" a předpokládejme, že nedošlo k posunutí významu překladem: "Téhož roku také [1124], v postě dne 24. března, nalezl biskup Menhart náhodou v sakristii kosti Podivenovy a pohřbil je v kapli pod věží mezi oltářem svatého Mikuláše biskupa a vyznavače a hrobem biskupa Gebharta. Ten [Podiven] byl služebník a nerozdílný druh v práci a strasti svatého Václava mučedníka, o jehož skutcích v Životě téhož svatého dostatečně se vypravuje těm, kteří chtějí o tom věděti. Svého času totiž Šebíř, šestý této stolice biskup, rozšiřuje větší kapli u svatého hrobu řečeného patrona, vykopal, protože nebylo lze jinak vésti zeď, kosti řečeného jeho služebníka, vložil je do rakve a umístil v komoře, kde se choval kostelní poklad." Vztahuje se Život... skutečně k tzv. Václavovi nebo se vztahuje k Podivenovi, tj. k Metodějovi? Jedná se o Život sv. Metoděje?

10C1. KDE SE NACHÁZELY SEKYŘKOSTEL, SLIVNICE A PODIVÍN

P. Radoměrský o lokalizaci Sekyřkostela, Slivnice a Podivína napsal (1992, s. 243): "Zboží pražského biskupství na Moravě, které bylo předmětem sporu [s biskupstvím olomouckým], sestávalo ze tří lokalit, jejichž jména nám dochoval kronikář Kosmas. Jednalo se dvůr zvaný Zekirkostel, tržní ves Slivnici a hrad ,tamže ležící uprostřed řeky Svratky' [Svratkou byla nazývána i část Dyje] zvaný Podivínem. U žádného z těchto tří míst neznáme nyní jeho polohu. Zcela se ztratil Zekirkostel; zda či nikoliv jím bylo místo zvané od nepaměti Kostelisko u Mikulčic, je jen hypotézou. O místu, kde stála tržní osada Slivnice, lze se jen dohadovat podle názvu trati Slavnice jižně od Mikulčic. Avšak ztratil se nám v inundačním terénu jihomoravských řek i hrad Podivín, alespoň archeologie po něm pátrá na zcela jiných místech než v areálu dnešního stejnojmenného města Podivína, který je podle svého stavebního typu pozdějšího založení – patrně až ze 13. století."

V Rejstříku míst je k Sekyř Kostelu a k Slivnici napsáno (Kosmova Kronika česká, 2005, s. 290, 291): "Sekyř Kostel (zaniklý biskupský dvůr a ves u Podivína na Moravě)." "Slivnice, zaniklá ves u Podivína." M. Wihoda a H. Moravcová uvádějí (2011, s. 232, pozn. 139): "Sekyřkostela Slivnice, zaniklé osady, někdejší předhradí (?) Podivína." 

J. Galatík Sekirkostel, podle něho Metodějovu katedrálu, situuje k Náklu u Milotic, kde se nachází pahorek (218 m n. m.) se jménem Sekyra. Na leteckém snímku J. Galatík dokonce vidí siluetu velkého chrámu.

10C2. CO BYLY SEKYŘKOSTEL A SLIVNICE?

V literatuře se setkáme s názvy Zekirkostel, Zekir a v počeštěné podobě Sekyřkostel, Sekyř Kostel a Sekyř/Sekýř.

O Sekyřkostele se "Kosmas" zmiňuje na třech místech své kroniky a na všech najdeme narážky buď na Metoděje (skrytého za Podivenem), nebo na tzv. Václava. Ve II, 21: "...má biskup pražský [Šebíř]... dvůr pak u Sekyře Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky [dnes dolní Dyje], Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy Žida, později však křesťana." - "Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými [pražský biskup 1030-1067] jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen. Pokud by byl Podiva skutečně Metodějem, platilo by, že byl nejprve Židem a později křesťanem? Nestačilo by, že Metoděj byl nejprve nositelem jména Michal, jména původem hebrejského, a teprve později nositelem jména Metoděj, jména původem řeckého? - Chtěl "Kosmas" z nějakého důvodu připomenout osobním jménem Vracen místní jméno Vracov?

V II, 27 můžeme u "Kosmy" číst o biskupu Jaromírovi: "A bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštívit svého bratra, již zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc. Tam ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: ,Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.' Ale on jako lvice hladem podrážděná..." Metoděj měl bratra Konstantina. Otec Konstantina a Metoděje se jmenoval Lev.

A v III, 33 "Kosmas" napsal: "Poněvadž však týž Ota [Ota II., údělný kníže olomoucký] nám odňal tržní právo ve vsi Sekyř Kostele, jež nám, kteří sloužíme Bohu a svatému Václavu, dali k věčnému držení jeho otec a matka pro spásu svých duší, já, poslán byv jménem svých bratří [kapituly], žaloval jsem před knížetem a jeho předáky Otu, že svící svých rodičů, kterou by měl rozsvěcovati, zhasíná. A on odpověděl: ,Já svíci svých rodičů nezhasínám, ale nechci, aby bylo v moci biskupově, co bylo dáno, jak vím, přímo vám. A nyní ne biskupovi ani žádné jiné osobě, nýbrž vám, kteří sloužíte Bohu a svatému Václavu, vracím řečené tržní právo.' A tak Ota, vrátiv nám před knížetem a jeho předáky tržní právo, druhého dne zase odjel na Moravu." K použití slov jménem svých bratří poslán já napsali M. Wihoda a M. Moravová ve vydání 2011 poznámku 229 na straně 24 toto: "což napovídá, že Kosmas jednal s Otou II. Černým osobně, možná již z titulu děkana svatovítské kapituly." Jenomže koho si zde máme za Kosmu, za zájmeno já, dosadit, když se domníváme, že děkan Kosmas byl pouze informátorem, rádcem a pokrývačem dvou skutečných autorů, a to pražského biskupa Heřmana a olomouckého biskupa Jana II. Břichatého?

Kanovník vyšehradský k roku 1134 napsal, že pražský biskup Menhart, když se vracel z Uher, nemoha pro zhoršení choroby jeti dále, ulehl na lůžko ve vsi Sekyř, která náležela k jeho biskupství.

Co si máme představit pod Sekyřkostelem a Slivnicí, to si můžeme přečíst v poznámce č. 139 M. Wihody (2011, s. 232): "Sekyřkostel a Slivnice, zaniklé osady, někdejší předhradí (?) Podivína."

Jméno Slivnica vysvětluje J. Niederle takto (2013): "Richterovy (1958) úvahy nejsou úplně špatné, ale spíše mohlo jít o městečko, kde se slévají nějaké řeky. K pochopení situace je třeba vědět, že tok Moravy se tenkrát u Lanžhota stáčel na západ a soutok s Dyjí byl kousek pod Pohanskem. Dyje od Pohanska teče starým korytem Moravy. Na tomto starém soutoku ležící Stará Břeclav, známá i pod svým německým názvem Laventenpurch = Laa-Wenden-Burg se musela nějak jmenovat, než převzala název mnohem pozdějšího Břetislavova hradu a městečka na protějším břehu. Logicky dostáváme Slivnica = Stará Břeclav. To vysvětluje i knížecí zákazy trhu v biskupské Slivnici, aby nekonkurovala knížecí Břeclavi. Po přeložení trhu ze Slivnice do Břeclavě byl zcela logicky německý název Laventenpurch, Luntenburg, Lundenburg přenesen na sousední novější Břeclav a Slivnice přejmenována na Altmarct, Altmarkt znamenající starý trh."

L. Hosák a R. Šrámek vysvětlují místní jméno Slivnice takto (1980, s. 463): "MJ: substantivizace adj. slivьna, tj. ves, voda ležící tam, kde jsou slívy, ve slíví... Richter... (S. = Slavnica!)."

10C3. CO ZNAMENÁ MÍSTNÍ JMÉNO SEKYŘKOSTEL (ZEKIRKOSTEL)

J. Niederle vysvětluje jméno Podiva a jméno Sekyř a Sekyř Kostel ztotožňuje s Podivínem. (2013, s. 4): "Strakatě oblečený Žid, Moravany proto přezdívaný Podiva, byl z téhož důvodu německy nazýván Schecker, pražsky Šekýř. Proto Šekýř Kostel = Šekýřův/Scheckerův Hrádek. V každém případě Sekyr Kostel/Šekýř Kostel = městečko Podivín.

L. Hosák a R. Šrámek při vysvětlování místního jména Sekyřkostel (1980, s. 430-463) nejprve odmítli několik výkladů (od Sekyrův kostel, od italského zecca = mincovna, jako dřevěný kostel z *Crky) a potom podali tento výklad: "Na rozdíl od předpokladu historiků, kteří v okolí naší zaniklé vsi počítají s třemi lokalitami (Slivnice, Sekyřkostel a Podivín), vidíme zde lokality čtyři: Slivnice, která byla nejstarší, Podivín, který byl nejmladší, a dvě sousední menší vsi *Sekyry a *Ch(v)ostno/-á, které splynuly a zčásti zanikly, zčásti na jejich místě založeno město Podivín, přičemž jméno *Ch(v)ostno/-a v německé substituci Kosten a úpravou Kostel přeneseno jako jeho název." […] "Podobu Sekirkostel pokládáme proto nejspíše za něm.-lat. koruptelu s čes. *Sekyry a *Chvostno/-a, vzniklou jako odraz složitých historickosídelních podmínek příslušných lokalit: *Zekirkosten."

J. Galatík o jménu Sekirkostel napsal na www.wogastisburc.com: "Název Sekirkostel může souviset se stavbou chrámu (kostel), jehož název nebo přezdívka nějak souvisí s významem sekyra nebo latinským securis (sekera, moc, vinařský nůž s trnem) nebo i secretus (skrytý, utajený) či securus (nějaký, jakýsi, jistý). Další možný výklad by bylo spojení se (latinsky bez) a curia (fara), tedy (se curia kostel) chrám bez své fary."

P. Radoměrský o jménu Zekirkostel napsal (1992, s. 245): "Činnost finančního podnikatele židovského původu na jihomoravském zboží pražského biskupství zanechala po sobě však ještě jednu důležitoustopu. Lze ji odhalit v samotném jménu ,Zekirkostel' či ,Zekir', jak nám ho dochoval Kosmas i jeho pokrčovatelé ve svých kronikách. Tento důvtipný objev učinil již před lety moravský historik Václav Richter a jde vlastně o důkaz funkce ,Zekirkostela' jako mincovny. Richter vyšel z toho, že jméno Zekirkostel je na prvý pohled složené ze dvou částí, z čehož druhá složka je jasná potud, že má nepochybně vztah k Podivínu, jehož německý název je KOSTEL (!). Slovo Zekir vysvětlil Richter jako odvozené z arabsko-židovského ,sekkab' = mincovní razidlo (avšak zároveň znamená i peníze, mince a právo razit mince). Známá jsou i jména několika svědků z okolí Podivína uvedená v listině z r. 1222, která jsou doprovázena údajem o jejich bydlišti ,de Sheghat', což správnost Richtrova výkladu názvu ,zekir' = ,sekkah' činí více než věrohodným."

10C4. ČIM BYL SEKYŘKOSTEL TAK VÝZNAMNÝ

P. Radoměrský o Zekirkostelu napsal (1992, s. 244, 245): "V Kosmově výčtu majetku pražské kapituly na jižní Moravě zaujme nás v prvé řadě fakt, že náš kronikář položil na místo prvé dvůr Zekirkostel... , zatím co hrad Podivín jmenuje jako zboží pražského biskupství až na posledním místě – za tržní vsí Slivnicí. Z toho vyplývá význam, který byl dvorci s tak zvláštním názvem ,Zekirkostel' přikládán. Z čeho prominentní postavení ,Sekýře' vyplynulo? Šlo zřejmě o peníze. O peníze, které pražské biskupství nabývalo z celních poplatků, jež proudily do biskupské pokladny prostřednictvím obchodního ruchu, jenž od nepaměti v cípu jižní Moravy kolotal. Zekirkostel (chráněný hradem Podivínem) byl významnou celnicí s mýtem na důležité křižovatce česko-moravských obchodních cest směřujících do Rakous a Uher. Avšak v případě Zekirkostela se jednalo ještě o více a v tom spočívá i odpověď na otázku, proč právě o jihomoravskou državu svedla obě biskupství [pražské a olomoucké] tak dlouhý vášnivý boj za účastenství nejpřednějších z církevní i světské elity tehdejšího světa jako soudců? Proč se spor nevyřešil peněžitou náhradou či směnou statků, jak bylo v této době zvykem? Odpověď zní, že šlo o majetek, který se nedá penězi zaplatit, neboť šlo o mincovnu, o peníze samotné v jejich čisté metalické podobě, o hotové zboží všeho zboží, které již nejde dál za peníze nakupovat ani směnit. Zmíněné jihomoravské statky byly nositeli tohoto mimořádného privilegia opravňujícího k ražbě mincí a jeho držba či naopak ztráta, byly pro konkurující si biskupy otázkou prestiže, neboť neznamenala jen bohatství, nýbrž i vynikající postavení vedle jiných říšských nositelů mincovního privilegia." - Že v Sekyřkostele byla mincovna, to dokládají mince nalezené v Běhařově. P. Radoměrský napsal (1992, s. 251): "...Menhart [pražský biskup 1122-1134] zemřel právě v Zekirkostele na Moravě – ve svém biskupském dvorci a zároveň mincovně. Nálezem z Běhařova získali jsme totiž šťastnou náhodou do ruky důkaz, že to byl právě biskup Menhart, který jako prvý skutečně využil dávného mincovního práva spojeného se Zekirkostelem a razil tam mince se svým jménem. 

10C5 NÁLEZ MINCÍ RAŽENÝCH V MINCOVNĚ V SEKYŘKOSTELU

Roku 1967 byl v Běhařově u Klatov nalezen poklad 1 100 kusů mincí uložený do země za Soběslava I. (1125-1140). Mezi mincemi byly dva polobrakteáty, které v mincovně v Sekyřkostelu zřejmě razil pražský biskup Menhart. Ten také v Sekyřkostelu při svém návratu z Uher 3. července 1134 zemřel.

Přečtěme si popis zmíněných dvou polobrakteátů ve dvou různých typech od P. Radoměrského (1992, s. 251): "U prvého typu se jedná o minci s obrazem poprsí biskupa zpříma s berlou v pravici opřenou o rameno a křížem (zdobeným lidskými hlavičkami v úhlech ramen). Z písmen kolem lícních i rubních obrazů jsou zřetelná jen torza, která neumožňují jejich čtení. Avšak již značky Z a R, mezi které je poprsí biskupa umístěno, připomínají nám něco známého. Mohlo by se snad jednat o zkratku názvu mincovny, biskupského dvora Zekiru, tedy Z[eki]R?" - "Oprávněnost této zdánlivě dosti smělé myšlenky potvrzuje v plném rozsahu druhý typ biskupské mince (rovněž s křížovým rubem) z běhařovského nálezu, na které šťastnou náhodou jsou zřetelná kolem obrazu biskupa - tentokráte vyobrazeného z profilu – čtyři písmena jeho legendy natolik důležitá a vlastně rozhodující, jež nám umožňují rozluštit smyl opisu. Jde o písmena ---IN AR---, která nás staví jednoznačně před jméno biskupa Menharta ve tvaru MEGIN ARDUS event. MEIN ARDUS, tak, jak biskupovo jméno známe z latinské kroniky Kosmovy a jeho pokračovatelů a jak se objevuje psané v současných listinách a jiných písemných památkách." - "Vyobrazení biskupa Menharta na lícní straně této druhé mince z Běhařova představuje Menharta jako donátora, tj. dárce, čímž je míněno buď jako dobrodince kostela, nebo přímo jeho stavitele event. renovátora. Model kostela, který na mincovním obrazu drží na své levé ruce, tomu odpovídá. Není pochyb, že jde o kostel se vztahem k dvorci Zekiru, tedy Zekirkostel, tomu nasvědčuje i značka Z (Zekir) u biskupovy hlavy. Je dokonce velmi pravděpodobné, že spojení písmene Z na jedné straně s obrázkem kostela na biskupově ruce na straně druhé, jsou důvtipným epigraficko-ikonografickým rébusem, jehož smyslem je plný název ZEKIR – KOSTEL. To by totiž odpovídalo charakteru středověkých napodobenin mincí cizí peněžní soustavy, tzv. beischlágům, které se vyznačovaly těmito skrytými jinotaji, označujícími původce těchto napodobenin, které však nejsou padělky, neboť kvalitou jsou rovny svým vzorům."Vidíme zde možná hříčku, která je nositelem informace. Biskup Menhart určitě znal hříčky "Kosmovy" a Gallovy, tak mu nebylo zatěžko vytvořit i hříčku vlastní.

10C6. JAK VYSVĚTLUJÍ VZNIK MÍSTNÍHO JMÉNA PODIVÍN JAZYKOVĚDCI A JAK "KOSMAS"

L. Hosák a R. Šrámek (1980, s. 262) vysvětlení jména Podivín "Kosmou" nevyvracejí. Připomínají, že jméno Podivín původně patřilo hradu a teprve později městu.

MJvČ neznají žádnou ves s českým názvem Podivín, znají dvě vsi s podobným jménem Podviní (III, 0411): "1. Podviní, něm. Podiwin (lid. Podewin), ves pod kopcovitým hřebenem Bílou horou (m. o. Trnovany) 3 ½ km sv. od Litoměřic..." U tohoto hesla vznik jména Podviní vysvětlen není. 2. Podviní, n. tvrz a ves u Libně na potoku Rokytnici vsv. od Prahy." A u tohoto hesla je toto vysvětlení vzniku MJ Podviní: "Jm. Podvinie ˃ Podviní = místo pod vínem, pod vinicí." D. Moldanová napsala o příjmení Podivín následující heslo (1983, s. 176): "Podivín – stč. OJ; z MJ Podivín na Moravě; z MJ Podviní na Litoměřicku, něm. Podiwin; z A; Podivín-ský." Nyní si připomeňme, jak silně je tzv. Václav spojován s vínem.

P. Radoměrský napsal (1992, s. 245): "...Kosmas... při své zmínce o jihomoravském hradu Podivíně informuje čtenáře, že tento hrad založil Podiva, dříve žid a později křesťan, což odpovídá zjevu tehdy v Evropě i u nás obvyklému, že u panovnických finančních záležitostí vyskytují se židé jako poradci i jako podnikatelé, směnárníci a nájemci celnic a mincoven. Pokřestěný žid Podiva byl zřejmě osobou, která snímala ,stín hříchu' a zabývala se v zájmu pražského biskupství ,nástrojem ďáblových nástrah', jak mince a peníze vůbec hodnotí tehdejší křesťanské učení. Peníze církev potřebovala, avšak nabývání jich směnárenstvím, lichvou či ražbou mincí postupovala židům, jako osobám k tomu povolaným."

Ve II, 21 "Kosmas" napsal, že si biskup Šebíř vymínil, že má jako dříve i budoucně držeti... Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy žida, později však křesťana. Je znám jiný případ z našeho raného středověku, kdy by byl zakladatelem nějaké vsi žid? - Sláma napsal (2006, s. 89, pozn. 47): "Kosmův údaj (II, 21...) o jeho založení židem Podivou je málo věrohodný." Podivín se zřejmě nejmenuje podle nějakého Podivy, ale naopak Podiva dostal své jméno podle lokality Podivína. - Jestliže by se zde měl za židem Podivou skrývat Metoděj, potom připomeňme, že Metoděj se původně snad jmenoval Micha(e)l, což je hebrejské jméno, teprve později přijal jméno vycházející z "křesťanské" řečtiny. 

10C7. VÝZNAM PODIVÍNA

V III, 47: "Téhož roku [1121] kníže Vladislav znova vystavěl hrad Donín; rovněž i hrad Podivín, stojící na Moravě na řece Svratce [za "Kosmy" tak byl nazýván i dolní tok Dyje]." M. Wihoda k tomu v poznámce č. 297 (2011, s. 246) napsal: "Zcela jasné není ani to, proč kníže opevňoval strategicky nevýznamný a pražskému biskupství náležející Podivín." V III, 9 čteme: "Téhož roku týž kníže Břetislav [II.], přišed s vojskem na Moravu, přestavěl hrad Podivín, vrátil jej, jak bývalo dříve, do moci biskupa Heřmana a slavil tam ve vsi Slivnici svatodušní svátky." Chtěl "Kosmas" svatodušními svátky naznačit, že ve Slivnici zemřela nějaká významná osoby?

O významu Podivína svědčí i ražba mincí. L. Polanský a Zd. Petráň o Podivíně uvedli (2016, s. 193): "Nově je připisován jeden typ mincí z první poloviny 11. století biskupu Šebířovi (Severus) do mincovny v Podivíně." J. Sláma k Podivínu (založenému v blízkosti hradiště Nejdek ,Pohansko') roku 2006 napsal v poznámce 47, s. 89: "Ke hradišti u Nejdku srov. Staňa... Podivínské hradiště nebylo dosud v terénu přesně lokalizováno a je známo pouze z historických zpráv. Kosmův údaj (II, 21...) o jeho založení židem Podivou je málo věrohodný. Objekt v určitém období vlastnilo pražské biskupství..."

Nad významem Podivína se zamyslel M. Wihoda (2006, s. 58-60): "K moravskému biskupství za vlády Boleslavů se nějakým způsobem pojí ještě jedna záhada, a tou je role, kterou na sklonku 10. věku sehrál (nebo mohl sehrát?) jihomoravský hrad Podivín. Písemné prameny jako obvykle mlčí, poprvé se o Podivínu zmínil až Kosmas v rámci svého komentáře k dohodě mezi biskupem Šebířem a knížetem Vratislavem II., nicméně z úporného zápasu pražského a olomouckého biskupství o tuto državu lze důvodně usuzovat, že Podivín pro obě tyto instituce symbolizoval mnohem více než jen kus majetku. Oč tu tedy šlo? - Formálně vzato o důchody a statky..." [M. Wihoda se v této souvislosti zmiňuje o biskupech Šebířovi, Gebhardovi, Zdíkovi, Danielovi II. a Ondřejovi] "Causa Podivín stála v popředí zájmu mocenských struktur českého státu bezmála dvě staletí, což samo o sobě legitimuje zdánlivě jednoduchou otázku, v čem vlastně spočíval význam této malé jihomoravské državy, o niž neváhaly svést zarputilý souboj dvě církevní instituce za účasti světské i duchovní elity křesťanského světa. Zcela jistě tu nešlo jen o kus půdy, ten by se přece dal ocenit. Zde ovšem rozhodovaly jiné než kupecké počty. Sporná država zjevně evokovala nějakou tradici, přičemž samotným aktérům nemuselo být úplně jasné, o jakou tradici tu vlastně běží. Možná jen matně tušili, možná jen předpokládali, že Podivín nějak souvisel s církevními poměry v 10. století, neboť právě tam lze bez nesnází položit Kosmovu kuriózní historku o pokřtěném Židu Podivovi i vágní narážky na starobylá práva, včetně ražby mince. Pokud by tomu tak opravdu bylo – přiznávám však, že je to jen spekulace – potom by tato skromná enkláva symbolizovala kontinuitu a ve vyhrocené poloze snad i církevně správní nároky pražského biskupství na moravskou diecézi."

K Podivínu měl pravděpodobně vztah Metoděj a s ještě větší pravděpodobností "Kosmův" ,tuším Vracen'. V II, 21 "Kosmas" napsal: "Dříve si však vymínil [biskup Šebíř]... že si má biskup pražský za ztrátu onoho [olomouckého] biskupství … dvůr pak u Sekyře Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky [Dyje], Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy žida, později však křesťana." - "Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen." Podiva žid, to je možná "Kosmovo" pojmenování Metoděje. Ten měl původně hebrejské jméno Micha(e)l a teprve později z řečtiny vycházející jméno Metoděj. - Biskup ,tuším Vracen' byl zřejmě dřívější Boleslav III. Ryšavý, který, když byl svržen z knížecího stolce, se možná jmenoval Bruno nebo se za Bruna vydával, když psal některé své legendy. Když "Kosmas" nemohl dvě skutečnosti spojit k sobě veřejně, přiřadil je k sobě alespoň zcela volně, zde Podivín a ,tuším Vracena'.

Jestliže byla sídelním místem biskupa ,tuším Vracena', tj. možná biskupa Bruna, Olomouc, navázal tak možná na biskupy Prochora a Prokulfa. J. Sláma k nim napsal (1991, s. 60, pozn. 14): "Do Olomouce klade nejnověji sídlo krakovských biskupů Prochora a Prokulfa Labuda (1988, 50). Tito biskupové měli působit v době, kdy Krakovsko ovládali Přemyslovci. Jejich existence je však doložena pouze pozdním Katalogem krakovských biskupů..."

10C8. JAKÝ VZTAH MĚL MOŽNÁ K SEKYŘKOSTELU KNÍŽE TZV. VÁCLAV A BOLESLAV III. RYŠAVÝ

V III, 33 "Kosmas" napsal: "Ota nám odňal tržní právo ve vsi Sekyř Kostele, jež nám, kteří sloužíme Bohu a svatému Václavu, dali k věčnému držení jeho otec a matka..." […] "[Ota] odpověděl: ,...vám, kteří sloužíte Bohu a svatému Václavu, vracím řečené tržní právo.' "Kosmas" zde dvakrát spojuje Sekyřkostel s tzv. Václavem. Nechtěl tím naznačit, že tzv. Václav nějaký čas v Sekyřkostele žil?

Tzv. Václav je s Podivínem spjat zasvěcením proboštství. Fr. Graus o Podivíně napsal (2017, s. 94): "Již v roce 1074 je v biskupském Podivíně zmíněno hradní proboštství sv. Václava."

První část MJ Sekyřkostel se velice podobá slovu sekyra, zvláště když si uvědomíme, že za "Kosmy" neměla čeština hlásku ř. Když u "Kosmy" (I, 13) Durynk, tj. tzv. Václav, zabíjí Vlastislavova, tj. Spytihněvova, synka, použije sekyru, jistě nejde o ukázání na Sekyřkostel a na spojení tzv. Václav s ním. Sekera má naznačit, že synka nezabíjí žádný nýmand, ale nějaký vládce (sekera byla symbolem vládce OVĚŘIT).

V II, 21 se "Kosmas" zmiňuje o biskupu Vracenovi, což je pravděpodobně dřívější vládce Boleslav III. Ryšavý. V předešlém odstavci padnou jména Sekyř Kostel, Slivnice a Podivín. Domnívám se, že "Kosmas", aniž to říká přímo, spojuje Vracena s těmito lokalitami.

11C1. WISTRACH, SLAVITAH A JEHO NEJMENOVANÝ BRATR

Fuldské anály se zmiňují o napadení Wistrachova hradiště roku 857 (převzato: J. Sláma 1973, s. 4, 5): "Biskup Otgar, hrabata Hruodolt a Ernst, syn vévody Ernsta, vyslaní se svými lidmi proti Čechům, obsadili po mnoho let odbojný hrad vévody Wistracha [Wiztrachi] a vyhnali z něho Wistrachova syna Slavitaha, který v něm tehdy neomezeně vládl. A ten když vyvázl útěkem a uchýlil se k Rastislavovi, jeho bratr, který jím byl vyhnán z vlasti a žil ve vyhnanství u srbského Čestibora, přišel oddaně ke králi a je ustanoven na místo bratra." O Čestiborovi píše J. Sláma (1973, s. 8), že byl profransky orientovaný.

Roku 857 v něm tyransky vládl Slavitah. Vr. Vaníček o Slavitahovi napsal (2014, s. 32): "Spojencem Rostislava v Čechách [v jeho boji s Franky] byl Slavitah, syn duces Wistrachi..."

Slavitahovo uchýlení se k Rastislavovi stojí možná někde na počátku těsných vztahů mezi vládci na Zabrušanech a vládci Velké Moravy. Slavitah byl možná v Čechách pro Rostislava pátou kolonou, jestliže opravdu Rostislav dobyl načas Starou Kouřim, dříve možná zvanou Dowina. Později byl Bořivoj k tomu, aby v zájmu Svatopluka vládl v Čechách. Podařilo se mu to jenom v části Čech. S Bořivojem se vrací do Čech Vratislav s manželkou, která snad byla Rostislavovou dcerou (viz zde kap. Mají Oldřich a Božena připomenout Vratislava a kněžnu pohřbenou v Želénkách?). Je to pravděpodobně právě ona kněžna, která je pochována v mohyle v Želénkách.

S Přemyslem ztotožňuji jednoho z Wistrachových synů, a to Slavitahova bratra (snad Herimana) známého pod jménem Bořivoj.

Na Wistracha možná upozorňuje "Kosmas" tím, že přivádí na horu Říp Bohema. Bohemus je člen keltského kmene Bójů. A jméno Bójové znamená (možná mj.) bojovníci nebo strašní. Význam strašný by mohl upozorňovat na Wistracha a význam bojovník na Wistrachova syna Herimana, známého možná spíš jménem Bořivoj. (Heriman znamená muž od vojska, válečník, Bořivoj znamená bojovník.)

Byl tento Wistrach "Čech", viking nebo příslušník jiného "národa"?

Čí manželkou je kněžna pohřbená v mohyle v Želénkách (1,1 km od Zabrušan) ve 2. polovině 9. století? Zřejmě není manželkou Wistrachovou. A začínají již od něho těsné vztahy s Velkou Moravou. Nebo jde o manželku některého z jeho dvou synů, z nichž oba zřejmě nějaký čas pobývali na Velké Moravě? N. Profantová o výbavě pohřbené kněžny napsala (2014, s. 62): "Některé doklady nadregionálních kontaktů mezi elitami [českými a moravskými] (včetně sňatků) lze doložit archeologicky, zejména pokud si nevěsta přinesla kolekci šperků. Tak tomu bylo např. v Želénkách, kde byla pod obří mohylou pohřbena po r. 860 žena z Moravy, nejspíše z Mikulčic, jak dokládají její dvouplášťové gombíky..."

Jedním z Wistrachových synů má být Slavitah a za druhého považuji Bořivoje, snad původním jménem Herimana. V seznamu mytických knížat "Kosmas" uvádí že Hostivít zplodil Bořivoje. "Kosmas" tedy za Bořivojova otce považuje Hostivíta. Toto jméno Bořivojovu otci "Kosmas" přisoudil, je možné, že si ho i vymyslel. Podle Fr. Kopečného (1974) jsou obě složky u jména Hostivít staré. Dále přesně citujme: "...druhá patří k vítati, jehož pův. význam byl ovšem bydliti (vítejte je tedy pův. ,bydlete'. tj. zde, u nás)..." V. Machek pod heslem host píše mj. (1971): "...srov. stč. zhrubělé hosták kupec, cizinec." [...] "...v lat. hostis, které původně znamenalo též jen cizince (teprve v latině samé zhoršilo význam na cizince nepřátelského). Tedy ide. *ghostis cizinec, host." Věřme, že "Kosmas" měl na mysli biologického otce, ne "politického otce", tj. Svatopluka.

Když roku 871 Karloman uvěznil Svatopluka, dosadil na Velkou Moravu jako své správce Viléma a Engelšalka. Moravané si však zvolili za vládce Slavomara, jinak řečeného Spitimíra, a útočili na okupanty Franky. Slavomar/Spitimir byl příbuzný Svatopluka. Bratrancem Svatopluka byl však i Spytihněv, syn Rostislava a Ludmily. Nebyl Slavomar/Spitimír totožný se Slavitahem?

Nebyl předkem Přemyslovců nějaký velmi bohatý kupec? Naráží na to "Kosmas" slovy o zabláceném kole a jménem Piast? V I, 3 po prvním věku se prospěšné obrátilo v opak. Bezpečné chudobě, kdysi příjemné, se vyhýbali jako zablácenému kolu. A v I, 42 čteme: "Ale oněch tam, kdož jsou Vršovci, nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, střež se jako zabláceného kola..." Střež se ty, "Přemyslovče", Vršovců jako tvůj předek kupec, majitel zabláceného kola.

D. Třeštík o úplném počátku Přemyslovců napsal (1997, s. 96): "Prvním historickým knížetem je i nadále Bořivoj a prvním rokem přemyslovské historie je rok 872." Je-li však Bořivojovým otcem nebo dědou Wistrach, potom můžeme říci: Prvním Přemyslovcem je Wistrach a prvním rokem přemyslovské historie je rok 857.

Wistrachovci/Přemyslovci mohli před luckou válkou ovládat rozsáhlé území a na něm stezku Zabrušany, Hněvín (Most), Starý Plzenec, Volyně a hradiště Weitra (dnešní Altweitra) a dále jižní Čechy.

Proč "Kosmas" a Gallus předstírali, že Wistracha neznají, a psali o něm jenom ve skrytých vrstvách (možná jako o Bohemovi, jistě jako o Hostivítovi a o Chvostiškovi)? Možná to bylo proto, co napsal J. Vítovský (2006, s. 117): "Křtem se novokřtěnci vzdávali pohanství i svých pohanských předků. To platilo také pro Přemyslovce." Nebylo tedy radno, aby kronikáři o Wistrachovi psali.

J. Steinhübel napsal (2012, s. 68): "Přemyslovci sa hlásili k rodokmeňu, ktorý začínal Přemyslom. Keďže Lech a ani Vistrach a jeho synovia v tomto rodokmeni neboli, nepovažovali ich za svojich predkov." Přemyslovci nemohli jít v líčení svých dějin před Bořivoje působícího ve středních Čechách. Vistrachem by mohli připomenout svůj cizí původ (příchod z Pobaltí). Na Wistracha ukazuje Gallus jménem Chvostiško a "Kosmas" jménem Hostivít a možná jménem Bohemus.

11C2. CO ZNAMENÁ JMÉNO WISTRACH NEBO JAK SE VE SKUTEČNOSTI JMENOVAL?

J. Rejzek o jménech Wistrach a Slavitah píše (2021, s. 112): "Nepočítáme-li nejistého Lecha, jsou jména Vistrach a Slavitah vlastně první prokazatelně slovanská osobní jména na území Čech, jejich význam však není příliš jasný a odjinud je neznáme. Vistrach by snad mohl být ,kdo vidí strach', případně ,kdo vítá strach' [u svých nepřátel], u jména jeho syna je nejasná druhá část (-tah nelze spojit s táhnout, protože v kořeni tohoto slova byla nosovka *tęg)."

T. Velímský použil tyto podoby Wistrachova jména (2023, s. 20): syna knížete V(y)stracha, nejmenovaný Vstrachův syn.

P. Charvát překládá slova fuldských análů (2007, s. 135) civitas Wiztrachi ducis jako hrad knížete Vyšestracha nebo podobně. Je však otázka, jestli slovo Wistrachi je vlastním jménem. Švédské slovo västra znamená západní. Západ se dnes řekne německy Westen a část -rich ve jménu Oldřicha apod. znamená vládce. Neznamená tedy slovo Wistrachi západní vládce? Jméno Ostrach (pozdější Osterreich) znamená východní území. Analogicky by jméno Wistrach mohlo potom znamenat západní území. Nedopustil se autor zápisu do fuldských análů chyby? Nemělo by se psát wistrach? Nebo se obecné jméno západní vládce opravdu přeměnilo na jméno vlastní? - (Ve středověku bylo obvyklé, že písař napsal i vlastní jméno s malým začátečním písmenem. V pramenech je pravděpodobně s velkým W.)

Zd. Holub v Poznámce č. 91 (2014) napsal: "F. Teplý [v době, kdy se ještě soudilo, že by Wistrachův hrad mohl být v Rakousku] upozorňuje též na možnou souvislost s pojmenováním typu Weitrach s označením Westraich (,západní území'; odtud Weithra/Weitra), které mohlo být dobovou protiváhou pojmenování Ostraich (,východní území'; Ostrach později Osterreich...)."

Jestliže Wistrach není skutečné jméno knížete přišlého na hradiště u Zabrušan, jak se potom ve skutečnosti jmenoval? Možná to naznačil Gallus v I, 1 slovy čest i slávu. Napsal: "Radujte se, že jsme přišli, náš příchod vám přinese hojnost dobra a vašemu potomstvu čest a slávu." (Šlo však o často užívané slovní spojení.) Ze slov čest a sláva vzniklo osobní jméno Čestislav, pozdější Ctislav, polské Czesław, srbochorvatské Časlav. Ze slova čest mohlo vzniknout i jméno Češi, v polštině dnes zní ----. "Kosmas" možná učinil na Čestislava narážku jménem Čáslav pro jednoho ze zavražděných Slavníkovců. V přemyslovském rodě se jméno Čestislav neobjevuje, a to možná proto, že by připomínalo, že Přemyslovci přišli z ciziny.

11C3. NEBYL WISTRACHOVÝM PŘEDKEM DRAGOVIT NEBO GOSTOMYSL?

Dragovit byl vládcem svazu veletských kmenů. Sidlil na hradišti v blízkosti Demminu, asi 50 km jižně od příbaltského Stralsundu. Roku 789 přitáhl Karel Veliký s vojskem k Dragovitovu sídlu. Dragovit nato slíbil Frankům věrnost.

Český kníže Vratislav I. se možná původně jmenoval Drahomír a bylo podle něho postaveno hradiště Drahuš. Drahuš postavil vítěz lucké války a to byl Vratislav, u "Kosmy" Neklan.

Fr. Kopečný ke jménu Měšek napsal (1974, s. 101): "Jde zřejmě o domáckou formu jména. Patrně bylo oficiální jméno tohoto panovníka Dargoměr (tedy naše Drahomír), protože se v některých lat. listinách vyskytuje ve spojení Dagome iudex. Z Dargoměr domácké Měch z něho Měšek." K tomu připojme větu z Galla (I, 4): "Tento Zeměmysl pak zplodil velkého a pamětihodného syna Měška, který se dříve jmenoval jinak..." Poznámka č. 31, s. 134 k tomu dodává: "Polská literatura s jistými rozpaky připouští, že Měšek mohl skutečně užívat jiné jméno, a to do svých postřižin v sedmi letech." - Měšek byl možná syn Boleslava I., a tak dostal jméno po svém dědovi.

Ve vzdálenosti 9,4 km od Zabrušan leží ves Drahkov. MJvČ I/040 o jejím jménu uvádějí, že vzniklo od OJ Drahek, což je domácká podoba jmen Drahomil, Drahobud, Drahoslav apod. Do apod. lze snad zařadit i jméno Dragovit. - V "Kosmových" mýtických knížatech je Wistrach pojmenován Hostivít. Ve vzdálenosti 3,4 km od Zabrušan jsou Hostomice. Roku 844 zahynul při napadení Obodritů Ludvíkem Němcem jejich král Gostomysl. 

Pokud jméno Wistrach znamená západní kníže, potom stojí za zmínku, že sídlo Dragovita bylo v západní části svazu veletských kmenů, dokonce v nejzápadnější části území osídleném Slovany.

11C4. WISTRACHOVÝM HRADIŠTĚM BYLO HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN

Dřívější názor, že Wistrachův hrad ležel na severu Rakouska nebo v jižních Čechách je dnes opuštěn a hradiště je kladeno do severozápadních Čech, případně přímo na hradiště u Zabrušan. Tuto lokalizaci podle mě podporuje i to, že "Kosmas" nechal přijít Přemysla, tj. Bořivoje, z nedalekých Stadic.

Zd. Holub napsal (2014, s. 42): "Rakouský pohled na ,věc' zdůraznili v poslední době vlastivědec Wolgang Katzenschlager (v oblasti Weitry) a historik Jiří Oesterreicher (v oblasti Českých Velenic). Posledně jmenovaný na základě systematického studia (především) rakouských pramenů ostře kritizoval tzv. ,vitorazský mýtus'. Ani on se však (alespoň zpočátku) k lokalizaci Wistrachova hradu na sever Čech nepřiklonil; naprosto však odmítl ztotožňování lokality s hradištěm na místě dnešní Altweitry." - "Dnes skutečně názor, že se jednalo o hradiště na severozápadě Čech, převažuje..." […] "Jestliže potom mezi výše uvedeným pojmenováním ,vladyky' Wistracha a označením Weitra (Withra) etymologická příbuznost skutečně existuje, mohlo by se označení vztahovat jen na dnešní obec Altweitra (město Weitra bylo založeno na počátku 13. století; první písemné zmínky o Weitře/Altweitře pocházejí právě z období od konce 12. do konce 13. století; 1182-1287...) České označení Witoraz (popř. Vitoraz) najdeme poprvé v listině, vydané roku 1401 v Praze..." […] "Pokud se přikloníme k ,jihočeské' lokalizaci Wistrachova hradu, pak by se Sclaintagus (Slavitěch?) podílel na připojení Vitorazi k nově vznikajícímu českému státu..." - V Poznámce č. 92 Zd. Holub napsal "Ovšem s lokalizací hradu ani dále uvedených událostí nesouhlasí D. Třeštík, který posouvá oblast ,vitorazi' na severozápad Čech – např. k řece Bílině, kde už podle něho mohlo hradiště stát v době tažení Karla Mladšího... Třeštík podporuje svůj názor na západočeskou lokalizaci ,vitorazi' rovněž odkazem na dalšího knížete z Wistrachova rodu, který podle něj vládl na Zabrušanech u Teplic (...tam lokalizoval události z roku 857 též J. Sláma... )." Slova zdůrazněná autorem kurzívou zde zdůrazňuji tučným písmem. Z. Měřínský klade Wistrachovo sídlo do západních či severozápadních Čech. (2006, s. 250).

EHvČ o hradišti u Zabrušan uvádějí mj. (2003, s. 352): "Hradiště... patrně vzniklo až v raném středověku. První fortifikace vyrostly v 9. století, prvotní rozkvět je dáván do souvislosti se sídlem zaznamenaným ve franských análech k roku 857 jako ,hrad knížete Vistracha' (civitas Wiztrachi ducis). Význam zabrušanského hradiště poklesl až se založením přemyslovského správního centra v nedaleké Bílině někdy po polovině 10. století. Ani to však nepřineslo definitivní zánik zabrušanského hradiště, neboť přestavba a zdokonalení vnější hradby jsou poměrně spolehlivě datovány až do pokročilého 11. století, spíše však do 12. století."

Nemohl však Wistrach ovládat více hradišť, a to od Zabrušan do jižních Čech, případně severního Rakouska? Nenaznačil "Kosmas" velikost panství Wistrachovců, když v souvislosti se zmínkou o Kazině mohyle v Želénkách, popal stručně cestu do jižních Čech? Cesta by vedla zhruba středem jejich panství, a to od této mohyly v Želénkách kolem hradiště Oseka (vrch Hradiště nad vsí Březina na Rokycansku) do kraje bechyňského.

K založení a zániku hradiště u Zabrušan napsal P. Čech (2000, s. 426 a s. 435): "Podle A. Rusó byl hrad založen na přelomu 8. a 9. století a k rozvoji osídlení v jeho okolí došlo v průběhu 9. století." - "Hrad v Zabrušanech nezanikl současně s expanzí Přemyslovců, byť byl hradem staré knížecí vrstvy, ale došlo k tomu až v průběhu 2. poloviny 10. století, kdy byl nahrazen hradem v Bílině." Hradiště u Zabrušan patřilo Přemyslovcům, odtud přišel Bořivoj do středních Čech, proto nemohlo zaniknout současně s expanzí Přemyslovců.

M. Lutovský o hradišti u Zabrušan napsal (2003, s. 563): "...kolem poloviny 9. století... Zabrušany plnily úlohu mocenského centra zdejšího kraje a snad byly i ,po mnoho let odbojným hradem' vůči franské moci..." […] "Zabrušanské hradiště bylo dobudováno až v pokročilém 10. století..." […] "...ke konci 10. století se správní centrum kraje přesouvá do nově budované Bíliny a po mocensko-politické stránce ztrácejí Zabrušany na významu; hradiště si však bezesporu udrželo nezanedbatelnou roli vojensko-strategickou." Tyto informace doplňme informací z EHvČ (2003, s. 352): "...přestavba a zdokonalení vnější hradby [zabrušanského hradiště] jsou poměrně spolehlivě datovány až do pokročilého 11. století, spíše však do 12. století."

"Kosmas" se neodvážil zmínit se o hradišti u Zabrušan, tak nechal Libušino poselstvo dojít alespoň do jeho blízkosti, do Stadic. Stadice jsou od hradiště u Zabrušan vzdáleny 17,1 km. Jméno Stadice možná vymyslel "Kosmas", aby prozradil, že se tam nebo v jejich blízkosti konaly pohanské slavnosti zvané stado. "Kosmas" o lokalitě, na níž se tato slavnost konala píše jako o úhoru.

O hradišti u Zabrušan se nezmiňuje ani žádný písemný pramen. S velkou pravděpodobností je tím hradištěm, z něhož podle fuldských análů vládl kníže Wistrach.

Hradiště u Zabrušan mělo těsné vztahy se Srbskem. J. Sláma napsal (1973, s. 18): "Exponovaná poloha lemúzského území při vyústění tzv. ,srbské cesty' nutně přiváděla do tohoto kraje nepřátelské výpravy..." Od hradiště u Zabrušan je vzdálena pouhých 3,2 km ves Lahošť. V MJvČ V/0219 je hned za slovem Lahošť věta: "Srov. luž. OJ Lagoda."

Na vztah Zabrušan k Sasku a Srbsku ukazuje rozšíření tzv. zabrušanské keramiky. Je kladena (možná ne s definitivní platností) do 10. století. Nachází se na českých hradištích i na jiných lokalitách především v severozápadních Čechách a na hradištích (především na hradištích) v Sasku.

S hradištěm u Zabrušan zřejmě souvisí i pohřebiště v nedalekých Želénkách (1,3 km).

11C5. JAK VELKÉ PANSTVÍ OVLÁDALI WISTRACHOVCI?

J. Steinhübel napsal v poznámce 266 (2012, s. 65): "Keďže ,rebelujúci' bol ,hrad', Dušan Třeštík predpokladá, že Vistrach a jeho synovia boli kniežatami len jedného hradu, že boli len jednými z malých kniežat." J. Steinhübel s Třeštíkovým názorem nesouhlasí. Napsal (2012, s. 64, 65): "Ak Vistrach a Slavitach boli odporcami východofranského kráľa a to dokonca ,mnoho rokov', museli byť kniežatami väščieho formátu. Jedno z malých kniežatstiev sa nemohlo celé desaťročie búriť proti susednej veľmoci samo, bez ohľadu na zvyšok kmeňa [Čechů]." […] "Vistrach a jeho dvaja synovia boli kniežatami všetkých Čechov a zároveň boli malé kniežaťa v malom stredočeskom kniežatstve. Hrad ,mnoho rokov rebelujúci (azda Šárka?) bol sídelný hrad jedného z malých českých kniežatstiev a zároveň hlavný český hrad." Vistrachovci neměli hlavním sídlem hradiště Šárku, ale hradiště u Zabrušan.

"Kosmas" možná ukazuje na velikost panství Vistrachovců, když se zmiňuje o mohyle (asi v Želénkách), kterou bylo vidět nad břehem řeky Mže (dnešní Berounka se také nazývala Mže) při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka (dnes Hradiště severně od Rokycan). Jejich panství mohlo zasahovat do Rakouska.

11C6. JMENOVALO SE HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN CH(V)OSTEN? PROČ "KOSMAS" UVEDL, ŽE SE VYŠEHRAD DŘÍVE JMENOVAL CH(V)RASTEN?

Ve vzdálenosti 6,4 km od hradiště u Zabrušan je ves Košťany. Ty měly i německé jméno Kosten. MJvČ II/0325 u hesla Kosten uvádějí: "Doloženy jsou jednak tvary Kosten a Kostna, jednak Chosten a Chostna. Nejlépe je lze vyložiti z neurčitého adj. *chvosten..."[…] "Tvar našeho MJ vznikl z neurčitého adj. chvosten (t. les) jako jm. Ch(v)rasten (t. vrch, na němž byl vstavěn Vyšehrad)... Základní slovo stč. chvost má sice význam ,ocas, ohon...' jako stsl chvostъ... ale v slovinštině vedle hvộst 'ocas...' je druhotvar hộst, 'houští, křoví, lesík'..., který má tedy význam přenesený. A ten se dochoval i do češtiny v MJ, např. silva Chvostna (u Frymburka)..." […] "...naše jméno Ch(v)osten znamenalo pův. vrch n. les s houštinami, křovinami." Domnívám se, že hradiště u Zabrušan mohlo jmenovat Ch(v)osten. Mohlo tak být pojmenováno podle porostu nacházejícího se na místě vzniku hradiště. Mohlo však také převzít již existující název pomístní. Po jménu hradiště se mohli obyvatelé jmenovat Ch(v)ošťané. Jméno vsi Košťany může vyjadřovat určitou kontinuitu mezi zaniklým hradištěm a vzniklou vsí. Jmenující se dnes Košťany.

"Kosmas" si možná jméno Ch(v)rasten vymyslel, a to právě proto, aby připomenul jméno hradiště Ch(v)osten.

Podobné vysvětlení jako Košťany najdeme i u jména Sekyřkostel a u dřívější vsi Košťany u Chotěboře. L. Hosák a R. Šrámek u hesla Sekyřkostel napsali (1980, s. 433): "...komponent -kostl u Sekyřkostel je vlastně druhotvar z *Ch(v)ostъn-: ch(v)ostъo/-na k psl. ch(v)ostnъ ,křoví..." V MJvČ II/0333 je o Košťanech u Chotěboře uvedeno, že jejich původní tvar zněl Chvostišťany, což znamená ves lidí Chvostiškových. Toto jméno podle autora hesla povstalo ze stč. chvostišče, č, n., pometlo, koště, vlastně násadka, na kterém je chvost k metení.

Domnívám se, že Přemyslovci přišli do Čech z nějaké lokality u Baltu, možná z hradiště Wolinu. Jméno Wolyn podle Zb. Holuba znamená mokřad, tedy vlhkou, mokrou zem. Pokud se hradiště u Zabrušan skutečně jmenovalo Ch(v)osten, podobně jako později blízká ves (dnes Košťany), bylo by stejně jako Wolin pojmenováno podle přírodního charakteru místa, kde se nacházelo. - "Kosmas" v souvislosti s Přemyslovci používá slova zablácené kolo. Tím možná naráží jednak na krajinu kolem Wolinu a jednak na okolí zabrušanského hradiště, neboť to bylo chráněno bažinatým okolím.

Bořivoj se z vůle Svatopluka a v jeho zájmu stal správcem části Čech (zhruba od Vltavy na východ). Odešel tedy z hradiště u Zabrušan, tedy z Ch(v)ostenu, na Kouřimsko. Ze Staré Kouřimi byl vyhnán Spytihněv (tj. Strojmír). Bořivoj ovládal i lokalitu Vyšehradu, tj. Ch(v)rastenu. Pokud se lokalita Vyšehradu nikdy nejmenovala Ch(v)rasten, potom si jméno "Kosmas" vymyslel, aby jím připomenul jméno hradiště Ch(v)osten. - Ze slova chrastí nevychází jenom místní jméno Ch(v)rasten, ale řada místních jmen existujících vsí, např. Chrást a Chrastava. 

Domnívám se, že podle hradiště u Zabrušan, tedy po Ch(v)ostenu, pojmenoval Gallus (tj. biskup Heřman) Chvostiška, což ve skutečnosti byl Wistrach. Piastovci byli totiž větví Přemyslovců. Měšek I. byl synem Boleslava I. Společnými předky Přemyslovců a Piastovců tedy byli: Wistrach (tj. Hostivít), Bořivoj, Vratislav (tzv. Václav jakožto Vratislavův bratr předkem Piastovců nebyl) a Boleslav I. Kníže Měšek I. byl syn Boleslava I.

N. Profantová a M. Profant o jménu Choscisko napsali (2004, s. 83): "Teprve v kronice polsko-slezské se jméno mění na přídomek knížete Popela s vysvětlením, že jej získal díky troše dlouhých vlasů na hlavě." […] "Jméno knížete se odvozuje od slova kosisko, toto pak od kosy, tj. speciálně učesaných dlouhých vlasů."

 "Kosmas" mohl dát Wistrachovi jméno Hostivít proto, že pocházel z hradiště u Zabrušan, podle mne zvaném Ch(v)osten. V MJvČ II/0325 je uvedeno mj.: "Základní slovo stč. chvost má sice jen význam 'ocas, ohon Schweif' jako stsl. chvostъ 'cauda'...., ale v slovinštině vedle hvộst 'ocas -' je druhotvar hộst, 'houští, křoví, lesík'..., který má tedy význam přenesený." K možnému vysvětlení části -vít použijme výklad jména Vít od M. Knappové (2015, s. 304, 305): "...j. patrně latinského původu (snad z lat. vitus) a nejasného významu, nejčastěji se vykládá jako ,živoucí, veselý', popř. ,rád; dobré vášně znající'; někdy se též odvozuje z němčiny, a to buď s významem (z wit) ,široký', nebo (z witu) ,lesní'." A. Gieysztor při výkladu jména Svantovít napsal (2020, s. 97): "...*vit s největší pravděpodobností znamená totéž co pán." Jméno Vitoslav vysvětluje M. Knappová (s. 305) jako ,slavný (silný) sídlem, mocí' a jméno Vitold (s. 305) jako ,kdo provází, vede lid'.

11C7. PŘÍCHOD ČECHŮ NA HORU ŘÍP. ZA JMÉNEM BOEMUS MÁME U "KOSMY" VIDĚT WISTRACHA

Hora Říp byla považována za střed Čech a z toho důvodu byla důležitá pro obyvatele Čech jako nenahraditelná mýtická hora.

Za "Kosmy" již bylo užíváno jméno Češi, ale "Kosmas" přesto nechal vystoupit na horu Říp Bohema. I v jeho lucké válce bojují proti Lučanům Bohemi.

Podívejme se, co znamená jméno Wistrach, Bojové a co jméno Bohemi.

P. Charvát překládá slova fuldských análů (2007, s. 135) civitas Wiztrachi ducis jako hrad knížete Vyšestracha nebo podobně. Je však otázka, jestli slovo Wistrachi je vlastním jménem. Švédské slovo västra znamená západní. Západ se dnes řekne německy Westen a část -rich ve jménu Oldřicha apod. znamená vládce. Neznamená tedy slovo Wistrachi západní vládce? Jméno Ostrach (pozdější Osterreich) znamená západní území. Analogicky by jméno Wistrach mohlo potom znamenat západní území. Nedopustil se autor zápisu do fuldských análů chyby? Nebo se obecná jména západní vládce opravdu přeměnila na jméno vlastní? Dodejme, že se uvádí, že jméno Wistrach znamená budící strach (u svých nepřátel). OVĚŘIT

P. Charvát napsalo jménu Bohemi. (2007, s. 30): "...nejpozději po roce 568 ovládla české země elita, která přijala jméno BOHEMI." Proč píše BOHEMI, nikoliv Bohemi, zdůvodnil P. Charvát takto (s. 19): "...budu přepisovat jméno BOHEMI kapitálkami (velkými písmeny). Tohoto prostředku užívají filologové v případech, kdy sice znají význam určitého znaku či slova některého jazyka, nevědí však přesně, jak konkrétně se ten který znak či slovo v určité době četly."

O jménu Boios V. Blažek napsal v publikaci Pravěká Praha (2005, s. 952): "Etnické jméno Boios bylo vysvětlováno nejrůznějšími způsoby. Nejpřesvědčivější etymologii předložil nedávno Bammesberger, jenž vyšel z textu ZHΘ BOIOS na dvou graffiti nalezených v bavorském oppidu Manching. V prvním slově vidí řecký imperativ ζϵθι ,žij!', zatímco Boios odvozuje z *gwoiH3-o- […], které je derivátem kořene *gweiH3- ,žít'. Originální figura etymologica, kterou nápis představuje, dovoluje etnonymum interpretovat jako ,ať žije Bój', tj. ,ten, kdo [zde] žije'."

V. Blažek citoval názor O. N. Trubačeva na význam jména Bójové (2016, s. 201): "...Trubačev... ve jménu ⁺Česi vidí kalk za keltské Boii, tradičně interpretované jako ,bojovníci' (spíše však ,obyvatelé'); viz Bammesberger (1997), Blažek (2000:10)..."

V. Blažek v pojednání Keltské jazyky (www.phil.muni.cz/jazyk/files/keltjaz.pdf/) napsal. "Kmenové jméno Boii (Caesar), BŇioi (Strabo) bývá spojováno s gal. bogio- vystupujícím v mnoha osobních jménech. Srovnání s ir. bág ,bitva' a bondig ,láme, vítězí' by naznačovalo význam ,bojovník' (Holder I, 462, 463n podle Glücka). Podobnou sémantickou motivaci předpokládá i srovnání se sl. *bojь ,boj', které je derivátem slovesa *biti (Rosenfeld). Ernault předložil interpretaci ,strašní' na základě sl. *bojati sę, lit bijóti(s) ,bát se', bajús ,strašný', stind bháyate ,bojí se' (Holder I, 463)." Následují další možnosti.

Ať jméno Bojové lze správně etymologicky vysvětlit jakkoliv, "Kosmas" mohl v každém případě vycházet ze slova strašný a to ať jméno Wistrach etymologicky souvisí se slovem strach nebo jde jen o náhodnou zvukovou podobu. - Výklad bojovníci by mohl ukazovat na Bořivoje, neboť význam jeho jména je bojovník.

Prvním známým Přemyslovcem je podle mého názoru Wistrach sídlící na hradišti u Zabrušan. Na něho může "Kosmas" činit narážky slovem strašní, a protože si jméno Bojové a Bohemi vysvětloval jako strašní, mohl i pro něho použít pojmenování Bohemus.

"Kosmas" v souvislosti se Stadicemi ležícími nedaleko hradiště u Zabrušan užívá slovo strachu a strašiti. V I, 5 varuje Libuše (tj. Ludmila) svůj lid před jeho touhou mít knížete: budete z velikého strachu odpovídati; jako bych vás chtěla strašiti. Libuše budoucím chováním knížat (Přemyslovců), z nichž první přijde z Wistrachova hradiště u Zabrušan svůj lid straší (onoho dá zabíti, jiného oběsiti na šibenici atd.).

Protože si "Kosmas" možná slovo Bojové a odtud Bohemi vysvětloval jako strašní (stejně jako Ernault) a jméno Wistrach si možná spojoval také se slovem strach, neměl si čtenář za Bohema dosadit Wistracha? Druhé Wistrachovo jméno bylo možná Čestislav nebo Česlav (či jm. podobné) s domáckou podobou Čech. A tak si čtenář mohl za Bohema dosadit Čecha a za Bohemii Čechy.

11C8. VZTAHY VLÁDCŮ NA HRADIŠTI U ZABRUŠAN S VLÁDCI NA VELKÉ MORAVĚ

Rostislav pravděpodobně dobyl Dowinu (Starou Kouřim). - Slavitah byl roku 857 vyhnán z hradiště u Zabrušan a uchýlil se k Rostislavovi. (Nesídlil v té době na Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina a na Velké Moravě ho zastupoval Svatopluk?) - V Želénkách byla pohřbena snad kněžna z hradiště u Zabrušan, měla pravděpodobně moravský původ. (Byla to dcera Rostislava a manželka Vratislava?) - Ludmila se stala Rostislavovou ženou a měla s ním syna Spytihněva. - Po svržení Rostislava z knížecího stolce žila na hromádce s Bořivojem. - I Bořivoj musel utéci na Moravu. Za ním odešla i Ludmila, mající v té době možná jméno Svatožizň. - Na Moravě se Bořivojovi a Ludmile narodil tzv. Václav a možná i starší Vratislav. - Tzv. Václav se na Moravě připravoval na duchovní dráhu. - I Spytihněv se stal vládcem v Čechách, vládl z Dowiny (Staré Kouřimi). - Svatopluk dosadil do části Čech jako svého správce Bořivoje. - Spytihněv byl vyhnán za Vltavu a jako hlavní hradiště si zvolil Budeč. - Budeč byla pojmenována po Rostislavovi, Rostislav ji možná založil. Část Rost- totiž znamená i budit.

Nespojoval Mojmírovce a vládce území ovládaného z hradiště u Zabrušan také jejich cizí původ, možná dokonce stejný "národnostní" původ? Nespojovalo je to, že se museli bránit 10omácí vládnoucí vrstvě?

11C9. PLACENÍ TRIBUTU VE VÝŠI 120 VOLŮ A PĚT SET HŘIVEN STŘÍBRA

Porozumět "Kosmově" informaci o poplatku, který měli Češi platit, je pro historiky velice obtížné a je otázka, jestli z řady řešení je některé správné. Možná řešení D. Třeštíka. Ten o tomto tributu napsal mj. (2001, s. 82, 83): "...byla vždy pro historiky záhadou u Kosmy zachovaná stará tradice o tom, že Čechům ,uložil Pipin, syn krále Karla Velikého' tribut ve výši 120 volů a 500 hřiven stříbra. Otázka zněla, proč je zde jmenován Pipin a ne Karel Mladší." Poté D. Třeštík uvedl názory některých historiků a následně napsal: "Ve skutečnosti nejsou všechny tyto složité úvahy vůbec nutné. Je zřejmé, že tradice, o niž se opíral Kosmas, vskutku mluvila o Pipinovi jakožto o vládci, který – jako velitel výpravy v roce 806 a pán Bavorska – přijal český tribut."

Přes značnou pravděpodobnost, že názor D. Třeštíka je správný, položme několik otázek. Je známo, že byl nějakým vládcem stanoven jinému vládci také poplatek pouze ve formě stříbra a volů? Jestliže ne, proč se takový poplatek týkal Čechů, navíc je otázka, zda v době jeho stanovení byli Češi schopni získávat z našich rud stříbro nebo museli všechno stříbro získat obchodem. Voli a stříbro by mohli ukazovat na lokalitu, odkud pravděpodobně přišli na naše území Přemyslovci. Voli by ukazovali na hradiště Wolin a stříbro na nedaleký Stříbrný vrch. Proč by ale "Kosmas" o tomto poplatku psal? Nebo by to měla být pro čtenáře indicie, že právě odtud přišli Přemyslovci? Na Polsko "Kosmas" ukázal tím, že před informací o poplatcích napsal, že Jindřich III. žádal lup, který Češi přivezli roku 1039 z Polska. Slovem štítů (ukáži vám, kolik mám malovaných štítů) ukazuje možná na Štětín. - Nařídil Ludvík Pobožný vládcům dolního Poodří, z něhož Přemyslovci pocházeli, nebo již přímo Přemyslovcům vládnoucích ze zabrušanského hradiště platit tribut a pražští Přemyslovci toto placení tributu "Kosmovým" pohledem zdědili? Ukázal "Kosmas" prostřednictvím tributu na lokality, v nichž Přemyslovci vládli, než přišli do středních Čech?

Nemuseli tento poplatek ve skutečnosti platit vládci v oblasti, odkud přišli Přemyslovci do Čech? Nebo Přemyslovci (Wistrachovci), již žijící v Čechách, pokud ovládali v Čechách značné území.

12C1. PIASTOVCI JSOU POLSKOU VĚTVÍ PŘEMYSLOVCŮ

Chvostiško je pravděpodobně totožný s "Kosmovým" Hostivítem a možná i s Bohémem, tj. s Wistrachem. Jeho syn Piast je totožný s "Kosmovým" Přemyslem. Za nimi se skrývá Bořivoj. Zeměvít je Vratislav, Lešek je tzv. Václav. Měšek je synem českého Boleslava I., u Galla Zeměmysla.

Piastovci jsou odštěpenou větví Přemyslovců. Kronikář Dětmar nechtěl toto příbuzenství prozradit, protože podle legend byl Boleslav vrahem knížete tzv. Václava. O prozrazení neměli zájem ani Piastovci, navíc by jim totiž škodilo, že jsou v Polsku cizinci.

Historikové vycházejíce z Dětmara se domnívají, že Piastovci dospěli k příbuznosti s Přemyslovci sňatkem Měška s Dobravou. Měšek však jakožto syn Boleslava I. těžko mohl mít za manželku nějakou Přemyslovnu. Když Dětmar vzal Měškovi jeho češství, dal mu náhradou českou manželku.

J. Strzelczyk napsal (2002, s. 186): "Piastovci vládli v Polsku od jeho historicky doložitelných počátků až do roku 1370, v Mazovsku až do roku 1526 a ve Slezku vymřela piastovská linie v roce 1675."

Posledním polským Piastovcem, tj. polským Přemyslovcem, byl Kazimír I. Veliký († 1370). Od polských Piastovců se oddělila slezská větev Piastovců. Poslední slezský Piastovec, tj. Přemyslovec, se jmenoval Jiří Vilém Lehnický († 1675). Až tímto Piastovcem pravděpodobně vymřeli Přemyslovci.

J. Poleski napsal o Urbańczykově názoru na původ Piastovců z Velké Moravy (2014, s. 154): "V této souvislosti [s hradištěm v Gilowě] je zapotřebí zmínit i hypotézu P. Urbańczyka (2012, 129-166), podle níž pochází dynastie Piastovců z moravských uprchlíků – představitelů dynastie ,Mojmírovců' – kteří měli po porážce roku 906/907 přesídlit na území Velkopolska. Na tomto místě je však nutné zdůraznit, že tato teze nemá žádné opodstatnění ani v písemných, ani v archeologických pramenech (viz kriticky Sikorski 2013)."

Těmto Poleského větám těsně předcházejí jeho věty o hradišti v Gilowě: "...je nutno připomenout hypotézu K. Jaworského (2011, 35) o velkomoravské genezi hradiska v Gilowě, na jehož ploše bylo objeveno již téměř 30 předmětů, hlásících se do velkomoravského kulturního okruhu. Jeho dendrochronologické datování nejdříve do roku 896 ukazuje podle mého soudu spíše na to, že nešlo o expanzi z doby Svatopluka I., ale pravděpodobněji o výsledek ,útěku' části moravských elit, prchajících na sever před maďarskou hrozbou. Teze o zbudování hradiska v Gilowě Moravany však vyžaduje ještě silnější argumentaci."

Nemohla expanze do Polska vycházet od českých knížat? Připomeňme, že polská Wroclaw (Vratislav) možná nese své jméno po českém knížeti Vratislavovi I., což by svědčilo o tom, že je možným zakladatelem tohoto města. Vratislav (totožný s Vitislavem 895) strávil dětství a možná mládí na Moravě, takže velkomoravská hradiště znal. V době, kdy Čechy nebo část Čech ovládal Svatopluk přímo, mohl Vratislav v části Polska správcovat a po smrti Svatopluka jak část Čech, tak část Polska "zdědil".

12C2. JAK VYSVĚTLIT JMÉNO CHVOSTIŠKO (DICTUS CHOSISCO)

V nouzi použijme heslo Chościsko na Wikipedii. Někteří historici vidí jméno Chvostiško jako pouhou přezdívku knížete Popela. Podle jejich představy nosil dlouhé vlasy, tak se mu říkalo Koště. Také se prý mohlo jednat o zvláštní pokrývku hlavy. Jiní vysvětlují význam jména Chvostiško takto: Od staronordického slova hadd-r (účes) byl prý pojmenován dánský král Hadingus nebo Hasdingové, rod vandalů. DOPSAT

Slovanům se prý špatně vyslovovala jména od slova hastingsko (dlouhovlasý), takže si ho zkrátili na chost/chwost, což znamená ohon.

Domnívám se, že Gallus převzal pro vytvoření jména Chosisco jméno hradiště u Zabrušan, které se jmenovalo Ch(v)osten. Gallus na Chvostiška, jím vymyšleného, pověsil informace o Wistrachovi a na Popela, opět jím vymyšleného, informace o Spytihněvovi.

12C3. CO ZNAMENÁ SLOVO PIAST. JE PIAST TOTOŽNÝ S PŘEMYSLEM, tj. S BOŘIVOJEM?

Polským legendárním oráčem, zakladatelem dynastie Piastovců, je bájný Piast. Odpovídá českému Přemyslovi, za nímž falešný Kristián a po něm "Kosmas" skryli Bořivoje.

Gallovi se také jméno Piast mohlo líbit proto, že ho lze snadno vytvořit od jména Rastic, Rastislav. Ze šikmé čárky od písmena R vytvoříme písmeno I (RAST - PIAST). Nikdy se však nezjistí, zda Gallus napsal přesně tvar PIAST. Pokud by Gallus opravdu tuto hříčku vytvořil, ukázal by tím na těsné, možná i příbuzenské, vztahy zabrušanských Přemyslovců s vládci Velké Moravy. Za Piastem se skrývá Bořivoj a ten měl jako vedlejší manželku Ludmilu, která byla před umístěním Rostislava do kláštera jeho manželkou. Bořivoj byl následníkem Rastislava v Čechách. Rastislav dobyl část Čech a Bořivoj (u Galla Piast) na tomto území po něm správcoval.

Dnešní francouzské slovo moudre znamená podle překladače na internetu brousit. Francouzsko-český, česko-francouzský praktický slovník (Lingea, Brno 2007) však francouzské slovo moudre překládá jako (u)mlít, pomlít. Nejsou proto Přemyslovci spojováni s moudrostí? Má nám tedy slovo moudrost připomenout slovo (u)mlíti a přes mlýnský kámen se máme dostat k Zabrušanům (ke vsi zabrušanů, tj. lidí bydlících za brusy)?

N. Profantová a M. Profant o jménu Piast napsali (2004, s. 195): "Jméno Piast (nejstarší tvar Past) je přitom odvozováno od pastwić, pasć, což znamená živit (odpovídá latinskému pascere).

O jménu Piast napsal polský historik G. Labuda mj. toto: "Istnieje zgoda co do tego, ze rekopismienne Pazt (tylko w rkp. Sedziwoja: Pazto) oddaje pierwotne brzmienie imienia Piast (inne wersje pojawiajace sie w zrodlach zestawil J. Hertel, op. cit., s. 30). Nie pojawilo sie ono nigdzie w Polsce jako imie, jak wynika z zestawien zebranych w Slowniku staropolskich nazw osobowych (t. IV, s. 224). Pierwsza probe objasnienia etymologicznego zawdzieczamy Janowi Dlugoszowi, ktory nawiazal imie Piast do ,piasty' w kole, tj. ,glowicy osi'. - V pozniejszej tradycji dziejopisarskiej, nie Choszyszczko, lecz wlasnie Piast stal sie praojcem rodu Piastow... W tym czasie imie Piast nabralo znaczenia metaforycznego. - Jak bylo w IX w., kiedy mial zyc Piast? Bankowski - po skrupulatnym zreferowaniu wszystkich wysnuwanych dotad otymologii, opowiada sie za objasnieniem Bruecknera, iz 'Piast jest imieniem znaczacym, opartym na wczesnopolskim wyrazie pospolitym <<piast>>, <<stepor>>'... Jest to znowu nie tyle imie, co p r z e z w i s k o."

Słovnik staropolski, díl Pacha - Pica, v hesle Piasta uvádí mj. (1970, s. 78): "Piasta ,środkowa część kola u wozu, w której znajduje się oś i zbiegają się szprychy, media pars rotae vehiculi, ubi axis est et radii concurrunt'."

Slownik etymologiczny jezyka polskiego od Al. Brücknera obsahuje toto heslo: "PIAST stp. ,stępor', tylko w nazwie osobowej Piast, która w kronice Galla (1112-16) jest symbolicznym imieniem ,znaczącym' protoplasty polskiej (polańskiej) dynastii Siemowitowiczów (jak kto woli Siemowitydów, ale nie Piastów, jak ja niedorzecznie nazwal A. Naruszewicz), zapewne bocznej linii dynastii Rurykowiczów kijowskich (jak o tym świadczy symboliczne imię ojca Piasta u Galla, p. CHOSZYSZCZKO), tj. ojca pierwszego wladcy plemiennego państewka Polan, Siemowita (albo Siemiwita), prapradziada Boleslawa Chrobrego; †pěstъ ,stępor', por. zachowane w tymże znaczeniu czes.dial. píst (st.czes. piest), słowac. piest, ros. pest; *pois-t-o-s, od vb. *peis-//*pois-//*pi-n-s-//*pis- ,otłukiwać ziarno stęporem wstępie', por. w tym znaczeniu lit. paisýti... łc. pīnsere (part. pistus), pīnsāre, pīnsitare, pīsere, pīsāre (stąd też nazwa osobowa Pīso -ōnis, poniekąd odpowiednik stp. Piast), por. też łc. derywaty: pistor, pistrīna, -num, pistrilla, pistūra; ewentualnie też gr. ptíssein (o tłuczeniu ziarna); metaforycznie slowo to (vb. *peis-), nazywające czynność polegającą na rytmicznym unoszeniu i opuszczaniu stępora w stępie, miewało też znaczenie sexulne, por. zwłaszcza lit. pìsti 'futuere'; zatem i słow. †pěstъ mogło występować w znaceniu przenośnym 'penis', być może dlatego stp. piast wsześnie wyszło z użycia na rzecz stępor (p.) i tłuk (p.).

V MJvČ III/0363 je u hesla Písný takto vysvětlen význam slova píst: "...píst na praní šatů - píst na míšení chleba, kopist - píst u pumpy - náboj u kola - tlouk, pěchovadlo."

Pokud je výklad významu jména Piast (,piasty' v kole', tj. ,glowicy osi'; náboj u kola) nesprávný, to ještě neznamená, že takovýto výklad nemohl použít Gallus ve své kronice.

12C4. PRVNÍ PIASTOVCI (TJ. POLŠTÍ PŘEMYSLOVCI) A KTERÁ HRADIŠTĚ SPADAJÍ SVÝMI POČÁTKY DO JEJICH VLÁDY

První polští Piastovci byli Vratislav I. (Gallus informace o něm pověsil na vymyšleného Zeměvíta a historického Vladislava Heřmana), Boleslav I. (Gallus informace o něm pověsil na vymyšleného Zeměmysla a historického Boleslava III. Křivoústého) a Měšek (syn Boleslava I.). Vratislav se zřejmě z rozhodnutí moravského Svatopluka stal nejprve správcem části Polska a po Svatoplukově smrti knížetem v části Polska a v části Čech. Své panství rozdělil mezi svého pravého syna Boleslava (Gallus) a tzv. Václava, svého syna jenom podle legend, ve skutečnosti mladšího bratra. Boleslav I. předal své panství v Polsku svému nejstaršímu synovi Měškovi.

Polští archeologové v 21. století změnili datování počátků řady jejich hradišť (hradů). Sł. Moździoch u sedmi z nich zanesl tuto změnu do grafu (2012, s. 449). U ní uvedl: "Zmiany w chronologii grodów wczesnopolskich, jakie nastąpiły w efekcie werifikacji dawnych i pozyskania nowych źródeł archeologicznych w końcu XX i na początku XXI wieku."

Uveďme si ona autorem vybraná hradiště, přičemž první datování bude pocházet z 2. poloviny 20. století a druhé datování z počátku 21. století.

Gdańsk: 2. pol. 10. století → 1. pol. 11. století – Gniezno: 8. století→ 10. století – Kraków: 8. až 9. století → 11. století – Łęczyca: 6. až 1. pol. 9. století → 10. století – Poznań: 8. až 1. pol. 9. století → 1. pol. 10. století – Wiślica: 9. století → 10. století – Wrocław: 9. století → 2. pol. 10. století

Na s. 445 Sł. Moździoch napsal: "Badania wykopaliskowe prowadzone z inicjatywy Kierownictwa Badań nad Początkami Państwa Polskiego i kontynuującego jego pracę w późniejszym okresie Instytutu Historii Kultury Materialnej Polskiej Akademii Nauk w większości dotyczyły stanowisk archeologicznych szczególnie istotnych dla tematyki początków państwowości, takich jak: Cieszyn, Gdańsk, Giecz, Kalisz, Kraków, Kruszwica, Lednica, Łęczyca, Międzyrzecz, Niemcza, Opole, Płock, Poznań, Trzemeszno, Strzelno, Santok, Szczecin, Ślęża, Wrocław, Wiślica."

V Života Metodějova (jehož autorem je snad pravý Kristián), je uvedeno, že Metoděj napsal knížeti na Visle, že pokud se nestane křesťanem, bude k tomu donucen. Tím knížetem mohl být (za předpokladu, že Metoděj nezemřel roku 885) Vratislav. Ze zde jmenovaných hradišť jsou na Visle hradiště Cieszyn, Krakov, Wišlice, Plock a Gdaňsk. V Plocku měl být podle Galla (II, 21) pohřben Vladislav Heřman. Na Vladislava Heřmana Gallus věšel informace o Vratislavovi. Pokud by tedy v Plocku byl pohřben skutečně Vratislav, potom by jeho pozůstatky byly později převezeny na Pražský hrad.

O Hnězdnu se uvádí, že ho jakožto raně středověké hradiště vybudoval Měškův otec, což by byl Boleslav I. Podle datování nelze vyloučit, že by jím mohl být již Vratislav.

12C5. ČESKÁ KNÍŽATA MAJÍCÍ JMÉNO PO MORAVSKÝCH MOJMÍROVCÍCH

Na Velké Moravě vládli Mojmírovci se jmény Mojmír (I. a II.), Rostislav a Svatopluk. V Čechách (spíše v části Čech) vládli Mojmírovci Rostislav, Spytihněv a Svatopluk. Na český knížecí stolec usedli s mojmírovskými jmény Spytihněv II. a Svatopluk Olomoucký. Mojmírovská jména jim dali ti vládci, kteří měli něco společného s Moravou. Otcem Spytihněva II. (1055-1061) byl Boleslav III. Ryšavý (nikoliv Břetislav I.). Boleslav III. vládl části Moravy jako předák v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí a asi od roku 994 proto, že byl zavražděn), poté ji ovládal jako český kníže (999-1002; 1003). Později působil na Moravě jakožto biskup snad se jménem Bruno, "Kosmas" mu dal jméno ,tuším Vracen', a to proto, že se vrátil z Polska, kde musel žít z rozhodnutí svého synovce Boleslava Chrabrého. Možná jím byl nějaký čas i vězněn.

Svatopluk Olomoucký (1107-1109) byl synem Oty I. Olomouckého a jeho manželky Eufemie Uherské. - Jméno Svatopluk dal jednomu svému synovi i Měšek I.

12C6. NĚKTERÉ PODOBNOSTI RANĚ STŘEDOVĚKÝCH HRADIŠŤ POLSKÝCH NA JEDNÉ STRANĚ A HRADIŠŤ ČESKÝCH A MORAVSKÝCH NA STRANĚ DRUHÉ. DOLNOSLEZSKÉ HRADIŠTĚ GILÓW A HRADIŠTĚ KŘENOV-MAŘÍN NA ČESKOMORAVSKÉM POMEZÍ

Při zkoumání hradišť je důležité zkoumání nejen jich samých, ale i jejich porovnávání s hradišti v jiných lokalitách, a to i s hradišti v jiných zemích.

M. Kara hledal (2012) paralely mezi Poznaní a zejména Hnězdna na jedné straně a Pražským hradem na straně druhé. Na straně 462 napsal: "W tym kontekście zrozumiały wydaje się fakt lokowania w obrębie takich miejsc książęcych palatiów, którym towarzyszyły niejednokrotnie wolno stojące trony kamienne, znane ze żródeł pisanych (vide Poznań czy praski Hrad). Ze względu na silną tradicję pogańską zakładano tam z kolei najstarsze świątynie chrześcijańskie, w tym katedry biskupie."

Na stranách 470 a 471 M. Kara porovnával Hnězdno s Pražským hradem. Napsal: "Rysują się bowiem wyrażne analogie między omawianą kulminacją tzw. Góry Lecha a wzgórzem Žiži, polożonym w zachodniej części praskiego Hradu. Wnosząc z przekazów pisanych, było to miejsce szczególne. Czeski kronikarz Kosmas (I : 36) opisuje bowiem wspomniany punkt jako miejsce wywyższone w środku miasta (in medio civitatis), zwac je ,Žiži lub ,Siži', co sugeruje bądż ofiarne palenisko, bądż punkt, w pobliżu którego posadowione bylo kamienne siedzisko – tron czeskich władców. Zgodnie z wymową nazwy, badacze lokują tam ,pradawną' siedzibę pogańskiego kultu o znaczeniu istotnym dla Czechów, konsolidującym ich bowiem w społeczość. W czasach pierwszych historycznych Przemyślidów, disponujących już władzą utrwaloną, wspomniane miejsce kultowe przekształcono w miejsce odnawiania władzy zwierzchniej (książęcej), czemu towarzyszył rytuał osadzony w tradycji, lecz aprobovany przez Kościół. Za panowania Wacława (zm. 935) wzgórze znajdowało się już w obrębie wałów praskiego grodu. Na jego szczycie wzniesiono rotundę pw. św. Wita, w pobliżu postawiono zaś kościól ku czci św. Jerzego, przy czym obie świątynie były fundacjami dynastycznymi."

"W tym kontekście warto przypomnieć, że kamienny nasyp w Gnieżnie został naruszony okolo X/XI wieku w trakcie prac budowlanych, które łączy się ze wznoszonym w tym miejscu książęcym zespolem sakralno-pałacowym, a miejsce nasypu zajmuje obecnie romański kościólek św. Jerzego – fundacja książęca wzmiankowana w żródłach nowożytnych jako St. Georgius in arce, czyli ,św. Jerzy w zamku'. Nie jest to jedyna paralela między Gnieznem a praskim Hradem. Na tzw. Górze Lecha stwierdzono ślady działalności ludżkiej – wnosząc z ceramiki znalezionej w pobliżu nasypu (w warstwach kulturovych) oraz między kamieniami tegoż nasypu – współezesne kregowi, który już w 2. połowie IX wieku, a najpóżniej pod koniec tego stulecia, pełnić mógl funkcję pogańskiego sanktuarium o charakterze ponadlokalnym, gdzie z czasem zaczęto przeprowadzać obrzęd odnawiania władzy książecej. Wobec tego zrozumiały wydaje się brak zasiedlenia południowego członu grodu, który pełnił funkcję miejsca zgromadzeń publicznych. Po roku 966 został on przekształcony w człon kościelny, z czasem katedralny, podczas gdy w pólnocnej cześci grodu - zajętej przez domniemane sanktuarium – ulokowany został książęcy kompleks pałacowy, co przypomina situację stwierdzona w Poznaniu, a w pewnym zakresie również na praskim Hradzie, gdzie książęcy pałac znajdował się w pobliżu tronu i wzgórza Žiži. Podkreślmy, że w sanktuarium ,gnieżnieńskim' praktykowano – być może – kult mitycznego przodka, o czym świadczyłaby sepulkralna forma kopca-nasypu."

Na stranách 477 a 478 M. Kara napsal (2012): "Pod względem pełnionych wówczas funkcji gnieżnieńska góra zdaje się przypominać góre Říp – świętą górę Czechów, która wyznaczała ,eksterytorialne' centrum ich ekumeny, począwszy od ,glębokich' czasów tzw. plemiennych. Było to miejsce z racji wyboru dokonanego przez Bohemusa, eponima i praojca Czechów, który właśnie w tej okolicy położyl podwaliny pod ich ojcowiznę (Kosmas, I: 2). Odseparowana wodami masywna i widoczna z oddali góra gnieżnieńska nasuwa też skojarzenia z masywem Ślęży oraz z silnie wypiętrzoną góra Šw. Wawrzyńca w Kałdusie na ziemi chełmińskiej, połoźoną w pobliżu Wisły, gdzie podobnie jak w Gnieźnie odkryto ślady domniemanych pogańskich miejsc obrzędowo-kultowych z okresu wczesnego średniowiecza." 

K. Jaworski porovnával především hradiště v Gilovu v Dolním Slezsku s hradištěm v Maříně (Křenově) na hranicích Čech a Moravy.

K. Jaworski o hradišti v Gilovu napsal (2012, s. 209, 212, 218, 220, 221): "Jest to największy wczesnośredniowieczny obiekt obronny na Dolnym Śląsku." […] "...gród v Gilowie interpretowany jest jako inwestycja wielkomorawska, powstała w ostatniej dekadzie IX wieku i funkcjonująca stosunkowo krótko, zapewne nie dłużej niż 20 lat."

"We wcześniejszych publikacjach dotyczących grodziska w Gilowie wielokrotnie zaznaczano, że to duże wieloczłonowe założenie obronne, nie mające dolnośląskich analogii wielkościowych i formalnych, znajduje swoje odpowiedniki przede wszystkim w bodownictwie grodowym Moraw i Czech... Podawane w tych opracowaniach morawskie i czeskie analogie (między innymi Lišeň, Budeč i Libušín, ale także wiele innych) nie we wszystkich jednak szczegółach odpowiadały rozplanowaniu i wielkości grodu w Gilowie." - "Niemniej wydaje się, że po latach poszukiwań pierwowzoru dla grodu w Gilowie udało się wreszcie taki obiekt znaleźć na terenie Republiki Czeskiej. Jest to nieco większy od gilowskiego [7,5 ha], liczący 10,8 ha powierzchni gród w Křenovie-Mařínie koło Moravskej Třebovi..."

"Powstanie grodu v Mařínie przypadło najpravdopodobniej na IX stulecie. Wprawdzie na grodzisku wystepują też ułamki naczyń starszych, datowanych na wiek VIII, lecz traktuje się je jako ewentualną pozostałość po jakiejś wcześniejszej, krótkotrwałej fazie zasiedlenia tego terenu..."

"Genetyczny związek grodu w Gilowie z obiektem w Mařínie z pewnością istniał, pojawia się jednak pytanie, czy to gród mařinski był wzorcem dla gilowskiego, czy też były to odrębne i być może sobie wspólczesne inwestycje podjęte z iniclatywy jakiegoś trzeciego ośrodka wielkomarawskiego, nadrzędnego względem obydwu interesujących nas gródow. Patrząc na plany Mařína i Gilowa, można dostrzec ich pewne podobieństwo do rozplanowania również wyżynnego wielkomarowskiego grodu św. Klimenta koło Osvětiman... Czy to byl punkt wyjścia i w jakimś stopniu wzorzec incpirujący budowniczego lub budowniczych grodów w Mařínie i Gilowie? Czy zakładane według podobnego planu kolejne grody miały być lokalizowane na dawnych rubieżach Państwa Wielkomarawskiego? Czy oprócz militarnych miały one także funkcje gospodarcze?" - "Jednoznacznej odpowiedzi na te pytania jesteśmy jeszcze w stanie udzielić."

R. Procházka o hradišti Křenov – Mařín napsal mj. (2009, s. 148): "Není jasné, proč zdejší Slované přistoupili k výstavbě hradiště způsobem, pro který, jak si povšiml B. Novotný, nacházíme určité analogie v severovýchodních Čechách (Ostroměř, Holovousy, Kaly, Češov....)."

13C1. JAK SE HISTORICI DÍVAJÍ NA GALLOVA POLSKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA

P. Urbańczyk a St. Rosik uvedli, jak se polští historici dívají na Gallova mýtická knížata (2013, s. 263, 264): "Diskuse o hodnověrnosti tohoto příběhu trvají již téměř dvě stě let. Někteří historici považují seznam pěti předchůdců Měška I. za historický fakt, zatímco jiní přijali jako skutečné osoby pouze Siemowita, Lestka a Siemomysła, avšak Piasta, jeho otce Chościska a Popiela považují za bájné postavy. V první polovině 20. století převládala tendence považovat za vymyšlený celý seznam, protože žádné z uvedených jmen nebylo nezávisle potvrzeno v dřívějších či soudobých pramenech. Podle interpretace založené na strukturální a funkční analýze je příběh literární realizací univerzálního indoevropského schématu bájných počátků, třebaže pravděpodobně založenou na místní tradici."

O Gallových polských mýtických knížatech napsal J. Strzelczyk (2002, s. 186): "Věrohodnost Gallova ,dynastického seznamu' nejstarších Piastovců, který nepotvrzuje žádný jiný pramen, je mezi badateli sporná, nic ale také nehovoří proti němu. Právě strohost Gallových údajů, čistě slovanský charakter jmen, která se po delší době od křtu v tomto rodě neužívala, a požadavek zapsat alespoň jména knížecích předků, který měl Gallus svým záznamem splnit, mluví pro jeho věrohodnost. Piast a ještě spíše Siemowit by mohli spadat přibližně do druhé poloviny 9. a ještě pravděpodobněji do počátku 10. století, což se zdá také souhlasit s archeologickými nálezy k rané chronologii polanského mocenského centra Hnězdna. Nikoli bezdůvodně připisuje Gallus jmenovaným předkům Měška I. počátek dobývání zemí Polanů kolem hnězdenského centra a překračování polanských hranic, ačkoli veškeré dále jdoucí zprávy asi nemají žádný reálný podklad, včetně té o Lestkovi, který byl označen za velkého dobyvatele na východní hranici, od jehož jména bylo odvozeno jméno jeho poddaných, Lestkovici nebo podle Widukinda z Korveje Licicaviki. To, co Vincenc Kadłubek a pozdější kronikáři napsali o ,pravěku' Polska také v jeho posledním údobí, v hlavních rysech převzatém Gallem Anonymem, totiž lokalizace Popielova panství a místa Piastova původu do Kruszwice v Kujavsku, je výsledkem ,vědeckých' úvah a nemá s historickou skutečností nic společného. Jméno Piast nebylo v piastovské dynastii přejímáno. Jméno Lestek se sporadicky objevovalo teprve od roku 1115... Jméno Siemomysl zůstalo v rodě výjimkou, naproti tomu jména Leszek nebo Lestek a Siemowit se užívala, avšak výlučně v mazovské a opolsko-ratibořské piastovské linii. Je pravděpodobné, že ,renezance' obou jmen Měškových předků, již pozorujeme v dynastii na počátku 12. a také 13. století, lze vysvětlit vlivem kronik Galla Anonyma a Vincence Kadłubka. Nejoblíbenějšími mužskými jmény v piastovském rodu byli Měšek a Boleslav."

Vládci části Polska se postupně stali Přemyslovci Vratislav I. (Zeměvít), jeho syn Boleslav I. (Zeměmysl) a poté Boleslavův syn Měšek. Souběžně s Boleslavem I. vládl tzv. Václav (Lešek). Buď vládl jenom v části Čech nebo ještě v poměrně malé části Polska. Současně se Svatopluovým správcem části Čech Bořivojem a později současně s Vratislavem vládl Mojmírovec Spytihněv (Popel). Gallus pomíjí, co se v Polsku dělo před vládou Přemyslovce Vratislava (nejprve jakožto správce, později jakožto knížete). Pomíjí pronikání velomoravských vládců Rostislava a Spytihněva do Polska.

13C2. KTERÁ KNÍŽATA (PŘEMYSLOVSKÁ, MOJMÍROVSKÁ A RURIKOVSKÁ) SE SKRÝVAJÍ ZA POLSKÝMI MÝTICKÝMI KNÍŽATY

Vládci od Bořivoje (dokonce možná od Wistracha) po Boleslava I. jsou jak první Přemyslovci, tak první Piastovci (s výjimkou tzv. Václava). K rozdělení dojde, když Boleslavův syn Mešek začne vládnout v Polsku. Gallus věší informace od Wistracha po Boleslava I. (včetně Mojmírovce Spytihněva a tzv. Václava) na polská mýtická knížata a informace o Vratislavovi I., o Boleslavovi I. a o tzv. Václavovi na polské vládce Vladislava Heřmana, Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého. Nenapovídá to tím, že jako "Kosmas" nechá jednotlivé osoby oslepnout nebo jim hrozí oslepením, ale nechá oslepnout celé Polsko. Třetímu oku bulíkuje, že Polsko bylo vskutku dříve slepé, protože neznalo uctívání pravého Boha. Podívejme se, jak na slepotu klade Gallus důraz v I, 4. Napsal: byl slepý, chlapcově slepotě, slepý chlapec opět nabyl zraku, chlapec skutečně vidí, nikdy neviděl, pohanu své slepoty, chlapcova slepota, jeho osvícení, slepota znamená, jakoby slepé, napříště osvíceno, dříve slepé, Měškovým osvícením, bylo samo osvíceno, zrak tělesný, věci viditelné, věcí neviditelných. Samotné jméno Měšek v polštině znamenalo slepec nebo člověk trpící problémem s viděním. Gallus osvícení Polska (a s ním spojuje Měškovo získání zraku) vysvětluje jako přechod Polska od pohanství ke křesťanství.

Gallus v Začíná kronika... napsal: "Začněme tedy nyní látku řadit tak, abychom stoupali od kořene ke větvi stromu." Slova od kořene k větvi stromu připomínají zobrazení rodokmenu, což za Gallova života přicházelo u vládnoucí vrstvy do módy. A Gallus na polská mýtická knížata i na skutečná polská knížata pověsil informace o činech českých přemyslovských knížat. Tato skutečná knížata tvoří rodokmen Přemyslovců.  

Domnívám se, že můžeme Gallovy a "Kosmovy" mýtické vládce (a nejen je) ztotožnit s těmito skutečnými vládci:

P ř e m y s l o v c i

Chvostiško – (Bohemus?, Hostivít), Wistrach

oráč Piast – (oráč Přemysl), Bořivoj – Piastovou, tj. Bořivojovou manželkou byla Řepka – (Libuše), Ludmila

Samovít, zvaný Zeměvít – (Neklan), Vitislav, totožný s Vratislavem

Lešek – (Vnislav), tzv. Václav, když byl knížetem, jmenoval se možná Lstibor, z toho Lešek

Zeměmysl – (Vojen), Boleslav I. (dřívějším jménem Vojslav, domáckým jménem Vok)

R u r i k o v e c

Král králů – kyjevský Igor?

M o j m í r o v c i

Král králů – Svatopluk? (v písemných pramenech je někdy knížetem, jindy králem) 

Kníže knížat – Svatopluk

Popel – (Nezamysl, Strojmír, Vlastislav), Spytihněv

Z mojmírovských vládců v Čechách nebo v části Čech nám chybí Rostislav. Neskryl Gallus jeho jméno do slov měly být [Popelovým synům] slavnostně přistřiženy dětské vlasy? Vlasy rostou a spojíme-li slova rostou a slavnostně (případně slovo vlas – přesmyčkou vznikne slav), dostaneme jméno Rostislav. - Slovem postřižiny je ukázáno na chlapce a prostřednictvím chlapce na Přemyslovce. Přemyslovci byli nositeli jména Češi a jméno Češi znamená možná chlapci.

To, že některé osoby a některé lokality Gallus skryl za osobami jinými, prozradil možná touto hříčkou v I, 1, když napsal: "Množství piva se zvětšilo až do té míry..." U slova míry je odkaz na poznámku č. 31 a ta zní (s. 133): "Ovidius: Proměny 8, 43."

Přečtěme si názor na polská mýtická knížata, jak ho uvádí M. Wihoda v Dějinách Polska (2017, s. 20): "...dosti výmluvná jsou jména mytických vládců. Z Piastova čili pěstounova rodu vzešel Pán obce, tedy Zeměvít, poté se chopil moci lstivý muž, tedy Lešek, a nakonec se správy věcí veřejných ujal Zeměmysl neboli ten, kdo Myslí na obecné blaho." M. Wihoda se zde nevěnoval Chvostiškovi, Královi králů a Knížeti knížat. O Popelovi uvádí jako krajní názor některých historiků, že by se za pádem knížete Popela mohla skrývat porážka Goplanů nebo Kujavanů.- Můj názor na jména Gallových mýtických knížat je poněkud jiný, i když připouštím, že jméno Piast má znamenat opravdu pěstoun, že s Leškem, tj. podle mne s Václavem, lze opravdu spojovat lstivost a že jména Zeměvít a Zeměmysl si s mým vysvětlením můžeme zároveň vysvětlovat i tak, jak uvádí M. Wihoda.

K pojmenování Chvostiška použil Gallus pravděpodobně jméno hradiště u Zabrušan, které se pravděpodobně jmenovalo Chvosten. Po hradišti se jeho obyvatelé jmenovali Chvostišťané a ti dali jméno vsi Chvostišťany a ta se nyní jmenuje Košťany (6,7 km od Zabrušan).

Jméno Piast možná znamená piasty v kole, to je náboje u kola. Gallus tím možná naznačuje, že předci Přemyslovců mohli být obchodníci, nebo to, že Přemyslovci na místo, kde začali vládnout, přijeli. Proto se u "Kosmy" možná několikrát opakuje výraz zablácené kolo (přijeli ze zabláceného Wolinu) a proto možná v kopuli znojemské rotundy jsou namalováni čtyři cherubíni, z toho tři s kolem s loukotěmi, u čtvrtého cherubína bylo možná také kolo, ale je již zničeno. Za Piastem by měl být skryt Bořivoj, jemuž dal "Kosmas" jméno Přemysl.

Polský legendární kníže Zeměvít (Semouith) nebo Samovít (Samouithai) je totožný s Vratislavem, který se zřejmě dříve jmenoval Vitislav a po část svého života možná Dargoměr (Drahomír). Vratislav (Vitislav?) je prvním Přemyslovcem, který v části Polska vládl. - Má část Země- připomenout pole a odtud Polsko? Nebo má část Země- prozradit, že Vratislav byl synem Svatožizně a vnukem jejího otce velkomoravského velmože, který se jmenoval Zemižizň (Semisisen)? Co znamená část -vít, to si přečtěme u M. Knappové (2015, s. 305) "Vítězslav novější české j. slovanského původu, náhrada za starší Vitoslav, tj. ,slavný (silný) sídlem, mocí." Fr. Kopečný uvádí (1974, s 72), že část -vít u jména Hostivít je ze slova vítati, jehož původní význam byl bydliti. Jména Zeměvít i Samovít mají s Vratislavovým původním jménem Vitislav společnou část: -vít/Vít-. Vratislav (Země + vít) tedy měl sídlo (bydlil) v Polsku a je po něm pravděpodobně pojmenována Vratislav (mohl ji založit až nějaký jeho potomek: Boleslav?, Měšek?). A. Gieysztor při vysvětlování jména Svantovít napsal (2020, s. 97): "...*vit s největší pravděpodobností znamená totéž co ,pán'..." - Ke jménům Zeměvít a Zeměmysl se mohl Gallus nechat inspirovat jménem knížete ve východní části Pomořanska, a to jménem Zemuzil (pol. 11. století), a jménem chorvatského župana Zemivit (11. století). V této souvislosti připomeňme, že biskup Heřman (autor tzv. Kristiánovy legendy, dvou knih Kroniky Čechů i autor tzv. Gallovy kroniky) přejímal jména z Balkánu (např. Strojmír, pokud se tak Spytihněv původně nejmenoval). - Vratislav pocházel z hradiště u Zabrušan. Asi 11,7 km od Zabrušan a 5,5 km od Stadic jsou Sezemice. Vytvořil Gallus od tohoto místního jména jméno Samovít? MJvČ IV/0048: vysvětlují význam jména Sezemice takto: "Jm. Sezemice = ves lidí Sezemových..." […] "Svoboda se opírá o kompozitum sezemьcь... hledá v něm ukazovací zájmeno *se a podst. jm. ,země'."

Za Zeměvítem je skryt Vratislav, totožný s Vitislavem, vítěz nad Spytihněvem v lucké válce. Ten knížectví Spytihněva (Vlastislava, Nezamysla) připojil ke svému knížectví, a tak sjednotil Čechy, i když možná jen načas. Své knížectví rozšířil možná i směrem ke Kyjevské Rusi. V I, 3 Gallus o Zeměvítovi napsal: "...chlapec Zeměvít [Vratislav], syn Piastův [Bořivojův] a vnuk Chvostiškův [Wistrachův] vyrostl a zesílil a den ode dne se zvětšovala jeho poctivost do té míry, že jej Král králů [Rurikovec Igor] a Kníže knížat [Svatopluk] ustanovil knížetem Polska." [...] "...a také rozšířil hranice svého knížectví dále než kdokoli před ním." Je možné, že Král králů i Kníže knížat je Svatopluk. "Kosmas" Vratislavovu moc vyjádřil tím, že ho nazval polským králem, ale tuto informaci pověsil na Vratislava II. - V charakteristice Zeměvíta Gallus napsal: "...netrávil mladý věk v rozkoších a nejapnostech." Na straně 134 je v poznámce č. 37 uvedeno, že jde o citaci Sallustiova Spiknutí Catilinova. Má se spiknutí vztahovat na českého knížete, který je skrytý za Zeměvítem?

Předposledním legendárním polským knížetem je Lešek, Leštík (Lestik). Jméno Lešek se vykládá jako lstivý. Proč tohoto knížete pojmenoval Gallus Lešek? Je to kvůli významu lstivý? J. Rejzek napsal (2015, s. 375): "Psl. *lъstъ je staré přejetí german. …, původní význam byl {vědění, chytrost}..." Kdo toho hodně věděl, byl tedy vzdělaný, chytrý, to byl kníže Václav. (Avšak i význam lstivý v dnešním slova smyslu se k Václavovi náramně hodí.) Václav se buď v době, kdy by vládcem, jmenoval Lstibor, Lstimír, Lstislav či podobně, nebo to jméno pro něho Gallus pouze vymyslel. - Část -bor vychází ze slovesa boriti ,bojovat, přemáhat'. Slovanské -mírъ znamená nejen ,mír', ale i ,svět'. Někteří jazykovědci soudili, že bylo i slovanské měrъ ,slavný'. Germánské -mêr nebo -mâr znamená velký, starohornoněmecké mari znamená ,slavný'. - Pokud však je po Václavovi pojmenováno hradiště Lštění (u W. W. Tomka Leštěn, Leštno), i když nemusel být jeho zakladatelem, pak se Lstibor, Lstimír nebo Lstislav opravdu jmenoval. - O hradišti Lštění EHvČ uvádí mj. (2003, s. 192, 193), že vzniklo patrně již na přelomu 9. a 10. století a že patrně nejpozději v době vlády sv. Václava byl na hradišti vybudován i kostel. - Místní jméno Lštění vysvětluje Ant. Profous takto (1949, s. 682, 684); zkráceno: "Prvotní podoba tohoto MJ byla Lštěň..." "Jm. Lštěň vzniklo... buď... od slovesa lstíti ,klamati´... anebo spíše... z os. jm. Lstimír n. Lstibor..." M. Knappová vysvětluje význam jména Lešek takto (2015, s. 219): "Lešek, polské j., souvisí s podstatným jménem lest, lze je vyložit jako ,lstivý'; původem jde o zkráceninu starých j. Lstimír (pol. Lścimir) a Lstislav." - Ve vzdálenosti 12,2 km od hradiště Stará Kouřim, z níž vládl části Čech Václav, se nachází ves Lstiboř. Nejstarší zpráva o ní se vztahuje z roku 1352. Neznamená to však, že do toho roku se v dané lokalitě jméno Lstiboř nevyskytovalo.

Poslední legendární polský kníže je Zeměmysl. Měla část Země- připomenout pole a tím i Polsko a i slovo severní (kníže) mohlo ukazovat na část Polska. I dnes může dojít k záměně slov země a pole (zemědělec – polnohospodář). Slovník spisovného jazyka českého uvádí v hesle Země, zem: 6. řidč. pozemek, pole. Má část Země- prozradit, že otec Boleslava I. kníže Vratislav I. byl synem Svatožizně a vnukem jejiho otce velkomoravského velmože, který se jmenoval Zemižizň? - Gallus napsal (I, 4): "Tento Zeměmysl pak zplodil velkého a pamětihodného syna Měška, který se dříve jmenoval jinak.". Fr. Kopečný napsal (1974, s. 101): "Patrně bylo oficiální jméno tohoto panovníka Dargoměr (tedy naše Drahomír), protože se v některých lat. listinách vyskytuje ve spojení Dagome iudex. Z Dargoměr domácké Měch, z něho Měšek." - Je-li Lešek "Gallovo" jméno pro tzv. Václava, potom je jméno Zeměmysl jméno pro Boleslava I. Kníže Měšek (Dargoměr) byl tedy synem Boleslava I. a své původní jméno získal po svém dědovi Vratislavovi, který po čas svého života se jmenoval rovněž Dargoměr (Drahomír). - Boleslav I. dostal od svého otce Vratislava část jeho území. Většina tohoto území byla částí Polska. Polské území později předal svému synovi Měškovi. To, že Boleslav I. vládl v části Polska severně od území, které Vratislav předal Václavovi, naznačil Gallus tím, že Vratislava nazval Zeměmysl. - Co měli Vratislav (Zeměvít) a Boleslav I. (Zeměmysl) na rozdíl od ostatních vládců skrytých za polskými mýtickými knížaty společného? Oba vládli ve značné části Polska.

Gallus (tj. pražský biskup Heřman) napsal, že Zeměmysl ztrojnásobil památku svých předků jak potomstvem, tak i důstojností. Které tři syny Zeměmysl, tj. Boleslav I., měl, to Gallus napsat nemohl. Jedním byl totiž Měšek a další dva byli Boleslav II. a Vojtěchův vrah Boleslav III. (tj. "Kosmův" Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. moravský biskup Bruno atd.). Když Gallus věší informace o českém Boleslavovi I. na polského Boleslava III. Křivoústého, nazývá ho severním knížetem, a to buď proto, že jeho panství bylo severně od Václavova nebo proto, že se pro hnězdenský stát užíval pojem Severní země.

I polská knížata, Piastovci, musela mít domácí původ, tak jako domácí původ musela mít knížata česká, Přemyslovci. Proto český původ Piastovců, jejich příbuznost s Přemyslovci, to nesmělo být prozrazeno. Navíc Měšek nemohl být synem Boleslava I., podle legend Václavova vraha.

Král králů je pravděpodobně kyjevský Igor (912-945). Igor (a nejen tento Rurikovec) se nechal titulovat slovem kagan. Toto slovo znamenalo Velký chán nebo Král králů. Gallus napsal (II, 1), že Vladislav Heřman (za nímž skrýval českého Vratislava) provdal jednu ze svých tří dcer za muže na Rusi. Byla jí možná Predslava a stala se manželkou Svjatoslava.

Knížetem knížat mínil Gallus velkomoravského Svatopluka (v některých písemných pramenech je mu přisuzován titul král, v jiných titul kníže). Král králů a Kníže knížat ustanovili, podle Galla (I, 3), Vladislava, tedy českého Vratislava, knížetem Polska. Spytihněv učinil na jím ovládaném polském území Vratislava svým správcem, po Svatoplukově smrti toto území a část Čech začal ovládat jako kníže. S podporou Igora získal možná území daleko na východ, hlavně při transevropské magistrále.

Na Popela pověsil Gallus činy a osudy Spytihněva, tj. Strojmíra falešného Kristiána. Jméno Popel má připomenout (Starou) Kouřim. Z ní byl Spytihněv vyhnán Bořivojem a Svatoplukem a jeho novým sídlem se stala Budeč, tj. hradiště pojmenované po Spytihněvově otci Rostislavovi, který se po část svého života jmenoval Budek. Po smrti Spytihněva v lucké válce nenastoupil na knížecí stolec žádný jeho syn. "Kosmas" to prozradil tím, že nechal Popela sežrat krysami. Podle tohoto mýtu potomci vládnoucího knížete se jeho nástupci nestávají. 

V polské Gallově kronice prozradil její autor pražský biskup Heřman (dřívějším jménem Jiljí) ve skryté podobě o českých dějinách i to, co neprozradil ani ve své Kristiánově legendě, ani ve svých prvních dvou knihách Kroniky Čechů. Ne náhodou v této kronice v I, 15 uvádí, že nenapsal to, co je již sepsáno mj. v Epilogu téže země a Čech, což je Gallova kronika.

13C3. KTERÁ ŽENA SE SKRÝVÁ ZA ŘEPKOU

V hesle Rzepka N. Profantová a M. Profant napsali (2004, s. 195): "...též Rzepica... manželka Piasta Oráče, bájného zakladatele polské vládnoucí dynastie Piastovců žijícího v chudobě na předměstí Hnězdna a matka knížete Zemomysla." - "Podle některých badatelů původně ztělesňovala dárkyni pěstovaných rostlin, odtud jméno Řepka, obdobně jako beow ve jméně germánského zakladatele dynastie Beowulfa znamená ječmen. Proto plodí Rzepka úspěšné potomstvo (knížete Zemomysla) právě s oráčem, aby byla požehnána země." Dále autoři v hesle uvádějí jeden z výkladů významů jména Piast, a sice živit (od pastwić, pasć). Gallus za Řepkou skrývá Ludmilu a prostřednictvím jejího jména nás zavede na Mělnicko.

Gallova Řepka, to je Ludmila a Václav je Ludmilin syn (nikoliv vnuk). S Václavem jako světcem jsou spojeny zázraky. A Ludmila se věnovala okultním vědám, mj. i věštění. U falešného Kristiána si Přemysl, tj. Bořivoj, bere za manželku jakousi hadačku. Proto Gallus napsal: "Když tedy Piast [Bořivoj] a Řepka [Ludmila] viděli zázraky, které se děly, pocítili, že to znamená nějakou velkou předpověď pro jejich syna [tzv. Václava].

Mezi Wolinem a Zabrušany leží na polském území město Rzepin. Podle něho pojmenoval Gallus Ludmilu jménem Řepka. Ve vzdálenosti 3,2 km od Rzepinu se nachází ves Starościn. "Kosmas" v I, 2 píše o Bohemovi jako o starostovi. Obě lokality - Rzepin a Starościn - leží v Lubošském vojvodství. Na Wikipedii v hesle Lubušské vojvodství je uvedeno: "Název je odvozen od městečka Lubuš (Lebus), které nyní leží mimo jeho území na německém břehu Odry a ve středověku bylo centrem kmenového území slovanských Lubušanů..." Ludmila tedy pocházela ze Srbska, a to z Lubuše nebo z jejího širšího okolí. Právě proto dostala od legendistů jméno Ludmila a "Kosmas" ji skryl za Libuši. Jako Srbku si ji bral za ženu Rostislav. S Rostislavem zřejmě žila v Čechách a Bořivoj si ji tedy vyzvedl z Mělnicka, když byl Rostislav uklizen do kláštera.

Jak Gallus přivádí Řepku na Mělnicko, o tom viz zde kapitolu Jak jsou polská mýtická knížata a Řepka...

13C4. SKRÝVÁ GALLUS ZA POPELEM SPYTIHNĚVA?

Gallova I, 1 dostala tento název: "O knížeti Popelovi [zvaném Chvostiško]." Ke slovům v hranaté závorce je na s. 133 poznámka č. 29: "Zpřesňující dodatek (dicto Chosisco) mohl být připsán teprve později, a to proto, že Piast nepocházel z Popelova (knížecího), nýbrž Chvostiškova (selského) rodu..." To souhlasí s mým přesvědčením, že Spytihněv nepatřil k Přemyslovcům, že byl Mojmírovec.

Domnívám se, že Gallus skryl za Popelem Mojmírovce Spytihněva, syna Rostislava a Ludmily Ten byl vyhnán Svatoplukem a Bořivojem ze Staré Kouřimi za Vltavu a jako hlavní své hradiště si zvolil Budeč. Gallus v I, 1 napsal: "Na hradě Hnězdně, což se ve slovanském jazyce vykládá jako ,hnízdo', žil kníže jménem Popel, který měl dva syny." Slovo hnízdo se latinsky řekne cubile. Latinské cubile znamená také sídlo, lůžko. Opusťme tedy zde MJ Hnězdno a nahraďme ho obecným jménem sídlo.

Kníže Popel je zřejmě kníže Spytihněv (tj. Strojmír falešného Kristiána, tj. Nezamysl a Vlastislav "Kosmův"). Protože Gallus předstírá, že v této kapitole píše o Polsku, nemohl uvést české hradiště, ale uvedl polské hradiště Hnězdno. Na mysli měl možná Kouřim, proto knížete nazval Popel. A protože Kouřim byla možná dříve zvaná Dowina a konaly se na ní ve značné míře pohanské obřady, proto Gallus možná spojuje Popela s pohanskými postřižinami.

Jako polský Chvostiško byl českým Wistrachem, jako byl polský Piast českým Přemyslem, tj. Bořivojem, jako byla polská Řepka českou Libuší, to je Ludmilou, tak je polský Popel českým Vlastislavem, tj. Strojmírem, tj. Spytihněvem.

J. Strzelczyk napsal (2002, s. 187): "...lokalizace Popielova panství a místa Piastova původu do Kruszwice v Kujavsku, je výsledkem ,vědeckých' úvah a nemá s historickou skutečností nic společného."

Slovo modloslužebnictví (poskvrnil blud modloslužebnictví) má možná připomenout ves Modlany, vzdálenou 11,2 km od Zabrušan a 8,3 km od Stadic. MJvČ III/0119 uvádí jako jednu ze dvou možností, že jméno znamená ves lidí bydlících u modly, přičemž modlou může být bůžek nebo místo k modlení. K věštění sloužil také popel po ohni.

Popela sežraly myši, to znamená, že jeho potomci nemohli vládnout. Po Mojmírovci Spytihněvovi také již žádný Mojmírovec v Čechách nevládl.

Popel, tj. český kníže Spytihněv, měl podle Galla dva syny. Jedním Spytihněvovým synem (v lucké válce Vlastislavovým) byl chlapec zabitý Durynkem. Ale kdo je druhý? Je jím Hněvsa?

13C5. VYHNÁNÍ POPELA Z HNĚZDNA, TJ. VYHNÁNÍ SPYTIHNĚVA ZE STARÉ KOUŘIMI

Gallus o vyhnání Popela i s jeho potomstvem píše v kapitole nazvané O knížeti Samovítovi, zvaném Zeměvít, Piastovu synovi (I, 3): "Po těchto událostech chlapec Zeměvít, syn Piastův a vnuk Chvostiškův, vyrostl a zesílil a den ze dne se zvětšovala jeho poctivost do té míry, že jej Král králů a Kníže knížat ustanovil za všeobecného souhlasu knížetem Polska a vyhnal Popela i s jeho potomstvem. ...ten Popel byl po vyhnání ze země tak pronásledován krysami, že ho jeho průvodci kvůli tomu přepravili na jeden ostrov. Před těmi ničemnými bestiemi, které tam přeplavaly, se uchýlil do dřevěné věže a bránil se uvnitř tak dlouho, dokud jej pro morový zápach, vycházející z množství myších mršin, všichni neopustili a on sám pod zuby zbylých příšer nedodýchal nejpotupnější smrtí. Avšak přestaňme připomínat tyto události, které již z paměti zahladilo zapomnění starobylých časů a poskvrnil blud modloslužebnictví..."

O Popelovi napsal M. Wihoda v Dějinách Polska (2017, s. 19): "Poslední řádky Gallem převyprávěného mýtu se již prolínaly s historickými událostmi, což nás přivádí k otázce, kde se autor přidržel bájného líčení a co si vypůjčil z příběhu Polanů? Krajní názory připouštějí, že by se za pádem knížete Popela mohla skrývat porážka Goplanů nebo Kujavanů."

Popel byl vyhnán i se svým potomstvem z Hnězdna, jako byl vyhnán Spytihněv z Kouřimi. "Kosmas" jeho vyhnání vylíčil v dívčí válce. Spytihněv skončil tak, že prohrál luckou válku. V čele přemyslovského vojska v lucké válce stál vojevůdce Tyr. Popel, tj. Spytihněv, se podle Galla (nechme stranou, odkud tento motiv převzal) uchýlil do věže. Věží možná Gallus napovídá, kdo Spytihněva (tj. Popela, tj. Vlastislava) připravil o život. Věž se totiž v řadě jazyků řekne i dnes tak, že to připomíná jméno Vratislavova (tj. Neklanova) vojevůdce Tyra (lat. turrim, něm. Turm, angl. Tower, švédsky torn, dánsky tårn). Spytihněv je poražen tou mocenskou skupinou, kterou dosadil do Čech moravský Svatopluk. Se zabrušanským Bořivojem zřejmě přišla do Čech řada Moravanů. Popel bránil se uvnitř tak dlouho, pokud jej pro morový zápach, vycházející z množství myších mršin [padlých bojovníků], všichni neopustili a on sám pod zuby zbylých příšer nedodýchal nejpotupnější smrtí. A slovem morový Gallus navazuje na falešného Kristiána (v podstatě sám na sebe, protože biskup Heřman je autorem obou děl). Falešný Kristián totiž napsal o Slovanech českých (Sclavi Boemi): "Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže... podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili..." Rady jsou nesmyslné do chvíle, než si za mor dosadíme Moravany. Mor u Kristiána a mor u Galla, to je tedy mocenská skupina v Čechách v čele se zabrušanským Bořivojem dosazená Moravanem Svatoplukem. To jsou Přemyslovci bojující s Mojmírovci. Velkomoravský Svatopluk ovládl část Čech a vládce Staré Kouřimi vypudil za Vltavu. Ti si za hlavní sídlo zvolili Budeč a také zahájili stavební aktivitu (stavba kostelů) v lokalitě budoucího Pražského hradu. V té době ještě místo s významnými pohanskými zvyklostmi a praktikami a ještě se jménem Dowina.

Nemohl se však Popel (tj. Spytihněv) uchýlit poté, když Bořivoj začal asi roku 872 vládnout v zájmu Svatopluka, na Libici nad Cidlinou? Měl se uchýlit na ostrov. Jarmila Princová o Libici napsala (2002, s. 136): "Již při založení hradiště v době kolem roku 800 byly opevněny oba terasové ostrovy..." [...] "V předslavníkovském období měly oba opevněné terasové ostrovy přibližně rovnocenné postavení. Západní terasový ostrov. - tzv. vnitřní hradiště (termín ,akropole' je ve zdejším rovinatém terénu, kde hradiště přečnívá okolní terén asi o 6 metrů a nejvýše položené místo pevnosti se nalézá v předhradí, nevýstižný) - však příroda lépe chránila. Ve východní části vnitřního hradiště došlo na počátku poslední třetiny 9. století k první velké změně: nejstarší osídlení bylo vystěhováno a v místě bylo založeno pohřebiště, které sloužilo obyvatelům hradiště včetně nejvyšší společenské vrstvy až do poloviny 11. století." Velká změna na počátku poslední třetiny 9. století mohla souviset s vyhnáním knížete ze Staré Kouřimi. M. Lutovský nepíše o dvou ostrovech, ale o dvou poloostrovech (např. 2007, s. 156): "Oba poloostrovy, hradiště a předhradí, spojuje pouze úzká šíje, tedy dobře hajitelný koridor."

Když byl Popel pronásledován krysami, uchýlil se před nimi do věže. Na libickém hradišti se věž nacházela. M. Lutovský o ní napsal (2007, s. 156): "Hlavní vstup do vnitřního hradu střežila brána... V průběhu 10. a 11. století byla brána několikrát přestavována a posouvána, na konci 10. století byla opatřena kamennou, nasucho stavěnou věží." Gallus, tj. pražský biskup Heřman, mohl bránu znát.

Jméno Popel má připomínat Starou Kouřim. Kouř a popel patří k sobě. Latinsky se popel řekne cinis. Cinis však znamená i hrob, zkáza. OVĚŘIT Gallus o Popelovi napsal, že pod zuby příšer (krys) zahynul nejpotupnější smrtí. Popela tedy postihla naprostá zkáza a hrob.

Nebyl Popel, tj. Spytihněv, pohřben na Libici?

J. Strzelczyk o Popelovi napsal (2002, s. 157): "Stopy soupeření mezi Goplany a Polany se ve středověku objevovaly v ústní tradici a v raném 12. století je zapsal anonymní kronikář, tradičně zvaný Gallus, v příběhu o náhlém svržení (goplanské?) popielovské dynastie (Popielidé). Jak tento příběh dále vypravuje, dostala se ve Hnězdně (Gniezno) k moci nová piastovská dynastie (Piastovci), údajně selského původu." - V 2002, s. 186 J. Strzelczyk napsal: "Jádrem krátkého Gallova vyprávění o počátcích tohoto rodu je příběh o tom, jak ,nehodný' kníže Papiel nebo Popiel ztratil na základě Božího soudu ve Hnězdně, který se ovšem konal ještě v pohanské době, svou moc. Pozdější kronikáři tento příběh rozšířili a připojili k němu ještě zločinecké prvky; podle názoru kronikáře Vincence Kadłubka z počátku 13. století byla Popielova postava zdvojena a vystupuje pod jménem Pompiliusz. Po konci Popielovy dynastie ,Popielovců' připadl trůn Piastovci Siemowitovi, podle pozdější tradice samotnému Piastovi. Poté vládli postupně jeho syn Lestek a jeho vnuk Siemomysl..." Popel je Mojmírovec Spytihněv, tedy Strzelczykovi Popielovci jsou Mojmírovci. Lestek je domácká podoba jména tzv. Václava, když byl knížetem (Lstiborem?). Siemomysl je Gallův Boleslav I. Zdvojená postava Popiela náhodou odpovídá zdvojené postavě Spytihněva. Falešný Kristián mu totiž dal jméno Strojmír. 

Vyhnáním Spytihněva (zde Popela) ze Staré Kouřimi Svatoplukem (zde Knížetem knížat a možná i Králem králů) a dosazením Bořivoje (zde Piasta) jako správce do části Čech se začínají drát k moci v Čechách s pomocí velkomoravského Svatopluka Přemyslovci. J. Izdný k piastovskému mýtu napsal (2019, s. 237): "Piastovský mýtus o uchvácení moci jiné dynastie je také poněkud podezřelý. Není zcela jasné, proč by se pověst v této podobě objevila, pokud by skutečně nebylo třeba legitimizovat převzetí vlády od jiných charismatických panovníků. Mýtus by tak ospravedlňoval jistý ,státní převrat'."

13C6. PROČ GALLUS NAPSAL, ŽE POPELA SEŽRALY MYŠI

Ostrovem, kde měl Popel zemřít, byl ostrov Gopło. N. Profantová a M. Profant v hesle Gopło napsali (2004, s. 74, 75). "Gopło... ostrov v jezeře, jižně od Kruszwice, kam byl vyhnán vládce Hnězdna, bájný kníže Popel, a kde jej údajně ve věži sežraly myši." A v hesle Popel (s. 174) oba autoři napsali: "Motiv myší požírajících svrženého vládce je západního (nejspíš porýnského) původu. Jeho synové tak ztratili nárok na vládu." Spytihněv, jehož osud pověsil Gallus na Popela, byl poslední Mojmírovec, který ovládal část Čech. Před ním to byli Rostislav, Spytihněvův otec, a Svatopluk, Spytihněvův bratranec.

Posledním Mojmírovským vládcem tedy nebyl Svatopluk, zemřelý roku 894, ale Spytihněv, který zahynul za lucké války, války mezi ním a Vratislavem, války, která skončila pravděpodobně nejpozději roku 921 smrtí Ludmily.

Gallus o Popelovi napsal, že se Popel před krysami uchýlil do dřevěné věže a bránil se uvnitř tak dlouho, dokud jej pro morový zápach, vycházející z množství myších mršin, všichni neopustili a on sám pod zuby zbylých příšer nedodýchal nejpotupnější smrtí. Slovo morový ukazuje na to, že Popel, tj. Spytihněv, byl Moravan. Totéž napsal o Mojmírovcích falešný Kristián. Podle něho Slované čeští ranou morovou jsouce sužováni na radu hadačky založili hrad Prahu a Přemysla knížetem čili správcem ustanovili. Za Přemyslem máme vidět Bořivoje a ze sakrální lokality Děvín učinil Pražský hrad (postavil Nový hrad) Boleslav I. - Podle U. Beckera (2002, s. 319) je věž mj. symbolem moci.

13C7. JAK GALLUS PROSTŘEDNICTVÍM JMEN VSÍ LOKALIZUJE ÚTĚK POPELA, tj. SPYTIHNĚVA, ZE STARÉ KOUŘIMI NA LIBICI

Nyní si všimněme vsí, na které naráží Gallus v I, 3. Protože Spytihněv (zde Popel) byl vyhnán z Kouřimi a načas se možná uchýlil na Libici, jsou vzdálenosti k závorce napsány tak, že první vzdálenost se vztahuje ke Kouřimi a druhá k Libici nad Cidlinou. Alespoň jedna z uvedených vzdáleností zpravidla není dále než dvě míle. Po uvedení vzdálenosti následuje citát z Galla a poté etymologické vysvětlení slova podle MJvČ (není-li uvedeno jinak).

VITICE (6,6 km; 27,9 km), Samovít a Zeměvít; IV/0560: "Jm. Vitice = ves lidí Vítových..."

STARÁ KOUŘIM (0; 26,6 km), na ni ukazuje jméno Popel

OPOLANY (29,6 km; 3,2 km) – jméno Popel může ukazovat i na ves Opolany. Podle MJvČ III/0282 se ves Opolany pův. jmenovala Opoleli ohořelí

SYNEČ (9,1 km; 30,8 km), syn Piastův, syn Lešek, syn Zeměmysl; IV/0266. "Jm. Syneč vzniklo... z os. jm. Synek..."

NUČICE (9,1 km; 75,0 km) vnuk Chvostiškův; III/0237: "Pův. tvar Vnučice = ves lidí Vnukových..."

KRÁLOVSTVÍ (3,1 km; 27,8 km) a KRÁLKA (4,2 km; 30,1 km); Král králů

KNĚŽICE (44,2 km; 20,9 km) a KNĚŽIČKY (38,0 km; 14,5 km); Kníže knížat. Fr. Roubík uvádí (1959, s. 17, 18), že v Pražském kraji zanikla ves KNĚŽATY ležící mezi Bezděkovem (27,8 km; 53,7 km) a Přestavlky (30,0 km; 55,9 km). U obce se nachází rozlehlé slovanské hradiště, o kterém M. Lutovský napsal mj. (2001, s. 96): "Z plochy hradiště pocházejí jen sporadické nálezy zlomků keramiky, datované většinou do 9. století... Jak umístěním v terénu, tak celkovým vzhledem se objekt velmi podobá hradišti Stará Kouřim. Byl patrně vybudován podle kouřimského vzoru, šlo nejspíše o jedno z hradišť příslušejících ke kouřimskému knížectví."

DOLNÍ CHVATLINY (8,7 km; 24,5 km) vyhnal Popela, po vyhnání ze země; II/0077: "Jm. Chvatliny tedy znamenalo to, co se chvatlo, tj. chvatně pohybovalo..."

RATENICE (13,9 km; 13,2 km) V blízkosti Libice se nachází ves nesoucí dnes jméno Ratenice. Roku 1844 měla podobu Rattenitz. Latinsky se krysa řekne Rattus, německy e Ratte, anglicky rat. Může však jít o náhodu. VIII/0545 se u hesla Ratěnice (dřívější tvar Ratenic) dočteme mj., že první zpráva o vsi Ratyenycz pochází z roku 1340 a že jméno Ratěnice znamená ves lidí Ratěnových (toto osobní jméno již vysvětleno není). J. Gaisler [ilustroval J. Dungel] v hesle Krysa obecná. Rattus rattus napsal o jejím současném rozšíření (2002, s. 74): "V současnosti žije v okolí Labe, Ohře a Vltavy od Děčína po Prahu a Říčany u Prahy, na východ po Mladou Boleslav." Nemohlo být za Galla rozšíření krys u nás podobné a nemohl tedy Gallus prostřednictvím krys naznačit, kam se Popel (český Spytihněv?) uchýlil.

PŘEBOZY (5 km; 22,4 km); slovo přepraven nahradíme slovem převezen - III/0459: "Toto MJ mělo původně podobu Převozy (v. přívoz ,místo, kde se převáží...)."

HLÍZOV (28,2 km, 21,1 km; pro morový zápach) - I/0638: "Jm. Hl. = Hlízův, t. dvůr. Příjmení Hlíza... povstalo z ap. hlíza ,žláza onemocnělá, boule morová, nežit'...").

OSTROV (9,0 km; 30,2 km); Popel je přepraven na ostrov. Pod správní obec Zásmuky spadá samota Ostrov, další stejnojmennou vsí je OSTROV u Úmyslovic (28,7 km; 9,1 km). K těmto vsím můžeme přiřadit i obec KRYMLOV (7,6 km; 33,5 km), dříve Krymlovec, tj. menší Krumlov. II/0423: "...sem bylo vlastně přeneseno jm. Krummenau (v. Č. Krumlov)..." Jméno (Český) Krumlov vzniklo z německých slov znamenajících křivý, zakřivený a proud, mokřina, (polo)ostrov (II/0423). Jméno (Moravský) Krumlov vzniklo jinak. Především však se ostrovu podobalo LIBICKÉ HRADIŠTĚ obtékané rameny Cidliny. - Popel se uchýlil do dřevěné věže. Archeologové našli na Libici na Cidlinou (26,0 km, od Kolína 12,1 km) stopy po kamenné věži. Kamenná však mohla být jen do určité výšky. Nad kamennou části mohlo být dřevěné pokračování. (Na hradišti v Doubravčicích byly stopy po věži nalezeny také.)

STRUHAŘOV u Mnichovic (20,2 km; 45,5 km); dřevěné věže - IV/0216: "Jm. Strhařov > Struhařov = *Str(u)hařův, t. dvůr, anebo osada strhařů > struhařů..." Slovo strhař, struhař znamenalo pilař nebo prknář.

TOUŠICE (3,5 km; 27,6 km); pro morový zápach vycházející - uvádějí u podobného MJ Tuchlovice IV/0394: "Základ *tuch- je v čes. OJ dost hojný... Je tu patrně základní význam ,upokojovati, mírniti, tlumiti'. Jiný význam viz u jm. Tuchyně." A u hesla Tuchyně můžeme číst (IV/0396): "Jm. T. vzniklo příponou -yně z os. jm. Tuch nebo Tucha... a znamenalo Tuchova, t. Ves. [Sloven. jm. potoka a obce Tuchyňa, Šmilauer Vodopis, 329, 467 vysvětluje vhodněji ze zákl. *toch s významem ,páchnoucí voda'.]"

HRYZELY (9,8 km; 34,2 km); ohryzání těla krysami pod zuby zbylých příšer (jeho tělo tedy bylo ohryzáno), domýšlivou pýchou; slova ohryzati a Hryzely jsou si zvukově podobná, I/0786: "Příjm. znělo prvotně *Hrzěl a bylo to pův. partic. od stč. hrzěti ,hrdějším býti..."

PYŠELY (29,6 km, 56,8 km); nedodýchal nejpotupnější smrtí; III/0505: "Jm. P. = ves pyšelů (pyšeti = dýchati, supati..."

PŘISTOUPIM (11,6 km, 29,4 km); přistoupíme k postupnému vylíčení

PAMĚTNÍK (42,4 km; 22,4 km); z paměti zahladilo, zapomnění starobylých časů, v paměti věřících; III/0320: "Jm. P. povstalo asi z příjmení a to z app. pamětník ,kdo pamatuje, nezapomíná... souvěký svědek..."

ŽABONOSY (6,1 km; 20,8 km); morový zápach, slovo zápach je možná narážkou na část -nosy a slovo morový může být narážkou na vládce přišlé z Moravy, tak jako u falešného Kristiána; krysy jsou přenašeči moru (bylo to za Galla známo?); v IV/0799 je uvedeno, že jde o ves lidí, kteří nosí žáby, nebo (což je prý pravděpodobnější) o ves lidí s žabími nosy

NEBOVIDY (22,5 km; 16,8 km; 5,1 km od Kolína); se uchýlil do dřevěné věže; III/0183: "Jm. N. = ves nebovidů, tj. lidí, kteří vidí do nebe. Je to škádlivé pojmenování obyvatelů podle polohy vesnice pod vysokou strání; dívali se jako ze studně do nebe (?)."

LSTIBOŘ (10,9 km; 25,6 km), syn Lešek, po Leškově smrti; jméno Lešek se vykládá jako lstivý (M. Knappová). V hesle Lest J. Rejzek napsal (2015, s. 375): "Psl. *lьstьje staré přejetí german. … původní význam byl {vědění, chytrost}..." Vzdělaný byl tzv. Václav. V době, kdy byl knížetem, se jmenoval Lešek, Lestík, složeným jménem možná Lstibor. Je po něm pravděpodobně pojmenováno hradiště Lštění.

MIŠKOVICE (4,3 km; 22,3 km) a MYŠLÍN (22,8 km; 48,1 km), myších mršin, jeho syn Zeměmysl; slovo myších má možná připomenout obě vsi zvukově; III/0096: "Původní podoba [vsi Miškovice je] Myslkovice = ves lidí Myslkových" a III/0165: "Jm. Myšlín povstalo z Myslín..."

13C8. NĚKTERÉ LOKALITY V ČECHÁCH MAJÍCÍ STEJNÉ JMÉNO JAKO LOKALITY NA DOLNÍM TOKU ŘEKY ODRY

Přemyslovci přišli do Čech pravděpodobně z Wolinu. Jejich nejvýznamnějším hradištěm se stalo hradiště u Zabrušan, jmenující se snad Chvosten, vzdálené od Wolinu 416,2 km.

Na trase mezi Wolinem a Zabrušany se nacházejí zajímavé lokality mající stejná jména jako lokality v Čechách. Uvedeme si je s tím, že počet km v závorce je vzdálenost od předešlé lokality. --- Hradiště Lebus leží v Německu, dolnolužické pojmenování zní Lubuš. Oblast připojil roku 966 Měšek I. k Polsku a na Lubuši vybudoval hradiště. Trasa Wolin – (179,9) Lubuš – (295,1 km) hradiště Libušín. --- Německý Schlabendorf am See se dolnolužicky jmenuje Chóžyšća, což znamená ohon (chvost). Trasa Wolin – (270,8 km) – hradiště u Zabrušan jmenující se zřejmě Ch(v)osten, což je jméno etymologicky příbuzné se jménem Chóžyšća. Od jména hradiště Ch(v)osten postupně vzniklo jméno nedaleké vsi Košťany. Trasa Wolin – Chóžyšća (270,8 km) – (156 km) hradiště u Zabrušan (Chvosten). Z hradiště u Zabrušan přišel do středních Čech Bořivoj. "Kosmas" připomenul hradiště Chvosten hradištěm Chvrasten, kteréžto jméno možná vymyslel.. ---Gallus nazval Ludmilu Řepkou. Polský Rzepin leží na trase Wolin – (192,4 km) Rzepin – (258,1 km) Řepín u Mělníka. Ve vzdálenosti 3,2 km od Rzepinu se nachází ves Starościn. "Kosmas" v I, 2 píše o Bohemovi (tj. zde o Wistrachovi?) jako o starostovi. --- Legenda Diffundente sole, jejíž vznik je kladen nejdříve do 20tých let 13. století, uvádí, že Bořivoj pojal manželku jménem Ludmilu, dceru hraběte Slavibora ze země Milčanů..." V poznámce ke jménu Milčanů je uvedeno: "...ze země Milčanů v lat. originálu ,de provincia Melnicensi', jde zřejmě o omyl, vzniklý pozdějším opisem, takže má být správně ,de provincia Milcensi, ,z kraje Milského', tj. z Milčan, pozdější Horní Lužice, země přilehlé k Čechám." Územím Milčanů protéká řeka Spréva, tekoucí od českých hranic přes Budyšín. Latinsky se dřívější srbské Milsko řekne Milcensis a Mělnicko se řekne Milnicensis. V Milsku, tj. v Horní Lužici, leží Budyšín, pravděpodobně pojmenovaný podle Budka, tj. Rostislava, prvního muže Ludmily.

14C1. JAK JSOU POLSKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA A ŘEPKA (VE SKUTEČNOSTI ČEŠTÍ PŘEMYSLOVCI A LUDMILA) SPOJOVÁNY GALLEM PROSTŘEDNICTVÍM HŘÍČEK SE STADICEMI, S HRADIŠTĚM U ZABRUŠAN A S MĚLNICKEM

Ke jménu Piast viz zde kapitolu Co znamená slovo piast.

Gallus zašifrovává jména lokalit do svého textu. V této kapitole budeme vycházet z jeho I, 1 a I, 2.

Slovem skrytým (skrytým úradkem Božím) Gallus možná prozrazuje, že zde do svého textu něco skryl.

Jsou slova moudrost (viděli jejich moudrost) a domýšlivou (nenadouval tak domýšlivou pýchou) narážkou na Přemysla, v Gallových mytických knížatech Piasta, ve skutečnosti Bořivoje? Jméno Přemysl použil biskup Heřman zřejmě poprvé jako falešný Kristián v tzv. Kristiánově legendě. Zde tedy na něho mohl učinit narážku. Slovo zděsili se (zděsili se nelidskosti obyvatel) se podobá slovu strašit. A slovo strašit by mohlo být narážkou na podobně znějící jméno vládce Zabrušan, tj. Wistracha.

Že jde o setkání cizinců a Čechů, to sdělil Gallus slovy hosté a chlapci. Slovo hosté znamená cizinci. A co můžeme vyvodit ze slova chlapci? V. Blažek uvedl (viz zde kapitolu Jak vzniklo jméno Češi), že slovo Čech může mít význam mladík, chlapec. Gallus tento význam zřejmě znal. Chlapec, který byl u Galla postřižen, byl synem Popela, za nímž se zřejmě skrývá Spytihněv vládnoucí na Staré Kouřimi a z ní vyhnaný Bořivojem na západ od Vltavy. Větu přistřihli hosté onomu chlapci vlasy bychom mohli číst přistřihli cizinci onomu českému (chlapci) vlasy. Touto větou se dozvídáme, že tato kapitola se týká domácích a hostů. Tak, jako bylo sídlem prvních polských Piastovců Hnězdno, tak byla sídlem Nezamyslovce Spytihněva a možná krátce jednoho jeho předka (netvrdím, že předků) Stará Kouřim. Za Hnězdem je zde tedy skryta Stará Kouřim.

Protože Bořivoj (u falešného Kristiána a "Kosmy" Přemysl, u "Galla" Piast) odešel ze Zabrušan (po intermezzu na Moravě) na Kouřimsko, schovává Gallus nejprve vsi a dvorce v okolí Zabrušan a následně v dalším textu v okolí Kouřimi. Již ve větě Začněme tedy látku řadit tak, abychom stoupali od kořenek větvi stromu jsou možná skryty dvě lokality. Jednalo by se o vrch PAŘEZ (736 m n. m.; 13,1 km od Zabrušan) nedaleko Kostomlat pod Milešovkou a o obec KONÁROVICE vzdálenou od Kouřimi 26,1 km a od Kolína (kde byl možná v mohylovém hrobě pohřben Bořivoj s manželkou) pouhých 6,9 km. Jméno Konárovice sice podle MJvČ II/0294 etymologicky souvisí se slovem koňař (tj. pasák koní nebo obchodník s koňmi), ale zvukově se podobá dnešnímu slovenskému slovu konár, což znamená větev. Slova od kořene k větvi stromu vyjadřují soulad se vznikajícím zájmem vládců o genealogii vlastního rodu, o svůj rodokmen.

Vzdálenosti následujících vsí a vrchů jsou v závorkách napsány tak, že první vzdálenost se vztahuje ke Stadicím a druhá k hradišti Zabrušany. Jde o "krátké" vzdálenosti pro pěší vyhledané na www.mapy.cz. Po uvedení vzdálenosti následuje citát z Galla a po něm etymologické vysvětlení významu jména vsí; pokud není uvedeno jinak, jde o citaci nebo parafrázi MJvČ.

Vsi jsou uváděny bez ohledu na to, k jakému roku se vztahuje nejstarší zpráva o nich. Před vsí mohl v dané lokalitě být stejně pojmenovaný dvůr uniklý pozornosti pramenů nebo mohlo jít o jméno pomístní.

To, že vládci Zabrušan (Wistrach a Slavitah) nemají domácí původ, prozradil zde Gallus slovy host (což znamenalo nejen host, ale také kupec, cizinec), cizinec apod. (velikou hostinu, dva hosté, na hostinu pozváni, uspořádal hostinu, chudobné pohostinství, pohostinnou střechu, v pohostinné chatrči, hosty dobře obsloužit, zeptali se cizinci, pohostinný oráč, připravil hostinu, pohostinnost pohanů, hosté tedy v klidu, a jeho hosty, nezeptají cizinců, pobídky cizinců, po řádné hostině, přistřihli hosté). Špatný "kádrový profil" měli tedy i následující Přemyslovci: Wistrachův syn Bořivoj a jeho potomci.

HOSTOVICE (6,5 km; 21,3 km) ukazují na ni výše uvedené slovo host a jeho odvozeniny; nejstarší písemná zpráva o ní se vztahuje k roku 1416. Ves je však starší, neboť původní tvar jejího pojmenování měl znít podle I/0726 Hostějovice, a ten není v pramenech zachycen.

HOSTOMICE (14,6 km; 3,7 km), na ni možná slova host a jeho odvozeniny nenarážejí, protože první zpráva o ní je až z roku 1499.

KOŠŤANY (18,2 km; 6,7 km); II/0325, vykládající význam jména Košťany u hesla Kosten, uvádějí mj.: "Doloženy jsou jednak tvary Kosten a Kostna, jednak Chosten a Chostna. Nejlépe je lze vyložiti z neurčitého adj. *chvosten..." [...] "...naše jméno Ch(v)osten znamenalo pův. vrch n. les s houštinami, křovinami."; domnívám se, že východiskem pro jméno Košťany bylo pojmenování hradiště u Zabrušan Ch(v)osten. A od názvu hradiště pojmenoval Gallus mýtického knížete Chvostiško. Blíže viz zde kapitolu Jmenovalo se hradiště u Zabrušan Ch(v)osten?

POHRADICE, zaniklá obec (13,3 km; 7,7 km), sestoupili do podhradí; III/0417: "Prvotní tvar byl nejspíše Podhradice." Nejstarší zpráva o obci je však až z roku 1549.

KLETEČNÁ (7,4 km; 17,8 km); před chatrčí oráče, pozval je do své chatrče, v té pohostinné chatrči II/0241 při vysvětlování jména Kletečná uvádějí mj. i tato slova: "Všeslovanské slovo klêtь mělo tedy prvotně význam ,menší, chatrný domek', asi to, čemu dnes říkáme ,chatrč, barák, bouda apod.'."

CHUDEŘICE (18,1 km; 6,1 km); chudý oráč, chudobné pohostinství, chuďasovo pozvání, chudý vesničan, přílišnou chudobu, chudých přátel, poníženost chudých; II/0064 se o vsi Chudeřice dočteme: "Jm. Chudeřice = ves lidí Chuderových. Příjm. Chudera povstalo z app. chudera, chuděra mr. = chudák, chudáček, chuďas..." V kraji leží ještě vsi podobného jména, a sice CHUDEROV (12,0 km; 25,2 km) a od ní ve vzdálenosti 1 km víska CHUDEROVEC.

ŽELENICE (25,1 km; 13,4 km) a ŽELÉNKY (17,3 km; 1,3 km) Jestliže nahradíme slova měl s příchozími soucit slovy příchozích se mu zželelo, můžeme v nich vidět narážku na tyto vsi. II/0825, 0826 uvádějí, že Želénky jsou zdrobnělinou ke vsi Želenice, toto místní jméno vzniklo od OJ Želen a jeho základem je část žel-. Z výkladů slov litovati, želeti, mít soucit ve SSJČ můžeme dnes v určitém kontextu tato slova zaměňovat.

VELVĚTY (6,9 km; 10,2 km); rozmlouvali o velmi mnoha věcech; IV/0499: "Jm. Velvěty [...] znamenalo ves velvětů, tj. lidí, kteří velmi mnoho mluví..."

ŠTĚRBINA (16,0 km; 1,3 km); skrytým úradkem Božím; V IV/0298 se o významu jejího jména dočteme mj. toto: "Jm. Skrbina povstalo z příjm. Skrba a znamenalo Skrbova, t. ves. Toto příjm. bylo utvořeno k slovesu skrbiti (t. skrbliti) = shledávati, schovávati, skládati do pokladu... Krajina se poněmčovala a přistěhovalí Němci to jméno vyslovovali Škrbina nebo s průvodní samohl. Škerbina a to českého písaře svedlo k psaní Štěrbina. Tento tvar se pak s malými změnami rozšířil obecně."

NĚMEČKY (12,2 km; 6,1 km); Slovo cizinci nebo slova host apod. možná upozorňuje na ves .

BRAŇANY (25,1 km; 13,3 km), potupně odehnání od hradní brány; I/0158 uvádějí: "Jméno Braňany - ves Braňanů, tj. lidí bydlících v Bráně. Takto se ves původně též nazývala."

PATOKRYJE (29,0 km; 17,0 km; 9,7 km od Braňan, vzdušnou čarou však jen asi 4,5 km od Braňan; byli odehnáni; III/0328: "Jm. P. = ves patokryjů, tj. lidí, kteří si kryjí (ukrývají) paty, ze strachu utíkají."

STROPNÍK (856 m n. m.; 25,4 km; 11,9 km); Má slovo střechou připomenout vrch ?

LEDVICE (17,6 km; 3,6 km); Je možné, že na některá místa mají upozornit ne slova, ale vylíčená situace. V tomto případě možná toto: Velké pití piva má upozornit na ves . Ke vsi Ledvice uvádějí II/0499: "Jm. Ledvice = ves lidí *Ledvových, srov. nč. příjmení Ledvina a Ledvinka v praž. Adr.!"

HUDCOV (15,8 km; 3,0 km); Stejně tak i vylíčení slavnosti má připomenout ves ? Ke vsi Hudcov je v MJvČ I/0791 uvedeno mj. toto: "Jm. Hudcov = Hudcův, t. dvůr. Příjm. Hudec... vzniklo z apod. hudec, ,kdo hude'..."

DOMASLAVICE (22,4 km; 9,3 km); Nemá na tuto ves ukázat uspořádaná slavnost?

STEBNO (4,5 km; 20,7 km); Myslím, že se nedá vyloučit, že slova vešel pod jeho pohostinnou střechu si máme upravit na vešel do jizby a potom si připomenou ves. IV/0166 vysvětlují toto MJ takto: "Jm. Stebna povstalo z téhož základu jako jméno Stebnice a Jistebnice. Tím základem bylo stč. jistba > jizba, ,světnice - pilíř - oblouk mostní'..."

BYSTŘANY (9,4 km; 7,4 km), viděli jejich moudrost; pokud slovo bystrý znamenalo také jako dnes i nadaný, chápavý, moudrý, mohlo by slovo moudrost ukazovat na tuto ves, pokud ovšem za Galla existovala; I/0259: "Jm. Bystřany vzniklo ze jména obyvatel, tj. lidí bydlících nad Bystrou, t. vodou (řekou) nebo nad Bystrým, t. potokem."

BEČOV (32,5 km; 21,6 km); mám bečku vyleželého piva; I/0037: "Tato ves podle nejstarších dokladů se nazývala Bečkov."

PROSETICE (11,3 km; 6,5 km), krmil vepříka, zabít onoho vepříka; III/0456: "Jm. Prasetín = ves *Prasatových... Pro polepšení významu bylo MJ v poslední době uměle změněno na Prosetice."

SKRŠÍN (28,5 km; 19,3 km), pozvat nikoli k obědu, ale k pouhé přesnídávce; IV/0084: "Jm. Skršín vzniklo přivl. příponou -ín z OJ Skrcha, viz Skršice." U hesla Skršice čteme (IV/0084): "Jm. Skršici = lidé Skrchovi... To je zkrácený tvar jména Skrben, Skrbek, Skrbimír nebo pod. Srov. doklady u hesla Skrbkov..." A konečně heslo Skrbkov IV/0080: "Jm. Skrbkov = Skrbkův, t. dvůr. Příjm. Skrbek... vzniklo z ap. skrbek = skrbec, kdo skrbí, ein Knauser." Německé slovo Knauser znamená skrblík, lakomec.

Protože víme, že za Řepkou se skrývá Ludmila, vedlejší manželka Bořivoje (u Galla Piasta), necháme se zavést na Mělnicko, odkud údajně pocházela Ludmila. Pokud není uvedeno jinak, bude se první vzdálenost v závorce vztahovat k Mělníku a druhá k Řepínu.

ŘEPÍN, ves vzdálená 5,7 km od říčky Pšovky a 13,8 km od Mělníka, na jehož katastru snad stál hrádek Pšov. III/0558 vysvětlují význam jména Řepín takto: "Jm. Ř. vzniklo přivlastň. příp. -ín z os. jm. Řepa... a znamená Řepův, t. dvůr. Ves možná souvisí s polským Rzepinem ležícím mezi Wolinem a Zabrušany.

HOSTÍN (9,1 km; 5,5 km), dobře hosty obsloužit, snažili se cizinci, v té pohostinné chatrči, pohostinný oráč

RADOUŇ (16,4 km; 4,3 km; část obce Mělnické Vtelno); na jejich radu; na radu a pobídky cizinců

TAJNÁ (20,8 km; 11,9 km; část obce Stránka) vzdálenou od Řepína 11,9 km. Má slovo tajné (splnit jakékoliv jejich tajné přání) připomenout obec? A nenaznačuje slovo tajné zároveň to, že je v textu něco utajeno?

POSTŘIŽÍN (18,3 km; 26,8 km); přistřiženy dětské vlasy, na oslavu postřižin, uschoval na postřižiny, malou oslavu k postřižinám, přistřihli hosté onomu chlapci vlasy; III/0444: "Jm. P. vzniklo snad přivlastň. příponou -ín z os. jm. *Postřiha, jež bylo odvozeno ze slovesa postříhati (ovce, vlasy, sukno)..."

DŘÍSY (18,0 km; 14,0 km); mám bečku vyleželého piva, všechny vypůjčené nádoby, deset nádob, kterým se po slovansku říká džbery; I/0473: "...nacházíme doklady in Drziezech a nč. v Dřízech se z. V nich je zřejmá kontaminace našeho MJ se slovem stč. střěz, později střez, třez a ve vých. češtině dřez 'dřevěná nádoba, škopek'..."

VELVARY (20,4 km; 33,9 km) a MALOVARY, zaniklá ves západně od Velvar; k čemu taková troška (piva, které se vaří), uspořádal malou oslavu, nikoliv k obědu, ale k malé přesnídávce; IV/0498: "Jm. Velvary = obec velvarů, tj. lidí, kteří velmi mnoho vařili. Opakem k němu bylo nablízku jméno zaniklé vsi Malovary..."

PŠOV Neupomíná Gallus na Pšov (stč. pše znamenalo pšenice) také slovem pivo? Vařilo se za "Kosmy" z pšenice nebo i z pšenice?

VEPŘEK (15,9 km; 34,2 km), první zpráva o vsi 1346, také krmil vepříka, zabít i onoho vepříka

VŠETATY (12,5 km; 11,4 km) a VŠESTUDY (15,6 km; 27,1 km) Nenaráží Gallem situace na vsi ? Jací to jsou hosté, když se chovají takto? "Hosté tedy poroučejí [domácím obyvatelům] pivo nalít... Přikazují [domácím obyvatelům] zabít i onoho vepříka..." I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují význam MJ Všetaty (2004, s. 286) jako ves, kde jsou všichni zloději. Praslovanské tatь znamenalo zloděj, lupič. Ke vsi Všestudy IV/0650 uvádějí: "V druhém členu tohoto složeného názvu je jméno činitelské od slovesa studiti. Kromě běžného významu znamenalo také ,nemilým se činiti', např. hřiech, který sě tobě nestudí..."

Je slovo zvětšilo (množství piva se prý zvětšilo) z nějakého důvodu narážkou na první část jména Rostislav? (Pohřbená kněžna v želénské mohyle možná pocházela podle N. Profantové z mikulčického hradiště.) Nemohou být slova množství piva se prý zvětšilo narážkou na jméno Olomouc? I. Lutterer a R. Šrámek při vysvětlování jména Olomouc napsali (2004, s. 193, 194): "...praslovanské ol znamenalo ,pivo'." - J. Bláha uvádí tento význam jména Olomouc (2006, s. 101): "...některá nová zjištění ukazují na jeho germánské kořeny: jde o posesivní jméno, odvozené od germánského osobního jména Alamund. Toto jméno označovalo místního ,héroa - zakladatele' (archeologie prokazuje mimořádnou hustotu germánského osídlení v těsné blízkosti Olomouce, zvláště ve 3. - 5. století n. l.) a bylo přeneseno na skalnatou a kultovně využívanou výšinu Michalského kopce. Ten byl ostatně již od 15. století označován také jako ,mýtický': ,Juliusberg'."

V I, 1 a I, 2použil Gallus slova: hostinu, hosté, hostinu, hostinu, pohostinství, pohostinnou, pohostinné, hosty, pohostinný, hostinu, pohostinnost, hosté, hosty, hostině, hosté. Cizinec se latinsky řekne hostis. V. Machek v hesle host napsal mj. (2010): "...[hostis] původně znamenalo též jen cizince (teprve v latině zhoršilo význam na cizince nepřátelského)." Přemyslovci byli z hlediska původní české vládnoucí vrstvy (k níž zřejmě patřili Vršovci) cizinci. Ať už byli v západních Čechách doma od nepaměti, nebo do Zabrušan odněkud přišli. "Kosmas" rovněž využil slovo host (cizinec). Vytvořil tak jméno Hostivít pro Wistracha. - Znamenají slova nebyli pozvání na hostinu, že Bořivoj pronikl do Čech nevítán? - Slova zděsili se nelidskosti obyvatel hradu znamenají, že se zděsili toho, že se na Staré Kouřimi (zvané dřív možná Dowina) konají pohanské obřady. L. Souček o děvínech uvádí, že (1997, s. 43) byly děvíny sídlištěm duchů divokých, člověku vyloženě nepřátelských a nebezpečných, kteří museli být obměkčováni obětmi a získáváni.

"Kosmovi" se mohlo líbit, že osobní jméno Řepka připomíná i jméno Říp.

Slovo moudrost (když viděli jejich moudrost) je možná narážkou na Přemysla (tj. o Bořivoje; u Galla je nazván Piastem), na to, že Přemyslovci přišli z ciziny a možná i na ves Zabrušany. Slova moudrost a Přemysl spolu významově souvisí. I "Kosmas" o Přemyslovi v I, 6 napsal: ten muž moudrý.

Že Gallus naznačil, že jeho mýtická knížata (tj. Přemyslovci) jsou cizinci, to vyplývá z textu Cl. Banckové. Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49): "Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka: ,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře. Wistrach, který možná jako první předek Bořivojův přišel do Čech, nebyl heimskr, nebyl hloupý, byl naopak chytrý, přemýšlející, byl Přemyslovec.

"Kosmas" (jako autor prvních dvou knih Kroniky Čechů byl ve skutečnosti z Francie přišlý Jiljí/pražský biskup Heřman) o Přemyslovi napsal (I, 6), že je to muž moudrý. Užil slovo moudrý úmyslně proto, že (dnes) se francouzsky slovo brousit napíše moudre? (Tento překlad je z internetu, ve slovnících jsem ho nenašel.) Francouzsko-český, česko-francouzský praktický slovník, Lingea, Brno 2007) uvádí: "moudre* [mudR] vt (u)mlít, pomlít." Můžeme tedy dát "Kosmovu" charakteristiku Přemysla, to že byl moudrý, do souvislosti se Zabrušany, tj. vsí za brusy, kde se zřejmě vyráběly mlýnské kameny?

Na Chvostiška (tj. Wistracha) upozorňovala ves Košťany, na Řepku (tj. Ludmilu) ves Řepín. Mají některé ze vsí v blízkosti Zabrušan připomenout i další knížata? Nejprve si přečtěme, co ke jménům Siemomysl napsal J. L. Konečný (2005, s. 205): "Víru, že dotek krále-rozsévače dává semenu život a úrodnost byla hluboce zakořeněná (setba dánského krále Waldemara). Také slovanský král Sámo, jehož postava byla kriticky rozpoznána jako Fredegarova transpozice kosmologického mýtu do historie, nomenklaturně zosobňuje semeno (sthn. ,samo'). Takovými ,semennými králi' - personifikací osiva a plodnosti - byli například božský Saturnus (lat. satus = setba), nebo legendární první Piastovci Siemowit a Siemomysl." A v poznámce 29 na téže straně dodává: "Základ ,sěm' tu nemusí znamenat ,zemí' (Siemomysl - ,terras praecogitans'), nýbrž semeno (stsl. ,sěme', pol. ,siemie', stč. ,siemě'). Siemomysl je ,Myślacy o siemii'... - předvídavý hospodář myslící na setbu, podobně jako Piast je pěstitel - živitel, ,bonus sator', ,agricola', u Galla též ,arator', jehož žena Rzepka nomenklaturně zosobňuje hlavní pokrm chudých." V blízkosti Zabrušan (11,7 km) se nachází ves Sezemice. V MJvČ IV/0048 se o ní dočteme mj. toto: "Jm. Sezemice - ves lidí Sezemových..." [...] "Svoboda se opírá o kompozitum sezemъcъ..., hledá v něm ukazovací zájmeno *se a podst. jm. ,země'."

14C2. JAK JSOU POLSKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA (VE SKUTEČNOSTI ČEŠTÍ PŘEMYSLOVCI) ODEŠLÁ Z HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN SPOJOVÁNA GALLEM PROSTŘEDNICTVÍM HŘÍČEK S KOUŘIMSKEM A S KOLÍNSKEM

To, že v je textu něco skryto, je naznačeno slovy skrytým úradkem Božím, tajné přání, uschoval na postřižiny, schovával pro takovou příležitost?

Na jaké lokality upozorňuje Gallus slovy v textu I, 3. Jméno Popel má zřejmě připomínat hradiště STAROU KOUŘIM vzdálené od Kolína 18,8 km. A jméno Chvostiško mělo pravděpodobně připomenout hradiště u Zabrušan, které se snad jmenovalo Ch(v)osten. Z jeho jména vzniklo později jméno vsi mající dnes tvar KOŠŤANY (6,7 km od zabrušanského hradiště). Slova ostrov a dřevěná věž (možná i krysy) mají připomínat LIBICI NAD CIDLINOU. Slovo modloslužebnictví (poskvrnil blud modloslužebnictví) má možná připomenout ves MODLANY, vzdálenou 11,2 km od Zabrušan a 8,3 km od Stadic. III/0119 uvádí jako jednu ze dvou možností, že jméno znamená ves lidí bydlících u modly, přičemž modlou může být bůžek nebo místo k modlení. Slovo kořen (Nejprve předmluva: abychom postupovali od kořene) může narážet na vrch PAŘEZ vzdálený od Stadic 12,7 km.

V následujících odstavcích v této kapitole jsou uvedeny vsi, na jejichž jména upozorňuje "Kosmas" hříčkami v textu. Všechny vzdálenosti uvedené v závorkách se v této kapitole vztahují - pokud není uvedeno jinak - k hradišti Stará Kouřim a ke Kolínu. Byla vybrána trasa pro pěší uváděná jako krátká. Po uvedení vzdálenosti následuje citát z Galla (I, 1 a I, 2) a poté etymologické vysvětlení (pokud není uvedeno jinak, tak z MJvČ).

Vsi jsou uváděny bez ohledu na to, k jakému roku se vztahuje nejstarší zpráva o nich. Před vsí mohl v dané lokalitě být stejně pojmenovaný dvůr uniklý pozornosti pramenů nebo mohlo jít o jméno pomístní. - Některé vsi mohl Gallus užít s větší pravděpodobností, jiné s menší (např. ves Bulánka).

KOŘENICE (15,6 km; 8,0 km), KLUČOV (13,9 km; 24,1 km), KLUK (20,3 km; 15,1 km) a PŇOV (17,8 km; 8,7 km); stoupali od kořene - II/0310: "Jm. K = ves lidí Kořenových...); V. Machek u hesla klučiti uvádí (1997, s. 260): "čistiti mýtinu od pařezů" [...] "Základní slovo klč pařez..." II/0252: "...jm. Klučov bylo utvořeno... z app. kluče ,klučenina, kopanina'." - II/0252: "Jm. Klk > Kluk vzniklo ze stč. klk > kluk... ,pozemek nezkopaný, na kterém jsou ještě kluky, tj. pletiva kořenů atd.'..." - III/0385: "Jm. Pňov = *Pňův, t. dvůr (slovo peň mělo vedle pův. významů - v. v. - také přenesený význam ,bloud, špalek, dub, hlupák'..." U hesla 5. Pnětluky je uvedeno mj.: peň, 2.p. pně ,kmen... arch. druh úlu, špalek, dial. pařez'..."

KONÁROVICE (25,6 km; 6,9 km); k větvi stromu - slovensky větev se řekne konár; II/0294: "Prvotní tvar Koňářovice = ves lidí Koňářových nebo koňářových. ...povstalo z appell. koňař, stč. konieř, ě, m, ,koníř... ,pasák koní - obchodník s koňmi'..."

SYNEČ (Krupá; 10,5 km; 25,9 km); měl dva syny, na oslavu postřižin svých synů, svého jediného synka, na oslavu svých synů, k postřižinám svého syna, pro jejich syna

PUČERY (12,9 km; 11,1 km); dětské vlasy . III/0501: "Prvotní tvar zněl Kučery = ves Kučerů, tj. rodu Kučerova... anebo ves kučerů, tj. lidí kučeravých, kadeřavých, kudrnatých."

HOŠŤ (14,6 km; 30,1 km); přišli dva hosté, nebyli na hostinu pozváni, uspořádal hostinu, pod jeho pohostinnou střechu, v té pohostinné chatrči, hosty dobře obsloužit, pohostinný oráč, připravil hostinu, pohostinnost pohanů, hosté tedy v klidu, jeho hosty, po řádné hostině přistřihli hosté

ZVÁNOVICE (19,1 km; 37,1 km); hostinu a pozval k ní, pozval je do své chatrče, pozvání s díky přijali . IV/0791: MJ znamenalo ves lidí Zvanových, vzniklo jako odvozenina ze slovesa żwać (!) ,žvýkati'. V takovém případě by Gallus na jméno Zvánovice mohl ukazovat tím, že hosté jedli. "Kosmas" však také mohl vycházet ze slovesa zvát (pokud se to slovo za něho užívalo) na základě zvukové podoby.

HRADENÍN (7,5 km; 13,1 km) a PŘEDHRADÍ (18,5 km; 9,4 km); na hradě Hnězdně, odehnáni od hradní brány, sestoupili do do podhradí - I/0749: "Různé tvary tohoto MJ připouštějí trojí výklad... 1. tvar Hradenín z os. jm. *Hradena...; 2. tvar Radenín z os. jm. Radena...; 3. tvar Raděnín z os. jm. *Raděna..."Mohou však narážet i na ves - III/0462: "Ves Předhradí vznikla naproti hradu Oldříš, který zbudoval Oldřich, syn Boleslava II., nad Labem u Oseka."

ŠTÍHLICE (17,6 km; 34,5 km), VYŽLOVKU (16,2 km; 34,1 km) a NOUZOV (41,4 km; 31,1 km); slova chudý, chudobné, chudý, chuďasovo, chudý, chudobu, chudých, chudých mají připomenout . A. Profous v MJvČ IV/0301 uvádí, že vznik jména Štíhlice je neprůhledný. Odmítá názor, že jméno mohlo vzniknout od příd. jména štíhlý. Připomíná apel. ščidlák ,kdo za sebou nohu vleče' a slova štidla, štihla ,chůdy', aniž by tvrdil, že od těchto slov jméno Štíhlice vzniklo. Spojení slov štíhlý a Štíhlice mohlo Gallovi posloužit už na základě zvukové podobnosti slov. J. Psota mě informoval, že se jméno Štíhlice odvozuje od tzv. štidel, což jsou kůly, na nichž byla vesnice ve 13. století vystavěna. - O Vyžlovce v IV/0680: "Původně (1356-1415 se ta ves jmenovala snad Vyžlovice, tj. ves lidí Vyžlových, z apel. vyžle..., později byla utvořena odvozenina s příp. -ka a jm. se tím přiřadilo k typu, kterým se označují spíš samoty, dvorce, usedlosti." O vsích Nouzov III/0232 uvádějí (Nouzov na Kouřimsku však jmenován není): "Jm. N. dostaly tyto osady pro chudobu obyvatelstva."

DOBŘICHOV (11,3 km; 15,3 km); hojnost dobra, dobře obsloužit, o dobrodiních Boha, dobře věděli - I/0402: "Prvotní tvar *Dobrchow... (os. jm. Dobrcha..."

DOLNÍ CHVATLINY (8,9 km; 12,7 km); odehnáni od hradní brány - II/0077 o jménu Chvatliny uvádějí mj.: "Slova odvozená z chvat- vyslovují v záp. - slov. jazycích jednak spěch, jednak uchopení, např. stč. chvátati ,spěchati - chytati'..." [...] "Jm. Chvatlina tedy znamenalo to, co se chvatlo, tj. chvatně pohybovalo."

RADLICE (9,1 km; 26,0 km), na DOBRÉ POLE (5,2 km; 23,1 km); chudý oráč - III/0521 odvozují MJ Radlice od OJ Radla; zde by tedy muselo jít o zvukovou podobu slov rádlo a Radlice

BULÁNKA (5,1 km; 23,0 km; 3,8 km od Kouřimi); tato ves za Galla zřejmě neexistovala (mladý vůl; vůl sloužil mj. k orání).

OVČÁRY (23,8 km; 5,2 km; ovce se stříhají) a PODĚBRADY (21,6 km, 16,6 km); měly být slavnostně přistřiženy dětské vlasy; na postřižiny svého jediného synka, oslavu k postřižinám, přistřihli hosté onomu chlapci vlasy - na ovce může být poukázáno, protože se ovce stříhají -I. Lutterer a R. Šrámek 2004, s. 208 k Poděbradům: osada poděbradů, tj. lidí, kteří poděli čili odstranili své brady, oholili si vousy).

MLÉKOVICE (5,1 km; 16,1 km), POLNÍ VODĚRADY (10,1 km; 9,7 km; Polní navíc oráče) nebo ČERNÉ VODĚRADY (16,7 km; 34,6 km); něco k pití, pitím to nebude - IV/0591 k Voděradům: "...ves lidí, kteří mají rádi vodu."

BEČVÁRY (10,2 km; 13,2 km); mám bečku vyleželého piva - podle I/0038 stč. bečvář je ten, kdo dělá sudy

CHMELIŠTĚ (15,3 km; 21,2 km) a PIVNISKO (24,2 km; 22,4 km); vyleželého piva, poroučejí pivo nalít, množství piva - III/0364 k Pivnisku u Uhl. Janovic: "Pův. jm. Pivnice vzniklo z app. pivnice... ,sklep na pivo a vůbec sklep, kupecký krám'..."

MALÍN (27,6 km; 11,0 km); k čemu taková troška [tak málo]

LIBICI NAD CIDLINOU (26,6 km; 12,1 km); je-li vám libo - MJ Libice je od libá, líbezná

MASOJEDY (19,8 km; 33,4 km), KOZOJEDY (14,6 km; 32,5 km) a KONOJEDY (12,9 km; 30,9 km); také krmil vepříka, zabít i onoho vepříka, jehož masem. PŘIŠIMASY (21,2 km; 32,8 km) měly v minulosti podobu Přišumany; Přišum- je u lesa. Na ně Gallus neukazuje.

BARCHOVICE (8,7 km; 24,2 km); také krmil vepříka, zabít i onoho vepříka. Toto MJ mělo podle I/0031 vzniknout z osobního jména Barech. A o OJ Barech se uvažuje, že mohlo vzniknout z OJ Bartoloměj nebo z něm. dial. ap. barch ,vykleštěný vepř' nebo z "německých" slov znamenajících hora.

PAŠINKA (18,3 km; 4,3 km); Pokud se za Galla užívalo pro vepříka i slovo pašík, může pašík připomínat (alespoň zvukově) Pašinku . Ves Pašinka za Galla (tj. biskupa Heřmana) zřejmě ještě neexistovala, přesto uveďme následující: V/0252 význam jména Pašinky neuvádějí, pouze v hesle Pašinky, Pašinovice odkazují na polské MJ Paszyn (Slow. VII, 895). U hesla Pašinovice (III/0327) je uvedeno: "...lze předpokládati, že i ze jmen Pácha a Páša (v. v.) povstalo os. jm. Pašín a z něho i naše m. jm. Pašinovice = ves lidí Pašinových." U hesla Pašice čteme (III/0327): "Jako k os. jm. Václav byly lichotné tvary Vach, Vácha i Váša, tak ke jménu Pavel nebo Pakoslav... ap. byly lichotné tvary Pach, Pácha i Páša."

VÝŽERKY (11,5 km; 29,4 km); IV/0679: původ jména je nejasný; celá slavnost může možná připomínat žranici

BOŠICE (4,9 km; 14,2 km); o Boží všemohoucnosti; o dobrodiních Boha . I/0145 k tomuto MJ uvádějí: "Původní tvar Bogšici (později Bohšici) = lidé Bogšovi (později Bohšovi) vznikl z os. jm. Bogeš, který pochází z os. jm. Boguslav > Bohuslav... Po změně g > h v 13. stol. znělo jméno Bohšici a brzy potom, když se zapomnělo na základní OJ, zaniklo h: Bošici, Bošice."

KBEL (14,6 km; 7,4 km); deset nádob, kterým se po slovansku říká džbery, (v latinských opisech Galla cebri). I. Lutterer, M. Majtán, R. Šrámek u hesla Gbely uvádějí (1982, s. 97), že slovo kbel mělo význam dutá míra nebo plošná míra. V II/0218: "M. jm. Kbel vzniklo z appell. kbel ,střez, škopek, dřevěná nádoba, širší nahoře než na dně', jež přenesením nabylo významů zvláštních: kbel je také silný sloup, v němž je stavidlo..., dále dutina, v níž je čep v hlubokých rybnících, okolo něho je kašna čtverhranná, na níž chaloupka bývá nebo srub..."

SENDRAŽICE (2 km od Kolína); pozve... spolustolovníky k sobě a pozvaný kníže se nezdráhá přijít ke svému vesničanovi; staročesky rodina se řeklo sěmъja; IV/0043: "Toto MJ se vyvinulo zajisté ze *Sěmidražici = ves lidí *Sěmidrahových..."

ŽDÁNICE (5,2 km; 22,9 km); jejich tajné přání [toužení], pozvat několik svých chudých přátel, zamýšleli pozvat knížete, pozvaný kníže - M. Knappová (2015, s. 316) k OJ Ždan: "Ždan... lze je vyložit jako ,očekávaný, toužený, vyžádaný' (souvisí s ruským ždať, tj. ,očekávat')." Nedaleko Ždánic se nachází hradiště, o němž je v EHvČ uvedeno (2003, s. 365): "Hradiště dosud nebylo archeologicky zkoumáno, chybějí přesvědčivé doklady pro jeho datování. Zařazení do raného středověku je zatím pouhou, i když pravděpodobnou domněnkou."

15C1. KTERÁ ČESKÁ KNÍŽATA SE SKRÝVAJÍ ZA POLSKÝMI HISTORICKÝMI KNÍŽATY

Gallus navěsil činy českých historických knížat nejen na polská mýtická knížata, ale i na polská historická knížata. Na polského Vladislava I. Heřmana (1079-1102) navěsil činy českého Vratislav I. Na Zbyhněvem (zemřel po roce 1112) činy českého knížete tzv. Václava. Na polského Boleslava III. Křivoústého (1102-1138) činy českého Boleslava I. "Kosmas" v III, 34 napsal, že Boleslav III. Křivoústý Zbyhněva oslepil. Oslepení znamená, že za oslepeným autor skrývá jinou osobu, zde za Zbyhněvem českého Václava. Gallus nemusel nechávat Zbyhněva oslepit, protože oslepil celé Polsko. Jménem Zbyhněv mohl ukazovat na souvislost tzv. Václava se Spytihněvem. Tzv. Václav a Spytihněv byli po matce Ludmile bratři.

Českého Boleslava I. má možná připomenout i Boleslav Chrabrý. Boleslav I. zřejmě bojoval s Václavem mj. o Starou Kouřim a o Hánín ("Kohoutín"). Vyplývá to možná z těchto Gallových vět, v nichž podle poznámky 101 cituje či parafrázuje Sallustia. Do úst polského Boleslava Chrabrého, za nímž máme zde vidět českého Boleslava I., vkládá následující slova (I, 15): "Lepší a čestnější je pro mě chránit před nepřáteli kuře, než v těch či oněch sídlech nečinně hodovat a pustit přes hranice posmívající se nepřátele. Neboť ztratit kuře ve statečném boji považuji nikoliv za ztrátu kuřete, nýbrž hradu nebo osad." Je slovo kuře narážkou na podobně znějící slovo Kouřim (listina z 12. století k roku 1088 Kurim) nebo na základě významové souvislosti narážkou na Hánín ("Kohoutín")?

V Písni o Boleslavově smrti, týkající se Boleslava Chrabrého, jsou tyto verše vložené do úst Boleslava Chrabrého.: Bože, proč jsi smrt toho muže tak krutě dopustil. – Ty, laskavý čtenáři... velkou krutost projevuješ, pokud se mnou nepláčeš.

Je možné, že činy ještě jiných českých panovníků jsou pověšeny na další polské historické vládce. Gallus přitom polským historickým knížatům musel ponechat řadu činů, která neučinili Češi, ale oni sami. Gallova kronika musela zůstat kronikou polskou, ne se stát kronikou českou.

B. Krzemieńska napsala ke Gallově kronice mj. (1966, s.. 62, 63): "Obě díla ["Kosmova" Kronika Čechů a Gallova kronika] však přece patří k dvěma odlišným literárním druhům. V obou jde sice o národní dějiny, Kosmas však pro ně zvolil formu kroniky, Gallus formu ,gesta', která byla vždy vázána na jednu osobu. Tou je u Galla Boleslav Křivoústý. Proto jedná celé jeho dílo vlastně pouze o současnosti a partie věnované minulosti jsou vlastně jen úvodem k vlastnímu tématu. Soustředění pozornosti na dobu Křivoústého způsobuje, že v polské kronice zní mnohem výrazněji nálady současnosti než u Kosmy. Jaksi programovou formulaci, že Čechové jsou ,infestissimi inimici Polonorum', nacházíme hned na samém začátku díla a k této myšlence se Gallus mnohokrát vrací. Pro Galla je to věc naprosto očividná, nesnaží se proto dokonce ani hledat žádné argumenty v minulosti. Nechuť  k Čechům se nerodí na základě nějaké určité události nebo souboru událostí, prostě tu je. Gallus dokonce přechází taková fakta, jako je dobytí Prahy Chrabrým nebo Břetislavův nájezd na Polsko, aniž by jich náležitě využil. Pouze ta skutečnost, že zmínka o vládě Chrabrého v Praze je umístěna v popisu jeho vlády vědomě kronikářem, stylizovaném jako jakési královské zrcadlo pro Křivoústého, tj. vzor, podle kterého se má řídit. Jakou – vidme, uvědomíme-li si, že klade důraz ne na samotné dobytí Prahy, nýbrž spíše na to, že Chrabrý nakládal s pražským trůnem podle své libosti a propůjčoval ho svým zástupcům. To má být zřejmým programem, protože právě Křivoústý často zasahoval do českých sporů o trůn. Gallus podává četné příklady zasahování Křivoústého do českých záležitostí, přičemž si nezapomíná stěžovat na věrolomnost a nevděčnost Čechů. Snad nejmarkantněji to vystupuje v dlouhém (na Galla až příliš dlouhém) líčení charakteristiky Svatopluka a úlohy Boleslava Křivoústého v jeho dosazení na český trůn. Svatoplukovu smrt považuje Gallus za ,trest boží' za nedodržení slibu Polsku. Výtky nevěrnosti se často opakují, Gallus je shrnuje ve výroku, že ,česká věrnost se jako kolo točí." - "Čechové však byli nebezpeční především proto, že podporovali Boleslavova [Galla Křivoústého nahraďme Ukrutným] soupeře v bojích o trůn, Zbyhněva [zde tzv. Václava]." - "...ani Gallus, ani Kosmas neprojevují žádnou výraznějšínechuť vůči Maďarům, přes poměrně četné vojenské srážky; Gallus nezná trvalou nechuť vůči Rusům. Právě tím více nápadné je jejich důsledné a programové nepřátelství k Polákům u Kosmy a k Čechům u Galla." "Kosmas" (tj. biskup Heřman i Jan II. Břichatý) nenáviděl Slavníkovce, potomky tzv. Václava, a protože kolaborovali s Piastvci, tak pro něho byli polští hadrníci s neobřezanými pysky. Gallus (opět biskup Heřman) nenáviděl tzv. Václava vládnoucího v Čechách, proto projevoval nepřátelství k (Václavovým) Čechům. - Boleslav vládl do porážky tzv. Václava především v Polsku, později předal většinu toho polského území, které ovládal, svému synu Měškovi.

Gallus (tj. ve skutečnosti biskup Heřman nebo hlavně biskup Heřman) pověsil na polská knížata informace o knížatech českých, přičemž některé informace se vztahují skutečně ke knížatům polským.Na Vladislava Heřmana pověsil biskup Heřman (Gallus) informace o Vratislavovi, na Zbyhněva o tzv. Václavovi a na Boleslava III. Křivoústého informace o Boleslavovi I. Vratislav ovládal značné území v Polsku a část Čech, po porážce Spytihněva v lucké válce připojil ke svému knížectví knížectví jeho. V pozdním věku rozdělil své panství mezi svého mladšího bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava I. Boleslav ovládal území především v Polsku, po porážce tzv. Václava i jeho území v Čechách. Tzv. Václav a Boleslav po čase začali mezi sebou bojovat s úmyslem porazit soupeře a spojit obě knížectví. Biskup Heřman (Gallus) stál v tomto popisu nepřátelství a bojů strýce tzv. Václava a jeho synovce Boleslava na straně Boleslava. Více si ho vážil jako člověka a vládce a navíc byl možná jeho potomek. Proto jsou Václavovi Češi věrolomní a Heřman má k Václavovým Čechům nechuť. Biskup Heřman (Gallus) se tedy nevěnuje jen přítomnosti (událostem, které se vskutku vztahují k polským knížatům), ale věnuje se i "české" minulosti, činům českých knížat. - Gallus (biskup Heřman) se nevěnoval těm událostem v Čechách nebo v Polsku, na které nemohl pověsit informace o českých knížatech.

15C2. PROČ GALLUS NAZÝVAL BOLESLAVA III. KŘIVOÚSTÉHO, NA NĚHOŽ VĚŠEL INFORMACE O ČESKÉM BOLESLAVOVI I., SEVERNÍM KNÍŽETEM

Gallus pro polského Boleslava III. Křivoústého užil několikrát přívlastek severní kníže. Na těch místech se však za polským Boleslavem III. skrýval český Boleslav I. Když totiž Boleslavův otec Vratislav rozdělil své ohromné panství v Polsku a v Čechách mezi svého mladšího bratra (podle legend syna) Václava a svého pravého syna Boleslava, dostal Boleslav severní část tohoto panství včetně Hnězdenska. Je možné, že Boleslav I. řadu let v Polsku sídlil, zatímco Václav sídlil na Staré Kouřimi. Možná tedy proto, že Boleslav měl své panství severně od panství Václavova, vztahoval se němu Gallův výraz severní kníže.

J. Strzelczyk napsal k pojmenování vznikajícího polského státu (2002, s. 158): "V době vlády Měška I. se označení ,Polonia', ,Poloni' v pramenech ještě nevyskytovalo. K pojmenování této země a jejích poddaných existovala mnohá náhradní jména jako ,Licicaviki' (nástupci Lestkovi?) u Widukinda Korvejského, ,kníže Vandalů' v Životě augsburského biskupa Oldřicha, 'Severní země' Ibrahíma ibn Jakúba, ,civitas Schinesghe' (hnězděnský stát) v darovací listině ve prospěch svatého stolce (Dagome iudex – regest)." Pokud se pojem Severní země užíval častěji a není jen "zoufalým pojmenováním" Ibrahímem ibn Jakúbem, potom možná odsud vzešel Gallův přívlastek severní kníže pro českého Boleslava I. - Dá se usoudit z prvních částí jmen Boleslava a tzv. Václava (Bole- a "Více-"), že Boleslav vládl severně od jižněji vládnoucího tzv. Václava?

15C3. Z ČEHO VYCHÁZELA PODOBNOST RANÉHO ČESKÉHO A POLSKÉHO STÁTU

Historici nacházejí řadu podobností u českého a polského státu v raném středověku. Často přitom zdůrazňují, že český i polský stát (i uherský) byly nástupnickými státy Velké Moravy. Přečtěme si k tomu vyjádření několika historiků.

P. Urbańczyk v článku Mieszko w tajemnicę osnuty (9. 4. 2016?) zdůrazňuje, že dendrochronologie umožnila dospět k přesvědčení, že centrální raněpiastovské hrady byly vybudovány již ve třetí a čtvrté dekádě 10. století. Rovněž nejstarší křesťanské kostely a "baseny chrzcielne" předcházejí časově dobu, kdy se na scéně objevuje Měšek. Z těchto, a nejen z těchto, indicií vyvozuje P. Urbańczyk tento závěr: "Vysvětlení tohoto jevu [míněny doklady o vyznávání křesťanství před Měškovou svatbou s Doubravkou a jeho přijetím křesťanství] je možno nalézt, když přijmeme výše navrhovaný velkomoravský původ předků Měška I."

O tom, že Čechy, Polsko a Uhry měly podobné rysy citujme I. Štefana (2016, s. 191): "...Dušan Třeštík nepochyboval o tom, že Čechy byly stejně jako Uhry ,nástupnickým státem' Velké Moravy a piastovské Polsko následně převzalo tyto vzorce z Čech." - "Hradská správa v Čechách i na Moravě, kastelánská v Polsku a komitátní v Uhrách vykazují společné genetické kořeny a přetvořily se v pilíře mladých vládních a státních mocí ve střední Evropě." K tomuto převzetí mohlo přispět i to, že Měšek byl synem českého Boleslava I.

Historikové se domnívají, že sňatek Měška s Dobravou, údajně dcerou Boleslava I., je výrazem sbližováníPřemyslovců s Piastovci. Pro toto sbližování se hledají i jiné, když ne důkazy, potom alespoň indicie. J. Wojtczak o česko-polském sbližování napsal (2015, s. 178): "Dušan Třeštík stwierdza, że kontakty polsko-czeskie nawiązano juž na przełomie lat trzydziestych i czterdziestych X wieku. Miało to być według badaczazwiązane z bezpośrednim sąsiedztwem polsko-czeskim, które powstało po zajęciu przez Czechów Śląska. Niestety, brak poświadczenia tejże współpracy w źródlach, jak celnie zauważyła M. Matla-Kozłowska, zmusza nas do stwierdzenia ,ze zbliżenie polsko-czeskie nastąpiło przed 965 r'."

Podobnost českého a polského státu nevycházela jenom z toho, že oba státy byly nástupnickými státy Velké Moravy. Oba státy však měly bezprostředně po rozpadu Velké Moravy i stejné panovníky. Prvním byl Vratislav a druhým by Boleslav I. Ten předal vládu nad částí svého panství svému synovi Měškovi. - E. Mühle napsal (2023, 222): "Měšek... nemohl v 60. letech 10. století založil svou moc z ničeho. Spíše navázal na své předky..." Měškovými předchůdci vládnoucími v části Polska byli Mojmírovec Svatopluk, Měškův děda Vratislav a Měškův otec Boleslav I.

15C4. KTERÁ HRADIŠTĚ ZALOŽILI V POLSKU VRATISLAV I. (U GALLA ZEMĚVÍT) A BOLESLAV I. (U GALLA ZEMĚMYSL)

Vratislav podle písemných pramenů měl zemřít roku 921 ještě před zavražděním Ludmily téhož roku. Ve skutečnosti zemřel později. Legendisté jeho další činy pověsili na Drahomíru, přičemž se Vratislavova manželka tak nemusila jmenovat, mohlo být pozměněno původní jméno Vratislavovo. - Vratislav, narozený pravděpodobně krátce před rokem 870 byl pravděpodobně pověřen Svatoplukem, aby správcoval v části Polska. Po Svatoplukově smrti se stal v té části Polska knížetem a v Čechách získal to území, ve kterém dříve správcoval jeho otec Bořivoj. Po vítězství v lucké válce ovládl i knížectví Spytihněvovo. Vratislav později rozdělil své panství mezi svého bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava. Boleslav vládl než porazil tzv. Václava především v Polsku. Území v Polsku později předal svému synovi Měškovi I.

Přečtěme si část pojednání Z. Kurnatowské o zakládání hradišť na počátku polského státu, a to s vědomím, že od doby otištění (2002, s. 162) dodnes (2023) mohlo dojít ke změně datování založení uvedených hradišť. "Nejstarší hradiště, která je možno spojit s procesem formování státu, vznikala ve středním Velkopolsku v okolí Hnězdna. Samo hnězdenské hradiště bylo jistě postaveno kolem roku 940 otcem Měška I. [což je Boleslav I.] na místě kmenového kultovního místa. Můžeme se domnívat, že Hnězdno bylo jednou z oněch zvláštních lokalit, podle nichž se orientovalo kmenové společenství Polanů. Proto bylo dobytí tohoto místa předpokladem pro formování státu Piastovců. Není totiž náhoda, že Hnězdno se stalo duchovním centrem vznikajícího státu a dokonce mu dalo jeho první jméno. To bylo zapsáno v... listině Dagome iudex. U Galla Anonyma spojovala dynastickou pověst počátky piastovského státu s Hnězdnem. Hnězdno však nebylo nejstarší piastovské hradiště, předcházelo mu několik jiných hradišť v této části Velkopolska, jejichž vznik spadá do 20. a 30. let 10. století., jako např. Grzybowo – tehdy největší velkopolské hradiště, snad také Moraczewo blízko Lednického jezera a jistě hradiště na Lednickém ostrově (Qstrów Lednicki). Tato hradiště mapují počátky mocenského vzestupu knížecího rodu Piastovců ve Velkopolsku a současné počátky vzniku jejich dominia. Kolem poloviny 10. století bylo toto dílo již dokončeno. Kolem poloviny 10. století bylo toto dílo již dokončeno. Kolem roku 940 vznikají totiž kromě hradiště ve Hnězdně hradiště v Poznani, Gieczi, Ladu a možná ještě další, na východní a severovýchodní periferii Hnězdenska. V polovině 10. století existuje ve středu Velkopolska již patrimoniální doména prvních Piastovců, chráněná sedmi až osmi silně opevněnými hradišti."

Vzhledem k tomu, že Vratislav (Gallův Zeměvít) a Boleslav I. (Zeměmysl) vládli i v Čechách, domnívám se, že Vratislav a Boleslav založili hradiště i mezi Velkopolskem a Čechami.

O Vratislavi se Z. Kurnatowska zmínila takto: "...hradiště ve Slezsku – v Hlohově (Glogów), Vratislavi (Wroclaw) a Opoli byla postavena nebo přestavěna kolem roku 985."

16C1. MĚŠEK

Otcem Meška byl Přemyslovec Boleslav I. (u Galla Zeměmysl) a matkou Biagota, původně manželka tzv. Václava. Dědou z otcovy strany byl Vratislav I. (u Galla Zeměvít) Jméno Drahomíra je možná legendisty vymyšleno. Měškovým pradědou z otcovy strany je Bořivoj, prababičkou pravděpodobně žena, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny. Je-li jí Svatožizň, byl jejím otcem možná moravský velmož Zemižizň. - Podle D. Vrány byl otcem Biagoty Ekkegard a dědou Biagoty byl Liudolf, bratr Jindřicha Ptáčníka. - Manželkou Měška nemohla být pokrevní dcera Boleslava I., mohla by jí být Boleslavem osvojená dcera, což by potom mohla být dcera tzv. Václava a Biagoty. I tak by příbuzenství knížecích manželů bylo velice blízké. Otec Měška Boleslav I. byl synovcem tzv. Václava. 

Poté, když onemocněl Boleslav II., k čemuž mohlo dojít v polovině 80. let, ucítily dvě větve Přemyslovců, a sice Piastovci a Slavníkovci, příležitost zmocnit se území Boleslava II. Kníže Měšek byl starším bratrem Boleslava II., a tak mohl mít dojem, že má právo být nástupcem Boleslava II. v Čechách. Možná by území Polska a Čech rozdělil mezi své syny. M. Wihoda o Měškovi napsal (2008, s. 13): "Měšek nejprve sledoval zájmy českých Boleslavů, ovšem po roce 985 se Praze politicky vzdálil a v krátkém čase zabral přemyslovské državy na Krakovsku a v povodí řeky Odry." - Boleslav II. byl zřejmě raněn mrtvicí roku 985. "Kosmas" v I, 33 napsal: "Chtěl mluviti dále [Boleslav II.], ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu... dnem jeho smrti byl den 7. února [2] roku od narození Páně 999." Výpočet: 999 – (7 x 2) = 985. Slova ústa knížete ztuhla se možná nevztahují k Boleslavově smrti, ale k jeho ranění mozkovou mrtvicí.

16C2. MĚŠKOVO JMÉNO

J. Wojtczak ke jménu prvního polského knížete napsal (2015, s. 175): "I choć pojawiały się różne koncepcje etymologii imienia Mieszko oraz poprawnego zapisu (choćby Mieszko czy Mieczysław), przyjęło się w literaturze – zarówno polskiej, jak i obcej – stosowanie właśnie takiej formy przy określaniu pierwszego władcy Polski."

P. Urbańczyk uvádí: "Podle některých lingvistů je nejblíže originálu staroruský zápis †mьž-ьka (Miežka?), který by ukazoval na jakési potíže se zrakem malého Měška." Gallus o Měškovi napsal (I, 4), že se dříve jmenoval jinak a od narození až do svých sedmi let byl slepý. Poznámka č. 31, s. 134 k tomu dodává: "Polská literatura s jistými rozpaky připouští, že Měšek mohl skutečně užívat jiné jméno, a to do svých postřižin v sedmi letech." Číslo sedm zde říká, že informace o Měškově slepotě je lež. Ve skutečnosti Měšek nebyl slepý, ale slovo slepý ukazuje, že měl jiné jméno. To jiné jméno Gallus nenapsal, protože by ukázalo na Měškův přemyslovský původ.

Vzniklo jméno Měšek od jména Mečislav, které nemusel získat při narození, ale později, nebo má jméno Měšek skutečně něco společného se slepotou či nějakými problémy se zrakem a je možné v tomto případě nalézt na jeho kostře nějaké stopy, které by to potvrzovaly? Může být touto stopou zranění na čele, které mohlo být spojeno se zraněním oka? Em. Vlček o kostře v hrobě K1, kde je pravděpodobně pohřben Měšek, napsal (1997, s. 61): "Na kostře nebyly zjištěny žádné známky choroby projevující se na kostře. Je možno zmínit jen čočkovitý osteofyt na pravém hrbolu čelním o průměru 5 mm. Ten může ukazovat na vyhojený drobný úraz na čele."

Proč Gallus nenapsal původní Měškovo jméno? M. Knappová vysvětluje jméno Měšek takto (2015, s. 232): "Měšek – z polštiny přejatá... zkrácenina j. Mečislav (Mieczysław, zkráceně Mieszko)." Fr. Kopečný vidí vznik jména Měšek jinak (1974, s. 101): "Jde zřejmě o domáckou formu jména. Patrně bylo oficiální jméno tohoto panovníka Dargoměr (tedy naše Drahomír, polsky dnes Drogomir), protože se v některých lat. listinách vyskytuje ve spojení Dagome iudex. Z Dargoměr domácké Měch z něho Měšek." - Jméno Dargoměr mohl Měšek dostat po svém dědovi Vratislavovi. Ten se po určitou dobu mohl jmenovat Drahomír a legendy toto jeho jméno pověsily na jeho manželku.

Na jméno Dargoměr (nikoliv např. slovy meč, sláva apod. na jméno Mečislav, z něhož by jméno Měšek mohlo vzniknout) pravděpodobně ukazují hříčkami Dětmar a Gallus. Když Dětmar charakterizoval Dobravu, použil v jednom souvětí slova vzácný a světa. SSJČ uvádí, že dnes má slovo drahý i význam vzácný. A slovo svět můžeme nahradit slovem mir. Dětmar tak skryl jméno Dargoměr. Podobnou hříčku možná vytvořil i Gallus. Dobrówka u něho přijela do Polska s velikou světskou (mir) a církevní družinou (souvisí etymologicky s drahý?)

Jménu Měšek se podobalo polské slovo mieźek a to pojmenovávalo slepce nebo člověka majícího problémy se zrakem. Jméno polského knížete Měška však od slova mieźek vzniknout nemuselo. Za slepci Gallus a "Kosmas" pravděpodobně někoho skrývá nebo skrývá stejnou osobu za jiným jménem. U Měška Gallus pouze napsal, že se dříve jmenoval jinak.

Jméno Dargoměr by Měšek mohl dostat po svém dědovi Vratislavovi. V určité době se Vratislav mohl jmenovat Vitislav. Ale po vítězství v lucké válce (v níž u "Kosmy" vystupuje jako Neklan) vybudoval hrad Drahúš. A legendy ho skrývají za svou údajnou manželkou Drahomírou. Český kníže Vratislav I. se v určité době (než se stal vládcem) možná jmenoval Drahomír a je možná dědou polského knížete Měška s dřívějším jménem Dargoměr. Pouhých 6,5 km od polského hradiště Wolin, česky Volyň, odkud možná Přemyslovci i Piastovci pocházeli, se nachází obec Dargobądz.

První věta o Měškovi zní u Galla takto: "Tento Zeměmysl pak zplodil velkého a pamětihodného syna Měška, který se dříve jmenoval jinak a od narození až do svých sedmi let byl slepý." Že byl Měšek do svých sedmi let slepý, neznamená, že Polsko bylo pohanské, slepé, ale že se Měšek jmenoval jinak do svých postřižin. Je v přívlastcích velkého a pamětihodného skryto původní Měškovo jméno, a to, budeme-li věřit Fr. Kopečnému, jméno Dargoměr? Přečtěme si od Fr. Kopečného, co píše o části -mír u jména Bohumír (1974, s. 45). "Ve jménech jako Vladimír se někdy vidí význam ,vládni světu'. Ale jméno má i variantu Volodiměr. Ukazuje, že slovanská jména na -mirъ se připodobňovala germánským na -mêr nebo -mâr, v latinizované podobě -merus/-marus (gótské mêrs znamená ,velký', starohornoněmecké mari ,slavný'). Někteří soudili, že bylo i slovanské měrъ ,slavný'..." Se slovem pamětihodný můžeme zřejmě spojit pouze "Kosmovo" jméno českého mýtického knížete Mnaty a možná jméno Mnislav, které se však u Galla ani "Kosmy" nevyskytuje.

Pokud byl zakladatelem hradiště Drahúš Boleslav I., mohl toto hradiště pojmenovat po svém otci Vratislavovi, který se možná po část svého života jmenoval Drahomír, nebo po svém synovi Měškovi I., který se původním jménem možná jmenoval Dargoměr.

15C3. KDY SE MĚŠEK NARODIL. BYL MĚŠEK SYNEM ČESKÉHO BOLESLAVA I.?

J. Wojtczak k roku narození knížete Měška napsal (2015, s. 175): "... Gerard Labuda bardzo bezpiecznie lawirowal w celu ustalenia tejże daty, oscylując pomiędzy 920 a 940 rokiem [1976]. Opowiedzieć się należy jednak za teza Kazimierza Jasińskiego, który stwierdza, że mógł on urodzić się okolo 935 roku [2004]." - Podle délky vlády (asi 963 - † 992) a roku úmrtí se dá předpokládat, že Měšek byl o generaci mladší než český Boleslav I. (vládnoucí možná 935 - † 972).

Gallus neuvádí o Měškovi pravdu. Neuvádí, že Měškovým otcem byl český Boleslav I. a Měškovou matkou Biagota, tj. Dětmarova Dobrava a "Kosmova" Doubravka. Dětmar a Gallus učinili z Měškovy matky jeho manželku. Že Gallus lže, to možná naznačil v I, 4 číslem sedm (napsal: do svých sedmi let, sedmých narozenin). K číslu 7 napsal J. Haubelt (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." Číslo 7 však může být i symbolem a pochopitelně často pravdou.

Fr. Dvorník o Měškovi napsal (2008, s. 71): "Zdá se, že pro mnoho historiků je Měškův vstup na historickou scénu poněkud nepochopitelným fenoménem. Byl skutečně prvním vladařem polských kmenů, jehož jméno a hrdinské činy zaznamenávají soudobí historikové a kronikáři, zatímco jména jeho předchůdců - Ziemomysla, Leška, Ziemovita a Piasta,legendárního zakladatele první polské národní dynastie - skrovně připomíná pouze nejranější polský kronikář, známý jako Anonymus Gallus..." Měškovými předchůdci byla česká knížata. Nevíme, kam zasahovalo Bořivojovo správcovství, určitě značnou část Polska ovládal Vratislav I. a především podmínky k Měškově vládě připravil jeho otec Boleslav I.

První věta, týkající se již prvního historického polského knížete, a to Měška, zní u Galla takto (2009, s. 29): "Tento Zeměmysl pak zplodil velkého a pamětihodného syna Měška..." Můžeme si v této větě dosadit místo Zeměmysla českého Boleslava I.? Je polský Měšek synem Boleslava I. a jeho manželky Biagoty, tj. Dětmarovy Dobravy a "Kosmovy" Doubravky (legendy učinily úmyslně z Měškovy matky jeho manželku)? Podle Dětmara a podle "Kosmy" nemá v rozporu se skutečností přemyslovský původ Měšek, ale jeho manželka. Možnost, že Boleslav I. měl tři syny, tedy Boleslava II., Boleslava III. (tj. Konráda Otu, tj. Kristiána atd.) a Měška posiluje věta ze závěru předešlé kapitoly: "...Zeměmysl [tj. český Boleslav I.]... ztrojnásobil památku svých předků jak potomstvem, tak i důstojností."

Pokud se Měšek narodil kolem roku 935, připadal by v úvahu jako Měškův otec Boleslav I.

Pokud byl Měšek skutečně synem Boleslava I., byl od počátku samostatným vládcem části Polska, nebo byl v podřízeném postavení vůči Boleslavovi I. jako Bořivoj vůči Svatoplukovi? Měšek při svém vládnutí nacházel ve svém otci podporu. Widukind napsal (III, 69, s. 144), že Boleslav I. obdaroval Měška svými bojovníky.

Legendisté věšeli informace o Vratislavi na jeho manželku Drahomíru. A totéž učinili jak Dětmar, tak Gallus a nakonec i "Kosmas" u Měška. Český původ odebrali Měškovi a připsali ho jeho manželce Dobravě. Český kníže Boleslav I. už tak nebyl (pokud jím ve skutečnosti byl) otcem Měška, ale byl otcem jeho manželky.

Je možné dát do souvislosti to, že Měšek byl synem českého Boleslava I. a Gallův přístavek ke jménu polského Boleslava III. (za nímž se skrývá český Boleslav I.), a sice severní kníže?

Dětmar, Gallus a "Kosmas" Měškovi jako otce škrtli vraha Boleslava, ale ponechali Měškovi češství tím, že mu přisoudil českou manželku, přitom Měškova manželka byla možná "Němka", a to Dětmar naznačuje tím, že vysvětluje, co znamená jméno Dobrava v němčině.

Jestliže byl Měšek skutečně synem Přemyslovce Boleslava I. proč to prameny zatajily? Měšek totiž musel mít domácí původ. Jestliže byl jeho otcem Boleslav I., potom k tomuto důvodu přibyl ještě důvod, že Boleslav byl označen za vraha světce Václava.

To, že Měšek mohl být potomek nějakého českého knížete, sice nepotvrzuje, ale podporuje věta J. Žemličky (1997, s. 27): "Vznik polského státu měl shodné rysy s vývojem v Čechách."

Boleslav Chrabrý tak měl jako Přemyslovec po otci o to větší právo zasahovat do českých či moravských záležitostí.

Existovalo ještě na přelomu 13. a 14. století v Čechách povědomí, že Přemyslovci a Piastovci jsou blízcí příbuzní, čehož důkazem by mohla být pověst o bratrech Čechovi a Lechovi? D. Třeštík napsal (2003, s. 70): "Zdá se tedy, že ke vzniku vyprávění o Lechovi došlo někdy na konci 13. až počátku 14. století, avšak podle všeho v Čechách, ne v Polsku." Bratry prvního Piastovce Měška byli čeští Boleslav II. a Boleslav III. Ryšavý.

Roku 950 bránil Měšek Nový hrad, tj. Pražský hrad tehdy přebudovávaný Boleslavem I. z převážně sakrální lokality v knížecí sídlo.

16C4. ÚDAJNÁ MĚŠKOVA MANŽELKA DOBRAVA/DOUBRAVKA

Předpokládejme toto: Měšek byl synem Přemyslovce Boleslava I., měl tedy přemyslovský původ. Legendy a kroniky to však zamlčely, protože bylo nutné, aby domácí dynasrtie měla domácí původ. Měškova manželka už Češkou, už Přemyslovnou být mohla.

Doubravka nemohla být pokrevní dcera Boleslava I., to by Měšek a Doubravka byli sourozenci, třebaže možná jen po otci. Boleslav I. však mohl Dobravu/Doubravku vyženit. Boleslavovou manželkou se stala Biagota a ta byla nejprve manželkou tzv. Václava. Doubravka by tedy mohla být Václavovou dcerou. Ovšem i tak by si Měšek a Doubravka byli pokrevně velice blízcí. Tzv. Václav byl mladším bratrem Vratislava. Synem Vratislava byl Boleslav I. a vnukem Vratislava Měšek. Doubravka by byla pokrevní dcerou tzv. Václava a adoptovanou dcerou Boleslava I. Měšek by nesměl být synem Biagoty (což možná byl), protože Měšek a Dobrava/Doubravka by byli sourozenci po matce.

Dětmar si dal práci s tím, aby vysvětlil její jméno, ovšem jím vymyšlené. Napsal: "Jmenovala se totiž ve slovanské řeči Dobrava, což přeloženo do němčiny znamená Dobrá." Tím, že jméno překládal do němčiny, naznačil, že si Měšek ve skutečnosti vzal "Němku". Přemyslovec Měšek, stejně tak jako u nás Přemyslovci, musel mít domácí, tedy v jeho případě polský, původ. - Gallus Dětmarův výmysl s Měškovou manželkou převzal, ale opět číslicí sedm naznačil, že jde o lež. Napsal o Měškovi: "...žil se sedmi manželkami. Nakonec požádal o ruku jednu velmi dobrou křesťanku z Čech jménem Doubravka [pol. Dobrówka]." "Kosmas" nazval Měškovu manželku Doubravka a celé Dětmarově konstrukci se vysmál: sňala závoj ze své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský, což bylo velké bláznovství od té ženy. Číslo sedm zde zřejmě znamená, že následuje lež.

Dětmar o Dobravě v IV, 55 (35) a IV, 56 napsal: "Nyní tedy vyložím ostatní činy slavného polského knížete Měška, o němž se už v předchozích knihách z větší části psalo. Jeho [Měškova] manželka pocházela z Čech, byla to urozená sestra staršího Boleslava [II.], která se v životě chovala tak, jak to říkalo její jméno. Jmenovala se totiž ve slovanské řeči Dobrava, což přeloženo do němčiny znamená Dobrá. Věřila v Krista, a když poznala, že její manžel je zmaten různými pohanskými bludy, s úzkostí neustále přemýšlela, jak ho přivést ke své víře. Všemi způsoby se ho pokoušela umírnit, ne kvůli trojím žádostem tohoto ošklivého světa, ale spíše pro vzácný a všem věřícím žádoucí plod věčné odměny." - "...jaký krásný plod vzešel z jejího zbožného snažení." […] "Nekonečná dobrotivost Boží způsobila, že horlivý pronásledovatel víry [Měšek] přišel k rozumu." […] "A svou hlavu, svého milovaného vládce brzy následovaly i údy jeho lidu... a přidaly se k ostatním učedníkům Kristovým." […] "Právem se radoval muž i jeho urozená žena, že jejich svazek je legální, a poddané zase těšilo, že se zasnoubili v Kristu. Potom porodila dobrá matka syna, který jí byl velmi nepodobný chováním a stal se původcem mnoha neštěstí. Pojmenovala ho po svém bratru Boleslav. V sobě skryté zlo nejprve ukázal jí samé a potom se zběsile obrátil proti vlastnímu rodu, jak v dalším vyprávění ukáži." Dětmar přeložil jméno Dobrava do němčiny. Proč do němčiny a ne do latiny? Dětmar možná tím, že význam jména Dobrava překládá německému čtenáři jako Guta či Bona, naznačuje, že ve skutečnosti byla Měškova manželka původu německého. Že tento Dětmarův překlad není bez vedlejšího úmyslu, zdůraznil "Kosmas" tím, že jméno Dobrava přetvořil (a možná využil i k jinému účelu) a vytvořil jméno zvukově velice podobné, ale svým významem naprosto jiné.

Co znamenají slova, že se Boleslav Chrabrý zběsile obrátil proti vlastnímu rodu? Boleslav byl Piastovec a ti byli větví Přemyslovců. Měl Dětmar na mysli, že se Boleslav Chrabrý zběsile obrátil proti Piastovcům (Boleslavovi bratři Měšek a Lambert před ním utekli do ciziny) nebo měl také na mysli, že se obrátil i proti českým Přemyslovcům (především proti Boleslavu III. Ryšavému)? Boleslav III. Ryšavý byl předtím, než se stal jedním z předáků a následně knížetem, mnichem Kristiánem ("Kosmovým" Strachkvasem).

Synem Boleslava I. byl i Boleslav III. Ryšavý, mající v jednom středověkém seznamu českých panovníků i přízvisko Dobrý. Dětmar ho v IV, 58 (37) nazval Dobromír a "Kosmas" v III, 15 možná Dobřemil. Ukazuje zde na něho Dětmar slovy slavného, Dobrá, Krista, trojím, krásný (stč. krásný znamenalo i červený), dobrotivost, Kristovým, Kristu a dobrá? 

Neukazují v citovaném textu slova slavného a větší na otce Boleslava III. Ryšavého, a to Boleslava I.? Slova Krista, Kristovým a Kristu možná ukazují na Boleslava III. Ryšavého, který byl dříve mnichem Kristiánem. Stč. slovo krásný znamenalo i červený. Zde na přízvisko Ryšavý ukazuje slovo krásný. Syn nepodobný chováním chování své matky a původce mnoha neštěstí byl vícenásobný vrah Slavníkovců (realizující tak krevní mstu) Boleslav III. Ryšavý. I za jménem Boleslav je třeba vidět Boleslava III. Ryšavého.

J. Strelczyk napsal (2002, s. 172): "Tentýž pramen, Poznaňské anály I, vysvětluje zároveň, že Doubravka byla dcerou českého knížete." Zřejmě neuvádí kterého knížete.

Manželka Boleslava I. se jmenovala Biagota. Z jejího jména použil Dětmar druhou část -gota, ta se podobala německému slovu znamenající dobrý. A tak Biagotu přejmenoval na Dobravu. Německým čtenářům ještě vysvětlil, co jím vymyšlené jméno znamená v němčině. Legendisté upravovali skutečné události tak, aby vyráběný světec měl co nejlepší kádrový posudek. Proto charakter a činy vyráběných světců neodpovídají v legendách skutečnosti. Přitom se však snažili zachovat, co zachovat mohli. Takto však mnohdy museli líčit i vládnoucí panovníky. Polský Měšek nemohl být synem Václavova vraha (podle legend vraha) Boleslava I. a nebýt původem Polák. Tak tuto skutečnost zamlčeli. Měšek tak nebyl zbaven jenom českého otce Boleslava I., ale i české matky Biagoty. A tak mu udělali z matky manželku a překřtili ji z Biagoty na Dobravu a Doubravku.

"Kosmas" z Dobravy učinil Doubravku a Dětmarově konstrukci se vysmál (což bylo velké bláznovství od té ženy). Jméno Měšek možná vychází, jak uvádějí jazykovědci, od jména Mečislav, Vr. Vaníček o Dobravě napsal (2014, s. 151), že o Dobravě se vyjadřují v zásadě obdivně všechny prameny kromě Kosmy. Proč "Kosmas" jako jediný Doubravku haní a zesměšňuje? On zesměšňuje to, že Dětmar učinil z matky Měška jeho manželku. Polský kníže by si tak opravdu vzal ženu pokročilého věku.

Pět Piastovců vládlo pod jménem Boleslav. Obliba jména Boleslav se vysvětluje tím, že Měškova manželka Bobrava/Doubravka byla dcerou Boleslava I. Jestliže však byl Měšek synem českého Boleslava I., potom obliba jména Boleslav mohla vycházet přímo od českého Boleslava, nepotřebovali ke zprostředkování Měškovu manželku. Boleslav Chrabrý by získal své jméno od dědečka z otcovy strany, nikoliv od dědečka z matčiny strany.

Měškovou druhou manželkou byla Oda z Haldenslebenu (asi 26 km sz. od Magdeburgu), žijící v letech 955/60 až 1023.

Ty čtenáře, kteří v existenci Doubravky věří, jistě potěší slova Em. Vlčka o hrobu Dobravy/Doubravky (1997, s. 146): "Byla [Doubravka] pohřbena před hlavním oltářem v katedrálním kostele v Hnězdně. Hrob otevřel až r. 1842 hrabě Raszynský a její pozůstatky zde byly pak znovu uloženy. Pozůstatky této Přemyslovny jsem dosud bohužel neměl možnost prostudovat, proto nemohu vydat svědectví o Doubravě jako fyzické osobnosti." - Se slovy Em. Vlčka jsou možná v rozporu slova Z. Kurnatowské (2002, s. 163): "Po přijetí křesťantví dostalo toto hradiště [Hnězdno] především jako místo posledního odpočinku světců sakrální význam; je třeba se zmínit o hrobech svatého Vojtěcha, Pěti bratří mučedníků a o hrobě Doubravky, křesťanské choti Měška I., jež zde byla podle tradice pohřbena jako zakladatelka prvního zdejšího kostela." Tradice může být pochopitelně pravdivá, ale také nepravdivá.

16C5. KDO BYLA MĚŠKOVA MATKA

Někteří historikové se snažili zjistit, kdo byla Měškova matka. J. Wojtczak o tom napsal (2015, s. 174, pozn. č. 4): "Wśród historików pojawiaja się spekulacje, jakoby matka Mieszka I mogła nosić imię Świętosława. Wiąże się to z domniemanym imieniem córki Mieszka I - królowej Szwecji, Danii i Norwegii, a także jej córki - mniszki pochowanej w Anglii. Jednakże są to tylko i wyłącznie przypuszeczenia, które z braku poświadczeniaw źródłach musimy zaliczyć w poczet hipotez nad genealogią perwszych Piastów. Inną interesującą aczkolwiek bez możliwości obrony, hipotezę podał także J. Powierski, stwierdzając, iż matką Mieszka I mogła być córka Włodisława, księcia mazowieckiego z połowy X wieku. Autor swój pogląd opiera na podchodzeniu imienia Władisław w dynastii Piastów."

Jestliže byl otcem Měška Boleslav I., potom jeho matkou mohla být Biagota. Gallus to možná prozrazuje těmito slovy: dobrou křesťanku, způsob života, stane křesťanem, svátosti křesťanské víry, křesťanském způsobu života. D. Moldanová vysvětluje jména Got, Goth, Gott (1983, s. 73) ze střhn. A gote, gotte = pokřtěné dítě, kmotřenec, kmotr... Gallus tedy slovy o křesťanství poukazuje ve jménu Biagota na část -gota. A slovy života na část Bia-.

16C6. KDO BYLI MĚŠKOVI BRATŘI

Měšek měl dva bratry, kteří možná byli dvojčata, a to Boleslava II. a Boleslava III. Ryšavý, známého pod více jmény, například pod jménem Kristián (pravý).

Potom měl dva bratry, kteří byli možná nemanželští synové Boleslava I., a to Cidebura (Ctibora), který podle Widukinda padl roku 972 v bitvě u Cedyně s markrabím Hodonem, a ještě bratra zemřelého roku 963, kterého neznají písemné prameny jménem.

Jestliže byl Boleslav III. autorem Dětmarovy kroniky a některé údaje o Dětmarovi jsou vlastně údaje o něm, tak takovým údajem může být to, že Dětmar byl prostřední ze tří synů. Nevztahovalo by se na Boleslava III. již to, že jeho otcem byl Siegfried z Walbecku.

16C7. MĚŠKOVY DĚTI

J. Strelczyk napsal (2000, s. 158): "S Doubravkou měl Měšek I. syna Boleslava Chrabrého a snad i dceru Svatoslavu, která se později provdala za švédského a dánského krále a byla matkou Knuta Velikého. Oda [druhá manželka Měškova] byla možná matkou tří Měškových synů – Měška, Svatopluka a Lamberta." Měšek I. byl syn Boleslava I., jeho manželkou nemohla tedy být Boleslavova dcera. Dobrava/Doubravka. Ta je vymyšlena Dětmarem a převzata "Kosmou". - Jednoho syna pojmenoval Měšek I. Svatopluk, a to možná proto, že velkomoravský Svatopluk učinil z Měškova děda Vratislava správce části Polska. - Boleslav Chrabrý se možná původně jmenoval Měšek, takže "Kosmas" většinou užil jméno Měšek, i když měl na mysli Boleslava I. Takže Měškův syn Boleslav a Měškův syn Měšek byla ve skutečnosti jedna osoba. Jméno Boleslav přijal Měšek, až když se stal knížetem. - Matkou Vratislava I., který byl dědou Měška, byla možná Svatožizň. Svatoslava by jako její pravnučka získala část jména po ní. Také by moha získat část Svat- po moravském Svatoplukovi I., jemuž Přemyslovci (a Piastovci, kteří byli větví Přemyslovců) vděčili za svůj mocenský vzestup.

16C8. JE V HROBĚ K1 POHŘBEN POLSKÝ MĚŠEK I., PŘÍPADNĚ BOLESLAV I.?

Pozůstatky knížete v hrobě K1 považuji za pozůstatky Měška I. jedině v tom případě, že mají historici pravdu v tom, že jde o pozůstatky syna Boleslava I.

Ještě v roce 2000 J. Frolík a M. Bravermanová napsali (s. 134): "Podle nejnovějších hypotéz je pravděpodobné, že v kostele [v rotundě sv. Víta] byl pohřben také Václavův nástupce kníže Boleslav I. (935-972) v hrobě známém v literatuře pod označením K1..."

Citujme závěr zprávy Nové poznatky o ostatcích z hrobů K1 a K2 z rotundy sv. Víta na Pražském hradě (AR LXX-2018, s. 260-293, zde citováno ze stran 285 a 286): "Uvedené poznatky a vyslovené závěry i přes použití několika metod nedovolují jednoznačné připsání ostatků z hrobů K1 a K2 konkrétním osobám. Shoda snad panuje v jejich připsání členům přemyslovského rodu a v zařazení do 10. století. Velmi pravděpodobně se zabýváme manželským párem, jak naznačují výsledky analýzy DNA, které určily hrob K2 jako ženský. V rovině hypotézy zůstává možné ztotožnění ostatků s knížetem Boleslavem II. (odpovídá archeologické datování po roce 938, ještě v možné toleranci jsou data antropologická, neodpovídá však radiouhlíkové datování). Problém je i s identifikací pohřbené ženy. Pokud byla pohřbena dodatečně, muselo by se jednat jedině o kněžnu Emu." - "Stejně hypotetické je připsání bezejmennému synovi knížete Boleslava I., který je doložen k roku 950. V tomto případě by odpovídala většina získaných dat (archeologická, radiokarbonové datování). U ostatních nic nebrání jejich akceptování. V obou případech neodpovídá datování dřevěné komory, pokud nebudeme počítat s užitím staršího (vyzrálého, druhotně použitého?) dřeva pro její zbudování." - "Přes všechny problémy považujeme nové údaje i údaje verifikované o hrobech K1 a K2 za cenný přínos k poznání elitních hrobů 10. století, k poznání historie nejstarších Přemyslovců i Pražského hradu. Prohloubení poznatků očekáváme spíše od přírodovědných metod. Možnosti archeologie se zdají vyčerpané."

Historikové jsou přesvědčeni, že Boleslav II. vládl od roku 972 až do své přirozené smrti roku 999, domnívám se však, že byl zavražděn roku 994. Měšek I. měl vládnout v letech 963 až 992. Ani jeden z nich se nemusel dožít vysokého věku. Ve výše citované zprávě je uvedena i věta vztahující se k Boleslavu II.: "Pokud vládl od roku 972, musel být dospělý (věk nejméně 15 let)." Je-li některý z nich totožný s nejmenovaným synem Boleslava I., synem, který roku 950 bránil Nový hrad, byl v době, když začal vládnout, podstatně starší než 15 let.

M. Kara a Z. Kurnatowska napsali (2002, s. 185): "V poznaňském dómu in medio ecclesiae jsou dva porušené a exhumované hroby, z nichž starší je možné připsat Měškovi I. (992) a mladší Boleslavu Chrabrému (1025)." - Dlouho se soudilo, že Měšek byl pochován v katedrále Petra a Pavla v Poznani. V současné době polští historici soudí, že v hrobě, kde měl být Měšek pochován, nemohla být pochována světská osoba, ale osoba církevní. Nově se tedy uvažuje, že Měšek byl pochován v lokalitě Ostrov Tumský ve Wroclawi.

"Kosmas" v II, 5 popsal přivezení pozůstatků významných osob dovezených z Hnězdna. Jsou to pozůstatky Vojtěcha, Pěti bratří a Gaudentia. Dále následuje jméno Měšek, který třikrát sám sebe vyvážil tím zlatem. Je tím naznačeno, že byly přivezeny ještě ostatky Měška. Ten měl snad původně jméno Dargoměr, česky Drahomír. Ukazuje "Kosmas" na jméno Dargoměr tím, že nechá dovézt z Polska zlatého Ukřižovaného a tři těžké zlaté desky? Napsal: Bylať největší deska pět loket zdéli a deset dlaní zšíři, hojně ozdobena drahými kameny. "Kosmas" uvedl, kolik deska měřila, jaké měla míry. Slovo drahými ukazuje na část Dargo-/Draho, slova měřit a míra mohou ukazovat na část -měr/-mír (Dargo-měr, Draho-mír). - Měšek I. měl být pohřben v Poznani. A Gallus napsal v I, 19: "Tehdy Češi rozbořili Hnězdno a Poznaň a odnesli tělo svatého Vojtěcha." "Tělo" sv. Vojtěcha možná opravdu odvezli z Hnězdna a z Poznaně odvezli "tělo" Měška I. - Pozůstatky zavražděných a zemřelých byly dovezeny v předvečer svátku sv. Bartoloměje. Jméno Bartoloměj podle M. Knappové se vykládá jako syn ,Talmajův', tj. ,zbrázděného' nebo též jako ,oráč', popř. i ,bojovný syn'. Oráč jako mýtická postava stojívá na začátku vládnoucího rodu. V Polsku byl prvním vládce, i když ne mýtickým, kníže Měšek. Slovo drahými ukazuje na předknížecí jméno Měškovo, a to Dargoměr, tj. Drahomír. Měšek byl pojmenován po svém dědovi českém Vratislavu I., který se zřejmě po nějaký čas Drahomír jmenoval.

Gallus napsal o Měškovi mj. toto (I, 4): "...Zeměmysl [tj. český Boleslav I.] pak zplodil ... Měška, který se dříve jmenoval jinak..." Slovo mieżek znamená slepec nebo člověk mající problémy se zrakem. Em. Vlček napsal o lebce v K1 (1997, s. 59, 61, 62): "Čelní hrboly nejsou vytvořeny. V místě pravého hrbolu je čočkovitá exostóza [nádorovitý výrůstek na kosti] o průměru 5 mm." - "Je možno zmínit jen čočkovitý osteofyt na pravém hrbolu čelním o průměru 5 mm. Ten může ukazovat na vyhojený drobný úraz na čele." Měšek mohl přijít o pravé oko, přičemž na čele došlo jenom k malému zranění. - "Typologicky, metricky a podle přítomnosti specifických znaků se lebka nápadně podobá lebce knížete Václava a Vratislava." Tzv. Václav byl Vratislavův bratr a strýc Měškova otce Boleslava I. Vratislav byl otec Měškova otce Boleslava I. - "V ABO systému má kníže z hrobu K1 sérologickou skupinovou vlastnost B, podobně jako ostatní členové nejstarších generací Přemyslovců."

"Kosmas" v II, 3 možná ukazuje na Měškovo jméno znamenající slepec nebo člověk mající problémy se zrakem slovy byli bez hlasu, citu a zraku skoro tři hodiny. Stalo se to českým zlodějům pozůstatků Vojtěcha a dalších osob. Mezi nimi byly zřejmě dovezeny i pozůstatky Měška.

Že jde o Měška, to podporuje ještě to, jakou jedl stravu. S. Drtikolová Kaupová napsala (2021, s. 46 a 47): "...na Velké Moravě či ve středověkém Polsku - bylo proso konzumováno všemi jedinci, bez ohledu na jejich sociální postavení." - "Kníže Spytihněv... neznámý manželský pár "K1" a "K2"... masa a mléka jedli poměrně málo a naopak konzumovali prosné kaše." Opakem ze zkoumaných vládců je především vládce z hrobu K92, což je podle mého názoru Boleslav II. Autorka napsala: "Nejvyšší podíl masa, mléka a ryb ve stravě měl kníže "K92" [tedy Boleslav II.], následován knížetem Vratislavem..." Em. Vlček, který zkoumal pozůstatky muže v hrobě K1, napsal (1997, s. 61): "Chrup byl zdravý, byl zjištěn toliko apikální absces nad pravým horním řezákem I1, mající v průměru 8 mm a korodovanou přední stěnu alveolu. Jinak je chrup bez zubního kazu." Souvisí Měškův zdravý chrup s jeho "polskou" stravou? - Boleslava II. potom z přílišné konzumace konzumace masa ranila mrtvice. Není-li v hrobě K1 pohřben Měšek, mohlo by možná jít o pozůstatky Boleslava I. Ten zřejmě také strávil řadu let v Polsku a za pozdějšího pobytu v Čechách mohl jíst do jisté míry stravu, na kterou si zvykl v Polsku. Řadu let v Polsku zřejmě strávil i Vratislav I. Jeho pozůstatky jsou však zřejmě určeny správně. - Hlava pohřbeného v K1 je otočena k severu, jako kdyby se díval do Polska, kde prožil, ať už to byl Měšek nebo Boleslav I. část svého života. - Rotundu sv. Víta vybudoval možná Boleslav I. (nikoliv tzv. Václav). Byl v ní také pohřben? 92 OVĚŘIT, ZDA JE DOBŘE OPSÁNO OD DRTILOVÉ JEŠTĚ NAPSAT K BOLESLAVOVI II.

Em. Vlček hledal podle znaků na pozůstatcích Přemyslovců jejich vzájemnou příbuznost. Roku 1997 k tomu napsal mj. toto (s. 230): "Velmi zajímavý byl vztah rozvoje krajiny glabely (u mužů se pohyboval v rozmezí 3.-6. stupně klasifikace podle Broca, u žen dosahoval jen 2. stupně), byl nápadný rozdíl v utváření protipólu – protuberantia occipitalis externa. Ta byla zobákovitě vytvořena jen u knížete z hrobu K1 (Bořivoj). Vratislava I., knížete z hrobu č. 98 (Oldřicha) a dosahovala 4.-5. stupně Brocovy stupnice, zatímco u ostatních byl tento anatomický útvar vytvořen jen v 1.-3. stupni. Souhlasně s tím bylo u jmenovaných knížat v bočním pohledu na lebku naznačeno odsazení týlní šupiny v bodě lambda, jakýsi náznak mírné batrokefalie." - Spytihněv tento znak nemá. Byl synem Rostislava a Ludmily a od nikoho z nich zřejmě tento znak nevychází. - Pozůstatky Bořivoje Em. Vlček neměl. Bořivoj byl pohřben v kolínském hrobě. - Vratislav, syn Bořivoje a neznámé ženy (Svatožizně?), jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny) tento znak má. Václav, syn Bořivoje a Ludmily tento znak nemá. - Pozůstatky Boleslava I. nejsou jednoznačně lokalizovány. Jestliže jej legendy označily za vraha budoucího světce Václava, kdoví kam byl pohřben a jak bylo pečováno o jeho hrob. - Boleslav I. měl nejméně tři syny: nejstaršího Měška (první Piastovec je pohřben možná v hrobě K1), Boleslava II. (pohřben v hrobě č. 92) a Boleslava III. Ryšavého (pohřben v hrobě č. 98). - Podtržena jsou jména knížat, majících na lebce znaky, o kterých psal v citované ukázce Em. Vlček. - Znaky na lebce knížete z hrobu K1 posilují názor, že je v hrobě pochován Měšek.

16C9. DOBRAVA A KOUŘIMSKO

Soudobé prameny Dobravu neznají. Jako první se o ní zmiňuje Dětmar, který psal svoji kroniku v letech 1012-1018. Dodejme ještě slova A. Profouse (MJvČ I/0442), že Dobravu polské starší zprávy nazývají Dobrówka.

Dětmar o Měškově manželce Dobravě napsal v IV, 55 (35): "Věřila [Dobrava] v Krista, a když poznala, že její manžel je zmaten různými pohanskými bludy, s úzkostí neustále přemýšlela, jak ho přivést ke své víře." A IV. 56: "Z vlastní vůle se po nějakou dobu dopouštěla hříchu, aby později mohla dlouho konat dobro. Během velkého postu, který následoval po jejich sňatku [roku 965], chtěla odříkáním masa a trýzněním těla odevzdat Bohu vhodný desátek. Manžel ji sladkými slovy přemlouval, aby porušila předpis. Ona s tím souhlasila, protože se domnívala, že potom ji v jiných věcech spíše poslechne. Někteří říkají, že jedla maso během jednoho postu, jiní, že během tří. Vyslechl jsi nyní, čtenáři, její provinění, považ však, jaký krásný plod vzešel z jejího zbožného snažení. Usilovala totiž o obrácení svého manžela a milostivý Stvořitel ji vyslyšel. Nekonečná dobrotivost Boží způsobila, že horlivý pronásledovatel víry přišel k rozumu. Časté pobídky jeho ženy ho přiměly k tomu, aby odvrhl vrozené nevěrectví a svatým křtem [roku 966] smyl skvrnu prvotního hříchu."

Ukázal Dětmar slovy, že Dobrava jedla maso během jednoho postu, na ves Skramníky (10,7 km od hradiště Stará Kouřim)? MJvČ IV/0070 o významu tohoto jména uvádějí: "Toto jméno se hlásí k rus. skoromnik ( = člověk, který nedrží půst - člověk nestydatý) a bylo původně asi přezdívkou tamního usedlíka..." EHvČ (2003, s. 284) uvádí s otazníkem, že v obci poblíž kostela bylo raně středověké hradiště. Dětmar dále píše, že někteří říkají, že Dobrava jedla maso během tří postů. Ukázal tím na vsi Masojedy (19,8 km), Kozojedy (14,6 km) a Konojedy (12,9 km)? (Přišimasy se dříve jmenovaly Přišumany, proto je neberu v úvahu.) Slova přivést ke své víře pak mohou znamenat, že Měšek přešel od náboženských obřadů konaných v slovanském jazyce k obřadům konaným v latině, nikoliv to, že se z pohana stal křesťanem. Slovo rozumu může být narážkou na Přemysla, tj. Bořivoje.

"Kosmas" jméno Dobrava přeměnil na Doubravka a tím ji možná spojil s hradisky Doubravčice (18,0 km od Staré Kouřimi) a Dubravčany I, II (6,2 km od Staré Kouřimi). Pokud se tak hradiště nebo vsi pod nimi ne-li za Boleslava I., tak alespoň za "Kosmy" jmenovaly.

Biagota je umisťována na Kouřimsko, protože prvním jejím manželem byl kníže tzv. Václav a ten vládl ze Staré Kouřimi.

Měšek byl synem českého Boleslava I. Protože pro vládce bylo důležité, aby pocházel z domácího rodu, písemné prameny Měškovo přemyslovství popřely. Aby mu tato zlodějna byla alespoň zčásti nahrazena, dal mu Dětmar přemyslovskou manželku. A aby připomněl Boleslava I., dal Měškovi za manželku Biagotu, manželku Boleslava I. Biagotu, tedy Měškovu matku. Z druhé části jejího jména -gota učinil Dětmar Gutu, Dobravu. - Pokud by měl mít Měšek skutečně za manželku dceru Boleslava I., nemohla by to být Boleslavova dcera pokrevní, mohla by to být pouze dcera vyženěná. A potom by to byla dcera Biagoty a tzv. Václava, neboť Biagota byla nejprve manželkou tzv. Václava.

Kladení Dobravy Dětmarem na Kouřimsko by se dalo vysvětlit, kdyby bylo pravdivé toto: Měšek, syn Boleslava I., nemohl mít za manželku pokrevní dceru Boleslava I. (u Galla Samomysla). Musela by být Boleslavem vyženěná. Boleslav měl za manželku Biagotu a ta byla nejprve manželkou tzv. Václava. Měšek by tedy musel mít za manželku dceru tzv. Václava. I tak by příbuznost knížecích manželů byla velice blízká. Měškův otec Boleslav byl synovcem tzv. Václava. - Tzv. Václav ovládal část Čech ze Staré Kouřimi. A proto by Dětmar tam úmyslně svou hříčkou umístil Václavovu dceru Dobravu, Gutu. Část Guta by Dětmar převzal ze jména Biagota.

16C10. HNĚZDNO

Hnězdno bylo prvním hlavním městem polského státu. Bájným Lechem je spojeno s bájný Čechem. Podle pověsti měli být bratři. V Hnězdně je po něm pojmenována Lechova hora.

T. Sawicki o Hnězdě napsal (2002, s. 166): "Písemné prameny zmiňující se o Hnězdně doby prvních Pistovců jsou sporé a pocházejí většinou až z pozdější doby. Nejstarší je regest listiny zhruba z let 990-992, v níž Měšek I. a jeho choť Oda stavějí svůj stát pod ochranu apoštolského stolce. V této listině známé jako Dagome index byla jednoznačně zdůrazněna centrální poloha Hnězdna v piastovském státě." - "Z Gallova podání také vyplývá, že Piastovci Hnězdno nevybudovali, nýbrž dobyli. Gallus rovněž líčí poboření města českým knížetem Břetislavem v roce 1039. Pohřeb svatého Vojtěcha ve Hnězdně v roce 997, zřízení arcibiskupství a tzv. hnězdenský akt v roce 1000 potvrzují vynikající postavení tohoto hradiště v piastovském státě." - Hnězdenské hradiště bylo zbudováno na přirozeně chráněném vrchu, ze všech stran obklopeném vodou. Jiná velkopolská hradiště byla zakládána zpravidla v nížinách, na ostrovech, mezi říčními rameny a meandry. Otevřené raně středověké sídliště stálo na několika sousedních vrších. Nejvýznamnější z nich je Lechova hora, kde byly nalezeny pozůstatky otevřeného sídliště z konce 8. století, na jehož místě bylo později postaveno hradiště..."

T. Sawicki vývoj hradiště rozděluje do několika fází. První fáze byla od konce 8. století až asi do roku 940. Druhou fázi klade do let asi 940 až 980. A tato druhá fáze měla být dobou velkých změn. Hradiště bylo kvalitně opevněno. T. Sawicki napsal (2002, s. 166): "Tento typ opevnění ukazuje na styky s jihem, to znamená s Čechami, Slezskem a Lužicí." - V letech, kam je kladena druhá fáze rozvoje Hnězdna, vládli v Polsku Přemyslovec Boleslav I. a jeho nejstarší syn Měšek I. (963-992), kterému Boleslav velkou část svého území předal. Ještě před nimi ovládal velké území v Polsku Přemyslovec Vratislav. Ten ovládal tak rozsáhlé území, že se na něho "Kosmas" díval jako na krále, ale tuto svou představu vložil na Vratislava II. a přiřkl mu polskou korunu. Do smrti moravského Svatopluka byl Vratislav pravděpodobně správcem části polského území, po Svatoplukově smrti se stal knížetem. Začal také ovládat tu část Čech, kde dříve správcoval jeho otec Bořivoj. Své panství Vratislav rozdělil mezi Boleslava, "svého pravého syna" (Gallus) a tzv. Václava. (Tzv. Václav byl po otci Vratislavův mladší bratr.)

V grafu Sľ. Możdziocha (2012, s. 449) je znázorněno, že polští historici ve 20. století kladli počátek hnězdenského hradu do 8. století, ale polští historici na počátku 21. století kladou jeho počátek do 10. století. 

Z. Kurnatowska o Hnězdně napsala mj. (2002, s. 162): "Nejstarší hradiště, která lze spojit s procesem formování státu, vznikala ve středním Velkopolsku v okolí Hnězdna. Samo hnězdenské hradiště bylo jistě postaveno kolem roku 940 otcem Měška I. na místě kmenového kultovního místa. Můžeme se domnívat, že Hnězdno bylo jednou z oněch zvláštních lokalit, podle nichž se orientovalo kmenové společenství Polanů. Proto bylo dobytí tohoto místa předpokladem pro formování státu Piastovci. Není totiž náhoda, že Hnězdno se stalo duchovním centrem vznikajícího státu a dokonce mu dalo jeho první jméno." […] "Hnězdno však nebylo nejstarší piastovské hradiště; předcházelo mu několik jiných hradišť v této části Velkopolska., jejichž vznik spadá do 20. a 30. let 10. století, jako např. Grzybowo – tehdy největší velkopolské hradiště, snad také Moraczewo blízko Lednického jezera a jistě hradiště na Lednickém ostrově (Óstrów Lednicki). Tato hradiště mapují počátky mocenského vzestupu knížecího rodu Piastovců ve Velkopolsku a současně počátky vzniku jejich dominia. Kolem poloviny 10. století bylo toto dílo již dokončeno. Kolem roku 940 vznikají totiž kromě hradišť ve Hnězdně hradiště v Poznani, Gieczi, Ladu a možná ještě další na východní a severovýchodní periferii Hnězdenska." - Otcem Měška byl Boleslav I. Hradiště ve 20. letech (a některá prvděpodobně i dříve) možná budoval kníže Vratislav, který se stal za Svatopluka správcem části Polska, jako se stal jeho otec Bořivoj správcem části Čech. Po smrti Svatopluka roku 994 se osamostatnil a stal se knížetem.

17C1. KDO BYLI PŘEMYSLOVCI

V Čechách bylo v době vznikání přemyslovského státu několik mocenských skupin. Jednou byli domácí Bohémané. Další mocenské skupiny byli cizinci. V čele druhé stáli Mojmírovci ovládající část Čech, tj. Rostislav, Svatopluk a Spytihněv. Další skupinou byli Přemyslovci, kteří se ze zabrušanských knížat stali přes Bořivojovo správcování českými knížaty. Od nich se později oddělili Slavníkovci (což u "Kosmy" byli Vršovci nebo jejich podstatná část.), později do Čech a na Moravu pronikali polští Piastovci v čele s Boleslavem Chrabrým. Piastovci, ti byli rovněž větví Přemyslovců.

Prvním Přemyslovcem, který se objevuje v písemných pramenech, je Wistrach. "Kosmas" ho pojmenoval Hostivít, Gallus mu dal jméno Chvostiško, ve znojemské rotundě je zobrazen jako nejvýznamnější jezdec v jezdecké scéně. Přemyslovci se k němu nehlásili. Wistrach byl cizinec, přišlý od Baltského moře (možná z Wolinu) do Čech. A Přemyslovci museli mít domácí původ. Bořivoj již byl Čech.

Putování Přemyslovců na Pražský hrad vedlo po této trase: Wolin nebo jiné hradiště u Baltského moře – hradiště u Zabrušan, zvané možná Chvosten (sídlili na něm Wistrach, Slavitah a jeho bratr, tj. možná Bořivoj) – Stará Kouřim, Kolín (správce Bořivoj, snad nejdříve správce a později kníže Vratislav, po něm tzv. Václav) – Pražský hrad (jako první tam možná přesídlil až Boleslav).

K Levému Hradci, z něhož měli podle historiků přijít Přemyslovci na Pražský hrad, napsala I. Boháčová (2020, s. 39): "Dnes obecně jako fakt přijímaná úvaha o časové prioritě přemyslovského sídla na Levém Hradci před pražskou rezidencí je pouhou hypotézou, která přežila svého tvůrce."

T. Petráček napsal, kdo a v čem byl prvním Přemyslovcům vzorem (2010, s. 91): "Panovníci jako Bořivoj, Spytihněv a Vratislav přejímají velkomoravské a franské vzory a podle nich modifikují hospodářsko-sociální uspořádání středočeské přemyslovské domény." Z toho, co podle T. Petráčka tito panovníci přejímali, uveďme jednu věc, kterou Petráček obzvlášť zdůrazňuje. "Zásadní změnou muselo být uvalování povinností na ,svobodné´ rolníky, i když kníže mohl mít situaci ulehčenou tím, že převzal či ,zdědil' povinnosti původně vztahované k společnému dobru komunity." Domnívám se, že Bořivoj (pokořitel Mojmírovce Strojmíra, tj. Spytihněva) vládnoucí v zájmu Svatopluka a Vratislav, Bořivojův syn, měli k přejímání vzorů z Moravy blíž než jejich protivník Spytihněv. Tomu, vyhnanému Svatoplukem nebo Bořivojem se Svatoplukovou pomocí ze Staré Kouřimi za Vltavu, bylo pravděpodobně více vzorem Bavorsko než Velká Morava, ačkoliv z ní rodem pocházel.

Ludmila měla syna Spytihněva, jeho otcem byl Rostislav. Druhým jejím synem (nikoliv vnukem) byl tzv. Václav, otcem byl Bořivoj. Synem tzv. Václava byl Zbraslav, tj. Slavník. Ludmila je tedy předkyní tzv. Václava a Slavníkovců. Vratislav byl synem Bořivoje a neznámé ženy (Svatožizně?), jejíž pozůstatky jsou vydávány za pozůstatky Ludmiliny. Vratislav a všichni následující Přemyslovci (a také Piastovci) nejsou tedy potomky Ludmily.

Spytihněv, Vratislav a zřejmě i Slavníkovec Soběslav byli jediní potomci Ludmily, kteří v Čechách vládli. Ostatní Přemyslovci jsou zřejmě potomci ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (jde o pozůstatky Svatožizně?) a která byla zřejmě matkou Vratislava. - Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (zpočátku proto, že byl raněn mrtvicí a asi od roku 994 proto, že již nežil, byl zavražděn), vládli dva předáci: Slavníkovec Soběslav a syn Boleslava I. Strachkvas, tj. pravý Kristián. Oba zřejmě přijali jméno Boleslav III., přičemž Slavníkovec Boleslav III. razil mince se jménem své matky Adivy. Soběslav byl nakonec zavražděn, u "Kosmy" pod jménem Mutina.

Vedlejšími větvemi Přemyslovců byli Slavníkovci (otcem Slavníka, tj. Zbraslava, byl tzv. Václav) a Piastovci (otcem Měška byl zřejmě Boleslav I.).

Polskou větví Přemyslovců byli Piastovci. V Polsku vládli do roku 1370, v Mazovsku do roku 1526 a ve Slezsku vymřela piastovská linie roku 1675.

17C2. PŘIŠLI PŘEMYSLOVCI NA ČESKÝ KNÍŽECÍ STOLEC Z HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN?

Na to, že přišli Přemyslovci do středních Čech z hradiště u Zabrušan, ukazují tyto indicie:

A) Libuše (tj. Ludmila) posílá poselstvo pro Přemysla (tj. Bořivoje) do Stadic, které jsou pouhých 19,3 km od hradiště u Zabrušan. - B) Mezi vládci z hradiště u Zabrušan a vládci Velké Moravy panují až nadstandardně dobré vztahy; je mezi nimi příbuzenství možná nejen křestní, ale i pokrevní. To vedlo k tomu, že Bořivoj se stal zástupcem Svatoplukův části Čech. - C) Ze Zabrušanska a ze Stadicka nás do středních Čech dovede svou hříčkou Gallus (viz zde kapitoly Jak jsou polská mýtická knížata a Řepka... a Jak jsou polská mýtická knížata odešlá z hradiště u Zabrušan... - D) S Bořivojem, snad bratrem Slavitaha, jsou zřejmě spjaty lokality Kolín (opevněný dvorec nebo i malé hradiště) a Kouřim, možná i jméno Kolín se jménem Bořivoj. Jméno Bořivoj znamená bojující vojín, bojovník. Jméno Neklan znamená, kdo neseká, nebojuje, stč. kdo nekole. Kdo bojuje, ten tedy kole. Podle I. Lutterera a R. Šrámka je jméno Kolín odvozeno od OJ *Kola nebo Chola. Nejprve mohlo být jménem Kolín pojmenováno předpokládané malé hradiště nebo opevněný dvorec a teprve později ves (dnes Starý Kolín) a město. - E) V kolínském hrobě byl pravděpodobně pohřben Bořivoj, (na Pražský hrad /Děvín se nikdy nedostal, pouze na Vyšehrad) s jednou svou ženou, možná hlavní.

ad B) a) V části Čech vládne z Dowiny (Staré Kouřimi) Rostislav, Slavitah s ním má zřejmě dobré vztahy. - b) Slavitah se roku 857 uchyluje před Franky k Rostislavovi. Ten mohl tehdy žít v Čechách. - c) "Kněžna" pohřbená v Želénkách (zhruba 1 až 2 km od hradiště u Zabrušan) pocházela pravděpodobně z Moravy nebo měla k Moravě jiný těsný vztah (Rostislavova dcera?). - d) Rostislavova žena Ludmila se stává ženou Bořivoje. - e) Bořivoj je možná pokřtěn na Velké Moravě, mezi Svatoplukem a Bořivojem vzniká křestní příbuzenství. - f) Bořivoj se uchyluje na Moravu. - g) Za Bořivojem roku 871 odchází (možná z hradiště u Zabrušan) na Moravu Svatožizň, možná dcera nebo žena Bořivojova, možná dokonce Ludmila. - h) Na Moravě se Bořivojovi a Ludmile narodily děti, mezi nimi i Václav. - ch) Václav se na Moravě zřejmě připravuje na duchovní dráhu.

Vyvrcholením dobrých vztahů vládců hradiště u Zabrušan a vládců velkomoravských je to, že je Bořivoj učiněn správcem části Čech. Spytihněv, vládce středních Čech nebo většiny Čech či dokonce celých Čech, je vyhnán za dívčí války za Vltavu a jeho hlavním hradištěm se stává Budeč. Bořivoj z lokality na západ od Vltavy se dostane do lokality na východ od Vltavy a vládce na Dowině/Staré Kouřimi se z východu od Vltavy dostane na západ od Vltavy. To odpovídá Kristiánovu: Proměňme se! (Proměnit se mohlo i jejich mocenské postavení.) Teprve po porážce Mojmírovce Spytihněva a Ludmily v lucké válce jsou Čechy opět spojeny pod vládou Přemyslovce Vratislava.

Místní jméno Zabrušany znamená podle MJvČ IV/0688 ves Zabrušanů, tj. lidí bydlících za brusy. Naznačil "Kosmas" ten fakt, že Přemyslovci mají svůj původ v Zabrušanech, tím, že při snídani s Libušiným (tj. Ludmiliným) poselstvem rozloží režný ubrus a že když nechá Libuši (tj. Ludmilu) věštit slávu Pražského hradu, tak se zmiňuje jako o první lokalitě o potoku Brusnice? Slovo režný podle Slovníku spisovného jazyka českého má dnes (a snad mělo i za "Kosmy") významy hrubý, drsný.V. Machek u hesla rež význam hrubý, drsný neuvádí.Ke slovesu brousiti napsal V. Machek (2010, s. 68): "Sloveso [brousiti] znamenalo původně odrhávati, drhnouti (len, konopí, aby se urvaly hlávky), pak okraj něčeho odrhováním ve směru zvnitřka k obvodu roztřepiti, otřepati, otrhati, ztenčiti; tento poslední stupeň znamenal tedy i tenčiti ostří nože, kosy apod., tedy naše brousiti; na tomto stadiu přitvořeno postverbální jméno brus."

Když přichází Libušino poselstvo k Přemyslovi (I, 6), je Přemysl již knížetem, nikoliv však knížetem Čech, ale toho území, které ovládal z hradiště u Zabrušan. Poslové ho totiž oslovují takto: blažený muži a kníže a zdráv buď, kníže. O několik řádků dále čteme: tebe za knížete... volíme. To však vůbec není v rozporu. Kníže z hradiště u Zabrušan se stává knížetem Čechů. Možná však jenom správcem ve Svatoplukových službách.

V I, 8 přijíždí poselstvo (s Přemyslem, není však na tomto místě jmenován) k nejmenovanému hradu a vstříc mu přichází paní (Libuše, ani ona zde není jmenována). Za Přemysla dosaďme Bořivoje a za Libuši Ludmilu. Třetí oko si má domyslet, že Přemysl přijíždí na Pražský hrad. Ve skutečnosti zřejmě přijíždí Přemysl, ve skutečnosti Bořivoj, ze Zabrušan na nějaké hradiště na Kouřimsku nebo Kolínsku, kde Ludmila žila s Rostislavem, než byl uklizen do kláštera.

Frankové, možná aby zabránili Svatoplukovi zmocnit se celých Čech, vtrhli roku 872 do Čech a na Moravu. Rozpínavost Svatoplukova se zastavila na řece Vltavě (alespoň ve středních Čechách). Bořivoj jako Svatoplukův správce nad lidem pobýval na Kouřimsku a Kolínsku, možná projevoval malou stavební aktivitu i na Vyšehradě. O tom, že pobýval na Kolínsku, pravděpodobně svědčí kolínský hrob, kde byl právě on v blízkosti hradiště Hánín se svou hlavní manželkou pohřben. Na Kolínsko možná ukázal falešný Kristián, pražský biskup Heřman (1099-1122) slovem morovou (Leč Slované čeští... Posléze ranou morovou jsouce sužováni...) Pro Slovany české mohla rána morová (vojenská napadení) nejdříve vycházet z Moravy a později hlavně z části českého území ovládaného Mojmírovci, především Rostislavem a Svatoplukem, tedy z Kouřimska a Kolínska. Na Kolínsko mohl biskup Heřman ukázat slovem mor a jménem vsi Hlízov. Ta leží pouhých 9,4 km od Kolína Heřman ji mohl znát, neboť ves byla roku 1143 darována sedleckému klášteru. Přečtěme si o ní heslo v MJvČ I/0638. "Jm. Hl. = Hlízův, t. dvůr. Příjm. Hlíza... povstalo z apod. hlíza ,žláza onemocnělá, boule morová, nežit'..."

"Kosmas" nechal na horu Říp přijít Bohema.Toto jméno se mu možná velice hodilo, aby prozradil, kdo do Čech přišel. Naše země byla pojmenována po keltských Bójích Bohemia. Bohemus je příslušník Bohemie. Jméno Bojové pravděpodobně znamená bojovníci nebo strašní. Slovo bojovníci by mohlo narážet na Bořivoje, neboť jméno Bořivoj znamená bojovník, slovo strašní by mohlo narážet na Bořivojova otce Wistracha.

Příchod Bořivoje do středních Čech, zřejmě s částí velkomoravské elity, se možná projevil na hrobech ve Staré Kouřimi. A. Bartošková napsala (2002, s. 111): "Zatímco starší skupina pohřbů, datovaná do třetí čtvrtiny 9. století, se vedle honosného velkomoravského šperku vyznačuje ještě karolinskou složkou nálezů, mladší skupina pohřbů, datovaná do čtvrté čtvrtiny 9. století, obsahuje již jen vyspělý velkomoravský šperk."

Může názor, že Přemyslovec (Wistrachovec) Bořivoj přišel ze Zabrušan do středních Čech, podpořit i keramika? P. Charvát napsal (2000, s. 30): "Systém vytvořený za Spytihněva I. se osvědčil do té míry, že si jej po svém bezohledném nástupu k moci rozhodl Boleslav I. rozšířit na celou oblast českých zemí, kterou ovládal přímo. V některých případech můžeme jeho zavedení stopovat přímo podle značek na dnech keramiky. Ty se v severozápadních Čechách, na území kmene kdysi Lučanů, objevují již kolem poloviny 10. století, na východním okraji středních Čech, na Kouřimsku, pak ve druhé polovině 10. století." P. Charvát věří, že Spytihněv ovládal tzv. přemyslovskou doménu, věří, že se Boleslav dostal k moci násilnou cestou, věří, že existoval kmen Lučanů, a věří, že Boleslav I. postupně přímo ovládl území Čech. Boleslav I. postupně svou moc nerozšiřoval, prostě k území, které ovládal, připojil území, které ovládal tzv. Václav. A Čechy byly sjednoceny. Zvyk dělat značky na dně keramiky mohl vzniknout na území, které z hradiště u Zabrušan ovládali Wistrachovci, k nimž Bořivoj patřil, a keramici si ho z panství Wistrachovců přinesli na Kouřimsko, kde Bořivoj, když se stal knížetem, sídlil.

17C3. NA JAKÉ HRADIŠTĚ VE STŘEDNÍCH ČECHÁCH PŘEMYSLOVCI Z HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN PŘIŠLI

"Kosmas" nenapsal, na které hradiště poselstvo vyslané Libuší (tj. zde Ludmilou) do Stadic se s Přemyslem (tj. zde s Bořivojem) vrátilo. "Kosmas" v I, 8 napsal: "A když cestu dokonali a již již se blížili k hradu, pospíšila jim vstříc paní [Libuše], obklopená svými dvořany. Podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi." - Slovo noci naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace. O jaký hrad jde, to "Kosmas" naznačil čtyřmi pohanskými bohy. Bořivoj totiž přišel na Starou Kouřim, která tehdy nesla pohanské jméno Dowina. - L. E. Havlík o jménu Dowina napsal mj. (2013, s. 156): "Název mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé božstvo a označoval původně jeho kultovní místo." - Lokalita pozdějšího Pražského hradu byla lokalitou sakrální, ne knížecím sídlem. Jmenovala se Děvín. Bohyně obilí a polní úrody Ceres také ukazuje na Ludmilu. Písemné prameny totiž uvádějí, že Ludmila pocházela ze Pšova. Místní jméno Pšov je odvozeno od stč. slova pše, což znamená pšenice. Tedy pšenicí je Ludmila spojena s Ceres.  

17C4. NÁZOR M. WIHODY NA JEDNÁNÍ LIBUŠINA POSELSTVA S PŘEMYSLEM VE STADICÍCH

Názor M. Wihody zde zastupuje názor kteréhokoliv historika zabývajícího se nejranějším obdobím šeského státu.

M. Wihoda napsal (2024, s. 95, 96): "...Kosmas...v první knize... objasnil původ dědičného mocenského primátu přemyslovských knížat. Pomohl si třemi konstitutivními obrazy: svoláním sněmu, přenesením moci na oráče Přemysla a konečně jeho vjezdem do Libušina sídla."

"První dějství naplnil sněm... na kterém Libuše seznámila shromážděné s povahou knížecího práva... Prostý lid... přesto žádal, aby jim byl dán kníže, a vynutil si na Libuši, aby za budoucím vládcem vyslala zástupce Čechů. Družinu měl vést bělouš, v brašnách nesl řízu, plášť a přehozy, jež měly být hodny knížete... a poselstvo bylo poučeno, že se v osadě zvané Stadice na břehu řeky Bíliny mají ptát po oráči Přemyslovi, jehož potomstvo bude zemi a lidu panovat do konce věků..." Ve vydání Kosmovy Kroniky české z roku 2005 není barva koně udána (nevylučuji, že v některém rukopise Kroniky Čechů uvedena je) a o Češích se v souvislosti s poselstvem také nepíše.

"Libušina věštba dláždila cestu k rituálnímu přenesení vladařských práv na rod oráče Přemysla. Proto se kulisou druhé scény stal kosmologicky uspořádaný prostor. Poselstvo našlo Přemysla na zpola obdělaném úhoru o délce a šířce 12 kroků, který se nacházel uprostřed jiných polností, a přece žádné z nich nepodléhal. Kosmas tak upozornil, že nikomu nepatřící... magickými mírami vymezené... jeviště bylo součástí vezdejšího světa a zároveň stálo mimo něj. Zde také zástupcové Čechů pronesli zdravici blaženému muži a knížeti, který byl seslán lidu bohy... Přemysl krátce odporoval, ale jakmile se nad pole vzneslo volání: ,Zdráv buď, kníže, buď zdráv, ty jsi oslavy nad jiné hoden,' a stále ještě svobodní Čechové váhajícího Přemysla ujistili, že se mu lid svěřuje do rukou i se svými majetky a že si jej dobrovolně vybral za pána, jediného knížete, soudce, správce a ochránce... propustil volské spřežení, oblékl si vznešené roucho a vedl na koně..."

"Kosmovy popsané úkony se překrývají se třemi hlavními fázemi přechodného rituálu, během něhož prostý oráč-rolník opustil svůj stav, prošel sociální proměnou a z koňského hřbetu převzal jako bohem vyvolený kníže vládu nad zemí i lidem. Na místě zbyla líska... již Přemysl, ještě jako oráč, vetkl do země, a zatimco se vyslanci rozesadili kolem mošny ke skromné svačině, z proutku měly vyrašit tři ratolesti s listím a ořechy. Dvě odnože záhy uschly a odpadly, třetí sevšak drala do výše, což mělo ohlašovat, že z rodu oráče Přemysla vzejdou mnozí... ale panovat bude pouze jeden z nich..."

"Překvapivě jen zmínku na okraji Kosmas vyhradil Přemyslovu příjezdu do Libušina hradu, byť musel vědět, že se intronizace bez slavnostního panovnického vjezdu neobejde. Právě tak zamlčel, z jakého sídla byl lid spoután zákony (Pražský hrad měl být založen až později), a vůbec poslední slova vložil Přemyslovi do úst kdesi za Stadicemi, aby čtenářům zopakoval, že vládnoucí rod vzešel z chudoby."

M. Wihoda si neuvědomuje, jaké informace sděluje:

• konflikt dvou správců nad lidem

• to, že Ludmila jezdila v noci za Přemyslem a za kuropění se vracela, a to, že těmto jízdám ať žid Apella věří

• to, že Libušino poselstvo jelo pro Přemysla právě do Stadic

• to, že Libušino poselstvo narazí ve Stadicích na chlapce

• užití slov dobrý muž, nejlepší (nejdobřejší), lepšího (dobřejšího), moudře neučení, dobrý chlapče, muž moudrý

• místní jméno Stadice

• úhor o délce a šířce 12 m

• přesný popis Přemyslových strakatých volů

• to, že ze tří odnoží ratolesti dvě odnože uschly

• to, že "Kosmas" překládá jméno Přemysl do latiny dvakrát: praemeditans a superexcogitans

• Přemyslova mošna a manipulování s ní, proč na lísce vyrostly i ořechy

• užití slov třásti jak v zimnici, strachu, strašiti, bázní

M. Wihoda neví, jaké historické osoby si máme za Přemysla a Libuši dosadit, neví, kde bylo Libušino sídlo.

Tak, jako M. Wihoda nerozumí této části Kroniky Čechů, tak nerozumí celé této kronice a stejně tak nerozumí kronice Gallově.

Moje názory na Libušino poselstvo a jeho jednání s Přemyslem jsou rozebrány v řadě dalších kapitol (větina z nich nenásleduje bezprostředně za kapitolou touto).

17C5. CO "KOSMAS" KE SVÉ POVĚSTI O PŘEMYSLOVI OPROTI STEJNÝM POVĚSTEM PŘIDÁVÁ

Nejprve si všimněme, co "Kosmas" k Přemyslovým volům přidal. Ve Voayge je napsáno (D. Třeštík: 2003, s. 134): "Král vypřáhne své voly a opustí svůj pluh, / a voli se pasou na loukách a dokonce na obdělávaných polích." Přemysl (tj. Bořivoj) poté, když uvítá Libušino (tj. Ludmilino) poselstvo, řekne volům: "Jděte tam, odkud jste přišli." Tato "Kosmova" slova, která jsou oproti předloze navíc, ukazují na jeho skrytou informaci. Tou informací ve skutečnosti je, ne odkud přišli Přemyslovi voli do Stadic a kam odešli, ale odkud přišli na hradiště u Zabrušan Přemyslovci.

Dále si "Kosmas" zřejmě přidal podrobný popis barevnosti Přemyslových volů.

D. Třeštík napsal (2003, s. 132): "...Alexander Haggerty Krappe... systematicky sbíral analogie k české pověsti o Přemyslovi a Libuši. Přitom si také povšiml vznešeného rituálu ,královské orby' byzantského císaře s podivným jménem Hugo Silný, o níž mluví kuriózní francouzská chanson de geste nazývaná ,Cesta Karla Velikého do Jeruzaléma a Konstantinopole' (Voyage de Charlemagne à Jérusalem et à Constantinople). - V poznámce č. 256 napsal: "Nelze přehlédnout, že Voyage je do jisté míry strukturální paralelou k pověsti o Libuši. Jedná o poselstvu vyslaném kněžnou oráči, s nímž kněžna udržovala již dříve milostný vztah. Než poslové dorazí na místo, vyptávají se na cestu k oráči. Zastihnou ho při práci a jednají s ním. On však chce dokončit svou denní práci. Nakonec se dá přemluvit, vypřáhne své voly, které pustí na svobodu, a pluh ponechá svému osudu. Vyvozovat ze samotné této podobnosti něco podstatnějšího je ovšem sotva možné."

Vr. Vaníček napsal (2014, s. 63): "Záviš Kalandra upozornil na srovnání s předklasickými Aténami: jeden z aristokratických rodů (Buzygové) odvozoval svůj původ od mýtického předka jménem Buzyges, což značí ,Zapřahač volů'. Tento Buzyges byl podle pověsti... prvním oráčem - on s Aténou dali Attice první zákony, právě tak jako Kosmův Přemysl ,sám se samotnou Libuší'. Pod Akropolí, aténským Vyšehradem, na posvátné roli, která také, ač ležela uprostřed mezi mnoha rolemi, přece k žádné nenáležela (jak to čteme u Kosmy o roli Přemyslově), prováděl kněz z rodu Buzygů ,svatou orbu', vyoral několik prvních brázd, což bylo signálem k zahájení orání a osevu v celé zemi." "Kosmas" však Přemyslově roli dává přesný rozměr. Tím podává myslím určitou informaci. Blíže viz zde kapitolu Mohl "Kosmas" mínit úhorem...

17C6. INFORMACI O TOM, ODKUD PŘIŠLI PŘEMYSLOVCI DO ČECH A KAM DO ČECH PŘIŠLI, POVĚSIL "KOSMAS" NA PŘEMYSLOVY VOLY. PROČ "KOSMAS" MOŽNÁ POJMENOVAL BOŘIVOJE PŘEMYSL A SPYTIHNĚVA NEZAMYSL

J. Žemlička si povzdechl (2006, s. 186): "Stěží kdy exaktně vypátráme detaily o původu rodu zvaného Přemyslovci či o nástrojích, jimiž se zmocnil vlády nad pražskou oblastí." Pokusme se tyto otázky vyřešit.

U Přemyslových volů jsem považoval za důležité:

- přijít na to, proč "Kosmas" tak podrobně popisuje, jak byli voli strakatí

- přijít na to, proč se u "Kosmy" voli vrací tam, odkud přišli, přičemž v podobných mýtech jsou voli pouze volně puštěni

Následující řádky se budou věnovat tomu, odkud přišla do Čech ta mocenská elita, které říkáme Přemyslovci. Protože jednou větví Přemyslovců jsou i Piastovci (za prvního Piastovce považujeme Měška, syna Boleslava I.) a třetí větví Přemyslovců jsou Slavníkovci (u "Kosmy" Vršovci; za prvního Slavníkovce považujeme Slavníka, tj. Zbraslava, syna tzv. Václava), týká se tento příchod i jich. Nadpis této kapitoly by tedy mohl znít Odkud přišel do Čech nejstarší neznámý předek (známý, pokud by jím byl Wistrach) Přemyslovců, Piastovců a Slavníkovců. - Vedle Přemyslovců byli druhou mocenskou elitou v Čechách Mojmírovci přišlí do Čech s Rostislavem, se Spytihněvem a se Svatoplukem. Třetí mocenská elita vycházela z obyvatelstva žijícího na tomto území před příchodem Přemyslovců (Wistrachovců) a Mojmírovců.

Jsem přesvědčen, že Přemyslovci přišli do Čech od Baltského moře. Je pravděpodobné, že z Wolinu. Nevylučuji však, že to mohlo být ze západnější lokality, někde od Rujany po Lübeck. Na Obodrity by například ukazovalo to, že podle fuldských análů roku 844 tam byl poražen Ludvíkem II. Němcem a zabit obodritský vládce Gostomysl a na něho by platila (ale s malou pravděpodobností) "Kosmova" věta: Hostivít zplodil Bořivoje. Gostomyslovým předchůdcem byl Čadrag. Po smrti Gostomysla rozdělil Ludvík Němec Gostomyslovo panství mezi několik knížat. A opět malá pravděpodobnost: Nemohl Gostomysl rok 844 přežít a stát se vládcem na hradišti u Zabrušan nebo nemohl být Wistrach jeho syn?

Slovo strakatí upozorňuje na obec Straky vzdálenou od dnešních Zabrušan 2,1 km. První vůl ukazuje cestu z hradiště Wolin do Zabrušan a druhý vůl cestu zpět. První vůl má vpředu dokola bílý pás (W. W. Tomek jeden wůl má bílou pásku kolem; v latinském opisu: praecinctus = opásaný) a hlavu má bílou., druhý je od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Slovo vpředu berme jako začátek cesty. Bílý pás, to je Baltské moře (latinské balteus znamená pás, pruh), a hlava bílá ukazuje na ves Lbín ležící na řece Bílině a vzdálenou od Stadic 10,5 km a od hradiště u Zabrušan 7 km. Slova od čela po zádech bílý ukazují na řeku Bílinu tekoucí nejprve z Krušných hor (bílý pás na krku) a záda a bílé zadní nohy ukazují na bílé křídové Baltu. Slova bílý, bílou, bílý, bílé mohou na Baltské moře ukazovat přes litevské slovo báltas, tj. bílý. "Kosmovi" náhodou vyšlo i to, že voli, kteří se vrátili tam, odkud přišli, ukazují pravděpodobně na hradiště, jehož jméno zní podobně jako slovo voli, a to Wolin, česky Volyň. Kmen Volyňané neboli Velunzané žil na ostrově Wolinu a na pravém břehu řeky Dziwny. - Mohlo "Kosmovi" jméno Wistrach připomínat slovo strakatý?

Přečtěme si od I. Lutterera ad. část hesla Baltské moře (1976, s. 39, 40): "Prastarý výklad odvozuje dneš. název z lat. balteus ,pás, pruh' (podle antických představ obepínalo toto moře Evropu jako pás od Skythie až po Řecko). S tímto pojetím se shoduje i etymologie ze skand. bälte (stnor. belti) ,pás, pruh... Je však pravděpodobné, že název je slovanského původu, neboť přítomnost slovan. obyvatelstva na pobřeží je doložena už v 9. stol. V tomto případě nutno vycházet z psl. základu *bolto ,bláto' (pův. ,rozlehlá vodní plocha, velká voda, pozd. bažina'). Méně nadějné jsou pokusy vyložit jméno z litev. báltas ,bílý' (podle křídových útesů na mořském pobřeží.). Název není dosud zcela objasněn." Podle I. Lutterera ad. (1976, s. 29 je dnešní název poprvé dosvědčen u Adama Brémského okolo roku 1070 v latinské podobě Mare Balticum ,moře Baltské'. - Že latinské slovo balteus znamená pás, nalezneme i ve slovníku Zd. Quitta a P. Kucharského, tak i ve slovníku J. Pražáka ad. Pokud se litevsky řeklo bílý báltas již za "Kosmy", potom možná slova bílý, bílou, bílý a bílé při popisu Přemyslových volů mohou také ukazovat na Balt.

Jestli jezdecká scéna v rotundě sv. Kateřiny zobrazuje příchod Wistracha a jeho synů do Čech, nenapovídá bílá barva koně, že Wistrachovci/Přemyslovci přišli od Baltu? 

To, že první česká vládnoucí dynastie přišla do Čech od Baltského moře, naznačil "Kosmas" možná tím, že Bořivoje nazval Přemysl (i když Bořivoj už přišel do středních Čech ne od Baltu, ale z hradiště u Zabrušan. V místě, kde D. Třeštík ve svých Mýtech... pojednával o Přemyslovi, muži moudrém ("Kosmas" v I, VI) a Nezamyslovi a podobných zakladatelských dvojicích, tak napsal (2003, s. 154), že je pravidelně jeden z bratrů moudrý a druhý hloupý nebo alespoň nerozvážný." Autor tzv. Kristiánovy legendy a autor prvních dvou knih Kroniky Čechů (v obou případech biskup Heřman) však použil možná jméno Přemysl ještě z jiného důvodu. Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49): "Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka: ,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře, proto je Bořivoj chytrým Přemyslem. Mojmírovci přišli do Čech od malých vod, proto je Spytihněv hloupým Nezamyslem.

Ve jménu Přemysl je zakódováno, že přišel od velkých vod. Něco podobného je zakódováno ve jménu Télegonos. Byl to syn Kirké a Odysea. V 6. díle pořadu Odysea, mýtus nebo realita? uvedl G. Guidorizzi, že jméno Télegonos znamená ten, který se narodil daleko. "Kosmas" Homéra znal a možná si uměl vysvětlit i jméno Télegonos, což se mu mohlo stát inspirací pro vytvoření jmen Přemysl a Nezamysl.

Že v době "Kosmově" informoval autor o něčem prostřednictvím zobrazení něčeho (není míněn ustálený symbol), si uveďme na příkladě. P. Radoměrský napsal (1992, s. 252): "Vyobrazení biskupa Menharta na lícní straně... mince z Běhařova představuje Menharta jako donátora, tj. dárce, čímž je míněno buď jako dobrodince kostela, nebo přímo jako stavitele event. renovátora. Model kostela, který na mincovním obrazu drží na své levé ruce, tomu odpovídá. Není pochyb, že jde o kostel se vztahem k dvorci Zekiru, tedy Zekirkostel [do češtiny převedeno na Sekyř Kostel nebo Sekyřkostel], tomu nasvědčuje i značka Z (Zekir) u biskupovy hlavy. Je dokonce velmi pravděpodobné, že spojení písmene Z na jedné straně s obrázkem kostela na biskupově ruce na straně druhé, jsou důvtipným epigraficko-ikonografickým rébusem, jehož smyslem je plný název ZEKIR – KOSTEL."

17C7. DALŠÍ INDICIE PODPORUJÍCÍ NÁZOR, ŽE PŘEMYSLOVCI PŘIŠLI DO ČECH Z POBALTÍ, PRAVDĚPODOBNĚ Z WOLINU

Že byli Přemyslovci (Wistrachovci) cizinci, to "Kosmas" možná napověděl jménem Hostivít. Latinské slovo hostis znamená cizinec, nepřítel. Část vit má více významů, jedním z nich je význam pán. Jméno Hostivít tedy možná znamená pán cizinec nebo pán cizinců.

J. Rejzek v kapitole Původ jména Čech (2021, s. 91-95) jmenuje mj. lokality mimo české území, které by mohly jazykově souviset se jménem Češi, což by mohlo svědčit o tom, že tam Čechové po určitou dobu pobývali. J. Rejzek uvádí jména v Řecku, na Ukrajině, v Polsku (v Haliči, u Krakova, ve Slezsku). Dočteme se však i tyto věty: "Podobná jména ovšem nacházíme i na území, kudy předkové Čechů jít nemohli (srov. Czechowo v gdaňské oblasti, Czechy na Štětínsku, Czechyń mezi Bydhoští a Štětínem, dále například slovinská jména..." Jenomže právě z této oblasti (z Wolinu nebo jiného pobaltského hradiště) přišla mocenská skupina, v jejímž čele stál možná Wistrach. A tato mocenská skupina nebo jenom její vůdci byla nositelem jména Češi a od ní toto jméno získali obyvatelé do té doby zvaní Bohemi.

Na internetu (Info.cz) byl 1. 4. 2019 uveřejněn rozhovor s J. Benešem, v němž uvedl: "V souladu s genetickými poznatky Jurasové naše výsledky vypovídají o určité kontinuitě osídlení, přetrvávající už z doby železné, tedy nikoliv o tom, že by místní populace zanikla nebo byla vytlačena jinou, přicházející z východu. Pokud by to tak bylo, archeology nalezená sídliště by vypadala úplně jinak. Jejich podoba by svědčila o zániku jedné a příchodu jiné kultury s jinými sídelními zvyklostmi. Jenže to, co jsme našli my, svědčí o tom, že lidé na těchto místech žili nepřetržitě, neodešli odtud." 2. otázka: "Pokud ale Česko v době stěhování národů neosídlili Slované z východu, jak je možné, že mluví dnešní slovanské národy, včetně Rusů, podobným jazykem?" Odpověď: "To může vysvětlovat takzvaná teorie elit, kterou razí světoznámý archeolog Colin Renfrew. Tvrdí, že v historii vůbec nemuselo docházet k tak rozsáhlým přesunům statisíců lidí na velké vzdálenosti, jaké si dnes představujeme. Už logicky by bylo takové stěhování národů velmi obtížné, takřka nemožné. A nemáme pro něj ani věrohodné důkazy. Daleko reálnější je právě teorie elit, která počítá s tím, že určité populace byly ovládnuty dominantními elitami cizího původu."

Křídovými útesy je proslaven ostrov Rujana. Na jeho severním pobřeží vzniklo ,celé chrámové město' Arkona. Jeho začátky spadají nejpozději do přelomu 8. a 9. století. Domnívám se však, že z Arkony Přemyslovci nepřišli.

Na Wolin možná upozorňuje "Kosmas" užitím slova zablácené (kolo) a na to že Přemyslovci odněkud přišli (přijeli) upozorňuje možná slovo kolo. Blíže viz zde kapitolu Přemyslovci jsou spojováni s kolem.

"Kosmas" líčí, jak se postupně změnilo chování našich lidí. N. Bończa-Tomaszewski o tom píše mj. toto (1988, s. 291): "První Čechové, žijící v ,prvním věku [jenž] byl přešťastný'..., žijí jakoby v ráji. Považuji za významné, že rajský věk se obejde bez technických či civilizačních aktivit, například zemědělského charakteru: nikdo nezná ,darů Cereřiných a Bakchových'... Vznik zla ,touha po jmění'... je spojen s počátkem technické civilizace." Jenomže "Kosmas" do tohoto prvního věku možná skryl to, co bylo charakteristické pro hradiště Wolin ležící na stejnojmenném ostrově. Ve vlhké, mokré zemi v Pobaltí se nedařilo pěstování obilí a pěstování vína. Proto tamější lidé neznali darů Cereřiných a Bakchových. Slova k pozdním obědům jsou možná narážkou na to, že hradiště Wolin leželo od nás směrem půlnočním. Užití slov dobytka a ovčích (Po způsobu dobytka nové sňatky uzavírají... v zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích) možná prozrazují, čemu se obyvatelé Wolinu nejvíce věnovali.

Pobaltské a polabské slovanské kmeny uctívaly posvátného koně. Ke Triglavovi patřil kůň černý, ke Svantovítovi kůň bílý. Libuše (tj. Ludmila) vysílá za Přemyslem poselstvo vedené koněm. Ve vydání Kosmovy Kroniky české v roce 2005 jeho barva není uvedena. Nevylučuji však, že v některém rukopise může být uveden bělouš. V rotundě sv. Kateřiny se autor jezdecké scény představující příjezd Wistracha do Čech rozhodl pro barvu bílou. 

Ve Wolinu, v polském Bonikowě (123,5 km jižně od Hnězdna), u nás v Zabrušanech a ve Strachotíně na Moravě byla nalezena jako stavební obětina hlava koně. Jméno Strachotín připomíná jméno Wistrach, ale zřejmě nejde o nějakou věcnou souvislost.

Vl. Podborský k Wolinu napsal (2006, s. 504): "Na základě výsledku archeologických výzkumů na místě Starého Města dnešního Wolinu se zdá, že tam stály temply dva; tuto myšlenku podporuje skutečnost, že po přijetí křesťanství zde postavili také dva kostely (sv. Václava a sv. Vojtěcha)." Lze z tohoto faktu vyvodit, že Wolin měl nějaký dnes skrytý vztah k Čechám? Takových lokalit, v nichž by první dva kostely byly zasvěceny sv. Václavu a sv. Vojtěchu, bychom asi našli v Polsku více.

Město Wolin má ve znaku gryfa. Zobrazení gryfa je i na dlaždicích v kostele sv. Vavřince na Vyšehradě a v rotundě sv. Václava na Malé Straně.

Místní jméno Dargobądz (6,5 km tato i ostatní vzdálenosti jsou od hradiště Wolin) nám může připomenout osobní jména Dargoměr a Drahomír. Fr. Kopečný napsal o jménu Měšek (1974, s. 101): "Jde zřejmě o domáckou formu jména. Patrně bylo oficiální jméno tohoto panovníka Dargoměr (tedy naše Drahomír), protože se v některých latinských listinách vyskytuje ve spojení Dagome iudex. Z Dargoměr domácké Měch, z něho Měšek." A českého knížete Vratislava nechali legendisté předčasně zemřít a další jeho činy svrhli na Drahomíru, což mělo být, ale možná nebylo, jméno jeho manželky.

Význam jmen polských lokalit mohu bohužel jenom odhadovat. Jestliže je místní jméno Jarzebowo (8,2 km) odvozeno od slova znějícího v češtině jestřáb, potom by "Kosmas" na toto místní jméno mohl narážet slovy (I, 4): knížetem učinili sobě jestřába, požírá holuby jestřáb. Asi 7 km východně od hradiště Wolin je 32,4 km dlouhý průliv zvaný Dziwna a 20,5 km od Wolinu ves Dziwnov. Dnes polské slovo dziwna znamená zvláštní, divný podivný. A "Kosmas" možná použitím slov v I, 6 podivnější (což je ještě podivnější), podivem (to naplnilo hosty ještě větším podivem) a divíte (Co se divíte?) ukázal na tento průliv a možná i tuto ves. - Na ves Koniewo (17,2 km) a na Triglavova koně v hradišti Wolin může být "Kosmou" poukázáno Libušiným koněm. - Obec Lubin (10,5 km) mohla dát v legendách jméno Libuši. - Jméno přístavu Svinoústí (21,9 km) a průlivu Swina mohlo "Kosmu" inspirovat k používání slov mořský vepř (delfín), kanec, prasátko, vepřový dobytek. Zřejmě se to netýkalo hradu Sviní (za který se považuje Svidnice) a Svinibrodu.

Asi 4 km od hradiště Wolin leží ves Laska. Na ní možná "Kosmas" činil narážku (I, 6) lískou (i když o lísce psal především z jiného důvodu), kterou Přemysl vetkl do země. Překladač na googlu přeložil slova ořech líska na orzech laskovy.

Na trase z Wolinu do Zabrušan jsou lokality připomínající lokality české: Rzepin – Řepín na Mělnicku, Lubuš/Lebus – Libušín, Starościn – Bohemus je nazván starostou, Milsko (Horní Lužice) – Mělnicko.

Že cesta Přemyslovců vedla na Pražský hrad z Wolinu přes Zabrušany, to naznačil "Kosmas" slovy delfín a Brusnice v kapitole, v níž Libuše věští založení Pražského hradu (I, 9): "Toto místo na severní straně pevně chrání hlubokým údolím potok Brusnice, na jižním však boku široká hora velmi skalnatá, která se od skal [latinsky petrae] nazývá Petřín, převyšuje okolí. Hora toho místa se zakrucuje na způsob delfína, mořského vepře..." Hydronymum Brusnice má možná připomenout Zabrušany (ves za brusy) a delfín má připomenout hradiště Wolin u Baltského moře, kde za "Kosmy" žili delfíni.

Na to, že Přemyslovci přišli do Čech od moře, naráží "Kosmas" v I, 5 i vodním hadem. Když Libuše varuje hrubé muže před tím, aby si zvolili knížete, řekne jim i toto: "Běda, pozdě budete toho marně litovati, jako litovaly žáby, když vodní had, jejž si učinily králem, počal je usmrcovati." U. Becker v hesle Žába napsal (2002, s. 346): "Podle církevních otců byla žába symbolem ďábla nebo (kvůli neustálému zpěvu) heretiků." [...] "Středověká víra spatřovala v ž. čarodějnické zvíře..." M. Lurker v hesle had napsal mj. (2005, s. 142, 143): "...ten dávný h., zvaný ďábel a satan." [...] "Hadovi se připisuje zvláštní vztah k vodě; v bibli s negativní signifikací." "Kosmovi" nestačilo napsat slovo had, ale napsal had vodní." - Rovněž použije pro přemyslovská knížata jména mořských oblud Skylly a Charybdy. Obludy žily v blízkosti skály, takže mu tak mohly připadat Pražský hrad a Vyšehrad. K roku 1107 však jimi mínil knížata Svatopluka a Bořivoje II. a k roku 1125 vkládá synovi královny Svatavy do úst slova: "...nejsem zrozen... z Charybdy..." Nevyjadřuje "Kosmas" žábami, hadem a obludami Skyllou a Charybdou svůj názor na Přemyslovce?

Není ukázáním na přímořský původ Přemyslovců "Kosmova" zmínka o moři v souvětí z III, 36, které vložil do úst knížeti Vladislavovi v jeho řeči k bojovníkům? Napsal: "Čechové... kdysi na zemi a na moři svou pověstí slavní... nyní se vám ještě za živa posmívají vaši poplatníci, jimž jste vždy bývali postrachem [jde u ukázání na Wistracha?], a vaši zemi plení. Či vám po boku visí meče dřevěné? Či jenom Poláci nosí meče železné?" Není zde užito slovo Poláci nejen ve vrstvě viditelné, ale také ve vrstvě skryté, aby bylo ukázáno, odkud Přemyslovci přišli? Že od polského pobřeží u Baltu? Čechy nesousedí s mořem. Jak tedy mohli být slavní na moři (slovo pověstí asi máme vynechat)? Protože vládnoucí skupina (pozdější Přemyslovci), která dala Čechům jméno, přišla do Bohemie od Baltského moře.

O Wistrachovi viz zde v kapitole "Západní" kníže Wistrach...

Když víme, že Přemyslovci přišli do Čech od Baltského moře, napadne nás, že "Kosmas" mohl užívat "mořskou terminologii" záměrně. Setkáme se u něho s těmito slovy: moře (Severní moře, jako písku v moři), delfín (mořský vepř), mořská řasa, Skylla a Charybda, slaneček. U něho či u legendistů se setkáme v souvislosti s příchodem obyvatel na naše území se slovy severní strana, Severní moře, hvězda Arctur.

Odkud Přemyslovci přišli, to možná naznačuje "Kosmas" Přemyslovými střevíci. Ty nebyly z lýčí, ale z korku (zřejmě ze stromu dub korkový). Blíže viz zde kapitolu Přemyslovy lýčené střevíce...

Připustíme-li, že Přemyslovci pocházeli z hradiště Wolin, neznamená to ještě, že muselo jít o Slovany. Cl. Bancková napsala o multietnickém složení obyvatelstva v jižním a východním Pobaltí (2018, s. 86, 87): "Skandinávští kupci se usazovali ve slovanských emporiích, řemeslníci a kupci slovanského původu zase v dánských a švédských. Úzké kontakty dokládají nálezy šperků, zbraní a mincí i předmětů denní potřeby a pokladů." Jako příklady uvádí Cl. Bancková rozlehlou slovansko-vikingskou kupeckou osadu Ralswiek na severu Rujany a Menzlin ležící téměř 80 km západně od Wolinu.

Když "Kosmas" píše o prvním věku s Bohemem přišlých lidí, napsal, že darů Cereřiných a Bakchových neznali. Je to možná ukázání na to, že u Wolinu nebo jiného pobaltského hradiště, odkud Přemyslovci přišli, se nedařilo obilí a vinné révě.

Je jméno vsi Ctiněves u Řípu skutečně památkou na prvního známého Přemyslovce Wistracha/wistracha(?)/Čestislava? V I/0286 je uvedeno, že jméno vsi Ctiněves vzniklo od OJ Čsta.

"Kosmas" napsal (I, 2): "Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli - neznámo s kolika lidmi ["člověky"]... tuším kolem hory Řípu... prvá zřídil sídla..." [...] "Tehdy starosta... promluvil k své družině: ,...rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.' Ti hned... zvolali: ,Poněvadž ty, otče, sloveš ["nepřeloženo" by bylo: Bohemus], kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula [nepřeloženo" by bylo: Bohemia]." Slovy člověk a lidmi (člověky) "Kosmas" možná prozradil, že Čechy se jmenují podle osoby, která nějaké lidi do Bohemie přivedla. I. Lutterer a R. Šrámek napsali o výkladu jména Čech (2004, s. 63, 64): "Jeden z několika hypotetických výkladů je odvozuje ze slovan. základu čel-, který je obsažen v slovech čeleď, člověk (rus. čelověk) a který má původ v ide. koření *kel-/kol- ,rod, pokolení, plemeno'."

Přemyslovci jsou často spojováni s kolem ("Kosmas" - zablácené kolo, Gallus – Piast, možný výklad je piasty v kole, tj. glowicy osi; náboj u kola). Ve znojemské rotundě jsou v kopuli zobrazeni 4 cherubíni, z nich 3 s kolem s loukotěmi a i sv. Kateřina má jeden z atributů kolo. Že je kolem ukazováno na pobaltské hradiště Kolobřeh a že by odtud měli pocházet Přemyslovci, to je myslím málo pravděpodobné.

17C8. PROČ V SOUVISLOSTI S ČECHAMI PSAL FALEŠNÝ KRISTIÁN O HVĚZDĚ ARCTUR A GUMPOLD, VAVŘINEC A "KOSMAS" O SEVERU EVROPY

Hvězda Arctur (Arcturus) je nejjasnější hvězdou souhvězdí Pastýř/Bootes (α Boo) a třetí nejjasnější hvězdou noční oblohy.

Pro Gumpolda a Vavřince je kraj, kde žijí Boemové, krajem severním. Z jejich pohledu skutečně severním byl. Když však totéž psal biskup Heřman, ať už jako falešný Kristián nebo jako autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, nesděloval ještě nějakou další informaci? Falešný Kristián napsal: "Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru pobývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce." "Kosmas" napsal (I, 2): "V Evropě leží Germánie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami..." "Kosmas" použil v I, 2 i slovo moře: všechny toky, malé i velké, pojaty do... Labe, tekou až do Severního moře a také zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři.

Již víme, že Přemyslovci přišli pravděpodobně z hradiště Wolin (Volyň) ležícím na stejnojmenném ostrově u Baltského moře. Na hradišti Wolin dlouho přežívalo pohanství, tak možná proto je zde užito slovo modloslužbě. Uctívali boha Triglava. K němu patřil věštící kůň, na kterém nesměl nikdo jezdit, protože patřil bohu Triglavovi. Proto je zde kůň bezuzdný. Je souhvězdí Pastýř (jež zní latinsky Boo, Bootes a připomíná bučení) narážkou na voly a tedy i na Wolin? Slova voli a Wolin však spolu etymologicky nesouvisejí, jsou si blízká jen zvukovou podobou. Totéž zřejmě platí i o slovech nerozumná zvířata. - Jestliže předci Přemyslovců byli vikingští obchodníci, potom se opravdu potulovali.

Herbord popsal štětínského posvátného koně takto (zveřejnil J. Dynda 2017, s. 156): "Mívali totiž podivuhodně velikého a statného koně černé barvy, velmi bujného. Ten celý rok trávil čas svobodně a byl natolik posvátný, že nikomu nebylo dovoleno na něj usednout." V poznámce č. 53 na s. 156 je uvedeno, že barvu Triglavova koně uvádí pouze Herbord. Na hradišti Wolin byly praktikovány zřejmě stejné pohanské zvyky jako na hradišti Štětín. Rovněž Libušino poselstvo k Přemyslovi (tj. Bořivojovi, který se možná narodil ještě na wolinském hradišti) vede kůň. Na Rujáně podle Saxa Grammatica (in: J. Danda, 2017, s. 208).vlastnilo božstvo jménem Svantovít koně bílého.

Řecké slovo arktos znamená medvěd, jinde je uvedeno, že řecké slovo arkturus znamená strážce medvědice.

A. Rükl v článku na internetu Minimum o hvězdách uvedl o hvězdě Arcturus: "Má jméno podle řeckého slova arktos - medvěd, což byl právě ten medvěd, před kterým pastýř střežil své stádo." Slovo stádo připomíná Stadice a také pohanské slavnosti zvané stado.

Hvězdárna Plzeň na www.hvezdarnaplzen.cz/2004/04/01/pastyr-bootes.boo/ o souhvězdí Pastýř – Bootes uvedla: "Bootes znamená v řeckém překladu ,honák volů'. V češtině užíváme Honák – Pastevec. Někdy je označován i jako ,strážce medvědů' protože v sousedství tohoto souhvězdí najdeme i Velkou medvědici a Malého medvěda.." - "V pověsti se praví, jak chudého pastýře oloupili bratři o stádečko volů a ten se pak jako žebrák toulal světem. Na svých cestách viděl těžký život rolníků, kteří museli tvrdě pracovat, aby získali obživu pro sebe i své rodiny. Chtěl jim pomoci a přemýšlel, jak práci ulehčit. Vyrobil první pluh tažený zvířaty a tím přenesl tíhu práce na silné voly zapřažené do pluhu. Zbavil tak lidi odvěké dřiny. Za jeho pomoc lidem ho Zeus zvěčnil na obloze v podobě souhvězdí Honáka." Voli jsou zde narážkou na hradiště Wolin. Slova Wolin a voli nejsou slova příbuzná, jsou to pravděpodobně slova pouze podobně znějící, což Kristiánovi k jeho hříčce postačovalo.

Pro staré Čechy bylo toto souhvězdí jarní oblohy Přemyslem Oráčem.

Historici se domnívají, že nehostinné krajiny byly spojovány s pohany, zatímco s křesťany byly spojovány kraje klimaticky příhodné a úrodné. Tak např. F. Banaszkiewicz napsal (2003, s. 48): "Divoké národy obývají země divoké, chladné a ztěžující místním obyvatelům existenci. Z nepřátelské a osadníkům nepřející, zasněžené a ledem pokryté Skandinávie podle středověkých autorů emigrovaly početné skupiny, hledající lepší místa k životu. Oblasti chladné, neúrodné, divoké a pohanské stály v protikladu se zemí požehnanou, žírnou, s dobrým klimatem, která patří křesťanům. Daniel, arcibiskup z Winchesteru, poučoval sv. Bonifáce, že se tak nestalo náhodou. Pohanům spolu s jejich bohy ponechali křesťané jejich země stále uvězněné v okovech mrazu. Sami ovšem mají oblasti úrodné, oplývající vínem, olivami a veškerým dobrem." - "Není třeba dlouho přemýšlet, abychom došli k přesvědčení, že severní, nevýhodná poloha národa je jakýmsi trestem božím, který vyplývá z faktu, že je dosud nevěřící. Proto také Richter vyjadřuje názor, že Evropa je nejlepší k životu, a chápe ji jako doménu křesťanstva s dobrým klimatem. Severní pohané v ní nemají místo."

Proč falešný Kristián a "Kosmas" věnují tolik prostoru severu, když píší o českých záležitostech? Falešný Kristián a "Kosmas" věděli, že Přemyslovci přišli do Čech z Pobaltí a že tam mnohem déle než u nás přežívalo pohanství.

17C9. PŘÍCHOD "KOSMOVÝCH" BOHEMANŮ A DALIMILOVÝCH ČECHŮ

"Kosmas" o lidu (Bohemanech) přišlém do naší země napsal (I, 2): "...tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídil sídla..." V blízkosti Řípu leží vsi, které (zřejmě náhodou) mají jména, která bychom mohli spojit s prvními Přemyslovci. Jedná se o Ctiněves (2,8 km), Mnetěš (2,9 km) a Vražkov (2,5 km). Podívejme se, co o nich uvádějí MJvČ. Nejprve Ctiněves, jejíž jméno se podobá jménu Čestislav, což mohlo být podle mne české jméno Wistracha/wistracha(?) (I/0286): "Prvotní tvar tohoto MJ byl Čstina ves ( = Čstova ves). Přívlastek Čstina vznikl přivlastňovací příponou rodu ženského -ina... z os. jm. Čsta..." - Nyní jméno Mnetěš, které se podobá jménu Mnata (III/0111): "Jm. Mnetěš vzniklo přivlastň. příponou -jь z os. jm. *Mnetěch... Jméno Mnetěš nelze spojovat se stč. mětež ,zmatek, vzbouření'..." Se jménem Mnata spojují MJvČ obec Mnětice u Pardubic. M. Knappová uvádí, že jméno Mnata souvisí se slovesem pomníti. - Vražkov (IV/0623): "Toto MJ mělo nejdříve asi podobu Vraškov, Vraškův, t. dvůr. Os. jm. Vrašek byla mazlivá zkratka k os. jm. Vratislav... Naše MJ bylo často spojováno se slovem vrah a jeho demin. vrážek, ale pak by mělo první slabiku dlouhou..."

Dalimil již napsal, že přišli Češi, napsal, že ze Srbska a že důvodem jejich odchodu z této země bylo to, že Čech se stal vrahem. V kapitole II napsal: "V srbském jazyku jest země, / jiežto Charvaty jest jmě. / V tej zemi bieše lech, / jemužto jmě bieše Čech. / Ten mužobojstva se dočini, / pro něž svú zemiu provini." V překladu H. Vrbové zní poslední dva verše takto: "Neboť dopustil se vraždy, / zbaven domova byl navždy." A oblast, kde žili Charváti, to se pokusil určit D. Třeštík (1997, s. 67): "...se zdá, že obojími Charváty začíná řada slezských kmenů a že tedy musíme Charváty hledat na východním okraji slezských kmenů, buď tedy v Horním Slezsku, nebo Malopolsku, může však také jít o území sousedící s historickým Slezskem na severu." Věděl "Kosmas" že Přemyslovci (a ti byli možná jako první nazýváni Češi) přišli ze severu? Jak Dalimil dospěl k vraždě (mužobojstvu)? Proč on, český nacionalista, spojí příchod Čechů s vrahem Čechem? Vyfantazíroval to ze jména vsi Vražkov v blízkosti Řípu nebo vyšel z lidských obětí Svantovítovi? V zakladatelských pověstech je vrah a zavražděný. Dalimil má jenom vraha.

17C10. TRIGLAV

Al. Gieysztor citoval Ebba, zemřelého roku 1163 (2020, s. 121): "Ve svém obvodu uzavíral [Štětín] tři kopce, z nichž na prostředním, jenž byl nejvyšší, stálo trojhlavé zpodobnění hlavního boha pohanů zvaného Triglav... Jeho oči a ústa byly zakryty zlatými páskami - podle ujištění pohanských kněží má nejvyšší bůh tři hlavy, protože se stará o tři říše, tj. o nebe, zemi a podsvětí, a tvář má zakrytou páskami proto, aby si - jako slepý a mlčenlivý - nevšímal hříchů lidí." - N. Profantová a M. Profant k Triglavovi napsali vycházejíce z Ebba (2004, s. 218 a 222): "Štětín... město, kde roku 1124 stály na pahorcích tři nebo čtyři pohanské svatyně... Zasvěceny byly Triglavovi, znázorněnému zlatou sochou, a Jarovitovi." [...] "Jeho [Triglavovy] tři hlavy prý symbolizovaly sféry jeho vlády: nebe, zemi a peklo, což je ale zřejmá křesťanská interpretace autora zprávy. Spíše šlo zřejmě o svět bohů (nebe), svět lidí (zemi) a podsvětí (říši mrtvých)." - "...se podařilo křesťanskému vojsku zničit chrám Triglava ve Wolinu..." Ebbo píše i o uctívání rozrostlého dubu, pod nímž byla přepěkná studánka, a o uctívání posvátného ořechu.

Pohanský bůh Triglav byl uctíván nejen ve Wolinu a ve Štětíně, ale také v Brandeburku/Brenně. Podle J. Dyndy (2007, s. 175) o tom informuje Jindřich z Antverp, anonymní autor Fragmentu rodokmenu brunšvických a lüneburských knížat a Přibík Pulkava z Radenína, přičemž se předpokládá, že pramenem byla pro všechny tyto informátory brandeburská kronika, která se nedochovala.

17C11. SVANTOVÍT

Helmold na dvou místech píše o lidské oběti přinášené Svantovítovi. Na s. 85 (1947) napsal: "Proto také chtíce ho důstojně uctíti, obětovali mu každý rok člověka křesťana, kterého los k tomu vybral." A na s. 164 tuto informaci říká ještě jednou: "Mezi rozličnými však oběťmi obětoval žrec někdy člověka křesťana, hlásaje, že v krvi takového člověka mají bozi obzvláštní zalíbení." Žrec měl u Ránů významné postavení. Helmold na s. 62 napsal: "...ke žreci je u nich větší úcta nežli ke králi." Dalimil také mohl chtít na původ Přemyslovců ukázat a tak si tuto vraždu vymyslel. N. Profantová a M. Profant k lidským obětem Svantovítovi napsali (2004, s. 174 a 211): "...Svantovít uctívaný v Arkoně, archeologicky snad doložený i sochou z Wolinu a ze Svenborgu..." - "Svantovítovi byli jako smírčí oběť obětováni i lidé, zejména cizí křesťanští kněží."

O významu jména Svantovít napsal A. Gieysztor (2020, s. 97): "...*vit s největší pravděpodobností znamená totéž co ,pán'." [...] "...slovanské *svętъ... náleží mezi označení nespoutané plodivé síly, schopné vytvářet život, podněcovat přírodní síly."

Svantovítův kůň byl bílý.

17C12. HRADIŠTĚ WOLIN A ŠTĚTÍN

Wł. Filipowiak v příspěvku Wolin – raně středověké centrum na Baltu do publikace Střed Evropy okolo roku 1000 o počátcích Wolinu mj. napsal (2002, s. 59): "Na tzv. Stříbrné hoře bylo založeno sídliště, jehož počátky jsou datovatelné do první poloviny 9. století... Do téže doby se datuje druhé sídliště jižně od přechodu přes řeku, na místě tzv. Rybářského předměstí..." […] "Kromě příznivé dopravní polohy zabezpečovaly rychlý rozvoj města také zemědělské produkce a zdroje surovin v jeho blízkosti. Seskupení sídlišť zahrnovalo ostrov Wolin a přilehlou pevninu (celkem asi 1300 km2), kmenové území Volyňanů. Výzkumy bylo zjištěno, že zde v době od přelomu 7. a 8. století až do 12. století existovalo husté osídlení. Bylo objeveno přibližně 1050 sídlištních nálezů, hradišť a pohřebišť. V 9. století Volyňané určitě hráli význačnou roli, protože jsou zmiňováni v popisu Bavorského Geografa asi z poloviny 9. století. Jsou-li zde uvádění Velunzani obyvatelé Wolinu, pak jim patřilo 70 civitates, zřejmě ve formě hradů a větších sídlišť." - "Všeobecný rozkvět mořeplavby a obchodu v Pobaltí v 8. a 9. století ovlivnil vývoj Wolinu, především sídliště u přechodu přes řeku, kde už v první polovině 9. století kvetla řemesla a obchod."

L. Hrabová o Wolinu (v české podobě Volyni) napsala (2006, s. 173): "Od města zvaného Volyň měli své jméno Volyňané... Do stejné oblasti kladl Adam Brémský ,největší obchodní město v Evropě', které nazýval Jumne a které Helmold [† po roce 1177] nazýval Vineta, tedy město Venedů... Tam také někde stál hrad Jumne, o němž severské ságy vyprávěly jako o sídle slavných jomských Vikingů. Není dostatečně zřejmé, zda tu šlo o tři sídliště, nebo o tři různé názvy pro jeden objekt." "Kosmas" některých faktů uvedených v citovaném textu využil pro své hříčky. Ať už byl první Přemyslovec obchodník nebo nebyl, pocházel z obchodního města, a tak si pro tohoto prvního Přemyslovce Wistracha vymyslel jméno Hostivít, protože slovo host (gost) znamenalo mimo jiné významy kupec. S tím souvisí možná i to, že "Kosmas" v souvislosti s Přemyslovci používá výraz zablácené kolo. A protože byl tento první Přemyslovec možná viking, vstoupil do dějin jako Wistrach. Ne náhodou se jméno Wistrach podobá dnešnímu švédskému slovu västra, což znamená západní. Wistrachův vnuk Václav potom jako jeden z vrahů Ludmily dostane jméno Tunna. Wolin má i jména Jumneta a Julin.

Zb. Holub o Wolinu napsal (2014, s. 50): "Poprvé bylo zmíněno [město Wolin]  v desátém století. Archeologové se domnívají, že v raném středověku zde bylo velké obchodní tržiště (druhé největší baltské tržiště vikingské doby - po Hedeby)."

Vychází jméno hradiště Wolin ze slova voli nebo se mu jen zvukově podobá? Podíváme se, jak vysvětlují MJvČ IV/0608 české MJ Volyně: "...jm. Volyně vzniklo... příponou -yně z os. jm. Vol.. A jako je dokázáno, že m. jm. Byčice, Býkov a Býkovice povstala z os. jm. Býk..., tak možno jasně a bez ostychu vyslovit, že jméno Volyně je Volova, t. obec. Na zkratku Vol'...ze jména Volimír sotva lze myslit, poněvadž by m. jm. znělo *Volině. Při analogickém tvoření by ovšem jm. Volyně mohlo znamenat obec, která proslula chovem volů." Zb. Holub na tento výklad navázal a napsal (2014, s. 33): "Za pravděpodobnější výklad lze proto (patrně) považovat názor, že se jedná o pojmenování slovanského původu. V praslovanštině totiž slovo ,wolyň/volyn' označovalo mokřad, tedy ,vlhkou, mokrou zemi'." I. Lutterer a R. Šrámek napsali o české Volyni následující: "MJ má pravděpodobně původ v prastarém názvu slovanského kmene (jeho existence je zde ovšem hypotetická." [...] "O původu jména se však názory rozcházejí." "Kosmas" by tedy mohl dát do souvislosti slova Přemyslovi voli a hradiště Wolin zřejmě spíš na základě jejich zvukové podobnosti než na základě významu obou slov.

L Košnar o Wolinu napsal (1991, s. 27-30): "Ve slovanských krajích při Baltu, které jako celek ležely na periferii hlavního proudu baltského obchodu, výrazně vynikal Wolin." [...] "Stopy raně středověkého osídlení jsou doloženy podél Dziwny v pásu o délce 3 km a šířce 100-300 m od tzv. Šibeničního vrchu na jihu ke Stříbrnému vrchu na severu. Jeho první etapu představovala nehrazená osada, která vznikla na přelomu 8. a 9. stol. na ploše pozdějšího Starého Města a sestávala z volně uspořádaných staveb, mj. polozemnic. V 2. půli 9. stol. byla vystřídána sídlištěm, které zaujalo plochu 6 ha a bylo opevněno palisádou. Bývá mu připisován již městský ráz - jeho ulice byly vyloženy fošnami a pravidelná dispozice jeho husté zástavby se bez větších změn zachovala až do 12. století. Zřejmě nikoli bez souvislosti se staršími představami o vojenském táboru vikingů na Stříbrném vrchu hledal se dříve... přístav raně středověkého Wolinu poblíž tohoto návrší. Na základě výzkumů... dospěl W. Filipowiak... k závěru, že přístav se nalézal přímo u hlavního (městského) sídliště, kde Dziwna tvořila menší zátoku. Téměř po celé délce vymezené opevněním, resp. od mostu při jižním okraji města až k severnímu závěru hradby u řeky... byl břeh upraven v přístav (několik metrů široká plošina na pilotech, chráněná řadou kůlů, k nimž se zároveň přivazovaly lodi)." [...] "Významný a dosti rozsáhlý sídlištní okrsek se rozvinul na úbočích Stříbrného vrchu. Jeho vznik klade L. Leciejewicz... do 10. stol., podle J. Wojtasika... je však dnes nepochybné, že šlo o řemeslnicko-obchodnické ,předměstí', které vzniklo již v 9. stol. ..." [...] "L. Leciejewicz... připomíná, že žádná archeologická zjištění nepotvrzují hypotézu normanistů, podle níž se na Stříbrném vrchu nalézal tábor Jómsvikingů." [...] "Wolin byl zároveň centrem malého západoslovanského kmene Woliňanů, obývajících ostrov Wolin a přilehlou oblast na pravém břehu Dziwny. V 11. a na počátku 12. stol. došlo k přetvoření kmenové organizace v městskou republiku ovládanou kupeckou aristokracií..." [...] "Bádání o raně středověkém Wolinu je spjato s otázkou lokalizace a souvislosti míst, označených v různých psaných pramenech jako Jumne, Julin, Vineta, Jómsburg a Wolin." [...] "Obecně se přijímá, že město Jumne (Jumme), uváděné v církevních dějinách Adama Brémského, je totožné s Wolinem, jenž se pod tímto dodnes zachovaným jménem poprvé objevuje v latinských listinách z 12. stol. ..." [...] "Starší psané prameny, které sebral a analyzoval G. Labuda..., dokazují na rozdíl od výše uvedených údajů, že Wolin byl především městem slovanským." [...] "Líčení Adama Brémského podporuje názor, že ve Wolinu je třeba počítat i s trvale usazenými skupinami cizinců..." [...] "V podstatě slovanský ráz Wolinu, případně omezený podíl vikingské kultury hlavně v podobě importů a určitého ovlivnění, dokládají rovněž výsledky archeologických výzkumů, a to také v oblasti řemeslné produkce." Některé údaje v těchto citacích se nemusí vztahovat k polovině 9. století (například o usazených cizincích), kdy by měli přijít do Zabrušan Přemyslovci.

O Wolinu se zmínil M. Lutovský v souvislosti s Libicí (2002, s. 152, 153): "Stejně jako Malín vyrostla totiž i Libice na důležité komunikaci. V tomto případě šlo především o cestu směřující do Slezska, k Wroclawi a dále po Odře k severu. Poblíž ústí Odry do moře ležela Volyň (Wolin), jedno z nejbohatších obchodních středisek jižního pobřeží Baltu. Obchodní spojení Libice s Baltem dokládají ostatně i četné nálezy jantaru na pohřebištích libické akropole. Vedle pražské oblasti jde o největší koncentraci jantarových šperků v Čechách, zčásti ovšem související i s velkým počtem zde prozkoumaných hrobů." M. Lutovský uvedl (2002, s. 158), že nejrozsáhlejší výzkumy na libickém předhradí byly učiněny na tzv. Volkově poli. Spojovat však toto pomístní jméno s Woliní (např. předpokládat, že nějaký dávný libický Volek pocházel nebo měl předky z Wolině) by bylo zřejmě příliš odvážné.

N. Profantová a M. Profant v hesle Kacina napsali (2004, s. 93): "Kacina - pravděpodobně slovanský název pro pomořanské svatyně, latinskými zprávami označované jako continy. Tak byly nazývány svatyně ve Štětíně, Kołobrzegu, Wolgastu či Wolinu."

Při zkoumání malostranské rotundy sv. Václava dospěli archeologové k závěru, že před rotundou stál na tomtéž místě kostel 2 a časově před ním ještě kostel 1. K objektu považovaném za kostel 1 se vztahuje nález zvířecích kostí: koňská čelist, dvě zkřížené kosti velkého domácího savce a hlava/lebka tura. V souvislosti s těmito nálezy J. Čiháková a M. Müller napsali (2020, s. 269): "Podle našeho mínění doklad rituálů praktikovaných při zakládání staveb: na dno výkopu pro základy kovárny [na dnešním Malostranském náměstí] z 10. století byla blízko rohu na dno základu přiložena k nejspodnějšímu dřevu hlava/lebka tura domácího. Jak uvádějí N. a M. Profantovi (2000, 53) bývala hlava tura častou stavební obětinou. Jako příklad zmiňují nálezy v polském Naklu... či z 10. století dobytčí lebku v SZ nároží základů domu ve Wolinu... Z 11. století je, také ve Wolinu, registrována jako stavební obětina lebka koně..." N. Profantová a M. Profant navíc uvádějí (2004, s. 145) koňskou hlavu v hradbě v Zabrušanech (9. stol.), ve Strachotíně na Moravě a pod valem hradiště v polském Bonikowě.

Ve Volyni bylo uctíváno kopí. Ebbo, mnich od Sv. Michala v Životě bamberského biskupa Oty napsal (převzato od J. Dyndy, 2017, s. 116): "...ve Volyni, založené Juliem Caesarem [jde pochopitelně jenom o pověst] a pojmenovaném podle něj - bylo tam totiž uchováváno jeho kopí, na jeho památku zaťaté do obdivuhodného sloupu..."

Cituji z hesla Wolin (město) na Wikipedii: "Vztah kopí zasazeného do mohutného sloupu k slovanskému náboženství je nejasný, a tak byla formulována řada hypotéz: ...přejímka germánského julblocku, ,vánočního polene'... symbol Velese... ochranný amulet města.... spojení kopí s Jarovítem. Jiří Danda spojuje wolinské kopí s Trihlavem s poukazem na motiv ,kovu ve dřevě' - který se objevuje i v příběhu o uschované soše tohoto boha. Sloup může také znamenat axis mundi [osu světa], která je též spojována s Trihlavem. Zajímavou analogii ke sloupu s kopím jsou také severské sloupy s obrazy božstev stojící u královského stolce či značící zábor kolonizovaného území a do nichž byly zaráženy ,hřeby moci' či ,hřeby bohů'."

Asi 70 km jižně od dnešního města Wolin se nachází Štětín. Podle W. Łosińského (2002, s. 60, 61) bylo založeno na břehu Odry na počátku 8. století nebo možná již na konci století předchozího rozsáhlé sídliště. Na konci první čtvrtiny 9. století bylo sídliště důkladně přestavěno. Místo domů se stěnami z kůlů proplétanými proutím a pomazaných hlínou byly postaveny masivní domy roubené. Nejpozději od poloviny 9. století bylo sídliště obehnáno fortifikacemi. Na břehu starého koryta Odry se nalézalo rybářské sídliště s přístavištěm. - Definitivně byl Štětín vybudován jako raně městské centrum na počátku druhé poloviny 10. století. - Štětín tedy nebude místem, odkud přišli Přemyslovci do Čech. Ovšem některé zvyky užívané ve Štětíně si mohli Přemyslovci – sice z jiné a starší lokality – přinést s sebou do Čech.   

Al. Gieysztor citoval Herborda (2020, s. 121, 122): "Ve městě Štětíně se nacházely čtyři kontiny, ale jedna z nich, jež byla nejdůležitější..." [...] "Také se zde nacházely zlaté a stříbrné poháry, z nichž mívali šlechtici a předáci ve zvyku věštit, hodovat a pít... Též zde uchovávali pozlacené a drahými kameny posázené veliké rohy divokých býků, vhodné buď k pití nebo k vyluzování zvuků..." [...] "Byl zde mimo jiné též ohromný listnatý dub a pod ním nádherná studánka, kterou prostý lid považoval za posvátnou díky tomu, že v ní dlí jakési božstvo, a uctíval ji velikými poctami." K věštbám jim sloužil bujný kůň černé barvy (K tomu zde viz kapitolu Triglav). Podle Mnicha z Prüfeningu nacházelo se v jedné svatyni pozlacené a postříbřené Triglavovo sedlo.

17C13. JMENOVAL SE WISTRACH ČESTISLAV?

Přemyslovec Wistrach přišel do Čech pravděpodobně z Pobaltí (možná z Wolinu). Pokud nebylo hradiště u Zabrušan od počátku jejich hlavní sídlo, stalo se jím časem. "Kosmas" o příchodu Bohemů napsal v I, 2: "...tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami Ohří a Vltavou, prvá zřídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky..." Ve vzdálenosti 2,8 km od Řípu se nachází ves Ctiněves. V MJvČ I/0286 je o ní uvedeno: "Původní tvar tohoto MJ byl Čstina ves ( = Čstova ves). Přívlastek Čstina vznikl přivlastňovací příponou rodu ženského -ina... z os. jm. Čsta... Původně se skloňovaly obě části: do Čstiny vsi, ve Čstině vsi atd. Ale časem obě části srůstaly ve spřežku a z lokálu ,ve Ctiněvsi' tvar Ctině- přecházel do všech pádů, až v 16. stol. analogií podle vlastních složenin s prvním členem na -o … vznikl tvar Ctiňoves."

M. Knappová má u hesla Ctislav uvedeno (2015, s. 150): "Ctislav, zastarale Čestislav, j. slovanského původu, lze je vyložit jako ,slaví(cí) čest, slavný ctí'. Považuje se za obdobu cizího Honor(ius)." […] "Slov. Ctislav, pol. Czesław, sch. Časlav." Přemyslovec přišlý do Čech (které se ještě tak nejmenovaly) možná užíval ze jména Čestislav jenom první část. Nositelé složeného jména užívali často část jednu a tu ještě navíc v domácké podobně. Jazykovědci však vznik jména Čech ze jména osobního odmítají. Netvrdím, že nemají pravdu.

Gallus v I, 1 vložil do úst dvěma hostům, kteří navštívili Popela (pravděpodobně českého Spytihněva) tato slova: "...náš příchod vám přinese hojnost dobra a vašemu potomstvu čest a slávu." Domnívám se, že slova čest a sláva prozrazují jméno Čestislav. Spojení slov čest a sláva užil Gallus i v I, 3: "...Zeměvít... vytrvalou prací a bojovou zdatností si vydobyl zvučnou pověst znamenitosti a slávu cti." O Měškovi v I, 6 Gallus napsal: "Jemu [Měškovi] v dostatečné plnosti stačí k chvále a slávě..." Polský Slownik staropolski uvádí, že polské slovo cześć znamená mj. čest, chvála i sláva. - Gallus použil v I, 1, v I, 2 a v I, 3 řadu významů slova cześć. Blíže viz kapitolu Nenapověděl Gallus, že jméno Češi souvisí s přišlými Přemyslovci významy slova cześć?

V "Kosmových" III, 27 a III, 32 se mihne Vršovec Česta. K roku 1109 o Čestovi napsal: "Mezitím se octl v táboře jistý bojovník, smělejší nad nejsmělejší... poslaný od Jana, syna Čestova, z rodu Vršovců." A druhá "Kosmova" zmínka k roku 1110: "Z oněch výše řečený Jan, syn Čestův, z rodu Vršovců, byl jat a z rozkazu Vackova zbaven zraku a nosu." A z této věty bychom mohli usoudit, do jaké doby bychom měli zařadit osoby skryté za Janem a Čestou. Že se za uvedenými osobami někdo skrývá, to by mělo napovědět oslepení Jana. A za Vackem se soudím skrývá tzv. Václav (i v této kapitole?). Vršovcům dnes říkáme Slavníkovci.

"Kosmas" si v (I, 29) vymyslel jméno Čáslav. Nešlo však zřejmě o Vojtěchova bratra, ale "Kosmas" toto jméno možná přidělil Slavníkovi, synovi tzv. Václava. Slavníka skrývá "Kosmas" možná i za Čáčem, otcem Božeje, tj. Vojtěcha. Blíže viz zde kapitolu Skrývá se za vraždou Božeje...

Polský kníže Měšek (přičemž Piastovci byli zřejmě vedlejší větví Přemyslovců) měl bratra Ctibora, v originále Cedibura. Zahynul roku 872 v bitvě u Cedyně.

Souvisí s Čestislavem i jméno jednoho z Václavových vrahů, jméno Česta?

Na Jičínsku existuje hradiště v katastru obce Češov. Je vzdálené od Zabrušan 136,5 km a od Libice nad Cidlinou 31 km. MJvČ I/0342 o jménu Češov uvádějí: "Také toto jméno znělo prvotně nejspíše Těšov..." Ovšem v pátem svazku se dočteme (V/0151): "Není nutný výklad z Těšov, neboť OJ Češ mohlo vzniknout zkrácením některého jména se zač. Če-." - EHvČ v hesle Češov o tomto hradišti uvádí mj. toto (2003, s. 61): "Podle nalezených předmětů lze hradiště klást do mladší či pozdní doby bronzové, do doby halštatské, do mladší a pozdní doby laténské, nebo do raného středověku (8. a 9. století), vyloučit nelze ani opakované využití ve více obdobích."

A nyní si připomeňme Gallovu větu, kterou pronesli příchozí, když vstoupili do chatrče, kde byli usedlíci Piast (Bořivoj), syn Chvostiškův (Wistrachův), manžel Řepky (Ludmily): "Radujte se, že jsme přišli, náš příchod vám přinese hojnost dobra a vašemu potomstvu čest a slávu." Čest a sláva byl běžný obrat, ale přesto: jeslovo čest narážkou na Ctiněves a slovo sláva na Slavětín? A poukázáním na tyto vsi a prostřednictvím jejich jmen poukázal na Čestislava?

Ještě dodejme, že zatímco M. Knappová (2015) vysvětluje význam částí Slav- nebo -slav jako sláva, D. Moldanová uvedla (1983, s. 211) u hesla Slavata: stč. sláva = velkolepost, nádhera.

Nejmenovaný Slavitahův bratr žil u srbského knížete Čestibora (? - 859), který sídlil v blízkosti dnešního Zhořelce. Pokud se Wistrach jmenoval, možná až po příchodu do Čech, Čestislav, naznačuje to nějaký příbuzenský vztah Čestislava(?) a Čestibora, obecněji Wistrachovců a srbských knížat? A proto pobýval Slavitahův bratr u Čestibora?

17C14. PŘEMYSLOVCI JSOU SPOJOVÁNI S KOLEM

Kosmas" v souvislosti s Přemyslovci užíval pojem zablácené kolo. V I, 3 vylíčil nejprve v nejhezčích barvách přešťastný první věk, charakterizoval dobu novou jako dobu, kdy se prospěšné obrátilo v opak a kdy se bezpečné chudobě lidé vyhýbali jako zablácenému kolu. V I, 42 dává kníže Jaromír synovci Břetislavovi radu, aby se střežil Vršovců jako zabláceného kola. Je možné nějakým způsobem logicky spojit "Gallovy" piasty w kole s "Kosmovým" zabláceným kolem? Když Gallus píše o Měškovi, užije větu (I, 4): "Proč však kolo předbíhá vůz?" Slovo kolo by mohlo ukazovat na to, že Přemyslovci do Čech přišli (přijeli), že jejich předci byli možná kupci ("Kosmas" nazval Přemyslovce Wistracha Hostivítem, přičemž slovo host znamenalo nejen cizinec, ale také kupec), slovo zablácené by mohlo upozorňovat na Volyň (Wolin) (což znamená vlhká, mokrá země), odkud Přemyslovci možná přišli.

Piastovci byli větví Přemyslovců (Měšek byl syn Boleslava I.). I oni jsou možná spojováni s kolem, a to prostřednictvím významu jména Piast. Z řady vysvětlení se podívejme na jedno. Słownik staropolski (Tom VI, zeszyt 1 (34), 1970, s. 78) uvádí u hesla Piasta: ,środkowa część kola u wozu, w której znajduje się oś i zbiegają się szprychy, media pars rotae vehiculi, ubi axis est et radii concurrunt'..." ) jako piasty v kole, glowicy osi, náboj u kola.

Kola najdeme i v kupoli rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, v níž je zobrazena částečná genealogie Přemyslovců počínaje Wistrachem. V kopuli této rotundy jsou zobrazeni čtyři cherubíni, z toho tři s kolem s loukotěmi, kolo u čtvrtého cherubína vzalo podle některých historiků možná časem zasvé. Z. Všetečková o těchto kolech napsala (1997, s. 97): "Čtveřici evangelistů doplňují čtyři cherubové, z nichž tři podle Vidění Ezechiela... stojí na kolech s loukotěmi, u čtvrtého se kolo pravděpodobně nedochovalo." Rotunda ve Znojmě je zasvěcená sv. Kateřině a jedním z nástrojů, kterým byla mučena, je kolo, a proto také je kolo jedním z jejích atributů. Další jsou kniha, koruna a palmová ratolest.

I. Hrbek citoval z díla al-Bakrího pasáž, která má být opisem zprávy Ibráhíma ibn Jakúba o návštěvě slovanských zemí. Citujme věty, kde vyjmenovává některé slovanské kmeny a způsob cestování jejich vládců (1951, s. 270 a 271): "Slované tvoří více kmenů. K jejich plemenu náleží as-Sabrába, Dulába, Namdžín... dále kmen zvaný Serbín... kmen Mazáza, Hajravás, Sásín a Chašjábín." V poznámkách 18 a 19 na téže straně I. Hrbek jmenované kmeny označuje současnými českými názvy:"as-Sabrába = snad Stodolané [je -l- tisková chyba?] nebo Obodrité; Dulába = Dúdlebové; Namdžín = Němci. Serbín = Sorbové [opět tisková chyba?]; Mazáza, zkomolenina z Moráva. Hajravás, snad Chorvaté; Sásin snad zkomoleno z Šáchin = Čechové (?); Chašjábín = Kašubové." Přeskočme část textu a pokračujme: "Jejich králové [králové některých slovanských kmenů] cestují ve velkých vozech na čtyřech kolech. Ve čtyřech rozích těchto vozů jsou postaveny mocné trámy, ve kterých visí na silných provazech nosítka, vyšívaná brokátem, takže sedící v nich nepociťuje otřesy vozu." Dá se tato informace spojit se zabláceným kolem a s významem jména Piast?

Přečtěme si slova Ibrahíma ibn Jakúba v překladu J. Paulinyho (1999, s. 117, 118): "Na západ od Pruska leží mesto žien." [...] "Na západ od mesta žien žije slovanský kmeň, krorý sa volá Waltāba. (Títo Slovania) žijú v hustých vlhkých lesoch na severozápad od krajiny Měška. Postavili si veľké mesto při Baltskom mori, ktoré má dvanásť brán a jeden prístav. V prístave používaju koly. Sú veľmi mocní a bojujú s kráľom Meškom. Nemajú kráľa a nik im nerozkazuje. Vládnu nad nimi starešinovia." V poznámce 37 na straně 122 ke kmeni Waltāba J. Pauliny uvedl: "Sú to asi pobaltski Veleti." A ke slovu koly v poznámce 39 napsal: "Arabský text nie je celkom jasný. Môže znamenať aj: polené pne."

Švédské slovo tur [tü:r] dnes znamená podle K. Koževnikové ad. (1966, s. 625, zkráceno): 1) cesta, jízda 2) kolo 3) pořadí a slovo tur znamená štěstí, úspěch.

Kolo je zřejmě narážkou na to, že Přemyslovci odněkud přišli (přijeli) nebo že Wistrach nebo jeho předek byl kupec. Je možné, že jde o narážku na obojí.

Gallus v I, 4 napsal v souvislosti s Měškem, kterého považuji za syna některého českého knížete, větu: "Proč však kolo předbíhá vůz?" Tato věta může, ale také nemusí znamenat jenom to, co je napsáno ve vysvětlivce na straně 134, č. 46: "Ve smyslu ,nepředbíhejme běhu událostí'."

Zabláceným kolem zřejmě "Kosmas" nepřipomíná slovanský kmen Gliňanů, žijících na pravém břehu dolního Labe. Jejich hlavním hradištěm byl Lončin nebo Lenčin, dnes zvaný Lenzen. Leží 77 km jižně od Schwerinu.

U. Becker napsal o symbolu Kolo (2002, s. 120): "...spojuje symbolický obsah kruhu s proměnlivým aspektem pohybu, vzniku a zániku. Vedle aspektu pohybu určuje význam symbolu také paprsčité uspořádání loukotí. Ve většině kultur se kolo objevuje jako solární symbol." […] "Kolo může být rovněž symbolem celého vesmíru ve vztahu k jeho neustálým cyklům obnovy... Na náhrobcích z doby raného křesťanství se kolo objevuje jako symbol Boha a věčnosti." - V hesle Kruh U Becker napsal (2002, s. 132, 133): "Kruh... je... symbolem jednoty, absolutna a dokonalosti; v souvislosti s tím i symbolem nebes v protikladu k zemi a duchovního v protikladu k hmotnému. Úzce symbolicky souvisí s kolem." - Nemínil "Kosmas" přívlastkem zabláceným a kolem jako symbolem Boha pošpinění křesťanských hodnot Přemyslovci? 

Neukazuje kolo ("Kosmou" užitými slovy zablácené kolo, možného významu jména Piast, atributu sv. Kateřiny, cherubínů s kolem v kopuli znojemské rutondy) na hradiště Kolobřeh a nepocházeli Přemyslovci z tohoto hradiště? Myslím však, že je to málo pravděpodobné.

18C1. BYLI JIŽ PRVNÍ SLOVANÉ PŘIŠLÍ NA NAŠE ÚZEMÍ NOSITELI JMÉNA ČEŠI?

Jako první píše o příchodu našich předků "Kosmas". Přivádí je Bohemus, což překladatelé "Kosmy" překládají jako Čech. "Kosmas" neuvádí, odkud Bohemani přišli, a z líčení se dá usoudit, že hledali úrodnější zemi, než ve které žili.

Dalimil už zná jméno Čech, ví, že Čech přivedl Čechy z Charvát, a zná důvod, proč Čech opustil Charváty: dopustil se mužobojstva (vraždy), a proto z Charvát uprchl.

Názory historiků na příchod Slovanů na naše území se v posledních letech mění.

G. Šarochová o příchodu Slovanů na naše území napsala (2005, s. 16): "Podle nejnovějších závěrů archeologických výzkumů přišli Slované - včetně skupiny, která sebe samu jmenovala Čechy - na naše území v průběhu 6. století z Panonie. Jde o přibližnou dataci, neboť přesun celého etnika z východu na západ nebyl ani přímočarý, ani jednorázový a plynulý."

V. Blažek vysvětluje příchod Slovanů na naše území pomocí jazykovědy (2005, s. 957): "Nejstarší slovanský migrační proud přichází do nejúrodnějších moravských a českých nížin (včetně Pražské kotliny) během 6. století nejspíše přímo ze slovanské pravlasti na severních svazích Karpat přes Malopolsko, Slezsko a severní Moravu. Přináší archaický (západo)slovanský dialekt, který ještě neeliminoval l-epentetické. Alespoň část jeho uživatelů sebe sama nazývá Čeхъ, což primárně znamená ,mladík'... Setkává se tu se starším obyvatelstvem germánské jazykové provenience. Jen nevelký počet převzatých toponym představuje významnou podporu pro hypotézu, jež předpokládá předchozí dramatické snížení hustoty germánské populace. Příchod Slovanů tedy nejspíše reagoval na toto relativní demografické vakuum, a byl tak následkem, nikoliv příčinou odchodu Germánů z českých zemí." - " Zřejmě na počátku 7. století zamířil do Čech druhý slovanský migrační proud. Jeho trajektorie vedla z Podunají patrně přes Vitorazsko do jihozápadních Čech. Šlo nejspíše o konglomerát fragmentů různých slovanských kmenů, mezi nimiž významnou roli sehráli Doudlebové... Z hlediska slovanské dialektologie přinesli nově příchozí na české území některé jihozápadoslovanské prvky, nikoliv však l-epentetické. Přesun Podunajím se snad odehrál v souvislosti s avarsko-slovanskými válkami na přelomu 6. a 7. století."

J. Beneš z laboratoře archeobotaniky a paleoekologie na PřF JU v rozhovoru uveřejněném na internetu 1. 4. 2019 pod názvem Legenda o praotci Čechovi je mýtus. Naši předci z východu nepřišli řekl mj. následující: Otázka: Teorie o příchodu Slovanů, kteří v době stěhování národů v pátém až sedmém století přišli do střední Evropy odněkud z východních stepí a vytlačili z našeho území Germány a Kelty, je tedy mylná? Odpověď: Zdá se že ano. Svědčí o tom nejen genetický výzkum Jurasové [polské genetičky], ale i řada archeologických poznatků, které čeští archeologové, včetně našeho týmu, získali na českém území. [...] - Otázka: A co z těchto výzkumů vyplývá? Odpověď: ...naše výsledky vypovídají o určité kontinuitě osídlení, přetrvávající už z doby železné, tedy nikoliv o tom, že by místní populace zanikla nebo byla vytlačena jinou, přicházející z východu. Pokud by to tak bylo, archeology nalezená sídliště by vypadala úplně jinak. Jejich podoba by svědčila o zániku jedné a příchodu jiné kultury s jinými sídelními zvyklostmi. Jenže to, co jsme našli my, svědčí o tom, že lidé na těchto místech žili nepřetržitě, neodešli odtud. - Otázka: Pokud ale Česko v době stěhování národů neosídlili Slované z východu, jak je možné, že mluví dnešní slovanské národy, včetně Rusů, podobným jazykem? Odpověď: To může vysvětlovat tzv. teorie elit, kterou razí světoznámý archeolog Colin Renfrew. Tvrdí, že v historii vůbec nemuselo docházet k tak rozsáhlým přesunům statisíců lidí na velké vzdálenosti, jaké si dnes představujeme. Už logisticky by bylo takové stěhování národů velmi obtížné, takřka nemožné. A nemáme pro něj ani věrohodné důkazy. Daleko reálnější je právě teorie elit, která počítá s tím, že určité populace byly ovládnuty dominantními elitami cizího původu. - Otázka: Co to znamená? Odpověď: V našem případě třeba to, že na naše území mohly skutečně přicházet z východu malé skupiny bojovníků, kteří zabili muže, vzali si jejich ženy a postupně získali i v širokém okolí dominantní roli. A to včetně toho, že populace postupně převzala jejich jazyk a zvyky. Nešlo o žádné stěhování národa jako celku. - Otázka: Jinými slovy tedy podle vás malá menšina příchozích migrantů ovládla většinu starousedlíků? Odpověď: Ano. Pro tuhle teorii svědčí řada přímých i nepřímých důkazů, včetně moderních výzkumů v oblasti genetiky. Vypadá to, že ve střední Evropě dnes oproti všem dřívějším předpokladům žila a stále žije velmi stará populace, která byla pochopitelně ovlivňována migracemi z různých stran, včetně migrace již zmíněných dominantních elit, ovšem jako celek má kořeny minimálně už v období několika set let před Kristem. Nikoliv až v době údajného stěhování národů v pátém až šestém století. - Otázka: Jak se v této souvislosti díváte na známou legendu o praotci Čechovi, který přivedl Slovany do Čech? Odpověď: Jako na nepodložený mýtus. Nebo spíše jako na metaforu, která měla v době tzv. germánského útlaku poukázat na myšlenku slovanské vzájemnosti a příbuznosti Čechů s velkým slovanským národem na východě. Reálný základ ale tato metafora určitě nemá. Jsme jako celek mnohem starší populací, než jakou měl údajně přivést do Česka praotec Čech.

18C2. ŽILY V ČECHÁCH V POČÁTCÍCH NAŠEHO STÁTU RŮZNÉ KMENY? BOHEMANÉ A ČEŠI

Historikové dlouho soudili, že obyvatelé Čech se dělili na řadu kmenů. Proti tomuto názoru vystoupili především D. Třeštík, J. Sláma a M. Lutovský. Dnes se kmenová teorie odmítá. Spíš se soudí, že přišlí Slované (a nyní použijme formulaci Fr. Musila, 2009, s. 152) "obsadili různá geograficky od sebe oddělená území s podmínkami vhodnými k osídlení, v nichž se vyvinuly jednotlivé sídelní komory... Toto rozsídlení slovanského obyvatelstva vedlo k izolovanému vývoji jednotlivých sídelních komor, kde postupně vznikly v souvislosti se sociálními změnami v původní rodové společnosti určité ,regionální' vlády s ,regionálními' vládci." [...] "Jako základní argument pro teorii o ovládnutí Čech jediným kmenem slouží to, že žádný západoevropský pramen nezná české kmeny... a obyvatele Čech označují tyto prameny vždy souhrnným latinským názvem Boemi, či zkomoleninami vzniklými z tohoto názvu (Boemani, Boheimare atd.)."

D. Třeštík o kmeni Čechů napsal (1997, s. 441): "V 9. století seděl v České kotlině jeden velký kmen Čechů." Domnívám se, že slovanské obyvatelstvo žijící na území Čech se v 9. století souhrnně nenazývalo Češi (a tedy ani jím obývaná krajina se nenazývala Čechy). Češi, to bylo možná nejprve pojmenování rodu Přemyslovců pojmenovaném možná po jednom z nich. Přemyslovci si jméno Čech mohli přinést už od Baltského moře.

P. Charvát kmenovou teorii zcela neopustil; v roce 2004 (s. 126) napsal: "Lze počítat se čtyřmi nejvýznamnějšími ,kmeny': Čechy, Doudleby, Charváty a Lemuzy."

Gallus jméno Češi neužíval. Například v Začíná epilog Knihy třetí použil slovo Bohemenses.

U "Kosmy" dovedl praotec Čech svůj lid na horu Říp. Na otázku, jak se má nová země jmenovat, slyšel od lidu tuto odpověď (I, 2): "Poněvadž ty, otče, sloveš Čech [v lat. textu Boemus], kde najdeme lepší... jméno než... Čechy [Boemia]." Zdůrazněme, že jméno zde putuje od jedince, od samé "špičky politické elity", k pojmenování celé země.

Franské prameny se o kmenech na našem území nezmiňují. D. Třeštík odmítl (1988, citujeme jen ze stran s. 135-138) i názor, že se o nich zmiňují prameny arabské a hebrejské. Napsal: "Masúdi... dokonce kupodivu nezná ani Čechy. Jeho Bámdžín jsou Němci a ne Čechy-Bohemia, Sasín-ne Cachín-jsou Sasy... Zná opět Charváty, to jsou ale nepochybně tíž, o nichž mluvil už dříve Alfréd Veliký." [...] "Další arabský pramen, Ibrahim ibn Jakub...., sice zná Čechy, neříká však nic o jiných kmenech. Jeho LWCJN jsou jistě Velety (WLCJN)... a jeho Charváti jsou zase Charváti sídlící mimo Čechy." Dále D. Třeštík odmítá názor, že jsou kmeny na území Čech vyjmenovány v tzv. zakládací listině pražského biskupství. Vyberme jeden argument: některé kmeny by byly nazvány podle hradů, což není možné. Naposled D. Třeštík odmítá názor, že kmenem byli Lučané v "Kosmově" lucké válce. Nejde v ní podle něho o dva kmeny, ale o dvě knížectví.

Jméno Bo(h)emia dostala naše země podle keltského kmene, který se jmenoval Bojové. Vedle podoby Bohemie se v latině užívala i podoba Boiohaemum. Jméno Bojové může možná znamenat bojovníci nebo strašní. (Blíže viz vysvětlení V. Blažka v kapitole Příchod Čechů na horu Říp.) Pokud si "Kosmas" vysvětloval jméno Bojové jako strašní, potom mohl za Bohema skrýt Wistracha. Neskryl za něho Bořivoje, i když to jméno znamená bojovník. Tomu vyhradil jména Přemysl a Krok. Jméno Krok se "Kosmovi" hodilo ze dvou důvodů. Bořivoj do Čech přišel, přikráčel a rovněž jméno Krok se dá vysvětlit jako bojovník. Rovněž však může být "Kosmovým" krokem Rostislav, neboť i on do Čech přikráčel.

Některý kmen nebo národ může získat jméno podle určitého znaku celého kmene nebo národa (možná Langobardi, pokud nosili dlouhé brady všichni muži). Druhou možností je, že kmen nebo národ získal své jméno podle něčeho, co se vztahuje jenom k vládnoucí skupině. Tak tomu bylo pravděpodobně například u Bulharů a u Rusů. Autoři výše citovaného vysvětlení pro jméno Čechy vycházejí z první možnosti.

Jsem přesvědčen, že kmen Čechů, alespoň na území Čech, nikdy neexistoval.

18C3. VÝKLADY, JAK VZNIKLA JMÉNA ČEŠI A ČECHY

 "Kosmas" v I, 2 napsal: "Poněvadž ty, otče, sloveš Bohemus, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Bohemia?, vyjadřoval svůj názor (ať správný, či nesprávný), že Čechy se jmenují po Čechovi. Z toho vyvozuji, že jméno Čech přinesli s sebou Přemyslovci z Pobaltí. Podle "Kosmy" se tak měl jmenovat jedinec, možná však, že už se tak možná jmenoval rod Přemyslovců. Teprve když se dostali Přemyslovci k moci, přechází toto jméno postupně na obyvatele naší země a na naši zemi. Poprvé se jméno Češi objevuje v První staroslověnské legendě o sv. Václavovi. Autorem legendy je pravděpodobně pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý, tedy Přemyslovec, jehož rod si jméno Češi přinesl z Pobaltí.

Byl to Přemyslovec, pravý Kristián (syn Boleslava I., pozdější Boleslav III. Ryšavý), kdo poprvé použil jméno Češi (pokud již nebylo použito v nějakém zaniklém prameni), a to v První staroslověnské legendě o sv. Václavu. 

Několik jazykovědců se domnívalo, že jména Čech, Češi, Čechy vzniklo od osobního jména začínajícího na Če-. Jejich výklady narážely na zákony o vývoji jazyka. Avšak vzhledem k tomu, že si Přemyslovci jméno Češi do Bohemie donesli, nemohli se tyto zákony poněkud lišit od vývojových zákonů, z nichž vycházejí čeští jazykovědci? Řada českých jmen obecných i vlastních končícíh na -ch vznikla z oficiální jmen. Tak např. kmoch z kmotr, Vích od Viktor nebo Vincenc, Zich ze Zikmund atd. Falešný Kristián vytvořil pravděpodobně jméno Kaich od jména Kain.Tyto mé řádky však nejsou mým tvrdohlavým tvrzením, že jméno Češi skutečně vzniklo z osobního jména.

I. Lutterer ad. uvádějí pod heslem Čechy mj. toto (1976, s. 66): "Etnonymum Čech, pl. Češi, lze zatím nejuspokojivěji vyložit ze slovan. základu čel-, který je v českých slovech čeleď, člověk (rus. čelověk) a který má původ v ide. kořeni *kel-/kol- ,rod, pokolení, plemeno'. Z tohoto základu bylo tzv. domáckou příponou -ch odvozeno slovo čech ,člen rodu, člověk našeho plemene, našinec' (podobně jako např. z bratr vzniklo domácké brach), a to se pak stalo vlast. jménem všech příslušníků kmene." Mohl "Kosmas" vědět, že jméno Češi vzniklo od slova člověk, a proto napsal větu, že do těchto pustin vstoupil člověk?

Výkladu etnonyma Čech se věnoval mimo řady jiných jazykovědců a historiků i M. Pukanec (2010, s. 389): "...názov Čech, ktorého význam podľa nás znamená rovnako jednoducho ,potomstvo', lepšie povedané ,vznešené potomstvo'." Je znám jiný příklad, kde by pojmenování národa znamenalo potomstvo?

Ad. Erhart (1998) viděl v etnonymu Čech význam obyvatel vyvýšených míst, horňan jako protiklad významu jména lęděninъ/lęchъ což je obyvatel roviny, dolňan. Jméno Čechům měli dát podle něho Moravané, kteří se na Čechy mohli dívat jako na záhoráky.

V. Blažek v hesle Čech v Novém encyklopedickém slovníku češtiny, díl I. A/M (2016, s. 199) uvádí mj.: "Nejpravděpodobnější hypotéza o původu etnonyma Č. vychází ze slovanských etymologií, konkrétně té, která na základě slovinských a kašubských apelativ entonymu ⁺Čexъ připisuje význam ,chlapec', primárně '[mladík] s vlasy, vousy a ochlupením dospělého'. Relativně pozdní zaznamenání etnonyma ⁺Čexъ v písemných pramenech (bezpečně až v 10. stol.) nemusí být náhodným jevem, ale důsledkem relativně pozdní etnonymizace apelativa ⁺čexъ, o čemž nepřímo svědčí i fakt, že chybí rozšíření derivačními sufixy tvořícími etnonyma ⁺-itjь n. ⁺-'aninъ / ⁺-ěninъ, pl. ⁺-'ane / ⁺-ěne. Vysoká hustota toponym utvořených od základu ⁺čex- na území blízkém pravděpodobné slovanské pravlasti naznačuje, odkud ⁺Česi přišli. Č. kmen se v Čechách usadil v tzv. staré sídelní oblasti, zjevně v první slovanské migrační vlně..." Doplňme tento výklad V. Blažka ještě jeho slovy uveřejněnými roku 2005, s. 957: "Nejstarší slovanský migrační proud přichází do nejúrodnějších moravských a českých nížin (včetně Pražské kotliny) během 6. století nejspíše přímo ze slovanské pravlasti na severních svazích Karpat přes Malopolsko, Slezsko a severní Moravu. Přináší archaický (západo)slovanský dialekt, který ještě neeliminoval l-epentetické. Alespoň část jeho uživatelů sama sebe nazývá Čeⅹъ, což primárně znamená ,mladík' (srovnej sln. čѐh ,chlapec', kašub. čeχ ,výrostek'; podobně jméno Gótů lze spojovat s nor. gut, švéd. gutt ,chlapec')."

Věděl "Kosmas", že ve jménu Čech máme hledat význam mladík, chlapec, a proto se Libušino poselstvo setká ve Stadicích nejprve s chlapcem? A proto v dívčí válce bojují dívky s jinochy? Přitom však jméno Čech mohlo vzniknou od domácké podoby jména nějakého Přemyslovce, od něho pojmenování dostali všichni Přemyslovci, poté celá vládnoucí vrstva a nakonec celý "národ". Podobným procesem se možná došlo k pojmenování Mazovska.

Biskup Heřman zřejmě věděl, že jméno Češi znamená chlapci. V Galově kronice se zmiňuje o postřižinách chlapce, aby naznačil, že za polskými mýtickými knížaty se skrývají čeští Přemyslovci (až do Boleslava I. jsou s výjimkou tzv. Václava totožní s Piastovci). Když v Heřmanově první knize Kroniky Čechů přijede Libušino poselstvo k Přemyslovi, skrývá se za Přemyslem Čech Bořivoj. V dívčí válce bojují dívky, tj. Mojmírovci v čele se Spytihněvem, s chlapci, tj. čeští Přemyslovci v čele s Bořivojem.

J. Izdný napsal ke jménu Češi v poznámce 1082 (2019, s. 214): "První faktická zmínka o ,Češích', je tak nejistě datovatelná podle stáří staroslověnské hagiografie, kde poprvé toto slovo ve své původní podobě nacházíme (1SL, . 14, 20 a 36). Bohužel v moravské literatuře se zmínka o sousedním kmeni vůbec neobjevila. I domácí latinská literatura pak převzala označení Čechů v souladu s ,mezinárodním' územ (ŽUV Prolog, s. 8-9 a KČK I, 2, s. 7.), i když to např. v případě eponymní pověsti o praotci Čechovi vedlo k jistému paradoxu danému překladem." Zkratky: 1SL = První staroslověnská legenda o sv. Václavu; ŽUV = Život a umučení sv. Václava... (Kristián); KČK = Kronika Čechů (Kosmas Pražský).

Na stranách 199-204 (2016) uvádí V. Blažek především nejstarší užití etnonyma Čech a dále řadu výkladů tohoto jména. (Tučným písmem v následujícím textu zvýraznil sám V. B.) "Za nejstarší užití etnonyma Čech bývá pokládán záznam análů tilianských k r. 805: Sclavi, qui vocabantur Cinu; v kombinaci se zprávou z kroniky moissiacké o výpravě vojska Karlova ad Euhuvinides (v jiném rkp. super Windones) někteří badatelé... dospěli k emendaci ⁺Cichu... Jiní však soudí, že spíše než o archaický zápis jde o opisovačskou chybu (podrobně Třeštík, 1997:493)." [D. Třeštík: ",Cinu' vznikli zřejmě z (Be)heimi, he bylo přečteno jako velké C a následujících pět dříků (imi - iiiii) jako ,inu'. Podobným omylem vznikli z Beheimi i Eheu(winides)] "Z nejstarších památek, kde je přítomnost etnonyma Čech či choronyma Čechy nepochybná, lze porovnat svědectví staroslověnské a církevněslovanské, staroruské a české: První sts. legenda o sv. Václavu, která vznikla v Čechách zřejmě r. 940, ale dochovala se v pozdějších redakcích: charvátskohlaholské... z 15. stol.: ...v Česěxь... v Čechách... - jihoruské (vostokovovské) ze 16. stol.: ...v Čexax... v Čechách... - severoruské (minejní)... ze 16. stol.: ...vъ Čexexъ... v Čechách..."

D. Třeštík k prvním užitím jména Čech napsal (1997, s. 52): "Jméno Čechů se objevuje poprvé v I. staroslověnské legendě, tedy v 10. století, to je ale způsobeno tím, že předtím psali o Češích pouze cizinci, kteří užívali vlastního pojmenování." Tento názor není obecně přijímán.

J. Rejzek v kapitole Původ jména Čech (2021, s. 91-95) jmenuje mj. lokality mimo české území, které by mohly jazykově souviset se jménem Češi, což by mohlo podle J. Rejzka svědčit o tom, že tam Čechové po určitou dobu pobývali. J. Rejzek uvádí jména v Řecku, na Ukrajině, v Polsku (v Haliči, u Krakova, ve Slezsku). Dočteme se i tyto věty: "Podobná jména ovšem nacházíme i na území, kudy předkové Čechů jít nemohli (srov. Czechowo v gdaňské oblasti, Czechy na Štětínsku, Czechyń mezi Bydhoští a Štětínem, dále například slovinská místní jména...)..." Jenomže právě z této oblasti (z Wolinu nebo z jiné pobaltské lokality) přišla mocenská skupina, v jejímž čele stál možná Wistrach. A tato mocenská skupina nebo jenom její vůdci byla nositelem jména Češi a od ní toto jméno získali obyvatelé do té doby zvaní Bohemi.

Shakespeare klade v Zimní pohádce Čechy k moři. Důvod není znám. Je malo pravděpodobné, že by mohl vycházet z polských lokalit Czechowo, Czechy, Czechyń. A že by věděl, že Přemyslovci přišli do Čech od Baltského moře, je myslím zcela vyloučeno. 

Jméno Češi pravděpodobně přinesli Přemyslovci z Pobaltí.

18C4. NENAPOVĚDĚL GALLUS, ŽE JMÉNO ČEŠI SOUVISÍ S PŘIŠLÝMI PŘEMYSLOVCI VÝZNAMY SLOVA CZEŚĆ?

Připusťme, že jméno Češi vzniklo od osobního jména obsahujícího slovo čest (Čestislav?, Česlav?). Význam čest máme jako jeden z řady významů polského slova cześć. Podívejme se, jaké významy slova čeść uvádí Słownik staropolski (Tom I, A-Ć, Varszawa 1953-1955). Obsáhlý text pod heslem Cześć je na stranách 375 až 378. Uveďme si je (s vynecháním příkladů) a podívejme se, kolik z těchto významů použil Gallus v Nejprve předmluva a v kapitolách I, 1, I, 2 a I, 3 (dohromady téměř čtyři stránky), v nichž ve skryté podobě líčí příchod Přemyslovců do Čech? (V hranatých závorkách jsou uvedeny z Pražákova Latinsko-českého slovníku jenom ty významy latinského slova, které použil ve výše uvedených kapitolách Gallus.) Totéž je učiněno u významů polských slov, a to podle Polsko-českého slovníku K. Olivy (2004). "Znaczenia [významy]: 1. cześć [pocta, řidčeji čest], dobre imię [dobré jméno], honor [čest, sláva; okrasa, ozdoba], bona fama [pověst, vypravování], nomen [jméno; konkr. rod]. - 2. chwała [chvála], slawa [DOPSAT], rozglos [pověst, sláva, popularita, věhlas; zastarale ozvěna], gloria [sláva; meton. pýcha], laus [chvála, čest, sláva] – 3. cnota [cnost], dobre obyczaje, [zvyky] virtus [mužná povaha], disciplina DOPSAT - 4. sila, moc [(vladařská) moc, vláda], virtus [viz výše] ac fortitudo [síla, statečnost, udatnost, odvaha, u] – 5. szacunek [úcta, vážnost, (škody) odhad, ocenění; zast. hodnota, cena], uszanowanie [úcta, respekt], reverentia [úcta], pietas [poctivost], honor [viz výše], cultus [pěstování, vzdělávání (půdy); metaf. vzdělání (ducha); metaf. rozkošnictví] – 6. godność [důstojnost], zaszczyt [pocta, vyznamenání; knižně hodnost, vysoký úřad], dignitas [důstojnost, metaf. okázalost, čest], honor [viz výše] – 7. ozdoba [ozdoba], chluba [hrdost, pýcha], decus [ozdoba, okrasa; sláva, oslava, čest, důstojnost], atque [zdůraznění dalšího slova] laus (viz výše) – 8. stan [stav (ekonomický, přírodní); (počet) stav; trup; živůtek; hist. (měšťanský) stav], conditio [OVĚŘIT: nabídka, požadavek] – 9. uczta [hostina], biesiada, convivium [hostina, kvas] 10. dubium [pochybnost] – 11. corruptum [(mravně) zkažený, zvrácený]."

Jaké významy slova cześć použil Gallus, vycházíme-li z jejich latinského pojmenování (jsou uvedena kurzívou): k významu honor/čest (1): čest, ctihodní, cti – k významům bona fama/pověst, vypravování (1): vyprávění, vypravují, vylíčení?, pověst – k významu nomen/konkr. rod (1): rod - k významu gloria/sláva (2):přeslavného, slavnostně, oslavu, čest i slávu, oslavu, oslavu – k významu gloria/meton. pýcha (2): pýchou - k významu laus/čest, sláva (2): čest a sláva viz výše - k významu fortitudo/síla, statečnost, udatnost, odvaha (4): síly, udatnými, odvažuje, neodvažovali se, zesílil, zdatností, odvaze – k významu pietas/poctivost (5): pocta, poctivost – k významu cultus/vzdělání (ducha) (5):učených - k významu cultus/metaf. rozkošnictví (5): v rozkoších - k významu dignitas/ důstojnost, metaf. okázalost, čest (6): čest, okázale, (znamenitosti), důstojností – honor/čest, sláva(6): přeslavného, slavnostně, oslavu, slávu, oslavu, oslavu – decus/důstojnost (7): přeslavného, slavnostně, oslavu, čest i slávu, oslavu, oslavu, slávu cti,(znamenitosti), důstojností – k významu atque (zdůraznění dalšího slova) laus (viz výše) – k významu conditio [OVĚŘIT: nabídka, podmínka] (8): nabídl, pobídky – k významu convivium/hostina (9): hostinu, hosté, hostinu, hostinu, pohostinství, pohostinnou, pohostinné, hosty, pohostinný, hostinu, pohostinnost, hosté, hosty, hostině – k významu dubium/pochybnost (10): pochybovat – k významu corruptum/(mravně) zkažené (11): nelidskosti?, se ještě nenadouval tak domýšlivou pýchou. Nyní možná chybně vyčleníme z dobre imię a bona fama slova dobre a bona a vyhledáme slova příbuzná se slovem dobrý: dobra, dobře, dobrodiních.

K takovým významům slova cześć, které jsem nenalezl u významů napsaných v latině. K významu rozglos/publicita, zveřejnění (2): veřejnosti. OVĚŘIT - k významu dobře obyczaje/zvyky (3): zvyku. - K významu moc/(vladařská) moc, vláda (4): vlády. DOPSAT k významu stan/(počet) stav (8): mnoho... skutků, jednoho... knížete, tři... kmeny, druhé straně, dva syny, velký počet, dva hosté, jediného synka, několik... přátel, množství (piva), deset nádob, četnými zástupy, jeden ostrov, ztrojnásobil památku.

Velký počet slov s kořenem host- možná ukazuje na Wistracha, kterého "Kosmas" nazval Hostivít a Gallus Chvostiško.

Gallus možná neuváděl některé významy slova cześć přímo, ale mohl je sdělit nepřímo, opisem. Možná se to týkalo těchto významů: k významům honor/okrasa, ozdoba (1): neztrácí, okrasu, ozdobu chlapec podrobený postřižinám? - k významu laus/chvála (2): Gallus chválí polskou zemi, pohostinství hostitelů, chválil Leška a Zeměmysla – k významu virtus/mužná povaha (3): u Gala Zeměvít vytrvalou prací a bojovou zdatností si vydobyl zvučnou pověst, Lešek se hrdinskými činy vyrovnal ve znamenitosti a odvaze – k významu szacunek/hodnota, cena (5) se možná vztahují slova chudobné pohostinství - k významu cultus/pěstování, vzdělávání (půdy) (5) se možná vztahují slova úrodnými poli, orby, oráč, oráč - k významu conditio/požadavek (OVĚŘIT) (8): hosté požadovali pití.

Słovnik staropolski, díl Pacha – Pica, v hesle Piasta uvádímj. (1970, s.78):"Piasta ,środkowa część kola u wozu, w której znajduje się oś i zbiegają się szprychy, media pars rotae vehiculi, ubi axis est et radii concurrunt'."

Je náhoda, že Gallus v Nejprve předmluva a v I, 1, v I, 2 a v I, 3 použil celou řadu významů slova cześć, nebo jde o úmysl přinášející skrytou informaci? Že je v textu něco skryto, to napovídají slova skrytým (skrytým úradkem), tajné (jejich tajné přání), uschoval (kterého si uschoval). Citujme poslední Gallovu větu z I, 1: "Radujte se, že jsme přišli, náš příchod vám přinese hojnost dobra a vašemu potomstvu čest a slávu." Zda příchod Přemyslovců přinesl dobro, čest a slávu, je neřešitelné (nemůžeme totiž vědět, jak by se Čechy vyvíjely, kdyby Přemyslovci do Čech nepřišli), ale zřejmě přinesli jméno Češi. - Jazykovědci považují za pravděpodobné, že entonymum Čech znamená chlapec.

19C1. RŮZNÉ NÁZORY NA "KOSMOVA" ČESKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA

Z. Kalandra přišel s teorií, že "Kosmovým" mýtickým knížatům byli předlohou antičtí bohové. Dokonce šel tak daleko, že ani Ludmilu, Drahomíru, tzv. Václava a Boleslava nepovažoval za historické postavy. V Ludmile viděl českou Deméter, v Drahomíře českou Persefonu, ve Václavovi boha letní plodnosti a v Boleslavovi démona zimní smrti.

Fr. Kopečný vysvětloval jména českých mýtických knížat takto (2009, s. 41; původně Štafeta 1980): "...Kosmas do těchto jmen travestoval, tj. ,oblékl' nebo ,převlékl' jména dnů v týdnu. Ovšem jména latinská, popř. germánská. Těch dnů je také sedm a sled Kosmových jmen přesně odpovídá sledu těchto dní."

Vl. Karbusický se domníval, že jména mýtických knížat vznikla omylem z této věty (1966, s. 174): "Kroky překaž (následuje oslovení) raději (čti také nebo, srov. polské lubo) přemýšlej: nezamýšlíme na tě vojny ani nic zlého, kříži (asi podle starohornoněmeckého chruzi, kruzi, dativ kr'zu) my se neklaníme, hosty (gost mělo staročeský význam jako kupec, cizinec) vítáme." Vl. Karbusický si představoval, že tento nápis byl porušen, stal se nepochopitelným a z jeho torza byla poté sestavena jména českých mytických knížat od Kroka po Hostivíta (včetně Ludmily). Jsem přesvědčen, že je pravděpodobnější, že "Kosmas" sestavil jména mytických panovníků úmyslně tak, aby z nich věta, s níž přišel Karbusický, vznikla. - J. Littell v knize Laskavé bohyně napsal o jednom židovském zvyku následující věty (2008, s. 583): "...protižidovské spisy, ty, jež dávno před přelomem letopočtu a vznikem antisemitismu církevního napsali alexandrijští Řekové, je [židy] přece obviňují... z porušování zákonů pohostinnosti – základu a hlavního politického principu antického světa -, a to prý kvůli jejich stravovacím zákazům, které jim bránily chodit se najíst k druhým nebo je k sobě na jídlo zvát, být hosty či hostiteli." Konec Karbusického věty by tak mohl mít tento smysl: nejsme ani křesťané, ani židé (jsme pohané).

J. Zástěra se domníval, že si "Kosmas" jména mýtických knížat vymyslel pro panovníky Velké Moravy a ti že jsou zobrazeni ve znojemské rotundě.

O seznamech mýtických knížat D. Třeštík napsal (1997, s. 96): "V obdobných zachovaných seznamech [jako je "Kosmův" seznam mýtických knížat] se pravidelně objevují po prvních božských a herojských předcích předkové historičtí, i když jejich řada bývá přeházená, jména se dublují a podobně. Žádné z Kosmových jmen se však bohužel neopakuje v pramenech 9. století. Vojen by mohl připomínat Herimanna [Fuldské anály k roku 872]..."

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička k českým mýtickým knížatům napsali (2013, s. 222, 223): "Kosmas napsal i seznam jmen českých pohanských knížat. Není však jasné, zda jde o předky prvního křesťanského knížete Bořivoje, tedy Přemyslovce, jak sugeruje kronikář, nebo o katalog (spíše než genealogii) nějakých jiných knížat Čechů. Na začátku stojí dvojice Přemysl a Nezamysl (,Přemýšlející" a 'Nemyslící', což doslova odpovídá řecké dvojici Prométheus a Epimétheus, tedy zcela evidentně božských (či polobožských) dvojčat. To sugeruje domněnku o jakémsi ,sakrálním království' u pohanských Čechů." Ve skutečnosti "Kosmas" skrývá za Přemyslem a Nezamyslem reálné vládce, a to Bořivoje a Spytihněva a za dalšími mytickými knížaty další česká knížata.

N. Profantová a M. Profant v hesle Seznam bájných českých knížat napsali (2004, s. 201): "Seznam pravděpodobně představuje kombinaci mýtických a skutečně existujících knížat a byl rytmizován, aby se lépe předříkával veřejně. Příslušný mýtus se dochoval o Přemyslovi, pravděpodobně mýtickou postavou je i Nezamysl. Jakousi pověst máme dochovánu také o Neklanovi, který se vyhnul rozhodující bitvě, avšak v tomto případě se nejspíše jedná o převyprávění hrdinského eposu. Kníže Hostivít s velkou pravděpodobností skutečně vládl před Bořivojem." [...] "Seznamy vladařů byly běžnou záležitostí i v dalších indoevropských kulturách, znalost skutečných i mýtických předků dodávala vážnost vládnoucímu rodu, jedna či dvě generace předků se uváděly i při ,diplomatických' jednáních nebo v knížecích prohlášeních." - V hesle Nezamysl (s. 142) oba autoři napsali, že Nezamysl byl podle pověsti zřejmě bratr nebo syn Přemysla Oráče. Toto není daleko od skutečnosti: Spytihněv (tj. Nezamysl) byl pravděpodobně synem Rostislava a Ludmily, která se později stala ženou Bořivoje (tj. Přemysla Oráče). Spytihněv (tj. Nezamysl) se tedy stal nevlastním synem Bořivoje (tj. Přemysla).

D. Třeštík k mýtickým knížatům od Přemysla po Hostivíta napsal (1997, s. 95): "Viděli jsme ale, že přinejmenším v 9. století nevládl Čechům nikdy jeden kníže, ať již Přemyslovec, nebo ne, ale kmenové shromáždění a celá řada knížat společně. Kosmův seznam tedy nemohl být v žádném případě katalogem ústředních knížat českého kmene. Vymyšlen určitě nebyl, takové katalogy se ústně tradovaly v celé Evropě, buď jako seznamy předků, nebo jako posloupnost panovníků. Byly ,oficiální v tom smyslu, že například byly recitovány při intronizaci irských a skotských kmenových ,králů'. Protože se český nastolovací rituál podobal irskému a skotskému i v takových podrobnostech, jakými bylo obouvání střevíců ,předků', je možné, že to, co slyšel Kosmas, bylo takovýmto oficiálním katalogem původně přednášeným při slavnostech nastolování." "Kosmův" seznam mýtických vládců vymyšlen byl.

V poznámce č. 353 na s. 231 (2003) napsal D. Třeštík: "Nemá opravdu smysl pochybovat o tom, že Kosmas měl k dispozici skutečný seznam panovníků. Máme zachovánu řadu takových seznamů. U Skotů a Irů bylo například předčítání genealogie nového krále součástí nastolovacího obřadu..."

P. Charvát v kapitole České pohanství a co o něm víme v knize Boleslav II. o "Kosmových" mýtických knížatech napsal (2004, s. 59): "Jediným zcela nesporným památníkem českého pohanství, který se dočkal zcela oficiálního uznání, je známý přemyslovský rodokmen (Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít + X), jehož počátky nejspíše skutečně sahají nejpozději do desátého století." A roku 2022 P. Charvát napsal (s. 157): "Nositelé prvotní české státnosti vytvořili jako oporu myšlenky ústřední vlády v zemi souborný ,katalog' českých vládců. Zahrnuli doň i zeměpány od Kroka přes Kaziho, Tetu a Lubošu. Z posledně jmenovaného učinili Libuši a ztotožnili ji s ,hadačkou', jak ji známe ze zřejmě paralelně existujícího podání, které se odrazilo v Kristiánově textu. Definovali tak stěžejní dvojici Přemysla a Libuše, v jejichž osobách se spojila pospolitost ,Pračechů' (♀) a její první vládce a zakladatel panovnické dynastie (♂). Podoba tohoto seznamu vládců po Přemyslovi, zachovaná u Kosmy, naznačuje, že šlo o sestavu několika, snad dvou původních soupisů, nejspíše od Vojena po Přemysla a od Vnislava po Hostivíta. Nelze pak vyloučit, že třetí složku představoval krátký chvalozpěv na zakladatele dynastie Přemysla. Zde již vidíme snahu uspořádat existující tradice do jednoho ústrojného celku, který by vytvořil bájnou představu o jednotné vládě řídící v minulosti vždy osudy celé české kotliny." - "Dále předložili tvůrci této epochy ucelený mýtus o zrodu zeměpanské vlády v české kotlině, sestávající ze čtyř základních ,pilířů'. Z nich první se týkal zakladatele a prvního tvůrce ,veřejného práva' Kroka. Přes jehož nástupce Kaziho a Tetu pak vyprávění směřuje jednoznačně k druhému ,pilíři', ústřednímu a nejdůležitějšímu bodu celé konstrukce, sňatku Přemysla (jemuž byl možná věnován samostatný epos) s Libuší jako základu organizované a legální vlády nad veleobci ,Pračechů'. Jejich potomstvo pak shrnul přemyslovský seznam vládců jako třetí ,pilíř'. Jeden z velmi vážných okamžiků zrození nové pospolitosti a její obhajoby i silou zbraní pak představuje čtvrtý ,pilíř', hrdinský zpěv o lucké válce." A na s. 54 (2022) reaguje P. Charvát na názor A. Brücknera, že "Kosmova" Lubossa je antroponymem mužským: "V tom případě by se tento Luboša přičlenil k předchozím předpřemyslovským vladařům a celý řetězec jmen - tedy nejspíše vladařský seznam - by pak zněl Krok - Kazi - Teta - Luboša. Pokud Luboša opravdu existoval, potom by jméno Luboša mohlo být jménem Václava, které by nosil po část svého života.

J. Svoboda vysvětluje význam jmen českých mýtických knížat (a nejen jich) pomocí keltských jazyků (a nejen jich). Svou práci Jména knížat českých mýtů zveřejnil na internetu (https://sites.google.com/site/bskotyz/home/jiri-svoboda/jmena-knizat-ceskych-mytua/. Tak dospěl např. k názoru, že jméno Krok znamená bojovník, nebo zabitý, případně zabíjející.

19C2. ČESKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA

"Kosmova" mýtická knížata však jsou "Kosmou" vymyšlená jména (s Přemyslem přišel už falešný Kristián), za nimiž skrývá ty historické postavy, o kterých píše ve skryté podobě v I, 1 až I. 13, to znamená až k větě: "A poněvadž se tyto věci prý sběhly za starodávna..." "Kosmas" možná jména skutečných osob úmyslně pozměnil tak a seřadil je tak, aby vyšla věta, kterou rozluštil (pokud nejde o omyl) Vl. Karbusický.

P. Charvát k tomuto Přemyslovskému seznamu vládců (jak nazval svou kapitolu, 2022, s. 71) napsal: "Všimněme si dvou rysů textu ["Kosmas" I, 9]. Předně se nejedná o rodokmen, ale o seznam vládců. Kosmas neuvádí pravidla nástupnictví." Proto nás nepřekvapí, že "Kosmas" do tohoto seznamu vládců (nikoliv pouze přemyslovského) skrývá za vymyšlenými jmény nejen skutečné Přemyslovce, ale i Mojmírovce, že v něm jsou vládci Čech, ale i vládci části Čech, že v něm jsou vládci vládnoucí souběžně v různých částech Čech a že jako poslední je vládce zabrušanského knížectví Hostivít (ve skutečnosti Wistrach), otec Bořivojův.

P. Hora (vl. jm. Hořejš) napsal (1985, s. 140): "Aby dal Kosmas najevo, že mu pověsti a dějiny nesplývají v jedno, pokusil se mezi nimi vést jasnou dělící čáru. Od okamžiku, o němž byl osobně přesvědčen, že náleží do skutečné historie, počal uvádět letopočty." Podle mne "Kosmas" vedl dělící čáru mezi dobou, o které nemohl psát nic otevřeně, a dobou, kde mohl napsat otevřeně alespoň něco. Mezi dobou, jejíž politické dějiny musel celé skrýt do hříček, do pověstí, a mezi dobou, kde musel do hříček skrýt jenom část politických dějin.

Poté, když "Kosmas" vyjmenoval mýtická knížata od Přemysla po Hostivíta, napsal o nich (I, 9): "O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí... jednak proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky." Ano, o těchto skutečných knížatech, pro které "Kosmas" vymyslel krycí jména, se skutečně hodně mlčelo. A po těchto větách "Kosmas" dodal: "Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme vyšli." A následuje vylíčení lucké války. Jména mýtických panovníků jsou vymyšlená, ale nejsou vymyšleny události, o kterých "Kosmas" píše před seznamem mýtických panovníků a v lucké válce následující po tomto seznamu. "Kosmas" vylíčeným událostem dal podobu pověsti, mnohde použil antické a biblické motivy. Vytvořil velehříčky, které je třeba rozšifrovat a k událostem přiřadit jména skutečných panovníků z počátku českého státu.

Uveďme seznam "Kosmových" mýtických knížat a kdo se za nimi pravděpodobně skrývá:

Přemysl – Přemyslovec Bořivoj

Nezamysl – Strojmír, tj. Mojmírovec Spytihněv

Mnata – Přemyslovec tzv. Václav nebo Ludmila

Vojen – Přemyslovec Vojslav, domácky Vok, tj. Boleslav I.

U/Vnislav – Mojmírovec Svatopluk nebo tzv. Václav (pokud není Mnatou)

Křesomysl – Mojmírovec Rostislav

Neklan – Přemyslovec Vratislav, totožný pravděpodobně s Vitislavem

Hostivít - Přemyslovec Wistrach, jméno Hostivít "Kosmas" možná chápal jako pán cizinec nebo pán cizinců

Skuteční vládci nejsou řazeni tak, jak vládli po sobě. Není to tím, že je "Kosmas" seřadil tak, aby vyšla "Karbusického věta"?

K tomu dodejme ještě další "Kosmovy" mýtické postavy:

Krok – Přemyslovec Bořivoj nebo Mojmírovec Rostislav, případně oba

Kazi, Tetka, Libuše – za všemi jmény vždy Ludmila s jedním svým synem: Kazi – s Vratislavem; Tetka – se Spytihněvem; Libuše – s tzv. Václavem

Jméno Bohemus je od Dalimila překládáno jako Čech. Toto jméno s sebou zřejmě přinesli Přemyslovci. Bohemus je tedy ten, kdo přivedl Přemyslovce, ne české Slovany. Možná tedy za ním máme také vidět Wistracha.

Věnujme se jednotlivým mýtickým vládcům a za nimi skrytým skutečným vládcům.

Přemysl – Bořivoj. - Přemysl je u "Kosmy" ten muž moudrý. ----- "Kosmas" (jako autor prvních dvou knih Kroniky Čechů byl ve skutečnosti z Francie přišlý Jiljí/pražský biskup Heřman) o Přemyslovi napsal (I, 6), že je to muž moudrý. Užil slovo moudrý úmyslně proto, že (dnes) se francouzsky slovo brousit napíše moudre? (Tento překlad je z internetu, ve slovnících jsem ho nenašel.) Francouzsko-český, česko-francouzský praktický slovník, Lingea, Brno 2007) uvádí: "moudre* [mudR] vt (u)mlít, pomlít." Můžeme tedy dát "Kosmovu" charakteristiku Přemysla, to že byl moudrý, do souvislosti se Zabrušany, tj. vsí za brusy, kde se zřejmě vyráběly mlýnské kameny? Zřejmě to však nemůžeme dát do souvislosti s informací, že se Vacek, tj. v I, 35 zřejmě Václav, narodil pod selským mlýnem a zřejmě také ne do souvislosti se slovy v I, 40 řetěz tlustší, než je mlýnský provaz. Přičemž ve viditelné vrstvě jde o únos Jitky Břetislavem a ve skryté vrstvě zřejmě o únos Václava Boleslavem I. ----- Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49):"Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka: ,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře. - Výroky Vysokého (Hávamál) je stará norská báseň o 164 strofách, majících charakter různých ponaučení. Původně šlo nejméně o 6 básní, z nichž byl později vytvořen jeden celek. Stáří jednotlivých částí nelze přesně stanovit, ale pravděpodobně vznikly před životem "Kosmy", některé části možná pocházejí už z 9. století. ----- Bořivoj byl tedy kníže přišlý z ciziny (minimálně přišlý z hradiště u Zabrušan do středních Čech, ne-li dokonce nejprve z Wolinu do Zabrušan), člověk, který neseděl doma na zadku, proto je chytrý, proto je Přemyslem, Spytihněv (Strojmír falešného Kristiána), syn Ludmily a Rostislava, je naopak kníže domácí, pokud ho jako Moravana budeme považovat za cizího, je třeba vzít v úvahu, že naopak do části Čech dosazeného Bořivoje, byl za vládce Čech (nebo části Čech) zvolen domácí politickou elitou. Protože je domácí, proto je hloupý, proto je Nezamysl. Heřmanova (tj. falešného Kristiána a "Kosmova") jména Přemysl a Nezamysl nejsou tedy pouhým překladem řeckých jmen Prometheus (přemýšlející) a Epimetheus (nemyslící). Jména Přemysl a Nezamysl jsou jména podávající důležitou informaci z českých dějin.

Nezamysl – poražený vládce (středních) Čech; tj. Spytihněv, tj. Strojmír falešného Kristiána, tj. Popel Gallův. ----- D. Třeštík (1997, s. 96): "Přímou obdobou Přemysla a Nezamysla jsou řečtí bratři-dvojčata, ,přemýšlející' Prometheus a ,nemyslící' Epimetheus." ----- M. Knappová ke jménu Nezamysl uvedla (2015, s. 243): "Nezamysl, staré české jméno (bájného knížete); lze je vysvětlit jako ,ten, kdo se nezamyslel, nemá úmysl'." Podle starších kalendářů měl Nezamysl svátek 8. srpna, podle současných kalendářů 12. března. Když měl svátek Nezamysl 8. srpna, měl ho den před Rastislavem. Podle současných kalendářů má ve stejný den jako Nezamysl svátek Křesomysl. Za Nezamyslem se skrývá Spytihněv a za Křesomyslem jeho otec Rostislav. ----- Narážel V. Hájek v převzaté pověsti místním jménem Neumětely na jméno Nezamysl? Jestliže ano, věděl Hájek, koho "Kosmas" za Nezamyslem skrýval? Kníže skrytý za Nezamyslem, tj. Spytihněv, byl vyhnán Bořivojem (Gorywei) za Staré Kouřimi na západ od Vltavy (hlavním hradištěm mu potom byla Budeč), Hájkův Křesomysl rovněž uniká před Horymírem z východu (z Vyšehradu ovládaném Bořivojem a po něm Vratislavem) na západ.

Mnata (Menata) – Za Mnatou se zřejmě neskrývá Svatopluk. Autoři Velkých dějin... I uvádějí (1999, s. 740) Svatopluka Moravského mezi českými knížaty a králi. Vládnout měl před 890 až do 894. SSJČ v hesle paměť uvádí jako 5. význam: "poněk. zast. to, co připomíná minulé události n. lidi vzdálené, zprav. zemřelé." "Kosmas" se o něm zmínil v I, 10 v souvislosti se křtem Bořivoje a několik řádků mu věnoval v I, 14. Nechal ho zemřít daleko od Čech, a sice u Nitry, tedy v kraji velmi vzdáleném. - Zřejmě však za Mnatou máme vidět Václava. O jménu Mnata M. Knappová uvedla (2015, s. 237): "...souvisí se slovesem pomníti, vykládá se jako ,pamětlivý', považuje se též za obdobu původem řeckého j. Mnemon. Příbuzný význam má zčásti i j. Mnislav a dnes už neužívaný Pomněn." J. Rejzek vysvětluje jméno Mnata takto (2021, s. 98): "Mnata (podle Marešovy korekce spíše Mňata) je utvořeno od kořene *mьn-, který rovněž znamená ,myslet' (srov. stč. mnieti a vlastní jméno Mněn) produktivním sufixem -'ata (zęta)..." V hesle paměť napsal J. Rejzek mj. (2015, s. 488): "Psl. *pamętь je utvořeno z *pa-, zde nejspíš ve významu {pozdější, vzdálenější}... a *mętь..., které odpovídá... lat. mēns (gen. mentis) {mysl, rozum, myšlenka}..."Gallus pojmenoval Václava v polských mýtických knížatech Lešek. M. Knappová o jménu Lešek napsala (2015, s. 219): "...polské j., souvisí s podst. j. lest, lze je vyložit jako ,lstivý'; původem jde o zkráceninu starých j. Lstimír (pol. Lścimir) a Lstislav." Dodejme i Lstibor. Pod některým z těchto jmen tzv. Václav zřejmě vládl.J. Rejzek v hesle lest napsal mj. (2015, s. 375): "Psl. *lьstьje staré přejetí z germ.... původní význam byl {vědění, chytrost}..." Při porovnání významu slova lest (jež bylo součástí jména, pod kterým tzv. Václav vládl) a etymologie slova paměť, od něhož "Kosmas" vytvořil jméno Mnata, najdeme shody. - Pouhých 2,9 km jižně od Řípu se nachází ves Mnetěš. MJvČ III/0111 uvádějí, že jméno vsi vzniklo z OJ Mnetěch. "Jm. Mnetěš nelze spojovati se stč. mětež ,zmatek, vzbouření'..." Je pravda, že se tzv. Václav proti Boleslavovi vzbouřil. Souvisí toto MJ nebo dokonce ves nějak s tzv. Václavem? - Podle J. Svobody slovo mnathan (gaelic.) znamená ženy. Potom by mohlo jít o Ludmilu a Drahomíru, ale je to myslím nepravděpodobné.

Vojen (ve většině rukopisů Kroniky Čechů má tvar Vojin) je možná Boleslav. – "Vojen se ujal kormidla vlády." D. Třeštík naznačil (1997, s. 96), že by Vojen mohl být totožný s Herimanem. Ve svém zdůvodnění vyšel z etymologie jména Heriman (heri – vojsko, man – muž). G. Labuda ztotožnil Herimana s Bořivojem. O jménu Vojen M. Knappová uvádí, že je obdobou jména Bořivoj. Fr. Kopečný napsal (1974, s. 36), že jméno Vojen je patrně výtvor Kosmův pro význam ,bojovný'. Dodejme, že dne 30. července mají (měli i za "Kosmy"?) svátek mj. Bořivoj, Vojen a Vojan. Pravděpodobnější možná je, že za Vojenem je skryt Boleslav. Ten se původně jmenoval zřejmě tak, že jeho jméno obsahovalo část Voj- nebo -voj (nejpravděpodobněji Vojslav, s menší pravděpodobností Vladivoj, Mstivoj apod.). Roku 968 Vok přijal jméno Boleslav v souvislosti s tvorbou zakladatelské pověsti a v souvislosti se snahou učinit z tzv. Václava světce a získat pro Prahu biskupství.

U/Vnislav je Svatopluk nebo tzv. Václav, pokud není Mnatou - "Kosmas" pravděpodobně neměl na mysli jméno Vnislav, nýbrž jméno Unislav. Psaní Unislav/Vnislav je nejednotné proto, že až do 11.-12. století, tedy ještě v době "Kosmově", se pro hlásku V a hlásku U užívalo stejné písmeno, a sice V. - M. Knappová napsala (2015, s. 307): "Vnislav, Vněslav, variantně též Unislav – staročeská j., lze je vyložit např. jako ,(dobře) slavný'." ----- I. Lutterer a R. Šrámek u hesla Unerázka uvádějí (2004, s. 268), že toto MJ vzniklo od OJ Uněrad, přičemž část uně, uněj znamená ,lepší'. Že unij, uněj znamenalo lepší, vysvětlují L. Hosák a R. Šrámek u hesla Únanov (1980, s. 641). J. Rejzek o Vnislavovi/Unislavovi napsal (2021, s. 98): "Tradičního Vnislava je zřejmě třeba číst Unislav (u Kosmy Unizlav), v první části se skrývá izolovaný komparativ doložený plně jen ve staroslovenštině unii, uněi 'lepší' a jméno lze interpretovat jako 'mající lepší slávu'..." Unislavem/Vnislavem by mohl být tzv. Václav, protože se po smrti stal lepším slavným.----- Do období vády osob skrytých za mýtickými knížaty patří i Svatopluk, který u nás měl přímo vládnou od Smrti Bořivoje do smrti své (894). V takovém případě bychom část Uni- mohli považovat nejen lepší, ale i za latinské slovo pro jeden. Slovo svatý podle J. Rejzka (2015, s. 676, 677) znamenalo původně slavný, mocný. U/Vnislav by byl lepší nebo jeden (čtenář by to spíše měl chápat jako první) slavný, mocný, tj.Svatopluk.

Křesomysl – Rostislav. Co by vedlo "Kosmu" zařadit Rostislava mezi česká mýtická knížata? Bořivojova vedlejší manželka Ludmila byla byla předtím manželkou nebo jednou z žen knížete Rostislava. (Viz zde kapitolu Oldřich a Božena). Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily. Kněžna pohřbená v Želénkách byla možná Rostislava dcera nebo vnučka (tj. dcera Bořivoje a Ludmily?). Slavitah, snad Bořivojův bratr, měl těsné vztahy s Rostislavem. Rostislav možná po určitou dobu ovládal část Čech, než byl poražen u Dowiny (tj. Staré Kouřimi?). ----- Jméno Křesomysl znamená ten, který křeše, podněcuje mysl. J. Rejzek o jménu Křesomysl napsal (2021, s. 98): "Křesomysl (Crezomizl) má být 'ten, kdo křísí mysl', jméno je jinak nedoložené, z českého prostředí známe pouze Křesislava."Je tedy významově blízké jménu Přemysl a zvukově blízké latinské podobě jméno Rostislav, tedy Krescencius. Latinské cresco znamená růst. Křesomysl a Přemysl mají jmeniny ve stejný den (16. května). A Krescens má jmeniny 18. dubna, tj. den před jmeninami Rostislava. U "Kosmy je za Křesomyslem skryt Rostislav a za Přemyslem Bořivoj. Spojuje je něco? Rostislava i Bořivoj žili s Ludmilou. Rostislav s ní měl syna Spytihněva a Bořivoj syny Vratislava a Václava. ----- Jména Křesomysl a Křesina se podobají slovesu křesati a toto slova má možná připomenou hradiště Zabrušany (za brusy), odkud přišel Bořivoj do středních Čech. Hradiště u Zabrušan se však zřejmě jmenovalo Chvosten. - Fr. Kopečný k hesle Rostislav napsal (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościć ,množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky)." Jméno Rostislav se považuje za českou obdobu latinského jména Krescencius. M. Knappová uvádí, že jméno Křesomysl znamená (2015, s. 213) ten, který křeše, podněcuje mysl a že se někdy hodnotilo jako česká obdoba původem řeckého j. Řehoř, tj. bdělý. Významy bdělý a budit spojují jména Rostislav a Křesomysl.

Neklan je Vratislav - Jméno Neklan znamená ,nebojovný' (tj. ten, kdo ,nekole' – neseká, nebojuje), řidčeji se vykládá jako ,nepřekonaný'. (O Neklanovi viz blíže zde v kap. Za Neklanem se skrývá...) Jako jeden z Ludmiliných vrahů dostal v legendě Fuit, jejímž autorem byl pravděpodobně pravý Kristián (tj. pozdější Boleslav III.), jméno Gommon a falešný Kristián (tj. biskup Heřman) toto jméno po něm zopakoval. Jméno Gommon možná vychází ze slova, které má dnes v angličtině podobu gamy nebo gammy, tj. chromý. U Galla je Vratislav skryt za Vladislavem a o něm Gallus napsal v II, 1, že byl nemocný na nohy. Falešný Kristián napsal, že by Ludmila mohla s Jobem říci: byl jsem okem slepému a nohou chromému. Tím chromým myslel Vratislava. Dalimil napsal v kap. 17 tuto větu: "Nebo často sě to stává, / že kdyžto nemáhá hlava, / ve všech údiech statku nenie." Na první pohled ta věta vypadá tak, že Dalimil myslí knížete a jeho knížectví. "Kosmas" na Vratislavovy nohy naráží slovy, že je na útěku rychlejší než Parth. ----- J. Rejzek o jménu Neklan napsal (2021, s. 98, 99): "Asi nejvíce otazníků vzbuzuje jméno Neklan (u Kosmy Neclan), ...jinde nedoložené a tradičně vykládané od nekláti 'nebojovat' sufixem -anъ či -nъ. Takováto motivace u vesměs ,oslavných' slovanských jmen skutečně nepůsobí příliš věrohodně; jak se pozastavuje Karbusický, ,který otec by tak svého syna pojmenoval?" Kalandra modifikuje výklad v tom smyslu, že šlo o toho, ,kdo nebyl sklán z koně', což navrhuje už autor Dalimilovy kroniky: Snad jemu proto Neklan diechu, že jho z koně nikdy nekláli běchu, byť trochu potměšile dodává něco v tom smyslu, že kdo se nevydává v nebezpečenství, nehodě se vyhne. Kopečný tento výklad nepřímo podporuje údajně paralelní Bojan, rovněž v pasivním významu 'obávaný', i když jinde sám zastává domněnku o aktivním významu jména (tedy skutečně 'nebojovný')." […] "Snad je však přijatelné uvažovat i o jiné motivaci, totiž od neklaněti (sě) (psl. *neklan'ati (sę)), tj. 'ten, kdo se neklaní'." […] "V každém případě u kronikářů zvítězila interpretace od nekláti a Neklan pak jako nomen omen figuruje v pověsti o lucké válce." Jméno Neklan nedostal lucký nebojovník od otce, ale od "Kosmy". ----- To, že byl Neklan ve skutečnosti chromý Vratislav, to byl důvod, proč nemohl jako Neklan bojovat. ----- Vratislav se mohl původně jmenovat Drahomír, jako vládce přijal jméno Vitislav a po vítězství v lucké válce jméno Vratislav. Blíže zde viz kapitoly Za jakými jmény... a Co znamená jméno... ----- Snad "Kosmas"jménem Neklan neupozorňoval na Drahomíra (byl mu drahý mír, proto nebojoval).

Hostivít – Bořivojův otec Wistrach. ----- O jménu Hostivít napsal Fr. Kopečný mj. toto (1974, s. 72): "Hostivít – je sice jméno staré, už Kosmovo, ale podle Svobody jen české (ojediněle i ve staré polštině). Obě složky jsou staré, druhá patří k vítati, jehož pův. význam byl ovšem bydliti (vítejte je tedy pův. ,bydlete', tj. zde, u nás)..." J. Rejzek ke jménu Hostivít napsal (2021, s. 99): "...Hostivít (Gostivit) … je jméno nedoložené, jež má ve staré češtině slovotvorné paralely ve jménech Dobrovít či Radovít."Když Vl. Karbusický vytvořil větu, z jejíž zkomoleniny měla podle něho vzniknout omylem jména "Kosmových" mýtických knížat, tak ze jména Hostivít vytvořil slova hosty vítáme. V I, 6 Přemysl, za nímž máme vidět Bořivoje, poselstvo vyslané k němu Libuší vlídně jako hostitel pozval k snídani. -----"Kosmas" část -vit pro jméno Hostivít možná vzal ze jména pohanských bohů Svantovit a Jarovit, bohů uctívaných na hradišti Wolin. Z tohoto hradiště zřejmě přišli Přemyslovci do Zabrušan. Část Host- měla možná také připomenout Wolin. Jeden z významů slova host(gost) byl totiž kupec. A nyní si přečtěme, co napsala L. Hrabová (2006, s. 173): "Od města zvaného Volyň měli své jméno Volyňané... Do stejné oblasti kladl Adam Brémský ,největší obchodní město v Evropě', které nazval Jumne a které Helmold nazýval Vineta, tedy město Venedů." Adam Brémský se narodil před rokem 1050 a zemřel někdy v letech 1080 až 1085. Pokud "Kosmas" vymyslel pro Mojmírovce vládnoucí v Čechách a pro první Přemyslovce jména mýtických knížat tak, aby vznikla "Karbusického věta" končící slovy hosty vítáme, pak tato slova hosty vítáme by mohla znamenat vítáme cizí dynastii. "Kosmas" možná chápal jméno Hostivít jako pán cizinec nebo pán cizinců. J. Rejzek v hesle host napsal mj. (2015, s. 232): "Psl. *gostь odpovídá... lat. hostis {cizinec, nepřítel}..."-----M. Pitro a P. Vokáč vysvětlují část -vit u jména Svantovit takto (2002, s. 113): "Jméno Svantovit... můžeme pokládat za původní, složené ze dvou výrazů: svetъ - ,svatý', ale i ,mocný, silný', a vitъ - ,pán, vládce, vítěz'." "Kosmou" vymyšlené jméno Hostivít by tak mohlo znamenat cizí pán, cizí vládce, cizí vítěz. Cizinec se totiž řekne latinsky hostis. A. Gieysztor při vysvětlování jména Svantovít o části vit- napsal (2020, s 96): "*vit s největší pravděpodobností znamená totéž co ,pán'. Srovnání se slovem *vitjazь - ,vítěz', ,bojovník' se s ohledem na charakter výpůjčky z germánského prostředí jeví jako méně pravděpodobné." - Fríské slovo wyt znamená pšenice. -----P. Charvát ke jménu Hostivít napsal (2022, s. 74): "U jména Hostivít byly předloženy etymologie dvě, buď od vit = oraculum (věštba) nebo od vi = pugnare, bojovat..." ----- K významu jména Vít se vztahuje několik teorií. Jednou z nich je to, že jméno mohlo vzniknout z německého witu ,lesní' (M. Knappová 2015, s. 304). Tento význam by se mohl vztahovat ke jménu hradiště u Zabrušan, které se pravděpodobně jmenovalo Chvosten. U hesla Kosten v MJvČ II/0325 je uvedeno: "Doloženy jsou jednak tvary Kosten a Kostna, jednak Chosten a Chostna. Nejlépe je lze vyložiti z neurčitého adj. *chvosten..." […] "Tvar našeho MJ [Kosten] vznikl z neurčitého adj. chvosten (t. les)jako jméno Ch(v)rasten (t. vrch, na němž byl vystavěn Vyšehrad)..." […]"...jm. Ch(v)osten znamenalo pův. vrch n. les s houštinami, křovinami." ----- Jménu Hostivít se podobá jméno obodritského vládce Gostomysla (Gostimula), kterého roku 844 porazil a zabil Ludvík II. Němec. Slavitah (který byl roku 857 vyhnán jako vládce ze zabrušnského hradiště) a jeho nejmenovaný bratr (Bořivoj?) mohli být Gostomyslovi synové nebo vnuci. Syn Gostomysla, který by byl otcem Slavitaha a Bořivoje by mohl ze jména Gostomysl převzít část Gost- Dalším Gostomyslem byl údajně otec Rurikův. Za jeho existenci (a koneckonců ani za Rurikovu) nemohou dát historici ruku do ohně. ----- K jednomu Hostislavovi napsal J. Žemlička (2005, s. 46): "...tajuplná osoba z doksanského nekrologia se váže k 22. dubnu a knížeti Hostislavovi(Hostislaus dux). Toto jméno se opakuje v nekrologiu vícekrát, ale již bez označení dux. Mezi Přemyslovci ani jejich bližšími příbuznými nikoho takového neznáme. Nebo jde o chybný přepis (čtení) jména Rostislav, jak by mohla naznačovat jedna z verzí Pulkavovy kroniky?" Doksany jsou od dnešních zabrušan vzdáleny 37,1 km. ----- Část Gost- i část -vít jsou ve slovanské oblasti známy. Například obodritský "král", vládnoucí v 9. století, se jmenoval Gostomysl a v Posáví žil Ljudevít. H. Ludat napsal (1969, s. 505): "Mezi obodritskými knížaty např.: Thrasco (798-808), jeho syn Ceadrag roku 823 a jeho syn Thrasco; pravděpodobně náleželi také r. 844 Gostimuizl a 862 Tabomuizl k sobě." ----- Ve vzdálenosti 20,7 km od Libušína se nachází ves Hostivice, jejíž jméno vychází z osobního jména Hostivít. A pouhých 3,8 km od Zabrušan je ves Hostomice (první zpráva 1499). ----- Chtěl "Kosmas" jménem Hostivít sdělit čtenáři, že Bořivoje zplodil cizinec? Byl tím cizincem Wistrach? ----- S Hostivítem zřejmě nesouvisí žádná z našich hor obsahujících část Host-, hošť (Hostýn, Radhošť, Tuhošť, Vidhošť a možná další). Spíše by připadalo v úvahu, ale pravděpodobně ani ono ne, kultovní pohanské centrum Retra neboli Riedegost u Luticů. ----- "Kosmas" o vyjmenovaných mýtických knížatech napsal (I, 9), že podobali se dobytku. Na první pohled se může zdát, že tedy za těmito mýtickými knížaty se nemohou skrývat Bořivoj, Spytihněv, Vratislav a tzv. Václav (případně Ludmila a Rostislav) tedy knížata, která přijala křesťanství a stavěla kostely. Ovšem na druhé straně můžeme s těmito knížaty spojit takové nekřesťanské zvyky a činy, jako jsou vraždy, rituální usmrcení, mnohoženství, prodávání otroků, užívání ordálů apod.

19C3. DVĚ ZAKLADATELSKÉ POVĚSTI ČECHŮ

Jedna zakladatelská pověst s tzv. Václavem a Boleslavem byla vytvořena legendisty, kteří pro svůj účel ("porodit" světce) skutečné dějiny nehorázně překroutili. Druhou zakladatelskou pověst s Přemyslem a Nezamyslem vytvořil "Kosmas" (autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů byl ve skutečnosti pražský biskup Heřman), který z reality vycházel, i když ji musel často skrýt do svých obdivuhodných hříček.

Národy si vytvářely své zakladatelské pověsti. Nejznámější z nich je zakladatelská pověst o založení Říma. V zakladatelské pověsti bratr zabíjí bratra. Obzvlášť vhodné je, když se bratři jmenují velmi podobně, tedy například Romulus a Remus. Jména si mohou být blízká také také svým významem nebo mohou být svým významem protikladná (Prométheus, Epimétheus).

O jménech hrdinů v zakladatelských mýtech píše D. Třeštík (2009, s. 60): "...jména Václav a Boleslav znamenají totéž: ,Více slávy'. To byl jednoznačně a nezaměnitelně typ pojmenování dvojčat, tedy polobožských bytostí. V indoevropské tradici bylo pravidelně jedno z dvojčat božského a druhé lidského původu. Legendární tradice sice věděla, že Boleslav byl mladší než Václav, ale to neznamená, že to věděla také tradice lidu. V každém případě musel být tlak tohoto obecně známého mytému (skladebného prvku mýtu) na paměť lidu neobyčejně silný, i když pro to nemáme žádné výslovné doklady. Václavovi by tu pak připadala ona božskost a Boleslavovi světskost." - "Vezmeme-li v úvahu bratrovraždu, musel se nasouvati další obecně známý mytém, motiv vraždy mezi dvojčaty jako zakladatelský akt. Nejznámějším příkladem je tu případ Romula a Rema, z jejichž krvavého sporu vzešel Řím. Myšlenkový základ tohoto mytému byl v tom, že radikální převrat v uspořádání lidské společnosti musí mít na svém počátku čin tak rázný, že přesahuje všechny obecně známé normy, musí to být svým způsobem čin šílený. Jen takový zásah mohl v archaické společnosti, založené beze zbytku na tradici, přivodit změnu. Nemohl to také provést obyčejný člověk. Římané se nepovažovali za potomky Romula, vraha a faktického zakladatele Města, nýbrž jeho oběti Rema, jemuž také připadla v této dvojici božskost."

Aby legendisté vyhověli pravidlům zakladatelské pověsti, učinili ze strýce tzv. Václava a jeho synovce Boleslava bratry. Tzv. Václava posunuli o jednu generaci, a protože to neučinili s Ludmilou, tak se Ludmila stala v legendách z Václavovy matky jeho babičkou.

Takovouto pověst vytvořila pro Čechy církev prostřednictvím legend. Bratry zakladateli jsou v zakladatelské pověsti Boleslav a tzv. Václav, tedy knížata mající svým významem stejná jména (Víceslavný). V době usmrcení tzv. Václava se Boleslav ještě jmenoval Voj(i)slav (domácky Vok) a pozdější světec Václav se tehdy pravděpodobně jmenoval Lstibor (Lešek, Lestík). Jméno Václav se neobjevuje ani u Widukinda, ani u arabského cestovatele jmenujícího se al-Mas´úd. Jméno Wán.dž S.láf neznamená pravděpodobně Václav, ale Voj(i)slav. Česká zakladatelská pověst s Boleslavem a tzv. Václavem se od ostatních zakladatelských pověstí liší v tom, že na rozdíl od nich jsou v přemyslovské zakladatelské pověsti skutečné osoby. Aby se tzv. Václav mohl stát světcem, byla jeho poprava přeměněna na vraždu a způsob usmrcení, tj. oběšení (pokud nebyl na šibenici pověšen až po smrti) změněno na takové zabití , při němž tekla krev.

"Kosmas", který tzv. Václava bytostně nenáviděl, vytvořil jinou zakladatelskou pověst nežli legendisté. A vyšel zase ze skutečných osob, ale skryl je za "mytická knížata" Přemysla a Nezamysla. Přemysl jako vítězný zakladatel orá brázdu. Skrývá se za ním jeden správce nad lidem, a sice Bořivoj. Za Nezamyslem se skrývá druhý správce nad lidem, a sice Spytihněv (možná totožný se Strojmírem). Bořivoj se sice nestane světcem jako Václav, ale je alespoň naším prvním pokřtěným knížetem, možná ovšem jenom podle legend. A i v této zakladatelské pověsti je konflikt. Ten vyvrcholí luckou válkou mezi Vlastislavem a Neklanem, tj. mezi knížetem Spytihněvem a nástupcem Bořivoje knížetem Vratislavem. Aby tito poslední dva aktéři více připomněli Romula a Rema, konkrétně jejich odkojení vlčicí, užije "Kosmas" slov: ke kojení jim dají štěňata.

20C1. BOHEMUS

Jméno Bohemus se objevuje pouze u "Kosmy" (I, 2) a to jenom jedenkrát. Jde o odpověď lidí (které Bohemus přivedl do země, kterou jim častokrát sliboval) na otázku, jak by se měla země jmenovat. Odpověď v překladu zní: "Protože ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy." Od Dalimila překladatelé "překládají" i jméno Bohemus na Čech a jméno Bohemia na Čechy.

Ačkoliv "Kosmas" zřejmě jména Češi a Čechy znal, nepoužil je. Zřejmě k tomu měl důvod. Přitom "Kosmas" česká osobní a místní jména do latiny nepřekládal (s výjimkou jména Přemysl, přičemž ale použil i toto české jméno).

Bohemus je jméno vytvořené od pojmenování keltského kmene Bójů. A jméno Bójové si "Kosmas" mohl vykládat, pokud měl tak výtečné jazykové znalosti, jako bojovníci nebo strašní {V. Blažek v pojednání Keltské jazyky (www.phil.muni.cz/jazyk/files/keltjaz.pdf/) vysvětloval, co znamená jméno Bójové. Uvedl více výkladů (roku 2016 i v Novém encyklopedickém slovníku češtiny). Názor, který zde cituji, se mohl hodit "Kosmovi". "Ernault předložil interpretaci ,strašní' na základě sl. *bojati sę, lit bijóti(s) ,bát se', bajús ,strašný', stind bháyate ,bojí se' (Holder I, 463)." Uvažuje se i o tomto vzniku jména Bojové: ie. kořen *kel- ,bít', tedy Keltové = bojovníci. Slovo bojovník by mohlo být ukázáním na Bořivoje (i toto jméno totiž znamená bojovník) a slovo strašný by mohlo být narážkou na Wistracha, i když slova Wistrach nemají se slovem strach významově nic společného.

Protože tedy jména Bohemus a Bohemia jsou možná nositelem informace, neměla být v tomto případě "překládána".

20C2. KROK, tj. BOŘIVOJ (tj. PŘEMYSL) NEBO ROSTISLAV ČI BOŘIVOJ I ROSTISLAV?

Za Krokem "Kosmas" schoval buď Bořivoje, nebo Rostislava, případně oba.

Jak by "Kosmas" mohl dospět k tomu, že by Bořivoje nazval Krok? Nejprve to pokusme vysvětlit na způsob lidové etymologie. Bořivoj přišel, tedy přikráčel, na český kníže stolec ze Zabrušan. Možná se ani v Čechách nenarodil, ale přišel jako dítě s otcem Wistrachem odněkud z Pobaltí, snad z Wolinu. Jméno Krok se "Kosmovi" hodilo proto, že jeho význam je krok, nebudeme-li zjišťovat, kde "Kosmas" viděl pro jméno Krok vzor a co znamená tento vzor. Také však může být Krokem Rostislav. I on do Čech "přikráčel" a ovládal Čechy nebo spíše jen část Čech z Dowiny (tj. Staré Kouřimi).

Přečtěme si však vysvětlení jména Krok z MJvČ II/0359: "Vysvětlením jmen Krok - Krak se zabýval V. Polák v ČMF. 1940, s. 341-346. Ten se snaží je vysvětliti z keltštiny, neboť našel galská os. jména Cracco(n), Craccus, Cracca, Craccius aj. v Holderově Altcelt. Sprachschatz s. 1153 n. Ta jména prý souvisí s irským crecht ,rána' a kymer. creithem ,jizva' a ona os. jména měla prý význam ,bojovník'. Slov. os. jm. Krak bylo prý patrně přejato od Keltů, neboť keltské a bylo stejné jako slovanské a, srov. braga v Bern. SIEW. 79. Alemanské os. jm. Crocco bylo jen germ. obměnou jména keltského. Ale Polákova etymologie nepřesvědčuje a kromě toho k vysvětlení jmen slovanských není se třeba ohlížeti po jménech cizích, stačí-li u nich vysvětlení z jazykové látky slovanské." Na obranu V. Poláka je třeba říci, že autorem pojmenování Krok byl biskup Heřman, mající původně jméno Jiljí a pocházející pravděpodobně z území dnešní Francie.

J. Rejzek u hesla krok napsal mj. (2015, s. 346): "P. krok, r.d. kórok {stehno, kýta}, s./ch. krâk {noha}, kȍrāk {krok}, nář. i krôk {(dlouhý) krok}, csl. krakъ {holeň}. Slov. tvary (zvláště jsl.!) ukazují, že musíme počítat s psl. *korkъ (B8) *korakъ i *krokъ..." […] "Význam vývoje ve slov. by byl {část nohy, noha} → {krok}."

"Kosmas", ve skutečnosti u prvních dvou dílů Kroniky Čechů biskup Heřman, byl znalcem západních jazyků a mohl si význam jména Krok, ať již správně nebo nesprávně, jako bojovník vysvětlovat.

Osobní jméno Bořivoj znamená podle M. Knappové (2015, s. 143) bojující vojín (voj), bojovník a jméno Krok znamená možná také bojovník. Se zvukovou podobou slov Crocco a krok si "Kosmas" ve svých hříčkách pohrál.

"Kosmas" užil podobu Crocco, na tvar Krok ho počeštil Dalimil. "Kosmas" možná vědomě použil jméno jednoho alamanského vůdce.

P. Charvát v kapitolce Krok (2022, s. 38-43) uvádí významné osoby, jejichž jména převedená do češtiny by mohla znít Krok. Jsou jimi panovník a zakladatel germánského ,kmene' Alamanů, dále příslušník tohoto ,kmene', který byl roku 306 jako velitel dvorské stráže přítomen okamžiku, kdy se v britském Eboracu (dnešní Your) prohlásil císařem Konstantin. Nositelem jména Krok byl ještě na konci 5. století jeden z biskupů působících v dnešní jižní Francii. P. Charvát ještě uvádí, že jméno Krok (Krók) se totiž objevuje na dánském runovém kameni ze Saedinge na ostrově Lolland... datovaném zhruba do období 950-1050, kde označuje válečníka, .nejlepšího z mužů severu'. "Kosmas" nemusel k použití jména Krok být vůbec žádným jménem Krok inspirován, mohl si ho vymyslet sám, nebo mohl být inspirovat jménem Krok, mohl se tak jmenovat i nějaký ,nýmand' z jeho okolí.

"Kosmas" o Krokovi píše pouze v závěru I, 3: "Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese [silvam] u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhaly, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům."

Slova včely k úlům mohou být narážkou na kostel Panny Marie, který měl podle legend nechat postavit Bořivoj na Pražském hradě. Včely byly ve středověku považovány mj. za symbol neposkvrněného početí. Úl byl ve středověkém křesťanském umění symbolem Marie. Ta v sobě měla skrývat všechnu sladkost, tzn. Krista. Zda byl tento kostel postaven na Pražském hradě nebo jinde, na to myslím "Kosmas" v kronice nikde narážku nečiní. Bořivoj žil na hradišti v Zabrušanech a později vládl v zájmu Svatopluka v části Čech, zřejmě tam, nebo zhruba tam, kam "Kosmas" umístil Slavníkovo panství.

Slova včely k úlům mohou být narážkou na hradiště Libice nad Cidlinou. Jméno Cidlina je velice podobné sthn. termínu zîdel-, který se vztahuje ke včelařství a M. Knap se domníval, že jméno Cidlina z tohoto termínu etymologicky vychází. Mohl si to myslet i "Kosmas" nebo mu mohlo stačit, že slova Cidlina a zîdel- si jsou zvukově podobná a toho využít k vytvoření hříčky, která má čtenáři připomenout hradiště Libice nad Cidlinou. A tím také sdělit, že Kroka, tj. Bořivoje, si máme s tímto hradištěm spojit. Viz zde i kap. Postavil Bořivoj kostel Panny Marie na Pražském hradě?

 "Kosmas" překládá dvěma způsoby jméno Přemysl do latiny praemeditans (rozmýšlející) a superexcogitans (přemýšlející). Tím možná naznačil, že se od Přemyslovců oddělili Slavníkovci, "Kosmou" zvaní Vršovci. Slova důmyslný a moudrosti na ně možná ukazují.

V I, 4 "Kosmas" napsal o Libuši: "A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce [Kroka] k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce." K tomu J. Svoboda napsal (internet): "Tento překlad K. Hrdiny zní v latinském originále -patris eius post necem-, přičemž podst. jm. necem je skloňovacím tvarem nex, což znamená vraždu, zabití nebo násilnou smrt. To naznačuje velmi mnoho, neboť toto spojení se obsahově velmi těsně blíží k významu bojovník. Problémem ovšem bude, proč se tato nic neříkající postava změnila ve spravedlivého soudce." Nic z písemných pramenů nenaznačuje, že Bořivoj byl zabit. Jde zřejmě o obrazné vyjádření. Jméno Bořivoj podle M. Knappové znamená bojující vojín (voj) bojovník.

"Kosmas" za Bohemem (Čechem) skrývá Wistracha, za Krokem Bořivoje a za Libuší Ludmilu ve spojení s Václavem. Citujme k těmto postavám několik vět N. Bończy-Tomaszewského. O Čechovi napsal (1988, s. 294): "Jeho mocenské funkce slouží pouze a výlučně putování (např. kontakty s bohy), a proto současně s ním končí." A na straně 285 čteme: "Zatímco Krok byl ,přirozeným vládcem', Libuše je ustavena za soudce volbou." Jaká byla skutečnost? Wistrach (zde Čech) nebyl českým knížetem, přišel zřejmě s dalšími lidmi z hradiště Wolin na Zabrušany. Bořivoj (zde Krok) byl Čechům jako jejich správce (snad ne kníže) do funkce dosazen Svatoplukem. A Ludmila, to byla věštkyně, bylinářka, čarodějnice apod..

V "Kosmově" kronice v I, 4 čteme: "Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Picus v datla." Je touto větou napovězeno, že nějací druhové byli proměněni v Kazi, Tetku a Libuši? Latinské slovo picus znamená datel, žluna a noh. Má význam noh připomínat slovo noha a vztahovat se ke Krokovi, za nímž se skrývá Bořivoj? Latinskému slovu picus se podobá slovo pecus, a to znamená mj. dobytče, stádo. Jestliže měl "Kosmas" i toto slovo na mysli, mohlo by mít za úkol připomínat Stadice.

Je narážkou na Kroka, tj. Bořivoje, slovo kročejů (úhor v obvodu Stadic má zdéli a zšíři dvanáct kročejů)? Je rovněž narážkou na Kroka slovo kráčejí (kráčejí poslové moudře neučení)?

Důležitou informaci sděluje možná tato "Kosmova" věta o Krokovi: "K němu se sbíhali... lidé nejen z jeho vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval." Kdo je ve skutečnosti rozsuzoval? Bořivoj nebo Rostislav? Bořivoj, původně vládnoucí v hradišti u Zabrušan, přišel do Čech po pobytu stráveném na Moravě a přinesl s sebou možná velkomoravské soudnictví. Rostislav dobyl načas Čechy nebo pravděpodobně část Čech s hradištěm Dowinou (tj. Starou Kouřimí). Osoba schovaná za Krokem mohla užívat velkomoravské zákoníky Zakonъ sudnyi ljudьmъ a Nomokanonъ.

Co sdělil "Kosmas" prostřednictvím Kroka o Bořivojovi? Krok, tedy Bořivoj, odněkud někam přišel a Krok, tedy Bořivoj, nebyl kníže. V I, 3 je pouze soudcem, ve skutečnosti byl, jak o něm skrytě píše "Kosmas" v I, 4, pouze správce nad lidem. Proto také není v rotundě sv. Kateřiny zobrazen jako kníže v plášti a s kopím, ale pouze v oráčské scéně. "Kosmas" se v I, 3 nezdržuje ani tím, že by napsal, kdo byl jeho otcem (v I, 9 jím je Hostivít, ale to už píše rovnou o Bořivojovi), ani tím, jaké měl syny.

N. Profantová a M. Profant v hesle Krok napsali mj. (2004, s. 112): "Důležitý motiv v této pověsti [o Krokovi] odhalil Z. Kalandra. Krok totiž nezemřel přirozenou smrtí, ale ,byl usmrcen násilně', nejspíše byl obětován. Tento motiv Kosmas při zaznamenávání pověsti v době křesťanské již nepochopil. Opakovaně bývá Krok spojován s polským mýtickým knížetem Krakem." Kdyby Z. Kalandra věděl, že za Krokem se skrývá buď Rostislav nebo Bořivoj či oba dva, psal by o násilné smrti Kroka?

Na závěr připojme tuto náhodu s příjmením Krok. Krok totožný s Přemyslem a s Bořivojem žil nějaký čas na zabrušanském hradišti. Podívejme se, v jakých regionech žili v roce 2016 lidé s příjmením Krok, Kroka a Kroková (ženské příjmení jak od příjmení Krok, tak od příjmení Kroka). Příjmení Krok bylo v republice 75, příjmení Kroka 421 a příjmení Kroková 493. A nyní první oblasti spravované obcemi s rozšířenou působností, kde občanů s tímto jménem žilo nejvíce: Krok: Ústí nad Labem (9 km od města Ústí nad Labem leží ves Stadice a 22,5 km od Ústí ves Zabrušany) 54, Mladá Boleslav 4. V oblastech Lovosice a Litoměřice, sousedících s oblastí ústeckou, žili 3 a 3 Krokové.

20C3. JE KROKOVÝM HRADIŠTĚM HRADIŠTĚ SOUVISÍCÍ S BOŘIVOJEM?

"Kosmas" o hradišti pojmenovaném po Krokovi napsal (I, 3): "...povstal jeden muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhaly, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům."

Koho máme za Krokem vidět? Domnívám se, že Rostislava nebo Bořivoje, případně oba. Oba totiž do Čech přišli, přikráčeli. Rostislav měl možná jednoho syna, a to Spytihněva.

Jméno hradu pojmenovaném po Krokovi se zřejmě nepodobalo jménu Krok, ale podobalo se jménu osoby, která se za Krokem skrývá. Pokud budeme za Krokem vidět Bořivoje, potom by hradištěm pojmenovaném po Krokovi mohlo být hradiště nebo opevněný dvůr v dnešním Kolíně nebo Hánín, pokud za Krokem budeme vidět Rostislava, byla by oním hradištěm Budeč, případně Hánín. S menší pravděpodobností by oním Krokovým hradištěm mohl být Křivoklát.

I když zde uvádím více možností, tak za možnost nejpravděpodobnější považuji to, že jde o hradiště Budeč založené Rostislavem.

Předpokládejme, že se v I, 3 skrývá za Krokem Bořivoj. Hradiště by se mělo jmenovat po něm nebo podle významu jeho jména či podle jména nebo jeho významu, které mohl Bořivoj užívat v jedné etapě svého života nebo v jiném prostředí. Podle M. Knappové jméno Bořivoj znamená (2015, s. 143) ,bojující vojín (voj), bojovník. I jméno Heriman, možná (!!!) původní jméno Bořivoje nebo jméno, které užíval v "německém" prostředí, má, opět podle stejné autorky (s. 184), podobný význam: pán (muž od) vojska, válečník. Bojovník je tedy ten, kdo kole. Slovo kole (bojující) tedy můžeme spojit s MJ Kolín, ať už jde o správný etymologický výklad nebo jenom o zvukovou podobu). "Kosmas" si i jméno Krok mohl vysvětlovat jako bojovník (viz zde kapitolu Krok, tj. Přemysl, tj. Bořivoj). V. Polák dával do souvislosti keltské slovo podobající se jménu Krok s významem bojovník. O Křivoklátu se "Kosmas" zmiňuje jednou, a to v III, 34: "...když byl přestavěn hrad Křivoklát v lese u řeky Mže, byl tam dán Ota k střežení branným bojovníkům skoro po tři léta."

Bořivoj vládl v Čechách jako správce ve službách Svatopluka. Vládl z Kouřimska a Kolínska. Na území města Kolína se předpokládá existence malého hradiště nebo opevněného dvora a v jeho blízkosti, na protějším břehu Labe, je hradiště Hánín, česky bychom řekli Kohoutín.

I. Lutterer a R. Šrámek 2004 odvozují na s. 130 jméno Kolín takto: MJ mělo význam ,Kolův n. Cholův (dvůr, popř. hrad). Nejprve však tak měla být pojmenována ves (dnes Starý Kolín) a poté město založené kolem roku 1257. Domnívám se, že nejprve tak bylo pojmenováno hradiště či dvůr na území dnešního Kolína. Krokovo hradiště by tedy neslo význam jména Bořivoj, kterého "Kosmas" skrýval mj. za Kroka.

V Kolíně žil možná nějaký čas Vratislav. V lucké válce ho "Kosmas" nazval Neklan. A jméno Neklan znamená podle stejné autorky (s. 242) nebojovný (tj. ten, kdo ,nekole' - neseká, nebojuje), řidčeji se vykládá jako nepřekonaný." "Kosmas" však Vratislava zřejmě nepojmenoval Neklanem, že odešel z Kolína na Pražský hrad (tehdy Děvín) ale že nemohl pro vadu krční páteře bojovat. Byl Nebojovník.

Pokud bychom za hrad pojmenovaný po Krokovi považovali Hánín nebo předpokládané malé hradiště či opevněný dvorec v Kolíně, měli bychom zřejmě problém s "Kosmovou" informací, že leží u vsi Zbečna.

Následující věty by to zřejmě dostatečně nevysvětlily. MJvČ IV/0743 a IV/0743 v hesle Zbečno uvádějí mj. toto: "Jaký význam mělo slov. *ьstъba v míst. jm., není jisto. Profous II, 165 pomýšlí na jistby ,bašty, čepy u rybníků'. Vlad. Šmilauer... uvádí, že někteří vykladači zde hledají význam: ,kolová stavba', .srub', sloužící ohrazení tvrzí ,Zampfenhaus' ,stan'. [Machek... myslí na mostní pilíře hrazené a vysypávané kamením...]" Slovník spisovného jazyka českého (hl. red. B. Havránek) uvádí u hesla kolový, že kolové stavby jsou stavby na pilotách, pilotové, jehlové. Přečtěme si, co podle MJvČ II/0217 znamená místní jméno Kbel. "M. jm. Kbel vzniklo z appell. kbel ,střez, škopek, dřevěná nádoba, širší nahoře než na dně', jež přenesením nabylo významů zvláštních: kbel je také silný sloup, v němž je stavidlo..., dále dutina, v níž je čep v hlubokých rybnících, okolo něho je kašna čtyřhranná, na níž chaloupka bývá nebo srub..." "Kosmas" zde možná díky částečné shodě významů místních jmen jméno vsi Kbel (vzdálené od Kolína 7,4 km) nahradil jménem Zbečno.

"Kosmas" spojil Bořivoje, Ludmilu a Vratislava s Hánínem. V I, 6 jezdí Libuše, tj. Ludmila, za Přemyslem, tj. Bořivojem, a vrací se za kuropění. Slovo kuropění je narážka na Hánín, tj. "Kohoutín". Za Kazi skrýval "Kosmas" Ludmilu spolu s Vratislavem, který před odchodem na Pražský hrad žil možná na Kolínsku. . V I, 4 "Kosmas" napsal, že Kazi nic nezadala Asklépiovi v lékařském umění. Sokrates prý před smrtí prohlásil: "Kritóne, Asklépiovi dlužíme kohouta. Dejte mu ho." Tato promluva byla "Kosmovým" vzdělaným současníkům jistě známá, takže jménem Asklépios mohl "Kosmas" upozornit na hradiště Hánín ("Kohoutín"). A Gallus nazval Hanín Gallovým (latinské gallus znamená kohout) hradem.

Pokud budeme za Krokem vidět Rostislava, potom bychom mohli uvažovat o hradišti Budeč vzdáleném od Zbečna 34,3 km a o Háníně, tj. "Kohoutínu" (Zbečno bychom zřejmě museli nahradit jménem Kbel), neboť obě hradiště byla pojmenována po Rostislavovi.

20C4. JE KROKOVÝM HRADIŠTĚM HRADIŠTĚ SOUVISÍCÍ S ROSTISLAVEM?

Budeme-li nyní považovat za Kroka Rostislava, připadá v úvahu jako Krokův hrad Křivoklát nebo pravděpodobněji Budeč. Rostislav do Čech přišel, přikráčel a část Čech začal ovládat. Pokud "Kosmas" nemohl spojit jméno Crocco s podobným slovem znamenajícím dnes krok, mohl je spojit s podobným slovem znamenajícím noha (viz výše).

Podívejme se, jak místní jméno Křivoklát vykládají I. Lutterer a R. Šrámek (2004, s. 143, 144). Hrad se podle nich původně jmenoval Křivoplát a jméno tedy znamenalo, že jde o hrad na nerovné plošině, anebo spíše o skalní plošinu v zákrutu. Od českého slova křivý ze jména Křivoklát odvoďme slova příbuzná zakřivený a křivolaký. Anglicky se tato slova dnes řeknou crooked [krukid] a to se podobá "Kosmovu" jménu Krok, v latinském textu, psáno Crocco. Ale ještě bližší je toto: anglické slovo crook [kruk] znamená hák. (Byl použit Anglicko-český a Česko-anglický slovník, FIN, Olomouc 1995).

Archeologický výzkum Křivoklátu uskutečněný v posledních letech naznačuje, že dnešnímu hradu Křivoklát mohlo předcházet hradiště spadající do doby, kdy vznikal český stát. L. Varadzin k nejstarším nálezům z raného středověku na křivoklátském hradišti napsal (2010, s. 540): "Zatímco do 1. pol. 9. stol. bychom mohli zařadit zlomky s neuměle tvořenou výzdobou... jiné by mohly náležet až do 2. pol. 9. stol. ..."

Asi 5 km od Křivoklátu je kopec Hák. Švédsky se dnes slovo hák řekne krok. A slovo jestřáb se řekne hök. (J. Fürstová ad., 1981) Je tedy hradiště, které zřejmě stálo na místě dnešního hradu Křivoklát, tím Krokovým hradem? Dodejme, že dnes švédské slovo hög znamená vysoký a švédské slovo hog znamená vepř. Slovo jestřáb lze etymologicky obtížně vysvětlit, možná nelze vysvětlit vůbec. J. Rejzek ke slovu jestřáb napsal mj. (2015, s. 274): "Neprůhlednost slova lze snad přičíst i působení tabu..." Vrch u Křivoklátu byl možná pojmenován germánským slovem pro jestřába, tedy slovem hök. Do češtiny nebylo toto slovo přeloženo, protože slovo jestřáb bylo tabu. Tak se ze slova hök pro jestřába stalo časem slovo hák, které existuje v české slovní zásobě a nemá s jestřábem nic společného. S jestřábem slovo hák přestalo být spojováno. "Kosmas" využil zvukové podobnosti germánského slova hök (jestřáb) a slovanského slova hák. A od něho přešel k přeloženému slovu hák do germánského jazyka, tedy ke slovu krok (či za "Kosmy" ke slovu znějícímu velice podobně). "Kosmas" spojil s hökem/hákem nejen Křivoklát, ale i Bořivoje. V I, 4 vložil "Kosmas" Libuši, tj. Ludmile, do úst (ještě předtím, než vyslala poselstvo k Přemyslovi, tj. Bořivojovi) slova: knížetem sobě učinili jestřába. A poselstvo, které dorazilo do Stadic, najde Přemysla, jak orá pole. Že oral hákem, to neuvedl, neboť to bylo zbytečné.

Pokud se týká Křivoklátu, neměli bychom problém se Zbečnem, ale měli bychom problém s pojmenováním hradiště po Krokovi, tj. po bojovníku Bořivojovi nebo Rostislavovi. Museli bychom předpokládat, že Křivoklát se dříve jmenoval podstatně jinak.

Křivoklát nebyl Kosmovi neznám, ve své kronice se o něm zmínil. V III, 35 "Kosmas" o Křivoklátu napsal: "Potom zanedlouho, když byl přestavěn hrad Křivoklát v lese u řeky Mže, byl tam dán Ota k střežení branným bojovníkům skoro po tři léta." Jestliže za Krokem vidíme Bořivoje, přičemž jeho jméno znamená bojovník, potom si všimněme, že zde "Kosmas" Křivoklát s bojovníky spojil. Když se Bořivoj vrátil z exilu z Moravy, tak se stal správcem části Čech zhruba na východ od Vltavy. Křivoklát by tedy musel postavit před svým exilem.

Lokalitou, kterou můžeme považovat za nejpravděpodobnější Krokův hrad, je podle mého názoru Budeč.

A. Bartošková o založení Budče napsala (2018, s. 155): "Hrad Budeč, založený nejspíše přemyslovským knížetem Bořivojem někdy v poslední třetině 9. století na již osídlené ostrožně... se za panování Bořivojova nejstaršího syna knížete Spytihněva (894/895-915) stal důležitou součástí plánovitě budovaného správního a obranného systému prvotního rodového panství Přemyslovců, tzv. středočeské přemyslovské domény." Žádná středočeská přemyslovské doména neexistovala. Bořivoj pocházel z hradiště u Zabrušan a v zájmu Svatopluka spravoval území zhruba na východ od Vltavy. Budeč nezaložil. Jejím zakladatelem byl již před ním Rostislav, který ovládal Čechy (spíš část Čech) z Dowiny (Staré Kouřimi). Hradiště Budeč podstatně zkvalitnil syn Rostislava a Ludmily Spytihněv. Když byl totiž Spytihněv vyhnán ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny), stala se právě Budeč jeho hlavním hradištěm.

Budeč je také po svém zakladateli Rostislavovi pojmenována. Fr. Kopečný u hesla Rostislav uvádí (1974, s. 117), že polské slovo rościć znamená množit, budit, křísit. Od významu budit je OJ Budek a od něho je MJ Budeč. Ráno budí lidi kohout. Rostislav mohl mít přezdívku Kohout.

"Kosmas" možná skrývá jméno Rostislava do slov zarostlý, naprosto, moudrosti.

Svatý Vít je někdy zobrazován jako chlapec doprovázený kohoutem. Byla rotunda úmyslně zasvěcena sv. Vítovi, aby takto došlo k jakémusi spojení Pražského hradu, tj. nového sídla Přemyslovců, s jejich dřívějším hradištěm Hánínem, "Kohoutínem"?

K této kapitole se vztahují kapitoly Hradiště Budeč a lucká válka, Po kom bylo hradiště Budeč pojmenováno, Byl Bořivoj pohřben v knížecím kolínském hrobě?

20C5. KAZI, TETKA A LIBUŠE

Kazi, Tetka a Libuše byly podle "Kosmy" dcery Krokovy. Krokem "Kosmas" pravděpodobně nazval Rostislava a Bořivoje. Oba totiž do středních Čech přišli, přikráčeli.

Za všemi těmito mytickými dcerami se skrývá Ludmila. S každou z nich je vždy spojen jeden kníže, který hrál významnou roli v životě Ludmily. Jde o Spytihněva, Vratislava a tzv. Václava. Že spojuje každou "Krokovu dceru" s mužem, naznačil "Kosmas" možná slovy (I, 3):"Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům."

Za Kazi, Tetkou a Libuší se skrývá Ludmila, nejprve manželka Rostislava, pozdji žena Bořivoje. Ovšem Ludmila v době, kdy vykonávala pohanské obřady (čarodějnictví, věštění, léčení, přivolávání deště), byla již vdovou (bez muže svobodně žila). Jako vdova byla jakýmsi potomkem Bořivoje, byla jeho třemi dcerami, ne už manželkou nebo třemi manželkami.

Spytihněv, Vratislav a tzv. Václav, byli syny Ludmily, a to buď podle legend, nebo odle skutečnosti. Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, Vratislav byl synem Bořivoje a pravděpodobně ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizně?) a tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily, nikoliv jejich vnuk.

Jako vzory pro "Kosmovy" tři dcery jsou uváděny keltské Matky, antické Parky nebo skandinávské Norny.

Nebyl "Kosmas" inspirován ke třem Krokovým dcerám tím, že v Ludmilině hrobě nebyla uložena Ludmilina lebka, ale byly v něm uloženy tři lebky jiné? Řečeno přesněji slovy M. Bravermanové otevřena rovněž tumba sv. Ludmily. V prostoru hrobní komory... byly nalezeny dvě olověné schrány - v první označené Ludmiliným jménem, byly vedle kosterních pozůstatků [bez lebky] uloženy i textilie..." [...] "Ve druhé schráně se nacházely tři lebky neznámých žen, dvě byly obaleny hnědým a jedna purpurovým hedvábím." Em. Vlček popisuje barvy látek takto (1997, s. 71, 72): světle hnědá hedvábná tkanina, červená hedvábná tkanina, tmavě okrová hedvábná tkanina. Jsou barvy těchto látek v tomto případě zdrojem nějaké informace? - Tři ženské lebky byly nalezeny i v hromadném hrobě na Budči v poloze Na Týnici. Jde o náhodu nebo o nějakou souvislost mezi těmito lebkami a třemi ženskými lebkami u Ludmiliných pozůstatků?

Mají tři Krokovy dcery a tři lebky neznámých žen uložené u Ludmiliných ostatků připomínat pohanského boha Triglava, kterého uctívaly některé pobaltské kmeny?

"Kosmas" srovnal Krokovy dcery podle stáří: nejstarší Kazi, prostřední Tetka, nejmladší Libuše. Stejně podle věku však nelze zřejmě srovnat i knížata s těmito dcerami spojená. Nejstarší je Mojmírovec Spytihněv (syn Rostislava a Ludmily), poté podle data narození následuje Přemyslovec Vratislav a nejmladší Přemyslovec Václav, oba synové Bořivoje a Ludmily. Genetické znaky spojující Spytihněva s Vratislavem a Václavem zdědili všichni tři po matce Ludmile.

P. Charvát o Kazi, Tetce a Libuši uvedl (2022, s. 44), že jde však spíše o obdobu skandinávských sudiček jménem Norny, které symbolizují minulost (Teta s náboženskými obřady vlastními minulosti), přítomnost (Kazi) a budoucnost (Libuše co věštkyně...).

Všimněme si několika vět J. Sadílka o Kazi, Tetce a Libuši (1997, s. 45): "Podle Kosmy symbolizovaly tehdejší významné společenské hodnoty, a to Kazi bylinářství, lékařství a věštbu, Tetka modloslužebnictví a Libuše soudcovství a věštbu. Jinak řečeno... šlo zde o mytické záležitosti podsvětní, nebeské a pozemské. Z jakých pramenných zdrojů Kosmas v tomto případě čerpal?" [...] "Tři životopisy bamberského biskupa Otty... uvádějí jako nejvyššího boha přímořských Slovanů Triglava... Tři hlavy Triglava tu symbolizovaly tři říše, nad nimiž vládl, a to nebe, zemi a podsvětí." [...] "Dá se... předpokládat, že tento ,božský' idol byl převzat některými slovanskými kmeny z antické mytologie a přizpůsoben místním obyčejům..." Dosadíme-li za Kazi, Tetku a Libuši společně s Ludmilou knížata Vratislava, Spytihněva a Václava, můžeme je rovněž spojit se zemí, podsvětím a nebesy. Všichni tři byli vládci země, Vratislav a Václav byli pekelní vrazi a Václav byl navíc nebeský světec.

Pověstí o Přemyslovi a s ním spojenými dalšími osobami se zabýval mj. N. Bończa-Tomaszewski (1988, s. 289-301). Všimněme si, co napsal o Libuši, o Kazi a o Tetce (s. 294, 295): "Vládu Libuše a jejích dvou sester Kazi a Tetky je třeba analyzovat společně. Každá z nich reprezentuje jiný aspekt vládnutí. Jak upozornil Vladimir K a r b u s i c k ý, rozdělení tří funkcí sester odpovídá rozdělení magie, modloslužebnictví a věštectví." - "Na základě tohoto dělení můžeme říci, že nejstarší ze sester, Kazi, ,bylinářka, léčitelka, travička', reprezentuje technickou stránku vlády Umí ,instrumentálně' přistupovat k přírodě. Dokáže také přimět ,kouzlem i osud, by její vůlí se řídil' [...], čili ovládá magii." Za Kazi se vedle Ludmily skrývá i Vratislav. Ten měl zřejmě rozhodující podíl na zavraždění Ludmily. Slovo travička je tedy použito na správném místě, i když Ludmila byla usmrcena jinak než otrávením.

Nyní pohled Bończi-Tomaszewského na Tetku (1988): "Mladší Tetka, ,žijící bez muže', odpovídá za kult: ,Navedla lid, aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům.'"

"Pro Libušinu vládu jsou naproti tomu klíčové její ,věštecké' schopnosti, přičemž zde nejde jen o obyčejné předvídání budoucnosti. Domnívám se, že Libuše plní funkce quasi-augura, čili není jasnovidkou, ale ,konzultuje' ve chvíli, kdy společnost přijímá rozhodnutí, prosí bohy o vyjádření jejich vůle. Takovýto postup je charakteristický pro archaickou společnost, která pečlivě odděluje náboženství od magie. V okamžiku, kdy má dojít k obtížnému rozhodnutí, kněz uplatňuje postupy (např. losování, trans), jimiž se do něho zapojují bohové; není to obyčejný dotaz o radu, ale spíše kulturní mechanismus podřízení se jejich vůli. Příklad takového jednání nacházíme mj. v Řecku (delfská věštírna řídící velkou kolonizaci), v Římě (působení augurů, řídících vývoj impéria), v Izraeli (procedura losování obvyklá ve svatyni např. při volbě vládce). Charakteristický je fakt, že pověst odděluje Kazinu magii od činnosti jejích sester, v protikladu k nim Kazi také není ani ,žijící bez muže', ani ,čistá tělem'."

"Tři sestry tedy syntetizují vládu podobnou např. vládě biblických soudců (a tuto intuici má i sám Kosmas, když označuje Kroka a Libuši jako soudce). Důkazem komplementárnosti jejich funkcí je setkání sester před volbou krále a společné ,tajné' obřady za účelem zjištění ,místa, kde se tajil jejich budoucí kníže..."

"Zhoršování se ,času' však pokračuje. Zatímco Krok byl ,přirozeným vládcem', Libuše je ustanovena za soudce volbou [...], protože společnost ztrácí starou integritu ,shodující se s přírodou', tedy přirozenou čili rajskou - pocházející ze zlatého věku. Není však ještě natolik narušena, aby osoba vládce prováděla nějaké výjimečné, heroické činnosti." Za Krokem se skrývá Rostislav nebo Bořivoj, případně oba. Rostislav možná koncem své vlády žil s Ludmilou v jím získané části Čech . Bořivoj, zabrušanský kníže, se v Čechách podle falešného Kristiána dostal k moci dvakrát. Poprvé ho možná můžeme považovat za knížete. Protože od mravů otcovských odstupoval (od pohanství), všechen národ český to rozlítilo a Bořivoj odešel na Moravu ke Svatoplukovi. Po čase ho Svatopluk dosadil do části Čech spíš jako svého správce než jako plnohodnotného knížete. - Za Libuší se vedle Ludmily skrývá i Václav, a ten již byl knížetem zvolen.

Nechme pokračovat Bończu-Tomaszewského. "Libuše reprezentuje sapienciální stránku vlády, pověst to velice silně akcentuje. Proto se zdůrazňují ,ženské' vlastnosti, panenství (panna jako rezervoár síly směřující ,vzhůru'), moudrost, rozvážnost a svoboda, již její vláda neomezuje. Sama Libuše, když popisuje ve dvou řečech svou vládu, zdůrazňuje moudrost jako základ vlastní vlády a operuje zde symbolikou ,bílého ptáka'." Krásně řečeno. Jenom si musíme za Libuši dosadit Ludmilu a světce, věčného knížete Václava.

"Kosmas" napsal (I, 4): nejstarší byla Kazi - Tetka, co do věku byla však druhá - Třetí, věkem nejmladší... nazývala se Libuše. Za všemi Krokovými dcerami se skrývá Libuše, takže k ní se údaje o věku nemohou vztahovat. Patří však k mužům, kteří se k jednotlivým dcerám vztahují, to znamená k Vratislavovi, ke Spytihněvovi a k Václavovi. A udávaný věk buď znamená, jakého věku se dožili nebo jejich věk ke stejné době.

N. Profantová a M. Profant takto formulovali názor V. Karbusického (2004, s. 18): "Libušiny sestry Teta a Kazi měly... vzniknout díky tomu, že kněz Kosmas potřeboval dát tělo třem hlavním bludům, které křesťanství vyčítalo vyznavačům pohanského kultu." Formulujme tento názor poněkud jinak: "Kosmas" potřeboval tři sestry Kazi, Tetu a Libuši, aby na ně pověsil tři bludné pohanské praktiky, které vykonávala Ludmila.

P. Charvát o pojmenování Kroka a jeho dcer napsal (2022, s. 46 a 45): "Ve světle našich současných informací je třeba uvážit hypotézu, že "Kosmas" utvořil postavy Kroka, Kazi, Tety a Libuše podle hradních objektů, které osobně znal a které nesly příslušná pojmenování." - "K otázce Kazína a tzv. Kaziny mohyly se obsáhle vyslovili autoři nedávné publikace o starých cestách středních Čech. Podle nich jde o drobný opevněný objekt střežící trojúhelníkovou plošinu nad tokem řeky Berounky, užívanou podle jejich názoru jako cestovní stanice (Bolina - Klimek - Cílek...)." O Krokově hradu, o Tetíně a o Libušíně viz zde dvě kapitoly Je Krokovým hradištěm..., kap. Tetín a kap. Libušín...

Informace o Ludmile jsou pověšeny na Kazi, Tetku i Libuši. A každá z nich je spojena s jedním Ludmiliným synem. Kazi s Vratislavem, Tetka seSpytihněvem a Libuše s Václavem. "Kosmas" na toto spojení ukázal posledním jménem, které v kapitole o "Krokových dcerách" použil, a to jménem Mojžíš. Jméno Mojžíš se podle M. Knapové vykládá (2015, s. 238): "...buď jako ,(z vody) vytažený' nebo nověji... jako dítě, syn..." Voda může ukazovat na Ludmilu, která vykonávala pohanské praktiky na přivolání deště.

20C6. CO ZNAMENAJÍ JMÉNA KAZI, TETKA A LIBUŠE

N. Profantová a M. Profant napsali o jménu Kazi napsali (2004, s. 97): "Odvozování jména Kazi od slova kazeň (trest) je v souvislosti se zapsaným úslovím [to nemůže ani Kazi napraviti] absurdní a nemá pro pochopení bájné postavy význam."

J. Rejzek ke jménu Kazi napsal (2021, s. 96, 97): "Stejně tak [jako jméno Tetka] je nejasné jméno Kazi, které má v této podobě jen Kosmas, Dalimil má variantu Kazě, u novějších autorů se objevují i podoby další. Kalandra spojuje toto jméno se slovanským kaziti a srovnává je s mužskými jmény typu Kazimír, což ovšem nezní příliš věrohodně. Nápadné je, že ke jménům všech Krokových dcer existují ve středočeském sídelním prostoru odvozená místní jména (Kazín, Tetín, Libušín, první dvě zmiňuje už Dalimil), jistě však nejsou již raně středověkého stáří. Podle některých domněnek jména Krokových dcer odvodil od těchto místních jmen zpětně až Kosmas."

Vl. Karbusický o vzniku jména Kazi napsal (1966, s. 168), že vzniklo od slovesného tvaru kazi: "...kazi je zcela pravidelný rozkazovací způsob nebo tzv. aorist od slovesa kaziti..." Že tento význam měl "Kosmas" možná na mysli, to podporuje jeho věta (I, 4): "To nedovedla ani Kazi napraviti."

V J. Sadílkovi najdeme toto vysvětlení významu jména Kazi (1997, s. 48): "Kromě různými lektvary z bylin apod. se léčívalo i sugescí. Vycházelo se z toho, že za pomoci nadpřirozeného působení možno ovlivnit různá onemocnění, např. zaříkáváním škodlivých démonických sil, jejich vykuřováním vonnou látkou, čemuž se ve staré češtině říkalo ,kazenie´. A zde bychom mohli právě hledat původ jména Kazi."

Z. Kalandra o jménu Tetka napsal (1947, s. 308): "Naše ,teta', slovo neklamně lalického původu, je etymologicky i významově totožné s řeckým τηϑίς; v obměněném tvaru τήϑη znamená ,kojná', také ,bába'..." Dodejme, že Kristiánova legenda se v překladu jmenuje Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Ovšem Zd. Quitt a P. Kucharský (1992, s. 37) přiřazují k latinskému avia pouze babička. Pro české bába mají jiná latinská slova. Ke Spytihněvovi je zde přiřazena Ludmila jako kojná nebo babička, ale stejně tak, jako byla Václavovi matkou a ne babičkou , tak byla možná také matkou Spytihněvovi.

U M. Knappové se o jménu Libuše dočteme (2015, s. 428): "Libuše, staročeské j., souvisí s příd. j. libý, jeho základem je slovanské ljub- (,milovat, milý'), znamená tedy ,milovaná, líbezná, milá'." "Kosmas" si možná jméno Libuše vybral proto, že se velmi blíží jménu Ludmila (Lidmila), která je u "Kosmy" za Libuší schována.

20C7. KAZI, tj. LUDMILA, ZDE SPOJENÁ S VRATISLAVEM

O Kazi "Kosmas" uvádí: "Z nich [Krokových dcer] nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medei z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil." Věštit se latinsky řekne divino a slovo divino může napovídat civitas Dowinu. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 63): "...kníže míval i léčebné schopnosti..."

Asklépios je spojen s kohoutem. Německy se kohout řekne Hahn. Tím je upozorněno na hradiště Hánín u Kolína. Stejně tak je ukázáno na Hánín tím, že Libuše (tj. Ludmila) jezdí za Přemyslem (tj. Bořivoj) a vrací se za kuropění, za zpěvu kohoutů. Gallus pro Hánín má pojmenování Gallův hrad (lat. gallus = kohout).

Pokud biskup Heřman pobýval nějaký čas v Itálii, mohl tento svůj pobyt připomenout v Kronice Čechů jménem Kazi. Přečtěme si, co napsal o Kazínu, jménu poprvé užitém Dalimilem, V. Blažek (2005, s. 966): "V. Flajšhans soudí, že jde o přenesení jména italského města Monte Casino, které vyrostlo kolem benediktinského kláštera z roku 529, soustředěného kolem kostela sv. Jana Křtitele na místě starého pohanského božiště. V roce 999 byl... založen benediktiny klášter Ostrov. A těsně před založením ostrovského kláštera navštívil Monte Casino ... Vojtěch... Flajšhans se domnívá, že to byl právě Vojtěch, kdo jméno Casino přenesl na zalesněný hřbet táhnoucí se mezi Vltavou a Mží. Jméno se rozšířilo v církevních kruzích, za časů Kosmy už zlidovělo. Jméno bájné Kazi měl podle Flajšhanse vymyslet neprůhlednému místnímu jménu Kosmas. Tradice přenosu módních jmen by neměla být nijak překvapivá. Zvláště Itálie představovala pro středověké Čechy zdroj atraktivních jmen." V. Blažek uvádí Benátky a Beroun.

R. Turek ke Kazině hradu napsal (1963, reprint 2003, s. 103): "...dlužno si všimnout i toho, že jako u jediné z Krokových dcer nejmenuje ["Kosmas"] její hrad." Vratislav, spojený zde s Kazi (za níž je skryta Ludmila, nebo žena, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny), vládl především v Polsku a hradiště zřejmě zakládal především tam. V Polsku se po něm pravděpodobně jmenuje Vratislav, v Čechách možná Vraclav.

Když D. Třeštík porovnával, jak je popsán příchod Čechů v Kronice Čechů a jak ho popsal tzv. Dalimil, vyjádřil se mj. takto (2003, s. 59): "Již na první pohled je zřejmé, že Kosmova verze je neúplná." Jenomže autorovi Kroniky Čechů nešlo primárně o to, aby v kronice vylíčil příchod Čechů, ale o to, aby prostřednictvím svých hříček prozradil, odkud přišli Přemyslovci do Čech a jak toto území ovládli.

W. W. Tomek (1874, Kosmův letopis český) přeložil jednu větu z "Kosmy" pojednávající o Kazi takto: "Toho nedovede ani Kázi nawrátiti." Slovo nawrátiti prozrazuje Vratislava. Novější překlad (zřejmě správnější) této věty zní: "To nedovede ani Kazi napraviti." Slovo napravit však v určitém kontextu může v sobě také obsahovat navrátit. Navrátit a napravit může u Kazi, která léčila, také znamenat navrácení nemocného do zdravého stavu. Kazi kazí zlým silám dělat ze zdravých lidí nemocné nebo je dokonce usmrcovat.

Přeložení latinského slova recuperare českým slovem vrátiti považoval Z. Kalandra za špatné (1947, s. 302). "Recuperare nikdy a nikde n e z n a m e n á ,vrátiti'. Má dvojí základní význam: 1. něčeho znova nabýti, 2. něco znovu uvésti v původní stav." Navrhl použít slovo napraviti.

Pověsil Gallus některé informace o Vratislavovi, tj. o Kazi, na polského Kazimíra?

I "Kosmas" snad schovává českého Vratislava I. za polského Kazimíra v II, 2: "Když byl toho času Kazimír, slavný kníže polský, odňat tomuto světu a jeho synové Boleslav a Vladislav se ještě jako nemluvňata kojili mlékem z prsů, mohli se Poláci nadíti jediné spásy v tom, že se dají na bídný útěk v různé strany." V Poznámkách je u č. 31 K. Hrdinou ke jménu Kazimír uvedeno: "Omylem místo Měšek Lambert (†1034). Boleslav a Vratislav byli synové Kazimíra I." Jenomže "Kosmovi" (a Gallovi) nejde v prvé řadě o polské dějiny, ale o dějiny české, takže český roub přizpůsobuje polské podnoži a naopak polskou podnož českému roubu. Zde za polským Kazimírem schovává českého Vratislava I., za polským Boleslavem II. Smělým skrývá českého Boleslava I. a za polským Vladislavem I. Heřmanem skrývá českého Václava. Protože legendy učinily z Boleslava a Václava zakladatele českého státu, jsou kojením připomenuti Romulus a Remus, zakladatelé římského státu. Gallus zřejmě schoval českého Vratislava I. za polského Kazimíra v I, 24: "Aby Boleslav ukázal, že je Kazimírovým synem, zůstal na místě a učinil zadost útoku Čechů."

Ke Kazi, to je k Vratislavovi, se vztahuje i tato "Kosmova" věta: "Medeia dovedla... starce krále Ejaka omladiti." Připomeňme, že podle legend se Vratislav dožil 33 let a podle E. Vlčka 45-50 let. Starce Vratislava omladily legendy přibližně o 15 let. Omladit také znamená vrátit (Vratislav) zpět. Medeia byla podle řeckých mýtů vražedkyně, jako jím byl i Vratislav (je totožný s Gommonem, vrahem Ludmily).

Vztahují se k Vratislavovi, tj. ke Kazi, následující Gallovy věty (II, 1)? "Chlapec Boleslav se narodil v den svátku svatého krále Štěpána, jeho matka záhy poté onemocněla a v noci na Narození Páně zemřela." [...] "Po její smrti se kníže Vladislav, protože byl vyčerpaný, nemocný na nohy a měl malého chlapečka, oženil se sestrou císaře Jindřicha III. ..." [...] "Polský kníže Vladislav, spřízněný manželským poutem s římským císařem..." Skrývá se za Boleslavem III. Křivoústým český kníže Boleslav I., za polským knížetem Vladislavem Heřmanem český kníže Vratislav (905?-921) a za Jindřichem III. Jindřich I. Ptáčník (919-936)? Napovídá slovo noc, že je nějaká informace ve skryté vrstvě? Že máme neviditelné učinit viditelným?

Jména Kazi, Teta a Libuše mohou mít předslovanský základ. A. Bauerová v knize Tisíc jmen v kalendáři (1992) napsala k těmto jménům následující (s. 47): "Ve slovníku staré keltštiny (kupř. Ant. Holder) najdeme ženské jméno velmi podobné [jménu Kazi], s významem Kráska. Navíc se v něm setkáme - s Tetou." [...] "Ve starokeltštině [jméno Teta] znamenalo prostě kněžku."

Lingvista V. Flajšhans se domníval, že větu To už ani Kazi nenapraví máme chápat jako To už nenapraví ani trest, neboť pro slovo trest bylo slovo káza, kazň.

Jak vidíme, za Kazi skryl "Kosmas"  vedle Ludmily zřejmě i Vratislava. Neskryl však Vratislava i za Neklana? Citujme J. Sadílka (1997, s. 48): "...v lékařském umění přirovnal Kosmas Kazi k bohu Asklépiovi, který byl v antice populárním božstvem - stal se ochráncem lékařů." [...] "Zobrazován byl jako vousatý starý muž, opírající se o hůl, po níž se plazil had, symbol obnovujícího se života." A "Kosmas" o Neklanovi napsal (I, 12): "...se jejich kníže Neklan... strachoval nastávající bitvy, a dělaje se nemocným, ukryl se na výše řečeném hradě." Nenaráží "Kosmas" Neklanovou nemocí přes Asklépia na Kazi, a tedy na Vratislava? Obnovující se (život) a vracející se (Vratislav) jsou slova významem podobná.

Všeobecně se soudí, že zatímco "Kosmas" přiřkl Tetce (tj. Ludmile a Spytihněvovi) hrad Tetín a Libuší (Ludmile a tzv. Václavovi) přiřkl hrad Libušín, jejich sestře Kazi žádný hrad nepřiřkl. To se ovšem nezakládá na pravdě. Za Kazi se skrývá i vítěz v lucké válce, tj. Vratislav, a tomu "Kosmas" přiřazuje hrad Drahúš. Navíc je Vratislav I. možná zakladatelem polské Vratislavi a nedá se vyloučit, že i české Vraclavi (1073 Uratizlau).

Byla mohyla, o níž se zmiňuje "Kosmas", totožná s mohylou v Želénkách? A byla žena v ní pohřbená, jež z Cerery zrozena byla, dcerou Rostislava a manželkou Vratislava?

20C8. CO BYL KAZIN HRAD

"Kosmas" na Kazi pověsil Ludmilu nebo ženu, jíž patří pozůstatky připisované Ludmile. Zároveň ji spojil s Vratislavem. Na Tetku pověsil Ludmilu společně se Spytihněvem. A na Libuši pověsil opět Ludmilu společně s tzv. Václavem. Tetce a Libuši přisoudil hrady Tetín a Libušín. Ve skutečnosti je přisoudil Spytihněvovi a tzv. Václavovi, možná Ludmile, protože ta možná krátce vládla po Spytihněvově smrti (než měl dospět Spytihněvův syn). - Přestože "Kosmas" nepřisoudil Kazi hrad žádný, je hledán. Já nyní budu hledat "Kazín" ne jako hrad patřící Kazi, ale jako hrad, s nímž měl něco společného Vratislav. Nemusel ho založit, ale mohl se stát jeho důležitým hradištěm po smrti Svatopluka.

O Kazi sdělil "Kosmas" mj. toto (I, 4): "...nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklépiovi v lékařském umění..." Při zmínce o Asklépiovi se mají čtenáři vybavit Sokratova slova: "Kritóne, Asklépiovi dlužíme kohouta, dejte mu ho..." A kohout je zde skrytou narážkou na hradiště Hánín. (Jestliže toto MJ nevychází z německého slova pro kohouta, Hahn, potom "Kosmas" využil alespoň zvukové podoby slov.) A s tímto hradištěm spojil "Kosmas" Libušino (tj. Ludmilino) ježdění za Přemyslem (tj. Bořivojem). V I, 6 "Kosmas" napsal: "...paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala." V této kapitole nepadne místní jméno Stadice. To si má z kontextu mylně doplnit třetí oko. Slovo kuropění prozrazuje hradiště Hánín a spojuje s ním Ludmilu (Libuši) a Bořivoje (Přemysla). Z Hánína bylo dobře vidět na kolínskou mohylu, v níž byl zřejmě pohřben Bořivoj. - Hánín (s menší pravděpodobností Budeč) je možná také totožný s Gallovým hradem (latinské gallus = české kohout). Hánín i Budeč se mohou jmenovat podle Budka, což byla zřejmě domácká podoba jména, které Rostislav po část svého života užíval.

Po Vratislavovi, o němž jsou některé informace vloženy na Kazi), se pravděpodobně jmenují i hradiště Drahúš, Vraclav a polská Vratislav.

Tzv. Václav, o němž některé informace jsou vloženy na Libuši, se jakožto kníže pravděpodobně jmenoval Lstibor. Je po něm pravděpodobně pojmenováno hradiště Lštění.

20C9. TETKA, tj. LUDMILA, ZDE SPOJENÁ SE SPYTIHNĚVEM

Tetka je zčásti Ludmila a zčásti Mojmírovec Spytihněv. Přitom Spytihněv se mohl o Ludmilu po smrti Bořivojově starat, neboť to byl její syn. K Tetce "Kosmas" napsal: "Ctihodná byla i Tetka... bez muže svobodně žila. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům..." O hradišti Tetín M. Beranová a M. Lutovský napsali (2003, s. 209), že byl založen někdy koncem 9. století. Jeho zakladatelem tedy může být Spytihněv. Ludmila, zde schovaná za Tetkou, byla nejprve ženou Rostislava, poté, co byl uklizen do kláštera, žila jako vedlejší manželka Bořivoje. Bořivojův syn Spytihněv, tj. Strojmír falešného Kristiána, byl jako malý (učil se teprve mluvit, poslán do "Německa". Pojmenování Němec vzniklo od slova němý, proto zde "Kosmas" použil slovo němým. Ohně byly možná zapalovány na vrchu Žiži, který Spytihněv ovládal. Proto zde "Kosmas" použil slova vrchům a pahorkům. Slova strmým a stromům mají možná připomenout jméno Strojmír. Spytihněv je v mytických knížatech skryt za Nezamysla. Proto jsou zde slova hloupý a nerozumný. Po ovdovění odešla Ludmila ke Spytihněvovi a už s třetím mužem nežila (bez muže svobodně žila). - V porovnání s Bořivojem mohl být i Spytihněv svobodný. Bořivoj byl totiž správcem části Čech ve Svatoplukových službách.

V této pověsti vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín Tetka. Ve skutečnosti by tak měl učinit Spytihněv. O Tetíně se v EHvČ píše mj. (2003, s. 315): "Tetín byl opevněn již na sklonku 9. či na počátku 10. století, kdy snad částečně nahradil zanikající (?) hradiště u nedaleké Hostimi..." Vidíme, že je možné, že k opevnění Tetína mohl dojít za Spytihněva.

O Vlastislavovi "Kosmas" rovněž píše, že vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav. V téže publikaci je v závěru hesla o Vlastislavi uvedeno (s. 343): "...nejmohutnější opevnění vyrostlo a zaniklo až v průběhu 10. století." Jenomže za Vlastislavem se skrývá Spytihněv a jeho hradem je Hněvín v dnešním Mostě, ležící mezi Připkem a Medvědí skálou, nikoliv mezi Připkem (dnes snad Košťálovem) a Medvězím (dnes snad Lipskou horou nebo Lhotou).

Domnívám se, že Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily. Přemysl, za nímž falešný Kristián a "Kosmas" skrývali Bořivoje, byl přemýšlející, byl rozumný.

Spytihněv původně vládl na Staré Kouřimi. Slovo prameny může být narážkou na tamější jezírko U Libuše. Ohně mohly být součástí tamějších pohanských obřadů, ovšem navíc může jít i o narážku na jméno Kouřim.

Tetku přirovnává "Kosmas" k čarodějce Kirké Aiaiské, která dovedla proměnit druhy Ulixovy v rozmanitá zvířata (I, 4), tak jako "Kosmas" proměnil Bořivoje, Ludmilu, Vratislava, Spytihněva a tzv. Václava v Kroka, Kazi, Tetku a Libuši. - Je Spytihněv a jeho mocenská skupina přirovnána k vepřům? Druhové Ulixovi byli totiž proměněni ve vepře.

Z. Kalandra vysvětluje význam slova teta (1947, s. 308) jako kojná nebo bába. Protože za Tetkou je skryta Ludmila, je kojnou tedy ona. A protože za "Kosmovou" charakteristikou Tetky následuje charakteristika Libuše, na niž jsou pověšeny nejen informace o Ludmile, ale i o tzv. Václavovi, tak "Kosmas" snad naznačil, že Ludmila byla kojnou, a tedy zřejmě i matkou tzv. Václava. Zároveň tento výklad je v souladu se lží legend, že Ludmila byla bábou tzv. Václava. Na s. 463 Z. Kalandra o mytické Tetě napsal, že zajišťovala vláhu, ochranu úrody a její hojnost. I toto zajišťování můžeme dát do souvislosti s Ludmilou. - Na zajišťování vláhy Ludmilou ukazuje "Kosmas" i tím, že ji skryje za Boženou a nechá ji prát prádlo u studánky, Praním prádla je ukázáno na Peruna, na něhož se pohané o dostatek vláhy obracely. S vodou je Ludmila ještě spojena tím, že se v jejím novém hrobě objeví voda.

Tetka jako jméno obecné je sice příbuzná, ale není dcerou. "Kosmas" jménem Tetka možná prozrazuje, že nejde o Krokova potomka, že Spytihněv (tj. Strojmír), který je zde s Ludmilou (Tetkou) spojen, není syn Bořivojův. Mají Strojmíra napovědět slova strmé (na vrcholu strmé skály) a stromům (klaní se hájům, stromům a kamenům). Je slovo kamenům narážkou na tzv. Lechův kámen? Ukazují slova vrcholu (vrcholu strmé skály), Oready (Vysvětlivka v Kronice české 2005, s. 280: Oready... Pobývaly na stráních hor...), vrchům a pahorkům (oběti vzdává vrchům nebo pahorkům) na vrch Žiži nebo na ves Vršice vzdálenou 7,2 km od hradiště Stará Kouřim (tehdy Dowiny), odkud byl Spytihněv vyhnán za Vltavu? Jsou slova ochraňovali jeho dům i jeho samého narážkou na Kristiánova slova o tom, že slovo Strojmír znamená spravuj pokoj? Latinské slovo praeses znamená ochránce i správce a vládce.

Nyní si přečtěme, co o vzniku MJ Tetín napsala P. Vojtová (2018, s. 22): "Z etymologického hlediska se jedná o derivát propria [vlastního jména] Teta. Dále je však nejasné, zda samotné vlastní jméno Teta (původně mužské jméno, stejně tak i Libuše) pochází od slova tetъka, souč. Teta (otcova či matčina sestra) či jestli vzniklo jako hypokoristikum [mazlivá obměna rodných jmen a některých jmen označujících příbuzenské vztahy] k nějakému jinému propriu."

Protože název Kouřim se podobá (pokud z něho přímo nevychází) řeckému koré, jsou u Tetky (tj. u Ludmily a Spytihněva) dívky (nymfy) z řecké mytologie (z ní přešly i do mytologie římské): Oreády, Dryády a Amadryády.

O Tetce "Kosmas" napsal, že byla pohanka. Kdyby se tato informace vztahovala ke Spytihněvovi, byla by v rozporu s legendou Crescente, která uvádí, že se dal Spytihněv dobrovolně pokřtít. "Kosmas" se ve viditelné vrstvě o tom, zda byl Spytihněv pohan nebo křesťan, nevyjadřuje. Informace se však mohla vztahovat k Ludmile, která byla věštkyně, čarodějka a bylinářka. Dvojvěří (směs pohanství a křesťanství) mohlo být pro církev v době "Kosmově" jednoznačně pohanstvím.

Čáry Kirčinými byl i král Picus změněn v datla. Naráží tím "Kosmas" na ves Křečkoř vzdálenou pouhých 6,1 km od Kolína, kde byl nalezen knížecí hrob? MJvČ II/0378 o této vsi uvádějí: "Prvotní tvar tohoto MJ byl asi *Křěčě hora = Křekova nebo Křečova hora..." A o MJ Křeč na stejné straně MJvČ se dočteme, že toto jméno mohlo vzniknout (přepisuji zkráceně) ze základu krek- v čes. křečeti ,schreien' (o supovi), křeček ,Hamster'... a slovin. kreka ,datel černý'..."

Jak přišel "Kosmas" na Tetku? Na Staré Kouřimi (Dowině), z níž byl vyhnán Spytihněv za Vltavu, bylo jezírko po umělém zvětšení dlouhé 70m a široké 40 m. To bylo velice důležité pro pohanské obřady, později ho možná křesťané využívali ke křtům. Bylo to "starokouřimské moře" Moře si v pohanství zaslouží svého boha. V řecké mytologii byla dcerou mořského boha Nérea Thetis. Odtud možná vzal "Kosmas" pojmenování Tetka. Thetis ukryla boha Dionýsa před pronásledováním šíleného Lykúrga. Existuje teorie, že datum Václavovy smrti bylo zvoleno tak, aby padlo na dny, kdy se v Čechách odehrávaly obžerské slavnosti podobné řeckým slavnostem na počest boha Dionýsa. Takže i spojení Tetky s Dionýsem se mohlo "Kosmovi" hodit.

O neúplných reliéfech na pohanském kamenném idolu, nalezeném na hradišti Stará Kouřim, napsala N. Profantová mj. toto (2012, s. 86): "Dva pásy obličejů nad sebou mohou... naznačovat různé sféry vesmíru: např. sféru bohů a sféru lidí či prostředníků se světem lidí, vzhledem k odlomení sloupku na něm mohla být zastoupena ještě jedna (podsvětní) sféra." U "Kosmy" bylinářka Kazi (Vratislav) zastupuje Zemí, Tetka (Spytihněv) zastupuje moře a Libuše (Václav) zastupuje nebe.

Ludmila je v legendách spojena s Tetínem. Právě na Tetíně měla být podle legend zavražděna. A Tetín bylo zřejmě hradiště, kde pohané uctívali především vodu (studánky, déšť). Z. Kalandra napsal (1947, s. 460): "V historických dobách se k Tetínu jako h r a d u nepojí žádné význačné zprávy. Zato byl Tetín zřejmě neobyčejně významným k u l t i c k ý m centrem. Už za časů Přemysla Otakara II. se tu připomíná kostel sv. Ludmily a archanděla Michaela; z počátku 14. století je zpráva o kapli sv. Ludmily, sv. Kateřiny a 11 000 panen; v 18. století k nim přibyl kostelík sv. Jana Nepomuckého; četné sošky Panny Marie svědčí tu o mariánské úctě. Křesťanství přejalo však na Tetíně starobylé pohanské dědictví: sv. Kateřina je tu křesťanskou záměnou pohanské bohyně Tety, pradávná pohanská pohřebiště převzal do své ochrany křesťanský průvodce duší sv. Michael, pohanům kdysi posvátné studánky jsou spojovány s kultem nejsvětější Panny křesťanů." A s. 463: "Mythickou T e t u už známe; je pohanskou předchůdkyní křesťanské sv. Kateřiny v zajišťování vláhy, v ochraně úrody, v zabezpečování hojnosti." To, co měly zajišťovat Tetka a Kateřina, to měla zajišťovat i Ludmila.

N. Profantová a M. Profant v hesle Přivolávání deště napsali (2004, s. 187): "...velmi důležitý pohanský obřad, známý v různých podobách po celé Evropě; zřejmě indoevropského původu." Přivolávat déšť, to byl možná nejdůležitější úkol Ludmily.

"Kosmas" v I, 36 pověsil informace o Ludmile na Boženu, jež byla Křesinova. Jméno Křesina vytvořil "Kosmas" od latinského jména Krescencius odpovídajícímu jménu Rostislav. Božena pere prádlo u studánky. To je ukázání na boha Peruna nebo boha "perunského typu", na něhož se obracely s prosbou pohanské přivolávačky deště.

Nerozdělili středočeští vládcové uctívání pohanských bohů mezi svá hradiště? Neuctívala se jiná pohanská božstva na Dowině (Staré Kouřimi), jiná na Tetíně a jiná na Libušíně, případně i jinde?

Že Ludmila zajišťovala pohanskými praktikami dostatek vláhy, to už možná naznačuje slovo bába v názvu legendy falešného Kristiána zvané Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily. MJvČ I/0020 u hesla Baba (osada 2 km sv. od Benešova) uvádějí: "Baba je název četných kopců a hor v slovanských zemích - a proto i samot tu vzniklých. Někteří v něm vidí přežitek slovanského pohanství, v němž prý Baba byla zosobněním deštivých mraků... Vysvětlení může býti také prostší... Slovo bába je původně slovo dětské řeči a znamená babičku a starou ženu vůbec. Mrak vystupující nad obzor podobal se nějak takové staré ženě sehnuté a schoulené a dostal název bába, babka. Název deštivého mraku přešel pak i na horu, nad kterou často v té krajině vycházel." - V. Machek u hesla baba napsal (2010, s. 39): "...bába, druh mraků ,kupa, hrad' ( = rozložitý, neforemný jako baba)..."

20C10. PŘIPOMÍNALY KRONIKÁŘI "KOSMOVI" LUDMILINY POHANSKÉ PRAKTIKY ŘECKOU BOHYNI ISIS?

Ludmila nejen léčila, čarovala "starala se" o přiměřené množství vláhy a věštila, ale její pohanské praktiky byly důležité i pro soudní rozhodování. "Kosmas" napsal (I, 4): "...celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce [údajného Soběbora] k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce." Otec Soběbor soudil z titulu knížete, jeho dcera jako k "souzení" specializovaná pohanka.

Ludmila prováděla své magické obřady na vrchu Žiži (a zřejmě nejen tam), který se nacházel na místě pozdějšího Pražského hradu. "Kosmas" si možná toto jméno vymyslel a to tak, že jméno řecké bohyně Isis (přejaté a přejmenované to egyptské bohyně Éset) obrátil a dostal tvar Sisi a z něho tvar Žiži. Pojmenování Žiži má v latinských opisech Kroniky Čechů tvary Zizi, Žiži, Sizi, Zicis.

Éset je zobrazována s trůnem na hlavě. Přečtěme si, co napsal o bohyni Éset M. Lurker (2003, s. 64, 65): "Jméno bohyně pravděpodobně znamená ,křeslo', ,trůn' [Na Wikipedii je i překlad sídlo.] a je identické se znakem, který nosí na hlavě." [...] "Esetina krev. Znak, který Egypťané nazvali tet, se podobá smyčce života, ovšem jeho ramena jsou sklopena dolů. Esetina krev se v mnoha případech podobá i stuze na pásu božstev. Původní význam není znám, od doby Nové říše je vztah k Esetě jednoznačný. V Knize mrtvých je znak osloven ,Ó, Esetina krvi'. Znak se jako amulet dával do hrobu zemřelým a měl být zhotoven z červeného polodrahokamu. Esetinu krev nacházíme, často společně se sloupem džed, zvláště v dekoracích chrámových stěn, rakví a sarkofágů. Význam spojených symbolů přesahuje pouhý odkaz na Esetu a Usíra a vypovídá o sloučení polárních sil světa, a tedy o nevyčerpatelnosti života."

Text J. Janáka o bohyni Eset se od textu M. Lurkera poněkud odlišuje (2005, s. 57): "Eset je nábožensky i ikonograficky svázána se znakem tijet. Tento znak, nazývaný Esetin uzel nebo Esetina krev, fungoval jako ochranný amulet, zpřítomňující moc bohyně. Původně snad šlo o 'magický' uzel nebo nějakou formu ,tamponu' zachycujícího menstruační krev. Tijet je někdy v Esetě doplňován jako atribut, jindy však mohl nést antropomorfní prvky a zastupoval bohyni samotnou. Eset-tijet pak působí podobně jak Usir-džed."

Vytvořil "Kosmas" od slova tet svoji Tetku? Lze tuto stuhu spojovat s provazem nebo šálem, jímž byla uškrcena Ludmila? Lze sloup džed ztotožňovat kamenem svaté Ludmily uloženým pod oltářem kostela na Tetíně, kostela zasvěceného Ludmile? O tomto kameni napsal V. Cílek (2017, s. 120): "...se jedná o silicifikovaný křemenný pískovec. Červené skvrny jsou, jak je u tohoto materiálu běžné, způsobené oxidy železa. K jasně červenému zabarvení stačí příměs 3% oxidů železa, ale některé partie jej obsahují až desetkrát víc. Křemenná zrna jsou jen mírně zaoblená, ve tmelu pískovce místy nalezneme oxid titanu - minerál anatas, který často doprovází sedimenty vznikající v teplém humidním klimatu. Jediný zjištěný těžký minerál je granát blízký pyropu, ale se zvýšeným obsahem chrómu a niklu." [...] "Kámen musel být vyhledán a na současné místo dopraven."

M. Lurker na s. 65 napsal o Eset i tyto věty: "Eset byla uctívána jako ,kouzelnice', která syna Hora - a spolu s ním i pozemské děti - chrání před hady, dravou zvěří a jinými nebezpečími." [...] "V helénistické době byla Eset ochránkyní námořních plavců a získala jako další atribut kormidlo." I o Tetce, tj. Ludmile, píše "Kosmas" jako o kouzelnici: "...druhá sestra byla kouzelnicí jako Medeia z Kolchidy..." Eset chrání před hady a atributem Asklepia je hůl, kolem níž je omotán had (uvádí se i vlasovec medinský). A s Asklepiem je u "Kosmy" spjata Kazi, tj. Vratislav. V Životě sv. Metoděje (kap. 7) říká Konstantin Metodějovi: "Ty pak miluješ velmi horu, ale kvůli hoře neopouštěj své učení. Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?" Ve východní církvi se snad horou nazýval klášter na hoře. O opuštění jaké víry by mělo jít, když by Metodějovi hrozilo, že za toto opuštění nebude spasen? Nebyl tolerantní k náboženstvím starověkého Egypta, Řecka a Říma, která u nás za jeho života přežívala? U "Kosmy" se setkáme ještě s těmito pro námořníky blízkými středomořskými objekty: Petřín je přirovnán k delfínu, mořskému vepři, Vyšehrad a Pražský hrad ke Skylle a Charybdě, nízký práh je možná prahem v podsvětí a jméno potoku Surina (Vltava) nápadně připomíná slovo Sirény. Neměla podlouhlá stavba ve Staré Kouřimi napodobovat řecký chrám?

Můžeme dát do souvislosti s "petřínským mořským vepřem" následující větu J. Janáka (2005, s. 211)? "Vztah k zemřelým a jejich ochraně pojil Esetu i k bohyni nebes Nutě, proto někdy přebírala její atributy a přídomky (např. Prasnice)."

R. Davidová napsala o Eset mj. toto (2006, s. 319): "...její kult byl nakonec rozeset po celé Římské říši. ...její kult se dostal do Athén, oblasti Dunaje, Německa a Británie." [...] "Hymnus na Esetu zapsán na stěnách chrámů ve Fílé a Kalábše zdůrazňoval její roli božské matky a její vztah k synovi Horovi." [...] "Získala další moc jako univerzální svrchované božstvo... ,Paní nebes, země a zásvětí' byla zodpovědna za každoroční záplavu..." Kdo je Ludmilin (Esetin) Hor? Je to její syn tzv. Václav? Tetínské hradiště je spojováno s vodou. A Ludmilu provází voda i po smrti. Když podle legendy Fuit byly přenášeny její ostatky do nového hrobu, došlo k této komplikaci. "Když pak chtěli kopati hrob, objevila se náhle ve vykopané jámě voda."

V. Zamarovský o bohyni Eset napsal (2013, s. 211): "Horovi pak pomohla [Éset] porazit Sutecha a umožnila mu tak, aby se jako Usirův zákonný dědic ujal vlády nad světem." Tzv. Václav (u Galla Zbyhněv) porazil vládce (u Galla nazvaného Setěch) knížectví na západ od Vltavy a po smrti se stal věčným knížetem, skutečným vládcem Českého státu, od něhož měla knížata vládu jenom propůjčenu. A na téže straně V. Zamarovský uvedl. "V různých formách přetrvával [kult bohyně Isit, tj. Éset], zejména v odlehlejších krajích, ještě dlouhá staletí po protipohanských dekretech císaře Theodosia I. z roku 383 n. l."

Ještě se vraťme k textu R. Murkera (2003, s. 65): "Eset byla uctívána jako ,kouzelnice', která syna Hora - a spolu s ním i pozemské děti - chrání před hady..."

J. Janák o bohyni Eset napsal (2005, s. 55): "Eset lze vnímat jako ,personifikaci' trůnu, a tudíž dárkyni a ochránkyni královského úřadu a ,matku' krále." Ludmila byla matkou věčného knížete tzv. Václava. Eset byla matkou ,krále' Hora. V tomto smyslu by byl Horem kníže tzv. Václav. Jsou právě proto vloženy v Životopise sv. Metoděje Konstantinovi do úst slova patřících Metodějovi? Znějí takto: "Ty pak miluješ velmi horu..."

V době Ludmilina života mohly přežívat některé náboženské rituály a zvyklosti, které naši Slované převzali (třeba prostřednictvím "Němců") z náboženství Řeků a Římanů (a ti už některé převzali od Egypťanů aj.). Odkud tyto zvyky byly přejaty, nemuseli uživatelé znát (tak jako dnes u nás mnozí lidé neznají např. původ dušiček), ale vzdělanci tento pramen mohli vystopovat a zmínit se o těchto projevech viditelně nebo skrytě ve svých legendách a kronikách. Schopnosti a pravomoci bohyně Isis mohly být "navěšeny" na nějakou místní bohyni.

M. Pitro a P. Vokáč píší o slovanské bohyni (velice málo doložené) jménem Zélu. Píší (2002, s. 156, 157): "Název konkrétního božstva se objevuje až v díle kronikáře Neplacha, který k roku 894 uvádí: ,Začínají děje a činy českých knížat a králů, z nichž někteří byli pohané a není třeba se starat, kdy nebo v kterých letech Páně vládli. Měli totiž jakousi modlu, kterou uctívali jako svého boha a kterou nazývali jménem Zélu.' Velmi nesnadný, ba takřka nemožný úkol však představuje snaha o potvrzení reálné existence kultu a jeho bližší identifikace. Skutečnost, že jde o etymologicky značně nejasné jméno, navíc poprvé zmiňované až ve 14. století, budí jisté rozpaky a vrhá na problematiku stín nejasnosti, i když samozřejmě úctu k tomuto kultu stoprocentně vyloučit nelze. Název Zélu připomínají z téže doby ještě německé tzv. Veršované letopisy a v 16. století pak Václav Hájek z Libočan."

Mohl však "Kosmas" natolik znát starověké bohy, konkrétně Isis (egyptskou Eset), aby při pojmenování pahorku Žiži vyšel ze jména a zobrazení této bohyně?

20C11. LIBUŠE, tj. LUDMILA, ZDE SPOJENÁ S TZV. VÁCLAVEM

Byl to "Kosmas", kdo si vymyslel Libuši. Falešný Kristián si vymyslel Přemysla, ale ještě si nevymyslel Libuši, vymyslel si pouze nejmenovanou hadačku.

Nejvýznamnější Krokovou dcerou byla Libuše.

Jak získala Bořivojova manželka jméno Ludmila a proč pro ni "Kosmas" vymyslel jméno Libuše? Mezi Wolinem a Zabrušany leží na polském území město Rzepin. Podle něho pojmenoval Gallus Ludmilu jménem Řepka. Ve vzdálenosti 3,2 km od Rzepinu se nachází ves Starościn. "Kosmas" v I, 2 píše o Bohemovi jako o starostovi. Rzepin a Starościn leží v Lubošském vojvodství. Na Wikipedii v hesle Lubušské vojvodství je uvedeno: "Název je odvozen od městečka Lubuš (Lebus), které nyní leží mimo jeho území na německém břehu Odry a ve středověku bylo centrem kmenového území slovanských Lubušanů..." Ludmila zřejmě pocházela z této lokality, z Luboše nebo z okolí. Proto právě dostala od legendistů jméno Ludmila a "Kosmas" ji skryl za Libuši.

Že "Kosmas" schovává za Libuší nejen Ludmilu, ale i muže, naznačil "Kosmas" i těmito větami o Libuši: "...dávajíc rozkazy prozřetelné jako by byla mužem..." a "Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli!" Napovídá "Kosmas" slovem lstivé, že se ve větě dopustil lsti?

Jestliže je za Libuší skryt i tzv. Václav a za Kazi Vratislav, neprozradil "Kosmas", že Vratislav a Václav byli bratři a že teprve zakladatelská pověst českého státu vypracována legendisty učinila bratry z Václava a Boleslava I.?

V opisech Kroniky Čechů, je psáno jméno Libuše jako Lubossa, Lubussa, Libussie. Polský slavista Aleksander Brueckner (psán i Brückner; 1856-1939) ve jménu Luboša viděl jméno mužské. Upozornil, že ještě ve 14. století se tak jmenoval jeden pražský klerik.

Libuše byla sestrou nejmladší, ale moudrostí nejstarší. Snad neuděláme chybu, když za moudrostí nejstarší dosadíme nejvzdělanější. A slovo nejvzdělanější se na Václava velice hodí.

"Kosmas" o Libuši napsal (I, 4): "Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu." Za Libuší v I, 4 "Kosmas" skrývá jak Ludmilu, tak Václava. Zde "Kosmas" prozrazuje, že Ludmila je Václavova matka, nikoliv babička. Navíc se setkáváme s narážkou že Ludmila nebyla hlavní Bořivojovou manželkou. Gallus i "Kosmas" napsali o Zbyhněvovi, za nímž skrývají Václava, že byla konkubínou, souložnicí. "Kosmas" na ni naráží i slovem mošna, což byl dřívější název pro nevěstku. Zde je o Libuši, tj. o Ludmile, řečeno, že si v poduškách hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy. A navíc napsal, že neměla muže. Ludmila totiž podle církve nebyla pravou Bořivojovou manželkou, Bořivoj tedy neměl ženu (skutečnou manželku) a Ludmila tedy neměla muže (skutečného manžela). A po několika větách "Kosmas" ještě o ženách napsal, že ženy mají nejméně rozumu, když na poduškách leží. "Tehdy opravdu se [žena] hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům [jméno Bořivoj znamená bojovník, tím se naznačuje, že tou ženou je Ludmila] vynášel rozkazy." Václav se tedy narodil, když jeho matka byla mošnou, ve skutečnosti vedlejší Bořivojovou ženou.

N. Bończa-Tomaszewski k Libuši napsal mj. toto (1998, s. 298): "Pověst zřetelně tlumí motivy, které ukazují na Libuši jako milenku Přemysla. Nejprve se dovídáme o poněkud záhadné věci Libušiny ztráty panenství v části věnované úpadku její vlády (Cap. IV). Libuše přijímá hádající se velmože ve dvouznačné pozici ,ležíc tak jako by chlapce porodila' (...Cap IV...), později se stane jasné, že ztratila panenství. Nevíme však, ani kdo byl tajemným milencem ani proč přijala petenty v pozici ji ponižující." "Kosmas" skrýval za Libuší Ludmilu. Ta byla nejprve ženou Rostislava, panenství tedy patrně ztratila s Rostislavem. Později se stala vedlejší manželkou Bořivoje. Vedlejší manželku, tedy zde Ludmilu, považovala církev za souložnici, konkubínu, stč. mošnu. Proto Libuše leží s roztaženýma nohama.

"Kosmas" Libuši charakterizuje takto: "Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše." […] "...dávajíc rozkazy prozřetelné, jako by byla mužem. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvályhodná... byla prorokyně." V dalším odstavci je věta: "Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli." A dále: "...málo mám rozumu..." Slova moudrostí a lstivé ukazují na tzv. Václava, který se v době, kdy vládl, jmenoval Lstibor (nebo Lstimír či Lstislav). Slovo lest můžeme také etymologicky spojit s významy vědění a chytrost.

Co znamenají "Kosmova" slova, že kmen ustanovil ji sobě za soudce? Ludmiliny kultovní praktiky vedly k rozhodování o závažných otázkách, jako kdyby byla soudce.

Jak se "Kosmas" díval na Ludmilino věštění, to vyplývá z jeho slov v I, 9: "Byla by [Libuše, tj. Ludmila] více mluvila, kdyby nebyl pekelný věštecký duch prchl z božího tvora."

V českém knížectví a později království propůjčuje moc Přemyslovcům svatý Václav, v "Kosmových" pověstech předává moc Přemyslovi, a tím i všem jeho nástupcům, kněžna Libuše. Za Libuší se totiž u "Kosmy" schovává Ludmila ve spojení s Václavem.

Jaký měl "Kosmas" vzor pro vylíčení Libuše, to si přečtěme od P. Kopala (disertační práce 2017, s. 143): "Šablona středověké učenosti, podle které Kosmas opracoval počátky Čechů, je v podstatě starozákonní (8. kap. I. Královské knihy ve Vulgatě, I. Samuelovy knihy v překladu). Židé také původně neměli panovníka; době králů předcházela doba soudců. Soudce Krok a jeho dcery jsou parafrází soudce Samuela a jeho synů. Nespokojenost Čechů (Židů) s Libuší (se Samuelovými syny) vede k požadavku dosazení knížete (krále). Libuše i Samuel se cítí touto žádostí uraženi, a proto ve svých řečech k nevděčnému lidu vyportrétují knížete či krále v dosti ponurých barvách. Lid se však nepřívětivé panovníkovy tváře nezalekne a tvrdošíjně trvá na svém nerozumném přání. Libuše po poradě se sestrami pošle pro Přemysla, aby si ho vzala za muže, za knížete (I. 4-6). Samuel v intencích Božího úradku pomaže za krále Saula. Toto jsou pak jednotlivé články "ústavy", jako dějiny převyprávěné ("historizované") mýty: o příchodu Čechů do země zaslíbené a jejich tehdejších mravech, o Krokovy a jeho třech dcerách, o Přemyslu Oráči (přemyslovská pověst), o založení hradu Prahy, o dívčí válce a o lucké válce."

D. Třeštík napsal (2003, s. 108): "Shody [líčení Bible o králi Samuelovi] s Kosmovým líčením jsou výrazné, výrazné jsou ale také rozdíly. Také Čechové měli původně pouze soudce Kroka, který měl tři dcery (ne dva syny jako Samuel). "Kosmas" však za Krokem skrývá Bořivoje a ten dva syny podle legend měl (Spytihněva a Vratislava), ve skutečnosti Vratislava a Václava..

Na tomto citátu vidíme, jak historikové dokáží podrobně vystopovat, odkud "Kosmas" čerpal, problémem však je poznat, k čemu "Kosmovi" tyto přejaté učenosti sloužily. Samuelova kniha informuje zřejmě o židovských historických postavách. Čeští historici se domnívají, že "Kosmas" narouboval historické děje Samuelovy knihy na české mytické postavy, neuvědomují si, že "Kosmas" píše rovněž o historických postavách: Krok je Bořivoj nebo Rostislav a Libuše v I, 4 je Ludmila ve spojení s Václavem.

J. Sadílek vidí v Libušině koni mytického koně triglavského a jeho noční cesty vysvětluje takto (2001, s. 88): "Libuše u Kosmy... jezdila pouze na ,triglavském' bílém koni... sděluje svým poslům, že její kůň ,tu cestu nejednou šlapal', lze to pochopit tak, že šel vlastně směrem k souhvězdí Bootes s výraznou hvězdou Arkturem, kterému staří Čechové... říkali souhvězdí Přemysla Oráče." Dodejme, že trasa z Libušína do Stadic směřuje z jihu na sever a trasa Zabrušany Stadice vede ze západu na východ.

Podle "Kosmy" založila Libuše hrad Libušín (I, 4): "...Libuše... vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín [Libosin, Libossin, Lubossam, Libussin]." Zbečno leží v blízkosti Křivoklátu, Libušín několik km severozápadně od Kladna. Asi 4 km na sever od Libušína se nachází Smečno. Kníže Václav se možná původně jmenoval Luboša a hradiště Libušín je pojmenováno po něm.

Václav je možná spojen i s hradištěm Libice. Přibík Pulkava vidí v Libuši zakladatelku hradiště Libice (1893, s. 215): "Potom pak Libušě udělala jest hrad blízko od Labe... jemužto Libic řiekají." [...] "Ten... hrad... po dlúhém času byl jest Slavníkóv... jenž byl otec sv. Vojtěcha..."

Na hradišti Libušín byly nalezeny rytiny koní a zároveň vyryté čáry, a to snad má být svědectvím toho, že se tam ve velkém vychovávali koně k vojenským účelům (J. Sadílek) a čáry by mohly svědčit, že jde o místo, kde se čarovalo. To by se mohlo vztahovat k Ludmile. Postavy, za nimiž se snad skrývá tzv. Václav, jsou spojovány s koni. V I, 6 říká Libuše poslům (zde tedy zřejmě Ludmila), které vypravila do Stadic, aby sledovali jejího koně, kůň totiž cestu znal, neboť paní tu bájnou cestu na koni tam konávala. Cestu tam a zpět dovedl kůň s Libuší zvládnout za noc. Mohlo by jít o cestu ze Zabrušan do Stadic a zpět, neboť Zabrušany jsou vzdálené od Stadic 17,3 km (trasa z Libušína do Stadic měří 60 km).

J. Sadílek o Libuši napsal (1997, s. 74): "...Kosmas... naznačil, že vědma Libuše znala latinský jazyk..." Libuše totiž říká sprostému lidu, že jméno Přemysl latinsky zní praemeditans nebo superexcogitans. Pokud nějaký český panovník uměl v raném středověku latinsky, pak jím byl jednak Václav a jednak Boleslav III. (tj. pravý Kristián). První slovanská legenda o sv. Václavu uvádí: "...počal rozumět knihám, i latinským, jako biskup nebo kněz. A kdykoli vzal řecké knihy i slovanské, četl si v nich kvůli chybování."

V písemných pramenech neprorokuje jenom Ludmila skrytá za Libuší, ale prorokuje i tzv. Václav. Uveďme dva příklady. Falešný Kristián napsal tato slova (1969, s. 65): "Blažený pak Václav... duchem prorockým se v onen den proslavil." A Druhá staroslovanská legenda o svatém Václavu obsahuje věty (1942, s. 141): "Zboření domu, které jsem viděl, znamená blaženou smrt mé báby a ctihodné paní Ludmily. A zpustošený dům Pavlův věští vyhnání kleriků a kněží ze země a zabrání jejich majetku."

K Libuši, tj. k Ludmile, se zde vztahují ještě především i kapitoly Libuše věští slávu Pražského hradu..., Libušino poselstvo u Přemysla a Koho představují postavy v Přemyslovské scéně.

Je možné, že na Libuši pověsil "Kosmas" některé informace i o tzv. Václavovi. Libuše věští, ale i tzv. Václav věštil, Libuše měla založit Libici, ale neprojevoval stavební aktivitu na Libici i tzv. Václav? Po kom se jmenuje hradiště Libušín? Bylo jméno Ľuboša původní jméno Ludmily nebo tzv. Václava nebo ani jednoho z nich? Libuše uvádí na knížecí stolec Přemysla. Knížecí moc propůjčoval českým panovníkům sv. Václav.

Vr. Vaníček o vybírání panovníka napsal (2014, s. 62, 63): "...vládce vybírali urození, spojení původně s věštěním (to ještě zůstalo Václavovi)."

21C1. PROČ FALEŠNÝ KRISTIÁN NAZVAL BOŘIVOJE PŘEMYSLEM, "KOSMAS" PŘEMYSLEM A MOŽNÁ KROKEM, GALLUS PIASTEM

Fr. Kopečný vysvětluje význam Přemysl takto (1974, s. 112): "Přemysl... staročesky Přěmysl (,vynikající mysli', nebo také ,kdo vše dobře promýšlí'). Při překladu do latiny (pokud se neponechá forma Primislaus) se spojuje s Euthemios (s první složkou -eu, tj. řecky ,dobře', themis je ,právo, řád'). "Kosmas" skryl Bořivoje nejen za Přemysla, ale i za Kroka a o Krokovi napsal (I, 3): "K němu se sbíhali... lidé... aby je rozsuzoval."

Falešný Kristián si vymyslel Přemysla, ale ještě si nevymyslel Libuši. Napsal (1969, s. 61): "Slované čeští... Posléze ranou morovou [útoky Moravanů?] jsouce sužováni [Slované čeští] na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili davše mu za manželku onu hadačku pannu." Za Přemyslem je skryt Bořivoj a za hadačkou Ludmila. Slovo hadačka se však mohlo hodit falešnému Kristiánovi i z toho důvodu, že čtenář jeho legendy měl na řadě míst jeho textu hádat, lépe řečeno luštit, co falešný Kristián do svého textu ukryl. Historikové upozorňují na to, že hadaččina rada je naprosto nelogická: proti moru se má vybudovat hrad a zvolit kníže. Jenomže rada vypadá zcela jinak, jestliže pod ranou morovou budeme vidět útoky Moravanů. Rostislav se zmocní Staré Kouřimi, nejvýznamnějšího hradiště Středočechů, hradiště, v němž se provozovaly pohanské rituály (jméno Dowina, později Kouřim, pohanské ohně, Libušino jezírko - podlouhlá možná sakrální stavba, děvínský "Partenon"?).

Mnohem více místa věnuje Přemyslovi "Kosmas". Ten Přemyslovo myšlení ještě zdůraznil tím, že jeho jméno přeložil do latiny. Citujme z vydání Kosmovy Kroniky české z roku 2005 včetně opětovného překladu do češtiny (I, 5): "...neboť to jméno latinsky zní praemeditans [rozmýšlející] nebo superexcogitans [přemýšlející]." Přemysl je u "Kosmy" ten muž moudrý.

"Kosmas" (jako autor prvních dvou knih Kroniky Čechů byl ve skutečnosti z Francie přišlý Jiljí/pražský biskup Heřman) o Přemyslovi napsal (I, 6), že je to muž moudrý. Užil slovo moudrý úmyslně proto, že (dnes) se francouzsky slovo brousit napíše moudre? (Tento překlad je z internetu, ve slovnících jsem ho nenašel.) Francouzsko-český, česko-francouzský praktický slovník, Lingea, Brno 2007) uvádí: "moudre* [mudR] vt (u)mlít, pomlít." Můžeme tedy dát "Kosmovu" charakteristiku Přemysla, to že byl moudrý, do souvislosti se Zabrušany, tj. vsí za brusy, kde se zřejmě vyráběly mlýnské kameny? Zřejmě to však nemůžeme dát do souvislosti s informací, že se Vacek, tj. v I, 35 zřejmě Václav, narodil pod selským mlýnem a zřejmě také ne do souvislosti se slovy v I, 40 řetěz tlustší, než je mlýnský provaz. Přičemž ve viditelné vrstvě jde o únos Jitky Břetislavem a ve skryté vrstvě zřejmě o únos Václava Boleslavem I.

Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49): "Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka: ,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře.

V místě, kde D. Třeštík ve svých Mýtech... pojednával o Přemyslovi a Nezamyslovi a podobných dvojicích, tak napsal (2003, s. 154), že je pravidelně jeden z bratrů moudrý a druhý hloupý nebo alespoň nerozvážný."

Bořivoj byl tedy kníže přišlý z ciziny (minimálně přišlý z hradiště u Zabrušan do středních Čech, ne-li dokonce nejprve z Wolinu do Zabrušan), člověk, který neseděl doma na zadku, proto je chytrý, proto je Přemyslem, Spytihněv je možná naopak kníže domácí, nebo kníže sice také cizího původu, ale kterého si zvolila domácí politická elita, proto je hloupý, proto je Nezamysl. Heřmanova (tj. Kristiánova a "Kosmova") jména Přemysl a Nezamysl nejsou tedy pouhým překladem řeckých jmen Prometheus (přemýšlející) a Epimetheus (nemyslící). Jména Přemysl a Nezamysl jsou jména podávající důležitou informaci z českých dějin. Spytihněv byl zřejmě syn Rostislava a Ludmily. Když byl Rostislav svržen z knížecího stolce, byl jeho maličký syn vychováván v cizině. Falešný Kristián ho nazval Strojmírem, který zapomněl v cizině svou rodnou řeč.

"Kosmas" Bořivojův cizí původ naznačil navíc tím, že ho nazval Krokem (knížetem přišlým, přikráčejícím) a jeho otce Wistracha nazval Hostivítem, přičemž část Host- znamená mj. cizinec. Gallus schovává českého Bořivoje za Piasta. Slovo piast znamená osu kola u vozu, glowicy osi. Jde o další indicii, že Přemyslovci do Čech přišli. Gallus tedy nazval Bořivoje Piastem, protože Přemyslovci přišli (přijeli) do Čech z ciziny.

21C2. PROČ "KOSMAS" UVEDL VÝZNAM JMÉNA PŘEMYSL V LATINĚ

"Kosmas" v I, 6 napsal, že Přemysl vetkl do země lísku, ta vyrazila tři velké ratolesti, ale dvě ratolesti nebo odnože uschly a odpadly. Tři ratolesti představují tři mocenské skupiny vládnoucí v Čechách, pravděpodobněji v části Čech. Jedna uschlá ratolest symbolizuje Mojmírovce (Rostislava. Svatopluka a Spytihněva), druhá uschlá větev představuje Vršovce, v dnešní terminologii Slavníkovce. V zakladatelském mýtu užil "Kosmas" pro první vládce jména Přemysl a Nezamysl. Nezamyslem je Strojmír falešného Kristiána totožný s Mojmírovcem Spytihněvem. Nezamyslovci, to jsou Spytihněv, jeho otec Rostislav a Rostislavův synovec Svatopluk. Uschlá větev Mojmírovců je tedy představena Nezamyslovcem Spytihněvem. Pro Přemysla má "Kosmas" v latině dva výrazy: praemeditans a superexcogitans. Výraz superexcogitans představuje Vršovce, tj. Slavníkovce, odštěpenou větev Přemyslovců. "Kosmas" použil totiž část super proto, že samotné adverbium super znamená mj. nahoře, navrchu, svrchu, navrch. Na Přemyslovce ukázal částí prae-. Předložka prae znamená v přirovnání proti, vůči (zde proti Vršovcům, tj. Slavníkovcům) a jako adverbium má ve složeninách mj. význam vpředu, dopředu (zde se tedy Přemyslovci dostali dopředu vůči uschlé větvi Mojmírovců a uschlé větvi Vršovců, tj. Slavníkovců). Například sloveso praecēdō znamená napřed jíti nebo vpředu jíti. Výraz praemeditans představuje Přemyslovce.

21C3. BYLI DVA SPRÁVCI NAD LIDEM BOŘIVOJ A SPYTIHNĚV (TJ. STROJMÍR FALEŠNÉHO KRISTIÁNA)?

Poté, když "Kosmas" pojednal o Krokovi a jeho dcerách, napsal (I, 4): "Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velkým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu. Když pak, jdouc stezkou spravedlnosti a na osobu lidí nehledíc, celou při mezi nimi vzniklou rozsoudila po právu, tu ten, který spor na soudě nevyhrál, přes míru se rozhněvav, potřásl třikrát čtyřikrát hlavou, a podle svého zvyku třikrát holí o zem udeřiv a bradu slinou z plných úst poprskav, zvolal: ,Toť křivda mužům nesnesitelná!" […] "Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům., že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva.'" - "Nato paní... pravila:" […] "... poněvadž žijete bez bázně[strachu, latinsky obojí timor], právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň[strach], tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába." […] "...a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb." Ve středověkém křesťanském umění (už za "Kosmy"?) je jestřáb symbolem smrti.

V souvislosti s tímto "Kosmovým" příběhem si vzpomeňme na spor vylíčený falešným Kristiánem (1969, s. 61). U něho Bořivoj a Strojmír (tj. Spytihněv), mají "spor" o to, kdo bude knížetem. Zde vylíčený spor je sporem o hranice mezi dvěma knížectvími a to zřejmě opět "spor" mezi Bořivojem a Strojmírem (tj. Spytihněvem).

Že jedním ze správců nad lidem je Bořivoj, to "Kosmas" napověděl slovem bojovníkům, neboť jméno Bořivoj znamená podle M. Knappové (2015, s. 143) bojující vojín (voj), bojovník'. Bořivoj, kníže z hradiště u Zabrušan, přišel (přikráčel) na knížecí stolec z vůle a s pomocí Svatopluka. Proto (a také proto, že i jméno Krok se dá vykládat jako bojovník) ho "Kosmas" skrývá i za Krokem. Proto "Kosmas" nechal oba správce vejít (= vkročit) do dvora. Zd. Quitt a P. Kucharský mají pro slova vejít, vcházet, vkročit a vstoupit, vstupovat stejné latinské slovo, a to slovo intrāre. Překladatelé K. Hrdina a M. Bláhová přeložili "Kosmovo" latinské slovo intrant českým slovem vejdou, nikoliv slovem vkročí a tím možná zničili "Kosmovu" hříčku.

Když slovo bály(kterého by se bály) nahradíme slovem strachovali a slova bázně a bázeň slovy strachu a strach, dostaneme slovo zvukově podobné jménu Bořivojova otce, tj. zabrušanského Wistracha. A na Zabrušany (ves za brusy) naráží možná slovo hluk, neboť hluk se švédsky řekne brus.- R. Jakobson vysvětloval jméno Gommon (za nímž se pravděpodobně skrývá chromý Vratislav) z ruštiny, mělo znamenat hluk, řev (hřmotně vejdou do dvora můžeme nahradit slovem hlučně). E.Walter Jacobsonův výklad odmítl (1961, s. 18), ale "Kosmas" z toho mohl vycházet. Vratislav byl synem Bořivoje, a proto i on byl soupeřem Spytihněva. Po smrti Svatopluka byli i oni dvěma správci nad lidem, ve skutečnosti knížaty.

Za druhým správcem se skrývá Mojmírovec Spytihněv (tj. Strojmír). Na část -mír jména Strojmír s malou pravděpodobností ukazuje slovo míru (přes míru se rozhněvav). Slovo slina se dnes dánsky řekne spyt (totéž mohlo platit za "Kosmy" v nějakém germánském jazyce), což je společně s -hněv- ve slově rozhněvav nápověda, že jeden ze správců je Spytihněv (nejde pochopitelně o etymologický výklad jména Spytihněv, "Kosmas" jenom využil jazykovou náhodu). U Becker v hesle Slina napsal mj. (2002, s. 263): ",Naplivat' je však také obecně výrazem opovržení."

Dostali jsme tedy dva správce, dvě knížata. Spytihněv (tj. Mojmírovec, syn Rostislava a Ludmily) vládne odhadem řečeno na západ od Vltavy, a Bořivoj, tj. Přemyslovec, vládne ve Svatoplukově zájmu na východ od Vltavy. Mez sousedních polí, to byla hranice mezi územím Bořivojovým na východ od Vltavy se Starou Kouřimí a územím Spytihněvovým na západ od Vltavy s Budčí.. Tou hranicí byla zčásti Vltava (možná jen od Davle po Mělník). - Slovo mez možná určuje lokalitu sporu daleko přesněji, možná ukazuje na Prahu. V. Blažek při výkladu významu místního jména Praha napsal mj. (2005, s. 970): "Lákavé je srovnání se sthn. phragina ,závora, hranice, mez', střhn. phragen ,trh', které odrážejí západogerm. *praginō... Sémantická motivace ,hrazené místo' či ,trh' je rozhodně atraktivní. Zůstává však vysvětlit hláskoslovné okolnosti přejetí." […] "Přes svůdnost sémantické stránky obě tyto okolnosti etymologii prakticky vylučují." "Kosmas" (v první a druhé knize Kroniky Čechů biskup Heřman) phragina = hranice, mez pravděpodobně znal, ale jako výklad jména Praha ho u Libušiny věštby nepoužil. Avšak ve sporu správců o mez měl zřejmě tento výklad na mysli. Hranice mezi panstvím Bořivojovým a panství Spytihněvovým vedla po vyhnání Spytihněva ze Staré Kouřimi za Vltavu skrz Prahu.

Bořivoj vyhnal Spytihněva ze Staré Kouřimi. Sám se potom usadil zřejmě na hradišti Stará Kouřim nebo na malém hradišti či opevněném dvorci v centru dnešního Kolína vzdáleném od hradiště Stará Kouřim 18,8 km. Samotný Kolín (ale zároveň i Bořivoje) "Kosmas" připomenul slovem bojovníkům (bojovníkům vynášela nálezy). "Kosmas" hříčkami se jmény okolních vsí Starou Kouřim a Kolín lokalizoval. První číslo v závorce znamená vzdálenost od hradiště Stará Kouřim a druhé číslo od Kolína a to při projití pěšky dnešní nejkratší cesty mezi oběma místy.

Žabonosy (5,8 km; 14,0 km); ty mohou připomenout slova pod nosem (luskáním pod nosem). Podle MJvČ IV/0799 místní jméno Žabonosy znamená ves lidí s žabími nosy.

Jestřábí Lhota (27,4 km; 8,7 km), na ni ukazují slova jestřába a jestřáb (knížetem sobě učinili jestřába, požírá holuby jestřáb). Ves se původně jmenovala Heinrichow. Dnešní jméno se poprvé objevuje roku 1406. MJvČ II/0541 soudí se, že se jmenuje podle sedláka Jestřába. Nemohl se však tento sedlák jmenovat podle mnohem staršího jména, například podle nějakého nedalekého vrchu zvaného Jestřáb?

Labe má připomenout slovo bělavým (pohrdli kdysi bělavým luňákem); jméno Labe se odvozuje z ide. základu *albh- ,bílý, světlý, čistý'. (I. Lutterer, R. Šrámek 2004, s. 148).

Zibohlavy (15,8 km; 5,2 km); narážkou na tuto ves jsou slova potřásl třikrát čtyřikrát hlavou; místní jméno Zibohlavy znamená podle MJvČ IV/0776 ves lidí ,hlavami potřásající'.

Tři Dvory (23,2 km; 4,4 km), ke slovu třikrát zřejmě nemůžeme přiřadit jméno Tři Dvory; neboť podle MJvČ I/0513 je o Třech Dvorech první písemná zpráva z roku 1347.

Poděbrady (21,6 km; 17 km); na ně mohou být narážkou slova bradu a vousy

Paďousy (12,2 km; 12,2 km) Je slovo vousy narážkou na ves Poďousy (12,2 km; 12,2 km)? K názvu obce Poďousy napsal M. Harvalík v článku Nadávka i jazyková záhada. Kam vás pošle rčení ,Jdi do Paďous', v článkudaném na internet 16. 7. 2014 následující: "Jméno Poďousy tedy znamená ,ves, jejíž muži poděli, tj. odstranili své vousy, chodili bez vousů, oholení'. Ves Poďousy však může být mladší, nespadající do doby Bořivojovy, takže informace o vousech u mužů v tomto odstavci se může právě proto lišit od informace v odstavci následujícím.

Na internetovém oko.yin.cz/36/ucesy-a-vousy-muzu je uvedeno: "V době raného středověku, v románském období, nosili muži krátké vlasy a vyholenou bradku. Církevní hodnostáři si holili i vlasy na temeni hlavy, takže vznikal kruhový účes, nazývaný tonzura. Delší vlasy a plnovous však opět bývaly znakem hodnostáře." Psal tedy "Kosmas" o vousech proto, že chtěl zdůraznit významné postavení obou osob?

Podle U. Beckera (2002, s. 329) vous je často symbolem moudrosti. "Kosmas" zde zřejmě o vousu jako symbolu moudrosti neuvažoval, i když jméno Přemysl podle něho znamená rozmýšlející nebo přemýšlející. Spytihněv byl podle legendistů Bořivojův syn, ale "Kosmas" mu přidělil jméno Nezamysl.

Dvůr, to je předpokládaný knížecí dvorec v Kolíně, který patřil knížeti pohřbenému v nedaleké mohyle.

Je slovo hřmotně (což můžeme nahradit slovem hlučně; bylo to možné za "Kosmy"?) narážkou na Hluk, ležící 13,2 km od Starého Města? Jméno Hluk prý bývá spojováno s lukami nebo s luckým polem. L. Hosák a R. Šrámek však místní jméno Hluk vysvětlují takto (1970, s. 264): "MJ: z apelat. hluk<gъlkъ. Bylo to název pro hlučně tekoucí vodu." Pokud by slovo hlukem bylo narážkou na Hluk, potom proto, že Bořivoj po určitou dobu pobýval na Velké Moravě.

Je hlučná hádka dvou správců nad lidem prostřednictvím švédského slova brus narážkou na Zabrušany (ves za brusy)? Ve Švédsko-českém slovníku Kv. Koževnikové ad. čteme (1966, s. 151): "brus [brü:s] -et 1) šumění; šplouchání; hukot; tech. šum 2) nápoj ze šumícího prášku -a vi1 šumět atd. v. brus; ~ upp, ~ ut zabouřit; rozlítit se -huvud vznětlivý, prchlivý člověk, horká hlava." (Co je tučně psané, zdůraznili autoři slovníku.) ZKONTROLOVAT

Spor těchto dvou správců mohl začít roku 872. Např. I. Štefan datuje vládu Bořivoje (2018, s. 16): asi 872 – 889/890. Tehdy se Bořivoj mohl stát ve Svatoplukových službách správcem části Čech. Možná je slovo správce pro něho vhodnější nežli slovo kníže. 

21C4. LIBUŠINO POSELSTVO U PŘEMYSLA VE STADICÍCH

"Kosmova" I, 6 začíná větami: "Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži [Přemyslovi] přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní [Libuše] viděla, že jaksi, neznajíce cestu, váhají, pravila: ,Co váháte? Jděte bez starostí, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.'" - "Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu ať Žid Apella věří."

Než Libuše, tj. Ludmila, vyslala poselstvo za Přemyslem, tj. za Bořivojem, jezdívala za Rostislavem. Slovo nočního znamená, že je v textu skryta nějaká informace. Slovem starostí je na Rostislava ukázáno. Slovem kuropění ukazuje "Kosmas" na hradiště Háním ("Kohoutín"), s menší pravděpodobností na Budeč (kohout budí). Jestliže slovo šlapal nahradíme slovem kráčel, můžeme ho považovat za ukázání na Kroka. A na Kroka věšel "Kosmas" informace zřejmě o Rostislavovi i Bořivojovi (oba přišli, přikráčeli do středních Čech). Kůň (možná jen některý kůň) byl posvátným zvířetem Slovanů. Sloužil i věštění. "Kosmas" tím, že nechal Libuši vyslat poselstvo do Stadic (tedy nedaleko místa, kde žil na zabrušanském hradišti Bořivoj, než přišel do středních Čech) a že nechal předtím vykonávat Libuši noční jízdy na Hánín nebo Budeč, připomínal, že Ludmila byla nejprve ženou Rostislava, s nímž měla syna Spytihněva (tj. Strojmíra), a později Bořivoje, s nímž měla syna tzv. Václava. Ve skutečnosti Ludmila pochopitelně nejezdila za Rostislavem, ani nevyslala poselstvo k Bořivojovi, "Kosmas" tím jen naznačuje, že Ludmila byla jejich ženou.

Podívejme se, na co narouboval "Kosmas" informaci po skutečných počátcích českého státu. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička napsali (2013, s. 222): "Hlavní roli hrál mýtus o povolání prvního knížete, božského Oráče Přemysla, od pluhu věštkyní a nepochybně bohyní Libuší, završený jejich ,svatým sňatkem'. Původem indoevropský mýtus o královně, která si vybrala svého manžela, si v 10. století přisvojovala dynastie pražských knížat, prohlašujících se za potomky Přemysla, a ta také připisovala Libuši založení Prahy jakožto hlavního hradu (metropolis) Čech."

Libuše vyslala poselstvo pro Přemysla poté, když došlo ke sporu o mez mezi dvěma správci nad lidem. Ve skutečnosti šlo o spor o hranice mezi Bořivojem a Spytihněvem. Ke konci I, 4 "Kosmas" napsal: "Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Picus v datla..." V následující kapitole Libuše rozhodne, že vyšle za Přemyslem poselstvo. N. Profantová a M. Profant v hesle Ptakopravectví napsali (2004, s. 187): "Důležité bylo prý mimo jiné též zjištění, zda se pták (např. datel) objeví z pravé nebo levé strany toho, kdo se vydá na cestu - pokud zprava, jednalo se o šťastné znamení, levá strana věštila opak." A v I, 6 říká Libuše poselstvu, že kůň je povede pravou cestou.

Za Libuší je třeba v tomto líčení vidět Ludmilu a za Přemyslem Bořivoje vládnoucího v části Čech v zájmu Svatopluka. Ludmila se na základě legend klade do Mělníka a Bořivoj žil (předtím, než odešel do středních Čech) v Zabrušanech vzdálených od Stadic 16,9 km. Když tedy Libuše, tj. Ludmila, posílala za Přemyslem, tj. za Bořivojem, poselstvo, řekla: "...hle, za oněmi horami" (a ukázala prstem na hory) "je neveliká řeka Bílina..." Těmi horami je České středohoří.

Tím, že Libušino poselstvo jde za Přemyslem do Stadic, ukázal "Kosmas" možná na to, že na zabrušanském hradišti dosud nepřijali křesťanství nebo že Ludmila byla pohanka. "Kosmas" totiž věší informace o Ludmile na Libuši, informace o Bořivojovi na Přemysla a Stadice jsou místem, kde se konaly pohanské slavnosti zvané stado (nebo stádo?). "Kosmas" na ně ukazuje zřejmě vymyšleným jménem Stadice a úhorem mezi poli. Tím neplodným úhorem mezi poli totiž "Kosmas" zřejmě mínil pohanské kultiště, které se snad nacházelo na Volské hoře, kam vedly z velké části dodnes existující čedičové schody.

Než kněžna Libuše vyslala poselstvo k Přemyslovi, tj. k Bořivojovi, synovi Wistracha, řekla shromážděnému lidu (I, 5): "...nechci vás strašiti." Slovo strašiti je na základě zvukové podobnosti slov (ne na základě významu slov) narážkou na jméno Wistrach. Stejný význam je řečený větami: Kde je bázeň (strach), tam je kázeň, žijete bez bázně (strachu), před jeho tváří se budou třásti jak v zimnici vaše kolena, budete z velkého strachu odpovídati, jako bych vás chtěla strašiti, to naplnilo hosty... bázní, aby byli vždy živi v bázni. Slova nechci vás strašiti by také mohla být narážkou na ves Straškov, která leží ve vzdálenosti 18,6 km od Mělníka směrem na Stadice.

Mají slova oněmělý jazyk přilne k suchému hrdlu napovědět, že Přemyslovci byli cizinci, lidé, kterým nerozumíme, že šlo o němce (netvrdím, že o Němce), lidi "němé". D. Třeštík napsal (1997, s. 78), že Herimann (který je někdy považován za totožného s Bořivojem) dostal své jméno nejspíše od své franské matky.

Strakaté voly popsal "Kosmas" tak, že do tohoto popisu zašifroval, že Přemyslovci přišli do Zabrušan z Wolinu. "Kosmova" slova v I, 6 podivnější, podivem, divíte jsou narážkou na průliv Dziwna. Polské slovo dziwna znamená zvláštní, divný. Viz zde kapitolu Přišli Přemyslovci do Zabrušan z hradiště Wolin? a kapitolu Přemyslovi strakatí voli...).

První, koho Libušino poselstvo ve Stadicích potká, je chlapec. Tím možná "Kosmas" naznačuje závažnou skutečnost. Domnívám se, že jméno Češi mohlo vzniknout od jména nějakého Přemyslovce (Wistracha/wistracha(?)/Čestislava(?)), jehož jméno mělo domáckou podobu Čech. Toto jméno se přeneslo na rod Přemyslovců, od ní na celou vládnoucí skupinu a od ní na "národ". "Kosmas" možná věděl, že došlo k náhodě: Čech = chlapec, a této podoby využil k napsání uvedené hříčky: "Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc i tázali se ho řkouce: ,Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice?'"

Stadice "Kosmas" vybral myslím z těchto dvou důvodů: Stadice jsou vzdáleny pouhých 17,1 km od Zabrušan, odkud přišel do středních Čech Bořivoj. A slovo Stadice připomíná pohanské slavnosti zvané stado.

Kapitolu I, 10 začal "Kosmas" slovy: "Hostivít zplodil Bořivoje." Že Hostivítem mínil Wistracha, naznačují slova hosty, hostitel ve větách vztahujících se Přemyslovi (I, 6): "On je... jako hostitel pozval k snídani." "To naplnilo hosty... podivem..." Slovo host totiž znamenalo i cizinec nebo kupec. Proto je u "Kosmy" Bořivojovým otcem Hostivít.

Všimněme si těchto několika "Kosmových" řádků, v nichž "Kosmas" mýtický motiv o pomilování se vládce oráče s kněžkou ve vyorané brázdě zpracoval tak, aby podal informaci o Ludmile (I, 6): "Když líska vyrazila tři velké ratolesti a to, což jest ještě podivnější... s listím a ořechy, Přemysl vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti nebo odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše a šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: ,co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí..." "Kosmas" si prý libuje v kalhotových historkách. Zde máme jednu z nich. Mošna, tj. Ludmila. Když Gallus a "Kosmas" skrývají Václava, Libušina syna (nikoli vnuka), za polským Zbyhněvem, píší o něm, že byl synem souložnice, konkubíny (v I, 6 se Libuše válí v poduškách). Mošna bylo staročeské synonymum pro nevěstku. Na mošnu položil režný ubrus, tj. narážka na zabrušanského knížete. Do podrobností tento akt "Kosmas" líčit nebude, nechť si to čtenář dosadí za slova a tak dále. Jeden sexuální detail možná přece "Kosmas" napíše. Jedna ratolest rostla do výše i šíře. Nato se dozvíme, že se z našeho (Přemyslova, tj. Bořivojova) rodu mnoho pánů zrodí. Ještě dodejme jednu větu M. Lurkera (2005, s. 265): "L(ískový) keř má rozmanitý erotický význam; je to tajemstvím opředené místo původu dětí." N. Profantová a M. Profant v hesle líska napsali mj. (2004, s. 123): "Líska byla symbolem plodnosti a od starověku i běžným afrodiziakem. Šlo o keř, jemuž se připisovaly magické vlastnosti, symbol rozrůstajících se generací." Kdyby "Kosmas" chtěl naznačit jenom rozrůstání rodu Přemyslovců a vládnutí pouze jeho hlavní větve (což naznačil), nemusely by ihned vyrůst ořechy. Ořechy se již od starověku používaly jako afrodiziakum. - Mošnou byla nazývána žena souložnice, konkubína. Pro "Kosmu" je takovou ženou Ludmila (skrytá za Libuší). Mošna tedy představuje zkaženou ženu. Proto "Kosmas" nechává Přemysla vyjmout z mošny zkažený (zde plesnivý) chléb. Jestliže slovo bázní nahradíme slovem strachem, dostaneme slovo, kterým "Kosmas" možná ukazoval na Wistracha.

Jednání Přemysla s Libušiným poselstvem se velice podobá korutanskému nastolovacímu obřadu. V popisu korutanského obřadu je sedlák, strakatý býk a strakatá kobyla, pastýřská hůl, mošna, chléb a sýr. U "Kosmy" je oráč, strakatí voli, otka, mošna, plesnivý chléb a sýr.

Je u "Kosmy" slovo chléb narážkou na pohanskou slavnost zvanou jídlo (viz kapitolu Co byl obrovský balvan skalní?) a slovo plesnivý má být odsouzením této slavnosti?  

Přemysl nechá uschovat lýčené střevíce (v originále je latinské slovo pro korek), aby naši potomci věděli, odkud přišli. Jak pro lýko, tak pro knihu je slovo liber. Není to narážka na nějaké přemyslovské anály?

V závěru I, 6 vložil "Kosmas" Přemyslovi do úst slova: "...kdyby vaše paní s tou věcí tak nespěchala..." Ludmila žijící na přelomu 9. a 10. století posílá pod jménem Libuše poselstvo k Bořivojovi (tj. zde k Přemyslovi) v době ještě čistě pohanské. V tom smyslu paní vyslaného poselstva spěchala. "Kosmas" zde prozrazuje, že má na mysli dobu mnohem mladší, než do které ji veřejně klade.

21C5. POHLAVNÍ STYK PŘEMYSLA S LIBUŠÍ A PŘEMYSLOVA MOŠNA

P. Charvát k pohlavnímu styku Přemysla s Libuší napsal (2022, s. 56): "Dřívější historická podání pracovala v tomto případě s představou ,svaté svatby', zajišťující úrodnost půdy a plodnost živých tvorů. Myslím, že můžeme spatřovat v mýtu o Libušině povolání Přemysla na trůn také doklad obecného indoevropského kulturního dědictví ve smyslu předání vladařské suverenity prostřednictvím pohlavního styku se ženou ztělesňující panování nad určitou zemí, popřípadě onu zemi samotnou. Sňatek (Libuše ꝏ Přemysl) totiž ve středověkém vidění představoval jedinou společensky přípustnou formu sexuality."

"Kosmas" píše o pohlavním styku Přemysla a Libuše dvakrát, jednou ve viditelné podobě a jednou skrytě. Ve viditelné podobně napsal (I, 8): "A když cestu dokonali a již již se blížili k hradu, pospíšila jim vstříc paní, obklopená svými dvořany. Podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi." Třetí oko si má domyslet, že oním hradem je Pražský hrad. Ve skutečnosti jde o nějaké hradiště na Kouřimsku nebo Kolínsku, kde Ludmila (která je zde skrytá za Libuší) žila s Rostislavem, když koncem své vlády ovládal část Čech. Slovo noci napovídá, že je v textu něco skryto.

Mošna byla součástí rituálu nastolování knížete a v tom smyslu do přemyslovské pověsti patří. V "Kosmově" líčení může ukazovat i na to, že Bořivojova vedlejší žena Ludmila byla církví považována za nevěstku, stč. mošnu, možná úmyslně poukazuje i mošna pověšená na strom v oráčské scéně ve znojemské rotundě.

Skrytý pohlavní styk Přemysla s Libuší (Bořivoje s Ludmilou) souvisí s Přemyslovou mošnou.

Ludmila nebyla první, hlavní Bořivojovou manželkou, byla Bořivojovou manželkou vedlejší. Církev proti mnohoženství bojovala, a proto je u ní Ludmila konkubínou, souložnicí, staročeským názvem pro nevěstku také mošnou.

Jako o konkubíně, o souložnici píší o Ludmile Gallus a "Kosmas", a to když uvádějí, že Zbyhněv, za nímž je skryt Václav, byl právě syn konkubíny, souložnice. Ve stč. bylo pro nevěstku i pojmenování mošna, jak je uvedeno např. v MJvČ III/0149 u hesla Mošnov (což je ves, která se nachází 9,9 km od Stadic, kam Libuše, tj. Ludmila, vyslala své poselstvo). A "Kosmas" v I, 6 napsal, že Přemysl, tj. Bořivoj, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra. A že má "Kosmas" opravdu na mysli nevěstku Ludmilu, to řekl následujícími slovy, když cudně popisoval pohlavní akt Přemysla a Libuše, tj. Bořivoje a Ludmily: "...mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále." Prozradil "Kosmas" slovem ubrus, že Přemysl (Bořivoj) je ze Zabrušan? A protože je slušný duchovní, nebude popisovat pohlavní akt do podrobností, ať si podrobnosti doplní čtenář nahrazením slov a tak dále. Neodpustí si však, aby nenapsal hned v následující větě, že jedna ratolest velmi rostla do výše i šíře. Načež nechá Přemysla sdělit poselstvu: "Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí..." Lískové oříšky posloužily jako afrodiziakum.

Podívejme se, jak "Kosmas" píše v souvislostí s Libuší, tj. Ludmilou, píše o ženách: "Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy." Není zde Libuše (tj. Ludmila) líčena jako mošna?

V lucké válce je zabita nejmenovaná žena. Tou ženou je Ludmila. Ten, kdo ji zabil, dostal od jedné z počtu hadaček před bitvou tuto radu: "...uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ obě uši a schovej je do své tobolky." Místo slova tobolka by bylo možné užít slova mošna.

Proč legendy uvádějí, že Ludmila odešla z Pražského hradu na Tetín a tam byla zabita? Bylo tomu tak skutečně, nebo tím legendisté chtěli něco sdělit? Mohli Tetín vybrat proto, že ve vzdálenosti 3,5 km od Tetína se nachází ves Tobolka a nedaleko ní Tobolský vrch. A pokud již v té době nesl vrch tento název, mohl být vybrán proto, aby bylo naznačeno, že z pohledu církve byla Ludmila konkubínou, souložnicí, staročesky mošnou?

MJvČ IV/0343, 0344 ke vsi Tobolka uvádějí: "Jm. T. vzniklo ze stejného příjm. obyvatele, a to z ap. tobolka..." Ves ještě za "Kosmy" pravděpodobně neexistovala, protože první písemný zápis o ní je až r. 1411. Ovšem nejmenoval se Tobolka nejprve dnešní Tobolský vrch a od něho vzniklo jméno vsi nebo od vrchu Tobolka získal jméno nějaký obyvatel této lokality a po něm potom dnešní ves Tobolka? To by znamenalo, že legendisté a "Kosmas" by lokalitu Tobolka mohli znát.

Na to, že Bořivojova vedlejší manželka Ludmila byla církví považována za mošnu, tj. nevěstku, možná úmyslně ukazuje i mošna pověšená na strom v oráčské scéně ve znojemské rotundě.

O mošně napsal L. J. Konečný (2005, s. 208, 209): "Oráčovy boty a kabela byly v archaickém chápání úzce spjaty se zemskou plodností a zemědělskou úrodou." [...] "Při egyptské orbě sloužila podobná taška s dvěma uchy... jako schrána na osivo... Rovněž mýtu oráč-král má hlavní význam obsah kabely - chléb jakožto konečný produkt osiva, který z ní vyňal i Kosmův oráč..." [...] "Numinózní chápání plodnosti obilného semena ve spojení s násilnou smrtí - při setbě v zemi umírá, aby přineslo novou úrodu - bývalo personifikováno v kultu božského panovníka, krále plodnosti (egyptský Osiris, biblicky rovněž Kristus...)" Násilná smrt semene zde může připomínat násilnou smrt Ludmily, která se za Libuší skrývá.

N. Profantová a M. Profant v hesle Mošna napsali (2004, s. 137, 138): "...předmět vyrobený z lýka, důležitý atribut rodu Přemyslovců." [...] "Mošna odkazuje na oráčský původ rodu, podobně jako lýčené střevíce..."

MJvČ 0140 uvádějí u hesla Mošnov mj. toto: "Příjm. Mošna... vzniklo z app. mošna... v stč. i ,nevěstka, Hure', srov. něm. Tasche v témže významu..." Mělo slovo mošna význam nevěstka již za biskupa Heřmana?

21C6. JAK "KOSMAS" ZTOTOŽŇUJE PŘEMYSLA S BOŘIVOJEM A JAK HO LOKALIZUJE NA HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN

O smrti Přemysla, tj. Bořivoje, napsal "Kosmas" tuto větu (I, 9): "Ale protože arci všem nezbývá nežli jít tam, kam odešli Ancus i Numa, Přemysl naplniv už dny, kdy ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha." Ancus Marcius měl vládnout v Římě v letech 639 až 617 př. n. l. Ancus mj. podporoval náboženství a postavil most přes Tiberu a rozšířil Řím na druhý břeh. Numa Pompilius měl být římský král (716-671 př. n. l.), který mj. výrazně podporoval náboženství a ochraňoval meze. Nenaznačil "Kosmas" přirovnáním Přemysla k Ancusovi a Numovi, že za Přemyslem skrývá Bořivoj, který přijal křesťanství? Nezačal Bořivoj rovněž stavební aktivitu na druhém (pravém) břehu Vltavy jako Ancus na druhém břehu Tiberu?

Za Přemyslem a Libuší se skrývá Bořivoj a Ludmila. Ludmila posílá v I, 5 poselstvo do Stadic. Její kůň měl tuto cestu znát, neboť Ludmila s ním za Přemyslem jezdila. Kůň zvládl cestu tam a zpátky za noc. "Kosmas" zavedením do Stadic chtěl čtenáře dostat do blízkosti Zabrušan, kde ve skutečnosti Bořivoj sídlil. Sídlil na hradišti knížete Wistracha, což byl Bořivojův otec, u Zabrušan. Dnešní Zabrušany jsou od Stadic vzdáleny 17,1 km, takže Libušin kůň ujel za noc 34,2 km. "Kosmas" schovává Bořivoje nejen za Přemysla, jehož tvůrcem byl falešný Kristián, ale i za svého Kroka.

V I, 4 , I, 5 a I, 6 činí "Kosmas" narážky na Wistracha. Libuše říká: ...žijete bez bázně ["Kosmas": sine timore]... Kde je bázeň ["Kosmas": Nam ubi timor est...], tam je kázeň. Slovo bázeň je v druhém případě užito kvůli rýmu. Slovo timor užité "Kosmou" lze přeložit i jako strach. Než Libuše vyšle poselstvo pro Přemysla do Stadic, informuje o tom shromážděný lid. Užije tato slova:"...budete z velikého strachu odpovídati... jako bych vás chtěla strašiti." Když z otky, zapíchnuté Přemyslem do země, vyrostly tři (u Dalimila 5) ratolesti, tak to naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. Slova bázně (strachu), bázeň (strach), strachu, strašiti a bázní na základě podobnosti slov (ne na základě významu slov) naráží na Wistracha. A o vesnici Stadice říká, že v jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů. Ke Stadicím kráčejí poslové moudře neučení. Slova kročejů a kráčejí jsou narážkou na Kroka, tj. na Bořivoje (jméno Krok znamenalo v keltštině bojovník a i jméno Bořivoj znamená bojovník).

V I, 4 "Kosmas" napsal: "Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem ukrutnějšího, jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné, a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb." Na Kroka, tj. Bořivoje, činí "Kosmas" možná narážku i slovem jestřáb: Švédsky se slovo hák řekne krok a slovo jestřáb se řekne hök. U Křivoklátu se nachází kopec Hák. Jestřáb jako symbol smrti bylo tabuizované slovo, tak místo slova jestřáb bylo použito slovo severogermánské a z něho vznikla dnešní podoba Hák. Švédsky se naše slovo hák řekne krok. Křivoklát byl tedy možná Krokův, tj. Bořivojův hrad, pravděpodobnější však je, že jím bylo předpokládané hradiště nebo opevněný dvorec na místě dnešního Kolína. Bořivoj za účasti Svatopluka vyhnal vládce Staré Kouřimi za Vltavu. Zahnaný vládce, což byl Spytihněv (Strojmír), si zvolil jako nové hlavní hradiště Budeč. A 4,4 km od Budče je ves Holubice. Tedy ten, kdo "vlastnil" Krokův hrad, což je možná Bořivoj, "požíral" ty, kdož vlastnili nedaleko vsi Holubice hradiště Budeč. O Krokově hradišti viz zde blíže kapitolu Které hradiště bylo Krokovým...?

V závěru I, 4 píše "Kosmas" o třech mýtických dcerách Krokových, za nimiž ovšem skrývá vždy dvojici reálných postav: Kazi (Ludmila spolu s Vratislavem), Tetka (Ludmila spolu se Spytihněvem) a Libuše (Ludmila spolu s tzv. Václavem) A kapitola končí těmito větami: "Jak znamenité věci provedli v Egyptě svým uměním čarodějníci! Ti svými kouzly učinili tolik divů, kolik prý jich z moci Boží způsobil služebník Boží Mojžíš." Jméno Mojžíš vykládá M. Knappová takto: "Mojžíš, biblické j. hebrejského původu (z hebr. Móšéh), vykládá se buď jako ,(z vody) vytažený', nebo nověji (podle egyptského mes(su)) jako ,dítě, syn'." Jméno Mojžíš tedy možná "Kosmas" užil proto, aby upozornil na to, že Vratislav, Spytihněv i tzv. Václav jsou synové Ludmily. Slovo hrdla (ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva) naráží na dnes zaniklou ves Hrdlovka (7,7 km od hradiště u Zabrušan.)

Když přijede poselstvo Libušino (tj. Ludmilino) poselstvo k Přemyslovi (tj. k Bořivojovi), položí Přemysl na trávu režný ubrus. (I, 6) Jak slovo režný (mající podle Slovníku spisovného jazyka českého i významy drsný, hrubý), tak slovo ubrus (toto ne na základě významové souvislosti, slova ubrus a Zabrušany nejsou slova příbuzná, ale na základě zvukové podobnosti), jsou narážkou na Zabrušany. Když Libuše (tj. Ludmila) věští slávu Prahy (I, 9), pozdější sídlo Přemyslovců, jako první místní jméno (a to ještě před zmínkou o Praze) uvede jméno potoka Brusnice.

21C7. "KOSMAS" POMOCÍ NÁZVŮ VSÍ LOKALIZUJE PŘEMYSLA NEJEN DO STADIC, ALE I K HRADIŠTI U ZABRUŠAN

Tato kapitola se vztahuje ke "Kosmově" I, 4 až I, 7. V závorkách jsou uvedeny vzdálenosti od Stadic (na prvním místě) a od hradiště u Zabrušan (na druhém místě). Vzdálenosti byly vyhledány na www.mapy.cz, přičemž byla zvolena dnešní krátká pěší trasa. Po vzdálenosti následuje citát z "Kosmy" a poté etymologické vysvětlení. Není-li uvedeno jinak, je citováno či parafrázováno z MJvČ.

VRAHOŽILY (5,3 km; 13,0 km). V I, 5 líčí "Kosmas" toho, kdo bude povýšen na knížete, jako nepřítele "voličů", např.: vodní had, jejž si učinili králem, počal je usmrcovati; onoho dá zabíti - IV/0613 o nich uvádějí mj. toto: "Stč. slovo vrah znamenalo nepřítel, der. Feind a teprve asi od pol. 14. století ustoupilo slovu nepřítel. Druhý jeho význam: ten, kdo někoho zabil, der Mörder... Jako jm. Mukoděly... znamenalo původně ves mukodělů, tj. lidí, kteří dělali mouku, tak asi i jméno Vrahožily = ves lidí, kteří vrahy = nepřátele nezabíjeli, živili je, krmili. To jméno bylo dáno vesničanům po nějaké zvláštní události, takže by zde význam Mörder byl možný." Dalimilovu informaci (pokud lze mluvit o informaci), že Čech, "Kosmův" Bohemus, musel utéci z Charvát, protože se dopustil vraždy, zřejmě nelze dát se jménem vsi Vrahožily dát do souvislosti.

ŽELÉNKY (17,3 km; 1,3 km). Než Libuše vyšle poselstvo pro knížete, tak lid před tímto krokem varuje. Užije přitom slova: politování hoden, litovati, litovaly. Slovo litovat můžeme nahradit slovem želet. Je možné, že "Kosmas" na některé vsi upozorňuje i vylíčením určité situace. Tak v závěru I, 6 lituje Přemysl, že Libuše s vysláním poselstva nepočkala.

ŘETENICE (13,9 km; 5,2 km); vodní had, jejž si učinily králem - V III/0561 se o ní dočteme: "Prvotní jméno Vřetenice = ves lidí *Vřetenových. Toto příjmení povstalo z adj. vřeten = had, zmije..."

NECHVALICE (7,1 km; 10,0 km); Libuše rozhodnutí lidu zvolit si knížete vůbec nechválí, lid před tímto rozhodnutím varuje

NĚMEČKY (12,2 km; 6,1 km) a SUCHÉ (5,6 km; 11,8 km); oněmělý jazyk přilne k suchému patru - jméno Němec má počátek v příd. jménu němý

ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ nebo vrch zvaný dnes NECHVALICKÝ LES, to může mít Libuše na paměti, když říká poselstvu: hle, za oněmi horami.

VELVĚTY (6,9 km; 10,2 km); lid zajásá zmateným křikem, všichni jedněmi ústy žádají - IV/0499 ves velvětů, tj. lidí, kteří velmi mnoho mluví.

VĚŠŤANY (7,2 km; 11,5 km); zajásá zmateným křikem - IV/0531. "Prvotní jm. Vřeščany = ves vřeščanů > vřešťanů. Toto slovo bylo odvozeno od stsl. vrěštati... čes. vřeštěti... = vřeskati, vřískati..."

RTYNĚ NAD BÍLINOU (5,6 km; 12,0 km); za oněmi horami, ukázala prstem na hory, již přešli přes hory; V/0265: "Podle H. Jirečka... Rtina = tolik, co ,končina hory'." Jsou i jiné výklady.

STRAKY (14,9 km; 2,2 km); se dvěma strakatými voly První písemná zpráva o vsi sice pochází až z roku 1309, předtím však mohlo jít o jméno pomístní.

LBÍN (10,8 km; 6,4 km); na vaše hrdla a hlavy, jeden Přemyslův vůl měl bílou hlavu - II/0493 Lbín ze stč. leb... ,lebka...

řeka BÍLINA, slova druhý [vůl] jest od čela po zádech bílý prozrazují tok řeky Bíliny; nejprve teče z hor (krk), potom zhruba rovinou (hřbet)

vrch VOLSKÁ HORA (309 m n. m.; asi 1 km od Stadic). Jeho pojmenování však mohlo vzniknout jako "ilustrace" ke "Kosmově" "pověsti".

HRDLOVKA, zaniklá ves asi 2 km jižně od Oseka (23,4 km; 7,6 km), ten na vaše hrdla

TRMICE (4,6 km; 19,1 km). "Kosmas" trmácení Libušina poselstva za Přemyslem líčí takto): "...bájnou cestu na koni tam konávala [W. W. Tomek: kněžna jízdau příšernau tam jezdíwala] ... Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomí, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již se blížili ke vsi..." - IV/0379 vysvětlují význam slova takto (zkráceně): "Toto jméno znamenalo ves lidí Trmových. Os. jm. Trma povstalo jako pejorativum ze slova trmati = trmáceti..."

VŠECHLAPY (16,6 km; 0,6 km); A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou opakují..., slova sedláci a sprostý lid, toto slovo lze nahradit slovem chlapi - IV/0642 u hesla 7. Všechlapy mj. uvádějí: "chlapi od stč. sing. chlap, -a m. ,nešlechtic, poddaný, sedlák, člověk prostý'."

MODLANY (79 km; 11,3 km); od bohů nám jsi byl zrozen (lidé se modlí)

ÚSTÍ NAD LABEM (8,7 km; 23,0 km), všichni jedněmi ústy žádají, plnou hubou, tj. ústy

ŘEHLOVICE (1,8 km; 15,2 km); kůň, který vedl poselstvo, zaržál (W. W. Tomek: wesele řehce). III/0551 uvádějí, že MJ znamenalo ves lidí Řehlových, význam osobního jména však nevysvětlují. Přemysl vetkl do země (hlíny) otku z keře zvaného líska. Stadice jsou dnes místní částí obce Řehlovice (první zmínka o Řehlovicích pochází z roku 1328). D. Moldanová vysvětluje význam zvukově podobných příjmení Řehola (1983, s. 201): "Řehola - A řehola = smíšek; též z A řehole = pravidlo, mnišský řád." Na Řehlovice "Kosmas" zřejmě narážku nečinil.

HLIŇANY (1,9 km; 15,5 km); vetkl do země, tj. do hlíny - V I/0364 je k ní uvedeno mj.: "Jm. Hliňany = ves Hliňanů, tj. lidí bydlících ve vsi Hlíně nebo u hlíny (hliníku...)"

LYSKOVICE (ves dnes zaniklá, ležela asi 3 km vsv. od Bíliny, 7,8 km od Zabrušan, první zpráva o ní se vztahuje k roku 1549), předtím však mohlo jít o podobné jméno pomístní; líska - II/0705 jméno Lyskovice u Humpolce odvozují od jmen lidí Lyskových nebo Lýskových a ta od přídavného jména lysý. Dále uvádějí: "Někde bylo naše MJ spojováno se slovem líska, ale toto slovo mělo do 16. stol. podobu léska." "Kosmas", pokud za něho takto nebo významově podobně byla tato lokalita pojmenována, mohl právě při narážce na jméno této vsi z lidové etymologie vycházet nebo mu stačila zvuková podoba.

HOSTOMICE (14,6 km; 3,7 km) a MALHOSTICE (4,6 km; 13,2 km) "On [Přemysl] je vlídně jako hostitel pozval k snídani - III/0012 o Malhosticích uvádějí: "Jm. M. = ves lidí Malhostových. Os. jm. Malhost = malъ (malý) + host < gostъ..."

KOPISTY (32,1 km; 17,7 km); jiné kuchaři, pekaři nebo mleči; vyňal z mošny plesnivý chléb; kopist sloužil k mísení chlebového těsta

SOBĚCHLEBY (10,6 km; 11,9 km); vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb - I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují MJ Soběchleby takto (2004, s. 239): "Bylo to posměšné pojmenování pro lidi, kteří sobě chlebí, tj. kteří sami sebe chválí." Pokud slova chléb a chlebit se nejsou slova příbuzná, tak "Kosmas" využil zvukové podoby slov.

KLÍŠE, část Ústí n. L. (8,7 km; 21,7 km), on je vlídně přijal; II/0246: "Prvotní tvar Klíš vznikl přivl. příponou -jь k os.jm. Klich..." [...] "Os. jm. Klich byla mazlivá zkratka os. jm. Kliment..." M. Knappová uvádí, že jméno Kliment znamená vlídný, milostivý, laskavý, mírný.

MOŠNOV (9,9 km; 8,2 km); vyndal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník

ÚPOŘ (12,6 km; 6,4 km); mošnu položil na trávník - IV/0450 vysvětlují význam jména Úpoř takto: "Jm. Úpoř jest asi dial. obměna jména Úpor." A u hesla Úpor čteme: "Jméno Úpor vzniklo z apod. úpor = pažit, trávník... někde = místo, kde se slunce opírá." Lokalita Úpor se také nachází 8,6 km od Mělníka (blízko Obříství). Na Mělnicku byla ves ÚPOR, dnes již zaniklá. (Byla na místě této lokality?). Slovem trávník tedy může "Kosmas" upozorňovat i na Mělnicko.

ZABRUŠANY (17,1 km; - ) a KRUPÁ (stávala několik set metrů od vsi Světec: 14,7 km; 5,2 km) ; na to režný ubrus - MJ Zabrušany vychází ze slov za brusy. DOPLNIT VÝZNAM ubrus - II/0425 uvádějí u hesla Dolní Krupá: "České jm. Krupá povstalo ze stč. fem. krupá (t. ves n. hora apod.) k adj. krupý, hrubý...'..., kde slovu hrubý je třeba rozumět také ve významu ,veliký'..." Podle Slovníku spisovného jazyka českého, díl III R-U znamená dnes režný také hrubý, drsný.

BĚHÁNKY (15,9 km; 10,2 km); vyčkávala běhu osudů - V/0125 k tomuto jménu uvádějí mj. toto: "Snad lze vyložit m. jm. Běhánky z pomístního názvu..."

ŠTĚRBINA (16,0 km; 1,3 km), schovati pro budoucnost, dal schovat tyto lýkové střevíce, dám schovati na věky) - IV/0298 vysvětlují význam jména této vsi takto: "Jm. Skrbina povstalo z příjmení Skrba a znamenalo Skrbova, t. ves. Toto příjm. bylo utvořeno k slovesu skrbiti (t. skrbliti) = shledávati, schovávati, skládati do pokladu..." [...] "Krajina se poněmčovala a přistěhovalí Němci to jméno vyslovovali Škrbina nebo s průvodní samohl. Škerbina a to českého písaře vedlo k psaní Štěrbina. Tento tvar se pak s malými změnami rozšířil obecně."

CHUDEŘICE (18,1 km; 6,1 km), CHUDEROV (12,0 km; 25,2 km) a CHUDEROVEC (13,3 km; 25,8 km); z chu doby se povznésti, upadnouti v chudobu; upadnouti v nouzi, chudoba, překonaná ctností - II/0067, 0068 vysvětlují mj. Chudeřice takto: "Jm. Chudeřice = ves lidí Chuderových. Příjm. Chudera... povstalo z app. chudera, chuděra mor. = chudák, chudáček, chuďas..."

SVĚTEC (14,7 km; 5,2 km) a SVĚTICE (10,1 km; 7,3 km); vydala na svět knížecích synů - "Kosmas" by využil zvukové podobnosti či etymologické souvislosti slovo svět a MJ - IV/0248 uvádějí, že MJ Světice vzniklo z apod. světice, eine Heilige. Bylo za "K osmy" v češtině nebo v nějakém jiném slovanském jazyce pro svět pojmenování svět? Ve stč. mělo slovo "kníže" význam kníže i význam kněz. Prvními našimi světci byl kníže Václav a kněžna Libuše. Slovo knížecích by zde mohlo být narážkou na MJ Světec i Světice.

Nejsou narážkou (i když nevychází z přesného etymologického výkladu) na původní Bořivojovo jméno nebo v německých oblastech jím užívané jméno, a to Heriman, narážkou "Kosmova" slova (I, 6) pána a muž (tebe jediného sobě volíme za pána.' Při té řeči se ten muž moudrý). A stejně tak slova strachu, strašiti, bázní (z velikého strachu odpovídati, jako bych vás chtěla strašiti, naplnilo bázní, kde je bázeň) mají možná na základě zvukové podobnosti připomínat Wistracha/wistracha(?).

Proč "Kosmas" takto složitě lokalizoval příchod Libušina poselstva do Stadic, když Stadice přímo jmenoval? Možná to bylo proto, že si "Kosmas" jméno Stadice vymyslel, a tudíž tato lokalita nebyla pod jménem Stadice známa.

21C8. PROČ SI "KOSMAS" VYBRAL PRO SVOU PŘEMYSLOVSKOU POVĚST STADICE

"Kosmovi" se hodily Stadice možná z těchto důvodů:

a/ Stadice se nacházejí se 17,1 km od hradiště u Zabrušan, které "Kosmas" nemohl přímo jmenovat

b/ 5,8 km od Stadic a 12,6 km od Zabrušan se nachází ves Bořislav a k ní se vztahuje první zpráva roku 1169, takže ji "Kosmas" mohl, za předpokladu že vznikla poněkud dříve, znát. Jméno Bořislav může upomínat na knížete Bořivoje, který se skrývá za Přemyslem a za Krokem a který byl zřejmě synem Wistracha, sídlícím na hradišti u Zabrušan

c/ jménem vsi Stadice mohl připomenout pohanské slavnosti zvané Stado

d/ jméno Stadice mohlo připomenout hradiště Wolin, odkud možná přišli Přemyslovci do Zabrušan (Slovo voli souvisí s MJ Wolin jen zvukově, což mohlo "Kosmovi" stačit, etymologicky se MJ Wolin vysvětluje z praslovanského slova wolyň/volyn, což znamenalo vlhkou, mokrou zem, mokřad.) Je jistě možné, že měl "Kosmas" k výběru Stadic důvod zcela jiný nebo ještě jiný.

e/ "Kosmas" pohankou Ludmilou hluboce pohrdal a prostřednictvím Stadic, kde se konaly pohanské slavnosti stado, ji spojil s pohanským místem

"Kosmas" nás pomocí Stadic dovedl do blízkosti přemyslovského hradiště u Zabrušan. Ještě blíže k němu nás dovedl Pulkava. Ten "Kosmovu" Kazi (za níž "Kosmas" skrýval Ludmilu s Vratislavem) pojmenoval Běla a nechal ji založit Bílinu, vzdálenou od dnešních Zabrušan 7,8 km.

Stadice jsou spojeny s Libušiným, tj. Ludmiliným, poselstvem. Ke Stadicím se významem hodí z lucké války Turské pole.

Kdyby Přemyslovci byli domácím rodem a přišli na Pražský hrad z Levého Hradce, o žádných Stadicích by "Kosmas" v souvislosti s Přemyslem (tj. Bořivojem) pravděpodobně nikdy nepsal. Jenomže Přemyslovci zřejmě ze středních Čech nepocházeli. Než se Bořivoj stal v zájmu Svatopluka vládcem části Čech, tak nosil maršálskou hůl na hradišti u Zabrušan a poté načas na Moravě.

M. Lutovský k lokalitě Stadice napsal (2006, s. 21): "...stejně jako většina obcí při řece Bílině, v úrodném pásu země mezi Krušnými horami a Českým středohořím, jsou i Stadice významnou archeologickou lokalitou s řadou pravěkých i raně historických nálezů..." - J. Sadílek o Stadicích napsal mj. (2001, s. 94): "Pokud jde o Stadice, byla v této lokalitě na základě archeologického výzkumu, který prováděli pracovníci Oblastního muzea v Teplicích (1975), objevena keramika ze slovanského období až středohradištní a mladohradištní vývojové fáze. Je to také v souladu se stářím kostrových hrobů této lokality, datovaných do doby 9. a 11. století..." Vidíme, že za Libuše, tj. za Ludmily, mohly již Stadice existovat.

K etymologii jména Lemúzané napsal J. Sadílek (2001, s. 95): "Staří Slované u nás v některých svých lokalitách říkali radlici lemeš (dodnes tak na Slovensku), dřevěnému plazu lemiez či limiez a oráči pak lemúz (někdy ovšem rataj)."

21C9. JAK VZNIKLO MÍSTNÍ JMÉNO STADICE

Domnívám se, že místní jméno Stadice vytvořil "Kosmas" od jména pohanské slavnosti stado.

Ant. Profous a J. Svoboda vysvětlují jméno Stadice, Staditz takto (1957, s. 156): "Starobylé jm. Stadice bylo utvořeno analogií podle čeledních jmen na -ice podivnou výjimkou z ap. stádo 'hromada, zástup'." Vidíme, že jedna podivnost, to, že Přemyslovci přišli do nového sídla ze Stadic, je spojena s druhou podivností, a to se vznikem jména Stadice.

J. David ke jménu Stadice napsal (2010, s. 170): "...Dalimil vykládá jméno Stadice ze situace, kdy kůň ,stojieše jako jat v udici', zatímco Přibík jméno vysvětluje latinským ,locum gregum', tedy ,místo stád', taktéž i v českém překladu ,slove Stadice, jenž se nazývá místo stádné'. Zde děkuji za připomínku Milanu Harvalíkovi, který mě upozornil na skutečnost, že možná Pulkavův výklad nemusel být nutně lidovou etymologií, ale odrazem reálného fungování přípony -ice i při tvorbě deapelativ. Tedy podoba Stadice ve významu ,stádné místo', podobně jako Kamenice, Lipnice. Ovšem v tomto případě se nejedná o vznik oikonyma transonymizací z hydronyma."

"Kosmas" mohl vytvořit jméno Stadice od pohanské slavnosti, čímž na první Přemyslovce prozradil jejich nedávnou pohanskou minulost, kdy se podobali dobytku.

O jakou pohanskou slavnost šlo, to možná napsal Jan Dlugosz (převzato od J. Dyndy, 2017, s. 302, 303): "...[Poláci] věřili, že to neuspořádané množství místních [pohanských] bohů je třeba uspokojovat úlitbami. Na jejich počest byly v určité roční době nařízeny a slaveny hry, k jejichž vykonávání se v nařízených dnech scházelo množství lidí obojího pohlaví ze vsí a osad do měst: tyto hry doprovázeli nestydatými a prostopášnými zpěvy a gesty, tleskáním a rozmařilým kroucením rukama, různými milostnými písněmi, tleskáním a [jinými] skutky a opakovanými zaklínáními vyvolávali řečené bohy a bohyně. Zvyk těchto her a mnoha jejich pozůstatků Poláci, ačkoliv vyznávají křesťanský obyčej již pět set let, opakují každý rok ve dnech Letnic, kdy vykonávají výroční hry a připomínají si tak staré pohanské pověrečné [obřady], které se v jejich jazyce nazývají výrazem Stado, to jest stádo, neboť se k jejich vykonávání scházejí stáda lidí a rozděleni na oddíly či stáda [slaví tyto slavnosti] s rozjitřenou myslí, bouřlivě, svolní k chlípnosti, nicnedělání a hodování." "Kosmas" na tyto slavnosti naráží nejen jménem vsi Stadice, ale i informací o Přemyslovi a Libuši, že poté, když přijel Přemysl ze Stadic na Libušin hrad (I, 8) vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi. Nechtěl "Kosmas" Stadicemi ukázat na to, že Bořivoj byl při příchodu z hradiště u Zabrušan do středních Čech pohan?

Pokud se pohanské slavnosti zvané stado neodehrávaly přímo v lokalitě dnešních Stadic, mohly se konat v jejich blízkosti, mohly totiž souviset s hradištěm u Zabrušan.

K otištěné ukázce Jana Dlugosze napsal J. Dynda několik poznámek. Pozn. č. 9: "Slova ve složených závorkách jsou z okrajové glosy v rukopise." - Pozn. č.: 7: "Dzewana, celkem nepochybně Děwana, od psl. *děva, ,dívka, panna', původně snad ,kojící žena' (od ie. dhē(j)-, ,sát, dojit', srov. san. dháiati, ,saje', arm. diem, ,sají', lat. femina, ,(kojící) žena', sthn. taen, ,kojit', aj.). K sémanitickému posunu od kojící ženy k panně srov. ...)" - Pozn. č. 11: " [...]" "Etymologie ze slov stado (,skupina domestikovaných zvířat') je z IE *steh-, ,stát, postavit se'; srov. st. sev. stóծ, ,koňské stádo', shn. stuot, něm. Stute, ,kobyla'."

Chtěl "Kosmas" ukázat slovy Stadice - stádo - bůh stád Veles na nějakou lokalitu, kde se tento bůh obzvlášť uctíval? Vl. Podborský napsal (2006, s. 493): "Bohem stád a blahobytu byl Veles (Volos) [zv. Vl. P.]." Na s. 494 stejný autor napsal: "Každopádně Peruna, Velese a Svaroga uctívaly - jak se zdá - všechny větve Slovanů, což ukazuje na jejich starobylost."

Je možné, že jméno Stadice vytvořil od názvu pohanské slavnosti, tj. od názvu stado, sám "Kosmas". Nemuselo by to být jediné místní jméno, jehož je autorem. A jestliže opravdu jde o jméno uměle vytvořené, nemusí jeho tvorba odpovídat jazykovým zákonům.

Protože nelze myslím vyloučit, že místní jméno Stadice vzniklo od slova stádo, přečtěme si heslo Stádo od J. Rejzka (2015, s. 656): "stádo (14. st.), stádní. P. stado, r. stádo, s./ch. stȁdo, stsl. stado. Psl. *stado je příbuzné se sthn. stuot {stádo koní}, stangl. stōd tv. [z toho něm. Stute {klisna}, resp. angl. stud {chovná skupina (koní); hřebec}] a asi i lit. d. stodas {sazenice}, lot. stāds {rostlina}, vše od ie. *steh2 - {stát}, původně asi {stanoviště, místo stání (koní ap.)}." - V této souvislosti vzpomeňme, že když roku 871 jela Svatožizň pravděpodobně z hradiště u Zabrušan na Moravu, bylo přepravováno i 644 koní.

21C10. MOHL "KOSMAS" MÍNIT ÚHOREM V OBVODU VSI STADICE POHANSKÝ KULTOVNÍ OBJEKT?

Když kněžna Libuše, tj. Ludmila, vyslala poselstvo k Přemyslovi do vsi Stadice, takto poselstvo informovala: "...za oněmi horami... je viděti vesnici, jež slově Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli." Slovo kročej je staročeské pojmenování dvojkroku. V antickém Římě bylo pro krok pojmenování gradus a pro dvojkrok pojmenování passus. "Kosmas" možná oproti obdobným orbám v zakladatelské pověsti uvádí rozměry zorávaného pole. Je to možná proto, že oproti nim sděluje nějakou informaci navíc.

Co znamená, že úhor nenáleží k žádnému poli? Nemá to znamenat, že vládce Zabrušan si uhájil určitou samostatnost a že nespadá ani pod vládu Čech, ani pod vládu Franské říše?

Nebo je úhor myšlen z hlediska náboženského: ve Franské říši bylo již křesťanství značně upevněno, střední Čechy se již také na cestu křesťanskou vydaly, ale Wistrach a jeho následovníci nadále setrvávají na pohanství.

Libušino poselstvo dorazí k Přemyslovi ve chvíli, kdy orá brázdu na poli. Orání brázdy je obrazné vyjádření pro vytyčování hranic. Pokud by "Kosmas" měl zde skutečně na mysli vytyčování hranic (domnívám se, že však spíš ne), potom by narážel na vytyčování hranic mezi moravskými dobyvateli Čech, do jejichž čela dosadil Svatopluk zabrušanského Bořivoje, a mezi Bořivojovým sokem zahnaným ze Staré Kouřimi za Vltavu.

Když Libuše vysílala poselstvo za Přemyslem, řekla poslům, že Přemysl oře se dvěma strakatými voly úhor, který, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží žádnému poli. Znamenal úhor, že oblast kolem Stadic byla oblastí, kde dlouho přežívalo pohanství (možná přímo ve Stadicích nebo v jejich blízkosti se konaly pohanské obřady zvané Stado), přičemž tato oblast byla obklopena oblastmi, kde se již pomalu prosazovalo křesťanství. Tedy pohanský úhor byl (s určitou nadsázkou) mezi křesťanskými poli? Jinou možností možná je, že oblast kolem Stadic (zde však bych spíš napsat: kolem Zabrušan) si dlouho udržela určitou samostatnost mezi franskou říší a českým nedokonale centralizovaným knížectvím.

A. Sedláček k velikosti Přemyslova úhoru napsal (1923, s. 12): "O políčku Přemyslovu píše Kosmas klada Libuši v ústa tato slova - na území té vsi jest jistá úlehle zdéli a zšíři 12 (jinde 22) kročejův..." [...] "...bera za míru kročej, míní tím buď náš kročej (1,1828 m neb 2 lokte) aneb římský pasus (1,477)."

Libuše sdělila poselstvu, že Přemysl oře úhor veliký zdéli i zšíři dvanáct kročejů. Tvoří tedy čtverec. N. Bończa-Tomaszewski napsal (1988, s. 292, 293): "Základním pojmem pro usídlení v daném prostoru je pojem centra-středu, jenž je velice významný v mytickém myšlení. V centru mají svůj počátek všechny expanzivní činnosti, centrum je místem řízení, je zdrojem moci. Střed je rovněž univerzální komunikační rovinou mezi sférami, mezi nebem a zemí." - "Kosmou sepsaný mýtus chápe centrum-střet ve více rovinách: (1) Prvním centrem jsou samy Čechy jako země..." [...] "(2) Druhým centrem je hora Říp... (3) Následující centrum již obraz komplikuje. Vedle hory Říp se totiž objevuje druhý střed - čtvercový úhor, ležící ve středu polí, o rozměru 12 x 12 kroků..." [...] "Tento úhor představuje jednak centrum plodnosti a úrody, jednak svými symbolickými rozměry[vysvětlivka č. 3] podtrhuje své znaky jakožto znaky všeobecného základu. V mýtech obecně dvanáct znamená číslo, které tvoří kostru světa ve všech jeho úrovních, od kosmu (např. jeho rozdělení na 12 částí), přes svět po společnost (např. motiv krále a jeho 12 družiníků jako společenské elity)." - "(4) Posledním centrem, jež mýtus uvádí, je město Praha..." Ve vysvětlivce č. 13 je uvedeno: "Kroky se užívaly k měření polí teprve od 14. století, předtím byl mírou čas nutný k orbě."

U Becker o čtverci jako symbolu napsal (2002, s. 47): "Čtverec, kvadrát, jeden z nejčastěji se objevujících symbolů. Je statický, adynamický, často se objevuje v souvislosti s kruhem jako obraz země v protikladu k nebi nebo jako obraz omezeného v protikladu k neomezenému. Často mu odpovídá půdorys chrámů, oltářů, měst, nebo je užíván jako architektonická jednotka, např. v románském vázaném systému (čtvercové půdorysné schéma románské baziliky, jehož měrnou jednotkou je čtverec křížení lodí; strany čtverců u bočních lodí mají poloviční délku)." [...] "Pýthagorejci spatřovali ve č. symbol sjednoceného působení čtyř živlů..."

U Becker o číslu 12 jako symbolu napsal (2002, s. 60): "Kosmické číslo získané vynásobením ženské 4 mužskou 3 (4 čtvrtiny zvířetníku po 3 znameních). Jakožto výsledek 2 (země) x 2 (země) x 3 (oheň) = 12 přiřazeno ohnivému živlu. V bibli a křesťanské symbolice hraje 12 významnou úlohu jako symbol dokonalosti a úplnosti. 12 je synů Jákobových..."

J. Sadílek se domnívá, že 12 x 12 má připomínat jarní rovnodennost a tehdy má rolník začít s jarními pracemi, s orbou. A tu právě vykonává Přemysl.

Ve Stadicích nebo v jejich blízkosti se konaly pohanské obřady zvané stado, "Kosmas" možná znal velikost posvátného pohanského místa, tj. 12 x 12 (nebo 22 x 22) kročejů. Přemysl, tj. Bořivoj, který přijal křesťanství, tento úhor, na němž rostl pohanský plevel, zoral.

Úhor v obvodu vsi Stadice mohl být slovanským kultovním objektem, podobně jako jím byl objekt prozkoumaný Zd. Klanicou v poloze Mikulčice-Klášteřisko, který podle něho připomíná objekt v Groẞ Radenu. Vl. Podborský (2006) se v kapitole Pohanské temply věnuje kultovnímu objektu v Mikulčicích (s. 507): "Z jednoho z předhradí velkomoravských Mikulčic [zv. Vl. P.], z trati ,Klášteřisko', z místa, ,kde nic neroste', je dnes k dispozici ve středoevropském prostředí dosud jedinečný půdorys obdélné dřevěné ohrady (26 x 11 m) s jedním vchodem a s vyčleněnou vnitřní částí (asi 7,5 x 11 m) na východní straně; v této vyčleněné části se nacházely pietně upravené pohřby celkem tří koní; nejzajímavější z nich byl ten, přes nějž byly položeny napříč lidské nohy, oddělené od ostatního těla v kyčlích. Uvnitř vlastní ohrady pak se nacházely části pohřbených lidských těl... Stavba vznikla někdy kolem poloviny 9. století a v závěru velkomoravské periody již svou funkci neplnila. Kolem objektu se pohřbívalo již před jeho založením, během jeho funkce i po jeho zániku. Ve středověku tu měl stát klášter sv. Jiljí (?), který byl údajně od nepaměti v rozvalinách. Tradice kultovního místa se tu tedy udržela po celé věky..."

N. Profantová a M. Profant ke svatyni uvedli (2004, s. 131): "Svatyně vznikla na konci 8. století a fungovala rozhodně do poloviny 9. století, podle některých badatelů ještě o něco déle. Na konci 9. století tu již nestála." - Vzpomeňme, že Libuše (na niž "Kosmas" navěsil některé činy Ludmily) vyslala za Přemyslem (na něhož navěsil některé činy Bořivoje) poselstvo, jemuž cestu ukazoval kůň, a že koně najdeme i na jezdecké scéně, jíž začíná přemyslovská genealogie, ve znojemské rotundě. Úhor ve Stadicích by měl přibližně 320 m2 (12 x 12 kročejů).

N. Profantová a M. Profant uvedli o hradišti Hradsko (2004, s. 80, 81): "Uvnitř se nachází skoro čtvercovitá plošinka. Objekt bývá považován za jakési obětiště a místo předkřesťanského kultu."

Jestliže by Bořivoj tento pohanský kultovní objekt likvidoval nebo zakazoval tam vykonávat pohanské náboženské obřady, potom by tedy z pohledu církve dělal z úhoru úrodné pole.

J. Bednaříková, A. Homola a Zd. Měřínský napsali o dvou pomořanských obětištích následující slova (2013, s. 139, 140): "Pohanství starých Pomořanů dokládají pro toto období dvě obětiště zasvěcená kultu lokálních pohanských božstev, kterých uctívali podle svědectví písemných pramenů Pobaltští a Polabští Slované značné množství. Byla prozkoumána na území Západního Pomořanska v Trzebiatowě ... v letech 1931-1933. Obě obětiště souvisela se sídlištěm z 9.-10. století a představovaly je dva příkopy oválného půdorysu o rozměrech 8 x 10 m a 10 x 13 m, vzdálené od sebe 65 m, mající svým zahloubením 0,5-1 m i šířkou 1-1,5 m vyjadřovat pouze symbolickou ochranu. Uprostřed menšího z nich hořel na základě zjištěných stop pouze jeden oheň a uvnitř většího pak dva. Ve třech zde odkrytých kůlových jamkách měly pak být zasazeny dřevěné idoly." 

Vl. Horák informuje (2015, s. 44-51) o nálezu kamenných schodů nazývaných alespoň ve 40. letech 20. století Himmelstiege, Nebeské schody. Asi 200 schodišťových stupňů vede po části severního svahu Volské hory, přičemž končí z hlediska nadmořské výšky asi 100 metrů pod vrcholem hory (309 m n. m.). Autor uvádí: "Je velmi pravděpodobné, že schody byly vybudovány jako přístup k ,pomníku' a že jsou staré nejméně 300 let. Kdo a kdy je vybudoval, zůstává nadále tajemstvím..." Schody byly vytvořeny poskládáním vhodných čedičových kamenů, jimiž je svah poset. Schody nevedou až na vrchol Volské hory (vzdušnou čarou k němu schází 374 m). A tam, kde schody končí nebo na vrcholu kopce, byl přírodní kamenný útvar, který lidem připomínal pohaněče volů. V roce 1716 ho dva ovčáci při manipulaci s ním rozlomili a jeho části svrhli do údolí. Ty nalezeny nebyly. - N. Profantová a M. Profant napsali to (2004, s. 95), že stával kamenný stolec též ve Štětíně vedle pohanského chrámu, vedly k němu dřevěné schody.

Nebyla Volská hora nebo její část uctívána pohany? Uvedený přírodní útvar mohl být posvátný balvan, na hoře vyvěral pramen vody a už samotné hory byly pohany uctívány. Pokud se týká pramene, N. Profantová a M. Profant o něm napsali mj. (2004, s. 184): "Posvátný pramen vytékající na hoře je častým místem kultu." Spojovat s tímto místem "Kosmův" úhor (obětiště) a s touto pohanskou dobou uvedené schody, to se neodvažuji.

21C11. PŘEMYSLOVI STRAKATÍ VOLI

Strakatý býk byl součástí nastolovacího obřadu knížat v Korutanech, jak o tom píše např. k roku 1286 Ottokar z Geuly počátkem 14. století. Jsem přesvědčen, že u "Kosmy" v popisu toho, jak byli zbarveni Přemyslovi voli, je skryta důležitá informace, a sice to, odkud přišli Přemyslovci na hradiště u Zabrušan (z Wolinu nebo jiné pobaltské lokality).

Všimněme si, jak "Kosmas" popsal vzhled volů, se kterými Přemysl oral (I, 5): "Tam váš kníže oře se dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý je od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé."Proč se "Kosmas" nespokojil s tím, že by napsal, že voli byli strakatí? Proč se uchýlil k tak podrobnému popisu? A proč se u "Kosmy" voli vrací na místo, odkud přišli, když u obdobných pověstí jsou volně puštěni?

Strakatí – narážka na obec Straky vzdálená pěšky 2,1 km od dnešních Zabrušan. První zpráva o nich je podle MJvČ V/0276 až z roku 1390. Latina má pro pás, pruh jméno balteus. A Baltské moře bylo možná pojmenováno právě podle dávných představ o Baltském moři, že je to podobou pás obepínající Evropu. Bílý pás ukazuje na Baltské moře, s malou pravděpodobností na bílý pás vody kolem ostrova Wolin, na němž leželo stejnojmenné hradiště, odkud Přemyslovci přišli do Zabrušan. Bílá hlava je narážka na Lbín (lebka, hlava) a bílá barva od čela po zádech u druhého vola je řeka Bílina (krk ukazuje na vodu tekoucí z Krušných hor a záda ukazují na takřka rovinu v nižší poloze). Slova zadní nohy má bílé možná narážejí na vody západně od ostrova Wolin (Štětínský záliv, průliv Swinu ad.) nebo na blízké lokality Bieła Góra a Wapnica. Mnohem blíže pravdě však je tento výklad. A zadní nohy druhého vola jsou bílé proto, aby připomněly baltské křídové útesy, snad v blízkosti Wolinu. Slovo vpředu můžeme brát jako začátek cesty.

Přečtěme si od I. Lutterera ad. část hesla Baltské moře (1976, s. 39, 40): "Prastarý výklad odvozuje dneš. název z lat. balteus ,pás, pruh' (podle antických představ obepínalo toto moře Evropu jako pás od Skythie až po Řecko). S tímto pojetím se shoduje i etymologie ze skand. bälte (stnor. belti) ,pás, pruh... Je však pravděpodobné, že název je slovanského původu, neboť přítomnost slovan. obyvatelstva na pobřežíje doložena už v 9. stol. V tomto případě nutno vycházet z psl. základu *bolto ,bláto' (pův. ,rozlehlá vodní plocha, velká voda, pozd. bažina'). Méně nadějné jsou pokusy vyložit jméno z litev. báltas ,bílý' (podle křídových útesů na mořském pobřeží). Název není dosud zcela objasněn." Podle I. Lutterera ad. (1976, s. 29 je dnešní název poprvé dosvědčen u Adama Brémského okolo roku 1070 v latinské podobě Mare Balticum ,moře Baltské'. - Že latinské slovo balteus znamená pás, nalezneme i ve slovníku Zd. Quitta a P. Kucharského, tak i ve slovníku J. Pražáka ad.

Proč "Kosmas" pověsil informaci o tom, odkud přišli Přemyslovci do Čech, na voly? Protože se hradiště, odkud přišli, jmenovalo Wolin? 

Tato scéna je vyobrazena i ve znojemské rotundě. L. J. Konečný k ní mj. píše (2005, s. 194): "Na egyptských vyobrazeních vidíme rituální orbu provozovanou manželskou dvojicí s párem specificky barevných, posvátných zvířat (strakatý Apis)." [...] "V literárním toposu oráč-král oře Wamba s černým a bílým, Přemysl se strakatými voly - symbolická skvrnitost znamenala v původním významu lásku."

"Kosmovi" se strakatí voli mohli hodit i k napovězení jména Wistrach/wistrach(?). Budeme-li totiž číst toto slovo latinsky, potom takto: wistraki (latinský příklad: psáno: pulcher - čteno pulker).

Na s. 225 píše opět L. J. Konečný: "Specifická barevnost znojemských jezdců i jejich koní je sotva náhodná. Přední jezdec v bílém plášti a červených punčochách sedí na rudo-hnědém koni... Červená a bílá dvojjakost je tradiční symbolickou barevností nejvyšší světské a duchovní moci, obou sfér ovládaných původně božským monarchou. Proto byla demonstrována dvojím - červeným a bílým - pláštěm posvátných íránských vladařů a římsko-byzantských císařů... Bílé roucho vždy příslušelo nebeskému bohu první funkce a kněžím. Byzantský císař nosil bílý chlamys při Epifanii a nejvýznamnějších svátcích církevního roku. Červená a bílá barevnost vyjadřovala světské i kněžské postavení panovníka v sakrálním království."

J. Sadílek po citaci z aeneidy dospěl k tomuto závěru (1997, s. 72): "Kosmas tak ústy vědmy Libuše přímo naznačuje, že voli muže ,od pluhu' budou v příhodné době na základě svého zabarvení ,obětováni´ antickému světelnému božstvu, bohyni Cereři, za to, že dává zemi plodnost a je dárkyní obilí."

L. J. Konečný a J. Sadílek vysvětlují význam barev u strakatých volů. "Kosmas" však podrobně popisuje i tvar těchto skvrn. A sděloval tvar skvrn nějakou důležitou informaci?

P. Charvát vysvětluje symboliku barev bílé, červené a černé (2004, s. 62, 63): "Barva bílá označovala hodnoty nejvyšší, nejspíše i svatost, ale především krásu a zdraví a nesla silný pozitivní náboj." [...] "Barva červená, barva krve a tepajícího srdce, značila životní aktivitu a energii, ale také agresivitu, útočnost a přímo boj." [...] "Ne zcela jasnou roli hraje tu barva černá. Uplatnila se velmi široce zejména v osobních jménech Čechů a Češek raného středověku, kdy nebylo zvláštností setkat se s Černochy, Črnaty či Černicemi. Nelze však vyloučit, že tato barva nesla poselství smutku a zmaru jako dnes. V osobních jménech mohla hrát roli odstrašovacího prostředku, aby se k lidské bytosti nepřiblížily zlé síly, odpuzované záporným jménem."

J. Sadílek vysvětlil, proč mají volové barvu černou a bílou. Ale nevysvětlil, proč "Kosmas" popisuje, kde mají volové barvu černou a kde bílou. Podle "Kosmy" jeden vůl ma vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu. Při pohledu zepředu bychom mohli vidět jakýsi kruh s bílým středem (hlavu) obklopeným černou barvou a to celé orámované bílým pásem. Jan Balek (1997) vysvětlil symboliku kruhu takto: "Kruh, kružnice, symbol univerza, uzavřenosti, věčnosti bez začátku a konce, návratnosti kosmického dění (oběh nebeských těles, roční a denní doby, vegetační cyklus), klidu bez napětí a bez dynamiky. Zahrnuje všechny geometrické obrazce, trojúhelník, čtverec atd., má tím i všechny jejich významy. Symbolizuje nebe, splývá s vědomím plynoucího, ale současně stojícího času, v solárních představách splývá se sluncem a světlem. Jako symbol věčného bytí se objevuje na antických náhrobcích, v rituálních symbolech a zpodobení rituálních tanců (zasvěcování, ženské rituální tance zpodobené na obvodu váz), jako svatozář božstev, zbožněných apod," - Symbolický význam kruhu vysvětluje i U. Becker (2002, s. 132, 133; zkráceno): "kruh, jedno z nejčastějších symbolických znamení, bývá chápáno ve vztahu a v protikladu ke čtverci. K. vede zpátky do sebe, a je proto symbolem jednoty, absolutna a dokonalosti; v souvislosti s tím i symbolem nebes v protikladu k zemi a duchovního v protikladu k hmotnému. Úzce symbolicky souvisí s kolem. Jako nekonečná linie je symbolem času a nekonečnosti, často znázorněným v podobě hada hryzoucího vlastní ocas. V mag. praktikách slouží k. jako účinný symbol ochrany proti zlým duchům, démonům apod. S tím také souvisí ochranná funkce, která se přisuzovala opasku, prstenu, obruči, kruhovým amuletům atd."

J. Sadílek (1997, s. 79): "Říká-li Přemysl Libušiným poslům ,vaše země´, zdůrazňuje tak, že patří do společenství jiného slovanského kmene." A Stadice a Zabrušany ležely v zemi "kmene" Lemúzů.

J. Sadílek vycházel z předpokladu, že poselstvo jde do Stadic z Libušína, tedy z jihu na sever směrem k souhvězdí Pastýře s hvězdou Arktur, kterou staří Čechové prý nazývali Přemysl Oráč. Když začne souhvězdí zapadat, tak jako první zmizí volské spřežení. Proto prý Přemysl volům říká jděte tam, odkud jste přišli.

V I, 4, "Kosmovy" kroniky, kde jsou proměněna česká knížata a Bořivoj či Rostislav v Kroka, Ludmila společně s Vratislavem v Kazi, Ludmila společně se Spytihněvem v Tetku a Ludmila společně s Václavem v Libuši , je tato věta: "Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Picus v datla. "Kosmas" převzal od falešného Kristiána přeměnu Bořivoje v Přemysla.

Slovo vůl použil "Kosmas" v šesti kapitolách. I, 5: "Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu; druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé." Voli zde pomáhají lokalizovat hradiště Zabrušany. Slovo strakatí upozorňuje na obec Straky vzdálenou od dnešních Zabrušan 2,1 km, bílá hlava ukazuje na Lbín (6,4 km) ležící na řece Bílině a pás od čela po zádech bílý ukazuje na tok Bíliny. I, 6 : "...pustiv voly zvolal: ,Jděte tam, odkud jste přišli!' Ti ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili." Zde je upozorněno na hradiště Wolin. - II, 4: "...ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích, nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola..." Bylo pochovávání zemřelých v polích a lesích běžné na hradišti Wolin? Mohlo být v "Kosmově" době slovo polích narážkou na Polsko? - II, 8: "...takový závazek nám uložil Pipin... abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně sto dvacet vybraných volů..." Poplatek uložený pražským knížatům Pipinem není nikde jinde doložen. Je možné, že těmito voly chtěl "Kosmas" opět upozornit na hradiště Wolin. - II. 35: "...markrabí... kázal, aby se všichni, od pasáka sviní po pasáka volů, ozbrojili kdejakým železem..." Pasáci sviní jsou zřejmě Nezamyslovci (snad zcela nebo z velké části totožní s Vršovci) a pasáci volů jsou Přemyslovci přišlí z Wolina nebo z jiné pobaltské lokality. III, 17: "...aby nepadl pod sekyrou jako vůl vedený na porážku..."

U. Becker v hesle straka napsal (2002, s. 276): "Straka, ve středověkém umění, zvl. ve ztvárnění Betléma a jeslí znamená často společně se sovou zlo, pronásledování a brzkou smrt." Chtěl "Kosmas" strakatými voly také naznačit, že Přemyslovci jsou zlo?

Že Přemyslovci (Wistrachovci) přišli do Čech z daleka, to možná falešný Kristián (tzv. Kristiánovu legendu a první dvě knihy Kroniky Čechů napsal biskup Heřman), naznačil tím, že pro Bořivoje vyvyslel jméno Přemysl. Myslit má blízko k být chytrý. V místě, kde D. Třeštík ve svých Mýtech... pojednával o Přemyslovi, muži moudrém ("Kosmas" v I, VI) a Nezamyslovi a podobných dvojicích, tak napsal (2003, s. 154), že je pravidelně jeden z bratrů moudrý a druhý hloupý nebo alespoň nerozvážný." Biskup Heřman však možná použil jméno Přemysl ještě z jiného důvodu. Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49): "Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka: ,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře.

Že byli Přemyslovci (Wistrachovci) cizinci, to "Kosmas" možná napověděl jménem Hostivít. Latinské slovo hostis znamená cizinec, nepřítel. Část vit má více významů, jedním z nich je význam pán. Jméno Hostivít tedy možná znamená pán cizinec nebo pán cizinců.

J. Rejzek v kapitole Původ jména Čech (2021, s. 91-95) jmenuje mj. lokality mimo české území, které by mohly jazykově souviset se jménem Češi, což by mohlo svědčit o tom, že tam Čechové po určitou dobu pobývali. J. Rejzek uvádí jména v Řecku, na Ukrajině, v Polsku (v Haliči, u Krakova, ve Slezsku). Dočteme se však i tyto věty: "Podobná jména ovšem nacházíme i na území, kudy předkové Čechů jít nemohli (srov. Czechowo v gdaňské oblasti, Czechy na Štětínsku, Czechyń mezi Bydhoští a Štětínem, dále například slovinská jména..." Jenomže právě z této oblasti (z Wolinu nebo jiného pobaltského hradiště) přišla mocenská skupina, v jejímž čele stál možná Wistrach. A tato mocenská skupina nebo jenom její vůdci byla nositelem jména Češi a od ní toto jméno získali obyvatelé do té doby zvaní Bohemi.

Není ukázáním na přímořský původ Přemyslovců "Kosmova" zmínka o moři v souvětí z III, 36, které vložil do úst knížeti Vladislavovi v jeho řeči k bojovníkům? Napsal: "Čechové... kdysi na zemi a na moři svou pověstí slavní..."

Když víme, že Přemyslovci přišli do Čech od Baltského moře, napadne nás, že "Kosmas" mohl užívat "mořskou terminologii" záměrně. Setkáme se u něho s těmito slovy: moře (Severní moře, jako písku v moři), delfín (mořský vepř), mořská řasa, Skylla a Charybda, slaneček. U něho či u legendistů se setkáme v souvislosti s příchodem obyvatel na naše území se slovy severní strana, Severní moře, hvězda Arctur.

21C12. PŘEMYSLOVA LÍSKA

M. Lurker napsal o lísce následující (2005, s. 265): "Líska, jako symbol plodnosti a života byly v Římě darovány právě sezdanému páru l. oříšky. U starých Germánů byla l. větvička pokládána za svatou rostlinu; místo porostlé lískami bylo sakrálním místem... Ohebné, houževnaté proutky hrají důležitou roli při kouzlení: chrání před zlými duchy a čarodějnicemi, jako virgule pomáhají při hledání skrytých pokladů." [...] "L. proutek slouží jako ratolest života, má zprostředkovat sílu a zdraví. L. keř má rozmanitý erotický význam; je to tajemstvím opředené místo původu dětí." [...] "Ve službách ďábla se l. prut stává - v protikladu k již zmíněnému apotropejnímu významu - nástrojem čarodějnic."

U. Becker o lísce uvedl mj. (2002, s. 152): "... lískový keř, hraje roli v lidové víře a čarodějnictví... Byl [lískový keř] považován za ochranu před zlými duchy a hady. Lískový proutek byl oblíbeným nástrojem hledačů zlata a vody..." Čarodějnictví se věnovala Ludmila v přemyslovské pověsti skrytá za Libuší. Je s ní také spojována voda (její nový hrob byl zaplaven vodou). Za náhodu budeme považovat, že pouhých 5,1 km od Zabrušan (sídla Přemyslova, tj. Bořivojova) a 13,9 km od Stadic leží obec Řetenice, původním jménem Vřetenice. Podle MJvČ 0560, 0561 vzniklo její jméno od app. vřeten, což znamenalo had, zmije.

L. J. Konečný o lísce v poznámce 30 napsal (2005, s. 205): "Líska bývala univerzálním symbolem života, plodnosti, úrody a lásky (líska -láska). Ořech byl známým symbolem vesmíru, kosmického vejce, afrodiziakem. Hrál roli v novoročních a svatebních (zejm. židovských) rituálech, v keltských mýtech... a ve starogermánské sponsální wadiaci... Pozoruhodná je i etymologická souvislost ,ořech-orba-oř' (srov. V. Machek 1971)."

Přemysl vetkl před Libušiným poselstvem do země lísku. Vl. Podborský o uctívání stromů Slovany napsal (2006, s. 533): "Kromě dubu uctívali staří Slované patrně místně i jiné stromy, např. ořech, břízu, jeřáb."

"Kosmas" napsal: "Ale líska, kterou do země [Přemysl] vetkl, vyrazila tři velké ratolesti..." [...] "...dvě ratolesti nebo odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře." Jsou tři ratolesti Přemyslovci, Slavníkovci a Piastovci? Za "Kosmova" života byli Slavníkovci již vymřelí a Piastovci již dávno v Čechách nevládli (dříve možná Boleslav Chrabrý), pokud vůbec v Čechách vládli.

O ratolesti napsal U. Becker mj. (2002, s. 240): "Ratolest, především zelená ratolest (někdy také zlatá ratolest) symbolizuje slávu a nesmrtelnost."

Asi 4 km od hradiště Wolin se nachází ves Laska. Překladač na googlu přeložil slova ořech lískový jako orzech laskovy. OVĚŘIT "Kosmas" mohl tedy Přemyslovou lískou (I, 6) ukázat na tuto wolinskou lokalitu. Pokud ještě tato ves neexistovala, byla možná tato krajina známá svým rozsáhlým porostem lískových keřů.

21C13. PŘEMYSLŮV REŽNÝ UBRUS

V I, 6 "Kosmas" o Přemyslovi napsal: "...mošnu položil na trávu místo stolu, na to režný ubrus..."

Pod heslem ubrus V. Machek etymologii tohoto slova nevysvětluje, jenom odkazuje na heslo obrus. Heslo zní takto (2010, s. 407): "obrus, tak jč. mor. slc.: jinde asimilací ubrus, již stč. ... Byl to každý čtvercový kus plátna obrúsaný - ostřapcovaný, třásněmi zdobený: plachta do deště, šátek na hlavu, utěrka na ruce, konečně ubrus na stůl; třásně dělány tak, že na dvou stranách byl po krajích vytrhán útek, na dvou ponechána osnova bez útku. Stč. brusec utěrka... asi zkomolením od rusati."

J. Rejzek v hesle Ubrus napsal (2015, s. 753): "ubrus (14. st.), ubrousek. Již stč. P. obrus, r. ubrús (šátek na hlavu, ručník), s./.ch ùbrus (ručník, ubrousek, šátek), stsl. ubrusъ (šátek, rouška, ubrus). Psl. *ubrusъ znamenalo původně {utěrka, to, čím (se) otíráme, drhneme}." Pokud byl z latinského slova, jež bylo překladateli přeloženo jako ubrus cítěn význam brousit, drhnout, mohlo být toto slovo narážkou na Zabrušany.

Etymologii slova rež vysvětluje V. Machek takto (s. 513; podstatně zkráceno): "rež, mor. i rýž: žito... Odvoz. režný - žitný (např. chléb), přenes. barva režného chleba (r-é plátno)." Slovník spisovného jazyka českého uvádí mezi významy slova režný i významy drsný, hrubý. V. Machek se v hesle rež o těchto významech nezmiňuje.

M. Bravermanová zkoumala zachované textilie kněžny Ludmily. Jedna z nich je časově zařaditelná do doby Ludmiliny, ostatní textilie jsou mladší. O té nejstarší ze všech napsala (2006, s. 204): "Za zbytky nejstarších textilií je možné považovat drobné fragmenty jemného lněného nevzorovaného plátna, které byly nalezeny v ,balíčku' ze lněné látky s geometrickým vzorem. Na několika fragmentech této tkaniny se dochovaly zbytky šitých obrub a začištěných rohů. Může tedy jít o pozůstatek oděvu nebo o čtyřhrannou roušku či oltářní přikrývku, případně humerál. Vzhledem k tomu, že v raném středověku se len pěstoval v Asii, severní Africe a po celé Evropě, tedy i v Čechách, látka by mohla být domácí provenience, i když je pozoruhodně jemná." [...] "Ve tkanině byla nalezená lidská DNA. Vzhledem k tomu, že se z velké míry shodovala s DNA sv. Ludmily, lze připustit, že tato textilie byla použita při první translaci v roce 925 z Tetína do Prahy. Na cestu byly ostatky podle tzv. Kristiánovy legendy obalené do pláten. Textilie však pravděpodobně nebyla součástí hrobu na Tetíně, neboť ve vzorcích nebyly nalezeny zbytky půdního prostředí. Datování pomocí C 14 bylo určeno na rok 926 ± 35 let."

Myslím, že má pravdu P. Kubín, když prohlašuje, že Kristiánova legenda vznikla až zhruba v polovině 12. století (podle mne nejpozději v roce 1122). Domnívám se, že autorem této legendy stejně jako prvních dvou knih Kroniky Čechů je pražský biskup Heřman (1099-1122). A tento biskup byl svědkem otevření Ludmilina hrobu, což je líčeno v III, 11. Proto mohl v Kristiánovi napsat, že Ludmiliny ostatky byly zabaleny do pláten.

Neučinil však na látku popisovanou M. Bravermanovou narážku i "Kosmas", když psal o režném ubrusu? Za Přemyslem totiž "Kosmas" skrýval Bořivoje a za Libuší Ludmilu.

21C14. NENAZNAČUJÍ PŘEMYSLOVY STŘEVÍCE Z KORKOVÉHO DUBU, NIKOLIV Z LÝČÍ, ODKUD PŘIŠLI PŘEMYSLOVCI DO ČECH?

Na Vyšehradě měly být podle "Kosmy" uchovávány Přemyslovy (tj. Bořivojovy) lýčené střevíce (synonymum: láptě). V I, 7 o nich "Kosmas" napsal (I, 7): "... obut v královskou obuv oráč... vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité [coturnos ex omni parte subere consutos, v překladu W. W. Tomka: wzal s sebau swé střewíce weskrze z lýčí ušité)], aby je dal schovati pro budoucnost; a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy." [...] "Tu se stalo, že se jeden, zvláště smělý a od řeči, zeptal: ,Pane, pověz nám, proč sis u nás dal schovat tyto lýkové střevíce [coturnos subere consutos], jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil...' On jim odpověděl: ,Na to jsem je dal a dám schovati na věky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli...'."

Lýčené střevíce, láptě, se vyráběly z lipového lýka. "Kosmas" však užil latinské slovo subere. J. Pražák ad. uvádějí (1999, s. 1249): "sūber, eris, n. dub korkový; meton. korek." Je to možná narážka na korkový dub (dnes latinsky pojmenovaný Quercus suber), nebo snad přes tento korkový dub, rostoucí dnes i v Evropě v Portugalsku, Francii a jinde, pouze na ten druh dubu, který rostl u Wolinu a Štětínu. Je korkový dub (možná jenom dub) klíčem (nebo jedním z klíčů) k tomu, aby čtenář zasvěcený do "Kosmových" hříček pochopil, odkud Přemyslovci do Čech přišli? (Nebo se dub vztahuje k Ludmile, kterou "Kosmas" v I, 27 nazval Doubravkou? Nebo "Kosmas" nazval Ludmilu Doubravkou, aby ji vztáhl k Přemyslovcům, jejichž původ spojil "Kosmas" s duby?) Na internetu jedna firma o svém výrobku napsala: "Krásná kabelka z dubu korkového, který je kvalitou srovnatelný s kůží, ale je rostlinného původu."

Domnívám se, že v překladu je slovo subere nevhodně přeloženo jako lýko, místo aby bylo přeloženo slovem korek s následným upřesněním v poznámce. V řečtině dokonce slovo φλοιός znamená podle slovníku V. Pracha (1993, s. 558) jak kůru, tak lýko.

Citujme Herborda, který vylíčil tvrdý postup biskupa Oty Bamberského proti pohanství ve Štětíně (s. 170, in: J. Dynda, 2017): "...když byly zničeny a vymýceny chrámy model a na jejich místě biskup pilně stavěl svatá [místa], chtěl pokácet také podivuhodně krásný ořechový strom zasvěcený modle, aby nebyl pro vesničany příčinou k pokušení." V poznámce 90 (s. 170) je uvedeno: "Jedná se o stejný strom, o němž hovoří EBBO III, 18, VP III, 11 a nepochybně i Herbord II, 32 (i když poprvé jej jmenuje dubem, quercus).

Saxo Grammaticus píše o uctívání dubu na Rujaně (s. 228, in: J. Dynda, 2017): "Největší svatyně sestávala z předsálí kolem svého středu, ale zdi obou míst byly tvořeny jen nachovými závěsy a svrchní střecha byla položena pouze na sloupech. A tak pomocníci strhli ozdoby předsálí a nakonec vztáhli ruce i na závěsy vnitřní svatyně. Když je odstranili, jejich zraku se naskytla modla zhotovená z dubu, kterou nazývali Rugiaevit, ze všech stran ohromná a směšně ohavná." Ke jménu Rugiaevit učinil J. Dynda poznámku č. 83 na s. 226: "Ortografie jména napovídá, že Saxo nejspíše chápal jeho jméno jako ,pán Rujány' (lat. Rugiae + slov. *vitъ). Může ale také jít o Saxonovu (des)interpretaci jména Rujevit/Rijevít, ale je to málo pravděpodobné."

Je možné, že by tímto dubem byl dub korkový? Dub korkový (a z něho by bylo možné dělat střevíce (opánky) roste dnes na jihu Evropy, zejména v Portugalsku a ve Španělsku. Mohl za "Kosmy" růst v Pobaltí (zdali tam rostl v době příchodu Přemyslovců do Zabrušan, není důležité), a jestli ne jako běžný strom, tak alespoň jako přivezená rarita? Na internetu je uvedeno, že dub korkový lze zaměnit s ořešákem, což je zřejmě možné. To by vysvětlovalo střídání slova dub a ořech (ořešák) v citovaných pramenech.

Kosmovi nemuselo vůbec jít o korek, on mohl prostřednictvím střevíců vyrobených z korkového dubu poukázat pouze na dub a jeho prostřednictvím na lokalitu, odkud přišli do Čech Přemyslovci.

L. J. Konečný o symbolice obuvi napsal (2005, s. 208): "Oráčovy boty a kabela byly v archaickém chápání úzce spjaty se zemskou plodností a zemědělskou úrodou. Se stromem souvisely již materiální podstatou - Kosmas zdůrazňuje, že byly z lýka, jejich zavěšení na stromě však nezmiňuje.. Posvátnost obuvi jako sponsalia - svatebního daru nevěsty nebo ženicha, přinášeném vedle pláště případně hole... jakožto věno... jakož i při panovnické investituře... byla však odvozena od magického účinku nohy... Noha posvátné osoby, přeneseně však i její stopa a bota zúrodňuje zemi jako afrodisiakum, přináší kouzlo lásky a její predestinaci, štěstí a plodnost vegetace (bohyně polní úrody Isis slula ,pěkně obutá'). Odtud atropopajská funkce obuvi ve vztahu k úrodě as dobytku. Zvláštní kouzlo působila změna obuvi, obvyklá při svatbě a investituře. Nová obuv bývala tradičně svatebním darem nevěsty nebo ženicha, symbolem panství, důstojenství, uchopení moci, nadvlády. [...] "Obouvání střevíců předků bylo známou prosperitní praktikou."

D. Třeštík o Přemyslových střevících napsal (1997, s. 95): "...se český nastolovací rituál podobal irskému a skotskému i v takových podrobnostech, jakým bylo obouvání střevíců ,předků'..." N. Profantová a M. Profant o lýčených střevících napsali (2004, s. 125): "Obřad nastolování nového knížete ukončovalo patrně symbolické obouvání obřadních lýčených střevíců..."

Zd. Váňa k Přemyslovým střevícům napsal (1999, s. 254): "Do celkového kontextu [Kosmovy pověsti o Přemyslovi] zapadají i lýčené střevíce Přemyslovy, uchovávané na Vyšehradě jako charismatické relikvie, magicky přenášející panovnickou moc na potomky. V ruské lidové magii sloužily jako apotropaikum k ochraně úrody a dobytka před škodlivými silami i jako podpora plodnosti, zavěšené např. na tyčkách plotu."

Zajímavé je "Kosmovo" psaní o střevících (I, 7): "...nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost..." A na dotaz jednoho smělce, proč je dává schovat, Přemysl odpověděl: "Na to jsem je dal a dám schovati na věky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli..."

Přemyslovým střevícům se věnoval i A. Pleszczyński (2002). Na s. 213 napsal: "Střevíce -... spojující současnost s obdobím začátku - se staly svého druhu relikvií dynastie, nebo dokonce snad i něčím víc - prostředkem ideově posilujícím její moc a vládu nad pospolitostí." - "Smysl uchovávání Přemyslových střevíců se neomezoval jen na prosté spojování určité současnosti s oním mytickým prvopočátkem vytváření státu. Bota měla v archaickém společenstvu silné a zřetelné symbolické významy. V mnoha kulturách byla obuv považována za hmotnou stopu, a dokonce i za znak reprezentující majitele. Ten pak byl ztotožňován s otiskem nohy. Tento významový kontext dává zřetelně najevo, že smysl předmětu uchovávaného na Vyšehradě spočíval skutečně rovněž v tom, že reprezentoval zakladatele českého státu."

Odkud vzešli Přemyslovci mělo být chápáno z hlediska "sociálního", ne z hlediska lokálního. Alespoň to tak mělo chápat třetí oko. Přemyslovy střevíce měly ukazovat spíš na oráče než na Stadice. (Gallus píše o Piastovi přímo jako o chudém oráči.) Když Přemysl (tj. Bořivoj) mluvil k poselstvu o uchování střevíců, pronesl i tuto větu: "Nyní však ať se smím zase i já vás zeptati, zda je chvalitebnější z chudoby se povznésti k hodnosti, či z hodnosti upadnouti v chudobu?"

Z hlediska lokálního však Přemyslovcům šlo o to, aby byli bráni jako rod domácí. Nemohli být bráni jako cizinci odněkud přišlí. "Kosmas" však cizí původ Přemyslovců prozradil.

Pokud byl Bořivoj pouhý správce nad lidem podléhající Svatoplukovi (což je pravděpodobné), a nebyl tudíž český kníže (alespoň ne po návratu z moravského exilu; před správcováním a možná i za správcování mohl být knížátkem v Zabrušanech), potom je nanejvýš nepravděpodobné, že by se po něm uchovávaly nějaké artefakty jako po zakladateli knížecího rodu. Pochopitelně že jeho potomci po něm mohli zdědit cenné věci. Rozhodně po něm neuchovávali ochozené střevíce. Pokud se nějaké lýčené střevíce ukazovaly v knížecím sídle (možná poprvé za Vratislava II. na Vyšehradě, když se Vratislav "vracel k pramenům"), potom šlo o pozdější převzetí zahraničního zvyku.

Asi 3,5 km vzdušnou čarou je od Tetína vrch Střevíc.

Latinské slovo liber znamená mj. lýko i knihu. "Kosmas" však zřejmě prostřednictvím střevíců neukazuje na pražské (nebo vyšehradské anály). Zejména když v souvislosti se střevíci nepoužil slovo liber.

V pramenech se objevují zprávy, že se tzv. Přemyslovy střevíce ukazovaly při slavnostních příležitostech na Vyšehradě. Podle L. Reitingera (2017, s. 201, 202). Zmiňuje se o tom Tomáš z Pavie někdy v letech 1279-1280, brunšvický kompilátor Kroniky Čechů z konce 13. století a Přibík Pulkava z Radenína někdy v letech 1364-1374.

21C15. MÁ POVĚST O PŘEMYSLOVI A LIBUŠI PŘIPOMENOUT NEJEN BOŘIVOJE A LUDMILU, ALE I WISTRACHA A ROSTISLAVA?

Proč by měl "Kosmas" v přemyslovské pověsti připomínat Wistracha? Protože byl pravděpodobně otcem Bořivojovým (Hostivítem).

J. Rejzek vysvětluje jméno Wistrach takto (2021, s. 112): "Vistrach by snad mohl být ,kdo vidí strach', případně ,kdo vítá strach' (u svých nepřátel)." - V I, 4, 5, 6 "Kosmas" možná prozrazuje, že poselstvo jede za Bořivojem skrytým za Přemysla na hradiště Wistracha. Prozrazuje to prostřednictvím slov strach apod. "Kosmas" napsal: žijete bez bázně [strachu]... Kde je bázeň [strach]... budete z velikého strachu odpovídati... jako bych vás chtěla strašiti... větším podivem a bázní [strachem].

Proč by měl "Kosmas" připomínat Moravana Rostislava v Kronice Čechů? Rostislav jednak byl pravděpodobně manželem Ludmily a jednak se možná neúspěšně pokusil dobýt Čechy (načas možná ovládl Starou Kouřim, tehdy možná zvanou Dowina). Kněžna pohřbená v mohyle v Želénkách s velkou pravděpodobností měla vztah k Moravě, možná byla dcerou Bořivoje a Ludmily, tedy vnučkou Rostislava. Nebo byla dcerou Rostislava s jinou ženou než s Ludmilou. Do exilu k Rostislavovi odchází i zabrušanský Slavitah, později ke Svatoplukovi Bořivoj.

To, že "Kosmas" nepíše o Rostislavovi ve viditelných vrstvách, ještě neznamená, že o něm nepíše ve vrstvách skrytých. Rostislav je možná zařazen do mýtických knížat, a to pod jménem Křesomysl, v I, 36 je snad skryt i za Křesinou. Jméno Křesina však nemusí upomínat jen na Rostislava (Krescencia), ale i na Zabrušany.

Jak dalece můžeme líčení falešného Kristiána věřit? Popisuje dva pokusy, jak se první Přemyslovec snažil dostat na český knížecí stolec. Nebyl však první pokus Rostislavův a jenom druhý pokus, tentokrát úspěšný, Bořivojův?

O prvním neúspěšném dobytí Čech (části Čech) napsal několik vět falešný Kristián. Podle něho národ český proti Bořivojovi po jeho pokřtění povstal. "Všechen národ český k zběsilosti proti knížeti rozlítil, že od mravů otcovských odstupuje a nového a neslýchaného křesťanského zákona svatosti se chápe. Povstávají proti němu v jednom duchu a v témž nepřátelském smýšlení a jej ze země vypuditi usilují, ba i života zbaviti se pokoušejí. To poznav kníže, ustranil se od nich a znovu ke králi Svatopluku a k biskupu Metodějovi na Moravu se odebral." Ve skutečnosti se již pokřtěný Rostislav pokusil dobýt ještě pohanské Čechy s jejich hlavním hradištěm Dowinou (Starou Kouřimí). Rostislavova snaha skončila naprostým krachem. Bořivoj se do Čech vrací jako správce části Čech ve službách Svatoplukových.

Naráží "Kosmas" na Gorazda nebo Bořivoje slovem hora? V Životě Metodějově říká Konstantin Metodějovi (2011, kap. 7): "Ty pak miluješ velmi horu, ale kvůli hoře neopouštěj své učení." Slovo hora je obsaženo ve jménech Gorazd a Goriwei, přičemž Goriwei je ztotožňován s Bořivojem. Logičtější by myslím bylo, kdyby za slovem hora se skrýval Rostislav.

"Kosmas" jméno Přemysl vysvětluje jako praemeditans nebo superexcogitans. Lat. superus (archaicky super) znamená nahoře, horní, vrchní. Cogito znamená myslit, přemýšlet. Souvisí slovo super s větou ty pak milueš horu?

Další význam slova super je dřívější, předešlý, minulý, poslední. Ještě další význam je mocnější, silnější, vyšší postavením.

Slovo hory se objevuje u "Kosmy" i v I, 5 a I, 6, které se vztahují k Přemyslovi, tj. Bořivojovi: "...všichni jedněmi ústy žádají, aby jim byl dán kníže. K nim ona [Libuše]: ,Hleďte,' dí. Hle, za oněmi horami' - a ukázala prstem na hory - je neveliká řeka Bílina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice.'" A I, 6: "Již přešli [poslové vyslaní k Přemyslovi, tj. Bořivojovi] přes hory..."

Když lid přivedený "Čechem" na horu Říp prohlásí, že chce, aby se země, do které ji přivedl, jmenovala po něm, užil "Kosmas" v následujících větách tato slova: rozmnožuj naše potomstvo. Naráží na jméno Rostislav i slovo rozmnožuj, neboť Rostislav je ten, kdo rostí, rozmnožuje slávu? Čech (Bohemus) je snad totožný s Wistrachem, nikoliv s Rostislavem. Wistrach nebo jeho potomek mohl však mít za manželku Rostislavovu dceru.

"Kosmas" mohl skrývat Rostislava nejen za jiné osoby, ale jeho jméno mohl skrývat do jiných slov. Můžeme se domnívat, že "Kosmas" schoval jméno Rostislav (Rastislav, Rastic) např. v I. 6.? Napsal: Jděte bez starosti, sledujte mého koně; třetí velmi rostla do výše i šíře.

Nahradíme-li ve slovech (I, 7) povznésti se k slávě, povznese na vrchol a povznáší k hvězdám slovo povznésti slovem růsti, dostaneme opět jméno Rostislav (růsti k slávě apod.).

Přemysl podle "Kosmy" (I, 8) upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje. Za Přemyslem se skrývá Bořivoj, a ten pravděpodobně zaváděl (možná na pokyn nebo na nařízení Svatopluka) v části Čech zákony a způsob správy, jaké byly uplatňovány na Velké Moravě. To možná činil již Rostislav, Spytihněv, ač Mojmírovec, se možná orientoval na Bavorsko.

Pochopitelně, že jména Rastic, Rastislav, Rostislav mohou být (někdy neúplná) skryta v jiných slovech náhodou. Domnívám se však, že v místech, kde "Kosmas" píše o Přemyslovi, jich vzniká úmyslně více.

Přemysl s poselstvem odpočíval. A odpočinek se německy řekne e Rast. Jde tedy o další narážku na Rostislava?

Schovává "Kosmas" v I, 8 Rostislava (případně jinou osobu) a tzv. Václava za antické bohy? "A když cestu dokonali [Přemysl s poselstvem]... pospíšila jim vstříc paní [Libuše]... vešli ... do příbytku... občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi." Za bohem vína Bakchem by mohl být skryt tzv. Václav jako budoucí syn Bořivoje a Ludmily (tj. Přemysla a Libuše). Svátek Václavův byl totiž možná stanoven záměrně tak, aby vytlačil obžerské podzimní slavnosti. Slovo noci v textu upozorňuje na skrytou vrstvu. A za bohyní Ceres Rostislav nebo Ludmila narozená v Pšově (pšenice - staročesky pše).

22C1. LIBUŠE VĚŠTÍ SLÁVU PRAŽSKÉHO HRADU

O počátcích Přemyslovců, kteří jsou se Starou Kouřimí zřejmě spojeni, napsal falešný Kristián (1969, s. 61): "Slované čeští... ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu. A tak z pohromy a všech ran morových posléze vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli... až konečně panství říše té se dostalo... Bořivoji." Jsou ranou morovou útoky Moravanů do Čech? V době zakládání Pražského hradu mohla být situace obdobná jako koncem 9. století. I. Štefan napsal (2016, s. 195): "...roku 897 žádala česká knížata znovu [před znovu myšlen rok 895] o pomoc proti svým nepřátelům Moravanům, kteří je velmi krutě utlačovali..." Za hadačkou falešného Kristiána a u "Kosmy" za Libuší se skrývá Ludmila. Za Přemyslem se skrývá Bořivoj.

Bezprostředně před Přemyslovci ovládali lokalitu pozdějšího Pražského hradu, předtím zvanou Děvín, Mojmírovci. Pravděpodobně Rostislav, pravděpodobně Svatopluk a zcela určitě Rostislavův syn Spytihněv. Za nich byla tato lokalita především sakrálním místem. Sídlem knížete se stala až za Přemyslovců. Prvním Přemyslovcem, který měl Pražský hrad za své hlavní a trvalé sídlo byl možná až Boleslav I. Hrad zvaný Nový hrad nebo Nova byl možná jím zpevněná a palácem vybavená lokalita dřívějšího Děvína. Přemyslovci byli tedy možná zakladateli skutečného Pražského hradu.

N. Profantová a M. Profant v hesle Pověst o založení Prahy napsali (2004, s. 175): "Důležitá je samozřejmost, s níž úspěšnému založení hradu (města) předchází příznivá věštba – za neobvyklý se považuje jen knížecí původ hadačky." "Kosmas" činy nebo i smyšlené činy Ludmily pověsil na Libuši. Ta se po druhém ovdovění věnovala pohanským praktikám včetně věštění. A sociálním postavením byla kněžnou.

Vdova Ludmila konala pohanské praktiky na lokalitě dnešního Pražského hradu, za ní nazývané Děvín, dříve nežli tuto lokalitu ovládali Přemyslovci.

Za Libuší se skrývá Ludmila, nejdříve žena Rostislava (pravděpodobně) a později manželka (zřejmě vedlejší) knížete Bořivoje. Bořivoj byl správce části Čech, velice přibližně řečeno na východ od Vltavy. Je možné, že byl iniciátorem poměrně malé stavební aktivity na Vyšehradě. Šlo by zřejmě jenom o stavby dřevěné. Na území části dnešní Malé Strany bylo osídlení zvané Praha. Nad Prahou bylo posvátné pohanské místo zvané Děvín. Toto jméno a tuto lokalitu připomíná "Kosmas" v dívčí válce. Za "Kosmy" již šlo o Pražský hrad. Libuše, tj. Ludmila, tedy věštila nikoliv již za ní existující "město" Prahu, ale věštila slávu budoucího Pražského hradu. To za ní nebyla pouhá "zelená louka, ale z hlediska stavebního a "pevnostního" (ne z hlediska politického a náboženského) nicotný Děvín.

V I, 9 "Kosmas" napsal: "...jednoho dne řečená paní [Libuše]... před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti starších lidu takto věštila: ,Spatřuji hrad, který pověstí nebes se dotkne, / ve hvozdě leží místo – je vzdáleno ode vsi této / na třicet honů a mez mu určují vltavské vlny.´" Věštění, to byl přesný propracovaný rituál. "Kosmas" se zde popisu takového rituálu nevěnuje. - Připomeňme si, jak putovali Přemyslovci. Bořivoj (v "Kosmových" pověstech Přemysl převzatý od falešného Kristiána), kníže na hradišti u Zabrušan byl vybrán Svatoplukem k tomu, aby prosazoval jeho zájmy v Čechách. První pokus skončil neúspěšně a Bořivoj strávil nějaký čas na Velké Moravě, především snad ve Starém Městě (tehdejším Veligradě?). Podruhé ho Svatopluk v Čechách prosadil. Ovšem Bořivoj ovládal území přibližně na východ od Vltavy. Jestliže tedy Libuše, tj. Ludmila, věští slávu Prahy, pak tak mohla činit z tohoto území. (Když jako vdova po Bořivojovi odešla ke svému synovi Spytihněvovi vládnoucího z Budče území na západ od Vltavy, konala na lokalitě budoucího Pražského hradu pohanské rituály.) Pokud by místo, odkud věštila, mělo být vzdáleno 30 honů od Pražského hradu, potom by se mohlo jednat o Vyšehrad. 30 honů je totiž 4,6 km nebo 3,7 km. {M. Chvojka a J. Skála o délce honu uvádějí (1982, s. 115), že podle dokladů v zemských deskách měřil jeden hon 153,8 m a že podle V. Hájka měřil 124,2 m.} Dnes nejkratší pěší cesta z Vyšehradu na Pražský hrad měří 4,1 km.

U pohanů patřil les (zde hvozd) k posvátným místům. P. Kopal v hesle Les napsal: (2003, s. 89): "Také les (jako místo konání pohanských obřadů, jako sídlo některých starých božstev, resp. ďábla) patří k negativním symbolům."

Co "Kosmas" prozradil Libušiným věštěním v přítomnosti Přemysla o slávě hradu Praha? Dosadíme-li si za Libuši Ludmilu a za Přemysla Bořivoje, říká nám toto:

- Ludmila se věnovala věštění.

- Bořivoj nepobýval na lokalitě budoucího Pražského hradu, Libuše (tj. Ludmila) totiž nevěští z místa, kde měl hrad stát, ale čtenář si měl zřejmě domyslet Vyšehrad a tuto lokalitu Bořivoj ovládal.

- V době Libušina (tj. Ludmilina) věštění hrad ještě nestál. Přemyslovskému hradu předcházelo pohanské sakrální místo zvané Děvín. Místo s posvátným hájem, posvátným pramenem, posvátným kamenem. Toto sakrální místo bylo obehnáno příkopem. Spytihněv z něho zřejmě velmi opatrně začal vytvářet místo křesťanské, přičemž pohanské záležitosti ponechal. Ludmila zde mohla vykonávat pohanské praktiky. Máme-li věřit některým legendám, tak tam Spytihněv vybudoval kostel P. Marie. Knížecí palác tam snad vybudoval až Boleslav I. První pojmenování tohoto knížecího hradu v písemném prameni je pravděpodobně Nový hrad. K němu přitáhl roku 950 Ota I.

Při věštění Libuše řekla: "Až až tam přijdete, uvidíte člověka, an uprostřed lesa teše práh domu." […] "Ihned kráčejí v staletý hvozd a nalezše dané znamení vystavějí na řečeném místě hrad Prahu." Kdo má přijít na místo, kde se konaly pohanské náboženské obřady? Kdo má přijít na místo, kde začal projevovat stavební aktivitu Mojmírovec Spytihněv, kde nechal vybudovat hradbu s příkopem a postavit funerální stavbičku? Byli to Přemyslovci.

"Kosmou" zmiňovaný les mohl být pohanským posvátným hájem.

Pulkava viděl Libušino sídlo na Vyšehradě. Vyšehrad ovládal Bořivoj, když vládl někde z Kouřimska nebo Kolínska jako správce části Čech v zájmu Svatopluka. Po smrti Bořivoje odešla Ludmila za synem Spytihněvem, vládnoucím z Budče a ovládajícím Děvín, tj. lokalitu pozdějšího Pražského hradu.

Současní historikové na existenci Libuše právem nevěří. Někdy však uvažují o tom, že když už si "Kosmas" vymyslel její věštění o slávě Pražského hradu, z jakého místa ji nechal věštit. Když Libuše slávu Pražského hradu věštila, tak tvrdila, že spatřuje hrad, vzdálený ode vsi této (tj. od místa, kde věštila) třicet honů. K tomuto Libušinu věštění J. Sláma napsal (1974, s. 43): "V souvislosti se šáreckým hradištěm budiž ještě vzpomenut – pouze jako zajímavost a nikoliv historický doklad - Kosmův údaj o vzdálenosti místa, kde Libuše údajně pronesla své proroctví o budoucnosti Prahy...; ten totiž přesně odpovídá vzdálenosti mezi Šárkou a Pražským hradem [asi 6 km]." A v poznámce č. 11 na téže stránce uvádí: "Na tuto zajímavost upozornil již Turek 1963, 109. Mylně Kosmův vzdálenostní údaj interpretuje Davídek (s. 52-53), který myslí na Libušín. Stejnou chybu čteme i u Váni-Kabáta 1971, 304, 306 pozn. 29. K uvedené délkové míře srov. Sedláček 1923, 16-17. Kosmas ji použil i na jiných místech své kroniky, takže na omyl nelze pomýšlet (srov. Kosmas I, 12, ed. Bretholz1923, 26)." Jenomže Šárka a Libušín leží tam, kde Bořivoj nesprávcoval.

Je zajímavé, kdy píše autor Kroniky Čechů o Libušině věštbě o budoucí slávě Pražského hradu (pokud nemá na mysli město Prahu). Pokud je autorem biskup Heřman (a nevložil-li tuto pasáž do první knihy kroniky později Jan II. Břichatý), musel to napsat nejpozději roku 1122, protože toho roku zemřel. To bylo ještě v době, kdy čeští panovníci počínaje Vratislavem II. a konče částí vlády Soběslava I. (1125-1140) sídlili na Vyšehradě. Na Pražském hradě sídlila česká církevní hierarchie včetně biskupa Heřmana. Přemyslovci vyvíjeli aktivitu na Vyšehradě pravděpodobně už od doby, kdy Bořivoj v zájmu Svatopluka vládl jako správce v části Čech. Roku 1085 přesídlil Vratislav II. na Vyšehrad a na Pražský hrad se vrátil až Vladislav II. (1140-1172). Proč tedy "Kosmas" nenechal Libuši věštit slávu Vyšehradu? Nebo pasáž o slávě Prahy napsal Jan II. Břichatý, který pravděpodobně nezemřel roku 1126, aleaž koncem 30. let 12. století a v té době již Přemyslovci uvažovali o návratu na Pražský hrad?

Nebo "Kosmovo", zde Heřmanovo, věštění slávy Pražského hradu souvisí s bojem o investituru, s bojem papežů s říšskými císaři? Heřman umírá roku 1122 a téhož roku končí boj o investituru smírným řešením, a to konkordátem wormským. Heřman jistě věštění o slávě Prahy napsal dříve než roku 1122. Když čeští panovníci sídlili na Vyšehradě, byl Pražský hrad hlavní lokalitou české církve. A biskupu Heřmanovi se věštěním slávy Pražského hradu možná podařilo do Kroniky Čechů propašovat sdělení, na čí straně v boji o investituru stojí. Věštění slávy Pražského hradu je v dané chvíli oslavou sídla nejvyšších českých církevních hodnostářů.

22C2. PROČ PSAL "KOSMAS" O PRAHU

"Kosmas" jméno Praha vykládá v I, 9. Věštící Libuše (tj. Ludmila) říká manželovi Přemyslovi (tj. Bořivojovi) a starším lidu: "Až tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou." V. Machek v hesle práh vysvětluje, co staří Čechové nazývali u domu prahem. Napsal: "...práh byl vlastně celý mocný nejspodnější kmen, na kterém spočívala domovní stěna, nepřerušený ani tam, kde byly dveře... prag znamená konečně i dveřní zárubeň na všech čtyřech stranách." […] "Z Dalimilových slov (kap. 7) vyplývá, že i v stč. byl práh takový mohutný kmen přitesaný a že se tak zvalo i svrchní břevno nade dveřmi, neboť ,kniežata i králové'... proti prahu klanějí hlavu, aby ji měli zdrávu." (V. Machek uvádí i takové významy slova práh, které s domem vůbec nesouvisejí.)A právě tento poslední výklad měl zřejmě "Kosmas" na mysli. Jenomže když biskup Heřman (tj. falešný Kristián, tj. "Kosmas") nějaké jméno vykládá (Strojmír, Přemysl, Nezamysl), tak myslím svádí třetí oko na falešnou cestu. Domnívám se, že skláněním hlavy upozorňuje "Kosmas" na to, že tam, kde bude v budoucnu Pražský hrad, je posvátné místo. To místo se jmenovalo Děvín a zahrnovalo v sobě vrch Žiži, což je možná jméno vymyšlené "Kosmou". O tom, že se pohané svým bohům klaněli, se zmínil "Kosmas" v I, 4: "A navedla [Tetka] hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je."

Užil "Kosmas" slovo práh skutečně k tomu, aby vysvětlil význam jména Praha? Přečtěme si, co napsal o symbolu práh U. Becker (2002, s. 228): "P. chrámu je v mnoha kulturách nazírán jako posvátný a vyžaduje dodržování určité čistoty (např. muslimové se musí zout, než jej překročí), případně se na něj nesmí vstoupit." Prozrazoval zde "Kosmas", že na místo dnešního Pražského hradu (přesněji na vrch Žiži) nesměl "obyčejný člověk" vstoupit, protože tam bylo pohanské kultiště (vrch Žiži) a to bylo pro pohany totéž, co pro křesťana kostel? A na tomto posvátném místě, když tam možná v určitou dobu v roce mohli lidé vstoupit, se všichni, i velcí páni, skláněli. Práh nebyl hotový, člověk ho teprve tesal. Znamená to, že lokalita se teprve tehdy stávala křesťanskou?

Udo Becker v hesle Práh napsal (2002, s. 228): "...dveřní práh, stejně jako dveře symbol přechodu z jednoho místa (stavu) na druhé, nebo také odloučení se od něj." Ještě si od U. Beckera přečtěme heslo dveře (staročeský práh ve smyslu futra s dveřmi úzce souvisí; s. 59): "Dveře, brána, podobně jako most obraz přechodu z jedné oblasti do druhé, např. z tohoto světa na onen svět, z profánní sféry do sféry posvátna atd. Rozšířená je představa nebeské nebo sluneční brány, která představuje vchod do nadzemské, božské oblasti." U hradu nad Vltavou došlo k přeměně jména, z Děvína se stává Pražský hrad a pohanství je postupně vytlačováno křesťanstvím.

N. Profantová a M. Profant napsali o mohylách mj. toto (2004, s. 135): "Někdy jsou mohyly obehnány příkopky, většinou stály v posvátném háji na mírně vyvýšeném místě, často symbolicky odděleném od ,světa živých' například plotem, potokem."

Když "Kosmas" psal o prahu, tak mu možná vůbec nešlo o etymologický výklad jména Praha, ale byl to jeden způsob, jak sdělit, že hrad Praha vznikl na místě dřívějšího pohanského místa nebo v jeho bezprostřední blízkosti. V blízkosti místa, kde byly v posvátném háji mohyly, kde se z tohoto světa přecházelo na onen svět, kde se i velcí páni klaněli bohům.

22C3. LOKALITA DNEŠNÍHO PRAŽSKÉHO HRADU SE DŘÍVE NAZÝVALA DĚVÍN

M. Téra napsal (2014, s. 43): "Specifickým rysem slovanského okruhu byl vznik zvláštních sakrálních hradišť, která sloužila jako náboženská a rovněž společenská centra oblasti či kmene (Rusanova 1997, 47-62). Tak např. kultovním centrem českého kmene se stal areál dnešního Pražského hradu, pro kmen Polanů to byla Lechova hora v dnešním Hnězdně (Kurnatowska 2002, 60-70), pro veletský kmenový svaz to byla Retra, pro rujanské Rány pak Arkona nebo Kosenica. Řada těchto sakrálních obětišť a hradišť je archeologicky doložena ve východní Evropě. Posvátné areály sloužily nejen jako místa obětí, ale rovněž jako sněmoviště, místa pro nastolení knížete, pohřbívání nebo obětní hostiny. Kromě oblasti severozápadních Slovanů nemáme doklady o chrámech, většina rituálů se konala pod širým nebem."

Na Děvín "Kosmas", zde biskup Heřman, poprvé upozorňuje v místě, kde Libuše, tj. Ludmila, věští zbudování a slávu Pražského hradu (I, 9). Libuše je dcerou Kroka, ve skutečnosti je Ludmila nejprve ženou Rostislava (pravděpodobně) a někdy po roce 870 vedlejší ženou Bořivoje. Věští onu slávu ze vsi vzdálené od budoucího hradu 30 honů, tj. zhruba 6 km. Tou vsí je Vyšehrad, který za Ludmily měl minimum staveb, takže zastavěná lokalita je nazvána vsí.

Jméno Děvín u "Kosmy" poprvé padne v místě, kde "Kosmas" (zde opět biskup Heřman) líčí válku mezi dívkami a jinochy (I, 9). Dívky si vystavěly na jedné skále nedaleko od hradu dříve řečeného [hradu Prahy], polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín. Od dívčího hradu znamená od pohanského sakrálního místa Děvínu. "Kosmas" tuto sakrální lokalitu či část této lokality nazval Žiži. Na druhé skále si jinochové vystavěli hrad Chvrasten zvaný později Vyšehrad. V dívčí válce nejde o Děvín na Zlíchově.

Když Libuše (tj. Ludmila) věští za přítomnosti Přemysla (tj. Bořivoje) založení a slávu Pražského hradu, tak říká: hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. Znamená to, že za Ludmily se tato lokalita ještě tak nenazývala? Do té doby šlo o pohanské sakrální místo Děvín a později, ještě před vystavěním knížecího paláce, o křesťanské církevní stavby). "Kosmou" zmiňovaný les mohl být pohanským posvátným hájem a stejným lesem (pohanským hájem) mohl být i les zmiňovaný falešným Kristiánem v souvislosti s Podivenem. Skutečný knížecí palác mohl vystavět až Boleslav I. Lokalita se tak stala skutečným knížecím hradem, který se v písemném prameni objevil i s názvem Nový.

Tzv. Václav možná žil ještě na Staré Kouřimi (Dowině), pokud by již žil na lokalitě dnešního Pražského hradu, žil ještě na Děvínu, třebaže nejstarší legendy o něm napsané užívají jméno Praha. Světec přece nemohl žít na pohanském Děvínu. A jméno Děvín měla původně jak Stará Kouřim, tak lokalita pozdějšího Pražského hradu. S Prahou je tzv. Václav spojen dobrými skutky (přenesl tam podle legend ostatky Ludmily, stavěl rotundu sv. Víta), ale jeho poprava, ke které došlo na dnešním Malostranském náměstí, byla přenesena na Boleslavův hrad. Přemyslovci si možná jednak nepřáli poskvrnit v legendách své hlavní sídlo vraždou a jednak možná nebylo vhodné zavraždění tzv. Václava s Prahou spojit, neboť ještě bylo známo, že Pražský hrad byl Děvín.

Nebylo potřebné přejmenovat lokalitu Děvín na Pražský hrad také v souvislosti se založením biskupství?

Na jméno Děvín naráží i Kanapariem vymyšlená a biskupem Heřmanem ve Verších o utrpení sv. Vojtěcha zopakovaná příhoda o povalení Vojtěcha na kolemjdoucí dívku a příhoda s nevěrnou ženou, kterou měl zachránit Vojtěch před smrti. Blíže viz zde kapitoly Povalení Vojtěcha... a Vysvětluje epizoda o nevěrné ženě...

K přejmenování Děvína na Prahu (Pražský hrad) došlo možná za Boleslava I., když usiloval o zřízení biskupství. Bylo by zřejmě nevhodné, aby sídlo biskupa neslo pohanský název Děvín. Jméno Děvín však mohlo ještě přežívat za biskupa Vojtěcha. Dřívější názvy Praha se nevztahují k hradu, ale k osídlení na části dnešní Malé Strany.

D.Třeštík napsal (2003, s. 103): "Praha – ačkoliv založená Libuší – jakoby [v dívčí válce] neexistovala." Proč? Protože se jmenovala Děvín. Vítězství v lucké válce umožnilo Svatoplukovi, aby v části Čech vládl v jeho zájmu Bořivoj. Tím je dívčí válka také zhruba datována.

22C4. POSVÁTNÝ LES, POSVÁTNÝ BALVAN A POSVÁTNÝ PRAMEN NA DĚVÍNĚ

S Děvínem možná souvisí to, co napsali S. a P. Botheroydovi v hesle vodstvo v Lexikonu keltské mytologie (1998, s. 205 až 207): "Veškeré vodstvo sloužilo za obydlí božským bytostem. V řece se zjevuje v první řadě mateřská bohyně, která se může ukazovat buď v dobrotivé a životodárné podobě nebo s náladovou a hrozebnou tváří. Všude na keltském území se jména řek odvozují z galského ,*dewi' nebo ,*de-wa', ,*dewona', ,bohyně', od Dee v Anglii, Skotsku a Irsku, po Divonne ve Francii nebo Debu ve Španělsku. Podobně to platí pro Danu a Dôna. Přes sto řek a potoků ve staré Galli patrně povstalo z galského ,*matir'/ *Matrona', přičemž nejznámějším příkladem pro původ z ,*Matrona' je Marne." […] "Samo jezero se stávalo svatyní." […] "Jezero je v irských pověstech vstupem do Jiného světa, říší víl, což se zachovalo až do artušovské literatury(Jezerní panna...)." Pražský hrad je s vodou spojován, vyvěral tam pramen, při pohřbívání Ludmily do nového hrobu vnikla do hrobu voda. Nejznámějším jezírkem na slovanském hradišti je Libušino jezírko ve Staré Kouřimi.

Slované uctívaly jednotlivé stromy nebo háje, kameny, hory a prameny, studánky, jezírka. V písemných pramenech jsou myslím zmínky o všech těchto uctívaných objektech nalézajících se na místě Pražského hradu. Když Libuše věští slávu budoucího Pražského hradu, říká: ve hvozdě leží místo a naleznete člověka, an uprostřed lesa. O kameni nalezneme zmínku v "Kosmově" líčení lucké války. Závěrečná fáze této války mohlo dojít k boji o sněmovní pole nacházející se na území dnešního hradu. A v tomto líčení je souvětí (I, 12): "A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv svržen, z vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou všechny překážky..." Pohanský posvátný kámen byl možná v určité době z lokality Pražského hradu svržen. Nemuselo to být v závěru lucké války, války mezi Vratislavem (Neklanem) a Spytihněvem (Vlastislavem).

N. Profantová a M. Profant v hesle Háj napsali (2004, s. 78): "Háj - slovo označující vydělené místo určené k pobytu mrtvých předků, doslovně ,místo, kde žijí mrtví' (původní tvar gaj). Později přešlo ve výraz ,svatý háj', nakonec ztratilo sakrální význam a stalo se označením pro malý, řidší les." A v hesle Svatobor oba autoři napsali mj. toto (2004, s. 215, 216): "... název pro posvátný háj, doložený u západních Slovanů převážně jako dubový..." […] "Přísahalo se při stromech, pramenech a kamenech. Obecně je uctívání posvátných hájů a stromů v Čechách zmíněno kronikářem Kosmou, který k roku 1002 uvádí, že ještě kníže Břetislav II. ,dal pokácet a spálit posvátné háje na mnohých místech'. A Homiliář Opatovický zakazuje ,ctění hor a stromů... a obětovati zvířata u stromů a pramenů'. Svatobor je v Čechách doložen jen místními jmény (u Sušice, Karlových Varů, u Ohře)..." […] "Posvátný háj představoval starší formu kultovního místa, později se v takových okrscích stavěly chrámy – např. Retra. Nakonec v nich byly zakládány kostely a kláštery, čímž posvátnost místa přetrvala, avšak byla nově vysvětlována a zdůvodňována." Takový posvátný háj byl pravděpodobně na území pozdějšího Pražského hradu. "Kosmas" totiž vložil Libuši věštící slávu Pražského hradu do úst slova (I, 9): naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. Na místě posvátného háje byla zřejmě postavena bazilika sv. Jiří a rotunda sv. Víta, nikoliv však první fáze sakrální stavby objevené I. Borkovským. - Na lokalitě pozdějšího Pražského hradu vykonávala Ludmila takové pohanské praktiky, jimiž se obracela na Peruna. M. Téra napsal (2017, s. 224): "Perunovi byly zasvěcovány duby a dubové háje..." Les, o němž se zmiňuje "Kosmas", mohl být tím Perunovým hájem.

V hesle Kámen N. Profantová a M. Profant napsali (2004, s. 94, 95): "...uctívání kamenů je obecně indoevropského původu, podle dostupných pramenů měli své posvátné kameny i Slované..." [...] "Uvědomovali si věčnost existence kamenů, věřili, že dotýkáním na ně přechází jejich magická síla a že posvátný kámen může touto silou uzdravovat. V Pobaltí [a odtud Přemyslovci přišli] při takových kamenech rovněž přísahali..." […] "...obětní kameny stávaly obvykle v blízkosti dalšího posvátného místa – stromu či pramene." […] "V Čechách a na Moravě nemáme bezprostřední doklady úcty ke kamenům." Uctívaným kamenem mohl být Lechův kámen u hradiště Stará Kouřim, kámen na Volské hoře u Stadic a možná i nedoložený kámen na vrchu Žiži (možná na něj činí narážku "Kosmas" v závěru lucké války: a jako se řítí obrovský balvan skalní).

Na pramen na Pražském hradě je zřejmě upozorňováno legendami v souvislosti s přenesením Ludmiliných ostatků do nového hrobu. Falešný Kristián napsal, že vykopaný hrob zaplavil se vodou a o něco dále napsal, že když kněží chtěli ji pohřbíti na místě neposvěceném, voda se ukázala, ale když přišel spolubiskup a baziliku posvětil, nadobro se ztratila. N. Profantová, M. Profant o prameni vůbec a o prameni na Pražském hradě napsali (2004, s. 178 a 250): "Posvátný pramen vytékající na hoře je častým místem kultu. Konkrétní doklady známe ze Staré Kouřimi v Čechách, kde bylo uctíváno jezírko Libušinka či Libuše (větší pramen), název je doložen až ze 16. století. Prameny byly zvlášť zahrnuty i do opevněného areálu dalších hradišť, jako Praha-Šárka, Češov, Libušín, avšak okolí těchto pramenů nebylo dosud zkoumáno." - "Nedaleko tohoto místa [Žiži] vyvěral také pramen později nazývaný Svatováclavská studánka, ovšem uctívaný patrně již před přijetím křesťanství." - O prameni na Pražském hradě se jako první zmínil Ibrahím ibn Jakúb. Napsal: "V jeho vyšší části [sídlišti na části dnešní Malé Strany] je velká opevněná tvrz a v ní jest pramen vody...'"

22C5. PAHOREK ŽIŽI

"Kosmas" v I, 36 nechává vyhnat z Pražského hradu Poláky. "Kosmas" má ve skutečnosti na mysli vyhnání jednoho ze dvou předáků, a sice Slavníkovce Soběslava. On a Boleslav III. (tehdy možná ještě nesoucí své původní jméno Konrád nebo Konrád Ota) vládli v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem. "Kosmas" uvádí, že bojovník věrný Oldřichovi vystoupiv v noci uprostřed hradu na vyvýšené místo, jež slove Žiži, zatroubil a mocným hlasem několikrát zvolal: ,Utíkají, utíkají Poláci..." Že ten, kdo se zmocnil pahorku Žiži, se stal knížetem, to "Kosmas" zdánlivě zamlčel. Ve skutečnosti to však prozradil pojmenováním pahorku jménem Žiži. Jméno Žiži (lépe řečeno tvar podobný jménu Žiži) si zřejmě vymyslel a to tak, že obrátil jméno řecké bohyně Isis, která odpovídala svou funkcí egyptské bohyni Eset. Eset je totiž zobrazována s trůnem na hlavě a i její jméno znamená trůn.

D. Třeštík k místu Žiži napsal mj (2009, s. 151): "V rituálu ,dělalo' indoevropské krále nejčastěji posazení na kamenný stolec, chápané jako ,svatba krále', jeho ,svatý sňatek' se zemí. Na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu byla také dosazována česká knížata až do konce 12. století." […] "Dosednutím na stolec se zvolený kandidát stával právoplatně knížetem, byl to onen kámen, který ho ,dělal'. Symbolika obřadu byla zřejmě v tom, že kámen reprezentoval zemi a dosednutí na něj bylo ekvivalentem ,sňatku' se zemí. Na tomto místě stál nepochybně již dávno před vznikem Hradu. V 9. století bylo nastolovací místo na pražském ostrohu obehnáno mělkým příkopem, vymezujícím posvátný okrsek okolo vyvýšeniny Žiži (či Siži) a stolce v podobě prostého balvanu."

Pokud by jméno Žiži bylo odvozeno od žhnouti, žár, potom bychom se mohli ptát, proč v Čechách známe jenom jedno místo takto pojmenované. Pokud je jméno Žiži odvozeno od slova seděti (dosaditi na knížecí stolec), potom může být opravdu takto pojmenováno jenom jedno místo. Nemůže to však být důkaz pro to, že se místo dosazování knížete na knížecí stolec v průběhu času nepřemístilo. - D. Moldanová uvádí u hesla Žížek (1983, s. 287), že v lašském nářečí slovo žyža znamená žhavé uhlíky.

J. Frolík a Zd. Smetánka k poloze pahorku Žiži napsali (1997, s. 88): "...neznáme polohu ,Žiži' ani polohu stolce. Umístění ,Žiži' na plochu pozdějšího paláce biskupa, na dnes nejvyšší dochovaný bod hradiště, archeologie novějšími výzkumy neprokázala a naopak předpoklad tohoto umístění značně oslabila zjištěním, že již před výstavbou nejstarší fáze biskupkého domu (paláce) zde existovala dřevěná civilní zástavba, nelišící se od podobné zástavby na ostatním území Hradu." […] "Zbývá ještě možnost, že ,Žiži' byl uměle nasypaný pahorek, s jakým se setkáváme na některých ,sněmovních polích'; prokázání a určení polohy takového umělého útvaru by asi v složitých podmínkách Pražského hradu bylo nad možnosti archeologie."

P. Charvát o prvních kostelech Pražského hradu napsal (2007, s. 137, 138): "První křesťanské kostely Hradu totiž jejich budovatelé založili v podivně excentrických polohách. Bořivojův a Spytihněvův chrám Panny Marie vznikl na sklonku 9. století v západní části hradního nádvoří, viditelně mimo jeho středovou partii, avšak výše po svahu, a tedy v poloze hierarchicky nadřazené situaci ,Žíže'. Při opevňování Hradu se dokonce mariánský kostel ocitl vůbec mimo hradby! Ani Vratislav se ještě na počátku století desátého neodvážil umístit svůj kostel svatého Jiří přímo do středu hradní plochy, a kázal jej vystavět naopak pod ,Žiží', a to po svahu dolů, zřejmě na odlišné části skalního hřbetu Hradu, než kde stálo ,Žiži'. Teprve když bylo takto staré rejdiště pohanských démonů obklíčeno svatostánky nového kultu a tím duchovně zneškodněno, troufl si kníže Václav v průběhu dvacátých let desátého století umístit svůj nový chrám přímo do středu historické hradní plochy, do bezprostředního sousedství ,Žíže'. Staří bohové byli již bezpečně mrtvi a nikomu nemohli škodit." Kostel P. Marie (jeho první fáze) a sv. Jiří byly zřejmě postaveny mimo pahorek Žiži. Je to důkazem existence dvojvěří? Vedle sebe existuje pohanský pahorek Žiži a první křesťanské kostely.

Pokud "Kosmas" opravdu vytvořil jméno Žiži od bohyně Isis (Eset), potom možná chtěl upozornit na dvě fakta: na pahorku Pražského hradu se konaly pohanské obřady a docházelo tam k volbě knížete.

22C6. POJMENOVÁNÍ PAHORKU ŽIŽI

V latinských opisech Kroniky Čechů jsou pro pahorek Žiži užity tvary Sizi, Zizi, Zicis, Žiži. Není toto pojmenování "Kosmovou" hříčkou, "Kosmovým" výmyslem. Jestliže ano, jak ho vytvořil?

Je otázka, jestli se vrch na Pražském hradě skutečně jmenoval Žiži, případně podobně, nebo jestli si "Kosmas" toto jméno vymyslel. D. Třeštík k tomu napsal (1997, s. 541, pozn. 142): "...tvrdil R. Turek... že Kosmas si jméno Zizi vymyslel, ačkoliv je zřejmé, že v Kosmově ,uprostřed Hradu'... tento pahorek... být musel a musel mít také toto jméno, jinak by přece kronikářovi nemohl čtenář rozumět.." Jenomže "Kosmas" si zřejmě toto jméno vymyslel, aby jím mohl čtenáři sdělit důležitou informaci.

K významu jména Žiži D. Třeštík napsal (1997, s. 342): "Jméno Žiži lze vykládat nejenom od žáru, ale i od sieža – utvořeno od sěd-ja ve významu ,místo, kde se sedí', tedy místo, kde byl kníže posazován na kamenný stolec." V poznámce 167 na s. 542 dodal: "Výkladu tohoto jména byla podána celá řada, posledním je upozornění I. Kořána... na germánskou bohyni Zisza. To ovšem objevil již před sto lety J. Teige... což vedlo A. Bachmanna... k domněnce, že Žiži bylo kultovním místem Germánů, kteří překázali jeho tradici příchozím Slovanům. To je vše notně přehnané, přednost si proto zaslouží výklad J. B. Maška... uváděný shora v textu." Žár by snad nemusel souviset jenom s pálením Slunce, ale i s pálením pohanských ohňů.

J. Dynda na straně 55 v poznámce 106 v článku České a moravské pohanství (2018) k pahorku Žiži napsal mj.: "Jméno tedy podle něj znamenalo ,místo, kde se sedí', nastolovací místo českých knížat. K tomu, že je ale tato etymologie hláskoslovně pochybná, viz již Karel J. ČERNÝ v reakci na Maškův text... 1887...)."

J. Frolík a Zd. Smetánka ke vzniku jména Žiži napsali (1997, s. 87, 88): "...není bezpečně jasné, co název ,Žiži' znamená. Jeho význam bývá etymologicky vykládán buď v souvislosti s ohněm – žárem, což v romanticky orientované literatuře stále zavdává podněty k výkladům o pálení obětí na kultovním místě, nebo bývá tento pahorek vykládán podle rovnice ,sieza' = stolec jako místo, na němž byl nastolovací kámen. Také tento výklad bývá začleňován do teorií o počátcích Pražského hradu a přemyslovského státu. Bezprostřední spojení stolce, o němž se přímo i nepřímo vícekrát dozvídáme z písemných pramenů, a pahorku ,Žiži' není ničím zaručeno."

Autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů je pražský biskup Heřman pocházející z Francie. Měl možná nějaký vztah k pařížskému klášteru Saint-Germain-des-Prés. Ten byl pravděpodobně postaven na místě, které bylo předtím zasvěceno bohyni Isis.

Vrch Žiži jsme spojili, možná chybně, s antickým Řeckem bohyní Isis. Raně středověké Korutany jsou zase spojeny s antikou kamenným stolcem, který byl původně hlavicí antického sloupu.

Nesouvisí pojmenování vrchu se slovem žízeň (stč. žiezě), neboť tam byl zřejmě konán pohanský rituál žádající déšť? A slovo žízeň souvisí i se slovem život, a to etymologicky i věcně. Při nedostatku vláhy šlo o život.

22C7. NEPOJMENOVAL "KOSMAS" PAHOREK ŽIŽI PODLE STAROŘECKÉ BOHYNĚ ISIS?

Lokalita, na níž dnes stojí Pražský hrad, byla místem pohanských obřadů a jmenovala se Děvín. "Kosmas" to úmyslně prozradil tím, že pojmenoval válku mezi Nezamyslovci a Přemyslovci, tj. mezi Spytihněvem a Bořivojem (s podporou Svatopluka) dívčí válka. Ačkoliv se název Děvín užíval možná ještě v 10. století, "Kosmas" ho již nepoužil. Rozhodl se lokalitu přejmenovat, ale tak, aby zasvěcenému čtenáři to, že šlo o pohanskou lokalitu, prozradil nebo mu to připomenul. Vzal si "Kosmas" jméno starořecké pohanské bohyně Isis, obrátil toto jméno na Sisi a z tohoto tvaru vzniklo jméno Žiži?

Starořecká bohyně Isis je převzatá staroegyptská bohyně Eset. Ta byla zodpovědná za každoroční záplavy. U. Becker v hesle Trůn napsal (2002, s. 302, 303): "Jméno egyptské bohyně Eset znamená ,trůn'. Představovala tedy vladařskou moc svého manžela Usíra... Trůn je také jejím atributem." Na vršku Žiži byl možná nastolovací knížecí kámen, tedy jakýsi trůn. Jménem vrchu Žiži (z Isis?) jsme se dostali do antického Řecka. Korutanci se dostali nastolovacím kamenem rovněž k antickým bohům. Jejich knížecím kamenem byla hlavice sloupu z římského města Virunum.

O tom, že "Kosmas" znal egyptskou mytologii (něco musel znát z Bible) svědčí věty z konce I, 4: "Jak znamenité věci provedli v Egyptě svým uměním čarodějníci! Ti svými kouzly učinili tolik divů, kolik prý jich z moci Boží způsobil služebník Boží Mojžíš." Význam jména Mojžíš vysvětluje M. Knappová takto (2015, s. 238): "Mojžíš, biblické j. hebrejského původu (z hebr. Móšéh), vykládá se buď jako ,(z vody) vytažený', nebo nověji (podle egyptského mes(su)) jako ,dítě, syn'." Je myslím pravděpodobnější, že "Kosmas" mohl spíš znát výklad z hebrejštiny. A právě v I, 4 "Kosmas" svou hříčkou informuje čtenáře o pohanských praktikách prováděných Ludmilou. Činí tak hříčkou, která spočívá v tom, že ji skrývá za Kazi, Tetku a Libuši.

A nyní si přečtěme, co napsal o přenesení ostatků zavražděné Ludmily falešný Kristián (1969, s. 71, 72): "A vykopavše zemi a upravivše hrob, chystali se jí v té bazilice pochovati. Ale náhle vykopaný hrob zaplavil se vodou; z čehož mnozí usuzovali, že se to místo služebnici Kristově nezamlouvá." […] "Biskup ten přišel, nejdříve kostel Pánu posvětil, potom za šest dní pohřbil řečené tělo na témž místě, kde voda byla vystoupila. A divná to věc a jako důkaz dosvědčující zásluhy služebnice Kristovy, že když kněží chtěli ji pohřbíti na místě neposvěceném, voda se ukázala, ale když přišel spolubiskup a baziliku posvětil, nadobro se ztratila." Pohanské místo Žiži, spjaté s pohanskou milovnicí vody Isis, ležící v blízkosti nového hrobu kněžny Ludmily, bylo posvěceno. Někdy se soudí, že do připraveného Ludmilina hrobu skutečně pronikla voda. V takovém případě rozhodně biskupovo vysvěcení by problém s vodou neodstranilo.

O prameni na Pražském hradě se zmiňuje již Ibrahím ibn Jakúb. Po popisu města (osídlení na dnešní Malé Straně) napsal (citováno z Velkých dějin... I, s. 246): "V jeho vyšší části (nebo nad ním) je velká opevněná tvrz [Pražský hrad] a v ní pramen vody tekoucí po povrchu a jeho voda prosakuje rovinaté části jeho [tj. města nebo tvrze] údolí."

Slovo šest je možná narážkou falešného Kristiána na jméno pahorku Žiži. Podle V. Machka (1997, s. 729) slovo žíž znamenalo: "...šestka na hrací kostce (zastar.)..."

O číslu 6 napsal U. Becker mj. toto (2002, s. 291): "Číslo 6 bylo v antice a středověku považováno za nejdokonalejší číslo, protože se dá představit jako součet svých částí i jako jejich násobek, totiž 1 + 2 + 3 = 6 a 1 x 2 x 3 = 6. Dá se chápat i jako násobek prvního ženského a prvního mužského čísla, totiž 2 x 3 = 6." […] "V křesťanské symbolice má 6 ambivalentní významy – je posvátná jako počet 6 dnů stvoření; také je číslem milosrdenství. Vedle toho se objevuje jako číslo zla – 666 je číslo apokalyptické bestie."

22C8. NASTOLOVACÍ KÁMEN ČESKÝCH KNÍŽAT

Na vršku Žiži nebo v jeho blízkosti zřejmě byl nastolovací kámen českých knížat.

J. Žemlička o nastolovacím kameni a o vyvýšině Žiži napsal toto (2009, s. 290): "Byl to nejspíše mohutný a částečně opracovaný balvan, ležící na mírné vyvýšenině zvané Žiži."

N. Profantová v článku zabývajícím se projevy pohanství v českých zemích napsala roku 2011 na s. 22: "Nejasnosti přetrvávají o podobě a existenci kultovního prostoru na Pražském hradě; nebyl nakonec celý ostroh vymezený nejstarším příkopem především prostorem sakrálním? Nebo šlo jen o vyvýšeninu Žiži a tam či poblíž předpokládaný kamenný stolec? Či hledat spojitost s pramenem, pozdější Svatováclavskou studánkou?"

K českému nastolovacímu kameni A. Přichystal napsal (2011, s. 9-16???): V Evropě se však tyto inaugurační kameny raně středověkých kmenových knížat nacházely na sněmovních polích kmenů, ne na hradech. Jestliže v Praze byl situovaný kamenný stolec českých knížat uprostřed hradu, pak to byla nápadná výjimka. Tuto zvláštní situaci interpretuje Třeštík (1987, 1997) následovně: I v Praze byl inaugurační kámen původně přístupný na místě, kde byla podle starého rituálu volena a dosazována kmenová knížata. Koncem 9. století se však kamene zmocnil kníže Bořivoj, neboť místo ohradil hradbami a dal tak najevo, že chce vládnout jako neomezený panovník a ne jako volený kníže." Kníže Bořivoj sídlil ve Staré Kouřimi (tehdy Dowině) nebo na předpokládaném dvorci v Kolíně či v Háníně. Lokalitu pozdějšího hradu ovládal před vyhnáním na Moravu, poté, když se stal Svatoplukovým správcem, správcoval zhruba na východ od Vltavy. Pokud by lokalitu s nastolovacím kamenem před útěkem na Moravu ohradil, bylo by to desítky km od jeho sídla.

M. Wihoda o "kameni" napsal (2015, s. 80, 81): "Poněkud unáhleným se jeví rovněž pokus umístit intronizační kámen na Žiži. Můžeme jistě přijmout za možné, že název byl odvozen od staročeského seděti (sieza) a nikoliv od ohniště (žiža), ovšem ne zcela spolehlivé etymologické vývody nemohou zastřít, že se Kosmas a Vincencius shodují v jediném, totiž že obě místa ležela uprostřed, rozumějme kdesi uvnitř hradu. Nic víc. Že by intronizační přísahy českých knížat zněly na pahorku Žiži, nepadlo ani slovo, a přihlédneme-li dále k přírodním podmínkám, není vyloučeno, že hradčanský hřbet nesl hned tři významná místa: sněmovní pole, Žiži a knížecí stolec." Pokud stál knížecí stolec opravdu na sakrálním vršku Žiži, mohla tam být nastolována nám neznámá předpřemyslovská pohanská knížata a později, když byl vršek odpohanštěn církevní stavbou (kostelem P. Marie nebo bazilikou sv. Jiří), tam mohli být nastolováni křesťanští Přemyslovci.

22C9. VZNIK PRAŽSKÉHO HRADU

Domnívám se, že někdy v 80. letech 9. století začal ovládat velkou část Čech ze Staré Kouřimi Mojmírovec Spytihněv, u falešného Kristiána zvaný Strojmír, u "Kosmy" nazvaný Nezamysl a Vlastislav. Ten byl ze Staré Kouřimi zřejmě Bořivojem a Svatoplukem vyhnán za Vltavu a z Kouřimska a Kolínska vládl části Čech zhruba na východ od Vltavy Bořivoj, a to jako správce podřízený Svatoplukovi. Spytihněv vládl části Čech na západ od Vltavy z Budče. Do jeho panství patřila i lokalita pozdějšího Pražského hradu, tehdy zvaná Děvín. Spytihněv na této lokalitě zbudoval dřevohlinitou hradbu. Vratislav nechal nad hrobem Ludmily postavit funerální stavbičku, která byla později přestavěná a je známa jako kostel P. Marie. Vratislav snad zbudoval baziliku sv. Jiří a tzv. Václav rotundu sv. Víta, pokud ji nepostavil až Boleslav I. Ovšem Vratislav a tzv. Václav z Pražského hradu (Děvína) zřejmě ještě nevládli. Tzv. Václav sídlil na Staré Kouřimi a Vratislav v závěru života možná na Budči. Prvním panovníkem, který z Pražského hradu vládl, byl možná až Boleslav I. Zbudoval další opevnění a možná to byl až on, kdo postavil knížecí palác, připisovaný Spytihněvovi nebo Vratislavovi. (Boleslav I. mohl začít vládnout několik let předtím, než byl tzv. Václav popraven.) Vznikl Nový hrad, který od svého "podhradí" přijal později jméno Pražský hrad.

Nenapovídá "Kosmas", že lokalitu budoucího Pražského hradu ovládali Nezamyslovci, tj. Mojmírovci? Když Libuše věští budoucí slávu Prahy, řekne o přilehlém Petřínu toto (I, 9): "Hora toho místa se zkrucuje na způsob delfína, mořského vepře." U. Becker napsal (2002, s. 230), že ve středověkém umění bylo prase symbolem nevědění. Nevědění má blízko ke jménu Nezamysl, což bylo "Kosmovo" jméno pro Spytihněva. "Kosmas" možná petřínským mořským prasetem prozradil, že v době, kdy Ludmila žila s Bořivojem, patřila lokalita Pražského hradu Spytihněvovi. 

K počátkům Pražského hradu napsal J. Frolík kapitolu Praha v dobách kněžny Ludmily v publikaci Ludmila, kněžna a světice (2020). Na s. 186-191 napsal mj.: "Pražský hrad se zřejmě jako centrum začal prosazovat už během 9. století. [Jaké centrum? Centrum politické moci? Sakrální centrum pohanů? Centrum jak velké oblasti?] Vlastní povaha této centrální funkce není dosud přesvědčivě vysvětlena. Úplné počátky přítomnosti člověka na hradní ostrožně sahají již do 8. století (nález ojedinělých keramických zlomků). Nejstarší určitější prvek představuje tzv. nejstarší příkop, který obkroužil hradní areál [nebo spíš sakrální plochu pohanů?] v rozsahu pozdější akropole, tj. dnešního III. nádvoří, Jiřského náměstí a plochy východně od nich." […] "Na základě nepříliš početných keramických zlomků je první etapa s tzv. nejstarším příkopem datována do období před roky 850/860. Etapa mezi zánikem příkopu a postavením kostela Panny Marie je vymezena daty 850/860 a 882/884." […] "Během Ludmilina života se odehrála zásadní proměna Pražského hradu, a to díky výstavbě dřevohlinitého opevnění. Novější výzkumy i jejich vyhodnocení potvrdily hypotézu, že hlavním stavitelem opevnění byl Ludmilin starší syn kníže Spytihněv I. (895-915). Potvrdila ji dendrochronologická data... nejmladší data 905 + max. 12 a 907 ± 10 let. Dřevohlinitá hradba vymezila Pražskému hradu přibližně stejný areál jako dnes. Zároveň byla předtím zřejmě jednotná plocha rozdělena na akropoli (III. nádvoří a plocha východně od něho až k Černé věži) a západní předhradí (I., II. a IV. nádvoří)." […] Dále se J. Frolík věnuje kostelu Panny Marie (viz zde kapitolu Jaké podoby a funkce měl kostel...) a bazilice sv. Jiří. - Následuje kapitolka Knížecí palác, obytné stavby a další objekty (s. 201-206). O paláci se zmiňují písemné prameny. J. Frolík k tomu napsal (s. 201, 202): "Knížecí palác se... objevuje ve václavských legendách, i když detaily jeho podoby a přesná lokalizace nám unikají: ,Jednoho dne (Václav) … vystoupil do hořejší části paláce a vyhlédnuv z okna řekl jednomu žákovi...' [Citát je z Crescente fide.] Palác byl tedy nejméně jednopatrový. To máme potvrzeno ještě při uvedení knížete Břetislava I. k vládě v roce 1034: ,Po řádném dokonání obřadů pohřebních vzal (kníže Jaromír) za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako se vždy děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze (…) mezi lid, aby se netlačili na knížete sedícího na stolci..." Nešlo v případě Václava o knížecí palác v Mikulčicích nebo ve Starém Městě (tam nebyl dosud nalezen)či na Budči? - J. Frolík se domnívá, že stopy po uvedeném paláci byly nalezeny na Jiřském náměstí. Blíže zde viz kapitolu Z jakého paláce vyhlédl Václav... - V dalších řádcích se J. Frolík věnuje příbytku kněze Pavla, o kterém hovoří legendy. Příbytek autor legendy nelokalizuje (byl v tom kraji) OVĚŘIT. Co ho k tomu vedlo? Vadilo mu, že lokalita Pražského hradu se nazývala Děvín? Nebo byl příbytek kněze Pavla (a přitom se ten kněz mohl jmenovat zcela jinak) na jiném hradišti, třeba na Budči? (s. 203): "Na Jiřském náměstí bylo při výzkumech v letech 1997-2001 v jeho severní části před domem čp. 36/IV objeveno na svažitém terénu zdivo o výšce až 1,3 m stavěné z opukových kamenů spojovaných jílem." […] "Obtížné je jeho přesné časové zařazení." […] K obytným stavbám na Pražském hradě napsal J. Frolík mj. toto (s. 203): "Obytné stavby známe především v nevelkých torzech, která nedovolují představu o jejich celkovém uspořádání a vzájemných vztazích. Výjimkou je situace u severní strany Starého královského paláce, kde byly zachyceny velmi torzovitě tři dřevěné sruby vedle sebe spolu se zahloubenou stavbou (polozemnicí) s destrukcí pece uvnitř. Stavby podobného charakteru stály v celém hradním areálu." Dva sruby byly časově datovány, starší k roku 874 + max. 4 roky, mladší k roku 920 + max. 15 let. - Dále se J. Frolík v této kapitolce věnoval cestám, knížecímu stolci (viz zde kapitolu Nastolovací kámen... ), pahorku Žiži (viz zde kapitolu Pahorek Žiži ) a sněmovnímu poli. Po kapitolce Pohřebiště následuje kapitolka poslední nazvaná Hradčany, Malá Strana a Velká Praha (s. 211, 212). Vyberme z ní několik vět: "V poslední době sílí argumenty pro to, že bylo západní předpolí Pražského hradu opevněno podobně jako vlastní hrad, a bylo by tedy jeho předhradím." […] "Mnohem větší význam mělo osídlení jižního předpolí Pražského hradu na Malé Straně." […] "Péče věnovaná tomuto místu nepřímo ukazuje na význam malostranského podhradí jako obchodního a řemeslnického centra."

Počátky Pražského hradu spadají tedy do doby, kdy do Čech ještě nepřišli Moravané, pasáci volů (tj. Přemyslovci), jsou spojeny se stavební aktivitou domácích vládců, pasáků sviní. J. Frolík (s. 464): "Do historického povědomí vstoupil Pražský hrad v souvislosti s nejstarším známým českým knížetem Bořivojem I. a událostmi spojenými s jeho křtem na Velké Moravě. Na Pražském hradě byla postavena první známá stavba – kostel Panny Marie (cca 882). Zásadní proměnu ostrožny přineslo období vlády Bořivojova nástupce knížete Spytihněva I."V pořadu ČT Vznik Pražského hradu (cyklus Historie.cs) dne 19.1.2013 J. Frolík řekl: "Přemyslovci Pražský hrad nezaložili, Přemyslovci se ho zmocnili, ale komu patřil před nimi, to my nevíme." Spytihněv byl pravděpodobně synem Rostislava a Ludmily. Spytihněv ovládal Děvín (Pražský hrad) před Přemyslovci (před Vratislavem), ale ani on, ani jeho předci ji nezaložili. Přemyslovec Bořivoj z Pražského hradu nikdy nevládl. Jeho hlavním hradem snad byla Stará Kouřim.

Ke Spytihněvově účasti na budování Pražského hradu napsal P. Charvát (2007, s. 168): "Nejnovější archeologické poznatky datují právě do Spytihněvovy doby samostatné opevnění podhradí Pražského hradu, Malé Strany, které nejspíše právě od této doby sloužilo jako jedno ze středisek mezinárodního dálkového obchodu." Spytihněv v oblasti, kde vládl, horečně budoval objekty vojenského rázu. K tomu opět P. Charvát (s. 170): "Spytihněvovi stratégové vtiskli tehdy knížecí državě novou tvářnost a nové ustrojení. Ve stěžejních oblastech středních Čech, od Libušína po Boleslav a od Mělníka po Tetín, nechali na říčních březích vzdálenějších od pražského centra vybudovat nové opěrné body knížecí moci." Spytihněv po vyhnání ze Staré Kouřimi nevládl na východ od Vltavy, takže je otázka, jestli s ním lze spojovat hradiště Boleslav a Mělník. Spytihněv však nakonec možná neměl komu své panství předat. Jeho syna asi zabil Durynk (tj. Václav).

M. Beranová a M. Lutovský o počátcích Pražského hradu napsali mj. (2009, s. 191): "Z písemných i archeologických pramenů vyplývá nepochybné přední postavení Pražského hradu v 10. století. Jeho prioritu předurčovala již příznivá poloha ve středu země, uprostřed poměrně hustě osídlené kotliny (Lutovský 2005) a na křižovatce dálkových obchodních cest. Proto nabyl významu patrně již za vlády Bořivojovy, hlavním knížecím sídlem se stal určitě za Spytihněva a Vratislava." Bořivoj zřejmě na Pražském hradě nikdy nesídlil. Přemyslovci ho pravděpodobně získali až po smrti Ludmily roku 921.

I. Štefan k počátkům Pražského hradu napsal mj. toto (2018, s. 15): "Úzký skalnatý ,oslí' hřbet, jemuž se na počátku prostor Pražského hradu podobal, byl na základě nálezů keramiky nějak využíván zřejmě již před nástupem Bořivoje, který na něm nechal před rokem 885 vystavět druhý kostel v Čechách zasvěcený Panně Marii. V této době ale areál ještě postrádal mohutnější opevnění. Nevelký příkop byl na základě dendrochronologického datování nahrazen solidní hradbou nejspíše až za vlády Spytihněva I. (nejpozději krátce po roce 917)." Bořivoj nemohl kostel Panny Marie na Pražském hradě vystavět, protože nanejvýš mohl na Pražském hradě krátce sídlit, než byl vyhnán na Moravu. Po návratu z Moravy Pražský hrad neovládal. Do lucké války ovládal Pražský hrad Spytihněv, po lucké válce Vratislav.

Domnívám se, že prvním českým knížetem, který vládl z Pražského hradu, byl možná až Boleslav I. On natolik svou stavební činností pozměnil dosavadní sakrální lokalitu, že se k ní vztahuje zmínka Nový hrad. M. Lutovský k Pražskému hradu napsal mj. (2006, s. 57): "...lze říci, že právě za vlády Boleslava I. se hrad Praha a jeho podhradí stal skutečným hlavním ,městem' Čech."

22C10. Z JAKÝCH HRADIŠŤ VLÁDLI PRVNÍ VLÁDCI ČECH NEBO VLÁDCI ALESPOŇ ČÁSTI ČECH

Když Mojmírovec Rostislav možná dobyl část Čech, tak odešel z Moravy a v Čechách se usídlil na Dowině, která je dnes známá jako Stará Kouřim. Na Moravě získával stále větší moc Rostislavův synovec Svatopluk, který měl možná Rostislava na Moravě zastupovat. Svatopluk nakonec stál za svržením Rostislava z knížecího stolce. Po Rostislavovi možná pojmenoval jeho syn Spytihněv hradiště Budeč. Část rost- totiž znamenala také budit a Rostislav možná v určité době užíval jméno obsahující část Bud- nebo -bud. Na Kouřimi mu možná patří prázdný hrob. U "Kosmy" vystupuje i pod jmény Křesina a Křesomysl.

Přemyslovec Bořivoj pocházel z hradiště u Zabrušan. Stal se možná českým knížetem, ale byl nespokojenými Čechy svržen. Svatopluk si ho však vybral jako svého správce pro část Čech. Bořivoj vládl možná ze Staré Kouřimi a z hradiště nebo opevněného dvorce. Toto hradiště nebo dvorec se nacházel na území dnešního Kolína. Po Bořivojovi, jehož jméno znamená bojovník, se možná Kolín jmenuje (stč. kole = bojuji). Pohřben byl možná v kolínském hrobě. U "Kosmy" dostal jméno Přemysl.

Mojmírovec Svatopluk, skutečný vládce části Čech za Bořivoje a ještě asi 5 let po jeho smrti vládl z velkomoravských hradišť.

Mojmírovec Spytihněv je totožný se Strojmírem falešného Kristiána. Po vyhnání Bořivoje byl povolán na český knížecí stolec. Nejprve vládl z Dowiny (tj. ze Staré Kouřimi), když byl z ní vyhnán, stala se jeho hlavním sídlem Budeč.

Přemyslovec Vratislav zvítězil v lucké válce jako Neklan nad Spytihněvem (tj. Vlastislavem). Je možné, že lokalita budoucího Pražského hradu, tehdy Děvínu, byla za něho především sakrálním místem (politickými záležitostmi byl nastolovací kámen a nedaleké sněmovní pole) a Vratislav z něho ještě nevládl. Možná vládl z míst, kde před ním Bořivoj (Dowina, Kolín) a ke konci života žil možná určitou dobu na Budči. Jestliže Vratislav ovládal i část Polska, mohlo být jeho sídelním hradištěm hradiště v Polsku, přičemž by to nemusela být Vratislav. Pokud Metoděj zemřel později než v roce 885 (možná 894), potom Vratislav mohl být tím knížetem na Visle, kterého Metoděj nutil k přijetí křesťanství vyhrožováním. Když podle Galla (II, 8) Vladislav Heřman určil, jak má být po jeho smrti rozděleno jeho panství mezi Zbyhněva a Boleslava III., stále žil ve svém Mazovsku. Gallus za Vladislavem Heřmanem skrýval Vratislava, za Zbyhněvem tzv. Václava a za Boleslavem III. Křivoústým Boleslava I. Pokud tato záměna platila i zde a pokud nemínil Gallus za Mazovskem nějakou lokalitu v Čechách, potom Vratislav mohl žít v Polsku nejen v mládí, ale i ve stáří. Centrem Mazovska byl Plock, o němž nejstarší zprávy pocházejí z 9. století. OVĚŘIT

Ani Přemyslovec tzv. Václav nemusel ještě vládnout z Děvína, pozdějšího Pražského hradu. Jeho hlavním sídlem mohla být Stará Kouřim. Falešný Kristián nechá přijít tzv. Václava ke Staré Kouřimi a tam ho nechá řešit konflikt s kouřimským knížetem. Jenomže kouřimským knížetem mohl být právě sám tzv. Václav. (Jeho protivníkem byl Boleslav.) Legendy tohoto světce umístily na pozdější hlavní přemyslovské sídlo, na Pražský hrad. Tím získal hrad větší lesk.

Ani zpráva Widukinda o tažení Ptáčníka ku Praze roku 929 nemusí být důkazem pro to, že tzv. Václav z lokality Pražského hradu vládl. Widukind napsal. "Poté [po porážce Havolanů a Dalemniců] přišel s celým vojskem ku Praze, hradu Čechů, a jejich král se mu poddal. Vypráví se o jakýchsi jeho zázracích; protože to však nemůžeme dokázat, rozhodli jsme se o tom pomlčet. Byl to ovšem bratr Boleslava, který po dobu svého života zůstal císaři věrný a prospěšný. Poté, co král [Jindřich] na Čechy uvalil placení tributu, vrátil se do Saska." Widukind zřejmě pomlčel o řadě dalších věcí, například neprozradil skutečné jméno subregula tzv. Václava, neprozradil jeho hrad (Dowinu/Starou Kouřim). - Widukind píše o Jindřichově tažení roku 929 a přitom se již na tomto místě zmiňuje o Václavových zázracích. Kdybychom na Václavovy zázraky věřili, museli bychom říci, že k nim docházelo nejdříve roku 935. Widukind zde předeběhl dobu. Stejně tak mohl předeběhnout dobu, pokud se týká hradu Čechů. Nad malostranským osídlením zvaném Praha se tyčil vrch Děvín. Nevypadal zřejmě příliš jinak, než jak je uvedeno výše u Spytihněva (až na postavení kostela sv. Jiří). - K Widukindovu možnému zkreslení popsané lokality mohlo dojít proto, že Widukind psal o roku 929 o několik desítek let později, a také proto, že pravděpodobní čeští rádci informace proseli a případně pozměnili. Jindřich mohl chtít táhnout na Starou Kouřim (Dowinu) přes pražský brod přes Vltavu. V Praze nebo u Prahy se mohl setkat s tzv. Václavem, který mu vyšel naproti. Děvín už mohl mít nějaké znaky hradu (obranný příkop), ale nemusel být sídlem knížete a tudíž neměl ani reprezentační knížecí palác.

Přemyslovec Boleslav I. je u Galla skryt za polským Boleslavem III. Křivoústým. Ten je Gallem zván severní kníže. Slova severní kníže se však vztahují na českého Boleslava I. a severní je zejména vůči tzv. Václavovi. Připisuje se mu pobyt na (Staré) Boleslavi. Možná byl prvním knížetem, jehož hlavním sídlem se stal Pražský hrad. Byl to on, kdo tam založil knížecí palác. Za něho se možná k vznikajícímu Pražskému hradu vztahuje pojmenování Nový hrad. V Polsku mu zřejmě patřil Krakov.

Přestože Spytihněv, možná Vratislav a možná tzv. Václav nikdy na lokalitě Pražského hradu nesídlili, mohli tam vyvíjet určitou stavební aktivitu: stavba církevních objektů, stavba příkopů).

Je možné, že Boleslav I. byl první český kníže, který vládl z Pražského hradu. Do té doby mohla být tato lokalita především lokalitou sakrální, lokalitou politickou mohlo být zpočátku jen to, že na ní stál nastolovací kámen a že nedaleko bylo sněmovní pole. Lokalita byla nejprve lokalitou, kde se konaly pohanské obřady (proto se nazývala Děvín). Následně na ní mohly být stavěny křesťanské církevní stavby. Možná teprve Boleslav I. postavením Nového hradu učinil z této lokality sídlo českých knížat.

O Boleslavovi II. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 57), že se již přesunuje na Vyšehrad.

22C11. KDY SE PRAŽSKÝ HRAD STAL SÍDLEM ČESKÝCH PANOVNÍKŮ

Na hoře Říp byla postavena rotunda zasvěcena svatému Jiří, bijci pohanství, drakobijci. Soběslav I. po vítězné bitvě nad Lotharem III. u Chlumce rotundu stavebně vylepšil a nechal ji zasvětit sv. Vojtěchovi. I tento drakobijec má svátek 24. dubna jako sv. Jiří. První kostely byly stavěny na hradištích, tato rotunda byla postavena na lysé hoře. Na hoře silně uctívané pohany. D. Třeštík k hoře Říp napsal (2003, s. 76): "...hora byla velmi těsně spojena s ,pohanstvím' a bylo třeba ji pokřesťanštit."

Těsně spojena s pohanstvím byla i lokalita Děvín s pahorkem Žiži, na němž byly vykonávány pohanské rituály. Možná to bylo hlavní pracoviště Ludmily, když pohanské praktiky vykonávala ona. Pokřesťanštění zřejmě nemohla učinit stavbička objevená I. Borkovským. To již mohla učinit bazilika sv. Jiří postavená Vratislavem a možná i rotunda sv. Víta, postavená možná tzv. Václavem, ale pravděpodobněji až Boleslavem I.

Pohanská minulost lokality Pražského hradu pravděpodobně velice vadila Vojtěchovi. Nechal se zvolit biskupem na Levém Hradci, což byl opevněné sídliště části dnešní Malé Strany s kostelem, který předcházel tamní rotundě sv. Václava.

Lokalita měla sakrální ráz, nejprve pohanský, později křesťanský. Politické na ní bylo to, že se na vrchu Žiži nebo v jeho blízkosti nacházel nastolovací kámen a nedaleko bylo sněmovní pole.

První čeští vládci na lokalitě Děvín nesídlili. Rostislav žil nebo pobýval koncem své vlády na Staré Kouřimi, tehdy Dowině. Tam možná sídlil jako před vyhnáním na Moravu jako kníže a po návratu z Moravy jako správce Bořivoj. Na Staré Kouřimi sídlil před svým vyhnáním na Budeč Spytihněv (Strojmír). Vratislav možná nejprve sídlil v Polsku, později ve Staré Kouřimi a nakonec možná na Budči. Tzv. Václav poté, kdy se stal knížetem, sídlil na Staré Kouřimi. Boleslav nejprve možná sídlil v Polsku, později možná v Boleslavi (Staré).

Když byla lokalita zvaná Děvín dostatečně pokřesťanštěna, postavil tam Boleslav I. Nový hrad, na lokalitu přesídlil a lokalita ztratila i jméno Děvín a přijala skutečné jméno "Kosmova" malostranského Levého Hradce, tj. jméno Praha, Pražský hrad. - M. Lutovský k Pražskému hradu napsal mj. (2006, s. 57): "...lze říci, že právě za vlády Boleslava I. se hrad Praha a jeho podhradí stal skutečným hlavním ,městem' Čech."

23C1. CO POJMENOVÁVALO SLOVO PRAHA DŘÍVE: HRAD NEBO OSÍDLENÍ NA DNEŠNÍ MALÉ STRANĚ?

Pro výklad MJ Praha je pravděpodobně důležité, jestli prvním nositelem tohoto jména bylo tržiště ("město") na levém břehu Vltavy nebo jestli prvním nositelem tohoto jména byl dnešní Pražský hrad.

Co bylo dříve? Osídlení na místě dnešního Malostranského náměstí a jeho okolí nebo Pražský hrad? Pro jakou lokalitu se tedy jméno Praha původně vztahovalo? V televizním pořadu Vznik Pražského hradu vysílaném v cyklu Historie.cs 19. 1. 2013 dostali Zd. Dragoun, J. Frolík a J. Žemlička otázku: Bylo dříve podhradí [na dnešním Malé Straně] nebo Hrad? Otázka zůstala nezodpovězena, neboť to za dnešního stupně poznání není možné.

Ibrahím ibn Jakúb pojmenovává osídlení při levém břehu Vltavy, ale ne tvrz (hrad) nad ním: "Brágha... je menší, než jsou města, a větší, než jsou vesnice." [...] "V jeho vyšší části je velká opevněná tvrz..." Z toho, že se tržiště a jeho osídlené okolí jmenovalo Praha, nelze vyvodit, že se tak v té době jmenovalo hradiště (hrad) nad ním.

Archeologické nálezy na Malé Straně mění v posledních letech dřívější představu historiků o této lokalitě (značné opevnění, možná mostecká věž u mostu, o němž se zmiňuje falešný Kristián ad.). Takže měl možná pravdu I. Borkovský, který podle L. Poka (1990, s. 161) už roku 1949 napsal: "Jsme nuceni uvažovat o tom, že Praha vznikla dříve než Pražský hrad a že hrad Praha dostal své jméno od obchodního střediska Praha již existujícího ve výhodné poloze ve středu země, než naopak."

O Malé Straně napsala J. Čiháková (1999, s. 11): "Po celý středověk byl prostor jádra Malé Strany, vymezeného z východu Valdštejnským a Dražickým náměstím a z jihu linií Saská ulice – Tržiště, naprosto bezpečný před všemi vltavskými povodněmi. Analýza dosahu středověkých a novověkých povodní na pravém břehu jednoznačně prokázala, že převýšení malostranského břehu o 6-7 m nad tehdejší hladinou řeky zcela vylučovalo zaplavení vymezené oblasti vltavskými vodami. Jak dokládají určení z té doby dochovaných pylových zrn, byl celý prostor kotliny v 9. století již odlesněn." Strana 14: "Velkým změnám konce 9. století předcházelo i vybudování zatím nejstaršího známého opevnění jižní hranice jádra malostranského prostoru. Jeho přímé časové vročení v rámci 8.-9. století neznáme, podle keramiky a jiných indicií je možné předpokládat jeho stáří podstatně vyšší než doba knížete Bořivoje."

J. Čiháková a M Müller k Malé Straně uvedli mj. (2020, s. 296, 297): "Dlouho před vystoupením prvního Přemyslovce, knížete Bořivoje, z šera dějin v 70. letech 9. století a před vznikem českého státu byl (nejpozději) okolo roku 800 právě zde zřízen na levém břehu, přímo u řeky Vltavy, vcelku drobný, bytelně opevněný areál o rozloze snad okolo sedmi hektarů, který se stal krystalizačním jádrem dnešního velkoměsta... Tento útvar byl obklopen příkopem se strmými stěnami a hrotitým dnem..." [...] "Podle radiokarbonového datování rostlinných semen prošel mezi lety 769-885 příkop opevnění důkladnou, v pořadí již několikátou přestavbou... Funkce opevněného areálu není zřejmá. Ve spojení s přechodem řeky nejspíše mohl být celnicí či stanicí pro výběr mýta..." […] "Později, v 1. polovině 9. století, je v prostoru Malostranského náměstí a jeho okolí, rovněž v místě rotundy, mezi nálezy nápadně vysoké množství železné rudy a na některých místech i stop po metalurgii železa. Zpracovávána byla železná ruda vně opevněného areálu." […] "Vztah vcelku nevelké opevněné enklávy na dnešní Malé Straně k dějům na hradčanském ostrohu není zatím srozumitelný." - Strany 297, 298: "Přibližně okolo roku 900, již v době prvních Přemyslovců (ev. moravského Svatopluka 890-894), byl na konci 9. či na počátku 10. století nevelký opevněný areál u Vltavy... nahrazen jižním předhradím Pražského hradu, které oproti předchozí malé enklávě zabíralo větší plochu a bylo vnitřně strukturováno. Areál byl výrazným způsobem rozšířen západním směrem a opevněn novým fortifikačním systémem... Předpokládá se, že opevnění jižního předhradí Hradu vzniklo zásluhou knížete Spytihněva... Při jaké souvislosti a kdy došlo k rozšíření směrem jižním a vybudováním mohutné fortifikace u dnešní Hellichovy ulice..., není jasné.... - Osídlení v jižním předhradí bylo v 10. století značně intenzivní. Útvar, který tu vznikl, označil v 60. letech 10. století Ibráhim ibn Jakúb jako město."

Bytelně opevněný areál se jistě nějak jmenoval. Jmenoval se tak, že z jeho jména vznikla později dnešní podoba jména města, tj. jméno Praha? Převzalo jeho jméno později vybudované jižní předhradí Pražského hradu a od něho ještě později sám Pražský hrad, který se dříve nazýval Děvín? Nebo jako první neslo jméno Praha až jižní předhradí?

Že by se hrad nad levým břehem Vltavy od počátku jmenoval Praha a ne Děvín, to vyvracejí nebo alespoň oslabují následující věty J. Čihákové a M. Müllera (2020, s. 297): "V současnosti jsou již jednoznačně zastaralé představy o vzniku Prahy z Pražského hradu (cf. např. Třeštík 1983, 18). Na jeho úlohu byl nabídnut zcela nový pohled podložený skutečností, že od 9. do 11. století je východní část hradčanského ostrohu – území od kostela Panny Marie... po kostel sv. Jiří – vyhrazena církevním stavbám a institucím a hlavním činitelem jsou zde kult a církev. S tradicí zdejšího staršího, ještě předkřesťanského kultu (Kosmou zmíněný pahorek Žiži), tak prostor Pražského hradu navazuje na fenomén ,svatých hor'... Místo, kde měla starší přemyslovská knížata svou panovnickou rezidenci, známé není. Jana Maříková-Kubková (2018, 121) uvažuje, že by se mohla nacházet v prostoru dnešního Hradčanského náměstí."

"Kosmas" jméno Děvín použil v dívčí válce a k té došlo v době, kdy v Čechách začal v zájmu Svatopluka vládnout Bořivoj. Když "Kosmas" vysvětloval význam jména Praha, tak nechal věštit z Vyšehradu (což napsáno "Kosmou" není) Libuši slávu Pražského hradu. : "Až tam přijdete [na místo budoucího Pražského hradu] naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvěte Prahou." Nízkým prahem jsou míněna futra, veřeje. A na tom místě by Libuší oslovení lidé našli pohanské kultiště, vršek Žiži, kde se pohané klaněli bohům. A na toto kultiště "Kosmas" klaněním upozorňoval. Za Ludmily, která je skryta za Libuší, se lokalita Pražského hradu ještě nazývala Děvín. Za volby Vojtěcha biskupem možná ještě jméno Děvín přežívalo, proto první vojtěšské legendy mají s Pražským hradem problémy. Ale hlavní problém spočíval možná v tom, že v době, kdy se lokalita pozdějšího Pražského hradu jmenovala Děvín, tak patřila Mojmírovci Spytihněvovi (před ním možná Rostislavovi a po několik let i Svatoplukovi) a použití jména Děvín by mohlo vyvolávat vzpomínku na Mojmírovce. Bruno místo volby neuvádí. Canaparius napsal: "...se nedaleko města Prahy sešel opuštěný lid..." A v pozdějších Verších o utrpení sv. Vojtěcha se sice Pražský hrad uvádí, ale ne v těch řádcích, kde je líčena volba, v těch je uvedeno: poblíže Prahy. Podle mne poblíže Prahy neznamená poblíže Pražského hradu, ale poblíže města Ibrahíma ibn Jakúba, tedy možná poblíže města Prahy, tedy na Pražském hradě.

23C2. JAK VYKLÁDAL JMÉNO PRAHA "KOSMAS".

"Kosmas" vyklad významu jména Praha vložil do úst Libuše (v I, 9), když ji předtím nechal věštit budoucí slávu Pražského hradu: "...naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou."

V. Machek v hesle práh vysvětluje, co staří Čechové nazývali u domu prahem (2010, s. 478). Napsal: "...práh byl vlastně celý mocný nejspodnější kmen, na kterém spočívala domovní stěna, nepřerušený ani tam, kde byly dveře... prag znamená konečně i dveřní zárubeň na všech čtyřech stranách." […] "Z Dalimilových slov (kap. 7) vyplývá, že i v stč. byl práh takový mohutný kmen přitesaný a že se tak zvalo i svrchní břevno nade dveřmi, neboť ,kniežata i králové... proti prahu klanějí hlavu, aby ji měli zdrávu.'" U. Becker o symbolu slova práh, napsal mj. (2002, s. 228): "...,pokleknout' nebo ,sklonit se u něčího p.' znamená prosit o něco, dovolávat se ochrany." Na Děvíně prosili o něco (např. o déšť) - "Kosmas" věděl, že lokalita Pražského hradu se dříve jmenovala Děvín, a proto možná slávu Pražského hradu věští dívka Libuše. Také věděl, že tako lokalita byla posvátnou lokalitou pohanů, že tam konali pohanské obřady na vršku, o kterém psal jakožto o Žiži. Les, o kterém se zmiňuje, byl posvátný háj a i velcí pánové se sklánějí proto, že i velcí pánové uctívali pohanské bohy a klaněli se jim. "Kosmovi" o ukázání na pohanskou lokalitu šlo víc než o vysvětlení významu jména Praha – "Kosmas" pověsil informace o Ludmile a Bořivojovi na Libuši a Přemysla. Věští-li tedy slávu Pražského hradu včetně jeho založení Libuše, znamená to, že za Ludmily ještě Pražský hrad nestál, šlo pouze o významnou sakrální lokalitu.

23C3. VÝKLADY VZNIKU JMÉNA PRAHA

Při uvažování o tom, jak vzniklo pojmenování Prahy, je důležité vědět, co bylo pojmenováno dříve, zda lokalita pozdějšího Pražského hradu nebo osídlení při řece Vltavě na části území dnešní Malé Strany. Dnes se soudí, že pojmenování osídlení u řeky Vltavy, osídlení s významným tržištěm, bylo dříve.

Pojmenování Prahy vzniklo podle historiků a jazykovědců např. od prahů v řece, od jména obyvatel žijících u řeky, tj. Břežané (z Břežanů vzniklo Pražané a od nich Praha) od vyprahlého místa, od pražení rudy (archeologové stopy po pražení rudy na dnešní Malé Straně našli).

Existují pokusy vysvětlit jméno Praha pomocí cizích slov. V. Blažek k výkladům jména Praha z neslovanských jazyk napsal mj. toto (2005, s. 969): "V úvahu přichází původ germánský a keltský. Nejhlouběji do minulosti směřuje hypotéza ,praevropská', podle níž by šlo o slovo předindoevropského původu." - "Slovanské jazyky neznají hlásku f, a proto je ve starých výpůjčkách nahrazuje p, které tak splývá s vlastním, ač řídkým germánským p." - "Lákavé je srovnání se sthn. phragina ,závora, hranice, mez', střhn. phragen ,trh', které odrážejí západogerm. *praginō... Sémantická motivace ,hrazené místo' či ,trh' je rozhodně atraktivní. Zůstává však vysvětlit hláskoslovné okolnosti přejetí." […] "Přes svůdnost sémantické stránky obě tyto okolnosti etymologii prakticky vylučují." - Další hypotetickou možnost představuje severo- a západogerm. *frǣgiaz m., *frǣgiō f., ,proslulý, slavný, věhlasný'..." […] "...pravděpodobnost přejetí není z důvodů hláskových příliš vysoká."

"Ještě problematičtěji dopadá hypotetická keltská etymologie." […] "Zbývá ještě jedna možnost: hypotetické keltské východisko *brāg- a následně hornoněmecké prostřednictví, které by transformovalo *b- v p. Skutečně hledaný základ *brag- či brāg- lze najít v kontinentální keltské toponymice. ---Ptolemaios... zapsal jméno pevnosti Bragodūnon... Ze 7. století pochází jméno města Bragum... Etymologie zůstává nejasnou." […] "Lákavé je spojit slovní kmen *brāgo- s románskými formami typu ital. braco & brago, fr. brai, prov., katal. brac ,močál', jejichž keltský původ se všeobecně uznává... Dalším příbuzným může být západogerm. *brōka->stag.bróc, ang. brook ,potok', střdn. brôk ,bažinatá louka', sthn. bruoch ,bažina', něm. Bruch ,bažinatá krajina'.. Toto řešení by snad mohlo být dáno do souvislosti s informací 'al-Himyarīho o vydatném prameni v opevněné tvrzi a jeho prosakování do údolí." - "Budou-li jednotlivá řešení posuzována v širším historicko-geografickém kontextu, musí být brána v potaz okolnost širšího výskytu jak v Čechách, tak i v dalších územích (Slovensko, Ukrajina, Polsko, Bavorsko). Pak nutně opět zvítězí slovanská etymologie interpretující toponymum jako ,vyprahlé místo'.

J. Svoboda v článku Jména knížat českých mýtů vychází z toho, že nejprve byl jménem Praha pojmenován hrad a že toto pojmenování vychází z keltštiny nebo gaelštiny. Napsal: "Keltské slovo – brîgā - znamenalo ve své prvotní formě kopec, vrch či výšinu." […] "Téměř definitivní tečku za problémem Prahy a jejího názvu přináší gaelský termín -bràighe, b(h)ràghad- pro horní část (kopce, vrchu, hory), který jak obsahem, tak fonetikou odpovídá názvu Prahy nejvíce."

Jako druhou teorii L. Pok uvádí teorii J. Khola (1990, s. 161 až 163). Ten vyvozuje vznik jména Praha od jména břeh. "Pochází od praevropského slova ,bêrgh', praslovanského ,berg', foneticky znějící ,b(e)rgá', který znamenal pahorek (hlinitý), také vysokou mez a konečně břeh. S ním souvisí staropolské ,brzega' i staroruské ,brg', které se už chápe ve významu říčního břehu. Jméno Praga tedy vzniklo z označení místa na břehu řeky."

23C4. NEMOHL VZNIK JMÉNA PRAHA SOUVISET S OCHODNÍKY PŮSOBÍCÍMI NA LEVÉM BŘEHU VLTAVY?

Navrhněme ještě jeden výklad vzniku jména Praha, i když asi málo pravděpodobný. Dalo by se o něm snad uvažovat jedině tehdy, kdyby bylo nejdříve pojmenována lokalita na území dnešní Malé Strany a nedaleký hrad by toto jméno převzal. Jestliže byl zakladatelem Prahy (dnešní Malé Strany) vládce mající vikingský původ nebo jestli tato lokalita významně sloužila vikingským obchodníkům, nemohlo pojmenování Prahy vycházet z některého "vikingského" jazyka? Švédská slova podobající se jménu Praha jsou ve slovníku Z. Hlavičkové ad. (1999): prakt (nádhera, přepych), bragd (hrdinský čin), frakt (přeprava zboží, náklad lodi).

Z jazykového hlediska uveďme jenom toto: D. Třeštík v poznámce č. 31 na s. 179 (2003) napsal: "Slovanština neznala hlásku f, byla proto v přepisech nahrazována nejčastěji b." K našemu problému se hodí ještě dodat, že mohlo být takto trvale pozměněno cizí slovo přejaté z cizího jazyka a zařazené do české slovní zásoby. Příkladem může být latinské fratris převzaté do češtiny jako bratr. Možná německé für, anglické for, české pro jsou příkladem toho, že cizí f bylo nahrazováno i hláskou p. D. Moldanová uvádí (1983, s. 161), že příjmení Pabian je stč. podoba OJ Fabián. Docházelo i vytěsnění hlásky b hláskou p. Opět D. Moldanová uvádí (s. 164), že příjmení Panýr je z německého Banner (korouhev) nebo též z přezdívky vysloužilci z vojska generála Banéra. - O tom, že čeština při přejímání cizích slov (a zde nám jde o možné převzetí slova frakt) nahrazovala hlásku f hláskou p nebo b, si přečtěme u J. Pleskalové (2009, s. 33): "Jedním z typických znaků pračeštiny byl nedostatek f. Tato hláska existovala jen ve slovech onomatopoických (zvukomalebných) a citoslovečných, např. fučati, fí. O tom, že v pračeském konsonantickém systému f scházelo, svědčí přejímaná slova, jejichž f bylo v češtině nahrazeno konsonantem p nebo b: srov. střhn. biscof > biskup, lat. Josephus > Josepus, později Josef, Fabian > Pabian, Babian, lat. firmare > biřmovat, střhn. fasant > bažant. První doklady s f pocházejí z konce 13. stol., ve 14. stol. jsou už běžné (fik, frejieř 'záletník', firmament' obloha' atd.).

Nemohlo místní jméno Praha vzniknout od fríského slova pro kalhoty? Může tento názor podpořit archeologie? P. Charvát v kapitole Osmé století: Tady jsme doma ve svém Zrodu českého státu napsal (2007, s. 87, 88): "Teprve před nedávnem se ovšem zjistilo, že právě v této době začíná i obchodní spojení českých zemí do západní Evropy. Díky pečlivosti a všímavosti Nadi Profantové se mezi staršími archeologickými nálezy z hradišť situovaných na východním okraji středních Čech (Kolínsko) objevily zlomky velkých dopravních nádob, amfor, jejichž výduť je zdobena reliéfně provedenými pásy, a dokonce i jejich domácích napodobenin. - Toto keramické zboží dovedeme určit poměrně spolehlivě. Jde o transportní nádoby 8., 9. a raného 10. století, jichž užívali severoněmečtí a zejména fríští obchodníci při vývozu lahodných bílých vín sklízených dodnes ze srázů nad řekou Rýnem. Jejich aktivitu velmi dobře osvětlil archeologický výzkum obchodního ústředí Dorestad, dnes u městečka Wijk bij Duurstede v ústí Rýna na území Holandska. Na březích ramene rýnské delty, k němuž Dorestad přiléhá, zjistil archeologický výzkum celou sérii přístavišť, sestávajících z můstků vybíhajících do vody a stojících na pilotech zaražených do Rýna Po můstcích, u nichž kotvila nákladní plavidla a které sloužily jako mola, se zboží vykládalo a ukládalo do skladištních prostor stojících na břehu u můstků. Vlastní sídliště se rozkládalo na pevné zemi v nevelké vzdálenosti od přístavu." [...] "Zlatý věk dorestadského obchodu náleží klást do osmého a raného devátého století. Někdy po roce 830 zřejmě zdejší obyvatelé obchodní středisko vyklidili v obavě z ničivých skandinávských nájezdů. Moderní bádání ovšem vyslovilo dohad, že právě nebezpečí hrozící od severních pirátů přimělo podnikavé Frísy, aby svůj odchod přenesli z mořských pobřeží severní Evropy na velké evropské řeky. - Objev Nadi Profantové tedy nevylučuje, že na naše trhy počali severní podnikatelé se svými zbožími pronikat už někdy na konci osmého století."

Podíváme-li se na pomístní jména města Wijk bij Duurstede, najdeme i jméno Broekweg (netvrdím, že v 8. nebo 9. století existovalo místo v Dorestadu takto pojmenované). Jde o to, že část Broek- se podobá jménu Baraga/Brágha a i jménu Fraganeo. Dnes v holandštině slovo broek znamená kalhoty. Proč by se však Praha měla jmenovat podle kalhot? Bylo to proto, že obchodníci mající co do činění s osídlením na místě dnešní Malé Strany nosili kalhoty? A věděl to "Kosmas", a proto možná ne náhodou naráží na oblékání "Kosmas" ještě v téže kapitole těmito slovy: "...v oděvu se nijak muž a žena nelišili." Aby se ženy nelišili v oblékání od mužů, nemohlo jít v tomto kontextu o nic jiného než o kalhoty. S motivem vztahujícím se k Frísku se setkáváme i "Kosmově" lucké válce. Tyra totiž nechá v bitvě zahynout stejným způsobem jako Saxo Grammaticus nechal zahynout fríského hrdinu Ubbiho. "Kosmas" Ubbiho však nemohl znát od Saxa, protože Saxo žil v letech okolo 1140 až okolo 1220. Motiv je však mnohem starší. Objevuje se již ve staroindickém eposu Mahábhárata. Slovo ubbi znamená v jihoindické kannadštině železo. Anglicky se železitý řekne ferrous, což se podobá jménu Frís.

O tom, kdy se v Evropě začaly nosit kalhoty, napsala L. Kybalová (2001, s. 48, 49, v oddílu Raný středověk (5. - 11. století v kapitole Počátky evropského středověkého oděvu) následující: "Trvalou součástí mužského oděvu se již stávají kalhoty, zprvu ,pouze' zcela funkční, nikoli siluetu formující, ať už viditelné pod kratším, nebo zcela skryté pod delším oblečením." - "Tato součást oblečení germánských kmenů, přejatá již Římany, měla pro další vývoj odívání zásadní význam – Římané tak nepřímo přispěli k jejich obecnému rozšíření ve středověku." - "Původně, u Germánů i u Keltů, byly kalhoty tvořeny pravděpodobně pravoúhlým kusem látky, jakýmsi šátkem, sloužícím k zarytí pohlaví, který se podobně jako např. egyptská bederní zástěrka protahoval mezi nohama dozadu a upevňoval v pase. Postupně se zřejmě zvětšoval, mohl pak při stejném způsobu aranžování částečně zakrývat i nohy. Tato aranžovaná podoba kalhot přežívala velmi dlouho. Vedle ní se začínají nosit i kalhoty s tvarovanými nohavicemi. Používá se pro ně dlouho lat. označení bracae (keltské brâca, staroněm. bruch, bruoch nebo bruche), česky hace, odtud novodobé gatě." […] "V průběhu jedenáctého století se obě součásti – kalhoty a punčochy – spojují v jedno a vznikají punčochové kalhoty, které se budou nosit po celý středověk." (Písmem zdůraznila sama autorka textu.)

Připusťme, že "Kosmas" si význam jména Praha vykládal od fríského pojmu pro kalhoty (broek), ale ve skutečnosti místní jméno Praha vzniklo zcela jinak, což "Kosmas" nevěděl.

Ibráhím ibn Jákúb napsal o odívání Slovanů" "Slované se odívají do širokých oděvů, pouze manžety rukávů jsou úzké." (Převzato od J. Hrbka, 1951, s. 270).

Jestliže byla Praha pojmenována vikingy jejich slovem, potom je pochopitelné, proč "Kosmas" cítí potřebu jméno Praha vysvětlit tak, aby použil slovo české, neboť Prahu museli z politických důvodů založit, v rozporu se skutečností, Přemyslovci. Když "Kosmas" (i falešný Kristián) vysvětluje etymologii nějakého jména, je to myslím vždy podezřelé, přehazuje možná třetímu oku výhybku na slepou kolej.

O hoře Petřín napsal "Kosmas", že se zakrucuje na způsob delfína, mořského vepře. Delfíni žili (máme-li na mysli jen místa, která mohl "Kosmas" z vyprávění a z literatury znát) od pobřeží Norska kolem celého západoevropského pobřeží a ve Středozemním moři. A Normané žili za "Kosmy" v Norsku, v Dánsku, v Anglii, v dnes francouzské Normandii, na Sicílii a v jižní Itálii. Pomocí delfína "Kosmas" možná upozorňuje na Normany, na vikingy, na zřejmě nejlepší evropské námořníky v "Kosmově" době.

Slabou stránkou mého návrhu, že místní jméno Praha souvisí se slovem broek (případně frakt), je pochopitelně to, že vycházím ze současného slova.

Jak dovolují zákony při odvozování slov, aby jméno Praha vzniklo od slova broek (kalhoty), případně od slova frakt (přeprava zboží, náklad lodi), to nedokážu posoudit. Jenom mohu říci, že "Češi" nahrazovali hlásku F hláskou P nebo B. Existuje i možnost, že od některého z těchto významů jméno Praha vzniklo, ale výchozí slovo mohlo mít poněkud jinou podobu, než jakou předkládám.

Neprozradil "Kosmas" nějakým způsobem, že za zakladatele Prahy (osady obchodníků a překladiště) považuje Frísy? Když nechá Libuši věštit slávu Pražského hradu, napsal tato slova (I, 9): "...ve hvozdě leží místo... naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu... hned kráčejí v staletý hvozd..." Podívejme se, co mohl "Kosmas" napovědět slovem les. Dnes Frísové žijí nejvíce v Nizozemí, v Německu a nejméně v Dánsku. Jméno Holandsko má svůj základ ve středonizozemském slově holtland, což znamená lesní země. Překladač na googlu překládá slovo les do fríštiny (do jakého dialektu?) jako bosk nebo forest. Předpokládejme, že i ve staré fríštině se slovo les řeklo tak, že se to podobalo jménu Frís. - Mnohem pravděpodobnější však je, že "Kosmas" píše o lese, protože na lokalitě Pražského hradu byl zřejmě pohanský posvátný háj.

"Kosmas" mohl dát do souvislosti Frísy a slovo les, aniž by tato dvě slova etymologicky spolu souvisela. Mohlo stačit, aby si byla zvukově velice podobná nebo aby pro Frísko bylo opravdu charakteristické množství lesů, alespoň z pohledu sousedů. I. Lutterer ad. napsali v hesle Frísko tuto větu (1976, s. 89): "Jméno kmene F. se někdy vykládá ze stfris. frise ,kučeravý' (sporné)." "Kosmas" na Frísy možná naráží slovem vlna (I, 9): "...mez mu [Pražskému hradu] určují vltavské vlny." Další vlna je tvořena údolím a horou (Toto místo... chrání hlubokým údolím potok Brusnice, na jižním však boku široká hora ...Petřín.) a třetí vlnou je hora, která se zakrucuje na způsob delfína. "Kosmas" zde vyšel z podobnosti vln a kučer. Spojení slov vlna a Frísové nemusí znamenat, že jméno Frísové pochází ze slova frise (kučeravý). "Kosmovi" se opět mohla hodit jenom zvuková podobnost těchto dvou slov.

Pojmenování kmenů, národů, států apod. podle charakteru krajiny je jistě celá řada. Uveďme příklady: pole – Poláci, bažinatá krajina – Volyňané, zálivy – vikingové. Nepřekvapovalo by tedy, kdyby Frísové byli pojmenováni podle lesů. OVĚŘIT!!!

24C1. DÍVČÍ VÁLKA

Dívčí válka je válka mezi Strojmírem falešného Kristiána, což byl Mojmírovec Spytihněv, ovládajícím Dowinu (tj. pozdější Starou Kouřim), a Přemyslovcem Bořivojem, původně knížetem vládnoucím z hradiště u Zabrušan. Bořivoj se z vůle a s vojenskou pomocí Svatopluka stal správcem v části Čech. Ovládal z Dowiny území zhruba na východ od Vltavy. Nejdříve však musel být zahnán za Vltavu Spytihněv (Strojmír). A tento boj je "Kosmou" nazván dívčí válka. Obránci (dívky) z Dowiny vyhnaní Bořivojem a jeho stoupenci (chlapci) si za hlavní hradiště zvolili Budeč. Ovládali i lokalitu pozdějšího Pražského hradu, v té době se však jmenující Děvín a sloužící jako pohanské sakrální místo. Jménem Praha bylo nejprve pojmenováno opevněné sídliště na území části dnešní Malé Strany. Jde pravděpodobně o Hradec falešného Kristiána a o Levý Hradec "Kosmův".

Tato dvě knížectví (východní Bořivojovo a později Vratislavovo a západní Spytihněvovo) trvala asi půl století. Mezi knížectvími, jak píše "Kosmas" v dívčí válce, se střídala válka s mírem.

"Kosmovy" dívky zde tedy vycházejí od lokalit Dowina (pozdější Staré Kouřimi) a Děvín (pozdějšího Pražského hradu). Z čeho však "Kosmas" vyšel, když pojmenoval druhou stranu slovem jinoši? Mohlo jít pochopitelně o pouhý protiklad ke slovu dívky, ale také tomu tak být nemuselo. V čele dívek stál Mojmírovec Spytihněv ( = Strojmír), mající za hlavní hradiště Starou Kouřim. V čele jinochů stál Bořivoj. Jeho otec Wistrach přišel z Pobaltí (z Wolinu?), a ten je u "Kosmy" Bohemem. "Kosmas" nechá lid rozhodnout, že se po tomto příchozím, prvním známém Přemyslovci, bude jmenovat země, kterou obhlížejí z Řípu. Tato země se dnes jmenuje Čechy. Podle "Kosmy" by to bylo podle vůdce, který přivedl svůj lid do Čech. Jako jméno Bohemie vzniklo podle "Kosmy" z Bohéma, mělo by jméno Čechy vzniknout ze jména Čech. (Mohl se Wistrach/wistrach(?) jmenovat např. Čestislav?). Podle vůdce se Čechy jmenovat nemusí, ale jméno Češi mohli Přemyslovci mající původ v Pobaltí, s sebou donést. - V. Blažek o jménu Čech napsal (2016, s. ???), že když do našich zemí přicházeli Slované, tak alespoň část jeho uživatelů sama sebe nazývá Čexь, což primárně znamenalo "mladík". Znal "Kosmas" etymologii jména Čech? A jestliže ano, vedlo ho to k tomu, aby v dívčí válce válčili jinoši, mladíci?

K Amazonkám "Kosmas" uvedl (I, 9): "...si braly muže, které a kdy chtěly, a jako skytský kmen Plavci neb Pečeněgové, v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili." Nenaznačil tím "Kosmas", že ve vojsku Spytihněva nebo jeho předchůdce byli "zaměstnáni" Maďaři? Do Podunají však Maďaři přišli až roku 896.

V závěru líčení dívčí války "Kosmas" napsal (I, 9): "A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy i nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali napospas Lemňanu Vulkánovi." Bůh Vulkán byl římský bůh ohně, podle jedné báje žil na ostrově Lemnos. Latinské slovo vulcanus znamená oheň nebo sopku. "Kosmas" zde mohl učinit narážku na pohanské lokality, kde se u nás udržoval věčný oheň. Mohlo jít o Starou Kouřim (ze sopky/vulkánu se kouří) nebo o vrch Žiži na místě III. nádvoří dnešního Pražského hradu.

Přečtěme si však ještě, co napsal A. Brémský (1050 – 1080/1085) o městu Jumne, které se někdy ztotožňuje s Wolinem (2009, s. 94): "Mají tam i hrnec Vulkánův, jak obyvatelé nazývají řecký oheň, o němž se zmiňuje Solinus." V poznámce č. 27 na straně 234 je napsáno mj.: "Řecký oheň – zápalná látka neznámého složení..., kterou užívali Byzantinci od 7. století v námořních bitvách k zapalování nepřátelských lodí." "Kosmas" mohl řeckým ohněm připomenout, že Přemyslovci přišli do Čech z Wolinu.

Dívčí válka, válka mezi skutečnými aktéry této války, to nebyla jedna bitva. "Kosmas" napsal: brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. P. Hora (Hořejš) o jejím průběhu napsal mj.(1985, s. 151, 152): "...v Kosmově, tedy v nejstarším dochovaném podání, byla dívčí válka nevinnou selankou, nějakou pohanskou hrou s koncem přímo bohémským." [...] "V jeho [Pulkavově] podání se dívčí válka posunuje do nové roviny, najednou je z ní boj v pravém slova smyslu, nenávistný a plný vraždění." Věděl Pulkava, jakou válku "Kosmas" za dívčí válkou skrývá?

Ale líčí "Kosmas" dívčí válku opravdu jako selanku? "Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než draví vlci..." Co bylo hodováním vítězného vojska? Bylo to něco, co se mohlo podobat selance? Jak se mohlo chovat vojsko, ve kterém byli "žoldnéři"?

Slova unesl každý jednu dívku mohou znamenat, že poražení byli z hradiště odvedeni. Slova prázdné zdi dali napospas Lemňanu Vulkánovi říkají, že hradiště bylo vyloupeno a snad vypáleno. (Vypáleno mohlo být až po smrti Václava.) Vulkán byl římský bůh ohně, především jeho zhoubné moci. Vulkán ve smyslu sopka, protože se z něho kouří, také může naznačovat, že šlo o hradiště Stará Kouřim.

Co by mohlo svědčit o tom, že jde o válku mezi původním vládcem středních Čech a moravským dobyvatelem Čech? Už to, že dívky vystavěly hrad Děvín (tehdy však nešlo o hrad, ale o sakrální místo ovládané Spytihněvem, Pražský hrad zde vznikl později) jako do jisté míry náhradu za Dowinu (tj. Starou Kouřim) a chlapci vystavěli Chvrasten (tj. Vyšehrad). Staviteli těchto hradů mohl být za Vltavu zahnaný vládce středních Čech (Strojmír?, Spytihněv?) a Bořivoj. Další indicií by mohlo být to, že u Dalimila se v dívčí válce objevuje jméno Přemysl, což je u falešného Kristiána a "Kosmy" Bořivoj. (2005, s. 23): "Ač Přemysl volal často na poplach, / páni řekli, že nemají z ženských strach." V čele dívek byl ve skutečnosti Spytihněv, kterého "Kosmas" v lucké válce nazval Vlastislav. U Dalimila stojí v čele dívek Vlasta. Jde však zřejmě o náhodnou shodu. Dalimil zřejmě "Kosmově" dívčí válce už nerozuměl. - Na Kristiánova Strojmíra (jehož jméno znamená spravuj pokoj) možná narážejí "Kosmova" slova: když nastalo ráno a mír byl uzavřen (u W. W. Tomka: byl učiněn pokoj).

Že se za dívkami skrývají muži, naznačil "Kosmas" možná následujícími slovy v I, 9: "...dívky... vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly..." Jde o "Kosmovu" hříčku: vedle lži napíše pravdu.

Proč "Kosmas" věnuje dívčí válce v porovnání s luckou válkou tak malý prostor? Domnívám se, že je to z tohoto důvodu. Pokud jde o válku mezi Strojmírem falešného Kristiána a Bořivojem, potom o ní psal již falešný Kristián.

Protože podezřívám "Kosmu", že když chce naznačit, že je v textu něco důležitého skryto, napíše slovo noc a slova podobná. Tak je tomu i zde. "Kosmas" napsal: se do hodin nočních zdrží, noc byla.

Pojmenování války jako války dívčí možná naznačuje, že se válka týká jednak hradiště Dowiny, Děvína, tj. Staré Kouřimi (odkud byl zřejmě vyhnán za Vltavu středočeský vládce), jednak lokality Děvín (kterou ovládal vládce vyhnaný ze Staré Kouřimi), která později dostala jméno Pražský hrad.

O dívčí válce nemohl "Kosmas" veřejně psát. Přemyslovci nemohli být dynastií přišlou z ciziny. Navíc se ani o Dowině (původním názvu Pražského hradu a možná i dřívějším názvu Staré Kouřimi), také nemohlo psát. Z těchto důvodů si "Kosmas" vymyslel dívčí válku. Přitom ji pravděpodobně narouboval na pohanský rituál.

V popisu dívčí války se (I, 9) se objevují slova, která by mohla být narážkou na jména osob, která bychom si měli dosadit do dívčí války. Slova hněvem, rozhněvavše (W. W. Tomek: na ně přílišným hněvem se rozhněvavše) by mohla být narážkou na Spytihněva (význam jména: marně se hněvající, náchylný k hněvu, popř. i tichý, klidný). Na Bořivoje je možná činěna narážka Lemňanem Vulkánem. Vulkán je podle vysvětlivky (2005, s. 284) římský bůh ohně, zejména jeho zhoubné moci. V líčení dívčí války "Kosmas" napsal (I, 9), že prázdné zdi dali na pospas Lemňanu Vulkánovi. A v II, 45: "...nikde neuvidíš Vulkána zuřiti více, než až budeš viděti, jak oba řečené hrady hoří. Bůh Vulkan měl kratší nohu, a tak kulhal. Vulkan tedy může být v dívčí válce narážkou na Vratislava I., neboť i on měl problémy s chůzí. Na jméno Bořivoj (význam: bojující vojín/voj, bojovník) mohou narážet slova vojenské, vojensky (usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně, vojensky sloužili stejným, způsobem). Na jméno Strojmír by mohla narážet slova mír (brzy trvala válka mezi nimi, brzy mír, a mír byl uzavřen). Jméno Strojmír si zřejmě falešný Kristián vymyslel, neboť latinské slovo machina znamená nejen stroj, ale také lstivý výmysl.

Slovo lov připomíná světici Ludmilu. U. Becker v hesle lov napsal mj. (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." […] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..." "Kosmas" slovo lov a slova od něho odvozená použil celkem dvanáctkrát a vždy nebo téměř vždy jsou uvedena v souvislosti se světicí Ludmilou nebo světci Václavem a Vojtěchem.

Ještě si přečtěme vysvětlivku ke slovu Amazonky (2005, s. 273): Amazonky v antickém bájesloví mytický národ bojovných žen, tvořících vlastní ženské státy a ovládaných vlastními královnami." V dívčí válce máme za dívkami vidět vlastní knížectví Spytihněvovo (tj. Strojmírovo, tj. Nezamyslovo) s "hlavním městem" Starou Kouřimí (tj. Dowinou).

Porovnejme válčící skupiny lucké války s válčícími skupinami v lucké válce. V čele dívek v dívčí válce stojí Mojmírovec Spytihněv (Strojmír, v lucké válce Vlastislav) a v čele Lučanů v lucké válce stojí rovněž Mojmírovec Spytihněv. Lučané jsou Moravané mající významné postavení v části Čech, v té části, kterou ovládal Spytihněvem. V čele jinochů stojí Bořivoj. Jinoši jsou Češi. Jeden z etymologických výkladů jména Čech je totiž chlapec. Bořivojovi jistě pomáhal Spytihněvův bratranec Svatopluk. V lucké válce stojí v čele Bohemanů Bořivojův syn Vratislav (Neklan). Vratislav je Přemyslovec, tudíž už nebyl Boheman, ale Čech.

24C2. HRAD DĚVÍN V DÍVČÍ VÁLCE

Devínu a Ch(v)rastenu přisoudil pojem hrad "Kosmas". Pro Děvín, Dowinu, tj. pro pozdější Starou Kouřim, můžeme pojem hrad použít. Děvínem se také nazývala lokalita pozdějšího Pražského hradu, v tomto případě však šlo (možná až do Boleslava I.) o sakrální lokalitu (navíc možná se sněmovním polem a nastolovacím kamenem), nejprve o lokalitu pohanskou, později postupně přetvářenou na křesťanskou. V době dívčí války se zřejmě pro tento pražský Děvín pojem hrad nehodí. A stavby na Vyšehradě si v době dívčí války rovněž pojmenování hrad nezaslouží.

Proč nazval "Kosmas" Pražský hrad Děvínem? Protože se Pražský hrad původně nazýval Děvín. (Právě proto možná Vojtěch odmítl být zvolen biskupem na tomto místě.) Pražský Děvín byl pro Mojmírovce Spytihněva v náboženské oblasti (ne politické) nástupcem Staré Kouřimi, která se dříve také asi nazývala Dowina. Pražský Děvín převzal později podle jména svého podhradí nacházejícího se na části dnešní Malé Strany jméno Pražský hrad. Děvín a vyšehradský Ch(v)rasten nebyly podle "Kosmy" od sebe o nic dále než na doslech polnice. Dívky ovládaly Děvín, tj. Pražský hrad, chlapci ovládali Ch(v)rasten, tj. Vyšehrad.

Jaký názor (podle mne zcela mylný) mají historici na hradiště, která se objevují v tzv. "Kosmových" pověstech, to formuloval J. Sláma takto (2002, s. 101): "Pověsti sice vzpomínají řadu hradů již v nejstarším období bájných českých dějin (např. Vyšehrad, Libušín, Děvín aj.), historickou hodnotu však tyto zprávy nemají."

N. Profantová a M. Profant v hesle Děvín napsali (2000, s. 62): "Děvín v Čechách je doložen listinami ze 12. století, neboť se zde vybíralo clo pro Vyšehradskou kapitulu, avšak jeho pozůstatky nebyly nalezeny a přesná poloha není známa."

Pokud se týká pražského Děvínu, uvádí R. Turek následující (2000, reprint k roku 1963, s. 112): "Děvín či Klobouček je výšina nad Zlíchovem, kde bylo jednak eneolitické (řivnáčské) sídliště... jednak pozdní středověký hrad Děvín, založený až těsně před r. 1338. Hora se jmenovala Děvín, již brzy po Kosmově smrti..." [...] "O tom, že Vyšehrad a Děvín stály proti sobě, mluví Kosmas výslovně..." [...] "Konkrétního dokladu pro topografii ,dívčí války' tedy není; tím spíše lze pak myslet na umělý ráz pověsti, ať byla opřena o nějaké jarní slavnosti, ať o fabulaci Kosmovu."

Protože se D. Třeštík domníval, že Pražský hrad je původní jméno tohoto hradu (o tom že by se tento hrad mohl jmenovat Děvín, zřejmě nikdy neuvažoval), je mu v souvislosti s dívčí válkou podivné toto (2003, s. 103): "Praha - ačkoliv založená Libuší - jakoby neexistovala." Existovalo město Praha, později chápané jako podhradí Pražského hradu, a existoval hrad Děvín patřící za "dívčí války" a až do porážky v lucké válce Spytihněvovi.

V popisu Prahy od Ibrahíma ibn Jakúba, který navštívil Prahu za Boleslava I., můžeme číst (z M. Lutovského 2006, s. 51): "Brágha... je menší, než jsou města, a větší, než jsou vesnice. V něm jest trh se vším zbožím k cestování i k usedlému životu. V jeho vyšší části je velká opevněná tvrz a v ní jest pramen vody...." Z textu není zřejmé, zda se jméno Brágha vztahuje i na velkou opevněnou tvrz (hrad). Pokud se jméno Brágha k ,tvrzi' nevztahuje, mohl se ještě za Ibrahímovy návštěvy Pražský hrad jmenovat Děvín. Ibrahím ibn Jakúb zřejmě viděl již Boleslavem I. postavený Nový hrad.

To, že se lokalita pozdějšího Pražského hradu nazývala Děvín, prozradili autoři Canapariovy legendy a Veršů o utrpení sv. Vojtěcha, tím, že si vymysleli příhodu, jak chlapci povalili Vojtěcha na dívku. Jde o obrazné vyjádření toho, že Vojtěch se stal proti své vůli biskupem na lokalitě, která se dříve jmenovala Děvín.

24C3. HRAD CH(V)RASTEN

Přes řeku si chlapci proti hradu dívek vystavěli svůj hrad Ch(v)rasten. "Kosmas" o tom napsal: "... [dívky] si vystavěly na jedné skále, nedaleko hradu dříve řečeného [hrad Praha], polohou pevný hrad... Děvín [Divin, Devin, Dieuin atd.]. ...jinochové... na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chvrasten [Hrasten, Hurasten, Nurasten, Wrasten]." Zřejmě je málo pravděpodobné, že čtenáři má slovo chrastí a jméno Chvrasten připomenout jméno Rastislav (i když lokalitu Vyšehradu po několik let ovládal) nebo Gorazd? - Nejpravděpodobnější však myslím je, že jméno Ch(v)rasten má připomenout hradiště u Zabrušan. Pouhých 6,7 km od něho je ves Košťany. U ní jsou doloženy mj. tvary Kosten a Chosten. Toto jméno vzniklo z adjektiva chvosten. Domnívám se, že Ch(v)osten se jmenovalo hradiště u Zabrušan. L. Hosák a R. Šrámek v souvislosti s výkladem místního jména Sekyřkostel napsali (1980, s. 433): "...komponent -kostl u Sekyřkostel je vlastně druhotvar z *Ch(v)ostъn-: ch(v)ostъno/-na k psl. ch(v)ostъ ,křoví..." Od jména Ch(v)osten vzniklo postupnými přeměnami jméno dnešní jméno vsi Košťany a Gallus od jména Ch(v)osten vytvořil jméno polského mýtického knížete Chvostiška.

Vyšehrad se skutečně mohl ve svých počátcích jmenovat jinak. Když na Vyšehradě vznikaly první stavby, které neukazovaly na to, že se Vyšehrad stane sídelním místem několika přemyslovských knížat, těžko mohla mít tato lokalita tak vznešené jméno, jako je jméno Vyšehrad.

R. Turek napsal ke "Kosmovu" Ch(v)rastenu mj. tyto věty (1983, s. 575): "K... bájné kategorii Kosmových pomístních jmen patří Hvrasten jako předchůdce Vyšehradu... Již etymologie ,ab arbustis' ukazuje umělý původ; ve křoví nikdo ani v raném středověku, ani v dalším středověku už z důvodů přehlednosti nikdy hradisko nestavěl, ježto by zmenšil jeho bezpečnost." […] "Přes ztížení archeologického výzkumu pozdějšími přestavbami, zvláště budováním mohutné barokní fortifikace, můžeme dnes [roku 1983] říci, že není nejmenšího dokladu k prioritě Vyšehradu předpražským hradiskem; mlčení Ibráhímovo, jenž vždy tak rád zdůrazňuje dvojici blízkých hradisek, je výmluvným svědectvím, že Vyšehrad vznikl až nedlouho předtím, než zde Boleslav II. zřídil svou druhou mincovnu. S představou Hvrastenu-Chrastenu se tudíž můžeme rozloučit." Za příspěvkem R. Turka o Ch(v)rastenu, Žiži a šibenici je poznámka redakce: "P. r.: Krajní skepse není všude stejně oprávněna: Ch(v)rasten má obdobu v Choustník ke chústný ,křovinatý'. - I. L. [Ivan Lutterer?]."

Jméno Vyšehrad mohla dostal tato lokalita v době soupeření dvou předáků: Slavníkovce Soběslava a Přemyslovce Boleslava III. Ryšavého. Jméno Vyšehrad bylo nejen vznešenější než jméno Ch(v)rasten (pokud se tak Vyšehrad dříve jmenoval) i vznešenější než jméno protějšího Pražského hradu.

Jméno Ch(v)rasten si mohl, ale také nemusel vymyslet "Kosmas".

O Vyšehradu napsal L. Varadzin (V. Moucha, B. N. a L. V. 2015, s. 574) kapitolku 20. 2 Středověké osídlení z doby před vznikem hradiště. "V rozsáhlém fondu raně středověkých keramických nálezů z akropole...bylo zjištěno sedm zlomků, které na základě materiálu, zpracování, výzdoby nebo okrajové profilace můžeme zařadit do časně slovanského až středohradištního období, tj. rámcově do 6.-9. století... Tyto střepy představují zatím nejstarší známé středověké pozůstatky na Vyšehradě, které spadají hluboko do doby před vznikem zdejšího hradiště ve 2. polovině 10. století... Nikde jinde na Vyšehradě nebyly dosud takto starobylé nálezy zjištěny... Nevelký počet keramických střepů ovšem ukazuje na omezenou, možná dokonce jen občasnou formu nejstaršího osídlení. Hypoteticky by mohlo jít o pozůstatky nějakého strážného stanoviště, které snad kontrolovalo říční navigaci. Této úvaze by nasvědčovala okolnost, že s výjimkou jednoho střepu... se uvedené nálezy koncentrují na západní stranu akropole.... s vynikajícím výhledem na tok řeky a do pražské kotliny. Na okraj dodejme, že podobnou funkci Vyšehradu již v pravěkém období naznačil také Václav Moucha..." Z osob známých již z dějin mohl stavební aktivitu na Vyšehradě projevit již Rostislav, když ovládal Dowinu (pozdější Starou Kouřim), nebo Bořivoj, když se stal Svatoplukovým správcem části Čech, ve středních Čechách na východ od Vltavy.

24C4. ŽENY BOJOVNICE

"Kosmas" mohl být k napsání dívčí války, konkrétně k Amazonkám, inspirován tím, co napsal o zemi Amazonek Paulus Diaconus v 8. století, co napsal o městě dívek Ibrahím ibn Jakúb v polovině 10. století nebo Adam Brémský. Přečtěme si v překladu J. Paulinyho několik vět od Ibrahíma ibn Jakúba (1999, s. 117, 118): "Na západ od Pruska leží mesto žien. Tieto ženy vlastnia zeme a otrokov. Ženy sú často tehotné so svojimi otrokmi. Ak sa niektorej žene narodí chlapec, zabije ho. Tieto ženy jezdia na koňoch, vedú vojny a sú statočné a odvážne. Ibrahím ibn Jakúb [Paulinyho grafickou podobu Ibrahímova jména jsem musel po grafické stránce zjednodušit] hovorí toto: Správa o tomto meste je pravdivá, porozprával mi ju rímsky kráľ Otto." - "Na západ od mesta žien žije slovanský kmeň, krorý sa volá Waltāba. (Títo Slovania) žijú v hustých vlhkých lesoch na severozápad od krajiny Měška. Postavili si veľké mesto při Baltskom mori, ktoré má dvanásť brán a jeden prístav." V poznámce 37 na straně 122 ke kmeni Waltāba J. Pauliny uvedl: "Sú to asi pobaltski Veleti." - N. Profantová a M. Profant v hesle Amazonky napsali mj. (2004, s. 40): "Adam se k tématu ještě jednou vrací při popisu nejzazších výsep pevniny na severu Baltu. Žijí tam Amazonky a kraj se obecně nazývá ,krajem dívek'. Dále dodává, že dívky jsou velmi pěkné, ,žijí dohromady, avšak unikají kontaktům s muži'. Arabští autoři popisují výspu dívek a výspu mužů, k čemuž mohlo dojít díky tomu, že v Estonsku se vyskytuje název výspy Naissaare, což znamená výspa dívek. Uvažuje se o možné souvislosti těchto motivů s líčením tzv. dívčí války u kronikáře Kosmy." Historici však nechápou, jakou důležitou informaci o českých dějinách "Kosmas" do dívčí války skryl.

K. Remišová a I. Štefan uveřejnili v ĎaSu (září 2021, s. 22-24) příspěvek Amazonky minulosti a archeologie genderu. Povšimněme si několika informací. "Ženy-bojovnice se tak v dnešní historiografii s různou mírou kritičnosti přesouvají z dobových představ, reprezentovaných mytickými valkýrami, do historické reality." - Na lokalitě Birka poblíž Stockholmu byla nalezena kostra s bohatým vybavením (meč, sekera, bojový nůž, kopí, dva štíty, přilba, kostra hřebce a klisny). Že jde o pohřeb muže, o tom nikdo nepochyboval. Až rozbor DNA překvapivě ukázal, že jde o pohřbenou ženu. - U vesnice Härby na dánském ostrově Fyn byla nalezena soška ze zlaceného stříbra, o níž není jasné, zda jde o imaginární valkýru nebo o ženu-bojovnici. - "Na konci doby kamenné identifikujeme na území českých zemí dvě archeologické kultury, jejichž pohřební zvyklosti se řídily velmi přísnými pravidly. K těm nejzákladnějším patřila poloha mužů na levém a žen na pravém boku, s typickou výbavou podle pohlaví. Symbolická pravidla se týkala i dětí. Přesto se u obou kultur objevují ženy pohřbené v mužské pozici se zbraněmi či lukostřeleckou výbavou a muži pohřbení v ženské pozici se šperky a nádobami."

Ludmila se jistě nezúčastnila nějakých bojů jako bojující účastnice, za života Spytihněva mohla však vykonávat různé pohanské obřady, které měly zajistit vítězství Spytihněvova vojska. Po smrti Spytihněva mohla pokračovat ve válce proti Vratislavovi, v čele vojska však jistě nestála, no to měla své lidi.

"Kosmas" v lucké válce vložil do úst jakés ženě, jedné z počtu hadaček, do úst slova: "Věz, že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi [lučanskými] hadačkami..." Nejmenovaná žena v lucké válce (válce mezi Vratislavem/Neklanem a Spytihněvem/ Vlastislavem) je dokonce v boji zabita. Lebky lučanských hadaček možná skončily v budečském hromadném hrobě. Tři lebky neznámých žen byly vloženy i do tumby s Ludmilinými ostatky. S těmito třemi lebkami možná nějak souvisí i "Kosmou" vytvořené pohanky Kazi, Tetka a Libuše.

24C5. RŮZNÉ NÁZORY NA "KOSMOVU" DÍVČÍ VÁLKU

M. Golema, který se na dívčí válku dívá jako na mýtus mající indoevropské kořeny, napsal (2005, s. 145): "Podľa Dumézia zakladateľská vojna ,musí služit ku cti obidvom stranám, musí sa vyznačovat striedavými úspechami..." Proto prý "Kosmas" napsal: "A poněvadž často dívky uměly chytřeji obelstíti jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír."

Zd. Váňa k dívčí válce napsal (1990, s. 254, 255): "Obraz kultu plodnosti doplňuje i pověst o dívčí válce... ...má nápadně společné rysy s kupalskými hrami mládeže, k nimž patřil i zápas chlapců a dívek, zakončený hostinou a pohlavní promiskuitou v rámci letního rituálu plodnosti. Hrady Děvín a Chrasten hrály přitom jen symbolickou úlohu, stejně jako celý ,boj', k němuž nalezneme obdoby i v neslovanském folklóru, např. v podobě château d'amour, o nějž sváděli boj chlapci s dívkami ve francouzském Švýcarsku."

D. Třeštík napsal o dívčí válce mj. toto (2009, s. 152): "To, co Kosmas popisoval, nebyl vlastně mýtus, nýbrž velký veřejný rituál. Byly to zřejmě třídenní ,hry' spojené s hody. Dívčí i chlapečtí účastníci vystavěli na protilehlých březích řeky každý svůj ,hrad', snad jakousi maketu, asi z chrastí, na které by mohlo upomínat jméno Chrasten. Slavnost se konala mezi nimi pod širým nebem a vyvrcholila v noci druhého dne ,uchvácením' dívek. Rituál skončil spálením ,hradu' dívek, symbolizujícím jejich poddání se. Ve folklorní tradici se tento rituál nezachoval, zřejmě proto, že byl kmenový, veřejný, těžko přenositelný do soukromé sféry, jeho stopy nacházíme jen v různých jarních obřadech." Domnívám se, že i rituál dívčí války posloužil "Kosmovi" k tomu, aby čtenáři sdělil nebo připomněl nějakou závažnou historickou událost.

Podle poznámky č. 77 v Kronice Čechů (2011, s. 220) má být pověst o dívčí válce vzpomínkou na veřejně provozovaný přechodový rituál mezi dětstvím a dospělostí.

I J. Sadílek rozebírá dívčí válku jako hru mezi dívkami a jinochy. Vychází doslova z "Kosmových" slov, že se jinoši dohodli s dívkami, že po tři dny budou konati slavné hry mezi sebou na stanoveném místě. Jenomže "Kosmas" zřejmě učinil toto: na vylíčení her mezi jinochy a dívkami, které se skutečně mohly konávat, narouboval bitvu, která souvisela s hradištěm Dowina. A to, co "Kosmas" na hry narouboval, považuje J. Sadílek za "Kosmův" omyl. Ke "Kosmovým" slovům, že dívky vystavěly na jedné skále... polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín, napsal (1997, s. 113, 114): "A tu se ocitáme u Kosmy v říši fantazie. Kde by dívky... získaly náročné finanční prostředky na kompletní výstavbu ,pevného hradu', když byly zcela závislé na financích svého otce?" Děvín podle něho musel být provizóriem stejně tak, jako byl podle něho provizoriem hrad z chrastí zbudovaný jinochy.

Badatelé dříve spojovali dívčí válku i s matriarchátem a patriarchátem, se slavnostmi spojenými s uvolněnými sexuálními mravy za letního slunovratu, s obžernou slavností dožínek.

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička o dívčí válce napsali (2013, s. 222): "Zvláštním mýtem je vyprávění o tom, ,jak se ženy dostaly pod vládu mužů', tedy o vzniku spořádané lidské společnosti na základě manželství. Vyprávěl o ,válce' dívek s muži, v níž byly dívky poraženy. Odrážel se tu zřejmě rituál výročního setkávání dívek a chlapců, na němž byly uzavírány sňatky simulované únosem." Ve skutečnosti jde o válku mezi vládci středočeského panství s hlavním hradištěm Dowinou (později zvanou Kouřimí) s dobyvateli Čech, tj. Bořivojem opírajícím se o moc Svatoplukovu (a v jeho zájmu vládnoucím). Bořivojovi "chlapci" vyhnali Strojmírovy (tj. Spytihněvovy) "dívky" za Vltavu a toto vyhnání "dívek" je zde skryto pod únosem dívek.

V poznámce 82 na s. 220 ve vydání Kroniky Čechů (2011) napsal o dívčí válce M. Wihoda: "Nověji se k pověsti o dívčí válce vyslovil M. Golema, Kosmova a Dalimilova ,dívčí válka' jako metafora indoevrópskej vojny funkcií..." Už název studie říká, jaký pohled má M. Golema na dívčí válku. K tomu dodejme ještě několik autorových slov (s. 153): ",Dívčí válku' považujeme na základe zhromaždených zistení za veľmi archaickú a dôležitú časť premyslovskej dynastickej povesti." To, že "Kosmas" a Dalimil do této "pověsti" skryli závažná fakta o počátcích českého státu, M. Golema nevidí.

Názor M. Golema na dívčí válku prezentujme citací ze studie P. Kopala (2010, s. 363): "Nejnovější zásadní práci napsal slovenský literární vědec Martin Golema, který se soustředil především na pověst o dívčí válce." [Jde o dvě práce otištěné v letech 2005 a 2006.] "Dokonce se zdá, jako by výzkum Kosmových pověstí v současnosti vstupoval do další nadějné fáze." - "Golema přesvědčivě analyzoval válku mezi muži a ženami (hlavně Dalimilovu verzi, která je podrobnější a také krvavější) jako obraz ,první války světa, tedy války funkcí', která měla ve skutečnosti tvořit jedno z epických a ideových jader přemyslovské pověsti (nikoliv jen nějaký velmi volný apendix). ,Metaforu války pohlaví je tedy možné elegantně a velmi názorně ospravedlnit a ilustrovat sociální ideologií. Politická (méně samozřejmá) a rodinná (více samozřejmá) praxe se navzájem propojí, aby potom souzněly v tvaru: muž má stejné postavení vůči ženě, jaké má aliance první a druhé funkce vůči třetí funkci... Výsledkem právě této rétorické operace je... Kosmova, Dalimilova a Pulkavova verze ,dívčí války', textu, který podle všeho původně (možná ještě za časů kronikáře Kosmy v prostředí panovnického dvora) sloužil jako ,společenská charta' ospravedlňující a legitimizující sociální stratifikaci a politickou moc. Na jedné straně zaštiťoval společenskou hierarchii a na druhé straně neutralizoval kontradikce sociální reality.' Podle této ,sociologie' jsou tedy muži a ženy obrazem vládců a poddaných. Reprezentanti prvních dvou (vyšších) funkcí přirozeně vládnou těm, jejichž osudem je pracovat a sloužit."

Dívčí válce se věnoval i polský historik N. Bończa-Tomaszewski. Napsal (1988, s. 298, 299): "Podobné motivy nacházíme v mytologii mnoha národů. Již Kosmas upozornil na jeho výskyt v mytologii Řeků nebo Pečeněhů. Doslovné chápání této zprávy je jistě nesmysl. Naproti tomu výrazně naznačuje, že sdělení se týká v minulosti existujícího Frauenbundu, což byla skupina dívek, oddělená od ostatního společenství. V jejím rámci měly dívky absolvovat jakési učení před nabytím plnoletosti." - "Takovou interpretaci nabízí v pověsti zdůrazněné mládí žen, věnujících se ,mužským' činnostem. Jsou nazývány ,pannami', což je možno považovat za souhrnné označení žen před iniciací. Víme rovněž, že čas svobody připadal na období dospívání... a i když si dívky mohly samy vybrat muže, nic nám není známo o jejich svobodě po sňatku. Pověst zdůrazňuje rovněž to, že dívky prováděly tytéž činnosti jako chlapci v jejich věku, lovily a bojovaly jako ,tirones', čili jako začínající, učící se chlapci. Významný je zde nejen charakter těchto činností, ale také to, že jsou analogické činnostem chlapců věnujících se učení. Analogicky k männerbundu si dívky mezi sebou volily průvodkyně - vůdkyně... pravděpodobně podle vzoru princeps iuvenis." - "Určité světlo na tuto otázku vrhá také přítomnost Libuše, Tetky a Kazi v pověsti; v určitém období plnily řídící funkce. Jestliže postavy sester přijmeme jako ozvěnu existence žen - věštkyň, pak si lze stěží představit, že by tyto ženy neprocházely pečlivou výchovou, ať již pod vedením nějakého průvodce, anebo ve skupině. Je charakteristické, že pověst spojuje zánik dívčího společenství, čili skončení jejich výchovy, se smrtí poslední věštkyně Libuše." - "Část vyprávění pojednávající o válce žen s muži, zakončená únosem dívek v době noční hostiny, je podle mého mínění ohlasem nějakého rituálu uzavírajícího výchovu mladého pokolení, jenž našel později odraz v lidové kultuře. Rituál únosu nevěsty byl ostatně zjištěn v mnoha tradicích a kavkazské národy jej praktikují dodnes." Ve skutečnosti jde o zánik knížectví Mojmírovce Spytihněva (totožného se Strojmírem a Nezamyslem). "Kosmas" jeho bojovníky nazývá dívky, protože Spytihněv nejprve vládl ze Staré Kouřimi zvané dříve Dovina, a po vyhnání za Vltavu ovládal pohanský Děvín, tj. lokalitu pozdějšího Pražského hradu. - Slovo noční možná prozrazuje, že je v textu něco skryto.

N. Profantová a M. Profant v hesle Dívčí válka napsali mj. toto (2004, s. 63, 64): "Mnohokrát bylo poukázáno na to, že Kosmovo vyprávění působí dojmem, jako by kronikář pod velmi průhlednou vrstvou historizace popisoval jakýsi zemědělský či iniciační obřad. Teprve později v Dalimilově kronice bylo Kosmovo vyprávění rozvinuto, příběh získal epický děj a hlavní postavy svá jména: Vlasta - vůdkyně dívek, Šárka a Ctirad. K tomuto bystrému a přesvědčivému postřehu českých historiků a literárních vědců však dlužno poznamenat, že není obvyklé, aby se k ritu nevázal nějaký (často proměnlivý) mýtus, a rozdílnost podání u Kosmy a Dalimila nemusíme tedy nezbytně vysvětlovat postupným rozvojem Kosmovy, prý ze stylistických důvodů vytvořené historky (Václav Karbusický); svoji roli v rozdílnosti obou textů mohla stejně dobře sehrát odlišná otevřenost obou autorů vůči tématu." Na jedné straně je prý "Kosmovo" harmonizující a antikizující pojetí českého pohanství a na druhé straně ovlivnění Dalimila rytířskými romány vrcholného středověku. - Domnívám se, že rozdílnost vylíčeného příběhu obou autorů vyplývá z toho, že "Kosmas" svou dívčí válkou prozrazoval určité informace z českých dějin, zatímco Dalimil, který "Kosmův" text vůbec nepochopil, žádnou tajnou informaci sdělit nechtěl, a tak si jenom pustil své husí brko na špacír.

P. Charvát o dívčí válce napsal mj. (2022, s. 59 a 60): "Je však možné, že zde Kosmas promluvil k dobově živé, a řekněme ihned, že ošemetné, problematice. Od desátého do jedenáctého století se totiž postavení žen v české společnosti pronikavě změnilo. Když kníže Vratislav I. v únoru roku 921 nenadále zemřel..., svedly o vedoucí postavení v mladém státě boj jeho matka Ludmila a choť Drahomíra... To je situace, která v českém státě od té doby nenastala až do patnáctého století." [...] "Naproti tomu již od pozdního 11. století se ujala společenská praxe v tom smyslu, že ženu svobodnou živí otec, ženu vdanou pak manžel, aniž by ona sama měla přístup k obživným prostředkům (nejprve v zakládací listině kláštera Hradisko u Olomouce...). Tento proces ,podrobení žen' musel proběhnout právě v jedenáctém století, tedy v době Kosmově, a kronikář se jednoznačně - i svým dílem - přiklonil na stranu mužské hegemonie." A na s. 160 (2022) vysvětluje P. Charvát smysl dívčí války takto: "Zdánlivý rozpor mezi vysoce ctěným postavením kněžny Libuše a podřízenou rolí žen v jeho době vyřešil kronikář vytvořením báje o dívčí válce, jíž se zařadil mezi středověké spisovatele hodnotící ostražitě společenské postavení žen, které jim připadalo příliš privilegované. Zde ovšem není vyloučeno, že Kosmas svůj příběh vymodeloval na jádru daném buď chlapeckým iniciačním obřadem, nebo očistným rituálem vykupujícím vinu za zabití obludy."

M. Wihoda o názoru Lisy Wolvertonové napsal (2024, s. 48): "Zvláštní prostor Lisa Wolverton ve své re-interpretaci Kroniky Čechů vyhradila vztahu mužů a žen. Kosmas měl politiku chápat jako čistě maskulinní záležitost. Mužský element, jenž měl kontrolovat společnost po dívčí váce, se údajně propisoval do bezbřehé touhy po moci, násilných excesů, všudypřítomného strachu a sebestřednosti a utvářel společenské struktury negativním způsobem. Ženy měly být spoutány manželstvím a bez svobody rozhodování byly vyloučeny z veřejného dění."

Na "Kosmově" líčení dívčí války tedy vidíme, jak vynalézavě dokázal na tradiční mýtus, na tradiční motiv apod. naroubovat důležité informace z českých dějin.

24C6. CO ZNAMENÁ VĚTA PO SMRTI KNĚŽNY LIBUŠE JSOU NAŠE ŽENY POD MOCÍ MUŽŮ?

Důležitá je poslední věta v dívčí válce (I, 9). "A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů." Po smrti Ludmily jsou ženy pod mocí mužů. Libuši zde nahraďme Ludmilou, ženy a muže nahraďme dívkami a jinochy (chlapci). Řadu let po dívčí válce následovala lucká válka. To byla opět válka mezi dívkami a chlapci. Krátce po ní nebo ještě za ní zahynula Ludmila. Podle jednoho etymologického výkladu jméno Češi znamená chlapci, "Kosmas" mohl tuto souvislost znát. Jméno Češi se původně vztahovalo na Přemyslovce. V dívčí válce stojí v jejich čele Bořivoj, v lucké válce jeho syn Vratislav. Dívkami nazval "Kosmas" tu mocenskou skupinu, která před vyhnáním na západ od Vltavy vládla ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina, Děvín. Po vyhnání za Vltavu ovládali lokalitu pozdějšího Pražského hradu, tehdy také zvanou Děvín. V čele této mocenské skupiny stál Mojmírovec Spytihněv, a to jak v dívčí válce, tak v lucké válce. V lucké válce Spytihněv zahynul a ve válce možná pokračovala Ludmila. Ta byla původně ženou Rostislava. Rostislav byl prvním Mojmírovcem, který ovládal část Čech v čele s Dowinou. Po něm ovládal část Čech Svatopluk a nakonec Mojmírovec Spytihněv. Po smrti Ludmily (zde Libuše) pevně ovládli Čechy chlapci Češi, tj. Přemyslovci. Vládli i té mocenské skupině, v jejíž čele stál Mojmírovec Spytihněv.

25C1. NÁZORY NA ROZSAH ČESKÉ ŘÍŠE V OBDOBÍ 905 - 921

Vr. Vaníček rozdělil představy historiků na rozsah české říše v období 905 - 921 (čili před Václavem Svatým), jak sám uvedený přehled nazval, na tři varianty. Citujme je (2014, s. 60):.

Varianta A představuje maximální pohled. Přemyslovci by v tomto pojetí přímo vystoupili jako nástupci Velké Moravy a ovládali by podstatnou část jejího území, tedy Moravu a Slovensko (asi v dohodě s Maďary).

Variantu B bych zúžil na samotné Čechy, ovšem nikoli v té podobě, jak je známe z 11. století, nýbrž jako obranné společenství ještě rozdílných regionů, s charismatickou a organizační převahou Přemyslovců.

Varianta C by označovala jen malý pražský, event. ,menší' středočeský státeček, ohraničený pohraničními pevnostmi (v okruhu asi 30 km od Prahy), ovládaný vojenskou družinou."

K uvedenému rozdělení Vr. Vaníček uvádí, že variantu A zastávali V. Chalupecký a J. Steinhübl. Dále Vr. Vaníčka citujme: "Dnes [tj. před vydáním knihy roku 2014] je v literatuře nejběžněji uznávaná... varianta C." [...] "Ta je vysvětlována komunikačním obzorem václavských a ludmilských legend; vše se totiž odehrává v malém prostoru mezi Prahou, Tetínem, Budčí a Starou Boleslaví. Boj Václava s kouřimským knížetem... posiluje dojem, že moc Přemyslovců daleko nesahala."

Navrhněme variantu D. V letech 905 - 921 existovala dvě knížectví, a to knížectví Přemyslovců a knížectví Mojmírovců, tj. Nezamyslovců. Přemyslovci možná ovládali území, které přiřkl "Kosmas" úmyslně Slavníkovi, protože pravdu napsat nemohl (mohlo jít také o území, které ovládal z Dowiny/Staré Kouřimi Rostislav, nebo o území, které ovládal Slavníkovec Soběslav jako předák za života nebo po smrti Boleslava II.). Přemyslovci by tak ovládali pás od Zabrušan kolem hory Oseka u Rokycan do jižních Čech, což bylo jejich vlastní území, a dále z pověření a s pomocí Svatopluka spravovali část Čech zhruba na východ od Vltavy a část Polska. Obě území ovládané Přemyslovci (západní vlastněné a východní pouze spravované) se podobalo dvěma spojeným nádobám; širší, východní a užší západní. Přemyslovec Bořivoj vykonával svou moc z Kouřimska a Kolínska, Mojmírovec Spytihněv ji vykonával (po vyhnání Mojmírovců ze Staré Kouřimi) z Budče. Přemyslovec Vratislav za života Bořivoje možná vládl v západní "nádobě" nebo možná v části Polska (město Vratislav). Západní "nádoby" (nebo alespoň její části) se před luckou válkou možná zmocnil Mojmírovec Spytihněv a založil Hněvín. V lucké válce však byli Mojmírovci poražení a Čechy byly sjednoceny pod vládou Přemyslovců.

Blíže viz zde tři kapitoly: Co bylo Slavníkovo knížectví?, Co byla hora Oseka? a Co je tok Surina?

25C2. CO SVĚDČÍ O TOM, ŽE V ČECHÁCH EXISTOVALA PŘED LUCKOU VÁLKOU DVĚ VELKÁ KNÍŽECTVÍ

Když byl z Čech vyhnán Bořivoj (v mýtických knížatech Přemysl), začal ze Staré Kouřimi vládnout Spytihněv, falešným Kristiánem nazvaný Strojmír (v mýtických knížatech Nezamysl). Svatopluk a Bořivoj zahnali Spytihněva za Vltavu (hlavním jeho hradištěm se stala Budeč). Bořivoj v zájmu Svatopluka správcoval části Čech zhruba od Vltavy na východ. Vládl ze Staré Kouřimi nebo z jiné blízké lokality. Čechám tedy vládli dva Mojmírovci. Svatopluk (nejprve prostřednictvím Bořivoje, po jeho smrti zřejmě přímo) a syn jeho strýce Rostislava, tj. Spytihněv. 

Historik J. Lippert (1839-1909) viděl v Bořivojovi a Spytihněvovi rovněž dva vládce, vládnoucí ve stejném čase v různých knížectvích. Zd. Měřínský o jeho názoru na první Přemyslovce napsal (2006, s. 850): "...nepodložená je hypotéza J. Lipperta, jenž dovozoval, že Bořivoj I. s Ludmilou byli původně knížecím párem na Tetíně a s pražským knížectvím, kde vládl jako první historický kníže Spytihněv I., neměli nic společného. Ten také nebyl jejich synem a křest přijal v Řezně roku 895 v souvislosti s podřízením se Franské říši. Tím se Lippert snažil překlenout rozpor v legendách uvádějících jednou za prvního historického knížete Bořivoje I. a podruhé Spytihněva I."

Historikové soudí, že u nás mohla být dvě velká knížectví v roce 895. Má o tom svědčit to, že po smrti Svatoplukově jeli na jednání do Řezna Spytihněv a Vitislav. J. Sláma, který ve Vitislavovi nevidí Vratislava, se domnívá, že Vitislav mohl mít hlavní hradiště někde ve středním Poohří. Domnívám se, že je velice pravděpodobné, že Mojmírovec Spytihněv, snad syn Rostislava a Ludmily, a Vitislav (totožný snad s Přemyslovcem Vratislavem) stáli v čele dvou knížectví, ovšem nelze vyloučit možnost (méně pravděpodobnou), že zastupovali knížectví jedno.  

O tom, že v Čechách existovala dvě velká knížectví jako důsledek politiky moravského Svatopluka, svědčí možná zápis ve fuldských análech o jednání v Řezně roku 895. Citujme: "V polovině července se konal ve městě Řezně všeobecný sněm; tam přišli ke králi z území Slovanů všechna knížata Čechů, které vévoda Svatopluk násilně odloučil... jejichž předními byli Spytihněv, Vitislav - a když je král důstojně přijal podáním ruky, jak je zvykem, se smířeni podrobili královské moci." Nyní vzniká tato otázka: Koho vévoda násilně odloučil? Byli to Bohémové, reprezentovaní Spytihněvem a Vitislavem, od východofranské říše, nebo Svatopluk od sebe odloučena česká knížata tj. Spytihněva od Vitislava (Vratislava), tedy území ovládané Nezamyslovcem Spytihněvem od území spravované nejprve Bořivojem, potom možná ovládané přímo Svatoplukem a poté spravované nebo ovládané Vratislavem? A druhá otázka. Kdo se s kým smířil? Spytihněv a Vitislav (Vratislav) s Arnulfem nebo Spytihněv a Vitislav mezi sebou, načež se podrobili Arnulfovi?

Poprvé se konflikt mezi dvěma českými knížeti objevuje u Kristiána. V něm přívrženci Bořivojovi vítězí nad Strojmírem. Toho jako nepravého knížete z vlasti vypudili. Ve skutečnosti byl Strojmír (možná se za ním skrývá Spytihněv) vypuzen z Kouřimi za Vltavu). Stejnou situaci vylíčil Gallus, který na polské panovníky navěsil činy a osudy panovníků českých. Nechá Popela (narážka na Kouřim) vyhnat na ostrov a tam se Popel kryje do věže. Jde možná o hradiště Libici, obklopené natolik vodou Cidliny, že to budilo dojem, jako kdyby se hradiště rozprostíralo na ostrově.

 Že byla v Čechách, zjednodušeně řečeno, dvě knížectví, to napovídá "Kosmas" již v I, 4, kde píše o dvou správcích nad lidem. Těmi správci jsou Bořivoj a Spytihněv (v lucké válce Vlastislav). Ten správce, který se rozhněval, tj. Spytihněv, boj o území (o mez sousedních polí) nakonec prohrál v lucké válce. Bořivoj skutečně byl pouhým správcem v části Čech ve službách Svatopluka. Spytihněva snad můžeme považovat za knížete v části Čech. Po smrti Bořivoje se stal možná správcem do smrti Svatopluka Vratislav, pokud Svatopluk nevládl v Čechách přímo.

Dívčí válka nám prozrazuje, že lokalitou jednoho knížete byl Vyšehrad a lokalitou druhého byl Děvín, později zvaný Pražský hrad.

Že existovala dvě knížectví, nám napovídají i nesrovnalosti týkající se jednak Spytihněva a Bořivoje a jednak Spytihněva a Vratislava. Spytihněv vládl nejprve souběžně s Bořivojem a později souběžně s Vratislavem. Aby se vešli do časového úseku, písemné prameny zkrátily dobu vlády jak Spytihněva, tak Vratislava. Knížectví Spytihněva totiž muselo být zamlčeno, Přemyslovci museli od počátku vládnout celým Čechám. To jejich moc upevňovalo.

P. Vojtová napsala k vládě Vratislava I. (2018, s. 14): "Přestože se... většina filologů shoduje, že údaj 33 let se vztahuje k dožitému věku knížete [Vratislava I.], antropologické zkoumání [v poznámce 48 odkazuje P. V. na E. Vlčka, 1997, s. 105] jeho ostatků ukazuje na dožitý věk 40-50 let. Naskytuje se tedy otázka, zda skutečně nejde o dobu vlády a to součtu vlád nad nějakou jemu přidělenou državou a následné vlády nad celým českým knížectvím, případně zda se nejedná o přímou společnou vládu Vratislava ještě po boku Spytihněva, jak naznačuje Pekař." V poznámce 49 odkazuje P. V. na Pekaře, 1903, s. 32.

Setkáváme se tedy s tím, že některé písemné prameny uvádějí jako zakladatele kostela Panny Marie na Pražském hradě Spytihněva, u jiných je zakladatelem Bořivoj. Zatímco většina pramenů nechává po Bořivojovi vládnout Spytihněva. V Proložní legendě o sv. Ludmile následuje po několika větách o Bořivojovi a Ludmile tato informace: "Syn pak její Vratislav přejal stolec otcovský..."

Vidíme-li ve Spytihněvovi vládce západního knížectví, potom je na místě připomenout, že prameny připisují Spytihněvovi založení kostelů na západ od Vltavy, a to na Pražském hradě a na Budči.

V legendě Crescent fide se dočteme: "...dal se dobrovolně pokřtít vévoda český Spytihněv spolu s vojskem, jakož i veškerým svým lidem." D. Třeštík se nad touto informací zamýšlí (1997, s. 323): "Nelze totiž vyloučit, že Bořivoj nedal svého nejstaršího syna vůbec pokřtít, ne snad z nějakého opomenutí, nýbrž úmyslně." A následuje úvaha D. Třeštíka proč. Jenomže zaprvé Spytihněv pravděpodobně nebyl Bořivojův syn a zadruhé Spytihněv vládl pouze v západním knížectví Nezamyslovců. Pokřtění veškerého lidu se tedy netýkalo lidu žijícího na území, kterému správcoval Bořivoj.

"Kosmas" ve své kronice vymezuje rozsah dvou knížectví, a to rozsah knížectví Slavníkova a rozsah knížectví Lučanů.

Existence dvou knížectví končí vítězstvím Přemyslovce Vratislava nad Nezamyslovcem Spytihněvem v lucké válce, k níž došlo zřejmě nejpozději roku 921.

Bratrovražedný boj dvou knížectví skončil, ale neskončilo nepřátelství mezi vládnoucí elitou Přemyslovců a poraženou elitou Nezamyslovců. Tu známe pod jménem Vršovci. Tento boj skončil roku 1108 třetím vražděním Vršovců.

25C3. K JAKÝM ZÁVĚRŮM DOSPĚJE HISTORIK, KDYŽ NEVÍ, ŽE V ČECHÁCH EXISTOVALA KONCEM 9. STOLETÍ A POČÁTKEM 10. STOLETÍ DVĚ VELKÁ KNÍŽECTVÍ

Jestliže historik neví, že koncem 9. století a počátkem 10. století existovala u nás dvě velká knížectví:

a) neumí si vysvětlit, co byly dívčí a lucká válka

b) věří na existenci přemyslovské středočeské domény

c) domnívá se, že roku 895 do Řezna jel kníže Čechů Spytihněv, a neumí si vysvětlit, kdo byl Vitislav

d) neví, že Bořivoj a Spytihněv vládli souběžně, a stejně tak neví, že po určitou dobu vládli souběžně i Spytihněv a Vratislav, z toho vyvozují kratší dobu vlády Spytihněva a Vratislava i kratší délku jejich života, než tomu bylo ve skutečnosti

e) podle nich existuje v Čechách jedno "hlavní město", a sice Praha, nevědí, že jedním "hlavním městem" byla Stará Kouřim (odkud vládli Bořivoj, Vratislav a tzv. Václav) a druhým "hlavním městem", že byla Budeč, odkud vládl Spytihněv, po něm možná Ludmila a tzv. Václavem zde zahnaný Vratislav (informace je pověšena na Drahomíru)

Území zhruba na východ od Vltavy, na němž správcoval v zájmu Svatopluka Bořivoj, není možná vhodné považovat za Bořivojovo knížectví.

26C1. OBJEVUJE SE JMÉNO LUČANÉ JEŠTĚ I V JINÉM PRAMENI NEŽ U "KOSMY"?

R. Turek se domníval, že v II, 37, v níž je citována listina Jindřicha IV., je jeden z důkazů, že kmen Lučanů skutečně existoval. R. Turek napsal (1963, reprint 2000, s. 115): "Název Lučanů nám přesvědčivě ožívá nejen v listině Jindřicha IV. z 29. dubna 1086 (tam také zachycujeme Litoměřice a Lemuzy), ale i v hebrejské kronice Josippōn; dostalo-li se toto jméno do vzdáleného italsko-židovského pramene, byl to jistě kmen mocný."

Lučané se neobjevují poprvé u "Kosmy". D. Kalhous napsal o listině Jindřicha IV. (2011, s. 49, 50): "Pramen z 11. století, listina císaře Jindřicha IV. (1056-1106) z roku 1086, která potvrzuje hranice pražského biskupství, nás informuje o Sedlčanech, Lučanech, Děčanech, Litoměřicích, Lemúzech, Pšovanech a dvojích Charvátech, kteří měli obývat území Čech. V listině se tvrdí, že tento popis hranic vznikl v době sv. Vojtěcha, tedy někdy na sklonku 10. století." [...] "Zmiňovaná listina se dochovala jenom jako opis. Existují doslova desítky studií, které zpochybňují její pravost nebo alespoň stáří popisu hranic pražského biskupství. Naštěstí listinu známe hned z několika nezávislých opisů, z nichž jeden podle písma datujeme již do první poloviny 12. století. To možnost, že se jedná o padělek, dosti podstatně zmenšuje." [...] "I kdybychom však obhájili autenticitu textu listiny Jindřicha IV. z roku 1086, zbude nám stále ještě problém: kdo byli oni Děčané, Sedlčané a další? A v jakém byli vztahu k ,Bohemanům'? To platí i o Lučanech zmíněných Kosmou."

D. Třeštík zkoumal prameny nejenom franské, ale i arabské (Ibrahim ibn Jakub, Masúdy) a hebrejský Jossipon se záměrem, zda v nich nalezne důkaz o existenci kmenů na našem území. Dospěl k tomuto závěru (1997, s. 67): "...v Čechách sedí Čechové a nikdo jiný." Jenom u Masúdiho má na s. 76 větu: "Záhadou je jeho Václav, prý kníže Doudlebů."

Morava je možná objevuje v židovské kronice Jossipón z 10. století pod jménem Lučenín. R. Turek napsal roku 1963 o kronice Josippón (1963, s. 37): "Českých poměrů si od 10. století všímají i texty hebrejské. Prvým významným pramenem je kronika Josippōn, vzniklá v Itálii krátce po roce 953; její autor není znám. Tu se setkáváme s velkou etnickou skupinou Saqlabī, rozloženou od Bulharska po pobřeží až k italským Benátkám a odtud po hranici Sasů až k ,velkému moři'; autor prohlašuje, že se pokládají za potomky biblického národa Dōdānīm (tím je spojuje s Dány, Danickī). Výčet těchto západních Slovanů je velmi zajímavý: mwr'wh - Morava, krw'tj - Karvati, swrbjn - Sorbīn, lwcnjn - Lučanīn..., lwwmn... asi porušené z ljjkjn Ljachīn, kr'kr - Krākār, tj. zřejmě Krakov, a konečně bzjmjn... asi porušené z bwjmjn - Bojmīn. Samostatná zmínka o Lučanech je zřejmým dokladem, že základ zpráv kroniky je starší než její sepsání a že pochází zřetelně z 9. věku." - Roku 1982 R. Turek napsal (s. 15): "Další jméno [lwcnjn] se vykládalo na Lučany, ale ti byli tehdy již pod mocí českého kmene; spíše jde o Lutice." Není zde míněna Moravou krajina na části povodí řek Velká Morava, Západní Morava a Jižní Morava v Srbsku? A není jménem Lučanīn pojmenována "naše" Morava?

Vl. Karbusický v souvislosti s luckou válkou připomenul zmínku o Lučaninu v židovské kronice Jossipón (1995, s. 141): "Význam tohoto uvedení v 10. století vysvitne z toho, v jakém sousedství [Lučanin] figuruje: Morava, Karvati, Sorbin, Lučanin, Lyachin, Krakar a Boymin. Z území dnešních Čech tu vystupují tedy tři ,státečky'. Charváti (tj. území zaujímající pak hlavně slavníkovské knížectví), Lučané a Boemové – Češi." Jenomže ve skutečnosti by to z tohoto podání Vl. Karbusického mohlo být možná (!!!) jinak: Na josippónské Moravě mohli žít obyvatelé v části povodí srbských řek nesoucích název Morava. Charváti mohli žít v dnešním Chorvatsku a Černé Hoře a Lučané mohli žít na "naší" Moravě nebo na menším území kolem řeky Moravy, v jejíž blízkosti se nachází i Lučské pole, Lučsko. Po nějakém Žatecku Lučanů by zde nebylo ani stopy. Jak různě může být pojmenovaná stejná lokalita, to můžeme vidět na pojmenování našeho území. Franské prameny znají dnešní Čechy jako Bohemii, Konstantin Porfyrogenetos nazval Čechy Bílým Charvátskem (D. Třeštík 1997, s. 51). Přívlastek Bílé vysvětluje J. Steinhübel takto (2010, s. 68): "Keďže bolo vzdialené, dal mu prívlastok ,velké', ,biele' a ,nepokrstené'."

O popisu slovanských zemí v Knize Jossipon napsal Vr. Vaníček (2014, s. 179): "Nejnovější analýza, kterou provedl Krzysztof Tomasz Witczak, ukazuje na osobité postavení tří útvarů, zvaných Lwwmn, Kr.kr a Bzjm, tj. ,Lechů', Krakova a Čech. Ostatní zmíněné kmenové oblasti náleží jižním Slovanům (Moravané, Chorvati, Srbové, Lučané/Zachlumčané)." Nevypadli mu "naši" Moravané?

26C2. PROČ "KOSMAS" POJMENOVAL NEPŘÁTELE ČECHŮ V LUCKÉ VÁLCE LUČANÉ

Se jménem Lučané užitým pro Žatčany se v českých pramenech jinde než u "Kosmy" nesetkáme, takže se "Kosmas" vystavuje podezření, že pro ně toto jméno použil, aniž by se sami tak někdy jmenovali. Otázka je, jak ke jménu Lučané dospěl.

"Kosmas" pojmenoval v lucké válce nepřátele Čechů Lučany proto, že jejich kníže Mojmírovec Spytihněv (v "Kosmově" líčení Vlastislav) se pravděpodobně narodil na Velké Moravě a jeho otcem byl Rostislav. V době lucké války vládl území zhruba na západ od Vltavy z hradiště Budeč. V blízkosti největších velkomoravských hradišť bylo Lučské pole, Lučsko.

Jméno Žatec se poprvé objevuje u Dětmara. Podle něho v roce 1004 obyvatelé Žatce přemohli polskou posádku a otevřením brány umožnili Jindřichovi II. vstoupit do města. - "Kosmas" se o Žatci, případně o žateckém kraji zmiňuje několikrát. Pro nás zde má význam jen jeho informace v I, 10 uvedl (nikoliv v II, 14, v II, 24, v III, 9, v III, 14, v III, 37, v III, 42): "Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla... vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě svedené... za času knížete Neklana na poli zvaném Tursko, mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané. Od čeho však je ten lid nazýván od starodávna Lučané, nechceme pominouti mlčením. Ono území totiž se dělí na pět krajin podle jejich polohy." […] "...a pátá, uprostřed, slově Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané."

Podle I. Lutterera a R. Šrámka (2004, s. 175) měla země Morava dostat své jméno podle řeky Moravy. A o řece Moravě autoři uvádějí: "Jm. řeky M. patří mezi nejstarší staroevropské názvy vodstev s pův. významem ,voda, močál´ (kořen jména je obsažen v čes. moře, lat. mare, něm. Meer)." Jenomže autoři dále uvádějí: "V některých slovan. jazycích existuje sice obecné slovo morava, např. pol. morawa ,mokřinatá louka', avšak to není základem naší Moravy, neboť je podstatně mladšího původu." Mohl souvislost slov morava a (mokřinatá) louka znát "Kosmas" a tuto souvislost využít pro pojmenování Moravanů jménem Lučané? "Kosmas" uvádí, že se Lučané tak jmenovali podle krajiny zvané Lúka. Přitom skrytě sděluje, že se podle slova morava nazývali Moravané. 

"Kosmas" psal o Lučsku na dvou místech své kroniky. V III, 9 se kníže Břetislav setkal s králem panonským Kolomanem na poli, jež slove Lučsko. A v III, 42 lid uherský pokryl na poli Lučsku celý povrch zemský jako kobylky. V rejstříku Kosmovy Kroniky české (2005) u místního jména Lučsko (2005, s. 290) je uvedeno, že Lučskem byla snad rovina u Nivnice na Moravě. Nivnice je od Starého Města u Uh. Hradiště vzdálena 23 km. Jméno Nivnice se svým významem podobá jménu Lučané, stejně tak jméno Lužice u Mikulčic. M. Wihoda Lučsko tak přesně nelokalizuje. V Moravě v době knížecí napsal (2010, s. 122): "...za řekou Moravou vznikla jakási země nikoho, pro niž se ujal název ,Lucké pole'." A v rejstříku u místního jména Lucké pole je uvedeno, že to byla sporná část moravsko-uherské hranice. Měla "Kosmova" současníka, když četl jeho luckou válku, napadnout tato lokalita a v souvislosti s ní hradiště (z politického hlediska možná hlavní hradiště) Velké Moravy, tj. tehdejší hradiště na katastru dnešního Starého Města?

J. Žemlička o Lučsku napsal (2006, s. 77): "Jakýmsi nárazníkovým a neosídleným ,územím nikoho' bylo dlouho tak řečené Lucké pole (campus Luczka), oblast na jih od říčky Olšavy."

J. Mitáček uveřejnil mapku (2008, s. 156), na níž je zakreslena jeho představa, jak rozsáhlé bylo území Lucka od 11. století do poloviny 13. století. Severní hranice vedla od Kunovic proti proudu Olšavy k ústí Vláry do Váhu. Východní hranici tvořil tok Váhu od ústí Vláry k Beckovu. Jižní hranice směřovala od Beckova k Hodonínu, přitom vedla zčásti podél horního toku Myjavy a dolního toku Chvojnice. Západní hranice byla dána tokem řeky Moravy od Kunovic po Hodonín.

Kosmas" jménem Lučané ukázal na rodný kraj Spytihněva. Něco podobného "Kosmas" možná učinil v I, 4, kde líčí spor dvou správců nad lidem, tj. spor Spytihněva a Bořivoje. Spytihněva, moravského rodáka, a Bořivoje, který uprchl z Čech na Moravu. Tito správci podle "Kosmy" hřmotně vejdou do dvora a s velikým hlukem předstoupí před svou paní. Slova hřmotně a hlukem mohou být narážkou na ves Hluk (MJ mohlo snad být původně jménem pomístním) vzdálenou od Starého Města 14 km. V hesle Bečva napsali I. Lutterer a R. Šrámek (2004, s. 42): "Bečva pův. znamenalo ,řvoucí, hlučná, dunivá voda'... podle novějších výzkumů možná též ,řeka v údolí'." Od Přerova, přes který Bečva teče, je vzdálena Olomouc 22,5 km a Staré Město 48,4 km.

Jménu Lučské pole, Lučsko se velice podobá jméno Lučenín, obsažené v židovské kronice Josippón pojmenovající tak Moravu nebo její část u řeky Moravy. Spytihněv, totožný se Strojmírem, v lucké válce Vlastislav, syn Rostislava a Ludmily, ze země Lučenín pocházel. U "Kosmy" byl tedy Lučan.

Soupeřem Lučanů jsou v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové Češi. V latinském textu jsou to však Bohemi. Jméno Češi přišlo do Čech s Přemyslovci. Lucká válka je kladena do doby, kdy se obyvatelé našeho území ještě Češi nejmenovali. Proto Neklanovy bojovníky je vhodné nazvat Bohemové. Na Vlastislava a Neklana jsou pověšeny činy Mojmírovce Spytihněva a Přemyslovce Vratislava. Pro Vratislavovy bojovníky je vhodné užít jméno Češi. Mojmírovec Spytihněv měl kolem sebe jistě řadu Moravanů a stejně tak měl kolem sebe řadu Moravanů i Bořivoj, spravující část Čech z vůle a v zájmu Svatopluka.

"Kosmovi" Lučané, to byli Moravané, ale ne ti, kteří v době lucké války žili na Moravě, ale ti, kteří žili v té době v Čechách v knížectví, kterému vládl Mojmírovec Spytihněv.

Podle "Kosmy" byla lucká válka válkou mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatec říkáme Žatčané. Za jméno Žatec si máme dosadit mikulčické hradiště. Jméno Žatec totiž podle I. Lutterera a R. Šrámka (2004, s. 297) znamená potok ucpávaný nánosy, popř. přehrazený. A ramena řeky Moravy, která obtékala mikulčická sídliště, se nánosy značně zanášela, takže v poměrně krátkém čase dokonce měnila svůj tok.

P. Čech k Žatci napsal mj. (2014, s. 279): "Srovnáním žatecké aglomerace 9. a 10. století s velkomoravskými centry je možné klást je z hlediska rozsahu a vnitřní struktury na jednu úroveň. Markantní rozdíl je však v pohřbívání, které není z 9. století ze Žatce známo. K jistému ,přiblížení' dochází v 10. století a sakrální architektura se objevuje až na počátku 11. století. Nálezy předmětů drobné hmotné kultury z 9. století v sídlištních kontextech svědčí o přítomnosti vyšší společenské vrstvy, která byla ovlivněna kulturou Velké Moravy."

26C3. JAKÉ ÚZEMÍ VYMEZUJE "KOSMAS" LUČANŮM

Lučané jsou Moravané. Jenomže jsou Moravané na Moravě a Moravané příšlí do Čech. A Mojmírovec Spytihněv vládl v části Čech, tedy Čechům a Moravanům žijícím v Čechách. Nejprve vládl ze Staré Kouřimi (tehdy zvané Dowina), ale Bořivoj se Svatoplukem ho vyhnali za Vltavu (což "Kosmas" vylíčil v dívčí válce) a poté vládl z Budče části Čech zhruba na západ od Vltavy. Do jeho panství spadal i Děvín, pozdější Pražský hrad. "Kosmas" by tedy logicky měl území Lučanů vymezit někde v části Čech na západ od Vltavy. Nedá se vyloučit, že vládl i v části Polska.

Kdo byli v lucké válce podle "Kosmy" Lučané a co bylo jejich územím? "Kosmas" toto území vymezil takto (I, 10): "Ono území totiž se dělí na pět krajin, podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bystřiny Březnice, čtvrtá, jež slove Lesní, leží v povodí řeky Mže a pátá, uprostřed, slově Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané."

Jenomže o jaké toky jde? Ve vydání Kosmovy Kroniky české z roku 2005 je v Rejstříku míst (s. 288-292) uvedeno k těmto tokům následující: Hutná, potok (snad Svině na Žatecku); Uzka, asi potok Chomutovka; Březnice, řeka (asi Blšanský potok). V literatuře se objevuje i názor, že Březnicí by mohla být Střela. Pokud se týká řeky Mže, nenazýval se za "Kosmy" její dolní tok Berounka, ale i ten byl Mží. Všimněme si, s jakou nejistotou (snad - asi - asi) jsou "Kosmovy" názvy vodních toků ztotožňovány s dnešními.

"Kosmas" však pomocí tohoto vymezení chtěl možná (to možná zde velice zdůrazňuji) sdělit, že Spytihněv byl Mojmírovec, a učinil to tak, že nevymezil panství Spytihněva, které do lucké války ovládal, ale vymezil oblast Velké Moravy. Potom by potok Hutná mohl být i dnešní potok Hutná. Původně tekl z Krušných hor až do Ohře, při povrchové těžbě uhlí byl zničen střední tok a dolní se často uvádí jako Černovický potok. První krajinou by tedy bylo povodí Bíliny a Ohře. Řeka Uzka by mohla být Odra (podle jedné hypotézy jméno řeky souvisí se slovy odřít, odírat). Bystřina Březnice, to by mohl být Váh, podle jedné teorie znamená slovo Váh světlý, jasný a bříza má z velké části bílou kůru, proto Březnice). Krajina Lesní při řece Mži (jež se tak jmenovala až do svého vtoku do Vltavy) by mohly být střední Čechy a krajina uprostřed dvou předešlých "Kosmou" nazvaná Luká, to by mohlo být Pomoraví. Význam jména Odra vysvětlují I. Lutterer a R. Šrámek (2004, s. 191, 192) a jméno Váh I. Lutterer ad. (182, s. 320).

Domnívám se, že se historici dopouštějí chyby v tom, že krajiny Lučanů hledají na velice malém území. Vždyť na území Lučanů vymezeném "Kosmou" a dešifrovaném historiky se nenachází ani "hlavní město" Lučanů Budeč.

Spytihněv jakožto syn Rostislavův se možná narodil v Mikulčicích a lučské pole, po němž "Kosmas" pojmenoval Lučany, je také v blízkosti Mikulčic. "Kosmas" však na toto hradiště nemohl ukázat, nemohl napsat jeho jméno (Mikulčice se za Velké Moravy pochopitelně nejmenovalo). "Kosmas" to vyřešil tím, že vybral takové místní jméno, které svým významem mikulčické hradiště charakterizovalo. Přečtěme si nejprve od I. Lutterera a R. Šrámka, co znamená jméno Žatec (s. 2007) a poté charakteristiku mikulčické krajiny od L. Poláčka (2002, s. 112): "Na město [Žatec] se tedy přeneslo starší jm. potoka, jež znělo Zateč n. Záteč (ze stč. slovesa zatkati ,ucpat, přehradit') a znamenalo ,potok ucpávaný nánosy, popř. přehrazený'." - "Hradiště v Mikulčicích se nachází v údolní nivě řeky Moravy... Krajina mikulčické údolní nivy se za posledních tisíc let zcela změnila. Raně středověký sídelní komplex se rozkládal na několika ostrovech mezi rozvětvenými rameny řeky. Nejvýznamnější údolní areály byly situovány na vyvýšených písčitých dunách, které ještě dnes vystupují z poměrně zarovnaného povrchu údolní nivy. Původní říční koryta byla postupně zanášena."

26C4. RŮZNÉ NÁZORY NA TO, CO BYLA LUCKÁ VÁLKA

Hlavními aktéry lucké války jsou Vratislav (Neklan) a Spytihněv (Vlastislav). Přečtěme si, jakou představu má o těchto vládcích Vr. Vaníček. Jeho názor by zřejmě podepsala většina našich historiků, ne-li dokonce všichni, kteří se specializují na tuto dobu. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 57): "Na rozdíl od Mojmírovců, bratři Spytihněv a Vratislav zachovávali jednotu a pořádek - alespoň nevíme nic o domácích rozbrojích. Syn mladšího Vratislava Václav se stal později dědicem vlády, takže Čechy působí dojmem již stabilní monarchie."

Zd. Váňa, který prováděl mj. archeologické výzkumy na hradišti Vlastislavi, měl na luckou válku tento názor (1968, s. 185): "Konfrontace rozboru dvou na sobě nezávislých druhů pramenů, tj. hmotných a písemných, vede tedy ke shodnému závěru: k časovému zařazení mezikmenových bojů v severozápadních Čechách a s nimi souvisejícího objektu hradu Vlastislavě do doby mezi polovinou 9. až počátku 10. století. Příslušný text Kosmovy kroniky je sice nutno chápat především jako pozdní literární výtvor aplikující řadu dobových názorů a představ a stylizovaný podle tehdy běžných literárních praktik; houští motivů, rétorických obratů, záměrných i bezděčných tendencí probleskují však prvky původního podání, tradovaného zřejmě v prostředí přemyslovského dvora jako reminiscence na dávné kmenové boje, jež byly nezbytným předpokladem vzniku českého feudálního státu v 10. století. Pověst sama o sobě zůstává sice pověstí a ne historií, jež v ní pouze subsistuje mezi řádky, spíše jako dobový rámec než konkrétní příběhy, jež mohou mít různou provenienci."

D. Třeštík k lucké válce napsal mj. (1997, s. 68): "Takže jediným zbývajícím argumentem pro existenci kmenů v Čechách zůstává Kosmovo vyprávění o lucké válce, prý zase potvrzeno archeologicky. [k tomu Třeštíkova poznámka 81]. Kosmas tu jistě měl starý a dobrý pramen, byla to však nepochybně hrdinská pověst (nebo píseň) o Tyrovi a Vlastislavovi, obsahem i ideově příbuzná saské písni o Iringovi. Taková pověst byla ale vědomě a úmyslně ahistorická, i když byla situována v jakési herojské době, která ahistorická být nemusela. Měla však s historií asi tolik společného, jako má Píseň o Nibelunzích společného s ději germánských kmenů v Attilově říši nebo Píseň o Rolandovi s tažením Karla Velikého proti Baskům." Poznámka č. 81 na straně 619: "Váňa, Z.: Vlastislav, 176-187" [Památky archeologické 59, 1968, str. 5-187.]

D. Třeštík v souvislosti se zničením hradiště svého podkrálíčka Boleslavem I. roku 936 napsal (1997, s. 436): "Je také dosti pravděpodobné, že hlavní vrstva podání o lucké válce se vztahovala právě na toto zničení luckého knížectví Boleslavem [v boji s podkrálíčkem]."

P. Kopal k lucké válce napsal mj. (2001, s. 26, 27): "Prvním vladařským exemplem, se kterým se u Kosmy setkáváme, není Václav (na líčení jeho vlády kronikář v podstatě rezignoval), ale syn jeho ničemného bratra – Boleslav II. Zvláště ,Pobožného' předsmrtná řeč, která je vlastně malým ,knížecím zrcadlem', by si zasloužila důkladný rozbor, ale k tomu zde bohužel není dostatek místa. Kosmas nám představuje vládce nadaného (podobně jako Boží služebníci - vyvolenci Noe, Izák, Tobiáš a Matatyáš) duchovními dary (,dona'), dary Boží milosti (charismata). Jejich výčet podává svatý Pavel...; na prvním místě nacházíme dar ,prorockého slova'... Podobně jako Přemysl je i Boleslav II. prorokem. Základní myšlenkou Boleslavovy řeči je pak tvrzení, že knížecí moc pochází od Boha. Kosmas tu využívá učení svatého Pavla o Božím původu vládní moci... Uvedená teze nezaznívá v kronice poprvé, ani naposled. S odvoláním na budoucí vládce ji najdeme už v SFR [,senum fabulosa relatio' = bájné podání starců] a v ,historické' části je obsažena hned několikrát. Boleslav II. (Kosmas) však tuto základní premisu hned vzápětí koriguje důrazným nabádáním k pokoře. Tím navazuje na Přemyslovu řeč v SFR a zároveň předjímá řeč slepého knížete Jaromíra, která svým zaměřením na vzájemný vztah knížete a předáků doplňuje ,Pobožného' ,knížecí zrcadlo'. Téměř by se možná dalo hovořit o jakémsi ,velmožském zrcadle'." - "Této otázky se ovšem Kosmas dotkl už v SFR, v pověsti o lucké válce. Kosmovy pověsti v podstatě dohledávají příčiny přirozeného stavu věcí. Přemyslovská pověst řeší otázku poddanosti všeho lidu knížeti. Z tohoto hlediska se pověst o dívčí válce jeví jako jistý pandán: odpovídá na otázku poddanosti žen mužům. Muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve, respektive jako je kníže ,hlavou' (,caput') státu (vojska), zatímco Čechové (bojovníci) jsou údy (,membra') tohoto pomyslného ,těla Kristova'. V pověsti o lucké válce je však obsažena ještě jedna podobná metafora. A podle ní vládnou společně kníže a předáci jako ,hlavy země' (,capita terre'). Právě toto pojetí, vyzdvihující význam předáků, Kosmas dále rozvíjí v ,historické' části kroniky. Pověst o lucké válce se týká podmanění země. Ne náhodou stojí v popředí příběhu ideální předák Tyr, hrdina, bojovník, jakému nebylo rovno, věrný, obětavý služebník. Hlavní zásluha při bránění (dobývání) území totiž nepatří knížeti, nýbrž těm, kteří ,jsou zvláště ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní...', těm, jimiž ,země česká stojí a stála a stát bude navěky.'"

P. Kopal se věnoval lucké válce i v práci Král versus kníže? (2010, s. 364): "Lucká válka je v zásadě mýtem o vyčerpání světa a jeho následné obrodě, eschatologii převlečenou do osobní krize knížete jako především vojevůdce, ale tím i krize vlády celé země, Čechů. Také lucká válka se vztahuje k nejdůležitějšímu státně politickému rituálu Kosmova světa, k volbě či nastolování přemyslovských knížat. Nicméně v této pověsti jsou do hlavních rolí obsazeni bojovníci v čele s hrdinou Tyrem, zatímco panovník je až do vítězství nad Lučany upozaděnou, pasivní figurou - jako by ho ani nebylo. Ano, doslova tak, podivný nebojovný kníže Neklan, kníže-nekníže, zosobňuje vlastně nepřítomnost knížete. Krizi, nebo spíše konec světa. Ve skutečnosti však nejde o selhání knížete nebo o porušení smlouvy (alespoň ne nezbytně). Z hlediska politické praxe Kosmových Čechů je pověst obrazem běžné (modelové) situace, která nastávala zpravidla po smrti knížete, kdy bylo nutné co nejrychleji překlenout dobu bezvládí, zajistit obnovu světa řádu, zosobněného knížetem. Právě jeho absence v boji a následné znovuobjevení se po vítězné poslední bitvě odkazuje na ,mýtus o konci světa a jeho obrodě', o ,návratu krále'. Je zřejmé, že ve druhé části ,historie' lucké války vzniká úplně nový ,kompletní' kníže - obětavostí a statečností svých bojovníků. Nejen přemyslovská, ale i tato pověst ,vysvětluje' základní přechodový rituál domácí politické scény. ,Návod' je nadepsán otázkou: ,Co měly činit údy bez hlavy...? Bojovníci byli údy, silnými pažemi Těla společnosti. Při absenci ,hlavy' však přední z nich mohli, nebo spíše museli její roli dočasně alternovat, aby ochránili zemi, aby (v případě smrti knížete) zajistili řádné znovuobsazení ,hlavní role'. Za to si zasluhovali mít ,věčný' podíl na moci - část (čest), symbolicky i doslova kus masa, kterým je kníže ,častoval' na hostině; při nastolovacím rituálu irských králů dostávali bojovníci svůj díl kobylího masa, tj. vlády, země. V závěru pověsti o lucké válce, po vítězství Čechů nad Lučany, se (nový) kníže radí ,se všemi předáky'. Dokonce se tu hovoří o ,hlavách země'...: ,Vy, kteří jste hlavami této země (oslovení knížete a předáků zasedajících ,v radě'). Zkrátka, lucká válka vypráví o druhé moci v zemi; Tyr (Tyro, Tiro) ,byl po knížeti druhý mocí..."

K citované pasáži má P. Kopal 5 poznámek. Citujme část první z nich: "Jako eschatologii určil Kosmovu pověst o lucké válce už polský historik Bończa-Tomaszewski, Nikodem: Idea expanze v raně středověkých Čechách... Nezávisle, nicméně později jsem dospěl ke stejnému zjištění. Pozoruhodná studie, jejíž drobná část je věnována lucké válce, nepochopitelně zapadla. (Bez povšimnutí ji nechal dokonce i D. Třeštík.)" Eschatologie, tj. část věrouky pojednávající o posledních věcech člověka a světa.

N. Profantová a M. Profant o lucké válce uvedli (2004, s. 124, 125): "Historikové dlouho řešili problém, kam chronologicky tuto bitvu zařadit a co z vyprávění odráží historickou událost či události, případně jaké bylo postavení Lucka v době předbořivojovské. Archeologové našli hradiště Vlastislav, vybudované snad bájným knížetem, hledali i Tyrovu mohylu. Z našeho hlediska je však důležité, že existoval domácí hrdinský epos..." "Kosmas" luckou válku správně zařadil za Bořivoje.

Bończa-Tomaszewski o lucké válce napsal mj. toto (1988, s. 292): "...se expanze stává nástrojem boje se zlem. Její cíl se stává eschatologickým. Jedná se zde o konečné a úplné zlikvidování zla." - "Dovídáme se o tom z Tyrovy řeči před bitvou, když Čechové stojí tváří v tvář úplnému zničení. Válka Čechů s Lučany je v mýtu zřetelně představena jako model posledního boje, konečného střetnutí dobra a zla. Lučané - společenství svými vlastnostmi blízké Čechům (národ vyvolený bohy, ovládající plodný střet země, s bojovným knížetem... náhle ,nadme se domýšlivou pýchou' - se stanou sluhy zla a pokusí se o úplné obsazení Čech. Kosmas zdůrazňuje odlišnost této války od dřívějších válek Vlastislava s Čechy, je to ,totální válka', ve které dochází k úplnému vybití nepřítele. Symbolika oběti osla... a motiv tolika ptáků, ,že se pod jejich křídly zatmívalo nebe', před vrcholnou bitvou zdůrazňují praeschatologické prvky přítomné v mytickém obraze této války. Před bitvou Tyr jasně a přesně stanoví cíle vojska Čechů: ,My zápasíme za vlast, z svobodu lidu i svou a za poslední spásu [zdůraznil N. B.-T.)... Jsou to nejen cíle pro dnešek, ale jsou to i cíle činů a aktivit společenství a panovníků po Přemyslovi." Na s. 296 N. B.-T. tyto myšlenky shrnuje takto:"...není to obyčejná válka, ale konečné střetnutí dvou expandujících společenství, chápané v eschatologické rovině. Vítězství ve válce, ve které je nutno vybít všechny nepřátele, znamená ,svobodu a poslední spásu', ale prohra bude ,horší než smrt'."

Názor L. Wolvertonové uvedl M. Wihoda (2024, s. 49): "Vedle nich [Čechů] však Kosmas zmínil také Lučany, jejichž střet s Čechy autorka překvapivě a obávám se, že poněkud účelově, interpretovala jako spravedlivý zápas hrstky mírumilovných domácích Čechů s barbarskou vnější hrozbou."

Aniž bych odmítal šmahem všechny tyto názory, jsem přesvědčen, že lucká válka především prozrazuje jednu z nejdůležitějších válek našeho raného středověku, válku, v níž Přemyslovci porážejí v části Čech vládnoucí Mojmírovce a v podstatě sjednocují zemi. 

26C5. CO BYLA LUCKÁ VÁLKA VE SKUTEČNOSTI

Historici soudí, že "Kosmas" se sice často mýlí v letopočtech, ale přitom historické události líčí ve správném pořadí. Dalo by se tedy očekávat, že do správné doby historici také zařadí luckou válku. Že ji zařadí do vlády Spytihněva. Ovšem to historici nikdy neučinili, ačkoliv "Kosmas" po zmínce o Bořivojovi napsal (I, 10): "Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla na tomto místě vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověstí doslechli o bitvě, svedené dávno před tím za času knížete Neklana..." Časové zařazení je tady dvojí: jedno pro zasvěcené čtenáře (po vládě Bořivoje) a jedno pro nebezpečné čtenáře, pro třetí oka (dávno před tím za času knížete Neklana).

Nejprve musíme uvést, co lucké válce předcházelo. Svatopluk usiloval o co největší vliv v Čechách, případně chtěl Čechy zcela ovládnout. Pro svůj plán si vybral zabrušanského knížete Bořivoje. Učinil ho svým zástupce (správcem) v části Čech, na východ od Vltavy. Zmocnil se také hlavního hradiště dosavadních vládců Čech, tj. Staré Kouřimi. Dosavadní vládce Mojmírovec Spytihněv (tj. Strojmír falešného Kristiána) byl zahnán za Vltavu a jako své hlavní hradiště si vybral Budeč. Čechy se rozdělují na dvě části. Použijeme-li "Kosmovy" místní názvy z lucké války, potom Bořivojem vyhnaný Spytihněv (tj. Strojmír falešného Kristiána) by ovládal území Lučanů (jimž v dnešní době říkáme Žatčané; ve skutečnosti ovládal území daleko větší) a Bořivoj by ovládal území Boemů (ve skutečnosti jeho část). O střetu dosavadního vládce Spytihněva a Svatoplukem protlačeným Bořivojem "Kosmas" psal jako o sporu dvou správců nad lidem a poněkud šířeji se o něm rozepsal v dívčí válce. Válce dívčí možná proto, že Stará Kouřim se dříve mohla jmenovat Dowina (Děvín) a toto jméno mohlo být i prvním jménem Pražského hradu. Pražský sakrální Děvín s politickým nastolovacím kamenem a politickým sněmovním polem ovládal Mojmírovec Spytihněv. A jméno chlapci z významu jména Češi (vysvětlení významu možná není etymologicky správné, ale "Kosmas" tento výklad mohl použít). Po smrti Bořivoje ovládal jím dosud spravované území přímo Svatopluk. Po Smrti Svatoplukově ho začal ovládat Vratislav (vládl i ve velké části Polska) Když Vratislav (v lucké válce Neklan) onemocněl, byl chromý, ucítil Spytihněv (v lucké válce Vlastislav) příležitost, vzplanul touhou nabýti celých Čech. A to byla pravděpodobně příčina vzniku lucké války. Po vítězstvím v lucké válce nejpozději roku 921 a po zavraždění Ludmily (která po smrti Spytihněvově možná ve válce pokračovala) připojuje Vratislav knížectví Spytihněvovo ke knížectví svému a definitivně končí vláda Mojmírovců v Čechách. Po několika letech nastaly nové boje, a to mezi tzv. Václavem a Boleslavem.

Lucká válka nebyla jenom válkou Čechů (u "Kosmy" Bohemanů, v jejichž čele byl Přemyslovec Vratislav) a Lučanů (tj. zde Moravanů, v jejichž čele byl Mojmírovec Spytihněv), válkou inter Boemos et Luczanos. I ve Vratislavově vojsku mohli být Moravané. Ve vojsku Čechů boovali i Maďaři.

V době existence těchto dvou knížectví možná mezi nimi došlo k závodům ve zbrojení. Přečtěme si slova I. Štefana o výstavbě novějších středočeských hradišť (2018, s. 16). "V období na sklonku 9. století do poloviny 10. století se střední Čechy staly jedním velkým staveništěm. V té době vzniká v tomto nevelkém regionu kromě pražské aglomerace nejméně deset rozsáhlých hradišť a utváří se tak jedna z největších koncentrací velkých opevněných sídlišť ve středověké Evropě." Jak knížectví Přemyslovců, tak i knížectví Mojmírovců sahalo mnohem více na jih, než byla nejjižnější hradiště dříve vyznávané přemyslovské středočeské domény. Tam však je oddělovaly v daleko větší míře lesy a hlavně kaňon Vltavy. Zde země za tokem Vltavy žádného z obou soupeřů příliš nelákala.

Vl. Karbusický (1966) v tom, že v čele vojska nestál panovník, ale statečný bojovník za panovníka převlečený a že v bitvě v lucké válce byly čarodějky, viděl převzaté motivy. V lucké válce to však byla realita, místo nemocného Vratislava stál v čele vojska jeho vojevůdce a čarodějky, tehdy se jim zřejmě říkalo jinak, se bitvy také nějakým způsobem účastnily.

Ti historici, kteří se alespoň trochu blíží k tomu, o co "Kosmovi" šlo, a to o vylíčení skutečných bojů mezi dvěma mocenskými skupinami na počátku českého státu (muselo to však být řečeno tak, aby to nepochopilo třetí oko), vidí v "Kosmově" lucké válce alespoň nějaký ohlas bojů mezi českými kmeny.

Když Spytihněv zemře, Ludmila se možná snaží vládnout sama do doby, než dospěje Spytihněvův syn, její vnuk. Vratislav (Neklan) a Vratislavův vojevůdce (Tyr) však porazí v lucké válce její vojsko, Ludmilu Vratislav a tzv. Václav zavraždí a tzv. Václav (Durynk) zavraždí i Spytihněvova syna. Legendy nepřipustily, aby tzv. Václav byl vrahem, a pro jistotu nepřipustily, aby byl vrahem i Vratislav. Proto je v legendách tzv. Václav v době vraždy Ludmily nezletilý a Vratislav již nežije.

Skutečné lucké se přiblížil J. Sláma. I. Štefan a I. Krutina napsali v souvislosti s hromadným hrobem na Budči (2009, s. 191): "J. Sláma (1996, 7) akceptoval Krutinovo datování [hrobu na přelom 9. a 10. století], událost ale začlenil do rámce předpokládané expanze Spytihněva I., přičemž naznačil možnost, že Budeč byla původně centrem samostatné kralupsko-kladenské oblasti nezávislé na moci Přemyslovců. (v mladším textu /Sláma 2005, 61/ tuto variantu neuvádí)." Vzpomeňme zde na "Kosmovu" větu z I, 10, že Vlastislav, tj. Spytihněv, vzplanul touhou nabýti celých Čech. Slámova samostatná kralupsko-kladenská oblast, to se blíží "Kosmovu" území Lučanů.

26C6. HRADIŠTĚ VLASTISLAV A HRADIŠTĚ HNĚVÍN

 "Kosmas" o hradu lučského knížete napsal (I, 10): "On [Vlastislav, tj. Spytihněv] vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického..." Soudí se, že Připek se dnes nazývá Košťálov a Medvězí je dnes nedaleká hora Lhota nebo Lipská hora v blízkosti obce Medvědice.

O hradišti Vlastislav se dočteme v EHvČ mj. následující (2003, s. 341, 342): "Počátky raně středověkého hradiště leží snad v 9. století..." […] "Podle novějších názorů však lze uvažovat spíše o jiné interpretaci, podle níž nejmohutnější opevnění vyrostlo i zaniklo až v průběhu 10. století." Hradiště Vlastislav tedy mohlo být zapojeno do lucké války. Bylo jméno Vlastislav původní jméno Spytihněva nebo jméno jeho nějakého blízkého příbuzného, například jméno jednoho ze dvou jeho synů?

Zd. Váňa o montes Meduez et Pripek napsal (1968, s. 186): "Názvy kopců se nezachovaly, avšak oba nejvýznamnější body v údolí horní Modly, v jejichž ose leží hradiště, tj. Hora nad osadou Medvědice (!) a vrch se středověkým hradem Košťálem naznačují, že jejich původní názvy byly jiné." 

Jenomže "Kosmas" měl sice opravdu na mysli Připek, tj. dnešní Košťálov, nacházející se na pomezí kraje litoměřického, ale druhou horou možná myslel Medvědí skálu (924 m n. m.) v Krušných horách asi 4 km jv. od obce Hora Svaté Kateřiny. Mezi těmito dvěma vzdálenými vrchy leží Hněvín. Těžko říci, jestli "Kosmas" také kalkuloval s číslovkou dvě (Medvězí, v latinských opisech Meduez, Medviz, Meduel, Meducz, Medvez), neboť v bezprostřední blízkosti vrchu Hněvín leží Široký vrch.

Pro viditelnou vrstvu určenou třetímu oku naprosto jasně jde o hradiště Vlastislav. Ve skryté vrstvě jde o hradiště Hněvín, dnes vedené pod jménem Most. Na hradiště Vlastislav se potom vztahuje pomezí kraje litoměřického a na hradiště Hněvín pomezí kraje bílinského. Jde tedy opět o pomezí dvou krajů. Ve skryté vrstvě je na pomezí kraje litoměřického vrch Připek a na pomezí kraje bílinského Medvědí skála. Obě hradiště, jak Vlastislav, tak Hněvín, ovládal zřejmě Spytihněv. Hradiště, které se jmenovalo po něm, byl možná Hněvín.

O hradišti Most na vrchu Hněvín napsal J. Bubeník (2002, s. 319): "14C analýza vzorků z dřevěných trámů z horní části valového tělesa, provedená v laboratoři PřF UK, prokázala jejich raně středověké stáří, což je... informací podstatnou pro případnou diskusi o existenci či neexistenci raně středověkého opevnění na tomto vrchu." - T. Velímský k hradišti Hněvín napsal (1993, s. 142): "Pravěké opevnění [Hněvína] bylo znovu využito ve střední době hradištní (9. století), kdy byl do koruny valového tělesa zahlouben žlab, sloužící zřejmě k ukotvení kůlů dřevěné palisády." - "Jestiže pro období 9. století existují alespoň skrovné archeologické doklady, pro kontuniutu využití Hněvína v dalších stoletích – až do doby vybudování vrcholně středověkého hradu – nelze ničím doložit." - Zmínky o Hněvině mostě k roku 1040 u "Kosmy", k roku 1227 v Kojatově závěti a k roku 1207 nepovažuje T. Velímský (1993, s. 143) za důkaz, že se tak nazýval vrch nad městem. Přenesení jména na Hněvín má být podle něho záležitostí zcela novodobou. "Kosmas" však mohl nepřímo na hradiště upozornit, přičemž jeho skutečné jméno nemusel už znát. Nelze ani vyloučit, že se jmenovalo Hněvín.

Město Most je vzdáleno od Zabrušan 20,8 km.

Jméno Hněvín mohlo vzniknout z druhé části osobního jména knížete Spytihněva. MJvČ I/0648 uvádějí: "Jm. Hn. vzniklo příponou -inъ z os. jm. Hněva < Gněva... a znamenalo Hněvův, t. dvůr."

"Kosmovi" šlo především o to, prostřednictvím Hněvína čtenáři prozradit, kdo se skrývá za jménem Vlastislav. Že jde o Spytihněva. Takže mu možná ani příliš nešlo o to, zda Spytihněv měl opravdu něco společného s Hněvínem. "Kosmas" sám se o hradišti Hněvínu nezmiňuje, ale v II, 11 popisuje scénu, k níž došlo u Hněvina mostu nad řekou Bílinou. Jméno Spytihněv podle M. Knappové znamená (2015, s. 281) ,marně se hněvající (staroslověnské spyti - ,nadarmo'), nebo ,náchylný k hněvu', popř. i ,tichý, klidný..." Fr. Kopečný (1974) má mj. ,rychlý (náchylný) k hněvu'. "Kosmas" v II, 11, kde píše o Hněvině mostě, užil slova: se nevynášej marně nad sebe sama, rozhněvané udobřuje, tím vzkazem pohněván, kníže rozhněvav se.

Je však možné, že Spytihněv nemá s hradištěm Hněvín nic společného nebo alespoň není po něm pojmenováno; "Kosmas" mohl využít jenom zvukové podoby dvou slov. I. Lutterer ad. napsali u hesla Most (1976, s. 186): "Poprvé se připomíná r. 1040 (Gněvin most) jako osada při haťovém přechodu přes bažiny na zemské cestě spojující Prahu s něm. Freibergem a Míšní... MJ se odvozuje z OJ Hněva přivlast. příponou -in a z apod. most (ze střněm. mast ,trám n. kmen pokládaný na hatě'), tj. ,Hněvův most'. Přívlastkové určení Hněvin se už od 14. stol. vypouštělo." Dodejme, že první zpráva pochází až skoro o 100 let později, když se o Hněvině mostu zmínil k roku 1040 "Kosmas".

V Rejstříku míst (jehož autorem je Jan Vilím) v Kosmově Kronice české (2005) je napsáno: Hněvin most, hrad (Most).

26C7. MOJMÍROVSKÉ HRADIŠTĚ BUDEČ A LUCKÁ VÁLKA; HRADIŠTĚ RUBÍN

Hlavním hradištěm "Kosmových" Lučanů (Spytihněva) byla Budeč. Podle M. Knappové (2015, s. 147) znamená jméno Budivoj ten, kdo probouzí (povzbuzuje) vojsko, popř.povzbuzuj, probuď vojsko. D. Moldanová u příjmení Buda uvádí (1983, s. 48): budi = povzbuzovat. A v líčení lucké války (I, 12) říká Tyr vojsku: nepřítel stojí před očima a jen málo času zbývá na povzbuzování, dopřejte, abych vás směl, byť skromnými, podnítit slovy. Zde je napovězeno, že Budeč patří nepříteli. A o luckém knížeti "Kosmas" uvedl, že slovy podněcoval mysli svých vojáků. Zde je napovězeno, že Budeč patřila luckému knížeti.

Hradiště Budeč je pojmenováno podle jména Budek, což byla po určitou dobu domácká podoba jména, které bylo po určitou dobu jménem Rostislavovým (viz zde kapitolu Rostislav byl nositelem i jména Budek...). Pokud ho nezaložil sám Rostislav, potom bylo dílem jeho syna Spytihněva. Hradiště Budeč začalo hrát významnou úlohu po vyhnání Mojmírovce Spytihněva ze Staré Kouřimi Bořivojem a s pomocí Svatopluka (nebo především Svatoplukem) za Vltavu snad někdy v letech 882 až 884. Poté, když byl Spytihněv v lucké válce Vratislavem poražen, odešel Vratislav právě na Budeč (legendy tuto informaci pověsily na Drahomíru a vyženou ji do Charvát) a začal hradiště dále rozvíjet. Hradiště fungovalo ještě za Boleslava I., i když ztrácelo svůj význam. Boleslav již sídlil - možná jako první Přemyslovec - na Pražském hradě. - Sláva budečského hradiště je tedy časově ukončena rokem nebo roky, kdy proběhla lucká válka.

Hradiště Budeč je v písemných pramenech spojeno s těmito událostmi: Spytihněv založil na Budči rotundu sv. Petra (na Budeč ji umístil až falešný Kristián), na Budči studoval podle legend Václav a podle staroslověnské Proložní václavské legendy byla na Budeč dočasně vyhnána Drahomíra. Poslední událost považuje J. Sláma za omyl písaře. Pokud o omyl nejde, nebyla by na Budeč vyhnána Drahomíra, ale Vratislav, jehož činy legendisté na Drahomíru navěsili.

Pozůstatky zmasakrovaných bojovníků mohou být svědectvím dobytí Budče Přemyslovci v lucké válce.

A. Bartošková k Budči napsal mj. (2014, s. 258-261): "K vybudování opevněného sídla dochází v posledních desetiletích, nejpozději na konci 9. století, kdy osídlená nejvyšší poloha budečské ostrožny byla obehnána raně středověkou hradbou, která vymezila akropoli a započala éru raně středověkého hradiště." [...] "Impuls k opevnění Budče mohl dát kníže Bořivoj... nebo jeho syn Spytihněv, který by však temeno ostrožny musel opevnit ještě před započetím stavby rotundy sv. Petra." [...] "Podnět k vystavění dvorce dal s největší pravděpodobností zakladatel rotundy sv. Petra, kníže Spytihněv, neboť rotunda se nachází v areálu palisádou ohrazeného dvorce, a zároveň z písemných pramenů nepřímo vyplývá, že v době Spytihněvova nástupce, knížete Vratislava... dvorec již existoval." [...] "Podle archeologických zjištění došlo na Budči v průběhu 2. třetiny 10. století k násilnému vpádu spojenému s opanováním hradiště..." [...] "Všechny uvedené události [zejména hromadný hrob zmasakrovaných bojovníků, zničení velké části hradeb], vypovídající o radikálním zlomu ve vývoji budečského hradiště a archeologicky datované do průběhu 2. třetiny 10. století, spadají historicky do doby vlády Boleslava I. (935-972). Je vysoce pravděpodobné, že s Boleslavovou mocenskou politikou také souvisejí. Násilné ovládnutí budečského hradu lze totiž spojovat s Boleslavovou likvidací stoupenců zavražděného knížete Václava... o čemž informují všechny svatováclavské legendy, nejobšírněji z nich Kristiánova legenda..." [...] "Spojujeme-li násilné dobytí budečského hradu s Boleslavem I., pak k tomu muselo dojít záhy po staroboleslavské vraždě na konci roku 935, případně těsně poté, neboť Boleslav již v červenci r. 936, kdy podle záznamu saského kronikáře Widukinda dobyl hrad sousedního ,podkrále', expandoval za hranice původní přemyslovské domény." O kostele sv. Petra A. Bartošková napsala (2021, s. 111): "Do období, kdy budečské hradiště vymezovala nejstarší raně středověká hradba, spadá i vznik nejstarší na českém území dochované stavební památky, rotundy sv. Petra. O jejím založení přemyslovským knížetem Spytihněvem (894/5-915) se opakovaně zmiňují svatováclavské legendy sepsané latinsky a staroslověnsky v průběhu 10. až 11. století." Domnívám se, že k poničení Budče došlo po porážce Mojmírovce Spytihněva a jeho matky Ludmily v lucké válce, nikoliv po popravě tzv. Václava. - Protože hradiště Budeč je spojeno s Mojmírovci Rostislavem (tj. Budkem) a Spytihněvem, není náhodou, že J. Frolík mohl o kostele sv. Petra a Pavla napsat (1997, s. 36): "S trochou nadsázky můžeme říci, že na Budči dosud stojí jediná bezprostředně na velkomoravskou architekturu navázána stavba."

Důležité bylo založení knížecího dvorce. N. Profantová o něm napsala (2014, s. 66): "Na konci 9. století vzniká také ohrazený dvorec na budečské akropoli, při jehož budování se již počítá s kamenným kostelem sv. Petra, postaveným nejspíše v letech 895-900..." K založení knížecího dvorce na Budči došlo po vyhnání Mojmírovce Spytihněva (tj. Strojmíra falešného Kristiána, tj. Nezamysla "Kosmova") z území na východ od Vltavy za Vltavu. Západní knížectví Nezamyslovců existovalo zhruba v době od postavení knížecího dvorce na Budči do jeho zničení (viz níže).

D. Prix o hradišti Budeč napsal mj. (2018, s. 187): "Budeč tedy, a nikoliv choulostivá Praha, se stala v prvních letech Spytihněvovy vlády ,hlavním hradem' přemyslovského regna a aktivním křesťanským centrem domény Přemyslovců. Tento význam budečského hradu přežíval ještě ve druhém desetiletí 10. století..." Prixova přemyslovská doména se zřejmě od Slámovy přemyslovské domény liší tím, že Sláma má v centru domény Prahu, zatímco Prix má, alespoň po nějakou dobu, v centru domény Budeč. Jenomže ono šlo o dvě panství. Přemyslovci, Moravany nastrčený zabrušanský Bořivoj a jeho syn Vratislav, vládli zhruba na východ od Vltavy pravděpodobně ze Staré Kouřimi a Mojmírovec Spytihněv se svou vládnoucí vrstvou vládli na západ od Vltavy z Budče. Vítězstvím v lucké válce (asi 921) a zavražděním Ludmily Přemyslovci obě knížectví spojují, ale ještě nevládnou z Pražského hradu. Václav, syn Bořivoje, nebyl synovcem Spytihněva, syna Rostislavova, ale byl po Ludmile jeho bratrem.

V době lucké války bylo hradiště Budeč zřejmě nejdůležitějším hradištěm knížete, kterého "Kosmas" schoval za Vlastislava, tj. Mojmírovce Spytihněva. Ten rozhodující bitvu prohrál, možná v ní i zahynul, a po něm možná ještě nějaký čas vládla Ludmila, aby udržela panství pro Spytihněvova nezletilého syna. Následně došlo k poničení hradiště a k masakru poražených bojovníků. Přečtěme si, co o zániku hradiště napsala A. Bartošková (2014, s. 87): "K zániku nejstarší hradby proto nemohlo dojít během Spytihněvovy vlády někdy na přelomu 9. a 10. století, jak uvádějí oba autoři [Z. Váňa, M. Šolle] výzkumu vnitřního valu, nýbrž až na začátku druhé třetiny 10. století, jak vyplývá z propojení s dalšími archeologicky poznanými změnami na hradišti." Datování zániku nejstarší hradby A. Bartoškovou se příliš nevzdaluje mému datování konce lucké války (nejpozději 921). - Již dříve A. Bartošková napsala (2002, s 141): "V době Spytihněvově došlo nejspíše i k přebudování vnitřního opevnění, jehož druhá fáze, datovaná na přelom 9. a 10. století, byla již 9 m široká a k stavbě čelní plenty byly použity (stejně jako u rotundy) jen opracované opukové kameny, které jako nový stavební materiál byly na hradiště dopravovány z nedalekého okolí. Vzhledem k tomu, že předchozí fortifikace zanikla následkem požáru, lze soudit, že Budeč byla násilně ovládnuta." Domnívám se, že Budeč dobyl Vratislav za lucké války. Po jejím dobytí Vratislav hradiště dále opevňoval. Když Vratislavovi bojovníci dobyli Budeč, zmasakrovali téměř 60 bojovníků a 3 ženy, jsou pohřbeni v budečském hromadném hrobě.

A. Bartošková (2014, s. 93, 94): "S násilným zánikem nejstarší raně středověké fortifikace na Budči a hromadným uložením jednotlivých částí těl zmasakrovaných mužů do společného hrobu v jižním předpolí hradiště souvisí i náhlé ukončení nejstaršího pohřbívání u rotundy sv. Petra." [...] "...okolí kostela bylo jako místo posledního odpočinku vyhrazeno urozené skupině obyvatel budečského hradiště, která sídlila v knížecím dvorci. Tyto hrobové nálezy zároveň datují fungování pohřebiště do průběhu první poloviny 10. století. Pohřbívání u nejstaršího budečského kostela nemělo dlouhého trvání. Podle stratigraficky nejmladších pohřbů s typologicky nejmladším na pohřebišti zjištěným šperkem... náhle končí někdy na začátku druhé třetiny 10. století." Strana 97: "Zánik knížecího dvorce na Budči... by tak podle stávajícího datování keramiky klasických kalichových okrajů spadal nejpozději do počátku druhé třetiny 10. století..." Rovněž zánik knížecího dvorce může souviset s prohranou luckou válkou.

L. Varadzin datoval Budeč takto (2010, s. 539): "Budečské hradiště tedy vzniklo na konci 9. - počátku 10. stol., dějiny raně středověkého osídlení v lokalitě však sahají hlouběji do minulosti. Svědčí o tom poměrně početná keramika zařaditelná do 1. pol. 9. století. ..." Právě na konci 9. století přichází Přemyslovec Bořivoj jako Svatoplukův správce nad lidem v části Čech a vyhání Mojmírovce Spytihněva (Nezamysla). "Datování zániku hradiště nejpozději do 2. pol. 11. stol. se opírá o nález hrobu s mincí v ruce ze samého počátku 12. stol., který byl zapuštěn do kamenných trosek akropole..." Pokud by budečské hradiště vzniklo až na přelomu 9. a 10. století, mohl ho pojmenovat Spytihněv po svém otci Budkovi (tj. Rostislavovi).

Hradiště Budeč bylo nejvýznamnějším hradištěm Spytihněva, tj. pravděpodobně syna Rostislava a Ludmily, tedy Mojmírovce. J. Macháček k Budči napsal. (2016, s. 43): "...zdejší [budečská] situace až nápadně připomíná severovýchodní předhradí Pohanska." Uvádí rotundy s pohřebištěm a s podobnou výbavou hrobů, stejné šperky a - citujme: "Mezi oběma lokalitami lze tušit úzké genetické vztahy." A. Bartošková napsala o jednom budečském pohřebišti (2021, s. 112): "...hroby pohřebiště založeného bezprostředně po postavení kostela [svatého Petra] a fungujícího podle velkomoravského a povelkomoravského hrobového inventáře v průběhu první poloviny 10. století, respektovaly raně středověkou hradbu." Ke stavbě vnějšího opevnění A. Bartošová napsala (2021, s. 115): "Počátek výstavby vnějšího opevnění na Budči spadá podle charakteru pokročilé středohradištní keramiky v tělese hradby do období kolem přelomu 9. a 10. století." K opevnění budečské ostrožny A. Bartošková napsala (2021, s. 117, pozn. 13): "Opevnění nejvyšší polohy budečské ostrožny nelze teoreticky vyloučit ani v době přímé nadvlády moravského Svatopluka nad Čechami (v letech 890 až 894), o níž nevíme nic bližšího."

Dobytí hradiště v lucké válce nevedlo k jeho zániku. A. Bartošková napsala (2014, s. 112, 113): "V Boleslavově zájmu bylo budečské hradiště nejen dobýt, ale po ničivém vpádu z něj vytvořit opět fungující a obranyschopný objekt." [...] "Budeč byla opevněna novou vnitřní i vnější hradbou, na akropoli byl založen nový kostel [zasvěcený P. Marii] s hřbitovem a hradiště v nových podmínkách začalo dostávat jinou podobu a jinou funkci." A. Bartošková vycházejíc z historických pramenů se domnívá, že hradiště dobyl Boleslav I. po zavraždění Václava a dobytí klade do doby od konce září 935 do konce června 936. Této době podle ní podporuje i archeologie. J. Čiháková klade vznik druhého kostela rámcově mezi druhé a čtvrté desetiletí 10. století. (A. Bartošková 2014, s. 104, pozn. 98). - Nepřicházejí s obnovou hradiště však Vratislav a Václav poměrně brzy poté, když ho oni dobyli v lucké válce? Václav podle Proložní legendy svatováclavské vyhání Drahomíru na Budeč. Ve skutečnosti tam zřejmě odešel Vratislav. Protože legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít, pověsili tuto informaci na Drahomíru. Je možné, že později i Boleslav dobýval budečské hradiště na tzv. Václavovi.

J. Bubeník se domnívá, že ústředím na starém luckém území bylo hradiště na vrchu Rubín  (v katastru Dolánek) u Podbořan. K tomu napsal 2006, s. 34: "Výsledky nových výzkumů... neprotiřečí výkladu autora, že šlo o ústředí staršího raně středověkého sídelního celku na středním Poohří, teritoriálního (starého luckého) ,knížectví'. Celku, který byl jedním z potencionálních krystalizačních jader v procesu vzniku nejstaršího českého státu, což bylo sice v poslední době odmítnuto, leč přinejmenším problematicky." Představa J. Bubeníka a hradišti Rubín jakožto ústředním hradišti Lučanů, vychází z naprostého neporozumění toho, kdo podle "Kosmy" byli Lučané. Hradiště Rubín spíše mohlo být významným hradištěm Wistrachovců.

26C8. OSTATNÍ LOKALITY, O KTERÝCH SE "KOSMAS" ZMIŇUJE V LUCKÉ VÁLCE

Dnešní obec Tursko leží jižně od Kralup. Pokud bychom vycházeli z R. Turka, bylo by obtížné Turské pole k dnešnímu Tursku lokalizovat. R. Turek totiž napsal (2000, s. 114): "...dnešní jméno obce Turska je umělým novotvarem už na podkladě historických představ; předtím se jmenovala Černuc." Něco podstatně jiného však napsal M. Lutovský (1997, s. 128). Podle něho se totiž dnešní obec Tursko sice až do minulého století [19.] jmenovala Černuc, ale místní název Tursko se v souvislosti s obcí objevoval již ve středověku.

Podle "Kosmy" vyslovil Tyr přání, aby byl pohřben do mohyly vystavěné na tomto vršku (tedy na vršku viditelném z místa bitvy). N. Profantová a M. Profant napsali (2004, s. 224, 225): "Mohyla připisovaná Tyrovi je na pahorku nazývaném ,Na krliši' (zkomolenina křesťanského Kyrie eleison)." Tvrzení, že slovo krliš vychází ze stč. slova krle (tj. krk), by možná naráželo na jazykové zákony.

Nemá být lokalita Tursko připomenutím, odkud přišli Přemyslovci na hradiště u Zabrušan? Domnívám se, že šlo o hradiště Wolin. Stejný lid žil a užíval stejné pohanské rituály na nedalekém hradišti ve Štětíně. J. Dynda otiskl části Herbordova Dialogu. Herbor mj. popisoval vybavení nejvýznamnější štětínské kontiny (svatyně). A v tomto popisu je i věta (2017, s. 154): "Též zde uchovávali pozlacené a drahými kameny posázené veliké rohy divokých býků."

Když byl Spytihněv (tj. Strojmír) zahnán ze Staré Kouřimi Bořivojem za Vltavu, budoval (ne na zelené louce) mj. Budeč, Hněvín a na Děvíně, pozdějším Pražském hradě, příkop a možná kostel. "Kosmas" možná v dívčí válce prozrazuje, že se Pražský hrad původně jmenoval Děvín.

U Tetína se nacházela jeskyně Turské maštale. Na přelomu 19. a 20. století byla zničena při stavbě železniční trati Praha – Plzeň.

Ukazují slova zlé lidi na Zlenice u hradiště Lštění vzniklé patrně na přelomu 9. a 10. století? Ukazují slova v hrdé mysli vzplanul na ves Soběhrdy?

Co však znamenalo slovo zlý? V. Machek uvádí (1997, s. 716), že původní význam slova zlý byl pouze ,špatný, nedobrý'. Domnívám se, že původní název hradiště Kouřim byl Dowina, Děvín. A toto hradiště bylo spojeno se zlými lidmi. A od zlých lidí se dospělo ke Zličanům. Děvín v Praze se nachází v bezprostřední vzdálenosti od Zlíchova, přičemž MJ Zlíchov vzniklo od slova zlý (přes OJ Zlech). Měl tedy "Kosmas" na mysli zlé lidi, jak toto slovo chápeme dnes, měl na mysli pohany nebo měl na mysli přímo lidi z kouřimského hradiště?

Vlastislavovi (tj. Spytihněvovi) podle "Kosmy" patřil malý hrádek, jenž slově Levý Hradec. (Další doklad o dnešním Levém Hradci je někdy z let 1125-1140: Levo Gradech.) Kde Levý Hradec ležel, to "Kosmas" nezmiňuje, takže dnešní Levý Hradec nemusel mít na mysli. Co je v lucké válce Levý Hradec? Je jím opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany nesoucí však jméno Praha? Je jím hradiště na dnešním Levém Hradci? Nebo jím je Pražský hrad, protože za "Kosmy" byl po několik desetiletí knížecím hradem Vyšehrad a Pražský hrad byl vedlejším hradem, tedy hradcem a přitom ležel na levém břehu Vltavy? A obyvatelé hradce (nikoliv hradu) jsou Hradčané (od toho Hradčany). Přitom je možné, že již za "Kosmy" neslo jméno Levý Hradec hradiště u Roztok. "Kosmas" nemohl popravdě spojit Pražský hrad s Lučany, tj. s Nezamyslovci. Ten odjakživa musel patřit Přemyslovcům. Že však Přemyslovcům za Bořivoje Pražský hrad nepatřil, to dosvědčuje dívčí válka. Pražský hrad (Děvín) patřil dívkám, tj. Nezamyslovcům, a Vyšehrad (Chvrasten) chlapcům, tj. Přemyslovcům. - "Kosmovým" Levým Hradcem v lucké válce mohlo být malé hradiště nebo opevněný dvorec na území dnešního Kolína, ležícím na levém břehu Labe. Pravým Hradcem k němu mohlo být hradiště Hánín.

Pražský hrad není v lucké válce jmenován. Můžeme se jenom domnívat, co se v lucké válce vztahuje. Tyr je zřejmě totožný s pohřbeným bojovníkem na III. nádvoří Pražského hradu. Obrovský balvan skalní, bleskem byv svržen, z vrcholu vysoké hory po srázu, to je možná pohanský posvátný kámen (s menší pravděpodobností kámen sloužící k nastolování předpřemyslovských knížat) na vršku Žiži, kámen, který možná Přemyslovci po dobytí Pražského hradu svrhly dolů. Obrovským balvanem skalním "Kosmas" možná úmyslně ukázal na lokalitu budoucího Pražského hradu.

V době lucké války se lokalita Pražského hradu nazývala Děvín. A na tu možná "Kosmas" upozorňuje. V němčině je obdobným názvem jako Děvín název Magdeburg (Dívčí hrad). A obdobný význam má jméno Parhenopolis."Kosmas" napsal (I, 36): "Zatím se jejich kníže Neklan... na útěku rychlejší než Parth, strachoval následující bitvy..." Prozradil "Kosmas" jménem Parth (Neklan... rychlejší než Parth), že se lucká válka vztahuje k Parthenopoli, tedy k Děvínu, tj. zřejmě ke Staré Kouřimi nebo k Pražskému hradu?

"Kosmas" možná v lucké válce učinil narážku na Chvrasten/Vyšehrad. V I, 12 napsal o Neklanovi, tj. o Vratislavovi: "...se... Neklan , bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Parth [W. W. Tomek: rychlejší než panther; v latinských opisech: pardo, Partho, patho]." Blízké jménu Parth je místní jméno Perth. I. Lutterer ad. o městu Perth napsali (1976, s. 210): "Perth (1) m. v Británii, nad ř. Tay, do r. 1437 hl. m. Skotska... jeho jméno se odvozuje buď z gael. Abertha ,nad řekou Tay', anebo z brit. základu s význ. ,houští, podrost'." Pokud bychom si u "Kosmy" od jména Parth měli odvodit slova houští, podrost, potom by nás možná měl napadnout Chvrasten, pozdější Vyšehrad. Odpovídalo by to mému přesvědčení, že Přemyslovci se ve středních Čechách do lucké války na západ od Vltavy nedostali. Pražský hrad se dříve jmenoval Děvín a i ten mohl "Kosmas" napovědět slovem Parth. Parth je totiž i začátkem starořeckého slova Parthénon, což je název vzniklý od řeckého parhéna = panna. Od slova houští, roští byl možná odvozen název pro skutečné jméno zabrušanského hradiště a od jména obyvatel tohoto hradiště mohlo vzniknout jméno vsi Košťany.

"Kosmas" dále napsal, že Neklan ukryl se na výše řečeném hradě. Při charakteristice Neklana se "Kosmas" jmenovitě o žádném hradě nezmiňuje. O dvou hradech se u něho dočteme při charakteristice Vlastislava. Jedná se o hrad Vlastislav a o Levý Hradec. Hrad Vlastislav pro Neklanův úkryt vůbec nepřipadá v úvahu. O Levém Hradci "Kosmas" napsal (2011, I, 10): "Vtrhl [Vlastislav] do jejich země [do země Bohemanů, což je překládáno jako Čechů] a častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením. Ztenčil dokonce počet předáků lidu svými posádkami do té míry, že když byli zavřeni v malém hrádku, nazývaném Levý Hradec, báli se, aby nepřátelé do hrádku nevtrhli."

"Kosmas" dal Spytihněvovi jméno Vlastislav. Neučinil totéž s hradištěm? Nejmenovalo se dříve Spytihněv?

Skutečný hrad, kam se Vratislav, tj. Neklan, uchýlil, skryl "Kosmas" možná do slov: na výše řečeném hradě (vydání 2005 i 2011), v latinském opise in castro supradicto, tedy na Vyšehradě. Zatímco by Tyr dobýval Pražský hrad, tehdy zvaný Děvín, Vratislav (Neklan) by pozoroval (pokud to bylo možné) bitvu z dřevěného Vyšehradu, hrádku, pro který "Kosmas" vymyslel jméno Chvrasten. Domnívám se, že výše řečeným hradem není Levý Hradec. K němu v latinském opise nejsou připojena slova in castro, ale in oppido. Kdyby měl "Kosmas" na mysli výše řečeným hradem Levý Hradec, proč by slova in oppido nahradil slovy in castro?

Jménem Neklan je možná určena narážka i na Kolín Jestliže slovo nekole znamená nebojuje, potom slovo kole znamená bojuje. I. Lutterer a R. Šrámek k MJ Kolín napsali (2004, s. 130): "MJ je odvozeno přivlast. příponou -ín z mužského OJ *Kola (tj. obměna složeného OJ Kolimír), popř. Chola (tj. deverbativum k choliti ,konejšit, lichotit', srov. chlácholit, jež bylo v něm. výslovnosti nahrazováno počátečním Kh-... MJ mělo význam ,Kolův n. Cholův (dvůr, popř. hrad)'." R. Tvrdík o pravděpodobném významu Kolína napsal (2007, s. 90): "Krystalizační jádro kolínského osídlení bývá kladeno do prostoru dnešního chrámového návrší... Někteří badatelé sem umisťují i sídlo zdejší nobility, archeologicky se ho však doposud nepodařilo prokázat." Domnívám se, že jméno Kolín mohlo být nejprve použito právě pro toto sídlo (ne pro Starý Kolín) a že tak mohlo být pojmenováno po Bořivojovi, neboť jeho jméno znamená bojovník. V kolínském hrobě byl také, domnívám se, Bořivoj pochován. S tímto kolínským sídlem úzce souviselo i hradiště Hánín (německé Hahn = kohout). Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že slovo kohout má dnes i tento expresivní význam: bojovný, vznětlivý, nesnášenlivý člověk. Na Hánín upozorňoval "pravděpodobně Kosmas" tím, že v souvislosti s Kazi (tj. Vratislav a Ludmila) připomenul Asklépia ("Kritone, Asklépiovi dlužíme kohouta.") a Libuše (tj. Ludmila) se z noční jízdy za Přemyslem (tj. Bořivojem) vrací za kuropění. Jménem Neklan. A Vratislav se zřejmě až do vítězství v lucké válce nedostal na Pražský hrad (za něho zvaném Děvín).

O lokalitách vymezujících území Lučanů viz zde kap. Lučané, Lučsko... a o hradišti Vlastislav viz kapitolu Kdo postavil hradiště Vlastislav?

26C9. KDO BYL "KOSMŮV" TYR?

V čele vojska, které bojuje proti Lučanovi Vlastislavovi (tj. Spytihněvovi), stojí Tyr (Tiro, Tyro, Styro), vojevůdce českého knížete Neklana (tj. Vratislava). Domnívám se, že za Tyrem se skrývá bojovník pohřbený na III. nádvoří Pražského hradu.

Proč "Kosmas" v lucké válce vytvořil jméno Tyr, není jasné. Vytvořil ho od latinského slova tiro? P. Kopal uvádí vysvětlení jména Tiro takto (2010, s. 364, 365): "Tiro lze přeložit jako hrdina, bojovník (případně mladý bojovník, branec, nováček). Isidor Sevillský dává dokonce slovo ,tiro' (ve významu ,fortis', ,mocný') do souvislosti se slovem ,tyrannus' (ve významu ,rex', resp. ,rex fortis', ,mocný král')."

V roce 2017 P. Kopal o významu jména Tyr napsal (s. 160): "...existuje několik víceméně přesvědčivých argumentů pro tvrzení, že hrdinovo jméno či přízvisko souviselo s turem (býkem)." V dalším textu uvádí pro toto své tvrzení argumenty. "Kosmas" mohl jméno Tyr vybrat také proto, že Přemyslovci pocházeli ze zabrušanského hradiště, které se nachází blízko Stadic.

Švédské slovo tur [tü:r] znamená podle K. Koževnikové ad. (1966, s. 625, zkráceno): 1) cesta, jízda 2) kolo 3) pořadí a slovo tur znamená štěstí, úspěch.

"Kosmas" o Neklanově vojevůdci napsal (I, 10): "Žil toho času jeden muž, vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr." Znamenají slova podle věku, že v jeho jméně je skryt jeho věk? Z variant v latinských opisech použijme variantu Tiro. Tiro znamená mladý bojovník.

Tyr je neohrožený, je statečný hrdina, je po knížeti druhý mocí, se svými bojovníky zápasí za vlast, za svobodu lidu i svou, za poslední spásu, je zřejmě křesťan (říká: své bohy jste usmířili oběťmi, vy, ne já - což se objevuje v historické literatuře).

Týr je také severský bůh války. Vl. Podborský o něm napsal (2006, s. 442): "Staří Germáni měli ještě zvláštního boha války. Předpokládá se, že tento bůh, označovaný nejprve jako Tivaz, později Týr nebo jen Tý a konečně i jako Ziu (Zin), hrál původně úlohu hlavního božstva; to by u etnika, kde válčení hrálo tak významnou roli, bylo zcela pochopitelné." (Jména tučným písmem zdůraznil sám citovaný autor.)

J. Brøndsted o bohu Tyrovi napsal (1967, s. 211, 212): "O Tyrovi je sice známo, že vynikal udatností a řízností, že ztratil ruku, když měl být připoután vlk Fenrir, a že při ragnaröku bojoval s Garmem, psem z Helu, o mnoho víc se o něm však ze severských památek nedovíme. Trojice ásů - Odin, Thor a Tyr - nebyla ani zdaleka nováčky v germánském panteonu, s každým z nich se pod latinským jménem setkáváme již v Tacitově popisu Germánů z konce 1. století n. l. Odina nazývá Tacitus Merkurem, Thora Herkulem a Tyra Martem." [...] "...bůh Tyr se kryje jen zčásti se svým římským partnerem Martem. Jeho severské jméno zní Tyr, Tir, nebo Ti a souvisí s římským Jupiterem, řeckým Diem a indickým Dyaem. Tyr je tedy ve skutečnosti starým, postupně degradovaným králem nebes."

Prozrazuje "Kosmas" jménem Tyr původ Neklanova, tj. Vratislavova, vojevůdce? Přišel z germánské oblasti, z oblasti, kde lidé uctívali boha Tyra? Bojovník pohřbený na III. nádvoří Pražského hradu pocházel pravděpodobně z území dnešního Dánska.

"Kosmas" zakončil luckou válku, válku mezi Vratislavem a Spytihněvem, slovy (I, 12): "...padl [Tyr] uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých." A Em. Vlček napsal o lebce bojovníka pohřbeného na III. nádvoří Pražského hradu (1997, s. 51): "Poranění bylo tak rozsáhlé, že mimo tříštivou zlomeninu lebky způsobilo těžké poškození mozku a krvácení do zadní a střední jámy lební a vedlo k okamžité a neodvratitelné smrti bojovníka. O bojovníkovi můžeme hovořit proto, že na lebce byly zjištěny i další vyhojené zlomeniny po úderech na hlavu."

J. Gaarder v Sofiině světě napsal (s. 128): "Staří Indové vyznávali boha jménem Dyaus. V řečtině se jmenoval Zeus... staroseversky Tyr..." [...] "Jiné slovo pro ,boha' zní v sanskrtu deva a v iránských jazycích daeva." I. Lutterer a R. Šrámek ke jménu Děvín uvedli (2004, s. 71, 72): "Někteří badatelé... považují jméno Děvín za předslovanské; spojují je s OJ Deva z ide. základu deious *div-in... (srov. ind. déva ,bůh´)." Spojil takto "Kosmas" hrdinu Tyra s hradištěm Dowinou, Děvínem?

Tyra povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby si oblékl jeho zbroj (převlek jednoho bojovníka za jiného byl častěji užívaný motiv). "Kosmas" mluví o jednom převleku, ve skutečnosti jich však učinil více: Spytihněv je převlečen za Vlastislava, Vratislav za Neklana, Neklanův vojevůdce za Tyra, Václav za pastorka, Drahomíra (tj. opět Vratislav) za jednu z hadaček, Ludmila za nejmenovanou ženu, bojovníci Mojmírovce Spytihněva (z nichž možná mnozí pocházeli stejně jako Spytihněv od Lučského pole) jsou označení za nějaké české Lučany a bojovníci Vratislava z nichž mnozí měli zřejmě předky ve Wolinu nebo v jeho blízkosti a s nimi možná řada Moravanů poslaných do Čech již Svatoplukem, je nazvána Bohemové.

Za Tyrovy ostatky považuji ostatky bojovníka na III. nádvoří Pražského hradu. Rozbor těchto ostatků ukazuje, že muž možná pocházel z Dánska. Nyní předpokládejme, že sám "Kosmas" užil tvar Styro (který se také v některém opise objevil). Dalimil užil tvar Styr (Až sě Styr však k němu přibra...). A s tvarem Styr se vydejme do dánštiny. Bl. Kirsteinová a Bl. Borgová ve svém Dánsko-českém slovníku (2014) vykládají slovo styre jako ovládání, vedení, řízení, vláda; řídit, ovládat, směřovat, mířit. Slovo styre je rozebíráno i na https://en.wiktionary.org/wiki/styre. Tam je rozebíráno slovo styre. Zkráceně je citujme a do závorky uveďme překlad podle Anglicko-českého slovníku (Olomouc 1995, FIN): Danish. Etymology 1. From Old Norse stýri. [...] 1. goverment [vláda], regime [režim, životospráva] - 2. rule [pravidlo] - 3. management [správa, vedení] [...] Etymology 2. From Old Norse stýra. [...] 1. (intransitive) to steer (volek, vykleštit) (to guide the course of) - 2. to head [hlava] - 3 to govern [řídit], to rule [pravidlo] - 4. to manage [řídit, ovládat] - 5. to control [ovládat, řídit, dohlížet].

26C10. JMENOVAL SE "KOSMŮV" TYR VE SKUTEČNOSTI SVEN NEBO SVENBORG?

Fr. Kopečný napsal o jménu Sven (1974, s. 124): "Sven – švédské jméno, norsky Svein; staroislandské sveinn byl ,chlapec, sluha' (starosaské swen ,pasák vepřů'); - význam byl vlastně ,svůj', buď jako příbuzensky přisvojený člen rodiny, nebo jako člen rodinné čeledi (je také s naším svůj a svak prapříbuzné)." M. Knapová má navíc význam mladý válečník (2015, s. 284): "Sven, severské j. (souvisí se staroisland. sveinn), vykládá se jako ,mladý muž, chlapec, mladý válečník', původní význam byl vlastně ,svůj', tj. buď ,přisvojený', nebo ,člen rodinné čeledi'." Jméno Sven se v Dánsku za lucké války pravděpodobně užívalo (proběhla nejpozději roku 921 nebo krátce před tímto rokem), neboť v letech 986 nebo 987 až 1014 vládl v Dánsku Sven Vidlí vous (Sven I. Dánský).

"Kosmovo" jméno Tiro (jež se objevuje i v některých rukopisech Kroniky Čechů) bylo možná překladem do latiny ze severského jména Sven s významem mladý bojovník, válečník. Pokud byl člověk nositelem tohoto jména až do smrti, dostávalo se jeho jméno do rozporu se skutečností, ale nebyl to zřejmě důvod, aby se přejmenoval.

Jméno Sven nebylo zřejmě určeno jenom pro členy nejvyšší společenské vrstvy. V pořadu ČT První mince severských králů (ze seriálu Utajená řeč peněz, rok výroby 2006) bylo uvedeno: "Hagia Sophia v Istanbulu pochází z poloviny 6. století. V době vikingských expanzí už byla historickou památkou. Tak jako dnes píší turisté na podobná místa vzkazy, zanechal tu nějaký viking před tisíci lety i ten svůj. Runovým písmem. Jmenoval se Sven. Dnes podpis slouží jako doklad, že tu vikingové opravdu byli."

Napsal "Kosmas" právě kvůli významu pasák vepřů a kvůli Tyrově původu (jižní Dánsko), že hora Petřín se podobá delfínu, mořskému vepři? Proto v lucké válce Češi (Boemi), bojovníci hrdinného Tyra, jsou hotovi k smrti jako lesní vepři?

Jméno Sven by vycházelo z "Kosmových" slov, že Neklanův vojevůdce byl podle věku i jména Tyr. Jenomže Tyr před smrtí říká: pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována. Co v blízkosti Tyrova hrobu (hrobu bojovníka na III. hradním nádvoří) je, že by to bylo pojmenováno stejně jako ve skutečnosti Tyr? Je to hrad, je to kostel, je to pramen vody?

Co je tou mohylou navěky po Tyrovi pojmenovanou? Vyjděme z předpokladu, že je jím hrob bojovníka na III. hradním nádvoří Pražského hradu. Bojovník zřejmě pocházel z území dnešního Dánska. Mohyla se za "Kosmy" zřejmě po "Tyrovi" nejmenovala, ale jeho jméno mohlo mít takový význam, jako nějaký objekt, který se v blízkosti mohyly nacházel. Tyrova mohyla byla zřejmě na pahorku nebo v blízkosti pahorku Žiži. Nyní použijme slova v překladu W. W. Tomka, že Tyrův hrob se podnes nazývá žarowištěm udatného bojovníka. Jméno Žiži možná vzniklo od slova žár. A v překladu W. W. Tomka máme slovo žárowiště. Pahorek Žiži je na hradě zvaném Praha. I. Lutterer a R. Šrámek o Praze napsali mj. toto (2004, s. 212): "Nejstarší nám známá podoba jména, totiž Faraga n. Baraga, je doložena r. 965 ve zprávě... ibn Jakúba..." M. Lutovský užil (2005, s. 879) tvary Frágha a Brágha. Z. Hlavičková ad. uvádějí ve svém slovníku (1999), že švédské slovo bragh znamená hrdinský čin. To by odpovídalo překladu K. Hrdiny a M. Bláhové: vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována. Jméno Praha (za "Kosmy" Praga) bude navěky připomínat Tyrův hrdinský čin (bragh). Neznamená to, že jméno Praha vzniklo od slova bragh (nebo slova velice podobného), "Kosmovi mohla stačit zvuková podoba těchto slov. Za lucké války se Pražský hrad ještě jmenoval Děvín, za "Kosmy" již Pražský hrad.

Bl. Kristeinová a Bl. Borg uvádějí ve svém slovníku, že slovo borg znamená hrad. Pražský hrad by tak navěky mohl připomínat bojovníka, jménem Borg nebo jménem podobným. V prvním odstavci I, 12, v němž se "Kosmas" rozepisuje o Tyrovi, použil dvakrát slovo hrad. Fr. Kopečný vysvětluje jméno Ingeborg (1991, s. 107) jako Ingem chráněná, popř. Ingův hrad. Když Tyr mluví ke svým bojovníkům, užije slovo ochránili (abychom ochránili své drahé dítky).

Jestliže sloučíme jméno Sven (mladý bojovník) se slovem borg (hrad), můžeme se dopracovat k podobně znějícímu jménu dánského města Svendborg, což je město na dánském ostrově Fyn. (Dánské jméno Sven má podle M. Knappové i podobu Svend.) Na webové adrese https://en.wikipedia.org/wiki/Svendborg je o tomto městě uvedeno, že podle archeologických výzkumů bylo založeno v 1. polovině 12. století nebo dokonce dříve. "Kosmas" ho tedy mohl znát. Na základě rozborů ostatků bojovníka ze III. nádvoří Pražského hradu se soudí, že bojovník pocházel ze severu, respektive z Dánska. (Blíže viz zde kapitolu Hrob bojovníka na III. hradním nádvoří...) "Kosmas" nemusel znát bojovníkovo jméno, ale mohl znát místo, odkud přišel, a tak jeho slova podle věku a jména Tiro a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována, se nemusí ve skutečnosti vztahovat k Tyrovu jménu, ale k místu, odkud přišel. Nemusí jít přímo o Svendborg, ale o nějaké jiné dánské sídlo.

Jméno Tyr je počeštěná forma latinského Tiro, což znamená mladý bojovník, a Tiro je latinský překlad skutečného jména nebo části jména Vratislavova vojevůdce, který se možná jmenoval Sven nebo Svenborg.

Vratislavův vojevůdce se zřejmě jmenoval Sven (nebo Svenborg apod.), což znamená mladý bojovník. "Kosmas" jméno Sven přeložil do latiny jako Tiro, ze jména Tiro vznikaly obměny tohoto jména, jednou z nich je Tyr. "Kosmas" vložil Tyrovi do úst slova: "Pochovejte mě na tomto vršku [ten vršek "Kosmas" pojmenoval Žiži ] a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována." Dnes hrob už není mohylou, historikové hrob nazývají hrobem bojovníka. Slovo bojovníka je část významu jména Sven, mladý bojovník. Nedá se vyloučit, že za "Kosmy" se mluvilo o mohyle bojovníka nebo Bojovníka. Mohyla by tak byla po Svenovi pojmenována už před "Kosmou" a dnešní hrob po Svenovi náhodou také.

V Dánsku vládli tři Svenové. Prvním z nich byl Sven Vidlí vous (986-1014). Podle historiků je možné (nikoliv však bezpečně dokázané), že jeho manželkou byla dcera Měška I. a Doubravky. Stala se Svenovou mnžekou po smrti svého manžela švédského krále Erika Vítězného. Její polské jméno možná bylo Świętoslawa, jako švédská královna měla jméno Sigrid Storråda a jako dánská královna jméno Gunhilda. - Jestli se dánský viking (bojovník ze třetího nádvoří Pražského hradu) zasloužil o vítězství Boleslavova otce Vratislava nad Spytihněvem, nebylo by divné, že Vratislavův vnuk (Boleslavův syn) Měšek měl k severským zemím blízký vztah a provdal tam svou dceru. 

25C11. ZA VLASTISLAVEM SE SKRÝVÁ MOJMÍROVEC SPYTIHNĚV, STROJMÍR FALEŠNÉHO KRISTIÁNA A "KOSMŮV" NEZAMYSL.

V lucké válce vystupují za "Kosmou" vymyšlenými jmény reálná knížata. Protože ji klademe mezi roku 894 a 929, můžeme uvažovat o těchto knížatech: Mojmírovec Spytihněv a Přemyslovci Vratislav a tzv. Václav. A nesmíme zapomenout na Ludmilu a Drahomíru. A těmto postavám bychom měli přidělit role. Přidělíme je takto: Neklan představuje Vratislava, pastorek tzv. Václava, Vlastislav Spytihněva, macecha Drahomíru a ta Vratislava a nejmenovaná zabitá žena Ludmilu. Bojovník dnes pohřbený na 3. hradním nádvoří byl v lucké válce Tyrem. Na tuto velkou proměnu osob "Kosmas" možná upozornil touto větou (I, 10): "A jako při každé proměně zdar povznáší a nezdar ponižuje lidská srdce..."

Tři postavy nemají v lucké válce jména Jsou to: jakás žena, jedna z počtu hadaček, jinak také macecha, dále pastorkova manželka a třetí postavou je pastorek. Z raných českých dějin známe dvě významné ženy, a sice Drahomíru a zavražděnou Ludmilu. Ke Drahomíře jako pastorek patří tzv. Václav. Drahomíra je v rozporu se skutečností líčena v legendách jako Václavova matka. A o Václavovi píše jak Gallus, tak "Kosmas", že byl nemanželský. Skrývají ho však za polským Zbyhněvem.

Protože za Vlastislavem budeme vidět Spytihněva, uveďme několik slov o něm. Falešný Kristián pověsil některé informace o něm na Strojmíra, Gallus na Popela, "Kosmas" na Nezamysla a Vlastislava. Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily. Dětství a mládí prožil v "Německu". V dospělosti se stal knížetem se sídlem na Staré Kouřimi. Z ní byl vyhnán Bořivojem a Svatoplukem za Vltavu (o tom pojednává dívčí válka). Jeho hlavním sídlem se stala Budeč. Souběžně s ním správcoval na východ od Vltavy v zájmu Svatopluka Bořivoj, později Vratislav, který byl po Svatoplukově smrti již knížetem. Mezi Vratislavem a Spytihněvem, kteří byli po matce bratry, vznikla válka, "Kosmou" nazvaná lucká válka. Spytihněv prohrál, poté byla roku 921 usmrcena Ludmila a došlo ke spojení obou knížectví. Celé Čechy nebo skoro celé Čechy byly sjednoceny.

Mojmírovec Spytihněv nemohl očekávat pomoc z Moravy, neboť Morava byla po zániku Velké Moravy v politických, vojenských troskách a zřejmě i hospodářských troskách.

Rok úmrtí Spytihněva 915 však není důvěryhodný. Mojmírovec Spytihněv a Přemyslovec Vratislav, syn Bořivoje, vládli totiž souběžně v různých knížectvích; Spytihněv na západ od Vltavy, Vratislav na východ od Vltavy (společnou vltavskou hranicí však byl možná tok Vltavy jen od Davle po Mělník). Legendisté však zařadili Spytihněva mezi Přemyslovce. Proto museli vládu jak Spytihněva, tak Vratislava zkrátit, aby se totiž do vymezeného časového úseku vešli oba.

"Kosmas" nechtěl třetímu oku prozradit, kdo jsou aktéři lucké války. Knížete bojujícího proti Bohemanům pojmenoval Vlastislav. A o něm sdělil tuto informaci: "On vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Přibkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického." V kapitole Lokality, o kterých se "Kosmas" zmiňuje..." jsem uvedl, že za onen hrad musíme považovat Hněvín a za knížete Spytihněva. Vlastislav mohlo být Spytihněvovo předknížecí jméno nebo jméno jeho syna.

Se jménem Vlastislav se v souvislosti s raným středověkem setkáváme pouze u "Kosmy".

V textu o lucké válce se často objevuje slovo vrch. Dokonce se objevuje i u "Kosmovy" charakteristiky Vlastislava, knížete Lučanů, začal těmito slovy: "Nad nimi vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný..." Vlastislav podle "Kosmy" vždy nabyl vrchu, postavil hrad mezi dvěma vrchy a vsadil do něho zlé lidi. Slova vrcholu a vrchům jsou i u charakteristiky Tetky, za níž se skrývá spolu s Ludmilou Spytihněv. Napovídají slova tato slova, že Spytihněv patřil mezi Vršovce? Slovo zlý souvisí významově se slovem Děvín, Dowina, což bylo dřívější pojmenování pro Starou Kouřim.

Spytihněv žil pro sebe a jeho knížectví v tak nebezpečném období, že jistě postavil nebo významně zkvalitnil vylepšením opevnění více hradišť: pravděpodobně to byly Budeč, Hněvín, Tetín, Vlastislav a další.

"Kosmas" možná slovem zlého a zlé spojil Vlastislava se Starou Kouřimí a s hradištěm Lštění u Zlenic. V I, 12 napsal "Kosmas" větu, kterou zřejmě toto naznačil.: "Mezitím lucký kníže, veliký ukrutník v srdci, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným, jemuž i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha." Slova od zlého ducha jsou totiž možná narážkou na Dowinu (tj. Starou Kouřim), neboť místní jméno Dowina mohlo vzniknout od indoevropského slova déván, což znamená cizí, zlé božstvo. Slovo zlé se v líčení lucké války objevuje ještě dvakrát. Věta vsadil do něho zlé lidi se může vztahovat ke Zlenicím.

Lučan Vlastislav (tj. Spytihněv) jako správný soupeř českého Neklana (tj. Vratislava) musel být statečný (byl muž bojovný, v boji statečný) a přitom darebák (nadmíru lstivý, krutě poplenil vražděním, pálením, loupežením, je domýšlivě pyšný, velký ukrutník v srdci). Ve větě již dříve vedl často proti Čechům [bez nevhodné úpravy by mělo být Bohemanům] boje bychom myslím pojmem Čechům měli chápat Svatoplukovým dobyvatelům Čech a po roce 894 jako Přemyslovcům.

Jméno Vlastislav, vymyšlené "Kosmou" pro Spytihněva, znamená slavný mocí, slavný vládou, slavný vládce. Slovo vlast znamenalo původně to, čemu se vládne (V. Machek: 1968, s. 693).

Neukazuje "Kosmas" na Spytihněva některými slovy v textu, a to v místech, kde Vlastislav mluví k bojovníkům? Neukazuje na něj slovy, která jsou významem jeho jména: marně se hněvající, rychlý (náchylný) k hněvu, spyti = nadarmo? V I, 10 slovy rychle, rychleji, rychle a v I, 12 slovy nadarmo, náhlým (?)? Luckému knížeti Vlastislavovi vložil "Kosmas" do úst slova: již se strojí na útěk. Slovo strojí je narážkou na Strojmíra (tj. Spytihněva).

K Vlastislavovi patří i nejmenovaná zavražděná žena. Její vztah k Vlastislavovi není upřesněn. Zřejmě jde o Ludmilu. Učinil na ni "Kosmas" narážky slovy krahujec a volavka (W. W. Tomek přeložil slovem kulich)? Podle U. Beckera (2002, s. 130 a 329) představoval krahujec někdy symbol dominance ženy v manželství a volavka znamenala ve středověku jako ostatní zvířata hubící hady symbol Krista.

26C12. PO KOM BYLO POJMENOVÁNO HRADIŠTĚ VLASTISLAV?

Zd. Váňa napsal (1968, s. 179): "Podle V. Šmilauera patří Vlastislav mezi složená jména velmi starobylého původu, vyskytující se vzácně na nejstarším osídleném území jako jména hradů (např. Boleslav, Vraclav apod.). Po dlouhou dobu byla tato jména výsadou nejvyšších vrstev, podle nichž se nazývaly hrady, nikoliv však pouhé osady. Teprve mnohem později se složená jména objevují v hojné míře i mezi drobnou šlechtou a jako názvy vesnic po ní pojmenovaných; pro dobu Kosmovu je však tento zjev ještě předčasný. Vlastislav musela být tedy knížecím založením a to je další důležitý bod naší úvahy. V rodokmenu vládnoucí dynastie Přemyslovců se totiž jméno Vlastislav ani jednou nevyskytuje, i když připustíme jeho neúplnost, zejména pro starší období, nemohl být člen dynastie zakládající hrady, nesoucí jeho jméno, tak bezvýznamnou osobností, aby o něm prameny zcela pomlčely. Mohlo jít tedy jen o příslušníka jiného rodu, jednoho z kmenových vůdců, doložených pro dobu sjednocovacího procesu a vzniku českého státu. Tím se rýsuje 9. - 10. století jako širší historický rámec, v němž se jméno knížecí osoby a jejího hradu mohlo vyskytnout."

Hrad Vlastislav nemusel získat své pojmenování ani po nám neznámém Přemyslovci, ani po nějakém místním knížeti (nikoliv kmenovém) ovládajícím uvedenou oblast. Hrad mohl být pojmenován po nějakém Mojmírovci. Čechy nebo část Čech ovládal Rostislav, jeho syn Spytihněv a Svatopluk. Vlastislav mohl být synem Rostislava (s jinou ženou než s Ludmilou) nebo Spytihněva. Po Rostislavovi, který v určité době pravděpodobně užíval jméno Budek, je pojmenovaná Budeč a možná i Hánín ("Kohoutín").

26C13. ZA NEKLANEM SE SKRÝVÁ VRATISLAV I.

V čele Čechů stojí kníže Neklan, přesněji řečeno ten, koho "Kosmas" za ním schovává. O jménu Neklan M. Knappová píše, že jméno Neklan znamená nebojovný (nekole - neseká, nebojuje). Řidčeji se prý vykládá jako nepřekonaný. V I, 11 říká macecha pastorkovi (řekli bychom Drahomíra tzv. Václavovi, ovšem za Drahomírou se skrývá Vratislav) neohlížej se zpět. Jméno Neklan by tak mohlo být narážkou na jméno Vratislav. (V I, 13 napsal "Kosmas" v souvislosti s Vratislavem: odvrátil kníže hlavu.) Jeho skutečné jméno (nebo jedno ze dvou jmen, neboť mohl získat nové jméno při křtu v pozdějším věku) bylo Drahomír. A že se kníže ve skutečnosti jmenuje Drahomír, to "Kosmas" naznačil tím, že po skončení lucké války nechá (v rozporu se skutečností) vítězného knížete zbudovat hrad Drahúš. To může být domácké jméno Drahomíra. A když legendy líčí zavraždění Ludmily, učiní z knížete Drahomíra kněžnu Drahomíru (Gumpold ve své legendě jméno Drahomíra neuvedl).

"Kosmas" o Neklanovi, tj. o Vratislavovi, napsal, že se dělal nemocným. On však nemocný byl, což "Kosmas" jistě věděl. Měl zřejmě velké problémy s chůzí, proto nemohl bojovat (a také byl na bojování pravděpodobně už starý). K tomu zde viz kap. Trpěl Vratislav I. osteochondrózou krční páteře? Jméno Neklan může být také narážkou na to, že Vratislav odešel z kolínského hradiště (odkud spravoval v zájmu Svatopluka část Čech Bořivoj) na Pražský hrad, zvaný tehdy Děvín. Je ovšem otázka, jestli se hradiště na území dnešního Kolína (pokud vůbec existovalo) jmenovalo Kolín.

"Kosmas" o Neklanovi píše velice krátce. "...se jejich kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Parth, strachoval se následující bitvy, a dělaje se nemocným, ukryl se na výše řečeném hradě." Kromě hradu Vlastislavi není žádný jiný v lucké válce jmenován. Je však možná připomenuta Stará Kouřim, Dowina, a to slovem Parth (Parthové byli proslaveni rychlým jezdectvem), které má možná připomenout kouřimský "Parthenon", kůlovou stavbu sloužící pohanským rituálům. Už "Kosmou" vymyšlené jméno může naznačovat, že se neklaněl bůžkům. Na křesťanství naráží možná i slovo zajíc. V Byzanci byl totiž zajíc ve zvířecí symbolice znakem Krista (https://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Symboly-Velikonoce.html). Sloveso strachoval se (v lucké válce jsou ještě slova strachem, nestrachujte, strach; slovo bázlivější můžeme nahradit slovem ustrašenější) může být narážkou na Vratislavova předka (snad dědu) Wistracha.

V I, 11 "Kosmas" napsal: "Tuto oběť káže učiniti... též Cereřin zeť." Za Cereu "Kosmas" skrývá Rostislava nebo Ludmilu. Mohl být zetěm Rostislava Vratislav, v lucké válce Neklan?

Jméno Parth je možná narážkou na Pražský hrad. Ten se v té době jmenoval Děvín, stejný nebo podobný význam mají jména Magdeburg a Parthenopolis.

V lucké válce se Vratislav (Neklan) dělá nemocným, v legendách se v pravý čas (před smrtí Ludmily) dělá zemřelým.

Vratislav (totožný s Drahomírou) je skrytý i za jednou z počtu hadaček. Ta mj. řekla pastorkovi (tj. tzv. Václavovi): "...jsouc pamětliva svazku s tvým otcem..." Kdo byl Václavovým otcem? A v jakém vztahu by k němu byl Vratislav? Podle legend byl Václavovým otcem Vratislav, takže hadačka a Václavův otec by byla jedna osoba. Z dcer Krokových (Bořivojových) však vyplývá, že Vratislav (u Kazi Ludmila spolu s Vratislavem) a tzv. Václav (u Libuše Ludmila spolu s tzv. Václavem) byli bratři.

Neklan se v průběhu bitvy ukryl na výše řečeném hradě. "Kosmas" v lucké válce jmenuje hrady dva, a sice Vlastislavův hrad Vlastislav a Levý Hradec. Levým Hradcem však "Kosmas" možná nazývá ohrazenou část dnešní Malé Strany. Časově před rotundou sv. Václava tam stál rovněž kostel neznámého zasvěcení, u něho byl popraven Václav a v něm byl možná zvolen biskupem Vojtěch.

"Kosmas" na Vratislava možná poukázal slovy vynikající [Tyr] sličným tělem. Tyr byl "převlečen" za Vratislava. Ve vzdálenosti 16,6 km od Kouřimi se nachází ves dnes mající jméno Štíhlice. MJvČ IV/0301 vysvětlující etymologii jména vsi Štíhlice uvádějí mj. rus. ščegolъ = švihák. Tím by "Kosmas" mohl narážet na slova sličným tělem. A dále MJvČ v tomto hesle uvádějí: ščidlák 'kdo za sebou nohu vleče'. To může být opět narážka na to, že Vratislav měl problémy s chůzí.

V I, 11 radí jedna z počtu hadaček (tj. Drahomíra, za níž "Kosmas" skrývá Vratislava) pastorkovi (tj. Václavovi): "...udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati..." Slovo hněv je ukázáním na Spytihněva a slova ochabovati a padati ukazují na chromého Vratislava.

26C14. DALŠÍ AKTÉŘI LUCKÉ VÁLKY, POSLEDNÍ VÁLKY MEZI PŘEMYSLOVCI A NEZAMYSLOVCI (MOJMÍROVCI)

Bezejmenným pastorkem, jediným přeživším Lučanem, je ve skutečnosti kníže tzv. Václav. Gallus schovává tzv. Václava za Zbyhněva a píše o něm, že byl synem konkubíny, totéž po něm opakuje "Kosmas" (III, 16): "...narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněv." A právě proto, že je nemanželský, je tzv. Václav připravován ne na to, aby se jednou ujal knížecího stolce, ale na církevní dráhu. Pastorek, syn konkubíny, připravovaný na církevní dráhu, se však dostane k moci a neštítí se žádné krutosti. V I, 11 "Kosmas" napsal: "Zatím jakás žena, jedna z počtu hadaček, zavolavši k sobě pastorka, jenž měl již táhnouti do boje, pravila mu: ,Ač není v povaze macech, aby dobře činily svým pastorkům, přece, jsouc pamětliva svazku s tvým otcem, výstrahu, chceš-li, ti dám, jak mohl bys naživu zůstat.'" [...] ",Abys ty záhubě té nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši...'" Tzv. Václav byl v očích "Kosmy" pastorkem proto, že legendisté tzv. Václavovi odebrali jeho matku Ludmilu a jako matku mu přidělili Drahomíru.

"Kosmas" nazval tzv. Václava nešlechetným Srbínem, když ho v I, 13 schoval za Durynka. Při výkladu jména Srb se jako jeden z možných významů uvádí, že slova Srb, srbský mohla souviset se slovem srъbanije (polévka) ve významu ten, který s námi sál stejné mléko/měl stejnou chůvu. A v líčení lucké války "Kosmas" užil tato slova: dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům a ke kojení jim dají štěňata. Souvisí nějak nešlechetný Srbín s kojením v lucké válce? - "Kosmas" nazval tzv. Václava Srbínem možná proto, že jeho matka Ludmila pocházela ze Srbska, byla pravděpodobně dcerou Čestibora. Tzv. Václav se mohl dokonce v Srbsku narodit. Roku 871 byl Ludmilin muž Rostislav umístěn do kláštera. Druhým jejím mužem se stal Bořivoj. Když musel Bořivoj utéct, možná velice narychlo, na Moravu, nelze vyloučit, že těhotná Ludmila odešla z Čech načas do Srbska ke svým příbuzným a tam tzv. Václava porodila.

Tzv. Václav žil zřejmě s Ludmilou v knížectví Spytihněvově. Za lucké války zřejmě přeběhl k Vratislavovi (Neklanovi), možná až po Spytihněvově (Vlastislavově) smrti. "Kosmas" se na něho díval jako na zrádce, a protože symbolem zrádce je Jidáš, nechal ho jako Jidáše oběsit. Zatímco Jidáš se oběsil sám na nejmenovaném druhu stromu, tzv. Václav byl oběšen zřejmě na šibenici. 

Macecha, jedna z počtu hadaček poradila pastorkovi, aby učinil toto: "...pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže." Slova v této větě zřejmě ukazují na Ludmilu. Ta byla pochována v kostele sv. Jiří. Ten je zobrazován, jak sedí na koni. Na jméno Jiří ukazuje slovo zemi, neboť jméno Jiří znamená zemědělec, rolník. Ludmila byla pochována v bazilice v křížovém útvaru. Proto "Kosmas" užil slovo kříže. Věnovala se pohanským rituálům. Čára souvisí s čarodějnictvím nejen etymologií slov, ale také obsahem. Čáry se při čarodějnictví užívaly. Ludmila pravděpodobně nebyla zavražděna uškrcením, ale byla zabita mečem. Proto je slovo mečem i v citované větě. - Pastorek je zde tzv. Václav. Macecha je zde Drahomíra, na niž "Kosmas" (a nejen "Kosmas") věšel informace o Vratislavovi.

V lucké válce jsou zmiňovány čarodějnice neb příšery Čechů, které svými kouzly nabyly převahy nad hadačkami Lučanů. Byly hadačky Lučanů tři? V hromadném hrobě na Budči byly mezi asi šedesáti pozůstatky zmasakrovaných bojovníků také tři lebky žen. Byly také tři hadačky ve vojsku Lučanů? Jsou to lebky tří žen, které byly u pozůstatků Ludmily? Souvisí s těmito dvěma trojicemi hadaček také Kazi, Tetka a Libuše?

Tzv. Václav (pastorek) byl v době lucké války možná ve velice složité situaci. Na východ od Vltavy vládne jeho starší bratr Vratislav a na západ od Vltavy má významnou politickou moc Václavova matka Ludmila.

Další postavou v lucké válce je nejmenovaná žena, příslušnice Lučanů. Tu zabije nejmenovaný pastorek (tj. tzv. Václav). Tou ženou je Ludmila (jinou v Čechách zabitou ženu z raných českých dějin neznáme). (Blíže viz kapitolu Je nejmenovaná žena zabitá v lucké válce ve skutečnosti Ludmila?) Ludmilu si má čtenář dosadit i do "Kosmovy" věty v I, 13: "Zatím najdou syna Vlastislavova [tj. Spytihněvova], skrytého u jedné stařenky."

"Kosmas" v I, 4 napsal o Krokových dcerách: nejstarší se jmenovala Kazi - Tetka, co do věku byla však druhá - Třetí, věkem nejmladší... nazývala se Libuše. Za všemi dcerami se skrývá Ludmila a k ní vždycky patří jeden muž. Ke Kazi patří Vratislav a ten v lucké válce již nebojoval, byl Neklanem. K Tetce patří Spytihněv a ten pod jménem Vlastislav v lucké válce padl. K Libuši se vztahoval tzv. Václav a ten jako pastorek měl již táhnouti do boje.

Pokud v lucké válce můžeme skutečně vidět Spytihněva, Vratislava a tzv. Václava, potom si řekněme jejich příbuzenských vztah. Matkou všech tří byla Ludmila, otcem Spytihněva byl Rostislav a otcem Vratislava a tzv. Václava byl Bořivoj.

26C15. KDY K HLAVNÍ BITVĚ LUCKÉ VÁLKY DOŠLO

Jaké jsou názory na to, kdy k válce, nazvané "Kosmou" lucká válka, došlo? Od víry v to, že k ní došlo opravdu za Neklana v pohanské době, dospívají někteří historikové k přesvědčení, že lucká válka může svým historickým jádrem patřit do doby novější, než předstírá "Kosmas". Tak například R. Turek o "Kosmových" bájeslovných vyprávěních napsal (1963, s. 115): "Kosmovy údaje jsou v souboru bájeslovných jeho vyprávění tak přesné a přesvědčivé, že se mohlo vyskytnout i podezření... zda jde vskutku o historii tak dávnověkou a ne o události mladší, kterou Kosmas připsal dávným dobám záměrně." A na straně 116 čteme Turkovo vyjádření k lucké válce: "Lze tedy uzavřít úsudkem, že lucké války jsou historickou událostí a že sahají do doby, do níž je Kosmas klade, to je do 9. věku."

Vl. Karbusický klade luckou válku do vlády Boleslava I. (1995, s. 136-156). D. Třeštík vidí předobraz lucké války ve střetnutí Boleslava I. s jeho podkrálíčkem (1997, s. 436): "Je dosti pravděpodobné, že hlavní vrstva podání o lucké válce se vztahovala právě na toto zničení luckého knížectví Boleslavem." Stejně tak činí M. Lutovský. V souvislosti s tažením Boleslava I. proti sousednímu podkrálíčkovi roku 936 napsal (2006, s. 107): "Je dokonce možné, že události z roku 936 nalezly odraz ve známé pověsti o lucké válce."

Do správné doby však klade luckou válku sám "Kosmas" (tedy sám autor "pověsti", k níž kromě holých faktů a běžně užívaných motivů nepotřeboval žádnou předlohu, žádný hrdinský zpěv), a to po zmínce o Bořivojovi. A protože se více o něm nezmiňuje, než že napíše, že Hostivít zplodil Bořivoje, pak můžeme předpokládat, že lucká válka proběhla až po Bořivojovi, po jeho vládě. U "Kosmy" je poslední letopočet před luckou válkou 894 a první letopočet po vylíčení lucké války je 929. Někam do této doby je třeba zasadit luckou válku. K válce zřejmě nedošlo brzy po jednání Spytihněva a Vratislava v Řezně 895. A protože z lucké války vyplývá, že při ní měla být zavražděna Ludmila, a ta byla podle legend zavražděna roku 921, pak k lucká válka skončila roku 921 nebo krátce před tímto rokem. - Před luckou válkou se "Kosmas" zmínil o Bořivoji. Po něm prameny uvádějí Spytihněva, Vratislava, tzv. Václava a ženy Ludmilu a Drahomíru. A právě jim je třeba v lucké válce přidělit role Vlastislava, Neklana, pastorka, nejmenované zabité ženy a jedné z počtu hadaček.

Po prohrané lucké válce vítězové zmasakrovali obránce hlavního hradiště poraženého Mojmírovce Spytihněva, a to Budeč. Poničeno bylo i samotné hradiště. A. Bartošková uvádí tato datování (2014, 87, 88, 94, 97): zánik nejstarší hradby na začátku druhé třetiny 10. století, hromadný hrob zmasakrovaných bojovníků do rozmezí konce první třetiny až poloviny 10. století, konec pohřbívání u rotundy sv. Petra do začátku druhé třetiny 10. století, zánik knížecího dvorce nejpozději do počátku druhé třetiny 10. století. Viz zde i kapitolu Hradiště Budeč.

D. Třeštík napsal k letům, do něhož podle mého názoru lucká válka spadá (1997, s. 361): "...léta 900-930 jsou nejtemnější dobou temného 10. století. Stav pramenů je v tomto období takový, že nedovoluje téměř žádné naprosto bezpečné úsudky, což však neznamená, že vzájemnou kombinací sporých fakt nelze dospět k výsledkům alespoň relativně zaručeným." Lucká válka do nejtemnějšího období spadá a toto období výrazně osvětluje.

26C16. PROZRADIL "KOSMAS" MÍSTO, KDE K HLAVNÍ BITVĚ LUCKÉ VÁLKY DOŠLO, NEBO JEHO HŘÍČKA LOKALIZUJE CENTRA KNÍŽECTVÍ BOJUJÍCÍCH STRAN?

V lucké válce mohlo dojít k více bitvám. Jedna "klasická", kdy se proti sobě postavila dvě vojska, mohla proběhnout někde na Kouřimsku, možná u Doubravčic. Potom se zřejmě bojovalo i o sněmovní pole a nastolovací kámen na místě dnešního Pražského hradu nebo v jeho blízkosti (tu bitvu mohl sledovat Neklan/Vratislav z Vyšehradu) a možná závěrečný boj byl sveden o hlavní hradiště Mojmírovce Spytihněva, a sice o Budeč.

Lucké válka mohla začít tím, že Vlastislav, tj. Spytihněv, vzplanul touhou nabýti celých Čech, a proto vtrhl na Kouřimsko. K bitvě mohlo dojít v blízkosti doubravčického hradiště (viz lokalizace níže).

Kde k lucké válce došlo, to uvádí sám "Kosmas" (I, 10): "...na poli zvaném Tursko..." Jde však o to, jestli mu to máme věřit. Neumístil bitvu lucké války na turské pole, protože na jiném místě (v I, 9) napsal, že mytická knížata podobala se dobytku?

Prozradil Dalimil, že k bitvě lucké války ve skutečnosti nedošlo u Turska? Při lokalizaci bitvy se zmíní o vsi Chýnov. "Vecě Styr: Učiň mi tak vysoký rov, jako by uzřěl veš Chýnov..." Podívejme se, co jméno Chýnov znamená, do MJvČ II/0084: "Prvotní tvar Chýnovice = ves lidí Chýnových (os. jm. Chýna viz u před. jm.). K jeho adj. chýnovský utvořeno pak nové jm. základní Chýnov." A přečtěme si o jménu Chýna. "Os. jm. Chýna je doloženo často..." [...] "Ze slovanské zásoby slovní hlásí se toto OJ. k sln. hínja ,podvod, přetvářka', hiníti 'klamati, podváděti', charv. staré hina, himba (*chynьba) 'podvod', rus. dial. chínitь 'haněti, nadávati'..." D. Moldanová u hesla Chyna, Chýna odkazuje k heslu Chejn a u něho uvádí (1983, s. 90, 91): "...ze sl. chynit = klamat, přetvařovat se, lichotit." Dalimil si však mohl vybrat Chýnov proto, že v jeho blízkosti se nacházely mohyly, a jak napsal "Kosmas", Tyr měl být v blízkosti bojiště pohřben do mohyly.

Ukážeme si, že k bitvě mohlo dojít v blízkosti hradiště Doubravčice.

"Kosmas" možná naznačil (v I, 10 až I, 12), kde se bitva konala nebo odkud jedno vojsko pocházelo nebo odkud pocházela obě vojska, narážkami především na zeměpisné lokality na Kouřimsku, Kolínsku a Libicku.

Jsou-li v této kapitole v dílčím nadpise dvě lokality, je v závorce uvedena vzdálenost k lokalitě bližší. Vzdálenosti byly vyhledány na www.mapy.cz. Vždy šlo o vzdálenost, která by byla dnes vykonána pěšky a je uvedená jako krátká. Po uvedené vzdálenosti následuje citát z "Kosmy" a poté etymologické vysvětlení jména vsi. Pokud není uvedeno jinak, je vysvětlení citováno nebo volně převzato z MJvČ.

UKÁZÁNÍ NA VSI U DOBŘEJOVIC (D) A U STARÉ KOUŘIMI (SK) U "KOSMY" V I, 10 AŽ I, 12

KRÁLOVICE (SK 13,7 km); král

LSTIBOŘ (D 11,9 km); lstivý - D. Moldanová 1983 u hesla Lstibůrek, s. 132: Lstibor = kdo bojoval lstí

VRŠICE (SK 8,1 km); vrch, vrchy

HORNÍ KRUTY (SK 11,4 km) a DOLNÍ KRUTY (SK 11,9 km), krutě, ukrutník - II/0431: "Jm. Kruty povstalo ze jmenného tvaru adj. krut(ý)... a znamenalo tedy pův. ,ves lidí krutých'." nevycepovaný...'"

KRYCHNOV (SK 6,1 km); Levý Hradec - II/0431: "Jm. K. = Krychnův, t. dvůr. Toto příjm. vzniklo buď z adj. krchý ,levý'..., anebo příponou -chna z počátku os. jmen Kristián nebo Kryštof..." Neukazuje Levý na ves Krychnov?

Slovo zlé může ukazovat na Kouřim nebo přes Zlenice na hradiště LŠTĚNÍ (viz níže). Stará Kouřim se zřejmě původně nazývala Dowina, proto si přečtěme co o jménu Dowina (nevztahoval ho však ke Staré Kouřimi) napsal L. E. Havlík (2013, s. 156; tučně zvýraznil L. E. H.): "Souvěký výklad názvu lokality v glose (puella, tj. stsl. děva, děvica) je otázkou. Název mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé [!] božstvo a označoval původně jeho kultovní místo." Děvínem se zřejmě nazývala Stará Kouřim a také ve svých počátcích zřejmě i Pražský hrad. - VELKÉ PŘEVÉST SEM

MYŠLÍN (D 12,7 km), ves a MIŠKOVICE (SK 5,4 km); mysli, mysl, domýšlivou - III/0095 o vsi Miskovice uvádějí: "Tato osada se původně jmenovala Myslkovice = ves lidí Myslkových (z os. jm. Myslek: Mislek, Mizlek...)." I ves Miškovice měla původní podobu Myslkovice (III/0096).

STARÁ KOUŘIM (v. v.), HOŘÁTEV (L 12,7 km), , VYŠEHOŘOVICE (D 15,6 km), , ŽHERY (SK 12,0km); vzplanul touhou . Můžeme zde také slovo vzplanul vztáhnout k ohni? MJvČ se k uvedeným vsím vyjadřují takto: V/0206 ke Kouřimi uvádí, že jméno Kouřim vzniklo od slovesa kuruti, totiž podle ohňů, které tam asi byly zapalovány / I/0691 ke vsi Hořátev: "Prvotní tvar tohoto MJ byl asi *Hořetva. Ten vznikl ze slovesa hořě-ti příponou -tva..." IV/0672 ke vsi Vyšehořovice: "Druhý komponent... může být derivát slovesa hořeti... anebo apel. gore ,hoře'... / IV/0837 ke vsi Žhery: "Sedláček... vyslovil domněnku, že toto jméno původně znělo Žháři, doklady ji však nelze opřít." [...] "Nejasné." Jestliže jméno Žhery nevychází ze slova žháři, mohl "Kosmas" podoby těchto slov využít. Jméno vsi HOROUŠANY (D 12,2 km) vychází ze slova hoře a jméno vsi HOŘANY (SK 13,0km) ze slova hora. Pokud by i je měl "Kosmas" na mysli, vycházel by ze zvukové podoby.

HRADEŠÍN (D 3,7 km); radostí . Podle V/0178 se ves původně jmenovala RADOŠÍN (1358 Radossin). D. Moldanová (1983, s. 187) uvádí, že příjmení Radoch vzniklo z OJ Radomil = rozradostňující nebo Radiměr = ten, kdo má rád svět. Mezi dalšími příjmeními takto vzniklými uvádí příjmení Radoš. Slovo radostí může být narážkou i na ves VOLÁRNU (L 7,4 km). IV/0601, 0602 uvádějí: "Jm. V. povstalo z apod. volárna, Ochsenstall a něm. jm. Freudeneck = kout radosti."

TATCE (SK 12,3 km); loupením - IV/0315: "Jm. T. vzniklo z demin. k psl. tatъ ,zloděj'... a znamenalo ves tatců, tj. zlodějů."

STARÁ KOUŘIM (D 18,0 km); zlé

KONOJEDY (D 11,7 km), mezi nohama koně, sváže vaše koně, vsedna na koně

LOUŇOVICE (D 5,6 km), a SKŘIVANY (D 5,5 km); různé druhy ptáků: vezměte s sebou sokoly, krahujce, volavky [překlad W. W. Tomka: sokoly, krahujce, kulichy] a všechno podobné ptactvo, pusťte ptactvo... abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holuby, houšť rozličných ptáků Jestliže vezmeme v úvahu, že kulich se podobá výru, potom může jít o narážku na potok VÝROVKU. (Jméno Výrovky je však zřejmě odvozeno od vodních vírů.)

MASOJEDY (D 1,5 km) a VÝŽERKY (SK 11,7 km); maso a nažrání . A maso zabitých nepřátel mohou sežrat luňáci, ptáci mrchožrouti, a ti mohou připomínat ves LOUŇOVICE(v. v.).

DOBŘICHOV (SK 11,3 km); dobrodiní . I/0402 uvádějí: "Prvotní tvar *Dobŗchow = Dobrochův, t. dvůr (os. jm. Dobrcha, Nekr. Ostr.)."

VYŽLOVKA (D 5,3 km); štěňata; SSJČ vysvětluje význam slova vyžle mj. jako plemeno menšího loveckého psa slídiče nebo jako velmi hubené dítě. Při čtení slov dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům si má čtenář možná vybavit odkojení Romula a Rema vlčicí a vlčice je potom narážkou na ves PŘESTAVLKY (SK 12,4 km)

VYKÁŇ (SK 11,7 km); ryk - IV/0658: "Pův. podoba jm. V. byla podle nejstarších dokl. z roku 1458 a 1611 Vykanie. Stč. vykanie... souvisí se slovem povyk a slovesem vytí..." Jméno Vykáň mohlo být původně jméno pomístní.

SVATBÍN, dříve SVRABOV (D 8,6 km); IV/0262 o tomto jménu uvádějí: "Jm. Svrabov bylo utvořeno analogií podle starých jmen typu Benešov z ap. svrab (kožní nemoc, prašivina...)"

KOBYLA (vzdušnou čarou asi 8 km od D.) a ves MRZKY (D 3,5 km); Fr. Roubík uvádí (1959, s. 18) KOBYLÍNEK, zaniklou ves neznámé polohy, snad v okolí Benešova; prašivá kobyla poskakuje; u W. W. Tomka mrzácká kobyla

STARÁ KOUŘIM, tj. pohanská DOWINA, kde žili lidé zlí, Dalimilovi Zličané; lidé nevěřící a tedy k zlému náchylnější... oddaný liché bohoslužbě

KOZOJEDY (D 4,4 km) nebo KONOJEDY (D 11,7 km); ubohý oslíček zabit, posílili oslím masem

vrch KOBYLA (v. v.); dnes zaniklá ves KOBYLÍNEK (v. v.), ves KONOJEDY (v. v.) a ves KONÁROVICE (K 6,9km); koně, koně, koně, koně - II/0294 o ní uvádějí: "Původní tvar Koňářovice = ves lidí Koňářových nebo koňářových. Příjmení Koňář... povstalo z appell. koňař, stč. konieř..., konír...'..., slc. koniar, koňár i koňar ,pasák koní - obchodník s koňmi'..."

DOLNÍ CHVATLINY (SK 8,5 km); dej se na útěk - II/0077: "Jm. Chvatlina tedy znamenalo to, co se chvatlo, tj. chvatně pohybovalo."

STARÁ KOUŘIM (DOWINA) nebo ZLENICE u hradiště Lštění (v. v.); zlému, horšímu

BABICE (D 7,1 km); baba

ŽERNOVKA (D 4,1 km; žernov - mlýnský kámen) "Kosmas" možná upozornil jménem bohyně Ceres. Ceres byla staroitalská bohyně obilí a polní úrody.

STRAŠÍN (D 8,5 km); bázlivější = ustrašenější, nebál = neměl strach, strachem, nestrachujte, strach, bázlivců, bojácné, postrašili
BYLANY u Chrášťan (SK 11,4 km; ze stč. býl) a na potok BYLANKA, ale nikoliv BYLANY u Miskovic (K 12,4 km; ze stč. Bielý); nemocným - I/0255 vysvětlují místní jména Bylany (výjimkou jsou Bylany u Kutné Hory) takto: "Jm. Bylany... vzniklo ze jména obyvatelů stč. Bylené... jež znamenalo ,obyvatelé místa, na kterém rostlo mnoho rostlin a keřů' (stč. býl...)." Slovo nemocným může být narážkou i na ves HLÍZOV (K 9,4 km). I/0638: "Jm. Hl. = Hlízův, t. dvůr. Příjmení Hlíza... povstalo z ap. hlíza ,žláza onemocnělá, boule morová, nežit'..."

STARÁ KOUŘIM a PRAŽSKÝ HRAD; jméno Parth - Čtenář si měl při čtení jména Parth vybavit aténský Partenon. Význam tohoto jména je podobný významu jména Děvín. A Stará Kouřim i Pražský hrad se původně snad jmenovaly Děvín.

BLINKA (SK 9,1 km) oklikami - I/0099: "Původní jm. Blina vzniklo až mylným rozložením z *Oblina... a to povstalo substantivizující příponou -ina z adj. oblá, tj. voda..." Týká se koryt vodních toků majících velké oblouky.

TLUSTOVOUSY (D 9,8 km); zmužile a mužnost

Slova horší a zlého ukazují na STAROU KOUŘIM, dříve Dowinu, nebo na ZLENICE u Lštění (v. v.)

MLÉKOVICE (SK 5,1 km) a ves VYŽLOVKU (D 5,3 km); ke kojení jim dají štěňata - vyžle je plemeno menšího loveckého psa

KOVANSKO (L 15,0 km) a KOVANICE (L 11,0 km), krutě, ukrutník; II/0344 uvádějí: "Jméno Kovanec = malý (menší) Kováň." [...] "...os jm. Kován mělo asi význam ,pečlivě vypěstovaný, vypiplaný'... jiný význam ovšem naznačují výrazy ,kovaný člověk = hrubý, lítý

VRŠICE (SK 8,1 km), kopců, vršku, vrcholu

PLAŇANY (SK 7,7 km); rovině - SSJČ v hesle pláň uvádí ke slovu pláň synonyma planina, rovina, plošina. - III/0368: "Jm. Plaňany = ves Plaňanů, tj. lidí bydlících na pláni nebo na Plané nebo Planých..."

 - pusťte ptactvo, abyste těmi sokoly, bojácné jako holuby, houšť rozličných ptáků

ČERNÉ VODĚRADY (D 11,6 km,) a ČERNÉ LESY (Kostelec nad Č. l. 6,9 km od D.); zatmívalo, černé

ZAHRADY, místní část v Českém Brodě (SK 14,5 km) a ZAHRADY u Vrátkova (D 4,4 km); "A jako by někdo v zahradě podtínal srpek slabé makovice..." - Méně pravděpodobně slovo v zahradě naráží na ves KVĚTNICE (SK 26,8 km).

ŠTÍHLICE (D 2,5 km); sličným tělem Tyra. - Podle IV/0301 snad původní podoba Ščudlici se mohla změnit na Ščidlice. Ruské ščegolъ = Stutzer, švihák by mohlo být narážkou na sličným tělem. Heslo Štíhlice připomíná i slovo ščidlák ,kdo za sebou nohu vleče' což by mohla být narážka na Vratislava (Neklana), který kvůli vadě páteře nemohl řádně chodit. J. Psota mě informoval, že slovo ščidel znamenalo kůly, na kterých byla ves postavena.

KOUŘIM; ježek - II/0341 vysvětlují pojmenování hrádku na Malém Kouřimi u Kdyně. Hora se jmenovala Kúřim. Když na ní byl postaven hrádek, lidé ho pojmenovali po kouři. Jenomže se dopustili chyby, místo aby ho pojmenovali Rauchperk, dali mu jméno Rauchenperk. Zaměnili totiž německé slovo pro kouř s německým slovem označujícím vlastnost drsný, ježatý. "Kosmas" obrat s ježkem nevymyslel, použil obrat častěji v této souvislosti užívaný. Slovo ježek mu však mohlo sloužit k hříčce, o které soudil, že ji jeho vzdělaní čtenáři pochopí. Název se v průběhu času hláskově měnil, což jsem vypustil.

TISMICE (D 5,5 km); šípů; začátek slova zní Tis- a z tisu se vyráběly luky; IV/0337: "Jm. T[ismice] = ves lidí Tismových.

VELENKA (D 17,5 km), velikou hromadu mrtvých - M. Knappová u hesla Veleslav napsala (2015, s. 300): "... staročeský Velen, tj. ,veliký'." IV/0495 ke vsi Velim uvádějí: "Původní podoba tohoto MJ byla Velyně = osada patřící osobě zvané Vela..." [...] "...srv. stč. velí = veliký..." A IV/0490 ke vsi Velenka uvádí: "Tato ves měla původně také jen jméno Veleň..."

MUKAŘOV (D 5,5 km); má možná upozornit zabití nejmenované ženy. - VII/0156 je uvedeno: "Příjmení *Mukař vzniklo ze stč. mukař ,kdo vykonává muku, Peiniger'... ,kat, mučitel'..."

Na ves CHOTÝŠ (SK 8,9 km) činí "Kosmas" možná narážku nějakým přídavným jménem označujícím vlastnost osoby vystupující v lucké válce. II/0047 jméno přesně nevysvětlují, uchylují se pouze k přirovnání: os. jm. Černýš, Drahýš, Holýš, Vlkýš, ob. jm. slepýš, měkkýš a několik jmen polských a ruských. I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují (2004, s. 107) jméno Chotěboř od OJ Chotěbor, což znamená, jak uvádějí, chtivý boje. A Vlastislav (tj. zřejmě Spytihněv) je chtivý boje, neboť vzplanul touhou nabýti celých Čech.

CHOTOUŇ (SK 8,9 km), oplakávali tam jeho manželku; II/0044 a 0045 o Chotouni uvádějí: "Provotní tvar Chotúň... znamenal Chotounův, t. dvůr." OJ Chotoun nevysvětluje. A o podobném MJ Chotiněves se v II/0044 dočteme: Jm. Chotiněves vzniklo... od nom. Chotina ves... Toto OJ povstalo ze stč. appell. Chot... ,ženich, manžel'... ,nevěsta, manželka'."

V blízkosti Skřivan se nachází kopec KLEPEC. Na Klepci I byly kolem balvanu Slouha, také zvaného Zkamenělý pastýř (ve skutečnosti ne balvan, ale rostlá skála) vysokého 7 m do poloviny 19. století menší balvany zvané Stádo ovcí. A na Klepci II je skalní město zvané KAMENNÉ STÁDO s největším balvanem Stoh slámy (neboli Fůra sena) o výšce 4 metry. Stádo ovcí a Kamenné stádo vedly "Kosmu" k tomu, aby umístil bitvu lucké války na Turské pole. A na Stoh slámy upozorňuje "Kosmas" větou: "...aby byli pod vašima nohama rozdrceni jako bídná sláma."

Ke Kamennému stádu uvedl J. Psota ml. následující (2016, s. 12): "Jak víme, do poloviny 19. století pokrývalo vrch větší množství balvanů známé jako kamenné stádo."

O jménech jednotlivých kamenů a o pověstech, které se k nim vztahují, napsal J. Psota mladší následující věty (s. 30): "Každý z kamenů nesl jméno podle toho, co lidem nejvíce připomínal. To bylo příčinou, že se v Limuzích, Přišimasech a okolí po večerech vyprávělo: o zkamenělém býku a krávě, kobyle, čertově mostu, bráně, mlýnu, udávené bábě, fůře sena, Šplíchalově kočáře, voze s pící pro pastýře, hradu, ovčím stádu, psovi a pastýři." [...] "Mnohé z pověstí vyprchaly se vzpomínkami zemřelých pamětníků, jiné upadly v zapomnění po rozbití a odtěžení kamenů. To se stalo například s pověstí o zkamenělém býku a krávě..."

J. Psota ml. ke jménu Klepec napsal mj. (2016, s. 12): "Původ názvu objasnil až ve svém slovníku Josef Jungmann (1836, s. 65), a to tvarem ,klepy', jímž se označovaly ,swislé wysoké hory neb skaliny'." A. Profous v MJvČ II/0239 u hesla Klepná, Kleppen [nikoliv přímo ke jménu Klepec] napsal: "Slovo Klippe ,úskalí, útes (skalní), skalina' přejala němčina ve 14. stol. z holand. klippe, a to mělo sthn. příbuzné slovo klëp ,výběžek hory, předhoří'..." J. Malenínská v MF Dnes dne 23. 6. 2001 uvedla: "Ze staročeského slova klepy ,srázný, svislý' pochází jméno vrchu Klepec." A v televizním pořadu Toulavá kamera bylo dne 28.6.2009 řečeno: "Slovo tak neodráží podobu samotného kopce, ale spíš roztodivné útvary na jeho vrcholu." A tomu může odpovídat "Kosmovo" závěrečné líčení lucké války: "A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv svržen, s vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou všechny překážky..."

Ještě jednou citujme J. Psotu ml. (s. 11): "S názvem vrchu se poprvé setkáváme v přiznávací tabelle Tereziánského katastru pro Škvorecké panství z roku 1713." "Kosmas" tedy nemusel vůbec jméno Klepec znát a ve své hříčce vycházel pouze z nápadných kamenů na tomto vrchu. Ten nemusel být v jeho době zalesněn, takže tyto "zvířecí kameny" poutaly ještě větší pozornost.

Podle "Kosmy" bylo bojiště jen asi na dva hony vzdáleno od hradu. Za Přemysla Otakara II. měřil hon přibližně 125 metrů. V prostoru, kde se nachází většina lokalit, na které snad upozorňoval "Kosmas", se nachází ves DOUBRAVČICE a nedaleko ní hradiště nesoucí dnes jméno podle ní. I/0443 její jméno vysvětlují takto: "Jm. D. lze pravidelně vysvětliti jako ves Doubravkových lidí (z os. jm. Doubravka > Dúbravka, které bylo deminutivem k os. jm. Dúbrava..." [...] "Ale povšimněme si ještě jmen v okolí naší vsi: k jz. od ní se táhne poloha a les Dubina, dále k záp. je ves Doubek a k jihu od naší vsi je les ,V dubinkách'. Podle toho měla zdejší krajina mnoho porostů dubových. Ta věc vede nutně k dohadu, že jm. Doubravčice vzniklo apel. stč. dúbravka analogicky podle starých čeledních jmen na -ice, takže znamenalo ves lidí bydlících v doubravce, malé doubravě." (Pouze 3,7 km od Doubravčic je i lokalita HRADEŠÍN, původně se však jmenovala RADOŠÍN (1358 Radossin). K lucké bitvě MOŽNÁ došlo západně od hradiště Doubravčice (o něm blíže v kapitole Dobrava, Měšek a Kouřimsko). V jeho blízkosti se nachází skalní věž ŠEMBERSKÁ STĚNA. Na ni "Kosmas" možná upozorňuje na dvou místech: odvaha však je tolik co zeď a (třebaže jsme následující slova přisoudili již Klepci) jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv stržen, s vrcholu vysoké hory po srázu. Stěnou může také být jenom prudce stoupající terén. V blízkosti Doubravčic teče potok BUŠINEC. D. Moldanová vysvětluje (1983, s. 49) příjmení Buša, Bušan, Bušák jako jména vzniklá od A bušák = těžké kladivo, vůl s rohy dopředu. Potok Bušinec se však prý dříve nazýval Bučinec podle bukového porostu. (Informace od J. Psoty ml.) (OVĚŘIT)

Vraťme se k hoře KOBYLA. Proč "Kosmas" přiřadil ke slovu kobyla slovo prašivá? Přečtěme si, co je napsáno na internetu na webové adrese https://majovyhonzik.wordpress.com/2011/05/15/hora-prasiva/. "Jméno hory Prašivá [v Beskydech] pochází z pohanských dob, kdy osadníci okolí vyháněli ze svého středu [nechybí slova na vrchol?] hory zlé, nečisté a prašivé lidi na pospas dravé zvěři. Údajně na tuto horu se vyváželi i mrtví po choleře či sebevrazi nebo mrtví vrahové. Dokonce se tam vozily vozy plné mrtvých a nechávali se tam i s koňmi, kteří byli také nějak nemocní. A této hoře se začalo říkat Prašivá jako těm lidem. Prostě lidé prašiví." OVĚŘIT Prozradil "Kosmas" přívlastkem prašivá, kam "Doubravčané" pohřbili padlé nepřátelské bojovníky? Nebo slovem prašivá přispěl pouze k upřesnění lokality, kde se bitva konala? Nebo se slovo kobyla vztahuje k jiné lokalitě než slovo prašivá? Asi 4,5 km vzdušnou čarou od Tetína se nachází vrch PLEŠIVEC (453 m n. m.).Jméno Plešivec se snad dávalo kopcům s plechým, tj. protáhlým hřbetem. Slova prašivý a plešivý mají podobný význam, obě se vztahují ke kůži.

A nyní si přečtěme "Kosmovu" větu: "...prašivá kobyla poskakuje jako bujný hřebec v bitvě" (Vrch Kobyla x vrch Hřivnáč.). A další větu: "...pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holubi." (Těmi sokoly, Sokoleč x holubi, Holubice.) A třetí větu: "...někde v zahradě podtínal srpek slabé makovice..." (V zahradě, Zahrada x makovice, Mikovice.) Mikovice míjí Zákolanský potok a jeho koryto má tvar srpu. V okolí Budče a Levého Hradce jsou i další lokality podobné svým jménem lokalitám u Doubravčic: Kozinec, Vodochody, Odolena Voda, Černý Vůl, Máslovice, Husinec. Vrch Krliš (staročesky krle = krk) může být narážkou na uškrcení Ludmily.

UKAZUJE "KOSMAS" NA PRAHU, kde Bohemové možná dobyli nastolovací kámen?

VYŠEHRAD: [Neklan, tj. Vratislav] ukryl se na výše řečeném hradě, je ve slovech výše a hradě skryt Vyšehrad (kde v té době mohly stát poměrně nevýznamné stavby strážního charakteru), odkud by mohl Vratislav sledovat průběh boje na druhém břehu Vltavy?

PRAŽSKÝ HRAD, tehdy DĚVÍN: jako se řítí obrovský balvan skalní... z vrcholu vysoké hory po srázu není problém vztáhnout k Pražskému hradu, k bitvě o tuto lokalitu mohlo dojít ve vzdálenosti dvou honů (2 x 125,5 m) od hradiště - Pražský hrad může prozrazovat i mohyla, v níž byl pohřben Tyr, což je možná u obelisku na III. nádvoří Pražského hradu.

UKAZUJE "KOSMAS" NA HRADIŠTĚ BUDEČ, kde došlo zřejmě v závěru lucké války k masakru asi 60 osob?

BUDEČ, ležící na katastru vsi Kováry (vzdálenosti v závorkách se vztahují k hradišti Budeč), "Kosmas" hradiště nejmenuje, ale možná ho naznačuje tím, že Tyr a Vlastislav (tj. Spytihněv) své bojovníky povzbuzují. - I. Lutterer a R. Šrámek o významu místního jména BUDEČ napsali (2004, s. 58, 59): "MJ je odvozeno starobylou přivlast. příponou -jь od OJ Budek..." A jméno Budek vysvětluje pod heslem Buda D. Moldanová takto (1983, s. 48): "...ze stč. OJ Chotě-bud, Budi-voj, Budi-mír (budi- = povzbuzovat)..." V lucké válce povzbuzují svá vojska jak Vlastislav, tak Tyr. Do úst Tyra vložil "Kosmas" dokonce slova: jen málo času zbývá na povzbuzování.

LEVÝ HRADEC (12,2 km), "Kosmas" přímo jmenuje: jež slově Levý Hradec

TURSKO (7,1 km), na poli zvaném Tursko

HOLUBICE (4,3 km), šiky bojácné jako holubi

kopec HŘIVNÁČ (hříva) vzdálený vzdušnou čarou 6 km mezi nohama koně, sváže vaše koně, vsedna na koně

UKAZUJE "KOSMAS" NA KOLÍN (K), SÍDLO BOŘIVOJOVO, A NA LIBICI (L)?

KOLÍN; Neklan - Podle M. Knappové jméno Neklan znamená (2015, s. 242): ,nebojovný' (tj. ten, kdo ,nekole' - neseká, nebojuje...). Ačkoliv I. Lutterer a R. Šrámek vykládají význam jména Kolín od OJ *Kola (z Kolimír) nebo z Chola a to od choliti = konejšit, lichotit, můžeme vyjít z tohoto: nekole = kdo nebojuje, proto kole = kdo bojuje. Domnívám se, že jménem Kolín bylo poprvé pojmenováno předpokládané malé hradiště nebo opevněný dvůr na území centra dnešního Kolína, nikoliv ves Starý Kolín.

BYLANY u Kutné Hory (od Kolína 12,4 km); dělaje se nemocným, skryl se na výše řečeném hradě . EHvČ v hesle Bylany/Kutná Hora je uvedeno, že jde o hradiště z několika období pravěku a raného středověku.

NĚMČICE (K 10,5 km); mlčením - III/0199: "Jm. Němčice = osada lidí Němcových, ale někde jen ,osada Němců'..." - D. Moldanová napsala (1983, s. 152): "...stč. A němec = němý..."

MALÍN (K 11,0 km); malém

MISKOVICE (K 19,3 km), mysli, mysl, domýšlivou; III/0095: "Tato osada se původně jmenovala Myslkovice = ves lidí Myslkových (z os. jm. Myslek, Mislek, Mizlek..."

PEKLO? (K 2,7 km), vzplanul touhou

ŠTÍTARY (K 2,6 km); štít - V blízkosti Štítar se nachází předpokládané hradiště v Kolíně. Slova opřen o štít však spíše znamenají, že vojsko mělo za zády prudce stoupající terén.

VÍTĚZOV (K 7,0 km); I, 10: vítězství, zvítězili, vítězství , vítězství, vítězství, vítězství, vítězům

VELTRUBY (K 5,8 km), ryk, silný hřmot; IV/0498: "Jm. V. = ves veltrubů, tj. lidí, kteří velmi troubili (troubiti na troubu, přenes. zevlovati."

VELIM (K 8,7 km); na velikou hromadu mrtvých; M. Knappová u hesla Veleslav napsala (2015, s. 300): "...staročeský Velen, tj. ,veliký'" - IV/0495: "Původní podoba tohoto MJ byla Velyně = osada patří osobě zvané Vela..." [...] "...srv. stč. veli = veliký..."

KNĚŽICE (L 21,1 km) a KNĚŽIČKY (L 14,5 km); knížat, knížete, kníže, knížete, knížecí ,kníže, knížeti, kníže, knížecího, knížete, kníže -II/0256-0258 u hesla Kněžičky uvádějí: "Jm. Kněžice = ves lidí knězových n. Knězových. Stč. kněz mělo dvojí význam: 1. kníže... 2. nč. kněz... Z nich vznikalo také příjmení Kněz..."

SLOVEČ (L 17,9 km); slouti, slově, slovo - IV/0108: "Jm. Sl. vzniklo snad přivlastňovací příponou -jь z os. jm. Slovek, které však dosud není známo."

KOVANSKO (L 15,0 km) a KOVANICE (L 11,0 km), krutě; Ke jménu Kovansko a Kovanice II/0344 uvádějí: "Jméno Kovanec = malý (menší) Kováň." [...] "...os jm. Kován mělo asi význam ,pečlivě vypěstovaný, vypiplaný'... jiný význam ovšem naznačují výrazy ,kovaný člověk = hrubý, lítý,

OPOLANY (L 3,2 km), vzplanul touhou; II/0281, II/0282: "Ves Opolany se pův. jmenovala Opoleli = ohořelí..."

ŽEHUŇ (L 9,3 km), vzplanul touhou; IV/0822 ke vsi Žehuň: "Jm. Ž. je odvozeno přisvojovací příponou -jь z OJ Žehún. To vzniklo ze slovesa žhu, žéci, stsl. žegǫ, žešti, ,páliti' příponou -ún..."

KONČICE (L 16,6 km); koncem - II/0295: "Jm. K. lze vykládati dvojím způsobem: 1. K. = ves lidí *Koncových... 2. Nebude-li příjm. *Konec nalezeno, pak jméno K. vzniklo analogicky podle čeledních jmen z app. konec a mělo pův. týž význam jako jm. Končany."

MEČÍŘ (L 21,0 km); meč, meče, mečem, mečem, meče, mečem, mečem- II/0043: "Toto příjmení povstalo z app. stč. mečieř ,kdo meče dělá - kdo zákeřně mečem zabíjí'..."

ZBRAŇ (L 15,0 km); vám třeba zbraní, zbraně hleďte nositi, do zbraně, do zbraně

SOKOLEČ (L 10,4 km), vezměte s sebou sokoly

CERHENICE (K 11,7 km), bázlivější = ustrašenější, nebál = neměl strach, strachem, nestrachujte, strach, bázlivců, bojácně, postrašili; Pro Cyrila a Metoděje se užívala jména Crha a Strachota. A právě od slov strach apod. přes jméno Strachota mohl "Kosmas" ve své hříčce dospět ke vsi Cerhenice. I/0273: "Toto MJ mělo prvotně tvar Crhynice = ves lidí *Crhyňových. Os. jm. *Crhyně vzniklo... z os. jm. Crh anebo Crha, y, jež bylo domáckým tvarem os. jména Cyril..."

OHAŘE (L 10,4 km), štěňata; III/0253: "Odtud na jz. ležela n. ves Ohařice (jinak Ohařičky) mezi Jestřabí Lhotou a Němčici..." [...] "Tvar Ohařec = menší n. malý Ohař..."

HLUŠICE (L 26,6 km); uši

ČINĚVES (L 13,2 km), káže učiniti, a KUTLÍŘE (K 4,8 km); vepři - I/0349 o Činěvsi uvádějí: "Z dokladů se hlásí Sviněves za původní tvar našeho MJ." [...] "Ve jm. Sviněves se brzo sv- změnilo ve cv-... Tvar Cviněves byl významově spojen se slovem čin-iti a tak vznikl tvar Činěves." A o vsi Kutlíře je v II/0454 je uvedeno: "Příjmení Kutlíř... vzniklo ze stč. apel kutléř, ě, m. ,jitrničník..." Byly za "Kosmy" známy jitrnice?

HRUBÝ JESENÍK (L 18,6 km); velikou hromadu mrtvých; Je možné, že Hrubý Jeseník byl původně název pro vrch porostlý jasany a v tomto kontextu slovo hrubý znamenalo veliký.

UKAZUJE "KOSMAS" NA HRADIŠTĚ LŠTĚNÍ?

vrch VEPŘÍ u Přestavlk  u Č. (481 m); byli hotovi k smrti jako lesní vepři

Pouhých 5 km od Lštění je obec MRAČ (5 km; EHvČ: hradiště (?) neznámého stáří; III/0143: "Jm. Mrač vzniklo... z os. jm. Mrak..."). Na ni možná "Kosmas" naráží slovem mrakem, zatímco na Černé lesy slovem černé (se pod jejich křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky). 

Fr. Roubík uvádí (1959, s. 23) zaniklou ves MRAČENICE na místě kostela ve Velence, u Bříství a Kounic (11, 6 km od Přistoupimi, 17,5 km od Doubravčic, 18,6 km od Kouřimi).

ZAJEČICE (6,3 km); zajíc

Na ŽÍŇANY (6 km) může narážet slovo naživu (jak mohl bys naživu zůstat). IV/0845, 0846 odvozují jméno Žíňany od OJ Živan, Žitomír, Žizňata apod. M. Knappová vykládá jméno Živan (2015, s. 317) jako ,živý, živoucí', popř. ,ať žiješ', jméno Žitomír (s. 317) jako ,život a mír (svět)'.

RADOŠOVICE u Říčan (21,0 km) a RADOŠOVICE u Vlašimi (21,2 km), před radostí.- V III/0529 je u hesla 5. Radošovice je uvedeno" "Jméno R. = ves lidí Radošových (v. v.)." III/0528 u hesla 3 Radošov uvádí: Radošův, t. brod; os.jm. Radoš je zde lichotivá zkratka jm. Radovan." M. Knappová napsala (2015, s. 259), že se jméno Radovan vykládá buď jako ,(roz)radovaný' nebo ,radost přinášející, radující se', popř. ,ať obradovává'.

CHOCERADY (9,5 km); manželky, manželky - V 0025, 0026 je uvedeno: "chot, i, m ,ženich, manžel', f. ,nevěsta, manželka'.'

A jsou u "Kosmy i narážky na hradiště Lštění? Je na samotné Lštění narážkou slovo lest, i když od slova lest jméno Lštění odvozeno není (ve svých záměrech nadmíru lstivý; u Kouřimi je Lstiboř)? Nejvíce zřejmě prozrazují pravou lokalitu slova zlé a úklady ve větách: vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou krajů. Slovo úklady lze nahradit slovem lsti (v latinském opisu insidias) a opět máme narážku na Lštění. A na blízké ZLENICE (2,2 km; IV/0781 vysvětlují MJ Zlenice od OJ *Zlen a to od adj. zlý) ukazuje slovo zlé. (Na nově založené hradiště přišli ze Staré Kouřimi lidé zlí, "Zličané"?)

SOBĚHRDY (7 km); v hrdé mysli vzplanul touhou

PŘESTAVLKY u Černčan (3,8 km) dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat; ke kojení jim dají štěňata - III/0470: Jm. Přestavlky = ves přestavlků, tj. lidí. kteří... upustili od marného pronásledování vlků

26C17. CO "KOSMAS" PROZRADIL TÍM, ŽE ČEŠI SNĚDLI OSLA

Češi před bitvou snědli osla jako formu oběti. To jim poradila jedna baba věštkyně. Zdůvodnila to následující větou: "Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť." Planeta Mars, po níž je bůh války Mars pojmenován, je červená. Člověk může zčervenat, když má zlost, když je prudký, náchylný k hněvu, což je význam jména Spytihněv. Slovo Mars je zde možná narážkou na Spytihněva.

Cereřin zeť je v římské mytologii bůh podsvětí Pluto. Za bohyní Ceres skrýval "Kosmas" Ludmilu nebo Rostislava, případně oba. Nelze vyloučit, že Vratislav byl Rostislavovým zetěm a že kněžna pohřbená v Želénkách je Rostislavova dcera. Zetěm Cereřiným by zde by v "Kosmově" lucké válce byl Vratislav, tj. Neklan.

Ubohý oslíček byl zabit a od veškerého vojska za okamžik sněden.

P. Kubín k obětování osla napsal (2017, s. 160): "...osla můžeme případně pokládat za karikaturu pohanství..."

U Becker v hesle Osel napsal mj. (2002, s. 205, 206): "...byl osel předkládán v Delfách jako oběť." […] "Existují také výklady osla jako obrazu pohana..."

N. Bończa-Tomaszewski k obětování osla napsal (1988, s. 299, pozn. č. 9): "Rituální oběť osla je obvykle věnována umírajícímu a z mrtvýchvstávajícímu božstvu (např. Apollo, Dionysos). Osel je též personifikací nepřítele válečných božstev a heroů (např. Ramy)." V lucké válce vystupují dva pozdější světci. Je to tzv. Václav skrytý za pastorkem a je to Ludmila, nejmenovaná zabitá žena.

O konzumaci oslího masa se zmínil P. Šlézar v souvislosti s jídelníčkem obyvatel v lokalitě Olomouc - Povel (2014, s. 202): "Z osteologických rozborů vyplývá, že obyvatelé povelského sídliště měli specifický masitý jídelníček, tvořený takřka polovičním podílem mladých prasat porážených do věku jednoho až dvou let. Ve třech případech byly při rozboru zvířecích kostí nalezeny pozůstatky osla afrického." Počátky sídliště Povel spadají, jak uvádí P. Šlézar, do 7. století, rozmach do 8. století a zánik do přelomu 8. a 9. století.

G. Dreslerová k oslu napsala mj. (2009, s. 12): "...oslí maso se netěšilo veliké oblibě. Například islámské náboženství jeho požití zakazuje... Pokud bylo ve starověku např. na trhu v Athénách veřejně prodáváno, museli být jeho prodejci odděleni od ostatní části trhu... Světlou výjimkou byl jídelníček Maďarů, kde oslí maso bylo nasolováno a uzeno podobně jako maso vepřové..." Na českém území jsou nalézány artefakty, které vyvolávají podezření, že ve vojsku českých knížat mohli být maďarští žoldnéři. Chtěl tedy "Kosmas" zmínkou o snědení osla naznačit, že v lucké válce byli ve vojsku Čechů maďarští žoldnéři?

26C18. JAKOU INFORMACI MĚLI MOŽNÁ ČTENÁŘI SDĚLIT VYPUŠTĚNÍ SOKOLI, JAKOU HOLUBI, JAKOU KRAHUJCI A JAKOU VOLAVKY.

N. Profantová a M. Profant v hesle Sokol napsali (2004, s. 204, 205): "Sokol - oblíbený pták, často zobrazovaný ve spojení s osobou, která může představovat i panovníka. Proto se objevila hypotéza o tom, zda analogicky starému Íránu nejde i na Moravě (nález plakety se sokolníkem ve Starém Městě) o zobrazení mýtu o sokolu přinášejícím království, respektive královskou moc (Z. Klanica)." [...] "Dosud však nevíme, jaký výsostný symbol moci používali moravští Mojmírovci, takže jednoznačný výklad není možný." "Kosmas" vložil luckému knížeti Vlastislavovi, tj. Spytihněvovi, do úst tato slova: "...raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holuby." Spytihněv byl Mojmírovec (pocházející od lučského pole), syn Rostislava, a "Kosmas" prostřednictvím sokolů mohl na tento Spytihněvův původ ukazovat.

Na Přemyslovce mohl "Kosmas" ukázat slovem holubi. N. Profantová a M. Profant uvádějí v hesle Holub (2004, s. 79), že holub je symbol plodnosti a že někdy bývá spojován s kultem nejvyššího boha Peruna. Zatímco Mojmírovci "v politice" končí, rod Přemyslovců se rozrůstá. V lucké válce vystupují Přemyslovci Vratislav (Neklan) a Václav (nejmenovaný pastorek). - Za nejmenovanou zabitou ženou je v lucké válce skryta Ludmila, která konala pohanské praktiky vztahující se k Perunovi.

U. Becker v hesle krahujec napsal mj. (2002, s. 130): "...v Egyptě pták zasvěcený Horovi, proto také symbol nebe a slunce. U Řeků a Římanů spojován se sluncem. Protože samice je větší než samec, představoval k. někdy symbol dominance ženy v manželství." V lucké válce vystupují jako ženy Ludmila (nejmenovaná zabitá žena) a čarodějnice (Drahomíra, za níž však je skryt Vratislav) dávající rady pastorkovi (Václavovi).

V hesle Volavka U. Becker uvedl mj. toto (2002, s. 329): "Ve středověku jako ostatní zvířata hubící hady... symbol Krista. V. šedá byla kvůli popelavé barvě svého opeření považována za symbol pokání."

26C19. KOJENÍ V LUCKÉ VÁLCE

Kníže Lučanů Vlastislav, tj. pravděpodobně Spytihněv, říká svým bojovníkům (I, 10): "...dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům." Tyr, stojící v čele Čechů, říká svým bojovníkům o Lučanech (I, XII): "...ke kojení jim [vašim manželkám] dají štěňata..." Je kojení narážkou na to, že Lučanům patřila lokalita Děvín později přejmenovaná na Pražský hrad a Čechům patřilo (po vyhnání Spytihněva) hradiště Kouřim, dříve rovněž zvané Děvín? Podívejme se, co napsal J. Dynda. - J. Dynda otiskl (2017, s 302, 303) text Jana Dlugosze o slovanské pohanské slavnosti zvané stado. K němu napsal několik poznámek. V pozn. č. 7 uvedl: "Dzewana, celkem nepochybně Děwana, od psl. *děva, ,dívka, panna', původně snad ,kojící žena' (od ie. dhē(j)-, ,sát, dojit', srov. san. dháiati, ,saje', arm. diem, ,sají', lat. femina, ,(kojící) žena', sthn. taen, ,kojit', aj.). K sémantickému posunu od kojící ženy k panně srov. ...)." Dovedl "Kosmas" spojit Děvín s kojící ženou?

Lucká válka byla válkou Vratislava (Neklana) se Spytihněvem (Vlastislavem). Otcem Vratislava byl Bořivoj a otcem Spytihněva byl Rostislav, matkou obou byla Ludmila. Kojení může připomenout Romula a Rema a tím napovědět, že i Vratislav a Spytihněv byli bratři. Byli bratři jenom po matce, která kojí. - Pravděpodobnější však je, že kojení má ukazovat na dva Děvíny. Vratislav ovládal Dowinu, pozdější Starou Kouřim, a Spytihněv vládnoucí z Budče ovládal Děvín, lokalitu, na které později vyrostl Pražský hrad.

Kojením je možná ukázáno na tzv. Václava. Tzv. Václav a Boleslav I. jsou postavy přemyslovské zakladatelské pověsti, jako jsou Romulus a Remus postavy v zakladatelské pověstí Říma. Romulus a Remus byli odkojeni vlčicí. Proto je kojení i v lucké válce, kde je tzv. Václav skryt za bezejmenným pastorkem. 

26C20. PRŮBĚH LUCKÉ VÁLKY

Ke vzniku lucké války možná přispělo to, že Vratislav (Neklan) onemocněl a nemohl plně vládnout (možná zčásti ochrnul a byl chromý) a toho se snažil využít Spytihněv (Vlastislav) a rozhodl se dobýt celé Čechy. Je však poražen, dokonce snad zabit. Ludmila se však rozhodne udržet knížectví pro syna zabitého knížete. To ji stojí život. Chromý Vratislav přiměje tzv. Václava, aby Ludmilu zbavil života, což on učiní. A nejen to. V zimě zabije (nechá zabít) synka zabitého knížete Spytihněva.

Před vlastní bitvou Čechové vyhledali ubohého oslíčka, zabili ho a jeho maso snědli. Poté byli veselí a hotovi k smrti jako lesní vepři. Osel byl posvátným zvířetem egyptského boha Sutecha (Setha). Na něho naráží i Gallus. Píše o palatinovi Setěchovi, vychovateli polského Boleslava III. (za ním se skrývá český Boleslav I.) a správci hradu Hlohova. Neukazoval zde "Kosmas" na osobu, kterou Gallus skrýval za Setěchem? Lesní vepře můžeme dát do souvislosti s bohyní Eset (Isis), po níž "Kosmas" pravděpodobně nazval vyvýšeninu Žiži. J. Janák napsal (2005, s. 56): "Vztah k zemřelým a jejich ochraně pojil Esetu i k bohyni nebes Nutě, proto někdy přebírala její atributy a přídomky (např. Prasnice). "Dodejme že 1,9 km od Libušína se nachází ves Svinařov (ves svinařů). Lesními vepři zde "Kosmas" míní vojsko Spytihněvovo. Obě vojska, jak Češi/Bohémové (opírající se o maďarské bojovníky, kteří snědli oslíka - viz dále), tak lesní vepři Lučané, byli tedy stejně hotovi k smrti.

V závěru lucké války "Kosmas" o Tyrovi napsal (I, 12): " ...statečný hrdina Tyr, ihned vyskočiv, vrhl se do nejhustších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpek slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče..." - Zabití v bitvě množstvím šípů a přirovnáním zabitého hrdiny k ježkovi, to není "Kosmův" motiv původní. P. Kopal (2017, s. 161) připomíná staroindický epos Mahábháratu a Gesta Danorum od Saxa Grammatica. "Kosmas" tento motiv nemohl převzít od Saxa (P. Kopal to samozřejmě netvrdí), protože Saxo žil v letech okolo roku 1140 až okolo roku 1220. "Kosmas" musel vědět, že přejímá nesmysl: v bitvě nemohlo být stříleno na nepřátelského bojovníka, který byl v nejhustším klínu bojovníků patřících do stejného vojska jako lučištníci. K čemu tedy "Kosmas" ježka potřeboval? Zřejmě ho nenapsal jenom proto, že se mu tento motiv zalíbil u Saxa Grammatica, který nechal stejným způsobem padnout v bitvě fríského hrdinu Ubbiho (v jihoindické kannadštině slovo ubbi znamená železo).

Když "Kosmas" líčí přešťastný první věk (tj. věk pobytu Přemyslovců ještě ve Wolinu), tak napsal mj. toto (I, 3): "Žádných zbraní neznali, měli toliko šípy, a ty jen na střílení zvěře." Máme si toto jeho vyjádření dát do souvislosti se slovy pln jsa šípů jako ježek a má nás napadnout, že lucká válka se týká rodu přišlého z Wolinu?

Dánsky se ježek řekne pindsvin. Samotné slovo pind znamená hůl, tyč slovo svin znamená prasata. (OVĚŘIT). Domnívám se že s pojmem prasata spojoval "Kosmas" mocenskou skupinou, k níž patřili Nezamyslovci, a s pojmem voli spojoval Přemyslovce. To, že "Kosmas" zde pro svou hříčku použil dánštinu, by mohlo souviset s tím, že bojovník pohřbený na III. nádvoří Pražského hradu, což je "Kosmův" Tyr, pocházel z Dánska.

Přečtěme si, co se píše v MJvČ II/0341 o hoře Malý Kouřim (v hesle: 2. Kouřim) severně od Kdyně u hranic s Německem. "Když zde [na Malém Kuřimi] byl ve 14. stol. postaven hrádek, neponechali mu jména hory, nýbrž dali mu... jméno německé. Poněvadž se domnívali, že má hora jméno Kouřim po kouři, utvořili pro hrádek jméno Rüchenperk > Rauchenperk. Ale udělali to chybně, neboť správně by bylo Rüchperk > Rauchperk." [...] "Poznali snad také podobná jm. v Salcbursku u Falkensteina, které má dnes tvar Rauschenberg a v dokladu z r. 1048 mělo tvar Ruhinperch... a v jejich době znělo asi *Rühenperk. Ale v jeho prvním členu bylo střhn. adj. rüch < sthn. rüh ,drsný, ježatý' a v MJ mělo význam ,křovinatý (vrch)', srov. ještě jm. Rauhenbichl u Traunsteinu v jv. Bavořích, pro který máme z 12. stol. doklad Ruhenpuhel... Naši lidé je omylem spojovali se střhn. subst. rüch > nhn. Rauch ,kouř'." (EHvČ - 2003, s. 53 - v hesle Černíkov uvádí: "Černíkov... pozdně halštatské hradiště (?); v místech středověkého hradu Ruchomperku na vrcholku hory Veliký Kouřim.)" Nemohl mít německé pojmenování nejen hrádek, ale již dávno před ním vrch, na němž byl hrádek postaven? A nemohl "Kosmas" přes tohoto "ježka" a přes vrch Kouřim upozornit v lucké válce na hradiště Kouřim? Může být význam drsný narážkou na Zabrušany?

Ježek však byl ve středověku mj. i symbolem hněvu (U. Becker 2002, s. 108; blíže kap. "Kosmův" zvěřinec). Tím by mohlo jít o narážku na Spytihněva, přičemž za Vlastislavem se skrývá Spytihněv nebo jeho nástupce.

Když v lucké válce zahynul Spytihněv (tj. Vlastislav), pokračovala v boji Ludmila, aby udržela knížectví pro nezletilého Spytihněvova syna, později zabitého Durynkem? "Kosmas" totiž napsal, že nejmenovaná žena, tj. Ludmila, zahynula v boji. Pochopitelně, že by nebojovala osobně.

Lucká válka podle "Kosmy" skončila tak, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti, až na jednoho... Je však třeba mít na paměti, že u "Kosmy" došlo k proměně. Za Lučany je třeba vidět Čechy (Středočechy) v čele se Spytihněvem (Strojmírem?) a za vítěznými Čechy je třeba vidět vládnoucí vrstvu přišlou v zájmu Svatopluka z Moravy do Čech v čele se zabrušanským Bořivojem, dnes označovaným za prvního Přemyslovce. Luckou válkou se tito dobyvatelé zmocnili části území, které do té doby ovládali vládci čtyřiačtyřicetihektarového hradiště Stará Kouřim, Dowina. Mohlo jít zhruba o území, které "Kosmas" přiřkl až Slavníkovi, protože dobyvatelům je přiznat nemohl. Spytihněv dále vládl na zmenšeném území. J. Sláma k lucké válce napsal mj. (1992, s. 17): "...Kosmovo popsání konce lucké války je přímo klasickou ukázkou prosazení pouhé formální závislosti, k jaké došlo např. i při známém Václavově vítězství nad kouřimským Radslavem" (J. Sláma možná i opatrně naznačuje, že si myslí, že lucká válka je válkou Václava s Dalimilovým Radslavem.) Roku 895 se objevují Spytihněv a Vitislav (tj. Vratislav?) v Řezně.

Z "Kosmova" textu, pokud není překlad významově posunut (a věřme, že není), není jasné, zda Tyr zahynul nebo nezahynul. Z informace, že Tyr padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých, nevyplývá, že byl zabit.

V "Kosmových" "pověstech" Libuše (tj. Ludmila nebo Václav) rozsoudila spor dvou správců nad lidem (původního vládce středních Čech a moravského dobyvatele) o mez sousedních polí. Vítězstvím v lucké válce a následujícími vraždami vyřešili Vratislav (Neklan) a Václav (pastorek, Durynk) tento spor s definitivní platností.

Podívejme se, koho "Kosmas" v lucké válce nazývá Bohemi. Jsou to Neklan a Tyr a jejich bojovníci, ve skutečnosti Vratislav, syn Bořivojův, a Vratislavův vojevůdce, možná pohřbený na III. hradním nádvoří. A o původních vládcích středních Čech píše jako o Lučanech (ti jsou totožní, nebo alespoň zčásti totožní, se Zličany, s Vršovci). "Kosmas" tak navázal na Kristiánovo Proměňme se! Konečná likvidace původních vládců Čech, Vršovců, přišla roku 1108. Při tomto vraždění "Kosmas" ze zavražděných jmenuje hošíky Mutinovy. Tím "Kosmas" naráží na latinské slovo mutare = změnit, a to změnit jméno, původní plán, směr (Zd. Quitt, Zd. Kucharský 1992). Ještě dodejme, že ke jménu Lučané mohl být "Kosmas" inspirován východomoravským Lučskem.

Luckou válku spojujeme mj. s tzv. Václavem. S ním je také spojována stavba kostela sv. Víta. K. tomu J. Sadílek napsal (2001, s. 152): "Autor tzv. Dalimilovy kroniky nám zanechal totiž zajímavou zprávu o tom, že na rajském dvoře v křížové chodbě kapitulního domu uvnitř Svatovítského chrámu byla tato mytická bitva na Turském poli zobrazena...: ,Ktož tomu nechce uvěřiti, / přída k svatému Vítu, móž sě tiem ujistiti; / neb na rajském dvořě nalezne to psáno, / což o tom jesť mnú poviedáno.' K výtvarnému zpodobnění této bájné bitvy na Turském poli došlo více než sto let po Kosmově smrti, jak nás o tom informuje Ivan Borkovský v publikaci Pražský hrad v době přemyslovských knížat (str. 85): ,Zmínka o malířských pracích v kapitulní budově se vztahuje k stavbě opravené (reparatum), to znamená, že v roce 1234 byly tyto práce ukončeny.'"

N. Profantové ve Velkých dějinách I k možným aktérům lucké války napsala na s. 264: "Podobnost jména luckého knížete Vlastislava se jménem Vitislav z roku 895 inspirovala i vážného historika k myšlence, že by Kosmova báje mohla být ozvukem skutečných bojů mezi Bořivojovým synem a mocným knížetem Vitislavem. Prameny, či spíše jejich nedostatek, neumožňují podrobit nosnost takové hypotézy vážnějšímu zkoumání." Dodávám, že v lucké válce nejde o ozvuk, ale v hrubých rysech o vylíčení lucké války.

Vlastislav (tj. Spytihněv) sděluje svým bojovníkům, že po vítězství, dá štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům. Je možné, že Vratislav (Neklan) a Spytihněv (Vlastislav) stojící v čele bojujících stran jsou blízcí příbuzní, jako byli odkojeni vlčicí Romulus a Remus. Slovo koj- znamenající kojit a uklidňovat (I. Lutterer a R. Šrámek: 1980, heslo Kojetín) je etymologickým východiskem pro jméno Kojata. "Kosmas" toto jméno užil při jiné příležitosti.

Přežil Spytihněv luckou válku? Když donesl Durynk vítězi v lucké válce hlavu synka poraženého knížete Lučanů, řekl kníže Durynkovi: "Já jsem směl zabíti svého nepřítele..." Dosaďme si do těchto vět skutečné postavy: Durynk = tzv. Václav; zabitý chlapec = syn Spytihněvův; vítěz v lucké válce = Vratislav; nepřítel = Spytihněv.

26C21. PASTOREK, TJ. ZDE TZV. VÁCLAV, ZABÍJÍ SVOU MANŽELKU, VE SKUTEČNOSTI SVOU MATKU LUDMILU

N. J. Serebrjanskij napsal (1929, s. 55): "V Prologu Rumjancovského muzea č. 189 (sbírky Bolšakovovy) připisuje se podnět k zavraždění sv. Ludmily svatému Václavu..." […] "Zaznamenávám zde tuto víře nepodobnou zprávu jako doklad, čeho je schopen opisovač nemyslící při práci na souvislost; ale tento příklad (v ruské literatuře jinak ne řídký) je u ruských opisovačů textu proložních legend o českých svatých výjimkou. Celkem si počínali naši písaři při práci pozorně a v jistých případech, jak dokazují varianty, píší ne bez rozmyslu, ale s vědomím toho, co vyprávějí." - N. J. Serebrjanskij z pravdivé informace učinil opisovačovu chybu a informaci hodil pod stůl.

U "Kosmy" v lucké válce zabíjí pastorek, tj. zde tzv. Václav, svou manželku. Ve skutečnosti je touto manželkou Václavova matka Ludmila. Ta byla za Bořivoje neprovdána, proto se na ni za Kosmy církev dívala jako na souložnici, konkubínu, stč. mošnu. Překladatelé však příslušné latinské slovo přeložili slovem tobolka, čímž "Kosmovu" hříčku zlikvidovali. Rovněž slovo Eumenidy (které neměli vůbec "překládat") přeložili slovem čarodějnice. Eumenidy, to byly původní Erinye, které pronásledovaly Oresta za matkovraždu.

26C22. CO BYL OBROVSKÝ BALVAN SKALNÍ?

V závěru svého líčení lucké války použil "Kosmas" přirovnání (I, 12): "A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv zasažen, z vrcholu vysoké hory po srázu..." Pokud vítězní Vratislavovi bojovníci svrhli po svém vítězství z lokality pozdějšího Pražského hradu obrovský balvan skalní, co jím bylo? Byl jím nastolovací kámen (blíže viz kapitolu Nastolovací kámen českých knížat) poražené vládnoucí vrstvy? Nebo to byl posvátný kámen? Prz. Urbańczyk a St. Rosik napsali (2013, s. 266): "...Slované měli určité společné pojmy pro kultovní objekty (modła, balvan, slup) a pro uctívaná místa (contina, kącina)." U. Becker v hesle blesk napsal (2002, s. 30): "V bibli se blesk často vyskytuje v souvislosti s Božím soudem a hněvem." V lucké válce porazil Vratislav (Neklan) Spytihněva (Vlastislava).

N. Profantová a M. Profant v hesle Kámen napsali (2004, s. 94): "Kámen... - uctívání kamenů je obecně indoevropského původu, podle dostupných pramenů měli své posvátné kameny i Slované: ,A druzí ohňům i kamenům i řekám i pramenům (... obětují).' Tato praxe je doložena u západních, východních i jižních Slovanů. Uvědomovali si věčnost existence kamenů, věřili, že dotýkáním na ně přechází jejich magická síla a že posvátný kámen může touto silou uzdravovat. V Pobaltí při takových kamenech rovněž přísahali... Příkladem uctívaného přirozeného kamenného oltáře, na němž se patrně konaly oběti, je veliká vodorovná plochá kamenná deska s důlkem z polského Miedzygorza, či již nedochovaný obří balvan s několika miskovitými zahloubeninami, který stál pod Kolbelou nad Swiędrem v Polsku; sem nosili lidé oběti (i peníze) o Velikonocích, celý obřad se nazýval ,jídlo'. Obdobné útvary jsou známy též z Ukrajiny. Na Rujaně se dochoval místní název Božkamen... z moře zde vystupuje 7 m vysoký mohutný kámen." [...] "Z některých etnografických pozorování se vyvozuje, že obětní kameny stávaly obvykle v blízkosti dalšího posvátného místa - stromu či pramene.." [...] "V Čechách a na Moravě nemáme bezprostřední doklady úcty ke kamenům. Na Moravě budil více než sto let rozruch tzv. Králův stůl nedaleko Velehradu, považovaný dokonce za přinesený kamenný oltář." Nenaráží "Kosmas" na slavnost jídlo v I, 6, když nechá Přemysla s Libušiným poselstvem posnídat? - Jestliže na lokalitě Hradu byl skutečně uctíván posvátný kámen, tak připomeňme, že v blízkosti vrchu Žiži vyvěral ze země vydatný vodní pramen. Ke svržení kamene nemuselo dojít za lucké války. "Kosmas" nemusel vědět, kdy byl svržen, nebo to věděl, ale z nějakého důvodu uvedl jinou dobu.

Al. Gieysztor napsal k celoslovanskému výrazu pro označení idolu, sochy božstva(2020, s. 184, 185): "Jedná se o výraz bałwan (balъvanъ) u západních a jižních Slovanů, bołwan (bolъvanъ) u jižních a východních Slovanů. Je to prastará výpůjčka od východních národů analogická ke kirgizskému palwan, bałwan - ,silák', ,hrdina', východotureckému palvan a perskému pählivän - ,bojovník', ,hrdina' i ,pomník k jeho uctění', ale také ,poleno', ,hromotluk' a ,hlupák', což jak víme, přešlo jako svého druhu konkurenční i vedlejší význam tohoto výrazu také do jazyka Slovanů."

V závěru líčení lucké války "Kosmas" napsal: "...se řítí obrovský balvan skalní... s vrcholu vysoké hory..." V lucké válce zvítězil Přemyslovec Vratislav nad Mojmírovcem Spytihněvem. A Přemyslovci postupně přetvářejí pohanskou lokalitu Děvín na křesťanský Pražský hrad. Obrazně řečeno: pohanský idol, balvan, je shozen ze skály.

V I, 4 "Kosmas" skrývá za Kazi Ludmilu společně s jejím synem Spytihněvem. V k nim přiřadil větu: "...dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům..." Vše, co zde "Kosmas" jmenuje, mohlo být na lokalitě Děvín (pozdějším Pražském hradě). Pahorek "Kosmas" pojmenoval Žiži, na pahorku se mohly zapalovat ohně, existence tamějšího pramene je doložena, na posvátný háj možná "Kosmas" učinil narážku, když vložil Libuši (tj. zde Ludmile) do úst slova: "...naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu." V době, kdy u nás existovala dvě knížectví, tj. od dívčí války po konec lucké války, ovládal Děvín (Pražský hrad) Spytihněv, nikoliv Bořivoj a později Vratislav.

26C23. HROMADNÝ HROB U BUDEČSKÉHO HRADIŠTĚ V POLOZE NA TÝNICI. BYLI BUDEČANÉ PŘESÍDLENI?

Domnívám se, že k lucké válce (skončila nejpozději roku 921) se možná vztahuje i hromadný hrob zmasakrovaných bojovníků v bezprostřední blízkosti hradiště Budeč. V poloze Na Týnici byl nalezen hromadný hrob. Obsahoval tolik lidských kostí, že mohlo jít asi o 60 lidí. Lebek se v něm však našlo pouhých 33, z nich byly 3 lebky žen. Ostatky byly poměrně dlouhou dobu nepohřbeny, jak o tom svědčí stopy po zubech dravé zvěře.

Na tento hromadný hrob "Kosmas" možná ukazuje na dvou místech. V I, 12 líčící luckou válku Tyr, vojevůdce Neklanova, tj. Vratislavova vojska, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých. A v III, 36 Dětříšek, syn Buzův, tj. Spytihněv, syn Rostislavův, v lucké válce padl na ohromnou hromadu zabitých.

Historici spojují hromadný hrob na Budči s jinými událostmi než s luckou válkou. Autor hesla Kováry (katastr, na němž se nachází budečské hradiště) v EHvČ (2003) o Budči a hromadném hrobě napsal: "...nejspíše mocenské centrum knížectví sousedícího s panstvím Přemyslovců. Dobytí Budče knížetem Spytihněvem I. někdy na přelomu 9. a 10. století, za jehož stopu bývá považován společný hrob většího počtu pobitých mužů v poloze Na Týnici."

M. Lutovský o hrobě u budečského hradiště napsal (2010, s. 170): "Jinak tomu bylo na předpolí Budče, kde interpretace hromadného hrobu asi 60 jedinců..., převážně mladších mužů, jako důsledku násilné akce vychází především z předběžné antropologické analýzy (Blajerová 1992). Při ní byla na mrtvých identifikována řada zranění, včetně četných dekapitací. Může jít o pozůstatek bojů o hradiště, které ovšem... nezaniklo, poslední interpretace se kloní spíše k zákroku proti přívržencům zavražděného knížete Václava (Štefan - Krutina 2009). Těla byla pohřbena až po nějaké době, jako hrob posloužila jáma vyhloubená do zásypu zaniklé polozemnice."

I. Štefan a I. Krutina napsali k datování hrobu mj. toto (redakci dáno 2009, s. 157): Vysoce pravděpodobný interval vzniku hromadného hrobu je... ohraničen počátkem až 90. lety 10. století. Současné datování nástupu keramiky s kalichovitými okraji a počátku užívání esovitých záušnic ovšem posouvají dolní hranici spíše k jeho třetině. Užší interval je ovšem nutno přijímat s vědomím, že archeologická chronologie již nejednou doznala podstatných změn." A strana 191: "Současné představy o nástupu esovitých záušnic a keramiky s kalichovitými okraji však podle našeho názoru posouvají vročení tragické události hlouběji do 10. století, nejdříve snad někam před jeho první třetinu. Jako horní hranici stanovilo radiokarbonové datování rok 990. Sám hromadný hrob v tuto chvíli žádné upřesňující informace nepřináší; přistoupíme-li ovšem na výše navrženou provázanost s okolním pohřebištěm, které fungovalo nejpozději do poloviny 10. století, omezuje se interval, v němž mohlo k tragické události dojít, přibližně (!) do rozmezí konce první třetiny až poloviny 10. století" Na s. 192, 193 I. Štefan a I. Krutina uvedli: "Nebývalá eskalace násilí ze strany Boleslavových přívrženců měla jasný cíl: šlo o to, co nejdříve a nejpevněji uchopit otěže nelegitimně nabyté vlády nad středočeským knížectvím, což provázela likvidace Václavových přívrženců."

Kdo byl v hrobě pohřben (s. 158): "Naprosto dominantní podíl zaujímají mezi zemřelými muži ve skupině adultus (20-40 let...) ... Převažují robustní jedinci nadstřední až velké výšky se středně mohutným až mohutným svalovým reliéfem." […] "Podstatná část osob prokazatelně podlehla následkům násilí." S. 190: "...tvoří drtivou většinu pohřbených... zřejmě tedy lidé uvyklí vládnout zbraní." - "Kosmas" vložil do úst jakés ženě, jedné z počtu hadaček, tato slova: "Věz [pastorku, tj. Václave], že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši [Lučané] zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům." V hromadném budečském hrobě nejsou pohřbeni jenom lučanští bojovníci, ale i tři ženy (hadačky, příšery). "Kosmas" nechal v bitvě zahynout i neznámou ženu, za níž skrýval Ludmilu. Ludmila pravděpodobně nezahynula v boji, ale byla usmrcena po její porážce v lucké válce. V tumbě, v níž byly ostatky Ludmily, byly uloženy i lebky tří neznámých žen. Tyto tři lebky mohly nějak souviset s "Kosmovými" pohankami Kazi, Tetkou a Libuší.

K tomu, jak významná část bojovníků vládnoucích Přemyslovců byla povražděna, autoři napsali (2009, s. 190): "Přestože Budeč náležela k nejvýznamnějším přemyslovským hradům, lakonické písemnictví 10. století žádný násilný konflikt v souvislosti s ní nezmiňuje. Akceptujeme-li rámcový odhad historika J. Žemličky..., podle nějž tvořilo stálou armádu středočeského přemyslovského knížectví na počátku 10. století asi 350-400 milites, představovala jednorázová násilná smrt 30-60 mužů v produktivním věku bezpochyby významnou politickou událost raných českých dějin. Je na místě připomenout, že týnický hromadný hrob je pravděpodobně nejrozsáhlejším archeologickým dokladem raně středověkého organizovaného násilí na území Evropy."

Důležitou otázkou je, zda pohřbení byli zabiti v bitvě, jejíž místo bylo od hradiště poměrně vzdáleno, nebo při dobývání hradiště či byli zmasakrováni po dobytí hradiště. Bojovalo-li se přímo o hradiště, potom jestli byli pohřbeni zabití obránci nebo útočníci. Mohlo jít i o zmasakrování zajatců. I. Štefan a I. Krutina k tomu napsali (2009, s. 190, 191): "Varianta transportu pobitých z větší vzdálenosti se tedy i u budečského objektu jeví jako velmi málo pravděpodobná." [...] "Zabití nepřátel však zřejmě patřilo v 10. století k běžné praxi..."

Proč mohla být Budeč napadena, uvádějí I. Štefan a I. Krutina na straně 191: "Objekt [hromadný hrob] datoval [I. Krutina] na přelom 9. a 10. století a hypoteticky jej vložil do souvislosti s předpokládanou (nikde ale přímo uváděnou) násilnou christianizací Budče, jejímž završením měla být... stavba rotundy. J. Sláma (1996, 7) akceptoval Krutinovo datování, událost ale začlenil do rámce předpokládané expanze Spytihněva I., přičemž naznačil možnost, že Budeč byla původně centrem samostatné kralupsko-kladenské oblasti, nezávislé na moci Přemyslovců (v mladším textu /Sláma 2005, 61/ tuto variantu neuvádí). Konečně D. Třeštík (1997, 353-354) připisuje vznik hromadného hrobu na vrub konfliktu mezi jednotlivými větvemi přemyslovské dynastie, který (na základě datování předloženého I. Krutinou) rovněž řadí na přelom 9. a 10. století."

Hromadný hrob souvisí s luckou válkou (nejpozději roku 921) mezi Přemyslovci (Neklan = Vratislav; hlavní hradiště Stará Kouřim) a Nezamyslovci (Vlastislav = Mojmírovec Spytihněv; hlavni hradiště Budeč). Pohřbení bojovníci jsou bojovníci Spytihněvovi nebo Ludmilini. Připomeňme, že "Kosmas" v lucké válce uvádí o Vlastislavovi, tj. o Spytihněvovi (I, 10): "...vzplanul touhou nabýti celých Čech." V I, 12 "Kosmas" napsal, že v lucké válce Lučané všichni byli pobiti až do jednoho..." A v I, 13 čteme: "Potom Čechové, vpadnuvše do oné země, beze všeho odporu ji pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali."

P. Stránská při popisu ostatků nalezených na budečském hřbitově Na Týnici napsala (2009, s. 238): "Výsledky shlukové analýzy staví budečské muže do blízkosti mužů Lumbeho zahrady a Josefova, budečské ženy ukázaly podobnost se ženami z Brandýsku, Staré Kouřimi a také ze 4. pohřebiště na Valech."

A. Bartošková se takto vyjadřuje k datování hromadného hrobu zmasakrovaných budečských bojovníků (2014, s. 87, 88): "S násilným zánikem nejstarší raně středověké fortifikace na Budči lze synchronizovat hromadný hrob 33-60 zmasakrovaných osob..." [...] "Především na základě nálezu osmi malých esovitých záušnic na jedné z ženských lebek a provázanosti hromadného hrobu s následně založeným pohřebištěm je hromadný hrob datován rámcově do rozmezí konce první třetiny až poloviny 10. století..." I datování tohoto hromadného hrobu je blízké mému datování konce lucké války.

Vlastislav, tj. Spytihněv, zahynul v lucké válce. Ujala se po něm vlády Ludmila, aby ubránila knížectví pro Spytihněvova syna, než on dospěje? Vedla dokonce s Vratislavem válku? Jestliže ano, došlo k masakru 60 bojovníků po porážce Spytihněva nebo až po porážce Ludmily?

"Kosmas" možná o masakru v závěru lucké války i o hromadném hrobu věděl, a proto napsal větu, že Tyr padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých.

Po vítězství v lucké válce možná nařídil Vratislav, aby byli Budečané přesídleni. Toto přesídlení pověsil na přesídlení Hedečanů. Po dobytí Krakova líčí "Kosmas" dobytí polského hradu Hedče a převedení jeho obyvatel do Čech, kde dostali nemalou část lesa Črnína. Na rozdíl od "Kosmou" vymyšleného dobytí Krakova, Hedeč (u "Kosmy" Gdec, dnes Giecz ve velkopolském vévodství), bránící z jihu v přístupu k Hnězdnu, mohl Břetislav opravdu dobýt. Nemá však líčení dobytí Hedče především připomenout dobytí Budče Vratislavem I. za lucké války. Dobýval by však Budeč Boleslav I. nebo již dříve Vratislav v rámci lucké války, a to i přesto, že Hedčané mohli být do Čech opravdu přesídleni.

M. Lutovský napsal o vsích Hedeč (2006, s. 175): "Kníže Břetislav I. pro přesídlence založil nejméně dvě vsi jménem Hedeč (jedna ležela u Holic ve východních Čechách a jedna u Rakovníka)."

Podobný masový hrob, v němž bylo pohřbeno asi 40 jedinců, byl roku 1889 objeven v Běcharech, vzdálených 2,7 km od Kopidlna. Kostry byly zničeny, z drobných předmětů v něm zachovaných se usuzuje, že hrob lze datovat nejdříve do počátku 10. století. Běchary jsou vzdáleny od budečského hradiště 89,8 km. Avšak pouhých 3,9 km od Běchar se nachází ves Budčeves. - MJvČ I/0042 uvádějí: "Ves Běchary se původně nazývala Běchaři = bydliště běchařů. Ale dosud není zjištěno, co tito běchaři vyráběli nebo dělali." - Ještě hůře než hromadný hrob v Běcharech dopadl hromadný hrob v Psinici.

26C24. BYLY ÚČASTNICEMI LUCKÉ VÁLKY ŽENY?

A. Bartošková o pozůstatcích v budečském hromadném hrobě napsala (2014, s. 88): "Kosterní pozůstatky s četnými sečnými a řeznými zásahy včetně stop po dekapitacích na horních krčních obratlích... patřily kromě tří ženských lebek mužům ve věku 20-40 let. Lidské ostatky nedoprovázely žádné artefakty. Výjimkou je pouze jedna ženská lebka s osmi malými esovitými záušnicemi... která náležela asi dvacetileté ženě a spolu s deseti dalšími samostatnými lebkami byla nalezena v horní úrovni lidskými ostatky vyplněné jámy."

Podívejme se na "Kosmův" text. V I, 11 říká jedna z počtu žen pastorkovi: "Abys ty záhubě té však nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky..." A v závěru I, 12 se o pastorkovi dočteme: "Ten, splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když rozčilen přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval - zní to jako pohádka - bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu."

J. Bednaříková v publikaci o vikinzích k účasti žen v bitvách napsala (2017, s. 80): "Konečně je také zajímavý výskyt zbraní v ženských hrobech. (A byzantské prameny uvádějí k roku 970 přítomnost žen v bitvě.) Mohlo se jednat právě o potřebu dopředu zjistit výsledek boje, tedy o přítomnost věštkyň, ve vikinské společnosti vysoce vážených, nebo žen, které magickým způsobem pomáhaly ovlivňovat výsledky bitev, jež měly, stejně tak jako u mnoha jiných společenství na stejném stupni sociálního vývoje, silně sakrální charakter." "Kosmas" píše v lucké válce o čarodějnicích a také o nejmenované ženě zabité v boji.

O ženách bojovnicích viz zde kapitolu Ženy bojovnice.

26C25. HROB BOJOVNÍKA NA III. HRADNÍM NÁDVOŘÍ JE HROBEM TYRA, STAV JEHO LEBKY A PŘÍČINA JEHO SMRTI

Podle "Kosmy" vyslovil Tyr přání, kde má být pochován v případě, že v bitvě zahyne (I, 12): ",Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude navěky po mně pojmenována.' (Ta slove odtud až podnes rovem udatného bojovníka Tyra)" W. W. Tomek přeložil citované věty takto: "...pohřbete mě v tomto pahrbku, a udělejte mi hrob na wěky slawný neb památný; pročež podnes nazýwá se žarowištěm udatného bojowníka Tyra."

Je-li Tyrem Vratislavův vojevůdce, mohla být nad jeho hrobem mohyla, a to nad hrobem bojovníka, snad vikingského původu, na III. nádvoří Pražského hradu. Na toto nádvoří je historiky situován "Kosmův" vrch Žiži. Proto je v překladu možná vhodnější Tomkovo slovo žarowiště než slovo rov překladatelů K. Hrdiny a M. Bláhové.

"Kosmas" však, možná aby svedl třetí oko na falešnou stopu, naznačoval, že jde o mohylu nedaleko Turska. V jeho blízkosti se nachází pahorek Krliš. Na něm je vztyčena největší mohyla v okolí. V ní pochopitelně Tyr pohřben nebyl. Ve staré češtině se krk řeklo krle. Jméno mohyly mohlo tedy napovídat, že byl tzv. Václav ve skutečnosti oběšen. Řecké slovo krlis znamená podle internetu plakat. (Ověřit ve slovníku.)

Tzv. Dalimil lokalizoval Tyrovu mohylu takto: "Učiň mi tak veliký rov, jako by uzřel ves Chýnov." Nedaleko Chýnova (dnes jde o součást obce Libčice nad Vltavou) leží Tursko, které se sice až do minulého století [19. st.] jmenovalo Černuc, ale místní název Tursko se v souvislostí s obcí objevoval již ve středověku (M. Lutovský: 1997, s. 128). V blízkosti Chýnova a Turska se nacházejí tři mohyly: Čestmírova mohyla, mohyla na návrší Ers a mohyla na pahorku Krliš.

MJvČ II/0084 u jména Chýnov odkazují ke jménu Chynín. A u něho je uvedeno, že znamená Chýnův, t. dvůr. A dále uvádí: "Ze slovanské zásoby slovní, hlásí se toto OJ k sln. hínja ,podvod, přetvářka', hiniti ,klamati, podváděti'..."

Em. Vlček k pohřbenému bojovníkovi napsal (1997, s. 51): "Z archeologického pohledu dává způsob pohřbení jedince tušit, že šlo o mimořádnou osobnost. Nasvědčuje tomu mohutný dřevěný sarkofág obsahující bohatý inventář jezdce s výzbrojí a konečně i poloha hrobky na pohřebišti."

J. Frolík a Zd. Smetánka o hrobu bojovníka napsali (1997, s. 55): "Mezi nimi [mezi hroby na třetím nádvoří Pražského hradu] vyniká pohřeb muže v dřevěné schráně nebo snad v komoře vyložené dřevem, vybavený mečem, sekerou, dýkou, nožem, soupravou na rozdělávání ohně (křesací kamínek, pazourek a ocílka) a vědérkem. Tedy hrob bojovníka, a podle přítomnosti vědérka možná také hrob jezdce." […] "Muž, bojovník s mečem, byl bezesporu významným členem tehdejší společnosti. Vložit do hrobu meč (a tak jej vlastně ztratit pro dědice) znamenalo, že pohřbený patřil k vrstvě společenské elity, snad i k okruhu osob podílejících se na moci."

Archeolog J. Frolík o ostatcích bojovníka na III. hradním nádvoří v blízkosti obelisku napsal (2005, s. 38, 39): "Nebožtík uložený ve vydřevené komoře byl vybaven mečem, sekerou, vědérkem, dvěma noži, břitvou (?), ocílkou a pazourkem ve váčku s ozdobnými nýty. Přesné datování hrobu je stále neujasněnou skutečností, protože zmíněné předměty jsou buď chronologicky málo citlivé (např. nože) nebo se mohou objevovat v delším časovém období (meč z 9. až 10.století). Datování hrobu do období před postavením kostela P. Marie (tj. před roky 882/4) vychází z hypotézy, že tak významná osoba (podle výbavy) by byla nejspíše pohřbena v kostele nebo u něho. Žádná z těchto informací nedovoluje ztotožnit pohřbeného s konkrétní osobou. Antropologie vyloučila příbuznost s Přemyslovci..."

Přečtěme si, co o hrobu bojovníka na III. nádvoří Pražského hradu napsal Vr. Vaníček (2014, s. 35): "V oblasti Pražského hradu, označované podle obětiště Žiži, byla odkryta Ivanem Borkovským v roce 1928 mohyla s hrobovou komorou a neporušeným pohřbem z druhé poloviny 9. století." [...] "Dodatečný antropologický rozbor Emanuela Vlčka ukázal, že nešlo o člena přemyslovského rodu. Protože muž byl zabit ranou do týla a důstojně pohřben, můžeme snad počítat s tím, že patřil k jednomu z knížat z boje v roce 872. Lze možná říci, že Přemyslovci v Praze ještě nepanovali."

Dne 26. 9. 2017 J. Frolík v ČT řekl o ostatcích bojovníka následující slova: "Analýza dvou jeho zubů [izotopy stroncia] ukázala, že přišel jasně ze severu, respektive z Dánska. Je tedy téměř jisté, že je to opravdu viking. Teď vědci v německé Jeně ještě studují jeho DNA."

Nepatří ostatky bojovníka na III. nádvoří Tyrovi, který se tolik zasloužil o to, aby v lucké válce asi roku 921 zvítězili Přemyslovci nad Nezamyslovci? J. Frolík napsal (2020, s. 209):"...zemřel někdy kolem roku 900 nebo v první čtvrtině 10. století."

Porovnejme pohřbení dvou aktérů lucké války, a to Vratislavova (Neklanova) vojevůdce Tyra a Spytihněva, sice po matce Vratislavova bratra, ale Vratislavova politického nepřítele. Tyr byl pohřben na čestném místě, na dnešním třetím nádvoří Pražského hradu. A Spytihněv byl pohřben v kostele, o němž J. Frolík napsal (2017, s. 275): "V období předbořivojovském a po výstavbě valového opevnění za jeho následovníka Spytihněva I. stojí kostel mimo hradní akropoli, což z něj činí výjimku vzhledem k ostatním nejstarším kostelům v Čechách." Spytihněv si tento hrob mohl sám připravit, ale pokud by k němu měli Vratislav a Václav vřelý bratrský vztah, nemohli by jeho ostatky přenést do kostela na hradní akropoli?

26C26. PROČ PSALI LEGENDISTÉ A "KOSMAS" O UŘÍZLÝCH UŠÍCH A O PROVAZE

Z. Kalandra o provaze a závoji napsal (1947, s. 453): "...jiná skupina [rukopisů] tu doplňuje nebo nahrazuje slovo ,provaz' (uže) slovem ,závoj' (uševъ, ubrusъ, uvivalo), takže i zde je Ludmila uškrcena závojem." Slovo uže a zejména slovo uševъ mohlo připomínat slovo uši. Takže slovo uši u zabité ženy v lucké válce má prozradit, že jde o Ludmilu.

Na to, kdo je skutečným vrahem (kdo jsou skutečnými vrahy) Ludmily, by mohl ukazovat i provaz. U Becker uvádí (2002, s. 231), že provaz byl často symbol vladařské nebo soudcovské moci. A Vratislav a tzv. Václav byli vladaři. V legendě Fuit vrazi Gommon a Tunna vložili provaz na hrdlo její a zardousili ji. Falešný Kristián skryl Vratislava a tzv. Václava za Gommona a Tunnu a napsal o nich: provaz na hrdlo jí [Ludmile] hodivše, zardoušením ji zbavili života pozemského..."

"Kosmas" v I, 11 vložil jakési ženě, jedné z počtu hadaček do úst slova : "...uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky." A v I, 12 napsal: "...mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty." Za hadačkou je skryta Drahomíra, na niž "Kosmas" navěsil činy Vratislava, a mrtvola je Ludmila.

Falešný Kristián napsal, že nepřátelé usekly Václavovi ucho, našla ho Přibyslava, přiložila ho k jeho tělu a ucho tzv. Václavovi opět přirostlo. Ucho leželo mezi stromem, který stojí u kostela, a zdí toho chrámu. Nedá se však říci, že tzv. Václav byl rozhodně pověšen na stromě, a dokonce tvrdit, že byl oběšen na olši (na olši se oběsil Durynk, za nímž "Kosmas" skryl tzv. Václava). Falešný Kristián v této souvislosti totiž slovo šibenice napsat nemohl. Nedá se však říci ani opak, že byl rozhodně pověšen na na šibenici.

Uříznutí uší může být jedním z protivampýrických opatření. M. Ernée v televizním pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (v publicistickém cyklu Historie.cs) hovořil o tzv. lidech z bažin, tj. lidech pohřbených do bažin. U řady těchto mrtvol mají být na jejich kostře znatelná protivampýrická opatření. M. Ernée doslova řekl: "To znamená, že máme tam v řadě případů doložené probodávání špičatým kůlem, máme tam doložené svazování, podřezávání, kastraci, uřezávání uší [i za Ludmily?]." A na ostatcích Ludmily protivampýrická opatření zřejmě provedena byla.

26C27. JE NEJMENOVANÁ ŽENA ZABITÁ V LUCKÉ VÁLCE VE SKUTEČNOSTI LUDMILA?

V raných českých dějinách známe dvě usmrcené ženy. Ludmilu a Orosii. Z nich v souvislosti s luckou válkou přichází v úvahu Ludmila.

V lucké válce vedené mezi Vratislavem a Spytihněvem možná Spytihněv zahynul a Ludmila ve válce pokračovala, aby udržela panství pro Spytihněvova syna. To byl důvod, proč byla zabita.

Zavraždění Ludmily skryl "Kosmas" do příběhu, v němž je v lucké válce zabita pastorkova manželka (I, 11, 12). R. Turek, který v lucké válce viděl historickou událost spadající do 9. věku, považoval tento příběh o zabité ženě za zcela smyšlený. Napsal: "...některé detaily [v "Kosmově" líčení lucké války] (zcela určitě příhodu se ženou-bojovnicí a její záhadnou smrtí, možná pak i vyprávění o Vlastislavovu synkovi a Durynkovi nebo aspoň některé jeho části) odkážeme do říše bájí..." Jsem přesvědčen, že ani tyto "Kosmovy" báje nelze odložit do říše bájí. "Kosmas" i těmito svými bájemi sděloval velice závažné skutečnosti

Zavražděná žena není však ve skutečnosti Václavovou manželkou, ale jeho matkou. Proč je tzv. Václav nazván pastorkem, tj. nevlastním synem? Nevlastním synem je zde vůči hadačce, tedy vůči Drahomíře. "Kosmas" zde tedy říká, že tzv. Václav nebyl Drahomířin syn. Ve slově pastorek je skryto slovo pastor, není to však zřejmě narážka na to, že tzv. Václav měl být určen pro církevní dráhu.

 "Kosmas" v líčení lucké války (války mezi Vratislavem a Spytihněvem, v jejímž závěru nebo po ní byla zavražděna Ludmila) napsal (I, 11):"Zatím jakás žena, jedna z počtu hadaček, zavolavši k sobě pastorka, jenž měl již táhnouti do boje, pravila mu: Ač není v povaze macech, aby dobře činily svým pastorkům, přece, jsouc pamětliva svazku s tvým otcem, výstrahu, chceš-li, ti dám, jak mohl bys naživu zůstat." […] "Věz, že... naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům. Abys ty záhubě té však nakonec ujíti mohl, uřež [pastorku, tj. zde Václave] protivníku [Ludmile], kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečemčáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned vsedna na koně, dej se na útěk."

Slovo neviditelná naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace. - V citovaném textu ukazuje na určité osoby. Slovem hněv je ukázáno na Spytihněva, v lucké válce Vlastislava, v mýtických knížatech Nezamysla. Skrytě "Kosmas" informuje, že zabitá nejmenovaná žena, ve skutečnosti Ludmila, není pastorkovou, tj. Václavovou, manželkou, ale jeho matkou. Informaci skryl do slova Eumenidum. Slovník antické kultury v heslu Eumenidky uvádí mj. toto (1974, s. 201): "Eumenidky jsou Erinye, které se změnily v bytosti blahovolné z původních strašných bohyň pomsty. Stalo se tak po osvobození Oresta matkovraha..." Nahrazením slova Eumenidky (una de numero Eumenidum) slovem Wzteklice (W. W. Tomek: jedna z počtu Wzteklic) nebo slovem hadaček (K. Hrdina a M. Bláhová: jedna z počtu hadaček) "Kosmova" informace mizí. - Překladatelé neměli napsat tobolky, ale mošny, protože mošna znamenalo ve stč. také konkubína a církev za konkubínu považovala Ludmilu, protože nebyla za Bořivoje buď vůbec provdána, nebo nebyla jeho manželkou hlavní. Proto je zde jejich syn, tzv. Václav, nazván pastorkem. Na Ludmilu je zde ukázáno i slovem uši. U Z. Kalandry je provaz uže a závoj uševъ (1947, s. 453). Možná nebyla uškrcena provazem nebo závojem (ta slova jsou legendisty užita kvůli informaci: provaz je symbolem vládce a závoj je symbolem tajemství), ale byla zavražděna mečem. Ludmila byla pohřbena v křížovém útvaru baziliky sv. Jiří, proto jsou zde slova na způsob kříže. S koněm je u "Kosmy" často spojován Boleslav III. - A nyní si přečtěme, co napsala M. Bravermanová ad. (2024, s. 148): "Hrobová jáma [pro ostatky knížete pohřbeného v hrobě 98] byla vyhloubena do podloží. Porušila starší zahloubený křížový útvar, situovaný východně od hrobu a dnes interpretovaný jako relikviářový hrob na ostatky sv. Ludmily." "Kosmas" v ukázce skrytě spojoval Boleslava III. s Ludmilou, a to pro blízkost jejich hrobů, i když při pohřbení Boleslava III. Ludmiliny pozůstatky v křížovém hrobě již nebyly. "Kosmas" na Boleslava III. často ukazuje koněm. Koně ukazují i na baziliku sv. Jiří (sv. Jiří je zobrazován, jak sedí na koni). V citované ukázce je slovo koně třikrát. - Pomocí posvátného koně přecházejícího přes položená kopí Polabští a Pobaltští Slované i věštili. Připomenutí tohoto věštění a slovo čáry (i pomocí čar se čarovalo) může ukazovat na Ludmilu, neboť i ona věštila a věnovala se i jiným pohanským rituálům.. - Matkovrahem, vrahem nejmenované ženy, je v lucké válce pastorek, ve skutečnosti jde o zavraždění Ludmily jejím synem tzv. Václavem (Tunnou). Dožadoval se toho Vratislav (který jakožto macecha to radí pastorkovi) a i on sám byl jedním ze dvou vrahů (Gommonem). - Slovník spisovného jazyka českého vysvětluje slovo pastorek jako nevlastní dítě. Cítíme v něm příznak ubohý, odstrčený. Zde je pastorkem Václav. Jak Gallus, tak "Kosmas" napsali, že polský Zbyhněv byl syn souložnice, konkubíny. Za Zbyhněvem se skrývá tzv. Václav a za konkubínou Ludmila, která byla manželkou Bořivoje, ale ne hlavní, ne první. V takové nehlavní manželce viděla církev konkubínu. Václav byl připravován na duchovní dráhu, takže ho v porovnání s Vratislavem můžeme považovat také za odstrčeného. Vždyť v té době byl i biskup služebníkem knížete. - Co znamenají slova svazku s tvým otcem? Oslovený je tzv. Václav. Jeho otcem byl Bořivoj. Oslovující žena, která vyzývá tzv. Václava (Tunnu), aby zabil nejmenovanou ženu, tj. Ludmilu, je zdánlivě Drahomíra, ve skutečnosti se za ní skrývá Vratislav (Gommon).

Nemají slova měl již táhnouti do boje sdělit, jak byl asi tzv. Václav starý v době zavraždění Ludmily (921?)? Vycházel zde "Kosmas" z věku udávaným legendami nebo vycházel ze skutečnosti?

Závěr této epizody zní takto: "...Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti až na jednoho, totiž kromě toho, jemuž macecha dala výstrahu, dříve nežli šel do bitvy. Ten, splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když rozčilen přišel domů, hle oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval - zní to jak pohádka - bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu."

Slovo uše / uže znamenalo provaz. Slova uřež (rozkazovací způsob) protivníku obě uši znamenají svého protivníka oběs nebo uškrť. Vratislav zde nařizuje tzv. Václavovi, aby Ludmilu oběsil nebo uškrtil.

Slova zní to jak pohádka mají v latinském textu tuto podobu: res similis fictae. W. W. Tomek tato slova přeložil takto (1874, Kosmův letopis český): "wěc na pohled smyšlená." Latinské fiktus znamená vymyšlený, vytvořený. Z fictus vzniklo slovo fikce. Fikce je podle Slovníku cizích slov (1981) zdání, klam, výmysl, smyšlenka (op. skutečnost, realita). Naznačuje tedy "Kosmas" slovy zní to jak pohádka (fikce, smyšlenka), že zabitá žena je Abelem? - Podle falešného Kristiána dal arcibiskup Metoděj Bořivojovi s sebou kněze ctihodného života jménem Kaich. Kaich je snad domácká podoba jména Kain (Cayn). "Kosmas" z něho učinil Kazi (blíže viz kap. Kazi, tj. Vratislav a Ludmila) Je-li u "Kosmy vrah Kain, měl by u něho být i zavražděný Abel. Snad je jím zabitá žena v I, 12. - Co znamená jméno Abel? V televizním pořadu Cesty víry byl vysílán díl Na počátku bratrovražda - Kain a Abel. V 9. minutě vysvětloval Adam Mackerle významy jmen Kain a Abel takto: "Kain v hebrejštině a v semitských jazycích obecně směřuje někam do prostoru zpracování železa. Ve starém zákoně se objevuje toto slovo také ve významu oštěp, kopí. Abel... znamená vánek, opar, něco, co je pomíjivé, co nevydrží, je to tentýž termín, který v knize Kazatel je použit pro marnost, pomíjivost." Scenárista dal Abelovi do úst slova: "Abel, ten vánek, ten přelud."

Uříznutí uší a probodnutí kůlem, to jsou dva úkony z řady protivampýrických opatření. M. Ernée v pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (v jednom z dílů publicistického cyklu Historie.cs), když hovořil o lidech pohřbených do bažin, u nichž se zachovala takřka neporušená těla, uvedl následující protivampýrická opatření: "...máme tam v řadě případů doložené probodávání špičatým kůlem, máme tam doložené svazování, máme doložené škrcení, podřezávání, kastraci, uřezávání uší."

Podle Fadlánovy relace byly rituálně usmrcené manželky nejen uškrceny provazem nebo závojem, ale také probodány v oblasti žeber (viz D. Třeštík 1997, s. 372; zde kap. Jak byla Ludmila usmrcena?). Proto měla mrtvá žena (Ludmila?) nejen uši uťaty, ale také ránu v prsu? Nebo rána v prsu (rána do srdce) je zde narážkou na jedno protivampýrické opatření? J. Mjartan napsal (1953, s. 119): "Dovŕšením týchto praktík s typicky vampirickým motívom je prebodnutie hlavy alebo srdca mŕtveho."

Slovem mošna prozrazuje "Kosmas" že má na mysli nevěstku Ludmilu, Ludmilu konkubínu, souložnici. V překladu K. Hrdiny a M. Bláhové čteme: "uřež protivníku... obě uši a schovej je do své tobolky." V překladu W. W. Tomka nenajdeme na tomto místě tobolku, ale mošnu. Slovo mošnu užil "Kosmas", když v I, 6 líčil pohlavní styk Přemysla s Libuší, tj. Bořivoje s mošnou Ludmilou. Jako konkubínu líčí "Kosmas" Libuši, tj. Ludmilu, v I, 4 (hověla si měkce ležíc ve vysoko nastlaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu).

Slovo tobolky je narážka na ves Tobolka vzdálenou od Tetína 3,4 km. MJ Tobolka mělo podle MJvČ IV/0344 vzniknout od osobního jména Tobolka. Připomeňme, že v blízkosti vsi Tobolka je Tobolský vrch (467 m n. m.), který se tobolce (lusku) při pohledu od vsi Tobolka podobá. A 10 km od Zabrušan se nachází ves Mošnov (první zpráva z roku 1413). MJvČ III/0140 o ní uvádějí: "Jm. Mošnov = Mošnův, t. dvůr. Příjm. Mošna... vzniklo z app. mošna..., v stč. i ,nevěstka...' ..." A na ves Koněprusy (4,7 km od T.) ukazuje věta o koních, kteří budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. MJvČ II/0297 vysvětlují jméno Koněprusy takto: "Vhodnější k jeho výkladu je slovin. prus konj 'equus gradarius'... = mimochodník. 'Mimochod. něm. Passgang, je chod koňský, krokem nebo klusem, při němž kůň kráčí proti své chůzi přirozené oběma nohama jedné strany současně kupředu a tak střídavě..." [...] "Ta obec asi takovými koni proslula." Není slovo příšery (čarodějnice a příšery), u W. W. Tomka můry (čarodějnice a můry), narážkou na ves Bubovice (8,8 km od T.)? MJvČ I/0219 a 220 o této vsi uvádějí mj. toto: "Jm. Bubovice = ves lidí Bubových. Příjmení Buba... vzniklo z ap. buba a to z interjekce bubu, jíž se strašívají děti." [...] "V češtině se již užívá odvozených slov bubák..."

W. W. Tomek neužil slovo tobolky, ale slovo mošny (uřež mu obě uši a wstrč do mošny swé). V MJvČ III/0140 je u MJ Mošnov uvedeno: "Příjm. Mošna... vzniklo z app. mošna ,Beutel, Tasche', v stč. i ,nevěstka, Hure', srov. něm. Tasche v témže významu..." Nevěstka je zde v souladu s tím, co napsali Gallus a "Kosmas", a sice to, že Zbyhněv (za ním ovšem skrývají Václava, syna Ludmilina) byl synem konkubíny, souložnice.

Je slovo pouta narážkou na předchozí věznění? Je slovo hněv narážkou na Spytihněva? Přestanou po usmrcení Ludmily padati koně vojska, v němž bojuje pastorek? Skončí tedy válka?

A kde se "Kosmas" inspiroval k líčení usmrcení nejmenované ženy, to uvádí Vl. Karbusický na s. 132: "Hertnit [hrdina norského eposu Thidreksága] je vyproštěn z padlých těl a dopraven domů, kde najde svou ženu ležet mrtvou. Z toho pozná její účast v boji, žena je tím odhalena jako čarodějnice."

26C28. CO ZNAMENÁ VĚŠTĚNÍ JEDNÉ Z POČTU HADAČEK V LUCKÉ VÁLCE

"Kosmas" do popisu magického věštění skryl informaci, kde byla pohřbena Ludmila a tím vlastně i to, že žena zabitá v lucké válce je Ludmila.

Co má udělat pastorek podle rady jedné z počtu hadaček (Wzteklic, Eumenid) poté, když zabije prvního protivníka? Co ve skutečnosti má udělat podle slov pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže? Má zabitého protivníka, tj. Ludmilu, v určitém místě pohřbít. Přečtěme si, co o jednom z Ludmiliných hrobů napsala M. Bravermanová (2005, s. 91): "Z uvedených důvodů se hrob sv. Ludmily musel nacházet na jiném místě v bazilice [sv. Jiří]. Mohlo to být v nám neznámém hrobě anebo - což je nová hypotéza - v křížovém zahloubeném útvaru, situovaném východně od hrobu JK-98, připisovaném ponejvíce Boleslavu II. ... Křížový útvar objevil I. Borkovský při archeologickém průzkumu baziliky... Čtyřramenný útvar byl zahloubený cca 50 cm do podložní břidlice, jeho dno bylo vymazáno maltou, ramena pravidelně vyzděna z úštěpků opuky, spojovaných bílou maltou. Vnitřek zahloubených ramen byl omítnut našedlou maltou. Domnívám se, že tento objekt lze považovat za relikviářový hrob, do něhož byly pohřbeny Ludmiliny ostatky." [...] "Zda se jedná o prvotní Ludmilin hrob v bazilice či o hrob, kam byla Ludmila přenesena z jiného, nám neznámého, místa baziliky, nelze rozhodnout." "Kosmas" slovy mezi nohama koně prozrazuje, že Ludmilin hrob se nachází v bazilice sv. Jiří, neboť tento světec je zobrazován, jak sedí na koni, a slovy čáru na zemi na způsob kříže prozrazuje přesné místo, kde se hrob nachází, že je v křížovém zahloubeném útvaru. Kříž v pohřbení Ludmily hrál významnou úlohu. Když byly její ostatky vyzvednuty z křížového útvaru, byly dány do schrány u oltáře sv. Kříže. - V hrobě v tomto křížovém útvaru, vybudovaném v centru baziliky sv. Jiři (tedy na čestném místě) byla pohřbena Ludmila, matka tzv. Václava, babička Vojtěcha atd. Vratislav, který nebyl Ludmilin syn, a jeho potomci neměli o Ludmiliny pozůstatky zájem, ty zřejmě vzaly za své a v centrální části baziliky v hrobě č. 98 je pohřben Boleslav III. Ryšavý, jehož pozůstatky byly přivezeny z Polska.

Ludmila nebyla možná poprvé pohřbena na Tetíně, ale na Pražském hradě v místě, kde I. Borkovský objevil kostel. Tzv. Václav, Ludmilin syn a jediný přemyslovský vládce, který byl Ludmiliným potomkem, přenesl Ludmiliny pozůstatky do baziliky sv. Jiří. Další Přemyslovci si Ludmily nevážili, naopak jí zřejmě opovrhovali. Proto její pozůstatky z křížového zahloubeného útvaru odstranili. Když Přemyslovci usilovali, aby se Ludmila stala světicí, její pozůstatky buď neexistovaly, nebo nebyly nalezeny, či existovaly, ale nebyly pro světici použitelné. Proto byly nahrazeny pozůstatky jiné ženy (Svatožizně?). - Přemyslovci si nesmírně vážili Boleslava III., ale nemohli se jím hlasitě chlubit. Vážili si ho za to, že zlikvidoval Slavníkovce (zavraždil Soběslava a Vojtěcha a při útěku z Pražského hradu byl zabit Vladivoj, neupil se). Pozůstatky Boleslava III. byly přivezeny z Polska a pohřbeny nad místem, kde byla dříve pohřbena Ludmila.

Saxo Grammaticus líčí takto věštění pomocí Svantovítova bílého koně (převzato z J. Dyndy, 2017, s. 208, 209) "Prostřednictvím onoho koně byly také tímto způsobem vykonávány věštby: Když se jim zachtělo zahájit válku proti nějaké zemi, před svatyní [zasvěcenou Svantovítovi] bývala rukama pomocníků rozestavěna trojí řada kopí; v každé z nich byla dvě obrácená [kopí] spojena překřížením a zaražena do země ostrým koncem, přičemž řady od sebe byly stejně vzdálené. K nim byl v čase chystané výpravy po předchozí slavnostní modlitbě vyváděn knězem kůň s ohlávkou z nádvoří [svatyně]. Když překračoval výše zmíněné řady dříve pravou než levou nohou, bylo to přijímáno jako příznivé znamení k vedení války, ale jestliže jen jednou předešla pravou, plán napadnout [cizí] zemi byl opuštěn; ani námořní výprava nebývala podniknuta dříve, než byly spatřeny tři po sobě následující dobré kroky kopyt."

Vl. Karbusický ve svém rozboru lucké války připomíná zajímavý zápis kronikáře Saxa Grammatica o jednom magickém úkonu polabských Slovanů na Arkoně (1967, s. 136): "...věštili arkonští kněží před válečnou výpravou za pomoci posvátného koně: zarazili do země kopí tak, aby zkřížena (kopí tedy vytvářela podobu ležatého kříže) a posvátný bílý kůň je musel překračovat; jestliže překročil nejprve pravou nohou, bylo to pokládáno za dobré znamení a válečná výprava byla uskutečněna."

Podobný způsob věštění obyvateli Štětína uctívajících boha Triglava popsal mnich z Prüfeningu v Životě biskupa Oty Bamberského (převzato z J. Dyndy, 2017, s. 78, 79): "Rozmístili na zemi několik kopí a Triglavova [černého] koně přes ně převáděli. Jestliže se při překračování nedotkl ani jednoho z nich, bylo to považováno za dobrou věštbu a v kvapu vyjeli na koních plenit. Avšak jestliže se jich svým krokem dotknul, chápali to jako božský zákaz možnosti vyjet na koních a okamžitě se uchýlili k losům, aby se na základě jejich uvážení dozvěděli, zda by měli jít plenit na lodích, anebo spíše pěšmo." Tento rituál popsal i Herbord v Dialogu o životě Oty Bamberského. Od popisu mnicha z Prüfeningu se v podrobnostech liší.

U "Kosmy" má ten, kdo zabije svou matku, udělat kříž mezi nohama koně, takže kůň by nemusel kříž vůbec předníma nohama překročit. Zmínka o tomto rituálu poukazuje myslím na to, kdo je v bitvě pastorkem. Je to nešlechetný Srbín Durynk, je to Václav. Ovšem "Kosmas" nepřevzal rituál celý. Chybí kopí, to je nahrazeno čarami, a kůň (a "Kosmas" neříká že bílý) čáry nepřekračuje. Zatímco pohanští kněží nejprve provedou pohanský rituál a potom následuje (nebo nenásleduje) bitva, u "Kosmy" nejprve pastorek při prvním utkání zabije svou manželku a potom následuje rituál a po něm dojde k bitvě. A u "Kosmy" nejde jen o věštění toho, jak bitva dopadne, ale pastorek dostává i rady, jak se má v bitvě chovat. A důležité také je, kdo tyto rady dává. V latinském textu je dává Eumenida (v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové jedna z počtu hadaček a u W. W. Tomka je dává Wzteklice). Eumenidy byly původní Erínye, ty pronásledovaly Oresta za matkovraždu. Pastorek, tj. Václav, se zde dozvídá, jakým způsobem má svou matku zabít. Ke třem Eumenidám přirovnává "Kosmas" i tři Krokovy dcery: Kazi, Tetku a Libuši. Za Kazi se skrývá Vratislav. A Vratislava skrývaly legendy za Drahomíru (nebo řečeno jinak: připisovaly jí činy, které učinil Vratislav). Za jednou z počtu hadaček (Eumenidou, Wzteklicí) je skryt Vratislav.

Když pastorek zabil v bitvě nejmenovanou ženu, zachránil se kvapným útěkem a rozčilen přišel domů. J. Sadílek upozornil (1997, s. 127), že také ve Vergiliově Aeneidě prchá z trojského bojiště Aeneův bojovník Arrus, když probodl kopím Amazonku Camillu. Na Troju naráží i to, že se Tyr převléká za Neklana jako Achilles za Patrokla. Lucká válka je zde přirovnána k ději souvisícímu s trojskou válkou. Srovnejme si počátky "Aeneovců" a počátky Přemyslovců:. Nejprve k "Aeneovcům": Aeneas prchá z Troje, která je následně zničena Řeky, do nové země na Apeninském poloostrově. Jeho potomci sídlili v Alba Lonze. A následně další Aeneovi potomci Romulus a Remus zakládají Řím a "Aeneovec" Romulus začíná úspěšně budovat římskou říši. Nyní k Přemyslovcům: Bořivoj, původně vládnoucí v Zabrušanech, po prvním neúspěšném pokusu ovládnout v zájmu Svatopluka Čechy tráví nějaký čas na Velké Moravě a potom odchází z Velké Moravy (která bude za několik desetiletí zničena Uhry) a nyní již úspěšně s pomocí Svatoplukovou a v jeho zájmu se chápe vlády v části Čech. On a po něm Vratislav sídlí možná na Staré Kouřimi, odkud vyhnali dosavadního vládce Čech, nebo alespoň středních Čech. Ze Staré Kouřimi odchází Vratislav (možná koncem své vlády) na Pražský hrad a Přemyslovci začínají úspěšně budovat český stát.

Uříznuté uši jsou narážkou na provaz (slovo uše nebo uže znamenalo provaz). Provazem lze oběť uškrtit nebo také oběsit.

26C29. VÝZNAM LUCKÉ VÁLKY

Lucká válka (921?), válka mezi Ludmilinými syny, je jednou z nejdůležitějších válek českého raného středověku. Znamenala totiž sjednocení Čech (nebo většiny Čech) pod vládou Přemyslovců. Dosáhli toho potomci knížete Bořivoje, který byl pověřen Svatoplukem, aby v jeho zájmu ovládl Čechy. Ovládl však pouhou část Čech a Bořivojovi synové vítězstvím v lucké válce a zavražděním Ludmily ovládli tu část, kterou podle "Kosmy" ovládali před válkou Lučané. Čechy byly sjednoceny do doby, než Vratislav rozdělil své panství mezi svého bratra Václava a svého syna Boleslava. Vratislav tedy ovládl i lokalitu budoucího Pražského hradu, tehdy Děvína, ale nemusí to znamenat, že na tuto lokalitu přesídlil. Mohl tam však projevovat stavební aktivitu, možná postavit kostel sv. Jiří.

P. Kopal vidí luckou válku poněkud jinak. Na s. 159 (2017) napsal: "Lucká válka je v zásadě mýtem o vyčerpání světa a jeho následné obrodě, eschatologií převlečenou do osobní krize knížete jako především vojevůdce, ale tím i krize vlády, země, Čechů (kteří ,neměli dost síly'): ,Co měly činit údy bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce?' (Dalimil: ,slabá hlava sebere sílu všem údům' a ,kvůli [slabému - slovo doplnil P. K.] knížeti zmalátní celá země'.) Zbývá už jen poslední ,hrádek' a poslední bitva za ,poslední spásu' (,salus ultima'); Lučané mají na dosah ,poslední vítězství'. Přesto vítězí Čechové a Lučané padnou všichni (,až do jednoho, totiž kromě toho, jemuž macecha dala výstrahu'). Jedná se o ,model posledního boje, konečného střetnutí dobra a zla' o ,konečné a úplné zlikvidování zla'." V poznámce č. 430 P. Kopal cituje Dalimilovy verše v originále: "Často sě stává, / že kdy nemáhá hlava, / ve všech údiech statka nenie. / Taktéž pro kněze země obléně." Již jsem uvedl, že jméno Gommon znamená zřejmě chromý a že Gallus informoval čtenáře (II, 1), že polský Vladislav Heřman, a za ním Gallus skrývá českého Vratislava, byl nemocný na nohy.

A tento svůj názor, který jsem citoval, zdůvodňuje P. Kopal řadou jednotlivin citovaných z "Kosmy" a jejich porovnáváním s indoevropskými mýty. Na s. 172 potom napsal shrnutí svých názorů na luckou válku: "Je sice možné, že pověst odráží jistou historickou skutečnost, totiž dobytí Čech Přemyslovci v 9.-10. století (a možné je i to, že na severozápadě tehdy středočeskému knížeti vyvstal nebezpečný protivník), ale na tomto aktualizovaném eschatologickém mýtu je významná právě jeho mýtická funkce, přetvořená k obrazu Kosmova světa, politické reality 11.-12. století. I tato pověst, tato válka, je spíše ,politickou sociologií' (ideologií) než historií." Já se snažím, na rozdíl od P. Kopala, hledat v lucké válce spíš historii než ,politickou sociologii' (filozofii).

Falešný Kristián napsal, že Tunna a Gommon (hubený tzv. Václav a chromý Vratislav) po zavraždění Ludmily, a vraždu Ludmily můžeme považovat za epilog lucké války, vládli celé zemi jako velkomožní vévodové. Zdůrazněme slovo celé. Vítězstvím v lucké válce Přemyslovci Vratislav a tzv. Václav sjednotili Čechy.

Toto sjednocení Čech (podmanění si Nezamyslovců Přemyslovci) se odrazilo i v budování hradišť. Přečtěme si, co napsal o hradišti Libušín R. Turek (1963, reprint 2000, s. 105): "...velkolepá pevnostní stavba libušínská nebyla dobudována a opevnění je kusé; někde má dokonce tři stavební fáze, jinde je nedokončeno. Důvod, proč se tak stalo, dá se předpokládat: pominuly prostě důvody k dokončení mohutného, velké energie vyžadujícího hradiska v těchto končinách. Protože hradisko leží nedaleko severozápadních hranic předpokládaného území českého kmene a za Džbánem je další, zřejmě původně lucké hradisko dřevíčské, známé nám z Kosmy v době bojů s Poláky v l. 1002-1004 jako castum munitissimum, je možný jediný výklad: buď po luckých válkách [s. 116: lucké války... sahají... do 9. věku] nebo před polským vpádem zanikly důvody existence hradiska a to nebylo dostavěno." Hradisko nebylo na okraji území českého kmene, ale na okraji území knížectví Nezamyslovců.

Na výsledky lucké války, skončené asi roku 921, reagoval bavorský Arnulf. M. Šmied o nástupu tzv. Václava k moci napsal (2016, s. 63): "Jistě není bez zajímavosti, že samotný Václav zřejmě nastoupil svou vládu v zemi v souvislosti s Arnulfovou výpravou do Čech roku 922." K tomuto názoru M. Šmied připojil na stejné straně poznámku č. 12: "SEIBT 1996, 47. Proti tomuto řešení vystupuje Dušan Třeštík, který z hlediska Václavova věku navrhuje jako datum jeho nástupu na knížecí stolec až rok 925 či nejdříve 924; TŘEŠTÍK 1997, 375." D. Třeštík však vychází z nesprávného předpokladu vyčteného z legend, které uvádějí, že Václav se dožil poměrně nízkého věku, z čehož vyplývá i pozdější rok jeho narození. Roku 922 však mohl ještě vládnout Vratislav.

Po lucké válce ztratila řada hradišť na svém vojenském významu. M. Lutovský o ztrátě významu některých hradišť napsal (2006, s. 61, 62): "Šlo o sídla knížat, ústřední hrady kmenů, důležité ekonomické a vojenské body. A v okamžiku, kdy hrad tuto úlohu ztratil, zanikl. Uvnitř území ovládaného na počátku 10. století Přemyslovci [je míněna přemyslovská doména, ve skutečnosti ovšem neexistující] zůstaly jen dvě starobylé pevnosti, založené kolem poloviny 9. století, které nemohly být opuštěny a zrušeny - stál na nich totiž kostel, dům Boží, který potřeboval ochranu hradeb. Těmito hrady byly Levý Hradec a Budeč..." [...] "Dobu rozkvětu Levého Hradce můžeme hledat v druhé polovině 9. a na počátku 10. století." Tedy zřejmě po vyhnání původní mocenské skupiny ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) za Vltavu až do konce lucké války. Politický význam Staré Kouřimi převedla tato mocenská skupina na Budeč, hlavní sídlo Nezamyslovce Spytihněva, a náboženský význam Staré Kouřimi (Dowiny) byl převeden na nový Děvín, pozdější Pražský hrad. M. Lutovský o Budči napsal (2006, s. 63): "V druhé polovině 10. století tak Budeč nabývá spíše hospodářského významu, její počáteční mocensko-politický a vojenský význam ustupuje do pozadí.

D. Třeštík napsal (1997, s. 546, pozn. 57): "Jde zejména o Arnulfův zásah v Čechách roku 922, o němž si ještě ukážeme, že souvisel s vyhnáním bavorských kněží a zavražděním Ludmily a o jeho výpravu do Čech v roce 929 spolu s Jindřichem I. Obojí lze vysvětlit pouze tím, že Čechy považoval Arnulf za příslušenství svého bavorského království, což uznal i Jindřich I., když s ním roku 921 uzavřel zásadní dohodu." Domnívám se, že zásah v Čechách souvisel s výsledky lucké války, v níž zavraždění Ludmily bylo méně významným epilogem.

Podívejme se, v jakém rozporu je skutečný vztah mezi Spytihněvem a Vratislavem od představy Vr. Vaníčka (2014, s. 57): "Na rozdíl od Mojmírovců bratři Spytihněv a Vratislav zachovávali jednotu a pořádek - alespoň nevíme nic o domácích rozbrojích. Syn mladšího Vratislava Václav se stal později dědicem vlády, takže Čechy působí dojmem již stabilní monarchie. Tento ideální stav může mít dvojí vysvětlení. Jedním je trvání autoritativního vlivu matky Ludmily, kněžny-vdovy, udržovatelky kontinuity politické moci. Druhý důvod by byl prozaičtější: vedla se totiž diskuse, zda Spytihněv nezemřel již v roce 905, po deseti letech své vlády. Pak by plynule nastoupil mladík Vratislav." Vratislav byl pravděpodobně synem ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizně?). Spytihněv a tzv. Václav byli synové Ludmily, přičemž otcem Spytihněva byl pravděpodobně Rostislav (tudíž Spytihněv byl po otci Mojmírovec), otcem Vratislava a tzv. Václava Bořivoj. A o nějakém zachovávání jednoty a pořádku mezi Spytihněvem a Vratislavem a později mezi tzv. Václavem a Boleslavem se vůbec nedá mluvit.

27C1. HRADIŠTĚ STARÁ KOUŘIM

O hradišti Stará Kouřim M. Beranová a M. Lutovský napsali (2009, s. 219, 220): "Koncem 9. století a v první polovině 10. století vrcholí vývoj na Staré Kouřimi (Šolle 1966), centru zlického knížectví. Došlo zejména k přestavbě opevnění, jehož vnější pás byl zesílen koncem 9. století hliněnou bermou a střední o něco později přestavěn na hradbu s čelní kamennou zdí." […] "Svou úlohu plnila i ostatní hradiště v oblasti [Posázaví na Benešovsku], Hryzely, Radim, Ždánice, vzniklá již v době 9. století..."

O významu Staré Kouřimi napsal M. Lutovský (2006, s. 151): "Stará Kouřim je totiž zcela výjimečným objektem, který nemá v České kotlině srovnání. Máme před sebou významné, ne-li nejvýznamnější mocenské středisko v Čechách ve druhé polovině 9. a první polovině 10. století."

J. Hasil v hesle Kouřim v Archeologickém atlasu Čech o hradišti Stará Kouřim uvedl mj. toto (2014, s. 164): "...na přelomu 8. a 9. století, kdy nad pravým břehem Výrovky v poloze Stará Kouřim... vyrostlo trojdílné hradiště o rozloze 47 ha, což je výměra, která v Čechách nemá u tohoto druhu památek obdoby. Četné doklady přítomnosti elit, nebývalý rozsah, mohutná fortifikace i – jakkoliv nečetné – historické zprávy dovolují srovnání významu Kouřimi v 9. a na počátku 10. století s oblastí Pražské kotliny. S jistou dávkou nadsázky lze spekulovat, že kdyby kouřimská knížata, jejichž hroby byly v areálu rovněž odkryty, uspěla v mocenském boji s pražskými Přemyslovci, mohla se centrem českého státu stát právě Kouřim..."

To, že na Kouřimi vládli Mojmírovci Rostislav a Spytihněv a správce Bořivoj z vůle a s pomocí Svatopluka, to vedlo k pomoravštění hradiště. Stará Kouřim byla natolik ovlivněna Velkou Moravou, že to přivedlo M. Šolleho k napsání publikace Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách (1966). Dvě kapitoly mají název: Stará Kouřim prostředníkem velkomoravské kultury v Čechách a Stará Kouřim ohniskem velkomoravské tradice v Čechách.

Na Staré Kouřimi byly objeveny stopy po dvou zajímavých stavbách. P. Sommer k nim napsal (2014, s. 256): "Na konci 9. století vznikla na SZ okraji knížecího pohřebiště dřevěná kůlová stavba o rozměrech 2 x 6 m, v jejímž sousedství byla nalezena nepravidelná kamenná dlažba. Analogie k této stavbě nacházíme na bavorských merovejských pohřebištích Marktoberdorf nebo München-Aubing, kde bývají interprertovány jako kultovní stavby související s raným křesťanstvím. Je samozřejmě otázka, zda je i na Kouřimi tento objekt spojený s raným křesťanským rituálem... Nejvýznamnější stavbou této sídelní části byla podélná halová dřevěná budova o rozměrech téměř 90 x 4-6 m, která měla mít účel slavnostního shromaždiště obyvatel hradu nebo knížecí družiny." Dřevěna kůlová stavba tedy možná ukazuje, že pohanské hradiště přecházelo ke křesťanství. Po smrti Bořivoje 889 nebo 890 sídlícím na kouřimském hradišti ovládal Čechy z Moravy přímo Svatopluk a po jeho smrti roku 894 snad z hradiště ovládal část Čech Vratislav.

S místním jménem Kouřim se v legendách (s výjimkou falešného Kristiána) nesetkáme. Nepsal o ní (alespoň ne viditelně) ani "Kosmas". Nebylo vhodné připomínat pohanskou Dowinu, kterou dobyl Rostislav. A nebylo vhodné připomínat hradiště spojené s válečníkem tzv. Václavem. Mírumilovnému tzv. Václavovi patřila Budeč, kde se podle legend učil, a Pražský hrad, z něhož mírumilovně vládl a stavěl rotundu sv. Víta. Přemyslovci měli od počátku sídlit na Pražském hradě a mimo Přemyslovců neměl Pražský hrad nikdy nikomu jinému patřit.

O Kouřim nechá tzv. Václava zavadit falešný Kristián (tj. biskup Heřman), když popisuje jeho střet s kouřimským knížetem. Ve skutečnosti jde o střet Boleslava I. s tzv. Václavem. Když falešný Kristián nemohl napsat, že tzv. Václav vládl z Kouřimi, tak ho tam nechal alespoň přijít.

O závěrečné fázi Staré Kouřimi EHvČ uvádí u hesla Kouřim 1 na s. 141 následující: "Zánik hradiště v době kolem poloviny 10. století je pak spojován s obratem v přemyslovské politice a snahou Boleslava I. (†972) o likvidaci nepřemyslovských knížat a ovládnutí Čech. Nedaleko vyvrácené Staré Kouřimi po nějaké době vyrůstá přemyslovské správní centrum v podobě nového, menšího hradiště U sv. Jiří." Domnívám se, že hradiště bylo zničeno za porážky podkrálíčka tzv. Václava nebo po této jeho porážce.

27C2. VLÁDCI NA STARÉ KOUŘIMI

Domnívám se, že kouřimská knížata vládla původně ze Staré Kouřimi, tehdy Dowiny, na obou stranách řeky Vltavy. V první polovině 60. let 9. století se Kouřimi zmocnil Rostislav a z ní ovládal zřejmě část Čech. Vládou v Nitransku a možná na Moravě nebo její částí pověřil svého synovce Svatopluka. Po svržení Rostislava z knížecího stolce si Češi povolali Bořivoje. Brzy ho však zapudili a zvolili si Spytihněva (Strojmíra falešného Kristiána). Svatopluk a Bořivoj ho z Kouřimi zahnali za Vltavu a nechali ho vládnout části Čech z Budče. Bořivoj se stal Svatoplukovým správcem části Čech na východ od Vltavy. Kouřim byla jeho nejvýznamnějším hradištěm. Po přímé vládě Svatopluka v Čechách nebo v části Čech se stal českým a polským knížetem Vratislav. Ten vítězstvím v lucké válce a po zabití Ludmily připojil ke svému panství i panství Spytihněva. Koncem svého života rozdělil své panství mezi svého bratra tzv. Václava a syna Boleslava. Tzv. Václav vládl z Kouřimi. Falešný Kristián nemohl prozradit, že pozdější světec Václav nevládl z Pražského hradu, ale z Kouřimi, tak nechal tzv. Václava ke Kouřimi alespoň přijít. Rad(i)slav a Zlicko, to jsou Dalimilovy výmysly. Prvním knížetem, který vládl z Pražského hradu, byl možná až Boleslav I.

Protože ze Staré Kouřimi ovládali část Čech Mojmírovci Rostislav a Spytihněv a Přemyslovec Bořivoj část Čech ovládal v zájmu Svatopluka, tak došlo k tomu, co napsala A. Bartošková (2002, s. 111): "Stará Kouřim byla v druhé polovině 9. století v těsnějších kontaktech s velkomoravským prostředím než jiná soudobá hradiště v Čechách."

27C3. POHANSKÉ STOPY NA HRADIŠTI STARÁ KOUŘIM

Nejvíce stop po pohanství se v Čechách nachází na dvou lokalitách jmenujících se po určitou dobu Děvín. Je to jednak lokalita dnešního Pražského hradu (vrch Žiži, vodní pramen, posvátný háj, posvátný kámen) a lokalita hradiště dnes známého pod názvem Stará Kouřim.

N. Profantová v poznámce č. 10 napsala (2011, s. 35) vycházejíc z M. Šolleho (1966): "Pouze na Kouřimi je poměrně průkazná souvislost dvou až tří základních společně využívaných posvátných prvků: posvátný pramen, posvátný strom (háj) - ten doložit reálně neumíme - a posvátný kámen, skála či kamenný oltář... Uctívaný kamenný blok stál již mimo areál hradiště, představoval jej neobvyklý kamenný útvar nazývaný dnes ,Lechův kámen'... dobře z hradiště viditelný a lehce dostupný." A v poznámce č. 4 na straně 34 se N. Profantová vyjadřuje k nálezu skupiny kůlových jamek nalezených východně od jezírka: "Mohlo by jít o rozmístění [pohanských] idolů."

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička napsali o pohřebních praktikách (2013, s. 221): "Pohanské kultovní objekty nesporně existovaly také ve spojitosti s pohřebišti a pohřebními rituály. Archeologické doklady takových objektů byly nalezeny u pohřebišť ve Staré Kouřimi, kde stopy ohňů a potravy naznačují kultovní praktiky, nebo v Lahovicích u Prahy, kde byla nalezena dřevěná svatyně nad hrobkou. Celkově je třeba konstatovat, že uvedené archeologické nálezy jsou v mnoha ohledech nejednoznačně interpretovatelné."

Historikům není jasné, čemu sloužila ve Staré Kouřimi halová stavba široká 4 až 6 m a dlouhá 90 metrů. Sakrální účel je v dnešní době spíše nebo vůbec odmítán.

27C4. POHŘEBIŠTĚ NA STARÉ KOUŘIMI

Nechme se pozvat M. Lutovským na jedno pohřebiště na hradišti Stará Kouřim u jezírka U Libuše (1997, s. 138 až 142): "Jezírko bylo v raném středověku rozšířeno a na jeho březích vyrostlo pohřebiště společenské elity. Až do poloviny 10. století se tam nakumulovalo více než 150 hrobů - nás však nyní zajímá pouze šest nejstarších, datovaných do 9. století."

P. Sommer napsal (2014, s. 256): "Jako nejstarší zde byl identifikován hluboký hrob č. 55 s pohřbem muže opatřeného knížecí výbavou." […] "Soubor [předmětů nalezených v hrobě] je datován do 1. poloviny 9. století a podle něj (pohřbený kníže byl označen jako možný zakladatel hradu) se datuje i vznik pevnosti."

Druhý hrob: "...byl původně považován za sídlištní objekt, protože neobsahoval pozůstatky lidského těla. Dřevěná roubená komora mohla být symbolickým hrobem [kenotafem], tedy hrobem vybudovaným pro člověka zesnulého v takové vzdálenosti od domova, že nebylo jeho tělo možné dopravit domů." Z Dowiny vládli ze známých knížat po část své vlády Rostislav (pohřben byl možná v bavorském klášteře), po část své vlády Spytihněv (tj. Strojmír; pohřben je na Pražském hradě), správce Bořivoj (pohřben byl zřejmě v kolínské mohyle), možná krátce i Vratislav (pohřben je na Pražském hradě) a tzv. Václav (pohřben je na pražském hradě). Vládci předcházející Rostislavovi, nejsou známi.

N. Profantová rozlišuje na kouřimském pohřebišti hroby čtyř generací. Citujme ze strany s. 237 (2006): "Třetí generaci reprezentuje mužský hrob 120... Tento hrob datujeme vzhledem k saxu a ostruhám do doby okolo poloviny 9. století, tedy o něco časněji než Miloš Šolle, zároveň však později než Zdeněk Klanica." Tento hrob tedy spadá ještě do doby, kdy Kouřim ještě nedobyl Rostislav. A dále: "K poslední určitelné generaci [třetí] rozhodně řadíme ženský hrob 106b..." A strana 238: "Pokusili jsme se představit vývoj pohřbívání příslušníků velmožského rodu ve čtyřech fázích na plánu pohřebiště, přičemž k ženskému pohřbu 106b zřejmě chybí pohřeb muže – vládnoucího knížete. Nejspíš byl pohřben mimo své sídlo a jeho povinnosti převzala paní domu, jejíž zcela výjimečný pohřeb tomuto postavení odpovídá." K hrobu 106b napsal P. Sommer (2014, s. 256): "Poslední fázi pohřebiště charakterizuje hrob tzv. kouřimské kněžny (č. 106b) s výbavou vycházející z velkomoravských šperkařských vzorů, ale také dokládající tendenci k domácímu šperku." […] "Touto produkcí se kouřimské šperkařství stává příkladem aplikace velkomoravských podnětů v prostředí domácí tvorby." Domnívám se, že ze Staré Kouřimi (dříve Dowiny) vládl v Čechách nebo v části Čech Rostislav. Zemřel někdy po roce 870 v nějakém bavorském klášteře. Není prázdný hrob (kenotaf) právě hrob připravený pro pozůstatky Rostislava? A nebyla žena pohřbená v hrobě 106b Rostislavovou manželkou nebo jednou z jeho manželek?

K předem připraveným hrobům N. Profantová píše (2006, s. 237): "Předem vyhrazené důstojné místo pohřbu příslušníkům společenské elity je v raném středověku v jiných případech doloženo (například vybudování hrobky Bořivojem I. v kostele P. Marie na Hradě, kde však nebyl pohřben, toto místo pak využil až jeho syn)." K tvrzení v závorce: Domnívám se, že první fázi uvedeného kostela je možno připsat knížeti Vratislavovi, neboť původně šlo pravděpodobně o funerální stavbičku nad hrobem Ludmily. Tu měla dát postavit Drahomíra, legendisté však nechali Vratislava zemřít před Ludmilou a další jeho činy věšeli na Drahomíru.

Prázdnými hroby byly i tzv. kenotafy. N. Profantová a M. Profant k nim napsali mj. (2004, s. 97): "Kenotaf - symbolický hrob, kde chybí to základní - lidské pozůstatky. Kenotafy dosvědčují nezbytnost provedení pohřebních obřadů i v případě, že tělo mrtvého nebylo k dispozici. Jinak by se nebožtík nedostal do světa mrtvých, ale bloudil by mezi živými, které by tím vážně ohrožoval." Autoři považují za kenotaf významný hrob ze Staré Kouřimi z počátku 9. století a hrob v Břeclavi-Pohansku.

A naposledy N. Profantová (2006, s. 240): "Vzhledem k době trvání kouřimského pohřebiště (asi 120 let) postrádáme zřejmě jednu generaci." Přesněji řečeno: Kde jsou pohřbeny nejvýznamnější osoby čtvrté generace? Koncem své vlády z hradiště vládl nebo na něm často pobýval Rostislav, později z něho vládl Bořivoj a Spytihněv, po jeho vyhnání za vltavu opět Bořivoj. Po něm z něho možná vládl Vratislav a naposledy tzv. Václav. Ani jeden z těchto vládců zřejmě na Kouřimi pohřben nebyl.

V roce 2014 I. Boháčová a N. Profantová o kouřimském pohřebišti napsaly (s. 137): "Na pomezí středních a východních Čech pak leží nejvýznamnější česká lokalita velkomoravského období - Kouřim, jedno z pěti největších hradišť v Čechách (40 ha). Necelých 160 hrobů pohřebiště ve středním areálu poskytlo velkou koncentraci exkluzivních pohřbů nejméně tří až čtyř generací příslušníků elity sídlící na hradišti. Koncentrace hrobů s výbavou moravského rázu patří k největším (vedle Prahy - Lumbeho zahrady).

A. Bartošková ke kouřimským pohřbům uvedla (2002, s. 111): "Zatímco starší skupina pohřbů, datovaná do třetí čtvrtiny 9. století, se vedle honosného velkomoravského šperku vyznačuje ještě karolinskou složkou nálezů, mladší skupina pohřbů, datovaná do čtvrté čtvrtiny 9. století, obsahuje již jen vyspělý velkomoravský šperk." Není to, že v poslední čtvrtině 9. století se radikálně mění původ šperků ve starokouřimských hrobech způsobeno tím, že Svatoplukův dobyvatel Čech, tj. původem zabrušanský Bořivoj, vyhnal původní vládce Staré Kouřimi za Vltavu?

P. Sommer napsal (2014, s. 256): "Pohřebiště vypovídalo o všech generacích hradní elity a o jejich vztahu k okolnímu světu. Jejich první generace z 3. čtvrtiny 9. století byla pohřbena se šperky velkomoravského a karolinského typu, hroby ze závěru 9. století byly vybaveny šperkem čistě velkomoravského stylu." "Poslední generace dospělých je vybavena malými záušnicemi, dokládajícími, že život v Kouřimi končí okolo poloviny 10. století." Asi do roku 889 nebo 890 správcoval ze Staré Kouřimi Bořivoj, který zřejmě prožil část svého dětství a mládí na hradišti v Zabrušanech v blízkosti franské říše. Po Bořivojově smrti vládne až do své smrti roku 894 v Čechách nebo v části Čech velkomoravský Svatopluk. Po Svatoplukovi se ujímá vlády v části Čech Vratislav. - Hradiště Stará Kouřim zřejmě zničil po svém vítězství nad tzv. Václavem Boleslav I.

27C5. "PROBLÉM POSLEDNÍ GENERACE ELITNÍCH POHŘBŮ" NA STARÉ KOUŘIMI

N. Profantová roku 2006 v Pohřebiště elity ve Staré Kouřimi (9.-10. století) napsala dílčí nadpis Problém poslední generace elitních pohřbů a existence kostela na akropoli. V této kapitolce na s. 240 a 241 napsala mj. toto: "Vzhledem k době trvání kouřimského pohřebiště (asi 120 let) postrádáme zřejmě jednu generaci. Nejspíše ji nedokážeme rozpoznat mezi vlivem křesťanství již plně standarizovanými pohřby. Snad by tuto generaci mohl zastupovat pohřeb dívky 23 s čelenkou protkanou hedvábnou nití se stříbrným vláknem, skleněným náhrdelníkem a esovitou záušničkou. Avšak tento pohřeb odpovídá svou výbavou přeci jen spíše pouze druhému společenskému horizontu." - Kde jsou však pozůstatky elity čtvrté generace? Bylo zkoumáno i 38 hrobů na pohřebišti v hradištní akropoli. Hroby byly bez milodarů, což znemožňuje nebo ztěžuje určení sociálního postavení zemřelého jedince. Elita mohla být pohřbívána v blízkosti předpokládaného kostela, ten však dosud nebyl nalezen. - N. Profantová napsala (2006, s. 241) "Křesťanská svatyně by tedy musela stát v nezkoumané části plochy východně či severovýchodně odkryvu – prakticky v centru akropole. Pokud by existovala, vázala by se z pochopitelných důvodů na nejmladší fázi existence hradiště v první polovině 10. století, nejspíše na konec vlády Václavovy. Nejspíše právě u této předpokládané sakrální stavby, či přímo v jejím interiéru bychom mohli hledat i onu chybějící poslední generaci kouřimských knížat."

Kteří vládci žili na hradišti po dobu 120 let existujícího kostela. Domníván se, že v posledních letech své vlády žil nebo často pobýval na starokouřimském hradišti Rostislav, nesoucí u "Kosmy" také jméno Křesina a Křesomysl. Stará Kouřim se tehdy jmenovala Dowina. V roce 870 byl Rostislav svržen z knížecího stolce a v příštím roce umístěn do bavorského kláštera. Do Bavorska byl zřejmě dopraven i jeho syn, který se v té době možná učil teprve mluvit. Falešný Kristián Rostislavova syna nazval Strojmír. Je totožný se Spytihněvem. Když Spytihněv dospěl, stal se vládcem na Staré Kouřimi (Dowině). Byl však Bořivojem a Svatoplukem vyhnán za Vltavu. Vládl potom území na západ od Vltavy z Budče. Po smrti Svatopluka se stal vládcem značné části Polska a značné části Čech Vratislav. Odkud vládl, to není známo. Vratislav rozdělil své panství mezi svého "pravého syna" Boleslava a svého mladšího bratra tzv. Václava. Ten vládl ze Staré Kouřimi. - Byl pro někoho z těchto osob připraven hrob nebo zhotoven hrob kenotaf na pohřebišti u jezírka Libuše, který byl původně považován za sídlištní objekt?

Kde byl pohřben Rostislav, to není známo. Bořivoj byl pravděpodobně pohřben do kolínské mohyly. Spytihněv je pohřben v "kostele I. Borkovského". Tzv. Václav byl pohřben v rotundě sv. Víta postavené na Pražském hradě.

Poslední generací elitních pohřbů by mohl být Spytihněv a nejvýznamnější osoby kolem něho, kdyby nebyl ze Staré Kouřimi vyhnán. Sociálně níže postavené osoby nemusely se Spytihněvem hradiště opustit a byli tedy tou čtvrtou neelitní generací.

27C6. JAK VZNIKLO JMÉNO DOWINA

Jména Děvín/Dowina a jméno Kouřim se v českých pramenech téměř nevyskytují. Jméno Dowina se objevuje ve franských pramenech a vztahuje se k napadení Rostislava králem Ludvíkem Němcem. Děvín a Kouřim použil v českých pramenech až biskup Heřman. Jakožto falešný Kristián uvedl (a možná si ho i vymyslel) jméno Kouřim někdy kolem roku 1100 ve své legendě a jméno Děvín uvedl jakožto "Kosmas" v Kronice Čechů v pasáži o dívčí válce. V ní je Děvín pohanskou lokalitou pozdějšího křesťanského Pražského hradu.

Jméno Děvín vysvětlují I. Lutterer a R. Šrámek takto (2004, s. 73, 74): "Jména ze základu děv- jsou na slovanském území hojná, srov. pomíst. jm. Děvín v Praze 5, MJ Děvín, Děvice, Děvičky, Dívčí Hrady (něm. Magdeburg – ze střhn. maid ,děva'). Podle pradávné mytologie jsou stopou nějakého pohanského zvyku, při němž byly do hradeb zazdívány panny, aby hrad byl nedobytný. Někteří badatelé však považují jm. Děvín za předslovanské: spojují je s OJ Deva z ide. základu deiuos > *div-in (srov. ind. déva ,bůh')."

J. Sadílek uvádí toto vysvětlení jména Děvín (1997, s. 108): "Název Kosmova Děvína z domnělého mužského jména Děva je též nepravděpodobný, neboť substantivum ,děva´ je všeslovanské, vzniklé z původního termínu ,děvicě' (resp. děvojě, děvojna = panna), tj. dívka na vdávání. V ruském jazyce se souhvězdí Panny nazývá souhvězdím Děvy."

L. E. Havlík o jménu Dovina napsal následující (2013, s. 156; tučně zvýraznil L. E. Havlík): "Souvěký výklad názvu lokality v glose (puella, tj. stsl. děva, děvica) je otázkou. Název mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé [!] božstvo a označoval původně jeho kultovní místo." Děvínem se zřejmě nazývala Stará Kouřim a také ve svých počátcích zřejmě i Pražský hrad.

M. Téra napsal (2014, s. 40): "Náboženství starých Slovanů nepochybně vycházelo z archaické indoevropské kultury, a proto lze vysledovat řadu podobností, které spojují slovanské prostředí s jinými indoevropskými národy v jejich archaické fázi. Nejblíže měli Slované k Baltům, ale nalezneme analogie i s germánským, keltským nebo starořeckým prostředím. Specifický případ představuje íránský kulturně jazykový okruh., jehož stopy ve staroslovanské kultuře a jazyce nacházíme, a který měl po jistou dobu nepochybný vliv na slovanskou etnogenezi probíhající ve východní Evropě (Toparov 1989). Zároveň nelze vyloučit ani vliv ugrofinských kmenů a v pozdější fázi také turkotatarských národů, které se v raném středověku pohybovaly po východní a střední Evropě."

Latinsky se hádat, věštit, prorokovat řekne divino. OVĚŘIT Slovo divino se velmi podobá místním jménům Dowina a Děvín. V jednom (nebo více?) zachovaném "rukopisu" Kroniky Čechů byl užit pro jméno Děvín v dívčí válce tvar Divin.

27C7. JAK VZNIKL KMEN ZLIČANŮ

Že Děvín a zlý patří k sobě, to si můžeme ukázat na pražském Zlíchově a pražském Děvínu. Lokalita Děvín se nachází v Praze 5 nad Zlíchovem. Podle MJvČ IV/0782 vzniklo pojmenování Zlíchov takto: "Jm. Z. = Zlechův, t. dvůr. OJ Zlech vzniklo hypokoristickou příponou -ch z adjekt. zlý."

A od zlého božstva déván na Dowině (Staré Kouřimi) vedla cesta ke zlým lidem a odtud k Dalimilovu Zličsku a zličským knížatům a dále z těchto slov k historiky odvozenému kmeni Zličanů.

S Dowinou (Starou Kouřimí) jsou spjati zlí lidé, odtud vzniklo nesprávně pojmenování: kmen Zličanů. Podívejme se, kolikrát se v "Kosmově" líčení (I, 34) objevuje slovo zlý: pokolení zlé, zločin ohavný, zlosyn, ze všech zlých lidí, zlé mysli a zlého ducha, zle od much poštípaného, nejhorší (3. stupeň od zlý). Jde o budoucí Vršovce.

Dalimil napsal tyto verše: "Jemuž diechu dřieve Zličsko, / tomu potom vzděchu Kúřimsko."

Vr. Vaníček napsal (2014, s. 208): "Jeskyně, do níž se Prokop nastěhoval, byla známá tím, že ji obývali démoni. To nám dokresluje lidovou mentalitu - křesťanství svádí s ,démony' přímý boj. Je zajímavé, že ubozí démoni s nářkem jeskyni opustili a usadili se kdesi v okolí u ,zlých lidí'." Usadili se u ,Zličanů' na Dowině, tj. na Staré Kouřimi?

J. Sláma o Zličanech napsal (1987, s. 454, 455): "Zličané, předpokládané pojmenování slovanského obyvatelstva žijícího na Kouřimsku v době, než bylo toto území podmaněno Přemyslovci. V odborné literatuře bývají Zličané zpravidla považování za kmen. [D. Třeštík existenci řady kmenů v Čechách později odmítl.] Na jejich existenci se usuzuje z údajů zapsaných poprvé až na začátku 14. století v nejstarší české kronice tak řečeného Dalimila. Ten totiž uvádí, že Kouřimsko se kdysi v minulosti nazývalo Zlicko a že tam vládla zličská (či zlickovská) knížata... Jméno tamějšího obyvatelstva není sice Dalimilem přímo vzpomenuto, je však historicky rekonstruováno ze slov ,zlický' a ,Zlicko'. I když Dalimilova zmínka o tom, že Zlicko náleželo již v době bájných českých knížat Děpolticům, je očividně chybná, neboť zakladatel této boční větve přemyslovského rodu žil teprve ve 12. století, sám údaj o původním pojmenování Kouřimska jako Zlicka zdá se být věrohodný." [...] "Hlavní tamější hrad (snad kdysi nazývaný Zlič, Zliče či Zlicko), jenž se nalézal v poloze ,Stará Kouřim' v blízkosti dnešního města Kouřimě, byl někdy v polovině 10. století vyvrácen." Vidíme, že jméno Zličané bylo historicky rekonstruováno, tudíž není jistota, že existovalo, a dokonce vidíme, že byl historicky rekonstruován i název jejich hradu.

Ke kmeni Zličanů se tedy dospělo takto: dřívější pojmenování Staré Kouřimi bylo Děvín (Dowina), toto MJ vzniklo od indoevrop. déván, tj. cizí, zlé božstvo - "Kosmas" užívá spojení slov zlí lidé, což se možná vztahuje k Vršovcům majícím vztah ke Staré Kouřimi DOPSAT LEGENDY - Dalimil přišel se slovy zlický a Zlicko - z toho rekonstrukcí vznikli Zličané - nakonec historici učinili ze Zličanů kmen. Napověděl "Kosmas" zlými lidmi a tzv. Dalimil Zlickem, že se Stará Kouřim jmenovala Dowina?

Jméno Dowina mohlo "Kosmovi" připomínat jméno aténského Parthenonu, chrámu panen. Totéž mu mohla připomínat lokalita Pražského hradu, tehdy zvaná Děvín. Protože Vratislav sídlil na Dowině a později mu patřil Děvín, napsal o něm "Kosmas" jakožto o Neklanovi, že je rychlý jako Parth.

Jak urputně se Zličané drží v historické literatuře, to si můžeme ukázat na slovech J. Háskové (2007, s. 93). Napsala, že se stal zličským jinak kouřimským údělníkem kníže Oldřich (český kníže 1012-1033; 1034).

27C8. KDO BYLI "KOSMOVI" ZLÍ LIDÉ

Protože jméno Dowina etymologicky souvisí se slovem zlý, spojoval "Kosmas" slovo zlý s osobami majícími k Dowině (pozdější Staré Kouřimi) nějaký vztah. Neznamená to, že slovo zlý nepoužil "Kosmas" i na jiných místech.

Ze Staré Kouřimi vládl mj. tzv. Václav. Ten byl otcem Slavníka (Zbraslava) a dědou Soběslava a Vojtěcha. Pro Slavníkovce užíval "Kosmas" jméno Vršovci.

Na počátku líčení lucké války "Kosmas" napsal (I, 11): "On [Vlastislav, tj. zde Spytihněv] vystavěl hrad... Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů." Spytihněv byl vyhnán ze Staré Kouřimi, spjaté se zlými lidmi, na Budeč. Zlí lidé, tj. zřejmě mnozí kouřimští lidé, přišli na Budeč jistě s ním.

V I, 13 líčí "Kosmas" zavraždění syna Vlastislavova, tj. syna Spytihněvova, Durynkem, tj. tzv. Václavem. O Durynkovi "Kosmas" napsal, že byl nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší[3. a 2. stupeň od slova zlý] a nad každou šelmu ukrutnější. […] "...horší než pohan, spáše ukrutný zločin." […] "...provedl svou ničemnost, kterou již dávno ve zlé mysli a ve zlém srdci vymyslil..." […] "...horší než otcovrah..." […] "...pakli však řeknete, že je to zločin... že nemusíte sami páchati zločin" […] "Ty zločiny přesahují míru...Na tento zločin nelze si vymysleti hodné odsouzení..." […] "...za ten svůj přeukrutný zločin..." […] "Běda, jak je člověku zle..."

V I, 34 napsal "Kosmas" o Kochanovi, to je o vnukovi tzv. Václava, tj. o Vojtěchovi.: "...Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší." […] "Ach, zlé mysli a zlého ducha."

Tzv. Václav pravděpodobně založil hradiště Lštění (to se jmenuje podle jména, které zřejmé tzv. Václav užíval, když byl knížetem (Lstibor?,Lstimír?, Lstislav?). Ve vzdálenosti 2,2 km od Lštění se nachází ves Zlenice. MJvČ IV/0781 o významu jejího jména uvádějí: "Zl. ,ves lidí' Zlenových. OJ Zlen není doloženo, ale je doklad na patronymickou odvozeninu Zlenic... je to jméno utvořené z adj. zlý příponou -en."

27C9. JAK VZNIKLO JMÉNO KOUŘIM

Ant. Profous a J. Svoboda o jménu Kouřim napsali mj. toto (1960, s. 207): "Jméno Kouřim lze vysvětlit také z pregnantního významu slovesa kuriti, totiž podle ohňů, které asi tam byly zapalovány. Vrch, kde se to dálo, byl zván kouřící (kouřim) a po něm dostal hrad, který tam byl postaven, jméno Kouřim." Vl. Podborský napsal (2006, s. 502): "Jsou doklady i o věštění z ohně a dýmu." - N. Profantová a M. Profant v hesle Oheň napsali (2004, s. 150): "Ohniště jsou typickou součástí kultovních míst, ,věčný oheň z dubového dřeva' hořel v Perunově svatyni a pokud by uhasnul, přišel by jeho strážce o život. U nás jsou obdobné ohně doloženy na posvátném místě v Mikulčicích a na Staré Kouřimi."

I. Lutterer a R. Šrámek o vzniku jména Kouřim píší: "MJ je svým původem příčestí trpné na -mъ, odvozené od stč. slovesa kúřiti sě ,kouřit, dýmat´: znamenalo ,kouřící n. dýmající vrch' (metaforicky řečeno o lesnatém vrchu, z něhož po dešti vystupují páry). MJ patřilo prvotně návrší vých. od města, dnešní Staré Kouřimi. Když se jméno stalo názvem hradu na vrchu založeného a později i města v podhradí, začal se slovesný tvar chápat jako podstatné jm. A přiřadil se svým zakončením k MJ typu Vlašim..." Domnívám se, že výklad, že místní jméno Kouřim vzniklo od lesnatého vrchu, z něhož po dešti vystupují páry, má tuto slabinu. Z kterého lesnatého vrchu nevystupují po dešti páry? A byla většina vrchů porostlá nebo holá? D. Třeštík v souvislosti se stavbou rotundy v 10. století na Řípu napsal (2003, s. 76): "Byla to neporostlá ,lysá´' hora, a ty byly vždy výjimečné." A zeměpisné lokality se pojmenovávají podle něčeho spíše výjimečného, podle něčeho nápadného. A tam, kde je většina vrchů porostlá, vrch, ze kterého se po dešti kouří, nápadný není.

Jméno Kouřim je možná vytvořeno biskupem Heřmanem. Ten je autorem tzv. Kristiánovy legendy, v níž jméno Kouřim použil. Je také autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů. "Kosmas" nemusel vyjít při pojmenování hradiště Dowina novým jménem Kouřim pouze z toho, že se tam pálily pohanské ohně, ale i ze změny majitelů hradiště. V dívčí válce proti sobě bojují dívky, tj. bojovníci Mojmírovce Spytihněva. Dívky jsou proto, že ovládali Dowinu (pozdější Starou Kouřim) a Děvín, lokalitu pozdějšího Pražského hradu. V čele chlapců, jinochů byl Přemyslovec Bořivoj. Je možné, i když zdaleka ne jisté, že od nějakého Přemyslovce (Wistrachovce), který se mohl jmenovat Čestislav nebo podobně, vzniklo jméno Češi. Význam jména Čech se vysvětluje (ze slovinštiny a kašubštiny) i jako chlapec, jinoch, mladík. (Nejčastěji je však uváděna etymologická souvislost se slovy čeleď a člověk.) Dívky (Spytihněv) válku prohrály a byly z Dowiny vyhnány a lokality se zmocňuji chlapci Přemyslovci. A Dowina (Děvín) se tedy přejmenuje. Autor přejmenování Dowiny vyšel možná i z řeckého slova kúros a z něho vytvořil jméno Kouřim (listina z 12. století uvádí k roku 1088 Kurim). Kúros byla socha mladíka v předklasickém Řecku. Po vylíčení dívčí války "Kosmas" napsal (I, 9): "...po smrti kněžny Libuše [zde Ludmily] jsou naše ženy pod mocí mužů." Nebo jméno Kouřim v sobě uchovávalo informaci, že se (Stará) Kouřim dříve jmenovala Dowina, Děvín? V antickém Řecku se sochy stojícíh ženy nazývaly kore. Řecky se dnes dívka řekne korítsi.

V. Blažek při výkladu jména Petřín napsal (2005, s. 961): "V souladu s Kosmou jde spíše o adaptaci lat. adj. petrinus ,kamenný' nebo případně o transfér nějakého módního jména typu obce Petrīnum z italské Kampánie... Adaptaci i transfér mohl mít na svědomí sám Kosmas." Proč by tedy nemohl mít na svědomí jméno Kouřim falzifikátor Kristián.

27C10. NEOBJEVUJÍ SE V PRAMENECH ZPRÁVY O DOBÝVÁNÍ, PŘÍPADNĚ PŘÍMO O ZNIČENÍ STARÉ KOUŘIMI?

Pokud je Stará Kouřim totožná s Canburkem, potom o jeho dobývání roku 805 vojskem Karla Velikého píší franské anály.

Pokud se Stará Kouřim skutečně jmenovala Dowina, píší o franském útoku na ni roku 864 Fuldské anály. Možná je totožná s nepředstavitelnou/nevýslovnou/nevyslovitelnou pevností, na kterou Frankové zaútočili roku 869 a zprávy o ni podávají opět Fuldské anály.

O střetu tzv. Václava s nejmenovaným knížetem (ve skutečnosti Boleslavem I.) u Kouřimi píše v závěru své legendy falešný Kristián.

Stará Kouřim je zřejmě totožná s hradištěm Boleslavova subregula, tj. tzv. Václava. O jejím zničení roku 936 píše Widukind.

Gallus možná skrývá zničení Staré Kouřimi za dobytím Alby. Viz kapitolu Skryl Gallus za polskou Albu...

Kdo ovládal Canburg (tj. možná Dowinu, pozdější Starou Kouřim) roku 805 není známo. Nedá se vyloučit, že Lech. V letech 864 a 869 ovládal Dowinu (Starou Kouřim) Rostislav. Posledním knížetem vládnoucím ze Staré Kouřimi byl kníže tzv. Václav, pozdější Boleslavův subregulus. Prvním knížetem, který přesídlil na Pražský hrad, byl možná až Boleslav I., když založil Nový hrad.

Pro Starou Kouřim jsme použili tři jména: Canburg, Dowina a Kouřim. Nenarážel na tato jména Dětmar, kronikář podivuhodně znající české dějiny, ale také kronikář, který je falšoval. O Merseburku možná psal tak, aby čtenáře měla napadnout česká Kouřim. A použil pro ni tři jména (2008, s. 34, 35): "...já Dětmar, biskup... chci představit dějiny města Merseburku [česky Meziboř], kdysi známé široko daleko, dnes však temnotou zapomnění téměř zahalené... Ač mě v tuto chvíli sužují obavy, abych svojí neznalostí nestvořil místo blesku jen dým... přece... začínám." [...] "...založení města a první stavby v něm mají původ v lidu z Romulova rodu, který sem kdysi následoval Julia Caesara... A protože město tehdy dovedlo válčit a nade všemi vítězilo, bylo po starobylém způsobu nazváno Martovým jménem. Později mu však říkali Mese, tedy ,uprostřed kraje', nebo snad dostalo jméno podle nějaké panny, co se tak nazývala. Jména... zdejších vládců před vtělením Krista či po něm zcela pomíjím, neboť nejsem schopen dopátrat se v paměti starců ničeho spolehlivého a v psané podobě to nenacházím." Slova temnota a zahalena téměř zapomněním možná napovídají, že je v textu něco skryto. Slovo dým možná ukazuje na Kouřim nebo na pohanské ohně, které tam byly zapalovány. - Jméno Kouřim může připomínat jméno Děvín. Řecké slovo korítsi totiž znamená dívka a koré jsou řecké sochy dívek. - Jeho Merseburk se jmenoval za prvé podle boha Marta, protože město tehdy dovedlo válčit, zadruhé podle toho, že ležel uprostřed kraje (a Stará Kouřim ležela uprostřed Čech); zatřetí podle panny, což je narážka na jméno Dowina, to je Děvín (řecky bychom mohli říci Parthenopolis),

Na Dětmara z Merseburku navázal i autor Veršů o utrpení svatého Vojtěcha. V kap. 2 čteme: "... ho [Vojtěcha] poslal otec, by vyšších znalostí nabyl, / na slavný dvůr, kde vrchní pastýř Adalbert sídlil. / To byl veliký muž... / ve svatém křesťanství sídle a na hradě Parthenopoli. / Děvín slove ten hrad - tím jménem byl od lidu nazván, / velebný kdysi to hrad, jenž k slavným družil se hradům, / dokud Ota První svou pravicí královské žezlo / třímal, leč dnes jen přístav nejistý ubohých lodí. / ...ten kraj tak zpustl a zchátral." Parthenopolis je řecké označení Magdeburku. Magdeburk zní v překladu Dívčí hrad. (Řecké Parthenon znamená příbytek, místo panen. Panna se dnes řekne řecky parthena.) Parthenopolis, to je v této legendě Stará Kouřim, jinak Děvín, civitas Dowina. V kapitole I, 12 popisující luckou válku napsal "Kosmas": "Zatím se jejich kníže Neklan... na útěku rychlejší než Parth, strachoval následující bitvy..." Naznačil "Kosmas" jménem Parth (Neklan... rychlejší než Parth), že se lucká válka vztahuje k Parthenopoli, tedy k Děvínu, tj. ke Staré Kouřimi nebo lokalitě pozdějšího Pražského hradu? Ota I. vládl v letech 936 až 973. Do té doby zřejmě spadá zničení Staré Kouřimi Boleslavem I. Stará Kouřim byla pravděpodobně zničena po porážce podkrálíčka, což byl před svou popravou tzv. Václav.

Pokud by jméno hradu obléhaného Franky roku 805 nemělo podobu Canburg, ale Ganburg, mohli bychom toto jméno považovat za jméno dané hradu Franky, neboť by možná mohlo znamenat hrad lumpů, gaunerů, neboť německy se lump, gauner dnes řekne mj. Ganove (K. Kumprecht a J. Ostmeyer Česko-německý a Německo-český slovník, 1994). Jméno Ganburg by vycházelo jenom z jednoho jazyka, z němčiny, zatímco Canburg vychází ze dvou jazyků, z latiny a němčiny. Se Starou Kouřimí jsou spjati zlí lidé, u falešného Kristiána strojili vzpouru. Nebo je část Can- ze staročeského tvaru pro dnešní slovo kníže a kněz?. Nejčastěji se část Can- vykládá od latinského slova canis, což znamená česky pes. Jestliže Can- je skutečně od slova canis, tj. pes, bylo toto slovo nadávkou pro pohany? V tom případě by sami Bohemové jistě jmenovali své hradiště jinak.

27C11. PŘIROVNAL DĚTMAR STAROU KOUŘIM K MERSEBURKU?

V poznámce 4 na s. 283 (vydání Kroniky 2008) je uvedeno: "Vznik místního jména Merseburk není jednoznačně objasněn. Existují badatelé, kteří ho odvozují od starosaského meri (bažina), popřípadě od germánských osobních jmen Merifrid, Merowig či Meriswid, jsou ale i zastánci slovanského původu současného názvu. Uvažuje se o starosrbském slovním spojení Me(d)ziborije čili Meziboří (starosrbsky mezi či medzi, hornosrbsky mjezy = mezi; starosrbsky bor = jehličnatý les, srov. hronosrbský bór = borovice, sosna). Další možností by byl původ od srbského slova mjeza (mez, hranice)."

Dětmar napsal v knize I kap. 2. (2): "...založení města a první stavby v něm i v jeho okolí mají původ v lidu z Romulova rodu, který sem kdysi následoval Julia Caesara, Pompeiova zetě, jenž vynikal ve všem a proslul obojí zdatností. A protože město tehdy dovedlo válčit a nade všemi vždy vítězilo, bylo po starobylém způsobu nazváno Martovým jménem. Později mu však říkali Mese, tedy ,uprostřed kraje', nebo snad dostalo jméno podle nějaké panny, co se tak nazývala. Jména a vlastnosti zdejších vládců před Vtělením Krista či po něm zcela pomíjím, neboť nejsem schopen dopátrat se v paměti starců ničeho spolehlivého a v psané podobě to nenacházím." Přemyslovci přišli do Čech z Wolinu, kde uctívali kopí, které údajně patřilo Juliu Césarovi. Mnich Ebbo o kopí ve Wolinu, česky ve Volyni, napsal (převzato od J. Dyndy, 2017, s. 116): "...ve Volyni, založené Juliem Caesarem a pojmenovaném podle něj – bylo tam uchováván – Nepřipomenul Dětmar prostřednictvím Merseburku Starou Kouřim? Hradiště mohlo být postupně nositelem tří jmen. Nejprve možná Canburk (že bylo podle Dětmara po starobylém způsobu nazváno Martovým jménem, to může být připomenutí boje nebo obléhání roku 806). Část Merse- znamená možná bažina a část Can- znamená možná rákosí (dnes se anglicky řekne rákosí cane). Potom se hradiště jmenovalo Dowina, Děvín. Dětmar zmiňuje pannu. A naposled mu je dáno jméno Kouřim. Na jméno Kouřim Dětmar ukazuje již v předešlé kapitole slovem dým (abych svoji neznalostí nestvořil místo blesku jen dým). A také zdůvodňuje, proč o Merseburku (zde Staré Kouřimi) píše: "...chci představit dějiny města Merseburk, kdysi známé široko daleko, dnes však temnotou zapomnění téměř zahalené a překryté." - Dětmar také možná ukázal, odkud Přemyslovci přišli do středních Čech (přes hradiště u Zabrušan na Starou Kouřim). Wolin a Stará Kouřim jsou zde spojeni Juliem Caesarem. - Lidmi z rodu Romeova mínil Dětmar lidi z rodu Bořivoje. Romulovi a Removi totiž odpovídají Boleslav a Václav. Lidé z rodu Bořivojova následovali Bořivoje z hradiště u Zabrušan na Starou Kouřim.

O tom, že první přemyslovští vládci sídlili na Staré Kouřimi, se nemohlo psát. Museli od nepaměti sídlit na Pražském hradě. Proto Dětmar napsal v kap. 2. (2): "Jména a vlastnosti zdejších vládců před Vtělením Krista či po něm zcela pomíjím, neboť nejsem schopen dopátrat se v paměti starců ničeho spolehlivého a v psané podobě to nenacházím."25C11.

28C1. PROČ NEBERU V ÚVAHU DOŽITÝ VĚK URČENÝ ANTROPOLOGY U KNÍŽAT A S NIMI SPOJENÝCH OSOB

Ukažme si na Spytihněvovi, jak je stanovení dožitého věku zjišťovaného antropology zcela nepřesné.

D. Třeštík vypsal ze všech zachovalých legend, jakého věku se dožili Bořivoj, Spytihněv, Vratislav a Ludmila. Poté napsal (1997, s. 178): "Máme tedy tyto údaje: 1) Bořivoj zemřel ve věku 36 (35, 37) let. - 2) Spytihněv zemřel ve věku 40 let. - Vratislav zemřel ve věku 33 let. - 4) Ludmila byla zabita ve věku 61 (41) let." (Před závorkou je v písemných pramenech nejčastěji uvedený dožitý věk, v závorce méně často uvedený dožitý věk.) Ne-li u všech, tak u většiny zde uvedených vládců, je dožitý věk ve skutečnosti větší, než vyplývá z pramenů. - V I, 36 pověsil "Kosmas" informace o Bořivojovi na Oldřicha (o Ludmile na Boženu a o Rostislavovi na Křesinu). Jméno Oldřich si "Kosmas" mohl vysvětlit (i když to není etymologicky správné) jako starý vládce. (Nemohl však mínit dávný vládce?) To by těžko odpovídalo dožitým 36 letům Bořivoje. Syn Vratislav se jemu a neznámé ženě (nikoliv Ludmile, jejž ostatky se asi nezachovaly) narodil možná před rokem 870. Je pravděpodobné, že by Bořivoj měl syna zhruba v 16 letech? - Spytihněv je syn Rostislava a Ludmily. Mohl se tedy narodit nejpozději roku 871. A zemřel pravděpodobně později, než uvádějí písemné prameny. Spytihněv a Vratislav totiž po část své vlády vládli v různých knížectvích ve stejném čase. Legendisté učinili z Mojmírovce Spytihněva Přemyslovce a nechali je vládnout po sobě. Tím do časového úseku zařadili dva vládce, a tak museli zkrátit jejich vládu i jejich dožitý věk, aby se do časového úseku vešli. - Vratislav se narodil asi krátce před rokem 870 a nezemřel časově před zavražděním Ludmily (921), ale až několik let po ní. Legendisté potřebovali zamlčet jeho podíl na zavraždění Ludmily (zřejmě ne jeho skutečné matky), a proto ho nechali zemřít oproti skutečnosti dříve. - Ludmila měla s Rostislavem syna Spytihněva, a to nejpozději roku 871. V tom roce by ji mohlo být 15 let. Narodila by se tedy roku 856. Zemřela roku 921. Dožitý věk by činil 65 let. 

Kolika let se Spytihněv dožil? Podle legend 40 let. V ludmilské legendě Fuit se o něm dočteme, že naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem. Em. Vlček určil dožitý věk Spytihněvův (pokud jde skutečně o jeho ostatky) na 40 až 45 let.

Jeho dožitý věk však zkoumali i antropologové. Přečtěme si, co k tomu napsali J. Brůžek, J. Likovský, V. Černý (2002, s. 440): "Vlček (1997) udává věk dožití 41,7 ± 4,6 roku zjištěný pomocí metody Gustafsona v Kiliánově modifikaci a upřesňuje, že na základě abraze chrupu patřila lebka asi 40letému jedinci." […] "Frolík et al.(2000) publikovali závěry expertizy amerického kolegy M. Beckera, který uvádí, že kníže Spytihněv I. zemřel ve věku přibližně 65 let. Chrup odpovídá zhruba 55letému muži, stav postkraniálního skeletu hovoří spíše pro více než 65 let, stupeň uzavírání lebečních švů svědčí pro věk úmrtí kolem 70 let." […] "Podle Vlčka patřila kostra muži spíše středního věku, podle Beckera byl Spytihněv I. snad starý muž... Jelikož by druhý odhad věku dožití archeologicko-historickou identifikaci kostry knížete Spytihněva I. vylučoval, byl nám tento materiál předán archeology Pražského hradu k nové expertize." Spytihněv byl zřejmě pohřben do tumby v kostele, který I. Borkovský považoval za kostel Panny Marie.

Autoři zkoumající kostru Spytihněva I. dospěli k tomuto závěru (2002, s. 450): "Současné metody biologické antropologie potvrzují, že studovaná kostra patřila dospělému muži. Přesné a zároveň spolehlivé vymezení užšího věkového intervalu ale není možné. Zjištěný široký interval pravděpodobného věku dožití nemůže sice být použit jako argument pro autenticitu kostry knížete Spytihněva I., na druhé straně jím nelze tuto autenticitu ani vyloučit."

Na značnou nepřesnost metod, které užíval Em. Vlček při zjišťování dožitého věku Přemyslovců a dalších osobností okazovali koncem 90.let i antropologové J. Brůžek – Vl. Novotný (Vesmír 78, 1999/8), V. Černý – P. Stránská (1999) a J. Brůžek – J. Likovský – V. Černý (2002).

28C2. KRITIKA EM. VLČKEM STANOVENÉHO DOŽITÉHO VĚKU TZV. VÁCLAVA A NĚKTERÝCH DALŠÍCH PŘEMYSLOVCŮ OD HISTORIKŮ

D. Třeštík při své kritice E. Vlčka vycházel z falešných údajů legend. Takže se v v ostré polemice polemice střetli E. Vlček, který špatně určil dožitý věk Václavův, a D. Třeštík, který vycházel z úmyslně fešných údajů legend (tzv. Václav se ve skutečnosti dožil více jak 60 let).

Proti Vlčkovým závěrům protestovali někteří historici, především D. Třeštík. Ten napsal (1997, s. 449): "Podle jeho [Vlčkova] určení měli totiž zemřít Vratislav jako 40-50 -letý a Václav jako 40 -letý. To je v nesmiřitelném rozporu se všemi písemnými prameny, které jsme v této práci analyzovali. Dokazoval jsem proto již před lety, že v paleoantropologii netradiční metody, použité Vlčkem, jsou přejaty ze současné soudní medicíny a nejsou ověřeny pro staré populace." [...] "Nemohu pochopitelně s Vlčkem diskutovat o metodách soudního lékařství aplikovaných na paleoantropologii, dokazuji pouze, že dávají výsledky, které jsou zčásti (avšak části naprosto zásadní) z hlediska historika evidentně nemožné." O Václavovi kromě takřka nic neříkající zprávy Widukindovy existují jenom údaje v legendách a ty jak známo ohýbaly fakta tak, jak potřebovaly. Kostra Vratislava byla pravá (viz zde kapitolu Měl Vratislav I. kvůli osteochondróze...), kostra tzv. Václava snad také.

Em. Vlček argumentoval, volně řečeno, takto. Při použití nevhodné metody bych špatně stanovil i dožitý věk u Bořivoje, Ludmily a Spytihněva. Proti mým závěrům v těchto případech však historikové neprotestují. Jenomže pokud se týká Bořivoje, tak E. Vlček zkoumal špatnou kostru. Kostra Bořivoje podle dnešních historiků nebyla dosud nalezena (viz zde kapitolu Proč nepatří ostatky v hrobě K1 Bořivojovi). Domnívám se, že Bořivojovými ostatky byly ostatky nalezené v kolínském hrobě.

Když D. Třeštík odmítá dožitý vysoký věk Václavův, zdůrazňuje, že z legend vyplývá, že roku 921 byl tzv. Václav ještě nedospělý, podle Em. Vlčka by však už dospělý byl (ať už by zemřel v roce 935 nebo 929). Třeštík k tomu napsal (1997, s. 461): "...dospíváme zase k tomu, k čemu jsme dospěli v případě Vratislava I.: buď nepatří zkoumaná lebka Václavovi (a uctívaná relikvie je falešná) nebo je nespolehlivá metoda určování zubního věku, které E. Vlček pro určení Václavova stáří použil." D. Třeštík píše, že podle Em. Vlčka by tzv. Václav nastoupil vládu jako dospělý muž a není jasné, proč by nastoupila poručnickou vládu Drahomíra, proč by byla zabita Ludmila, a není především jasné, proč by si toto všechno legendisté vymýšleli." Drahomíra žádnou poručnickou vládu nenastoupila, ale legendy Vratislavovy činy, kterého nechaly předčasně zemřít, připisují Drahomíře. Legendy nemohly připustit, že Vratislav a tzv. Václav stojí za Ludmilinou smrtí.

Em. Vlček své závěry vytrvale obhajoval. Přečtěme si od něho několik vět (1995, s. 83): "Někteří historici odmítají vyšší věk u knížete Vratislava a sv. Václava. U knížete Vratislava trvají na 33 letech délky života a u knížete Václava vykombinoval D. Třeštík věk 27 ± 1-2 roky a J. Sláma udává možné rozpětí mezi 18-33 lety. Avšak důkladný rozbor zachovaných pozůstatků obou panovníků, provedený soudnělékařskými a forenzně-stomatologickými metodami, zařazuje knížete Vratislava do kategorie pokročilého čtyřicátníka (45-50 let) a jeho syna Václava jako počínajícího čtyřicátníka (±40 let)."

Em. Vlček možná neurčil dožitý věk tzv. Václava a Vratislava příliš přesně, ale přitom mohl být jím zastávaný dožitý věk obou knížat pravdě mnohem blíže než jejich dožitý věk uváděný legendami.

Když D. Třeštík upozorňuje, že v době, kdy za tzv. Václava měla podle legend vládnout Drahomíra, by byl již podle E. Vlčka kníže tzv. Václav dospělý a mohl by bez problémů vládnout sám, uvažuje zároveň o tom, proč by legendisté Václavův život takto zkreslili (1997, s. 469, 470): "Nikdo například nepochyboval o údaji legend o tom, proč se Václav nemohl ujmout vlády prostě proto, že pro to nebyl žádný rozumný důvod. Je obsažen v nejstarších legendách, dobře informovaných, a zapadá plně do logiky líčených událostí - a byl proto vždy bez rozpaků přijímán. Jestliže o něm byla nyní vyslovena pochybnost na základě antropologického posouzení Václavova věku v době smrti, bylo třeba tento údaj podrobit znovu kontrole. Pokud by měl být nesprávný, mohlo to být způsobeno buď omylem autorů legend, nebo to byl jejich úmysl, čili lež nebo alespoň překroucení skutečnosti." [...] "Druhá možnost je předpokládat úmysl. Pak musíme vysvětlit, co k němu vedlo..." A protože D. Třeštík omyl i úmysl legend odmítal, tak Vlčkův závěr rezolutně odsoudil: "...musíme údaj legend považovat za spolehlivý a odhad Václavova věku za absurdní." Skutečný dožitý věk Vratislava a tzv. Václava nejpřesněji ukázal srůst jejich lebečních kostí. Podle něho se oba dožili více jak 60 let. E. Vlček se však dopustil omylu, když dospěl k závěru, že srůst jejich kostí je předčasný a že u nich jde o anomálii.

29C1. BOŘIVOJOVO CURRICULUM VITAE

O Bořivojovi nabízejí písemné prameny velmi málo informací. Takže není jasné, kdy a kde se narodil a zemřel, není jasné, zda ho považovat za knížete nebo pouhého správce části Čech ve službách Svatoplukových, není jasné, ve kterých letech vládl ať už s jakoukoliv pravomocí, problémy jsou i s jeho jménem, není známo, kde byly pohřbeny jeho pozůstatky.

Názor, že Bořivoj pocházel z Moravy, se ukázal jako zcela mylný. Z Moravy nepocházel Bořivoj, ale jeho vládnutí jako správce v části Čech. J. Bednaříková, A. Homola a Zd. Měřínský o Bořivojovi napsali (2013, s. 86): "Bořivoje I. lze tedy označit za jakéhosi Svatoplukova náměstka v Čechách." Správněji: v části Čech.

Bořivoj (Přemysl, Krok, Piast) byl synem Wistracha. Jde pravděpodobně o nejmenovaného Slavitahova bratra. Když zemřel Wistrach, vyhnal jeho syn Slavitah dalšího, v písemných pramenech nejmenovaného, Wistrachova syna, snad Bořivoje, a ten se uchýlil k srbskému Čestiborovi. Ludvík poslal roku 857 vojsko, aby dobylo Wistrachův hrad. To se podařilo, Slavitah uprchl k Rostislavovi a jeho nejmenovaný bratr, předpokládejme že Bořivoj, se ujal po Slavitahovi vlády. Bořivoj mohl u Čestibora poznat jeho dceru, tehdy snad ještě dítě, známou jakožto Ludmila. (R. Händl vidí Bořivojova otce ve Vistrachovi nebo Slavitěhovi. - 2009, s. 50.) V mládí Bořivoj možná pobýval u srbského knížete Čestibora. V té době se možná oženil, nikoliv snad s Ludmilou. Podle falešného Kristiána se Bořivojovi dostalo panství říše té, tedy Čech nebo části Čech. Z nejmenovaného důvodu odejel na Moravu ke Svatoplukovi. U něho byl po náležitém zpracování pokřtěn Metodějem ("Kosmas" nechává Bořivoje pokřtít Metodějem až roku 894). Když ho Metoděj propouštěl, přidal mu kněze Kaicha. Všechen národ český však proti němu povstal, protože odstupoval od otcovských mravů. Bořivoj se opět uchýlil ke Svatoplukovi na Moravu, a to zřejmě nejen se svou hlavní neznámou ženou (Svatožizní?), ale i svou ženou vedlejší, Ludmilou, dřívější manželkou Rostislava, s nímž Ludmila měla syna Spytihněva. Na Moravě se Bořivojovi a Ludmile možná narodily děti, a to Vratislav a tzv. Václav. Zřejmě se Svatoplukovou pomocí se Bořivoj vrátil do Čech, vyhnal ze Staré Kouřimi Strojmíra, tj. Spytihněva, a sám se stal správcem v části Čech. - Roku 872 možná bojoval u Vltavy proti Frankům. Wistrachovci/Přemyslovci byli možná spřízněni s Mojmírovci. Možná proto si Svatopluk vybral Bořivoje jako svého zástupce v části Čech. Spytihněv vládl dále, ale jen zhruba na západ od Vltavy z Budče. Bořivoj nevládl z Pražského hradu (lokalita se jmenovala tehdy Děvín), ale z Kouřimska a Kolínska (Stará Kouřim, předpokládané hradiště nebo opevněný dvorec v Kolíně a Hánín). Ovládal i lokalitu Vyšehradu. Kdyby Bořivoj sídlil na Pražském hradě, tak by tam "Kosmas" zřejmě nechal přijít Přemysla, za kterým skrýval Bořivoje. Proto také u "Kosmy" Libuše, tj. Ludmila, nevěští před Přemyslem, tj. Bořivojem, založení a slávu Pražského hradu z lokality pozdějšího hradu, ale z nejmenované vsi, za kterou si čtenář Kroniky Čechů měl zřejmě dosadit Vyšehrad. Proto také Bořivoj nemohl postavit na Pražském hradě kostel P. Marie.

Poté, když byl Rostislav zbaven knížectví a musel odejít do kláštera, začal se Bořivoj starat o jeho manželku Ludmilu (staré manželství nerozvázal). Měl s ní syny Vratislava a tzv. Václava. Rok jeho úmrtí ani jak zemřel není známo. Historikové soudí, že zemřel nejpozději v letech 888, 889 nebo 890. Podle Proložní legendy o sv. Ludmile Bořivoj v šestatřiceti letech odešel z tohoto života. Domnívám se, že zemřel mnohem starší, neboť již krátce po roce 870 měl syna Vratislava (což by ještě bylo možné), ale nemohl by žít na dvoře srbského Čestibora (byl zavražděn asi roku 859 a po vyhnání Slavitaha z hradiště u Zabrušan se stát jeho nástupcem. Je zřejmě totožný s nejmenovaným Slavitahovým bratrem. - Pohřben byl snad se svou hlavní manželkou v kolínském hrobě, takže se jeho pozůstatky zřejmě již nikdy nenajdou.

"Kosmas" možná spojil Bořivoje s hradištěm u Zabrušan (MJ Zabrušany znamená ves lidí bydlících za brusy). Jeho I, 13 končí slovy: "...nyní chceme své pero... nabrousiti, abychom vypsali ty věci pamětihodné, jež zaručuje pravdivé podání hodnověrných lidí." "Kosmas" nechal Libuši poslat své poselstvo pro Přemysla, tj. pro Bořivoje, do blízkosti Zabrušan, a sice do Stadic. Přemyslovci začali svou karierů v Čechách vládnutím části Čech z hradiště u Zabrušan. "Kosmas" začíná své psaní nabroušením pera.

29C2. PROBLÉMY S BOŘIVOJOVÝM JMÉNEM

Falešný Kristián pro Bořivoje vymyslel jméno Přemysl. "Kosmas" pro Bořivoje jméno Přemysl přejal, navíc možná pro něho vymyslel jméno Krok a učinil z něho také jednoho správce nad lidem. U Galla se Bořivoj stal Piastem.

M. Knappová uvádí (2015, s. 143), že jméno Bořivoj lze vyložit jako ,bojující vojín (voj), bojovník' (bořiti znamenalo ,bojovat, přemáhati').

P. Vojtová má toto vysvětlení (převzaté z Etymologického slovníku jazyka staroslověnského a z Fr. Kopečného, 1991) jména Bořivoj (2018, s. 11): "Jméno je složeno ze dvou komponentů, a to od slovesa *borjo, borti, tedy bojovat, a od substantiva bojь, tj. vojenský oddíl. Slovesná část je v apelativní formě, význam jména je tedy ,rozboř, resp. pobij vojsko'. Adideací může dojít k posunutí významu na ,ten, který působí rozboj', případně až na interpretaci ,nezdvořák'. Kopečný vykládá druhou část kompozita od plurálu substantiva voinъ..., tedy v přesnějším významu ,zabíjí vojáky'."

Jiné vysvětlení jména Bořivoj má L. E. Havlík (1994, s. 51): "V pramenech českého původu se tento kníže objevuje snad už od konce 10. století pod jménem Bořivoj (Boriwoy, Borziwoy). Jméno Borivoj má zřejmě analogii v turk. bori-tarkan (srov. starobulh. bori-ta(r)kan = hypostartégos, místovelitel (a župan - turkan); avarské tarkan označovalo velmože - primates..." [...] "...člena osobní družiny (či voje) vládce. První část jména zůstala zřejmě nepřeložena a je otázkou, zda šlo o jméno nebo označení hodnosti či obé zároveň."

Jestliže si L. E. Havlík klade u Bořivoje otázku, zda šlo o jméno nebo o označení hodnosti, můžeme si stejnou otázku položit u víceslavných knížat Václava a Boleslava.

Bořivoj (tj. Heriman?), syn zabrušanského Wistracha, musel možná nějaký čas žít u srbského knížete Čestibora. Když byl ze Zabrušan vyhnán Slavitah, vládl Bořivoj na Zabrušanech. Svatopluk si ho vybral pro realizaci svého plánu. Bořivoj měl v jeho zájmu vládnout v Čechách nebo alespoň v části Čech. První pokus, ten ještě možná bez Svatoplukovy aktivity, nevyšel. Bořivoj musel z Čech uprchnout a žil nějaký čas na Moravě. Druhý pokus však byl zdařilý a Bořivoj žil na západ od Vltavy a byl Svatoplukovou prodlouženou rukou.

Bořivoj si s sebou do Čech přináší moravské soudnictví, proto Krok, za nímž je možná Bořivoj schován, lidi rozsuzoval.

Protože jméno Bořivoj je v některých opisech fuldských análů dopsáno k pěti jménům knížat účastnících se z "české" strany roku 872 bitvy u Fuldahy, je možné, že původní jméno Bořivoje bylo jedno jméno těchto pěti knížat. Jmenovali se Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír a Mojslav.

A. Bartošková ke jménu Goriwei ve fuldských análech, vycházejíc z D. Třeštíka, napsala (2014, s. 12, pozn. 9): "...šesté jméno ,Goriwei' (Bořivoj) se objevuje jen ve třech rukopisech, z nichž dva jsou opisem nejstaršího schlettstadského rukopisu, jenž vznikl ve Wormsu na počátku 10. století a anály v něm sahají do roku 882..."

Když falešný Kristián líčil, jak byl pokřtěn Bořivoj, vložil Metodějovi do úst slova, která patřila Bořivojovi: ty takový a tak mocný muž. Jsou slova mocný muž narážkou na původní Bořivojovo jméno? Podle M. Knappové (2015) znamená jméno Svatoslav silou slavný, jménu Vitislav podobné jméno Vitoslav (což je starší podoba jména Vítězslav) znamená slavný (silný) sídlem, mocí, jméno Heřman, pán (muž od) vojska, válečník. U jména Spytihněv a příbuzného jména Spytimír M. Knappová uvádí že: Spytihněv se někdy vykládá jako marně se hněvající (staroslověnské spyti - nadarmo) nebo náchylný k hněvu, popř. i tichý, klidný. Jménu Mojslav podobné jméno Mojmír znamená můj mír.

Uveďme si příklad (J. Žemlička 2005, s. 45, 46), jak stejný panovník mohl být znám pod dvěma jmény. V nekrologiu premonstrátek z Doksan je k 12. únoru (rok v nekrologiích nebývá) uveden kníže Oldřich (Vdalricus). Bylo však prokázáno, že ve skutečnosti jde o Soběslava I., který byl v německém prostředí znám jako Oldřich (Udalrich). A další příklady: Dcera Přemysla Otakara I. Markéta je v Dánsku známá jako Dagmar. Václav III. je uherským Ladislavem V. (Pátým).

29C3. BOŘIVOJ JE NĚKDY ZTOTOŽŇOVÁN S HERIMANEM

Co znamenají jména Heriman a Bořivoj se dočteme u M. Knappové (2015). "Heřman, variantou je Herman, j. staroněmeckého původu (z Hariman), znamená ,pán (muž od) vojska, válečník'." "Bořivoj, j. slovanského původu, lze je vyložit jako ,bojující vojín (voj), bojovník' (bořiti znamenalo ,bojovati, přemáhati')." Podobný význam jmen Heriman a Bořivoj jsou indicií, ne důkazem, že je možné Herimana a Bořivoje ztotožnit. A domácí podobou jména Bořivoj je podle autorky mj. i jméno Vojan. Bořivoj, Vojan a Vojen mají svátek ve stejný den - 30. července.

D. Třeštík vycházeje z Fuldských análů a z falešného Kristiána napsal (1997, s. 78): "...český kníže Herimann, jmenovaný roku 872, dostal své jméno nejspíše od své franské matky, v Bavorsku zase pobýval podle pověsti Bořivojův příbuzný Strojmír, vyhnaný ze země." Strojmír, to je falešným Kristiánem vymyšlené jméno pro Spytihněva. Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, Bořivoj byl tedy Spytihněvův (Strojmírův) otčím. - Vyhnaný ze země byl Spytihněv nejméně dvakrát. Poprvé jako velmi malý chlapec byl společně se svým otcem odvezen do "Německa", zřejmě do Bavorska. Podruhé již jako kníže byl vyhnán Bořivojem a Svatoplukem ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) za Vltavu.

K osobě Bořivoje a k jeho jménu napsal D. Třeštík (1997, s. 519, poznámky 44 a 46): "Brückner se domníval, že Bořivoj byl synem Herimanna nebo že Herimann se slovansky nazýval Bořivoj." - "Jméno by mohl Bořivoj dostat po svém kmotru, kterým mohl být buď křtící biskup nebo nějaká významná světská osoba. Žádný biskup Herimann však není v té době v Bavorsku znám i samo jméno je tu mezi šlechtou velmi vzácné..."

Shodou okolností několik set metrů od hradiště u Zabrušan, o němž předpokládám, že na něm možná žil Heriman, se nachází rybník Heřman. Tento rybník však získal jméno podle dolu, na jehož místě byl později rybník Heřman založen. Důl se tak jmenoval podle toho, že patřil firmě Hanh a Herrmann. Kvůli dolu byly zlikvidovány původní Zabrušany a byly postaveny na jiném místě.

G. Labuda navrhl toto řešení: jméno Heriman přijal Bořivoj při svém křtu. Zcela jinak vysvětluje jméno Heriman Vr. Vaníček (2014, s. 35): "Heriman by mohl snad být také Vladivoj (ale ani samotné německé jméno nelze vylučovat)."

Heriman si mohl své jméno změnit na Bořivoj, aby nebyl pro Čechy cizincem. Nebo i v tomto případě platí to, co napsal J. Svoboda (1964, s. 46): "Svědectvím pozvolného pronikání cizích světských i církevních jmen je jev, který pozorujeme v raných dobách historických, že totiž osoby, knížata i jiné osoby světské i duchovní mívají d v o j í jméno, jedno domácí a druhé cizí: Vojtěch - Adalbertus, Radim - Gaudentius, Mlada - Maria, Jaromír - Gebhardus, Sdík - Heinricus, Luitgarda - Svatava." Přemysl Otakar I. v určitém prostředí používal jméno Přemysl a v jiném prostředí jméno Otakar. Stejně tak to mohlo být s Herimanem/Bořivojem. V "německém" prostředí mohl být znám jako Heriman, v Čechách a na Moravě potom jako Bořivoj.

Pokud byli Piastovci druhou větví Přemyslovců, mohl dostat nebo si mohl dát právě proto polský kníže Vladislav Heřman (1079-1102) staré přemyslovské jméno Heřman.

Pokud jméno Bořivoj není překladem jména Heriman [pán (muž od) vojska, válečník > bojující vojín (voj), bojovník], potom - domnívám se - když se jeden z pěti knížat bojujících roku 872 u Vltavy stal s pomocí Svatopluka správcem části Čech, s přimhouřením očí se stal knížetem části Čech, tehdy možná přijal své vojenské jméno Bořivoj. Mohl jím být Vitislav a Bořivoj mohl dát toto své jméno svému synovi, pozdějšímu Vratislavovi.

Když "Kosmas" píše o Přemyslovi, za nímž máme vidět Bořivoje, neukazuje na jeho jméno Heriman (pokud se tak Bořivoj původně jmenoval) nahromaděním slov muž a pán? Napsal v I, 5: mluví k mužům – dobrý muž – ten muž – Ano pane; ano pane – tomu muži. V I, 6: tomu muži - muž jménem Přemysl – muž Přemysl - blažený muž – volíme za pána – ten muž moudrý – muži vidouce – mnoho pánů – tolik pánů. V I, 7: s novým pánem – pane, pověz nám. V I, 8: tento muž – pro svou mužnost – slouti mužem. VI, 9 (v této kapitole věští Ludmila založení a slávu Pražského hradu a také je v ní líčen dívčí válka, tj. boj Bořivoje se Spythněvem. V kapitole jsou užita slova mužem Přemyslem – velcí pánové – mladí mužové – po mužsku – nebrali si muži jich – si brali muže – muž a žena – pod mocí mužů. V části kapitoly je líčeno setkání Boženy, která byla Křesinova, s Oldřichem, tj. však zde setkání Ludmily, ženy Rostislavovy, s Bořivojem. "Kosmas" použil slova: ženatého muže – muž žil – po jednom muži.

Vzhledem k tomu, že "Kosmas" použil slovo muž apod. poměrně často (i když tam, kde ve skryté podobě vystupuje Bořivoj, možná totožný s Herimanem, je možná slovo muž užito častěji), slovem muž "Kosmas" možná na Herimana neukazuje.

29C4. ŽIL BOŘIVOJ SE TŘEMI ŽENAMI?

Věděli Gallus a "Kosmas", že Bořivoj žil s (nejméně) třemi ženami? Žena, která byla jeho ženou hlavní a se kterou byl možná pohřben v kolínském hrobě, byla neplodná. Syna Vratislava měl možná se ženou, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny (byla to Svatožizń?). Syna tzv. Václava měl s Ludmilou.

O seznámení Bořivoje s Ludmilou, ovšem vymyšleném, píše "Kosmas" v I, 36. Bořivoje zde máme vidět za Oldřichem, Ludmilu za Boženou, která byla před setkáním manželkou Rostislava (Křesiny). Tu pojal v manželství, ale staré manželství nerozvázal. Církev v době Gallově a "Kosmově" se proto na Ludmilu dívala jako na konkubínu, souložnici, staročesky mošnu. Gallus napsal, že Zbyhněv, na něhož věšel informace o tzv. Václavovi. V II, 4 napsal, že Zbyhněva zplodil Vladislav (tj. zde Vratislav) z konkubíny. (Otcem tzv. Václava byl Vratislav jen podle legend, ve skutečnosti jím byl Bořivoj.) "Kosmas" po Gallovi v III, 16 údaj o Václavově matce převzal a napsal, že Zbyhněv (tj. tzv. Václav) byl narozen ze souložnice. "Kosmas" Ludmilu připomíná i slovem mošna (I, 6), při nevhodném překladu slovem tobolka (I, 11). - Ludmiliny pozůstatky zřejmě nejsou pravé. Přemyslovci (zřejmě nejvíce Boleslav III. Ryšavý) o ně neměli zájem. Vládnoucími potomky Ludmily byli Spytihněv a tzv. Václav, žádný další vládnoucí Přemyslovec jejím potomkem nebyl. Pokud nebyly úmyslně zničeny, mohli shořet při požáru baziliky sv. Jiří. - Když později Přemyslovci usilovali o to, aby se Ludmila stala světicí, musel biskup Heřman prohlásit za její ostatky ostatky jiné a přidat k nim i staré textilie, a to včetně závoje, symbolu tajemství. - Bořivojova žena Svatožizň (pokud jí opravdu byla) byla roku 871 přepadena Franky. Možná odvážela za Bořivojem z hradiště u Zabrušan na Moravu Bořivojův majetek. Jejím otcem byl možná velkomoravský velmož Zemižizň. A protože Svatožizň byla matkou Vratislava a babičkou Boleslava I., nazval je Gallus Zeměvít a Zeměmysl.

29C5 SLOVANÉ ČEŠTÍ SE ZBAVILI RÁNY MOROVÉ, TO ZNAMENÁ, ŽE SE ZBAVILI VLÁDY MORAVSKÝCH MOJMÍROVCŮ

Přečtěme si, co napsal falešný Kristián (1969, s. 61): "Slované čeští [v latinském opise Sclavi Boemi]... bez knížete... přebývali... Posléze ranou morovou jsouce sužování na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli... muže... jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu. A tak z pohromy a všech ran morových posléze vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků sobě vladaře... v čelo stavěli... až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji."

D. Třeštík upozornil na nelogičnost v textu falešného Kristina týkajícího se rady, jak se bránit moru. (2003, s. 104, 110): "Lid nežádá knížete jako u Kosmy, žádá radu jak se zbavit moru a dostane hned dvojí: založit Prahu a najít si knížete." - "Založení města a povolání knížete je ovšem velice podivný prostředek proti moru. Proto všichni vykladači Kristiána tvrdili, že ,morové rány' je tu třeba chápat jako ,nepořádky', ,bědy neuspořádaného kočovnického života' nebo dokonce jako ,morální mor', tj. pohanství. Taková vysvětlení by samozřejmě dodala Kristiánovu textu chybějící logiku: nedostatek knížete a města vede k sociálním bědám a nepořádkům a tyto bědy a nepořádky jsou vyléčeny ustavením knížecí vlády a založením města. Jenže pestilentia a pestis nemohou nic takového znamenat, znamenají pouze a jedině ,mor', ne ovšem pouze v úzkém smyslu (dýmějový mor), ale jakoukoliv epidemii. I o významu hladomor je tu těžko uvažovat. Kristiánův text zůstává nelogickým." - O několik let později vyšel tento názor již zemřelého D. Třeštíka (2007) o "Kristiánově moru" sužujícím Čechy (2009, s. 151): "U Čechů vypukl mor (nebo spíše v přeneseném smyslu společenské nepořádky)..."

Morem byla vláda moravských Mojmírovců. V Čechách nebo v části Čech vládli Rostislav, Svatopluk a Spytihněv. Češi si měli podle falešného Kristiána zvolit českého knížete. Českými knížaty se stali Přemyslovci. Přemyslem je u falešného Kristiána i u "Kosmy" Bořivoj. A Ludmila je u falešného Kristiána hadačka panna a u "Kosmy" Libuše. Druhým krokem bylo založení hradu Praha. Tato lokalita se dříve jmenovala Děvín a byla především pohanským sakrálním místem. Prvním knížetem, který z této lokality již značně pokřesťanštělé byl Boleslav I., který tam založil tzv. Nový hrad. Prahou se původně nazývalo osídlení na části dnešní Malé Strany.

Gallus nazval Spytihněva, posledního moravského Mojmírovce vládnoucího v části Čech, Popel. Nechal ho sežrat krysami, což bylo prozrazením toho, že Mojmírovci už nemohou v Čechách vládnout. Pro morový zápach vycházející z myších mršin ho všichni opustili a on pod7zuby zbylých příšer zahynul.

29C6. BOJE MORAVANŮ S FRANKY ROKU 872

V zápisech fuldských análů jsou myslím tři problémy se jmény:

• zkomolené jméno Vltavy

• problémy se jménem Goriwei

• pět vyjmenovaných knížat považuje autor místo za knížata moravská omylem za knížata Bohemanů

Kníže Rostislav se zmocnil velké části Čech s nejmocnějším hradištěm Dowinou (Starou Kouřimí). Byl poražen Karlomanem a zbaven vlády. Svatopluk se snažil dobytou část Čech udržet. Dostal se s Franky do konfliktů. Jedním z nich bylo tažení proti Svatoplukovi ve dvou proudech. Jeden proud táhl přes Vltavu a tam došlo k bitvě. Dvě z těch knížat můžeme možná ztotožnit se známými osobnostmi. Heriman je možná totožný s Bořivojem. Ten pocházel z hradiště u Zabrušan, v uvedenou dobu však byl možná v exilu na Moravě. Mojslav je možná totožný s Mojmírem II. Po možném moravském Vitislavovi byl pojmenován Vitislav (895) známý spíš pod jménem Vratislav. Po Spytimírovi mohl být pojmenován Spytihněv. Bylo by logické, kdyby jako první kníže byl jmenován kníže nejvýznamnější. V tom případě by Svatoslav mohl být totožný se Svatoplukem.

O bojích s Franky roku 872 najdeme zápis ve Fuldských análech. "V měsíci květnu poslal proti moravským Slovanům Durynky a Sasy. Poněvadž s sebou neměli krále a nechtěli být mezi sebou svorni, dali se před nepřáteli na útěk, a když ztratili velký počet svých [lidí], s hanbou se vrátili. Ba vypráví se, že některá hrabata byla na útěku ženičkami té země zbita a kyji shazována s koní." - Znovu byli někteří z Franků posláni na pomoc Karlomanovi proti uvedeným [moravským] Slovanům, jiní byli určeni proti Čechům. A ti pět knížat těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav (Goriwei), která se s velkým množstvím lidu pokoušela rozpoutat válku, obrátili s pomocí boží na útěk. Jiné pobili a jiné zranili, někteří utonuli též v řece Vltavě, ti však, kdož mohli uniknout, uchýlili se do měst. Když zpustošili nemalou část té země, vrátili se bez pohromy. V této výpravě měl vrchní velení [mohučský] arcibiskup Liutbert." - "Avšak ti, kteří byli posláni na pomoc Karlomanovi, to jest biskup Arno a opat fuldského kláštera Sigibert, ačkoliv statečně bojovali a dotírali na nepřítele, přece však, když ztratili velmi mnoho svých [lidí], vrátili se s velkými obtížemi. Neboť zatímco Karloman v [zemi] Moravanů vraždil a pálil, Svatopluk vyslal tajně početné vojsko a přepadl Bavory, kteří byli zanecháni na břehu řeky Dunaje ke střežení lodí. Jedny pobil, jiné dal utopit v řece, jiné pak odvedl jako zajatce. A nikdo odtud neunikl než jen biskup města Řezna Embrich s několika málo [lidmi]." - Za jménem Goriwei vidí historikové Bořivoje. - Jestliže u Vltavy bojovala skutečně moravská knížata, nelze ztotožnit Svatoslava se Svatoplukem a Mojslava s Mojmírem II.? Nedostal český Vratislav I. své jméno Vitislav podle nějakého stejnojmenného moravského velmože? Vratislav byl možná synem Bořivoje a Svatožizně, možná dcery moravského velmože jménem Zemižizň.

Události možná probíhaly takto: Bořivoj opustil Čechy a uchýlil se na Moravu – v říjnu 871 se možná za ním odebrala Svatožizň, jeho manželka nebo nevěsta (či dcera nebo sestra), průvod přepravoval i Bořivojův movitý majetek – roku 872 bojovalo pět moravských, nikoliv českých, knížat u Vltavy proti Frankům; Bořivoj proti Frankům rovněž bojoval, ale buď byl nejprve veden pod jiným jménem mezi pěti knížaty, nebo bojoval na jiném místě ve vojsku Moravanů – do Fuldských análů je zapsána bitva u Vltavy s pěti českými knížaty jmenovitě uvedenými – později někdo dopíše do schlechttstadského rukopisu Fuldských análů Bořivoje, který se později vrátil z Moravy do Čech, ve Fuldských análech je však ponecháno u vyjmenovaných knížat číslo pět.

J. Steinhübel napsal (2012, s. 55, pozn. 214): "Ak budeme spoločne s Dušanom Třeštíkom... predpokládať, že v roku 845 bolo v Čechách 14 alebo 15 kniežatstiev, musíme odpovedať na otázku, ak mohol ich počet v krátkom čase poklesnúť na menej ako na polovicu. Môžeme si sice pomôcť predstavou zjednocovacích bojov 15-tích znepriatelených kniežatstiev v čase medzi rokmi 845 a 872, tá je však nezmyselná. Nič takého vo vnútornom živote slovanských kmeňov nepoznáme. Ak by v Čechách zúrila vzájomná vojna drobných kniežatstiev, Česi by stratili schopnosť klásť odpor susednej ríši, nevedeli by sa na začiatku roku 845 dohodnúť na spoločnom krste všetkých kniežat a nedokázali by voči svojím susedom vystupovať ako jeden celok." Českých 14 nebo 15 v Řezně roku 845 pokřtěných knížat vůbec nemusí nijak souviset s 5 nebo 6 knížaty bojujícími s Franky u Vltavy. V roce 872 mohlo jít o moravská knížata bránící svůj výboj do Čech.

29C7. KDY SE PODLE HISTORIKŮ STAL BOŘIVOJ VLÁDCEM V ČÁSTI ČECH?

Zatímco se historikové vcelku shodují na tom, kdy Bořivoj přestal vládnout (zemřel), na tom, kterého roku začal vládnout, se jejich názory rozcházejí.

D. Třeštík o Bořivojovi k roku 872 napsal (1997, s. 188): "Postačí nám však zjištění, že roku 872 skutečně [Bořivoj] s Franky bojoval jako český kníže a že na trůn nastoupil jistě před tímto datem." A dokonce ani nelze ověřit Kristiánův údaj vůbec o Bořivojově křtu. Z faktu, že roku 872 bojoval Bořivoj s Franky, nelze vyvodit, kdy se stal českým knížetem. Fakt, že původně se jméno Goriwej ve fuldských análech u této bitvy neocitlo, a není jisté, že Goriveje můžeme ztotožni s nositelem některého z pěti dalších jmen, může naopak ukazovat na to, že v roce 872 Bořivoj žádným vládcem nebo významným vládcem nebyl.

Autoři prvního svazku Velkých dějin... (M. Bláhová, J. Frolík, N. Profantová) kladou dobu Bořivojovy vlády (1999, s. 740) do let po 867-868 (?) až před 890 (888/889(?)).

Kdy Bořivoj v Čechách vládl, napsal např. M. Wihoda (2011, s. 221, pozn. 116): "První historicky doložený přemyslovský kníže, jehož vláda se zpravidla klade mezi léta 872-890." Uvedené časové období však musíme rozdělit na tři etapy: Bořivoj se stává podle falešného Kristiána českým knížetem (opravdu?) - Bořivoj je vyhnán ze země, exil tráví na Velké Moravě u knížete Svatopluka - Svatopluk učiní Bořivoje správcem části Čech. Délku jednotlivých etap bohužel neznáme.

Roku 2013 P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička napsali (s. 229): "Svatopluk si po dobytí Čech (asi roku 883) zvolil z mnoha českých knížat středočeského Bořivoje a učinil ho jakýmsi svým zástupcem v Čechách." Zde dodejme, že Svatopluk dobyl jen část Čech, a tudíž Bořivoj byl jeho zástupcem také jenom v části Čech.

I. Boháčová a N. Profantová ke vztahům Čech a Velké Moravy napsaly (2014, s. 165): "Z výpovědi archeologických pramenů lze vyvodit závěr, že česká elita byla kulturně provázána s moravskou delší dobu, než bylo politické spojení obou zemí (cca 882-894)." Rok 882 považují autorky za nástup Bořivoje k moci a rok 894 je rokem úmrtí velkomoravského Svatopluka.

Bořivoj byl po několika letech své vlády z Čech vyhnán. N. Profantová a M. Profant v hesle Pohanská povstání napsali (2004, s. 169): "K pohanské reakci a vyhnání knížete Bořivoje došlo nejspíše již roku 883 v Čechách, toto povstání bylo potlačeno s pomocí moravských bojovníků knížete Svatopluka."

Pokud Rostislav skutečně ovládl Dowinu a s ní území, které pod ní spadalo, nemuselo se tak stát čistě vojenským aktem. Rostislav mohl mít cestu k ovládnutí Dowiny poněkud připravenou obchodními vztahy a přátelskými styky s vládnoucí vrstvou Bohemanů nebo její částí. I. Boháčová a N. Profantová ke vztahům Velké Moravy k Bohemii napsaly (2014, s. 165): "Velkomoravský vliv v Čechách lze v pohřebním inventáři sledovat nejméně od 70. let 9. století a lze jej doložit v celém prostoru Čech - zejména pak v jejich centrální části, na východním okraji středních Čech a v Čechách severozápadních. Hlavní význam pro poznání akulturace Čech mají Praha..., Levý Hradec, Klecany a Budeč, ve středních Čechách, Kouřim, Kolín, Libice na pomezí středních a východních Čech a konečně Želénky, Zabrušany a Rubín [v EHvČ pod heslem Dolánky] v severozápadních Čechách."

29C8. KDY SE PODLE MNE STAL BOŘIVOJ VLÁDCEM V ČECHÁCH

Bořivoj byl zřejmě jednak vládcem části Čech zhruba od Zabrušan po Starou Plzeň a odtud možná pásu vedoucího od Staré Plzně na Chýnovsko, Doudlebsko a Netolicko. Zde se stal možná vládcem po útěku Slavitaha na Moravu roku 857.

Poté, když Rostislav, ovládající kromě Moravy i s ní sousedící území včetně části Čech, byl Franky poražen a poslán do kláštera, řešila se otázka, co s onou částí Čech dále. Řešili to Bohemané, řešili to Moravané, řešili to Frankové. Frankové s dobytím části Čech ovládané Moravany roku 872 neuspěli. Moravané (asi nikoliv Bohemané) je u Vltavy porazili. Falešný Kristián napsal, že Slované čeští si ustanovili knížetem čili správcem Přemysla a dali mu za manželku hadačku. (u "Kosmy" Libuši). Za Přemyslem a hadačkou Libuší se však skrývá Bořivoj a Ludmila. Ludmila si na část českého území jako dřívější manželka Rostislava mohla činit právní nárok, proto byla pro Bořivoje jako jeho manželka velmi důležitá. Falešný Kristián následně napsal, že konečně panství říše se dostalo Bořivojovi. Ten odjel za Svatoplukem na Moravu a tam byl údajně pokřtěn Bořivojem, čímž vzniklo mezi Bořivojem a Svatoplukem křestní příbuzenství. Nedá se vyloučit, že ve skutečnosti byl Bořivoj spřízněn s Mojmírovci pokrevně, ale to se nesmělo, byla-li to pravda, napsat. Po návratu z Moravy se Bohemové brzy snažili Bořivoje ze země vypudit. Ten se uchýlil ke Svatoplukovi na Moravu. Bohemové si zatím dosadili jako knížete Strojmíra, tj. Spytihněva. Byl to syn Rostislavův, který v dětském věku, kdy se teprve učil mluvit, byl odvezen k Frankům. Když přišel v dospělosti někdy v polovině 80. let do Čech, tak slovansky takřka neuměl. Bořivoj se se Svatoplukovou pomocí do Čech vrátil a Spytihněva vyhnal ze Staré Kouřimi (Dowiny) za Vltavu. Spytihněvovým novým sídlem se stala Budeč.

Přečtěme si úplný začátek Kroniky Čechů: "Počíná se první kniha kroniky české, již složil Kosmas, děkan pražského kostela. Po vylití potopy a po změtení lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž, pokolení lidské, skládající se tehdáž asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou a nerozvážnou opovážlivost rozptýleno božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik bylo hlav mužských. A jak víme z dějepisného podání, každý z nich se toulal a prchal..."

K dvaasedmdesáti mužům napsal D. Třeštík (2003, s. 66): "Obecně se mělo zato, že kronikář se tu prostě odvolává na Bibli. ,Historické podání', o němž mluví, sice nepochybně Bible je, jenomže v ní se o čísle 72 nikde nemluví. To vypočítali až její vykladači na základě v Bibli uváděné genealogie Noemových synů. Dospěli k číslu 72. Kosmas ale říká, že řečí bylo ,asi' 72, není si tedy jistý. Zřejmě tedy s obecným míněním nesouhlasil. Měl v tom důstojného předchůdce, sv. Augustin, který se opíral o text staršího překladu Bible do latiny, tzv. Septuaginty, a na jeho základě vypočítal číslo 73. Byl si jím na rozdíl od Kosmy jist, pražský děkan, který by přece nepochyboval o slovech takové autority, jakou byl Augustin, tedy zřejmě Augustina přímo neznal a četl spíše jen Isidorovy Etymologie. Isidor sice Augustina opsal a uvedl 73 synů Noemových, dodal ovšem že... ,jak dá rozum' vyplývá z toho 72 řečí. Tento podivný výrok, s kterým si rozum mohl sotva co počít, zapříčinil Kosmovo váhání. Až posud by tedy bylo všechno v pořádku. Kosmas prostě operoval běžnou učeností, ostatně nepříliš vysoké úrovně." - "V jednom podstatném bodě se ale s touto učeností, s téměř celou tradicí biblické exegese rozešel. Tvrdil totiž, že genealogie Noemových potomků nemluví o národech, ale o jednotlivcích (mužích)." (L. Klimeš, 2010, s. 168: exegeze: odborný slovní, popř. věcný výklad něj. textu, zejména biblického.)

Historické podání vůbec nemusí být nepochybně Bible, jak píše D. Třeštík. Slova historické podání mohou být zase tou hříčkou, kdy "Kosmas" po lži (zde povzbuzení zdání, že vychází z Bible) naznačí pravdu. Historické podání zde může být nějaké ústní předávání nebo nějaký zápis, z něhož čerpal autor kroniky, týkající se příchodu Bořivoje do Čech. Vedle děkana Kosmy byl i biskup Kosmas, 8. biskup pražský. Spojíme-li čísla 8 a asi 72, dostaneme číslo asi 872. Nevztahuje se k roku asi 872 následující věta falešného Kristiána? "Potom nalezli [Slované čeští] prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu [Libuši, tj. Ludmilu]." Tím Přemyslem je Bořivoj. Po pokřtění na Moravě a po svém poté, když od mravů otcovských ustupoval, byl vyhnán. Odešel na Moravu a za několik let ho Svatopluk dosadil do části Čech jako svého správce. Spytihněv (tj. Strojmír), který tehdy ještě nedosáhl 20 let, byl ze Staré Kouřimi vyhnán za Vltavu.

Pravděpodobnost, že "Kosmas" ke svému záměru (hříčkou sdělit, kdy se stal Bořivoj správcem nad lidem) potřeboval číslo 72, zvýší text M. Bláhové (2003, s. 18, 19): "Kosmas své vyprávění začíná biblickou potopou, zmatením jazyků při stavbě babylonské věže, jehož důsledkem byl vznik dvaasedmdesátí (podle některých rukopisů sedmdesáti) národů. Jedním z těchto národů byli v Kosmově pojetí také lidé, kteří přišli do těchto končin. Území, na němž se usídlili, nazývá Germánie a příchozí později označuje jako Slovany. Takové pojetí počátku národa je v historických dílech Evropy latinského kulturního okruhu velmi neobvyklé. Známe je třeba z Nestorovy Ruské kroniky, sepsané na počátku dvanáctého století, ale v latinské středověké historiografii se takové vysvětlení původu národa nevyskytuje. A právě toto Kosmovo vysvětlení původu Slovanů vyvolalo zhruba o tři století později ostrou kritiku z pera budoucího papeže Eneáše Silvia Piccolominiho (1405-1464). Ten údajně dosud nečetl žádného důvěryhodného autora, který by kladl počátek svého národa tak hluboko do minulosti. Němcům prý k tomu, aby se pokládali za dostatečně urozené, stačilo, že pocházeli z Římanů. A Římané se, spolu s Francouzi a Brity, spokojili s tím, že odvozovali svůj původ od Trójanů.

29C9. BYL BOŘIVOJ METODĚJEM POKŘTĚN?

Pokud byl Bořivoj Slavitahovým bratrem a žil možná u srbského knížete Čestibora, potom by mu u nich pokřtění činilo spíše problémy, než by mu bylo k užitku. Po vyhnání Slavitaha z hradiště u Zabrušan vládl z tohoto hradiště možná Bořivoj. Když "Kosmas" posílá Libušino poselstvo za Přemyslem (ve skutečnosti poselstvo Ludmily za Bořivojem), pošle ho do Stadic. Jde možná o "Kosmou" vymyšlené jméno vycházející z pojmenování pohanské slavnosti stado (nebo stádo?). Ve Stadicích se možná nacházelo pohanské kultiště, "Kosmas" mluví o úhoru o velikosti zdéli i zšíři 12 kročejů. Zda zabrušanský kníže, možná Wistrach, přijal roku 845 křesťanství, není známo. Od křesťanství podle historiků možná tehdy pokřtěná knížata odstoupila, je to možná naznačeno i tím, že se z té doby nenašla žádná sakrální stavba. Mohl být Bořivoj v bezprostřední blízkosti východofranské říše nepokřtěný? - Když podle falešného Kristiána se panství říše té [Slovanů českých] dostalo Bořivojovi, přijal Bořivoj zakrátko na Moravě křesťanství. Brzy nato byl podle falešného Kristiána byl domácím lidem odvržen, a to z toho důvodu, že odstupoval od otcovských mravů. Bořivoj se uchýlil ke Svatoplukovi na Moravu. Na Moravě zřejmě žil již s Ludmilou a narodili se mu tam synové Vratislav a tzv. Václav. Po návratu z Moravy byl Svatoplukovým správcem části Čech a vládl z Kouřimska a Kolínska.

Falešný Kristián klade pokřtění na Moravu. J. Pojsl k Bořivojovu pokřtění napsal (2001, s. 311, 312): "...v Karlově legendě o sv. Václavu (Vita sancti Wenceslai auctore Carolo IV.) se vedle informace o křtu knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily od sv. Metoděje uvádí nejenom místo křtu ,v metropolitním městě Moravy Velehradě', nýbrž podává se i další podrobnosti o křtu ,v kostele blaženého Víta'." [...] "Je nade vší pochybnost, že kostel tohoto zasvěcení musel ve Veligradě (Starém Městě) ve 14. století existovat." (Veligradem není míněn dnešní poutní Velehrad, ale část Starého Města.) Že se hradiště ve Starém Městě jmenovalo Velehrad, to nelze dokázat, rovněž tak zasvěcení kostela sv. Vítu. Ludmila mohla být pokřtěna v době svého soužití s Rostislavem. Později za pobytu v knížectví svého syna Spytihněva se věnovala pohanským praktikám.

Někteří historici o pokřtění Bořivoje na Moravě pochybují a domnívají se, že byl pokřtěn jinde. Pochybnosti jsou podpořeny i tím, že falešný Kristián líčení křtu převzal. s obrácení Bořivoje na víru ovšem již Kristián neznal a převzal jej ze známé literární předlohy, díla Conversio Bagoariorum et Carantanorum." N. Profantovou napsala tuto pochybovačnou větu. (1996, s. 37): "Není Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu opravdu pouze legendou?" Většina historiků se shoduje na tom, že Bořivoj byl pokřtěn Metodějem (Fr. Bartoš soudí, že bavorskými kněžími), rozcházejí se však v tom, ve kterém to bylo roce. Rozptyl se pohybuje mezi lety 873 až 894. S "Kosmovou" datací Bořivojova pokřtění roku 894 se nabízí tyto otázky. Proč "Kosmas" nechal Bořivoje pokřtít Metodějem až roku 894? Co tím sledoval? A jestliže jde o zjevnou chybu, proč nebyla v žádném rukopise opravena? Anály hradišťsko-opatovické zřejmě vycházejí z Kroniky Čechů, když uvádějí, že k pokřtění Bořivoje, pocházejícího z rodu Přemyslova, mělo dojít v čase, když se Svatopluk uchýlil do kláštera. Tedy časově v souladu s "Kosmou" roku 894.

Pokud byl autor tzv. Kristiánovy legendy pražský biskup Heřman synem Heřmana z Reichenau, mohl mu být Metoděj blízký proto, že Metoděj byl po nekanonickém soudu v Řezně konfinován [konfinovat = omezovat co do místa pobytu] ve švábském klášteře sv. Pirmina v Reichenau [L. E. Havlík, 1996, s. 155].

Pokud nebyl Bořivoj na Velké Moravě pokřtěn (byl pokřtěn již dříve), potom by jeho pokřtění z popudu Svatopluka mohlo být vymyšleno z tohoto důvodu: Prvním Ludmiliným manželem byl Rostislav a spolu měli syna Spytihněva. Po uklizení Rostislava do kláštera se Ludmila stala vedlejší ženou Bořivoje a s ním měla syna tzv. Václava a možná i Vratislava. O tomto příbuzenství Bořivoje s Rostislavem nemohli legendisté ani kronikáři psát. Proto příbuzenství vzniklé sňatkem Mojmírovce Rostislava s Ludmilou, budoucí ženou Přemyslovce Bořivoje, nahradili příbuzenstvím duchovním: Svatopluk se stal Bořivojovým kmotrem. - Bořivoj zřejmě pokřtěn byl, vždyť dal syna tzv. Václava na duchovní dráhu, dokonce ho možná mohl učit Metoděj. Zdá se mi nepravděpodobné, že by pohan žijící v exilu na Moravě dal syna studovat teologii. Pokud jsou zprávy o tom, že stavěl kostely, jde o další indicii, že byl křesťanem. - Příbuzenství Přemyslovců s Mojmírovci mohlo být ještě posilněno tím, že Vratislavovou manželkou mohla být žena pohřbená v Želénkách, o níž se soudí, že pocházela z Velké Moravy, dokonce možná z Mikulčic. Drahomíra je pravděpodobně legendisty vymyšlená. Legendisté museli nechat Vratislava zemřít dříve než ve skutečnosti, tak potřebovali osobu, na kterou by jeho další činy věšeli. Věšeli je na Vratislavovu manželku, kterou pojmenovali Drahomíra. Drahomír mohlo být původní Vratislavovo jméno.

Bořivoj jako zabrušanský kníže byl možná podřízen nějakému nám neznámému vládci nebo nějaké mocenské skupině sídlící ve středních Čechách. Přijetí křtu a příbuzenství se Svatoplukem posílilo jeho pozici. Mohl se stát, jak uvádí falešný Kristián, pánem pánů svých. I. Boháčová a N. Profantová o významu Bořivojova pokřtění pro budoucnost napsali (2014, s. 144): "Pokud jde o další rozvoj raného přemyslovského státu a o vývoj vztahů Čech a Moravy, nezapomeňme, že díky kmotrovství Svatopluka a Bořivoje si mohli Přemyslovci jako příbuzní nárokovat ,podíl' na moravském dědictví po zániku Velkomoravské říše v r. 905/906. Víme jistě, že o něco později Boleslav I. část Moravy ovládl. Jeho nároky se mohly opírat o dávné příbuzenství a byly podpořené jeho reálnou vojenskou silou."

Proč pravý Kristián, Bořivojův pravnuk, nenapsal, že Bořivoje pokřtil Metoděj? Nevěděl to? Úmyslně to zamlčel? Nebo Metoděj vůbec Bořivoje nepokřtil? - Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, napsal, že Metoděj Bořivoje pokřtil. Pokud by to nebyla pravda, napsal by to falešný Kristián proto, že nahradil pokrevní příbuzenství Bořivoje s Mojmírovci (pokud existovalo) příbuzenstvím křestním?

Jestliže byl Bořivoj pokřtěn skutečně na Moravě a Svatopluk byl jeho kmotrem, potom se Svatopluk tímto činem stal Bořivojovým příbuzným. Tuto křestní příbuznost napovídá již samotné slovo kmotr. J. Rejzek v hesle Kmotr napsal mj. (2015, s. 310): "Prvotní je psl. *kъmotra z latinského commāter, doslova {spolumatka}..., k němuž se záhy vytvořil mužský protějšek *kъmotrъ (namísto lat. compater)."

29C10. KDO ZE ZNÁMÝCH KNÍŽAT BYL PRVNÍM KŘESŤANSKÝM KNÍŽETEM VLÁDNOUCÍM V ČECHÁCH NEBO V ČÁSTI ČECH?

Pohané se bránili přijetí křesťanství z různých důvodů. O jednom z nich napsal D. Třeštík následující věty (1999, s. 608): "Křtem se totiž neofyta [novokřtěnec, novověrec] vzdával nejenom ,ďábla', ale i svých (pohanských) předků..., tedy jedné z naprosto nejzákladnějších vazeb archaické společnosti. Dostával se tak nutně do neřešitelného konfliktu s jedním z hlavních příkazů jejího morálního kodexu, který ale zněl stejně jako křesťanský: ,cti otce svého a matku svou'."

První známá knížata vládnoucí v části Čech jsou: před bitvou u Dowiny roku 864 až do poslání do kláštera roku 870 Mojmírovec Rostislav (Křesina, Křesomysl, Budek), v letech asi 872 až 889/890 Bořivoj (možná Heriman, Přemysl), před rokem 880 až do lucké války Mojmírovec Spytihněv (Strojmír, Nezamysl, Vlastislav), Po smrti Spytihněva v Lucké válce až do své smrti roku 921 mohla vládnout Ludmila. V letech 890-894 Mojmírovec Svatopluk. Pomíjíme česká knížata pokřtěná roku 845, pomíjíme tedy i možného Wistracha a Slavitaha.

Prvním křesťanským knížetem sídlícím v Čechách a vládnoucím v části Čech byl Rostislav. Rostislav možná dobyl část Čech, ze Svatopluka učinil svého zástupce na východě říše (v Nitransku a možná i na Moravě nebo na její části) a sám přesídlil do Čech, kde žil s Ludmilou na hradišti Dowina (Stará Kouřim) nebo na hradišti Budeč (které se jmenuje po něm) či na Háníně. Rostislavův výboj na západ možná vedl k jeho bojům s Franky (Dowina 864 a nevýslovná/nevyslovitelná pevnost 869). Je těžko představitelné, že by Rostislav nebyl pokřtěn. - Falešný Kristián líčí dvojí uchopení moci v Čechách Bořivojem: "Všechen národ český k zběsilosti proti knížeti rozlítil, že od mravů otcovských odstupuje a nového a neslýchaného křesťanského zákona svatosti se chápe. Povstávají proti němu v jednom duchu a v témž nepřátelském smýšlení jej ze země vypuditi usilují, ba i života ho zbaviti se pokoušejí. To poznav kníže, ustranil se od nich a znovu ke králi Svatopluku a k biskupu Metodějovi na Moravu se odebral, a od nich s velkou slávou a jak se slušelo byv přijat, nějaký čas tam prodlel a dokonaleji se v učení Kristově obeznámil." Netýkal se první pokus "kacíře" Rostislava a prameny to zamlčely?

"Kosmas" o Bořivojovi napsal: V Druhé předmluvě: "Léta od narození Páně jsem počal počítati až od časů Bořivoje, prvního knížete křesťanského..." V I, 10 o Bořivojovi napsal: "Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka." A I, 14 začíná slovy: "Roku od narození Páně 894. Pokřtěn byl Bořivoj..." Bořivoj po návratu z Moravy neovládal možná větší území v Čechách než před ním Rostislav.

Svatopluk učinil Bořivoje vládcem části Čech a v období před rokem 890 až do roku 894 vládl v Čechách přímo. Jistě byl pokřtěn.

Mojmírovec Spytihněv byl pravděpodobně synem Rostislava a Ludmily. Když byl Rostislav svržen z knížecího stolce a poslán do "německého" kláštera, byl i Spytihněv, tehdy ještě dítě, možná začínající teprve mluvit, poslán do "Německa". Nebyl-li pokřtěn už brzy po narození, tak byl zřejmě pokřtěn v "Německu". Když v 2. polovině 80. let dospěl, stal se knížetem vládnoucím ze Staré Kouřimi. Z ní však byl Bořivojem a Svatoplukem vyhnán za Vltavu (začal vládnout z Budče) a na území zhruba na východ od Vltavy vládl jako správce dosazený Svatoplukem Bořivoj.

Bořivoj přišel do středních Čech z hradiště u Zabrušan. Máme-li věřit falešnému Kristiánovi, byl pokřtěn Metodějem. Kdo z nich začal dříve šířit křesťanství, zda Bořivoj nebo Spytihněv, v tom se legendy liší. Falešný Kristián o Spytihněvovi napsal: "Bylť následovníkem otcovým, zakládal chrámy Boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl u víře Kristově." Falešný Kristián na tomto místě otce nejmenuje. Měl falešný Kristián na mysli Spytihněvova otce podle legend, tj. Bořivoje, nebo měl na mysli skutečného Spytihněvova otce, to je Rostislava?

Pokud byla Ludmila skutečně ženou Rostislava, mohla být pokřtěna na přání Rostislava před rokem 870. Po smrti svého syna Spytihněva mohla opravdu vládnout v části Čech (z Budče). Ludmila se však intenzivně věnovala pohanským praktikám.

Otázky, kdo byl prvním českým křesťanským panovníkem, se dotýkají i tyto věty J. Slámy (2015, s. 45): "Za nejstarší dochovanou anonymní václavskou legendu současné bádání shodně označuje legendu začínající incipitem Crescente. Její původní text však neznáme; k dispozici máme dvě její mladší redakce vzniklé pozdějšími opisy, kdy došlo k pozměňování a doplňování původního textu. Tyto redakce se odlišují především svým pojetím počátků křesťanství v našich zemích. Jedna je spojuje s moravským působením Metodějovým (tzv. česká redakce), kdežto druhá s činností západních misií (redakce bavorská)." Česká redakce má možná na mysli východní "knížectví" Bořivojovo a později Vratislavovo a bavorská redakce západní knížectví Spytihněvovo.

K rozporným údajům legend ohledně prvního pokřtěného českého knížete napsal D. Třeštík (1997, 172, 173): "Crescente začíná řadu českých křesťanských knížat Spytihněvem, kdežto Fuit Bořivojem. Spytihněv byl v této souvislosti nepochybně jmenován už v původní Crescente, kterou měl k dispozici autor původní Fuit. Vyplývá to z toho, že tento údaj je obsažen v Gumpoldovi, který rétoricky přepracoval původní verzi Crescente. Jak je možné, že dva autoři, píšící ve stejné době a ve stejném prostředí, se mohli rozejít v tak důležitém faktu? Odpověď by byla snadná, kdybychom mohli připustit, že Crescente má pravdu a že tedy Bořivoj křesťanem nebyl. Znamenalo by to, že autor Crescente věděl a správně napsal, že křest přijal jako první Spytihněv. To věděl i autor Fuit, nemohl se s tím však smířit, a tak připustit, že jeho světice byla manželkou pohana. Učinil proto z Bořivoje křesťana a dal tím základ ,bořivojské legendě', dále rozvíjené Kristiánem. Jenomže Bořivoj křesťanem byl... a povědomí o tom muselo být součástí tradice, kterou disponovali oba autoři. V tom případě by byl falšovatelem starší autor - autor Crescente. Důvody, které ho k tomu mohly vést, formuloval J. Pekař: ,Bavorské církvi se jevil jako první křesťanský kníže Čechů ten, který se poprvé podřídil svrchovanosti Řezna v politickém i církevním ohledu, tj. Spytihněv. Dílo Metodějovo na Moravě a vše, co s tím souviselo, bavorská církev nenáviděla a neuznávala.' Spytihněv se totiž... roku 895 podřídil spolu s ostatními českými knížaty svrchovanosti Bavorů..." [...] "Vysvětlení jistě přesvědčivé... tím nepochopitelnější by však potom bylo, proč jeden řezenský autor hájil právní stanovisko svých biskupů neuznávajících Metoděje a Bořivojův křest a druhý řezenský autor je fakticky popřel (i když se o Metodějovi přímo nezmínil). Takto ostře vyhrocený rozpor však mohl mít platnost jen tehdy, kdybychom Crescente mohli klást před vznik pražského biskupství. Dnes však víme... že tato legenda vznikla až po roce 974... Autor Fuit pak psal, podle naší domněnky, ještě o něco později." Mnohé názory D. Třeštíka vycházejí z toho, že neměl vůbec povědomí o existenci dvou souběžně existujících územních celků v Čechách, o Spytihněvově knížectví na západ od Vltavy a o území zhruba na východ od Vltavy spravované Bořivojem.

Na otázku Kdo byl prvním přemyslovským křesťanským vládcem v Čechách zní odpověď, že Bořivoj. Na otázku Kdo byl prvním křesťanským vládcem vládnoucím v Čechách (přičemž by nemusel být Přemyslovec) zní odpověď, že jím byl Mojmírovec. Snad Rostislav a po něm Svatopluk a Spytihněv. O 14 českých knížatech pokřtěných roku 845 v Řezně historici v této souvislosti neuvažují, neboť ona knížata byla sice pokřtěna, ale křesťanskou víru v podstatě nepřijala.

29C11. BOŘIVOJ, NEJPRVE MOŽNÁ KRÁTCE ČESKÝ KNÍŽE, POZDĚJI SVATOPLUKŮV SPRÁVCE NAD LIDEM V ČÁSTI ČECH

Domnívám se, že Svatopluk učinil z Bořivoje správce části Čech zhruba na východ od Vltavy. Dotýkají se jeho správcování písemné či jiné prameny?

Falešný Kristián napsal o Přemyslovi, na něhož pověsil informace o Bořivojovi: "...nalezli... muže... jménem Přemysl... knížetem čili správcem si ho ustanovili..." Na dalších místech píše falešný Kristián o Bořivojovi jako o knížeti.

"Kosmas" v I, 4 líčí spor dvou správců na lidem. Ve skutečnosti jde o spor Spytihněva a Bořivoje. Spytihněv v tomto sporu prohrál. Je to paralela k vyhnání Spytihněva ze Staré Kouřimi za Vltavu. Hlavním Spytihněvovým hradištěm se stává Budeč. Bořivoj po návratu z Moravy (a ani před útěkem na Moravu) nevládl z Pražského hradu, tehdy ani o hrad nešlo, ale byla to sakrální lokalita Děvín. Tuto myšlenku podporuje i to, že "Kosmas" nenechal přijít Přemysla, tj. Bořivoje, do Prahy. Místo, kam Přemysl přišel, vůbec nejmenoval.

Bořivoj není ve znojemské rotundě zobrazen jako kníže, ale pouze jako Přemysl v oráčské scéně.

Nyní se podívejme na názory několika historiků, kteří neviděli v Bořivojovi plnohodnotného knížete.

Vr. Vaníček napsal představu W. Wostreho o postavení Bořivoje v Čechách (2014, s. 46, 47): "Představu, že by Bořivoj byl Svatoplukovým vojevůdcem a správcem v Čechách, rozvíjel původně Wilhelm Wostry ve snaze osekat ,přemyslovský mýtus'. Ten si prý vymyslel kronikář Kosmas, aby zamaskoval skutečnost, že vládnoucí český rod přišel z ciziny. Takovým bezděčným přiznáním by bylo povolání Přemysla ze severních Stadic. Bořivoj by byl podle Wostrého patrně nájemným Vikingem, který si pak v Čechách lépe rozuměl s východofranským králem. Podle jiných, novějších názorů byl prostě chrabrým Moravanem, který udělal v Čechách pořádek. Ačkoli je jistě možné pohrávat si s podobnými kombinacemi, výklad v Čechách v 9. století ukázal příliš silné zázemí domácí vojenské elity."

Zd. Měřínský napsal (2006, s. 850): "...nepodložená je i hypotéza J. Lipperta [1839-1909], jenž dovozoval, že Bořivoj I. s Ludmilou byli původně knížecím párem na Tetíně a s pražským knížectvím, kde vládl jako první historický kníže Spytihněv I., neměli nic společného. Ten také nebyl jejich synem a křest přijal v Řezně roku 895 v souvislosti s podřízením se Franské říši. Tím se Lippert snažil překlenout rozpor v legendách uvádějících jednou za prvého historického knížete Bořivoje I. a podruhé Spytihněva I."

L. E. Havlík napsal (1994, s. 54): "Podle českých pramenů (leg. Byl v provincii Čechů) byl [Bořivoj] označen jako ,jakýsi hrabě-župan v provincii Čechů'..." [...] "Podle názoru některých badatelů bylo označení ,jakýsi' používáno pro neplnoprávné závislé vládce."

Bořivoj po návratu z Moravy (a pravděpodobně i před svým útěkem na Moravu) nevládl z Prahy. Tuto myšlenku podporuje i to, že "Kosmas" nenechal přijít Přemysla, tj. Bořivoje, do Prahy. Místo, kam Přemysl přišel, vůbec nejmenoval.

Svatopluk si Bořivoje vybral pro své plány v Čechách jistě jednak pro jeho schopnosti, a jednak také proto, že Mojmírovci měli delší přátelské vztahy se zabrušanskými vládci, možná s nimi byli i pokrevně příbuzní. Vr. Vaníček napsal ke vztahům Rostislava a Slavitaha, knížete na hradišti u Zabrušan (2014, s. 32): "Spojencem Rostislava v Čechách [v boji s Franky] byl Slavitah, syn ducis Wistrachi."

D. Třeštík napsal (1997, s. 336): "...v době, kdy se rozhodovalo o [Bořivojově] křtu, už Bořivoj nebyl jedním z mnoha knížat, ale předním či prvním z nich. Regino přece tvrdí, že před rokem 890, tedy jistě po křtu, měli Čechové jediného knížete ,ze svého rodu a národa'. Tím mohl být jedině Bořivoj. Jediným (či v každém případě hlavním) knížetem v Čechách se zřejmě stal v důsledku svého podřízení se Svatoplukovi, stvrzeného pak křestem. Rozumným vysvětlením tu může být jedině skutečnost, že Bořivoj se stal jakýmsi Svatoplukovým místodržícím v Čechách, tak jak si to představoval W. Wostry, ovšem s tím rozdílem, že nebyl v Čechách cizincem, nýbrž jedním z jejich starobylých knížat."

29C12. CO ZNAMENAJÍ SLOVA FALEŠNÉHO KRISTIÁNA PROMĚŇME SE!?

Falešný Kristián popsal ve své legendě konflikt mezi Strojmírem, tj. pravděpodobně Spytihněvem, a Bořivojem. Bořivoj se jednou poté, když se mu panství říše dostalo, odebral ke Svatoplukovi. Vrátil se pokřtěný a začal od mravů otcovských ustupovat. Všechen národ český proti němu povstal. Bořivoj se uchýlil opět ke Svatoplukovi. Novým vévodou se stal Strojmír. Bořivojovi přátelé v Čechách usilovali o jeho návrat. Mezi stoupenci Bořivoje a Strojmíra došlo ke konfliktu, který falešný Kristián líčí takto (1969, s. 62, 63): "...ježto velká část zrádců přála tyranovi [Strojmírovi], domluvili se z obou stran, že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na sněmovním poli budou se raditi, co by bylo činiti. Ale zrádná část zrádců mrzce se zachovala a zbraně a krunýře si tajně na to pole vzali a proti straně šlechetných na tajném znamení k řeži se smluvili, totiž nebudou-li s nimi souhlasiti stoupenci knížete Bořivoje, aby každý z nich hlasitě provolal tajné heslo řka: Proměňme, proměňme se! - a aby tak již oděni jsouce v krunýře a přilby, jež si skrytě přinesli, všechny svoje odpůrce oštěpy povraždili. Tato zvrhlá rada jejich však nezůstala utajena straně Bořivojově, pročež i oni vycházejíce na sněmovní pole, aby se dohodli o knížeti, oblékli si pod kabátce krunýře. A když straně Strojmírově nelíbilo se doporučení strany Bořivojovy, jeden z nich vysokým hlasem vykřikl: Hej, našinci, proměňme se! Tento hlas zaslechnuvše a poznavše stoupenci Bořivojovi, kteří byli též přišli v brněních pod kabátci, zvolají: Dobře, dobře jsi řekl, aj, nyní v pestrých barvách se ukážeš proměněn! A tak probodnuvše jej, všechny jeho druhy na útěk zahnali a nepravého knížete [Strojmíra] z vlasti vypudili."

Nejpravděpodobnější je zřejmě to, že věta, kterou vložil falešný Kristián do úst Metodějovi, věta staneš se pánem pánů svých, s větou Proměňme se! souvisí. Bořivoj by po návratu z Moravy mohl říci mocenské elitě Bohémů: Vy jste byli dosud vůči mně pány, nyní se proměníme a já budu pánem vůči vám. Vy jste mi jako zabrušanskému knížeti vládli, nyní budu já vládnout vám.

S tím souvisí ještě tato proměna. Bořivoj, který do té doby vládl daleko na západ od Vltavy, na hradišti u Zabrušan, vládne nyní jako Svatoplukův správce v části Čech na východ od Vltavy. A Strojmír, tj. Spytihněv, který po svém ustanovení knížetem vládl ze Staré Kouřimi, tehdy Dowiny, vládl na východ od Vltavy a "proměna" ho zahnala za Vltavu. Vládl z Budče.

U "Kosmy" i u Galla souvisí použití slova proměna apod. (třeba v i ve skryté podobě, u Galla citát z Ovidiových Proměn) s tím, že jsou za určitými jmény skryty jiné postavy. Zde je za Strojmírem skryt Spytihněv a Bořivoj se možná původně jmenoval jinak (Heriman?).

29C13. POCHÁZÍ BOŘIVOJ Z HRADIŠTĚ U ZABRUŠAN, Z HRADU KNÍŽETE WISTRACHA?

P. Šimík rovněž upozorňuje na Přemyslova slova k poselstvu vyslaného k němu Libuší (I, 6): "...kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala... měla by vaše země..." Ze slova vaše se dá opět soudit, že Přemysl (osoba za ním skrytá) byl pro Čechy cizinec.

K této kapitole významově patří kapitola Jak "Kosmas" lokalizuje Přemysla, tj. Bořivoje, do Zabrušan.

V EHvČ se o zabrušanském hradišti dočteme mj. toto (2003, s. 352): "Hradiště ale patrně vzniklo až v raném středověku. První fortifikace vyrostly v 9. století, prvotní rozkvět je dáván do souvislosti se sídlem zaznamenaným ve franských análech k roku 857 jako ,hrad knížete Vistracha' (civitas Wistrachi ducis). Význam zabrušanského hradiště poklesl až se založením přemyslovského správního centra v nedaleké Bílině, někdy po polovině 10. století. Ani to však nepřineslo definitivní zánik zabrušanského hradiště, neboť přestavba a zdokonalení vnější hradby jsou poměrně spolehlivě datovány až do pokročilého 11. století, spíše však do 12. století."

Mezi hradištěm u Zabrušan a Velkou Moravou zřejmě existovaly poměrně těsné vztahy.

Na Zabrušanech měl podle fuldských análů vládnout Wistrach. Možná má být wistrach, což možná znamená západní vládce. Toto slovo by mohlo napovídat, že vládce je cizincem, dokonce že nemá ani jiný slovanský původ. Mohlo by však také jít o zkomolení slov západní kníže do němčiny.

Po napadení hradiště Franky roku 857 odchází zábrušanský vládce Slavitah k Rostislavovi na Moravu. Je on pozdějším Bořivojem a manželem Ludmily? Nebo je jím Slavitahův nejmenovaný bratr? Vládcem na hradišti u Zabrušan se stal nejmenovaný Slavitahův bratr. Do té doby žil ve vyhnanství u srbského vládce Čestibora. Čestibor u Kristiána a u "Kosmy" pod jménem Slavibor může být otcem Ludmily. (Latinské laus znamená čest i sláva.) Ta byla nejprve manželkou Rostislava a po jeho umístění do kláštera se o Ludmilu začal starat Bořivoj.

Je možné tento případný Bořivojův pobyt v Srbsku dát do souvislosti s tím, co napsal J. Žemlička (2005, s. 51): "Překvapivě několik Bořivojů (Boriwo, Borewei, Boriwoj) z řad místní šlechty se však počátkem 13. století hlásí z Míšeňska, kam za Vratislava II. a jeho synů mířily české zájmy a reálně sahal český vliv."

Svatožizň možná utíkala na Moravu z hradiště u Zabrušan. Putovala na Moravu ze Zabrušan po cestě, kterou se chodí do Bechyňska, tedy přes Žatec, Kralovice, Osek, Starý Plzenec do Bechyňska a někde na pomezí mezi Čechami a Moravou byl její doprovod přepaden?

Jméno Bořivoj se poprvé vztahuje, možná mylně, k bitvě s Franky roku 872. Možná tam nebojovala česká knížata, ale moravská. Mohla totiž bránit své územní zisky v Čechách.

V Želénkách byla do hrobu pohřbena žena, jejíž bohatá výbava vede některé historiky k závěru, že pocházela z nějakého velkomoravského hradiště, možná z Mikulčic.

Těsné vztahy zabrušanského vládce se Svatoplukem dovedly Svatopluka k myšlence, že by Zabrušanský vládce mohl v jeho zájmu vládnout v celých Čechách nebo jejich části. Dobývání šlo před "mezinárodní veřejností" lépe zdůvodnit, když bylo spojeno se šířením křesťanství. Proto byl tento kníže, kdovíjak se jmenoval, do dějin však prostřednictvím legend vstoupil jako Bořivoj, na Moravě pokřtěn. S jeho vládou nebyli Bohemové spokojení a on musel utéct ke Svatoplukovi. Ten ho po čase dosadil do části Čech jako správce. Bylo to spojeno s válkou se Spytihněvem, s válkou nazvanou "Kosmou" dívčí válka.

Po smrti Svatopluka (894) se Přemyslovci plně osamostatňují.

Bořivoj přišel do středních Čech ze Zabrušan. Nikdy nevládl z Pražský hradu, ale zřejmě ze Staré Kouřimi. Jistou stavební aktivitu možná vyvíjel na Vyšehradě. Centrem jeho moci po vyhnání Nezamyslovců za Vltavu bylo zřejmě Kouřimsko, Českobrodsko, Kolínsko.

29C14. KDY A JAK BOŘIVOJ ZEMŘEL?

V současné době se soudí, že Bořivoj zemřel někdy v letech 889/890.

D. Třeštík k úmrtí Bořivoje napsal (1997, s. 114): "Tyto anály [jejichž existenci D. Třeštík předpokládal] poskytovaly pro počátky českých dějin tato data:" […] "901 zemřel Bořivoj." K tomu na straně 508 v poznámce č. 68 D. Třeštík napsal: "Bořivoj nemohl být naživu ještě v roce 901, vládl-li již r. 895 Spytihněv, což bezpečně dosvědčují Annales Fuldenses k r. 895, 126." Protože Mojmírovec Spytihněv vládl v jiném knížectví, než kde správcoval Přemyslovec Bořivoj, nemůžeme z nástupu Spytihněva k moci vyvozovat, kdy zemřel Bořivoj. Bořivoj by tedy ještě mohl žít, pro stáří by však ale již nevládl.

Při stanovování Bořivojova úmrtí vycházejí historici z toho, kdy Bořivoj z písemných pramenů mizí. J. Sláma k úmrtí Bořivoje napsal (2011, s. 786): "...v případě přibližného ročního data úmrtí tohoto knížete se historické bádání povětšinou shoduje, že se tak stalo někdy před březnem roku 890, tj. před omuntechspreským jednáním velkomoravského Svatopluka s východofranským Arnulfem..." Regino v zápisu o tomto jednání Bořivoje vůbec nezmiňuje. Byl tedy již mrtvý, nebo pro stáří či nemoc již nesprávcoval, nebo z nějakého důvodu nebyl přítomný, či přítomný byl, ale byl považován za takového Svatoplukova pucfleka, že o něm nemělo smyslu psát? Jeho nepřítomnost na tomto jednání nemůže být důkazem, že již nežil. Česká knížata vládla většinou do své smrti nebo do násilného zbavení knížecího stolce, ale musel do své smrti vládnout správce?

"Kosmas" k roku 894 napsal (I, 14): "Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry." Vzhledem k tomu, že "Kosmas" se snažil prásknout na Přemyslovce řadu jim nepříjemných informací, nedá se vyloučit, že "Kosmas" prozradil, že Bořivoj roku 894 ještě žil. Slova v "Kosmově" kapitole temno půlnoční by mohla naznačovat, že je v textu něco důležitého skryto.

Rokem Bořivojova úmrtí se zabýval i J. Cinert. "Kosmův" letopočet udávající Bořivojovo pokřtění roku 894 považuje za správný rok jeho úmrtí. Napsal (2021, s. ??? až 130): "Jediné známé datum Bořivojovy smrti roku 901 v písemných pramenech mají pozdní letopisné kompilace vzniklé po roce 1250, ale využívající předchozí nedochované." Rozdíl 7 let (901-894=7) vznikl podle něho rozdílným datováním podle Antiochejského kalendáře a tzv. Byzantskou érou mladší. J. Cinert hledá podporu u E. Vlčka, u jeho výpočtu dožitého věku Bořivoje. Em. Vlček se především mýlil v tom, že se domníval, že má pozůstatky Bořivoje k dispozici.

Správný rok Metodějova (možná Bořivojova nebo i Bořivojova) úmrtí možná (možná zdůrazňuji) prozrazuje "Kosmas" pomocí hříčky v I, 14. Když uvádí, k čemu došlo v roce 894, objevují se v textu jména Bořivoj a Svatopluk (Metodějovo jméno je zamlčeno) a čísla 1 (první křesťanský kníže svaté víry), 1 (na jedno místo) a 3 (tři poustevníci). Odečteme-li tato čísla od letopočtu 894, dostaneme číslo 889. Pokud skutečně se z "Kosmových" čísel v textu dá vypočítat rok, kdy se událost stala, potom čísla nad letopočtem se k letopočtu přičítají, čísla pod letopočtem odečítají.

Myslím, že názor, že Bořivoj zemřel někdy v letech 889 nebo 890 a ne později, je sice pravděpodobný, ale ne jistý.

Jak Bořivoj zemřel, to není rovněž známo. N. Profantová a M. Profant v hesle Krok a jeho tři dcery napsali (2004, s. 111, 112): "Důležitý motiv v této pověsti odhalil Z. Kalandra; Krok totiž nezemřel přirozenou smrtí, ale ,byl usmrcen násilně', nejspíše byl obětován. Tento motiv Kosmas při zaznamenávání pověsti v době křesťanské již nepochopil. Opakovaně bývá Krok spojován s polským mýtickým knížetem Krakem." "Kosmas" za Krokem skrýval Rostislava nebo Bořivoje, případně oba. Na základě Kalandrova objevu si netroufnu tvrdit, že Rostislav nebo Bořivoj zemřel násilnou smrtí.

"Kosmas" rokem 894 mohl říci, že toho roku ještě žil Metoděj.

29C15. KOLÍNSKÝ HROB A MILODARY V NĚM NALEZENÉ

Nejvýznamnějším knížecím hrobem z 9. století, který byl na našem území nalezen, je hrob kolínský. Byly v něm pohřbeny dvě osoby, muž a žena, s bohatou výbavou. Ostatky byly znovu pohřbeny a jsou definitivně ztraceny.

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička ke kolínskému hrobu napsali (2013, s. 227): "K prvním dokladům kontaktu s křesťanstvím v Čechách patří výbava knížecího hrobu z Kolína. Její součástí je mimo jiné liturgický karolínský kalich. Mohlo se jednat o křestní dar, pravděpodobněji však byl používán jako nádoba na pití."

Krátce si všimněme vybavení kolínského hrobu (J. Košta, M. Lutovský 2014, s. 126 a 127): "Kvalitně ukovaný meč z kolínského hrobu jistě nebyl pouhou zbraní, v souvislosti se skvostně zdobením řemením jej lze považovat spíše za insignii moci a vlády, na základě výše uvedených archeologicko-historických analýz... dovolující uvažovat o kontaktu pohřbeného muže s prostředím nejvyšších franských kruhů." [...] "Jeví se proto poměrně pravděpodobné, že muž pohřbený v Kolíně obdržel celou soupravu jako odznak výjimečného postavení právě ve vztahu k panovníkovi východofranského království, s velkou pravděpodobností patrně přímo od něj či z jeho pověření. Na rozdíl od jiných předmětů z českého prostředí, jimž je přisuzována mocenská symbolika - především botky hole či standarty a stříbrem obloženého čakanu ze starokouřimských hrobů č. 55 a 120 - symbolizoval kolínský meč s příslušenstvím výsadní postavení nejen vůči domácímu prostředí, ale především navenek. Odznakem výjimečného postavení mohly být i ostruhy [nalezené v kolínském hrobě]." - F. Velímský ke kolínskému měči napsal (2005, s. 196): "Kolínský meč byl totiž vyroben ojedinělou a velice náročnou technikou svářkového damasku. Při ní se používají tvrdé ocelové a měkké, dobře tvárné železné pruty, které se nejprve vzájemně kroutí a překovávají, dokud se nezíská materiál patřičné tvrdosti a pružnosti. Teprve z takto vzniklého polotovaru, tzv. damaskových tyčinek, se následně vyrobí samotná zbraň tak, že se na jádro čepele meče, ukuté z jednotlivých tyčinek, přivaří břity z kalené ocele. Meč se poté nabrousí, vyleští a povrchově upraví leptáním kyselinou." […] "Kolínský exemplář s největší pravděpodobností pochází z některé specializované franské kovářské či mečířské dílny na západ od našich hranic."

J. Košta a M. Lutovský o kalichu v kolínském knížecím hrobě napsali (2014, s. 128): "Přítomnost kalicha v hrobě dokládá intenzivní dotyk s plně christianizovaným prostředím, na druhou stranu jeho uložení do hrobu se s místem posledního odpočinku křesťanského velmože víceméně vylučuje. Především tento rozpor vedl v minulosti k úvahám o možném ztotožnění pohřbeného muže s jedním ze čtrnácti českých knížat pokřtěných v roce 845 v Řezně... Čechy se totiž po roce 845 nestaly křesťanskou zemí, knížata patrně nové náboženství výrazně nepraktikovala, není vyloučeno, že je do značné míry opustila a nepokusila se je vnést do Čech jakkoli razantněji..., případně je považovala za svoji osobní záležitost. Na druhé stranu se přijetím křtu nejvyšší elita Čech výrazně přiblížila k vrcholným představitelů říše; nešlo sice o akt srovnatelný s Mojmírovým přijetím křesťanství pro Moravu..., přesto byl význam tohoto kroku jistě zásadní a knížata Čechů mohla nově přijaté náboženství používat při kontaktech s říší jako svůj osobní ,atribut'." - F. Velímský ke kalichu napsal mj. (2005, s. 195): "Kalich byl vyroben v první polovině 9. století, nejspíše jako liturgická nádoba, v některé ze šperkařských dílen na území Franské říše. Odtud se pravděpodobně dostal jako dar či kořist až do výbavy kolínského velmože, který ho však spíše než pro církevní obřady užíval při hostinách."

I. Boháčová a N. Profantová k původu výbavy mužského a ženského hrobu uvedly (2014, s. 137): "Zatímco muž je vybaven zbraněmi západního původu (meč a jeho garnitura zdobená niellem, ostruhy zdobené granulací, picí souprava, k níž patří stříbrný zlacený kalich vyrobený v Cáchách, importované skleněné nádoby, jedna nádoba bronzová), žena je ozdobena šperky vyrobenými na Moravě (bubínkovité náušnice, kovové perly zdobené granulací a stříbrná kaptorga). Hrob patří k 50.-70. letům 9. století." Mužovy, řekněme přímo Bořivojovy, zbraně jsou starší, možná původně patřící Wistrachovi, ozdoby ženy mohou být z doby, kdy s ní Bořivoj pobýval u Svatopluka na Moravě, přitom žena nemusí být moravskou rodačkou.

"Nejpozoruhodnějším předmětem ve výbavě kolínského hrobu je bezesporu kalich. Jeho úlohu v kultuře 9. století v Čechách může přiblížit pravděpodobná souvislost s dalšími nádobami vloženými do hrobu spolu s ním...." N. Profantová o tomto kalichu napsala (2009, s. 141): "Přestože karolínský kalich, vyrobený patrně v Cáchách, sloužil původně nejspíše jako liturgický předmět, v hrobě velmože měl již jinou funkci."

Co se dělo s nalezenými kostmi, to napsal F. Velímský takto (2005, s. 195): "Kosti, dočasně uložené na evangelickém hřbitově [v Kolíně], byly přeneseny do Syxtovy hrobky. Při rušení hřbitova v roce 1903 pak byly přeneseny na nový kolínský evangelický hřbitov, kde jsou uloženy dodnes."

29C16. DATOVÁNÍ KOLÍNSKÉHO HROBU

J. Košta a M. Lutovský datují kolínský hrob, objevený roku 1864, takto (2014, s. 121): "...můžeme interval zhruba od 50. let do 70./80. let 9. věku považovat i za dobu, kdy došlo k uložení předmětů do hrobu." Stejní autoři ve stejné publikaci napsali (s. 121): "Jediným artefaktem z kolínského souboru, ke kterému doposud neznáme bližší analogie v nejstarším horizontu českých středohradištních kostrových hrobů, ale až od přelomu 9. a 10. století po polovinu 10. věku je kaptorga s aplikovanou filigránovou výzdobou. Do přelomu 9. a 10. věku či na počátek 10. století je datováno i uložení nejbližší známé analogie kolínské kaptorgy, pocházející z hrobu 467/49 z Dolních Věstonic na jižní Moravě..." Vidíme, že kolínský hrob spadá do období, kdy zemřel Bořivoj, což se stalo pravděpodobně v roce 888 nebo 889.

I. Boháčová a N. Profantová o datování hrobů napsali (2014, s. 151, 152): "...stanovení přesnější chronologie některých nálezových celků je možné jen vzácně. Někdy díky specifické výbavě hrobu můžeme ale datování omezit až na 40-50 let (např. ...dvojhrob z Kolína, hrob ze Želének... dvojhrob v kostele Panny Marie na Pražském hradě...)."

29C17. BYL BOŘIVOJ POHŘBEN V KNÍŽECÍM HROBĚ V KOLÍNĚ?

J. Sláma o místu, kde byl Bořivoj pohřben, napsal (2011, s. 786): "... v určení místa Bořivojova hrobu žádné indicie v pramenech nenalézáme."

Bořivoj je považován za prvního českého pokřtěného knížete. Jakožto takový měl vládnout z Pražského hradu a postavit tam první kostel, kostel zasvěcený P. Marii. Jak to, že v něm nebyl pohřben? Jak to, že se dosud nenalezly jeho ostatky třeba někde jinde na Pražském hradě? Kde je chyba?

Předešlé řádky řešily otázku, proč byl tento významný hrob právě na tom místě, kde byl. Proč však bylo vybudováno na místě dnešní centrální části Kolína ono hradiště? Jmenovaní autoři na s. 121/122 napsali: "Od pradávna využívané výhody úrodného středočeského Polabí jsou zde znásobeny strategickou polohou kolínského návrší nad klíčovým labským brodem."

V kolínském hrobě byl dle mého názoru pohřben Bořivoj s manželkou. Tou manželkou nebyla Ludmila. Ta byla Bořivojovou vedlejší ženou. Podle Galla i podle "Kosmy" byl kníže Václav (skrytý za polským Zbyhněvem) zplozen konkubínou, souložnicí. Tou lehkou ženou (podle církve) byla Václavova matka Ludmila. V hrobě mohla být s Bořivojem pochována jeho první, hlavní žena.

Zatímco smrt Bořivojova byla zřejmě smrtí přirozenou (ne smrt v bitvě nebo zavražděním), smrt jeho manželky mohla být rituálním usmrcením. Přečtěme si opět J. Koštu a M. Lutovského (2014, s. 128): "Unikátní nápojový nebo obřadní servis mohl odkazovat na rituál spojení pochovaných, a to ať už v reálném sňatku uskutečněného zaživa, nebo symbolického sňatku vykonaného až v rámci pohřebních obřadů." […] "Uložení souboru takových předmětů do hrobu by mohlo souviset s pohnutými okolnostmi úmrtí zemřelých. Ty neznáme, ale můžeme je předpokládat na základě toho, že byli pochováni současně."

D. Třeštík citoval středověké autory popisující, jak byly usmrcovány slovanské a varjažské ženy, které měly doprovázet zemřelého muže ve smrti (viz zde kap. Kdo rituálně usmrtil nebo zavraždil Ludmilu). Když zemřel Bořivoj, Ludmila takovouto rituální smrt nepodstoupila, ale možná ji podstoupila Bořivojova první (hlavní) manželka. Ludmila jako manželka další, v podání Galla a "Kosmy" souložnice, konkubína, mošna (stč. slovo pro nevěstku) byla této rituální smrti prozatím ušetřena.

N. Profantová o velmoži pohřbeném v kolínském hrobě napsala (2009, s. 141): "Tento velmož měl výjimečně dobré styky jak s karolínskou elitou (což dokládají meč, kování k jeho garnituře, nákončí opasku, sklo), tak s elitou velkomoravskou, pokud z tohoto prostředí nepocházela přímo jeho žena (pozlacené bubínkové náušnice, dva páry gombíků, kovové, granulací zdobené perly z náhrdelníku). Nejspíše šlo o jednoho ze 14 knížat pokřtěných roku 845 v Řezně; některé z nejhonosnějších karolínských předmětů by pak mohly být oficiálními dary ke křtu." Odkud pocházela tato pohřbená první (hlavní) Bořivojova manželka, se zřejmě nikdy nezjistí. SMAZÁNY 3 ř. Bořivoj měl těsné vztahy s Mojmírovci, na Moravě žil i s manželkou a s Ludmilou a s dětmi dokonce snad několik let v exilu.

Jestliže se domníváme, že Přemyslovci přišli do Zabrušan z Wolinu, což je hradiště obývané stejným lidem a majícím zřejmě stejné pohanské rituály jako ve Štětíně, citujme na tomto místě informaci z Dialogu Herbordova otištěném v překladu J. Dyndou (2017, s. 153). Herbord při popisu vybavení nejvýznamnější štětínské kontiny napsal mj.: "Také se zde [ve štětínské kontině, chrámu] nacházely zlaté a stříbrné poháry, z nichž mívali šlechtici a předáci ve zvyku věštit, hodovat a pít, a jež bývaly ve svátečních dnech vynášeny ze svatyně." Přítomnost kalicha v kolínském hrobě tedy nemusí být důkazem, že pohřbený byl křesťan.

To, že v Bořivojově kolínském hrobě (pokud je jím skutečně Bořivoj) se nalezly předměty franckého původu, může mít řadu důvodů. Jeden z nich však může vycházet z toho, co napsala N. Profantová o Herimannovi (2014, s. 62), který je někdy ztotožňován s Bořivojem. "...kníže Herimann, zmiňovaný k roku 872, mohl své jméno získat od své francké matky..."

J. Košta a M. Lutovský (2014, s. 125): "...po několikerém rozšíření představovala [Stará Kouřim] ke konci 9. století plošně největší fortifikaci raně středověkých Čech s jednoznačně identifikovaným elitním sídlem a především nejbohatším dosud objeveným pohřebištěm středohradištního období a koneckonců i celého českého raného středověku..." […] "Vzdálenost mezi Kolínem a Kouřimí činí zhruba 16 kilometrů a je poměrně pravděpodobné, že v 2. polovině 9. století, kdy se v Čechách začínají vytvářet krystalizační jádra etatizačních procesů, tvořila obě místa součást jedné mocenské sféry."

Jaký byl vztah mezi "kolínským" hradištěm a hradištěm Stará Kouřim, by možná napovědělo to, kdyby bylo přesně známo stáří hrobů kouřimských vládců. J. Košta a M. Lutovský napsali (2014, s. 126): "...oba nejvýznamnější starokouřimské mužské hroby jsou patrně o něco starší nežli hrob kolínský (téměř jistě to platí pro hrob 55, u pohřbu 120 nemůžeme vyloučit i možnost přibližně současného uložení s kolínským hrobem)..." Byl tedy již Bořivoj tím knížetem, který dokázal zahnat domácí vládce na Kouřimi a snad vládce středních Čech za Vltavu nebo musel Bořivoj tolerovat jejich vládu (snad omezenou), sám se opíraje o ochranu a pomoc mocného velkomoravského Svatopluka (jehož přání ostatně zřejmě plnil)?

M. Lutovský porovnal kolínský hrob s hroby kouřimskými (2006, s. 227): "...knížecí pohřebiště na Staré Kouřimi je sice nesmírně bohaté a také jeho hroby obsahují předměty, které lze pokládat za symbolické odznaky moci, žádný z tamějších hrobů však nesnese srovnání s hrobem kolínským." […] "Pokud bychom hledali hrob vládce zdejšího kraje, pak tedy nikoli na Kouřimi, ale v Kolíně. Knížecím sídlem by tak ovšem nebyla mohutně opevněná Stará Kouřim o rozloze přes 40 ha, ale nevelké (a do dnešních dnů bohužel nedochované) opevněné sídlo v Kolíně." Na straně 223 M. Lutovský klade kolínský hrob "kamsi do druhé poloviny 9. století. Jakékoliv výraznější změny této situace jsou do značné míry závislé na možných posunech v chronologii velkomoravského šperku." A strana 227: "Podle dosavadních poznatků byl ale tento objekt vybudován až v samém závěru 9. století a těžiště jeho významu spočívá ve století následujícím."

V této souvislosti připomeňme slova Staroslověnské proložní legendy: "Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských..." - "Kosmas" v I, 9 napsal: "Přemysl [na něhož "Kosmas" věšel činy Bořivojovy] naplniv už dny, kdy ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu [římskému bohovi podsvětí Neptunovi], jejž za živa ctil jako boha." "Kosmas" možná chtěl naznačit, že Bořivoj byl pohřben jako pohan. V kolínském hrobě byly k tělu zemřelého dány milodary. To byl zvyk pohanský, nikoliv křesťanský. Milodary v hrobě však nevylučují to, že byl Bořivoj pokřtěn.

Za vládce pohřbeného v kolínském hrobě považuji Bořivoje. Zemřel někdy v letech 888-890. Zdálo by se, že možnost, že kolínské mužské ostatky jsou Bořivojovy, vyvrací jediná jediná věta M. Lutovského (s. 225): "S jistotou můžeme ale dnes prohlásit, že kolínský hrob není hrobem křesťanským." V kolínském hrobě převažují pohanské znaky (milodary) nad znaky křesťanskými (pokud můžeme s křesťanstvím spojit kalich). Přitom Bořivoj měl být pokřtěn a stavět kostely. Jenomže si vzpomeňme na to, jak byla rituálně usmrcena Ludmila, navíc z rozkazu Vratislava a tzv. Václava. (Ještě věta M. Lutovského ze s. 213: "V případě pohřbu příslušníka vládnoucí aristokracie organizoval obvykle pohřeb jeho nástupce, čímž si upevňoval i svou budoucí pozici."). Čím si Vratislav (nikoliv Mojmírovec Spytihněv) mohl v tehdejší východní části Čech více upevnit svou, křesťanským nebo pohanským pohřbem svého předchůdce?

Bořivoj, podle Kristiána pokřtěný Metodějem, by byl poněkud překvapivě pohřben v mohyle s předměty, jimiž měl být vybaven pro posmrtný život. Jde o pohanský pohřební ritus. "Kosmas" možná věděl, že Bořivoj byl pohřben po pohanském způsobu, a proto napsal (I, 9), že Přemysl (tj. Bořivoj) byl po smrti vzat k zeti Cereřinu. Bořivoj je jediný z "Kosmových" mýtických knížat, za nimiž jsou ovšem skryti čeští vládci, který je spojen s pohanstvím. - P. Kopal k tomu poznamenal (2017, s. 156): "...Kosmas praví, že Přemysl, zakladatel dynastie, po smrti skončil u zetě Cereřina, tedy u Plutona neboli Háda neboli Satana, zkrátka v pekle."

N. Profantová v pojednání o hrobě kolínského knížete (což je dle mého názoru Bořivoj I.) popsala uvedený hrob s velice cennými milodary, tedy hrob mající pohanský charakter, a nato se zmínila o hrobě s ostatky knížete Spytihněva (2009, s. 140, 141): "Zcela odlišný obraz nabízí pohřeb druhého historicky známého Přemyslovce – Spytihněva I., který se odehrál jen o 40-50 let později. Ten byl již pohřben bez milodarů i odznaků moci, avšak v kamenné hrobce uvnitř kostela Panny Marie v novém centru země – na Pražském hradě." N. Profantová porovnávala ve skutečnosti hrob moravského dobyvatele Čech ve Svatoplukových službách, tj. hrob Bořivoje, kterému se v pohanských Čechách zřejmě příliš nedařilo prosazovat křesťanství. Souběžně s Bořivojem a později souběžně s Vratislavem vládl v Čechách z Budče Spytihněv. Ve Spytihněvově knížectví žila po smrti Bořivoje Ludmila a s ní rovněž její syn Václav. Z Pražského hradu Bořivoj po svém návratu z Moravy nevládl (nesprávcoval), Pražský hrad, tehdy zvaný Děvín, byl hradištěm budovaným Spytihněvem, možná již jeho předchůdcem.

Pokud Bořivoj postavil nějaké kostely před svým útěkem, právě kvůli šíření křesťanství, na Moravu, nebyly tyto kostely domácími pohany zbořeny?

Zřejmě ne náhodou lze najít podobnosti mohylového hrobu v Kolíně a v Želénkách v bezprostřední blízkosti hradiště u Zabrušan, odkud Bořivoj pocházel. - Bohatou výbavu má i knížecí pohřeb 55 ve Staré Kouřimi.

O možném Bořivojově hrobě se domnívá A. Merhautová následující (2006, s. 154): "Rozlehlá hrobka [v kostele P. Marie na Pražském hradě] snad byla zamýšlena pro zakladatele [historikové míní Bořivoje] a jeho ženu Ludmilu. Pohřben však tam byl asi jen Bořivoj (asi 889), ale nikoli, jak víme z historických zpráv, Ludmila, zemřelá až roku 921 na Tetíně. Její ostatky byly přeneseny do Prahy roku 925 do kostela sv. Jiří. Jedině tak lze vyložit, že následník Bořivojův, druhý český kníže Spytihněv a jeho žena byli pohřbeni nad sebou, protože druhá poloviny hrobky obsahovala ostatky Bořivojovy." Bořivoj z Pražského hradu nikdy nevládl, vládl pravděpodobně z Kouřimi, takže byl zřejmě pohřben v Kolíně. I Kolín se možná jmenuje po něm, neboť jméno Bořivoj znamená bojovník a stč. kole znamenalo bojuji. Je pravděpodobné že nejdříve byla na místě funerální stavby pohřbena Ludmila, nikoliv Bořivoj.

29C18. KOLÍN

Bořivoj mohl kouřimské hradiště ovládat, ale jeho nejoblíbenějším sídlem mohlo být mnohem menší opevněné knížecí sídlo v dnešním Kolíně. J. Košta a M. Lutovský napsali (2014, s. 124): "V druhé polovině 9. století se moc českých knížat bezesporu opírala o opevněná sídla; jakkoli ale můžeme vznik velkých hradišť chráněných mohutnými fortifikačními díly spojovat s emancipačními snahami slovanské aristokracie, zůstává otázkou, zda rodinnými sídly nejvyšší vrstvy tehdejší společnosti musela nutně být právě ta hradiště, jež se nám dnes jeví jako největší a nejlépe opevněná."

Jméno Bořivoj vysvětluje M. Knappová takto (2015, s. 143): "Bořivoj, j. slovanského původu, lze je vyložit jako ,bojující vojín (voj), bojovník' (bořiti znamenalo ,bojovati, přemáhati'). - Jméno Neklan, což je "Kosmovo" jméno pro již na nohy nemocného Vratislava, pak vysvětluje takto (s. 242): "..staré české j., známé z bájesloví, patrně vytvořené kronikářem Kosmasem; znamená ,nebojovný' (tj. ten, kdo ,nekole' – neseká, nebojuje), řidčeji se vykládá jako ,nepřekonaný'."

A nyní jak místní jméno Kolín vysvětlují I. Lutterer a R. Šrámek (2004, s. 130): "MJ je odvozeno přivlast. příponou -ín z mužského OJ *Kola (tj. obměna složeného OJ Kolimír), popř. Chola (tj. deverbativum k choliti ,konejšit, lichotit', srov. chlácholit), jež bylo v něm. výslovnosti nahrazováno počátečním Kh- (srov. MJ Cholina přejaté do něm. jako Kollein, Köllein). MJ mělo význam ,Kolův n. Cholův (dvůr, popř. hrad)'." - Význam osobního jména Kolin vysvětluje M. Knappová takto (2015, s. 210): "...anglické j. irsko-keltského původu (z Coinlin), vykládá se jako ,mladý a mužný, silný'. Lze je hodnotit též jako osamostatnělou zkráceninu francouzského, původem řeckého j. Nicolas (Mikuláš), tj. ,vítězný v lidu'."

A nyní tato vysvětlení spojme: OJ Bořivoj znamená bojovník – staročeské sloveso kláti má 1. os. tvar kolu ,sekám, bojuji'. Od významu OJ Bořivoj, tj. bojovník se přes sloveso kolu, tj. bojuji, dospělo ke jménu Kolín. - Názor A. Profouse (MJvČ II/0285, 286), že oba naše Kolíny založili přistěhovalci z Kolína nad Rýnem a dali českým Kolínům jméno německého Kolína, přičemž toto jméno mělo vycházet z latinského slova pro osadu, sídliště, a to colonia, je dnes odmítán.

Hradiště v centrální části dnešního Kolína bylo tedy pravděpodobně pojmenováno po "bojovníku" Bořivojovi. Mohl ho založit on nebo některý jeho potomek. Po jménu hradiště Kolín byl později pojmenován Starý Kolín a ještě později i město Kolín.V kolínském knížecím hrobě byly uloženy ostatky Bořivoje a pravděpodobně jeho první (hlavní) manželky.

A na závěr ještě jednu souvislost. Jde-li o pouhou náhodu, pak snad i ta je zajímavá. Domnívám se, že pohřbený kníže je Bořivoj a že tento kníže založil hradiště na území dnešního Kolína, přesněji na návrší, kde dnes stojí kostel sv. Bartoloměje. "Kosmas" o Bořivojovi píše mj. jako o Přemyslovi. Ten, když k němu dorazí Libušino poselstvo, orá s voly, je v tu chvíli oráčem (slovo brázda "Kosmas" neužil). V literatuře se setkáme i s podobou Přemysl Oráč. A nyní co znamená jméno Bartoloměj. Fr. Kopečný o něm napsal mj. toto (1974, s. 41): "Opět aramejské jméno: bar Talmai ,syn Talmajův' (Talmai souvisí s hebr. telem,brázda')." A M. Knappová o jménu Bartoloměj napsala (2015,s. 135): "Bartoloměj, biblické jméno aramejského původu (z bar Talmai), vykládá se jako ,syn Talmajův', tj. ,zbrázděného', nebo též jako ,oráč', popř. i ,bojovný syn'." Byl tento kolínský kostel zasvěcen úmyslně sv. Bartolomějovi, aby připomínal Přemysla Oráče a přes něj bojovníka Bořivoje?

Je náhoda nebo to souvisí s příchodem Bořivoje, že v blízkosti Kolína (11,7 km) jsou Cerhenice? A Profous o nich napsal mj. (I/0273): "Toto MJ mělo prvotně tvar Crhynice = ves lidí *Crhyňových. Os. jm. *Crhyně vzniklo příponou -ynja... z os. jm. Crh, anebo Crha,y, jež bylo domáckým tvarem os. jména Cyril..."

Na straně 124 J. Košta a M. Lutovský o kolínském hrobě a velmožském sídle napsali (2014): "Důležitým kritériem pro vztah velmožského hrobu a velmožského sídla byl patrně vizuální kontakt; svou roli jistě hrála i vzdálenost, i když v případě hrobu, který s jistou pravděpodobností disponoval výrazným povrchovým vyznačením (mohyla?), mohla být určující právě dominantnější poloha. Podobně je tomu ostatně ve vztahu dvou jiných výrazných objektů 9. století – hradiště v Zábrušanech a knížecí mohyly v Želénkách, vzdálené asi 1,3 km a umístěné na pahorku vévodícímu blízkému obzoru... Z dalších úvah o vztahu kolínského hrobu a elitního sídla lze s přihlédnutím k výše řečenému vyloučit jediné jednoznačně doložené hradiště na katastru Kolína a blízkého okolí. Jde o blatné hradiště v labském meandru v poloze Hánín; podle dosavadních, přiznejme, že velmi kusých poznatků, byl tento objekt vybudován nejspíš až v pokročilejším 10. století..." […] "Nabízí se jiné řešení, byť přesvědčivá opora v archeologických pramenech rovněž schází. Výše bylo upozorněno na stopy osídlení historického jádra města včetně nejvyššího bodu kolínského katastru, chrámového návrší, na němž se dnes vypíná dominanta města, gotický chrám sv. Bartoloměje. Není vyloučeno, že právě zde stálo opevněné knížecí sídlo..." […] "Místo knížecího hrobu je od chrámového návrší vzdáleno přibližně 900 metrů, obě polohy leží zhruba ve stejné nadmořské výšce, vizuální spojení je jednoznačné – vůči předpokládanému sídlu jde v případě hledání dominantní a zároveň blízké polohy o jedinou možnou volbu..."

R. Tvrdík k předpokládanému malému kolínskému hradišti nebo opevněnému dvorci napsal (2007, s. 89 a 90): "Krystalizační jádro kolínského osídlení bývá kladeno do prostoru dnešního chrámového návrší... Někteří badatelé sem umísťují i sídlo zdejší nobility, archeologicky se ho však doposud nepodařilo prokázat." [...] "Pokud ne již dříve, tak jistě v 10. století, kdy se jako centrum celé okolní oblasti výrazně prosazuje nedaleká Libice, existovala při brodu na levém břehu řeky [Labe] osada."

29C19. HÁNÍN

Když "Kosmas" píše (I, 6), že Libuše, to je zde Ludmila, jezdila v noci za Přemyslem, tj. Bořivojem, sděluje mj. že před kuropěním se vracívala. Kuropění je ranní kokrhání kohoutů. MJvČ nevysvětlují význam jména Hánín. D. Moldanová pro podobně znějící příjmení v hesle Hán uvádí vysvětlení (1983, s. 77), že vznikla z OJ Jo-han-nes nebo z něm. A Hahn, což znamená kohout. Tedy i jméno hradiště Hánín mohlo vzniknout od německého slova pro kohouta. Z toho vyvoďme otázku: nechtěl "Kosmas" hříčkou prozradit, že Bořivoj žil na hradišti Hánín? Připusťme i možnost, že se "Kosmas" poněkud zmýlil a že Bořivoj žil na chrámovém návrší v dnešním Kolíně nedaleko o něco později založeného hradiště Hánín. Kníže tzv. Václav nechal postavit rotundu sv. Víta. Vít byl uctívaným světcem v Sasku a Jindřich I. Ptáčník prý měl darovat tzv. Václavovi jako relikvii rámě svatého Víta. Je otázka, jestli na toto zasvěcení mělo vliv i to, že sv. Vít bývá zobrazován jako chlapec doprovázený kohoutem, lvem nebo psem. A právě tento kohout by mohl být poukázáním na hradiště Hánín.

V I, 4 napsal "Kosmas": "...nejstarší [z Krokových dcer] se jmenovala Kazi, jež Medei z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění..." Asklépios je spojen s kohoutem, a tedy Asklépiem je ukázáno na Hánín. Přitom za Kazi se zde skrývá Ludmila a společně s ní Vratislav. - Gallus nazval Hánín Gallův hrad (lat. gallus = kohout).

Je zakladatelem Hánína Bořivoj? Libuše, tj. Ludmila, jezdila totiž za Přemyslem, tj. za Bořivojem, a před kuropěním se vracívala. Ukazuje slovo kuropění na Hánín ("Kohoutín") a slovo vracívala na Vratislava, který mohl být po určitou dobu také správcem části Čech a Hánín a Kolín byly pro něho významné lokality? Nebo byl zakladatelem Hánína již Rostislav? Fr. Kopečný při vysvětlování významu jména Rostislav uvádí mj. (1974, s. 117), že polské rościć ,množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky [Rostislavova jména]. Nevychází význam jména Hánín ("Kohoutín") z významu budit (kohout ráno budí spáče). Správný etymologický výklad může být jiný, ale "Kosmovi" se uvedený výklad mohl hodit. Význam křísit posloužil "Kosmovi" k tomu, aby Rostislava pojmenoval Křesomysl a Křesina.

Českého Boleslava I. má možná připomenout i Boleslav Chrabrý. BoleslavI. zřejmě bojoval s tzv. Václavem mj. o Starou Kouřim a o Hánín ("Kohoutín"). Vyplývá to možná z těchto Gallových vět, v nichž podle poznámky 101 cituje či parafrázuje Sallustia. Do úst polského Boleslava Chrabrého, za nímž zde máme možná vidět českého Boleslava I., vkládá následující slova (I, 15): "Lepší a čestnější je pro mě chránit před nepřáteli kuře, než v těch či oněch sídlech nečinně hodovat a pustit přes hranice posmívající se nepřátele. Neboť ztratit kuře ve statečném boji považuji nikoliv za ztrátu kuřete, nýbrž hradu nebo osad." Je slovo kuře narážkou na podobně znějící slovo Kouřim (listina z 12. století k roku 1088 Kurim) nebo na základě významové souvislosti narážkou na Hánín ("Kohoutín")? A ukazuje slovo boji na "bojovníka" Bořivoje?

Hánín ("Kohoutín") je možná totožný se selskou vsí z "Kosmovy" I, 36, kde se kníže Oldřich setká s Boženou, která byla Křesinova. Božena je zde Ludmilou, Oldřich Bořivojem I. a Křesina Rostislavem.

Slovník spisovného jazyka českého uvádí u hesla kohout, že má dnes i expresivní význam: bojovný, vznětlivý, nesnášenlivý člověk. A jméno Bořivoj má podle M. Knappové význam bojující vojín (voj), bojovník. Jako lidi bojovné a vznětlivé vylíčil "Kosmas" v I, 4 dva správce nad lidem, což pravděpodobně jsou Bořivoj a Spytihněv.

N. Profantová a M. Profant v hesle kohout uvádějí mj. (2004, s. 99): "Jeho ranní kokrhání zahánělo zlé síly, mizela náhle škodlivá síla duchů..."

R. Tvrdík k hradišti Hánín (Kolín 1) napsal (2007, s. 91): "Hánínské hradiště... neaspirovalo podle všeho na funkci výraznějšího centra oblasti. V tom ho omezovala a limitovala jeho malá rozloha a zároveň nevelká vzdálenost obou výše uvedených středisek [Malínu a Libice]".

"Kosmas" možná toto sídlo připomněl v I, 4. V ní po střetu dvou správců nad lidem, kteří hřmotně vejdou do dvora, "Kosmas" charakterizuje Libuši a napíše mj.: aby bojovníkům vynášela nálezy. Slovo bojovníkům je možná narážkou na Kolín (stč. kolu = bojuji) a na Bořivoje (jeho jméno znamená bojovník) a zmiňovaný dvůr je jeho sídlo. Je slovem vousy (jeden druhému vjel nehty do hustých vousů) učiněna narážka na ves Poďousy vzdálenou 12,2 km od Kolína? Jméno Poďousy má stejný význam jako Poděvousy. MJvČ podávají vysvětlení významu u Poděvous (III, 0395). "Prvotní tvar zněl Podě-úsi = lidé, kteří pohodili, odhodili vousy, chodili bez vousů, tedy oholení." První záznam o vsi je však až z roku 1338. Ve vzdálenosti 17,3 km od Kolína jsou i Poděbrady mající podobný význam (I. L. a R. Š., s. 208: osada poděbradů, tj. lidí, kteří poděli čili odstranili své brady, oholili své vousy)

Přečtěme si, co uvádí o blatném hradišti Hánín (původně vklíněném do meandru Labe a dnes se nacházejícím v kolínském předměstí Zálabí) a o předpokládaném hradišti v Kolíně v historickém jádru města v blízkosti kostela sv. Bartoloměje EHvČ (2003, s. 130): "Vyrostlo [hradiště Hánín] v blízkosti předpokládaného labského brodu a existovalo nejspíše v 10. a 11. století. Jeho počátky jsou dávány do spojitosti se Slavníkovci, neboť leží na spojnici mezi slavníkovskými hradišti Malínem a Libicí." - "Další raně středověké hradiště, tentokráte z 9. století, se předpokládá v historickém jádru města Kolína." […] "Existence hradiště není ovšem jednoznačně doložena a je pouze odvozována z přítomnosti soudobé nejvyšší elity doložené nálezy bohatých hrobů na severním předměstí a na hlavním kolínském náměstí." - F. Velímský napsal (2005, s. 197): "Zásluhou archeologa Jiřího Hraly se podařilo v Kolíně také lokalizovat polohu hradiště z 9. století, jednoho z možných knížecích sídel."

29C20. JE HRADIŠTĚ HÁNÍN GALLOVÝM HRADEM?

Domnívám se, že hradiště Hánín ("Kohoutín") je totožné s Gallovým hradem v tzv. Gallově kronice. Gallus se o Gallově hradu zmiňuje ve dvou kapitolách. Na Zbyhněva pověsil informace o českém tzv. Václavovi, na Boleslava (III. Křivoústého) informace o českém Boleslavovi I. a za Gallem má čtenář myslím vidět Rostislava. II, 39: "Hrad, který postavil Gallus, hned nezbořil, a ačkoliv byl vyzván, nesestavil k bratrově pomoci ani jeden jediný šik." V poznámce č. 166, s. 143 je uvedeno: "Doslovně castrum Galli, dnes nejasné polohy (snad Gawlów u Sochaczewa nebo Kurzelów u řeky Pilicy, případně Kurów), ale nejspíše se jednalo o pevnost bránící zemskou hranici."

Jak tzv. Václav sliboval poslušnost Boleslavovi, to píše Gallus v II, 38: "Tehdy teprve uznal [Zbyhněv, tj. tzv. Václav], že má nižší postavení než bratr [Boleslav III. Křivoústý, tj. český Boleslav I.], tehdy podruhé přede všemi odpřisáhl, že nebude nikdy proti bratrovi vystupovat, ale ve všech věcech jej bude poslouchat a zboří Gallův hrad. Tehdy dosáhl toho, že dostal od bratra Mazovsko jako leník, nikoliv jako údělný vládce." V poznámce č. 166 na s. 143 se uvádí: "Doslovně castrum Galli, dnes nejasné polohy (snad Gawlów u Sochaczewa nebo Kurzelów u řeky Pilicy, případně Kurów), ale nejspíš se jednalo o pevnost bránící zemskou hranici." Mazovsko leží uprostřed Polska na středním toku řeky Visly. Rovněž tak uprostřed Čech leží Kouřimsko a Kolínsko, a jestliže vezmeme z toku Labe jenom tu část, kdy protéká Čechami, potom i Kouřimsko a Kolínsko leží na středním toku Labe. - Pokud bychom si měli představit nějaký český hrad, potom by mohlo jít o Hánín ("Kohoutín") u Kolína. Římané slovem gallus nazývali Kelta i kohouta a německy se slovo kohout řekne Hahn. - Slova má nižší postavení (tj. tzv. Václav než Boleslav I.) poukazují na to, že tzv. Václav byl z knížecího stolce svržen a stal se prvním mezi staršími, stal se podkrálíčkem.

V II, 39 pojednává Gallus o Zbyhněvově, tj. Václavově, zradě: "Tehdy také Boleslav zakusil Zbyhněvovu [Václavovu] zradu, neboť ten se ve všem, co odpřisáhl, ukázal jako zjevný krvepřísežník. Hrad, který postavil Gallus, ihned nezbořil..." Měl Gallus pod pojmem Gallův hrad na mysli hradiště Hánín ("Kohoutín"), neboť latinské slovo gallus znamená kohout? Ukazuje slovo nezbořil na Bořivoje?

Neukazuje na Hánín Gallus slovy (z části převzatými od Sallustia), která vložil do úst Boleslavovi Chrabrému (I, 42)? "Lepší a čestnější je pro mě chránit zde před nepřáteli kuře, než v těch či oněch sídlech nečinně hodovat a pustit přes hranice posmívající se nepřátele. Neboť ztratit kuře ve statečném boji považuji nikoliv za ztrátu kuřete, nýbrž hradu nebo osad." Skrývá zde Gallus za Boleslavem Chrabrým některého českého knížete?

Botanický název duběnky je galla (Quittův a Kucharského slovník). Ludmila je spojována s Perunem a Perun je spojován s dubem. Libuše, tj. Ludmila, jezdila za Přemyslem, tj. Bořivojem, a za kuropění se vracela. Slovo kuropění ukazuje na Hánín ("Kohoutín"), tj. na Gallův hrad. Jde o náhodu nebo o "Kosmovu" hříčku?

R. Tvrdík k době vzniku hradiště napsal (2007, s. 89): "Doba a příčiny vzniku hánínského hradiště nejsou jednoznačné." […] "Je zřejmé, že prostor současného města hrál důležitou úlohu v kolonizačním procesu raně středověkých Čech již minimálně od poloviny 9. století."

30C1. CO SE DOZVÍDÁME Z PRAMENŮ O SVATOŽIZNI A O DALŠÍCH MOŽNÝCH ŽENÁCH VELKOMORAVSKÉHO SVATOPLUKA

Fuldské anály k březnu 871 popsali přepadení průvodu s českou nevěstou. " [Ludvík Němec]... biskupa Arna a hraběte Rudolfa, a s nimi jiné, poslal proti Čechům, kteří zamýšleli vpád do jeho království. Nepřátelé však opevnili velmi pevnou hradbou dokola jakési místo a udělali úzkou cestu pro příchod jako nástrahu pro ty [Bavory], kteří střežili hranici; aby byl zabit, kdo by z nich tam náhodou vešel, neboť by v samotném úzkém průchodu nemohl nikam uniknout. Mezitím moravští Slované strojili svatbu a přiváděli dceru kteréhosi vévody z Čechů. Když se to dověděli výše uvedení mužové, tj. Arno a jiní, kteří s ním byli, ihned ozbrojeni pronásledovali nepřátele. Ti prchajíce, přišli však z neznalosti ke vzpomenuté hradbě a tam pro těsnost místa [museli] zanechat koně a výzbroj a zachránili holý život. Když tam naši přišli, našli 644 koní s otěžemi a sedly a stejný počet štítů, které tam prchající zanechali, a bez odporu to sebrali a vrátili se radostně do tábora." Převzato od L. E. Havlíka (2013, s. 187). Bohatství odvážené na Moravu bylo zřejmě vlastnictvím Bořivoje "posbírané" na hradištích, která mu v době útěku patřila.

L. E. Havlík o Svatožizni napsal (2013, s. 187): "O nevěstě panuje domněnka, že se nazývala... Sventožizň-Svatožizň: jméno se objevuje spolu se Svatoplukovým... v oddíle žijících panovníků a jejich žen v ,Knize salcburských bratrstev sv. Petra (starší)', pag. 10. Obě jména se o něco později objevují (spolu s třetím: Predslav) v ,Cividalském evangeliu', fol 4, jméno Svatopluka… zaznamenaly ,Knihy spolubratrstev' v Reichenau, pag. 63, 104." Roku 1994, s. 64 L. E. Havlík k Predslavovi napsal: "...za jménem obou následuje Predslav (Predezlaus) – snad jejich syn..."

V literatuře se objevuje i jiné jméno Svatoplukovy manželky. L. E. Havlík napsal k údajné Svatoplukově manželce Ludemíře (1994, s. 18): "Ve svém kompendiu moravské historie uvedl Dismas J. I. Hoffer, že Svatopluk dal provést na Velegradě řadu staveb, basiliku i mausoleum pro svou manželku Ludemíru, dceru Bořivojovu" - Svatoplukovou manželkou mohla být i Gisela, snad sestra Arnulfa. Podle M. Knappové se jméno Gisela vykládá (2015, s. 386) jako ,mladá rostlina', popř. též ,rukojmí' nebo ,ušlechtilé dítě'.

Pouze konstatujme, že část Svat- je i ve jménech Svatobora a Svatoslava (Zuentislav, 872). Část -žizn má ve jménu velmož Zemižizn.

Měšek I. měl možná dceru Svatoslavu. Ta mohla část Svat- dostat po své prababičce Svatožizni, která byla možná matkou Vratislava, nebo po moravském Svatoplukovi I., jemuž Přemyslovci (a také Piastovci, kteří byli přemyslovskou větví) vděčili za svůj mocenský vzestup.

30C2. CO SOUDÍ O SVATOŽIZNI HISTORICI

Vr. Vaníček o nevěstě jménem Svatožizň napsal (2014, s. 33): "Mohli bychom se zcela namátkově dohadovat, že šlo o dámu z Hradce u Němětic [na Strakonicku]. M. Lutovský (2020, s. 142) "Nevěstou by pak mohla být nejspíše sestra Bořivoje..."

I. Štefan o Svatožizni napsal (2016, s. 194): "Nejintenzivnější etapu česko-moravských vztahů mohl otevřít... sňatek urozené české nevěsty roku 871. Její rodinné vazby však neznáme a pouhou hypotézou je i to, že byla zaslíbena samotnému Svatoplukovi." Roku 2021 I. Štefan o Svatožizni napsal (s. 15): "Historikové již vícekrát vznesli hypotézu, že mohlo jít o dceru z Přemyslova rodu, zaslíbenou samotnému Svatoplukovi."

M. Lutovský má o tom, kdo byl ženichem nevěsty, tento názor (2020, s. 142): "Nevěsta tak byla určena někomu z moravských Mojmírovců, nejspíš přímo Svatoplukovi samotnému; uvažovat jistě lze o upevnění tolik potřebného spojenectví politickým sňatkem."

J. Steinhübel k původu Svatožizně napsal (2012, s. 70): "Bořivoj v tom čase [v březnu 871] mal 19 rokov, nemohol byť teda otcom dospelej dcéry. Česká nevesta, ktorú môžeme stotožniť so Svätoplukovou manželkou Svätožizňou, bola teda dcérou Bořivojovho otca, ktorý v čase sobáša svojej dcéry ešte žil a bol českým kniežaťom." Na s. 68 (2012) J. Steinhübel uvádí, že Bořivojův otec mohol mať meno Hostivít ("Gostivit"). Bořivoj byl v legendách učiněn pravděpodobně mladším, protože nemohl být otcem tzv. Václava, ale musel být jeho dědou (aby tzv. Václav a Boleslav byli kvůli zakladatelské pověsti bratry). Jméno Hostivít si "Kosmas" možná vymyslel.

30C3. CO ZNAMENÁ JMÉNO SVATOŽIZŇ

J. Rejzek napsal v hesle svatý mj. toto (2015, s. 676, 677): "Původní význam tedy byl asi {slavný, mocný} (srov. jména Svatopluk, Svatoslav, Svantovít), v křesťanství modifikován význam na ekvivalent lat. sanctus." - Fr. Kopečný v hesle Svatopluk napsal (1974, s. 124): "Jméno znamená ,silný v branném lidu'..."

Vr. Vaníček napsal o žizň v souvislostí s písní Hospodine, pomiluj ny (2024, s. 76): "Představuje prosebnou litanii, mimo jiné za ,žizň', tedy za hojnost a úrodu." - V hesle žízeň J. Rejzek napsal mj. toto (2015, s. 820): "Stč. žiezě vedle žiezn, žiezen, žiezeň (asi pod vlivem žizn, žizen, žizeň {život, hojnost, osvěžení}." […] "Psl. *žęd'a, vlastně {touha, chtivost (pít)}, je odvozeno od *žędati..."

30C4. BYLA SVATOŽIZŇ DCERA VELMOŽE ZVANÉHO ZEMIŽIZŇ A HLAVNÍ MANŽELKA BOŘIVOJOVA? KDO BYL SYNEM A KDO BYL VNUKEM SVATOŽIZNĚ

Svatožizň byla možná dcera velkomoravského velmože jménem Zemižizn. Stala se manželkou Bořivoje .Jejích synem byl Vratislav a vnukem Boleslav I. Proto Gallus pojmenoval Vratislava Zeměvít a Boleslava I. Zeměmysl. Když "Kosmas" psal o Kazi, Tetě a Libuši, přiřadil ke Kazi Vratislava, k Tetě Spytihněva a k Libuši tzv. Václava. A takto byli seřazení podle svého věku. Vratislav byl tedy synem Bořivoje a Svatožizně, Spytihněv synem Rostislava a Ludmily a tzv. Václav synem Bořivoje a Ludmily. - Po smrti Bořivoje v roce 890 nebo krátce před tímto rokem se Svatopluk stal přímým vládcem Čech nebo, a to je pravděpodobnější, části Čech. "Nepostaral se" však tehdy nejen o českou zemi, ale také o vdovu po Bořivojovi, o Svatožizň? Nestala se jeho ženou, jak se o Svatožizni jakožto o manželce Svatopluka zmiňují písemné prameny? - Neučinil Svatopluk syna Svatožizně Vratislava (který se tehdy možná jmenoval Dragomir nebo Vitislav) správcem v jím ovládané části Polska?

L. E. Havlík o velmoži jménem Zemižizň napsal (2013, s. 217): "Zemižizň byl patrně čelný hodnostář moravského Svatoplukova dvora a byly vysloveny domněnky, že šlo o nádvorního či palácového župana. Náležel ke skupině věrných (fideles) velmožů (nobiles)..." - Zemižizn zastupoval Svatopluka na jednání s papežem v Římě, kam se vydal společně s Metodějem roku 879. - Již roku 1987 (s. 75) L. E. Havlík napsal: "Rostislav vystupoval se svými knížaty... a taktéž Svatopluk... Panovník vládl autokraticky s radou (sъvětъ) knížat a Moravanů, kterými jsou míněni velmoži. V pramenech byli označeni nobiles viri (např. Zemižizň), optimates, primates, velьmǫži." […] "Všichni, knížata a velmoži, jako např. Zemižizň z roku 880 nebo onen bohatý druh..., spolu s privilegovaným ,lidem' byli označeni jako Svatoplukovi věrьnii (fideles)."

Bořivoj možná se Svatožizní (možnou dcerou velmože jménem Zemižizn) měli syna Vratislava a vnuka Boleslava I. Aby Gallus upozornil na jejich předky, pojmenoval Vratislava Zeměvít (-vít od Vratislavova dřívějšího jména Vitislav) a Boleslava Zeměmysl. - Gallus jméno Zemivít pravděpodobně znal. L. E. Havlík o něm napsal (1987, s. 105): "Petr, župan Sidragy, věnoval r. 1072 klášteru sv. Tomáše v Zadru pozemek..., který držel... už jeho otec Zemivít."

Pouhých 5,5 km od Stadic a 11,2 km od Zabrušan se nachází ves Sezemice. MJvČ IV/0048 o tomto jméně mj. uvádějí, že vzniklo od jména Sezema. Dále MJvČ uvádějí výklad J. Svobody: "Svoboda se opírá o kompozitum sezemъcъ... a hledá v něm ukazovací zájmeno *se a podst. jm. ,země'." Tím se podobá jménům moravského velmože jménem Zemižizn a jménům Zeměvít (tj. Vratislav) a Zeměmysl (tj. Boleslav I.).

V březnu 871 přepadli Frankové nevěstu Svatožizň s ochranným doprovodem někde na česko-moravském pomezí a zmocnili se obrovského bohatství (podle fuldských análů především 644 koní). Proč s takovým bohatstvím jela nevěsta a nejel její otec? Kde byl? Kdyby jela skutečně s obrovským bohatstvím (i když 644 koní bylo možná číslo nadnesené), co by jejímu otci zůstalo?

Při pokusu o zjištění, kdo byla Svatožizň, budeme vycházet ze dvou předpokladů (s vědomím, že oba předpoklady mohou být špatné): 1. Svatožizň byla úzce spjata s Bořivojem. 2. Část jejího jména -žizň se vztahuje p velmožovi jménem Zemižizn. Nelze vyloučit, že část Svat- (tj. zde silná, nikoliv svatá) se vztahuje ke Svatoplukovi.

Svatožizň mohla být Bořivojova sestra, dcera, pravděpodobněji však manželka nebo další žena, s níž Bořivoj žil. Když byl Bořivoj svržen z českého knížecího stolce, musel možná narychlo opustit Čechy a Svatožizň se vypravila následně za ním i s jeho bohatstvím. (Proč totiž jela Svatožizň s tak velkým majetkem bez otce? Jaký majetek by zůstal otci, pokud s takovým majetkem vůbec jela, kdyby takový majetek dal otec nevěstě?)

Jestliže byla Svatožizň sestra nebo dcera Bořivojova, mohli již být Wistrachovci (Přemyslovci) s Mojmírovci pokrevně příbuzní, část Svat- mohla na tuto příbuznost ukazovat (nebo mohlo jít o poděkování za politickou podporu Svatopluka Wistrachovcům (Přemyslovcům) a Svatožizň mohla být skutečně nevěstou Svatopluka nebo jiného Mojmírovce. Svatožizň někteří historici považují s určitými pochybnostmi za Svatoplukovu manželku.

Svatožizň nemusela jet poklidně na Moravu jako nevěsta, ale mohlo jít o útěk z Čech. Mohla být Bořivojovou hlavní manželkou nebo jeho vedlejší ženou. Bořivoj krátce předtím mohl být svržen z knížecího stolce, narychlo se musel uchýlit ke Svatoplukovi a Svatožizň jela s jeho majetkem za ním. O skutečné Bořivojově manželce pohřbené s ním v kolínském hrobě není nic známo. Nemohla však být dcerou Svatopluka a část Svat- získat po něm? Svatopluk by byl Bořivojův tchán a "Kosmas" možná toto příbuzenství nahradil příbuzenstvím křestním, z tchána Svatopluka učinil Bořivojova kmotra. Svatožizň by měla ke Svatoplukovi stejný příbuzenský vztah, jako Predslav. Jeho jméno se objevuje ve dvou (?) pramenech společně se jmény Svatopluk a Svatožizň. Historici se domnívají, že jde o Svatoplukova syna, Vratislav I. dal zřejmě jedné své dceři jméno Predslava, čímž buď ukázal na příbuzenství s Mojmírovci nebo šlo o poděkování za to, že ho Svatopluk učinil správcem na části svého území, zřejmě v Polsku. U této možnosti pomíjíme to, že jela na Moravu jako nevěsta.

Svatožízní by mohla být i Ludmila, jejíž původní jméno neznáme. Ta se narodila asi roku 855, stala se manželkou Rostislava, s ním měla syna Spytihněva (Strojmíra). Když byl Rostislav roku 870 předán Karlomanovi, začal se o ní starat Bořivoj. Ten staré manželství nerozvázal a s Ludmilou možná žádnou svatbu neměl, i když s ní zplodil Vratislava a tzv. Václava. Ludmila by jela na Moravu za Bořivoje neprovdaná, takže by mohla být chápána jako nevěsta. Pokud se za Bořivoje provdala, mohlo to být až po tomto útěku na Moravu. Že je Ludmila totožná se Svatožizní (Svat- = silná), to možná naznačil falešný Kristián. Dovezení Ludmiliných pozůstatků z Tetína do Prahy stanovil na 21. 10. To má svátek Brigita. Její jméno podle Fr. Kopečného znamená (1974, s. 48) silná. Podle M. Knappové znamená (2015, s. 348) mocná, silná, vysoká.

Mezi Wistrachovci (Přemyslovci) a Mojmírovci existovaly přátelské, vztahy, ty byly upevněny sňatkovou politikou a vyvrcholily tím, že Svatopluk učinil Bořivoje svým zástupcem v Čechách a později takto poctil Vratislava, ten však zřejmě nejdříve vládl v části Polska, byl tím knížetem na Visle, kterému vyhrožoval Metoděj, pokud nezemřel již roku 885.

30C5. ODKUD A KUDY PUTOVALA SVATOŽIZŇ NA MORAVU

Vr. Vaníček uvažoval o východisku průvodu (2014, s. 33): "Mohli bychom se zcela namátkově dohadovat, že šo o dámu z Hradce u Němětic jako významného sídla na jižní trase, po níž se průvod ubíral. Trasa z Prahy, Zabrušan či Kouřimi by možná směřovala přes Litomyšl a Rajhrad, ale nelze vyloučit ani odbočku ze středních Čech."

Zb. Holub o přepadení svatebního průvodu napsal (2014, s. 42): "O celkem pravidelném spojení jihočeského území s Velkou Moravou svědčí patrně i přepad svatebního průvodu z Čech v zemské bráně r. 871 franským vojskem (pravděpodobně se jednalo o nevěstu velkomoravského vládce Svatopluka, Palacký usuzoval na sestru českého knížete Bořivoje), při níž útočníci získali bohatou kořist (což opět odkazuje na bohatství elity českého etnika po polovině 9. století)."

Ad C/ Zb. Holub (2014, s. 42): "Útočníky byli Bavoři sídlící na hradě, který lat. letopisy a kroniky zmiňují jako východofranskou pevnost Rogaz...; loupeživý přepad vedl Arno, biskup würzburský... Jako místo přepadu se uvádí jakási lokalita na hranici východofranského království s českým územím, snad jihovýchod Čech, možná údolí pod Landštejnem. F. Teplý upozorňuje na skutečnost, že jenom u Landštejna existovala 2 hradiště nedaleko od sebe... V kontrastu k teorii o přemyslovském původu nevěsty nelze prokázat (např.) její jihočeský původ. Předpokládá se však, že kolem dnešního Landštejna vedla stezka do Podyjí."

Svatožiznin průvod možná vyrazil z hradiště u Zabrušan, projel kolem hory Oseka severně od Rokycan, dojel do jižních Čech a odtud se vydal na Moravu. V Čechách možná z Bořivojových hradišť bylo přidáváno k přepravovanému bohatství bohatství další.

31C. OROSIE

Svědčí o úzkých vztazích mezi Bořivojem a Svatoplukem i životní osudy Dobroslavy/Orosie?

V této kapitole budeme vycházet z televizního pořadu Orosia – neznámá česká světice, jehož premiéra v ČT byla dne 27. 10. 2019. Orosie se původně jmenovala Dobroslava.

O Dobroslavě/Orosii se nezmiňuje žádný český pramen. Informace o ní se dozvídáme z pramenů španělských, přičemž pro českou historiografii je snad nejdůležitější Druhá legenda o svaté Orosii. Zdůrazněme, že někteří historici o existenci Orosie pochybují.

Uvádí se, že k přeměně jména Dobroslava na Orosii došlo tak, že bylo převedeno jméno Dobroslava na základě zvukové podobnosti, nikoliv na základě významu, do řečtiny, tak vzniklo dog ros lava, což znamená dobrá rosa omývá, tomu významově odpovídá jméno Eurosie a z tohoto jména vzniklo jméno Orosie. Tato úmyslná přeměna jména se spojuje s Metodějem.

Dobroslava/Orosie se měla narodit roku 864 českému knížeti Mojslavovi, jehož jméno se objevuje ve fuldských análech v souvislosti s bitvou Bohemanů s Franky někde u Vltavy roku 872. Ten je někdy považován za otce Svatožizni a ta za druhou manželku velkomoravského Svatopluka. Dobroslavě/Orosii brzy zemřela matka, a když jí bylo 8 let, zahynul v boji s Franky i Dobroslavin otec Mojslav. Osiřelou dívku si adoptovali Bořivoj s Ludmilou. Ti by si ji osvojili v době, když byli v exilu na Moravě.

Papež Jan VIII. pověřil Metoděje, aby vybral nevěstu pro aragonského panovníka Fortunu. Metoděj navrhl Dobroslavu/Orosii. Ta se s velkým průvodem, v němž měl být i její bratr, vydala asi roku 880 do Aragonie. Téměř před cílem však byla umučena muslimy.

Týkala se však bitva roku 872 u Vltavy skutečně českých knížat? Nejde o moravská knížata, která na Vltavě hájí před Franky svůj výboj do Čech? Není Mojslav synem Mojmíra I. († 846)? Část -mír může znamenat znamenat také slavný. Fr. Kopečný u hesla Bohumír napsal (1974, s. 45): "Jméno opravdu vypadá jako přesný odraz německého Gottfried, ale druhá složka jména není tak jednoznačná. Jednak slovanské mirъ znamená nejen ,mír', ale i ,svět', třebaže je to význam přenesený a myslí se světem opravdu ,mírové uspořádání'..." […] "Ruské starší mir znamenalo i vesnické shromáždění... kde se usmiřovaly rozepře a urovnávaly poměry." […] "Někteří soudili, že bylo i slovanské měrъ ,slavný' (Bohumír, Vladimír by se tak rovnaly smyslem jménům Bohuslav, Vladislav). Ale slovanské -měrъ (staropolské -miar) je patrně nápodoba germánského -mer/-mar. Obě řady jmen (Waldemar: Vladimír, Ratmar: Ratimír) se mohly sbližovat právě proto, že významy druhých složek ve jménech poklesly, ztrácely se." Jestliže by jména Bohumír a Bohuslav byla významově stejná, potom by významově stejná byla i jména Mojmír a Mojslav.

"Zabrušanský" Bořivoj, který se bitvy u Vltavy také zúčastnil, by v té době byl na Moravě v exilu.

Osvojení mojmírovské Orosie Bořivojem a Ludmilou, pokud se tak skutečně stalo a pokud byl Mojslav Mojmírovec, by mohlo vycházet z nějakého příbuzenského vztahu Bořivoje s Mojmírovci a naopak mohlo tento příbuzenství vztah Bořivoje s Mojmírovci ještě prohloubit. - V této souvislosti ještě připomínám, že prvním mužem Ludmily byl Rostislav.

32C1. CO K LEVÉMU HRADCI ŘÍKAJÍ PÍSEMNÉ PRAMENY A JAZYKOVĚDCI

Poprvé se "Kosmas" o Levém Hradci zmiňuje v I, 10, v níž začíná líčit luckou válku. O knížeti Vlastislavovi, za nímž však skrývá Spytihněva, napsal následující věty: "Neb již dříve vedl proti Čechům boje, a maje v nich štěstí i přízeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrhnuv do jejich země, častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupežením a ztenčil dokonce počet náčelníků lidu svými posádkami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slově Levý Hradec, báli se vtrhnutí nepřátel do hrádku. On vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Přibkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů." Jsou zlí lidé narážkou na Starou Kouřim, tj. Dowinu? L. E. Havlík o jménu Dovina napsal následující (2013, s. 156; tučně zdůraznil L. E. Havlík): "Souvěký výklad názvu lokality v glose (puella, tj. stsl. děva, děvica) je otázkou. Název mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé [!] božstvo a označoval původně jeho kultovní místo."

Druhá "Kosmova" zmínka o Levém Hradci se týká volby Vojtěcha biskupem (I, 25): "Tato volba se stala nedaleko hradu Prahy na hradě Levém Hradci..." Stalo se tak pravděpodobně v kostele na dnešním Malostranském náměstí, nikoliv na dnešním Levém Hradci. - Blíže viz zde kapitolu Byl Vojtěch zvolen biskupem v Praze na dnešním Malostranském náměstí...?

Autorem tzv. Kristiánovy legendy a prvních dvou knih Kroniky Čechů je stejný autor, a to biskup Heřman, dřívějším jménem Jiljí. Přitom v legendě použije jméno Hradec a v kronice podle historiků pro stejnou lokalitu dvakrát pojmenování Levý Hradec. Jsou to skutečně ve všech třech případech pojmenování pro stejnou lokalitu?

Historikové vidí pod Hradcem falešného Kristiána a Levým Hradcem "Kosmovým" dnešní Levý Hradec a za pravý hradec považují přes řeku ležící hradiště Klecany. V mém pojetí by Levým Hradcem bylo opevněné osídlení na Malé Straně a pravým hradcem Vyšehrad. S velice malou pravděpodobností by bylo Levým Hradcem (případně i Hradcem falešného Kristiána) malé hradiště na území dnešního Kolína a pravým hradcem hradiště Hánín.

O místním jménu Levý Hradec píší I. Lutterer a R. Šrámek mj. toto (2004, s. 153): "MJ je poprvé zmiňováno v Kosmově kronice r. 1119 (in oppido, quod dicitur Levigradec ,v tvrzi, jíž se říká L. H'.); skládá se ze stč. hradec ,menší n. vedlejší hrad' a z příd. jm. levý ,na levé straně ležící'." Jestli hradcem může být menší nebo vedlejší hrad, mohl tak mít "Kosmas" poměrně značný výběr. - Do roku 1127 se objevují v pramenech pro Levý Hradec ještě tyto tvary: Levo Gradech, Levigradec a Gradec (podle MJvČ I/0739). MJvČ dodávají: "Adj. levý má ve všech slovanských jazycích a vždycky mělo jen význam ,link', např. stsl. lévъ ,sinister' se vztahem k levé ruce proti ruce pravé..."

Když "Kosmas" připojil k MJ Hradec přívlastek Levý, šlo mu pouze o sdělení, že Hradec ležel na levém břehu Vltavy, nebo mu šlo také o charakteristiku Hradce? H. Biedermann v hesle Vpravo a vlevo napsal mj. (2008, s. 393): "Strany představují párovou dvojici, v níž se většinou (nikoli však vždy) dává přednost pravé straně, která je považována za pozitivní." Na Levém Hradci pravděpodobně působil tzv. Václav jakožto archipresbyter a byl tam také popraven. Biskup Heřman, autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, tzv Václava nenáviděl a v tzv. Kristiánově legendě ho nazval Kaichem, což je domácká podoba jména Kain.

32C2. CO K LEVÉMU HRADCI ŘÍKAJÍ ARCHEOLOGOVÉ A HISTORICI

L. Varazdin k datování vzniku levohradeckého hradiště napsal (2010, s. 541): "Existence dvou fází opevnění, vybudovaných ještě před nástupem límcových okrajů, nevylučuje, že Levý Hradec vznikl dříve než ke konci 9. století."

I. Boháčová a N. Profantová o neobjeveném kostele na Levém Hradci napsaly (2014, s. 142): "Nejstarší kostel vystavěný na Levém Hradci [kostel sv. Klimenta] nebyl nalezen. Rotunda za něj dříve považovaná je stavbou mladší, což ukázal detailní popis jeho základů, při němž byl identifikován jeho základní kámen - lapis primarius. Zvyk umístit do základů kámen s vyrytým křížem se v evropském prostředí stává běžnějším až ve 12. století, jen výjimečně je doložen u architektury 11. století. Lze ovšem počítat s tím, že část z nejstarší vrstvy sakrálních staveb byla dřevěná, tedy v rámci intenzívně osídlených nebo k pohřbívání v mladší době určených poloh v podstatě běžně neidentifikovatelná."

Kostel sv. Klimenta však mohl být postaven na Vyšehradě. Tak soudila H. Soukupová. (UPŘESNIT). K. Tomková napsala (2016, s. 8): "Pod vlivem Přibíka z Pulkavy a z Radenína a autora pozdního tzv. Vokounova rukopisu Neplachovy kroniky byla tato událost [založení kostela sv. Klimenta] kladena na Vyšehrad..."

I. Boháčová napsala k přemyslovské metropoli mj. toto (2001, s. 286): "...historické prameny jinou metropoli než Prahu neznají. Kristián ji pro dobu Bořivojova vyhnanství v souvislosti se sněmovním polem již označuje jako civitas metropolis. Zatímco Bořivoj podle tohoto autora po svém návratu z Moravy postavil kostel zasvěcený Panně Marii inipsa civitate Pragensi (Kristian 22.24). Levý Hradec, kde byla o několik let dříve založena vůbec prvá sakrální architektura v Čechách, jejíž podobu ani přesnou polohu podle nejnovějších zjištění neznáme (Sommer 1997), nese označení in castello (Kristián 20). Také Kosmas přisuzuje nejvýznamnější roli Praze (Kosmas I, 19, II, 91). Lze namítnout, že oba autoři mohli situaci popisovat tak, jak ji důvěrně znali ze svého pohledu, případně je lze podezírat z určité tendenčnosti (srov. Sláma 1986, 46; Třeštík 1995, 334). Je však možné na druhé straně volbu místa pro prvou křesťanskou svatyni považovat za zcela dostatečný důkaz o prioritě lokality? Můžeme vyloučit, že tato skutečnost nemohla mít i jinou příčinu, dostupnými historickými prameny obtížně postižitelnou?" Ve skutečnosti byla situace takováto. Domácí vládnoucí elita měla někdy do 2. poloviny 9. století jako svou metropoli Starou Kouřim. Hlavním hradištěm Přemyslovců bylo v té době zřejmě hradiště u Zabrušan. Přišel však okamžik, kdy si do části Čech dosadil Svatopluk jako svého správce Bořivoje. Dosavadní vládce Čech (nebo alespoň středních Čech) byl Mojmírovec Spytihněv, kterého falešný Kristián nazval Strojmírem? Ten byl vyhnán za Vltavu a jeho metropolí se stala Budeč. Bořivoj správcoval odněkud z širšího Kolínska. Ze Staré Kouřimi? Z Hánína? Z Kolína? Teprve po vítězství v lucké válce přesídlili Přemyslovci na Pražský hrad, který se tehdy ještě jmenoval Děvín. Možná se však tak stalo až za Boleslava I., který na lokalitě dnešního hradu postavil Nový hrad. Od počátku správcování Bořivoje zhruba do zavraždění Ludmily byly metropole dvě; z jedné vládl Spytihněv a z druhé správce Bořivoj a po něm kníže Vratislav a nakonec snad i tzv. Václav.

Podle historiků měl být Kaichem postaven kostel sv. Klimenta založen na Levém Hradci. V EHvČ čteme (2003, s. 360): "Podle svědectví písemných pramenů stál na akropoli kostel, který zde v 80. letech 9. století nechal postavit kníže Bořivoj I. Je nejčastěji ztotožňován se základy objevenými pod podlahou stojícího kostela sv. Klimenta..." P. Sommer se domnívá, že tyto základy patří až kostelu z románského období. V žádném historickém prameni není napsáno, že Bořivoj dal postavit kostel na Levém Hradci

K. Tomková (2006, s. 171): "Vznik tohoto zhruba šestihektarového hradiště, ležícího 8-9 km severně od Pražského hradu, je možno doložit již před vládou knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily. Založení kostela zasvěceného sv. Klimentu, nejstaršího křesťanského kostela v Čechách, knížetem Bořivojem v 80. letech 9. století po jeho návratu z Moravy podmínilo vznik tradice Levého Hradce jako místa ,kde počalo křesťanství´." [...] "K jeho největšímu rozkvětu došlo v poslední třetině 9. století a prvních desetiletích 10. století." To je tedy v době, kdy na západ od Vltavy vládl Přemyslovci poražený kníže Spytihněv, snad syn Rostislava a Ludmily. Vládnout začal nejpozději roku 895 a zemřel nejpozději v roce, kdy byla zavražděna Ludmila, tedy snad roku 921.

K. Tomková k Levému Hradci napsala (2014, s. 271): "Propojíme-li archeologická a numismatická zjištění s výpovědí pramenů písemných, vystupuje před námi Levý Hradec jako významné rodové sídlo Přemyslovců, jehož počátky sahají nejpozději do 2. poloviny 9. století. K rozmachu hradu došlo na přelomu 9. a 10. století, v důsledku celkové akcelerace českého politického vývoje, podmíněného jak současnou geopolitickou situací, tak přijetím křesťanství. Prostřednictvím pohřebišť nejen nahlížíme do světa tehdejší elity, ale i do světa kultury. Zatímco hrobové výbavy dokládají v období 2. poloviny 9.- 1. třetiny 10. století kulturní propojení s velkomoravskými centry a počínající domácí klenotnickou výrobu vycházející z velkomoravských předloh, později odrážejí přeorientování na šperk převážně domácí, doplňovaný importy jiného původu (baltský jantar, skleněné korálky). Keramika i přes dílčí odlišnosti propojuje Levý Hradec s dalším osídlením centrální části středočeského regionu. Postavení Levého Hradce v 2. polovině 10. století, tedy v době, kdy hlavním přemyslovským sídlem byl již dávno Pražský hrad, jako místa příležitostné knížecí rezidence, ilustruje zdejší volba sv. Vojtěcha biskupem v roce 982. I když neznáme přesné datum zániku Levého Hradce jako hradu, můžeme z dostupných pramenů odvodit, že k poklesu jeho role začalo docházet v době vlády Břetislava I. Zatímco sláva Levého Hradce pohasla a jeho funkce se změnila, osídlení v této lokalitě pokračovalo a prošlo stejně jako kostel dalším vývojem. Tradice Levého Hradce jako místa ,ubi christianitas incepta est'... a místa, kde byl zvolen sv. Vojtěch biskupem, patří k trvalým spojnicím mezi obdobím počátků českého státu a současností." - Levý Hradec měl být před odchodem Přemyslovců na Pražský hrad snad jejich nejvýznamnějším hradištěm. Proč však, když bylo toto hradiště pro Přemyslovce tak významné, se nezachovalo jeho původní pojmenování? Je málo pravděpodobné, že by mělo jméno Hradec, což znamená malý (vedlejší) hrad. Vždyť by to bylo pro Přemyslovce až urážlivé. Mojmírovci možná měli Velehrad a Přemyslovci Hradec (malý hrad)? "Kosmas" pod jménem Levý Hradec mohl mínit opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany. Tam mohl být počátek českého křesťanství. Tam mohly stát nejstarší kostely předcházející rotundě sv. Václava, tam mohl tzv. Václav mít své sídlo jakožto archipresbyter, tam byl zřejmě tzv. Václav popraven, tam mohl být Vojtěch zvolen biskupem. - Prvním Přemyslovským knížetem, který vládl z Pražského hradu. Ten mohl podstatně předělat sakrální lokalitu na lokalitu nejen sakrální, ale i takovou, z níž on a později většina českých vládců vládli. On mohl právě tam postavit Nový hrad (palác a zkvalitnění opevnění hradu).

Donedávna se věřilo, že Bořivoj založil na Levém Hradci kostel. K němu, ke kostelu sv. Klimenta, si přečtěme několik vět od K. Tomkové (2006, s. 171 a 175 a 2014, s. 270): "Založení kostela zasvěceného sv. Klimentu, nejstaršího křesťanského kostela v Čechách, knížetem Bořivojem v 80. letech 9. století po jeho návratu z Moravy podnítilo vznik tradice Levého Hradce jako místa ,kde počalo křesťanství´." [...] "Na základě nově provedené analýzy rotundy prozkoumané v roce 1940 I. Borkovským bylo zpochybněno její datování do doby Bořivojovy. Určení doby, kdy byla postavena, se však může opřít pouze o nepřímé důkazy, a tak těžko zodpovíme otázku, zda v době Vojtěchovy volby [982] rotunda s polokruhovitou apsidou stála či nikoliv." - "...liturgický provoz [kostela sv. Klimenta] v jeho počátcích zajišťoval kněz Kaich..." […] "Dle současného stavu bádání opírajícího se o detailní studium dochovaného základového zdiva včetně kamene s vyrytým křížem, který je interpretován jako lapis primarius, se nejedná o onu stavbu založenou knížetem Bořivojem, jejíž podoba nám tak zůstává neznámá. Nejstarší dochovaná fáze kostela pochází až z doby pozdější (10.-11. století)." Za knězem Kaichem se skrývá tzv. Václav. M. Lutovský problém s levohradeckým kostelem formuloval takto (2001, s. 158): "V poslední době se ovšem oprávněně upozorňuje na patrně mladší původ objeveného základového zdiva; původní Bořivojův kostel mohl být stavbou dřevěnou." Mohl by být Vojtěch volen biskupem na Levém Hradci, kdyby tam nestál žádný kostel? Byl by Vojtěch volen biskupem na Levém Hradci, kdyby tam stál jen dřevěný kostelík, zatímco na pražském hradě stály výstavné zděné kostely?

32C3. POČALO SE ČESKÉ KŘESŤANSTVÍ NA LEVÉM HRADCI?

Blízko k tomuto tvrzení má výrok kanovníka Zbyhněva, výrok, o němž J. Sláma napsal (2011, s. 787): "Vůbec první chrám na českém území vznikl z Bořivojovy iniciativy na Levém Hradci. Tento Bořivojův zakladatelský čin nepřímo potvrzují známá a často citovaná slova v listině kanovníka Zbyhněva z let 1125-1140, kde se píše: ,in levo Gradech … ubi christianitas incepta est.' (na Levém Hradci … kde se počalo křesťanství)." -O Zbyhněvově listině, v níž se jméno Levý Hradec vyskytuje, napsal P. Sommer (2010, 66): "...se v listině kanovníka Zbyhněva sepsané mezi lety 1125-1140 hovořilo o Levém Hradci jako o místě, kde začalo křesťanství: ,In Levo Gradech..."O stejné listině napsal Zd. Smetánka (2001, s. 6):"Nemáme tuto listinu bohužel k dispozici v originále, což působí při jejím výkladu nemalé obtíže, protože při přepisu mohlo dojít třeba k malým, ale ve svých důsledcích významným posunům v obsahu a významech. Zachovala se totiž jen jako vložka, insert, do další, mladší listiny z roku 1233..."

O spojování počátků českého křesťanství s Levým Hradcem se nepochybuje. Např. D. Třeštík napsal (ĎaS 1997, č. 3., s. 7): "...nový biskup [Vojtěch] byl volen na Levém Hradci, a ne v Praze, evidentně proto, že zde ,vzniklo české křesťanství'."

O Bořivojovi u Zbyhněva není ani zmínka. Levý Hradec totiž v době návratu Bořivoje z Moravy ovládal možná Mojmírovec Spytihněv. Zbyhněvův výrok pro mne není důkazem pro to, že Bořivoj založil kostel na Levém Hradci. Na Levém Hradci křesťanství u nás pravděpodobně nezapočalo (a to ani tehdy, když zapomeneme na rok 845).

Nevzniklo české křesťanství na místě opevněného osídlení při levém břehu vltavském na části dnešní Malé Strany. Právě toto osídlení mající jméno Praha nazval "Kosmas" pravděpodobně Levý Hradec. Nebyl právě tam založen kostel sv. Klimenta předcházející rotundě sv. Václava? A u tamního kostela byl popraven tzv. Václav a on sám při něm možná působil jakožto archipresbyter. - Zbyhněv mohl "Kosmovo" pojmenování Levý Hradec pro původní Prahu znát.

32C4. MOHL "KOSMAS" MÍNIT LEVÝM HRADCEM JINOU LOKALITU NEŽ DNEŠNÍ LEVÝ HRADEC?

Za "Kosmy" sídlila česká knížata a král Vratislav II. na Vyšehradě. Na Pražském hradě dál sídlili nejvyšší církevní hodnostáři v čele s biskupem. Pražský hrad se z mocenského hlediska stal vedlejším hradem, tedy hradcem tyčícím se nad levým břehem Vltavy. Oficiálně se nejmenoval Hradec, natož Levý Hradec. Přesto od něho vzniklo pojmenování přilehlé osady Hradčany. Je však známo až z poloviny 14. století. "Kosmas" použil jméno Levý Hradec dvakrát. Jméno Levý Hradec si mohl pro Pražský hrad odvodit sám. On však zřejmě pro tuto lokalitu jméno Levý Hradec nepoužil ani při líčení lucké války, ani při volbě Vojtěcha biskupem. - Psal by "Kosmas" o Pražském hradě jako o Levém Hradci, tedy o nějakém druhořadém hradě, když Pražský hrad byl sídlem biskupa?

V MJvČ I/0739 se dočteme o Levém Hradci i tato slova: "Snad v nejstarších dobách měli při jm. Levý Gradec na mysli nějaký Gradec, ležící na pravém břehu vltavském – asi Vyšehrad." Použití jména Levý Hradec pro Vyšehrad by odporovalo jeho tehdejšímu významu. - J. Cinert napsal (2021, s. 107): "...náš současný pohled na to, který břeh je levý a pravý podle směru toku řeky, nelze přenášet do minulosti. Lidé se ze svého sídliště u vodoteče dívali směrem ven, tedy nahoru proti přítokům a tímto směrem také většinou někam odcházeli. Pro ně byl náš levý břeh naopak pravým břehem."

Zd. Petráň k opevněné lokalitě na dnešní Malé Straně napsal (1998, s. 97): "...D. Třeštík připomněl fakt, že Ibrahím ibn Jákúb musel svým městem mínit místo dnešní pražské Malé Strany. Zahraniční písemné prameny tedy znaly Prahu kolem poloviny 10. století jako velké místní obchodní středisko rozkládající se pod nedalekou opevněnou tvrzí (hradem)." […] "Je zřejmé, že Ibrahímem popisovaný trh byl velmi důležitým místem. Z. Smetánka vyjádřil názor, že sloužil nejen jako ekonomická, ale také jako politická instituce, kde mohl panovník veřejně vyhlašovat svou vůli či vykonávat právní úkony." - "Pražské tržiště bylo jistě také řemeslným střediskem." […] "...nejen hrad, ale také podhradí, ve kterém se nacházelo s největší pravděpodobností tržiště popisované Ibrahímem ibn Jákúbem, bylo mohutně chráněno. Mincovna mohla být umístěna na obou místech [na Hradě a na dnešní Malé Straně], protože hradiště tvořilo s podhradím jeden správní i funkční celek. Obojí prostě bylo PRAGA CIVITAS." Tato lokalita byla i místem sakrálním. Existoval tam kostel či kostely předcházející rotundě sv. Václava. Byla také místem veřejného trestání a dokonce poprav. Právě na tomto místě byl zřejmě popraven tzv. Václav a právě na tomto místě byl zvolen biskupem Vojtěch.

Domnívám se, že Levým Hradcem "Kosmas" mínil ohrazené osídlení na části dnešní Malé Strany. Pokud bychom chtěli mít ke "Kosmovu" Levému Hradci také Pravý Hradec, mohli bychom za něj počítat hradiště Vyšehrad.

33C1. MOJMÍROVEC SPYTIHNĚV I.

Spytihněv je synem Rostislava a Ludmily. Spytihněv byl synem Rostislava, zatímco Svatopluk byl pouze Rostislavovým synovcem. Spytihněv se tedy mohl domnívat, že má větší právo vládnout na Moravě než Svatopluk. Je otázka, jestli Spytihněv zůstal jenom u vytouženého přání nebo jestli v tom, odstranit Svatopluka od moci, učinil nějaké kroky. Svatopluk na tyto jeho ambice reagoval tím, že ho zahnal ze Staré Kouřimi (Dowiny) za Vltavu a do části Čech dosadil jako svého správce Bořivoje.

Spytihněv se narodil roku 871 nebo krátce před tímto rokem. Po uvržení Rostislava do kláštera, pravděpodobně bavorského, i on byl zřejmě odvezen do Bavor. Bylo to zřejmě v době, kdy se teprve učil mateřskou řeč, takže ji snadno zapomněl. Když dospěl, zvolili si ho Češi za knížete. Falešný Kristián o něm píše jako o Strojmírovi. Spytihněv vládl nejprve ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina. Svatopluk s Bořivojem ho vyhnali za Vltavu. "Kosmas" o konfliktu mezi Spytihněvem a Bořivojem píše jakožto o sporu dvou správců nad lidem. Spor přerostl ve válku a tu "Kosmas" nazval dívčí válka. Spytihněv vládl z Budče, z hradiště pojmenovaném (možná jím) po jeho otci Rostislavovi, který po čas svého života zřejmě nosil jméno, které mělo domáckou podobu Budek.

Po smrti Bořivoje a následně po smrti Svatopluka začal na území, kde dříve správcoval Bořivoj, tj. zhruba na východ od Vltavy, vládnout Vratislav, totožný s Vitislavem, ale již jako kníže. Vratislav ovládal i velké území v Polsku. Protože Spytihněv a Vratislav ovládali dvě rozdílná území v Čechách, jeli roku 895 do Řezna oba, Vratislav snad pod jménem Vitislav (pokud není jeho jméno Vratislav takto zkomoleno).

Mojmírovec Vratislav vládl souběžně s Přemyslovci Bořivojem a později s Vratislavem. Legendisté a kronikáři ho zařadili mezi Přemyslovce a nechali ho vládnout mezi Bořivojem a Vratislavem. Proto délku vlády Spytihněva a Vratislava zkrátili, aby se jim oba do daného časového rozmezí vešli. Spytihněv oproti skutečnosti zemřel v písemných pramenech dříve, ne asi roku 920, ale roku 915 nebo 905. Vratislav oproti skutečnosti nezačíná v Čechách vládnout od roku 895 (ne již 894). Musíme si ho sami spojit s Vitislavem 895 uvedeném v cizím prameni, ve fuldských análech.

Protože Spytihněv byl Mojmírovec, je v Proložní legendě o svaté Ludmile uvedeno, že po Bořivojovi vládl Vratislav.

Vratislavovou matkou byla buď Ludmila, nebo, což je pravděpodobnější, jiná Bořivojova žena (Svatožizň?).

Vratislavovým bratrem, byla-li jeho matkou Ludmila (otcem byl Bořivoj), byl tzv. Václav. Ten po studiu teologie to v duchovní dráze dotáhl až na archipresbytera (snad je totožný s knězem Pavlem). Svou funkci možná vykonával jen ve Spytihněvově knížectví. - Po svém ovdovění odešla Ludmila ke svému synovi Spytihněvovi. "Kosmas" v II, 17 napsal: "Takovými, jak jsme svrchu uvedli, ,střevy milosrdenství' získal si kníže Spytihněv [II.] to příjmení, že byl od všech nazýván otcem duchovních a ochráncem vdov." Nepověsil zde "Kosmas" informaci o Spytihněvovi I. na Spytihněva II.?

Při tvorbě přemyslovské zakladatelské pověsti a při výrobě prvního českého světce, tj. Václava, bylo třeba vytvořit obdobu Romula a Réma. Tak se z Boleslavova strýce tzv. Václava stal jeho bratr, z otce Bořivoje a matky Ludmily se stali jeho děda a babička. Spytihněv tak přestal být, sice jenom po matce, Václavův bratr. Vratislav se dokonce stal Václavovým otcem. - Spytihněv I., jakožto Václavův bratr, se ve zmatené podobě objevuje v jednom písemném prameni. J. Žemlička k údajnému Václavovu bratru Spytihněvovi napsal (2006, s. 190): "...není vůbec jistá historičnost Spytihněva, mladšího bratra sv. Václava (a tudíž i Boleslava), jehož zná pouze tzv. Proložní legenda..." Podle skutečnosti byl tzv. Václav synem Bořivoje a Ludmily a Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily. Spytihněv a tzv. Václav byli skutečně bratry, ale jenom po matce, z nich dvou však byl Spytihněv starší.

Spytihněv ovládal i lokalitu budoucího Pražského hradu. Ta v jeho době byla především ponanskou sakrální lokalitou zvanou Děvín. Spytihněv ji možná začal přetvářet na lokalitu křesťanskou a to tím, že na ní možná založil kostel P. Marie. Vybudouval k její ochraně první valové opevnění. Dále založil kostel sv. Petra (podle falešného Kristiána na Budči) a možná kostel na dnešním Malostranském náměstí. Legendy se o jeho stavbě kostelů možná úmyslně moc nešířily, protože Spytihněv byl Mojmírovec. Poněvadž vládl několik let souběžně s Bořivojem, nelze říci, kdo jako první založil v Čechách kostel (možná to byl už Rostislav) a kdo byl dříve pokřtěn.

Spytihněv jistě zbudoval nebo zkvalitnil během své dlouhé vlády nějaká hradiště. Nemají však nic společného s tzv. přemyslovskou doménou J. Slámy. Přemyslovské doména v tom smyslu nikdy neexistovala. Byla dvě území, kde vládl Spytihněv a souběžně s ním Bořivoj, později Vratislav (opomíjím v tuto chvíli Svatopluka). Spytihněv nebyl Bořivojův nástupce.

Mezi Spytihněvem a Vratislavem došlo k válce. "Kosmas" ji nazval lucká válka. Spytihněv v ní je Vlastislavem a Vratislav Neklanem. Spytihněv v ní zahynul, informace o jeho smrti "Kosmas" možná pověsil na Dětříška, syna Buzova, tj. syna Rostislavova.

Spytihněv byl pochován se svou manželkou v kostele objeveném I. Borkovským. Je pohřben mimo centrální část Pražského hradu, možná právě proto, že byl Mojmírovec. Manželka není známá, o jejím původu mohou možná svědčit její šperky.

O jménu Spytihněv a o příbuzném jménu Spytimír M. Knappová napsala (2015, s. 281): "... české j. slovanského původu a nejasného významu; Spytihněv se někdy vykládá jako ,marně se hněvající' (staroslověnské spyti - ,nadarmo') nebo ,náchylný k hněvu', popř. i ,tichý, klidný'..." Fr. Kopečný napsal u hesla Spytihněv i větu (1974, s. 122): "Někdy se předpokládá i význam ,rychlý (náchylný) k hněvu'."

Rozbor Spytihněvovy DNA ukázal, že patří do haploskupiny R1b. Její příslušníci jsou početní zejména na britských ostrovech a v západní Evropě. - Pokud by rozbor DNA ukázal, že Spytihněv má DNA stejné jako nějaký Přemyslovec, může to být z těchto dvou důvodů: 1) Spytihněv je Přemyslovec. 2) Spytihněv nepatří mezi Přemyslovce, je Mojmírovec, ale jak Přemyslovci, tak Mojmírovci mají stejné předky.

U Galla je jménem majícím část stejnou se jménem Spytihněv jméno Spytiměř (dnes Spicymierz vzdálená od Budče 432 km), pojmenovávající hrad v blízkosti Lodže. Nejmenuje se toto hradiště po českém knížeti Spytihněvovi I.? 

33C2 POD JAKÝMI JMÉNY SE SPYTIHNĚV OBJEVUJE V PÍSEMNÝCH PRAMENECH

O Spytihněvovi nás velice skrovně informují písemné prameny (legendy, Kronika Čechů, fuldské anály). Další informace se dají získat z pozůstatků Spytihněva a jeho neznámé manželky. Navíc však, a to je velmi důležité, o něm informují písemné prameny skrytě. Falešný Kristián pojmenoval Spytihněva Strojmír. "Kosmas" věší informace o Ludmile mj. na Krokovy dcery Kazi, Tetku a Libuši. S každou z nich spojil některého knížete: Vratislava, Spytihněva a tzv. Václava. Spytihněva spojil s Tetkou, na ni tedy věší i některé informace o Spytihněvovi. U "Kosmy" je Nezamyslem, v I, 4 správcem nad lidem (ten, který spor prohrál), v lucké válce je Spytihněv pojmenován jménem Vlastislav, jeho syn nemá jméno (je zabit Durynkem, to je tzv. Václavem). "Kosmy" v III, 36 líčí bitvu s Poláky pravděpodobně tak, aby připomněla bitvu v lucké válce, v níž zahyne Spytihněv. Ten zde dostává jméno DĚTŘÍŠEK (což má být syn Buzův, tj. Rostislavův). U Galla je Spytihněv pojmenován Popel. Všech pět jmen (Strojmír, Nezamysl, Vlastislav, Dětříšek a Popel) je dílem biskupa Heřmana, předbiskupským jménem Jiljího. Se Spytihněvem mohou souviset jména Hněvin, Hněvsa (Spytihněvův potomek?), Hněvsův dvůr, u "Kosmy" Hněvin most. - Na polského Zbyhněva věšel Gallus informace o českém tzv. Václavovi.

V I, 4 je Spytihněv jedním z dvou bezejmenných správců nad lidem, kteří v boji o mez sousedních polí (ve skutečnosti o hranice svého knížectví) se pustili do nemalého sporu. Ten, kdo prohrál, kdo si bradu slinou poprskal, je Spytihněv. Slina se dnes dánsky řekne spyt. "Kosmas" k této hříčce, k prozrazení Spytihněva, použil některý tehdejší germánský jazyk.

33C3 SPYTIHNĚVOVÝMI RODIČI BYLI ROSTISLAV A LUDMILA. KDY SE SPYTIHNĚV NARODIL 

Některé indicie, které svědčí pro to, že Spytihněv nebyl Přemyslovec, že byl Mojmírovec, syn Rostislava a Ludmily: 1. Přemysl, za nímž je skryt Přemyslovec Bořivoj, a Nezamysl, za nímž je skryt Mojmírovec Spytihněv, jsou vůči sobě protikladná knížata. Jsou protikladná významem svých jmen, ve skutečnosti jsou Bořivoj a Spytihněv mocenskými nepřáteli. - 2. Proložní legenda o sv. Ludmile uvedla jako Bořivojova nástupce knížete Vratislava. První staroslověnská legenda se o Spytihněvovi nezmiňuje. Autor, což byl pravděpodobně pravý Kristián, syn Boleslava I., jistě moc dobře věděl, že Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, tedy Mojmírovec. - 3. Do Řezna jela knížata Spytihněv a Vitislav (pravděpodobně totožný s Vratislavem), zřejmě knížata jediných dvou knížectví v Čechách nebo knížata dvou zdaleka nejvýznamnějších knížectví v Čechách. - 4. Lucká válka je válkou mezi Vratislavem (Neklanem) a Spytihněvem (Vlastislavem). - 5. Vratislav II. dal svým synům tato jména: Břetislav, Vratislav, Boleslav, Bořivoj, Vladislav a Soběslav. První čtyři jména jsou jména jeho předků. Jméno Spytihněv pro své syny Vratislav II. nepoužil. Spíše to však bylo proto, že Spytihněv II., Konrád a Ota byli ve skutečnosti synové Boleslava III. Ryšavého a s bratrem Jaromírem prožíval neustálé konflikty. - 6. Jméno Spytihněv dal svému synovi až Boleslav III. Ryšavý (nikoliv Břetislav I.), který měl s Moravou, v níž dříve vládli Mojmírovci, hodně společného, a to už jakožto jeden ze dvou předáků vládnoucích místo Boleslava II., nato jakožto kníže Boleslav III. a nakonec jakožto biskup, u "Kosmy" zvaný ,tuším Vracen'. 7. V době, kdy byl Vratislav pohřben do kostela možná zasvěceného P. Marii, stál tento kostel se Spytihněvovým hrobem z pohledu z hradiště za příkopem. - 8. Ve třetím pásu znojemské rotundy není Spytihněv jako kníže zobrazen, protože nebyl Přemyslovec. - 9. Hradiště Budeč, které se stalo Spytihněvovým "hlavním městem" (po jeho vyhnání ze Staré Kouřimi), se jmenuje po Budkovi, což bylo jméno, které po část svého života užíval Rostislav. Fr. Kopečný vysvětluje jméno Rostislav takto (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościé ,množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky." Jména Rostislav a Budek spolu etymologicky souvisí. - Hradiště pojmenoval buď sám Rostislav/Budek, nebo jeho syn Spytihněv. Jestli hradiště pojmenoval Spytihněv, proč by ho pojmenoval po Rostislavovi/Budkovi, kdyby nebyl jeho blízkým příbuzným? - 10. Spytihněv založil kostel na Budči a podle legendy Crescente fide a legendy Gumpoldovy na Pražském hradě a ve skryté vrstvě budoval hradiště Tetín a hradiště Hněvín. Blíže viz zde kapitoly Tetka, tj. Ludmila, zde spojená se Spytihněvem a Lokality, o kterých se "Kosmas" zmiňuje v lucké válce. Všechna tato místa se nacházejí v knížectví Spytihněvově s jeho hlavním sídlem Budčí. - 11. U Galla pochází Piast a Popel každý z jiného rodu. M. Wihoda a M. Moravová (2009, s. 1333, pozn. 29): "...Piast nepocházel z Popelova (knížecího), nýbrž z Chvostiškova (selského) rodu..." Za Piastem máme vidět Bořivoje (Přemysla), za Popelem Spytihněva (Nezamysla) a za Chvostiškem zřejmě Wistracha (Hostivíta). - 12. Gallus nechal Popela, tj. Spytihněva, sežrat krysami, čímž je skrytě řečeno, že jeho potomci už nemohli vládnout. A také po Spytihněvovi už v Čechách žádný Mojmírovec nevládl. - 13. Jak Křesomysl (za nímž je skryt Rostislav), tak Nezamysl (za nímž je skryt Spytihněv) mají svátek 12. března. Svátky Rostislava a jeho syna Spytihněva jsou tedy dány k sobě. Když měl Nezamysl svátek 8. srpna, měl ho den před Ratislavem (nikoliv Rastislav). - 14. To, že je Spytihněv syn Rostislava a Ludmily, skryl "Kosmas" do setkání Boženy a Oldřicha. Na Boženu pověsil informace o Ludmile (budoucím světcům přidělil "Kosmas" jména začínající Bož- a se světci spojoval i lov), na Oldřicha pověsil informace o starém vládci Bořivojovi a na Křesinu (v mýtických knížatech Křesomysla) informace o Krescenciovi, což je latinská podoba jména Rostislav. Podrobněji viz zde kapitolu Za Oldřichem je zde skryt Bořivoj... a kapitoly s ní související - 15. Spytihněv je totožný se Strojmírem. Proč by byl dán do ciziny v raném věku a zapomněl tam svou řeč, kdyby byl synem Bořivojovým? Ve skutečnosti tam byl dán proto, že byl syn Rostislava. Narodil se krátce před uklizením Rostislava do bavorského kláštera a "následoval" ho tam v době, kdy se teprve učil mluvit. - Jestliže ztotožňuji Strojmíra se Spytihněvem a přitom Strojmíra považuji za Mojmírovce (syna Rostislavova odvezeného do Bavorska, kde zapomněl svou rodnou řeč), musím potom za Mojmírovce považovat i Spytihněva. - 16. Pokud byl Spytihněv synem Rostislava a pokud Rostislav ovládal z Dowiny (pozdější Staré Kouřimi) Čechy nebo pravděpodobněji část Čech, máme si možná do následujících vět dosadit jméno Rostislav. Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, o Spytihněvovi napsal: "Bylť následovníkem otcovým [následníkem Rostislavovým?], zakládal chrámy Boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl u víře Kristově." "Kosmas" napsal: Když odešel po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v otcovské [Rostislavovo] panství Spytihněv..." Spytihněv by nastoupil zřejmě jak 15 let po svržení Rostislava z knížecího stolce, což bylo roku 870. - 17. Na Spytihněvův mojmírovský původ možná ukázal "Kosmas" tím, že Vlastislavovo (tj. Spytihněvovo) vojsko pojmenoval Lučané, možná podle Lučského pole (oblast jižně od říčky Olšavy, tekoucí asi 3 km jižně od Starého Města u Uh. Hr.), a když psal o sporu dvou správců nad lidem, tj. ve skutečnosti o konfliktu mezi Bořivojem (podporovaným Svatoplukem, nebo vedenou především Svatoplukem) a Spytihněvem použil slova hřmotně a s hlukem, což možná naráží na moravskou ves Hluk (13,2 km od Starého Města u Uh. Hr.) a na řeku Bečvu, jejíž jméno (podle I. Lutterera a R. Šrámka, 2004, s. 42) možná znamenalo: řvoucí, hlučná, dunivá voda. Na Moravě pobýval, neznámo kolik let, i Bořivoj.- 18. Falešný Kristián napsal v Přídavku souvětí: "Neboť hrad jeden, jménem Kouřim, maje mnoho lidu, vyvyšoval se a se svým knížetem strojil vzpouru proti tomuto svatému." Je slovo strojil narážkou na to, že před vyhnáním za Vltavu ovládal Starou Kouřim (Dowinu) Strojmír, tj. Spytihněv? A neukazuje slovo vyvyšoval na Rostislava, Spytihněvova otce, který ovládal Dowinu před svým svržením z knížecího stolce? - 19. Gallus v Začíná kronika... (Nejprve předmluva) citoval z Ovidiových Proměn: "...pod pažemi Amfitriona žijí jiné barbarské pohanské kmeny..." Amfitrion se oženil Alkménou. Ta okouzlila svou krásou natolik boha Dia, že se převlékl za Amfitriona a počal s ní dítě. Amfitrionovi se tak narodil nevlastní syn Hérakles. Alkména po celý život nepřipustila, že byla svému manželovi nevěrná. Další syn, kterého Alkména porodila, byl už skutečně synem Amfitriona. - Nyní to porovnejme s našimi vládci, neboť Gallus věšel na polské vládce informace o českých vládcích. Bořivoj si vzal za ženu Ludmilu. Ludmila byla dříve žena knížete Rostislavova a měla s ním syna Spytihněva. ("Kosmas" tuto informaci sdělil tak, že 'starý kníže' Oldřich si vzal Boženu, která byla Křesinova.) Bořivoj se tak možná staral o nevlastního syna Spytihněva. Vratislav a tzv. Václav byli již synové Bořivoje a tzv. Václav určitě, Vratislav možná byli synové Ludmily. Ludmila a tzv. Václav se stali světci, tedy těmi, kdo mají blízko k bohu. I Alkména a Hérakles měli blízko k bohu. Až moc blízko. Alkména tvrdila, že nebyla nevěrná, legendy rovněž nepřiznaly, že Spytihněv nebyl Bořivojův syn.

"Kosmas" o Bořivojových synech napsal (I, 15): "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmily. Když odešel po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v otcovské panství Spytihněv..." Poslední souvětí můžeme doplnit takto: "Když Bořivoj odešel po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v otcovské panství Rostislava Spytihněv..." (Míněna je část Rostislavova panství, a sice ta v Čechách). Nemůžeme doplnit větu takto: nastoupil v otcovské panství Bořivoje. Spytihněv. Spytihněv byl synem Rostislava, nikoliv Bořivoje.

33C4. SPYTIHNĚVOVA MANŽELKA A SPYTIHNĚVOVI BRATŘI

O Spytihněvově manželce napsal P. Charvát (2007, s. 168): "Nevíme ani, koho pojal kníže za choť, ač máme k dispozici tělesné pozůstatky zeměpána i jeho manželky, uložené k poslednímu odpočinku v kostele Panny Marie na Pražském hradě a vyzvednuté při archeologickém výzkumu téže svatyně na počátku padesátých let 20. století. Pouze domácí ráz šperků, jimiž pozůstalí vybavili kněžnu na poslední cestu, naznačuje, že šlo nejspíše o dámu zdejšího původu."

Příbuzenský vztah Spytihněva, Vratislava a tzv. Václava byl pravděpodobně tento: Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, Vratislav byl synem Bořivoje a buď Ludmily, nebo jiné Bořivojovy ženy a tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily. Synem Vratislava byl Boleslav.

Falešný Kristián k počtu Bořivojových dětí napsal (kap. 3): "Dala [Ludmila] pak tomuto knížeti [Bořivojovi] tři syny a tolikéž dcer..." - "Kosmas" se o Spytihněvovi zmínil velice krátce v I, 15: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmily. Tzv. Kristiánovu legendu a první dvě knihy Kroniky Čechů napsal stejný autor, a to biskup Heřman. Jestliže tedy jednou napíše, že měl Bořivoj dva syny, a podruhé napíše, že měl syny tři, vzniká podezření, že byl poněkud bezradný, co má o Bořivojových synech napsat. Správný počet může být v lepším případě jeden, v horším případě žádný. - Pravdou může být, že Bořivoj zplodil dva syny. Ovšem těmi byli Vratislav a tzv. Václav.

Em. Vlček porovnával příbuznost Spytihněva, Vratislava, tzv. Václava a Ludmily podle jejich pozůstatků. Blíže viz zde kapitolu Genetické vazby Ludmily, Vratislava, tzv Václava a Spytihněva.

Legendy uvádějí, že Bořivoj a Ludmila měli syny Spytihněva a Vratislava a tzv. Václav byl podle nich synem Vratislava. Proložní legenda o sv. Václavu vidí jejich příbuzenský vztah jinak: "Sluší se znát nejprve rod a stolec svatého mučedníka Václava: Nuže, byl syn Vratislava, knížete českého, maje pod sebou dva bratry, Spytihněva a Boleslava."

33C5. MĚL SPYTIHNĚV SYNY?

Vr. Vaníček o Spytihněvových potomcích napsal (2014, s. 59): "Je přitom trochu překvapivé, že neznáme žádné Spytihněvovy potomky." Proč tomu tak je? Přemyslovci neměli zájem psát o svém soupeři Mojmírovci Spytihněvovi příliš podrobností. O tragickém konci jednoho Spytihněvova potomka se rozepisuje "Kosmas". Durynk, tj. Václav, zavraždil (ve skutečnosti zřejmě nechal zavraždit) synka knížete poraženého v lucké válce. Vítěz lucké války Neklan, tj. Vratislav, vmete vrahovi do tváře slova: "Já jsem směl zabíti svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána."

D. Třeštík o případných potomcích knížete Spytihněva napsal (1997, s. 454): "Zda měl Spytihněv nějaké potomky, nevíme. Manželku samozřejmě měl – je velmi pravděpodobné, že jí byla žena, která s ním byla pohřbena ve společné hrobce. Pokud měla nějaké syny, pak sotva přežili rok 921, smrt Vratislavovu. Činili by si jistě nárok na trůn proti Václavovi, a to by se muselo odrazit v legendách." V legendách se se syny Mojmírovce Spytihněva nesetkáme. "Kosmas" však o něm píše jako o chlapci zabitém Durynkem, tj. tzv. Václavem.

V I, 1 Gallus napsal o Popelových, tj. snad Spytihněvových, synech: "Na hradě Hnězdně... žil kníže jménem Popel, který měl dva syny." Gallus se z nějakého důvodu zmiňuje o jejich postřižinách. "Když se přiblížil čas, kdy jim měly být slavnostně přistřiženy dětské vlasy, uspořádal kníže podle pohanského zvyku velikou hostinu..." Má-li informace o dvou Popelových synech znamenat, že dva syny měl Spytihněv, potom je otázka, zda po nich můžeme v písemných pramenech najít nějakou stopu.

Domnívám se, že jedním ze dvou Spytihněvových synů byl chlapec zabitý Durynkem, tj. tzv. Václavem. Kdo je druhý syn? Nebyl jím Vlastislav a nejmenovalo se po něm hradiště jmenované v lucké válce? Nebo jím byl Hněvsa?

Spytihněvovy děti byly vnuky Rostislava a Ludmily. Byly tedy Mojmírovci, a proto po porážce Spytihněva v lucké válce si mohly o českém knížecím stolci nechat jenom zdát.

JEDEN SE STAL NĚJAKÝM DUCHOVNÍM?

33C6 JMENOVAL SE SPYTIHNĚVŮV SYN ZAVRAŽDĚNÝ DURYNKEM CYRIL?

Prozrazuje oslovení chlapce slovem panáčku, že chlapec se jmenoval Cyril nebo to znamená pouze to, že šlo o mladého pána?Kníže, kterému tzv. Václav donesl chlapcovu hlavu, použil dvakrát slovo pán (nikoli svého pána, žes usmrtil pána). M. Knappová o jménu Cyril napsala mj.: "Cyril, j. řeckého původu (z řec. Kyrios), vykládá se jako ,pán, panáček', popř.,pánův'; někteří jeho původ odvozují z perštiny s významem ,slunce' (persky Kuruš)...""Kosmas" pro slovo panáčku použil latinské slovo dominelle. Prozrazuje věta, že jeho otec chtěl... štěňata dáti kojiti mlékem vašich manželek, že otcem je jeden ze zakladatelů českého státu? Podle legend byli zakladateli státu Boleslav a tzv. Václav, podle skutečnosti Bořivoj a Strojmír (tj. Spytihněvem?). Z nich přichází v úvahu jako otec chlapce poražený kníže Strojmír.

Slovo panáček také znamená kněz. Připusťme, že se v tomto smyslu slovo panáček užívalo již v době napsání první knihy Kroniky Čechů, tj. kolem roku 1120. Mohlo by potom jít o narážku na tzv. Václava (zde jakožto Durynka, chlapcova vraha), který byl knězem a v legendách je skryt za jménem Kaich a Pavel?

Nebo se zabitý chlapec jmenoval Spytihněv a byl by podle Proložní legendy Václavovým bratrem, ve skutečnosti Václavovým synovcem? J. Žemlička k údajnému Václavovu bratru Spytihněvovi napsal (2006, s. 190): "...není vůbec jistá historičnost Spytihněva, mladšího bratra sv. Václava (a tudíž i Boleslava), jehož zná pouze tzv. Proložní legenda..."

33C7. BYL JEDNÍM SPYTIHNĚVOVÝM SYNEM HNĚVSA?

Jméno Hněvsa mohl legendista vytvořit od části jména Spytihněv přidáním hlásky s, tj. první hlásky slova syn. Legendisté a hlavně kronikář "Kosmas" vytvářeli pro postavy, na které věšeli činy postav jiných, jména ve stylu nomen omen. Tak "Kosmas" pro do Čech přišlého přikráčejícího Rostislava nebo Bořivoje vymyslel jméno Krok, pro nebojujícího Vratislava jméno Neklan, pro vraha Boleslava III Ryšavého jméno Strachkvas, pro z Polska se vrátivšího Boleslava III. Ryšavého jméno Vracen Tak možná legendista pro Spytihněvova potomka vymyslel jméno Hněvsa.

Gallus (tj. biskup Heřman) napsal o Popelovi, za nímž skrýval Spytihněva (I, 1): "...kníže jménem Popel, který měl dva syny." Jedním ze synů byl nejmenovaný chlapec, kterého zabil Durynk, tj. Václav. Druhým synem byl podle mne Hněvsa.

Syn Boleslava I., pravý Kristián, je pravděpodobně autorem I. staroslověnské legendy. Při líčení Václavovy vraždy napsal tyto věty: "Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z vrahů Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru." - "Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem." Ze strany Hněvsy mohlo být zavraždění Václava krevní mstou. Hněvsa mohl být skutečně jedním z těch, kdo ponoukali Boleslava, aby byl Václav popraven. Gallus hradiště Budeč nebo Hánín ("Kohoutín") nazval Gallův hrad.

Vr. Vaníček napsal o Hněvsovi a jeho dvoře (2014, s. 121): "O existenci ,soukromého domu' velmože Hněvsy, kde se měla konat porada, převládala určitá skepse. Archeologický výzkum Ivany Boháčové však odkryl v blízkosti předpokládaného kostela sv. Kosmy a Damiána ze staršího horizontu tři dřevěné stavby. Je třeba si uvědomit, že před těmito domy vedla přístupová cesta ke kostelu. Nevíme ovšem, zda si zde nevynahradil pobyt samotný Václav. Zdá se však, že spíše přespal jinde u své družiny (ale jistě také v areálu hradu, nikoli v předhradí)." - "Výklad o Hněvsovi působí tedy věrohodně. Řekl bych, že byl přímo vychovatelem mladého knížete, alespoň podle známé malby v kodexu wolfenbüttelském. Tato osobnost mohla později zastávat roli palatina, správce a vůdce dvora (jak známe podobné kariéry z Polska). Hněvsa měl tudíž silnou motivaci k mimořádnému vzestupu. Zatímco Boleslav se ještě domáhal Boleslavovy přízně, Hněvsa již zvažoval, jak využít situace k odstranění Václava a jeho družiny." Domnívám se, že Hněvsův dvůr stál na území dnešní Malé Strany, nikoliv ve (Staré) Boleslavi. Stál v blízkosti kostela, u něhož byl Václav popraven. Boleslav v době vraždy byl již knížetem a žádné Václavovy přízně se nedomáhal.

33C8. STROJMÍR FALEŠNÉHO KRISTIÁNA JE TOTOŽNÝ SE SPYTIHNĚVEM

Spytihněv jako syn Ludmily a Rostislava se mohl narodit nejdříve asi roku 862 a nejpozději roku 871 (roku 870 byl Rostislav zajat, z rozkazu Karlomana oslepen a poslán do kláštera). Pokud by se Ludmila dožila 74 let, což je krajní rok dožití stanovený Em. Vlčkem podle zubního věku, narodila by se roku 847, a pokud by se jí Spytihněv narodil v jejích 15 letech, potom by se narodil roku 862. Je třeba dodat, že dnes se stanovení roku dožití podle zubního věku považuje za nepřesné. - Možná ne náhodou vložil "Kosmas" do úst biskupa Heřmana, když zkoumal pravost Ludmilina závoje, slova: "Nechte stařenku na pokoji." Těmito slovy totiž navázal na výklad falešného Kristiána, že jméno Strojmír znamená spravuj pokoj.

Se Strojmírem nás seznamuje pouze jediný pramen, a to falešný Kristián. Poté, když zabrušanský Bořivoj byl pokřtěn Metodějem a vrátil se z Moravy do Čech, všechen národ český se k zběsilosti proti knížeti rozlítil, že od mravů otcovských ustupuje a... křesťanského zákona svatosti se chápe. ...jej ze země vypuditi usilují..." Bořivoj opět odešel načas ke Svatoplukovi a Metodějovi. "Ale lid [český] vypravil posly k jakémusi vévodovi Strojmírovi (jeho jméno znamená spravuj pokoj), který uprchnuv od národa svého u Němců byl ve vyhnanství, domů jej uvedli a sobě za knížete dosadili." [...] "...tento od nich zvolený vévoda, ačkoli z nich rodem pocházel, dlouhým vyhnanstvím v cizině zapomněl svou mateřskou řeč, pročež ho voliči jeho zavrhli a sami obviňovali především sebe, že takového sobě zvolili..." [...] "A poněvadž... Bořivoj při odchodu [ze] země tam zůstavil přemnoho přátel, pracovalo se jejich radou k tomu, aby duch lidu běsnícího proti dobrotivému vládci byl ukrocen a naopak popuzen proti zrádnému vetřelci... Ale ježto velká část zrádců přála tyranovi, domluvili se z obou stran, že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na sněmovním poli budou se raditi, co by bylo činiti." Když byl Rostislav uvržen do franského nebo bavorského kláštera, musel možná u Bavorů nebo Franků žít i jeho syn Spytihněv. V tu dobu by mu bylo velice málo let, takže by pro něho nebyl problém mateřskou řeč zapomenout. Méně pravděpodobné myslím je, že by ho vychovávali "němečtí" kněží na Moravě. - Muži z obou stran si skryjí pod šaty zbraně. Muži Strojmírovi měli použít zbraně po výkřiku tajného hesla: Proměňme se! Poté, když tak jeden z nich učinil, Bořivojovi muži probodnuvše jej, všecky jeho druhy na útěk zahnali a nepravého knížete z vlasti vypudili. Strojmír (možná totožný se Spytihněvem) byl vypuzen ze Staré Kouřimi (z Dowiny) a zahnán za Vltavu. Jeho hlavním hradištěm se stala Budeč.

R. Turek ztotožnil Strojmíra se Spytimírem (872). Napsal (1963, s. 145): "Potomní vzpoura líčená ,Kristiánem' - a doložená destrukcí prvé fáze Bořivojova mariánského kostela v předhradí pražském - je faktem; jen jméno jejího vůdce si ,Kristián' upravil jako literárně-lexikální protějšek ,Boři-vojova' jména na ,Stroj-míra' z původního jména Spytimír."

J. Žemlička o Strojmírovi napsal (2000, s. 269, 270): "K nepřemyslovským duces mohl patřit Kristiánův Strojmír (quidam dux Ztroymir), žijící od mládí v exilu (vždyť zapomněl mateřskou řeč) a považovaný někdy za Bořivojova příbuzného. Vzpoura jeho stoupenců nebyla totiž jen pohanskou reakcí, nýbrž i pokusem odtisknout Bořivoje a jeho rodinu, o jejichž ,přemyslovském' původu neprávem vyslovil pochybnosti W. Wostry (Bořivoj měl být podle něho cizím knížetem dosazeným Svatoplukem), z dohledu nad všemi ostatními českými duces. Nezodpovězena zůstává otázka, proč vzbouřenci (o racionálním jádru Kristiánova líčení netřeba pochybovat) nezvolili do svého čela jiného z knížat, jako mocného a asi nepokřtěného Vitislava (872, 895), nýbrž sáhli k zapomenutému a v exilu pobývajícímu muži." Falešný Kristián neprozradil, z jaké části Čech odešel Strojmír do exilu a do jaké země do exilu odešel.

Když "Kosmas" líčil luckou válku, nazval Spytihněva, tj. Strojmíra, Vlastislavem. Na Strojmíra ukázal v I, 12 tím, že vložil Vlastislavovi, knížeti Lučanů, do úst slova vztahující se k nepřátelským Bohemanům (v "překladu" Čechům): již se strojí na útěk. Při líčení vraždy nejmenovaného Spytihněvova synka Durynkm, tj. tzv. Václavem v I, 13 užil "Kosmas" slova: stroje se ho úkladně zabíti.

Na Balkáně v pol. 9. století župan Vlastimír ubránil útokům Bulharů. Jedním z jeho synů byl Strojimír. Spytihněv, falešným Kristiánem pojmenovaný Strojmír, byl synem Rostislava a Ludmily. Nebylo jméno Strojmír původním jménem Spytihněva? Nevytvořil "Kosmas" ze jména Vlastimír další jméno pro Spytihněva, a to Vlastislav? Existovaly nějaké příbuzenské vztahy mezi vládci Velké Moravy a vládci na Balkáně?

Střet Strojmíra ("spravuj pokoj") s Bořivojem u falešného Kristiána a spor dvou správců nad lidem u "Kosmy" (I, 4), to je vylíčení stejného konfliktu stejných aktérů. Spytihněv je u falešného Kristiána Strojmír a u "Kosmy" poražený správce a jeho protivníkem je v obou případech Bořivoj. Viz zde kapitolu Byli dva správci nad lidem...

Tito dva správci nad lidem (Spytihněv a Svatoplukův dobyvatel části Čech Bořivoj) si nevjeli pouze nehty do hustých vousů. Došlo mezi nimi zřejmě k závodům ve zbrojení (stavba či obranné vylepšování hradišť) a k častým bojům. Těmto bojům se "Kosmas" možná věnuje v dívčí válce a v lucké válce.

Vítězstvím v tomto konfliktu se stal Bořivoj Svatoplukovým správcem v části Čech. Kdy se tak stalo? Přečtěme si dvoje datování. D. Třeštík napsal (1997, s. 188): "...roku 872 [Bořivoj] skutečně s Franky bojoval jako český kníže a že na trůn nastoupil ještě před tímto datem." A P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička napsali (2013, s. 229), že asi roku 883 Svatopluk dobyl Čechy a Bořivoje učinil jakýmsi svým zástupcem v Čechách.

Jestliže se domnívám, že Strojmír je totožný se Spytihněvem a že Spytihněv zemřel za lucké války roku 921 nebo krátce před tímto rokem, nemohu ztotožnit Strojmíra se Spytimírem z roku 872, ani s knězem Slavomírem vládnoucím na Velké Moravě v době, kdy Karloman věznil Svatopluka (871).

Novými přírodovědnými metodami lze zkoumat stravu lidských jedinců i z doby raného středověku. S. Drtikolová-Kaupová o stravě Spytihněva a Vratislava napsala (2021, s. 47): "...je však poněkud problematické porovnání stravy obou synů sv. Ludmily – knížat Spytihněva a Vratislava. Zatímco starší Spytihněv měl v oblibě prostou stravu, Vratislav konzumoval mnohem více masa a ryb. O důvodech je bohužel možné pouze spekulovat: každý z nich se například mohl jinak vyrovnávat s postními pravidly. Vzhledem k tomu, že jídlo neplní jen biologickou, ale i společenskou roli, mohli klást jiný důraz právě na obraz vlastní osoby a rodiny. A samozřejmě vedle nábožensky či kulturně motivovaných vysvětlení nelze opominout ani vliv individuálních chutí nebo alergií. Ostatně právě ryby jsou předmětem častých sporů u jídelního stolu i v řadě dnešních rodin." Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily. Vratislav byl synem Bořivoje a pravděpodobně ženy, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny. Zvláště v dětství a v mládí prožívali naprosto jiný život a v jiných lokalitách. Spytihněv je totožný se Strojmírem falešného Kristiána. Po umístění jeho otce Rostislava do kláštera (pravděpodobně bavorského) byl i on odvezen pravděpodobně do Bavor a možná žil i on v klášteře. Zvyky stravování v mládí se u Spytihněva i Vratislava mohly udržovat po celý život.

Spytihněv se objevuje v písemném prameni jako Václavův bratr. N. J. Serebrjanskij napsal (1929, s. 58, 59): "Z proložní legendy se dovídáme, že svatý Václav měl dva bratry: Boleslava a Spytihněva. Staroslověnská legenda, latinské legendy o sv. Václavu a jejich slovanský překlad mluví toliko o Boleslavovi; srov. u Kosmy: ,Hec (Drahomíra) peperit binos natos Wencezlaum et Bolezlaum...' Odkud vzala proložní legenda Spytihněva? Jistě že si ho její autor nevymyslil; možno, že neporozuměl, stejně jako jeho opisovači, ani smyslu tohoto jména. Učenci podávají dva výklady." - "Prof. Kalousek připouštěl tuto zprávu proložní legendy a vysvětluje nedostatek jiných zpráv o Spytihněvovi v této legendě tím, že Spytihněv brzo zemřel, dříve nežli Boleslav zabil sv. Václava. Budiž. Ale i přijmeme-li vysvětlení Kalouskovo, nevysvětlíme, jak vznikla zpráva o Spytihněvovi v památce ruské. K tomu konci bude lépe, přijmeme-li starý výklad, který podal Vostokov, že je tu pouhé nedorozumění: autor položil strýce Václavova za jeho bratra." S Václavovými bratry to bylo takto. Tzv. Václav byl synem Boleslava a Ludmily. Již předtím se však Ludmile narodil syn Spytihněv (Strojmír falešného Kristiána) s Rostislavem. A Vratislav byl synem Bořivoje a ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizně?), s menší pravděpodobností byl také synem Ludmily. Boleslav byl synem Vratislava a bratrem tzv. Václava jen pouze podle legend, ve skutečnosti byl Boleslav Václavovým synovcem. - Proložní legenda má částečně pravdu: Spytihněv byl Václavovým bratrem, ale jenom po matce Ludmile.

33C9. PROČ SI FALEŠNÝ KRISTIÁN VYMYSLEL PRO SPYTIHNĚVA JMÉNO STROJMÍR

Falešný Kristián o Strojmírovi napsal: "...lid onen v nešlechetnosti své setrvávaje, vypravil posly k jakémusi vévodovi Strojmírovi (jeho jméno znamená spravuj pokoj), který uprchnuv od národa svého u Němců byl ve vyhnanství."

V. Machek v hesle stroj napsal (2010, s. 582): "Sem patří snad i Klaretovo strov, tj. stroj změněné pro rým s lov... Andreska a Šmilhaus... mají zato, že tu jde o jakousi loveckou katapultu, samostříl; vskutku stroj je i v jiných dílech obecným označením nějaké lovecké lapačky, jiné než sítě. - Psl. strojь zastoupeno u všech Slovanů. - Všeslovanské. Málo jasné. Snad (spíše než sestru) je příbuzno s něm. bereiten strojiti, připravovati, chystati." J. Rejzek v hesle stroj napsal mj. toto (2015, s. 666): "P. strój {kroj, ladění}, r. stroj {zřízení; stavba; ladění; útvar}, s./ch. strȍj {řada, formace} (význam {mašina} z č.), stsl. stroi {správa, zařízení}. Psl. *strojь nemá jisté příbuzenstvo."

Latinsky se stroj řekne mj. machina. V Latinsko-českém slovníku L – Ž od J. M. Pražáka ad. je u hesla machina (1955, s. 57) uveden význam za a) stroj, přístroj a u významu b) přenes. lstivý výmysl, obmysl, ú s k o k, l e s t.

Mojmírovci a Přemyslovci byli možná příbuzní s balkánskými vládci. Nedal "Kosmas" Spytihněvovi z nějakého důvodu jméno Strojmír podle Strojimíra, syna vládce v balkánské Rašce Vlastimíra (kolem roku 836 - kolem 852)?

33C10. STROJMÍR, TJ. SPYTIHNĚV, NEJEN ZAPOMNĚL MATEŘSKOU ŘEČ, ALE TAKÉ SI ZVYKL NA JINOU STRAVU

S. Drtikolová Kaupová napsala (2021, s. 46 a 47), jakou stravu mj. jedli Spytihněv I., Vratislav I., kníže z hrobu K1, což je podle mne Měšek I., a kníže z hrobu K92, což je podle mne Boleslav II. Citujme: "Kníže Spytihněv, jeho manželka, stejně jako neznámý manželský pár "K1" a "K2"... masa a mléka jedli poměrně málo a naopak konzumovali prosné kaše. Přemyslovci... kníže Vratislav, neznámá knížata "K92", "K98"... měli ve stravě vyšší podíl živočišných produktů a naopak proso se na jejich jídelníčku objevovalo zřídka. Nejvyšší podíl masa, mléka a ryb ve stravě měl kníže "K92", následován knížetem Vratislavem...." [...] "Zatímco starší [z Ludmiliných synů] Spytihněv měl v oblibě prostou stravu, Vratislav konzumoval mnohem více masa a ryb. O důvodech je bohužel možné jen spekulovat: každý z nich se například mohl jinak vyrovnávat s postními pravidly." Zatímco Vratislav prožíval dětství v Bořivojově rodině a jako dospělý žil alespoň většinou ve stejném regionu jako rodiče, Spytihněv prožíval dětství zřejmě v Bavorsku a tam si zvykl na jinou stravu.

Vratislav I. a kníže z K92, tj. podle mne zřejmě Boleslav II., jedli více masa a méně prosa a život prožili zřejmě většinou v Čechách (Vratislav I. možná i část života v Polsku). Spytihněv I. a kníže z K1, tj. podle mne polský Měšek, jedli méně masa a více prosa a část života (Spytihněv) nebo možná skoro celý život (Měšek I.) prožili v cizině.

33C11. KDY SE UJÍMÁ SPYTIHNĚV VLÁDY?

Falešný Kristián o začátku vlády knížete Spytihněva napsal: "Po něm [Bořivojovi] ujal se vlády prvorozený syn jeho Spytihněv..." Z této informace vyplývá, že Spytihněv se ujal vlády po smrti Bořivoje, přičemž o Bořivojovi se soudí, že pravděpodobně zemřel někdy v letech 888-890.

Po Přemyslovi Slované čeští sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli... až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji. Poté byl Bořivoj Metodějem na Moravě pokřtěn. Češi jeho pokřtění nepřijali. Všechen národ český k zběsilosti proti knížeti rozlítil, že od mravů otcovských odstupuje a nového a neslýchaného křesťanského zákona svatosti se chápe. Když se Bořivoj odebral na Moravu, lidé Strojmíra sobě za knížete dosadili. Protože Spytihněv je totožný s mladičkým Strojmírem, začíná v tuto chvíli jeho vláda v Čechách. Následovalo vojenské střetnutí mezi stoupenci Strojmíra (Spytihněva) a Bořivoje (přičemž Bořivojovi pomáhal nebo byl hlavní silou v tomto střetnutí Svatopluk). A došlo k proměně: Bořivoj pocházející ze Zabrušan začal správcovat v zájmu Svatopluka zhruba na východ od Vltavy a Spytihněv byl zahnán ze Staré Kouřimi na západ od Vltavy. Vládl z Budče a patřila mu i lokalita pozdějšího Pražského hradu.

"Kosmas" toto střetnutí Spytihněva s Bořivojem nazval dívčí válka.

Je možné, že falešný Kristin úmyslně zalhal o jedné věci. Před povoláním Strojmíra (Spytihněva) na knížecí stolec ovládal část Čech nebo celé Čechy možná Rostislav. Bořivoje se v líčení falešného Kristiána týká možná jen pokřtění na Moravě a vyhnání Spytihněva za Vltavu.

33C12. SPYTIHNĚV, TJ. STROJMÍR, BYL VYHNÁN ZE STARÉ KOUŘIMI (TEHDY Z DOWINY) A POTÉ VLÁDL Z BUDČE

Spytihněv (tj. Strojmír) byl poražen Bořivojem (což "Kosmas" líčí v dívčí válce) za pomoci Svatopluka nebo naopak Svatoplukem za účasti Bořivoje a ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) vyhnán za řeku Vltavu, kde z hradiště Budeč dále vládl. (Stejně tak byl vyhnán Pribina z Nitry za Dunaj a vládl z Mosapurcu, tj. česky Blatnogradu, Blatenskému knížectví.) Spytihněv ovládal i lokalitu budoucího Pražského hradu, za něho zvaného Děvín. Zbaven moci byl Spytihněv až porážkou v lucké válce.

Mojmírovec Spytihněv tedy vládl z Budče v knížectví zhruba na západ od Vltavy a Bořivoj správcoval zhruba na východ od Vltavy z Kouřimska (ze Staré Kouřimi tehdy zvané Dowina) nebo z Kolínska. Po smrti Bořivoje a Svatopluka (894) ovládal Přemyslovec Vratislav velké území v Polsku a v Čechách území po svém otci Bořivojovi. V Čechách tedy existovala dvě knížectví. Soudí se, že po pádu Velké Moravy roku 906 přišla do Čech řada moravských kněží. Ale do kterého knížectví? Do východního přemyslovského nebo do západního mojmírovského. Nebo do obou? Obě knížectví byla pro kněží z Moravy stejně vstřícná a přitažlivá?

Spytihněv je v písemných pramenech ve viditelné vrstvě spojován pouze s lokalitami nacházejícími se na západ od Vltavy. Jde o Budeč, Pražský hrad a Řezno. Po Spytihněvovi se možná jmenuje hradiště Hněvín u Mostu. S dalšími lokalitami je spojován ve skrytých vrstvách, v lucké válce jakožto Vlastislav s Vlastislaví.

Samotný počátek Spytihněvovy vlády v Čechách popisuje falešný Kristián. "...lid... vypravil posly k jakémusi vévodovi Strojmírovi... který uprchnuv od národa svého u Němců byl ve vyhnanství, domů jej uvedli a sobě za knížete dosadili." [...] "...ačkoli z nich rodem pocházel, dlouhým vyhnanstvím v cizině zapomněl svou řeč, pročež ho voliči jeho zavrhli..." [...] "...knížete z vlasti vypudili." Vyhnání Spytihněv ze Staré Kouřimi popisuje "Kosmas" v dívčí válce.

S příchodem Spytihněva na Budeč dochází k rozvoji Budče. A. Bartošková o Budči napsala (2021, s. 111): "Ke změně v sídelně historickém vývoji Budče dochází v posledních desetiletích 9. století, nejpozději na jeho samém konci. Tehdy byla osídlena nejvyšší poloha budečské ostrožny obehnána raně středověkou hradbou, která započala éru raně středověkého hradiště a vymezila pozdější akropoli." Podrobněji o Budči viz zde kapitolu Hradiště Budeč a lucká válka).

I. Boháčová a N. Profantová napsaly (2014, s. 155): "Ta [hmotná kultura, např. kumulace zbraní] naznačuje spolu s významnými knížecími pohřby v Kolíně, Kouřimi a zřejmě i Libici, že zde - ve východní části středních Čech (oblast širšího Kolínska?) - nejspíše existovalo mimořádně významné centrum v 9. století, jehož význam mohl upadat v závěru 9. století v souvislosti s novou pražskou ,centralitou'." Příčinou této změny není rostoucí význam Pražského hradu, ale vyhnání Mojmírovce Spytihněva z Kouřimi za Vltavu, kde se jejich hlavním hradištěm stala Budeč.

Vyhnání Spytihněva z Budče je vylíčeno v dívčí válce a porážka Spytihněva a Ludmily Vratislavem je vylíčena v lucké válce. Budče se zmocnil Vratislav.

Jestliže se domníváme, že Budeč se jmenuje po Rostislavovi (viz kapitolu Rostislav byl nositelem jména Budek...) a že Spytihněv byl jeho syn, potom nás nepřekvapí následující věty A. Bartošové (2021, s. 114): "Úzká vazba Čech s Moravou nicméně dále kulturně přetrvala [po příklonu Spytihněva k Řeznu roku 895]. Archeologicky to dokládá výskyt velkomoravských šperků na českých raně středověkých pohřebištích. Tzv. velkomoravský horizont je v českém nálezovém prostředí tradičně datován do intervalu od konce 9. [tehdy se stává správcem Čech na východ od Vltavy "Svatoplukův Bořivoj"] do poloviny 10. století. Na Budči byl zachycen na třech pohřebištích - na akropoli u rotundy sv. Petra, na zákolanském pohřebišti v severozápadním okolí hradiště a na pohřebišti v poloze Na Týnici v jihozápadním předpolí hradiště."

Je otázka, jestli byl Spytihněv závislý na Svatoplukovi jako Bořivoj, nebo byl dokonce závislý na Bořivojovi. "Kosmas" v I, 4 líčí spor dvou správců nad lidem. Vítězným správcem byl Bořivoj závislý na Svatoplukovi, druhým správcem byl Spytihněv. Byl i on podřízen Svatoplukovi nebo byl podřízen Frankům či byl zcela svobodný, tedy plnohodnotný kníže? Z věty, kterou falešný Kristián vložil do úst Metodějovi, z věty Budeš [Bořivoji] pánem pánů svých, by se dalo soudit, že Spytihněv byl na Bořivojovi závislý. Můžeme však skutečně k tomuto závěru dojít? Nebyl jenom pánem vůči nějaké původní domácí elitě, ne vůči Spytihněvovi?

33C13. SPYTIHNĚVOVY AKTIVITY NA BUDČI

Citáty v této kapitole jsou z článku A. Bartoškové (2021, s. 110-115) Mojmírovec Spytihněv, totožný se Strojmírem falešného Kristiána, vládl nejdříve ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina, Z ní byl Svatoplukem a Bořivojem vyhnán, když Svatopluk ze svého příbuzného (možná nejen příbuzného křestního, ale i pokrevního) Bořivoje učinil svého správce v části Čech. "Podle historického bádání se Češi dostali pod Svatoplukovu svrchovanost někdy v letech 882-884, nejspíše v roce 883."

Spytihněv pravděpodobně ovládal Budeč (pojmenovanou podle jeho otce Rostislava, který v části svého jména užíval pravděpodobně i jméno Budek) ještě předtím, než byl na ni vyhnán. Ale stavebně ji rozvíjel zejména tehdy, když se stala jeho hlavním sídlem. - "Nejstarší raně středověké osídlení Budče, datované do první poloviny 9. století s přesahem do jeho druhé poloviny, se soustředilo pouze na temeno ostrožny, které ve sledované době ještě nebylo obehnáno raně středověkou hradbou." - "Ke změně v sídelně historickém vývoji Budče dochází v posledních desetiletích 9. století, nejpozději na jeho samém konci. Tehdy byla osídlená nejvyšší poloha budečské ostrožny obehnána raně středověkou hradbou, která započala éru raně středověkého hradiště a vymezila pozdější akropoli." - "Do období, kdy budečské hradiště vymezovala nejstarší raně středověká hradba, spadá i vznik nejstarší na českém území dochované stavební památky, rotundy sv. Petra." - "Bylo zjištěno, že hroby pohřebiště, založeného bezprostředně po postavení kostela a fungujícího podle velkomoravského a povelkomoravského hrobového inventáře v průběhu první poloviny 10. století, respektovaly nejstarší raně středověkou hradbu. Z toho vyplývá, že hradba musela být vybudována před založením, nejpozději během stavby rotundy sv. Petra." Velkomoravský inventář hrobů souvisí s tím, že hradiště bylo v rukou Mojmírovců, pravděpodobně již v rukou Rostislava (Budka) a určitě v rukou jeho syna Spytihněva. - "Zakladatel kostela sv. Petra, kníže Spytihněv I., nechal s největší pravděpodobností vystavět i knížecí dvorec, neboť jeho palisádou ohrazený areál, odkrytý archeologickým výzkumem v jihozápadní části akropole, zahrnuje rotundu i s přilehlým hřbitovem." - Za Spytihněva došlo též k opevnění a osídlení vnějšího budečského areálu, čímž z původně jednodílného hradiště vzniklo opevněné dvouprostorové sídlo (15,2 ha), členěné na akropoli (3,5 ha) a předhradí (11,7 ha).

33C14. JE U "KOSMY" SKRYT ZA BUZOU ROSTISLAV A ZA DĚTŘÍŠKEM SPYTIHNĚV?

"Kosmas" píše o Dětříškovi a Buzovi ve třech kapitolách: III, 27, 31, 36. Vždy je užito spojení: Dětříšek, syn Buzův. Pokud se týká Buzy, je to vše, co je o něm napsáno.

V III, 27 "Kosmas" o Buzovi a Dětříškovi napsal: "A bez meškání, ač jen málo mužů o tom vědělo, Dětříšek, syn Buzův, jel rychle na voze a čtvrtého dne na úsvitě přivedl do Prahy Otu, jejž Vacek a všichni, kteří byli z Moravy, usilovali povznésti na výsost knížecího stolce." Spytihněv, syn Rostislavův, z Moravy pocházel. Pokud je za Vackem skryt tzv. Václav, potom připomeňme, že tzv. Václav strávil na Moravě dětství a možná i jinošství.

V III, 31 můžeme u "Kosmy" číst: "Tu Dětříšek, syn Buzův, podnět zlého a podpalovač zločinu..." Spytihněv před vyhnáním za Vltavu zřejmě vládl ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny), ta je spjata se zlými lidmi. Slovo podpalovač ukazuje na trvalé pohanské ohně na Staré Kouřimi.

V III, 36 je "Kosmou" líčena bitva (ve viditelné vrstvě bitva Čechů s Poláky u Trutiny), v níž bojovník "Dětříšek, syn Buzův, o němž jsme výše učinili zmínky..." [...] "padl na ohromnou hromadu zabitých." (Viz zde kapitolu Bitva u nějaké Pstruží nebo pstruží říčky...) Z raného středověku připadá v úvahu, že padl v bitvě, Spytihněv (v lucké válce nazvaný "Kosmou" Vlastislav).

"Kosmas" nic o Buzovi neřekne víc jenom zdánlivě. Buza u "Kosmy" je totiž totožný s Křesinou a Křesomyslem, zčásti s Krokem (tím je zřejmě i Bořivoj), z části s Ceres (za ní je zřejmě skryta i Ludmila) a možná s Chřenem (od Crescencius?).

Nositelem jména s částí Bud- byl po určitou dobu zřejmě Rostislav. Fr. Kopečný vysvětluje takto jméno Rostislav (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościć ,množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky)." - Podívejme se, co tato jména znamenají. D. Moldánova vysvětluje příjmení Buzek takto (1983, s. 49): "...zdrob. z OJ Budislav → Búz s dom. měkčením d → z; Buz-ko, Buz-a, Buz-in, Buz-as, Buz-ík."

Po Rostislavově jiném jménu Budek je zřejmě pojmenováno hradiště Budeč. I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují takto místní jméno Budeč (2004, s. 58): "MJ je odvozeno starobylou přivlastňovací příponou -jь od OJ Budek (tj. domácká obměna OJ s počátečním Bud-, např. Budislav, Budivoj, popř. s koncovým -bud, např. Dobrobud, Drahobud) a znamenalo ,Budkův (hrad)'."

"Kosmas" ze jmen obsahujících část Bud-, -bud použil jenom jméno Budivoj a k němu připsal, že je syn Chřenův. Je málo pravděpodobné, že by "Kosmas" uváděl ve skryté podobě i jméno Rostislavova otce. Za Budivojem v "Kosmově" III, 19 tedy nemůžeme Rostislava vidět.

Vr. Vaníček napsal (2014, s. 63): "Záviš Kalandra upozornil na srovnání s předklasickými Aténami: jeden z aristokratických rodů (Buzygové) odvozoval svůj původ od mýtického předka jménem Buzyges, což značí ,Zapřahač volů'. Tento Buzyges byl podle pověsti... prvním oráčem - on s Aténou dali Attice první zákony, právě tak jako "Kosmův" Přemysl ,sám s Libuší samou'. - Z tohoto vyplývá, že bychom měli "Kosmova" Buzu ztotožnit s jeho Přemyslem, tedy s Bořivojem a jeho otec Chřen by byl Wistrachem. "Kosmas" však zřejmě z Buzygese nevycházel.

Maďarské slovo búza znamená pšenice. S pšenicí spojil falešný Kristián a "Kosmas" Ludmilu, dceru předáka z hrádku Pšova (stč. pše = pšenice). Dětříšek, tj. Spytihněv, byl syn Ludmily. "Kosmas" myslím také některé informace o Rostislavovi nebo o Ludmile pověsil na bohyni Ceres.

Jméno Dětřich podle M. Knappové je (2015, s. 156) německého původu (ze stněm. diot + rích), znamená ,vládce lidu'." Dětříšek je tedy zdrobnělina k vládce lidu. Kdo je v písemných pramenech "dětříškem", "malým vládcem lidu"? Dětříškem by také mohl být Spytihněv. Byl vyhnán ze Staré Kouřimi a jeho vláda byla omezena na území zhruba západně od Vltavy.

Za potomky Dětříška se považoval rozvětvený šlechtický rod Buziců.

33C15. INFORMACE O TOM, ŽE SPYTIHNĚV BYL KŘESŤAN

Legenda Crescente informuje o tom, že dal se dobrovolně pokřtít vévoda český Spytihněv spolu s vojskem a veškerým lidem. (Legenda Fuit uvádí jako první pokřtěné Bořivoje a Ludmilu.)

Legenda Fuit nám o Spytihněvovi sděluje toto: "Po něm [Bořivojovi] ve vládě nastoupil jeho prvorozený syn, jménem Spytihněv. Shromažďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav."

V Gumpoldovi je věta: "...za panování... krále Jindřicha jeden muž toho kmene, rodem vznešenější a mocí nad své spoluobčany značně vynikající, jménem Spytihněv, vedl správu knížectví pod svrchovaností královou a jsa zasažen sladkou touhou po službě Bohu a dychtě nemálo po tom, aby se obrodil tajemstvím svatého pramene, očistil se křtem svatým a zahořev novou vroucností, vystavěl chrámy Boží..." - Stejná informace ve Druhé staroslověnské legendě o sv. Václavu zní takto: "...za panování... Jindřicha, slavného krále franckého a římského, jeden muž toho kmene, vznešený rodem a silou převyšující své soukmenovce, jménem Spytihněv, syn Bořivojův, drže správu knížectví pod svrchovaností královou, byl zváben sladkou touhou po božím zákonu, a nemálo dychtě po tom, aby se znovu narodil tajemstvím posvátného pramene, očistil se křtem svatým, a novou horlivostí jsa zanícen, zbudoval dva chrámy..."

J. a J. Osolsobě k Spytihněvově křesťanství a k této citované pasáži napsali (2008, s. 188, 189, pozn. 223): "Část svatováclavských legend, mezi nimi i Crescente fide bavorské redakce, z níž Gumpold čerpal, uvádějí Spytihněva jako prvního knížete, který přijal křesťanství; domácí prameny (např. latinská legenda o Umučení a přenesení ostatků sv. Ludmily, latinsky psaný Život a umučení sv. Václava a latinský spis ,Krátké sepsání') uvádějí však správně Bořivoje. Vysvětluje se to tím, že bavorská redakce Crescente fide vyjadřuje názor německé hierarchie na církevní poměry Slovanů v sousedství, která záměrně opomíjí působení sv. Cyrila a Metoděje i jejich učedníků v Čechách. Teprve až se Spytihněv v r. 895 odtrhl od Moravy a podrobil se na říšském sněmu německé svrchovanosti, a tedy uznal zároveň církevní závislost Čech na řezenském biskupovi, bere na vědomí i jejich pokřesťanštění. (Tímto diplomatickým tahem mohl Spytihněv zajistit potřebný klid i pro rozvoj slovanské liturgie v symbióze s latinskou.) Domácí českou tradici podává pouze česká redakce Crescente fide, legenda ,Diffundente sole' a z těchto dvou zdrojů čerpající Kristián, líčící obšírně souvislost počátku křesťanství v Čechách s působením slovanských apoštolů. Právě opravný dodatek ,syn Bořivojův', přidaný v slovanském překladu Gumpolda ke jménu Spytihněvovu, chce připomenout tuto dějinnou skutečnost." - Pod slovy slovanském překladu Gumpolda míní J. a J. Osolsobě Druhou staroslověnskou legendu o sv. Václavu. - Autoři zde objevili, že autor podává informaci skrytě, "Kosmas" by řekl že hříčkou. - Autoři nevědí velice důležitou skutečnost: Spytihněv nevládl po Bořivojovi, ale po značnou část své vlády vládl s Bořivojem časově souběžně. Podle falešného Kristiána si Češi zvolili za knížete Bořivoje. Ale po čase ho vyhnali a vládnout začal Strojmír (tj. Spytihněv). Jeho sídelním hradištěm byla Dowina, pozdější Stará Kouřim. Bořivoj byl Svatoplukem dosazen do části Čech jako správce. Správcoval ze Staré Kouřimi, odkud vyhnal Strojmíra (Spytihněva). Ten začal ovládat z Budče území zhruba na západ od Vltavy. Po Bořivojově a po Svatoplukově smrti ovládal území na východ od Vltavy a velkou část Polska Vitislav (tj. pozdější Vratislav). V Čechách tedy existovala dvě velká knížectví (neexistovala žádná přemyslovská doména ve středních Čechách). Proto jeli do Řezna roku 895 Spytihněv a Vitislav. - Jestliže tedy Spytihněv a Bořivoj vládli souběžně, potom lze těžko určit, kdo byl prvním českým křesťanským vládcem.

33C16. KOSTELY POSTAVENÉ SPYTIHNĚVEM

Nejstarší kostel, který dosud na našem území stojí (zasvěcený původně pouze Petrovi), nechal postavit na svém sídle na Budči Mojmírovec Spytihněv.

V Gumpoldově legendě se věnuje Spytihněvovi kapitola 2. "Od samých zajisté obyvatelů země bylo dáno tomu kraji jméno Čechy (Boemia). V něm již za panování... Jindřicha jeden muž toho kmene, rodem vznešenější a mocí nad své spoluobčany značně vynikající, jménem Spytihněv, vedl správu knížectví pod svrchovaností královou a jsa zasažen sladkou touhou po službě Bohu a dychtě nemálo po tom, aby se obrodil tajemstvím svatého pramene, očistil se křtem svatým a zahořev novou vroucností, vystavěl chrámy Boží k uctívání nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie a svatého knížete apoštolů, v nichž potom každého roku nesčíslné zázraky se zaskvěly přičiněním pomocí Boží." A v kapitole 3 se dozvídáme, že po něm nastoupil na knížecí trůn jeho věkem mladší bratr Vratislav.

Legenda Crescente fide uvádí, opět bez jmenování lokality, že Spytihněv vystavěl zděný kostel svaté boží rodičky Marie a ještě jiný ke cti sv. Petra.

Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu v kap. 2 uvádí: "...zbudoval dva chrámy na čestnou paměť Boha a jeho blahoslavené Rodičky, jakož i svatého apoštola Petra..." J. a J. Osolsobě k tomu na s. 189 v pozn. 224 napsali mj. (2013): "První byl chrám Panny Marie na Pražském hradě, vlastně jen přestavba chrámu, jejž zbudoval podle svědectví Diffundente sole (v 7. kapitole) a Kristiánova (v 2. kapitole) již Bořivoj; druhý, zasvěcený sv. apoštolu Petru, byl v Budči (viz 3. kapitola Kristiánovy legendy)." Spytihněv nemohl chrám P. Marie přestavět, protože Bořivoj žádný chrám na lokalitě pozdějšího Pražského hradu (tehdy Děvína) nepostavil. Tuto lokalitu po svém návratu z Moravy neovládal, a tak dospěl pouze k tomu, že se podle falešného Kristiána pouze snažil uvedený kostel v uvedené lokalitě postavit.

Legendy Crescente fide a Gumpoldova legenda (a její do značné míry opis: Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu), uvádějí Spytihněva jako zakladatele kostela Panny Marie. Místo založení neuvádějí, ale všeobecně se soudí, že legendisté mínili Pražský hrad.

Falešný Kristián nenapsal doslova, že zakladatelem kostela Panny Marie byl Bořivoj. Napsal toto: "...zavázal se slibem Bohu všemohoucímu, uvede-li ho Pán se ctí do vlasti, že vystaví chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie, navrátiv se, nemeškal a snažil se na samém hradě pražském splniti svůj slib." A protože Bořivoj z Pražského hradu zřejmě nikdy jakožto Svatoplukova prodloužená ruka nevládl, vše mohlo zůstat jen u snažil se. Snažil se – možná - dobýt Pražský hrad a potom by postavil kostel. Když se mu nepodařilo prvé, nemohl realizovat druhé.

Spytihněv je zmiňován i jako zakladatel rotundy na Budči. Falešný Kristián o něm napsal (1969, s. 64): "Svého syna Václava... dal [Vratislav] na hrad jménem Budeč, kdež byl a jest kostel, zasvěcený od předchůdce jeho a bratra Spytihněva ke cti knížete apoštolů blaženého Petra [dnes kostel Petra a Pavla]..." Vidíme, že Spytihněvovi jsou připisovány kostely ležící pouze v západním knížectví Mojmírovců, nikoliv ve východním knížectví Přemyslovců.

Kdo však postavil a komu byly zasvěceny dvě sakrální stavby, po nichž se našly stopy při zkoumání rotundy sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí?

Není vyloučeno, že Spytihněv založil i rotundu na Řípu. A. Merhautová datuje rotundu do doby po roce 1039. Zcela jiného názoru je D. Třeštík K jejímu vzniku napsal mj. (2006, s. 31, pozn. 21): "Nic tedy nebrání klást rotundu do 10. století a předpokládat změnu patrocinia roku 1126 při novém vysvěcení." - Před rotundou sv. Jiří byla podle historiků na Řípu svatyně neznámého zasvěcení. Na její stopu možná narazil geofyzikální průzkum objevem anomálie s nízkými hodnotami vodivosti a vyššími kladnými teplotami na povrchu dlažby, a to přímo v části rotundy. Co způsobilo tuto anomálii, to nebylo doposud zjištěno, ale podle zkoumatelů nelze vyloučit ani stopu původní svatyně před rokem 1126. Zdroj: M. Gojda, M. Trefný a kol. (2011, s. 137, 138). Pokud by rotunda vznikla před rokem 921, tj. před luckou válkou, potom by byl jejím zakladatelem Mojmírovec Spytihněv, pokud by vznikla po roce 921, byl by jejím zakladatelem někdo z Přemyslovců. Svatý Jiří, jemuž byla rotunda původně zasvěcena, a Vojtěch, jemuž byla rotunda zasvěcena nově, měli svátek ve stejný den.

Spytihněv mohl vystavět několik kostelů, o kterých se však prameny nezmiňují, protože zdůrazňování zásluh Mojmírovce Spytihněva, zřejmě syna Rostislava a Ludmily, na rozšiřování a posilování křesťanství v Čechách nebylo v zájmu Přemyslovců. Do této souvislosti lze dát "Kosmova" slova v I, 15: "...který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti..." A pro třetí oko dodal: "...pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných..." Kdyby popravdě napsal, že kostely zřídil jiný kníže, než je psáno v legendách, pak by opravdu mohl čtenářům nechuť způsobiti.

33C17. S JAKÝMI HRADIŠTI MŮŽEME SPYTIHNĚVA SPOJOVAT

Spytihněv, tj. Strojmír falešného Kristiána, možná prožil dětství a mládí v Řezně, kde byl kostel sv. Petra, a proto možná i na Budči zasvětil kostel Petrovi.

Spytihněv vládl možná původně ze Staré Kouřimi. Odtud byl vyhnán zabrušanským Bořivojem za pomoci Svatopluka nebo naopak Svatoplukem za pomoci Bořivoje. Hlavním hradištěm se mu stala Budeč.

D. Prix, který zřejmě souhlasí s představou J. Slámy o přemyslovské doméně, o Spytihněvovi napsal mj. (2018, s. 186, 187): "Prozíravě se stáhl na přemyslovskou Budeč [nebyla přemyslovská], nově ji opevnil a jako řádný křesťanský kníže si zde nechal vystavět … rotundu sv. Petra." […] "Budeč tedy, a nikoliv choulostivá Praha, se stala v prvních letech Spytihněvovy vlády ,hlavním hradem' přemyslovského regna... Tento význam budečského hradu přežíval ještě ve druhém desetiletí 10. století..." Spytihněv po vyhnání ze Staré Kouřimi za Vltavu si vybudoval "hlavní město" z již existující Budče. Tam vládl do své smrti. Lokalita budoucího Pražského hradu byla za něho sakrálním místem, přetvářeným z místa pohanského na křesťanské.

Spytihněv je v písemných pramenech ve viditelných vrstvách spojován pouze s těmito lokalitami: s vybudováním rotundy sv. Petra na Budči, s vybudováním kostela P. Marie na Pražském hradě (podle Crescente fide a Gumpoldovy legendy, Prahu však nejmenují), je jedním ze správců nad lidem, a to ten, který spor prohrál, pod jménem Vlastislav je Spytihněv spojen s luckou válkou, je spojen pravděpodobně s hradištěm Hněvín. V legendách je uváděn Hněvsův dvůr. Žádný pramen nespojuje Spytihněva, alespoň ne ve viditelné vrstvě, s lokalitou ležící ve "východočeském" knížectví Přemyslovců (za Svatopluka s územím, jemuž Přemyslovci pouze správcovali).

Domnívám se, že Spytihněv, ovládající území na západ od Vltavy, měl značný podíl na rozvoji Pražského hradu. M. Beranová a M. Lutovský o počátcích Pražského hradu napsali (2009, s. 192): "Výzkumy prokázaly, že Pražský hrad byl osídlen nejpozději v polovině 9. století, i když existují nálezy patřící spíše už do první třetiny tohoto století. Nejstarší vrstvy jsou však natolik porušeny pozdější zástavbou, že opevnění v první třetině 9. století prokázat nelze. Opevnění kolem let 850-860 je pravděpodobně doloženo příkopem. Je-li opevnění jenom pravděpodobné, v každém případě je nepochybné, že osídlení Hradu existovalo a rozkládalo se v místech předpokládaného, archeologicky ovšem nedoloženého kamenného knížecího stolce nebo kultovního pahorku Žiži." Strana 191: "Jednoznačné vymezení areálu Hradu je ovšem množné od doby postavení nejstaršího valového opevnění, což je podle současného převládajícího názoru od počátku 10. století. Valové opevnění a terénní konfigurace vymezují Pražskému hradu přibližně týž rozsah jako dnes. O kostele Panny Marie uvádějí autoři, že ho postavil Bořivoj I., nejspíše mezi lety 882-884. Jenomže Bořivoj po návratu z Moravy správcoval na území zhruba na východ od Vltavy.

Vr. Vaníček napsal k významné hradbě Pražského hradu (2014, s. 61): "První mohutná hradba Pražského hradu... byla dendrologicky určena do let 908-917. Mohlo jít o přímou reakci na pád Velké Moravy." Spíš byla postavena na obranu před útoky Vratislava vládnoucího na území na východ od Vltavy.

Pod Spytihněvovo panství patřila i řada dalších hradišť, než jen ty, které jsou jmenovány v této kapitole. Spytihněv ovládal značnou část Čech. Odečteme-li od území Čech území ovládané Bořivojem a po smrti Svatopluka až do své smrti za lucké války Vratislavem, zbyde nám v mezním případě území, kde vládl Spytihněv. A na tomto území byla řada hradišť.

Která osobní nebo místní jména v sobě obsahují druhou část Spytihněvova jména, tedy slovo hněv. Jedním z vrahů tzv. Václava byl podle První staroslověnské legendy Hněvsa, jemu patřil Hněvsův dvůr. (O Hněvsově dvoře se soudí, že byl v Boleslavi. Já se domnívám, že stál na Malé Straně.) "Kosmas" k roku 1040 zná Hněvin most přes řeku Bílinu v katastru dnešního města Most. V Mostě na vrchu Hněvín stávalo hradiště, které zřejmě získalo své jméno po Spytihvěvovi. Gallus skrývá tzv. Václava, po matce Ludmile Spytihněvova bratra, za polským knížetem Zbyhněvem.

33C18. USILOVAL SPYTIHNĚV O DOBYTÍ MORAVY?

Přečtěme si podstatnou část textu, v němž J. Fidler vyjadřuje svoji představu o bojích prvních Přemyslovců s Mojmírovci koncem 9. století (1997, s. 10): "Jako první politickou akcí vzniklého (či obnoveného) samostatného státu prvních Přemyslovců lze tedy určit vojenský konflikt s bývalým hegemonem českého prostoru, Velkomoravskou říší. Díky soudobým písemným pramenům je možno tento konflikt zcela jednoznačně lokalizovat do let 894 (či 895) až 901, přičemž spojencem Přemyslovců v této válce byla v prvé řadě Východofrancká říše či snad přesněji Bavorsko, vedoucí válku s Velkomoravskou říší kvůli vlastním zájmům. Interpretací písemných pramenů jsme schopni vysledovat několik epizodních akcí tohoto konfliktu, souvisejících přímo s českým státem:

jaro 894 – smrt velkomoravského krále Svatopluka, šance pro Přemyslovce k svržení moravské okupace;

červenec 895 – účast Přemyslovců na říšském sněmu v Řezně, uzavření spojenectví s východofranckým králem Arnulfem, možný vznik spojenectví proti Velkomoravské říši;

leden 897 – česká žádost o pomoc proti Moravanům, adresovaná králi Arnulfovi;

léto 900 – společná ofenzivní akce Bavorů a Čechů proti Moravanům, korunovaná úspěchem;

jaro 901 – uzavření míru mezi Bavory a Moravany, což lze s největší pravděpodobností vztáhnout také na přemyslovský stát."

V rámci války mezi Čechy a Moravany jsme schopni vysledovat nejméně tři fáze. První [období] pravděpodobně začíná smrti krále Svatopluka na jaře 894 a následným odtržením české nobility v čele s Přemyslovcem Spytihněvem (a možná i jeho bratrem Vratislavem) ze svazku Velkomoravské říše. Tato fáze končí cestou českých představitelů do Řezna v červenci 895 a uzavřením spojenectví s Východofranckou říší.

Druhé období je charakterizováno vojenskou dominancí Velkomoravské říše, které Přemyslovci odolávají jen s největším vypětím sil, přičemž jako vrchol této dominance lze stanovit léto 897, kdy se české poselstvo v Řezně dožaduje urychlené vojenské pomoci. Tato akce může souviset s nuceným odchodem velkomoravských posádek ze srbské oblasti a jejich pochodem přes Čechy.

Třetí období je pak charakterizováno společnou ofenzivní aktivitou Bavorů a Čechů v roce 900, která pravděpodobně (spolu s dalšími možnými vlivy z východu) přivedla obě strany k jednání o uzavření míru, jímž velkomoravský panovník Mojmír II. fakticky uznal status quo post bellum a vzdal se tak minimálně české a srbské oblasti, které se od Velkomoravské říše odtrhly."

Podívejme se, jak to bylo s vládou v Čechách ve 2. polovině 9. století. Velkomoravská říše se natolik rozrostla, že Rostislav pravděpodobně usoudil, že k jejímu spravování potřebuje pomocníka nebo spoluvládce. Vybral si, nebo mu byl vybrán, jeho synovec Svatopluk. Ten měl za úkol spravovat Nitransko a možná i hradiska na řece Moravě. Rostislav přesídlil do Čech a vládl ze Staré Kouřimi, která se tehdy jmenovala Dowina. Rostislav však byl roku 871 svržen a uklizen do kláštera, pravděpodobně bavorského. Do Bavor byl zřejmě převezen i jeho maličký syn falešným Kristiánem nazvaný Strojmír, známý však především jakožto Spytihněv. Když dospěl, začal vládnout Čechám nebo části Čech ze Staré Kouřimi. S pomocí Svatopluka ho Bořivoj vyhnal za Vltavu, vládl potom z Budče. Bořivoj se stal správcem části českého území zhruba východně od Vltavy. Později se stal správcem části Polska Vratislav (tehdy se snad jmenující Vitislav). Po smrti Bořivoje vládl v Čechách nebo v části Čech (ve druhé části zřejmě dále vládl Spytihněv) přímo Svatopluk. Po smrti Svatopluka se Vratislav zřejmě stal knížetem a vládl i na území, kde dříve správcoval jeho otec Bořivoj.

Nyní se dostáváme k válce knížat vládnoucích v Čechách s Mojmírovci. V Čechách po smrti Svatopluka vládla dvě knížata. Z Budče ovládal část Čech na západ od Vltavy (a možná i část Polska) Spytihněv. Území na východ od Vltavy ovládal Vratislav (totožný s Vitislavem). Spytihněv jakožto syn Rostislavův se možná domníval, že má právo vládnout i na Moravě. To ho vedlo k válkám s Mojmírem II. Vratislav si hodlal udržet území v Polsku, kde správcoval, a získat území v Čechách, kde dříve správcoval jeho otec Bořivoj. Navíc byl Vratislav možná přes svou manželku příbuzný s Mojmírovci. Bořivoj se možná stal příbuzným Mojmírovců tím, že Svatopluk byl možná jeho kmotrem při křtu.

33C19. BITVA U NĚJAKÉ Pstruží NEBO pstruží ŘÍČKY, TJ. BITVA SKRYTÁ ZA BITVOU U TRUTINY

"Kosmova" III, 36 popisuje ve viditelné vrstvě bitvu mezi Poláky a Čechy. Domnívám se, že tato bitva má připomenout porážku Spytihněva vojskem Vratislava v průběhu lucké války a Spytihněvovu smrt v bitvě. K bitvě, kterou "Kosmas" skrývá za bitvou u Trutiny, došlo zřejmě nedaleko Štolmíře (dříve Žitomíře) a blízko Přistoupimi. V těchto lokalitách existují místní pověsti, že tam došlo k boji mezi tzv. Václavem a kouřimským knížetem. "Kosmas" však o Václavových bojích nepsal, o nich psal ve skrytých vrstvách Gallus.

Jestliže je Buzou Rostislav/Budek, potom padlým Dětříškem je Spytihněv, vítězem je Vratislav. Spytihněv a Vratislav byli bratry po matce Ludmile, proto to byla válka více než občanská. (Blíže zde viz kapitolu Je u "Kosmy" skryt za Buzou Rostislav nebo Bořivoj a za Dětříškem Spytihněv?)

Názor, že je za bitvou u Trutiny skryta bitva Spytihněva s vojskem Vratislava, ten můžeme možná podpořit tím, že "Kosmas" možná úmyslně zakončil velice podobně bitvu u Trutiny (v níž padl Spytihněv) a závěrečnou bitvu lucké války, ve které možná po smrti Spytihněva pokračovala Ludmila a v níž padl Vratislavův vojevůdce Tyr. (Slovo možná jsem použil i proto, že zřejmě existovaly určité vžité popisy bitev. Autoři tehdy neusilovali o originalitu svého stylu.) Lucká válka končí takto: "Tyr... vrhl se do nejhustších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpek slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých." Bitva u Trutiny končí takto: "...hnal se [Dětříšek, tj. Spytihněv]... do nejhustších šiků nepřátel a ty... stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu zabitých." Dodejme, že na Budči, Spytihněvově sídle, byl nalezen hrob s pozůstatky asi 60 zmasakrovaných lidí.

33C20. KDE BYCHOM MĚLI HLEDAT POTOK TROTINU A KDE POTOK TRUTINU

V III, 36 líčí "Kosmas" bitvu u Trutiny. V rejstříku Kosmovy Kroniky české (2005, s. 292) je uvedeno: "Trutina (asi Trotina, přítok horního Labe)." Trotina vtéká u Sendražic do Labe. Ve vydání Kroniky Čechů (2011, s. 244, pozn. č. 243) je uvedeno: "...dnes neznámé polohy, snad jeden z přítoků řeky Cidliny."

Podívejme se, co jméno Trutina může znamenat. - V MJvČ IV/0384 a 0385 je u hesla Trotina uvedeno mj. toto: "Prvotní tvar Trutina vznikl příponou -ina z trout ,Drohne (trubec), Hummel (včelák, medák)'..." - Podle Latinsko-českého slovníku J. M. Pražáka, Fr. Novotného a J. Sedláčka latinské trutinō znamená vážit, odvažovat, metaf. uvažovat, zkoumat. "Kosmas" zde čtenáře možná přímo vybízí k uvažování a ke zkoumání. - V. Blažek vysvětluje jméno Trutiny takto (2006, s. 74): "Trutina [dnes Trotina] < *traut-, srov. lit. žemait trúotas ,žula, brus', trùdyti ,brousit, ostřit'." V takovém případě bychom mohli uvažovat, zda "Kosmas" nechtěl sdělit, že "majitelé" jednoho vojska měli svůj původ v zabrušanském hradišti. "Kosmas" však zřejmě skutečné jméno zabrušanského hradiště znal, takže by na ně učinil narážku zřejmě jiným slovem. - Domnívám se, že "Kosmas" spojoval jméno Trutina zřejmě s latinským slovem pojmenovávajícím pstruhy, to pro pstruha potočního zní Salmo trutta m. fario (v dnešní italštině trota).

Kde onen potok Pstruží/pstruží mohl téci? V blízkosti Přistoupimi teče potok zvaný dnes Šembera (jmenoval se tak za "Kosmy"?). Na jeho toku je řada peřejí, a proto se v Šembeře daří pstruhům. Pstruh se latinsky řekne trutta. Neklade tedy "Kosmas" bitvu ve skryté k říčce Šembeře, kteroužto podle pstruhů (trutta) nazve Trutina? "Kosmovi" tedy ve skryté vrstvě nejde o trubce, ale o pstruhy, proto nepsal o Trotině, ale o Trutině. - Pstruhům se daří v okysličené vodě. Taková mohla být ve Výrovce, neboť ta mohla být plná vírů. J. Malenínská napsala o záměně výr-vír v pomístních jménech (v L. Olivová-Nezbedová 1995, s. 195, 196):"...jména, která bychom spojovali s apelativem výr, mohou v některých případech souviset též se souzvučným apelativem vír. Jak uvádí SPJ [soupis pomístních jmen], v Dolních Krutech u Kouřimi je pole a louka, kde se říká U výru." Slova výr a vír tučným písmem zdůraznila autorka.

Potok Trotina se tedy nachází na horním toku Labe a potok Trutina je možná nějakým Pstružím potokem nebo pstružím potokem.

33C21. JAK "KOSMAS" POMOCÍ HŘÍČEK LOKALIZUJE BITVU, KTERÁ SE SKRÝVÁ ZA BITVOU U TRUTINY, tj. BITVU U Pstruží NEBO pstruží ŘÍČKY

Podívejme se na možnou "Kosmovu" hříčku, kterou použil při líčení bitvy u Trutiny, a sice to, že některá slova v textu jsou narážkou na místní jména, která pojmenovávají vsi v oblasti, kde se bitva (tj. ve skryté vrstvě bitva mezi Spytihněvem a Vratislavem, na jehož straně bojoval snad i tzv. Václav) odehrála. Že je v textu něco skryto, napověděl "Kosmas" slovy noci (přebrodil se té noci), noci (se té noci velmi unavili) a tajně (který tajně z úkrytu hledí). První vzdálenost v závorce udává, jak daleko leží obec od hradiště Stará Kouřim, druhé číslo udává, jak daleko je obec od Přistoupimi (v obou případech dnešní nejkratší vhodnou cestou pěšky). Po uvedení vzdálenosti následuje citát z "Kosmy" a poté etymologický výklad jména určité vsi.

Kdo by chtěl vyškrtat všechny vsi, o nichž je nejstarší záznam až řadu let po smrti děkana Kosmy, toho upozorňuji na to, co napsali I. Lutterer a R. Šrámek o vsi Zásmuky (2004, s. 290): "Obec s tvrzí je poprvé doložena... 1285..." A o MJ Zásmuky uvedli: "Podle V. Šmilauera je nejspíš původu již předslovanského..." To neznamená, že by se z tohoto důvodu (mladšího založení) neměla některá ves škrtnout.

Tedy čtěme v III, 35, co bitvě předcházelo: "Téhož roku, kdy kníže Vladislav a všechen lid český... slavili narozeniny... Václava,... posel... mu přinesl takovouto zprávu: ,...tvůj bratr Soběslav a kníže polský Boleslav naši zemi hubí... Vydejte se spěšně na cestu, již zavřete své spižírny, opusťte hostiny...'" [...] "Oni vstavše rychle od hostiny a rychle sebravše vojsko, setkali se s nimi na pravém břehu řeky Cidliny blíže vsi Lučice. Ale na druhé straně téže řeky postupovaly zástupy Poláků... až dorazily blíže hradu Oldříše k toku řeky Labe. Odtud poslali ke knížeti Vladislavovi, lstivě vzkazujíce..." [...] "A ihned, uvěřiv k své škodě lstivým slovům nepřátel, přebrodil se té noci... se svými přes řeku... A když Poláci viděli, že se jim lsti povedly, vpadli do kraje a poplenivše je pálením... Naši však, poněvadž se té noci unavili a nemohli se tak brzy přebroditi nazpět..." (W. W. Tomek: nemohli se tak brzy přebřísti zpět.) - Slovo noci znamená, že je v textu něco skryto. Slova přebroditi nazpět ukazují na Vratislava, neboť znamenají vrátit se.

V III, 36 líčí "Kosmas" vlastní průběh bitvy u Trutiny: "...Vladislav poznal, že byl obelstěn... vzplanul rozhořčeným hněvem... a jako mohutná polnice..." [...] ",Čechové,' pravil... jimž jste vždy bývali postrachem ,a vaši zemi plení. Či vám po boku visí meče dřevěné?" (W. W. Tomek: což wám lipowé wisí na bocích meče) [...] "... z vašeho obilí je popel, z vašich příbytků se valí kouř až do oblak, oheň zuří... ,a přece ještě nepálí vašich srdcí, studenějších než led? ...proč se alespoň nerozpálí žaludek, který již hladem zemdlívá" [...] "...nemluvňátka zabíjena jako bečící beránci... i kdybych jenom tři štíty měl, neopomenu dnes zkusiti obojetného štěstí válečného.' A hned kníže sám a s ním celé vojsko, jak každý stál na břehu, již nehledali brodů, nýbrž jeden přes druhého vyskočili a plavali přes řeku... spěchali, aby, jak jen mohli... zmařili radostné vítězství nepřátel. Ale... polský kníže druhého dne, přešed potok Trutinu - neboť se nedá všude přejíti - kázal, aby ti, kdo nesli kořist, a všichni nemocní šli napřed." [...] "Když to viděl Dětříšek, syn Buzův... poodešev s bojovníky... na jedno místo, pravil k nim: ,... Kdokoli z vás má v svém těle jen nějaký kousíček masa nesmělého nebo smrti se bojícího, musí jej buď dříve odříznouti, nebo nyní z našeho voje odejíti.' Neboť nestojí ani za řasu mořskou, kdo neví, jak je krásné zemřít ve zbrani.' A vida, jak jejich mysli jsou čilé k boji - bylo s ním asi sto mužů - jako vlk, který tajně z úkrytu hledí se vrhnouti na stádo, tak on znenadání prudkým útokem napadl z nekrytého boku nepřítele. Když tam padlo skoro tisíc odpůrců, hnal se řečený bojovník... do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdo se mu z pravé i levé strany stavěli na odpor, stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu zabitých. Čechové však, kteří se dali v boj přímo čelem, žel, obrátili se na nezvyklý útěk a Soběslav s Poláky dobyl vítězství nešťastného, protože to byla válka více než občanská. A tato porážka se udála dne 8. října a padli tam bratři Nožislav [Nosizlav aj.; u Hustopečí se nachází ves Nosislav] a Držikraj [u Milevska je ves Držkrajov], synové Lubomírovi, a jiných přemnoho." Slova tajně z úkrytu, říkají, že je v textu něco skryto.

V kap. III, 35, na niž kap. III, 36 dějově navazuje, je slovo noci, což zřejmě naznačuje, že jsou v textu skryty nějaké informace. Totéž se týká slova tajně. - Nejsou slova poodešev... na jedno místo narážkou na PŘISTOUPIM (12,9 km, - )? O Přistoupimi MJvČ III/0483 uvádějí: "Toto MJ souvisí zřejmě se slovesem přistoupiti..." Obec Přistoupim má na svých webových stránkách zveřejněnu pověst, že její jméno pochází z věty řečené kouřimským Radslavem knížeti tzv. Václavovi: "Přistoupim na podmínky tebou kladené." Existuje snad i podobná pověst: Rad(i)slav měl na tomto místě přistoupit ke křesťanské víře. Část tamějšího hradiska se nazývá Svatováclavské šance.

"Kosmas" má v textu možná narážky i na jméno ŽITOMIŘ (dnes ŠTOLMÍŘ 16,3 km, 5,1 km). (Fr. Kopečný 1974 u hesla Bohumír vysvětluje část -mír jako mír a svět, ale také uvádí, že někteří soudili, že bylo i slovanské měrъ ,slavný'.) Jméno Žitomiř můžeme tedy složit ze slov slaví a za živa (svou pověstí slavní...... ještě za živa posmívají).Není jméno Buza narážkou na maďarské buza (pšenice)? - A není tedy jméno Buza a slovo obilí (z vašeho obilí je popel) narážkou na ves Žitomiř, dnes Štolmíř? O MJ Štolmíř IV/0307 uvádějí: "Původní tvar Žitomiř vznikl... z os. jm. Žitomir..." [...] "Jm. Žitomiř prošlo... značnými změnami, než nabylo dnešní [zkomolené] podoby Štolmíř." O osobním jménu Žitomír napsala M. Knappová (2015, s. 317): "...j. slovanského původu, lze je vyložit jako ,život a mír (svět)'." Nejsou narážkou na jméno Žitomiř slova živa, žíti (ještě za živa posmívají, máme ještě žíti)? Na Žitomiř může být narážkou i slovo obilí (z vašeho obilí je popel, stínal jako klasy útlého obilí). O slovu obilí napsal V. Macek mj. toto (1997, s. 405): "obilí, stč. -lé; val. laš. znamená pouze 'žito, réž' (tam, kde réž je hlavní obilninou)." A stejný autor v hesle žito napsal mj. (s. 728): "žito; réž (obilnina...). Stč. znamená vůbec ,obilí', mor. místy ,pšenici'... Všeslovanské. Znamenalo ne určitý druh obilní, ale jen obilí jakožto výživu, odtud kolísání podle toho, které obilí je v které krajině nejvýznamnější." J. Psota mě informoval, že jméno Žitomiř znamenalo tržiště s váhou na obilí. Potom by na Žitomiř ukazovala slova obilí (z vašeho obilí je popel, jako klasy útlého obilí) a jméno Buza.- Dne 8. října má svátek mj. Věra ("Kosmas" možná znal jméno Věroslava), její jméno znamená víra. K víře měl obzvlášť blízko tzv. Václav.

ŽERNOVKA (19,1 km, 12,2 km); obilí a Buza (maďarské búza znamená pšenice)

VÍTĚZOV (13,8 km, 18,8 km); vítězstvími proslulí, radostné vítězství nepřátel, dobyl vítězství nešťastného

LSTIBOŘ (12,1 km, 4,7 km); v III, 35 jsou slova lstivě vzkazujíce, lstivým slovům nepřátel, že se jim lsti povedly, v III, 36 jsou slova byl obelstěn, napadl z nekrytého boku; jméno tzv. Václava v době, kdy ze Staré Kouřimi vládl, bylo pravděpodobně Lstibor

TLUSTOVOUSY (22,1 km, 10,7 km); vědomí vlastní mužnosti - Podle IV/0343 se ves původně jmenovala Tlustoúsi, což znamenalo muži tlustých vousů.

HOŠŤ (14,6 km, 6,8 km); opusťte hostiny a vstavše rychle od hostiny; (W. W. Tomek nemá v překladu slovo hostina, ale hody) - I/0728 vysvětlují význam tohoto MJ takto: "Jm. Hošť vzniklo... z os. jm. Host... nebo z OJ Hošek a znamenalo ,Hostův' anebo ,Hoškův', t. dvůr."

DOBRÉ POLE (5,2 km, 7,8 km) nebo na VELTRUBY (23,7 km; vzdálené 8,3 km od Kolína); mohutná polnice; v Kolíně na předpokládaném knížecím dvorci mohl sídlit ten, kdo bojoval proti kouřimskému knížeti). IV/0498 o Veltrubech uvádějí: "Jm. V. = ves veltrubů, tj. lidí, kteří velmi troubili (troubili na troubu...)."

CERHENICE (12,5 km, 16,2 km); vždy bývali postrachem; Pro Cyrila a Metoděje se užívala jména Crha a Strachota. A právě od slova strachem přes jméno Strachota mohl "Kosmas" ve své hříčce dospět ke vsi Cerhenice. O tomto jménu uvádějí I/0273: "Toto MJ mělo prvotně tvar Crhynice = ves lidí *Crhyňových. Os. jm. *Crhyně vzniklo... z os. jm. Crh anebo Crha, y, jež bylo domáckým tvarem os. jména Cyril..."

PLAŇANY (7,7 km, 11,9 km); poplenivše je pálením, vaši zemi plení - III/0368 vysvětlují MJ Plaňany takto: "Jm. Plaňany = ves Plaňanů, tj. lidí bydlících na pláni nebo na Plané nebo na Planých..." Pokud slova pláň a plenit nejsou slova příbuzná, mohl by "Kosmas" vyjít ze zvukové podoby slov, nikoliv z etymologického výkladu.

LIPANY (4,8 km, 6,6 km); v překladu W. W. Tomka: lipowé wisí na bocích meče; v latinském opisu tilienses

KOUŘIM (- , 11,3 km); popel, kouř a oheň až do oblak - Nebo jsou tato slova narážkou na ves ŽHERY (12,1 km, 8,9 km)? IV/0837 uvádějí: "Sedláček... vyslovil domněnku, že toto jméno původně znělo Žháři, doklady ji však nelze opřít." [...] "Nejasné." Jestliže jméno Žhery nevychází ze slova žháři, "Kosmas" mohl podoby těchto slov využít. Také mohou být narážkou na VYŠEHOŘOVICE (24,0 km, 12,9 km). IV/0672 uvádějí: "Druhý komponent... může být derivát slovesa hořeti... anebo apel. gore ,hoře'..."Kdyby "Kosmas" vycházel u slova HOROUŠANY (24,3 km, 13,0 km) spíš ze zvukové podoby než z etymologického výkladu, mohl by mít na mysli i i tuto ves. Jméno mělo vzniknout ze jména Horúš a to ze jmen Hořislav nebo Hořimír. V těchto jménech má hoř znamenat hoře (D. Moldanová 1983, s. 85).

BLINKA (9,1 km, 14,0 km); se valí kouř až do oblak - I/0099uvádějí: "Původní jm. Blina vzniklo až mylným rozložením z *Oblina... a to povstalo substantivizující příponou -ina z adj. oblá, tj. voda (...)..." Týká se koryt vodních toků majících velké oblouky.

ČERNÍKY (18,7 km, 7,5 km); nepálí vašich srdcí, vaše srdce chřadne, s hořkostí v srdci a možná oheň svou červenou barvou - I/0327 o vsi Černíky uvádějí: "Jm. Černíky, pův. Črmníky... Příjmení Črmník, vzniklo... z adj. črmný, ,červený'..."

STUDOMRÁZ patřící pod Zásmuky (9,0 km, 21,8 km); studenějších než led

KOZOJEDY (14,6 km, 9,6 km), KONOJEDY (12,9 km, 13,4 km) nebo MASOJEDY (19,8 km, 9,5 km); žaludek, který již hladem zemdlívá, nějaký kousíček masa

MUKAŘOV (19,8 km, 13,7 km); pláč, nářek, bolest apod. - III/0156 takto vysvětlují příjmení *Mukař: "...vzniklo ze stč. mukař ,kdo vykonává muka'... ,kat, mučitel'..." Nelze vyloučit, že měl "Kosmas" na, mysli i ZÁSMUKY (7,7 km, 18,6 km), možná jenom pro zvukovou podobu se slovem muka. I. Lutterer a R. Šrámek u hesla Zásmuky uvádějí (2004, s. 290): "MJ se považuje dosud za nejasné").

LIMUZY (18,9 km, 7,5 km). Jméno vsi dávají II/0614 do souvislosti s kmenem Lemuzů na Bílinsku. Slovo lemuzové znamenalo totéž co ratajové, totéž co oráči. "Kosmas" v líčení bitvy u Trutiny slovo oráč nepoužil, ale užil slovo žně (jako kopu bídné žně loupí) a obilí a klasy (z vašeho obilí je popel, jako klasy útlého obilí). Slova žně, obilí, klasy mohou být i narážkou na knížete tzv. Václava.

STARÁ KOUŘIM ( - ; 12,5 km); Slovo popel a možná vzplanul jsou narážky na Starou Kouřim a slovo hněvem (vzplanul rozhořčeným hněvem) je narážkou na knížete Spytihněva, který byl ze Staré Kouřimi vyhnán. (Jméno Popel užil pro knížete vyhnaného ze Staré Kouřimi Gallus.)

ŠTÍTARY (16,6 km, 23,5 km); i kdybych jenom tři štíty měl) - Služebná ves Štítary (2,4 km od Kolína) se nachází v blízkosti předpokládaného kolínského hradiště a to je možná důvod, proč na ni "Kosmas" slovem štíty upozorňuje. (Znamenají slova tři štíty, že z kolínského hradiště postupně vládla tři přemyslovská knížata, a to Bořivoj, Vratislav a tzv. Václav?)

BŘEŽANY I (9,4 km, 15,9 km) a BŘEŽANY II (19,6 km, 8,4 km); jak každý stál na břehu

DOLNÍ CHVATLINY (8,9 km, 20,3 km); spěchali, aby, jak jen mohli - II/0077 ke jménu Chvatliny uvádějí: "Slova odvozená z chvat- vyslovují v záp. - slov. jazycích jednak spěch, jednak uchopení, např. stč. chvátati ,spěchati - chytati'..." [...] "Jm. Chvatlina tedy znamená to, co se chvatlo, tj. chvatně pohybovalo."

HRADEŠÍN (21,6 km, 11,6 km); zmařili radostné vítězství nepřátel - Podle V/0178 se ves původně jmenovala Radošín. D. Moldanová (1983, s. 187) uvádí, že příjmení Radoch vzniklo z OJ Radomil = rozradostňující nebo Radiměr = ten, kdo má rád svět. Mezi dalšími příjmeními takto vzniklými uvádí příjmení Radoš.

brod v ČESKÉM BRODĚ (12,8 km, 2,8 km); se nedá všude přejíti narážkou na brod přes Šemberu v dnešním ?

potok ŠEMBERA; nesli kořist (Na internetu je uvedeno, že se Šembera dříve jmenovala Všembera, ale ještě dříve Nestavatka. OVĚŘIT. I jméno Všembera by zřejmě nemělo být "Kosmovi" známo.

BYLANY u Chrášťan (11,1 km, 3,6 km) a na potok BYLANKA (byliny); všichni nemocní - I/0255 vysvětlují místní jména Bylany (výjimkou jsou Bylany u Kutné Hory) takto: "Jm. Bylany... vzniklo ze jména obyvatelů stč. Bylené... jež znamenalo ,obyvatelé místa, na kterém rostlo mnoho rostlin a keřů' (stč. býl...)."

PŘIŠIMASY (21,2 km; 9,9 km); masa a odříznouti narážkou na jméno vsi ? II/0484 uvádějí: "Jm. Přišimasy ( = ves přišimasů) bylo vsi dáno od sousedních vesničanů po nějaké směšné události." Etymologický výklad podle M. Harvalíka v televizním seriálu Divnopis: Přišimasy, původně Přišumany = ves lidí žijících při lese, u lesa; šum = praslov. les. Měla ves Přišimasy tuto podobu již za "Kosmy", pokud vůbec tehdy existovala?

KOUNICE (18,1 km, 6,9 km); kousíček masa nesmělého - Podle II/0339 se vysvětluje význam jména Kounice u Českého Brodu takto: "Prvotní význam tohoto místního jména byl Kónice = ves lidí Kónových. Toto os. jm. bylo zkratkou os. jm. Konrát..." A jméno Konrád znamená smělý rádce (M. Knappová 2015, s. 211).

SIBŘINA (28,0 km, 16,6 km); nestojí ani za řasu mořskou, kdo neví, jak je krásné zemřít ve zbrani -. IV/0060 uvádějí: "Nejstarší doklady našeho MJ Zebrin, Ziebrzinam lze čísti jako Ziebřina a vykládat z onoho rostlinného názvu." A výše je uvedeno: "...konopice, čes. též ,vodní konopí', srov. kašub. zibř, zabř, pomoř. a polab." Konopic u nás roste více druhů. Jedna z nich je konopice zdobná. Roste ve stinných lesích, podél vodních toků, v pobřežních křovinách, na pasekách a polích. Jestliže MJvČ dávají do souvislosti jméno vsi Sibřina a pomoř., nepřišli obyvatelé Sibřiny z Pomořan? "Kosmas" použil i slovo krásné. Jistě se nevztahovalo k rodovému jménu zdobná, ale mohlo se vztahovat k tomu, že její květ je opravdu krásný.

Nemá slovo mysli připomenout ves MISKOVICE (19,5 km, 31 km)? III/0095 o ní uvádějí: "Tato osada se původně jmenovala Myslkovice = ves lidí Myslkových (z os. jm. Myslek: Mislek, Mizlek...)." I ves MIŠKOVICE (5,2 km, 10,7 km) měla původní podobu Myslkovice (III/0096).

PŘESTAVLKY (14,1 km, 20,3 km; dnes místní část Horních Krut) VYKÁŇ (20,8 km, 9,7 km); jako vlk, který tajně - Pokud již za "Kosmy" existovala ves , mohlo by slovo vlk být narážkou na ni. IV/0658 její jméno vysvětlují takto: "Pův. podoba jm. V. byla podle nejstarších dokl. z roku 1458 a 1611 Vykanie. Stč. vykanie... souvisí se slovem povyk a slovesem vytí..."

Vztahuje se slovo stádo (vrhnouti na stádo) ke skalním městům na dvojkopci Klepec u obce Přišimasy? Na Klepci I kolem balvanu Slouha o výšce 7 metrů byly do pol. 19. st. menší balvany zvané STÁDO OVCÍ. (Jsou narážkou na tyto ovce slova jako bečící beránci?) A na Klepci II je skalní město zvané KAMENNÉ STÁDO s největším balvanem STOH SLÁMY o výšce 4 m. Není narážkou na Stoh slámy slovo obilí (z vašeho obilí je popel)?

KRYCHNOV (6,1 km; 17,3 km); Neukazuje slovo levé (z pravé i levé strany) na ves . II/0431 uvádějí: "Jm. K. = Krychnův, t. dvůr. Toto příjm. vzniklo buď z adj. krchý ,levý'..., anebo příponou -chna z počátku os. jmen Kristián nebo Kryštof..."

ŠKVOREC (23,4 km, 12,1 km) Slovo útlého (klasy útlého obilí) jsou narážkou na ves . D. Moldanová vysvětluje příjmení Škvor (1983, s. 232) jako název hmyzu; přenes.: drobný hubený člověk. Slovo útlého upomíná i na ves VYŽLOVKU (16,2 km, 12,0 km)

Jsou slova synové Lubomírovi (synové Lubomírovi a jiných přemnoho) narážkou na dvě vsi, a sice na SYNEČ (10,5 km, 4 km) a na LIBLICI (13,7 km, 2,7 km)? O Liblici (u Mělníka) uvádí II/0592: "V pův. tvaru Ľubici ( = lidé Ľubovi ˃ Libovi)..." [...] "Po... změnách povstal zde tvar Liblice."

BŘÍSTVÍ (21,6 km, 10,6 km) Jsou slova obrovským množstvím, ohromnou hromadu, jiných přemnoho a Tomkovo slovo přebřísti narážkou na ves? I/0193: "Původní jm. Břiestie..." [...] "Jméno Břiestie bylo nějak sdruženo se slovy klášterstvie, množstvie, kněžstvie ap. a změnilo se v Břiestvie."

Máme si některé vsi odvodit z charakteru popisu bitvy? Například líčenou krutost přiřadit k HORNÍM KRUTÁM (11,4 km, 19,3 km) a DOLNÍM KRUTÁM (11,9 km; 21,7 km)? II/0431: "Jm. Kruty povstalo ze jmenného tvaru adj. krut(ý)... a znamenalo tedy pův. ,ves lidí krutých'."

TŘEBOVLE (4,4 km, 8,8 km) A má nám vylíčené týrání připomenout ves ? IV/0367 význam jejího jména vysvětlují takto: "Naše jm. Tř. bylo utvořeno... z adj. Třebova, t. ves, usedlost." [...] "Latinské jm. Tribulatio ( = utiskování, týrání) bylo dáno naší vsi v církevní latině jen fonetickým napodobením." J. Psota mě informoval, že kořen třeb znamená bohoslužba.

ZBRAŇ (39,1 km; 44,0 km, od Kolína 20,5 km), MEČÍŘ (36,7 km; 33,4 km; od Kolína 33,1 km) a MEČEŘÍŽ (43,6 km; 34,0 km); zemřít ve zbrani, nosí meče železné, ostrým mečem

VELIM (13,3 km, 18,3 km) a VELENKU (19,8 km, 11,6 km); slovo ohromnou (ohromnou hromadu zabitých) nahradíme slovem velikou (latinské ingentem lze snad přeložit i jako velikou) - M. Knappová u hesla Veleslav napsala (2015, s. 300): "... staročeský Velen, tj. ,veliký'." MJvČ IV/0490 ke vsi Velenka uvádí: "Tato ves měla původně také jen jméno V3leň..."

33C22. POVĚSIL GALLUS HNĚVSOVY ČINY NA PALATINA SETĚCHA?

V II, 10 Gallus o Setěchovi napsal: "...kníže Vladislav, sešlý stářím, svěřil své vojsko palatinu Setěchovi a vysílal jej bojovat nebo pustošit nepřátelské země. Když hodlal přepadnout Moravu, vydal se hošík [Boleslav III.] na cestu spolu s ním maje v úmyslu bojovat jen svým jménem. Tehdy zpustošili převážnou část Moravy a přivezli si odtud velkou kořist i zajatce a vrátili se bez válečných škod nebo ztrát." Gallus na Vladislava Heřmana pověsil činy českého Vratislava I., na chlapce Boleslava III. činy českého Boleslava I. a na palatina Setěcha českého Hněvsu, syna Spytihněva I. Tím samozřejmě nezpochybňuji existenci polských vládců, ani Setěcha. - V poznámce č. 23 (s. 139) ke druhé Gallově knize je uvedeno, kdo Setěch byl: "Za vlády knížete Vladislava Heřmana, zejména pak na konci 11. století, neobyčejně vlivný a obávaný správce knížecího dvora z rodu Toporčiků."

Jméno Setěch se velice podobá jménu egyptského boha, mj. boha války, který se jmenoval Sutech (Set, Seth, Seteš; řecky Sethos). Bývá zobrazován s hlavou posvátného zvířete, není však známo jakého.

Bůh Sutech byl bratr boha Usíra (řecky Osirise). Sutech, bůh války, bývá spojován s neúrodnými pouštěmi, zatímco Usíris je bůh plodnosti. Sutech se rozhodl, že se Usírovi pomstí. Pozval ho k sobě na hostinu, na ní ho nechal spoutat a poté zabít. Vidíme, že legenda o zabití tzv. Václava Boleslavem I. je značně podobná tomuto egyptskému mýtu.

Zpočátku vládl Egyptu Usir. Jeho manželkou byla Eset. Usír má možná připomínat knížete Spytihněva a bohyně Eset Ludmilu. Egyptské bohyni Eset odpovídala řecká Isis. Obrácením jména Isis vytvořil "Kosmas" možná pojmenování pahorku Žiži. Na tomto pahorku Ludmila možná konala své pohanské praktiky. Viz zde kapitolu Pahorek Žiži.

Bohyně Eset byla matkou boha Hora, boha nebes, slunce a světla. Po porážce Sutecha se Hor stal prvním staroegyptským faraonem. Všichni další faraoni Egypta byli považování za Horovo převtělení. Jak se to shoduje s poměry v Čechách? Ludmila byla matkou světce Václava a ten propůjčoval knížecí moc českým knížatům, kteří následovali po něm.

V II, 1 líčí Gallus boje Vladislava s Pomořany: "Polský kníže Vladislav [český Vratislav I.], spřízněný manželským poutem s římským císařem, zvítězil nad Pomořany... Po jejich porážce násilně obsadil jejich sídla a pevnosti ve vnitrozemí i kolem mořského pobřeží a na důležitějších a lépe opevněných místech ustanovil své správce a velmože. A protože chtěl věrolomným pohanům zcela vzít naději na povstání, poručil svým úředníkům spálit... všechna opevnění uvnitř panství. Tak se i stalo. Ale přece se tím odbojný lid nenechal zkrotit. Neboť ty, které jim do čela postavil Setěch, jenž stál tehdy v čele vojska, zabili..." To, že Vladislav svěřil vojsko palatinu Setěchovi, velice připomíná luckou válku, kde Neklana (tj. Vratislava) zastupuje bojovník Tyr (tj. bojovník z III. nádvoří Pražského hradu). Boje polského Vladislava s Pomořany nám tedy mají připomenout boje Přemyslovce Vratislava s Mojmírovcem Spytihněvem.

V II, 4 píše Gallus o únosu Zbyhněva, tj. knížete tzv. Václava, z kláštera: "Zbyhněv zplozený knížetem Vladislavem z konkubíny, začal chodit do školy v Krakově až v dospělosti a jeho macecha jej poslala na výchovu do kláštera jeptišek v Sasku. V té době palatin Setěch, muž...zaslepený lakotou... spáchal mnoho krutých... skutků." […] "Proto mnozí... prchali... ale ti, kdo nejprve na různé strany utíkali, se na radu knížete Břetislava začali shromažďovat v Čechách. Tak díky chytrosti Čechů najali nějaké lidi, kteří tajně dostali Zbyhněva z kláštera jeptišek." […] "...přiblížil se kníže Vladislav s vojskem k Vratislavi." […] "Když Zbyhněv viděl, že se od něj velmoži... odvrátili... s příchodem noci uprchl a na útěku se dostal do hradu Krušvice..." Za Zbyhněva si dosaďme tzv. Václava, za Vladislava Vratislava (za Břetislava Boleslava I.?). Setěch je zaslepený, což je možná Gallovo naznačení toho, že se za ním také někdo skrývá. Slovo noci naznačuje, že v textu je skrytá vrstva.

Klášter je u Galla lokalizován do Saska ("Kosmův" Schweinfurt leží na severu Bavorska. V. Hájek píše o Svinibrodu ležícím na místě dnešního Nymburka.) Se Saskem byl těsně spjat tzv. Václav. Není vyloučeno, že byl předkem Slavníkovců. V jejich Libici stál kostel podobný kostelům saským.

V II, 10 Gallus líčí, jak Setěch a Boleslav zpustošili Moravu: "...kníže Vladislav, sešlý stářím, svěřil své vojsko palatinu Setěchovi a vysílal jej bojovat nebo pustošit nepřátelské země. Když hodlal přepadnout Moravu, vydal se hošík na cestu spolu s ním maje v úmyslu bojovat jen svým jménem." V II, 4 napsal Gallus verše: "Kvůli tomu skutku se jeho otec Vladislav rmoutí, / ale Setěch a královna se tím mnohem více děsí." Má slovo více prozradit tzv. Václava (nebo Boleslava I.), neboť jména Václav i Boleslav znamenají víceslavný?

V II, 16 u Galla čteme: "Víme totiž zcela jistě, že Setěch všemi způsoby usiluje o vyhubení celého tvého rodu [Přemyslovců] a nejvíce prahne po tom zabít tebe [Boleslave III, tj. český Boleslave I.] jako dědice království, aby se sám mohl zmocnit celého Polska a držet je ve svém područí." - Že je Setěch totožný s Hněvsou, to Gallus možná naznačil těmito slovy (II, 16): "...namířili proti nepřítomnému Setěchovi svůj hněv..."

Ve stejné kapitole vložil Gallus do úst Zbyhněva, to je tzv. Václava, slovo, Hradčané, jímž oslovoval obyvatele Vratislavi. A právě za Galla se stal hlavním hradem českých panovníků Vyšehrad. Pražský hrad se stal hradem vedlejším, tedy hradcem. A obyvatelům hradce se říkalo hradčané. Lokalizuje tedy Gallus toto líčení na Pražský hrad?

Poslední Gallova zmínka o Setěchovi zní (II, 21): "Kníže Vladislav... vyhnal Setěcha z Polska."

M. Wihoda o vztahu Zbyhněva k Setěchovi napsal (2009, s. 11): "Zbyhněvův vyhrocený poměr k Setěchovi jej dokonce sblížil s mladším polobratrem Boleslavem. Snad někdy kolem roku 1097 donutil otce, aby se vzdal podstatné části svých držav a později se zbavili i palatina." Jakýmisi polobratry, i když v jiném slova smyslu, byli i tzv. Václav a Boleslav. Tzv. Václav byl Boleslavovým bratrem jenom v legendách, v zakladatelské pověsti, aby připomínali bratrské dvojice vraha a zavražděného, např. Kaina a Abela nebo Romula a Rema. Ve skutečnosti byl tzv. Václav Boleslavův strýc. - Václavův poměr k Hněvsovi (zde Zbyhněvův k Setěchovi) mohl vyplývat už z toho, že tzv. Václav zavraždil (spíš nechal zavraždit) Hněvsova bratra (Durynk nejmenovaného chlapce).

Vr. Vaníček užívá jiný tvar palatinova jména (2014, s. 81): "Kolem roku 1000 se totiž oba knížecí synové [Zbyhněv a Boleslav III.] dostali do konfliktu s palatinem Sieciechem..."

33C23. ZAVRAŽDĚNÍ VLASTISLAVOVA (tj. SPYTIHNĚVOVA) SYNA DURYNKEM (TJ. TZV. VÁCLAVEM)

V I, 13 píše "Kosmas" o tom, jak Durynk, ve vydání kroniky roku 2011 zvaný Durynek, zavraždil malého chlapce. Chlapec byl synem Vlastislavovým, tj. synem Spytihněvovým. Když Neklanovi (tj. Vratislavovi) bojovníci v lucké válce zvítězili, "najdou syna Vlastislavova [tj. Spytihněvova], skrytého u jedné stařenky [Ludmily]. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan, spatřiv ho, byl jat milosrdenstvím nad ním a ušetřil ho pro jeho mládí a krásu. Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt... odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi... To se ovšem stalo na radu všech předáků, aby se lid rozprchlý shromažďoval k synu svého dřívějšího pána jako k svému knížeti..." "Kosmas" klade luckou válku a na ni navazující zavraždění Vlastislavova synka Durynkem do pohanských dob. Ve skutečnosti však Svatoplukův správce Čech, tj. Bořivoj, a jeho nástupci již přijali křesťanství.

"Kosmas" použil pro Durynka slova rodák ze Srbska a nešlechetný Srbín. A nyní si přečtěme dva výklady jména Srb. V MJvČ IV/0153 je u hesla Srby jméno Srb vysvětlováno několika způsoby. Jeden výklad zní takto: "J. J. Mikkola... z téhož slovesa [priserbitiśa ,připnouti se'] a ukrajin. paserb ,pastorek, nevlastní syn' pol. pasierb se dohadoval, že *sьrbъ znamenalo tolik, co příslušník, spojenec." - P. Vojtové výklad slova Srb (2018, s. 16): "Vznik tohoto slova je ale nejasný, odborníci se zhruba shodují na zjednodušeném významu ,člen komunity' a to úžeji např. se srovnáním polského výrazu pro nevlastního syna (pasierb) či ukrajinského ,přidat se k někomu' (prysérbytyjsa). K sémantickému posunu mohlo dojít i od slova polévka (srъbanije) ve významu ,ten, který s námi sál stejné mléko/měl stejnou chůvu'." "Kosmas" možná nechtěl ukázat na obec Srbín vzdálenou 19 km od Staré Kouřimi a jenom 6,4 km od Doubravčic, ani na ves Srbsko vzdálenou 4 km od Tetína. Možná chtěl ukázat na Václavovu matku Ludmilu, které možná pocházela podle Prologu ze Srbska nebo "Kosmas" možná spojil vraha Durynka jménem Srbín s pastorkem v lucké válce. Přitom za Durynkem i pastorkem se skrývá tzv. Václav. Stejné mateřské mléko sají sourozenci. Tzv. Václav a zavražděný chlapec nebyli sourozenci, ale blízce příbuzní byli. Tzv. Václav byl chlapcovým strýcem.

V I, 11 je tzv. Václav nejmenovaným pastorkem a v I, 13 je tzv. Václav nešlechetný Srbín, zde ve smyslu paserb, pastorek. Ludmila, Václavova matka, byla Bořivojovou manželkou vedlejší. Takovou ženu považovala církev za "Kosmy" za konkubínu. Proto je Srbín, to je zde tzv. Václav, nešlechetný.

Slova v I, 13 stroje se (pravil k hochovi, stroje se ho úkladně zabíti) znamenají narážku na Strojmíra, tj. Spytihněva. Na Strojmíra, tj. Spytihněva, ukazuje "Kosmas" v I, 12 slovy vloženými do úst Vlastislavovi, tj. Spytihněvovi/Strojmírovi: již se strojí na útěk. A malý chlapec byl tedy jeho syn. Zkrátil "Kosmas" polské slovo pro nevlastního syna (pastorka), které má dnes podobu pasierb a užil slovo Srbsko a Srbín?

Durynk (tj. tzv. Václav), nešlechetný Srbín je horší než pohan. Jestliže Durynk je horší než pohan, znamená to, že pohanem nebyl. A když nebyl pohanem, kým byl? Křesťanem? Nebo židem?

Ukazuje "Kosmas" v I, 12 na tzv. Václava, zde Durynka? Tzv .Václav vládl zřejmě pod jménem Lstibor (Lešek, Lestík). (Slovo lest původně znamenalo podle J. Rejzka, 2015, s. 375, vědění, chytrost.) Nebylo možno latinské slovo přeložit nejen jako úkladně, ale také lstivě? OVĚŘIT

Když vládce knížectví na západ od Vltavy zemřel, možná v lucké válce, Ludmila pravděpodobně chtěla udržet knížectví jeho nedospělému synovi do doby, než dospěje. Vratislav s tzv. Václavem ji zavraždili (nebo v souladu s pohanskou morálkou rituálně usmrtili), ale synka zemřelého knížete Vratislav ušetřil. Pro Přemyslovce existovalo nebezpečí, že až chlapec dospěje, bude o knížecí stolec po svém otci usilovat. D. Třeštík chápal uvedené "Kosmovy" věty takto (1997, s. 426): "Když Neklan porazil luckého Vlastislava, který v boji padl, dal ,na radu kmetů' vládu v Lucku do rukou Vlastislavovu nedospělému synovi... Neobsadil tedy lucké hrady svými posádkami a nepřičlenil je ke svému území. Důvod byl jednoduchý... bájný Neklan neměl... pro takovou akci prostě dostatek vojínů." Z citace jsem vypustil slova stejně jako... Václav. D. Třeštík totiž přirovnával porážku kouřimského knížete tzv. Václavem k lucké válce. Na rozdíl od něho jsem přesvědčen, že lucká válka vyjadřuje to, jak Přemyslovci, ovládající dosud jen území na východ od Vltavy, se zmocnili území i na západ od Vltavy (nebo části území na západ od Vltavy).

V líčení vraždy knížete tzv. Václava je v První staroslověnské legendě věta: "Václav ihned vypustil svou duši se slovy: V ruce tvé ,Pane, poroučím ducha svého (Luk. 23, 46)." Legenda cituje větu z evangelia sv. Lukáše. Svatý Lukáš je mj. patronem řezníků. A "Kosmas" potom úmyslně líčí vraždu chlapce, jako když řezník zabíjí prasátko. Narážkou na to, že tzv. Václav před smrtí cituje větu patrona řezníků Lukáše, prozrazuje "Kosmas", že vrahem Spytihněvova synka je tzv. Václav.

Když tzv. Václav jakožto Durynk (třeba cizí rukou) zabíjí Spytihněvova synka, užije o něm "Kosmas" slova (I, 13): horší než otcovrah. Je to jenom proto, že zabíjí malého chlapce, nebo i proto, že má podíl na smrti usmrcení (podle církve vraždě, podle pohanských zvyklosti možná na rituálním usmrcení v souladu s pohanskou morálkou) své matky Ludmily?

Není však lovení ryb narážkou na Vršovce (tj. Slavníkovce), protože ryby se lovily do vrší? - Je možné dát do souvislosti to, že chlapce (syna Spytihněvova, tedy zřejmě Vršovce) zavraždil Durynk sekerou (co se mu nepovedlo jednou ranou sekery, dokoná nožem; jsem to dokázal svou sekerou kladní) s tím, že podle Dalimila dostali Vršovci od knížete Bedřicha erb se sekerou bradaticí? - "Kosmas" však píše o lovu tam, kde píše o osobě, která se má později stát světcem, tedy o tzv. Václavovi, o Ludmile a o Vojtěchovi. Zde je Durynk totožný s tzv. Václavem. Ryby jsou symbolem křesťanství, ale protože tzv. Václav se choval nekřesťansky, tak jsou pod ledem.

Takto dokoná Durynk (tzv. Václav) vraždu Vlastislavova (Spytihněvova) synka: "...uřízne svému mladičkému pánu jako prasátku hlavu." Podívejme se, jaká informace je možná sdělena slovem prasátku. Tzv. Václava jako usmrtitele (podle církve vraha) své matky Ludmily skryly legendy za jméno Tunna. - E. Walter ke jménu Tunna napsal mj. (1961, s. 14): "Jméno Tunni uvádí se nazpět k předpokládané formě tunpa odpovídající gót. tunpus, ,zub'." […] "Podle Schücka znamená jméno Tunni ,z toho s (velkým) zubem'..." Strana 15: "Tunni by tedy byl významově totožný jednak s uplandským farri (lat. porous, čes. prase), jednak s Beowulfovým Eofor, langobardským Ibor, praseverským eburar starosev. Ioffor, starošv. Iuvur, něm. Eber, ř. kapros, lat. aper, církevněslovansky vepri, čes. vepř, jakož i se skáldským (básnickým) pojmenováním Vaningi, které se uvádí mezi synonymy pro kance (tzv. Galheiti) v Snorrově Eddě." Není důležité, jestli E. Walter správně vysvětlil význam jména Tunna. Důležité je (to však bohužel nezjistíme), jestli si jméno Tunna mohl stejně vysvětlovat "Kosmas". Jestliže ano, potom slovem prasátko mohl prozradit, že vrahem chlapce je Tunna, za nímž se skrývá tzv. Václav.

V kapitole, v níž je vylíčena vražda chlapce, jsou slova zlé, zlém, zločin, zločiny, zločin, zločin, zločinný, zle. Vzniklo z častého užití takovýchto slov souvisejících se Starou Kouřimí pojmenování pro obyvatele Staré Kouřimi a jejího okolí Zličané? Jsou narážkou na Starou Kouřim slova jiskřička, popel, požár, sežehne (Neboť často jedna malá jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a zasáhne a sežehne nejen dům, nýbrž i pány domu.)? Jsou narážky na Starou Kouřim proto, že Spytihněv byl ze Staré Kouřimi vyhnán a že odtud později vládl tzv. Václav?

Někteří historikové se domnívají, že k líčení vraždy následníka knížecího stolce byl "Kosmas" inspirován událostí, ke které došlo za jeho života, a to vražděním Vršovců roku 1108. ("Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla.") Zavražděný chlapec jako syn knížete Spytihněva nebo jeho nástupce mezi Vršovce patřil rovněž. Nelze však Spytihněva považovat za Vršovce?

Byl-li zavražděn syn Strojmíra falešného Kristiána, mohl být vrahem (zadavatelem vraždy) i tzv. Václav. Durynk obhajoval před knížetem a předáky svůj čin mj. slovy: "...všichni můžete být bezpečni a spáti na tom či onom uchu." Je slovem ucho ukázáno na tzv. Václava? (V legendě o Václavovi je popsán zázrak s Václavovým uchem.) Durynk skončil takto: oběsil se provazem na vysoké olši. Falešný Kristian napsal (a to se snad vztahuje k Václavovi): visel tam tři léta. Durynk se oběsil a tzv Václav byl oběšen. Durynkovo oběšení se je "Kosmovým" sdělením, že za Durynkem máme vidět tzv. Václava. Jako Durynk, tak se oběsil i Odin a zobrazení Odina má možná být i na nánosníku (zřejmě přidělaném dodatečně) Václavovy přilby.

Chlapec byl zabit Durynkem podle "Kosmy" takto: "...jednoho dne oznámili rybáři, že se mnoho ryb drží pod novým ledem v tiché vodě... Jidáš Durynk [tj. tzv. Václav]... pravil k hochovi, stroje se ho úkladně zabíti...: ,Pojďme lovit ryby.'" Není slovo stroje (pokud by ho mohl "Kosmas" z jím užitého latinského slova takto přeložit do češtiny) naznačením toho, že chlapec je syn Spytihněva, pro kterého falešný Kristián užil jméno Strojmír? "Kosmas" užil dvanáctkrát slovo lov nebo slova od něho odvozená. Užil je tehdy, když ve skryté podobě psal o světici Ludmile nebo světcích Václavovi a Vojtěchovi (jednou se užití slova lovci možná týká olomouckého biskupství). Vysvětlení, proč tato slova užíval v souvislosti s našimi světci, nám dá U. Becker. Ten v hesle lov napsal mj. (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." […] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..."

"Kosmas" pokračuje: "...zatímco se bezstarostně díval na ryby pod ledem [tzv. Václav se nechoval jako křesťan], dostal ránu sekerou do útlého krku – a toho, jehož ušetřil nepřítel, vlastní jeho vychovatel zavraždil. Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla. Onen však člověk, horší než otcovrah, co se mu nepovedlo jednou ranou sekery, dokoná nožem a uřízne svému mladičkému pánu jako prasátku hlavu..."

Sekera kladní je, domnívám se, širočinou, tj. sekerou se širokým břitem. Užívali ji bednáři, tesaři a řezníci. U. Becker u hesla sekera napsal (2002, s. 254): "...symbol války, zničení, ale také práce, podobně jako kladivo. Jako nástroj k zabíjení obětních zvířat také symbol kultu, kromě toho symbol moci a odznak důstojenství (zvl. dvojitá sekera)." M. Lutovský o výbavě jednoho ze starokouřimských hrobů u jezírka u Libuše z 9. století napsal (1197, s. 142): "U pravé ostruhy ležela malá sekerka, nástroj symbolického významu, opět jakýsi odznak moci, insignie."

Souvisí tichá voda s "tichým Vackem", za kterým "Kosmas možná schovává tzv. Václava? Horšími než otcovrah byli Vratislav a tzv. Václav, kteří (v legendě falešného Kristiána pod vymyšlenými jmény Tunna a Gommon) usmrtili Ludmilu.

33C24. DURYNK, TJ. TZV. VÁCLAV, PŘINESL KNÍŽETI, TJ. VRATISLAVOVI, HLAVU ZAVRAŽDĚNÉHO VLASTISLAVOVA, TJ. SPYTIHNĚVOVA, SYNKA

"Kosmas" líčí, jak Durynk (tj. zde tzv. Václav) donesl knížeti hlavu zabitého Vlastislavova (tj. Spytihněvova) synka: "najde knížete, an v pražském paláci sedí v radě se všemi předáky. Maje za nejlepší, jestliže ohlásí před tváří všech veřejně svůj čin, pozdraví knížete a dostav pozdravení, stoje a čeká, a jakmile mu bylo dáno slovo, pravil: ,Ejhle, já, já jediný jsem to dokázal svou sekerou kladní [štípací], že vy můžete býti bezpečni a spáti na tom či onom uchu.' Neboť často jedna malinká jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a zasáhne a sežehne nejen dům, nýbrž i pány domu. Tuto jiskřičku jsem já, předem vás varuje a předvídaje, že by vám někdy mohla uškoditi, uhasil, a jako božskou věštbou byv upozorněn, zachránil vás i vaše potomky od příští zkázy. Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pravé jméno pro tento skutek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni věděli, jak mnoho jsem si zasloužil; pakli však řeknete, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že nemusíte vy sami páchati zločin. Či proto byste byli měli tohoto dítěte šetřiti, že jeho otec chtěl vaše děti pobíti a štěňata dáti kojiti mlékem vašich manželek?"

V době lucké války Vratislav zřejmě nesídlil na Pražském hradě, ale na Kouřimi. Na ni možná ukazují slova jiskřička, popelu, požár, sežehne, jiskřičku a uhasil. Vratislav měl problémy s pohybem (z toho důvodu nemůže v lucké válce bojovat a je Neklanem, "Nebojujícím"), a proto sedí. Na tzv. Václava ukazuje slovo uchu, protože byl popraven oběšením a provaz se řeklo uše nebo uže. Slovo věděli ukazuje na Václavovo jméno Lešek, Lestík (oficiální podobou jména možná Lstibor). Slovo lest mělo také význam vědění, chytrost (J. Rejzek, 2015, s. 375). Tzv. Václav a Boleslav I. (udajně zavražděný a údajný vrah) jsou postavy zakladatelské pověsti Přemyslovců, jako jsou Romulus a Remus postavy zakladatelské pověsti Říma. A Romulus a Remus byli odkojeni vlčicí. Slovo kojiti zde tedy ukazuje na tzv. Václava (Rema).

"Kosmas" použil pro charakteristiku Durynka, tj. tzv. Václava, jméno Jidáš (napsal: Jidáš Durynk) a nechal ho jako Jidáše oběsit. Jidáš se oběsil sám, druh stromu není blíže určen. "Kosmas" nechal Durynka, tj. tzv. Václava, oběsit na olši, přičemž je pravda, že tzv. Václav oběšen byl, ale zřejmě na šibenici. Z přemyslovských knížat to byl jedině tzv. Václav, kdo byl oběšen. - Tzv. Václav žil s Ludmilou u Spytihněva. Za lucké války, možná až po smrti Spytihněvově (Vlastislavově), přešel k Vratislavovi (Neklanovi). Z toho důvodu mohl být "Kosmou" považován za zrádce, za Jidáše (Jidáš je symbolem zrádce). - Na smrti Krista měl podíl i Pilát. A k Pilátovi je tzv. Václav přirovnán ve Vyšehradském kodexu. Malíř jak tzv. Václavovi, tak Pilátovi namaloval stejnou pokrývku hlavy: kožešinová pokrývka jejich hlavy má po stranách uši, které jim spadají na ramena.

Proč má tzv. Václav na hlavě stejnou pokrývku jako Pilát, to vysvětluje P. Černý takto (2007, s. 69): "Z našeho hlediska je nutno připomenout, že podobné pokrývky hlavy nesou na památkách raného a vrcholného středověku častokrát i hlavy ,nepomazaných' světských vladařů jako jsou hrabata či vévodové, kteří jsou doloženi především z jihoněmeckých oblastí." […] "V duchu zmíněných konvencí má tento typ pokrývky na hlavě sv. Václava naznačovat jeho panovnickou roli vévody."

Falešný Kristián v závěru své legendy umístil na hlavu tzv. Václava skvící se kříž, ve skutečnosti má na mysli ohnivé Kainovo znamení. V ilustraci k opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu má tzv. Václav na čele Kainovo znamení znázorněné čárkou.

"Kosmas" mohl nechat chlapce zabít různým způsobem. Napověděl něco tím, že vrah užil sekeru a nůž? Sekera může naznačovat společenské postavení vraha nebo zadavatele vraždy (ponechme stranou, že šlo konkrétně o sekeru kladní), ale také může připomínat Sekyř Kostel. (Měl něco společného se Sekyřkostelem tzv. Václav?) Nůž je spojen se zabíjením prasátka, takže nemusí připomínat něco nůž, ale nožem zabíjené prasátko.

"Kosmas" možná dělí vládnoucí vrstvu Čech na pasáky volů a pasáky sviní. (Blíže zde viz kapitolu Kdo jsou "Kosmovi" pasáci volů...). Durynk vraždí chlapce takto (I, 23): "...uřízne svému mladičkému pánu jako prasátku hlavu..." Nechal "Kosmas" zavraždit chlapce jako prasátko proto, aby ukázal, že zavražděný chlapec patří k pasákům sviní, tj. k Vršovcům (tj. k Slavníkovcům)?

Má prozrazovat tzv. Václava i slovo ucho? Tzv. Václav byl totiž oběšen a provaz se ve staré češtině řeklo uše nebo uže. Na Václavovo oběšení naráží i to, že mu podle falešného Kristiána vražedníci nadobro uťali mečem ucho. Provaz byl podle U. Beckera (2002, s. 231) často symbol vladařské nebo soudcovské moci.

Jsou tedy ryby v tomto líčení zmíněny "Kosmou" proto, že byly symbolem plodnosti? Nebo že ryba je symbolem křesťanství? Nebo že ryby šupinaté a s ploutvemi mohou jíst židé? Nebo ryby pod ledem mají datovat, ve které části roku k vraždě došlo? Bylo to v zimě, přesněji tehdy, kdy křesťané (ale třeba až za života "Kosmy", ne v době této vraždy) směli z masa jíst v době půstu jen maso rybí? Máme zde tedy toto časové uspořádání: smrt Spytihněva (ne v roce 915, ale později) - lucká válka – následně zavraždění (poprava) Ludmily 921 – zavraždění Spytihněvova synka v zimě 921/922.

Ludmila je přirovnávána k vepři a tzv. Václav ke kanci. Ludmila je "Kosmou" skrytě přirovnávána i k egyptské bohyni Eset (řecké Isis), které byl přidělen i atribut Prasnice.

Poprvé se u "Kosmy" setkáme se slovem vepř, když Libuše věští založení Prahy (I, 9). (Petřín... se zkrucuje na způsob... mořského vepře.) Prahu založili Lučané (Vršovci) a u nich po smrti Bořivoje Ludmila žila. Podruhé se setkáme s vepřem v lucké válce (I, 11). V ní Čechové zabíjí oslíka, posvátné zvíře egyptského boha Sutecha (Sutha), a po jeho snědení jsou Čechové hotovi k smrti v boji proti Lučanům jako lesní vepři. Syna zabitého lučského knížete, skrytého u jedné stařenky (Ludmily), uřízne Durynk (tzv. Václav, spíše vrah jím poslaný) hlavu jako prasátku (I, 13). A syny Vršovce (Lučana) Mutiny krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem (III, 24). Tzv. Václava jako kance zabíjí u Galla polský Boleslav III., za nímž je skryt český Boleslav I. (II, 11). Na Gala navázal "Kosmas" (I, 41). Za Šebíře (severus = ukrutný) skryl Boleslava I. a prohlásil o něm, že byl první při zabíjení divokého kance (tj. tzv. Václava) a že by si zasloužil biskupství. Aby mohlo být v nějaké zemi biskupství založeno, musela mít tato země svého světce. Za zabití tzv. Václava (ve skutečnosti jeho popravu předělanou legendami na vraždu) získali Přemyslovci opravdu biskupství. Prasnice (případně vepř) a kanec patří k sobě. Ludmila i tzv. Václav rovněž patřili k sobě: šlo o matku a jejího syna.

33C25. KAM "KOSMAS" UMISŤUJE ZAVRAŽDĚNÍ VLASTISLAVOVA (tj. SPYTIHNĚVOVA) SYNA

"Kosmas" nikde doslova nenapsal, kde byl chlapec zavražděn. Formuloval však informaci tak, aby si třetí oko domyslelo, že jde o hrad Drahúš. Ten však byl možná postaven až později. "Kosmas" napsal (I, 13): "Zatím najdou syna Vlastislavova skrytého u jedné stařenky [tj. zřejmě Ludmily]. Kníže [Neklan, tj. Vratislav]... ušetřil ho pro jeho mládí a krásu. Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt... odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi..." Spytihněv (Vlastislav) tedy dal syna vychovateli a chlapec byl po lucké válce ještě mlád, ještě měl vychovatele. Jestliže lucká válka skončila roku 921 smrtí Ludmily a Vratislav zemřel v bitvě krátce před Ludmilou [mohla by držet pro Spytihněvova chlapce knížectví několik roků?], mohl by Spytihněv zemřít už roku 905 nebo 915?

Domnívám se tedy, že k zavraždění chlapce nemuselo dojít na hradě Drahúš, ale ve zcela jiné lokalitě. Pro "Kosmovy" vzdělané současníky mohlo být skutečné místo skryto do textu jako jedna z "Kosmových" hříček.

Nemohl mít "Kosmas" na mysli hradiště Libice? "Kosmas" v úvodu k vraždě Vlastislavova syna, tj. Spytihněvova syna, napsal: jako se včely slétají ke své matce. Dodejme ještě: do úlů. U vsi Postoloprty měl být klášter Panny Marie. Úl byl ve středověkém křesťanském umění symbolem P. Marie a včely symbolem neposkvrněného početí. Včely mohou být také narážkou na řeku Cidlinu. Jméno Cidlina je velice podobné sthn. termínu zîdel-, který se vztahuje ke včelařství a M. Knap se domníval, že jméno Cidlina z tohoto termínu etymologicky vychází. Mohl si to myslet i "Kosmas" nebo mu mohlo stačit, že slova Cidlina a zîdel- si jsou zvukově podobná a toho využít k vytvoření hříčky, která má čtenáři připomenout hradiště Libice nad Cidlinou.

"Kosmas" v líčení vraždy ukazuje některými slovy v textu na vsi v blízkosti Libice nad Cidlinou. Vzdálenosti jsou měřeny od Libice nad Cidlinou. A to tak, že by se dnes vykonaly nejkratší cestou pěšky. Po vzdálenosti následuje citát z "Kosmy" a poté etymologický výklad. Pokud není uvedeno jinak, tak jde o výklad v MJvČ.

SRBCE (5,6 km); SRBSKO (4,1 km od Tetína), nejstarší zpráva se vztahuje k roku 1428.; zatím ten nešlechetný Srbín

Slovo ryby, přičemž ryby jsou symbolem křesťanství, může být narážkou na LIBICI NAD CIDLINOU, rodiště biskupa Vojtěcha. Slova do útlého krku možná připomínají spojení dvou ostrovů nebo skoro ostrovů libického hradiště spojených pruhem země. Ryby zřejmě nejsou narážkou na hradiště NADRYBY. Nachází se 19,7 km severně od Starého Plzence v blízkosti řeky Berounky

PÁTEK (5,2 km), SKRAMNÍKY (20,5 km); ryby mohou být narážkou na ves Pátek; jednou v týdnu postil; W. W. Tomek: některý jednau w den sobotní; K. H. a M. B. den v týdnu vynechali).V době, kdy křesťané drželi půst, mohli jíst ryby. - III/0328 o vsi Pátek uvádějí: "Zde pochází jm. P. asi odtud, že byla ves založena v pátek." S půstem souvisí i název vsi Skramníky. - IV/0079: "Toto jméno se hlásí k rus. skoromnik ( = člověk, který nedrží půst – člověk nestydatý) a bylo původně asi přezdívkou tamního usedlíka." Půst křesťané drží mj. na Velký pátek.

CIDLINA; slova v tiché vodě, led byl totiž průsvitný, nepošpiněný prachem jsou možná narážkou na čirou, čistou Cidlinu

SVOJŠICE (23,9 km); provedl svou ničemnost, svému mladičkému pánu, k vlastní své škodě

LOVČICE (17,1 km); pojďme lovit ryby

SEKEŘICE (26,8 km); dostal ránu sekerou, svou sekerou kladní

KLADRUBY (26,2 km); sekerou kladní

ČINĚVES (13,7 km); dojde na ten skutek, veřejně svůj čin, jméno pro tento skutek. Heslo Činěvesv I/0349 tento výklad zpochybňuje a spíš bychom měli vycházet ze slov prasátku (jako prasátku hlavu). Heslo uvádí tyto tvary: 1294 Chwineuez, 1352 Czwyniewes, 1369 Swyniewess. K významu jména Činěves je uvedeno: "Ve jm. Sviněves se brzo sv- změnilo v cv-... Tvar Činěves byl významově spojen se slovem čin-iti a tak vznikl tvar Činěves." Jenomže heslo I/0151 předešlý výklad zpochybňuje. Uvádí: "Činěves s doklady na Chwin-, Czwyn-, Swyn- vykládá Pf ze Sviněves. Avšak v dokladech se objevuje Sw- dosti pozdě a jen v jednom pramenu. Proto se spíš zdá, že to je jen písařský omyl a že z této podoby nemáme při výkladu vycházet. J. S."

ÚMYSLOVICE (10,0 km) a MISKOVICE (22,3 km); ve zlé mysli, ve zlém srdci vymyslil, maje v úmyslu, nelze si vymysliti - MJvČ o Miskovicích uvádějí mj. "Tato osada se pův. jmenovala Myslkovice = ves lidí Myslkových (z os. jm. Myslek: Mislek, Mizlek...)."

KNĚŽICE (20,9 km); donésti ji ke knížeti, najde knížete, pozdraví knížete; zhrozil se kníže, odvrátil kníže hlavu

HRADČANY (9,8 km); slova v pražském paláci mají možná připomenout ves Hradčany

VELKÝ OSEK (3,9 km); svou sekerou kladní - I. Lutterer a R. Šrámek o Velkém Oseku napsali mj. (2004, s. 275): "MJ má původ ve stč. osěk ,osekaný kmen, kláda' a znamená ,místo, kde byly osekané kmeny, popř. prosekaný les'."

HLUŠICE (25,8 km); spáti na tom či onom uchu

KOUŘIM (25,9 km), HOŘÁTEV (12,7 km) a ŽEHUŇ (9,3 km); jiskřička, popelu, požár, sežehne, jiskřičku, uhasil

VELIM (15,1 km); veliký požár, velikou odměnu - IV/0495 vysvětluje jm. Velim takto: "Původní podoba tohoto jména byla Velyně = osada patřící osobě zvané Vela..." […] "...srov. stč. velí = veliký..."

MALÍN (22,9 km); malá jiskřička - III/0013: "Jm. Malín vzniklo přivlastň. příponou -ín z os. jm. Mála... srov. s příjm. Bohata od adj. bohatý..."

MLÉKOVICE (u vsi Toušice; 27,5 km), kojiti mlékem

KOJICE (21,6 km); etymologicky podle II/0280 souvisí se slovem po-koj-ný, zvukově se však podobá i slovu kojiti; J. Rejzek v hesle kojiti uvádí mj. (2015, s. 314): "Psl. *kojiti znamenalo původně asi {uklidňovat, ukládat)..."}..."

CHOTOUŇ (22,0 km) a CHOŤOVICE (11,7 km); manželek – doufejme, že části Chot- a Choť- mají u těchto MJ stejný význam jako část Chot- u jména Chotiněves. V II/0044 je uvedeno: "...Chotina ves... ze stč. appell. chot, i., m. ,ženich, manžel, a fem. ,nevěsta, manželka.'.."

VLKOV POD OŠKOBRHEM (5,0 km); ze vzteklých vlků

CERHENICE (14,5 km) - Slova beze strachu mají možná připomenout ves . Crha a Strachota.

OKŘÍNEK (5,3 km); ukázala na talíři něžnou hlavu) - III/0259: "...okřín ,okrouhá, hluboká mísa, zvláště dřevěná, Napf.. ošitka na chléb... také ,dčber, štoudev...'"

TATCE (18,7); Kliď se mi s tím svým darem, ty bídný padouchu, z očí - aufer ab aspectu nostro tua dona sceleste Slovo sceleste znamená darebák. - IV/0315: "Jm. T. … znamenalo ves tatců, tj. zlodějíčků."

MEČÍŘ (část obce Křinec, 21,0 km); skončíš vlastním mečem

OLEŠNICE (22,4 km); na vysoké olši, odtud ta olše, slula olší Durynkovou

Jestliže tzv. Václav zavraždil nebo nechal zavraždit Spytihněvova (?) synka na Libici, potom na tento čin možná mají narážet slova vykřiknutá dobyvateli Libice: "Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav."

33C26. KDY A V KOLIKA LETECH SPYTIHNĚV ZEMŘEL

Spytihněv byl Mojmírovec. Písemné prameny na to reagují dvěma způsoby. Proložní legenda o sv. Ludmile udává za Bořivojova následníka Vratislava a o Spytihněvovi se nezmiňuje. Většina písemných pramenů však z něho udělá Přemyslovce. Mojmírovec Spytihněv vládl souběžně s Bořivojem, po jeho smrti možná se Svatoplukem a následně s Vratislavem. Aby se Spytihněv do řady Přemyslovců vešel, tak legendisté a kronikáři zkrátili jeho vládu, prvně se objevuje v pramenech k roku 895 a jeho smrt se udává roku 915, případně roku 905.

Spytihněv je totožný se Strojmírem. Ten začal vládnout v Čechách nebo pravděpodobněji v části Čech po útěku Bořivoje na Moravu (možná jde ve skutečnosti o útěk Rostislava). Svatopluk dosadil Bořivoje opět do Čech. Spytihněv byl vyhnán na Budeč a vládl zhruba západně od Vltavy a Bořivoj správcoval v zájmu Svatopluka zhruba na východ od Vltavy. Po Svatoplukově smrti Vratislav vládnoucí do té doby v Polsku, rozšířil své panství do Čech. Mezi Vratislavem (Neklanem) a Spytihněvem (Vlastislavem) došlo k lucké válce. Ta skončila nejpozději roku 921. Za lucké války Spytihněv zahynul.

Legenda Fuit (kap. 2) o Spytihněvovi uvádí: "A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem." Falešný Kristián o Spytihněvovi napsal (kap. 3): "Dokonav čtyřicet let svého života, opustil tento svět..."

Kolika let se Spytihněv dožil, to se snažili zjistit antropologové. Em. Vlček dospěl asi ke 40 letům, Američan M. Becker k 65 letům.

Protože byl Spytihněv synem Rostislava a Ludmily, mohl se narodit v rozmezí let 862 až 871. V roce 862 by to bylo v případě, pokud bychom přistoupili na názor Em. Vlčka, že Ludmila se dožila v krajním případě 74 let. Tato krajní možnost je však zřejmě málo pravděpodobná. Rok 871 je druhou krajností, ale dost pravděpodobnou, neboť  Rostislav nemohl zplodit syna v době, kdy byl roku 870 Svatoplukem zajat, poslán Karlomanovi a uklizen do kláštera, pravděpodobně bavorského. Do ciziny, zřejmě do Bavorska, byl odvezen i Rostislavův syn, falešným Kristiánem pojmenovaný Strojmír, totožný ovšem se Spytihněvem. Byl tam poslán v době, kdy se mateřskou řeč teprve učil, kdyby ji ovládal, potom by ji nezapomněl. Spytihněv se tedy narodil v roce 871 nebo jen několik málo let před tímto rokem. A budeme-li předpokládat, že Spytihněv zemřel u "Kosmy" pod jménem Vlastislav (a snad také Dětříšek) koncem lucké války, dejme tomu roku 920, dožil by se asi 50 let.

33C27. KDE JE SPYTIHNĚV I. POHŘBEN A PROČ

K hrobu a dožitému věku knížete Spytihněva napsali M. Bravermanová a M. Lutovský (2001, s. 118, 119): "Místo posledního odpočinku knížete Spytihněva lze nejspíše ztotožnit s hrobem... v zaniklém kostelíku Panny Marie na Pražském hradě." [...] "Hrobka nebyla v průběhu věků otevřena... S kostrami se tudíž nemanipulovalo, předměty u nich nalezené mají proto zásadní význam pro datování samotného hrobu a tedy i pro jeho identifikaci. - ...upozorňujeme, že přiřčení hrobu Spytihněvovi a jeho ženě je pouhou hypotézou, byť velmi pravděpodobnou."

D. Třeštík napsal (1997, s. 453): "...žena, která byla pohřbena několik let po smrti muže do jeho hrobky, měla náušnice, které lze datovat nejvýše do prvních desetiletí 10. století. Domněnka, že tu šlo o Spytihněvovu manželku, je více než pravděpodobná. Z písemných pramenů o ní ovšem nic nevíme."

Ostatky Spytihněvovy jsou totožné s ostatky Strojmírovými.

Spytihněv byl pohřben mimo hlavní areál Pražského hradu pravděpodobně proto, že nebyl Přemyslovec, ale Mojmírovec (syn Rostislava a Ludmily).

Je vůbec Spytihněv jakožto Mojmírovec pohřben na Pražském hradě? Nebyl pohřben mimo centrální část Pražského hradu Boleslav I., protože byl podle legend vrahem tzv. Václava? A není pohřbenou ženou jeho manželka Biagota? Spytihněv, Ludmila a Boleslav I. zemřeli v pořadí, jak jsem je nyní napsal. Na tomto místě byla nejdříve pohřbena Ludmila. Ta byla později přenesena do baziliky sv. Jiří. A nad jejím prázdným hrobem byl pohřben Boleslav I. (a později jeho manželka), který zemřel až po Ludmile. Že by byl nad hrobem Ludmily pohřben její syn Spytihněv, který zemřel před ní, je snad méně pravděpodobné. - Rozhodnout, zda je v "Borkovského kostele" pohřben Mojmírovec Spytihněv nebo Přemyslovec Boleslav I. může rozhodnout DNA.

Byl Spytihněv pohřben na Libici? Gallus věší informace o Spytihněvovi na Popela. Tímto jménem ukazuje na Starou Kouřim. Z ní byl Spytihněv vyhnán Bořivojem, možná s přispěním Svatopluka nebo možná především Svatoplukem. Ve skryté vrstvě nechá Gallus Popela, tj. zde Spytihněva, pomocí hříčky odejít na Libici a zahynout potupnou smrtí. Byl sežrán myšmi. Viz zde kapitolu Jak Gallus prostřednictvím jmen vsí lokalizuje útěk Popela... na Libici

34C. TZV. PŘEMYSLOVSKÁ DOMÉNA, JAK JI CHÁPAL J. SLÁMA, NIKDY NEEXISTOVALA. DATACE VZNIKU A PŘEMĚN STŘEDOČESKÝCH HRADIŠŤ PODLE L. VARADZINA

S teorií o přemyslovské doméně před vládou Boleslava I. vystoupil roku 1988 J. Sláma. Mělo jít o poměrně nevelké panství Přemyslovců ve středních Čechách. Uprostřed domény měl být Pražský hrad a na jejích okrajích ležící Mělník, Stará Boleslav, Lštění, Tetín a Libušín. K této "Slámově doméně" byla později přiřazena ještě hradiště Budeč (za Zákolanským potokem) a Levý Hradec (za Žalovským potokem a před Vltavou). Slámou jmenovaná hradiště měla tyto společné znaky: zhruba stejnou vzdálenost od Pražského hradu (26-34 km), měla vícedílnou dispozici, byla vázána na významné komunikace vycházející z Prahy, Slámou určená hradiště ležela při velkých řekách (při Berounce, Sázavě a Labi), pouze Libušín ležel nad Svatojiřským potokem, byla vybudována na okrajích hvozdů oddělujících území ovládané pražskými knížaty od území jiných rodů, v areálu hradiště stál kostel (třeba dosud neobjevený) a pochopitelně jeho existence musela časově zapadat do dané doby, archeologické prameny ji nemohly vyvracet.

Teorie J. Slámy o přemyslovské doméně nebyla přijata všemi historiky. Například M. Šolle napsal (2000, s. 20): "Tvrzení, že do doby Boleslavů bylo panství Přemyslovců omezeno pouze na středočeskou kotlinu (Pražsko, Slánsko, Kladensko, Berounsko, dolní Posázaví a jižní část Mělnicka (srv. Sláma J., 1988, 72nn) se opírá po výtce jen o údaje legend, které se týkají životů sv. Václava nebo sv. Ludmily, jež však v žádném případě, samy o sobě, nevylučují představu o širším rozsahu moci již starší generace Přemyslovců. Ani doklady archeologické nepovažuji za jednoznačně přesvědčivé. Již poloha Pšova – Mělníku tomu odporuje, neboť náleží do jiného kmenového teritoria, i když nepovažujeme kmenová území, případně již knížectví, za etnicky čistá."

Nyní nechme k "přemyslovské doméně" promlouvat L. Varadzina (2010, s. 549): "Podle J. Slámy (1988, 79) se vytvoření domény hlásí k přelomu 9. a 10. stol., s největší pravděpodobností do Spytihněvovy vlády (895-915)." S. 535: ",Přemyslovská doména´ je tedy pojem označující nevelký politický útvar ovládaný touto dynastií do doby, než nastoupil Boleslav I. na knížecí stolec." S. 549: "Tato teorie je z metodického hlediska pozoruhodná tím, jak důmyslně se dokázala vyrovnat s nedostatečným stavem archeologických poznatků a velmi skrovnými údaji písemných pramenů. Je to zřejmě tím, že jednotlivé indicie použité v její prospěch se o sebe vzájemně opírají a společně zvyšují zdání přesvědčivosti. Pokud je ale hodnotíme odděleně, působí celá konstrukce méně jednoznačně." S růstem nových archeologických poznatků je "přemyslovská doména" pro archeology stále méně přesvědčivá. Novými poznatky jsou např. datace vzniku a přeměn hradišť, zejména pokud se týká jejich opevnění. L. Varadzin rozdělil z tohoto hlediska středočeská hradiště do čtyř skupin (2010, s. 536): "Během posledních dvou desetiletí došlo k posunu v datování středočeské raně středověké keramiky, což má přímý dopad na datování hradišť v centrální části Čech, opírající se především o tuto skupinu nálezů." S. 546: "Do nejstarší skupiny hradů můžeme zařadit Bohnice, Butovice, Šárku, Hostim... možná také Mělník a snad i Levý Hradec, jejichž vznik před koncem 9. stol. nelze zcela vyloučit." - S. 548: "Druhou skupinu tvoří hradiště Praha, Budeč, Stará Boleslav a Tetín, vybudovaná zhruba ve 2. pol. 9. stol. až 1. třetině 10. století." […] - "Do třetí skupiny hradišť můžeme zařadit Dolní Břežany, Libušín, Královice, Vinoř a – s velkou rezervou – Lochovice. Opevnění v těchto lokalitách... [mohlo vzniknout] pravděpodobně až za vlády Boleslava I., nebo později." […] "Jediným hradem, o kterém můžeme na základě dosavadních poznatků prohlásit, že vznikl pravděpodobně až v průběhu 2. pol. 10. stol. (nejpozději v 80. letech, kdy se zde začaly razit mince), byl Vyšehrad, který sám reprezentuje čtvrtou a poslední skupinu ve vývoji opevněných center v jádru Čech." Vyšehrad zřejmě hrál v době počátků našeho státu významnější roli, než se v současné době soudí. - K tomu, že Libušín založil Boleslav I. nebo Boleslav II., L. Varadzin připojil (2012, s. 769): "...datování vzniku opevnění vede k odmítnutí teze, podle níž mělo libušínské hradiště plnit úlohu jednoho z obvodových hradů tzv. přemyslovské domény..."

D. Kalhous v závěru svého pojednání o přemyslovské doméně v pojetí J. Slámy napsal (2011, s. 71): "Rozbory starších archeologických výzkumů z poslední doby spolu s novými exkavacemi dále přispívají k znejistění našich představ o chronologii vzniku oněch hradů. Je proto třeba již nyní chápat představenou hypotézu jako svědectví úctyhodné erudice a invence, jež však již byla překonána a rozrušena ,pokrokem' bádání a čeká na své nahrazení jiným, zřejmě méně přímočarým konceptem."

I. Boháčová a N. Profantová mají na Slámovu přemyslovskou doménu tento názor (2014, s. 153): "Systém sítě přemyslovských center vytvořený k ovládnutí jádra středních Čech v závěru velkomoravského období popsal před řadou desetiletí J. Sláma. Ačkoliv byl podroben určité modifikaci, jeho podstata je zřejmě nadále platná. Hrad v centrální poloze je v tomto případě obklopen dalšími lokalitami, které jsou mocenskou oporou pro ovládání okolního území. Zda, či do jaké míry tento model fungoval v období starším, zatím nevíme, v průběhu 10. století byl pak ale nadále využíván a rozvíjen jak extenzívně, tak zřejmě i zahušťováním o centra nižšího řádu či zdokonalováním sítě opěrných bodů."

Na rozdíl od J. Slámy se domnívám toto: V polovině 9. století ovládala střední Čechy a možná nejen střední Čechy domácí dynastie. Protože jejich nejvýznamnějším hradištěm snad byla Stará Kouřim, nemohla jejich doména odpovídat doméně J. Slámy. Krátce ze Staré Kouřimi vládl Rostislav, a když dospěl jeho syn Spytihněv (Strojmír falešného Kristiána), vládl z Kouřimi on. Když Bořivoj, kníže z hradiště u Zabrušan, vyhnal s pomocí Svatopluka (nebo možná přímo Svatopluk) Spytihněva za Vltavu, správcoval na východ od Vltavy v zájmu Svatopluka. Spytihněv vládl svému knížectví z Budče. Lokalita Pražského hradu se tehdy ještě jmenovala Děvín a byla sakrálním místem, nejdříve zcela pohanským, později se přetvářela na sakrální místo křesťanské. V Čechách tedy existovala dvě knížectví (pokud oblast, kde správcoval Bořivoj, nazveme také knížectvím). Situace ve středních Čechách tedy měla k přemyslovské doméně hodně daleko.

A protože mezi oběma knížectvími byla brzy válka, brzy mír, obě knížectví si stavěla nová hradiště nebo zpevňovala hradiště již existující. Raně středověká hradiště v jádru Čech, jak se o nich zmiňuje L. Varadzin, bychom mohli rozdělit na hradiště, která ležela na hradiště "Západu" (hradiště Mojmírovce Spytihněva, u "Kosmy" Nezamysla a Vlastislava), a na hradiště "Východu", tedy na hradiště, která ležela na území, ovládané do roku 894 Svatoplukovými správci nad lidem (Bořivojem a po něm možná krátce Vratislavem) a potom osamostatnění Přemyslovci (Vratislav). U Mělníka a Lštění je problém, komu tato hradiště patřila.

Boje možná začaly dívčí válkou, tj. válkou mezi Bořivojem (pravděpodobně s rozhodující aktivitou Svatopluka) a Spytihněvem (tj. válkou zřejmě totožnou se střetem Bořivoje se Strojmírem, o němž psal falešný Kristián) a skončily luckou válkou, bojem mezi Vratislavem a Spytihněvem a smrtí Ludmily roku 921. A právě do tohoto období spadá rozvoj hradů, které L. Varadzin klade do druhé skupiny: Praha, Budeč, Stará Boleslav a Tetín.

M. Lutovský napsal (2006, 850): "Hypotéza o přemyslovské doméně nebyla postavena na přesné archeologické dataci (v době jejího vzniku se archeologicky nevědělo téměř nic o většině hradišť, jichž se týkala), a jistě tedy může být postupně zpochybňována výsledky terénních výzkumů..."

Přečtěme si, co napsal o středních Čechách v období od poslední třetiny 9. století do prvních desetiletí 10. století I. Štefan (2016, s. 204): "Po 30 letech od formulace konceptu tzv. středočeské přemyslovské domény se zdá, že její vývoj byl delší a složitější a striktně vzato není možné v jednotlivých etapách přesně vymezit její hranice. Pražský hrad a s ním zřejmě i suburbium byly opevněny dřevozemní hradbou teprve na počátku 10. století a část hradů na obvodu mohlo být budováno teprve za vlády Boleslava I."

Historiků si představují, že v přemyslovské doméně měly hrady vedle účelů platných pro všechny i účely specifikované pro jednotlivé z nich. J. Žemlička k raně středověkým hradům napsal (2021, s. 78): "Vedle sídelní role Prahy se Budeč prezentuje jako místo výchovy malých princů, na Tetíně dožívala kněžna-vdova Ludmila, hrad ve (Staré) Boleslavi známe ve spojitosti s ,rodinným' údělem, odlehlé Lštění vystupuje v polovině 11. století jako ,státní' vězení." Budeč byla od Spytihněvova vyhnání ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) do konce lucké války hlavním městem Spytihněva. Tzv. Václav tam vychováván nebyl, žil tam možná jako archipresbyter v legendách uváděných jako Pavel. Ludmila byla po smrti Bořivoje zaměstnána u svého syna Spytihněva jako přivolávačka deště, jako věštkyně a jako osoba zodpovědná za další pohanské praktiky. Mohla pobývat na lokalitě budoucího Pražského hradu, tehdy Děvína, a působit na pohanském posvátném vršku Žiži, mohla pobývat na Budči i na Tetíně. Ludmila nedožívala, ale byla aktivní až do konce života, možná po smrti Spytihněva krátce vládla jako regentka. Boleslav I. vládl nějaký čas souběžně s Václavem. Pokud sídlil hlavně ve (Staré) Boleslavi, potom ne jako ,rodinný' údělník.

P. Sommer k přemyslovské středočeské doméně a k nejstarším kostelům v Čechách napsal (2010, s. 65, 66): "Je důležitým zjištěním Z. Boháče a J. Slámy, že první kostely nevznikaly na jiných než středočeských – tedy přemyslovských hradech a nikdy mimo ně, což souhlasí s vymezením jaderného přemyslovského území. Mezi přesvědčivé doklady této skutečnosti patří zprávy o prvním kostele na Levém Hradci, o chrámu Panny Marie na Pražském hradě nebo o kostele sv. Petra vybudovaném na Budči a zde také identifikovaném jako nejstarší stojící sakrální stavba z přelomu 9. a 10. století na území Čech. Kontrastně se znovu vymezuje středočeská přemyslovská doména, tentokrát jako území systematických christianizačních aktivit, které v té době nesouvisely s dalšími regionálními knížectvími na území Čech. Rýsuje se tak obraz středočeského přemyslovského státu a logicky začátků jeho církve, protože christianizace společnosti není představitelná bez církevních institucí." Falešný Kristián nepíše o založení kostela na Levém Hradci, ale pouze na Hradci. Levým Hradcem "Kosmas" pravděpodobně nazýval opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany. - Spytihněv sice nechal zbudovat kostel na Budči, ale Spytihněv byl po otci Mojmírovec, syn Rostislavův. - Kostel Panny Marie se podle falešného Kristiána Bořivoj snažil postavit (nenapsal, že postavil) na hradě pražském, Mojmírovec Spytihněv podle legend postavil kostel Panny Marie, legendy však neuvádějí, kde měl stát. "Kosmas" se o kostele P. Marie na Pražském hrad zmiňuje v souvislosti s Břetislavem II. Kostel bývá ztotožňován s kostelem objeveným I. Borkovským,. Původně však mohl být zasvěcen jinému světci než P. Marii, zasvěcení mohlo být změněno při přestavbě kostela. Skutečný Spytihněvův kostel P. Marie mohl být postaven jinde.

V poznámce 5 (2010, s. 66) napsal P. Sommer mj.: "Povědomí o prvním kostele na Levém Hradci bylo silné po celý středověk. Proto se v listině kanovníka Zbyhněva sepsané mezi lety 1125-1140 hovoří o Levém Hradci jako o místě, kde začalo křesťanství." Co mínil kanovník Zbyhněv Levým Hradcem? Levý Hradec severně od Prahy nebo jako "Kosmas" osídlení na Malé Straně? Na Levém Hradci kostel z Bořivojovy doby nebyl nalezen. Na dnešní Malé Straně existoval kostel (nebo dva kostely) starší než rotunda zasvěcená sv. Václavovi, na tomto místě byl popraven tzv. Václav a pravděpodobně tam byl zvolen biskupem Vojtěch. Nezačalo české křesťanství na dnešní Malé Straně?

Žádná přemyslovská doména ve středních Čechách neexistovala, ani když odebereme některé hradiště uváděné v této souvislosti J. Slámou a naopak přidáme nějaké hradiště jiné.

35C1. JAKÉ PODOBY A FUNKCE MĚL KOSTEL NA PRAŽSKÉM HRADĚ POVAŽOVANÝ ZA KOSTEL P. MARIE

Kostel Panny Marie měl být prvním kostelem postaveným na Pražském hradě. Protože z historických pramenů nevyplývalo, na kterém místě přesně stál, vyhledávali pro něj historici a archeologové vhodné místo na Pražském hradě. Napadlo je takových míst asi deset. Roku 1950 se snad podařilo I. Borkovskému pozůstatky po kostelu najít. J. Frolík a Zd. Smetánka napsali (1997, s. 58): "Až i Borkovský po vyhodnocení tehdy známých i jen útržkovitých nálezů upozornil v roce 1948 na tzv. severozápadní křídlo, a tam také v roce 1950, v místech dnešní Obrazárny Pražského hradu, základy tolik hledané stavby objevil."

Falešný Kristián o zakladateli kostela Panny Marie napsal: "Poněvadž však tento kníže [Bořivoj], když dlel na Moravě, učinil Bohu všemohoucímu slib [...], že vystaví baziliku ke cti blahoslavené Matky boží a věčně neporušené Panny Marie, když se vrátil, bez prodlení hleděl splniti svůj slib na samém hradě Praze." Hledět mohl, druhá věc je, jestli kostel postavil. Jsem přesvědčen, že nepostavil. Sakrální stavbičku v její původní podobě pravděpodobněji postavil Spytihněv I. před koncem lucké války nebo Vratislav I. po lucké válce. - "Kosmas" kostel P. Marie lokalizoval přesněji, nenapsal však jméno Bořivoj (II, 50): "...biskup Kosmas sám ho [Břetislava II.] uvítal... v hradní bráně před kostelem Panny Marie..."

První stavební fáze tzv. kostela P. Marie na Hradě je možná dům na způsob kostela postavený nad hrobem blažené Ludmily, falešným Kristiánem lokalizovaný na Tetín.

V této kapitole mně jde o první stavební fázi "Borkovského kostela", tedy o pohřební kapli.

J. Maříková-Kubková a I. Herichová uskutečnili revizi kostela P. Marie, blízkých hrobů i terénu, na němž kostel stál a jeho nejbližšího okolí a výsledek zveřejnily r. 2017. Citujme malé části z této zprávy. Strana 74, 75: "Do tumby... z první stavební fáze kaple s funerální funkcí byla s časovým odstupem, který nejsme schopni archeologickými metodami určit, vložena kamenná hrobka..., vybudovaná jako samostatný objekt v severní části tumby. Do hrobky byli postupně pohřbeni dva jedinci, podle výkopce s určitým časovým odstupem... Prvním pohřbeným byl muž bez výbavy, druhým pak žena, u níž se našly... [šperky]. Tato kolekce šperků je chronologicky nejcitlivějším souborem s vazbou na nejstarší fázi kostela, jakkoli se názory na jeho datování rozcházejí a jakkoli je těžko určitelný časový interval mezi výstavbou tumby a vložením mladší hrobky. Zdobení se těmito šperky mělo být aktuální na počátku nebo v první třetině 10. století..." [...] "Autor [I. Borkovský] při výzkumu uvádí, na základě otisku v maltě na koruně zachovaného zdiva hrobky, že byla ve výšce 0,45 m nad dnem překryta kamennými deskami...V dochované dokumentaci nelze tuto hodnotu zcela ověřit. " [...] "Bližší datování první stavební fáze kaple s funerální funkcí zůstává problémem. Jedná se o raně středověkou stavební strukturu, pro bližší určení doby výstavby však máme jen velmi málo opor." [...] "Zatím si však musíme vystačit s malým množstvím chronologicky relativně málo citlivých artefaktů a s rekonstrukcí sledu jednotlivých událostí." [...] "Někdy v první třetině 10. století je do hrobky pohřbena žena. Je uložena k muži, jehož tělo leželo v hrobce již delší dobu. Je otázka, zda můžeme přijmout představu Ivana Borkovského, že se jednalo o časový úsek asi patnácti let... Nemáme k dispozici mnoho jiných údajů než jeho odhad. Je-li tomu tak, pak na počátku 10. století byla do tumby vložena hrobka, která svou konstrukcí naznačuje určité nepochopení stavební podoby tumby. Proto opět musíme počítat s určitým časovým intervalem, během něhož se vytratila znalost v lokálním měřítku neobvyklé konstrukce... Sled událostí podle nás vypovídá o tom, že několik (desítek?) let před stavbou hrobky byla vybudována pohřební kaple/mauzoleum na pohřebišti, které podle důsledné absence milodarů náleželo ke křesťanskému kostelu. Přestože nemáme mnoho možností, jak tuto sekvenci pevněji ukotvit v čase, je tedy možné, že založení kostela Panny Marie - který velmi pravděpodobně vskutku stál v tomto areálu - není nutné za každou cenu spojovat s 80. či 90. léty 9. století. Může se jednat i o založení starší a diskuse by se mohla obrátit k celkem opomíjenému jevu působení misií."

K předposlední větě napsaly autorky poznámku č. 3 na stranách 75 a 77: "Před námi je i nové vyhodnocení písemných pramenů." [...] "Založení kostela Panny Marie na Pražském hradě knížetem Bořivojem na konci 9. století je již velmi dlouho považováno za nezpochybnitelný fakt. Při běžném pohledu do písemných pramenů časově nejbližších této události se však ukazuje, že se nejedná o texty místně specifické, že vycházejí z Arbeonovy řezenské legendy a ani jméno fundátora v nich nefiguruje jednoznačně (IBIDEM)

Na straně 80 J. Maříková-Kubková a I. Herichová pokračují (2017): "Je třeba vysvětlit tak maximálně šetrný postup při výstavbě nového kostela, který se ve druhé polovině 11. století dostal do excentrické polohy mimo hlavní areál. V té době bylo urbanistické jádro Pražského hradu už zformováno a po roce 1060, resp. 1068, zde rozvíjela svůj stavební program pražská kapitula. Pokládáme za pravděpodobné, že za vybudováním nového kostela a jeho zařazením do liturgického programu kapituly stála paměť  místa - ať se už jednalo o povědomí o první církevní stavbě v Praze, o zakladateli kostela nebo misii, či dokonce o příbězích spojených se životem sv. Václava nebo významného jedince pohřbeného v mladší hrobce. Dávná historie a tradice se tak staly součástí života kapituly." Onou pamětí místa je to, že v kapli nebo v její blízkosti byla možná pohřbena Ludmila. Z polohy mimo hlavní areál byla přenesena do baziliky sv. Jiří, Mojmírovec Spytihněv a pravděpodobně jeho manželka mimo hlavní areál pohřbeni zůstali.

J. Frolík k hrobce v kostele považovaném za kostel P. Marie uvedl (2020, s. 193): "Zřízena v něm byla rozsáhlá hrobka/tumba, a to jako obdélná jáma zahloubená do podloží a obezděná (dochované rozměry: úplná délka 3,8 x neúplná šířka 2,1 m)." [...] "Do podlahy tumby byla po nějaké době zapuštěna menší zděná hrobka (rozměry 2,1 x 0,55-0,6 m)."

Pokud se týká pochybností, zda skutečně jde o kostel P. Marie, přečtěme si část poznámky č. 36 na s. 200, jejímž autorem je L. Prix (2018). "Stranou lze prozatím ponechat úvahu Jany Maříkové-Kubkové, že objekt nebyl kostelem Panny Marie, ale pouze pohřebním mauzoleem a že - podle autorky hlavní - mariánský kostel stával jižně od něj, vůbec jej neznáme a nedochovaly se po něm žádné zjištěné stopy..."

O rozdílných názorech na uvedený kostel svědčí to, že J. Frolík (2020, s. 186-212) o něm píše jako o kostele (od počátku, nikoliv až po přestavbě) P. Marie, J. Maříková-Kubková na konferenci (26. 5. 2021) Svatá Ludmila. Ženy v christianizaci střední Evropy v něm (v první fázi) vidí pohřební kapli, která hledaným kostelem P. Marie nemůže být.

Domnívám se, že na místě tohoto "Borkovského kostela" byla nejprve pohřbena Ludmila. Ta byla později přenesena do baziliky sv. Jiří. Poté byl nad jejím původním hrobem podle archeologů a historiků pohřben Spytihněv a o několik let později jeho manželka. Byl však skutečně v tomto hrobě mimo centrální část Pražského hradu pohřben Spytihněv, když byl Mojmírovec? Nebyl na tomto odstrčeném, méně čestném místě pohřben Boleslav I. (a později jeho manželka Biagota), protože byl podle legend vrahem tzv. Václava?

35C2. JAKÉMU ÚČELU SLOUŽIL KOSTEL POVAŽOVANÝ ZA KOSTEL P. MARIE

V závěru svého pojednání o kostele P. Marie na hradě I. Adámková uvedla (2018, s. 60): "...Panně Marii byly pravidelně zasvěcovány nejstarší kostely v zemi, jež byly budovány obvykle na místech starého kultu po přijetí křesťanství. Do tohoto modelu by tak bylo možné začlenit i pražský kostel Panny Marie, jehož lokalizaci lze patrně interpretovat jako reakci na původní pohanské kultiště a pohřebiště Žiži umístěné na pražské ostrožně. Křesťanský kostel Panny Marie by tak představoval kontrapozici vůči pohanské minulosti a působil by zde jako fixní bod dalšího šíření křesťanství. ...situováním na staré sněmovní místo Čechů, kde se nacházel i kamenný trůn, na který byla nastolována knížata, bylo toto místo tyčící se nad Prahou odevzdáno do rukou křesťanského Boha, a nově tak přeznačeno."

J. Maříková-Kubková a I. Herichová o sakrální stavbě považované I. Borkovským za kostel P. Marie napsali (2017, s. 74): "V textu rozlišujeme dvě stavební fáze. Z nich první měla ve svém interiéru pohřební zařízení, které se také vykazuje dvěma stavebními a funkčními etapami. Dovolujeme si sjednotit terminologii následujícím způsobem: první stavební fázi nazýváme (pohřební) kaplí, starší interiérovou konstrukci pak, v souladu s tradicí, tumbou. Do ní byla později vložena hrobka. Mladší - druhou - stavební fázi, kdy došlo ke změně funkce, pak nazýváme kostelem."

I. Štefan k tomu napsal (2016, s. 216, 217): "V nejnovější studii, která se zřejmě oprávněně znovu vrací k Borkovského rekonstrukci tumby jako nadzemního útvaru, dospěly její autorky k hypotéze, že Bořivojův kostel je třeba hledat jinde a diskutovanou stavbu považují za mauzoleum, vzniklé opodál něho na starším pohřebišti. Zaplnění většiny prostoru nevelké lodi tumbou muselo skutečně v první fázi značně limitovat liturgický provoz. Nejbližší analogií v moravském prostředí nabízí pohřební kaple v Sadech u Uherského Hradiště, přistavěné k severní straně chrámu podstatně větších rozměrů s hrobem č. 12/59, který kryl malovaný zděný náhrobek. Podobné řešení však na Pražském hradě nepřichází v úvahu. Navržená lokalizace ,skutečného' kostela Panny Marie ale autorkami není nijak zdůvodněna a celý konstrukt je tak pouhou hypotézou. Odvážné spojení první fáze odkryté stavby se křtem roku 845 je pak založeno na čistě subjektivním předpokladu, že vznik tumby a následné vložení menší hrobky muselo dělit více než 20-25 let."

Mezi historiky existoval spor o tom, jaké funkci kostel sloužil. Jestliže však šlo původně o kapli a později po přestavbě o kostel, mohly mít tyto stavby funkce rozdílné. J. Maříková-Kubková a I. Herichová k tomu napsaly (2017, s. 91): "Pokud předpokládáme, že obvodové zdivo kaple mělo stejné parametry jako pozdější kostel, pak v dochovaná části, tedy v severní polovině, byl mezi zdivem tumby, vysokým přibližně 1 metr, a obvodovým zdivem stavby průchod necelý 1 m široký. Z výše uvedeného vyplývá, že nalezená stavba nemohla být primárním liturgickým prostorem [že měla, jak soudí autorky, funerální funkci]." V takovéto stavbičce těžko mohl mít tzv. Václav jako dítě postřižiny.

K pohřebišti kolem kostela napsal J. Frolík mj. (2020, s. 195, 196): "Krátce se zastavíme také u pohřebiště, které kostel obklopilo. Předpokládá se, že na něm byli uloženi nejstarší křesťané na Pražském hradě. Hlavním pohřebním areálem hradních obyvatel bylo až do počátku 11. století jeho severní předpolí za Jelením příkopem (např. pohřebiště u Jízdárny, pohřebiště v Lumbeho zahradě)..." - "Pokud můžeme hroby kolem kostela přesněji datovat, zjišťujeme, že téměř všechny patří až do pokročilejšího 10. století a dále do období 11. a 12. století. Z hrobů vně kostela můžeme (byť s určitými pochybnostmi) do staršího 10. století zařadit pouze jeden hrob." DOPSAT

Pokud by Ludmila byla pohřbena v této lokalitě, odpovídalo by to informaci Prologu, že byla pohřbena pod hradební zdí (nikoliv tedy na hřbitově).

35C3. ČTYŘI ETAPY VE VÝVOJI KOSTELA P. MARIE

V této kapitole budu zkráceně citovat text z publikace Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu (2000, s. 93-95).

I. etapa – prvotní stavba. "Vycházíme-li tedy z předpokladu, že prvotní kostel měl obdobné rozměry jako jeho následovník, pak jej můžeme rekonstruovat jako malou jednolodní stavbu s presbyteriem na východní straně, o rozměrech 7,5 x 6 m. Proto tzv. tumba, dlouhá 2,5 m a široká minimálně 1,5 m, nemohla být součástí liturgického vybavení interiéru, ale byla zapuštěna pod podlahu. K čemu soužila, nedokážeme uspokojivě vysvětlit, ale přikláníme se k názoru objevitele této památky I. Borkovského, že se jednalo o hrobku." Tato hrobka byla podle mého názoru zřejmě první hrobkou Ludmily, na Tetíně nikdy pohřbena nebyla a zřejmě tam nebyla ani zavražděna. Pozůstatky Ludmily, matky tzv. Václava (nikoliv jejího vnuka) byly z tohoto kostela přeneseny do baziliky sv. Jiří, zatímco pozůstatky knížete Spytihněva tam byly ponechány. Kostel, považovaný za kostel P. Marie, byl postaven mimo centrální část hradu (za příkopem obepínajícím za Spytihněva sakrální část lokality), proto nebylo místo pohřbení Ludmily místem obzvlášť čestným. Pro Spytihněva však stačilo, neboť Spytihněv byl Mojmírovec.

II. etapa – Spytihněvova hrobka a pohřebiště. "Do podlahy tzv. tumby, která nebyla pravděpodobně ke svému původnímu účelu využita (ač úplně vyloučit to nemůžeme, protože jižní část byla zničena) byla druhotně zapuštěna hrobka, do které byl posléze pohřben kníže Spytihněv I. († 915) a po něm jeho manželka neznámého jména († asi 918)." Mojmírovec Spytihněv vládl časově souběžně s Vratislavem (dřívějším jménem Vitislavem). Legendisté učinili ze Spytihněva Přemyslovce vládnoucího před Vratislavem. Tím museli vládu obou knížat zkrátit, aby se vešla do časového rozmezí, kdy vládli časově souběžně. - Ludmila zemřela později než Spytihněv, ale byla pohřbena v původní tumbě. Jestliže Spytihněv zemřel dříve a byl pohřben nad Ludmiliným hrobem, musel být původně pohřben jinde. - Kladný vztah ke Spytihněvovi měl Boleslav III. Ryšavý. Ten svého nejstaršího syna pojmenoval Spytihněv (nebyl synem Břetislava I.). Ten ho mohl nechat přenést do tohoto hrobu z Budče,

III. etapa – mladší kostel. "Starší kostel přetrval až do pokročilého 11. století, kdy byl nahrazen novostavbou." […] "Nový kostel ponechal oběma hrobkám centrální umístění. Předpokládáme, že tedy existovala určitá povědomost o významu osob, které zde byly pohřbeny. U prvních dvou podlahových úrovní se dokonce zdá, že toto místo bylo nějakým způsobem označeno. Tak si vysvětlujeme absenci podlahy nad původní hrobkou [Ludmily] , jejíž místo mohlo být zvýrazněno např. náhrobním kamenem."

IV. etapa – přestavby 12. a 13. století. "K dalším změnám v podobě chrámu docházelo ve 12. a na přelomu 12. a 13. století."

"Zpráva z Letopisů k roku 1255 je snad předzvěstí úplného zániku kostela, který i my v souvislosti s výstavbou nového opevnění, klademe do intervalu 1255 až 1278."

35C4. KDO POSTAVIL KOSTEL NA PRAŽSKÉM HRADĚ POVAŽOVANÝ ZA KOSTEL P. MARIE?

V publikaci Nejstarší sakrální architektura na Pražského hradu (autor J. Frolík ad., 2000) je na s. 92 uvedeno: "Za zakladatele je všeobecně uznáván kníže Bořivoj I. ... ke stavbě došlo nejspíše mezi lety 882-884." Bořivoj však území na západ od Vltavy po svém návratu z Moravy neovládal, lokalitu pozdějšího Pražského hradu, tehdy zvané Děvín, ovládal Mojmírovec Spytihněv. - V poznámce 91 na straně 93 je uvedeno: "Možná, že povědomost o pohřbení knížete Spytihněva I. do tohoto kostela vedla v některých legendách ke ztotožnění se zakladatelem kostela..." Následně je citován latinský text, že Spytihněv založil kostel P. Marie, z Gumpoldovy legendy.  

I. Adámková ke kostelu P. Marie na Pražském hradě napsala mj. toto (2018, s. 56): "Nejstarší písemné prameny, Kristiánova legenda, Crescente fide a Legenda Gumpoldova, které se o kostele zmiňují, překvapí na první pohled nesrovnalostmi v osobě fundátora kostela. Ve stylisticky vybroušené Kristiánově legendě, je to Bořivoj, který se poté, co mu byl umožněn návrat na pražský stolec, zavázal postavit kostel v Praze na Hradě. Tímto aktem se tak veřejně přihlásil ke křesťanství a slibu, který dal po přijetí křtu na Moravě." […] "Naproti tomu jak v Crescente fide, tak i v Gumpoldově legendě, textech, které autor Kristiánovy legendy znal a použil, je se založením kostela spojen až Bořivojův syn Spytihněv."

Gumpold napsal o založení kostela Panny Marie toto (kap. 2): "...Spytihněv... vystavěl chrámy Boží k uctívání nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie a svatého knížete apoštolů, v nichž potom každého roku nesčíslné zázraky se zaskvěly přičiněním pomocí Boží." A Crescente fide informuje v podstatě o tomtéž takto: "Ten [Spytihněv] vystavěl zděný kostel svaté boží rodičky Marie a ještě jiný ke cti svatého Petra, knížete apoštolů." V žádném z těchto dvou písemných pramenů není uvedeno, kde kostel Panny Marie jmenovaný kníže Spytihněv založil. Neuvádějí ani Prahu, ani Pražský hrad, natož bližší umístění na hradě.

Falešný Kristián o tom, že Bořivoj založil kostel P. Marie na Pražském hradě, vůbec nepíše. Ocitujme si jeho text: "A poněvadž týž vévoda [Bořivoj] na Moravě prodlévaje zavázal se slibem Bohu všemohoucímu, uvede-li ho Pán se ctí do vlasti, že vystaví chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie, navrátiv se nemeškal a snažil se na samém hradě pražském splniti svůj slib. Jest prvním zakladatelem míst svatých, shromažditelem kleriků a vzdělavatelem náboženství, byť tak skrovně rozšířeného, jako tehdy bylo." Bořivoj po návratu z Moravy, spravující jen část Čech (ve středních Čechách na východ od Vltavy), aby mohl založit na Pražském hradě kostel, musel se snažit na lokalitu budoucího Pražského hradu vůbec dostat, což se mu po návratu z Moravy nepovedlo. Mohl zakládat první místa svatá jen na východ od Vltavy. Založit kostel na Pražském hradě se mohl pouze snažit. Bořivoj tedy kostel P. Marie buď založil na jiné lokalitě, než na Pražském hradě (tehdy pohanské sakrální lokality Děvín), nebo nezaložil žádný kostel tohoto zasvěcení.

Legenda Diffundente sole sice uvádí, že dobrotivý vévoda byl se ctí z Moravy nazpět povolán a zbudoval chrám ke cti boží rodičky Marie na hradě Praze, jak slíbil, když žil ve vyhnanství. Jde však o legendu pozdní, o níž J. Nechutová napsala (2000, s. 52): "...není možno legendu datovat dřívější dobou než 20. lety 13. století. Tak jak autor lže, že Bořivoj byl z Moravy do Čech povolán (přitom ho části Čechů vnutil Svatopluk), tak lže i o postavení kostela Bořivojem na Pražském hradě.

Kostel P. Marie klade na Pražský hrad a blíže jej na něm lokalizuje "Kosmas", když se o něm jen tak mimochodem zmiňuje v II, 50: "A biskup Kosmas sám ho [Břetislava Mladšího] uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie..." Zakladatele nepřipsal.

I. Adámková napsala (2018, s. 57): "Autor Crescente však zřejmě musel vědět, že křesťanem se stal již Bořivoj, pakliže to záměrně zamlčel, měl k tomu patrně důvody, jimiž byly zřejmě okolnosti Bořivojova křtu a skutečnost, že Čechy v té době náležely pod Metodějovu církevní správu." I. Adámková se mylně domnívá, že Spytihněv byl nástupce Bořivojův, ve skutečnosti vládli časově po určitou dobu souběžně. Z žádného pramene nevyplývá, že Bořivoj byl pokřtěn dřív než Spytihněv.

Nejstarší stavební fáze kostela nelze přesvědčivě datovat, což vedlo i k názoru, který cituje I. Štefan. Aniž by autora uvedeného názoru citoval, napsal (2018, s. 160): "Nově navržené spojení vzniku kostela Panny Marie na Pražském hradě se křtem roku 845 nebo misijními aktivitami před nástupem Bořivoje není podle mého názoru podepřeno průkaznými argumenty."

A. Bartošková o kostele Panny Marie napsala (2014, s. 14, pozn. 14): "Kristián... zmiňuje výstavbu kostela Panny Marie na ,hradě Praze'. Hrad však vznikl až výstavbou opevnění za Bořivojova nástupce Spytihněva." A. Bartošková vidí chybu ve slově hrad. V době stavby kostela ještě nestál. Ono však není špatně jenom slovo hrad, ale i jméno Praze, protože za Bořivoje se tato lokalita jmenovala Děvín. Špatné je i to, že Spytihněv byl Bořivojův nástupce. Spytihněv byl Bořivojův soupeř, Bořivojovým nástupcem byl Vratislav (nebudeme-li situaci komplikovat Svatoplukem). A domnívá-li se A. Bartošková, že tzv. Kristiánova legenda vznikla koncem 10. století, potom i to je špatně, protože byla napsána biskupem Heřmanem (dřívějším jménem Jiljí) kolem roku 1100.

J. Frolík ke kostelu P. Marie napsal (2017, s. 245): "V období předbořivojovském a po výstavbě valového opevnění za jeho následovníka Spytihněva I. stojí kostel mimo hradní akropoli, což z něj činí výjimku vzhledem k ostatním nejstarším kostelům v Čechách. Řešení nabízí hypotéza o dočasném sjednocení hradní plochy právě za Bořivoje I., kdy zánik nejstaršího vymezení akropole (tzv. nejstarší příkop) a jeho převrstvení situacemi sídlištního charakteru dokládají výzkumy na Středním křídle (Frolíková-Kaliszová 2011). Jinou možnost nabízí pojetí výrazu ,in ipsa civitate Pragensi' Kristiánovy legendy jako opevněného areálu, který zahrnul také celé prostranství Hradčan. Situování kostela na neobvyklém místě zůstává i do budoucna výzvou k vyřešení a je jedním z problémů, se kterým se bez jasného viditelného výsledku potýkal již I. Borkovský." Spytihněv nebyl Přemyslovec (byl synem Rostislava a Ludmily), a možná proto je pohřben mimo centrální část Pražského hradu. Před Bořivojovým odchodem na Moravu možná lokalita pozdějšího Pražského hradu, tehdy Děvína, do území ovládaného Bořivojem patřila, po návratu Bořivoje z Moravy tato lokalita už do jím ovládaného území nepatřila. Ovládal ji po vyhnání ze Staré Kouřimi z Budče Spytihněv. - "V nejstarším období (9. až 10. století) se kolem kostela velmi pravděpodobně nepohřbívalo. Možnou, ale nikoli jistou, výjimkou je hrob IIN005 severně od kostela v místě současného IV. nádvoří. Početnější skupinu hrobů (22) zařazujeme až do období (pokročilejšího) 10. až 11. století. Absence hrobů naznačuje, že kostel v uvedeném období plnil jinou (specifickou) funkci, kterou neumíme jednoznačně vymezit. Jedinou konkrétně zmíněnou historickou událostí, kterou s ním můžeme spojit, jsou postřižiny sv. Václava." V době, kdy se konaly Václavovy postřižiny, Přemyslovci ještě neovládali Pražský hrad. Pokud byl Václav synem Bořivoje, tak tam k jeho postřižinám nedošlo, došlo k nim zřejmě na Moravě.

Na stranách 246 a 247 (2017) shrnul J. Frolík své závěry do 11 bodů. Bod č. 2: "Z hlediska chronologie uvedená interpretace [že jde o kostel P. Marie] také odpovídá. Pro vyvrácení tohoto argumentu by musela být závažným a průkazným způsobem zpochybněna dosavadní chronologie záušnic s očkem a hrozníčkovitých náušnic. Muselo by se prokázat jejich možné datování nejméně do pokročilého 10. století, event. ještě později." Bod č. 6. "Kostel byl v intervalu pokročilého 11. nebo staršího 12. století radikálně přestavěn (či spíše znovu postaven). Příčinou přestavby (devastace kostela?) nelze jednoznačně určit. Při rekonstrukci zaniklo povědomí o hrobech v interiéru." Zaniklo by toto povědomí i v případě, že by v kostele nebyl pohřben Mojmírovec Spytihněv, ale nějaký Přemyslovec?

K dataci vzniku původní kaple má co říci i průzkum malty. J. Mařiková-Kubková a I. Herichová k tomu napsaly (2017, s. 87): "K odlišení stavebních etap – starší kaple a mladšího kostela – tehdy přispěl i výzkum stavebních technologií... Prokázal, že skupina vzorků malt odebraných ze zdiva starší apsidy, severovýchodního nároží a zdiva tumby se při posuzování technologických vlastností shodují. Došlo i k jejich porovnání se vzorky malt z jiných lokalit spolehlivě datovaných do 9. století a taktéž byla nalezena technologická shoda... Vzorky odebrané ze zdiva mladší hrobky a mladší stavební fáze (kostela) se lišily od identifikovaných zdiv starší stavební fáze i od sebe navzájem.

I. Boháčová o kostele P. Marie napsala (2001, s. 282): "Ukončení nejstarší sídelní etapy spadá podle výpovědi výše prezentovaných archeologických pramenů nejpozději do prvých dvou desetiletí 10. stol. Do jejího rámce spadá i založení kostela P. Marie." Do konce lucké války, k níž došlo roku 921 nebo krátce před tímto rokem, ovládal lokalitu pozdějšího Pražského hradu Mojmírovec Spytihněv (případně krátce po jeho smrti Ludmila). "...současný stav našich poznatků neumožňuje zdůvodnit excentrickou povahu kostela P. Marie. Tato otázka úzce souvisí s objasňováním geneze Pražského hradu, a je proto stále živým tématem... Pro hypotézu o dočasném sjednocení plochy hradu ani pro potvrzení předpokladu priority západní části areálu v době založení kostela neexistují zatím zásadnější argumenty. Podle svědectví archeologických pramenů se dosud jako nejpravděpodobnější jeví varianta vybudování prvého kostela v 80. letech 9. století mimo areál, který byl stabilním – bezpochyby nejpozději v prvých dvou desetiletích 10. století – ústředím opevněného centra." - Mojmírovec Spytihněv a Přemyslovec Vratislav vládli po určitou dobu souběžně. Spytihněv zahynul koncem lucké války, a pokud je vznik dřevohlinitého valu správně časově určen, byl jeho budovatelem Spytihněv.

Ludmila byla poprvé pohřbena mimo nejčestnější část Pražského hradu, protože byla pohřbena jako vampýr. A Spytihněv byl pohřben mimo nejčestnější část Pražského hradu, protože byl Mojmírovec.

Starší sakrální stavba, to je nad hrobem svaté Ludmily vystavěný dům na způsob kostela, který poručila postavit Drahomíra, ve skutečnosti však Vratislav I.

J. Frolík a Zd. Smetánka k dřevohlinité hradbě (mj. oddělující II. a III. hradní návrší) a ke kostelu P. Marie napsali: (1997, s. 71, 74): "Významný předěl ve vývoji Hradu znamená postavení první dřevohlinité hradby, archeology označované často ne zcela přesným termínem jako valové opevnění nebo jednoduševal, tedy takové opevnění, které obvykle spojujeme s klasickými staroslovanskými hradišti." - "Teprve tímto novým rozvržením hradní plochy se dosud jediná zděná stavba, kostel P. Marie, dostala na předhradí, tedy na plochu pociťovanou později jako okrajovější." […] "...spojujeme vybudování nejstaršího valu, a tedy dosti zásadní proměnu Pražského hradu, až s dobou vlády knížete Spytihněva I." Autoři vycházejí z předpokladu, že uvedený kostel založil Bořivoj, což není pravda. Posloupnost byla takováto: Spytihněv vybudoval na hradě dřevohlinitou hradbu (nejstarší "val"). Poté byla Ludmila ledabyle pohřbena v místě (nebo v blízkosti místa), kde dnes jsou zbytky kostela P. Marie, tedy za Spytihněvovým "valem". Nato Vratislav (informace však byla pověšena na Drahomíru, protože legendisté nechali Vratislava zemřít před Ludmilou) postavil nad Ludmiliným hrobem funerální stavbičku (pohřební kapli). - Dalšími pohřbenými nemusí být Spytihněv s neznámou manželkou, ale Boleslav I. s manželkou Biagotou. Spytihněv jakožto Mojmírovec nemusel být na hradě pohřben vůbec nebo mohly být jeho pozůstatky již zničeny. Boleslav I. mohl být pohřben na okrajovém místě hradu, protože podle legend měl na svědomí zavraždění tzv. Václava. 

35C5. JAK BISKUP HEŘMAN LÍČÍ STAVBU KOSTELŮ

"Kosmas", ve skutečnosti biskup Heřman, v Kronice Čechů (I, 15) napsal: "...o tom... který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti..." Tu nechuť by způsobil proto, že v legendách to bylo jinak než ve skutečnosti. Kvůli třetímu oku však ještě šalamounsky především svou nechuť takto zdůvodnil: "... proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných..."

Takto biskup Heřman, možná ještě jako Jiljí, psal ve falešném Kristiánovi o stavění kostela P. Marie na Pražském hradě. "...když dlel [Bořivoj] na Moravě, učinil Bohu všemohoucímu slib... že vystaví baziliku ke cti blahoslavené Matky boží a věčně neporušené Panny Marie, když se vrátil, bez prodlení hleděl splniti svůj slib na samém hradě Praze." "Kosmas" nenapsal, že Bořivoj kostel postavil. Crescente fide a Gumpold nechávají kostel na Pražském hradě zasvěcený P. Marii postavit Spytihněvem.

Nyní se podívejme, jak falešný Kristián vylíčil postavení baziliky sv. Jiří: "...Vratislav... založil baziliku ke cti blahoslaveného Jiří mučedníka, ale byv překvapen smrtí, nespatřil jejího posvěcení, po němž dlouho toužil."

A jak to bylo s postavením rotundy sv. Víta, to si přečtěme u "Kosmy" v I, 18. "Služebník Boží Václav zanechal kostel, vystavěný v hlavním sídle Praze ke cti svatého Víta mučedníka, neposvěcený, protože ho smrt předešla." Nechal ho vysvětit Boleslav I.

36C1. LUDMILA

Uveďme tuto kapitolu slovy D. Třeštíka (1990, č. 2, s. 6): "Vše, co o Ludmile víme, je... obsaženo v legendách, nemluví o ní žádný kronikář, nezmiňují se o ní žádné současné dokumenty." A. J. Sláma napsal (2017, s. 103): "...nejstarší prameny nelegendárního charakteru se o Ludmile vůbec nezmiňují." O Ludmile se však lze řadu informací dozvědět z Gallových a "Kosmových" hříček.

O Ludmile se uvádí dle mého názoru řada nepravdivých údajů. A řada skutečností se zatajuje. To možná naznačil autor Homilie na svátek Ludmily. V ní jsou o Ludmile i tyto věty: "Tak provazem z kalu tohoto světa je vytažena, tak provazem získá pro svou šíji zlatý řetěz slávy. Tak kráčí tato Ester do královského paláce..." Jméno Ester, vychází-li se např. z řečtiny, znamená podle M. Knappové hvězda. Na Wikipedii v hesle Ester napsal autor, odvolávaje se na Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu Bl. Pípala (2006, s. 114), že jméno Ester, vycházíme-li z hebrejštiny, znamená maskovat se, skrývat se, být záhadný, zahalit se. Možná se zatajilo i Ludmilino pravé jméno.

Ludmila pocházela ze Srbska mnohem prvděpodobněji z lužického než z balkánského (nebo než z Bulharska). Jejím prvním manželem byl Rostislav a s ním žila na Kouřimsku nebo Kolínsku. Měla s ním syna Spytihněva. Když byl Rostislav umístěn do kláštera, stala se vedlejší ženou Bořivoje. Pro něho pocházela z Mělnicka (viz níže kapitolu Byl Ludmiliným otcem...). Měla s ním syna tzv. Václava. Legendisté jí ze syna učinili vnuka, ale mateřské povinnosti jí nechali. Vratislava měl Bořivoj zřejmě s jinou ženou.

Ludmila mohla během života užívat více jmen. S jedním jménem mohla jako pohanka přijít do Čech. Jestliže skutečně byla nejprve ženou Rostislava, byla možná v té době pokřtěna a získala jméno další (Svatožizň?). A jméno Ludmila jí mohly dát legendy. Jedním z důvodů mohlo být to, aby se na její soužití s "kacířem" zaměstnávajícím náboženské ideology, kteří měli konflikty s papežem, zapomnělo.

Jméno Ludmila se tak krásně hodí pro světcovu babičku (ve skutečnosti zřejmě Václavovu matku), že je těžké věřit, že se tak skutečně jmenovala. Pokud se jmenovala nebo původně jmenovala jinak a "Kosmas" její jméno znal, domnívám se, že by ho prozradil.

Se jménem Ludmila se u dcer českých vládců dlouho nesetkáme. První známou dcerou jménem Ludmila je dcera krále Vratislava II. (1061-1092) a poté knížete Bedřicha (1172-1173 a 1178-1189). Příčinou, proč knížata nedávala dcerám jméno Ludmila mohlo být to, že podle nich nebyla Ludmila hodna obdivu nebo že se Ludmila ve skutečnosti jmenovala jinak. Jestliže by byla pravdivá druhá možnost, potom by se její skutečné jméno objevovalo u knížecích dcer často. Je však takové jméno? - To, že dal Vratislav II. své dceři jméno Ludmila, svědčí o tom, jak Vratislav II. se snažil učinit Ludmilu světicí. Byl to možná on, kdo požadoval po Jiljím/Heřmanovi, aby napsal legendu oslavující Ludmilu a tzv. Václava.

S Rostislavem Ludmila žila nebo často pobývala v Čechách a pro Bořivoje tedy pocházela z Mělnicka. S Bořivojem žila na Staré Kouřimi, v době jeho vyhnanství na Moravě. Po Bořivojově smrti odešla ke svému synovi Spytihněvovi na Budeč.

Ludmiliny ostatky měly být podle falešného Kristiána přeneseny 21. 10. Neukazuje toto datum na jména Brigita, Birgita a Brita, který mají svátek tohoto dne? Fr. Kopečný o jménu Brigita uvádí mj. toto (2015, s. 48): "...jméno keltské, dodnes irsky Brighid (vyslov Bríjid), odvozené od brigh síla." M. Knappová o jménu Birgit, Birgita píše (2015, s. 344): "...skandinávské j. znamená ,dcera Birgerova' (Birger má význam ,ochránce'). Jde o jinou podobu j. Brigita." Tatáž autorka však u jména Brigita napsala (s. 348): "...j. keltského původu (souvisí se staroirským brig, prakeltsky Briganti – Brigantes byli mocný keltský kmen v severní Anglii), znamená ,mocná, silná, vysoká'." Mezi domácké podoby patří jméno Gita. Jméno Brita má být zkráceninou jména Brigita nebo ženské podoba ke keltskému Brit, tj. ,Británec'." Je-li Ludmila totožná se Svatožizní (ale spíše není), potom se v jejím jméně význam silná objevuje. U jména Svatopluk M. Knappová uvádí, že prasl. svetъ - ,silný'; později se vyvinul význam ,silný v dobru', tj. ,svatý'.

Ludmila má být první pokřtěnou českou ženou. Poté, když překonala své pohanství, měla být vzornou křesťankou. Přitom pohanské praktiky vykonávala zřejmě až do konce svého života. Věnovala se pohanským praktikám, a to zřejmě i na vršku Žiži, který byl na místě budoucího Pražského hradu. Obzvášť důležitou praktikou bylo přivolávání deště.

Je možné, aby Ludmila, po určitou dobu Rostislavova žena, možná v té době pokřtěná, byla věštkyní a čarodějkou a sama byla pohřbena podle pohanského rituálu? Jistě ano. Příchod křesťanství neodstranil všechny pohanské zvyklosti. V literatuře se užívá pro přechodné období pojem dvojvěří. Křesťanství a pohanství byly spolu promíchány. Pohanské zvyky se udržely dodnes (vajíčka o Velikonocích, vynášení Morany, svátek Dušiček atd.).

Ludmila se intenzivně věnovala pohanským praktikám. Ludmila intenzivním vykonáváním pohanských praktik posilovala pohanství a brzdila rozvoj křesťanství u nás. "Kosmas" tyto její praktiky pověsil na Kazi, Tetku a Libuši. Její pohanské praktiky mohly také vést k rozhodnutí, jak bude trestán provinilec. V tom smyslu asi máme chápat Ludmilu jako soudkyni. Za Libuší zde máme vidět Ludmilu. Její pohanské soudnictví se dostávalo do rozporu se soudnictvím křesťanským.

V době Václavovy nezletilosti se měla se svou snachou Drahomírou podílet na regentské vládě. Ve skutečnosti možná Ludmila chtěla po smrti Spytihněvově udržet pro jeho syna západní knížectví do doby, než dospěje. Ve východním knížectví vládl Vratislav, ale jeho nechaly legendy předčasně zemřít a další jeho činy pověsily na Drahomíru.

Když za lucké války byl zabit Spytihněv, pokračovala Ludmila v boji? "Kosmas" v lucké válce nechal totiž zabít nejmenovanou ženu, tj. Ludmilu, v ozbrojeném boji s Vratislavem? Pochopitelně, že by nebojovala osobně.

Ludmilu měli z rozkazu Drahomíry zavraždit Tunna a Gommon. Podle legend měla být uškrcena závojem. Tímto pravděpodobně vymyšleným způsobem Ludmilina usmrcení chtěli legendisté napovědět, že v usmrcení Ludmily je něco skryto. Závoj je totiž symbolem tajemství. Tento způsob usmrcení Ludmily považují historici za rituální způsob usmrcení užívaný u varjagů. Ve skutečnosti byla Ludmila zřejmě zabita mečem.

Na Ludmiliných pozůstatcích byla pravděpodobně učiněna protivampýrická opatření.

"Kosmas" Ludmilou pohrdal. Připomeňme si, co napsal o věštění Libuše, za níž skrýval Ludmilu. V I, 9 napsal zakončil její věštění o Pražském hradě slovy: "Byla by více mluvila, kdyby nebyl pekelný věštecký duch prchl z jejího těla."

Mohlo být skutečným jménem kněžny Ludmily jméno Božetěcha? "Kosmas" v III, 62 píše o jednom knězi: "...když mu Hospodin odňal kněžku..." Vztahuje se slovo kněžka skutečně jenom ke "Kosmově" manželce nebo má být naznačeno, že kněžna Ludmila se ve skutečnosti jmenovala Božetěcha? Neexistovalo moc žen, jejichž jména bylo vhodno neprozradit. Další byla manželka tzv. Václava, pravděpodobně Biagota.

36C2. BYLA LUDMILA KNĚŽNOU?

Ludmila jako mladičká byla manželkou knížete Rostislava (u "Kosmy" Křesiny a Křesomysla), s nímž měla syna Spytihněva. Byla tedy kněžnou. Rostislav byl kníže moravský. Můžeme ho považovat i za knížete českého, když ovládal i část Čech a koncem své vlády sídlil nebo pobýval na Dowině, pozdější Staré Kouřimi?

Když byl Rostislav uvržen do kláštera, tak Ludmila žila s Bořivojem. Ten staré manželství nerozvázal, Ludmila s ním tedy nebyla vdaná. Gallus i "Kosmas" napsali, že Zbyhněv byl syn konkubíny. Tato informace se však týká tzv. Václava, který byl synem, nikoli vnukem Ludmily. Jakožto konkubína nemohla být Ludmila českou kněžnou. Navíc možná ani Bořivoje nemůžeme po jeho návratu z Moravy možná považovat za knížete, ale za pouhého správce části Čech. Českým knížetem byl možná před útěkem na Moravu a také mohl být malým knížetem vládnoucím z hradiště u Zabrušan.

Když Bořivoj zemřel, žila Ludmila u svého syna Spytihněva v jeho knížectví na západ od Vltavy. Po Spytihněvově smrti možná vládla jakožto regentka za nezletilého Spytihněvova syna, než byl zabit osobou skrytou za Durynkem. Je však možné, že byla zabita dříve, než Spytihněvův syn. Gallus napsal, že Popel, na něhož Gallus pověsil informace o Spytihněvovi, měl syny dva. O druhém Spytihněvově synovi není jinak nic známo. 

36C3. CO SDĚLUJÍ PRAMENY O TOM, ODKUD LUDMILA POCHÁZELA

J. Sláma shrnuje údaje o narození Ludmily takto (2017, s. 105): "Celkem z pěti písemných pramenů se dozvídáme, že jejím otcem byl kníže Slavibor (to uvádí Fuit, falešný Kristián, Diffundete sole v obou redakcích a Kosmas), avšak nejsou shodné již v názoru, kde jeho knížectví leželo. Legenda Fuit mluví o jiné zemi, než ze které pocházel Ludmilin manžel Bořivoj. Prolog, který nezná Slaviborovo jméno, označuje Ludmilu za dceru srbského knížete [Proč ho nejmenuje?]. Sídla Srbů se tehdy nalézala na sever a severozápad za českými pohraničními horami. Konečně tři zbývající prameny mluví o Mělnicku, či spíše o starším tamějším hradu Pšov. Za jisté lze považovat údaj, že Ludmila byla dcera knížete Slavibora, jehož nezávislé panství leželo kdesi severně od Bořivojova středočeského knížectví, a to buď na českém území, nebo až kdesi za Krušnými horami. Výše citované prameny však ukazují, že v Čechách převládalo mínění o Ludmilině původu z Mělnicka. K tomuto názoru se kloní i současné historické bádání." Jméno Slavibor znamená podle M. Knappové (2015, s. 279) slav boj nebo slavící boj.

Podívejme se, kdy byly jednotlivé prameny vztahující se k Ludmile napsány:

- Fuit - brzy po roce 974 (J. Nechutová 2000, s. 45): "Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu." Autorem je možná pravý Kristián, tj. syn Boleslava I. 

- slovanský Prolog o Ludmile (výtah z Fuit) - po roce 1096 na Rusi (D. Třeštík 1997, s. 10): "Blahoslavená Ludmila byla ze země Srbské, knížete srbského dcera."

- tzv. Kristiánova legenda – napsaná nejpozději v roce 1122, možná již za Vratislava II., tedy někdy v letech 1061-1092 (Š. Blažek): "Měl [Bořivoj] také manželku jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora, zkraje slovanského, který se dříve jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají podle nově vystavěného hradu Mělnickem." Jestliže by Ludmila pocházela z kraje Mělnického, proč by Heřman, falešný Kristián, napsal z kraje slovanského? Stačilo napsat: pocházela z Mělnicka, které se dříve nazývalo Pšov. Máme si slova měl také manželku jménem Ludmilu vysvětlit, že měl Bořivoj manželek více?

- první dvě knihy Kroniky Čechů - nejpozději v roce 1122 (Š. Blažek); "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmily." Překlad W. W. Tomka zní takto: "Bořiwoj pak splodil dwa syny, Spytihněwa a Wratislawa, s onau, která byla dcera Slawiborowa, župana ze hrádku Pšowa, jménem Ludmila." Proč je ve větě užito slovo té/onou? Protože to znamená jedna z vícero?

- Diffundete sole - ne dříve jak ve 20. letech 13. století (J. Nechutová 2000, s. 52); "...pojal [Bořivoj] manželku jménem Ludmilu, dceru hraběte jménem Slavibora ze země Milčanů..." Protože legendisté a kronikáři věšeli činy určité osoby na osobu jinou, a to buď žijící (rozmach českého státu za Boleslava I. na Boleslava II.) nebo vymyšlenou (boje Spytihněva s Vratislavem na Vlastislava s Neklanem), nemůžeme si být jisti, že Slavibor skutečně existoval.

Ludmiliným rodištěm se stává český Pšov až v těch písemných pramenech, které vznikají v době, kdy se Ludmila má stát alespoň celodiecézní nebo celonárodní českou světicí. Tedy v tzv. Kristiánově legendě vzniklé před rokem 1122 (možná už za Vratislava II.) a v první knize Kroniky Čechů. Ve starších pramenech Ludmila z Čech nepochází.

Autorem legendy falešného Kristiána a prvních dvou knih Kroniky Čechů je stejný autor, a to biskup Heřman, zemřelý roku 1122. Důvodem napsání Kristiánovy legendy je podle P. Kubína to, aby se prosadilo uctívání Ludmily jako světice i mimo klášter sv. Jiří. Za tím účelem falešný Kristián možná připíše Ludmile jako rodiště český Pšov (Mělnicko).

Biskup Heřmanovi (tehdy pravděpodobně ještě nosícímu jméno Jiljí) byly zřejmě dány i konkrétní motivy, co má do legendy napsat. Jednak to mohla být možná zcela vymyšlená scéna o pokřtění Bořivoje Metodějem a jednak možná i to, že Ludmila jako česká světice má pocházet z Čech.

"Kosmas" na rozdíl od falešného Kristiána nepoužil jméno Mělnicko a k místnímu jménu Pšov připojil slovo hrádek (falešný Kristián má slovo hrad spojené s Mělnickem). A zatímco u falešného Kristiána je Slavibor kníže, u "Kosmy" je předák, v překladu W. W. Tomka je župan.

36C4. JAK BYL Z MILČANSKÉHO ČESTIBORA UČINĚN MĚLNICKÝ SLAVIBOR

Skutečným otcem Ludmily mohl být srbský Čestibor. Latinské slovo laus znamená mj. čest i sláva (J. M. Pražák, Fr. Novotný a J. Sedláček: Latinsko-český slovník, 1999, heslo laus). Slova čest a sláva mohla být kolem roku 1000 běžným slovním spojením. Autor legendy Fuit možná úmyslně zaměnil část Čest- částí Slav-. - Část -bor měl v svém jménu Čestiborův pravnuk tzv. Václav, když vládl pravděpodobně pod jménem Lstibor, a Slavník se mohl plným jménem jmenovat Slavibor a autor Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu mohl změnit jméno Slavibor nebo Borislav na Zbraslav.

D. Moldanová u hesla Slavník napsala (1983, s. 212), že jméno je patrně zdrobnělina z OJ Slaven ze Slavibor apod." Autor Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu možná vytvořil jméno Zbraslav tak, že přehodil dvě části složeného jména Slavibor. V MJvČ IV/751 je u hesla 4. Zbraslav uvedeno, že část Zbra- má základ bor. Jméno Zbraslav (přičemž Zbraslav je totožný se Slavníkem) možná naznačuje, že Zbraslav, tj. Slavník, je po Ludmile, dceři Čestibora, vnukem Čestibora.

J. Stenhübel Slavibora s Čestiborem neztotožňuje. Napsal (2012, s. 66): "Čestiborov nástupca bol nepriateľom ríše. Srbský knieža, ktorý mohol byť Čestiborovým nástupcom, mal dcéru Ľludmilu, ktorá sa v roku 874 vydala za českého kniežaťa Bořivoja." Čestiborovým nástupcem J. Steinhübel míní Slavibora. "Čestibor a Slavibor, tak ako neskôr českí kniežací bratia Václav a Boleslav, mali veľmi podobné mená (doslovne čestný borec a slávny borec)..." Tzv. Václavovi a Boleslavovi dali tato jména až legendisté.

36C5. POCHÁZELA LUDMILA ZE SRBSKA?

Ludmila žila postupně se dvěma muži. Prvním byl "kacíř" Rostislav, ten si ji možná přivedl ze Srbska. S ním žila nebo pobývala někde ve středních Čechách, nemuselo to být Mělnicko. Po uklizení Rostislava do kláštera si ji v Čechách vyzvedl Bořivoj.

Že Ludmila pocházela ze Srbska (jak uvádí Staroslověnská proložní legenda o sv. Ludmile), to připouštěl i D. Třeštík. Napsal k tomu mj. toto (1997, s. 351): "Od Arnulfa a zároveň asi i od Čechů si [Srbové] zřejmě slibovali pomoc a ochranu před nimi [před Sasy]. Vždyť Bořivojova manželka, vlivná matka Spytihněva Ludmila, byla nejpravděpodobněji Srbka."

I Vr. Vaníček se domnívá, že Ludmila pocházela ze Srbska. Napsal k tomu mj. (2014, s. 32): "V roce 869 uzavřely Čechy spojenectví se sousedními srbskými knížaty." [...] "Právě do této doby bych kladl zasnoubení princezny Ludmily s knížetem Bořivojem." A na s. 48 Vr. Vaníček napsal: "Vodítkem k posouzení původu Ludmily mohou být tehdejší rodová jména. Samotné její jméno -milá lidem- připomíná srbského knížete Miliducha." Ludmila se skutečně mohla vdát roku 869, ale za Rostislava. Rostislav měl i jméno Budek a jmenuje se po něm možná Budyšín.

Vr. Vaníček (2014, s. 48): "Rovněž jméno jejího otce Slavibora svou druhou částí poukazuje na srbská specifika, konkrétně na již zmíněného Čestibora (zavražděn asi 859). Koncovka -bor nemá v této době jinde analogie, kromě některých pozdějších rodů šlechtických. Z nich je třeba uvést mocný a starobylý panský rod Hrabišiců (existoval již v 11. století – Bor, Boreš, Všebor), jehož staré majetky ležely z obou stran Krušných hor. "Kosmas" se zmínil o Borovi v II, 19: "Toho času Mstiš, správce hradu Bíliny, syn Borův..."

J. Tomášek v závěru svého příspěvku o možném srbském původu Ludmily napsal (2020, s. 87): "Většina historiků se proto uchýlila k prokazování Ludmilina domácího nebo zahraničního původu za pomoci retrospektivní analýzy pozdějších politických událostí. Srbský původ kněžny Ludmily podle tohoto postupu do kontextu pozdějších dějů více zapadá, ale i tak zůstáváme na tenkém ledu domněnek."

V kapitole, v níž je zabíjen malý chlapec (I, 13), je Václav nazván Durynkem a rodákem ze Srbska, nešlechetným Srbínem. Prozradil tak "Kosmas" Václavovu "národnost" po matce Ludmile? Václavova matka Ludmila byla podle Prologu o Ludmile dcera srbského knížete. V MJvČ IV/0153 je u hesla Srby vedeno, že ukrajinské slovo paserb znamenalo pastorek, nevlastní syn a totéž znamenalo polské slovo pasierb. U "Kosmy" je v lucké válce Václav skryt za nejmenovaným pastorkem (I, 11).

Ludmila se mohla stát vedlejší ženou nejmenovaného syna zabrušanského Wistracha (tj. ženou Slavitahova bratra), tj. ženou muže, o němž si myslím, že je v dějinách znám jako Bořivoj. D. Třeštík se domnívá (aniž ho s Bořivojem ztotožňuje), že nejmenovaný Slavitahův bratr pobýval u knížete posálských Srbů Čestibora, který byl spojencem Franků. Po vyhnání Slavitaha z Wistrachova hradu, se tento anonym stal na tomto hradu vládcem. Zřejmě jde o hradiště u Zabrušan.

Autor legendy Fuit, který jako první přišel se jménem Slavibor, si možná vzal skutečné jméno Ludmilina otce Čestibora a část Česti- zaměnil částí Slavi-. Možná vyšel z latinského slova laus. J. Pražák ad. věnovali tomuto slovu ve svém Latinsko-českém slovníku (L-Z) poměrně obsáhlé heslo. Významy slova laus rozdělili do tří skupin. Do druhé skupiny zařadili významy čest a sláva. Na tom je vidět, že mohou být uvedené části zaměnitelné. Ve slovníků Quita a Kucharského jsou u hesla čest i tato slova: (sláva) laus -dis f. glōria f. - Záměnu části -slav částí -bor učinil později "Kosmas". Pravděpodobně Slavníkovce Soběslava zaměnil vymyšleným Soběborem. Je tedy Slavibor - kterého jmenuje pravý Kristián (syn Boleslava I., pravděpodobně autor Fuit), falešný Kristián (tj. biskup Heřman) a autor první knihy Kroniky Čechů (tj. biskup Heřman) - totožný se srbským Čestiborem?

Ludmila by byla pravděpodobně dcera Čestibora, část -bor měj ve svém jménu zřejmě její syn tzv. Václav, když vládl pod jménem Lstibor. A část -bor měl ve svém jménu i Slavník (Zbraslav), který se celým jménem jmenoval pravděpodobně Slavibor nebo Čáslav. Slavibor je významově stejné jméno jako jméno Zbraslav (může však být legendistou vymyšleno). Část Zbra- má základ v Bor- (MJvČ IV/751).

O Bořivojovi se zřejmě zmiňují fuldské anály. Nejmenují ho však, je pro ně Slavitahův bratr, který žil u Čestibora ve vyhnanství. Nemusela to však být Ludmila, ale Bořivojova manželka hlavní, s níž byl možná pohřben v kolínském hrobě. Tehdejší knížata měla manželek více, což poněkud snižuje možnost, že Ludmila, manželka Bořivojova (možná ne první, hlavní), byla Čestiborovou dcerou.

Podle P. Charváta měl Havolanům-Stodoranům (žijícím severně od Srbů) později vládnout Václavův syn Basklábič. Václavův syn měl tedy zamířit do kraje v blízkosti toho kraje, kde měl prožít část svého života Basklábičův děda Bořivoj.

V. Chaloupecký se domníval, že se Kristián (podle mne falešný Kristián) dopustil omylu. Od Srbska k Mělnicku prý dospěl takto: Část lužického Srbska, kam umístila Ludmilino rodiště staroslověnská proložní legenda, se nazývá Milsko, tj. provincie Milcensis. A falešný Kristián omylem z Milcensis (srbského Milska) učinil Milnicensis, tj. Mělnicko. Uvidíme níže, jaký důvod měli falešný Kristián a "Kosmas" umístit Ludmilino rodiště do Pšova na Mělnicku.

V legendě Diffundente sole, kterou není možno datovat dřívější dobou než 20. lety 13. století (J. Nechutová, 2000, s. 52) uvádí, že Bořivoj pojal manželku jménem Ludmilu, dceru hraběte jménem Slavibora ze země Milčanů.

Pokud jméno Ludmila není její pravé jméno, může jím být řečeno, že pocházela z LUDu MILčanů. Pokud se Ludmila skutečně Ludmila jmenovala, mohlo by její jméno souviset se jménem srbského vládce Miliducha (padl v bitvě roku 806). Miliduchovým nástupcem byl Tunglo (zemřel 939), jeho nástupcem byl Čimislav (padl v bitvě 840) a nástupcem Čimislava byl Ludmilin otec Čestibor (zavražděn 859). Není známo, jestli mezi uvedenými vládci existoval příbuzenský vztah.

Přemyslovci - konkrétně možná Wistrach - přišli do Zabrušan pravděpodobně z Wolinu. Mezi Wolinem a Zabrušany na dolním toku Odry se nacházejí tyto lokality připomínající lokality české. Již na německém území je město Lebus, polsky Lubusz připomínající Libušín, a Schlabendorf, dolnolužicky nazývaný Chóžyšća připomínající Chvosten, tak se pravděpodobně nazývalo hradiště u Zabrušan. V Polsku je Rzepin, připomínající Řepín na Mělnicku. Nedaleko Rzepinu je lokalita Starościn, "Kosmas" v I, 2 nazývá Bohema starostou. Blíže zde viz kapitolu Některé lokality v Čechách... - Dal "Kosmas" Ludmile jméno Libuše podle lokality Lubuš nebo podle kmene Lubušanů? I jméno Ludmila, které dali Bořivojově manželce zřejmě legendisté, souvisí se jménem Lubuša, Lubušané, neboť slovanské ljub znamenalo milovat, milý.

Tedy: Jména Ludmila i Libuše napovídají, že Ludmila pocházela ze Srbska.

Čestibor mohl být otcem Ludmily, ale také mohl být otcem Bořivojovy manželky hlavní.

D. Třeštík ve své studii Václav a Berengar... (1992) napsal poznámku 69 (s. 650):"Jde o Srby mezi Saalou a Labem. Populární představa, že k nim patřili i lužičtí ,Srbové', je mylná. Lužické kmeny byly jiného původu než Srbové a politicky s nimi také neměly nic společného. Od Srbů je zřejmě v 9.-10. stol. třeba odlišit i Dalemince na území Drážďanska a Míšeňska, ačkoliv asi původně k srbskému kmenu patřili." - K větě, kterou napsal na straně 654 (Vždyť Bořivojova manželka, vlivná matka Spytihněvova, Ludmila, byla nejpravděpodobněji Srbka.), D. Třeštík připojil poznámku 90 (s. 64): "Pramenná situace je protikladná, část legend čerpajících z původní legendární tradice klade jejího otce Slavibora do Srbska, druhá část do Pšovska (Mělnicka) uvnitř Čech" […] "Přitom nelze přijmout jinak nápadité vysvětlení Václava Chalupeckého... že tu došlo k záměně Mělnicka za Milsko v Horní Lužici a že tedy Ludmila byla dcerou knížete srbských Milčanů. Ti ale Srby nebyli (viz pozn. 69), Chalupeckého domněnka tedy padá. Srbský původ Ludmily je však i tak, vzhledem k celému kontextu, značně pravděpodobný." - Srbsko je v souvislosti s Ludmiliným původem jmenováno v Prologu o Ludmile (napsaném po roce 1096): "Ludmila byla ze země Srbské, knížete srbského dcera." Mělnicko se v souvislosti s Ludmiliným původem objevuje pouze u falešného Kristiána (legendu zřejmě napsal biskup Heřman, předbiskupským jménem Jiljí, kolem roku 1100). Informace zní: "Měl [Bořivoj] také manželku jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora, z kraje slovanského, který se dříve jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají podle nově vystavěného hradu Mělnickem." Domnívám se, že falešný Kristián napsal Mělnicko schválně, aby připomenul Milsko, odkud skutečně Ludmila pocházela. Jejím otcem byl podle mého názoru Čestibor a ten se uvádí jako kníže srbský.

36C6. POCHÁZELA LUDMILA ZE PŠOVA (Z MĚLNICKA)?

Ludmila žila postupně se dvěma muži. Prvním byl Rostislav, ten si ji přivedl ze Srbska. S ním žila možná na Staré Kouřimi (tehdy Dowině) nebo na Háníně. Po uklizení Rostislava do kláštera žila s Bořivojem jako jeho vedlejší žena. Pro něho již pocházela z Čech, z Mělnicka to být nemuselo.

Falešný Kristián o Ludmile napsal: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov [Psou], nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje." A "Kosmas" napsal: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmily."

P. Meduna se přiklání k názoru, že Ludmila nepocházela ze Srbska, ale ze Pšova. Svůj negativní názor na Ludmilin srbský původ shrnuje takto (2006, s. 22): "Údaj staroslověnské legendy není však příliš věrohodný, rešerší zmínek o Srbech a Srbsku v písemných pramenech bylo zjištěno, že tato pojmenování nejsou v 10. století užívána. Objevuje se až v 11. a 12. století, tedy v době vzdálené Ludmilinu životu." P. Meduna věří, že Bořivoj byl původem z Čech a Ludmila rovněž, proto se snaží dokázat, že slova legendy Fuit, že Ludmila pocházela z jiné země než Bořivoj, jeho názor nevyvracejí. Napsal: "Rozbor zpráv o srbském území, resp. o prostoru mezi Sálou a Labem však poskytl informace pro hypotetické objasnění textu legendy ,Fuit'. Na území velkém jako střední Čechy evidují písemné prameny více než deset regionů s vlastními názvy, považované za stejné ,země'. Ty v 10. století zastupují neužívaný název Srbsko, v následujících stoletích jsou užívány paralelně. To nabízí ,per analogiam' srovnání s vnitřním dělením kmene Čechů, kdy vedle sebe mohou existovat v rámci Čech drobná území s vlastními jmény. Je tedy pravděpodobné, že ona ,jiná' země může ležet v Čechách a že jí může být kraj Pšov, zmiňovaný v Kristiánově legendě. Sňatek Bořivoje a Ludmily pak lze chápat jako strategický politický akt, při němž mohlo dojít ke koalici dvou sousedních regionů. Přijetím křtu pak mohlo být toto spojenectví základem dědičně vládnoucí dynastie."

Založení hradiště v Mělníku možná spadá do doby Spytihněvovy. V EHvČ můžeme číst (2003, s. 199): "Na základě historických souvislostí z dob raného přemyslovského státu lze soudit, že hradiště bylo vybudováno asi na přelomu 9. a 10. století." - L. Varadzin rozdělil raně středověké hrady středních Čech do čtyř skupin. O Mělníku napsal (2010, s. 546): "Do nejstarší skupiny hradů můžeme zařadit Bohnice, Butovice, Šárku, Hostim... možná také Mělník a snad i Levý Hradec, jejichž vznik před koncem 9. století nelze vyloučit."

N. Profantová klade (1996, s. 18) narození Ludmily na Hradsko u Mšena (vzdálené od Mělníka 14,1 km). Hradsko je někdy považováno za Canburg, tj. Psí hrad. A již se myslím objevilo v literatuře, že jméno Pšov vzniklo omylem ze jména Psí (hrad). - U. Becker uvádí (2002, s. 216), že pes mohl vyjadřovat mj. nedostatek víry a pohanství. Bylo slovo pes už tehdy nadávkou pohanům?

Na Mělnicko nás zavádí svou hříčkou i Gallus. Jménem Řepka, za níž se skrývá Ludmila, ukazuje na ves Řepín vzdálenou 13,8 km od Mělníka. Některá další slova v kapitole ukazují na vsi Řepínu blízké.

V roce, kdy se Ludmila narodila (podle legend kolem roku 860, ve skutečnosti možná o více jak 10 let dříve), měli Přemyslovci pravděpodobně hlavním hradištěm hradiště u Zabrušan. Ve středních Čechách vládla zcela jiná mocenská skupina. Když možná někdy mezi lety 872 až 883 začal být Přemyslovec Bořivoj vládcem části Čech z vůle a v zájmu velkomoravského Svatopluka, dosavadní vládce středních Čech Spytihněv (Strojmír) byl vyhnán za Vltavu. Jeho hlavním sídlem se stala Budeč. Patřil do jeho knížectví i Pšov? A patřil tedy tento Pšov, možné bydliště Ludmily, z hlediska Přemyslovců do jiné země? Po smrti Bořivoje by se tedy do této jiné země Ludmila vrátila.

Připusťme, že se Ludmila nenarodila v Čechách, ale v jiné zemi? Proč by její narození převedli (sice oklikou, byla dcerou předáka z Pšova) do Čech? Mohlo to souviset s tím, že se měla stát českou světicí. Se Pšovem (s Mělnickem) ji spojuje jeden autor, a sice biskup Heřman, který jako falešný Kristián o ní píše ve své legendě, jako falešný "Kosmas" o ní píše v první knize Kroniky Čechů a jako anonym, později zvaný Gallus, nás na Mělnicko dovede s Řepkou (tj. Ludmilou) ve své hříčce. Tím vysvětlíme, proč by biskup Heřman nechal Ludmilu narodit v Čechách. Ale proč Ludmilina otce lokalizuje zrovna do Pšova (na Mělnicko)? Pšovem je totiž spojena s Rostislavem a Mělnickem je spojena se svým rodištěm, tj. s krajem Milčanů.

I. Lutterer a R. Šrámek takto vysvětlují MJ Pšov a Mělník (2004, s. 218, 168): "MJ Pšov má původ v stč. pše ,pšenice' a znamenalo ,dvůr, kde se pěstovala pšenice'." Potok Pšovka se podle stejných autorů dříve nazýval Vrutický, tvar rivulus Pshowka pochází z roku 1268. - "Když byl na návrší nad řekou postaven koncem 10. stol. přemyslovský hrad, dostal spolu s podhradím jméno Mělník (ok. 990 civitas Melnic), což byl původně název kopce: je odvozen zpodstatňující příponou -ík ze staročeského přídavného jména mělný ,sypký, bělavý jako křída'. Toto pojmenování bylo motivováno bělavým zbarvením opuky, z níž je zámecký vrch složen..." 

J. Tomášek a J. Izdný k případnému původu Bořivojovy nevěsty Ludmily ze Pšova uvedli (2020, s. 67, 68): "Dlužno říci, že by sňatek v takových souvislostech nenaznačoval příliš ambiciózní politiku Přemyslovců. Bořivoj nebo jeho otec by zkrátka usilovali o spojenectví nejbližšího souseda a příliš by nevyužili potenciálu, který v dané době politický horizont knížat v české kotlině nabízel." Autoři bohužel nevědí, že Ludmila byla Bořivojova žena vedlejší a vůči vedlejším ženám nemusel mít vznešený ženich tak velké politické požadavky. A sám Bořivoj jako Svatoplukův zástupce v Čechách nemusel zase tak vznešená osoba být.

Když falešný Kristián a "Kosmas" napsali, že Ludmila byla dcerou Slavibora ze Pšova, nešlo jim ve skutečnosti o to, aby připomenuli soužití Ludmily s Rostislavem? "Kosmas" použil pro Rostislava i jméno Buza (búza je maďarsky pšenice), protože Rostislav po určitou dobu svého života nesl jméno (např. Budislav, Budivoj, Budimír, Dobrobud, Drahobud), jehož domácká podoba zní Budek (odtud jméno hradiště Budeč) a od tohoto jména vytvořil "Kosmas" jméno Buza. (V Crescente má Budeč tvar Bundzi a v opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu tvar Bunsza.) U "Kosmy" se objevuje Budivoj, syn Chřenův. Slovo búza znamená maďarsky pšenice. Ludmila měla pocházet ze Pšova. Stč. se pšenice řeklo pše. Nemohlo jméno Pšov ve skutečnosti prozradit ne Ludmilin původ z Mělnicka, ale Ludmilina prvního manžela, tj. Buzu, Budka, Rostislava? Pravděpodobně však falešný Kristián a "Kosmas" pojmenovali Pšovem ("pšeničním hrádkem") hrádek, kde v Čechách sídlil Buza ("Pšenice"), tj. Budek, tj. Rostislav. Tím hrádkem, odkud (nebo kam) po poslání Rostislava do kláštera jezdila Ludmila (Libuše) za Bořivojem (Přemyslem) a před kuropěním se vracela, byl Budkův (budit) Hánín ("Kohoutín", Gallův hrad), to byla ta selská ves, kde starý vládce Oldřich (nesprávně etymologicky starý vládce), ve skutečnosti starý vládce Bořivoj potkal Boženu, jež byla Křesinova, tj. Ludmilu, dřívější manželku Rostislavovu (lat. Crescenciovu, v mýtických knížatech Křesomyslovu). Po svržení Rostislava z knížecího stolce a jeho umístění do kláštera začala Ludmila, žít s Bořivojem (pro něho už nepocházela ze Srbska, ale ze Pšova). Poté, když musel Bořivoj utéci z Čech, žila s ním zřejmě řadu let na velkomoravských hradištích. - "Kosmas" některé Ludmiliny a Rostislavovy osudy a činy věší na bohyni Ceres, což souvisí s jeho spojením jak Ludmily, tak Rostislava s pšenicí.

Jenom konstatujme, že jméno maďarského mýtického panovníka Arpád znamená Ječmínek, že jméno Budín se podobá jménu Budeč, Budyšín, Bougo a Budek (nelze vyloučit, že Buda se mohlo také jmenovat hradiště v Mikulčicích) a že do Chropyně je situován král Ječmínek.

36C7. LUDMILA BYLA NEJPRVE MANŽELKOU ROSTISLAVA

V I, 36 líčí "Kosmas" seznámení Oldřicha s Boženou. Ve skutečnosti jde o setkání Bořivoje s Ludmilou. "Kosmas" dal budoucím světcům jména začínající na Bož-. Božen je pozdější světec Václav, Božej je pozdější světec Vojtěch a Božena je v I, 36 pozdější světice Ludmila. Na světce tak ukazuje slovo lov. Božena, tj. Ludmila, byla Křesinova. Jméno Křesina vytvořil "Kosmas" od latinské obdoby jména Rostislav, tj. od jména Krescencius. V mýtických knížatech dal Rostislavovi jméno Křesomysl. Ludmila se věnovala pohanské praktice přivolávání deště. V tom se obracela na Peruna nebo jiného boha "perunského typu". Na Peruna "Kosmas" ukazuje tím, že nechává Ludmilu prát (bitím, tlučením) prádlo u studánky. Protože Bořivojův syn si vzal za manželku Rostislavovu dceru, je zde Vratislav připomenut slovem vraceje.

Když Libuše vyslala poselstvo za Přemyslem do Stadic, čtenáře mělo napadnout, že poselstvo vyslala Ludmila za Bořivojem na hradiště u Zabrušan. (Ve skutečnosti k tomu pochopitelně nemohlo dojít.) Na tom místě "Kosmas" napsal (I, 6): "Když paní [Libuše] viděla, že jaksi, neznajíce cestu, váhají, pravila: ,Co váháte? Jděte bez starostí, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.' Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu ať žid Apella věří.' Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení..." Slovo nočního upozorňuje, že v textu je skryta nějaká informace. Jméno Apella zde znamená, že tomu může doslova věřit člověk pověrčivý (poselstvo vede kůň). Slova kráčejí a šlapal (což můžeme nahradit slovem kráčel) ukazují na Kroka a za Krokem zde "Kosmas" skryl osobu, která do Čech přikráčela, v tomto případě Rostislava. Na Rostislava ukazuje část slova starostí. Slovo kuropění možná ukazuje na hradiště Hánín ("Kohoutín"), s menší pravděpodobností na hradiště Budeč (kohout budí). - Celý popis tohoto Libušina putování a vyslání Libušina poselstva do Stadic, ležících v blízkosti hradiště u Zabrušan, odkud přišel Bořivoj do středních Čech, připomíná toto: Ludmila byla nejprve ženou Rostislava, který v posledních letech své vlády žil nebo často pobýval v Čechách a po Rostislavově uklizení do kláštera žila Ludmila s Bořivojem.

Falešný Kristián o Ludmile napsal: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje." "Kosmas" v I, 15 napsal: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora z hrádku Pšova, jménem Ludmily." - Rostislavovi dal "Kosmas" jméno Buza. Zmínil se o něm V III, 27, v III, 31 a v III, 36: "...Dětříšek, syn Buzův..." - Tu Dětříšek, syn Buzův, podnět zlého a podpalovač zločinu..." - "Když to viděl Dětříšek, syn Buzúv..." Kapitola III, 36 je napsána tak, že má čtenáři připomenout smrt Spytihněva v lucké válce. Na Dětříška jsou pověšeny činy Spytihněva a Buza je jeho otec Rostislav. Jméno Buza vytvořil "Kosmas" ze jména Budek, což byla domácká podoba jména, které po část svého života nosil Rostislav. Maďarské jméno búza znamená dnes pšenice. "Kosmas" tím, že Ludmilu spojil se Pšovem (přičemž toto MJ vzniklo od stč. slova pše (pšenice), a Rostislava pojmenoval Buza, což rovněž znamená pšenice, naznačoval, že Ludmila a Rostislav patří k sobě. Byli manželé.

Ludmilu s Rostislavem spojovala i římská bohyně obilí a polní úrody Ceres. V I, 4 "Kosmas" napsal zřejmě o ženě pohřbené v želénské mohyle: "Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla..." Za bohyní Ceres je zde skryt Rostislav. Matkou je možná Ludmila. V lucké válce si zeť Cereřin (v bájích Pluto) přeje obětovat bohům osla. Za Cereřiným zetěm se v lucké válce skrývá Vratislav (skrytý i za Neklanem). V I, 8 se Libuše a Přemysl, když přijedou ze Stadic na hrad, občerstvují darem Cereřiným a Bakchovým. Libuší je zde Ludmila a je zde spojena s bohyní Ceres.

Ludmila se měla dožít 61 let. Ve skutečnosti žila o několik let více. Legendisté jí dovolili dožít se pouhých 61 let proto, aby nemohla být spojována jakožto manželka s Rostislavem a jakožto matka se Spytihněvem (Strojmírem falešného Kristiána). Kdyby se dožila 61 let, bylo by jí v době uvržení Rostislava do kláštera 11 let. V jedenácti letech by nemohla být Rostislavovou manželkou, natož aby byla matkou jeho syna.

36C8. LUDMILA NEBYLA BOŘIVOJOVOU MANŽELKOU PRVNÍ, HLAVNÍ. BYLA CÍRKVÍ POVAŽOVÁNA ZA KONKUBÍNU, SOULOŽNICI, STAROČESKY MOŠNU

Ludmila byla manželkou nebo jednou z žen knížete Rostislava. S ním měla syna Spytihněva. Roku 870 byl Rostislav zajat, z rozkazu Karlomana oslepen a poslán do některého z bavorských klášterů. Nyní se o ní začal starat Bořivoj. Stala se jeho vedlejší ženou. "Kosmas" to skryl do příběhu o Oldřichovi a Boženě.

Co znamená informace falešného Kristiána, že Bořivoj měl též manželku jménem Ludmilu? On měl Bořivoj více manželek a mezi nimi též Ludmilu?

Ludmila nebyla zřejmě Bořivojovou manželkou první, hlavní. A to možná nenápadně říkají i citované věty. Ze slov Bořivoj měl též manželku jménem Ludmilu (zejména ze slova též) se dá vyvodit, že měl manželek více. Méně pravděpodobné je, že se to dá vyvodit i z formulace "Kosmovy": z té [ne z jiné], která byla - s onou [ne s jinou], která byla. "Kosmas" však mohl napsat toto: Bořivoj zplodil syny Spytihněva a Vratislava s Ludmilou, dcerou Slavibora, předáka z hrádku z Pšova. K této formulaci (s vynecháním z té - s onou) se však neuchýlil. Náhodou nebo úmyslně?

Když nemohla církev okamžitě dosáhnout toho, aby neexistovalo mnohoženství, požadovala po mužích majících manželek více, aby jednu z nich označili jako manželku první, hlavní. Ostatní mužovy ženy mohly být církví považovány za konkubíny, za souložnice.

Ludmila mohla být církví nazývána konkubína i z důvodu, o kterém čtenáře informuje Vr. Vavřínek, když píše o sňatcích mužů z vyšších společenských vrstev na Velké Moravě (2002, s. 128): "...muži po nějakém čase propouštěli ,ženu mladosti své', jak se vyjadřuje životopisec užívaje slova evangelia, a ženili se znova s mladší dívkou. Takové chování, mezi muži vyšších společenských vrstev asi nijak řídké, považovali za rovné cizoložství a ostře je odsuzovali." To, jak si Bořivoj vzal novou manželkou, vylíčil "Kosmas" v epizodě o Oldřichovi (Bořivoji) a Boženě (Ludmile). Viz zde kapitolu Je v příběhu o Oldřichovi a Boženě...?

Gallus schoval českého Václava za polského Zbyhněva a napsal o něm (II, 4): "Zbyhněv, zplozený knížetem Vladislavem z konkubíny..." Po něm to zopakoval "Kosmas" (III, 16): "...jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva". V III, 34 "Kosmas" napsal, že polský Boleslav Zbyhněva oslepil. Oslepení u "Kosmy" znamenalo, že se za určitou osobou skrývá osoba jiná, v tomto případě za Zbyhněvem Václav. Tou konkubínou, souložnicí by měla být Ludmila. Formulaci kronikářů zmírněme: Ludmila nebyla Bořivojovou manželkou první, hlavní, ale nějakou manželkou další. První, hlavní Bořivojova manželka pocházela možná ze Srbska, možná byla dcerou Čestibora. Po smrti byla možná pohřbena v kolínském hrobě. Protože Em. Vlček zjistil u Ludmily, Vratislava a Václava stejné genetické znaky, tak zřejmě ani Vratislav nebyl synem Bořivojovy první, hlavní manželky a oba tedy byly zřejmě bratry jak po otci, tak po matce. Na dvou místech, kde je Ludmila skryta za Libuší, užil "Kosmas" slovo mošna. Podle MJvČ III/0140 je u hesla Mošnov uvedeno, že ve stč. slovo mošna znamenalo i nevěstka. "Kosmas" v I, 6, kde Přemysl přijal Libušino poselstvo, o Přemyslovi napsal: "...vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu [nevěstku] položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus [připomenut kníže v Zabrušanech] a tak dále [ať si chlípný čtenář další domyslí]." A v I, 12 radí jedna z počtu hadaček pastorkovi, aby nejmenované ženě, tj. Ludmile, uřízl obě uši [tj. oběsil ji nebo uškrtil] a uši dal do mošny. Mošna je zde opět narážkou na nevěstku Ludmilu. Ve znojemské rotundě je v oráčské scéně napravo od Bořivoje (Přemysla) a možná jeho dvou synů zobrazena čtvrtá postava dívající se na okno a za ním namalovaný strom. Na větvi je pověšena mošna. Ta se užívala při nastolovacím obřadu knížete. Je-li tou čtvrtou postavou v oráčské scéně Ludmila (Libuše), potom pověšená mošna má možná i zde říci, že Ludmila nebyla Bořivojovou hlavní ženou, že byla podle církve nevěstkou, stč. mošnou.

K Ludmile se vztahují i následující "Kosmovy" věty z I, 4. "Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu." […] "Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli. Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Ležet jako při porodu s roztaženýma nohama může žena i při jiné příležitosti. Z hlediska církve nebyla Ludmila řádnou Bořivojovou manželkou, byla jen nebo především jeho souložnicí, jeho konkubínou, jeho mošnou, jeho ženou děravou, ženou, která se hodí k tomu, aby se poznala s mužem v poduškách. Žena, která není konkubínou, se poznává s mužem jinde než v poduškách. Už samotné slovo ležíc ukazuje na konkubínu. J. Rejzek v hesle Konkubína napsal (2015, s. 326): "Konkubína (souložnice) (19. st.). Zlat concubīna tv. z con-... a odvozeniny z cubāre {ležet, spát}." - Slovo bojovníkům upozorňuje na význam jména Bořivoj, tj. bojovník.

V I, 6 "Kosmas" o Libušině, tj. o Ludmilině, ježdění za Přemyslem napsal: "...paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam [do Stadic] konávala a před kuropěním se vracívala..." Slovo kuropění by mohlo být (s malou pravděpodobností) narážkou na hampejz, a to proto, že církev se dívala na Ludmilu jako na konkubínu, souložnici, stč. mošnu. J. Rejzek o slovu hampejz napsal (2015, s. 213): "Hampejz zast. {nevěstinec, bordel} (14. st.). ... Ze střhn. han(en) -bais, han(en) beis tv. První část určitě souvisí s něm. Hahn {kohout}... podle toho, že na nevěstincích býval obraz kohouta na slepici. Druhá část bývá spojována s něm. Biss {kousnutí}, tedy {kohoutí kousnutí}... Hláskoslovně i sémanticky je však pravděpodobnějším zdrojem jidiš bajis {dům}." Je otázka jestli mohl "Kosmas" souvislost kohouta a nevěstince znát a jestli slovem kuropění neučinil narážku (pokud ji tímto slovem vůbec učinil) na hradiště Hánín. Jestli toto MJ nevychází z německého slova pro kohouta (Hahn), tak mohl "Kosmas" využít alespoň zvukové podoby. Ludmila (v "Kosmových" pověstech Libuše) by tak byla spojena s tímto hradištěm. Je s ním možná spojen i Bořivoj. Z hradiště Hánín byl výhled na kolínský hrob, kde byl možná Bořivoj pohřben.

N. Profantová napsala (1996, s. 32): "Nevíme ani o tom, že by kníže Bořivoj využil možností, které mu skýtalo jeho postavení a měl by kromě Ludmily více manželek. Pokud ovšem legendy jeho manželský život dodatečně neumravnily, ale i v tom případě by měla Ludmila a její děti zcela výsadní postavení." Jenomže to byla právě Ludmila, která byla Bořivojovou manželkou další, nikoliv tedy hlavní. Ludmila nebyla ani pohřbena do společného hrobu s Bořivojem a nebyla by s ním zřejmě pohřbena ani v případě, kdyby nebyla považována za čarodějku.

"Kosmas" vylíčil, jak Oldřich pojal v manželství Boženu, jež byla Křesinova, ale staré manželství nerozvázal. Čtenář si měl za Boženu dosadit Ludmilu, za Oldřicha starého vládce Bořivoje a za Křesinu Rostislava. Již z toho snad vyplývá, že Ludmila byla Bořivojou ženou vedlejší.

Na tzv. Václava s tím, že je nemanželský, možná vyrukoval Boleslav I.

Vratislav měl možná za manželku dceru Rostislava pohřbenou v Želénkách, Ludmila měla syna Spytihněva s Rostislavem a po umístění Rostislava do kláštera se Bořivoj o Ludmilu staral (staré manželství nerozvázal). Staral se o ni tak pečlivě, že s ní měl syn tzv. Václava a s malou pravděpodobností Vratislava.

36C9. BYLA LUDMILA S BOŘIVOJEM VDANÁ?

Potom se nelze divit tomu, co napsal J. Sláma (2017, s. 105): "Legendisté se kupodivu podrobněji nerozepisují o tak důležité události z Ludmilina života, jakou byl její sňatek s knížetem Bořivojem." J. Sláma tuto mlčenlivost zdůvodňuje takto (s. 105, 106): "O jejím sňatku se zmínili pouze ti legendisté a kronikáři, kterým nevadil Bořivojův křest z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Jsou to Fuit, Prolog, Kristián a Diffundente sole v obou redakcích. Pro legendisty spojující počátky českého křesťanství se západními misiemi nebyl samozřejmě prvním českým křesťanským knížetem Bořivoj, ale buď kníže Spytihněv (Crescente bavor. redakce, Gumpold, 2. stsl. legenda, Oportet nos fratres), nebo Vratislav (všechny redakce 1. staroslověnské václavské legendy, Vavřinec i Oriente iam sole). Tyto legendy potlačily jakoukoliv zmínku o Bořivojovi." Bořivoj byl zřejmě natolik závislý na Svatoplukovi a natolik vládl v jeho zájmu, že ho některé legendy možná ani za knížete nepovažovaly.

Jenomže Ludmila byla Bořivojovou manželkou vedlejší. Takovou ženu církev považovala za souložnici, konkubínu, stč. mošnu. Gallus pověsil informace o českém tzv. Václavovi na Zbyhněva a informace o Vratislavovi na Vladislava Heřmana. V II, 4 Gallus napsal: "Zbyhněv, zplozený knížetem Vladislavem z konkubíny..." "Kosmas" to po něm zopakoval v III, 16: "Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství na polovic mezi své dva syny: jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva..." Ve skutečnosti byl tzv. Václav synem Ludmily s Bořivojem, nikoliv synem Vratislava a Drahomíry.

"Kosmas" v I, 36 pověsil informace o Ludmile, o Bořivojovi a o Rostislavovi na Boženu, na Oldřicha a na Křesinu. "Kosmas" uvádí, že Oldřich pojal Boženu v manželství, staré však manželství nerozvázal. O takovéto situaci napsala B. Krzemieńskou (2004, s. 31): "...Boženu mohl jistě také kdokoliv považovat za ,konkubínu', protože rozhodně nebyla s Oldřichem ,řádně' sezdána. Žádný kněz by nemohl její sňatek dovolit, jestliže byl Oldřich již ženat a ona vdaná."

Můžeme-li tvrzení B. Krzemieńské o Boženě z 11. století vztáhnout na Ludmilu v 2. polovině 10. století, potom můžeme předpokládat, že ke sňatku Bořivoje s Ludmilou nikdy nedošlo. Byla mošna.

36C10. MOŠNA, KTEROU POLOŽIL PŘEMYSL (tj. BOŘIVOJ) NA TRÁVNÍK, JE LUDMILA

Přestože mošna, do které byl vložen chléb a sýr, byla součástí nastolovacího obřadu knížat (alespoň v Korutanech), domnívám se, že v I, 6 "Kosmas" ve skryté vrstvě chápal mošnu jako konkubínu, souložnici, v tomto případě Ludmilu. Ta jako vedlejší Bořivojova žena byla církví za konkubínu, stč. mošnu, označována.

Všimněme si těchto několika "Kosmových" řádků (I, 6): "Když líska vyrazila tři velké ratolesti a to, což jest ještě podivnější... s listím a ořechy, Přemysl vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti nebo odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše a šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: ,co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí..." "Kosmas" si prý libuje v kalhotových historkách. Zde máme jednu z nich. Mošna, tj. Ludmila. Když Gallus a "Kosmas" skrývají tzv. Václava, Ludmilina syna (nikoli vnuka), za polským Zbyhněvem, píší o něm, že byl synem souložnice, konkubíny (v I, 6 se Libuše válí v poduškách), staročesky mošny. Když se Bořivoj (skrytý za ,starým vládcem' Oldřichem) seznámil s Ludmilou (Boženou), ženou Rostislava (Křesiny od Krescencius), a pojal ji v manželství, staré manželství však nerozvázal. Ludmila se stala vedlejší ženou, pro církev mošnou. Hlavní Bořivojova žena s ním byla pohřbena v kolínském hrobě.

Přemysl položil na mošnu režný ubrus, tj. možná narážka na zabrušanského knížete. Do podrobností tento pohlavní akt "Kosmas" líčit nebude, nechť si to čtenář dosadí za slova a tak dále. Jeden sexuální detail možná přece "Kosmas" napíše. Jedna ratolest rostla do výše i šíře. Nato se dozvíme, že se z našeho (Přemyslova, tj. Bořivojova) rodu mnoho pánů zrodí. Ještě dodejme jednu větu M. Lurkera (2005, s. 265): "L(ískový) keř má rozmanitý erotický význam; je to tajemstvím opředené místo původu dětí." N. Profantová a M. Profant v hesle líska napsali mj. (2004, s. 123): "Líska byla symbolem plodnosti a od starověku i běžným afrodiziakem. Šlo o keř, jemuž se připisovaly magické vlastnosti, symbol rozrůstajících se generací." Kdyby "Kosmas" chtěl naznačit jenom rozrůstání rodu Přemyslovců a vládnutí pouze jeho hlavní větve (což naznačil), nemusely by ihned vyrůst ořechy. - Přemysl (Bořivoj) vyjímá z mošny (Ludmily) plesnivý chléb. Je plesnivým chlebem pohanka Ludmila nebo je jím Václav, kterého "Kosmas" nenáviděl? - "Kosmas" možná ukázal na Wistracha/wistracha(?) slovem strachem, v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové je užito slovo bázní.

"Kosmas" jednou hříčkou možná sdělil ještě jednu informaci. Přemysl (tj. Bořivoj) vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra a mošnu položil na trávník. Je tím řečeno, že Bořivoj byl před odchodem z hradiště u Zabrušan do středních Čech ještě pohan? Křesťané totiž nutili pohany jíst v určitých situacích na zemi, ne u stolu. Slovo plesnivý má být možná hanlivým vyjádřením pro pohanství. Je slovo chléb narážkou na pohanskou slavnost zvanou jídlo (viz kapitolu Co byl obrovský balvan skalní?) a slovo plesnivý má být odsouzením této slavnosti?

Biskup Heřman (tj. "Kosmas" prvních dvou knih Kroniky Čechů) vylíčením jedné "příhody", snídaně, práskl na Přemyslovce dvě skutečnosti: Ludmila byla mošna (tj. Bořivojova vedlejší žena, v očích církve byla za biskupa Heřmana konkubína) a Přemysl byl v době pobytu na hradišti u Zabrušan pohanem. Přemysl, tj. Bořivoj, však orá úhor, to zřejmě znamená, že po přijetí křesťanství sám křesťanství šíří.

Na Ludmilu ukazuje tobolkou (mošnou) "Kosmas" i v lucké válce (I, 11), když klade maceše (tj. Vratislavovi) do úst slova: "...uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky [své mošny]..." Mošnou Ludmilou je v lucké válce nejmenovaná zabitá žena.

Tím, že "Kosmas" pro Libuši, pod níž si však měl čtenář představit Ludmilu, použil slovo mošna (v lucké válce nevhodně přeloženo ve vydání 2005 jako tobolka), ukázal, jaká nemorální žena (z jeho hlediska a z hlediska tehdejší církve) stojí na počátku genealogie Přemyslovců nebo (nebyla-li Ludmila matkou Vratislava) od jaké nemorální ženy odvozují Přemyslovci, sice nesprávně, svůj původ.

36C11. LUDMILA PO SMRTI BOŘIVOJE ODCHÁZÍ KE SVÉMU SYNOVI SPYTIHNĚVOVI

Po uvržení Ludmilina prvního muže Rostislava do kláštera se o Ludmilu staral Bořivoj. Byl mezi nimi takový vztah, že můžeme Ludmilu nazvat Bořivojovou manželkou? Církev ji později považovala za Bořivojovu souložnici, konkubínu, stč. mošnu.

Mohli ti, kdož se (jako "Kosmas") dívali na Ludmilu jako na konkubínu, považovat ji za vdovu po Bořivojovi? Je otázka, jak na ni tehdy pohlíželi její současníci. Možná se na ni mohli dívat jako na vdovu po smrti Rostislava.

Ludmila po smrti Bořivoje odchází za svým a Rostislavovým synem Spytihněvem, který má hlavním hradištěm Budeč a ovládá i Děvín (pozdější Pražský hrad). Možná ke Spytihněvovi odchází i tzv. Václav (má-li pravdu První staroslověnská legenda, tak v době smrti jeho otce, tj. podle mne Bořivoje, mu bylo 18 let).

Ludmila se věnuje pohanským praktikám na Děvíně, konkrétně na pahorku, o kterém "Kosmas" píše jako o pahorku Žiži. S Ludmilou se setkáváme i na dalším Spytihněvově hradišti, a sice na Tetíně.

Ludmila se nevdává, bez muže svobodně žije.

Ludmila také jako babička vychovává Spytihněvova syna. Toho později nechá zabít jeho strýc tzv. Václav (viz zde kapitolu Zabití Vlastislavova, tj. Spytihněvova syna...).

Po smrti Spytihněva je Ludmila rituálně usmrcena Vratislavem (synem Bořivoje a ženy, jejíž pozůstatky jsou připisovány Ludmile) a svým synem tzv. Václavem. Ludmila se svým usmrcením souhlasila nebo šlo skutečně o neslýchanou vraždu?

Pokud by bylo dokázáno, že Spytihněv má s Přemyslovci shodný chromozom Y, dokázalo by se tím zřejmě to, že Mojmírovci a Přemyslovci mají v mužské linii stejné předky.

36C12. LUDMILINI SYNOVÉ A JEJÍ DCERA NEBO DCERY

Ludmila byla nejprve manželkou knížete Rostislava (pro něho pocházela ze Srbska), s nímž žila nebo často pobývala ve středních Čechách. S ním měla syna Spytihněva (Strojmíra). Poté, když byl Rostislav uklizen do kláštera, začal se o ni starat Bořivoj. Pro něho pocházela ze Pšova (z Mělnicka). S Bořivojem měla syna tzv. Václava. Není jisté, zda byl jejím synem i Vratislav. Ten byl možná synem Bořivoje a ženy, jejíž ostatky jsou možná vydávány za ostatky Ludmiliny. Byla tou ženou Svatožizň? Na Moravě žil totiž předák zvaný Zemižizň. Jeho dcerou byla možná Svatožizň. Gallus pojmenoval Vratislava Zeměvít. Zeměvítovým synem byl Zeměmysl, tj. Boleslav I. Částí Země- možná Gallus ukazuje na předka Vratislavova a Boleslavova. Pozůstatky připisované Ludmile jsou ve skutečnosti pozůstatky Svatožizně. Nejvíce geneticky společné mají s pozůstatky Vratislavovými.

Ludmila mohla s Rostislavem otěhotnět nejpozději roku 870. Legendisté úmyslně zkrátili Ludmilin dožitý věk na 60 nebo 61 let. V roce 870 by Ludmile bylo v takovém případě pouhých 10 nebo 11 let a otěhotnění by nepřipadalo v úvahu. 

Tři legendy se zmiňují o tom, že Bořivoj a Ludmila měli tři syny. V legendě Fuit in provincia Boemorum souvětí zní: "Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Legenda jmenuje prvorozeného Spytihněva a jeho bratra Vratislava. V Kristiánově legendě čteme rovněž jména jen dvou synů (prvorozený jeho syn Spytihněv... bratr jeho Vratislav), ale legenda se zmiňuje o třech: "Dala [Ludmila] pak tomuto knížeti [Bořivojovi] tři syny a tolikéž dcer. ...říše jeho vzrůstala." V Proložní legendě o sv. Ludmile se dočteme pouze to, že Bořivoj a Ludmila zplodili tři syny a dceru [překlad Em. Bláhové a V. Konzala]. Ani jedna legenda třetího syna nejmenuje. Příčinou mohlo být to, že šlo o syna z nějakého důvodu bezvýznamného. Legendy však nemusely prozradit jméno významného syna záměrně. A to byl asi tento případ. - Slova vzrůstalo a vzrůstala mají připomínat Rostislava.

"Kosmas", který na Přemyslovce práskl co mohl, v I, 15 zná jenom dva syny: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava z... Ludmily." Pokud se týká Spytihněva, přisuzují mu prameny jako otce místo Rostislava Bořivoje. Byl však Vratislav skutečně syn Ludmily? Nebyl Vratislav synem Svatožizně?

J. Žemlička k dětem Bořivoje a Ludmily napsal (2005, s. 43): "Vzpomeňme jen poznámku tak řečeného Kristiána, že kníže Bořivoj a (později svatá) Ludmila měli společně ,tři syny a tolikéž dcer'... Novodobé genealogické rekonstrukce na to zapomínají a uvádějí pouze syny jménem Spytihněv a Vratislav. Po čtyřech zbývajících sourozencích jako by se slehla zem. Jistě, dcery mohly být vyvdány, ale kam zmizel syn? Zemřel? Vyhnali ho bratři? Odešel sám hledat štěstí kdesi v cizí službě?" Citujme větu falešného Kristiána v překladu J. Ludvíkovského a J. Stříže: "Měl pak s ní často jmenovaný kníže tři syny a tolikéž dcer." - "Dala pak tomuto knížeti tři syny a tolikéž dcer."

Mezi slovy měl pak s ní a dala tomuto knížeti je možná podstatný významový rozdíl. Když začal Bořivoj s vdovou po Rostislavovi Ludmilou žít, stal se mu v legendách její syn s Rostislavem Spytihněv prvním synem a s Bořivojem měla syna tzv. Václava a možná staršího Vratislava. Vratislava měl Bořivoj možná s jinou ženou než s Ludmilou, možná že se Svatožizní.

Ve znojemské rotundě je v oráčské scéně, následující po scéně jezdecké, zobrazen Přemysl a při něm možná stojí dva jeho a Libušini synové Vratislav a tzv. Václav. Pokud je osoba stojící vpravo žena, potom je to Ludmila, pokud je to muž, potom je to možná syn Ludmily s Rostislavem, tj. Spytihněv.

Legendy měly problém s tím, koho označit za Václavovy bratry. Kvůli zakladatelské pověsti museli být bratry tzv. Václav a Boleslav (legendy z tzv. Václava popraveného učinily tzv. Václava zavražděného a jeho vrahem učinily Boleslava). Tzv. Václav a Boleslav byli ve skutečnosti vůči sobě strýc a synovec. Z Václavova bratra Vratislava se stal jeho otec. A u Spytihněva a tzv. Václava, bratrů pouze po matce, jejich příbuzenský vztah legendy zamlčely.

Problém je i s Ludmilinými dcerami. První slovanská legenda o sv. Václavu uvádí: "A měl čtyři sestry..." Připusťme, že je to pravda. Jenomže ve skutečnosti byl tzv. Václav synem Ludmily a ta byla poprvé manželkou Rostislava a potom vedlejší manželkou Bořivoje. Podle legend byl tzv. Václav synem Vratislava a Drahomíry. Kdo tedy byli rodiče jeho sester? Kdo byli rodiče jediné jeho sestry známé jménem, a to Přibyslavy?

Podle této teorie by měli mít Ludmila, Spytihněv, Vratislav a tzv. Václav stejnou mitochondriální DNA. A stejnou DNA chromozomu Y by měli mít Bořivoj, Vratislav a tzv. Václav. Spytihněv by měl mít stejnou DNA chromozomu Y s Mojmírovci.

Byla Přibyslava skutečnou sestrou tzv. Václava, nebo se jí stala až tehdy, když byl tzv. Václav o generaci posunut? 

36C13. LUDMILA VYKONÁVALA POHANSKÉ OBŘADY. BYLA TEDY POHANKOU NEBO KŘESŤANKOU?

Pohané se na šíření křesťanství dívali jako na něco pro ně smrtelně nebezpečného. J. Sláma ve filmu Svatá kněžna Ludmila (2021) řekl, co říkali pohanští kněží kněžím křesťanským: "Uvědomme si, co říkali pohanští kněží. Když vy tady působíte, tak nám země nerodí, zvířata nedávají mláďata, stromy nedávají plody." Ludmila vykonávala takové pohanské obřady, které měli zajistit, aby země rodila atd.

Nejstarší ludmilská legenda Fuit, jejímž autorem byl možná pravý Kristián, o Ludmile uvádí: "Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání." - "...vznešená paní Ludmila, po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala." - Legenda Crescente fide podává tuto informaci: "...Václavova matka, která zůstala pohankou..." Legenda matku nejmenuje. Podle jiných legend byla Václavovou matkou Drahomíra, ve skutečnosti jí však byla Ludmila. Koho zde tedy měl legendista na mysli? Z kontextu zcela jasně vyplývá, že by jí nebyla Ludmila. Jenomže u "Kosmy" bylo třeba na některých místech část textu vytrhnout z kontextu. Počítal s tím zde legendista a zasvěcený čtenář si měl dosadit za slovo matka Ludmilu?

Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, o Ludmile napsal: "Tato, jež rovna mu byla v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak i v náboženství křesťanském ho napodobila, ba předčila svého muže v ctnostech a stala se vpravdě služebnicí Kristovou." V kapitole 3 vložil falešný Kristián do Václavových úst tato slova: "...moje rodička zlořečené paměti, zavile nenávidíc živoucí víru... zamýšlí tyto kněze rozličných stupňů, poněvadž se hlásí k stejnému smýšlení jako já, statků pozemských zbaviti a ze země ukrutně vyhnati." Máme za těmito slovy vidět skutečnou Václavovu matku, tj. Ludmilu, nebo jeho matku v legendách, tj. Drahomíru?

V Kronice Čechů se autor (je jím u prvních dvou knih opět biskup Heřman) o Ludmilině křesťanství se vůbec nezmiňuje. P. Kubín se domnívá, že tzv. Kristiánova legenda byla napsána s úmyslem, umést cestu k tomu, aby se Ludmila stala světicí. Heřman toto zadání zřejmě se skřípěním zubů splnil. Kroniku Čechů však psal s úmyslem (nebo i s úmyslem) prásknout na Přemyslovce všechno, co o nich ví. Ludmila tedy není u "Kosmy"/Heřmana křesťankou, ale velice aktivní pohankou. "Kosmas" skrývá Ludmilu za tři Krokovy dcery, za Kazi, Tetku a Libuši. Ty se věnovaly okultním praktikám. K pohanství Ludmila vedla i lid. "Kosmas" o Kazi (za níž skryl Ludmilu společně s Vratislavem) napsal: "...zavedla pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům, navedla lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amadryádám [posvátným horám či horským vílám, lesním vílám a posvátným stromům].

I. Štefan o Ludmilině dvojvěří napsal (2021, s. 12): "Navzdory jejich exaltovanému tónu [legend] si o křesťanství historické Ludmily nedělejme iluze. Sotva mohla zcela opustit mentální vzorce prostředí, v němž vyrostla a žila. Nejpravděpodobněji byla vroucí konvertitkou, jejíž křesťanství by později jen těžko obstálo."

Vr. Vaníček o Ludmile napsal (2014, s. 87): "Ludmila sehrávala dvojí duchovní náboženskou roli - jako původní velekněžka ,veřejného kultu', který lze možná přirovnat ke kultu bohyně obilí Demétér, a poté jako šiřitelka křesťanství. Důsledkem tohoto obratu byla christianizace ,kultu obilí', která se snad projevila i při recepci jejího vlastního kultu." "Kosmas" informace o tom, že Ludmila byla velekněžkou ,veřejného kultu' pověsil na Kazi, Tetku a Libuši.

Na Ludmile se plně projevovalo dvojvěří. Jistě byla pokřtěna, některých křesťanských obřadů se jistě účastnila, ale sama provozovala praktiky pohanské. Ty mohly pohanskou společnost vedenou ke křesťanství uklidňovat. Ludmila mohla, třeba neplánovitě, obrušovat hrany mezi pohanstvím a křesťanstvím.

36C14. LUDMILIN KŘEST

I. Štefan o Ludmilině křtu napsal (2021, s. 16): "Přestože se všechny legendy shodují v tom, že Ludmila přijala křest teprve v průběhu života, za jakých okolností k tomu došlo, žádná z nich neuvádí."

Ludmila měla být původně pohankou (falešný Kristián: rovna mu Bořivojovi byla v bludu pohanském, obětujíc modlám). Za projev pohanství považovala církev i to, když měl muž více manželek. Domnívám se, že můžeme takřka s jistotou předpokládat, že pod pohankou si máme skutečně představovat pohanku, že v tomto případě není slovo pohanka nadávkou pro vyznavačku východního křesťanského ritu.

Ludmila žila v době přechodu od pohanství ke křesťanství, v době dvojvěří. Po křtu se pohanství a křesťanství v jejím myšlení a v jejích činech prolínalo. Legendy však v jejím životě pohanství a křesťanství časově oddělily. V mládí vyznávala blud pohanský, později byla horlivá křesťanka.

O Ludmilině křtu nás informují jedině legendy. Jejich informace se však rozcházejí.

Autor legendy Crescente fide napsal: "Václavova matka, která zůstala pohankou..." Ke komu však máme uvedené tvrzení vztahovat, když podle legend byla Václavovou matkou Drahomíra, ale ve skutečnosti jí byla Ludmila?

Legenda Fuit se o křtu zmiňuje takto: "Když pak oba žili pospolu, z božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti přijali očistu svatého křtu a s nimi zároveň i jejich poddaný lid." Prolog o svaté Ludmile informuje o Ludmilině křtu takto: "Když však byli pospolu [Bořivoj a Ludmila], osvítily se jim oči srdce, i byli pokřtěni..."Kdy, kde a od koho přijal Bořivoj s Ludmilou, se kterou žil pospolu, křest, to se z legendy nedovíme. Jak asi probíhala svatba Bořivoje s Ludmilou, když Ludmila nebyla první, hlavní Bořivojovou manželkou? - Bořivoj měl ještě nejméně jednu manželku. Byl tedy pokřtěn Bořivoj a s ním jenom Ludmila? Nebo byl pokřtěn Bořivoj a ještě jedna žena (pokud si ji nevzal již pokřtěnou)? Nebo byl pokřtěn Bořivoj a ještě více jeho žen než dvě?

Legenda falešného Kristiána, tj. biskupa Heřmana(podle většiny historiků napsaná koncem 10. století, podle P. Kubína až v polovině 12. století), nechala pokřtít Bořivoje s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, na Moravě Metodějem (podle N. Profantové v letech 882 nebo 883, nejpozději roku 885). O Ludmilině křtu nepadne zmínka. Falešný Kristián líčí Bořivojův křest takovým způsobem (ponížení Bořivoje), že N. Profantová položila otázku (1996, s. 37): "Není Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu opravdu pouze legendou?"

Legenda Diffundente sole, napsaná nejdříve ve 20. letech 13. století (J. Nechutová 2000, s. 52) uvádí oproti falešnému Kristiánovi, z něhož vychází, k čemu došlo po návratu Bořivoje z Moravy: "Po krátkém čase přišel pak svrchu jmenovaný Metoděj do Čech a pokřtil svatou Ludmilu s mnoha jinými..." Pokud se tak stalo, bylo to ještě za života knížete Bořivoje? Metoděj možná zemřel až roku 894 nebo krátce po tomto roce.

Pokřtění Ludmily klade do Čech a časově po Bořivojově pokřtění na Moravě i legenda Tempore Michaelis Imperatoris: "Když pak byl pokřtěn, vrátil se do Čech, vzav s sebou kněží, a postaral se, aby byla pokřtěna manželka jeho, Svatá Ludmila, s množstvím lidu českého."

Musela být Ludmila pokřtěna, když byla vedlejší Bořivojovou manželkou (podle církve dokonce konkubína, souložnice, mošna) a později řadu let vdova? Platilo nějaké pravidlo: Koho harém, toho náboženství?

Ludmila byla před soužitím s Bořivojem manželkou knížete Rostislava, který významnou měrou posiloval křesťanství. Bylo by za takových okolností možné, aby Ludmila nepřijala křest? Ludmila tedy byla možná pokřtěna před rokem 870, tedy v době, kdy byla manželkou Rostislavova. Přitom Rostislav mohl nějaký čas žít s Ludmilou v Čechách, takže Metoděj mohl pokřtít Ludmilu v Čechách ještě za jejího manželství s Rostislaem. Přijetí křesťanství však Ludmile nebránilo, aby se později věnovala pohanským praktikám (věštění, přivolávání deště apod.).

Ludmila nemusela být první pokřtěná žena, která žila na území Čech. Například nevíme, jestli některý z knížat pokřtěných roku 845 v Řezně nenechal následně pokřtít i svou manželku. Řada pokřtěnců, mužů i žen, mohla přijít do Čech s Rostislavem. Tvrzení, že Ludmila byla první pokřtěnou ženou žijící v Čechách, je poněkud odvážné.

36C15. NENARÁŽÍ NA LUDMILINO POHANSTVÍ I "KOSMAS" PROSTŘEDNICTVÍM ŽIDA APELLY?

"Kosmas" píše o Appelovi na dvou místech. V I, 6 napsal: "Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní [Libuše, tj. Ludmila] sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam [za Přemyslem, tj. Bořivojem] konávala a před kuropěním se vracívala; tomu ,ať žid Apella věří'."

A v III, 57 "Kosmas" vykresluje žida Apellu tak černými barvami, jako snad žádnou jinou postavu v Kronice Čechů. Čtěme: "Téhož roku [1124] moc Krista Boha a moudrost Boží... ráčila milostí svou vyrvati tuto zemičku z osidel satana a jeho syna Jakuba Apelly. Jeho usmolená pravice čeho se dotkne, poskvrní, a jeho dech, smrdutý jako baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu po boku stojí a služby koná satan v lidské podobě. A tak ho svými lstmi strhl k takové smělosti, ba šílenosti, že onen ničemný zlosyn, povyšuje se nad svůj stav, zastával úřad místopána po knížeti; bylo to hrozné peklo pro lid křesťanský." - "Tento člověk, stav se po křtu zase odpadlíkem, dal v noci rozbořiti oltář, vysvěcený a posvěcený v jejich synagoze, a vzav svaté ostatky, neostýchal se hoditi je do svého záchodu. Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horlivostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby řečený kurvy syn nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata. Kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby u nich sloužil nějaký křesťan. ,Amen, amen,' pravím; čím se kdy provinil, všecko tímto chvalitebným činem odčinil a jméno věčné si získal." - "Marie Magdaleno, ty zbožná Kristova služko, / tobě vždy přináší pobožný lid své slíbené dary / za to, že o tvém svátku byl vyrván ďábelskému nepříteli." - "Také téhož roku dne 11. srpna v jedenáctou hodinu denní bylo zatmění Slunce a po něm přišel velký mor na skot, brav a vepřový dobytek, mnoho včelstev pomřelo a nedostatek medu byl veliký. Obilí ozimé vyhynulo i jaré, jen prosa a hrachu (?) se urodilo." Že je v textu něco důležitého skryto, to je možná napovězeno zatměním Slunce.

V I, 6 "Kosmas" Ludmilu (v textu Libuši) s Apellou jenom spojí, v III, 57 myslím popíše žida Apellu tak, aby se některé informace o něm hodily i na Ludmilu. Co tedy měli žid Apella a Ludmila společné? Apella odpadl od víry. Odpadla od víry také Ludmila? Byla možná usmrcena po pohanském způsobu, věštila, léčila, čarovala. Také ona nebyla sťata. Pravděpodobně byla pohřbena jako vampýr. Prameny o ní hovoří jako o konkubíně a zde je výraz kurvy syn. (Polský Zbyhněv, tj. český Václav, byl synem konkubíny a Ludmila byla matkou, ne babičkou knížete Václava.) Dobytek možná naráží na Ludmilino poselstvo do Stadic a na Turské pole. Včely byly ve středověku symbolem neposkvrněného početí a Ludmila byla jeden čas pohřbena v kostele Panny Marie. Je obilí narážkou na Pšov a přes něj na Ludmilu? Jsou proso a hrách nějakým symbolem?

L. Polanský ke konfliktu Vladislava I. s židy napsal (2019, s. 116): "Pražští židé byli roku 1096 násilně pokřtěni účastníky první křížové výpravy, jejíž část tudy procházela. Později, či spíše následně od křesťanské víry odpadli, což si na smrtelné posteli, slovy Kosmy, vyčítal jako svou nedbalost biskup Heřman (1099-1122). Vinu na tom měla nést ,jedna prašivá ovce', již neměl Kosmas pravděpodobně na mysli nikoho jiného než právě Jakuba Apellu." A nyní si představme, že biskup, kterého trápí, že nedostatečně bojoval proti odpadlíkům od víry, byl přinucen napsat legendu, v níž musel oslavovat Ludmilu, také prašivou ovci, která se zachovala stejně jako pražští židé. Byla sice pokřtěna, ale vrátila se k pohanství. V poslední kapitole druhé knihy, možná v poslední kapitole, kterou biskup Heřman v Kronice Čechů napsal, vystupuje Heřman jako lžibiskup. "Vítězství" Vladislava I. nad židem Apellou připomíná Vladislavova mince z roku 1124.

V době napsání zfalšované Kristiánovy legendy (před rokem 1122) a napsáním Kroniky Čechů se zřejmě vedl velký spor o to, zda Ludmila má být uctívána v daleko větší lokalitě, než je klášter sv. Jiří. Zatímco Kristiánova legenda její svátost připravuje, Kronika Čechů se o ní zmiňuje jenom okrajově, případně ve skrytých vrstvách (např. jako o Libuši).

Ludmila mohla být pokřtěna již jako žena Rostislavova, tedy před rokem 870. Později u ní mohly převažovat pohanské praktiky. Věnovala se tomu, co "Kosmas" vložil na Kazi, Tetku a Libuši. U Ludmily se zřejmě projevovalo dvojvěří.

Legenda Crescente fide o Václavově matce uvedla: Zatím matka jeho, která nevěřila v Boha. Měl legendista na mysli Drahomíru, která byla Václavovou matkou jen podle legend, ne ve skutečnosti, nebo měl na mysli Ludmilu, která byla skutečnou Václavovou matkou?

36C16. JE U "KOSMY" ZA BOHYNÍ CERES SKRYTA LUDMILA NEBO ROSTISLAV ČI OBA?

"Kosmas" pravděpodobně skrývá za římskou bohyní obilí a polní úrody Ceres knížete Rostislava, možná v některém případě i Ludmilu. Ludmila byla pravděpodobně nejdříve manželkou Rostislava. "Kosmas" nazval Rostislava také jménem Buza, přičemž maďarské slovo búza dnes znamená pšenice. Podle falešného Kristiána a podle "Kosmy" žil Ludmilin otec na hradišti Pšov (stč. pše = pšenice).

Ludmiliny pohanské praktiky měly zajišťovat úrodu, možná i proto ji "Kosmas" spojil s bohyní Ceres. Ludmila u falešného Jestli skutečně byl Ludmiliným otcem Rurik (ale je to zřejmě velice málo pravděpodobné), potom Ludmiliným bratrem byl možná Igor. Jeho jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 191) hlídající (pozorný) Ign (bůh plodnosti).

L. J. Konečný k Libuši napsal (2005, s. 203): "K antickému původu Libuše – Sibyly (Libyssa-Ceres, řecká Démétér) jakožto bohyně věštby, zemské plodnosti a lásky (lubiti-libá) již R. Urbánek 1917, J. Růžička 1924, K. Stejskal 1968 1968, 2001. Jméno Libuše mohl ovšem převzít Kosmas z Etymologiáře sv. Isidira ze Sevilly, kde sluje Sibyla lybijská ,Lybissa'." L. J. Konečný tu spojil Libuši s Ceres a "Kosmas" skrývá Ludmilu za Libuši. Můžeme tedy spojit Ludmilu s Ceres.

"Kosmas" v Kronice Čechů užil jméno Ceres v I, 3 v I, 4 a v I, 8 a jméno Cereřin zeť v I, 9, v I, 11, v I, 30 a v III, 13. V římské mytologii byl Cereřiným zetěm Pluto. U "Kosmy" je zetěm Cereřiným Vratislav. Jeho ženou byla dcera Rostislava. V této souvislosti je třeba vidět za bohyní Ceres Rostislava. Pokud měl Rostislav dceru (která se stala manželkou Vratislava) s Ludmilou, nic nebránilo tomu, aby se Vratislav a dcera manželů Rostislava a Ludmily stali manželi. Vratislav byl totiž synem Bořivoje a jiné ženy něž Ludmily (Svatožizně?). Vratislav by byl potom zeť jak "Ceres" Rostislava, tak "Ceres" Ludmily.

O bohyni Ceres Ottův slovník naučný uvádí mj. toto: "Ceres je jako řecká Déméter především žírná, plavovlasá bohyně úrody polní, klasy ověnčená, jež naučila Triptolema, syna Keleova v Attice, orati.." A když Libušino poselstvo dorazí k Přemyslovi (tj. Bořivojovi), on právě orá pole. Na počest bohyně Ceres konali Římané slavnosti zvané cereálie, a to ve dnech od 12. do 19. dubna. Přitom poslední den cereálií byl státním svátkem. A právě 19. dubna má svátek Rostislav. "Kosmas" Rostislava prostřednictvím bohyně Ceres pouze připomenul nebo je u něho Rostislav také skryt za bohyní Ceres a "Kosmas" na Ceres pověsil nějaké informace o Rostislavovi? Například zeť je spojován s ním, nikoliv s Ludmilou. - První část jména Rostislav má svým významem blízko k bohyni Ceres.

Slovník antické kultury u hesla Ceres uvádí mj. (1974, s. 118): "Ceres (Cerery), původně římská bohyně setby a úrody." [...] "Římané slavili na počest této bohyně Cereálie v dubnu. Kolem roku 500 př. n. l. byl v Itálii hladomor. Římané se uchýlili o radu k Sibylliným knihám a převzali kult Demétřin a řeckou bohyni ztotožnili s Cererou." (Mor a uchýlení se o radu k hadačce je u falešného Kristiána.)

U hesla Cereálie čteme: "Cereálie (lat. Cerealia), slavnost vysévání obilí k poctě bohyně Ceres, konaná na venkově od 12. do 19. dubna; poslední den byl státním svátkem. Připomínaly... založení rolnictví." Ludmila mohla hrát důležitou úlohu při podobných oslavách konaných na našem území a vztahujících se k obdobné slovanské bohyni, a právě proto mohl "Kosmas" její činy pověsit na Ceres.

Ve slovníku Pražáka ad. (1999, s. 205) jsou u hesla Cerēs tyto významy: 1 staroitalská bohyně orby a tím vzdělanosti i úrody, dcera Saturnova a Opina [1. p. Ops], sestra Jovova [1. p. Jupiter], matka Proserpinina; kladena úplně na roveň řecké bohyni Demetře... 2 meton. (Cereřin) plod, (Cereřiny) plody, osení, obilí a potrava z něho, chléb..."

Co byla pro Římany Ceres, to byla pro Řeky Déméter. Její jméno znamená matka. Je bohyní plodnosti země a rolnictví. Jejím symbolem je pšeničný nebo obilný snop, pluh, srp a Venušin pahorek. Jejím symbolem je i převrácený trojúhelník, podobající se řeckému písmenu delta. Trojúhelník představoval bránu zrození, smrti i sexuální rozkoše. (Informace jsou z Wikipedie.)

Cereřiným zetěm byl Pluto, římský bůh podsvětí, odpovídající řeckému bohu Hádovi. Byl manželem Proserpiny (což byla u Řeků Persefona), dcery Cereřiny a Diovy. Proč "Kosmas" užíval slova zeť Cereřin a ne přímo Pluto? Latinsky zeť  se totiž řekne fili in lege a samotné fili (filius) znamená syn. Ludmila měla podle legend tyto syny: Spytihněva a Vratislava. Domnívám se, že jejím synem byl tzv. Václav. Otcem Spytihněva byl Rostislav, otcem Vratislava a tzv. Václava Bořivoj. Zetěm Cereřiným (Rostislavovým) byl u "Kosmy" pravděpodobně Vratislav. Vratislav měl možná za manželku dceru Rostislava pohřbenou v Želénkách.

K připodobnění Ludmily k bohyni úrody a obilí Ceres možná "Kosmu" (biskupa Heřmana, autora prvních dvou knih Kroniky Čechů) inspirovalo to (a možná nejen to), že se Ludmila měla narodit předákovi z hrádku Pšova a jméno Pšov je možná odvozeno od staročeského názvu pro pšenici, tedy od slova pše. Se Pšovem přišel biskup Heřman dříve než s Ceres. O Pšovu totiž píše Heřman již jakožto falešný Kristián a o bohyni Ceres píše Heřman až jakožto "první" "Kosmas". Heřman byl možná donucen učinit z Ludmily "Češku", a tak pro její rodiště vymyslel Pšov, dnes zvaný Mělnickem. Navíc Ludmilu spojil s jejím prvním mužem Rostislavem, který se po určitou dobu jmenoval Budek a od tohoto jeho jména vytvořil jméno Buza, přičemž maďarské slovo búza znamená pšenice.

Kap. I, 3: "...chceme jen něco málo, ale pravdivého pověděti o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spokojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo." Za Ceres se skrývá Rostislav, případně i Ludmila, za Bakchem tzv. Václav, protože svátek Václavův měl překrýt obžerné dožínky. Neříká na tomto místě "Kosmas", že tehdy ještě nebyli světci Ludmila (Ceres) a tzv. Václav (Bakchus). 

Kap. I, 4: "Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka." (W. W. Tomek: "...na památku panownice...") Tyto věty jsou napsány v pasáži, kde "Kosmas" píše o dcerách Krokových, přičemž za Krokem je třeba vidět Bořivoje. Mohyla té, jež z Cerery zrozena byla, to byla mohyla v Želénkách a byla v ní pohřbena dcera Rostislava (Ceres), s menší pravděpodobností dcera Ludmily (Ceres).

Kap.: I, 8: "Podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi." Týká se Libuše, tj. Ludmily, a Přemysla, tj. Bořivoje.

Kap. I, 9: "Přemysl naplniv už dny, když ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha." Přemysl, tj. Bořivoj, byl vzat k Václavovi, synovi Ludmily (Ceres). Byl vzat k tomu, kdo ještě světcem nebyl, ale nyní (za biskupa Heřmana, tj. prvního "Kosmy") už je.

Kap. I, 11: "Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť. Tuto radu dává jedna baba věštkyně v lucké válce Lučanům. V čele Lučanů stál Spytihněv, pastorek v ní zabije nejmenovanou ženu, ve skutečnosti tzv. Václav zabije Ludmilu. Čtenář si má zde z fili in lege vzít jenom fili (filius) a nahradit tak slovo zeť slovem syn. Synové Ludmily byli Spytihněv (otec Rostislav) a Vratislav s tzv. Václavem (jejich otcem byl Bořivoj).

Kap.: I, 30: "Tak totiž, tak Bůh často dopouští v své prozřetelnosti, aby zesílila moc špatných lidí, jakož v této vadné volbě převahy nabyly hříčky zetě Cereřina (syna Ludmily). Vadnou volbou je volba Strachkvase (tj. pravého Kristiána, tj. Boleslava III.) biskupem. Tím moc tohoto špatného člověka zesílila.

Kap.: III, 13: "Brzy ho jeden našel polomrtvého, a ač měl ránu jistě smrtelnou, přece mu uťal mečem hlavu řka: / ,Do černých pekelných stínů teď odejdeš, bez viny nejsa, / čin můj ať od tebe zví zeť Cereřin - pamatuj na to!' /." V ní je líčena vražda Břetislava II. Nemá vražda Břetislava II. připomenout zavraždění knížete Vratislava I.?

Že byla Ludmila nejprve ženou Rostislava, o tom viz kapitolu Je v příběhu o Oldřichovi a Boženě skryt za Oldřichem Bořivoj a za Boženou Ludmila?

36C17. MOŽNÉ VLÁDNUTÍ LUDMILY A VYMYŠLENÉ VLÁDNUTÍ DRAHOMÍRY

Legendy uvádějí, že Ludmila a Drahomíra po určitou dobu vládly společně. Ve skutečnosti legendy některé informace o vládnutí Vratislava pověsily na Drahomíru. Ludmila mohla krátce vládnout za nedospělého Spytihněvova syna později zavražděného Durynkem. Mohla dokonce po smrti Spytihněva pokračovat v lucké válce, to je válce s Vratislavem. Pokud Ludmila opravdu po Spytihněvovi vládla, potom je velice pravděpodobné, že z jeho paláce na Budči. - Drahomířina regentská vláda je ve skutečnosti Vratislavova vláda poté, kdy ho legendy nechaly předčasně zemřít.

Ludmila možná pokračovala ve válce s Vratislavem, v tzv. lucké válce, po smrti Soběslava. Legendisté to možná naznačili častým užíváním slova služebnice. Jsou zde však dva problémy: Slova služebnice Kristova, služebnice Boží byla v určitých souvislostech běžně užívané spojení slov. A autoři legend by museli znát souvislost slova služebnice se slovem vojsko. J. Rejzek v hesle sluha napsal mj. toto (2015, s. 641): "Psl. *sluga odpovídá lit. slaugà{služba}, příbuzné je lit. slaugýti {ošetřovat, pomáhat, podpírat}, stir. slúag {vojsko, tlupa}, wal. llu {vojsko}..." - V legendě Fuit se vyskytuje slovo služebnice ve spojení s Ludmilou 11x. NAPSAT DALŠÍ LEGENDY

Několik legend uvádí, že Ludmila byla uškrcena provazem. Podle U. Beckera (2002, s. 231) byl provaz často symbolem vladařské nebo soudcovské moci.

Kdyby Spytihněv zemřel roku 915, vládla by Ludmila 6 let, kdyby zemřel roku 905, jak se také domnívají někteří historici (např. P. Charvát), vládla by 16 let. Spytihněv však pravděpodobně zemřel krátce před rokem 921.

N. Profantová ve Velkých dějinách... I (1999, s. 269) napsala: "Odmítala [Drahomíra] respektovat rozhodnutí sněmu, podle kterého náležel Ludmile rozhodující vliv na nedospělého českého vládce [tzv. Václava], tedy de facto regentská vláda." Domnívám se, že v této větě je několik zásadních omylů. Čechy v uvedené době nebyly sjednoceny. Existovala dvě velká knížectví (kromě možná málo významných dalších). Velice zjednodušeno: jedno bylo na západ od Vltavy a druhé na východ. V západním knížectví zahynul za lucké války kníže Spytihněv a ten zanechal po sobě nedospělého syna. Ludmila tedy mohla, pokud tak vůbec činila, uplatňovat regentskou vládu jedině za něho, nikoliv za tzv. Václava. Bylo toto regentství v západním knížectví důvodem, proč byla usmrcena? Chlapce, syna Spytihněvova, nechal zavraždit tzv. Václav, "Kosmas" vraha pojmenoval Durynk. Poté, kdy Spytihněv padl v bitvě, rozdělení země ještě zřejmě pokračovalo. Ludmila začala vládnout. Chtěla tak zřejmě činit, dokud nedospěje Spytihněvův syn. Souběžně s Ludmilou vládl Vratislav, kterého legendy nechaly zemřít před Ludmilinou smrtí (aby nepřiznaly, že je jedním z jejích vrahů) a to, co dále Vratislav činil, připsaly Drahomíře. Historici však vidí situaci takto. "Rozhodnutí sněmu po Vratislavově smrti rozdělilo vládu v zemi. Drahomíra zřejmě disponovala knížecím majetkem, a tedy i družinou, jež byla z tohoto majetku vydržována. Ludmilu podle jejich názoru podporovali velmoži, kteří rozhodli o její regentství do té doby, než dospěje Václav." Tzv. Václav však už byl dávno dospělý. Vratislav byl zřejmě po lucké válce, po usmrcením Ludmily (možná před usmrcením Spytihněvova syna) zvolen sněmem za českého knížete. Tehdy (nebo možná po vítězství v lucké válce) možná pozměnil i své jméno z Vitislav na Vratislav.

Ludmila zřejmě jakožto manželka Rostislavova poprvé ztratila manžela, když byl Rostislav poslán do kláštera, podruhé se stala vdovou jakožto vedlejší manželka Bořivojova (stala se "vedlejší vdovou"?).

O zahraniční politice Ludmily a Drahomíry mají historici tuto představu. V Čechách existovalo jedno významné středočeské knížectví a v něm shodou okolností vládly po krátkou dobu dvě ženy, Ludmila a její snacha Drahomíra. N. Profantová ve Velkých dějinách... I, s. 270 napsala: "Rozhodnutí sněmu [aby Ludmila vychovávala mladého tzv. Václava] fakticky rozdělilo vládu v zemi. Drahomíra zřejmě disponovala knížecím majetkem, a tedy i družinou, jež byla z tohoto majetku vydržována. Ludmila se mohla opírat o podporu velmožů, kteří rozhodli o jejím regenství [které získala tím, že dostala do výchovy následníka knížecího stolce tzv. Václava]. Roku 921 se podřídil bavorský vévoda Arnulf saskému Jindřichu I. Ptáčníkovi. Tím se změnily mocenské poměry západně od našich hranic. A na s. 273 autorka uvedla: "Drahomíra... pochopila [oproti Ludmile], že po létě 921 nemohou Čechy pokračovat v probavorské politice..." D. Třeštík právě v rozdílném přístupu obou vládkyň ke změnám v Bavorsku a Sasku vidí příčinu, proč byla Ludmila zavražděna. Napsal (1997, s. 369): "Bylo třeba zaujmout nějaké stanovisko. Nevíme, jak jejich úvahy vypadaly, víme však, jaký byl výsledek. Podle našich analýz se jím stalo zavraždění Ludmily..."

Skutečnost však byla zřejmě takováto. V Čechách existovala dvě významná knížectví (možná kromě několika nevýznamných dalších). V území zhruba na východ od Vltavy správcoval Přemyslovec Bořivoj v zájmu Svatopluka, který ho do této pozice dosadil a v jehož zájmu Bořivoj vládl. Po Bořivojově smrti vládl Svatopluk v Čechách nebo v části Čech přímo a po jeho smrti vládl v Čechách na východ od Vltavy a v části Polska už jako kníže Vratislav (ten později vítězstvím nad Spytihněvem v lucké válce obě knížectví spojil). Vratislav byl legendami účelově změněn na Drahomíru. Na západ od Vltavy vládl Spytihněv (tj. Strojmír falešného Kristiána). Po Svatoplukově smrti (894) jednali roku 895 o uspořádání v Čechách a o svém vztahu k východofranské říši vládci obou knížectví: Spytihněv a Vitislav (tj. zřejmě Vratislav).

Vládly však u nás opravdu zároveň dvě ženy? Kdyby tomu tak bylo, nešlo by o takovou raritu, že by jejich vláda byla zachycena v soudobých cizích pramenech? Domnívám se, že Ludmila skutečně mohla krátce jako regentka vládnout (jako později po smrti svého muže Igora vládla v letech 945-962 v Kyjevské Rusi kněžna Olga), ale za Drahomírou se myslím skrývá Vratislav, kterého legendisté nechtěli spojit s Ludmilinou smrtí, tak ho skryli za Drahomíru. Tito dva vládci, Ludmila a Drahomíra (ve skutečnosti Vratislav), nevládli však v jednom knížectví, ale ve dvou. Ludmila byla Václavova matka, takže ho vychovávala již z této role, a navíc byl tzv. Václav v roce 921 již dospělý. Sněm tedy nepověřil roku 921 Ludmilu k tomu, aby tzv. Václava vychovávala. Legendisté zde jenom kalí vodu. Pokud Ludmila za někoho vládla, potom vládla za nezletilého syna po zemřelém vládci "západního knížectví", po Spytihněvovi. Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, vládla tedy za svého vnuka. Vládla krátce za chlapce, kterého zabil (nechal zabít) tzv. Václav skrytý za Durynka.

V legendě Fuit říkala Drahomíra, tj. zde Vratislav: "Proč ona [služebnice Boží Ludmila] má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a svobodně budu vládnouti." Ludmila ve Fuit na tento úmysl řekla své snaše "Drahomíře": "Netoužím vládnouti a nepřeji si mít ani sebemenší částečku tvé moci." Slova netoužím vládnouti znamenají netoužím už vládnout nebo znamenají netoužím se zmocnit vlády? Z předešlých slov "Drahomíry" vyplývá, že jde o možnost první.

Pro ženy vládkyně měly prameny řadu vzorů. J. Izdný jednom odstavci vyjmenovává (2020, s. 19, 20) jenom ty významné ženy, které se přivdaly nebo narodily do rodu Otonů. Jedná se o Matyldu z Ringelheimu, císařovnu Adélu a její dceru Matyldu mladší, císařovnu Theophanu a její tři dcery. A odstavec končí touto větou: "V době kdy ,stát' byl spíše ještě jakýmsi pomyslným rozšířením domácnosti ,Přemyslovců, nemusela v případě smrti hospodáře ,regentská vláda' ženy být ani pro Slovany něčím nepřirozeným."

J. Izdný napsal o Ludmilině majetku (2023, s. 22): "Samotná Ludmila byla rovněž ve svých biografiích označována jako donátorka církve a chudých. Hagiograf zdůrazňuje, že měla v dané době k dispozici jakýsi vlastní majetek (získané věno?, vdovský úděl?, podíl na přemyslovských majetcích?), který k této dobročinnosti užívala a o který se ji nakonec snažila připravit její snacha Drahomíra." Ludmila po smrti svého syna Spytihněva v lucké válce s Vratislavem se snažil vládnout ve Spytihněvově knížectví na západ od Vltavy za Spytihněvova synka, než dospěje. Ten však byl nakonec zabit Durynkem, tj. tzv. Václavem, a následně byla usmrcena i Ludmila. Jak dlouho tedy vládla a disponovala určitým majetkem, to se zřejmě nikdy nezjistí. O majetek, tj. na tomto místě o knížectví, ji nepřipravila Drahomíra, ale Vratislav. Legendisté nechali Vratislava zemřít o několik let dříve, než skutečně zemřel, a další informace o něm věšeli na Drahomíru.

Neodpovídá skutečnosti, že Ludmila a Drahomíra vládli souběžně, souběžně s Ludmilou, vlánoucí po smrti Spytihněva v lucké válce v západním knížectví (hlavní hradiště Budeč), vládl ve východním knížectví a ve velké části Polska Vratislav. 

36C18. POKRAČUJE LUDMILA PO SMRTI SPYTIHNĚVA V LUCKÉ VÁLCE?

J. Rejzek v hesle Sluha napsal mj. (2015, s. 641): "Psl. *sluga odpovídá lit. slaugà{služba}, příbuzné je lit. slaugýti {ošetřovat, pomáhat, podpírat}, stir. slúag {vojsko, tlupa}, wal. llu{vojsko}, vše od ie. *slougeh – {pomoc, služba} (jen balt.-slov.-kelt) (B2)." - V legendě Fuit je užito slovo služebnice v souvislosti s Ludmilou 11x slovo služebnice (služebnice Boží, služebnice Kristova, služebnice). - Služebnice boží bylo běžné spojení slov. Mohl by "Kosmas" a jeho čtenáři při přečtení těchto slov ve spojení s Ludmilou spojovat Ludmilu s vojskem?

Stařenka Ludmila zřejmě po smrti Spytihněva ve válce s Vratislavem pokračovala a chtěla knížectví udržet pro jeho nedospělého syna.

36C19. JAK ZDŮVODŇUJÍ ZAVRAŽDĚNÍ LUDMILY LEGENDY A JAK HISTORIKOVÉ

Příčina Ludmilina usmrcení uváděná legendami se zcela liší od toho, co bylo skutečnou příčinou jejího usmrcení. J. Zelenka k příčině uváděné legendami a ke skutečné příčině napsal (2021, 32): "Jako hlavní motiv k vraždě uvádějí legendy skutečnost, že Drahomíra považovala svěření chlapců Ludmile za ohrožení svého postavení. Doslova se prý soužila, že bude oloupena o vládu a moc." - "Příčiny vraždy se hledají rovněž v politických okolnostech souvisejících se soupeřením Saska a Bavorska o dědictví Východofranské říše. Právě spor o orientaci na jednu z lokálních mocností [u Ludmily na Sasko] a hrozba možné intervence mohly v konečném důsledku vyústit v Ludmilino odstranění." Z domácího konfliktu se mohl stát konflikt česko - "německý" a sasko - bavorský. Za Drahomírou musíme ovšem vidět Vratislava.

Co významného nám k tomu říkají písemné prameny.

Legenda Fuit říká, když do úst Drahomíry (tj. Vratislava) klade tato slova: "Proč ona [Ludmila] má být takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a svobodně budu vládnout." Všechno, co má, to je především knížectví.

"Kosmas" v lucké válce skrývá Ludmilu za nejmenovanou ženou, kterou zabije pastorek. Tomu předtím jedna z počtu hadaček poradila (I, 11): "Uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky." Místo tobolky bychom mohli napsat mošny a slovo mošna bylo ve staré češtině pojmenování pro konkubínu. A církev za "Kosmy" Ludmilu za konkubínu považovala, protože nebyla hlavní Bořivojovou ženou. Slovo uši ukazuje na závoj, protože staročesky se závoj řeklo uše. A v závěru I, 12 čteme o pastorkovi, tj. o Václavovi: "Ten... v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu." Ve skutečnosti matku. Pochopitelně, že ji nezabil v bitvě, ale Ludmila byla zabita v průběhu probíhající lucké války.

Ludmila je u "Kosmy" také skryta za Libuši. V I, 9 o ní "Kosmas" napsal: "...po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů." V dívčí válce totiž dívky (nyní již ženy) byly totožné s Lučany v lucké válce jinoši (nyní již muži) byli totožní s vítěznými Bohemany. V čele poražených "Kosmových" Lučanů stál ve skutečnosti Mojmírovec Spytihněv a v čele vítězných Bohemanů stál ve skutečnosti Přemyslovec Vratislav.

Náboženské rozpory mezi Ludmilou a Drahomírou (tj. Vratislavem), pokud existovaly, nebyly zřejmě příčinou, nebo alespoň hlavní příčinou, Ludmila zavraždění. Není dostatek informací o Vratislavě vztahu k pohanství a ke křesťanství. Zřejmě založil kostel sv. Jiří na pozdějším Pražském hradě a možná i jiné kostely. Jedna věc může být, co dělal, a druhá, co cítil. Ludmilin syn Spytihněv připustil (nebo to i podporoval), aby Ludmila vykonávala pohanské praktiky, zejména zajišťovala přiměřené množství srážek rolníkům. I Spytihněv zakládal kostely, znám je kostel sv. Petra na Budči. Ze všech tří postav - Ludmila, Spytihněv a Vratislav - bylo možná pohanství nejvíce ještě zakořeněno v Ludmile.

Ludmila možná nedokázala zhodnotit reálnou mocenskou situaci po lucké válce, nedokázala zhodnotit své možnosti, byla politicky neústupná, na což mohl mít vliv její psychický stav, její Morgagniho-Stewartův-Morelův syndrom (pokud je kostra připisovaná Ludmile skutečně její).

Zd. Dragoun se domnívá (já jeho názor nepřijímám), že Ludmila, tzv. Václav i Vojtěch byli zavražděni už s úmyslem, aby vládnoucí Přemyslovci získali světce. Přečtěme si, co k úmrtí Ludmily Zd. Dragoun napsal (2011, s. 181, 182): "...vystupují před námi Přemyslovci jako rod, v jehož jednání tvoří někdy až drsně pragmatický přístup k problémům doby spolehlivou politickou konstantu. - Se stejným až neuvěřitelným pragmatismem zřejmě přistoupili Přemyslovci na samém historickém počátku svého vládnutí po přijetí křesťanství i k zajištění světců z vlastního rodu." [...] "Myšlenka získání svatého z vlastního vládnoucího rodu přišla v přemyslovském prostředí velmi brzy a k jeho zajištění byla zvolena ta nejkratší cesta. Z dvojice vyznavač - mučedník byla... preferována druhá varianta, nevyžadující dlouholeté a konec konců ne zcela zaručeně návratné odříkání a úsilí." [...] "První pokus o zajištění rodového přímluvce u Božího trůnu roku 921 nese ještě určité známky nevyhraněnosti a snad i poněkud necharakteristických ohledů.." [...] "Na vlastní realizaci mučednické smrti byli angažováni dva profesionálové, jejichž zjevně neslovanská jména Tunna a Gomon mají patrně odvést pozornost nejen od vlastních Přemyslovců (což byla asi zbytečná opatrnost, protože takový čin neměl žádné předchůdce a tudíž prakticky nemohl vzbudit podezření), ale i do etnicky odlišného prostředí." [...] "Tyto otázky ovšem mohou souviset jen s určitým rozporem mezi základním zadáním úkolu a způsobem jeho naplnění najatými vykonavateli. Ludmilin věk a původ mohou být dokladem jisté ohleduplnosti vůči příslušníkům rodu, a tedy náznakem, že přemyslovský pragmatismus se na počátku 10. století ještě tak markantně nevybarvil, nebo mohou souviset s tím, že se jednalo o jakousi zkoušku dosud neověřeného nápadu. Pravděpodobné je, že svou roli sehrály oba aspekty. - Rozhodně však lze tento první pokus označit za úspěšný. Nemůže nás potom příliš překvapit, že se o nemnoho let později setkáváme s dalším panovnickým mučedníkem. Při Václavově martyriu ale spatřujeme oproti Ludmile dva zásadní rozdíly. Václav byl již opravdovým Přemyslovcem a navíc vládnoucím knížetem. Motivace Boleslava (posléze I.) se mohla skládat z celé řady prvků. Samozřejmě zde hrála roli snaha dostat se na knížecí stolec, ale získání světce jako skutečně rozeného člena vládnoucího rodu je motiv minimálně stejně silný. A nezapomeňme na další možnost. Přiznáme-li oprávněnost podezření na záměrné zajištění rodových světců, pak ani v případě sv. Ludmily nesmíme pominout domněnku, že do celé záležitosti mohl být zasvěcen i (ne-li především) Václav." - Zd. Dragoun na straně 181 ještě napsal: "...poněkud absurdně z činu samotného může těžit... přímo již jeho původce nebo osnovatel, dokáže-li věrohodně zdůvodnit svůj postup nebo se dostatečně rychle a dostatečně intenzivně kát." Kdyby byla Ludmila zavražděna již s úmyslem, aby z ní byla světice, byla by zavražděna bez prolití krve?

Vr. Vaníček o vztahu Ludmily k jejím pozdějším vrahům napsal (2014, s. 89): "Kratší ludmilská legenda Fuit in provincia Boemorum uvádí jen základní historicko-politický rámec příběhu (zasazení Ludmily mezi členy dynastie, konflikt s Drahomírou, krátká diskuse o vazalských povinnostech Ludmily s blíže neurčenými vrahy), ale nic bližšího o jejím životě." Konflikt Ludmily s Drahomírou byl ve skutečnosti konfliktem mezi Ludmilou a Vratislavem. Pokud by měla Ludmila vazalské povinnosti ke svým budoucím vrahům Gommovi a Tunnovi, šlo by ve skutečnosti o povinnosti Ludmily k Vratislavovi (synovi Bořivoje a zřejmě ženy, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny; Svatožizně?) a k tzv. Václavovi (synovi Bořivoje a Ludmily). Plnila Ludmila tyto povinnosti, pokud je skutečně měla, poctivě nebo je neplnila?

36C20. CO BYLO SKUTEČNOU PŘÍČINOU ZAVRAŽDĚNÍ LUDMILY

V Čechách po několik desítek let existovala dvě knížectví. V západním vládl po vyhnání ze Staré Kouřimi z hradiště Budeč Spytihněv, syn Rostislava a Ludmily. Ve východním vládl z Kouřimska a Kolínska nejprve Bořivoj, a to jako správce velkomoravského Svatopluka, a později Vratislav, ten po smrti Svatoplukově již jako samostatný kníže. Mezi Spytihněvem a Vratislavem došlo k válce, "Kosmou" nazvané lucká válka. Oba chtěli ke svému panství připojit panství protivníka a tím způsobem sjednotit Čechy, nebo skoro celé Čechy. Spytihněv zahynul a zanechal po sobě nejmenovaného syna. Ludmila se zřejmě snažila udržet pro něho knížectví, a to za každou cenu, i za cenu války. Existovalo možná nebezpečí, že najde spojence v Sasku, jehož politický a mocenský vliv za Jindřicha Ptáčníka (919-936) prudce vzrostl, a z vnitropolitického konfliktu učiní konflikt mezinárodní.

Ludmila byla tedy usmrcena proto, že se i válkou snažila udržet knížectví pro Spytihněvova synka a tím bránila Vratislavovi, aby se onoho knížectví zmocnil, a zároveň tím bránila sjednocení Čech.

I. Štefan k příčině zavraždění Ludmily napsal (2021, s. 18): "Příčinou její násilné smrti ovšem není víra, ale příbuzenské spory." Nebyly to však spory mezi Ludmilou a Drahomírou, ale mezi Ludmilou na jedné straně a Vratislavem, k němuž se připojil tzv. Václav, na straně druhé. Spory byly daleko hlubší a měly jinou podobu, než si zřejmě I. Štefan představuje.

36C21. KDY A JAK BYLA LUDMILA PODLE LEGEND USMRCENA

Ludmila byla usmrcena koncem lucké války nebo po ní, a to 15. (podle našeho dnešního dělení dne) září 921.

Ludmila měla být uškrcena závojem nebo provazem. Závoj je symbolem tajemství. Legendisté možná oproti skutečnosti nechali Ludmilu schválně uškrtit závojem, protože tím naznačili, že pokud se týká smrti Ludmily (a možná života Ludmily vůbec), bylo hodně informací utajeno. 

Homilie na svátek Ludmily líčí usmrcení Ludmily takto: "A tak přišel čas, na kterém se smluvili vykonavatelé nejzločinnějšího rozkazu, i vyrazivše dveře domu, kde služebnice Kristova odpočívala, s drzým čelem, s tváří zlobnou, s jazykem ostrým a plným smrtonosného jedu a vůbec všechen stud od sebe odvrhnuvše, nezhrozili se paní svou stáhnouti před nohy své. Než ona připomínajíc jim hlasem holubičím dobrodiní, jichž hojně jim poskytla, snažila se je odvrátiti od započatého zločinu, pociťujíc bolest spíše nad nepravostí jejich než sama nad sebou. Ale oni jako vzteklí psi a neznajíce vůbec smilování, pokračovali s největší ukrutností v započatém díle a provazem jí hrdlo stáhli. Tu ona pravila: ,Snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu, tak abych se v krvi válela, a abyste mi dovolili odejíti do nebe po způsobu svatých mučedníků pro Krista krev prolévajících.' Než oni zacpavše si jako zmije uši své při jejích prosbách a zadrhnuvše provaz, až se jí do hrdla zařízl, vypudili duši její z těla. To se zajisté dálo se svolením Hospodinovým, aby tím hodnější milosti došla, čím krutější ji stihla smrt. Tak provazem z kalu tohoto světa je vytažena, tak provazem získá pro svou šíji zlatý řetěz slávy. Tak kráčí tato Ester do královského paláce, stavši se účastnou vlády a skvějíc se v slávě, a chrání svými modlitbami lid Kristův, aby nebyl zahuben od nepřátel. A na zcela bezpečné znamení, že v slávu byla přijata, dostalo se následovnici Kristově po smrti nepochybně tohoto: V tom okamžiku, když se její blahoslavená duše vrátila k Bohu, jenž ji stvořil... přišli jí zajisté vstříc všichni svatí..."

Falešný Kristián při popisu Ludmilina zavraždění napsal mj. "...neostýchajíce se své ruce na ni vložiti, z lůžka ji vytáhli a na zem hodili." [...] "Poté pravila: Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem. Podle vzoru mučedníků totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu a žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou..." [...] "Ukrutní tedy kati nedbajíce jejích proseb a slov, provaz na hrdlo ji hodivše, zardoušením ji zbavili života pozemského... Vytrpěla pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila sedmého dne v sobotu, 15. září o první vigilii noční.". - Slovo noční naznačuje, že v textu jsou skryty nějaké informace. Sobota byla sedmým dnem v týdnu. Falešný Kristián však mohl užít slovo sedmého, aby naznačil, že v líčení se objevují lži. J. Haubelt o čísle 7 napsal (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." Jako příklad J. Haubelt uvádí legendistou naprosto vymyšlený popis zavraždění Vojtěcha v Canapariově legendě: "Rudý pramen [Vojtěchovy krve] prýštil mocným proudem a vytažená kopí rozevřou sedm velkých ran." V líčení falešného Kristiána číslo sedmého není přímo spojeno se slovem, jemuž by zesilovalo emotivní účinky (těmi slovy jsou ve větě slova vytrpěla mučednictví a vigilii), ale že jde o lži, to možná naznačuje. - U. Becker v hesle Čísla napsal (2007, s. 43): "U č. bývá nesnadné rozlišit, kde se setkáváme se symbolem a kde už jde jen o spekulaci."

V líčení vraždy Ludmily krev neteče, ale mnohem později je Ludmila s krví spojena. M. Bravermanová napsala (2005, s. 92), že Letopisy české k roku 1252 uvedly, že v kostele sv. Jiří v Praze tekla krev z nohy Ukřižovaného a podle Příběhů Přemysla Otakara II. padaly roku 1283 krůpěje krve z nohy Ukřižovaného, který byl postaven nad hrobem Ludmily v uvedeném kostele. Co tím chtěli autoři těchto zázraků čtenáři sdělit? Chtěli naznačit, že Ludmila byla v rámci protivampýrických opatření probodnuta? Em. Vlček po prozkoumání krčních obratlů kněžny Ludmily dospěl k závěru, že jsou nepoškozené a že tedy Ludmilina hlava nebyla sťata mečem. Nemohlo však dojít k oddělení hlavy od trupu až po její smrti (jako protivampýrické opatření), a to tak, že k poškození jejích obratlů nedošlo? U Ludmiliných ostatků však chybí krční obratel C1.

V III, 11 líčí "Kosmas", jak abatyše Vindelmuth dala biskupu Heřmanovi sukno na píď široké, které dostala ze závoje svaté Ludmily, aby prokázal jeho pravost. Nedala mu provaz.

Falešný Kristián napsal: "Služebnice Kristova však, předem vědoma budoucích věcí, povolala k sobě zmíněného již kněze Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou." Zajímavá je představa, jak kněz Pavel, což je pravděpodobně Ludmilin syn tzv. Václav, nechá sloužit před vraždou Ludmily mši a potom (dostav v legendách jméno Tunna) ji jde zavraždit nebo dá rozkaz k jejímu zavraždění.

O Ludmile legendy píší, že byla zavražděna, ale zároveň je tato vražda líčena jako pohanské rituální usmrcení. Tento rozpor vychází možná z toho, že rituální usmrcení po pohanském způsobu přehodnotili později křesťané na vraždu. Stopa po rituálním usmrcení se u nás možná zachovala nejméně ještě jedna. Týká se pohřbu do kolínského hrobu. Pohřbenou dvojicí byl možná Bořivoj a jeho první, hlavní manželka. M. Lutovský k pohřbené ženě napsal (2006, s. 226): "Nelze jednoznačně vyloučit, že v případě kolínského hrobu nešlo o pohřeb přirozenou cestou zesnulé ,kněžny', ale kupříkladu obětované otrokyně či souložnice." Obětovanými ženami tehdy mohly být i manželky zemřelého.

To, že Ludmila prosila vrahy, aby ji zavraždili mečem, má podle historiků znamenat, že se chtěla stát světicí. Prolití krve bylo okolností, která k prohlášení za světce napomáhala. D. Třeštík uvádí jiné vysvětlení, a to vysvětlení R. Urbánka (1990, č. 2, s. 10): "...se domníval, že Drahomíra nechtěla, aby se Ludmila stala mučednicí, proto zvolila tento nekrvavý způsob zabití." Nenaznačuje však legendista slovy o stětí mečem, že při rituálním usmrcení (pokud bylo rituální) byla i probodnuta mezi žebry mečem (v lucké válce má ránu v prsu) a že jedním z protivampýrických opatření bylo, že byla zemřelému oddělena hlava od těla?

Podle legend měla být Ludmila uškrcena provazem nebo šálem na hradišti Tetín. Rituálně usmrceny bývaly ty vdovy, které měly provázet svého manžela ve smrti. Usmrcení bylo provedeno tak, že byly uškrceny provazem nebo šálem, podle jednoho pramene mohly být zároveň probodány mezi žebry. O Ludmile se uvádí, že byla manželkou Bořivoje a ten zemřel asi v letech 888 nebo 889. Ludmila by tak byla rituálně poslána za svým manželem více jak 30 let po jeho smrti. Nemělo rituální usmrcení zakrýt politickou vraždu? K rituálnímu usmrcení se naprosto nehodí výčitky: proč jste přišli s takovou zuřivostí, cožpak jsem vás neživila jako syny. K rituálnímu usmrcení tohoto typu docházelo totiž se souhlasem usmrceného. Jenomže to, co pohané považovali za rituální usmrcení, a proto proběhlé v tichosti, považovali křesťané za vraždu, za mord a ten už v tichosti probíhat nemusí. Pro provaz bylo dříve slovo uše/uže a pro šál slovo ušev. Slova uše/uže a ušev připomínají slovo uši. Dramatické líčení usmrcení Ludmily však může být jen literární záležitostí, mající za cíl zapůsobit silně na city čtenáře. V lucké válce říká jedna z počtu hadaček pastorkovi, aby uřízl protivníkovi, kterého při prvním utkání zabije, obě uši a dal je do své tobolky. Slovo uši ukazuje na šál a slovo tobolky nahraďme slovem mošny. Slovo mošna mělo i význam konkubína, souložnice a za tu církev Ludmilu považovala, neboť Ludmila nebyla Bořivojovou ženou hlavní, ale vedlejší.

Z. Kalandra o provaze a závoji napsal (1947, s. 453): "...jiná skupina [rukopisů] tu doplňuje nebo nahrazuje slovo ,provaz' (uže) slovem ,závoj' (uševъ, ubrusъ, uvivalo), takže i zde je Ludmila uškrcena závojem." Slovo uže a zejména slovo uševъ mohlo připomínat slovo uši. Takže slovo uši u zabité ženy v lucké válce má prozradit, že jde o Ludmilu.

Podle U. Beckera (2002, s. 231 a 336) byl provaz často symbol vladařské nebo soudcovské moci. Mohl tedy poukazovat na vraha tzv. Václava (možná i Vratislava). A závoj byl symbol zahalení tajemství. Tím mohlo být naznačeno, že si legendisté při líčení Ludmilina usmrcení nechali něco důležitého pro sebe. Ti autoři legend (Fuit a falešný Kristián), kteří napsali místo slova závoj (ušev) slovo provaz (uže), se zřejmě nedopustili omylu vycházejícího z podobnosti slov, ale slovo provaz užili záměrně, aby ukázali, jaké postavení ve společnosti mají Ludmilini usmrtitelé (podle legend vrazi).

36C22. BYLA LUDMILA USMRCENA RITUÁLNÍM ZPŮSOBEM?

Ludmila byla v legendách usmrcena provazem nebo závojem možná proto, že provaz je symbolem vládce a závoj je symbolem tajemství. Ludmila pravděpodobně nějaký čas vládla (a to prozrazoval provaz) poté, kdy v lucké válce zahnul její syn Spytihněv. Chtěla vládnout do té doby, než dospěje Spytihněvův syn. Zavraždění Ludmily vylíčili legendisté tak, že se její zavraždění velice lišilo od skutečnosti (za vraždou nestála nějaká Drahomíra, ale Vratislav a tzv. Václav, důvod zabití byl zcela jiný než ve skutečnosti, způsob vraždy byl jiný). Ve skutečnosti byla možná zabita mečem. 

D. Třeštík o zavraždění Ludmily napsal (1997, s. 372): "...podivný způsob usmrcení, jehož použili Tunna s Gomonem, byl tak zvláštní proto, že byl rituální. Ludmila měla být obětována, poslána na onen svět za svým manželem, tak jak to bylo (ovšem dobrovolně zvoleným) údělem slovanských vdov a vdov varjagů na Rusi." Ludmila byla zřejmě manželkou Bořivoje, nikoliv však první, hlavní. Když ovdověla, žila v knížectví Spytihněva. Byl to pravděpodobně její syn s Rostislavem. Když Spytihněv zahynul, možná v lucké válce. Ludmile se možná snažila udržet Spytihněvovo knížectví do dospělosti jeho syna. Možná mohla očekávat i pomoc z ciziny. A to bylo možná příčinou jejího zavraždění. Zavražděn byl i Spytihněvův syn osobou skrytou za Durynkem. nepodařilo splnit svůj politický plán, dovést syna zemřelého knížete k tomu, aby se on stal knížetem na západ od Vltavy. Ludmila si mohla i smrt přát, vždyť prohrála všechno, na čem jí ještě záleželo, navíc byla značně stará a nemocná.

D. Třeštík na stranách 371 a 372 cituje i dva popisy, jak se takové rituální usmrcení vdovy provádělo. První popis: "Arabská tzv. Anonymní relace to na konci 9. století popisovala takto: ,Když má mrtvý tři ženy a jedna z nich tvrdí, že jej milovala, vezme u svého mrtvého dvě dřeva a zarazí je do povrchu země, potom položí jiné dřevo příčně na její horní konce a zavěsí v jeho středu provaz, jehož jeden konec je uvázán na její hrdlo, zatímco ona stojí na stolici. Když toto učiní, odtrhne se pod ní stolice a zůstane viset, až se uškrtí a zemře. A když zemře, je hozena do ohně a spálena.'" Tento způsob usmrcení se velice podobá oběšení na šibenici. A doufejme, že Ludmilino mrtvé tělo nebylo spáleno. Druhý popis: "V roce 922, rok poté, co byla Ludmila uškrcena na Tetíně, viděl někde na Volze arabský cestovatel Ibn. Fadlán pohřeb jednoho varjaga, jehož na onen svět doprovázela jeho otrokyně. Její smrt vylíčil následovně: ,Potom ji položili po boku jejího pána a dva muži ji vzali za nohy a dva za ruce a stařena zvaná Anděl smrti jí vložila na šíji ... naložený na dvě protilehlé strany (tj. zkřížený) a podala ho dalším mužům, aby ho táhli. Tehdy přistoupila majíc nůž se širokým ostřím a jala se jí ho vrážet mezi žebra a vytahovat ho a oni dva mužové ji dusili, dokud neskonala.' Na místě, které jsme si vytečkovali, mají zachované opisy Fadlánovy relace buď provaz nebo ženský závoj, tedy totéž co ludmilské legendy! Badatelé rozebírající tento obřad... se shodují, že tu šlo vlastně o opakování svatby, případně o oženění svobodného muže, přičemž jsou zde smíšeny skandinávské a místní slovanské obřadní prvky." V závěru lucké války najdou zemřelou ženu s ranou v prsu. "Kosmas" zde zmiňuje meč, v Třeštíkově citaci Fadlána je jmenován nůž.

Pohané tam, kde se takovéto rituální usmrcování provádělo, v tom neviděli nic nemorálního. Křesťané tato rituální usmrcování překvalifikovali na vraždy. Když "Kosmas" líčil zavraždění knížecího synka tzv. Václavem schovaným za Durynka, napsal (I, 13), že je horší než otcovrah. K tomu, aby použil tento výraz, ho možná nevedlo zavraždění chlapce, ale zavraždění jeho (Václavovy) matky Ludmily.

Teorii o rituálním usmrcení by mohlo potvrzovat "Kosmovo" líčení toho, jak biskup Heřman zkoumal pravost sukna na píď širokého v Ludmilině hrobě. Má to být předmět doličný o Ludmilině uškrcení? N. Bažantová o možném závoji v Ludmilině hrobě napsala (1998, s. 245, 246): "Lněné plátno s geometrickým vzorem (závoj) mohlo být rouškou zahalující ostatky při některé z prvních translací, nejspíš do kostela sv. Michala. K roku 1100 je v Kosmově kronice zapsána zpráva, která se vysloveně týká části oblečení, ať už v podobě závoje, nebo pohřební roušky, připisovaného sv. Ludmile. Kosmas v souvislosti s ukládáním ostatků jiných svatých do oltářů v nově svěceném kostele sv. Petra v Praze líčí tuto událost. Jeptišky přinášejí část tkaniny z Ludmilina šatu (peplum), kterou chtějí uložit do oltáře jako sekundární relikvii. Světící biskup však vyslovuje pochybnosti o kněžnině svatosti a odmítá relikvii přijmout. Provedená zkouška ohněm však podle kronikáře její status sekundární relikvie potvrdila."

K Třeštíkově teorii o rituálním usmrcení Ludmily má výhrady N. Profantová (1996, s. 113). "Tuna a Gomon se mohli obávat pomsty mrtvé či poskvrnění vraždou, ale pokud by se těchto obav chtěli zbavit ritualizací aktu zabití, pak by tento rituál musel proběhnout při dodržení všech formálních kroků, které známe ze zpráv o obětování slovanských vdov. V nich však oběť musí vždy vyslovit souhlas s obětováním, ochotu doprovázet svého muže. Souhlas může být vynucen, ale formálně musí zaznít. Ludmila takový souhlas nedala. V příkladech, na které se D. Třeštík odvolává, musí být žena spálena a to na hrobě či na hranici svého muže. Ale k tomu na Tetíně nedošlo a ani dojít nemohlo."

Vr. Vaníček k uškrcení Ludmily napsal (2014, s. 85): "Další zajímavý podnět přinesl Dušan Třeštík. Udušení mělo možná uchránit vrahy před pomstou Litic, které dobře známe z antického Řecka (Erínie). ...(nebyla prolita krev, kterou by Litice ucítili)."

Domnívám se, že na Ludmiliných pozůstatcích byla uskutečněna protivampýrická opatření. A taková opatření se snad nekonala u osob usmrcených varjažským rituálním způsobem. A je-li pravda, že takové osoby byly po usmrcení spáleny, potom pochopitelně už vůbec ne.

Ludmila si mohla svou smrt i přát, byla již stará (bylo jí zřejmě více jak 65 let), byla nemocná, za lucké války zahynul její syn Spytihněv, její syn tzv. Václav "se zasloužil" o zavraždění Spytihněvova syna. - L. E. Havlík otiskl § 43 z perské kroniky Země světa (2013, s. 266): "O zemi Slovanů. Je to velmi rozsáhlé území..." […] "Zemře-li u nich člověk, jeho žena, jestliže jej miluje, sama se zabije." […] "Císař [Slovanů] se nazývá Svatopluk." Ludmila však jistě nezamřela sebevraždou ani nějakou primitivní eutanázií.

O závoji, symbolu tajemství, píší legendy jako o smrtícím nástroji Ludmily možná proto, že ukazují, že v líčení zavraždění Ludmily zůstává mnohé tajemstvím. 

36C23. KDO VE SKUTEČNOSTI ZAVRAŽDIL LUDMILU A JAK

V legendách je Ludmila zavražděna Tunnou a Gommonem uškrcením závojem, případně je uškrcena provazem. Závoj je symbolem tajemství. Tím tajemstvím u zavraždění Ludmily mělo být především to, kdo Ludmilu ve skutečnosti zavraždil nebo dal zavraždit. Ve skutečnosti jimi byli Vratislav (v legendách Gommon) a tzv. Václav (v legendách Tunna). Viz v následující kapitoly.

Ve skutečnosti mohla být Ludmila zavražděna mečem. V lucké válce "Kosmas" napsal, že pastorek, když přišel domů, uviděl, jak přítomní oplakávali jeho manželku jakoby zemřelou. Měla ránu v prsu a uši uťaty. Uši ukazují na závoj, neboť ve stč. znamenalo slovo ušev závoj. Tím je řečeno, že mrtvá žena je Ludmila. Rána v prsu možná říká, jak byla Ludmila zabita, ale také může jít o protivampýrické opatření.

Že nejde o Václavovu manželku, ale o jeho matku, sdělil "Kosmas" skrytě. Slovník antické kultury v heslu Eumenidky uvádí mj. toto (1974, s. 201): "Eumenidky jsou Erinie, které se změnily v bytosti blahovolné z původních strašných bohyň pomsty. Stalo se tak po osvobození Oresta matkovraha..." A "Kosmas" slovo Eumenidky v líčení lucké války použil. W. W. Tomek z nich však udělal Wzteklice a překladatelé K. Hrdina a M. Bláhová hadačky (una de numero Eumenidum → jedna z počtu Wzteklic; jedna z počtu hadaček). Užitím slov Wzteklice a hadačky místo Eumenidky "Kosmova" informace mizí.

V I, 11 "Kosmas" napsal: "...jedna z počtu hadaček [v latinském textu: una de numero Eumenidum]... pravila mu [pastorkovi]: ,...takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům. Abys ty záhubě té však nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši [zabil Ludmilu] a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš neviditelná pouta..." Slovo neviditelná naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace. Slovo uši se podobá slovu ušev a to znamenalo závoj. Místo tobolka má býti užito slovo mošna. Církev považovala Ludmilu za konkubínu, souložnici, což se staročesky řeklo mošna. Slovem tobolky (mošny) zde tedy "Kosmas" ukazuje na Ludmilu. - Ludmila byla pohřbena v křížovém útvaru uprostřed baziliky sv. Jiří postavené Vratislavem. Na baziliku sv. Jiří ukazují slova nohy koně, neboť sv. Jiří je zobrazován, jak sedí na koni. Slova vytaseným mečem možná ukazují na způsob Ludmilina zavraždění.

V I, 12 "Kosmas" napsal: "Ten [pastorek], splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když rozčilen přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval – zní to jako pohádka – bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu."

Legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít (před smrtí Ludmily, tedy nejpozději roku 921) a další jeho činy pověsili na Drahomíru. Té byl přiřčen Ludmilin syn tzv. Václav, proto zde je Drahomíra (ale dokonce ne ani Drahomíra, nýbrž Vratislav), macechou. - Zabitá žena, tedy Ludmila, nebyla pastorkovou, tedy Václavovou, manželkou, ale byla jeho matkou. To říká "Kosmas" užitím slova Eumenidy (překladateli přeloženo jako hadačky). Eumenidy byly původní Erinye, které pronásledovaly Oresta za matkovraždu.

Falešný Kristián nechá Ludmilu prosit své vrahy, aby jí sťaly hlavu mečem. Může jít o skutečný způsob zavraždění Ludmily, ale také může jít o protivampýrické opatření.

P. Vojtová napsala (2018, s. 3): "Legendu, ze které ale vznikla Proložní legenda o svaté Ludmile bohužel zachovanou nemáme. Zato můžeme naši zkrácenou verzi dobře porovnávat s legendami latinskými, které mají dobře viditelnou příbuznost s legendou staroslověnskou. Jsou to legendy Fuit in provincia Boemorum a Kristiánova legenda. Jestliže jsme si ale výše řekli, že jednotlivé Prology nebyly totožné, co se obsahu týče, nebyly totožné ani texty jednotlivých legend. Přirozeně vznikaly tendence upravit legendu tak, aby jí posluchač co nejlépe porozuměl. Cize znějící jména byla tedy přepisována do ruské výslovnosti, čímž docházelo ke komolení, případně dokonce k záměnám osob. Příležitosně byly jednotlivé opisy ještě více kráceny, nebo naopak do nich byly vpisovány dodatečné informace, které měly pomoci vysvětlit nějaký uváděný údaj. Není snad potřeba dodávat, že tyto informace byly mnohdy nepřesné či zcela smyšlené. Dokladem budiž až směšný příklad z rukopisu č. 189, jak jej uvádí Sebebrjanskij, kdy je jako zosnovatel vraždy kněžny Ludmily uváděn sám svatý Václav v svědomitě přetvořené větě: ,Václav počal pomýšleti zlo proti Ludmile, bábě svojí, i všemožně hledal, jak ji zahubiti.'" (Ke Kristiánově legendě autorka v poznámce uvádí, že pro její komparační účely přijímá názor, že se jedná o autentické dílo z doby, ke které se samo hlásí, tj. z doby Vojtěchovy.)

36C24. CO ZNAMENÁ JMÉNO GOMMON

Jména Ludmiliných vrahů Tunna a Gommon se objevují (pokud se týká nejstarších pramenů) v legendě Fuit, jejímž autorem je možná pravý Kristián, a v legendě Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily, jejímž autorem je falešný Kristián, tj. biskup Heřman. O legendě Fuit se soudí, že vznikla krátce po roce 974 (D. Třeštík) a legenda zvaná Kristiánova vznikla podle mne před rokem 1122, možná už za vlády Vratislava II.

Podle legendy Fuit říkala Drahomíra: "Proč ona [služebnice Boží Ludmila] má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a svobodně budu vládnouti." Drahomírou je ve skutečnosti Vratislav. To všechno, co by po Ludmile zdědil, by bylo knížectví, ve kterém vládl z Budče Spytihněv, když byl vyhnán ze Staré Kuřimi, tehdy z Dowiny. Ludmila po jeho smrti v lucké válce hodlala vládnout v tomto knížectví do doby, než dospěje Spytihněvův syn. Toho však zabil (nechal zabít) tzv. Václav, u "Kosmy" v této souvislosti Durynk. - Jedním z vrahů Ludmily byl tedy Vratislav. 

K Ludmiliným vrahům J. Sláma napsal (2015, s. 97): "Své mocenské postavení opíral kníže o několik desítek vybraných bojovníků (družiníků), mezi kterými mohli být i cizinci. Jejich přítomnost např. v družině kněžny Drahomíry dokládají germánská či nordická jména Tuna a Gomon."

Blízké jménu Gommon jsou anglická slova gammon a gammy. K. Hais a Bř. Hodek je překládají takto (1992; pouze vybrané významy): gammon2 [gæmǝn] ... 2 hovor. podvod, švindl, humbuk, nesmysl (it's all ~) ● v 1 zvítězit v lurči beze ztráty akmene 2 hovor. mluvit nesmysly, plácat, kecat; podvést, obalamutit, nachytat... 3 přetvařovat se - gammy [gæmi] (-ie-) hovor.: končetina chromý (a ~ leg).

"I. Poldauf (1996, s. 225) u hesla chromý uvádí: lame (na in), bezvládný limp, slang., o noze game. J. Fronek začíná heslo chromý větou: adj.-69 lame; ~á noha lame n. hov. gammy leg... Je otázka, jestli toto slovo za raného středověku v Anglii existovalo.

Na internetu slovnik.seznam.cz/preklad/cesky_anglicky/chromý je slovo chromý přeloženo jako lame a navíc je mj. uvedeno: (BrE, slang.) gammy.

Na Vratislavovy problémy s nohama narážejí písemné prameny na několika místech. Gumpold v kap. 30 hovoří o jakémsi muži ze země Franků, který od samého dětství nemohl choditi, který byl probuzen jako chromý a dostal radu, co má dělat, aby se uzdravil, ve snu se ho ptal pán, proč zanedbává péči o ochromené tělo, byl jako chromý přiveden tímto drsným pokáráním k rozumu, sám nebyl mocen chůze. Nakonec se uzdravil v chrámu svatého Víta mučedníka, v němž odpočívá tělo svatého Václava mučedníka (Vratislav je zde spojen se svým bratrem tzv. Václavem) a vrátil se do vlasti. Slovo vrátil prozrazuje, že jde o Vratislava. Gallus ve své kronice (tj. v Epilogu téže země a Čech věší na polská knížata informace o knížatech českých: na Zbyhněva informace o tzv. Václavovi, na Boleslava III. Křivoústého informace o Boleslavovi I. Ukrutném a na Vladislava Heřmana informace o Vratislavovi. A v II, 1 se dočteme: "...kníže Vladislav... nemocný na nohy." V lucké válce je Vratislav Neklanem. A protože byl chromý, protože byl nemocný na nohy, proto ho začal zastupovat Tyr. "Kosmas" píše v lucké válce o Neklanovi úmyslně opak, tedy to, že byl na útěku rychlejší než Parth. Když Ludmila říká, že byla nohou chromému, má na mysli Vratislava.

Falešný Kristián o Ludmile napsal (1969, s. 64): "...s blaženým Jobem mohla zvolati: ,Dveře mé pocestnému otevřeny byly... okem byla jsem slepému [tzv. Václavovi; nikoliv však slepému, ale majícímu buď oční vadu nebo zranění či ztrátu jednoho oka v bitvě; Dalimil nazval v lucké válce pastorka, což je tzv. Václav, Strabou, přičemž strabismus je oční vada] a nohou chromému [chromému Vratislavovi]." Job je brán jako příklad trpícího spravedlivého člověka, který se načas dostane do rukou Satana, ale nakonec je bohatě odměněn. Falešný Kristián líčil Ludmilu jako vzor ctností, ale přitom věděl, že nebyla žádná velká křesťanka, že se věnovala pohanským praktikám (věštění, čarování dostala se do spáru Satana) ale nakonec se stala světicí. I význam jména Job se hodí na Ludmilu. Fr. Kopečný napsal (1991, s. 117): "Job.. se vykládá jako ,pronásledovaný, stíhaný'.

P. Vojtová ve své práci uvedla (2018, s. 29): "Jacobson ztotožňuje jméno Gomon s ruským výrazem pro řev, hluk." Tento význam převzala podle poznámky č. 117 z Jacobson, 1938, s. 225.

O významu jména Gommon E. Walter napsal (1961, s. 18): "Zdá se mi tudíž nepochybným, že Gommon českých legend je varjažský Gomol, odpovídající švédskému gamal(l), gammal(l), ,starý'..." Výklad R. Jacobsona, že jméno Gommon vychází z ruštiny a znamená hluk, řev, E. Walter odmítl.

36C25. CO ZNAMENÁ JMÉNO TUNNA

Tzv. Václav je jako vrah označen i v legendě falešného Kristiána. Když se vrací Bořivoj po svém pokřtění z Moravy do Čech, dal mu Metoděj s sebou kněze Kaicha. Jméno Kaich je zřejmě domácká obdoba jména Kain. Kain je vrahem svého blízkého příbuzného bratra Abela. Kníže tzv. Václav, který je skryt za Kaichem, má významný podíl na zavraždění Ludmily. 

Do vikingské oblasti se dostaneme i s jménem druhého Ludmilina vraha, a sice Tunny. Dnes je slovo tunna slovo švédské. K. Koževniková ad. (1966, s. 625) uvádí u hesla tunn tyto významy: 1) tenký, slabý 2) řídký a u hesla tunna 1) zeslabit 2) zředit. Z. Hlavičková ad. (1999, s. 475) překládá slovo hubený těmito synonymy: mager, tunn, spinkig. Slovo tunn/a znamená sud. (Ludmila měla být rituálně usmrcena tak, jak byly usmrcovány slovanské nebo varjažské vdovy. A varjagové byli velkou měrou švédští vikingové, ale byli mezi nimi například i Anglosasové.) Mohl falešný Kristián slovem hubený ukázat na vraha? Dodnes se u nás v některých oblastech místo slova hubený užívá slovo chudý. A Gallus v I, 1 a I, 2 užil slova chudý, chudobné, chuďasovo, chudý, chudobu, chudých, chudých. Lze spojit Kristiánova Tunnu s citovanými Gallovými slovy? Falešný Kristián o tzv. Václavovi napsal (1969, s. 73): "Na posílení údů skrovně potravy požíval..." Em. Vlček napsal (1997, s. 132): "Bohužel se nezachovala ani jediná [Václavova] kost v celé délce a velikosti. S přibližnou přesností bylo možno rekonstruovat jen délku levé kosti holenní a z ní stanovit odhad výšky postavy na 160-165 cm. Celkově jsou ostatní kosti slabé až gracilní [štíhlé, útlé, subtilní]..." Podle Em. Vlčka měli nejstarší Přemyslovci takovouto výšku postavy v cm (vypsáno z E. Vlček: 1997, s. 259, Metrické tabulky): Přemyslovec v hrobu K1 (Em. Vlček v něm viděl Bořivoje, dnes se soudí, že jde možná o nejstaršího syna Boleslava I., v tom případě by to podle mne byl Měšek I.): 168-9 cm, Spytihněv I.: 175 cm, Vratislav I.: 175-6 cm, tzv. Václav: 160-165 cm, hrob č. 92 (podle E. Vlčka Jaromír, podle mne Boleslav II.): 178-180 cm, hrob č. 98 (podle Em. Vlčka Oldřich, podle M. Bravermanové Boleslav II., podle mne Boleslav III.): 180-181 cm, Břetislav I.: 182 cm, Spytihněv II.: 179 cm. Tvar lebky měli nejstarší Přemyslovci tento: Přemyslovec z hrobu K1 (podle mne pravděpodobně Měšek I.): ovoid, Spytihněv I.: ovoid, Vratislav I.: ovoid, tzv. Václav: ovál, hrob č. 92 (podle mne Boleslav II.): steroid, hrob č. 98 podle mne Boleslav III.): ovoid.

O Václavových kostech uvedl Em. Vlček následující (1995, s. 83): "Celkově jsou kosti zbylé kostry slabé až gracilní..."

D. Moldanová vysvětlila dnešní příjmení Tuna takto (1983, s. 255): "A tuna = větší dřevěná nádoba, sud..." Málo pravděpodobné myslím je, že jméno Tunna vychází z latinského slova tumna, což znamená dohodnuté.

Existuje ještě s největší pravděpodobností náhodná souvislost mezi jménem Tunna (hubený) a tzv. Václavem. Přečtěme si, co napsal Zb. Holub (2014, s. 29): "...staročeskou podobu (patrně) kmenového jména (Dúdlěbi) zapsal (pravděpodobně poprvé) arabský historik Alí ibn Husain (Abu l-Hasan 'Alí), zvaný al-Mascúdí, ve spise ,Rýžoviště zlata a doly drahokamů' (roku 947, 951, nová redakce 956; zemřel 956...) v již zmíněné podobě Dúlába...: ,Po tomto kmeni ... pak kmen Dúlába (popř. Dúlána), jehož král se v této době nazývá Wándžsláf (Wángsláf)..." (*Vętjeslav?, Václav, latinsky Venceslaus...), historik B. Janoušek uváděl ve shodě s I. Hrbkem podobu Vándžsláf (...na možný zápis Wán.dž S.láf upozornil Lutovský 2011...); D. Třeštík považuje zápis za ,záhadu české historie'... V. Blažek ztotožnil tuto osobu s historickou postavou legendárního českého knížete Václava (svatého Václava) a doložil vládu Václavova syna Zbraslava (Václaviče) nad polabskými Stodorany (... někdy se usuzuje na Stodorany na Havole i na základě Mascúdího zmínky o jméně etnika Ustutrána..."

Význam jména Doudlebi je obtížně vysvětlitelné, proto ne náhodou je pokusů o vysvětlení vícero. Přečtěme si jedno vysvětlení z těch, které uvádí Zb. Holub (2014, s. 30): "Častěji však badatelé odvozovali lexém ze slovanského *duda, tj. píšťala, a z... lexému lěbъ/laib-; tedy *dudlěbъ - člověk ,tenký, hubený jako píšťala' (srov. např... u Brücknera...; též slovo dudy je odvozeno metaforicky, na základě vnější podoby: protáhlého tvaru píšťal). Uvedený postup však nebývá při vzniku etnonym obvyklý (a podobný typ odvozování se spíše blíží lidové etymologii)." Mohl si touto lidovou etymologií odvodit význam slova Doudlebi autor Kristiána a tak dospět ke slovu hubený a ke jménu Tunna?

A nyní k té možné náhodě. potom z MJvČ I/0446 u hesla Doudleby nad Orlicí uveďme ještě tento výklad. "V článku upozornil [Perwolf] na ruská slova duleb, dulebina, dulebyj 'blbec, troup, t. slepý', ale ta mohla vyjít také teprve ze jména slovanského kmene."

Václavova postava se od ostatních Přemyslovců zřejmě natolik lišila, že ten, kdo pro něho vymyslel jméno Tunna, ho jím jednoznačně označil jako vraha (výše jsem uvedl, že jméno Tunna se vztahuje k Vratislavovi, neboť byl ze země vyhnán, v legendách pod jménem Drahomíra).

V. Blažek vysvětluje (ne ve spojitosti s Tunnou) význam slov podobných jménu Tunna (2005, s. 953): "Germ. *tūna- je přímo doloženo ve stsev. tún ,vyvýšené travnaté místo před domem, dvůr, oplocený kus země, ves', stangl. tūn ,plot, zahrada, dvůr, ves, město', angl. town ,město', stfrís. tūn ,plot; selský statek', niz. tuin ,zahrada', stsas. tūn ,plot'..." Tyto významy zřejmě se jménem Ludmilina vraha nesouvisejí.

E. Walter ke jménu Tunna napsal mj. (1961, s. 14): "Jméno Tunni uvádí se nazpět k předpokládané formě tunpa odpovídající gót. tunpus, .zub'." [...] "Podle Schücka znamená jméno Tunni ,z toho s (velkým) zubem'..." Strana 15: "Tunni by tedy byl významově totožný jednak s uplandským farri (lat. porous, čes. prase), jednak s Beowulfovým Eofor, langobardským Ibor, praseverským eburar starosev. Ioffor, starošv. Iuvur, něm. Eber, ř. kapros, lat. aper, církevněslovansky vepri, čes. vepř, jakož i se skáldským (básnickým) pojmenováním Vaningi, které se uvádí mezi synonymy pro kance (tzv. Galheiti) v Snorrově Eddě." V této souvislosti vzpomeňme Gallovu kapitolu II, 11 nazvanou Boleslav jako chlapec zabil kance. Z textu vyplývá, že oním kancem mínil tzv. Václava. Na tuto kapitolu navázal "Kosmas" kapitolou I, 41. Za biskupem jménem Severus (latinské severus znamená i ukrutný) je skryt Boleslav I. Ukrutný Oldřich Šebířovi řekne, že za lahodný zákusek (ze zabitého kance) by zasloužil biskupství. - U Becker v hesle Kanec napsal mj. (2002, s. 113, 114): "Kanec... v keltském prostředí symbol bojovné síly a moci (zvl. královské)... U Germánů byl k. posvátným zvířetem božstev plodnosti..." [...] "V řecké mytologii seslala bohyně Artemis na okolí města Kalydónu strašlivého k. ... který hubil pole i lidi". [...] "Ve středověku je k. někdy chápán jako symbol ďábla..."

Nechme stranou podrobný Vlčkův popis Václavovy lebky (1997) a ocitujme odstavec 6.2.6 Shrnutí morfologie lebky ze strany 130. "Můžeme konstatovat, že lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Rovněž obličejová kostra knížete je úzká a dlouhá a obsahuje úzký dlouhý nos, ale jen středně vysoké očnice. Nosní kořen je nápadně široký, takže při velkém odstupu obou očnic můžeme hovořit o hypertelorizmu. Horní část nosních kůstek vytváří hřibovité rozšíření s následným výrazným zúžením 3 mm pod švem nosočelním. Tvrdé patro je vysoké a nápadně zúžené, podobně i horní zubní oblouk. Na lebce nastoupila předčasná úplná obliterace hlavních lebečních švů, odpovídající věku 60 a více let. Přitom stav mineralizace kostí lebky a stav alveolárních partií svědčí pro jedince o dvacet let mladšího. Všechny tyto znaky hrají důležitou úlohu i v genetickém posuzování ostatních členů rodu."

Václavova lebka se, jak vidíme, v některých znacích zřejmě značně odlišuje od "průměrných" lebek tehdejší populace.

Vidíme, že falešný Kristián nechal Tunnu (hubeného tzv. Václava) vyhnat ze země a Gommona (chromého Vratislava) na hrdle potrestat. Že jejich osud po usmrcení Ludmily obrátil.

Vr. Vaníček o Václavově postavě napsal (2014, s. 76): "Václav měl... gracilní postavu a zesílil teprve o něco později." Zpočátku gracilní a později "negracilní" Václavova postava může odpovídat tomu, že se nejprve věnoval duchovní dráze a tehdy nemusel mít postavu zdatnou a později jakožto panovník byl přímo povinen být tělesně zdatný.

Proč se tzv. Václav tělesně lišil od ostatních přemyslovských knížat raného středověku? Mohou nám to vysvětlit následující věty J. Slámy (2017, s. 109)? "Ztráta manžela postihla Ludmilu v době, kdy podle lékařsko-antropologického výzkumu jejího skeletu trpěla těžkou endokraniozou (též označovanou jako Morgagniho-Stewardův-Morelův syndrom). Toto onemocnění, které postihuje téměř výlučně ženy, má řadu projevů. Od bolestí hlavy k psychické labilitě, neurózám, depresím, melancholii, poruchám soustředění a paměti. Provázejí ho též poruchy metabolické (obezita) a hormonální. Nejčastěji se projevuje u žen ve třetím a čtvrtém desetiletí jejich života. U Ludmily by to znamenalo období mezi léty 880 až 900." A právě v době, kdy se u Ludmily endokranioza projevila, se mohl narodit tzv. Václav. A mohla se tato Ludmilina nemoc projevit u tzv. Václava menším vzrůstem a slabými kostmi? A jeho starší bratr Vratislav (pokud nebyl jeho bratrem jenom po otci) se narodil před Ludmilinou nemocí, a proto postižen nebyl? Mohla Ludmilina nemoc mít významný dopad na vztah mezi ní a jejími syny? Přispěla její nemoc k tomu, že byla na rozkaz svých synů rituálně usmrcena? Měl tzv. Václav ze své postavy napoleonský komplex? Pasovalo na něho rčení, že malý muž rád práská velkým bičem?

Tzv. Václav je s vikingy spojován helmicí se zobrazením Odina a rovněž tím, že jako zadavatel vraždy Ludmily (snad ne přímo její vrah) je schován na "vikingským" jménem Tunna. V této souvislosti uveďme, že v časopise Evolution and Human Behavior (září 2016) byla otištěna o vikinzích studie (vycházející především ze života vikingů na Islandu), z níž vyplývá, že vražda byla u vikingů běžná záležitost.

Dal legendista tzv.  Václavovi a Vratislavovi vikingská jména Tunna a Gommon proto, že jejich matka Ludmila měla vikingský původ? Nebo měli vikingský původ Přemyslovci?

36C26. KDO JSOU TUNNA A GOMMON

Zd. Dragoun se domnívá (já jeho názor nesdílím), že Ludmila, tzv. Václav a i Vojtěch byli zavražděni už s tím úmyslem, aby Přemyslovci získali světici a světce. V této souvislosti Zd. Dragoun napsal mj. (2011, s. 182): "Přiznáme-li oprávněnost podezření na záměrné zajištění rodových světců, pak ani v případě sv. Ludmily nesmíme pominout domněnku, že do celé záležitosti mohl být zasvěcen i (ne-li především) Václav." […] "Liliovitý obraz mučedníka Václava nabírá tak některé stíny, doložitelné i v nejstarším legendárním pojetí. Poněkud dvojznačnou formulaci čteme o Václavovi v legendě Vavřince Montecassinského: ,Neboť neobával se nikterak smrti ten, který, jak kdosi praví, naučil se nevážiti života." Na stejném místě se dozvídáme, že Václav se po Boleslavově večerní hostině odebral do chrámu ještě v noci, což potvrzuje i legenda Crescente fide. Jak hodnotit tento jev, připomeneme-li si Kristiánův odkaz na biblické ,Každý, kdo zle činí, nenávidí světla'?"

Tunna je tzv. Václav a Gommon je Vratislav. O tzv. Václavovi písemné a obrazové prameny hříčkami sdělily, že je vrah. V legendě falešného Kristiána uvidí kouřimský kníže na Václavově čele kříž. V iluminaci opisu Gumpoldovy legendy má ve Wolfenbüttelské kodexu čárku na čele. V obou případech jde o Kainovo znamení, znamení vraha. V legendě falešného Kristiána přichází s Bořivojem do Čech kněz Kaich. Kaich je domácká podoba jména Kain. Jde o budoucího kněze a později knížete tzv. Václava.

Pojmenoval autor legendy Fuit Ludmiliny usmrtitele a po něm to opakoval falešný Kristián vikingskými jmény Tunna a Gommon proto, že věděl, že Přemyslovci měli (ale také nemuseli mít) vikingský původ?

Svou roli mohla u Vratislava sehrát jeho nemoc. Je možné že trpěl osteochondrózou s cervikální spondylogenní myelopatií, a v jejím důsledku měl značné problémy s chůzí. Příčina pro něho byla neznámá, a tak viníka mohl vidět v Ludmile. Ta se totiž věnovala "okultním vědám", a tak v ní Vratislav mohl vidět čarodějnici, která mu jeho nemoc způsobila. Je to však myslím málo pravděpodobné.

Bořivoj nebo méně pravděpodobně až Vratislav zřejmě porazili Spytihněva a dovolili mu i vládnout na západ od Vltavy. Když Vratislav onemocněl a nebyl schopen plnohodnotně vládnout, rozhodl se vládce "západního knížectví", u "Kosmy" Vlastislav, tj. zřejmě Spytihněv, situace využít a ovládnout i východní knížectví. Vznikla lucká válka. Vlastislav zahynul. Ludmila možná chtěla vládnout do doby, než dospěje Spytihněvův syn. V očích Vratislava by se stala uzurpátorkou moci na území, které jí fakticky nepatřilo. V první fázi ji možná vyhnali z Pražského hradu, který do té doby neovládali, poté možná porazili její vojsko a následně ji usmrtili (zavraždili?, popravili?, vyplnili její přání?) a potom ještě tzv. Václav zavraždil Spytihněvova syna, Ludmilina vnuka. (Útěk Ludmily z Prahy může být legendami vylhán, aby zakryly skutečnost, že Ludmila byla usmrcena v Praze.)

Na to, kdo je skutečným usmrtitelem (kdo jsou skutečnými usmrtiteli) Ludmily, by mohl ukazovat i provaz. Většina legend vidí vražedný nástroj v závoji, avšak Homilie na svátek Ludmily, patronky Čechů (Factum est) uvádí že vrazi zadrhnuvše provaz, až se jí do hrdla zařízl, vypudili duši její z těla. U Becker uvádí (2002, s. 231) že provaz byl často symbol vladařské nebo soudcovské moci. A Vratislav a tzv. Václav byli vladaři.

V legendách je Ludmila zavražděna provazem nebo závojem, v lucké válce má zabitá žena, což je Ludmila, ránu v prsu a uši uťaty. Slovo uši má připomenout slova uše, tj. provaz, nebo ušev, tj. závoj. Při rituálním usmrcení byla vdova uškrcena a zároveň probodnuta (probodána). Nemohl však být legendisty vybrán provaz proto, že provaz je symbolem tajemství?

Falešný Kristián popisuje vraždu Ludmily takto (1969, s. 66, 67): "...vévodkyně [Drahomíra]... nějaké své velmože, syny nepravosti, jménem Tunnu a Gommona, poslala se silnou tlupou na Tetín, aby její tchyni zahubili." [...] ",Nestydíte se a ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala...?" [...] "Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem.'" [...] "...kati nedbajíce jejích proseb a slov, provaz na hrdlo ji hodivše, zardoušením zbavili ji života..." [...] "...vrahové ...vraceli [narážka na Vratislava?] se pak k svojí paní [Drahomíře] ..." Byla Ludmila usmrcena po způsobu varjagů v Rusku, když vdova měla ve smrti doprovázet svého manžela? Pokud by byla po smrti Bořivoje vdána (což je velice málo pravděpodobné), potom to bylo v písemných pramenech zcela utajeno.

"Vládli pak [Tunna a Gommon] v zemi české jako velkomožní vévodové..." [...] "Z toho vznikla roztržka a nenávist převeliká mezi řečenými velmoži Tunnou a Gommonem a paní jejich, až všechno myšlení a mluvení paní točilo se ve dne v noci kolem toho, jak je zahubiti. To když pozoroval zmíněný násilník Tunna... uprchl... z té země... Gommon pak... byl chycen a na hrdle potrestán..." Byl tedy i Vratislav, zde Gommon, zavražděn nebo popraven? Nebo na tomto místě Kristián úmyslně informace přehodil, aby ztížil třetímu oku pochopení? Vrcholem roztržky mezi Václavem a Vratislavem byla možná tato Kristiánova informace: "Václav, pečující o to, aby zjednán byl pokoj... pojal v srdci úmysl, matku svou [ve skutečnosti bratra Vratislava], kteráž byla příčinou všeliké nepravosti, vypuditi z vlasti..." Po čase matku svou znovu se ctí domů povolal.

Falešný Kristián uvádí, že Tunna prchl se vším příbuzenstvem z té země a všemi nenáviděn jako poběhlík a vyhnanec sem tam se potuloval a nikdo z pokolení jeho už neměl přístupu do domova svého a Gommon, když s bratrem svým hledal útěkem úkryt, byl chycen a na hrdle potrestán. V těchto větách jsou na Tunnu pověšeny informace o Vratislavovi a na Gommona informace o tzv. Václavovi. Po vítězství v lucké válce a zavraždění Ludmily se možná dostal k moci tzv. Václav. Mezi Tunnou a Gommonem vznikla roztržka a nenávist převeliká. Vratislav možná odešel do té části Polska, které ovládal (v legendách tzv. Václav vyhnal Drahomíru, přičemž na Drahomíru jsou pověšeny informace o Vratislavovi poté, když ho nechali legendisté předčasně zemřít). A tzv. Václav (tehdy se jmenující domácím jménem Lešek, Lestík, oficiálním jménem možná Lstibor) pravděpodobně odešel nebo uprchl z Čech poté, když byl jakožto Boleslavův podkrálíček poražen. V cizině vstoupil do kláštera. Tam možná dále kul pikle proti Boleslavovi, tak byl z kláštera Čechy unesen (Gallus tuto informaci pověsil na Zbyhněva) a poté popraven. Zavraždění Ludmily možná tzv. Václavovi přitížilo. Mohl to být jeden z důvodů jeho popravy. Byl však popraven nebo zavražděn i Vratislav? Kdybychom vycházeli jenom z falešného Kristiána, tak bychom soudili, že ano. Falešný Kristián totiž napsal: "...z vrahů jejích [Ludmiliných] žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu." V obou případech šlo o násilnou smrt? Ta je doložena u tzv. Václava. Jak a kde zemřel Vratislav (rozhodně to nebylo před zavražděním Ludmily), není známo, smrt ve válce s Uhry není dostatečně doložena.

Legenda Fuit se shoduje se s falešným Kristiánem v tomto: "I vládli [Tunna a Gommon] v celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti Boží."

D. Třeštík o jménech Tunna a Gomon napsal (1997, s. 373): "Jejich jména jsou evidentně neslovanská, byli nepochybně cizinci germánského původu. Některé skutečnosti by mohly nasvědčovat i tomu, že jména jsou skandinávská, šlo by tedy o vikingy či, jak se jim říkalo na Rusy, varjagy." A v poznámce 159 na straně 550 dodal: "J. Ludvíkovský se domníval, že Tunna a Gommon byli vikingové, kteří přišli do Čech s Drahomířinou družinou. G. Labuda... myslel na jejich původ v Bavorsku nebo v Porýní. Vhodnější (shora podané) vysvětlení ale podal H. Lowmiański..." Přemyslovci, přišlí zřejmě z Wolinu, mohli mít skutečně vikingské předky.

Vr. Vaníček o Ludmiliných vrazích napsal (2014, s. 85): "...vraždu vykonali ,cizinci', byť usedlí v druhé generaci, což dává vraždě odium zvláštnosti (avízo na pohanské síly). Je však také možné, že Kristián neprozrazuje ,domácí' účastníky zločinu." Vraždu opravdu vykonali (lépe zřejmě zosnovali) cizinci usedlí v Čechách, ne však ve druhé generaci, ale ve třetí generaci, to jsou Vratislav a tzv. Václav, vnuci Wistracha, synové Bořivoje.

V legendě Fuit, možná napsané pravým Kristiánem, říká Ludmila před smrtí svým vrahům tyto věty: "Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám..." […] "Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu." [...] "Zapřísahám vás, bratři, setněte mě." - Vratislav a tzv. Václav byli zřejmě bratry jen po otci, ne pomatce. Matkou tzv. Václava byla Ludmila a matkou Vratislava byla pravděpodobně žena, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (byla to Svatožizň?). Tzv. Václav a Vratislav jsou zde bratři, ale ve vztahu k Ludmile jsou jako její synové. Jako jejím synem je však jen Vratislav., tzv. Václav je jejím skutečným synem. Ludmila o sobě neříká, že je jejich matka. - A znamená to, že Ludmila dala synům zlato, stříbro a drahocenná roucha, že Spytihněv a poté možná Ludmila musili platit Vratislavovi nějakou daň?Nebo slova, že dala Vratislavovi a tzv. Václavovi zlato, stříbro a drahá roucha, jsou řečena místo slov, že jim dala Spytihněvovo knížectví?

Slova odvrátiti a vrátila možná upozorňují na Vratislava. A slova slávy, slávě a slávu upozorňují buď rovněž na Vratislava, nebo na víceslavného tzv. Václava, případně na oba.

Užití slova synové v líčení vraždy kněžny Ludmily vysvětluje J. Sláma takto (2015, s. 97): "Podle Kristiánovy legendy kníže své bojovníky zaopatřoval zbraněmi i oděvem. To byl ostatně způsob, jak panovníci v raném středověku ekonomicky zabezpečovali život svých družiníků. Panovník byl vůči své družině jejím ,otcem' a její členové zase jeho ,dětmi'. I svatá Ludmila v jedné legendě označuje své družiníky za ,syny'."

Slova já vás jako svoje syny pěstovala nejsou ani tak výčitkou, jako spíš prozrazením, že vrahy Ludmily byli její synové. Těmi syny byli Kaich Vratislav a jeho mladší bratr tzv. Václav. Legendy nemohly vrahy jmenovat, protože tzv. Václav se musel stát světcem. Proto legendy pověsily informaci o Vratislavově účasti na usmrcení Ludmily na Drahomíru. Vratislav a tzv. Václav by pak byli horší než otcovrazi. O Durynkovi (tj. pravděpodobně o tzv. Václavovi) "Kosmas" napsal (I, 13), že byl horší než otcovrah.

Legendisté museli zamlčet, kdo byl z křesťanského pohledu zavražděn (jakou úlohu ve skutečnosti sehrávala Ludmila) a především kdo byli vrazi. Ze dvou vrahů, Vratislava a tzv. Václava, učinili jednu vražedkyni, a to Vratislavovu manželku, s možná vymyšleným jménem Drahomíra. Vratislava nechali před vraždou zemřít. V žádném soudobém prameni není uvedeno, kdy Vratislav zemřel. Až v tzv. Letopisech českých se objevuje letopočet 821. Historik V. Novotný ho pozměnil na 921. A z tzv. Václava byl legendisty učiněn chlapeček neschopný ublížit ani kuřeti. Přitom v době Vratislavovy smrti byl tzv. Václav dávno dospělý (podle jihoruské a minijní redakce První staroslověnské legendy mu bylo v době Vratislavovy smrti 18 let, ve skutečnosti ještě více) a mohl vládnout. Žádná regentka nebyla potřeba.

Tzv. Václavovi by bylo při smrti Vratislavově více jak 18 let, i kdyby Vratislav opravdu zemřel roku 921. Ale on zemřel později.

Mohl mít Vavřinec na mysli i Ludmilinu vraždu, když o tzv. Václavovi napsal následující větu? "Neboť neobával se nikterak smrti ten, který, jak kdosi praví, naučil se nevážiti života?" Zřejmě především života jiných lidí.

Když psala P. Vojtová o tom, jak se z legend tvořily zkrácené proložní legendy, tak napsala mj. (2018, s. 3): "Není snad potřeba dodávat, že tyto informace byly mnohdy nepřesné či zcela smyšlené. Dokladem budiž až směšný příklad z rukopisu č. 189, jak jej uvádí Serebrjanskij, kdy je jako zosnovatel vraždy kněžny Ludmily uváděn sám svatý Václav v svědomitě přetvořené větě: Václav počal pomýšleti zlo proti Ludmile, bábě svojí, i všemožně hledal, jak ji zahubiti." Informace se ve skutečnosti velice blíží pravdě.

Proč dostali usmrtitelé Ludmily vikingská jména? Měli Vratislav a tzv. Václav ve vojsku vikingy, a to tímto pojmenováním legendisté připomínali? Nebo měli vikingský původ dokonce Přemyslovci? To, že přišli do Čech z Wolinu, ještě neznamená, že byli Slované. Mohla na Václava poukázat i jeho helma, pokud je na nánosníku zobrazen pohanský bůh Odin? Málo pravděpodobné je, že autoři využili samotné jméno vi-king-ové? Částí -king- by poukazovala na to, že usmrtiteli Ludmily jsou česká knížata.

Legendisté si pohráli i s letopočty. Věk Vratislavův zkrátili tak, aby z době vraždy již nežil (podle srůstu lebečních švů snad z více jak 60 let na 33 let). Zkrátili věk Václavův tak, aby v době vraždy byl tak mladý, že by nemohl o ničem rozhodovat. Bylo také vhodné, aby se narodil až po zániku Velké Moravy. Z Vratislava (kdoví jak se ve skutečnosti jmenoval) učinili Drahomíru, ženu bažící po slávě, na ni svedli zavraždění Ludmily a tak vytvořily pro Vratislava a zejména pro tzv. Václava alibi.

Vr. Vaníček o zavraždění Ludmily napsal mj. tyto věty (2014, s. 82): "Ale o tom, jak se toto všechno stalo, pomlčme pro krutost těchto událostí... Těmito slovy uzavírá hagiograf Kristián první období Václavovy vlády, kdy došlo k tak závažné události, jako bylo zavraždění kněžny Ludmily." Falešný Kristián však nepomlčel ani tak kvůli krutosti událostí, ale především kvůli tomu, kdo byli vrazi Ludmily. O čem pomlčel falešný Kristián, to skryl do líčení lucké války "Kosmas".

J. Pekař se domnívá, že jména Ludmiliných vrahů ještě nemusí znamenat, že jde o cizince. Napsal o nich, že mají jména patrně germánská, ale byli to již jistě ,muži' českého jazyka. Ludmilini vrazi Václav (Tunna) a Vratislav (Gommon) již česky jistě mluvili. Jejich předek Bořivoj byl již jistě také mužem českého jazyka, i když zřejmě strávil značnou část života v cizině (u srbského Čestibora a moravského Svatopluka). Mužem nečeského jazyka byl však pravděpodobně Wistrach. Jakým nečeským jazykem však tento příchozí z Wolinu mluvil? Nějakým jazykem slovanským nebo nějakým jazykem "vikingským"?

Falešný Kristián napsal: "Služebnice Kristova však, předem vědoma budoucích věcí, povolala k sobě zmíněného již kněze Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou." Zajímavá je představa, jak Ludmilin syn kněz Pavel, což je pravděpodobně tzv. Václav, nechá sloužit před vraždou Ludmily mši a potom ji jde zavraždit nebo dá rozkaz k jejímu zavraždění.

36C27. BISKUP HEŘMAN PROVÁDÍ DŮKAZ PRAVOSTI LUDMILINY RELIKVIE

Biskup Heřman měl podle "Kosmy" potvrdit pravost závoje, jímž byla Ludmila uškrcena. Závoj je symbol tajemství. Dalo by se říci, že Heřman potvrzuje, že ohledně usmrcení Ludmily je řada tajemství. - Biskup Heřman však měl zřejmě především potvrdit pravost Ludmiliných pozůstatků. Ty skutečné Ludmiliny pozůstatky mizí nebo jsou nějak jinak znehodnoceny, když se přestavovala bazilika sv. Jiří. K té přestavbě možná došlo za Boleslava II., ale hlavní zásluhu na přestavbě měl Boleslavův mladší bratr Boleslav III. (dřívější pravý Kristián). Boleslav III. neměl zájem na pozůstatcích Ludmily. Ta byla babičkou Slavníka. A Slavníkovci ("Kosmou" nazývaní Vršovci), to byla větev Přemyslovců vycházející od tzv. Václava. Stali se hlavními nepřáteli hlavní české větve Přemyslovců, konkrétně Boleslav II. a Boleslava III. Ludmila pravděpodobně nebyla matkou Vratislava, byla jí žena, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizň?). 

Neprozradil "Kosmas" důležitá fakta o Ludmile prostřednictvím zázraku, ke kterému mělo dojít roku 1100? V III, 11 napsal: "...zvěstujeme Lásce Vaší zázrak podivuhodný a na věky památný, jejž ráčila milost božská zjeviti pro zásluhy přesvaté mučednice Ludmily, jak jsme jej sami viděli. Neboť paní abatyše Vindelmuth, služebnice Boží pobožná, dala dokonale přestavěti kostel svatého Petra apoštola, založený na statcích téhož kláštera, jehož bylapředstavenou, a pro stáří od základů pobořený. Když pak si abatyše vyžádala, aby jej biskup posvětil, a podle obyčeje uložila ta paní do schránky ostatky svatých, podala mezi jiným biskupovi sukno na píď široké, které dostala ze závoje svaté Ludmily, žádajíc, aby je rovněž uložil mezi svaté ostatky do schránky. Tu biskup jaksi rozhorleně řekl: ,Paní, pomlč o její svatosti; nechej stařenku, ať odpočívá v pokoji.'" […] "...přinesli na rozkaz biskupův veliký kotel plný žhavého [dřevěného] uhlí; biskup vzýval jméno svaté Trojice a vhodil pak látku [sukno... ze závoje svaté Ludmily] na uhlí sálající plameny. Kupodivu! Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. ...pro silný žár nebylo možná látku dlouho vyjmouti z plamenů; a když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána. Tímto zřejmým zázrakem byli jsme biskup i my všichni tak překvapeni, že jsme ronili radostí slzy a vzdávali díky Kristu. Byl pak ten kostel vysvěcen ke cti svatého Petra apoštola dne 3. října." Když "Kosmas" napíše nepravdu, tak na to myslím upozorní oslepením, nocí, tmou apod. Učinil tak zde slovy obláček kouře? Nemohou zde být kouř a sálající plameny narážkou na pohanské obřady, které Ludmila prováděla? - Slovy jako by téhož dne byla utkána "Kosmas" zřejmě naznačuje, že při tomto otevření Ludmilina hrobu byly k ostatkům, zřejmě Ludmile nepatřící, dány nějaké textilie zhotovené v té době. - Pravdivější než věta: Paní, pomlč o její svatosti by byla věta Paní, nelži o její svatosti, vždyť ostatky, které jsou před námi, vůbec nepatří Ludmile.

Ke zničení pozůstatků Ludmily došlo při přestavbě baziliky sv. Jiří. Dělo se tak za Boleslava II. v době, kdy nemohl vládnout svým tělem, a tak přestavbu organizoval jeho mladší bratr pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý. Na tuto přestavbu ukazuje tato "Kosmova" věta: "...abatyše Vindelmuth, služebnice Boží pobožná, dala dokonale přestavěti kostel sv. Petra apoštola..." Slovo pobožná ukazuje na Boleslava II. Pobožného. A přestavba kostela sv. Petra na přestavbu baziliky sv. Jiří. - Na Boleslava III. Ryšavého ukazuje "Kosmas" některými slovy. Na pořadové číslo Třetí ukazuje slovem Trojice, na přízvisko Ryšavý ukazuje slovy žhavého, sálající plameny, plamének, žár, plamenů. (Ve stč. slovo krása znamenalo i červený a barva ohně. Na přízvisko Ryšavý tedy může ukazovat slovy souvisejícími s ohněm.) Boleslav III. Ryšavý je totožný s Kristiánem a na jméno Kristián je ukázáno slovem Kristus. Když byl Boleslav III. svržen z knížecího stolce, stal se z vůle Boleslava Chrabrého biskupem. Snad se jmenoval Bruno, u "Kosmy" byl ,tuším Vracenem' Je dáván do souvislosti s Petrem. Zde na něho ukazují slova kostel sv. Petra. - Ať je pohřbenou ženou Ludmila nebo žena, jejíž ostatky jsou považovány za Ludmiliny, obě byly ženami Bořivoje. Na něho je zde možná ukázáno slovem pobořený. Podle M. Knappové (2015, s. 143) znamená jméno Bořivoj bojující vojín (voj), bojovník (bořiti znamenalo bojovati, přemáhati).- Pokud Ludmiliny pozůstatky byly nahrazeny pozůstatky Svatožizně, měl by na ni "Kosmas" také ukázat. Část Svat- dříve znamenala silný, teprve později svatý. Na část Svat- jména Svatožizně je ukázáno slovy přesvaté, svatého, posvětil, svatých, svaté, svaté, svatosti, svaté, silný, vysvěcen, svatého. Zřejmě chybí ukázání na část -žizň. Třetí knihu Kroniky Čechů, tedy i toto líčení zkoušení pravosti závoje, napsal olomoucký biskup Jan II. Břichatý. Navíc tu zkoušku měl sám vidět, jak zde uvádí. Ukázal zde na svoje jméno Jan slovy milost božská. Podle M. Knappové totiž jméno Jan znamená (2015, s. 196) bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží.

M. Bravermanová napsala k relikviím světců (2010, s. 149): "Relikviemi se však stávaly [kromě tělesných pozůstatků] i další předměty, které se dostaly do kontaktu se svatým. Především to byly textilie a nástroje umučení, pokud byl mrtvý mučedníkem. Dotykem [těchto předmětů] se svatým tělem na ně jakoby přešla zázračná moc, a proto s nimi bylo nakládáno stejně jako s částmi světcova těla. Tyto předměty začaly hrát úlohu sekundárních relikvií. V relikviářových schránách byly i po všech manipulacích ponechávány části původního odění světce i všechny postupně vložené tkaniny a další předměty, z nichž se odebíraly nanejvýše některé části. Ty byly vkládány do oltářů či rozdávány mezi věřící jako druhotné svátosti." Takže při výrobě světice Ludmily, jejíž pozůstatky v té době buď již vůbec neexistovaly, nebo existovaly v takovém stavu, že byly nepoužitelné, biskup Heřman použil tělesné pozůstatky jiné ženy (Svatožízně?), vložil k nim starší textilie a nezapomněl ani na vražedný nástroj závoj. Ludmila nebyla možná usmrcena uškrcením závojem nebo provazem, ale legendisté možná vybrali jako smrtící nástroj závoj proto, že závoj je symbolem tajemství a u smrti Ludmily mělo hodně faktů zůstat tajemstvím.

36C28. PŘIPUSŤME, ŽE LUDMILINY POZŮSTATKY JSOU PRAVÉ, I KDYŽ JE TO MÁLO PRAVDĚPODOBNÉ

N. Profantová ke vztahu církve k Ludmile v 11. století napsala (1996, s. 118, 119): "Pražští biskupové měli dokonce od úcty k svaté Ludmile v jedenáctém století skeptický odstup." [Jako příklad uvádí postoj biskupa Heřmana roku 1100 při zkoumání pravosti Ludmilina závoje.] "Není jisto, z čeho tento odstup pramenil. Snad zde sehrály svou roli reminiscence na křest svaté Ludmily arcibiskupem moravským... Svou roli mohl sehrát i konkurenční zájem, vždyť metropolitní chrám pražských biskupů s ,jejich' světcem stál jen pár metrů od svatojiřského kláštera." Nebylo však důvodem odstupu pražských biskupů od Ludmily její provádění pohanských praktik? Nebo to, že v lucké válce mezi Přemyslovcem Vratislavem (synem Bořivoje s ženou, jejíž pozůstatky jsou přisuzovány Ludmile) a Mojmírovcem Spytihněvem (jejím synem s Rostislavem)? Nebylo důvodem i to, že byla možná pohřbena jako vampýr? Jestliže bychom Heřmanovu větu, jíž se obracel na Vindelmuth, větu Paní, pomlč o její svatosti... vztáhli na Ludmilu, mohla by Heřmanova nechuť učinit z Ludmily světici vycházet právě z nyní uvedených důvodů.

Kolem roku 1100 se v české církvi objevuje snaha učinit Ludmilu světicí. Do té doby byla uctívána jen v ženském klášteře sv. Jiří a možná v přemyslovském rodě. P. Kubín se dokonce domnívá, že snaha učinit Ludmilu oficiální světicí bylo důvodem k tomu, aby byla asi v polovině 12. století napsána legenda Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, tzv. Kristiánova legenda.

Přečtěme si, co k části závoje z hrobu Ludmily napsala M. Bravermanová (2005, s. 92): "Abatyše Windelmuth totiž chtěla vložit do oltáře v nově svěceném kostele sv. Petra část závoje, neboli druhotnou relikvii sv. Ludmily, která se zřejmě tehdy nacházela přímo u ostatků. Biskup Heřman vyžadoval ověření této relikvie ohněm. Relikvie z této zkoušky vyšla neporušena..." Tato zkouška mající podobu pohanského ordálu se jistě nikdy nekonala. Slovo oheň ukazuje na Boleslava III. Ryšavého. Protože Ludmila nebyla nikdy uškrcena závojem, potom pokud byl závoj do jejího hrobu dán, bylo to z jiného důvodu než upomínka na způsob její vraždy. - Závoj je symbolem tajemství (U. Becker, 2002, s. 336). Závoj při Heřmanově zkoušce neshořel, tajemství o Ludmilině smrti a jejím pohřbení tudíž trvalo dále.

To, že látka neshořela, mělo svědčit o její pravosti. K této situaci však zcela jistě nedošlo. Tato zkouška byla vymyšlena proto, aby věřící uvěřili v pravost závoje a v pravost vylíčeného způsobu Ludmiliny smrti. Mohla však prozradit i něco navíc. Pohanský způsob zkoušky mohl připomenout, že Ludmila byla věštkyně, léčitelka, přivolávačka deště apod.

Nedošlo místo ke zkoušce pravosti relikvie ve skutečnosti k její výrobě? V tumbě s Ludmilinými pozůstatky (pokud byly skutečně její) byly nalezeny různé tkaniny. Většina z nich patřila do dob mladších, než byla doba, kdy byla usmrcena Ludmila. O žádné nalezené tkanině se nedá říci, že byla závojem, kterým byla Ludmila uškrcena.

P. Sommer k zázraku se závojem napsal (2007, s. 179): "Biskup se zdráhal se zlehčujícími slovy ,nech babičku spát', která mohou znamenat leccos, jenom ne to, že by biskup uznával její svatost. Pak se odehrála scéna, které bychom příliš nerozuměli, kdybychom neznali dobový úzus zkoušení pravosti relikvií. Heřman nechal totiž přinést kotel se žhavým uhlím, na něž dal závoj vhodit. Tkanina neshořela, což bylo jasným důkazem pravosti relikvie. Tento test ohněm znalec církevních středověkých benedikcí Adolf Franz připomíná jako svého druhu ordál, který byl obvyklým nástrojem pro rozlišení pravých a nepravých relikvií. Celý příběh tedy není Kosmovým pokusem oživit děj, ale je dokladem dobové zvyklosti, která byla známá i v raně středověkých Čechách a jejíž uplatnění je důkazem zdrženlivosti při prohlašování světců a relikvií, a to i v době, kdy tyto záležitosti byly opravdu v rukách příslušných biskupů."

Důvodem pro to, že byl otevřen Ludmilin hrob, bylo možná to (nebo nejen to), že bylo třeba odstranit všechny stopy po tom, že Ludmila byla pohřbena jako vampýr. Když Ludmila zemřela, byla jí poničena obličejová část hlavy, protože měla značný předkus. Biskup Heřman možná pilkou poškozenou část lebky zarovnal, a tak chybějící část mohla být považována za odebraný posvátný ostatek. Pochopitelně tato část lebky se nikdy nenašla. - Stejně tak však mohlo jít o lebku neznámé ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny. Jenom bychom nemohli uvažovat o tom, že chybějící část obličejové části mohla být použita jako posvátný ostatek.

36C29. TETÍN

M. Lutovský k předpokládaným tetínským kostelům napsal (2021, s. 87 až 89): "K zástavbě tetínského hradiště na počátku 10. století patřil možná i kostel, pro dobu zdejšího pobytu kněžny Ludmily doložený však jen nepřímo přítomností kněze [Pavla] a sloužením mše. Ze soudobých písemných pramenů lze ovšem soudit, že se křesťanská bohoslužba mohla odehrávat i v obytných stavbách. Bezpečně [opravdu?] jsme informováni až o kostelíku sv. Michala, který dala podle legend postavit Drahomíra nad Ludmiliným hrobem. Polohu této stavby lze identifikovat vcelku jednoznačně [opravdu?]. I když na Tetíně dnes stojí tři kostely, historie dvou z nich je mladší a s přemyslovským hradištěm přímo nesouvisí... K původním stavbám přemyslovského hradiště tak patřil pouze jediný z dnes stojících kostelů, dochovaný ovšem v mladší přestavbě. Jedná se o kostel sv. Jana Nepomuckého, který byl až do roku 1836 zasvěcen archandělu Michaelovi a lze jej vcelku jednoznačně [opravdu?] spojit s místem původního pohřbu kněžny Ludmily, tedy se svatyní vybudovanou nad jejím hrobem. Poloha na skalnatém výběžku vně hradeb tetínské akropole, tak jak ji zachytil nejstarší plán hradiště, odpovídá i údaji staroslověnské Proložní legendy o svaté Ludmile o pohřbu zavražděné kněžny ,pod hradní zdí'. Z tohoto místa [opravdu] dal v roce 925 vyzvednout ostatky své babičky kníže Václav a nechal je dopravit do Prahy. Původně nejspíš dřevěnou hrobovou kapli nahradil později kamenný kostel, jehož románské stavební prvky jsou dobře patrné i po barokní přestavbě." - Uvedeným knězem měl být podle falešného Kristiána kněz Pavel. Falešný Kristián napsal: "Služebnice Kristova však, předem si vědoma budoucích věcí, povolala k sobě... kněze Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou." - Ludmila však vůbec nemusela být zavražděna a pohřbena na Tetíně. Zavražděna mohla být na Děvíně (pozdějším Pražském hradě) nebo v opevněném sídlišti na části dnešní Malé Strany. Pohřbena mohla být na místě kostela, který objevil I. Borkovský.

36C30. KDE BYLA LUDMILA ZAVRAŽDĚNA

P. Sommer napsal (2010, s. 70): "Jinými věrohodnými detaily [kromě detailů o Václavových postřižinách] jsou zprávy spjaté s Václavovou babičkou Ludmilou. Jde o popisy reálií, které nacházíme v ludmilské proložní legendě a v legendě tzv. Kristiána o místě Ludmilina hrobu a o kostele vybudovaném nad jejím hrobem, velmi realistický je popis legendy tzv. Kristiána, jak je třeba představovat si dobovou podobu dvorce, velmi realistický a věrohodný je jeho popis křesťanského pohřbu mrtvé kněžny, která je zakryta dřevěným prknem." Z toho, co zde P. Sommer uvádí, je věrohodné pouze to, že kněžna byla pohřbena už mrtvá. Je možné, že její hrob byl zakryt dřevěným prknem. Všechno ostatní legendy značně zkreslily. V poznámce č. č. 31 vztahující se ke slovům jak je třeba představovat si dobovou podobu dvorce P. Sommer napsal mj.: "Jde o popis útoku na Ludmilin příbytek, při němž (jak si všiml Jiří Sláma a Dušan Třeštík) vrazi nejprve vylomili vnější vrata opevnění dvorce a pak teprve dveře příbytku kněžny..." V kapitole č. 4 falešného Kristiána vypadá popis takto: "Na večer pak jmenovaní již uzurpátoři vtrhli do jejího domu, vyrazili veřeje, ostatní druhy, ozbrojené kopími a štíty, postavili venku a jen hlavní vrahové Tunna a Gommon – s několika málo jinými – vyrazivše dveře, s divokým povykem se vřítili do komnaty, v níž odpočívala služebnice Boží." Veřeje se stč. pojmenovávaly prag. A slovem, přeloženým K. Hrdinou a M. Bláhovou v Kronice Čechů (2005) jako veřeje a znamenajícím stč. prag, ukazuje falešný Kristián (ve skutečnosti biskup Heřman) na opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany, které se jmenovalo (dnešní podobou napsáno) Praha. - Biskup Heřman, autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, odvozoval jméno Praha také od prahu, přičemž napsal i tuto větu: "...A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí...." Jde v této větě o práh v dnešním slova smyslu, nebo jde o veřeje, zárubně, futra? - Slovo večer možná naznačuje, že jsou v textu skryty nějaké informace.

V. Machek v hesle práh vysvětluje, co staří Čechové nazývali u domu prahem. Napsal: "...práh byl vlastně celý mocný nejspodnější kmen, na kterém spočívala domovní stěna, nepřerušený ani tam, kde byly dveře... prag znamená konečně i dveřní zárubeň na všech čtyřech stranách." […] "Z Dalimilových slov (kap. 7) vyplývá, že i v stč. byl práh takový mohutný kmen přitesaný a že se tak zvalo i svrchní břevno nade dveřmi, neboť ,kniežata i králové'... proti prahu klanějí hlavu, aby ji měli zdrávu." - Udo Becker v hesle Práh napsal (2002, s. 228): "...dveřní práh, stejně jako dveře symbol přechodu z jednoho místa (stavu) na druhé, nebo také odloučení se od něj." Ještě si od U. Beckera přečtěme heslo dveře (staročeský práh ve smyslu futra s dveřmi úzce souvisí; s. 59): "Dveře, brána, podobně jako most obraz přechodu z jedné oblasti do druhé, např. z tohoto světa na onen svět, z profánní sféry do sféry posvátna atd. Rozšířená je představa nebeské nebo sluneční brány, která představuje vchod do nadzemské, božské oblasti."

"Kosmas" v líčení lucké války (války mezi Spytihněvem a Ludmilou na jedné straně a Vratislavem na straně druhé) pověsil informace o tzv. Václavovi na pastorka, o Ludmile na nejmenovanou ženu a o Vratislavovi na macechu. V I, 12 napsal : "Ten [pastorek], splniv rozkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když rozčilen přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval – zní to jak pohádka – bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu." Na Ludmilu je zde ukázáno slovem uši (podobně znějící slovo ušev znamenalo závoj) a tobolka (vhodněji mělo být přeloženo mošna, ve stč. znamenalo toto slovo konkubína, souložnice a za tu byla Ludmila za "Kosmy" považována). Kde měl tzv. Václav (v lucké válce pastorek) domov? Gumpold napsal: "Když jsem [já tzv. Václav] ležel na lůžku... za ticha nočního mne vzburcovalo vážné a tajemné vidění, neboť viděl jsem dvorec kněze Pavla, zbavený veškeré krásy budov a lidmi zcela opuštěný. ...chystám se, aby věc byla neklamně vysvětlena, podáním jasného řešení odhaliti pravý smysl toho snu..." "Neboť zboření domů, které jsem spatřil, věští šťastnou smrt mé báby Ludmily..." Kněz Pavel, to byl tzv. Václav, když vykonával funkci archipresbytera. Jeho dvorec byl myslím nejpravděpodobněji na dnešním Malostranském náměstí v blízkosti později postavené rotundy sv. Václava. Tam by tedy měla být Ludmila zavražděna. Mohla by však místem jejího zavraždění být Budeč. Tam se měl učit tzv Václav u kněze Učena. Tzv. Václav se však nejprve učil ve staroslovenštíně na hradišti v dnešním Starém Městě a později latinsky a možná i řecky v hradišti u dnešních Mikulčic. Jméno Učen je tedy jiné jméno pro achipresbytera Pavla, jiné jméno pro tzv. Václava. Na Budči tedy moh být dům kněze Pavla a v něm mohla být zavražděna Ludmila. Slova nočního a tajemné ukazují, že je v textu skryta nějaká informace. Slovo krása možná naznačuje, že dvorec zboural Boleslav III. Ryšavý/Červený, neboť ve stč. slovo krása znamenalo i červený. Tzv. Václav (a ten byl synem Bořivoje a Ludmily) byl totiž otcem Slavníka a se Slavníkovci bojovali Přemyslovci krutým způsobem o moc. - Legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít a jeho další činy věšeli na Drahomíru. Protože Ludmila byla matkou tzv. Václava jen podle legend, je zde Vratislav macechou. Ludmila byla Václavovou matkou. Podle legend při jejím zvraždění netekla krev, ve skutečnosti zřejmě ano. Zde je probodena a má zakrvácené náušnice. Na zabití Ludmily měl největší zájem Vratislav, tzv. Václav splnil jeho rozkaz (rozkaz macešin). - Ludmila nezahynula v bitvě, ale možná byla zavražděna proto, že po smrti Spytihněva pokračovala ve válce s Vratislavem.

Autor Crescente fide, možná pravý Kristián, o tzv. Václavovi napsal: "...z vnuknutí božího předvídal budoucnost. Z množství jeho věšteb připomenu aspoň jedinou: Jednoho dne, který nadešel v pravidelném toku času, vystoupil do hořejší části paláce a vyhlédnuv z okna řekl jednomu žákovi: ,Tenhle příbytek staršího kněze Pavla mi připadá jakoby pustý.'" J. Frolík lokalizuje tento palác na dnešní Pražský hrad, ze slov do hořejší části vyvozuje, že palác musel být nejméně jednoposchoďový a dokonce na Pražském hradě J. Frolík vidí, snad správně, možné stopy po tomto paláci. Blíže viz zde kapitolu Vznik Pražského hradu. - Musel tzv. Václav, aby dům kněze Pavla viděl, vylézt do hořejší části paláce, musel vylézt na "rozhlednu", jinak by dům kněze Pavla neviděl? Dům kněze Pavla se zřejmě nacházel na dnešním Malostranském náměstí, v opevněném sídlišti. To falešný Kristián zřejmě nazval Hradec a "Kosmas" Levý Hradec.

Tzv. Václav v době lucké války nebyl knížetem, ale pravděpodobně archipresbyterem (v legendách totožným s knězem Pavlem). A ten určitě neměl sídlo na Tetíně, ale pravděpodobně na dnešním Malostranském náměstí. Jeho kostelem byl kostel předcházející rotundě sv. Václava. Jestliže tedy viděl mrtvou Ludmilu tam, kde byl doma, potom byla také zavražděna na dnešním Malostranském náměstí, na tehdejším opevněném osídlení zvaném Praha, "Kosmou" nazvaném Levý Hradec. 

36C31. BYLA LUDMILA POPRVÉ POHŘBENA NA TETÍNĚ NEBO NA LOKALITĚ POZDĚJŠÍHO PRAŽSKÉHO HRADU?

Ludmila měla před svým zavražděním odejít na Tetín. Odejít by tam skutečně mohla z Pražského hradu, kde vykonávala pohanské obřady. Také mohla na Pražském hradě zůstat, být tam zavražděna, ovšem legendisté (a především Přemyslovci) nemohli chtít, aby byl Pražský hrad jako místo vraždy uváděn, jejich sídlo nemohlo být vraždou pošpiněno. Ludmila by také mohla odejít na Tetín z Budče, kde žila u svého syna Spytihněva a mohla tam žít i po jeho smrti. O Budči také nebylo dobré psát, protože Mojmírovec Spytihněv byl nepřítel Přemyslovců. Budeme-li vycházet z legendy Fuit, budeme vědět, že Ludmila odešla z Pražského hradu. (...opustila Ludmila hrad Prahu a přišla na jeden hrádek, který se zve Tetín.) Biskup Heřman, který na Přemyslovce práskl, co mohl jakožto falešný Kristián napsal, že Ludmila z hradu hlavního přestěhovala se se svými na hrad jménem Tetín. Co však bylo tím hlavním hradem? Pražský hrad nebo Spytihněvova Budeč?

Před zabitím Ludmily měl kněz Pavel vykonat mši. Kostel z Ludmiliny doby však nebyl na Tetíně nalezen, což nevylučuje, že existovat mohl. Mše se však mohla konat, i kdyby kostel na Tetíně nestál. P. Sommer napsal (2001, s. 122): "Jednak víme, že se v raném středověku bohoslužba často odehrávala v soukromých domech..., jednak zprávy o sakrálních stavbách na středověkém Tetíně spíše nedovolují o takovém kostele uvažovat"

Místo prvního Ludmilina hrobu uvádí Proložní legenda o svaté Ludmile: "Nebylo to v kostele, ale pode zdí hradní..." V tomto tvrzení není uvedeno přímo, že šlo o hradiště Tetín. To si má čtenář domyslet z kontextu (Ludmila odešla na jiný hrad zvaný Tetín, Drahomíra poslala je [vrahy] na Tetín). Ovšem domýšlení si z kontextu je u "Kosmy" a u některých dalších autorů riskantní. Falešný Kristián však Ludmilin hrob s Tetínem jmenovitě spojuje: "...[Drahomíra] poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné tělo leželo pochováno..." Falešný Kristián ovšem psal podle zadání, a to se mohlo lišit od skutečnosti. - Terén v Tetíně nevylučuje, že by tam Ludmila mohla být skutečně pohřbena pod hradní zdí.

Nad Ludmiliným hrobem měla být postavena sakrální stavba (Fuit: "...poslala [Drahomíra, tj. Vratislav] své služebníky na Tetín, kde leželo velebné tělo pohřbeno, a za úkol jim dala, aby dům blažené Ludmily nad jejím hrobem přestavěli na způsob baziliky..."). Podobně psal falešný Kristián:"...u hrobu přeblažené a často zmíněné ctihodné paní a mučednice Ludmily přeslavné zázraky jejích ctností působením Boží milosti vyšly najevo. Z její hrobky taková podivná a přelíbezná vůně vycházela, že všech vzácných koření a květů vůně převyšovala; nemálo lidí také postřehlo třikrát či čtyřikrát svíce a svítilny božským světlem v tichu tmavé noci planoucí, což vše nezůstalo utajeno vládkyni, totiž vražednici její. Dověděvši se o tom velikou bázní byla sevřena a nevěděla si rady, co počíti. Posléze znovu pojala [Drahomíra, zde ve skutečnosti Vratislav] jedovatý úmysl a poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné tělo leželo pochováno, poručila, abynad hrobem blažené Ludmily vystavěli dům na způsob kostela, a určila mu titul ke cti blaženého Michaela archanděla – P. Kubín k vůním z hrobů napsal (2006, s. 109): "...příjemná vůně... považována za znamení svatosti." P. Sommer k Ludmilinu hrobu napsal (2010, s. 70, pozn. 30): "Zatímco proložní legenda hovoří o tom, že Ludmila byla pohřbena pod hradní hradbou, tzv. Kristián mluví o kostelu nad jejím hrobem. Zdánlivý protimluv lze vyřešit tím, že kněžnin pohřební kostel archanděla Michaela stával pod hradbou hradu, v místech, kde je dnešní románský chrám sv. Jana Nepomuckého. K tomu Sommer 2000." - Stopy po sakrální stavbě nad Ludmiliným hrobem se rovněž nenašly.

Ludmila mohla být zabita na Tetíně a na Tetíně také pohřbena. Ale bylo tomu skutečně tak? Ludmila mohla být na Tetíně zabita, ale pohřbena mohla být jinde. Ale bylo tomu tak? Že by byla zabita jinde a pohřbena na Tetíně, to myslím vůbec nepřichází v úvahu.

Ludmila byla možná pohřbena v kostele objeveném I. Borkovským mezi II. a IV. nádvořím Pražského hradu. Tam byl totiž postaven jeden kostel (asi neprávem připisován Bořivojovi), ten byl po čase zbourán a na jeho místě byl postaven kostel druhý. Ve druhém kostele jsou pohřbeni Spytihněv a jeho manželka. V prvním kostele byl nalezen rovněž hrob, ale byl prázdný. A nebyl právě tento hrob prvním hrobem Ludmily?

36C32. JE ZASVĚCENÍ KOSTELÍKA SV. MICHAELOVI UKÁZÁNÍM NA PERUNA?

Ke kostelíku sv. Michaela vystavěnému podle falešného Kristiána nad Ludmiliným hrobem z rozkazu Drahomíry v Tetíně řekl P. Sommer v televizním filmu Dvojí život svatého Václava (2007): "Jeho jméno [Michael] bylo propůjčováno kostelům, které byly obvykle hrobní funkce, hrobního poslání. Je velmi pravděpodobné, že tedy ten kostel, který vznikl nad hrobem sv. Ludmily, byl zasvěcen archandělu Michaelovi právě proto, že měl připomínat, že stojí nad hrobem významné ženy, příslušnice přemyslovského rodu Ludmily."

J. Sláma o domu na způsob kostela vystavěném nad hrobem blažené Ludmily napsal (2017, s. 113): "Současné historické bádání se kloní k názoru, že se nemuselo jednat o skutečný kostel, ale o jakousi memoriální stavbu. Kostel zasvěcený sv. Michaelu v oné době na Tetíně nestál, kult tohoto světce je v Čechách doložen až od 12. století."

M. Téra napsal (2017, s. 202): "...i Čechům byla známa jakási transformace hromovládce do postavy křesťanského původu. Jedná se zřejmě o anděla nebo nejspíše archanděla Michaela (Boží posel), který stejně jako jeho balkánští a východoslovanští kolegové likvidoval nepohodlné démony včetně satana. České prostředí není sice příliš konkrétní ohledně postav hromovládce, přesto na něj odkazuje přinejmenším ve funkcích, které připisuje hromu. Jednak zdůrazňuje jeho sakrální povahu - hrom je ,Božím poslem' (tak byl hrom obecně zván v západních Čechách) -, jednak poukazuje na souvislost mezi hromem a plodností země." Ludmila provozující pohanské obřady, které měly zajistit takové počasí, které by umožnilo bohatou úrodu, byla z důvodu své profese ve styku s hromovládcem Perunem či jiným bohem "perunského" typu. A na tento její styk s Perunem ukazuje možná zasvěcení sakrální stavbičky nad jejím hrobem, zasvěcení Michaelovi. To zasvěcení svatému Michaelovi nemuselo být skutečné, takto zasvětit funerální stavbičku mohl také zasvětit jenom legendista, když chtěl spojení Ludmily s Perunem prozradit nebo připomenout.

36C33. NEBYLA LUDMILA UŽ POPRVÉ POHŘBENA NA PRAŽSKÉM HRADĚ NA MÍSTĚ, KDE SE DNES NACHÁZEJÍ ZBYTKY KOSTELA POVAŽOVANÉHO ZA KOSTEL PANNY MARIE?

Falešný Kristián napsal o Drahomíře, tj. o Vratislavovi: "...poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné tělo leželo pochováno, poručila, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěli dům na způsob kostela, a určila mu titul ke cti blaženého Michaela archanděla..." Nebyla však Ludmila pochována za hradbou obepínající sakrální Děvín, pozdější Pražský hrad?

Když I. Borkovský objevil při archeologickém výzkumu v letech 1950 až 1952 pozůstatky sakrální stavby, neobjevil ve skutečnosti stavbu jednu, ale stavby dvě, tzv. starší kostel a tzv. mladší kostel.

J. Maříková-Kubková a I. Herichová napsaly (2017, s. 74): "V textu rozlišujeme dvě stavební fáze. Z nich první měla ve svém interiéru pohřební zařízení, které se také vykazuje dvěma stavebními a funkčními etapami. Dovolujeme si sjednotit terminologii následujícím způsobem: první stavební fázi nazýváme (pohřební) kaplí, starší interiérovou konstrukci pak, v souladu s tradicí, tumbou. Do ní byla později vložena hrobka. Mladší - druhou - stavební fázi, kdy došlo ke změně funkce, pak nazýváme kostelem."

Tumba možná nebyla určena pro dva zemřelé jedince. Na s. 5 autorky uvedly: "Excentrické uložení hrobky dává vzniknout úvahám o možném záměru vložit další hrobku do jižní poloviny tumby." - "Bližší datování první stavební fáze kaple s funerální funkcí zůstává problémem. Jedná se o raně středověkou stavební strukturu, pro bližší určení doby výstavby však máme jen velmi málo opor." J. Frolík předpokládá, že kostel byl postaven v letech 882-884. Vychází však ze dvou předpokladů: jde skutečně o kostel Panny Marie a tento kostel postavil Bořivoj po návratu z Moravy. Ani jeden z těchto předpokladů však není jistý.

J. Maříková-Kubková a I. Herichová k novému kostelu napsaly (2017, s. 77 a 80): "Z dalšího geografického vývoje vyplývá, že pohřební kaple s tumbou a do ní vloženou hrobkou stála až do výstavby nového kostela v druhé polovině 11. století." - "Velká změna v dějinách stavby označované tradičně jako kostel Panny Marie nastává po polovině 11. století, kdy je na místě pohřební kaple vybudován kostel..." - "Umístění nového kostela a postup jeho výstavby vypovídají o významu a tradici starší pohřební kaple." - "Je třeba vysvětlit tak maximálně šetrný postup při výstavbě nového kostela, který se ve druhé polovině 11. století dostal do excentrické polohy mimo hlavní areál. V té době bylo urbanistické jádro Pražského hradu už zformováno a po roce 1060, respektive 1068, zde rozvíjela svůj stavební program pražská kapitula. Pokládáme za pravděpodobné, že za vybudováním nového kostela a jeho zařazením do liturgického programu kapituly stála paměť místa - ať se už jednalo o povědomí o první církevní stavbě v Praze, o zakladateli kostela nebo misií, či dokonce o příbězích spojených se životem sv. Václava nebo významného jedince pohřbeného v mladší hrobce. Dávná historie a tradice se tak staly součástí života kapituly."

Mnozí historikové se domnívají, že v kostele P. Marie by měl být pohřben Bořivoj. Jeho ostatky tam však nejsou. D. Prix k Bořivojovu hrobu napsal (2018, s. 202): "Jinou otázkou už je, proč k uložení Bořivojova těla do tumby v kostele Panny Marie nedošlo, jak soudí archeologické bádání, například už I. Borkovský..." Jinou možností je, že sice byl pohřben do kostela Panny Marie, ale ten, jak se domnívá J. Maříková-Koubková, nebyl dosud nalezen.

Bořivoj není v rotundě Panny Marie pohřben proto, že Bořivoj se za Vltavu (alespoň v části od Davle po Mělník) po návratu z Moravy nedostal, jestliže ano, potom jenom před svým vyhnáním na Moravu. Proto byl pohřben na východ od této části Vltavy, pravděpodobně v kolínském hrobě.

J. Frolík k pohřbu v kostele P. Marie napsal (2005, s. 29): "Chronologicky nejstarším [pohřbem knížete na Pražském hradě] je pohřeb uložený v hrobce v zaniklém kostele P. Marie, situovaném v západní části hradního areálu. V hrobce (hrob IIN-062), zničené ve střední části novověkým zásahem, byla objevena kostra muže a ženy." [...] "Obsah hrobky byl opakovaně důkladně analyzován... Rozbor dospěl k jejímu datování před rok 918... Na základě této skutečnosti a v kombinaci s údaji o jiných knížecích párech a místech jejich pohřbení lze za oprávněné považovat připsání tohoto pohřbu knížeti Spytihněvovi I. a jeho manželce neznámého jména." A na téže stránce u obr. č. 1 je uvedeno mj.: "Tato hrobka byla zapuštěna do podlahy starší tumby (hrob IIN-61), u níž se předpokládá, že byla připravena pro knížete Bořivoje I. († asi 888/9)." Roku 2013 J. Frolík k této tumbě napsal (s. 97, 98): "Zvláštní případ [při porovnání s hroby vně kostela] představují opukové hrobky v interiéru kostela - stratigraficky starší rozměrná ,tumba' (IIN061) a mladší do jejího dna zahloubená hrobka (IIN062)."

Jenomže nemůže informace falešného Kristiána, že NAD hrobem blažené Ludmily vystavěli dům na způsob kostela znamenat něco zcela jiného? Na svažitém terénu nebo pokud by šlo o příkop apod. mohl být kostel postaven výše než byla pohřbena Ludmila.

J. Sláma o nejstarším opevnění Pražského hradu (tehdy ještě Děvína) napsal (2011, s. 788): "...v následujícím století [století 9.]... na nejexponovanějším místě na západě hradčanské ostrožny (přibližně mezi dnešním druhým a třetím hradním nádvořím) byl z kůlů propletených větvemi vybudován jakýsi plot. O jeho funkci a datování nelze říci nic přesnějšího. Ten byl po nějakém čase poničen při hloubení velkého příkopu přetínajícího ostrožnu v severojižním směru. K tomuto příkopu se váže řada nezodpovězených otázek. Nevíme např., zda u něho stála nějaká hradba" [...] "Problémem zůstává i datování této fortifikace. Nejčastěji se uvažuje o polovině 9. století, což je však pouhý odhad." Podle proložní legendy měla být Ludmila pohřbena pode zdí hradní. Pod hradní zdí bývá příkop. Je to tento příkop?

K možnému příkopu J. Frolík napsal (2013, s. 101): "Západní předhradí mělo být odděleno od pozdějších Hradčan přirozenou roklí (nebo stržemi zařezávajícími se z obou stran do úbočí hradního ostrohu), upravovanou později do podoby příkopu... Novověká úprava příkopu natolik změnila původní situaci, že dnes lze snadno zpochybnit i existenci původní rokle. Situace pohřebiště a jeho vztah k soudobému nebo mladšímu opevnění však naznačují, že zde nějaká oddělující linie existovala..."

Ludmila měla být nejdříve neuctivě pohřbena a teprve později měl být nad jejím hrobem postaven dům na způsob kostela. A opět si přečtěme J. Frolíka (2013, s. 101): "S pohřbíváním kolem kostela souvisí také otázka pohřbů starších, než je kostel. Při hloubení výkopu pro severovýchodní nároží lodě kostela byl narušen pohřeb, jehož kosti se dostaly (zčásti?) do zásypu po postavení zdi (hrob IIN052). Severovýchodní nároží je spojováno se starší fází kostela. Pokud je tento závěr správný, byl by hrob IIN052 starší než kostel. Jednoznačné rozhodnutí by však mohl přinést pouze detailní výzkum základových poměrů nároží, který však není možný bez jeho značného narušení." V hrobě IIN052 se však zachovaly kosti, takže o hrob Ludmily by nemělo jít, neboť její ostatky měly být přeneseny.

Tato lokalita je možná prvním místem, kde byla, nejprve nedůstojně (nebo nedůstojně podle pozdějšího názoru církve), pohřbena Ludmila. Přemyslovci si přáli, aby bylo zapomenuto, že Ludmila byla zavražděn a na Pražském hradě. Proto pro její smrt byl vymyšlen Tetín. Tam měla být podle Prologu o svaté Ludmile pohřbena pode zdí hradní, a tam se noc co noc zjevovaly hořící svíce. Falešný Kristián napsal, že Drahomíra (tj. však Vratislav) poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné tělo leželo pochováno, poručila, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěly dům na způsob kostela, a určila mu titul ke cti blaženého Michela archanděla. Aby - ukáže-li se tam ještě nějaké znamení - nikoli zásluhám blažené mučednice, nýbrž svatých, jejichž ostatky by tam byly uloženy, se přičítalo. Ocitujme několik slov z Homilie...: "...aby dům, v němž paní Kristova za svého života bydlila, byl nad hrobem jejího ctihodného těla přestavěn na způsob baziliky..." Kristiánův dům postavený na způsob kostela, to je ona stavbička považovaná historiky většinou za kostel Panny Marie. Je postavena vně tehdejší fortifikace Pražského hradu.

N. Profantová napsala (2006, s. 238): "Badatelé... západně od nás mají totiž tu výhodu, že elitní pohřby jsou na nekropolích zřetelně vyděleny pozůstatky memorií či domů mrtvých, jejichž funkce související ještě s pohanskými představami se objevuje v křesťanském zarámování i v českém prostředí 10. století, např. při prvním pohřbu kněžny Ludmily."

Prz. Urbańczyk a St. Rosik napsali o jednom typu pohanských hrobů (2013, s. 269): "Jiný typ hrobů charakteristických pro západní Slovany byl identifikován v Německu. Tyto hroby, nazývané pohřby typu Alt Käbelich, se skládaly z velkých obdélníkových jam, které připomínaly typická slovanská zahloubená obydlí. Podobné prvky byly objeveny při archeologických výzkumech v jihozápadním Polsku." Nedovedu posoudit, jak dalece se lišil hrob Ludmily ve starší sakrální "Borkovského kostela". Em. Vlček o hrobu napsal: "Zdivo hrobky bylo 40 až 45 cm silné. Hrobka i se zdivem byla 380 cm dlouhá, její vnitřní dutina 295 cm. Zdivo bylo spojováno maltou s velkou příměsí vápna. Dno hrobky bylo vyhlazeno šedou maltou. V hrobce však nebyl nikdo pohřben." Neznamená to, že nikdy. 

V sakrální stavbičce objevené I. Borkovským a považované jím za kostel Panny Marie nebyl pohřben Bořivoj a nekonaly se tam ani postřižiny malého tzv. Václava. (O Václavových postřižinách viz zde blíže kapitolu Václavovy postřižiny a biskup notar.) Na tomto místě byla pravděpodobně nedůstojně pohřbena Ludmila a později byla nad jejím hrobem postavena tato stavbička. Hrob by tedy měl být v podlaze stavbičky a ta by tedy stála nad ním, nebo byl hrob mimo stavbičku a ta by tedy stála nad ním ve smyslu výše po svažitém terénu.

Když se J. Sláma zamýšlel nad tím, proč v kostele P. Marie není pohřben Bořivoj, napsal (2011, s. 787): "Absenci Bořivojova hrobu (pokud se ovšem nenacházel v jižní poničené části tumby) v tomto kostele snaží se někteří badatelé vysvětlit tak, že tělo knížete bylo odtud přeneseno na jiné místo." Pokud J. Sláma připouští, že v tumbě mohly být pohřbeny ostatky třetí osoby, nemohla tou osobou být Ludmila?

J. Frolík o kostele, který je mnohými historiky považován za kostel Panny Marie, napsal (2017, s. 245): "Pro výstavbu kostela bylo vybráno místo na ploše mírně skloněné k severu. Výběr konkrétního místa zůstává neobjasněn. Mladší hradní kostely jsou naopak situovány na hřbetu hradního ostrohu (sv. Jiří, sv. Vít a také sv. Mořic) v co nejvyšší poloze. Starší představu o založení kostela na místě předkřesťanského kultu (Borkovský 1953, s. 175, 177) nelze nijak potvrdit. ...volba polohy kostela je záhadou i z hlediska výběru místa v hradním areálu. V období předbořivojovském a po výstavbě valového opevnění za jeho následovníka Spytihněva I. stojí kostel mimo hradní akropoli, což z něj činí výjimku vzhledem k nejstarším kostelům v Čechách. Řešení nabízí hypotéza o dočasném sjednocení hradní plochy právě za Bořivoje I., kdy zánik nejstaršího vymezení akropole (tzv. nejstarší příkop) a jeho převrstvení situacemi sídlištního charakteru dokládají výzkumy ve Středním křídle (Frolíková-Kaliszová 2011). Jinou možnost nabízí pojetí výrazu ,in ipsa civitate Pragensi' Kristiánovy legendy jako opevněného areálu, který zahrnul také celé prostranství Hradčan. Situování kostela na neobvyklém místě zůstává i do budoucna výzvou k vyřešení a je jedním z problémů, se kterými se bez jasného viditelného výsledku potýkal již I. Borkovský."

I. Boháčová ke kostelu napsala (2001, s. 282): "...současný stav našich poznatků neumožňuje zdůvodnit excentrickou polohu kostela P. Marie. Tato otázka úzce souvisí s objasňováním geneze Pražského hradu, a je proto stále živým tématem... Pro hypotézu o dočasném sjednocení plochy hradu ani pro potvrzení předpokladu priority západní části areálu v době založení kostela neexistují zatím zásadnější argumenty. Podle svědectví archeologických pramenů se dosud jako nejpravděpodobnější jeví varianta vybudování prvého kostela v 80. letech 9. století mimo areál, který byl stabilním - bezpochyby nejpozději v prvých dvou desetiletích 10. století - ústředím opevněného centra. - Podle výpovědi prvých dendrochronologických dat by výstavba staršího dřevohlinitého opevnění mohla probíhat ještě na samém počátku vlády knížete Vratislava." Ludmila, snad víc pohanka než křesťanka, byla zavražděna. Z toho důvodu na ni byla provedena protivampýrická opatření. Jako vampýrka nebyla proto pohřbena na čestném místě. Přesto později byla nad jejím hrobem postavena sakrální stavbička. Ludmilin syn Spytihněv byl po otci Rostislavovi Mojmírovec. Proto je také pohřben mimo centrální areál Pražského hradu. Pozůstatky světice Ludmily byly přeneseny na důstojnější místo, Spytihněvovy nikoliv.

Porovnejme jedno souvětí falešného Kristiána (kolem roku 1100) o tom, co učinila vládkyně a vražednice Ludmily Drahomíra (ve skutečnosti Vratislav) a poznámku J. Frolíka. Falešný Kristián: "...poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné tělo bylo pochováno, poručila, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěli dům na způsob kostela, a určila mu titul ke cti blaženého Michaela archanděla..." A poznámka č. 202 J. Frolíka sakrální stavbičce, na jejímž místě byl později postaven kostel P. Marie (2017, s. 236): "Uvažovat můžeme i o dřevěném kostele, možná na kamenné podezdívce. V takovém případě ale překvapuje vyspělá podoba tumby. Náležely by stavba kostela [prvního kostela, pohřební kaple] a stavba tumby dvěma stavebním etapám (v rozmezí kolem pěti let?)."

Nebyla Ludmila poprvé nebo podruhé pohřbena na Pražském hradě, tehdy Děvíně, mimo hradby proto, že byla považována za vampýrku? Nebo proto, že po smrti Spytihněva válčila s Vratislavem I.? Nebyl Spytihněv pohřben mimo centrální areál proto, že nebyl Přemyslovec, ale Mojmírovec (u "Kosmy" Nezamysl a Vlastislav), pravděpodobně syn Rostislava a Ludmily. A je vůbec Mojmírovec Spytihněv v tomto hrobě, a vůbec na Hradě, pohřben? Není v tomto hrobě mimo centrální část Hradu pohřben Boleslav I. s manželkou (Biagotou?)?

M. Bravermanová napsala o předpokládaném prvním uložení pozůstatků Ludmily v bazilice sv. Jiří (2005, s. 91): "Mohlo to být v nám neznámém hrobě anebo – což je nová hypotéza – v křížovém zahloubeném útvaru, situovaném východně od hrobu JK-98, připisovaném ponejvíce Boleslavu II." […] "Domnívám se, že tento objekt lze považovat za relikviářový hrob, do něhož byly pohřbeny Ludmiliny ostatky." "Kosmas" o tomto hrobě věděl a v lucké válce na něho učinil narážku.

J. Frolík a Zd. Smetánka uvádějí (1997, s. 71-74), že dřevohlinitá hradba (také zde zvaná nepřesně val), byla založena Spytihněvem I. Mj. oddělovala II. a III. nádvoří Pražského hradu. A nyní cituji: "Teprve tímto novým rozvržením hradní plochy se dosud jediná zděná stavba, kostel P. Marie, dostala na předhradí, tedy na plochu pociťovanou později jako okrajovější." Autoři zde vycházejí z předpokladu, že stavbu postavil kníže Bořivoj. To ovšem není pravda. Postup byl tento: Nejprve Spytihněv postavil tuto hradbu. Poté byla zavražděna Ludmila a ledabyle pohřbena za hradbou. Nato Vratislav I. postavil nad jejím hrobem sakrální stavbu (informace však byla pověšena na Drahomíru, protože legendisté nechali Vratislava zemřít před Ludmilou). V ní byl podle historiků pohřben Spytihněv s manželkou neznámého jména a původu. Spytihněv však byl Mojmírovec a Přemyslovci možná na uchování jeho pozůstatků neměli zájem. Pokud byl na lokalitě Pražského hradu pohřben (třeba Ludmilou), mohl být hrob časem úmyslně nebo neúmyslně zničen. V této sakrální stavbě může však být možná pohřben Boleslav I. s manželkou Biagotou. Rozhodnout by to mohla DNA. Boleslav I. by byl pohřben na méně důstojném místě, a to proto, že podle legend měl na svědomí vraždu tzv. Václava.

36C34. BYLO PŘENESENÍ LUDMILINÝCH POZŮSTATKŮ ROKU 925 SPOJENO S PROTIVAMPÝRICKÝMI OPATŘENÍMI NEBO NAOPAK ZAHLAZENÍM STOP PO NICH?

I. Štefan o translaci Ludmiliných pozůstatků z Tetína na Pražský hrad napsal (2021, s. 24): "Vedle Kristiána o translaci lakonicky hovoří jen staroslověnská Proložní legenda nepříliš jasného stáří." V Prologu se dočteme u Ludmilině přenesení po zmínce o jejích zázracích: "Když o nich uslyšel vnuk její Václav, pospíšil si a přenesl svou babičku do slavného města Prahy a uložil její ostatky v kostele sv. Jiří..." Falešný Kristián se o přenesení Ludmiliných pozůstatků rozepsal (kap. 5). Tzv. Václav poslal kněží a nábožné muže, aby tělo přenesli. Ti vstoupili do baziliky a Ludmilino tělo vyzdvihli. Akce se zúčastnil i kněz Pavel. Po řádně vykonaných obřadech na nosítka ji položili, jež dvěma koňům na hřbet uvázali a tak téže noci až k hlavnímu městu, ku Praze totiž, vytrvale spěchají. Kněz Pavel, to je tzv. Václav. Slovo noci pravděpodobně napovídá, že je v textu něco skryto. Pokud by Ludmila měla být skutečně přenesena z tetínské sakrální stavby, potom je slovo bazilika zřejmě slovo nadnesené. P. Sommer se domnívá, že by mohlo jít o malou memoriální kapli (2001). I. Štefan napsal (2021, s. 20), vycházeje z názorů P. Sommera (2001): "Z legend celkem jednoznačně plyne, že na tetínském hradišti dosud nestál žádný kostel, a příchozí kněz Pavel tak musel sloužit improvizovanou mši v Ludmilině domě." Kněz (archipresbyter) Pavel je totožný s knížetem tzv. Václavem. A tzv. Václav se podílel na vraždě Ludmily, do legend jako Ludmilin vrah vstoupil pod jménem Tunna. - Uložení Ludmiliných pozůstatků do nového hrobu se podle falešného Kristiána měl zúčastnit zástupce řezenského biskupa Tuty. K tomu I. Štefan napsal (2021, s. 23): "Ti, kteří Kristiánovu legendu považují za mladší podvrh, však přítomnost biskupského vyslance odmítají jako účelovou smyšlenku, mající jen ,dodat podklady' k Ludmilinu pozdějšímu svatořečení, a translaci z Tetína v roce 925 považují toliko za jakýsi akt kněžniny politické rehabilitace bez liturgického pozadí."

Ludmilino tělo měl tzv. Václav přenést z Tetína na Pražský hrad. "Nelze zcela jednoznačně rozhodnout, zda toto přenesení mělo charakter přímo ,translace' jako přípravného kroku k posvátné úctě, nebo zda se jednalo pouze o gesto rodinné tradice. Klonil bych se však k první variantě. Hrob Ludmily byl totiž jinak vhodně zaopatřen a Václav se mohl omezit na výstavbu kostela sv. Michala (Michaela archanděla).(Vr. Vaníček 2014, s. 88, 89.) Toto přenesení bylo možná především spojeno s protivampýrickými opatřeními.

Učinit z Ludmily světici, to byl možná pro Přemyslovce problém. Ludmila na jedné straně patřila k jejich rodu (byla manželkou Bořivoje a s ním měla syna tzv. Václava), ale na druhé straně byla spojena s jejich soupeřem, tj. svým synem Spytihněvem, kterého měla se svým prvním mužem Rostislavem. Byla ženou, kterou ve skutečnosti zavraždili nebo rituálně usmrtili dva (vi)kingové Vratislav a tzv. Václav (možná byli jen zadavateli této "práce").

P. Kubín ve filmu Dvojí život knížete Václava o přenesení Ludmiliných pozůstatků řekl: "Zdá se, že ten akt Václavův - přenesení Ludmily na Pražský hrad - byl pouze aktem rehabilitace politické jeho babičky a přihlášení se tedy k jejímu odkazu, nikoliv přímo kanonizace." Tzv. Václav těžko mohl mít zájem, aby se stala světicí žena spjatá nejen příbuzensky, ale i politicky se Spytihněvem, navíc žena, na jejíž vraždě nebo rituálním usmrcení se podílel. Domnívám se, že příčina (nebo jedna z příčin) přenesení mohla být tato: pro Václava bylo neúnosné, aby jeho matka, matka knížete nuceného prosazovat křesťanství, byla pohřbena nedůstojným způsobem nebo po pohanském způsobu.

Falešný Kristián k výročí přenesení Ludmiliných pozůstatků napsal (1969, s. 72): "Když pak nadešel výroční den přenesení jejích posvátných ostatků, Kristus pán k slávě svého jména a aby ukázal zásluhy služebnice své, ráčil vykonati znamenitý zázrak. Neboť když se shromáždilo kněžstvo, jakož je obyčejem křesťanského náboženství slaviti památku takových osob, a když po modlitbách společně zasedli, aby se tělesně posílili, jakýsi hošík tělesnou vadou postižený, zkřivený a nemohoucí vzhlédnouti vzhůru, dovolávaje se u vrat baziliky, v níž veliké té paní tělo odpočívá, moci Kristovy a zásluh této světice, najednou se napřímil a bývalé síly opět nabyl. To vidouce přemnozí všemohoucímu Kristu chvály pěli, že skrze svoji služebnici velebnost svoji zjeviti ráčil, jemuž sláva na věky věků." Synem Ludmily byl možná Vratislav a ten byl chromý. Mají ho připomenout slova hošík tělesnou vadou postižený? Mají dvojice slov Kristus - slávě; křesťanského - slaviti; Kristu - sláva čtenáři něco napovědět?

Ludmilu možná nebylo třeba přenášet daleko. Mohla být zavražděna na Pražském hradě. Pokud byla Ludmila vyhnána z Pražského hradu před svou vraždou, potom tam byli vrazi už doma. Museli by ji tam však před vraždou dopravit. Pokud ji zavraždili na Hradě, když tam ještě sídlila, stal se Pražský hrad pro vrahy domovem v okamžiku vraždy. Přiznat však, že k vraždě matky světce došlo na hlavním sídle Přemyslovců, to jistě nebylo vhodné.

Přenesení Václavem se krásně hodí do účelové legendy.

Ludmiliny pozůstatky by nebyly přenášeny daleko, pouze ze stavbičky postavené nad jejím hrobem, ze stavbičky, ve které I. Borkovský spatřoval kostel Panny Marie, do baziliky sv. Jiří. N. Bažantová k druhému hrobu napsala (1998, s. 226): "Přesné místo tehdejšího uložení ostatků v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě však není spolehlivě doloženo. Předpokládá se pohřeb před oltářem při trojlodí, snad také v ose trojlodí na východní straně v jámě." A na téže straně v poznámce 11 autorka dodává: "Archeologický průzkum sledující stavební vývoj kostela potvrdil existenci prázdného hrobu z 10. století pod jižní věží baziliky, v kapli P. Marie."

Informace, že nový Ludmilin hrob byl zaplavený vodou, může být narážkou na to, že se na Tetíně konaly pohanské obřady, které uctívaly vodu. Proto je s Tetínem spojena Tetka, je s ním spojena Kateřina (kaple) a Z. Kalandra se dokonce domníval, že není náhoda, že na Tetíně stojí kostel sv. Jana Nepomuckého. (Blíže viz kap. Tetka, tj. Ludmila...) Na Pražském hradě se zase nacházel vodní pramen. - Nad Ludmilinými pozůstatky měl být postaven kostel zasvěcený archandělu Michalovi. O archandělu Michalovi/Michaelovi se píše v Apokalypse jako o přemožiteli Antikrista v podobě draka. Po svém přenesení byla Ludmila pohřbena v bazilice sv. Jiří. A o svatém Jiří je rovněž psáno, že zabil draka.

Přenesení Ludmiliných pozůstatků tzv. Václavem se krásně hodí do účelové legendy. Budoucí světec nepřestal milovat svoji babičku (babičku podle legend, matku podle skutečnosti) ani po její smrti.

Roku 925 jeden z Ludmiliných vrahů (nebo aktérů, kteří oprášili pohanskou zvyklost usmrtit osobu blízkou jiné zemřelé osobě) tzv. Václav uskutečnil pokud se týká Ludmily další morbidní akci. K tomu si nejprve přečtěme, co napsali P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička o protivampýrických opatřeních (2013, s. 233): "I na plně křesťanských církevně spravovaných hřbitovech se však archeologie setkává se stopami pověrečnosti, jako je tzv. obolus mrtvých nebo ochranná opatření proti vampýrům (stopy sekundárního otevírání hrobů spojeného se zásahy do tlejícího těla a s opatřeními majícími živého-mrtvého ,znehybnit'." V případě Ludmily byla situace složitější: vampýrka byla matkou vládnoucího knížete. Proto se spojila realizace protivampýrských opatření vůči Ludmiliným pozůstatkům s jejich přenesením do důstojnějšího hrobu. A vampýrka byla také lépe hlídaná křesťanským prostředím. Hrob byl v kostele a sice podle M. Bravermanové možná v křížovém zahloubeném útvaru, situovaném východně od hrobu JK-98.

Nebo mělo přemístění pozůstatků Ludmily do jiného hrobu zbavit Ludmilu stigmatu čarodějky, vědmy, prorokyně a vampýrky? Nebyly odstraňovány stopy po protivampýrických opatřeních učiněných ne jejích pozůstatcích. P. Sommer napsal (2010, s. 72): "Velmi pravděpodobné jsou rovněž zprávy o pohřbívání významných členů přemyslovského rodu, které by mohlo směřovat k jejich svatořečení. Zdrženlivost osloveného řezenského biskupa Tuta ve věci uložení přeneseného Ludmilina těla z Tetína ke sv. Jiří na Hradě to dokumentuje velmi přesně." Nevyplývala Tutova zdrženlivost z toho, že nechtěl vampýrku Ludmilu opakovaně pohřbít, tentokrát s odstraněnými stopami po protivampýrických opatřeních?

36C35. LUDMILA JE SPOJOVÁNA S ČARODĚJNICTVÍM, S LÉČITELSTVÍM A S VĚŠTĚNÍM

Poprvé se o Ludmile takto zmiňuje falešný Kristián, aniž by uvedl jakékoliv jméno. Přemyslovi dají Slované čeští za manželku onu hadačku pannu.

Myslím, že Ludmilino věštění, čarodějnictví a bylinářství nelze porovnávat s prorokováním jiných osobností. Předvídat dokázal i tzv. Václav, jak je například výše citováno z falešného Kristiána. O Prokopovi čteme v Založení kláštera Sázavského: "...slynul i darem prorockým, předvídaje budoucnost. Neboť podle zjevení božské milosti zvěděl dva dni napřed lhůtu své smrti."

Může o tom, že Ludmila byla věštkyně svědčit i její jméno? A. Bauerová o jménu Libuše napsala (1992, s. 124): "Nejspíše však vychází [jméno Libuše] ze staroslovanského ,ljub' - Libuše je tedy ,milá', ,milovaná'... Nelze ovšem vyloučit, že jde o jméno daleko starší, že jeho kořeny dosahují až do hlubin zdrojů indoevropského jazyka. Podobně jako český Libor a původně latinský Liborius znamenal obětovníka, žrece (latinsky libare - přinášet oběti božstvu), mohla Libuše vzniknout z pradávného jména značícího kněžku, věštkyni (v křesťanském kalendáři najdeme obdobná jména světců z prvních století našeho letopočtu - např. ženské Libosa, mužská Libusus, Libencius a další). V Čechách podnes názvy Libuše, Libušinka apod. označují místa někdejších jezírek a pramenů na hradištích; z vody se pravděpodobně věštilo."

Na Libušíně byly nalezeny rytiny koní (a kůň býval věštecké zvíře) a záhadné čáry vyryté do hradebních kamenů. Jméno hradiště Libušín podle I. Lutterera a R. Šrámka (2004, s. 156) znamenalo Ľubošin, popř. Ľubošův (hrad). A "Kosmas" za Libuší schovává zčásti Ludmilu, která se ve skutečnosti mohla jmenovat Ľuboša. A V. Machek v hesle čára napsal mj. (1997, s. 95): "Toto čára je snad totéž, co čára fem. kouzlo... totiž mínila se linie hraniční, až po kterou je něco dovoleno nebo (magicky) zakázáno, např. linie vymezující tzv. čarodějný kruh (kde zlí démoni mají nebo nemají svou moc)..."

Podle M. Knappové je jméno Libor latinského původu (lat. Liborius) a je nejasného původu. Dnes se spojuje se jménem Lubor, což znamená ,libý, líbezný'.

36C36. LUDMILA UCTÍVALA POHANSKÉ BOHY

"Kosmas" o ní prozrazuje (s tím, že to zároveň následně zpochybňuje), že sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam [do Stadic] konávala. a před kuropěním se vracívala..." M, Pitro a P. Vokáč napsali (2002, s. 121): "Za zlomek dochovaného mýtu můžeme považovat vyprávění o nočních výpravách podnikaných Svantovítem na posvátném koni - ráno prý býval bělouš často zpocený a postříkaný blátem."

Krok, tj. Bořivoj, má tři dcery: Kazi, Tetku a Libuši. Za všemi se skrývá Ludmila (navíc za Kazi Vratislav, za Tetkou Spytihněv a za Libuší tzv. Václav). Tři Krokovy dcery (tj. sama Ludmila) se věnují věštění, léčení a čarodějnictví Činnost Ludmily se tím podobá činnosti Triglava, který pečoval o nebe, zemi a podsvětí. Triglav měl tři hlavy. K ostatkům Ludmily byly přidány tři hlavy neznámých žen. Tvář sošky Triglava byla zahalena zlatou rouškou. Lebka kněžny je vložena do busty z pozlaceného stříbra. Tvář měl zastřenu proto, aby se nedíval pln pohoršení na hříšný svět. Aby mlčel, měl zahalena ústa. Lebka Ludmily má část obličeje v oblasti úst odříznutou. Triglav měl černého koně, který se používal k věštění. Libuše (tj. Ludmila) posílá za Přemyslem koně nejmenované barvy.

Ludmila měla být, jak naznačují legendy, usmrcena podle varjažského (tedy pohanského) způsobu.

Po odkrytí Ludmiliných ostatků se zjistilo, že společně s nimi jsou uloženy tři lebky. Mohla by to být narážka na pohanského boha Triglava, zejména když ještě vezmeme v úvahu tři dcery Krokovy. Když k těmto třem lebkám připočteme lebku Ludmily (dnes však uloženou v pozlacené bustě a uložené v ), mohli bychom uvažovat o tom, že čtyři lebky jsou narážkou na pohanského boha Svantovíta. Uprostřed Svantovítova chrámu v Arkoně stála uprostřed Svantovítova socha mající čtyři hlavy. "Jako jedna z domněnek se nabízí, že čtyři hlavy představovaly vládu nad jednotlivými světovými stranami [M. Pitro a P. Vokáč, 2002, s. 123]." - Tři ženské lebky byly nalezeny i v budečském hromadném hrobě, pocházejícím z období lucké války, což byla válka mezi Vratislavem (Neklanem) a Spytihněvem (Vlastislavem). Po smrti Spytihněva pravděpodobně pokračovala ve válce Ludmila.

O Svantovítově bílém koni Saxo Grammaticus napsal (převzato od M. Pitra a P. Vokáče, 2002, s. 121): "Mimo to měl [Svantovít] bělouše zvláštního jména, z jehož hřívy neb ocasu vytrhávati žíně bylo hříchem. Tohoto koně pásti a na něm jezditi směl toliko kněz, aby božské zvíře neztrácelo na své ceně, kdyby se ho častěji užívalo." Libuše, tj. pozdější světice Ludmila, na koni bájnou cestu v noci do Stadic a zpět vykonávala. Poslové vyslaní Ludmilou k Přemyslovi putovali vědomě nevědomí, držíce se stop koně. Zde není uvedeno, že by někdo na koni seděl. Barvu koně "Kosmas" neuvádí, zasvěcený čtenář si má možná bílou barvu doplnit z bílé řeky Bíliny. Triglavův kůň byl naopak černý.

I. Šindlářová a J. Růžička o Triglavovi napsali (2003, s. 68): "V životopise sv. Otty se uvádí, že tvář modly Triglava byla zahalena zlatou rouškou. Oči byly zastřeny proto, aby neviděly lidské hříchy a ústa byla zahalena, aby mlčela. Píše se, že Triglav byl tedy shovívavým bohem k dění na zemi. Dle bájeslovných slovanských představ je vezdejší život hříšný, od původního, čistého poslání lidstva k horšímu odkloněný. Proto byla vysokému bohu zastřena tvář, aby nebyl zneuctěn pohledem na tento svět." Lebka sv. Ludmily byla uložena do pozlacené stříbrné bysty. Obličejovou část lebky má odříznutou.

Jestliže Ludmila pobývala s Bořivojem na Moravě, když se tam Bořivoj uchýlil po svém konfliktu v Čechách, nebo jestliže se tam Ludmila dokonce narodila, setkala se tam s poměrně zakořeněným křesťanstvím ve vládnoucí vrstvě. Ovšem řadu pohanských zvyklostí lid na Moravě ještě v té době praktikoval a církvi nezbylo, než to tolerovat. Jak se uplatňovalo ještě věštění, čarodějnictví apod., kterému se věnovala Ludmila (v pověstech Libuše), je nezjistitelné. V této souvislosti můžeme připomenout kultovní objekt nalezený v poloze Mikulčice - Klášteřisko a prozkoumaný Zd. Klanicou. Do značné míry připomíná kultovní objekt v Groẞ Radenu. Na Klášteřisku jde o ohrazení, jehož vnitřní plocha činí 225 m2. Na uvedené ploše stály nejméně tři objekty o celkové ploše téměř 35 m2. Zd. Klanica v článku uveřejněném v PA 1985 mj. napsal (s. 488). "V našem pokusu o interpretaci objektu na Klášteřisku hrají důležitou roli tři hroby koní..., odkryté ve východní části stavby. Před nedávnem byla zveřejněna významná studie (Herrmann - Lange 1982), znovu akcentující zvláštní postavení koně v tradičním slovanském náboženství. Archeologické nálezy na Rujaně v plném rozsahu potvrzují zprávy Dětmara Merseburského o roli koně v kultu Svarožice. Jen kněží směli pečovat o posvátné koně a jen oni směli na nich jezdit... Uvedené souvislosti dokreslují postavení, které v životě určité části obyvatel velkomoravských Mikulčic zaujímala stavba, jejíž zjištěnou částí byla dřevěná palisádová ohrada, postavená na nejvyšším místě jednoho z ostrovů, obtékaných rameny řeky Moravy." Vzpomeňme, že Ludmila (na níž "Kosmas" navěsil některé činy Ludmily) vyslala za Přemyslem poselstvo, jemuž cestu ukazoval kůň, a že koně najdeme i na jezdecké scéně, jíž začíná přemyslovská genealogie, ve znojemské rotundě.

36C37. LUDMILA KONALA POHANSKÉ OBŘADY K ZAJIŠTĚNÍ PŘIMĚŘENÉHO MNOŽSTVÍ SRÁŽEK

Falešný Kristián svou legendu nazval Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily. Slovo bába nemělo za Kristiána tak hanlivý příznak, jako má dnes? Jestliže mělo, proč Kristián nepoužil jemnější slovo? Slovo babička tehdy neexistovalo? Bába byla také mytologická bytost chápána jako Morana. Srbové si ji představovali jako stařenu s velkými zuby. (Ludmiliny zuby byly nápadné, měla předkus a po smrti jí je ti, kteří ji pohřbívali, zřejmě z úst vyrazili.) V Chorvatsku Babu (tam Korizmu) o Velikonocích chodily děti vyháněti lískovými pruty. V pověsti o Přemyslovi a Libuši (tj. Bořivojovi a Ludmile) zaráží Přemysl do země lískovou otku. (O Triglavovi a Bábě viz blíže I. Šindlářová a J. Růžička, Olomouc 2003.)

MJvČ I/0020 je k samotě Baba uvedeno: "Baba je název četných kopců a hor v slovanských zemích - a proto i samot tu vzniklých. Někteří v něm vidí přežitek slovanského pohanství, v němž prý Baba byla zosobněním deštivých mraků... Vysvětlení může býti také prostší, a to je též podle prof. Janka vhodnější: Slovo bába je původně slovo dětské řeči a znamená babičku a starou ženu vůbec. Mrak vystupující nad obzor podobal se nějak takové staré ženě sehnuté a schoulené a dostal název bába, babka. Název deštivého mraku přešel pak i na horu, nad kterou často v té krajině vycházel. Jinde přeneseno slovo bába na kulatý vrch přímo."

Hlavním Ludmiliným úkolem možná bylo zajišťovat přiměřené množství srážek (žádná sucha, žádné povodně), aby rolníci vypěstovali dostatek úrody. Když "Kosmas" skryl Ludmilu mj. za Tetku (I, 4), tak o ní napsal, že byla kouzelnicí jako Medeia. A tato Medeia podle "Kosmy" dovedla deště, blesky a hromy vylákati z oblaků.

V I, 36 pověsil "Kosmas" informace o Ludmile na Boženu. Že zajišťovala déšť žádajíce ho po Perunovi, to "Kosmas" napověděl tím, že Božena prala roucha u studánky. Pralo se bitim prádla o kameny. A právě toto bití spojuje Boženino, tj. Ludmilino, praní rouch s hromovládcem Perunem. Blíže zde viz kapitoly o Oldřichovi.

P. Charvát napsal o dělání deště (2004, s. 65): "Z jiných magických postupů víme o různých obřadech výprosných. Bohužel jen velmi nejasná zmínka v nejstarším staroslověnském zpovědním zrcadle, patrně českého původu a nejspíše z 11. století, ukazuje na magickou praktiku ,dělání deště'."

Ludmila je spojována s vodou a s věštěním. V. Vokolek uvádí, jak voda s věštěním souvisí (2011): "Není také vyloučeno, jak předpokládá archeolog Z. Váňa, že se z hladiny jezírka věštilo, jak je doloženo u Polabských Slovanů. Také spojení Libuše s jezírkem [míněno Libušino jezírko ve Staré Kouřimi] by mohlo znamenat propojení úcty ke kněžně a věštkyni, která je na několika místech Čech svázána s vyloženě vodním kultem." Jako příklad můžeme uvést jezírko mezi Kostomlaty a Stratovem spojeném pověstí s Libuší a jezírko bylo snad i na Libušíně.

"Kosmas" na přivolávání vody na Pražském hradě, dříve Děvíně, možná ukazuje pojmenováním sakrálního místa jménem Žiži (qui dicitur Zizi). Toto jméno možná vytvořil čtením jména bohyně Isis pozpátku. M. Lurker (2003, s. 65) o Eset napsal: "V helénistické době byla Eset ochránkyní námořních plavců a získala jako další atribut kormidlo." A R. Davidová o Eset uvedla (2006, s. 319): "...jako ,Paní nebes, země a zásvětí' byla zodpovědná za každoroční záplavu..."

Legendy nechaly Ludmilu zavraždit na Tetíně. Tam byl zřejmě na počátku 12. století postaven kostel zasvěcený Kateřině Alexandrijské. Z. Kalandra napsal (1947, s. 460 nebo 461): "Teta i Kateřina měly nejužší vztah k vodě." Biskup Heřman, tj. falešný Kristián, napsal, že při jejím přenesení do nového hrobu do baziliky sv. Jiří náhle vykopaný hrob zaplavil se vodou. Situaci zachránil biskup z Řezna, vysvětil baziliku a Ludmiliny ostatky pohřbil. Voda se v hrobě již neukázala. Ve skutečnosti problém spočíval v tom, že byla pohřbívána pohanka konající za živa pohanské rituály související s přivoláváním deště. Do jejího chystaného hrobu ve skutečnosti žádná voda jistě nepronikla. O lokalitě, na níž stojí Pražský hrad, je známo, že tam vyvěral vodní pramen. M. Lurker v hesle voda napsal (2005, s. 364, 365): "V antice hrála voda posvátných pramenů důležitou roli ve věštectví."

V uvedeném článku rovněž uvádí, že vodní pramen byl také vnímán jako brána do jiného světa, se kterým náš svět spojuje. Voda provází Ludmilu i do hrobu. V kapitole 5 se u falešného Kristiána dočteme: "Ale náhle vykopaný hrob [kněžny Ludmily] zaplavil se vodou; z čehož mnozí usuzovali, že se to místo služebnici Kristově nezamlouvá." "Dnes víme, že prameny patřily ke specifikům Hradu." (Vr. Vaníček: 2014, s. 91.)

36C38. ČARODĚJNICTVÍ, VAMPÝRISMUS A PROTIVAMPÝRICKÁ OPATŘENÍ

Takto vysvětluje Zd. Váňa slovo čaroděj (1990, s. 191): "Výraz ,čaroděj' je všeslovanský a souvisí s rytím čar a obrazců na zemi, v popelu i jinde, jež provázelo magické praktiky, zaříkávání, vyvolávání duchů apod."

Co všechno čarodějnice dokázaly, to napsal Zd. Váňa (1990, s. 195). Ty jsou sice z poměrně nedávné doby, ale od představ mnohem starších se nemusí podstatně lišit. "Konkrétnější představy o schopnostech čarodějnic, méně již čarodějů, se zachovaly v novodobém folklóru, který má v tomto případě nadnárodní charakter. Čarodějnicí se mohla stát jak mladá krásná dívka, tak ošklivá stařena. Vyznala se nejen v léčivé moci bylin, ale mohla přivolávat i déšť, bouři, ovlivňovat úrodu a dobytek, vyvolávat duchy, věštit budoucnost, objasnit krádež. Byla schopna se proměňovat ve zvířata, rostliny i věci a zejména létat vzduchem po namazání určitou směsí šťáv; činila tak zejména za temných nocí zimního i letního slunovratu a na počátku jara, kdy se konala velká shromáždění čarodějnic. Na vodě se nepotopila... v hrobě její tělo nehnilo, podobně jako v případě upírů." A Ludmila toho podle "Kosmy" uměla tolik, že to raději rozdělil mezi tři dcery Krokovy.

N. Profantová a M. Profant v hesle Čaroděj napsali mj. toto (2004, s. 54-59): "...v pohanském světě zvlášť vzdělávaná a cvičená osobnost, často s jistými paranormálními schopnostmi, požívající ve společnosti úctu a vážnost. Čarodějové se objevovali v doprovodu knížat, udíleli jim rady, vykládali znamení, věštili budoucnost a sledovali kalendář, aby se správně dodržovaly důležité svátky. Ženy-čarodějky uměly samozřejmě vyrábět nápoje lásky... nápoje k zabránění početí či nápoje výstižně nazývané otrava, které měly zahubit nemilého muže. Dalším užívaným přípravkem byl nápoj vyrobený z kozlíku lékařského, tehdy zvaného odolan, který měl zabránit nežádoucímu svedení dívky." - "Slova čary, čarodějstvo byla podle rozšířeného výkladu odvozena od čar vytvořených v popelu. Ženy u ohně zřejmě věštily především podle toho, byl-li počet čar sudý nebo lichý." [...] "Čaroděj byl tedy schopen předpovědět budoucnost jen díky tomu, že se uvedl do extatického stavu... ve kterém jej posedly bytosti přicházející z jiné úrovně světa, ,běsi'."

M. Téra napsal o pronásledování čarodějnic v oddíle Poznámky a komentáře tzv. Nestorova letopisu ruského (2014, s. 244, poznámka LXII): "Zabíjení žen - pozoruhodná a nejasná zpráva, která může mít více výkladů... Mohlo jít o jakousi rituální zvyklost, spíše však zde máme příklad archaického pronásledování ,čarodějnic', tedy žen, které byly v době neúrody obviňovány z negativního působení a trestány za domnělé čarodějnictví smrtí. Pronásledování čarodějnic známe v raném středověku z celé Evropy a důrazně proti němu vystupovala jak církev, tak i státní správa, stejně jako v tomto případě. Jan Vyšatič stejně jako letopisec považuje obvinění z čarodějnictví za absurdní a brutální zabíjení žen za pohanský zvyk, který je třeba vymýtit. Na tomto případě je velmi dobře vidět, že ,pronásledování čarodějnic' a vůbec celá víra spojená s čarodějnicemi je předkřesťanského původu a teprve mnohem později (v 15. století) pronikla i do části církevních kruhů"

Rozdělme si pohanské pohřby pro náš účel takto: normální pohanské pohřby, pohřby revenantů (mezi něž patří i vampýři) a pohřby, kdy vdova byla rituálně usmrcena a v posmrtném životě měla provázet svého manžela. Ludmila byla pohřbena jako vampýr, což bylo z hlediska církve to nejhorší. V pramenech se setkáme s náznaky (u "Kosmy" zázrak se závojem v III, 9), které vedly D. Třeštíka k závěru, že k Ludmile se vztahuje rituální usmrcení vdovy, aby po smrti provázela zemřelého. DOPSAT

Rituální usmrcení vdovy po varjažském způsobu se v něčem mohlo podobat "úpravě" mrtvoly považované za vampýra. Čtenář mohl být závojem úmyslně sveden na falešnou stopu. A tuto falešnou stopu posílil pro třetí oko úmyslně "Kosmas" zřejmě vymyšleným zkoumáním pravosti závoje biskupem Heřmanem. "Kosmas" přímo při líčení této vymyšlené "mimořádné události" biskupa nejmenuje, šetří jeho památku. Třetí oko si biskupa Heřmana má domyslet z kontextu. Tehdejším vzdělancům však prostřednictvím vymyšlené Doubravky, za níž možná skrývá Ludmilu, sdělí, že sundání závoje ze své hlavy a vstavením na ni vínek panenský bylo veliké bláznovství od té ženy.

Staří Slované (a pochopitelně nejen oni) věřili, že někteří jedinci mohou po pohřbení opouštět své hroby a z nich zase někteří škodit lidem. Tito posmrtní ,tuláci' jsou nazýváni revenanti. Významnou skupinu z nich tvoří tzv. vampýři. Podle M. Lutovského (1996, s. 139) vycházejí vampýři v noci z hrobu a sají krev živým lidem a díky tomu jejich tělo v hrobě netlí. Vampýrem se mohou stát sebevrazi, zlí lidé, vědmy, vrazi a jedinci zemřelí za zvláštních okolností. OVĚŘIT, ZDA JE CITOVÁNO SPRÁVNĚ

Vampýrismus je mediálně atraktivní záležitost, a tak se možná někdy najde i tam, kde nikdy nebyl. Příkladem mohou být upíři v Čelákovicích. Asi padesát let se soudilo, že jde o 14 upírů pohřbených někdy v 10. až 12. století, dnes se soudí, že jde o hroby 14 popravených zločinců někdy ze 13. až 15. století.

J. Unger uvedl, na koho se mohly vztahovat protivampýrická opatření (2002, s. 102): "Již za života se u některých lidí vytvářely předpoklady pro to, aby po smrti byli prohlášeni za vampýry. Především to byla odlišnost v tělesné konstituci nebo chování, ale i kontakt s magií a neobvyklou činností. Dále to byla předčasná nebo neobvyklá smrt, ať se již jednalo o smrt dítěte, vraždu nebo sebevraždu."

Zd. Smetánka napsal jak bylo pohlíženo na lidi s neobvyklým chováním nebo vzhledem (2004, s. 202, 203): "Archaická konzervativní společnost byla společností všeobecně přijatelného průměrného standardu. Jakákoliv výraznější odchylka od obvyklého chování nebo fyzického vzhledu, jakékoliv znetvoření těla, ale i drobné nápadné vybočení z normálu, jako třeba velké, nepravidelné zuby, dvojí řada zubů, nebo jen nějaká anomálie kolem očí, jimž byly obecně přisuzovány již zaživa magické vlastnosti a schopnosti působit na druhé... to vše mohlo být zdrojem podezření, nedůvěry a předznamenávalo možnost démonizace po smrti." A s. 223: "...každé poněkud odlišné chování od všeobecného standardu a každý příliš individuální projev mohly být samy o sobě podezřelé a pro celé společenství považované za nebezpečné."

A. Navrátilová o upírech a vampýrech napsala (1996, s. 23): "Vedle revenantů, zjevujících se na zemi s nejrůznějšími přáními a požadavky, bylo v lidové tradici pevně zakořeněné přesvědčení o návratu duší zlých a nepřirozenou smrtí zemřelých lidí, které vycházely z hrobu s úmyslem škodit. Objevovaly se v podobě upírů sajících krev, vampýrů s jistými vzhledovými zvláštnostmi (srostlé obočí, nezvyklá barva kůže, měkké údy, zubatost aj)..."

J. Unger o protivampyrických opatřeních napsal (2002, s. 102): "Víra v mrtvé, kteří se mohou vracet na tento svět a škodit živým, vedla k řadě opatření, která se projevila i v pohřebních rituálech." [...] "Je celkem pochopitelné, že obavy z navracení mrtvých do říše živých vznikaly až v souvislosti s pohřbíváním nespálených těl." [...] "Po smrti těchto jedinců-vampýrů bylo nutno zabránit mrtvému v návratu (revenanci) na tento svět." [...] "Protivampyrická opatření se prováděla jednak mezi úmrtím a pohřbem, jednak dodatečně po určité době po pohřbu. První skupina zásahů se projevuje zatížením těla, polohou na břiše, spoutanýma rukama a nohama, probíjením kůlem a ucpáváním úst hlínou nebo jiným materiálem. Dodatečné zásahy se projevují především porušováním těla, často oddělením hlavy a také spálením. Interpretace však není v některých případech jednoduchá a jednoznačná, protože stopy kůlu v hrobě mohou také znamenat doklad pro značení hrobu na povrchu a poloha na břiše zase může být znakem pokání..."

Zd. Krumphanzlová takto shrnula protivampýrická opatření (1961, s. 545, 546): "Jako ochranné prostředky proti vampyrům jsou uváděny. Poloha na břiše, skrčená poloha, zavalování a zatloukání kameny, ucpávání úst (kamenem, železem, hlínou), probíjení kolem, násilné porušování těl, pohřby samotných hlav, střílení šípy do hrobu, zažíhání ohňů na hrobech nebo v nich, svazování mrtvých."

N. Profantová a M. Profant v hesle Vampyrismus napsali mj. (2004, s. 228, 229): "...velmi rozšířená víra, že někteří zemřelí (přesněji ,nemrtví'), často se odlišující od svého okolí již za života, narození se zuby apod., opouštějí v noci svůj hrob a jako tzv. upíři či vampýři škodí živým." - "Na běžných pohřebištích byli ,vampýři' většinou ukládáni na okraj areálu. Vampýry se mohli stát sebevrazi, zemřelí čarodějové či násilně a předčasně zemřelí lidé." Informace falešného Kristiána, že z Ludmilina hrobu podivná a přelíbezná vůně vycházela s největší pravděpodobností nemá sdělit, že Ludmila byla nemrtvá. Totéž se zřejmě týká "Kosmovy" věty o Vojtěchových pozůstatcích, na nichž byla zřejmě učiněna protivampýrická opatření (II, 4): "A když otevřeli rakev, všichni, kdo byli v kostele, byli ovanuti tak pronikavou přelíbeznou vůní..."

V televizním pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud z publicistického cyklu Historie.cs uvedl k problému poznávání protivampýrických opatření Vl. Sládek: "...žádný z těch znaků, který je ukazatel pro nějaké protivampyrické opatření nebo nějaký ukazatel, který by nasvědčoval tomu, že živí měli strach z toho daného mrtvého, ve skutečnosti není jedinečný. My nemáme žádný charakteristický znak, který by nám jednoznačně řekl, ano, tady se jedná o přesně definovaný fenomén vampýrismu nebo strachu z mrtvých." V diskusi byly uvedeny příklady, kdy určitý znak může být vysvětlován zcela jinak než jako projev protivampýrického opatření (například položení mrtvoly v hrobě na břicho může být výrazem pokory nebo nedbalého zacházení s mrtvým, probodnutí kůlem zase bylo ve středověku součástí trestního práva, podložení lebky v hrobě může vést k jejímu oddělení a odkutálení).

Po smrti Bořivojově se Ludmila uchýlila ke Spytihněvovi, jehož hlavním hradištěm byla Budeč. A na Budči byly možná nalezeny doklady o protivampýrických praktikách při pohřbívání. J. Stránská k některým hrobům na Budči napsala (2009, s. 214, 218): "V dalších 13, resp. 14 hrobech můžeme podle polohy koster jiné než natažené na zádech usuzovat buď na tzv. protivapýrický zásah, či jinak zdůvodnitelné nepietní pohřbení (Chochol 1967)."

Přečtěme si části kapitoly Teorie univerzálního či prehistorického původu z oddílu Současné teorie o původu vampyrismu od G. Maiella (2004, s. 131 až 137). Kapitola není psána konkrétně na počátek 10. století, takže je otázka, jak dalece můžeme uvedené informace vztáhnout na pohřeb Ludmily. "Pohřební obřady nelze konat ihned po smrti, nýbrž je třeba počkat, až proběhne rozklad mrtvoly a nezůstane z ní nic kromě kostí. Právě během rozkladného procesu mohou živé potkat ta nejhorší neštěstí, protože ,duše nikdy nerozetne jedním rázem pouta, jež ji svazují s tělem a drží na zemi.' Po celou dobu, co tělo ještě není úplně rozložené (,provizorní pohřbení'), ,patří mrtvý i nadále takřka výhradně ke světu, jež sotva opustil'... Toto přechodné období sice prodlužuje duši její předchozí bytí, avšak děje se tak způsobem značně nejistým a pochmurným. Pobývání duše v blízkosti živých má v sobě cosi utajeného a nelegitimního. V této době žije duše jakoby na hranici dvou světů: chce-li přejít na onen svět, je tam spatřována jako vetřelkyně; zde na tomto světě je nevítaným hostem, jehož se celé okolí obává." [...] "Fenoménem provizorního pohřbívání, po němž následuje ještě jeden pohřeb, se ve vztahu k národům východní Evropy, zejména slovanským, zabýval od počátku padesátých let italský filolog Evel Gasparini..." [...] "Fakt, že zvyklost provizorního pohřbívání, zvaného také sekundární nebo druhotný pohřeb, se v jednoduché podobě, tj. bez složité mumifikace nebo kremace (alespoň pokud jde o obyvatelstvo Balkánu a střední Evropy), uchovala ve střední a východní Evropě od nejstarších časů takřka do dneška, je doložen celou řadou důkazů etnografických a archeologických, přímých i nepřímých, a je přijímán největšími autoritami religionistiky i folkloristiky (viz např. Eliade 1983; Tolstaja 1999)." [...] "Druhotný pohřeb, pozůstatek z nejstarší minulosti lidstva, uklidňuje živé, kteří tak nemusejí podléhat upírským psychózám a ničivým epidemiím, vnášejícím chaos do celého společenství. Jestliže tedy země odmítne přijmout tělo, to jest, když z důvodů dnes definovatelných jako chemické, ale při přetrvávání tradiční mentality považovaných za morální, se proces rozpadu značně zpomalí, pak je narušena harmonie mezi člověkem a zemí..." DALŠÍ DOPSAT Byl pohřeb Ludmily do příkopu provizorním pohřbením a pohřbení Ludmily roku 925 jejím druhým pohřbem? Tělo nerozložené. Voda - odmítnutí přijmout tělo?

36C39. JAKÉ "PŘEDPOKLADY" MĚLA LUDMILA K TOMU, ABY BYLA POHŘBENA JAKO VAMPÝR

Na Ludmiliných pozůstatcích byla uskutečněna protivampýrická opatření, a to z těchto důvodů:

- byla zavražděna

- možná také proto, že byla vědma, bylinářka, s pomocí Peruna nebo jiného boha "perunského typu" měla zajistit počasí vhodné pro dobrou úrodu (např. přivolávat déšť)

Pokud by byla Ludmila usmrcena tak, jak si to představoval D. Třeštík, to znamená rituálním způsobem varjagů, a že smyslem jejího rituálního usmrcení by bylo, aby provázela zemřelého muže v jeho posmrtném životě, vedlo by to k domněnce, že byla podruhé vdaná a provázela po smrti svého druhého muže. Že by měla provázet Bořivoje, který zřejmě zemřel roku 889, tedy 32 let před Ludmilinou smrtí, je nepravděpodobné. A po smrti Bořivoje se zřejmě nevdala, protože "Kosmas" o ní prohlásil, když ji zčásti schoval za Tetku, že bez muže svobodně žila. Spytihněv zabitý v lucké válce byl její syn s Rostislavem.

Pokud se týká magie, je s ní Ludmila rovněž spojována. Některé prameny ji schovávají za jiné osoby (falešný Kristián ji nazval hadačkou, "Kosmas" ji skrývá zčásti za Kazi, zčásti za Tetku a zčásti za Libuši, jako Libuše věští slávu Pražského hradu). Jiné prameny její nadpřirozené schopnosti uvádějí přímo. Falešný Kristián napsal, že Ludmila si byla předem vědoma budoucích věcí. A pravděpodobně neměl na mysli jenom to, že předem věděla, že bude zavražděna, což by ji mohl někdo prozradit nebo by to mohla vyvodit z konkrétní situace.

Že byla Ludmila považována za čarodějnici, o tom čtenáře možná skrytě informuje falešný Kristián. Napsal, že když kněz Pavel otevřel její hrob, našel tělo svaté, všeho porušení uchráněné. Zd. Váňa napsal (1990, s. 195), že v hrobě její [čarodějnice] tělo nehnilo, podobně jako u upírů. Zd. Váňa sice psal o mnohem mladší době, ale tuto představu měli možná lidé i v 10. století.

Nemohli si lidé říci: Když Ludmila čarovala za živa, nebude čarovat i po smrti?

Jestliže by pozůstatky připisované Ludmile byly skutečně její, o čemž pochybuji, připadaly by v úvahu důvody další.

• Ludmila by měla nápadný předkus

• možná by trpěla endokraniózou

Pokud se týká Ludmiliných zubů, napsal Em. Vlček následující (1995, s. 46): "Způsob obrusu (abraze) předních zubů dokládá původní hluboký skus nebo dokonce předkus horní čelisti." A na straně 50 Em. Vlček o Ludmilině předkusu uvedl: "Byl to asi výrazný znak ve tváři kněžny, protože je vyjádřen v profilu dochované stříbrné hermy, který ukazuje v náznaku na tzv. ptačí profil, který by dobře vysvětlila zjištěná úprava chrupu."

J. Mjartan napsal (s. 113), jak si lidé představovali, že lze poznat budoucího vampýra již zaživa: "Taký člověk, o ktorom možno predpokladať, že sa po smrti bude vracať, je cez celý svoj život zadumaný, zamlkly a nemá rád deti; kde len môže, vždy sa na ne oháňa; má strašný pohľad... Sám so sebou sa rozpráva, nepravidelne dýcha... Prirodzene, že aj každá odlišnosť telesných znakov, a nemusí to byť závažná abnormalita, dáva ľudovej viere podklad, že ide o človeka mimoriadneho, ktorý sa týmito znakmi líši od ostatných členov kolektívu a práve tým môže mať naň aj škodlivý vplyv; v tomto prípade také telesné odlišnusti sú znakmi budúceho revenanta."

O Ludmilině možné endokranióze viz kapitolu Žena, jejíž pozůstatky jsou připisovány Ludmile, možná trpěla endokraniózou.

36C40. ŽENA, JEJÍŽ POZŮSTATKY JSOU PŘIPISOVÁNY LUDMILE, MOŽNÁ TRPĚLA ENDOKRANIÓZOU

Ludmila mohla mít možná také v porovnání s tehdejšími ženami velice odlišné, pro její okolí možná někdy těžko pochopitelné, chování, vyplývající z její endokraniózy (Morgagniho-Stewardova-Morelova syndromu). Ludmila totiž měla ztluštělou vnitřní vrstvu čelní kosti, která mohla "utiskovat" mozek. To mohlo, ale také nemuselo vést k endokranióze. Podle J. Slámy se endokranióza projevuje v chování postiženého takto (2017, s. 109): "Toto onemocnění, které postihuje téměř výlučně ženy, má řadu projevů. Od bolestí hlavy k psychické labilitě, neurózám, depresím, melancholii, poruchám soustředění a paměti. Provázejí ho též poruchy metabolické (obezita) a hormonální. Nejčastěji se projevuje u žen ve třetím a čtvrtém desetiletí jejich života."

P. Velemínský a V. Kuželka k Ludmilině endokranióze napsali (2021, s. 41): "Emanuel Vlček... na základě konzultací s MUDr. Evou Šilinkovou-Málkovou dospěl k závěru, že nález [na kostech Ludmiliny lebky] má charakter tzv. nodulární (uzlovité) endokraniózy a Stewartova-Morelova-Morgagniho syndromu, popřípadě charakter metabolické kraniopatie Moora." - Nález mohutné endokraniózy.... by mohl znamenat, že kněžna Ludmila mohla mít vyšší tělesnou hmotnost... Mohla mít problémy s častějšími bolestmi hlavy, trpět závratěmi, případně komplikacemi v těhotenství... hirsutismem (zvýšeným růstem pigmentovaných chloupků) či poruchami ve vodním metabolismu (častější přítomnost otoků, vznik děložních benigních myomů)." - K syndromu S-M-M je uvedena na s. 43 poznámka č. 18: "Stewartův-Morelův-Morgagniho syndrom (metabolická kraniopatie) je spojen s rozsáhlými endokrinními problémy (například diabetes mellitus, hyperparatyreózy). Mezi dalšími příznaky patří bolesti hlavy, migrény, závratě, menstruační problémy, obezita, galaktorea, deprese, záchvaty aj. Stav je doprovázen vznikem hyperostosis frontalis interna. Projevuje se zpravidla u žen, nastupuje obvykle až po menopauze."

36C41. BYLA LUDMILA POHŘBENA JAKO VAMPÝR?

V dílech historiků se můžeme setkat s jejich názorem, že roku 925 se tzv. Václav pokusil translací kanonizovat Ludmilu, ale že se to plně nepodařilo, byla totiž ctěna jen v klášteře sv. Jiří. Nešlo však o něco zcela jiného? P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička napsali (2013, s. 233): "I na plně křesťanských církevně spravovaných hřbitovech [v 11. století] se však archeologie setkává se stopami pověrečnosti, jako je tzv. obolus mrtvých nebo ochranná opatření proti vampýrům (stopy sekundárního otevírání hrobů spojeného se zásahy do tlejícího těla a s opatřeními majícími živého-mrtvého ,znehybnit').

Falešný Kristián napsal v souvislosti s postavením domu na způsob kostela nad hrobem blažené Ludmily, následující větu: "...všechny vstupující do té baziliky taková hrůza pojímala..." Proč vstupující pojímala hrůza? Měli strach, že Ludmila je vampýr nebo jen proto, že zemřela nepřirozenou smrtí?

Legenda falešného Kristiána, jejímž cílem bylo výrazně přispět k tomu, aby se Ludmila stala světicí, velice zdůrazňuje její přilnutí ke křesťanství (k Ludmile jsou například 9x připojena slova služebnice Kristova). Skutečnost však zřejmě byla jiná. Ludmila se věnovala pohanským praktikám, nikoliv soukromě, bylo to dokonce v náplni její práce ve prospěch obyvatelů Čech.

Tzv. Václav nechal podle legend přenést Ludmilino tělo z Tetína na Pražský hrad. Nedošlo však ve skutečnosti ne k jejímu pohřbení do lepšího hrobu, ale k uskutečnění protivampýrických opatření? Jako důvod stačilo, že zemřela nepřirozenou smrtí. Možná však byl důvod další. Jestliže by však v té době došlo k nějakým mimořádným přírodním jevům ohrožujícím zemědělství (sucho, povodeň, kroupy), mohlo by jít o další důležitý důvod. Ludmila totiž prováděla pohanské praktiky, které měly zajišťovat takové počasí v průběhu roku, aby zemědělci měli dobrou úrodu. A najednou po Ludmilině smrti za vlády tzv. Václava dojde k nějaké přírodní události, která je pro zemědělce a celou tehdejší společnost pohromou. Za této situace mohlo lidi napadnout, že jde o Ludmilinu pomstu za její usmrcení. Že je Ludmila vampýr. Ludmiliny ostatky jsou vyzdviženy z hrobu a na nich jsou provedena protivampýrická opatření. Mohlo jít o krátkodobou nepřízeň počasí, která nemusí být zachycena na letorostech stromů.

Když bylo Ludmilino tělo přeneseno do baziliky sv. Jiří a biskup měl provést vysvěcení tohoto kostela, bylo toto vysvěcení ze strany řezenského biskupství oddalováno. Bylo oddalováno kvůli kostelu nebo kvůli Ludmile? Falešný Kristián o tom napsal (1969, s. 72): "Tu převelikou horlivostí Boží zapálen prosil kníže pokorně biskupa toho, aby k němu sám ráčil přijíti a tělo pochoval a baziliku, jíž se dosud biskupského posvěcení nedostalo, posvětil. On však se omlouval, že přijíti nemůže pro slabost stáří, i poslal svého spolubiskupa s družinou několika kleriků, aby chrám ten posvětil. Biskup ten přišel, nejdříve kostel Pánu posvětil, potom za šest dní pohřbil řečené tělo na témž místě, kde voda byla vystoupila."

Kdy byly u Ludmiliných ostatků provedeny dodatečné protivampýrické zásahy? Neučinil dodatečné protivampýrické zásahy tzv. Václav a nepokřesťanštily tento zásah legendy tak, že z něho učinily Václavovo přenesení Ludmiliných ostatků roku 925?

U falešného Kristiána takto věští tzv. Václav smrt kněžny Ludmily: "Ta [Ludmila] totiž jako oběť šíleného spiknutí mojí matky, jak rodem, tak i hanebností skutků pohanky, zosnovaného s několika pomahači k zločinu stejně odhodlanými, zanedlouho podstoupí za vyznávání křesťanského jména a víry kruté těla umučení zbraněmi bezbožníků, kteří k ní tajně vpadnou." To se tzv. Václavovi věštilo zavraždění Ludmily, když byl společně se svým starším bratrem Vratislavem jejím vrahem.

V I, 9, v níž věští budoucí slávu Pražského hradu, se k Libuši, tj. k Ludmile, vztahují tyto věty: "...jsouc věšteckým duchem nadšena..." a "...kdyby nebyl pekelný věštecký duch prchl z božího tvora." Mají slova tvora božího říci více, než se zdá na první pohled? Má slovo božího narážet na světici Ludmilu nebo na jméno Božena, za níž "Kosmas" Ludmilu skrývá? Gumpold (1969, s 43) i falešný Kristián (1969, s. 66) napsali stejnou větu: "zboření domů... věští šťastnou smrt mé báby Ludmily."

K vampýrům napsal Zd. Smetánka (204, s. 201, 202): "V lidové démonologii je celkem bohatě doložena představa o člověku-revenantu vstávajícím z hrobu a škodícím mnoha způsoby, nejčastěji dušením živých nebo vysáváním jejich krve. První démon se nazývá mora, druhý upír. V lidovém i raně středověkém prostředí, jak zřetelně dokládají i archeologické nálezy, bývali oba démoni zneškodňováni několika způsoby: znehybněním, třeba přibitím podezřelého mrtvého hřebem či kolíkem do hrobové jámy, svázáním nebo jeho zavalením či zatížením kameny v hrobě." [...] "V cestě zpátky do světa živých se mu dá zabránit i částečným nebo úplným spálením, neboť oheň má silnou očistnou a ochrannou moc. Démona je také možno zmást, že nenajde cestu zpět mezi živé, a to pohřbením podezřelého člověka obličejem do země, a konečně je možno moru či upíra zneškodnit opatřením nejzávažnějším, oddělením hlavy těsně před pohřbem, nebo dodatečně nějaký čas po pohřbu a jejím uložením mimo osu těla. Do této kategorie ochrany patří i posmrtné poškozování těla, zejména údů." Mora a upír jsou společně nazýváni vampýři.

Nečinila Ludmila nějaké úkony, které měly zajistit dostatek vláhy? P. Charvát napsal (1986, s. 65): "Z jiných magických postupů víme o různých obřadech výprosných. Bohužel jen velmi nejasná zmínka v nejstarším staroslověnském zpovědním zrcadle, patrně českého původu a nejspíše z 11. století, ukazuje na magickou praktiku ,dělání deště'."

I v lucké válce, v níž pastorek zabije svou manželku (ve skutečnosti jde o naznačení toho, že nemanželský tzv. Václav usmrtil svou matku Ludmilu), se objevují čarodějnice. O mrtvé ženě, tedy Ludmile, "Kosmas" napsal (I, 12): "...mrtvola měla ránu v prsu..." To možná souvisí, co napsal J. Mjartan (1953, s. 119): "Dovŕšením týchto praktík s typicky vampirickým motívom je prebodnutie hlavy alebo srdca mŕtveho."

"Kosmas" Lidmiliny pohanské praktiky pověsil na Kazi, Tetku a Libuši.

Přečtěme si, co napsal Zd. Smetánka o pohřbené ženě, pravděpodobně považované za čarodějnici (2004, s. 218): "Hrob č. 51 na pohřebišti v Lumbeho zahradě poblíž Pražského hradu (severní strana Jeleního příkopu). Ve standardní poloze byla zde uložena žena starší 60 let, považovaná za svého života velmi pravděpodobně za ,strigu', tj. za osobu nadanou nějakými výjimečnými, možná magickými, tedy i léčitelskými vlastnostmi. Po smrti byla zřejmě proto obávána a považována za vracejícího se vampýra. Svědčí o tom některé nálezové okolnosti: a - dodatečně (postfunerálně) oddělená hlava odložená z anatomické polohy a obrácená obličejem ke dnu hrobové jámy, což brání podle tehdejších představ návratu mezi živé, b -zcela bezzubá dolní čelist v původní poloze [...]. U pravé nohy zachovány stopy dřeva svědčící o pohřbení ,na prkně'." Ve 34. schůzce Toulek českou minulostí vysílaných ČR řekl J. Veselý: "Ostatky sv. Ludmily... byly vyzvednuty z hrobové dutiny, kde se nacházely v olověné schráně. Na jejím víku spočívala volně položená olověná destička s nápisem ,Corpus sanctae Ludmilae', Tělo svaté Ludmily. Ve schráně objevil antropolog profesor Emanuel Vlček a historik Zdeněk Smetánka nařasenou bílou tkaninu zdobenou hnědo výšivkou. Po jejím rozhrnutí se objevil balík tkaniny a v něm kosti kněžny. V hrobce však byla ještě jedná schránka, v ní tři lebky zabalené do textilu, s velkou pravděpodobností pozůstatky abatyší původně pohřbených v kostele. Lebka svaté Ludmily v hrobce nebyla. Uchovává se totiž jako relikvie ve svatováclavském pokladu. Ta lebka je neúplná. Obličejová část chybí. Byla oddělena pilkou, zřejmě jako ostatek její osudy se zatím nepodařilo objasnit." [...] "Úplnou podobu nelze stanovit, protože chybí celá obličejová kostra, je znám jenom tvar čela, nosního kořene, tvar horního okraje očnic a volné zuby."

Obličejová část mohla být pohřbené ženě rozbita proto, že byla "postižena" velkým předkusem, nebo mohla být také rozbita, aby posmrtně neprozradila velká tajemství, která s ní a s Přemyslovci byla spjata. Když se její pozůstatky jakožto světice staly posvátnými, byly okraje její rozbité obličejové části lebky srovnány pilkou. Mohlo se tak stát, ať už šlo skutečně o lebku Ludmily nebo ať šlo o lebku ženy vydávané za lebku Ludmily podvodně vydávanou. 

Pokud byla Ludmila nařčena, že je zodpovědná za neúrodu, zřejmě to souviselo s vodou. S tou je Ludmila v legendách spojována.

"Kosmas" schovává Ludmilu i za Kazi, Tetku a Libuši. (Zároveň na Kazi, Tetku a Libuši pověsí informace o Vratislavovi, Spytihněvovi a tzv. Václavovi.) Tím prozrazoval, že Ludmila se věnovala pohanským praktikám. Bylo i toto v době dvojvěří jedním z důvodů, proč na jejích pozůstatcích byla učiněna (pravděpodobně) protivampýrická opatření?

Jak byly pohřbívány ženy nařčené z čarodějnictví? Mohly by být pohřbeny s manželem? Ludmila podle Prologu byla pohřbena při hradební zdi, nikoliv v sakrální stavbě nebo na hřbitově. Šlo tedy o nedůstojný pohřeb, zvláště když se mělo jednat o kněžnu.

Jestliže je závoj symbolem zahalení, symbolem tajemství, je potom zázrakem se závojem (neshořel v ohni) řečeno, že Ludmilino tajemství není prozrazeno, ale dále trvá?

Připomeňme si, že tzv. Václav byl synem Ludmily-vampýrky a že tuto Ludmilu-vampýrku nechává usmrtit. A sám je usmrcen den po svátku Kosmy a Damiána před kostelem těmto světcům zasvěceným. A nyní si přečtěme věty F. V. Mareše (1989, s. 47): "Je však pravděpodobné, že v zemích, kde byla ještě živá pohanská tradice čarodějnického léčení, používala církev úcty sv. Kosmy a Damiána jako protiváhy a jako prostředku k vymýcení pohanských zvyků; to se týká asi i zemí českých." Domnívám se, že kostel Kosmy a Damiána stál na dnešním Malostranském náměstí nebo v jeho blízkosti. Kdo ho asi nechal postavit?

Jestliže byla Ludmila nařčena z čarodějnictví, potom lze chápat postoj biskupa Tuta při přenesení Ludmiliných ostatků do důstojného hrobu. N. Profantová k chování biskupa Tuta napsala (1996, s. 115, 116): "...bavorský biskup Tuto nepostupoval právě vstřícně, když mladý kníže [Václav] chtěl, aby se nový Ludmilin pohřeb spojil se zasvěcením baziliky sv. Jiří a zjevně si zachovával odstup od pokusů, jež měly prokázat zázračné jevy v souvislosti s Ludmilinou translací. Střízlivě přikázal, aby tělo, pro které platí ,Země jsi a do země půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš', uložili do hrobu ,do té doby, až by se ukázala sláva Kristova'. Teprve dalším diplomatickým nátlakem dosáhl mladý český kníže toho, že pohřeb byl skutečně spojen se zasvěcením nové baziliky."

Když víme, že si v "Kosmově" kronice bere Libuše, tj. Ludmila, za manžela oráče Přemysla, tj. Bořivoje, můžeme to spojit s bazilikou zasvěcenou sv. Jiří, neboť jméno Jiří vychází z řečtiny a znamená zemědělec? Nebo máme dokonce spojovat zasvěcení baziliky sv. Jiří s tím, že Bořivoj pocházel z kraje Lemúzů, tj. oráčů?

Ještě si přečtěme o hrobech vampýrů dvě informace Vl. Podborského (2006, s. 540): "Kromě znatelných zásahů do těla mrtvého je pro pohřby vampýrů příznačná absence milodarů." Týká se to doby pohanské, případně doby přechodné od pohanství ke křesťanství. Ludmila žila v přechodné době. "Velmi vzácný je případ umístění revenanta pod podlahou presbytáře kaple Nejsvětější Trojice u hlavního kostela v Prostějově... Hrob je datován od konce 17. do první poloviny 18. stol. ... Dokládá to víru v upíry ještě hluboko v křesťanské éře." I Ludmilin hrob v kostele sv. Jiří označený křížem byl hrob vampýrky. Po přenesení ostatků k novému uložení byla vampýrická opatření, pokud to šlo, odstraněna (zatížení kameny, rozbitá obličejová část byla upravena pilkou, aby zásah vypadal jako bohulibé získání ostatku).

36C42. JAKÁ KONKRÉTNÍ PROTIVAMPÝRICKÁ OPATŘENÍ MOHLA BÝT NA LUDMILINÝCH OSTATCÍCH UČINĚNA

L. Galuška napsal (2000, s. 113): "V roce 1991 byla dokonce v rámci pohřebiště [v poloze Na Valách v aglomeraci Staré Město-Uherské Hradiště] odkryta plocha s pohřby, na kterých byly patrny protivampyrické úkony – mrtví leželi v silně skrčené poloze v hrobové jámě pod kamenným závalem a obličejová část lebky byla záměrně rozdrcena." Ludmilina lebka má značný díl obličejové části lebky odříznutý. Zřejmě byla původně rovněž rozdrcena, a když se Ludmila měla stát alespoň celodiecézní světicí, byla tato stopa po vampýrickém úkonu odstraněna odříznutím, které mělo budit falešný dojem, že šlo odříznutí ostatků světice.

P. Mašková v televizním pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud z publicistického cyklu Historie.cs uvedla, že archeologové novověké prameny a novověké pověsti o revenantech často aplikovali na nálezy z raného středověku. Já se v této kapitole, protože z velké části vycházím z poznatků J. Mjartana, dopouštím v následujícím textu fakticky téhož.

Otázce vampýrismu se věnoval mimo řady jiných slovenský badatel J. Mjartan. Co přesněji zkoumal, to vložil roku 1953 do názvu své studie Vampírske povery v Zemplíne. Šlo o zachycení stavu na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století. Vzhledem k tomu, jak dlouhodobě se udržují pohřební a církevní obřady, dá se usuzovat, že mnohé z protivapýrických praktik můžeme přenést do 10. století. Na Zemplíně se pověry související s vampýry, obecněji s revenanty, udržovaly ještě natolik, že J. Mjartan mohl napsat (1953, s. 109): "...v Zemplíne sa ešte traduje prežitok, že mŕtvy sa môže po smrti vracať z hrobu."

J. Mjartan napsal (s. 107), že vampýr samotným pohľadom môže vyvolať mor u ľudí prípadne veľkú úmrtnosť dětí. Rána morová se může vztahovat k Ludmile. Falešný Kristián napsal o Slovanech českých: "Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď." Když radu dostali, dali Přemyslovi za manželku onu hadačku pannu. Za Přemyslem máme vidět Bořivoje a za hadačkou Ludmilu.

J. Mjartan (s. 109): "Pod obyčajnými revenantmi rozumieme takých vracajúcich sa mŕtvych, ktorí nemajú vlastnosti vampírov, najmä preto, že necicajú krv statku [dobytka] a ľuďom a hromadne ich neničia." Zde vzpomeňme na Ludmilin předkus.

J. Mjartan (s. 110): Ďalšou príčinou [proč mrtvý vychází z hrobu] môže byť neúplne vystrojený pohreb, nevhodný oblek do rakvy, keď mŕtvemu nedali do nej jeho obľúbene věci, fajčiarovi fajku, gazdovi srsť z dobytka, pijanovi pálenky, kartárovi karty, kuľhavému palicu apod..." Dostala kvůli tomu Ludmila do hrobu závoj?

J. Mjartan (s. 112): "Utrápi aj kone." Libuše jezdila za Přemyslem tam a zpět. Cíl cesty "Kosmas" uvedl. Byly jím Stadice. Výchozí bod však ne. Cestu tam a zpět zvládne za noc. Když si čtenář domyslí, že startovní čarou je Libušín vzdálený od Stadic 60 km, potom ho může napadnout, že kůň mající za noc uběhnout 120 km musí být utrápen. Bylo to "Kosmovým" úmyslem?

J. Mjartan (s. 113): "Cicia krv dobytka, takže tento dochne. Zapričiní aj mor dobytka..." Ludmilin předkus by mohl dnes připomínat krev sajícího upíra. Mohl ho připomínat již v době Ludmiliny smrti? Ať ti, kteří pohřbívali Ludmilu, mysleli při pohledu na její předkus na upíry nebo ne, pravdou zřejmě bude, že ji rozbili pro její předkus obličejovou část lebky a později, když měla být prohlášena světicí, tak jí část lebky uřízli pilkou, aby předešlý zásah zneviditelnili. Em. Vlček napsal (1997, s. 65): "Jen jedna zmínka nás informuje o tom, že v první polovině 18. století býval za (CHYBÍ SLOVO) deskou barokního oltáře uložen kámen, o který prý vrahové rozbili kněžně Ludmile hlavu. Tato tradice uváděná v pamětní knize kláštera sv. Jiří mohla mít svůj původ v uchování kamene nalezeného v hrobové jámě."

J. Mjartan (s. 114): "Mŕtvy vyzerá jako živý, pokožku má červenú. Lebo srdce ještě žije." [...] "...výraz tváre ma taký, jako by chcel hovoriť..." Předešli tomu ti, kteří Ludmilu pohřbívali, tím, že ji zbavily obličejové části lebky? Em. Vlček o Ludmilině lebce napsal (1995, s. 43): "Mozkovna je velmi dobře zachována, ale chybí jí celý obličejový skelet, který byl oddělen od lebky pilkou - zřejmě jako ostatek. Zatím se nepodařilo zjistit, kam byl obličejový skelet předisponován." Roku 1997 Em. Vlček napsal (s. 78): "Podobu kněžny nelze stanovit, protože chybí celý obličejový skelet, z něhož známe jen tvar čela, nosního kořene, tvar horního okraje očnic a volné zuby." Z opotřebení zubů Em. Vlček poznal, že Ludmila měla značný předkus. Když však v roce 2021 tvořilo několik vědeckých šamanů Ludmilinu líbivou světeckou podobu, poznali ze zubů jistě víc. Ze stoliček tvar tváří, z řezáků tvar brady, ze špičáků tvar nosu. A výsledek je krásný, překrásný.

Je možné, že oddělení obličejové části bylo učiněno nadvakrát. Poprvé značně neesteticky krátce po smrti a podruhé bylo vylepšeno tak, aby připomínalo oddělování relikvií. - A i to, že Ludmile chybí na lebce obličejová část, přičemž horní i dolní zuby zůstaly v hrobě uloženy (zřejmě ji zdeformovali obličej, možná kvůli nápadnému předkusu, při ukládáni do hrobu), věděl falešný Kristián. Ale snažil se to zamaskovat slovy (1969, 71): "A její obličej se skvěl, jako by byla živá..." N. Bažantová napsala (1998, s. 227. "Snad z popudu Karla IV. byla zhotovena relikviářová busta světice, do níž byla vložena část její lebky." Busta s lebkou je uložena katedrále sv. Víta. Zd. Krumphanzlová napsala (1961, s. 546): "Je to především víra ve zlý pohled mrtvého, snaha ztížit jeho návrat, obava, aby duše nevstoupila ústy opět do těla a tak je neoživila."

V roce 1981 byla otevřena tumba s Ludmilinými ostatky. V tumbě byly dvě olověné schrány. V jedné byly Ludmiliny ostatky bez lebky, neboť ta byla vložena do speciálně pro ten účel udělána bysta, a uložená jako relikvie ve svatováclavském pokladu. Ve druhé schráně byly tři ženské lebky zabalené do textilií. Em. Vlček je popsal takto (1997, s. 71, 72; v následující citaci vynechán popis tkanin): "Lebka č. 2/1. Týlní partie a báze lebky je druhotně odlomená teprve na vyskeletovaném materiálu. Náleží mladému jedinci věkové kategorie juvenilis. Lebka č. 2: Má poškozenou kostru nosu a dolní okraj očnice. Na šupině pravé kosti spánkové je vyříznut oválný otvor, jehož okraje jsou ostré, stěny zkosené na vnitřní stranu. Při odstupu jařmového oblouku je okraj otvoru nepravidelně olámaný s hranou zešikmenou zevně. Lebka patří jedinci spadajícímu do věkové hranice adultus-maturus. Lebka č. 2/3. Zachovalo se kompletní neurokranium bez obličejového skeletu. Lebka patří jedinci spadajícímu do věkové kategorie adultus. Je nápadná svým bombovitým vyklenutím všech stěn a báze lební. Velmi nápadné je vyklenutí stropů očnic, nález hovoří pro patologicky zvýšený nitrolební tlak. - Tyto tři lebky můžeme považovat za lebky jiných osobností, nepatřících zřejmě příslušníkům rodu Přemyslovců." Em. Vlček zde neudává, jakému pohlaví lebky patřily. To činí H. Bravermanová (2006, s. 203): "Ve druhé schráně se nacházely tři lebky neznámých žen..."

Byly v tumbě s Ludmilinými ostatky uloženy tři lebky již za "Kosmy"? Jestliže ano, neinspirovaly ho k vytvoření "duchovních portrétů" Kazi, Tetky a Libuše?

J. Mjartan (s. 114): "...má jedno oko alebo obidve otvorené..." Zbavili Ludmilu před pohřbením očí (když odstraňovali obličejovou část), a proto Kristián napsal (1969, s. 64): "...dveře domu jejího ve dne v noci každému mimojdoucímu byly otevřeny, že s blaženým Jobem mohla zvolati: Dveře mé pocestnému otevřeny byly..., okem byl jsem slepému a nohou chromému." Slova okem slepému jsou narážkou na odstranění obličejové části Ludmiliny lebky a slova nohou chromému jsou narážkou na zatížení jejích nohou v hrobě kameny, možná i na zlomení některých jejích kosti. Samotný Job je symbolem člověka spravedlivého, který nezaslouženě trpí. Gumpold napsal (1969, s. 52): "...v témž městě, kde odpočívá, svaté tělo přebývala nějaká žena zraku zbavená, která navíc od narození byla stižena zkroucením a znetvořením rukou..." Je tou ženou zbavenou zraku Ludmila? A jde ve skutečnosti o informaci, že byla po smrti zbavena části obličeje? Co však znamenají slova zkroucením a znetvořením rukou? Zřejmě šlo také o "úpravu" Ludmiliných ostatků do jejího prvního hrobu.

J. Mjartan (s. 115): "Všeobecne je tu rozšírená povera, že takúto mŕtvolu třeba uložiť do rakvy dolu tvárou..." Zda k tomu u Ludmiliných ostatků došlo, to se zřejmě nikdy nezjistí. Její hrob však měl být zaplaven vodou.

J. Mjartan (s. 115, 116): "Ďalší tu bežný motív je vyplatiť mŕtveho z tuzemskeho podielu na majetku, aby nemal príčinu chodiť nazad a poškozovať majetok živých. Preto mu do rúk kladú kovové mince..." [...] "Zvyk dávať mŕtvemu do rakvy peniaz - do vrecka, do ruky, do uzlíka apod. - je rozšírený nielen na Slovensku, ale aj inde. Vysvetlenie, prečo sa tak robí, nie je však jednotné. Podľa jedného výkladu sa týmto aktom vypláca mŕtvy z majetku." [...] "Druhý náhľad tvrdí, že ide o poplatok, ktorý mŕtvy zaplatí za prevoz, že je to analogia gréckeho obola..." [...] "Z toho, ako sa tento obrad vykonáva v Zemplíne, by vyplývalo, že motív vyplácania z majetku je starší ako motív prevozného. V Zemlíne... výplatu robí starosta obce a nie najbližší príbuzní, čiže niekto z rodiny zomrelého. Richtár vypláca mŕtveho z celej dediny, z dedinského kolektivu, presnejšie z kolektívneho majetku obce. Motív mȏže teda pochádzať z čias rodovej spoločnosti alebo susedskej občiny, teda z čias, keď eště individuálneho majetkového vlastníctva nebolo. Tomu nasvedčuje aj zachovaná tradícia, ktorú naznačil Bednárik, že do rakvy dávali plátno jako výplatu z majetku." Jestliže i Ludmile bylo dáno do hrobu plátěné platidlo (šátečky; ale spíš dány nebyly) a jestliže se do dnešního dne zachovalo, potom by to mohla být jedině tkanina, o které napsala N. Bažantová následující věty (1998, s. 246): "...drobné útržky plátna bez vzoru mohou být vzhledem ke stavu dochování skutečně zbytkem kněžnina pohřebního šatu, a tedy součástí jejího prvotního pohřbu na Tetíně. Ostatní textilie jsou mnohem větších rozměrů a jsou v lepším stavu." M. Bravermanová po důkladném zkoumání textilií nejmodernějšími metodami o uvedených drobných textiliích napsala (2006, s. 204): "Za zbytky nejstarších textilií je možné považovat drobné fragmenty jemného lněného nevzorovaného plátna, které byly nalezeny v ,balíčku' ze lněné látky s geometrickým vzorem. Na několika fragmentech této tkaniny se dochovaly zbytky šitých obrub a začištěných rohů. Může tedy jít o pozůstatek oděvu nebo o čtyřhrannou roušku či oltářní přikrývku, případně humerál. Vzhledem k tomu, že v raném středověku se len pěstoval v Asii, severní Africe a po celé Evropě, tedy i v Čechách, látka by mohla být domácí provenience, i když je pozoruhodně jemná. Srovnání poskytují například tkaniny z relikviářového souboru sv. Serváce... Ve tkanině byla nalezena lidská DNA. Vzhledem k tomu, že se z velké míry shodovala s DNA sv. Ludmily, lze připustit, že tato textilie byla použita při první translaci v roce 925 z Tetína do Prahy. Na cestu byly ostatky podle tzv. Kristiánovy legendy obalené do pláten. Textilie však pravděpodobně nebyla součástí hrobu na Tetíně, neboť ve vzorcích nebyly nalezeny zbytky původního prostředí. Datování pomocí C 14 bylo určeno na rok 926 ± 35 let."

Vl. Podborský napsal o převážení duší zemřelých (2006, s. 493): "Zřejmě pod vlivem antiky se mezi vyššími vrstvami Slovanů ujala představa o převážení duší zemřelých přes řeku v podsvětí. Tato představa je v rozporu s původní vírou ve splynutí duše zesnulého s vesmírem a musí být chápána jako mladší vrstva náboženských představ. Každopádně je tzv. Charónova mince (obolus mrtvých) - úplata pro převozníka - doložená téměř ve všech slovanských zemích již od 9. století. A na s. 539 Vl. Podborský napsal o obolu mrtvých: "Z území Velkomoravské říše je dnes známo na 40 dokladů obolu mrtvých z osmi lokalit, z toho však jen čtyři případy mincí [keltské a římské ražby], častěji jde spíše o mincovní ekvivalenty, jmenovitě kousky neraženého drahého kovu, plíšky, tyčinky, šátečky, ale např. i o železné či olověné hřivny, dokonce snad i o železné misky tzv. slezského typu." [...] "Z území Čech, Moravy a Slovenska je nejnověji registrováno kolem 480 dokladů mincovního obolu mrtvých ze 116 mladohradištních pohřebišť. Nejstarším dosud známým dokladem je řezenský denár Jindřicha I. (948-955) z hrobu na pohřebišti v Budči, datovaného do 2. poloviny 10. století..."

J. Mjartan (s. 117): "...mŕtvemu pripevnia k truhle vlasy." Takto se zmiňuje falešný Kristián o Ludmiliných vlasech, když je otevřen její hrob: ...všem byla patrna neporušenost těla a pevnost vlasů."

J. Mjartan (s. 118): "Keď nesú mŕtveho na cintorín [hřbitov], cestou sypů popol s makom."

J. Mjartan (s. 118): "Z troch mladých výhonkov šípu sa spraví veniec a dáva sa mŕtemu na hlavu."

J. Mjartan (s. 119): "Dovŕšením týchto praktík ["úprava" ostatků mrtvého před pohřbením] s typicky vampirickým motívom je prebodnutie hlavy alebo srdca mŕtveho." V lucké válce, kde "Kosmas" za nejmenovanou ženou skrývá Ludmilu, o této ženě napsal, že měla ránu v prsu. Na Lidmiliných ostatcích se zřejmě nedá tato informace prokázat, neboť se nedochovala všechna její žebra.

J. Mjartan (s. 120): "Tam, kde ide o porušenie kostry, najmä kde je lebka oddelená od trupu, zase nie je vylúčený podklad vampirický, lebo odseknutie hlavy z týchto príčin máme doložené aj v ľudovej tradícii..." Protože vampýrům byla oddělována hlava od těla, popřel takové počínání u Ludmily falešný Kristián větami (s. 71): "...tělo slavné paní, báby jeho, neporušené nalezli." [...] "...ji Kristus pán neporušenou zachoval" [...] "...všem byla patrna neporušenost těla a pevnost vlasů." Tvrzení, že Kristus ji neporušenou zachoval budí dojem lži, že chce vyvrátit skutečnost, která je pravým opakem tohoto tvrzení. Ovšem již předtím (s. 67) falešný Kristián vložil Ludmile do úst slova, která Ludmila řekla přišlým vrahům: "Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem." Jde o větu, kterou falešný Kristián říká zasvěceným, že Ludmilina hlava byla oddělena od těla. Pro ostatní platí věty, kterými za skutečností zametá stopy: "Podle vzoru mučedníků toužila totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu a žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou..." Pokud byla Ludmile oddělena hlava od těla, bylo to učiněno "šetrně". Em. Vlček totiž napsal (1997, s. 64): "...kněžně nebyla setnuta hlava, jak to dokazují její neporušené krční obratle." Em. Vlček zřejmě nenašel žádnou stopu po tom, že by Ludmilina hlava byla násilím oddělena od jejího těla. Není to způsobeno tím, že se zachovaly obratle C2-C7 a nezachoval se obratel C1? Jiné stopy může jistě zanechat stětí hlavy za živa a jiné oddělení hlavy od těla poměrně dlouho po smrti.

J. Mjartan (s. 121): "Truhla sa v hrobe na vrchu prikryje (,zašaluje') doskami a na dosky sa privalia kamene..." Uveďme krátkou citaci z falešného Kristiána (1969, s. 70, 71): "Ostatní davše mu za pravdu svorně desku uvolňovali. Když ji zdvihali, přelomila se a onen Pavel s hlínou padl na ležící tělo. Rychle vstal a hlínu spěšně odhrabal, tu s druhy svými našel tělo svaté, všeho porušení uchráněné, jenže obličej její byl pokryt prachem, jenž se naň sesypal při zlomení víka, když je zdvihali..." To, co je na Ludmiliných ostatcích nejnápadnější, je chybějící obličejová část. A Kristián zde na obličej upozorňuje. Plná prachu mohla být celá lebka. A kosti vřetenní a holenní byly při zkoumání Em. Bočkem nalezeny porušené. Bylo to tím, že na ně padla rozlomená deska? O odkrývání desky na Ludmilině hrobě se zmiňuje legenda Fuit (2011, s. 70): "Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do baziliky, a odhrnuvše hlínu, obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti, řkouce: ,Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto?' A chtěli hrobku co nejpozorněji zavříti. Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz, jménem Pavel, který nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: ,Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach stráveného těla, vyzvednu jej.' Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska však, jak ji zdvíhali, prolomila se, takže připomenutý Pavel i s hlínou padl na tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv, nalezl svaté tělo uchráněné všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo prolomením víka, když je odklizovali." Autor legendy Fuit nenašel Ludmiliny ostatky rozdělené na dvě části (hlavu oddělenou od těla), ale našel na dvě části rozdělenou náhrobní desku. Ani kněz Pavel spadlý na kostru ji nepoškodil. Nebo Fuit tímto popisem naznačuje, že Ludmilina kostra byla porušena? - Na s. 201 (Zd. Smetánka, s. 204) je zobrazen kostrový pohřeb s tímto textem (zkráceno): "Hrob se zřetelným vampyrickým protiopatřením. Pohřebiště v Praze 5-Lahovicích z 9. a 10. století. Hrob obložený kameny bez zřetelného vyznačení hrobové jámy... Příklad dokonalé blokace nebezpečného jedince pomocí zátěží kameny na místech, s nimiž je v archaickém myšlení spojováno mnoho významných představ (hlava, hruď-srdce, patrně genitál a pochopitelně nohy), což mělo zabránit jeho návratu mezi živé." Může hrob obložený kameny bez zřetelného vyznačení hrobové jámy může připomínat pohřbení Ludmily pod hradební zdí?

J. Mjartan (s. 121): "Hrob treba dobre zasypať, aby sa neprevalil." N. Profantová napsala o jednom z Ludmiliných hrobů následující (1996, s. 116): "Ivan Borkovský považoval za původní Ludmilin hrob na Pražském hradě hrobovou jámu vysekanou do skály před oltářem v prostoru podvěžní kaple této baziliky." K tomu dvě poznámky. Na rozdíl od I. Borkovského se domnívám, že mohlo jít o vůbec první Ludmilin hrob, nikoliv o hrob po přenesení Ludmiliných ostatků z Tetína. A druhá poznámka. Nebylo to, že Ludmilin hrob byl vytesán do skály, také v tomto případě protivampýrické opatření.

J. Mjartan (s. 121): "Keď po kare [pohřební hostině] poumývajú riad [nádobí], vodu, v ktorej riad poumývali, vylejú okolo domu. Keď sa mŕtvy vracia do domu, táto voda mu v tom zabráni." A 122: "Zasa tu vystupuje význam vody jako ochranného prostriedku..." Ludmila je z nějakého důvodu spojována s vodou. Vodou je zaplaven její hrob. "Kosmas" ji skrývá mj. za Libuši a s tímto jménem je spojeno Libušino jezírko (nejstarší záznam tohoto jména se vztahuje k roku1592) na Staré Kouřimi a Libušina lázeň (zbytek strážní bašty ze 16. století) na Vyšehradě. "Kosmas" skryl Ludmilu (možná společně se Spytihněvem) zřejmě i za Tetku. Otcem bohyně Thetis byl mořský bůh Nereus. Podle Z. Kalandry (1947, s. 460) je mytická Teta pohanskou předchůdkyní svaté Kateřiny v zajišťování vláhy. Legendy spojily Ludmilu s Tetínem, a to bylo zřejmě významné kultovní místo, kde voda byla zvlášť významným objektem pohanského uctívání.

J. Mjartan (s. 123, 124): "Osobitný význam při zamedzovaní návratu mŕtveho má oheň..." [...] "Podľa Moszyňského vampírovi treba pohroziť ohňom, aby prestal chodiť a na práh domu nasypať žeravého uhklia. Oheň stále planúci na ohnisku v Bulharsku zabraňuje prístup chorôb, zlého ducha a vampíra" [...] "Zpráva zo Zemplína z viacerých miest udávajú poverečné obrady, kde sa má zamedziť návrat mŕtveho pomocou ohňa." Byla proto hned poprvé Ludmila pohřbena v blízkosti vršku Žiži? - N. Bažantová napsala (1998, s. 221): "Ve svrchních vrstvách látek jsou dnes propáleny větší otvory, ve spodních byl ve chvíli otevření hrobu povrch látek pokryt úlomky ohořelého dřeva a popelem." - Jsou úlomky ohořelého dřeva a popel svědectvím po užití ohně při pohřbu vampýrky Ludmily nebo jsou svědectvím po některém ze tří požárů, které postihly Pražský hrad a o kterých psala r. 1998 N. Bažantová? - První požár (s. 226): "V roce 1142 byl relikviářový sarkofág stále snadno přístupný, jak potvrzuje líčení kronikáře, Kanovníka vyšehradského, jenž zaznamenává zprávu o rozsáhlém požáru svatojiřské baziliky, při němž bylo pátráno po Ludmiliných ostatcích. Oheň těžce poškodil celý klášter, a proto se jeptišky o jejich osud obávaly. Pátraly mezi kameny a ohořelým dřívím, až nalezly neporušenou rakev." Druhý požár (s. 227): "Kolem roku 1328-1345 je písemnými prameny v bazilice zaznamenán blíže neurčený požár a následná oprava budovy." Třetí požár (s. 228): "V roce 1541 došlo na Pražském hradě k požáru takového rozsahu, že poškodil řadu budov včetně baziliky sv. Jiří a jejích oltářů."

J. Mjartan (s. 126): "Vykopaného mŕtveho ešte razpochovajú, no do rakvy ho vložia dolu tvárou a kňaz ho vymodlí..."

J. Mjartan (s. 127): "Vykopali mŕtveho. Bol červený ako ruža a obrátený dolu tvárou. Prebodli mu srdce hlohovým kolom a krv striekala ako by pršalo." Pokud se týká Ludmiliny krve, můžeme připomenout jedno přísloví: Kdo si počká, ten se dočká. Citujme Zd. Hledíkovou (1991, č. 2, s. 12, 13): "Neznámý kronikář z prostředí pražské kapituly druhé poloviny 13. století zaznamenal po dvakrát událost, která vzrušila jeho současníky: z nohy Ukřižovaného krucifixu, postaveném na hrobě sv. Ludmily, který byl tehdy před chórem svatojiřské baziliky, aby tu mohl být uctíván i laickou veřejností, tekla [pršela!!!] krev. Bylo to v červnu 1252, před nájezdem Kumánů a úmrtím Václava I., a znovu za zlých let po smrti Přemysla II. v lednu 1283."

J. Unger uvádí (viz výše), že zemřelým spoutávali ruce a nohy. V jednom díle seriálu ČT Záhady Toma Wizarda nazvaném Upíři v Čelákovicích vystoupil i Zd. Galuška. Ukazoval okovy z jednoho moravského hrobu, které podle něho neměly být okovy otroka, ale měly znemožnit vampýrovi posmrtný pohyb, vystoupení z hrobu. Gumpold o Ludmile napsal, aniž ji jmenoval (kap. 28): "Vypráví se, že v témž městě [v Praze], kde odpočívá svaté tělo [Václavovo], přebývala nějaká žena zraku zbavená, která navíc od narození byla stižena zkroucením a znetvořením rukou, takže jich k žádnému z přirozených lidských úkonů nemohla užívat." Oslepení znamená, že za oslepenou osobou se skrývá osoba jiná, zde to však může znamenat (nebo může také znamenat), že zbavení zraku zde bylo posmrtné protivampýrické opatření. Zde za nejmenovanou ženou se skrývá Ludmila. To z řady z řady protivampýrických opatření, které je zde jmenované, mělo znemožnit, aby v případě opuštění hrobu nemohla revenantka dělat rukama přirozené lidské úkony nebo možná aby vůbec bez pomoci rukou nemohla opustit hrob.

K ucpání úst byla u Ludmily zřejmě použita hlína. Kristián se s hlínou v Ludmilině hrobě vypořádal v kapitole 5 takto: "Ostatní davše mu za pravdu svorně desku [Ludmilina hrobu] uvolňovali. Když ji zdvihali, přelomila se a onen [kněz] Pavel s hlínou padl na ležící tělo. Rychle vstal a hlínu spěšně odhrabal, tu s druhy svými našel tělo svaté, všeho porušení uchráněné, jenže obličej její byl pokryt prachem, jenž se naň sesypal při zlomení víka..."

Jedním z protivampýrických opatření bylo i uřezávání uší (také v době Ludmilině?). M. Ernée v televizním pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (v publicistickém cyklu Historie.cs) hovořil o tzv. lidech z bažin, tj. lidech pohřbených do bažin. U řady těchto mrtvol mají být na jejich kostře znatelná protivampýrická opatření. M. Ernée doslova řekl: "To znamená, že máme tam v řadě případů doložené probodávání špičatým kůlem, máme tam doložené svazování, podřezávání, kastraci, uřezávání uší." "Kosmas" napsal o uřezání uší Ludmile v lucké válce, když ji skryl za nejmenovanou ženu.

Shrňme, jak bylo upraveno tělo vampýrky Ludmily do hrobu. Nelze říci, zda byla hlava oddělena od těla, ale obličejová část byla odstraněna. Navíc byla možná pohřbena obličejem do země plné vody. Její srdce bylo probodnuto. Byla zatížena kameny. Legendy se snaží všechno vyvrátit. Mluví o neporušeném těle, o neporušeném obličeji, zdůvodňují existenci vody, předstírají jiný způsob a jiný důvod Ludmilina usmrcení. Tomuto lhaní zčásti podlehl i "Kosmas". Na druhé straně však v lucké válce prozradil probodnutí Ludmilina srdce (měla ránu v prsu) a uřezání jejích uší.

A. Navrátilová o posmrtné svatbě jako protivampýrickém opatření napsala (1996, s. 24): "Nenaplněný životní osud svobodných mladých lidí mělo napravit vystrojení ,posmrtné' nebo také ,následné' svatby." Ludmila nebyla první, hlavní Bořivojovou manželkou. "Kosmas" v I, 4, když ji schoval za Tetku, napsal, že bez muže svobodně žila, a v I, 27 o ní (skryté však za "Kosmou" pro ni vymyšleným jménem Doubravka) napsal, že když se vdala za polského knížete, sňala závoj ze své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský. Odtud možná pochází její předpokládané rituální usmrcení.

36C43. LUDMILINY POZŮSTATKY BYLY MOŽNÁ SPÁLENY JAKOŽTO PROTIVAPÝRICKÉ OPATŘENÍ

N. Profantová napsala k hrobu 152 na starokouřimském pohřebišti u jezírka Libuše (2006, s. 235): "Nejstarší pohřeb na pohřebišti byl nejspíše žárový, ke spalování dvou dospělých osob došlo přímo v hrobce č. 152..." V poznámce č. 21 na s. 241 uvedla autorka uvedla: "Důvodem částečného spálení pohřbených mohl být též strach ze živých-mrtvých, tedy mohlo jít o antivampýrocké opatření. Pak by nemuselo jít o nejstarší pohřeb." N. Profantová zde tedy uvádí, že antivampýrickým opatřením mohlo být i spálení těl. Nebyly tak nakonec spáleny i pozůstatky Ludmily? Naznačují to možná Kanovník vyšehradský a "Kosmas". Kanovník vyšehradský úvádí, že roku 1142 postihl baziliku sv. Jiří, v níž byla Ludmila pohřbena, požár. Ludmiliny pozůstatky však podle něho byly požárem nepostiženy. I kdyby byly, co jiného mohl napsat, když se v té době upevňovala Ludmila svatost. "Kosmas" k roku 1100 uvádí, že biskup Heřman na žádost abatyše Vindelmuthy zkoumal pravost sukna na píď širokého, které dostala ze závoje sv. Ludmily. Heřman zkoušel, zda sukno neshoří v ohni. Protože neshořelo, mělo být pravé. I tento oheň má možná připomenout, jak skončily Ludmiliny pozůstatky.

36C44. NĚKTERÉ FORMULACE V LEGENDÁCH SE SNAŽÍ VYVRÁTIT PODEZŘENÍ, ŽE LUDMILA BYLA POHŘBENA JAKO VAMPÝR

Některé věty v ludmilských legendách jsou formulovány tak, jako kdyby vyvracely námitku nějakého pochybovače. Pochybovač: Myslím si, že Ludmilu uškrtili její synové Vratislav a Václav. Legendisté: My jsme přece napsali, že Vratislav zemřel dřív než Ludmila a že Václav, její vnuk, byl v době Ludmiliny smrti velice mladý. - Pochybovač: Ludmila byla poprvé pochována na nedůstojném místě u hradeb. Legendisté: Byla pochována služebnictvem za dramatických okolností. Mohla být ráda, že vůbec byla pohřbena. - Pochybovač: Ludmilina hlava byla oddělena od trupu, tak jako se to činilo vampýrům. Legendisté: Po otevření hrobu byly její ostatky nalezeny neporušené. Přání Ludmily, aby ji vrazi sťali hlavu mečem, vrazi nevyhověli. - Pochybovač: Ludmile byla po smrti úmyslně poničena tak jako vampýrům obličejová část lebky. Lebce byly vyraženy zuby tvořící předkus. Legendisté: Lebka nebyla poničena, to až později byla pilkou uříznuta část lebky na ostatek. - Pochybovač: Ludmile bylo probodnuto srdce. Legendisté: Nic takového jsme nepsali. To napsal jenom Kosmas, že měla ránu v prsu, když ji v lucké válce schoval za nejmenovanou zavražděnou ženu. A Kosmas, jak víte, si dokázal hodně vymýšlet. - Pochybovač: Ludmile byla nacpána do úst hlína, aby se její duše nemohla vrátit ústy do těla. Legendisté: Na Ludmilině lebce a dalších jejích kostech se jenom usadil prach. Dokonce její obličej se při otevření hrobu skvěl, jako by byla živá (Kristián). - Pochybovač: Ludmiliny nohy byly v hrobě zatíženy kameny nebo byly dokonce zpřelámány. Legendisté: Na Ludmiliny ostatky spadl pouze kryt od rakve, ale jak uvádíme, kostru to nepoškodilo. - Pochybovač: Nad jejím hrobem byl zapálen oheň. Legendisté: Nešlo o oheň nad hrobem, ale o požáry kostela a o zkoušení pravosti Ludmilina šálu. - Pochybovač: V posledním Ludmilině hrobě byly v tumbě dvě schrány. V jedné byly uloženy tři ženské lebky. Pohřeb samotných lebek souvisí s vampýrismem. Legendisté: O tom jsme nic nepsali.

36C45. JAKÉ STOPY PO PROTIVAMPÝRICKÝCH OPATŘENÍCH LZE MOŽNÁ NALÉZT NA POZŮSTATCÍCH PŘISUZOVANÝCH LUDMILE

Pozůstatky připisované Ludmile možná nejsou její. Ludmiliny pozůstatky se možná ztratily nebo byly dokonce úmyslně zničeny.

Pokusme se u Em. Vlčka vyhledat možné stopy po protivapýrických opatřeních, ať už pozůstatky patřily Ludmile či jiné ženě (1997, s. 73 až 80): Vlčkovy nálezy na Ludmilině lebce: "V hrobě kněžny Ludmily byl objeven postkraniální skelet. Je dobře zachovalý, ale značně neúplný." - "Zdá se, že druhotné poškození již vyskeletované kosti stehenní ostrým předmětem (špičkou krumpáče) může být toho dokladem [poškození kostí a jejich ztráty při exhumaci a přenášení ostatků do jiného hrobu]." - "Na dolní polovině šupiny kosti čelní a v oblasti nadočnicové je lamina externa kosti na několika místech proražena nepravidelnými malými otvory, vzniklými hrotnatým předmětem." - "Oba proc. zygomatici ossis temporalis jsou při svém odstupu pilkou hladce odříznuty." - "Etmondální krajina a oblast corpus ossis occipitalis je zatmelena včelím voskem." Zachovalost kostí hrudníku: "Z kostry hrudníku bylo zachráněno devět levých žeber nebo jejich zlomků, z pravé strany sedm žeber; z toho obě první žebra, druhé levostranné a obě pravá volná žebra. Ani zde nebyly nalezeny žádné změny, které by byly vysloveně chorobné." Kosti končetin: "Z kostí dolní končetiny zůstaly obě kosti stehenní, levá kost holenní a lýtková. Pravostranné kosti bérce chybějí. Z koster nohou jsou k dispozici z tarzálních kostí kosti calcaneus, talus, os naviculare a IV. metatarsus z levé nohy, z pravé nohy I., II., IV. a V.. metatarsus. Ani na těchto kostech nenacházíme žádné mimořádné změny." Obličejová část mohla být odstraněna jako protivampýrické opatření (žena, jíž pozůstatky patřily měla značný předkus) nebo mohly být odstraněny, aby nemohla prozradit tajemství, která znala. - To, co na kostře připisované Ludmile, lze vysvětlit jako protivampýrické opatření, je možno vysvětlit i jinak.

Když biskup Heřman zametal stopy po protivampýrických opatřeních, mohl pilkou odstranit část poškozené lebky, která byla předtím zřejmě rozbita, protože Ludmila měla výrazný předkus. Mohly být odstraněny i ty části hrudníku, z nichž by se dalo vyčíst, že Ludmila byla probodnuta kůlem v oblasti srdce. A mohly být odstraněny některé kosti končetin, které byly úmyslně zlomeny, aby byl vampýrce Ludmile znemožněn pohyb. - Ztráta kostí byla Kanovníkem vyšehradským svedena na kameníka Vernera, ten měl nějaké kosti ukrást. Po Vernerově smrti odňatou věc vrátil kostelu jeho syn. Pokud historce s Vernerem věříme, potom musíme připustit, že Vernerův syn mohl vrátit zcela jinou kost než kost jeho otcem odňatou. Podle M. Knappové (2015) se jméno Verner vykládá se jako ,varuj(ící) lid, národ'. ...se někdy též vykládá ze staré francouzštiny... s významem ,hlídač, dozorce zvěře'." Bohužel, Češi na jeho varování nedali a jsou přesvědčení, že Ludmila si zaslouží úctu.

Em. Vlček se domnívá, že se kosti mohly ztratit i takto: "K ztrátám mohlo dojít již při první exhumaci na Tetíně, dále při pozdějším vyjímání pozůstatků z hrobu v podvěžní kapli v kostele sv. Jiří. Zdá se, že druhotné poškození již vyskeletované kosti stehenní ostrým předmětem (špičkou krumpáče) může být toho dokladem." Některá protivampýrická opatření se dělala na pozůstatcích zemřelého i několik málo let po jeho smrti. V případě Ludmily k tomu mohlo dojít při prvním přenesení, pokud vůbec k uváděnému prvnímu přenesení Václavem došlo a nešlo přitom jenom o učinění protivampýrických opatření.

36C46. LUDMILINY HROBY

Ludmila byla možná matkou Mojmírovce Spytihněva a Přemyslovce tzv. Václava. Nebyla možná matkou Vratislava. Jedinými vládnoucími potomky Ludmily byli možná jenom Spytihněv, tzv. Václav a pokud se stal i českým knížetem Slavníkovec Soběslav, potom tedy i on. Protože se Slavníkovci (potomci Ludmily a Bořivoje) s Přemyslovci navzájem vraždili a válčili spolu, Vratislav možná dokonce válčil po smrti Spytihněva v lucké válce s Ludmilou, neměli Přemyslovci zájem na uchování jejích ostatků. Ty možná v době, kdy i Přemyslovci (nejen Slavníkovci) chtěli mít z Ludmily světici, buď neexistovaly, nebo byly v takovém stavu, že se pro daný účel nehodily. Byly možná už za biskupa Heřmana nahrazeny pozůstatky jiné ženy (Svatožizně?) nebo se tak stalo až po požáru baziliky sv. Jiří roku 1142. Pokud tomu tak je, potom mladší hroby nepatří Ludmile.  

V následujícím odstavci budu vycházet z Em. Vlčka (1997, s. 64-67).

Ludmila měla být po svém zavraždění pohřbena na Tetíně. - Roku 925 měl její pozůstatky převést tzv. Václav do baziliky sv. Jiří, postavené Vratislavem. - Když se za Boleslava II. bazilika přestavovala, byly její ostatky přeneseny v tomtéž kostele na jiné místo. Hrobová jáma byla zřízen v přistavěné podvěžní kapli. V té době nebyla Ludmila uznávanou světicí, takže hrobová jáma nebyla za oltářem, jak to bývá u světců, ale před ním. - Roku 1142 bazilika vyhořela. - Ludmila byla po požáru uložena do sarkofágu poblíž oltáře. - Ve 13. a 14. století se její pozůstatky nacházely v nádherné schránce za hlavním oltářem baziliky sv. Jiří. Em. Vlček napsal (1997, s. 66): "Tím je lokace hrobu sv. Ludmily v rozporu s dlouho ustáleným názorem, že se její hrob nachází v jižní chórové kapli. Zřejmě se místo hrobu sv. Ludmily několikrát změnilo." - Za abatyše Anežky (1202-1228) byla v bazilice vybudována nová boční kaple sv. Ludmily. Pozůstatky Ludmily byly uloženy do tumby. - Abatyše Kateřina z Lipoltic (1378-1386) dala zhotovit pro Ludmilinu lebku stříbrnou hermu, v ohni pozlacenou. - Za požáru roku 1541 byla poškozena kaple sv. Ludmily i její tumba. - K otevření hrobu sv. Ludmily došlo roku 1981. Byla sejmuta část dlažby před oltářem hrobu. V objevené dutině byly mj. pozůstatky Ludmily.

Ludmila možná nebyla zavražděna na Tetíně. Mohlo se tak stát v jiné lokalitě. V lucké válce nazval "Kosmas" tzv. Václava pastorkem a Ludmila je tam neznámou ženou zabitou pastorkem. "Kosmas" z matky tzv. Václava, Ludmily, učinil v lucké válce jeho manželku. Pastorek ji spatřil jakoby zemřelou, když rozčilen přišel domů. Kde však byl pastorek, tj. zde Václav, za lucké války doma? Protože zřejmě po smrti Spytihněva pokračovala ve válce s Vratislavem, nebyla pohřbena na čestném místě. Pohřbena byla zřejmě v sakrální stavbě (pokud nad jejím hrobem nebyla postavena dodatečně), kterou objevil I. Borkovský vně ochranného příkopu na Pražském hradě. V ně příkopu byl pohřben i Spytihněv, protože nebyl Přemyslovec, ale Mojmírovec (syn Rostislava a Ludmily).

Ludmila byla možná poprvé pohřbena na místě kostela objeveného I. Borkovským. Potom ji její syn tzv. Václav, její jediný vládnoucí potomek, nechal pohřbít do křížového hrobu uprostřed baziliky sv. Jiří. Vratislav pravděpodobně nebyl Ludmilin syn, navíc s ní možná válčil koncem lucké války, tedy on, ani jeho potomci neměli na uchování jejích pozůstatků zájem. Z hrobu na způsob kříže byly její pozůstatky odstraněny a nad tímto hrobem byl pohřben do hrobu dnes označovaného č. 98 Boleslav III. Jeho pozůstatky byly dovezeny z Polska. Boleslava III. si Přemyslovci velice vážili, protože vyvraždil Slavníkovce, tj. Soběslava a Vojtěcha, a když vyháněl z Pražského hradu Slavníkovce Vladivoje, byl Vladivoj zabit (neupil se).

Domnívám se, že Ludmiliny pozůstatky se ztratily (snad za Boleslava III., možná ještě v době, kdy vládl za nemocného nebo už zavražděného Boleslava II.) a jsou za ně vydávány pozůstatky jiné ženy (Svatožizně?). Muselo se tak stát před smrti tzv. Kanovníka vyšehradského, který jejich ztrátu naznačuje.

36C47. POZŮSTATKY PŘIPISOVANÉ LUDMILE NEJSOU PRAVDĚPODOBNĚ JEJÍ

Ludmiliny pozůstatky a výbava jejího hrobu jsou dvakrát spojeny s ohněm. Roku 1142 došlo k požáru baziliky sv. Jiří, ale Ludmiliny pozůstatky měly být podle Kanovníka vyšehradského zachráněny. Roku 1100 podle "Kosmy" zjišťoval biskup Heřman pomocí ohně pravost sukna na píď širokého, které abatyše Vindelmuth získala ze závoje svaté Ludmily. Nemají tyto ohně připomenout, že i pozůstatky Ludmily byly úmyslně spáleny jakožto protivampýrické opatření pravděpodobně za Boleslava III. Ryšavého? Ten nechal učinit protivampýrická opatření na pozůstatcích svého staršího bratra Boleslava II., který byl zavražděn Slavníkovci. Stejně tak je mohl nechat učinit na pozůstatcích Ludmily. Ta nebyla jeho předkyní a s jejími potomky, to je se Slavníkovci (u "Kosmy" Vršovci), vedl Boleslav III. krvavý zápas (vraždy) o vládu ve státě. - N. Profantová napsala (2006, s. 243, pozn. 21): "Důvodem částečného spálení pohřbených [ve hrobě 152 ve Staré Kouřimi] mohl být též strach ze živých mrvých, tedy mohlo jít o antivampyrické opatření. Pak by nemuselo jít o nejstarší pohřeb." Podle N. Profantové mohlo být spálení pozůstatků protivampýrické opatření.

"Kosmas" skryl za Krokovými dcerami Kazi, Tetkou a Libuší Ludmilu. Kazi spojil s Vratislavem, Tetku se Spytihněvem a Libuši s tzv. Václavem. Kazi byla nejstarší, Libuše nejmladší. Vztahovalo-li by se toto časové srovnání i na vládce s Krokovými dcerami spojené, byl by nejstarší Vratislav, mladší by byl Spytihněv a nejmladší by byl tzv. Václav. (Předpokládám, že "Kosmas" neměl na mysli dožitý věk, ale věk v daném čase.) Přitom Spytihněv byl synem Ludmily a Rostislava a tzv. Václav byl synem Ludmily a Bořivoje. Vratislav by jako nejstarší nemohl být Ludmilin syn. Mohl by být synem Bořivoje a neznámé ženy (Svatožizně?).

Protože Ludmila žila s Rostislavem pouze do doby, než byl svržen z knížecího stolce (870), zajat, uvězněn a brzy poté poslán do kláštera, nemohla mít s Rostislavem snad ani dva porody. Mohla tedy mít s Rostislavem Spytihněva, ale nemohla s ním mít před Spytihněvem Vratislava. A s Bořivojem nemohla mít Vratislava před Spytihněvem teprve.

Jsou tedy dvě možnosti. Vratislav, Spytihněv a tzv. Václav nejsou srovnáni podle stáří a Vratislav je synem Bořivoje a Ludmily (a není třeba dále o něčem uvažovat), nebo je Vratislav synem Bořivoje a jiné ženy než Ludmily a je třeba pro tuto myšlenku hledat další indicie.

Na základě porovnání pozůstatků přisuzovaných Ludmile, přisuzovaných Vratislavovi a přisuzovaných tzv. Václavovi Em. Vlček zjistil značné podobnosti mezi lebkou Ludmily a Vratislava. Především šlo o jakousi ,mezivrstvu' kondenzované kosti v houbovité vrstvě zvané diploë v čelní kosti a v temenních kostech, která byla obzvláště silná u lebky přisuzované Ludmile a u lebky Vratislava, méně již u lebky tzv. Václava. A vůbec ne u Spytihněva. Je-li zachovaná lebka lebkou jiné ženy než Ludmily (možná lebkou Svatožizně), potom Vratislav nebyl Ludmilin syn.

Podívejme se, koho byly babičky Ludmila a Svatožizň nebo neznámá žena a jak to bylo s jejich hroby. Ludmila byla babičkou Slavníka {Bořivoj + Ludmila > tzv. Václav (+ Biagota) > Slavník} a Svatožizň nebo neznámá žena byla prababičkou Boleslava II. a Boleslava III. {Bořivoj + Svatožizň nebo neznámá žena > Vratislav (+ neznámá žena nazvaná legendami Drahomíra) > Boleslav I. (+ Biagota) > Boleslav II. a Boleslav III.}. - Kostel sv. Jiří začal stavět Vratislav I. Je v něm pohřben v hrobě č. 97 a možná v něm byla pohřbena i jeho matka (Svatožizň nebo neznámá žena). Vratislavova manželka je možná totožná s kněžnou v Želénkách nebo mohla být pohřbena v Polsku, jehož značnou část Vratislav ovládal. Nato, aby v kostele byla pohřbena Ludmila, neměl Vratislav možná žádný zájem, nebyla to jeho matka a navíc byla možná víc pohanka než křesťanka. Ta tam byla pohřbena možná až za tzv. Václava, který byl jejím synem, nikoliv vnukem. - Vratislavův kostel byl přestavěn. Na této přestavbě měl velký zájem Boleslav III. Buď ho přestavěl v době, kdy již byl českým knížetem, nebo ještě za života Boleslava II., a to tehdy, když Boleslav II. měl po ranění mrtvicí takové fyzické a psychické problémy, že nebyl schopen řádně vládnout a činil tak za něho Boleslav III., tehdy možná ještě pod jménem Kristián (nebyl autorem tzv. Kristiánovy legendy, přidávám k němu přívlatek pravý). V té době Slavníkovci (potomci tzv. Václava) soupeřili s Přemyslovci o moc. Boleslav III. neměl zájem na tom, aby v kostele, který přestavěl, byla pohřbena Ludmila. Za této situace byly její pozůstatky buď zničeny, nebo pohřbeny jinde. Mohly být přidány do kolínské mohyly, kde byl pohřben Bořivoj? - Se jménem Boleslava III. neměla být bazilika spojena, protože Boleslav III. vraždil Slavníkovce, dokonce zavraždil Vojtěcha. "Kosmas" v I, 22 otiskl buď zfalšovanou listinu, nebo listinu značně upravenou, o výsledku jednání papeže Jana XIII. (? - 972) s Mladou o založení pražského biskupství. Em. Vlček z "Kosmovy citace (jak se zřejmě domníval) papežovy listiny vyvodil mj. toto (1997, s. 165, 166): "Listina Jana XIII. hovoří o tom, že Boleslav II.vybudoval nový kostel a že byl druhým zakladatelem."

V době, kdy byl pražským biskupem Heřman, usilovali Přemyslovci o to, aby se Ludmila stala světicí. Její pozůstatky však nebyly buď k dispozici, nebo byly v takovém stavu, že se nehodilo, aby světice měla takové pozůstatky. Proto Heřman dostal za úkol, prohlásit nějaké pozůstatky za Ludmiliny. Tak se použily pozůstatky ženy pohřbené v bazilice sv. Jiří, a to v kapli vybudované zároveň s přestavbou kostela na jižní straně kostela. - Biskup Heřman měl podle "Kosmy" potvrdit (III, 11), že sukno na píď široké ze závoje sv. Ludmily v hrobě Ludmily je pravé. Heřman učinil zkoušku ohněm, sukno neshořelo, tím bylo dokázáno, že závoj je pravý. Ve skutečnosti biskup Heřman měl zalhat, že jsou pravé pozůstatky Ludmily. Řada slov v tomto líčení ukazuje na Boleslava III., zejména slov ukazujících na Boleslavovo přízvisko Ryšavý. Stč. slovo krása znamenalo i červený a barva ohněm, mohou tedy na přízvisko Ryšavý ukazovat nejen slova červený apod., ale i slova oheň a slova označující něco společného s ohněm. "Kosmas" zde tedy užil tato slova: žhavého, sálající plameny, plamének, žár, z plamenů. Na Boleslava III. ukazují i slova Trojíce (B. Třetí) a Kristu (na dřívější Boleslavovo jméno Kristián). Že k tomuto aktu došlo při přestavbě kostela sv. Jiří, naznačuje "Kosmas" slovy přestavěti kostel (sv. Petra).

V letopise Kanovníka vyšehradského je k roku 1142 mj. uvedeno: "...Konrád, zahořev touhou po knížectví, pronásledoval prchající, oblehl Prahu a rozložil kolem branný lid, postavil praky, samostříly, lučištníky a nakonec metal oheň na kostely, kláštery a budovy. Běda! tíha nevídaného zločinu, neslýchaná úzkost, nezvyklá strast, starosti, strach a hrůza padly na obyvatele podhradí a na jejich sousedy. Jeptišky, Bohu i lidem milé z kláštera svatého Jiří mučedníka a svaté Ludmily mučednice, vidouce všechny své svatyně a příbytky spáleny, ulekané, od nářků a těžkých vzdechů položivé, sotva schopny pozdvihnouti oči a ruce k nebi, volaly: ,Pane, smiluj se nad námi a shlédni na nás!' A našedše z nenadání východ z hradu, prchly a uchýlivše se na jedno místo pod horou Petřínem, zůstaly v kostele svatého Jana Křtitele jako ve vyhnanství, v smutku a v pláči, dokud by nespatřily obnovení vlastního místa. - Když tedy minulo několik dní, pro bolest a sklíčenost nečitatelných, rozhlásila se zvěst o příchodu německého krále Konráda a jeho průvodců, knížete Vladislava a biskupa Zdíka, muže ctihodného a svaté paměti, i udatného vojska. Uslyšev o tom údělný kníže Konrád, utekl se svými stoupenci tajně do své země a už se neukázal. Král Konrád po svém příchodu dosadil znova knížete v pevném míru, a vzav slíbené peníze, vrátil se domů. Tu se zaradovali všichni, kdož předtím truchlili, jako by se byli probudili z těžkého sna, a jali se, co bylo poškozeno, opravovat, a co bylo nadobro zkaženo, znova budovat." - "Tehdy paní jeptišky [z kláštera sv. Jiří], dcery svaté a katolické církve, bydlící ve výše jmenovaném místě, dnem i nocí lkavým hlasem podle žádosti spravedlivého Simeona říkaly: ,Kdy vyjdeme odtud? Kdy budeme bydliti v klášteře? Kdy se budeme s plnou radostí modliti k Bohu?' Byvše brzy vyslyšeny od Hospodina, slyšely zprávu, že strážci na hradbách, rybáři a chudí lidé, v noci pracující, viděli, jak z jejich kostela vyšly plameny a vznesly se až k nebi. Touto zvěstí skrze Ducha svatého napomenuty, navštívily klášter, prohledaly kostel, prozkoumaly oltáře, především však se pídily plačky po ostatcích svaté Ludmily, své patronky. Povolavše Vernera, kameníka a zedníka, žádaly ho, aby pátral mezi kameny a ohořelým dřívím. A aj, z vůle Boží nalezl Verner rakev neporušenou a ohněm nedotčenou, a vrátiv se radostně k paním, oznámil jim radostnou zvěst, žádaje za ni odplatu. ó svatý Bože, ó divný v svatých svých! Ó požehnaný v skutcích svých! Jakým plesem jsi ráčil naplniti své služebnice, jakou útěchou navštívení ovlažiti, jak velikou radostí svého zjevení obveselit! Padly na zem, děkujíce Bohu, slzami půdu zkropily, a zapomenuvše na zármutek, spěchaly pozdvihnout schránku; ale jako by se byly lekly, couvly v své smělosti, a zavolavše kněze Puda, pokusily se za jeho rady a pomoci vynésti rakev ven. A když vyšly k hradní bráně, našly ji zavřenou a zamčenou, jako by se stavěla na odpor jejich cestě, a ač se do brány vší silou opíraly a usilovně jí viklaly, nedovedly ji otevřít. Tímto zázrakem zmateny, vrátily se na místo, odkud vyšly. A poslavše posla k biskupu Otovi, prosily, aby přišel a rozhodl, co se má činit. On odpověděl, že si netroufá něco činit, dokud nepošle do Říma. Potom zas žádaly Zdíka, biskupa moravského, aby splnil jejich přání. Ten jim to slíbil, dostane-li souhlas od jejich biskupa. Jeptišky tedy, nevzdavše se svého předsevzetí, vyzdvihly na radu pana Jindřicha, děkana pražského, a arcijáhna Petra i ostatních ze sboru rakev, otevřely ji a prohlédly, pak ji zase s radostí uložily vedle oltáře. A nebudiž ani pominuto mlčením, jakým divem, zasluhujícím, aby byl hlásán na věky, se přišlo na krádež Vernerovu. On odnesl potají částku těla blahoslavené Ludmily, bojovnice Kristovy, a vrátil se do své vlasti; k stavění chrámu najal dva muže. Ti však, sotva začali dílo, zemřeli, a příštího roku jiní dva; třetího roku zemřel on sám. Vida to jeho syn, přijel na příkaz svých sousedů a přátel do Čech, vyložil kancléři Gervasiovi, svému příbuznému, co se stalo, a byv od něho vyzván, vrátil odňatou věc kostelu."

Podívejme se, na koho a na co v tomto textu Kanovník vyšehradský ukazoval. Že je v textu něco skrytého sdělil těmito slovy: tajně, sna, nocí, noci a potají. Že skrytá informace je závažná, to by mohlo být zdůrazněno slovy Slyšte! Slyšte! Slyšte! Kanovník užil slova vyslyšeny, slyšely a Simenon. Jméno Simeon totiž znamená slyšící, naslouchající (M. Knappová, 2015, s. 277). Místo ostatků Ludmily může jít o ostatky Svatožizně. Ta byla možná dcerou nebo blízkou příbuznou velkomoravského velmože, který se jmenoval Zemižizň (Semisisen). Část svat- původně znamenala silný. Na ni ukazují slova svatého, svaté, svatyně, svatého, svaté, svaté, svatého, svaté, svatý, svatých, silou, usilovně. Na část -žizň (život, žízeň) ukazují slova položivé a zkropily. J. Rejzek u hesla žízeň napsal mj. (2015, s. 820): "Stč. žiezě vedle žiezn, žiezen, žiezeň (asi pod vlivem žizn, žizen, žizeň (život, hojnost, osvěžení)). P. žądza {žádostivost, touha}..." Kanovník slovo touha použil. Na část -žizň může ukázat slovo žádaly, neboť ho lze spojit se slovem žizeň (viz J. Rejzek, 2015, heslo žízeň). Kanovník této spojitosti nemusel rozumět a použití slova žádaly je náhodné. - Boleslav III. Ryšavý měl hlavní zásluhu na přestavbě kostela sv. Jiří. Z kostela odstranil ostatky Ludmily. Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád Ota (jméno Konrád znamená smělý v radě), jméno Otakar znamená majetek střežící (hlídající), jakožto benediktin užíval jméno Kristián, měl i přízvisko Dobrý. Na něho, tj. Konráda Otu, tedy ukazují slova Konrád, Konráda, udatného (tj. smělého), Konrád, Konrád, nadobro, strážci, smělosti, rady, Otovi a radu. Na pořadí Třetí ukazuje slovo třetího. Na přízvisko Ryšavý ukazují slova často spojená s ohněm. Slovo červený se ve stč. řeklo i krása a slovo krása znamenalo také barva ohně. Zde jsou tedy slova zahořev, oheň, spáleny, plameny, ohořelým a ohněm. "Kosmas" nazval Boleslava III. také jménem Strachkvas, proto je zde slovo strach. Když byl benediktinem Kristiánem, tak pobýval v klášteře. V citované pasáži jsou slova kláštery, z kláštera, v klášteře a klášter. Po svržení z knížecího stolce stal moravským biskupem, snad se jménem Bruno, u "Kosmy" je tuším Vracenem'. Kanovník užil slova biskupa, biskupu a biskupa moravského. Jméno Bruno znamená hnědý, brunet a opálený. Proto se na něho mohou vztahovat slova spojená s ohněm, která jsem přiřadil k přízvisku Ryšavý. Biskup Bruno je spojován se jménem Petr. Zde jsou slova Petřínem a Petra. Slova Konrád, zahořev touhou po knížectví se vztahují ke Konrádovi II., knížeti znojemskému. Čtenář si je má spojit i s Konrádem Otou, tj. s pozdějším Boleslavem III. Na Boleslava III. má možná ukázat i jméno Jindřich a to i zamlčené jméno Jindřich u Zdíka. Jméno Jindřich totiž znamená pán, vládce domu, otčiny (M. Knappová, 2015, s. 200). Ludmila po smrti Spytihněva pokračovala v lucké válce, proto je zde slovo bojovnice. - Možná je připomenut i Vojtěch (voje útěcha) připomenutý slovy vojska a útěchou.

Rakev byla ohněm nedotčena, stejně jako závoj, symbol tajemství, z hrobu Ludmily, jehož pravost zkoušek biskup Heřman rovněž ohněm. Neztratila se však celá Ludmilina kostra a nebyla nahrazena jinou? Jméno Verner podle M. Knappové znamená (2015, s. 301) (varující) lid, národ. Jméno se podle M. K. vysvětluje i jako hlídač, dozorce zvěře. D. Moldanová ke jménům Verner, Werner napsala (1983, s. 264): "...z něm. OJ Werner a toto z Warinheri: warnon = hlídající, heri = vojsko. Před čím je lid Kanovníkem vyšehradským varován? Slova kameníka zedníka mají připomenout, že ke ztrátě Ludmiliny kostry došlo za přestavby baziliky sv. Jiří. Ludmila byla jeho prababičkou. Ke ztrátě Ludmiliných pozůstatků mohlo dojít ještě za Vojtěchova života, který se ztrátou nemá pochopitelně nic společného.

Vratislav byl možná synem Svatožizně. V citovaném textu na něho ukazují slova vrátil, vrátiv, opravovat (vrátit do neporušeného stavu), vrátily, vrátil, syn, vrátil. Na Vratislava ukazují i slova sv. Jiří, neboť on začal baziliku sv. Jiří stavět.

Jména Jana Křtitele a Gervasiovi mají možná připomenout olomouckého biskupa Jana II. Břichatého. Má jméno Gervasius připomenout a biskupa Heřmana, dříve Jiljího?

Slovy zaradovali, radosti, radostně, radostnou, radostí, plesem, obveselit a s radostí se Jan II. Břichatý podepsal. Jmenoval se totiž zřejmě původně Izák a jméno Izák znamená bude se smáti, popř. veselý (M. Knappová, 2015, s. 194). Jan II. Břichatý je autorem třetí knihy Kroniky Čechů. V Počíná se úvod k Proboštu Šebířovi, což podle historiků bylo Janem II. určeno k umístění před třetí knihu, jsou slova s chutí se zasmějeme. A v poslední kapitole třetí knihy byl by jistě se musil smáti.

"Kosmas" napsal, že biskup Heřman konal zkoušku, zda je závoj v Ludmilině hrobě pravý. Ukázalo se, že pravý je. Závoj je symbolem tajemství. V legendách, v nichž se píše o zavraždění Ludmily závojem, je tajemstvím, kdo ji zavraždil. Při zkoušce pravosti závoje je možná naznačeno, že tajemství je spojeno i s Ludmilinou kostrou. K roku 1283 neznámý letopisec napsal, že 15. ledna kapaly krůpěje z nohy Ukřižovaného, postaveného na hrobě blahoslavené Ludmily v kostele sv. Jiří. Dne 15. ledna má svátek Gudrun. Její jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 388) bojová runa (tajemství).

Nedostal biskup Heřman (tehdy možná ještě Jiljí) za úkol napsat legendu, která by sloužila k tomu, aby byla Ludmila učiněna světicí? Pokud existovala její kostra, tak i tu na svatost připravit (odstranit protivampýrické zásahy. Pokud kostra Ludmily již neexistovala nebo existoval jen její nepoužitelný fragment, tak vhodnou kostru někde splašit a prohlásit ji za kostru Ludmilinu. Letopis Kanovníka vyšehradského tuto záměnu naznačil a časově ji posunul až na rok 1142. Nebo ke zničení Ludmiliných pozůstatků došlo před rokem 1142?

Kostra přisuzovaná Ludmile odpovídá významu první části jména Svatožizň, tj. Svat- = silná.

Proti tomuto názoru svědčí následující: Když "Kosmas" líčí, že Oldřich si vzal za ženu Boženu, která byla Křesinova, ve skutečnosti má na mysli starého Bořivoje, Ludmilu a Rostislava. O Oldřichovi přitom prohlásil, že choť v jeho řádném manželství byla neplodná. Nemohla by tedy mít syna Vratislava. - Domnívám se, že v kolínském hrobě byl pohřben Bořivoj s nějakou ženou. Její kostra nemůže být kostrou Ludmily, a pokud by kostra Ludmily byla ve skutečnosti kostrou Svatožizně, a ta byla Bořivojovou ženou, nemůže tam být pochována ani ona. Existovala ještě jedna Bořivojova žena, že neplodná?

Em. Vlček zkoumal lebku považovanou za Ludmilinu a neúplnou kostru vyzvednutou z hrobu považovanou rovněž za Ludmilinu. Kromě těchto pozůstatků ještě uvádí: "Kosti chované v dalších relikviářích (pravá kost vřetení a pravá kost holenní), které náleží skupině B [zatímco lebka a neúplná kostra skupině A], je nutno jako možné pozůstatky kněžny Ludmily odmítnout." Nemohou právě tyto kosti patřit Ludmile?

N. Profantová napsala ke starokouřimskému hrobu č. 152 (2006, s. 235 a s. 243, pozn. č. 21): "Nejstarší pohřeb na pohřebišti byl nejspíše žárový, ke spalování dvou dospělých osob došlo přímo v hrobce č. 152..." - "Důvodem částečného spálení pohřbených mohl být též strach ze živých-mrtvých, tedy mohlo jít o antivampyrické opatření. Pak by nemuselo jít o nejstarší pohřeb." - Nebylo takto také naloženo s pozůstatky zavražděné Ludmily. A nespojuje se právě proto, aby bylo toto opatření popřeno, s požárem roku 1142?

Celá tato úvaha by byla vyřešena, kdyby šlo provést rozbor DNA nejen u Vratislava, ale i u tzv. Václava a u pozůstatků vydávaných za pozůstatky Ludmiliny. U posledních dvou to však církev zřejmě nedovolí.

36C48. K ČEMU PŘISPĚLA LUDMILINA SMRT

Ludmilina smrt měla pro Čechy veliký význam.

Byla sjednocena dvě česká knížectví. Knížectví ležící zhruba na východ od Vltavy, v jehož čele stál Vratislav, a knížectví zhruba na západ od Vltavy, v jehož čele stál Spytihněv a po něm nějaký čas Ludmila.

S Ludmilou možná končí velkolepé a intenzivní pohanské praktiky, a to zřejmě především na Děvíně (pozdějším Pražském hradě), což ovšem neznamená, že končí úplně. "Kosmas" její praktiky pověsil na Kazi, Tetku a Libuši. Po Spytihněvovi a Ludmile ovládli tuto lokalitu Přemyslovci a vrch nazvaný "Kosmou" Žiži přestává být - když ne najednou, tak postupně - pohanským kultovním místem. Na Děvíně se začínají stavět křesťanské kostely. První možná už postavil Spytihněv (kostel P. Marie) a další následovaly za prvních Přemyslovců (bazilika sv. Jiří a rotunda sv. Víta).

36C49. LÍČENÍ LUDMILINY SMRTI V LEGENDÁCH A V KRONICE ČECHŮ

První staroslověnská legenda se v žádné ze svých tří redakcí o Ludmilině smrti nezmiňuje. - Podle D. Kalhouse (2011, s. 18) se badatelé shodují, že legenda vznikla v Čechách v 10. století.

Crescente fide líčí zavraždění Ludmily takto: "Mezitím Václavova matka, která zůstala pohankou, vešla v radu s nejukrutnějšími muži a zde vznikla otázka: ,Co uděláme? Vždyť měl být knížetem, ale dal se pokazit od kněží a je z něho mnich!' I poslala ony neblahé muže ze záští k své tchyni, přeblažené stařeně jménem Ludmila, aby ji zavraždili. Ti vskutku vykonali, co jim bylo přikázáno: její duše oproštěná od těla, v slávě mučednické se odebrala k Pánu." - J. Nechutová (2000, s. 42, 43): "...vedle verze ,bavorské' existuje rovněž velmi stará ,česká recenze', již podle D. Třeštíka... sepsal okolo roku 975 jeden z kněží pražského archipresbyteriátu (dříve mnich kláštera sv. Jimrama v Řezně) u sv. Jiří na pražském hradě." […] "Obě zmíněné recenze této legendy vycházejí z nedochované předlohy..."

V Gumpoldově legendě se o zavraždění Ludmily dočteme: "Ta totiž jako oběť šíleného spiknutí mé matky [podle legend Drahomíry], jak rodem, tak i hanebností skutků pohanky, zosnovaného s několika pomahači k zločinu stejně odhodlanými, v době nepříliš vzdálené podstoupí pro vyznávání křesťanského jména a víry kruté těla umučení zbraněmi bezbožníků, kteří k ní tajně vpadnou. Rozlehlý pak dvůr, lidem, jak vidění svědčí, opuštěný, ohlašuje žalostné vyhnání kněžstva ze země a nezaslouženou ztrátu všeho jmění – na výsměch naší ochraně." Zbraněmi bezbožníků (vrahů) nemohl být závoj nebo provaz. - J. Nechutová (2000, s. 43): "Gumpold... napsal toto své dílo v poslední třetině 10. století na přání císaře Oty II. (975-985)." Domnívám se, že opis Gumpoldovy legendy v Wolfenbüttelském kodexu byl učiněn a doplněn o další informace biskupem Heřmanem

Vavřincova legenda se Ludmilině zavraždění nevěnuje. - J. Nechutová (2000, s. 44): "Donedávna byl její vznik kladen do 10. století, nově se legenda datuje až stoletím jedenáctým."

Legenda Fuit in provincia Bohemorum líčí zavraždění Ludmily takto: "Domodlivše se, řekla jim [jejím vrahům, kteří byli bratry]: ,Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!' To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz nahrdlo její a zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve velké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života, odebrala se k Pánu. Byla tak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého (= šestnáctého) dne měsíce září v časných hodinách nočních." Slovo nočních naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace. - J. Nechutová (2000, s. 45): "Není vyloučeno, že ji napsal buď týž autor, který byl pisatelem Crescente, nebo některý jeho spolubratr. Snad byla sepsána v souvislosti se vznikem klátera sv. Jiří na Pražském hradě (cca 975), v němž byla sv. Ludmila pochována, a při vzniku prvních ludmilských (i václavských) textů hrál asi svou úlohu Ludmilin osobní kněz Pavel, v legendách zmiňovaný."

Druhá slovanská legenda o sv. Václavu je v informování o Ludmilině zavraždění stručná: "...moje rodička [Drahomíra] – pohanka i rodem, tak zajisté i konáním poskvrňujících skutků, takže se nesluší ji jmenovat -, přátelíc se s jinými zlými rádci – neznabohy, pomýšlí na záhubu své tchýně." - "A tato její slova, jasnější než slunce, se vyplnila. Neboť jeho zlá matka nepatřičně Drahomíra, uradivši se s bezbožnými muži, řekla: 'Co v této věci uděláme? Vždyť ten, který má být knížetem, je duchovními a mou tchýní zkažený, takže je jako mnich. Ji samu zahubím, a tamty vyženu ze země.' A ihned poslala své rádce a dala svou tchýni Ludmilu uškrtit." ZKONTROLOVAT - Druhá slovanská legenda o sv. Václavu má být takřka opisem Gumpoldovy legendy. Ovšem které legendy? Původní Gumpoldovy legendy nebo o další informace obohacené legendy ve Wolfenbüttelském kodexu? Je-li Druhá slovanská legenda opisem původní Gumpoldovy legendy, potom má možná pravdu D. Třeštík, že Druhá slovanská legenda pochází z 1. poloviny 11. století. Je-li takřka opisem legedy z kodexu, musí být poměrně mladší, neboť legenda v kodexu je dílem biskupa Heřmana (1099-1122), možná ještě předtím, než se stal biskupem. Obohacená Gumpoldova legenda v kodexu nepochází z doby kolem roku 1000.

Legenda tzv. Kristiána (falešného Kristiána) popisuje zavraždění Ludmily takto:"Nestydíte se a ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala..." […] "Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem. Podle vzoru mučedníků toužila totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu a žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou, kterouž také že si zasloužila, nepochybujeme..." […] "Ukrutní tedy kati nedbajíce jejích proseb a slov, provaz na hrdlo jí hodivše, zardoušením jí zbavili života pozemského... Vytrpěla pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila sedmého dne v sobotu, 15. září o první vigilii noční." Několik desítek let panovala u historiků shoda, že tzv. Kristiánova legenda byla napsána koncem 10. století. P. Kubín však přišel roku 2007 s názorem, že byla napsána za biskupa Daniela (1148-1167). Domnívám se, že ji napsal biskup Heřman (1099-1122), možná však ještě předtím, než se biskupem stal.

Prolog o svaté Ludmile informuje o zavraždění Ludmily takto: "Tehdy matka Václavova zle zanevřela na svou tchyni a všelijak se jí snažila zahubit. Ludmila o tom věděla, a proto odešla na jiný hrad zvaný Tetín. Snacha její se však domluvila s dvěma bojary a poslala je na Tetín, aby zavraždili její tchyni Ludmilu. Když tam ti vrahové přišli, seskupili kol sebe množství zlosynů sobě podobných, a když nastal večer, se zbraněmi obstoupili dvůr, rozbili dveře a vešli do domu. Pak chopili Ludmilu, vhodili jí provaz na hrdlo a zardousili ji. A tak skončila svůj život v den sobotní v první hodinu noční."

V líčení lucké války v Kronice Čechů poradila jedna z počtu hadaček pastorkovi (tzv. Václavovi): "...uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže." Slovy uši a tobolky je ukázáno na Ludmilu. Stč. slovo ušev znamenalo závoj a zvukově podobné slovo uši mělo čtenáři slovo ušev (závoj) vybavit. Ludmila nebyla za Bořivoje provdána, proto byla pro církev doby "Kosmovy" mošnou, což znamenalo souložnice, konkubína. Kůň ukazuje na baziliku sv. Jiří, neboť sv. Jiří byl zobrazován na koni. A kříž na zemi měl ukazovat na Ludmilu, neboť byla v bazilice pohřbena v křížovém hrobě. A meč možná ukazuje na způsob Ludmilina zavraždění. - Pastorek zabije v bitvě svou manželku. Ve skutečnosti tzv. Václav (pastorek proto, že mu legendisté odebrali matku Ludmilu) nezabije svou manželku, ale zabije svou matku. To "Kosmas" naznačí Eumenidami, překladateli "přeloženými" jako hadačky). Zabitá žena má ránu v prsu. Nemusí tím být však řečeno (nebo pouze řečeno), že tak byla zabita, ale mohlo jít o pozdější protivampýrické opatření. - Podle "Kosmy" zjišťoval roku 1100 biskup Heřman, zda sukno na píď široké, které dostala ze závoje svaté Ludmily abatyše Vindelmuth, je pravé.

V Homilii na svátek Ludmily, patronky Čechů (Factum est) je o smrti Ludmily uvedeno mj. toto: "Tu ona pravila: ,Snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu, tak abych se v krvi válela, a abyste mi dovolili odejíti do nebe po způsobu svatých mučedníků pro Krista krev prolévajících.' Než oni zacpavše si jako zmije uši své při jejích prosbách a zadrhnuvše provaz, až se jí do hrdla zařízl, vypudili duši její z těla." - J. Nechutová (2000, s. 48): "Je to podle Jar. Ludvíkovského skladba umělecky vynikající a rytmičností větných závěrů se hlásí do 13. století (dříve bývala kladena do jedenáctého století...).

36C50. UČINILI LEGENDISTÉ Z KRVAVÉ VRAŽDY LUDMILY VRAŽDU NEKRVAVOU?

Někteří historici vycházejíce z legend soudí, a možná správně, že Ludmila byla zabita nekrvavým způsobem, aby se nemohla stát světicí. (Ve Fuit říká Ludmila: "Zapřísahám vás, bratři, setněte mě." A autor legendy dodává: "To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické.") Skutečnost však možná byla jiná: Ludmila byla zabita krvavým způsobem. Teprve legendisté ji nechali zavraždit způsobem nekrvavým (uškrcení provazem nebo závojem) a důvod byl stejný: aby se nemohla stát světicí.

V době psaní prvních legend (Crescente fide a První staroslověnské legendy), v nichž se píše o smrti Ludmily a autorem některých z nich byl pravý Kristián, syn Boleslava, u "Kosmy" Strachkvas, pozdější Boleslav III. Ryšavý nechtěli Přemyslovci mít z Ludmily světici, a když později (řekněme zhruba kolem roku 1100) Přemyslovci z ní světici mít chtěli, nebylo už možno způsob zavraždění změnit; nebylo možno popravdě napsat, že šlo o zavraždění krvavé. Nekrvavý způsob zavraždění (uškrcení provazem) převzal i falešný Kristián, což byl biskup Heřman (1099-1122). Legendu však mohl napsat již v době, kdy ještě biskupem nebyl. - Dříve než Přemyslovci si mohli přát, aby se Ludmila stala světicí, Slavníkovci, "Kosmou" nazývaní Vršovci.

Proč si Přemyslovci nejprve nepřáli, aby Ludmila byla světicí? Ludmila měla dva syny: Spytihněva s Rostislavem a tzv. Václava s Bořivojem (nebyla Václavovou babičkou, ale matkou). Synem tzv. Václava byl Slavník (totožný se Zbraslavem). Vratislav byl pravděpodobně synem ženy, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny (byla jí Svatožizň?). Žádný český kníže kromě Mojmírovce Spytihněva a Přemyslovce tzv. Václava nebyl Ludmiliným potomkem. Jejími dalšími potomky byli Slavníkovci. Po onemocnění Boleslava II. se Slavníkovci (u "Kosmy" zvaní Vršovci) chtěli stát českými vládci, konkrétně Soběslav se chtěl stát knížetem. Soběslav a Vojtěch nechali zavraždit Boleslava II. To vyvolalo ze strany Přemyslovců krevní mstu. Boleslav III., dřívější pravý Kristián, nechal zavraždit Pět bratři, Soběslava (u Dětmara Boleslavova zetě, u "Kosmy" Mutinu) a Vojtěcha (u "Kosmy" Božeje). V boji s ním padl další Slavníkovec, a to Vladivoj. Toto vražedné nepřátelství bylo příčinou, proč se Ludmila neměla stát světicí. 

Kde se o tom, že Ludmila byla zavražděna krvavým způsobem v pramenech píše? Přímo to není napsáno nikde. V legendě falešného Kristiána vložil autor Ludmile do úst prosbu, s níž se obrátila na své vrahy: "Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem." Falešný Kristián tak naznačuje, co se skutečně stalo. Je to stejné, jako když Ludmila krátce předtím říká Tunnovi (tj. tzv. Václavovi) a Gommonovi (tj. Vratislavovi): "Nestydíte se a ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala...?" Tzv. Václav byl Ludmilin skutečný syn a Vratislav byl její syn podle legend. Vůbec nešlo o její pečlivou až mateřskou, starost o zabezpečení vikingských bojovníků.

Slavník, totožný se Zbraslavem. byl synem tzv. Václava a Biagoty (pozdější manželky Boleslava I.) a vnukem Bořivoje a Ludmily. Vratislav a jeho potomci potomky Ludmily nebyli a na tom, aby byla světicí měli Přemyslovci zájem až kolem roku 1100. Přemyslovci možná koncem 10. století nechali napsat legendu (Fuit?) na Ludmilu a do ní nechali zařadit motiv, který měl prohlášení Ludmily za světici znemožnit nebo alespoň ztížit. Tím motivem bylo na rozdíl od skutečnosti zavraždění Ludmily nekrvavým způsobem. Pokud byl užit k uškrcení Ludmily provaz, bylo naznačeno, že v části Čech vládla, byl-li užit závoj, bylo naznačeno, že v líčení jejího zavraždění je řada tajemství.

36C51. JAK SE LUDMILA STALA SVĚTICÍ A PROČ SE JÍ STALA POMĚRNĚ DLOUHO PO SVÉ SMRTI

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička napsali o prvním pokusu mít domácí světici (2013, s. 235): "Prvním pokusem o domácí světici byl zřejmě kult Ludmily, báby knížete Václava, zavražděné v roce 921 a ,kanonizované' translací, již nařídil Václav asi roku 925. Kult se však plně neprosadil, Ludmila byla ctěna především v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě, kde byl její hrob." Za jak dlouho po své smrti mohla být čarodějka, vampýrka a možná válečnice s Vratislavem Ludmila v klášteře sv. Jiří uctívána?

I. Štefan (2021, s. 24): "Pokud bychom tedy ve shodě s Milenou Bravermanovou předpokládali, že byl tento relikviářový hrob [hrob v zahloubeném křížovém útvaru v bazilice sv. Jiří], situovaný na čestném místě, původně určen k uložení Ludmiliných ostatků, počítalo by se nejpozději ve druhé polovině 10. století s její kanonizací." - "V průběhu 11. století ovšem snahy o propagaci kultu zbožné kněžny překvapivě utichají a úcta k ní zřejmě skomírá jen v úzkém okruhu řeholnic za zdmi svatojiřského kláštera."

Z Ludmily byla učiněna světice, ačkoliv pro to příliš průkazné důvody nebyly. P. Kubín k tomu napsal (2010, s. 18): "...byla v roce 1669 schvalována žádost císaře Leopolda I. a pražského arcibiskupa Sobka z Bílenberka o zařazení svátku Václava do římského breviáře." [...] "Tehdejší promotor víry na římské kongregaci se v dostupných pramenech dočetl, že Václav zemřel kvůli Boleslavově touze vládnout. Aby tedy nemusel Václava vyškrtnout ze seznamu mučedníků, nařídil, že se má v liturgických textech uvádět, že jej bratr přikázal zabít z nenávisti ke křesťanství [...]. Konečně jiné doporučení promotor ani dát nemohl, protože nebylo možno zpochybnit staletou víru v mučedníka. Podobně na tom byla, co se motivu vraždy týče, i Václavova babička Ludmila, ale její případ se v Římě naštěstí nikdy neřešil."

P. Kubín o kultu sv. Ludmily napsal (2011, s. 122): "...kult sv. Ludmily nevznikl ve dvacátých letech 10. století, jak se to čtenářům snaží namluvit Kristiánova legenda, ale s velkou pravděpodobností až o čtyřicet let později v nově založeném ústavu kanovniček na Pražském hradě. Nejdříve to byla jen pouhá pověst o boží služebnici Ludmile, teprve během sedmdesátých let 10. století byla u Sv. Jiří oficiálně uznána za světici. Očividně se tak stalo na pokyn první svatojiřské abatyše Mlady, Ludmiliny pravnučky. Řeholnice se později snažily o povýšení ludmilského kultu na diecézní úroveň, ale úspěch se dostavil až kolem poloviny 12. století. Patrně k tomu zásadním způsobem napomohla Kristiánova legenda, která vznikla nejspíš právě z toho důvodu. Jejím iniciátorem byl asi tehdejší svatovítský probošt a od roku 1148 pražský biskup Daniel. Od té doby se Ludmila uctívá jako patronka v celé pražské diecézi." Domnívám se, že na Mladu, která možná nikdy neexistovala, pověsil "Kosmas" činy Boleslava III. Ryšavého a ten v žádném případě nemohl mít zájem na tom, aby byla Ludmila uctívána jakožto světice.

Že Ludmilinu svatost prosadil biskup Daniel, o tom svědčí slova I. Štefana (2021, č. 7, s. 25): "Ještě roku 1142 odmítl podle zápisu Kanovníka vyšehradského pražský biskup Ota naléhání svatojiřských řeholnic na posouzení Ludmiliny svátosti argumentem, ,že si netroufá nic podniknout, dokud nepošle do Říma'. K definitivnímu zlomu, k němuž zřejmě přispěl i zcestovalý olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-1150), došlo teprve, když se úřadu pražského biskupa ujal jeho synovec Daniel (1148-1167), který získal na místní poměry výjimečné vzdělání v Paříži. Jeho dochované autentiky dokládají, že začal Ludmiliny ostatky umisťovat v kostelech napříč Čechami, což jednoznačně předpokládalo předchozí oficiální uznání její svatosti." - "Zbývá odpovědět na otázku, co tak dlouho bránilo, vzdor slibným počátkům, oficiálnímu ustavení Ludmilina kultu." [...] "Ludmile patrně nebránilo v dosažení nebeské slávy nic jiného než to, že byla ženou." [...] "..v 10. století tvořily ženy téměř čtvrtinu všech svatých, zatímco v 11. století tento poměr klesl k pouhým 10%."

I. Štefan napsal (2021, s. 23): "V souvislosti s prvními českými světci stojí za zmínku svatořečení početné skupiny zdejších příslušníků královských rodin, kteří byli zavražděni či zahynuli v dynastických konfliktech. Pokud je mi však známo, Ludmila představuje napříč Evropou jedinou ,mučednici', která byla obětí rodinných sporů." Ludmila byla usmrcena koncem lucké války nebo po ní. V lucké válce proti sobě válčili Spytihněv, syn Ludmily a Rostislava, a Vratislav, syn Ludmily a Bořivoje. Vratislav vládl v knížectví zhruba na východ od Vltavy, pravděpodobně ze Staré Kouřimi, a Spytihněv vládl v knížectví na západ od Vltavy z Budče. Oba se snažili porazit svého po matce bratra a jeho knížectví připojit ke knížectví svému. Spytihněv byl poražen a ve válce pravděpodobně zahynul. Po jeho smrti chtěla Ludmila udržet panství pro Spytihněvova syna. Toho však zavraždil tzv. Václav (Durynk). Zahynula tedy Ludmila z důvodu dynastického konfliktu nebo rodinného sporu? - I. Štefan dále napsal (2021, s. 23): "...Ludmila jakožto kanonizovaná panovnice by byla v 10. a 11. století výjimkou." [...] "Zatímco však Václavova hvězdná kariéra strmě stoupala, Ludmilina, neméně slibně nastartovaná, zřejmě někdy na počátku 11. století na dlouhý čas uvízla na mělčině."

Podle mého názoru se Ludmila stala světicí pozdě proto nebo také proto, že byla, přestože přijala křest, víc pohanka než křesťanka (vykonávala totiž řadu pohanských obřadů), že po smrti Spytihněva vedla možná válku s Vratislavem, že byla pohřbena jako vampýr. Církví byla považována za konkubínu, stč. mošnu, protože když žila s Bořivojem, tak Bořivoj staré manželství nerozvázal.

Řadu let neměli Přemyslovci zájem, aby se Ludmila stala světicí, protože pravděpodobně nebyla jejich předkyní. Spytihněv byl synem Ludmily a Rostislava. Tzv. Václav byl synem Ludmily a Bořivoje, přičemž Ludmila nebyla Bořivojova zákonná manželka nebo ne alespoň manželka hlavní. Církev se na ni dívala kolem roku 1000 jako na konkubínu. A Vratislav byl synem Bořivoje a ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za pozůstatky Ludmiliny (jde o pozůstatky Svatožizně?). Ludmila tedy byla předkyní Slavníkovců (syn tzv. Václav, vnuk Slavník totožný se Zbraslavem, pravnuci Soběslav a Vojtěch). Synem neznámé asi hlavní Bořivojovy ženy byl Vratislav, vnukem Boleslav I. a pravnuky Boleslavovi synové Měšek, Boleslav II. a Boleslav III. Počínaje Vratislavem nebyli žádní následující čeští Přemyslovci (ani polští Piastovci) potomky Ludmily. A dlouho tedy neměli zájem na tom, aby se Ludmila stala světicí.

P. Kubín na rozdíl od převažujícího mínění současných historiků klade vznik Kristiánovy legendy do poloviny 12. století. A bylo to Danielovo úsilí učinit Ludmilu světicí, co vedlo P. Kubína tomu, že je přesvědčen, že autorem tzv. Kristiánovy legendy je biskup Daniel nebo nějaký duchovní v době, kdy byl Daniel biskupem (1148-1167). Domnívám se, že tzv. Kristiánova legenda byla napsána biskupem Heřmanem, tedy před rokem 1122.

37C. GENETICKÉ VAZBY U LUDMILY, VRATISLAVA, TZV. VÁCLAVA A SPYTIHNĚVA. BYL SPYTIHNĚV PŘEMYSLOVEC?

Domnívám se, že Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, že Vratislav byl synem Bořivoje a ženy, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (jde o pozůstatky Svatožizně?), a že tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily. Em. Vlček se domnívá, že výsledky jeho zkoumání pozůstatků Spytihněva, Vratislava, tzv. Václava a pozůstatků připisovaných Ludmile jsou v souladu s informacemi z legend.

Podle legend je genetická příbuznost prvních Přemyslovců takováto. Manželé Bořivoj a Ludmila mají syny Spytihněva a Vratislava. Vratislav má syna tzv. Václava. Z toho vycházel i Em. Vlček. Přitom věřil, že má pozůstatky všech těchto osob. Neměl však pozůstatky Bořivoje a pravděpodobně ani Ludmily.

Příbuznost Spytihněva, Vratislava a tzv. Václava byla ve skutečnosti pravděpodobně takováto: Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, Vratislav byl synem Bořivoje a neznámé ženy, pravděpodobně té, jíž patří pozůstatky připisované Ludmile (byla to Svatožizň?). Tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily.

Znaky zděděné po Rostislavovi lze hledat u Spytihněva. Pozůstatky Rostislava však nebyly nalezeny. - Znaky zděděné po Bořivojovi je možné hledat u jeho synů Vratislava a tzv. Václava. Bořivojovy pozůstatky se nalezly v kolínské mohyle, nyní však jsou k ztraceny. - Znaky zděděné po Ludmile lze hledat u Spytihněva a u tzv. Václava. Pozůstatky připisované Ludmile však zřejmě nejsou pozůstatky její. - Znaky ženy, jejíž pozůstatky jsou připisovány Ludmile, lze hledat u Vratislava. Jde o ostatky Svatožizně?

Domnívám se, že Ludmila byla nejprve ženou velkomoravského Rostislava, a když byl Rostislav poslán Karlomanem do kláštera, žila Ludmila s Bořivojem. - "Kosmas" skryl v I, 36 Rostislava, Bořivoje a Ludmilu za Křesinu, Oldřicha a Boženu.

Em. Vlček neporovnával pozůstatky tří generací, jak se mylně v souladu s legendami domníval, ale pozůstatky generací dvou. První generace jsou rodiče Rostislav, Bořivoj, Ludmila a žena, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny. Druhou generací byli jejich synové Spytihněv, Vratislav a tzv. Václav. Zatímco mě pozůstatky všech tří synů, z pozůstatků jejich rodičů měl pozůstatky pouze ženy, jejíž pozůstatky byly vydávány za Ludmiliny.

Em Vlček v kapitolce Genetické vazby nejstarších Přemyslovců (1997, s. 137, 138) rozdělil tyto znaky do 6 bodů.

Bod č. 1. "To, co činilo potíže při odhadu dožitého věku u knížat Vratislava a Václava, totiž úplný srůst lebečních švů, který stál v jasném protikladu k rozvoji ostatních znaků kostry, chrupu i chrupavky štítné v závislosti na věku jedince, se stalo právě znakem, jenž spojuje některé členy úzkou rodinnou vazbou. Zjištěný stav srůstu švů odpovídá u kněžny Ludmily více než 60 letům, což je fyziologické. U syna Vratislava a vnuka Václava však ukazuje na více než 60 let, a to již fyziologické není. Je zajímavé, že výskyt tohoto znaku v linii Ludmila - Vratislav - Václav se rozvíjí ve vzestupném trendu od nejstaršího jedince k nejmladšímu. Má tedy opačný směr než jejich dožitý individuální věk, tj. u Ludmily více než šedesát, u Vratislava 45 - 50 a u knížete Václava ± 40 let. Proto můžeme tento nález považovat za znak, který spojuje uvedené jedince po linii: syn Vratislav - vnuk Václav. Druhá linie (kníže K1 a Spytihněv) nevykazuje přítomnost tohoto znaku."

Podle legend se Spytihněv dožil 40 let, podle Em. Vlčka ukázala zubní metoda na 41,7±4,6 let, podle Američana A. Beckera se Spytihněv dožil asi 65 let. - Tzv. Václav a Vratislav se dožili podstatně vyššího věku, než uvádějí legendy. Legendisté jejich dožitý věk zkrátili, protože zamlčeli jejich pobyt na Velké Moravě a protože nesměli mít nic společného s usmrcením Ludmily. Srůst lebečních švů tedy nemůžeme u tzv. Václava a Vratislava považovat za příbuzenskou zvláštnost, ale za normální srůst v jejich dosaženém věku.

K tomu dodejme: O správnosti určení dožitého věku Vratislava a tzv. Václava Em. Vlčkem dnes antropologové silně pochybují.

Opět dodejme: K tomu, že jsou lebeční švy Vratislava a tzv. Václava předčasně srostlé, dospěl Em. Vlček na základě dožitého věku těchto dvou přemyslovských knížat, na základě dožitého věku, který sám určil a o jehož správném určení se dnes silně pochybuje. A opírat se o dožitý věk Vratislava a tzv. Václava na základě tvrzení legend, to by bylo naprosto scestné. Domnívám se, že Ludmila, ani Vratislav a ani tzv. Václav neměli lebeční švy předčasně srostlé, že se totiž všichni tři dožili vyššího věku, než uvádějí legendy. Podle úplného srůstu lebečních švů by se všichni tři měli dožít nejméně 60 let. To by bylo v souladu s legendami jenom u Ludmily, u tzv. Václava se na základě legend dochází k dožitému věku 27 let a u Vratislava 33 let.

Bod č. 2. "Zcela analogickou vazbu jsme zjistili u mimořádného nálezu jakési ,mezivrstvy' kondenzované kosti v houbovité vrstvě zvané diploë v čelní kosti a v temenních kostech zkoumaných jedinců." [...] "Zprvu jsme se domnívali, že tento nález u kněžny Ludmily provází zjištěnou hrbolovitou hyperostózu (zbytnění čelní kosti), která odpovídá určitému klinickému obrazu (tzv. Morgagniho-Stewartova-Moorelova syndromu), zjišťovanému hlavně u žen. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se setkali se stejným obrazem u jejího syna, knížete Vratislava, u něhož tento nález není doprovázen zbytněním čelní kosti. A překvapení ještě pokračovalo. U vnuka kněžny Ludmily, knížete Václava, se nalezlo prokazatelné zhuštění v houbovité diploë v oblasti temenních kostí." - "Můžeme tedy konstatovat existenci zvláštního nálezu - pruhovité kondenzace kostní tkáně v diploë čelní kosti, který od svého maximálního rozvoje u kněžny Ludmily ubývá směrem k synovi Vratislavovi a který je ještě v reziduu prokazatelný u vnuka kněžny, knížete Václava. Tím máme před sebou dva protichůdně rozvinuté nálezy - předčasný srůst lebečních švů a zcela neobvyklou ,mezivrstvu' kondenzované diploë - u zástupců prvních tří generací, po linii kněžny Ludmily. V druhé linii, u knížete K1 (Bořivoje [dnes se ostatky v K1 s Bořivojem nespojují] a jeho syna knížete Spytihněva, jsme tento nález nezjistili. Zda nález představuje určitý druh změn provázejících nějaký chorobný stav, nelze zatím rozhodnout bez klinického průzkumu. Jisté však je, že můžeme z přítomnosti těchto změn usuzovat na genetickou vazbu mezi zkoumanými příslušníky rodiny kněžny Ludmily". V hrobě K1 je pravděpodobně pohřben syn Boleslava I., vnuk Vratislava I., a to polský Měšek I.

Bod č. 3. "Další shody mezi zkoumanými jedinci poskytují nálezy ve vývoji čelisti, chrupu, a především v utváření zubních oblouků. U knížete Vratislava je alveorální úsek horní čelisti značně zúžen, je provázen vysokým patrem a otevřeným skusem v předkusu maxily, zkříženým skusem a stěsnáním zubů v dolní čelisti. Podobný obraz vidíme i u jeho syna Václava, kde však předkus není otevřený, ale celá horní čelist je rovněž značně zúžena a vytváří hluboký skus. U kněžny Ludmily byly v hrobě objeveny toliko volné zuby horní a dolní čelisti. Ale způsob jejich otření jasně hovoří o původním hlubokém skusu až o předkusu horní čelisti. I tyto znaky sledovatelné v rozvoji čelistního aparátu je možno pokládat za geneticky vázané..." Spytihněv zřejmě tento znak neměl.

Bod č. 4. "Z dalších nápadných znaků, které jsou vyvinuty v určitém vzájemném vztahu u prvních Přemyslovců, je možno uvést utváření kořene nosního..." - "Také další znaky na obličejové kostře, v ušní a týlní krajině hovoří o značných vzájemných morfologických podobnostech." Za těmito větami měl Em. Vlček v 1995, s. 92-95 ještě uvedeno: "Tyto znaky zjišťujeme i mezi lebkami knížete Bořivoje a knížete Václava a mezi lebkami knížete Spytihněva a Vratislava..."

Bod č. 5. "Podobnostní vztahy zjišťujeme dále mezi lebkami knížete K1... [uvažuje se o Boleslavovi I. nebo II., snad nejnověji o neznámém synovi Boleslava I.] a knížete Václava, a mezi lebkami knížete Spytihněva a Vratislava, jak to dokumentuje statistické vyhodnocení měrných znaků..."

Bod č. 6. "Kromě sledovatelných znaků geneticky zakódovaných na skeletu lebky jsme mohli porovnat vztah zkoumaných jedinců i po stránce příslušnosti k sérologickým vlastnostem. V Ústavu soudního lékařství FVL UK v Praze byly stanoveny skupinové sérologické vlastnosti ABO systému z kostní tkáně odebrané z jednotlivých pozůstatků zkoumaných jedinců a byly vyhodnoceny J. J. Tesařem." Bod č. 6 necituji celý z důvodu toho, co napsali Velemínský a V. Kuželka (2021, s. 37): "Metoda stanovení krevních skupin z historických kosterních pozůstatků se ovšem dnes nepovažuje za spolehlivou, takže tento znak nelze brát zcela v úvahu."

Em. Vlček napsal (1997, s. 228): "U zkoumaných jedinců prvních tří generací jsme zjistili opakující se znaky, které doložily jejich genetickou příbuznost." Doposud však nebyla zkoumána s výjimkou Spytihněva jejich příbuznost pomocí rozboru DNA. Spytihněv však byl Mojmírovec, syn Rostislava a Ludmily. 

Pro názor, že E. Vlček přisuzoval Vratislavovi I. správné ostatky, svědčí to, že na jeho krční páteři nalezl takové poškození (způsobené za jeho života), že to pravděpodobně vedlo k jeho problémům s chůzí.

Em. Vlček v Osudech českých patronů napsal kapitolu Genetické vazby u nejstarších Přemyslovců. V ní se Em. Vlček snažil dokázat, že pozůstatky, které zkoumal, skutečně patří Bořivojovi, Ludmile, Spytihněvovi, Vratislavovi a tzv. Václavovi, a že správně určil jejich dožitý věk. K tomu mu mělo sloužit dokázání genetických vztahů těchto osob, jak vyplývá z legend. První velká chyba bylo přesvědčení, že v hrobě K1 jsou pozůstatky Bořivoje a že pozůstatky Ludmily jsou pravé.. - Em. Vlček se v souladu s legendami domníval, že uvedené osoby tvoří tři generace: Bořivoj a Ludmila – jejich synové Spytihněv a Vratislav – jeho syn tzv. Václav. Přitom jde o generace dvě – první generace: Bořivoj (ve skutečnosti pohřbený v kolínské mohyle), Ludmila (jejíž pozůstatky možná již neexistují) a neznámá žena (jejíž pozůstatky jsou připisovány Ludmile); druhá generace: Spytihněv (otec Rostislav, matka Ludmila), Vratislav (otec Bořivoj a matka žena, jejíž ostatky jsou považovány za Ludmiliny) a tzv. Václav (otec Bořivoj a matka Ludmila).

Em. Vlček napsal (1995, s. 92, 93): "To, co činilo potíže při odhadu dožitého věku u knížete Vratislava a Václava, totiž úplný srůst lebečních švů, který stál v jasném protikladu k rozvoji ostatních znaků kostry, chrupu i chrupavky štítné v závislosti na věku jedince je znakem, který ukazuje na úzkou rodinnou vazbu. Zjištěný srůst švů, vykazující u kněžny Ludmily stav odpovídající více než 60 letům je fyziologický, ale u syna Vratislava, kdy odpovídá více než 60 letům, a u vnuka Václava, kdy odpovídá rovněž více jak 60 letům, se vyvíjel již nefyziologicky. Výskyt tohoto znaku v linii Vratislav – Václav se rozvíjí ve vzestupném trendu rozvoje znaku ve směru od staršího jedince k mladšímu." [Nešlo o rozvoj znaku od otce k synovi, neboť starší Vratislav a mladší tzv. Václav byli po otci Bořivojovi bratři] "Má tedy opačný směr než jejich dožitý individuální věk. Proto můžeme tento nález považovat za znak, který spojuje uvedené jedince po linii kněžna Ludmila – syn Vratislav – vnuk Václav. Přítomnost tohoto znaku nebyla prokázána u knížete K1 – Bořivoje [v K1 je pohřben pravděpodobně syn Boleslava I. Měšek], ani u jeho syna Spytihněva [byl synem Rostislava]." - Em. Vlček zde geneticky spojuje zřejmě pravé pozůstatky připisované Vratislavovi s zřejmě pravými pozůstatky tzv. Václava na základě nefyziologického srůstu lebečních švů. Ve skutečnosti se jak Vratislav, tak tzv. Václav dožili více jak 60 let. Jejich srůst švů byl fyziologický. S pozůstatky připisovanými Ludmile lze spojovat pozůstatky Vratislavovy, nikoliv s pozůstatky tzv. Václava. 

38C. BYLI MOJMÍROVCI A PŘEMYSLOVCI (PŘEDEVŠÍM JEJICH VĚTEV ZVANÁ SLAVNÍKOVCI) PŘÍBUZNÍ S VLÁDCI BALKÁNSKÉHO SRBSKA?

Jména některých vládců na Balkáně jsou stejná nebo podobná jako jména, která Spytihněvovi, totožnému se Strojmírem falešného Kristiána, a Slavníkovcům (což byla větev Přemyslovců) dali legendisté a "Kosmas".

První historicky doložení srbští vládcové vládnoucí v prvním srbském vnitrozemském státě Raška se jmenovali Višeslav, Radoslav, Prosigoj a Vlastimír. Vlastimír (kolem 836 – kolem 852) se dokázal kolem poloviny 9. století ubránit útokům Bulharů. Jeho tři synové Mutimír, Strojimír a Gojnik se svářeli o nástupnictví ve středověkém království na západním Balkáně. Zvítězil Mutimír (kolem 852-892). Po Mutimírovi vládl jeho syn Pribislav (893), zakrátko ho však svrhl z trůnu syn Gojnika (Gojnik po vyhnání z Rašky žil v Chorvatsku. KAM SE UCHÝLIL VYHNANÝ STROJIMÍR?) Petr (894-917/8). Nástupcem Petra byl Mutimírův vnuk Pavel (918-921). Po dalších bojích se dostal k moci Strojímírův vnuk Časlav Klonimírovič (928-kolem 950). 

Pokud bychom soudili jenom podle jmen, a zde to učiníme, potom někteří srbští vládci nějak souviseli s Mojmírovci a Slavníkovci. Fr. Kopečný u hesla Bohumír uvádí (1974, s. 45): "Někteří soudí, že bylo i slovanské měrъ ,slavný' (Bohumír, Vladimír by se tak rovnaly smyslem jménům Bohuslav, Vladislav). Rovnalo by se tedy i Vlastimír a Vlastislav. "Kosmas" tedy skrývá v lucké válce Spytihněva za Vlastislava (a Nezamysla) a falešný Kristián skrývá Spytihněva za Strojmíra. - Spytihněv byl synem Rastislava. Jeho jménu se podobá jméno státu Raška (lat. Rascia), názvu řeky a názvu centrálního hradu Ras. Může jít také o "věcnou" souvislost? Mohl mít např. Rastislavův otec za manželku balkánskou Srbku pocházející z hradu Ras?

Několik dalších jmen srbských vládců souvisí s tzv. Václavem a jeho potomky Slavníkovci. Tzv. Václav se předtím, než se stal knížetem, věnoval duchovní dráze, v pramenech snad vystupuje jako Pavel. Tzv. Václav měl mít sestru Přibyslavu. V srbské Rašce vládl Pribislav. Synem tzv. Václava byl Slavník. Jeho synem byl Soběslav, "Kosmas" mu dal jméno Mutina. V Rašce vládl Mutimír (860-891). Nedaleko Mikulčic jsou Mutěnice (první zpráva o nich je až roku1367). OVĚŘIT U HOSÁKA. Dalším Slavníkovým synem měl být Čáslav, v Rašce vládl Časlav Klonimirovič. - Boleslav I. zpočátku vládl pod jménem Voj(i)slav (či Vladivoj apod.), domácky Vok. V druhém srbském státě Duklje (Zetě) vládl Štěpán Vojislav (před 1018-1043), pocházející z rodu Vojislavjevićů. - V letech 893-972 byla hlavním městem první bulharské říše Preslav. Svatopluk měl možná syna Predslava a Vratislav I. možná dceru Predslavu a tu provdal za Rurikovce Svjatoslava.

D. Třeštík napsal (2001, s. 163): "...Ratbod, který byl přece pověřen [Ludvíkem Němcem] obranou panonské hranice a z toho titulu již roku 838 bojoval s posávským Ratimírem, nejspíše spojencem Bulharů. Hned po bulharském nájezdu byl totiž Ludvíkem roku 854 sesazen ze svého úřadu a současně ,zdvihl rebelii' Rostislav. Ještě mnohem později vzpomínal Ludvík v jedné ze svých listin Ratboda jako zvláště proradného zrádce. Jeho zrada spočívala nepochybně v tom, že se spojoval proti králi s Rostislavem, proto také Rostislav buď současně s Ratbodem, nebo hned po jeho sesazení ,rebeloval'. Jistě však moravský vládce neměl nic společného s Bulhary a a je také pochybné, zda by mohl Ratbod pohnout ,dary', tj. nejspíše penězi, Borise ke vpádu do říše. Jistě mu však tento vpád byl kladen za vinu a byl podezírán, že s Bulhary intrikoval." Neměl však Rostislav se zeměmi na Balkánu více společného, než vyplývá z písemných pramenů?

"Kosmas" nazval Rostislava také Křesina a Křesomysl. M. Knappová o jménu Křesomysl napsala:"...lze je vyložit jako ,ten, který křeše, podněcuje mysl'." […] "Dom. podoby: Křeša, Křešek, Křesík, Myslík apod. - Příbuzný je pol. Krzesimir, sch. Krešimir." […] "Jmeniny: 12. března..." Dne 12. března má svátek Křesomysl, za nímž "Kosmas" skrývá Rostislava, a Nezamysl, za nímž "Kosmas" skrývá Rostislavova syna Spytihněva. Jde o náhodu? - V Chorvatsku v letech 935 až 1074 vládli čtyři vládci jménem Krešimír. L. Reitinger užil podobu Křesimír. Měl chorvatský Krešimir I. ve svých předcích i velkomoravského Rostislava, a proto "Kosmas" nazval Rostislava Křesina a Křesomysl?

39C. HRADIŠTĚ LIBUŠÍN

Podle "Kosmy" založila Libuše hrad Libušín. V I, 4 "Kosmas" napsal: "Ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa... a podle svého jména jej nazvala Libušín."

I. Lutterer a R. Šrámek o místním jménu Libušín napsali mj. (2004, s. 156): "Jméno hradu a později i vsi pod ním vzniklé znělo prvotně Ľubošín; je odvozeno přivlast. příponou -in z OJ Ľuboša a znamenalo ,Ľubošin, popř. Ľubošův (hrad)'." Mohla být žena zakladatelkou hradiště? A jestliže "Kosmas" skrývá za Libuší Ludmilu, byla ona jeho zakladatelkou? Nebo byl zakladatelem kníže tzv. Václav a po určitou dobu se jmenoval Ľuboša? Luboša by mohlo být domácké jméno, jméno oficiální by mohlo znít možná Lubomír.

Když se hradiště jmenovalo po určité osobě, nemuselo to být po jeho zakladateli. Zakladatel mohl hradiště pojmenovat po svém blízkém příbuzném. Hradiště Libušín nemuselo být pojmenováno po žádné konkrétní osobě, ale jeho pojmenování mohlo souviset s pohanstvím stejně tak jako různé Děvíny. L. J. Konečný k Libuši napsal (2005, s. 203): "K antickému původu Libuše - Sibyly (Libyssa-Ceres, řecká Démétér) jakožto bohyně věštby, zemské plodnosti a lásky (lubiti-libá) již R. Urbánek 1917, J. Růžička 1924, K. Stejskal 1968 1968, 2001. Jméno Libuše mohl ovšem převzít Kosmas Etymologiáře sv. Isidira ze Sevilly, kde sluje Sibyla lybijská ,Lybissa'."

"Kosmas" za Libuší skrývá Ludmilu ve spojení s tzv. Václavem. Ta prováděla různé pohanské praktiky. V tom se podobala Sibyle (Libussy-Ceres, řecké Demeter). "Kosmas" Ludmiliny pohanské praktiky pověsil na Kazi, Tetku a Libuši. Pokud hradiště stálo již za Ludmilina života, mohla tam čarovat, věštit, bylinkařit, přivolávat déšť apod.

M. Lutovský o Libušínu napsal (2006, s. 108): "Údaje Kosmovy kroniky nedokazují samozřejmě spojitost Libušína s dobou bájné Libuše... kronikář opět spojil známý objekt s mlhavou pověstí." [...] "Hrad Libušín je ale mladšího data, založen byl nejspíše za vlády Spytihněva I. ... v době Kosmově již svoji funkci dávno neplnil; někde mezi těmito dvěma časovými body leží tedy skutečné dějiny Libušína..." Spytihněv podle představ historiků vládl v letech 894 - 915.- Pokud bylo hradiště založeno Spytihněvem, potom připomínám, že Ludmila po smrti Bořivoje u svého syna Spytihněva žila. Pokud po smrti Spytihněva ještě žila a v "západním" knížectví vládla, mohla v budování hradiště pokračovat.

O hradišti Libušín napsal L. Varadzin (2010, s. 541): "Původní zařazení hradiště na konec 9. stol. publikované na počátku 70. let (Váňa - Kubát 1971; Váňa 1973, 62-68, 71-72) bylo založeno na kombinaci historických úvah a datování některých artefaktů. Ony artefakty však z dnešního pohledu můžeme označit za chronologicky nedostatečně citlivé. Nové datování (Varadzin v tisku) se opírá o keramiku s kalichovitými okraji..." [...] "Vznik opevnění je s ohledem na datování nástupu kalichovitých okrajů řazen nejdříve do 2. třetiny 10. století." Opevnění Libušína by tedy mohl založit Václav na samém konci svého života (935). - Roku 2012 datoval L. Varadzin vznik hradiště poněkud jinak (s. 769): "Datování vzniku a zániku opevnění vylučuje všechny panovníky před nástupem Boleslava I. na knížecí stolec, stejně jako panovníky z mladšího 11. století nebo doby pozdější." [...] "... jeví se jako pravděpodobné jeho založení před r. 1000, tedy v době Boleslava I. (935-972) nebo Boleslava II. (972-999)."

Mají hradiště Libušín a hradiště Lebusa na pravém břehu Labe jihozápadně od Berlína něco společného? Například to, že by jejich zakladatelé byli nějak spřízněni? Asi 10 km severně od Frankfurtu nad Odrou (tedy mezi Wolinem a Zabrušany) leží při řece městečko Lebus, polsky Lubusz. Ve středověku tam bylo slovanské hradiště. Pod jménem Liubusua či Libusa se o něm zmiňuje Dětmar.

Někteří vědci a někteří badatelé spojují Libušín s pohanskými praktikami, s čarováním, jak málokteré jiné hradiště. Pokud byl Libušín založen až po Ludmilině smrti, mohl v takovém případě "Kosmas" spojit Ludmilu, u něho zvanou Libuše, s hradištěm Libušín jenom proto, aby prozradil, že čarovala. Pokud by se Václav jmenoval Luboša, byl by tak "Kosmou" spojen s Libušínem on.

Tzv. Václav nemusel mít s Libušínem nic společného, ale s Libicí.

40C1. VRATISLAV I.

O Vratislavovi se zmiňují již nejstarší legendy Fuit a První staroslověnská legenda o sv. Václavu. (Legenda falešného Kristiána a Kronika Čechů, které se o něm také zmiňují, pocházejí z konce 11. století a z počátku 12. století.) Autorem obou legend je možná Vratislavův vnuk, tj. pravý Kristián, syn Boleslava I. Na něho při psaní působily dva silné protikladné tlaky: napsat legendy tak, aby přispěly k založení biskupství nebo arcibiskupství v Praze, a zároveň je napsat tak, aby ze zavraždění (ve skutečnosti z popravy) tzv. Václava vyšel jeho otec co nejlépe. Některé Vratislavovy činy a i činy jiných postav musely být v legendách pozměněny, o některých se muselo pomlčet nebo je pověsit na jinou osobu.

Gallus napsal (I, 3), že Král králů a Kníže knížat, tj. Rurikovec Igor a Mojmírovec Svatopluk, za všeobecného souhlasu učinili Zeměvíta, tj. Vratislava, knížetem Polska. Měšek snad z vděčnosti, že Svatopluk učinil správcem části Polska jeho dědu Vratislava (v Životě Metodějově je Vratislav pravděpodobně bezejmenným knížetem na Visle), pojmenoval Měšek svého druhorozeného syna, který však v dětství zemřel, jménem Svatopluk. - Vratislav ve stáří předal část svého panství Boleslavovi a ten zase předal část svého panství (předtím rozšířené o panství tzv. Václava) svému synovi Měškovi. Gallus část -vit pro jméno Zeměvít převzal z Vratislavova dřívějšího jména Vitislav.

Vratislav byl potomek Wistracha, možná jeho vnuk. Wistrachovci pocházeli od Baltu, možná z Wolinu. V této oblasti se objevuje jméno Warcisław. L. Leciejewicz napsal (2002, s. 63): "Ve 20. letech 12. století měl již kníže Warcisław své sídlo v Kamieni (Kamień) při ústí Odry." Pokud však toto jméno nějak souvisí s českým vládcem Vratislavem, potom spíše s Vratislavem II. (1061-1092).

J. Sláma napsal k situaci po Bořivojově smrti (2006, s. 36): "Jeho [Bořivojovi] synové Spytihněv a Vratislav se pro své mládí vlády ještě nemohli ujmout." Spytihněv, totožný se Strojmírem, nebyl syn Bořivojův, ale byl synem Rostislava a Ludmily. Bohemané si ho zvolili knížetem. Čechy nebo část Čech ovládal ze Staré Kouřimi. Odtud byl vyhnán Rostislavem a Svatoplukem za Vltavu. Jeho hlavním hradištěm se stala Budeč. Bořivoj se stal z vůle Svatopluka správcem části českého území na východ od Vltavy. Vládl pravděpodobně ze Staré Kouřimi. Vratislav jako syn pouhého správce (nikoliv knížete) Bořivoje neměl možná nárok na nástupnictví po něm. K moci se dostal pravděpodobně tak, že si ho Svatopluk vybral, aby správcoval v části Polska, Po Svatoplukově smrti a po následujících zmatcích na Moravě se stal knížetem v části Polska a také v té části Čech, kde zřejmě do své smrti správcoval jeho otec Bořivoj. Vratislav je možná totožný s knížetem na Visle (pokud Metoděj nezemřel roku 885, ale snad až roku 894). Možná na počest Vratislavova povýšení na správce v části Polska pojmenoval Vratislavův vnuk Měšek I. jednoho ze svých synů jménem Svatopluk..

Vratislav byl zvolen knížetem "českým" sněmem. Je prvním českým přemyslovským knížetem. Bořivoj byl pouhým správcem části Čech ve službách Svatopluka a Spytihněv, vládnoucí v druhé části Čech, byl Mojmírovec, syn Rostislava a Ludmily. Proto také řada českých knížat zobrazená v pláštích ve znojemské rotundě začíná Vratislavem.

Vratislav se narodil kolem roku 870. Nebyla-li jeho matkou byla Ludmila, což je pravděpodobné, Byla jí Svatožizň. Legendy učinily Vratislava a Spytihněva bratry po matce Ludmile i po otci Bořivojovi. Přitom otcem Spytihněva byl Rostislav. Z Vratislavova bratra tzv. Václava učinily legendy jeho syna. Potřebovaly totiž mít pro zakladatelskou pověst, aby vrah Boleslav byl bratrem zavražděného tzv. Václava.

Když Vratislav dospěl, správcoval možná v zajmu Svatopluka části jeho říše. Nemuselo to být v Čechách, ale v Polsku. Po smrti Svatopluka se stal knížetem v knížectví zhruba na východ od Vltavy. Jeho sokem byl vládce druhého knížectví se sídlem na Budči Mojmírovec Spytihněv, u falešného Kristiána Strojmír.

V roce 895 jedou Vratislav (tehdy nosící jméno Vitislav) do Řezna. Tam se dojednává vztah těchto dvou vládců k říši a možná i vztah oněch dvou mezi sebou. Když Vratislav onemocněl, zatoužil Spytihněv zmocnit se celých Čech. Dojde k lucké válce. Vratislav pro nemoc (osteochondróza omezující pohyb) a stáří nemohl bojovat. Velení předal Tyrovi. Vratislav (tj. Neklan) v lucké válce nad Mojmírovcem Spytihněvem (tj. Vlastislavem) zvítězí. Spytihněv zřejmě zahyne. V boji možná pokračuje Ludmila, chce udržet panství pro Spytihněvova synka, svého vnuka. Vratislav (Gommon) a Václav (Tunna) Ludmilu usmrtí. Václav (u "Kosmy" v tu chvíli Durynk) poté zabije, možná nechá zabít, Spytihněvova synka. Teprve po této vítězné válce Vratislav možná přijímá toto své jméno, do té doby se možná jmenoval Vitislav.

Vratislav nyní ovládá i území na západ od Vltavy, tedy i lokalitu pozdějšího Pražského hradu, ale sám tam zřejmě ještě nesídlí. K stáru možná sídlí na Budči, Václav na Staré Kouřimi a Boleslav, než se stane knížetem, tak někde severně od panství Václava. Poté možná jako první český kníže na Pražském hradě, v písemných pramenech mající nejprve jméno Nový hrad. Možná však na Pražském hradě (na Nově) sídlí jako první český kníže až Boleslav I. Lokalita pozdějšího Pražského hradu se předtím jmenovala Děvín a byla především lokalitou sakrální. Nejprve pohanskou (vrch Žiži), později křesťanskou. Z civilních objektů tam byly zřejmě nějaké stavby k obývání, nikoliv však knížecí rezidence. Byl tam možná nastolovací kámen a v blízkosti děvínské lokality i sněmovní pole.

Vratislav ovládal rozsáhlé území v Čechách a v Polsku. V Polsku možná založil Vratislav. "Kosmas" ve Vratislavovi I. možná dokonce viděl krále, ale tento svůj názor pověsil na Vratislava II.

Svoje panství Vratislav rozdělí mezi svého bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava, část si ponechá až do smrti. Tzv. Václav a jeho synovec Boleslav vládnou po určitou dobu souběžně.

Je otázka, zda Vratislav zemřel přirozenou smrtí nebo byl zavražděn. Spíše zemřel přirozenou smrtí. Vratislavovou manželkou byla možná kněžna pohřbená v mohyle v Želénkách.

Legendy nechaly Vratislava předčasně zemřít a jeho další "posmrtné" činy a osudy (některé možná i dřívější) pověsily na Drahomíru. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 82, 83): "Musí nás proto překvapit, že První staroslověnská legenda vnímá (ve všech redakcích) Drahomíru jako pozitivní osobu, která upevnila zemi a lidi své spravovala." Tato chvála se ve skutečnosti týká Vratislava I. a nemusí nás tedy překvapit.

40C2. KDE SE VRATISLAV MOŽNÁ NARODIL, PŘÍPADNĚ V DĚTSTVÍ ŽIL

Legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít před smrtí Ludmily, která byla zavražděna roku 921, a další jeho činy a osudy pověsili na Drahomíru. Možná na ni pověsili i některé Vratislavovy činy či osudy, které roku 921 předcházely. Drahomířino jméno je možná také legendisty vymyšleno. - Vratislavův otec Bořivoj uprchl na Moravu a jeho manželka a případně další jeho ženy odešli zřejmě s ním. - A právě na Moravě se mohl Vratislav narodit nebo tam alespoň prožívat dětství a možná i část svého mládí. Možná je to prozrazeno slovem Stodorany, kde se měla Drahomíra narodit. Část Stod- totiž zřejmě můžeme etymologicky spojit se slovy stod a stoh a ta s významem kůl. A velkomoravská hradiště, zejména hradiště v Mikulčicích, spotřebovala na svou stavbu kvůli řece Moravě a zřejmě kvůli zamokřenému terénu větší množství kůlů než hradiště jiná. - Drahomíra měla být podle "Kosmy" k víře tvrdší jak skála. Skála, to je také význam jména Petr a v Olomouci byl později postaven kostel sv. Petra. Možná byl Petrovi zasvěcen i kostel na jiné velkomoravské lokalitě. - Vratislav je pohřben bez manželky. Není jí žena pohřbená v želénském hrobě? Měla šperky, o nichž se uvažuje, že mohly pocházet z Mikulčic. - Vratislav se dožil podstatně vyššího věku, než uvádějí legendy a k němuž dospěl Em. Vlček. Srůst jeho lebečních kostí odpovídá tomu, že dosáhl a možná překročil věk 60 let. Srůst jeho lebečních kostí není předčasný a není tak rodovou anomálií. Vratislav se mohl narodit kolem roku 870. - Bližší zdůvodnění viz zde v kapitolách o Drahomíře.

40C3. BYLA MATKOU VRATISLAVA I. LUDMILA NEBO SVATOŽIZŇ?

Když "Kosmas" psal o Kazi, Tetce a Libuši, na které věšel informace o pohanských praktikách Ludmily, připojil ke Kazi Vratislava, k Tetce Spytihněva a k Libuši tzv. Václava. Přitom uvedl, že z těchto uvedených Krokových dcer byla Kazi nejstarší a Libuše nejmladší. Měl však zřejmě na mysli, že nejstarší je Vratislav, následuje Spytihněv a nejmladší je tzv. Václav. Víme, že Spytihněv byl synem Ludmily a Rostislava, tzv. Václav byl synem Ludmily a Bořivoje.

Gallus věší na polské mýtické vládce a první skutečné polské vládce informace o vládcích od Wistracha a jeho potomka Bořivoje až po Boleslava I. Ti totiž byli jak první Přemyslovci, tak první Piastovci. Piastovci se oddělují od Přemyslovců tehdy, když Boleslav I. předává Polsko svému synovi Měškovi. Vratislav a Boleslav I. vládli nejen v Čechách, ale i ve velké části Polska. A Gallus právě těmto dvěma vládcům dává v mýtických knížatech podobná jména. Vratislava nazval Zeměvítem a Boleslava I. Zeměmyslem. K části Země- mohl možná dojít tímto postupem. Matkou Vratislava (hlavní ženou Bořivoje) byla možná Svatožizň. A jejím otcem byl velkomoravský velmož Zemižizň (Semisisen), který zastupoval Svatopluka na jednání s papežem. Byl tedy Zemižizň Vratislavův děda a Boleslavův praděda?

Tato moje představa naráží na vyjádření "Kosmy" na jiném místě. V I, 36 informuje, že kníže Oldřich neměl z řádného manželství potomka, ale měl s Boženou, která byla Křesinova, syna neobyčejně sličného, který se jmenoval Břetislav. Křesina je zde Rostislav (latinská obdoba je Krescencius; v mýtických knížatech je Křesomyslem), Božena je zde Ludmilou, Oldřich je zde starým vládcem Bořivojem. Břetislav je zde Václavem. Bořivoj (zde Oldřich) má tedy s Ludmilou jen jednoho syna.

Vratislav tedy nemusel být synem Ludmily, ale mohl být synem Svatožizně. Proč by legendy Svatožizň zamlčely? Svatožizň totiž pravděpodobně pocházela z "kacířské" Velké Moravy. O tom, že Svatožizň byla manželkou Svatopluka, na což některé prameny ukazují, mnozí historici pochybují.

Em. Vlček zjišťoval tělesné shody mezi Ludmilou, Vratislavem, tzv. Václavem a knížetem, kterého považoval za Bořivoje. V hrobě K1 však pozůstatky Bořivoje I. nejsou, jsou v něm pravděpodobně pozůstatky Měška I. Pozůstatky Spytihněva, Vratislava a tzv. Václava jsou, domnívám se, určeny správně. Dále se Em. Vlček mylně domníval, že tzv. Václav je vnuk Ludmily a syn Vratislava. Ve skutečnosti je tzv. Václav Ludmilin syn. Vratislav je buď syn Ludmily nebo syn jiné ženy (Svatožizně?). Nyní budu uvádět názory Em. Vlčka, názory většinou přímo citované (1995, s. 92-95). - Protože se Em. Vlček omylem domníval, že Vratislav i tzv. Václav zemřeli poměrně mladí, a srůst lebečních švů ukazoval na šedesát let (a nejméně tolik let se skutečně dožili) považoval tento srůst za rodovou anomálii a potvrzovalo mu to podle něho pravdivou informaci legend, že Vratislav a tzv. Václav byli otec a syn (a také ho to utvrzovalo v tom, že má správné lebky). - Em. Vlček velice zdůrazňoval existenci jakési ,mezivrstvy' zhuštělé (kondenzované) kosti v houbovité vrstvě zvané diploë v čelních a temenních kostech zkoumaných jedinců". "U kněžny Ludmily na CT snímcích vedených frontálně v kosti čelní a v obou kostech temenních jsme zjistili uprostřed tloušťky kosti čelní i temenních pruhy kondenzované kostní tkáně 2-3 mm široké..." "Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme se se stejným obrazem setkali u jejího syna knížete Vratislava, u kterého tento nález není doprovázen ztluštěním čelní kosti. A překvapení pokračovalo! U vnuka [správně syna] kněžny Ludmily je prokazatelné zhuštění v houbovité diploë v oblasti temenních kostí." "Můžeme tedy konstatovat existenci zvláštního nálezu – pruhovité kondenzace kostní tkáně v diploë čelní kosti, který od svého maximálního rozvoje u kněžny Ludmily ubývá směrem k synovi Vratislavovi, ale který je ještě prokazatelný u vnuka Václava. Tím máme před sebou dva protichůdné rozvinuté nálezy – předčasný srůst lebečních švů na jedné straně a vytvoření jakési ,mezivrstvy' kondenzované diploë na straně druhé." "V linii knížete Bořivoje a jeho syna Spytihněva nebyl ani tento jev zjištěn." Spytihněv, který má podle legend být Ludmiliným synem a Vratislavovým bratrem, nemá ani předčasný srůst švů, i když sám Em. Vlček určil jeho věk asi na 40 let, ani "mezivrstvu" kondenzované diploë, a přesto Em. Vlček nevyjádřil sebemenší pochybnost o tomto podle legend příbuzenském vztahu. - "Další shody mezi zkoumanými jedinci poskytují nálezy ve vývoji čelistí a chrupu, především v utváření zubních oblouků. U knížete Vratislava je alveolární úsek horní čelisti značně zúžen, je provázen vysokým patrem a otevřeným skusem v předkusu maxily a zkříženým skusem a stěsnáním zubů v dolní čelisti. Podobný obraz vidíme i u jeho syna [ve skutečnosti pravděpodobně bratra jenom po otci] Václava, který sice nemá skus otevřený, ale celá horní čelist je rovněž značně zúžena a vytváří hluboký skus. U kněžny Ludmily byly v hrobě objeveny pouze volné zuby horní i dolní čelisti, ale způsob jejich otření jasně hovoří o původním hlubokém skusu až předkusu horní čelisti. I tyto znaky sledované v rozvoji čelistního aparátu je možno pokládat za geneticky vázané." Jestliže považuji kostru připisované Ludmile za kostru jiné ženy než Ludmily, nepatří ani zuby Ludmile. - "Z dalších nápadných znaků, které jsou u prvních Přemyslovců vyvinuty v určitém vzájemném vztahu, je možno uvést utváření kořene nosního, a to jak v úpravě švu nosočelního (hřibovitý tvar), tak i v přítomných změnách na kosti čelní ve střední linii lebky (různé stupně obliterace čelního švu). Další znaky na obličejové kostře, v ušní a týlní krajině hovoří o značných vzájemných morfologických podobnostech. Tyto vztahy zjišťujeme i mezi lebkami knížete Bořivoje a knížete Václava a mezi lebkami knížete Spytihněva a Vratislava, jak to dokumentuje statistické vyhodnocení měrných znaků." Jestli Em. Vlček zjistil podobné znaky u tzv. Václava a Bořivoje, potom ve skutečnosti zjišťoval podobné znaky mezi tzv. Václavem a knížetem, který Bořivojem nebyl. Jde podle historiků pravděpodobně o syna Boleslava I., což je, domnívám se, Měšek. - Pozůstatky těchto Přemyslovců byly zkoumány i po stránce sérologických vlastností. U Ludmily byla zjištěna skupina A, u knížete z K1 (podle Em. Vlčka Bořivoje) skupina B, u Spytihněva, Vratislava a tzv. Václava skupina B. Skupina B knížete z K1 byla pro Em. Vlčka silným argumentem pro toto tvrzení: "Tedy i sérologické nálezy potvrzují pravdivost historicky stanoveného rodokmenu nejstarších Přemyslovců." Domnívám-li se, že tzv. Václav pravděpodobně není synem ženy, jejíž kostra je vydávána za kostru Ludmilinu, nakolik tento můj názor uvedené nálezy Em. Vlčka vyvracejí nebo alespoň zpochybňují?

40C4. PROVDAL VRATISLAV I. JEDNU SVOU DCERU NĚKTERÉMU RURIKOVCI?

Vratislav měl zřejmě dceru PREDSLAVU a ta byla provdána za Rurikovce Svjatoslava I. (962-972). Gallus, který věšel informace o Vratislavovi na polského Vladislava Heřmana, totiž napsal, že jedna z Vladislavových, tj. zde Vratislavových, dcer se provdala za muže na Rusi. Svjatoslavův otec Igor (912-945) užívající titul kagan, což znamená velký chán nebo král králů, a Svatopluk, kníže knížat, ustanovili Vladislava, tj. Vratislava, knížetem Polska. (Svatopluk učinil Vratislava spíše svým zástupcem v Polsku, knížetem se Vratislav stal až po Svatoplukově smrti.) Synem Svjatoslava (962-972; význam: silou slavný) a Predslavy byl Jaropolk I. Svjatoslavič (972-978). V Čechách v tu dobu vládl Boleslav II. (972-994?), původním jménem Jaromír, a v letech 1003, 1004-1012 a 1033-1034 kníže Jaromír. Je to náhoda, že zhruba ve stejnou dobu žije v Čechách Jaromír a v Kyjevské Rusi Jaropolk? Souvisí s tímto příbuzenstvím snad to, že si Přemyslovci a Rurikovci rozdělili vládu nad částí evropské magistrály, a to nad částí mezi Kyjevem a Krakovem? Souvisí s tímto sňatkem šíření úcty ke světci Václavovi na Kyjevské Rusi a pozdější úcta k Borisi a Glebovi (svatořečeni 1072; v Sázavském klášteře byl oltář těchto světců a jejich ostatky). - Predslava byla neteří knížete Václava, podle legend by byla jeho sestrou. Vratislavovým vnukem byl mj. Boleslav II., původním jménem Jaromír. Moravský Svatopluk měl syna Predslava (je málo doložen, stejně tak málo je doloženo, že manželkou Svatopluka byla Svatožizn). Vratislav pravděpodobně vděčil Svatoplukovi za to, že se stal vládcem v části Polska a po Svatoplukově smrti i v části Čech. Z vděčnosti dal Vratislav možná své dceři jméno Svatoplukově synovi, a to Predslava. Predslavu měl za manželku kyjevský Svjatoslav. Predslava se stala matkou Jaropolka I. Část -polk může vycházet z části -pluk jména Svatopluk.- První staroslověnská legenda o sv. Václavu uvádí, že Václav měl čtyři sestry a ty byly provdány do různých knížectví. (Jde o sestry podle skutečnosti, když byl Václav synem Bořivoje a Ludmily, nebo o sestry podle legend, když byl Václav vnukem Bořivoje a Ludmily, nebo jsou ty sestry dokonce sečteny?) Václavovou sestrou měla být podle falešného Kristiána PŘIBYSLAVA. Ten ji použil k tomu, aby prozradil, že Václav byl oběšen. Ve snu jí Václav sdělil, že mu pronásledovatelé uťali ucho. Slovo uši připomíná slovo uše, což je provaz. Ucho leželo mezi kostelem, kam Václav jako odsouzenec k smrti nesměl vkročit, a stromem, přičemž strom často sloužil jako šibenice. Podruhé Přibyslava možná posloužila falešnému Kristiánovi, aby vysvětlil, přoč Václavovy ostatky nejsou úplné. Ze šibenice odpadaly a kdovíkde skončily. Falešný Kristián to však vysvětluje tak, že Přibyslava a syn kněze Štěpána vzali čelist světcovu. Z tohoto ostatku si část nechali a část rozdali přátelům. Na to, že je v místech, kde falešný Kristián píše o Přibyslavě, něco skryto, ukazují slova byla zahalena, nocí, ze spánku, noc. Nepřejmenoval falešný Kristián Predslavu na Přibyslavu? Na to, že byla manželkou Svjatoslava, ukazují slova přesvatý, sláva, posvátným, přesvatě, svatého, světcovu. Protože na tomto místě píše falešný Kristián o Václavovi otevřeně, neměl důvod na něho ukazovat zde vypsanými slovy. Na to, že s ukradením Václavovy čelisti měl možná co do činění Boleslav III. Ryšavý, původním jménem Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota, po část života mnich Kristián a koncem života biskup Bruno, zvaný také Bonifác (dobrý osud) a mající i přízvisko Dobrý, ukazují slova dobré, dobrého, kněze, radu, kněze, Boleslav III. Ryšavý vraždil Slavníkovce a manipuloval s ostatky tzv. Václava, otce Slavníka. Byla mezi vražděním Slavníkovců a manipulováním s Václavovými ostatky nějaká souvislost? Falešný Kristián v líčení krádeže ostatků použil dvakrát slovo pomsta. Boleslav III. mohl s Václavovými ostatky manipulovat mnohem více, než popsal falešný Kristián. Nečinil Boleslav III. přece jenom na Václavových pozůstatcích protivampýrická opatření?

40C5. JE VRATISLAV I. TOTOŽNÝ S VITISLAVEM?

Vratislav je s velkou pravděpodobností totožný s Vitislavem (Witizlou), který společně se Spytihněvem jednal v roce 895 v Řezně s východofranským králem Arnulfem. Pokud by Vitislav z roku 895 byl totožný s Vitislavem z roku 872 (což považuji za málo pravděpodobné), nemohl by být totožný s Vratislavem.

Roku 872 u Vltavy nebojovala s Franky možná česká knížata, ale knížata moravská hájící svůj výboj na západ za Rostislava. Bojující Vitislav by tedy byl moravský velmož a právě po něm mohl být pozdější Vratislav pojmenován. Vratislav byl totiž možná synem Bořivoje se Svatožizní a ta možná byla dcerou moravského velmože, který se jmenoval Zemižizň. Mezi Vitislavem a Svatožizní mohl být nějaký příbuzenský vztah.

Snad lze vyloučit, že jméno Vitislav se objevilo v zápisu o jednání v Řezně zkomolením jména Vratislav.

M. Knappová vysvětluje jméno Vratislav (2015, s. 308) jako vrať slávu, navratitel slávy. - A. Giesztor o části -vit, avšak při výkladu jména Svantovít napsal (2020, s. 97): "...*vit s největší pravděpodobností znamená totéž co 'pán'." - P. Vojtová s použitím Etymologického slovníku jazyka staroslověnského uvádí toto vysvětlení jména Vratislav (2018, s. 14): "Proprium je kompozitum, první část je imperativ od slovesa vrátiti (sę). Druhá část vychází ze slova slaviti. Významově tedy vrať  slávu. Další zvažovaný význam první části jména je obracet, zahnat na útěk (zvrátiti). Pak by byl Vratislav slavný vítězstvím." Tím vítězstvím by mohlo být vítězství v lucké válce. Polepšil si po slavném vítězství Vitislav své jméno tak, jak byly později polepšovány erby?

40C6. JAKÁ JMÉNA PŘIDALI VRATISLAVOVI LEGENDISTÉ A KRONIKÁŘI

Gallus dal Vratislavovi jméno Samovít a Zeměvít. Část Země- do jména Zeměvít dostal Vratislav od Galla možná proto, že jeho matkou byla možná Svatožizň a jejím otcem byl možná moravský velmož Zemižizň. Část -vít Gallus možná převzal z dřívějšího Vratislavova jména Vitislav. Gallus věšel činy Vratislava I. na Vladislava Heřmana. Autor legendy Fuit a falešný Kristián schovávají Vratislava I. za Gommona. Jméno Gommon vytvořil od slova gammy (nebo slova velice podobného), což dnes znamená v angličtině chromý.

"Kosmas" skrývá Vratislava (společně s Ludmilou) za Kazi a v lucké válce za Neklana, jehož "Kosmas" zařadil i mezi mýtická knížata.

Legendy možná nechaly Vratislava předčasně zemřít a poté ho skrývaly za Drahomíru.

40C7. JAKÝ NÁZOR MAJÍ HISTORICI NA VITISLAVA Z ROKU 895

Jméno Vitislav možná znamená slavný svým sídlem. Alespoň tento význam má podle Fr. Kopečného (1974, s. 134) slovanské jméno Vitoslav.

Vitislav může být buď osoba, která nevystupuje v písemných pramenech ještě pod jiným jménem, nebo jde o osobu, která v historických pramenech vystupuje ještě pod jiným jménem, a potom je otázka pod jakým. Pokud není Vitislav z roku 872 a Vitislav z roku 895 jedna osoba, potom mají historici na mysli Vitislava z roku 895.

J. Sláma o Vitislavovi napsal mj. toto (1992, s. 11, 12): "V minulém století [devatenáctém] ho většina historiků ztotožňovala se Spytihněvovým mladším bratrem a pozdějším nástupcem na knížecím stolci Vratislavem I. I když tento výklad dosud hájí někteří badatelé, údaje písemných pramenů takovouto interpretaci jednoznačně vylučují. Vitislav nutně náležel k nepřemyslovským knížatům, vládnoucím tehdy ještě na českém území." [...] "Pomýšlí se na severovýchodní (později slavníkovské) Čechy, na Kouřimsko, na lucké území na středním Poohří i na jižní Čechy." Domnívám se, že Vitislav z roku 895 je s velkou pravděpodobností s Vratislavem totožný.

Po přehledu hradišť v celých Čechách, která existovala v době Vitislavově, dospěl J. Sláma k tomuto závěru: "Archeologické prameny tudíž hovoří pro Vitislavův původ nejspíše z luckého území." K tomuto závěru dospěl proto, že, jak napsal (s. 17), se zdá být lucké území po přemyslovském nejlépe organizovaným teritoriem v soudobých Čechách, což nepochybně svědčí o významném mocenském postavení tamějšího knížete.

Zatímco J. Sláma nepřipouštěl ztotožnění Vitislava s Vratislavem (Vitislav je pro něho nutně nepřemyslovský kníže), J. Sommer toto ztotožnění připouští. Když v pojednání o subregulovi (2020) napíše jméno Vitislav, připíše za ně: (Vratislav?).

K budovatelské činnosti knížete Spytihněva J. Sláma napsal (2010, s. 188): "Týž Přemyslovec přistoupil i k výstavbě mohutného opevnění na Pražském hradě (Boháčová - Frolík 1991, s. 573) a především k vybudování důmyslné sítě hradišť pokrývajících celou jeho středočeskou doménu (Sláma 1987a)."

Vidíme, že J. Sláma je přesvědčen, že Spytihněv byl Přemyslovec a vládl doméně po obou stranách dolního toku Vltavy a Vitislav nebyl Přemyslovec a vládl ve středním Poohří. Domnívám se, že Přemyslovcem byl Vitislav (totožný s Vratislavem) a z vůle Svatopluka správcoval v části Polska a po smrti Svatopluka 894 vládl v části Polska a v Čechách na východ od Vltavy již jako kníže. Spytihněv nebyl Přemyslovec, byl Mojmírovec, a po vyhnání ze Staré Kouřimi vládl na území západně od Vltavy (možná ne západně od celého jejího toku).

V poznámce 5 na straně 12 J. Sláma uvádí, že M. Šolle klade Vitislava na Kouřimsko, L. E. Havlík do jižních Čech.

D. Třeštík se k Vitislavovi vyjádřil takto (1997, s. 454): "Jednal tehdy v Řezně [Spytihněv] jako přední z českých knížat, ovšem spolu s nějakým Witizlou. Někteří historikové chtěli v tomto Witizlovi spatřovat Vratislava I., což by znamenalo, že tehdy oba bratři vládli společně. To je ale v rozporu s jasnými údaji legend, že Vratislav byl nástupcem a ne spoluvládcem Spytihněvovým. Z úzkých nám nepomůže ani Pekařova domněnka, že snad Vratislav vládl za života svého bratra v nějakém údělu. Taková vláda nemohla v žádném případě být považována za rovnocennou knížecí a podle ní počítána léta panování." Spytihněv a Vratislav byli bratry pouze po matce Ludmile. Otcem Spytihněva byl Rostislav, otcem Vratislava Bořivoj. Spytihněv a Vratislav (tj. možná Witizla) nevládli ani po sobě, ani společně. Každý z nich vládl v jiném knížectví, Mojmírovec Spytihněv v knížectví Nezamyslovců, Witizla/Vratislav v knížectví Přemyslovců. Vládli tedy řadu let souběžně. (Spytihněv vládl souběžně již s Bořivojem.) Tak tomu bylo do lucké války, v níž zvítězil Witizla/Vratislav/Neklan a obě knížectví spojil.

M. Lutovský a Zd. Petráň o Vitislavovi píší (2005, s. 42): "Mnohem záhadnější postavou je ovšem onen Vitislav, v dobovém prameni uváděný jako ui utizla. Nevíme, zda jej můžeme ztotožnit s vévodou podobně znějícího jména, který se po boku dalších pěti knížat střetl s franským vojskem kdesi v dolním Povltaví už v roce 872, naopak z věkových důvodů můžeme zcela jistě odmítnout jeho ztotožnění se Spytihněvovým mladším bratrem Vratislavem, který byl v době jednání malým chlapcem [Opravdu?]. Protože o Vitislavovi nevíme - až na jeho bezesporu zkomolené jméno (snad Vítězslav) - nic, dějepisná i archeologická mytologie na něm zapracovala opravdu výrazně. Již více než sto let se totiž traduje, že mohlo jít o prvého známého předka slavníkovského rodu. Tato ,tradice' je ovšem založena na vratkých základech." M. Lutovský a Zd. Petráň vycházejí z Vratislavova věku dožití uváděného legendami, to je z 33 let (kolem 888 – 921). Vratislav se však dožil vyššího věku. Narodil se pravděpodobně krátce po roce 870 (nelze ho tedy spojovat s bitvou u Vltavy roku 872) a zemřel až několik let po roce 921. - Vratislav (totožný s Vitislavem) byl alespoň po otci starší bratr tzv. Václava a tzv. Václav byl otcem Slavníka (totožného se Zbraslavem). Vratislav byl tedy Slavníkovým strýcem.

M. Lutovský a Zd. Petráň dále uvádějí (2005, s. 43), že v posledních letech archeologické bádání klade Vitislavovo panství do severozápadních Čech. Dodává však: "...vyloučit samozřejmě nelze ani jiné lokalizace, jako je kupříkladu východní část středních Čech s centrálním hradem na Staré Kouřimi nebo střední Pojizeří s ústředím na Švédských šancích na Chlumu u Mladé Boleslavi. ...jakékoliv spojení Vitislava se Slavníkem a jeho syny je pouhou ničím nepodloženou domněnkou."

Přečtěme si, co o Vitislavovi napsal Vr. Vaníček (2014, s. 53): "Zájem historiků v souvislosti s obratem v roce 895 [od Moravy k franské říši] poutá rovněž onen Vitislav, Jmenovaný ve Fuldských análech [po Spytihněvovi] jako další z českých duces." [...] "Literatura se při zařazení Vitislava nemá čeho chytit. Uvažuje se, že mohl pocházet z Kouřimi nebo Libice, které byly nutně situačně zaangažovány ve sporu s Moravou. Nelze však pominout ani jižní Čechy, kde bych pokládal za jistou indicii pro rodové jméno název vesnice Vitějovice s okruhem sídlišť a mohylníků z 8.-9. století, na okraji širší sídelní ekumeny na Strakonicku (kde ležel dvorec v Hradci u Němětic). Ale také poblíž Kouřimi leží ves Vitice s kostelem (podobně jako lokality Čáslav, Radim, spojované se Slavníkovci)." Podle MJvČ IV/0558, 0559 pochází nejstarší zpráva o vsi Vitějovice z roku 1283 a jméno vsi znamená ves lidí Vítějových. A o vsi Vitice se dočteme v IV/0559, 0560, že nejstarší zpráva o vsi je až ze 14. století a jméno znamená ves lidí Vítových. Sice nevěřím, že by jméno těchto vsí mohlo vzniknout od jména knížete Vitislava, ale přesto dodávám, že teoreticky by jméno vsí mohlo vzniknout od domácí podoby jména Vitislav. Všimněme si, že Vr. Vaníčkovi nevadí, že první zprávy o jmenovaných vsích jsou o několik staletí pozdější než Vitislavovo jednání v Řezně (895).

Jestliže neztotožníme Vratislava s Vitislavem, potom nemůžeme vyloučit, že Vitislav z roku 872 a Vitislav z roku 895 je jedna osoba. Jestliže ztotožníme Vitislava 895 s Vratislavem, potom je nemůžeme ztotožnit s Vitislavem 872. Vratislav byl totiž synem Bořivoje a Ludmily a ta byla nejprve zřejmě ženou Rostislava. Proto se Vratislav mohl narodit až krátce po roce 870, proto s Vitislavem z roku 872 totožný být nemohl.

40C8. MOHL SE VRATISLAV I. PO NĚJAKOU DOBU JMENOVAT DRAHOMÍR?

V lucké válce je za jménem Neklan skryt Vratislav. Ten díky svému vojevůdci válku vyhrává. Tento vítěz, Vratislav, po svém vítězství postavil hrad jménem Drahúš. Proč má hradiště takovéto jméno, proč se nejmenuje Vratislav? Kdyby se hradiště jmenovalo Drahúš po Vratislavově manželce Drahomíře, mohli bychom si položit otázku, jaká hradiště a hrady se jmenují po manželce knížete. (Možná Durana u Úsobrna podle Durancie, manželky Oty III. Dětleba z poloviny 12. století.)

Vratislav se původně mohl jmenovat Drahomír. V 8. století byl knížetem Veletů Dragovít. H. Ludat o Dragovítovi napsal (1969, s. 503-505): "...je nasnadě vidět v dobyté [roku 789 Karlem Velikým] civitas Dragovíta havolanský hrad Branibor." […] "Jméno knížete Dragovíta není ani veletské, ani polabsko-slovanské; na tomto území bychom museli očekávat Dargovit, pročež ho asi F. Lorentz bez žádných pochyb označil za havolanského knížete. Je tedy nasnadě vidět v tomto Dragovítovi... předka Tugumírova rodu." V poznámce 80 na téže straně H. Ludat uvedl, že stsl. *dargъ znamená drahý, milý.

Vratislav možná žil nějakou dobu na hradišti u Zabrušan. Jeho původní jméno bylo možná Drahomír. Ve vzdálenosti 34,2 km od Zabrušan je u Postoloprt hradiště Drahúš. Dalo by se předpokládat, že ho založil Drahomír, tedy Vratislav. Současní archeologové se však domnívají, že bylo zbudováno až ve 2. polovině 10. století. Je však možné, že časem na základě nových nálezů posunou jeho vznik do Vratislavovy doby. Hradiště se mohlo jmenovat po Drahomírovi (Vratislavovi) nebo Dargoměrovi (Měškovi), ale zakladatelem hradiska mohl být někdo jiný, někdo, jemuž byla osoba, jejíž jméno použil, velice blízká. Zakladatelem hradiště mohl být Boleslav I., syn Vratislavův a otec Měškův. - Je také možné, že si "Kosmas" pro toto hradiště, které za jeho života již nefungovalo, jeho jméno vymyslel, aby do tohoto kraje Vratislava umístil. Mohl tím také napovědět, že Vratislavovy činy byly věšeny na Drahomíru, tak jako zde pověsil (pokud si jméno Drahúš skutečně vymyslel) jméno Vratislava na Drahúš.

Fr. Kopečný uvádí (1974, s. 101), že se polský Měšek I. mohl původně jmenovat Dargoměr. Tuto teorii zdůvodňuje takto: "Patrně bylo oficiální jméno tohoto panovníka Dargoměr (tedy naše Drahomír), protože se v některých latinských listinách vyskytuje ve spojení Dagome iudex. Z Dargoměr domácké Měch, z něho Měšek."Myslím, že je nepravděpodobné, že by Měšek získal původní jméno Dargoměr po české Drahomíře. Jméno Dargoměr/Drahomír ale mohl také původně mít i český kníže Vratislav. U jména Bohumír uvádí tentýž autor (s. 45), že část -mar a -slav mohlo znamenat totéž. Z Vratislava původního jména utvořili legendisté ženu Drahomíru a tou nechali zavraždit Spytihněvovu matku Ludmilu (otcem Spytihněva byl Rostislav), s níž po uvržení Rostislava do kláštera žil Bořivoj. Za předpokladu, že Ludmila byla zavražděna opravdu v roce 921 a Vratislav jako jeden z jejích vrahů ji musel přežít, potom by těžko mohl býti knížetem Vitislavem v roce z roku 872, ale z roku 895 již ano. Na pomoc si nemůžeme vzít numismatiku, protože Drahomír (tj. Vratislav) mince ještě nerazil.

Vratislava můžeme prostřednictvím jeho jména spojit nejen s Měškem (Dargoměrem), ale možná i se jménem obce Dargobądz nacházející se pouhých 6,5 km od hradiště Wolin, odkud možná přišli Přemyslovci do Čech.

Na podporu názoru, že část jmen (nejen -mar a -slav) mohla být zaměňována, citujme větu J. Žemličky o Vladivojovi (2006, s. 182): "O investituře, kterou udělil císař v listopadu 1002 Vladivojovi (zve ho Blademarius)..." Ve jménech Vladivoj a Blademarius došlo ke dvěma záměnám: V - B a -voj - -mar. Jako bylo zkomoleno jméno Vladivoje na Blademarius, tak mohlo být zkomoleno jméno Vratislav na Vitislav. Nebo naopak mohly legendy úmyslně změnit jméno Vitislav na Vratislav, protože část Vit- mohla připomínat pohanského boha Svatovíta.

Kde se vzalo Vratislavovo jméno Dargoměr nám možná napoví několik vět Vr. Vaníčka (2014, s. 51): "Kdo však byli Stodorané? Jak víme, záhy byli označováni také podle řeky jménem Havolané. Žili v oblastech dnešního hlavního města Německa, Berlína. Zdá se, že na přelomu 8. a 9. století zde zbudoval teritoriálně silnou moc kníže Dragovít, proti němuž vedl válku Karel Veliký. Vojenský svaz Dragovíta je označován archaicky jako Veleti." Nyní vzpomeňme na Dobravu a Měška. Svému synovi dali jméno po Dobravině otci Boleslavovi. Dcera stodoranského Drago-víta, pokud by měla za manžela Bořivoje, mohla dát po svém otci jméno svému synovi Drahomírovi (Vratislavovi).

Je rovněž možné, že se Vratislav nikdy nejmenoval Drahomír, ale že se tak skutečně jmenovala jeho manželka. Hradiště Drahúš by mohlo, ale také nemuselo být po ní pojmenováno. Jméno Drahúš si však také mohl "Kosmas" pro hradiště vymyslit. Prozradil by tím, kdo v lucké válce stojí za Neklanem. Jméno Drahúš by poukázalo na manželku knížete Vratislava. A pokud si toto spojíme s tím, že v lucké válce "Kosmas" uvádí, že uvedené hradiště vybudoval vítěz lucké války Neklan, dospějeme k závěru, že na místo Neklana si máme dosadit Vratislava.

Je vůbec možné, že by žena ve Vratislavově době dostala jméno Drahomíra? Je známo takové ženské jméno v té době v nějakém slovanském jazyce? Nebo je známo v neslovanském jazyce jméno podstatně jinak znějící, ale mající význam Drahomíra?

Co znamenalo u Slovanů slovo mír, se můžeme dočíst u D. Třeštíka (2007, s. 18): "Právo barbarské Evropy bylo vlastně beze zbytku sakrální. Netrestalo provinění proti společnosti nebo jedinci, snažilo se napravit věčný řád světa (pro Slovany ,mír') porušený zločinem, uvést ho znovu do ,pravého', ,správného' (odtud naše ,právo') stavu." Což bylo tehdy úkolem žen starat se o mír, ať už v jakémkoliv tehdejším významu toho slova? Ovšem podle Fr. Kopečného možná část -mír znamenala totéž co část -slav (1974, s. 45, heslo Bohumír). Potom by jména Drahomír(a) a Drahoslav(a) znamenala totéž.

Vratislav mohl mít v průběhu života tři jména a možná i více. Nejprve jméno Drahomír, když začal vládnout (nejprve možná v části Polska jako správce závislý na Svatoplukovi) mohl přijmout jméno Vitislav a třetí jméno mohl získat, když se stal skutečným knížetem nebo po vítězství v lucké válce.

40C9. NAZÝVAL "KOSMAS" ZETĚM CEREŘINÝM VRATISLAVA?

"Kosmas" některé informace o Rostislavovi sděloval prostřednictvím bohyně Ceres. V I, 3 u "Kosmy" čteme, že lidé v prvním věku darů Cereřiných a Bakchových neznali. Zde je Ceres míněna zřejmě opravdu jenom jako staroitalská bohyně obilí a polní úrody. - V I, 4 píše "Kosmas" zřejmě o ženě pohřbené v želénském hrobě: "Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla..." Jde pravděpodobně o dceru Rostislava, stala se pravděpodobně manželkou Vratislava. - V I, 9 "Kosmas" napsal: "Přemysl naplniv už dny... byl vzat k zeti Cereřinu. Zde je zetěm Cereřiným zřejmě bůh podsvětí Pluto a "Kosmas" tím sděluje, že Bořivoj byl pohřben po pohanském způsobu (v kolínském hrobě měl milodary). válce bojují spolu Spytihněv a Vratislav. V ní jedna bába (zřejmě Ludmila) vojsku Behemanů (Čechů) poradila: "Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť." ("Kosmas" prostřednictvím jedení osla prozrazuje, že ve vojsku Čechů bojovali Maďaři, neboť ti byli jediní, kteří v Evropě jedli oslí maso.) Zde je jím Vratislav, v lucké válce Neklan. - V I, 30 zahořel Strachkvas, tj. pravý Kristián, po biskupství. Protože se Boleslav III. stal vrahem Slavníkovců, "Kosmas" možná napsal: "...v této vadné volbě převahy nabyly hříčky zetě Cereřina." Zde buď je míněn zeť Cereřin jakožto Pluto, bůh podsvětí, a je tak ukazováno na Boleslavovo vraždění, nebo je zetěm Cereřiným ukázáno na to, že Strachkvas (tj. Boleslav III.) je vnuk Vratislavův. - Naposled se u "Kosmy" objevuje zeť Cereřin v III, 13. Kapitola pojednává o zavraždění Břetislava II. Ve skryté vrstvě jde navíc o vraždu jinou. Slova noci, nocí a noci ukazují, že je v textu něco skryto. Slova lovci, lov, loveckým a loveckou ukazují na budoucího světce. Dvakrát užité jméno Tomáš ukazuje na dvojčata. Je tedy v této kapitole zeť Cereřin bůh Pluto nebo Vratislav? Pokud by šlo o zavraždění Boleslava II., slovo lov by ukazovalo na budoucího světce Vojtěcha. Vraždícího Vojtěcha. - Vratislav si vzal za manželku pravděpodobně Rostislavovu dceru. (Na to ukazuje "Kosmas", když v I, 36 líčí setkání Oldřicha, tj. zde Bořivoje, s Boženou, tj. zde s Ludmilou, jež byla Křesinova, tj. Rostislavova; odpovídající jméno v latině je Krescencius). Vratislav byl tedy zetěm "Cerese" Rostislava.

40C10. JE ŽENA POHŘBENÁ V ŽELÉNSKÉ MOHYLE DCEROU ROSTISLAVA? KTERÝ PŘEMYSLOVEC BYL JEJÍM MANŽELEM?

Je mohyla kněžny v Želénkách tou mohylou, o níž Kosmas" v I, 4 napsal následující slova?: "Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže [dnes z části Berounky] při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka." (Hrad Kazín přiřkl Kazi až Dalimil. V překladu A. Vrbové informace zní: "Kaše na Kašíně byla...") Za bohyní Ceres skrýval "Kosmas" Ludmilu nebo Rostislava, možná oba. - "Kosmas" nepíše, odkud se chodí do kraje bechyňského, kde ona cesta, kterou má na mysli, začíná. Přestože se všeobecně soudí, že začíná v Praze, vyjděme ze Zabrušan. Do Zabrušan nebo na nějaké jiné hradiště v pásu od Zabrušan na Plzeňsko byl možná poslán Vratislav svým otcem Bořivojem po jeho návratu z Moravy. Ze Zabrušan jdeme na jih a přes Žatec, Kralovice a Osek dojdeme do Starého Plzence (původní Plzně) a dále půjdeme do kraje bechyňského.

R. Turek ke Kazině mohyle (a má na mysli skutečně mohylu Kazinu) napsal (1963, repr. 2008, s. 103): "Krajinu lze celkem bezpečně identifikovat; jde o... přechod přes Mži v radečské skupině na dnešním Radnicku. Na západním úpatí pohoří je podnes ves Osek; hradisko nad Březinou, velmi starobylé... žilo ještě ve střední době hradištní a mohlo být tudíž oním pomezním centrem."  Ještě dodejme, že podle P. Boliny je hledaným Osekem nebo Osekou vrch u Jílového u Prahy.

O významu říčního jména Mže napsali I. Lutterer a R. Šrámek (204, s. 180): "Mže, jejíž jméno... vykládají slavisté ze slovesa mьzěti (k mha) ,mžít, kapat' odvozují germanisté už z předslovanského základu *mighia ,močící' (tj. s páchnoucí vodou)." Mlha bývá bílá, zejména při pohledu shora na zamlžené údolí, a tak mohl "Kosmas" úmyslně zaměnit řeku Bílinu řekou Mží. Mohyla nebo lokalita, kde se mohyla nacházela, byla možná od břehů Mže vidět.

N. Profantová k hrobu v Želénkách napsala mj. (2009, s. 106): "O těsném spojení moravské knížecí rodiny Mojmírovců s českou elitou nás informují jak písemné zprávy... tak i prameny archeologické." […] "První [hrob, tj. hrob v Želénkách] z nich dokládá sňatkovou provázanost příslušníků moravské a české elity. Nejvýznamnějším svědectvím o existenci takového spojení je obrovská mohyla s pohřbem významné ženy moravského původu v Želénkách... Žena byla vybavena zlatými šperky vyrobenými přímo v Mikulčicích..." Z původu šperků se usuzuje, že žena mohla pocházet z Velké Moravy.

Vraťme se ke slovům k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla. Za bohyní Ceres "Kosmas" skrývá Bořivoje nebo Ludmilu. V uvedené pasáži se tedy hovoří o dceři knížete Rostislava nebo o dceři Ludmily. Protože Ludmila žila několik let s Rostislavem, mohlo by jít o dceru obou. "Kosmas" o mohyle informuje na místě, kde píše o Kazi. Za Kazi se skrývá Ludmila společně s Vratislavem (viz výše). Byla-li žena pohřbená po smrti do uvedené mohyly manželkou Vratislava, nemohla být dcerou Ludmily. Byla by totiž Vratislavovou sestrou, mohla být dcerou Rostislava s jinou ženou než s Ludmilou.

Na Zabrušanech žila z nějakého důvodu ta, která z Cerery zrozena byla. Její mohyla měla být vidět nad břehem řeky Mže. Zabrušany a Želénky sice leží u Bíliny, ale mohyla, nebo místo, kde se nacházela, mohlo být odněkud z místa nad břehem řeky Mže vidět. Žena pohřbená v Želénkách, mohla tedy být, ale je to málo pravděpodobné, dcerou Ludmily a Bořivoje.

Pokud v I, 4 skryl "Kosmas" za bohyní Ceres Rostislava, mohlo by jít o Rostislavovu dceru s jinou ženou než s Ludmilou. V takovém případě by nebyla s Přemyslovci pokrevně příbuzná a mohla by být manželkou někoho z nich. V úvahu by připadal Vratislav. Spolu by mohli žít na hradišti u Zabrušan za života Bořivojova a poté, kdy v části Čech vládl přímo Svatopluk. Za tohoto jejich pobytu na hradišti u Zabrušan by tato případná Vratislavova žena možná zemřela a byla pohřbena v Želénkách. - "Kosmas" skrývá za Ceres pravděpodobně Ludmilu a Rostislava (Viz zde předešlou kapitolu Je u "Kosmy" za bohyní Ceres...). V I, 11 "Kosmas" v líčení lucké války napsal: "Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter a Mars a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť. Cereřiným zetěm zde "Kosmas" možná míní zetě knížete Rostislava a tím by zde mohl být Vratislav I., skrytý za Neklanem.

Na příbuzenství Rostislava a Mojmírovců vůbec s Přemyslovci nebylo vhodné ukazovat.

O jakou ženu šlo, to mohou možná napovědět i písemné prameny. V I, 36 si Oldřich bere ženu, která byla Křesinova, tj. Rostislavova. Oldřich s ní žil, ale staré manželství nerozvázal. Tou ženou byla pravděpodobně Ludmila, manželka Rostislavova. Po uvržení Rostislava do kláštera se o ní staral Bořivoj. A staral se tak poctivě, že s ní měl i syna tzv. Václava a možná i Vratislava. Blíže zde viz kapitolu Žena mohla být bývalou ženou Rostislava nebo mohla být jeho dcera s jinou ženou než Ludmilou. Žena skrytá za Ludmilou by s vládcem skrytým za Oldřichem by tak porodila nemanželského syna. Když Gallus skrýval tzv. Václava za Zbyhněvem, napsal v II, 4, že Zbyhněv byl zplozen souložnicí (za Vladislavem v duchu legend skrývá Vratislava). "Kosmas" to po něm v III, 16 zopakoval. Myslím, že novou ženu Oldřichovu, tj. tedy Bořivojovou, můžeme spojit s touto souložnici, a tedy s Ludmilou, protože ta byla matkou, nikoliv babičkou tzv. Václava. V líčené příhodě "Kosmas" možná slovem vraceje se připomíná Vratislava. Stala se tedy ta, co byla Křesinova, ženou Vratislava? Nebo je zde Vratislav spojen hříčkou se svou matkou Ludmilou? Nebo slovo vraceje se na Vratislava vůbec neukazuje? Viz zde i kapitolu Oldřich a Božena.

V Želénkách existovala vyvýšenina zvaná Fuchshübel (dnes zničená), vzdálená asi 1 km od Zabrušan. K. Frost rozpoznal, že se ve skutečnosti jedná o mohylu a roku 1850 ji prozkoumal. V mohyle o průměru okolo 40 m a výšce asi 2,7 m objevil K. Frost ostatky několika žen, o jedné z nich se soudí, že mohla být kněžnou na hradišti u Zabrušan. Ze zachovaných artefaktů patřících kněžně jsou pro historiky zřejmě nejzajímavější tyto: dva zlaté gombíky, tři zlaté hrozníčkovité náušnice a dvoustranná stříbrná a pozlacená plaketa s vytepaným motivem lovecké scény (po obou stranách plakety prchající jelen s dravým ptákem na hřbetě). Několik artefaktů se nezachovalo, mezi nimi křížek ze stříbrného plechu.

U. Becker o jelenu jako symbolu napsal mj. (2002, s. 105, 106): "Kvůli svému velkému paroží, které každoročně obnovoval, byl přirovnáván ke stromu života..." […] "J. v germánském prostředí ukazuje mrtvému cestu k věčnému životu v zásvětí." - P. Charvát k plaketě s jelenem napsal (2007, s. 127, 128): "Je však možné, že tu jde o předmět křesťanský, v němž jelen zastupuje Ježíše Krista, pták na jeho hřbetě pak spasenou lidskou duší."

O plastikách jelena psal i L. Košnar (1991, s. 38): "Zvlášť pozoruhodná [mezi nálezy artefaktů ve Wolinu] je drobná (z jedné strany plochá) reliéfní figurka jelena..." […] "Zoomorfní plastiky a zvláště reliéfy nejsou ve slovanském prostředí příliš obvyklé. Např. z těch, které uvádí J. Eisner..., nevykazuje žádná výrazněji příbuzné rysy s wolinským jelínkem. Totéž platí o několika již dříve ve Wolinu nalezených a alespoň poněkud srovnatelných zpodobeních zvířat, z toho opět dvou jelenů... V tomto kontextu nelze opomenout stříbrné reliéfní destičky z mohyly v Želénkách u Duchcova... Spojitost mezi oběma těmito výtvory [zobrazení jelínka], - z Wolina a ze Želének -, spočívá však vskutku pouze ve vyobrazení téhož zvířete a uplatnění reliéfu. Nejenže ztvárnění obou jelenů je naprosto odlišné, ale na želéneckých destičkách jde o specifickou dějovou scénu (běžícího jelena napadl dravý pták), jejíž zdroje hledá Benda... v posásánovském uměleckém prostředí. Nikoli zanedbatelné souvislosti nalézáme naproti tomu ve výtvarném umění vikingském." Pro Přemyslovce žijící na hradišti u Zabrušan a přišlých z Wolinu nemuselo být důležité, že se jejich jelínek nepodobá přesně jelínku wolinskému, mohlo jim stačit, že jde vůbec o jelínka, jehož oblibu si z Wolinu přinesli.

Nemůže lovecká scéna zobrazená na plaketě kněžny z Želének a "Kosmovo" vyjádření v I, 36, že se Oldřich (za nímž je pravděpodobně skryt Bořivoj) vracel z lovu mít spojitost s Pohanskem? D. Třeštík o původním jménu Pohanska napsal (1988, s. 291): "...velkomoravské Pohansko neslo jméno, které by dnes znělo nejspíše Lovětín..."

Ke křížku nalezenému v hrobě želénské kněžny se vztahují následující věty M. Lutovského (1997, s. 136):"V poslední době se vynořil ojedinělý názor o možném západním původu některých předmětů a vlastně i pohřbené ženy. Křížek na čele zesnulé mohl být (neznamená to však, že tomu tak skutečně bylo) součástí pohřebního závoje – šlo by o starý germánský zvyk a žena by tím pádem mohla být původem Bavorka či Alamanka..." K tomu dodejme, že tento zvyk mohl do Zabrušan přijít i s jinou osobou než s touto kněžnou, mohl přijít s osobou kněžně nějak blízkou (tchýní, tchánem ad.). - Ke křížku napsal I. Štefan mj. (2018, s. 160, 161): "...je zřejmě obdobou zlatých plechových křížů, které jsou známy z langobardských pohřebišť v Itálii a severně od Alp z alamanských a bavorských pohřebišť..."

Z mohyly a jejích artefaktů historici vyvozují i stáří mohyly. M. Lutovský napsal (1997, s. 135): "Většina badatelů se shoduje na datování do druhé poloviny 9. století a na úzkém vztahu knížecí mohyly k nedalekému hradišti u Zabrušan." N. Profantová místo, odkud mohla kněžna do Zabrušan přijít, určuje s takovouto přesností (2014, s. 62): "...v Želénkách... byla pod obří mohylou pohřbena po r. 860 žena z Moravy, nejspíše z Mikulčic, jak dokládají její dvouplášťové gombíky..." Dobu ohraničuje nejstarším možným letopočtem a ne již nejmladším možným letopočtem.

Na hradišti u Zabrušan vládli postupně Wistrach, Slavitah, Bořivoj (možná pod jiným jménem) a možná i Vratislav? Byla žena pohřbená v Želénkách manželkou některého z těchto knížat? Pokud by želénská kněžna byla dcerou Rostislava a jiné ženy než Ludmily, mohl se jejím mužem stát Slavitah. To by upevnilo vztahy zabrušanských Přemyslovců a Mojmírovců. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 32), že spojencem Rostislava v Čechách [v boji s Franky] byl Slavitah, syn ducis Wistrachi. Bylo by také logické, že by se po vyhnání z hradiště u Zabrušan roku 857 uchýlil k Rostislavovi. - Za Kazi skrývá "Kosmas" Ludmilu ve spojení s Vratislavem, za Tetkou skrývá Ludmilu ve spojení se Spytihněvem a za Libuší skrývá Ludmilu ve spojení s tzv. Václavem. Mohl "Kosmas" mohylu přiřadit libovolně ke Kazi, Tetce i Libuši, nebo ji mohl přiřadit pouze ke Kazi, protože nejmenovaná vládkyně měla nějaký vztah k Vratislavovi? "Kosmas" zřejmě věděl, kdo byl v mohyle pohřben, a proto o ní píše v souvislosti s Kazi ve spojení s Vratislavem.

"Kosmas" v I, 36 líčí první setkání Oldřicha s Boženou. Ve skutečnosti na Oldřicha pověsil informace o Bořivojovi, na Boženu informace o Ludmile (jež byla Křesinova, tj. manželka velkomoravského Rostislava) a na Břetislava informace o Boleslavovi III. Užil i slovo vraceje. Má z nějakého důvodu ukázat na Vratislava? Boleslava III. Ryšavého "Kosmas" možná připomenul proto, že ovládal Moravu.

40C11. VRATISLAV ZAKLÁDÁ KOSTELY. BYL VRATISLAV POHAN NEBO KŘESŤAN?

Legenda Crescente fide uvádí, že Vratislav zbudoval kostel zasvěcený blahoslavenému Jiřímu. Podle falešného Kristiána Vratislav založil kostel ke cti blahoslaveného Jiří, ale byv překvapen smrtí, nespatřil jejího posvěcení, po němž dlouho toužil. J. Frolík o bazilice napsal (2020, s. 200): "Nalezená základová zdiva však dokládají existenci rozsáhlé trojlodní baziliky, která neměla ve své době v Čechách obdoby. Její délku odhadujeme na 25 až 30 m, šířka činila 15,5 m."

V 11. kapitole Života Metodějova, který zřejmě napsal pravý Kristián (tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý), je uvedeno: "Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: ,Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak si vzpomeń na mne.' Tak se i stalo." Byl tím knížetem Vratislav, děda Boleslava III. Ryšavého?

Falešný Kristián napsal o jednom činu Drahomíry: "...poslala své sluhy na Tetín, kdež ctihodné [Ludmilino] tělo leželo pochováno, poručila, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěli dům na způsob kostela, a určila mu titul ke cti blaženého Michaela archanděl." Legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít, ještě dříve, než zemřela Ludmila, a další Vratislavovy činy pověsili na Drahomíru. Nemohlo tak být i v tomto případě? Nenechal postavit stavbičku na Ludmiliným hrobem Ludmilin syn Vratislav?

Pokud Vratislav ovládal i polskou Vratislav, nezaložil i tam nějakou sakrální stavbu?

Pro bavorskou redakci Crescente fide je Drahomíra pohankou. "Kosmas" o knížeti zvítězivším v lucké válce, tj. o Vratislavovi, napsal (I, 13): "Kníže, ač pohan, jako by byl dobrý křesťan..."

Byl Vratislav pohan nebo křesťan? Vratislav možná nepřijal křesťanství, pokud byl pokřtěn, byla to pro něho jen formální záležitost. Legenda Crescente fide na jedné straně uvádí, že Vratislav pilně setrvával při křesťanském náboženství a zbudoval kostel za svěcený blahoslavenému Jiřímu a na druhé straně napsal, že Václavova matka zůstala pohankou. Podle legend byla Václavovou matkou Drahomíra a na tu věšel informace o Vratislavovi. Vztahuje se tedy Drahomířino pohanství na Vratislava. - V lucké válce "Kosmas" o Neklanovi, tj. o Vratislavovi, napsal: "Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan. Má slovo pohan skutečně sdělit, že Vratislav byl pohan, nebo je zde Neklan/Vratislav pohan jenom proto, že "Kosmas" zařadil luckou válku do pohanské doby, a naopak informuje, že Vratislav byl dobrý křesťan?

40C12. JEDNÁNÍ SVATOPLUKA S ARNULFEM ROKU 890

Roku 890 jednal Svatopluk s Arnulfem v Omuntesbergu. - M. Wihoda o situaci v Čechách po Bořivojově smrti napsal (2010, s. 19, 20): "Východofranský král Arnulf se na schůzce v Omuntesbergu smířil se Svatoplukem a nové přátelství zpečetil zvláštním darem, když svému spojenci přenechal... vévodství Čechů, které mělo [následují slova Rogina z Prümu] vládce své krve a dosud zachovávalo věrnost Frankům." Jaké území však Arnulf Svatoplukovi přenechal? To území, kde před svou smrtí správcoval z Kouřimska a Kolínska Bořivoj? Nebo to území, které ovládal z Budče Spytihněv? Či obě území? - Roku 890 se jméno Češi pro obyvatele našeho území možná ještě neužívalo. Tedy Bohemané mohli mít vládce ze svých řad do doby, než se vlády chopili v Čechách nebo v části Čech Mojmírovci (postupně Rostislav, Spytihněv, Svatopluk) a Přemyslovci.

40C13. NUTIL METODĚJ VRATISLAVA PŘIJMOUT KŘESŤANSTVÍ?

Domnívám se, že autorem velké části Života Metodějova je syn Boleslava I. Boleslav III. Ryšavý, totožný s pravým Kristiánem, jehož činy pověsil "Kosmas" na Strachkvase. Autor Života Metodějova tedy dobře znal dějiny svého rodu.

V kapitole 11 Života Metodějova autor napsal: "Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: ,Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak si vzpomeň na mne.' To se i stalo."

Gallus na Zeměvíta pověsil mj. tuto informaci o Vratislavovi (I, 3): "...jej [Zeměvíta] Král králů a Kníže knížat ustanovil za všeobecného souhlasu knížetem Polska." Termín Král králů byl totožný s pojmem kagan a ten užíval Rurikovec Igor. Pod pojmenováním Kníže knížat máme pravděpodobně vidět Svatopluka. Ten zřejmě učinil Vratislava správcem části Polska, jako učinil správcem části Čech jeho otce Bořivoje. Kníže Kyjevské Rusi Igor vyměřil Vratislavovi východní hranici jím spravovaného území. (Pokud je třeba trvat na jednotném čísle slovesa ustanovil, potom Král králů i Kníže knížat se vztahuje na velkomoravského Svatopluka.) Po smrti Svatopluka se Vratislav stal knížetem v části Polska a navíc i v části Čech. - Gallus spojuje Vladislava Heřmana, to je na onom místě Vratislava I. s Mazovskem. V II, 8 informuje o tom, jak Vladislav Heřman (to je zde Vratislav) rozděluje své ohromné panství mezi Zbyhněva (to je zde tzv. Václav) a Boleslava III. Křivoústého (to je zde Boleslav I.). Užije i tato slova: "...jejich otec [český Vratislav] však stále žil ve svém Mazovsku." Nejdůležitější lokalitou Mazovska byl Plock, který se objevuje v pramenech již v 9. století. Plock leží na Visle. Pouhých 28,1 km od Plocku je městečko Hostynin, kde již v 6. století bylo slovanské opevnění.

Jaká dvě území máme tedy vidět ve větě dáš-li se pokřtít dobrovolně v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně v cizí zemi. Byly v této souvislosti cizí zemí Čechy? 

Pokud by Vratislav měl být oním knížetem na Visle, potom by bylo třeba předpokládat, že Metoděj zemřel později než roku 885, možná roku 894. - Hlásit se k předkovi (k dědovi), který přijal křesťanství z přinucení, to by nebylo pro Boleslava III. (tj. pravého Kristiána) příliš k chlubení. Zřejmě proto ho nejmenoval a také proto, že v Životě Metodějově nechal Metoděje předčasně zemřít. Roku 885 nemohl Vratislav v části Polska už vládnout.

40C14. JEDNÁNÍ SPYTIHNĚVA A VITISLAVA (tj. VRATISLAVA) ROKU 895 NA ŘÍŠSKÉM SNĚMU V ŘEZNĚ

Roku 895 se dostavila na říšský sněm do Řezna všechna knížata Bohemanů a v jejich čele jediní jmenovaní Spytihněv a Vitislav (Witizla), kde složili slib věrnosti franské říši. Proč se dostavili do Řezna dva vládci (kromě dalších pro jejich malý význam nejmenovaných)?

Ve fuldských análech můžeme číst následující věty (citováno z L. E. Havlíka 1992, s. 233): "V polovině měsíce července se konalo v Řezně obecné shromáždění. Tam přišla ke králi Arnulfovi ze Slovanské země všechna knížata Čechů, z nichž předáky byli Spytihněv a Vitislav. Vévoda Svatopluk je předtím násilně odloučil a vytrhl ze společenství a z moci bavorského národa. Byli [Arnulfem - doplněno L. E. H.] důstojně přijati a dáním rukou - jak je zvykem - smířeni se podřídili královské moci." Otázkou zůstává, kdo je Vitislav. K tomu zde viz kapitolu Co znamená jméno Vitislav...

Při jednání v Řezně šlo o stanovení vztahů dvou českých knížectví, knížectví Nezamyslovců (Mojmírovec Spytihněv) a knížectví Přemyslovců (Vitislav = Vratislav?), a to jednak každého z nich k říši (Arnulfovi) a jednak pravděpodobně i vůči sobě navzájem. Jednání v Řezně bylo v době, kdy Přemyslovci Svatoplukovou smrtí na jedné straně ztratili jeho ochranu, na druhé straně se zbavili jeho svěrací kazajky. Jak Mojmírovec Spytihněv, tak Přemyslovec Vitislav (Vratislav?) slíbili věrnost franskému panovníkovi Arnulfovi.

Přítomná česká knížata přijala tehdy v Řezně křesťanství.

V době jednání Spytihněva a Vitislava (Witizly) v Řezně existovala v Čechách dvě velká knížectví. Spytihněv vládl z Budče území na západ od Vltavy. Na východ od Vltavy vládl Vratislav (možná až po smrti Svatopluka) a možná ještě v pásu zhruba od Stadic ke Starému Plzenci a odtud k Chýnovu, Doudlebám a Netolicím. Vratislav ovládl velké území v Polsku, možná větší než v Čechách.

Spytihněv nevládl časově mezi Bořivojem a Vratislavem, ale po určitou dobu vládl souběžně s Bořivojem a potom s Vratislavem. Legendisté nechtěli prozradit, že Přemyslovci museli o moc tvrdě bojovat, a proto zařadili Spytihněva (syna Rostislava a Ludmily) mezi Přemyslovce. Museli tak zkrátit jak dobu vlády Spytihněva, tak i Vratislava a dokonce zkrátili i jejich dožitý věk.

Dostavení dvou nejvýznamnějších českých vládců do Řezna je myslím významnou indicií pro domněnku, že v Čechách existovala dvě významná knížectví.

40C15. MĚL VRATISLAV I. KVŮLI OSTEOCHONDRÓZE KRČNÍ PÁTEŘE PROBLÉMY S CHŮZÍ? NEBYL RANĚN MOZKOVOU MRTVICÍ?

Vratislav je u falešného Kristiána schován pod Gommonem. Zřejmě bylo vytvořeno od slova gammy, tedy anglického slova znamenajícího chromý. Falešný Kristián napsal, že Ludmila by mohla říci (1969, s. 64): "...okem byla jsem slepému a nohou chromému." Byla nohou chromému Vratislavovi a okem tzv. Václavovi majícímu poškozený zrak. - Gallus ve své kronice (tj. V epilogu téže země a Čech) věší informace o českém Vratislavi na polského Vladislava Heřmana. A o Vladislavovi Heřmanovi, tedy o českém Vratislavovi (Neklanovi) napsal (II, 1): "...kníže Vladislav... nemocný na nohy." V I, 30 a I, 31 Gallus líčí, co Vladislav Heřman, tedy český Vratislav učinil, aby se mu konečně narodil syn Boleslav III., tj. český Boleslav I. Na radu biskupa se manželé modlili ke sv. Jiljímu a zaslali mu dary. Sv. Jiljí je vyslyšel a manželům se syn narodil. Sv. Jiljí je patronem mj. kojících matek a tělesně postižených. Jiljím ukázal autor tzv. Gallovy kroniky na své jméno Jiljí a zároveň na tělesné postižení českého Vratislava. - Gumpold zabalil informaci o tom, že byl Vratislav chromý, do zázraku v kap. 30: "...dal se [jakýsi muž z Frank] od jiných donésti - sám nebyl mocen chůze do chrámu svatého Víta mučedníka, kde odpočívá blahoslavené tělo [Václavovo]." [...] "Povstal milostí Boží uzdraven." [...] "...vrátil se do vlasti." (Proto byl z Frank, aby se mohl vrátit. Slovem vrátil totiž Gumpold řekl, že jde o Vratislava.) - "Kosmas" sám na Neklanovy, tj. Vratislavovy, nohy upozorňuje. Napíše však úmyslně pravý opak, než jaká je skutečnost. Neklan je na útěku rychlejší než Parth. Když u "Kosmy" (I, 13) tzv. Václav (Durynk) přináší Vratislavovi (nejmenovanému knížeti, z kontextu Vlastislavovi) hlavu Spytihněvova (Vlastislavova) synka, Vratislav sedí. P. Kopal vidí v Neklanovi protějšek statečného obětujícího se Tyra, vidí v něm zbabělce a simulanta (2017, s. 162).

Em. Vlček o Vratislavových kostech napsal (1997, s. 109, 110): "Na dochovaných kostech nebyly žádné hrubé změny, toliko známky osteochondrózy meziobratlového disku krčních obratlů C6-C7 a ojedinělé slabé projevy spondylotické (hrudní obratel Th6)." I. Danilov k osteochondróze páteře napsal (2014, s. 74, 75): "Osteochondróza páteře je degenerativně dystrofický proces, který obvykle začíná v meziobratlové ploténce a postupně (po etapách) tento proces zasahuje také prvky a struktury jak daného pohybového segmentu páteře, tak i celou páteř." Na stranách 153 a 154 uvádí I. Danilov řadu závažných projevů osteochondrózy krční páteře. Vyberme z nich ty, které se týkají pohybu: epilepsie temporálního (spánkového) laloku - upadnutí bez ztráty vědomí - záchvaty úplné ztráty vědomí s náhlou svalovou hypotonií - náhlá ztráta svalového napětí vedoucí k pádu - závratě. A přidejme ještě několik dalších příznaků nesouvisejících s pohybem: zvýšená podrážděnost - pocity obav, halucinace, různé děsy, strach ze smrti - zhoršují se problémy v emocionální oblasti.

K. Kaltofen v článku o degenerativním onemocnění krční páteře napsal (2008, s. 140, 141): "Etiologicky můžeme v oblasti krční páteře rozlišit dvě jednotky - výhřez krční meziobratlové destičky a osteochondrózu s cervikální spondylogenní myelopatií." [...] "Klinika cervikální spondylogenní myelopatie je typická spíše pozvolným rozvojem míšní symtomatologie. V místě komprimovaných segmentů jde o chabou parézu, kaudálně od léze se projeví spastickou parézou. Nejčastější poruchou bývají poruchy chůze, slabost a spasticita dolních končetin, ztráta síly na horních končetinách, poruchy jemné motoriky rukou, parestézie prstů a rukou. Na trupu jde často o disociovanou poruchu čití. Část nemocných udává sfinkterové potíže. Cervikální spondylogenní myelopatie má obvykle chronický pozvolný vývoj. Jen v malém procentu jde o akutní začátek příznaků. Může jít o centrální výhřez meziobratlové destičky nebo a malé trauma krční páteře, které vede k dekompenzaci nemoci."

Gumpold Vratislavovu osteochondrózu skryl možná do zázraku (kap. 30)? "V zemi Franků žil jakýsi muž, který od samého dětství nemohl choditi a pro přirozenou vadu pohyboval se nikoli chůzí, nýbrž plazením a svíjením se po zemi. Ten se jedné noci vytřeštil viděním ve spánku, neboť muž podivuhodné krásy... probudil chromého a poučil ho o cestě k uzdravení řka: Jak jen budeš moci... odeber se do Prahy... vstup do chrámu svatého Víta mučedníka, v němž odpočívá tělo svatého Václava mučedníka, a až se tam pomodlíš... zdravé chůze nabudeš." [...] "...dal se od jiných donésti - sám nebyl mocen chůze - do chrámu svatého Víta mučedníka, kde odpočívá blahoslavené tělo." [...] "Povstal milostí Boží, a vzdav povinné díky vyšel nikým nejsa podpírán, neboť znovu nabyl pevný a statný krok.

Vratislavovy tělesné problémy způsobené osteochondrózou vedly k tomu, že Vratislav nemohl v lucké válce bojovat (proto je v ní nebojujícím Neklanem) a že jeho nejčastější polohou bylo sezení, proto když mu Durynk (tj. tzv. Václav) nesl hlavu zabitého Vitislavova (tj. Spytihněvova) syna, sedí v radě.

Nebo byl Vratislav raněn mozkovou mrtvicí jako jeho vnuk Boleslav II.? Dnešní vědecké metody umožňují zjistit, jakou stravu jedli i jedinci v raném středověku. S. Drtikolová Kaupová ke stravě některých českých panovníků napsala mj. (2021, s. 46, 47): "Kníže Spytihněv, jeho manželka, stejně jako neznámý manželský pár "K1" a "K2" konzumovali podobnou stravu jako obyvatelé zázemí: masa a mléka jedli poměrně málo a naopak konzumovali prosné kaše. Přemyslovci pohřbeni v bazilice sv. Jiří – kníže Vratislav, neznámá knížata "K92" a "K98" a mladý muž z hrobu 102 – měli ve stravě vyšší podíl živočišných produktů a naopak proso se na jejich jídelníčku objevovalo zřídka. Nejvyšší podíl masa, mléka a ryb ve stravě měl kníže "K92", následován knížetem Vratislavem, přičemž oba vykazovali izotopické hodnoty typické pro příslušníky vrcholně středověkých evropských panovnických rodů." - V hrobě K1 byl pravděpodobně pohřben Měšek I., případně jeho otec Boleslav I. V hrobě K92 byl pohřben Boleslav II. a v hrobě K98 byl pohřben Boleslav III.

40C16. VRATISLAV PORAZIL V LUCKÉ VÁLCE SPYTIHNĚVA

Mojmírovec Spytihněv, syn Rostislavův, nejprve vládl Čechám nebo části Čech z Dowiny, pozdější Staré Kouřimi. Z ní byl vyhnán Bořivojem a Svatoplukem za Vltavu. "Kosmas" tuto válku nazval dívčí válka, a to proto, že Spytihněv v té době vládl z Dowiny a po válce ovládal lokalitu budoucího Pražského , zvanou tehdy Děvín. Vratislav a jeho stoupenci byli Češi a slovo Čech si "Kosmas" možná vykládal jako chlapec. Spytihněvovým hlavním sídlem se stala Budeč. Bořivoj správcoval v zájmu Svatopluka na východ od Vltavy. Vratislav po smrti Svatopluka ovládal území v části Polska, kde předtím správcoval, a v části Čech, kde dříve správcoval jeho otec Bořivoj. Pravděpodobně před rokem 921 došlo mezi Vratislavem a Spytihněvem k válce, kterou "Kosmas" nazval válkou luckou. V ní Vratislav (tj. zde Neklan) porazil Spytihněva (tj. zde Vlastislava). Spytihněv v bitvě zřejmě zahynul. "Kosmas" tuto informaci možná pověsil na Dětříška (III, 36), syna Buzova, tj. Rostislavova. - Podrobněji viz kapitoly o lucké válce a kapitoly o bitvě u Trutiny.

40C17. KONFLIKTNÍ VZTAH MEZI VRATISLAVEM A TZV. VÁCLAVEM

V proložní legendě o sv. Václavu je uvedeno: "Když pak zemřel otec [Vratislav], převzal Václav stolec otcovský. Tehdy zlomyslní lidé začali popouzeti bratry (proti sobě). Zprvu navedli Václava, aby vyhnal matku [Drahomíru], řkouce: ,Chce tě zabíti s bratřími, neboť ta zabila i dříve bábu tvoji Ludmilu.' I vyhnal matku svou na Budeč, a zakrátko kaje se přivedl ji k sobě (nazpět)."

A Bartošková napsala (2021, s. 116): "Václavův faktický nástup na trůn v roce 924 byl provázen bojovými střety s přívrženci Drahomíry, kterou kníže Václav hned na počátku své vlády dal vyhostit z Prahy. Jako místo Drahomířina dočasného exilu je ve svatováclavské Proložní legendě, která vznikla v druhé polovině 12. nebo první polovině 13. století v Rusku, uvedena Budeč. Byť o vyhnanství kněžny Drahomíry nejsou pochybnosti, k Budči jako místu Drahomířiny internace jsou historici skeptičtí." V poznámce č. 39 na s. 117 k roku 924 autorka uvedla: "Nejpozději následujícího roku, neboť na podzim 925 byly již rozhodnutím knížete Václava přeneseny Ludmiliny ostatky z Tetína do Prahy." A k lokalitě z Prahy věnovala autorka na téže straně poznámku č. 40: "Podle Kristiána dokonce ze země (Kristián, 44-47)." Protože Vratislav původně ovládal velké území v Polsku a to přidělil svému synovi Boleslavovi, odešel možná z Čech do Polska.

Vratislavův pobyt v Polsku koncem svého života možná potvrzuje i Gallus. V II, 8 informuje, jak Vladislav rozdělil své panství mezi Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého. Za Vladislavem zde máme vidět českého Vratislava I., za Zbyhněvem českého tzv. Václava (Vratislavova mladšího bratra) a za Boleslavem III. Křivoústným Vratislavova syna Boleslava I. Gallus napsal: "Mým úkolem... je rozdělit mezi ně království..." […] "...ať si každý ponechá svůj díl podle toho, jak byla mezi ně země rozdělena. Po mé smrti ať má Zbyhněv spolu s tím, co vlastní, Mazovsko, Boleslav, můj pravý syn, ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři." […] "...jejich otec však raději stále žil ve svém Mazovsku." Mínil zde Gallus Mazovskem skutečně polské Mazovsko s hradištěm Plockem nebo si za Mazovsko máme dosadit nějaké území v Čechách. Nebo dokonce platí oboje: k Vratislavovi se vztahuje polské Mazovsko a k tzv. Václavovi máme Mazovsko nahradit nějakou oblastí v Čechách? 

40C18. VYBUDOVAL VRATISLAV I. HRAD DRAHÚŠ?

"Kosmas" o hradu Drahúš v I, 13 napsal: "Vystavěv [vítěz v lucké válce Neklan, tj. Vratislav] na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní viděti klášter Panny Marie..."

Vratislav se možná původně jmenoval Drahomír, když se stal vládcem, přijal jméno Vitislav a po slavném vítězství v lucké válce jméno Vratislav. Viz zde kapitoly Za jakými jmény... a Co znamená jméno...

Chtěl "Kosmas" čtenáři hradištěm Drahúš sdělit něco tajného? (Že je v textu něco skrytého, to "Kosmas" napověděl na začátku I, 13 slovem skrytého.) Kdo by věděl, že se Vratislav po část svého života jmenoval Drahomír, mohl si ze jména Drahúš odvodit, že právě on je vítězem lucké války? Hradiště Drahúš stavěl podle "Kosmy" totiž ten, kdo v lucké válce zvítězil.

Vratislav se zřejmě původně jmenoval Drahomír. Později se ve fuldských análech objevuje k roku 895 jako Vitislav. Pokud by šlo o zkomoleninu jména Víceslav(ný), muselo by jméno Vitislav (Víceslav) zmizet. Jako před Romulem a Rémem nebyl žádný Romulus a Rémus, nemohl být žádný Víceslav před Václavem a Boleslavem. A tak Víceslav dostal v legendách podobné jméno, a to Vratislav. Nebo dostal jméno Vratislav až jako vítěz v lucké válce. Jméno Vratislav totiž může podle P. Vojtové (viz zde kapitolu Vratislav I.) znamenat zahnat na útěk (zvrátit).

Prozrazuje "Kosmas" hradem Drahúš původní jméno Vratislavovo? Nebo se jméno hradiště z nějakého důvodu vztahuje k veletskému knížeti Dragovitovi, o němž je v pramenech zmínka k roku 789 (vykonával v pohanském chrámu oběť a poté se setkal s Karlem Velikým)? Nemohl být otcem Wistracha? Dargoměr se snad také původně jmenoval Měšek I., syn Boleslava I. Pojmenování hradiště po Drahomíře jistě nepřipadá v úvahu.

Vratislav se po určitou dobu mohl jmenovat Drahomír a po něm (Měškově otci nebo dědovi?) to jméno mohl získat polský Měšek. V I, 4 Gallus uvedl, že Zeměmysl (tj. český Boleslav I.?) zplodil Měška, který se dříve jmenoval jinak. V poznámce č. 41 na s. 134 se dočteme: "Polská literatura s určitými rozpaky připouští, že Měšek skutečně mohl užívat jméno, a to do svých postřižin v sedmi letech." Fr. Kopečný ke jménu Měšek napsal (1974, s. 101): "Jde zřejmě o domáckou formu jména. Patrně bylo oficiální jméno tohoto panovníka Dargoměr (tedy naše Drahomír), protože se v některých lat. listinách vyskytuje ve spojení Dagome iudex. Z Dargoměr domácké Měch z něho Měšek." Jméno Dargoměr by Měšek mohl dostat po svém dědovi po svém otci nebo dědovi českém Vratislavovi. Vratislav může být jméno, které daly tomuto knížeti legendy, stejně tak, jako dostal Vratislav od falešného Kristiána jméno Kaich. V určité době se Vratislav mohl jmenovat Vitislav.

Vratislavovo jméno Drahomír možná vedlo k tomu, že legendisté pojmenovali jeho manželku Drahomírou a pověsili na ni Vratislavovy činy a že po tomto Vratislavovu jménu bylo nazváno hradiště Drahúš, Vratislavem možná založené. Také se však mohlo jmenovat Vratislav a přejmenovat na Drahúš ho mohl "Kosmas", protože chtěl toto druhé Vratislavovo jméno prozradit nebo připomenout. Že to "Kosmas" učinil, naznačil možná sám tím, že v krátkém pojednání o Drahúši použil sloveso vrátili (vrátili se domů s velikou radostí). "Kosmovi" vzdělaní současníci možná této "Kosmově" záměně rozuměli, třetímu oku to však bylo neprůhledné.

Tento svůj úmysl (prozradit druhé jméno Vratislava) mohl "Kosmas" učinit, ať už hradiště založil kdokoli a ať se jmenovalo jakkoli. Stačilo, že ho (možná) jménem Drahúš sám pojmenoval.

Archeolog P. Čech napsal, k čemu sloužil "Kosmovi" hrad Drahúš a některé další hrady (2002, s. 353): "Všechny tři hrady, tj. Libušín, Tetín a Drahúš, mají jedno společné. V době Kosmově byly všechny tři objekty opuštěny, jak dokládají písemné i archeologické prameny... Z toho je možné vyvozovat, že si kronikář za místa svých dějů vybíral hrady sice ve své době známé, ale již opuštěné nebo jako centra knížecí moci neužívané a snad tedy díky uvedenému stavu požívající jakýsi ,punc' starobylosti, doložený v případě Tetína hagiografickou literaturou." Historikové si neuvědomují, že děje popisované v "Kosmových" pověstech jsou vlastně skrytými ději z počátku našeho státu, nikoliv ze 7. nebo 8. století, a že je třeba zvažovat, zda hrady Křivoklát, Tetín, Libušín, Drahúš a jiné patří do doby Bořivojovy, Ludmiliny, Spytihněvovy, Vratislavovy a Václavovy.

Kdy přestal Vratislav vládnout a kdy zemřel, to není známo. Protože Vratislav byl v legendách pod jménem Gommon jedním z vrahů Ludmily a legendisté to nechtěli veřejně přiznat, nechali Vratislava zemřít před Ludmilou. Další jeho činy připsali Drahomíře. Vratislavova manželka se možná jmenovala zcela jinak, ale legendisté ji pojmenovali jménem, které – pochopitelně v mužské podobě – používal po určitou dobu svého života Vratislav.

P. Čech vycházel při svém datování založení hradiště Drahúš z datovaní keramiky nalezené na území Žatce a keramiky z hradiště Drahúš. A z jeho závěru ostatní publicisté vycházejí. Napsal (1999, s. 358): "Domníváme se, že hradiště Drahúš bylo založeno až někdy ve 2. polovině 10. století na strategicky důležitém bodu na cestě směrem k západu, severozápadu a k severu. Důležitosti umístění na komunikaci byla podmíněna i nevýhodná poloha hradiště na nízké terase nad Ohří, což zaznamenal i Kosmas. Založení se zřejmě ukázalo jako nepříliš výhodné nebo dokonce nadbytečné a zánikem opevnění někdy v první polovině 11. století jeho strategická funkce končí." Datování P. Čechem, kdy bylo založeno hradiště Drahuš, není myslím zpochybňováno.

Hradiště Drahúš mohl vybudovat Boleslav I. a pojmenovat ho po svém otci Dragomírovi (Vratislavovi) nebo po svém synovi Dargoměrovi, tj. pozdějším Měškovi I. Podobně možná pojmenoval Spytihněv Budeč po neknížecím jménu svého otce Rostislava. Boleslav I. by také mohl pojmenovat hradiště po svém synovi Měškovi, který se původně jmenoval Dargoměr.

O souvislosti hradiště Drahúš a Žatec napsal M. Lutovský (2006, s. 109): "V průběhu první poloviny 10. století zanikla či alespoň výrazně ztratila na významu téměř všechna stará kmenová centra, poblíž některých později vyrostla nová, většinou menší hradiště. Z těchto dvojic uveďme jako příklad vyvrácené hradiště Stará Kouřim a nově opevněnou ostrožnou polohu ,u sv. Jiří' v jeho těsné blízkosti, hradiště u Zabrušan a nedalekou přemyslovskou Bílinu, hradiště Švédské šance a (Mladou) Boleslav. Lze uvést i hradiště Drahúš u Postoloprt a nově vznikající Žatec..."

K hradu Žatec J. Sláma napsal (2010, s. 42): "Zatím spíše s rozpaky je přijímán nedávno zveřejněný názor, že významný přemyslovský hrad Žatec, stojící vně původní přemyslovské domény, měl být vybudován snad již v době Václavově a být tak svědectvím o přemyslovské expanzi do severozápadních Čech v oné době." A v poznámce k tomuto souvětí dodal: "Názor o Václavově stavbě žateckého hradiště a o ovládnutí severozápadních Čech tímto Přemyslovcem vyslovil ČECH 2004, 59. Svůj výklad opírá o dendrochronologické datování dřev použitých ke stavbě žateckého opevnění do doby Václavovy. K problému žateckých dendrochronologických dat srov. KYNCL 2004. Čechův výklad odmítl ŠTEFAN 2004."

Domnívám se, že "Kosmas" možná skrývá za jmény na Bož- české světce: Božej – Vojtěch, Božen – Václav, Božena - Ludmila. A v II, 24 "Kosmas" napsal: "Tu Smil, syn Boženův, jenž byl správcem na hradě Žatci..." Jméno Smil podle M. Knappové přibližně znamená bohabojný, uctívající (boha). DOPSAT

Pro "Kosmu" však nemuselo být důležité, jestli hradiště Drahúš u Postoloprt skutečně založil Drahomír (Vratislav), mohlo se jmenovat po jiném velmoži. "Kosmovi" šlo jenom nebo především o samotné jméno Drahúš. Touto hříčkou s vymyšleným jménem prozrazoval "Kosmas" Vratislavo buď skutečné (třeba jen dočasné) jméno Drahomír, nebo tím naznačil, že za Drahomírou se skrývá Vratislav. Přitom Drahomíra je buď zcela vymyšlená, nebo jsou na ni navěšeny Vratislavovy činy.

Silnice vedoucí z Loun do Žatce prochází vsí Drahomyšl, která je od hradiště Drahúš vzdálena vzdušnou čarou asi 6 km. MJvČ V/0162 v hesle Drahomyšl pro srovnání uvádějí: "...polab. MJ Dargumesle 1189... Dargumizle 1269... pomoř. OJ Dargemoyzle de Clodran 1190..."

40C19. BYLA MORAVA NEBO JEJÍ ČÁST PŘIPOJENA K ČECHÁM JIŽ ZA VRATISLAVA I.?

Morava mohla být připojena k Čechám, pravděpodobně však jenom její část, v 10. století. Pro tuto dobu existuje pro Moravu velice málo písemných pramenů a archeologické nálezy na danou otázku odpovědět nedokáží.

J. Sláma o úvahách o tom, jak vypadala Morava po rozpadu Velké Moravy, napsal (2006, s. 51): "Uvažuje se o jejím porobení Maďary, o okamžitém ovládnutí Přemyslovci, o přemyslovské expanzi směřující na Moravu nejspíše po lešské bitvě v roce 955 a konečně o více či méně nezávislé vládě místních knížat. Historicky bezpečně doložené je až obsazení Moravy polským panovníkem Boleslavem Chrabrým na počátku 11. století, kterého potom z tohoto území vypudil někdy krátce po roce 1018 Přemyslovec Bořivoj." - "Zvláště v první polovině 10. století je situace na Moravě zcela nepřehledná."

K náznakům, že na Moravu pronikal Vratislav I., J. Sláma napsal (2006, s. 82): "Teprve vrcholně středověké uherské kroniky sepsané ve 13. a 14. století (Simonis de Keza Gesta Hunganorum a Chronikon pictum Vindobonense), jejichž autoři měli však k dispozici i některé starší, později ztracené prameny, zmiňují se o bojích Maďarů s českým knížetem Vratislavem I. a nepřímo naznačují, že Morava tehdy byla v určité závislosti na Přemyslovcích. Tyto pozdní údaje nejsou však věrohodné a i mocenská pozice tohoto knížete nebyla v české kotlině natolik silná, aby mu umožňovala mohutnou expanzi směrem na východ." V poznámce 7 k tomuto textu na s. 82 J. Sláma napsal: "Łowmiański (1970, 438-439)... s ohledem na mocenskou situaci ve střední Evropě na počátku 10. století předpokládá obsazení Moravy již Přemyslovcem Spytihněvem I." Spytihněv nemohl dobývat Moravu. Spytihněv vládl zároveň s Vratislavem, každý však v jiném knížectví. Vratislav ovládal přibližně to území, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi. Spytihněv vládl na západ od Vltavy. Mezi Moravou a panstvím Spytihněva byla část knížectví Vratislava I.

40C20. JAK ROZSÁHLÉ ÚZEMÍ OVLÁDAL VRATISLAV I. A JAK SVÉ KNÍŽECTVÍ ROZDĚLIL MEZI TZV. VÁCLAVA A BOLESLAVA. KDE POTÉ VRATISLAV, TZV. VÁCLAV A BOLESLAV SÍDLILI?

O tom, jak si tzv. Václav a Boleslav I. rozdělili dědictví po otci, nás informuje Gallus. Připomeňme, že Gallus činy Vratislava I. navěsil na Vladislava Heřmana, činy tzv. Václava na Zbyhněva a činy Boleslava I. na Boleslava III. Křivoústého.

V II, 7 Gallus napsal: "Když byla tedy hnězdenská bazilika vysvěcena a Zbyhněv získal otcovu milost, svěřil kníže Vladislav své vojsko oběma synům a vyslal je na výpravu do Pomořan. Oni však na odchodu pojali mně neznámý úmysl, úkol nedokončili a vrátili se z tažení zpět. Proto mezi ně otec, nevím z jakého tušení, rychle rozdělil zemi, nepustil však přitom z ruky hlavní sídla." V poznámce 62 na s. 140 je uvedeno: "Z následujícího výkladu (II, 8) je patrné, že měl na mysli Krakov, Vratislav a Sandoměř." Slovem vrátili je možná ukázáno na Vratislava.

V II, 8 vložil Gallus do úst Vladislava Heřmana tato slova: ",Mým úkolem jako člověka starého a nemocného, je rozdělit mezi ně [své syny] království... Dávat přednost jednomu před druhým... není již v mých silách..." […] "Po mé smrti, ať má Zbyhněv spolu s tím, co vlastní, Mazovsko, Boleslav, můj pravý syn, ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři. Nakonec však, jestliže nebudou řádní nebo jestliže budou žít v nesvornosti, ten, který by přilnul k cizím národům a přivedl by je do země, aby ho zničily, ať je zbaven moci a ztratí otcovské dědictví. Na královském trůnu ať podle věčného zákona trvale sedí ten, kdo se lépe postará o čest a prospěch země.' Když byla vláda rozdělena... jejich otec však raději stále žil ve svém Mazovsku. "Rozdělil Vratislav své panství tak, že přiřkl část svému synovi Boleslavovi a část svému mladšímu bratrovi Václavovi (protože už nebylo v jeho silách, aby vše zdědil jeho pravý syn Boleslav)? Je zde v obecné rovině vyjádřeno jakési proroctví, že Václav se bude opírat o cizince Jindřicha Ptáčníka a nakonec bude zbaven moci? Bude vyhnán z Pražského hradu (ještě před svým zabitím). - Poté, když Vladislav Heřman (zde Vratislav I.) rozdělil své panství mezi syny Zbyhněva (zde tzv. Václava) a Boleslava III Křivoústého (zde Boleslava I.), sám raději stále žil ve svém Mazovsku. Jméno kraje Mazovsko má podle jedné teorie vycházet ze jména Maz, což bylo jméno pro člověka žijícího v blatech (,umazaného'). Mazovsko by tedy znamenalo blátivý kraj. Ať je tato teorie správná nebo není, "Kosmas" mohl uvažovat stejně. Nejvýznamnějším městem středověkého Mazovska je Plock ležící na Visle. V písemných pramenech se objevuje již v 9. století. Vratislav byl možná tím vládcem a Visle, kterého Metoděj nutil vyhrožováním, aby se stal křesťanem. Metoděj by však zřejmě musel zemřít později než v roce 885, což nelze vyloučit. Metoděj mohl roku 885 přijít do Čech, což legendy úmyslně zamlčely.

Pokud si měl čtenář dosadit za polské Mazovsko českou lokalitu, mohlo by jít o Libici. Nebo si měl představit Budeč. Tam měl tzv. Václav vyhnat Drahomíru. Na Drahomíru však byly věšeny informace o Vratislavovi (když ho legendisté nechali předčasně zemřít před Ludmilou) který se možná původně jmenoval Drahomír a byl po něm možná pojmenován vnuk Měšek, a to jménem Dargoměr, a hradiště Drahúš. Mazovsko – Maz – člověk žijící v blatech (umazaný), to je vysvětlení na internetu. OVĚŘIT I. Lutterer má jenom spojení Mazovsko – Maz.- Gallus psal o Boleslavu III. Křivoústém jako o severním knížeti. Patřilo mu zřejmě více území v Polsku než v Čechách. Polské území později předal svému synovi známému jako Měšek. - Za slova co vlastní vztahující se ke Zbyhněvovi, ve skutečnosti k Václavovi, bychom měli dosadit rozsáhlé území v Čechách, zřejmě to území, které připsal "Kosmas" jako knížectví Slavníkovi. Po popravě tzv. Václava to území získal Boleslav s tím, že část z toho území (na Kouřimsku a Kolínsku) přidělil Slavníkovi. Když Slavníkovci zavraždili Boleslava II., získali zpět i dřívější území Václavovo, získali Slavníkovo knížectví.

Dostal Boleslav z Vratislavova panství severní část, dokonce část v dnešním Polsku, a proto ho Gallus schoval za polského severního knížete Boleslava III.?

Kap. II, 21 na předešlou navazuje: "Kníže Vladislav zemřel ve vysokém věku sužován dlouhou nemocí. Arcibiskup Martin... neodvážil se ho pochovat, neboť čekal na syny." […] "Když byl kníže Vladislav v plockém kostele... pochován, byly otcovy poklady rozděleny mezi syny … Každý z bratrů dostal (tu) část, která mu příslušela z podílu, Boleslav však jako pravý syn obdržel dvě hlavní sídla říše..." Vladislav je český Vratislav, bratři jsou Václav a Boleslav. Je plocký kostel pražský kostel? Co znamenají slova Boleslav – pravý syn? Znamená to, že Václav byl nepravý, protože jeho matkou byla souložnice (konkubína), nebo to znamená, že Václav synem Vratislava nebyl? Že jím byl jenom podle legend, ve skutečnosti byl synem Bořivoje?

O rozdělení dědictví po Vratislavovi mezi Václava a Boleslava nás informuje i "Kosmas" v III, 16: "Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství na polovic mezi své dva syny: ...Zbyhněva... Boleslava." [...] "Zbyhněv hned po smrti otcově zdvihl zbraně proti svému bratru... ". Místo jména Vladislav si dosaďme Vratislav, místo Zbyhněv tzv. Václav. Na Zbyhněva (tzv. Václava) "Kosmas" prozradil, že jeho matka byla souložnice (totéž napsal o Zbyhněvovi Gallus). Proto neměl nárok na knížecí trůn. Legendy ho možná skutečné matky zbavily. A protože měl být světec, zbavily ho i manželky. Zároveň ho o generaci omladily. Tím ho také očistily od podílu na smrti Ludmily.

I. Štefan napsal (2016, s. 201): "Regionální systémy spojitelné s předpokládanými ,knížectvími' se v Čechách nedaří uspokojivě vymezit a je však třeba říci, že pouze na základě svých pramenů není archeologie k těmto úkolům příliš disponována. Nevíme, kolik mocenských uskupení máme vlastně hledat, čím byly definovány, jak byly vnitřně strukturovány, vymezeny ani do jaké míry byly stabilní. Exemplární příklad nabízejí Kolín, Kouřim a Libice nad Cidlinou ve východní části středních Čech, které vytvářejí trojúhelník o stranách přibližně 15, 20 a 12 km. Na všech byly objeveny výjimečně vybavené hrobové celky z druhé poloviny 9.-počátku 10. století spojované s nejvyššími elitami, ve vazbě na opevněná centra. Podléhaly tyto lokality jedné autoritě nebo se jednalo o jakési miniaturní ,městské' státy' reprezentované vlastními elitami? Do jaké míry byla dělba moci v rámci regionu stabilní a v jakém vztahu byli pohřbení velmoži ke zmiňovanému kouřimskému vévodovi či mocnému Slavníkovi?" Ze Staré Kouřimi byl vyhnán Spytihněv, dosavadní vládce středních Čech nebo většiny Čech Bořivojem s pomocí Svatopluka nebo Svatoplukem, aby si mohl dosadit do části Čech jako svého správce Bořivoje. Spytihněvovým 'hlavním městem' se stala Budeč. Štefanův trojúhelník se stal centrem té části Čech, kde Bořivoj správcoval. Jeho nástupcem se stal, možná až po smrti Svatopluka, Vratislav. Nebyl však již správcem, ale knížetem. Po vítězství v lucké válce nad Spytihněvem a po jeho smrti možná nad Ludmilou se stal pánem celých nebo skoro celých Čech a části Polska. Za Svatopluka možná v části Polska správcoval. Vratislav před svou smrtí své ohromné panství rozdělil mezi svého bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava. Sám si rovněž ponechal nějakou atraktivní část Čech. Zřejmě Budeč nebo Libici. Po Vratislavově smrti jeho území zdědil tzv. Václav. Když Boleslav definitivně porazil Václava, kterého předtím učinil svým podkrálíčkem, a popravil ho, byly Čechy opět sjednoceny.

Pobyt Vratislava na Budči pověsili legendisté na Drahomíru (Vratislava totiž nechali předčasně zemřít). A. Bartošková napsala (2014, s. 21): "Drahomířino vyhnání z Prahy zmiňuje jak První staroslověnská legenda a sv. Václavu... tak i Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu... žádná z nich však neuvádí místo jejího vyhnanství. Rovněž Kristián... pouze zaznamenává, že Václav vyhnal svou matku ze země. Budeč jako místo její internace zmiňuje jen staroslověnská Proložní legenda o sv. Václavu... sepsaná ve druhé polovině 12. nebo první polovině 13. století v Rusku."

40C21. JMENUJE SE POLSKÁ VRATISLAV PO VRATISLAVOVI I.?

K polskému hradišti Vratislav napsal P. Rzeźik (2002, s. 169, 170): "...probíhající obsáhlejší studie k osídlení ukázaly Vratislav jako lokalitu na severní periferii souboru sídlišť, jež se ztotožňuje s kmenovým územím Slezanů v 9. a 10. století." […] "Otázka doby založení vratislavského hradu zůstává ovšem nevyjasněna." […] "Pro rané počátky vratislavského hradu mluví nepřímo také skutečnost, že ke stavbě vnějšího valu bylo použito dřevo, které bylo pokáceno minimálně několik desetiletí před rokem 985."

Sł. Możdzioch napsal (2012, s. 448): "...grodu we Wrocławiu, który datowano najwcześniej wiek IX (Kaźmierczyk 1959, 110), na 1. polowȩ stulecia X (Jaworski – Rzeźnik 1998, 88) lub lata 80. tegoż wieku (Możdzioch 2004, 322)." V grafu na straně 449 autor zakreslil počátek wroclawského hradu do 9. století (jak soudili polští historici ve 2. polovině 20. století) a do 2. poloviny 10. století (jak soudí polští historici počátkem 21. století). V tomto případě by Vratislav nemohl založit Vratislav I., ale mohl by tak učinit jeho syn Boleslav I. nebo vnuk Měšek I.

D. Třeštík ke jménu Vratislav napsal (1997, s. 548, pozn. 100): "Vratislav je však běžné slovanské jméno a není tedy žádný důvod spojovat jméno slezského hradu právě s českým Vratislavem."

Vratislav I. je možná totožný s knížetem na Visle, jehož podle autora Života Metodějova Metoděj varoval (pokud žil i po roce 885), že nepřijme-li dobrovolně křesťanství, bude k jeho přijetí donucen násilím. Visla protéká Krakovem, Plockem a Włoclavkem, Vratislaví protéká Odra, u Štětína vtéká do Baltského moře.

Jiná pravděpodobnost, že Vratislav založil polskou Vratislav, je, jestliže budeme věřit, že do vlády Boleslava I. Přemyslovci ovládali pouze svou středočeskou doménu (s tím, že další části Čech na nich mohly být do určité míry závislé), a jiná pravděpodobnost je, když se budeme domnívat (a myslím oprávněně), že již Vratislav koncem své vlády ovládal daleko větší území než tzv. přemyslovskou doménu a to i značnou část Polska. "Kosmas" se na Vratislava I. díval jako na krále, tuto svou představu pověsil na Vratislava II. a připsal mu k české královské koruně i korunu polskou.

Vratislavovým jménem mohl polskou Vratislav pojmenovat někdo z Vratislavových potomků. Mohl to být syn Boleslav I. nebo vnuk Měšek.

40C22. "KOSMAS", GALLUS A AUTOR ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SÁZAVSKÉHO SE NA VRATISLAVA I. DÍVALI JAKO NA KRÁLE

Vratislav I. ovládal nejenom velkou část Čech, ale i velkou část Polska (viz zde kapitolu Jak rozsáhlá území ovládal Vratislav...). Proto se v souvislosti s Vratislavem I. objevují (někdy však pověšena na Vratislava II.) slova král, království, koruna.

"Kosmas" k roku 1086 napsal (II, 37): "...císař [Jindřich III.] se souhlasem a schválením všech nejlepších mužů své říše, vévodů, markrabí, dvořanů a biskupů, učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska..." O korunovaci Vratislava II. "Kosmas" napsal mj. toto (II, 38): ,Přitom duchovenstvo a všichni dvořané třikrát volali: ,Vratislavu, králi českému i polskému... život, zdraví a vítězství!'"

Gallus o předání moci Vladislavem Zbyhněvovi a Boleslavovi III. Křivoústému (zde Vratislavovi I. tzv. Václavovi a Boleslavu I.) napsal v II, 8: "Když se však předáci zeptali otce, kdo z nich by podle něj více vynikal při vysílání a přijímání poselství, při svolávání a najímání vojska a při mnoha způsobech řízení tak velkého království, odpověděl ji prý takto: ,Mým úkolem, jako člověka starého a nemocného, je rozdělit mezi ně království...'" Rozdělení království svědčí o jeho velikosti.

V Založení kláštera Sázavského, což je ono Privilegium církve moravské, pověsil autor osudy a činy Jana II. Břichatého na Božetěcha. Na něho se biskup Kosmas rozhněval neuhasitelnou zlostí, neboť Božetěch, tj. Jan II. Břichatý, vsadil řečenému králi korunu na hlavu. Třetí oko se má z kontextu domnívat, že je míněn Vratislav II., Jan II. Břichatý však myslel Vratislava I.

L. Reitinger napsal o koruně nad hlavou první postavy následující po oráčské scéně ve znojemské rotundě (2019, s. 512, pozn. č. 82): "V letech 1861, 1864 a krátce před rokem 1890 byly pořízeny tři reprodukce panovníka, který byl na znojemských malbách umístěn jako první po oráčské scéně pod vyobrazením krále Vratislava II. Autoři těchto kopií tehdy viděli na hlavě vládce předmět svým tvarem částečně připomínající korunu... Během opakovaného restaurování převážil názor, že příslušný kníže byl původně prostovlasý a ozdoba jeho hlavy je teprve sekundárním doplňkem." [...] "To zvláště potvrzuje i detail, že sporná ozdoba hlavy podle vyobrazení z 19. století je fakticky namalována jen nad vlasy a ani zčásti nezakrývala kštici příslušného vládce, s číms se na znojemských malbách setkáváme v případě zobrazení všech ostatních pokrývek či ozdob hlav. Jasnou odpověď ohledně této koruny či čepce budou moci nabídnout jen důkladnější sondy. Pokud se však jedná o dodatečnou úpravu přemyslovského cyklu, rýsuje se zde otázka, proč vůbec vyvstala potřeba takto doplnit zobrazenou řadu vládců a dokreslit pouze jednomu z knížat na hlavu ozdobu připomínající v základních obrysech korunu. Bylo tím dodatečně docíleno toho, že v dlouhé řadě Přemyslovců nebyl pouze jeden korunovaný král (Vratislav II.), ale dva panovníci dekorovaní insignií tohoto typu? Tím by možná došlo k určité (soudobé?) aktualizaci maleb patrně reflektující královské povýšení Vladislava II. roku 1158." Patří informace, že Božetěch, tj. zde Jan II. Břichatý, vsadil Vratislavovi na hlavu korunu, a informace, že ozdoba hlavy Vratislava I. v rotundě sv. Kateřiny je sekundárním doplňkem, k sobě? Nasadil takto Jan II. Břichatý Vratislavovi I. na hlavu korunu?

Pro Vratislava I., který ovládal velkou část Polska, možná platí to, co napsal D. Třeštík v souvislosti s Rostislavem (2004, s. 296, pozn. 31): "Obecně platí, že od 8.-9. století do 10.-11. století znamenalo slovo ,král' (přejaté ze jména Karla Velikého) ,mocný francký panovník' a také vůbec ,mocný panovník'. Teprve asi od 10.-11. století se význam zúžil na ,korunovaný král'.

D. Vrána napsal (2019, s. 19): "...za oráčskou scénou jsou ještě dva panovníci... Oba stojí... za oráčskou scénou a jsou stromem odděleni od řady... šesti moravských knížat." [...] "V této souvislosti je důležité svědectví akvarelů Mořice Trappa z roku 1861, které představují nejstarší dochovanou obrazovou dokumentaci maleb. Podle těchto kopií měl první ze dvou panovníků původně na hlavě pokrývku, která na Trappově akvarelu připomíná jakýsi diadém či korunu."

První postavou po oráčské scéně je podle mne Vratislav I. Bořivoj jako pouhý správce je zobrazen pouze jako Přemysl v oráčské scéně. Spytihněv nebyl Přemyslovec, ale Mojmírovec, proto v rotundě zobrazen není. Jako první kníže v plášti je tedy Vratislav I.

Kdyby Jindřich IV. učinil Vratislava opravdu polským králem, mohl by předtím vypadat rozhovor Vratislava s Jindřichem takto. Vratislav: "Milý Jindřichu, mně je český královský titul poněkud málo. Nemohl bys mě učinit ještě králem polským?" Jindřich: "Milý Vratislave, to je báječný nápad. Už dlouho jsem si přál sousedit na východních hranicích s ohromnou říši. Udělám, co bude v mé moci, abych ti tvoje skromné přání splnil."

40C23. JAK HISTORICI VYSVĚTLUJÍ POLSKOU KORUNU VRATISLAVA II.

O Vratislavově titulu polský král se zmiňují tři písemné prameny: opisy deseti listů řezenského kodexu, které se týkaly českého Vratislava II. (rukopis se ztratil), pegavské letopisy a "Kosmova" Kronika Čechů. Názory na obsah 10 listů se rozcházejí: od od přesvědčení, že informace v nich obsažené jsou pravdivé, až po přesvědčení, že jde o stylistická cvičení, kde na pravdivosti obsahu nezáleželo. Nejstarší dochovaná podoba Annales Pegavienses byla sestavená nepříliš dlouho po polovině 12. století. 

B. Krzemieńska k polské koruně Vratislava II. napsala (1966, s. 60, 61): "Pouhé invektivy [vůči Polákům] nejsou však věcným argumentem, proto se Kosmas snažil snést i pozitivní důkazy. Soustřeďují se okolo otázky českých nároků na polské území, které našly svůj výraz v tributu placeném ze Slezska. Tribut byl sice starého data – vznikl v důsledku výpravy Břetislava I. - nabyl však v době Kosmovi současné zvláštní aktuálnosti, protože polští panovníci počínaje Boleslavem Smělým odmítali tribut platit. Kosmas ovšem konstruuje na tomto základě dalekosáhlé nároky Čech na Polsko. Sice vysloveně říká, že Slezsko bylo vráceno Polákům za roční poplatek (II, 13), dále však o tomto poplatku mluví obecně jako o tributu z celého Polska, z čehož potom pro jeho čtenáře muselo samozřejmě vyplývat, že Polsko bylo na Čechách závislé. V souladu s tím také tvrdí, že Břetislav I. si podřídil celé Polsko (II, 13), ačkoliv ze samotného popisu výpravy to vůbec nevyplývá. Důsledkem toho je pak to, že Poláci jsou pro Kosmu poplatníky (tributarii) Čech." […] "Na jakési ještě dále jdoucí nároky na Polsko ukazuje i otázka polské koruny Vratislava. Tento fakt je doložen vedle Kosmy pouze listy ze sbírky, která pravděpodobně vznikla v okolí Vratislavově a u níž nelze vyloučit, že se skládala z listů fingovaných. Je tedy dosud sporné, zda Vratislav skutečně polský královský titu dostal od císaře spolu se svým českým královským titulem či zda se tak sám nazýval. Jedinou oporou by mu proto mohl být zmíněný tribut. Znamenalo by to tedy, že Kosmas není autorem celé této složité argumentace, nýbrž že tato vznikla již na dvoře Vratislavově."

Vr. Vaníček napsal tento stručný přehled o názorech některých historiků k Vratislavově polské královské koruně (2012, s. 102): "M. Wihoda přichází s námětem, že Vratislavův polský titul vznikl tím, že byl korunován starou polskou korunou (kterou získal císař Jindřich II. po sesazení Měška II. v domácí válce); L. Reitinger spojuje titul s tributem, který polští vládci odváděli do Čech od roku 1054; A. Pleszczyński spíše odvozuje titul od koruny ,Sclaviniae' Boleslava Chrabrého (získané či slíbené od císaře Oty III.), která mohla prý platit pro další slovanské národy; K. Benyszkiewicz soudí, že celá zpráva vznikla na základě omylu. J. Žemlička se domnívá, že Vratislav se chtěl stát polským králem, zatímco již dříve byl R. Nový (podobně jako H. Patze) přesvědčen, že pražská korunovace byla imitací korunovace Boleslava Chrabrého v Hnězdně a označovala Sclavinii, jak to známe ze symbolických postav provincií z iluminovaných kodexů za Liudolfovců, tedy zároveň jako imitatio starého otónského schématu."

Z názorů Vr. Vaníčka na polský královský titul Vratislava II. uveďme několik závěrečných vět jeho článku (2012, s. 103): "Pražská korunovace v roce 1085 není tedy imitatio ,hnězdenského aktu' či korunovací v Polsku (1000, 1025, 1076), a přesto se Vratislav nechal prohlásit za polského krále. Tím se asi prestižně vyrovnával s piastovskou tradicí (i jako manžel Svatavy, která se stala královnou), ale reagoval rovněž na inovační proces ve středovýchodní Evropě a jeho perspektivní zacílení (,legitimní očekávání' pro potenciální polské království svého vnuka, Boleslava III.; to však nevyšlo). Je otázkou, zda Vratislavova korunovace neovlivnila návrat prince Měška (syna Boleslava II. Smělého) do Polska..."

L. Reitinger napsal (2010, s. 27): "Vždyť co si tento nesmířlivě protipolský šovinista mohl přát více než to, že Češi byli císařem uznáni za pány Polska." - "Dopovězeno slovy Barbary Krzemieńské, tribut je na stránkách Kroniky Čechů ,jedinou oporou' pro záhadný titul..." S Kosmovou nenávistí k Polákům to mohlo být zcela jiné. Jeho nadávky na Poláky jsou totiž pravděpodobně nadávky (polští hadrníci) na ty Čechy, kteří s Poláky kolaborovali, tj. na Slavníkovce.

O titulu polský král, který měl získat Vratislav II., psal i P. Kopal (2010, s. 359, 360): "Kosmas, který jinak o dlouhé a úspěšné vládě knížete a krále Vratislava prozradil jen málo, a tím méně pozitivního, tuto kombinaci titulů dokonce zdůraznil a ještě ji opatřil vysvětlením, že českého panovníka opravňovala k vládě nad Polskem. Ve skutečnosti se jednalo spíše o Kosmovo zbožné přání, neboť k průvodním znakům krizových časů, kdy psal svou Kroniku Čechů, patřily vojensko-politické intervence ze strany Poláků." P. Kopal na jedné straně uvádí, že "Kosmas" nenapsal o Vratislavovi II. nic pozitivního a na druhé straně vyjadřuje názor, že "Kosmas" si přál, aby Vratislav II. získal polskou korunu. To by zřejmě musel mít skutečné Poláky v nelásce víc než Vratislava II.

Vr. Vaníček o Vratislavově polské koruně napsal mj. (2012, s. 100): "U německých analistů, kteří uvádějí Vratislavovo povýšení v Mohuči, prošel polský titul bez povšimnutí. Bylo to však zřejmě proto, že se obešel bez zvláštní ceremonie a výslovného schválení knížaty Říše. To je pochopitelné, vládnoucí polský kníže Vladislav Heřman nebyl žádný císařův nepřítel. Vratislav se tedy nestal polským panovníkem; nebyl přijat polskou elitou. Vratislav byl také jen stěží korunován starou polskou korunou, takový symbolický obřad by kronikáři nejspíš zachytili."

Řešení ohledně Vratislavovy polské koruny navrhl i M. Wihoda. L. Reitinger ho formuloval takto (2017, s. 108): "Ve své poslední práci přidal Martin Wihoda ještě další zdůvodnění záhadné hodnosti, nad nímž v mírně odlišné podobě uvažoval i Vratislav Vaníček. Celým aktem chtěl prý Jindřich IV. vytvořit antitezi a negaci polského královského titulu Boleslava II. Smělého, jenž se proti právům říše nechal pomazat roku 1076. Přemyslovec se v letech 1085-1086 měl stát králem Čech a Polska, aby z paměti vytěsnil onu hanebnou Boleslavovu korunovaci." L. Reitinger názor M. Wihody odmítl a své odmítnutí zdůvodnil. 

40C24. MŮJ NÁZOR NA TITUL KRÁL POLSKÝ VRATISLAVA II.

Jak opatrně sdělit, že Vratislav I. (První) vládl v Čechách i v Polsku? "Kosmas" to vyřešil tak, že vládnutí v Polsku přiřkl až Vratislavovi II. V II, 37 napsal: "...učinil [císař římský Jindřich III.] knížete českého Vratislava [II.] vládcem jak Čech, tak i Polska." A v II, 38 čteme: "Přitom duchovní a všichni dvořané třikrát volali: "Vratislavu, králi českému i polskému... život, zdraví a vítězství!"

Nebylo to poprvé, kdy "Kosmas" úmyslně zaměnil panovníky. Velký územní rozmach Čech převedl z Boleslava I. na Boleslavova II., ačkoliv ten spíš území ztrácel, než získával. Některé skutky úmyslně převedl z Boleslava Chrabrého na Měška. Nebo také může být jméno Měšek původní jméno Boleslava Chrabrého. Některé činy Boleslava III. Ryšavého převedl na Břetislava I.

Domnívám se, že možná došlo k tomuto: Vratislav I. (První) ovládal tak rozsáhlé knížectví na našem území a i ve velké části Polska, že se na něho "Kosmas" díval jako na krále. Tuto svou představu však pověsil na Vratislava II. Učinil z něho i krále polského. A tato představa o Vratislavovi I. jako králi možná odpovídala malbě Vratislava I. ve znojemské rotundě. Tím prvním panovníkem po oráčské scéně s namalovanou korunou (pokud ji skutečně namalovanou měl) je Vratislav I. - Nyní si připomeňme, co je napsáno o Božetěchovi, za nímž je zde skryt Jan II. Břichatý, v Založení kláštera Sázavského. Biskup Kosmas se na Božetěcha rozhněval, neboť vsadil řečenému králi [Vratislavovi, na tomto místě není číslován] korunu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činiti. Jan II. Břichatý zde tedy buď Vratislavovi I. namalovanému možná už někým jiným korunu přimaloval, nebo je autorem malby celé postavy, případně celého třetího pásu.

Vratislav I. nikdy na krále povýšen nebyl. Podle "Kosmy" však ovládal tak velké území v Čechách a v Polsku, že se slovo král k němu hodilo. (Stejně tak nebyl oficiálně králem velkomoravský Svatopluk, ale slovo král se v písemných pramenech u něho objevuje.) "Kosmas" pojem král nemohl přířadit k Vratislavovi I. přímo. S ohledem na Poláky nemohl jakožto polské vládce připomínat Vratislava I. a Boleslava I., prvním polským knížetem musel být Měšek, přičemž muselo být zamlčeno, že je synem Boleslava I. Také by nebylo vhodné, aby Václavův otec Vratislav byl jmenován králem a jeho syn (Vratislavův syn však jenom podle legend), pozdější světec, to dotáhl pouze na knížete.

D. Třeštík při pojednávání o Versus post missam napsal (2004, s. 289): "To že se v 8. verši [Versus] mluví o ,páru urozených králů' (par nobile regum), nevadí, druhým králem je zřejmě míněn Vratislavův syn, jemuž byl jakožto královu synu také přikládán titul krále, nebo se zde míní král a královna jako dvojice králů." Není však míněn jedním ze dvou králů Vratislav I., který sice nebyl korunován, ale mohlo být na něho jakožto na krále pohlíženo.

Gallus pověsil informace o českém Vratislavu I. na Zeměvíta a Vladislava (Heřmana). V I, 3 napsal, že jej Král králů a Kníže knížat ustanovil za všeobecného souhlasu knížetem Polska. Za Krále králů si máme pravděpodobně dosadit Rurikovce Igora (ten měl za manželku jednu z Vratislavových dcer) a za Knížete knížat Mojmírovce Svatopluka. Svatopluk možná Vratislava I. (narozeného krátce po roce 870) učinil správcem v části Polska a po smrti Spytihněva se ze správce stal Vratislav knížetem. S Igorem měl možná bezproblémové východní hranice. - V II, 8, v II, 21 a v III, 16 Gallus uvádí, jak Vladislav (tj. zde Vratislav) rozdělil své panství mezi Zbyhněva (tj. zde tzv. Václava) a Boleslav III. Křivoústého (tj. zde českého Boleslava I.).

40C25. KDY A JAK PODLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ VRATISLAV ZEMŘEL

To, že Vratislav zemřel roku 921, je prameny doloženo velice málo, možná by bylo lépe napsat vůbec. Zd. Fiala k letopočtu Vratislavova úmrtí 921 napsal mj. (1962, s. 42, pozn. 8): "Nevím, proč Novotný (ČD I. 1, str. 451) pokládá datum smrti Vratislavovy z tzv. Letopisů českých (FRB II, str. 380) - rok 921 - za hodnověrné. Toto datum totiž v rukopise vůbec není, tam stojí 821, smrt Bořivoje k r. 801 a smrt Spytihněva I. k r. 805. Autor se tu tedy soustavně mýlil o více než 100 let, což mnoho hodnověrnosti nedodává! Datum smrti Vratislava I. 13. II. 921 v pasionálu Kunhutině nemá význam: dochování je od přibližné doby vzdáleno 400 let, a není známo, jak a odkud se toto datum do pasionálu dostalo."

O tom, za jakých okolnosti Vratislav I. zemřel, se zmiňuje jediný, avšak velice pozdní pramen. Přečtěme si, co napsala o Vratislavově smrti N. Profantová ve Velkých dějinách... (1999, svazek I, s. 268, 269): "Vratislav zahynul počátkem roku 921, snad 13. února, podle pozdního údaje maďarského kronikáře z konce 13. století, Šimona Kézy, byl zabit v boji s Maďary. Bylo by sice podivné, že by o takových okolnostech úmrtí otce sv. Václava nevěděla nic česká historická tradice, avšak neklidná maďarská hranice a boje o část moravského dědictví náležely jistě k ústředním problémům vlády obou Bořivojových synů."

M. Wihoda o Vratislavově úmrtí napsal (2006, s. 55): "...s jistotou víme jen to, že Vratislav I. zemřel 13. února 921." Jsem přesvědčen, že Vratislav zemřel později než v roce 921.

Jak Vratislav I. zemřel, to není známo. Zmiňuje se o tom jenom jeden velice pozdní pramen. N. Profantová k této informaci ve Velkých dějinách... napsala (1999, svazek I, s. 268, 269): "Vratislav zahynul počátkem roku 921, snad 13. února, podle pozdního údaje maďarského kronikáře z konce 13. století, Šimona z Kézy, byl zabit v boji s Maďary. Bylo by sice podivné, že by o takových okolnostech úmrtí otce sv. Václava nevěděla nic česká historická tradice, avšak neklidná maďarská hranice a boje o část moravského dědictví náležely jistě k ústředním problémům vlády obou Bořivojových synů." Václav byl ve skutečnosti bratrem Vratislava I. - M. Wihoda smrt Vratislava v boji s Maďary připouští. V poznámce 126 (2011, s. 221) napsal: "Vratislav I. ... zahynul snad v nějaké potyčce s Maďary roku 921."

Domnívám se, že Vratislav nezemřel roku 921, ale později. Legendisté ho nechali zemřít dříve, neboť chtěli, aby nebyl spojován s vraždou Ludmily, na níž měl možná lví podíl. Jeho další činy a osudy pověsili na Drahomíru. - Uveďme ještě rok Vratislavova úmrtí podle J. Cinerta, i když s ním nesouhlasíme. J. Cinert (2021, s. 236) se domnívá, že Vratislav zemřel roku 928 a zdůvodňuje to takto (což možná v některých jiných případech platí): "Sedmileté zkrácení má původ v době kolem poloviny 11. století. Tehdy staroslověnští duchovní píšící cyrilicí, původně vyhnaní z Ochridu, převedli data z hlaholských análů psaných podle kalendáře Antiochejské éry v domnění, že jsou psány podle Byzantské éry mladší, jež měla počátek o sedm roků později."

Gallus věšel informace o Vratislavovi na polského Vladislava Heřmana. Je tedy otázka, zda následující Gallova informace o smrti Vladislava Heřmana se týká jeho nebo českého Vratislava. Gallus v II, 21 napsal: "Kníže Vladislav zemřel ve vysokém věku sužován dlouhou nemocí. Arcibiskup Martin s kaplany konal v Plocku pohřební obřady, trvající pět dní, a neodvážil se ho pochovat, neboť čekal na syny." […] "Když byl kníže Vladislav v plockém kostele se všemi poctami a s okázalostí pochován, byly otcovy poklady rozděleny mezi syny..." Byly rozděleny mezi Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého, ve skutečnosti mezi tzv. Václava a Boleslava I. - Zemřel Vratislav I. v Polsku (na Plocku nemusíme trvat)?

40C26. KOLIKA LET SE VRATISLAV DOŽIL A KOLIK LET VLÁDL?

Na tuto otázku můžeme hledat odpověď

a) v písemných pramenech

b) ve Vratislavových ostatcích

Oba zdroje mají však velké problémy. Písemnými prameny jsou v případě Vratislava především legendy. Ty však život a dílo Vratislava zkreslují, a to především proto, že jeho život je spojen s Ludmilou a s tzv. Václavem. Tzv. Václav nemohl být Vratislavův bratr, ale musí být jeho syn, protože zavražděný tzv. Václav musel být kvůli české zakladatelské pověsti bratrem vraha tzv. Václava. Legendisté nemohli přiznat, že Vratislav a Ludmila byli vrahy Ludmily (její usmrcení nemuselo být v rozporu s morálkou pohanů, ale s morálkou křesťanů ano). Proto nechali Vratislava zemřít před Ludmilou (další jeho činy pověsili na Drahomíru) a z tzv. Václava učinili mladíčka. - Legendisté nemohli přiznat, že Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, byl tedy Mojmírovec, a zařadili ho mezi Přemyslovce. Nemohli připustit existenci dvou knížectví, Vratislavova a Spytihněvova, proto je nechávají vládnout po sobě, nikoliv souběžně. Tím zkrátili dobu jejich vlády. Ze všeho, co zde bylo řečeno, potom vyplynul spor mezi D. Třeštíkem, zda Vratislav 33 let žil (D. Třeštík) nebo 33 let vládl (Em. Vlček). Na Vlčkovo tvrzení, že se Vratislav dožil 45-50 let, reagoval D. Třeštík takto (1997, s. 454): "...podle toho by totiž Vratislav nastoupil na trůn roku 888 ještě za života Bořivoje a sesadil by tak nejen bratra [Spytihněva], ale i otce. A to vše ve 13 letech!" Ani D. Třeštík, ani E. Vlček však nevěděli, že Vratislavova vláda nezačala po smrti Spytihněva, ale mnohem dříve, oni totiž vládli souběžně, navíc Vratislav možná vládl ještě několik let po roce 921. Protože i Václav měl podíl na zavraždění Ludmily (osoby, která se za ní skrývá), legendisté v rámci "odvšivení" tzv. Václava zkrátili dožitý věk Vratislavův i Václavův. V době, kdy byla zavražděna Ludmila, Vratislav podle legend již nežil a tzv. Václav (možná Vratislavův bratr) byl podle legend ještě nezletilý a vládnout nemohl. Blíže pravdě je to, že Vratislav 33 let vládl, nikoliv že 33 let žil. Vratislav už za života Svatopluka možná správcoval v části Polska.- Jenom Proložní legenda uvádí jako nástupce po Bořivojovi Vratislava, nikoliv Spytihněva.

Pokud se týká zjišťování dožitého věku Em. Vlčkem, řekněme především to, že metody užité Em. Vlčkem se dnes považují za nepřesné. Přitom však Em. Vlček správně určil jednu věc, a sice to, že se Vratislav dožil podstatně vyššího věku než 33 let. Domnívám se, že se dožil ještě vyššího věku, než udává Vlček (45-50 let). Podle mne se Vratislav narodil v 1. polovině 70. let 9. století a zemřel několik let po roce 921. Svatopluk učinil Vratislava správcem v části Polska, takže roku 894 mu muselo být tolik let, aby tuto funkci mohl vykonávat, roku 895 (tehdy se ještě jmenující Vitislav) jel se Spytihněvem jakožto uznávaný vládce do Řezna.

Zd. Fiala k letopočtu Vratislavova úmrtí 921 napsal mj. (1962, s 42, pozn. 8): "Datum smrti Vratislava I. 13. II. 921 v pasionálu Kunhutině nemá význam: dochování je od přibližné doby vzdáleno 400 let, a není známo, jak a odkud se toto datum do pasionálu dostalo."

J. Sláma položil takovouto otázku (2011, s. 794): "Pokud by se Václav skutečně dožil čtyřiceti let (jak dokládá E. Vlček), potom nutně vyvstává otázka, proč neusedl v roce 921 po smrti svého otce na knížecí stolec, když mu mělo být přibližně dvacet šest let." K tomu dodejme tři poznámky. Tzv. Václav se zřejmě dožil přibližně šedesáti let. Tzv. Václav nebyl synem Vratislava I., ale jeho mladším bratrem. Byl synem Bořivoje a Ludmily. A proč neusedl na knížecí stolec roku 921? Protože Vratislav nezemřel roku 921, ale o několik let později. 

40C27. ZEMŘEL VRATISLAV NÁSILNOU SMRTÍ?

Úvodem přiznávám, že zdůvodnění zavraždění Vratislava zde není příliš průkazné.

Falešný Kristián skryl Vratislava za chromým Gommonem, tzv. Václava za hubeným Tunnou. Po zavraždění Ludmily podle falešného Kristiána vládli pak v celé zemi české jako velkomožní vévodové. Slovo celé, je zde velmi důležité, protože vítězstvím nad Spytihněvem (Vlastislavem) v lucké válce ovládl Vratislav (Neklan) i panství Spytihněvovo a ovládal tak (možná ještě až po zavraždění Ludmily) celé Čechy. - Že jsou oba bratři násilně usmrceni, to napsal falešný Kristián takto (1969, s. 67, 68): "...vznikla roztržka a nenávist převeliká mezi řečenými velmoži Tunnou a Gommonem a paní jejich …" […] "...násilník Tunna, přepaden hrozným strachem, prchl se vším příbuzenstvem z té země..." […] "...Gommon pak, když s bratrem svým hledal útěkem úkryt, byl chycen a na hrdle potrestán a tak života nynějšího i budoucího i s bratrem pozbyl." […] "To také bylo prvním znamením svatosti blažené Ludmily, že z vrahů jejích žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu." Načež falešný Kristián cituje evangelium: "Všichni, kdož meče se chápou, mečem zahynou." Vratislav (Gommon) a Tunna (tzv. Václav) nemuseli hledat úkryt zároveň. Také nemuselo jít o zákeřné vraždy, ale alespoň v jednom případě (myslím především v případě tzv. Václava) mohlo jít o popravu. Důležitou informací je i to, že Vratislav a tzv. Václav byli bratři. Byli bratři, ale zřejmě jenom po otci Bořivojovi.

Vratislav I. byl sice málo pohyblivý, ale mohl mít ještě tolik politického vlivu, že to mohlo tzv. Václavovi vadit nebo naopak vládnout již nemohl a k jeho zavraždění došlo v zájmu země.

To, že byl Vratislav zavražděn tzv. Václavem, mohlo být dalším důvodem pro legendisty k tomu, aby nechali Vratislava zemřít o řadu let dříve, než zemřel ve skutečnosti.

Přečtěme si slova falešného Kristiána (1969, s. 70): "...neboť [tzv. Václav] matku z říše s největší hanbou vypudil, čímž všemohoucí Bůh zaslouženým trestem ji oplácel za prolití krve nevinné blažené Ludmily, kterou bez příčiny byla utratila. Ale poněvadž byl pln cudné bázně... pamětliv jsa přikázání Božích, jimiž se nám poroučí ctíti otce a matku, znovu po čase ji uvedl do vlasti; panování bývalého však zůstala zbavena až do smrti. Ale kterak se to vše událo, poněvadž daleko by to zavedlo, zcela pominouce [D. Třeštík uvedl (1997, s. 70) tento překlad: "...jak se toto všechno stalo, pomlčme pro krutost těchto událostí], v začatém vyprávění dále postupme. (Potom mnoho protivenství a strastí zažila, též se dočkala zavraždění jednoho syna rukou mladšího svého zrozence.)" Tzv. Václav zde měl vypudit Drahomíru. Jenomže legendy věšely na Drahomíru činy a osudy Vratislava. Tzv. Václav tedy vypudil načas Vratislava a zbavil ho vlády. Podle legend měl Vratislav syny tzv. Václava a Boleslava. Ve skutečnosti byl tzv. Václav mladším Vratislavovým bratrem a Boleslavovým strýcem. Stejně tak mohlo možná čtenáře napadnout, že se týká skutečných bratrů Vratislava a tzv. Václava. Jedním z vrahů Ludmily byl vyhnán vrah druhý, Vratislav byl vyhnán tzv. Václavem. Mladším bratrem tzv. Václava byl podle legend Boleslav a ten opět podle legend zavraždil tzv. Václava. Ve skutečnosti byl tzv. Václav mladším bratrem Vratislava, pak alespoň po otci) a ten možná Vratislava zavraždil. Koho tedy v závěru citace měl falešný Kristián na mysli?

Autor První staroslověnské legendy napsal: "Tira pak řekl Boleslavovi: Pojďme a zabijme též i vaši matku, tak najednou oželíš bratra i matku. Boleslav však řekl: Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými." Pokud předáci opravdu radili Boleslavovi, aby zavraždil (ne matku, ale) svého otce Vratislava, pak to zřejmě Boleslav odmítl. Dále legendista napsal: "Jakmile uslyšela matka [Drahomíra], že její syn [tzv. Václav] byl zavražděn, přišla a hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak je zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvát, takže Boleslav ji tu už nezastihl." Z textu legendy vysvítá, že Vratislav žil ještě v době, kdy byl popraven tzv. Václav, tedy možná roku 935, spíš 936 nebo 937. Chování matky nad mrtvým tzv. Václavem se nemůže týkat skutečné matky Ludmily. Netýká se zřejmě ani Drahomíry, ale Vratislava. je legendistův naprostý výmysl. Václavova matka, tj. Ludmila, byla již dávno mrtvá

V III, 13 je popsána vražda Břetislava II. jeho bratrem Bořivojem II. Vražda Břetislava je popsána tak, že bychom v popisu mohli najít hříčky, které by ukazovaly na zavraždění Vratislava. Dvakrát v textu padne jméno Tomáš. Jméno Tomáš znamená dvojče, blíženec. Spokojme se s tím, že mohlo jít o bratry. Těmi byli jak Břetislav II. a Bořivoj II, tak po otci Vratislav a tzv. Václav (nikoliv podle legend, ale podle skutečnosti). Na Vratislava by mohla ukazovat slova příbuzná s částí Vrat- (daleko odvrať, aby od sebe odvrátil neodvratný osud, se v noci již vracel). Na Vratislava možná ukazují i slova zeť Cereřin. Za bohyní Ceres se u "Kosmy" skrývá Rostislav a také Ludmila. A Vratislav byl možná Rostislavův zeť. Vratislavova manželka je možná pohřbena v želenském hrobě. V kapitole padne i jméno Václav a slovo hřbitov (na hřbitově kostela svatého Václava). Slova lov a lovec spojuje "Kosmas" se světci. Zde by jím byl tzv. Václav. V textu jsou slova: lovech, lovci, lov, loveckýml a loveckou. Slova noc a slova odvozená naznačují, že je v textu něco skryto. "Kosmas" užil slova Vánoce, v noci, tmavou nocí, černých pekelných stínů, noci, v noci, vánoční. Užil také přímo slovo úkrytu. - Slova lovech, lovci, lov, loveckými a loveckou mohou také ukazovat na světce Vojtěcha. Ten měl prsty ve vraždé Boleslava II.

Když se podle falešného Kristiána Bořivoj vracel po svém pokřtění do vlasti, Metoděj mu přidal kněze ctného života jménem Kaicha, tj. tzv. Václava. Jméno Kaich je domácká podoba bratrovraha Kaina. Tzv. Václav měl po matce bratra Spytihněva (otcem byl Rostislav) a ten zahynul v lucké válce. Druhým jeho bratrem byl po otci Vratislav, matkou byla možná žena, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizň?). Falešnému Kristiánovi však možná stačilo, aby tzv. Václava nazval Kaichem, to, že tzv. Václav zavraždil své příbuzné (Ludmilu a svého synovce, který byl synem Spytihněvovým).

Vratislav měl zemřít 13. 2. Toho dne má svátek Věnceslav. Jméno Věnceslav je obdoba jména Václav. Bylo úmyslně vymyšleno takové datum úmrtí Vratislava, aby bylo ukázáno na jeho vraha (pokud jím byl), tj na tzv. Václava?

Pokud by byl Vratislav zavražděn, měl by být pohřben jako vampýr.

Některé možné hříčky v tomto textu ukazují i na to, že "Kosmas" připomněl i vraždu Boleslava II.

40C28. VRATISLAVOVY POZŮSTATKY A JEHO HROB 

Pokud skutečně byl Vratislav zavražděn, mohly se při jeho pohřbu rovněž uplatnit protivampýrická opatření, jak tomu bývalo u koster zavražděných osob? Proto si přečtěme popis Vratislavových pozůstatků od Em. Vlčka (1997, s. 103-108): "Kosterní pozůstatky knížete jsou velmi úplné, takže jejich vypovídací hodnota je značná." [...] "Lebka knížete Vratislava je velmi dobře zachována, nerozbitá a nedeformovaná, má jen hnilobou rozpadlý pravý jařmový oblouk, část okraje pravé očnice, dále přední stěnu pravého alveolárního okraje a přilehlé partie pravé horní čelisti." [...] "To, co bylo řečeno o zachovalosti lebky, platí i pro ostatní kostru. Kostra je neúplná, protože byla nejméně dvakrát vyzvedávána a přenášena. Tím došlo k četným ztrátám, především malých kostí." [...] "Rozpad stihl levou polovinu obličeje, hrudní a bederní páteř, levou polovinu hrudníku a levou paži. Dále byly hnilobou poškozeny pánevní kosti, kost křížová, horní poloviny obou kostí stehenních, dolní konce pravých kostí bérce a kosti pravé nohy." - K protivampýrickým opatřením patřilo mj. zničení srdce (u Vratislavových ostatků chybí levá polovina hrudníku) a znemožnění pohybu. Některé Vratislavovy kosti obou nohou nebyly nalezeny, úmyslné posmrtné poškození kostí nohou nelze zřejmě ani prokázat, ani vyvrátit.

Ke zdravotnímu stavu knížete Vratislava Em. Vlček napsal (1997, s. 109, 111): "Na dochovaných kostech nebyly žádné hrubé chorobné změny, toliko známky osteochondrózy meziobratlového disku krčních obratlů C6 - C7 a ojedinělé slabé projevy spondylotické (hrudní obratel Th6)." [...] "Na základě nálezu na kostře se nelze vyjádřit o příčině smrti knížete, neboť chorobné změny projevující se na kostře nebyly zjištěny. Rovněž nebyly zjištěny traumatické změny ani čerstvé, ani vyhojené, které by bylo možno vztáhnout k příčině smrti. Pro úplnost je třeba se jen zmínit o vyhojené fraktuře nosních kůstek."

41C1. DRAHOMÍRA V PÍSEMNÝCH PRAMENECH A NÁZOR HISTORIKŮ NA JEJÍ PŮVOD

Vratislavova manželka, kdovíjak se ve skutečnosti jmenovala, legendisty a kronikáře vůbec nezajímala. Byla pouhým věšákem, na který legendisté a "Kosmas" pověsili činy a osudy Ludmily (z Ludmilina syna tzv. Václava učinili syna Drahomíry) a Vratislava (především na Drahomíru pověsili zavraždění Ludmily Vratislavem a tzv. Václavem). Falešný Kristián napsal, že Drahomíra užívala vladařské moci svého muže. Ono to ani nemohlo být jinak, když jsou na Drahomíru navěšeny činy Vratislavovy.

Domnívám se, že Vratislavova manželka je možná totožná s pohřbenou kněžnou v želénském hrobě, že pocházela z Mikulčic a byla možná dcerou Mojmírovce Rostislava. Předpokládejme, že námi uvažované místo narození Vratislavovy manželky není ve skutečnosti místo narození Vratislava. Vratislav se v určité době mohl jmenovat Drahomír (podle něho byl pojmenován jeho vnuk Měšek původním jménem Dargoměr a hrad Drahúš) a legendisté mohli jeho jméno přenést na jeho manželku.

Z legend znají jméno Drahomíra všechny tři redakce První staroslověnské legendy (napsaná pravděpodobně pravým Kristiánem v době, kdy se měl stát Václav světcem), zná je Druhá staroslověnská legenda z první poloviny 11. století a zná biskup Heřman, autor tzv. Kristiánovy legendy a prvních dvou knih Kroniky Čechů. Tedy pravděpodobně už pravý Kristián, syn Boleslava I., věšel Vratislavovy osudy a činy na Drahomíru.

"Kosmas" v I, 15 napsal: "...Vratislav... pojal manželku jménem Drahomiř z tvrdého kmene lutického - i ona sama byla k víře křesťanské tvrdší než skála - z krajiny jménem Stodor. Ta porodila dva syny: Václava, Bohu a lidem milého, a Boleslava..." M. Wihoda v poznámce 127 na s. 221 v Kronice Čechů (2011) napsal: "Historická literatura spojuje Drahomíru s Velety (zvanými později Luticové)..." Za Drahomírou je skryt Vratislav (tj. Dragomír). Je tomu tak i zde? Je zde řečeno, že Vratislav se narodil Bořivojovi v době, kdy ještě žil v Srbsku? Tzv. Václav nebyl Vratislavův syn, ale jeho bratr.

Dalimil o Vratislavovi napsal: "Ten poje ženu z Stodor, dceř hrabie českého, / tej diechu Drahomiř, z kraje žatečského." V poznámce č. 22 (vydání novočeského překladu 2005, s. 226) je uvedeno: "Podle Kosmovy kroniky (I, 15) byla Drahomíra z kmene lutického z krajiny zvané Stodor. Tzv. Dalimil zaměnil polabské Lutice s českými Lučany a umístil Drahomířin rod do okolí Žatce."

O Drahomířině původu napsal J. Strzelczyk (2009, s. 34): "Drahomíra... byla s největší pravděpodobností tetou nebo sestrou stodoranského knížete Tugumíra." Čtyřicet let před Strzelczykem napsal H. Ludat (1969, s. 500, 501): "...je třeba připomenout zprávu o manželství Drahomíry z tohoto rodu s Přemyslovcem Vratislavem, zachovanou u Kristiána a Kosmy, sňatek, který byl uzavřen pravděpodobně po 905 a před 908, tj. asi v letech 906/907. Drahomíra nemohla být sestrou Tugumírovou, byla pravděpodobně sestrou jeho otce. Byla-li jako matka sv. Václava, obrácena na křesťanství teprve tímto sňatkem, či zda přišla do Prahy již jako křesťanka, je v literatuře sporné a s naprostou jistotou to bude asi sotva možno rozhodnout. V letech 905 až 908 nemohla Drahomíra přijít na Pražský hrad, protože ten ještě ovládal Mojmírovec Spytihněv (Nezamysl, Strojmír). Dále není jasné, čí manželkou, zřejmě hlavní, byla kněžna pohřbená v Želénkách a mající zřejmě moravský původ.

M. Wihoda napsal o původu Drahomíry v poznámce 127 na s. 221 v Kronice Čechů (2011): "Historická literatura spojuje Drahomíru s Velety (zvanými později Luticové) a s knížecím rodem z Braniboru nad Havolou. Jak se zdá, mezi lety 921-925 (?) spravovala zemi ve jménu prvorozeného syna Václava a po jeho vraždě roku 935 uprchla k Charvátům."

Gallus věšel informace o českém Vratislavovi na polského Vladislava Heřmana a o českém Boleslavovi I. na polského Boleslava III. Křivoústého. V II, 1 o nich a o manželce Vratislava I. (u něho o manželce Vladislava Heřmana) napsal: "Chlapec Boleslav [III. Křivoústý] se narodil v den svátku svatého krále Štěpána, jeho matka však záhy poté onemocněla a v noci na Narození Páně zemřela. Tato žena konala zejména před svou smrtí milosrdné skutky ve prospěch chudých a vězňů a vlastními prostředky vykupovala mnohé křesťany ze židovského zajetí. Po její smrti se kníže Vladislav [Heřman], protože byl vyčerpaný, nemocný na nohy a měl malého chlapečka, oženil se sestrou císaře Jindřicha III., dříve manželkou uherského krále Šalomouna, s níž nezplodil žádného syna, jen tři dcery. Jedna z nich se provdala za muže na Rusi, druhá přikryla svoji hlavu svatým závojem, třetí si vzala nějakého muže z vlastního rodu." [...] "Polský kníže Vladislav, spřízněný manželským poutem s římským císařem, zvítězil nad Pomořany..." Polský Vladislav je zde u Galla manželkou spřízněn s Jindřichem III. Znamená to, že Vratislav měl za manželku sestru (nebo jinou příbuznou) Jindřicha I.? Proto se Vojtěch podobal Jindřichovi I.?

D. Třeštík připomněl příběh vylíčený Prokopiem (2005, s 266, 267). Amalasvintha, vdova po gótském Theodoriku Velikém, vládla za jejich nezletilého syna Athalaricha. Chtěla ho mít vzdělaného, tak ho poslala do školy. To Góty pobouřilo, protože Athalaricha učení nevychovávalo ke statečnosti. Amalasvintha musela učitele propustit. D. Třeštík si za Alaricha dosadil tzv. Václava a za Amalasvinthu Drahomíru. To sice odpovídalo vymyšlené legendě, ale bylo to na hony vzdáleno od skutečnosti.

41C2. POCHÁZELI DRAHOMÍRA NEBO VRATISLAV Z MIKULČIC?

Historici při úvahách o Drahomíře vycházejí ze dvou předpokladů, z nichž oba mohou být špatné. Podle nich se Vratislavova žena skutečně jmenovala Drahomíra. Pravděpodobně však jde o přenesení původního Vratislavova jména na jeho manželku. Drahomíra měla pocházet z tvrdého kmene Luticů. "Kosmas" jednou pojmenoval Moravany kolem Spytihněva (Vlastislava v lucké válce) Lučany. Toto pojmenování vychází z pojmenování moravského Lučského pole. Stejně tak mohl být pro Vratislava, o němž informace byly pověšeny na Drahomíru, vybrán název Luticové. Se skutečnými Lutici nemuseli mít Vratislav, ani jeho manželka, pravděpodobně neznámého jména, nic společného.

Legendy uvádějí, že Drahomíra pocházela ze Stodoran. Koho však mají legendisté na mysli? Drahomíru, nebo osoby, jejichž činy a osudy na Drahomíru věšeli, tj. tedy Ludmilu (tzv. Václav nebyl synem Drahomíry, ale Ludmily) nebo Vratislava? A mínili skutečně území Stodoranů (pro něž se užívalo i jméno Havolané), nebo mínili lokalitu jinou? Mínili třeba nějaké hradiště, kde bylo užito nápadně velké množství kůlů (stod znamenalo mj. kůl), např. Mikulčice?

Na nějakém velkomoravském hradišti se možná narodil Vratislav. Písemné prameny o jeho rodišti mlčí. Uvádějí však, že jeho manželka Drahomíra pocházela ze Stodor. Legendy nechaly Vratislava předčasně zemřít a další jeho činy pověsily na Drahomíru. Možná na ni pověsily i Vratislavovo rodiště. Přitom však nejde o krajinu Stodoranů, ale o nějaké velkomoravské hradiště mající kvůli své poloze velké množství kůlů (sloupů; pro ně snad existovalo slovo stod.). Drahomíra měla být podle "Kosmy" k víře tvrdší jak skála. Skála, to je také význam jména Petr. Nenarodila se Drahomíra, tj. Vratislav, na některém velkomoravském hradišti, kde byl kostel zasvěcen sv. Petrovi?

V. Machek ke slovu stod napsal (1968, s. 578): "Obecné jméno stod totožné se strus. slovem stodъ idol příbuzné se stogъ kůl. Tvar rozšířený o -or (je sln. stodor kůl) vidí ve jméně slovanského kmene Stodoranů." - N. Profantová a M. Profant v hesle Modla napsali (2004, s. 133, 134): "Modla, staročeský výraz pro idol... doložený ve 14. století. V 11.-12. století se užívalo výrazu kap (obětišti se říkalo kapišče), starorusky stod - doslova kůl či sloup." - I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují místní jméno Stod takto (2004, s. 243): "MJ pochází z němčiny: vzniklo ze střhn. tvaru stades, což je 2. p. j. č. od stat ,místo, sídliště'." - J. Rejzek u hesla Stoh napsal (2015, s. 662): "Všesl. - p. stóg, r. stog, s./ch. stôg, stsl. stogъ. Psl. *stogъ odpovídá stisl. stakkr tv., původní význam je {vysoký kůl, kolem něhož se kupilo seno}. Dále je příbuzné angl. stake {kolík, hranice (dřeva)}, vše od ie. *steg-,*stog- {kůl, tyč, trám}; při rekonstrukci *stogh- lze přiřadit ř. stókhos {sloup}, pak by však hláskově neodpovídala germ. slova (A4)."

Drahomíra se měla podle legend narodit v krajině jménem Stodory. Jde skutečně o Stodory nebo o nějaké jiné místo. Podívejme se, jak se vysvětluje význam MJ Stod (pochopitelně, že odtud nepocházela ani Drahomíra, ani Vratislav).

Přečtěme si od A. Profouse a J. Svobody vysvětlení jména Stod, Staab (1957, s. 172): " Ze slovanštiny se s tímto jménem shoduje strus. stodъ 'statua (socha)' pro idolъ (modla) ze stšvéd. stoth, stuth 'Stütze (podpěra)', v Mikl. EW. 323! Podle Brücknerova výkladu pochází z nor. názvu kyje i sloupu. To by svědčilo o norském vlivu na kult slovanský nebo modlách v podobě sloupu. Názvy takových sloupů-bůžků bývají cizí. Češi užívali v tom významu slova socha (Slavia III, 215). Ruské slovo stodъ bylo cizího původu a do ostatní slovanštiny se nedostalo. - K vysvětlení našeho MJ se hodí střhn. stode swm. 'Gestade, Ufer (břeh, pobřeží)' v. Lexer II, 1127. Osada Stod ležela zpočátku jen na levém břehu řeky Radbuzy..." Jméno Stodory by pak bylo narážkou na nějaké místo charakteristické kůly nebo ležící u nějaké řeky. Abychom mohli o Valech nebo Stadicích v souvislosti s místem původu Drahomíry nebo Vratislava uvažovat, bylo by třeba nalézt více indicií.

To, že se ruské slovo stodъ nedostalo do češtiny, ještě neznamená, že ho nemohli znát vzdělanci a nepoužít ho.

Je narážkou na velkomoravskou (!) krajinu jménem Stodor i Kristiánovo slovo stodola (co snopků do stodoly Kristovy jakožto věrný sluha jeho [tzv. Václav] sklidil)?

K hradišti v Mikulčicích mi L. Poláček sdělil (email 31. 3. 2017): "Dřeva zde bylo patrně třeba více než na výšinných hradištích, a to zejména v souvislosti se zpevněním říčních břehů. Ve svažujícím se terénu před hradbou byla po celém obvodu hradiště budována protierozní bariéra držena vícenásobnou ,palisádou' z dubových kůlů." - Roku 2002 K. Poláček napsal: "Na rozdíl od většiny slovanských velkomoravských sídlišť, kde převládaly do země zahloubené zemnice, jsou pro zástavbu obytných areálů v Mikulčicích charakteristické povrchové dřevěné stavby roubené nebo kůlové konstrukce. Tento jev souvisí spíše než se sociálními poměry mikulčického centra s přírodními podmínkami, tj. s vysokou hladinou podzemních vody, která by nedovolovala zahloubování obydlí pod úroveň terénu. Vedle obvyklých domů se objevují na hradě velké stavby s kůlovou konstrukcí, které mohly mít jako shromaždiště větších skupin osob určitou souvislost s dvorským prostředím. Vnitřní plocha akropole byla členěna příkopy, palisádovými stěnami, popřípadě ploty na menší areály. Žádný z těchto útvarů nemůžeme zatím jako celek vymezit a blíže datovat."

Hradiště, které mělo neobvyklé množství kůlů, byl vodní hrad Valy u Mikulčic. Odtud mohla pocházet žena pohřbená v Želénkách, jak o tom svědčí její velkomoravské šperky, dokonce možná vyrobené v Mikulčicích. Na Velké Moravě se však mohl narodit i Vratislav, když se tam uchýlil jeho otec.

Věnujme se nyní "Kosmově" informaci, že Drahomíra pocházela z tvrdého kmene lutického. Lutický kmenový svaz byl tvořen více jak 20 kmeny (mezi ně patřili např. Stodorané a Woliňané) žijících na území dnešního Německa a na nejvýchodnější části dnešního Polska (u řeky Odry) při východoněmecké části Labe a od Labe k pobřeží Baltu. "Kosmas" však neměl na mysli Lutice (to si mělo myslet třetí oko), ale obyvatele Mikulčic. Pojmenoval je Lutici (v lucké válce Lučany) podle Lučského pole.

Jsou Drahomířiny ostatky ty ostatky, které jsou uloženy v hrobě v Želénkách?

S touto kapitolou souvisí kapitola Je mohyla vládkyně...?

41C3. KTERÉ INFORMACE O LUDMILE A O VRATISLAVOVI I. POVĚSILI LEGENDISTÉ A "KOSMAS" NA DRAHOMÍRU

Domnívám se, že většina informací o Drahomíře se ve skutečnosti vztahuje k Vratislavovi I. Schovat Vratislava za možná vymyšlenou Drahomíru, to byl snad nápad pravého Kristiána, vnuka knížete Vratislava. Pravý Kristián svého dědu Vratislava očišťoval. Především oproti skutečnosti není vrahem Ludmily Vratislav, ale Drahomíra.

Z Ludmily, matky tzv. Václava, učinili legendisté Václavovu babičku, mateřské povinnosti jí ponechali a Václavovou matkou učinili Drahomíru.

Na koho se vztahují tyto věty falešného Kristiána (převzaté od Gumpolda)? Skutečně na Drahomíru, nebo na Ludmilu či na Vratislava? Věty vědomě vytrhneme z kontextu, neboť vložit určité informace do takového kontextu, kam ve skutečnosti nepatří, to byl jeden z triků tehdejších autorů. Věty zni: "...moje rodička zlořečené paměti, zavile nenávidíc živoucí víru, kterou já [tzv. Václav] seč jsem vyznávati, ctíti, ze srdce následovati a milovati neustávám..." Ve skutečnosti byla Václavovou matkou Ludmila, podle legend byla Václavovou matkou Drahomíra, některé Vratislavovy činy byly věšeny na Drahomíru. Domnívám se, že autoři (Gumpold a falešný Kristián Gumpoldovy věty citující) do těchto vět propašovaly charakteristiku Ludmily.

Ludmilu nechali usmrtit chromý Vratislav a hubený tzv. Václav. Legendisté museli některé Vratislavovy osudy a činy popřít. Zejména to, že byl původcem smrti Ludmily. Legendisté nemohli napsat, že za vraždou Ludmily stál Přemyslovec. Proto nechali Vratislava zemřít před Ludmilou a jeho činy navěsili na Drahomíru, která přemyslovský původ neměla. (Václavův věk rovněž zkrátili, takže v době Ludmiliny smrti byl v legendách neškodným mladíčkem.) A to je důvod nebo jeden z důvodů, proč se Vratislavův (ale i Václavův) dožitý věk podle legend tolik liší od jejich dožitého věku, k němuž dospěl E. Vlček. (Kritice metody ze strany historiků a antropologů, kterou E. Vlček použil, jsou věnovány dvě kapitoly této práce.)

Na Drahomíru možná legendisté pověsili Vratislavův původ.

První a Druhá staroslovanská legenda se zmiňují o Drahomířině vyhnání, neuvádějí však kam, falešný Kristián píše o Drahomířině vyhnání ze země, svatováclavská Proložní legenda vyhání Drahomíru na Budeč.

A. Bartošková o Drahomíře exilu napsala (2021, s. 116): "Václavův faktický nástup na trůn v roce 924 byl provázen bojovými střety s přívrženci Drahomíry, kterou kníže Václav hned na počátku své vlády dal vyhostit z Prahy. Jako místo Drahomířina dočasného exilu je ve svatováclavské Proložní legendě, která vznikla v druhé polovině 12. nebo první polovině 13. století v Rusku, uvedena Budeč." Ve skutečnosti byl vyhnán Vratislav, ale pravděpodobně ne z Pražského hradu, ale ze Staré Kouřimi.

Po usmrcení Ludmily vyhnal tzv. Václav ze země Vratislava, v legendách Drahomíru. Falešný Kristián o tom napsal následující (1969, s. 70): "Václav, pečující o to, aby zjednán byl pokoj... pojal v srdci úmysl, matku svou, kteráž byla příčinou všeliké nepravosti, vypuditi z vlasti, aby vyhnáním jejím a všech jejích přívrženců, mužů bezbožných, vzájemné zuřivé rozbroje byly utišeny..." [...] "...matku z říše s největší hanbou vypudil... Ale poněvadž byl pln cudné bázně...znovu po čase ji uvedl do vlasti; panování bývalého však byla zbavena až do smrti." Ve skutečnosti byl Vratislav zřejmě nemocný, nemocný na nohy, chromý. Proto byl zbaven vlády, a aby "neobtěžoval", byl vyhnán z neznámé lokality. Nemuselo jít o Prahu, ale třeba ze Staré Kouřimi. Nebo sám "odešel do důchodu" D. Třeštík k vyhnání Drahomíry napsal (1997, s. 377, 378): "Po zavraždění Václava [ve skutečnosti možná po zavraždění Ludmily] roku 935 se Drahomíra uchýlila do ,Charvát', ne ovšem do bájných ,Charvát' ve východních Čechách, ani do jihoslovanského Chorvatska, nýbrž k oněm Charvátům, kteří sídleli někde ve Slezsku nebo severně od něj a byli tedy sousedy Havolanů. Je tedy možné, že i své první vyhnanství trávila u nich, pravděpodobně proto, že zde měla své havolanské příbuzné." Ve skutečnosti Přemyslovci v době Vratislavově mohli ovládat i část Polska a Vratislav se uchýlil do této části přemyslovského knížectví. Tento druhý odchod z Čech měl možná zakrýt to, že Vratislav byl možná zavražděn. Vratislav je v legendách skryt také za Gommonem. O něm falešný Kristián napsal: "Gommon pak, když s bratrem svým hledal útěkem úkryt, byl chycen a na hrdle potrestán a tak života nynějšího i budoucího i s bratrem pozbyl." […] "To také bylo prvním znamením svatosti blažené Ludmily, že z vrahů jejích žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu."

Vratislav I. nikdy na krále povýšen nebyl. Podle "Kosmy" však ovládal tak velké území v Čechách a v Polsku, že se slovo král k němu hodilo. (Stejně tak nebyl oficiálně králem velkomoravský Svatopluk, ale slovo král se v písemných pramenech u něho objevuje.) "Kosmas" pojem král nemohl přířadit k Vratislavovi I. přímo. S ohledem na Poláky nemohl jakožto polské vládce připomínat Vratislava I. a Boleslava I., prvním polským knížetem musel být Měšek, přičemž muselo být zamlčeno, že je synem Boleslava I. Také by nebylo vhodné, aby Václavův otec Vratislav byl jmenován králem a jeho syn (Vratislavův syn však jenom podle legend), pozdější světec, to dotáhl pouze na knížete.

Drahomíru líčí legendy jako pohanku (Crescente fide: Václavova matka, která zůstala pohankou). Domníváme-li se, že za Drahomírou se skrývá Vratislav, potom připomeňme, že Vratislav není v pramenech příliš spojován s křesťanstvím: není líčen jako zapálený šiřitel křesťanství. "Kosmas" v I, 13, aniž by ho jmenoval (z kontextu vyplývá, že jde o Neklana, tedy Vratislava), o něm napsal: "Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan..."

42C1. PRAMENY, V NICHŽ VYSTUPUJE KNÍŽE TZV. VÁCLAV

Pokud se týká písemných pramenů, jde o jediný nelegendární pramen, a to Widukindovu Kroniku Sasů, a o vícero latinských a staroslověnských legend. Nad druhým možným písemným nelegendárním pramenem panují velké rozpaky. Jedná se o zprávu arabského cestovatele al-Masúdího a o jménu Wán.dž. S.láf, což se vysvětluje jako tzv. Václav. Tzv. Václav měl být vládce Dúlabů, tj. Doudlebů. Legendy podávají zpráv o tzv. Václavovi více, ale tendenčně velice "upravených". Wán.dž. S.láf zřejmě znamená Voj(i)slav, což bylo jméno, pod nímž začal vládnout Boleslav I.

Václavovu svatost bylo nutno zdůvodnit v legendách. P. Charvát o václavských legendách napsal (2011, s. 71): "Václavské legendy vznikly v odstupu jedné generace po popisovaných událostech. Bylo prokázáno, že takový zhruba třicetiletý interval má mimořádně významnou funkci. Především zpravidla zemřou v jeho průběhu přímí účastníci a očití svědkové představovaných dějů, což otvírá cestu k manipulaci dokladovým materiálem a k vytvoření předpokladů takové interpretace celého děje, která vyhovuje trendům a tendencím pociťovaným v době spisovatelově a souhlasí se záměry tvůrců nové tradice. Za druhé, v okamžiku zrození této nové tradice se začne pociťovat potřeba dodat novému kultu nejen credenda, ale i miranda - počnou se objevovat relikvie, památky na popisované děje, pietně se pečuje o místa spjatá s novou tradicí a podobně."

Widukind jako kronikář by měl mít oproti legendám zprávy hodnověrnější. Domnívám se však, že Widukind nechtěl přemyslovské církvi podrážet nohy při jejich "výrobě" prvního přemyslovského svatého a svůj zápis tomu přizpůsobil. Zamlčel skutečné jméno tzv. Václava a nepřiznal, že tzv. Václav koncem života byl Boleslavovým podkrálíčkem. Dokonce dvě události přehodil. Nejprve nechal tzv. Václava, kterého ovšem nejmenoval, zemřít (dokonce učinil přemyslovské církvi radost, že se zmínil o jeho zázracích) a teprve potom poměrně podrobně popsal porážku podkrálíčka (tedy tzv. Václava), kterého ovšem nejmenoval, Boleslavem I., přičemž se opět nezmínil, jaké hradiště Boleslav podkrálíčkovi (tzv. Václavovi) zničil.

P. Kubín napsal na iDNES.cz: "Bez nich [bez legend] bychom totiž nevěděli o Václavově životě takřka nic, dokonce by téměř byla ohrožena jeho historická existence, která byla upřena už řadě světců právě proto, že legendy byly jediným pramenem k jejich životu. Václava v tomto ohledu ,zachraňuje' kronikář Widukind, saský mnich, který ve své kronice z let 967/968 našeho knížete dvakrát stručně zmínil jako toho, kdo se v roce 929 podrobil ,německému' králi Jindřichu Ptáčníkovi, a jako zbožného muže, kterého zavraždil jeho bratr Boleslav. O Václavovi (kterého nezná jménem) se podle Widukinda ,vypráví jakési zázraky, ale protože jsme je nezkoumali, raději o nich pomlčíme'." Dodejme, že s legendami známe o tzv. Václavovi, mírně řečeno, hodně zkreslenou pravdu.

J. Sláma napsal (2015, s. 43, 44): "Světcův životopis vykreslený v legendách se tak od toho skutečného mohl někdy výrazně odlišovat. Zvláště patrné je to např. u legend oslavujících světce, kteří byli panovníky. Reálné vlastnosti raně středověkých vladařů, jakými byly např. tvrdost, bezohlednost, vypočítavost apod., bez kterých by se tito lidé v oněch dobách jenom těžko udrželi u vlády, byly ovšem na hony vzdáleny vlastnostem příkladných křesťanů. Legendista se v daném případě nemohl ovšem držet skutečnosti a jeho obraz oslavovaného světce - panovníka nutně musel být zkreslený." A s Václavem měli legendisté, tito - pokud se týká světců - "velkovýrobci ctnosti", jistě hodně práce.

O tzv. Václavovi s zmiňují nebo obsáhleji píší tyto legendy: a) latinské: Crescente fide - legenda Gumpoldova a její pozdější opis pozměněný biskupem Heřmanem - legenda Vavřincova (Laurentia Montecassina) - Fuit provincia Bohemorum - legenda falešného Kristiána - Licet plura - Oportet nos fratres - Orienta iam sole; b) staroslověnské legendy: první staroslověnská legenda - druhá staroslovněská legenda - proložní legenda.

Legendy musely činnost osob určených k tomu, aby se z nich stali světci, více či méně upravit. Světci museli být v legendách vylíčeni jako nadlidé. M. Ferro napsal (2006, s. 60): "Je jediným francouzským králem [Ludvík Svatý], kterého církev prohlásila za svatého, tudíž je to laický světec, ,nadčlověk', jak vyhlašuje Bonifác VIII. v kanonizační bule." Tzv. Václav se stal nadsmrtelníkem, stal se světcem a věčným knížetem, historici tomu říkají druhý život Václava.

Pro církev, která dokázala vytvořit nepřeberné množství pravých relikvií, nebylo jistě problémem, falšovat život světce v legendách. Přečtěme si ještě několik vět o relikviích světců od M. Ferroa (s. 91): "Na 17 413 relikvií uložených v sídle saského vévody umožňovalo svým uctívačům získat odpuštění 128 000 let v očistci. Byla mezi nimi větev z Mojžíšova hořícího keře, úlomky Ježíškovy kolébky, jeho plenky atd."

S tzv. tzv. Václavem měly jistě hodně práce. Jeho skutečný život se od života světce Václava nebetyčně lišil.

"Kosmas" tzv. Václava možná charakterizoval mj. takto (když ho v I, 13 skryl za Durynka): "...člověk až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší a nad každou šelmu ukrutnější." U Václava byly většinou zamlčeny jeho boje o moc a zcela zamlčeny jeho vraždy a usmrcení Ludmily (na němž se podílel i Vratislav).

Legendy vytvářely z tzv. Václava nejen světce, ale také jednu ze dvou významných osob pro tvorbu zakladatelské pověsti. Proto mění i jeho nejbližší příbuzné. Z matky Ludmily a z otce Bořivoje učiní babičku a dědečka, z bratra Vratislava učiní Václavova otce. "Kosmas" možná učinil narážku na to, že tzv. Václav a Boleslav nebyli bratři. Napsal (I, 17): "O tom totiž, kterak Boleslav, nehodný slouti rodným bratrem muže svatého, zákeřně pozval na hostinu svého bratra..."

Tzv. Václav byl připravován na duchovní dráhu, nikoliv na "funkci" knížete.

O tzv. Václavovi se zmiňuje i Widukind. Přitom ho vůbec nejmenuje, zatímco Boleslava ano. Blíže viz níže kapitolu Proč Widukind nezná Václavovo jméno.

Vedle písemných pramenů existují i prameny obrazové, například iluminace v opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském rukopise. Na jedné z nich zavírá kněz před Václavem jdoucím na popravu dveře, na jiné iluminaci má tzv. Václav na čele čárku, asi zjednodušené Kainovo znamení vraha.

O tom, jaký negativní názor měla církev na tzv. Václava, možná (výklad může být i jiný) svědčí i to, že tzv. Václav (druhá postava v plášti ve 3. pásu) není nijak označen jako světec. Vypovídající význam může být okno a strom v blízkosti zobrazeného tzv. Václava.

Na závěr uveďme ještě jeden možný písemný pramen o tzv. Václavovi. Je jím Gallova kronika. V ní jsou na polská knížata a vládce naroubovány činy českých knížat a vládců. Činy Václavovy jsou naroubovány na mýtického Leška a na Zbyhněva. Některé líčené činy však musí být skutečně činy Zbyhněvovy, takže problémem je ve správném přiřazení určitých činů polskému Zbyhněvovi a jiné českému tzv. Václavovi.

42C2. PROČ WIDUKIND NEZNÁ VÁCLAVOVO JMÉNO

Widukind se zmiňuje o tzv. Václavovi dvakrát. V I, 35 napsal: "Poté přišel [Jindřich Ptáčník] s celým vojskem ku Praze, hradu Čechů, a jejich král [317] se mu poddal [318]. Vypráví se o jakýchsi jeho zázracích; protože to však nemůžeme dokázat [319], rozhodli jsme se o tom pomlčet. Byl to ovšem bratr Boleslava, který po dobu svého života zůstal císaři věrný a prospěšný [321]. Poté, co král [Jindřich] na Čechy uvalil placení tributu [322], vrátil se do Saska [323]." K těmto několika větám jsou na s. 145 (2016) poznámky 317 až 323. Uveďme je, třeba zkráceně. Poznámka 317: "V orig. rex, ve skutečnosti pouze kníže. Widukind tímto způsobem označoval významná křesťanská knížata." Poznámka 318: "Tj. kníže Václav... Ačkoliv nezná jeho jméno, Widukind poskytuje nejstarší zprávu o knížeti, prakticky jedinou mimo legendy a letopisy." Poznámka 319: "Věta je zřejmě dokladem existence Václavova kultu v 60. letech 10. století. Ve stejné době vznikla původní verze První staroslověnské legendy a legendy Crescente fide." Poznámka 321: "Nelze rozhodnout, kdo je charakterizován vedlejší větou (a proto překládáme doslova)." Poznámka 322: "V orig. Bohemias tributarias faciens. Důvod užití množného čísla v originále nelze uspokojivě vysvětlit." Poznámka 323: "Tažení do Čech proběhlo v létě roku 929... za účasti i bavorského vévody Arnulfa... V době prvního možného termínu vraždy Václava (28. září 929) byl Jindřich Ptáčník už opět v Sasku."

Podruhé se Widukind zmiňuje o tzv. Václavovi v II, 3. Napsal: "Mezitím hrozilo další povstání barbarů a [český] Boleslav zabil svého bratra, křesťana a, jak se tvrdí, velice zbožného muže. Poněvadž se bál sousedního subregula a protože byl [tento velmož] poslušen saské moci, vyhlásil mu Boleslav válku."

Boleslav I. byl u Widukinda oblíbený kníže. A ten a jeho syn Boleslav II. potřebovali za každou cenu domácího světce. Vybrali si nemorálního tzv. Václava. Widukind českým Boleslavům nechce toto úsilí kazit. Proto nenapíše nic, co odporuje tvořící se legendě o tzv. Václavovi, řadu informací považuje za vhodné přejít mlčením. Tzv. Václav se v době, kdy byl knížetem, jmenoval Lešek, Lestík, oficiální podobou svého jména zřejmě Lstibor. Widukind toto jeho knížecí jméno neprozradil, a neuchýlil se ke lži, aby použil jméno, které pro něho bylo vymyšleno do přemyslovské zakladatelské pověsti a pro jeho funkci světce. Nechť se čtenář domnívá, že jeho jméno nezná. Jestliže se věta po dobu svého života zůstal císaři věrný a prospěšný vztahovala k tzv. Václavovi, potom je málo pravděpodobné, že by Widukind jeho jména neznal. (Falešný Kristián zase kupodivu nezná jméno kouřimského knížete, se kterým tzv. Václav válčil.) Pokud zahynul tzv. Václav jindy, než uvádějí legendy, Widukind ze stejného důvodu neprozradí správné datum Václavova zabití. Pokud byl zabit (ve skutečnosti popraven) jinde než v Boleslavi, Widukind opět neprozradí správné místo. Widukind neprozradí, že tzv. Václav nebyl Boleslavův bratr, ale byl Boleslavův strýc. Jako kronikář nepíše o pochybných zázracích, neboť jistě ví, jak je církev vyrábí. Widukind učiní z Boleslavova podkrálíčka tzv. Václava dvě osoby a tím časově přehodí Václavovu smrt a boje Boleslava s podkrálíčkem. Prostě a jednoduše: pokud se týká Widukindova zápisu o tzv. Václavovi, projevil se Widukind jako lhář.

Kdyby Widukind mluvil o tzv. Václavovi pravdu, narušoval by svým českým kolegům legendy, které měly za úkol glorifikovat světce.

42C3. VÁCLAVOVO PRAVDĚPODOBNÉ CURRICULUM VITAE

Tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily, nikoliv jejich vnukem. – Narodil se pravděpodobně mezi rokem 972-975. Em. Vlček při stanovování Václavova dožitého věku vycházel z několika znaků, které mu však ukazovaly různý dožitý věk. Skutečnosti se však přiblížil nebo ji dokonce trefil podle stavu lebečních švů. Em. Vlček napsal (1995, s. 74): "...zjištěný stav obliterace hlavních lebečních švů hovoří pro vysoké stáří jedince (více než šedesát let). Zprůměrováním 'dožitých znaků' dospěl Em. Vlček k názoru, že se tzv. Václav dožil ±40 let. – Tzv. Václav musel podle legend čekat na knížecí stolec, než dospěje; ve skutečnosti nebyl určen k tomu, aby se stal knížetem, ale byl vychováván k tomu, aby byl významným církevním hodnostářem, což se stalo, funkce archipresbytera, jímž se zřejmě stal, byla v jeho době nejvyšší církevní funkcí u nás. - Tzv. Václav studoval teologii ve staroslověnštině na Velké Moravě. – V latině a řečtině studoval teologii buď rovněž na Moravě, nebo možná v Řezně. – Jakožto o archiprebyterovi se o tzv. Václavovi nikde nepíše, ale je zřejmě totožný s knězem (archipresbyterem?) Pavlem. V té době sídlil na Budči nebo na opevněném sídlišti dnešní Malé Strany. – Za lucké války se postavil na stranu svého bratra Vratislava (Neklana). – Byl jedním ze dvou vrahů Ludmily (Tunnou) a vrahem (Durynkem) Spytihněvova synka. – Vratislav rozdělil své ohromné panství v Čechách (nebo v části Čech) a v části Polska mezi svého pravého syna Boleslava a svého mladšího bratra tzv. Václava. Boleslavem I. tedy po část své vlády vládl časově souběžně s tzv. Václavem severně od jeho panství. – Tzv. Václav, v době, kdy byl knížetem, sídlil zřejmě ve Staré Kouřimi, zvané tehdy Dovina. Tehdy se pravděpodobně jmenoval Lstibor. - Jméno Václav dostal v době, když se vytvářela zakladatelská pověst Přemyslovců, když se vytvářel první náš domácí světec (a to právě Václav) a když se připravovaly podmínky pro založení pražského biskupství. - Po porážce Boleslavem I. se tzv. Václav stal Boleslavovým subregulem. – Po další porážce odešel do kláštera (stal se bratrem), Stará Kouřim, sídlo poraženého subregula tzv. Václava, byla poté Boleslavem I. zničena. – Protože i v klášteře kul pravděpodobně proti Boleslavovi pikle, následoval jeho "únos" z kláštera a jeho poprava na místě, kde byla později postavena rotunda sv. Václava. – Měl nejméně jednoho potomka, a to syna Zbraslava, totožného se Slavníkem. Pro něho získal dceru anglického krále Eduarda I. Staršího. Ota I. měl za manželku její sestru Editu. – Václavovou manželkou byla Biagota, vnučka Ptáčníkova bratra Liudolfa. Po Václavově smrti se Biagota stala manželkou Boleslava I. Tzv. Václav byl příbuzný s Otony, a proto měl blízký vztah k Sasku. - Tzv. Václav se stal světcem, protože Přemyslovci potřebovali domácího světce za jakoukoli cenu.

42C4. KDO BYLI VÁCLAVOVA MATKA, VÁCLAVŮV OTEC A VÁCLAVOVI DĚDOVÉ

Když I. Štefan píše o Ludmile (2021, s. 22), napíše i tato slova: na jejího [na Ludmilina] ,duchovního syna' Václava. Tzv Václav však nebyl Ludmilin duchovní syn, ale skutečný syn.

Falešný Kristián napsal, že Ludmila dala Bořivojovi tři syny a tolikéž dcer. Jmenoval však pouze dva syny (a žádnou dceru), a to Spytihněva a Vratislava. Proč nejmenoval třetího syna? Protože jím byl tzv. Václav a z toho legendisté učinili Bořivojova a Ludmilina vnuka

Václavovým otcem je Bořivoj, matkou je Bořivojova vedlejší manželka Ludmila, dědou po otci je zabrušanský Wistrach a po matce podle legend Slavibor, ve skutečnosti pravděpodobně Čestibor. Legendy tyto příbuzenské vztahy změnily. Z Bořivojova a Ludmilina syna učinili jejich vnuka. Mateřské povinnosti vůči tzv. Václavovi však Ludmila vykonávala dál. Není možné říci, jestli se toto generační posunutí týká všech Václavových příbuzných. Nevíme, jestli byla Přibyslava skutečně Václavovou sestrou, nebo jestli je také legendami generačně posunuta. - Že byla Ludmila Václavova matka, to možná "Kosmas" naznačil v I, 4. O Libuši, tj. zde o Ludmile, napsal, že si hověla jako při porodu. A následně prohlásil: "Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli." Tzv. Václav se v době, kdy vládl, jmenoval tak, že první část jeho jména vycházela ze slova lest (Lstimír, Lstibor, Lstislav, u Galla Lešek). Toto slovo kromě významu lest mělo i významy vědění a chytrost. Zde tedy slovo porod a slovo lest naznačuje, že matkou tzv. Václava byla Ludmila, o níž informace věšel "Kosmas" na Libuši.

K jaké osobě se vztahují slova, která vložil Gumpold do úst Václavových: "...moje rodička, zlořečené paměti..."? Podle legend byla Václavovou matkou Drahomíra. Byla ona zlořečené pměti? Jenomže na Drahomíru věšel "Kosmas" některé činy Vratislavovy? Byl on zlořečené paměti? Skutečnou Václavovou matkou však byla Ludmila, kterou Vratislav s tzv. Václavem zavraždili. Byla Ludmila zlořečené paměti?

Když legendy charakterizují tzv. Václava, často užijí slovo milý a slova odvozená (roztomilý, milovala, milost ad.). Není těmito slovy ukázáno na Václavovu matku Ludmilu?

Tzv. Václav byl ve skutečnosti synem Bořivoje a Ludmily a mladším bratrem Vratislava. Autor První slovanské legendy o sv. Václavu (Minejní redakce) začal poslední odstavec větou: "Bůh ať dá jeho [Václavově] duši v lůně Abrahámově, Izákově a Jákobově..." Podle M. Knappové (2015, s. 119, 194, 195) Abrahám vykládá se jako ,otec množství, vznešený otec' - Izák znamená ,bude se smát', popř. ,veselý' - Jakub, Jákob se vykládá jako ,ten, kdo se drží za patu', přeneseně ,druhorozený'." Užil zde autor legendy jméno Jákob úmyslně, aby prozradil, že Václav byl druhorozený syn (Bořivojův)? Podle legend byl Václav prvorozený syn Vratislavův. Ludmila měla před Vratislavem syna Spytihněva s Rostislavem. Jedním Václavovým dědou (otcem Bořivoje) byl možná Wistrach, druhým Václavovým dědou (otcem Ludmily) byl možná Čestibor. (Část -bor převzal tzv. Václav do svého jména Lstibor.) Nelze vyloučit, že Václavovou babičkou z otcovy strany byla kněžna pohřbená v hrobě v Želénkách.

42C5. KDO BYLI VÁCLAVOVI BRATŘI A VÁCLAVŮV SYNOVEC

Podle legendistů a následně i podle kronikářů a historiků měl tzv. Václav bratra Boleslava. Ve skutečnosti byl Boleslav Václavův synovec. Václavovým bratrem po otci byl Vratislav a Václavovým bratrem po matce byl Spytihněv. Nejstarší Vratislav byl synem Bořivoje a pravděpodobně ženy, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizně?). Spytihněv, totožný se Strojmírem, byl synem Rostislava a Ludmily a tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily. 

Falešný Kristián však píše o tzv. Václavovi a Vratislavovi jako o bratrech. Tzv. Václav je u něho hubeným Tunnou a Vratislav chromým Gommonem. Ludmilu nechá říci: "...jsem já vás jako svoje syny pěstovala." (Chybně se vysvětluje, že se chovala jako matka ke svým žoldákům.) "Gommon... [tj. Vratislav] když s bratrem [Tunnou, tj. tzv. Václavem] svým hledal útěkem úkryt... života nynějšího i budoucího i s bratrem pozbyl."

V I, 15 "Kosmas" napsal, že Drahomíra porodila dva syny, Václava, Bohu i lidem milého, a Boleslava, vraždou kletého. Prozradil "Kosmas" slovy lidem milého, že Václavovou matkou byla Ludmila?

V I, 4, kde "Kosmas" skrývá za Ludmilou Libuši společně s tzv. Václavem, se Libuše chystá k porodu, ve skutečnosti tedy zřejmě Ludmila k porodu svého syna tzv. Václava. "Kosmas" o Libuši (o Ludmile) napsal: "Ta si zatím [za sporu dvou správců nad lidem, tedy zřejmě konfliktu Bořivoje a Spytihněva, možná roku 872) hověla... na vysoko nastlaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu." (Zároveň je těmito slovy naznačeno, že Ludmila nebyla Bořivojovou manželkou hlavní, že byla podle církve konkubína.)

Nenaznačuje "Kosmas" ve zmínce o vraždě knížete tzv. Václava, že tzv. Václav a Boleslav nebyli bratři? V I, 17 napsal: "Roku... 929. Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen, ve věčný nebeský dvůr on šťastným osudem vešel. O tom totiž, kterak Boleslav, nehodný slouti rodným bratrem muže svatého, zákeřně pozval na hostinu svého bratra, ač se spíše chystal ho zavražditi, aby se mohl ujmouti vlády v zemi, nebo o tom, kterak před tváří lidí, ale ne před Bohem, skrýval vinu bratrovraždy, jest tuším sdostatek pověděno v Oslavě umučení téhož svatého muže. Po jeho šťastném skončení života Boleslav, druhý Kain, došel pak, žel, knížectví zle nabytého." Toto stručné vylíčení údajné vraždy je v souladu s legendami. Nemají však slova nehodný slouti rodným bratrem naznačovat víc: že Boleslav nebyl rodným bratrem knížete tzv. Václava? "Kosmas" zde neužil spojení nehodný rodný bratr, ale nehodný slouti rodným bratrem. Koho "Kosmas" míní prvním Kainem? Biblického bratra Abela nebo Kristiánova Kaicha (tj Vratislava?). Nevyplývá z vět kterak Boleslav...muže svatého... pozval na hostinu... o tom, kterak... skrýval vinu bratrovraždy... jest tuším sdostatek pověděno v Oslavě..., že se "Kosmas" potvrzení těchto informací (natož obšírnějšímu vylíčení děje) v této pasáži úmyslně vyhýbá?

Gallus skrývá českého knížete tzv. Václava za polského Zbyhněva a českého Boleslava I. za polského Boleslava III. V duchu legend jsou u Galla český tzv. Václav a český Boleslav I. bratry skrytými za bratry polskými.

Gallus schovává českého tzv. Václava za polského Zbyhněva v II, 4: "Zbyhněv, zplozený knížetem Vladislavem [Heřmanem] z konkubíny." "Kosmas" tuto důležitou informaci po Gallovi opakuje v III, 16: "...jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva." A poněvadž "Kosmas", když někoho za někým skrývá, tak o něm píše jako o slepci, tak nechal i Zbyhněva v III, 34 oslepnout: "...třetího dne ho [Zbyhněva] oslepil."

O Václavově původu psal Gallus, když tzv. Václava skryl za Zbyhněva, v II, 3: "Žádnému rozumnému člověku se nesmí zdát nemístné, jestliže v této historii bude vedle pravého syna uveden syn konkubíny. Neboť v hlavní historii se připomínají dva Abrahamovi synové... Oba byli sice zplozeni z patriarchova semene, na dědictví však neměli oba stejné právo."

V II, 8 klade Gallus Vladislavovi do úst slova, když dělí své knížectví mezi syny Zbyhněva a Boleslava III.: "Boleslav, můj pravý syn..." A nyní si dosaďme za Poláky české panovníky, o které se ve skutečnosti jedná. Vratislav říká, že Boleslav I. je jeho pravý syn. O tzv. Václavovi to neříká, toho synem Vratislavovým učinily legendy, byl synem Bořivojovým.

L. Reitinger, který neví, že Gallus na Vladislava Heřmana, na Zbyhněva, na Boleslava III. Křivoústého a na Zbyhněvovu matku pověsil informace o Vratislavovi I., o tzv. Václavovi, o Boleslavovi I. a o Ludmile, napsal (2010, s. 17, 18): "Vskutku Anonymus a Kosmas označují Zbyhněvovu [rozuměj Václavovu] matku [rozuměj Ludmilu] za pouhou souložnici. Polský kronikář na řadě míst zdůrazňuje jak legitimním synem a dědicem Vladislava Heřmana [rozuměj Vratislav] byl pouze Boleslav III. Křivoústý [rozuměj český Boleslav I.] a nikoliv nemanželský prvorozenec Zbyhněv. Autor ,Kroniky a činů polských knížat a vládců' však psal své dílo v druhé dekádě 12. století z ostře zaujatých pozic zdlouhavého dědického sporu mezi těmito bratry, který se stal tématem celé řady kapitol. Gallus Anonymus jako zanícený velebitel Boleslava Křivoústého [rozuměj Boleslava I.] musel pochopitelně Zbyhněvovy [rozuměj Václavovy] dědické nároky popírat. K řešení otázky nástupnictví prvorozeného syna Vladislava Heřmana roku 1085 nelze tedy názory Galla Anonyma vůbec považovat za relevantní [jenže ono nejde o Zbyhněva, ale o tzv. Václava], Jak je jeho líčení zkreslené, ostatně dokládá i rozpor v samotné kronice. Byť autor odmítá Zbyhněva [rozuměj tzv. Václava] chápat za plnohodnotného člena rodu, je nucen přiznat, že jeho nástupnická práva byla v Polsku [rozuměj Václavova v Čechách] obecně akceptována. Legitimnost a následnictví mu otec Vladislav Heřman [rozuměj Vratislav] neupřel, byť byl Zbyhněv [rozuměj tzv. Václav] hlavou potlačeného povstání ve Slezsku [rozuměj: tzv. Václav povstal proti Boleslavovi], ani když byl poté vězněn. O následovnictví mladého Piastovce nepřipravily ani úklady jeho macechy Judity Marie [rozuměj úklady Drahomíry, za níž ovšem legendy skrývají Vratislava]. Ta jej určila na duchovní dráhu [rozuměj: Vratislav tzv. Václava, aby mu nekonkuroval v ucházení se o knížectví] a po studiu na katedrální škole v Krakově odklidila do saského kláštera. Z jakého důvodu byl takto odmítnut? Zbyhněv [rozuměj tzv. Václav] vadil svými nároky jako nejstarší syn a zjevně dosavadní nástupce na knížecím stolci. S cejchem levobočka byl určen pro duchovní stav, aby nebránil nástupnictví svého protežovaného bratra Boleslava Křivoústého [rozuměj Boleslava I.]. K zapuzení Zbyhněva [rozuměj tzv. Václava] však dle Galla Anonyma došlo, když ,dospěl už věkem'."

Indicií, že Ludmila nebyla Václavova babička, může být i Ludmilin zdravotní problém. J. Sláma o něm napsal (2011, s. 794): "Jak totiž prokázal antropologický průzkum jejího skeletu, trpěla kněžna silnou endokraniozou zpravidla provázenou neurotickými poruchami (depresemi, závratěmi, poruchami soustředění a pamětí, únavou apod.). Je velmi nepravděpodobné, že by takto postižené ženě byl svěřen do výchovy její vnuk." Nemohlo by tedy dojít ohledně Václavovy výchovy ke zcela opačné situaci, než uvádějí legendy?

V závěru První staroslověnské václavské legendy tato slova (1969, přel. J. Vašica): "Ať Bůh umístí jeho [Václavovu] duši v lůně Abrahámově, Izákově a Jakubově." Jméno Jakub podle M. Knappové (2015) znamená: ten, kdo drží za patu; přeneseně druhorozený. Znamená slovo druhorozený, že tzv. Václav byl mladším bratrem Vratislava I.?

Boleslav I. nebyl Václavův bratr, ale byl Václavovým synovcem. Biskup Heřman, vydávající se za Kristiána, nemohl otevřeně napsat, že tzv. Václav a Boleslav nejsou bratři, tak to alespoň naznačil těmito slovy v Kristiánově legendě v kap. 7: "...před příchodem noci bratr svatého mučedníka, ba ne již bratr, ale zvrhlý vrah..." Slovo noci pravděpodobně naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace.

42C6. NEPROJEVILA SE LUDMILINA ENDOKRANIÓZA, POKUD JI MĚLA, NA VÁCLAVOVĚ KONSTITUCI A NA JEHO PSYCHICKÉ STRÁNCE?

V této kapitole budu předpokládat, že Ludmiliny pozůstatky (v tomto případě lebka) jsou pravé, i když se domnívám, že jde o pozůstatky matky Vratislava I. (Zeměžizně?), a tou Ludmila zřejmě nebyla.

P. Velemínský a V. Kuželka uvedli o Ludmile (2021, s. 41): "Emanuel Vlček posléze na základě konzultací s MUDr. Evou Šilinkovou-Málkovou dospěl k závěru, že nález [hyperostóza, ztluštění vnitřní vrstvy čelní kosti] má charakter tzv. nodulární (uzlovité) endokraniózy a Stewartova-Morelova-Morgagniho syndromu, popřípadě charakter metabolické kraniopatie Moora." - "Nález mohutné endokraniózy, onemocnění, které Emanuel Vlček u lebky kněžny jistil, by mohl znamenat, že kněžna Ludmila mohla mít vyšší tělesnou hmotnost... případně mohla trpět některými dalšími klinickými příznaky typickými pro zmíněný syndrom.. Mohla mít problémy s častějšími bolestmi hlavy, trpět závratěmi, případnými komplikacemi v těhotenství..., hirsutismem (zvýšeným výskytem pigmentových chloupků) či poruchami ve vodním metabolismu (častější přítomnost otoků, vznik děložních benigních myomů)." Uvedené ztluštění vnitřní vrstvy čelní kosti může, ale také nemusí vést k endokranióze. - J. Sláma napsal (2017, s. 109), že endokranióza s sebou přináší metabolické (obezita) a hormonální poruchy. Nejčastěji se u žen projevuje ve 3. a 4. desetiletí jejich života. 

Ludmila se pravděpodobně narodila kolem roku 855. Syna Spytihněva měla s Rostislavem nejpozději roku 871 (musela otěhotnět, než byl Rostislav poslán do kláštera). Kolem roku 870 let se Bořivojovi a Ludmile (pravděpodobněji však ženě, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizni?) narodil Vratislav a kolem roku 875 se Ludmile a Bořivojovi narodil tzv. Václav. Na tzv. Václavovi, Ludmiliným nejmladšíím synovi, se mohly nejvíce projevit negativní důsledky působení Ludmiliny endokraniózy (pokud jsou Ludmiliny pozůstatky pravé).

Tzv. Václav oproti ostatním Přemyslovcům a Mojmírovci Spytihněvovi měl menší postavu (UPŘESNIT) a slabší tělesnou konstituci (ta mohla také souviset s jinou výchovou jako studenta teologie, než byla výchova synů určených k vládnutí). Rovněž mohl trpět napoleonským syndromem.

42C7. KDO BYLA PŘIBYSLAVA

O Přibyslavě jmenovitě pojednává legenda falešného Kristiána napsaná před rokem 1122 a podstatně mladší Oriente iam sole. Podle ní byla sestrou blaženého mučedníka Václava. Další příbuzenské vztahy nejsou uvedeny. - Tzv. Václav byl podle legend synem Vratislava a Drahomíry, ve skutečnosti byl synem Bořivoje a Ludmily. Byla tedy Přibyslava dcerou Vratislava a Drahomíry nebo Bořivoje a Ludmily? 

První staroslověnská legenda o svatém Václavu uvádí (kap. 2): "Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním..." […] "Měl [tzv. Václav] čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých knížectví." Podle legend byli tzv. Václav a Boleslav bratry. Tudíž čtyři Václavovy sestry by byly zároveň sestrami Boleslavovými. Ve skutečnosti byl tzv. Václav Boleslavův strýc. Měl jak tzv. Václav, tak Boleslav 4 sestry? Nebo tzv. Václav a Boleslav měli dohromady 4 sestry. A kdo z nich měl kolik sester? A kdo byly jejich rodiče? Tzv. Václav, syn Bořivoje a Ludmily, by mohl mít dokonce sestru, která by byla dcerou Ludmily a Rostislava. Jméno Přibyslava se velice podobá jménu Rostislav, což ovšem neznamená, že jeho dcerou určitě byla. Podle Fr. Kopečného (1991, s. 170) znamená jméno Přibyslav komu přibylo slávy (nebo jména). Ve jménu Rostislav znamená podle Fr. Kopečného (1974, s. 117) část Rost- toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościć ,množit, budit, křísit').

Em. Vlček Bořivoje, Ludmilu, Spytihněva a tzv. Václava rozdělil do prvních tří generací Přemyslovců: Bořivoj a Ludmila – Spytihněv a Vratislav – tzv. Václav (syn Vratislavův). Ve skutečnosti šlo o dvě generace Přemyslovců: Bořivoj a Ludmila – Vratislav a tzv. Václav. Spytihněv byl totiž jakožto syn Rostislavův Mojmírovec a tzv. Václav byl syn Bořivoje a Ludmily. Do třetí generace Přemyslovců spadá Boleslav I.

Do kolikáté generace Přemyslovců tedy spadají čtyři (možná byla jenom jedna) sestry tzv. Václava? Do kolikáté generace tedy patří Přibyslava?

Přibyslavina životopisná data nejsou známá. Soudí se, že zemřela po 4. 3. 938 nebo po šedesátých letech 10. století.

Falešný Kristián o Přibyslavě mluví na dvou místech. Nyní citujme z kapitoly 8: "Byla pak ona ctná paní, sestra blaženého mučedníka, jménem Přibyslava, již od kolébky zvyklá Kristu Pánu sloužiti podle přikázání evangelia bez úhony. Když jí Pán byl zprostil jha manželského [učinil vdovou], všecka se oddala službě Boží, prahnouc a žízníc po tom, aby v posvátný závoj byla zahalena, a dnem i nocí bez ustání v modlitbách, bdění a postech trvajíc." Závoj je symbolem tajemství, slovo noci napovídá, že je v textu skryta nějaká informace. Tzv. Václav jí ve snu sdělil, kde leží jeho ucho, které mu uťali nepřátelé, když ho pronásledovali. Přibyslava ucho našla mezi stromem, který stojí u kostela, a zdí tohoto chrámu, vložila ucho do Václavovy hrobky a ucho k jeho hlavě přirostlo, jako by meč se ho nikdy nebyl ani dotkl. A meč se skutečně Václavova ucha ani nedotkl. Nalezení ucha v blízkosti stromu ještě neznamená, že tzv. Václav byl oběšen na stromě. Falešný Kristián si nemusil troufnout napsat slovo šibenice.

I v další zmínce o Přibyslavě v kapitole 9 se objevuje slovo závoj a slovo noc. Citujme uvedenou pasáž: "Tehdy sestra jeho Přibyslava, pokud oko lidské může posouditi, pod posvátným závojem přesvatě žijící, do takového činu se zapletla, majíc za společníka v podniku kněze téhož chrámu Štěpána. Ale u chrámu přebýval jakýsi poustevník, jehož jako zvlášť svatého se drželi a na jehož špatnou radu se toho dopustili. ...v smluvenou noc přišli a jej vzavše s sebou učinili ho účastníkem nešťastného činu: vykopavše velebné tělo, začali se svou nešlechetností. Neboť syn onoho kněze dosti neuctivě nahmatal čelist světcovu a vytáhl ji. Tu zavinuli do roušky a ostatní tělo zase zemí zasypali. Z vyňatého ostatku dílem sobě podle libosti něco nechali, dílem svým přátelům rozdali." Co je v textu skryto? Patří čelist na kostře tzv. Václava skutečně jemu? - Lze dát informaci falešného Kristiána o čelisti do souvislosti s informací Em. Vlčka o Václavově dolní čelisti? Napsal o ní mj. (1995, s. 76): "Hlavice čelisti jsou rovněž středně veliké, symetrické. Oba svalové výběžky jsou odlomené – zřejmě pro použití jeho ostatků." Je tato dolní čelist skutečně Václavova?

Pozůstatky Přibyslavy zkoumal Em. Vlček. K nim napsal mj. toto (1997, s. 142): "Fragmentární ostatek svými dochovanými specifickými znaky, a to úpravou tvrdého patra a chrupu, existencí hlubokého skusu, popřípadě předkusu horní čelisti, plně zapadá do morfologického obrazu nejbližších příbuzných princezny, konkrétně bratra Václava a otce knížete Vratislava. Proto je možné tento pozůstatek z hlediska antropologicko-lékařského považovat s určitou pravděpodobností za pozůstatek blahoslavené Přibyslavy." Tzv. Václav nebyl synem Vratislava I., ale byl pravděpodobně jen po otci jeho mladším bratrem. Byla-li Přibyslava sestrou tzv. Václava, potom byla i sestrou Vratislava. - Pokud by Přibyslava byla dcerou Bořivoje a Ludmily, nebo dcerou Bořivoje a jiné ženy než Ludmily nebo dcerou Ludmily a jiného otce než Bořivoje, byla by Václavovou sestrou. Pokud by byla dcerou Václavova staršího bratra Vratislava, byla by ve skutečnosti Václavovou neteří. To Vlčkův rozbor Přibyslaviných pozůstatků zjistit nemohl.

42C8. JAKÁ JMÉNA DALI TZV. VÁCLAVOVI LEGENDISTÉ A KRONIKÁŘI

Především pozdější světec Václav se nikdy nejmenoval Václav. Toto jméno mu dali až legendisté v době, kdy se tvořila přemyslovská zakladatelská pověst (a bylo třeba pro ni mít domácího Romula a Réma) a kdy se vyráběl světec Václav. Zároveň bylo Vokovi (Vojslavovi?) dáno jméno Boleslav. - Když se vracel Bořivoj z Moravy do Čech, tak mu podle falešného Kristiána Metoděj dal kněze Kaicha. Kaich je domácká podoba jména vraha Kaina. Kaichem je tedy míněn tzv. Václav. Falešný Kristián tak prozradil, že tzv. Václav byl vrahem osoby (nebo osob), která (nebo které) patřila (nebo patřily) mezi jeho blízké příbuzné - V mýtických knížatech je skryt možná za Mnatou. Jméno Mnata se podle M. Knappové (2015, s. 237) vykládá jako pamětlivý. - Když "Kosmas" líčí zavraždění Spytihněvova synka, za kteroužto vraždou měl prsty jeho strýc tzv. Václav, nazval tohoto tzv. Václava Durynkem a Jidášem Durynkem. - Na Vacka "Kosmas" možná pověsil mj. informace, že si tzv. Václav pozval na pomoc, jistě proti Boleslavovi, německého panovníka, a informaci, kde se tzv. Václav narodil. Že byl narozený pod selským mlýnem možná ukazuje na Staré Město u Uherského Hradiště, kde byly pravděpodobně nalezeny základy větrného mlýna. V souvislosti s Vackem, člověkem ničemným, zmiňuje i Prostěje. Tichý Vacek i Prostěj byli zbaveni zraku, což je nápověda, že se za nimi skrývá jiná osoba. Skrývá se i za Prostějem tzv. Václav? Není Prostěj po část života skutečné jméno tzv. Václava? - Gallus dal tzv. Václavovi jméno Lešek a řadu informací o něm pověsil na polského Zbyhněva. Jméno Lešek je domácká podoba jména, jehož první část zněla Lsti- a druhá část nejpravděpodobněji -bor. Takže jakožto kníže se pravděpodobně jmenoval Lstibor, s menší pravděpodobností Lstimír nebo Lstislav. Jména Mnata a Lsti(bor) mají k sobě významově blízko. Je proto možné, že v mýtických knížatech je za Mnatou skryt Lsti(bor), tj. tzv. Václav. - Informace o Ludmile pověsil "Kosmas" mj. na Libuši ve spojení s tzv. Václavem. - Tzv. Václava měl na Budči učit kněz Učen/Učený. Skutečností byl pravděpodobně opak. Tzv. Václav na Budči pravděpodobně učil. Legendista mu dal jméno Učen, protože jakožto kníže se jmenoval Lstibor (slovo lest znamenalo také vědění, chytrost). Legendisté nemohli napsat, že tzv. Václav z kněžské funkce utekl, tak ho nechali na Budči učit se u kněze Učena, tedy u sebe samého. - V duchovní dráze to tzv. Václav dotáhl na zástupce biskupa, tj. archipresbytera. Legendisté mu dali jméno Pavel. Nic na tom nemění informace První staroslověnská legenda o sv. Václavu, a to: "I povolal [Boleslav I.] jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým." Tzv. Václav nemohl prostě na svém pohřbu chybět. - V lucké válce tzv. Václav vystupuje jako bezejmenný pastorek a jím zabitá manželka, za níž si máme představit jeho matku Ludmilu, je nejmenovanou ženou - "Kosmas" nazval tzv. Václava i Božen (činy světců věšel na vymyšlené osoby se jménem začínajícím na Bož-) a přisoudil mu syna Smila. - Tzv. Václav společně s Vratislavem mají pod jmény Tunna a Gommon na svědomí smrt Ludmily. - Tzv. Václav je pod jménem Durynk i vrahem nejmenovaného Spytihněvova syna. - Informaci, kde se tzv. Václav narodil, pověsil "Kosmas" na tichého Vacka. - To, že tzv. Václav skončil na šibenici, pravděpodobně pověsil falešný Kristián na Podivena. - Jméno Václav je jméno rovněž legendisty vymyšlené. Snad tento názor nevyvrací arabská podoba jména Václav v díle arabského cestovatele al-Mas'údího Rýžoviště zlata... napsaném v letech 944-947, zachovaném však až v pozdějších opisech. Jméno Wán.dž. S.láf zřejmě neznamená Václav, ale Voj(i)slav, což bylo jméno, pod nímž začal vládnout Boleslav I.

42C9. JAKÁ JMÉNA TZV. VÁCLAV V PRŮBĚHU SVÉHO ŽIVOTA MOŽNÁ UŽÍVAL

Tzv. Václav v průběhu svého života užíval více jmen. První jméno získal při narození. Dalí možná při postřižinách. Nové jméno získal, když vstoupil na duchovní dráhu. Další jméno získal, když církevní dráhu opustil a po čase stal se knížetem. A poslední jméno získal tehdy, když byl Boleslavem poražen a vstoupil do kláštera.

R. Turek se domníval, že tzv. Václav se mohl původně jmenovat Jimram. Napsal (1990, s. 59): "...není ostatně vyloučeno, že Jimramovo jméno bylo křestním jménem Václavovým s úlohou, nahradit jeho ,pohanské' a ,slávychtivé' rodové jméno, jež teprve jeho martyriem nabylo ,křesťanského' rázu, jménem křesťanským. Obě starší redakce této legendy [První staroslověnské svatováclavské] uvádějí sice jen, že náš světec slavil svatojimramský svátek..." Jméno Jimram znamená podle M. Knappové (2015, s. 200) domácí havran. Kdyby se tzv. Václav jmenoval Jimram, domnívám se, že by "Kosmas" užil slovo havran. On tak však neučinil. Z toho vyvozuji, že se "Kosmas" nikdy Jimram nejmenoval.

Václavovou sestrou měla být podle falešného Kristiána Přibyslava. Mohla se tak skutečně jmenovat. Je však také možné, že na ni pověsil jméno Václavovo. Jméno Přibyslav si mohla Ludmila přinést z Balkánu, pokud z něho pocházela. V letech 891-892 vládl v balkánském Srbsku Pribislav. Dětmar i "Kosmas" se zmiňují o Prostějovi a dokonce ho nechávají oslepit. Znamená to, že za jménem Prostěj máme hledat osobu s jiným jménem. Nebylo jméno Prostěj Václavovo jméno v době, kdy byl archipresbyterem nebo předtím, než se dal na duchovní dráhu, nebo poté, když přestal být knížetem a byl poslán do kláštera? "Kosmas" se dvakrát zmiňuje o Prostějovi. V III, 34 napsal: // "Přátelé lživých úst jest možná přirovnat k včele: / Od úst kane jí med, však ostnem zadečku bodá. / Taková byla i lest, jíž já byl, věřte mi, zmámen; / avšak nutno je snášet, co přinese vrtkavý osud, / tohle přec bratranec můj mi nedělá, toho si Vacek, / člověk ničemný, přál, tak na podnět Prostějův činí, / ty já – budu-li živ! Nyní však zkrotím se sám." // A v III, 40 "Kosmas" napsal: "Roku od narození Páně 1114. V měsíci květnu na rozkaz pana Oty byli Prostěj a jeho zeť, jenž slul ,tichý Vacek'... oba zbaveni zraku." Slovo lest ukazuje na Václavovo jméno v době, kdy byl knížetem. Slovo lest ukazuje na Václavovo knížecí jméno Lstimír nebo Lstislav.

Tzv. Václav to v duchovním životě dotáhl na archipresbytera. Legendy mu daly jméno Pavel. Jména Prostěj a Pavel jsou jména začínající stejným písmenem. Jméno Pavel ("Malý") by odpovídalo Václavově postavě. Byl oproti ostatním raným přemyslovským vládcům (175 až 182 cm) malé postavy (asi 160-165 cm). Jméno Pavel by tzv. Václav dostal dodatečně od legendistů.

Pokud by se po tzv. Václavovi jmenovalo hradiště Libušín, což se nedomnívám, mohl by se po část svého života jmenovat Luboša. I. Lutterer a R. Šrámek napsali (2004, s. 156): "Jméno hradu a později i vsi pod ním vzniklé znělo prvotně Ľubošin; je odvozeno přivlast. příponou -in z OJ Ľuboša a znamenalo ,Ľubošin, popř. Ľubošův (hrad)'."

42C10. VLÁDL TZV. VÁCLAV POD JMÉNEM LSTIBOR, DOMÁCKY LEŠEK?

Gallus dal  tzv. Václavovi v polských mýtických knížatech podle překladu jeho kroniky J. Försterem (2009) jméno Lešek. V poznámce 39, s. 134 napsal: "Lešek nebo také Leštík (Lestik)...". O jménu Lešek se uvádí, že vychází ze jména Lstimír nebo Lstislav (M. Knappová, 2015, s. 219), ale také ze jména Bolech (Fr. Kopečný, 1974, s. 91, heslo Lešek: Je to najisto domácká forma, ale sotva od prvotního Lech, spíše od zkráceného Bolech apod. jmen na -lech, zase domáckých, např. Bolech od Boleslav.") nebo ze jména Lech (J. Rejzek, 2021, s. 73: "...jméno Lešek – doklad z roku 1242 -, které je zřejmě odvozeno od Lech (jako například Mašek, Pašek...") Následující text tedy budeme vztahovat k tvarům Leštík, Lestik. V hesle Lest J. Rejzek napsal (2015, s. 375): "Psl. *lьstьje staré přejetí german. …původní význam byl {vědění, chytrost}..." Protože při porovnání významu slova lest a významu slova paměť (jak je ještě znal "Kosmas") lze najít shody, proto nazval "Kosmas" tzv. Václava Mnatou. Jméno Mnata znamená pamětlivý a kdo má dobrou paměť, má významný předpoklad hodně toho vědět, být chytrý (viz zde kapitolu Česká mýtická knížata). A tzv. Václav byl velice vzdělaný, proto mohl skutečně přijmout knížecí jméno, které ukazovalo na jeho vzdělání. Gallus věšel informace o tzv. Václavovi i na Zbyhněva a v souvislosti s ním napsal i tato slova: kap. II, 8, v níž Vladislav (český Vratislav) dělil své panství mezi Zbyhněva (Václava) a Boleslava III. Křivoústého (českého Boleslava I.), užil slova: moudrost, moudřejšího. V II, 16 jsou slova: se lstivou chytrostí (vystupoval Setěch proti bratrům Zbyhněvovi a Boleslavovi II.), lstivým úmyslem, lstivý nepřítel, jako vzdělaný (Zbyhněv). V kapitole II, 24 jsou slova: nevěděl (Zbyhněv), odpovídal moudře (Zbyhněv). V III, 25 najdeme slova: Zbyhněv dával na rady hloupých lidí, rozumní lidé, prostoduchý (Zbyhněv), našeptáváním rady moudrých, kdyby Zbyhněv přišel s moudrostí, chladnokrevně promýšlí, rozumným úsilím, moudrost biskupů.

Autor legendy Crescente fide o tzv. Václavovi napsal: "Násilím a lstí nikomu na světě nic neodňal. Své vojsko vybavoval nejenom zbraněmi, ale i nejlepším oděvem." Slova lstí a vojsko dávají jméno Lstibor. A na jiném místě autor Crescente napsal, že Boleslav tzv. Václava lstivě pozval do svého domu..." "Kosmas" také věší informace o tzv. Václavovi na Zbyhněva. V III, 34 vložil do úst Vladislavovi I. do úst slova: "Nikoli, nebudu se rovnati knížeti polskému Boleslavovi [III. Křivoústému], jenž svého bratra Zbyhněva lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil." Oslepení znamená, že za oslepenou osobou máme vidět osobu jinou. Zde za Zbyhněvem tzv. Václava. Slovo lstivě přiřazené ke Zbyhněvovi tedy ukazuje na tzv. Václava.

Ve Druhé staroslověnské legendě o sv. Václavu užil autor, aby ukázal, že legenda bude pojednávat o Leškovi, Lestíkovi ("oficiálním" jménem snad Lstiborovi) v úvodu řadu slov, jimiž na část Lest- ukázal. Použil slova vědění a chytrost a slova s nimi významově totožná nebo významově blízká. Jde o slova: vědění, vzdělání, rozumět, znalost, rozumem, porozumění, moudrého rozumu, znalost umění, nahlížením do hlubin napsaných slov, umění, zkoumáním, rozvažováním, vyzkoumali, pochopení, bystrostí, filozofické bádání, mudrce, umění, moudrých a učených. V následujících 29 kapitolách jsou ještě slova: (kap. 1) učení, učení, bystrostí, moudrostí, (kap. 2) moudrostí, (kap. 4) vzdělanosti, rozum i úmysl, Učen, naučil, učení, uměním, bystré chápavosti, (kap. 5) rozvažování, moudře, moudrý, moudře, poučováním nevědomých, neučených, (kap. 6) vymyslí, (kap.7) vyučen, vzděláváním, vzdělávali, učení, smýšlení, učení, (kap. 11) vševědoucímu, (kap. 12) moudrý, (kap. 13) rozumu, nerozumné.

O Václavově moudrosti nemuseli legendisté psát jenom kvůli ukázání na jeho knížecí jméno, které možná znělo Lstibor, ale zdůrazňování Václavovy moudrosti mohlo mít i důvod teologický, jak o Václavově moudrosti v píše R. Antonín (2013, s. 231, 232): "...při vlastní konstrukci jeho osobního charakteru postupovali Václavovi hagiografové v souladu s dobovým pohledem na ctnostný život světce. V nejstarší vrstvě svatováclavských legend tak přirozeně dominují ve vzájemném úzkém propojení především všechny tři křesťanské ctnosti,zdobící světcovu povahu i jednání vůči okolnímu světu. Těm jsou organicky podřízeny i ctnosti kardinální. Obecný a dodnes sdílený obraz Václava pracuje kupříkladu s jeho moudrostí, jež se odrážela v praktické schopnosti knížete učit se. Světec byl příkladným žákem, jenž nejen, že si vštípil do paměti vše, co souviselo s otázkami křesťanské víry, ale současně též bezmála jako kryptokřesťan překonával nástrahy, jež mu kladlo pohanské prostředí spojované v legendách především s jeho matkou Drahomírou. Své vědomosti a tedy i moudrost prohluboval potají – motiv mladíka skrývajícího pod pláštěm knížečku – je všeobecně známým a kniha jako symbol se dostala i na některá vyobrazení sv. Václava na denárových ražbách 11./12. století. Václavova moudrost, připomínaná legendisty, však přednostně souvisela s jeho christianizační misí na tomto světě, respektive ve světě pohanských Čechů. Již Gumpold zdůrazňoval, že zmíněné Václavovo nadání bylo dáno Bohem, od kterého podle zmíněného autora pocházela nejen Václavova, ale veškerá moudrost, a k jehož oslavě se náledně všechny moudré skutky obracely. Z pojetí mantovského biskupa na nás tak dýchá intelektuální ovzduší dvora saských císařů. Jeho Václav participuje na božské prozřetelnosti a moudrosti, což se následně odráží ve všech jeho prozíravých a moudrých činech, sledujících naplnění teologických ctností víry, lásky a naděje." Václavovo skrývání knížečky mělo možná zasvěcenému čtenáři připomenout, že legendisté a kronikáři skryli Václavovo kněžské působení.

Tzv. Václav mohl skutečně vládnout pod jménem, které v sobě obsahovalo část lest: Lstimír, Lstibor, Lstislav. "Kosmas" zná jméno Lstimír. Napsal však o něm pouze toto (III, 12): "Také Dobeš, syn Lstimírův, byl zabit na noční hlídce, když ji po řadě konal." Slovo noční naznačuje, že je ve větě skryta nějaké informace. - Z Václavovy učenosti a jeho možného jména, pod kterým vládl, mohl vyjít autor legendy Crescente a vytvořit pro tzv. Václava jméno Učen. Tzv. Václav by se tedy tedy na Budči neučil, ale sám by tam mohl učit, aniž by tam byla nějaká škola. Mohl tam sídlit jako archipresbyter.

Tzv. Václav podle historiků vládl 10 nebo více let. Přitom se žádné hradiště nejmenuje nebo jiná lokalita nejmenuje tak, že by vycházela ze jména tzv. Václav. Některá hradiště sice ztratila své jméno, není však pravděpodobné, že by se zapomnělo to jméno hradiště, které vycházelo ze jména Václav. - Domnívám se, že žádné hradiště nedostalo své jméno po jménu Václav proto, že se tento kníže za svého života Václav nikdy nejmenoval. Po jeho skutečném jménu se pravděpodobně jmenuje hradiště Lštění (nesouvisí se slovem lesklý). O hradišti Lštění uvádějí M. Beranová a M. Lutovský (2009, s. 218, 219) mj. to, že je menším archeologickým výzkumem … datované snad už do 9.-10. století (Šolle 1976). Dále uvádějí, že J. Sláma (1988) ho považuje za přemyslovské založení, naproti tomu Z. Váňa uvažoval o jeho starším založení, kdy jej Přemyslovci pouze převzali a využili ve své správní organizaci (Váňa 1991, 398). EHvČ uvádí na s. 192, 193: "Hradiště Lštění vzniklo patrně již na přelomu 9. a 10. století..." [...] "Důležité místo v hospodářské organizaci státu dokládá mimo jiné i koncentrace tzv. služebných osad v okolí Lštění." L. Varadzin na základě výzkumu v letech 1906-1908 J. L. Píče a roku 1976 M. Šolleho napsal (2010, s. 542): "Na základě výzkumu... ho [hradiště Lštění] můžeme zařadit do raného středověku." [...] "Nejstarší keramické zlomky spadají do mladšího úseku střední doby hradištní, nelze však vyloučit ani dobu dřívější." Raně středověký původ má snad i hradištní kostel sv. Klimenta. - Minejní redakce První slovanské legendy o sv. Václavu začíná takto: "Osmadvacátého dne měsíce září: Život blahoslaveného knížete Václava, jenž žil v Leších." Slovo Leších ukazuje na Václavovo skutečné jméno. - Tzv. Václav mohl založit i jiné hradiště a pojmenovat ho po svém blízkém příbuzném nebo po charakteru krajiny apod. - Nedaleko hradiště Stará Kouřim, z něhož tzv. Václav vládl části Čech, se nachází ves Lstiboř (toto jméno nemusí s tzv. Václavem souviset). 

V I, 17 "Kosmas" napsal: "Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen." V II, 24 "Kosmas": napsal: "Tu Smil, syn Boženův... řekl: ,Pojďme a uvidíme, zda lstivost a líčená upřímnost jednoho muže více zmůže..." […] "Z cesty však pošle k bratřím posla se vzkazem: ,Ne pro velikomluvný jazyk Kojaty, syna Všeborova, nebo pro Smila, syna Boženova, v jehož ústech jest med a v srdci jed a na jejichž zlé a lstivé rady jsem učinil, co se stalo – ty já, budu-li živ! ...ale zkrotím se -, nýbrž jsa nyní pamětliv více odkazu otcova..." Jména začínající na Bož- vybral "Kosmas" pro světce: Božej pro Vojtěcha, Božena pro Ludmilu a Božen pro tzv. Václava. Jméno Smil, které je českou obdobou řeckého jména Eusebius a které vybral "Kosmas" pro Václavova syna, znamená podle M. Knappové (2015, s. 280) bohabojný, uctívající (boha). Slova lstí, lstivost a lstivé ukazují na Václavovo jméno obsahující část Lest- Náhodné zřejmě není ani slovo otcova. Že je v textu něco skryto, naznačují slova v závěru kapitoly: v noci tajně uprchli a zmizeli.

Gallus věšel informace o tzv. Václavovi na Zbyhněva. "Kosmas" se o Zbyhněvovi zmiňuje dvakrát. Poprvé v III, 16 opakuje Gallovu informaci, že se Zbyhněv, tj. zde tzv. Václav, narodil souložnici (tj. zde Ludmile), a podruhé napsal (III, 34): "...nebudu se rovnati knížeti polskému Boleslavovi [informace o českém Boleslavu I. je zde vložena na Boleslava III. Křivoústého], jenž svého bratra Zbyhněva [zde tzv. Václava] lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil." Za oslepenou osobou máme vidět osobu jinou, zde tzv. Václava, a na jeho skutečné jméno, pod nímž vládl, tj. Lstibor, je ukázáno slovem lstivě.

Synem tzv. Václava byl Slavník (Zbraslav). V MJvČ IV/0751 je v hesle 4. Zbraslav, že – řečeno vlastními slovy – je v části Zbra- základ bor a ten znamená bojovat. U jména Branislav a Bronislav uvádí M. Knappová (2015, s. 144), že se vykládají jako slavný v boji, slavný bojovník, popř. braň (chraň) slávu, bojuj za slávu." V Moldanová uvádí (1983, s. 212), že jméno Slavník je patrně zdrobnělina z OJ Slaven ze Slavibor apod. Jméno Zbraslav použité pro Slavníka autorem Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu má obrácené části skutečného jména Slavníka, a to jména Slavibor. Pokud se tzv. Václav skutečně jmenoval Lstibor, potom Slavník (Slavibor???, Zbraslav) získal část –bor ve svém jméně po svém otci. A ve Václavově dřívějším jménu Lstibor (pokud se tak skutečně jmenoval) by část -bor vycházela ze jména jeho otce Bořivoje nebo ze jména jeho dědy z matčiny strany Slavibora, ve skutečnosti možná Čestibora. 

Nedá se vyloučit, že v Gallově době, tedy v době biskupa Heřmana, bylo vzdělancům známo, že lech/Lech z roku 806 vládl na Staré Kouřimi. Gallus by tedy mohl pro tzv. Václava jméno Lešek vymyslet, aby ho lokalizoval na Starou Kouřim.

Za bojů s Franky roku 805 padl na straně Bohemanů lech (titul pro vládce) nebo Lech (vlastní jméno). V češtině existuje řada slov obecných i vlastních majících domáckou podobu zakončenou na -ch ke slovu "oficiálnímu". Tak třeba kmoch od kmotr nebo Vích od Viktor nebo Vincent, Zich od Zikmund apod. Falešný Kristián od jména Kain vytvořil jméno Kaich. M. Knappová o jménu Lech napsala mj. (2015, s. 17): "...Lech... nejčastěji se spojuje s podst. jménem lest a vykládá se jako lstivý. Jeho odvozeninou je Lešek." A u jména Lešek uvedla (s. 219): "Lešek... souvisí s podst. j. lest, lze je vyložit jako ,lstivý'; původem jde o zkráceninu starých j. Lstimír... a Lstislav." Dodejme ještě jméno Lstibor. Pouhých 12,2 km od hradiště Stará Kouřim leží ves Lstiboř. V době, kdy vládl tzv. Václav ze Staré Kouřimi, byl nositelem jména Lešek, Lestík, oficiálním jménem Lstibor.

K pojmenování vystupující skály u Staré Kouřimi Lechův kámen došlo zřejmě o řadu staletí později, než když žil lech/Lech nebo Lstibor, Lešek, tj. tzv. Václav. A kámen takřka jistě nebyl pojmenován po nich. A na druhé straně tzv. Václav, vládnoucí ze Staré Kouřimi, nebyl inspirován k přijetí jména Lešek (Lstibor) lechem/Lechem a pověst o Čechovi a Lechovi vznikla rovněž několik staletí podobě, v níž žil tzv. Václav.

D. Moldanová příjmení Lešek odvozuje (1983, s. 126) od OJ A-lek-sí nebo A-lek-sandr.

42C11. TZV. VÁCLAV JE V PÍSEMNÝCH PRAMENECH PŘIROVNÁVÁN KE KANCI, SYMBOLU ĎÁBLA

Z Gallovy kapitolu II, 11 nazvané Boleslav jako chlapec zabil kance vyplývá, že oním kancem mínil Gallus tzv. Václava. Na tuto kapitolu navázal "Kosmas" kapitolou I, 41. Za biskupem jménem Severus (latinské severus znamená i ukrutný) je skryt Boleslav I. Ukrutný Oldřich Šebířovi řekne, že za lahodný zákusek (ze zabitého kance) by zasloužil biskupství. Zabití tzv. Václava bylo pro biskupa Heřmana, autora prvních dvou knih Kosmovy kroniky, lahodným zákuskem.

E. Walter ke jménu Tunna napsal mj. (1961, s. 14): "Jméno Tunni uvádí se nazpět k předpokládané formě tunpa odpovídající gót. tunpus, .zub'." […] "Podle Schücka znamená jméno Tunni ,z toho s (velkým) zubem'..." Strana 15: "Tunni by tedy byl významově totožný jednak s uplandským farri (lat. porous, čes. prase), jednak s Beowulfovým Eofor, langobardským Ibor, praseverským eburar starosev. Ioffor, starošv. Iuvur, něm. Eber, ř. kapros, lat. aper, církevněslovansky vepri, čes. vepř, jakož i se skáldským (básnickým) pojmenováním Vaningi, které se uvádí mezi synonymy pro kance (tzv. Galheiti) v Snorrově Eddě."

U. Becker v hesle Kanec napsal mj. (2002, s. 113, 114): "Kanec... v keltském prostředí symbol bojovné síly a moci (zvl. královské)... U Germánů byl k. posvátným zvířetem božstev plodnosti..." […] "V řecké mytologii seslala bohyně Artemis na okolí města Kalydónu strašlivého k. … který hubil pole i lidi". [...] "Ve středověku je k. někdy chápán jako symbol ďábla..."

42C12. KDY SE TZV. VÁCLAV NARODIL

Za Václavovu matku považuji Ludmilu. To legendy učinily z Ludmilina syna jejího vnuka, protože kvůli tvorbě zakladatelské pověsti potřebovaly, aby tzv. Václav a Boleslav byli bratři.

Jestliže se domnívám, že Ludmila, byla nejprve manželkou Rostislava a teprve po jeho svržení žila s Bořivojem jako jeho vedlejší žena, a jestliže byl Vratislav rovněž syn Ludmily a Bořivoje, a to jejich první syn, mohl se tzv. Václav narodit nejdříve roku 973 a nejpozději v následujícím roce po smrti Bořivoje, tedy asi roku 890. - Ludmila se pravděpodobně dožila vyššího věku než 60 let. Legendisté její věk zřejmě zkrátili, protože museli zamlčet, že žila s Rostislavem. Kdyby se Ludmila opravdu narodila roku 860, stala se ve 14 letech Bořivojovou ženou a Václav by byl její druhé dítě, mohl by se narodit nejdříve roku 876. Em. Vlček uvažoval, že se Ludmila mohla dožít až 74 let. Vzhledem k tomu, že jím užitá metoda se dnes považuje za nepřesnou, mohla se ve skutečnosti dožít ještě vyššího věku. Připomeňme si, kolika let se dožil Spytihněv podle Em. Vlčka (40-45 let) a podle M. Beckera (podle chrupu: 55 let; podle postkraniálního skeletu: 65 let; podle uzavření lebečních švů: 70 let).

První staroslověnská legenda (Vostokovská) nám sděluje: "Zhrdli pak mužové čeští a povstali proti němu, neboť mlád jim byl kníže; bylo mu totiž osmnáct let, když zemřel jeho otec." Stejnou informaci podává text Minejní: "... i zbujněli mužové čeští a povstali proti sobě; neboť jim byl ještě mlád, let osmnáct maje, když zemřel jeho otec." Václavovým otcem byl Bořivoj a ten zemřel v roce 889 nebo 890. V tom případě by se tzv. Václav měl narodit roku 871 nebo 872. To by bylo poté, kdy Rostislav, s nímž měla Ludmila syna Spytihněva, byl již uvržen do kláštera. Nelze však vyloučit, že Bořivoj zemřel později než roku 890.

Ještě si přečtěme, jaké časové údaje uvádějí o tzv. Václavovi písemné prameny a názory některých historiků.

J. Sláma k Václavovu narození napsal mj. (2015, s. 90): "Historikové zpravidla kladou jeho narození kamsi na sklonek prvního desetiletí 10. století. V této souvislosti poukazuji např. na údaj jedné legendy, že v době úmrtí Václavova otce knížete Vratislava v roce 921 bylo kněžici 13 let." (13 let ověřit!!! Je jmenovitě uveden Vratislav?) Vr. Vaníček napsal (2014, s. 75), co uvádějí ruské redakce První staroslověnské legendy: "Text Vostokovův sděluje: Zhrdli pak mužové čeští a povstali proti němu, neboť mlád jim byl kníže; bylo mu totiž osmnáct let, když mu zemřel otec. V textu Minejním čteme: i zbujněli mužové čeští a povstali proti sobě; neboť jim byl ještě mlád, let osmnáct maje, když zemřel otec jeho." Kdyby Václavův otec Bořivoj zemřel roku 890, narodil by se tzv. Václav roku 872. Kdyby tyto legendy měly jako Václavova otce na mysli Vratislava, potom je třeba říci, že letopočet Vratislavova úmrtí 921 neodpovídá pravdě, Vratislav zemřel později. Jestliže bychom měli dosadit rok 921, narodil by se tzv. Václav roku 903, a pokud by zemřel roku 936 (ne v roce 935), dožil by se 33 let, což jistě neodpovídá pravdě.

Legendy zalhaly. Nemohly připustit, že tzv. Václav byl synem Bořivojovým (zkazily by zakladatelskou pověst) a že Vratislav zemřel až po roce 921; musely ho nechat zemřít před Ludmilou, nemohl být spojován s její smrtí. Ani tzv. Václav nemohl být se smrtí Ludmily spojován, proto v roce 921 musel být neškodný mladíček. Tzv. Václav také nesměl mít nic společného s Velkou Moravou. V legendách se tedy narodí až po jejím zániku.

O tzv. Václavovi se dozvídáme hodně informací z Gallovy kroniky, v níž její autor biskup Heřman informace o českých knížatech navěsil na knížata polská. V poznámce č. 37 (2009, s. 140) čteme: "Nemanželský syn Vladislava Heřmana se narodil kolem roku1073 a Gallus z něj v následujících kapitolách vědomě učinil hlavního soupeře a svým způsobem i přímý protiklad ,spravedlivého' knížete Boleslava III." Za Vladislava Heřmana si dosaďme českého Vratislava, za Zbyhněva českého Václava a za Boleslava III. Křivoústého českého Boleslava I. A nyní předpokládejme, že za časový údaj kolem roku 1073 si máme dosadit rok kolem roku 873, že Gallus napsal správně poslední dvě číslice, století správně napsat nemohl.

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička napsali (2013, s. 229): "Svatopluk si po dobytí Čech, asi roku 883, zvolil... Bořivoje a učinil ho jakýmsi svým zástupcem v Čechách." Na Moravě se mu mohli narodit jeho synové Vratislav a tzv. Václav. Tzv. Václav se na Moravě mohl připravovat na duchovní dráhu.

Kdy se tzv. Václav narodil, to legendy neuvádějí. Historikové se však snaží rok jeho narození vypočítat. Závěr Em. Vlčka odmítli, a tak stále vycházejí z legend. Podle nich se tzv. Václav narodil asi roku 907. To je zrovna v době, kdy došlo k zániku Velké Moravy. Legendisté nemohli připustit, aby byl tzv. Václav nějakým způsobem spjat s Velkou Moravou. A potom nemohli připustit ještě jednu "věc", a to, aby byl tzv. Václav spojován se zavražděním Ludmily.

V současné době je už obtížné vycházet z Vlčkova určení Václavova dožitého věku, protože metoda, kterou Em. Vlček k tomu použil, je nespolehlivá. Zřejmě však není natolik nespolehlivá, abychom nemohli říci, že osoba, již patřily ostatky připisované tzv. Václavovi se dožila vyššího věku, než legendy přidělily tzv. Václavovi. Přitom musíme navíc doufat, že Václavy ostatky, především jeho lebka, skutečně patřily tzv. Václavovi.

Na ilustraci k opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu je Václav zobrazen jako mnohem starší, než odpovídá jeho dožitému věku podle legend.

42C13. KDE SE TZV. VÁCLAV NARODIL ANEBO PROŽIL ALESPOŇ ČÁST SVÉHO DĚTSTVÍ

Legendy neuvádějí místo, kde se tzv. Václav narodil. Nebyl to úmysl? Nenarodil se Václav v místě, které nebylo vhodné zmiňovat? Dozvídáme se, kde se narodily Ludmila a Drahomíra, ale kde se narodili Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, tzv. Václav, Boleslav I., to se nedozvídáme.

To, kde tzv. Václav v raném dětství žil (tzn. v 2. polovině 70. let a v 80. letech 9. století), možná naznačil i Gumpold (s. 42): "Za nocí... potichu budil mladého komorníka... vyšel nepozorován strážemi z paláce, potom provázen toliko svým panošem procházel bosýma nohama příkré vrchy horské i záludné srázy údolní, chodil mezi hrady... navštěvoval kostel po kostelu. Legenda Crescente fide říká stejnou skutečnost takto: "Ale také v postním čase putoval do kostelů od města k městu po strmých stezkách pěšky a bos, takže se dokonce v jeho šlépějích objevovala krev." Autor Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu Gumpoldův text takřka opsal. Gumpoldova slova přes příkré vrcholky hor a doliny propastí a hluboké strže jsou jistě nadnesená. Terén na staroměstské aglomeraci popisuje Č. Staňa takto: (1996, s. 14): "Staroměstská aglomerace zaujímala členitější terén na dohled od Napajedelské soutěsky a od hradby Chřibů, kde ještě byla modifikována výběžky kopců, takže kolem ní mohlo dojít i k určitému vertikálnímu rozvrstvení sídlišť..."

Gumpoldova slova za nocí a slova Crescente za noci, která jsou v první větě následujícího odstavce líčící Václavovu píli (požínal pšenici atd.) pravděpodobně znamenají, že je v textu něco skryto. Slova vyšel nepozorován znamenají, že to, co se v odstavci o tzv. Václavovi píše, se ve skutečnosti nekonalo.

Slova od města k městu nebo od hradu ke hradu mohla znamenat od hradiště ke hradišti. Pokud by tzv. tzv. Václav navštěvoval kostely na hradišti, kde pobýval, a kostely mimo toto hradiště potom by mohlo jít o hradiště ve Starém Městě, v Uherském Hradišti, v Mikulčicích, v Pohansku, o lokalitu v Modrá a pokud již stály, tak kostely v Kopčanech a kostel sv. Klimenta u Osvětiman. Zřejmě ještě nestály kostely v Olomouci a na Hradišti u Znojma.

Pokud by slova od hradu k hradu a od města k městu byla silně nadnesená a autor by mínil jednotlivé osady na jednom hradišti, potom by terénu nejlépe odpovídal terén ve Starém Městě. V. Hrubý o Starém Městě napsal (1965, s. 12 a 14): "...našich 45 sondážních vrtů vedených v r. 1950 do průměrné hloubky 400 cm mezi Starým Městem, Uh. Hradištěm a řekou Moravou, ukázalo, že aluviální plocha, která se tu dnes prostírá, byla ještě v době velkomoravské terénem mírně zvlněným jednotlivými, původně až 6 m vysokými pahrbky z vátých písků, které sem zasahují z jižnější ,moravské Sahary'."

L. Galuška o staroměstsko-uherskohradišťské opevněné sídelní aglomeraci napsal (2014, s. 178): "Vznikla na strategicky výhodném místě po obou březích řeky Moravy... Na pravém, staroměstském břehu, se osídlení koncentrovalo na dvou výrazných ostrožnách (severní a jižní)... a na několika vyvýšených dunách v nivě řeky Moravy. Na levém, uherskohradišťském břehu, byla využívána nejvýše položená místa na tzv. ostrově sv. Jiří... a také na západních svazích Vizovické pahorkatiny..." Vidíme, že kdyby Václav navštěvoval v dětství v staroměstsko-uherskohradišťském areálu kostel po kostelu, jak praví legendy, pohyboval by se výškově ve složitém terénu. Slova příkré vrchy a srázy údolní jsou přehnaná. Možná mají ukazovat, jak tzv. Václav dovedl pro křesťanství překonávat překážky stojící mu v cestě. - V. Hrubý má na s. 351 (1965) nadpis kapitoly tohoto znění: "Staré Město - město doby velkomoravské."

Staroměstské kostely se nalezly v polohách dnes nazvaných Na Dědině, Na Valách, Na Špitálkách. V blízkém Uherském Hradišti v Sadech a snad ve čtvrti Rybárna. A kostelem v podstatně vyšší nadmořské výšce by mohl být nepříliš vzdálený kostel sv. Klimenta u Osvětiman. Terén, kde se kostelík nachází, byl však v minulosti natolik poničen, že jeho vznik nelze datovat. Mohl být postaven v období existence Velké Moravy, ale stejně tak až za vrcholného středověku. Velkomoravský kostel se nacházel i v Modré, vzdálené od Starého Města asi 5 km a položený výše než terén ve Starém Městě asi o 30 metrů.

Nejvíce kostelů se nacházelo na Valech u Mikulčic, k nim můžeme přičíst nedaleký kostel v Kopčanech. Dosud nebyl nalezen kostel v Sekyř Kostele u Podivína. Podivín je vzdálen od mikulčického hradiště asi 22 km. - Mikulčické hradiště neodpovídá svým terénem popisu, kudy tzv. Václav chodil od kostela ke kostelu.

Na úrodné úvaly podél řeky Moravy, kde se dařilo pěstovaní pšenice a vinné révy, ukazují legendisté prací mladičkého tzv. Václava. On mj. požínal pšenici a česal hrozny.

"Kosmas" s velkou pravděpodobností schoval knížete tzv. Václava i za předáka Vacka, jinak řečeného "tichý Vacek". Ten pocházel z Moravy a podařilo se mu udělat velkou kariéru. A tento předák Vacek byl podle "Kosmy" (I, 35) narozený pod selským mlýnem. Základy větrného mlýna byly pravděpodobně nalezeny V. Hrubým ve Starém Městě. - S Vackem má tzv. Václav ještě jednu věc shodnou. Oba zemřeli násilnou smrtí. "Kosmas" v III, 39 k roku 1113 napsal, že byl napaden z obou stran zezadu předák Vacek, neopatrný a nevinný, a trojí smrtelnou ranou mu vojáci probodli prsa.

Na Wikipedii u hesla Staré Město (okres Uherské Hradiště) je kapitolka věnující se velkomoravskému sídlišti Nad Haltýři. V ní je mj. uvedeno: "Zde byly nalezeny železářské hutě, kovolitecké a šperkařské dílny. Dle nalezených slitin lze usuzovat i na zvonařství. Železná ruda zpracovávaná v této osadě pocházela částečně z málo vydatných místních zdrojů, částečně z dovozu. Dovozová ruda se svým obsahem nejvíce blížila rudě skandinávské." [...] "Sídliště Nad Haltýři bylo asi přistěhovalecké, obyvatelé možná nesplynuli s místním obyvatelstvem, neboť pohřbívali přímo na sídlišti. Západně od železářské kolonie vznikla v poslední třetině 9. století nad svahem ostrožny nad Salaškou zemědělská osada okolo větrného mlýna, jehož základy tam byly nalezeny." Autor hesla zřejmě vycházel ze závěrů V. Hrubého shrnutých roku 1965 do publikace Staré Město: Velkomoravský Velehrad. Citujme z několika jejích kapitol. S. 88: "Podle materiálu se zdá, že někdy v poslední třetině 9. století vzniká v údolí na levém břehu potoka Salašky zemědělské sídliště a nad ním, vysoko na hřbetu ostrožny vystavěné větrům, buduje se současně větrný mlýn." O tom, že V. Hrubý nalezl ve Starém Městě stopy po větrném mlýnu, se zřejmě nevedla žádná vážnější diskuse, která by tento názor zpochybňovala. - Tzv. Václav jakožto nešlechetný Srbín a Jidáš Durynk vraždí Spytihněvova (u "Kosmy" Vlastislavova) synka. Srbín možná proto, že byl synem Ludmily pocházející ze Srbska (pro Bořivoje pocházela z Mělnicka, neboť jako žena knížete Rostislava pobývala v Čechách). A nebyl tzv. Václav Durynkem proto, že podobné větrné mlýny znal "Kosmas" z Durynska, nebo proto, že přistěhovalí osadníci v blízkosti větrného mlýna pocházeli z Durynska?

"Kosmovu" informaci o narození Vacka pod selským mlýnem vysvětluje v souladu s obecným míněním historiků P. Kopal takto (2005, s. 259): "Kosmas měl na mysli žernov, ruční rotační mlýnek na obilí, dva okrouhlé kameny spočívající na dřevěné konstrukci. Toto zařízení stálo v jizbě a rolníci spávali, rodili se a umírali pod ním, tj. většinou na podlaze (na rohoži). Vacek byl tedy neurozeného původu."

Vedle selského mlýna se "Kosmas" zmiňuje i o mlýnském provaze (I, 40) a o mlýnském kole (II, 40). V I, 40 líčí únos Jitky Břetislavem I. To však není "Kosmovo" hlavní sdělení (dokonce to ani nemusí odpovídat pravdě). To hlavní, co chce sdělit, je ve skryté vrstvě: jde o únos Václava jeho synovcem Boleslavem I. "Kosmas" napsal: "...přihnav se k bráně [Břetislav, ve skryté vrstvě Boleslav I.], shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší, než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo..." Zvýrazněná slova jsou narážkou na Václava. Narodil se totiž pod selským mlýnem [ve staroměstské lokalitě Nad Haltýři nebo v její blízkosti], v lokalitě, kde se zpracovávalo železo, a podle legend Václav sklízel obilí. - Gallus věšel informace o českém tzv. Václavovi na polského Zbyhněva. A o Zbyhněvovi napsal (II, 4), že ho nějací lidé díky chytrosti Čechů unesli z kláštera. Slovo chytrost opět ukazuje na tzv. Václava, neboť tzv. Václav byl velice vzdělaný.

Doufejme, že mlýn není narážkou na to, že Václavova matka Ludmila uctívala Peruna. V mýtech o Perunovi se můžeme dočíst (dále cituji N. Profantovou a M. Profanta, 2004, s. 161), že Perun vyráběl hrom a ohnivé úlomky skály (tj. blesky) třením obřích mlýnských kamenů (mlýnský kámen je etymologicky spojen s Tórovým kladivem Mjöllnir)..."

Gumpoldova legenda líčí Václavovu práci s obilím takto: "Také když nadešla vedra žňová, za bezpečného ticha nočního sám na políčku požínal srpem hrstě pšenice, vázal a těžký snop nakládal na svá ramena, potom skryl v odlehlém koutě domu; tam mlátil, protřásal zrní svatýma rukama pečlivě na řešetě, až je dočista zbavil polní příměsi, načež je drtil mezi kameny; tuto mouku zadělal, pokropiv ji vodou, kterou vlastnoručně - za asistence pouze chlapcovy - vědrem navážil a vzýváním pravé Trojice požehnal, z nekvašeného těsta sám se jal bez cizí pomoci péci hostie..." Stejné nebo podobné informace a formulace můžeme čísti v legendě Crescente fide (tajně vycházel... v mlýncích smílal a mouku přesíval) a ve Druhé staroslověnské legendě (v tajném koutku... na žernově semlel).

Že je v textech něco skryto, utajeno, to říkají slova nočního, tajném, tajně, skryl. Slova ramena, drtil mezi kameny (větrného mlýny?), v mlýncích, semlel, smílal jsou narážkou na větrný mlýn, Druhá staroslověnská legenda naznačuje, že větrný mlýn měl čtyři ramena (vkládal na ramena svá i svého panoše).

V I, 36 líčí "Kosmas" setkání Bořivoje (Oldřicha) s Ludmilou (Boženou, jež byla manželka Rostislava (Křesiny). Stalo se tak, když se Bořivoj vracel skrz selskou ves z lovu. Slovem lov "Kosmas" ukázal na to, že Ludmila je světice. Mínil "Kosmas" selskou vsí zemědělské sídliště ve Starém Městě, které vzniklo v poslední třetině 9. století a nad kterým byl vybudován větrný mlýn?

Pokud se tzv. Václav učil na Moravě jak staroslověnsky, tak později latinsky a řecky, potom strávil několik let v Sadech u Starého Města, kde bylo byzantsko-staroslověnské křesťanské centrum, a později v Mikulčicích, kde bylo bavorsko-latinské křesťanské centrum.

V lucké válce je tzv. Václav bezejmenným pastorkem. V líčení zavraždění nejmenovaného Vlastislavova synka (ve skutečnosti Spytihněvova synka) Durynkem je tzv. Václav Durynkem. Ten je charakterizován jako nešlechetný Srbín. Tzv. Václav je nazván pastorkem proto, že mu legendisté odebrali matku Ludmilu a jako matku mu přidělili Drahomíru. Při výkladu jména Srb se jako jeden z možných významů uvádí, že slova Srb, srbský mohla souviset se slovem srъbanije (polévka) ve významu ten, který s námi sál stejné mléko/měl stejnou chůvu. A v líčení lucké války "Kosmas" užil tato slova: dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům a ke kojení jim dají štěňata. Souvisí nějak nešlechetný Srbín s kojením v lucké válce? - Ludmila pocházela ze Srbska, proto je možná tzv. Václav nazván Srbínem. Tzv. Václav se mohl dokonce v Srbsku narodit. Prvním Ludmiliným mužem byl Rostislav. Když byl v roce 871 uklizen do kláštera, stala se Ludmila ženou (nikoliv manželkou) Bořivoje. Když ten musel možná narychlo utéci z Čech na Moravu, Ludmila možná už s Bořivojem těhotná odešla možná načas do Srbsku ke svým příbuzným. - Že by Václav byl po Spytihněvovi ještě dalším Rostislavovým synem, to je myslím nepravděpodobné.

42C14. NESLOUŽÍ "KOSMOVI" VACEK K TOMU, ABY SDĚLIL, KDE SE TZV. VÁCLAV NARODIL?

Vacek skutečně existoval. M. Wihoda k němu napsal (2024, s. 110, 111): "Svatovítskou kapitulou spravovaný Katalog knížat napovídá, že Kosmas mohl mít oponenty ve spolubratrech. S Kosmovým výkladem se míjely rovněž některé záznamy v nekrologiu, které bylo vedeno na Pražském hradě nebo na Vyšehradě či v břevnovském klášteře. Dvanácté kalendy říjnové sice byly vyhrazeny kronikářově památce, ale o dva řádky níže nekrologium pamatovalo na vraždění Vršovců v roce 1108... Modlitby mířily také za povýšencem Vackem."

"Kosmas" možná skrývá tzv. Václava i za Vacka. Vacek mohl být skutečně předákem v době, do které ho "Kosmas" klade, to znamená být současníkem "Kosmovým", být významným předákem za olomouckého knížete Svatopluka. Ale v některých kapitolách mohl "Kosmas" za Vacka schovat knížete tzv. Václava. Tzv. Václav mohl dokonce jako mladý žít ke konci vlády Svatopluka, ovšem velkomoravského (†894).

P. Kopal o Vackovi napsal (2001, s. 9): "Co vlastně víme o Vackovi? Historici ho většinou líčí jako ambiciózního a zdatného intrikána. Bude na tom asi kus pravdy. Kosmas o něm říká, že se narodil ,pod selským mlýnem'. Byl tedy neurozeného původu. Přesto se dokázal prodrat mezi nejmocnější předáky, mezi elitu elity. Přišel se Svatoplukem z Moravy a nejspíš měl jeho plnou důvěru. Po Svatoplukově smrti podporoval kandidaturu jeho bratra Oty. Brzy ho však nacházíme na straně vítěze – Vladislava I. Vackova schopnost manévrovat ve složitých situacích byla obdivuhodná. K roku 1111 je uváděn jako Vladislavův palatin... Třetí kandidát, Bořivoj, dopadl nejhůře: sám byl zajat a mnoho jeho přívrženců neuniklo krutým trestům. Jan, syn Čestův, z rodu Vršovců, údajný původce atentátu na Svatopluka, byl na Vackův rozkaz oslepen a připraven o nos." Vidíme, v čem všem se Vackova charakteristika podobá charakteristice Václavově. - Gallus i "Kosmas" píší o Zbyhněvovi, tj. v tomto případě o tzv. Václavovi, že byl synem konkubíny. Ludmila, jeho matka, totiž nebyla s Bořivojem provdána, a pokud byla, nebyla Bořivojovou manželkou hlavní. Z tohoto hlediska byl neurozeného původu i tzv. Václav.

Ludmila žila pravděpodobně se svým manželem Bořivojem po jeho útěku z Čech na Moravu ve Starém Městě (jméno Veligrad není dokázáno). Tam se mohl narodit i tzv. Václav. Tím by se jeho rodiště zcela nebo spíše přibližně shodovalo s rodištěm Vackovým. Ve Starém Městě byly podle V. Hrubého nalezeny pozůstatky po větrném mlýnu a "Kosmas" právě informací, že se Vacek narodil pod selským mlýnem, prozrazuje, že se narodil ve Starém Městě. "Kosmovi" se mohlo hodit i to, že tzv. Václav i Vacek byli zavražděni. Vacek roku 1113.

"Kosmas" nechal Vacka – stejně jako jiné postavy, za nimiž se někdo skrývá – oslepnout (III, 40): "Roku... 1114. V měsíci květnu na rozkaz pana Oty byli Prostěj a jeho zeť, jenž slul tichý Vacek... oba zbaveni zraku."

V epizodě III, 34 "Kosmas" píše, že Ota řekl bojovníkům, kteří ho hlídali uvězněného na Vyšehradě: "...toho si Vacek, člověk ničemný, přál, tak na podnět Prostějův činí." Ota je zde historiky chápán jako Ota II., údělný kníže olomoucký. Není však zde Otou Boleslav I. a Vackem kníže tzv. Václav? Kdo je však skryt za Prostějem? Vždyť zraku byli zbavení oba, Vacek i Prostěj.

M. Wihoda napsal o Vackovi (2011, s. 15): "Společenský vzestup zaručoval také osobní vztah ke knížeti. ...pod selským kolem narozený Vacek se stal nepostradatelným pro knížete Svatopluka (1107-1109), vlivného postavení se u knížecího dvora domohli... Dětříšek, syn Buzův, který si (stejně jako mlynář Vacek) získal přízeň a důvěru knížete Vladislava I. ..." Vackův příběh Kosmu očividně zaujal a nelitoval námahy, aby se na několika místech nerozepsal o jeho nízkém původu i charakteru." […] "Vzpoura roku 1105 vybídla našeho kronikáře ke glose, že Vacek pocházel z Moravy..." A. s. 16: "Vackovy osudy se zajímavě proplétají s historií rodu Vršovců." Osudy Václavovy se rovněž proplétaly s historií rodu Vršovců. Vršovci, to je totiž "Kosmovo" pojmenování Slavníkovců a tzv.  Václav byl otcem Slavníka, tj. Zbraslava.

Společně s M. Moravovou napsal M. Wihoda o Vackovi v Kronice Čechů (2011, s. 241, pozn. 122): "Kosmas zde Vacka nazval velmožem..., přestože na jiném místě (I, 35) a ne bez jízlivosti připomněl, že se narodil ,pod selským mlýnem', a že tedy byl ,jen' povýšencem. Ať tak, či onak, Vacek náležel k vlivným postavám domácího dění, kterého si cenil nejen kníže Svatopluk (1107-1109), nýbrž i jeho nástupce Vladislav I. Nedlouho před smrtí (byl zavražděn roku 1113) se Vacek dokonce stal správcem knížecího dvora..." Jestliže se slova o nízkém původu Vacka mají vztahovat k tzv. Václavovi, potom by to mohlo být proto, že Václavův otec Bořivoj byl pouhým správcem části Čech sloužící Svatoplukovým zájmům. - Poté, když v lucké válce porazil Vratislav Spytihněva, mohl Vratislav pověřit tzv. Václava vysokou funkcí.

V některých hrobech se našel mlýnský kámen, například v jednom hrobě ve Staré Kouřimi či dva mlýnské kameny pod podlahou VIII. kostela v Mikulčicích. Pod nimi byl poklad železných předmětů. O smyslu takovýchto mlýnských kamenů napsali M. Beranová a M. Lutovský následující (2009, s. 259): "Mlýnský kámen mohl mít několikerý význam: součást kamenného obložení... symbol domova a hojnosti, zejména v hrobech 9. století. Někdy měl i smysl protivampyrický nebo patřil k těm řídkým předmětům domácí potřeby, které se někdy dostaly do hrobu..."

Mlýn je symbolicky spojován s Kristem. Na internetu v článku Burgundsko mezi koštýřem a mystickým mlýnem (autor neuveden) se můžeme dočíst: "Zřejmě nejkrásnější sloupovou hlavicí baziliky [ve Vézelay v Burgundsku] je Mystický mlýn. Muž oděný v krátké hazuce a střevících sype zrní do mlýnku, druhý muž, ve zvlněné tunice a bosý, nabírá do pytle mouku. První představuje Mojžíše, zrno je symbolem Starého zákona či přikázání přijatých na hoře Sinaj, mlýn, to je sám Ježíš meloucí zrno, zatímco apoštol Pavel sbírá mouku – učení Nového zákona. Mojžíšovy zákony obsahovaly pravdu, bylo velmi obtížné jí porozumět – pravda se v nich skrývala jako mouka v zrnu."

O porážce Vacka (tj. tzv. Václava?) a Mutiny se "Kosmas" zmínil v III, 22: "...v září... vpadl Bořivoj [II.] s Poláky nepřátelsky do Čech, zahnav na útěk Vacka a Mutinu s jejich posádkami z tvrze, velmi pevně založené proti hranicím polským." I za Mutinou se zřejmě nějaká osoba skrývá. Latinské slovo mutatio znamená změna, proměna. I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují jméno Mutina nebo Mutěna tak, že vzniklo od OJ Mutimír nebo Mutislav a ta mají stč. základ -mut ,klamat' Jsou Poláky skuteční Poláci nebo "čeští Poláci", to je ti Češi, kteří jsou zde protivníky Vacka a Mutiny? Jsou polské hranice skutečně hranice polské nebo to jsou hranice mezi územím ovládaném Čechy a územím ovládaném "českými Poláky"? "Kosmas" možná nazýval Poláky tu českou mocenskou skupinu, zplození, narodil, která kolaborovala s Poláky a to byli Slavníkovci.

Jestliže k sobě přirovnáváme dvě osoby, nemohou být ve všem stejné. Kdyby teoreticky Gallus nebo "Kosmas" našel osobu, která se ve všem podobá tzv. Václavovi a chtěl by tzv. Václava k oné osobě přirovnávat, byla by to zbytečná práce. Ta osoba by byla pro třetí oko natolik průhledná, že by mohl psát o skrývané osobě přímo, např. o tzv. Václavovi.

42C15. VÁCLAVOVY POSTŘIŽINY A BISKUP NOTAR

Tzv. Václav se narodil pravděpodobně před rokem 975, z čehož vyplývá, že by měl být podroben postřižinám na počátku osmdesátých let 9. století. Jak však datuje většina historiků narození tzv. Václava a jeho postřižiny, to si přečtěme u D. Třeštíka (1992, s. 649): "Legenda říká, že postřižiny se konaly pravidelně v určitém věku chlapce, do něhož Václav právě tehdy dorostl. Tento věk lze poměrně dobře zjistit, bylo to sedm let. Václav se narodil s největší pravděpodobností v roce 907, sedmi let by se v tomto případě dožil v roce 914-915." V jakém věku mohl být tzv. Václav postřižen, tomu věnuje poznámku 61 na s. 649. Z ní část citujme: "Svědčí o tom především polské doklady, které jednoznačně mluví o termínu sedmi let, zatímco ruské uvádějí termín 2-4 let. Zde však zřejmě působí byzantská praxe, která spojovala postřižiny se křtem. Ve folklorní tradici Čech a Polska je zafixován termín sedmi let jako doby, po niž není dovoleno stříhat chlapcům vlasy."

D. Třeštík o Václavových postřižinách napsal studii Václav a Berengar. Politické pozadí postřižin sv. Václava roku 915. Přitom se však pohybuje v době zhruba o 35 let pozdější, než by se v souvislosti s Václavovými postřižinami pohybovat měl.

N. Profantová a M. Profant v hesle Postřižiny napsali (2004, s. 175): "...přechodový rituál nejspíše indoevropského původu, u Slovanů doložený na Rusi, v českém i polském prostředí. V modifikované podobě se udržel i po přijetí křesťanství, kdy část obřadu již probíhala v kostele. Chlapec tak přecházel z matčiny péče do mužské (tj. otcovy) výchovy... Obřad je zmiňován pouze u knížecích synů... a spočíval v přistřižení vlasů dítěte, podle tehdejších představ snad sídla života, a v jakémsi požehnání, které je úměrné moci toho, kdo je udílí. Není přesně znám požadovaný věk dítěte, nejčastěji se uvažuje o sedmi letech. Proto se Václavovy postřižiny hypoteticky kladou k roku 915, neboť slavnost uspořádal již vládnoucí kníže Vratislav (915-921) a obřad prováděl biskup." Tzv. Václav se nenarodil kolem roku 907, ale mnohem dříve. Jeho otcem byl Bořivoj.

Domnívám se, že se tzv. Václav narodil roku 871 nebo krátce po tomto roce na hradišti, které se nacházelo na místě dnešního Starého Města.

V překladu J. Vašicy si můžeme z První staroslověnské legendy o svatém Václavu (1969, s. 54) přečíst vylíčení Václavových postřižin: "Když [tzv. Václav] povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s jeho notářem [překlad J. V. r. 1942: jednoho biskupa, jménem Notara] i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: ,Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakož požehnal všechny své spravedlivé.' A tak s požehnáním byl postřižen."

Proč legendistovi vadí napsat, kde byl tzv. Václav postřižen? Že byl odeslán do Budče, legendista napsal, ale odkud tam byl odeslán, to zamlčel. Třetí oko si má omylem domyslet, že z Pražského hradu. Tento jeho omyl má možná podpořit i jmenování chrámu Panny Marie. Chrám sv. Marie však mohl být i na jiných místech než jen na Pražském hradě. Domnívám se, že pokud došlo k Václavovým postřižinám (a to zřejmě ano), potom k nim došlo na některém hradišti na Velké Moravě. A to nebylo možné napsat.

O stříhání vlasů napsal M. Pojsl (2015, s. 154): "V byzantské liturgii jsou známé čtyři druhy náboženského obřadního stříhání vlasů. 1. Dětská tonzura prováděná krátce po křtu. 2. Chlapecká tonzura známá i ve slovanských panovnických rodinách obvykle prováděná na chlapcích rodiči určených k duchovnímu stavu [což kníže Václav byl]. 3. Mnišská tonzura a 4. Kněžská tonzura. V západním prostředí máme doloženy pouze tři tonzury: dětská nebo jinošská, mnišská a kněžská. Oproti byzantské praxi se nestříhaly vlasy ve vztahu ke křtu. V Čechách a v Polsku byla jinošská tonzura nazývána ,postřižinami'. O postřižinách víme, že v 10. století byl známý ritus východní i západní. V obojím ritu mohl postřižiny vykonat pouze biskup za účasti kmotra postřiženého a ve jmenovaných ritech v té době byly postřižinové modlitby tak krátké, jak jsou zaznamenány v První staroslověnské legendě o svatém Václavu tedy obecné povahy bez výslovné zmínky o stříhání vlasů" [...] "Jen ve východním ritu je stavba postřižinových modliteb stejná jako v První staroslověnské legendě o svatém Václavu. Proto i autora této legendy třeba hledat v prostředí česko-církevněslovanském. V těchto souvislostech musí vyvstat otázka, zda v našem prostředí mohl takový biskup existovat. Pokud by tomu tak bylo, mohlo jít pouze o církevněslovanského biskupa, ovšem římské obedience, podléhajícího bezprostředně Římu, tedy misijního biskupa... jenž se od 4. století vyskytoval v oblastech, které neměly dosud vlastní biskupství. Takový biskup však musel být vysvěcen římským biskupem - papežem." [...] "Ačkoliv moravský původ biskupa Notara nelze jednoznačně prokázat, nelze jej ani vyloučit."

Předtím na s. 153 M. Pojsl napsal: "Kníže Vratislav nejspíše hledal biskupa jinde než v Řezně a na Moravě bylo několik biskupů vysvěcených před rokem 900. Jméno biskupa nás nemusí odrazovat, protože je velmi pravděpodobné, že římští světitelé si alespoň některé kandidáty mohli přivézt z ciziny, konkrétně z Itálie, kde takové jméno Vojtěch Tkadlčík doložil." Vratislav však zřejmě otcem tzv. Václava nebyl.

Tzv. Václav prošel obřadem, kterému se říkalo postřižiny. J. Sláma k tomu napsal (2010, s. 34, 35): "Postřižinám se podvolovali pouze chlapci z velmožských a knížecích rodů, a to přibližně ve věku sedmi let, kdy u nich docházelo k výměně zubů." [...] "Václavovy postřižiny se odehrály na Pražském hradě v tamějším kostele P. Marie, postaveném Václavovým dědem Bořivojem. V oné době to byla jediná chrámová stavba stojící na pražském hradišti. Obřadu se vedle Václavova otce Vratislava (přítomnost Drahomíry není v legendách vzpomenuta) účastnila ještě jakási knížata a potom jeden biskup. Jeho jméno Notar zná pouze charvátsko-hlaholská redakce První staroslověnské legendy. Bylo vysloveno již velmi mnoho dohadů, kdo onen biskup byl. Nejpravděpodobnější se zdá být výklad uvažující o veronském biskupovi Notherovi II. Účast tohoto biskupa ovšem vyvrací domněnku, že by tehdy zazněly při obřadu modlitby východního ritu. I když je legendista při líčení oné události v textu svého díla skutečně použil, svědčí to pouze o jeho znalosti oněch modliteb. A nikoliv o tom, že by skutečně tehdy byly v Praze proneseny U latinského biskupa západního obřadu to nelze předpokládat. Skutečnost, že postřižinám nebyl přítomen řezenský biskup, pod jehož obedienci Čechy tehdy patřily, lze dobře vysvětlit tehdejší politickou situací." Protože tzv. Václav byl postřižen v 1. polovině 80. let 9. století, nemusí nás v této souvislosti politická situace kolem roku 915 vůbec zajímat. - Vzhledem k době Václavova narození, nelze dávat jeho postřižiny do souvislosti s dohodou v Řezně. Citujme opět J. Slámu (2010, s. 31): "Dohoda uzavřená v Řezně [roku 895] byla stvrzena závazkem odvádět z Čech do Bavorska pravidelný roční poplatek. Po církevní stránce bylo důsledkem ujednání připojení Čech k řezenské diecézi."

V žádné legendě není myslím, že šlo o kostel na Pražském hradě. Legendy pouze uvádějí, že šlo o kostel P. Marie (podle legend ho zbudoval buď Bořivoj nebo, což je myslím pravděpodobnější, Spytihněv). Bořivoj však zřejmě nikdy nevládl z Pražského hradu. Tuto lokalitu, tehdy však ještě zvanou Děvín, ovládal (nevládl však z ní, vládl ze Staré Kouřimi a později z Budče) Strojmír falešného Kristiána, tedy Spytihněv. Václavovy postřižiny mohly proběhnout v kostele stejného zasvěcení na Velké Moravě. Účastnil se jich "notář" Metoděj (v Byzantské říši byl nějaký čas státním úředníkem) a zazněly modlitby východního ritu. Žádný církevní hodnostář z Řezna se Václavových postřižin na velkomoravském hradišti pochopitelně neúčastnil. K Václavovým postřižinám na Velké Moravě za účasti Metoděje tedy mohlo dojít nejpozději roku 885, kdy Metoděj zemřel nebo byl z Moravy vyhnán.

Historici soudí, že v kostele Panny Marie v Praze se měly konat Václavovy postřižiny. I. Adámková k tomu napsala (2018, s. 58): "Prostor kostela Panny Marie v kontextu liturgických úkonů přemyslovské dynastie figuruje ve staroslovanských legendách: jak tzv. vostokovovská redakce První staroslověnské legendy o sv. Václavu, tak její minejní text zmiňují postřižiny sv. Václava, které se zde měly odehrát. Novljanský text chorvátohlaholské legendy o sv. Václavu tyto události zpřesňuje a místo anonymního biskupa, o němž hovoří tzv. vostokovovská redakce, uvádí veronského biskupa Notara II. [uvádí jenom Notara], jenž měl v kostele (neuvádí zde však toto místo explicitně) vykonat postřižiny sv. Václava..." Protože se soudí, že tzv. Václav žil na Pražském hradě a protože v Praze měl tehdy stát jenom kostel Panny Marie, tak z toho pro historiky vyplývá, že Václavovy postřižiny proběhly v něm. Jenomže v době, kdy měl být tzv. Václav podroben postřižinám, žil pravděpodobně na některém velkomoravském hradišti. A uvedený biskup Notar mohl být ve skutečnosti Metoděj. Ten snad získal právnické vzdělání a stal se jako mladý byzantským státním úředníkem (správcem jedné oblasti obývané Slovany). A Metodějovo vzdělání a tato jeho funkce mohla vést autora legendy k tomu, aby Metoděje pojmenoval pro tuto příležitost jménem Notar.

J. Sláma k Václavovým postřižinám napsal (2011, s. 794): "Obřad postřižin tehdy nad malým Václavem nevykonal řezenský biskup, ale jakýsi Notar, o jehož původu bylo vysloveno již mnoho hypotéz. S velkou pravděpodobností se jednalo o veronského biskupa Nothera II., který s určitým politickým posláním připutoval tehdy na přemyslovský dvůr. To vše také vysvětluje, proč bavorští legendisté se ve svých svatováclavských legendách o postřižinách vůbec nezmínili. Výše naznačené okolnosti jsou také důvodem, proč Václavovy postřižiny klademe kamsi na počátek Vratislavovy vlády do let 915 a 916. O šest let později byl Václav při úmrtí svého otce třináctiletým jinochem." Bavorští legendisté se o Václavových postřižinách možná nezmínili proto, že k nim došlo ještě na Velké Moravě za přítomnosti Metoděje. Jestliže by se tzv. Václav narodil před rokem 875, byl by sedmiletý před rokem 882.

Pravděpodobnost, že k Václavovým postřižinám mohlo dojít na Velké Moravě, zvyšuje tento názor Vr. Vaníčka (2014, s. 68): "Líčení obřadu v První staroslověnské legendě naznačuje, že autor nejstarší verze (archetypu) měl na zřeteli nikoli sedmileté páže, nýbrž spíše tříleté dítě. Stěží by mohl biskup vzít a přenášet sedmiletého hocha a odstřihovat mu první vlasy..." A na s. 69 od stejného autora čteme: "...s velkou pravděpodobností se udály na jednom místě dva obřady - jednak postřižiny malého dítěte, jednak prohlášení jinocha Václava za budoucího panovníka, to vše za přítomnosti místních urozených knížat." Jenomže tzv. Václav byl možná považován za Bořivojova nemanželského syna (Ludmila, Václavova matka, nebyla Bořivojovou hlavní ženou) a na to, aby se stal knížetem, neměl nárok. (Byla Vratislavovou matkou jiná žena než Ludmila?) Byl proto připravován na církevní dráhu nebo proto, že byl mladší než Vratislav? Skutečný Václavův otec Bořivoj těžko mohl uvažovat o tom, že tzv. Václav bude českým knížetem, když sám byl pouhým správcem části Čech.

K Václavovým postřižinám mělo dojít v kostele P. Marie, a to samozřejmě v Praze, tvrdí D. Třeštík (1997, s. 200). Jenomže Václavův otec Bořivoj Pražský hrad neovládal, ten v té době ovládal jím ze Staré Kouřimi vyhnaný Spytihněv. Václavův otec by si tento kostel na Pražském hradě k této slavnostní události, k Václavovým postřižinám, musel vypůjčit.

Na Moravu kladl Václavovy postřižiny F. V. Sasínek (1830-1914), ovšem zcela nesprávně na novější Velehrad.

Další indicií, proč by nemělo k Václavovým postřižinám dojít v pražském kostele P. Marie, je to, o jakou stavbu tehdy šlo. J. Maříková-Kubková a I. Herichová vidí v první fázi stavby pouze kapli s funerální (pohřební) funkcí. A aby měl Bořivojův syn takový slavnostní obřad, jako byly tehdy postřižiny, v pohřební kapli, to je myslím hodně málo pravděpodobné.

Záhadou je, který biskup byl Václavovým postřižinám přítomen. Citujme D. Třeštíka (1997, s. 201): "Nejzávažnější rozdíly jsou v partii společné všem třem recenzím [První staroslověnské legendy]. Všechny se shodují, že Vratislav pozval biskupa, vostokovská o něm mluví jako o ,nějakém' (etera), charvátskohlaholská ho zná jménem. Píše ,jménem Notara'. Minejní ale mluví buď o ,biskupovi a notáři' nebo o ,biskupovi Inotarovi'..." Není totiž jasné jak zápis číst a zda nedošlo k písařské chybě. Dlouho historikové hledali biskupa Notara. "Pak ale nalezl V. Tkadlčík biskupa Notheria II., působícího před rokem 915 a do roku 928 v italské Veroně." (D. Třeštík, 1997, s. 201) Protože se však tzv. Václav narodil kolem roku 875, nemohl být biskup Notar účasten Václavových postřižin a také kostel P. Marie v době Václavových postřižin na Pražském hradě pravděpodobně nestál.

Já se však domnívám, že oním biskupem byl Metoděj. Minejní legenda pro jeho profesní činnost užila slova: biskupovi a notáři. Fr. Čajka o Metodějovi napsal (2017, s. 2): "I on získal kvalitní vzdělání, na rozdíl od Konstantina právnické..."

42C16. VZDĚLÁNÍ KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA. KDE SE PŘIPRAVOVAL NA DUCHOVNÍ DRÁHU?

Tzv. Václav byl vychováván pro duchovní dráhu. Pro ni získal patřičné vzdělání. Dotáhl to až na archipresbytera a v písemných pramenech je označován jako Pavel. Legendy Václavovu církevní dráhu zamlčely, protože budoucí světec nemohl z církevní dráhy utéct a dát se na "politiku", ale teologické vzdělání mu ponechaly. D. Třeštík mu odebral i vzdělání.

Podle A. Bartoškové (2014, s. 19, 20) ruské redakce První staroslověnské legendy o sv. Václavu uvádějí: "Charvátsko-hlaholská redakce této legendy... o Ludmile nepíše, zmiňuje jen Václavovu slovanskou výuku." Vostokovská redakce sděluje: "Poslal pak jej Vratislav na Budeč, i začal se pacholík učiti písmu latinskému, a naučil se mu dobře." Minejní redakce nás informuje, že tzv. Václava jeho bába Ludmila dala vyučovat knihám slovanským." Skutečným otcem tzv. Václava byl však Bořivoj, Vratislav byl jen o několik málo let starší než tzv. Václav, takže ho těžko mohl dát studovat.

Z legend se dále dozvídáme, že tzv. Václava na Budči vyučoval kněz Učen. Archeologové nenašli žádný doklad, že by na Budči mohla existovat významnější škola. Pokud by tam tzv. Václav studoval, žádného významného vzdělání by nedosáhl.

Tzv. Václav zřejmě studoval ve Starém Městě a později možná v Mikulčicích. Nakonec snad v Řezně. Na Moravě žil nějaký čas s rodiči, Bořivojem a Ludmilou. Učil se tam v jazyce slovanském, ale nelze vyloučit, že se tam učil i latinsky a řecky.

V těch částech legendy nebo kroniky ("Kosmas"), kde je něco důležitého skryto, použije autor slovo noc apod. Tak to učinil i Gumpold. V celé legendě užil slovo noc, noční 11x. Z toho 4x při líčení toho, jak mladíček tzv. Václav sklízí obilí a hrozny a z obilí udělá hostie a z hroznů víno. Gumpold v tomto místě napsal: za nocí pak, noční ticho, ticha nočního, přeskakoval v noci plot vinice. V textu je zamlčeno, že to činil na Moravě, když se tam vzdělával. Tato skutečnost je zamlčena, protože je tajná, a Gumpold slovo tajně také použil (tajně vstával z lůžka).

L. Galuška v televizním filmu Slyšte, Slované řekl, že na Velké Moravě existovala dvě křesťanská centra, a to byzantsko-staroslověnské v Sadech ve Starém Městě a bavorsko-latinské v Mikulčicích. - L. Galuška o církevním areálu na Sadské ostrožně ve Starém Městě napsal: "Jeho součástí je dosud jediné archeologicky doložené uskupení staveb z území bývalé Velké Moravy, které do jisté míry splňuje interpretační požadavky na to, jak asi mohl vypadat klášter a nebo biskupská kapitula a možná i jedno s druhým..." K některým kostelům na Velké Moravě byly přistavěny tzv. nartexy (chrámové předsíně) a předpokládá se, že mohly sloužit i jako místa výuky, dokonce některý (nebo některé) z nich i jako scriptorium.

Pod Budčí si v případě Václavových studií máme zřejmě představovat velkomoravské Mikulčice. Tam sídlil Rostislav, který po určitou dobu byl nositelem takového jména, že jeho domácí podobou bylo jméno Budek. Autor První staroslověnské legendy o sv. Václavu mohl vycházet, když poslal Václava studovat na Budeč, z Rostislavova jména Budek, nebo z velkomoravského pojmenování mikulčického hradiště, pokud se jmenovalo Buda. Fr. Kopečný takto vysvětluje význam jména Rostislav (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościć ,množit, b u d i t , křísit' dodnes dochovalo význam první složky)." Nelze myslím vyloučit, že mikulčické hradiště se jmenovalo Buda. Za knězem Učenem máme možná vidět Metoděje; Konstantin, ani Rostislav v době Václavových studií již nežili.

Je možné, že tzv. Václav získal nejvyšší vzdělání v "Německu", snad v Řezně při klášteře sv. Jimrama. Na to ukazuje jeho spojování se sv. Jimramem, což byl patron řezenské diecéze. Na Jimrama je činěna narážka převozem Václavova těla přes rozvodněnou Rokytku. K něčemu podobnému totiž došlo při převozu Jimramova těla do Řezna. V Řezně si tzv. Václav zřejmě oblíbil sv. Jimrama. R. Turek napsal (1990, s. 59): "Obě starší redakce legendy [První staroslověnské svatováclavské] uvádějí..., že náš světec slavil svatojimramský svátek."

Legenda Crescente fide je považována za nejstarší latinskou václavskou legendu. P. Kubín (2012, youtube.com/watch?v=H4dCkaFZgTk) při jejím datování vycházel z líčení toho, jak tzv. Václav vyrábí chléb a víno. Podle jeho názoru (nebo názoru, který sdílí) je v tomto směru tzv. Václav líčen tak, jak by se měl chovat mnich v reformním řezenském klášteře. Tam začali mniši péci chléb a vyrábět víno pro náboženské účely s příchodem opata Rombolda roku 974. Před tímto rokem podle P. Kubína nemohla legenda vzniknout. Podle P. Kubína je autorem legendy mnich přišlý na Pražský hrad z Řezna. Nechová se tzv. Václav jako pilný řezenský mnich proto, aby autor legendy ukázal, že tzv. Václav studoval, pochopitelně dávno před Romboldovou klášterní reformou, v Řezně?

42C17. MOHL BÝT VÁCLAVOVÝM UČITELEM METODĚJ?

Konstantin a Metoděj se intenzivně věnovali výuce žáků v letech 863 až 867. To zřejmě tzv. Václav ještě nežil. Mohl se Metoděj věnovat výuce i v pozdějších letech?

V I, 18 píše "Kosmas" o posvěcení rotundy sv. Víta řezenským biskupem Michalem (941-972, letopočty převzaty z rejstříku Kosmovy Kroniky české, 2005). "Kosmas" k roku 929 napsal: "Biskup nebyl by zajisté k tomu svolil, rozhodl se však učiniti to na památku a pro spasení duše svého přítele Václava, tehdy již zabitého, protože muž Boží Václav, dokud tělesně žil, choval k němu obzvláštní úctu a lásku jako k duchovnímu otci a přelaskavému biskupu. Neboť i biskup Michal vzal ho k sobě za syna nejmilejšího a učil ho bázni a lásce k Bohu a posílal mu své dary, kterých toho času nejvíce potřebovala nová církev Kristova." [...] "Dne 22. září biskup, posvětiv kostel sv. Víta mučedníka, vrátil se potěšen do svého domova." "Kosmas" neuvádí rok posvěcení kostela. Měl-li by ho skutečně posvětit biskup Michal, mohlo by se tak stát nejdříve roku 941. - Dne 22. září měl podle starších kalendářů svátek Mořic. M. Knappová u výkladu jména Moric, Mořic uvádí (2015, s. 238, 239): "Pod vlivem hebréjského móri, tj. ,můj učitel', se pokládá za typicky židovské jméno." Byl Michal učitelem toho, kdo možná vyjednával o posvěcení rotundy, tedy pravého Kristiána, Strachkvase (mohla by na něho ukazovat slova bázní a Kristova) nebo máme za učitele pokládat Michala (židovské jméno)/Metoděje a za žáka tzv. Václava? Tzv. Václav mohl studovat v Řezně, v klášteře sv. Emmerama (Jimrama), a odtud mít kladný vztah k sv. Emmeramovi. Metoděj by mohl být Václavovým učitelem ve slovanském jazyce na Moravě (zřejmě se k němu nevztahuje jméno Učen, tzv. Václava by neučil na Budči, ale v Mikulčicích nebo Starém Městě). Jestliže se tzv. Václav narodil roku 875 nebo krátce před tímto rokem, do roku 921 byl archipresbyterem a poté se dal na civilní dráhu, nemohl být řezenský Michal jeho učitelem a těžko i jeho přítelem.

P. Sommer k pedagogické aktivitě Metoděje napsal (2010, s. 68): "...Metoděj do své smrti stačil vychovat a vysvětit na 200 kněží." V poznámce č. 16 na téže straně uvedl: "Bios Klémentos, 218."

42C18. TZV. VÁCLAV JE TOTOŽNÝ S KNĚZEM KAICHEM

Jméno Kaich je zřejmě domácká podoba jména Kain. Falešný Kristián tím prozrazuje, že se stal vrahem nějakého svého blízkého příbuzného (nemusel to být jeho bratr). Tím Kaichem je s největší pravděpodobností míněn tzv. Václav, podílel se na usmrcení Ludmily, nechal zavraždit Spytihněvova syna, možná nechal zavraždit i svého bratra Vratislava. Blíže viz příslušné kapitoly.

Falešný Kristián napsal, že Metoděj Bořivojovi, jednomu z rodu těchto [přemyslovských] knížat po jeho pokřtění dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha (Caych).

Jméno Kaich je možná domácká podoba jména Kain, jako je slovo brach od bratr a kmoch od kmotr. Když podle falešného Kristiána šel Bořivoj do Čech, Metoděj přidal mu kněze ctného života, jménem Kaicha [Caycha]. L. E. Havlík píše toto jméno jako Kajk (1994, s. 52). O slovu kněz L. E. Havlík napsal (s. 25): "...domácí moravský termín kъnȩdzь znamenal prakticky totéž co ,král'..." - Slovo kain znamenalo ve Starém zákoně kopí a kopí je symbolem knížete. A tzv. Václav se knížetem stal. - Falešný Kristián ve své legendě i jméno Kain použil (Kaina i Abela porodila). - Latinské slovo označující kněze nemá zároveň význam kníže nebo král.

Tzv. Václav se zřejmě nemohl vrátit do Čech s Bořivojem, po teologickém studiu na Moravě zřejmě studoval ještě v "Německu" (v Řezně?).

V I, 17 "Kosmas" napsal, že Boleslav je druhý Kain. Vzhledem k tomu, že předchází zmínka o Václavovi, nemínil "Kosmas" prvním Kainem biblického Kaina, ale Kaina (Kaicha) tzv. Václava.

Dalimil dokonce použil jméno Kain. Použijeme-li překlad H. Vrbové, potom napsal: "V ony dny prý v Čechách Kain mše zpíval, / který prvním slavným knězem býval." V poznámce č. 19 (2005, s. 228) je uvedeno: "V legendách je jmenován Kaich." Jde o Dalimilův pozdější doplněk.

42C19. NA JAKÝ HRADEC ODEŠEL BOŘIVOJŮV KNĚZ KAICH, TJ. TZV. VÁCLAV?

Falešný Kristián uvádí, že když se Bořivoj vracel po svém pokřtění domů Metoděj... přidal mu kněze ctnostného života, jménem Kaicha." Jméno Kaich je zřejmě domácká podoba jména Kain. Oním knězem Kaichem je zřejmě tzv. Václav, který se po dokončení teologického studia někde v "Německu", v Řezně nebo v Magdeburku, stává knězem, v legendách je zvaný Pavel.

V době, kdy se vrátil Bořivoj z Moravy, byl jeho syn, známý jako tzv. Václav, falešným Kristiánem pojmenovaný Kaich, ještě dítětem nebo mladičkým jinochem. Nemohl v té době být knězem. "Kosmas" zde zřejmě kvůli třetímu oku částečně zkresloval skutečnost. Vykonávat tuto funkci mohl až po studiích, a to možná nejen na Moravě, ale nakonec možná i v "Německu", nejspíše v bavorském Řezně.

Citujme falešného Kristiána dále: "Navrátivše se domů, usadili onoho kněze [kněze Kaicha, tj. budoucího kněze Pavla, tj. pozdějšího knížete a nakonec světce Václava] na hradě, jemuž jméno Hradec, založili kostel ke cti svatého Klimenta..." Tím Hradcem míní historikové Levý Hradec. Místní jméno Levý Hradec se poprvé objevuje u "Kosmy", u falešného Kristiána je pouze Hradec. U falešného Kristiána nemusí být "domů" a Hradec jednou lokalitou. V pozdější Diffundente sole jednou lokalitou jsou. ("Navrátivše se pak domů na hrad, jenž se jmenoval Hradec, usadili tam řečeného kněze [Kaicha], a založivše tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta...") Pokud je Kaich skutečně totožný s tzv. Václavem, potom musíme vzít v úvahu, že tzv. Václav žil pravděpodobně v letech kolem 875 až 936 nebo 937. Jeho kostel sv. Klimenta, ať už stál kdekoliv, mohl být tedy postaven až v první třetině 10. století. - Hradec je vedlejší hradec vůči nějakému hlavnímu hradu. Hlavním hradem Bořivojovým mohla být Stará Kouřim (tehdy zvaná Dowina). V legendách je však hlavním hradem míněn Pražský hrad.

Kostely založené ke cti sv. Klimenta byly založeny na Levém Hradci (kamenný byl zřejmě mladší a že by mu předcházel dřevěný, je pouze teorie), na Lštění a s malou pravděpodobností na Vyšehradě. Žádný z nich však zřejmě není ten, který falešný Kristián vztahuje ke Kaichovi, tedy k tzv. Václavovi. - K. Tomková k datování levohradeckého kostela sv. Klimenta napsala (2006, s. 175): "Na základě nově provedené analýzy rotundy prozkoumané v roce 1940 I. Borkovským bylo zpochybněno její datování do doby Bořivojovy. Určení doby, kdy byla postavena, se však může opřít pouze o nepřímé důkazy, a tak jen těžko zodpovíme otázku, zda v době Vojtěchovy volby rotunda... stála či nikoliv." - Podle M. K. Klementa (2002, s. 70) jezuita Crugerius k roku 1669 napsal, že Prokop sloužil jako prostý kněz u kostela sv. Klimenta na Vyšehradě. Tato zpráva o vyšehradském kostele sv. Klimenta není ověřitelná. Pravděpodobnost, že na Vyšehrad byl postaven kostel sv. Klimenta, nezvyšuje ani to, že Vyšehrad byl někdy považován za Levý Hradec (MJvČ I/0739).

A. Merhautová a P. Sommer (věřící, že Kaych odešel na dnešní Levý Hradec, přestože falešný Kristián píše pouze o Hradci), napsali: "S postupujícím poznáním je však stále jistější, že většina nových chrámů byla jednoduchými dřevěnými budovami, jejichž konstrukce vycházela z tradice domácí architektury. Takový byl nejspíše první český kostel založený na Levém Hradci v 80. letech 9. století a zasvěcený sv. Klimentovi, nebo kostel doložený po roce 921 na Tetíně, vybudovaný nad hrobem kněžny Ludmily, nebo sakrální stavby vzniklé na pohřebištích v Lahovicích, ve Staré Kouřimi, Žalanech, Brandýsku či nad významným ženským hrobem v areálu svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Je velmi pravděpodobné, že počet dřevěných kostelních staveb převyšoval počet kmenných kostelů, protože je bylo snadnější pořídit." - Domnívám se, že kostel souvisící s Bořivojem a Kaychem byl postaven na opevněném sídlišti na části dnešní Malé Strany, které "Kosmas" nazval Levý Hradec. Pokud si představuji, že někde stál kostel a žádné stopy po něm nemohu najít, je snadným řešením tvrdit, že kostel byl dřevěný a nezůstaly po něm stopy. I když to pochopitelně nelze vyloučit. 

V době, kdy v Čechách byla dvě knížectví, knížectví Mojmírovce Spytihněva zhruba na západ od Vltavy a knížectví Vratislava na východ od Vltavy a v části Polska, působil Václav na Budči. Legendisté mu zapřeli kněžské působení a učinili z něho kněze Učena, který měl tzv. Václava učit. Na Budči měl Spytihněv založit kostel sv. Petra a na lokalitě budoucího Pražského hradu měl Spytihněv (nebo Bořivoj) založit kostel P. Marie.

Tzv. Václav to v církevní kariéře dotáhl až na archipresbytera. Kostel, na jehož založení měl možná podíl, byl kostel na dnešní Malé Straně, kde později stála rotunda sv. Václava. Možná na Malé Straně jakožto archipresbyter i bydlel. Tato lokalita se stala i místem jeho popravy. Později se tam nechal zvolit biskupem Vojtěch. Bořivoj s tímto kostelem nemá nic společného, neboť on po návratu z Moravy správcoval zhruba na východ od Vltavy. Kostel zřejmě založil Spytihněv. Ten kostel je místem, kde se počalo naše křesťanství.

V lucké válce zabije nejmenovaný pastorek nejmenovanou ženu. Nejmenovaným pastorkem je tzv. Václav, nejmenovanou ženou Ludmila. Pastorek najde zabitou ženu, když přijde domů. Ludmila tedy byla zabita v lokalitě, kde byl tzv. Václav, v té době archipresbyter, doma. Doma byl tam, kde byl kostel. Navíc se domnívám, že ve stejné lokalitě byl popraven Václav a ve stejné lokalitě byl zvolen biskupem Vojtěch. Ten měl být zvolen na Levém Hradci a Levým Hradce, alespoň v těchto souvislostech není míněn dnešní Levý Hradec, ale opevněné osídlení na Malé Straně, později popsané Ibrahímem ibn Jakúbem.

Ludmila byla možná zavražděna ne na Tetíně, ale na lokalitě pozdějšího Pražského hradu (za jejího života to by pohanský Děvín) nebo v jeho "podhradí", na dnešní Malé Straně. - Nebo byla zabita v nějaké bitvě lucké války, kdy vojsko doprovázela jako jedna z čarodějnic, a celé uškrcení závojem nebo provazem je vymyšleno?

Je pochopitelně možné, že kostel na Malé Straně mohl mít zasvěcení zcela jiné, například mohl být zasvěcen Kosmovi a Damiánovi. - Byly na Malé Straně i domy kněze (archipresbytera) Pavla, tj. tzv. Václava? Byli tam vyučováni i nějací žáci (aniž bychom museli mluvit přímo o škole)? Jestliže ano, bylo na ono místo vidět z paláce Pražského hradu nebo z nějaké jiné budovy? 

42C20. CO NAPSALI HISTORICI O KNĚZI PAVLOVI

O knězi Pavlovi napsali: J. Sláma (2010, s. 36, pozn. 28): "Především filologové hájí názor, že Pavel byl v Čechách vysoce postaveným knězem slovanského obřadu." - P. Sommer (2010, s. 67): "Církevní organizace byla omezena na kněžstvo usazené na jednotlivých hradech, o němž se dozvídáme při různých příležitostech z písemných pramenů. Tyto začátky byly opět jasně spjaty s kompetencemi a dosahem řezenského biskupství. Proto dospěl Dušan Třeštík k velmi pravděpodobnému závěru, že tyto kompetence ve středočeské církvi reprezentoval muž z Řezna, kněz Pavel, pohybující se v blízkosti kněžny Ludmily, o němž se dozvídáme [v obou verzích legendy Crescente fide] , že byl presbyter maior – tedy vlastně archipresbyter, představený skupiny dalších kněží. Tito archipresbyteři stáli v čele těch skupinek kněží, které byly usazovány v centrech velkých far." Kněz Pavel měl být u konce Ludmilina života (ne přímo u jejího zavraždění) a měl se účastnit převozu Ludmiliných ostatků z Tetína do Prahy. - P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička (2013, s. 230): "Označení jeho funkce maior presbyter je jenom jiným názvem pro funkci archipresbytera, zástupce biskupova, pověřeného výkonem některých biskupských pravomocí, především udílením křtu a jiných svátostí." - Vr. Vaníček (2014, s. 59): "Stavebníci [za Vratislava v Praze] nejen budovali velký kostel sv. Jiří, který měl být hlavním v zemi, ale vystavěli také dřevěný dům kněze Pavla a patrový knížecí palác. Svá sídla zde však jistě měly i obě kněžny, Ludmila a Drahomíra, členové dvora a velmožové. Kněz Pavel byl archipresbyter... Představoval zástupce pasovského biskupa v Čechách."

Nejen tzv. Václav předvídal smrt Ludmily, ale podle falešného Kristiána ji předvídala i sama Ludmila. Falešný Kristián napsal: "Služebnice Kristova však, předem vědoma budoucích věcí, povolala k sobě zmíněného již kněze svého Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou." Kněz Pavel se podle falešného Kristiána účastnil i vyzdvižení Ludmilina těla z hrobu a jejího přenesení do Prahy. "I báli se ji vyzdvihnout: Jestliže dřevo je práchnivé, tak mínili, oč spíše zetlelo to, co pod ním skryto. A chtěli s největší opatrností hrobku zase uzavříti. Úmyslu jejich však vzepřel se jeden z nich, kněz Pavel... kterýžto vždy s ní, dokud na zemi prodlévala, přátelstvím spojen byl a vždy ji ve všem svými službami podporoval, právě: Nikterak nestane se, jak pravíte, ale najdu-li třeba jen prach těla ztrouchnivělého, ten podle rozkazu knížete vezmu s sebou." - "Ostatní, davše mu za pravdu svorně desku uvolňovali. Když ji zdvihali, přelomila se a onen Pavel s hlínou padl na ležící tělo."

Kněz Pavel je spojován i se smrtí Václavovou. První staroslověnská legenda o sv. Václavu (Vostokovova redakce) uvádí, že Boleslav povolal jednoho kněze, jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým. Mohlo k tomu skutečně dojít, když byl Václav jako zločinec popraven oběšením? Zabití tzv. Václava, to bylo zároveň zabití kněze Pavla, který ovšem jako kníže tuto funkci už nevykonával.

K tzv. Václavovi se možná vztahuje i to, o čem píše P. Charvát (2007, s. 200): "...musíme však poukázat na jev dosud ne zcela vysvětlený, který by mohl o církevních poměrech v Čechách vypovídat. Jsou jím pověstné Kyjevské listy... rukopis o sedmi listech psaný ještě dávnou hlaholicí, podle mínění znalců někdy kolem roku 900, jehož jazyk jeví stopy západoslovanských, snad dokonce českých, vlivů. Znalci neurčují povahu rukopisu jasně, jde však podle nich buď o libellus missae, mešní kánon... nebo o sborník církevních textů známý jako sakramentář." [...] "Sakramentář sloužil v raném středověku vysvěceným kněžím, ale i biskupům, kteří v něm nacházeli výbor z církevních textů potřebných k provádění duchovních úkonů od kléru nejčastěji vyžadovaných. Šlo o jakousi ,příručku' kněžské, ba i biskupské hodnosti. Od jedenáctého století se sakramentář z používání vytrácí..." [...] "Co dělá v českých zemích na počátku desátého století kněz (a možná dokonce biskup) užívající liturgické příručky v církevní slovanštině? Kde tu žije, jak tu působí, vykonává svůj úřad nebo je tu zastoupen jen textem, který sem byl přivezen zcela bez návaznosti na možného nositele biskupského úřadu? Na tyto otázky neznáme dosud uspokojivé odpovědi. Svědčí však o tom, že když papež Jan XIII. vystavoval zakládací listinu pro pražské biskupství, věděl dobře, proč do textu vsouvá výhradu, že se nové biskupství nemá řídit obřadem ,sekty bulharské'..."

D. Třeštík napsal (1997, s. 142): "Lowmiański proto prohlásil Pavla za inspirátora pro autora Fuit, který psal okolo roku 925, i pro autora translanční ludmilské legendy (za níž považuje zlomek z Kristiána Recordatus) - a konečně i pro autora 1. staroslověnské legendy václavské." - A na s. 176, 177 napsal: "Obě legendy [Fuit a Crescente fide] jsou událostem vzdáleny o více než 50 let a sotva se mohly opírat o současníky, čerpaly však z tradice udržující se mezi pražským kněžstvem podřízeným do roku 975 řezenskému biskupovi a jeho pražskému archipresbyterovi, kterým byl ve dvacátých a třicátých letech nepochybně kněz Pavel." Bodejť by Pavel nebyl inspirátorem pro václavské legendy, když jsou Václav a Pavel jedna osoba. - Na s. 351 D. Třeštík napsal: "Prakticky to ovšem znamenalo pouze podřízení kněží přemyslovského knížectví biskupu Tutovi, který v Praze zřídil archipresbyterát a obsadil ho sborem těch kněží, které měl k dispozici. Vybral je prostě z kláštera sv. Jimrama v Řezně, kde byl biskup opatem. V jejich čele stál kněz Pavel..." - Strana 369: "Tuto tedy v roce 921 nepochybně podporoval i Jindřicha I. a jeho exponent v Čechách, archipresbyter Pavel, se proto nejspíše snažil přemluvit Ludmilu, aby prosadila podřízení se Čech Arnulfovu nečekanému spojenectví s Jindřichem." Podle D. Třeštíka při vraždění Ludmily (s. 370) se kněz Pavel také někde ukryl, protože mrtvolu kněžny nepohřbil náležitě ani on, ani jiný kněz a služebnictvo ji ve spěchu zahrabalo ,pode zdí hradní' Archipresbyter Pavel není totožný jenom s Václavem, ale i s Tunnou, jedním z vrahů Ludmily. - Strana 374: "Vyhnán byl totiž jistě kněz Pavel (který asi stejně uprchl sám) a kněží jeho pražského archipresbyterátu, kteří byli z největší části mnichy kláštera sv. Jimrama v Řezně. Svědčí to, že Drahomíra se rozhodla nepodporovat Arnulfovo spojenectví s Jindřichem. Vypověděla proto jeho politické exponenty s knězem Pavlem." Za Drahomírou je zde skryt kníže Vratislav. Jestliže jsme tzv. Václava ztotožnili nejen s Pavlem, ale i s Tunnou, přečtěme si, co napsal o Tunnovi falešný Kristián (kap. 4): "...zmíněný násilník Tunna, přepaden hrozným strachem, prchl se vším příbuzenstvem z té země a všemi nenáviděn jako poběhlík a vyhnanec sem tam se potuloval a nikdo z pokolení jeho už neměl přístupu do domova svého." - Pokračujme v citování D. Třeštíka (s. 378): "...po Václavově nastoupení na trůn již znovu působil v Praze archipresbyter Pavel a jeho kněží. Václav je tedy zřejmě povolal zpět..." Po zavraždění Ludmily už zřejmě Pavel, tj. tzv. Václav, skoncoval s duchovní dráhou a po čase se stal knížetem v části Čech. Jeho synovec Boleslav byl knížetem v jiné části Čech. Své panství mezi ně rozdělil Vratislav. Archipresbyter Pavel tedy v Čechách působil, ale už ne jako archipresbyter, ale jako jeden ze dvou knížat a už ne jako Pavel, ale pod nám dnes neznámým jménem. Jméno Václav dostal, až když z něho byl po smrti vyráběn světec. - Strana 458: "Z líčení Crescente i Fuit by vyplývalo, že na straně Ludmily stáli bavorští kněží v čele s archipresbyterem Pavlem, kteří se jejím prostřednictvím snažili získat vliv na mladičkého Václava." To, že je tzv. Václav totožný s archipresbyterem Pavlem, ukazuje, že tzv. Václav byl mnohem starší, než vyplývá z legend.

Legendy Václavovo kněžské působení zamlčely, protože budoucí světec nemohl opustit kněžské povolání a stát se světským knížetem.

42C21. MŮŽEME ZTOTOŽNIT ARCHIPRESBYTERA PAVLA S TZV. VÁCLAVEM?

D. Třeštík o vzniku archipresbyteriátu v Čechách napsal (2000, ĎaS č. 4, s. 8): "Spytihněv tedy záměrně budoval i svou malou zemskou církev, těsně spjatou se ,světskou' správou. Čechy – vlastně jen středočeské knížectví Přemyslovců, protože ostatní knížectví zůstala pohanská – spadly roku 895 pod řezenské biskupství. Biskup Tuto zřídil v Praze svůj archipresbyrát, obsazený zejména mnichy z biskupského kláštera sv. Jimrama a vedený knězem Pavlem." Žádné středočeské knížectví Přemyslovců neexistovalo. Území zhruba na západ od Vltavy ovládal z Budče Spytihněv. Do tohoto knížectví spadala i sakrální lokalita Děvín, kde později (zřejmě až za Boleslava I.) vznikl Pražský hrad. Kde byl hlavní kostel patřící k archipresbyterátu. Domnívám se, že byl postaven za Spytihněva na místě, kde později byla na dnešním Malostranském náměstí postavena rotunda sv. Václava. (Opevněné osídlení na levém břehu Vltavy se tehdy jmenovalo Praha a "Kosmas" ho nazval Levý Hradec, falešný Kristián už dříve jenom Hradec.) Archipresbyterem byl v té době možná tzv. Václav, známý z legend jakožto kněz Pavel.

Vr. Vaníček o archipresbyterovi napsal (2024, s. 41): "Předpokládá se, že v Praze, při panovnickém sídle, působilo jisté officium archipresbyteri, arcikněžský ,úřad', který by zajištoval spojení s Řeznem a náboženskou službu na panovnickém dvoře. Legenda Crescente hovoří o ,maioris Pauli presbyteri', který sídlil ve zdobném ,atriu', na dohled z patra knížecího paláce. Pravomoci knížecího arcikněze byly však nutně omezené (nemusely dosahovat ani na Libici, nemohl světit kněze či svátostné oleje). Archipresbyter, alespoň za Spytihněva, ale možná až do vzniku pražského biskupství, možná sídlil na dnešním Malostranském náměstí a na jeho sídlo bylo možná vidět z knížecího paláce na Pražském hradě, přičemž knížecí palác na Hradě možná postavil až Boleslav I. Je otázka, jestli působil v knížectví Spytihněvově a také Vratislavově, nebo jenom na jednom z nich, jestliže na jednom, tedy na kterém.

Že se tzv. Václav věnoval duchovní dráze a dosáhl v ní nezanedbatelného postavení, to možná napovídá falešný Kristián. V kapitole 6 o tzv. Václavovi napsal: "...v čas žní v tichu tmavé noci na své pole vycházel a s nejvěrnějším sluhou svým... pšenici žal a na svých ramenou domů nosil, na ručním mlýnku mlel, sám zároveň jsa pekařem i knížetem mouku prosíval, pro vodu chodil a v noci ji vážil..." Slova tmavé noci a v noci naznačují, že v textu je skryta nějaká informace. Jestliže vycházel na své pole, nemohl být v tu dobu žáčkem. Pole zřejmě patřilo ke kostelu archipresbytera, ne zde knížeti, jak říkají slova jsa knížetem v citovaném textu.

Domnívám se, že tzv. Václav a kněz Pavel je jedna osoba, a to i přesto, že v První staroslověnské legendě o sv. Václavu je napsáno: "A povolav [Boleslav I.] kněze Pavla, aby nad ním [nad tzv. Václavem] vykonal modlitbu, pohřbili jeho úctyhodné tělo – Václava..." To byl jeden z triků některých autorů legend a kronik, že určitou osobu rozdělili na osoby dvě a tím naznačili, že dané osobě dávají dvě jména. Stejně tak jedou u Bruna žádat Vojtěcha, aby se vrátil z Říma do Čech, Radla a pravý Kristián, přičemž jde opět je jednu osobu. - Zajímavá je představa, jak kněz Pavel, což je pravděpodobně Ludmilin syn tzv. Václav, nechá sloužit před vraždou Ludmily mši a potom (dostav v legendách jméno Tunna) ji jde zavraždit společně s Vratislavem (v legendách majících jméno Gommon) nebo dají rozkaz k jejímu zavraždění.

K tomu, aby se stal tzv. Václav archipresbyterem, musel se k tomu dopracovat. Tzv. Václav získal kvalitní teologické vzdělání. Předtím, než se stal archipresbyterem, byl zřejmě mnichem. Legendy tzv. Václava do spojitosti s mnišstvím dávají, a to jednak předtím, než se stal knížetem, a jednak poté, když byl s knížecího stolce svržen. Falešný Kristián připomněl Václavovo kněžství tím, že ho nazval knězem Kaichem.

Citujme z písemných pramenů některé spojitosti tzv. Václava s kláštery a s mnišstvím.  - Gallus, který ho skrývá za Zbyhněvem, napsal (II, 4): "...jeho macecha jej poslala na výchovu do kláštera jeptišek v Sasku." [...] "Tak díky chytrosti Čechů najali nějaké lidi, kteří za úplatu tajně dostali Zbyhněva z kláštera jeptišek." - Legenda Crescente fide tzv. Václava přímo s klášterem spojuje: "...dal se pokazit od kněží a je z něho mnich!" [...] "...položil základní kámen k podivuhodné stavbě kostela zasvěceného svatému Vítu. Tou dobou chtěl jít do Říma, aby ho papež oděl rouchem mnišským; hodlal se totiž pro lásku k Bohu vzdát svého knížectví a postoupit je bratrovi. Nemohl tak však učinit pro shora jmenovaný kostel, protože ještě nebyl dostavěn." Svržení tzv. Václava z knížecího stolce Boleslavem, knížetem vládnoucím v jiné části přemyslovského panství, je zde řečeno opravdu legendisticky. - Kristiánova legenda neříká, že tzv. Václav byl mnich, jenom se jako mnich choval (1969, s. 69): "Kníže náš, jejž jsme na trůn povýšili, dal se převrátiti od kněží a skoro mnichem se stal..."

V Crescente fide v místech, kde se to hemží lžemi (např. byl urostlé postavy, vroucně si přál prožít život neženat), je uvedeno: "Tou dobou mnoho kněží ze země Bavorské a Švábské, k nimž došla pověst o něm, proudilo k němu se svatými ostatky a knihami." Bylo to v době, když byl archipresbyterem nebo když byl knížetem. Bylo to i v době, kdy, jsa příbuzný se saskými Otony, začal se s nimi velice kamarádit? - Spíše k významné duchovní osobě než ke knížeti se vztahují informace v pravém Kristiánovi (kap.6): "...křesťané, jako včely do úlu se k němu hrnuli kněží, jáhnové a přečetní sluhové Boží z Bavor, Šváb a jiných zemí s ostatky svatých a hojnými knihami. Tyto všecky s velikou ctí přijímal a radostně vítal..." Ti, co se k němu sbíhali, byli především jeho jakožto archipresbytera podřízení. Knihám se mohl věnovat především tehdy, když byl archipresbyterem, ne když byl knížetem.

Archipresbyter Pavel, tj. podle mne pravděpodobně tzv. Václav, a to například i přes větu v První staroslověnské legendě o sv. Václavu: "I povolal [Boleslav I.] jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým."

Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu uvádí: "Když nastal čas žní, uprostřed noci, zcela pokradmu vstal a se svým panošem... bos a pěší se ubíral na své pole a vlastníma rukama požínal pšenici a vázal ji do snopů a sám je vkládal na ramena svá a svého panoše a skryl je v tajném koutku svého domu..." A výsledkem jeho dalších pracovních činností bylo napečení hostií. Obdobně tzv. Václav sklízí své hrozny a dělá z nich víno. - Slova noc, pokradmu, skryl a tajném naznačují, že v textu je skryta nějaká informace. Tzv. Václav se zřejmě stal benediktinským mnichem a řídil se jejich heslem Modli se a pracuj. Když se stal archipresbyterem, musel být jeho úřad ekonomicky zajištěn, proto pracoval i na svém poli.

V První staroslověnské legendě o sv. Václavu je uvedeno: "Kdykoli se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval Václav do všech chrámů" Na tomto místě je informace časově posunuta. Tzv. Václav objížděl chrámy ne jako kníže a teprve ne, když se stal Boleslavovým subregulem, ale v době, kdy byl archipresbyterem.

Gallus v II, 17 o Zbyhněvovi (tj. zde ve skutečnosti o tzv. Václavovi) a o mladíčkovi Boleslavu III. Křivoústém (zde ve skutečnosti o Boleslavovi I. Ukrutném) napsal: "''Zbyhněv,, říkali, ,musí jako klerik řídit církev a tomuto mladíčkovi zase přísluší... mužně bojovat.'" Gallus zde ukazuje na to, že Václav řídil českou církev jako archipresbyter.

V opisu Gumpoldovy legendy je na první iluminaci zobrazen tzv. Václav s něčím na hlavě. Historici uvažují o helmě, o mučednické koruně, P. E. Schramm se domníval, že jde o mitru. Pokud by šlo opravdu o mitru, bylo by tím ukázáno, že tzv. Václav, než se dal na bojovou dráhu, vykonával funkci archipresbytera.

Legendisté Václavovo kněžské působení ve viditelné vrstvě zamlčeli, protože učinit světce ze zběhlého kněze se rozhodně nehodilo. Vzdělanost byla tzv. Václavovi legendami ponechána, ale kněžství nebo mnišství mu bylo vzato. D. Třeštík odebral tzv. Václavovi i jeho kněžské vzdělání.

Proč tzv. Václav, byl-li skutečně archipresbyterem Pavlem, jméno Pavel přijal nebo proč mu je dali legendisté? Jméno od P- přijal proto, že se možná ve skutečnosti jmenoval Přibyslav nebo Prostěj. A konkrétní jméno Pavel bylo proto, že byl vzrůstem malý (latinské paulus = malý)? Podívejme se, jak určil výšky prvních Přemyslovců Em. Vlček (1997, s. 259): Přemyslovec v hrobě K1 (Em. Vlčkem špatně určen jako Bořivoj, možná Boleslav I.) 168-9 cm --- Spytihněv I. = 175 cm --- Přemyslovec v hrobě č. 92 (Em. Vlčkem špatně určen jako Jaromír, ve skutečnosti Boleslav II., původním jménem Jaromír) = 178-180 cm --- Přemyslovec v hrobě č. 98 Em. Vlčkem určený jako Oldřich = 180-181 cm --- Břetislav I. = 182 cm a Spytihněv II. = 179 cm. A podstatně menší tzv. Václav = 160-165 cm. Václavovy kosti se nezachovaly v takové úplnosti, aby šlo výšku stanovit přesněji.

Že se pozdější světec Václav jako archipresbyter jmenoval Pavel, to pravděpodobně podporuje hříčkou i Gallus. Ten Václavy činy pověsil na polského Zbyhněva. Když v II, 4 uvádí na scénu Zbyhněva, tak o několik řádků dále píše o vratislavském správci Magnusovi. Jméno Magnus znamená velký, což je svým významem opak slova malý.

Falešný Kristián napsal o tzv. Václavovi, že sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné přijímal. Tato činnost příliš nesouzní s knížetem, ale s knězem a archipresbyterem ano. A tzv. Václav, než se stal knížetem, tak se věnoval duchovní dráze, jejímž vyvrcholením byla funkce archipresbytera.

Budečský kostel Petra a Pavla byl v době postavení knížetem Spytihněvem zasvěcen pouze sv. Petrovi. Mělo k rozšíření zasvěcení o sv. Pavla snad ve 2. polovině 12. století připomenout, že tzv. Václav jakožto archipresbyter Pavel v tomto kostele působil?

42C22. DŮM ARCHIPRESBYTERA PAVLA, TO JE PRAVDĚPODOBNĚ DŮM TZV. VÁCLAVA

Falešný Kristián od Gumpolda převzal, a poněkud pozměnil, následující líčení (1969, s. 65, 66): "Blažený pak Václav, ač útlého byl ještě věku, u matky přebývaje též duchem prorockým se v oněch dnech proslavil a všecko, co nastane, poznal, neboť mu to zjevil Kristus Pán v jasném vidění. Jednou za ticha nočního ukázal se zrakům... Václava dům jistého kněze Pavla (jenž k často zmíněné paní blažené paměti Ludmile oddaně lnul a jehož přátelství bylo od ní nejoddaněji spláceno), půvabnými a rozsáhlými ochozy obehnaný, zbaven jsa všech krásných zdí a přebývání lidskému zcela odcizený. Když ze sebe střásl tíhu tělesného spánku..." […] "...promluvil: Když jsem pozdě ulehl... v tichu nočním mne [tzv. Václava] vyrušilo vážné a tajemné vidění. Uzřel jsem dvůr kněze Pavla veškeré krásy budov zbavený a od lidí nadobro opuštěný..." [...] "...chystám se, aby věc byla neklamně vysvětlena, podáním jasného řešení odhaliti pravý smysl toho snu... - Neboť zboření domů, které jsem spatřil, věští šťastnou smrt mé báby Ludmily, svaté a ctihodné paní. Ta totiž jako oběť šíleného spiknutí mojí matky, jak rodem, tak i hanebností skutků pohanky, zosnovaného s několika pomahači k zločinu stejně odhodlanými, zanedlouho podstoupí za vyznávání křesťanského jména a víry kruté těla umučení zbraněmi bezbožníků, kteří k ní tajně vpadnou. Rozlehlé pak prostranství v domě, jak vidění svědčí, lidem opuštěné, ohlašuje žalostné vyhnání kněžstva ze země a nezaslouženou ztrátu všeho jmění – na výsměch naší ochraně. Neboť zajisté moje rodička zlořečené paměti, zavile nenávidíc živoucí víru, kterou já seč jsem vyznávati, ctíti, ze srdce následovati a milovati neustávám a nejinak i v budoucnu vždy milovati budu, zamýšlí tyto kněze rozličných stupňů, poněvadž se hlásí k stejnému smýšlení jako já, statků pozemských zbaviti a ze země ukrutně vyhnati." Znamenají slova nočního a nočním, že v textu je něco skryto? Za útlého ještě věku pobýval tzv. Václav s matkou Ludmilou na Moravě. Která žena je zde označována jako pohanka a jako moje rodička zlořečené paměti, když Václavovou matkou byla podle legend Drahomíra, ale ve skutečnosti jí byla Ludmila. Domnívám se, že falešný Kristián, tj. biskup Heřman, zde odsuzuje Ludmilu. - Když je u "Kosmy" a u Galla někdo oslepen, znamená to, že si za oslepenou osobu máme dosadit osobu jinou a nebo stejnou, ale s jiným jménem. Zde není nikdo oslepen, ale jako by tzv. Václav oslepen byl: spí a zdá se mu sen. Navíc svatý Pavel z Tarsu byl dočasně oslepen. Proto možná nebylo třeba oslepovat kněze Pavla, aby za ním zasvěcený čtenář hledal jinou osobu nebo stejnou osobu s jiným jménem. -Ze které země byli kněží vyhnáni? Domnívám se, že po lucké válce šlo o kněze z území, které bylo ovládané Mojmírovcem Spytihněvem.

J. Frolík se domnívá, že dům kněze Pavla byl možná nalezen na Pražském hradě. Napsal k tomu mj. toto (2020, s. 202, 203): "Jedinou informací o jeho umístění v hradním areálu je blízkost knížecího paláce. Na Jiřském náměstí bylo při výzkumech v letech 1997-2001 v jeho severní části před domem čp. 36/IV objeveno na svažitém terénu zdivo o výšce až 1,3 m stavěné z opukových kamenů spojovaných jílem." […] "Ze stavby známe pouze část interiéru, zdivo však bylo poměrně pečlivě provedeno. Zdá se, že jeho účelem bylo vytvořit rovný podklad pro nedochovanou dřevěnou stavbu. Obtížné je jeho přesné časové zařazení." […] "Zařazení do staršího 10. století tedy zůstává hypotetické, ale jednalo se o stavbu, která se vymykala tehdy obvyklým konstrukcím."

Domnívám se, že dvůr/dům/příbytek kněze Pavla se mohl nacházet na Budči nebo na území dnešním Malostranském náměstí. Nebyla lokalita Pražského hradu ještě natolik pohanským sakrálním místem, že by nebylo vhodné, aby tam sídlil archipresbyter? - Pokud se nacházel v areálu ohrazeného budečského dvorce, potom se archeologové při jeho hledání ocitají v obtížné situaci. A. Bartošková k areálu ohrazeného dvorce napsala (2021, s. 117, pozn. 28): "...většinu prostoru palisádou hrazeného dvorce, jenž se rozprostíral na téměř půlhektarové ploše, překrývá současný hřbitov, takže kromě sakrálního okrsku (kostel s přilehlým pohřebištěm) v severozápadním rohu dvorce nevíme o jeho vnitřní struktuře téměř nic." - Tzv. Václav byl zřejmě archipresbyterem, tj. zástupcem biskupa u Spytihněva na Budči. Tzv. Václav nejprve tento archipresbyterský dvorec opustil a následně byl dvorec vítězem v lucké válce Vratislavem zbourán? - Falešný Kristián říká přímo, že je třeba pravý smysl toho snu odhalit.

42C23. TZV. VÁCLAV VYSTUPUJE V LEGENDÁCH I POD JMÉNEM UČEN, UČENÝ

Legendisté nemohli přiznat, že budoucí světec Václav opustil svou úspěšnou duchovní dráhu a stal se světským knížetem. Proto jeho kněžské působení naznačovali různými polopravdami. Jednou z takových polopravd je, že tzv. Václav byl na Budči učen knězem Učenem, Učeným, ve skutečnosti se učil na jednom z Budkových (Rostislavových) hradišť na Moravě a na Budči už působil jako kněz, možná dokonce jako archipresbyter (Pavel).

O knězi Učenovi se zmiňují pouze legendy Crescente fide a Druhá staroslověnská legenda. V první z nich čteme: "Jeho otec [Vratislav], přeje si vyhovět touze synova srdce, poslal jej do města jménem Budeč, aby ho tam cvičil v žaltáři jistý kněz, zvaný Učen." A staroslověnská legenda sděluje toto: "...ještě za života otcova zatoužil po knižním vzdělání, opětovnými prosbami přemohl srdce, rozum i mysl otcovu a byl od něho poslán na hrad zvaný Budeč ke knězi jménem Učený a byt jemu svěřen, aby jej vycvičil ve vědách."

Je otázka, jestli jméno Učen je pravé. O knězi Učenovi napsal J. Novotný (2012, s. 35): "...nemůžeme považovat výraz ,Ucenus' za jméno, nýbrž právě za označení výjimečné vzdělanosti."

Vr. Vaníček o knězi Učenovi napsal (2014, s. 80): "Výuku kněžice [tzv. Václava] na Budči potvrzuje legenda Crescente fide a uvádí zde jméno kněze ,Uenna'. Tento kněz se spíše jmenoval Wenno než ,Učena' a patřil asi k řezenskému kléru. To by mohlo potvrzovat dvojí jazykovou výchovu Václava."

D. Třeštík a P. Sommer vidí původ kněze Učena, Učeného na Moravě (2016, s. 253): "Hradský kněz na Budči se jmenoval přímo Učen, tedy ,učený'. Domácího původu mohli tito kněží být stěží, o nějaké škole vzdělávající kněze z místních lidí nic nevíme (,škola' na Budči, na níž měl studovat sv. Václav, je nedorozumění), musí tedy jít o kněze z Moravy." - "Právě kněží z Moravy do Čech přinesli nejen slovanské písemnictví, ale i některé zvyklosti moravské církve, které se pak, jako ,změtené náboženství', marně pokoušel vymýtit Vojtěch."

Legenda Crescente fide zná kněze Učena, ale nezná kněze Pavla. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu zná jak kněze Učena, Učeného, tak kněze Pavla. I tak může jít o jednu osobu.

Je za knězem Učenem, Učeným skryt Metoděj (což považuji za málo pravděpodobné) a skutečně tzv. Václava učil, ale nikoliv na Budči, ale na některém velkomoravském hradišti, třeba na hradišti v Mikulčicích, tj. na hradišti Rostislava, který se po část svého života jmenoval Budek? Nepodobalo se jméno mikulčického hradiště jménu Budeč? Nebo tzv. Václav jako archipresbyter na Budči učil a legendisté úmyslně učinili z učitele žáka? Stejně tak "Kosmas" několikrát otočil skutečnost o 180°. O Vratislavovi (u "Kosmy" o Neklanovi), který měl problémy s pohybem, napsal, že byl na útěku rychlejší než Parth. - Jestliže by jméno Učen, Učený mělo ukázat na Metoděje, potom by legendista vytvořil jméno Učen, Učený z významu Metodějova jména. To lze podle M. Knappové (2015, s. 232) vyložit jako (způsob) zkoumání, bádání, poznání. - Gallus nazval tzv. Václava Leškem, tedy jménem, které vzniklo pravděpodobně od jména Lstibor nebo Lstimír či Lstislav. J. Rejzek napsal (2015, s. 375): "Psl. *lьstь je staré přejetí z german. ..., původní význam byl {vědění, chytrost}..."

Na Budči se mohli klerici učit, aniž by tam byla nějaká (s přimhouřením obou očí) škola. P. Sommer k výuce kleriků napsal (2010, s. 68): "Výchova kleriků probíhala ve velmi nestandardních podmínkách individuální výuky, jak ještě ve 12. století dokládá Opatovický homiliář..."

42C24. Z JAKÉHO PALÁCE VYHLÉDL TZV. VÁCLAV A STOPY PO PALÁCI NA PRAŽSKÉM HRADĚ

Gumpold se o paláci ve spojení s tzv. Václavem zmiňuje dvakrát. V 8. kapitole napsal: "...vyšel [tzv. Václav] nepozorován strážemi z paláce." V kapitole 13 Gumpold napsal: "...uplynul onen šťastný věk jinošských let, kníže náš dosáhl průbojnosti mužné odvahy; ponenáhlu nesmlouvavě odmítaje liché rady svých dvořanů a zoškliviv si nemálo jejich nevědomost, která sešla z pravé cesty, svolal jednoho dne do paláce shromáždění bojovníků..." […] "'Když jsem byl před drahným časem péčí rodičů dán na učení a z Písma jsem dychtivě čerpal vzdělání...'" - Autor Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu tyto informace v podstatě opsal. Kap. 8: "...vycházel z paláce, aniž to strážci věděli..." Kap. 13: "...vyspěv k mužnému rozumu mocných ponenáhlu od sebe odvrhnuv ty ze svých mužů, kteří následovali nerozumné rady... svolal jednoho dne všechny své velmože a družinu do paláce... […] "'Když jsem byl svými rodiči dán na učení Písmu...'"" V kapitolách 8 jde o palác ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde se tzv. Václav učil teologii. Když se vyučil a když zemřel Bořivoj, odešel tzv. Václav ke Spytihněvovi, který z Budče ovládal území zhruba na západ od Vltavy. V té době se věnoval duchovní dráze a dotáhl to zřejmě až na archipresbytera. V legendách vystupuje jako Pavel. Nevyvrací to ani informace, že Pavel byl na Václavově pohřbu. Když se stal tzv. Václav knížetem, jmenoval se pravděpodobně Lešek, oficiálním jménem Lstibor (s menší pravděpodobností Lstimír nebo Mstislav). Část Lsti- lze etymologicky spojit s moudrostí a s věděním, část -bor vychází ze slov boj, bojovník. Na jméno Lstibor ukazují v citacích možná slova nevědomost, učení, vzdělání - rozumu, nerozumné, učení. Tato slova velice souvisí se sdělovanými informacemi. Gumpold i autor jejího víceméně opisu tato a podobná slova užívají v legendě v souvislosti s tzv. Václavem i na místech, kde to není potřeba. - Palác v kap. 13 je pravděpodobně palác ve Staré Kouřimi. Protože se tehdy jmenovala Dowina, možná na ni upozorňují Gumpold a jeho "opisovač" víceméně protikladným slovem mužné a velmože ("velké muže").

Autor Crescente fide, možná pravý Kristián, o tzv. Václavovi napsal: "...z vnuknutí božího předvídal budoucnost. Z množství jeho věšteb připomenu aspoň jedinou: Jednoho dne, který nadešel v pravidelném toku času, vystoupil do hořejší části paláce a vyhlédnuv z okna řekl jednomu žákovi: ,Tenhle příbytek staršího kněze Pavla mi připadá jakoby pustý.'" J. Frolík lokalizuje tento palác na lokalitu dnešního Pražského hradu, ze slov do hořejší části vyvozuje, že palác musel být nejméně jednoposchoďový a dokonce na Pražském hradě vidí J. Frolík možné stopy po tomto paláci. Blíže viz zde kapitolu Vznik Pražského hradu.

Na Pražském hradě měl palác kníže a biskup. K těmto palácům napsal J. Frolík (2000, s. 134): "Významnou světskou stavbu představoval palác pražského biskupa stojící západně od rotundy sv. Víta. Jeho stavební pozůstatky obsahuje dnešní budova tzv. Starého proboštství. Nejstarší stavební fázi, datovanou před rok 1060, tvořil rozsáhlý objekt (rozměry až 9 x 9 m), zděný z kamenů spojovaných hlínou." […] "Archeologický výzkum prozatím nepřinesl žádné průkazné indicie pro lokalizaci nejstaršího knížecího paláce. Z písemných pramenů víme, že byl nejméně jednopatrový a s poukazem na podobu biskupského sídla lze uvažovat o jeho zděné podobě. Jen slabé náznaky směřují úvahy o lokalizaci na vrchol skalního hřbetu východně od svatováclavské rotundy." Datování vzniku biskupského paláce neumožňuje uvažovat o tom, že ho užíval již tzv. Václav, když byl archipresbiterem. Jemu zřejmě patřil dům kněze Pavla, a tzv. Václava máme za knězem Pavlem vidět. Protože Bořivoj, Spytihněv a Vratislav nikdy nevládi z Pražského hradu, nebyl tam za nich vybudován ani výstavný palác. Tzv. Václav, když opustil církevní dráhu, vládl ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina. Nemohu vyloučit, že koncem svého života z Hradu tzv. Václav vládl a postavil palác. Pravděpodobnější se mi zdá, že palác postavil až Boleslav I. jakožto součást Nového hradu. Tzv. Václav zřejmě za svého života nemohl z paláce na Pražském hradě vyhlížet, informace je v tom smyslu nepravdivá, ale kdyby již za něho palác stál, mohl tzv. Václav z něho vidět dvůr kněze Pavla, který však zřejmě stál v blízkosti místa na Malé Straně, kde byla později postttavena rotunda sv. Václava. - Možná však může jít o palác na zcela jiné lokalitě než na Pražském hradě.

Tzv. Václav se zřejmě učil ve Starém Městě a snad i v Mikulčicích, později snad v Řezně. V duchovní dráze to tzv. Václav dotáhl na archipresbytera, možná se jménem Prostěj. (Dětmar i "Kosmas" nechali Prostěje oslepit, objevuje se tedy i pod jiným jménem.) V legendách je jmenován knězem Pavlem a možná i Učenem. Před luckou válkou existovala dvě knížectví, Spytihněvovo s hlavním hradištěm Budčí a Spytihněvovo s hlavním hradištěm Kouřimí. Pokud byl tzv. Václav archipresbyterem jenom pro jedno z těchto knížectví, potom se domnívám, že ve Spytihněvově. A za lucké války, která byla válkou mezi Mojmírovcem Spytihněvem a Přemyslovcem Vratislavem byl zničen dvůr/dům/příbytek kněze Pavla. Na Budči měl Spytihněv jistě palác a měl tam působit kněz Učen. (Není to jiné jméno pro arcipresbytera Pavla, tj. pro tzv. Václava?) Vyhlédl tedy tzv. Václav z paláce na Budči? Nebo byl dům kněze Pavla na dnešní Malé Straně. Tam rotundě sv. Václava předcházel jiný kostel nebo kostely, tam byl Václav popraven, tam byl Vojtěch zvolen biskupem. Bylo by vidět z Pražského hradu na tuto malostranskou lokalitu, na "Kosmův" Levý Hradec? Stála na lokalitě budoucího Pražského hradu v té době nějaká stavba, kterou by "Kosmas" mohl nazvat palác? Bořivoj vládl z Kouřimska a Kolínska, Spytihněv nejdříve ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) a později z Budče, Vratislav možná měl hlavní sídlo někde v Polsku. Když Vratislav rozdělil své panství mezi bratra tzv. Václava a syna Boleslava, vládl tzv. Václav ze Staré Kouřimi a Boleslav možná sídlil v Polsku. Kde však po tomto rozdělení sídlil Vratislav? První zmínka o Pražském hradě se vztahuje k Vratislavovi, vítězi v lucké válce. Tzv. Václav (Durynk) našel Vratislava (Neklana) v pražském paláci. (Nebyl však až Boleslav I. skutečným vládcem, který vládl z Pražského hradu? Neučinil teprve on ze sakrální lokality Děvín skutečný hrad – Nový hrad?) Dejme tomu, že Vratislav žil poté, když své panství rozdělil mezi svého mladšího bratra Václava a syna Boleslava a malou část si ponechal, žil na lokalitě Pražského hradu a postavil tam baziliku sv. Jiří. Že na této lokalitě byl palác, ještě neznamená, že tam byl také Václavův dvůr/dům/příbytek. Autor Crescente fide chtěl myslím především říci, že na dvůr/dům/příbytek Pavlův, tj. Václavův, bylo z Pražského hradu vidět. A to místo mohlo být na místě opevněné části dnešní Malé Strany, části, kterou "Kosmas" nazval Levý Hradec, někde v blízkosti pozdější rotundy sv. Václava. - V lucké válce najde pastorek, tj. Václav, zabitou ženu, tj. Ludmilu, když přijde domů. Bylo to na dnešní Malé Straně? - Díval se tedy tzv. Václav z paláce na Budči na svůj (tj. zde Pavlův) dům nacházejícím se také na Budči? Nebo se tzv. Václav díval z paláce na Pražském hradě na Pavlův (tedy svůj) dům nacházejícím se na dnešní Malé Straně?

Jestliže by se dům kněze Pavla nacházel na lokalitě Pražského hradu, musel by se na něj dívat tzv. Václav z hořejší části paláce, musel by se na něho dívat z rozhledny? Domnívám se, že se na něj mohl dívat divák z paláce na Pražském hradě, přičemž dům kněze Pavla byl opevněném sídlišti na části Malé Strany, přičemž toto sídliště nazval "Kosmas" pravděpodobně Levý Hradec. Nemohl se však na něj pravděpodobně dívat tzv. Václav, protože palác možná postavil až Boleslav I. Z lokality, která byla především sakrální (z pohanské se počínaje Spytihněvem měnila na křesťanskou), se stávala navíc a postupně především sídlem panovníka.  

J. Frolík se domnívá, že tzv. Václav vyhlédl z paláce Pražského hradu. Stopou po existenci paláce na Pražském hradě by podle J. Frolíka mohl být následující nález (2020, s. 202). "Při výzkumech na Jiřském náměstí v letech 1997-2001 byly objeveny dvě jámy, v nichž se kromě obvyklých zlomků keramiky nacházely také hrudky malty, které nesly otisky dřevěné stěny. Po nanesení na stěnu byla malta přetřena kvalitní omítkou. Jámy se nacházejí u závěru katedrály sv. Víta na Jiřském náměstí. Rozptýlená malta obdobného charakteru byla objevena také ve vrstvách a objektech zkoumaných nedaleko u severní stěny křídla Jezdeckých schodů Starého královského paláce. Základová zeď katedrály porušila stavbu na kamenné podezdívce, z níž zůstal pouze nevelký úsek jedné zdi. Zeď samotnou se nepodařilo jednoznačně časově zařadit, ale patří ke stratigraficky nejstarším objektům na zkoumané ploše. Podle keramiky z výše zmíněných dvou jam náleží objevená situace do staršího 10. století, tedy do doby... knížat Spytihněva I. a Vratislava I. Palác by byl situován na vrcholu hradního ostrohu..."

A. Merhautová a P. Sommer o pražském paláci napsali (2002, s. 146): "Z písemných pramenů se dozvídáme o existenci knížecího a biskupova paláce na Pražském hradě (jde nesporně o dřevěné budovy), o paláci na Vyšehradě a díky archeologickému výzkumu známe půdorys v pořadí druhého paláce na Libici." Když historici a archeologové dojdou k závěru, že někde byla nějaká stavba a nemohou po ní najít žádné stopy, dojdou automaticky k závěru, že stavba byla dřevěná, a proto po ní stopy prostě nejsou. Druhá možnost, že by tam stavba nikdy nestála, to pro ně (netvrdím že vždycky) nepřichází v úvahu. JE V NĚJAKÝCH PRAMENECH JE KNÍŽECÍ PALÁC DO VLÁDY BOLESLAVA I. KLADEN JMENOVITĚ DO PRAHY? JE V NĚJAKÉM PRAMENI PRVNÍ BISKUP DĚTMAR SPOJEN S BISKUPSKÝM PALÁCEM KLADENÉM PŘÍMO NA PRAŽSKÝ HRAD. - OVĚŘIT

Falešný Kristián od Gumpolda převzal, a poněkud pozměnil, následující líčení (1969, s. 65, 66): "Blažený pak Václav, ač útlého byl ještě věku, u matky přebývaje též duchem prorockým se v oněch dnech proslavil a všecko, co nastane, poznal, neboť mu to zjevil Kristus Pán v jasném vidění. Jednou za ticha nočního ukázal se zrakům... Václava dům jistého kněze Pavla (jenž k často zmíněné paní blažené paměti Ludmile oddaně lnul a jehož přátelství bylo od ní nejoddaněji spláceno), půvabnými a rozsáhlými ochozy obehnaný, zbaven jsa všech krásných zdí a přebývání lidskému zcela odcizený. Když ze sebe střásl tíhu tělesného spánku..." […] "...promluvil: Když jsem pozdě ulehl... v tichu nočním mne [tzv. Václava] vyrušilo vážné a tajemné vidění. Uzřel jsem dvůr kněze Pavla veškeré krásy budov zbavený a od lidí nadobro opuštěný..." [...] "...chystám se, aby věc byla neklamně vysvětlena, podáním jasného řešení odhaliti pravý smysl toho snu... - Neboť zboření domů, které jsem spatřil, věští šťastnou smrt mé báby Ludmily, svaté a ctihodné paní. Ta totiž jako oběť šíleného spiknutí mojí matky, jak rodem, tak i hanebností skutků pohanky, zosnovaného s několika pomahači k zločinu stejně odhodlanými, zanedlouho podstoupí za vyznávání křesťanského jména a víry kruté těla umučení zbraněmi bezbožníků, kteří k ní tajně vpadnou. Rozlehlé pak prostranství v domě, jak vidění svědčí, lidem opuštěné, ohlašuje žalostné vyhnání kněžstva ze země a nezaslouženou ztrátu všeho jmění – na výsměch naší ochraně. Neboť zajisté moje rodička zlořečené paměti, zavile nenávidíc živoucí víru, kterou já seč jsem vyznávati, ctíti, ze srdce následovati a milovati neustávám a nejinak i v budoucnu vždy milovati budu, zamýšlí tyto kněze rozličných stupňů, poněvadž se hlásí k stejnému smýšlení jako já, statků pozemských zbaviti a ze země ukrutně vyhnati." Znamenají slova nočního a nočním, že v textu je něco skryto? Za útlého ještě věku pobýval tzv. Václav s matkou Ludmilou na Moravě. Která žena je zde označována jako pohanka a jako moje rodička zlořečené paměti, když Václavovou matkou byla podle legend Drahomíra, ale ve skutečnosti jí byla Ludmila. Domnívám se, že falešný Kristián, tj. biskup Heřman, zde odsuzuje Ludmilu. - Když je u "Kosmy" a u Galla někdo oslepen, znamená to, že si za oslepenou osobu máme dosadit osobu jinou a nebo stejnou, ale s jiným jménem. Zde není nikdo oslepen, ale jako by tzv. Václav oslepen byl: spí a zdá se mu sen. Navíc svatý Pavel z Tarsu byl dočasně oslepen. Proto možná nebylo třeba oslepovat kněze Pavla, aby za ním zasvěcený čtenář hledal jinou osobu nebo stejnou osobu s jiným jménem. - Ze které země byli kněží vyhnáni? Domnívám se, že po lucké válce šlo o kněze z území, které bylo ovládané Mojmírovcem Spytihněvem.

J. Frolík se domnívá, že dům kněze Pavla byl možná nalezen na Pražském hradě. Napsal k tomu mj. toto (2020, s. 202, 203): "Jedinou informací o jeho umístění v hradním areálu je blízkost knížecího paláce. Na Jiřském náměstí bylo při výzkumech v letech 1997-2001 v jeho severní části před domem čp. 36/IV objeveno na svažitém terénu zdivo o výšce až 1,3 m stavěné z opukových kamenů spojovaných jílem." […] "Ze stavby známe pouze část interiéru, zdivo však bylo poměrně pečlivě provedeno. Zdá se, že jeho účelem bylo vytvořit rovný podklad pro nedochovanou dřevěnou stavbu. Obtížné je jeho přesné časové zařazení." […] "Zařazení do staršího 10. století tedy zůstává hypotetické, ale jednalo se o stavbu, která se vymykala tehdy obvyklým konstrukcím."

Domnívám se, že dvůr/dům/příbytek kněze Pavla se mohl nacházet na Budči. Pokud se nacházel v areálu ohrazeného budečského dvorce, potom se archeologové při jeho hledání ocitají v obtížné situaci. A. Bartošková k areálu ohrazeného dvorce napsala (2021, s. 117, pozn. 28): "...většinu prostoru palisádou hrazeného dvorce, jenž se rozprostíral na téměř půlhektarové ploše, překrývá současný hřbitov, takže kromě sakrálního okrsku (kostel s přilehlým pohřebištěm) v severozápadním rohu dvorce nevíme o jeho vnitřní struktuře téměř nic." - Tzv. Václav byl zřejmě archipresbyterem, tj. zástupcem biskupa u Spytihněva, který vládl území zhruba na západ od Budči. Tzv. Václav nejprve tento archipresbyterský dvorec opustil a následně byl dvorec vítězem v lucké válce Vratislavem zbourán? - Falešný Kristián říká přímo, že je třeba pravý smysl toho snu odhalit.

Připusťme, že palácem je míněn palác na Pražském hradě. Musel tam však být také dvůr/dům kněze Pavla? Nemohl být na území dnešního Malostranského náměstí, na jehož části bylo ohrazené osídlení s řemeslnými dílnami, tržištěm, kostelem, vězením? Bylo by na tento dvůr/dům vidět z paláce na Pražském hradě? - Vzhledem k tomu, že legendisté často psali polopravdy, nezněla by věta o paláci, kdyby pravdivě popisovala skutečnost, takto?: Kdyby palác v době, kdy stál dvůr/dům kněze Pavla, již existoval, bylo by z jeho prvního poschodí vidět na dvůr/dům kněze Pavla, stojícím na opevněném sídle u Vltavy.

42C25. TZV. VÁCLAV OPUSTIL CÍRKEVNÍ DRÁHU

Tzv. Václav vystudoval teologii a poté se věnoval kněžské dráze. V legendách a v Kronice Čechů vystupuje jako kněz Kaich (domácká podoba jména Kain), jako archipresbyter Pavel a pravděpodobně i jako kněz Učen. Za lucké války, války mezi Přemyslovcem Vratislvem (Neklanem) a Mojmírovcem Spytihněvem (Vlastislavem) opouští církevní dráhu a jakožto bojovník bojuje za zájmy svého staršího bratra Vratislava a později se stává českým knížetem vládnoucím časově souběžně s Boleslavem I., jehož knížectví leželo severně od knížactví tzv. Václava.

To, že pozdější světec Václav zběhl z církevní dráhy, nemohli legendisté a kronikář "Kosmas" napsat. Přečtěme si, co napsal Dětmar o zběhlé mnišce Odě {kniha IV, 57 (36)}: "Když řečená kněžna [Dobrava] zemřela, oženil se Boleslavův otec [otec Boleslava Chrabrého Měšek] bez církevního posvěcení s jednou řeholnicí z kláštera Calbe, dcerou markraběte Dietricha. Jmenovala se Oda a dopustila se veliké troufalosti. Zavrhla nebeského ženicha a dala přednost válečníkovi, což se velmi nelíbilo církevním pastýřům, ale zejména jejímu biskupovi, velectěnému Hildewardovi."

42C26. TZV. VÁCLAV SE PODÍLÍ NA SMRTI LUDMILY A NA SMRTI SPYTIHNĚVOVA SYNKA

O podílu tzv. Václava na zavraždění Ludmily se dozvídáme již z legendy Fuit, v níž se poprvé jmenují Ludmilini vrazi Tunna a Gommon. Přitom Tunna je tzv. Václav a Gommon je chromý Vratislav. O smrti Ludmily se zmiňuje i "Kosmas" v líčení lucké války. Tzv. Václav je nejmenovaný pastorek a Ludmila je ve viditelné vrstvě nejmenovaná pastorkova manželka. Ve skryté vrstvě je jí pastorkova matka. "Kosmas" to prozradil prozradil pomocí Euminidy. Pastorek, tj. tzv. Václav, dostává radu, jak se má v bitvě zachovat. V překladu W. W. Tomka mu ji dává Wzteklice, v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové ji dává jedna z počtu hadaček. V latinském textu dává radu Euminida. Eumenidy byly původní Erínye, ty pronásledovaly Oresta za matkovraždu. Ke třem Eumenidám přirovnává "Kosmas" i tři Krokovy dcery: Kazi, Tetku a Libuši. Za každou z nich se skrývá Ludmila.

Pastorek má dát do tobolky, lépe mělo být přeloženo do mošny, uši zabité ženy. Slovo mošna bylo také staročeské pojmenování pro konkubínu, pro souložnici, a za tu byla Ludmila považována, protože když s ní začal žít Bořivoj, tak staré manželství nerozvázal. Ludmila tedy nebyla Bořivojovou ženou hlavní, tudíž byla mošna.

Zd. Dragoun se domnívá, že Ludmila mohla být zavražděna už s tím úmyslem, aby Přemyslovci měli světce z vlastního rodu. K tomu mj. napsal (2011, s. 182): "Přiznáme-li oprávněnost podezření na záměrné zajištění rodových světců, pak ani v případě sv. Ludmily nesmíme pominout domněnku, že do celé záležitosti mohl být zasvěcen (ne-li především) Václav."

Že byl Spytihněvův synek zavražděn tzv. Václavem, to prozrazuje "Kosmas" ve skryté vrstvě, když Durynk, tj. tzv. Václav, zabíjí nejmenovaného Vlastislavova, tj. Spytihněvova, synka. Durynk s ním jde na lov ryb proto, že "Kosmas" slovo lov, lovit, lovec apod. užívá tam, kde se objevuje pozdější světec, a to tzv. Václav, Vojtěch nebo Ludmila. Durynk lovící ryby, to je budoucí světec Václav.

Zd. Dragoun upozorňuje, že v písemných pramenech jsou náznaky, že chování tzv. Václava nebylo běloskvoucí. K tomu napsal (2011, s. 182): "Liliovitý obraz mučedníka Václava nabírá tak některé stíny, doložitelné i v nejstarším legendárním pojetí. Poněkud dvojznačnou formulaci čteme o Vclavovi v legendě Vavřince Montecassinského: ,Neboť neobával se nijak smrti ten, který, jak kdosi praví, naučil se nevážiti života' N stejném místě se dozvídáme, že Václav se po Boleslavově večerní hostině odebral do chrámu ještě v noci, což potvrzuje i legenda Crescente fide. Jak hodnotit tento jev, připomeneme-li si Kristiánův odkaz na biblické: ,Každý, kdo zle činí, nenávidí světla'?"

42C27. REAKCE KNÍŽETE VRATISLAVA (NEKLANA) NA ZAVRAŽDĚNÍ SPYTIHNĚVOVA (VLASTISLAVOVA) SYNKA TZV. VÁCLAVEM (DURYNKEM)

Tzv. Václav, u "Kosmy" Durynk zabil Spytihněvova syna. Viz zde kapitolu Zabiti Vlastislavova (tj. Spytihněvova) syna... Po vraždě se tzv. Václav vypravil k Vratislavovi a sdělil mu, že zabil chlapce, syna knížete Vlastislava (tj. Spytihněva). Užil přitom mj. tato slova: "...často jedna malinká jiskřička, kterou strážce domu zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a zasáhne a sežehne nejen dům, nýbrž i pány domu. Tuto jiskřičku jsem já... uhasil..." […] "Hle, mstitel krve otcovy, který vám jednou měl škoditi, leží poražen bez vaší krve. Nuže... přijměte spěšně to panství [v němž do úmrtí v lucké válce vládl Spytihněv a po něm možná Ludmila], jež beze strachu budete na věky šťastně držeti." A poté, když vrah ukázal knížeti chlapcovu hlavu, odvrátil kníže hlavu. Upozorňuje "Kosmas" odvrácením hlavy na jméno Vratislav? A nyní "Kosmas" vyjadřuje své názory na Durynkův (Václavův) čin vložil do úst knížete (Vratislava) tato slova: "Kliď se mi s tím svým darem, ty bídný padouchu [tzv. Václave], z očí! Tvé zločiny přesahují míru i odpuštění a nenalézají hodné pomsty. Na tento zločin nelze si vymysliti hodné odsouzení ani úměrný trest. Či míníš, že bych nebyl mohl učiniti, cos učinil, kdybych byl chtěl? Já [Vratislav] jsem směl zabíti svého nepřítele [Spytihněva a Ludmilu], ale ty nikoli svého pána." […] "Zajisté kdo by tebe [tzv. Václave] usmrtil nebo k smrti odsoudil, upadne ne v jeden, ale ve dvojí hřích, protože za obojí ten hřích, žes byl usmrcen [tzv. Václave] a žes usmrtil pána [chlapce Cyrila?], ponese hřích trojnásobný." A ihned odešed, oběsil se [tzv. Václav] provazem na vysoké olši..." Není slovo popelu narážkou na hradiště Stará Kouřim? Neprozradil "Kosmas" že byl tzv. Václav oběšen? Znamenají slova kliď se mi z očí (ať tě nevidím), že v textu je něco skryto?

Co znamená věta, kterou pronesl vítěz lucké války Vratislav (u "Kosmy" Neklan), když mu Václav (u "Kosmy" Durynk) donesl podle "Kosmy" hlavu syna poraženého knížete Spytihněva (u "Kosmy" Vlastislava)? Věta u "Kosmy" zní: "Já jsem směl zabíti svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána"? Ludmila měla tři syny: s Rostislavem Spytihněva a s Bořivojem Vratislava a tzv. Václava. Spytihněv, tedy Mojmírovec, a Vratislav, tedy Přemyslovec, se stali knížaty ve dvou sousedních knížectvích. Spytihněv po vyhnání ze Staré Kouřimi vládl zhruba na západ od Vltavy z Budče a Vratislav zhruba na východ od Vltavy a v části Polska, a to ze Staré Kouřimi nebo nebo z nějakého jiného blízkého hradiště. Vratislav a Spytihněv byli vůči sobě nepřáteli. - Když se tzv. Václav vydal na knížecí dráhu (dotáhl to až na archipresbytera), žil u svého bratra jenom po matce Spytihněva. Kníže Spytihněv byl pánem vůči tzv. Václavovi. Spytihněvův syn se stal nástupcem (sice nezletilým) a jako takový byl on pánem vůči tzv. Václavovi. Tzv. Václav tedy zabil svého mladičkého pána. Tzv. Václav se podobal Jidášovi, ten zradil svého pána Krista, a proto ho "Kosmas" nechal oproti skutečnosti oběsit na olši.

Není slovy já jsem směl zabíti svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána opět řečeno, že v době lucké války tzv. Václav patřil k "Nezamyslovcům", tedy k Mojmírovci Spytihněvovi, synovi Rostislava a Ludmily". Tzv. Václav, zde Durynk, vykonával v knížectví Spytihněva funkci archipresbytera (je totožný s knězem Pavlem), a protože byla tehdy církev podřízena knížeti, byl Spytihněv – a po něm by to byl jeho syn – Václavovým (Durynkovým) pánem.

Kníže Vratislav trpěl osteochondrózou (vadou krční páteře), která mu činila problémy v pohybu. Na to naráží "Kosmas" v I, 13. O knížeti zvítězivším v lucké válce, tj. Neklanovi, tj. Vratislavovi, napsal, že sedí v radě. Sedění totiž byla zřejmě nejčastější poloha knížete Vratislava, když byl nemocný na nohy, jak o něm tuto informaci pověsil na Vladislava (Heřmana) Gallus v II, 1.

42C28. TZV. VÁCLAV SE STAL KNÍŽETEM, JEHO VNITŘNÍ POLITIKA

Tzv. Václav to dotáhl vysoko v oblasti duchovní i světské. V oblasti duchovní se stal archipresbyterem, tj. zástupcem biskupa, a to zřejmě v té části Čech, kterou ovládal z Budče Spytihněv. K tomu se možná vztahuje jeho vykupování otroků, že dával kácet šibenice, to je možná výmysl legendistů. V oblasti světské se stal knížetem vládnoucím jižně od knížectví Boleslavova, které bylo z velké části v Polsku.

Když v lucké válce Vratislav zvítězil nad Spytihněvem (přičemž dokonce Spytihněv zřejmě v jedné bitvě zahynul) a zmocnil se jeho knížectví, přestal být tzv. Václav archipresbyterem, a dokonce opustil knížecí dráhu vůbec a přidal se na stranu Vratislavovu. Je spojen s vraždou Ludmily a jakožto Durynk s vraždou Spytihněvova syna. Proto byl falešným Kristiánem nazván Kaich, což je domácká podoba jména Kain.

Protože Vratislav měl problémy s pohybem, tak tzv. Václav a Boleslav za něho vykonávali některé úkoly, především možná vojenské. Vratislav mezi tzv. Václava a Boleslava rozdělil své panství. Tzv. Václav se zřejmě k některým jevům v knížectví začal chovat jinak, než když byl archipresbyterem. Jeho vystupování proti prodávání otroků zřejmě skončilo. Tzv. Václav ovládal své knížectví z Kouřimi, kde žil se svou manželkou Biagotou. Legendisté to nemohli napsat, takže falešný Kristián napsal pravý opak. Nechal tzv. Václava přijít ke kouřimskému knížeti. Mezi tzv. Václavem a Boleslavem došlo po čase k bojům o moc. Boleslav byl úspěšnější, tzv. Václava porazil a učinil ho svým subregulem, prvním mezi staršími. Tzv. Václav však začal znovu bojovat, ale opět prohrál a byl poslán do kláštera. Z kláštera opět kul pikle, tak byl popraven. Synem tzv. Václava byl Slavník, tj. Zbraslav. Tzv. Václav je tedy otcem Slavníkovců, tj. Vršovců.

P. Charvát vidí velikost tzv. Václava v tom, že vybudoval rotundu sv. Víta na místě majícím velký význam pro pohany. K tomu napsal mj. (2010, s. 82, 83): "Teprve až kníže Václav vztyčil svou okrouhlou stavbu svatovítské rotundy přímo uprostřed Hradu, na skalním masivu s dávným obětištěm i knížecím stolcem. Tím podrobil božstvo dávné přísahy a ztělesnění vladařské suverenity nad českou zemí – Mithru, v tehdejší české výslovnosti Mira – vládě křesťanského Boha. Dávný Mir se tak stal ,Mirem svatého Václava', který se od oné doby při nastolení každého nového knížete ocital v jeho ruce, jak praví suverenitní klauzule pečetí českých knížat a králů od Vladislava II. (I.) až po Václava II." […] "Tak provedl kníže Václav krok, který neměl dosud v dějinách české země obdoby. Vsazením dávného Mira do křesťanských souřadnic zaručil kontinuitu českého státního života. Jádro tehdejší české státní doktríny, totiž nastolovací obřad zpřítomňující prostřednictvím posazení uchazeče na knížecí stolec dávný obřad vznesení nároku na svrchovanost nad českými zeměmi, zachoval i pro budoucnost. Napříště však měl tento obřad probíhat v souřadnicích křesťanských, a každý nový kníže nepřebíral z kamenného stolce kdysi zde usazeného Mira, ale již ,Mír svatého Václava'. Václavovým přičiněním tak kontinuita českého státního života pokračovala i do dob nových a do vlády nového náboženství. Kníže Václav se mi z tohoto pohledu jeví jako jeden z nejvýznamnějších státníků raného středověku českých zemí, jako skutečný vládce, který se odvážil učinit krok potenciálně velmi nebezpečný a tradici ohrožující. Zcela nepochybně si podle mého názoru kníže Václav zaslouží nejen úctu jako český světec, ale také jako ,druhý zakladatel' české tradice státní, který měl odvahu sloučit tradici posvěcenou věky s požadavky nové, evropské kultury jeho doby, jejímž upřímným vyznavačem podle všeho byl." "Kosmas" o postavení rotundy sv. Víta napsal (I, 18), že Václav zanechal kostel neposvěcený, protože ho smrt předešla a že byl posvěcen až za Boleslava I. Neupřel zde "Kosmas" postavení rotundy Boleslavovi, protože by bylo pobuřující, aby světec Václav byl pohřben v kostele, který postavil jeho vrah (vrah jenom podle legend)? "Kosmas" napsal, že nebude psát, který kníže které kostely zřídil, protože by čtenářům mohl způsobit nechuť (k tomu pro třetí oko dodal: protože to už četli o jiných). Ve skutečnosti nemuselo jít o to, že čtenáři o založených kostelech již četli, ale o to, kdo je postavil. "Kosmas" mohl mít na mysli rotundu sv. Víta a kostely postavené vrahem Vojtěcha, tj. Boleslavem III. (především snad možná jen rozestavenou trikonchu na Vyšehradě) a možná kostely postavené i jinými vládci. - Tzv. Václav si vůbec nezaslouží úctu jako světec, měl na svědomí vraždu své matky Ludmily a svého synovce, syna Spytihněvova, (Existuje ještě nějaký jiný světec, který by měl na svědomí smrt své matky?)

Nyní citujme (2010, s. 83-85), ale značně zkráceně, Charvátovo zdůvodnění jeho názoru na význam sv. Václava ve spojení s Mithrou. "Pro své tvrzení spatřuji celkem argumenty čtyři. Především je zde onen ,pax ducis / regis XY in manu sancti Wencezlai." […] "Onen ,pax' - ,Mir, mir' – je však nejspíše třeba vykládat jako harmonii sociálních vztahů, dobré a správné ustrojení společnosti..." […] "Pokud se ,mir' (,Mír') v držení vládcově ocitl aktem nastolení, musel předtím sídlit přímo v kameni stolce, a při usednutí nového vládce přímým dotykem naplnit jeho tělesnou schránku." […] "Za druhé:... Viprecht Grojčský. Uvedl v ní [v řeči], že český kníže pochází z rodu velmi slavného, a že jeho předek Bougo kdysi panoval ,až po zemi Seringů' (čínské pomezí)." […] "...může však souviset [jméno Bougo] s íránským výrazem ,baga', obecně ,božstvo', který, jakožto konkrétní božské označení, odkazuje na Mithru. Zde se tedy českému knížeti Mithra připisuje jako předek." L. Reitinger v pojednání o Bougovi (2015, s. 341-342) nepoužil slovo předek, ale použil slova jedním z předchůdců. A domnívám se, že měl na mysli Rostislava, který po určitou dobu svého života užíval jméno mající domáckou podobu Budek. "Můj třetí argument [pokračuje P. Charvát] představuje archeologický vývoj Pražského hradu před vystavěním Spytihněvova opevnění. Nejstarší středověký objekt zde představuje příkop, který nejspíše někdy brzy v 9. století obepjal celou jeho ostrožnu." […] "Mohlo jít velmi snadno o hranici sakrálního prostoru vymezující okrsek posvátných obřadů." Na tomto místě by se hodilo, kdyby se P. Charvát zmínil o "Borkovského kostele" postaveným za uvedeným příkopem, kde byla podle mého názoru pochována Ludmila a podle historiků Spytihněv s manželkou. Nejde-li o Spytihněva, jde podle mne o Boleslava I. - Poslední argument P. Charváta je následující: "Konečně je třeba vzpomenout výsledků nedávné studie, která se zaměřila na otázky sakrálního prostoru v indoevropském prostředí." […] "Tento popis se velmi dobře hodí na topografii Pražského hradu. Jako první obětiště a západní pól posvátného okrsku interpretuji místo zvané pravděpodobně Žiži... které plně vyhovuje požadavkům na výše zmíněné kultovní místo." "Kosmas" si možná jméno Žiži (v latinských rukopisech Sizi, Zizi, Zicis) vymyslel a Mithru (pokud byl Mithra ve skutečnosti s uvedenou lokalitou opravdu spojen) nahradil bohyní Isis.

42C29. VYKUPOVAL TZV. VÁCLAV OTROKY A BOURAL ŠIBENICE?

Tzv. Václav mohl prosazovat jinou politiku jakožto archipresbyter (tu mohl prosazovat do jisté míry i "protistátní") a jinou mohl provádět v době, když byl knížetem.

J. Sláma k vykupování otroků a kácení šibenic knížetem tzv. Václavem napsal (2010, s. 40): "Ten [tzv. Václav] měl pod různými záminkami opouštět soudní jednání, když obžalovanému hrozil trest smrti, měl bořit vězení a šibenice, vykupovat vězně a otroky. Zatímco poslední údaj může mít historické jádro, neboť Praha se během 10. století stávala hlavním zaalpským centrem obchodování s otroky a povinností křesťanských panovníků bylo podle tehdejší praxe vykupování pokřtěných otroků z rukou muslimských a židovských obchodníků. Údaj o ničení šibenic a vězení je nutně ahistorický." V poznámce se J. Sláma vyjádřil k údajnému Václavovu kácení šibenic: "Kácení šibenic knížetem Václavem vzpomínají všechny starší václavské legendy: Crescente fide (bav.), 184, Crescente fide (čes.), c. 2, 59, Gumpold, c. 7, 150, Kristián, c. 6, 58-59. Z Gumpoldovy legendy přejímá toto tvrzení i Druhá staroslověnská legenda, c. 7, 26, která dodává, že kníže s jejich ničením sám započal." K vykupování otroků světcem napsal K. Holeček souhlasící tím s názorem M. Tocha (2021, s. 133): "Pisatelé se snažili vylíčit světce v nejlepším možném světle a vykupování lidí z otroctví bylo využíváno jako klasický topos pro vyzdvižení ctností světce - o to záslužnější pak čin byl, když byl vykoupen otrok z rukou Židů." Tzv. Václav se možná soudů nezúčastňoval proto, že konflikty řešil bez soudů. K rozvoji soudů možná došlo až za Boleslava (tím netvrdím, že k soudnímu jednání nedocházelo u nás před Boleslavem). - Kdyby za něho nedocházelo k prodeji otroků, poškozovalo by to hospodářství státu. Tzv. Václav mince nerazil, to však neznamená, že stříbro nepotřebovat (placení tributu, materiál na honosné předměty). Prodej otroků byl jedním zdrojem stříbra. - Šibenice tzv. Václav možná také příliš nepotřeboval. Šibenice byly možná hodně spojovány se soudy, kterými se tzv. Václav možná příliš nezdržoval. Zbourána byla možná šibenice, na níž byl možná pověšen tzv. Václav; byla možná zbourána tehdy, když se tzv. Václav stával světcem.

Historici znají tzv. Václava pouze jako knížete (pomineme-li jeho dětství). A k němu jako knížeti vztahují své úvahy, zda vykupoval otroky, kácel šibenice apod. Jenomže tzv. Václav byl dříve, než se stal knížetem, duchovním a dotáhl to až na archipresbytera. A jako archipresbyter se mohl v těchto záležitostech chovat jinak než později jako kníže.

42C30. VZTAH KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA K ALKOHOLU

O Václavově hojnějším pití se zmínil pouze falešný Kristián (1968, s. 73): "A přihodilo-li se mu [Václavovi], když jako kníže mezi takovými zvířaty hodoval, že pozdním večerem nad obyčej hojněji se napil..." J. Sláma k Václavovu vztahu k alkoholu napsal (2010, s. 41): "Kníže [Václav] se ovšem účastnil i všech zábav družiníků, což byly především různé hostiny spojené s nadměrným pitím vína." Karel IV. prohlásil sv. Václava za patrona českého piva. Naši pivovarníci 27. září 2013 v předvečer svátku sv. Václava uspořádali první ročník Dne českého piva.

Neměla zmínka falešného Kristiána o tom, že tzv. Václav hojněji pil, připomenout, že Václavův svátek byl úmyslně vložen do ročního období, kdy se každoročně konávaly pohanské slavnosti obžínek spojené s hojným pitím a že měl Václavův svátek tuto pohanskou obžernou oslavu zastínit? Tzv. Václav byl možná spojován i s Odinem (pokud je na Václavově helmě zobrazen Odin), který se živil pouze pitím vína.

Na tomto detailu, že jeden legendista (falešný Kristián) napíše, že tzv. Václav nadměrně pil víno, a druhý legendista (autor Oriente iam sole) napíše, že se vyhýbal pitkám, vidíme, že legendisté byli schopni napsat o světci cokoli.

"Kosmova" Počíná se třetí kniha začíná takto (2005, s. 139): "Tedy nový kníže, Břetislav Mladší... důstojně oslavil podle řádu této země povinnými službami Božími zrození svatého Václava, svého patrona, v hradu Praze, a dal strojiti po tři dni veškerým dvořanům a velmožům skvělou hostinu." K pojmu zrození je uvedena poznámka č. 45 na s. 287: "Je míněno ,zrození pro nebe', tj. úmrtí." M. Wihoda a M. Moravová ve vydání 2011 má v poznámkách 6 a 7 na s. 237 tyto věty: "Kosmas měl na mysli nanebevzetí knížete Václava, tedy jeho svátek 28. září." "Kosmas zároveň bezděčně prozradil, že památku svatého Václava uctil bohatý (roku 1092 dokonce tři dny trvající) hodokvas. Zdá se ale, že 28. září bylo slaveno s upřímnou radostí i v jiných letech, neboť na svatém Václavovi postupně ulpěla pověst jakéhosi patrona opilců."

A tzv. Václav zasvěcovaný do duchovního života byl také zasvěcován do všeho, co souviselo s vínem (tím nemyslím, že byl zasvěcován do pití), a později jako kněz (Pavel?) měl opět k vínu blízko a jako kníže rovněž.

To, jak falešný Kristián, tj. biskup Heřman (dříve Jiljí), informuje čtenáře o Václavově pití, rovněž ukazuje, s jakou chutí tento autor tzv. Kristiánovy legendy a ještě mj. prvních dvou knih Kroniky Čechů, práskl na Přemyslovce všechno, co mohl.

42C31. BYLA VÁCLAVOVOU MANŽELKOU BIAGOTA A SNACHOU ADIVA? OBLIBA SV. VÁCLAVA V ŘÍŠI

Legendisté znali jménem Václavova otce Vratislava, Václavovu matku Drahomíru, Václavova děda Bořivoje, Václavovu babičku Ludmilu, Václavova bratra Boleslava, Václavovu sestru Přibyslavu, Václavova syna Zbraslava, ale nejmenovali Václavovu manželku. Měli k tomu vážný důvod nebo jméno Václavovy manželky neznali? - Ve skutečnosti byli Václavovými rodiči Bořivoj a Ludmila a Boleslav byl Václavův synovec.

Část Bia- Biagotina jména se vysvětluje i jako včela. Toho využil falešný Kristián a v kapitole 6 připomenul Václavovu manželku Biagotu slovem včely ve větě, že jako včely k úlu se k němu [k tzv. Václavovi] hrnuli kněží, jáhnové a přečetní sluhové Boží z Bavor, Šváb i jiných zemí s ostatky svatých a hojnými knihami. Slovo Boží ukazuje na část Biagotina jména -gota.

O Václavově vztahu k ženám se legendy příliš nezmiňují. Druhá staroslověnská legenda (překlad Em. Bláhová, V. Konzal v Staroslověnské legendy českého původu) o ženě, s níž tzv. Václav zplodil Zbraslava, tvrdí: "Nemůžeme smlčet ani o následující záležitosti, která je divná smrtelníkům, a andělům působí radost a v lidech bohabojných vzbuzuje úžas (záležitost) nikdy mezi lidmi neslýchaná, kterou světcova hruď, pevnější než kámen, nosila v srdci. Byv zajisté kdysi přinucen svým bratrem i svými velmoži, za účelem zplození synů obcoval se ženou a z ní se mu narodil syn jménem Zbraslav. I řekl jí: ,Hle, mnoho již jsme se proti Bohu prohřešili a dopustili se ničemnosti. My dva mezi sebou už s tím přestaňme, vždyť jsme (již) podle lidské přirozenosti počali plod. Měj mě za bratra, a já tebe za sestru. A ona poté, co na tuto věc přistoupila a před Bohem a jím samým se k ní zavázala, zhřešila jednou s jeho milým služebníkem. A když to sám světec viděl, řekl: ,Proč jsi před Bohem selhala? Mohla ses provdat či neprovdat... A neopovažte se komukoli to prozradit, dokud si to já nerozmyslím.' A aniž kdo věděl o této domluvě, uspořádal velkou hostinu a provdal ji za toho (služebníka), čině ji tak i jeho sestrou." Zde na 20 řádcích (v uvedeném sborníku) se 3x vyskytuje slovo Bůh a ještě jedno slovo od slova Bůh odvozené (bohabojných). Slovo Bůh nebo slovo odvozené zde připadne jedno na 5 řádků, pokud se týká samého slova Bůh, připadne slovo Bůh na 6,6 řádku. V celé legendě je poměr tento: jedno slovo Bůh nebo slovo odvozené připadne na 11 řádků a přitom jedno slovo Bůh připadne na 29,2 řádků. Je možné, že při překladu se mohlo podstatné jméno změnit na přídavné nebo naopak (vůle Boha - vůle boží). - Jestliže jméno Biagota rozdělíme na Bia + gota a (i když to nemusí být správné etymologické vysvětlení) první část Bia chápat jako život (řecké bios) a druhou část gota chápat jako bůh, může nás napadnout, že autor legendy použil v úvodní citaci čtyřikrát slovo Bůh a jedenkrát slovo bohabojných úmyslně. Na část Bia- učinil autor možná narážky slovy zplození, narodil a počali plod. V překladu J. Vašicy (redakce ???) jsou ve sdělení téže informace tato slova: andělům božím, se bojí Boha, se mnoho Bohu provinili, před samým Bohem, selhala před Bohem). Slovo Bůh je tedy použito dokonce čtyřikrát a ještě slovo božím. Část -gota připomíná německé slovo Gott. - V MJvČ IV/0751 u hesla Zbraslav je citován pokus vysvětlit význam OJ Zbraslav "W. Taszycki 20 shledává zde základ bor- ,bojovati'..."

Slova měj mě za bratra svědčí o tom, že tzv. Václav se stal mnichem, fráterem.

Slova neopovažte se prozradit, mohli použít ti, kdož si přáli, aby pravda o Václavově manželce nevyšla najevo. Václavova manželka nemohla skončit jako manželka Václavova vraha (jenom podle legend vraha) Boleslava. K vrahovi Boleslavovi by se spíš hodilo, že nechá zavraždit i Václavovu manželku a jejich syna. Vzpomeňme, jak přivítal vítěz v lucké válce Neklan (tj. Vratislav) Durynka (tj. tzv. Václava), když mu donesl hlavu zavražděného Vlastislavova (tj. Spytihněvova) syna.

Tzv. Václav měl syna v pozdějším věku, ale to neznamená, že ho museli Boleslav a vévodové přemlouvat, aby potomka zplodil. Tzv. Václav jakožto mnich a později archipresbyter zřejmě děti neměl. Měl je až tehdy, když se dal na civilní dráhu, což mohlo být roku 921. Kdyby toho roku měl syna Slavníka (Zbraslava), tak by se Slavník dožil 60 let. Podle legend měl tzv.  Václav v době zavraždění mladičkého bratra Boleslava, a že by takřka puberťák přemlouval svého staršího bratra (ve skutečnosti strýce), aby měl syna, to je dost humorné. A pokud by tzv. Václava Boleslav přemlouval, když už sám by byl dospělý, tak by to bylo rozhodně netaktické. Tzv. Václav však měl ve skutečnosti starší bratry Spytihněva a Vratislava a ti potomky měli (Spytihněv pravděpodobně dva syny, jednoho zavraždil Durynk), takže by od nich bylo naprosto nesmyslné, aby oni nutili tzv. Václava, aby jejich potomkům zplodil případného budoucího politického soka. 

Tzv. Václav odešel do kláštera, odešel blíž k Bohu a Bohu musel dát přednost před ženou (před Adamovým žebrem), s níž se již mnoho Bohu prohřešil a nepravost činil. Přečtěme si, co říká Kristus svým učedníkům v jednom z významných křesťanských textů (Lukáš 14, 26, citováno z knihy Richarda Dawkinse Boží blud, vydané nakladatelstvím Academia r. 2009, s. 278): "Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano, i té duše své, nemůže býti mým učedníkem." - V týdeníku Tvar (r. 1991, č. 46, s. 10) byl otištěn příspěvek H. R. (celé jméno raději nebudu psát tzv.) s touto větou: "Pre kresťana je Ježíš Kristus viac ako postava prirodzeného rodiča." - To, že se Václavova žena, pro mnicha již nemající v porovnání s Bohem žádnou hodnotu, stane manželkou svého družiníka (tj. Boleslava), bylo v legendě Václavovo rozhodnutí, jak to bylo ve skutečnosti se již jistě nezjistí. Je však možné to, že se Václavova manželka stala manželkou Boleslava až poté, kdy byl Václav popraven. Potomci Boleslava a potomci Václava tak byli po matce téže krve. - Boleslav byl podle legend Václavův bratr, i proto možná legendista napsal, že Václavova žena se stala Václavovou sestrou. - Je to, že Biagota byla (?) původně manželkou nebo konkubínou knížete tzv. Václava, důvod, proč Boleslav I. nechal na některé své denáry uvést jméno Biagota, což bylo v jeho době neobvyklé?

Křesťanský Bůh rovněž neměl manželku na rozdíl např. od řeckého boha Dia (manželka Héra) a od římského boha Jupitera (manželka Juno). Proč by ji tedy měl mít budoucí křesťanský světec Václav? Jestli ji měl ve skutečnosti, tak si s tím, jak vidíme, legendy už poradily.

D. Třeštík byl přesvědčen, že Zbraslavova matka nebyla Václavovou řádnou manželkou (1997, s. 385): "...svou řádnou manželku, byť nevěrnou, nemohl přece křesťanský kníže, uznávající nerozlučnost manželství, provdat za někoho jiného." [...] "Náhodnou milenkou ale také tato žena nebyla. ...žil s ní v nějakém pevnějším svazku. Jen tak lze totiž pochopit, že po ní od zrození Zbraslava vymáhal slib čistoty. Pokud by byla jeho milenkou, mohl by se s ní prostě přestat stýkat... Při tom byl ale - na druhé straně - tento svazek tak volný, že ji Václav mohl vybízet, aby se vdala za někoho jiného..." [...] "Takovou manželkou-nemanželkou mohla být jen souložnice, či spíše ,druhá' či ,další' žena, jichž měli slovanští velmoži nejenom v 10. století, ale i později, celé harémy. Takováto ,neřádná' manželka vadila již Metodějovi na Velké Moravě a Vojtěch proti nim bojoval bez úspěchu po celou dobu svého episkopátu v Praze. Vždyť i jeho otec Slavník žil na Libici obklopen celým zástupem souložnic. Církev proto většinou vyžadovala, aby si velmoži ze svých žen vyvolili jednu jakožto řádnou manželku." - Kolik manželek a kolik dětí tzv. Václav ve skutečnosti měl, když slovanští velmoži měli v 10. století žen celé harémy?

Bruno v Nascitur vložil do úst Vojtěchových rodičů, když Vojtěch onemocněl, slova: "Ať tenhle chlapec zůstane naživu ne pro nás, Pane, ne pro nás, ale ať jako duchovní nosí tvé jho na krásné šíji k poctě Matky boží." Slova naživu a boží dávají jméno Biagota. Biagota byla babička Vojtěcha a matka autora legendy Nascitur, tj. biskupa Bruna, dříve Boleslava III. Ryšavého.

Tzv. Václav získal pro svého syna Zbraslava, tj. Slavníka, Adivu, dceru anglického krále Edwarda I. Staršího. Její sestra Edita se stala manželkou Oty I. Tzv. Václav, příbuzný již s Ottony přes svou manželku Biagotu, se nyní stal jejich příbuzným i přes svou snachu Adivu. Syn Slavníka a Adivy se stal na krátký čas českým knížetem (jistě s podporou Boleslava Chrabrého, přičemž nebyl možná uznán českým sněmem). Jakožto český kníže přijal Soběslav jméno Boleslav III. (nejde o Boleslava III. Ryšavého) a razil mince se jménem své matky Adivy. 

Příbuzenství tzv. Václava s Ottony se jistě podílelo na tom, že později se sv. Václav stal oblíbeným světcem v říši. D. Kalhous napsal (2012, s. 419): "Výsledky dílčích rozborů ukazují, že sv. Václav náležel na konci 10. století a počátkem 11. století v říši mezi respektované světce. Na základě odhalení vnitřní struktury zpráv o svěcení kostelů, díky níž jsme o této úctě informováni, se také ukazuje, že alespoň ve dvou případech mohla úcta k němu odkazovat k českému prostoru a přispívat k jeho symbolickému začlenění do systému říšské církve a říše vůbec. K hlubšími pochopení mechanismů jejího šíření však může přispět až poznání rukopisného dochování nejstarších václavských legend, prozkoumání říšských kalendárií, ale také poznání obrazu obyvatel Čech v říšských kronikách 10.-12. století..."

42C32. VÁCLAVŮV SYN ZBRASLAV, TJ. SLAVNÍK, A DALŠÍ MOŽNÍ SYNOVÉ

V kap. 16 Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu autor napsal: "Byv zajisté kdysi přinucen svým bratrem i svými velmoži, za účelem zplození synů obcoval se ženou a z ní se mu narodil syn jménem Zbraslav."

Proč tzv. Václav pravděpodobně dlouho neměl potomky? Tzv. Václav byl totiž jako Bořivojův mladší syn vychováván pro vykonávání duchovního povolání. Dotáhl to až archipresbytera v Čechách nebo v té části Čech, kde vládl Spytihněv. Jenomže situace v rodícím se přemyslovském státě se vyvinula tak, že z archipresbytera stal kníže, vládnoucí současně s Boleslavem jižně od jeho území, a povinností knížete bylo syna mít.

Někteří (KTEŘÍ?) historikové se domnívali, že Zbraslav je totožný se Slavníkem. Dalimil napsal, že Zbraslav byl sestřencem zličského knížete, to je synem sestry zličského knížete. Podle Dalimila by jím byl Rad(i)slav Domnívám se, že za zličského knížete bychom si mohli dosadit tzv. Václava. Falešný Kristián přivedl tzv. Václava ke Kouřimi (údajné, ne však pravdivé sídlo Zličanů; kmen Zličanů totiž nikdy neexistoval). Ve skutečnosti pravděpodobně šlo o Václavovo sídlo. Prvním knížetem, který z Pražského hradu vládl, byl možná až Boleslav I.

Že měl tzv. Václav více dětí, to možná naznačil autor II. staroslověnské legendy tím, že vložil tzv. Václavovi do úst slova, jimiž se tzv. Václav obrátil na ženu, s níž obcoval a z níž se mu narodil syn jménem Zbraslav: "Hle, mnoho již jsme se proti Bohu prohřešili a dopustili jsme se ničemnosti. My dva mezi sebou už s tím přestaňme, vždyť jsme (již) podle lidské přirozenosti počali plod. Měj mě za bratra, a já tebe za sestru." Tzv Václav byl svržen Boleslavem z knížecího stolce a musel vstoupit do kláštera. Stal se fráterem, stal se bratrem. - Jiným způsobem mohla totéž naznačit minejní redakce První staroslověnské legendy o sv. Václavu. V ní je v souvislosti s tzv. Václavem 5x užito jméno Abrahám. Tzv. Václav zřejmě nezaložil kostel zasvěcený sv. Abrahámovi, přesto legendista napsal: "A Bůh mu vložil do srdce takovou myšlenku, aby vystavěl kostel zasvěcený svatému Abrahámovi." Podle M. Knappové jméno Abrahám znamená (2015, s. 119) otec množství, vznešený otec.

Václavovým synem je možná i Boža. Tak jako je Bořut syn Božejův (III, 24), je také Boža syn Boženův (a synem Božovým je Mutina, tj. pravděpodobně Slavníkovec Soběslav)? Dostáváme tedy tuto řadu: tzv. Václav (Božen) - Slavník (Boža) - Soběslav (Mutina).

Historik P. Charvát a jazykovědec V. Blažek (a zřejmě nejen oni) se domnívají, že Václavovým synem byl Basklábič (dokonce to jméno mělo vzniknout takto: tzv. Václav → Václavič → Basklábič), který vládl Havolanům-Stodoranům a o němž se zmínil arabský zeměpisec al-Masudí. Spojení Basklábiče s tzv. Václavem není možné. Kníže, který se snad domácky jmenoval Lešek, Lestík, dostal jméno Václav asi až roku 968, když se vyráběl světec Václav (jako příprava pro vznik pražského biskupství) a v souvislosti s tím se tvořila přemyslovská zakladatelská pověst.

Václavovým synem možná byl "Kosmův" Smil (ve skutečnosti se mohl jmenovat jinak). "Kosmas" o něm píše v kapitole III, 24, v níž skrytě líčí nezdařenou volbu Strachkvase (tj .pravého Kristiána a pozdějšího Boleslava III. Ryšavého) biskupem nebo knížetem: "Tu Smil, syn Boženův, správce na hradu Žatci... řekl: ,Pojďme a uvidíme, zda lstivost a líčená upřímnost jednoho muže více zmůže či nabude vrchu spravedlnost a vzácná upřímnost tří bratří...'" […] "Ne pro velikomluvný jazyk Kojaty, syna Všeborova, nebo pro Smila, syna Boženova, v jehož ústech jest med a v srdci jed a na jejichž zlé a lstivé rady jsem učinil, co se stalo..." […] "...v noci tajně [Smil a Kojata] prchli a zmizeli." - Za kandidáta na Václavova syna považuji Smila z těchto důvodů: Především se domnívám, že za Boženem se skrývá tzv. Václav. Tzv. Václav, otec Smila, se v době vlády pravděpodobně jmenoval Lešek, Lestík, oficiálním jménem Lstibor. Proto jsou v textu slova lstivost a lstivé. Vršovci, tj. "Kosmovo" pojmenování pro Slavníkovce. A Slavníkovci, to byli potomci tzv. Václava. Proto je zde na Vršovce ukázáno slovem vrchu. Žatcem "Kosmas" možná mínil Libici nad Cidlinou. Jméno Žatec totiž podle I. Lutterera a R. Šrámka (2004, s. 197) znamená potok ucpávaný nánosy, popř. přehrazený. Hradiště Libice bylo obtékáno rameny Cidliny a ta se natolik zanášela a měnila tok, že se reliéf této krajinné lokality rychle mění. (V lucké válce pojmenoval Žatčany obyvatele mikulčického hradiště.) Že je v textu nějaká informace skryta, to je naznačeno slovy noci a tajně. A potom jméno Smil je podle M. Knappové (2015, s. 280) staročeské j., považované za obdobu řeckého j. Eusebius, lze je tedy vyložit přibližně jako ,bohabojný, uctívající (boha)'. Jméno Eusebius vykládá M. Knappová (s. 168) jako ,zbožný, poctivý'. Jméno Smil v sobě skrývá Boha - sice ve skrytější podobě - jako u "Kosmy" jména, za nimiž jsou skryti světci: Božena (za ní skryl "Kosmas" v I, 36 Ludmilu), Božen (tj. tzv. Václav?, jeho synem je Smil), Božej za ním je skryt Vojtěch), Boža (Slavník, jeho synem je Slavníkovec Mutina). Fr. Kopečný vykládá význam jména Smil poněkud jinak (1991, s. 186): "...staročeské jméno. - Je-li zamýšlen jako paralela ke jménu Eusebius, pak je to snad sъ-milъ (to sъ- by byla praslov. předpona s významem ,dobře/dobrý', odpovídající opravdu řeckému eu- ,dobře', které v tom Eusebius tkví, není to tedy ,s'). Tentýž autor vykládá jméno Eusebie jako ,zbožnost'. Přízvisko Dobrý měl Boleslav III., mající i přízvisko Ryšavý. Ovšem Smil zřejmě jeho synem nebyl.

K založení Žatce P. Čech napsal (2004, s. 59): "Na stavbu [roštové a komorové konstrukce dřevohlinité části hradby] bylo použito dubových kmenů s dobře čitelnými letokruhy, a tak bylo možno datovat poražení stromů... Z těchto dat byl pomocí dendrochronologie vymezen časový interval 928-937. Podle těchto údajů byla výstavba žateckého opevnění spadala do vlády knížete Václava..."

Je nějaký Václavův syn schován za bojovníky v bitvě u Trutiny (padlí Nožislav a Držikraj, synové Lubomírovi)?

42C33. VLÁDLI TZV. VÁCLAV A BOLESLAV PO URČITOU DOBU SOUBĚŽNĚ, A TO KAŽDÝ V ČÁSTI ČECH A BOLESLAV (MOŽNÁ I TZV. VÁCLAV) PRAVDĚPODOBNĚ I V ČÁSTI POLSKA?

O tom, jak si tzv. Václav a Boleslav I. rozdělili dědictví po otci, nás informuje Gallus. Připomeňme, že Gallus činy Vratislava I. navěsil na Vladislava Heřmana, činy tzv. Václava na Zbyhněva a činy Boleslava I. na Boleslava III. Křivoústého.

Gallovu kapitolu II, 7 budu citovat celou včetně nadpisu:"O rozdělení království mezi oba syny. Když byla tedy hnězdenská bazilika vysvěcena a Zbyhněv získal otcovskou milost, svěřil kníže Vladislav [tj. český kníže Vratislav II.] své vojsko oběma synům a vyslal je na výpravu do Pomořan. Oni však na odchodu přijali mně neznámý úmysl, úkol nedokončili a vrátili se z tažení zpět. Proto mezi ně otec, nevím z jakého tušení rychle rozdělil zemi, nepustil však z ruky hlavní sídla. Co komu při rozdělování připadlo, bylo by pro mě úmorné vypočítávat a vy byste nepokládali za moc přínosné to poslouchat." - V poznámce 62 na s. 140 je uvedeno: "Z následujícího výkladu (II, 8) je patrné, že měl na mysli Krakov, Vratislav a Sandoměř." Slovem vrátili je možná ukázáno na Vratislava. - "Kosmas" tuto informaci o rozdělení Vratislavova panství mezi tzv. Václava a Boleslava považoval za tolik důležitou, že ji zopakoval v III, 16: "Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství na polovic mezi své dva syny: jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva, druhého... jménem Boleslava." […] "Zbyhněv hned po smrti otcově zdvihl zbraně proti svému bratru..."

V II, 8 vložil Gallus do úst Vladislava Heřmana tato slova: ",Mým úkolem jako člověka starého a nemocného, je rozdělit mezi ně[své syny] království... Dávat přednost jednomu před druhým... není již v mých silách..." […] "Po mé smrti, ať má Zbyhněv spolu s tím, co vlastní, Mazovsko, Boleslav, můj pravý syn, ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři. Nakonec však, jestliže nebudou řádní nebo jestliže budou žít v nesvornosti, ten, který by přilnul k cizím národům a přivedl by je do země, aby ho zničily, ať je zbaven moci a ztratí otcovské dědictví. Na královském trůnu ať podle věčného zákona trvale sedí ten, kdo se lépe postará o čest a prospěch země.' Když byla vláda rozdělena... jejich otec však raději stále žil ve svém Mazovsku." Rozdělil Vratislav své panství tak, že přiřkl část svému synovi Boleslavovi a část svému mladšímu bratrovi tzv. Václavovi (protože už nebylo v jeho silách, aby vše zdědil jeho pravý syn Boleslav)? Je zde v obecné rovině vyjádřeno jakési proroctví, že tzv. Václav se bude opírat o cizince Jindřicha Ptáčníka a nakonec bude zbaven moci? Bude vyhnán z Pražského hradu (ještě před svým zabitím). - Nejvýznamnějším městem středověkého Mazovska je Plock ležící na Visle.

Za slova co vlastní vztahující se ke Zbyhněvovi, ve skutečnosti zde k tzv. Václavovi, bychom měli dosadit rozsáhlé území v Čechách, zřejmě to území, které připsal "Kosmas" jako knížectví Slavníkovi. Po popravě tzv. Václava to území získal Boleslav s tím, že část z toho území (na Kouřimsku a Kolínsku) přidělil Slavníkovi. Když Slavníkovci zavraždili Boleslava II., získali zpět i dřívější území Václavovo, získali Slavníkovo knížectví.

Kapitola II, 21 na kapitolu II, 8 navazuje: "Kníže Vladislav zemřel ve vysokém věku sužován dlouhou nemocí. Arcibiskup Martin... neodvážil se ho pochovat, neboť čekal na syny." […] "Když byl kníže Vladislav v plockém kostele... pochován, byly otcovy poklady rozděleny mezi syny … Každý z bratrů dostal (tu) část, která mu příslušela z podílu, Boleslav však jako pravý syn obdržel dvě hlavní sídla říše..." Vladislav je český Vratislav, bratři jsou tzv. Václav a Boleslav. Je plocký kostel pražský kostel? Nebo byl v plockém kostele pohřben Vratislav a později byly jeho ostatky převezeny do Čech? - Co znamenají slova Boleslav – pravý syn? Znamená to, že tzv. Václav byl nepravý, protože jeho matkou byla souložnice (konkubína), nebo to znamená, že tzv. Václav synem Vratislava nebyl? Že jím byl jenom podle legend, ve skutečnosti byl synem Bořivoje?

Dostal Boleslav z Vratislavova panství severní část, dokonce část v dnešním Polsku, a proto ho Gallus schoval za polského severního knížete Boleslava III.?

A II, 35 zakončil Gallus větou, když předtím vylíčil naprosto nečestné chování Zbyhněva (tj. Václava) k polskému Boleslavovi III. (tj. k českému Boleslavovi I.): "Ať se proto potomci vyvarují toho, aby v království nebyli dva (sobě) rovní a (mezi sebou) se svářící spoluvládcové!"

A proč tato spoluvláda strýce a synovce skončila, to nám v obecné rovině sdělil "Kosmas" v III, 16: "...poněvadž podle slov Páně každé království samo v sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne, a jak se obecně říká, dva kocouři do jednoho pytle chycení pohromadě býti nemohou..." "Kosmas" zde naoko píše o polském Zbyhněvovi a polském Boleslavovi III., ale zřejmě má na mysli, tak jako Gallus, česká knížata tzv. Václava a Boleslava I.

O rozdělení dědictví po Vratislavovi mezi tzv. Václava a Boleslava nás informuje i "Kosmas" v III, 16: "Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství na polovic mezi své dva syny: ...Zbyhněva... Boleslava." [...] "Zbyhněv hned po smrti otcově zdvihl zbraně proti svému bratru... ". Místo jména Vladislav si dosaďme Vratislav, místo Zbyhněv tzv. Václav. Na Zbyhněva (tzv. zde Václava) "Kosmas" prozradil, že jeho matka byla souložnice (totéž napsal o Zbyhněvovi Gallus). Proto neměl nárok na knížecí trůn. Legendy ho možná skutečné matky zbavily. Zároveň ho o generaci omladily. Tím ho také očistily od podílu na smrti Ludmily.

42C34. OVLÁDAL SLAVNÍKOVO KNÍŽECTVÍ VE SKUTEČNOSTI JIŽ JEHO OTEC TZV. VÁCLAV?

"Kosmas" napsal o Slavníkově knížectví (I, 27): "Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou." I. Lutterer a R. Šrámek v hesle Chýnov napsali mj. (2004, s. 110): "Jméno je odvozeno přivlast. příponou -ov z OJ Chýn n. Chýna (stč. chýna ,faleš, podvod') a znamenalo ,Chýnův (hrad)'." Zde je zřejmě podvodem to, že toto panství ovládal Slavník. Ovládal ho tzv. Václav, tehdy se možná jmenující Lstibor (Lešek, Lestík). Po popravě tzv. Václava Boleslav I. Václavovu synovi Slavníkovi rozsah jeho panství značně zmenšil. Když onemocněl Boleslav II., vládli dva předáci, a sice Boleslav III. Ryšavý, který se tehdy možná jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, a Slavníkovec Soběslav, vnuk tzv. Václava. A Slavníkovci se zřejmě dožadovali vlády nad územím, které ovládal tzv. Václav. Jejich ambicióznější plán byl vládnout celým Čechám. - Gallus věšel některé informace o činech českých knížat na knížata polská. Činy Vratislava I. na Vladislava Heřmana, činy tzv. Václava na Zbyhněva a činy Boleslava I. na Boleslava III. Křivoústého. V II, 7 Gallus napsal: "...mezi ně [Vladislav Heřman mezi Zbyhněva a Boleslava III., tj. zde Vratislav I. mezi tzv. Václava a Boleslava I.] otec... rychle rozdělil zemi, nepustil však přitom z ruky hlavní sídla." A v II, 8 napsal: "Po mé smrti ať má Zbyhněv spolu s tím, co vlastní, Mazovsko, Boleslav... ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři." Tzv. Václav dostal zřejmě i část Polska, ale ne Mazovsko, nýbrž možná Kladsko, jak uvádí "Kosmas".

42C35. TZV. VÁCLAV A JIŽNÍ ČECHY (DOUDLEBOVÉ)

Zb. Holub o možném pobytu tzv. Václava v jižních Čechách napsal (2014, s. 29): "...staročeskou podobu (patrně) kmenového jména (Dúdlěbi) zapsal (pravděpodobně poprvé) arabský historik Alí ibn Husain... zvaný al-Mascúdí, ve spise ,Rýžoviště zlata a doly drahokamů'... v... podobě Dúlábá... ,Po tomto kmeni... pak kmen Dúlábá (popř Dúlána), jehož král se v této době nazývá Wándžsláf (Wángsláf)..." (*Vętjeslav? Václav, latinsky Venceslaus...); historik B. Janoušek uváděl ve shodě s I. Hrbkem podobu jména Vándžsláf... na možný zápis Wán.dž S.láf upozornil Lutovský...); D. Třeštík považuje zápis za ,záhadu české prehistorie'... V. Blažek ztotožnil tuto osobu s historickou postavou legendárního českého knížete Václava (svatého Václava) a doložil vládu Václavova syna Zbraslava (Václaviče) nad polabskými Stodorany (...někdy se usuzuje na Stodorany na Havole i na základě Mas'údího zmínky o jméně etnika Ustutrána...)" Zbraslav je však totožný se Slavníkem.

K "doudlebskému" Václavovi se vyjádřil J. Steinhübel takto (2012, s. 58): "Arabský cestovateľ a polyhistor al-Mas´údí vo svojom diele Ryžoviská zlata a bane na drahokamy, ktoré napísal v rokoch 944-947, spomenul ,kmeň zvaný Dúlába' a ich kráľ v tejto době se nazývá Wán.dž S.láf´  [jiná transkripce: Wānjslāf či Wang saláf], čiže Václav.

Al-Mas'údiho dílo se zachovalo je zčásti a navíc jen v pozdějších opisech.

Pokud není Wán.dž S.láfem nějaký jihočeský vládce, ale je jím vládce Čech, potom jím nemůže být tzv. Václav. Tzv. Václav ve 40tých letech 10. století nevládl a navíc jakožto vládce se pravděpodobně jmenoval Lstibor. V uvedených letech vládl Boleslav, ale do roku 967 vládl pravděpodobně pod jménem Vojslav. Wán.dž S.láf je tedy Voj(i)slav (Vok), to je pozdější Boleslav I.

Tzv Václav v době, kdy byl knížetem, se domáckou podobou svého jména jmenoval Lešek, Lestík, "oficiálním jménem" možná Lstibor. Jméno Václav dostal až po své smrti v době, kdy se tvořila přemyslovská zakladatelská pověst, tedy ve 2. polovině šedesátých let.

42C36. VÁCLAVOVA ZAHRANIČNÍ POLITIKA

Spytihněv a Ludmila se ve své zahraniční politice orientovali na Bavorsko. Sasko tehdy nepřipadalo v úvahu. A Velké Moravy by se Spytihněv jakožto syn Rostislava rád zmocnil. Neumožnil mu to však ani Svatopluk (pokud Spytihněv vládl již před jeho smrtí), ani později Vratislav vládnoucí na východ od Vltavy a v části Polska. - Tzv. Václav možná po studiu na Moravě studoval ještě v Řezně a od té dob měl zřejmě osobní a citové vazby k Bavorsku. Ty byly posíleny v době, kdy vykonával funkci archipresbytera. Proto možná na počátku své vlády v části Čech (v druhé části vládl Boleslav I.) se orientoval na Bavorsko. Ukazoval by na to i jeho plán postavit kostel zasvěcený sv. Emmermanovi, česky Jimramovi (pokud je údaj minejní redakce staroslověnské václavské legendy pravdivý). Tzv. Václav se možná včas nepřeorientoval na Sasko, které v té době začalo prožívat politický a mocenský vzestup. Roku 929 přitáhl do Čech Jindřich Ptáčník a přiměl tzv. Václava k placení tributu. Časem však tzv. Václav pochopil, že musí dát přednost Sasku před Bavorskem. Dokonce se mu podařilo dosáhnout toho, že on a jeho potomci budou pokrevně příbuzní s Ottony. Ptáčníkův syn Ota I. si vzal za manželku Edith. dceru anglického krále Eduarda I. Staršího, a tzv. Václav oženil svého syna Zbraslava, tj. Slavníka, s Edithinou mladší sestrou Adivou, dřívějším jménem Elfgifou. Tzv. Václav se tak stal přes dcery anglického krále příbuzným s Jindřichem Ptáčníkem a Otou I. Král a později císař Ota I. a Edith dostali jako věno Magdeburg, kde později studoval Vojtěch.

Přátelské vztahy mezi Jindřichem Ptáčníkem a tzv. Václavem může dokládat to obdarování tzv. Václava ramenem sv. Víta (pokud je to pravda) a založení rotundy sv. Víta na Pražském hradě (pokud ji nezačal stavět až Boleslav I.). Ota I. přišel vojensky na pomoc tzv. Václavovi v době, kdy už byl tzv. Václav Boleslavovým podkrálíčkem. Vojenská pomoc však byla neúspěšná. Widukind úmyslně neztotožnil tzv. Václava s podkrálíčkem a časově přehodil vojenskou pomoc a Václavovu smrt. K Otově vojenské pomoci tzv. Václavovi se zřejmě vztahují následující dva citáty.

Ve II, 8 Gallus napsal, že Vladislav Heřman po rozdělení svého knížectví mezi Zbyhněva a Boleslava III. (přičemž část si ještě ponechal), řekl: "...jestliže oba nebudou řádní nebo jestliže budou žít v nesvornosti, ten, který by přilnul k cizím národům a přivedl by je do země, aby ho zničily, ať je zbaven moci a ztratí otcovské dědictví. Na královském trůnu ať podle věčného zákona trvale sedí ten, kdo se lépe postará o čest a prospěch země!" Gallus zde měl na mysli české panovníky Vratislava, tzv. Václava a Boleslava I. - V I, 35 líčí "Kosmas" vpád Boleslava Chrabrého do Čech. Neměla však čtenáře napadnout vojenská pomoc Oty I. podkrálíčkovi Václavovi? "Kosmas" napsal: "...za našich časů Vacek, narozený pod selským mlýnem, přivedl s sebou do Čech Jindřicha III.... na zlatém řetěze jako chrta..." Jindřich III. má připomenout Jindřicha I. a lovecký pes chrt má připomenout Jindřichovo přízvisko Ptáčník, neboť Jindřichovo přízvisko Ptáčník souvisí s lovem.

Velice přátelský vztah k Ottonům a k Sasku měli i Slavníkovci, tj. potomci tzv. Václava. Svědčí o tom "saský" kostel na Libici a přátelské vztahy Vojtěcha a Ota III.

42C37. BOJE TZV. VÁCLAVA

Legenda Un annuncietur uvádí, že Václav byl slavným vítězem v četných bitvách. I kdyby Václav prohrál všechny bitvy, tak jako budoucí světec musel v legendách být slavným vítězem. Jaké to bylo s Václavovými válečnými schopnostmi, to možná prozrazuje Gallus. Činy tzv. Václava pověsil na Zbyhněva a činy českého Boleslava I. na polského Boleslava III. Křivoústého. V II, 17 Gallus napsal: "Protože byl tehdy Zbyhněv starší a držel část země, která se nacházela blíže Pomořanům a otci, pospíšil s otcovým i svým vojskem proti Pomořanům bez maličkého bratra, a přesto si starší bratr... vydobyl méně slávy než mladší." [...] "Takový začátek Boleslavovy rytířské služby byl pro křesťany velkým důkazem jeho budoucí velikosti a jako neklamné znamení jejich zkázy nahnal velký strach také samotným Pomořanům. Protože Zbyhněv přišel s velkým vojskem a neučinil nic zmužilého, vytýkali mu (Pomořané) s posměchem lenost, Boleslava zase, který později přišel s hrstkou a odvážně své nepřátele pronásledoval až k branám, nazývali vlčím synem."

Tzv. Václav žil v době, kdy těžko mohl nebojovat. P. Charvát o tzv. Václavovi napsal (2007, s. 180): "I přes pohled zbožných otců legendistů to zjevně byl panovník naladěný bojovně až agresívně." A stejný autor vidí počátek 10. století takto (2011, s. 133): "...Václavovu dobu si bude asi lépe představovat jako naplněnou spíše boji a zápasy než zpěvem žalmů a vůní kadidla."

Na osobní účast tzv. Václava v bojích nepřímo ukazují i nálezy na jeho lebce. P. Charvát o Václavových zraněních napsal (2011, s. 65 a 67): "Vedle zhojené sečné rány nad pravým čelním hrbolem tu [na Václavově lebce] nacházíme také osteofyt [plochý výrůstek] v pravé spánkové krajině, svědčící o ,tupém násilí na uvedenou krajinu' – jinými slovy, vznikl jako následek úderu do hlavy tupým předmětem. Kníže Václav čelil tedy za svého života nejen sečným zbraním, ale i úderům kyji či jinými podobnými prostředky." […] "...se rány dobře vyhojily...)."

S kým tzv. Václav bojoval? V Polsku bojoval společně se svým synovcem Boleslavem a možná společně s bratrem Vratislavem proti polským kmenům. Tyto boje líčí Gallus. V lucké válce vystupuje tzv. Václav jako bojující pastorek, Neklanem je ve skutečnosti Vratislav a Vlastislavem je Spytihněv. Tzv. Václav možná bojoval i se svým starším bratrem Vratislavem. Tzv. Václav vyhnal ze země Drahomíru. Na Drahomíru jsou však navěšeny činy Vratislavovy, když legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít. Obešlo se vyhnání Vratislava bez boje? V II, 5 Gallus napsal: "Jeho [Zbyhněvův, tj. Václavův] otec [podle legend Vratislav] ... pronásledoval prchajícího Zbyhněva a se všemi silami napadl krušvický hrad. Zbyhněv... vyšel z hradu a střetl se s otcem v boji." [...] "Byla to... válka horší než občanská, kde syn proti otci a bratr proti bratru pozvedl... zbraně." - Roku 929 přitáhl do Čech Jindřich Ptáčník proti tzv. Václavovi. Nebyl však pozván tzv. Václavem na pomoc proti Boleslavovi (pro Václava by to nemuselo být zdarma)? V "Kosmově" I, 35 máme možná ve Vackovi vidět tzv. Václava a v Jindřichovi III. Jindřicha I. Ptáčníka. - Nejtěžší boje však tzv. Václav sváděl se svým synovcem Boleslavem. Falešný Kristián v líčení střetu tzv. Václava s kouřimským knížetem líčí ve skutečnosti střet Boleslava s kouřimským tzv. Václavem. Boj Boleslava s podkrálíčkem, vylíčený Widukindem, je ve skutečnosti bojem Boleslava s kouřimským tzv. Václavem. I Gallem líčené dobývání Nákla a Alby může být ukázáním na Boleslavovo dobývání Václavových hradišť  Libice a Stará Kouřim (tj. tehdy Dowiny).

Dvakrát možná němečtí vládci pomohli tzv Václavovi v boji s Boleslavem. Poprvé tak možná učinil Jindřich I. roku 929 a podruhé možná Ota I., pokud tzv. Václav toho roku ještě žil. Když Gallus informoval v II, 8 o tom, jak Vladislav Heřman rozděloval své panství mezi Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého, tak měl na mysli české vládce Vratislava I., tzv. Václava a Boleslava I. A Gallus vložil do úst Vladislavovi Heřmanovi, tj. zde Vratislavovi I., do úst tato slova: "...jestliže oba nebudou řádní nebo jestliže budou žít v nesvornosti, ten, který by přilnul k cizím národům a přivedl by je do země, aby ho zničily, ať je zbaven moci a ztratí otcovské dědictví. Na královském trůnu ať podle věčného zákona trvale sedí ten, kdo se lépe postará o čest a prospěch země." Přivedl tzv. Václav německého panovníka do Čech roku 929 nebo 936, či v obou letech? - "Kosmas" v I, 35 napsal: "...za našich časů Vacek, narozený pod selským mlýnem, přivedl s sebou do Čech Jindřicha III. [IV.], krále nejmocnějšího – nedůstojná podívaná! - na zlatém řetěze jako chrta..." "Kosmas" sice říká za našich časů, ale text zařazuje k roku 1001. A ani k tomuto roku se nemusí nedůstojná podívaná vztahovat. Lovecký pes chrt má možná připomenout Jindřicha Ptáčníka a událost řadit do roku 929. I jméno Vacek má připomenout tzv. Václava. Vacek je zavražděn (III, 39), jako byl podle legend zavražděn tzv. Václav. - O vpádu Jindřicha Ptáčníka do Čech roku 929 napsal M. Wihoda (2010, s. 94, 95): "...je nutno upozornit, že se o vltavskou kotlinu začal zajímat saský král Jindřich I. Ptáčník, čímž narušil letitou vazbu Čech na Bavorsko. Zdá se, že roku 929 napadl přemyslovskou doménu a pronikl až před Prahu, kde zaskočení Čechové uznali svou poplatnost a jejich kníže slíbil králi Jindřichovi věrnost. Náš zpravodaj Widukind ho sice nejmenoval, ale zjevně myslel na Václava, neboť vzápětí poznamenal, že se o českém knížeti vyprávějí jakési zázračné věci." Přemyslovská středočeská doména  nikdy neexistovala, vymyslel si ji J. Sláma. - Widukind knížete, o němž se vyprávěly zázraky, nejmenoval proto, že tento kníže se za svého života nikdy Václav nejmenoval. V době, kdy byl knížetem, se zřejmě jmenoval Lešek, Lestík, oficiálním jménem možná Lstibor. - Vytáhl Jindřich Ptáčník proti tzv. Václavovi, nebo mu šel na pomoc proti Boleslavovi. Tzv. Václav a Boleslav vládli současně v různých územích: Boleslav především v Polsku a tzv. Václav především v Čechách. - Kdo slíbil Jindřichovi Ptáčníkovi, že bude platit tribut? Tzv. Václav nebo Boleslav či oba?

Mezi tzv. Václavem a Boleslavem dosáhlo nepřátelství takového stupně, že začali mezi sebou válčit. Tzv. Václav chtěl získat území Boleslava a naopak Boleslav území Václavovo. Boleslav tzv. Václava porazil a učinil z něho svého podkrálíčka (subregula). Co následovalo, to popsal, ovšem se značným zkreslením, Widukind. Především z podkrálíčka tzv. Václava učinil dvě osoby. Podkrálíček byl závislý na knížeti Boleslavovi. Poté, když byl podle legend zavražděn tzv. Václav, nechal Boleslav zlikvidovat jeho družinu a jeho přátele, a dokonce i děti. Ty proto, že až by dorostly, mohly by se uchýlit vůči Přemyslovcům ke krevní mstě. Tento masakr je však silně přehnán, Boleslav Václavovy děti nechal žít. Jedním z dětí byl totiž Zbraslav, totožný se Slavníkem.

Po smrti tzv. Václava napadl Boleslav svého podkrálíčka. D. Třeštík k tomu napsal mj. (1997, s. 435, 436): "Tuto epizodu líčí obšírně Widukind, bohužel ale neříká, kde se nacházel hrad ,podkrále'. Píše, že Boleslav, poté co zabil (,udeřil') bratra, vyhlásil válku ,sousednímu podkráli', jehož se obával, protože byl poslušen příkazu Sasů. Ten poslal posly do Saska, aby si vyžádal pomoc. Byla proto vyslána dvě vojska, jedno z Merseburku a druhé z Durynska, která táhla každé vlastní cestou. Boleslav... rozdělil své vojsko, jednu část vyslal naproti Durynkům a druhou proti oněm Sasům z Merseburku. Durynské vojsko... jakmile uvidělo Boleslavovy bojovníky, dalo se na útěk. To může být pomluva, Widukind neměl Durynky rád, jistě ale toto střetnutí skončilo ústupem Durynků. Saské vojsko naopak dobylo v první srážce vítězství, pak se ale věnovalo plenění a shánění píce pro koně a po napadení Boleslavem vracejícím se zřejmě s oddílem, který bojoval s Durynky, bylo vybito do posledního muže. Vítězný Boleslav se pak odebral ke hradu ,podkrále', prvním útokem ho dobyl a srovnal se zemí ,takže zůstal až podnes pustinou'."

Widukind ve své informaci o boji Boleslava s podkrálíčkem a o zázracích spojených se zavražděným knížetem nepojmenoval, přičemž to zřejmě věděl, ani podkrálíčka, ani zavražděného knížete, ani podkrálíčkův hrad. Přičemž podkrálíček a zavražděný kníže byla jedna osoba, a to kníže tzv. Václav. A hlavním sídlem tzv. Václava bylo hradiště Stará Kouřim, tehdy zvané Dowina. O lokalizaci podkrálíčkova hradu napsal D. Třeštík (1997, s. 436): "...,podkrálův' hrad se mohl docela dobře nacházet na českém území, někde v severozápadních Čechách, jak to předpokládal již W. W. Tomek, myslící na lucké knížectví. Zdejší ,sousední' knížectví se svým ,podkrálem' bylo nepochybně natolik mocným konkurentem Přemyslovců, že se Boleslav musel obávat jeho spolupráce se Sasy." Ve skutečnosti Přemyslovec tzv. Václav, příbuzný s Otony, byl mocným konkurentem svého synovce Přemyslovce Boleslava I. - Vr. Vaníček napsal (2014, s. 134): "Boleslav hrad knížete dobyl a zničil. Uvažovalo se o Kouřimi, ale ta je těmto událostem příliš vzdálena (aby tam přicházelo vojsko ze Saska) a dále o Zabrušanech na Bílinsku, ty jsou však zase ,příliš blízko'." Domnívám se, že hradem podkrálíčka, tj. tzv. Václava, byla Stará Kouřim. N. Profantová o Kouřimi napsala (2006, s. 234): "Před polovinou 10. století byla Kouřim dobyta a patrně i vypleněna..." - Po porážce podkrálíčka tzv. Václava byl tzv. Václav umístěn do kláštera a po čase, protože zřejmě dále intrikoval, byl popraven. Válka s podkrálíčkem tzv. Václavem a jeho poprava stála na počátku dlouhodobé války s Otou I.

42C38. STŘET TZV. VÁCLAVA S KOUŘIMSKÝM KNÍŽETEM A DALIMILŮV RAD(I)SLAV

Střet tzv. Václava s kouřimským knížetem je falešným Kristiánem vylíčen v závěru jeho legendy. Je zařazen na samý konec poměrně nelogicky. Tzv. Václav je již zabit, je pohřben, je přenesen z jednoho hrobu do jiného hrobu apod. a najednou válčí. Někteří historikové se domnívají, že je to dodatek, který koneckonců nemusel ani autor legendy napsat. Jenomže touto příhodou se falešný Kristián možná podepsal a legendisté se podepisovali na začátku nebo na konci své legendy. Autorem tzv. Kristiánovy legendy je Jiljí, pozdější biskup Heřman. A jméno Jiljí znamená záštita, ochrana, štítonoš (M. Knappová, 2015, s. 199). A tzv. Václav zde byl ochráněn skvoucím křížkem. Na začátku legendy se Jiljí podepsal tím, že se jakožto autor legendy zaštítil biskupem Vojtěchem.

Domnívám se, že autor legendy biskup Heřman byl k napsání legendy přinucen, že musel oslavovat tzv. Václava, kterého nenáviděl, a Ludmilu, kterou opovrhoval. Měl je "odvšivit" tak dokonale, aby svatost Václava ještě vzrostla a Ludmila aby se mohla stát světicí oslavovanou přinejmenším celou diecézí.

Falešný Kristián napsal: "...Bůh nezřídka na prosby tohoto světce zázraky a slavnými skutky přispívá všem Václava se dovolávajícím pomáhá, jakož i jemu ne jednou ani dvakrát [doplňme: ale vícekrát], dokud panoval, živými a jasnými znameními byl pomohl. ...hrad... Kouřim... vyvyšoval se a se svým knížetem strojil vzpouru proti tomuto svatému [Václavovi]. Ale když z obou stran dosti krve bylo prolito, zalíbila se všechněm ta rada, aby vévodové sami dva spolu bojovali, a který zvítězí, ten aby vládl. Když knížata vyšla, aby se utkala, kouřimskému Bůh nebeský ukázal nebeské vidění, svatého totiž Václava, jak na jeho čele se skví obraz kříže svatého. Spatřiv to daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovými znameními na pomoc spěje. ...svatý vévoda pozdvihl ho k políbení míru a jej na hradě jeho v bývalou moc pokojně utvrdil, dávaje mu správu hradu, dokud bude živ. Vpravdě kříž byl uzřel, poněvadž Krista následoval a přešťastně dospěl království..." Když Vratislav rozdělil své ohromné panství mezi svého mladšího bratra tzv. Václava a svého pravého syna Boleslava, museli možná oba dva vést boje s knížaty, která byla sice podřízena Vratislavovi, ale nechtěla přijmout nové pány: tzv. Václava a Boleslava. Tzv. Václav tedy možná skutečně bojoval s kouřimským knížetem. Tzv. Václav zvítězil a Budeč se stala jeho hlavním sídlem. Falešnému Kristiánovi však tento boj (došlo-li k němu) posloužil k tomu, aby skrytě prozradil boj tzv. Václava s Boleslavem. - V citovaném textu slova slavnými a vícekrát ukazují na Boleslava. Falešný Kristián s Kouřimí spojuje Václavovu bitvu i jeho první zázrak. Dalimil kouřimského knížete nazývá Radslav. Boleslav I. mohl padnout tzv. Václavovi k nohám, a to tehdy, když byly přenášeny Václavovy ostatky, když došlo k translaci a tzv. Václav se tak stal fakticky světcem.

A co připomenul zasvěceným čtenářům (třetí oko to nemělo pochopit)? Tzv. Václav válčil se svým synovcem Boleslavem (nemohl ho jmenovat).

Vratislav rozdělil své panství mezi tzv. Václava a Boleslava. Boleslavovi se časem podařilo tzv. Václava porazit a učinit ho svým podkrálem (žijícím pravděpodobně na kouřimském hradišti), učinit ho prvním mezi staršími. Zde falešný Kristián úlohy úmyslně zaměnil, protože pravdu napsat nemohl: zde vyhrává tzv. Václav a přiděluje nejmenovanému kouřimskému knížeti správu hradu, ve skutečnosti Boleslav učinil z tzv. Václava svého podkrále a nechal mu ve správě Starou Kouřim. Stará Kouřim se stává sídlem subregula. Tzv. Václav se s tímto postavením nehodlal smířit a zmohl se ještě k jedné bitvě. Falešný Kristián tedy v závěru své legendy vylíčil bitvu Boleslava se svým podkrálíčkem, s tzv. Václavem.

Falešný Kristián napsal: "...když z obou stran dosti krve bylo prolito, zalíbila se všechněm ta rada, aby vévodové sami dva spolu bojovali, a který zvítězí, aby vládl." Takže došlo k tomuto: tzv. Václav byl odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením. Poté byl tzv. Václav prohlášen za světce a jako takový pozdvihl ho [Boleslava] k políbení míru a jej na hradě jeho [Pražském hradě tehdy zvaném Děvín] v bývalou moc pokojně utvrdil, dávaje mu správu hradu, dokud bude živ."

A za další: biskup Heřman umístil na Václavovo čelo Kainovo znamení, znamení vraha. Toto znamení se mu ještě ve zjednodušené podobě, v podobě pouhé čárky, podařilo umístit na Václavovo čelo i v iluminaci na titulním listu v opisu Gumpoldovy legendy (v opisu, který si však biskup Heřman upravil). Blíže viz zde kapitolu Byl kříž na Václavově čele...

U Dalimila se neobjevuje při líčení střetnutí tzv. Václava s knížetem Rad(i)slavem jméno Kouřim, ale píše o třech jiných lokalitách, o Zličsku (což je jeho pojmenování pro Kouřimsko), o Praze a o Žitomiři (dnes Štolmíři).

Falešný Kristián mohl střetem tzv. Václava s kouřimským knížetem připomenout bitvu u Žitomiře (dnes Štolmíře).

Bitvy mezi Boleslavem a tzv. Václavem jsou možná skryty za bitvami popsanými Gallem. Neskrýval Gallus Václavova hradiště Libici a Kouřim (tehdy Dowinu) za Náklem a Albou?

O tom, že poražený kníže mohl dále vládnout, napsal P. Čech následující (2000, s. 159): "Podle svatováclavské legendy sice Václav zvítězil nad kouřimským knížetem, ale ponechal mu doživotně ve správě jeho území. Tento příklad názorně ukazuje na jeden ze způsobů nadvlády v raném středověku, který nazýváme formální. Princip spočívá v tom, že poražený nebo slabší uznal formálně svrchovanost vítěze či silnějšího a platil mu poplatky za mír. Silnější strana v tomto svazku neměla však dostatečné prostředky, nebo i rozhodnost a vůli, jak si slabšího protivníka zcela podmanit a jeho území trvale připojit ke svému." Kouřimským knížetem byl ve skutečnosti tzv. Václav, což falešný Kristián nemohl napsat, světec Václav musel vládnout z Pražského hradu. Boleslav tzv. Václava porazil a učinil ho svým subregulem. Jako takový mohl vládnout. On se s tím však nespokojil, tak byl poslán do kláštera a nakonec popraven. Proč dal Dalimil Václavovu protivníkovi jméno Rad(i)slav, není známo. Možná použil slovo, kterým se v nějakém germánském jazyce řeklo strach. Dnes se švédsky slovo strach, obava řekne rädsla a bojácný se řekne rädd (Z. Hlavičková, 1999). A Václavův soupeř strach z tzv. Václava ve vylíčeném střetu měl.

42C39. TZV. VÁCLAV PRAVDĚPODOBNĚ VLÁDL ZE STARÉ KOUŘIMI

Ani zpráva Widukinda o tažení Ptáčníka ku Praze roku 929 nemusí být důkazem pro to, že Václav z lokality Pražského hradu vládl. Widukind napsal. "Poté [po porážce Havolanů a Dalemniců] přišel s celým vojskem ku Praze, hradu Čechů, a jejich král se mu poddal. Vypráví se o jakýchsi jeho zázracích; protože to však nemůžeme dokázat, rozhodli jsme se o tom pomlčet. Byl to ovšem bratr Boleslava, který po dobu svého života zůstal císaři věrný a prospěšný. Poté, co král [Jindřich] na Čechy uvalil placení tributu, vrátil se do Saska." Widukind zřejmě pomlčel o řadě dalších věcí, například neprozradil skutečné jméno subregula tzv. Václava, neprozradil jeho hrad (Dowinu/Starou Kouřim). - Widukind píše o Jindřichově tažení roku 929 a přitom se již na tomto místě zmiňuje o Václavových zázracích. Kdybychom na Václavovy zázraky věřili, museli bychom říci, že k nim docházelo nejdříve roku 935. Widukind zde předeběhl dobu. Stejně tak mohl předeběhnout dobu, pokud se týká hradu Čechů. Nad malostranským osídlením zvaném Praha se tyčil vrch Děvín. Nevypadal zřejmě příliš jinak, než jak jej zanechal Spytihněv (především byla postavena bazilika sv. Jiří a možná rotunda sv. Víta). - K Widukindovu možnému zkreslení popsané lokality mohlo dojít proto, že Widukind psal o roku 929 o několik desítek let později, a také proto, že pravděpodobní čeští rádci informace proseli a případně pozměnili. Jindřich mohl chtít táhnout na Starou Kouřim (Dowinu) přes pražský brod přes Vltavu. V Praze nebo u Prahy se mohl setkat s tzv. Václavem, který mu vyšel naproti. - Prvním, kdo z Pražského hradu vládl (tehdy ještě z Děvína), byl zřejmě až Boleslav I. Na této lokalitě provedl významné změny, že Widukind o Děvínu píše k roku 950 jakožto o Novém hradu?

Václavovou manželkou byla Biagota. Dětmar z ní možná učinil Dobravu (-gota → Dobra-) a tu hříčkami lokalizoval na Kouřimsko. Porušením postů, čehož se měla dopustit třikrát, ukázal na ves Skramníky (ruské skoromnik = člověk, který nedrží půst) a na vsi Masojedy, Kozojedy a Konojedy. – Dětmar neprozradil, že Měšek je syn českého Boleslava I., ale aby mu aspoň trochu češství zachoval, podstrčil mu vymyšlenou českou Dobravu.

42C40. NEMĚL TZV. VÁCLAV Z NĚJAKÉ BITVY POŠKOZENÝ ZRAK?

U Dalimila se "Kosmův" bezejmenný pastorek, ve skutečnosti tzv. Václav, jmenuje Straba. V kap. 19 můžeme číst: "V Lučště také bieše baba, / ta jmejieše pastorka, jemuž jmě bieše Straba." Oční vada zvaná strabismus se česky jmenuje šilhavost. Oční vadu měl pravděpodobně i polský Měšek. Jeho jméno totiž znamená buď slepec nebo člověk mající problém se zrakem. Bylo Dalimilovým úmyslem dát do souvislosti "Kosmova" pastorka, tj. Václava, s polským Měškem?

O Václavově oční vadě se možná zmiňuje i falešný Kristián, podle něhož může Ludmila s Jobem (29) zvolati: "Dveře mé pocestnému otevřeny byly... okem byl jsem slepému a nohou chromému..." Slovo slepému by se zde vztahovalo k Václavovi a slovo chromému k Vratislavovi trpícímu osteochondrózou.

Na Václavově lebce je zahojená jizva nad pravým hrbolem čelním. Neutrpěl v boji v souvislosti s touto ranou i zranění oka?

Pokud byl na Václavově helmě zobrazen Odin, tak uveďme, že tento germánský bůh byl jednooký.

42C41. CO PÍŠÍ O BOLESLAVOVĚ SUBREGULOVI TZV. VÁCLAVOVI WIDUKIND A "KOSMAS"

Widukind o boji Boleslava se sousedním podkrálíčkem napsal (2016, s. 69, 70): "...Boleslav zabil svého bratra... Poněvadž se bál sousedního subregula [vicinus subregulus doslova znamená sousední podkrálíček] a protože byl [tento velmož] poslušen saské moci, vyhlásil mu Boleslav válku. Subregulus poslal do Saska zprávu se žádostí o posily. Byl tedy vyslán Asik s legií merseburských, silnou skupinou z Hassegau a ještě vojsko Durynků." Dále Widukind líčí nastálé boje, v nichž byl Boleslav velice úspěšný. O osudu hradu podkrálíčka Widukind v závěru napsal: "Poté zamířil k hradu [výše zmiňovaného] subregula a při prvním útoku ho dobyl. Místo zůstalo až dodnes opuštěné. Válka pak trvala do čtrnáctého roku královy vlády [skončila roku 950], od té doby byl [Boleslav] věrným a prospěšným služebníkem." Ke slovu subregulus je na straně 148 v poznámce 45 uvedeno: "V orig. vicinus subregulus. Boj bývá obvykle spojován s potlačováním nepřemyslovských center v Čechách..." Widukind jako subreguly (doslova ,podkrálíčky'...) označuje slovanská pohanská knížata." R. Turek použil termín podpanovníček. Slovo dodnes se vztahuje k době asi 30 let po válce se subregulem, protože až tehdy psal Widukind o této události. Widukind sídlo podkrálíčka neuvádí. Úmyslně nebo z neznalosti? Slovo sousední se zřejmě vztahuje k panství Boleslava I. Jestliže má Widukind pravdu a jestliže my můžeme dosadit za subregulův hrad Starou Kouřim, potom roku 935 nebo 936 ztrácí Stará Kouřim/Dowina naprosto svůj dosavadní význam.

Je možné, že by kronikář Widukind neznal jméno (skutečné jméno) knížete tzv. Václava, že by neznal jméno Boleslavova subregula apod. Přitom Widukind byl o poměrech v Čechách jistě velmi dobře informován. Podle J. Izdného a K. Spurné (2016, s. 12) se Widukind u dvora setkal nejen s králem, ale i s rukojmími českého knížete Boleslava I., kteří u otonského dvora zřejmě setrvávali jako vznešení vězňové demonstrující moc saského panovníka..." Widukind si Boleslava I. vážil, vždyť jeho vojsko se významnou měrou podílelo na porážce Maďarů u řeky Lechu roku 955.

"Kosmas" píše o Boleslavově podkráli v I, 19. Konflikt se rozhoří o postavení hradu. První mezi staršími ho odmítne stavět. Boleslav mu usekne hlavu jako chabou makovici. Po zabití prvního mezi staršími všichni přední muži z lidu už Boleslava poslouchají. Prvním mezi staršími, tedy subregulem, je tzv. Václav. Spor je ve skutečnosti o to, kdo bude z hradu vládnout. Po usmrcení tzv. Václava už Boleslav nemá žádného domácího soupeře. Po římském způsobu vládne ten, který se stal vrahem svého bratra. Viz zde kapitolu Co "Kosmas" prozradil čtenářům vylíčením konfliktu...

42C42. CO PÍŠE O PODKRÁLÍČKOVI TZV. VÁCLAVOVI GALLUS SKRÝVAJE HO ZA ZBYHNĚVEM

Gallus pověsil činy Vratislava I. na Vladislava Heřmana, činy tzv. Václava na Zbyhněva a činy Boleslava I. na Boleslava III. Křivoústého.

Takto Gallus porovnal tzv. Václava s Boleslavem I. skrytými za Zbyhněvem a polským Boleslavem III. (I, 16): "Kdo touží dosáhnout po smrti velké slávy, nechť dosáhne velké palmy vítězství v ctnostech za života. Jestliže se někdo snaží slavným jménem vyrovnat Boleslavovi, ať se pokusí připodobnit svůj život k jeho ctnostnému životu."

Tzv. Václav a Boleslav nejdříve společně zastupovali Vratislava na území, které v Čechách a v Polsku ovládal. Před smrti dal Vratislav část svého panství tzv. Václavovi a část Boleslavovi a zbytek jim připadl po Vratislavově smrti.

Tzv. Václav a Boleslav tedy po určitou dobu vládli za Vratislava společně a později na různých územích souběžně. Bylo otázkou času, kdy se jeden nebo oba budou chtít zmocnit území toho druhého. Nebylo divu, že jejich vztah postupně přerostl v nepřátelství na život a na smrt. O něm můžeme číst v Gallově II, 35: "...Zbyhněv Boleslavovi často v naší přítomnosti... mnohokrát křivě přísahal, neboť neudržoval ani přátelství s bratrovými přáteli, ani nechoval nepřátelství k nepřátelům, ba naopak, byl přítelem bratrových nepřátel a nepřítelem jeho přátel. A nejen že mu nestačilo porušit slib věrnosti nebo neposkytnout přísahou stvrzenou pomoc, ale když tušil, že bratr vytáhl na nepřítele, pobízel dokonce jiné nepřátele, aby vpadli z druhé strany do Polska, a tak jej odváděl od jeho záměru. Poslouchal přitom dost nevyzrálé a škodlivé rady, kvůli nenávisti několika lidí urážel celou zemi a otcovské dědictví vystavoval nepříteli ke zničení. A protože Zbyhněv vlivem špatných rad nezachovával bratrovi ani věrnost, ani přísahu, ani nebránil čest vlasti i otcovské dědictví a bral na lehkou váhu škodu či hrozící zkázu... bylo pro něj příčinou těžkého pádu to, v čem hledal povznesení a odkud ho již více nebudou moci vyzvednout jeho zlí rádcové. Ať se proto potomci varují toho, aby v království nebyli dva (sobě) rovní a (mezi sebou) se svářící spoluvládcové!"

V II, 36 vložil Gallus Boleslavu III. (tj. českému Boleslavovi I.) do úst slova: ",Přestože jsi [Zbyhněve, tj. tzv. Václave] starší věkem, bratře,' řekl, ,a lénem a údělem království rovnoprávný [se mnou], necháváš mě, mladšího, abych bral veškerou námahu na svá bedra, a nepouštíš se do válek nebo do řízení království. Chop se proto buď horlivé péče o království, chceš-li být mocnějším, nebo mně, zákonnému, byť věkem mladšímu, který na svých bedrech nese břemeno [obrany] země a snáší veškerou starost o ni, když už neprospíváš, alespoň neškoď.'" [...] ",A jestliže bys náhodou raději chtěl žít v klidu než na sebe brát tak velkou námahu, všechno mi svěř, a tak budeš s Boží milostí bezpečný.'"

V II, 38 se u Galla dočteme: "V té době již Zbyhněv upadl do zoufalství a s pomocí ruského knížete Jaroslava a krakovského biskupa Balduina byl přiveden před bratra, aby mu dal zadostiučinění a projevil poslušnost. Tehdy teprve uznal, že má nižší postavení než bratr, tehdy podruhé přede všemi odpřisáhl, že nebude nikdy proti bratrovi vystupovat, ale ve všech věcech jej bude poslouchat a zboří Gallův hrad. Tehdy dosáhl toho, že dostal od bratra Mazovsko jako leník, nikoliv jako údělný vládce." Slova nižší postavení jsou zde totožná se slovem subregulus. Gallův hrad je ve skryté vrstvě Hánín a Mazovsko je možná Kouřimsko nebo Libice.

A nyní několik vět z II, 39: "Tehdy také Boleslav zakusil Zbyhněvovu zradu, neboť ten se ve všem, co odpřisáhl, ukázal jako zjevný křivopřísežník. Hrad, který postavil Gallus [zřejmě Hánín], hned nezbořil, a ačkoliv byl vyzván, nesestavil k bratrově pomoci ani jeden jediný šik."

O tom, jak Boleslav porazil svého podkrálíčka tzv. Václava, napsal Gallus v II, 41: "Když... Boleslav [III. Křivoústý skrývá Boleslava I. Ukrutného ] viděl, že jeho bratr nesplnil nic z toho, co slíbil a odpřisáhl, a protože celé zemi se projevil jako škodlivý a zločinný člověk, vyhnal jej z celého polského království a ty, kteří se mu stavěli na odpor a bránili pevnost [Starou Kouřim?] na hranicích země, porazil s pomocí Rusů a Uhrů. A tak Zbyhněvovo panství skončilo přičiněním zlých rádců a celé polské [tj. české] království se sjednotilo pod Boleslavovou vládou." Za polským Boleslavem III. je skryt český Boleslav I. Na hranicích země není myšleno na hranicích Čech se Saskem, ale na hranicích Václavova panství s panstvím Boleslava I.

O tom, jak se tzv. Václav nechtěl podřídit Boleslavovi I., pojednává u Galla III, 25: "...Zbyhněv dával na rady hloupých lidí a nikterak nepamatoval na slib poddanství a pokory. Za Boleslavem [polským Boleslavem III., tj. českým Boleslavem I.] přišel [Zbyhněv, tj. tzv. Václav] nikoliv s pokorou, ale se zpupností, nikoliv jako člověk potrestaný tak dlouhým vyhnanstvím... nýbrž jako (údělný) pán... Ukazoval, že nehodlá sloužit, nýbrž vládnout, že nehodlá být bratrovým vazalem, ale chce bratrovi poroučet." [...] "Těmito slovy jitřili [někteří rozumní lidé] jeho mysl: ,Tento člověk... vystupuje... s takovou pýchou a okázalostí! Co učiní v budoucnu, jestliže mu bude svěřena nějaká moc v polském království ["českém Polsku"]?' Přidávali ještě jinou a hroznější zprávu, jako by sám Zbyhněv ... pověřil kohosi... aby Boleslava na vhodném místě proklál nožem nebo jakýmkoliv jiným železným předmětem." [...] "My však spíše věříme tomu, že něco takového zosnovali oni špatní rádcové, než že by někdy takový zločin vymyslel samotný Zbyhněv... A tak se není co divit, že mladík... sedící na trůně... páchá nějaký zločin... aby tím způsobem unikl nebezpečí smrti..." [...] "...kdyby totiž Zbyhněv přišel (do Polska) s pokorou... a nikoliv jako (údělný) pán, který hodlá vládnout... nebyl by si sám přivodil nenapravitelnou škodu..."

Václavovo vyhnanství souviselo s vraždou Ludmily. Jejími vrahy byli totiž Václav a Vratislav. Tzv. Václav jako vrah dostal jméno Tunna a Vratislav jméno Gommon. A o Tunnovi falešný Kristián napsal: "...násilník Tunna, přepaden hrozným strachem, prchl se vším příbuzenstvem z té země a všemi nenáviděn jako poběhlík a vyhnanec sem tam se potuloval a nikdo z pokolení jeho už neměl přístupu do domova svého."

42C43. BYL TZV. VÁCLAV ROKU 936 PODKRÁLÍČKEM BOLESLAVA I.?

Widukind o boji Boleslava se sousedním podkrálíčkem napsal (2016, s. 69, 70): "...Boleslav zabil svého bratra... Poněvadž se bál sousedního subregula [vicinus subregulus doslova znamená sousední podkrálíček] a protože byl [tento velmož] poslušen saské moci, vyhlásil mu Boleslav válku. Subregulus poslal do Saska zprávu se žádostí o posily. Byl tedy vyslán Asik s legií merseburských, silnou skupinou z Hassegau a ještě vojsko Durynků." Dále Widukind líčí nastálé boje, v nichž byl Boleslav velice úspěšný. O osudu hradu podkrálíčka Widukind v závěru napsal: "Poté zamířil k hradu [výše zmiňovaného] subregula a při prvním útoku ho dobyl. Místo zůstalo až dodnes opuštěné. Válka pak trvala do čtrnáctého roku královy vlády [skončila roku 950], od té doby byl [Boleslav] věrným a prospěšným služebníkem." Ke slovu subregulus je na straně 148 v poznámce 45 uvedeno, že Widukind slovem subregulus označuje slovanská pohanská knížata. Slovo dodnes se vztahuje k době asi 30 let po válce se subregulem, protože až tehdy psal Widukind o této události. Slovo sousední se zřejmě vztahuje k panství Boleslava I. Dá se však vyloučit, že slovo sousední se vztahuje k Sasku?

O zániku hradiště Stará Kouřim napsala N. Profantová toto (2006, s. 234): "Před polovinou 10. století byla Kouřim dobyta a patrně i vypleněna, násilný zánik hradu dokládají pozůstatky nepohřbených padlých ve vnějším příkopu opevnění poblíž brány. Archeologická datace nebude ovšem nikdy dostatečně přesná pro potřeby historického vyprávění, a proto jen velmi nejistě klademe pád Kouřimi až do doby těsně po smrti knížete Václava."

D. Třeštík o tom, že tzv. Václav a podkrál jsou dvě osoby, nepochybuje (1997, s. 435): "(Boleslav) Zlikvidoval Václavovu družinu i jeho přátele, a to tak důkladně, že z obavy před rodovou pomstou jeho družiníci pobili dokonce i děti. Dalším jeho činem, o němž víme, bylo napadení onoho ,podkrále', k němuž došlo někdy na počátku července roku 1936." Domnívám se, že k popravě knížete tzv. Václava nemuselo dojít krátce po této událostí, ale až několik měsíců po ní, možná 4. března 937. Viz zde kapitolu Kterého roku a který den byl Václav popraven? Když D. Třeštík hledal, kdy ke střetu s podkrálíčkem mohlo dojít, vycházel ze tří předpokladů, přičemž všechny tři mohly být špatné. Tzv. Václav byl zabit roku 28. 9. 935, Václav a podkrálíček jsou různé osoby a ke střetu s podkrálíčkem došlo až po smrti Václava.

D. Třeštík vycházeje z Widukinda píše, že po zavraždění tzv. Václava a zlikvidování jeho družiny a přátel napadl Boleslav roku 936 podkrále, jemuž přicházeli na pomoc Durynkové a Sasové (1997, s. 436): " ...můžeme mít za nejspíše pravděpodobné, že k porážce Sasů sice došlo někde na cestě do Čech, kdežto ,podkrálův' hrad se mohl docela dobře nacházet... někde v severozápadních Čechách." [...] "Je dosti pravděpodobné, že hlavní vrstva podání o lucké válce se vztahovala právě na toto zničení luckého knížectví Boleslavem." O několik řádků výše D. Třeštík napsal, co poté následovalo: "Vítězný Boleslav se pak odebral ke hradu podkrále, prvním útokem ho dobyl a srovnal se zemí..." Názor Třeštíkův je tedy tento: Tzv. Václav a podkrál jsou různé osoby. Tzv. Václav byl zavražděn Boleslavovými lidmi 28. září 935 ve Staré Boleslavi a potom roku 936 Boleslav zaútočil na sousedního podkrále. Někde na cestě do Čech zničil saské vojsko jdoucí podkrálovi na pomoc, nato srovnal se zemí podkrálův hrad někde v severozápadních Čechách.

Pro rok 935 se vyslovili např. Fr. Palacký, Zd. Fiala, D. Třeštík. Přečtěme si část zdůvodnění D. Třeštíka (1997, s. 429): "Widukind říká, poté co Boleslav zabil svého bratra, vyhlásil válku ,sousednímu podkráli', který se obrátil s prosbou o pomoc do Saska, a to bylo počátkem války mezi Boleslavem a Otou. O skutečnosti, že přepadení hradu ,podkrále' a boj se saskou pomocí, které Widukind obšírně líčí, náleží již do doby vlády Oty I., může být sotva pochyb. Jisté ovšem je, že Ota se v počátku války s Boleslavem nijak osobně neangažoval, zřejmě proto, že byl zaměstnán starostmi o svou korunovaci. K té došlo 7.-8. srpna 936 v Cáchách, zatímco jeho otec zemřel 1.-2. července téhož roku. Někdy v tomto časovém rozmezí muselo dojít k onomu boji o ,podkrálův' hrad. Ten ale nebyl vlastním začátkem Boleslavovy akce; Widukind nepochybně věděl, že útok na sousedního podkrále byl následkem zabití jeho bratra. K této vraždě tedy došlo před začátkem léta roku 936. Bereme-li v úvahu denní datum legend, 28. září, a přihlédneme-li k údaji I. staroslověnské legendy, že tehdy připadlo 28. září na pondělí, dostáváme nesporné datum 28. září 935."

A na stranách strany 435, 436 (1997) D. Třeštík píše: "První, co Boleslav udělal [po vraždě knížete tzv. Václava]... Zlikvidoval Václavovu družinu i jeho přátele... Dalším jeho činem ... bylo napadení onoho ,podkrále', k němuž došlo někdy po počátku července roku 936. ...Widukind... ale neříká, kde se nacházel hrad ,podkrále'. Píše, že Boleslav, poté co zabil (,udeřil') bratra, vyhlásil válku ,sousednímu ,podkráli', jehož se obával, protože byl poslušen příkazu Sasů. Ten poslal posly do Saska, aby si vyžádal pomoc. Byla proto vyslána dvě vojska, jedno z Merseburku a druhé z Durynska." [...] "...Boleslav, který o jejich tažení věděl předem, na ně nečekal někde u zemské brány v Nakléřovském průsmyku, nýbrž jim vyšel vstříc na území nedávno podmaněných Daleminců. Překvapení Durynků i Sasů, kteří se náhle, téměř ještě ve vlastní zemi, setkali s nepřítelem, by pak bylo pochopitelné." [...] "Vítězný Boleslav se pak odebral ke hradu ,podkrále', prvním útokem ho dobyl a srovnal se zemí ,takže zůstal až podnes pustinou'." [...] "...můžeme mít za nejspíše pravděpodobné, že k porážce Sasů sice došlo někde na cestě do Čech, ale na území Otova království za Krušnými horami, kdežto, podkrálův' hrad se mohl docela dobře nacházet na českém území, někde v severozápadních Čechách...."

O tom, proč mohlo mezi Boleslavem a jeho podkrálem dojít k válce, napsal Vr. Vaníček následující věty (2014, s. 134): "Právě proto, že se Boleslav násilně zmocnil v Praze vlády, požádal ,sousední kníže' prozřetelně o ochranu saský dvůr. Proč by to dělal? Boleslav mu vypověděl válku, protože se ho obával, píše Widukind. Z jakého důvodu by se bojovný Boleslav obával bezvýznamného knížete v sousedství? Je pravděpodobné, že tento subregulus byl přítelem či vazalem knížete Václava a mohl také přijímat uprchlíky z Prahy." [...] "Boleslav hrad knížete dobyl a zničil. Uvažovalo se o Kouřimi, ale ta je těmto událostem příliš vzdálená (aby tam přicházelo vojsko ze Saska), a dále o Zabrušanech na Bílinsku; ty jsou však zase ,příliš blízko'."

Historikové se domnívají, že z Widukindova textu vyplývá, že tzv. Václav a subregulus jsou dvě osoby. Ale co když je tzv. Václav a subregulus osoba jedna? Boleslav nejprve přinutil tzv. Václava k poslušnosti, takže byl po určitou dobu jen první mezi staršími. Tzv. Václav se však ještě jednou zmátořil, ale byl definitivně poražen, nepomohla mu ani pomoc Sasů a Durynků. Následně byl tzv. Václav popraven, což Widukind zamlčuje. zv. Widukindovo pojmenování subregulus a "Kosmovo" pojmenování první mezi staršími by se týkalo stejné osoby, tou osobou byl tzv. Václav.

Světec Václav však nesměl být za života neúspěšný a z knížete ponížit na podkrále a poté jako podkrál prohrát bitvu. Tento názor podporuje to, že v Čechách není známa žádná osoba, která by byla natolik mocná, že by mohla vojensky mstít Václavovu smrt. Vzpomeňme zde (I, 19), jak Boleslav I. stavěl po římském způsobu hradní zeď (ve skutečnosti jde o narážku na pověst o Romulovi a Rémovi, zakladatel státu zabije svého rivala). Boleslav zabil prvního mezi staršímu, tj. tzv. Václava. Nato "Kosmas" napsal: "Ostatní [přední muži z lidu], vidouce to a pozdě toho želíce, padli knížeti ke kolenům a prosili ho s pláčem za odpuštění: ,Pane, již nám odpusť viny, již ve všem poslechneme tvých rozkazů...'" O nějakém podkráli nepadne ani zmínka. - Gallus pověsil Václavovy činy na polského Zbyhněva a činy českého Boleslava I. na polského Boleslava III. Křivoústého. V II, 38 Gallus o nich napsal: "Tehdy teprve [Zbyhněv, tj. zde tzv. Václav] uznal, že má nižší postavení než bratr [Boleslav III. Křivoústý, tj. zde Boleslav I.]

J. Steinhübel napsal (2012, s. 94): "Český knieža Václav sa dostal do sporu so susedným kouřimským (zličským) kniežaťom Radislavom. Keď sa Radislav bez väčšieho odporu Václavovi podrobil, Václav ,upevnil pokojne nad ním a nad jeho krajom svoje panstvo, dajúc mu spravovať hrad..., pokiaľ bude žiť.' Václav teda premenil Kouřimské kniežatstvo na hradský obvod čiže státnu provinciu a Radislava doživotne poveril jej správou. Radislav bol teda posledným kouřimským kniežaťom a prvým kouřimským hradským správcom." "Kosmas" přiřkl knížatům jiné území, než ve skutečnosti ovládali. Ve skutečnosti sídlil na Staré Kouřimi tzv. Václav a nejmenovaný kníže (ve skutečnosti Boleslav nikoliv podle tzv. Dalimila Radslav) sídlil jinde. Boleslav tzv. Václava porazil a učinil z něho svého podkrále. Byl to spíše tzv.  Václav, kdo byl posledním kouřimským knížetem a prvním správcem Staré Kouřimi.

Posledním Václavovým bojem byl tedy jeho boj jako podkrálíčka s Boleslavem.

Zd. Váňa uvádí, kde bylo hledáno sídlo podkrálíčka, podle něho ,podpanovníka' (1968, s. 180, 181): lokalita v území Milčanů (Köpke-Dümmler), Drahúš (V. V. Tomek), Bílina (A. Bachmann), Vlastislav (W. Friedrich, V. Tille, Vl. Karbusický), Mladá Boleslav (J. V. Šimák, R. Turek), Kuřim (J. V. Šimák, který upustil od Mladé Boleslavi, a M. Šolle). Po tomto přehledu Zd. Váňa napsal: "Kdybychom měli eventuálně připustit, že k události se subregulem došlo podle celkové situace někde v severozápadních Čechách, v blízkosti Sasů, kteří mu přispěchali na pomoc, pak by se pro ,urbs subreguli' hodila spíše dávno zaniklá hradiště s centrální polohou, jako je např. Drahúš, na niž pomýšlel již V. V. Tomek... a J. Lippert anebo ještě pravděpodobněji mohutné hradiště v Levousích, které ovládalo dolní Poohří a v jehož názvu jakoby se ozývalo jméno Dalimilova Levy, jenž se prý vzbouřil po pádu Vlastislavově proti české nadvládě."

Dopsat lokalizace z Třeštíka

42C44. KDYŽ JE TZV: VÁCLAV UŽ JAKO BOLESLAVŮV PODKRÁLÍČEK BOLESLAVEM PORAŽEN, ODCHÁZÍ DO KLÁŠTERA. Z NĚHO JE UNESEN

Podívejme se, co o tzv. Václavovi a klášteře píší prameny.

Gumpold o Václavově plánu odejít do kláštera napsal (1969, s. 46, 47): "...Václav, muž neocenitelných zásluh a vyvolenec Boží, zamýšlel složiti žezlo světského důstojenství, které, jak věděl, je křehké a vystaveno náhodám, a správu knížectví dobrovolně odevzdati do rukou bratrových; a rovněž dychtil... odříci se věcí světských a obléci roucho mnišské..." Falešný Kristián o plánu Václava odejít do kláštera napsal: "...k prahům blažených apoštolů Petra a Pavla do Říma chtěl putovati, aby tehdejšího papeže požádal, by jej oblékl v roucho mnišské a na klerika ostříhal. Potom z lásky k Bohu knížectví chtěl se vzdáti..." Ve skutečnosti Boleslav a tzv. Václav po určitou dobu vládli časově souběžně v sousedních knížectvích. V boji o moc Boleslav porazil tzv. Václava a učinil ho svým subregulem. Tzv. Václav usiloval o to, aby se znovu stal knížetem. Boleslav ho nechal umístit do kláštera.

Podle Druhé staroslověnské legendy o svatém Václavu řekl tzv. Václav matce svého syna: "Hle, mnoho jsme se již Bohu provinili a nepravost jsme učinili, již toho zanechme my dva mezi sebou... ty měj mě za bratra a já tebe za sestru." Nemá Václavův přerod z manžela na bratra představovat jenom bohulibou sexuální askezi budoucího světce, ale především to, že se Boleslavovi podařilo uklidit tzv. Václava, svého strýce a hlavně nebezpečného politického soka, do kláštera? V klášteře byl tzv. Václav bratrem, v klášteře byl fráterem. 

Gallus schovává českého knížete tzv. Václava za polského knížete Zbyhněva. V II, 4 napsal: "Zbyhněv... začal chodit do školy v Krakově až v dospělosti a jeho matka jej poslala na výchovu do kláštera jeptišek v Sasku" (V poznámce č. 38 na s. 140 je uvedeno: "Zbyhněv byl poslán do Quedlinburku...") "...díky chytrosti Čechů najali nějaké lidi, kteří za úplatu tajně dostali Zbyhněva [tj. tzv. Václava] z kláštera jeptišek. Když tedy Zbyhněva přijali v Čechách..." Za Zbyhněvem skrytý tzv. Václav je zde spojen s Čechami.

Na zmínku o únosu tzv. Václava z kláštera (v Gallovi Zbyhněva) navázal "Kosmas". V I, 40 skryl za jím vymyšlený únos Jitky Břetislavem skutečný únos Jitky Boleslavem III. Ryšavým a také v něm několika hříčkami ukázal na únos tzv. Václava Boleslavem I.

"Kosmas" možná naznačil únos tzv. Václava z kláštera dvěma slovy ve větě aby zůstala dlouho naživu, buď Bohu chvála. Jsou slova bios (život) a Gott (Bůh) narážkou na Biagotu, pravděpodobnou manželku nejprve tzv. Václava a později manželku Boleslava I.?V latinském opisu "Kosmovy" kroniky zní věta s těmito slovy takto: "...vita mihi carior; vivat ut superstes laus deo sit perpes."Jestliže se narození Vacka pod selským mlýnem vztahuje na tzv. Václava, potom je na tzv. Václava v líčení únosu Jitky ukázáno i slovy, že Břetislav přeťal řetěz tlustší, než je mlýnský provaz. Blíže zde viz kapitolu Když je tzv. Václav už jako Boleslavův podkrálíček...

Tzv. Václav mohl odejít do kláštera, když byl Boleslavem nejprve donucen stát se jeho subregulem a poté dokonce i vojensky jako subregulus poražen. Z kláštera poté mohl být násilně dopraven k soudu, tedy unesen z kláštera (v legendách šel dobrovolně na hostinu), a po rozsudku následně popraven oběšením.

Tzv. Václav nebyl z panovníků v Čechách ani první, ani poslední, kdo po své porážce byl uklizen do kláštera. V nejmenovaném franckém nebo bavorském klášteře musel možná dožít svůj život velkomoravský Rostislav. Do kláštera byl poslán Boleslav III.

Legendy Václavův pobyt v klášteře silně zkreslují. Tzv. Václav nebyl podle nich donucen do kláštera odejít, ale sám se tam pouze chystal. Dokonce mu to jedna objektivní příčina zkazila (stavba rotundy sv. Víta).

42C45. KDE SE NACHÁZEL PODKRÁLÍČKŮV HRAD?

Archeolog M. Šolle se domníval, že hradištěm, které bylo zničeno podkráli, byla Stará Kouřim. Podkrále s tzv. Václavem neztotožňuje. O zániku Staré Kouřimi napsal (2000, s. 17): "Zánik Staré Kouřimě... archeologií dokumentovaný požárem hradeb i objevem padlých bojovníků před hlavní dvoudílnou bránou pocházejících z doby před polovinou 10. století, lze hypoteticky, nicméně po mém soudu nejpravděpodobněji, spojovat s pádem sídla tzv. subregula, uváděným saským letopiscem Widukindem z r. 936, a to přes některé odlišné úvahy historiků i archeologů, avšak v plné shodě s V. Hrubým (Hrubý 1926, 101-103) a J. Šimákem (Šimák 1938). Šlo, v souladu s názorem R. Turka, o knížete kouřimského, který sousedil v době rodícího se českého státního útvaru na západě s přemyslovskou doménou, a nikoli o knížete Lučanů sídlícího na severozápadě Čech (Turek, 1982)." W. W. Tomek spojoval subregulův (podkrálův) hrad s hradem Drahúš, německý historik Bachman s hradem Bílinou. Někteří historikové spojovali porážku podkrále (subregula) s hradištěm Švédské šance u Zabrušan nebo s hradištěm Chloumek (Švédské šance) u Mladé Boleslavi (J. V. Šimák a R. Turek) či na území pozdější Lužice.

M. Lutovský o lokalizaci podkrálova hradu napsal mj. toto (2006, s. 108): "Dříve uvažované umístění ,subregulova' hradu na hradiště Švédské šance na Chlumu nad Mladou Boleslaví je vzhledem k naznačeným geografickým souvislostem méně pravděpodobné. Z téhož důvodu je pak téměř vyloučena i občas uváděná lokalizace na hradiště Stará Kouřim." Geografickými souvislosti se míní to, že hradiště ,subregula' nemohlo být daleko od místa porážky Sasů na jejich území, neboť z textu vyplývá, že Boleslav na hradiště zaútočil z přímého pochodu.

42C46. MÁ ÚDAJNÝ ÚNOS JITKY BŘETISLAVEM PŘIPOMENOUT TAKÉ ÚNOS TZV. VÁCLAVA Z KLÁŠTERA?

Jitku neunesl Břetislav, nýbrž Boleslav III. Ryšavý. I únos je možná "romantický" výmysl "Kosmův". Aby "Kosmas" vylepšil moravským údělníkům rodokmen, nahradil Boleslava III. Ryšavého, vraha biskupa Vojtěcha, Achillem Břetislavem. Břetislavovi přisoudil kromě manželky Jitky ještě i Boleslavovy a Jitčiny syny Konráda, Otu a možná i Spytihněva II. Jitku Boleslav III. možná získal zcela jiným způsobem než "romantickým" únosem. Blíže viz zde kapitolu Jitku unesl Boleslav III. Kapitola je však napsána tak, že má připomenout i únos tzv. Václava z kláštera před jeho popravou. - Tato kapitola v souladu s představami historiků líčí i vymyšlený únos Jitky Břetislavem.

V II, 17 Gallus napsal: "Zbyhněv... musí jako klerik řídit církev, a tomuto mladíčkovi zase přísluší, jak se zdá, mužně bojovat."

Gallus o Zbyhněvovi, tj. v této kapitole o  tzv. Václavovi, napsal v II, 4: "Zbyhněv zplozený knížetem Vladislavem z konkubíny (37), začal chodit do školy v Krakově až v dospělosti a jeho macecha jej poslala na výchovu do kláštera jeptišek v Sasku (38)." [...] "Tak díky chytrosti Čechů najali nějaké lidi, kteří za úplatu tajně dostali Zbyhněva z kláštera jeptišek." K tomuto textu si přečtěme dvě poznámky na s. 140. - Poznámka 37: "Nemanželský syn Vladislava Heřmana [Zbyhněv] se narodil kolem roku 1073 a Gallus z něj v následujících kapitolách vědomě učinil hlavního soupeře a svým způsobem i přímý protiklad ,spravedlivého' knížete Boleslava III. [Křivoústého]" - Poznámka 38: "Zbyhněv byl poslán do Quedlinburku, který spravovala Juditina sestra. Stalo se tak někdy mezi léty 1088-1089, ovšem jeho postavení i možné vyhlídky na knížecí stolec se pronikavě zhoršily již po narození Boleslava III. v srpnu roku 1085." Tzv. Václav mohl v dětství studovat při nějakém klášteře na Moravě a později v Řezně. Z těchto klášterů tzv. Václav unesen nebyl. Mohl být unesen z kláštera, kam odešel po své poslední porážce Boleslavem I.

Není známo, že by v době, kdy žil tzv. Václav, existoval u nás ženský klášter. Jako první jím měl být klášter sv. Jiří s první abatyší Mladou/Marií. Jméno Mlada však "Kosmas" vymyslel pro pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. Za předpokladu, že Sázavský klášter vznikl mnohem dříve, než se soudí, mohli být první jeptišky v klášteře na Sázavě. P. Sommer k tomu napsal (1996, s. 11): "Jedna z pasáží latinské legendy Vita minor, tedy Menší život svatého Prokopa, která hovoří o událostech ze začátku kláštera, mluví o jakýchsi řeholních sestrách, které žily u konventu." Autor legendy začal kapitolku 23 větou: "V témž klášteře také nějaké sestry žily pode jhem Kristovým."

Gallus v II, 4 informuje o únosu Zbyhněva, tj. tzv. Václava, z kláštera jeptišek Čechy. Zpracoval "Kosmas" líčení únosu Jitky Břetislavem I. tak, aby připomnělo tento únos tzv. Václava z kláštera? V I, 40 "Kosmas" napsal: "...hrabě... Ota Bílý... měl jedinou dceru Jitku, jež, co jest pod Sluncem děv, svou krásou předčila všechny... ...otec a... máti dali ji... do kláštera, jenž slově Svinibrod, polohou i hradbami velmi pevného. Slyše... vyprávění o neobyčejné kráse... a urozeném původu řečené dívky... jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati... Ale oč těžší bývá přístup k lásce, tím prudší oheň vždy vdechuje syn Venušin milenci. Mysl jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když ohni sálá Etna. A jasným hlasem zvolá: ,[...] Není možná, aby Jitka nebyla má... nad život mi dražší... aby zůstala dlouho na živu... buď bohu chvála stálá.' ...asi po sedmidenní jízdě vstoupí jako hosté do... kláštera. Syn knížete totiž už předtím poručil všem svým, aby nikomu nedávali věděti, kdo nebo odkud jest..." [...] "...jako když vlk obchází ovčín... hrdina Břetislav, když dostali dovolení v klášteře přenocovat, obhlíží jej pronikavým zrakem... Jitka... vyjde se svými družkami z kláštera, byloť zvykem, že něžné dívenky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. Jak ji spatřil... jako vlk... chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší než je mlýnský provaz... hned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo... Ostatní však jeho druhy... nepřátelé, udeřivše na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali, a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou unikl v noční temnotě."

Slovy nedávali věděti, kdo nebo odkud jest "Kosmas" naznačuje, že je v textu skryta nějaká osoba. Mlýnský provaz je narážkou na to, že se tzv. Václav narodil pod selským mlýnem nebo že byl oběšen.

Autor legendy užil slova po sedmidenní jízdě. K číslu 7 napsal J. Haubelt (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." U. Becker v hesle Čísla napsal (2007, s. 43): "U č. bývá nesnadné rozlišit, kde se setkáváme se symbolem a kde už jde jen o spekulaci." - Slova přenocovat, nešporům, noční temnotě naznačují, že je v textu něco skryto.

Že se v I, 40 schovávají za jmenovanými postavami postavy jiné, naznačil "Kosmas" oslepnutím těch Čechů, kteří nestačili s Břetislavem utéci (nepřátelé... jedněm oči vyloupali). Obrazně je ve vylíčené příhodě možná naznačeno, že Boleslav stojí za smrtí tzv. Václava (dvakrát užité slovo vlk ukazuje na předknížeci Boleslavovo jméno, a to Vok):" ...přihnav se k bráně [Břetislav, tj. zde Boleslav I.] shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší než mlýnský provaz... vytasiv meč přeťal řetěz jako stéblo." Slova mlýnský provaz mohou být totiž narážkou na slova z I, 35: "Vacek [zřejmě tzv. Václav], narozený pod selským mlýnem..." Slovo provaz je narážkou na to, že tzv. Václav byl oběšen nebo pověšen na šibenici až po zabití. Provaz u šibenice musel být silný, tak možná proto "Kosmas" ke slovu provaz připojil slovo mlýnský. Provaz také prozrazuje společenské postavení unesené osoby. Podle U. Beckera (2002, s. 231) byl provaz symbolem vladařské a soudcovské moci.

Byl-li tzv. Václav unesen ze Staré Kouřimi, která byla jeho sídlem, mohl to "Kosmas" napovědět slovy oheň a Etna. Z ní se kouří. Stará Kouřim se dříve mohla nazývat Dowina, tj. Děvín, Děvínem se nazývala i lokalita pozdějšího Pražského hradu. Na Děvín mohou narážet následující "Kosmova" slova z kapitoly o únosu Jitky: co je pod Sluncem děv, řečené dívky, panna sličná, panna tisíckrát vytoužená, něžné dívenky, chytiv pannu, unesenou pannou, panna Jitka.

"Kosmas" klade Břetislavovi do úst slova vztahující se k Jitce, slova, která v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové zní takto: "...nad život mi dražší; aby zůstala dlouho na živu, buď Bohu chvála stálá." Jestliže bychom za slovo život dosadili latinské slovo bios a za slovo Bůh německé slovo Gott, dostaneme jméno Biagota (netvrdím, že jde o správný etymologický výklad). V latinském opisu "Kosmovy" kroniky zní uvedená slova takto: "...vita mihi carior; vivat ut superstes laus deo sit perpes."

V I, 17 vložil "Kosmas" do úst Boleslavu I. slova: "Jestliže tento můj syn [Strachkvas] zůstane naživu, z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji..." Podobné spojení slov nalezneme i v II, 36, v níž "Kosmas" píše o Jitce, dceři Vratislava II., manželce polského Vladislava: "Poněvadž byla neplodná, samu sebe stále umrtvovala, obětujíc se v živou oběť Bohu..."

Domnívám se, že únos Jitky, ať k této události skutečně došlo nebo je vymyšlená, bylo pro "Kosmu" vhodnou příležitostí k tomu, aby jejím prostřednictvím ukázal na možný únos tzv. Václava Boleslavem I.

S touto kapitolou souvisí kapitoly Jitku unáší Boleslav III. ... a "Kosmův" vymyšlený únos Jitky Břetislavem.

42C47. CHTĚL TZV. VÁCLAV ZAVRAŽDIT BOLESLAVA?

Gallus v III, 25 napsal: "Protože někteří rozumní lidé vsadili na jinou stranu, než si Zbyhněv [tj. zde tzv. Václav] snad myslel, a podsunuli Boleslavovi [polskému Křivoústému, tj. českému Boleslavu Ukrutnému] takovou radu, že litoval, že jí hned uvěřil, a vždy bude litovat, že tak udělal. Těmito slovy jitřili jeho mysl: ,Tento člověk, stižený takovými pohromami a poslaný do tak dlouhého vyhnanství, i když je dosud v mnoha věcech nejistý, vystupuje hned při svém prvním příchodu s takovou pýchou a okázalostí! Co učiní v budoucnu, jestliže mu bude svěřena nějaká moc v polském království?' Přidávali ještě jinou a hroznější zprávu, jako by sám Zbyhněv již našel a pověřil kohosi z libovolného rodu, bohatého či chudého, aby Boleslava na vhodném místě proklál nožem nebo jakýmkoliv jiným železným předmětem. [Říkali, že] tohoto vraha by sám [Zbyhněv], kdyby se mu tehdy podařilo uniknout smrti, vyznamenal vysokou poctou, jako by byl jedním z knížat. My však spíše věříme tomu, že něco takového zosnovali oni špatní rádcové, než že by někdy takový zločin vymyslel samotný Zbyhněv, člověk dost pokorný a prostoduchý. A tak se není co divit, že mladík v kvetoucím věku, sedící na trůně, hnán zlobou a také našeptáváním rady moudrých, páchá nějaký zločin, aby tím způsobem unikl nebezpečí smrti a mohl vládnout v bezpečí, chráněn před všemi nástrahami."

Tzv. Václav (Tunna) společně s Vratislavem (Gommon) byli vrahy své matky Ludmily, tzv. Václav (Durynk) zavraždil Spytihněvova syna a tzv. Václav možná zavraždil svého staršího bratra Vratislava. Nebylo by tedy divu, kdyby chtěl zavraždit svého synovce Boleslava.

42C48. HRADIŠTĚ V BOLESLAVI A KOSTEL KOSMY A DAMIÁNA

O Staré Boleslavi přináší EHvČ mj. tyto informace (2003, s. 291): "Hradiště bylo založeno nejspíše na počátku 10. století knížetem Spytihněvem I. v rámci budování nejstaršího správního systému přemyslovských Čech." [...] "Ještě v průběhu 10. století bylo hradiště opevněno... kamennou hradbou spojovanou na maltu... líčení Kosmovy kroniky označuje za stavitele tohoto díla Boleslava I.. ... Tato mohutná kamenná zeď chránila vlastní akropoli s kostelem sv. Kosmy a Damiána, u něhož byl zabit kníže Václav." Je otázka, jestli Spytihněvovo panství sahalo k Boleslavi, nebo jestli tam nevládl Vratislav (tj. Vitislav?).

Jestliže hradiště (Stará) Boleslav bylo založeno dříve než za vlády Boleslava I., nemohlo se jmenovat Boleslav. Jestliže by ho založil Vratislav I. a chtěl ho pojmenovat po svém synovi, tak ani tehdy se nemohlo jmenovat Boleslav. Boleslav I. se totiž asi do roku 967 jmenoval Voj(i)slav, domácky Vok. Roku 967 nezemřel fyzicky nějaký Vok, ale "zemřelo" pouze jméno Vok.  

Co k boleslavské hradní zdi postavené po římském způsobu říká archeologie, to si přečtěme u I. Boháčové (2006, s. 16-18): "Archeologické prameny o založení hradu na pustém místě pozdějším knížetem Boleslavem I. nepotvrdily. Výjimečná fortifikace, o níž Kosmas v této souvislosti mluví, však byla nalezena." Následně v přehledné tabulce i Boháčová uvádí, že 1. kostel (sv. Kosmas a Damián), který měl být založen již před rokem 935, nebyl dosud nalezen. A ještě citujme: "Někdy v době blízké nástupu keramiky s kalichovitou profilací okraje (možná na počátku 2. třetiny 10. století), pak bylo vybudováno pro naše prostředí unikátní celokamenné opevnění. Existence sakrální architektury v té době není archeologicky doložena, ale ani vyvrácena."

Tzv. Václav byl zřejmě popraven v blízkosti kostela stojícího na místě nebo v bezprostřední blízkosti pozdější rotundy sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí. Byl však tento kostel zasvěcen Kosmovi a Damiánovi nebo se legendistovi hodil význam těchto jmen? Podle M. Knappové se vysvětluje jméno Kosmas jako svět, řád, věčnost nebo ozdoba, pochvala, což by bylo jako dělané pro světce Václava, a jméno Damián znamená krotitel, pokořitel, což je jak dělané pro Boleslava.

Z. Kalandra napsal o jménech Kosmas a Damián toto (1947, s. 467): "Jako Kastor a Polydeukes jsou o b a [Kosmas a Damián] ochrannými bytostmi, ale jako ti antičtí Blíženci jsou i oni diferencováni svými jmény do ostrého protikladu. Kosmas (z řec. ϰοσμάω ,uvádím v řád') je jeho k l a d n ý m, Damián (z řec. δαμάξω ,zeslabuji, činím mdlým', pak ,krotím' a ,zabíjím') jeho z á p o r n ý m pólem..."

F. V. Mareš o zasvěcení kostelů Kosmovi a Damiánovi uvádí (1989, s. 47): "Je však pravděpodobné, že v zemích, kde byla ještě živá pohanská tradice čarodějnického léčení, používala církev úcty sv. Kosmy a Damiána jako protiváhy a jako prostředku k vymýcení pohanských zvyků; to se tyká asi i zemí českých."

I. Boháčová a N. Profantová k boleslavskému kostelu Kosmy a Damiána napsaly (2014, s. 142): "...boleslavský kostel sv. Kosmy a Damiána se dosud nepodařilo objevit, jedinou indicií stavby budované či upravované s pomocí malty - např. omítnutím stěn či zbudováním maltové podlahy - jsou zatím jen nepatrné stopy tohoto pojiva v horizontu 1. poloviny 10. století." Představa, že ve Staré Boleslavi stál kostel, vychází z legend, které lokalizují zavraždění tzv. Václava na Boleslavův hrad. Jenomže ve skutečnosti byl tzv. Václav popraven oběšením v době, kdy již byl knížetem Boleslav, a místem popravy bylo dnešní Malostranské náměstí. Kostelem jmenovaným v legendách byla sakrální stavba na Malostranském náměstí časově předcházející rotundu sv. Václava. Kdo však postavil tuto starší sakrální stavbu spojenou s Václavovou smrtí? Byl to ještě kníže vládnoucí na západ od Vltavy, tedy Spytihněv, či to byl již Vratislav nebo tzv. Václav?

Když archeologové nemohou nalézt kostel známý z písemných pramenů, uvažují o jako jedné z možností, zda nebyl dřevěný a stopy po něm jsou tedy snadněji zcela zničeny nebo snadněji, zejména při dřívějších výzkumech, přehlédnutelné. O raně středověkých dřevěných kostelech napsal P. Sommer mj. toto (1997, s. 276): "Mezi nejběžnější středověké stavební objekty v Čechách patřily dřevěné sakrální stavby." [...] "Mimo starší ne zcela jednoznačné zmínky hovoří o jejich značném rozšíření zpráva tzv. Kanovníka vyšehradského..., jenž k 28. říjnu 1134 hovoří o obrovské bouři, která v zemi zničila řadu kamenných i dřevěných kostelů." [...] "Zatímco ale ecclesia lignea, jak říkají latinské prameny dřevěnému kostelu, nebo cerekev, jak mu říkají staročeské prameny..., je uvedena v písemnostech mnohokrát, je konkrétní podoba takové budovy dosud víceméně předmětem dohadů."

42C49. ZAVRAŽDĚNÍ KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA, JAK JE LÍČÍ LEGENDY

O zavraždění tzv. Václava nás informují legendy. První slovanská legenda o sv. Václavu (Vostokovova redakce) popisuje Václavovu vraždu takto: "A té noci se spiklenci sešli do Hněvysova dvorce a přizvali si Boleslava; a uskutečnili tu zlou, ďábelskou poradu. Tak jako se u Piláta shromáždili ti, kteří kuli pikle proti Kristu, tak se také ti zlí psi uradili, oněm se podobajíce, jak by svého pána zabili. A řekli: ,Půjde na jitřní, tehdy ho polapíme.' - A když nastalo ráno, zazvonili na jitřní. Václav pak, uslyšev zvon, řekl: ,Sláva tobě, Pane, žes mi dal dožít tohoto jitra!' A vstav, šel na jitřní. A Boleslav (jej) zastihl ve vratech. A Václav se ohlédl a řekl: ,Dobrý náš hostitel byls večer...' Boleslavovi se však k uchu sklonil ďábel a rozvrátil jeho srdce; takže vytasiv meč odpověděl: 'Takhle k tobě chci být (ještě) lepší.' A udeřil (ho) mečem po hlavě. Václav se však otočil a řekl: 'Co sis (to) usmyslil?' A popadl ho a srazil a padl na něho a řekl: 'To ti Bůh, bratře...' Přiskočil Tuža, (a) ťal (Václava) do ruky; a Václav pustil bratra a běžel ke chrámu. Ale dva ďáblové, Česta a Tira, (jej) v chrámových vratech zabili. A přiskočiv Hněvysa, probodl mu mečem hruď. I vypustil svého ducha říkaje: ,Do rukou tvých, Pane' odevzdávám ducha svého.' - A zabili s ním v tom hradě jakéhosi Mstinu, ale i jiné. Mužové spěšně prchali; jedny pak pozabíjeli, a druzí se rozprchli po krajích; ale i jeho malé děti pozabíjeli a boží služebníky oloupili (a) vyhnali je z hradu, a také provdali ženy za jiné muže a veškerou ďábelskou touhu uskutečnili. Zabili (tedy) knížete svého." - Tira pak řekl: ,Pojďme na paní! Ať najednou přemůžeš svého bratra i svou matku.' Boleslav však řekl: 'Nikam se nepoděje, dokud nedosáhneme jiných. A rozsekavše Václava odešli, aniž ho pochovali." - "Kněz Krastěj však ho vzal a položil před kostelem a zakryl ho jemným plátnem." Boleslav skutečně mohl tzv. Václava udeřit nějakou zbraní do hlavy, ale nestalo se to tak, jak líčí tato legenda. Boleslav stal jako kníže v čele "akce" a možná bylo jeho povinností dát ránu zabíjenému jako první. Tuto povinnost měl Sicco při vraždě Vojtěcha.

Minejní redakce se od Vostokovovy redakce v některých detailech liší. Minejní redakce například uvádí: "A zabili s ním v tom hradě Mstinu a Jeldinu." A věta i jeho malé děti pozabíjeli má v minejní redakci tuto podobu: i malé děti pozabíjeli kvůli němu.

Líčení falešného Kristiána před rokem 1122 vypadá takto (1968, s. 75, 76): "Boleslav maje dům čili dvůr vlastní v hradě jeho jménem nazvaném, když nadcházela slavnost blažených mučedníků Kosmy a Damiána... [Boleslav] bratra svého blaženého lstivě jako na hostinu zve, ale spíše, jak se vpravdě ukázalo, na zavraždění. Jemu [tzv. Václavovi] sice bylo to vše dobře známo, ale přece zachovávaje ducha neohroženého, políbil na rozloučenou všechny příbuzné a přátele a vydal se na cestu, zbraněmi víry obrněn.

Když tam přišel, všecko sobě dvojmo připraveno nalezl, hostinu totiž s velkým přepychem a skrytě ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela a řádně obcoval mši svaté, a Bohu a svatým Kosmovi a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěna dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněny, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupil k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně; sedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral." Zavražděn (podle legend) byl ráno následujícího dne. Je slovo koně narážkou na hradiště Libušín, na němž byly nalezeny rytiny koní a kde se možná cvičili koně k vojenským účelům.

Kristiánova legenda (stejně jako Kronika Čechů a První staroslověnská legenda václavská) zná i rok 929, kdy byl podle legend tzv. Václav zavražděn, a zasvěcení kostelíka, před nímž mělo k vraždě dojít (1968, s. 75-78): " [Boleslav volal] Společníci moji, společníci, kde jste?" [...] "Tu se vyřítila celá tlupa zlosynů ze skrýší... a těžkými ranami ho probodnuvše, odpravili ho [tzv. Václava] u dveří chrámových. Tehdy také svatá duše... se odebrala k Pánu, dne 28. září... léta... devítistého dvacátého devátého. Tělo blaženého mučedníka odpočívalo po tři léta v chrámě svatých Kosmy a Damiána." Ze slov v hradě jeho jménem nazvaném se dá vyvodit, že tzv. Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi, a to před kostelem sv. Kosmy a Damiána (tam ke cti těchto svatých posvěcen jest kostel).

Falešný Kristián informuje i o tom, co se dělo po vraždě (1969, s. 78-80): "(Václavovo) bezduché tělo matka... s některými věrnými sebrali, a toliko do hrobu je položivše, zemí zasypali... jak bývá pohřbíván kterýkoliv smrtelník." [...] "Tělo blaženého mučedníka odpočívalo pohřbeno po tři léta v chrámě svatých Kosmy a Damiána."

Z. Kalandra, který v existenci knížete tzv. Václava vůbec nevěřil (v tzv. Václavovi viděl obdobu Dionýsa, v Ludmile obdobu Démétér, v Drahomíře obdobu Persefony), se vyjádřil ke Kristiánovu "holywoodskému" líčení zavraždění tzv. Václava takto (1947, s. 512): "Spiklenci měli celou noc k provedení svého vražedného plánu... unavená oběť spala. Spala v komnatě Boleslavova hradu, kde každá chodba, každé dveře mohly být střeženy strážemi spiklenců. Spala v komnatě, jejíž pevné zdi by zdusily každý její výkřik nebo její smrtelný chropot. Celé hodiny tak spala oběť připraveného atentátu - a připravený atentát nebyl proveden! Čekalo se s ním až do jitřních hodin, až zazní zvon, který může všechny probudit, až Václav vyjde z ložnice, až vkročí na nádvoří, kam vedou okna z ložnic jeho přátel, až půjde ke kapli, kam mohou jít i někteří z druhů zbožného knížete... Kdo by tu necítil nesnesitelnou nepravděpodobnost, diskvalifikoval by se pro kritické dějepisectví." A na straně 517 napsal: "Jeden najatý vrah by byl býval stačil v kteroukoliv z oněch nocí, kdy Václav beze zbraně, v průvodu neozbrojeného pacholíka bloudil po pustých cestách, polích a vinicích svého knížectví. " Tzv.Václav však byl ve skutečnosti na základě soudu oběšen, takže není nic divného na tom, že se to stalo ráno a ne za temné noci.

Na Kristiánovu legendu se značně kriticky dívá mj. M. Ivanov (1975, s. 130): "Zkrátka pouze prostořeký Kristián ví všechno: že Boleslav měl ,dům čili dvůr vlastní v hradě jeho jménem nazvaném' - to před Kristiánem nikdo netvrdil. Kristián zná i jméno kostelíka, respektive jeho zasvěcení: podle něho běží o kostelík Kosmy a Damiána. To také nikdo před Kristiánem nevěděl... Můžeme říct: byl dobře informován, byl nejlépe informován... Já bych to však nazval jinak: Kristián domýšlí věci, pracuje s nimi, kombinuje. Jeho metoda je taková: zná fakta a na jejich základě tvoří ne hypotézy, ale další fakta. Zatímco předešlí autoři hovořili pouze o tom, že Václav byl v Boleslavi na svátek Kosmy a Damiána, Kristián z toho vyvodí, že se ten kostelík jmenoval Kosmy a Damiána, poněvadž věděl z předešlých legend, že Václav jezdil po hradech o výročí posvěcení chrámů..." [...] "...a kostelík svatého Kosmy a Damiána byl na světě." Ivanov se podivuje tomu, že Kristián zná zasvěcení kostelíka, před nímž měl být Václav zavražděn.

O tom, že má být tzv. Václav, již ne kníže, popraven, panovala možná "celonárodní" shoda předáků (třeba v některých případech vynucená), a proto po jeho popravě nemuselo dojít k masakrování lidí jemu nějak blízkých, a to ani v Praze, ani na Budči (hromadný hrob zmasakrovaných bojovníků přičítám poražencům v lucké válce). Vymyšlené informace o následném masakru měly jenom zdůraznit krutost vraha a vyvolat větší lítost nad smrtí tzv. Václava. Měly vytvořit větší kontrast mezi hodným adeptem na světce a jeho krutým vrahem.

42C50. VÁCLAVOVĚ POPRAVĚ PŘEDCHÁZEL SOUD

V První slovanské legendě o sv. Václavu (Vostokovova redakce) čteme: " A té noci se spiklenci sešli do Hněvysova dvorce a přizvali Boleslava; a uskutečnili tu zlou, ďábelskou poradu. Tak jako se u Piláta shromáždili ti, kteří kuli pikle proti Kristu, tak se také ti zlí psi uradili, oněm se podobajíce, jak by svého pána zabili."

Ve Druhé svatováclavské legendě je uvedeno: "V jinou dobu svolal jeho bratr své rádce řka: ,Uvažujte, jak jej zahubíme.'"

Gumpold v kapitole 13 nechá tzv. Václava svolat do paláce shromáždění bojovníků a druhů a nechá ho k nim vést delší řeč (zabírá více jak jednu stránku), která by mohla být obhajovací řečí před soudem. Dokonce v ní i slovo soud padne: "Žádná náboženství prospěšná činnost nebudiž zvrácenými výroky soudců odsuzována! Nechť se již nikdo neodváží zločinných vražd, jimiž se často poskvrňujete!"

Tzv. Václav nebyl zřejmě zavražděn, ale byl popraven na základě rozhodnutí soudu. Předtím, než se tak stalo, byl svržen z knížecího stolce. Boleslav si nedovolil zavraždit knížete. V české redakci legendy Crescente fide je uvedeno, že byli trestáni kněží a mniši, kteří tajně tzv. Václava navštěvovali. V legendě Oportet nos fratres můžeme číst: "...blažený Václav si dal udělati tajná dvířka, kterými by klerikové vcházeli a vycházeli a také jiní křesťané by mohli po západu slunce vstupovati a zase při východu slunce tajně se vytráceti." (Větu jsem vytrhl z kontextu, ale to byla jedna z hříček tehdejších autorů.) Tato informace se zřejmě vztahuje k době, kdy byl tzv. Václav podkrálíčkem, což legendisté nemohli napsat. Co by to bylo za knížete, kdyby ho museli kněží a mniši navštěvovat tajně, a jestliže by se to prozradilo, byli by za návštěvu knížete trestáni. Není však vyloučeno, že legendisté naznačují, že tzv. Václav po svém svržení z knížecího stolce, tzv. Václav jako podkrálíček, kul vůči Boleslavovi nebezpečné pikle. Těmi návštěvníky, jak vidíme, nebyli jen kněží.

O soudech v době Václavově a o jeho účasti na nich se zmiňují legendy. Gumpold uvádí: "...snažil se knížecím pokynem mírniti ustanovení zákonů k obecnému prospěchu občanů i družiny. V rozsuzování byl obezřelý a hotov nad každým se smilovati, dával se snadno uprositi k prominutí trestu za nehodné viny provinilců a při soudním řízení mu byl cizí všeliký způsob trestání..." V Crescente fide čteme: "A když chtěli jeho [Václavovi] soudcové někoho odsoudit k smrti, hned si bral nějakou záminku a odcházel ze soudu..." Falešný Kristián o tzv. Václavovi napsal: "...pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý na soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje. Neboť když nějaký provinilec octl se před sborem soudců a soudcové se za jeho přítomnosti chystali nad ním vyřknout ortel smrti, vycházíval pod nějakou záminkou ven a skrýval se, kam mohl, pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesuďte a nebudete souzeni, neodsuzujte a nebudete odsouzeni..."

V První staroslověnské legendě se dočteme: "Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z vrahů, Hněvsi, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru." Věta je formulována tak, aby budila dojem, že jde o spiknutí. Ve skutečnosti šlo o soud. O soud, který se mohl sice spiknutí podobat, ale přece jenom šlo o soud. Vymyšleným jménem Hněvsa je zřejmě záměrně připomenut Spytihněv, který vládl na západ od Vltavy. Hněvsa zřejmě žil v jeho knížectví, do něhož patřil i Pražský hrad a dnešní Malá Strana, mohl mít tedy Hněvsa dvorec někde na dnešním Malostranském náměstí nebo v jeho blízkosti. Hněvsa může být snad spojován se Zličany (lidmi vyhnanými z Kouřimska za Vltavu), proto možná padnou slova zlí psi.

Nikoliv tzv. Václavovi nepřátelé přítomní na hostině, ale zřejmě soudci někdy v průběhu soudního jednání třikrát vstali a třikrát usedli. Byl to nějaký soudní rituál? Nebo byl tzv. Václav odsouzen za tři vraždy. Za vraždu Ludmily (což možná tzv. Václav nepovažoval za vraždu, ale za uplatnění pohanského zvyku), za vraždu Vlastislavova, tj. zřejmě Spytihněvova synka. A možná za vraždu svého staršího bratra Vratislava. Soud pravděpodobně sdělil tzv. Václavovi, že bude popraven. Falešný Kristián informaci soudu zpracoval tak, že nechal tzv. Václava dozvědět se tento výrok na hostině od jednoho jeho přítele. Napsal: "Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně; sedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí."

Podle falešného Kristiána pozdvihl tzv. Václav na hostině číši a pronesl tato slova: "Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti v pokoj věčné radosti." Archanděl Michael je spjat se smrtí. P. Sommer v televizním filmu Dvojí život sv. Václava řekl, že jméno Michael bylo propůjčováno kostelům, které byly obvykle hrobní funkce, hrobního poslání. Jménem Michael Kristián naznačuje, že nad Václavem byl vyřčen trest smrti.

Před popravou byl tzv. Václav zřejmě uvězněn. Zmiňuje se o tom možná Gumpold v kap. 27: "Mezitím jakýsi člověk, který podle přísného výroku soudce propadl hrdlem, byl podobně pod stráží uvržen do žaláře..."

Máme zde velice kuriózní situaci. Aby se vyhovělo křesťanským požadavkům, nebyl tzv. Václav zavražděn, ale k trestu smrti byl institucionálně odsouzen. Aby se však mohl později stát světcem, museli zapracovat legendisté, tito středověcí holywoodští scénáristé krvavých hororů. Tzv. Václav totiž nesměl být k trestu smrti odsouzen řádným (řádným na tehdejší dobu; v tomto případě soudci možná spíš připomínali spiklence) soudem, ale musel být nekřesťansky zavražděn, musela téci křesťanská krev (sice nemusela, ale byla to obzvlášť dobrá smrt pro kanonizaci), a aby se navíc vyhovělo zakladatelské pověsti, tak vrahem musel být bratr pokud možno stejného nebo podobného jména. "Spravedlivý soud" mohl překrýt touhu Boleslava I. po takřka neomezené moci a touhu "Hněvsy" (Vršovců) realizovat krevní mstu za smrt Ludmily a Spytihněvova syna.

Ve Wolfenbüttelském kodexu je zobrazena mj. hostina, jíž se měl před smrtí zúčastnit především Boleslav a tzv. Václav. Ve scéně je zobrazen tzv. Václav s číší a pět postav sedících u stolu. Tzv. Václav před smrtí však možná nebyl pozván na hostinu, ale byl s ním uspořádán soud. A za stolem jsou zobrazení tzv. Václavovi soudci, podle I. staroslověnské legendy tito vrazi: mladíček Boleslav a starší muži Tuža, Tira, Česta a Hněvsa.

Pokud byl s tzv. Václavem skutečně uspořádán soud, museli ho legendisté zamlčet. Budoucí světec musel být zavražděn. Navíc je soud spojován se spravedlivým potrestáním, a i proto bylo lepší o soudu s tzv. Václavem nepsat.

42C51. CO "KOSMAS" PROZRADIL ČTENÁŘŮM VYLÍČENÍM KONFLIKTU BOLESLAVA I. S PRVNÍM MEZI STARŠÍMI

"Kosmas" tímto vymyšleným příběhem zasvěcenému čtenáři sdělil:

• že tzv. Václav před smrtí nebyl českým knížetem, ale že už byl jen prvním mezi staršími

• že konflikt mezi Boleslavem a tzv. Václavem souvisel s hradem, jinak řečeno, kdo bude z hradu vládnout

• že po likvidaci tzv. Václava se ostatní předáci Boleslavovi bez boje podřídili

Že vylíčením konfliktu mezi Boleslavem I. a prvním mezi staršími sděluje "Kosmas" něco tajného, naznačil užitím slova tajné (vyjevil jim tajné přání svého srdce).

K tomu, že tzv. Václav v době svého zavraždění již nebyl knížetem, viz zde kapitolu Nebyl Václav před svou smrtí jenom prvním mezi staršími?

Co možná předcházelo tomuto konfliktu? Před svou smrtí rozdělil Vratislav jím ovládané území mezi svého bratra tzv. Václava, syna Bořivoje, a svého syna Boleslava. Píše o tom skrytě Gallus v II, 21. "Když byl kníže Vladislav v plockém kostele se všemi poctami a s okázalostí pochován, byly otcovy poklady rozděleny mezi syny i s podíly na polském království přisouzenými jim ještě za otcova života. Každý z bratrů dostal (tu) část, která mu příslušela z podílu, Boleslav však jako pravý syn obdržel dvě hlavní sídla říše a lidnatější část země." Za polským Vladislavem Heřmanem je zde skryt český Vratislav I., za polským Boleslavem III. český Boleslav I. a za Zbyhněvem tzv. Václav. Boleslav je Vratislavův pravý syn, zatímco tzv. Václav je jeho synem jenom podle legend, jeho otcem je Bořivoj.

Vláda dvou kohoutů na jednom smetišti vedla následně k bojům mezi nimi. Boleslav tzv. Václava porazil a učinil z něho svého subregula. "Kosmas" to líčí ve skryté vrstvě I, 36. (Blíže viz zde kapitolu Boj o Pražský hrad.) Tzv. Václav odmítal podřídit se Boleslavovi, i když už byl z knížecího stolce svržen. Odmítl to, co po něm Boleslav požadoval: poslouchat ho. Dokonce možná hledal spojence, aby mohl Boleslava s knížecího stolce svrhnout. A to stálo tzv. Václava život. Všimněme si, že "Kosmas" nelíčí konflikt mezi Boleslavem a prvním mezi staršími (tj. tzv. Václavem) tak, že by v něm Boleslav vypadal jako chlapec, to byl až výmysl legend.

"Kosmas" v působivé metafoře vylíčil konflikt o hrad mezi Boleslavem I. a tzv. Václavem v I, 19. Konflikt o tom, kdo bude v Čechách vládnout nahradil konfliktem o poslušnosti vystavět hrad. Předním mužům z lidu nařídil, aby mu postavili hrad po římském způsobu. "Kosmas" napsal: "Tak se stalo, že si umínil založiti hrad po způsobu římském. A ihned svolal přední muže z lidu, všechny do jednoho, na jedno místo a dovedl je do lesa u řeky Labe, a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce, řka: ,Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola." Kníže spatřiv, že jsou bledí jako stěna, chytil jednoho, který byl první mezi staršími, a za kštici... a... usekl mu hlavu jako chabou makovici..." Nenaznačuje slovo tajné, že je v textu něco významného skryto? Nenarážejí slova bledí jako stěna na pražskou opuku?

Použil "Kosmas" slova tajně, tajné (nařídil tajně svým služebníkům, vyjevil jim tajné přání), že se v textu něco tajného skrývá? V prvním případě se to týká přenesení Václavova těla a v druhém případě stavby hradu.

Roku 2010 I. Boháčová k založení Staré Boleslavi napsala (s. 190): "Hrad ve Staré Boleslavi nebyl s největší pravděpodobností založen Boleslavem I., jak nás informuje kronikář Kosmas, ale patrně některým z jeho předků někdy na samém počátku 10. století. Jeho prvotním opevněním nebyla totiž Kosmou zmiňovaná hradba, zbudovaná podle antických tradic opere Romano, ale opevnění pro dané období zcela standardní - násyp zpevněný dřevěnou konstrukcí a čelní kamennou plentou." [...] "... toto prvotní opevnění ještě někdy v průběhu první poloviny 10. století jednorázově téměř bezezbytku zaniklo, či bylo záměrně zlikvidováno. Nejspíše bezprostředně poté byla Boleslav skutečně opevněna do té doby v našem prostředí technikou naprosto výjimečnou - hradbou, zbudovanou z mohutných hrubě opracovaných pískovcových kvádrů."

I. Boháčová k Boleslavově "římské" hradbě napsala (2013, s. 11): "Její vznik lze tedy spojovat nejspíše s obdobím jeho [Boleslava I.] nástupu k moci po roce 935, případně se starší fází jeho vlády. Radiokarbonové datum... bylo získáno z jednoletého přírůstku dubu, separovaného z maltového pojiva celokamenné hradby, tedy materiálu, který lze označit pro zvolenou metodu jako ideální. Vzhledem k výsledku analýzy, jen obtížně slučitelnému s výpovědí historických i archeologických pramenů, podle něhož by k výstavbě hradby mělo dojít nejpozději v prvých dvou desetiletích 9. století, náleží toto datum právě k těm, které aktuálně vyvolávají vážné pochybnosti o možném využití datací pomocí 14C."

J. Sláma ve svém polemice o Canburgu napsal (2003, s. 390): "...cizinci často Labe zaměňovali s mohutnější Vltavou..." "Kosmas" možná toto, za jeho života už zřejmě neplatící, zaměňování těchto dvou řek znal a využil ho.

Boleslav je zřejmě zakladatelem Nového hradu, o němž se k roku 950 zmiňuje Widukind a možná Ibrahím íbn Jákúb jako o nejmenované tvrzi. Založením Nového hradu přetváří Boleslav I. sakrální lokalitu Děvín v panovnické sídlo Pražský hrad. Boleslav I. je tedy první vládce vládnoucí z Pražského hradu. Palác je založen až po popravě tzv. Václava. Legendisté a kronikáři to nemohli napsat, protože na Pražskou hradě v rozporu se skutečností musel sídlit už Bořivoj a především tzv. Václav.

Je možné, že už tzv. Václav vybudoval na Děvíně (pozdějším Pražském hradě) palác (čímž značně přetvářel doposud takřka jen sakrální lokalitu na lokalitu, odkud Čechům vládne kníže), ale až koncem svého života, že odsud ve skutečnosti (takřka) nevládl, a palác vytvořil v podstatě až pro svého nástupce Boleslava I.

Když "Kosmas" psal o postavení hradní zdí po římském způsobu, nešlo mu však jenom o technickou stránku věci. Šlo mu o napovězení, že jde o boj mezi - podle legend - bratry Boleslavem a tzv. Václavem, o boj mezi protagonisty zakladatelské pověsti. A tak jako Romulus a Remus zakládali hlavní město Řím, nešlo zde o hrad Boleslav (hrad pojmenovaný po vrahovi Boleslavovi jako město Roma pojmenované po vrahovi Romulovi), ale o hlavní hrad, o Pražský hrad. Romulus a Remus se pohádali a Romulus zabil bratra Rema. U "Kosmy" dojde rovněž k hádce, k odepření poslušnosti, a Boleslav zde prvního mezi staršími zabije (ve skutečnosti šlo o možná popravu).

Hrad měl být sice podle "Kosmy" postaven u Labe, ale dolní část Vltavy byla také někdy nazývána Labe. Slovy, že všichni muži z lidu byli bílí jako stěna, "Kosmas" možná naráží na bílou opuku, která se nedaleko lokality Pražského hradu těžila (odtud jméno Bílá hora) a z níž se kamenné stavby v Praze stavěly. Nazval by "Kosmas" bílou zdí zeď v Boleslavi, o níž I. Boháčová uvádí (2002, s. 137), že v Boleslavi byla v průběhu 10. století postavena celokamenná hradba z pískovcových bloků spojovaných maltou smíšenou s jílem. - Slovo hněvem (vzplanul strašným hněvem) je možná narážkou na Mojmírovce Spytihněva, který ovládal lokalitu budoucího Pražského hradu před Přemyslovcem Vratislavem. Tzv. Václav už dávno nebyl knězem Pavlem (archipresbyterem), ale po duchovní dráze se stal knížetem a po porážce Boleslavem se stal prvním mezi staršími, stal se subregulem. Měl již zcela jiný účes než jako archipresbyter, takže ho Boleslav mohl chytit za kštici.

A jako se Boleslavově vůli při stavění hradu podrobili ostatní přední muži z lidu (již ve všem poslechneme tvých rozkazů, již dobrovolně činíme vše, čeho si přeješ, jen nebuď na nás stále krutý.), tak se mu ve skutečnosti podrobila i ostatní knížata v Čechách. Zabitím tzv. Václava sjednotil Boleslav celé Čechy nebo takřka celé Čechy.

Boleslav sakrální lokalitu Děvín (s nastolovacím kamenem a sněmovním polem nebo nedalekým sněmovním polem) přetváří na lokalitu sakrální, sídelní a mocenskou. Boleslav lokalitu nově opevňuje a pravděpodobně staví palác, který se v prameni objevuje jako Nový hrad, Nova. Když Libuše (tj. Ludmila) mluví o postavení hradu Prahy, je práh tesán v lese a i páni se u nízkého prahu klanějí. Jde o posvátný háj a klanění se pohanským bohům. Boleslav také nechává postavit hrad v lese a přední muže z lidu nechá kleknout na kolena (narážka na křesťanské modlení). Pohanská lokalita se mění v křesťanskou lokalitu.

I. Štefan se k problému o násilném sjednocení Čech vyjádřil takto (2016, s. 201): "Koncepce násilného sjednocení celých Čech Boleslavem I. (935-972) stojí a padá na jedné Widukindově zmínce o dobytí hradu ,sousedního podkrálíčka' roku 936, u nějž ovšem nejsme schopni garantovat ani to, že se nacházel v Čechách. O násilném sjednocení neví nic ani nejstarší legendy, ani Kosmas..."

O tom, jak se tzv. Václav nechtěl podřídit Boleslavovi I., pojednává u Galla III, 25: "Za Boleslavem [polským Boleslavem III., tj. českým Boleslavem I.] přišel [Zbyhněv, tj. tzv. Václav] nikoliv s pokorou, ale se zpupností, nikoliv jako člověk potrestaný tak dlouhým vyhnanstvím... nýbrž jako (údělný) pán... Ukazoval, že nehodlá sloužit, nýbrž vládnout, že nehodlá být bratrovým vazalem, ale chce bratrovi poroučet." [...] "Těmito slovy jitřili [někteří rozumní lidé] jeho mysl: ,Tento člověk... vystupuje... s takovou pýchou a okázalostí! Co učiní v budoucnu, jestliže mu bude svěřena nějaká moc v polském království [českém]?' Přidávali ještě jinou a hroznější zprávu, jako by sám Zbyhněv ... pověřil kohosi... aby Boleslava na vhodném místě proklál nožem nebo jakýmkoliv jiným železným předmětem." [...] "My však spíše věříme tomu, že něco takového zosnovali oni špatní rádcové, než že by někdy takový zločin vymyslel samotný Zbyhněv... A tak se není co divit, že mladík... sedící na trůně... páchá nějaký zločin... aby tím způsobem unikl nebezpečí smrti..." [...] "...kdyby totiž Zbyhněv přišel (do Polska) s pokorou... a nikoliv jako (údělný) pán, který hodlá vládnout... nebyl by si sám přivodil nenapravitelnou škodu..."

Je zde řečeno, že kdyby Boleslav nezabil tzv. Václava, zabil by tzv. Václav Boleslava? Že šlo o to, kdo se odhodlá k vraždě dřív?

Tzv. Václav vládl souběžně s Boleslavem, a to na území jižně od území ovládaném Boleslavem. Jejich vztah přerostl v nepřátelství. Vzájemných bojích se rozhodovalo o tom, kdo bude vládnout jako jediný český a zčásti polský kníže. Tzv. Václav byl poražen, stal se subregulem, dokonce možná skončil v klášteře a nakonec byl usmrcen, možná šlo o popravu. Viz zde kapitolu Jak rozsáhlé území ovládal Vratislav I. ...

Neprozrazoval "Kosmas" to, že Boleslav I. ovládal i část Moravy, když napsal v I, 19 slovo špinavou? "Nejste-li polomuži neb tvorové, kteří nestojí ani za špinavou slupku z hrušky..." Dánsky se dnes špinavý řekne beskidt. A, jak se domnívají historikové, Boleslav měl zájem především na území, jímž vedla transevroasijská magistrála. Tím nepopírám názor jazykovědců (I. Lutterera a R. Šrámka, 2004, s. 45), že jméno Beskydy je patrně tráckého event. ilyrského původu a znamená horský předěl, sedlo. "Kosmas" slovo hruška zde zřejmě neužil jako symbol slova hrušeň, jak o něm napsal U. Becker (2002, s. 88): "Ve středověku (asi kvůli bezúhonné bělosti květů) [byla hrušeň] mariánský symbol."

Tzv. Václav zřejmě vládl ze Staré Kouřimi a to možná po celou dobu své vlády, i když už ovládal sakrální lokalitu budoucího Pražského hradu. Koncem jeho života nebo až po jeho smrti byla Stará Kouřim zničena.

V II, 12 líčí "Kosmas" bitvu, k níž došlo roku 1042. "Císař Jindřich [III.]... vtrhl do české země... A když přitáhl ke hradu Praze, zarazil před ním vstříc orly na kopečku Šibenici." [...] "...biskup Šebíř potajmu v císařův tábor se v noci uchýlil z hradu." [...] "Již lituje [Břetislav], že kdysi bojoval proti císaři... ...ukrotit hrozný císařův hněv se teď pokusil těmito slovy: ,Vedeš, císaři, války, jež triumfů nemají míti, naše země je tvou komorou... Neboť je známo, že ten, kdo proti svým poddaným zuří, jest ukrutnější než ukrutný nepřítel...'" [...] "Nadto mu slíbil tisíc pět set hřiven denárů... on, který předtím do této země vročil nemilostiv, přijav peníze, uzavřel mír a vrátil se milostiv." Není ve skryté vrstvě (a ta je napovězena slovem noci) líčen boj Boleslava I. s Jindřichem I.? Jindřich Ptáčník je napovězen slovem orly. Boleslav Ukrutný se opět skrývá za Břetislavem a je napovězen slovy ukrutnější, ukrutný a také jménem Šebíř, neboť jeden význam latinského slova severus je krutý. Jindřich přišel na pomoc tzv. Václavovi. Tzv. Václav může být napovězen slovem Šibenici, neboť legendy zdůrazňovaly, že kácel šibenice, a pokud patřil k Vršovcům, pak i slovem kopeček.

Příhoda není pravdivá doslova. Boleslav sice zabil (nechal zabít, popravit) tzv. Václava, ale ne za této situace.

42C52. KDO BYLI ÚČASTNÍCI VÁCLAVOVY VRAŽDY, SPRÁVNĚJI POPRAVY?

Domnívám se, že autor První slovanské legendy o sv. Václavu velice důvtipně pojmenoval osoby spjaté s Václavovou vraždou (popravou). O tom, kdo byli Hněvsa/Hněvysa, Česta, Tira, Tuža, Krastěj a zavraždění Mstina a Jeldina nám legendy neříkají takřka nic. Ale určitou informaci mají sdělit samotná jména.

Jméno Mstina má prozradit, že Václavova vražda (poprava) byla krevní mstou. Tzv. Václav společně s Vratislavem zřejmě usmrtili nebo nechali usmrtit Ludmilu. Pokud realizovali pohanský zvyk, který nepovažovali pohané za nic špatného, tak později církev překlasifikovala tento čin na vraždu. Tzv. Václav byl také vrahem nebo zadavatelem vraždy Vlastislavova, tj. Spytihněvova, synka. A možná byl i vrahem nebo zadavatelem vraždy svého staršího bratra Vratislava. S jakou lokalitou je spjat Mstina? To možná prozradil "Kosmas". Ve své kronice píše o Mstišovi, správci hradu Lštění a později Bíliny. A ten, žijící za Spytihněva a Vratislava II., má možná připomenout Mstinu. Hrad Bílina byl nástupcem hradiště Zabrušany. Mstiš měl být syn Borův, Nejde o nápovědu, že Mstina byl syn Bořivojův, možná syn nemanželský? A nežil Mstina ve Lštění a později v Zabrušanech a nebyl to onen záhadný subregulus? - V II, 15 a II, 19 vystupuje Mstiš, tedy osoba s podobným jménem jako Mstina. "Kosmas" o něm uvádí, že byl syn Borův a že byl správcem hradu Lštění a později hradu Bílina. Ten pozval knížete, aby se zúčastnil posvěcení kostela v podhradí. Brzy nato byl knížetem správcovství hradu zbaven. Mstiš na to reagoval slovy: "Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže mu kníže odníti." Nešlo o kostel na dnešním Malostranském náměstí, u něhož byl popraven tzv. Václav? A co mu nemůže odníti? Vraždu (popravu) tzv. Václava před jeho (Mstišovým) kostelem? Že se za Mstišem skrývá jiná osoba, to "Kosmas" možná naznačil hrozbou oslepení (jistě by byl pozbyl očí i nohy své). - U Dubí, 8,7 km od Zabrušan, se nachází ves Mstišov.

Tyto vraždy vedly mocenské skupiny na území Čech k tomu, aby se shodly na tom, že je třeba tzv. Václava popravit. A jména účastníků vraždy (vraždy podle legend, ne podle skutečnosti) možná symbolizují tyto mocenské skupiny. Hněvsa/Hněvysa, majitel dvorce, upomíná na Spytihněva. Tuto mocenskou skupinu bychom možná mohli spojit s Vršovci. Mohlo by jít tedy o mstitele za Ludmilu a Spytihněvova synka. Dodejme, že u Mostu bylo hradiště Hněvín a Hněvin most.

Widukind napsal, že Boleslav při prvním útoku hradiště subregula dobyl a že toto hradiště zůstalo dodnes opuštěné. Dodnes znamená několik desetiletí po subregulově porážce (UPŘESNIT). Archeologický výzkum hradiště Hněvína neprokázal pro danou dobu jeho zničení (opuštěné však není totéž co zničené) nebo silné poškození, EHvČ nic takového neuvádějí. Historici na toto hradiště sídlo subregula nekladou.

Tiro připomíná Tyra z lucké války. V latinských opisech Kroniky Čechů má jméno Tyr různé podoby, mj. i Tiro. Tyr byl vojevůdce Vratislavův (Neklanův). Tato mocenská skupina mohla mstít Vratislava.

Osoba jménem Česta vystupuje i u "Kosmy" v III, 27 a III, 32. Dozvídáme se o něm, že byl Vršovec a že měl syna Jana. Jan byl jat a z rozkazu Vackova zbaven zraku a nosu). Osoby skryté za Čestou a Janem spadají do přelomu 9. a 10. století, neboť za Vackem se zřejmě skrývá kníže tzv. Václav. Nemá jméno Česta naznačovat, že Václavova poprava nebyl podlý čin, ale čin čestný?

Kněz Krastěj nesměl v době popravy otevřít kostel. Člověk, který šel na popravu, se mohl pomodlit před kostelem, ale do kostela nesměl. Co znamená jméno Krastěj? D. Moldanová u vysvětlování příjmení Krasl, Krásl a Krázl napsala (1983, s. 115): "A krasl = druh kladiva; sotva ze sl. krásit = vlídně jednat; z něm příd. jm. krass = příkrý, hrubý." Ještě dodejme, že latinské crassus znamená silný.

Naprosto nejasným zůstává jméno Jeldina.

42C53. GALLUS ZA ZABITÝM KANCEM A ZA ZABITÝM MEDVĚDEM SKRÝVÁ TZV. VÁCLAVA

V II, 11 vylíčil Gallus (tj. biskup Heřman), jak český Boleslav I., schovaný za polským Boleslavem III., zabil kance. Napsal: "Boleslav jako chlapec zabil kance." [...] "Martův syn... uviděl obrovského kance... Hned.... popadl oštěp, pronásledoval ho a bez průvodce nebo psa na něj směle zaútočil. Když... mu chtěl probodnout šíji, přiběhl k němu... jeho družiník... a chtěl mu oštěp vzít. ...Boleslav... zvládl dvojí souboj, lidský i zvířecí. Neboť mu jednak odebral oštěp, jednak kance zabil." Příhoda s kancem není původní, je převzata možná z antiky (kance zabíjí např. Heraklés a Theseus). Gallus ji však upravil tak, aby sdělila nějakou důležitou skutečnost. Co ve skutečnosti Gallus píše? Že Boleslav mohl přijít o oštěp (oštěpu se podobá kopí), znamená, že mohl být zbaven titulu kníže. Kopí je totiž symbolem knížecí moci. (A tzv. Václav byl ve 12. století vyobrazován jakožto věčný panovník Čech jako kníže ve zbroji a s kopím... - D. Třeštík 210, s. 41) Chlapec Boleslav naopak odebral oštěp tomu, kdo mu jej chtěl vzít (zbavil ho knížectví). Vzal oštěp svému družiníkovi, tj. tzv. Václavovi. Latinská slova curis, pilum a telum znamenají jak oštěp, tak kopí. Chlapec Boleslav (a podle legend v době vraždy tzv. Václava chlapcem byl) zde zabíjí tzv. Václava poté, když se tzv. Václavovi nepodařilo zbavit Boleslava knížectví. - Bůh Mars měl s Rheou Silvií dva syny, a to Romula a Réma. V římské zakladatelské pověsti Romulus zabíjí bratra Réma, v české zakladatelské pověsti Boleslav zabíjí bratra tzv. Václava. Za Martova syna si máme v citovaném textu dosadit Boleslava I. (skrytého za polským Boleslavem III.).

Vratislav před svou smrtí rozdělil své knížectví mezi tzv. Václava a Boleslava (Gallus je v II, 8 skryl za Vladislava Heřmana, za Zbyhněva a Boleslava III.). Tzv. Václav a Boleslav vládli tedy časově souběžně. Boleslavovi se před vraždou (ve skutečnosti popravou) podařilo učinit tzv. Václava sobě podřízeného subregula, prvního mezi staršími. Když "Kosmas" v I, 19 líčí zabití prvního mezi staršími, má zřejmě na mysli tzv. Václava. Boleslav tedy nechal popravit na základě rozhodnutí soudu již dříve svrženého knížete Proto zřejmě Gallus zde nazývá Zbyhněva, tj. tzv. Václava, družiníkem. Widukind úmyslně časově přehodil smrt tzv. Václava (nejmenovaného) a boj Boleslava I. se subregulem. Tzv. Václav musel zůstat knížetem až do své smrti.

Havránkův Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že kopí je stará útočná bodná zbraň s násadou a oštěp je druh bodné zbraně k boji z blízka nebo k metání.

V ranním vysílání ČT dne 20. 6. 2018 řekl J. Royt k Myslbekově soše sv. Václava mj. toto: "...kopí, které je tradičním atributem už od ilustrací Gumpoldovy legendy o svatém Václavu z roku 1006." Domnívám se, že opis Gumpoldovy legendy a ilustrace k ní jsou falzem vytvořeným biskupem Heřmanem.

Tzv. Václav měl podíl na usmrcení Ludmily. V legendách mu je v této souvislosti dáno jméno Tunna. E. Walter ke jménu Tunni napsal mj. (1961, s. 14): "Jméno Tunni uvádí se nazpět k předpokládané formě tunpa odpovídající gót. tunpus, .zub'." [...] "Podle Schücka znamená jméno Tunni ,z toho s (velkým) zubem'..." Strana 15: "Tunni by tedy byl významově totožný jednak s uplandským farri (lat. porous, čes. prase), jednak s Beowulfovým Eofor, langobardským Ibor, praseverským eburar starosev. Ioffor, starošv. Iuvur, něm. Eber, ř. kapros, lat. aper, církevněslovansky vepri, čes. vepř, jakož i se skáldským (básnickým) pojmenováním Vaningi, které se uvádí mezi synonymy pro kance (tzv. Galheiti) v Snorrově Eddě." Není důležité, jestli E. Walter správně vysvětlil význam jména Tunni. Důležité je (to však bohužel nezjistíme), jestli si jméno Tunna mohl stejně vysvětlovat "Kosmas".

N. Profantová a M. Profant napsali v hesle kanec (2004, s. 96): "...zvíře u Slovanů zasvěcené nejspíše bohu Radegostovi. Velký kanec válející se v bahně poblíž svatyně věštil v Retře dlouhou válku. Kančí kly byly vetknuty do posvátného dubu v Desně, kančí lebky byly jako obětiny objeveny v polském Gdaňsku." Od Starého Města u Uherského Hradiště, kde se tzv. tzv. Václav možná narodil, je posvátná hora Radhošť vzdálena 89,3 km, uctívání Radegosta na Radhošti však není ničím doloženo. Mezi tzv. Václavem a Boleslavem možná několikaletá válka probíhala.

Gallus i "Kosmas" přirovnali tzv. Václava ke kanci kvůli jeho zločinům. U Becktzv. er v hesle Kanec napsal mj. (2002, s. 113, 114): "Kanec... v keltském prostředí symbol bojovné síly a moci (zvl. královské)... U Germánů byl k. posvátným zvířetem božstev plodnosti..." [...] "V řecké mytologii seslala bohyně Artemis na okolí města Kalydónu strašlivého k. ... který hubil pole i lidi". [...] "Ve středověku je k. někdy chápán jako symbol ďábla..."

Na Gallovo líčení navázal "Kosmas" v I, 41: "...vždy býval [Šebíř] knížeti nerozdílným druhem při lovech. Byl první při ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznout ocas, očistit jej a připraviti, jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel k jídlu. Proto prý kníže Oldřich často mu říkával: ,Šebíři, pravím ti upřímně, za tento lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství.'" Slovem kanec ukazuje "Kosmas" na tzv. Václava. Latinské slovo severus znamená mj. krutý, ukrutný. Za Šebířem zde tedy máme vidět Boleslav I. Ukrutného. Když šel Václav na smrt, dostal první ránu, spíš jenom symbolickou, od Boleslava. Byla to povinnost toho, kdo stál v čele spiklenců. Zde nešlo ani tak o spiklence, jako o soudce a vykonavatele soudního rozhodnutí. Ale i tak první ránu uštědřil tzv. Václavovi Boleslav.) Zabití tzv. Václava přispělo ke vzniku pražského biskupství, neboť tím byl získán potřebný světec.

Boleslav zabil podle Galla nejen kance, ale i medvěda (II, 12). Zabití medvěda může také znamenat zabití tzv. Václava. Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, napsal, že Metoděj dal Bořivojovi při jeho návratu do Čech z Moravy, kde byl pokřtěn, s sebou kněze Kaycha. Toto jméno je zřejmě domácí podobou jména Kain. Tímto Kaychem/Kainem je tzv. Václav. H. Biedermann napsal v hesle Kain mj. toto (2008, s. 140): "Kain je opovažován za ,medvědí obličej', za vládce těžších, materiálnějších živlů." - U. Becker v hesle Medvěd napsal mj. toto (2002, 166, 167): "Byl považován za prostředníka mezi nebem a zemí..." Takovým prostředníkem tzv. Václav byl, když se stal světcem. A dále U. Becker napsal: "V křesťanské symbolice se [medvěd] objevuje většinou jako nebezpečné zvíře, které někdy představuje ďábla, občas je také obrazem smrtelného hříchu obžerství a neřesti vůbec." Nebezpečným zvířetem tzv. Václav byl a podle falešného Kristiána měl i kladný vztah k alkoholu.

Medvědem s největší pravděpodobností neukazoval Gallus na boj Boleslava I. se Saskem. I. Kozelská ke vztahu Germánů k medvědům napsala (k překladu knihy Pastoureau, Michel: Medvěd. Dějiny padlého krále): "Medvěd byl v celém germánském světě... od pradávných dob mimořádně uctívaným zvířetem."

42C54. ŠIBENICE V DOBĚ VÁCLAVOVĚ

Že mohla být ve Václavově době oběšena významná osobnost, o tom si přečtěme několik vět od J. Steinhübela (2010, s. 78): "V auguste 955 jedno Boleslavovo vojsko bojovalo proti Maďarom na Lechu a druhé zasiahlo proti ním na východe: ,...a inú vojnu viedli Uhri s Čechmi, ktorými bol zajatý ich kráľ menom Lél, keď jeho vojsko bolo zničené.' Na príkaz víťazného nemeckého kráľa Ota I. Lél spolu s Bulčuom a Šúrom odvisol v Regensburgu na šibenici."

Přečtěme, co napsal Vr. Vaníček o šibenicích (2014, s. 95, 96): "Historici se při sledování ideje ,státu jako organizovaného násilí' někdy neuvědomují, že šibenice není vynálezem státu (Třeštík: rozličné útlaky, vězení a šibenice, tedy ,výdobytky' státní moci, které byly ve staré kmenové společnosti neznámé). Přitom právě éra kmenových zvyklostí pěstovala docela běžně oběšení, které ohrožovalo vdovy (či otrokyně) po zesnulém muži; k trestům nebo rituálním obětem patřilo rovněž upálení či utopení. Drastické tresty za magické přečiny uskutečňovala každá archaická komunita, jak to lze předpokládat ve zvyklostech ukamenování. Křesťanství přichází s ochranou života a přenáší rozhodování ve věcech hrdelních na právní instituce (podle civilizačního římského vzoru)."

O tom, že počátkem 10. století existoval trest smrti oběšením, svědčí i slova legendy Crescente (ať o tzv. Václavovi pravdivá, či nepravdivá), že tzv. Václav odmítal odsuzovat k smrti, že boural vězení a šibenice (opět další narážka na Václavovo oběšení?).

V II, 12 "Kosmas" napsal k roku 1042 o císaři Jindřichovi III.: "Císař Jindřich... chtě pomstít pád svých znamenitých hrdinů... když přitáhl ku hradu Praze, zarazil před ním vstříc orly na kopečku Šibenici." Je kopečkem Šibenicí ono vyvýšené místo, kde při údajném převozu Václavových pozůstatků z Boleslavi se zastavili koně ostatky převážející. Je to tedy místo, kde později stála rotunda sv. Václava, a tedy místo, kde skončil na šibenici tzv. Václav? Nenapovídají v kapitole slova potajmu a noci, že je v textu něco skryto, a nemají slova ukrutnější a ukrutný připomenout Boleslava, za něhož byl tzv. Václav popraven?

42C55. CO VÁCLAVOVĚ POPRAVĚ PŘEDCHÁZELO

Tzv. Václav byl nejprve zbaven moci a stal se Boleslavovým subregulem. V tomto postavení se však zmohl k ozbrojenému boji, ale byl poražen a odklizen do kláštera. Tehdy možná již existoval klášter na Libici, jak by to mohly naznačovat stopy po stavbě považované někdy za kněžský dům. I z kláštera však zřejmě kul pikle. Proto bylo rozhodnuto zbavit jej života. V tom došlo ke shodě mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Tzv. Václav byl soudem odsouzen k smrti. U soudu měl pravděpodobně rozhodující slovo Václavův synovec Boleslav I. Ze soudu legendy učinily hodokvas. Je možné, že soudci se po svém rozhodnutí oddali skutečně žranici a pijatyce. Tzv. Václav strávil noc ve vězení a ráno šel na popravu. Do kostela nebylo dovoleno odsouzencům na smrt vkročit.

O únosu tzv. Václava z kláštera se zmiňuje Gallus. Píše však o něm jako o Zbyhněvovi. Ve II, 4 napsal: "Tak díky chytrosti Čechů najali nějaké lidi, kteří za úplatu tajně dostali Zbyhněva z kláštera jeptišek." "Kosmas" v I, 40 vylíčil únos Jitky tak, že má připomenout únos tzv. Václava Boleslavem. A zde je slovem provaz opět narážka na to, že tzv. Václav byl oběšen. Při útěku z hradu přetíná Břetislav, tj. Boleslav, řetěz tlustší než mlýnský provaz. "Kosmas" slovy mlýnský provaz prozradil, že jde o tzv. Václava. Provaz byl totiž podle U. Beckera (2002, s. 231) symbolem vladařské nebo soudcovské moci. A slovo mlýnský souvisí s tím, že Vacek, tj. v I, 35 tzv. Václav, se narodil pod selským mlýnem.

Co oběšení předcházelo napsal Gumpold v kap. 27: "Mezitím jakýsi člověk, který podle přísného výroku soudce propadl hrdlem, byl podobně pod stráží uvržen do žaláře, aby příštího dne byl popraven..."

Podle legend byl tzv. Václav svými vrahy napaden, když šel na ranní mši. Záchranu hledal v kostele. Kněz prý ho však do chrámu nepustil. Přečtěme si, jak tuto epizodu na základě informací legend a z ilustrace Wolfenbüttelského rukopisu interpretoval D. Třeštík (1997, s. 433): "...Václav se dal na útěk do kostela. Dveře však našel zavřené. Že by je Krastěj uzavřel před prchajícím knížetem, není pravděpodobné. Zřejmě je zamkl již dříve, jak mu bylo přikázáno." V historické literatuře se dočteme, že mu vběhnout do kostela bylo úmyslně zabráněno, aby nemohl najít v kostele azyl. Jenomže on tam byl možná nevpuštěn nejen z tohoto důvodu. Odsouzenec na smrt byl veden kolem církevní stavbičky nebo stavby (třeba kaple). Před ní se mohl pomodlit, ale dovnitř vpuštěn nebyl.

Přečtěme si, co vyvozuje z Václavovy snahy zachránit se v kostele M. Lutovský (2006, s. 88): "Popis atentátu - ač legendisticky přikrášlený - má bezesporu reálné jádro. Poté, co Václav srazil bratra na zem, prchal před vrahy směrem ke kostelu. Tak se ovšem chová člověk snažící se zachránit si holý život - nikoli světec, jemuž by mučednická smrt zajistila život věčný. Přinejmenším tento bod si tedy asi nikdo nevymyslel a už rozhodně nejde o obvyklé klišé soudobých legend." Ale vymyslel. Hříčkou tím naznačil, že tzv. Václavovi jako odsouzenci k popravě byl přístup do kostela zamezen.

Legendy uvádějí, že tzv. Václav šel do kostela sám. Ve skutečnosti šel (přesněji: byl veden) opravdu sám, ne však do kostela, ale na šibenici, a to s těmi, kdo ho měli popravit. A dále mohli být přítomni ti, kdo rozhodli o jeho popravě, případně ještě nějací diváci. Těžko se dá předpokládat, že jeho soudci (možná podobni spiklencům) umožnili tzv. Václavovi, v jejich očích zločinci, kterého posílají na šibenici, aby měl s sebou nějaký doprovod z jeho vlastních lidí.

Václavovo uvěznění je možná prozrazeno v kapitole 27 Druhé staroslověnské legendy. "Potom byl kdosi krutým soudcem zatčen a uvržen do žaláře, a byv na druhý den odsouzen k stětí, byl velmi pevně svázán pouty. A ten s opravdu hořkým pláčem niternou modlitbou vzýval o pomoc božího světce Václava, říkaje: ,...popros za mne, umírajícího, abych... byl na tvou přímluvu vysvobozen...'. ...v tu chvíli se také mocně rozlomila pouta a milostí boží byl vyveden ze žaláře... Ale některými venku stojícími pohany byl opět chycen... Když (však) jim začal říkat dřívější modlitbu... rozvázali ho a pustili." Autor legendy se neodvážil napsat, že byl do žaláře uvržen a že byl odsouzen k stětí tzv. Václav, tak jméno Václav zaobalil hezkými slovy a posunul v textu o kousek dál. Slovo krutým může ukazovat na Boleslava Ukrutného.

42C56. ŽÁDNÝ MASAKR PŘÍBUZNÝCH A PŘÍVRŽENCŮ KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA PO JEHO POPRAVĚ ZŘEJMĚ NENÁSLEDOVAL

Členové Václavovy rodiny zřejmě přežili. Václavova manželka se po uklizení tzv. Václava do kláštera nebo po jeho smrti stala manželkou Boleslava I. a je známá jako Biagota. Václavův syn Zbraslav je známý pod jménem Slavník. Pokud měl tzv. Václav další děti, není o nich nic známo.

To, že po popravě tzv. Václava nedošlo k masakru jeho příbuzných a jeho přívrženců, souvisí možná s tím, že Ota I. a Slavník se stali přes své manželky příbuznými. Měli totiž za manželky dcery anglického krále Edwarda Staršího (899-925), a to Edith a Adivu.

K masakru na Budči došlo pravděpodobně za lucké války.

42C57. BYL TZV. VÁCLAV VE SKUTEČNOSTI OBĚŠEN NEBO BYL POVĚŠEN NA ŠIBENICI AŽ PO SMRTI?

Usmrcení tzv. Václava mohlo (ale nemuselo) proběhnout tak, jak to líčí legendy, nebo zhruba tak, jak je líčí legendy, a tzv. Václav mohl být pověšen na šibenici až po svém zavraždění. A toto pověšení na šibenici mohli legendisté zamlčet.

Boleslav mohl být skutečně první, kdo dal tzv. Václavovi první ránu mečem (spíš symbolickou, jak by mohla svědčit nezahojená rána na Václavově lebce; skutečné vraždění nechal Boleslav na jiných). Dát první ránu bylo možná Boleslavovou povinností. Canaparius v poslední kapitole své legendy napsal, když líčil zavraždění Vojtěcha Siccou (tj. Boleslavem III.): "Jako pohanský kněz a vůdce sroceného davu měl jaksi povinnost zasadit první ránu."

Byl Boleslav Václavovým vrahem nebo byl jedním ze soudců (podobajících se spiklencům), kteří odsoudili tzv. Václava k trestu smrti? Pro vynesení případného rozsudku měli (samozvaní?) soudci dostatek důvodů. Tzv. Václav byl jedním z usmrtitelů (možná se opravdu podílel na vraždě) Ludmily, byl vrahem Spytihněvova syna, možná i vrahem Vratislava, a odmítal podřídit se Boleslavovi, který měl legitimní právo být knížetem na rozdíl od Bořivojova nemanželského syna tzv. Václava. Boleslav tedy pokud se týká smrti tzv. Václava zřejmě neměl podle tehdejších zvyklostí důvod činit pokání.

Falešný Kristián takto popsal Václavův zázrak s uchem (kap. 8): "K ní [k Přibyslavě] ve vidění přistoupil blažený Václav a pravil: Pronásledovatelé uťali mi ucho a dosud leží mezi stromem, který stojí u kostela, a zdí tohoto chrámu od chvíle, co bylo uťato. ...ctná paní vyhledala to místo u kostela, nalezla tam... ucho jeho. ...šla k hrobce bratra... ji u veliké uctivosti otevřela, ucho tam vložila a pečlivě ji zavřela. A po přenesení jeho ctihodných ostatků tak neporušené a k tělu přirostlé je nalezli... jako by meč se ho nikdy ani nedotkl." Strom je narážkou na to, že tzv. Václav byl jako zločinec pověšen. Ucho je rovněž narážkou na to, že tzv. Václav byl oběšen. Pro provaz totiž existoval slovo podobné slovu ucho. Bylo to slovo uše. Čeho se meč nedotkl? Pouze Václavova ucha nebo tzv. Václav mečem nebo meči zavražděn nebyl?

V hesle Strom M. Lurker napsal (2005, s. 486, 487): "Strom, rozmanité a vzájemně se prolínající symbolické vztahy: posvátné místo, kosmický s., s. života, s. moudrosti. Pro člověka spjatého s přírodou se s. staly místem, kde se mu zjevovalo numinózní, a příbytkem bohů a duchů. Stromy, háje a lesy byly oblíbenými kultovními místy..." [...] "Také představy o biblickém ráji jsou neoddělitelně spojeny s představou s." - U. Becker v hesle Strom napsal (2002, s. 276, 277): "Jako impozantní představitel říše rostlin byl často uctíván v kultu jako symbol božské podstaty nebo místo pobytu numinózních mocností. Listnatý strom se svým každoročně se obnovujícím šatem z listí je především symbolem znovuzrození života, který stále přemáhá smrt. Stále zelený jehličnatý strom je obrazem nesmrtelnosti." [...] "Podoba stromu s jeho kořeny tkvícími v zemi, silným, vzhůru se pnoucím kmenem a často jako by do nebe sahající korunou z něj dělají symbol spojení kosmických oblastí podzemní-chtonické sféry života na zemi a nebes." [...] "V bibli se objevuje s. především ve dvojí podobě: jako s. života a jako s. poznání dobrého a zlého."

Latinsky se strom řekne lignum, šibenice en lignum (internet: latinsky-slovnik.latinsky.cz/cesko-latinsky/). OVĚŘIT Takže ve skutečnosti nestál před kostelem strom, ale šibenice? Když šel odsouzenec k smrti na popraviště (často k šibenici), mohl se pomodlit před kostelem, před kaplí, před sochou světce, před křížkem. Falešný Kristián nemohl na tomto místě napsat slovo šibenice, protože by třetímu oku toho už prozradili nebezpečně moc. A proto se i Durynk (za nímž se skrývá tzv. Václav) oběsí na stromě (olši). A proto je i Podiven oběšen v lese, na něhož falešný Kristián Václavovo oběšení přenesl?

Falešný Kristián napsal: "Ještě totiž před příchodem noci bratr svatého mučedníka... byl poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiána, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti..." Iluminaci v opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu, na níž je zobrazen tzv. Václav a kněz Krastěj, vysvětlují takto. Vrazi byli domluveni s knězem Krastějem, že nepustí tzv. Václava do kostela, kdyby v něm náhodou hledal azyl. Na iluminaci tedy kněz podle historiků zavírá před tzv. Václavem, kterému hrozí zavraždění, dveře. - Jenomže tzv. Václav jde na popravu a osoba, která šla na popravu, nesměla do kostela nebo kaple vstoupit.

Falešný Kristián při líčení Ludmiliny smrti a následném informování o tom, že byl Gommon potrestán na hrdle, citoval slova Matoušova (26, 52): "Všichni, kdož meče se chápou, mečem zahynou." Neměl si v tu chvíli čtenář Matoušovo souvětí pozměnit takto? Všichni, kdož někoho uškrtili, budou uškrceni také. Jak tzv. Václav zabil (dal zabít) Ludmilu, tak byl zabit i on. Uškrcení provazem nebo šálem a oběšení si jsou velice podobné. Boleslav měl zájem na Václavově smrti, protože mu šlo o moc, o vládu, a možná o změnu domácí i zahraniční politiky a stoupencům (u falešného Kristiána především osobě, pro niž vymyslel jméno Hněvsa) již mrtvých Spytihněva a Ludmily šlo o mstu. A ti mohli prosadit způsob vraždy. Jak ty Ludmile, tak my tobě.

Kdyby nebylo třeba vytvořit zakladatelskou pověst a vypotit světce, potom (pokud bychom o Václavově smrti vůbec něco věděli) by za vrahy byli považování pouze Hněvsa a spol. O účasti vládnoucího Přemyslovce by se zřejmě pomlčelo. Ale zakladatelská pověst vynesla popravdě na světlo jako jednoho z vrahů i Boleslava. I Widukind píše o bratrovrahovi Boleslavovi až v době, kdy se na prvním českém světci pracuje, neboť se zmiňuje o zázracích, které se o zavražděném šíří. Úmyslně (aby nekazil přemyslovské církvi plány) neužije Václavovo skutečné jméno (ani jméno Václav) a úmyslně časově přehodí Václavovu smrt a Boleslavův boj se subregulem, tj. tzv. Václavem.

Stručnější vylíčení najdeme v legendě Gumpoldově (v jejím opisu je dopsáno jméno Podiven) a ve Druhé staroslověnské legendě o sv. Václavu. Gumpold v kapitole 22 napsal: "...všichni, kdož prolili jeho nevinnou krev... neobjevili se už mezi lidmi nebo... štěkali jako psi... anebo chřadli a na těle sesýchali, popřípadě aspoň nadobro pozbyli sluchu." Tzv. Václav mohl být opravdu usmrcen zhruba tak, jak to líčí legendy. Na šibenici mohl být pověšen až po smrti. Že byl tzv. Václav oběšen, na to možná ukazují slova na těle sesýchali a hluchota vrahů. Hluchota ukazuje prostřednictvím uší na slovo uše, což znamenalo ve stč. provaz.

M. Bravermanová uvedla o přenesení ostatků sv. Václava ze Staré Boleslavi do rotundy sv. Víta na Pražském hradě následující (2005, s. 95, 96): "V legendách Crescente fide (Crescente fide - tzv. bavorská recenze... ; Crescente fide - tzv. česká recenze... ), Gumpoldově (Gumpold... ), Kristiánově (Kristiánova legenda... ) a Druhé staroslověnské legendě (2. stsl. václavská legenda... ) je napsáno, že k tomu došlo za tři roky. Naopak Vavřinec spojuje přenos až s dobou episkopátu sv. Vojtěcha (Vavřinec Montecassinský... ). Translace probíhala v noci a došlo k ní - zdá se - bez přítomnosti církevních autorit. Jediný, kdo uvádí, že se přenosu účastnil biskup - a to sv. Vojtěch -, je opět Vavřinec." - "Otázkou je... Proč by se... translace odehrávala v noci a bez přítomnosti církevních hodnostářů?" Tedy proč: Tři roky (na čísle tři netrvejme, tedy po několika letech) po Václavově popravě byly ostatky Václava sneseny ze šibenice a poprvé bez okázalých poct pohřbeny. Možná opravdu utajeně v noci, ale noc je možná nápovědou, že je v textu něco skryto. Ke skutečné translaci došlo až za biskupa Vojtěcha. Přenesení bylo slavnostní a biskup nesměl chybět.

V I, 40 líčí "Kosmas" únos Jitky Břetislavem. Ve skryté vrstvě jsou však možná narážky na únos tzv. Václava Boleslavem I. A právě proto je zde věta, která slovem provaz naráží na to, že byl tzv. Václav oběšen: "... [Břetislav]... jako vlk... chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší než je mlýnský provaz..." Provaz u šibenice musel být silný, proto "Kosmas" možná přiřadil ke slovu provaz slovo mlýnský. Provaz byl podle U. Beckera (2002, s. 231) často symbolem vladařské nebo soudcovské moci. Slovo mlýnský je narážkou na informaci, že se Vacek (za nímž je skryt tzv. Václav) narodil pod selským mlýnem. Slovo vlk je možná narážkou na původní Boleslavovo jméno.

Oběšení spočívá v utažení smyčky na krku. Když "Kosmas" v I, 19 líčí symbolicky vraždu tzv. Václava (již není knížetem, ale prvním mezi staršími, u Widukinda subregulem; spor o stavbu hradu je ve skutečnosti spor o Pražský hrad), usekne prvnímu mezi staršími (tj. tzv. Václavovi) hlavu. A jsme u krku.

"Kosmas" vkládá do úst Libuši (za níž se skrývá Ludmila; v I, 4 ve spojení s tzv. Václavem) mj. tato slova (I, 5): "...jednoho rozkáže [kníže] vsaditi do vězení, jiného oběsiti na šibenici." Neříká zde Libuše, jak jednou skončí život Václavův?

Pokud se tzv. Václav schovává i za Durynka (viz zde kapitolu Zabití Vlastislavova, tj. Spytihněvova, syna...) pak se k němu vztahují i tyto věty (I, 13): "...vy všichni [kníže a předáci] můžete býti bezpečni a spáti na tom či onom uchu." "...oběsil se [Durynk, tj. tzv. Václav; ten však byl oběšen] provazem na vysoké olši..." Slovo uchu je opět narážkou na provaz. Provaz se totiž ve stč. řeklo uše. Na olši se oběsil Jidáš. Zradil svého pána a přivodil jeho smrt. Tzv. Václav jakožto Durynk zabil chlapce, svého pána, ale tzv. Václav se zřejmě podílel i na usmrcení Ludmily. Falešný Kristián schoval tzv. Václava a Vratislava za Tunnu a Gommona.

"Kosmas" o oběšení Durynka (tj. tzv. Václava) uvádí: "...oběsil se provazem na vysoké olši; a odtud ta olše, dokud nebyla poražena - stála totiž vedle cesty - slula olší Durynkovou." "Kosmas" chtěl možná prostřednictvím olše sdělit dvě skutečnosti: přirovnat nenáviděného tzv. Václava k Jidášovi a prozradit, že k jeho oběšení došlo u vody. Druhým slovem prozrazujícím lokalitu je slovo cesty. Tzv. Václav byl oběšen v místě později postavené rotundy sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí. V blízkosti tohoto místa vedla cesta, kterou archeologové objevili.

Už První staroslověnská legenda prozrazuje, že tzv. Václav byl oběšen. Autor, zřejmě pravý Kristián, napsal: "...ďábel vnukl jim do srdce dřív jako do srdce Jidášova... aby povstali proti svému pánu Václavovi... kdo povstává proti svému pánu, je podoben Jidáši." Jidáš je zde jmenován proto, že se Jidáš oběsil. A dále autor legendy napsal: "K uchu Boleslava se naklonil ďábel..." Slovo ucho je zde užito proto, že se jím dá ukázat na provaz a skrz něj na to, že byl Václav oběšen. Staročeské slovo uše totiž znamenalo provaz.

Falešný Kristián pověsil informaci o tom, že tzv. Václav byl oběšen, na Podivena (jméno Podiven zná ještě opis Gumpoldovy legendy). Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu jméno Podiven nezná, Oběšení tzv. Václava je pověšeno na jednoho z jeho panošů. A autor legendy uvádí tento zajímavý detail (v jiném písemném prameni se nenachází): "A orel sedící nad ním, aby hlídal jeho tělo, poslaný od Boha, byl viděn po všecky dni, dokavad visel, aby ho ptáci nenačali." Byla skutečně učiněna nějaká opatření (připoután orel nebo připevněna umělá silueta), aby byl oběšenec tzv. Václav dlouho poznatelný?

Autor První staroslověnské legendy napsal: "Krev jeho však po tři dny nechtěla vsáknout do země. Až třetí den, jak všichni viděli, krev jeho se ztratila a vzešla v chrámě nad ním, takže se všichni divili." Chtěl autor zázrakem sdělit, že tzv. Václav byl oběšen a krev se objevuje až později, když se stává světcem? Nebo autorova informace o Václavově krvi nějak souvisí s barvou omítky objektu, který archeologové nazvali kostel 1 a jehož pozůstatky se našly při zkoumání malostranské rotundy sv. Václava?

Legenda Oriente iam sole zaměřuje své zázraky spojené s tzv. Václavem na obojek. Jde o tři zázraky: "Ihned se ukázala zázračná moc Kristova a jednomu každému z nich [z přečetných obžalovaných] spadl obojek, rozlomiv se, ze šíje na zem." - "...pro zásluhy blahoslaveného Václava spadla náhle pouta z rukou jeho [jiného obžalovaného] a železný obojek z hrdla jeho..." - "...ani pout nebylo na jeho [jiného člověka vsazeného do žaláře] nohou, ani obojku na krku..." Před oběšením byl zřejmě tzv. Václav vězněn. Nebo je slovo obojek narážkou na smyčku kolem krku při věšení oběšence?

Některé zázraky přecházejí z legendy do legendy. V tomto stručném výpisu je citována jen jedna jejich podoba.

Na přilbě připisované tzv. Václavovi je možná zobrazen germánský bůh Odin. Ten visel na stromě devět nocí.

V lucké válce říká u "Kosmy" Tyr, tj. bojovník ze III. nádvoří Pražského hradu (I, 12): "Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude navěky po mně pojmenována." M. Lutovský napsal k pahorku nacházejícímu se v blízkosti Turska (1997, s. 128): "V těsném jihovýchodním sousedství obce Tursko se nalézá zalesněný pahorek podivného jména Krliš..." [...] "...pokud můžeme z nepříliš jasné situace usuzovat, je mohyla vztyčená na Krliši dodnes největším násypem v okolí Turska." Tyr v ní pochopitelně pochován nebyl. "Kosmovi" se tato lokalita možná hodila jenom pro to, aby naznačil, že jedna postava z lucké války (pastorek, tj. tzv. Václav) byla oběšena a druhá postava, tj. Ludmila skrytá za nejmenovanou ženu, byla uškrcena závojem. Ve staré češtině se totiž krk řeklo krle.

Tím, že legendisté vymysleli pro tzv. Václava v rozporu s realitou správnou smrt, stal se tzv. Václav po smrti slavným, stal se světcem.

Na šibenici byly někdy pověšeny i osoby popravené jiným způsobem než oběšením (i v době Václavově?).

Ludmila zemřela nepřirozenou smrtí (buď šlo o vraždu nebo o pohanský zvyk braný pohany jako morální), zavražděn byl i Boleslav II., původním jménem Jaromír, zavražděn byl Vojtěch, Ludmila a Boleslav II. byli pohřbeni jako vampýři, možná tak byl pohřben i Vojtěch. Proč zřejmě nebyl jako vampýr pohřben tzv. Václav? Možná to bylo proto, že nebyl zavražděn, ale popraven po rozhodnutí soudu.

42C58. POVĚSIL BISKUP HEŘMAN VÁCLAVOVO OBĚŠENÍ NA PODIVENA?

Osoba Podiven se objevuje v opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu a v tzv. Kristiánově legendě. Autorem vylepšeného opisu Gumpoldovy legendy i tzv. Kristiánovy legendy je biskup Heřman.

Další informace o Václavově oběšení skryl Gumpold v kap. 26?: "Svatý muž [Václav] za svého pozemského života velmi miloval jakéhosi mladičkého komorníka, nad ostatní sluhy věrnějšího... Ten připraven o nejmilejšího pána po všechny dny smutně hořekoval, jakož šířil mezi lidem jeho chválu, podávaje mnohé příklady jeho činů, jichž byl sám svědkem. Když se o tom dozvěděl zběsilý kníže, poručil, rozlítiv se náhle prudkým hněvem, aby byl ihned oběšením utracen... po dvou letech byl viděn tento oběšenec, jak mu v zářivé gloriole vlasy rostou a šedivějí..." Není touto příhodou naznačeno, že oběšeným byl tzv. Václav? Šedivějícími vlasy je prozrazeno, že se tzv. Václav dožil vyššího věku, než vyplývá z legend.

Falešný Kristián v závěru své legendy líčí popravu Podivena (1969, s. 82, 83), což převzal od Gumpolda. Družiník knížete tzv. Václava Podiven zabil toho, který byl hlavou smluvené vraždy knížete tzv. Václava. (Možná nešlo o vraždu, ale možná po proběhlém soudu o popravu tzv. Václava oběšením.) Podiven je lapen a oběšen. "I dal rychle svými zbrojnoši obstoupiti les, a tam jej brzy polapivše, na oprátce ho oběsili." Podiven se objevuje i v opise Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu. Autorem doplňků do tohoto opisu je také falešný Kristián, tj. biskup Heřman. - Po této větě začal falešný Kristián následující odstavec tak, jako kdyby začal psát o něčem zcela jiném. "Maje vyprávěti o čemsi velikém, přiznávám se, že pro neobyčejnost celé věci jsem se rozmýšlel, zda bych neměl raději mlčeti. Ale poněvadž se to neustále rozhlašuje ústy přemnohých, kteří nad slunce jasněji o tom vědí, zdá se mi nedůstojné, abych o tom pomlčel." Napsal by falešný Kristián tyto věty, kdyby se následující líčení opravdu týkalo Podivena? A zřejmě není náhodou, že v následujícím líčení jméno Podiven nepadne. Následující líčení se totiž týká popravy tzv. Václava. Citujme: "...visel tam tři léta: ani pták, ani šelma, ba ani obvyklé tlení a hniloba lidského masa se nezmocnily těla jeho, nýbrž jako na živém nehty a vousy rostly a vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti. Posléze onen bratrovrah přemožen byl hanbou... proto dal jej na témž místě zahrabati do země." [...] "Za dlouhý čas tělo muže toho z místa bylo vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kleriků a nábožných mužů a žen a uloženo na hřbitově chrámu svatého Víta tak, že svatý Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni." Ke slovů visel tam tři léta dodejme: K číslu tři, "Kosmou" často užívanému, je třeba přistupovat velmi opatrně. P. Kopal k němu napsal (2003, s. 23): "Obecně značí trojka úplnost, dokonalost, svatost."

Tzv. Václav byl pohřben v jižní apsidě rotundy sv. Víta. - Oběšeným v citovaném odstavci nebyl vojín, ale tzv. Václav. Slova, že mu vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti znamenají, že tzv. Václav zemřel ve vysokém věku, nikoliv mladý, jak vyplývá z legend. Proč mu však po smrti rostly vousy a vlasy? Jde možná o napovězení jednoho úkonu před jeho popravou. Tzv. Václav byl možná před pověšením potupně zbaven vousů a vlasů. K úpravě vlasů mohlo dojít i tehdy, když skončil jako subregulus a odešel do kláštera nebo když z kláštera byl poslán do vězení. "Kosmas" v kapitole II, 4 napsal o tom, jak mají být trestáni provinilci, mj. toto: "...buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a na hlavě oholen..." Tak, jako byli tzv. Václav a Podiven pohřbeni blízko sebe, tak jsou v textu falešného Kristiána blízko sebe vylíčeny jejich popravy. Znamenají slova dal jej na témž místě zahrabati do země, že tzv. Václav byl poprvé pohřben u šibenice (možná ve vyvýšeném místě objektu považovaného za kostel 1, předchůdce rotundy sv. Václava)?

V tzv. Kristiánově legendě je v kap. 9 zmínka o Podivenových penězích. "Bylo-li mu kdy uloženo rozděliti almužnou deset peněz, sám z věrnosti k pánu přidal pět. Když pak se přikázalo třicet nebo ještě více chudých poděliti potravou, on dal ještě patnácti." K těmto Podivenovým penězům se vyjádřil D. Třeštík (1997, s. 131). Dává je do souvislosti s návštěvou Ibrahima ibn Jakuba na pražském tržišti. Podle něho nemusel Ibrahim vidět jako platidla jenom šátečky a denáry Boleslava I., ale i cizí mince. K nim napsal: "Jde tu zejména o peníze (nummi), které podle Kristiána rozdával almužnou Podiven." […] "Byly to mitkal-al-markatíja, podle W. Kubiaka zlaté, tj. byzantské solidy. Vedle nich můžeme samozřejmě předpokládat i stříbrné arabské dirnhemy a snad i zlaté arabské mancussi (solidy)." […] "Podivenovy nummi jsou však v jistém smyslu přece jenom anachronismem. Podiven je totiž počítal podle velmi neobvyklého systému, tj. 5, 10, 15, (30), což nemůže odpovídat žádnému početnímu systému odvozenému z české hřivny, zavedené Břetislavem I., na niž se počítalo 200 denárů. Podivenův systém naproti tomu vycházel u jednotky o 300 denárech, která ve 12. století existovala už jen jako přežitek. 300 denárů byla tradiční sazba peněžitých pokut a také tradiční cena člověka, kterou platil nevolník za svou svobodu. Původně to byla zřejmě libra o váze 408 gramů, která se v 10. století počítala na 300 denárů o váze okolo 1,36 gramu (což byla průměrná váha prvních českých denárů) a dělila se na deset ,dlouhých' bavorských solidů po 30 denárech a na jejich poloviny po 15 denárech. Podiven tedy rozdával poloviny, čtvrtiny a osminy solidů." Protože D. Třeštík uvažoval o Podivenových penězích proto, aby pomocí nich datoval (alespoň v určitém časovém rozmezí) napsání tzv. Kristiánovy legendy, pokračuje těmito větami: "Jestliže Kristián počítal podle tohoto systému, žil před mincovní reformou Břetislava I., která zavedla hřivnu a početní systém na ní založený, a žil samozřejmě po zaražení prvních českých denárů někdy ke konci vlády Boleslava I. (asi 965/966). Vznik legendy je tím opět vymezen dobou před polovinou 11. století." P. Kubín se domnívá, že tzv. Kristiánova legenda mohla vzniknout za biskupa Daniela (1148-1167). Já se domnívám, že autorem legendy je biskup Heřman (1099-1122), a to možná už v době, kdy biskupem ještě nebyl a jmenoval se Jiljí. - Otázka je, jestli Podiven se skutečně jmenoval Podiven, jestli si za něho nemáme dosadit nějakou jinou velice významnou osobu, např. Metoděje. Metoděj mohl být po krátký čas Václavovým učitelem. "Kosmas" na něho mohl pověsit informaci o tom, že tzv. Václav byl oběšen a visel na šibenici značně dlouho. Měla "Kosmovu" současnému čtenáři napovědět, jakou osobu si máme za Podivena dosadit, jeho zmínka o Podivenových penězích? - Škrtneme-li Metoděje, můžeme samozřejmě ponechat představu, že falešný Kristián prostřednictvím Podivena prozrazuje, že tzv. Václav byl oběšen.

42C59. NAZNAČILI AUTOŘI LEGEND, ŽE VE VYLÍČENÍ VRAŽDY TZV. VÁCLAVA JSOU SKRYTA TAJEMSTVÍ?

U. Becker v hesle Jelen napsal (2002, s. 105, 106): "...bývá jelen obrazem zasvětitele, bytostí, která odhaluje tajemství." V První staroslověnské legendě o sv. Václavu (minejní redakce) je napsáno: "A zabili s ním [s tzv. Václavem] v tom hradě Mstinu a Jeldinu." N. J. Serebrjanskij je jmenuje (1929, s. 26) Mstiš a Helena. U hesla Jelena M. Knappová napsala (2015, s. 405): "Jelena – slovanská (ruská, slovenská aj.), u nás v starší generaci běžná podoba j. Helena. Její osamostatnělou (slovenskou) zkráceninou, která se u nás vyskytuje zřídka, je Jela." A u hesla Helena M. Knappová napsala (2015, s. 391), že jméno Helena znamená světlo, pochodeň. Helena a Jelena mají jmeniny 18. srpna.

Když falešný Kristián uvedl, že tzv. Václav tušil, že ho Boleslav chce zavraždit, napsal: "Leč on všeho vnuknutím Ducha svatého jsa vědom, nejinak než jelen žíznící po tocích vodních přál sobě dojíti palmy mučednické slávy..."

42C60. VÁCLAVOVO TĚLO SE NA ŠIBENICI ROZPADÁ

Některé legendy uvádějí, že vrazi Václavovo tělo rozsekali apod. První staroslověnská legenda o sv. Václavu (Vostokovova redakce): "...rozsekali ho..." - (minejní redakce): "A od Václava odešli, rozsekavše ho...." - Gumpold: "...a tělo prosté hříchů bylo na kusy jako od psů rozsápáno." - Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu: "...a tělo prosté hříchu bylo rozsápáno jako od psů." Autor legendy Crescente fide a ani falešný Kristián tzv. Václava nerozsekali. E. Vlček na Václavových pozůstatcích stopy po rozsekání jeho těla nenašel. Domnívám se, že k rozpadu jeho těla docházelo časem na šibenici, takže může být pravda, že jeho údy (přesněji: některé jeho kosti) byly posbírány. První staroslověnská legenda (minejní redakce) uvádí, že jeho matka sbírala údy těla jeho. - Aby části těla neroznášeli psi, byla šibenice možná na vyvýšeném místě (možná šlo o válec vyplněný hlínou považovaný u rotundy na Malostranském náměstí za kostel 1).

Falešný Kristián napsal několik následujících řádků o Václavově čelisti. "Tehdy sestra jeho [knížete tzv. Václava] Přibyslava... do takového činu se zapletla, majíc za společníka v podniku kněze téhož chrámu Štěpána. Ale u chrámu přebýval jakýsi poustevník, jehož jako zvlášť svatého se drželi a na jehož špatnou radu se toho dopustili. Abychom to zkrátka pověděli, v smluvenou noc přišli a jej vzavše s sebou učinili ho účastníkem nešťastného činu: vykopavše velebné tělo, začali se svou nešlechetností. Neboť syn onoho kněze dosti neuctivě nahmatal čelist světcovu a vytáhl ji. Tu zavinuli do roušky a ostatní tělo zase zemí zasypali. Z vyňatého ostatku dílem sobě podle libosti něco nechali, dílem svým přátelům rozdali."

O dolní čelist myslím může přijít oběšenec, pokud visí dlouho na šibenici. A to je možná smysl citované pasáže falešného Kristiána. Pravdivé je pouze "její historické jádro". Detaily jsou vymyšleny, zvláště když si uvědomíme, že legenda falešného Kristiána byla napsána před rokem 1122, nikoliv koncem 10. století. - Z této pasáže vycházejí někteří historici, když si kladou otázku, zda je Václavova lebka vůbec pravá.

42C61. VÁCLAVOVO UŘÍZLÉ UCHO

Z. Kalandra napsal (1947, s. 453), že provaz se staročesky řeklo uže a závoj uševъ. Slova uže a uševъ se podobají slovu uši. Toho legendisté náležitě využili, slovem ucho nebo uši naznačovali, jakým způsobem ve skutečnosti zemřel tzv. Václav (oběšen provazem) a jakým způsobem zemřela Ludmila (uškrcena závojem, což ale nebyla pravda, u ní závoj byl symbolem tajemství) - Uťaté ucho by však také mohlo být znakem protivampýrického opatření. - M. Ernée v televizním pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud z publicistického cyklu Historie.cs vyjmenoval některá protivampýrická opatření v souvislosti s tzv. lidmi z bažin (pohřbenými do bažin), jejichž těla se zachovala takřka neporušená. Řekl: "...máme tam v řadě případů doložené probodávání špičatým kůlem, máme tam doložené svazování, máme doložené škrcení, podřezávání, kastraci, uřezávání uší." Tzv. Václav nebyl zavražděn, ale po rozhodnutí soudu popraven, takže na jeho pozůstatcích protivampýrická opatření učiněna nebyla.

Falešný Kristian takto popsal Václavův zázrak s uchem (1969, s. 81, 82): "K ní [k Přibyslavě] ve vidění přistoupil blažený Václav a pravil: Pronásledovatelé uťali mi ucho a dosud leží mezi stromem, který stojí u kostela, a zdí toho chrámu od chvíle, co bylo uťato. Tímto zjevením ctná paní vytrhla se ze spánku, vyhledala to místo u kostela, nalezla tam jako vzácný poklad přesvaté ucho jeho. ...šla k hrobce bratra a pána svého a mučedníka, s několika nejvěrnějšími ji u veliké uctivosti otevřela, ucho tam vložila a pečlivě ji zavřela. A po přenesení jeho ctihodných ostatků tak neporušené a k tělu přirostlé je nalezli... jako by meč se ho nikdy ani nedotkl." Václavovi nepřátelé skutečně mohli tzv. Václavovi utít uši. Ty se uřezávali zločincům (už za tzv. Václava?) a pro ně zločincem mohl být. Strom je narážkou na to, že byl tzv. Václav jako zločinec pověšen, že se ho meč nikdy nedotkl. Když ale tzv. Václavovi po smrti přibyla sláva (měl se stát světcem), o jeho zlých činech se už nemohlo psát (ucho mu opět přirostlo). Ucho však je především narážkou na to, že tzv. Václav byl oběšen. Pro provaz totiž existovalo slovo podobné slovu ucho. Je to slovo uše.

Vr. Vaníček k problému Václavova ucha napsal (2014, s. 123): "Můžeme ještě připomenout detailní zprávu o zázraku z Kristiánovy legendy, která se týkala světcova ucha. To prý zůstalo ležet mezi stromem a stěnou kostela; našla ho pak světcova sestra Přibyslava. Tento výklad ovšem nepůsobí nijak věrohodně (odseknutí sice mohlo vzniknout v další potyčce, ale spíše si můžeme připomenout zákrok svatého Petra v zahradě getsemanské při zajetí Ježíše). Wilhelm Wostry prokázal, že zázrak s uchem se původně týkal části Václavovy ruky. Ta byla zmíněna ve starší [nedoložené] předloze slovem articulum (prst, kloub), které Kristián později mylně četl jako auriculum (ucho). Jak doplnil Dušan Třeštík, tyto projevy patřily k dobově oblíbeným divotvorným příkladům. Zázrak s prstem uvádí legenda Vavřincova, která zmiňuje tempestate religiosea ciudam mulieri, starší nábožnou dámu, jíž se světec zjevil. Snad měla nedochovaná Legenda X na mysli nějakou akci Václavovy sestry Přibyslavy ve Staré Boleslavi při hledání ostatků ještě před translací."

Podle falešného Kristiána Václavova sestra Přibyslava vidí ve snu tzv. Václava, přičemž on jí říká: "Pronásledovatelé uťali mi ucho a dosud leží mezi stromem, který stojí u kostela, a zdí tohoto chrámu od chvíle, kdy mi bylo uťato." Slovo ucho se podobá staročeským slovům uže a ušev, což znamenalo provaz, závoj. Je zde tedy zcela jasně řečeno, že tzv. Václav byl oběšen.

Gumpold v kapitole 18 naznačil, že bude tzv. Václav oběšen, těmito slovy [sluha Václavovi] pošeptal do ucha, co proti němu zamýšlejí. Ucho má připomenout slovo uže a slovo uže má připomenout provaz.

Na straně 140 (2014) Vr. Vaníček o Václavově useknutém uchu ještě napsal: "Tyto detaily ovšem patří již do výkladových stereotypů, které bývaly inspirovány jinými vzory, zde nepochybně událostí ze zahrady getsemanské (kdy jeden z Kristových stoupenců napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho; Matouš, 26, 51)."

Pokud byla tzv. Kristiánova legenda napsána, jak se domnívá P. Kubín, až v polovině století 12. a já se domnívám, že byla napsána biskupem Heřmanem (možná když ještě nebyl biskupem) kolem roku 1100, potom falešný Kristián mohl být k uchu inspirován "Vavřincovým prstem". Záměna prstu za ucho nebo ucha za prst nemusela vzniknout jako chyba při opisu, ale mohl to být úmysl. Jeden autor prozrazoval oběšení tzv. Václava useknutým uchem, druhý useknutým prstem. A nebyla k tomu potřeba žádná Legenda X a nemuselo jít ani o chybné přepsání při přepisu. Falešný Kristián se mohl domnívat, že pověšení tzv. Václava lépe prozradí uřízlým uchem než uřízlým prstem.

42C62. VÁCLAVŮV UŘÍZLÝ PRST

Vavřinec ve své legendě napsal: "Konečně toho času týž přeblažený mučedník, zjeviv se jedné nábožné ženě pokročilého věku, oznámil, že kloub jeho ruky, uťatý bezbožnými vrahy, leží na určitém místě, a přikázal, aby po nalezení byl vrácen k svému vazivu. Když se tak stalo, tak pevně přirostl a srostl s tělem, jako by nikdy nebyl uťat."

A. Navrátilová o prstu oběšence napsala (1996, s. 26): "Obzvláště silně se lidé báli oběšenců." [...] "Zvlášť čarovnou moc měl prst z ruky oběšeného, hlavně palec, který mu hned uřezávali."

O useklém Václavově prstu se zmiňuje D. Třeštík (1997, s. 225): "...přestože Vavřinec i Kristián vyprávějí stejný zázrak, jak byl po boleslavské vraždě nalezen useknutý Václavův úd, mluví Vavřinec o článku ruky (articulum), kdežto Kristián o uchu (auriculum). Wostry vysvětlil rozpor tak, že jeden z autorů prostě špatně četl. Skutečně, představíme-li si obě slova napsaná knižním písmem 10.-11. století, bude nám jasné, že takové přehlédnutí je snadno možné, zvláště byla-li předloha na daném místě poškozena nebo z jiného důvodu (například stlačování písmen okolo díry v pergamenu) špatně čitelná" Vavřincova slova zní v překladu takto: "...kloub jeho ruky, uťatý bezbožnými vrahy..." Citujme ještě doličná slova falešného Kristiána: "A meč, který mu [tzv. Václav Boleslavovi] vytrhl, vrátil bratru, a na ruce již od něho krváceje..." [...] "Také ucho jeho, kteréž bylo mečem nadobro uťato..." - M. Bravermanová s odvoláním na D. Třeštíka napsala (2010, s. 150, 151): "V době, kdy ostatky sv. Václava ještě spočívaly ve Staré Boleslavi, se váže zmínka v Kristiánově legendě o tom, že po čase Václavova sestra Přibyslava hrob otevřela a přidala k mrtvole uťaté bratrovo ucho. Podobnou historku popisuje Vavřinec, mělo se ale jednat o článek ruky. Jak se ale ukázalo, jedná se o záměnu výrazů ucho a článek ruky v latině, navíc šlo o záměrnou návaznost na starší předlohu v textu Řehoře Velikého."

Oba legendisté, jak Vavřinec tak falešný Kristián, však fakticky prozrazují totéž: tzv. Václav byl oběšen (je také možné, že byl dán na šibenici až po usmrcení). Vavřinec to říká pomocí vysoce oceňovaného useknutého prstu oběšencova, falešný Kristián slovem ucho připomíná slovo uše, což je staročeské pojmenování provazu. Falešný Kristián přesto naráží na Václavův prst, a to tak, že nechá tzv. Václava zachytit Boleslavův meč rukou. O Václavově zraněné ruce se zmiňuje i I. staroslověnská legenda. "Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky."

Po delší úvaze D. Třeštík dochází k tomuto mylnému závěru (1997, s. 227, 228): "Podstata zázraku, v níž se obě verze shodují, je tedy v tom, že useknutá část těla, přiložená k již mrtvému tělu, s ním znovu zázračně sroste." Ve skutečnosti Václavův useknutý prst stejně jako jeho useknuté ucho (oba detaily mohou být účelově vymyšleny) jsou dalšími indiciemi do mozaiky obrazu, že tzv. Václav byl oběšen.

V prvním díle publicistického pořadu ČT Tresty v Čechách nazvaném Ludvík Lorecký ze Lkouše (zavražděn 1571) řekl Ed. Maur k tomu, že Loreckému byl dán při ukládání do hrobu na palec zámek následující: "Bylo to opatření proti důsledkům nenadálé smrti. Nenadálá smrt, to byla věc, které se všichni v té době velmi obávali, protože lidé měli obavu .z těch, zemřeli takovýmto způsobem. Věřili, že po smrti mohou z hrobu vystoupit a škodit živým. Proto jim dávali na palec prostředek, který tomu měl zabránit." V pořadu zaznělo i zdůvodnění, proč nenadálá smrt lidi tolik strašila. Bylo to proto, že zemřelý se nemohl rozloučit s Bohem. Tak bylo zavražděno nejen jeho tělo, ale i jeho duše.

Václavova kostra je zachována natolik neúplně, že k otázce, jestli byl Václavovi skutečně po smrti uříznut prst nebo jestli šlo o výmysl legendisty, kterým chtěl prozradit způsob Václavovy popravy, se antropologové nemohou vůbec vyjadřovat.

S Václavovými prsty však mohlo být vše úplně jinak. P. Mašková v televizním pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (jež je součástí publicistického cyklu Historie.cs) řekla v souvislosti s tím, jaké kosti chybí kostře č. 7 v Čelákovicích: :"...nejsou dochovány prstní články a kostičky rukou, což jsou první věci, které při rozkladu na vzduchu vlastně odpadávají a rozkládají se. Takže je možné, že to je člověk, který visel nějakou dobu na šibenici, mohl se utrhnout, oddělila se mu hlava a oni ho položili do hrobu s lebkou takto oddělenou a zahrabali ho."

I Václavova lebka je oddělena od těla (což stejně jako uřízlé uši bývalo i protivampýrické opatření), kdy k tomu došlo, to se zřejmě již nikdy nezjistí.

42C63. BYL TZV. VÁCLAV PRO SVÉ VLASTNOSTI PŘIROVNÁVÁN K ÓDINOVI?

V I, 13 napsal "Kosmas" o Durynkovi, tj. o tzv. Václavovi, že byl horší než pohan. Germánským, tedy i vikingským, pohanským bohem byl Ódin. Jak je tzv. Václav líčen, má více společných rysů s Ódinem.

Příčinou by mohlo být to, že Přemyslovci měli vikingský původ. To, že Přemyslovci přišli z Pobaltí, zřejmě z Wolinu, ještě neznamená, že Přemyslovci museli být Slované. Proto mohli tzv. Václav a Vratislav dostat jména Tunna a Gommon, považovaná za vikingská.

Problémem je, zda na nánosníku helmy připisované tzv. Václavovi je zobrazen Ódin nebo Kristus. Při posledním zkoumání tzv. svatováclavské přilby M. Bernart, M. Bravermanová a P. Ledvina dospěli k tomuto závěru (2014, s. 179-182): "Zvon přilby, vykovaný zřejmě v Čechách z jednoho kusu železa, mohl světci patřit... Původně se na něm nacházel integrální nánosník, kde je dnes připojen mladší a kdysi samostatný kus s postavou Ukřižovaného." [...] "Ke zvonu starší přilby byl připevněn zdobný nánosník s postavou Ukřižovaného a obroučkou, získané ze Skandinávie z přelomu 10. a 11. století."

Pokud je přece na nánosníku zobrazen Ódin, mající tzv. Václava k Ódinovi přirovnat, podívejme se, co má tzv. Václav s Ódinem společného.

O Odinovi napsal J. Brønsted (1967, s. 210): "První místo mezi pohanskými bohy vikingské Skandinávie náleží Odinovi, zjevu velkolepému a démonickému, ale současně i hrůznému a sadistickému, posedlému stravující touhou po moudrosti a vědění. Pro ně neváhá Odin obětovat oko a pro ně se dokonce oběsí na Yggdrasilu, je nemilosrdný..."

Tzv. Václava s Ódinem spojovala především jejich krutost. Vl. Podborský o Ódinovi napsal (2006, s. 439): "Nejvýznamnějším bohem tedy byl Wotan/Wodan [zv. Vl. P.], v severské verzi Ódin [zv. Vl. P.]. Byl bohem bouře, zpěvu, války, válečníků, zajatců, kupodivu také viselců, mrtvých bojovníků a původně i vládcem říše zemřelých (podsvětí)." [...] "Wotanovým atributem bylo kopí..." [...] "Přinášely se mu krvavé oběti: vyžadoval i oběti lidí (nejčastěji věšením na stromech)." [...] "Byl to mocný, ale také krutý bůh." A tzv. Václav, jak se domnívám, byl ve skutečnosti oběšen. "Kosmas" vylíčil, jak Durynk, to je tzv. Václav, zabil knížecího synka. Sám se potom oběsil na olši. - Sám se podílel na zavraždění Ludmily, byl vrahem Spytihněvova synka.

Ódin toužil po vědění, tzv. Václav získal teologické vzdělání.

Tzv. Václav měl možná problémy se zrakem. Tzv. Dalimil ho v líčení lucké války nazval Straba. A strabismus je vada zraku. Odin byl jednookým bohem.

Podle falešného Kristiána tzv. Václav pozdním večerem nad obyčej hojněji se napil. Křesťanský Václavův svátek měl možná vytlačit pohanské obžerné dožínky. Odin se živil pouze pitím vín.

Křesťané některé pohanské bohy nahradili svými světci. Tak byl Odin nahrazen sv. Jiřím. Ten je zobrazován, jak sedí na koni a kopím zabíjí draka.

42C64. KŘÍŽEK NA VÁCLAVOVĚ ČELE (KAINOVO ZNAMENÍ?), ČÁRKA A TROJÚHELNÍK

V závěru své legendy falešný Kristián napsal o střetu kouřimského knížete s tzv. Václavem mj. toto: "Ale když z obou stran dosti krve bylo prolito, zalíbila se všechněm ta rada, aby vévodové sami dva spolu bojovali, a který zvítězí, ten aby vládl. Když knížata vyšla, aby se u400la, kouřimskému Bůh nebeský ukázal nebeské vidění, svatého totiž Václava, jak na jeho čele se skví obraz kříže svatého. Spatřiv to daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovými znameními na pomoc spěje."

Na internetu www.rozhlas.cz/cesky/puvoduslovi/_zprava/kainovo-znameni--1350186 je přepis pořadu Slovo nad zlato vysílaný ČRo Dvojkou 21. února 2014 a v něm čteme: "Jak ono znamení vlastně vypadalo? Podle některých verzí Kainovi vyrostl na hlavě roh, podle jiných mu Bůh udělal na čele ohnivý kříž." Měl tedy skvící se kříž na Václavově čele být jeho Kainovým znamením?

Kain zavraždil svého bratra, tzv. Václav zavraždil společně s Vratislavem svou matku Ludmilu a pod jménem Durynk ho "Kosmas" nechal zavraždit Vlastislavova synka, synka knížete, kterého "Kosmas" za Vlastislavem skrývá. Nakonec možná zavraždil i svého bratra Vratislava. Pochopitelně že tzv. Václav nemusel vraždit osobně, ale byl "pouze" zadavatelem obou vražd.

Když se vracel Bořivoj z Moravy, dal mu Metoděj s sebou kněze Kaicha, což je zřejmě domácká podoba jména Kain. Tím Kaichem byl tzv. Václav, jako kněz jmenovaný v legendách Pavel.

Kouřimský kníže se Kainova znamení zalekl, dostal strach (alespoň v legendě) a k souboji mezi ním a tzv. Václavem nedošlo. Dalimil si pro kouřimského knížete vymyslel jméno Rad(i)slav. Možná vycházel z nějakého germánského jazyka, neboť dnes se švédsky strach řekne rädsla.

Tzv. Václav zobrazený na titulním listě Wolfenbüttelského rukopisu má na čele čárku. A. Merhautová k této čárce napsala (2010, s. 26). "...jak mínil A. Friedl, čárka na Václavově čele je snad symbolem Václavovy smrti." Není však tato čárka naznačením Kainova znamení.

Stopy po zlatém křížku na čele měla i kněžna pohřbená do mohyly v Želénkách, což jistě nebylo Kainovo znamení.

Na titulním listě má tzv. Václav na čele čárku. K ní A. Merhautová napsala (2010, s. 26): "...jak mínil A. Friedl, čárka na Václavově čele je snad symbolem Václavovy smrti." Neodpovídá však tato čárka kříži na Václavově čele, jak o ní píše falešný Kristián v závěru své legendy? "Když knížata vyšla, aby se utkala, kouřimskému Bůh ukázal nebeské vidění, svatého totiž Václava, jak na jeho čele se skví obraz kříže svatého." A tento kříž byl zřejmě Kainovým znamením vraha.

Když se podle falešného Kristiána vrací Bořivoj z Moravy do Čech, Bořivoj přidal mu kněze ctnostného života, jménem Kaicha. Jméno Kaich je domácká podoba jména Kain. Tím Kainem je budoucí kníže známý jako světec Václav.

Možnost, že tento názor může být správný, je zvyšována tím, že některé detaily na malbách Wolfenbüttelského rukopisu si historikové těžko vysvětlují. Mám na mysli křížek, trojúhelník, čárku a Václavovu korunu. A Merhautová k nim napsala (2010, s. 22): "Křížek mezi ratištěm a čepelí Václavova kopí je naprostou výjimkou, na ratiště se přímo pojila čepel, nejčastěji na dolním i horním konci zahrocená. Na horní rameno křížku Václavova kopí se však pojí jen štíhlý vysoký trojúhelník." [...] "Chtěl snad malíř křížkem na kopí naznačit Václavovo úsilí či bojovnost za život podle evangelia Kristova, a proto pozměnil dolní část čepele tak, aby se pevněji spojila s ramenem křížku? Podivný je i tvar ke kopí připojeného praporku v podobě trojúhelníku, lemovaného třásněmi, a to pod Václavovou rukou, která drží ratiště. Zjednodušil si iluminátor k ratišti někdy připojená křidélka, ovšem vždy upevněná níže pod čepelí, vždy zvlněná a bez třásní? Nebo je to projev nezkušené malířské ruky? A na s. 26 A. Merhautová se zmiňuje o čárce na Václavově čele. Píše o ní, že je snad symbolem Václavovy smrti. Na stranách 27, 28 se autorka k některým detailům vrací. "Kopí bez křížku bylo doprovodným symbolem vladařů..." [...] "...však Václavovo kopí vrcholí zřetelně tvarovaným křížkem, k jehož hornímu rameni připojený štíhlý trojúhelník zcela odporuje běžnému tvaru čepele, obvykle nahoře i dole zahrocenému. Nebo byla autorovi našeho obrázku vzorem čepel v podobě trojúhelníku, vykrojená od základny ke špičce, jejíž výkroj však vyplnil a tak vzniklý trojúhelník zeštíhlil, aby jeho základna lépe splynula s horním ramenem křížku." [...] "...Václav drží kopí zcela nelogicky..." [...] "Pro trojúhelníkový tvar praporku ani pro lem jedné jeho strany v podobě třásní jsem nenašla analogie. Sotva lze předpokládat, že tvar praporku vznikl zjednodušením křidélek..." [...] "Tvar a připojení praporku lze spíše vysvětlit nedokonalým zvládnutím malířské techniky."

Tzv. Václav byl synem Ludmily. O ní se biskup Heřman (tj. "Kosmas" a Gallus) zmiňuje jako o římské bohyni plodnosti země Ceres. Řekové pro tuto bohyni měli pojmenování Déméter. Mezi její symboly patří trojúhelník podobající se řeckému písmenu delta. Tento trojúhelník podobou ženských genitálií představuje bránu zrození, smrti i sexuální rozkoše. Heřman, falšovatel opisu Gumpoldovy legendy, prostřednictvím tohoto Démétřina trojúhelníku prozrazoval, že matkou tzv. Václava je Ludmila. Jméno Déméter totiž znamená matka.

K čárce na čele a ke kříži na kopí uveďme toto. V tzv. Kristiánově legendě, kterou napsal biskup Heřman, zaskví se tzv. Václavovi na čele kříž, Je to Kainovo znamení, znamení vraha. Biskup Heřman si nedovolil nechat namalovat na Václavově čele křížek ve Wolfenbüttelském rukopise. Z křížku zůstala na Václavově čele jenom čárka. Křížek nechal namalovat ke kopí. tzv. Václav stojí za usmrcením Ludmily, za zavražděním Spytihněvova synka a možná i za zavražděním Vratislava. Toto číslo 3 zde možná napovídá trojúhelník.

42C65. VÁCLAVOVA POKRÝVKA HLAVY

A. Merhautová se věnuje i Václavově koruně (2010, s. 29). "Pro tvar Václavovy koruny chybějí přímé vzory. Koruna byla [badateli] označována jako helma, jako mitra... Pavol Černý... pokládal pokrývku Václavovy hlavy za korunu věčného života." [...] "Oproti vévodově koruně [zobrazen v jednom evangeliáři z roku 996] se Václavova liší jen větší výškou, výzdobou v pásech a křížkem na vrcholu. Skutečný rozdíl tvoří vlastně jen křížek, záměrně doplněný pro pochopení, že jde o korunu mučednickou." Nejde opět o Kainovo znamení?

V iniciále D Vyšehradského kodexu je tzv. Václav zobrazen s čapkou, jakou míval na svých zobrazeních neslavně proslulý Pilát. Prostřednictvím této čapky je tzv. Václav přirovnán k Pilátovi. Blíže viz kapitolu Vyšehradský kodex.

J. Mašín k iniciále s knížetem tzv. Václavem napsal (1970, s. 12): "Do spodního kruhu, tvořícího dřík vlastní iniciály ,D', je vkomponována trůnící postava Václava v knížecí čapce se zvířecími tlapami po stranách, tak jak tomu bylo předtím na čapkách Pilátových." Podařilo se někomu stejnými nebo podobnými čapkami přirovnat tzv. Václava k Pilátovi? Syn Heroda Velikého napsal svému bratrovi do Říma, že Pilát provádí neustále kruté popravy bez rozsudku. A tzv. Václav se podílel na usmrcení své matky Ludmily a pravděpodobně zavraždil (nechal zavraždit) Spytihněvova synka a možná i svého staršího bratra Vratislava.

P. Černý o čapce na Václavově hlavě napsal (2007, s. 69): "Kopí tak současně řadí postavu Václava v korunovačním evangelistáři do kategorie svatých vladařů, na kterou poukazuje i kožešinová pokrývka jeho hlavy, z níž po stranách spadávají na ramena zvířecí tlapy. Jak zjistil už Friedl, může tento jinak málo obvyklý typ pokrývky hlavy mít genetickou spojitost se starověkými zobrazeními Herakla, nesoucího na hlavě či na ramenou kůži z jím zabitého nemejského lva. Tento atribut antického hrdiny si pak přisvojovali někteří římští císaři na jejich zobrazeních. Z našeho hlediska je nutno připomenout, že podobné pokrývky hlavy nesou na památkách raného a vrcholného středověku častokrát i postavy ,nepomazaných' světských vladařů, jako jsou hrabata či vévodové, kteří jsou doloženi především z jihoněmeckých oblastí. Navíc - jak už si povšimlo starší bádání - podobnou kožešinovou pokrývku hlavy nese v rámci miniatur v Kodexu vyšehradského i postava Piláta. V duchu zmíněných konvencí má tento typ pokrývky na hlavě sv. Václava naznačovat jeho panovnickou roli vévody. Svou ojedinělostí dokládá však zřejmě ,experimentální' fázi vývoje jeho ikonografie, která vyhraní do definitivní a závazné podoby prakticky až v době gotiky."

K tomuto odstavci napsal P. Černý poznámky 48, 49 a 50 na s. 79. Z nich zkráceně citujme. Pozn. 48: "A. Friedl... 1966... se domníval, že... podobnou kožešinovou kápi viděl i u některých postav na románských nástěnných malbách v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě. To právem odmítla Merhautová 1983..." Pozn. č. 50: "K. Stejskal... 1992... vidí v této pokrývce antikizující motiv, který má naznačovat, že Václav panoval ve vzdálené minulosti. Na podobnost pokrývky hlavy u postavy sv. Václava s analogickou insignií na hlavě Piláta na jiných miniaturách v tomže rukopisu, upozornila už Merhautová 2006... Podobnost pokrývek hlav u obou hodnostářů byla podle ní záměrná, protože podobně jako Pilát spravoval Judeu z pověření římského císaře, byl Václav leníkem německého krále."

Domnívám se, že Václavova pokrývka hlavy možná není Pilátova pokrývka hlavy, ale mitra (nebo má mitru připomínat), kterou nosili církevní hodnostáři od probošta a opata po papeže. Tzv. Václav totiž předtím, než se stal knězem, tak byl archipresbyterem, to je zástupcem biskupa v Čechách nebo v části Čech.

42C66. VÁCLAVOVO KOPÍ A PRAPOREC

P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička k Václavovu kopí napsali (2013, s. 339): "Věřilo se, že Václav zasahuje do důležitých věcí státu a vystupuje jako pomocník v bitvách. Říšské kopí, které přenechal Jindřich IV. Vratislavovi II. roku 1080, se stalo kopím sv. Václava a opatřeno praporcem sv. Vojtěcha sloužilo jako bojová zástava českého vojska. Sv. Václav je vyobrazen jako kníže s kopím a praporcem již někdy před rokem 1006 na miniatuře Wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy. Od počátku 11. století je také kníže vyobrazován na mincích pravidelně s kopím a praporcem v ruce. Stejně jsou pojata všechna knížata vyobrazená v katalogu knížat v nástěnné výzdobě hradní kaple ve Znojmě." Domnívám se, že opis Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském rukopise je zřejmě falzum, a to snad biskupa Heřmana.

Tzv. Václav je zobrazen s kopím v poněkud pozměněném opise Gumpoldovy legendy zařazeném do Wolfebüttelského rukopisu. Opis měla dát zhotovit kněžna Emma a informaci o tom nechala zapsat na dedikační folii. Domnívám se, že však opis Gumpoldovy kroniky, který je v rukopisu obsažen, nebyl učiněn okolo roku 1000, ale že jde o falsum z počátku 12. století. Vr. Vaníček o Václavově vyobrazení napsal: "Fascinující výjev přináší dedikační folio: kněžna Emma se vrhá k nohám vznešeného Václava, kterému přikládá na hlavu Bůh-Syn v mandrole trojdílný diadém. Václav drží kopí s výrazným křížem na čepeli. Dojem je úžasný, Václav by zde mohl být Kristem nebo byzantským císařem."

P. Černý ke kopí drženém tzv. Václavem levou rukou na miniatuře v opisu Gumpoldovy legendy zařazeném do Wolfenbüttelského kodexu napsal (2007, s. 65): "Kromě zobrazení v citovaném Wolfenbüttelském rukopisu, kde kopí se zlatým praporcem nepatří zřejmě k původní podobě světce, jsou to pouze dvě numizmatická zobrazení, na denáru Břetislava I., a pak kopí s praporcem držené rukou sv. Václava vystrčenou z kaplice na zmíněném ,královském denáru'" [Vratislava II.]." V poznámce č. 29 P. Černý uvedl: "Pochybnosti o původním záměru iluminátora zobrazit postavu sv. Václava s tímto kopím vzbuzuje několik neobvyklých rysů: Předně čepel kopí nemá tvar protáhlého lichoběžníku, jak je běžné z jeho ikonografie i zachovalých originálních exemplářů, nýbrž se vyznačuje protáhlou trojúhelníkovou formou. Dále je to podání zlatého praporce připevněného nikoliv pod příčnými ,křidélky', ale zcela nelogicky až k hornímu okraji ratiště a navíc tak, že jeho silueta je překryta rukou světce držící kopí. Tato zjištění odporují principu vizuální názornosti charakteristického pro raně středověké umění, zdůrazňující plošné a ,neprostorové' pojetí kompozic, tj. podání tvarů bez překrývání. Kromě toho světcova levá ruka, držící kopí, je zobrazena s rovně nataženými prsty, čili tak, že ratiště zbraně jí není ve skutečnosti pevně uchopeno, ale pouze jakoby vloženo mezi natažený palec a ukazovák. Nicméně kompetentní posouzení a vyhodnocení těchto neobvyklých znaků, by bylo možné teprve na základě přímého studia originálu a případných dalších technologických analýz." Nenaznačil biskup Heřman tím, že tzv. Václav drží kopí, tj. symbol knížete, v levé ruce, svůj názor, že by bylo nejlepší, kdyby tzv. Václav nikdy knížetem nebyl? Má Václavovo držení kopí levou rukou nznačovat, že vládl špatně? A to, že kopí nedrži prsty pevně, ale je mu pouze mezi prsty vloženo, má naznačovat, že moc nedržel pevně v rukou, že mu byla poměrně snadno vzata? - Biskup Heřman zřejmě vedl malířovu ruku.

V souvislosti se zobrazením tzv. Václava v Kodexu vyšehradském P. Černý napsal (2007, s. 70): "Na straně druhé jde však o zcela výjimečné zobrazení zcela konkrétního objektu repliky sv. Kopí, které pozbylo svou původní funkci a stalo se napřed Kristovou relikvií a posléze atributem světce, jak to ostatně dokládá i skutečnost, že kopí drží nikoliv v pravici, jak by vyžadovalo jeho praktické použití [i u tehdejšího leváka?], nýbrž v levici."

Gallus (tj. biskup Heřman) v II, 11 líčí konflikt mezi Boleslavem III. a jeho družiníkem o oštěp. Čtenář si má však připomenout konflikt mezi českým Boleslavem I. a tzv. Václavem o vládu v Čechách.

Tzv. kopí sv. Václava sehrávalo velký význam v bitvách vedených Přemyslovci. Kanovník vyšehradský uvádí, že Soběslav I. nechal před bitvou u Chlumce přinést z kostela ve Vrbčanech praporec sv. Vojtěcha a připevnit ho na tzv. Václavovo kopí. Tak měla být zaručena ochrana českých bojovníků pomoc jim v bitvě od obou českých světců.

Přemyslovci mohli mít ke kopí zvláštní vztah možná i proto, že přišli do Čech z Wolinu (dodejme: možná). A. Gieysztor o kopí a Wolinu napsal (2020, s. 124): "Ve Volyni - analogicky k štětínskému sedlu - bylo předmětem kultu kopí, jehož uctívání zamezil biskup Oton zajímavým způsobem; ,nec Iulium ipsum nec Iulii hastam', jako by se jednalo o eponym Volyně (Volyň je v tomto prameni DOPSAT označován jako Iulium, Iulina) a jeho kopí; nacházel se zde rovněž sloup vztyčený k jeho [Triglavově] poctě."

42C67. JAK VYPADALO OSÍDLENÍ PŘI ŘECE VLTAVĚ NA ČÁSTI DNEŠNÍ MALÉ STRANY V 1. POLOVINĚ 10. STOLETÍ

N. Profantová ve Velkých dějinách... I napsala o archeologických nálezech na Malé Straně (1999, s. 247): "Zpráva židovského obchodníka [Ibrahíma ibn Jakúba ze šedesátých let 10. století] upozorňovala na dispozici města tvořenou dvěma urbanistickými celky: Pevností na návrší... a městem, které tato pevnost chrání na úbočí ostrohu přivráceném k řece."

J. Čiháková a M. Müller k osídlení Malé Strany napsali mj. (2020, s. 296-299): "...byl (nejpozději) okolo roku 800 právě zde zřízen na levém břehu, přímo u řeky Vltavy, vcelku drobný, bytelně opevněný areál o rozloze snad okolo sedmi hektarů, který se stal krystalizačním jádrem dnešního velkoměsta... Tento útvar byl obklopen příkopem..." [...] "Podle radiokarbonového datování rostlinných semen prošel mezi lety 769-885 příkop opevnění důkladnou, v pořadí již několikátou přestavbou... Funkce opevněného areálu není zřejmá. Ve spojení s přechodem řeky nejspíše mohl být celnicí či stanicí pro výběr mýta..." [...] "...v 1. polovině 9. století, je v prostoru Malostranského náměstí a jeho okolí, rovněž v místě rotundy, mezi nálezy nápadné vysoké množství železné rudy a na některých místech i stop po metalurgii železa." - POJMENOVÁNÍ. [...] "Vztah vcelku nevelké opevněné enklávy na dnešní Malé Straně k dějům na hradčanském ostrohu není zatím srozumitelný." [...] "Přibližně okolo roku 900, již v době prvních Přemyslovců (ev. moravského Svatopluka 890-894), byl na konci 9. či na počátku 10. století nevelký pevněný areál u Vltavy... nahrazen jižním předhradím Pražského hradu, které oproti předchozí malé enklávě zabíralo větší plochu a bylo vnitřně strukturováno." [...] "Předpokládá se, že opevnění jižního předhradí Hradu vzniklo zásluhou knížete Spytihněva... Při jaké souvislosti a kdy došlo k rozšíření směrem jižním a vybudování mohutné fortifikace u dnešní Hellichovy ulice... není jasné..." - Osídlení v jižním předhradí bylo v 10. století značně intenzivní. Útvar, který tu vznikl, označil v 60. letech 10. století Ibráhim ibn Jakúb jako město." - Dosud nebylo identifikováno místo, kde bylo tržiště zmiňované ibn Jakúbem. J. Čiháková a M. Müller k němu napsali (2020, s. 303): "Lákavá představa, že prostranství v Mostecké ulici bylo tržištěm, se neslučuje s předpokládanou lokalizací dřevěného mostu a tím i trasy průchodu karavan."

42C68. BYLA ZA BOLESLAVA I. NA MÍSTĚ DNEŠNÍHO MALOSTRANSKÉHO NÁMĚSTÍ ŠIBENICE?

Jedním z účelů trestů bylo odvrátit od podobných činů případné následovníky. Proto se popravy konaly na frekventovaných či zdaleka viditelných místech. Velmi frekventovanými místy byla tržiště. O nich jako místech exekucí se zmiňuje i "Kosmas" v II, 4.: "Který krčmář by byl přistižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a na hlavě oholen..."

V II, 12 "Kosmas" k roku 1042 (správně 1041) napsal o tažení císaře Jindřicha. "Císař Jindřich, vždy skvělý vítěz..." [...] "...když přitáhl ke hradu Praze, zarazil před ním vstříc orly na kopečku Šibenici. Nedověděl jsem se nic, co by se tam stalo paměti hodného." V rotundě sv. Václava je několik dlaždic s reliéfem gryfa, tj. bájného zvířete s tělem lva a hlavou orla. A jsou v ní i stopy po něčem zaraženém nebo "Kosmas" jenom umisťuje orly na zem? - "Kosmas" moc dobře věděl, co se tam stalo pamětihodného. Tímto zalháním zasvěceným čtenářům oběšení tzv. Václava na tomto místě úmyslně připomněl.

O jednom pokusu lokalizovat zmíněnou šibenici napsal R. Turek (1983, s. 578): "...tu přišli Rudolf Köpke a Václav Vladivoj Tomek s čistě hypotetickým řešením, že jde o Žižkov, kde prý později šibenice vskutku bývala." Toto řešení nepovažuje R. Turek (a zdaleka ne jenom on) za průkazné.

42C69. KDE BYL TZV. VÁCLAV POPRAVEN

S lokalizací hlavního sídla vládce tzv. Václava a s lokalizací jeho vraždy byl problém. Než byl tzv. Václav poslán do kláštera, vládl v části Čech ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny). Boleslav vládl severně od tzv. Václava, z velké části v Polsku, nebo vůbec v Polsku, a co měl za hlavní sídlo, to není známo. Tzv. Václav byl zavražděn na místě dnešní Malé Strany, přesně na místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, kde byla později postavena rotunda sv. Václava. Pro světce Václava bylo však žádoucí, aby vládl z Pražského hradu a byl popraven mimo Pražský hrad i mimo podhradí Pražského hradu. Tak ho legendisté nechali z Pražského hradu vládnout až do jeho zavraždění a zavraždit ho nechali na hradě Boleslavi, který se však zřejmě jmenoval jinak, protože byl založen pravděpodobně dříve. Prvním knížetem, který z Pražského hradu (Děvína) učinil hlavní sídlo knížete, byl možná Boleslav, navíc možná až po Václavově smrti, když tam založil palác a lokalitu hradu mohutněji opevnil. Tím jsem neřekl, že lokalita Pražského hradu byla v té době neobyvatelná. Než byl tzv. Václav nucen odejít do kláštera, patřila možná lokalita Pražského hradu tzv. Václavovi, potom ještě za Václavova života již Boleslavovi.

Když tedy Boleslav zve tzv. Václava na svůj hrad, mohl to být Pražský hrad (Děvín), nikoliv Stará Boleslav. (Ve skutečnosti však byl unesen z kláštera a na dnešní Malé Straně dán do vězení.) Z informací některých legend nelze vyvodit, že jde o (Starou) Boleslav (např. První stsl. legenda o sv. Václavu, Vostokovova redakce: Jeli do hradu Boleslavova, na Boleslavově dvoře, Druhá stsl. legenda o sv. Václavu: domů na hrad Boleslavův). Některé formulace jsou však takové, že na hrad (Stará) Boleslav ukazují (např. První stsl. legenda, minejní redakce: dal přinést tělo svého bratra Václava z hradu Boleslavi do Prahy, falešný Kristián: Boleslav maje dům čili dvůr vlastním jménem nazvaném). Než Boleslav na Pražském hradě postavil výstavný palác a hradiště důkladněji opevnil, mohl tam mít nějaký prozatímní dům. - Legendy na (Starou) Boleslav ukazují především při (vymyšleném) líčení převozu Václavova těla na Pražský hrad.

V první staroslověnské legendě, v hlaholské redakci, je uvedeno: Ostatní pak hnali do Prahy, některé zabili a někteří se rozběhli po zemi. K velkému zabíjení zřejmě nedošlo. Václavova manželka Biagota i jejich, zřejmě nezletilé, děti přežily, vojsko už tzv. Václav neměl, protože už žil v klášteře. Legendista nás chtěl možná jenom zavést na místo skutečné vraždy.

Místo, kde byl tzv. Václav popraven, nám prozrazují legendy, když popisují údajný převoz jeho ostatků z Boleslavi na Pražský hrad. Falešný Kristián uvádí: "Pospíchajíce pak dále k řece Vltavě a most pobořený nalézajíce, jali se bědovati. Nadto začali i síly ztráceti, nemohouce nikterak ho pozdvihnouti. I utekli se k modlitbám... Brzy viděli, že jsou vyslyšeni, berou jej na ramena, a jako by žádné břemeno ani nenesli, přes zlámaný most se s radostí bez nesnází dostali." Pokračujme v údajném převozu Václavova těla, jak ho vylíčil Vavřinec. "...přišli k vyvýšenému místu [na vyvýšených místech stávaly šibenice] v řečeném městě [Praze], koně táhnoucí vůz náhle se zastavili, a jako by k zemi nohama přirostli, nebyli s to dále popojeti." Po modlitbách, jichž se účastnil i nejmenovaný biskup, zapřáhli do povozu pár volů (před modlitbami vůz neutáhli ani čtyři koně a snad ani dvanáct párů volů) a vznešené tělo tzv. Václava bylo dovezeno na hrad Pražský. U. Becker napsal v hesle Buvol, vůl napsal (2002, s. 36): "...symbol mírumilovnosti a dobromyslné síly." […] "Ve výzdobě hlavic románských sloupů může vůl představovat noc." Pokud můžeme slovo noc použít i v této souvislosti, potom by slovo noc naznačovalo, že v textu je něco skryto. Mírumilovnost a dobromyslnost by se mohly vztahovat na Václava světce, v žádném případě na tzv. Václava knížete. - Tedy: Z Boleslavi přes Vltavu tzv. Václav nebyl v rakvi převážen, plnou rakev naložili až na dnešním Malostranském náměstí, kde byl tzv. Václav popraven.

K tomu, že tzv. Václav nebyl přes Vltavu převážen, připojme několik vět od M. Bravermanové (2010, s. 150): "Z líčení legend tedy vyplývá, že první místo posledního odpočinku svatého Václava se nalézalo v kostele sv. Kosmy a Damiána či v jeho těsné blízkosti a bylo velmi prosté. Archeologicky se přes všechny nové objevy na hradišti ve Staré Boleslavi zůstal zatím tento kostel nenalezen." Takže k tomu, že tzv. Václav nebyl přes Vltavu převážen můžeme ještě připojit, že v době zavraždění tzv. Václava kostel ve Staré Boleslavi možná vůbec neexistoval.

Tzv. Václav měl být zavražděn, když šel do kostela Kosmy a Damiána. I tento kostel stál zřejmě na dnešním Malostranském náměstí. "Kosmas" tuto lokalitu nazval Levý Hradec a nechal tam zvolit Vojtěcha biskupem. Pro něho nebyl Levým Hradcem dnešní Levý Hradec. Kostel byl na místě, kde byla později postavena rotunda zasvěcena sv. Václavovi. Byla mu zasvěcena právě proto, že na tomto místě byl tzv. Václav popraven. Když prameny líčí volbu Vojtěcha biskupem, ukazují právě na jména světců, jimiž byl tento kostel pravděpodobně zasvěcen. V líčení volby je pokořen zlý duch a to, že byl zvolen biskupem Vojtěch bylo chváleno (např. ve Verších o utrpení sv. Vojtěcha velebným kněžstvem). Jméno Kosma znamená mj. pochvala a jméno Damián znamená pokořitel, krotitel.

42C70. KDE BYL TZV. VÁCLAV POPRVÉ POHŘBEN

Podle legend byl tzv. Václav zabit a poprvé pohřben v Boleslavi. Problémem je, že stopy po žádném kostele, spadajícím do doby Václavova úmrtí, nebyl ve Staré Boleslavi nalezeny.

O pohřbení tzv. Václava se dočteme naprosto protikladné údaje. Crescente fide uvádí: "Jeho bezduché tělo chvatně uložili do hrobu." Vavřincova legenda uvádí: "...mrtvé tělo leželo nějaký čas nepohřbeno v témž chrámě, kde dotrpěl." Gumpold uvádí, že tzv. Václava pochovali zvenčí kostela, který byl blízko místa zápasu. Na ilustraci opisu Gumpoldovy legendy zavírá kněz před tzv. Václavem dveře. - Takže tzv. Václav je chvatně pohřben a proti tomu je Václavovo tělo nějaký čas nepohřbeno. Tzv. Václav dotrpí v chrámu, u něhož Krastěj zavřel dveře. - Tzv. Václav nedotrpěl v chrámu, ale v blízkosti kostela (pokud tam ještě nestál, tak v blízkosti místa, kde byl kostel postaven později). - Zajímavé je tvrzení První stsl. legendy o sv. Václavu: První staroslověnská legenda o Václavově těle uvádí: "Tu kněz jeden Krastěj vzal a položil jej před chrámem a přikryl jej plachtou. Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla a hledala jej." [...] "...posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak je zanesla a položila do chrámu. ... I povolal [Boleslav] jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým. Pohřbili potom úctyhodné tělo Václava..." Dále legenda sděluje: "...když nechtěla po tři dni jíti [jeho krev] do země, v třetí pak večer, ani [to] všichni viděli, chrám vzešel nad ním." Matka posbírala všechny údy jeho těla, to pravděpodobně znamená, že byly posbírány kosti, když se Václavovo tělo rozpadalo na šibenici (nešlo o rozsekání těla). Krev, která nešla smýt, to byla možná nevysoká zeď, která ohrazovala jakési podium, na kterém byla šibenice. Ta zeď byla natřena červenou barvou. Kněz Pavel je archipresbyter tzv. Václav. Tzv. Václav zde pohřbívá sám sebe. Tento trik zopakoval falešný Kristián, když nechal přijít tzv. Václava ke kouřimskému knížeti, přičemž kouřimským knížetem byl on sám. Na místě, kde byl zavražděn tzv. Václav, byly postupně postaveny dva, možná i tři kostely. Tím posledním byla rotunda sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí.

D. Třeštík v souvislosti s Václavovou rotundou sv. Víta napsal (1997, s. 409): "Rotundy a vůbec centrální stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly se nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech. Později se z nich staly normální kostely, ale tento ,památeční' ráz na nich přece jenom zůstal lpět. Václav dal svou rotundu postavit na místě, které bylo jistě památné. Postavil ho totiž na pahorku Žiži (nebo spíše Siži), ,uprostřed hradu', kde už dávno předtím stál knížecí stolec, onen symbol vlády..." V době, kdy byla rotunda sv. Václava postavena, tj. koncem 11. století, byl sice tzv. Václav již pohřben v rotundě sv. Víta, ale to zřejmě nevadilo.

Legenda Oriente iam sole popisuje jeden zázrak. Když byly Václavovy pozůstatky převáženy od Vltavy na Hrad, vězni byli zázračně zbaveni pout. A legenda uvádí, že: "Na památku tohoto zázraku zbudován byl na místě žaláře kostel ke cti blahoslaveného mučedníka a stojí tu až do dnešního dne." Tzv. Václav byl zřejmě před popravou na dnešním Malostranském náměstí vězněn. Pokud autor Oriente věděl, že tzv. Václav byl popraven na území dnešní Malé Strany, potom by mohl mít na mysli rotundu sv. Václava, neboť první recenze legendy je z poloviny 13.století a rotunda byla postavena koncem 11. století. - O rotundě viz zde v kap. Rotunda sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí...

Vr. Vaníček klade Václavovo věznění do zcela jiné etapy jeho života. Domnívám se, že mylně. Napsal (2014, s. 83): "Obě kněžny [Drahomíra a Ludmila] totiž nebyly jedinými aktérkami na politickém jevišti, jak se to snadno zjednodušuje (rétoricky v rámci naratio brevis); jeviště bylo naopak nepřehledné. Zhrdli pak mužové čeští a povstali proti sobě, neboť mlád jim byl kníže, říká První staroslověnská legenda. Domnívám se, že Václav se stal v podstatě ,domácím vězněm' ambiciózních velmožů. To v zásadě naznačují zprávy legend: i střežili jej."

Podle Vavřincovy legendy. mělo být Václavovo tělo převezeno koňským čtyřspřežím na svůj vlastní hrad do Prahy. "...jakmile přišli k vyvýšenému místu v řečeném městě, koně táhnoucí vůz náhle se zastavili, a jako by k zemi nohama přirostli, nebyli s to dálepopojeti. Vozkové držící otěže čtyřpřeží sice je usilovně poháněli ranami bičů a všichni kolemstojící pomáhali hlasitým pokřikem a postrkováním, seč byli, avšak... nehnuli koňským spřežením ani o krok. Mezitím přišel jeho bratr, poskvrněný krví bratrovražednou a vinou za smrt nevinného člověka, a jako by litoval a želel, se slzami a s chvěním sklesl na tělo bratra, kterého zabil, žádaje za odpuštění spáchaného zločinu. Potom se všichni rozhodli, že z vozu vypřáhou koně a zapřáhnou několik spřežení volských, aby alespoň jejich silou s vozem pohnuli; avšak i tak se namáhali marně. Vida to biskup,posly do města rozeslal a pro ostatní kněžstvo narychlo vzkázal; tohoto rozkazu rádi poslechnuvše, spěšně přišli a spolu s biskupem a lidem, který se byl shromáždil k doprovodu onoho svatého těla, pokleknuvše na zemi a ruce k nebesům rozpjavše, k všemohoucímu Pánu modlitby vylévali, aby Bůh, v jehož moci je ne něco, nýbrž podle jeho vůle všechno, ráčil jim milostivě vyplniti, zač se zbožnou myslí a upřímným srdcem žádají. A bezmezná Boží láska neoslyšela jejich modliteb, slz a zbožných přání, nýbrž milostivě jim udělila, zač prosili, ježto právě, jak žalmista pravdivě svědčí: blízek je všem, kdož ho v pravdě vzývají... Neboť týž vůz, který předtím nebylo možné ani čtyřmi koni ani snad dvanácti páry volů rozjeti a vůbec jím hnouti, jakmile věřící dokočili modlitbu, z vůle všemohoucího Boha, který řídí otáčení celého světa, velikou rychlostí se začal pobohybovat s jediným toliko spřežením volů. A tak vznešené tělo onoho přesvatého krále a mučedníka Božího Václava bylo dovezeno za doprovodu velkých zástupů věřícího lidu na hrad Pražský a uloženo v stříbrné rakvi v chrámě sv. Víta, mučedníka Kristova, vedle oltáře téhož mučedníka."D O P S A T

Blízko pravdě byl Vavřinec, když napsal, že Václavovo tělo zůstalo nějaký čas nepohřbeno. Ono viselo velice dlouhou dobu na šibenici.

Ve II, 12 se "Kosmas" zmínil o pražské šibenici: "A když přitáhl [Jindřich III.] ke hradu Praze, zarazil před ním vstříc své orly na kopečku Šibenici. Nedověděl jsem se nic, co by se tam stalo paměti hodného, toliko, že biskup Šebíř potajmu v císařův tábor se za noci uchýlil z hradu..." Slova za noci mohou znamenat, že je v textu něco skryto. To je navíc zdůrazněno slovem potajmu. Kosmas ví, že na uvedeném místě byl oběšen tzv. Václav. Přitom napíše, že se nedověděl nic pamětihodného. Proč když se nic pamětihodného nedověděl, píše, že se nic pamětihodného nedověděl? Hned nato však připomene Boleslava Ukrutného, a to jménem Šebíř. Toto jméno má latinskou podobu Severus a slovo severus znamená mj. krutý, ukrutný. Historikové se domnívají, že zmíněná šibenice stála na Vítkově.

"Kosmův" kopeček Šibenice a Vavřincovo vyvýšené místo jsou stejné lokalitky. Stála tam šibenice a na jejím místě nebo v její bezprostřední blízkosti později Václavova rotunda. Slova o tom, že se "Kosmas" o daném místě nedověděl nic paměti hodného mají o to více na toto místo upozornit? Šibenice stála na tržišti nebo v jeho blízkosti. Že bylo tržiště místem odstrašujících exekucí, o tom nás informuje "Kosmas" v III, 24 při líčení vraždy Vršovců roku 1108 napsal: byli vedeni na tržiště a jako dobytek skoleni, byli žalostivě vedeni na tržiště.

I Stará Boleslav může mít souvislost s popravou tzv. Václava. Tzv. Václav mohl být na Staré Boleslavi před popravou vězněn a z Boleslavi mohl být převezen do Prahy na veřejnou popravu. A i v Praze mohl být, třeba jen jednu noc, vězněn.

Pokud v blízkosti šibenice stál již v době popravy kostel, připomeňme, že odsouzenec se mohl před kostelem a jinou sakrální stavbou pomodlit, ale do kostela vstoupit nesměl.

Pokud byl tzv. Václav opravdu popraven na "tržišti Čechů" (nacházejícím se na dnešním Malostranském náměstí) nebo v jeho blízkosti, potom by šlo asi těžko v tehdejších Čechách najít místo, kde by byl popraven veřejněji. V posledních letech se ukazuje, že osídlení na území dnešní Malé Strany při řece Vltavě bylo daleko významnější, než se dříve ukazovalo. Byl-li tzv. Václav zavražděn (popraven) skutečně roku 935, potom na malostranské osídlení mohou platit slova M. Lutovského (2005, s. 880): "Právě doba kolem poloviny 10. století je obdobím největšího rozmachu pražského podhradí."

Tzv. Václav nesměl být v legendách zavražděn na přemyslovském sídelním Pražském hradě ani v jeho podhradí, Přemyslovci si nemohli nechat vraždou světce pošpinit své sídlo. Podle legend mohl být v rozporu se skutečností zavražděn na hradě ukrutného vraha Boleslava. Proto se té cti být v legendách místem vraždy budoucího světce dostalo (Staré) Boleslavi.

Kde byl tzv. Václav usmrcen a poprvé pohřben, to může naznačit i převezení Václavových pozůstatků do chrámu sv. Víta. Viz stejnojmennou kapitolu.

42C71. CO BYLA KREV NA ZDI KOSTELA

Legenda Crescente fide napsaná zřejmě kolem roku 975 uvádí o nesmytelné krvi: "Jeho bezduché tělo chvatně uložili do hrobu a jeho nevinnou krev, která postříkala zemi i prkna, smyli vodou. Když však vstali druhého dne ráno, spatřili na témž místě prolitou krev a znovu ji vodou smyli. A když vstali třetího dne, opět spatřili na řečeném místě prolitou krev a musili ji smývat vodou potřetí." O kostele na tomto místě nepadne slovo. Rovněž není sděleno, jestli třetí den uspěli, nebo ne.

Gumpold v poslední třetině 10. století napsal: "Po vznešeném umučení přestatečného bojovníka Božího někteří služebníci podle rozkazu smývali vodou krev, která právě v hodině mučednické smrti se v krůpějích objevila na stěnách kostela, a docela ji setřeli. Ale když příštího dne tam přišli, spatřili, že krev nejinak než poprvé na témž místě lpí a dělá na stěně skvrny. Nemálo poděšeni tímto úkazem přinesli opět vodu a krev se snažili ještě pozorněji smýti. Když se nazítří vrátili, aby zjistili, zda se i tentokrát marně namáhali, seznali, že stěna neméně je zbarvena krví, ačkoli byla třikrát umyta. Velmi se tomu podivujíce upustili od další námahy s umýváním a stěna ta se až dodnes skví barvou kapek krve jako posvátným znamením..."

Proložní legenda o sv. Václavu byla o krvi na stěně kostela stručná: "A krev jeho nemohli setřít po tři dni ze stěn chrámových, neboť volala k Bohu proti Boleslavovi jako (krev) Ábelova."

První staroslověnská legenda o sv. Václavu (vostokovská redakce): "A jeho krev, která se po tři dny nechtěla vsáknout do země, třetí večer, jak všichni viděli, vystoupila v chrámu nad ním. A tu všichni žasli." U N. J. Serebrjanského (1929, s. 19) však překlad zní takto: "Krev pak jeho, když nechtěla po tři dni jíti do země, v třetí pak večer, ani (to) všichni viděli, chrám vzešel nad ním." Z překladu u N. J. Serebrjanského vyplývá, že nad místem Václavova zavraždění (ve skutečnosti popravy) byl postaven chrám. Zřejmě kostel předcházející rotundě sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí. - 1. slovanská legenda o sv. Václavu (minejní redakce): "A jeho krev se po tři dny nechtěla vsáknout do země. A třetí den jeho krev zmizela a vystoupila v chrámě nad ním, takže to tam všichni lidé viděli a žasli nad tím." - N. J. Serebrjanskij porovnal obě tyto pasáže v redakci vostokovské a minejní a napsal (1929, s. 51): "Již autor minejní redakce podle všeho zpozoroval nejasnost tohoto místa [v legendě, která mu byla předlohou] ve vypravování zázraku o krvi a o chrámu a rozvedl je takto..." [Serebrjanskij cituje z minejní redakce místo o krvi a podtrhává slova: jeho krev zmizela.] "Podtržených slov nebylo v textu původním, ale jsou dodatkem redakce minejní, který není doložen ani v charvátsko-hlaholské redakci, ani v proložních rukopisech statí o přenesení ostatků sv. Václava. Tímto dodatkem byla první polovice vypravování (o krvi) ovšem jaksi ukončena, a souvislost se stala jasnější." - Opak je pravdou. Autor vostokovské redakce možná věděl, že ve skutečnosti nejde o krev, ale o červenou zeď. Autor minejní redakce to s největší pravděpodobností nevěděl. - N. J. Serebrjanskij napsal (1929, s. 53): "Vypravování o zázračném zjevení chrámu nad tělem Václavovým se čte i v charvátsko-hlaholské redakci a bylo jistě již v původním znění legendy, třebaže výklad této příhody není jasný."

V roce 2004 byla objevena na Malostranském náměstí rotunda sv. Václava. V této kapitole nás bude zajímat záhadný kamenný kruh a kostely, které rotundě sv. Václava předcházely, a buď stály na stejném místě, nebo v bezprostřední blízkosti rotundy.

J. Čiháková (2010, s. 201): "Násyp pro stavbu neznámého staršího předrománského kostela (?) pohřbil starší souvrství, které v místě rotundy narůstalo od doby okolo roku 800 do průběhu 10. století. Jako poslední vznikla na povrchu tohoto souvrství nezvyklá konstrukce, v rámci Čech zcela ojedinělá, u níž není vyloučena interpretace sakrální dřevohliněné stavby z 10. století. Projevovala se kruhem o průměru 4,5 m seskládaným z opukových kamenů s upraveným vnitřním lícem, spojeným do souvislé kruhové linie." […] "Význam kruhu a několika kůlových jam v jeho okolí zůstává nejasný. Jisté je, že není základem kamenné zdi. Patrně náleží ke stavbě dřevohliněné, u níž by vzhledem ke kruhovému tvaru a pozdějšímu sakrálnímu charakteru místa nebyla vyloučena interpretace sakrální stavby 10. století.." […] "Doba vzniku konstrukce s kamenným kruhem se časově prolíná s dobou života, smrti či translace těla knížete Václava nebo s dobou nedlouho poté."

J. Čiháková a M. Müller ke kamennému kruhu napsali (2020, s. 265): "Současný výskyt mimořádných červeně natíraných hliněných omítek, mimořádného kruhu z kamenů ve spojení s cihlářským jílem a rozměrů převoditelných na celé antické měrné jednotky je východiskem pro interpretaci kamenného kruhu jako pozůstatku trojrozměrné stavby – kostela. Podle našeho mínění se při hledání interpretace kruhu z kamenů jedná o první, nejspodnější řádek základu kamenné stavby pojené cihlářským jílem, jejíž stěny byly pokryty hladkou, postupně bíle a červeně natřenou hliněnou omítkou. Nejspodnější řádek základu zapuštěného do záměrně navršeného násypu sestával z řady kamenů poskládaných do kruhu důsledně akcentujícího obrys interiéru budoucí stavby. Druhá a následné vrstvy kamenů již byly dle našeho mínění kladené v celé šířce zdi. Při bourání stavby byl základ rozebrán k dalšímu využití stavebního materiálu. Proč zůstal ponechán nejspodnější řádek? Z piety? Z nevědomosti, protože nedosahoval vnějšího líce základů a při rozebírání si ho nevšimli? Neumíme zodpovědět. Dle našeho mínění byla při vybírání kamenů v celé šířce základového zdiva plocha ve větším rozsahu snížena a zpětně zahrnuta... materiálem násypu, do něhož byl základ před jistou dobou zapuštěn." - Již předtím strana 261: "Interpretace kruhu jako vymezení dvourozměrného memoriálního prostoru naráží na absenci pochozího povrchu uvnitř kruhu, shodu materiálu vrstev pod i nad kruhem a překrytí cihlářským jílem."

J. Čiháková a M. Müller ke kamennému kruhu napsali ještě mj. (2020, s. 282): "Pro kruh z plochých kamenů nebyly dosud nalezeny analogie. ...pracujeme s interpretací, že je stupněm v základové řádce či nejspodnějším, symbolickým řádkem kamenného základu stavby a jediným, který při její likvidaci pro vybudování nástupnické sakrální stavby zůstal na místě. Podle archeologického datování prostřednictvím okrajů kalichovité profilace spadá doba výstavby kruhové stavby kostela 1 do pokročilejší fáze 10. století. V jeho polovině nelze uvažovat o možnosti pohanského kultu ve městě pod Pražským hradem, spojeným již delší dobu s tradičně křesťanskou panovnickou dynastií. Pokud interpretujeme stavbu s kamenným kruhem a červeně malovanou hliněnou omítkou pro její výjimečnýcharakter jako stavbu kultovní, pak se může jednat pouze o křesťanskou svatyni... Nejspíše o první křesťanský kostel na tomto místě a nejstarší pražský kostel vně Pražského hradu."

O červené barvě jako o symbolu napsal M. Lurker v hesle rudá barva, červeň mj toto (2005, s. 437): "...u lidí symbol krve, boje a smrti." […] "Ve středověku [už za Boleslava I.?] byla rudá barvou zpečetění rozsudku smrti, právě tak jako oděv popravčího a až do novověku také soudcovský talár."

Kruh byl používán i jako symbol. U. Becker o kruhu napsal mj. (2002, s. 132, 133): "K. vede zpátky do sebe, a je proto symbolem jednoty, absolutna a dokonalosti; v souvislosti s tím i symbolem nebes v protikladu k zemi a duchovního v protikladu k hmotnému. Úzce symbolicky souvisí s kolem. Jako nekonečná linie je symbolem času a nekonečnosti... V magických praktikách slouží k. jako účinný symbol ochrany proti zlým duchům, démonům apod."

J. Čiháková v televizní Toulavé kameře vysílané dne 3. 6. 2018 k historii místa, kde stála rotunda sv. Václava, řekla: "V polovině 10. století zde vznikl první křesťanský kostelík. Je to přibližně v době translace těla svatého Václava ze Staré Boleslavi na Pražský hrad. V jisté době byl ten kostelík přestavěn do podoby, která byla kamenná... Nejspíše ta stavba prodělala nějaké statické deformace, byla stržena a byla potom nahrazena na konci 11. století rotundou."

J. Čiháková a M. Müller si představují, že na místě pozdější malostranské rotundy stály dříve časově po sobě dva kostelíky. Nejstarší nazývají kostel 1. O něm napsali mj. (2020, s. 260): "Kostel 2 nahradil jinou, rovněž výlučnou stavbu na tomtéž místě. Podle kombinace stratifikace a chronologicky citlivých předmětů (keramika a šperky) vznikla někdy okolo poloviny 10. století a my ji označujeme jako kostel 1. Zbyl po ní kruh sestavený z jedné řady plochých opukových kamenů... lícovaných a opracovaných z vnitřní strany kruhu... Z kruhu kamenů se zachovala téměř třetina v západní části, severní partie je skryta v zakonzervované stratifikaci pod severní polovinou lodi rotundy, východní a jižní část kruhu byly nenávratně zničeny pohřbem S2 a základovým výkopem k rotundě..."

J. Čiháková a M. Müller (2020, s. 281): "Na základě keramických střepů a současného stavu znalostí a pramenné základny je tak možné datovat vznik násypu pro kostel 1 bezpečně před poslední třetinu 10. století, teoreticky ideálně do první části druhé třetiny 10. století." Tzv. Václav byl popraven roku 936 nebo 937, nikoliv roku 935, tedy v první části druhé třetiny 10. století..

J. Čiháková a M. Müller (2020, s. 282): "V interiéru lodi kostela 1 se nenacházel žádný soudobý hrob. Chybí tak podnět k úvaze, že by se mohlo jednat o pohřební kapli zakladatele, jak je někdy uvažováno pro velkomoravské kostely 9. století stejně drobných rozměrů... Podle volby cihlářského jílu pro materiál pojiva i pro ,hliněnou' omítku kamenné stavby předpokládáme, že kostel 1 s plošnou výměrou lodi 15,48 m2 měl sloužit pouze jako provizorium. Z kruhového tvaru jeho západní části lze soudit, že byl centrálou, nejspíše rotundou, jejíž východní část včetně apsidy je nenávratně zničena."

Domnívám se, že kruh z plochých kamenů možná nějakým způsobem souvisel se šibenicí. Červená barva omítky i kruh mohly mít symbolický význam. Legendy na tuto barvu narážejí zmínkami o Václavově krvi. Na svou dobu mimořádná šibenice by byla možná mimořádnou proto, že na ní byla oběšena mimořádná osoba. Šibenice byla v místě, o němž se Vavřinec zmiňuje jako o vyvýšeném místě.

Pokud objekt označovaný archeology jako kostel 1, byl skutečně kostelem (do něhož tzv. Václav jdoucí na popravu vstoupit nesměl), potom se šibenice nacházela nedaleko onoho kostela 1. V krajním případě mohl být tzv. Václav dokonce pověšen na stromě.

J. Čiháková uvažovala, že jeden kostel stál nikoliv na místě pozdější rotundy sv. Václava, ale v blízkosti místa, kde byla tato rotunda později postavena. Svůj příspěvek o rotundě sv. Václava do sborníku Svatý Václav (2010, s. 202) zakončila těmito větami: "Místo, kde byla objevena rotunda svatého Václava, je v rámci archeologického výzkumu Malé Strany mimořádným místem s kumulací výjimečných a ve středoevropském prostoru ojedinělých nálezových situací. Současně je místem s dlouhou duchovní tradicí, ukončenou až zrušením jezuitského řádu a farního kostela Přenesení svatého Václava. Její počátky není dosud možné jednoznačně stanovit. Zastaveními na linii zdejší duchovní tradice je jistě stavba (před)románské rotundy z 11. století, neznámá starší zděná stavba (nejspíše) kostela v blízkém sousedství a s největší pravděpodobností i v 10. století sestavený kamenný kruh, pravděpodobná součást dřevohliněné stavby nejspíše sakrálního charakteru. Platí-li závěr A. Merhautové, že rotundy a centrální stavby vůbec nebyly původně určeny pro bohoslužby, že se stavěly nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech, pak prostor pozdější rotundy, z důvodů nám blíže neznámého, náleží k nejposvátnějším místům raně středověkého města Prahy." Na tomto památném a posvátném místě byl popraven tzv. Václav a byl tam zvolen biskupem Václavův vnuk Vojtěch. Opevnění sídliště na části dnešní Malé Strany, to byl "Kosmův" Levý Hradec.

Nyní navažme na citace z legend na počátku této kapitoly. Ukazuje Legenda Crescente na dřevěný kostel, který stál v době Václavovy popravy? - Ukazují slova v Gumpoldovi stěna ta se až dodnes skví barvou krve na kamenný kruh natřený červenou barvou? - Ukazuje První slovanská legenda o sv. Václavu na to, že nad hrobem Václava byl postaven kamenný kostel předcházející rotundě sv. Václava? Nejprve se krev nemůže vsáknout do země a teprve později, až se postaví kostel (pochopitelně ne za tři dny), se krev objeví v kostele a krev na původním místě zmizí, protože červená zeď spojená se šibenicí je, až na nejnižší řadu kamenů, zbourána. - Autor Proložní legendy o sv. Václavu informacím o krvi ve starších legendách nerozuměl, proto se o ní zmiňuje tak stručně.

42C72. KTERÉHO ROKU A KTERÝ DEN BYL TZV. VÁCLAV POPRAVEN?

Pro církev nebyl ani tak důležitý rok úmrtí pozdějšího světce, důležitější byl den, a to kvůli svěcením jeho svátku. Proto se v legendách rok Václavova úmrtí téměř nevyskytuje. Výjimkou je vostokovská redakce První staroslověnské legendy o sv. Václavu a tzv. Kristiánova legenda napsaná zřejmě biskupem Heřmanem (1099-1122) v době, kdy ještě biskupem nebyl. Obě legendy uvádějí rok 929, rok úmyslně zfalšovaný. Dnes se zavraždění tzv. Václava klade do roku 935. Já se domnívám, že tzv. Václav byl popraven nejdříve roku 936. Toho roku totiž Boleslavem I. porazil svého podkrálíčka, což byl podle mne tzv. Václav. Po této porážce však podle mne pobýval tzv. Václav ještě nějaký čas v klášteře, takže mohl být ve skutečnosti popraven až někdy po roce 936.

D. Třeštík ke špatnému roku Václavova úmrtí 929 napsal (1997, s. 112, 113): "Datum Václavovy smrti - rok 929 - uvádějí také naše anály a Kosmas je zde mohl nejspíše mít po ruce. Potíž je v tom, že - jak dokázal již Z. Fiala a jak si to zdůvodníme dále - se jedná o datum chybné. Václav byl zabit roku 935 a ne roku 929. Pokud by bylo datum 929 správné, nemělo by valného smyslu uvažovat o tom, který autor je od kterého převzal, je-li však chybné, musel omyl někde vzniknout a být dále přijímán. Vedle análů uvádějí datum 929 také Kristián a I. staroslověnská legenda o sv. Václavu ve svých ruských (cyrilských) redakcích, ovšem v podobě tak zmatené, že odolávala dlouho všem pokusům o výklad. Zdůvodněné řešení tohoto problému podal F. V. Mareš. Musel sice počítat s řadou písařských chyb, vcelku však prokázal, že za pokaženým letopočtem se opravdu skrývá rok 929." - "To však ještě neznamená, že toto datum bylo v původní I. staroslověnské legendě, vzniklé podle představ řady slavistů nad sotva vychladlou Václavovou mrtvolou. Je totiž pouze v jejích ruských redakcích, o nichž se obecně předpokládá, že jsou pozdější úpravou legendy." Anály D. Třeštík pouze předpokládá; pokud existovaly, pak nevíme, jaký letopočet k Václavově popravě v nich byl uveden. Autorem I. staroslověnské legendy je dle mého názoru pravý Kristián, syn Boleslava I., u "Kosmy" také zvaný Strachkvas. Ten se při psaní snažil vylíčit události kolem Václavovy smrti a Boleslavovy účasti na ní tak, aby jeho otec z toho vyšel s co nejmenšími šrámy. Špatný letopočet tedy u pravého Kristiána není v jeho omylu (nebo v omylu jeho opisovačů), ale jde o úmysl. Pravý Kristián zřejmě zfalšoval rok úmrtí knížete tzv. Václava, aby jeho otec byl v té době mladíčkem neodpovídajícím za své činy. Kníže Boleslav I. natolik potřeboval světce, že připustil, aby byl prohlášen za vraha, že na sebe tento hnůj nechal naházet. V době tvoření legendy si však zřejmě změnil své jméno z Vojslava (domácky Vok) na Boleslav.

Různé "rukopisy" Kristiánovy legendy uvádějí vedle roku 929 i roky 928 a 939 (28. září). "Kosmas" uvádí 28. září 929. Většina dnešních historiků se vyslovuje pro rok 935. Někteří historikové dospěli i k roku 936 a k jiným dnům než k 28. září. Pro roky 929 nebo 935 je důležitý údaj, pokud je pravdivý, v I. staroslověnské legendě, že k hostině, které se zúčastnil Václav a Boleslav, došlo v neděli v den svátku Kosmy a Damiána. A v časovém rozmezí, kdy k tomu mohlo dojít, byl tento svátek v neděli jen v letech 929 a 935. Při řazení vraždy do historického kontextu vyčteného z legend a kronik, je pravděpodobnější rok 935.

"Kosmas" přejímá údaj falešného Kristiána a klade Václavovu smrt na 28. 9. 929. V 17. kapitole I. knihy píše: "Roku... 929. Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen..." Nelze vyloučit, že se "Kosmas" při stanovení roku (a možná i dne a měsíce) Václavovy smrti musel přizpůsobit legendám.

Proč i falešný Kristián a "Kosmas" posunuli Václavovu vraždu z roku 935 na rok 929? Falešný Kristián, tj. Jiljí/biskup Heřman psal tzv. Kristiánovu legendu z nařízení nějakého Přemyslovce (Vratislava II.?, Břetislava II.?). Ten napsání pravého letopočtu nepřipustil. "Kosmas" opsal rok 929 pro třetí oko, ale ve svých hříčkách sdělil, že Václav byl v době své smrti starší. Ale jak falešný Kristián, tak "Kosmas" si Boleslava I. vážili (zasloužil se o založení biskupství v Praze, možná byl otcem pravého Kristiána a po morální stránce zřejmě podle církve Václava o mnoho převyšoval).

Pasáž v Kristiánově legendě (1968, s. 76), která líčí, jak se zlovolní bojovníci chystali k vraždě, datum vraždy 28. září zpochybnila: "...jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal." Z věty si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal vyplynula pro historiky tato otázka: Nevybrali legendisté za den vraždy 28. září proto, že v kalendáři ještě nebyl den 28. září obsazen žádným světcem, a nedošlo tedy k vraždě v den již nějakým světcem obsazený? Jestli ano, potom mohlo k vraždě dojít jiný rok než 929 nebo 935 a ani na jednom z těchto dvou letopočtů už není nutno trvat.

Proč církev jako datum vraždy mohla zvolil 28. září, vysvětluje Zd. Fiala takto (citováno - včetně užití písma stojatého a kurzívy - z M. Ivanova: 1975, s. 40): "...je... možné, že jeho svátek byl do konce září položen proto, že už dříve tu (před christianizací!) existovaly nějaké prastaré lidové svátky, souvisící s koncem léta a příchodem podzimu (obžínky), stejně tak jako kdysi církev položila datum narození Krista k prastarým svátkům zimního slunovratu, jeho úmrtí a hlavně vzkříšení ke svátkům příchodu jara... Ano, je to pravděpodobné. Vzpomínat krvavou vraždu velkými hody? Přijatelnější je, že se okolo 28. září slavil už v dobách pohanských příchod podzimu - hodovalo se, pilo... a církev tedy využila těchto hodů. Dala jim ,křesťanský kabát' - určila, že k vraždě došlo 28. září, takže dosavadní pohanské oslavy dostaly nový obsah."

M. Ivanov v úvaze o datu smrti knížete tzv. Václava vyšel z práce Vlad. Gruzína o byzantském datování a z údaje I. staroslověnské legendy, že k vraždě došlo v pondělí po svátku Kosmy a Damiána. Východní církevní rok začínal 1. září. Svátek Kosmy a Damiána se v Byzanci a ve staroslověnském prostředí slavil 1. července a 1. listopadu. M. Ivanov dospívá za pomoci byzantského kalendáře k závěru, že k vraždě Václava došlo 2. listopadu, a přijímá názor Zd. Fialy, že ze zpráv Widukinda lze vyvodit rok 935.

Podobně jako M. Ivanov argumentoval bulharský slavista I. Dobrev, když dospěl k názoru, že k vraždě došlo 2. července. Poměrně složitě pak vypočítal rok 936. M. Ivanov a I. Dobrev se domnívali, že autor I. staroslověnské legendy věděl, že tzv. Václav byl zavražděn den po svátku Kosmy a Damiána, ale nevěděl, že má vyjít z byzantského kalendáře. Vyšel z kalendáře západního a den vraždy mylně stanovil na 28. září. Ivanovova a Dobrevova argumentace nebyly historiky přijaty. D. Třeštík svou nevíru k Dobrevovým závěrům formuloval takto (1997, s. 216): "Celé této umné stavbě kumulovaných hypotéz pochopitelně sotvakdo uvěří."

Nebyli legendisté natolik fascinováni významem slov Kosma (věčnost) a Damián (pokořitel), že za den vraždy pro své legendy vybrali den sousedící se svátkem těchto dvou světců?

K přenesení Václavových pozůstatků došlo 4. března. (První staroslověnská legenda o sv. Václavu: "Přeneseno pak bylo tělo knížete Václava... 4. den měsíce března"; falešný Kristián: "Slaví se pak přenesení jeho 4. března.) Ti, co jeho tělo přenášeli do chrámu sv. Víta, to museli stihnout určitý den, do svítání (s. 80), nesměli datum překročit, jinak jim hrozil trest smrti. Jaký důvod k tomu byl? Nebylo Václavovo tělo přenášeno ve výroční den jeho úmrtí? Není 4. březen nejen dnem jeho přenesení, ale také dnem jeho popravy? - Dnem 4. březen se možná ukazuje na Václavovo jméno, které (možná) užíval v určité etapě svého života, a sice jméno Luboša, což je domácká podoba pravděpodobně ke jménu Lubomír. Když tzv. Václav koncem svého života odešel do kláštera, přijal jméno Gerasim? Vojtěch také jako biskup nepřijal jméno začínající na V, ale přijal jméno Adalbert. Gerasim měl podle M. Knappové (2015, s. 178) svátek 4. března, podle Wikipedie 5. března.

Nedošlo však k Václavově popravě 11. listopadu? Roku 995 měli být vyvražděni tzv. Vojtěchovi bratři. Ti jsou však totožní s Pěti bratřími zavražděnými 11. 11. 1003 (podle "Kosmy" 11. 11. 1004). Obránci Libice měli v den přepadení slavit Václavův svátek. Světcův svátek bývá kladen nejčastěji na den úmrtí. Obránci Libice by tedy slavili Václavův svátek dne 11. 11. Nebo je datem 11. 11. prozrazeno skutečné Václavovo knížecí jméno, a to Lutobor? Ten den má totiž Lutobor svátek. Jméno Lutobor podle M. Knappové znamená lítý bojovník.

Legendy stanovily datum Václavova úmrtí tak, aby jeho svátek byl v době, kdy se bezuzdně slavily pohanské obžerné obžínky, přičemž konkrétní den 28. září byl vybrán tak, kdy byl pro nového světce v kalendáři ještě volný den.

Tzv. Václav má svátek 28. 9., to je den před svátkem svatého Michaela. Vybrali legendisté datum zavraždění tzv. Václava tak, aby měl svátek bezprostředně před svátkem Michaela, neboť tím možná mělo být připomenuto, že Václavovým učitelem byl možná Metoděj, původním jménem Michael? A že na Moravu byl společně s Konstantinem vyslán byzantským císařem Michaelem III.? Michaela má svátek 19. 10., tj. den před svátkem Vendelína (M. Knappová 2015, s. 110). Jméno Vendelín je považované buď za osamostatnělou podobu j. Václav... nebo za zdrobnělinu německého Wende... ,Slovánek'

Tzv. Václav již v době vraždy nebyl knížetem (jako kníže však vládl jen v části Čech souběžně s Boleslavem I.), ani už nebyl subregulem, prvním mezi staršími. S Boleslavem prohrál boj o moc ve válce, kterou vylíčil Widukind jako válku Boleslava se subregulem. Pobýval buď z vlastní vůle ,nebo spíše z donucení v klášteře.

První staroslověnská legenda o sv. Václavu uvádí: "Kdykoli se někde slavilo svěcení chrámu, Václav jezdíval do všech hradů. Vešel i do hradu Boleslavova v neděli na svátek Kosmy a Damiána." Hradem Boleslavovým v této souvislosti si měl zasvěcený čtenář domyslet Pražský hrad, tehdy ovšem zvaný Děvín. V informaci o chrámu Kosmy a Damiána nejde pravému Kristiánovi o časový údaj, ale o lokalizaci místa popravy tzv. Václava. Kostel zasvěcený Kosmovi a Damiánovi byl kostel na dnešním Malostranském náměstí v blízkosti pozdější rotundy sv. Václava. - Tzv. Václav jezdíval na svěcení chrámu proto, že to bylo v době, kdy byl archipesbyterem, v legendách mající jméno Pavel, náplní jeho práce.

Tzv. Václav tedy mohl být popraven až po své porážce jako subregulus. Widukind bohužel zavraždění tzv. Václava nedatuje, a pokud se týká datování boje Boleslava s podkrálíčkem a jeho spojenci, datuje je jenom relativně. Po zavraždění Václava. Z tohoto relativního datování vycházejí ti historici, kteří se snaží Václavovu smrt a tento boj datovat. Docházejí tak k roku 936 (například D. Třeštík, M. Lutovský). Přitom si tito historici neuvědomují, že Widukind smrt tzv. Václava a boj Boleslava se subregulem časově přehodil, a to proto, že budoucí světec těžko mohl být vrahovým podkrálíčkem a prohrát bitvu s budoucím vrahem. Byl-li subregulus tzv. Václav poražen opravdu v červenci 936, potom k jeho popravě mohlo dojít až po této bitvě. To mohlo být až za několik měsíců, možná až v roce 937.

Pokud skutečně zavraždění tzv. Václava souviselo s onemocněním, případně se smrtí Jindřicha I. Ptáčníka, potom připomeňme, že Jindřich Ptáčník byl na podzim roku 935 raněn mrtvicí do takové míry, že zůstal ochrnutý a že 2. července roku 936 zemřel. D. Třeštík napsal, že k napadení podkrále došlo někdy po počátku července roku 936, tedy po smrti Jindřicha Ptáčníka. A teprve poté byl tzv. Václav zavražděn, ve skutečnosti spíše popraven.

42C73. JAK ZDŮVODŇUJÍ VRAŽDU TZV. VÁCLAVA LEGENDY A KRONIKY

Když Gallus, tj. ve skutečnosti zřejmě biskup Heřman, informoval, jak Vladislav (tj. zde Vratislav I.) rozděloval své panství mezi Zbyhněva (tj. zde tzv. Václava) a Boleslava III. Křivoústého (tj. zde svého pravého syna Boleslava I.) vložil v II, 8 do úst Vladislava (tj. zde Vratislava I.) tato slova: "...jestliže oba nebudou řádní nebo jestliže budou žít v nesvornosti, ten, který by přilnul k cizím národům a přivedl by je do země, aby ho zničily, ať je zbaven moci a ztratí otcovské dědictví. Na královském trůnu ať podle věčného zákona trvale sedí ten, kdo se lépe postará o čest a prospěch země." Tzv. Václav tíhnul především k Sasku. Byl totiž s Jindřichem I. příbuzný. Jindřich I. získal pro svého syna Otu I. za manželku Editu, dceru anglického krále Edwarda I. Staršího, a tzv. Václav získal pro svého syna Zbraslava (tj. Slavníka) Editinu sestru Adivu. Václavova manželka Biagota, pozdější manželka Boleslava I., byla podle D. Vrány dcerou Ptáčníkova bratra Liudolfa.

Jak tzv. Václav, tak Boleslav I. bažili po druhé části Vratislavova panství. Tak mezi nimi narůstalo nepřátelství. Gallus, který českého knížete tzv. Václava schovává za polským Zbyhněvem a českého Boleslava I. za polským Boleslavem III., napsal jinými slovy totéž co První staroslověnská legenda. Čtěme z Galla (2009, III, 25): "Ukazoval [Zbyhněv, tj. zde tzv. Václav], že nehodlá sloužit, nýbrž vládnout, že nehodlá být bratrovým vazalem, ale chce bratrovi poroučet." […] "Protože někteří rozumní lidé vsadili na jinou stranu, než si Zbyhněv snad myslel, a podsunuli Boleslavovi takovou radu, že litoval, že jí hned uvěřil, a vždy bude litovat, že tak udělal." […] "Přidávali ještě jinou a hroznější zprávu, jako by sám Zbyhněv již našel a pověřil kohosi z libovolného rodu, bohatého či chudého, aby Boleslava na vhodném místě proklál nožem nebo jakýmkoliv jiným železným předmětem." […] "A tak se není co divit, že mladík v kvetoucím věku [Boleslav], sedící na trůně, hnán zlobou a také našeptáváním rady moudrých, páchá nějaký zločin, aby tím způsobem unikl nebezpečí smrti a mohl vládnout v bezpečí, chráněn před všemi nástrahami. Nicméně ať si nikdo nemyslí, že ten hříšný čin byl spáchán z vnějšího podnětu, a nikoliv z prchlivosti, že k němu došlo na základě rozvahy, a nikoliv pod vlivem okolností."

A co učinil tzv. Václav, to nám řekne "Kosmas" v I, 35: "...Vacek, narozený pod selským mlýnem, přivedl s sebou do Čech Jindřicha III., krále nejmocnějšího - nedůstojná podívaná! - na zlatém řetěze jako chrta..." Ve viditelné vrstvě nemá být Jindřich III., ale Jindřich V. Tato úmyslná chyba je však možná "Kosmovou" nápovědou, že je v textu skrytá vrstva, do níž si máme dosadit panovníky jiné. Za Vacka knížete tzv. Václava a za Jindřicha III. Jindřicha I. Ptáčníka. Ten, když se dozvěděl, že je zvolen králem, byl zrovna na lovu ptáků. "Kosmas" ho prozrazuje psem chrtem. Zlatým řetězem jsou možná míněny poplatky, které byl tzv. Václav nucen po této vojenské výpravě roku 929 Jindřichovi I. platit. Z citace by však spíše vyplývalo, že Jindřich I. přišel tzv. Václavovi na pomoc, ale nebylo to zadarmo.

Ocitujme ještě P. Kubína (2010, s. 17): "Podle První staroslověnské legendy prý čeští muži namluvili Boleslavovi, že jej Václav chce zabít a ten se vlastně jen ze strachu o svůj život odhodlal ke zločinu." Slova První staroslověnské legendy zní takto (1942, s. 69): "I zpychli muži čeští, neboť kníže jejich byl mlád, a ďábel vnukl jim do srdce... [...] aby povstali proti pánu svému Václavovi..." [...] "Ti tedy namluvili Boleslavovi řkouce: ,Bratr Václav tě chce zabíti a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži.'" Nemohl se však tzv. Václav skutečně chystat Boleslava zabít? Nebo to nemohl alespoň v opilosti vykřikovat, ať už by to skutečně zamýšlel nebo ne? - Boleslavův syn (v klášteře Kristián, jako kníže Boleslav III. Ryšavý), pravděpodobný autor První staroslověnské legendy o sv. Václavu, zde řeší schizofrenní otázku: na jedné straně má vylíčit, jak krutě a neoprávněně byl Václav usmrcen, a na druhé straně se snaží jeho (podle legend) vraha, svého otce, vylíčit tak, aby touto vraždou byl co nejméně pošpiněn. - Jestliže byl autorem První staroslověnské legendy Kristián, snad syn Boleslava I. (nebo Boleslava II.?), pak měl jistě zájem na očištění svého otce od zločinu. Že by autorem mohl být Kristián, o tom by mohlo svědčit to, že se autor snaží co nejméně pošpinit Boleslava I. a že v první a poslední větě legendy je jméno Kristus.

42C74. RŮZNÉ NÁZORY HISTORIKŮ NA TO, PROČ BYL TZV. VÁCLAV ZAVRAŽDĚN

Dřívější, zejména křesťansky orientovaní historikové, viděli ve vraždě knížete tzv. Václava střet pohanství (Boleslav) s křesťanstvím (tzv. Václav).

D. Třeštík, který přišel s názorem, že vražda nemusela být dopředu plánována, že k ní mohlo dojít víceméně náhodou, o příčině zavraždění tzv. Václava napsal (1997, s. 435): "Vražda ovšem nebyla náhodná v širším smyslu. Spor a zřejmě i ostrý střet mezi bratry existoval a jistě byl podněcován českými velmoži. Nebyl to žádný malicherný zápas o moc, jednalo se o spor o koncepci, o budoucnost státu a konec konců i o to, co se později stalo českým národem..."

P. Charvát v publicistickém cyklu Historie.cs v díle Nejznámější vražda v Čechách uvedl (2. 12. 2014), že roku 933 nechal tzv. Václav projít uherské vojsko Čechami do Saska. To vedlo k napětí mezi Jindřichem Ptáčníkem a tzv. Václavem a (nyní cituji) z tohoto mračna mohl vyšlehnout blesk této boleslavské vraždy. Jestliže však Boleslav a tzv. Václav vládli po určitou dobu spolu, přičemž Boleslav byl severní kníže, nemohli by jít Uhři přes území ovládané Boleslavem I. nebo přes území obou vládců? V době, kdy byl tzv. Václav zavražděn, už nebyl tzv. Václav knížetem, ale kdy byl svržen? Nevládl v roce 933 již Boleslav v Čechách sám? Nebyl tzv. Václav již v klášteře?

Dnešní historikové vidí příčinu spíš v rozporech politických. Ve vnitřní politice prý chtěl Boleslav zcela likvidovat moc ostatních knížat, zatímco tzv. Václav (líčený vždy jako kníže mírnější než Boleslav) by se spokojil s určitou mírou závislosti. V zahraniční politice měly být pro Boleslava naprosto nepřijatelné Václavovy vazby na Sasko.

Zd. Dragoun se domnívá (zřejmě mylně), že Ludmila, tzv. Václav a i Vojtěch byli zavražděni s úmyslem získat vraždou kandidáty na české světce. Zd. Dragoun o vraždě tzv. Václava napsal (2011, s. 182): "Rozhodně však lze tento první pokus [získat světici zavražděním Ludmily] označit za úspěšný. Nemůže nás potom příliš překvapit, že se o nemnoho let později setkáváme s dalším panovnickým mučedníkem. Při Václavově martyriu ale spatřujeme oproti Ludmile dva zásadní rozdíly. Václav byl již opravdovým Přemyslovcem a navíc vládnoucím knížetem. Motivace Boleslava (posléze I.) se mohla skládat z celé řady prvků. Samozřejmě zde hrála roli snaha dostat se na knížecí stolec, ale získání světce jako skutečně rozeného člena vládnoucího rodu je motiv minimálně stejně silný." - Boleslav a tzv. Václav vládli do Václavova svržení z knížecího stolce souběžně ve dvou různých knížectvích. Boleslav se porážkou tzv. Václava nestal knížetem, ale připojil jeho knížectví ke svému.

42C75. PROČ BYL TZV. VÁCLAV POPRAVEN (PODLE LEGEND ZAVRAŽDĚN)?

D. Třeštík napsal (1997, s. 419): "O tom, co se událo v Čechách po roce 929, nemáme vlastně žádné zprávy, které by bylo možno považovat za naprosto bezpečné. Nevíme tedy, jak a proč došlo k zavraždění Václava, jaké motivy měl vrah (a zda měl vůbec jaké). Usuzovat na ně můžeme jen z Boleslavova jednání poté, kdy se dostal k vládě: okamžitě se dostal do sporu s říší a vedl po 14 let válku s nástupcem Jindřicha I., jeho synem Otou I. Na jejím konci se sice roku 950 Otovi poddal, byl v té době ale již vládcem nejenom sjednocených Čech, nýbrž i velké říše k nim připojené. Za tímto Boleslavovým jednáním byla sice nějaká jasná představa o budoucnosti Čech, zásadně jiná, než kterou po porážce roku 929 přijal za svou Václav. Napětí mezi Václavovou smířivou politikou a Boleslavovými výhradami k ní muselo narůstat. Mohly však při tom hrát roli i jiné okolnosti, domácí i zahraniční." Podívejme se, co je faktografických chyb v těchto několika řádcích. Kníže, kterého známe pod jménem Václav, se za života nikdy Václav nejmenoval. Toto jméno dostal v souvislosti s vytvářením zakladatelské pověsti Přemyslovců. - Z textu vyplývá, že Boleslav vládl až po smrti tzv. Václava. Ve skutečnosti Vratislav mezi ně rozdělil své panství, takže vládli časově souběžně, tzv. Václav převážně v Čechách a Boleslav převážně v Polsku. - K Boleslavovým sporům s Otony došlo ještě za Václavova života. Bylo mu pomáháno v boji s Boleslavem v době, kdy byl tzv. Václav už subregulem. - Ottoni mohli mít k Václavovi kladný vztah z různých důvodů, jedním z nich bylo jistě to, že tzv. Václav byl s Ottony příbuzný, a to jednak přes svou manželku Biagotu (pozdější manželku Boleslava I.) a přes Adivu, manželku jeho syna Slavníka (Zbraslava). Adiva byla sestrou manželky Oty I. Edity. - Tzv. Václav se podílel na vraždě své matky Ludmily a svého synovce, synka Spytihněva (v lucké válce synka Vlastislava). Byla politika takového vraha vůči českým knížátkům smířlivá? - Tzv. Václav nebyl zavražděn, ale popraven.

Tzv. Václav byl popraven především proto:

A) že šlo o moc samou mezi tzv. Václavem a jeho synovcem Boleslavem

B) aby byly sjednoceny Čechy rozdělené mezi tzv. Václava a Boleslava (možná přesněji proto, aby nebyly znovu rozděleny)

C) aby Čechy přestaly podléhat Sasku

D) aby byly odčiněny vraždy a krutosti, kterých se tzv. Václav dopustil

ad A: Domnívám se, že Boleslav s tzv. Václavem spolu bojovali i o moc kvůli moci samé. Boj se rozhořel možná brzo po Vratislavově smrti nebo v okamžiku, kdy třeba z důvodu nemoci nebo stáří (narodil se patrně kolem roku 870) nemohl vládnout. - V. Konzal napsal o První staroslověnské legendě o sv. Václavu (1998, s. 161): "...v První slovanské legendě je Václav... zavražděn prostě z politických důvodů." […] "...je to jediná legenda, kde se autor nemodlí k hrdinovi, nýbrž za něj, vždyť končí: ,Bůh ať dá pokoj jeho duši.'" Názory obsažené v těchto citovaných Konzalových větách vedou autora k závěru, že – a opět cituji V. Konzala - něco takového muselo vzniknout skutečně ,nad chladnoucí mrtvolou', jak se posmívá Dušan Třeštík. - Vratislava měl Bořivoj možná se svou hlavní ženou (Statožizní?) a tzv. Václava s Ludmilou, která možná nebyla za Bořivoje provdána, podle církve byla konkubína, stč. mošna.

ad B): Přečtěme si Gallovy věty o rozdělení Polska Vladislavem Heřmanem mezi Zbyhněva a Boleslava III. (II, 21): "Každá z bratrů dostal (tu) část, která mu příslušela z podílu, Boleslav však jako pravý syn obdržel dvě hlavní sídla říše a lidnatější část země." A nyní si za uvedené polské postavy dosaďme postavy české. Vratislav svému pravému synovi Boleslavovi přiděluje bohatší část země a nepravému synovi tzv. Václavovi (tzv. Václav je Vratislavův bratr, synem je jenom podle legend) méně bohatou část země. Boleslav I. se tak stává severním knížetem a tzv.Václav dostává možná jižní část, takže se s ním možná setkáváme v arabském prameni v jižních Čechách u Doudlebů. Bohatší částí země, to jsou především střední Čechy se Starou Kouřimí a část Polska.

Brzy nastává boj o sjednocení země. Boleslav a tzv. Václav spolu válčí (bitva u Žitomiře?, Kristiánův střet tzv. Václava s kouřimským knížetem?). Boj je zakončen popravou tzv. Václava (nebudeme-li počítat vojenský střet s podkrálíčkem).

Tzv. Václav byl synem Bořivoje a Ludmily. Ludmila však nebyla první, hlavní Bořivojovou manželkou. Bylo na něj nahlíženo jak na nemanželského a nepočítalo se s tím, že by mohl být někdy knížetem. Byl tedy připravován na duchovní dráhu. Nějaký čas pobýval i v klášteře. Poté, když Vratislav nebyl schopen plně vládnout a Vratislavův syn Boleslav byl ještě velice mladý, tzv. Václav se nejprve podílí na vládě a později se stane knížetem. Stane se tím, na co nemá "právní" nárok. Stát se knížetem, na to má právo Boleslav. Boleslavovi se podaří zmocnit se Pražského hradu. Tzv. Václav se nechce smířit s tím, že by byl druhý po knížeti. Tak postupně narůstá mezi tzv. Václavem, po matce Ludmile možná Vršovcem, a Boleslavem konflikt. Ten vyvrcholí Václavovou popravou.

Vratislav rozdělil panství mezi svého bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava (viz zde kap. Vratislav I.). Potom šlo o to, kdo obě části spojí. Severní kníže Boleslav I. zvítězil. Druhým důvodem byla krevní msta za zavraždění Ludmily a chlapce po zemřelém knížeti.

Jestliže byl tzv. Václav Vratislavův bratr a Boleslav Vratislavův syn, mohlo jít o boj mezi stařešinstvím a prvorozenectvím.

Tzv. Václav po určité době vlády se možná stal jakýmsi podkrálem (ne tím z roku 936) nebo údělným knížetem, ale s touto rolí se nesmířil a to ho stálo život.

DOPLNIT Ad C)

Ad D): Tzv. Václav byl možná popraven i proto, že se dopustil krutých činů na jednotlivcích. Zavraždil nebo nechal zavraždit synka lučanského knížete, možná Spytihněva. "Kosmas" ho nazval Durynkem. Možná zavraždil svého bratra Vratislava (viz zde kapitolu Byl Vratislav I. zavražděn knížetem tzv. Václavem?) a společně s Vratislavem podle církve zavraždili Ludmilu. Je-li to pravda, potom nemuselo dát Boleslavovým přátelům mnoho práce Boleslava přesvědčit, že i jeho chce tzv. Václav zavraždit (pokud je informace legendisty pravdivá). Tuto pravdu o Václavovi nebylo možné hlásat veřejně, ale jenom ve skryté podobě, pomocí hříček, jak to třeba činil "Kosmas". Falešný Kristián se zmínil o Václavově křížku na jeho čele, ve skutečnosti o Kainově znamení, a to v líčení střetu tzv. Václava pravděpodobně s Vratislavem u Kouřimi, Kainovým znamením na Václavově čele je i čárka v iluminaci v opisu Gumpoldovy legendy. J. Mašín k iniciále s knížetem tzv. Václavem ve Vyšehradském kodexu napsal (1970, s. 12): "Do spodního kruhu, tvořícího dřík vlastní iniciály ,D', je vkomponována trůnící postava Václava v knížecí čapce se zvířecími tlapami po stranách, tak jak tomu bylo předtím na čapkách Pilátových." Syn Herodota Velikého napsal svému bratrovi do Říma, že Pilát provádí neustálé kruté popravy bez rozsudku. (INFORMACI Z INTERNETU OVĚŘIT)Ve znojemské rotundě při osvitu UV lampou lze, jak se píše, spatřit u figury v plášti č. 1 (což je podle mne zobrazení Vratislava I.) čapku s postranními závěsy v podobě zvířecích tlap nebo může jít o diadém s postranními byzantskými pendiliemi. Je to v podstatě totéž, co je na iluminaci s tzv. Václavem ve Vyšehradském kodexu? Vratislav společně s tzv. Václavem usmrtili (nechali usmrtit) Ludmilu.

Legendy zdánlivě píší o Václavově matce Drahomíře, ve skutečnosti však jde o Václavova bratra Vratislava, jehož původní jméno snad bylo Drahomír. Tzv. Václav možná nechal Vratislava I. zavraždit, což mohlo být také jedním z důvodů jeho popravy. Viz zde kapitolu Byl Vratislav I. zavražděn knížetem tzv. Václavem?

Zabití vraha tzv. Václava mohlo možná vést i ke zmírnění napjatých vztahů mezi Boleslavem a různými mocenskými skupinami, např. stoupenci již zemřelého Spytihněva a jeho zabité matky Ludmily (na jejíž vraždě či rituálním usmrcení se tzv. Václav přinejmenším podílel), Stoupence zemřelého Spytihněva možná reprezentovala osoba, pro niž legendista vymyslel jméno Hněvsa. Ti Spytihněvovi stoupenci vstoupili do českých dějin zřejmě pod jménem Vršovci, pokolení zlé, pokolení pocházející ze zlé Dowiny (tj. Staré Kouřimi).

Zd. Dragoun vidí jako jeden z nejdůležitějších motivů zavraždění tzv. Václava mít světce z vlastního rodu, rodu Přemyslovců. Napsal k tomu mj. (2011, s. 182): "Motivace Boleslava (posléze I.) se mohla skládat z celé řady prvků. Samozřejmě zde hrála roli snaha dostat se na knížecí stolec, ale získání světce jako skutečně rozeného člena vládnoucího rodu je motiv minimálně stejně silný." - Vratislav I. rozdělil své panství mezi svého bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava. Tzv. Václav a jeho synovec Boleslav tedy vládli časově souběžně v sousedních panstvích. Po čase Boleslav tzv. Václava porazil a učinil z něho svého subregula. Poté Boleslav porazil tzv. Václava v tomto novém postavení. Tzv. Václav byl uklizen do kláštera. Protože zřejmě i tam kul proti Boleslavovi pikle, byl nakonec popraven. Že by už tehdy Boleslav uvažoval o tom, že by se tzv. Václav mohl stát světcem, je myslím nepravděpodobné. - V době popravy tzv. Václava se Boleslav zřejmě jmenoval Voj(i)slav (zkráceně Vok) a tzv. Václav se pravděpodobně jmenoval Lstibor.

42C76. INDICIE SVĚDČÍCÍ O VYŠŠÍM DOŽITÉM VĚKU KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA, NEŽ VYPLÝVÁ Z LEGEND

Podle legend se tzv. Václav dožil asi 27 let, ve skutečnosti se však dožil mnohem vyššího věku. Domnívám se, že se tzv. Václav narodil kolem roku 875, spíš krátce před ním, a že zemřel roku 936 nebo 937.

Em. Vlček určoval dožitý věk podle několika metod, dnes se však považují za nespolehlivé. Podle každé z nich se tzv. Václav dožil jiného věku. Na nejvyšší věk ukazoval srůst lebečních švů. Do časopisu Vesmír 1985 na s. 505 napsal: "U knížete Vratislava i Václava je srůst lebečních švů tak pokročilý, že švy jsou na lebce již neznatelné a dokonce nejsou zjistitelné ani na rentgenových snímcích. Tento stav srůstů by odpovídal více než 60-65 letům dožitého věku. Avšak posouzení rozvoje ostatních znaků ukázalo, že věk knížete Vratislava se pohybuje v rozmezí 45-50 let a u knížete Václava se pohybuje na hranici 40 let." A roku 1997 na s. 137 Em. Vlček napsal: "Zjištěný stav srůstu švů odpovídá u kněžny Ludmily více než 60 letům, což je fyziologické. U syna Vratislava a vnuka [ve skutečnosti také syna] Václava však ukazuje na více než 60 let, a to již fyziologické není." Citujme ještě Em. Vlčka, proč se nepřiklonil k 60 letům z jeho publikace Osudy českých patronů (1995, s. 77): "Na lebce nastoupila předčasná obliterace hlavních lebečních švů, odpovídající věku 60 i více let. Přitom stav mineralizace kostí lebky a stav alveolárních partií a abraze chrupu odpovídá jedinci o dvacet let mladšímu." Podle mého názoru odpovídá srůst lebečních švů nejlépe dožitému věku tzv. Václava, Em. Vlček však usoudil, že jde u tzv. Václava a u Vratislava o genetickou zvláštnost. Budeme tedy srůst lebečních švů považovat za důležitou indicii o tom, že se tzv. Václav dožil na tehdejší dobu vysokého věku, překročil 60 let věku.

V době vraždy kněžny Ludmily měl být tzv. Václav nezletilý. Jenomže tomu tak vůbec nemuselo být. Přečtěme si, co napsal Zd. Fiala (1962, s. 42, pozn. 11): "První církevně-slovanská legenda uvádí, že při smrti Vratislavově byli Václav a Boleslav ještě malí, a proto se ujala vlády Drahomíra. Redakce jihoruská a minejní přidávají (proti charvatsko-hlaholské) navíc, že při smrti Vratislavově bylo Václavovi 18 let. Pak by ovšem nemohlo dojít ke zřízení poručnické vlády, protože věk 18 let byl úplně postačující k tomu, aby Václav ihned nastoupil samostatnou vládu." Minejní redakce o narození Václava uvádí: "...byl ještě mladý, osmnáctiletý, když jeho otec zemřel." Václavovým otcem byl Bořivoj a ten zemřel kolem roku 890. Tzv. Václav tedy mohl zemřít více jak šedesátiletý, a to je v souladu se srůsty jeho lebečních švů.

Iluminace Gumpoldovy legendy o svatém Václavovi ve Wolfenbüttelském kodexu, které pocházejí ze samého počátku 11. století, zobrazují tzv. Václava a Boleslava jako muže (Boleslava spíše jako dospívajícího chlapce) s vysokým věkovým rozdílem. Tzv. Václav je na iluminacích zobrazen jako muž se značnou pleší.

A. I. Rigov napsal o obrazech knížete tzv. Václava v Rusku následující (1976, s. 39): "Zobrazení knížete Václava jsou na Rusi zatím známa dvě: v Uspenském chrámu... Trojicko-Sergijevského kláštera v Zagorsku, z r. 1684, a v Sofijském chrámu... ve Vologdě, z let 1684-1686." [...] "Český kníže je v obou chrámech zobrazen jako šedovlasý moudrý stařec." Ačkoliv malíři zobrazením tzv. Václava jako starce (přičemž podle legend se stařeckého věku zdaleka nedožil) ho pouze chtěli zařadit mezi moudré státníky, paradoxně možná nejlépe vystihli jeho skutečný dožitý věk.

Legendisté na jedné straně nechali tzv. Václava zavraždit v mladém věku, na druhé straně ve skryté vrstvě uvádějí, že zemřel ve věku o hodně vyšším. Falešný Kristián (tj. zřejmě biskup Heřman) pravděpodobně znal Václavův dožitý věk. Věděl, že byl mnohem starší, než uváděly legendy. A to se pochopitelně muselo projevit na jeho vzhledu. Proto když psal o oběšeném bojovníkovi Podivenovi, na něhož falešný Kristián právě navěsil oběšení Václavovo, falešný Kristián napsal, že Podivenovo tělo tři léta viselo na stromě a že vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti. Vr. Vaníček o Václavových vlasech napsal (2014, s. 102): "Jak zjistil Magietka, světec měl světle hnědé vlasy." Při líčení tohoto oběšení použil falešný Kristián jak slovo bratrovrah, tak jméno Václav. Je to bratrovrah, kdo nechává Podivena, tj. tzv. Václava, oběsit. A oběšený Podiven je v tomto líčení pohřben tak, že jenom zeď dělí jeho ostatky od hrobu tzv. Václava.

Copak by tak významného falešný Kristián pověděl, kdyby se epizoda týkala opravdu jenom Podivena. Ale jestli epizodou naznačil, že tzv. Václav byl oběšen a že zemřel starý, potom se není třeba divit tomu, jakou větou celou epizodu uvedl: "Maje vyprávěti o čemsi velikém, přiznávám se, že pro neobyčejnost celé věci jsem se rozmýšlel, zda bych neměl raději mlčeti."

Tzv. Václav je zřejmě totožný s archipresbyterem Pavlem. Je-li tomu skutečně tak, nemohl tzv. Václav zemřít zhruba v 27 letech.

42C77. STOPY NA VÁCLAVOVĚ LEBCE PO JEHO ZRANĚNÍCH

Vr. Vaníček napsal o Václavově zranění (2014, s. 122): "Lékařská zpráva Jindřicha Matiegky a Jana Hnátka z roku 1911 uvádí: ,Lebka je žlutavá, se zbytky vlasů, přičemž je patrna jizva po nezhojeném zranění – vtlačení nad pravým hrbolem čelním povstalo, dokud kost ještě měkkými částmi pokryta byla.'" Vr. Vaníček z toho vyvozuje takovýto závěr: "Pravdu má tedy tradice zachycená v Crescente (i u Widukinda), že Boleslav zranil Václava na hlavě jednou ranou, ale knížete pak zabili ostatní." Tzv. Václav byl ve skutečnosti oběšen, ovšem předtím k nějaké šarvátce mohlo dojít.

Výsledek zkoumání stop po zranění na Václavově lebce se u Em. Vlčka od J. Matiegky poněkud liší. Em. Vlček napsal (1995, s. 76, 77): "V pravé spánkové krajině, těsně pod spánkovou čarou, 30 mm od jejího začátku, je plochý výrůstek (osteofyt) velikosti 12 x 14 mm, 1 mm tlustý a vyzdvižený nad ostatní povrch kosti čelní." […] "Pro jeho tvar a umístění je možné ho považovat za zkostnatělý podokosticový krevní výron, který vznikl po tupém násilí na uvedenou krajinu." - "Nad pravým hrbolem čelním, 45 mm nad nadočnicovým zářezem je oválná prohlubeň, uložená příčně delší osou, velikosti 12 x 7 mm, asi 1 mm hluboká." […] "Jde o dobře vyhojené poškození zevní postranní desky." Vyplývá z tohoto popisu učiněném Em. Vlčkem, že byl tzv. Václav zraněn v době, jak uvádějí lživě legendy, svého zavraždění? Zranění, po němž zůstala jizva, utrpěl tzv. Václav zřejmě v nějaké bitvě (s Boleslavem?).

Falešný Kristián vložil Ludmile do úst slova citovaná z Job 29: "...okem byla jsem slepému a nohou chromému." Jestliže slovo chromému ukazuje na Vratislava trpícího osteochondrózou, ukazuje slovo slepému na tzv. Václava? Nemuselo by jít o slepotu, ale pouze o významnější vadu zraku. Nebo měl problémy se zrakem kvůli stáří?

42C78. JSOU VÁCLAVOVY POZŮSTATKY PRAVÉ? JE PRAVÁ JEHO DOLNÍ ČELIST?

M. Bahníková k Václavovým pozůstatkům napsala mj. toto (2020, s. 46): "Naprostou záhadou se zdálo být odhalení profesora Vlčka, že se na Václavově lebce nacházejí prakticky úplné srůsty lebečních švů, k jakým u člověka dochází až v pokročilejším věku, rozhodně nad šedesát let. Toto uzavření hlavních lebečních švů, tzv. obliterace, odporuje nejen údajům životopisců o mladém knížeti, ale i mnoha antropologickým znakům patrným na lebce (například na ní není známka nastupující redukce alveolárního výběžku čelisti, která by odpovídala uvedenému věku). Tyto závažné otazníky dokonce vyvolaly u části odborné veřejnosti skepsi k autenticitě Václavových, po tisíc let uchovávaných, ostatků. Jejich racionální vysvětlení přineslo až porovnávání světcovy lebky s jeho nejbližšími předky. Z průzkumu lebky Václavova otce Vratislava a babičky Ludmily vyplynulo, že jde o rodovou genetickou anomálií: předčasné srůsty lebečních švů." Jenomže legendy úmyslně zkrátily věk Václavovy matky Ludmily; muselo se vypustit její soužití s Rostislavem ("Kosmovým" Křesinou). Zkrácen byl věk i tzv. Václava a jeho bratra Vratislava; muselo být zapomenuto jejich pobývání na Velké Moravě a především jejich usmrcení své matky Ludmily. Pozůstatky Václavova otce Bořivoje byly zničeny (jednalo se o pozůstatky v kolínském hrobě).

Falešný Kristián píše o krádeži Václavovy dolní čelisti. "Tehdy sestra jeho [Václavova] Přibyslava... do takového činu se zapletla, majíc za společníka v podniku kněze téhož chrámu Štěpána. Ale u chrámu přebýval jakýsi poustevník... v smluvenou noc přišli a jej vzavše s sebou učinili ho účastníkem nešťastného činu: vykopavše velebné tělo, začali se svou nešlechetností. Neboť syn onoho kněze dosti neuctivě nahmatal čelist světcovu a vytáhl ji. Tu zavinuli do roušky a ostatní tělo zase zemí zasypali. Z vyňatého ostatku dílem sobě podle libosti něco nechali, dílem svým přátelům rozdali." Václavova lebka má i dolní čelist.(Nemohla čelist odpadnout od lebky, když se Václavovo tělo rozkládalo na šibenici? Je to "technicky" možné? - OVĚŘIT) Je dnešní Václavova dolní čelist pravá? (Podle toho, jak je lebka zachována, nepřichází tato možnost možná vůbec v úvahu.) - Em. Vlček o dolní čelisti napsal (1995, s. 72, 74, 76, 71, 77): "Na lebce sv. Václava nacházíme naprosto neobvyklý poměr mezi stupněm obliterace (uzavření) hlavních lebečních švů a dosud nenastupující redukcí alveolárního výběžku čelistí." - "Stav zachování alveolárního výběžku a opotřebení chrupu by hovořilo pro hranici 40 let." - "Oba svalové výběžky [dolní čelisti] jsou odlomené – zřejmě pro použití jako ostatků." "Oba svalové výběžky dolní čelisti jsou odlomeny tupým násilím (relikvie)." - "Na lebce nastoupila předčasná úplná obliterace hlavních lebečních švů, odpovídající věku 60 i více let. Přitom stav minerlizace kostí lebky a stav alveolárních partií a abraze chrupu odpovídá jedinci o dvacet let mladšímu. Všechny tyto znaky hrají důležitou úlohu v genetickém posuzování ostatních členů rodiny." Tzv. Václav se po většinu svého života věnoval duchovní dráze. Nemohlo to mít vliv na uchování jeho zubů (možná jiná strava, časté půsty).

Na možnost, že Václavovy pozůstatky nemusí být pravé, odpovídá Em. Vlček takto (1995, s. 95): "Mimo sledovatelné znaky geneticky zakódované na skeletu lebky jsme mohli porovnávat zkoumané jedince i po stránce sérologických vlastností." [...] "Tím antropologicko-lékařský průzkum pozůstatků dokázal, že jsou genetické vazby mezi členy prvních tří generací nejstarších Přemyslovců spolehlivě prokazatelné a že pochybování o věrohodnosti pozůstatků knížete Vratislava a svatého Václava je neopodstatněné." A následně dodává: "...rozdíly mezi odhadem dožitého biologického věku u knížete Vratislava a svatého Václava stanoveného metodami soudně lékařskými a mezi údaji vykonstruovanými z historických pramenů netkví v použitých přírodovědeckých metodách odhadu dožitého věku, ale především v neúplnosti legendistických pramenů." Legendy však nejsou jenom neúplné, ale jsou lživé.

D. Třeštík napsal o oslavě Dne české státnosti mj. následující slova (2005, s. 254): "...pak hodnostář v barokní mitře předvedl jakási magická kouzla nad nechutnou umrlčí lebkou na polštářku (která nejspíše není Václavova)."

Em. Vlček si postěžoval na přístup historiků k jeho závěrům ohledně dožitého věku Vratislava I. a Václava (1997, s. 137): "Někteří historikové nejen odmítají stanovená data dožití u knížete Vratislava I. a knížete Václava, ale dokonce nadhazují otázku nevěrohodnosti ostatků. Nebude-li, podle nich, patřit kostra 33letému muži, pak nemůže patřit knížeti Vratislavovi. Totéž je avizováno (J. Sláma, 1983, 1990) pro knížete Václava; nebude-li jeho věk spadat do rozmezí 18-33 let, pak zkoumaný skelet a lebka nepatří knížeti Václavovi (D. Třeštík, 1983). Dle historiků disproporce vznikly použitím nevhodných metod pro stanovení věku, nebo zkoumané pozůstatky těmto knížatům nepatří." Podle mého názoru, se Em. Vlček skutečnému dožitému věku Vratislava a tzv. Václava pouze přiblížil (Vratislav I. 45-50 let, tzv. Václav ± 40 let). Ve skutečnosti se Vratislav a tzv. Václav dožili více jak šedesáti let. Vlčkovi tento věk ukazoval srůst lebečních švů, ale Em. Vlček to přisoudil anomálii u těchto dvou jedinců.

42C79. PROČ SE STAL TZV. VÁCLAV SVĚTCEM, JAK SE V DOBĚ VÁCLAVOVĚ ČLOVĚK SVĚTCEM STAL

Vznikající raně středověký evropský stát potřeboval mít světce, a to především takového světce, který pocházel z místního pokřesťovaného lidu (z řad církve nebo vyšší společenské vrstvy). O. Králík k tomu napsal (1966, s. 76):"...křesťanská říše nemohla existovat bez domácích patronů, bez vlastního křesťanského panteonu. Jenom tak mohla nová církev zapustit hlubší kořeny v obyvatelstvu, jenom tak mohlo křesťanské učení promluvit důvěrněji k lidem, kteří se musili loučit se zděděnými pohanskými představami, kulty a mýty."

L. Jan ke světci Václavovi napsal (2006, s. 7): "Nový stát v křesťanské rodině... potřeboval svého ,přímluvce u Boha'. A tak začal být klérem vytvářen obraz svatého ochránce národa, Tzv. který v následujících letech získával stále ostřejší a postupně i nádhernější kontury." Křesťanství pomáhalo přetvářet kmenovou společnost na společnost státní. - To, že byl z tzv. Václava učiněn světec, svědčí o tom, že církev dokázala a i dnes dokáže učinit světce z kohokoli. Ze světce Václava se dělalo později špatně od žaludku i autorům Kroniky Čechů.

Tzv. Václav nezůstane běžným světcem. On se stane věčným knížetem Čechů, který reálným knížatům vládu pouze propůjčuje na dobu neurčitou. D. Třeštík o posmrtné Václavově kariéře napsal (1985, s. 21): "To vše vyústilo v prvé polovině 12. století v představu, že vlastním panovníkem Čech není aktuálně vládnoucí kníže, ale věčný, nikdy neumírající kníže Václav. On je také majitelem, vlastníkem knížecích statků a celé země a dočasný kníže je jenom jeho zástupce - ,vicarius'. Všude jinde v křesťanské Evropě byl panovník ,vicarius Christi', pouze v Čechách byl zástupcem světce z domácí dynastie."

O kanonizaci knížete tzv. Václava napsal D. Třeštík mj. toto (2005, s. 315): "To on [Boleslav I.] kanonizoval svého bratra a důvody, které k tomu měl, jsou zřejmé. Tehdy nebylo třeba papežského svolení, stačilo, když byly slavnostně přeneseny ostatky do kostela před oltář za dohledu světské nebo církevní autority."

K přenesení těla budoucího světce (translaci) napsal P. Charvát (2011, s. 114): "Přenášení a slavnostní ukládání těl mimořádných osobností do nových a zpravidla efektně upravených míst posledního odpočinku... tvoří... zákonný předpoklad ke kanonizaci daných osob."

Jak se určitá osoba stávala světcem, to popsal P. Kubín (2006, s. 105): "Uctívání svatých je v křesťanství doloženo už v antice, ale teprve ve vrcholném středověku si jeho potvrzení vyhradilo papežství. Zatímco původně postačovalo k prohlášení za svatého schválení místního biskupa v podobě liturgického aktu elevace a translace světcových ostatků z místa původního pohřbu k oltáři, od 13. století bylo nutno takovou úctu schválit papežem prostřednictvím právního procesu. Za počátek papežské kanonizace se považuje svatořečení augsburského biskupa Ulricha (†973) v Římě papežem Janem XV. roku 993. Tehdy poprvé papež prohlásil za světce osobu žijící mimo Itálii. Po několik staletí pak koexistovaly oba typy svatořečení, biskupské i papežské, vedle sebe, přičemž od poloviny 12. století začala převažovat kanonizace papežská."

Ke kanonizaci tzv. Václava si přečtěme i P. Kubína (2010, s. 18): "Největší záhadou jsou samotné počátky svatováclavského kultu. Nebyl ustanoven žádnou papežskou kanonizací, protože ty se začaly provádět až v době, kdy už byl Václavův kult plně rozvinut. Spadal tedy do biskupské kompetence, tehdy ještě biskupů řezenských... Jenže legendy o jakémkoli biskupském angažmá významně mlčí. Zbývá tedy jediná možná autorita, která tehdy mohla nový kult vyhlásit - panovník. To ale paradoxně znamená, že kult svatého Václava ustanovil jeho vrah! Proč tak Boleslav I. učinil, se můžeme jen dohadovat." Považoval se však Boleslav I. za Václavova vraha? Vždyť tzv. Václav nebyl ve skutečnosti zavražděn, ale popraven. A o jeho popravě rozhodl soud. Soud, v němž byl Boleslav zřejmě rozhodující postavou, se sice mohl podobat jednání spiklenců, ale byl to soud.

Tzv. Václav jako světec se postupně měnil, jeho význam vzrostl. Z běžného světce se stává v druhé polovině 11. století patronem české země, jeho svátek se stává státním svátkem.

O tom, jak legendisté mizerně zdůvodnili Václavovu svatost (nedivme se, byl to první český světec), se dočteme u P. Kubína (2010, s. 18): "...pravost Václavova mučednictví vzbudila podezření u římské kongregace posvátných obřadů, když zde byla v roce 1669 schvalována žádost císaře Leopolda I. a pražského arcibiskupa Sobka z Bílenberka o zařazení svátku svatého Václava do římského breviáře. Bylo to v době, kdy si papežská kurue konečně prosadila výhradní kontrolu nad kulty svatých, a proto se zabývala i tímto starobylým případem, který původně spadal pod biskupskou pravomoc. Tehdejší promotor víry na římské kongregaci se v dostupných pramenech dočetl, že Václav zemřel kvůli Boleslavově touze vládnout. Aby tedy nemusel Václava vyškrtnout ze seznamu mučedníků, nařídil, že se má v liturgických textech uvádět, že jej bratr přikázal zabít z nenávisti ke křesťanství, neboť jeho matka Drahomíra byla pohanka a Boleslav podlehl jejímu návodu. Konečně jiné doporučení promotor ani dát nemohl, protože nebylo možno zpochybnit staletou víru v mučedníka. Podobně na tom byla, co se motivu vraždy týče, i Václavova babička Ludmila, ale její případ se v Římě naštěstí nikdy neřešil." Věřme, že promotor poté, když naváděl k takovému lhaní, se šel vyzpovídat.

42C80. CO VE SKUTEČNOSTI BYLO PŘENESENÍ VÁCLAVOVÝCH POZŮSTATKŮ TŘI ROKY PO JEHO SMRTI

Legendy se rozcházejí v datování, kdy došlo k přenesení Václavových pozůstatků. Legendy Crescente fide, Gumpoldova legenda, legenda falešného Kristiána a Druhá staroslověnská legenda tvrdí, že k přenesení došlo 3 roky po Václavově smrti. Falešný Kristián však ve své legendě pověsil pravdu o Václavově oběšení na Podivena a napsal: Visel tam tři roky. Tři roky po Václavově smrti mohlo skutečně dojít k přenesení Václavových pozůstatků, a sice ze šibenice do hrobu. I číslo 3 je třeba brát s rezervou, protože jde o mýtické a pohádkové číslo. Podle Vavřince došlo k přenesení Václavových pozůstatků z hrobu do hrobu za biskupa Vojtěcha.

K přenesení Václavova těla 3 roky po jeho smrti napsal Vr. Vaníček (2014, s. 139, 140): "Tento údaj má legenda Crescente fide, ale nikoli slovanské legendy, ani legenda Vavřincova. Patrně chyběla také v předpokládané Legendě X. Tak časná translace se proto nezdá příliš pravděpodobná, i vzhledem k celkovému rozsahu násilí. Boleslav nebyl ihned nijak nucen k tomuto ústupku. Navíc číslo tři v celkovém výkladu nepůsobí ,přesným' dojmem, je spíše naopak dosti podezřelé. Trojka se v legendách objevuje mnohdy jako literární obrat ve významu ,potom', ,asi'." Po tak krátké době, jak uvádí legenda Crescente fide, byly Václavovy pozůstatky podle mého mínění sneseny ze šibenice a poprvé pohřbeny. Naznačuje to i Vavřinec (Lavrentius): "Mrtvé jeho tělo [Václavovo] leželo arciť po nějaký čas nepohřbeno v témž chrámě, kde byl dotrpěl..." […] "...za času pana Vojtěcha... bylo z řečeného kostela vyzdviženo a na svůj vlastní hrad, to jest do Prahy, přenášeno, aby tam, totiž v chrámu blaženého mučedníka Víta, bylo s náležitou poctou znovu pohřbeno." - Vavřinec nemohl napsat, že Václavovo mrtvé tělo viselo několik let na šibenici v blízkosti kostela, kolem něhož byl veden na popravu, tak napsal alespoň tuto citovanou polopravdu. Vavřinec nepíše jako falešný Kristian o lese (visel tam tři roky), ale o chrámu. - D. Třeštík (a nejen on) se domnívá (2000, s. 11), že k Václavově translaci došlo v 60. letech 10. stol. v souvislosti s přípravami na založení pražského biskupství.

Pohřbení Václavových pozůstatků několik let po jeho smrti nebylo žádnou slávou. Možná k němu došlo v noci, pokud noc nemá naznačovat, že v textu je skryta nějaká informace. Není se čemu divit, že toto pohřbení se pravděpodobně konalo bez přítomnosti církevních autorit.

O tom, že byl tzv. Václav 3 roky po smrti pohřben po křesťanském způsobu nás zřejmě informuje i falešný Kristian (1969, s. 83): "Visel [vojín] tam [v lese] tři léta..." […] "...Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni." Byla informace o délce visení tzv. Václava na šibenici přenesena na vojína? Nebo uvedený vojín skutečně visel na šibenici tři roky (případně jinou dlouhou dobu) a "Kosmas" tím sdělil, že to tak u významných oběšenců bývalo a že se to týká i tzv. Václava?

42C81. KDY KE KANONIZACI KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA PRAVDĚPODOBNĚ SKUTEČNĚ DOŠLO

K přenesení Václavových pozůstatků nedošlo, jak tvrdí několik legend, tři roky po Václavově smrti, to se jednalo o jeho první pohřbení po snesení jeho pozůstatků ze šibenice. Přenesení Václavových pozůstatků z hrobu do hrobu zřejmě datoval správně Vavřinec. Podle něho se tak mělo stát až za episkopátu biskupa Vojtěcha. Vavřinec ve Čtení dvanáctém své svatováclavské legendy napsal: "A tak se stalo, že za času pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa, bylo z řečeného kostela vyzdviženo a na svůj vlastní hrad, to jest do Prahy, přenášeno, aby tam, totiž v chrámu blaženého mučedníka Víta, bylo s náležitou poctou znovu pohřbeno." - Biskup Vojtěch, vnuk Václavův, měl obzvláštní zájem, aby se tzv. Václav stal světcem. Měl na tom zájem i Boleslav I., protože usiloval o zřízení pražského biskupství, a k tomu nutně potřeboval vyrobit světce, bez ohledu na to, zda si dotyčná osoba svými činy stát se světcem zasloužila. V případě tzv. Václava rozhodně nezasloužila.

P. Kubín v televizním pořadu Dvojí život knížete Václava se vyjádřil skepticky k tomu, že by se Boleslav I. mohl dožít počátku kultu knížete tzv. Václava. Řekl: "Ono by bylo také velmi podivné, aby sám vrah ustanovil kult své oběti." Jenomže tzv. Václav byl pravděpodobně odsouzen k trestu smrti oběšením rozhodnutím soudu.

"Kosmas" napsal, že roku 968 zemřel předák Vok. Nemůžeme z této jeho informace vyvodit, že právě toho roku došlo ke kanonizaci tzv. Václava? Že totiž toho roku ztratil Boleslav I. své původní jméno (Vojslav?, Vladivoj?, domácky Vok) a tím obrazně nositel tohoto jména zemřel? Mince ani Ibrahim Ibn Jakúb původní Boleslavovo jméno nezachytili. (Pokud ovšem při zápisu jména ze staročeštiny do arabštiny a odtud do češtiny nedošlo k omylu: jestli jméno Bújislav nemá být správně Vojislav.) Stejně tak možná ztratil své původní jméno i tzv. Václav. Widukind tzv. Václava nejmenoval. Možná nešlo o jeho neznalost, ale o záměr nebo tzv. Václav dostal na rozdíl od Boleslava své jméno Václav až po své smrti. - Pokud roku 968 nedošlo ještě ke kanonizaci tzv. Václava přenesením jeho pozůstatků do rotundy sv. Víta, došlo toho roku možná k vytvoření zakladatelské pověsti Přemyslovců. Z knížete vládnoucího pravděpodobně pod jménem Lstibor (domácky Lešek, Lestík) a z knížete vládnoucího zpočátku pravděpodobně pod jménem Vojslav (domácky Vok) vznikli Václav a Boleslav.

Ohledně kanonizace tzv. Václava se objevil ještě jeden problém, a to, zda došlo k dodatečné kanonizaci sv. Václava v baroku. P. Kubín v závěru svého příspěvku ve Sborníku Katolické teologické fakulty (2004, s. 200) napsal: "Z nástinu historiografického vývoje zkoumaného problému od osvícenství do současnosti vyplývá zřetelně složitost otázky ekvipolentní kanonizace sv. Václava v baroku. Závěrem se snad nabízí toto řešení: Otázka Václavovy ekvipolentní kanonizace nelze chápat vyhraněně, jako by před rokem 1729 nebyl Václav světcem. Je zřejmé, že kult sv. Václava byl církví dostatečně akceptován ještě před tím, než si právo kanonizace vyhradil papežský stolec. V raném novověku, kdy se precizoval průběh a pravidla pro svatořečení, však bylo takové schválení pociťováno jako nedostačující, a proto bylo doplněno příkazem liturgické oslavy v celé římsko-katolické církvi. Takový příkaz byl považován za rovnocenný slavnostnímu vyhlášení kanonizace. Totéž platí i pro Václava jako mučedníka. Ať už bylo bezprostřední příčinou jeho vraždy cokoliv, je jisté, že již v 10. století byl Václav ctěn jako mučedník pro víru. Pro takovou úctu byly vzhledem k jeho mimořádné zbožnosti dobré důvody, nebylo tedy možné je zpětně v baroku zpochybnit."

42C82. PŘEVEZENÍ VÁCLAVOVÝCH POZŮSTATKŮ DO ROTUNDY SV. VÍTA

Z legend vyplývá (například z převozu jeho ostatků), že byl tzv. Václav pohřben v blízkosti místa, ke byl zavražděn, tzn. v(e) (Staré) Boleslavi. Bylo to buď v kostele Kosmy a Damiána nebo v jeho těsné blízkosti. Archeologové však v dnešní Staré Boleslavi dosud žádné stopy po tomto kostele nenalezli. A i kdyby je nalezli, tzv. Václav v Boleslavi zavražděn (správně: popraven) nebyl, natož aby tam byl pohřben.

O převozu Václavových pozůstatků z Boleslavi do kostela, který on sám vystavěl (Crescente fide) pojednává podrobně více legend. Podle většiny legend došlo k tomuto přenesení 3 roky po Václavově smrti, jediný Vavřinec zřejmě pravdivě uvádí, že k tomu došlo až za biskupa Vojtěcha. Přenesení po 3 letech, to je ve skutečnosti sejmutí ze šibenice a první pohřbení.

Za podstatné údaje o převezení Václavova těla považuji tyto informace: tělo bylo převáženo v noci (Gumpold: za půlnočního ticha otevřeli hrob) – mělo být dopraveno nejpozději do rána (Oriente iam sole: Boleslav rozkázal několika svým lidem pod pohrůžkou hrdelního trestu, aby v ustanovenou noc, totiž 4. března, svaté tělo přede dnem přenesli a pohřbili) – při převážení přes Rokytnici a Vltavu došlo vždy k zázraku (falešný Kristián: převozci se nemohli dostat přes rozvodněnou Rokytnici, dnes zvané Rokytka, pomodlí se k Václavovi a uzří náhle sebe i vůz s tělem vzácného mučedníka na tom břehu, kam směřovali; most přes Vltavu je poškozen, hrozí, že se převozci s Václavovým tělem propadnou, ale oni utekli se znovu k modlitbám a stal se zázrak, tělo nic nevážilo, berou jej na ramena, a jako by žádné břemeno ani nenesli) – vězňům spadly okovy (Oriente iam sole: Zatímco tedy radostně šli cestou blíže temného žaláře, v němž bylo množství vězňů v okovech drženo, stalo se zemětřesení veliké a žalář se rozjasnil podivným světlem; a nohy i ruce všech těch, kteří tam byli drženi, ihned byly zbaveny pout je svírajících. […] Na památku tohoto zázraku zbudován byl na místě žaláře kostel ke cti blahoslaveného mučedníka.) - na vyvýšeném místě se koně zastavili (Vavřinec: jakmile přišli k vyvýšenému místu v řečeném městě, koně táhnoucí vůz se náhle zastavili, a jako by k zemi nohama přirostli, nebyli s to dále popojeti) - v místě, kde se zastavili koně, se věřící modlí (Vavřinec: Vida to biskup, posly do města rozeslal a pro ostatní kněžstvo narychlo vzkázal... spěšně přišli a spolu s biskupem a lidem, který se byl shromáždil, se modlili. A bezmezná Boží láska neoslyšela jejich modliteb...) - koně byli nahrazeni voly (Vavřinec: ...týž vůz, který předtím nebylo možné ani čtyřmi koni ani snad dvanácti páry volů rozjeti a vůbec jím hnouti, jakmile věřící dokončili modlitbu, z vůle všemohoucího boha... velikou rychlostí se začal pohybovat jediným toliko spřežením volů.) Teprve na tomto místě byly Václavovy pozůstatky naloženy na vůz. Tzv. Václav byl však natolik obtěžkán těžkými hříchy, že vůz neutáhli ani čtyři koně, ani snad dvanáct párů volů. Teprve když byl těžkých hříchů modlením přihlížejících zbaven, vůz s jeho pozůstatky utáhlo jedno spřežení volů.

Legendisté kladou převoz do nočních hodin, čímž naznačují, že je v textu něco skryto. Do 4. března měli převozci dovézt ostatky možná proto, že 4. nebo 5. března byl tzv. Václav popraven. Zázraky při převozu přes Rokytnici a přes Vltavu naznačují, že tam tzv. Václav vůbec nebyl převážen. Aby se z jednoho břehu Rokytnice dostal na břeh druhý, to by se opravdu musel stát zázrak, protože ho tam vůbec nepřeváželi. A při přenášení po mostě přes Vltavu nevážilo jeho tělo vůbec nic, protože přenášeno vůbec nebylo. Těžký náklad vezli voli až od vyvýšeného místa, kde stála šibenice, z dnešního Malostranského náměstí, kde byl tzv. Václav popraven a kde byla později postavena rotunda sv. Václava. Tzv. Václav byl před popravou zřejmě vězněn, což napovídá zázrak se spadením okovů vězňů. Legendisté tzv. Václava také okovů zbavili, protože se o jeho věznění před popravou nezmínili.

Legenda Oriente iam sole ještě uvádí: "V téže pak době byl prý mezi lidmi, kteří se starali o ten pohřeb, nějaký duchovní ctného života, jenž byl tomu svatému, dokud žil na tomto světě, nejvěrnějším přítelem." Duchovní není záměrně jmenován. Duchovním byl i tzv. Václav, dotáhl to až na archipresbytera. Myslím, že nelze vyloučit, že právě toto mohla slova o nejvěrnějším příteli připomenout.

"Kosmas" se o převozu Václavových pozůstatků příliš nerozepisuje. V I, 19 napsal: "Dne 4. měsíce března bylo přeneseno tělo svatého Václava mučedníka z hradu Boleslavově do hradu Prahy, a to ze zášti závistného bratra. ...Boleslav... necítě v srdci žádnou lítost nad svým zlým činem, nesnesl v hrdé mysli, že Bůh pro zásluhy svého mučedníka Václava zjevoval nad jeho hrobem nesčetné zázraky. I nařídil tajně svým služebníkům sobě věrným, aby jeho tělo přenesli do hradu Prahy a v noci pochovali v kostele sv. Víta, aby nebylo přičítáno zásluhám jeho bratra, nýbrž svatého Víta mučedník kdyby Bůh k slávě svým svatým ukazoval nějaké divy." Slovo tajně napovídá, že ohledně přenesení Václavových pozůstatků je něco tajného. (Je to především skutečnost, že Václavovy pozůstatky nebyly převáženy z Boleslavi, ale z dnešní Malé Strany.) Slova v noci napovídají, že je v přenesení Václavových pozůstatků něco skryto.

42C83. ŽIL VŮBEC KNÍŽE ZVANÝ VÁCLAV?

Za zcela vymyšlenou postavu považoval tzv. Václava Z. Kalandra.

Porovnejme, co se o tzv. Václavovi dozvídáme z písemných pramenů, s tím, jaká byla skutečnost.

Tzv. Václav se skutečně jmenoval Václav. - Tzv. Václav se za svého života nikdy Václav nejmenoval.

Václavovými rodiči byli Vratislav a Drahomíra. - Václavovými rodiči byli Bořivoj a Ludmila.

Václavovým bratrem měl být Boleslav I. - Václavovým bratrem byl po matce Spytihněv (otec Rostislav, matka Ludmila) a bratrem po otci Bořivojovi Vratislav (matkou byla pravděpodobně žena, jejíž pozůstatky jsou vydávány za Ludmiliny).

Legendy zamlčují, jaká jména postupně tzv. Václav užíval. - Tzv. Václav dostal jméno při narození, další jméno získal možná při biřmování (nebo postřižinách), další dostal, když se dal na církevní dráhu, jako kníže vládl možná pod jménem Lstibor, další jméno získal tehdy, když byl Boleslavem poražen a poslán do kláštera.

Václavových postřižin se měl zúčastnit biskup Notkar (Notář). - Václavových postřižin se zúčastnil pravděpodobně na Moravě, kde tzv. Václav jako dítě žil, "notář" Metoděj.

Tzv. Václav nebyl Boleslavovým podkrálíčkem. - Tzv. Václav byl Boleslavem I. poražen a stal se načas jeho podkrálíčkem.

Tzv. Václav byl teologicky vzdělaný, ale žádnou církevní funkci nevykonával. - Tzv. Václav byl teologicky vzdělaný a na církevní dráze to dotáhl na archipresbytera, v legendách je zvaný Pavel.

Tzv. Václav se učil na Budči. - Tzv. Václav se učil na Velké Moravě a později možná v Řezně. Na Budči mohl církevně působit. Nelze však vyloučit, že hradisko v Mikulčicích se jmenovalo Buda.

Mělo být samozřejmé, že tzv. Václav vládl z Pražského hradu. - Tzv. Václav vládl ze Staré Kouřimi.

Tzv. Václav byl v době své vlády nejvýznamnějším knížetem v Čechách. - V době, kdy vládl tzv. Václav, a to jenom v části Čech, vládl v jiné části Čech a v části Polska Boleslav I.

Tzv. Václav měl být nevídaný lidumil.- Tzv. Václav stojí jakožto Tunna společně s Vratislavem (Gommonem) za smrtí Ludmily. Má na svědomí i smrt Spytihněvova synka (u "Kosmy" Vlastislavova synka zavražděného Durynkem).

Tzv. Václav měl syna Zbraslava s neznámou ženou a tu provdal za svého služebníka. - Tzv. Václav měl syna s Biagotou a ta se později stala ženou Boleslava I.

Legendy se nezmiňují o životní dráze Václavova syna Zbraslava. - Zbraslav byl totožný se Slavníkem.

Tzv. Václav žádal svoji ženu, aby se k sobě chovali jako bratr a sestra. - Tzv. Václav byl poslán do kláštera a tak se stal bratrem mnichem a Biagota obrazně jeho sestrou.

Tzv. Václav postavil rotundu sv. Víta, ale nestihl ji vysvětit. - Rotundu sv. Víta možná založil až Boleslav I.

Tzv. Václav měl vyhnat ze země svoji matku Drahomíru. - Legendisté nechali Vratislava předčasně zemřít a další jeho činy pověsili na jeho ženu, pro kterou si zřejmě vymysleli jméno Drahomíra. Vratislav nemusel být vyhnán, ale mohl sám odejít do Charvát v Polsku.

Tzv. Václav roku 925 převezl pozůstatky Ludmily z Tetína na Pražský hrad, což měl chápat jako translaci. - Ve skutečnosti šlo možná o uskutečnění protivampýrických opatření na Ludmiliných pozůstatcích.

Tzv. Václav byl zavražděn na (Staré) Boleslavi. - Tzv. Václav byl odsouzen k trestu smrti a byl oběšen na dnešním Malostranském náměstí.

Kněz nepustil tzv. Václava hledat před vrahy záchranu v kostele. - Odsouzenec jdoucí na smrt do kostela vstoupit nesměl.

Václavova krev nešla smýt ze zdi kostela. - Legendista tím ukázal na červeně zbarvenou zeď na místě pozdější rotundy sv. Václava, postavené na místě Václavova zavraždění na Malostranském náměstí.

Tzv. Václav zemřel asi ve věku 27 let. - Tzv. Václav zemřel více jak šedesátiletý.

Václavovy pozůstatky byly převezeny ze (Staré) Boleslavi na Pražský hrad. - Václavovy pozůstatky byly převezeny na Pražský hrad z Malé Strany.

Václavovy pozůstatky při převozu přes poškozený most přes Vltavu nic nevážily. Šlo o zázrak, aby se most nezřítil. - Ve skutečnosti legendista prozradil, že žádné Václavovy pozůstatky nebyly ze (Staré) Boleslavi na Pražský hrad převáženy. Naloženy byly až na Malé Straně, a to vážily kvůli Václavovým těžkým hříchům opravdu hodně.

Tzv. Václavovi byl uťat prst, Přibyslava ho našla a prst zázračně přirostl. - Palec z oběšence byl cennější než provaz z oběšence.

Bližší vysvětlení jsou uvedena v příslušných kapitolách.

43C1. ROTUNDA SV. VÁCLAVA NA DNEŠNÍM MALOSTRANSKÉM NÁMĚSTÍ A JEJÍ VZTAH K VÁCLAVOVĚ POPRAVĚ

J. Čiháková v televizní Toulavé kameře vysílané dne 3. 6. 2018 k historii místa, kde stála rotunda sv. Václava, řekla: "V polovině 10. století zde vznikl první křesťanský kostelík. Je to přibližně v době translace těla svatého Václava ze Staré Boleslavi na Pražský hrad. V jisté době byl ten kostelík přestavěn do podoby, která byla kamenná... Nejspíše ta stavba prodělala nějaké statické deformace, byla stržena a byla potom nahrazena na konci 11. století rotundou."

Rotunda sv. Václava na Malé Straně, objevená v únoru 2004, má vztah k Václavově popravě a k jeho pohřbu. Podle legendy Ut annuncietur, ale napsané až na počátku 13. století, byl na místě žaláře zbudován kostel ke cti blahoslaveného mučedníka a stojí tu do dnešního dne. Stál až do roku 1683. O žaláři v souvislosti s tzv. Václavem se zmiňuje legenda Oriente iam sole.

Na stránkách pražské Matematicko-fyzikální fakulty www.nase-rotunda.cz. můžeme číst: "Svatováclavská legenda Ut annuncietur I z 1. poloviny 13. století se zmiňuje o místě, kde podle legendy mělo v 10. století působením sv. Václava dojít k zázraku. Zázrak spočíval v osvobození vězňů božskou mocí, zbavení je okovů a vyvedení z žaláře ve chvíli, kdy tudy procházel povoz s tělem zavražděného sv. Václava ,...že na památku tohoto zázraku byl na místě žaláře zbudován kostel ke cti blahoslaveného mučedníka a stojí tu do dnešního dne'. Zmínka o kostele postaveném v místě zázraku se vztahuje k místní rotundě sv. Václava a je prvním písemným údajem o její existenci. Sama rotunda byla postavena přibližně 150 let po převozu těla knížete a před sepsáním legendy Ut annuncietur I." Autor uvedeného zázraku chtěl zřejmě naznačit, že v tomto místě byl vězněn kníže tzv. Václav. A s velkou pravděpodobností byl na tomto místě nebo nedaleko od tohoto místa popraven, a to oběšením. A později, možná jako důkaz pokání, byl na tomto místě již v desátém století postaven sakrální objekt a později rotunda ne náhodou zasvěcená sv. Václavu. (Slova napsána tučným písmem jsou tak již zdůrazněna na uvedených stránkách.)

V rotundě nás bude zajímat sloupová jáma s opukovým kamenem jako stopa po kruhovém zdvihadle, kamenný kruh s několika kůlovými jámami, stopy po dřevěných stavbách a keramická dlažba.

J. Čiháková k rotundě sv. Václava napsala (2010, s. 193): "Z podoby románského kostela se do 21. století dochovaly tři fragmenty nadzemního zdiva, zdivo základové přibližně z 80%, pískovcový stupeň pro vstup do vyvýšené apsidy, fragment keramické reliéfní dlažby podlahy v původní skladbě, pravděpodobně místo vstupu s fragmentem kamenného prahu, schránka v jižní stěně apsidy přímo vedle hrany na styku apsidy s lodí, a ,sloupová jáma' v geometrickém středu lodi." K sloupové jámě uvedla v poznámce č. 4 na stejné straně: "Pojem sloupová je zde užit ve smyslu archeologického termínu charakterizujícího tvar zapuštěného objektu, nikoliv jeho funkci. Interpretace středové sloupové jámy o průměru 0,4-0,5 m je klíčová k představě vzhledu interiéru lodi, absence stratigrafických vztahů mezi jámou a konstrukci podlahy nedovoluje její jemnější chronologické zařazení. Plochý opukový kámen s otesanou horní plochou, ležící na dně jámy, poskytuje úpravě sloupové jámy podobu, která se u žádné sloupové jámy z běžných sídlištních situací nevyskytla, a proto ji neinterpretuji jako jámu pro ukotvení středového sloupu lešení."

Matematicko-fyzikální fakulta UK publikovala 12. 10. 2016 na www.youtube.cz film Zmizelá rotunda sv. Václava. V něm M. Müller vysvětluje nález opukového kamene. Podle něho byla vykopána asi dvoumetrová jáma, na její dno byl položen uvedený opukový kámen a na něj byl postaven sloup o průměru asi 40 cm. A to byl základ pro centrální zdvihadlo materiálu, z něhož byla rotunda stavěna.

J. Čiháková a M. Müller napsali k záhadnému kruhu a o stopách po dřevěných stavbách (2006, s. 109): "Po ukončení terénní části výzkumu je jednoznačné, že pro stavbu rotundy bylo zvoleno místo, kde již dříve vznikla jiná, v organismu města 10. století rovněž výlučná stavba. Obsahovala kruh složený z plochých opukových kamenů, lícovaných a opracovaných po vnitřní straně... Vznik kamenného kruhu je datován zánikem dřevěných staveb, které jeho sestavení předcházely. Byly zjištěny tři - nejstarší vznikla nejpozději v první polovině 9. století, nejmladší zanikla někdy v 10. století. Dvě mladší byly pravoúhlé, z nejstarší stavby jsme nalezli jen drobný fragment zcela zetlelých vláken z prken podlahy pokračujících do archeologicky netknutého bloku historických terénů v severní polovině lodi rotundy. Zda byly tyto dřevěné stavby výjimečné něčím, co by dané místo předurčovalo k umístění údajného křesťanského zázraku, se zatím nepodařilo prokázat. Dle terénních pozorování nejevily stavby žádné stopy, kterými by se odlišovaly od běžných obytných stavení, a nenesly žádné indicie, které by je spojovaly s kultem, ať křesťanským či předkřesťanským. - Interpretace kamenného kruhu je otevřená." Aby archeologové zachovali kamenný kruh, nezkoumali vrstvy pod ním. Ty nepůjdou prozkoumat ani v budoucnu, uvádějí oba archeologové, protože během roku hlína proschne a současnými metodami se nezjistí informace, které by v okamžiku odkrytí kamenného kruhu zjistit šly. "Zbavujeme se tak například reálné možnosti ověřit," píší archeologové, "v rámci kamenného kruhu indicie stop po dřevěné konstrukci vstupu, ačkoliv by takový poznatek byl kardinálním zjištěním při hledání souvislostí a snad i funkce tohoto útvaru, zcela se vymykajícího běžným raně středověkým sídlištním situacím."

J. Čiháková k předpokládanému kostelu v blízkosti rotundy sv. Václava a k záhadnému kruhu ještě napsala (2010, s. 200, 201): "Lze proto vyslovit předpoklad, že stavba malostranské rotundy sv. Václava je starší než rok 1100 a náleží do okruhu stavitelství předrománského. Zděná rotunda není v okolí dnešního domu čp. 2/III nejstarší na maltu zděnou stavbou, jakou ve sledovaném období mohl být takřka výlučně kostel. Toto tvrzení je podepřeno třemi nálezovými situacemi." [J. Č. je uvedla na téže straně v poznámce č. 20.]- "Kde starší zděný kostel (?) stál, není jasné. Nejspíše to však nebylo místo pozdější rotundy, protože zde se rozkládalo jeho staveniště, posléze porušené základovým vkopem pro rotundu. Pro staveniště, potažmo i pro neznámou starší zděnou stavbu, byl navršen 0,9 m vysoký násyp buď jednorázově nebo ve dvou fázích s přestávkou, která patrně dle složení násypu byla jen krátká, technologická. Podklady pro datování násypu a staveniště na jeho povrchu nejsou dosud vyhodnoceny a dataci v rámci druhé poloviny 10. - 11. století nelze upřesnit." Byl onen předpokládaný kostel tím kostelem, do něhož Krastěj nepustil Václava? Odsouzenec na smrt do kostela, kolem něhož šel na šibenici, vstoupit nesměl. - O třetí ilustraci opisu Gumpoldovy legendy, představující Boleslavův útok na Václava, napsala J. A. Sobiesiak(ová) (2014, s. 130???) "Vzhled kostela, kam zrádný kněz zabránil Václavovi vstoupit a před nímž kníže nalezl svou smrt, je patrně zcela vymyšlen. Podle tradice se mělo jednat o kostel sv. Kosmy a Damiána v Boleslavi. Na miniatuře spatřujeme řez apsidou, kde se nachází oltář s liturgickými předměty. Je pravděpodobné, že byl dřevěný. Na ilustraci je však patrná klenba. Někteří historikové se dokonce domnívají, že právě zde na sebe umělec prozradil svůj cizí původ, protože v Čechách 10. století převažovaly ještě dřevěné kostely." Domnívám se, že kostel zobrazený na jedné iluminaci je ten kostel, do kterého Krastěj nevpustil Václava před jeho popravou.

Archeologové se nespokojili prozkoumáním stop po rotundě a po objektech jimi nazvaných kostel 2 a kostel 1. Na místě, kde to bylo možné, šli do větších hloubek. J. Čiháková a M. Müller ke zkoumanému souvrství napsali (2020, s. 312): "Pod násypem pod kostel 1 se dochovala nevysoká kubatura hlinitého materiálu z časů předcházejících dobu jeho stavby. Překrývala geologický podklad a v ploše mimo zapuštěné objekty dosahovala v rozmezí 26-34 cm průměrné mocnosti 30 cm. Jen v místech velkého objektu jímky dosahovala při krajích max. 65 cm, uprostřed jen 45 cm tloušťky. Obsahovala několik desítek nejčastěji 2-5 cm tenkých vrstev, víceméně horizontálně ložených, rozbitých a deformovaných četnými zásahy ve formě kůlových a sloupových jam a výplní zahloubených objektů." Archeologové si velké množství vrstev, vrstviček, jam apod. setřídili do vyšších jednotek. J. Čiháková a M. Müller k tomu na s. 394 (2020) napsali: "Počet evidovaných stratigrafických jednotek v pásmu pod kamenným kruhem dosahuje čísla 226 pro terénní vrstvy a výplňové vrstvy větších jam a čísla 13 pro výplňové vrstvy jam sloupových." [...] "Na základě Stratigrafického schématu se tento početný soubor podařilo roztřídit do... Stratigrafických kroků [SK]." Archeologové tyto SK od SK nejstaršího až po SK vztahující se ke kostelu 2 označily SK 1 až SK 34. V přehledné tabulce na s. 394 až 395 J. Čiháková a M. Müller stručně jednotlivé stratigrafické kroky charakterizovali. Vypišme z nich údaje o nalezených stavbách předcházejících kostelu 1. SK 1: dřevěná stavba 1, snad obytná funkce; SK 4: dřevěná stavba 2; SK 12: dřevěná stavba 3 - SK 16: dřevěná stavba 4 - hospodářského charakteru - SK 21: dřevěná stavba 5... hospodářské stavení; SK 23: dřevěná stavba 6 - hala se sloupy; SK 27: dřevěná stavba 7... spojená s rituálními úkony včetně lidské stavební obětiny.

Část staršího zděného kostela je zobrazena v opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském rukopise. Je otázka, jak zobrazení odpovídá skutečnosti. Autor zobrazení ho viděl, nebo mu ho nějaká osoba popsala nebo jde pouze o jeho představu?

Kruh byl používán i jako symbol. U. Becker o kruhu napsal mj. (2002, s. 132, 133):"K. vede zpátky do sebe, a je proto symbolem jednoty, absolutna a dokonalosti; v souvislosti s tím i symbolem nebes v protikladu k zemi a duchovního v protikladu k hmotnému. Úzce symbolicky souvisí s kolem. Jako nekonečná linie je symbolem času a nekonečnosti... V magických praktikách slouží k. jako účinný symbol ochrany proti zlým duchům, démonům apod."

Ukazují kruh, stopy po kůlech a vyvýšené místo, že na onom místě stála šibenice, na níž byl oběšen tzv. Václav?

Starší zděná stavba, to je pravděpodobně kostel, do něhož nebyl tzv. Václav před svou popravou vpuštěn. To, co autorka považuje za dřevohliněnou stavbu a k ní patřící kamenný kruh, to byla možná ve skutečnosti šibenice, na níž byl oběšen tzv. Václav.

P. Sommer a T. Velímský k vyobrazení kostela napsali (2007, s. 43): "Vyobrazení boleslavského chrámu bylo navíc podnětem k delší diskusi, v níž se historici umění přeli o to, zda je na iluminaci zachycená reálná podoba kostela sv. Kosmy a Damiána nebo zda jde o malířovu fikci." Tzv. Václav nebyl popraven ve Staré Boleslavi, ale na Malostranském náměstí, a to v místě (nebo v jeho blízkosti), kde byla v poslední třetině 11. století postavena rotunda sv. Václava. Biskup Heřman, falzifikátor opisu Gumpoldovy legendy, a iluminátor tohoto opisu pravděodobně tuto rotundu znali a iluminátor možná zobrazil právě ji. Stála-li časově před touto rotundou na jejím místě nebo v její blízkosti starší rotunda, mohla být zobrazena právě ona.

Na iluminaci zobrazující Václavovu vraždu ve Wolfenbüttelském kodexu je zachycena klenba kostela. Pokud by měla pravdivě zobrazovat kostel, do něhož nebyl Václav před popravou vpuštěn, pak by šlo o kamenný kostel na Malostranském náměstí.

Ke hrobům v rotundách uveďme příklad: V rotundě na Pohansku u Břeclavi byly v hrobě č. 153 nalézajícím se v rotundě objeveny ostatky pěti pohřbených osob, v rámci regionu bezpochyby vysoce postavených.

Tzv. Václav byl tedy oběšen, možná až po zabití tehdejšími zbraněmi, před kostelem č. 1. nebo přímo na místě, kde podle historiků stál kostel č. 1, ale ve skutečnosti tam stála šibenice ohraničená kruhem z kamenů nebo stojící na nějakém zvenčí omítnutém válci. Oběšením tzv. Václava nabylo toto místo obzvláštního významu.

43C2. JAKÝ VÝZNAM KLADOU HISTORICI ROTUNDĚ SV. VÁCLAVA A STAVBÁM, KTERÉ JÍ NA STEJNÉM MÍSTĚ PŘEDCHÁZELY

J. Čiháková svůj příspěvek o rotundě sv. Václava do sborníku Svatý Václav (2010, s. 202) zakončila těmito větami: "Místo, kde byla objevena rotunda svatého Václava, je v rámci archeologického výzkumu Malé Strany mimořádným místem s kumulací výjimečných a ve středoevropském prostoru ojedinělých nálezových situací. Současně je místem s dlouhou duchovní tradicí, ukončenou až zrušením jezuitského řádu a farního kostela Přenesení svatého Václava. Její počátky není dosud možné jednoznačně stanovit. Zastaveními na linii zdejší duchovní tradice je jistě stavba (před)románské rotundy z 11. století, neznámá starší zděná stavba (nejspíše) kostela v blízkém sousedství a s největší pravděpodobností i v 10. století sestavený kamenný kruh, pravděpodobná součást dřevohliněné stavby nejspíše sakrálního charakteru. Platí-li závěr A. Merhautové, [Einfache mitteleuropäische, 29 násl.], že rotundy a centrální stavby vůbec nebyly původně určeny pro bohoslužby, že se stavěly nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech, pak prostor pozdější rotundy, z důvodu nám blíže neznámého, náleží k neposvátnějším místům raně středověkého města Prahy. Přestože dřevěné pravoúhlé stavby starší mají znaky běžné pro obvyklou sídlištní zástavbu, nález interpretovaný jako pravděpodobná lidská obětina dává i těmto stavbám výjimečnou dimenzi a naznačuje eventualitu pokračování duchovní tradice zdejšího místa do minulosti hlouběji, než jen do doby úsvitu křesťanství." Proč patřilo místo, kde stála rotunda sv. Václava, k nejposvátnějším místům raně středověké Prahy? Protože právě na tom místě byl oběšen (s menší pravděpodobností po zabití pověšen) tzv. Václav. Kostel starší byl kostel Kosmy a Damiána, před nímž se mohl Václav pomodlit, ale jako odsouzenec na smrt do něho již nesměl. A protože tento kostel stál na místě, které bylo spjato s pohanstvím, tak právě proto byl tento kostel zasvěcen Kosmovi a Damiánovi.

J. Čiháková a M. Müller napsali (2020, s. 446 a 448): "Jak prokázal archeologický výzkum, někdy okolo poloviny 10. století vznikla na tomto místě první evidentně křesťanská sakrální stavba, nejstarší mezi pražskými kostely vně Pražského hradu. Nejspíše ještě v 10. století, nejpozději na počátku století 11., byla nahrazen větším kamenným kostelem [autory označovaný jako kostel 2]. Místo se stalo tradičním centrem křesťanského kultu v raně středověkém městě Praha, pozdější rotunda z konce 11. století je zde až třetí křesťanskou svatyní." - "Je nepochybné, že pro postavení kostela 1 ve 40. či 50. letech 10. století bylo v rámci pražského levobřežního opevněného areálu uvolněno místo jednoznačně mimořádného významu, byť jeho povahu neumíme konkretizovat." Domnívám se, že u kostela č. 1 stála šibenice a že na této šibenici byl oběšen tzv. Václav. Mladší kostel č. 2 možná ještě viděl biskup Heřman a nechal ho zpodobnit v iluminaci opisu Gumpoldovy legendy ve Wolfenbüttelském kodexu (Krastěj před Václavem zavírá dveře kostela). Kostel č. 1 byl možná zasvěcen Kosmovi a Damiánovi a zmiňuje se o něm První staroslověnská legenda. Biskup Heřman (tj. falešný Kristián, tj. autor opisu Gumpoldovy legendy atd.) možná nevěděl, že kostelu č. 2 předcházel kostel č. 1.

P. Sommer napsal (2023, s. 14): "...až dosud není na území Čech doložena existence kostela pro 10. století mimo hradní centrum." Nepředcházel však takový kostel rotundě sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí?

43C3. SOUVISEL ZÁHADNÝ KAMENNÝ KRUH NA MÍSTĚ POZDĚJŠI MALOSTRANSKÉ ROTUNDY SV. VÁCLAVA SE ŠIBENICÍ, NA NÍŽ BYL OBĚŠEN TZV. VÁCLAV?

J. Čiháková(2010, s. 201): "Násyp pro stavbu neznámého staršího předrománského kostela (?) pohřbil starší souvrství, které v místě rotundy narůstalo od doby okolo roku 800 do průběhu 10. století. Jako poslední vznikla na povrchu tohoto souvrství nezvyklá konstrukce, v rámci Čech zcela ojedinělá, u níž není vyloučena interpretace sakrální dřevohliněné stavby z 10. století. Projevovala se kruhem o průměru 4,5 m seskládaným z opukových kamenů s upraveným vnitřním lícem, spojeným do souvislé kruhové linie." [...] "Význam kruhu a několika kůlových jam v jeho okolí zůstává nejasný. Jisté je, že není základem kamenné zdi. Patrně náleží ke stavbě dřevohliněné, u níž by vzhledem ke kruhovému tvaru a pozdějšímu sakrálnímu charakteru místa nebyla vyloučena interpretace sakrální stavby 10. století.." [...] "Doba vzniku konstrukce s kamenným kruhem se časově prolíná s dobou života, smrti či translace těla knížete Václava nebo s dobou nedlouho poté. Nelze zatím určit, jak dlouhý interval ji dělí od legendy sepsané nejspíše v době okolo roku 1039 Vavřincem z Monte Cassina. Vedle mladších legend... je Vavřincova legenda jediná, která se zmiňuje o zázraku při translaci těla svatého Václava, k němuž mělo dojít v prostoru dnešní Malé Strany. Jako topografický údaj není uvedena žádná stavba, ale vyvýšené místo, ležící v blízkosti cesty na Hrad. Zde se měl průvod zastavit, mělo zde dojít k shromáždění lidu jdoucího průvodem, veškerého kléru města a knížete, který zde provedl veřejné pokání." [...] "Kamenný kruh (či stavba s kamenným kruhem) nevznikl na prázdném prostranství. Nahradil starší dřevěnou pravoúhlou stavbu, která měla minimálně dva starší také dřevěné a pravoúhlé předchůdce." A poznámka č. 23 na s. 201: "Nezvyklý nález kamenného kruhu propojil s místem veřejného pokání knížete Boleslava I. v ústních diskusích již D. Třeštík." ZÁZRAK - koně se zastavili.. DOPSAT

J. Čiháková a M. Müller si představují, že na místě pozdější malostranské rotundy stály dříve časově po sobě dva kostelíky. Nejstarší nazývají kostel 1. O něm napsali mj. (2020, s. 260): "Kostel 2 nahradil jinou, rovněž výlučnou stavbu na tomtéž místě. Podle kombinace stratifikace a chronologicky citlivých předmětů (keramika a šperky) vznikla někdy okolo poloviny 10. století a my ji označujeme jako kostel 1. Zbyl po ní kruh sestavený z jedné řady plochých opukových kamenů... lícovaných a opracovaných z vnitřní strany kruhu... Z kruhu kamenů se zachovala téměř třetina v západní části, severní partie je skryta v zakonzervované stratifikaci pod severní polovinou lodi rotundy, východní a jižní část kruhu byly nenávratně zničeny pohřbem S2 a základovým výkopem k rotundě... Uvnitř kruhu nebyla zastižena žádná jednoznačná průběžná stratigrafická jednotka charakteru úrovně podlahy, ani jako vrstva, ani jako výrazná styčná plocha."

O možné stopě po kamenném kostele na dnešním Malostranském náměstí si přečtěme ze stránek Matematicko-fyzikální fakulty UK www.nase-rotunda.cz: "Pod trámem se... nalezlo tělíčko novorozence, což nás opravňuje k tvrzení, že se už v 1. polovině 10. století jedná o místo spojené s duchovní tradicí. Tuto domněnku ale potvrzuje až nalezený kruh seskládaný z plochých opukových kamenů... Dlouho si nad tímto kruhem lámali archeologové hlavu, pak ale dospěli k názoru, že je nejspíše pozůstatkem nejstarší kamenné sakrální stavby patrně z 2. poloviny 10. století. Pravděpodobně se tak jedná o první křesťanský kostel na tomto místě a nejstarší kostel vně Pražského hradu."

Kruh v malostranské rotundě zaujal N. Profantovou (2011, s. 22): "Bohužel byla zvolena strategie výzkumu neumožňující další zkoumání například možného vstupu, po němž mohly zbýt v terénu další stopy. Jeho podoba by zásadně přispěla k možnosti interpretace funkce objektu. V sousedství tohoto místa probíhala na přelomu 9. a 10. století dřevěná vozovka široká 3,4 m. Prozatímní výlučnost nálezu neumožňuje jednoznačnou interpretaci, ale souvislost mezi kultovním místem a následnou výstavbou křesťanského chrámu se tu nabízí." Nesvědčí vyvýšené místo a záhadný kruh, že v tom místě stála šibenice?

J. Čiháková a M. Müller napsali (2020, s. 261): "Interpretace nálezové situace nebyla jednoznačná a prodělala vývoj. Při konzultaci přímo v terénu M. Lutovský jednoznačně vyloučil možnost věnce mohyly. Několik sloupových jam v blízkosti obvodu kruhu navozovalo domněnku, že by se mohlo jednat o dřevohliněnou konstrukci kruhového půdorysu. Podrobná stratigrafická analýza provedená v letech 2015-2016 možnost dřevěné či dřevohliněné stavby s dřevěnými sloupky po obvodu vyloučila, neboť sloupky náležejí několika jiným vývojovým fázím. Interpretace kruhu jako vymezení dvourozměrného memoriálního prostoru naráží na absenci pochozího povrchu uvnitř kruhu, shodu materiálu vrstev pod i nad kruhem a překrytí cihlářským jílem."

J. Čiháková a M. Müller (2020, s. 281): "Na základě keramických střepů a současného stavu znalostí a pramenné základny je tak možné datovat vznik násypu pro kostel 1 bezpečně před poslední třetinu 10. století, teoreticky ideálně do první části druhé třetiny 10. století."

J. Čiháková a M. Müller (2020, s. 282): "Pro kruh z plochých kamenů nebyly dosud nalezeny analogie. ...pracujeme s interpretací, že je stupněm v základové řádce či nejspodnějším, symbolickým řádkem kamenného základu stavby a jediným, který při její likvidaci pro vybudování nástupnické sakrální stavby zůstal na místě. Podle archeologického datování prostřednictvím okrajů kalichovité profilace spadá doba výstavby kruhové stavby kostela 1 do pokročilejší fáze 10. století. V jeho polovině nelze uvažovat o možnosti pohanského kultu ve městě pod Pražským hradem, spojeným již delší dobu s tradičně křesťanskou panovnickou dynastií. Pokud interpretujeme stavbu s kamenným kruhem a červeně malovanou hliněnou omítkou pro její výjimečný charakter jako stavbu kultovní, pak se může jednat pouze o křesťanskou svatyni... Nejspíše o první křesťanský kostel na tomto místě a nejstarší pražský kostel vně Pražského hradu. Zdánlivě malý průměr kruhu (4,44 m), který se blíží průměru lodi pozdější románské rotundy sv. Longina na Novém Městě pražském (4,86 m) a který je větší než románská rotunda na hradu Loket (3,55 m), tuto interpretaci nevylučuje. V interiéru lodi kostela 1 se nenacházel žádný soudobý hrob. Chybí tak podnět k úvaze, že by se mohlo jednat o pohřební kapli zakladatele, jak je někdy uvažováno pro velkomoravské kostely 9. století stejně drobných rozměrů... Podle volby cihlářského jílu pro materiál pojiva i pro ,hliněnou' omítku kamenné stavby předpokládáme, že kostel 1 s plošnou výměrou lodi 15,48 m2 měl sloužit pouze jako provizorium. Z kruhového tvaru jeho západní části lze soudit, že byl centrálou, nejspíše rotundou, jejíž východní část včetně apsidy je nenávratně zničena." [...] "Malostranský kostelík přibližně z poloviny 10. století rozšiřuje přehled podobných středoevropských drobných kostelů zvolna se prosazujícího křesťanství, které se do zdejšího prostředí dostávají jako ideový import. Budeme-li pro malostranský kostelík 1 hledat stavbu analogickou kruhovým tvarem i rozměry, najdeme ji v souboru velkomoravské církevní architektury předchozího - devátého - století v podobě rotundy z moravského Pohanska..." - Na téže straně je poznámka 211: "Jen pro doplnění případných interpretačních možností uvádíme eventualitu baptisteria a současně zdůrazňujeme, že pro ni nejsou žádné doklady, ani indicie. ...provizorní kostel 1 zanikl kvůli výstavbě kamenného kostela 2 a že doby jejich existence se vzájemně vylučují."

Na s. 394 a 395 (2020) podávají J. Čiháková a M. Müller stručné informace o jednotlivých zkoumaných stratigrafických krocích (SK) v rotundě. Uveďme charakteristiky stratigrafických kroků vztahujících se k objektu, jimi označovanému jako kostel 1: SK 30: kostel 1 - násyp, do něhož byl zapuštěný základ (vr. 100) stavby, povrch násypu neznámý + stavba kostela, zatlučený vyměřovací (?) kámen; SK 31: kostel 1 - násyp v ploše uvnitř kruhu, nerozlišitelná směs poloh primárních z doby stavby i sekundárně přemístěných při zániku; SK 32: kostel 1 - zánik, široký rabovací výkop zasypán shodným materiálem - ,rozhrnutí' - násypu (jednoznačně vr. 61), uražení výčnělku vyměřovacího kamene; SK 33: kostel 2 - násyp spodní části - často do materiálu násypu pro kostel 1 přimíchán materiál geologického podkladu; SK 34: kostel 2 - násyp horní část - materiál geologického podkladu převažuje, materiál násypu pro kostel 1 zřídka.

Šibenice sloužily také jako odstrašující prostředek. Proto bývaly na dobře viditelném a frekventovaném místě. J. Čiháková a M. Müller se zmiňují o jednom úkolu do budoucna (2006, s. 109): "Otázkou, které bude při zpracovávání výzkumu věnována zvýšená pozornost, je rekonstrukce nivelet původních raně středověkých povrchů a jejich změn, aby bylo možné geologické poměry v okolí rotundy porovnat s údajem z Vavřincovy legendy o ,vyvýšeném místě'." Vavřinec napsal: "...přišli k vyvýšenému místu v řečeném městě, koně táhnoucí vůz náhle se zastavili..."

"Kosmas" ve II, 13 při líčení vpádu Jindřicha III. do Čech napsal: "...přitáhl ke hradu Praze, zarazil před ním vstříc orly na kopečku Šibenici." Vavřincova vyvýšenina a "Kosmův" kopeček je stejná lokalitka. Domnívám se, že šibenice stále na tržišti nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Archeologové se zatím nemohou opřít o nic, co by mohlo prozradit, kde tržiště přesně stávalo. O pražském tržišti se nejdříve zmínil Ibrahim ibn Jakub.

Že šibenice stála v blízkosti kostela, to vyplývá z této věty falešného Kristiána vložené do úst tzv. Václava: "Pronásledovatelé uťali mi ucho a dosud leží mezi stromem, který stojí u kostela, a zdí tohoto chrámu..." "Kosmas" v I, 13 o vrahovi Durynkovi, tj. tzv. Václavovi, napsal: "A ihed odešed, oběsil se provazem na vysoké olši; a odtud ta olše, dokud nebyla poražena - stála totiž vedle cesty - slula olší Durynkovou."

To, že záhadný kruh je pozůstatkem šibenice, by podpořil následující názor J. Čihákové o sakrální stavbě mimo rotundu sv. Václava (2010, s. 200): "Zděná rotunda není v okolí dnešního domu čp. 2/III nejstarší na maltu zděnou stavbou, jakou ve sledovaném období mohl být takřka výlučně kostel. Toto tvrzení je podepřeno třemi nálezovými situacemi [J. Č. je uvedla na téže straně v poznámce 20.] "Kde starší zděný kostel (?) stál, není jasné. Nejspíše to však nebylo místo pozdější rotundy, protože zde se rozkládalo jeho staveniště, posléze porušené základovým vkopem pro rotundu." Trvá J. Č. na tom, že v blízkosti pozdější rotundy stál starší zděný kostel, nebo tento její předpoklad padá jako důsledek toho, že v současné době J. Čiháková předpokládá, že před postavením rotundy stál na jejím místě nejdříve kostel 1 a poté kostel 2? OVĚŘIT

Symbolický význam kruhu vysvětluje i U. Becker (2002, s. 132, 133; zkráceno): "K. vede zpátky do sebe, a je proto symbolem jednoty, absolutna a dokonalosti; v souvislosti s tím i symbolem nebes v protikladu k zemi a duchovního v protikladu k hmotnému. Úzce symbolicky souvisí s kolem. Jako nekonečná linie je symbolem času a nekonečnosti, často znázorněným v podobě hada hryzoucího vlastní ocas. V mag. praktikách slouží k. jako účinný symbol ochrany proti zlým duchům, démonům apod. S tím také souvisí ochranná funkce, která se přisuzovala opasku, prstenu, obruči, kruhovým amuletům atd.".

Domnívám se, že kruh z plochých kamenů možná nějakým způsobem souvisel se šibenicí. Červená barva omítky i kruh mohly mít symbolický význam. Legendy na tuto barvu narážejí zmínkami o Václavově krvi. Na svou dobu mimořádná šibenice by byla možná mimořádnou proto, že na ní byla oběšena mimořádná osoba. Šibenice byla v místě, o němž se Vavřinec zmiňuje jako o vyvýšeném místě.

Pokud objekt označovaný archeology jako kostel 1 byl skutečně kostelem, potom se šibenice nacházela nedaleko onoho kostela 1. V krajním případě mohl být tzv. Václav dokonce pověšen na stromě.

Stopou po šibenici zřejmě nejsou stopy po dřevěné stavbě, o níž píše N. Profantová (2020, s. 47): "Pod rotundou sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze odhalil archeologický výzkum doklady dřevěné, pravoúhlé stavby s ostatky nemluvněte uloženého zřejmě jako stavební oběť. Nabízí se tak úvaha o vyvýšeném místě pohanského kultu, které v desátém století překryla křesťanská svatyně. Jde o úvahu sice přesvědčivou, ale opět je to jen pravděpodobná hypotéza."

Vraha Spytihněvova synka, tj. tzv. Václava, skryl "Kosmas" za Durynka. A Durynk podle "Kosmy (I, XIII) oběsil se provazem na vysoké olši; odtud ta olše, dokud nebyla poražena stála totiž vedle cesty - slula olší Durynkovou. "Kosmas" musel fakta poněkud pozměnit. Skutečný vrah se nejmenoval Durynk, ale tzv. Václav; nešlo o vysokou olši, ale o šibenici (spíš nebo navíc o šibenici na vyvýšeném místě, tj. pahorku, nebo na umělém "podstavci"); nebyla poražena olše, ale ona šibenice, důvodem nebyla cesta, ale stavba rotundy.

43C4. ČERVENÁ BARVA OMÍTKY ÚDAJNÉHO KOSTELA 1

O červené barvě jako o symbolu napsal M. Lurker (2005, s. 437, heslo: rudá barva, červeň): "...v Helladě se mrtví přikrývali rudým přehozem." [...] "Je to barva života, vášně a lásky." [...] "Č. má již ve zvířecí říši význam signálu ,nebezpečí'...; u lidí symbol krve, boje a smrti. Ve starém Egyptě znamenalo ,učinit rudým' totéž co ,zabít'. V bibli je to barva hříchu a pokání... zrudlý šat Mesiáše lisujícího hrozny... byl později považován za poukaz na Kristovu oběť smrti. Germánská sága o Tidrekovi vypovídá, že r. b. znamená boj a nesvár. Ve středověku byla r. barvou zpečetění rozsudku smrti, právě tak jako oděv popravčího a až do novověku také soudcovský talár."

J. Čiháková a M. Müller (2020, s. 262-263): "Pro prostředí sídlišť raného středověku je cizorodým prvkem výskyt zvláštní mazanice s hladkým, při vyzdvižení (za vlhkého stavu) s lesklým červeným povrchem... vyzdvižené z vrstev souvisejících s kamenným kruhem v počtu 65 kusů. Na základě expertiz, které prováděl v roce 2016, Jan Zavřel konstatoval natírání povrchu těchto zlomků speciálním roztokem červené železité barvy... V českém prostředí je zde získaný soubor hliněných omítek se speciální úpravou povrchu zcela mimořádný. Mikroskopické vyhodnocení tří petrografických výbrusů a mikroanalýza povrchu prokázaly, že hladký povrch byl opatřen červenou a červenookrovou barvou z oxidů železa spolu s vápenným nátěrem, aniž by byla jednoznačná posloupnost obou nátěrů. Prohlédnuto bylo všech 65 fragmentů s výsledkem, že základní hmota hliněné omítky je kompaktní, jílovitá, neobsahuje vápnitá zrna a jen ojediněle negativy vegetace. Interpretace zlomků hliněných omítek je jednoznačná. Vzhledem k nátěru, kterým byly přetřeny, přichází v úvahu pouze omítání stěn nadzemní stavební konstrukce. Do cihlově červena vypálená mazanice je vnější částí hliněného omazu, který jen zřídka byl propálen v celé tloušťce. Zjistili jsme jen 10 fragmentů, na jejichž rubu se zachovaly otisky. Protože byly hladké, bez struktury dřevěných vláken a bez otisků prutů, interpretujeme je jako otisky kamenů... Mocnost hliněné omítky dochované v celé její tloušťce se v těchto případech pohybuje od 1,0 do 5,5 cm, většinou však mezi 3 a 4 cm... Mocnost fragmentů, u nichž rubové otisky chybějí, nedosahuje v drtivé většině ani 2 cm, jen u 6 z nich tloušťka činí 3-4,4 cm. Průřez vrstvou hliněné omítky je kompaktní, zcela homogenní, bez opakovaného nanášení... Nemůžeme rozhodnout, zda natíraná hliněná omítka pokrývala exteriér či interiér stavby, ani nevíme, jakým způsobem k propálení došlo - zda součástí technologie bylo záměrné, řízené opálení omazané stavby s cílem získat trvanlivější povrch ještě před nabarvením, nebo byl omaz již hotové, barvou natřené budovy propálen nežádoucím požárem... Stopy požáru jsme však přímo nenalezli. Stratigraficky jsou fragmenty omítek spojeny jen s vrstvami uloženými po zániku kamenného kruhu."

K červené barvě omítky stavby označované jako kostel 1 se zřejmě vztahují tato slova václavských legend. První staroslověnská legenda o sv. Václavu (možná napsána pravým Kristiánem): "A jeho krev, která se po tři dny nechtěla vsáknout do země, třetí večer, jak všichni viděli, vystoupila chrámu nad ním. A tu všichni žasli." DOPLNIT PŘEKLADATELE Je uveden chrám. Není uvedeno, zda krev zmizela nebo byla odstraněna či zůstala stěna od ní zabarvena. U N. J. Serebrjankého najdeme tento překlad: "Krev pak jeho, když nechtěla po tři dni jíti do země, v třetí pak večer, ani (to) všichni viděli, chrám vzešel nad ním." Překlad u Serebrjanského ukazuje, že na místě, kde byl tzv. Václav zavražděn (to je lokalizováno červenou barvou) byl postaven chrám. Byl to zřejmě kostel, předcházející rotundě sv. Václava na dnešním Malostranském náměstí. - N. J. Serebrjanskij napsal (1929, s. 53): "Vypravování o zázračném zjevení chrámu nad tělem Václavovým se čte i v charvátsko-hlaholské redakci a bylo jistě již v původním znění legendy, třebaže výklad této příhody není jasný." - Crescente fide: "Jeho bezduché tělo chvatně uložili do hrobu a jeho nevinnou krev, která postříkala zemi i prkna, smyli vodou. Když však vstali druhého dne ráno, spatřili na témž místě prolitou krev a znovu ji vodou smyli. A když vstali třetího dne, opět spatřili na řečeném místě prolitou krev a musili ji smývat vodou potřetí." O kostele na tomto místě nepadne slovo. Rovněž není sděleno, jestli třetí den uspěli, nebo ne. - Gumpoldova legenda: "Po vznešeném umučení přestatečného bojovníka Božího někteří služebníci podle rozkazu smývali vodou krev, která právě v hodině mučednické smrti se v krůpějích objevila na stěnách kostela, a docela ji setřeli. Ale když příštího dne tam přišli, spatřili, že krev nejinak než poprvé na témž místě lpí a dělá na stěně skvrny. Nemálo poděšeni tímto úkazem přinesli opět vodu a krev se snažili ještě pozorněji smýti. Když se nazítří vrátili, aby zjistili, zda se i tentokrát marně namáhali, seznali, že stěna neméně je zbarvena krví, ačkoli byla třikrát umyta. Velmi se tomu podivujíce upustili od další námahy s umýváním a stěna ta se až dodnes skví barvou kapek krve jako posvátným znamením, jak jsme z vypravování pravdomluvných svědků opětovně zvěděli." Domnívám se, že červená barva má v citovaných legendách prozradit, o jakou stavbu se jedná.

J. Čiháková a M. Müller (2020, s. 265): "Současný výskyt mimořádných červeně natíraných hliněných omítek, mimořádného kruhu z kamenů ve spojení s cihlářským jílem a rozměrů převoditelných na celé antické měrné jednotky je východiskem pro interpretaci kamenného kruhu jako pozůstatku trojrozměrné stavby – kostela. Podle našeho mínění se při hledání interpretace kruhu z kamenů jedná o první, nejspodnější řádek základu kamenné stavby pojené cihlářským jílem, jejíž stěny byly pokryty hladkou, postupně bíle a červeně natřenou hliněnou omítkou. Nejspodnější řádek základu zapuštěného do záměrně navršeného násypu sestával z řady kamenů poskládaných do kruhu důsledně akcentujícího obrys interiéru budoucí stavby. Druhá a následné vrstvy kamenů již byly dle našeho mínění kladené v celé šířce zdi. Při bourání stavby byl základ rozebrán k dalšímu využití stavebního materiálu. Proč zůstal ponechán nejspodnější řádek? Z piety? Z nevědomosti, protože nedosahoval vnějšího líce základů a při rozebírání si ho nevšimli? Neumíme zodpovědět. Dle našeho mínění byla při vybírání kamenů v celé šířce základového zdiva plocha ve větším rozsahu snížena a zpětně zahrnuta... materiálem násypu, do něhož byl základ před jistou dobou zapuštěn."

43C5. ZVÍŘECÍ OBĚTI A LIDSKÁ OBĚŤ NA MÍSTĚ POZDĚJŠÍ ROTUNDY SV. VÁCLAVA

J. Čiháková a M. Müller napsali o nálezu kostí zvířat (2020, s. 268): "Mimořádným nálezem, který by snad mohl vypovídat o tehdejších stavebních zvyklostech, je několik zvířecích kostí podle naší interpretace odkrytých v pozici, do níž byly záměrně uloženy. Dle našeho názoru nebyly součástí odpadu přemístěného do násypu. První z nich je koňská čelist ve vrstvě 63, překrytá cihlářským jílem..." [...] "Z úrovně 198,94, na které byl navršen násyp pro kostel 1, byla vyhloubena mělká (8 cm) jamka o průměru 40 x 30 cm, do níž byly pod říčním valounem vloženy dvě zkřížené kosti velkého domácího savce, další velká kost ležela v sousedství a nedaleko se nacházela čelist prasete... Používání velkých kostí velkých domácích zvířat k rituálům spojeným se zakládáním staveb jsme na Malé Straně registrovali již dříve... Do rohu základového výkopu... byla na dno... uložena hlava (nebo preparovaná lebka?) tura domácího..."

K zvířecím kostem v základech staveb napsali J. Čiháková a M. Müller (2020, s. 269): "Podle našeho mínění doklad rituálů praktikovaných při zakládáni staveb: na dno výkopu pro základy kovárny [na dnešním Malostranském náměstí] z 10. století byla blízko rohu na dno základu přiložena k nejspodnějšímu dřevu hlava/lebka tura domácího. Jak uvádějí N. a M. Profantovi (2000, 53), bývala hlava tura častou stavební obětinou. Jako příklad zmiňují nálezy v polském Naklu... či z 10. století dobytčí lebku v SZ nároží základů domu ve Wolinu... Z 11. století je, také ve Wolinu, registrována jako stavební obětina lebka koně..." N. Profantová a M. Profant navíc uvádějí (2004, s. 145) koňskou hlavu v hradbě v Zabrušanech (9. stol.), ve Strachotíně na Moravě, pod valem hradiště v polském Bonikowě (pol. 8. stol.). Připomínám, že se domnívám, že Přemyslovci přišli do Čech možná z Wolinu nebo jiného pobaltského hradiště a jejich hlavním hradištěm se stalo hradiště u Zabrušan. - Pojmenoval některý z potomků Strachotín po Wistrachovi?

J. Čiháková a M. Müller k nalezené lidské oběti napsali (2020, s. 448): "Poslední stavební fáze před vznikem kostela 1 - fáze 10 - poskytla doklad lidské stavební obětiny z 10. století. Jev naprosto mimořádný, s nímž se archeologie v Čechách dosud nesetala. Tato, i v evropském rozměru zcela unikátní nálezová situace, nám pootevírá dvířka do světa tehdejších rituálů a naznačuje, že v době před zbudováním první křesťanské stavby - kostela 1 - disponovalo toto místo určitým statutem. Nemůžeme zodpovědět, zda tato výlučnost je dána statutem duchovním - kultovním, nebo sociálním. Neexistují žádné podklady pro mínění, že by zdejší místo ve strategické poloze v sousedství významné komunikace sloužilo před stavbou křesťanských kostelů potřebám pohanského kultu."

N. Profantová a M. Profant o lidských obětech napsali mj. (2004, s. 146-148): "V historických pramenech je doloženo také obětování vdov či souložnic, pokud šlo o pohřeb významného muže." [...] "Zvláštní skupinou jsou oběti stavební, kde jde o oběti zvířat, výjimečně i lidské. - Již pro 6. století je byzantskou zprávou doloženo zabíjení přebytečných nemluvňat, zejména děvčat, o této praxi u Luticů a Pomořanů se zmiňuje i Ebbo ve 12. století."

44C1. BOLESLAV I.

Boleslav I. nezavraždil nebo nenechal zavraždit tzv. Václava. Kdyby to provedl, bylo by jméno Boleslav natolik zprofanováno, že už při snaze učinit z tzv. Václava světce, by žádný kníže jméno Boleslav při nastoupení na knížecí stolec nepřijal. (Všichni naši Boleslavové se původně jmenovali jinak.) S tzv. Václavem proběhl soud a byl popraven. Jméno Boleslav zprofanoval až Boleslav III., vrah především Vojtěcha.

Boleslav I. byl synem Vratislava I., který zřejmě vládl dříve v části Polska než v části Čech. Část Čech možná získal až po smrti Svatopluka (894). Proto se možná Boleslav I. narodil v Polsku. Po Vratislavovi se možná jmenuje polská Vratislav (Wroclaw). Vratislav měl možná velmi blízký vztah k Mazovsku. Byl možná tím knížetem na Visle, kterého Metoděj, pokud zemřel až po roce 885, nutil k přijetí křesťanství.

Podle historiků "Kosmas" osobu a vládu Boleslava I. značně zkreslil. Přečtěme si, jak tento názor formuloval M. Lutovský (2005, s. 25): "České historické povědomí, formované od 12. století Kosmovou kronikou, přistoupilo na manipulaci učeného kronikáře a postupně zaměnilo význam, dějinnou roli a velikost otce a syna. V Kosmově pojetí byl Boleslav I. pouze bratrovrah, nezasluhující ,slouti rodným bratrem muže svatého', o jehož činech ,nebylo hodno co zaznamenat'. Boleslav II., ,ušlechtilý fík' zrozený ,z bodláčí' byl pak podle Kosmy téměř ideálním panovníkem - vítězem nejvítěznějším, milovníkem míru, ochráncem vdov i otcem sirotků; navíc až on měl údajně rozšířit panství Přemyslovců ,až k horám za Krakovem, jež slovou Tatry', tedy tam, kam podle hodnověrnějšího soudobého svědectví Ibrahima ibn Jakuba sahalo už za Boleslava I. Kosmas byl v podstatě oficiálním kronikářem rodu, který svoji velikost odvozoval především od zemského patrona a příslušníka vlastní rodiny, svatého Václava. Nemohl proto logicky oslavovat muže, který dal Václava zabít. Zásluhy otcovy proto přenesl na syna. Historické bádání se však dnes víceméně shoduje na tom, že především Boleslav I. byl panovníkem, jenž se po mocenské, vojenské i náboženské stránce zasloužil o český stát." Jenomže "Kosmas" psal takto o Boleslavovi I. jenom ve "veřejné" vrstvě, ve vrstvě, která nemohla pobouřit třetí oko. To, co se mu podařilo zašifrovat do skryté vrstvy, líčí Boleslava I. a také tzv. Václava zcela jinak. tzv. Václav ve skryté vrstvě je líčen jako nevídaný darebák, Boleslav je mnohem morálnější a jako panovník schopnější a hodný obdivu. Kdo pro "Kosmovo" psaní použije slovo manipulace, ten "Kosmovi" křivdí.

Boleslav jakožto podle legend vrah knížete tzv. Václava musí být ve viditelné vrstvě "Kosmovy" kroniky odsuzován a líčen v nejhorších barvách. Tak je tomu např. v I, 19, v níž Boleslav vlastnoručně zabil prvního mezi staršími, protože neuposlechl jeho rozkaz. První mezi staršími je míněn tzv. Václav, ovšem na tomto místě je jeho smrt zkreslena. Ve skutečnosti mu meč nepřeťal krk, ale byla mu dána na krk oprátka. Když "Kosmas" líčil třetímu oku Boleslava v nejhorších barvách, vymyslel hororovou příhodu, jak Boleslav nechal postavit hrad u řeky Labe, s hradní zdí postavenou po římském způsobu. Hrad "Kosmas" nepojmenoval, jenom ho lokalizoval k řece Labi. "Kosmas" sice zřejmě ukazoval na Starou Boleslav, tento hrad však byl založen zřejmě již dříve. Při svém založení by se tedy nejmenoval Boleslav. Když první mezi staršími, tj. již knížecího stolce zbavený tzv. Václav, odmítl hrad stavět, Boleslav mu usekl hlavu. Boj o hrad je zde zřejmě symbolem boje o vládu ve státě. Předáky stavěný nový hrad je možná Nový hrad, a jím jsou možná míněny stavby na dnešním Pražském hradě: knížecí palác a další opevnění areálu. Blíže zde viz kapitolu Co "Kosmas" prozradil čtenářům...

Je možné, že Boleslav I. vládl zpočátku souběžně s tzv. Václavem na různých územích (Vratislav každému z nich přidělil část území). Boleslav vládl především na sever od Boleslavi a tzv. Václav vládl možná na jih od Boleslavova panství. Dohromady vládli většině Čech a části Polska. Když se tvořila zakladatelská pověst Přemyslovců, dostal český Romulus jméno Boleslav (do té doby se jmenoval Vojslav) a český Rémus jméno Václav (jako kníže se pravděodobně jmenoval Lstibor). Z významově stejných jmen dostal Vojslav jméno Boleslav možná úmyslně proto, aby bylo napovězeno, že Boleslav vládl severně od knížectví, kde vládl tzv. Václav. D. Kalhous v ČT ve Studiu 6 víkend dne 28. 9. 2020 řekl: "Jméno Boleslav odkazuje původem jména spíš k oblasti Polabských Slovanů, k Polsku..."

Boleslav I. pravděpodobně nerozšířil český stát v takové míře, jak se soudí. Rozsáhlá území zdědil po svém otci Vratislavovi. Další velké území získal porážkou tzv. Václava. Viz zde kapitolu Jaké území ovládal Boleslav I.

"Kosmas" měl při líčení života a skutků Boleslava I. svázány ruce dobovou ideologií. Legendy vylíčily Boleslava I. jako vraha svého staršího bratra (ve skutečnosti strýce) tzv. Václava, pozdějšího světce. A český "národ" musel mít svého světce, mělo-li být zřízeno pražské biskupství. Obraz vyvrhele Boleslava a svatouška tzv. Václava nemohl "Kosmas" narušit. Řešil to tím, že Boleslavovy kladné činy přiřkl někomu jinému: rozšíření českého státu Boleslavu II. a vyhlášení dekret nebo části dekret Břetislavovi I. Zásluhy na zřízení biskupství jsou Boleslavovi I. rovněž upřeny. Můžeme si být tedy jisti, že informace o tom, že Boleslav II. byl otcem sirotků a ochránce vdov se má opravdu vztahovat k Boleslavovi II.? Neušetřil Boleslav I. život Václavovu synovi (případně Václavovým dětem) a neochraňoval vdovu po tzv. Václavovi?

Manželskými syny Boleslava I. byli Boleslav II., Boleslav III. Ryšavý (jako mnich nosil jméno Kristián) a třetím synem Boleslava I. byl pravděpodobně polský Měšek. Gallus napsal (I, 3): "Zeměmysl [tj. Boleslav I.] ztrojnásobil památku svých předků jak potomstvem, tak i důstojností."

A který z Boleslavů ve skutečnosti dvacet kostelů náboženství křesťanskému jako věřící křesťan založil a nadal je všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám, hojnou měrou? Byl to Boleslav II., kterému je přiřkl "Kosmas", nebo i to byl již Boleslav I.? M. Lutovský k tomu napsal (2006, s. 97): "...byl-li Boleslav [I.] stavitelem hradů - což je nesporné - musel být i stavitelem kostelů. Spočíval-li na křesťanské ideologii celý stát, musely být křesťanskými centry i pilíře tohoto státu - správní hrady. Stavba dvaceti kostelů, o nichž píše Kosmas jako o díle Boleslava II. Pobožného, se s největší pravděpodobností týká právě jeho otce, Boleslava I. ..."

Je zajímavé, jaké dobré křesťany vychoval ze svých dětí Boleslav I. Především nejstaršího syna Boleslava Pobožného. Dále příkladnou dceru Doubravku (Dobravu), která byla podle Galla velmi dobrá křesťanka Ještě snad větší křesťankou byla Boleslavova druhá dcera Mlada, která podle "Kosmy" vyjednávala s papežem o zřízení biskupství Praze a později pod jménem Marie se stala abatyší u sv. Jiří. Jenomže s pobožností Boleslava II. to zřejmě nebylo nijak slavné, žádná Doubravka, ani Dobrava neexistovala a na zřejmě vymyšlenou Mladu "Kosmas" pověsil činy pravého Kristiána (Strachkvase, arcikněžníka nešlechetníků), tj. pozdějšího krutým ďáblem popadlého (tj. chovajícího se jako ďábel) Boleslava III. Ryšavého.

O Boleslavovi I. se ve 2. polovině 10. století vlivem legend zřejmě všeobecně soudilo, že je vrahem svého bratra, budoucího světce Václava. Dalo by se předpokládat, že Boleslavův syn a vnuk se budou za jeho čin stydět a nebudou vládnout pod stejným jménem jako on. Opak je pravdou, po Boleslavovi I. Ukrutném vládne Boleslav II. Pobožný a po něm Boleslav III. Ryšavý. Jméno Boleslav nejednou pronikne i do knížecího rodu Piastovců, tj. přemyslovské větve od Boleslava I. Všichni čeští Boleslavové se však původně jmenovali jinak: Boleslav I. se jmenoval tak, že z jeho jména byla odvozena domácí podoba jeho jména, a sice Vok. Boleslav II. se původně jmenoval Jaromír a Boleslav III. se jmenoval Konrád Ota. Se jménem Václav to bylo jinak. J. Žemlička napsal (2005, s. 51): "Prvním Václavem po svatém knížeti byl, pokud víme, jeden člen rodu z olomoucké linie, který zemřel roku 1130." Podobně jako se jménem Václav je to i se jménem Ludmila.

Gallus napsal o Boleslavovi (u Galla Zeměmyslovi), že ztrojnásobil památku svých předků jak potomstvem, tak i důstojností. Jeho syny totiž byli Měšek, kníže polský, první Piastovec, Boleslav II., český kníže a Boleslav III. Ryšavý, český kníže a později biskup moravský Bruno, u "Kosmy" Vracen, říkali mu také Bonifác.

44C2. BOLESLAV I. JE ČASTO POROVNÁVÁN S TZV. VÁCLAVEM

Vr. Vaníček o Boleslavovi I. napsal (2024, s. 42): "Osobnost tohoto panovníka máme spojenou s málo zbožným činem, se zavražděním vlastního bratra a zároveň legitimního panovníka, knížete Václava (28. září 935). Nemůže proto překvapit, že pro církevní autory byl příkladem krutosti, jak o tom svědčí ,literární' přídomek Ukrutný (jakkoli tvrdá byla tehdejší doba, a tedy i panovnická praxe). Novější literatura (od 19. století) jej zase spíše oceňovala jako jistou ,osobnost vzdoru', která se postavila na řadu let Říši a za jejíž vlády došlo k rozšíření nadvlády Přemyslovců daleko na východ od Pražské kotliny, až za Krakov, k řekám Bugu a Styru." - "I nejnovější literatura má sklon klást do krajního protikladu Václava a Boleslava, a personifikovat tím odlišné strukturální koncepty; podle poněkud pokrokářského výkladu Dušana Třeštíka byl prý teprve odstraněním Václava vytvořen český stát. Čechy ve 30. letech byly údajně ohroženy mocným Saskem a situace vyžadovala tvrdé kroky; zatímco zbožnější Václav měl být příliš zodpovědný, jeho mladší bratr se rozhodl .jednat rázně'. Po odstranění bratra údajně vybil místní knížata a z jejich držav vytvořil velké jezdecké vojsko, s nímž čelil saským oddílům (v roce 936). V sousedství starých středisek pak systematicky zbudoval menší správní hrady." - Velkou přemyslovskou říši zčásti v Polsku a v Čechách (také v části?) vytvořil již Vratislav I. Před smrtí ji rozdělil mezi svého mladšího bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava. Mezi tzv. Václavem a Boleslavem došlo k boji o moc nad celým dřívějším panstvím Vratislava I. Tzv. Václav byl poražen a stal se Boleslavovým subregulem. Protože se se svým postavením nesmířil a chtěl svou vládu obnovit, byl poslán do kláštera. I z kláštera možná intrikoval proti Boleslavovi, a tak byl roku 936 nebo 937 popraven. Sasové tzv. Václavovi, s nímž byli mnohem blíže spřízněni než s Boleslavem I., v jeho boji s Boleslavem pomáhali. Neohrožovali tedy panství Václavovo, ale Boleslavovo. 

44C3. NEJVĚTŠI LŽÍ O BOLESLAVOVI I. JE TO, ŽE JE VRAHEM TZV. VÁCLAVA

Církev doby "Kosmovy" se na tzv. Václava dívala s velkým opovržením. Přirovnávala ho ke kanci, což je symbol ďábla. Vždyť tzv. Václav se podílel na smrti své matky Ludmily a zavraždil (spíše nechal zavraždit) Spytihněvova synka. S Boleslavem bojoval o moc ve státě (oba totiž vládli souběžně ve dvou knížectvích). Boleslav tzv. Václava porazil a učinil z něho svého subregula, protože tzv. Václav se svého plánu nevzdal, nechal ho Boleslav uklidit do kláštera. Protože tzv. Václav i z kláštera kul pikle, nechal ho Boleslav popravit, přičemž před popravou (oběšením) proběhl s tzv. Václavem soud.

Boleslav k upevnění českého státu potřeboval mít v Praze za každou cenu biskupství a k tomu bylo velice důležité mít domácího světce. Ukázalo se, že jediným vhodným kandidátem může být tzv. Václav. Jeho svatost bylo třeba zdůvodnit. Světcem nemohl být oběšenec. Tak byl v legendách tzv. Václav zavražděn. Boleslav připustil, aby v legendách stál za vraždou tzv. Václava on. V době popravy tzv. Václava se Boleslav jmenoval Vok (Vojslav?) a tzv. Václav měl v době, kdy byl knížetem, jméno Lešek (Lstibor?).

Jednou z prvních svatováclavských legend byla První staroslověnská legenda o sv. Václavu. Tu snad napsal Boleslavův syn pravý Kristián, u "Kosmy" Strachkvas, pozdější Boleslav III. Stál před obtížným úkolem. Na jedné straně vylíčit usmrcení tzv. Václava tak, aby to přispělo k učinění tzv. Václava světcem. Tzv. Václav tedy není popraven, ale zavražděn, teče krev. Na druhé straně usiloval pravý Kristián (napsal-li legendu skutečně on), aby Boleslav vyšel z tohoto lhaní co nejlépe. Boleslav se tedy podle legendy uchýlí k vraždě jakožto mladíček, který dá na ponoukání svých rádců. Pravý Kristián jde v této snaze pošpinit svého otce co nejméně tak daleko, že tato jeho legenda k Václavově svatosti moc nepřispívá.

J. Kalvoda o První staroslověnské legendě o sv. Václavu napsal mj. (2010, s. 58): "Její obsah legendu vlastně neřadí do hagiografické literatury, jak vtipně uvedl znalec české legendistiky František Vacek; toto dílo nepodává žádný důkaz toho, že by svatý Václav byl mučedníkem – líčí jej pouze jako vzorného křesťanského vladaře, jenž zahynul následkem dynastického sporu. Velmi charakteristická je také snaha autora podat knížete Boleslava v mezích možností v co nejpříznivějším světle a přesunout vinu na boleslavské vraždě na jeho okolí." [...] "Zdá se téměř jisté, že v prvních letech po vraždě svatého Václava působila v drobné české církvi skupina kněží mocná staroslověnského jazyka – mohlo to být jen několik osob –, kteří se pokusili vytvořit prodynastickou verzi příběhu Václavovy smrti, alespoň tak prodynastickou, jak to bylo možné na nesmytelných kalužích Václavovy krve." Nějaká krev možná tekla, aby tzv. Václav se k šibenici nějak doloudal, pokud k ní nebyl nemilosrdně hnán, ale o kaluže krve zřejmě nešlo. Nelze však ani vyloučit možnost, že byl na šibenici pověšen už jako zabitý.

První staroslověnská legenda o sv. Václavu tím, že z tzv. Václava neučinila mučedníka a z Boleslava nebezpečnou zrůdu, se přiblížila pravdě daleko více než legendy, které chování a vlastnosti tzv. Václava a Boleslava účelově daleko více polarizovaly.

Kdyby byl Boleslav I. skutečně vrahem tzv. Václava, vládla by pod jménem Boleslav česká knížata Boleslav II. a Boleslav III., zvláště když se původně jmenovala jinak (Jaromír a Konrád nebo Konrád Ota) a jméno Boleslav tato knížata přijala, když nastoupila na knížecí stolec? A vládli by pod jménem Boleslav polští Boleslavové? A přijal by jméno Boleslav III. Slavníkovec Soběslav, vnuk Václavův, který zřejmě byl nějaký čas knížetem v části Čech?

44C4. JAKÁ JMÉNA VYMYSLELI PRO BOLESLAVA I. LEGENDISTÉ A KRONIKÁŘI A NA JAKÉ SKUTEČNÉ OSOBY JEHO ČINY POVĚSILI

Gallus dal v mýtických knížatech Boleslavovi jméno Zeměmysl. Čtenář si měl místo Země myslet slovo pole, neboť tak Gallus ukázal, že Boleslav zpočátku žil a vládl v části Polska (později navíc v části Čech). - Falešný Kristián vylíčil setkání tzv. Václava s nejmenovaným kouřimským knížetem. Ve skutečnosti byl kouřimským knížetem tzv. Václav a nejmenovaným knížetem Boleslav I. Dalimil tomuto nerozuměl a dal nejmenovanému knížeti jméno Rad(i)slav. - V "Kosmových" mýtických knížatech je Vojenem nebo Vnislavem. - Gallus věšel činy Boleslava I. na polského Boleslava III. Křivoústého. - "Kosmas" pověsil rozmach českého státu z Boleslava I. na jeho syna Boleslava II.

44C5. JMENOVAL SE BOLESLAV I. DO ROKU 968 VOJSLAV, DOMÁCKY VOK?

Domnívám se, že se některá česká knížata původně jmenovala jinak. Boleslav I. (Vojslav, domácky Vok), Boleslav III. (Jaromír), Boleslav III. (Konrád nebo Konrád Ota), tzv. Václav (vládl pravděpodobně pod jménem Lstibor). Gallus píše, že se Měšek dříve jmenoval jinak (Dargoměr?). Boleslav Chrabrý se možná původně jmenoval Měšek.

K této úvaze mě vede pouze ten fakt, že zakladatelská pověst, v níž vystupuje vrah a zavražděný, vyžaduje, aby obě osoby byly bratry a měly podobná jména (podobná nemusejí být zvukově, ale mohou být podobná nebo protikladná významově.)

D. Třeštík uvádí tyto dvojice jmen v zakladatelských pověstech (1998, s. 95): jména Romulus a Remus (jejich význam neuvádí), dále jmenuje první anglosaské dobyvatele Hengista a Hursa (,Kůň' a ,Kůň'). Může jít také o jména, která znamenají protiklad. Zde D. Třeštík uvádí ,přemýšlejícího' Prométhea a ,nemyslícího' Epimethea. Pravidla zakladatelských pověstí zpochybňují informace legend, že Boleslav a tzv. Václav byli bratři, a i to, že tato jejich jména jsou jejich skutečná původní jména. Případné Václavovo jméno v arabském prameni rovněž nemusí svědčit o tom, že je to jeho jméno původní. Po tzv. Václavovi nebyla pojmenována žádná lokalita. Hradiště se po něm mohlo jmenovat, jmenoval-li se alespoň po část života jinak. Jmenoval-li se Luboša, mohlo být po něm pojmenováno hradiště Libušín (u "Kosmy" Lubic) nebo Libice, jmenovali se Lstibor, mohlo být po něm pojmenování Lštění.

Jméno Boleslav se mimo legendární prameny objevuje u Widukinda, pravděpodobně na mincích a v legendách a kronikách. Widukind, autor Tří knih saských dějin (tzv. Widukindovy kroniky), uvádí jméno Boleslav, nikoliv jeho jméno Vojslav, které užíval do roku 968. Widukindovy zápisy o Boleslavovi z jeho mladých let však nejsou současné. Když například psal o střetu Boleslava I. s jeho subregulem roku 936, kronikář tuto pasáž zapisoval ovšem až po dalších třiceti letech (M. Lutovský 2006, s. 105). Jméno tzv. Václava Widukind vůbec neuvádí. Jako historikovi mu mohlo vadit, že by měl užít jméno, které vyráběný světec za živa vůbec neužíval, a skutečné jméno prozrazovat nechtěl.

Dřívější Boleslavovo jméno, a to Vojslav, domácky Vok se objevuje: za A) o Vokovi se zmiňuje "Kosmas", za B) u Galla, za C) u Gumpolda, za D) u Ibrahíma ibn Jakúba, za E) u al-Mas'udiho, za F) v martyrologiu v klášteře sv. Jimrama v Řezně (Uolizlao) a za G) na některých mincích se Po Boleslavovi I. bylo pojmenováno hradiště Boleslav, před rokem 968 by se však muselo jmenovat jinak. Dva km západně od Vokovic se nachází hradiště Šárka.

Ad A) V I, 23 "Kosmas" napsal: "Roku... 968. Zemřel předák Vok." Tehdy se tvořila česká zakladatelská pověst a vyráběl se světec Václav. V té souvislosti dostali podle legend vrah a zavraždění nová jména. Vojslav se stal Boleslavem a Lstibor, pravděpodobné jméno vládce, jemuž bylo dáno legendami jméno Václav. Boleslav toto jméno začal užívat, tzv. Václav toto jméno nikdy neužíval, bylo mu dáno po smrti. Roku 968 tedy nezemřel fyzicky nějaký Vok, zemřelo jenom dřívější jméno Boleslava I. - "Kosmas" si pro Boleslava vymyslel mýtické jméno Vojen právě proto, že se dříve jmenoval Vojslav, domácky Vok. - Jestliže "Kosmas" nějakou osobu skrývá za jinou osobou nebo osobu s určitým jménem máme začít hledat pod jiným jménem téže osoby, nechá skrývající osobu oslepit nebo jí oslepením hrozí. Voka nemusí nechat oslepit, toho nechal rovnou zemřít, čímž ho oslepil také. - M. Knappová uvedla (2015, s. 307), že jméno Vlk je variantou jména Vok "Kosmas" v I, 21 napsal: "kníže Boleslav... pozbyl knížectví... spolu s životem. Po něm nastoupil... jeho syn..." [...] "Hle, zrodí se... z vlka beránek." Slovo vlk zde nemá ukazovat na Boleslavův charakter, ale na jeho dřívější jméno. M. Knappová napsala (2015, s. 307): "Vlk, variantou je Vok, české obdoby původem německého j. Volf, tj. ,vlk'." - I u "Kosmy" se objevuje Vojslav (III, 56). Je u něho správcem hradu Hlohov. M. Wihoda v Dějinách Polska napsal o lokalitách majících vztah k Měškovi I. mj. následující (2017, s. 18): "...postupně vybudoval nebo spíše přestavěl soustavu hradisek na Odře, včetně strategicky položeného Hlohova (Glogów), Opolí (Opole) a Vratislavi." Nevyvíjel stavební aktivitu ve Hlohově již Měškův otec Voj(i)slav, tj. Boleslav I.?

Ad B) O českém Boleslavovi I. píše zřejmě i Gallus, ale informace o něm věší na polského Boleslava III. Křivoústého. Ve II, 14 je Vojslav číšníkem. Jde o narážku na hodokvas před Václavovou popravou? Gallus II, 16: "...velmož Vojslav, do jehož péče byl Boleslav svěřen..." Jde o narážku na to, že jméno Vojslav je starší než jméno Boleslav. - Gallus II, 16: "...přijel velmož Vojslav, pěstoun malého Boleslava..." Gallus zde pro jednu osobu použil dvě jména. Jméno původní Vojslav a druhé nově získané. Že jméno Vojslav předcházelo jménu Boleslav, řekl slovem pěstoun. - Gallus II, 17: "Zbyhněv [tj. tzv. Václav]... musí... řídit církev a tomuto mladíčkovi [Boleslavovi] přísluší bojovat. Boleslava... nazývali vlčím synem." Slovo vlčím ukazuje na jméno Vok.- Gallus III, 10: "Nebylo místa, kde by se nemyslelo na Boleslava. Tímto způsobem je nepřetržitě trápil, jako vlk je hned chytal za hlavu..."

Ad C) Gumpold o Boleslavovi I. napsal (kap. 19): "...Boleslav... nezapomínaje, co všechno už předtím proti nevinné oběti nastražil, z doupěte, v němž se skryl, jako vlk, když zezadu napadá beránka...." Gumpold slovem vlk ukazuje na Boleslavovo dřívější jméno Vok (tj. Vlk)?

Ad D) O knížeti Boleslavovi se zmínil ve svém díle Ibráhim ibn Ja´kúb. Ten navštívil při své cestě po Evropě mj. i Prahu. Stalo se tak v zimních měsících let 965-966, podle P. Charváta možná již v zimních měsících let 961-962. ibn Jakúb by tedy byl v Praze v době, kdy se Boleslav ještě jmenoval Vojslav. Stejný autor, P. Charvát, uvádí (2007, s. 197): "Ibráhímův text se v úplnosti nezachoval." […] "Výpisy z Ibráhímova textu zachovali autoři 11. století al-Udrí a al-Bakrí, spisovatel 13. století al-Kazvíní a dále geograf 15. století al Himjárí." Při těchto přepisech mohlo dojít ke zkreslení Vojslavova jména, dokonce by mohlo být napsáno jeho nové jméno Boleslav. O ibn Jakúbově textu psal arabista I. Hrbek (1951). Na s. 269 podává tuto informaci: "Používám proto této příležitosti, abych zde podal první českýpřeklad zprávy arabského cestovatele o Čechách, pořízený z arabštiny." Nebylo jednoduché převést arabsky zapsaná osobní a místní jména do češtiny. I. Hrbek se z jistě více problémů zmínil o tomto (s. 267, 268): "Ovšem vzhledem k zvláštnostem arabského písma, které vyjadřuje jen souhlásky, zatímco samohlásky nejsou nijakým způsobem značeny, naskytlo se množství problémů v luštění místních i osobních jmen, obsažených ve zprávě." Jak dalece se mohlo jméno změnit, ukažme si na příkladě: Název města Magdeburg nebo Merseburg získal v arabštině u Ibráhima podobu Mádí frg.- Jméno Boleslav se u ibn Jakúba objevuje dvakrát. V přepisu z arabštiny vypadá u I. Hrbka v obou případech takto (s. 269): krále Bújislava, země Bújislava. Dodejme, že I. Hrbek se domníval, že Bújislav je kníže Boleslav II. - I. Kropáček uvedl, jak ho transformoval arabista I. Hrbek (1996, s. 57): "His transcription of Prince Boleslav´s name as Būyislāv gives evidence for palatalized of "l"..." Čeští historici používají tvar Bujisláw (např. Velké dějiny... I, s. 296), Bújisláw (např. M. Lutovský, 2006, s. 208). Historici se domnívají, že došlo k této změně: Boleslav – Bújislaw, já se domnívám, že došlo k této změně: Voj(i)slav – Bújislav.

Ad E) V díle Rýžoviště... al-Mas'údího, zachovaného v pozdějších opisech, je zmínka o vládci Volyňanů. Jeho jméno v přepisu do arabštiny a zpět do češtiny zní Wán.dž S.láf. Historici se domnívají, že jde o jméno Václav, jméno českého knížete, nikoliv nějakého regionálního vládce. Tzv. Václav však ve 40tých letech 10. století, kdy bylo dílo napsáno, již nežil. Vládl Boleslav I., ale tehdy ještě pod svým dřívějším jménem Vojslav (Vok). - Jméno Vojslav bylo převedeno do arabštiny a z arabštiny zpět do češtiny. Arabové nepsali samohlásky, takže ze jména Voj(i)slav dostali Vjslv a navíc jejich souhlásky nezněly stejně jako souhlásky české.

Ad F) Vr. Vaníček se zmínil o Boleslavově jménu v nekrologiu (2014, s. 137): "Nejstarší martyrologium kláštera sv. Jimrama v Řezně uvádí 28. září svátek Uenzezlai, který byl dux Boemanicus iustus et religiosus, zabitý od svého bratra Uolizlao." Nedospějeme od jména Uolizlao ke jménu Vojislav snadněji než ke jménu Boleslav. Je ovšem možné, že písař jméno Boleslav zkomolil. Hlásky v a b se někdy zaměňují, například vrabec/brabec.

Ad G)O denárech na pražském tržišti se totiž zmiňuje Ibrahim ibn Jakúb, který navštívil Prahu v letech 965/966 nebo 961/962. Otázkou je, zda šlo o denáry české. L. Polanský se v článku z roku 2006 věnuje spornému přiřazení několika denárů (Soběslavnebo Boleslav?). Přečtěme si jedno jeho souvětí ze stran 102 a 103: "Podobnou koruptelu jména Boleslav, jako je na lícních opisech typu I, opět nacházíme na variantě byzantizujícího typu +BO[ZVOV+ (Cach 87) a především na několika variantách mečového typu – staršího +VOEZVOVE: (Cach 50), BVOLEZLVO (Cach 51) a +VO]ZVOV]: (Cach 57) – a na jedné z variant mečového typu – mladšího +EZVOLΛV]D+● (Cach 90), který je blízký ptačím typům (Cach 93-96)." Není možné, že se nám zde objevuje původní jméno Boleslava I., a to Vojslav (Vok)? - Pokud se na některých mincích objevuje jméno Vojslav (sice silně zkreslené), je pravděpodobné, že Boleslav razil mince ještě před změnou svého jména v roce 968. Zd. Petráň napsal (2006, s. 165): "Počátek českého mincovnictví tedy nelze vyloučit po roce 935, s vysokým stupněm pravděpodobnosti jej však lze stanovit až po roce 955." A na straně 166: "Pokud mohu vyslovit svůj vlastní názor, začátek ražby prvních českých mincí bych kladl někam do let 955-962." Naproti tomu J. Videman napsal (2017, s. 13): "Otázkou pak zůstává... jaká poměrná část z několika emisí českého 9bodového typu náleží vládě toho kterého z prvních dvou Boleslavů a zda první z nich vůbec ražbu české mince zahájil. K podobnému závěru dospěl aktuálně i J. Lukas... Konstatuje..., že ražba českých denárů byla zahájena až v 70. letech 10. století, pravděpodobně hned na jeho počátku."

44C6. CO PÍŠÍ HISTORICI O VOKOVI

"Kosmas" nemohl otevřeně napsat, že Václavův vrah se ve skutečnosti nejmenoval Boleslav, ale Vojslav, Vok. Narušovala by se zakladatelská pověst, kdy vrah a zavražděný mají pokud možno zvukově velice podobná a významově shodná jména. A navíc by se mohl čtenář domnívat, že i tzv. Václav se původně jmenoval jinak, což je možné.

D. Třeštík o Vokovi napsal (1997, s. 106): "První datum [968] není ověřeno, žádného Voka z té doby neznáme, právě proto, pro svou náhodnost, však budí důvěru. Podobné zápisy se častěji vyskytují v nekrologiích." A v poznámce č. 33 na straně 506 napsal: "Je také možné, že náleží ke skupině záznamů o sv. Vojtěchovi. Vok je totiž domácká zkratka pro ,Vojtěch', nelze tedy vyloučit, že šlo o Vojtěchova předka, zřejmě děda." D. Třeštík o Vokovi napsal (2008, s. 424): "Slavníkův otec, snad totožný s ,comesem Vokem', zemřelým roku 968, si vzal někdy po roce 920 neznámou Babenberkovnu a s ní měl syna Slavníka, jenž se pak okolo roku 950 oženil s dcerou (nebo sestrou) kouřimského knížete (Radslava?)." Slavníkovým otcem byl tzv. Václav, Slavníkovou matkou byla Biagota.

Při hledání, kdo byl Vok, se objevil i názor, že jím mohl být syn Boleslava I., který roku 950 hájil Nový hrad.

Předák Vok měl zřejmě oficiální jméno ve tvaru jména složeného. "Kosmas" si z něho vzal jenom část Vok. Měl k tomu nějaký vážnější důvod? V. Machek napsal u hesla vrah tyto věty vztahující se k vlkovi (2010, s. 698): "...zločinec ( = ubijce člověka) byl prohlášen ,vlkem na posvátném místě', tj. tvorem všude nevítaným, odmítaným, tedy psancem, k němuž bylo právo chovat se jako k vlkovi, kdyby se octl na posvátném místě (ve svatyni ap.)."

M. Lutovský a Zd. Petráň napsali k příbuzenství Voka s Přemyslovci a se Slavníkovci (2005, s. 43, 44): "Z této pravděpodobné domněnky o Vokově významnosti pak vyrůstají domněnky další, již ovšem pravděpodobné mnohem méně. Není podle nich vyloučeno, že comes Vok byl v příbuzenském vztahu jak s Přemyslovci, tak se Slavníkovci; uvažuje se dokonce i o Slavníkově otci. Jako u tolika jiných domněnek spjatých se Slavníkovci lze i v případě Voka konstatovat, že jeho spojení se Slavníkem i s vládnoucí dynastií je samozřejmě možné, není však ničím doložené. Jedinou, i když nepříliš přesvědčivou indicií může být skutečnost, že jméno Vok je vlastně zkrácenou domáckou formou jména Vojtěch." Vok je domácká podoba jména, se kterým začal Boleslav vládnout. Větší příbuznost Voka s Přemyslovci už nemůže být. Boleslav byl synem Vratislava a ten byl starším bratrem tzv. Václava. A tzv. Václav byl otcem Slavníka, tj. Zbraslava. Vok (tj. Boleslav) byl tedy bratrancem Slavníka. - Jméno Vok není zkrácená podoba jmena Vojtěch, ale pravděpodobně jména Voj(i)slav.

44C7. VE KTERÝCH LETECH BOLESLAV I. VLÁDL

Protože jsem přesvědčen, že tzv. Václav byl soudem, v němž měl hlavní slovo Boleslav, odsouzen k trestu smrti a popraven, tak z toho vyvozuji, že Boleslav tak učinil až poté, co se stal knížetem. Takže začátek Boleslavovy vlády nenastává Václavovou smrtí. A protože zřízení pražského biskupství nesmělo být spojeno s Václavovým vrahem, zemřel v písemných pramenech Boleslav dřív (což tvrdí historici), než tomu bylo ve skutečnosti.

Boleslav nejprve vládl zároveň s Vratislavem a tzv. Václavem (Vratislav své knížectví nejprve rozdělil na tři díly), po smrti Vratislava vládl Boleslav zároveň s tzv. Václavem, po čase mu podařilo tzv. Václava porazit a učinit z něho prvního mezi staršími, učinit z něho svého podkrálíčka a nakonec byl tzv. Václav z rozhodnutí soudu popraven. Boleslav I. tedy nebyl knížetem až po smrti tzv. Václava.

Podle historiků zemřel Boleslav I. roku 972. "Kosmas" však v I, 21 píše, že zemřel 15. července 967. Jenomže v uvedené kapitole jsou pod letopočtem (pomineme-li den a měsíc) tato čísla: 2 a 1 (Boleslav druhý, však zbožnou povahou první) a 2 (obé to po zásluze). Připočteme-li k letopočtu 967 tato čísla, dostaneme rok úmrtí Boleslava I. 972. W. W. Tomek přeložil stejné části textu takto: kníže Boleslav druhý [secundus], za žádným druhý [secundus] v šlechetnosti – nýbrž obojí [utraque] dle zaslaužení. Doslovným překladem podruhé užitého slova secundus se nám navýšil součet o hodnotu jedna (2 místo 1). Při stejném počítání nám pak vyjde letopočet 973. Jenomže správný výpočet "Kosmovy" početní hříčky zřejmě vyžadoval, aby se za druhé užití latinského slova secundus dosadila jednička, což odpovídá ne doslovnému překladu slova secundus, ale smyslu kontextu slov: za žádným druhý. Za žádným nenásleduje druhý, ale první.

V I, 32 charakterizuje "Kosmas" Boleslava. Z kontextu se má čtenář domnívat, že jím je Boleslav II. Ale což jestli "Kosmas" za Boleslavem II. skrývá Boleslava I. "Kosmas" možná Boleslava I. zdaleka nenáviděl tolik, jak to vyplývá z jeho viditelných vrstev. Dokonce mu možná mohl být Boleslav I. milejší než kníže tzv. Václav. To však nemohl napsal, a to je důvod zase jeho hříčky. A v textu píše: "Boleslav spravoval knížectví po smrti otcově 32 léta." V I, 21 "Kosmas" k roku 967 připsal: "Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví... spolu s životem." Budeme-li v kapitole I, 32 považovat Boleslava za Boleslava II. a otce za Boleslava I., potom sečtením čísel 967 a 32 dojdeme k roku 999. Tento rok je přijímán jako rok úmrtí Boleslava II. Budeme-li v I, 32 považovat Boleslava za Boleslava I. a otce za Vratislava, potom odečtením čísla 32 od čísla 967 dospějeme k roku 935. Toho roku by měl zemřít Boleslavův předchůdce. Tím byl kníže tzv. Václav a ten podle názoru dnešních historiků zemřel roku 935.

44C8. PROČ DAL "KOSMAS" BOLESLAVOVI I. PŘÍZVISKO UKRUTNÝ

"Kosmas" dal Boleslavovi I. přízvisko Ukrutný (ukrutný - latinsky severus), aby mohl jeho činy pověsit na biskupa Severa, Šebíře. Blíže zde viz kapitolu Vyhlásil Boleslav I. dekrety...?

M. Lutovský napsal (2006, s. 113): "Dobrý Václav a zlý Boleslav není přece historická skutečnost, ale pouhý výmysl, úporný mýtus."

M. Houška upozorňuje na to, řekněme volně svými slovy, že kdyby se Boleslav dopustil takových činů, jak to líčí legendy, nejednal by papež s Boleslavovou dcerou Mladou, s dcerou vraha světce Václava, o zřízení pražského biskupství a nemohl by ji učinit abatyší v klášteře sv. Jiří (Seznam Zprávy: Záhady Josefa Klímy z 19. 9. 2019. Smrt svatého Václava. Jak to nebylo?).

"Kosmas" přidělil Boleslavovi I. jméno Ukrutný, aby ho mohl v některých kapitolách schovat za biskupa Šebíře. Latinská podoba jména Šebíř je Severus. Podle Zd. Quitta a P. Kucharského (2017, s. 219) lze pro krutého člověka nebo krutou vládu užít více latinských synonym, mj. i sevērus. J. Pražák ad. uvádějí u slova sevērus tyto významy: a) přísný, svědomitý, vážný; b) krutý, tvrdý, ukrutný, mrzutý. K biskupu Šebířovi se možná hodí významy přísný, svědomitý, vážný. A významy krutý, tvrdý, ukrutný přisoudil "Kosmas" Boleslavovi. (Na Boleslava se ve skutečnosti vztahují slova Šebíři... zasluhoval bys biskupství a dále možná vyhlášení tzv. Břetislavových dekretů.)

Boleslavova krutost je zobrazena "Kosmou" vymyšleným zavražděním prvního ze starších. Podstatou této příhody je však myslím to, že "Kosmas" sdělil, že tzv. Václav v době zavraždění (ve skutečnosti popravy) nebyl už knížetem, ale podkrálíčkem (prvním mezi staršími), a že po jeho zavraždění se proti Boleslavovi I. již nikdo vojensky nepostavil. Widukind úmyslně časově přehodil smrt tzv. Václava a Boleslavův boj s podkrálíčkem. To, že se tzv. Václav ještě jako podkrálíček proti Boleslavovi vzbouřil, ho nakonec stálo život.

Gallus pověsil informace o Vratislavovi I. na Vladislava Heřmana, o tzv. Václavovi na Zbyhněva a o českém Boleslavovi I. na polského Boleslava III. Křivoústého. K Boleslavovi se vztahuje tato Gallova věta z II, 21: "Poté, co dostal otcovský podíl, začal s podporou bojovníků a rádců cvičit duchovní i tělesné síly a zároveň dospívat ve slávě i v letech v mladíka dobré povahy." - V Gallově kronice je v poznámce 37 (2009, s. 140) napsáno: "Nemanželský syn Vladislava Heřmana [Zbyhněv] se narodil kolem roku 1073 a Gallus z něj... vědomě učinil hlavního soupeře a svým způsobem i přímý protiklad ,spravedlivého' knížete Boleslava III."

"Kosmas" píše o Boleslavovi I. jako o Boleslavovi Ukrutném. Nebyl "Kosmas" k tomuto přízvisku inspirován tím, že Gallus schovává českého Boleslava I. za polským severním knížetem Boleslavem III.? Jeden z významů latinského slova severus (což ovšem neznamená světovou stranu sever) je totiž krutý. Gallus možná píše o polském Boleslavovi III. Křivoústém jako o severním knížeti proto, že za ním schovává českého Boleslava I. a ten je v době vraždy (ve skutečnosti popravy) knížete tzv. Václava spojován s Boleslaví ležící severovýchodně od Prahy.

U Galla je Boleslav III. Křivoústý, za nímž je skryt český Boleslav I., zván severním knížetem. Bylo v Gallově a "Kosmově" době, tedy na počátku 12. století, známo slovo sever? V. Machek u hesla sever napsal mj. (1971) : "Stsl. sěverъ, r. séver [...] Psl. sěverъ ze sēu-eros. Sever byl pro dávného člověka, hledícího při oběti vždy k východu, stranou levou. Tedy patří k *sēu-jo-s>šujь levý." "Kosmas" pro Boleslava I. převzal od Galla přívlastek severní (kníže). A od slova sever přešel k podobně znějícímu latinskému slovu severus, jehož jeden význam zní krutý. Spojení Boleslava I. s latinským slovem severus umožnilo "Kosmovi" prozradit, že tzv. Břetislavova dekreta ve skutečnosti vyhlásil Boleslav I. "Kosmas" je totiž nechal vyhlásit biskupem Šebířem, jehož jméno je českou podobou latinského slova severus.

Když "Kosmas" za některou osobou skrývá osobu jinou, využije toho, že byla první osoba oslepena, nebo ji sám nechá oslepnout či jí hrozí oslepnutím. Biskupa Šebíře se nic z toho netýká, přestože je za ním skryt Boleslav Ukrutný. Přečtěme si však, co napsal J. Chlumský na internetu (Světci k nám hovoří..., Sv. Gervác a Protáz): "Slepý milánský řezník Severus byl na svou prosbu doveden ke schránce s ostatky mučedníků [Gerváce a Protáze] a po doteku této schránky ihned nabyl zraku." "Kosmas" možná předpokládal, že legendu o slepém milánském Šebířovi čtenář zná, proto se oslepováním (nebo alespoň hrozbou oslepení) biskupa Šebíře nezdržoval. Oslepit by ho těžko mohl nechat, ale mohl by s ním spojit slepotu jiným způsobem. "Kosmas" tedy nemusel nechat Šebíře oslepit, aby ukázal, že za ním někoho skrývá, protože mohl předpokládat znalost o milánském řezníkovi Severovi. Rovněž nemusel nechat oslepit Měška, když za něho skrýval Boleslava chrabrého a možná i jiné osoby, protože polské slovo mieżek znamenalo slepec nebo člověka s problémy se zrakem.

Gallus skrývá tzv. Václava za Zbyhněva a českého Boleslava I. za polského Boleslava III. A z jeho líčení můžeme vyčíst, koho Gallus považuje za více bezcharakterního, zda Boleslava nebo tzv. Václava. Ještě dodejme, že autorem Galla a autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů je stejný autor, a sice pražský biskup Heřman.

"Kosmas" šikovně využil jména Šebíř (latinsky Severus) a Boleslavova přízviska Ukrutný. Boleslav Ukrutný se zasloužil o zřízení pražského biskupství. To muselo být zamlčeno, protože tak nemohl učinit Václavův vrah. "Kosmas" zásluhu Boleslava Ukrutného prozradí větou danou do úst Oldřichovi (jméno znamená vládce domu, vládnoucí (bohatým) dědičným statkem, "Kosmas" si to jméno mohl vyložit záměrně špatně jako starý vládce, což Boleslav I. v době, kdy usiloval o biskupství, byl: "Šebíři [Severe]... za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství." Za Šebíře si zde máme dosadit Boleslava Ukrutného (Severa).

Informace o Šebířovi (ve skutečnosti o Boleslavovi Ukrutném), že (I, 41) býval první při ruce při zabíjení divokého kance navazuje na Gallovu kapitolu Boleslav jako chlapec zabil kance (II, 11), která je zde rozebrána v kapitole Boleslav zabíjí kance a medvěda. Zde jenom stručně řekněme, že jak u Galla, tak u "Kosmy" se za kancem se skrývá kníže tzv. Václav. A že byl Severus, na tomto místě Boleslav Ukrutný (Boleslav Severus), první při zabíjení divokého kance, to odpovídá legendárnímu vylíčení zavraždění tzv. Václava, kdy Boleslav dává tzv. Václavovi první ránu mečem. Autor Galla a autoři Kroniky Čechů a jistě někteří další nebo mnozí další církevní hodnostáři se na tzv. Václava dívali v té době s takovým opovržením, že jeho zavraždění (zabití kance) nazývají lahodným zákuskem.

V II, 21 "Kosmas" napsal: "Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen. Zde má "Kosmas" na mysli skutečně biskupa Šebíře.

Napsal jsem, že tzv. Václav byl za Boleslava I. popraven, nikoliv Boleslavem zavražděn. Na druhé straně o tzv. Václavovi píši jako o člověku podílejícím se na smrti Ludmily, jako o vrahovi Spytihněvova synka (v lucké válce Vlastislavova synka) a možná i o vrahovi Vratislava. Situaci tedy převracím: z hodného tzv. Václava legend a zlého Boleslava legend činím zlého Václava a hodného Boleslava. Podívejme se, v jakém pořadí užil jména Václav a Boleslav falešný Kristián vzhledem ke Kainovi a Abelovi: "...Drahomiř... kterouž přirovnati jest... k Evě... která Kaina i Abela porodila. Povilať Drahomiř témuž knížeti dva syny, jednoho jménem Václav, druhého Boleslav." POŘADÍ OVĚŘIT V LATINSKÉM TEXTU Na Drahomíru legendisté pověsili informace o Vratislavovi, a podle legend byli tzv. Václav a Boleslav Vratislavovi synové. Tzv. Václav byl ve skutečnosti synem Bořivoje a Ludmily.

Boleslavova ukrutnost ještě více vynikla, když bylo Boleslavovi II. dáno přízvisko Pobožný.

44C9. RAZIL BOLESLAV I. MINCE?

Pokud razil Boleslav I. mince, v čemž mezi numismatiky nepanuje shoda, potom byl prvním českým knížetem, který je razil.

 "Kosmas" napsal, že roku 968 zemřel předák Vok. Domnívám se, že Vok je totožný s Boleslavem I. Roku 968 nezemřel fyzicky Vok, ale zemřelo jeho jméno. Vok (Vojislav?) přijal roku 968 jméno Boleslav, což souviselo s výrobou české zakladatelské pověsti. Je-li tento "Kosmův" letopočet správný, potom by Boleslav I. měl razit mince až po přijetí tohoto jména, tedy nejdříve roku 968. Názory numismatiků zde cituji proto, aby se ukázalo, zda je nebo není tento můj názor na počátek ražby mincí Boleslavem I. nejdříve roku 968, možný.

J. Paukert k prvním českým mincím napsal (2005, s. 66, pozn. 10 na s. 66, 72, 76/77, 77): "Jeho [Katzova] základní úvaha má obecný charakter a určuje počátek českého mincovnictví do období mezi roky 950, kdy skončilo čtrnáctileté nepřátelství s Bavorskem, a návštěvou Ibrahim ibn Jakuba v Praze 965/966, spíše však o několik let dříve, protože Ibrahim ibn Jakub se na pražském tržišti setkal již s rozvinutým peněžním obchodováním." - "Tento Katzův názor na začátek českého mincovnictví převzal i Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců..." - "O návaznosti českých ražeb na bavorské není přitom pochyby, svědčí o tom jednoznačně písmena pod lomenicí, používaná tehdy výhradně v Bavorsku, zatímco obdobný typ jinde v německé říši měl místo nich kombinaci čárek s křížkem uprostřed." "Máme-li tedy volit mezi čtyřkuličkovým a šestikuličkovým typem jako předobrazem českého pětikuličkového typu, je podle mého názoru pravděpodobnější hypotéza, že to byl typ čtyřkuličkový." - "Pokusme se tedy shrnout dosavadní výsledky našich úvah: a) Rozbor nálezů ukazuje, že nejstarší česká mince je pětikuličkový typ C 1v. b) Pětikuličková analogie v bavorském mincovnictví neexistuje. c) O bavorské předloze nelze přesto pochybovat, svědčí o tom písmena pod lomenicí. d) V bavorském mincovnictví okolo roku 950 se vyskytovaly typy se 3-4-9-6 kuličkami. Jako vzor pro českou pětikuličkovou emisi lze předpokládat 4 nebo 6kuličkový typ. e) Oba mincovní systémy, bavorský a český, musí typově i časově tvořit jeden celek. f) Uvážíme-li, že čtyřkuličkový typ se v Bavorsku vyskytuje až do revolty 953/955 včetně (byť někdy jen na obolech) a že šestikuličkový typ je dnes Hahnem řazen až za devítikuličkový typ, připadá v úvahu jako vzor pětikuličkového pražského typu jen bavorský čtyřkuličkový. g) Uvážíme-li, že vznik další bavorské mincovny v Nabburgu klade Hahn po roce 953 a že počet zachovaných bavorských mincí stoupá v období revolty 953/955, což se dá vyložit jako krytí zvýšené potřeby mincí pro obchod, dá se očekávat, že tohoto boomu se zúčastnil i český stát, a to s malým časovým zpožděním. Dá se tedy oprávněně předpokládat, že počátek rozsáhlejší české ražby nastal ještě před bitvou na Lešském poli v roce 955. h) Vzorem pro nejstarší české mince s 5 kuličkami by mohla být i anomální nabburská ražba Jindřicha I. s 5 kuličkami (1-2-1-1) z let 953-954. Je zajímavé, že v Nabburgu jsou potom raženy 9 a 6kuličkové denáry Jindřicha II., ne však tříkuličkové." "Bavorské vzory pro ražbu českých pětikuličkových denárů jsou tedy soustředěny v letech 953-954, tedy ještě před bitvou na Lešském poli." - […] "Dosavadní úvahy o motivech k zavedení ražby mincí braly v úvahu pouze motivy ekonomické (zahraniční obchod a vybírání daní) nebo prestižní, v současné době převažuje názor o vlivu zahraničního obchodu. Nemusí to však být motivy jediné, víme i o praxi výkupného při obléhání nebo o tributu, uváděna je i souvislost ražby mincí s financováním válek. Nepominutelný je i vliv církve, která jistě upřednostňovala raženou minci pro nákup bohoslužebných knih, rouch a nádobí. V českém prostředí nemusel vycházet tento tlak z církve české, ale ze sídla tehdejší diecéze v Řezně." 

Zd. Petráň napsal (2019, 5. vydání, s. 16): "Dosavadní bádání zatím nasvědčuje tomu, že první přemyslovské stříbrné mince – denáry – byly raženy někdy na počátku 60. let 10. století jako obchodní imitace soudobých mincí bavorských."

L. Polanský k prvním českým mincím napsal (2023, s. 122): "Ostatní teorie přisuzují vznik prvních českých mincí ve shodě s jejich opisy českému vévodovi Boleslavovi. Kdy však začal razit a který z Boleslavů tak učinil, zůstává dodnes předmětem dohadů. K těmto problémům pak přistupují další otázky – chronologie seřazení typů českých denárů a jejich případné rozdělení mezi knížecí nositele stejného jména."

Jestliže se dospěje k pravděpodobné domněnce, že první mince razil Boleslav I. nebo Boleslav II., je na místě pokusit se upřesnit, kdy tak učinil. K názorům některých numismatiků, že počátek ražení českých mincí souvisí se vznikem pražského biskupství, L. Polanský napsal (2023, s. 131): "...spojení počátku mincovnictví se založením pražského biskupství by bylo evropským unikátem."

O původu stříbra pro první české denáry napsal L. Polanský (2023, s. 140): "Když v první polovině 60. let přistupoval k bavorsko-švábské mincovní unii Boleslav I., musel mít zajištěn pro svou kontinuální ražbu stálý zdroj stříbra. V literatuře zmiňovaný přísun kovu z islámských oblastí Hispánie a Maroka za prodej především otroků, mohl být jedním ze zdrojů, ale nikoli stálým a stabilním. Nabízí se proto řešení, že připojením k bavorsko-švábské unii, jsme se stali odběrateli bavorské suroviny s povinností razit stejný typ. V této souvislosti je tak signifikantní, že mezi ztrátovými bavorskými mincemi v Čechách mají naprostou převahu v tomto období nabburské denáry a že právě tyto denáry, resp. jeden konkrétní nabburský typ (kříž s 9 body v úhlech kříže / kaplice s PER pod lomenicí) byl přímým vzorem pro první českou minci (viz níže). Vytěžené stříbro z Rammelsberku se stalo novým významným zdrojem pravděpodobně nejen pro císařské mincovny, ale i bavorsko-švábské, a tím i české. Jeho exploatace způsobila nebývalý nárůst produkce denárů na konci 60. let 10. století."

Jaké denáry viděl íbn Jakúb, k tomu napsal L. Polanský následující (2023, s. 140, 141): "Do tohoto obrazu počátku českého mincovnictví mezi lety 962-965 pak velmi dobře zapadá i zpráva... Ibrahima ibn Jakuba... z cesty do střední Evropy, kterou podnikl v letech 965-966 a při které mimo jiné navštívil i Prahu. Ve své zprávě zachoval nejen svědectví o používání mincí na pražském tržišti, ale také informace o tehdejších cenách a zejména o pevném poměru mezi tzv. šátečky – řídce tkaným plátnem a denárem. Hypotézy posouvající začátek české ražby až za rok 967 Ibrahimovu zprávu relativizují tvrzením, že se jednalo o říšské denáry. Předpokládalo by to ale zavedení pevného poměru mezi ,domácí' a cizí měnou doloženou u nás, i přes nárůst v poslední době, stále přeci jen sporadicky. Nařízení tohoto poměru vůči cizí měně, navíc také ještě poměrně vzácné, však nemá žádné opodstatnění."

Zd. Petráň o Ibrahímu ibn Jakúbovi a o jím viděných mincích napsal (2003,s. 211 a 216): "Podle rekonstrukce Ibrahímovy cesty ze Španělska přes Francii a Německo mezi české Slovany se takřka s určitostí dá předpokládat, že arabsko-židovský obchodník navštívil Prahu v letech 965/966. V poslední době se na základě nové jazykové revize původních pramenů dokonce objevily názory, které Ibrahímovu návštěvu Prahy datují o pět let dříve." - "Ibrahím ibn Jakúb se tedy během své návštěvy Prahy s německými mincemi prakticky nemohl setkat. Jeho dínár-kinšár byl téměř spolehlivě českým denárem Boleslava I. S tímto faktem by se měli zastánci počátku českého mincování až za panování Boleslava II. již konečně vyrovnat." Zd. Petráň se domnívá, že první české mince byly raženy na konci 50. nebo na počátku 60. let 10. století.

J. Lukas a J. Videman to, že Ibrahím ibn Jakúb viděl v Praze české denáry, odmítají. Napsali k tomu (2021, s. 49): "Více či méně jednoznačná tvrzení některých badatelů..., že se jednalo o denáry české provenience, jsou tedy lichá a neodpovídají údajům v cestovní zprávě Ibráhíma ibn Jakúba."

Na některých denárech je jméno Boleslav bez pořadového čísla a jméno Biagota. Biagota byla manželkou knížete tzv. Václava. Když byl tzv. Václav nucen odejít do kláštera a stal se klášterním bratrem, stala se Biagota obrazně jeho sestrou. Poté se stala manželkou Boleslava I. A ten jméno dřívější manželky pozdějšího světce nechal razit na své denáry.

První tři ženy jmenované na českých mincích jsou Biagota, Adiva a Emma. Všem třem je společné to, že nejsou na denárech jmenovány proto, čím byly v době ražby denárů s jejich jménem. Všechny jsou jmenovány kvůli tomu, čím byly dříve. Biagota byla možná vnučkou Liudolfa, bratra Jindřicha I. Ptáčníka, a než se stala manželkou Boleslava I., byla manželkou tzv. Václava. Adiva byla dcera anglického krále Edwarda I. Staršího a švagrovou Oty I. Stala se manželkou Slavníka, matkou Soběslava a Vojtěcha. Byla totožná se Střezislavou. Emma, manželka Boleslava II., byla dříve manželkou Karlovce Lothara I., takže se honosila titulem královna.

Podle L. Polanského začal razit první české denáry Boleslav I. mezi lety 962-965. V takovém případě by zřejmě na nich nemohlo být jméno Boleslav. K roku 968 "Kosmas" napsal, že zemřel předák Vok. To je zřejmě domácký tvar dřívějšího Boleslavova jména, a to Vojslav (s menší pravděpodobností Vladivoj). Roku 968 nezemřela fyzická osoba zvaná Vok, ale "zemřelo jméno" Vok. S tvorbou české zakladatelské pověsti a s výrobou světce Václava bylo totiž třeba vytvořit dvojici podobnou bratrům Romulovi a Rémovi. A tak byla vytvořena dvojice Boleslav a Václav. Vojslav toto jméno přijal, začal pod tímto jménem vládnout a s tímto jménem, když "zemřelo jeho jméno" Vok/Voj(i)slav razil mince. Jeho "protihráč", vládnoucí možná pod jménem Lstibor, jméno Václav zaživa nikdy neužíval. I kdyby tedy razil mince (což zřejmě nečinil), nebylo by na nich jméno Václav. - Pojmenování českého knížete u ibn Jakúba by tedy nemělo být z arabštiny do češtiny převedeno jako Bújislav, ale Voj(i)slav a jméno Wán.dž S.láv u al-Mss'údího by se nemělo chápat jako Václav, ale rovněž jako Voj(i)slav. Světec Václav se za svého života nikdy Václav nejmenoval. Wán.dž S.láv by tedy musel být nějakým jihočeským knížátkem, což je zřejmě nepravděpodobné.

M. Mašek k počátku českého mincovnictví napsal (2024, s. 92): "Současná česká numismatika vychází z předpokladu, že nejstarší české mince byly raženy někdy v závěru vlády přemyslovského knížete Boleslava I. (935-972). V době jeho vlády zaznamenal raný český stát prudký rozmach. K zajištění jeho funkcí Boleslav zřejmě dokázal využít i emise vlastních mincí, napodobujících na trhu známé a používané bavorské denáry."

44C10. BOLESLAV I. JEDNÁ O ZŘIZENÍ PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPSTVÍ

"Kosmas" nemohl ve viditelné vrstvě připustit zásluhy Boleslava I. o zřízení pražského biskupství a rovněž to, že o jeho založení jednal s papežem Strachkvas. Proto ze Strachkvase učinil Mladu (nebo za Strachkvase nechal jednat Mladu, pokud existovala). A předtím, než ji do Říma vyslal, nechal v rozporu se skutečností zemřít Boleslava I. již roku 967. To je důvod (jak soudí historikové), proč v tomto případě napsal chybný letopočet Boleslavova úmrtí.

Podle D. Kalhouse (2004, s. 205) jednání u kurie zahájil Boleslav I. asi před rokem 968 a souhlas papeže asi získal poměrně snadno. Boleslavu II. se podařilo nakonec alespoň roku 975 dosáhnout toho, že počátkem roku 976 vysvěcením prvního pražského biskupa Dětmara vznikla samostatná pražská diecéze, která byla spolu s Moravou a jejím biskupem svěřena pod obedienci mohučského arcibiskupa. Na s. 200, 201 D. Kalhous napsal: "Vzhledem k tomu, že se obecně předpokládá, že jednání společně zahájili Boleslav I. a jeho zeť Měšek I., protože to koresponduje s první zmínkou o polském biskupu Jardanovi, zdá se, že je lze chronologicky zařadit do doby před rokem 968." Měšek nebyl Boleslavův zeť, ale nejstarší syn.

O zvolení Dětmara biskupem pojednává "Kosmas" v I, 23. Přečtěme si část tohoto líčení. "Přišel totiž kdysi předtím ze Sas muž podivuhodné výmluvnosti a učenosti, jménem Dětmar, kněz povýšením, mnich přiznáním, na svatou pouť do Prahy. Když se s knížetem Boleslavem II. seznámil, za krátký čas nabyl u něho veliké obliby a přátelství. A poněvadž dokonale uměl řeč slovanskou, povolal ho kníže svými posly, a svolav duchovenstvo, přední muže země a lid, dosáhl svými prosbami a přímluvami, aby si ho všichni obecným souhlasem zvolili biskupem. Druhého dne, jak si kníže přál, příznivým voláním byl Dětmar ode všech zvolen biskupem a poslán od knížete, všeho duchovenstva a lidu k nejkřesťanštějšímu císaři Otovi, synu císaře Jindřicha..." V poznámce č. 12 (2005, s. 285) je uvedeno: "Míněn je Ota II., nikoli Ota I. (pozn. K. H.)." Ota I. byl německým králem v letech 936-973 a císařem v letech 962-973. Ota II. byl německým králem v letech 961-983 a císařem v letech 967/973-983 (podle H. Mullera, 1995, s. 572).

"Kosmas" se zde údajně dopouští chyby, neboť Otu II. nahradil Otou I., a to tím, že jako Otova otce uvedl Jindřicha. U "Kosmy" však záměna osob ve viditelné vrstvě je možná naznačením toho, že se mají zaměnit osoby ve skryté vrstvě, tedy v tom podstatném, co chce "Kosmas" sdělit. "Kosmas" přisoudil založení pražského biskupství ve viditelné vrstvě Boleslavu II., neboť nemohl napsat, že se tak stalo za Boleslava I. Kníže Boleslav I. nemohl být v dějinách zakladatelem pražského biskupství, protože byl podle legend vrahem světce Václava. Proč nechává "Kosmas" zemřít Boleslava I. právě roku 967? Nebylo právě v tom roce založeno pražské biskupství? Navíc toho roku přišel do Čech i Dětmar. K jakému císaři by potom byl vyslán biskup Dětmar? Podle H. Mullera byl v tom roce císařem jak Ota I., tak Ota II.

Prvním pražským biskupem byl Dětmar. V I, 24 o něm "Kosmas" napsal: "... dne 2. ledna roku od narození Páně 969, byv vyproštěn z pout tělesných, hřivnu sobě svěřenou navrátil Kristu stonásobnou." Po převodu hřiven na unce vypočítáme správný rok Dětmarova úmrtí takto: (2 . 1) + 969 + (100 . 0,11) = 982. (Zdůrazňuji, že takovýto převod hřiven na unce jsem získal pouze na internetu, v seriózní literatuře jsem ho nenašel.) Proč "Kosmas", když rok úmrtí Dětmara přesně znal, nenapsal rovnou, že zemřel roku 982? Bylo to myslím proto, že chtěl upozornit, že je zfalšováno to, že biskupství založil až Boleslav II. roku 973.

Boleslav I. usiloval o zřízení biskupství (případně arcibiskupství) v Praze. Spojovat vraha s tímto činem však nebylo vhodné. "Kosmas" skryl tuto informaci možná do těchto vět (I, 41): "Potom nastoupil Šebíř [Severus]- byl biskupem v pořadí šestým. Ten za doby mládí... na dvoře knížecím... vždy býval knížeti nerozdílným druhem při lovech. Býval první při ruce při zabíjení divokého kance... podával jej pánu... k jídlu. Proto prý kníže Oldřich mu často říkával: ,Šebíři... za tenhle lahodný kousek zasluhoval bys biskupství.'" Tyto věty navazují na Gallovu II, 9 nazvanou Boleslav jako chlapec zabil kance. V ní je obrazně řečeno, že český Boleslav I. (u Galla Boleslav III.) zabil knížete tzv. Václava. "Kosmas" tedy v I, 41 skrývá Boleslava Ukrutného za biskupa Šebíře. V latinských středověkých opisech "Kosmovy" kroniky má jméno Šebíř podobu Severus. Latinské severus znamená mj. krutý, ale i přísný, svědomitý, vážný. Boleslav k založení biskupství potřeboval světce. K tomu se mu hodil Václav, kterého nechal již dříve popravit (nebo, ale to je méně pravděpodobné, jenom s jeho popravou souhlasil) a poté z něho dokázal učinit světce. To je ten lahodný kousek, za který by měl Boleslav I. dostal biskupství. - V kapitole Co znamenají jména Tunna a Gommon je uveden názor E. Waltera, že jméno Tunna (za nímž se skrývá Václav) může znamenat prase nebo kanec. - U Becker v hesle Kanec napsal mj. (2002, s. 113, 114): "Kanec... v keltském prostředí symbol bojovné síly a moci (zvl. královské)... U Germánů byl k. posvátným zvířetem božstev plodnosti..." [...] "V řecké mytologii seslala bohyně Artemis na okolí města Kalydónu strašlivého k. ... který hubil pole i lidi". [...] "Ve středověku je k. někdy chápán jako symbol ďábla..."

Tomu, aby papež povolil zřízení pražského biskupství, napomáhal i Boleslavův syn Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III. atd. Jednak možná vyjednával o zřízení biskupství s papežem ("Kosmas" Kristina možná nazval Mladou) a jednak vytvořil svatováclavskou legendu nebo dokonce legendy. Domnívám se, že je autorem První staroslověnské legendy o sv. Václavu. V ní je tzv. Václav přirovnán k Ježíši, o čemž Fr. Graus napsal (2017, s. 90): "...tzv. První staroslověnská legenda, která pravděpodobně vznikla v jihoslovanské oblasti... Václava srovnává s Ježíšem. Jednalo se o moment, který v hagiografiích nebyl zcela vzácný a který vedl k závěru, že každý, kdo se proti dotyčnému světci postaví, se rovná Jidášovi, jenž zradil Ježíše."

Přečtěme si, co napsal o založení pražského biskupství J. Dobrylovský (2017, s. 394, 395): "Poněvadž papežský úřad Jana XIII. končí jeho smrtí v roce 972, je zakladatelem pražského biskupství mimo jakoukoliv pochybnost Boleslav I., bez ohledu na to, že kvůli obstrukcím ze strany řezenského biskupa Michaela došlo k obsazení českého biskupského stolce až v roce 976. A nyní přichází to nejpodivuhodnější: Aby mohla i navzdory zmateným letopočtům zachovat Kosmovu relaci o založení pražského biskupství Boleslavem II., posouvá současná historická věda dobu vzniku biskupství až někam do let 973-975 (tedy kupodivu po smrti papeže Jana XIII., který pražskou diecezi ustanovil). Dokonce i věrná Kosmova citace papežova dopisu Boleslavovi, v níž se hovoří o Boleslavově příbuzné Mladě, je v český překladech Kosmovy kroniky upravována na Boleslavovu sestru. Jan XIII. ve svém listu píše doslova ,filia nostra, tua relativa', tedy ,naše dcera, tvá příbuzná'. Je zjevné, že list je adresován Boleslavovi I., a protože obrat ,naše dcera, tvoje dcera' by působil komicky, uchýlil se papež k náhradnímu výrazu ,příbuzná'. Z toho je ovšem také zřejmé, že adresátem nemohl být Boleslav II., jelikož v jeho případě by papež neměl žádný problém napsat ,naše dcer, tvoje dcera'. Jediným důvodem takové násilné překladatelské úpravy latinského originálu je tudíž vytvořit dojem, že adresátem listu je Boleslav II. a nikoliv Boleslav I. Proč? Nejspíš proto, že i moderním historikům je proti mysli přiřknout zásluhu o duchovní povznesení národa osobě s tak temnou minulostí." "Kosmas" nenapsal, že je Mlada dcera, ale příbuzná. Možná se mu nahrazení slova syn slovem příbuzná zdálo menší lží, než nahradit slovo dcera slovem syn. - Protože v papežově listě se nepíše o Kristiánovi (pravém), ale o Mladě, je tento list "Kosmou" buď zcela vymyšlen, nebo pozměněn. Boleslav III., dřívější pravý Kristián, také zřejmě nezaložil ženský klášter na Pražském hradě, ale klášter na Vyšehradě či Břevnovský klášter.

Na založení pražského biskupství se podílely tři významné české osobnosti.. Jednou z nich byl Boleslav I., podle legend vrah tzv. Václava, jeho syn mající v té době zřejmě jméno Kristián (u "Kosmy" je Mladou a také Strachkvasem), tj. budoucí Boleslav III., vrah Vojtěcha, Soběslava (u "Kosmy" Mutiny) a Pěti bratří, třetí osobností byl Boleslav II., později zavražděný Slavníkovci.

Rok, kdy bylo Boleslavovi I. nebo II. povoleno založit pražské biskupství, a rokem, kdy bylo skutečně založeno, mohl být podle historiků několik let rozdíl. Povolení možná získal už Boleslav I., ale prakticky ho možná založil až Boleslav II. Historikové se domnívají, že pražské biskupství bylo založeno roku 973, ale činnost zahájilo až poté, když roku 976 Dětmar přijal od arcibiskupa Villigise svěcení.

"Kosmas" byl k tomu, že nechal jednat s papežem o založení biskupství ženu Mladu, zřejmě inspirován tím, že kyjevská kněžna Olga po osobním neúspěšném jednání v Konstantinopoli o vyslání misijního biskupa dosáhla úspěchu u Oty I. Ten vyslal na Rus misijního biskupa Adalberta. Velký rozdíl však spočívá v tom, že Olga byla kněžna, zatímco Mlada byla (pokud by opravdu žila) pouze vzdělanou sestrou Boleslava, který se podílel na smrti budoucího světce.

DOPSAT POLANSKÝ 2006

44C11. JAKÉ ÚZEMÍ OVLÁDAL BOLESLAV I. PODLE HISTORIKŮ

Historici vidí v Boleslavovi I. vládce, který nebývalým způsobem zvětšil přemyslovský stát. J. Žemlička vycházející z falešné představy o přemyslovské středočeské doméně napsal (1995, s. 208): "Jelikož před r. 935 k mimočeským výbojům Přemyslovců jistě nedošlo a v 60. letech 10. století ležely podle důvěryhodného svědectví Praha i Krakov v území ,krále Bujíslava', byl tvůrcem této ,říše' jedině Boleslav I." Ve skutečnosti velkou říši v Čechách a v Polsku, možná i část Moravy, ovládal již Vratislav I., zejména po skončení lucké války v níž porazil Spytihněva a Ludmilu a připojil ke svému knížectví i knížectví Spytihněvovo.

J. Sláma napsal (1997, s. 20): "Kdy Boleslav I. započal tuto expanzi, při níž se zmocnil severní Moravy, přilehlého Pováží, Slezska a Malopolska až po země ovládané Kyjevskou Rusí, zůstává předmětem dohadů."

Za své vlády své území zřejmě dále rozšířil. V Čechách možná území v jižních a západních Čechách, v Polsku území směrem na Kyjev (Bug a Styr) a možná směrem na Hnězdno. A také zřejmě dobyl část Moravy.

Po této mé představě uveďme představy našich historiků. Liší se od mé představy především tím, že se historikové domnívají, že Boleslav na počátku své vlády plně ovládal daleko menší území, než se domnívám já.

Přečtěme si, co napsal o Boleslavovi I. Fr. Dvorník (v Čechách vydáno až 2008, s 32 a 108), aniž by věděl, že o něm píše, protože Zeměmysla s Boleslavem I. neztotožnil a v Měškovi neviděl syna Boleslava I. "Tak na začátku 10. století, když v původním slovanském domově na Odře a Visle spojil Ziemomysl či Ziemuzil (legendární předchůdce prvního historicky známého polského knížete Měška) polské kmeny do formy jakéhosi politického útvaru, který Měšek I. rozvinul ve stát..." - "Buď Měšek, nebo jeho otec Ziemomysl anektoval větší část tohoto území, jehož centrem byla Sandoměř, a odtud vyrazil na jih směrem ke Karpatům, až k horním tokům Styru a Bugu, kdysi hranicím Velké Moravy." Před Boleslavem (Gallus pověsil informace o něm na Zeměmysla a Boleslava III. Křivoústého) vládl v Polsku (nejprve asi jako správce, až po smrti Svatopluka jako kníže) Vratislav I. (Gallus pověsil informace o něm na Zeměvíta a Vladislava Heřmana).

J. Sláma o Boleslavově vládě napsal mj. toto (2006, s. 82): "Významný předěl v českých dějinách 10. století znamenala vláda Boleslava I. S tímto panovníkem je spojeno vytvoření primitivní státní správy (moderními historiky nazvané hradskou organizací) téměř na celém území Čech, počátek ražby českých denárů, snahy po založení pražského biskupství i mohutná přemyslovská expanze směřující do Slezska a Malopolska." Domnívám se, že velkou část Slezska a Malopolska získal již kníže Vratislav.

J. Poleski o územních ziscích českého Boleslava I. v Polsku napsal (2000, s. 229): "Jako významná časová perioda v dějinách jižního Polska se ukazuje vláda českého knížete Boleslava I. (935-972). Tento panovník se navzdory měnícím se poměrům snažil rozšířit teritorium svého státu. Jedním z jeho nejdůležitějších zisků bylo podřízení Malopolska českému státu. Přímý důkaz o tom poskytují tři autoři - al Masudi v díle ,Zlaté louky', Ibrahim ibn Jakub ve své ,Zprávě´ a Kosmas v ,Kronice Čechů'." Opravdu Boleslav I. tato území vybojoval nebo je zdědil a udržel, případně rozšířil? Když Boleslav v boji o moc nad celým územím Čech tzv. Václava porazil, tak mu možná ještě dovolil, aby se podílel na moci jako významný velmož, jako první mezi staršími.

Historici mají takovouto představu. Boleslav zavraždil roku 935 tzv. Václava, a tak se zmocnil knížecího stolce. Tzv. Václav ovládal středočeskou doménu a knížata vládnoucí mimo tuto doménu byla na něm volně závislá. Boleslav učinil této volnosti konec. Česká knížata ovládl a pomocí zřízené hradské soustavy svoji moc dále upevňoval. Zbohatl a to mu umožnilo vést úspěšné války. Jednak 14 let odolával Otovi I., jednak jeho vojsko významně přispělo k porážce Maďarů na řece Lechu a jednak dobýval nová území.

Je otázka, jak dalece může platit tato věta J. Žemličky (1997, s. 36, 37): "Zahájil [Boleslav I.] likvidaci nepřemyslovských knížat..." Nemohla však moc duces být v podstatě zlikvidována již před Václavovou smrtí? Nepodřídil Boleslav I. své vládě celé Čechy jednorázovým aktem, a sice porážkou tzv. Václava? Boleslav mohl jako vládce celých (nebo skoro celých) Čech a části Polska dobývat území mimo své knížectví? Ale dobyl vše, co si představuje J. Žemlička? Nebylo Krakovsko dobyto již dříve a území u Bugu a Styru naopak nedobyli Češi nikdy? J. Žemlička napsal: "V hranicích přemyslovského vlivu se během krátké doby ocitla (severní) Morava s Povážím, Slezsko a Malopolsko (Krakovsko) s územím po řeky Bug a Styr. Přemyslovci tu neměli rovnocenného soupeře a jejich postup se mohl skutečně zastavit až před hranicí s Kyjevskou Rusí." A není přehnáno toto tvrzení J. Žemličky (1997, 39)? "Během několika desetiletí se rozsah přemyslovského území zmnohonásobil."

N. Profantová ve Velkých dějinách... I o Boleslavových územních ziscích napsala (1999, s. 296): "První zpráva o české expanzi, či spíše o jejích výsledcích, pochází z relace Ibrahíma ibn Jakúba. Podle svědectví tohoto židovského obchodníka, který navštívil Prahu v roce 965/966, byl Boleslav vládcem Prahy a Krakova: Co se týče země Bujisláwa, tedy její délka od města Frágha až k městu Krakúa obnáší cestu tří týdnů. A ona sousedí po délce se zeměmi Turků. Boleslav I. vládl tedy v této době severní části někdejší Svatoplukovy říše. Až Přemyšlu a Červeňským hradům sledovala tato přemyslovská expanze obchodní cestu, která vedla z Prahy zřejmě přes Olomouc a Těšínsko do Krakova a dál na Kyjev. Jihovýchodní hranici tvořil podle pozdějších údajů oblouk Váhu."

M. Lutovský k Boleslavovi I. napsal (2005, s. 879): "V době své největší síly ovládal Boleslav více než tisícikilometrový úsek transevropské magistrály - od Všerubského průsmyku... po řeku Bug..."

"Kosmas" v I, 33 vložil do úst Boleslava II. tato slova varující před zloději, vyděrači a lakomci: "...ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů zúží hranice této země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tritri..." Protože "Kosmas" nemohl vrahovi (podle legend vrahovi) knížete Václava přiznat nějaké úspěchy, připsal i úspěšné výboje Boleslava I. jeho synovi.

P. Charvát o rozsahu hranic pražského biskupství v době jeho založení napsal (2007, s. 203): "V souvislosti se založením pražského biskupství byla zřejmě vydána i jeho oficiální zřizovací listina, popisující rozsah jeho hranic. Jádro jejích informací máme zřejmě zachováno v listině císaře Jindřicha IV. z 20. dubna roku 1086, která existenci a hranice pražského biskupství potvrzuje. Dle dobového zvyku se přitom drží obyvatelských jmen skupin, které sídlily v okrajových oblastech diecéze. Rozsah území spravovaného z pražského biskupského stolce se v podstatě kryje se státem Boleslava I. Sahá od Čech na severní Moravu, Slezsko, Malopolsko a zahrnuje západní část Uher (Pováží) a jejich severní pohraničí až po Vysoké Tatry a řeky Styr a Bug." Údajnou listinu Jindřicha IV. cituje "Kosmas" v II, 37. Neexistuje žádný jiný pramen, kde by byla otištěna, takže o její pravosti lze pochybovat, což se i děje.

M. Wihoda k rozsahu Boleslavovy říše napsal v poznámce 234 (2011, s. 255): "O rozsahu říše českých Boleslavů se vedou spory. Tradiční představu obhajuje D. Třeštík... opatrněji M. Matla-Kozlowska." Ve své recenzi publikace M. Matly-Kozłowske Pierwsi Przemyślidzi i ich panstwo M. Wihoda napsal (2009, s. 226, 227): "...budeme-li přemýšlet o expanzi, a to expanzi velmi rychlé a neobyčejně úspěšné, potom se přímo vnucuje otázka, kde se vzaly desítky, či spíše stovky a možná tisíce dobře ozbrojených Boleslavových válečníků, jejichž meče zajistily poslušnost Moravy, Malopolska, Slezska a Haliče?" - "Snad by ale stačilo připustit, že ona legendární přemyslovská expanze vypadala jinak. Kníže Boleslav se přece nemusel spoléhat výlučně na hrubou sílu. Předákům a urozeným mohl nabízet spojenectví, v krajním případě mohl provinční a zemské elity nutit k placení tributu, a nejspíš právě obratná diplomacie, která sahala od výhrůžek až po spojenecké dohody, zajistila Přemyslovcům jistý vliv i ve vzdálených oblastech. Pak ovšem stačilo jen málo, a české Boleslavy obratem nahradila první piastovská knížata." Myslím, že je třeba vzít v úvahu, že Vratislav i Boleslav mohli alespoň v počátcích své vlády sídlit v Polsku. (Boleslav byl vůči tzv. Václavovi, který s ním vládl ve stejné době, severním knížetem.) Řeka Bug je od Prahy vzdálená asi 800 km, ale od Krakova už jen asi 300 km.

Boleslav mohl některé oblasti ovládat pevně, jiné na něm mohly být v různé míře závislé. J. Žemlička k tomu napsal (1997, s. 40): "Stupeň závislosti mimočeských teritorií na pražském ústředí byl různý a vykazoval různé formy. Zatímco česká posádka v Krakově dokládá přímé ovládání Krakovska Přemyslovci a podobnou roli sehrávala na Moravě Olomouc, mohla se jinde hegemonie Prahy projevovat jen vybíráním tributů. Patrně je platil též lid usedlý kolem Přemyšlu a Červeňských hradů, podléhající zároveň domácí aristokracii. Čeští Boleslavové tím kontrolovali rozsáhlou spádovou oblast až za Krakov, jejich moc však nepůsobila rovnoměrně, a to ani v Čechách (Slavníkovci). Proto je těžké považovat jejich ,říši' za stát, spíše za účelový konglomerát, jehož smysl tkvěl v zajišťování českého jádra přemyslovského regnum."

Doufám, že Tritri ("Kosmův" originál neznáme) neukazují na vrchy Trojmezí a Třístoličník a neříká tím, že Boleslav získal Václavovo panství až k jižním hranicím Čech.

44C12. JAKÉ ÚZEMÍ OVLÁDAL BOLESLAV I. PODLE MÉ PŘEDSTAVY

Bořivojův syn tzv. Václav a Vratislavův syn Boleslav možná vládli ještě za života Vratislava I. jako jeho prodloužené ruce. Vratislav později mezi ně rozdělil své panství. Boleslav vládl v severní části přemyslovského státu (který zasahoval i do velké části Polska) a tzv. Václav v jižní části státu. Mezi nimi došlo k neshodám ústícím ve válku. Tzv. Václav byl poražen a stal se na Boleslavovi závislým. Stal se subregulem, stal se prvním mezi staršími. Protože dále proti Boleslavovi kul pikle, musel odejít do kláštera a nakonec byl poražen. Boleslav tak bez problémů začal vládnout i na dřívějším Václavově území. Čechy (včetně části Polska a možná část Moravy a Slovenska) byly sjednoceny. Možná ve všech těchto třech etapách své vlády rozšiřoval Boleslav jím ovládané území.

Z toho území, které Boleslav I. v Polsku ovládal, možná dobyl sám jenom část, větší část jím ovládaného území Polska mohl Boleslavovi předat jeho otec Vratislav. A ten toto území mohl získat od Mojmírovců. Za Svatopluka mohl Vratislav spravovat část Polska a po smrti Svatopluka mohl začít toto území a navíc ještě Čechy ovládat jako kníže. Jakožto první polský Piastovec.

O tom, že to byl Boleslav I. a ne jeho syn, kdo podstatně rozšířil český stát, napsal D. Třeštík (1985, s. 168): "Vlastním tvůrcem českého státu nebyl podle Kosmy Václav ani Boleslav I., ale teprve Boleslav II., který rozšířil české panství ,až k horám za Krakovem, jež slovou Tatry'. Ve skutečnosti tato zásluha náležela Boleslavovi I., Kosmas mu ji však nemohl přiznat, protože Boleslav I. byl vrahem sv. Václava." V I, 33 klade "Kosmas" poté, když nechal Boleslava II. varovat svého syna před vládními akty, které by mohly poškodit stát, říci synovi tato slova: "...takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů zúží [zloději, ničemní vyděrači, skrblí lakomci] hranice této země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tritri..." Boleslav II. naopak ke konci vlády ztratil území v dnešním Polsku.

Boleslav I. určitou dobu vládl souběžně s tzv. Václavem, neboť mezi ně Vratislav I. rozdělil své ohromné území. Gallus toto dělení pověsil na Vladislava Heřmana (Vratislav I.), Zbyhněva (tzv. Václav) a Boleslava III. Křivoústého (Boleslav I. Ukrutný). V II, 8 napsal: "Po mé smrti ať má Zbyhněv spolu s tím, co vlastní, Mazovsko, Boleslav, můj pravý syn, ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři." [...] "Když byla vláda rozdělena... navštívil každý chlapec svůj díl, jejich otec však raději stále žil ve svém Mazovsku." A II, 21: "Když byl kníže Vladislav v plockém kostele... pochován, byly otcovy poklady rozděleny mezi syny i s podíly na polském království přisouzenými jim ještě za otcova života. Každý z bratrů dostal (tu) část, která mu příslušela z podílu, Boleslav však jako pravý syn obdržel dvě hlavní sídla říše a lidnatější část země." Tzv. Václav, zde Zbyhněv, vlastnil Čechy (což Gallus nemohl napsat) a k ním dostal Mazovsko. Zatímco Václav byl Vratislavův syn jen podle legend, Boleslav byl skutečným, pravým synem. Jedním z hlavních sídel, které dostal, nemuselo být sídlo polské, ale mohlo jít o Olomouc. To Gallus nemohl napsat. - Po rozdělení Vratislavova knížectví vládli tři vládci od severu k jihu takto: Boleslav I. (u Galla severní kníže Boleslav III.) - Vratislav I. - tzv. Václav. Po Vratislavově smrti se Mazovsko připadlo Václavovi vládnoucímu v Čechách. Václav zřejmě poté ovládal území, které "Kosmas" nazval Slavníkovým knížectvím. Severní kníže Boleslav ovládal část Slezska s Vratislaví a Malopolsko s Krakovem a Sandoměří a možná severní Moravu s Olomoucí. Dále část magistrály směrem na Kyjev. Boleslav I. byl tedy do porážky Václava v podstatě knížetem Polska. Po porážce tzv. Václava se Boleslav I. zmocnil jeho území. Když dospěl jeho syn Dargoměr, předal mu své území v Polsku. Boleslavův syn vstoupil do dějin jako první Piastovec Měšek. Boleslav přesídlil do Čech. Na Děvíně, pozdějším Pražském hradě, si postavil Nový hrad. Ten se možná až za něho stává "hlavním městem Čech." Václavovo "hlavní město" Dowina, pozdější Stará Kouřim, je zbořeno a Spytihněvovo hlavní město Budeč ztrácí postupně na významu.

44C13. SJEDNOTIL BOLESLAV I. NÁSILNÝM ZPŮSOBEM ČECHY?

Roku 895 v Čechách existovala dvě velká knížectví. V čele západního s "hlavním městem" Budčí stál Mojmírovec Spytihněv. V čele východního stál Přemyslovec Vitislav, totožný s Vratislavem, mající "hlavní město" Starou Kouřim. Vratislav (Neklan) v lucké válce zvítězil nad Spytihněvem (Vlastislavem) a nad Ludmilou a obě velká knížectví spojil. Své ohromné území (Čechy nebo většina Čech a část Polska) Vratislav rozdělil mezi svého syna Boleslava a svého bratra tzv. Václava. Vztahy mezi tzv. Václavem a Boleslavem se postupně natolik zhoršily, že mezi nimi došlo k bojům. Boleslav vyhrál (nejprve z tzv. Václava učinil svého podregula a později nad ním opět zvítězil a tzv. Václav byl popraven). Boleslav ke svému panství připojil panství Václavovo. Čechy i s částí Polska byly sjednoceny. - V I, 19 Boleslav zabíjí prvního mezi staršími, tj. tzv. Václava. Ostatní, přední muži z lidu, poté slíbili Boleslavovi poslušnost. Po porážce tzv. Václava nemusel Boleslav už žádné násilí vůči nim činit. - Přemyslovská doména, se kterou přišel J. Sláma, nikdy nebyla.

I. Štefan k názoru o násilném sjednocení Čech Boleslavem I. napsal (2016, s. 201): "Koncepce násilného sjednocení celých Čech Boleslavem I. (935-972) stojí a padá na jediné Widukindově zmínce o dobytí hradu ,sousedního podkrálíčka' roku 936, u nějž ovšem nejsme schopni garantovat ani to, že se nacházel v Čechách. O násilném sjednocování neví nic ani nejstarší legendy, ani Kosmas, který jinak na Boleslavu I. nenechal suchou nit. Nepřímo můžeme usuzovat, že by frontální útok Přemyslovců Čechy katastrofálně oslabil podobně jako předtím Moravu nástupnické konflikty po Svatoplukově smrti. Jednorázovým rozbitím celé sociální sítě by Přemyslovci náhle paralyzovali celý systém. Představu, že by Boleslav současně úspěšně likvidoval s předpokládanou miniaturní středočeskou družinou 350-400 bojovníků jedno regionální knížectví za druhým, bojoval s Otou I., budoval nejméně tisícihlavou armádu, kterou vyslal roku 955 na Lech, a k tomu expandoval přes Moravu na Krakovsko a dále, osobně nepovažuji za pravděpodobnou. Systémovým řešením nemohl být ani ,nákup' bojovníků za výtěžky z předpokládaného masivního prodeje otroků. I když byly jistě Čechy na mezinárodní trh s otroky napojeny, jakékoliv úvahy o jeho rozsahu jsou pouhou spekulací." "Kosmas" nenechal suchou nit na Boleslavu I. jenom ve viditelné vrstvě, ve skryté vrstvě tak Boleslav I. líčen není. Suchou nit nenechává "Kosmas" ve skryté vrstvě na knížeti Václavu.

44C14. BYL BOLESLAV SEVERNÍM KNÍŽETEM A TZV. VÁCLAV JIŽNÍM KNÍŽETEM?

V I, 33 vložil "Kosmas" Boleslavovi II. do úst slova: "...hranice této země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tritri [Tatry]." Historici se domnívají, že takto rozšířil hranice přemyslovského státu ve skutečnosti Boleslav I. Jako vrahovi (podle legend vrahovi) tzv. Václava nebylo možné mu to přiznat. Výraz za Krakovem bychom mohli chápat dvěma způsoby: 1) z výchozího místa bychom mohli vidět (kdyby to bylo možné) Tatry za Krakovem, 2) Tatry dál než Krakov, i když ne přímo za ním. Při pohledu z Prahy neplatí ani jedna možnost. Tatry neleží za Krakovem ani ve větší vzdálenosti. Dnes je pěšky z Prahy do Krakova 444,4 km, přes Olomouc 464,5 km. Z Prahy do Popradu 513,2 km. Vezmeme-li za výchozí bod polskou Vratislav, leží Tatry za Krakovem. Boleslav jako severní kníže měl možná za hlavní sídlo Vratislav, kterou možná založil jeho otec Vratislav I. nebo ji založil Boleslav I. a pojmenoval ji po svém otci. Ovládal-li Boleslav území mezi Krakovem a Tatrami, ovládal tím část euroasijské magistrály.

Gallus nazývá Boleslava III. Křivoústého knížetem severu. Kap. II, 39: "Kníže severu... vkládal naději v Pána, nikoliv v bratra." Kap. III, 2: "Nato kníže severu Boleslav odvětil: ,Jestliže žádáš [Jindřichu IV.] naše peníze nebo polské válečníky jako tribut a my bychom nebránili naši svobodu, to bychom se pak pokládali za ženské, nikoliv za muže.'" Vysvětlivka č. 21: "Míněn císař Jindřich V." Ve skryté vrstvě jde o Jindřicha I. (V - IV = 1). Český Boleslav I. s Jindřichem I. válčil. Kap. III, 14: "Na to kníže severu odpověděl: ,Boleslav, polský kníže, nabízí císaři mír, nikoliv však za cenu denárů." [...] "Raději totiž chci pro tuto chvíli ztratit polské království při obraně jeho svobody, než navždy s hanbou zachovávat mír.'" Kap. III, 25: "Když kníže severu přicházel k nějakému biskupskému sídlu, opatství či probošství, kráčel místní biskup, opat, probošt, nebo dokonce několikrát sám uherský Koloman Boleslavovi vstříc s procesím." Kap. III, 26: "Proto se kníže severu rozhněval... a obsadil hrad Náklo..." Skrývá se za Náklem česká Libice nad Cidlinou?

Ibrahím ibn Jakúb použil pro pojmenování hnězdenského státu pojem Severní země. Použil tento pojem sám nebo se užíval častěji?

I Boleslavovo jméno nás směřuje k severu. D. Kalhous v ČT ve Studiu 6 víkend dne 28. 9. 2020 řekl: "Jméno Boleslav odkazuje původem jména spíš k oblasti Polabských Slovanů, k Polsku..."

Vratislav nezemřel před usmrcením Ludmily, jak potřebovali namluvit tzv. třetímu oku legendisté, ale později. A zemi, jak napsal Gallus, rozdělil Vratislav mezi svého bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava (Gallus: Vladislav, Zbyhněv a Boleslav III.). Tak se Boleslavovi přisuzuje severně od Prahy ležící Boleslav (Stará) a tzv. Václav vládne jižně od panství Boleslava. Nedokazuje to zřejmě ani jméno Wán.dž S'laf, ani pověst o Václavových rytířích v Boubíně, ta je zřejmě poměrně mladá.

Arabský cestovatel Al-Mas´údí zaznamenal kmen Dúlába (snad jihočeští Doudlebové) a jejich vládce jménem Wán.dž S´laf´, o němž někteří historikové uvažují jako o tzv. Václavovi. Jméno Wán.dž S'laf se má zřejmě číst Voj(i)slav, pod kterýmžto jménem Boleslav zpočátku vládl.

44C15. VÁLEČNÉ AKCE KNÍŽETE BOLESLAVA

Boleslav II. měl nebývale, zřejmě především válkami, rozšířit český stát. "Kosmas", tj. autor první knihy pražský biskup Heřman, se však o Boleslavových bojích téměř nezmiňuje. Možná je to tím, že je vylíčil v polské kronice připisované později Gallovi, ovšem tak, že českého Boleslava skryl za polského Boleslava III. Křivoústého.

D. Třeštík v publikaci Přemyslovci. Budování českého státu napsal o výbojích Boleslava I. mj. toto (2016, s. 89): "Boleslav [I.] ...postavil silnou profesionální armádu a vrhl ji na výboj. Ten směřoval především podél tras velkých obchodních cest... východně především severní Morava s Olomoucí a Povážím, dále Malopolsko, území starých Vislanů s Krakovem... vše na trase cesty na Kyjev a do Chazare." A v poznámce 130 na s. 591 dodal: "To není - až na sotva opodstatněné námitky některých autorů - sporné, spor je jen o to, kdy zde panování českých Boleslavů skončilo..." Rozsah Boleslavových výbojů je velice sporný. Boleslav totiž řadu území, jež jsou připisována jeho úspěšným výbojům, ve skutečnosti dostal již od svého otce Vratislava. Jeho největším ziskem bylo území, které ovládal jeho strýc tzv. Václav.

"Kosmas" o válečných akcích Boleslava I. v I, 20 k roku 950 napsal: "Kníže český Boleslav protivil se králi, jenž proti němu se silnou mocí vytáhl a zcela ho podrobil pod své panství."

Vratislav rozdělil své panství mezi svého bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava (viz zde kapitolu Jak rozsáhlé území ovládal Vratislav I. ...). Mezi tzv. Václavem a Boleslavem vypukly po čase boje. Tzv. Václav prohrál a stal se Boleslavovým podkrálem, prvním mezi staršími. S porážkou se nesmířil, odhodlal se k novému boji a opět prohrál. Po zřejmě krátkém pobytu v klášteře byl nakonec popraven. "Kosmas" na Václavovu vzpouru proti Boleslavovi naráží v I, 19 vymyšlenou drastickou příhodou. Po sporu o postavení hradu Boleslav prvního mezi staršími zabije. Ostatní starší slíbí poslušnost. Žádný subregulus mezi nimi není, subregulus tzv. Václav byl zabit, ve skutečnosti popraven.

"Kosmas" se viditelně nezmiňuje o boji Boleslava se svým podkrálíčkem a jeho spojenci. Bitvu u Trutiny však líčí tak, že možná bitvu Boleslava s podkrálíčkem tzv. Václavem líčí. Falešný Kristián ji líčí v závěru své legendy, Boleslava však nejmenuje.

Boleslav I. zřejmě válčil s tzv. Václavem o Starou Kouřim a o Hánín ("Kohoutín"). Gallus to možná naznačil slovy, která vložil do úst Boleslava Chrabrého. (I, 15): "Lepší a čestnější je pro mě chránit před nepřáteli kuře, než v těch či oněch sídlech nečinně hodovat a pustit přes hranice posmívající se nepřátele. Neboť ztratit kuře ve statečném boji považuji nikoliv za ztrátu kuřete, nýbrž hradu nebo osad." Je slovo kuře narážkou na podobně znějící slovo Kouřim (listina z 12. století k roku 1088 Kurim) nebo na základě významové souvislosti narážkou na Hánín ("Kohoutín")?

V "Kosmově" zmínce o bitvě u Lechu roku 955 nepadne ani jméno Boleslav, ani jméno Češi (kolik prý jich nezahynulo ani za časů svatého Oldřicha u řeky Lechu). Sv. Oldřich, biskup augšpurský, zemřel roku 973.

Kolik však ve skutečnosti musel Boleslav I. učinit vojenských akcí, jestliže podstatně rozšířil český stát? A neválčil také s knížetem tzv. Václavem? Mohli o těchto bojích psát Gallus a "Kosmas" ve skryté podobě? U Galla ve skryté podobě jako o bojích Zbyhněva (tj. tzv. Václava) s Boleslavem III. Křivoústým (tj. Boleslavem I.)?

Dlouhodobým bojům Boleslava I. s Otou I. se "Kosmas" rovněž nevěnuje.

Představa současných historiků o tom, jakému území vládl Boleslav I., když odstranil od moci tzv. Václava (je otázka kolik let ve skutečnosti před jeho smrtí), setrvává na představě o přemyslovské středočeské doméně. Jenomže již kníže Vratislav vládl po smrti Ludmily území podstatně většímu. Středočeskou přemyslovskou doménu by nemusel Vratislav před svou smrtí (později než v roce 921) dělit pro jeho malou rozlohu mezi tzv. Václava a Boleslava. Z této dosavadní mylné představy potom vychází mj. toto tvrzení J. Žemličky (1998, s. 39): "Během několika desetiletí se rozsah přemyslovského území zmnohonásobil."

Gallus skrývá českého Boleslava I. za polské Boleslavy (viz výše pojednání o tzv. Václavovi).

Gallova Píseň o Boleslavově smrti končí slovy (I, 16): "A ty, laskavý čtenáři... velkou krutost projevuješ, pokud se mnou nepláčeš..." Prozrazuje Gallus, že na tomto místě schovává za polským Boleslavem Chrabrým českého Boleslava Ukrutného? Gallus schovával českého Boleslava I. za polským Boleslavem III. Křivoústým. Nedovedl však jeho život až ke smrti. Neskryl tedy závěrečné období života českého Boleslava za Boleslava Chrabrého?

Jestliže "Kosmas" přenesl z Boleslava I. na Břetislava I. vyhlášení dekret, nemohl na Břetislava přenést i některé Boleslavovy boje? O Břetislavových, tj. možná o Boleslavových bojích s Poláky a Uhry, píše "Kosmas" o válečných akcích Boleslava I. vI, 20 k roku 950 napsal: "Kníže český Boleslav protivil se králi, jenž proti němu se silnou mocí vytáhl a zcela ho podrobil pod své panství."

Jestliže "Kosmas" přenesl z Boleslava I. na Břetislava I. vyhlášení dekret, nemohl na Břetislava přenést i některé Boleslavovy boje? O Břetislavových, tj. možná "Kosmas" v II, 13: "Slavný Břetislav kníže, jenž zazářil vrcholem ctností... když si s pomocí Boží podrobil celé Polsko a když se odhodlal dvakrát byv vítězem, již potřetí napadnout Panonii, a vypraviv se napřed, čekal na své vojsko, byl na hradě Chrudimi zachvácen těžkou nemocí. ...svolal přední muže země... a v jejich přítomnosti promluvil tato slova: ,Protože... černá smrt se již vznáší před mým zrakem, chci... doporučit toho, kdo má po mně zemi řídit. ...dal mi bůh pět synů. Avšak od stvoření světa bratrská láska byla vzácná, jak o tom svědčí nezvratné důkazy: Kain a Abel, Romulus a Remus a moji předkové Boleslav a svatý Václav..." [...] "A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám Vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví...'"

Že v této části je skrytá vrstva, je napovězeno možná slovem černá (černá smrt se již vznáší před mým zrakem). Za Břetislavovými výboji se možná skrývá Boleslav I. Aby "Kosmas" zdůraznil, že za Břetislavem je skryt Boleslav, zmínil i jeho jméno. Společně s Václavem je Boleslav připomenut jmény Kain a Abel a jmény zakladatelů římského státu Romulus a Remus. Jmény Romulus a Remus je možná připomenuto i původní domácké jméno Boleslavovo, a sice Vok, Vlk. Romulus a Remus byli totiž kojeni vlčicí. Informace, že si Boleslav I. (zde Břetislav) podrobil celé Polsko, znamená, že si podrobil Václavovo "české Polsko", a proto je zmíněn i tzv. Václav. Rovněž do Panonie netáhl Břetislav I., ale Boleslav I.

Bitva mezi Boleslavem I. a tzv. Václavem je možná vylíčena ve skryté vrstvě u Trutiny (viz kapitolu Bitva u Trutiny).

44C16. VÁLEČNÉ AKCE BOLESLAVA I. V POLSKU

Gallus pověsil činy českých knížat Vratislava I., tzv. Václava a Boleslava I. na polská knížata Vladislava Heřmana, Zbyhněva a Boleslava III. Křivoústého. Jestliže tato česká knížata skrytá za knížaty polskými dobývají nějaké lokality, jde o lokality polské, nebo za nimi máme vidět lokality české?

Gallus Boleslava III. Křivoústého několikrát spojil s Krakovem. Krakov mohl být v době, kdy byl Boleslav I. severním knížetem, jeho hlavním sídlem. Krátce citujme spojení Boleslava III. s Krakovem v Gallových kapitolách. II, 8: Gallus vložil Vladislavovi (tj. českému Vratislavovi) do úst slova: "...Boleslav, můj pravý syn, ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři." - II, 16: "...rozhodli [předáci], aby Boleslav obsadil Sandoměř a Krakov." - III, 12: "...předstíral, že chce jít do Krakova, a poslal posly k Boleslavovi, aby jednali o míru..." - III, 15: "...předstíral, že táhne na Krakov, zatáčel kolem řeky tam i onam a soudil, že tím nažene Boleslavovi strach..." - Pokud je Boleslav I. skryt v I. knize za polského Boleslava Štědrého, potom citujme ještě z I, 26: "Jednoho dne seděl Boleslav Štědrý v hradě Krakově..."

"Kosmas" napsal (II, 2): "...v čtvrtém roce svého knížectví kníže Břetislav uznal za nejlepší neodkládati naskytlou příležitost, jak by potýral své nepřátele a dokonce se pomstil za příkoří, jichž se kdysi kníže Měšek dopustil na Češích, a to co nejrychleji; a se svými se poradiv, rozhodl se na ně udeřiti." [...] "...táhl do země polské, zbavené svého knížete... hubil vsi vraždami, loupežemi a požáry, dobýval pevných míst a vtáhnuv do Krakova, hlavního jejich sídla, vyvrátil jej z kořene a zmocnil se v něm kořisti." [...] "Rovněž i ostatní hrady vypálil a se zemí srovnal." Je tato pasáž napsána tak, aby připomněla dobytí Staré Kouřimi Boleslavem I. nebo Boleslavem III.? Slova zbavené svého knížete by se mohla vztahovat na tzv. Václava, který ze Staré Kouřimi vládl popraveného Boleslavem I., nebo na Slavníkovce Soběslava, který Starou Kouřim ovládal a byl zabit Boleslavem III. Na Kouřim by mohla ukazovat slova požáry a vypálil (kouřilo se). Polské slovo miežek znamená slepce nebo člověka majícího problémy se zrakem. Za slepci "Kosmas" schovává jiné postavy.

Je Boleslav III. schován u "Kosmy" za Břetislavem I. i v III, 13? "Břetislav... když si s pomocí Boží podrobil celé Polsko..." Jméno Poláci používal "Kosmas" i pro Slavníkovce, kteří s Poláky kolaborovali. Boleslav III. si po vraždě Soběslava a Vojtěcha podřídil panství Slavníkovců, ty ovšem nazýval Vršovci.

44C17. MÍNIL GALLUS ALBOU SKUTEČNĚ POLSKOU ALBU NEBO ČESKOU STAROU KOUŘIM?

Gallus v II, 22 se podle poznámky 107 ke II, 22 rozepsal o dobývání pomořanského Bělohradu (dnes Białogard v západopomořanském vojvodství) polským Boleslavem III. Na polského Boleslava III. věšel Gallus činy českého Boleslava I. Ten zpočátku ovládal větší území v Polsku než v Čechách. Poté když porazil tzv. Václava a jeho území připojil ke svému a když předal vládu v části Polska svému synovi Měškovi, vládl více v Čechách. Máme tedy tři možnosti: polskou Albu dobýval Boleslav III. Křivoústý nebo polskou Albu dobýval Boleslav "Ukrutný" či se za polskou Albou skrývá české hradiště tzv. Václava a Boleslav dobývá jeho hradiště. Budeme se věnovat, možná mylně, možnosti třetí.

Gallus napsal :(II, 22) "Svolal tedy velké množství bojovníků a s několika málo vybranými pronikl do středu pohanské země. Když dorazil k výstavnému královskému sídlu jménem Alba ani ne s třetinou svého vojska, sesedl z koně, avšak nepřipravil žádné obléhací náčiní ani dobývací stroj, nýbrž prudkým útokem a podivuhodným způsobem dobyl bohaté a lidnaté sídlo (ještě) ten den, kdy přišel. Někteří lidé také říkají, že tam vtrhl jako první ze všech a jako první se usadil na hradbách. Tímto skutkem se stal převelice obávaným pro Pomořany a objektem chvály pro své lidi a lásky pro všechny křesťany. Z onoho místa přivezl nezměrnou kořist a opevnění srovnal se zemí." K obléhacím strojům napsal J. Sláma (2005, s. 62): "Přestavbu budečských opevnění si vyžádalo nejen jejich přibližně půlstoleté stáří, které nepochybně na nich zanechalo své stopy, ale také nutnost reagovat na tehdejší pokroky ve vojenství, kdy se začaly i ve střední Evropě používat různé obléhací stroje (známé ovšem již v antice). Jedinou účinnou obranou proti nim bylo budování mohutnějších a širších hradeb. Čeští bojovníci se podle kronikáře Thietmara Merseburského s takovými stroji seznámili např. při obléhání slezského Němčí v roce 1017, nepochybně je však znali již dříve."

Gallus v II, 39 napsal zřejmě o Staré Kouřimi (přičemž předstíral, že jde o polskou Albu) následující: "Tehdy také Boleslav zakusil Zbyhněvovu zradu, neboť ten se ve všem, co odpřisáhl, ukázal jako zjevný křivopřísežník. Hrad, který postavil Gallus, hned nezbořil, a ačkoliv byl vyzván, nesestavil k bratrově pomoci ani jeden jediný šik. Kníže severu [polský Boleslav III., tj. český Boleslav I.]... se... svého záměru nevzdal... A jako drak šlehající plameny, který vše ve svém okolí spaluje pouhým dechem a to, co nemůže spálit, drtí zahnutým ocasem, létá po zemích s úmyslem škodit, tak Boleslav napadl Pomořany s úmyslem zničit mečem vzbouřence a ohněm opevnění. ...přejděme k obleženému hradu Alby uprostřed země. Když tedy Boleslav přicházel k sídlu, které bylo považováno téměř za jakýsi střed země [Stará Kouřim?], rozbil tábor a připravil stroje, pomocí nichž by ho dobyl lehčeji a s menším nebezpečím. Když je připravil, útočil... tak horlivě, že během několika dní přinutil obyvatele k tomu, aby hrad vydali. Po jeho dobytí tam umístil své bojovníky..."

A myslel hradem Alba, jakýsi střed země, Starou Kouřim? Tak jako Romulus a Remus "přesídlili" do Říma z Alba Longy, tak Přemyslovci přesídlili na Pražský hrad ze Staré Kouřimi. Je slovo stroje narážkou na Strojmíra (zřejmě falešným Kristiánem vymyšlený pseudonym pro Spytihněva), který na hradě Stará Kouřim vládl do doby, než z ní byl vyhnán Svatoplukem a Bořivojem za Vltavu (Budeč)?

Za polským Boleslavem III. se skrývá český Boleslav I., za Zbyhněvem tzv. Václav, za Gallem Rostislav. Slova plameny, spaluje, spálit a ohněm napovídají, že za hradem se skrývá hradiště Stará Kouřim. Tzv. Václav možná vůbec nesídlil na Pražském hradě (Děvínu), ale vládl ze Staré Kouřimi. Vládl souběžně se severním knížetem Boleslavem I. Na něho může být ukázáno i číslovkami první. Když byl tzv. Václav poražen, stal se nejdříve podkrálíčkem, prvním mezi staršími. Když byl roku 936 poražen jako podkrálíček, uklidil ho Boleslav I. do kláštera a Starou Kouřim zničil. Jako i tak Boleslavovi nebezpečný sok, byl tzv. Václav nakonec popraven. Slova drak šlehající plameny a drtí zahnutým ocasem mají možná připomenout hradiště u sv. Jiří v blízkosti Staré Kouřimi. Sv. Jiří zabil draka. Nejstarší zpráva o tomto kostele sv. Jiří je však až z roku 1295 (zdroj: Wikipedie). Kostel zasvěcený svatému Jiří mohl však stát již na hradišti Stará Kouřim. - Tzv. Václav může být přirovnán k nebezpečnému drakovi.

Když Boleslav I. (schovaný za polským Boleslavem III.) dobýval Libici (schovanou za Náklem ležícím severně od Hnězdna), napsal Gallus, že kvůli bažinatému terénu nešlo při dobývání použít obléhací stroje. U Staré Kouřimi šlo. A není slovem stroje napovězeno, že hradiště dříve patřilo Strojmírovi? Nebo není slovem stroje řečeno, že jde o lstivý výmysl, o hříčku, v níž je před třetím okem skryta nějaká informace?, Viz zde kapitolu Proč falešný Kristián vymyslel jméno Strojmír? Jméno Alba může ukazovat i na Labe.

"Kosmas" v III, 31 přirovnal naše vládce k synům Pelopovým (což byl mýtický král v Elidě), a to Átreovi a Thyestésovi, kteří mezi sebou bojovali: "Proč se divíme, že pro jediný zločin synů Pelopových Slunce skrylo a zastínilo své paprsky nad městem Argem, když mezi našimi sousedními hrady bylo napácháno tolik ještě horších zločinů?" Slova Slunce skrylo své paprsky naznačují, že je v textu skrytá vrstva.

Jak Boleslav I. kritizuje tzv. Václava, to čteme u Galla v II, 36: ",Přestože jsi starší věkem, bratře [Zbyhněve, tj. tzv. Václave]... a lénem a údělem království rovnoprávný, necháváš mě[polského Boleslava III., tj. českého Boleslava I.], mladšího, abych bral veškerou námahu na svá bedra a nepouštíš se do válek nebo řízení království. Chop se proto buď horlivě péče o království, nebo mně, zákonnému... alespoň neškoď.' Zbyhněv... již totiž shromáždil celé své vojsko s úmyslem zaútočit na bratra..."

Když Gallus psal o dobytí Alby (pomořanského Bělohradu) polským Boleslavem III., měl možná ve skryté vrstvě na mysli dobytí sídla Boleslavova podkrále, tj. tehdy sídla Václavova, tedy likvidaci Staré Kouřimi.

44C18. BITVA MEZI BOLESLAVEM III: KŘIVOÚSTÝM A ZBYHNĚVEM VYLÍČENÁ GALLEM V III, 23 LÍČÍ VE SKRYTÉ VRSTVĚ BITVU MEZI BOLESLAVEM I. A TZV. VÁCLAVEM

Gallus bitvu nelokalizuje, bývá však ztotožňována s bitvou u Trutiny vylíčenou "Kosmou". Bitvu mezi Čechy a Poláky u Trutiny nezpochybňuji. Obě líčení však mají skrytou vrstvu. Zatímco Gallus ve skryté vrstvě líčí bitvu mezi Boleslavem I. a tzv. Václavem, "Kosmas" líčí bitvu mezi Vratislavem (Soběslavem) a Spytihněvem (Dětříškem).

Podle místní pověsti měl tzv. Václav svést s kouřimským vládcem bitvu u Přistoupimi. V EHvČ autor hesla o Přistoupimi (o Svatováclavských šancích a Malých šancích) napsal (2003, s. 266): "Místní tradice klade na přistoupimské hradiště souboj knížete Václava s kouřimským vládcem Radslavem." - Asi 5 km vzdušnou čarou od Přistoupimi leží Štolmíř, což byl původně dvorec Žitomiř. D. Třeštík uvádí (1197, s. 419, 420): "Dalimil dodal, zřejmě na základě nějaké místní pověsti, že se boj [mezi tzv. Václavem a Radslavem] odehrál u Štolmíře (podle Tomkova zjištění Žitomiř u Českého Brodu)..."

V III, 21, 22 líčí Gallus, co bitvě "u Trutiny" předcházelo. "...Boleslav očekával boj, spěchal přímou cestou k Praze a blížil se k jakési řece [vysvětlivka č. 66: "Míněna řeka Cidlina."], která sice nebyla velká, ale dala se těžko přejít..." [...] "Byla to totiž řeka podle klamných zpráv Čechů... bažinatá..." [...] "Ať tedy přijme svého bratra a dovolí mu v míru užívat otcovský podíl, nebo ať spravedlivý Soudce všech v otevřeném souboji mezi nimi ukáže, na čí straně je skutečná spravedlnost." "Boleslav... postoupil dolů k řece Labi."

Podle Galla dopadla bitva "u Trutiny" takto (III, 23): "Když Poláci konečně poznali, že útěk Čechů je skutečný... hned se dali do pronásledování. Odnesli si proto triumfální vítězství." [...] "Bojechtivý český lid byl intrikami zrádců přiveden k takové porážce a potupě, že pošlapán polskýma nohama ztratil všechny zdatné a urozené válečníky. Spolu s Čechy tam byl také Zbyhněv, jemuž více prospělo, když stejně jako oni utekl, než kdyby tam zůstal." - Zde vidíme, že Češi jsou zde rozděleni na dvě bojující strany. Boleslav stojí v čele té strany, kterou zde Gallus nazývá Poláci, Zbyhněv (zde tzv. Václav) spolu s Čechy tam byl také. I "Kosmas" dělí bojující Čechy na Čechy a Poláky. Poláci jsou ve skutečnosti v některých kapitolách jak u Galla, tak u "Kosmy" "čeští Poláci". Když jedna bojující strana je zcela podmaněna, došlo ke sjednocení Čechů a "českých Poláků" a "Kosmas" mohl napsat, že Vratislav (za nímž se zřejmě v této informaci skrývá Boleslav II.) byl králem Čechů i Poláků.

Bitvu u Trutiny, bitvu mezi Čechy a Poláky, podle historiků popisuje vedle "Kosmy" i Gallus, i když jméno Trutina vůbec nepoužil. M. Wihoda o bitvě u Trutiny napsal (2011, s. 245, pozn. 246): "Kosmas nevylíčil bitvu u Trutiny dne 8. října 1110 jako porážku Čechů, nýbrž jako vítězství knížete Soběslava I., k němuž se připletli Poláci. Zcela jinak a přesvědčivěji se o bitvě rozepsal Gallus Anonymus (GALLUS III, 21 - III, 23)." Příčinou tohoto rozdílu je to, že Gallus ve skryté vrstvě líčí boj mezi Boleslavem I. (Boleslavem III. Křivoústým) a tzv. Václavem (Zbyhněvem), zatímco "Kosmas" ve skryté vrstvě líčí boj mezi Vratislavem (Soběslavem) a Spytihněvem (Dětříškem).

Tzv. Václav bitvu s Boleslavem prohrál. K bitvě mohlo dojít někde u dnešního českého Brodu.

44C19. GALLUS NECHÁ BOLESLAVA ZABÍT KANCE A MEDVĚDA, VE SKUTEČNOSTI TZV. VÁCLAVA. U "KOSMY" SI BOLESLAV (SKRYTĚ) ZA ZABITÍ KANCE, TJ. TZV. VÁCLAVA, ZASLOUŽÍ BISKUPSTVÍ

V II, 11 vylíčil Gallus (tj. biskup Heřman), jak český Boleslav I., schovaný za polským Boleslavem III., zabil kance. Když Boleslav zaútočil oštěpem na kance, přiběhl k němu jeho družiník a chtěl mu oštěp vzít. Boleslav mu oštěp odebral a kance zabil. Oštěp si můžeme nahradit slovem kopí, což je symbol knížete. (M. Wihoda napsal 2024, s. 71: kopí bylo symbolem vlády nad lidem.) Boj o kopí je bojem o to, kdo bude v knížectví vládnout, zda Boleslav, nebo tzv. Václav. Boleslav zvítězí, dokonce kance zabije. - Na tuto scénu navázal "Kosmas" v I, 41. "...biskup Šebíř vždy býval knížeti nerozdílným druhem při lovech. Býval první při ruce při zabíjení divokého kance; uměl... očistiti jej a připraviti, jak to míval kníže rád... Proto prý kníže Oldřich často mu říkával: ,Šebíři... za tento lahodný kousek zasluhoval bys biskupství.'" Čtenář si však za Šebíře, Severa má dosadit Boleslava I. Ukrutného (latinské severus znamená mj. krutý, ukrutný). Boleslav si zaslouží biskupství za zabití tzv. Václava. Podle legend dal první ránu tzv. Václavovi Boleslav. Slovo lov naznačuje, že zde má být nějaký světec. Je jím tzv. Václav skrytý za divokým kancem. U. Becker v hesle Kanec napsal (2002, s. 114): "Ve středověku je někdy [kanec] chápán jako symbol ďábla."

V II, 12 podle Galla chlapec Boleslav zabil medvěda. Zabití medvěda může také znamenat zabití tzv. Václava. Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, napsal, že Metoděj dal Bořivojovi při jeho návratu do Čech z Moravy, kde byl pokřtěn, s sebou kněze Kaycha. Toto jméno je zřejmě domácí podobou jména Kain. Tímto Kaychem/Kainem je tzv. Václav. H. Biedermann napsal v hesle Kain mj. toto (2008, s. 140): "Kain je opovažován za ,medvědí obličej', za vládce těžších, materiálnějších živlů." - U. Becker v hesle Medvěd napsal mj. toto (2002, 166, 167): "Byl považován za prostředníka mezi nebem a zemí..." Takovým prostředníkem tzv. Václav byl, když se stal světcem. A dále U. Becker napsal: "V křesťanské symbolice se [medvěd] objevuje většinou jako nebezpečné zvíře, které někdy představuje ďábla, občas je také obrazem smrtelného hříchu obžerství a neřesti vůbec." Nebezpečným zvířetem tzv. Václav byl a podle falešného Kristiána měl i kladný vztah k alkoholu.

44C20. MÁME SI ZA DOBÝVANÝM NÁKLEM PŘEDSTAVIT DOBÝVANOU LIBICI NAD CIDLINOU A ZA DALŠÍM HRADEM STAROU KOUŘIM?

Jak Boleslav III. Křivoústý napadl Náklo vylíčil Gallus v III, 26. Nebo polské Náklo mohl dobývat Boleslav "Ukrutný" Třetí možnost je, že za polským Náklem se skrývá české hradiště patřící tzv. Václavovi a dobývá ho Boleslav Chrabrý. Předpokládejme, že správná je třetí možnost. Gallus napsal: "...Boleslav[polský Boleslav III., tj. zde český Boleslav I.] přenechal hrad Náklo [Libici], kde byla svedena ona velká bitva... a který vždy přinášel Polákům pohromu a nepřetržité útrapy, jakémusi Pomořanovi jménem Svatopluk z jemu příbuzného rodu spolu s mnoha jinými hrady pod takovou podmínkou (zachování) věrnosti, že mu nesmí nikdy z žádného důvodu odepřít svou službu nebo bránit přístupu do hradů. Později mu však (Svatopluk) přísahou stvrzenou věrnost nikdy nezachoval... Proto se kníže severu rozhněval... a obsadil silný hrad Náklo... Ačkoliv... každodenními útoky napadal hrad, vyšla jeho snaha naprázdno, protože... bažinatý terén nedovolil vézt stroje a (obléhací) náčiní. Kromě toho byl hrad... dobře chráněný posádkou... Když to Boleslav zvážil, upustil od obléhání a vrátil se domů, přičemž čekal na čas vhodný k návratu, aby pomstil svou pohanu a vzal s sebou část výkupného a prvorozeného syna knížete jako rukojmí." - U Galla Boleslav III. Křivoústý přenechal Svatoplukovi, který patřil do Boleslavova příbuzného rodu, hrad Náklo. Čtenář Gallovy kroniky si však má připomenout, že český Boleslav I. přenechal hradiště Libici synovi svého strýce tzv. Václava, a to Slavníkovi (Zbraslavovi). - I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují význam slova Náklo takto: "Základem je starobylé všeslovanské slovo nakъlъ = nakel ,vlhké, naplavené místo poblíž řeky, porostlé vrbami, kde klije [souvisí se slovem klíčit] vrboví'." Schoval-li Gallus za polským Náklem české hradiště, mohlo by jít o blatné hradiště Libici nad Cidlinou. U tohoto hradiště nebylo zřejmě možné použít při dobývání těžké obléhací stroje. Příbuznými rody mohli být Přemyslovci a Slavníkovci. Za Svatoplukem se může skrývat některý ze Slavníkovců.

Zd. Měřínský lokalitu, na níž se nacházelo hradiště Libice, popsal takto (2009, s. 245): "Jedná se o dvoudílné hradiště s celkovou rozlohou zhruba 40 ha vybudované v blatné poloze na dvou k sobě přiléhajících terasovitých vyvýšeninách nepravidelně oválného a trojúhelníkovitého půdorysu. Řeka Cidlina protékala podél jižní strany obou vyvýšenin, v té době pravděpodobně ostrovů, neboť nelze vyloučit, že vedlejším korytem, ať již přirozeným, či uměle vyhloubeným, obtékala i severní stranu. Také její soutok s Labem byl podstatně blíže než v současnosti, a to vše spolu s močálovitým terénem na západě a severu zajišťovalo výborné podmínky k obraně."

Krátce po neúspěšném obléhání Nákla se polský Boleslav III. vypravil proti Vyšehradu (Wyszogródu); obránci se mu vzdali. "...prudkým útokem hodlal dobýt hrad Vyšehrad. Obyvatelé hradu o tom totiž předem nevěděli, a proto se neopevnili. Jakmile přišli k řece, která vtékala do Visly a oddělovala od nich ten hrad ležící v cípu řek, začali rychle jeden přes druhého plavat přes řeku a druzí, hlavně Mazovští, se přes Vislu plavili na lodích. A tak se stalo, že z nevědomosti došlo k větším ztrátám způsobeným v bratrovražedné válce, než při nepřátelském útoku během (následujícího) osmidenního dobývání toho hradu. Když se konečně celé vojsko shromáždilo kolem hradu a již byly připraveny různé stroje potřebné k jeho dobývání, posádka se ze strachu z Boleslavovy úporné tvrdošíjnosti vůči nepřátelům a po získání záruky bezpečnosti vzdala a tím způsobem unikla Boleslavově mstě a smrti. Boleslav získal onen hrad v osmi dnech a dalších osm dnů zde zůstal, aby ho opevnil a (nastálo) se jej zmocnil." - Slova bratrovražedná válka můžeme vztáhnout na válku Boleslava s tzv. Václavem, neboť oni v rozporu se skutečností byli podle legend bratři. Pokud mělo čtenáři dobývání Wyszogródu připomenout dobývání Budče, mohl si čtenář dosadit za Vislu řeku Labe a za cíp řek si mohl dosadit cíp potoků, které mají dnes název Dřetovický a Zákolanský.

Po odchodu z hradu Vyšehrad, zde snad Budče, se vydal k dalšímu hradu. "Zanechal v něm posádku, vydal se odtamtud na cestu a oblehl jiný hrad. [Vysvětlivka 124: "Nejspíš míněn hrad Náklo."] "Poláci vyrovnávali jámy, sváželi hlínu a dřevo, aby se tak snáze... dostali s dřevěnými věžemi k hradu. Pomořané naproti tomu připravili sádlo a smolné louče, pomocí nichž chtěli to nahromaděné dřevo pomalu spálit. Na tři pokusy totiž obyvatelé hradu všechno (dobývací) náčiní spálili. Boleslavovy dřevěné věže totiž stály tak blízko hradu, že posádka mohla proti nim bojovat klíny, zbraněmi a ohněm. Kdykoliv pak Poláci na hrad útočili zbraněmi, ohněm, kameny a šípy, jeho obyvatelé jim to opláceli podobným způsobem." [...] "Pomořané... po obdržení záruk bezpečnosti vydali hrad a sami odešli se vším, co měli..." - Nemohl zde Gallus naznačovat slovy smolné louče, spálit a ohněm, že jiným hradem míní hradiště se jménem Kouřim, hradiště, kde se konaly pohanské obřady spojené s ohněm? Ze Staré Kouřimi ovládal své území tzv. Václav, u Galla skryt v některých kapitolách za Zbyhněvem.

Nemá dobytí Václavovy Staré Kouřimi Boleslavem I. být připomenuto dobytím Čarknova polským Boleslavem III. Křivoústým? - Český Boleslav I. porazil tzv. Václava, ovládajícího část Čech ze Staré Kouřimi, a učinil z něho svého subregula. Protože se tzv. Václav s tímto postavením nechtěl smířit, byl vojensky poražen ještě jednou (a to přes saskou pomoc) a poslán do kláštera. Tam intrikoval dále, tak byl popraven. Než se tzv. Václav stal knížetem, věnoval se duchovní dráze. - V této kapitole o dobytí Čarknova čteme: "...sám kníže [Čarknova] jako první ze všech se prohlásil za Boleslavova poddaného. Žádný z nich mu však věrnost nezachoval dlouho. Neboť později se onen pokřtěný Boleslavův duchovní syn dopustil zrad nejrůznějšího druhu hodných trestu smrti."

44C21. HRADIŠTĚ VE STARÉ BOLESLAVI

"Kosmas" o založení hradiště (Stará) Boleslav napsal (I, 19): "Tak se stalo, že si [Boleslav I.] umínil založiti hrad po způsobu římském. A ihned svolal přední muže z lidu, všechny do jednoho, na jedno místo a dovedl je do lesa u řeky Labe, a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce svého, řka: ,Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola." U hradby postavené po římském způsobu mělo být u nás novinkou to, že kemeny v hradbě byly spojovány maltou.

I. Boháčová napsala (2014, s. 272, 273): "Tak např. ale prokázala [archeologie], že svědectví kronikáře Kosmy nelze ve všech ohledech považovat za zcela věrohodné. Toto konstatování vyplývá z objevu opevnění tehdy běžného typu, které výstavbě na maltu zděné hradby předcházelo. Celokamennou hradbu totiž spojoval kronikář Kosmas zcela jednoznačně nejen s osobou Boleslava I., ale i se založením tohoto centra. Kosmovu zprávu o výstavbě tehdy ve středoevropském prostředí zcela mimořádného díla archeologie potvrdila, současně ale nálezem starší fortifikace vyvrátila jeho tvrzení, že zděná hradba souvisí se vznikem lokality." Tak, jak si "Kosmova slova po římském způsobu vykládají historici, tak si to mělo vykládat třetí oko. Slova po římském způsobu měla zasvěcenému čtenáři připomínat zakladatelskou pověst o založení Říma. Rémův vrah Romulus zakládá Řím, Václavův vrah Boleslav (vrah jenom podle legend) zakládá Pražský hrad (dal zřejmě postavit palác a zkvalitnit opevnění, dal tedy vybudovat Nový hrad).

K založení Staré Boleslavi I. Boháčová napsala (2010, s. 190): "Hrad ve Staré Boleslavi nebyl s největší pravděpodobností založen Boleslavem I., jak nás informuje kronikář Kosmas, ale patrně některým z jeho předků někdy na samém počátku 10. století." - Roku 2014 I. Boháčová k datování založení staroboleslavského hradiště napsala (s. 272 a 274): "Vznik Boleslavi lze propojením výpovědi historických a archeologických pramenů klást nově již do období kolem roku 900." - "Archeologické prameny neumožňují určit dobu založení Boleslavi jinak než intervalově. Ačkoliv interval mezi vznikem obou fortifikací nemusel být nijak velký, podle jejich výpovědi se jako pravděpodobnější zakladatel Boleslavi jeví otec Václava a Boleslava, kníže Vratislav, než sám Boleslav. Výjimečně zděná hradba totiž vzniká v období nástupu mladohradištní keramiky, tj. někdy před polovinou 10. století, a přitom v době, kdy dochází současně jak k prvé přestavbě opevnění Pražského hradu, tak přemyslovské Budče. Archeologická interpretace tak spíše odpovídá pozdní zprávě Neplachovy kroniky, která na rozdíl od Kosmy počítá již s existencí Boleslavi v době vlády knížete Vratislava, když mu připisuje založení dneszpochybňovaného kostela zasvěceného sv. Cyrilu a Metodějovi..." - Mojmírovec Spytihněv a Přemyslovec Vratislav vládli z velké části časově souběžně. Legendisté a kronikáři však učinili ze Spytihněva Vratislavova bratra a nechali je vládnout po sobě. Tím zkrátili jejich vládu. Spytihněv zřejmě vládl déle, než se uvádí, a mohl být i on zakladatelem hradiště ve Staré Boleslavi.

L. Varadzin rozdělil středočeská hradiště podle doby jejich založení (zejména vybudování opevnění) do čtyř skupin. Hradiště Stará Boleslav se týká jeho následující tvrzení: "Druhou skupinu tvoří hradiště Praha, Budeč, Stará Boleslav a Tetín, vybudovaná zhruba ve 2. polovině 9. stol. až 1. třetině 10. století." Jestliže hradiště Stará Boleslav nezaložil Boleslav, tak mělo původně jiný název. I kdyby ho založil Vratislav a pojmenoval ho po svém synovi, tak Boleslav se tímto jménem jmenoval až asi od roku 967, do té doby se zřejmě jmenoval Voj(i)slav (domácky Vok).

K hradební zdi boleslavského hradu postavené po římském způsobu I. Boháčová napsala (2002, s. 137): "Někdy v průběhu 10. století je ústřední plocha opevněna ,opere romano' - novým a pro středoevropské prostředí výjimečným způsobem, totiž celokamennou hradbou z pískovcových bloků spojovaných maltou smíšenou s jílem"

Po kostele Kosmy a Damiána, který podle legend souvisel se smrtí tzv. Václava, nenašli archeologové žádné stopy. Existoval vůbec?

V závěru svého příspěvku ve sborníku k výstavě Střed Evropy... (2000) I. Boháčová napsala: "Důležité postavení raně středověké Staré Boleslavi v rámci raně středověkých Čech je doloženo jak výjimečným charakterem jejího opevnění, tak koncentrací sakrální architektury v centrální části areálu. Přítomnost vyšší sociální složky společnosti je prokazována množícími se nálezy honosných předmětů drobné hmotné kultury. Na druhé straně tyto projevy nejsou příliš početné a např. ani doložená intenzita a charakter osídlení v rámci opevněného areálu i v jeho bezprostředním okolí nenasvědčují příliš bouřlivému rozvoji lokality či jejímu hospodářskému rozmachu. I archeologické prameny tak naznačují, že Boleslav, předurčenou snad původně k funkci správního a mocenského centra, jakou plnily např. Žatec, Litoměřice, Plzeň či Hradec Králové, stihl nakonec osud srovnatelný s vývojem Budče, Tetína nebo Levého Hradce, jejichž význam v závěru raného středověku zcela upadá."

"Kosmas" při líčení založení hradu Boleslavi použil slovo tajné. Znamená to, že něco tajného není zde řečeno, či se řečené liší od pravdy. Založeným Boleslavovým hradem nemínil "Kosmas" Starou Boleslav, ale Nový hrad, tj. přetvoření sakrální lokality zvané dříve Děvín na sídlo knížete zvané Pražský hrad.

44C22. CO BYL NOVÝ HRAD?

Úvodem řekněme, že Nový hrad založil pravděpodobně Boleslav I. Je možné, že je to v souladu s tím, co napsal o Pražském hradu M. Lutovský (2006, s. 57): "...lze říci, že právě za vlády Boleslava I. se hrad Praha a jeho podhradí stal skutečným hlavním ,městem' Čech."

Widukind Otovu tažení do Čech v červenci 950 věnoval kapitolu III, 8. nazvanou Jak král vedl vojsko proti Boleslavovi. Čtěme: "V té době se král vydal na vojenskou výpravu proti Boleslavovi, králi [52] Čechů. Když bylo možné zmocnit se hradu, jenž se nazýval Nový [52] a v němž byl v obležení Boleslavův syn [53], král moudře rozhodl a přerušil bitvu, aby se jeho vojáci při kořistění u nepřátel neocitli v ohrožení [55]. Jakmile Boleslav pochopil, jakými ctnostmi král oplývá a jak veliká je jeho armáda, vyšel z hradu [56] a raději se sám poddal takovému majestátu, než aby utrpěl naprostou zkázu. Poté, co se postavil pod královy praporce, vyslechl ho a dal mu odpověď, vysloužil si konečně odpuštění. Svým naprostým vítězstvím si král získal slávu a vrátil se do Saska."

K tomuto líčení jsou na straně 158 poznámky 51-57. Poznámka 51: "Ve skutečnosti jen knížeti." Poznámka 52: "M. Lutovský... uvádí Žatec; R. Turek [a před ním J. V. Šimák]... předpokládá Mladou Boleslav. V úvahu připadá i Vyšehrad." Poznámka 53 se vztahuje k synovi Boleslava I. "Jediným známým synem Boleslava I. je Boleslav (II.) Pobožný..., tehdy zřejmě příliš mladý (*asi ve 30. nebo 40. letech 10. století). V úvahu připadá neznámý syn, jenž mohl např. padnout v boji proti Maďarům o pět let později..." Poznámka 55: "Pokud by šlo o Vyšehrad... mohl se Ota obávat výpadu z Prahy... Může jít ale i o kronikářovo odůvodnění následujícího kompromisního uspořádání..." Poznámka 56: "Boleslav mohl přijít synovi na pomoc... nebo kronikář z nepozornosti zaměnil Boleslava I. s jeho synem. Méně pravděpodobné je, že míní pouze kapitulaci Boleslava II."

Domnívám se, že k pojmenování hradu Nový mohlo dojít v souvislosti se zmatkem kolem pojmenování Pražského hradu. Pokud nejprve existovalo budoucí pražské podhradí na dnešní Malé Straně (a teprve později vznikl nad ním hrad) a bylo pojmenováno Prahou, mohlo se stát, že jménem Praha bylo podhradí pojmenováno podle skutečnosti, která se hodila na toto osídlení při řece, ale naprosto se tento význam nehodil pro hrad postavený na skále. I proto mohlo dlouho trvat, než byl hrad přejmenován z Děvína na Prahu.

Lokalita, na níž dnes stojí Pražský hrad, se jmenovala Děvín, protože se tam konaly pohanské obřady. Aby to mohl "Kosmas" prozradit, vymyslel si pro válku mezi "chlapcem" Bořivojem podporovaným Spytihněvem a "dívkou" Spytihněvem název dívčí válka. Stejný smysl má i povalení Vojtěcha na dívku. Přemyslovci se po čase snažili zbavit se tohoto pohanského pojmenování pro své hlavní sídlo, a tak přejali jméno Praha z lokality pod hradem. Nový název se jistě neujal ze dne na den. Boleslav byl možná první kníže, který na Pražském hradě sídlil. A byl to také možná on, kdo založil na Hradě knížecí palác a navíc vybudoval další opevnění hradního areálu. Tím vzniká skutečný hrad, Nový hrad, do té doby šlo především o sakrální lokalitu. Na pohanské sakrální lokalitě s pahorkem Žiži, kde se konaly pohanské obřady, začali panovníci od Spytihněva (nikoliv od Bořivoje) stavět křesťanské kostely. Lokalitou politickou mohlo být z počátku jen to, že na ní stál nastolovací kámen a že nedaleko bylo sněmovní pole. Pražský hrad se stal knížecím sídlem, stal se středobodem vznikajícího hlavního města.

Nový hrad je tedy možná tehdejší Pražský hrad. Tento názor je však silně oslabován tím, že Widukind jméno Praha jednou použil, a to v I, 35, když informuje o tom, že Jindřich Ptáčník roku 929 přišel s celým vojskem k Praze, hradu Čechů. (Nelze však slovo, které Widukind použil, přeložit jako město?) Widukind však psal svou kroniku zpětně.

Nový hrad je možná tím hradem, o kterém píše "Kosmas" v I, 19: "Tak se stalo, že si [Boleslav I.] umínil založiti hrad po způsobu římském. A ihned svolal přední muže z lidu, všechny do jednoho, na jedno místo a dovedl je do lesa u řeky Labe, a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce svého..." Slovo tajné naznačuje, že v textu kapitoly je skryto něco tajného. Boleslav nemohl v legendách a kronikách stavět Pražský hrad, nemohl v nich popravdě jako první vládnout z Pražského hradu. Proto zde Boleslav nezakládá Pražský hrad, ale hradiště Boleslav. Z Pražského hradu musel v legendách a kronikách vládnout již Bořivoj a především tzv. Václav. Přemyslovci museli mít tzv. Václava na hradě živého, zavraždit ho v legendách museli mimo Prahu, ne popravdě v podhradí Pražského hradu, ne na dnešním Malostranském náměstí. - Nezaložil palác na Pražském hradě tzv. Václav, ale až koncem své vlády, takže ho prakticky založil až pro svého nástupce BoleslavaI.?

O Novém hradu možná napsal Ibrahím ibn Jakúb, když popisoval Prahu, tj. osídlení při levém břehu Vltavy. M. Lutovský uvádí (2006, s. 51), že o osídlení na levém břehu Vltavy napsal Ibráhim ibn Jakúb v dodatku zachovaném v díle arabského geografa vrcholného středověku al-Himjarího: ,Brágha... je menší, než jsou města, a větší, než jsou vesnice. V něm jest trh se vším zbožím k cestování i k usedlému životu. V jeho vyšší části je velká opevněná tvrz a v ní jest pramen vody...'" Z toho, že se tržiště a jeho osídlené okolí jmenovalo Praha, nelze vyvodit, že se tak jmenovalo hradiště (hrad) nad ním v době Boleslava I. Zejména když tržiště vzniklo dříve, nežli knížecí sídlo (sakrální lokalita Děvín s pahorkem Žiži mohla vzniknout před vznikem tržiště). Jména Děvín se chtěli Přemyslovci vzdát a pojmenování Pražský hrad (nebo Praha pro hrad) se ještě neužívalo. Ibráhim ibn Jakúb nenapsal, že velká opevněná tvrz je sídlem knížete.

Že Pražský hrad ještě nestál za Ludmily, svědčí to, že Libuše, tj. Ludmila, věští jeho založení (hrad, jejž vystavíte) a jeho slávu. Věští to z místa vzdáleného od budoucího hradu na třicet honů (čtenáře měl zřejmě napadnout Vyšehrad). Libuše (tj. Ludmila) věští to v přítomnosti Přemysla (tj. Bořivoje). Říká: až tam přijdete. Kdo až tam přijde, přítomný Přemysl (tj. Bořivoj) a přítomní starší lidu? Nebo slova až tam přijdete znamenají vládnoucí rod (dnes bychom řekli Přemyslovci)? A Libuše (Ludmila) také říká: hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. Znamená to, že za Ludmily se tato lokalita tak nejmenovala? "Kosmas" věděl, že se jmenovala Děvín.

Jako při napadení Rostislavova hradiště roku 869 neuvedly fuldské anály jméno tohoto hradiště (pravděpodobně Dowiny, tj. pozdější Staré Kouřimi), ale hradiště nazval pouze nepředstavitelnou/nevýslovnou/nevyslovitelnou pevností, tak možná Widukind neuvedl jméno Děvín (ten se později nazýval Pražský hrad). Pohanské jméno hradišť pro něho mohlo být nevyslovitelné.

Roku 950 bránil Nový hrad před Otou I. pravděpodobně nejstarší syn Boleslava I., jimž byl Měšek, považovaný za prvního historického Piastovce.

44C23. NEMOHL ROTUNDU SV. VÍTA ZALOŽIT AŽ BOLESLAV I.?

Několik legend a Kronika Čechů uvádějí, že tzv. Václav postavil kostel sv. Víta. V Crescente fide tzv. Václav po poselstvu vzkázal řezenskému biskupu Tutovi, že hodlá s jeho svolením založit kostel ke cti sv. Víta. Biskup poselstvu odpověděl: ,Toto vyřiďte mému synovi, blahoslavenému Václavovi: Tvůj kostel již stojí před tváří Pána Boha co nejpůvabněji zbudován." Po tomto sdělení položil tzv Václav základní kámen ke stavbě kostela. - Za Václavova života mohl kostel stát možná opravdu jen před tváří Boží. Ani základní kámen nemusel k němu tzv. Václav položit.

J. Frolík o rotundě sv. Víta napsal (2010, s. 131, 132, 137, 138): "Rotunda sv. Víta... je to jediná církevní stavba, u níž je tento údaj nesporný." Své tvrzení časově ani místně neohraničuje. - U rotundy J. Frolík rozlišuje čtyři časové etapy. - První stavební etapu spojujeme přímo s iniciativou knížete svatého Václava a klademe ji před rok 930." - "Druhou stavební etapu spojujeme s přenesením ostatků svatého Václava ze Staré Boleslavi na Pražský hrad v roce 938. K jižní straně rotundy byla připojena podkovitá apsida, do níž bylo uloženo tělo svatého Václava." Tzv. Václav byl popraven na dnešním Malostranském náměstí, a to v místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, kde byla později postavena rotunda sv. Václava. Tam byl také tzv. Václav poprvé pohřben, když byl, snad až po několika letech, snesen ze šibenice. Ve Staré Boleslavi nebyl ani zavražděn, natož aby tam byl pohřben a po čase převezen na Pražský hrad. - "Další, třetí stavební etapu spojujeme s postavením vnějšího prstence..." […] "Do stejné etapy vývoje rotundy jsou řazeny i dva kostrové hroby (označené jako K1 a K2)." - V další (čtvrté) stavební etapě byla jižní apsida oddělena od lodi příčkou, která se částečně dochovala (v poškozeném stavu) na západní straně apsidy. Příčka nerespektovala hrob K1, naopak ho zčásti překryla." […] "Chronologické zařazení těchto stavební úprav (tj. zvětšení jižní apsidy a série úprav jejího interiéru a minimálně přilehlé části lodě a postavení severní apsidy) spadá jednoznačně před rok 1060, kdy byla zahájena výstavba románské baziliky sv. Víta. Historické souvislosti vedou k biskupu Šebířovi a době po přenesení ostatků sv. Vojtěcha do Prahy, tj. po roce 1039." […] "Do jižní lodi baziliky západně od apsidy rotundy byl posléze uložen nebožtík (hrob K3), z jehož hrobu pochází unikátní kožená přilba."

D. Třeštík o založení rotundy sv. Víta napsal mj. (1997, s. 409): "Václavův kostel byl na Hradě vlastně nadbytečný. Hlavním palácovým kostelem byl sv. Jiří, jenž byl také nepochybně kostelem ,farním' ve smyslu, že u něho existoval sbor kněží s archipresbyterem Pavlem v čele..." Archipresbyterem Pavlem byl tzv. Václav, než se stal knížetem. Za vlády tzv. Václava byl archipresbyterem Pavlův nástupce.

Vr. Vaníček napsal (2014, s. 114): "Literatura se nemůže shodnout, proč vlastně kostel sv. Víta kníže Václav založil. Nedlouho před tím totiž Václav nechal vysvětit trojlodní chrám sv. Jiří. Tam byl pochován také Václavův otec [ve skutečnosti starší bratr] kníže Vratislav I. a kněžna Ludmila [Václavova matka]."

Tzv. Václav zřejmě po lucké válce zároveň s Boleslavem I. vedli vojenské akce za nemocného Vratislava. Když Vratislav mezi ně rozdělil své panství, vládli společně, ale každý na jiném území. Tak vládli ještě nějaký čas po Vratislavově smrti. Potom mezi nimi vypukly boje o moc. Tzv. Václav prohrál a stal se Boleslavovým podkrálem. Když se pokusil opět dostat k moci, byl opět poražen, odešel sám nebo byl poslán do kláštera, a protože možná dále kul pikle, byl popraven. Ve které době by založil rotundu sv. Víta?

"Kosmas", který na Přemyslovce práskl všechno, co mohl, se rotundě sv. Víta věnoval nejvíce. V I, 18 napsal: "...Václav zanechal kostel, vystavěný v hlavním sídle v Praze ke cti svatého Víta mučedníka, neposvěcený, protože ho smrt předešla. Kníže Boleslav vypravil k biskupovi Michalovi, jenž byl tehdy představeným kostela řezenského, posly... a prosil ho, aby ráčil posvětiti kostel pražský; ale jen stěží dosáhl od něho, aby splnil jeho žádost. Biskup nebyl by zajisté k tomu svolil, rozhodl se však učiniti to na památku a pro spasení duše svého přítele Václava, tehdy již zabitého, protože muž Boží Václav, dokud tělesně žil, choval k němu obzvláštní úctu a lásku jako k duchovnímu otci a přelaskavému biskupu." […] "Dne 22. září biskup, posvětiv kostel sv. Víta mučedníka, vrátil se potěšen do svého domova." Tzv. Václav měl jistě těsný vztah jakožto archipresbyter k Řeznu. Jestliže však podle dnešních historiků zemřel roku 935 (podle mne možná roku 936) a Michal se stal řezenským biskupem roku 941, nemohl se tzv. Václav k Michalovi chovat jako k přelaskavému biskupu.

Na rotundu sv. Víta se vztahují "Kosmova" slova (I, 15): "...který kníže které kostely či kolik jich... zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti..." A k oklamání třetího oka dodal: "...než čtenáři nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných..." [...] "Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají." Domnívám se, že jednoapsidovou rotundu možná založil (a možná dostal i relikvii sv. Víta) až Boleslav I.. V takovém případě nemohli legendisté přiznat, že byl stavitelem rotundy Boleslav, podle legend Václavův vrah. Ať Boleslav rotundu založil nebo nezaložil, v každém případě přistavěl druhou apsidu pro přenesené pozůstatky knížete tzv. Václava.

D. Třeštík (1997, s. 409): "Rotundy a vůbec centrální stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly se nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech."

Nemohl tzv. Václav postavit chrám sv. Víta zcela jinde než na Pražském hradě, např. "saský" kostel na Libici nebo ve svém sídle na Staré Kouřimi (Dowině)? Nebo postavit chrám sv. Emmermanovi?

Sv. Vít byl popraven z rozkazu císaře Diocletiana a ten měl syna posedlého démonem. Podle "Kosmy" měl Václavův vrah Boleslav syna Strachkvase, kterého popadl krutý ďábel. (Popadnutí ďáblem u Strachkvase vysvětluje D. Třeštík jako epilepsii. Domnívám se, že Strachkvas, tj. Boleslav III., se stal knížetem Boleslavem III. Ryšavým a vládl velice krutě, v tom smyslu ho popadl zlý ďábel.) Nechtěl "Kosmas" skrytým přirovnáním Strachkvase a Diocletianova syna naznačit, že Strachkvas byl synem Boleslava, který nechal popravit tzv. Václava, jako Diocletian nechal popravit Víta?

Legendisté tedy možná ukradli Boleslavovi postavení rotundy sv. Víta a nechali mu pouze její vysvěcení, jako ukradli Ludmile syna tzv. Václava a nechali jí jenom jeho výchovu, jako ukradli tzv. Václavovi jeho archipresbyterství a nechali mu pouze kněžské vzdělání. - Je však možné i toto: Tzv. Václav rotundu nejen založil, ale nechal ji i vysvětit. "Kosmas" její vysvěcení klade k roku 930 a to tzv. Václav ještě žil. Protože však "Kosmas" tzv. Václava nenáviděl, vysvěcení rotundy mu odepřel. Nebo ji mohl vysvětit jako archipresbyter, a jestliže legendisté zapřeli jeho archipresbyterství, popřeli i jeho vysvěcení rotundy?

Rotunda sv. Víta měla být možná zasvěcena sv. Jimramovi (změnu zasvěcení mohl učinit Boleslav). Hlaholská a vostokovská redakce První staroslověnské legendy o sv. Václavu píše o chrámu sv. Víta, minejní redakce o sv. Avraamovi, kteréžto jméno vzniklo ze jména Emmerman, tj. Jimram. Rotundu vysvětil biskup Michal 22. září 930. Dne 22. září má svátek Mořic. Jeho jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 238, 239) pocházející z Mauretánie nebo můj učitel. Mohl být biskup Michal Václavovým učitelem v Řezně? Když tzv. Václav se v dětství učil na Moravě, mohl být jeho učitelem i Metoděj, jehož původní jméno bylo pravděpodobně Micha(e)l. Mohl mít Metoděj nějaký podíl na postavení rotundy, pokud skutečně žil od roku 885 několik let do své smrti v Čechách?

44C24. OSTATKY SV. VÍTA

Problémem jsou i ostatky sv. Víta. M. Šmied k nim napsal mj. (2016, s. 64): "Pro Václavovu dobu je v podstatě jediným možným místem zisku relikvií právě saský klášter v Corvey. Tamní záznamy o pozdější kontrole ostatků však nenasvědčují tomu, že by Václav dostal od Jindřicha Ptáčníka zmiňované rámě či jinou podstatnější část světcova těla. Dar, který se uskutečnil v průběhu roku 929 či nejpozději před 22. zářím 930, spočíval tedy zřejmě v méně významné relikvii, než se později soudilo. Nicméně do Prahy se nejpozději v polovině 13. století skutečně dostala relikvie rámě (paže) svatého Víta, která byla chována v katedrálním pokladu a později snad v tradici splynula s původním ostatkem z doby knížete Václava. Takto, v souladu s mladšími redakcemi svatováclavské legendy a textem Dalimilovy kroniky, jej vnímal také císař Karel IV., který ve svém vlastním sepsání legendy o svatém Václavovi hovoří o daru rámě svatého Víta. Odtud se pak díky popularitě tohoto textu i váze jejího autora rozšířila legenda do širokého povědomí." - Vr. Vaníček tomu, že rámě sv. Víta dostal kníže Václav, věří (2014, s. 113): "Změnu poměru samotného krále Jindřicha k Čechám po setkání s Václavem symbolizuje významný dar, za jaký je třeba pokládat předání relikvie sv. Víta. Jde o slavné rámě svatého Víta, které připomíná až legenda Ut unnuncietur I. před polovinou 13. století. Je zřejmé, že Václav relikvii spojenou s Vítem obdržel, neboť založil ještě v roce 930 chrám svatého Víta na Pražském hradě." - I D. Třeštík tomu, že rámě bylo darováno již tzv. Václavovi, věří.

Paže byla nebo by byla možná obzvlášť cennou relikvií. U. Becker v hesle ruka napsal (2002, s. 246): "...symbol aktivity a moci, v gestice však také symbol apotropaického účinku. Nacházet se v rukou boha nebo vládce znamená být mu vydán, ale také stát pod jeho ochranou."

44C25. PROČ BYLA ROTUNDA ZASVĚCENA SV. VÍTOVI

Sv. Vít byl uctíván v Sasku a Přemyslovci se svou zahraniční politikou orientovali na Sasko. Tzv. Václav, možný zakladatel pražské rotundy sv. Víta, měl k Sasku velice blízký vztah. Manželka Oty I. Edith byla sestrou Elfgify/Adivy, manželky Václavova syna Zbraslava, tj. Slavníka. Zakladatelem rotundy sv. Víta mohl být až Boleslav I. Zasvěcením rotundy sv. Vítovi by dal Boleslav I. najevo zlepšení svého vztahu Přemyslovců k Ottonům.

V Karlově legendě o sv. Václavu se uvádí, že Bořivoj a Ludmila byli pokřtěni Metodějem na Veligradě v kostele sv. Víta. J. Pojsl napsal (2001, s. 312) "Je nade vší pochybnost, že kostel tohoto zasvěcení [sv. Vítovi] musel na Veligradě (Starém Městě) existovat." Tzv. Václav žil v dětství na Velké Moravě a studoval tam. Tento kostel tedy znal. Mohlo to mít vliv na zasvěcení kostela sv. Vítu na Pražském hradě, pokud kostel založil tzv. Václav?

Bořivoj, Vratislav a tzv. Václav měli možná blízký vztah k hradišti Hánín, česky bychom mohli říci Kohoutín. Na Hánín "Kosmas" možná ukazuje tím, že Libuše (tj. Ludmila) jezdívala za Přemyslem (tj. Bořivojem) a za kuropění se vracela. Podle Galla Boleslav nařídil Václavovi (u Galla Boleslav III. Křivoústý Zbyhněvovi) zbourat Gallův hrad (tj. Hánín), což Václav neučinil. - "Kosmas" slovem kuropění mohl připomenout kohouta také pro to, co kohout symbolizoval. M. Lurker v hesle kohout uvádí mj. (2005, s. 219): "...kohout, pro svůj rudě červený hřeben a ranní kokrhání je symbolem slunce a světla; je posvátným zvířetem... [...] Již v antice byl kohout... pokládán za zvíře statečnosti; v evropské lidové víře měl jeho křik ochránit před démony." […] "Toto zvíře, mající schopnost rozlišit mezi dnem a nocí, se stalo strážcem hranice s oním světem (u Germánů), v křesťanství symbolem překonání smrtelného spánku a... kajícného hříšníka. K. na kostelní věži měl nejprve apotropejní funkci (ochrana před bleskem a krupobitím), pak se stal v křesťanském smyslu symbolem bdělosti a zvěstovatelem pravého světla (= Krista)."

Na lokalitě pozdějšího Pražského hradu byly zřejmě konány obřady související s Perunem (měly zajišťovat přiměřené množství deště). M. Téra napsal (2017, s. 327): "Perunovi byli obětováni býci a kohouti..."

Kohout možná nepřipomíná jen hradiště Hánín, ale i to, odkud Přemyslovci přišli do Čech. F. V. Mareš o kohoutu jako atributu sv. Víta napsal (1989, s. 75, 76): "Atribut kohouta, později interpretovaný jako symbol bdělosti, pochází snad z krajů polabsko-slovanských [Přemyslovci možná přišli z Wolinu], kde mu byla přinášena kuřata, jako předtím Svantovítovi, jehož kult měl pro podobnost jména podle plánu misionářů snáze vytlačit." Nebyl na vrchu Žiži uctíván také Svantovít a neměl ho vytlačit svatý Vít, jehož atributem byl kohout? Potom by založení rotundy sv. Víta nemuselo souviset s bratříčkováním se Saskem, ale vycházelo by z domácích křesťanských potřeb, nikoliv z potřeb zahraničněpolitických.

Kohout byl také zobrazen na českých denárech. A. Merhautová a D. Třeštík k zobrazení kohouta na Břetislavových denárech napsali (1985, s. 85): "Na denárech Břetislava I. přibyly k obměnám starších mincovních obrazů nové, např. obraz kohouta s Václavovým jménem v opisu, dále stojící figura Václava oděného knížecím rouchem, s žezlem v podobě kříže a s dalším křížem po boku. Podobou kohouta, který byl symbolem Krista a vítězství dobra nad zlem, se tento obraz od starších neliší významově, ale jen volbou odlišného znaku."

Svatý Vít je zobrazován v doprovodu kohouta, lva nebo psa.

Neměl sv. Vít nahradit vše pohanské, co souviselo za prvních Přemyslovců s kohoutem?

44C26. KDE JE BOLESLAV I. POHŘBEN?

Je vůbec na Pražském hradě mimo jeho centrální část v "Borkovského kostele" pohřben Mojmírovec Spytihněv s manželkou? Není tam pohřben Boleslav I. s manželkou Biagotou, protože byl podle legend vrahem tzv. Václava? Spytihněv, Ludmila a Boleslav I. zemřeli v pořadí, jak jsem je nyní napsal. Na tomto místě byla nejprve pohřbena Ludmila. Ta byla později přenesena do baziliky sv. Jiří. A nad jejím hrobem byl pohřben Boleslav I. (a později jeho manželka), který zemřel až po Ludmile. Že by byl nad hrobem Ludmily pohřben její syn Spytihněv, který zemřel před ní, je snad méně pravděpodobné. - Zda je v "Borkovského kostele" pohřben Mojmírovec Spytihněv nebo Přemyslovec Boleslav I. může rozhodnout rozbor DNA.

45C1. PROBLÉMY SE JMÉNEM A S PŮVODEM BIAGOTY

V době, kdy se tvořila přemyslovská zakladatelská pověst, kdy se vytvářel světec Václav a kdy se vytvářely předpoklady, aby mohlo být zřízeno pražské biskupství, změnil kníže Vojslav (domácky Vok) své jméno na Boleslav. Pokud rovněž bylo tehdy (nebo jindy) změněno jméno Boleslavovy manželky na Biagota, nelze na základě jména Biagota hledat její původ. Věřme však, že tomu tak nebylo.

Z nápisu na dvou vzácných typech denárů připisovaných Boleslavovi I. nebo Boleslavovi II. čtou numismatici slova BIAGOTA CONIUNX. Coniunx znamená latinsky manželka a Biagota má být jméno manželky Boleslava I., podle některých historiků manželkou Boleslava II. V žádném písemném prameni se jméno Biagota nevyskytuje. Nelze však vyloučit, že je o ní psáno, aniž by bylo uvedeno jméno Biagota. Numismatik W. Hahn vidí v mincích s nápisem Biagota svatební mince Boleslava II. s Biagotou.

J. Lukas a J. Videman o "autorství" našich prvních mincí napsali (2021, s. 110): "Pokud se jedná o zásluhu toho kterého panovníka na zahájení ražby českých mincí, můžeme vstupní úvahy uzavřít konstatováním, že nejstarší z nich snad pocházejí ještě z posledních let vlády Boleslava I. (935-972)." V takovémto případě by Biagota mohla být manželkou Boleslava I.

Badatelé se neshodují na jejím "národnostním původu". Někteří soudí, že pocházela ze slovanské země, a to z Bulharska nebo z Kyjevské Rusi, jiní vidí její původ v Sasku nebo Burgundsku či z "Itálie".

Otázkou Biagotina původu se zabýval D. Vrána (2016). Na s. 95 a 96 napsal: "...v dosavadním bádání [o Biagotině původu] se tak rozvinuly dva směry, z nichž jeden hledal původ jména v prostředí germánském, druhý v prostředí slovanském. Oba názory stály proti sobě již v 19. století, dnes jsou zastoupeny zvláště v pracích Herberta Ludata a Luboše Polanského. Ludat konstatuje, že germánské jméno v takovém tvaru není známo, poukázal nicméně na podobnost části jména se saským jménem Bia, přičemž také tvar got(a) lze dohledat jako součást osobních jmen. U nás odmítl hypotézu o německém původu jména naposledy Polanský, který ve svém výkladu argumentuje postojem zastánců slovanské teorie, tedy doloženou existencí podobně znějících slovanských jmen Blagota, Blahoča nebo Běgota/ Bjegota." [...] "Méně pravděpodobná se zdá možnost, že by se jednalo o dvě obvyklá jména uvedená souběžně, tedy Bia Gota coniunx. I když by bylo jednodušší doložit tyto tvary odděleně, těžko bychom si to dokázali vysvětlit." [...] "Vraťme se k saské teorii. Tvar Biagota skutečně není jako osobní jméno doložen, avšak jméno Bia se v Sasku vyskytovalo, a zdá se, že bylo dokonce typicky saské. Můžeme tedy uvažovat o tom, že se v našem případě jedná právě o jinak nedoložený úplný tvar jména Bia. Staroněmecké slovo bia / bina je totéž co dnešní Biene (včela). Tvar gota nejspíš odpovídá starému adjektivu gôda, tedy dnešnímu gute (dobrá). Germánský původ jména je tedy možný. ...zkracování jmen se v Sasku i jinde objevuje běžně... Méně pravděpodobná se zdá možnost, že by se jednalo o dvě obvyklá jména uvedená souběžně, tedy Bia Gota coniunx. I když by bylo jednodušší doložit tyto tvary odděleně, těžko bychom si to dokázali vysvětlit. Předpokládejme tedy, že dotyčná Boleslavova manželka se jmenovala Bia, přesněji tedy Biagota, a pocházela pravděpodobně ze Saska..."

Nesouvisí s významem jména Biagota (dobrá včela) přízvisko Dobrý dané Boleslavovi III., které se objevuje v soupisu českých panovníku (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, s. 189)?

D. Vrána se pokusil zjistit rodiče Biagoty. K tomu napsal (2016, s. 96): "Předpokládejme tedy, že dotyčná Boleslavova manželka se jmenovala Bia, přesněji tedy Biagota, a pocházela pravděpodobně ze Saska, kde se toto jméno v uvedené zkrácené formě objevuje. Zkusíme si nyní položit otázku o jejím rodovém původu. Vzhledem k tomu, že dosud známé prameny nedávají přímou odpověď, je možné se o takové úvahy pokusit pouze na základě nepatrných náznaků a s vědomím, že dosažené výsledky zůstanou na úrovni špatně prokazatelné hypotézy. Jisté však je, že se jméno Bia v prostředí vysoké saské šlechty skutečně objevuje." […] "Stejné jméno [Bia] měla také švagrová Jindřicha I. Ptáčníka, která zemřela nejspíš před rokem 932. Víme také, že v souvislosti s českým prostředím se objevuje několik odkazů na příbuzenství s rodem Liudolfingů. Z tohoto váženého rodu pocházel čtvrtý pražský biskup Ekkehard... Byl pokrevným příbuzným císaře Jindřicha II. a podle jména patrně vzešel z linie Ekkerhartovců, jejichž původ se odvozuje od Liudolfa, bratra Jindřicha I. Ptáčníka." […] "V úvahu připadá, že byl synem Ekkerharda, který zemřel v roce 954, a byl bratrem markraběte Güntera († 982)." Na s. 104 (2016) otiskl D. Vrána jím vytvořený rodokmen, v němž je uvedeno, že Jindřich I. Ptáčník měl bratra Liudolfa († před 30. XI. 912). Liudolf měl syna Ekkeharda († 25. IX. 936) a ten měl dceru Biu/Biagotu († po 960?) a ta měla syna Slavníka († 18. III. 981). K Slavníkovi D. Vrána připsal: "proximus nepos" Jindřicha I. Ptáčníka. - Pokud si Dětmar a "Kosmas" Dobravu/Doubravku vymysleli, mohl "Kosmas" úmrtí Biagoty pověsit na ni (977). - Pokud jméno Liudolf etymologicky souvisí s významem ušlechtilýOVĚŘIT (jméno Adolf vzniklé od Adalwolf znamená ušlechtilý vlk, M. Knappová, 2015), potom na jméno Liudolf ukazuje "Kosmas" v I, 27 slovy byla velmi nešlechetná.

Biagota, vnučka Liudolfa, bratra Jindřicha I. Ptáčníka, byla nejprve manželkou knížete tzv. Václava. S ním měla syna Zbraslava (možná se jmenoval jinak), tj. Slavníka. Slavník se tak dotýkal královské linie Ottonů, navíc měl za manželku Adivu, dceru anglického Eduarda I. Staršího. Poté, když byl tzv. Václav uklizen do kláštera (stal se bratrem mnichem) a následně popraven, stala se Biagota manželkou Boleslava I. a s ním měla syna Měška, Boleslava II. a Boleslava III. Měšek byl tedy po matce Biagotě stejně příbuzný s Ottony jako Slavník. - Dětmar zamlčel, že byl Měšek Přemyslovec, a aby mu alespoň nějaké přemyslovství zůstalo, dal mu za manželku vymyšlenou Přemyslovnu Dobravu. Dobravu, jejíž jméno vytvořil od části -gota jména Biagota. "Kosmas" přejmenoval Dobravu na Doubravku a celé Dětmarově konstrukci se sarkasticky vysmál.

Mešek jakožto syn Boleslava I. a Biagoty byl tedy spřízněn s Ottony. D. Vávra spřízněnost Piastovců s Ottony však vidí takto (2016, s. 97): "Jakási rodová vazba existovala mezi ekkehartovskou linií Liudolfingů a rodinou české princezny Dobravy provdané za polského knížete Měška. Synem vzpomenutého hraběte Günthera byl totiž Gunzelin, kterého Dětmar z Merseburku označuje jako bratra (frater) polského knížete Boleslava Chrabrého, jehož matkou byla právě Dobrava. Latinský výraz frater tady může skrývat řadu významů. Podle některých názorů byl Boleslav Guncelinovým švagrem (frater in lege). Oswald Balzer uvádí řadu dalších možností, sám přitom mínil, že označení souvisí s manželstvím Boleslavovy dcery Regelindy a Guncelinova synovce Hermana. V tom případě by tady frater byl prostě blízký příbuzný. Možné pokrevní příbuzenství ze strany matky by ovšem bylo jednou z možností, jak vysvětlit Dětmarovu poznámku, že Sasové byli spřízněni s Měškem i s jeho synem Boleslavem jak sňatkem, tak jinými příbuzenskými svazky. Takovou variantu trochu komplikuje svatba Boleslavovy dcery s Gunzelinovým synovcem, a nakonec samotného Boleslava s Guncelinovou neteří."

Na s. 98 (2016) D. Vrána napsal o otci a dětech Biagoty: "Vyjděme z předpokladu, že [Biagota] pocházela z ekkehartovské linie, nejspíš jako dcera Ekkeharta, který zemřel v roce 936. Znamenalo by to, že Boleslav I. si vzal za manželku praneteř Jindřicha I. Ptáčníka z nevládnoucí větve rodu Liudolfingů. Jejím synem je Slavník, který by se tak skutečně dotýkal královské linie, coby potomek Ekkerhartovců a praprasynovec Jindřicha I. Ptáčníka. Předpokládáme přitom také, že jejími dětmi byli Boleslav II., Dobrava a možná také Mlada a Vladivoj."

Jestliže je na uvedených denárech opravdu jméno manželky Boleslava I., pak jde v evropském mincovnictví o naprostou raritu. Zd. Petráň napsal o jménech manželek panovníků na mincích (1998, s. 106): "To, že se na českých denárech 10. století objevují hned tři ženská jména [Biagota, Adiva, Emma], nemá obdoby v žádném jiném soudobém evropském mincovnictví. Výjimky známe jen dvě, a to denáry francouzského [?] krále Lothara II.-986) se jménem manželky Emmy a doposud nejednou záhadou obestřené početné oto-adelheidské feniky - společné ražby císaře Oty III. a jeho babičky Adelheid z přelomu 10. a 11. století."

Bruno v Nascitur napsal, že Vojtěchův otec Slavník se rodem dotýkal pokrevní linie králů a jako nejbližší vnuk se podobou blížil králi Jindřichovi. D. Třeštík slovo nepos v této souvislosti raději nepřekládá jako vnuk, ale jako blízký příbuzný. Pokud by Slavník byl skutečně vnukem Jindřicha I. Ptáčníka, byla by Václavova manželka (než byl poslán do kláštera a stal se pro ni jen bratrem mnichem) Biagota Ptáčníkovou neznámou dcerou.

45C2. BYLA BIAGOTA, MANŽELKA BOLESLAVA I., NEJPRVE ŽENOU KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA?

Když byl tzv. Václav popraven a možná řada lidí s ním spjatých zavražděna, nemusela být zavražděna žena, s níž měl tzv. Václav syna Zbraslava. Tu si po čase mohl vzít za manželku (možná vedlejší manželku) Boleslav. I. Biagota jako vdova po tzv. Václavovi (nebo možná už dříve stačilo, že se řekněme s falešným Kristiánem stala "sestrou" "bratra" tzv. Václava) si možná mohla činit právní nárok na území ovládané tzv. Václavem. Proto bylo pro Boleslava možná důležité, že se Biagota stala jeho manželkou.

Falešný Kristián využil toho, že se v Biagotině jménu dá část Bia- vysvětlit jako včela, a v kap. 6 naznačil, že tzv. Václav měl za manželku Biagotu větou, že k tzv. Václavovi jako včely k úlu se k němu hrnuli kněží, jáhnové a přečetní sluhové.

"Kosmas" o narození Strachkvase (tj. pravého Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III.) napsal (I, 17): "Václav... byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen, ve věčný nebeský dvůr on šťastným osudem vešel. - O tom totiž, kterak Boleslav, nehodný slouti rodným bratrem muže svatého, zákeřně pozval na hostinu svého bratra, ač se spíše chystal ho zavražditi, aby se mohl ujmouti vlády v zemi, nebo o tom, kterak před tváří lidí, ale ne před Bohem, skrýval vinu bratrovraždy, jest tuším sdostatek pověděno v Oslavě umučení téhož svatého muže. Po jeho šťastném skončení života Boleslav, druhý Kain, došel pak, žel, knížectví zle nabytého. - Za té hostiny, jak jsme svrchu pověděli, bratrovraždou kleté, narodí se knížeti Boleslavovi z výborné manželky výtečné dítě, jemuž po oné události bylo dáno jméno Strachkvas, kteréžto jméno znamená strašlivé hody. Neboť který kvas může býti strašnější než ten, při němž se páše bratrovražda? Kníže Boleslav tedy, jsa si vědom spáchaného zločinu a boje se pekelných trestů, neustále přemýšlel v bystrém duchu, jak jen by mohl Boha za tu svou vinu usmířiti, i učinil slib Hospodinu, řka: ,Jestliže tento můj syn zůstane naživu z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji, aby byl duchovním a sloužil Kristu po všechny dny svého života za můj hřích a za lid této země.'" Slovo skrýval napovídá, že v textu je skryta nějaká informace. Slova lstí, zákeřně (lstivě) a bystrém duchu ukazují na Václavovo jméno v době, kdy byl knížetem, tj. na jméno Lstibor (nebo Lstislav, Lstimír), domácky Lešek, Lestík. J. Rejzek v hesle lest napsal mj. (2015, s. 375): "Psl. *lъstъ... původní význam byl {vědění, chytrost}" A tzv. Václav byl vzdělaný. - Slova lsti, zákeřně (tj. lstivě) a bystrém duchu mohou také ukazovat na vzdělaného pravého Kristiána. "Kosmas" mu dal jméno Srachkvas. - Slova šťastnýma šťastném ukazují na Václavovo příbuzenství s Edvardem I. Starším a jeho dcerou Adivou, manželkou Slavníka, tedy Václavovou snachou. Jméno Eduard, Edvard znamená podle M. Knappové (2015, s. 162) mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. Fr. Kopečný vysvětluje (1974, s. 58) u jména Edgar část Ed- jako štěstí, blaho (majetek) a u hesla Eduard, Edvard část -vard jako strážce. J. Rejzek u hesla štěstí uvádí mj. (2015, s. 703): "Psl. *sъčęstъje... je starobylá složenina ze *sъ-… a čęst... s původním významem {dobrý podíl, dobrý úděl}" Slovo úděl můžeme nahradit slovem osud. Slovo osud naráží také na to, že Strachkvasovi, když byl biskupem Brunem (u "Kosmy" ,tuším Vracenem') nebo se za Bruna vydával (vojtěšská legenda je zřejmě Brunovi z Querfurtu připisována omylem), také říkali Bonifác, což znamená dobrý osud .- Slova Boleslav, nehodný slouti rodným bratrem muže svatého skrytě znamenají i to, že tzv. Václav a Boleslav ve skutečnosti bratry nebyli, ale šlo o strýce a synovce. - Slova druhý Kain nemáme chápat tak, že biblický Kain je první vrah, ale prvním vrahem, ne sice bratra, ale příbuzných, je tzv. Václav. - Slovo zle ukazuje na Starou Kouřim, dříve zvanou Dowina, odkud tzv. Václav vládl svému knížectví. Od "Kosmových" zlých lidí, přes Dalimilovo Zličsko dospěli historici až ke kmeni Zličanů. L. E. Havlík o jménu Dovina napsal následující (2013, s. 156; slova tučně zvýraznil L. E. Havlík): "Souvěký výklad názvu lokality v glose (puella, tj. stsl. děva, děvica) je otázkou. Název mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé [!!!] božstvo a označoval původně jeho kultovní místo." Děvínem se dříve nazývala i lokalita Pražského hradu, a nebyla sídlem knížete, ale místem sakrálním. Sídelní místo knížete z lokality učinil Boleslav I. svým Novým hradem. - Slovo Kristus naznačuje, že Strachkvase můžeme ztotožnit s pravým Kristiánem (podepisoval se jménem Kristus). Slova pekelných a srdce ukazují prostřednictvím červené barvy na přízvisko Ryšavý knížete Boleslava III., a to proto, že byl synem Biagoty a Boleslava I. A dvojice slov Bohem – života; Boha – naživu; Bohu – života prozrazují, že matkou Strachkvase je Biagota (řecké bios = život; německé Gott = bůh). (Ve skutečnosti část -gota možná v Biagotině jméně znamená dobrá.) Že byla Biagota ženou tzv. Václava, to připomenul "Kosmas" v I, 18 těmito slovy: "...muž Boží Václav, dokud tělesně žil..." Když autor Legendy o utrpení sv. Vojtěcha líčil onemocnění Biagotina vnuka Vojtěcha, použil slova naživu a boží, ta dávají jméno Biagota. - Tzv. Václav byl otcem Slavníka. "Kosmas" Slavníkovce nazýval Vršovci, proto je v textu slovo svrchu. - "Kosmas" spojil narození Strachkvase, tj. Boleslava III., s tzv. Václavem strašným kvasem. Kdyby totiž nedošlo ke strašnému kvasu, nezahynul by tzv. Václav, Biagota by se nestala manželkou Boleslava I. a Boleslav I. a Biagota by spolu žádného syna neměli. Ve skutečnosti žila Biagota u Boleslava již v době, kdy byl tzv. Václav uklizen do kláštera a stal se bratrem benediktinem. Narození Strachkvase je tedy se strašným kvasem opravdu spojeno. - "Kosmas" psal o tzv. Václavovi a o Boleslavovi I. v jedné kapitole právě proto, že měli postupně za manželku stejnou ženu, a to Biagotu.

Jaké indicie tedy naznačují, že Boleslavova Biagota byla předtím ženou knížete tzv. Václava:

- ve Druhé staroslověnské legendě Boleslav vyzývá tzv. Václava, aby měl syna

- ve Druhé staroslověnské legendě žádá tzv. Václav po své ženě, aby spolu žili jako bratr a sestra, tzv. Václav totiž koncem svého života odešel nebo byl odejit do kláštera, stal se tedy bratrem mnichem

- ve Druhé staroslověnské legendě je uvedeno, že tzv. Václav provdal svoji ženu svému služebníkovi; nedá se ani vyloučit, že Boleslav byl tzv. Václavovi po určitou dobu podřízen; zřejmě však autor použil jednu hříčku: napsal pravý opak; tzv. Václav se totiž stal subregulem, podkrálíčkem (u "Kosmy" prvním mezi staršími) Boleslava I.

- když Druhá svatováclavská legenda o sv. Václavu sděluje, informace související se Zbraslavem, potom v 7 souvětích a 1 větě jednoduché užije jako narážku a Biagotu 4 x slovo Bůh a 1 x slovo božím (v překladu J. Vašicy): kdo se bojí Boha, jsme se Bohu mnoho provinili, před samým Bohem, selhala před Bohem, andělům božím; jenomže tato slova užil autor v celé legendě 68krát.

- Boleslav I. razí mince se jménem své manželky Biagoty (její jméno mohlo být původně jiné), což mohlo být výrazem pokání nebo kalkulem při snaze získat biskupství

Ve Druhé staroslověnské legendě o sv. Václavu se můžeme dočíst v překladu J. Vašicy: "...byv kdysi přinucen od svého bratra a svých zemanů, pro zrození synů obcoval s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslava. I řekl k ní: ,Hle, již jsme se mnoho Bohu provinili a nepravost jsme učinili, již toho zanechme, přijavše plod podle přirozenosti lidské, my dva u sebe, ty měj mě místo bratra, a já tebe místo sestry.' [E. Bláhová, V. Konzal: "Měj mě za bratra a já tebe za sestru."] A ona na tuto věc přistoupila a zavázala se k tomu před samým Bohem, jednou však zhřešila s milým jeho služebníkem. A když to světec sám viděl, řekl: ,Proč jsi selhala před Bohem? Tobě bylo lze se vdáti nebo nevdati. Ale neopovažte se nyní nikomu, ať je to kdokoli, o tom se zmíniti, dokud já si to nerozmyslím.' A učiniv velikou hostinu, aniž kdo věděl, co zamýšlí, provdal ji za téhož služebníka, čině ji jeho sestrou."- Narodil se tzv. Václavovi pouze Zbraslav nebo více synů? - Tzv. Václav se stal bratrem proto, že ho Boleslav uklidil do benediktinského kláštera. Stal se fráterem. - Slova neodvažte se nyní nikomu, ať je to kdokoli, o tom se zmíniti znamenají, že informace, které jsou zde skryté, nemají nikomu prozrazovat. - Novým Biagotiným manželem se stal Boleslav I. Proč však autor legendy nazval Boleslava I. služebníkem? Ovládal natolik jazyky, že rozuměl následujícímu? J. Rejzek v hesle sluha napsal mj. toto (2015, s. 641): "Psl. *sluga odpovídá lit. slaugà {služba}, příbuzné je lit. slaugýti {ošetřovat, pomáhat, podpírat}, stir. slúag {vojsko, tlupa}, wal. llu {vojsko}..." Neukazuje autor legendy slovem služebník na dřívější Boleslavovo jméno Vojslav? - Jsou slova Bůh a zplození nového plodu, nového života narážkou na jméno Biagota? Došlo ke svatbě Biagoty s Boleslavem ještě za Václavova života, když byl v klášteře, nebo až po jeho smrti?

Biagota byla podle D. Vrány vnučkou Liudolfa, což byl bratr Jindřicha I. Ptáčníka. Byla nejprve manželkou tzv. Václava, s nímž měla syna Zbraslava, tj. Slavníka. Vnukem Biagoty a tzv. Václava byli Slavníkovci Soběslav a Vojtěch. Jakožto pozdější manželka Boleslava I. měla syny Měška, Boleslava II. a Boleslava III. Ryšavého. - Manželkou Oty I. byla dcera anglického krále Edwarda I. Staršího, jmenovala se Edith. Její sestra Adiva byla manželkou Slavníka, je totožná se Střezislavou. Lotrinský vévoda Konrád Červený/Rudý byl zetěm Oty I. Vzal si za manželku dceru Oty a Edity jménem Liutgarda. Tím pádem byl příbuzný i s Adivou, manželkou Slavníka. Slavník byl synem Biagoty a Boleslav I. jejím druhým manželem. Konrád Červený/Rudý mohl tedy i v Boleslavovi I. vidět svého příbuzného. To ho vedlo k pomoci českému vojsku u Lechu roku 955. Boleslav I. potom svého syna, pozdějšího Boleslava III., pojmenoval Konrád, možná Konrád Ota. Nemusel ho dostat při křtu, ale při postřižinách nebo při biřmování. Domácká podoba jména Konrád je Radla a jméno Sicco je utvořeno ze slova sicarius a písmen Co (Conrad) nebo C (Conrad) O (Ota). Boleslav III. po Konrádovi možná zdědil i jméno Červený/Rudý/Ryšavý, ovšem jenom jako přízvisko. - Vojtěch byl vnuk Biagoty a tzv. Václava a Boleslav III. Ryšavý, známý i jako (pravý) Kristián, u "Kosmy" Strachkvas, byl synem Biagoty a Boleslava I. Vojtěch a Boleslav III. Ryšavý (pravý Kristián) pocházeli tedy jakožto potomci Biagoty z téže krve (z téže krve pocházeli i jakožto Přemyslovci).

Jestliže by Biagota byla skutečně nejprve ženou tzv. Václava a po jeho smrti ženou Boleslava, potom by potomci tzv. Václava i Boleslava z téže krve pocházeli, z krve Biagoty. Boleslav III. (tj. Konrád Ota, tj. pravý Kristián), potomek Boleslava I., b ypo matce pocházel z téže krve jako Vojtěch, ať už by byl předkem Slavníkovců Boleslav nebo Václav. Když podle Bruna byli vražděni tzv. Vojtěchovi bratři, volají útočníci: "Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav." Slavníkovci jsou potomci tzv. Václava a možná Biagoty a útočníci jsou potomci Boleslava I. a možná Biagoty. Žena Václavova a později Boleslavova získala možná jméno Biagota až v době, kdy žila s Boleslavem a souviselo s tím, že se z tzv. Václava vyráběl světec.

Panovníci se i u "Kosmy" starali o vdovy. Jistě nešlo o kdejakou vdovu, ale především nebo jedině o vdovy z vládnoucí vrstvy. Domnívám se, že se panovníci starali především o ty vdovy, které vdovami učinili sami. Když zabili v bitvě nebo jinak jejich manžele, nebylo košer zavraždit i tyto ženy. Kdyby se o ni nestaral či si ji dokonce nevzal za manželku, mohlo by se stát, že žena by se mohla provdat za někoho mocného a ona nebo její děti by mohly usilovat o pomstu. Když se panovník o vdovu ,staral', tak se tohoto vyvaroval. Dokonce s ní mohl sám žít a mít s ní děti. K tomu zřejmě došlo v případě vdovy po tzv. Václavovi. Vzal si ji, Biagotu, Boleslav a měl s ní děti. Protože předtím byla manželkou tzv. Václava a ten se stal světcem, dostalo se jméno Biagota i na mince. Již dříve se takto o ženu Rostislava postaral Bořivoj.

Když autor První staroslověnské legendy o sv. Václavu líčil, co se dělo po vraždě Václava, napsal mj.: také provdali ženy za jiné muže. A Václavova žena mohla být provdána za Boleslava.

Svou ženu mohl tzv. Václav skutečně svěřit do péče Boleslava nebo ji skutečně mohl za něho provdat, když byl Boleslavem definitivně poražen a odešel do kláštera.

Biagota mohla toto jméno získat také až v době, kdy se v potu tváře vyráběl světec tzv. Václav.

Pokud by měl pravdu J. Videman, vzala by zasvé nejen moje úvaha, ale i to, že Biagota byla manželkou Boleslav I. J. Videman totiž napsal (2017, s. 13): "Otázkou pak zůstává... zda první z nich [českých Boleslavů] vůbec ražbu české mince zahájil." Zřejmě ražbu zahájil před rokem 968, kdy se ještě jmenoval Vojslav.

Biagota možná zemřela roku 977, "Kosmas" však tuto informaci pověsil na Doubravku.

45C3. BYLA BIAGOTA MATKOU MĚŠKA I.

Dětmar napsal, že Měšek měl za manželku Dobravu. Jméno vysvětloval od slova dobrý.

Biagota byla možná matkou polského Měška I. (jeho otcem byl možná Boleslav I.). Gallus to možná prozrazuje těmito slovy: dobrou křesťanku, způsob života, stane křesťanem, svátosti křesťanské víry, křesťanském způsobu života. D. Moldanová vysvětluje jména Got, Goth, Gott (1983, s. 73) ze střhn. A gote, gotte = pokřtěné dítě, kmotřenec, kmotr... Gallus tedy slovy o křesťanství poukazuje ve jménu Biagota na část -gota. A slovy života na část Bia-. Nezískala Biagota toto své jméno, až když se z tzv. Václava vyráběl světec? Neznamená část Bia- život a část -gota bůh?

D. Vrána se domnívá, že Biagota byla dcerou Ekkeharta a byla praneteří Jindřicha Ptáčníka. A Slavník byl synem Boleslava I. a Biagoty. Tím se dotýkal pokrevní linie králů, jak uvádí Bruno (tj. Konrád Ota, tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III. ad.). V mém podání je Slavník, tj. Zbraslav, synem Biagoty a tzv. Václava, nikoliv synem Biagoty a Boleslava I.

Dobrava byla matkou Boleslava III. Po ní měl Boleslav III. přízvisko Dobrý, proto mu říkali také Bonifác Jméno Bonifác znamená (člověk) dobrého osudu.

Budeme-li chápat jméno Biagota jako dobrý život, potom můžeme říci, že Gallus v krátké kapitolce I, 5 (šest řádků) ukazuje na jméno Biagota slovy Bobrava, žil, dobrou, Dobrava, života, života.

K číslu 7 napsal J. Haubelt (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." Jako příklad J. Haubelt uvádí legendistou naprosto vymyšlený popis zavraždění Vojtěcha v Canapariově legendě: "Rudý pramen [Vojtěchovy krve] prýštil mocným proudem a vytažená kopí rozevřou sedm velkých ran."

Gallus poukázal na to, že tato kapitola neodpovídá skutečnosti rovněž užitím čísla sedm: se sedmi manželkami.

Dětmar svými hříčkami umisťuje Dobravu na Kouřimsko Viz zde kapitolu Dobrava a Kouřimsko.

Gallus nepřiznal, že rodiči Měška jsou Boleslav I. a Biagota. Z Dětmarovy Dobravy učinil Doubravku (Dobravku?) a především v souladu s Dětmarem učinil z Měškovy matky jeho manželku.

45C4. "KOSMOVA" DOUBRAVKA

Domnívám se, že Měšek neměl za manželku ani Dobravu, ani Doubravku. Dětmar vymyslel Dobravu a "Kosmas" vymyslel Doubravku. - Zd. Fiala k Dobravě napsal (1962, s. 50): "...o Dobravě přímo současníci... nemluví, jménem ji zná první až Dětmar..."

"Kosmas" o Doubravce v I, 27 k roku 977 napsal: "Zemřela Doubravka. Byla velmi nešlechetná; neboť jsouc již ženou pokročilého věku, když se vdala za polského knížete, sňala závoj ze své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský, což bylo velké bláznovství od té ženy." Podle U. Beckera (2002, s. 232) byl závoj symbolem zahalení tajemství.

Fr. Kopečný o jménu Doubravka napsal (1974, s. 57): "Doubravka, polsky Dąbróvka - V polštině jde ovšem o čechizovanou podobu jména manželky Měška I.... Její původní jméno je zachycováno ve tvaru Dobravka až do poloviny 13. století. Pak se začala protlačovat v polských pramenech tehdejší česká verze, Dúbravka, ovšem v polském rouše, tj. Dąbrówka. Ovšem i pro češtinu třeba počítat, soudím, s původní formou Dobravka. Její proměna v Dúbravka není jasná. Původní znění jména a jeho výklad byly předmětem dlouhých sporů zejména v polské jazykovědě." Bohužel není známo, jaký tvar použil sám "Kosmas". V latinském opise zveřejněném na internetu je tvar Dubrauca. Nevytvořil "Kosmas" svůj vlastní tvar tohoto jména, aby ho přiblížil slovu pro dub? (NENÍ V OPISECH I JINÝ TVAR.

V. Flajšhans byl přesvědčen, že "Kosmovo" jméno Doubravka je "Kosmova" chyba, což se snaží v Naší řeči 1926 také zdůvodnit. Tehdy napsal mj.: "...,Dúbravka' je jméno zrovna tak chybné, jako jeho celá zpráva o této kněžně, a že její jméno správně zachoval u nás nekrolog Podlažický: ,Dobrava' jako souvěký kronikář německý Dětmar, jenž je také zcela správně tlumočil = "Dobrá"."

Proč "Kosmas" změnil Dětmarovu Dobravu na Doubravku. Mohlo být důvodem to, že - on hračičkář - chtěl Doubravku lokalizovat na Kouřimsko jiným způsobem než Dětmar? Dětmar pomocí hříček o půstu a "Kosmas" pomocí dubů, které mohly být pro Kouřimsko obzvlášť nápadné. Nachází se tam např. hradiště u Doubravčic a u Doubravčan (část obce Zásmuky). Kouřimsko však mohlo mít množství lesů. Místní jméno Doubrava nemusí vycházet z toho, že v daném místě rostly duby. J. Machek v hesle hora napsal (1997, s. 176): ",Les', totiž na stráni, na pahorku, vězí i v místních jménech Horka ntr. plur., Hůrka (kdežto ,les' vůbec byla doubrava!)."

Jmény Dobrava a Doubravka byla pojmenována Biagota, manželka knížete tzv. Václava, zemřelého pravděpodobně roku 936. Když tzv. Václav odešel nebo byl poslán do kláštera, stala se Biagota ženou Boleslava I. Biagota byla matkou a Boleslav I. otcem polského Měška. Legendy a kroniky nemohly přiznat, že Měšek byl synem Václavova vraha Boleslava a vrahovy manželky Biagoty. Z Měškovy matky učinily Měškovu manželku. Tomuto Dětmarovu výmyslu se Kosmas" v I, 27 vysmál. Vždyť kolik let bylo Biagotě v roce 965 (pravděpodobně toho roku se Měšek ženil), když jejím synem byl i Zbraslav, jehož otcem byl Václav. - Nenaznačoval Dětmar tím, že vysvětloval, co jméno Dobrava znamená německy, německý původ skutečné první Měškovy manželky? Oda z Haldenslebenu měla být podle historiků druhou Měškovou manželkou.

Gallus možná to, že o Doubravce lže, přiznal. Když v I, 5 psal o Měškovi a jeho manželce, užil číslovku sedm. Napsal: "Měšek... se... zmítal v pohanském poblouznění, protože žil... se sedmi manželkami. Nakonec požádal o ruku jednu velmi dobrou křesťanku z Čech jménem Doubravka." K číslu 7 napsal J. Haubelt (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." Ve skutečnosti byl Oda zřejmě první a poslední Měškovou manželkou. Jméno Oda je domáckou obdobou jmen Odeta (což znamená štěstí, majetek) nebo Odona (což znamená štěstí, bohatství, majetek). Na jméno Oda možná ukazuje slovo sedmi, neboť sedmička je symbolem štěstí. OVĚŘIT: BECKER, LURKER Německé slovo Halden dnes znamená haldy, hromady. Slovo Menge znamená nejen hromada, ale také množství, hojnost, zástup, slovo Haufe znamená vedle hromada i zástup, dav, houf a slovo Klumpen znamená vedle hromada i zástup, dav, shluk. JE TO PODLE INTERNETU, OVĚŘIT.Slovo družina, významem ne naprosto vzdálené slovům zástup, dav, houf, může ukazovat na část Halden-. Slovo leben znamená žít.

S názorem, že byl Měšek až druhým manželem české Doubravky, přišel roku 1895 historik O. Balzer. Vycházel z určité informace Dětmara z Merseburgu a za prvního manžela Doubravky označil hraběte Günthera von Merseburg.

46C1. BOLESLAV II.

Vláda Boleslava II. (972-999) je ohraničena dvěma protikladnými událostmi: založením biskupství v Praze (973) a zavražděním biskupa Vojtěcha (997).

Založení pražského biskupství bylo možná již zcela domluveno s papežem již za Boleslava I., ovšem s tím, že ke skutečnému založení nemůže dojít za vlády Boleslava I., když je v legendách uváděn jako Václavův vrah. Možná proto ho "Kosmas" nechal zemřít roku 967 a ne roku 972, jak tomu bylo zřejmě ve skutečnosti.

V I, 33 dává Boleslav II. před svou smrtí rady svému nástupci Boleslavu III. "Kosmas" uvádí, že Boleslav III. byl synem Boleslava II., ve skutečnosti však byl jeho mladším bratrem. Nad rokem úmrtí 999.použil "Kosmas" čísla: 1, 3 krát, 4 krát, 7. února (2). Z těchto čísel se dá vypočítat úmrtí Boleslava I. a nástup na knížecí stolec Boleslava II. Příklad: 999 – 1 – (3 krát 4) – (7 krát 2) = 972. Chtěl připomenutím Boleslava I., že to byl ve skutečnosti Boleslav I., kdo razil první mince a kdo rozšířil přemyslovský stát až k horám Tritri?

Boleslav II. byl raněn mrtvicí. Kterého roku se tak stalo, to "Kosmas" možná skryl do posledního odstavce I, 33. "Chtěl mluviti dále [Boleslav II.], ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu... dnem jeho smrti byl den 7. února [2] roku od narození Páně 999." Výpočet: 999 – (7 x 2) = 985. - M. Wihoda napsal (2008, s. 13): "Měšek nejprve sledoval zájmy českých Boleslavů, ovšem po roce 985 se Praze politicky vzdálil a v krátkém čase zabral přemyslovské državy na Krakovsku a v povodí řeky Odry." Poté, když onemocněl Boleslav II., k čemuž mohlo dojít v polovině 80. let, ucítily obě odštěpené větve Přemyslovců příležitost zmocnit se území Boleslava II. Byli to jednak Slavníkovci a jednak Piastovci. Měšek byl v té době možná nejstarší "Přemyslovec" a tak mohl mít dojem, že má právo být nástupcem Boleslava II. v Čechách. Možná by území Polska a Čech rozdělil mezi své syny.

V II, 42 líčí "Kosmas" zavraždění Jaromíra Kochanem. Jméno Jaromír je zde původní jméno Boleslava II. Za Kochanem máme vidět nějakého Slavníkovce, zřejmě Vojtěcha. Z data zavraždění Jaromíra (4. 11. 1038) se má možná vypočítat rok zavraždění Boleslava II. Výpočet: 1038 – (4 x 11) = 994. Boleslav II. byl tedy zavražděn roku 994.

Slavníkovci Boleslava II. zavraždili ("Kosmas" ji v I, 42 vylíčil jako vraždu Jaromíra, což bylo Boleslavovo předknížecí jméno). Boleslav III. reagoval krevní mstou. Zavraždil Pět bratří, Soběslava, Vojtěcha a při vyhánění z Pražského hradu byl zabit Vladivoj, pravděpodobně syn Vojtěchův.

V době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí, a později proto, že byl zavražděn) vládli předáci. Byli to Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Boleslav III., dřívější pravý Kristián. Soběslav se možná s pomocí Boleslava Chrabrého stal českým knížetem (bez schválení sněmu) a přijal jméno Boleslav. - Měšek po onemocnění Boleslava II. začal ovládat území, které ještě v té době ovládali Přemyslovci, konkrétně Boleslav II.

Soudí se, že Boleslav II. (nebo Boleslav I.) je pochován v bazilice sv. Jiří v hrobě č. 98. Ve skutečnosti je pochován v hrobě 92.

46C2. JMENOVAL SE BOLESLAV II. PŮVODNĚ JAROMÍR?

Fr. Kopečný takto vysvětloval význam jména Jaromír (1991, s. 113): "Význam první složky (dnes v lidovém povědomí spojované s jarem) uchovalo dosud rus. jaryj ,prudký, vznětlivý', znamenalo i ,silný, přísný, tvrdý." O druhé složce -mír viz u jména Bohumír. Celek tedy buď ,slavný svou silou, bujností', anebo ovšem ,bujnost mírnící'." V hesle Bohumír (s. 45) Fr. Kopečný uvedl mj.: "Ve jménech jako Vladimír se někdy vidí význam ,vládni světu'." - M. Knappová uvádí (2015, s. 197), že jméno lze vyložit jako ,slavný silou, bujností; slavící jaro (popř. i ,silný bojovník') nebo ,sílu, prudkost usměrňující' (jarý znamenalo ,prudký, bujný, silný' mír pak ,mírný, mírnící', podle germánských jmen mohlo mít i podobu měr a znamenat též ,slavný'.).

V I, 32 charakterizuje "Kosmas" Boleslava II., přičemž užije tato slova: míru (milovníkem míru), světské (světské hodnosti), tvrdost (miloval tvrdost železa), mírný (k svým lidem byl mírný), přeslavný (tento přeslavný kníže). Slova silný bojovník zde "Kosmas" neužil, ale Boleslava II. jako silného bojovníka vylíčil, přičemž užil i slovo boj (v bojích vítězem nejvítěznějším). Slova přeslavný (přeslavný kníže) a více (více miloval tvrdost železa) dávají dohromady jméno Boleslav (Víceslavný).

Boleslav II. se tedy původně jmenoval Jaromír, jako se původně Boleslav I. jmenoval Vok (což je domácká podoba jeho oficiálního jména Vojslav nebo Vladivoj či jiného jména s částí Voj- nebo -voj) a Boleslav III. se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Když chtěl potom "Kosmas" sdělit ve skryté formě nějakou informaci o Boleslavovi II., nemusel ji pověsit na jiného panovníka, ale mohl užít původní Boleslavovo jméno, tedy Jaromír. Bratři Jaromír (1003; 1004-1012; 1033-1034) a Oldřich (1012-1033; 1034) byli synové Boleslava II., původním jménem Jaromíra.

V II, 21 "Kosmas" napsal: "Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen. Jaký spor měl o tuto diecézi Jaromír, nástupce Šebířův, s řečeným biskupem Janem, bude na svém místě ukázáno." Druhé souvětí je pravdivé. Čtenáře však má při čtení Jaromír, nástupce Šebířův, navíc napadnout Boleslav II., nástupce Boleslava I. Boleslav totiž za Šebířem/Severem někdy skrýval Boleslava Ukrutného/Severa a zde za Jaromírem Boleslava II.

Když "Kosmas" píše o Jaromírovi, má někdy na mysli knížete Boleslava II. (přičemž užil jeho předknížecí jméno Jaromír) a někdy knížete Jaromíra. (Zde pomíjím biskupa Jaromíra – Gebharta). Když v I, 34 Kochan (pravděpodobně Vojtěch) zesměšňuje na vrchu Veliz Jaromíra, tak jde o budoucího knížete Jaromíra. Když v I, 42 Kochanův kat zavraždí Jaromíra, jde ve skutečnosti o Boleslava II. Když v I, 36 nechal "Kosmas" oslepit (k žádnému oslepení však nedošlo) Jaromíra, jde o Boleslava II. Stejně tak je třeba zvažovat i další "Kosmovy" informace vztahující se k Jaromírovi (zda patří k Boleslavovi II. nebo ke knížeti Jaromírovi). - U Dětmara byl Jaromír vykastrován. Ve skutečnosti šlo o uskutečněné protivampýrické opatření u zavražděného Boleslava II.

L. Varadzin k Vyšehradu napsal (2018, s. 12): "...na Vyšehradě se nacházela elitní rezidence již dávno před Vratislavem II. ...soudě podle vysvěcení kaple sv. Jana Evangelisty založil tuto rezidenci snad již Boleslav II.... Typické je rovněž převážné použití dřevěného stavebního materiálu... Kamenné zdivo bylo na Vyšehradě vyhrazeno nejspíš jen pro svatyni." Za důležitou politickou akci na Vyšehradě před Vratislavem II. považuje L. Varadzin to, že Jaromír byl přiveden na Vyšehrad a zde provolán za vládce. Byl za vládce skutečně provolán Jaromír, nebo jde o Boleslava II.?

S touto kapitolou úzce souvisí kapitola Byl Boleslav II. zavražděn?

46C3. ZA JAKÝMI JMÉNY SE SKRÝVÁ BOLESLAV II.

Protože se Boleslav II. nemohl řádně pohybovat, nazval ho "Kosmas" Pořej. Toto jméno (Porei?) vytvořil od řeckého slova foreio = nosítka. Jména pěti tzv. Vojtěchových bratrů jsou ve skutečnosti 4 pozměněná jména Slavníkovců a 1 změněné jméno Přemyslovce, tj. Boleslava II. (Pořej), tj. jména těch, kteří zahynuli násilnou smrtí v bojích Slavníkovců s Přemyslovci o moc.

V Canapariově legendě mluví Boleslav II. prostřednictvím ničemného ducha, démona, u Bruna prostřednictvím zlého ducha (symbolizují Boleslavovo onemocnění). Za skrytí Boleslava II. můžeme považovat i to, že "Kosmas" užije jeho jméno předknížecí, a to je Jaromír. Dětmar pověsil informace o Boleslavovi II. nejen na Jaromíra, ale i na Oldřicha.

"Kosmas" užil Boleslavovo původní jméno Jaromír v I, 42, kde předává vládu svému mladšímu bratrovi Boleslavu III. (v kapitole Jaromír Břetislavovi; viz zde kapitolu Boleslav II. předává s důležitými radami vládu Boleslavu III.) a v téže kapitole, kde je vylíčeno zavraždění Boleslava II. Vojtěchem (v kapitole Jaromír Kochanem; viz zde kapitolu Zavraždění Jaromíra, tj. Boleslava II., Kochanem, tj. Vojtěchem).

46C4. BOLESLAV II. A BOLESLAV III. BYLI BRATŘI

V I, 17 napsal "Kosmas", že se Boleslavu I. narodil syn Strachkvas. Protože Strachkvas (což je "Kosmou" vymyšlené jméno) je totožný s pozdějším Boleslavem III. a Boleslav II. byl také synem Boleslava I., vyplývá z toho, že Boleslav II. a Boleslav III. byli bratři.

V Nascitur purpureus flos autor popisuje, jak byla Vojtěchova skupina přepadena (kap. 30).: "To přišel hnán zuřivostí barbar, kterému Poláci zabili bratra." Jméno Poláci užíval "Kosmas" i pro Slavníkovce, a to proto, že kolaborovali s Poláky, s Piastovci. Jim patří nadávka polští otrapové s neobřezanými pysky (III, 20). Barbarem je zde Boleslav III. a jeho zabitým bratrem je Boleslav II.

V III, 24 líčí "Kosmas", jak Krása zavraždí Božeje a jeho syna Bořuta. Za Krásou zde máme vidět Boleslava III. Ryšavého a za Božejem a Bořutem Vojtěcha a jeho syna. Když Krása zaútočil na Božeje, zvolal: "Pryč s tebou, zlosyne... jenž jsi mého příbuzného zabil..." Jméno Tomáš znamená podle M. Knappové (2015, s. 294) dvojče, blíženec. Zabitým příbuzným Boleslava III. je jeho bratr (možná přímo dvojče) Boleslav II.

Em. Vlček k pozůstatkům knížat pohřbených v hrobech č. 92 a č. 98 napsal mj. (1997, s. 233): "U knížat z hrobů č. 92 a č. 98 (bratři Jaromír a Oldřich) jsme zjistili zajímavý a ojedinělý znak: vytvoření hrotitého vrubu na korunovém švu, který vznikli osifikací samostatného jádra na místě špice původního velkého lupínku dětské lebky. Šev korunový zůstal v oblasti bodu bregma zcela otevřený. Vedle celkové shody v tvaru mozkovny dotvrdil tento vzácně se vyskytující znak nejbližší příbuznost obou mužů." A protože Em. Vlček znal z prvních našich knížat jenom jednu dvojici bratrů, kteří by přicházeli v úvahu, bylo pro něho zcela jasné, že v hrobech jsou pochování Jaromír a Oldřich. Nevěděl, že bratry, a možná dokonce dvojčaty, byli i Boleslav II. a Boleslav III. - Bratři měli i takřka stejnou výšku: Boleslav II. (hrob č. 92) byl vysoký 178 – 180 cm a Boleslav III. (hrob č. 98) byl vysoký 180 – 181 cm.

46C5. KTERÉHO SVÉHO BRATRA ZAVRAŽDIL BOLESLAV II.

"Kosmas" charakterizoval Boleslava II. mj. takto (I, 32): "Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějším, ale k přemoženým slitovníkem nejmilostivějším a zvláštním milovníkem míru. Největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost železa než lest zlata; v jeho očích se žádný schopný muž neznelíbil a nikdy se mu neschopný nezalíbil, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný."

Bruno v Nascitur purpureus flos (kap. 21) napsal poté, když se zmínil o zavraždění Vojtěchových bratrů, ve skutečnosti benediktinů zvaných později Pět bratří a zavražděných Boleslavem III. Ryšavým: "Běda člověku, v jehož žilách a srdci tepe zlá lest. Ach, naše nešťastná doba! Moudrým nazýváme toho, jenž má nadání klamat, jenž má na rtech med, a v srdci skrývá žluč. Hle Jidáš, který se poučil, jak mírem způsobit válku, slibuje život, aby přinesl smrt: Boleslav dává slib, aby znenadání zavraždil bratra. Nehledej daleko příklad, v téže pokrevní linii zabil nejsvětějšího Václava vlastní bratr. Kdo by přitom neplakal nad špinavostí naší bídy, kdo by se nehrozil, že náš lid se rodí slepý. Když se nedovede vyhnout běžnému prohřešku, padá do větší propasti, když nechce nabýt zraku, jenž by ho vedl, rodí se z hříchu ještě větší hřích. Tak i nyní, člověče, když se nedovedeš vyvarovat křivé přísahy, upadneš do vraždění a nepřestaneš dříve, to mi věř, než naplníš onen výrok proroka: ,Přilož nepravost k nepravosti jejich.' A hned ať následuje ono evangelijní: ,Krev, která byla prolita, ať padne na tebe a tvé syny.'"

Když "Kosmas" a někteří další autoři, píší o slepotě, znamená to, že na slepce pověsili informace o osobě jiné nebo oslepená osoba změnila své jméno.. Platí-li to zde, potom je naznačeno, že Boleslavem, který zavraždil bratra, není Boleslav II., ale Boleslav III. Ryšavý.

Následuje Brunovo líčení, jak Boleslav III. dobýval nejmenovaný hrad a vraždil v něm přítomné Vojtěchovy bratry, ve skutečnosti Vojtěchovy benediktiny. Mělo se tak stát v den, kdy byl svěcen svátek sv. Václava. Ryšavého útočníci volali na bránící se: "Je-li vaším svatý Václav, naším je Boleslav." Tím "svatým" Boleslavem byl asi roku 994 zavražděný Boleslav II.

Boleslav I. měl tyto syny: Měška, Boleslava II. a Boleslava III. Ryšavého. Zavražděným byl z nich Boleslav II., a to Slavníkovci.

Domnívám se, že zabitým je Vladivoj, a to Boleslavem III., když Vladivoje vyháněl z Pražského hradu. Vladivoj se neupil dobrým mokem, ale zabil ho Boleslav III., objevující se ve středověkém seznamu českých vládců s přízviskem Dobrý. Vladivoj však není bratrem žádného z Boleslavů. Vladivoj byl pravděpodobně synem Vojtěcha, vnukem Slavníka a pravnukem tzv. Václava. Boleslav III. (u "Kosmy" také jakožto Strachkvas) byl synem Boleslava I., vnukem Vratislava I. a Vratislav I. byl starším bratrem tzv. Václava, ale jenom po matce Ludmile. Vladivoj byl vnukem Střezislavy (tj. Adivy) a pravnukem Biagoty, manželky tzv. Václava). Boleslav III. byl synem Biagoty, která se stala ženou Boleslava I., a to buď už po Václavově umístění do kláštera, nebo až po jeho smrti. Vladivoj byl příbuzný s Boleslavem III., ne však jeho bratr.

U Bruna tedy Boleslava (u něhož není uvedeno číselné pořadí, ale jde o Boleslava III.) zabil svého příbuzného Vladivoje.

Obrazně jakožto bratr Boleslava III. mohl být zabit i Měšek. V písemných pramenech nebylo uváděno, že Měšek je synem Boleslava I. (že z našeho dnešního pohledu nebyl Přemyslovec), nebyla tedy uváděna Měškova příbuznost s českými Přemyslovci.

Domnívám se, že Brunova informace, že Boleslav III. zabil svého bratra, je ohledně příbuzenství zabíjejícího a zabitého nepravdivá a že Vladivoj nebyl bratrem synů Boleslava I.

46C6. BYLI JAROMÍR A OLDŘICH SYNOVÉ BOLESLAVA II.?

Domnívám se, že synové Boleslava II. (původním jménem Jaromíra) se jmenovali Jaromír a Oldřich a synové Boleslava III. Ryšavého (původním jménem Konráda nebo Konráda Oty) se jmenovali Spytihněv, Konrád a Ota. Boleslav II. a Boleslav III. byli synové Boleslava I. Kníže Boleslav III. Ryšavý je totiž totožný s "Kosmovým" Strachkvasem, tj. s pravým Kristiánem. Bratři Jaromír a Oldřich jsou synovci Boleslava III.

U "Kosmy" je Strachkvas synem Boleslava I. Protože Strachkvas je totožný s Boleslavem III., potom je i Boleslav III. synem Boleslava I.

Dětmar z Merseburku a "Kosmas" se u Boleslava III. rozcházejí v jedné podstatné věci. Dětmar považuje Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha za bratry (nechal [Boleslav III.]... vykastrovat svého bratra Jaromíra; mladšího bratra Oldřicha se pokusil utopit). Podle "Kosmy" jsou však Jaromír a Oldřich synové Boleslava III. "Kosmas" v I, 34 napsal: "Kníže Boleslav [III.] měl ze své ušlechtilé choti dva syny... totiž bratry Oldřicha a Jaromíra." - P. Charvát a J. Sláma přijímají názor Dětmara. Napsali (1992, s. 8): "Kníže Boleslav II. měl tři syny: Boleslava (budoucího Boleslava III.), Jaromíra a Oldřicha."

Jaromír a Oldřich nebyli bratry Boleslava III., jeho bratrem byl ten, kdo je za nimi schován, tj. Boleslav II., předknížecím jménem Jaromír. Jaromír a Oldřich, synové Boleslava II., byli synovci Boleslava III.

Podívejme se na dva "Kosmovy" odstavce, které této větě předcházejí. První odstavec: "Kterak tento přeslavný kníže Boleslav II. ..." Druhý odstavec: "Po jeho smrti nastoupil jeho syn Boleslav III. ..." A třetí odstavec začíná takto: "Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra." V prvních dvou odstavcích "Kosmas" Boleslavy očísloval. Ve třetím odstavci je Boleslav nečíslovaný. Třetí oko si mělo myslet, že Jaromír a Oldřich byly syny Boleslava III. Nebyli však Jaromír a Oldřich ve skutečnosti syny Boleslava II. a nebyl ve skutečnosti Boleslav III. synem Boleslava I., tedy mladším bratrem Boleslava II., tedy Strachkvasem? Boleslav III. by se v tom případě nechoval krutě ani ke svým bratrům, natož ke svým synům, ale choval by se krutě ke svým synovcům. Kdyby se ovšem tak choval. "Kosmova" věta Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny... Oldřicha a Jaromíra se vztahuje k Boleslavovi II. Boleslav III. (tj. Strachkvas, tj. Kristián atd.) je mladším synem Boleslava I.

Historikové dávají přednost tomu, že Boleslav III, Jaromír a Oldřich byli po otci bratři, přitom Boleslav III. nebyl synem Emmy, ale synem nějaké Boleslavovy dřívější manželky.

"Kosmas" o narození Boleslava III. napsal (I, 32): "Tento přeslavný kníže [Boleslav II.] byl v manželství spojen s Hemmou... S ní zplodil dva syny výborného nadání: Václava a Boleslava [III.]; Václav však již v útlém mládí křehký život zaměnil za věčnost; Boleslav pak po smrti otcově uvázal se v moc knížecí..." A I, 34: "Po jeho [Boleslava II.] smrti nastoupil jeho syn, Boleslav III., jak svrchu bylo pověděno, v knížectví..." [...] "Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra."

J. Žemlička o problému se správným zařazením Boleslava III. do genealogie Přemyslovců napsal (2005, s. 37): "Podle Kosmy nastoupil po smrti Boleslava II. (999) jeho syn Boleslav III., který měl mít ,ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, bratry Oldřicha a Jaromíra'. S tím je v rozporu líčení jiného, událostem bližšího autora, totiž merseburského biskupa Thietmara. Podle něho byli Boleslav III., Jaromír a Oldřich bratři. Již František Palacký dal saskému kronikáři za pravdu a podle něho tuto trojici správně zabudoval do své genealogie. Nicméně pochybnosti zůstaly a po čase je oživily pokusy, které věří Kosmovi, čímž by se přemyslovský rodokmen obohatil o jednu generaci (Pavel Radoměrský). Jiní badatelé dokonce spekulují o ,ztracené generaci Přemyslovců' v 10. století (Oldřich Králík). I když těmto úvahám správně oponoval Zdeněk Fiala, nejsou ani dnes vyloučena překvapení. K těm pozitivním patří zjištění o neznámém synovi Boleslava I. Byl by starší než Boleslav II., a jak předpokládá Jiří Sláma, mohl padnout v bitvě na Lechu (955)..."

O problému příbuznosti Boleslava III., Oldřicha a Jaromíra napsal D. Třeštík (2010, s. 33, 34): "Podle Kosmy by Emma měla být matkou nejstaršího Boleslavova syna Boleslava III. a nadto ještě jakéhosi Václava, zemřelého v dětském věku. Ostatní dva syny Boleslava II., Jaromíra a Oldřicha, považoval Kosmas omylem za syny, a ne bratry Boleslava III. Uvážíme-li biologické možnosti, nelze vyloučit, že tato Emma byla matkou všech tří synů Boleslava II., je to však značně nepravděpodobné proto, že mezi nimi byl značný časový odstup. Boleslav III. měl roku 1003 dospělou, již provdanou dceru, mohl se tedy narodit nejpozději okolo roku 966/968, nejspíše dříve než jeho otec vstoupil na trůn (972). Nejmladší Oldřich měl prvního syna (po neplodném předchozím manželství) roku 1002, narodil se tedy nejpozději okolo roku 985 a nejdříve po roce 974, po smrti svatého Oldřicha, po němž dostal jméno. Jaromír byl pak jen o málo starší než Oldřich. Především by ale předpoklad, že Emma byla matkou všech Boleslavových synů, nevysvětloval její titulaturu regina, byť užívanou pouze na mincích Museli bychom předpokládat, že Boleslav I. na sklonku svého života vyjednal pro svého syna manželství s nevěstou z nějakého vznešeného královského rodu. Jinak než jako náležející královské dceři nebo samotné korunované královně nelze přece tento titul pochopit." [...] "Mnohem pravděpodobnější je tedy, že Boleslav II. měl více manželek a že Emma byla jen jednou, zřejmě poslední z nich." Jaromír a Oldřich nebyli ani synové, ani bratři Boleslava III., byli to jeho synovci.

Boleslav II. a Boleslav III. byli bratři. Sice by mohli mít stejná jména, ale v tomto případě to tak nebylo. Jména Boleslav přijali, až když začali vládnout. Navíc pro Boleslava III. určeného pro duchovní dráhu (je totožný se Strachkvasem a pravým Kristiánem, by se "velkohubé" jméno Boleslav nehodilo. Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád Ota a Boleslav II. se původně jmenoval Jaromír. Přesto si přečtěme, co o stejných jménech bratří, sice z mladší doby, napsal J. Žemlička (2005, s. 50): "Volbě jména se zvláště ve vyšších vrstvách přikládal velký význam. Provázelo svého majitele až do smrti a mohlo ohlašovat rod, z něhož pocházel. Jménem se člověk poutal k předkům a spoléhal na magickou sílu jejich ochrany, podobně jako ten, kdo se skrze jméno hlásil k nebeským přímluvcům. V některých rodech byla touha po trvalém spojení s dědy a otci tak velká, že bez ohledu na praktické obtíže se o takové jméno dělívalo více sourozenců. Poučný je příklad Vítkovců, jejichž praotec Vítek z Prčice († 1194) měl několik synů, z toho tři Vítky..."

Když Boleslav III. nechá podle Dětmara vykastrovat svého bratra Jaromíra, činí ve skutečnosti jedno z protivampýrických opatření vůči svému zavražděnému bratrovi Boleslavovi II., majícímu předknížecí jméno Jaromír.

Pokud by skutečně mezi Boleslavem III. na jedné straně a Jaromírem a Oldřichem na druhé straně probíhal boj o moc, byl to boj mezi dvěma principy nastupování na knížecí stolec, mezi seniorátem a primogeniturou?

Boleslav II. měl mít podle "Kosmy" dva syny s manželkou Hemmou, a to v mládí zemřelého Václava a Boleslava.

46C7. STRAVA BOLESLAVA II. A JEHO ONEMOCNĚNÍ

K onemocnění Boleslav II. napsal I. Lesný (1987, s. 69, 70): "Zdá se tedy, že Boleslav II. trpěl dobovou nemocí, mozkovou arteriosklerózou, s aspoň jednou trombotickou příhodou (mrtvicí), kdy bezvědomí trvá jenom několik vteřin, ale pak následuje zpravidla ochrnutí jedné poloviny těla, což se upravuje jenom pozvolna." - "U mozkové arteriosklerózy dochází vedle cévních trombotických příhod i k vážnějším psychickým změnám... Jsou to změny nálad, agresívní stavy, dále úbytek intelektu, jemuž se říká arteriosklerotická demence a který se vyznačuje tzv. lucidními intervaly čili obdobími, kdy je pacient po intelektové stránce zcela v pořádku."

Současné metody umožňují zjišťovat, jakou stravu jedli konkrétní jedinci i v raném středověku. S. Drtikolová Kaupová napsala (2021, s. 46 a 47): "...na Velké Moravě či ve středověkém Polsku – bylo proso konzumováno všemi jedinci, bez ohledu na jejich sociální postavení." - "Kníže Spytihněv, jeho manželka, stejně jako neznámý manželský pár "K1" a "K2", konzumovali podobnou stravu jako obyvatelé zázemí: masa a mléka jedli poměrně málo a naopak konzumovali prosné kaše. Přemyslovci pohřbení v bazilice sv. Jiří – kníže Vratislav, neznámá knížata "K92" a "K98" a mladý muž z hrobu 102 – měli ve stravě vyšší podíl živočišných produktů a naopak proso se na jejich jídelníčku objevovalo zřídka. Nejvyšší podíl masa, mléka a ryb ve stravě měl kníže "K92" [tedy Boleslav II.], následován knížetem Vratislavem, přičemž oba vykazovali izotopové hodnoty typické pro příslušníky vrcholně středověkých evropských panovnických rodů." Boleslava II. (hrob č. 92) potom z přílišné konzumace masa ranila mrtvice. V hrobě K98 je pohřben mladší bratr Boleslava II., a to Boleslav III. V hrobě K1 je zřejmě pochován Měšek I., syn českého Boleslava I., případně sám Boleslav I.

Boleslava II. zřejmě ranilo roku 985. "Kosmas" v I, 33 napsal: "Chtěl mluviti dále [Boleslav II.], ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu... dnem jeho smrti byl den 7. února [2] roku od narození Páně 999." Výpočet: 999 (7 x 2) = 985." Slovy ústa ztuhla ukazuje "Kosmas" na ranění mrtvicí.

Od té doby nebyl Boleslav II. schopen řádně vykonávat funkci knížete, ale nechtěl z ní odstoupit. O moc usilovali: Boleslav III. (mladší bratr Boleslava II., tj. dřívější pravý Kristián), dále Slavníkovci Soběslav a Vojtěch a nejstarší syn Boleslava I. Měšek I. - M. Wihoda napsal (2008, s. 13): "Měšek nejprve sledoval zájmy českých Boleslavů, ovšem po roce 985 se Praze politicky vzdálil a v krátkém čase zabral přemyslovské državy na Krakovsku a v povodí řeky Odry." Měšek byl v té době možná nejstarší "Přemyslovec" a tak mohl mít dojem, že má právo být nástupcem Boleslava II. v Čechách. Možná by území Polska a Čech rozdělil mezi své syny.

V písemných pramenech jsou skryté informace sdělující čtenáři, jaké byly projevy Boleslavova onemocnění. U Canaparia je toto onemocnění zlým duchem a nečistým démonem. Při líčení volby Vojtěcha biskupem, jíž byl Boleslav II. přítomen, Canaparius napsal: "A démon, vypouštěje pěnu na ústa posedlého člověka, neustále opakoval skřeky a hrůzně znějící slova, a dlouho zlostně skřípaje zuby, nakonec vyšel a čověk byl zdráv." Takto se chovají, podle stupně postižení, někteří lidé postižení postižený mozkovou mrtvicí, nemohou mluvit a mívají záchvaty vzteku. Boleslav II. se neuzdravil, jenom skončil jeho záchvat vzteku. - Autor veršované Legendy o utrpení sv. Vojtěcha nazval při volbě Vojtěcha biskupem posedlým člověkem. Jeho ďábel lomcoval člověkem, rval ho až k mdlobám, konečně opustil jej a zdravého zanechal ďábel.

Zavraždění Boleslava II. Slavníkovci vylíčil "Kosmas" jakožto zavraždění Jaromíra Kochanem. Jaromír, tj. původní jméno Boleslava II. To, že jde o Boleslava II. nemohoucího se pohybovat, naznačil "Kosmas" tím, že ho nechal zavraždit, když seděl na záchodě.

V pramenech jsou i narážky na to, že se Boleslav II. nemohl pohybovat. Na Libici Boleslav III. zavraždil pět Vojtěchových benediktinů, z nichž se stali v Polsku světci pod jménem Pět bratří. Canaparius a Bruno na tu krádež přistoupili a nechali na Libici zemřít pět Vojtěchových bratrů. Nejmenovali je. - Canaprius napsal: "Neboť žalostnou smrtí zabili jeho [Vojtěchovy rodiče], lidi urozené a proslulé, bratry i syny bratrů, muže i nevinné ženy..." A Bruno v Nascitur napsal: "Měl pět bratrů a životy jich všech přeťal meč." - Přišel "Kosmas" a dal jim jména. Nikoliv však jména oněch pěti benediktinů, ale pozměněná jména pravděpodobně čtyř Slavníkovců a jednoho Přemyslovce, kteří zahynuli v bojích o moc mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Tato jména však pozměnil nebo zcela změnil. Boleslavu II. dal vymyšlené jméno Pořej, což vychází z latinského slova foreio (čeština nahrazovala hlásku f hláskou b nebo p), což znamená nosítka. Jediným Vojtěchovým bratrem byl Soběslav, kterého, jak se domnívají historici, přejmenoval "Kosmas" na Soběbor.

Po zavraždění Boleslava II. opustil pravý Kristián církevní dráhu, popadl ho krutý ďábel a pod jménem Boleslav III., nejprve jakožto předák a později jakožto kníže, začal vraždit Slavníkovce.

46C8. THIDDAG A JEHO LÉČENÍ BOLESLAVA II. I SAMA SEBE

Dětmar o Thiddagovi napsal (VII, 56): "Vychovali ho v Korveji a dostalo se mu dobrého vzdělání v lékařském umění. Boleslav starší [Boleslav II.] povolal se svolením opata Dětmara Thiddaga k sobě, poté co jej za neposlušnost vůči Kristovu knězi postihlo ochrnutí. Díky Thiddagově léčbě se mu ulevilo. Když byl později Vojtěch jako zářící lampa vynesen z temnoty tohoto světa, přijal Thiddag na doporučení tohoto knížete a skrze Otu III. úřad pražského biskupa. Po smrti Boleslava staršího jej jeho stejnojmenný syn několikrát vyhnal, markrabě Ekkehard ho pokaždé dosadil zpět. Thiddag však musel strpět mnohá příkoří, jak přikazuje svatý Řehoř, hosty k sobě nejen zval, ale přímo si je k sobě vodil. Měl pouze jednu špatnou vlastnost, a sice že kvůli nemoci, na níž neměl vinu, přesmíru pil. Byl totiž stižen paralýzou: trpěl neustálým třesem rukou a bez pomoci dalších kněží nebyl schopen sloužit mši. Takto chřadl až do konce života, doufám však, že dobrými léky uzdravil svou duši."

M. Lutovský o léčení Boleslava II. napsal (2024, s. 175): "Sas Thiddag [pozdější třetí pražský biskup (998-1017)] do Čech poprvé přichází nikoli jako významný církevní hodnostář, ale jako mnich znalý základů léčitelství. V roce 993 nebo počátkem roku následujícího, tedy v samém závěru dramatického Vojtěchova episcopátu, totiž těžce onemocněl kníže Boleslav II., z údajů písemných pramenů lze nejspíše uvažovat o záchvatu mrtvice. Podle Dětmarova líčení si nemocný Boleslav vyžádal od korvejského opata právě Thiddaga, jakožto muže zběhlého v lékařském umění; byť jistě nelze přeceňovat lékařské vzdělání korvejského řeholníka, českému knížeti v jeho těžkých chvílích patrně opravdu pomohl." Léčení Boleslava II. nebylo zřejmě vůbec úspěšné nebo bylo úspěšné velmi málo (Boleslavu II. se ulevilo). Kdyby Boleslavovo léčení pokročilo tak, že by byl schopen vládnout, přestali by za něho vládnout předáci (velmožové) a především by Slavníkovci nepřikročili k jeho zavraždění.

J. Sláma k Thiddagovu pití, o němž informuje kronikář Dětmar, napsal (2024, s. 15): "Z textu je zřejmé, že kronikář uvádí Thiddagovo pití do souvislosti s biskupovým neurologickým onemocněním. Týž kronikář také připomíná, že se Thiddagovi dostalo ,dobrého vzdělání v lékařském umění'. To se v raném středověku opíralo především o znalost děl antických (řeckých) lékařů. K nejvýznamnějším náležel Hipopokrates, v jehož spise Aforismy se dočítáme, že úzkost, zívání a třes lze zahnat vínem smíšeným v rovném poměru s vodou. Thiddag se zřejmě při léčbě svého ochoření řídil Hippokratovou radou. Nebyl tudíž primárně alkoholikem, jak se ho tendenčně snažila vykreslit starší historiografie, ale obětí dobové léčby své nemoci. K tomuto závěru se přiklání i nejnovější historické bádání." Vladivoj, ten nebyl možná alkoholikem vůbec. Informace, že nedokázal vydržet ani hodinu bez dobrého moku, má vyvolat dojem, že se upil, ovšem v informaci je zřejmě slovem dobrý naznačeno, že za jeho smrti stojí Boleslav III., který se ve středověkém seznamu českých panovníků objevuje i s přízviskem Dobrý. - Vyjádření V. Novotného, že kníže [Vladivoj] byl neustále opilý a biskup [Thiddag] málokdy střízlivý má k pravdě týkající se obou osob poněkud daleko.

P. Sommer napsal (2024, s. 120): "Po Boleslavově vyléčení se Thiddag zřejmě vrátil zpět do říše a působil jako kaplan na dvoře Oty III. Poté byl na přímluvu Boleslava II. týmž Otou III. jmenován pražským biskupem a 7. července 988 přijal biskupské svěcení."Thiddag zřejmě Boleslava II. nevyléčil, ani nezmírnil následky jeho mozkové mrtvice. Thiddag z Čech odešel, protože roku 994 nebo 995 byl Boleslav II. Slavníkovci zavražděn. Biskupem se nemohl stát na přímluvu Boleslava II., protože ten již nežil.

46C9. KDE PÍŠÍ LEGENDISTÉ A "KOSMAS" O BOLESLAVOVĚ RANĚNÍ MRTVICÍ

Několik legend skrytě prozrazuje to, že byl Boleslav II. raněn mrtvicí, když líčí volbu Vojtěcha biskupem roku 982. Je možné, že v té době ještě Boleslav II. byl zdráv (ranilo ho možná až roku 985), ale autorům se hodilo vložit jeho onemocnění právě k Vojtěchově volbě, protože zároveň vyjádřili Boleslavův strach z Vojtěcha. Vojtěch měl měl totiž prsty v Boleslavově zavraždění asi roku 994.

Vojtěchovu volbu biskupem líčí Canapariova legenda Est locus (kap. 7): "V tu neděli, kdy došlo k volbě, byl prý v kostele, kde je biskupské křeslo, kdosi zachvácen mocným zlým duchem a začal veřejně vyznávat všechny své špatnosti, jichž si byl vědom. Tu se sešli služebníci stolu Páně modlíce se za něho a svatými slovy pronásledovali nepřítele. Nečistý démon však vykřikl jeho ústy: ,Co po mně chcete? Přišli jste mě vypudit z tohoto mého příbytku! Co je vám platno, chvástat se prázdnými slovy? Já se nejvíce bojím toho, jenž usedne na tomto stolci, neodvážím se setrvat tam, kde ho vidím nebo slyším.' A démon, vypouštěje pěnu na ústa posedlého člověka, neustále opakoval skřeky a hrůzně znějící slova, a dlouho zlostně skřípaje zuby, nakonec vyšel a člověk byl zdráv. Příštího dne před východem slunce přišel posel a oznámil, že včera byl pan Vojtěch s všeobecným souhlasem vyvolen za biskupa. Sběhli se lidé i duchovní a chválíce boha a vzdávajíce mu díky za to, že ničemný duch chtě nechtě uznal jeho volbu."

Brunova legenda Nascitur purpureus flos popisuje volbu Vojtěcha biskupem takto: "Kníže země a váženější lidé se sešli a uváděli různé návrhy, kdo má být povýšen na pastýře. Nakonec všichni zdvíhají ruce a naplňují vzduch voláním: že nemají nikoho lepšího, ba ani podobného, kdo by měl být biskupem, než krajana Vojtěcha, jehož urozenost, bohatství, hluboké vědomosti a mírné mravy jsou v souladu s tak velkou hodností. A tak tedy na ta slova byl Vojtěch, zbožný, poté co změnil své smýšlení, povýšen na biskupa země. Téhož dne, kdy přijal biskupský úřad, zlý duch, kterého kněží svatým zaříkáváním vyháněli, aby vyšel z posedlého člověka a vzdal čest živému Bohu, promluvil – a slyšeli to všichni: ,Proč mne obtěžujete? Proč mi nedáte pokoj? Běda, už mám dost! Déle už zůstat nemohu, neboť dnes zvolil lid za biskupa země křesťana Vojtěcha, z něhož mám veliký strach.' To řekl a dříve než odpověděl, přenechal nestoudný duch místo Duchu svatému a jako hnán bičem vyšel ven z člověka, který byl hned zdráv. Jakýs Wilik, dobrý a moudrý klerik, který v tu hodinu byl při tom divu, podal očité svědectví, a my jsme četli, co o tom napsal v listu určeném našemu opatovi. Biskup Vojtěch ho měl jako probošta svého kostela, později, když Duch svatý zavál ve vyprahlém srdci, jako vzácného mnicha ho přijala hora Cassinská." Tuto legendu napsal sám Boleslav III, dřívější pravý Kristián, pozdější biskup Bruno, u "Kosmy" ,tuším Vracen'. Legendu Nascitur nenapsal Bruno z Querfurtu. Boleslav III. nikdy nebyl oslepen. Oslepení znamená, že změnil své jméno.

Autor (pravděpodobně biskup Heřman) veršované Legendy o utrpení sv. Vojtěcha (Quatuor immensi) popsal volbu Vojtěcha biskupem takto (zkráceno): "Když tedy volba ta svatá se takto provedla šťastně, / tenkrát právě v tu chvíli a okamžik za času volby, / do biskupského chrámu se přihnal jakýsi člověk / posedlý ďáblem a všechny své zločiny veřejně vyznal. / Sluhové oltáře věrní se sběhli, a dorážejíce / modlitbou naň, silou se snažili satana zahnat. / Nepřítel postrašen tím, hned ústy člověka zvolal: / ,Co je mi do vás? Myslíte snad, že mě můžete odtud / vypudit? Nechlubte se tak naplano prázdnými slovy! / Onoho, který tu teď má zasednout na tento stolec, / toho se velice bojím, a už si tu netroufám zůstat: / ach, tak velikou on nám ďáblům nahání hrůzu!' Takto pravil a lomcoval člověkem, rval ho až k mdlobám, / konečně opustil jej a zdravého zanechal ďábel. /

Legendisté si v citovaných ukázkách všímají tří osob. Jmenovitě Slavníkovce Vojtěcha. Slovy kníže země je nepřímo zmíněn Boleslav II. A pouze skrytě je ukázáno na Boleslava III. Ryšavého, dřívějšího pravého Kristiána (nikoliv autora tzv. Kristiánovy legendy) a pozdějšího biskupa Bruna (nikoliv z Querfurtu). Pokud se jako biskup takto nejmenoval, tak se za tímto jménem skrýval.

Skrytě ukazují legendisté na Boleslava II. projevy jeho nemoci, případně pohledem lidí na tuto nemoc. Konkrétně jde o slova: mocným zlým duchem - nečistý démon - A démon, vypouštěje pěnu na ústa posedlého člověka, neustále opakoval skřeky a hrůzně znějící slova, a dlouho zlostně skřípaje zuby – ničemný duch – zlý duch – nestoudný duch – jakýsi člověk posedlý ďáblem – satana – ďáblům – lomcoval člověkem, rval ho až k mdlobám – ďábel. Na Boleslava II. ukazuje legendista i slovy: Přišli jste mě vypudit z tohoto mého příbytku. Nejde o vypuzení ďábelské nemoci, ale o vypuzení Boleslava II. z knížecího stolce. A když se to Slavníkovcům nepodařilo, tak Boleslava II. zavraždili. - Na Boleslava III. Ryšavého (tj. dřívějšího pravého Kristiána, tj. budoucího biskupa Bruna) ukazují legendisté těmito slovy: slunce (Jméno Bruno znamená hnědý, brunet, opálený; "Kosmas" ukazuje na Boleslava III. slovem Slunce častěji.) - lepšího ("dobřejšího"; Boleslav III. měl i přízvisko Dobrý) – křesťana – dobrý - srdci (na přízvisko Ryšavý) - Také jménem Wilik s přívlastkem dobrý může ukazovat na Boleslava III., protože význam jména Konrád (což bylo jeho původní jméno a znamená smělý v radě)má zčásti stejný význam jako jméno Wilik. M. Knappová přiřazuje (2015, s. 303) jméno Vilík ke jménu Vilibald, což podle ní znamená (muž) smělého přání, odvážné, silné vůle, nebo ke jménu Vilmar, což podle ní znamená (muž) velké, slavné vůle; smělý, odhodlaný. Bruno, tj. Boleslav III. Ryšavý zde píše, že byl Vojtěchovým podřízeným. Tím mnich Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý byl.

V I, 29 "Kosmas" o Boleslavovi napsal: "Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci..." Boleslav byl pravděpodobně roku 985 raněn mrtvicí a roku 994 byl Slavníkovci zavražděn.

V I, 33 "Kosmas" o Boleslavovi II. napsal: "Chtěl mluviti dále, ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu... dnem jeho smrti byl den 7. února [2] roku od narození Páně 999." Slova ústa knížete ztuhla a než mohl vyřknouti slovo, nesouvisí s Boleslavovou smrtí. Kdyby souvisela, nemělo by smysl je psát. Ledaže by tam bylo uvedeno, že se nemohl rozloučit, pomodlit apod. Boleslavovi ztuhla ústa při ranění mrtvicí. Z data jeho smrti, které může být celé vymyšleno, se možná může vypočítat, kdy byl skutečně raněn mrtvicí. Výpočet: 999 – (7 x 2) = 985

Pokud Boleslav II. onemocněl již před volbou Vojtěcha biskupem, potom Boleslav III. (tehdy ještě Kristián) hrál při této volbě větší roli než v případě, že Boleslav II. onemocněl až po této volbě.

46C10. V JAKÉ SOUVISLOSTI ZÍSKÁVÁ MĚŠEK ÚZEMÍ, KTERÁ VE SLEZSKU A MALOPOLSKU OVLÁDAL BOLESLAV II.?

Po smrti Oty II. byly Otovi III. pouhé tři roky. Toho se snažili využít jak domácí, tak zahraniční vládci, kteří se snažili získat nějaké území na úkor říše. To se zčásti podařilo. Říšská hranice byla posunuta od Odry na dolní a střední tok Labe. J. Sláma o neúspěchu Boleslava II. se při pokusu také na úkor říše přiživit a o následné ztrátě Boleslavových území ve Slezsku a Malopolsku napsal (2006, s. 43): "Do nástupnických bojů v říši zasahoval vojensky i Boleslav II. Ten si od úspěchu odboje sliboval řadu politických výhod pro svou zemi. Někdy v roce 984 obsadili přemyslovští bojovníci Míšeň. Poněvadž syn polského knížete Měška měl za manželku dceru vypuzeného míšeňského markraběte, došlo v důsledku tohoto záboru k podlomení dosavadního česko-polského spojenectví. Měšek se politicky přiklonil k saské dynastii reprezentované tehdy matkou nezletilého Oty III. císařovnou Theofano. Když byl v roce 985 odboj proti Otovi III. potlačen, ukázalo se, že negativní důsledky ponese především Boleslav II. Situaci napak výhodně využil polský Měšek. S nepochybným souhlasem císařovny zahájil expanzi do přemyslovských držav ve Slezsku a v Malopolsku. Výsledek polsko-českých střetnutí byl pro přemyslovský stát katastrofální. Přemyslovci se dostali do politické defenzívy a v bojích s polským panovníkem přišli o své rozsáhlé zahraniční državy."

M. Wihoda ke ztrátě území v části Polska napsal (2008, s. 13): "Měšek nejprve sledoval zájmy českých Boleslavů, ovšem po roce 985 se Praze politicky vzdálil a v krátkém čase zabral přemyslovské državy na Krakovsku a v povodí řeky Odry." Poté, když onemocněl Boleslav II., k čemuž možná došlo roku 985, ucítily dvě větve Přemyslovců, a sice Piastovci a Slavníkovci, příležitost zmocnit se území Boleslava II. Měšek jakožto nejstarší syn Boleslava I. a bratr Boleslava II. mohl mít dojem, že má na území nebo na část území Boleslava II. v Polsku případně i v Čechách právo. Možná by území Polska a Čech rozdělil mezi své syny.

K tomu, aby se přesně stanovilo, kdy byla polská území ovládaná Přemyslovci připojena k piastovskému státu, chybí informace v písemných pramenech. N. Profantová ve Velkých dějinách..., I na s. 311 napsala: "Novější, zvláště polské historické bádání dospělo rozborem nepřímých zmínek pramenů k přesvědčení, že Češi ztratili Krakovsko, Malopolsko a Slezsko již za vlády Boleslava II., na konci osmdesátých let desátého století."

46C11. BOLESLAV II. PŘEDÁVÁ S DŮLEŽITÝMI RADAMI VLÁDU BOLESLAVU III.

Kapitola I, 42 je napsána tak, že třetí oko se má domnívat, že se jedná o bratry Jaromíra a Oldřicha. Že jde o bratry, to řekl "Kosmas" slovy bratr, bratře, bratr bratra, bratře. Ve skutečnosti jde o Boleslava II. (zde Jaromíra) a jeho mladšího bratra Boleslava III. Ryšavého, zde Břetislava. Původní jméno Boleslava III. Ryšavého bylo Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota (Otakar znamená majetek střežící), později se jmenoval Kristián a ke konci života byl biskupem se jménem Bruno, zvaný byl i Bonifác (dobrý osud), odtud měl i přízvisko Dobrý. "Svrchu řečený Jaromír, zraku zbavený, jenž podle ustanovení knížete Oldřicha bydlel ve vísce Lysé, uslyšev, že se bratr odebral z tohoto světa... dal se dovézti do hradu Prahy. Jaromír... rozechvěl srdce všech okolostojících nářkem, stýskaje si takto:" […] / ",Žel mi, bratře, žel toho hrozného losu hořké smrti! /Ejhle, zde ležíš mrtev a z vratkého vrcholu této / pozemské vlády ni já ani ty již radosti nemáš. / Předevčírem vznešený kníže, dnes nehybné tělo, zítra pokrm červům... Zraku jsi mne zbavil a nemiloval jako bratr bratra. / Jen by sis raději přál, bys nespáchal, na mne cos spáchal." / "Vím teď, že bys mi zrak chtěl navrátit, kdybys jen mohl, / když nahé jsou a odkryté tvoje skutky, ať dobré, či zlé. Avšak z celého srdce ti nyní odpouštím, bratře..." […] "Po řádném dokonání obřadů pohřebních, vzal za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako se vždy děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lid, aby se netlačili na knížete sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze. Když byl kníže posazen na stolci..." […] "A oni zvolali třikrát ,Krlešu,' to jest Kyrie eleison. A opět řekl Jaromír k lidu: ,Přistupte z rodu Municů, přistupte z rodu Těpticů!' a volal jmenovitě ty, o nichž věděl, že jsou zvláště ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní a bohatstvím vynikající." […] "Poznav, že stojí u něho, pravil: 'Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme za knížete, abyste ho byli poslušni, jak je důstojno knížete, a povinnou věrnost mu zachovávali, jak náleží vládci. A tebe, synu, napomínám a opět a opět ti v mysl vštěpovat budu, abys tyto zde ctil jako otce a miloval je jako bratry a ve všech potřebách aby sis je bral za rádce.'" […] "'Ale těch tam, kdož jsou Vršovci, nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střež se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolků s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni. Hle, mne nevinného a svého knížete nejprve svázali a rozličné šašky si ze mne tropili, potom vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku. Synu můj, měj vždy na paměti předpověď svatého Vojtěcha, jenž svatými ústy dotvrdil, že mají na ně za jejich ukrutné skutky třikrát dopadnouti pohromy, a stihl je klatbou v církvi. To se již z vůle Boží dvakrát stalo, a aby se to stalo potřetí, o to se ještě postará osud.'"

Jaromír je zde zbavený zraku proto, že za ním máme vidět někoho s jiným jménem. V tomto případě jde o stejnou osobu. Jaromír je však jeho jméno předknížecí. Boleslav II. jméno knížecí. - Jméno Lysá je ukázáním na to, že kosti Boleslava II. byly ovařeny. Slova zabláceného kola mohou naznačovat, že Přemyslovci přijeli do Čech z blátivého kraje (z polského hradiště Wolin). Protože se Boleslav II. mohl jen obtížně pohybovat, je na něho ukázáno slovy sedícího a posazen. – Na Boleslava III., zde skrytého za Břetislavem, ukazuje řada slov. Na část Bole- ve jméně Boleslav ukazuje slovo více; na pořadové číslo III. slovo třikrát a potřetí; na přízvisko Ryšavý slova srdce, červům (červený), srdce; na jméno Konrád slova raději (?), udatní (smělí), rádce a radami; na jméno Ota slovy bohatstvím a střež; na jméno Kristián slova Krlešu, Kyrie; na jméno Bonifác slova losu, dobré, osud, osud; na jeho vzdělanost slovo lstivými. Řadu informací o Boleslavu III. věšel "Kosmas" na Břetislava I. -Slova dvakrát stalo a stalo potřetí se vztahují k vraždění Vršovců (Slavníkovců). Boleslav III. nechal zavraždit Soběslava (u "Kosmy" Mutinu) a Vojtěcha (u "Kosmy" Božeje). Ještě bude Boleslavem III. (dobrým mokem) zabit Slavníkovec Vladivoj. Vršovci jsou tady nejen přímo jmenováni, ale je na ně zřejmě ukázáno i slovy svrchu, vrcholu a hořejší. - Vzpomínka na ponížení Jaromíra na Velizi se již nevztahuje k Boleslavu II., původním jménem Jaromírovi, ale k synovi Boleslava II., pozdějšímu knížeti Jaromírovi. - Vojtěch je připomenut proto, že je u "Kosmy" Kochanem a ten zde zesměšňuje Jaromíra, syna Boleslava II.

Je slovo zlé ukázáním na Dowinu, pozdější Starou Kouřim, odkud vládl tzv. Václav, otec Slavníka?

46C12. BYL BOLESLAV II. SLAVNÍKOVCI ZAVRAŽDĚN?

Když Boleslav II. vážně onemocněl, jeho mladší bratr pravý Kristián byl v klášteře a Oldřich s Jaromírem byli na vládnutí ještě příliš mladí, hodlali Slavníkovci využít příležitosti a zmocnit se vlády v Čechách.

Proč se domnívám, že Boleslav II. mohl být zavražděn? Domnívám se, že Strachkvas, pravý Kristián, Sicco, Boleslav III. je jedna osoba a ta je bratrem Boleslava II. A o vrahovi Vojtěcha se můžeme dočíst informaci, že bratr Vojtěchova vraha byl zavražděn. V Brunově legendě Nascitur purpureus flos je o Vojtěchově vrahovi (Boleslavu III., tj. Strachkvasovi, tj. pravém Kristiánovi, tj. Siccovi) uvedeno (1968, s. 155): "Hnán zuřivostí přišel barbar, jemuž Poláci zabili bratra (Boleslava II.)..." O zabití Boleslava III. se možná zmiňuje i "Kosmas", a to v II, 34. Když se Krása (tj. Boleslav III. Ryšavý, tj. Strachkvas), chystá zavraždit Božeje (tj. Vojtěcha), křičí na něho: "Pryč s tebou, zlosyne... jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil." Je náhoda, že v III, 13 a III, 34 se objevuje jméno Tomáš? Jméno Tomáš je biblické j. aramejského původu (z aram. teóma), znamená ,dvojče, blíženec'. Boleslav II. a Boleslav III. nebyli pravděpodobně dvojčata, ale byli to bratři vládnoucí pod stejným jménem.

V řecké církvi má Tomáš svátek 6. září, což byl den, kdy byly Tomášovy ostatky přeneseny z Edessy na Chios. V našem kalendáři má 6. září svátek Boleslav. To je možná indicie, že "Kosmas" za Tomášem skrývá Boleslava II.

Ve viditelné vrstvě se o případném zavraždění Boleslava II. nezmiňuje. Ale nepopsal některou vraždu tak, abychom za její viditelnou vrstvou mohli vidět ve skryté vrstvě zavraždění Boleslava II.?

Vraždu Boleslava II. má možná připomenout i "Kosmovo" vylíčení vraždy Břetislava II. v III, 13. V něm čteme větu: "A poněvadž se ihned roznesla pověst v lidu, že byl kníže zavražděn na radu Božeje a Mutiny..." Zde je za Božejem skryt Vojtěch a za Mutinou Soběslav. A to byli vrazi Boleslava II. Tím nezpochybňuju vraždu Břetislava II.

Kdo byl možná Mutina, k tomu viz zde kapitolu Kníže Svatopluk a Mutina.

Pokud byl Boleslav II. skutečně zavražděn, proč se to neobjevuje v písemných pramenech? Šlo by to vysvětlit tím, že za jeho zavraždění (pokud k němu došlo) mohou Slavníkovci, biskupa Vojtěcha nevyjímaje. Vyvraždění tzv. Vojtěchových bratrů (ve skutečnosti jeho mnichů) a i Vojtěcha (u něho však bylo důvodů více) by pak mohlo být krevní mstou.

Legendisté zamlčeli, že byli na Libici zavražděni Vojtěchovi benediktini, zvaní později Pět bratří, ale samotnou vraždu na Libici ponechali. Z Vojtěchových bratrů benediktinů učinili Vojtěchovy bratry pokrevní. Přišel "Kosmas" a dal jim jména. Byla to pozměněná jména vládců násilně zemřelých v boji Slavníkovců s Přemyslovci o moc. Boleslav II. dostal jméno Porei, Pořej. "Kosmas" toto jméno vytvořil z řeckého slova foreio znamenající nosítka. Boleslav II. měl totiž potíže s chozením. Jediný pokrevní Vojtěchův bratr byl Soběslav, "Kosmou" zde pravděpodobně nazvaný Soběbor.

Součástí zametání stop bylo to, že se posunula jeho vláda tak (†999), aby vraždění Vojtěchových benediktinů (tzv. Slavníkových bratrů) a Vojtěcha (997) přežil. Ačkoliv vládl již několik let před před zavražděním Vojtěcha, písemné prameny ho nechaly vládnout v letech 999-1002 a 1003.

Vztahuje se k zavraždění Boleslava II. Svatoplukova řeč k Mutinovi v III, 23? "Což zapomenu, že jste lstivým úkladem zabili mého bratrance Břetislava, tu vynikající hvězdu v celém kruhu knížat, ty i tvůj bratr Božej? Čím však se provinil můj bratranec Bořivoj, jenž panoval pod vaší mocí a ve všem vás jako vlastní koupený otrok poslouchal? Ale pro pýchu vám vrozenou jste nesnesli knížete skromného a co jste se mne napopouzeli obvyklými úskoky [tj. lstmi], až jsem povolil vašim nešlechetným radám, a hřeše proti svému bratranci Bořivojovi, velmi jsem zhřešil, že jsem ho stolce zbavil. A to jest jediné, co mě tak bolí a na věky boleti bude." Za Svatoplukem (ale i za Krásou), který si podle "Kosmy" vyrazil oko větví, se skrývá Strachkvas. - Ukazuje slovo lstivým na tzv. Václava, který se jakožto kníže jmenoval pravděpodobně Lstibor a byl otcem Zbraslava, tj. Slavníka?

Nepřipomenul Dětmar zavraždění Boleslav II. Slavníkovci následující větou (IV, 11 (8))? "Mezi nimi byl dokonce jeden, který tvrdil, že Boleslav byl zabit svými krajany." Tuto informaci píše Dětmar velice opatrně: Boleslava II. nahrazuje Boleslavem III. a větu o zabití neformuluje jako fakt. - Bruno v kapitole 30 své legendy Nascitur purpureus flos napsal: "To přišel hnán zuřivostí barbar, kterému Poláci zabili bratra..." Barbar je Vojtěchův vrah Boleslav III. Ryšavý, jeho bratrem je Boleslav II. a Poláci, to jsou Slavníkovci, kteří Boleslava II. zavraždili a kteří kolaborovali s polskými Piastovci.

Zavraždění Boleslava II. Slavníkovci mohli Slavníkovci zdůvodňovat tím, že Boleslav nechal popravit tzv. Václava, otce Slavníka, tj. Zbraslava. (Podle legend byl tzv. Václav zavražděn.) V tom případě by šlo o krevní mstu.

Boleslav II. je přirovnáván k beránkovi. Byl skutečně takový? "Kosmas" o něm v I, 32 napsal mj.: "Největším bohatstvímu mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost železa než lesk zlata... k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný." Byl hrozný ke Slavníkovcům ("Kosmovým" Vršovcům)? Jestliže ano, byla jeho krutost k nim oprávněná?

Nebyli však dříve než Boleslav II. zavražděni Slavník a jeho manželka Adiva (tj. Střezislava), a to právě Boleslavem II.? Canaparius napsal (kap. 25): "...ten nejbezbožnější národ, k němuž byl [Vojtěch] nucen se vrátit, spáchal v nenávisti k jeho jménu hrozný zočin. Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho rodiče, lidi urozené a proslulé, bratry i syny bratrů, muže i nevinné ženy, všechny odsoudili k nejukrutnější smrti; i jeho hradiště zpustošili ohněm a mečem, všechen jejich majetek uchvátili." Možnost, že byli Vojtěchovi rodiče za Boleslava II. zavražděni zesilují slova Brunova v Nascitur purpureus flos (kap.21)"Kosmas" klade Slavníkovu smrt do roku 981, kdy snad Boleslav II. ještě nebyl nemocen, a smrt Střezislavy (zřejmě totožné s Adivou) klade do roku 987. Tyto dva vzdálené letopočty pravdivost Canapariovy informace o zavraždění Vojtěchových rodičů snižují, ale nevylučují. (Slovo urozené možná ukazuje na jeden z významů jména Adiva.) - Naopak pradivost této informace zvyšuje informace Brunova, označující Boleslava II. za bratrovraha.

P. Kopal napsal (2001, s. 11, 12): "Kosmův ,svatoboleslavský' model však ohrožovala dosavadní svatovojtěšská legenda, a to zejména Brunova verze, která označila také Boleslava II. za bratrovraha, za pokračovatele otcova zločinného odkazu, a tím pádem za hlavního protivníka sv. Vojtěcha, respektive Václava." Bruno v Nascitur purpureus flos (kap. 21) napsal: "Běda člověku, v jehož žilách a srdci tepe zlá krev. Ach, naše nešťastná doba! Moudrým nazýváme toho, jenž má nadání klamat, jenž má na rtech med, a v srdci skrývá žluč. Hle Jidáš, který se poučil, jak mírem způsobit válku, slibuje život, aby přinesl smrt: Boleslav dává slib, aby znenadání zavraždil bratra. Nehledej daleko příklad, v téže pokrevní linii zavraždil nejsvětějšího Václava vlastní bratr. Kdo by přitom neplakal nad špinavostí naší bídy, kdo by se nehrozil, že náš lid se rodí slepý. Když se nedovede vyhnout běžnému prohřešku, padá do větší propasti, když nechce nabýt zraku, jenž by ho vedl, rodí se z hříchu ještě větší hřích. Tak i nyní, člověče, když se nedovedeš vyvarovat křivé přísahy, upadneš do vraždění a nepřestaneš dříve, to mi věř, než naplníš onen výrok proroka: ,Přilož nepravost k nepravosti jejich.' A hned ať následuje ono evangelijní: ,Krev, která byla prolita, ať padne na tebe a tvé syny.'." "Kosmas" a legendisté někdy úmyslně měnili příbuzenské vztahy [např. Ludmila nebyla Václavovou babičkou, ale jeho matkou], zde Boleslav II. nevraždí svého bratra, ale pravděpodobně svého příbuzného Slavníka. Slavník, tj.Zbraslav, byl synem tzv. Václava, Boleslav II. byl synem Boleslava I. a ten byl synem Vratislava, po matce Ludmile staršího bratra Václavova. Slova krev ať padne na tebe ukazují na Boleslava II., který byl zavražděn Vojtěchem a Soběslavem. 

"Kosmas" vylíčil Boleslava tak, že by nebylo divu, kdyby tento čin spáchal. V I, 32 o Boleslavovi II. napsal: "Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějším, ale k přemoženým slitovníkem nejmilostivějším a zvláštním milovníkem míru. Největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost železa než lesk zlata; v jeho očích se žádný schopný muž neznelíbil a nikdy se mu neschopný nezalíbil, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům krutý." Canaparius nenapsal, že Boleslav III., možná ještě jako jeden ze dvou v zemi vládnoucích předáků, zavraždil Vojtěchovy benediktiny, zvané později Pět bratří. Nahradil tento masakr masakrem jiným, jím vymyšleným? Nebo skutečně došlo k této vraždě a Soběslav, když se s pomocí Boleslava Chrabrého stal českým knížetem a přijal jméno Boleslav, připomínal Přemyslovcům tuto vraždu tím, že razil denáry se jménem Adiva?

46C13. ZAVRAŽDĚNÍ JAROMÍRA, TJ. BOLESLAVA II., KOCHANEM, TJ. VOJTĚCHEM NEBO SOBĚSLAVEM

Domnívám se, že důvodem zavraždění Boleslava II. Slavníkovci bylo to, že se Slavníkovci chtěli stát vládci Čech. Byla to první vražda, k níž došlo mezi Slavníkovci a Přemyslovci. Následná vraždění Slavníkovců Přemyslovci je možno brát jako krevní mstu. (Zavražděni byli: pět Vojtěchových benediktinů, Soběslav a Vojtěch; Slavníkovec Vladivoj zahynul při vyhánění z Pražského hradu.) Za málo pravděpodobné považuji to, že zavraždění Boleslava II. předcházelo zavraždění Slavníka a jeho manželky Přemyslovci. Poprava tzv. Václava, otce Slavníka (tj. Zbraslava), ke krevní mstě ze strany Slavníkovců zřejmě nevedla. 

Na základě čeho ztotožňuji Vojtěcha s Kochanem? Když Krása, tj. Boleslav III. Ryšavý, se chystá zavraždit Božeje, tj. Vojtěcha, oboří se na něho slovy (III, 24): "Pryč s tebou, zlosyne, pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil..." Jméno Tomáš znamená dvojče, blíženec. Tím je zde Boleslav II. "Kosmův" Božej, tj. Vojtěch, tedy zabil (nechal zabít) Boleslava II. V I, 42 nechá zabít svým katem Jaromíra, což je předknížecí jméno Boleslava II., právě Kochan. Kochan je tedy "Kosmou" přidělené jméno Vojtěchovi.

Zdůrazňuji, že oslepení u "Kosmy" a u Galla (možná i u některých dalších autorů) znamená, že na oslepenou osobu jsou pověšeny informace o osobě jiné nebo že oslepená osoba ztrácí své jméno a musíme ji hledat pod jménem jiným. To se zde týká "Kosmou" oslepeného Jaromíra. (Netýká se to všech kapitol, kde u "Kosmy" vystupuje kníže, který pod jménem Jaromír skutečně vládl.) Jaromír bylo předknížecí jméno Boleslava II. - I další Boleslavové se jmenovali, než se stali knížaty, jinak. Boleslav I. se původně jmenoval domácky Vok, "oficiálně" pravděpodobně Vojslav, a Boleslav III. se jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Boleslav Chrabrý se možná původně jmenoval Měšek (Mečislav?).

Když Boleslav II. onemocněl, usilovali Slavníkovci o to, aby se stali vládci Čech. "Kosmas" to naznačil v I, 34 vylíčením toho, jak Kochan, tj. zde Vojtěch, zesměšňoval Jaromíra na vrchu Veliz. Slavníkovci chtěli hlavní větev Přemyslovců vyřadit na vedlejší kolej tím, že Strachkvasovi (tj. pravému Kristiánovi, tj. pozdějšímu Boleslavu III.) Vojtěch nabídl biskupství.

Když byl volen Vojtěch biskupem, nechal Canaparius Boleslava II. vyjádřit se, že má z něho strach. Canaparius napsal: "V tu neděli, kdy došlo k volbě, byl prý v kostele, kde je biskupské křeslo, kdosi zachvácen mocným zlým duchem a začal veřejně vyznávat všechny své špatnosti, jichž si byl vědom. Tu se sešli služebníci stolu Páně modlíce se za něho a svatými slovy pronásledovali nepřítele. Nečistý démon však vykřikl jeho ústy: ,Co po mně chcete? Přišli jste mě vypudit z tohoto mého příbytku! Co je vám platno chvástat se prázdnými slovy? Já se nejvíce bojím toho, jenž usedne na tomto stolci, neodvážím se setrvat tam, kde ho vidím nebo slyším.' A démon, vypouštěje pěnu na ústa posedlého člověka, neustále opakoval skřeky a hrůzně znějící slova, a dlouho zlostně skřípaje zuby, nakonec vyšel a člověk byl zdráv." - Kdosi zachvácen zlým duchem, to je Boleslav trpící následky z ranění mozkovou mrtvicí. Slova přišli jste mě vypudit z mého příbytku vyjadřují obavu Boleslava II., že by mohl být svržen z knížecího stolce. Chování démona, to je chování člověka raněného mrtvicí: neschopnost mluvit a záchvaty vzteku. Slavníkovci, a měl v tom prsty i Vojtěch, Boleslava II. zavraždili. Strach z Vojtěcha je zde tedy na místě.

Boleslav II. měl od svého mládí problémy s Vršovci, to je se Slavníkovci. Za jménem Kochan se snad skrývá Slavníkovec Vojtěch. MJvČ II/0276 je u hesla 6. Kochánov uvedeno, že příjm. Kochán i Kochan... vzniklo z part. pass. od stč. slova kochati dial. chochati 'laskati, lahoditi, potěšovati, obveselovati'. Význam potěšovati ukazuje na Vojtěcha, jehož jméno znamená voje útěcha. Podle J. Rejzka znamená stč. kochati (2015, s. 314) obveselovat, laskat, milovat.

Když "Kosmas" v III, 24 líčí zavraždění Božeje Krásou, ve skutečnosti Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým, Krása zvolá: "Pryč s tebou, zlosyne, pryč ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil..." Jméno Tomáš podle M. Knappové (2015, s. 294) znamená dvojče, blíženec. A Boleslav III. byl mladším bratrem, možná dvojčetem, Boleslava II.

Bruno v Nascitur napsal (kap. 21): "Stěžoval si [Vojtěch] císaři, že český kníže Boleslav [II.] natropil jemu [Vojtěchovi] a jeho bratrům bez slitování mnoho zlého, co si nijak [Vojtěch] nezasloužil."

"Kosmas" si vylíčení vraždy Boleslava II. připravil v líčení pohřbu Oldřicha a uvedením Břetislava I. na knížecí stolec strýcem Jaromírem. Jaromír zde však vystupuje ve dvou rolích. Ve viditelné vrstvě jako kníže Jaromír (1003, 1004-1012, 1033-1034) a ve skryté vrstvě jako Boleslav II., původním jménem Jaromír. A na tohoto Jaromíra/Boleslava II. je činěna narážka slovem Lysá (Jaromír podle "Kosmy bydlel ve vísce Lysé; "Kosmas" si to však zřejmě vymyslel), konkrétně to, že jeho kosti byly v rámci protivampýrických opatření ovařeny a byly tak lysé, holé. A za další se k němu vztahují slova o oslepení, což znamená, že je za knížetem Jaromírem skryta jiná osoba, konkrétně Jaromír/Boleslav II. "Kosmas" napsal: Jaromír, zraku zbavený – zraku jsi mne zbavil – že bys mi zrak chtěl navrátit - bratr mne, bratra, zbavil zraku.

"Kosmas" v líčení potupy Jaromíra (tj. Boleslava II.) užil slova lovecký a lovčím. V Kronice Čechů použil slovo lov a slova od slova lov odvozená celkem dvanáctkrát. Co byl ve středověku lov jako křesťanský symbol napsal U. Becker (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." [...] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..." "Kosmas" slovem lov nebo slovem odvozeným ukázal (možná s jednou výjimkou, kdy ukázal na biskupství) na světici Ludmilu nebo na světce Václava či světce Vojtěcha. Zde ukazuje na světce Vojtěcha.

V I, 42 takto vylíčil zavraždění Jaromíra. "Avšak oni slyšíce to rvali se v srdcích svých a skřípěli na něho zuby jako lvové. A po nemnohých dnech Kochan... poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních. A tak spravedlivý muž jménem Jaromír, zemřel jako mučedník Boží roku od narození Páně 1038 dne 4. listopadu." "Kosmas" slovem noční naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace a slovem slepec naznačuje, že si za jméno Jaromír máme dosadit jiné jméno. Dosadíme jméno Boleslav II., jméno Jaromír je totiž Boleslavovo jméno předknížecí. Boleslav II. nevládl svým tělem, nemohl se pohybovat, a proto zde "Kosmas" nechá Jaromíra zemřít, když sedí, protože to možná byla nejčastější Boleslavova poloha. (Potíže s pohybem měl i Vratislav I., ale toho by "Kosmas" neměl důvod skrýt za Jaromíra.) Kopí, zde oštěp, je symbolem knížete. - "Kosmas" líčil zavraždění Boleslava II. tak, jako kdyby byl zavražděn Boleslavův syn Jaromír. Proto ho nechal zavraždit možná 4. listopadu proto, že toho dne má svátek Mojžíš. A jméno Mojžíš podle M. Knappové znamená (2015, s. 238) (z vody) vytažený nebo nověji dítě, syn. Význam (z vody) vytažený můžeme možná dát do souvislosti s tím, že Boleslav III. se měl pokusit Oldřicha (na něhož Dětmar také pověsil informaci o Boleslavovi II.) utopit v lázni, což si ale Dětmar vymyslel.

B. Ryba zdůvodňuje, proč se v latinském textu v místě přeloženém zde slovy do útrob břišních objevují v některých rukopisech slova ventris, v některých ad cordis a v některých corporis. Napsal (1953, s. 283): "Čtení ventris [žaludek] nebo cordis [srdce] nebo corporis[těla] mají vesměs – se zřením ke čtení tří nejlepších rukopisů základní skupiny (A) noctis [noci] – hodnotu pouhých středověkých konjektur, projevujících snahu nahradit nesmyslné noctis něčím vhodnějším. - Pokud by v původním "Kosmově" textu, který však není znám, byla užita slova ad cortis (k srdci), potom by možná bylo řečeno, jak byl Boleslav II. (dřívějším jménem Jaromír) skutečně zavražděn.

Po vylíčení vraždy knížete následuje tento odstavec: "Až dosud, co se za starodávna sběhlo, obsahuje kniha první. Ale protože, jak dí svatý Jeroným, jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe též pronášíme, co lépe víme, nyní s pomocí Boží a svatého Vojtěcha, duch touží po tom, abychom pověděli, co jsme sami viděli..." Jméno Jeroným podle M. Knappové znamená (2015, s. 199) ,svaté jméno' nebo ,muž se svatým jménem'. V době "Kosmově" byli z řad Čechů světci Václav a Vojtěch. Z nich ne náhodou "Kosmas" se po vylíčení vraždy Jaromíra (tj. Boleslava II.) zmiňuje o Vojtěchovi. A svaté jméno, přesněji přízvisko, měl Boleslav II. Pobožný (už za "Kosmy"?). A není narážkou na přízvisko Boleslava II. Pobožný slovo Boží? Na smrt Václavovu naráží "Kosmova" I, 19 (tzv. Václavem zde je první mezi staršími) a Vojtěchova smrt je "Kosmou" vylíčena jako smrt Božeje. Pokud byl skutečně zavražděn kníže Jaromír, popsal "Kosmas" jeho zavraždění tak, aby si čtenář vybavil zavraždění Boleslava II. Jeho původní jméno pravděpodobně bylo také Jaromír. A proč zde "Kosmas" vzpomenul Vojtěcha?. Protože je to Vojtěch, kdo je v této kapitole Kochanem. A zavraždění Vojtěcha Boleslavem III. je krevní mstou za zavraždění Boleslava II.

Že by byl Vojtěch vrahem nebo "spolupracovníkem" vraha, to se může zdát neuvěřitelné. Biskup a vrah! Podle Veršů o utrpení sv. Vojtěcha Slavník původně počítal s tím, že Vojtěch bude vládnout. Ve Verších Slavník o narozeném Vojtěchovi říká: "Ten mým jediným dědicem buď, ač bude-li dále, / osudem ušetřen, žít, ten převezme statky i vládu." Jenomže Vojtěch krátce po narození onemocněl a rodiče, aby ho zachránili, zasvětili ho P. Marii. Tak byl později místo vládcem Slavníkova panství biskupem. Ovšem podle "Kosmy" Vojtěch biskupem být nechtěl. "Kosmas" vložil Boleslavovi II. do úst slova adresovaná Vojtěchovi (I, 25): "Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš a byť nerad, pražským biskupem slouti budeš." Jeho nechuť stát se pražkým biskupem obrazně vyjádřil legendista Canaparius tím, že Vojtěch byl svým druhem svalen na dívku. Slovo dívka mělo připomenout to, že lokalita Pražského hradu se dříve jmenovala Děvín. Světské vládcovství však zůstalo Vojtěchovi v krvi. - V tzv Kristiánově legendě vložil falešný Kristián pravému Kristiánovi do úst oslovení Vojtěcha slovem nepos.R. Turek o významu slova nepos napsal (1982, s. 22), že význam nepos = synovec, ustálený až v době renezanční, i ,potomek' v přeneseném smyslu antickém (třetí antický výraz 'zhýralec'...).

J. Steinhübel napsal v poznámce 24 (2012, s. 123) o právu Slavníkovců stát se českými knížaty: "Třeštík, D.: Počátky, s. 421-426. Ak Slavník a jeho syn Soběslav boli kniežatá, nemohli pochádzať zo vzdialenej mimobořivojovskej vetvy Přemyslovcov, ktorá by už sotva mala reálne kniežacie nároky. Ak Slavník a Soběslav mali titul ,dux', mali nárok na český kniežací stolec v Prahe, ak by sa uvolnil a nebolo by niekoho vhodnejšieho." A aby se stolec uvolnil rychleji, Slavníkovci Boleslava II. zavraždili, a aby se nenašel někdo vhodnější na stolec než oni, měl se Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. pozdější Boleslav III., stát biskupem.

Kanaparius nemohl veřejně napsat, že Slavníkovci zabili Boleslava II. Proto si vymyslel příběh o nevěrné ženě. Ta je zabita před očima Vojtěcha. Byl i Boleslav II. zavražděn před očima Vojtěcha. Byla vražda provedena stětím jako vražda nevěrné ženy nebo je tím ukázáno na jedno protivampýrické opatření?

Přemyslovci a Slavníkovci se vzájemně vraždili a přitom dnešní historikové vztah mezi Přemyslovci a Slavníkovci vidí zcela jinak. Takto se dívá na vztah mezi vrahem Vojtěchem a jeho obětí Boleslavem II. D. Třeštík (2006, s. 16): "Nemáme ani nejmenší stopy po tom, že by Vojtěch byl ve sporu s Boleslavem II. Kníže se ke svému biskupovi choval korektně, provokoval spíše Vojtěch, zejména tím, že se zcela domáhal pravomocí (a peněz), které mu Boleslav poskytnout nemohl. Nebyl to jistě vztah bez určitého napětí, idyla jistě nepanovala ani mezi Libicí a Prahou, nic nás ale neopravňuje k předpokladu, že tyto vztahy musely vyústit v otevřený konflikt, že vyvraždění Libice bylo činem Přemyslovců."

46C14. KDY BYL BOLESLAV II. ZAVRAŽDĚN

Konec vlády Boleslava II. se klade do roku 999. To by spíše mohl být konec vlády předáků, kteří vládli v době, kdy Boleslav II. nemohl podle "Kosmy" vládnout svým tělem. Nejprve jím nevládl, když byl nemocný (asi raněn mrtvicí), a poté nemohl vládnout svým tělem, když byl zavražděn.

Domnívám se, že po vraždě utekl Vojtěch do Říma a že podle toho, kdy utekl, se dá zjistit, kdy byl Boleslav II. zavražděn. Vojtěch utekl do ciziny dvakrát a jako důvod jeho útěku se uvádějí neshody Vojtěcha s Boleslavem II. Boleslavova politika byla prý podle Vojtěcha v rozporu s představami církve na to, jak lidé mají po křesťansku žít a co pro to má učinit Boleslav II.

Jeden z odchodů měl však důvod jiný. Vojtěch utíkal z Čech ze strachu o život. Bál se, že za smrt Boleslava II. bude zavražděn Přemyslovci on.

Poprvé Vojtěch utekl společně s Radimem z Čech roku 988 a to do montecassinského kláštera, později do řeckého kláštera ve Valle Luce a nakonec do kláštera na Aventinu v Římě. Roku 992 za ním přijeli Radla a pravý Kristián (domnívám se, že Radla a pravý Kristián jsou jedna osoba) a dosáhli toho, že se Vojtěch do Čech vrátil. Je myslím těžko představitelné, že by se pravý Kristián, bratr zavražděného Boleslava II., takto angažoval, kdyby už tehdy byl Boleslav II. zavražděn.

J. Sláma napsal (1997, s. 32): "Z Kosmovy kroniky však víme, že v roce 987 zemřela jeho [Vojtěchova] matka, vdova po Slavníkovi Střezislava, která bývá běžně považována za poslední pouto mezi Slavníkovci a Přemyslovci. Přibližně v téže době přestal Soběslav na svých mincích používat označení ,libický kníže' a zaměnil ho za jednoznačné ,kníže'. Že na Soběslavových denárech lze číst ,libický kníže' a ,kníže', je v současnosti zpochybňováno.

O možném významném konfliktu mezi Přemyslovci a Slavníkovci napsal J. Sláma (1997, s. 34, 35): "Poněvadž Boleslav II. nutně potřeboval získat nové ekonomické zdroje, rozhodl se někdy v roce 990 připojit ke zmenšenému přemyslovskému státu některá území, která dosud ovládal pouze nepřímo. Zvlášť kutnohorský rudný okrsek, dosud v moci Slavníkovců, nutně musel být za dané situace pro Přemyslovce velkým lákadlem. Náhlé ukončení činnosti slavníkovské mincovny na Malíně a pokračování slavníkovského mincování na Libici (avšak beze stop po kontinuitě ražební techniky) je podle numismatiků svědectvím o mocenském zásahu proti Malínu. Za oběť přemyslovského útoku zřejmě tehdy padly i jiné hrady, i když rozsah slavníkovských územních ztrát není možné přesně stanovit. Lze však jimi vysvětlit, proč o pět let později byli všichni Slavníkovci i se svými rodinami přítomni pouze na jediném hradě a to na Libici." Vyvraždění Vojtěchových bratrů je možná ve skutečnosti zavraždění Vojtěchových benediktinů, pozdějších Pěti bratří.

Roku 994 nebo 995 utekl Vojtěch podruhé z Čech, a to do Říma. I legendisté uvádějí jako důvod tohoto druhého Vojtěchova útěku vraždu, ovšem vraždu, kterou si vymysleli, protože nemohli zveřejnit pravdu. J. Sláma k tomu1997, s. 35): "Jako poslední čin, po kterém se Vojtěch opět rozhodl opustit Prahu, uvádějí shodně legendisté zavraždění provinilé ženy..."

Roku 995 jsou zavražděni Vojtěchovi bratři, ve skutečnosti pravděpodobně 5 benediktinů (pokud nebyli zavražděni později). A roku 997 je zavražděn Vojtěch.

Ve II, 42 líčí "Kosmas" zavraždění Jaromíra Kochanem. Jaromír je zde původní jméno Boleslava II. a za jménem Kochan zde máme vidět nějakého Slavníkovce, možná Vojtěcha. Nemá se z uvedeného data vraždy slepce Jaromíra (4. 11. 1038) vypočítat, kdy k vraždě Boleslava II. došlo? Jestliže ano, mohl by výpočet vypadat takto: 1038 – (4 x 11) = 994. Boleslav II. by tak byl zavražděn roku 994.

Domnívám se tedy, že Boleslav II. byl Slavníkovci zavražděn krátce před druhým útěkem Vojtěcha z Čech roku 994 nebo 995. Pokud by se tak stalo již před prvním Vojtěchovým útěkem roku 988, nedošlo by už zřejmě k dočasnému usmíření Přemyslovců s Vojtěchem roku 992.

Nepanuje shoda, kterého roku utekl podruhé Vojtěch z Čech. D. Kalhous napsal (2007, s.74, 75): "Druhou Vojtěchovu cestu do Říma spojil H. G. Voigt s rokem 994." - "...musíme odmítnout i Voigtem stanovené datum Vojtěchova druhého útěku, tedy rok 994. Znovu tedy Vojtěch do Říma uprchl nejdříve na podzim roku 995." D. Kalhous se domnívá, že Vojtěch uprchl po vraždách na Libici roku 995.

Ve stejné době jako Vojtěch zřejmě utíká z Čech i Soběslav. Bruno napsal, že Soběslav se roku 995 účastnil tažení Oty III. proti Polabským Slovanům. Je velice málo pravděpodobné, že by Vojtěch a Soběslav utekli do ciziny a na Libici zanechali pět svých pokrevních bratrů a ty roku 995 že by zavraždil Boleslav III. Žádných pět pokrevních Vojtěchových bratrů zavražděno nebylo, bylo zavražděno pět Vojtěchových benediktinů později známých jako Pět bratří.

Když Bruno v Nascitur líčí přepadení Libice, které "Kosmas" klade do roku 995, útočníci proti přepadeným vrhali pyšná slova: "Je-li vaším svatý Václav, naším je Boleslav." Tím svatým Boleslavem je již zavražděný Boleslav II. Větu bychom tedy mohli doplnit takto: "Je-li vaším svatý Václav, jehož Boleslav I. po proběhlém soudu nechal popravit, je naším svatý Boleslav II., kterého jste vy, Slavníkovci, zavraždili."

Zavraždění Boleslava II. roku 994 se možná odrazilo na změnách vyšehradské mincovny a na změnách podoby denárů. J. Hásková o těchto změnách napsala (2007, s. 89, 90): "Organizační změny ve vyšehradské mincovně po roce 995 lze vytušit nejen z rukopisu nového řezače želez s charakteristikým vyobrazením úzké ruky Boží na lícní straně a některými nápadně malými písmeny v opisech, ale i z jejich obsahu. Nový tvůrce z okruhu vyšehradských kněží, jak předpokládáme, sestavil je netradičně s použitím některých slovanských výrazů. Slovo BOZE, umístěné uvnitř kaplice na vyšehradském denáru, jehož paralelu tvoří latinské DEUS na současné pražské ražbě, vyvrací jakoukoli nahodilost." […] "Na denárech vydaných vyšehradskou mincovnou na sklonku jeho vlády [Boleslava II.] výrazné projevy slovanského jazyka již nenacházíme. Pozornost badatelů z jiných oborů však celkem logicky přitahují další nápisy uvnitř kaplice, kterým zmíněné slovo BOZE předcházelo. Interpretace zkratek CHEV, CVCE a ONO není jednoduchá, i když předpokládáme, že také ony symbolizují trojjediného Boha."

46C15. PODLE TRADICE A MLADŠÍCH PÍSEMNÝCH PRAMENŮ BYL BOLESLAV II. POHŘBEN V BAZILICE SV. JIŘÍ

Em. Vlček napsal (1997, s. 165, 166, 167): "Centrální hrob, vybudovaný v Boleslavově kostele před hlavním oltářem, byl podle tradice pokládán za hrob knížete Boleslava II. Podle obyčejů z 10. století i mladších bývalo pravidlem v ose kostela pohřbívat jeho zakladatele. Listina papeže Jana XIII. hovoří o tom, že Boleslav II. vybudoval nový kostel a že byl druhým zakladatelem. Soudobé prameny o této události mlčí a místo pohřbu knížete neurčují. Až kronikář Přibík Pulkava v době Karla IV. píše, že Boleslav II. byl pohřben v hlavním kostele Pražského hradu, tj. v kostele sv. Víta. Tento kostel se stal jeho přičiněním kostelem biskupským, proto je pohřeb dovršitele pražského biskupství v biskupském kostele logický." [...] "Ve svatojiřské bazilice se však dochovaly prameny dokládající tradici považovat centrální hrob za pohřeb knížete Boleslava II. Jako ,secundus fundator' je ve Svatojiřském breviáři ,Martyrologium Pragense' ze 14. století označován právě tento kníže a den jeho smrti byl připomínán v nekrologiích svatojiřského kláštera k 7. únoru. Zachoval se také seznam svatojiřských prebend z let 1352 až 1362, podle něhož za odsloužení nešpor na paměť Boleslava II., Vratislava II. a Mlady dostávali kanovníci pohoštění. To trvalo až do husitských válek. V. Chanovský uvádí ve spise ,Vestigium Boemie Piae' z roku 1695 jako první místo pohřbu Boleslava II. kostel sv. Jiří..." […] "...archeologický výzkum nezjistil nic, co by odporovalo tradici přisuzující centrální pohřeb Boleslavovi II. Antropologický průzkum pozůstatků knížete z centrálního hrobu č. 98 však tento předpoklad nepotvrdil."

Em. Vlček viděl správně v knížatech pohřbených v hrobech č. 92 a č. 98 bratry. Jako bratry, kteří by mohli přicházet v úvahu, znal Oldřicha a Jaromíra. Že byli bratry Boleslav II. (hrob č. 92) a Boleslav III. (hrob č. 98), to nevěděl. Také nevěděl, proč by mělo být s kostmi Boleslava II. nakládáno tak, jak na nich bylo vidět při jejich zkoumání. - Em. Vlček na základě svých znalostí a neznalostí musel tedy to, že v hrobě č. 92 je pochován Boleslav II., odmítnout. A musel tedy odmítnout i tradici vztahující se k místu pohřbení Boleslava II.

46C16. BYLA NA POZŮSTATCÍCH KNÍŽETE POHŘBENÉHO V HROBĚ Č. 92 UČINĚNA PROTIVAMPÝRICKÁ OPATŘENÍ?

O posmrtném rozsekání těla knížete Em. Vlček napsal (1997, s. 185): "Po odkrytí kosterních pozůstatků knížete z hrobu č. 92 se zjistilo, že tělo knížete bylo po smrti rozsekáno. Jeho hrudní kost byla podélně rozříznuta. Poté, co bylo tělo knížete přeťato příčným sekem ve výši pasu, byla nesystematicky rozsekána kostra hrudníku. Konečně byly profesionálním způsobem odděleny od těla dolní končetiny..." Tyto morbidní zásahy učiněné na pozůstatcích knížete jsou možná protivampýrickými opatřeními.

Em. Vlček napsal (1997, s. 187): "Odpovídá to [rozčtvrcení těla a ovaření jeho jednotlivých částí] známým zvykům, kdy náhle zemřelý nebo zabitý v cizině mohl být teprve po určité době dopraven zpět do své země a zde pohřben. Převážely se vždy jen očištěné kosti." Jde takto vysvětlit všechny "úpravy" pozůstatků knížete z hrobu č. 92 (tj. Boleslava II.)?

V hrobě č. 92 je pohřben Boleslav II. Pokud na jeho pozůstatcích byla uskutečněna protivampýrická opatření, mohlo to být ze dvou důvodů: byl postižen mozkovou mrtvicí, což se negativně projevovalo na jeho tělesných a psychických projevech, a byl zavražděn.

Em. Vlčka velice zaujala "úprava" pozůstatků, o nichž soudil, že patří knížeti Jaromírovi. Pod nadpisem Manipulace s tělem a kostmi zemřelých napsal (1997, s. 240, 241): "Zajímavý objev byl učiněn při studiu pozůstatků knížete z hrobu č. 92 (Jaromíra). Na jeho kostech se našly stopy po sečných ranách. Postup čtvrcení jeho těla lze podle nálezu rekonstruovat následovně. Tělo, které dosud pevně drželo pohromadě, bylo položeno na břicho a odborně vedenými seky na kyčelní kloub byla oddělena pravá dolní končetina. Stehenní kost byla odseknuta těsně pod hlavicí. To dokázaly sečné stopy na krčku kosti stehenní a na okrajích příslušné kyčelní jamky na pánvi. Hlavice kosti stehenní zůstala vězet v jamce kyčelní. Levá dolní končetina byla odseknuta při poněkud vytočeném těle třemi rovnoběžnými seky vedenými na krajinu kyčelního kloubu a krček kosti stehenní. Kost křížová a bederní úsek páteře byly odděleny dvěma svislými rovnoběžně vedenými seky..." Jedno z protivampýrických opatření bylo pohřbít zemřelého tváří dolů. Byly Jaromírovi poškozeny končetiny, aby jako vampýr nemohl opustit hrob? "Zajímavý nález poskytla kost hrudní, která byla rozťata ostrým nástrojem po celé délce. S podobnými řezy jsme se později setkali u osobností, jimž bylo vyjímáno srdce (například u krále Přemysla Otakara II. nebo u Karla IV. …)." Likvidace srdce bylo jedním z protivampýrických opatření. Ludmila byla rovněž pohřbena jako vampýr. Proto "Kosmas" v lucké válce o nejmenované ženě, což je Ludmila, napsal: měla ránu v prsu. - Na s. 184 (1997) Em. Vlček napsal: "Zcela ojedinělý nález poskytují čtyři zachované zlomky kosti hrudní." […] "Po jejich sestavení lze konstatovat, že sternum [kost hrudní] bylo rozťato podélně tak, že zůstala zachována menší pravá polovina. Levá nebyla zachráněna." Tato nesouměrnost vyplývá z toho, že srdce, k němuž se pohřbívající dobývali, je na levé straně těla. - Na s. 186 (1997) Em. Vlček napsal: "Kostra hrudníku byla rozsekána nekoordinovanými seky, zřejmě mečem nebo sekerou. Důvody úplné devastace hrudníku nelze zjistit ani zatím vyložit."

Jak mohly být také protivampýricky "upraveny" pozůstatky zemřelého, to napsala v souvislosti se starokouřimským hrobem č. 152 N. Profantová. (2006, s. 235 a s. 243, poznámka 21): "Nejstarší pohřeb na pohřebišti byl nejspíše žárový, ke spalování dvou dospělých osob došlo přímo v hrobce č. 152...." - "Důvodem částečného spálení pohřbených mohl být též strach ze živých-mrtvých, tedy mohlo jít o antivampyrické opatření. Pak by nemuselo jít o nejstarší pohřeb."

Na s. 184 E. Vlček k pozůstatkům v hrobě 92 napsal: "Z krční páteře se nezachoval ani obratel." Protivampýrickým opatřením bylo také to, že byla oddělena hlava od těla a dána mimo osu těla.

M. Ernée v televizním pořadu Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (v publicistickém cyklu Historie.cs) hovořil o tzv. lidech z bažin, tj. lidech pohřbených do bažin. U řady těchto mrtvol mají být na jejich kostře znatelná protivampýrická opatření. M. Ernée doslova řekl: "To znamená, že máme tam v řadě případů doložené probodávání špičatým kůlem, máme tam doložené svazování, podřezávání, kastraci, uřezávání uší." Vidíme, že kastrace může být jedním z projevů protivampýrických opatření. Když Dětmar psal o tom, kdy Boleslav III. nechal Jaromíra vykastrovat, neuvedl, kdy se tak stalo. E. Vlček na s. 184 uvedl: "Z pánve zůstala v hrobce toliko pravá kost pánevní s poškozenou ischiopubickou částí."

Em. Vlček rovněž uvádí (1997, s. 240), proč možná byly pozůstatky "jeho" Jaromíra takto "upraveny": "Uvolněné části končetin a jednotlivé izolované kosti knížete z hrobu č. 92 byly poté ovařeny. Způsob, intenzita a charakter poškození kostry svědčí pro rozsekání těla knížete (ne pouhé kostry) sečným nástrojem, nejspíše širokou sekerou nebo mečem, v době, kdy mrtvola nebyla ještě rozpadlá a všechny klouby byly pevné. Jaký byl motiv? Na mysli vytane pomsta a potupa od Vršovců, pravděpodobnější však byla příprava pozůstatků k jejich přenesení. Jelikož v měkkých tkáních těla a orgánech rozpadové procesy již značně pokročily, bylo tělo vyjmuté z hrobu rozčtvrceno popsaným způsobem, aby se daly tzv. ,oddělit kosti od masa', jak se ve středověku nazývalo vypreparování kostí. Ovařené izolované části těla se zbavily měkkých tkání, takže se přenášely již jen očištěné kosti." - "Takto se mohly přenášet i kosti knížete Jaromíra, předchozího vládnoucího knížete na českém stolci, z jeho prozatímního hrobu v Lysé nad Labem k důstojnému uložení na Pražském hradě. Kníže Břetislav I. tak chtěl uctít svého strýce, který mu po úmrtí Břetislavova otce postoupil vládu. Kosti pak byly záměrně pietně sestaveny k sobě..." Jméno Vršovci, to bylo "Kosmovo" pojmenování Slavníkovců. "Kosmas" na ovařené kosti Jaromíra (tj. zde Boleslava II., který se předknížecím jménem jmenoval Jaromír) ukázal tím, že ho nechal bydlet v Lysé. -Když byl Boleslav II. zavražděn, možná neovládala pražský hrad hlavní větev Přemyslovců, ale ovládali ho Slavníkovci ("Kosmovi" Vršovci), vedlejší větev Přemyslovců. Boleslav II. byl možná vyhnán na Vyšehrad a tam s ním odešel i jeho mladší bratr, tj. pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý. Když se Boleslav III. zmocnil Pražského hradu, bylo tělo Boleslava II. na Hrad převezeno. Protivampýrická opatření mohla však být s jeho tělem učiněna předtím, a to Slavníkovci. A ti ho "nešetřili".

Em. Vlček vysvětluje (domnívám se, že v tomto případě možná mylně), proč bylo s pozůstatky knížete takovým neobvyklým způsobem naloženo. Napsal (1997, s. 186): "Celá tato manipulace s tělem zemřelého dokládá, že pohřbení knížete v Lysé nad Labem nebylo definitivní, ale jen dočasné. Proto byl zřejmě proveden i řez srdce, popřípadě pohřeb srdce, který symbolizoval budoucí oficiální pohřbení knížete." Tento svůj názor měl Em. Vlček o co opřít. Napsal (1997, s. 186): "S takovým způsobem otevírání hrudníku, tzv. řezem na srdce, jsme se setkali i u dalších panovníků, např. u krále Přemysla Otakara II. a u Karla IV. Tímto řezem bylo umožněno vyjmout srdce a samostatně je pohřbít."

Kolik asi přemyslovských knížat zemřelo mimo Prahu a přitom s jejich pozůstatky při jejich převozu do Prahy nebylo takto naloženo. Bylo to však možná proto, že jejich tělo bylo převáženo krátce po jejich smrti.

Protivampýrická opatření mohla být také učiněna na pozůstatcích Vojtěcha, neboť i on, stejně jako kníže z hrobu č. 92 (tj. Boleslav II.) byl zavražděn. Em. Vlček napsal (1997, s. 187): "Hlava sv. Vojtěcha, aby mohla být prodána knížeti Boleslavu Chrabrému, musela být ovařena a zbavena rozpadajících se měkkých částí, zatímco jeho bezhlavé tělo bylo pohřbeno v celistvosti v hrobě zasypaném zeminou..." Pochybuji, že hlava Vojtěcha byla Boleslavovi Chrabrému prodána. Ten se jí zřejmě zmocnil jinak. - Oddělení hlavy od těla a její uložení do hrobu mimo osu těla bylo protivampýrické opatření. Nemohlo být v případě Vojtěcha ovaření jeho hlavy také protivampýrickým opatřením? - V případě Vojtěchových pozůstatků nebyla hlava v hrobě uložena pouze mimo osu jeho těla, ale skončila, třeba poněkud později, od těla hodně daleko, až u Boleslava Chrabrého.

46C17. BYL BOLESLAV II. POHŘBEN V HROBĚ Č. 92?

Pozůstatky Boleslava II. ztotožňuji s pozůstatky v hrobě č. 92 v bazilice sv. Jiří, které byly původně uloženy, jak soudil Em. Vlček, v Lysé nad Labem. Opatření, která byla na pozůstatcích učiněna (rozsekání, ovaření), byla podle Em. Vlčka učiněna kvůli převozu do Prahy. - M. Lutovský k uvedeným pozůstatkům napsal (2006, s. 188): "Antropolog Emanuel Vlček tvrdí, že jde o kosti knížete Jaromíra, archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka se přiklánějí ke knížeti Oldřichovi, nejnověji byla ovšem hrobka identifikována jako výrazně mladší." Zdůrazňuji, že mladší byla hrobka, nepíše se o pozůstatcích.

Dětmar z Merseburku o Jaromírovi napsal: "Poněvadž síla nároků a následnictví vždy vyvolává strach, nechal mezitím český kníže Boleslav vykastrovat svého bratra Jaromíra." A o Oldřichovi napsal, že se ho Boleslav III. pokusil utopit v lázni.

Em. Vlček uvádí (1997, s. 177), že lebka v hrobě č. 92 byla uložena obličejem dolů a týlem vzhůru. Mohlo by jít o protivampýrické opatření. Jenomže Em. Vlček dále uvádí: "Lebka byla zřejmě položena na překřížených kostech pažních, ale později se odtud sesula na místo, kde byla nalezena." […] "Na dně pod kostmi byl viditelný hnědý pruh, který měl při ohledání lupou patrnou strukturu tkaniny. Zdá se, že kosti sem byly přeneseny v plátěném obalu..."

Em. Vlček hledal na pozůstatcích z hrobu 92, protože se domníval, že jde o Jaromíra, stopy po jeho oslepení Oldřichem (což uvedl "Kosmas" v I, 36). K tomu napsal (1997, s. 238 až 240): "Dva z vládnoucích knížat, Boleslav III. a Jaromír, byli násilně oslepeni. Proto jsme na zachované lebce knížete z hrobu č. 92 (Jaromíra) pátrali po stopách tohoto poškození. Žádné stopy na povrchu kosti čelní jsme však nenalezli. Nutno mít na zřeteli, že ve středověku se oslepovalo nejen tzv. ,vyloupením oka', tj. zničením očního bulbu, ale i tím, že se k otevřenému oku přiblížil rozžhavený předmět. Velké množství světla trvale porušilo sítnici oka a žár pravděpodobně zneprůhlednil rohovku a oční čočku. Nemuselo tudíž vzniknout otevřené poranění očního bulbu a mohlo dojít jen k ožehnutí očních víček a krajiny oční, které neproniklo kůží až na okostici na očnicích. Tento způsob býval volen u vznešených osobností. Proto se na povrchu kostí nemusejí nacházet stopy po hojivém procesu." Em. Vlček nemohl žádné stopy po oslepení najít. Nešlo totiž o pozůstatky Jaromíra, ale o pozůstatky Boleslava II. a navíc k žádnému oslepení nedošlo. Oslepení znamená, že za údajně oslepenou osobou máme hledat osobu jinou nebo osobu stejnou se změněným jménem.

Kolik asi českých knížat zemřelo mimo Pražský hrad? Jestliže jich bylo více, proč byly takto "upraveny" jenom pozůstatky knížete z hrobu č. 92?

Co to znamená, že Boleslav nechal vykastrovat svého bratra Jaromíra a že se pokusil Oldřicha utopit v lázni? Jestliže budeme za Jaromírem vidět Boleslava II. (jeho původní jméno je Jaromír), potom je Boleslav III. skutečně jeho bratr. Protože byli Jaromírové dva, naznačil Dětmar, že má na mysli "starého" Jaromíra (tedy Boleslava II.) jménem Oldřich. Etymologicky sice jméno Oldřich znamená (podle M. Knappové 2015, s. 247) vládce domu, vládnoucí (bohatým) dědičným statkem", Dětmar použil část Old- jako starý. A protože byl "starý Jaromír", tedy Boleslav II., zavražděn, tak byl možná pohřben jako vampýr. Byl vykastrován. Bylo mu rozsekáno tělo a ovařeny kosti. Bylo mu jako protivampýrické opatření probodnuto srdce? (O zavražděné Ludmile, pohřbené proto jako vampýr, napsal "Kosmas" při líčení lucké války, v níž Ludmila vystupuje jako bezejmenná žena, napsal "Kosmas": měla ránu v prsu.) Že byly vyvařovány kosti zemřelých z toho důvodu, o kterém píše E. Vlček (snadnější převoz tělesných pozůstatků), existuje zřejmě více dokladů. Ale přesto: nešlo v tomto případě také o protivampýrické opatření? - Žádné oslepení a vykastrování knížete Jaromíra z počátku 11. století se nekonalo a ani nebyl učiněn pokus o utopení Oldřicha v lázni.

D. Kalhous pochyboval o tom, že Dětmar/Thietmar správně popsal pokusy Boleslava III. drasticky vyřadit z politiky Jaromíra (vyklestil ho) a Oldřicha (pokusil se ho zabít). D. Kalhous napsal (2003, s. 222, 223): "Z Thietmara víme, že Boleslav měl od počátku toužit po upevnění své moci a pozice. Aby toho dosáhl, hodlal se zbavit svých bratří. Jednoho nechal vykleštit, druhého se pokusil dát zabít v lázni. Jenže Thietmar tyto události zmiňuje až v souvislosti s Boleslavovým vyhnáním a převzetí vlády Vladivojem, kdy Boleslav už vlastně tři roky vládl. To by nám nabízelo dvě řešení: buď je pomýlená chronologie v kronice a tyto události spolu vůbec nesouvisejí, nebo se Thietmar v datech nemýlil. A druhá varianta je v případě současníka mnohem pravděpodobnější. Navíc pro ni svědčí skutečnost, že by bylo krajně nepravděpodobné, aby rozháraní bratři žili ve sváru o moc několik let a až někdy po třech letech by se Boleslav pokusil vše vyřešit atentáty. Vtírala by se totiž otázka, proč to neudělal rovnou, zvlášť když víme, že když bylo třeba tasit meč, Boleslav nikdy neotálel. To by pak ale znamenalo, že bratři žili spolu v míru několik let a k proměně jejich vzájemných vztahů došlo až někdy v průběhu roku 1002. Pak by se ovšem znovu nabízela otázka, proč Hnězdno a ne Praha..."

Em. Vlček k hrobu č. 92 napsal (1997, s. 179): "Mezi pozůstatky muže byly připojeny dva pozůstatky ženy, a to poškozená lebka a zlomek pánve." Uvádí se, že Boleslav II. měl postupně dvě nebo tři manželky. První nebo druhou by v tomto případě mohla být podle historiků Adiva. Ta však byla manželkou Slavníka. Její pozůstatky to být nemohou. Poslední manželka Emma byla pohřbena v cizině. Zbývá manželka první. O ní však není nic známo. Kosti v hrobě č. 92 by však mohly být její.

Boleslava II., pohřbeného v hrobě č. 92, zavraždili Slavníkovci. Byli to oni, kdo ho pohřbil a učinil na jeho pozůstatcích protivampýrická opatření, nebo to byli Přemyslovci, konkrétně Boleslav III. Ryšavý?

Em. Vlček na základě rozborů pozůstatků knížat pohřbených v hrobech č. 92 a č. 98 dospěl k závěru, že se jedná o bratry. V úvahu podle něho přicházeli jedině Jaromír (hrob č. 92) a Oldřich (hrob č. 98). Jestliže se domnívám, že v hrobě č. 92 je pohřben Boleslav II. a v hrobě č. 98 Boleslav III. Ryšavý (jehož pozůstatky byly dovezeny z Polska), neporušuji Vlčkovo přesvědčení o bratrech. Boleslav II. a Boleslav III. Ryšavý bratry také byli.

47C1. KRIZE PŘEMYSLOVSKÉHO STÁTU KOLEM ROKU 1000

Kolem roku 1000 prožíval přemyslovský stát hlubokou krizi. Vojensky se střetávaly v boji o moc v Čechách a případně i na Moravě tři větve Přemyslovců: Přemyslovci, Slavníkovci a Piastovci. Přemyslovci po onemocnění Boleslava II. prožívali krizi dynastickou. Bratr Boleslava II. byl mnichem a užíval jméno Kristián a Boleslavovi synové Jaromír a Oldřich byli na počátku krize velice mladí. Později mezi sebou drsně soupeřili i samotní Přemyslovci. Boleslav III. se cítil oprávněn vládnout jako nejstarší Přemyslovec (pomineme-li větev slavníkovskou a piastovskou) a Jaromír a Oldřich se cítili oprávněni vládnout jako synové Boleslava II. Šlo tedy o boj mezi seniorátem a primogeniturou.

Boleslav II. ztratil část přemyslovského území v Polsku, což vedlo ke ztrátě peněz z tributů a k podstatnému snížení prodeje otroků. Porážka Maďarů umožnila vést obchod opět z východu na západ a opačně podél Dunaje a tím značně poklesl význam transevropské magistrály vedoucí z dalekého východu přes Krakov a přes Olomouc do Prahy a dále na západ. Tím poklesl příjem peněz z cel a z vlastního obchodu.

V Čechách nastala podle "Kosmy" vláda předáků. Byla to doba nemilosrdných bojů a vražd.

47C2. KDO BYLI VLÁDNOUCÍ PŘEDÁCI

V I, 29, jejíž závěr se věnuje vraždění Slavníkovců roku 995, "Kosmas" napsal: "Protože toho času nemohl kníže [Boleslav II.] vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, tito... vykonali velmi zlý a ničemný skutek." Boleslav II. nemohl vládnout sám sebou, když vážně onemocněl, ale také nemohl vládnout sám sebou, když už byl po smrti (zavražděn). Ale koho máme hledat za předáky? Domnívám se, že jimi byli nebo především byli Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III., tj. Konrád nebo Konrád Ota a Slavníkovec Soběslav.

V I, 27 "Kosmas" o Slavníkovi napsal: "V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost předáků." Poté když onemocně Boleslav II., a poté, když byl asi roku 994 zavražděn, vládli dva předáci. Jedním byl Slavníkovec Soběslav a druhým Přemyslovec mající v průběhu svého života více jmen. Především je známý pod jmény třemi: (pravý) Kristián, tj. "Kosmův" Strachkvas, a Boleslav III. Ryšavý. V době, kdy byl předákem, měl možná jméno Konrád. Pro Soběslava byla Libice jeho domovem a Přemyslovec tam možná nějaký čas žil u Vojtěcha jako jeden z benediktinů, za konfliktu se Slavníkovci tam vraždil Vojtěchovy benediktiny (pozdějších Pět bratří) a dokonce zavraždil biskupa Vojtěcha. A tyto dva předáky, Soběslava a pozdějšího Boleslava III., měl zřejmě na mysli "Kosmas" v I, 27. - V I, 29 "Kosmas" uvádí, že Vojtěch při setkání se Strachkvasem (pravým Kristiánem) naříkal na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků. Vojtěch zřejmě jednal s pravým Kristiánem (tehdy snad se jmenujícím Konrád) v době, kdy byl jedním ze dvou předáků, a Vojtěch chtěl, aby se pravý Kristián této role vzdal. Zůstal by předák jeden, a to Slavníkovec Soběslav, a Slavníkovci by vládli v celých Čechách, ne jenom té části Čech (a možná v kousku Polska), kterou ovládali v době, kdy byl Soběslav předákem, tj. území, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi.

V souvislosti s informací o vládnoucí předácích vznikají tyto otázky. Kolik vládnoucí předáků bylo, bylo jich více než dva? Vládli společně celému českému knížectví nebo každý předák ovládal jiné území? Žili a vládli v míru, nebo v nepřátelství nebo dokonce spolu válčili? Můžeme za vládnoucí předáky dosadit konkrétní osoby vyskytující se v písemných pramenech?

Zd. Petráň citoval názor G. Skalského (2007, s. 113): "Od devadesátých let, po prohrané česko-polské válce, se podle G. Skalského začali Slavníkovci ,vyvazovat ze svazků s Přemyslovci, posilovali svou suverenitu a chtěli v Čechách vytvořit dualismus'."

Rozsah panství, které ovládal slavníkovský předák, popsal "Kosmas" jako panství Slavníka.

Slavník, pokud byl totožný se Zbraslavem, byl příbuzný s Boleslavem III. možná nejen jako Přemyslovec, ale i proto, že Václav i Boleslav III. mohli mít stejnou matku, a sice Biagotu. (Viz zde kapitolu Byla Biagota, manželka Boleslava I. ...) Z tohoto příbuzenství předáků Soběslava a Boleslava III., tj. Konráda (Oty).

Odpověď na otázky v úvodu této kapitoly zní: V době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout sám sebou, vládl dva předáci, a to Slavníkovec Soběslav (byl pravděpodobně vnukem knížete Václava) a Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý, tehdy možná nositel jiného jména, pravděpodobně Konrád nebo Konrád Ota. Každý z nich ovládal jiné území a vůči sobě byli nepřáteli na život a na smrt.

Když "Kosmas" líčí v I, 38 vraždění Pěti bratří na Soběslavově Libici Boleslavem III., tehdy ještě nosícím jméno Konrád Ota, vloží jednomu z Pěti bratří do úst slova: "Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti..." Slovo pánům bychom zde mohli nahradit slovem předákům. Pro oklamání třetího oka "Kosmas" dodá. "Nemůžete sloužiti Bohu a mamonu."

Předák Boleslav III. (tj. Konrád Ota, tj. pravý Kristián atd.) ovládal Vyšehrad a Moravu, nebo její velkou část. D. Třeštík napsal (2003, s. 219): "Průnik Boleslava II. na jižní Moravu je datován zánikem hradiště Staré Zámky u Líšně někdy v devadesátých letech 10. století..." A v poznámce 52 na téže straně D. Třeštík uvedl: "Není ovšem vyloučeno, že denár, o který se datování zániku Starých Zámků opírá, není českou, nýbrž moravskou (olomouckou) ražbou Boleslava II." V devadesátých letech však Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí, a později proto, že byl zavražděn Slavníkovci). Staré Zámky (a zdaleka nejen Staré Zámky) mohl ovládnout Boleslav III. a rovněž ražba uvedeného denáru se možná vztahuje k němu. Nelze vyloučit, že denár mohl dát razit Slavníkovec Soběslav, když se možná začal považovat za knížete Čech a možná přijal jméno Boleslav.

To, že na Vyšehradě sídlil jako předák a později jako kníže Boleslav III. Ryšavý, původním jménem Konrád nebo Konrád Ota, v době svého mnišství užívající jméno Kristián, a koncem svého života moravský biskup Bruno nebo Bonifác ("Kosmův" Vracen), sdělil možná Dětmar (žil 975-1018) humornou příhodou. Dětmar napsal (2008, s. 72): "Žádal [biskup Boso] je, aby zpívali kyrie eleison... Ti zlotřilci to... zkomolili na ,ukrivolsa', což v naší řeči znamená ,v křoví stojí olše'. Ačkoli se je pokoušel opravovat, tvrdili: ,Tak to říkal Boso.'" Kyrie eleison (Pane, smiluj se) se používalo i ve zkrácené podobě krleš. Na internetu můžeme číst: "Znamení olše symbolizované Sokolem je starověký symbol králů a hrdinů, kteří brání říši proti vetřelcům a uzurpátorům pokoušejícím se svrhnout právoplatného vládce." Další část modlitby zní Christe eleison. Boso byl merseburský biskup v letech 968-970. Dnes se německy zlý řekne bös, což připomíná jméno Boso. Na Boleslava III. ukazuje toto: olše, že šlo o vládce - Christe, že v době, kdy byl mnichem, se jmenoval Kristián a svá díla podepisoval jménem Kristus - biskup Boso, že i Boleslav III. se stal biskupem - Boso, připomínající slovo bös, znamenající zlý, ukazuje na jeho činy, Slovo křoví ukazuje na Chvrasten, pozdější Vyšehrad (jestliže se Vyšehrad nikdy nenazýval Chvrasten, mohl být zvláštní tím, že vyrostl v křoví)

V době vlády předáků se mohl rozvíjet Vyšehrad. Mohl se stát hlavním sídlem Boleslava III., tehdy možná ještě zvaného Konrád nebo Konrád Ota.

47C3. NEPŘÁTELSTVÍ PŘEDÁKŮ PŘEMYSLOVCE BOLESLAVA III. A SLAVNÍKOVCE SOBĚSLAVA

V III, 19 "Kosmas" zřejmě líčí střet dvou předáků, a to Boleslava III. Ryšavého a Slavníkovce Soběslava. Připomeňme si, jaká jména Boleslav III. užíval: Konrád nebo Konrád Ota - Kristián - Boleslav III. Ryšavý/Rudý - také má přízvisko Dobrý - biskup Bruno, zvaný také Bonifác - u "Kosmy" Vracen a Rotpert. Soběslav je u "Kosmy" Mutina a patří mezi Vršovce, jako všichni Slavníkovci včetně tzv. Václava. - Že je v textu něco skryto, to naznačuje "Kosmas" slovy tma, skrytý, tajemství apod. - Že se za určitou osobou skrývá osoba jiná, to naznačuje "Kosmas" (a nejen "Kosmas") oslepením a hrozbou oslepení.

"Kosmas" slovy, která užil, ukázal v III, 19 na toto (za jmény je v závorce uveden jejich význam): že je v textu něco skryto: ukryl, odhaliti jeho tajemství, prozraditi - že jsou v textu nepravdy: lži, vylhané, míchaje pravdu se lží, stvrdil svá [lživá] slova přísahou, oklamati, věře lžím - že se za Svatoplukem někdo skrývá: jistě by mi dal oči vyloupati, slepě věře lžím - na předáky: předáků, předáci - na Konráda (smělý v radě): o radu, rádce - na Otu (štěstí, majetek): v neštěstí i ve štěstí, zbaven panství (tj. majetku) - na Kristiána - na Boleslava III. (víceslavný): slávy, sláva, více - na III.: ukazuje "Kosmas" na III. slovem Trója, (řecky Troia, Troás)?, řecky tři = tria - na Ryšavého/Rudého: do krve, na ryšavé vlasy i slovo hlav - na Dobrého: dobře, dobře, dobrý - na Bruna (snědý, opálený; brunet): na brunet slovo hlav - na Bonifáce (dobrý osud): dobře, osud, osud, dobře - na Vracena - na Rotperta (rudý kůň): Tróje, Sinon, Sinon, do koně, Tróje - Soběslav: sláva, Mutinu - na Vršovce: vrch, vrcholy, vrcholu.

Mají slova úskok, lstí, lsti, úklady, lstí, lstech naznačovat, že se "Kosmas" dopustil v textu lži? Nebo mají znamenat něco navíc: Václav, děd Soběslavův, je spojován se slovem lest (např. u Galla je Leškem). Možná se slovo lest "Kosmas" užívá i u Václavových potomků. OVĚŘIT

Že je za Svatoplukem skryt Bonifác (tj. dřívější Boleslav III.) dotvrdil "Kosmas" tím, že 14. května (kdy nechává "Kosmas" Svatopluka zemřít) má svátek Bonifác (M. Knappová, 2015, s. 106, 142).

V I, 29 "Kosmas" napsal k roku 995, že místo Boleslava II. ve skutečnosti vládli předáci. V této kapitole nejpodrobněji prozradil, které osoby těmi předáky byly.

47C4. MINCE RAŽENÉ PŘEDÁKY SLAVNÍKOVCEM SOBĚSLAVEM A BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM

Domnívám se, že oba předáci razili na svém území mince. Některé Soběslavovy mince patří do ethelredského typu, Soběslavova matka Adiva byla totiž dcera anglického krále Edwarda I. Staršího. Ethelred II., jehož mince byly pro dané Soběslavovy mince byl anglický král v letech. Mince fríského typu razil zřejmě Boleslav III. Ryšavý na neznámém místě. Boleslav ovládal Vyšehrad, kde byla mincovna, tím ovšem netvrdím, že tam tyto mince byly raženy. Tyto rozdílné typy denárů ražené ve stejné době jsou tedy možná indicií, že v Čechách vládli v době jejich ražby dva předáci. - Zd. Petráň k denárům ethelredskému a frískému typu napsal mj. toto (1995, s. 38 a 39): "Nejvíce zastoupeným typem mezi denáry Boleslava II. co do počtu zachovaných kusů je tzv. typ ethelredský... Název tento typ dostal proto, že výrazně imituje anglosaské ražby krále Ethelreda II. z poslední čtvrtiny 10. století. Ethelredský typ svým množstvím v nálezech ukrytých počínaje poslední čtvrtinou 10. století převyšuje ostatní typy zpravidla několikanásobně. Jeho ražba se v současné době klade do let 985-995." - "Druhým nejčastěji zastoupeným typem denárů Boleslava II. je tzv. typ frízský... - G. Skalský jej kladl za typ ethelredský, většina pozdějších badatelů ho však klade před něj. Jisté je to, že frízský typ byl ražen v těsné blízkosi ethelredského, přesto se tyto ražby liší v dost podstatném faktu. Ethelredské denáry nesou zpravidla jasná jména knížete, pražské mincovny či mincmistra. Naproti tomu frízský typ má opisy obou stran zkorumpovány do té míry, že lze Boleslavovo jméno rozluštit jen stěží, název mincovny i mincmistra chybí úplně. Proto spíš než hledání pořadí obou typů se nabízejí dvě odlišná místa ražby. Ethelredské typy s opisem PRAGA CIV(itas) byly zcela jistě raženy na Pražském hradě. Kam však umístit současně ražený typ frízský, není jasné. Bylo to však dosti pravděpodobně v těsné blízkosti hradu, například v tržnici." - "Protože lze uvedenou změnou chronologie náš denár s ADIVA klást těsně před oba kmenové typy ethelredský a frízský, je možno jej oproti předchozí chronologii zařadit do let 975-985. Mince se jménem Adivy by v této době byly raženy pro 59-69letou kněžnu.

J. Hásková k mincím raženým v Čechách koncem 10. století napsala mj. (2007, s. 86): "Ačkoliv o organizaci mincovnictví v Čechách v nejstarší době víme velmi málo, jedno je jisté, opisové legendy českých denárů sestavovali kněží ve funkci knížecích notářů nebo jiných úředníků, a to přímo v místech ražby. Do ikonografie mincí, až na nepatrné výjimky, jako byla křesťanská symbolika uvnitř kaplice, vyjadřovaná nejčastěji písemnou zkratkou, nezasahovali. Dokládají to stejné typy mincí, ražené paralelně knížecími mincovnami v 90. letech 10. století na základě nějakého centrálního pokynu. Ten vydával někdo, kdo spravoval knížecí finance a dokonale se orientoval v oblibě zahraničních mincí na mezinárodních trzích. Proto jsou nejstarší české denáry dokonalými kopiemi cizích mincí, mezi nimiž dominuje tzv. ethelredský nebo anglosaský typ, ražený u nás v letech cca 985-995 podle v obchodním světě oblíbených denárů anglosaského krále Ethelreda II." Autorka nebere v úvahu, že matka Soběslavova matka Adiva (tj. Střezislava), byla dcerou anglického krále Edwarda I. Staršího (899-924) a anglický král Ethelred II. (978-1016) byl Edwardův pravnuk. - Frízský a ethelredský typ denárů se lišil i slovem BOZE a DEUS. J. Hásková na s. 89 (2007) napsala: "Slovo BOZE, umístěné uvnitř kaplice na vyšehradském denáru, jehož paralelu tvoří latinské DEUS na současné pražské ražbě..."

Slavníkovec Soběslav se možná zmocnil Prahy a považoval se (možná schválen nějakou mocenskou skupinou a podporován Boleslavem Chrabrým) za knížete. Proto možná razil i denáry s nápisem dux. Vr. Vaníček však uvádí (2014, s. 28): "...titul dux může označovat jak vládce, tak velmože nebo jen vojenského velitele." To, že na Soběslavových denárech jsou nápisy v latině kníže libický a kníže, je v současné době zpochybňováno (zejména Zd. Petráň).

Soběslav dokonce mohl přijmout jméno Boleslav a razit mince se jménem Adiva. S malou pravděpodobnosti mohl tyto mince razit Slavník, manžel Adivy, a to za předpokladu, že by nezemřel roku 981.

Domníval jsem se, že by Boleslav III. Ryšavý, v době, kdy byl ještě předákem mohl razit mince se svým původním jménem Konrád Ota. Zd. Petráň v hesle Konrád I. Brněnský napsal (2019, páté vydání, s. 110): "Doposud je známo osm typů [jeho] denárů malého střížku... Jeden typ nesoucí v opise jména Konráda a Oty je považován za společnou ražbu Konráda I. spolu s bratrem Otou Sličným..." Můj názor mi byl významným českým numismatikem vyvrácen.

Pokud by v uvedené době už dokázali řemeslníci u nás získávat ze stříbrných rud stříbro, byl by Soběslav oproti Boleslavu III. ve značné výhodě. Ovládal totiž území, kde se stříbrné rudy nalézaly (Čáslavsko).

S touto kapitolou souvisí kapitola Mince ražené Slavníkovci.

47C5. VRAŽDY SPÁCHANÉ PŘEDÁKY

Boj o moc mezi Přemyslovci (potomky Boleslava I.) a Slavníkovci (potomky Václava) vyvrcholil ve vzájemné vraždění a zabíjení.

Nejprve Slavníkovci (zřejmě Soběslav a Vojtěch) zavraždili Boleslava II., jehož původní jméno bylo Jaromír. Nato Boleslav III. zavraždil pravděpodobně Soběslava (u Dětmara Boleslavova zetě, u "Kosmy" Mutinu), s největší pravděpodobností Vojtěchovy benediktiny (Pět bratří) a nakonec samotného Vojtěcha. Soběslav byl podle Dětmara zabit Boleslavovým vojskem při vyhánění z Pražského hradu roku 1004. Dětmar možná úmyslně zaměnil Vladivoje Soběslavem.

Na toto vraždění "Kosmas" pravděpodobně ukázal slovy v III, 31, kde přirovnal tyto předáky k synům Pelopovým (což byl mýtický král v Elidě), a to k Átreovi a Thyestésovi, kteří mezi sebou bojovali. "Proč se divíme, že pro jediný zločin synů Pelopových Slunce skrylo a zastínilo své paprsky nad městem Argem, když mezi našimi sousedními hrady bylo napácháno tolik ještě horších zločinů." Sousedními hrady "Kosmas" míní Pražský hrad ovládaný Vladivojem a Vyšehrad ovládaný Boleslavem III. (Stejně tak to mohlo být u soupeření Slavníkovce Soběslava a Přemyslovce Boleslava III.) Slova Slunce skrylo a zastínilo své paprsky napovídají, že je v textu skryta nějaká informace.

48C1. ÚZEMÍ OVLÁDANÉ SLAVNÍKOVCI A JEJICH HRADIŠTĚ

Slavníkovci postupem času ovládali různě velké území:

A/ za vlády Boleslava II. spravovali Poděbradsko, Kolínsko a Kouřimsko

B/ v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, ovládal Soběslav území, které "Kosmas" označil jako Slavníkovo knížectví.

C/ největší území ovládal Soběslav v době, kdy se možná s pomocí Boleslava Chrabrého stal českým knížetem, dokonce možná přijal jméno Boleslav a razil mince i se jménem Adiva, ale český sněm ho zřejmě knížetem neuznal

V I, 53 "Kosmas" vymezil Slavníkovo knížectví. Šlo pravděpodobně o území, které koncem vlády Boleslava II. a možná i po jeho smrti ovládal jako jeden ze dvou předáků Slavníkovec Soběslav. (Druhým předákem byl Boleslav III.) Předtím ovládali Slavníkovci území jistě o mnoho menší.- V následujících řádcích si přečtěme, co podle současných historiků Slavníkovci vlastnili.

O Libici (původní tvar Ljubica) se u M. Beranové a M. Lutovského dočteme mj. toto (2009, s. 221): "Místo bylo osídleno už v období pražského typu, počátky vlastního hradiště spojené s vybudováním hradby bývají nejčastěji kladeny do první poloviny 9. století, kdy mělo být opevněno vnitřní hradiště; uvažuje se ovšem i o pozdějším datování (Princová – Mařík 2006, 654-655)." [...] "Starší bádání uvažovalo o současném opevnění akropole i předhradí, na základě novějších výzkumů se usuzuje na pozdější období, snad až na přelom 9. a 10. století (Mařík 2001)."

V EHvČ (s. 177) o Libici čteme: "Růst významu Libice v první polovině 10. století je bezesporu spjat s růstem obchodních aktivit na významné trase dálkového obchodu."

O libickém hradišti napsal M. Lutovský (2005, s. 66): "Nálezy... svědčí o velkém významu místa patrně již na konci 9., zcela jistě pak v první pol. 10. století." K rozmachu libického hradiště tedy došlo za vlády Vratislava a za vlády jeho mladšího bratra, to je za vlády Slavníkova (Zbraslavova) otce tzv. Václava, který se dožil zřejmě více jak 60 let (kolem 875-936 nebo 937).

Malín je zmiňován k roku 1101 u "Kosmy" a jméno Malín je vyraženo na denárech: MALIN CIVITAS. M. Lutovský a Zd. Petráň o Malínu napsali (2005, s. 79, 80): "Počátky osídlení Malína lze snad klást již na přelom 9. a 10. století, aniž by ovšem bylo zřejmé, kdy došlo k jeho opevnění."

"Kosmas" při vymezování hranic Slavníkova panství jmenuje: Chýnov, Doudleby, Netolice, Litomyšl a Kladsko.

Slavníkovská jména nesou hradiště Čáslav a Radim(8 km severně od Kouřimi). U Klatov se nachází vrch Slavníka nedaleko kozárovického hradiště Charvátská stráň (dříve se soudilo, že Slavníkovci vládli kmeni Charvátů).

M. Tomášek ve studii Slavníkovec Čáslav a Slavníkova Čáslav? napsal (2007, s. 84 a 86): "...v nepříliš rozlehlé čáslavské kotlině byl oporou slavníkovského panství v 10. století především nevelký opevněný Malín... Dle názoru některých autorů mohl být dalším opěrným bodem slavníkovské moci v kraji také ostroh, který je srdcem pozdějšího přemyslovského hradu Čáslavi – čáslavský Hrádek... Ojedinělé archeologické nálezy... sice svědčí pro nějaké osídlení snad již v 9. a možná také v 10. století. Kromě nepřesvědčivé Kosmovy zmínky o Slavníkovu synu Čáslavovi v souvislosti s tragickým koncem rodu na Libici v roce 995, ale není pro spojení zdejšího osídlení se Slavníkovci indicie či průkaznějšího archeologického dokladu. Nelze přirozeně konstatovat, že teze o slavníkovském správním hradu, pojmenovaném po Slavníkově synovi, je nepravdivá. Na základě existující pramenné základny se ale přeci jen pravdivější zdá obraz, ve kterém na významu ztrácející starší slavníkovský Malín nahrazuje v 11. století prakticky nově založený přemyslovský hrad Čáslav, posunutý zhruba o 10 km východněji do výhodnější polohy." Pokud nebylo hradiště Čáslav pojmenováno po Slavníkovi (tj. snad Čáslavovi), nemohlo být pojmenováno jako uctění památky svého předka skutečným jménem Wistracha, tj. možná Čestislava?

Ke kapitolce Další ,slavníkovská' hradiště M. Lutovský a Zd. Petráň napsali (2005, s. 87): "Za hradiště s přímým vztahem ke Slavníkovi a jeho synům byly pokládány vlastně všechny soudobé objekty ležící na obrovském území vymezeném hraničními pevnostmi zmíněnými v Kosmově kronice. Jednalo se možná o desítky hradišť..."

Když se Soběslav stal jedním ze dvou předáků a dokonce možná s pomocí Boleslava Chrabrého českým knížetem (avšak zřejmě neschválený sněmem), vládl možná z Pražského hradu.

48C2. LIBICE

J. Mařík napsal (2015, s. 186, 189): "Jméno *hradiště se objevilo poprvé v podobě LUIBUZ na mincích, které zde byly raženy v 80.-90. letech 10. století." - "V minulosti byla Libice považována za tzv. blatné hradiště. Představa hradiště obklopeného bažinami však vychází ze současného stavu krajiny..."

M. Lutovský o Libici napsal (2005, s. 65-76): "Nálezy bohatých pohřebišť jak v areálu hradiště, tak v jeho širokém zázemí svědčí o velkém významu místa patrně již na konci 9., zcela jistě pak v první polovině 10. století." [...] "dosahuje 26 hektarů a činí tak z libického hradiště jeden z největších opevněných hradů českého raného středověku." [...] "...někdy kolem přelomu 9. a 10. století stojí poblíž soutoku Labe s Cidlinou mohutně opevněný rozlehlý hrad." [...] "Pozdějšímu opevnění akropole odpovídá patrně i nižší stáří fortifikace libického předhradí." [...] "Zatímco starší bádání uvažovalo o jeho rovněž velmi starobylém původu, na základě novějších výzkumů je pravděpodobné, že k jeho vzniku došlo také až na přelomu 9. a 10. století..." [...] "Z počátku 10. století známe z akropole řadu sídlištních objektů, obytných a hospodářských staveb. Snad již na samém konci 9. století se ve východní části akropole začalo pohřbívat..." [...] "Mezinárodní obchod na Libici dorazil patrně někdy ve druhém nebo třetím desetiletí 10. století." [...] "Akropoli... postihla zásadní změna snad někdy po polovině 10. století, kdy zde vyrostl rezidenční okrsek, spojovaný obvykle se Slavníkovci." [...] "Zatímco Stará Kouřim představuje vrcholně mocenské sídlo ve druhé polovině 9. a v prvé polovině 10. století, libická sídelní aglomerace patří co do nálezů k nejvýznamnějším centrálním místům v Čechách druhé poloviny 10. století, tedy v době, kdy význam Kouřimi výrazně poklesl."

Vlastníkem Libice byl zřejmě tzv. Václav. Mocenská skupina kolem Boleslava tzv. Václava popravila, z nějakého důvodu nezlikvidovala mocenskou skupinu, o kterou se tzv. Václav opíral, a to včetně Václavových synů. Tak se stalo, že po tzv. Václavovi zdědil Libici jeho syn Zbraslav, totožný se Slavníkem a po něm Slavníkovi synové Soběslav a Vojtěch. Většinu území, které ovládal tzv. Václav, však Boleslav připojil ke svému knížectví.

Budovatelem Libice na přelomu 9. a 10. století je pravděpodobně Vratislav. Když rozděloval své panství mezi Boleslava a tzv. Václava, dostal Libici pravděpodobně tzv. Václav. Hlavním jeho sídlem však byla zřejmě Stará Kouřim. Boleslav I. ji však zničil při porážce svého subregula tzv. Václava. Kdy se ujal vlády na Libici Václavův syn Slavník, to není známo. Soběslav rozvíjel Libici nejpozději po smrti svého otce Slavníka, podle "Kosmy" roku 981. Libice se postupně stala nejen mocenským, ale i významným církevním centrem. Vojtěch tam přivedl z Říma benediktiny.

48C3. KOSTELY SLAVNÍKOVCŮ NA LIBICI A NA MALÍNĚ

M. Lutovský libickému k sakrálním stavbám napsal (2005, s. 69, s. 70): "stejně hypotetická jako domněnka o kněžském domě je i existence libického předhradního kostela před polovinou 10. století (domnělý ,kněžský dům' je dokonce považován za doklad existence kostela)." - "...je možná trochu zarážející velikost libického chrámu, který by v polovině 10. století představoval možná druhý největší kostel v zemi, po svatojiřské bazilice na Pražském hradě. Je ovšem třeba zdůraznit, že přesnější stáří libického hradního kostela... není spolehlivě vyřešeno."

Že mohlo na Libici působit v dané době značné množství kněží, o tom svědčí počet kostelů na Libici. J. Sláma o nich napsal (2006, s. 53): "Velmi mnoho se již v odborné literatuře uvažovalo o nejstarších kostelních stavbách na slavníkovské Libici. Vedle chrámu neznámého zasvěcení, který stál až do přemyslovského útoku v r. 995 na akropoli hradiště a jenž se podařilo objevit archeologickým výzkumem..., je historickými prameny doložena existence ještě dalších dvou kostelů na libickém předhradí (ty byly zasvěceny P. Marii a sv. Jiří spolu se sv. Vojtěchem). I když první historické zprávy máme o nich teprve ze 14. a 15. století, přesto jejich vznik zřejmě spadá již do doby existence slavníkovského hradiště..." [...] "Konečně i na jiných raně středověkých českých hradištích máme doložen větší počet kostelů. Stačí připomenout Budeč, Pražský hrad, Starý Plzenec, Vyšehrad a Starou Boleslav."

J. Mařík napsal o libických kostelích následující věty (2014, s. 171): "Na základě dostupných archeologických a historických pramenů můžeme soudit, že na raně středověké Libici existovaly [za Slavníkovců] dvě sakrální stavby. Byl jí jednak kostel neznámého zasvěcení na akropoli hradiště, jednak kostel Panny Marie na předhradí. Pro poslední hypoteticky předpokládaný kostel sv. Bonifáce (dnes sv. Vojtěcha a sv. Jiří) neexistují v současnosti přesvědčivé důkazy. Raně středověký kostel Panny Marie lze prokázat pouze nepřímo na základě rozsahu okolního pohřebiště, avšak nelze jednoznačně doložit, zda tato stavba vznikla ještě v době slavníkovské vlády, nebo v pozdějším období." - "Srovnání stavební podoby nejstarší fáze [datované do 40. let 10. století] raně středověkého kostela kolegiátní kapituly ve Walbecku [v Sasku-Anhaltsku] ukazuje, že tato stavba [na libické akropoli] představovala přímou předlohu pro chrám postavený na raně středověkém hradišti v Libici nad Cidlinou."

M. Lutovský a Zd. Petráň o kostele na libickém předhradí napsali (2005, s. 48): "Ještě frekventovanější a zároveň stejně nepodložené [jako o drobné kůlové stavbě na Staré Kouřimi] jsou úvahy o kostele, který měl již na přelomu 9. a 10. století stát na předhradí v Libici. ...je však možno konstatovat neudržitelnost domněnek o jeho existenci. Koneckonců, kdo by ho tam stavěl? Přemyslovská moc do této části Čech ještě nedosahovala, žádné jiné knížectví křest nepřijalo." Opravdu na Libici přemyslovská moc nesahala? Vždyť otcem Slavníka, tj. Zbraslava, byl pravděpodobně tzv. Václav. Jemu mohlo hradiště patřit, nebylo však jeho hradištěm hlavním. Hlavním hradištěm se stalo zřejmě až pro Slavníka. - Vedle knížectví Přemyslovců existovalo do lucké války knížectví Mojmírovce Spytihněva s hlavním hradištěm Budčí a to křesťanství přijalo.

Někteří historici soudí, že Vojtěch mohl být biřmován v mariánském kostele na libickém předhradí. M. Lutovský a Zd. Petráň napsali (2005, s. 52): "Ve vrcholném středověku sice stál v Libici (vesnice Libice leží v místech bývalého předhradí) kostel s mariánským patrociniem, ale jeho existence již v polovině 10. století není ničím přesvědčivě doložena. Koneckonců mariánských kostelů bylo v Čechách v době Vojtěchova dětství určitě více..."

M. Lutovský a Zd. Petráň napsali k malínskému kostelu (2005, s. 80): "Nejspíše již v této době stál na hradišti i kostel sv. Jana Křtitele, byť přesné datování této stavby není možné." A k tomuto kostelu napsali autoři na s. 81: "Kostel sv. Jana Křtitele... zachovává ve svém jádru otonskou stavbu z 10. století, která tak nejspíše pamatuje dobu, kdy zde Soběslav razil mince." Otonský kostel v Malíně a libický kostel vycházející z kostela ve Walbecku (60 km západně od Magdeburku, kde Vojtěch studoval) svědčí o vztazích Slavníkovců s Ottony. Vojtěch a Ota II. byli bratranci (jejich matky byly sestry, dcery anglického Edwarda I. Staršího).

Jestliže pro libický a malínský kostel byl vzorem nějaký kostel Ottonů, potom je to možná tím, že Ottoni a Slavníkovci byli příbuzní. Biagota byla manželkou Boleslava I., předtím však byla manželkou tzv. Václava. Biagota byla podle D. Vrány vnučkou Liudolfa (dcerou Ekkeharda), bratra Jindřicha Ptáčníka. Tzv. Václav a jeho potomci, tj. Slavníkovci, byli takto příbuzní s Ottony. - Ota I. měl za manželku Edgithu, dceru anglického krále Edwarda I. Staršího. Slavník měl za manželku druhou Edwardovu dceru, a to Adivu, totožnou se Střezislavou. To bylo další příbuzenství Slavníkovců s Ottony.

48C4. TZV. KNĚŽSKÝ DŮM NA LIBICI

P. Charvát v televizním cyklu Kronika česká, v díle věnovaném Slavníkovcům, o Libici řekl (1996): "Kolem roku 900 vznikla ve východní části hradiště velká dřevěná budova na kamenné podezdívce [šířka 4,75 m, délka minimálně 22 m]... Vzhledem k nálezu nádoby na obřadné umývání rukou a kovových pisátek byla interpretována jako kněžský dům, může však jít také o sklad kupeckého zboží nebo o budovu, v níž byly shromažďovány daně a dávky vybírané od obyvatelstva. Další zásadní změna přichází kolem roku 950, kdy již zřejmě z přičinění knížete Slavníka je západní část hradiště proměněna v exkluzivní výlučné knížecí sídlo s velikou obytnou budovou, kostelem a některými drobnými obslužnými stavbami. Po Slavníkově smrti tam dokonce vyrostla mincovna."

J. Mařík ke kněžskému domu napsal (2014, s. 267): "Stopy obydlí, která byla patrně budována na úrovni tehdejšího povrchu, se dosud až na jedinou výjimku nepodařilo nalézt. Jedná se o tzv. ,kněžký dům' vybudobvaný na kamenné podezdívce v jihovýchodní části předhradí. Nálezy železných stilů, dokládajících gramotnost alespoň některých obyvatel tohoto domu, jsou výmluvným svědectvím vyššího sociálního prostředí. Nicméně zda v tomto domě žili příslušníci kléru nebo například kupci, u nichž tuto dovednost lze rovněž předpokládat, není možné rozhodnout."

O mimořádné koncentraci kněží na hradišti Libice svědčí možná neobvyklý nález. M. Lutovský napsal o libické roubené stavbě následující věty (2002, s. 151): "Tehdy [na počátku 10. století] tam [na východní libické vyvýšenině] byla vybudována i rozlehlá roubená stavba na kamenné podezdívce, o délce minimálně 22 metry. Bývá někdy interpretována jako příbytek kněží, není to ale výklad obecně přijímaný." M. Lutovský (2005, s. 68): "Nalezené železné písátko (stilus) a zlomky keramické zoomorfní nádobky (aquamanile) mohou sice ukazovat na přítomnost kněží; klérus však nebyl jedinou gramotnou vrstvou tehdejší společnosti – uvažovat lze jistě o vrstvě bohatých obchodníků."

Nesídlili v tzv. kněžském domě benediktini, kteří byli na Libici zavraždění Boleslavem III. Ryšavým a z nichž se stali polští světci, kteří dostali pojmenování Pět bratří?

48C5. POHŘEBIŠTĚ NA LIBICI

J. Mařík k pohřebištím na Libici napsal (2014, s. 265 a 267): "Na pohřebišti v okolí kostela bylo prozkoumáno přibližně 400 hrobů. V nejstarší fázi pohřebiště, kterou datujeme do přelomu 9. a 10. století, byla řada hrobů vybavena zbraněmi a šperky, při jejichž výrobě byly použity technologické postupy typické pro velkomoravské šperkařství." […] "Mladší fáze pohřebiště, které kostel obklopilo, bylo využíváno nejméně do 1. poloviny 11. století. Stejně jako v předchozím období byla tato plocha využívána relativně malou skupinou osob čítající několik desítek jedinců. Přestože již do hrobů nebylo ukládáno množství honosných předmětů, můžeme se domnívat, že tito lide zaujímali v tehdejší společnosti vysoké společenské postavení. Absenci šperků a zbraní v hrobech můžeme přičítat nastupujícímu křesťanství, ale také možnosti, že tehdejší elita mohla své výsadní postavení demonstrovat jiným způsobem. Dostatečným dokladem privilegovaného postavení totiž mohl být i samotný pohřeb v blízkosti kostela, protože většina obyvatel tehdejšího hradiště ukládala své mrtvé na nedalekém pohřebišti v Kanině..." - "Nejrozsáhlejší pohřební areál (přibližně 10 ha) v libické aglomeraci se však rozkládá na levém břehu řeky Cidliny u vesnice Kanín. Obyvatelé opevněného hradiště zde pohřbívali své mrtvé již od konce 9. století, a to po dobu nejméně sta let. Podobně jako na akropoli i zde najdeme ve výbavě hrobů šperky a zbraně, avšak navíc se zde objevují i keramické nádoby nebo hroby s méně obvyklým, někdy až nedbalým uložením těla zemřelého. Interpretace těchto odlišností v pohřebních zvyklostech není jednoznačná. Rozdíly mezi oběma pohřebišti (v Kaníně a na akropoli) mohou být jednak odrazem sociálního rozvrzení společnosti, kde rozhodující nemusí být hodnota výbavy zemřelého, ale především poloha samotného místa pohřbu; a nezanedbatelný je i vliv nastupujícího křesťanství, které určité složky pohřební výbavy, jako například potravinové milodary v keramických nádobách, postupně vytlačuje."

Na Libici byli podle "Kosmy" (III, 24) zavražděni Božej a jeho syn Bořut. Domnívám se, aniž bych popíral existenci Božeje, že na Božeje a na Bořuta pověsil "Kosmas" informace o Vojtěchovi a jeho synovi. Potom je otázka, ke komu se vztahují následující "Kosmovy" věty (osobně se domnívám, že k Vojtěchovi a jeho synovi). "Neboť z takového bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byla pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli – dne 27. října – Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy." Latinské in fossam bylo možné přeložit jednak do jámy, jednak do příkopu. - J. Justová našla na libickém předhradí kostru, o níž uvažovala, že by mohla patřit Bořutovi.

Na Libici byli zavražděni i benediktini, pozdější světci známí jako Pět bratří. Jejichpozůstatky byly později převezeny do polského Hnězdna a odtud převezeny zpět do Čech.

Nebyl na Libici také pohřben Spytihněv? Viz zde kapitolu Kde je Spytihněv pohřben...

48C6. CO BYLA HORA OSEKA?

"Kosmas" psal o hoře Oseka na dvou místech. V I, 4 napsal: "Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slově Oseka." Domnívám se, že jde o mohylu v Želénkách. - "Kosmas" neuvedl počátek cesty, kterou má na mysli. Je to Praha? Jsou to Zabrušany?

Podruhé se o hoře Oseka zmínil v I, 27, v níž vytyčil hranice Slavníkova panství, ve skutečnosti panství Bořivoje, když se stal správcem v části Čech.: "Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži."

Pokud se týká vymezení hranic Slavníkova panství, měli historikové největší problémy s lokalizací hradu, ležícího na hoře jež slove Oseka, přičemž navíc této "Kosmově" lokalizaci předcházejí slova na západ proti Čechám. Oseka byla historiky hledána při řece Mži na různých místech. Nejzápadněji snad na Rokycansku. M. Lutovský a Zd. Petráň k Osece napsali mj. (2005, s. 84): "Vzhledem k blízkosti řeky Mže se již... v první polovině 19. století objevila lokalizace tohoto pohraničního slavníkovského hradu na významně západočeské hradiště nad Březinou na Rokycansku. Byť bylo toto umístění již brzy nahrazeno jiným – nejčastěji se uvažovalo o prostoru jižně od Prahy někde v širším okolí soutoku Vltavy s Berounkou – kupodivu na ně ještě ve druhé polovině 20. století poukazoval Rudolf Turek."

Problémem je, kde ležela hora Oseka. I. Lutterer a R. Šrámek vysvětlují takto místní jméno Velký Osek (2004, s. 275, 276): "MJ má původ v stč. osěk ,osekaný kmen, kláda´' a znamená ,místo, kde byly osekané kmeny, popř. prosekaný les´. MJ O. se v Čechách vyskytuje poměrně často, neboť obvykle označovalo polohu při starých obchodních stezkách vedoucích hustými lesy."

Připomeňme, že za "Kosmy" se jako Mže nazýval tok od pramene až k ústí do Vltavy (neužívalo se hydronymum Berounka).

P. Bolina a T. Klimek k hoře Oseka napsali (2007, s. 103): "Pro hledání hory Osek a Kosmovy cesty do Bechyňska to znamenalo začít prakticky znovu, bez podřizování se hypotézám o rozsahu slavníkovské moci (srov. Žemlička 2003, 319). Této skutečnosti využil nedávno jeden z autorů tohoto článku (Klimek 2005, 39-56) a důsledným rozborem známých pramenů ukázal, že Kosmovu horu Osek je nutno hledat v oblasti dnešních Hřebenů v místech, kde jejich svahy obtéká řeka Berounka, a ztotožnil ji s dnes bezejmennou horou na katastrálním území Jíloviště, okr. Praha-západ... Ta v trati ,Humenská, ob jedno příčné údolí na J od známého ,Kazína'... začíná zprvu rozšířeným.... hřbetem […] "...v nadmořské výšce 290 m (přibližně 100 m nad hladinou Berounky), vyrůstá z hřbetu vlastní hora... jejíž ploché temeno dosahuje nadm. výšky 367 m..." […] "Popsaný vrch identifikovaný s horou Osek byl zdaleka viditelný při pohledu od SZ, tedy na cestě k brodu přes Berounku... Příchozím se musel jevit jako zdánlivě nepřekonatelná překážka." Ještě ocitujme slova J. Slámy (2010, s. 197): "...v pozdních listinách zbraslavského kláštera je tam hora stejného jména vzpomínána (Boháč 1967, s. 747)."

"Kosmovým" hradem Oseka může být, jak uvažovali historici, hradiště fungující v 9. a 10. století na dnešním vrchu Hradiště (619 m n. m.). Asi 3,6 km od dnešního Oseku leží na Rokycansku ves Březina a od ní asi 2 km východně se nachází ono hradiště. Že se hradiště na Hradišti jmenovalo Osek, to se domnívají někteří (nebo mnozí?) historikové.

Vraťme se ještě ke "Kosmovu" textu: "...vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže." Ta mohyla v Želénkách není nad břehem řeky Mže, ale je vidět z místa nad břehem řeky Mže. A není na vzdálenost asi 105 km vidět mohyla, nýbrž místo, kde se mohyla nachází. Hradiště s předpokládaným jménem Osek se nacházelo v blízkosti dnešní vsi Osek a vrch Osek se nachází 7,9 km od Želének.

Svatožizň při cestě na Moravu možná putovala ze Zabrušan kolem hory Oseka ke Starému Plzenci a odsud do kraje Bechyňského. A nedaleko Písku se nachází město Volyně. Jazykovědci jméno Volyně spojují s Volyňany na Ukrajině (při výkladu se jazykovědci opírají i o Doudleby). Nesouvisí však jméno jihočeské Volyně s Wolinem ležícím severně od Štětína?

48C7. CO BYL TOK SURINA?

Domnívám se, že Slavníkovo panství bylo ve skutečnosti území, které ovládal Soběslav, jako jeden ze dvou předáků nebo dokonce jako již Boleslavem Chrabrým dosazený kníže, nepřijatý však zemským sněmem. Co byla řeka Surina, když ji "Kosmas" kladl na západ proti Čechám. Mínil "Kosmas" Čechami Čechy zhruba v dnešních hranicích nebo mínil území ovládané druhým předákem, tj. Boleslavem III., které by leželo v části východních Čech a na Moravě? Nebo ovládal i území (nebo jenom území) na západ od řeky Mže?

Určit, jaký tok měl "Kosmas" na mysli, je problém mj. proto, že neznáme západní hranice panství, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi. Budeme předpokládat dvě možnosti. První možnost: Uvedené panství existovalo zhruba na východ od Vltavy a horou Oseka možná myslel "Kosmas" nyní bezejmennou horu u Jíloviště. Druhá možnost: Tzv. Slavníkovo panství bylo nejen zhruba na východ od Vltavy, ale i území v západních Čechách. V takovém případě mínil "Kosmas" horou Oseka možná horu na Rokycansku.

Historikové potok Surina (v latinských opisech Suriam, Surina, Suryna, Surma) ztotožňují s Litavou, se Šemberou nebo s Výmolou. Podívejme se, kde tyto tři říčky tekou. Litava: Střílky – u Židlochovic vtéká do Svratky. Šembera: Vyžlovka – u Zvěřínku vtéká do Výrovky. Výmola: Mukařov – u Sedlčínek vtéká do Labe. Co by vedlo "Kosmu", aby si k lokalizaci této oblasti (široké, východní "nádoby" vybral některý z těchto poměrně bezvýznamných toků? O ztotožnění Litavy, Šembery nebo Výmoly bychom mohli uvažovat, kdyby "Kosmas" pojmenoval území ovládané Konrádem Otou (Boleslavem III.) Čechami. To nelze myslím vyloučit, neboť "Kosmas" domnívám se nazýval Slavníkovce polskými hadrníky. Historikové při hledání toku Surina nevycházejí ani tak z "Kosmova" popisu, jako ze své představy o rozsahu panství Slavníkovců.

Podívejme se ještě, jaký tok vybral jazykovědec. V. Blažek o toku Výmola napsal mj. (2006, s. 74): "Surina [Kosmas I, 27; r. 981; dnes Výmola] <*ž'urina - *z'urina, srov. lot. žūra ,špinavá, blátivá voda', lit. řeka Žiūrà." Hranice mezi panstvím Přemyslovců a Nezamyslovců nebylo myslím ale tak daleko na východ od Prahy, jako je tok Výmola (též zvaný Chudomel).

Ve svém příspěvku do sborníku Spisovnost a nespisovnost (2004, s. 295) ještě V. Blažek k Surině uvedl mj.: "Sr. sch. [srbochorvatské] žúriti se ,pospíchat, příbuzné stisl. [staroislandskému] keyra ,hnát, jet, vést, vézt' (Pokorný 1959, s. 399). Profous (1947, s. 175) odvozoval toponymum Jiřina z *Žurina a spojoval je se sl. *žurъ > sln. žûr ,syrovátka', č. dial. (Moravia) žour ,kyselé těsto', žúr ,obsah zvířecího žaludku; sliz, bahno, bláto..." K významům slov keyra = vézt a žúr = bláto připomeňme, že "Kosmas" užíval výraz zablácené kolo a že Gallovo jméno Piast znamená glawicy osi (osy kola od vozu).

Jak ovšem spojíme toky Litava, Šembera, Výmola s "Kosmovými" slovy: "Knížectví jeho [Slavníka] mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu..."

Potok Surina musel být na západ proti Čechům. A takovému potoku vyhovuje potok Černá tekoucí z velké části po česko-německých hranicích. V opisech Kroniky Čechů se objevuje i podoba Surma. V estonštině slovo surm znamená smrt, ve finštině se smrt řekne mj. surma (Fr. Čermák a H. Lindroosová, Praha 1986). V. Machek v hesle surma napsal mj. (2010, s. 593): "...b. [ = běloruský?] surma černidlo na obočí), původu snad turkotatarského." Symbolem smrti je černá barva. (Komu se zdá, že použít při vysvětlování významu slova surma estonštinu je příliš troufalé, nechť si všimne, že u toku Výmola V. Blažek operuje s lotyštinou a litevštinou). Říčka Černá pramení severně od Jelení hory (994 m n. m.), zčásti teče po česko-německých hranicích a protéká německým městečkem Pockau. Teče směrem k severu (Svratka – černá voda – teče od severu). D. Třeštík uvádí (2003, s. 87), že v archaickém evroasijském systému barevné symboliky je černá barvou severu.

49C1. KDO BYLI SLAVNÍKOVCI

Když onemocněl Boleslav II., chtěli se stát Slavníkovci vládci Čech nebo alespoň té části, kterou ovládal tzv. Václav, když vládl časově souběžně s Boleslavem I. jižně od jeho panství. Vznikla situace, že za Boleslava II. vládli dva předáci. Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec pravý Kristián, "Kosmův" Strachkvas, mladší bratr Boleslava II. Slavníkovci dokonce Boleslava II. asi roku 994 zavraždili. Jak Soběslav, tak Vojtěch utekli z Čech. S pomocí Boleslava Chrabrého se Soběslav do Čech vrátil a vládl zřejmě na území, které "Kosmas" nazval Slavníkovým knížectvím. Ovládal i Pražský hrad. Hlavním sídlem Boleslava III. se stal Vyšehrad. Dříve libický kníže Soběslav se stal z vůle Boleslava Chrabrého českým knížetem a přijal jméno Boleslav III. V té době razil i mince se jménem své matky Adivy. Pravý Kristián opustil církevní dráhu a stal se knížetem části Čech a Moravy se jménem Boleslav III. Zavraždění Boleslava II. vedlo k tomu, že Boleslav III. začal vraždit Slavníkovce. Velice zodpovědně plnil krevní mstu. Zavraždil pět Vojtěchových fráterů, známým později jako Pět bratří, zavraždil Soběslava ("Kosmas" mu dal jméno Mutina) a zavraždil i Vojtěcha. Tuto vraždu líčí "Kosmas" jako zavraždění Božeje. Při vyhánění Vladivoje z Pražského hradu zahynul i Slavníkovec Vladivoj.

K představám historiků o Slavníkovcích citujme názory tří historiků. D. Třeštík vidí původ Slavníkovců takto (1997, s. 424): "Slavníkův otec, snad totožný s ,comesem Vokem', zemřelým roku 968, si vzal někdy po roce 920 neznámou Babenberkovnu a s ní měl syna Slavníka, jenž se pak okolo roku 950 oženil s dcerou (nebo sestrou) kouřimského knížete (Radslava?). 'Přemyslovcem' byl již Slavníkův otec, který mohl být synem nějakého neznámého bratra Břivojova nebo jeho sestry. ,Slavníkovci' by tedy byli vedlejší větví Přemyslovců. Mohla by to být ona knížata sedící původně na Budči, s nimiž se asi střetl Spytihněv." Vok, to bylo možná původní domácké jméno Boleslava I. Roku 968 tedy nezemřel fyzicky předák Vok, ale zemřelo jméno Vok (Vojislav?).- Roku 1998 D. Třeštík napsal (s. 84): "Slavníkův rod zřejmě pocházel od jakéhosi neznámého Bořivojova bratra." V tom případě by Bořivojovým bratrem mohl být možná Slavitah. Citujme o málo pozdější názor D. Třeštíka v ĎaSu (1999, s. 8): "...k rozvětvení rodu na potomky Bořivojovy a potomky Slavníkova otce muselo dojít již někdy v generaci Bořivojova otce (snad Hostivíta), tedy v polovině 9. století."

J. Žemlička napsal (2005, s. 43): "Příbuzenství stejné kvality [jako Vladivoje s Přemyslovci] nejspíše vázalo Přemyslovce se Slavníkovci... Na jedné straně tu jsou indicie, poukazující na vzdálené, ale patrně funkční svazky Slavníkova rodu k saské královské dynastii, na druhé byly jistě těsnější vazby k Přemyslovcům, a to skrze matku světce Vojtěcha. Kosmas ji zná jako Střezislavu, o jejím bližším genealogickém zařazení se nechá jen diskutovat (bývala považována za dceru Vratislava I.). Příbuzenství se saskými Otony spočívalo minimálně v tom, že Ota I. a Slavník měli za manželky dcery anglického Edwarda I. Staršího (Edgithu a Elfgifu, jinak Adivu). A vazby Slavníkovců k Přemyslovcům spočívaly v tom, že Přemyslovec Václav byl otcem Slavníka.

Fr. Musil ke Slavníkovcům napsal (2009, s. 154-156): "...je... nemožné jednoznačně rozhodnout o původu Slavníka a jeho rodu. Nejpravděpodobnější jsou dvě možnosti původu tohoto rodu: buď šlo o vedlejší větev knížecího rodu Přemyslovců, nebo vévody - duces některé (možná i východočeské) sídelní oikumeny, kteří se po jejím ovládnutí Přemyslovci podřídili novým vládcům a získali jejich naprostou důvěru. V prvním případě by bylo možno uvažovat i o tom, že svěření správy východních Čech tomuto rodu bylo jakousi formou údělu." [...] "Na rozdíl od tradičního pojetí... není vykládáno vybudování slavníkovského sídla na Libici tím, že Slavníkovci jako charvatská a později kouřimská či zlická knížata, či rod mající k těmto knížatům blízko, si toto sídlo zvolili, neboť druhé hradiště Kouřimska Stará Kouřim zaniklo v dřívějších bojích, ale tím, že toto hradiště svou polohou nejlépe vyhovovalo úkolu, který Slavníkovci dostali - plně podřídit východní Čechy Přemyslovcům." [...] "Ovládání a úplná kontrola těchto cest [polské, trstenické a haberské] byly totiž základní podmínkou udržení moci v nově získaných východních územích" [...] "...uvedená hypotéza o úloze vévody Slavníka a jeho rodu v dějinách východních Čech se liší od tradičního pojetí v tom, že Slavníkova činnost ve východních Čechách není chápána jako důsledek existence kmenového rozdělení Čech a bojů mezi těmito kmeny, ale je interpretována jako budování české přemyslovské moci ve východních Čechách prostřednictvím Slavníka a jeho rodu, který sice měl význačné postavení (o jaké konkrétně postavení šlo však nelze určit), ale byl ve službách Přemyslovců."

Domnívám se, že Slavníkovci byli potomci knížete Václava. Synem Václava s Biagotou (pozdější manželkou Boleslava I.) byl Zbraslav totožný se Slavníkem ("Kosmas" dal Slavníkovi i jméno Boža). Jeho byla Elfgifa/Adiva/Střezislava. Byla dcerou anglického krále Edwarda, sestrou anglického krále Athelstana a sestrou manželky Oty I. Edith. Úzké vztahy Slavníkovců s Otony dokládá i kostel na Libici, o němž M. Lutovský napsal, že byl: "...stavěný údajně v raném otonském stylu s analogiemi v soudobé saské architektuře." [...] "...v polovině 10. století představoval možná druhý největší kostel v zemi, po svatojiřské bazilice na Pražském hradě." Další generací Slavníkovců jsou manželští a nemanželští synové Slavníka. Vlastními Slavníkovými syny byli Soběslav a Vojtěch (Adalbert) a nemanželským synem byl Radim (Gaudencius). Soběslavovi potomci nejsou známi. Vojtěch měl syna u "Kosmy" zvaného Bořut a jednoho syna nejmenovaného. Nebyl jím Vladivoj? - Tzv. Vojtěchovi bratři zavraždění podle "Kosmy" roku 995 jsou ve skutečnosti vládci, kteří zahynuli v boji o moc mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Jediným nezavražděným byl zde možná Čáslav, pokud ho můžeme ztotožnit se Slavníkem. Jediným Vojtěchovým bratrem je zde Soběbor, pokud je totožný se Soběslavem. Můj pokus o ztotožnění tzv. Vojtěchových bratrů se skutečnými osobami vypadá tedy takto: Soběbor = Soběslav; Spytimír = Spytihněv I., Pobraslav = Vojtěch nebo Vladivoj, Pořej = Boleslav II. a Čáslav = Slavník nebo Vladivoj.

Když Bruno ve své vojtěšské legendě líčí přepadení Libice roku 995, nechá volat útočníky: "Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav." Čtenář uvedené legendy si mohl volání útočníků pozměnit takto: Je-li, vládci Libice, vaším předkem Václav, předkem nás, útočníků, je Boleslav.

Když Bruno ve své vojtěšské legendě líčí přepadení Libice roku 995, nechá volat útočníky: "Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav." Čtenář uvedené legendy si mohl volání útočníků pozměnit takto: Je-li, vládci Libice, vaším předkem Václav, předkem nás, útočníků, je Boleslav.

V době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, se rozhořel boj mezi Boleslavem III. Ryšavým, synem Boleslava I., a Slavníkovci, reprezentovanými především Soběslavem a Vojtěchem. Po určitou dobu vládli jak Soběslav, tak Boleslav III. "Kosmas" je nejmenoval, nazval je pouze předáky. Co ovládal Soběslav, to popsal "Kosmas" jako Slavníkovo panství. Přestože Soběslav měl oporu v Boleslavu Chrabrém, podařilo se Boleslavovi III. Soběslava porazit a Čechy opět sjednotit.

Jako příklad naprosto nepochopeného významu Slavníkovců si přečtěme několik řádků od Zd. Petráně (2007, s. 73): "Dnes je již jasné, že vyvraždění Slavníkova rodu 28. září 995 nebyly Čechy konečně sjednoceny, k tomuto procesu došlo již o téměř půlstoletí dříve za vlády Boleslava I., navíc tento rod zdaleka neovládal tak rozsáhlá území, jak tvrdí kronikář Kosmas. Celkem již dnes také víme, že pro nějaké dlouhodobé nepřátelství mezi rodem pražského knížete a rodem Slavníkovců neexistují žádné přesvědčivé důkazy stejně jako pro nikde nedoložené ,vysoké a nekritické' ambice Soběslava samotného, které měla dokládat i vlastní ražba mincí." Ve skutečnosti byli Slavníkovci (větev Přemyslovců) hlavnímu proudu Přemyslovců nesmírně nebezpeční. Boj Přemyslovců se Slavníkovci vyústil ve války a vraždění. V době, kdy vládli dva předáci, Přemyslovec Boleslav III. a Slavníkovec Soběslav, ovládali Slavníkovci pravděpodobně území, které "Kosmas" nazval Slavníkovým knížectvím a popsal jeho hranice.

Vyvražděním mocných Slavníkovců byly Čechy po jejich rozdělení mezi předáky Přemyslovce Boleslava III. Ryšavého a Slavníkovce Soběslava opět sjednoceny. Jménem Boleslav III. se možná krátkou dobu honosil i Soběslav a razil mince se jmény Boleslav a Adiva, což byla jeho matka.

49C2. SLAVNÍKOVSKÝ MÝTUS A "SLAVNÍKOVSKÝ NEMÝTUS"

M. Lutovský a Zd. Petráň nazvali svou knihu o Slavníkovcích Slavníkovci, mýtus českého dějepisectví (2004). Autoři v textu kapitoly Slavníkovský mýtus (s. 28-32) uvedli, že pojem slavníkovský mýtus mínili jako nadsázku.

K autorům, které se slavníkovským mýtem autoři spojili, patřili J. Loserth, B. Bretholz, J. Lippert, V. Novotný, V. Chaloupecký a R. Turek (pochopitelně i další). Společné jim bylo, že ve Slavníkovcích viděli významného soupeře Přemyslovců. Někteří z nich měli i tyto názory: teprve porážkou Slavníkovců byly sjednoceny Čechy, Slavníkovci ovládali značnou část Čech ("Kosmou" popsané panství Slavníka), pocházeli z kmene Charvátů nebo Zličanů.

Jako poslední historik spjatý svými názory se "slavníkovským mýtem" je autory uváděn R. Turek. Ten na rozdíl od předešlých historiků vycházel nejen z písemných pramenů, ale také z archeologických objevů. On jakožto archeolog zkoumal i libické hradiště a stopy po významných stavbách jeho přesvědčení o velké moci Slavníkovců upevnily.

Dále autoři uvádějí: "Slavníkovský ,mýtus' již v roce 1994 rozmetal největší z Turkových žáků i oponentů – archeolog Jiří Sláma." Nazvěme představu jeho a těch historiků, kteří mají dnes na Slavníkovce stejné názory jako on, "slavníkovský nemýtus". Slavníkovci podle nich přestávají být nepřáteli Přemyslovců, neboť to žádné prameny nepotvrzují. Ovládají daleko menší území, podle J. Slámy (1997, s. 24) ovládali pouze Poděbradsko, Kolínsko, Kutnohorsko a Čáslavsko. Jsou vedlejší větví Přemyslovců. Jejich porážka neznamená sjednocení Čech, protože byli na Přemyslovcích silně závislí. Vládli ve vymezeném území z jejich vůle.

Domnívám se, že skutečnost byla takováto: Slavníkovci (potomci tzv. Václava) bojovali s Přemyslovci o moc těmi nejnevybíravějšími způsoby (Slavníkovci zavraždili Boleslava II., Boleslav III. má na svědomí vraždu Soběslava, vraždu Pěti bratří a vraždu Vojtěcha, při vyhánění z Pražského hradu zahynul Vladivoj, snad syn Vojtěcha). - Slavníkovci v různém časovém období ovládali různě velké území, od malého území možná správně označeném J. Slámou až po rozsáhlé území, možná správně vytýčeném "Kosmou" jakožto Slavníkovo knížectví (i když takové území spíš ovládal po několik let až Soběslav). - Sjednocené Čechy si v době, kdy Boleslav nemohl vládnout svým tělem, násilně rozdělili Boleslav III. Ryšavý a Soběslav. Porážkou Soběslava byly Čechy opět sjednoceny.

D. Třeštík napsal (1999, s. 602): "České dějepisectví si (po práci J. Losertha 1884, zakladatele slavníkovské mytologie) představovalo slavníkovské ,panství' jako jakýsi stát ve státě, rovnocenný státu přemyslovskému, a mohlo tedy uvažovat o dvou rovnocenných knížatech země'. Jubilantovou zásluhou (Sláma 1995, 182-224; shrnutí 1998, 17-36) bylo ale nezvratně prokázáno, že jde o pouhou, na chatrných faktech vystavěnou legendu." Jenomže J. Loserth měl do jisté míry pravdu. Slavníkovci byli potomci tzv. Václava. Ten vládl souběžně s Boleslavem I. a ovládal část Čech jižně od panství Boleslava (ten zřejmě ovládal větší území v Polsku než v Čechách). Slavník zřejmě vládl nebo správcoval v oblasti daleko menší než tzv. Václav. Když Boleslav II. onemocněl, vládli v Čechách dva předáci: Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý (ten se možná tehdy ještě tak nejmenoval.). Po smrti Boleslava II. se zřejmě oba předáci považovali za knížata a oba přijali jméno Boleslav III. Boleslav III. Ryšavý zřejmě ovládal i velkou část Moravy.

L. Polanský v pojednání o denárech s lícním nápisem HIC DENARIVZ EZT EPIZ(COPI), který autor připisuje biskupu Thiddagovi, napsal mj. (2024, s. 18, 19): "Již v roce 1932 přečetl Václav Hrubý za pomoci zpřeházení písmen rubní opis EOOVLZIAZDLCDIVVFT jako ZOBEZLAV LIIDVTFAER a tento výklad v roce 1984 vylepšený Rostislavem Novým na ET LIUB[ICENSIS] DVX ZAIZLAO pevně zakořenil v české numismatické, historické a archeologické literatuře. Tato čtení, u jejichž zrodu byla především ,přání otcem myšlenky', byla jedním ze základních kamenů pro vytvoření tzv. slavníkovského mýtu o jisté nezávislosti slavníkovské domény, soupeření s Přemyslovci, výjimečnosti a ambicích Slavníkovců, že teprve jejich vyvražděním došlo ke sjednocení území Čech. Tento slavníkovský mýtus však v poslední době prošel rozsáhlou revizí se zcela jasným závěrem: vše, o co se opíral na poli numismatiky, je fikcí založenou na mylných závěrech předešlých badatelů." Zavražděním Vojtěcha a Soběslava Boleslavem III. a zabitím Vladivoje při vyhánění z Pražského hradu Boleslavem III. byly skutečně opět sjednoceny Čechy. Ty byly rozděleny, když zároveň vládli v různých částech Čech Boleslav III. a Soběslav, nejprve jako předáci a později jako knížata.

49C3. CO SE O SLAVNÍKOVI DOZVÍDÁME Z PÍSEMNÝCH PRAMENŮ

Bruno v Nascitur o Slavníkovi, kterého však nejmenuje, napsal především následující věty. "Vojtěchův otec byl vznešený a velmi mocný, jeho država byla netknutá a majetek rozlehlý. Měl dostatek pozemských statků, spoustu poddaných lidí, dům plný zlata a stříbra, v němž hlučela početná čeleď. Ačkoli byl pánem země, přece nebyl nijak zvláštní člověk: zřídka se modlil, ale domovem u něho bylo vlídné milosrdenství, nedbal o cudnost, ale štědře se staral o chudé." Dále Bruno uvádí, že Vojtěchova matka dala muži příležitost hřešit ne s jednou, ale s mnoha ženami. - Na tehdejší mnohoženství má P. Charvát tento názor (2004, s. 149): "...ve skutečnosti nejspíše kombinace manželství s konkubináty." - Bruno se zmiňuje také o tom, jak otec Vojtěcha miloval, i o tom, jak ho dokázal potrestat krutým bitím.

"Kosmas" se o Slavníkovi rozepisuje pouze v I, 27. Po bezbřehém vychvalování, protože byl otcem Vojtěcha, popisuje podrobně hranice Slavníkova panství zabírající snad více jak polovinu Čech a zabíhající až do Polska. Ve skutečnosti toto území zřejmě ovládal Soběslav v době, kdy byl jedním ze dvou předáků. Je však možné, že stejné území ovládal tzv. Václav v době, kdy vládl časově souběžně s Boleslavem, který vládl na území severně od území Václavova. Soběslav si na toto území činil nárok, neboť byl Václavovým vnukem. Že Slavníkovy činy a jeho osud byly zcela jiné, než jak ho "Kosmas" velebí v I, 27, to "Kosmas" možná prozradil místním jménem Chýnov. To podle I. Lutterera a R. Šrámka znamená faleš, podvod. MJvČ ve výkladu MJ Chýnov uvádějí i slova přetvářka, klamati a slova haněti, nadávati. Že je v textu skryta nějaká informace, to "Kosmas" napověděl slovy: Cidlina tratí své jméno.

49C4. JAK SE SLAVNÍK JMENOVAL A JAKÁ JMÉNA K NĚMU MŮŽEME PŘIŘADIT

Slavník byl tak významná osobnost, že měl zřejmě složené jméno. Tzv. Vojtěchovým bratrům dal "Kosmas" jména, která byla podobná genealogii Slavníkovců. Slavník zde dostal jméno Čáslav. V III, 4 dostal Slavník jméno Čáč a je dodáno, že byl otcem Božeje (tj. Vojtěcha). Spojíme-li jména Čáč a Slavník, dostaneme jméno Čáslav. I to může být jméno zjednodušené, "oficiálně" se mohl jmenovat Čestislav. Toto nebo podobné jméno možná Slavník zdědil po skutečném jménu svého praděda nebo děda Wistracha/wistracha(?)/Čestislava(?).

V "Kosmově" III, 4. jsou slova: aby jali Božeje, syna Čáčova. Je-li Božej Vojtěch, je potom Čač Slavník. V. Machek uvádí (1968, s. 92): "Stč. čač, čača, čačka ozdůbka, čača, čeče něco pěkného, pěkný, krásný." Na s. 552 píše: "sláva... stsl. slava velkolepost, nádhera." Slova čač a sláva se svými významy zčásti překrývala. Označil tedy "Kosmas" jménem Čáč Slavníka? Slavník je však v tzv. Vojtěchových bratřích skryt za Čáslavem a jména Čáč a Slavník dají dohromady jméno Čáslav.

Slavník je u "Kosmy" také pojmenován Boža, který je otcem Mutiny, tj. Soběslava.

Zde jsme dospěli k tomu, že Slavník se mohl jmenovat Čáslav nebo Čestislav, přitom ho považujeme za totožného s Václavovým synem Zbraslavem. Slavník si mohl během svého života změnit jméno, nebo může být Zbraslav jméno vymyšlené a jméno Čáslav, Čestislav mnou špatně vyvozené.

D. Moldanová odvozuje (1983, s. 212) jméno Slavník od OJ Slaven ze Slavibor apod. Jméno Slavibor znamená slavný bojovník a jméno Zbraslav znamená bojovník slavný.

Neovládal koncem svého života Slavník knížectví v rozsahu, o kterém píše "Kosmas", a nepřijal jméno Boleslav? A nerazil mince se jménem Boleslav a se jménem své manželky Adivy? Dva typy mincí se jménem Boleslav a jménem Adiva byly podle Zd. Petráně (1998, s. 123, 124) raženy v letech 962-980 a 978-982. Jejich ražba tedy končí v době, kdy podle "Kosmy" Slavník umírá (podle "Kosmy" v roce 981). - Jméno Boleslav s pořadovým číslem Třetí pravděpodobněji přijal až Slavníkův syn Soběslav. Jméno Adiva na mincích bylo jméno jeho matky. Není pochopitelně totožný s Boleslavem III. Ryšavým.

49C5. SLAVNÍK JE TOTOŽNÝ SE ZBRASLAVEM, JEHO OTCEM JE TZV. VÁCLAV, MATKOU BIAGOTA

"Kosmas" přidělil budoucím světcům a některým jejich synům jména na Bož- nebo Bo-. Tak tzv. Václavovi přidělil jméno Božen, Vojtěchovi jméno Božej, Ludmile v I, 36 jméno Božena, Vojtěchovu synovi jméno Bořut a synovi tzv. Václava, tj. Zbraslava, tj. Slavníka, jméno Boža. Vojtěch a Soběslav byli jeho synové. "Kosmas" dal Soběslavovi jméno Mutina. V I, 4 "Kosmas" uvedl, že Mutina je synem Boži, a Božej (tj. Vojtěch), že je synem Čáče. Mutina a Božej byli podle "Kosmy" bratři. V III, 4 "Kosmas" napsal, že zajatý Božej (tj. zde Vojtěch) byl vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a v Polsku nalezl svého bratra Mutinu (tj. zde Soběslava). Domnívám se, že jeden bratr mohl být Bořut a druhý mohl být Vladivoj.

Že měl tzv. Václav syna Zbraslava (ruská forma tohoto jména je Izbrjaslav), o tom se zmiňuje pouze Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu.

W. W. Tomek ztotožňoval Slavníkova otce s kouřimským knížetem, tj. s Dalimilovým Rad(i)slavem. Tomkův názor je zčásti pravdivý. Otcem Slavníka byl skutečně vládce vládnoucí ze Staré Kouřimi, tím kouřimským vládcem však nebyl Dalimilem vymyšlený Rad(i)slav, ale tzv. Václav. Někteří historici a badatelé (J. Cinert A KDO JEŠTĚ?) se domnívají, že Slavník je totožný se Zbraslavem. V takovém případě by byl otcem Slavníka tzv. Václav. D. Vávra vidí ve Slavníkově otci Boleslava I. K tomu napsal (2016, s. 98): "V částečné shodě s názory Jána Steinhübela se domnívám, že Slavník byl nejspíše synem Boleslava I." Jiní vidí otce Slavníka ve Vokovi. D. Třeštík napsal (1997, s. 424): "Slavníkův otec, snad totožný s ,comesem Vokem', zemřelým roku 968, si vzal někdy po roce 920 neznámou Babenberkovnu a s ní měl syna Slavníka, jenž se pak okolo roku 950 oženil s dcerou (nebo sestrou) kouřimského knížete (Radslava?)." Jméno Vok je však podle mne domácké jméno dřívějšího jména Boleslava I. Potom by Boleslav I. (Vok) byl Slavníkovým otcem, čemuž ale nevěřím.

Zbraslav (tj. Slavník) se tzv. Václavovi narodil v době, kdy byl knížetem. Tehdy se zřejmě jmenoval Lstibor (Lešek, Lestík). Část Lsti- ukazovala na Václavovu vzdělanost. J. Rejzek u hesla lest totiž napsal, že původní význam byl vědění, chytrost. Při popisu Slavníka "Kosmas" napsal, že v jeho povaze a životě vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných a že byl v úsudcích ducha bystrého.

M. Lutovský a Zd. Petráň napsali o Spytihněvovi (2005, s. 42): "Již více než sto let se totiž traduje, že mohlo jít o prvého známého předka slavníkovského rodu. Tato ,tradice' je ovšem založena na vratkých základech." Vzhledem k tomu, že Spytihněv byl Mojmírovec, je myšlenka, že by byl předkem Slavníkovců, zcela absurdní.

N. Profantová o Slavníkovi a Slavníkovcích ve Velkých dějinách I napsala (1999, s. 306): "Vojtěchův otec Slavník pocházel podle starších interpretací, vycházejících z představ o existenci řady kmenových knížectví na území Čech, z dynastie původních charvátských kmenových knížectví." [...] "Ve věnování Legendy tzv. Kristiána je biskup Vojtěch osloven jako ten, kdo odvozuje svůj původ ze stejného rodu jako sv. Václav." [...] "...nedávno navrhl D. Třeštík z dobrých důvodů přesvědčivější variantu, podle které byli Slavníkovci vedlejší větví Přemyslovců."

Domnívám se, že Slavník je totožný s Václavovým synem Zbraslavem. (Proto Bruno vložil vrahům tzv. Vojtěchových bratrů do úst slova: "Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav.") Ztotožnění Slavníka se Zbraslavem učinil - nevím, zda jako první - J. Cinert (2008, s. 260). Tzv. Václav je však u něho syn Vratislava I., nikoliv, jak se domnívám já, syn Bořivoje a Ludmily.

Falešný Kristián (biskup Heřman) vydávající se za pravého Kristiána (syna Boleslava I.) obrátil se v Předmluvě své legendy na Vojtěcha slovy: "...uznal jsem za vhodno požádati vaši svátost, rodem z téže krve pocházející [z krve Ludmily a tzv. Václava]..." Rodokmen byl tento: Bořivoj a Ludmila → syn tzv. Václav, manželka Biagota (později manželka Boleslava I.) –→ syn Zbraslav, tj. Slavník, manželka Adiva → syn Vojtěch. Pokud bychom se domnívali, že z téže krve jako Vojtěch měl pocházet pravý Kristián, potom k rodokmenu Vojtěcha přiřaďme rodokmen pravého Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III. Ryšavého: Bořivoj a Ludmila → syn Vratislav → syn Boleslav I. a manželka Biagota → syn pravý Kristián, tj. pozdější Boleslav III. (mladší bratr Boleslava II.). Společnou předkyní Vojtěcha a pravého Kristiána je Biagota a dalšími jejich společnými předky jsou až Bořivoj a Ludmila.

Ve schématu, který D. Třeštík uvedl v Počátcích Přemyslovců (1997, s. 425), vyčteme následující. Otcem Slavníka je podle autora s otazníkem Vok, dědou Slavníka je opět s otazníkem Strojmír, a toho autor řadí k Přemyslovcům, konkrétně se domnívá, že je bratrem Bořivoje. Slavníkova matka podle autora pocházela z rodu Babenberků.

J. Steinhübel napsal (2012, s. 123): "Boleslav II. sice nebol bratom zavraždených Slavníkovcov, ale mohol a musel byť bratom ich otca. Boleslav II. a Slavník boli teda bratri." J. Steinhübel vychází z Brunova líčení vraždy Slavníkovců, v němž Bruno použil přirovnání: "Nemusíš chodit daleko pro příklad, v téže pokrevní linii zabil svatého Václava jeho vlastní bratr." Jenomže ve skutečnosti byl Boleslav Václavovým synovcem, což Bruno jistě věděl. Boleslav II. a Slavník bratry nebyli.

O Slavníkovi "Kosmas" uvádí mj. (I, 27), že zemřel roku 981, že byl otcem sv. Vojtěcha (a jeho zavražděných bratrů; I, 29), že jeho sídlem byla Libice a nakonec vytyčuje rozsah jeho panství. To panství však možná ovládal Soběslav, když vládl jako "Kosmův" předák (druhým byl Konrád Ota, pozdější Boleslav III.) v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem.

"Kosmas" Slavníka nepojmenoval z nějakého důvodu celým jménem. Pokud se jmenoval Zbraslav, zatajil tím "Kosmas" možná to, že Slavník byl synem tzv. Václava, že Slavník byl Zbraslav. Nedá se však vyloučit, že jméno Zbraslav bylo vymyšleno nebo oproti skutečnému jménu Václavova syna pozměněno.

M. Lutovský a Zd. Petráň napsali (2009, s. 131 až 133): "Jedním z možných a - dle našeho mínění - i nejpravděpodobnějších vysvětlení je již výše naznačený úzký příbuzenský vztah Slavníkovy rodiny k českému vládnoucímu rodu, snad v podobě jeho vedlejší větve. Důležitou informaci v tomto ohledu najdeme v nejstarším z pramenů podstatných pro slavníkovský příběh - i když o Slavníkovcích vůbec nevypráví. Jde o [Kristiánovu legendu]." [...] "V úvodu jej [biskupa Vojtěcha] oslovuje pozoruhodným obratem ,slovutný biskupe a nejdražší synovče'... Slovo nepos lze samozřejmě překládat více způsoby (vedle synovce i jako vnuk či obecně příbuzný), příbuzenství však bezesporu dokládá. Pokud byl tedy autorem legendy opravdu Přemyslovec [domnívám se, že jím byl biskup Heřman], lze úvod k legendě pokládat za svědectví úzkého příbuzenského vztahu obou mužů.". - "Na druhou stranu je nutno upozornit, že zatímco písemné prameny časově slavníkovské éře bližší dovolují úvahy o příbuzenském vztahu Slavníka a jeho synů k Přemyslovcům, mladší Kosmova kronika obsahuje údaj, který podle některých badatelů toto příbuzenství do jisté míry zpochybňuje. Když se Vojtěch chystal opustit Čechy, řekl muži, o němž uvažoval jako o svém nástupci: ,A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne.' Aby věc byla ještě složitější, nebyl oním mužem nikdo jiný než právě Kristián, jenž se sám označil za Vojtěchova příbuzného." - "Kosmas ovšem nepíše, že Vojtěch nebyl příbuzným Kristiánovým, říká jenom, že Kristián pocházel z ,pánů země', tedy z té linie potomků Bořivoje... která jediná měla právo na vládu v zemi. Plyne z toho nanejvýše, že Kosmas si mohl myslet (ať již správně, či nesprávně), že Slavníkovci nepatřili k přímým potomkům Bořivoje. Mohli ale být s touto rodovou linií spřízněni." [...] "Ze záplavy nejistého nemůžeme sice dát jednoznačnou odpověď, přesto se domníváme, že na otázku, kdo byl vlastně Slavník a v jakém vztahu byl on a jeho potomci ke knížatům ovládajícím pražský kamenný stolec, lze stručně odpovědět, že snad Slavník a zcela jistě Soběslav byli správci území ovládaného libickým a malínským hradištěm, správci vybranými Boleslavem I. z důvodu příbuzenského vztahu. To, že Slavník neovládal pouze Libici a Malín, ale i jejich široké okolí, vyplývá z charakteru tehdejší správní soustavy. O ovládání jakýchkoliv jiných hradů či území hodnověrné písemné prameny nevyprávějí a - neméně hodnověrné, avšak v tomto směru nepoužitelné - prameny archeologické mlčí." Nejmladší syn Boleslava I. se původním jménem jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, domácky Radla. Když se stal benediktinem, přijal jméno Kristián (Konrád – Kristián), jakožto kníže vládl pod jménem Boleslav III. Tento pravý Kristián však není autorem tzv. Kristiánovy legendy, tu napsal biskup Heřman. Na některých místech nazývám Boleslavova syna pravý Kristián a biskupa Heřmana falešný Kristián. Pravý Kristián o sobě nenapsal, že je Vojtěchovým příbuzným, to o něm napsal falešný Kristián. - Příbuznost Slavníka s Přemyslovci byla tato. Tzv. Václav byl po otci Bořivojovi mladším bratrem Vratislava. A tzv. Václav byl otcem Slavníka, totožným se Zbraslavem. Slavník byl tedy synem Přemyslovce tzv. Václava a synovcem Přemyslovce Vratislava.

Matkou Slavníka byla zřejmě Biagota. Blíže viz zde kapitolu Byla Václavovou manželkou Biagota? a kapitolu Byla Biagota, manželka Boleslava I., nejprve ženou knížete Václava?

"Kosmas" uvádí domáckou podobou jména u dvou poněkud záhadných osobností. Asi věděl proč. Jsou to předák Vok a Slavník. Oba jsou spojeni s velkými záhadami. U Voka je záhadou, kdo jím byl. Domnívám se, že je totožný s Boleslavem I. a že Boleslav jméno s částí Voj- nebo -voj nosil do roku 967. U Slavníka je záhadou, kdo byl jeho otec, a záhadou je i jeho knížectví, o němž píše "Kosmas". Neovládal Slavník skutečně tak velkou část Čech a část Polska? "Kosmas" možná neuvedl správně rok Slavníkova úmrtí, a to buď nechtěně, nebo úmyslně. Slavník mohl zemřít později.

49C6. SLAVNÍK SE DOTÝKAL POKREVNÍ LINIE KRÁLŮ PROSTŘEDNICTVÍM SVÉ MATKY BIAGOTY A SVÉ MANŽELKY ADIVY (TJ. STŘEZISLAVY). PŘÍBUZENSTVÍ SLAVNÍKA S OTONY

Bruno v Nascitur v první kapitole napsal: "Matka Vojtěchova byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená, spjatá důstojným sňatkem s důstojným manželem, s manželem totiž, který se rodem dotýkal pokrevní linie králů a jako nejbližší vnuk se podobou blížil králi Jindřichovi, který široko daleko uplatňoval svou pravomoc a je dodnes obáván."

M. Lutovský a Zd. Petráň k Slavníkovu příbuzenství s Otony napsali (2005, s. 46, 47): "...vůbec si nelze představit, že by saský král provdal svoji dceru za jakéhosi bezvýznamného velmože kdesi v polopohanskýh končinách Čech. Přímá linie příbuzenství je tedy nejspíše Brunovým výmyslem. Ve výše uvedeném překladu je originální latinský výraz nepos vyložen jako ,vnuk'. Je však třeba mít na paměti, že překlady původních raně středověkých textů jsou pouhými interpretacemi, kdy řada výrazů nemá v češtině přesný a jednoznačný ekvivalent a slovo nepos do této skupiny rozhodně patří." […] "Šlo patrně o volnější příbuzenský vztah zprostředkovaný některým ze vznešených říšských rodů., z nichž celá řada poukazovala na své příbuzenství s královským domem."

Manželkou tzv. Václava byla Biagota. Po Václavově smrti se stala manželkou Boleslava I. Biagota podle D. Vrány byla vnučkou Liudolfa, bratra Jindřicha Ptáčníka. Slavník, syn tzv. Václava, byl takto s Otony spřízněn.

Manželkou Slavníka byla Adiva, dcera anglického krále Edwarda I. Staršího. Její sestra Edgith se stala manželkou Oty I. Zaznamenal to i "Kosmas" v I, 19: "Ota, syn císaře Jindřicha, pojal za choť Edgidu, dceru krále anglického." Adiva je pravděpodobně totožná se Střezislavou. Tím byla dána českému Vojtěchovi slovanská matka. Protože jde o výmysl, není slovanský rod jmenován. - O datu úmrtí Slavníka napsal M. Lutovský (2005, s. 48, 49): "Slavník zemřel v roce 981 (podle Kosmovy kroniky), známe ovšem i denní datum. V nekrologiu břevnovského kláštera je totiž tato událost kladena k 18. březnu. Pramen sice vznikl až ve druhé polovině 12. století, pisatel však jistě čerpal z nějakého staršího spisu, vzniklého v době ještě živých vzpomínek na zakladatele kláštera [míněn Vojtěch] a na jeho otce [Slavníka]." - Denní datum je pravděpodobně vymyšleno, aby bylo ukázáno na otce Slavníkovy manželky Adivy (tj. Střezislavy), jímž byl anglický král Edward I. Starší. Dne 12. března má totiž svátek Edward, Eduard.

D. Třeštík o příbuzenství Slavníkovců s Otóny napsal (ĎaS 1997, č. 3, s. 7): "Slavníkův rod pocházel zřejmě od jakéhosi neznámého Bořivojova bratra. Jeho otec si vzal ženu z rodu tzv. starších Babenberků, a tím se stal (přes matku Jindřicha I. ,Ptáčníka') příbuzným Otónů.' Z babenberského rodu však nejspíše pocházel také magdeburský arcibiskup Adalbert, jemuž byl pak Vojtěch svěřen do péče na studiích."

D. Třeštík k příbuzenství Slavníkovců s Otóny napsal (1997, s. 422- 424): "Slavník byl ale také zároveň příbuzným Jindřicha II. Bruno píše, že Slavník ,se dotýkal v pokrevní linii králů. Králi Jindřichovi, jehož se dnes, práva (či zákony) dávajícího, obávají národy, byl blízkým příbuzným (nepos). Míněn je zde evidentně Jindřich II. (1002-1024) a ne Jindřich I. (919-936). Vyplývá to zřetelně z kontextu." […] "Pro Jindřicha I. mluví jen doslovná interpretace nepos jako ,vnuk'. Vnukem Jindřicha II. by Slavník samozřejmě být nemohl, protože byl mnohem starší než král. Pokud by měl být vnukem Jindřicha I., znamenalo by to, že Jindřich dal svou dceru slovanskému knížeti v Čechách. To je ale vyloučené." […] "Pro svého syna Otu nepovažoval Jindřich za dobrou žádnou jinou nevěstu než dceru z královského rodu, kterou mu opatřil až z daleké Anglie. Bylo by tedy absurdní předpokládat, že by v této vysoké sňatkové politice mělo své místo i nějaké bezvýznamné knížátko z Čech." - "Příbuzenství Slavníka s Liudolfovci v přímé linii přichází sotva tedy v úvahu; Bruno určitě přeháněl. Muselo by jít o příbuzenství zprostředkované některým ze vznešených rodů v říši, spřízněným s Liudolfingy, kterých byla celá dlouhá řada..." [...] "Zatím byly navrženy jen dvě možnosti... Tomkova, spojující Slavníkova otce s Liudolfingy v nepokrevní linii (přes sestru manželky Jindřicha, syna Jindřicha I.) a druhá, předložená D. Borawskou, která má tu přednost, že vysvětluje Brunonovo ,proximus nepos' poukazem na příbuzenství pokrevní. Podle Borawské byl Slavníkovým příbuzným magdeburský arcibiskup Adalbert, o němž víme, že pobýval na Libici a biřmoval Vojtěcha, jenž byl později k němu, do Magdeburku, poslán do škol. Adalbert zřejmě pocházel z rodu tzv. starších Babenberků, nazývaných též Popponi, kteří byli příbuznými Liudolfingů, protože z jejich rodu pocházela nejspíše matka Jindřicha I. Hathui (Hatwig). Mohli bychom tedy předpokládat, že Slavníkův otec si vzal někdy ve dvacátých letech 10. století... nějakou Babenberkovnu. Vadí tu ovšem skutečnost, že tehdy o žádných stycích Babenberků s Čechami nevíme." […] "Na druhé straně má však předpoklad příbuzenství s Babenberky jednak tu přednost, že vysvětluje Brunonovo zdůrazňování příbuzenství ,v pokrevní linii' a také že osvětluje Slavníkovu ,saskou orientaci'. Dostali bychom tedy asi následující celkovou představu o příbuzenských svazcích Slavníkovy rodiny: Slavníkův Slavníkův otec, snad totožný s ,comesem Vokem', zemřelým roku 968, si vzal někdy po roce 920 neznámou Babenberkovnu a s ní měl syna Slavníka, jenž se pak okolo roku 950 oženil s dcerou (nebo sestrou) kouřimského knížete (Radslava?). 'Přemyslovcem' byl již Slavníkův otec, který mohl být synem nějakého neznámého bratra Bořivojova nebo jeho sestry. ,Slavníkovci' by tedy byli vedlejší větví Přemyslovců. Mohla by to být ona knížata sedící původně na Budči, s nimiž se střetl Spytihněv. Vysvětlovalo by to také jinak nepříliš jasný Brunonův komentář k povraždění Vojtěchových bratří: 'Nehledej daleko příklad, v téže pokrevní linii zabil nejsvatějšího Václava vlastní bratr.' Slova ,v téže pokrevní linii' nemají smysl, vztáhneme-li je na Václava a Boleslava. Jak jinak než pokrevně by měli být příbuzní bratři? Bruno chtěl zřejmě říci, že k bratrovraždě došlo v té (téže, eadem) ,pokrevní linii' rodu, z něhož pocházel vrah Vojtěchových bratří, tj. Boleslav II. - na rozdíl od jiné pokrevní linie téhož rodu, ,slavníkovské' odnože Přemyslovců." Jméno Liudolfovci můžeme často nahradit jménem Otoni. Uveďme si část jejich rodokmenu: Liudolf, saský hrabě (†866) → syn: Ota I., saský vévoda (818-912) → syn: Jindřich I. Ptáčník, saský vévoda (912-936) a král východofranský (919-936) → syn: Ota I. král a císař římsko-německý 936-973). - Jindřich I. získal pro svého syna Otu dceru Edvarda I. Staršího jménem Edita. Její sestru Adivu získal tzv. Václav pro svého syna Slavníka (tj. Zbraslava).Vok je zřejmě domácí podoba takového jména (Vojislav?), které užíval Boleslav I., než přijal jméno Boleslav, což mohlo být roku 968. V té době se tvořila přemyslovská zakládací pověst a bylo třeba vytvořit přemyslovského Romula a Rema. Spytihněv byl Mojmírovec, syn Rostislava a Ludmily. Byl Bořivojem a Svatoplukem vyhnán ze Staré Kouřimi (tehdy zvané Dowina) za Vltavu a hlavním jeho sídlem se stala Budeč. Ta je pojmenována podle Budka. Jméno Budek je domácká podoba jména, které po určitou dobu bylo jméno Rostislava. Roku 995 nebyli zavražděni žádní Vojtěchovi bratři, jde o pozměněná jména těch osob, které skončily násilnou smrtí v době bojů Slavníkovců s Přemyslovci o moc.

Slavník se vůbec nemusel podobat Jindřichovi I. Ptáčníkovi. "Kosmas" vymyšlenou podobou chtěl možná jen ukázat na příbuznost Slavníkovců s Otony. Aby se podobal Slavník Jindřichovi, muselo by dojít k tomuto: Liudolf by se podobal svému bratrovi Jindřichovi I. Ptáčníkovi. A tato Liudolfova a Jindřichova podoba by se přenesla na Liudolfovu vnučku Biagotu a od ní na Slavníka.

Brunova věta, že Slavníkova žena dala muži příležitost hřešit ne s jednou, ale s mnoha ženami, je možná nadsazená. Bruno možná ukazuje na to, že jedna Slavníkova žena měla více jmen.

K těmto tvrzením viz následující kapitoly.

49C7. CO SE DOZVÍDÁME O STŘEZISLAVĚ, TJ. O ADIVĚ, Z PÍSEMNÝCH PRAMENŮ

Uveďme, co znamenají jména, s nimiž se v souvislosti se Střezislavou setkáme. Jméno Eduard, Edvard znamená podle M. Knappové mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. Fr. Kopečný vysvětluje (1974, s. 58) u jména Edgar část Ed- jako štěstí, blaho (majetek) a u hesla Eduard, Edvard část -vard jako strážce. - Jméno Elgiva, Elfgifa je podle M. Knappové vykládané (s. 369) např. jako ,vznešený dar'. - Význam jména Adiva, Adilburg nevykládá ani Fr. Kopečný, ani M. Knappová. Vykládají pouze jména podobná, která mohou, ale také nemusí etymologicky se jménem Elfgifa a Adiva souviset. Jméno Adéla, podobající se jménu Adiva, vysvětluje Fr. Kopečný (s. 31) jako vznešené (urozené) postavy. M. Knappová vysvětluje (s. 320) jméno Adéla, Adléta a také Adelaida, Adelhaida jako bytost ušlechtilá, vznešených způsobů, postavy; je však už ve staré němčině Adala ,významného původu', ž. tvar přídavného jména adal (dnes německy edel, ušlechtilý'..." a jména Adelína, Adelina, Adelinda vysvětluje jako ušlechtilost, vznešenost. Jméno Adelana znamená podle M. Knappové (s. 320) ,ušlechtilost, vznešenost'.- Jméno Adalbert podle M. Knappové (s. 120) znamená vznešený, skvějící se přednostmi, urozený. Fr. Kopečný jméno Adalbert vysvětluje (s. 31) skvějící se přednostmi (původem). Vojtěch tedy nemusel při biřmování dostat jméno Adalbert po magdeburském arcibiskupu Adalbertovi, ale po své matce Adivě.

R. Pražák napsal o Adilburze (Legenda o utrpení sv. Vojtěcha Sanctus Adalpertus, 1988, s. 193, pozn. 1): "Jméno Vojtěchovy matky uvádí Kosmas I, 28: Střezislava. Adilburk bývá vysvětlováno jako biřmovací jméno. Jen jako hypotézu lze uvést, s odkazem na charakteristiku Vojtěchovy matky v Brunově legendě, kap. 1, že autor Passio ji převedl do středohornoněmčiny: erat nobilissima – adelgeborene – adilburc." Domnvám se, že část Adil- odpovídá jménu Adiva. 

Podívejme se, jak charakterizují Slavníkovu ženu a Slavníka písemné prameny. (V různých překladech téhož pramene bychom mohli podtrhávat jiná slova.) Canapariova legenda Est locus jméno Slavníkovy manželky neuvádí. Napsal v kap. 1 mj.: "...Slavník, vynikající čestností a bohatstvím... velmi bohatý zlatem a stříbrem… věrný strážce božího zákona." [...] "Vzal si [Slavník] manželku hodnou svého rodu a dokonalou ušlechtilostí mravů..." […] "Pro tyto a podobné ušlechtilé vlastnosti, které oba projevovali, ctili je urození a bohatí..." - Bruno v Nascitur purpureus flos o Vojtěchově matce píše, ale nejmenuje ji (nejmenuje ani otce) (kap. 1 z ): "V českých zemích se zrodí nádherný květ, z vznešených rodičů ještě vznešenější syn, zlaté jablko vyrůstalo z ušlechtilých ratolestí..." [...] "Vojtěchův otec byl vznešený a velmi mocný... majetek rozlehlý... dostatek pozemských statků..." […] "Matka Vojtěchova byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená... projevovala krásně svou ušlechtilost... jako strážkyně bratra..." I v poslední kapitole (34) legendy Nascitur užil Bruno slova, ukazující na Adivu, Střezislavu, Edwarda, Adalberta: ušlechtilou, skvějí se, skvějící, střežili, stráží. - Verše o utrpení svatého Vojtěcha Slavníkovu manželku rovněž nejmenují. Uvádějí o ní mj. toto: "...v bohatství svém byl [Slavník] věrný... mocný původem svým... Tento blažený muž [Slavník] si šťastnou ženu vzal za choť, / která rodem a mravy i ctí mu podobna byla." - "Kosmas" o Slavníkovi a jeho manželce napsal (I, 27): "...bohatý statky světskými... ochrana vdov a sirotků." […] "...dokud, žil, šťastně žil [latinský citát]." - V I, 28 konstatoval: "Roku... 987. Zemřela Střezislava, ctihodná matka svatého Vojtěcha [není v latinském textu Adalberta?] a paní Bohu milá, hodná slout i být matkou tak velikého a svatého syna."

V první staroslověnské legendě o sv. Václavu (minejní redakce) legendista pětkrát užije jméno Abrahám. "Pane (a) Bože, Ježíši Kriste, požehnej (svým) požehnáním tomuto dítěti [tzv. Václavovi], neboť tys požehnal všem svým spravedlivým: Abrahámovi i Izákovi i Jákobovi..." - "A Bůh mu [tzv. Václavovi] vložil do srdce takovou myšlenku, aby vystavěl kostel zasvěcený svatému Abrahámovi." - "I nadešel den svatého Abraháma, jemuž se ten blahoslavený zasliboval..." - "A uložili ho v kostele svatého Abraháma, který sám (Václav) vybudoval..." - "Bůh ať dá pokoj jeho [Václavově] duši v lůně Abrahámově, Izákově a Jákobově..." Podle M. Knappové (2015, s. 119, 120) znamená jméno Abrahám otec množství, vznešený otec. Je slovy vznešený otec ukázáno na Václavovu snachu (Slavníkovu manželku) Střezislavu, tj. Adivu? Jméno Jákob znamená opět podle M. Knappové (s. 195) ten, kdo se drží za patu, přeneseně druhorozený. A tzv. Václav byl druhorozený syn Ludmily, prvním byl Spytihněv. Byl i druhorozeným synem Bořivoje, prvním byl Vratislav.

V II, 1 skryl Gallus Vratislava I. za polského Vladislava Heřmana a informace o nejmenované manželce Vladislava Heřmana mohou být skutečně informace o manželce Vratislava I. Jméno Drahomíra může být legendisty vymyšleno: "Chlapec Boleslav [III. Křivoústý] se narodil v den svátku svatého krále Štěpána, jeho matka však záhy poté onemocněla a v noci na Narození Páně zemřela. Tato žena konala zejména před svou smrtí milosrdné skutky ve prospěch chudých a vězňů a vlastními prostředky vykupovala mnohé křesťany ze židovského zajetí. Po její smrti se kníže Vladislav [Heřman], protože byl vyčerpaný, nemocný na nohy a měl malého chlapečka, oženil se sestrou císaře Jindřicha III., dříve manželkou uherského krále Šalomouna, s níž nezplodil žádného syna, jen tři dcery. Jedna z nich se provdala za muže na Rusi, druhá přikryla svoji hlavu svatým závojem, třetí si vzala nějakého muže z vlastního rodu." [...] "Polský kníže Vladislav, spřízněný manželským poutem s římským císařem, zvítězil nad Pomořany..." Polský Vladislav je zde u Galla manželkou spřízněn s Jindřichem III. Znamená to, že Vratislav měl za manželku sestru (nebo jinou příbuznou) Jindřicha I.? Proto se Vojtěch podobal Jindřichovi I.? Je zde u Galla za třetí dcerou skryta Slavníkova manželka Střezislava, o níž Bruno v Nascitur purpureus flos napsal, že pocházela ze slavného slovanského rodu?

Gallus skrýval za polským Boleslavem III. Křivoústým českého Boleslava I. a za Vladislavem Heřmanem českého Vratislava I. Můžeme tedy zde některé informace o Boleslavovi Křivoústém a Vladislavu Heřmanovi vztáhnout na česká knížata? Má jméno Štěpán znamenající věnec dávaný vítězi, sdělit, že český Boleslav I. byl v bojích vítězem? Můžeme dát do souvislosti Gallova slova, že se Vladislav Heřman, tj. český Vratislav I., oženil se sestrou Jindřicha III. s následujícími Brunovými slovy o Slavníkovi (Nascitur purpureus flos): "...byl vlastním vnukem krále Jindřicha..." Nemohlo by však jít o Jindřicha III. a muselo by jít o nějakou neznámou dceru Jindřicha I. Z druhého manželství (manželka je sestra nebo jiná příbuzná se saským panovníkem) se Vratislavovi narodí tři dcery. Někteří historikové se domnívají, že manželka knížete Slavníka Střezislava byla dcerou Vratislava I. Vztahují se právě na Střezislavu Gallova slova: vzala si nějakého muže z vlastního rodu? Můžeme ztotožnit tuto Gallem zmíněnou třetí dceru s ženou, o níž jako o Vojtěchově matce (Slavníkově manželce) napsal Bruno: "Vznešená matka byla ze slavného slovanského rodu..."

49C8. CO SI MYSLÍ O STŘEZISLAVINĚ PŮVODU HISTORICI

O Vojtěchově matce Střezislavě napsal J. Sláma mj. toto (1987, s. 442, 443): "Slavníkova manželka je sice vzpomínána již v nejstarších vojtěšských legendách, avšak bez uvedení jména. To znají až prameny mladší, které uvádějí dvě: Adilburk a Střezislava. Zatímco první je doloženo pouze jedenkráte [v legendě Sanctus Adalpertus]..., druhé se objevuje častěji... Problém dvojího pojmenování jedné a téže osoby řeší historické bádání např. tak, že jméno Adilburk považuje za biřmovací... Střezislavino slovanské jméno čteme především v pramenech sepsaných na českém území. Poprvé ho uvádí Kosmas ve stručném analistickém záznamu jejího úmrtí v roce 987..." - "Velmi mnoho dohadů bylo již historiky vysloveno o Střezislavině původu. Ten legendisté shodně označují za vznešený. Podle Bruna pocházela ze slavného rodu slovanského... Slůvko ,slovanského' bylo v pozdním opisu pořízeném v Čechách nahrazeno označením ,českého'. Mezi badateli téměř všeobecně převládá názor, že Střezislava byla Přemyslovna. Na příbuzenské vztahy mezi Slavníkovci a Přemyslovci se zdají ukazovat některé údaje v legendě Kristiánově... a snad i skutečnost, že po smrti Střezislavy [987], která patrně byla posledním poutem mezi oběma rody, došlo mezi nimi ke zjevnému nepřátelství. O Střezislavě dále víme již pouze to, že měla šest synů: Soběslava [u "Kosmy" Soběbor], Spytimíra, Pobraslava, Pořeje, Čáslava a Vojtěcha." Slovo vznešený zřejmě ukazuje na část Adil- ve jménu Adilburk. - Ze zde jmenovaných šesti osob byli syny Slavníka a Střezislavy pouze Soběslav a Vojtěch. Legendisté a "Kosmas" nemohou přiznat, že na Libici byli zavražděni Vojtěchovi kněží, tak je nazvou Vojtěchovými bratry a "Kosmas" jim přidělí jména. Jde o pozměněná jména vládců, kteří zahynuli v bitvách nebo byli zavraždění za bojů Slavníkovci s Přemyslovci o moc. - J. Sláma přeceňuje důsledek Střezislaviny smrti, protože nezná skutečné příčiny nenávisti mezi Přemyslovci a Slavníkovci.

D. Třeštík o Střezislavě napsal (1997, s. 421, 422): "Zdánlivě jasný se zdá být původ jeho [Slavníkovy] manželky Střezislavy. Ta je převážnou částí historiků považována za Přemyslovnu. Ve skutečnosti však o ní víme jen to, co říká Bruno, že byla ,ze slavného slovanského rodu, velmi urozená'. Kristián, jehož musíme považovat za syna Boleslava I., sice oslovuje Vojtěcha, syna Střezislavy, jako ,nepos carissime', což by znamenalo ,nejdražší synovče' za předpokladu, že Střezislava byla sestrou Boleslava I. a Václava, to však nelze považovat za průkazné. Nepos mohlo ve středověké latině znamenat ,vnuk, synovec, strýc', tak ,příbuzný' vůbec. Dodatečnou oporu pro přemyslovský původ Střezislavy by bylo možno spatřovat ve zprávě I. staroslověnské legendy, že Václav (a Boleslav)měli čtyři sestry, které jejich rodiče provdali do různých knížectví. To je však dodatkem českého redaktora společné předlohy ruských recenzí I. staroslověnské legendy z druhé poloviny 11. století, v původní verzi toto tvrzení nebylo." […] "...nabývá na významu Dalimilovo tvrzení, že Střezislava pocházela z rodu kouřimských knížat. Dalimil píše: / 'Druhý, svatý Vojtěch, ten také mnich bieše, / otec jeho jmě Slavník jmieše, matka jeho Střezislava bieše, / sestřenec knězi zlickému bieše.' / ,Sestřenec' se tu zcela jasně vztahuje na Vojtěcha a ne na Slavníka, což znamená, že Střezislava byla podle Dalimila sestrou kouřimského knížete, jehož Dalimil jinde nazývá Radslav. Shodovalo by se to i s Brunonem, který nepochybně Střezislavin původ znal. Napsal, že byla ,ze slavného slovanského rodu'. Pokud by tímto rodem bývali byli Přemyslovci, neopominul by Bruno nepochybně připomenout, že pocházela z rodu světce Václava, a tím spíše by vyzdvihl skutečnost, že byla světcovou sestrou. Příbuzenství mezi rodinami předků Slavníka a předků Václava, na něž naráží Kristián, muselo být mnohem staršíhio data, příbuzným Bořivojovy rodiny musel být již Slavníkův otec či matka." Rozeznávám dva Kristiány, Kristiána pravého, který byl synem Boleslava I. a je totožný se Strachkvasem, a Kristiána falešného (jímž byl biskup Heřman), autora tzv. Kristiánovy legendy. - Boleslav I. měl za manželku Biagotu, dřívější manželku tzv. Václava. S oběma dohromady mohla mít Biagota 4 dcery. - Střezislava nepocházela ze slavného slovanského rodu, byla totiž dcerou anglického krále Edwarda I. Staršího. - Slavník byl totožný se Zbraslavem, byl tedy Václavův syn. A Slavníkovci bojovali po onemocnění Boleslava II. s Přemyslovci o moc. Došlo i na vraždy. Bruno (nikoliv však Bruno z Querfurtu), autor vojtěšských legend, byl totožný s Boleslavem III. Ryšavým a neměl zájem tzv. Václava jakkoliv pozitivně propagovat.

M. Lutovský o Střezislavině původu napsal (2005, s. 47, 55): "Historické bádání dosud dospělo ke dvěma možnostem, z nichž – jak už to bývá – je velmi obtížné jednoznačně volit. Podle V. V. Tomka šlo o nepokrevní příbuzenství přes sestru snachy Jindřicha I., polská historička D. Borawská uvažovala o příbuzenství pokrevním, a to přes rod Babenberků; z něho totiž pocházel magdeburský arcibiskup Adalbert, který při návštěvě Čech biřmoval Vojtěcha a u nějž pak Vojtěch v Magdeburku studoval. Slavníkův otec by se tak musel oženit s nějakou neznámou Babenberkovnou. V obou případech jde samozřejmě o pouhé domněnky." "Střezislava patrně nebyla Přemyslovnou..."

M. Lutovský v hesle Radslav napsal mj. toto (2006, s. 40): "Historku neúspěšného Radslavova odboje proti knížeti Václavovi a jeho následné poddání se přemyslovské moci zmiňuje už legenda Kristiánova, avšak bez uvedení Radslavova jména. Z Dalimilova údaje ,sestřenec knězi zličskému bieše', vztahující se nejspíše ke sv. Vojtěchovi, vyplývá příbuzenský vztah Slavníkovců a kouřimských vládců." [...] "Podle jednoho z výkladů by Vojtěchova matka Střezislava mohla být Radslavovou sestrou." Sestřenec je syn sestry, synovec. V době, kdy Václav válčil, vládl ze Staré Kouřimi on. Václavovou sestrou byla podle falešného Kristiána Přibyslava. Václavovým synovcem byl Boleslav, syn staršího Václavova bratra Vratislava. Ve skutečnosti byl Václav (vládnoucí od počátku své vlády ze Staré Kouřimi nebo až tam byl možná zahnán Boleslavem, když se stal Boleslavovým podkrálíčkem) byl otcem Slavníka, tj. Zbraslava.

V publikaci Přemyslovci. Budování českého státu je o Střezislavě uvedeno mj. (2016, s. 552): "V nejstarší literatuře byla Střezislava považována za sestru sv. Václava, ale tato hypotéza je nepravděpodobná z chronologického hlediska. Později se do popředí dostaly teorie považující Slavníka za člena vedlejší větve Přemyslovců, pocházející ještě z předbořivojského období (D. Třeštík). V poslední době však bylo postupně vyvráceno použití titulu dux Soběslavem na mincích (Z. Petráň, L. Polanský) a zpochybněna relevantnost Kosmovy zprávy. V této souvislosti vystupuje do popředí domněnka V. Ryneše, že Střezislava byla sestrou Boleslava II. Tato varianta příbuzenského vztahu vyhovuje z chronologického hlediska a neodporuje žádné z pramenných zmínek." Přestože se nedomnívám, že Střezislava byla dcerou Boleslava I., uvedu indicii, která by to podporovala. Předpokládejme, že dcery anglického krále Edwarda I. Staršího Edith, provdaná za Otu I., a Adiva (Elfgifa), provdaná za Boleslava I., by měly ryšavé vlasy a po nich je měli někteří jejich potomci. Ota III. byl vnukem Edith a měl u Galla (I, 6) přízvisko Ryšavý, Boleslav III. Ryšavý byl by synem Adivy. (Domnívám se, že Boleslav III. byl synem Biagoty a ta nebyla totožná s Adivou.)

49C9. DENÁRY, KTERÉ MOHOU SOUVISET S ADIVOU

Zd. Petráň v hesle Adiva (Elfgifa) napsal (2019, páté vydání, s. 23, 24): "...dcera anglického krále Edwarda Staršího (899-925) a sestra krále Athelstana (925-939). Podle P. Radoměrského byl uzavřen dynastický sňatek mezi Adivou a Boleslavem II. (972-999) zprostředkovaný pravděpodobně knížetem Václavem. Odrazem tohoto sňatku byl výrazný anglosaský vliv na české denáry ve druhé polovině 10. století. Synem Adivy mohl být Boleslav III. (999-1002, 1003-37?). Jméno Adiva je uvedeno v písemných pramenech a bylo také některými numismatiky čteno v opisech dvou typů českých denárů Boleslava II. P. Radoměrský ztotožňuje Adivu s Emmou, jeho názor však nebyl všeobecně přijat. Později se někteří badatelé přiklonili k názoru, že se mohlo jednat o dvě různé ženy. K problematice Adivy se nověji vyjádřili Z. Petráň a L. Polanský. Někteří současní historici a numismatici (např. D. Třeštík, V. Klíma a L. Polanský) se k existenci Adivy na přemyslovském dvoře 10. století staví skepticky." Domnívám se, že kníže tzv. Václav přivezl nevěstu pro svého syna Zbraslava, tj. Slavníka.

Za manžela sestry anglické Edity je uváděn i Ludvík z Turgau, který pocházel z burgundské královské rodiny.

Můj názor je, že Adiva se stala manželkou Slavníka.

Roku 1995 Zd. Petráň na s. 28 napsal: "Důkazem přítomnosti anglické princezny na českém knížecím dvoře měl být, mimo... severské vlivy na domácích mincích, ten typ denáru, který nese jméno ADIVEA." A na s. 33 k nim napsal: "...jsou tyto ražby [s opisem ADIVEA] numismatiky řazeny na přelom 3. a 4. čtvrtiny 10. století." - K dalším sedmi denárům Zd. Petráň napsal (1995, s. 34, 35): "Jméno ADIVA, a tentokrát zcela jasné, se objevilo na několika českých denárech díky poslednímu velkému nálezu, odkrytému roku 1970 v Hradci Králové." […] "V opise reverzu vidíme zcela jasné slovo ADIVA. - Líc mincí nese jméno Boleslavovo, které se však na všech 7 exemplářích dost liší, je různě zkomoleno..." […] "Spojíme-li opisy líce a rubu, dostaneme: Boleslavs dux – Praga civitas Adiva. Jméno eventuální manželky na konci opisu může naznačovat její místo v knížecí rodině. To už je samozřejmě jen hypotéza." […] "V současně uznávané chronologii českých denárů by však tato ražba patřila někam na konec vlády Boleslava II., ne-li vůbec mezi jeho denáry poslední – tedy těsně před rok 999." Boleslav II. však byl zřejmě už roku 994 Slavníkovci zavražděn.

Zd. Petráň (1995, s. 36): "Pro hypotézu Radoměrského Elfgify – Adivy hovoří některé prameny anglické. Její prokazatelná stopa však končí okolo roku 930 na dvoře Jindřicha I. při svatbě Oty I. Její cesta do Čech není zatím prokázána, ale vysvětlila by severské náměty na denárech Boleslava II." Denáry vydané Boleslavy nemají u jména Boleslav pořadové číslo I, II, III.

Zd. Petráň denáry se jménem Adiva zařazuje časově takto (1998, s. 123, 124): "Jméno Adivy (Adivei) se objevuje na dvou typech denárů. Prvým je Radoměrského byzantizující typ s opisem ADIVEA. ...patří mezi skupinu ,mezilehlých' typů, které mohly vzniknout kdykoli po skončení ražby staršího řezenského a před zahájením frízského typu s úzkou rukou. Protože lze toto období odhadnout do let 962-980, anglosaské Elfgivě by bylo v tomto časovém rozmezí 52-60 let." - "Druhým typem se jménem ADIVA jsou denáry úzká ruka/kaplice z hradeckého nálezu... patří spíše... do let cca 978-982. Pak by bylo Adivě 63-67 let." […] "Z jakého důvodu by však kníže umisťoval její jméno do opisu mincí? U příležitosti jejího skonu jako posmrtné? Takové ražby však v této době nejsou známy a ani později v českém mincovnictví nemají tradici."

L. Polanský ve své rigorózní práci napsal (2009, s. 39): "Specifickou charakteristikou českých mincí z přelomu tisíciletí je uvedení jména mincmistra a mincovny v opise na rubní straně denáru. Jedná se o výjimečný jev pro celé kontinentální mincovnictví. Srovnatelnou situaci nalézáme pouze v anglosaském prostředí, odkud jsme tento zvyk spolu s ikonografickými vzory převzali." A s. 41: "Pozoruhodná jsou jména vyskytující se v anglických opisech objevených na českých denárech – Anei a Elfzige – doplněná na lícních stranách mincí jménem anglosaského krále Ethelreda II. Otázkou je, proč se opisy z anglosaských mincí objevují na ryze českých denárech? Dokazuje to přítomnost anglosaských mincmistrů či jen řezačů želez (tvůrců razidel) a nebo je to pouze projev napodobování anglosaských vzorů? Ač byly vysloveny všechny tyto hypotézy, žádná z nich nenabyla nad ostatními vrchu. Obecně přijímaným závěrem je, že na české ražby na konci 10. století, pro kontinent zcela atypicky, působil silný vliv ostrovního mincovnictví."

Domnívám se, že denáry se jménem Adiva nechal razit Slavníkovec Soběslav. Ten se cítil být českým knížetem a tak možná přijal jméno Boleslav. Mince se jménem Boleslav tedy razili čtyři čeští panovníci: tři Přemyslovci a jeden Slavníkovec (Přemyslovec z vedlejší větve). - Přiřazení některých denárů k Soběslavovi nebo Boleslavovi II. činí obtíže. Svědčí o tom již název práce L. Polanského: Soběslav nebo Boleslav? K spornému přiřazení denárů typu Cach 160, 161 (2007). Přitom může jít o denáry, které dal razit Slavníkovec Soběslav, když přijal jméno Boleslav. Pokud by již Slavník přijal jméno Boleslav a razil mince se jménem Adiva, musel by zemřít později než roku 981. Pokud mince razil v samém závěru své vlády již Boleslav I., což je velmi pravděpodobné, pak mince se jménem Boleslav razili celkem čtyři čeští vládci, nikoliv tři (nepočítám Boleslava Chrabrého).

Adiva byla dcerou Edwarda I. Staršího (978-1013) a sestrou Edmunda I. (939-946). Vnukem Edmunda I. byl Ethelred II. (978-1013). Ethelred II. tedy vládl mj. v době, kdy v Čechách bojovali o moc Slavníkovec Soběslav, syn Adivy, a Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý. Kvůli příbuznosti Adivy a Ethelreda II. se zřejmě v Čechách razily denáry se jménem Ethelreda. L. Polanský napsal (2011, s. 236): "Pozoruhodná jsou jména vyskytující se v anglických opisech objevených na českých denárech – Anei a Aelfzige – doplněná na lícních stranách mincí jménem anglosaského krále Ethelreda II." A jména Anei a Aelfzige jsou jména mincmistrů. L. Polanský uvádí (s. 241): "O anglosaském původu jména Aelfzige není pochyb, původ jména Anei či Angi je sice díky nejistému čtení problematický, ale vztah k anglickému království je evidentní.

49C10. CO ZNAMENAJÍ JMÉNA EDITA A ADIVA?

Podle M. Knappové znamená jméno Eduard, Edvard (2015, s. 162) mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. Fr. Kopečný vysvětluje (1974, s. 58) u jména Edgar část Ed- jako štěstí, blaho (majetek) a u hesla Eduard, Edvard část -vard jako strážce.

O významu jména Edita napsala M. Knappová (2015, s. 366): Edita... vykládá se jako bohatá, šťastná válka (boj). Fr. Kopečný vysvětluje význam jména Edita takto (1974, s. 58): "První složka je táž jako ve jméně předchozím [Edgar]; druhá, staroangl. gýth, odpovídá staroseverskému gunnr, gudr ,válka, boj'..." O části Ed- ve slově Edgar Fr. Kopečný napsal: "První složkou je staroangl. éad ,štěstí, blaho (majetek)', jemu odpovídá starosaské ód; staroněm. ót je druhou složkou staroněm. kleinót (doslova tedy ,malé štěstí'), převzaté do češtiny jako klenot." Význam jména Edita se zčásti shoduje s význmem jména jejího otce Edwarda.

Význam jména Adiva, Adilburg nevykládá ani Fr. Kopečný, ani M. Knappová. Vykládají pouze jména podobná, která mohou, ale také nemusí etymologicky se jménem Elfgifa a Adiva souviset. Jméno Adéla, podobající se jménu Adiva, vysvětluje Fr. Kopečný (1974, s. 31) jako vznešené (urozené) postavy. M. Knappová vysvětluje (2015, s. 320) jméno Adéla, Adléta a také Adelaida, Adelhaida jako bytost ušlechtilá, vznešených způsobů, postavy. Fr. Kopečný napsal (1974, s. 31, 32): "...je však už ve staré němčině Adala ,významného původu', ž. tvar přídavného jména adal (dnes německy edel, ušlechtilý')..." a jména Adelína, Adelina, Adelinda vysvětluje jako ušlechtilost, vznešenost. Význam jména Adiva se pravděpodobně ani zčásti neshoduj s významem jména jejího otce Edwarda. Adiva však získala jméno Střezislava nebo Luigarda (Fr. Kopečný,1974, s. 95: stráž lidu), a to se významem zčásti shoduje s významem jména Edward.

49C11. BYLA SLAVNÍKOVOU MANŽELKOU ADIVA (ELFGIFA, STŘEZISLAVY)?

Vojtěchova matka, dcera anglického krále Eduarda I. Staršího, se jmenovala Elfgifa, Adiva, Adilburk. Její jméno (Adiva) nebo část jejího jména (Elf-, Adil-) znamená vznešený. Její syn Vojtěch přijal jméno Adalbert, což znamená podle M. Knappové (2015, s. 120) vznešený, skvějící se přednostmi, urozený. - Později možná přijala jméno Střezislava, pokud nejde o jinou ženu.

Zd. Petráň napsal o Elfgitě následující věty vycházející z názoru P. Radoměrského (1995, s. 27, 28): "Vyšel z dosud nevysvětleného výrazného anglosaského vlivu na české denárové ražby v poslední čtvrtině 10. století. Poukázal zejména na to, že podobnost mezi českými a anglosaskými ražbami nespočívá v jejich obrazech, ale že na českých mincích jsou dokonce jména anglických mincmistrů, která se v okolních zemích nevyskytovala. Tento izolovaný vliv se dosud nedařilo objasnit jako důsledek obchodních styků. Radoměrský proto nabídl možnost vysvětlit tento úkaz dynastickými vztahy." - "Poukázal na svatbu nejstaršího syna Jindřicha Oty, pozdějšího římského císaře, která se konala roku 929 v Quedlinburku nebo 930 v Mohuči. Ota I. si tu bral Edith, jednu ze sester anglického krále Athelstana (925-939), které přicestovaly z daleké Británie. Druhá mladší dívka jménem Elfgita, která přicestovala také, se podle anglosaského kronikáře Ethelwerda provdala za jakéhosi ,krále nedaleko Jupiterových hor'. Také dva další prameny, kronika Wiliama Malmesburského a Historia monasterii Croylandensis Ingulpho adscripta, uvádějí, že mladší Edgithina sestra byla provdána ,za knížete nedaleko Alp' a ,velkého knížete Jindřichova dvora'. Podle Radoměrského se Otovy svatby účastnil i kníže Václav a odvezl si následně s sebou do Čech mladší Edgithinu sestru Elfgifu jako nevěstu pro svého synovce Boleslava II. Důkazem přítomnosti anglické princezny na českém knížecím dvoře měl být, mimo již zmínění severské vlivy na domácích mincích, ten typ denáru, který nese jméno ADIVEA. Tento jmenný tvar by měl být kontinentální formou původního jména Elfgify. Radoměrský jej nalezl v oslavné básni na Otu I. gardensheimské abatyše Hrotsuity Gesta Oddonis z druhé poloviny 10. století, která se jako další pramen o mladší sestře Edgith zmiňuje." - Rakušan W. Hahn podle Zd. Petráně učinil následující (1995, s. 29): "Upozornil na to, že prvou manželkou Konráda Burgundského byla Adelana... Adelana mohla být podle Hahna onou mladší sestrou Edgith. Zároveň položil otázku, zda nemohla vystupovat v Čechách jako Adiva." Z názoru W. Hahna převezmeme jenom to, že snad můžeme ztotožnit jména Elfgifa – Adiva – Adelana.

Provdání Alfgify/Adivey do Čech odmítal D. Třeštík. Napsal k tomu mj. toto (1997, s. 467): "...žádná Adivea v Čechách 10. století neexistovala. Jediným dokladem její existence je jméno Adivea, které se Radoměrský domníval číst na denárech Boleslava II. Toto jméno a nic jiného dovoluje spojovat anglosaskou Adivu s domnělou českou Adiveou." Jméno, které čte Radoměrský jako Adivea, lze podle D. Třeštíka číst jako Boleslav. Navíc podle něho, není na minci zobrazena hlava ženy, ale hlava Krista.

Domnívám se, že Adiva byla manželkou Slavníka. Když se jejich syn Soběslav zmocnil s pomocí Boleslava Chrabrého vlády, přijal jméno Boleslav? (Na části Čech a Moravy však vládl druhý "Kosmův" předák, tj. Boleslav III. Ryšavý.) Razil tento Boleslav (Slavníkovec Soběslav) denáry se jménem Adiva protože se chlubil, že jeho matka pocházela z anglického královského rodu? - M. Lutovský napsal o smrti Slavníka (2005, s. 48, 49): "Slavník zemřel v roce 981 (podle Kosmovy kroniky), známe ovšem i denní datum. V nekrologiu břevnovského kláštera je totiž tato událost kladena k 18. březnu. Pramen sice vznikl až ve druhé polovině 12. století, pisatel však jistě čerpal z nějakého staršího spisu, vzniklého v době ještě živých vzpomínek na zakladatele kláštera [M. Lutovský míní Vojtěcha] a na jeho otce [tj. Slavníka]." Datum 18. března je zřejmě vymyšleno. Autor jím chtěl ukázat na otce Slavníkovy manželky Adivy, jímž byl anglický král Edward I. Starší. A právě dne 18. března má svátek Eduard, Edward.

Bruno na jméno Elfgifa ukazuje slovem vznešená matka. Bruno v první kapitole legendy napsal slova: vznešených rodičů, vznešenější syn, otec byl vznešený. Ve vydání roku 1969 je na s. 134 vznešena [Vojtěchova] matka. Canaparius napsal: vznešeného manželství. A "Kosmas" v I, 28 napsal, že Vojtěcha král vyznamenal vznešenou službou. Vojtěchovi věnoval roucha, což můžeme chápat jako dary. Že měla Slavníkova manželka významný původ, to sdělili legendisté takto: Bruno v Nascitur napsal: "Matka Vojtěchova byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená..." Canaparius o Slavníkovi napsal: "Vzal si manželku hodnou svého rodu..." Biskup Heřman v Quatuor immensi napsal, že se Slavníkovi jeho manželka rovnala rodem. Slova o urozenosti Slavníkovy manželky nemusí ukazovat na její jméno, ale mohou být pouhým konstatováním pravdy. Canaparius napsal, že Slavníkova manželka byla dokonalá ušlechtilostí, že byli ctění pro své ušlechtilé vlastnosti, že se manželům narodil mezi šlechetnými syny Vojtěch. Bruno o Slavníkově manželce napsal, že projevovala svou ušlechtilost.

Autor legendy Passio s. Adalperti martyris napsal: "Svatý Vojtěch zrozený z předního slovanského rodu, z otce Slavníka a matky Adilburky..."

Legendisté a kronikář "Kosmas" připomenou skrytě, že otcem Slavníkovy manželky byl anglický král Edward, otevřeně však anglický původ Vojtěchovy matky nepřiznají. Lepší bude, když český světec bude mít, když už nenapíšou českou, tak alespoň slovanskou matku. Proto Bruno napsal, že Vojtěchova matka byla ze slavného slovanského rodu (překlad 1969, s. 134).

V popisu charakteru a chování Slavníka "Kosmas" ukazuje na jeho tchána anglického krále Edwarda I. Staršího slovy ochrana (vdov) a šťastně (žil). Adiva byla přejmenována na Střezislavu, přičemž část Střezi- ukazuje rovněž na Edwarda. Stejně tak je tomu u Luitgardy (jak je také nazvána Slavníkova manželka), jejíž jméno podle Fr. Kopečného (1974, s. 95) znamená stráž lidu. Jméno Edward podle M. Knappové totiž znamená (2015, s. 162): mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. - Z břevnovského nekrologia je známo, že Slavník zemřel 13. března (981). Datum je možná vymyšleno, aby opět bylo ukázáno na Edwarda, neboť 13. března mají Edwardové svátek.

49C12. BYLI A SLAVNÍK A ADIVA (TJ. STŘEZISLAVA) ZAVRAŽDĚNI?

P. Charvát a J. Sláma o Slavníkovi napsali (1992, s. 9). "Zemřel, jak uvádí sice až ve 12. století kronikář Kosmas, v roce 981 a to nejspíš 18. března..." M. Knappová uvádí (2015, s. 104), že 18. března má svátek Eduard. Ten den totiž zemřel anglický král Eduard II. Mučedník. Narodil se cca 962 a vládl v letech 975 až do své smrti roku 978. Datum 18. března sice neukazuje na Eduarda I. Staršího (cca 870 – 17. 7. 924), otce Slavníkovy manželky Elfgify/Adivy/Střezislavy, ukazuje však na jméno Edward. - Skutečně zemřel Slavník 18. března nebo den a měsíc jeho úmrtí někdo zfalšoval, aby tím spojil Slavníka s Edwardem?

Canaparius v kap. 25 o vraždění Slavníkovců napsal: "...ten nejbezbožnější národ, k němuž byl nucen se vrátit, spáchal k nenávisti k jeho jménu [Vojtěchovu] hrozný zločin. Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho rodiče, lidi urozené a proslulé, bratry i syny bratrů, muže i nevinné ženy, všechny odsoudili k nejukrutnější smrti; i jejich hradiště zpustošili ohněm a mečem, všechen jejich majetek uchvátili." Nešlo o nenávidění Vojtěchova jména, šlo o to, že Vojtěch se podílel na zavraždění Boleslava II. Možná byl hlavním iniciátorem.

M. Lutovský o Canapariovu líčení napsal (2005, s. 36): "Pro naše účely je pochopitelně důležité i Canapariovo líčení zániku Vojtěchova rodu, kdy ,ten nejbezbožnější národ, k němuž byl nucen se vrátit, spáchal v nenávisti k jeho jménu hrozný zločin. Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho rodiče, lidi urozené i proslulé, bratry i syny bratrů, muže i nevinné ženy, všechny odsoudili k nejukrutnější smrti: i jejich hradiště zpustošili ohněm a mečem, všechen jejich majetek uchvátili. Ale jeden z jeho bratrů byl v době, kdy se tahle hanebnost doma udála, mimo dům na císařské výpravě s Boleslavem, knížetem polským. Kníže ho pro lásku k svatému bratru utěšoval velkými sliby a přátelskou podporou" "Kde k násilnému aktu došlo, legendista nevypráví. Jan Canaparius a stejně tak autor následující legendy Bruno z Querfurtu český místopis neznali, na půdu Čech nikdy nevstoupili – pro popisování Vojtěchova života v legendistickém duchu tyto znalosti ani nepotřebovali. Jediné místo v Čechách, o němž měli povědomí, byla Praha – sídlo vládce Čech, biskupská metropole a významné centrum mezinárodního obchodu."

Slova urozené, proslulé a majetku by mohla ukazovat na Adivu, dceru Edvarda I. Staršího. Na Boleslava III. může ukazovat slovo oheň. "Kosmas" skrýval Boleslava III. mj. pod Krásou nebo na něho ukazoval slovem krása. J. Rejzek u hesla Krása napsal mj. (2015, s. 343): Psl. *krasa znamenalo původně si {lesk, červeň, barva ohně.}. Užití slov Krása, krása bylo ukázáním na Boleslavovo přízvisko Ryšavý/Rudý. Jako první možná použil tuto hříčku sám Boleslav III. v Životě Metodějově, který napsal v době, kdy už nebyl knížetem.

Pokud by bylo zavraždění Slavníka a Adivy (tj. Střezislavy) skutečně reakcí Boleslava III. na zavraždění Boleslava II. Slavníkovci (Vojtěchem), muselo by se tak stát až nejdříve roku 994, kdy byl Boleslav II. zavražděn. Nemohl by platit "Kosmův" údaj (I, 27), že Slavník zemřel roku 981 a zřejmě údaj (I, 28), že roku 987 zemřela Střezislava. Nebo k vraždě (pokud byli vůbec zavražděni) Slavníka a Adivy došlo před zavražděním Boleslava II.?

Bylo zavraždění Adivy (tj. Střezislavy), pokud k němu skutečně došlo, podnětem jejímu synu Soběslavovi, který se snad s pomocí Boleslava Chrabrého stal českým knížetem rovněž se jménem Boleslav, aby razil mince se jménem Adiva (tj. Střezislava)? A nebylo tedy jméno Adiva na denárech výhružkou Přemyslovcům?

"Kosmas" popsal charakter Boleslava II. tak, že by nebylo divu, kdyby Slavníka a jeho manželku Adivu zavraždil. V I, 32 napsal: "Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějším, ale k přemoženým slitovníkem nejmilostivějším a zvláštním milovníkem míru. Největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost železa než lesk zlata; v jeho očích se žádný schopný muž neznelíbil a nikdy se mu neschopný nezalíbil, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný." Na tomto jeho charakteru se mohla podepsat to, že byl raněn mrtvicí. Považoval za nepřátele i Slavníkovce? Domnívám se, že ano.

49C13. JAK HISTORICI ŘEŠÍ BRUNOVU INFORMACI, ŽE SE SLAVNÍK DOTÝKAL POKREVNÍ LINIE KRÁLŮ

O vztahu Slavníka k Jindřichovi píše M. Lutovský (2005, s. 46): "Legendista Bruno z Querfurtu... píše, že se Vojtěchův otec ,rodem dotýkal pokrevní linie králů a jako nejbližší vnuk se podobou blížil králi Jindřichovi...'" [...] "Uvažovalo se o obou stejnojmenných králích z rodu Liudolfovců, Jindřichovi I. i Jindřichovi II. Vzhledem k přítomnému času, který legendista použil, je poměrně právem upřednostňován Jindřich II. ... Ani v jednom případě nelze uvažovat o příbuzenství přímém." [...] "Přímá linie příbuzenství je tedy nejspíše Brunovým výmyslem." D. Třeštík (1997, s. 422): "Pro Jindřicha I. mluví jen doslovná interpretace nepos jako ,vnuk'." D. Třeštík se doslovné interpretaci vyhýbá a Vojtěchova otce Slavníka nazývá Jindřichovým blízkým příbuzným.

D. Třeštík vidí původ Slavníkovců takto (1998, s. 84): "Slavníkův rod pocházel zřejmě od jakéhosi neznámého Bořivojova bratra. Jeho otec si vzal ženu z rodu tzv. Starších Babenbergů a tím se stal (přes matku Jindřicha I. ,Ptáčníka') příbuzným Ottonů. Z babenberského rodu však nejspíše pocházel také magdeburský arcibiskup Adalbert, jemuž byl Vojtěch svěřen do péče na studiích. Vojtěchova matka Střezislava (Adilburc?) pocházela z rodu kouřimských knížat, sesazených Boleslavem I." - Slavníkovým (tj. Zbraslavovým) otcem byl Václav. Adilburc byla Adiva, dcera anglického krále Edwarda I. Staršího. Možná je s ní totožná i Střezislava. Ze Staré Kouřimi byl vyhnán Spytihněv (tj. Strojmír). Po něm odsud spravoval část Čech Bořivoj (pokud nevládl z jiného hradiště Kolínska nebo Kouřimska), po Svatoplukově přímém ovládání Čech nebo části Čech odsud vládl možná Vratislav a jako poslední tzv. Václav. Žádný Rad(i)slav neexistoval. Boleslav sesadil tzv. Václava.

J. Sláma napsal (2010, s. 185): "Poněvadž mocný saský rod Liudolfovců, k jehož významným osobnostem náležel Jindřich I. i Jindřich II. [1002-1024] pocházející z jeho vedlejší větve, byl přes Arnulfovu dceru Juditu (babičku zmíněného Jindřicha II.), jež byla manželkou Jindřicha, bratra slavného krále a císaře Oty I. [936-973], spřízněn i s bavorským rodem Liutpoldovců, rozšiřuje se možnost Slavníkova [†981] příbuzenství i tímto směrem..."

Gallus za polským Vladislavem Heřmanem českého Vratislava I. A v II, 1 o Vladislavovi napsal: "Chlapec Boleslav [III. Křivoústý] se narodil v den svátku svatého krále Štěpána, jeho matka však záhy... zemřela." [...] "Po její smrti se kníže Vladislav [Heřman], protože... měl malého chlapečka, oženil se sestrou císaře Jindřicha III,., dříve manželkou uherského krále Šalamouna, s níž nezplodil žádného syna, jen tři dcery. Jedna z nich se provdala za muže na Rusi, druhá přikryla svoji hlavu svatým závojem, třetí si vzala nějakého muže z vlastního rodu." [...] "Polský kníže Vladislav, spřízněný manželským poutem s římským císařem..." Můžeme tyto Gallovy věty spojit s následujícími Brunovými slovy o Slavníkovi (Nascitur purpureus flos): "...byl vlastním vnukem krále Jindřicha..." Nemohlo by však jít o Jindřicha III. a muselo by jít o nějakou neznámou dceru Jindřicha I. Z druhého manželství (manželka je sestra nebo jiná příbuzná se saským panovníkem) se Vratislavovi narodí tři dcery. Někteří historikové se domnívají, že manželka knížete Slavníka Střezislava byla dcerou Vratislava I. Vztahují se právě na Střezislavu Gallova slova: vzala si nějakého muže z vlastního rodu? Můžeme ztotožnit tuto Gallem zmíněnou třetí dceru s ženou, o níž jako o Vojtěchově matce (Slavníkově manželce) napsal Bruno: "Vznešená matka byla ze slavného slovanského rodu...?"

Všechny údaje o polském Vladislavovi se jistě netýkají českého Vratislava. Může se k němu vztahovat otonský Jindřich (nikoliv však III.) a rovněž to, že si jeho dcera vzala muže z vlastního rodu. Připusťme že si vzala Slavníka. Zatímco Vratislavovým předkem byl Bořivoj, Slavníkovým předkem byl možná Slavitah. Jejich společným předkem by potom byl Wistrach. Tím netvrdím, že Gallovy informace (případně alespoň některé) se nevztahují k polskému Vladislavovi.

D. Vrána o předcích Slavníka napsal (2016, s. 97, 98): "Příbuzným Liudolfinů byl také [vedle Biagoty, jak se D. V. domnívá] druhý pražský biskup Vojtěch, o jehož otci Slavníkovi praví sv. Bruno z Querfurtu, že se svým původem dotýkal královské linie, neboť byl blízkým příbuzným krále Jindřicha... Biskup Vojtěch byl zároveň po jednom z rodičů přemyslovského původu. Dosvědčuje to Kristián, bratr českého knížete Boleslava II., když mu připomíná, že pochází ze stejného rodu... Oslovuje ho přitom: pontifex inclite et nepos carissime. Slovo nepos lze vyložit s ohledem na chronologii buď jako synovec, nebo blízký příbuzný. Na toto příbuzenství naráží i sv. Bruno, když při vraždění Vojtěchových bratří na Libici říká, že Boleslav úskočně zabíjí příbuzného..., a poznamenává, že není třeba chodit pro příklad daleko, když ve stejné pokrevní linii zavraždil svatého Václava vlastní bratr... Podle Rýmované kroniky české byl Vojtěch synem sestry zličského knížete: Druhý svatý Vojtěch, ten také mnich bieše. / Otec jeho jmě Slavník jmějieše, / matka jeho Střezislava bieše, / sestřěnec kněziu zlickému bieše. (V poznámce č. 25 D. V. uvádí: "Stěží byl bratrem Vojtěchovy matky kouřimský kníže, který bojoval se sv. Václavem, jak míní Steinhübel 2005, 268. Ten musel být o generaci starší a mohl tak být nanejvýš jejím otcem.") Z toho vyplývá, že z rodu Přemyslovců pocházel jeho otec Slavník. (V poznámce č. 26 k tomu D. V. poznamenává: "Informace se někdy zpochybňuje. Z kroniky je zřejmé [je míněna kronika tzv. Dalimila], že se její autor pohyboval v okolí Libice a mohl tak zaznamenat místní tradice, které odjinud neznáme.) Z pramenů se zdá, že Vojtěchova rodina byla pražským knížatům velmi blízko. V částečné shodě s názory Jána Steinhübela se domníváme, že Slavník byl nejspíše synem Boleslava I." (V poznámce 27 na téže straně D. V. dodává: "Steinhübel 2005, 262, Steinhübel 2011, 119. Nepředpokládáme ovšem, že Slavník byl synem Boleslava I. a Adivy, nýbrž Boleslava I. a Biagoty.") Slavník byl synem Biagoty a tzv. Václava. Biagota byla Václavovou ženou, než byl tzv. Václav uklizen do kláštera a stal se bratrem mnichem. Tehdy se Biagota stala obrazně Václavovou sestrou a zakrátko ženou Boleslava I.

Na s. 98 (2016) D. Vrána dospěl k slavnému Slavníkovu předkovi přes Biagotu: "Vyjděme z předpokladu, že [Biagota] pocházela z ekkehartovské linie, nejspíš jako dcera Ekkeharta, který zemřel v roce 936. Znamenalo by to, že Boleslav I. si vzal za manželku praneteř Jindřicha I. Ptáčníka z nevládnoucí větve rodu Liudolfingů. Jejím synem je Slavník, který by se tak skutečně dotýkal královské linie, co by potomek Ekkerhartovců a praprasynovec Jindřicha I. Ptáčníka. Předpokládáme přitom také, že jejími dětmi byli Boleslav II., Dobrava a možná také Mlada a Vladivoj." Někteří numismatici a historici soudí, že Biagota byla manželkou Boleslava II. - Domnívám se, že Biagota mohla být nejdříve ženou knížete tzv. Václava, matkou Zbraslava. Poté, když tzv. Václav odešel do kláštera nebo po jeho smrti, stala se ženou Boleslava I. Potom mohli pravý Kristián (pozdější Boleslav III.) a Vojtěch pocházet z téže krve po Biagotě. Nemohla být Biagota starší sestrou (pro niž však nemám žádný důkaz) Konráda Červeného, který pomáhal Čechům v bitvě u Lechu 955?

Anonymní legenda o utrpení sv. Vojtěcha Sanctus Adalpertus začíná větou: "Svatý Vojtěch zrozený z předního slovanského rodu, z otce Slavníka a matky Adilburky." Část Adil- se podobá jménu Adiva. Střezislavino jméno Adilburk je považováno za jméno biřmovací, což ale nelze dokázat.

49C14. VZTAH SLAVNÍKOVCŮ K SASKU. PROJEVUJE SE I V ARCHITEKTUŘE KOSTELŮ

Protože Slavníkovým otcem byl tzv. Václav, začněme jím. Tzv. Václav opustil dosavadní orientaci Přemyslovců na Bavorsko a přiklonil se k Sasku. Tento vtah byl upevněn tím, že tzv. Václav měl za manželku Biagotu, vnučku Liudolfa, což byl bratr Jindřicha I. Ptáčníka.

To, že Slavník měl za manželku Adivu, sestru manželky Oty I. (936-973), tj. Editu, byly dcery anglického krále Edwarda I. Staršího. To, že Slavník a Ota I. byli švagři a přes své matky byli tedy Soběslav a Vojtěch s Otou II. bratranci, bylo důležitým pojítkem mezi Slavníkovci a Ottony. - M. Lutovský a Zd. Petráň napsali (2005, s. 48): "Vztahy Slavníka k církevnímu prostředí Saska jsou na druhé straně pravděpodobné – vedle možné saské analogie ke kostelní stavbě na libickém vnitřním hradě sem patří především Vojtěchovo biřmování arcibiskupem Adalbertem a jeho studia v katedrální škole v Magdeburku." Ota I. a jeho manželka Edith, Vojtěchův strýc a Vojtěchova teta, dostali od Jindřicha Ptáčníka Magdeburg jako věno. V té době bylo obvyklé, že Češi studovali v Řezně. - Za vyvrcholení konfliktu mezi Boleslavem a tzv. Václavem, v době, kdy tzv. Václav byl již Boleslavovým subregulem, prvním mezi staršími, vyslal Ota I. vojsko na pomoc tzv. Václavovi. Po popravě tzv. Václava, otce Otovy švagrové (manželky Slavníka), Boleslav s Otou 14 let válčil.

Vojtěch se po zvolení biskupem vydal za Otou II., který byl tehdy v Itálii, aby od něho převzal odznaky svého biskupského úřadu. - D. Třeštík napsal (2004, s. 298, pozn. 76): "[Kosmas I, 28] tvrdí, že sv. Vojtěch byl takovým oblíbencem císaře Oty II., že měl právo mu v Cáchách, zřejmě při svátečních korunovacích, vsazovat korunu na hlavu." Tato obliba zřejmě vyplývala z toho, že Ota II. a Vojtěch (a také Soběslav) byli po matkách bratranci.

Orientace Slavníkovců na Sasko se projevovala i v architektuře jimi postavených sakrálních staveb. A. Merhautová a P. Sommer o slavníkovských kostelích napsali (2002, s. 145, 146): "Potřeba budovat nové kostely vedla v průběhu 10. století ke vzniku na svou dobu pozoruhodných kamenných monumentů, jejichž podobu oblivnilo jak sousedství velkomoravské říše (princip rotundy), tak sousedství karolínské a otonské říše (podélné, především klášterní chrámy)." - "Velmi zajímavou kapitolu ve vývoji české architektury druhé poloviny 10. století představuje stavebnictví rodu Slavníkovců ve východní části středních Čech." "...[avšak] většina nových chrámů byla jednoduchými dřevěnými budovami..." […] "Mezi sakrálními stavbami, které vznikly z jejich iniciativy, zcela chybějí rotundy. V rodovém hradě v Libici nad Cidlinou vznikl jednolodní chrám se severním a jižním anexem, které se otvíraly dvojitými arkádami do východní části lodi. Na východě byl kostel ukončen krátkým obdélným východním závěrem s apsidou. Užiti anexů otvírajících se do lodi svědčí o ovlivnění saskými příklady. Jiné dva kostelíky jednoduché jednolodní dispozice s východními apsidami vznikly na slavníkovských hradištích v Malíně u Kutné Hory a v nedalekých Vrbčanech. Snad až v době po pádu Slavníkovců v roce 995 vznikl podélný jednolodní kostel s východní apsidou situovaný na ostrožně s. Jiří u Kouřimi, tedy nedaleko významného hradiště Stará Kouřim u Kolína." Roku 995 nebyli zavražděni Vojtěchovi bratři. Na Libici byli zavražděni Vojtěchovi benediktini.

49C15. KDO BYL SLAVNÍKOVEC SOBĚSLAV. STAL SE ČESKÝM KNÍŽETEM?

Historici se domnívají, že o Soběslavovi se můžeme dozvědět jenom ze skrovných zpráv Dětmara a "Kosmy" a dále z opisů jím vydávaných mincí. Jenomže u "Kosmy" byl jedním ze dvou předáků, když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem. "Kosmas" dal Soběslavovi i jméno Mutina a další informace o Soběslavovi můžeme tedy získat z "Kosmova" líčení činů Mutiny. Dále máme ještě mince, které vydával pod jménem Boleslav, přinejmenším ty mince, kde uvedl i jméno své matky Adivy.

Soběslav byl synem Slavníka (Zbraslava) a jeho manželky Adivy, dcery anglického krále Edwarda Staršího. Byla možná totožná se Střezislavou. Soběslav možná jakožto kníže přijal jméno Boleslav, "Kosmas" mu dal jména V/Unislav, Soběbor a Mutina.

O Slavníkovci Soběslavovi písemné prameny sdělují minimum informací. Dětmar se zmiňuje o jeho smrti na nejmenovaném mostě, zřejmě mostě přes hradní příkop, v září roku 1004, když s okupačními vojsky Boleslava Chrabrého utíkal z Pražského hradu. Dětmar však možná vylíčil vyhnání Vladivoje, třebaže ho nazval Soběslav. Mohlo to být také Vladivojovo původní jméno. "Kosmas" nechává Soběslava, pokud jej ztotožníme se Soběborem, zavraždit roku 995 na Libici.

Domnívám se, že Soběslava můžeme zařadit do doby, o níž "Kosmas" píše, že vládli předáci. V době, kdy nemohl Boleslav II. vládnout svým tělem nebo po jeho smrti (ať už byla přirozená nebo šlo o vraždu), ucítili Slavníkovci možnost, stát se pány Čech. Kdyby platil seniorát, tak by Soběslav jako příslušník vedlejší větve Přemyslovců možná byl oprávněným kandidátem na knížecí stolec.

Bratr Boleslava II. Konrád Ota, totožný s pravým Kristiánem, se Strachkvasem, s Boleslavem III. Ryšavým, byl v době nástupnické krize benediktinským mnichem Kristiánem a synové Boleslava II. Jaromír a Oldřich byli zřejmě ještě mladí.

V I, 27 "Kosmas" napsal o Slavníkovi, Soběslavově otci: "V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost předáků." Ve Slavníkově domě byli, i když ne mnohdy zároveň, dva předáci: Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec, který byl dříve pravým Kristiánem ("Kosmovým" Strachkvasem), později předákem možná se jménem Konrád a ještě později Boleslavem III. Ryšavým. Soběslav byl na Libici doma a Přemysovec tam možná pobýval v době, kdy byl benediktinem (pravým) Kristiánem (možná Kristinem) a později tam zavraždil Vojtěchovy benediktiny (Pět bratří) a Vojtěcha.

Boleslav Chrabrý možná Soběslava dosadil na knížecí stolec. Počítal zřejmě s tím, že bude jeho poslušným vazalem. Jenomže pravý Kristián zřejmě opustil klášter, zbavil Slavníkovce Soběslava moci, zavraždil (nebo nechal zavraždit) Vojtěcha a jeho benediktiny (Pět bratří).

Přemyslovcům se podařilo dosáhnout toho, že o těchto krvavých událostech se nedostalo nic do písemných pramenů. Nepodařilo se jim však zničit všechny mince, které prozrazovaly, že Soběslav byl knížetem. Mince s titulem dux, Soběslavův portrét s vínkem/korunou/diadémem a mince s krátkým mečem či dýkou a s orlem (ať už orel symbolizoval cokoliv). K tomu viz zde kapitolu Mince ražené Slavníkovci.

Je zpochybňován názor, že mezi mincemi raženými Slavníkovcem Soběslavem je i mince s nápisem ZAIZALAUS DUX LIUBICENSIS. Stejně tak je zpochybňován i pouhý nápis DUX bez LIUBICENSIS. Je však možné, že Soběslav přijal jméno Boleslav a razil mince pod tímto jménem, některé z nich i s nápisem ADIVA, čímž se chlubil, že jeho matka byla sestrou anglického krále. Byl tedy Soběslav českým knížetem, možná dosazeným Boleslavem Chrabrým, ale neschváleným českým sněmem? Vr. Vaníček o titulu dux napsal (2014, s. 28): "...titul dux může označovat jak vládce, tak velmože nebo jen vojenského velitele." Nebo jméno Boleslav přijal Slavník a on razil mince se jménem manželky Adiva? A Soběslav jméno Boleslav nepřijal, protože v tu dobu mohl být Boleslavem jenom Boleslav Chrabrý?

Pokud je Soběslav skutečně na některých denárech zobrazen s korunou, může to svědčit o tom, že se Soběslav stal skutečně českým knížetem. P. Charvát k mincím se zobrazením Seběslava s korunou napsal (2004, s. 166): "V rané středověké Evropě nacházíme korunované hlavy pouze na mincích císařů římských a byzantských a ovšem také na hlavě Boleslava Chrabrého, vládce Polska." P. Charvát si nepředstavuje, že Soběslav se mohl knížetem stát, a proto pokračuje větou: "Ambice pána tří – pardon, teď už jen dvou – okresů zřejmě neznaly mezí." Dnešní historici se domnívají, že Slavníkovci ovládali Kolínsko, Poděbradsko, Kutnohorsko a Čáslavsko. Podle P. Charváta měli Slavníkovci nejdříve přijít o Čáslavsko.

Soběslavův pokus být českým knížetem měl zřejmě krátké trvání. Roku 1000 se zřejmě zmocnil Pražského hradu a roku 1002 byl z něho vyhnán. Po čase Boleslav Chrabrý dopomohl na český knížecí stolec Vladivojovi. Boleslav Chrabrý byl již poučen a Boleslava III. odvezl do Polska, nechal ho oslepit a poslat do kláštera. Poučil se i Vladivoj, přijal Čechy v léno od Jindřicha II. To bylo možná pro Boleslava Chrabrého velké zklamání. Vladivoj se možná upil, ale nebylo by divu, kdyby byl zavražděn.

"Kosmas" v I, 29 slibuje Strachkvasovi (tj. pravému Kristiánovi, tj. Boleslavu III. Ryšavému) místo biskupa. Domnívám se, že "Kosmas" zamlčuje, co za to Vojtěch chtěl. Domnívám se, že Slavníkovci mohli opravdu nabízet Strachkvasovi místo biskupa, ale za to že chtěli jeho souhlas, že se Soběslav stane knížetem v Čechách. Vojtěch možná pošilhával po funkci arcibiskupa.

Boleslav Chrabrý pravděpodobně dosadil Soběslava na český knížecí stolec (část Čech však dále ovládal Boleslav III. Ryšavý).

"Kosmas" věšel informace o Soběslavovi na Mutinu. V III, 23 napsal: "...v téže jizbě byli jati Vnislav, Domaša a dva synové Mutinovi..." Sděluje nám "Kosmas", že Soběslav měl dva syny?

Poté když "Kosmas" vylíčil smrt Mutiny, tj. Soběslava, a Božeje, tj. Vojtěcha, líčí masakr, ke kterému následně došlo. Při něm byli podřezáni nožem synové Mutinovi, tj. Soběslavovi. Stejným způsobem byl zavražděn syn Vlastislavův, tj. Spytihněvův, Durynkem, tj. Václavem.

Že v době nemoci Boleslava II. začali vládnout dva předáci, a to Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec původním jménem Konrád nebo Konrád Ota (pozdější pravý Kristián), a že se oba stali českým knížetem pod stejným jménem Boleslav III., to naznačil "Kosmas" jménem Tritri. Na Wikipedii je uvedeno: "Název Tatry pravděpodobně pochází z praslovanského slova Tritri, což znamená skála či skalní štíty. Další možností je odvození od keltského slova tamtra (hnědý či tmavý)." OVĚŘIT. U Lutterera? - "Kosmas" v I, 33 nechává Boleslava II. dávat před smrtí rady svému stejnojmennému synovi. (Ve skutečnosti byl Boleslav II. zavražděn, takže před smrtí žádné rady nedával. Boleslav III. Ryšavý byl ve skutečnosti mladším bratrem Boleslava II.) Pořadová čísla Třetí obou knížat jsou skryta do jednoho slova, do slova Tritri, což naznačuje, že oba vládli v jedné (ve stejné) době. Protože by bylo vhodnější k jednomu Boleslavovi přiřadit pořadovou číslovku Třetí a k druhému Boleslavovi pořadovou číslovku Čtvrtý, použil "Kosmas" číslovky třikrát a čtyřikrát. V textu je použito i slovo předáků.

Jak Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý, tak Slavníkovec Boleslav III. razili mince. V případě Přemyslovce šlo o mince frízského typu. V případě Slavníkovce to byly mince mající vzor v mincích anglických, mince ethelredského typu. Slavníkovc Boleslav III. razil také mince se jménem své matky Adivy, totožné pravděpodobně se Střezislavou.

49C16. POPISUJÍ DĚTMAR A "KOSMAS" VYHNÁNÍ SLAVNÍKOVCE SOBĚSLAVA Z PRAŽSKÉHO HRADU?

Dětmar popisoval v VI, 12 (9) vyhnání Slavníkovce Soběslava z Pražského hradu a jeho následnou smrt na útěku z něho. Událost klade do roku 1004. Líčení je však napsáno tak, že ve skutečnosti poskytuje informace o vyhnání z Hradu a smrt Vladivoje. Smrt Soběslava vylíčil Dětmar jakožto smrt Boleslavova zetě, přičemž na tomto místě jméno Soběslav neuvedl. - Blíže viz zde kapitolu Byl Vladivoj vyhnán...?

Vyhnání Soběslava z Pražského hradu vylíčil "Kosmas" v I, 36, přičemž toto vyhnání klade do roku 1002. Zavraždění Soběslava vylíčil v III, 23 jakožto smrt Mutiny a tu přiřadil k událostem, které se staly roku 1108.

O tom, jak se Boleslav Chrabrý zmocnil Pražského hradu, snad píše "Kosmas" v I, 35: "Co se tyto věci dály v Čechách, kníže Měšek přitáhl se silnou mocí polskou, udeřil na hrad Prahu a po celá dvě léta, totiž roku... 1000 a roku... 1001, jej držel. Ale hrad Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal nezastrašen a nedobytný. V téže době však kníže Měšek poslal posly k císaři, nabízeje a slibuje mu nesmírné peníze za to, dá-li syna knížete Boleslava, jménem Oldřicha, jenž byl v císařově moci, spoutati a vsaditi do vězení." Držel Boleslav Chrabrý Pražský hrad prostřednictvím Slavníkovce Soběslava, kterého učinil na sobě závislým českým knížetem? A zůstal Vyšehrad věrný Boleslavu III. Ryšavému?

S pomocí Boleslava Chrabrého ovládali Čechy dva vládci. Prvním byl Slavníkovec Soběslav, vnuk Václava, ten pravděpodobně nebyl přijat za knížete českým sněmem, a druhým byl Vladivoj, možná syn Vojtěcha a pravnuk tzv. Václava.

Když Dětmar a "Kosmas" líčí vyhnání Poláků z Pražského hradu, líčí Dětmar možná vyhnání a zabití Vladivoje (i když ho pojmenuje Soběslav) a "Kosmas" líčí vyhnání Soběslava. Soběslav byl vyhnán dříve, "Kosmas" píše o roku 1002, Vladivoj byl vyhnán později, Dětmar píše o roku 1004. Dětmar nechá při útěku z Pražského hradu zabít Vladivoje (i když ho nazve Soběslav), a Soběslava nechá zabít Boleslavem III. Ryšavým, nejmenuje ho, pouze o něm píše jako o Boleslavově švagrovi. "Kosmas" nechává zabít Soběslava Boleslavem III., ale jmenuje ho Mutina.

K názoru, že Dětmar při vyhnání Soběslava a Poláků z Pražského hradu roku 1004 a "Kosmas" při líčení stejné události roku 1002 mají ve skutečnosti na mysli vyhnání (Dětmar možná i smrt) Vladivoje, mě vede to, že "Kosmas" nechal Soběslava zabít pod jménem Mutina před zabitím Vojtěcha pod jménem Božej.

Historici věřící, že Dětmar i "Kosmas" líčí vyhnání Poláků a Soběslavo porovnávají z tohoto pohledu text Dětmarův a "Kosmův". Protože Dětmar žil líčené události časově blíže, tak věří spíše jemu.

D. Třeštík takto porovnal Dětmarovo a "Kosmovo" líčení vyhnání Poláků z Pražského hradu (1997, s. 462): "...obojí líčení se v zásadě shoduje v dějové osnově, liší se však v konkrétních údajích, zejména pokud jde o jednající osoby. Kosmas vůbec neví, že výpravu vedl Jindřich II. a připisuje ji celou českému knížeti, kterým je Oldřich, zatímco u Dětmara je jím Jaromír. Hradem, z něhož český kníže podniká pochod na Prahu, je u Kosmy Dřevíč, u Dětmara Žatec; podle Kosmy jsou Poláci v noci překvapeni troubením a voláním Oldřichova bojovníka vloudivšího se do hradu, podle Dětmara je vyděsilo zvonění z Vyšehradu; ke konečnému boji došlo podle obou na mostě při zadní bráně na Opyši."

Ke "Kosmově" I, 36 se vyjádřil M. Wihoda v poznámce 268 na straně 226 v Kronice Čechů (2011): "Kosmovy časové souřadnice jsou ovšem zmatené. Kníže Jaromír (a nikoliv Oldřich) se vrátil do Prahy na konci léta 1004 (a nikoliv 1002) a vládl do roku 1012, kdy byl svržen a vyhnán bratrem Oldřichem. O zrak byl Jaromír připraven až v roce 1034." O zrak nebyl Jaromír připraven zřejmě nikdy.

Domnívám se, že to, že za nějakou osobu skryl osobu jinou, naznačuje "Kosmas" slepci. A ve vylíčení této události máme slepce Měška (slepec, to je význam jeho jména) a Jaromíra. V I, 34 je již oslepen Boleslav III. Ryšavý.

Na nejmenovaného Boleslava III. Ryšavého "Kosmas" možná ukazuje slovy postrašil, strach, ze strachu, strachu, protože ho "Kosmas" skryl i za Strachkvase. Na Boleslava možná ukazují i slova bez kalhot, protože tato slova užil "Kosmas" i při volbě Lance biskupem nebo knížetem, přičemž za Lance skryl pozdějšího Boleslava III.

Protože Slavníkovec Soběslav byl možná vnukem Václava, napsal "Kosmas" k porážce Poláků (tj. s Poláky kolaborujících Slavníkovců) tato slova: "...což se stalo z podivného dopuštění Božího a z [podivného?] přispění svatého Václava." Přispění Václava by bylo podivné, neboť by pomáhal protivníkovi svého vnuka (Václav > Slavník (tj. Zbraslav > Soběslav).

"Kosmas" užíval pojmenování Poláci i pro kolaboranty s Poláky, tj. i pro Slavníkovce. A právě "Kosmas" při tomto líčení vyhání Poláky. Nevyhání ve skutečnosti Slavníkovce? Tím nevylučuji, že ve vojsku vyháněném z Hradu nebyli i skuteční Poláci. Boleslav Chrabrý (předknížecím jménem Měšek?) na Pražském hradě tehdy vůbec asi nebyl.

"Kosmas" Soběslava nejmenuje na žádném místě své kroniky. V III, 23 Boleslav III. Ryšavý nechá zabít Soběslava, "Kosmas" však tuto informaci pověsil na Svatopluka a na Mutinu. K roku 995 "Kosmas" vyjmenovává vládce, kteří přišli o život v bojích o moc mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Soběslav je zde pojmenován Soběbor.

49C17. "KOSMAS" DAL SLAVNÍKOVCI SOBĚSLAVOVI JMÉNO MUTINA

Předem zdůrazňuji, že nepopírám viditelnou vrstvu událostí líčených v citovaných kapitolách, ale že mě zajímá vrstva skrytá. Nezajímá mě například, co učinil kníže Svatopluk (1107-1109), ale zajímá mě, co učinila postava za ním skrytá, tj. Boleslav III. Ryšavý.

Co znamená jméno Mutina? J. M. Pražák, Fr. Novotný a J. Sedláček uvedli (reprint 1999, s. 856) v hesle mūtātiō: "...změna, proměna, záměna: rerum m. státní převrat; m. officiorum C vzájemné úsluhy; mutationis cupido T dychtění po převratu." U infinitivu mūtō uvádějí autoři mj. tyto významy: zaměňovat, vyměňovat, přemístit. "Kosmas" tedy pro Soběslava vytvořil pravděpodobně úmyslně takové jméno, aby z něho samého vyplývalo, že je vymyšlené. A Slavníkovci z hlediska Přemyslovců opravdu usilovali o státní převrat. - I. Lutterer, R. Šrámek při vysvětlování toho, jak vzniklo místní jméno Olomouc, přesněji části -mouc, původně -múc, napsali (2004, s. 194): "...souvisí s mútit ,hlučet', které je obsaženo i v MJ Mutná ,hlučná řeka', Moutnice ,ves lidí Mutenových', ve stč. OJ Mutimír, Mutěj apod." - Místní jména na Moravě a ve Slezsku od L. Hosáka a R. Šrámka uvádějí (2020, s. 107, 108) v heslech Mutěnice a Mutišov mj. toto: "MJ: příp. -ice k OJ Mutina, to domácká podoba některého ze složených OJ s komponentem Mut-, o němž v. Mutišov, a odvozena příp. -ina..." […] "Původní OJ Mutina a MJ Mutinice musíme předpokládat proto, že odvození z OJ *Mutěn není hláskově možné..." - OJ Mutiš: k psl. mƍtiti, stč. mútiti, ,moutit, betrüben' [zarmoutit, rmoutit], bylo původně buď jméno nesložené... jako byla nesložená jména Mutěj,Mutina, Mutyně, nebo hypokor. zkratka k Mutimír..." První zpráva o Mutěnicích je z roku 1368.

V III, 4 "Kosmas" o Mutinovi napsal: "...kníže Břetislav... pojav stranou Mutinu, syna Božova, svého pobočníka a důvěrníka... a řekl: ,Já... bych ti dal vyloupati oči...' ...a poslav ho do Čech, dal zabaviti všechno jeho jmění. A když se vracel, poslal kníže ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti... Když ho zajali... vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Srbska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal." - V poznámce 46 (Kosmova Kronika česká , 2005, s.287) čteme: "Ačkoli Kosmas užívá výraz ,fratrem suum Mutinam' (svého bratra Mutinu), nebyl zřejmě Mutina Božejův bratr, ale jen příbuzný." - "Kosmas" skrýval světce za jmény začínající Bož-. Zde je Vojtěch skryt za Božejem a tzv. Václav za Božou. Čáč je Čáslav, tj. Slavník. Že si máme za Mutinou představit osobu jinou, je naznačeno vyloupáním očí. Synem tzv. Václava (Boži) byl Zbraslav, tj. Slavník. Mutinou je zde Soběslav. - Že máme za Mutinou vidět jinou osobu,.to napovídá i Mutinovo jméno: latinské mutare znamená změnit (odtud mutovat, mutant ad.), stč. mut- znamená klamat (I. Lutterer, R. Šrámek, 2004, heslo Mutěnice). V III. 22 "Kosmas" napsal: "...vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo zrak, neuteče-li."

V III, 14 "Kosmas" napsal: "Rovněž se vrátili Božej a Mutina z Polska a kníže Bořivoj přijal je na milost ne z lásky, ale že doba toho nezbytně vyžadovala. I dostali zpět své hrady, jež dříve měli: Božej Žatec a Mutina Litoměřice." A v III, 19 "Kosmas" napsal: "Měl [Bořivoj II.] sice několikrát v úmyslu zajmouti Božeje a Mutinu... a jako škůdce země potrestati..."

S malou pravděpodobností je Mutinou Slavník.

49C18. PODLE DĚTMARA ZABIL BOLESLAV III. RYŠAVÝ SVÉHO ZETĚ, TJ. SLAVNÍKOVCE SOBĚSLAVA

Dětmar v V, 30 popsal zavraždění Slavníkovce Soběslava svým tchánem Boleslavem III. Ryšavým: "Když totiž český Boleslav zjistil, že lid se velmi oddává modloslužebnictví a že tyto praktiky provozuje zcela bez obav, zesílil i on svou ničemnost, ve snaze rozbít přísahou stvrzený mír. Nechal shromáždit všechny předáky v jednom domě a hned zabil svého zetě ranou mečem do hlavy. Poté ten lstivý krvelačník, jenž nebyl hoden prožít ani polovinu sobě určených dnů – a ještě k tomu v době postu! -, pozabíjel spolu s přisluhovači svého zločinu ostatní, aniž by se jakkoli ohlížel na jejich bezbrannost."

V VI, 12 (9) popsal Dětmar smrt Soběslava při jeho vyhnání z Pražského hradu. Ve skutečnosti jde o vyhnání a smrt Vladivoje.

Boleslavův zeť, jak se Dětmar zmínil o Slavníkovci Soběslavovi, byl zavražděn 9. února DOPSAT PRAMEN. Toho dne má svátek Ronald, jehož jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 268, 269) moudrý (mocný) vládce, rádce. Významem rádce se jméno Ronald zčásti shoduje s významem jména Konrád, tj. smělý v radě. Jde o náhodu, nebo bylo pro úmrtí Soběslava vybráno toto datum, aby se na něho prostřednictvím jména Ronald ukázalo? A měl Roland svátek 9. února již za "Kosmy"?

49C19. "KOSMAS" POVĚSIL INFORMACE O ZAVRAŽDĚNÍ SLAVNÍKOVCE SOBĚSLAVA BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM NA MUTINU A SVATOPLUKA

"Kosmas" nechal olomouckého údělníka a pozdějšího českého knížete Svatopluka oslepnout (vypíchl si oko větví). Znamená to, že na některých místech na něho věší informace o někom jiném. Tím jiným byl Boleslav III. Ryšavý, objevující se ve středověkém seznamu českých panovníků i s přízviskem Dobrý.

V III, 22 napsal "Kosmas" o Mutinovi mj. toto: "Zatím Svatopluk, plana hněvem, zuby skřípal, ač vzdálen, na vzdáleného Mutinu, očima jiskřil a hluboce vzdychal. Nemohl se dočkati dne, kdy chtěl si na něm vylíti zlost, naprosto mu nestačilo pomstíti se nad Mutinou jediným; již se zavázal hroznými sliby a přísahou, že celý ten rod mečem zhasí jako svítilnu." […] "A toho dne třikrát vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo zrak, neuteče-li." Na vymyšleného Mutinu byly pověšeny rovněž informace o jiném člověku, konkrétně o Slavníkovci Soběslavovi. - V III, 23 líčí "Kosmas" zavraždění Mutiny, to je Soběslava. Na hradě Vraclavi vyčetl Svatopluk Vršovcům zabití jeho bratrance Břetislava. Ve skryté vrstvě vyčetl Boleslav III. Slavníkovcům smrt Boleslava II., který byl starším bratrem (nikoliv otcem) Boleslava III. Po těchto výčitkách kníže povolal kata a ten Mutinu, tj. Soběslava, zabil. - V kapitolách III, 22 a III, 23 ukazuje na Boleslava III. Ryšavého (Dobrého). Ten měl v průběhu života více jmen a některá jména byla pro něho vymyšlena. Uveďme ta, na která "Kosmas" v těchto kapitolách ukazuje. Do závorky uveďme význam těchto jmen. Boleslav III. dostal po narození nebo při biřmování jméno Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota. V klášteře žil pod jménem Kristián, od "Kosmy" dostal jméno Strachkvas. Když opustil církevní dráhu, stal se jedním ze dvou předáků ovládajících Čech (druhým byl Slavníkovec Soběslav). Podařilo se mu stát se knížetem Boleslavem III. Ryšavým/Rudým/Červeným (stč. slovo krása znamenalo i červený). Po svržení z knížecího stolce se stal moravským knížetem Brunem, říkali mu také Bonifác (dobrý osud), u "Kosmy" byl biskupem "tuším Vracenem". Možná byl i biskupem ostřihomským Astrikem (hvězda). Přiřaďme nyní k těmto jménům slova, jimiž "Kosmas" na ně ukazuje. Na jméno Konrád ukazuje slovy: statečně (tj. směle), mužně (tj. směle), radu, radám, uradil, na jméno Strachkvas: přestrašeni, bojí, nehrozí se (tj. nestrachuje)na slovo předák: předáky, předáka, na jméno Boleslav: více, na jméno Ryšavý: plana hněvem, v srdci, rozpálen, rozpálená, rozpálil, hořícího, rozhořel, červená, krvelačný, zkrvavený, vzplál, Krása, na jméno Bonifác: osud, osudu, dobrý, dobrým, osud, na jméno Vracen: vrátil, návratu, Vraclavě (od jména Vratislav), na jméno Astrik: hvězdu. Že je v textu něco skryto, na to ukazují slova noci, v noci. - "Kosmas" možná ukazuje i na tzv. Václava, který se pravděpodobně jakožto kníže jmenoval Lstibor, a byl otcem Slavníka a dědou Soběslava (zde Mutiny). Ukazuje na tzv. Václava/Lstibora možná slovy: lstivé, lest, lstivým úkladem, úskoky (tj. lstmi). Na Vršovce, které dnes nazýváme Slavníkovci, ukazuje slovy: vrch, dovršili? Na Vojtěcha, zde možná Nemoje, ukazuje slovem lov. "Kosmas" možná skrytě použil pro Přemyslovce výraz pasáci volů a pro Slavníkovce pasáci sviní. "Kosmas" zde nechává jít Mutinu do hradu Sviní, čímž prozrazuje, že Mutina byl Slavníkovec. Hrad Sviní vůbec nemusela být Svídnice, ale nějaký hrad sviní Slavníkovců. Strýc Nemoj je ve skutečnosti Vojtěch. Je to naznačeno slovem lov, protože o lovu "Kosmas" v Kronice Čechů píše, když má na mysli budoucího světce. Mutina jde do hradu Sviní v noci, čímž je naznačeno, že v textu jsou skryté informace. - Následně krvelačný vlk slíbí odměnu těm, kdo zabijí Božeje, tj. Vojtěcha. Učiní tak Krása, což je opět Boleslav III. - Že v textu nejsou některé informace pravdivé, proto je užito slovo sedmkrát. Číslovka sedm může být v textu použita z různých důvodů, ale zde slovo sedmkrát prozrazuje, že text je lživý. Lež spočívá v tom, že se informace ve skutečnosti týkají ne Svatopluka, ale Boleslava III. Ryšavého. J. Haubelt k číslu 7 napsal (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." U. Becker v hesle Čísla napsal (2007, s. 43): "U č. bývá nesnadné rozlišit, kde se setkáváme se symbolem a kde už jde jen o spekulaci."- V III, 17 vložil "Kosmas" do úst Svatoplukovi, to je zde Boleslavovi III. Ryšavému tato slova: "Nešťastný osud! Ten mě nyní nutí, abych seděl na zemi jako sova..." U Becker v hesle Orel napsal (s. 203): "...již ve starověku byl královským a božským symbolem." […] "V bibli se s o. setkáváme jako s obrazem Boží všemoci, také zastupuje sílu víry. ...je ve středověku symbolem nového zrození a křtu... symbolem Krista."[…] "...představuje také symbol kontemplace a duchovního poznání." […] "Mezi sedmi smrtelnými hříchy představuje o. pýchu, mezi čtyřmi kardinálními ctnostmi spravedlnost. "A v hesle Sova, sýček U. Becker napsal (2002, s. 274): "...jako noční pták... často kladen jako symbol protikladný vůči orlu." [...] "...je také symbolem moudrosti pronikající temnotou nevědění a stala se atributem řecké bohyně Athény." […] "V křesťanské symbolice... se objevuje jako negativní obraz duchovní temnoty, ale také pozitivně jako symbol náboženského poznání nebo také Krista jako světla, které zahání temnoty, ale také jako odkaz na jeho brzkou smrt." Boleslav III. Ryšavý je totožný s pravým Kristiánem, byl duchovně vzdělán a podle "Kosmy" byl pyšný, v I, 30 napsal, že byl v mysli nadutý. Boleslav III. Ryšavý byl pohřben do hrobu č. 98 ve skvostném oděvu s vyobrazením orla nebo orlů.

Dětmar nechal Soběslava zabít na mostě při vyhánění Poláků (nebo šlo o Slavníkovce, české kolaboranty s Poláky?) z Pražského hradu. Skutečného Soběslava nechal Dětmar zabít Boleslavem III. jakožto jeho zetě. "Kosmas" ho při té vojenské akci zabít nenechal. Ve skutečnosti totiž šlo o Vladivoje. Dobrý mok nebyl alkohol, ale Boleslav III. Ryšavý, zvaný v určité době také Bonifác.

49C20. Z ČEHO SLAVNÍKOVCI VYVOZOVALI, ŽE MAJÍ PRÁVO VLÁDNOUT V ČÁSTI ČECH NEBO DOKONCE V CELÝCH ČECHÁCH

Slavníkovci byli větví Přemyslovců. Slavník, tj. Zbraslav, byl synem tzv. Václava. Když Boleslav II. onemocněl, začali se Slavníkovci drát k moci. Bratr Boleslava II., tj. pravý Kristián (pozdější Boleslav III. Ryšavý), se věnoval církevní dráze a Slavníkovci počítali s tím, že církevní dráhu neopustí. Dokonce mu nabídli, že by se mohl stát biskupem. - Boleslav II. měl dva syny, Jaromíra a Oldřicha, a oba byli jistě mladší než Slavníkovci Soběslav a Vojtěch. Proto si Slavníkovci činili nárok na vládu. "Kosmas" to naznačil tím, jak Kochan, tj. zde Vojtěch, zesměšňoval Jaromíra na Velizi. Kochanovi při tom vložil do úst slova: "Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčíti nad námi a slouti pánem? Což se nenajde mezi námi [Slavníkovci] někdo lepší, který by byl více hoden panovati?" Z faktu, že Slavníkovci jsou v dané chvíli nejstarší Přemyslovci v Čechách vyvozují pro sebe právo vládnout celému dosavadnímu panství Boleslava II. - Blíže o události na Velizi viz zde kapitolu Je Vojtěch skryt za Kochanem?

Vratislav I. ovládal rozsáhlé území v Polsku a v Čechách. V Čecháchrozšířil své panství po vítězství v lucké válce, v níž padl Spytihněv a v jejímž závěru nebo po ní Vratislav (Gommon) a tzv. Václav (Tunna) nechali zavraždit Ludmilu. - Vratislav rozdělil své panství mezi svého mladšího bratra, tzv. Václava, a svého syna Boleslava I. Tzv. Václav a Boleslav vládli časově souběžně. Tzv. Václav pod jménem Lešek (složeným jménem možná Lstibor) a Boleslav I. řadu let pod jménem Vok (složeným jménem Vojslav). Tzv. Václav možná ovládal přibližně to území, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi. A Slavníkovci, kdyby jim nevyšlo, že by se někdo z nich stal českým knížetem, mohli chtít vlastnit alespoň to území, které ovládal tzv. Václav. 

49C21. KDO VLÁDL VE "SLAVNÍKOVĚ KNÍŽECTVÍ"?

Prvním, kdo vládl ve Slavníkově knížectví, byl tzv. Václav, od něhož vychází větev Slavníkovců, a později jako druhý Slavníkovec Soběslav. Slavník paradoxně vládl zřejmě na území mnohem menším, takovém, jak je dnes vytyčují historici.

Gallus napsal, že Vladislav Heřman rozdělil své panství mezi Zbyhněva a svého pravého syna Boleslava III. Vladislavu Heřmanovi vložil Gallus do úst tato slova (II, 8): "Po mé smrti ať má Zbyhněv spolu s tím, co vlastní, Mazovsko, Boleslav, můj pravý syn, ať dostane hlavní sídla ve Vratislavi, v Krakově a Sandoměři." - Gallus věšel na polská knížata osudy a činy knížat českých. Takže zde si za Vladislava Heřmana dosaďme "krále" Vratislava I., za Zbyhněva Vratislavova bratra tzv. Václava a za Boleslava III. Křivoústého pravého Vratislavova syna Boleslava I. O Boleslavu III. Křivoústém psal "Kosmas" jako o severním knížeti. I to zřejmě patřilo českému Boleslavovi. Má panství v Polsku. Tzv. Václav je měl zřejmě na jih od Boleslavova panství, tedy v Čechách. Po popravě tzv. Václava získal jeho panství Boleslav I. a po zavraždění Boleslava II. chtěli Václavovi potomci, Slavníkovci Soběslav a Vojtěch, dřívější Václavovo panství získat zpět. Rozlohu tohoto panství popsal "Kosmas" v I, 27 jako Slavníkovo knížectví.

"Kosmas" v Kronice Čechů popsal hranice panství Slavníka (I, 27): "Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady; Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou." Se jménem Oseka jsme se setkali již jednou, přičemž není stoprocentně jisté, že jde o stejnou Oseku. V I, 4 "Kosmas" napsal: "Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka."

Historici "Kosmovo" vytýčení hranic Slavníkova panství zpochybňují. Fr. Musil napsal (2009, s. 150, 151): "A za nejzávažnější fakt zpochybňující věrohodnost Kosmova údaje o hranicích Slavníkova panství lze považovat poznatky archeologů... o tom, že ve většině míst, která jsou uváděna Kosmou jako pohraniční místa Slavníkova panství, nebylo pro konec 10. století prokázáno významnější osídlení, což platí i pro Kladsko a Litomyšl. To vede k závěru, že Kosmovu zprávu nemůžeme brát jako věrohodný pramen pro dobu kolem roku 981... nýbrž že v Kosmově zprávě jsou zachycena místa, která byla význačná až v době kronikářova života (tedy na konci 11. a na počátku 12. století). Uvedený rozsah Slavníkova panství... je pravděpodobně Kosmovou fikcí bez historické opory a vytvořený proto, aby byla dodána dostatečná mocenská váha rodu, z něhož pocházel druhý pražský biskup Vojtěch, který jako světec začal být v době kronikářova života zařazován mezi české zemské patrony." Tato úvaha "Kosmovu" zprávu nevyvrací. Jestliže "Kosmas" například věděl, že panství Slavníkovců sahalo až ke vstupu do pohraničního hvozdu oddělujícího obývané východní Čechy od obývané západní Moravy, potom si na českou stranu mohl dosadit Litomyšl, která za jeho života již existovala.

Nelze vyloučit, i když to není příliš pravděpodobné, že Slavník byl možná koncem svého života nositelem jména Boleslav (nezemřel by roku 981), razil denáry se svým novým jménem a jménem své manželky Adivy, totožné se Střezislavou, a možná dokonce ovládal zhruba tak velké knížectví, které mu přiřkl "Kosmas". Jméno Boleslav by svědčilo o jeho významu a moci, neboť toto jméno nosila česká knížata. Jestliže byla Editha, dcera anglického krále Edwarda Staršího, provdána za Otu I., mohla by její sestra Adiva být provdána za nějakého nýmanda? A takovým knížetem bez velkého panství a bez velké moci, knížetem podléhajícím Boleslavu I. a poté Boleslavu II., Slavník podle historiků byl. Po Slavníkově smrti ovládal toto knížectví Slavníkův syn Soběslav. Je však možné, že v tomto knížectví vládl až Soběslav, a to nejprve jako jeden ze dvou předáků (druhým byl Boleslav III.) a později možná jako kníže dosazený Boleslavem Chrabrým. A možná to byl Soběslav, kdo přijal jméno Boleslav a razil mince se jménem své matky Adivy.

Když Boleslav II. těžce onemocněl, vznikla otázka, kdo bude jeho nástupcem. Jeho mladším bratrem byl Konrád (Ota), tj. snad Radla, pravý Kristián, Strachkvas atd., který později přijal jméno Boleslav III. O moc se drali i Slavníkovci, potomci tzv. Václava. Vojtěch se snažil získat podporu jak v Polsku, tak v Sasku. Pokud se týká Polska, tak se mu to zřejmě podařilo. Slavníkovci - a měl v tom prsty i Vojtěch - zavraždili Boleslava II. Vojtěchův bratr Soběslav se stal jedním ze dvou správců ovládajícím část Čech, a sice tu část, kterou "Kosmas" přiřkl Slavníkovi a která dříve patřila tzv. Václavovi. Později Slavníkovec Soběslav se možná s podporou Boleslava Chrabrého se stal českým knížetem (nebyl však zřejmě uznán českým sněmem) nebo měl plnit úlohu jakéhosi správce. Že razil již mince se slovem kníže libický a později jenom kníže se zpochybňuje. Možná však razil i mince se jménem Boleslav.

J. Sláma k rozsahu panství Slavníkovců napsal (1997, s. 24): "Podle současného bádání je možné za nepochybnou součást slavníkovského území považovat pouze Poděbradsko, Kolínsko, Kutnohorsko a Čáslavsko. Pokud předpokládáme území větší, dostáváme se na nejistou půdu hypotéz." (To však možná už neplatilo koncem Slavníkova života nebo od doby, kdy se Soběslav stal jedním z "Kosmových" předáků, v krajním případě už možná koncem vlády Slavníka) A proč "Kosmas" přidělil Slavníkovi tak ohromné panství, zdůvodňuje J. Sláma mylně takto (2015, s. 24): "Kosmas byl nepochybně při psaní své kroniky ovlivněn skutečností, že právě na konci jeho života došlo v českém prostředí k výraznému nárůstu svatovojtěšské úcty a bylo tudíž zapotřebí přizpůsobit Vojtěchově slávě i velikost prostředí, ze kterého [Vojtěch] pocházel."

Fr. Musil vymezil slavníkovské panství takto (2009, s. 155): "Kromě Libice, která podle Kosmy byla slavníkovským ústředím a kde je přítomnost Slavníkovců doložena i ražbou jejich mincí, je jediným dalším hradištěm, prokazatelně se Slavníkovci spjatým, Malín u dnešní Kutné Hory, kde byly rovněž raženy slavníkovské mince. Lze tedy odůvodněně předpokládat, že Slavníkovci ovládali i území mezi těmito dvěma hradišti. K tomu, že by Slavníkovci vládli i na jiných územích a hradištích, nemáme kromě...údaje Kosmova k roku 981 žádný jiný prokazatelný údaj."

J. Steihübel napsal (2012, s. 127, 128): "Kosmas poznal územnú rozlohu Slavníkovho kniežatstva, opísal ju však po svojom. Už na prvý pohľad je jasné, že použil zemepis svojej doby a nie doby Slavníkovej." […] "Kosmova predstava o územnom rozsahu Slavníkovho kniežactva je aspoň tak reálna, ak nie ešte reálnejšia a presnejšia (keďže ono bolo Kosmasovi o celé storočie bližšie) ako územný rozsah Svätoplukoej ríše. Veľkosť oboch území, Svätoplukovho a Slavníkovho, Kosmasa zaujímala, chýbal mu však presný dobový prameň, taký, akým bola cisárska listina z roku 1086, z ktorej odpísal presný rozsah Vojtechovej pražskej diecézy a to s presným zemepisom Vojtechovej doby. Určite by sa však neuspokojil s čistým výmyslom, preto zisťoval, čo sa ešte zistiť dalo a napísal to tak, ako najlepšie mohol, približne pravdivo." Rozsah tohoto panství J. Steinhübel viděl od smrti Boleslava I. J. Steihübel napsal (2012, s. 127): "V roce 972 zomrel Boleslav I. a jeho dvaja synovia si rozdelili vládu v Čechách. Českým kniežaťom se stal najstarší Boleslav II. a východnú polovicu Čiech aj s titulom ,knieža (dux)' dostal prostredný Slavník." Rozdělenou vládu v Čechách již měli Boleslav I. a tzv. Václav. Neovládal tzv. Václav právě to území označené "Kosmou" jako Slavníkovo knížectví? A neusilovali Slavníkovci o to, aby ovládali stejně velké území jako tzv. Václav, což se jim podařilo až řadu let po Václavově smrti? Neovládal Slavník (syn Václavův, nikoliv Boleslavův nebo Vokův) nejprve opravdu jen nanejvýš Poděbradsko, Kolínsko, Kutnohorsko a Čáslavsko?

y, uslyšel od nich podle "Kosmy" větu:"Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře..."

49C22. JAK VELKÉ ÚZEMÍ OVLÁDAL DRUHÝ PŘEDÁK (JMENUJÍCÍ SE UŽ TEHDY NEBO AŽ POZDĚJI BOLESLAV III. RYŠAVÝ)?

Jestliže Slavníkovec Soběslav ovládal území od Litomyšle po hranice se Saskem a od Kladska po Doudleby a Netolice (tj. Slavníkovo knížectví), co zbylo na Konráda Otu (tj. pravého Kristiána, tj. Boleslava III. ad.)? Domnívám se, že především Morava. Než dobyl Čechy, získal v Čechách možná nějaké enklávy. Když "Kosmas" v I, 36 líčí ve skryté vrstvě vyhnání Soběslava z Pražského hradu, vychází tažení proti němu z hradu Dřevíč. Dětmar nechá dát signál k útoku na Pražský hrad z Vyšehradu.

Ovládáním Moravy v době vlády předáků začíná možná těsný vztah Boleslava III. Moravě. Po únosu Jitky Břetislav ihned jel s nevěstou přímo na Moravu. Únoscem je však ve skutečnosti Konrád Ota. Synové Konráda Oty jsou Konrád a Ota, kteří se stali moravskými údělníky. Konrád Ota se koncem svého života stal pod jménem Bruno biskupem na Moravě. U "Kosmy" je Vracen.

49C23. MINCE RAŽENÉ SLAVNÍKOVCI

P. Charvát položil otázku (2005, s. 38): "Na jakém základě si Soběslav přisvojil důležité privilegium mincování, netušíme." Stalo se tak na stejném základě, na jakém v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, přisvojit si právo stát se jedním ze dvou předáků, kteří ovládali Čechy. (Druhým předákem byl Boleslav III. Ryšavý, dřívější pravý Kristián.) Byla to jejich moc a z jejich hlediska i právo vládnout na území, na kterém vládl Slavníkův otec tzv. Václav. Ten vládl zároveň s Boleslavem I. a ovládal také jenom část Čech a možná část Polska. Bylo to možná území, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi. Sám Slavník po popravě tzv. Václava ovládal území zřejmě o mnoho menší a přitom byl navíc závislý na Boleslavu II.

Přemyslovcům mohla pořádně hnout žlučí čtyři zobrazení nebo nápisy na slavníkovských denárech:

- zobrazení ruky s dýkou (že šlo o úmyslné vyhrožování Přemyslovcům, je zpochybňováno, viz níže) či s kružidlem nebo odpichovadlem

- nápisy Soběslav libický kníže a kníže (dux) – že na Soběslavových denárech byly latinské nápisy kníže libický a kníže, je rovněž zpochybňováno, viz níže

- zobrazení Soběslava s korunou/diadémem

- Soběslav možná přijal jméno Boleslav a razil denáry se svým jménem, se jménem matky Adivy a titulem dux

Mince ražené Slavníkovci sehrály v českých dějinách významnou roli. Když "Kosmas" líčil zavraždění Pěti bratří na Libici, napsal (I, 38): ",V svatém-li pokoji žíti si přejete, stříbro, jež máte, ihned nám všechno dejte a ušetřte života svého...' Ale oni... řekli: ,Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře...'" [...] "Ale oni, tvrdší než skála, pravili: ,Škoda těch řečí, buď nám vydejte peníze od knížete, nebo propadnete hrozně v hrdlo.' a ihned je nelítostně svázali, po celou noc rozličnými mukami trápili a nakonec všechny mečem zabili." Jaké peníze vrazi hledali? Domnívám se, že mince ražené Slavníkovcem Soběslavem. (Slovo noc naznačuje, že text se v něčem odchyluje od pravdy. Něco je schováno ve tmě.)

Na některých denárech ražených Slavníkovci jsou velmi nečitelné nápisy. Někteří historici a někteří numismatici z nich vyčetli slova Zobeslav Liubicensis dux (Soběslav libický kníže). Na některých denárech vyčetli jméno Soběslav a titul dux. Přečtěme si několik vět k problematice slavníkovských denárů od Zd. Petráně (2007, s. 78, 79): "Zcela nejasné opisové texty jsou si podobné na obou stranách těchto mincí a nejčastěji se objevují ve tvaru VEZVAESDXVZOIC+ (VZOICXVEZVAESD+). V tomto enigmatickém [hádankovitém, záhadném] textu numismatici viděli a dosud někteří vidí těžce korumpované Soběslavovo jméno včetně jeho knížecího titulu ZOBEZLAVS DVX. O správnosti této interpretace nejsem zdaleka přesvědčen. Pouze lze připustit, že skupina písmen D+V (DXV) v tomto textu na některých exemplářích popsaného typu možná dává tušit zbytek knížecího titulu dux." [...] "Žádná ze slavníkovských ražeb tedy nemá v opisech text, který je možno číst jako titul libického knížete. Navíc v literatuře opakovaně připomínaný samotný titul dux není v zmatených opisech některých Soběslavových denárů zdaleka prokazatelný, nehledě na fakt, že slavníkovský původ těchto typů mincí navíc také není ani zdaleka jistý."

Zd. Petráň k slavníkovským mincím napsal mj. (2006, s. 112): "Slavníkovské mincovnictví ani texty na jednotlivých Soběslavových mincích nejsou tedy žádným důkazem jeho významnějších mocenských ambic. Až do období před 28. zářím 995 nemáme dokonce vůbec žádná spolehlivější fakta svědčící o nějakém dlouhodobějším nepřátelství mezi dvěma větvemi rodu." Tvrzení, že Slavníkovci žili s Boleslavem II. v poklidu, neodpovídá myslím pravdě, alespoň v posledních letech, kdy Slavníkovec Vojtěch vykonával funkci biskupa. Cožpak mohli Přemyslovci lehce přijmout Vojtěchův boj proti prodávání otroků do muslimských zemí? Cožpak mohli lehce přijmout Vojtěchovo paktování se s Piastovci (diecéze)? Vojtěch utíkal z Čech do ciziny. Roku 992 byl za Vojtěchem vyslán Radla, aby Vojtěcha přesvědčováním přiměl k návratu do Čech. To se Radlovi podařilo.

Někteří historici a numismatici nacházeli na Soběslavových mincích motivy, které mohly Přemyslovce nesmírně dráždit.

O Soběslavově minci s vínkem/korunou/diadémem napsal P. Charvát (2004, s. 146). "Soběslav se na ní nechal vyobrazit s královskou korunou, což bylo jinak privilegium německých vládců a byzantských císařů, které si v naší části Evropy přivlastnil pouze Boleslav Chrabrý, vládce Polska (992-1025)."

K diadému na Soběslavově denáru Zd. Petráň napsal (2006, s. 112). "Numizmatici na podporu teze o slavníkovském sebevědomí poukazují ještě na jednu zvláštní minci. Tento denár známý dosud jen v několika exemplářích je skutečně velmi netypický a do českého mincovnictví ikonograficky příliš nezapadá. Nese čelní portrét hlavy s jakýmsi diadémem přirovnávaným ke koruně a opis ,Soběslav - Libice' (ZOBEZLAV / LIVBVZ). Pokrývka na hlavě Soběslava ve tvaru koruny je doposud významným důkazem jeho sebevědomí na samém konci vlády. Podle R. Turka měl být pro tuto svým způsobem honosnou slavníkovskou minci předlohou denár císaře Oty III. ražený ve vzdáleném fríském Deventeru. Podle dosavadních názorů se však jedná o deventerský denár ražený k Otově císařské korunovaci nebo po ní. Ta se však konala až 21. 5. 996. Je proto jistě pochopitelné, že Soběslav jen velmi těžko mohl napodobit minci raženou nejen daleko, ale především vzniklou nejdříve až za necelý rok po zničení posledního slavníkovského útočiště. Podle toho, že se tato zvláštní Soběslavova ražba vyskytla podle mého názoru pouze ve starších nálezech..., lze možná hovořit o krátké emisi jakéhosi nástupního denáru k roku 981. Ale to je již nanejvýše domněnka." A na s. 114 Zd. Petráň napsal (2006): "Poslední slavníkovskou ražbou měl být... denár s ,korunovanou hlavou podle deventerských denárů'." Poslední slavníkovské útočiště, tj. Libice, však možná nebylo zničeno roku 995. Roku 997 tam totiž byl zavražděn biskup Vojtěch (že byl zavražděn Prusy, to je jenom výmysl legendistů, aby byl Vojtěch snadno prohlášen za světce). On by pobýval na zničeném hradišti? A za další: Tzv. Vojtěchovi bratři údajně zavraždění 28. 9. 995 jsou totožní s Pěti bratřími zavražděnými na Libici. A ti byli zavražděni podle "Kosmy" 11. 11. 1004, podle Bruna 11. 11. 1003. Jenom jedno datum může být pochopitelně správné. Rok 995 to zřejmě nebude. Takže libické hradiště mohlo být zničeno až počátkem 11. století.

K Soběslavovu otci je rovněž přiřazen titul dux, ale až po jeho smrti. J. Sláma napsal: "O úzkých vztazích tamějšího konventu [břevnovský klášter] ke Slavníkovcům není nejmenších pochybností, zvláště když jeho zakladatelem byl sám biskup Vojtěch... Výmluvný je v tomto ohledu záznam úmrtního dne Vojtěchova otce Slavníka (označeného jako ,dux') v kalendáriu klášterního breviáře ze samého sklonku 12. století..." V současné době se objevily námitky k tomu, že Vojtěch je zakladatelem břevnovského kláštera." V roce 1997 J. Sláma napsal (s. 24): "...na slavníkovských mincích ražených libickým vládcem Soběslavem... se nejčastěji objevuje titulatura ,libický kníže' (LIVBICENSIS DUX), zatímco přemyslovští panovníci na svých ražbách používali pro sebe pouze označení ,kníže' (DUX) bez jakéhokoliv přídomku." [...] "Teprve když později stouply Soběslavovy nereálné politické ambice, začal se na svých denárech titulovat pouze termínem ,dux'."

Pokud opravdu Soběslav nejprve razil denáry s titulaturou ,libický kníže', a později jenom s titulaturou ,kníže' (dux), svědčilo by to o jeho mocenském vzestupu. Nejprve byl totiž vládce na Libici a jejím okolí (Kouřimsko, Kolínsko, Poděbradsko) a potom se s pomocí Boleslava Chrabrého stal knížetem českým (český sněm ho však za vládce zřejmě nepřijal). O několik řádků výše J. Sláma napsal: "...Bruno k charakteristice Slavníka nepoužil termínu ,dux' (kníže), ale pouze ,dominus terrae' (pán země)." Tím Brunem není Bruno z Querfurtu, ale biskup Bruno, dřívější Boleslav III a ještě dřívější Kristián. Byl nejprve duchovním, potom jedním z předáků (když nemohl Boleslav II. vládnout svým tělem) a po porážce Soběslava knížetem Boleslavem III.

P. Charvát o tom napsal (2004, s. 145): "Soběslav se po roce 983 velice rychle chápe nastalé příležitosti, aby ukázal pražskému knížeti, že se pokládá za vládce Boleslavovi přinejmenším rovnocenného. Využívá k tomu práva říšských biskupů, do jejichž řad nyní bratr Vojtěch patří, razit mince. Nechává Vojtěchovým jménem zarazit stříbrný denár s nápisem ,tento denár je biskupův' (HIC DENARIVS EST EPIS[COPI]), aby oficiálně tento bezprecedentní krok odůvodnil. Na rubu téže mince si však přisvojuje stejný titul, jakým se honosí pražský kníže, nazvav se ,vévoda Soběslav' (ZAIZLAUS DUX LIUBICENSIS v dosti brutálním přepise mincovní legendy)." Ražba denáru s nápisem HIC DENARIVS EST EPIS[COPI] je v současné době připisována Vojtěchovu nástupci Thiddagovi.

Slavníkovec Soběslav byl možná Boleslavem Chrabrým dosazen na knížecí stolec, ale nebyl schválen ani českým sněmem, ani mu nebyly uděleny Čechy v léno Otou II. nebo Jindřichem II. (jako byly Čechy uděleny v léno Vladivojovi). To, že byl Slavníkovec Soběslav českým knížetem, uvádím jako možnost, ne jako jistou věc. Vycházím přitom z toho, že Dětmar dokonce nechává Soběslava zemřít při útěku z Pražského hradu, když z něho utíkal (přičemž mohl zahynout, ale nemusel) spolu s okupačním vojskem Boleslava Chrabrého.

V době, kdy vládli Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Boleslav III. jako dva předáci, mohli razit oba mince. Soběslav jako syn anglické Adivy užíval anglické vzory. U ražeb ethelredského typu mu byly vzorem mince anglického krála Ethelreda II. (978-1016). Boleslav III. mohl razit mince na Vyšehradě, které z anglických vzorů nevycházely. Soběslav možná přijal jméno Boleslav a razil mince se jménem Boleslav, s titulem dux a jménem své matky Adivy.

Zd. Petráň o důvodu, proč Slavníkovci razili mince, napsal (2007, s. 111): "...i Slavníkův rod měl své vojsko, které musel život a zbrojit. A to byl zřejmě hlavní a možná v podstatě jediný důvod slavníkovského mincování."

Odkdy razili Slavníkovci mince? Od zavraždění Boleslava II. roku 994 nebo už krátce poté, kdy byl Boleslav II. raněn mrtvicí a vládli předáci (Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Boleslav III.) či ještě dříve?

49C24. POŠKOZOVALI SLAVNÍKOVCI RAŽBOU MINCÍ EKONOMICKY PŘEMYSLOVCE?

Zd. Petráň ke slavníkovským mincím napsal (2007, s. 111): "Aby bylo dost mincí především pro mezinárodní trhy a obchodníky při něm, došlo k postupnému zahájení jejich ražby na více místech. Po Praze to byl Malín, Libice, Mělník a Vyšehrad, nejsou vyloučena ani další mincovní místa. Panovník tedy daleko spíše ve vlastním zájmu podporoval větší počet mincovních dílen v blízkosti tržních středisek. Soběslav tedy nemohl žádný mincovní regál Boleslavovi uzurpovat, protože něco takového v podobě, jak ji známe z vrcholného středověku, stěží existovalo. Slavníkovské mincování nemohlo v tomto systému nijak významně odčerpávat zisk Přemyslovců. Tím ovšem padá v podstatě jediný důvod pro Soběslavovo ,vysoké sebevědomí i nekritické politické ambice', dokládané vlastními mincemi. A žádné jiné přímé důkazy nemáme."

Zd. Petráň (1998, s. 184): "Mincovní právo jako jeden z panovníkových nedílných regálů si určitě začal český kníže pečlivě hlídat až v době, kdy se samotná ražba mincí začala stávat přímým zdrojem zisku."

49C25. JSOU NA SOBĚSLAVOVÝCH MINCÍCH VÝHRUŽNÉ MOTIVY VŮČI PŘEMYSLOVCŮM?

Zobrazení smrtelné hrozby Přemyslovcům viděl v Soběslavově minci R. Turek (1982, s. 144, 145): "V posledním čase svého libického panství... si [Slavníkovec Soběslav] počínal přímo provokačně: na líci libického ,oto-adlétského' denáru dal vyrazit svůj portrét korunovaný jakýmsi vínkem a jeho poslední ražba je přímo výhružnou manifestací, kde na líci drží ruka čnící z nebes dýku a na rubu se orel vrhá na svou kořist. Vše ovšem dopadlo jinak..."

Zd. Petráň k denárům údajně vyhrožujícím Přemyslovcům napsal (2007, s. 112 a 117): "Stále zdůrazňované ,výhružné motivy' (ruka s dýkou a pták se skloněnou hlavou interpretovaný jako ,útočící orel') jsou, jak konstatoval již G. Skalský, jen tradičními křesťanskými symboly trestající ruky Boží a krvácejícího pelikána." - "Jakési výhružné motivy ražené na raně středověkých mincích by byly jistě evropským unikátem, je však nutno je i z jiných důvodů odmítnout, protože orel útočící se skloněnou hlavou je ornitologický nesmysl a ruka sečnou zbraň ve skutečnosti vůbec nesvírá, nýbrž krátký meč či dýka je přes, jinak na českých denárech velmi běžnou ,úzkou anglosaskou ruku' Boží, pouze napříč položen(a)." - Domnívám se, že tradiční křesťanský motiv a hrozba Přemyslovcům se vzájemně nevylučují. Soběslav mohl k hrozbě Přemyslovcům využít tradiční motiv mající ve skutečnosti zcela jiný význam. Je však možné, že Slavníkovec Soběslav neměl v úmyslu, aby na jeho minci byl výhružný motiv, ale některým současníkům to tak mohlo připadat? Vzpomeňme, co vše lidé dokázali najít na některých našich bankovkách.

Přečtěme si, co viděl M. Mašek na denárech jsoucích kombinací ethelredských a ptačích typů (Cach 155-159) (2024, s. 99): "Sem tedy patří ony slavné mince zobrazující ruku s dýkou a útočícího orla v letu."

D. Vrána, který měl k dispozici denár s lépe vyraženým a zachovalým reliéfem než předešlí historici, napsal (2014, s. 30, 31): "Vyobrazený předmět totiž není dýka ani meč, nýbrž zavřené kružidlo či odpichovátko." […] "Běžný motiv Boží ruky je na tomto denáru pomocí kružidla spojen s představou božského Geometra rozměřujícího svět, která se nachází už v Bibli, a objevuje se později také v malířské výzdobě rukopisů." Slavníkovci hodlali rozdělit panství Boleslava II. mezi sebe a vládnoucí větev Přemyslovců. Byli také geometři.

U rubové strany těchto denárů jde o to, jaký pták je na denáru zobrazen, zda pelikán či orel, a co znamená text, zda jméno a funkci mincmistra nebo zkrácený, snad náboženský, text. Orla a náboženský text vidí na rubu těchto denárů D. Vrána.

U. Becker napsal o orlu jako symbolu mj. toto (2002, s. 203): "Pro jeho symbolické kvality byla určující především jeho síla, vytrvalost a výše jeho vzletu k nebi." [...] "...již ve starověku byl královským a božským symbolem." [...] "Mezi sedmi smrtelnými hříchy představuje o. pýchu, mezi čtyřmi kardinálními ctnostmi spravedlnost. O. byl v pokračování římské tradice německým říšským orlem... Jako znamení suverenity se nachází také v jiných státních znacích." Pelikán krmící mláďata vlastní krví je symbol Krista.

Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Boleslav III. byli v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, vládci Čech, každý na jiném území. "Kosmas", aniž by je jmenoval, je nazval předáci. Každý z nich se chtěl stát vládcem celých Čech. Boleslav III., pohřbený v hrobě č. 98, měl na svých skvostných šatech zobrazeného orla. Slavníkovec Soběslav měl orla možná zobrazeného na mincích.

"Kosmas" v I, 38, vložil Pěti bratřím do úst slova, která řekli svým budoucím vrahům: "Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře.." Hledali vrazi peníze jen kvůli jejich hodnotě nebo především kvůli tomu, co na nich bylo zobrazeno a zobrazením řečeno: výhružka dýkou nebo mečem či úsilí o rozdělení Boleslavova panství kružidlem?

49C26. JMÉNO BOLESLAV III. PŘIJAL JAK PŘEMYSLOVEC, DŘÍVĚJŠÍ PRAVÝ KRISTIÁN, TAK SLAVNÍKOVEC SOBĚSLAV

Všichni tři čeští Boleslavové měli předtím, než se stali vládci, jiné jméno. Boleslav I. ho získal, až když se tvořila přemyslovská zakladatelská pověst.

Poté, když Boleslav II. onemocněl (podle "Kosmy" nemohl vládnout svým tělem), začali se drát k moci Slavníkovci. Nespokojili se s tím, že se Vojtěch stal biskupem. Došlo k tomu, že vládli dva předáci. Byli to Boleslavův mladší bratr Boleslav III., dřívější pravý Kristián, a Slavníkovec Soběslav. - Soběslav nejprve vládl jenom jako libický kníže jistě závislý na Boleslavovi II. Později (když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem) byl jedním ze dvou předáků (druhým byl Boleslav III. Ryšavý) a ovládal pravděpodobně území, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi, a to včetně Pražského hradu. Nakonec se možná s podporou Boleslava Chrabrého stal českým knížetem a přijal jméno Boleslav. Boleslav III. Ryšavý vládl z Vyšehradu a ovládal menší část Čech a celou Moravu nebo její velkou část.

"Kosmas" na ně ukazuje některými slovy v I, 33. Boleslav III. Ryšavý byl nositelem několika jmen a dvou přízvisek. Proto na něho ukazují rozličná slova: na jeho původní jméno Konrád (smělý v radě): raď, nebojící se. - na jméno Ota (Ota: štěstí, majetek; Otakar: majetek střežící, hlídající): zámožností, bohatství? - na jméno Kristián: Kristovy - na jméno Boleslav III.: slávu, více (na část Bole-), slávou - na přízvisko Ryšavý/Rusý/Červený: srdce, pálením - na jméno Bonifác (to znamená dobrý osud; u Boleslava III. se objevuje ve středověkém seznamu českých panovníků i přízvisko Dobrý): dobrého. 

Slavníkovce nazýval "Kosmas" Vršovci a k ním se vztahují v kapitole tato slova: svrchu, nevynášej se?, vyšším vyvýšen, povýšiti. Na Soběslava ukazuje těmito slovy: slávu, s sebou, u sebe, s sebou, po sobě. Ve dvojverší dokonce skryl jméno Soběslav: "královou slávou i ctí jest bohatství národa jeho; / pánovi, nikoli sobě, jest otrocká chudoba tíží." -Soběslavovou babičkou byla pravděpodobně Biagota, nejprve manželka tzv. Václava a potom manželka Boleslava I. "Kosmas" si toto jméno překládal jako bios = život a Gott = bůh. Na Biagotu "Kosmas" možná ukazuje slovy: život, na živu, lůna?, stvořený, stvoření, Bůh, Bůh, k životu, Bůh, Bůh, Boží, Bohu, božímu, božího, Boha, božího, Boží, narození?. Soběslavovou matkou byla Adiva (je známá i pod jménem Střezislava), dcera Edwarda I. Staršího. Jméno Adiva snad znamená ušlechtilá, urozená, skvějící se přednostmi. Na jména Adiva a Střezislava "Kosmas" ukazuje slovy: honosivost?, důstojnosti, slávu, nešlechetně.

Slavníkovci ("Kosmovi" Vršovci) byli potomky tzv. Václava a ten se jakožto kníže jmenoval Lstibor, Lstislav, Lstimír nebo podobně. U hesla lest napsal J. Rejzek mj. toto (2015, s. 375): " Psl. *lъstъ je staré přejetí z germ.... původní význam byl {vědění, chytrost}..."Na tzv. Václava zde tedy ukazují slova moudrosti, rozumný, rozumějí?, nejmoudřejší, lstivě, podvodné, podvod, pletichami? - Tato slova však mohou ukazovat i na vzdělanost Boleslava III., tj. na dřívějšího pravého Kristiána.

Že v době nemoci Boleslava II. začali vládnout dva předáci a že budou chtít se oba stát knížetem (a to Slavníkovec Boleslav III. a Přemyslovec Boleslav III.), to zde naznačil "Kosmas" zkomolením jména Tatry na Tritri. "Kosmas" v III, 33 nechává Boleslava II. dávat před smrtí rady svému stejnojmennému synovi. (Ve skutečnosti byl Bleslav II. zavražděn, takže před smrtí žádné rady nedával. Boleslav III. byl ve skutečnosti mladším bratrem Boleslava II.) Pořadová čísla Třetí obou knížat jsou skryta do jednoho slova, do slova Tritri, což naznačuje, že oba vládli v jedné (ve stejné) době. Protože by bylo vhodnější k jednomu Boleslavovi přiřadit pořadovou číslovku Třetí a k druhému Boleslavovi pořadovou číslovku Čtvrtý, použil "Kosmas" číslovky třikrát a čtyřikrát. V textu je použito i slovo předáků.

49C27. OBA BOLESLAVOVÉ TŘETÍ, SLAVNÍKOVEC I PŘEMYSLOVEC, RAZILI MINCE. POCHLUBIL SE SLAVNÍKOVEC JEDNÍM TYPEM SVÝCH DENÁRŮ, ŽE SE ZMOCNIL VYŠEHRADU?

M. Mašek k mincím raženým Boleslavy napsal (2024, s. 93): "Jméno Boleslav nosili tři přemyslovští a jeden piastovský kníže na pražském stolci a všichni čtyři nechali svým jménem razit denáry." Domnívám se, že se za českého knížete začal považovat i Soběslav (mohl ho dosadit Boleslav Chrabrý, ale neuznat český sněm) a vystupoval pod jménem Boleslav III. I on razil mince, tehdy se jménem Boleslav, některé i se jménem své matky Adivy.

Mince Slavníkovce Boleslava, protože jeho matka Adiva (totožná se Střezislavou) byla dcerou anglického krále Edwarda I. Staršího, měly za vzor mince anglické, mince ethelredského typu, některé i se jménem Adiva. Mince Přemyslovce Boleslava měly za vzor mince frízské.

V I, 33 Kroniky Čechů Boleslav II. povolal svého potomka stejného jména (tedy Boleslava III., který však byl jeho mladším bratrem) a dával mu rady, jak má vládnout. Zejména varoval před častým měněním a podvodným horšením mince. S mincemi, měl Slavníkovec Boleslav III. problém. Ne však s mincemi svými, ale s mincemi Slavníkovců. Ti razili mince, které pravděpodobně zobrazovaly výhružný motiv, ať už to byly dýka a orel nebo kružidlo či odpichovadlo (to by napovídalo, že Slavníkovci chtěli vyměřit své knížectví větší na úkor Přemyslovců). Přemyslovcům se také nemuselo líbit, že na Soběslavových mincích bylo slovo dux. Slavníkovské mince nebyly tedy pro Přemyslovce pouhé mince. Z nich se dalo i vyčíst, že Slavníkovci jsou mírně řečeno konkurenty Přemyslovců, možná i to, že jsou jejich nepřáteli. Proto není divu, že v I, 38, kde "Kosmas" líčí vraždu Vojtěchových pěti benediktinských fráterů na Libici, známých jakožto Pět bratří, vloží napadeným benediktinům do úst slova: "Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře..."

Možná i problém Přemyslovců se Soběslavovými mincemi má být u "Kosmy" důvodem, proč Boleslav II. v I, 33 dává rady svému nástupci (přesněji jednomu ze dvou jeho nástupců), tj. svému mladšímu bratrovi (nikoliv synovi). Říká mu: "O minci dbej... neměň však podobu její. Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč." "...se nesmí v jeho království [Karla Velikého] lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor... tolik by neuškodily... jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba... nelítostně olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase... ničemní vyděrači, skrblí lakomci... kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci upadají v osidlo ďáblovo..." Adiva možná ovdověla, proto je u "Kosmy" věta: "Vdovou a příchozím nepohrdej..."

M. Mašek napsal o slavníkovských denárech typu en face (2024, s. 99): "...je ikonograficky unikátní mincovní typ bez známého předobrazu. Na líci má zobrazenou korunovanou hlavu čelně s opisem ZOBESLAV (Soběslav). Rubní strana nese obraz tzv. oto-edelheidské kaplice s opisem LIɅBVZ (Libice; Cach 162). Zařazení této mince do chronologie slavníkovského mincování není zcela jednoznačné." Když se pravděpodobně z vůle Boleslava Chrabrého a proti vůli českých předáků stal Soběslav vládcem velké části Čech (snad takové části, kterou "Kosmas" přisoudil Slavníkovi), vládl nejprve pod jménem Soběslav a později možná vládl pod jménem Boleslav III. (vedle vládce Boleslava III. Ryšavého). Matkou Soběslava byla Adiva, sestra manželky Oty I. Edity. Byly to dcery anglického krále Edwarda I. Staršího.

L. Polanský napsal práci Soběslav nebo Boleslav? K spornému přiřazení denárů typu Cach 160 a 161. V ní napsal mj.: Mince typů ruka mezi O a poprsím či hlavičkou/pták s hlavou obrácenou zpět tvoří nepochybně svébytnou skupinu, která na jedné straně nezapadá do obrazu mincování Soběslava Slavníkovce, avšak je svým způsobem výjimečná i ve vztahu k mincím Boleslava II. Již G. Skalský o této skupině podotknul [1932], že je po stránce typologické pevně uzavřeným celkem." […] "Všechny výše uvedené skutečnosti nám podle mého názoru tuto skupinu mincí dovolují začlenit mezi mince Boleslava II. s tím, že je maximálně možné uvažovat o původu těchto mincí z jiné mincovní dílny či z rukou jednoho řemeslníka."

Pokud Slavník nezemřel roku 981, ale později, mohl přijmout jméno Boleslav a razit mince s tímto svým jménem a se jménem své manželky Adivy. Pravděpodobnější však je, že jméno Boleslav přijal a mince se jménem své matky Adivy razil Slavníkův syn Soběslav.

Zd. Petráň napsal (1998, s. 185): "Jedním z hlavních problémů českého mincovnictví 10. a počátku 11. století jsou především shodná jména čtyř Boleslavů. Zejména Boleslav II., Boleslav III. a Boleslav Chrabrý se na knížecím stolci vystřídali v poměrně krátkém období let 999-1004. ...nejen doposud neznáme přesná časová rozhraní mezi jednotlivými typy, ale ani rozhraní mezi ražbami jednotlivých Boleslavů. Další řada otazníků visí nejen nad mincemi záhadného a krátce vládnoucího vévody Vladivoje, jehož původ je doposud značně nejasný, ale především nad českým mincovnictvím polského panovníka Boleslava Chrabrého, který ovládl v letech 1003-1004 na několik měsíců se svým vojskem Prahu." Boleslav II. nezemřel roku 999, ale byl zavražděn pravděpodobně již roku 994. - V uvedených letech vládl možná ještě jeden Boleslav, dokonce s pořadovým číslem Třetí. Stal se jím možná z vůle Boleslava Chrabrého Slavníkovec Soběslav, českým sněmem však nebyl zřejmě uznán.

Zd. Petráň (protože se domnívá, že Boleslav Chrabrý se nejen nikdy nestal řádným pánem české země, ale stát se jím ani nebylo jeho přímým úmyslem a protože za několikaměsíčního ovládání Prahy měl určitě jiné starosti než ražbu mincí) dospěl k tomuto závěru (1998, s. 193): "Vezmeme-li v úvahu uvedená hlediska historická i numismatická, můžeme se oprávněně domnívat, že v současné době zatím nelze polskému knížeti Boleslavu Chrabrému, který na více jak roční období v letech 1003-1004 okupoval část českého území spolu s Pražským hradem, spolehlivě přisoudit žádný ze známých typů českých denárů. Ražby doposud považované za české mince tohoto panovníka jsou daleko pravděpodobněji mincemi Boleslava III. s různě porušenými opisy." Avšak kterého Boleslava III. (pokud byli tohoto jména skutečně dva)? Přemyslovce Boleslava III., totožného s dřívějším pravým Kristiánem, nebo Slavníkovce Boleslava III., totožného se Soběslavem?

M. Mašek napsal k denárům mečového typu (Cach 46-62, 90-97): "Meče jako mincovní námět byly zprvu považované za původní český přínos pro ikonografii denárů desátého století. Je však možné, že se jedná o import z anglosaské oblasti. Na druhou stranu je nutné připomenout, že ve stejné době obíhaly na tehdejším trhu i stříbrné abbásovské dirhamy, jejichž arabské nápisy zcela jasně připomínají šavle nebo meče." O import z anglosaské oblasti mohli mít zájem potomci Adivy, manželky Slavníka a dcery anglického panovníka Edwarda I. Staršího.

Významnou osobou v ražbě mincí kolem roku 1000 byl Mizleta. Uvádí se, že razil mince i Boleslavu III. Ovšem kterému Boleslavu III.? Předpokládám, že byli dva: jedním Boleslavem III. byl Přemyslovec (dřívější pravý Kristián) a druhým Boleslavem III. byl Slavníkovec, dřívějším jménem Soběslav. Mizleta razil mince jednoho z těchto Boleslavů III. nebo postupně obou Boleslavů III.?

Zd. Petráň v hesle Mizleta (Mizlenta) napsal (2019, 5. vydání, s. 144): "...jméno vyskytující se v opisech českých denárů Boleslava II. (972-999), Boleslava III. (999-1002; 1003)..., Vladivoje (1002-1003) a Jaromíra (1004-1012; 1033-1034) z mincovny Praha. Přisuzuje se mincmistrovi či nájemci mincovny, možná i řezači mincovních želez snad židovského nebo orientálního původu. Velmi podobný jmenný tvar Myzl je znám z jedné z nejstarších verzí svatovojtěšské legendy Est locus aventinského opata Jana Canaparia († 1004). Osoba tohoto jména vystupuje v hodnosti cameraria, která mohla odpovídat i finančnímu správci. Od této hodnosti již není daleko ke správci mincovny." 

Z hesla Praha, mincovna (Petráň, 2019, 5. vydání, s. 174) citujme několik vět: "Dosud se předpokládá, že první mincovna pracovala na Pražském hradě (snad v objektech v blízkosti dnešního třetího nádvoří), o čemž svědčí opis PRAGA CIVITAS. Protože se toto označení zcela jistě vztahovalo také na pražské podhradí, kde bylo významné tržiště (přibližně v místě dnešního Malostranského náměstí) a které tvořilo spolu s hradem jeden hospodářský a administrativní celek, je možné i to, že k ražbě prvních českých vládních mincí došlo právě zde a na Pražském hradě se mincovalo až o něco později, což současně probíhající archeologický výzkum v oblasti Malé Strany nevylučuje. Nejen tyto výzkumy, nýbrž i celková typologie a dosavadní chronologie nejstarších přemyslovských denárů naznačují, že mincovní dílna z pražského podhradí byla přesunuta do působnosti Vyšehradu a zde po určitou dobu pracovala."

J. Lukas k denárům C 197 a 198 napsal (2005, s. 14 a 15): "Typ C 197... nese na lícní straně jméno ,mincmistra' Mizlety a mírně zkorumpovaný název Prahy. Razidlo z lícní strany typu C 197 se jménem Mizletovým bylo použito při ražbě denáru typu C 198, na jehož lícní straně čteme zkorumpovaný nápis, který může, ale nemusí být jménem Vladivojovým. Máme-li se tedy pokusit časově zařadit tuto skupinu denárů mezi ostatní české ražby, pak pravděpodobně časově navazuje na nejmladší denáry bavorsko-švábského typu z nálezu chrášťanského, ražené ještě za vlády Boleslava III. na jaře roku 1002 a končí někdy v průběhu téhož roku, v době nástupu Vladivoje na český knížecí stolec." - "Jak si však spojit tuto úvahu [vynechání části úvahy nemění pro náš účel nic na dále citovaném textu] se skutečností, že na denárech typů C 197 a C 198 z námi sledované skupiny [C 196 – C 199] nacházíme jméno ,mincmistra' či nájemce Mizlety, jehož jméno se vyskytuje pouze na denárech ražených na Pražském hradě. Vysvětlení je několik, žádné však není definitivní. Jedním z nich je možnost, že v pohnutých dobách hluboké krize českého státu v letech 1002-1004, kdy se na českém knížecím stolci vystřídala postupně šestkrát osoba panovníka, mohl Mizleta spravovat nejen pražskou, ale i vyšehradskou mincovnu. Tato možnost je však málo pravděpodobná, protože pro ni nesvědčí žádný denárový typ, na němž by se vyskytovala jména Mizlety i Vyšehradu zároveň. Jinou možností je osoba řezače kolků, putujícího od jedné mincovny k druhé a vyrábějícího na zakázku razidla pro potřeby té či oné mincovny. Ta se jeví jako daleko pravděpodobnější, neboť tuto práci mohl vykonávat pouze specializovaný řemeslník – rytec, cizelér či zlatník, jehož znalost úzce specializované výroby byla nepochybně všude vysoce hodnocena a která byla vlastní jen úzkému okruhu lidí, nejspíše v rámci rodinných svazků. Avšak zanechme podobných úvah, na které je vzhledem k výsledkům studia chodu raně středověkých mincoven ještě příliš brzy." Nespochybňuji obecně to, že specializovaní řemeslníci mohli putovat od jedné mincovny k druhé. Ale bylo to pravděpodobné, když vládli zároveň v různé části Čech dva předáci (Soběslav a pozdější Boleslav III.) a později dvě knížata, tj. Slavníkovec přijavší jméno Boleslav III., vládnoucí z Pražského hradu, a Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý (dřvější pravý Kristián) z Vyšehradu? Je však možné, že tito dva Boleslavové nevládli časově souběžně.

J. Lukas napsal k denárům typu kříž – tři břevna mj. následující (2005, s. 99 a s. 101): "Pokusme se v této studii shromáždit pokud možno všechny informace o denárech typu kříž – tři břevna a ověřit jeho zařazení mezi ostatní české denárové ražby přelomu 10. a 11. století." - "Podíváme-li se na jednotlivé varianty tohoto typu, zjistíme, že mincovní obraz na jedné ze stran je u všech variant stejný: tři břevna, vycházející v témže úhlu ze společného bodu, mezi nimi tři smyčky, nad každou z nich tři kuličky. Na straně druhé stejnoramenný kříž, lišící se u jednotlivých variant výzdobou jednotlivých úhlů. Varianty C 210 a C 225 mají v prvních třech úhlech po třech kuličkách položených do trojúhelníku, ve čtvrtém úhlu (vlevo nahoře) jsou tři hřeby, vycházející z jednoho bodu. Varianta C 221 má v prvém úhlu (vpravo nahoře) kroužek, v ostatních třech po kuličce. Varianta C 224 má v prvém a třetím úhlu tři hřeby, vycházející z jednoho bodu, ve druhém a čtvrtém úhlu po kroužku. Podstatnější rozdíl mezi jednotlivými variantami je v opisových legendách. Opisy u variant C 210 a C 221 jsou na obou stranách silně korumpovány. Varianta C 224 má na lícní i rubní straně opisy MIZLETAPPAGA [MIZLETA PRAGA] a varianta C 225 má na jedné straně opis TVTVERHVERCV a na druhé VCREHTVTVES v různých obměnách." […] "Zdá se tedy, že typ kříž – tři břevna byl ražen krátkou dobu v relativně malém množství." Pokud by denáry těchto typů byly raženy po celou dobu vlády jednoho knížete nebo po většinu doby jeho vlády, připadala by v úvahu knížata Boleslav III. (Slavníkovec Soběslav), Boleslav III. Ryšavý, Vladivoj, a pokud razil v Čechách denáry i Boleslav Chrabrý, připadal by v úvahu i on. J. Lukas uvádí, komu byly tyto denáry připisovány. E. Fiala je kladl do krátkého mezivládí po smrti knížete Vladivoje, J. Smolík denár C 224 připsal Vladivojovi (o ostatních denárech kříž – tři břevna neuvažoval). Podle G. Skalského byly denáry C 221 raženy Vladivojem a denáry C 210 a C 225 v době následného mezivládí. V. Katz nechal razit denáry C 221 Vladivojem, denáry C 210 Boleslavem III. Ryšavým a denáry C 224 a C 225 Boleslavem Chrabrým. F. Cach přidělil denáry C 210 Boleslavu III. Ryšavému, C 221 Vladivojovi a C224, C 225 Boleslavu Chrabrému. Na s. 108 (2005) J. Lukas napsal: "Denáry typu kříž – tři břevna: C 210, C 221, C 224 a C 225 navazují bezprostředně na předchozí skupinu [C 211, C 218, C 219b, C223 a C 223a] a včetně denáru chodovlického typu C 222 byly raženy na konci vlády Boleslava Chrabrého v Čechách, tj. v průběhu roku 1004..." Nerazil denáry typu kříž – tři břevna Slavníkovec Soběslav, když se pravděpodobně z vůle Boleslava Chrabrého stal knížetem? Na Vyšehradě razil mince Boleslav III. Ryšavý a Boleslav III. (Soběslav) je razil v Praze, jak je uvedeno na denáru typu C 224. Na denárech typu kříž - tři břevna se nápadně často objevuje určitý zobrazený detail třikrát, což může být, ale také nemusí být ukázáním na pořadové číslo III. k jednomu ze dvou Boleslavů. Dále razil dřívější Soběslav pod jménem Boleslav ty denáry, na kterých je uvedeno jméno jeho matky Adivy.

Pokud Boleslav III. Ryšavý přesídlil z Vyšehradu na Pražský hrad (odkud by předtím vládl pouze v době, kdy vládl jakožto jeden ze dvou předáků), potom by mohl razit v Praze denáry typu kříž – tři břevna i on. Mohla by potom tři břevna ukazovat na nějakou stavbu na Vyšehradě (na trikonchu?), pokud měla tři kamenné sloupy, z jejichž torz je dnes vytvořen tzv. Čertův kámen? (To, co dnes numismatici pojmenovávají břevnem, mínili tehdejší návrháři podoby denárů také jako břevno?)

Zd. Petráň napsal (1998, s. 177): "Není důvodů se totiž domnívat, že by jednotlivé české mincovny pracující ve stejné době razily zcela odlišné typy. Nedělo se tak určitě v mincovnách mělnické, libické a malínské, které zcela určitě razily typy podle Prahy. Proč by měl být tedy Vyšehrad výjimkou? I v jeho případě musel hrát obchod hlavní úlohu a tato druhá přemyslovská mincovna začala jistě produkovat typy v té době známé, a proto berné." Po onemocnění Boleslava II. a zejména po jeho zavraždění vládli v Čechách dva předáci: Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec, který se snad tehdy na krátký čas vrátil ke svému původnímu jménu Konrád nebo Konrád Ota (jde o pravého Kristiána, pozdějšího Boleslava III. Ryšavého). Soběslav ovládal Prahu, Mělník, Libici a Malín. Konrád (Boleslav III. Ryšavý) ovládal Vyšehrad a také část Moravy. Soběslav a Konrád (jeho jméno jemožná na jednom typu mince, je však považován za mincmistra), který následně přijal jméno Boleslav III. Ryšavý, razili různé typy mincí v různých mincovnách. Jméno Konrád by tento Přemyslovec užíval v době, kdy byl nemocný Boleslav II. a tento Přemyslovec by odešel z duchovní služby a nebyl by tedy pravým Kristiánem a na druhé straně by ještě nebyl Boleslavem III. Jméno Boleslav na minci by tdy patřilo Boleslavu II. a jméno Konrád na téže minci pozdějšímu Boleslavu III. Ryšavému.

Zd. Petráň píše o jedné záhadné minci ethelredského typu s názvem anglické mincovny Lincoln (1998, s. 177, 178): "Nedávno publikoval P. Radoměrský zajímavý denár ethelredského typu. Na prvý pohled se tato mince neliší od početných sérií nejběžnějšího českého mincovního typu poslení čtvrtiny 10. století." […] "Opis okolo ruky se zdá na první pohled nejasný. Okamžitě však zaujme ležaté písmeno S se dvěma tečkami, se kterými se setkáváme pouze na vyšehradských ražbách. Pomocí písmen před a za tímto ležatým S poměrně snadno sestavíme slovo VISEGRA, ve zbylé skupině písmen je nejspíše obsaženo jméno vyšehradského mincmistra Noce. Celý opis okolo ruky Boží by tedy ražbu dost přesvědčivě řadil na Vyšehrad. V textu okolo ethelredského poprsí je velmi pravděpodobně fragment legendy PRAGA CIV. Tato strana by se tedy hlásila naopak do pražské mincovny. Zajímavý je však samotný konec opisu -MLICO. Tato zkratka totiž v různých variantách přichází na anglických lincolnských denárech Ethelreda II.: M(oneta) LI(ndunum) CO(lonia) – mincovna Lincoln v Anglii." - "Na uvedené minci Boleslava II. se tedy pravděpodobně vyskytují opisy se jmény nejen dvou českých mincoven, pražské a vyšehradské, včetně mincmistra Noce, ale také jméno anglické mincovny Lincoln. Můžeme se však jen dohadovat, kde a za jakých okolností uvedená ražba vznikla. Jediné, co o ní lze prohlásit, je, že vznikla v pražské nebo vyšehradské mincovně. Vzhledem k možné přítomnosti jména mincmistra Noce je pravděpodobnější druhá možnost." […] "Přítomnost jména anglické mincovny tak překvapivá není. V kapitole o anglosaských vlivech na přemyslovské mincovnictví již bylo poukázáno na řadu českých ražeb majících v opisech jména anglických mincmistrů a názvy anglických mincoven." Domnívám se, že uvedenou minci razil Slavníkovec Soběslav, a to v době, kdy za pomoci Boleslava Chrabrého ovládl i území Boleslava III. Ryšavého (po určitou dobu možná ještě se jmenujícího možná Konrád), v době, kdy byl ještě jenom předákem nebo vládcem jen části českého a moravského území. Tehdy i Soběslav přijal jméno Boleslav III. A protože jeho matkou byla Adiva, dcera anglického krále Edwarda I. Staršího, objevují se na jím ražených denárech anglická jména mincmistrů a mincoven. - Mincmistr Noce mohl po dočasném zbavení vlády Boleslava III. Ryšavého sloužit Slavníkovci Soběslavovi, jenž také přijal jméno Boleslav III.

49C28. JAK JE VYLÍČENA VRAŽDA SLAVNÍKOVCŮ (VE SKUTEČNOSTI PĚTI BRATŘÍ) V LEGENDÁCH

Legendisté odstranili z Libice vraždu Pěti bratří, polských světců, ale vraždu tam nechali. Ale když je vražda, jsou zavraždění. Tak legendisté přišli s tím, že na Libici byli zavražděni bezejmenní Vojtěchovi bratři. Bratry benediktiny nahradili vymyšlenými bratry Vojtěchovými. Po čase přišel "Kosmas", vraždu na Libici využil k tomu, že vymyšleným bratrům dal pozměněná jména vládců zahynuvších v bojích Přemyslovců a Slavníkovců o vládu v Čechách.

Canaparius líčí vraždu Slavníkovců takto: "...ten nejbezbožnější národ [Češi], k němuž byl [Vojtěch] nucen se vrátit, spáchal v nenávisti k jeho jménu hrozný zločin. Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho rodiče, lidi urozené i proslulé, bratry i syna bratrů, muže i nevinné ženy, všechny odsoudili k nejukrutnější smrti; i jejich hradiště zpustošili ohněm a mečem, všechen jejich majetek uchvátili. Ale jeden z jeho bratrů [Soběslav] byl v době, kdy se tato hanebnost doma udála, mimo dům na císařské výpravě s Boleslavem, knížetem polským." U Canaparia se nejen neobjevuje (až na jméno knížete Boleslava) jméno žádné osoby účastnící se této dramatické události, ale neobjevuje se u něho ani jméno hradiště. Rovněž rok přepadení Libice Canaparius neuvádí. - Byl tedy zavražděn i Slavník společně s manželkou? Potom by Slavník nezemřel roku 981, jak napsal "Kosmas".

Podrobně smrt Slavníkovců vylíčil Bruno v legendě Nascitur purpureus flos: "...náhle přišli nepřátelé, rozprášili lid a oblehli hrad. V pátek, o vigilii převzácného mučedníka Václava, začali boj, a i v sám sváteční den bojovně pokračovali v obléhání. Nic nebylo platno, že obyvatelé hradu žádali, aby se světil sváteční den, ti zvenčí proti nim vrhali pyšná slova: Je-li vaším svatý Václav, naším je Boleslav. Později, třebaže se zmocnili hradu, stihl je za jízlivá slova trest. Neboť mečem obyvatel hradu padlo ten den mnoho nepřátelských hlav a všichni, kdo byli při tom, buď odpočívají mrtvi, nebo oslepli a rozprášeni volně žijí. Pobořený hrad podlehl občanské válce, rodiny byly roztrhány bědným vyhnanstvím, všechny statky padly do rukou nepřátel. Proudem se řinuly slzy žen, mrtvé tváře dětí ztuhly, zamyšlení duchovní stáli tiše se sepjatýma rukama. Čtyři bratři svatého muže, udatní v boji a neznající, co je ústup, na radu klerika Radly... zahodili zbraně, jež málo zmohly, a uchýlivše se do kostela, přijali smrt potupnou v lidských očích, touž smrt, která se v boji pokládá za krásnou." - "Neboť jim byla lstivě dána naděje na přežití, a když se dobrovolně vydali do rukou nepřátel a vyšli z kostela, oklamali je sliby vůdcovy a před očima všech ta krásná těla podstoupila hrdelní trest." Bruno nezná jediné jméno útočníků, jediné jméno obránců, jediné jméno zavražděných. Zemřelí Slavníkovci mohli mít genealogický vztah k tzv. Václavovi. Bruno neuvádí ani rok, kdy k vraždě Slavníkovců mělo dojít. Co znamenají slova na radu klerika Radly zahodily zbraně? Jméno Radla je domácká podoba jména Konrád a na Konráda ukazuje i slovo rada, protože jméno Konrád znamená smělý v radě. A sotva mohlo ve skutečnosti jít o radu. Konrád Ota už v tu dobu nebyl žádným klerikem Kristiánem, ale buď jedním ze dvou předáků, nebo už knížetem Boleslavem III. Slovy krásnou a krásná je ukázáno na Ryšavého (stč. krása znamenalo i červený).

Nenaznačuje věta Je-li vaším svatý Václav, že předkem Slavníkovců byl tzv. Václav?

Kterého Boleslava si máme dosadit do věty naším je [svatý] Boleslav? Boleslava I., který nechal popravit vraha tzv. Václava? Boleslava II., kterého Slavníkovci zavraždili? Nebo Boleslava III., který vedl tuto výpravu? Vražda Pěti bratří a vražda Vojtěcha, to byla krevní msta za to, že Slavníkovci zavraždili Boleslava II. (u "Kosmy" Jaromíra) a Vojtěch v této vraždě měl prsty. - Domnívám se, že oním Boleslavem je Boleslav II. Větu bychom si měli doplnit takto: "Je-li vaším svatý Václav, kterého Boleslav I. po uskutečněném soudu nechal popravit, potom naším je svatý Boleslav II., kterého jste vy, Slavníkovci, zavraždili." Pravděpodobně roku 994.

Verše o utrpení svatého Vojtěcha, jejichž autorem je zřejmě biskup Heřman, líčí vraždění Slavníkovců takto: "Mezitím však ten národ, vší bezbožnosti se oddav, / spáchal veliký hřích a lsti též použil k němu. / Pleníce úkladně hrad, jenž slove Kouřim (ta hanba!), / zajatce nechráněné, jež získali pod slibem míru, / zabíjí tak jak mírné beránky - ctností i statky / proslulé bratry jeho a bratrů syny a vnuky. / Nevinná žena s mužem tu padá pod krutou ranou, / všechno bohatství pak se v krvavou obrátí kořist. / Jeden starší bratr, jenž unikl střelám a ohni / - jediný ze všech bratrů světcových - stěží se spasil, / ke králi Boleslavu pak dorazil, v Polsku jenž vládl." Autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů a Veršů o utrpení sv. Vojtěcha je stejný autor: pražský biskup Heřman. Zatímco k Kronice Čechů jmenuje pět usmrcených Slavníkovců (jejich jména si zřejmě vymyslel), ve Verších není z nich jmenován ani jeden. Slova krvavou a ohni jsou narážkou na Boleslava III. Ryšavého. Slovo krása totiž ve stč. znamenalo i červený a také barva ohně. A Boleslav III. se v Životě Metoděje podepsal slovem krása a "Kosmas" o něm jako o Krásovi píše v III, 24.

"Kosmas" napsal o zavraždění tzv. Vojtěchových bratrů, ve skutečnosti Vojtěchových benediktinů, mj. toto (I, 29): "Protože toho času kníže [Boleslav II.] nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, tito obrátivše se v nenávistníky boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při mši svaté, slavíce svátek [28. 9.]. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku 995 patero bratří svatého Vojtěcha. Jména jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav." Bruno uvádí za den vraždy 28. září. Kronika Čechů, která je společně s Verši o utrpení sv. Vojtěcha z citovaných pramenů pramenem nejmladším a jejímž autorem je biskup Heřman, zná jak jména zavražděných Slavníkovců, tak rok, kdy k jejich vraždě došlo. - Vrahem Pěti bratří byl Boleslav III. Ryšavý. Učinil "Kosmas" na přízvisko Ryšavý narážku barvou krve (krví zkropili, krvavým lupem) a barvou ohně (zapálili).

Všimněme si, co "Kosmas" nenapsal. Nenapsal důvod, proč kníže (jehož jméno v tomto líčení vraždy neuvedl) nemohl vládnouti sám sebou, nejmenoval ani jednoho předáka, neuvedl den, kdy byli Slavníkovci zavražděni (tehdy však byl den spíš udán svátkem světce než číslem), neuvedl, jaký svátek slavili Slavníkovci (možná právem předpokládal, že je čtenáři naprosto jasné, o jaký svátek jde).

Jestliže "Kosmas" nenapsal den (nekonkretizoval svátek), kdy byli Slavníkovci zavražděni, nechtěl tím zpochybnit den zavraždění (popravy) knížete Václava? Nemohou slova nevládl svým tělem znamenat, ne to, že Boleslav II. byl v té době vážně nemocný, ale to, že v té době již nežil?

Dětmar, biskup v letech 975-1018, žijící v době, kdy k vraždě Slavníkovců došlo, se o ní nezmiňuje. Boleslavovu neschopnost vládnout odůvodňuje Dětmar těmito slovy (O. Králík: 1976, s. 187): nebyl svéprávný, nýbrž v moci velmožů. Dětmar uvádí (VII, 56), že Boleslav II. ochrnul a že ho léčil corvejský benediktin Thiddag. Co znamená, že Boleslav II. nemohl vládnouti sám sebou? Byl nemocný (Lesný: mozková arterioskleróza, mívá negativní psychické důsledky), již zemřel, či dokonce byl zavražděn?

49C29. KDO BYL POŘEJ

Nápadným jménem je jméno Pořej. Jednak je jinak nedoložené a jednak na rozdíl od dalších čtyř jmen údajných Vojtěchových bratrů není jménem složeným. Jméno Pořej je možná klíčem k rozřešení otázky, kdo se za "Kosmovými" Slavníkovci skrývá.

Se jménem Pořej se setkáváme pouze u "Kosmy" v I, 29, a to pouze v této informaci: "I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha. Jména jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav." A opis C1a připojuje: "Pořej prý unikl."

Za jménem Porei možná máme vidět Boleslava II., s malou pravděpodobností Vratislava I. V řečtině totiž slovo foreio znamená nosítka. Heslo M. Konečného v Česko-novořeckém slovníku(2015, s. 285): nosítka s. pomn. το φορείο. Čeština dlouho neznala hlásku f a tak ji nahrazovala hláskou p (e Flamme - plamen; e Fistel – píštěl) nebo b (e Farbe – barva; Friedrich - Bedřich). Vratislav I. trpěl osteochondrózou krční páteře a z ní mohl mít problémy s chůzí, takže byl možná často nošen v nosítkách. Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, pravděpodobně proto, že byl raněn mozkovou mrtvicí a později nemohl vládnout svým tělem, protože byl Slavníkovci zavražděn, což písemné prameny zamlčely. Ostatní "Kosmou" vymyšlená jména jsou poněkud změněná jména skutečných osob patřících do genealogie Slavníkovců.

Údajní Vojtěchovi bratři, to byli ve skutečnosti přemyslovští nebo slavníkovští vládci, kteří byli zavražděni nebo padli v boji, když vrcholil boj o moc mezi Přemyslovci a Slavníkovci (u "Kosmy" Vršovci), což byla větev Přemyslovců. Boleslav II. byl jedním ze zavražděných, Vratislav II. ne, proto zřejmě není Pořejem.

49C30. KDO SE U "KOSMY" SKRÝVÁ ZA JMÉNY ZAVRAŽDĚNÝCH VOJTĚCHOVÝCH BRATRŮ?

D. Třeštík k údajnému zavraždění Vojtěchových bratrů roku 995 napsal (1999, s. 609): "Je konečně sporné, zda měl Boleslav II. v tomto vraždění vůbec nějakou účast." Žádnou účast nemohl mít. Jednak byl Boleslav II. roku 994 zavražděn Slavníkovci a jednak k žádnému vraždění Vojtěchových bratrů v tom roce nedošlo.

Domnívám se, že je možné, že žádných pět Vojtěchových bratrů zabito nebylo (že byli zabiti bratři benediktini), a to i přesto, že Bruno v Nascitur o Vojtěchovi napsal (kap. 21): " Měl pět bratrů a životy jich všech přeťal meč."

O zavraždění Vojtěchových příbuzných psali Canaparius, Bruno a "Kosmas". Canaparius a Bruno zavražděné Vojtěchovy bratry nejmenují. Jmenuje je až "Kosmas".

Canaparius napsal: "Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho [Vojtěchovy] rodiče, lidi urozené a proslulé, bratry i syny bratrů, muže i nevinné ženy... Ale jeden z bratrů [Soběslav] byl v době, kdy se tahle hanebnost doma udála, mimo dům na císařské výpravě..." - Bruno v Nascitur napsal: "Měl [Vojtěch] pět bratrů a životy jich všech přeťal meč." Meč ve skutečnosti přeťal životy pěti Vojtěchových benediktinů. - Jenom Soběslav jsoucí na císařské výpravě byl z oněch zabitých bratrů ve skutečnosti Vojtěchovým bratrem a jediný z nich také zabitý.

"Kosmas" o zavraždění Vojtěchových bratrů napsal (I, 29): "Protože tehdy kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci,, tito... vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci... stáli při svaté mši svaté, slavíce svátek. Oni však... ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem... I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha. Jména jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav." "Kosmas" nebyl tak hloupý, aby učinil takovou chybu, že jednou napíše čtyři bratři a o větu dále patero bratrů. Nemohlo jít o chybu, ale o nějaké sdělení.

Na Libici bylo zavražděno Pět bratří, tj. Vojtěchových bratrů benediktinů. Proto Bruno i "Kosmas" užili číslo pět. Bruno a Canaparius tyto bratry benediktiny Libici odebrali, protože se tito benediktini stali polskými světci a bylo dobře, když měli polské kořeny. Vraždu však na Libici nechali, ale beze jmen zavražděných. Přišel "Kosmas" a jména doplnil. Doplnil je vládci, kteří zahynuli v době, kdy se Přemyslovci snažili sjednotit Čechy. Šlo o boj Přemyslovců se Slavníkovci, tj. s potomky tzv. Václava, tj. s Vršovci. Přitom "Kosmas" jejich jména pozměnil nebo zcela změnil. My "Kosmova" jména doplníme jmény skutečných osob. Problémem je, proč "Kosmas" v I, 29 napsal, že útočníci sťali čtyři bratry sv. Vojtěcha a v následujícím souvětí napsal, že na Libici bylo zabito patero bratří svatého Vojtěcha. - V bojích s Přemyslovci byli zavražděni Slavníkovi (u "Kosmy" Vršovci) synové Vojtěch a Soběslav. Otcem Slavníka, tj. Zbraslava, byl tzv. Václav, může být považovaný za prvního Slavníkovce ("Kosmas" ho považoval za Vršovce, to však bylo jeho pojmenování pro Slavníkovce). Ten byl popraven možná z podnětu Boleslava I. Canaparius napsal, že žalostnou smrtí zahynuli Vojtěchovi rodiče. Podle Canaparia by byl tedy zavražděn i Slavník, jehož původní jméno bylo pravděpodobně Slavibor. Zavražděným Přemyslovcem byl Boleslav II. Při útěku z Pražského hradu byl zabit Vladivoj, pravděpodobně syn Vojtěchův. Do usmrcených tzv. Vojtěchových bratrů (ve skutečnosti byl bratrem pouze Soběslav a ostatní byli nějakým způsobem Vojtěchovi příbuzní) můžeme tedy zařadit Boleslava II. a čtyři Slavníkovce. Z toho byli čtyři zavražděni a pátý, tj. Vladivoj, byl zabit na útěku. Slova čtyři sťatí se vztahuje k zavražděným osobám (tedy bez Vladivoje) a slova zabito patero bratří se vztahují ke všem usmrceným. Nelze vyloučit, že "Kosmas" mezi zavražděné Vojtěchovy bratry započítal i Vojtěcha samotného a že tedy máme vyřadit tzv. Václava nebo Slavníka. - Boleslava II. pojmenoval "Kosmas" Pořej. Domnívám se, že toto jméno vytvořil od řeckého slova foreio, což znamená nosítka. Boleslav II. se totiž po ranění mrtvicí zřejmě obtížně pohyboval. Soběbora ztotožňují historici se Soběslavem (u "Kosmy" je ještě totožný s Mutinou), Čáslav je možná Slavník (tj. Zbraslav). Canaparius ve své legendě napsal (kap. 25), že byli zavražděni Vojtěchovi rodiče. A těmi rodiči byli Slavník a jeho manželka Adiva (tj. Střezislava). Canaparius nepřiznal, že Boleslav III. zavraždil Vojtěchovy benediktiny (Pět bratří) a tento masakr možná nahradil masakrem jiným, ale vymyšleným. "Kosmas" napsal, že Salvník zemřel roku 981 a Střezislava roku 987. O vraždě těchto osob u něho nepadne ani slovo.

Za příklad nepochopení "Kosmova" údajnému zmatku s číslem čtyři a pět uveďme názor D. Třeštíka (1997, s. 102, 103): "...Kosmas tu na jedné straně mluví o zavraždění čtyř bratrů a na druhé straně říká, že jich bylo zabito pět, a také vypočítává pět jmen. Proto k tomu poznamenal, že... ,Porej prý vyvázl'. Správný údaj o čtyřech bratřích měl Kosmas očividně z legend, druhý, nesprávný, pocházel z jiného pramene, který nemohl být ničím jiným než prostým letopisem, jehož autor se dal svést bezprostředně následujícím údajem o smrti pěti bratří..." "Kosmova" hříčka tedy slouží D. Třeštíkovi jako jeden z důkazů nebo indicií, že existovaly jakési anály, které se bohužel nedochovaly.

Současné umístění ostatků je známo u Spytihněva (tzv. Kostel P. Marie na hradě), Boleslava II. (hrob 92) a Vojtěcha. Není znám pouze hrob Slavníkovce Soběslava.

Přestože žádných pět Vojtěchových bratrů zabito nebylo, byly jejich pozůstatky hledány. Přečtěme si k tomu názory J. Slámy (2006, s. 54, 55): "Svatovojtěšské legendy Kanapariova, Brunova i ,Quator immensi' a stejně tak pozdější Kosmova kronika popisují sice přepadení a dobytí slavníkovského centra Přemyslovci v r. 995, nezmiňují se však o tom, co se stalo s těly zavražděných Slavníkovců. Až někdy v polovině 12. století doplnil Mnich sázavský Kosmovo líčení stručným údajem, že Vojtěchovi bratři byli pochováni v kostele sv. Bonifáce..." […] "Teprve pozdní svatovojtěšská legenda někdy ze 14. století, jejíž obsah však známe pouze z 1. recenze latinského znění Pulkavovy kroniky... a potom také – ovšem v již částečně upraveném podání – i ze druhé recenze kroniky tzv. Dalimila..., líčí zázračnou Vojtěchovu bilokační účast na pohřbu jeho zavražděných bratří, a to na Libici..." […] "Teprve ve druhé čtvrtině 16. století objevuje se v kronice Václava Hájka z Libočan zpráva, že povraždění Slavníkovci byli původně pohřbeni v libickém mariánském kostele... Naproti tomu v šedesátých letech 17. století viděl novoměstský farář M. B. Bolelucký slavníkovský hrob přikrytý mramorovou deskou v sakristii libického kostela sv. Jiří..." […] "Na sklonku 10. století je v Čechách historickými prameny bezpečně doložen jediný svatobonifácký kostel, a to při břevnovském klášteře..." […] "Lze se tudíž oprávněně domnívat, že to byl břevnovský klášterní kostel, kde skončila těla pobitých Slavníkovců."

49C31. KDO ZAVRAŽDIL NEBO NECHAL ZAVRAŽDIT ÚDAJNÉ VOJTĚCHOVY BRATRY. KDY A KDE MĚLO K JEJICH ZAVRAŽĎĚNÍ DOJÍT

Na otázky Kdo zavraždil nebo nechal zavraždit Vojtěchovy bratry? Kdy byli zavražděni Vojtěchovi braři? Kde byli zavražděni Vojtěchovi bratři? můžeme odpovědět toto. Jediným zavraždným Vojtěchovým bratrem byl Soběslav a ten měl být zavražděn na hradě Vraclavi katem Boleslava III. (informace o Soběslavovi a o Boleslavovi III. věšel "Kosmas" v této souvislosti na Mutinu a na knížete Svatopluka). Další osoby skryté za jmény tzv. Vojtěchových bratrů jsou Boleslav II., snad Vojtěch, Vladivoj, možná tzv. Václav, možná Slavník. Boleslav II. byl zavražděn Slavníkovci, hlavní úlohu v tom možná sehrál Vojtěch. Vojtěch byl zabit na Libici roku 997 Boleslavem III. Vladivoj zahynul při vyhánění z Pražského hradu Boleslavem III. Tzv. Václav byl popraven na Malostranském náměstí za Boleslava I. roku 936 nebo 937.

Pokud bychom nebrali v úvahu jména Vojtěchových bratrů vyjmenovaná "Kosmou", mohli bychom za Vojtěchovými bratry vidět Vojtěchovy benediktiny, pozdější světce zvané Pět bratří. Ti byli zavražděni Boleslavem III. na Libici nebo na Staré Kouřimi, která již v té době byla značně pobořená. K zavraždění Pěti bratří mělo dojít z 10. na 11. listopad roku 1003. Polští historici docházejí k závěru, že by místem vraždy mohly být Kaziměř (Kazimierz) u Šamotul (Szamotuly) nebo Meziříčí (Miedzyrzecz).

Historici, kteří věří, že bylo skutečně zavražděno pět Vojtěchových bratrů, jsou přesvědčeni, že byli zavražděni najednou, na jednom místě stejným vrahem nebo stejnými vrahy. Podezřelými se jim jeví Vršovci, což ovšem není možné, protože jméno Vršovci bylo "Kosmovo" pojmenování Slavníkovců. P. Charvát vidí vraha v Oldřichovi (2007, s. 205). A. Novotný vidí vůdce akce proti Slavníkovcům v Boleslavovi III. Ryšavém (2015, s. 89). K vraždě Vojtěchových bratří mělo dojít v souladu s "Kosmou" na Libici roku 995.

"Kosmou" barvitě líčené řádění vrahů na Libici se neodráží v archeologických nálezech. M. Lutovský k místě vraždění Slavníkovců napsal mj. (2006, s. 36): "Přímé spojení zániku rezidence s událostmi ze září 995 zůstává ovšem pouhou domněnkou, archeologickou interpretací přizpůsobenou příběhu o vzestupu a pádu knížat z rodu Slavníkovců. Nechceme zpochybnit lokalizaci vyvraždění části Slavníkovy rodiny na Libici – avšak to, že hradiště nezaniklo ani nebylo z větší části vypáleno, může ukazovat na poněkud jiné rozměry celé této události, tak barvitě líčené svatovojtěšskými legendami." Informace v EHvČ říká o osudu libického hradiště něco trochu jiného (2003, s. 177): "Kostel i palác na akropoli zanikly při vpádu přemyslovské družiny na konci září 995..."

Jediným pramenem, který za místo vraždy Vojtěchových bratrů neuvádí Libici, ale Kouřim, jsou Verše o utrpení sv. Vojtěcha (kap. 25): "Pleníce úkladně hrad, jenž slove Kouřim (ta hanba!), / zajatce nechráněné, jež získali pod slibem míru, / zabíjí tak, jak mírné beránky – ctností i statky / proslulé bratry jeho a bratrů syny a vnuky." Roku 995 byla však Stará Kouřim zřejmě už zničena nebo značně poničena, a v její blízkosti bylo založeno hradiště na ostrožně sv. Jiří jako součást správní organizace státu zřizovaná Boleslavem I. - D. Třeštík se domníval, že autorem Kroniky Čechů (všech tří knih) a autorem Veršů... může být stejná osoba, v jeho případě kanovník Kosmas. Domnívám se, že autorem Veršů... a prvních dvou knih Kroniky Čechů je pražský biskup Heřman. Proč však stejný autor uvádí dvě rozdílné lokality, jednou Libici, podruhé Kouřim? V prvním případě měl na mysli Vojtěchovy benediktiny, pozdějších Pět bratří. Ve druhém případě neměl na mysli ani zavraždění Pěti bratří, ani zavraždění Vojtěchových pokrevních bratrů, k takové vraždě nikdy nedošlo. Jména zavražděných údajných Vojtěchových pokrevních bratrů jsou ve skutečnosti "Kosmou" pozměněná jména významných osob, které zahynuly za bojů o moc mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Jedná se o jednoho Přemyslovce, a to Boleslava II. ("Kosmas" pro něho vymyslel jméno Pořej), a čtyři Slavníkovce. Jediným pokrevním Vojtěchovým bratrem je Soběslav ("Kosmou" zde nazvaný Soběbor). A protože Slavníkovci byli potomci tzv. Václava, který vládl ze Staré Kouřimi, tak je vymyšlené zavraždění pěti pokrevních Vojtěchových bratrů kladeno ve Verších... na Kouřim.

"Kosmas" z jednoho vraždění pěti osob učinil vraždění dvojí. Zavraždění Vojtěchových benediktinů na Libici podle něho roku 1004 (I, 38) a zcela vymyšlené zavraždění pěti pokrevních Vojtěchových bratří podle něho roku 995 (I, 29)

49C32. MÍNIL "KOSMAS" POLSKÝMI OTRAPY (HADRNÍKY) SLAVNÍKOVCE?

Polští otrapové (jiný překlad: hadrníci) možná nebyli vůbec Poláci, ale česká mocenská skupina, která s Poláky kolaborovala. A tou by mohli být Slavníkovci. Neměl "Kosmas" přímo konkrétně na mysli kolaboranta biskupa Vojtěcha a biskupa Gaudentia (Radima)? Nosili tito biskupové vousy, takže si neobřezávali pysky?

O Polácích píše "Kosmas" v I, 14, v I, 36, v I, 40, v II, 2, v II, 13, v II, 22, v III, 20, v III, 22, v III, 35, v III, 36 a v III, 40. Ponechávám stranou kapitoly, kde se píše jenom o nějakém polském panovníkovi.

V I, 14 "Kosmas" napsal: "Království po něm drželi [velkomoravském Svatoplukovi] krátký čas jeho synové, ale méně šťastně; neboť jednak bylo od Uhrů rozchváceno, jednak od východních Němců a Poláků až do základů nepřátelsky zpustošeno." - Kapitola I, 36 líčí vyhnání Poláků z Pražského hradu v září 1004 (podle "Kosmy" roku 1002). Ve skryté vrstvě jde možná o vyhnání Spytihněva. - V I, 4 je o Polácích pouze tato věta: "Po smrti Boleslava II. totiž Poláci opanovali jak hrad Prahu, tak i celou Moravu." - V II, 2 je na počátku kapitoly o Polácích uvedeno: "Když byl toho času Kazimír, slavný kníže polský, odňat tomuto světu a jeho synové Boleslav a Vladislav se ještě jako nemluvňata kojili mlékem z prsů, mohli se Poláci nadíti jediné spásy v tom, když se dají na útěk." A ke konci téže kapitoly je u přesídlení polských Hedčanů do Čech uvedeno, že kníže přesídlencům nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku. Přesídlenci jsou možná obyvatelé poražené Budče. - V II, 13 "Kosmas" o Polácích pouze napsal: "Kníže Břetislav vrátil Polákům hrad Vratislav a jiné hrady s tou podmínkou, že budou platit pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata ročně jemu, tak jeho nástupcům." - V II, 22 se "Kosmas" o Polácích a Polsku příliš nerozepsal. "Tehdy Konrád a Ota uslyševše, že se biskup pražský odebral ke Kristu, poslali pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska a odpásali mu pás rytířský, a on opět přijal duchovní roucho a tonzuru." - A začátek III, 20: "Tomuto novému a do té doby v Čechách nebývalému skutku divili se sousední národové a předpovídali do budoucnosti lehkomyslným Čechům horší věci. Z toho se těšili panonští sýčkové, v tom si lebedili polští otrapové s neobřezanými pysky..." - V III, 23 je u "Kosmy" popsána bitva u Trutiny roku 1110. U Galla III, 23 Češi bitvu u Trutiny prohráli. -V III, 22: "Ale již v září, když dlel s králem v Panonii u hradu Prešpurku, vpadl Bořivoj s Poláky nepřátelsky do Čech, zahnav na útěk Vacka s Mutinou s jejich posádkami z tvrze, velmi pevně založené proti hranicím polským." - V III, 35 přináší před bitvou u Trutiny posel knížeti takovouto zprávu: "Vy tu v pokoji a bezpečí hodujete, avšak tvůj bratr Soběslav a kníže polský Boleslav naši zemi hubí..." A ke konci odstavce můžeme číst: "A když Poláci viděli, že se jim lsti povedly, vpadli do kraje..." V III, 36 vylíčil "Kosmas" bitvu u Trutiny. V ní Vladislav I. říká: "Či jenom Poláci nosí meče železné? A podle "Kosmy" Soběslav s Poláky dobyl vítězství nešťastného, protože to byla válka více než občanská. Soudí se, že bitva Čechů s Poláky se odehrála u labského přítoku zvaného dnes Trotina. Ve skryté vrstvě má "Kosmas" zřejmě na mysli jinou bitvu, a sice bitvu mezi českými knížaty u nějakého pstružího potoka (latinské trutta je totiž pstruh), tj. u Žitomiře (dnes Štolmíře), v níž pravděpodobně bojoval kníže Václav. - V III, 40 napsal "Kosmas" k roku 1114: "Téhož roku Soběslav, vzav s sebou něco Poláků, přijel ke hradu Kladsku a zkoušel mnohými prosbami a sliby, zda by mu obyvatelé otevřeli brány hradu."

"Kosmas" v souvislosti s tažením Břetislava I. do Hnězdna snad roku 1039 o Břetislavovi v II, 13 napsal, že si s pomocí Boží podrobil celé Polsko. "Kosmas" věšel některé informace o Boleslavovi III. Ryšavém na Břetislava I. A jménem Poláci pojmenovával nejen Poláky, ale také ty, kdož kolaborovali s Piastovici, což byli Slavníkovci, tito polští hadrníci s neobřezanými pysky. Takže citovanou větu měl čtenář chápat takto: Boleslav III. Ryšavý si podrobil panství Slavníkovců, tj. slavníkovské Polsko.

"Kosmas" nenáviděl Vršovce, což bylo jeho jméno pro Slavníkovce, a polské otrapy. O tom, jak "Kosmas" vylíčil Vršovce, napsal P. Kopal (2001, s. 17): "Obraz, který nám [o Vršovcích] Kosmas předkládá k uvěření, je však natolik tendenční, že mu dost dobře uvěřit nelze, alespoň ne bezvýhradně."

Na začátku kapitoly jsem napsal, že za polskými otrapy (hadrníky) máme možná vidět Slavníkovce. Uveďme zde jednu indicii. Některé vsi získaly svá jména podle něčeho, co bylo v širší lokalitě ojedinělé. Tak např. Písek by nezískal své jméno v místě, kde by byl písek v oblasti mající v průměru desítky kilometrů, nebo Lysá hora by se nejmenovala Lysá, kdyby všechny hory široko daleko od ní byly v době jejího pojmenování lysé. Nyní uplatněme toto pravidlo na Poděbrady. Podle I. Lutterera a R. Šrámka jméno Poděbrady (2004, s. 208) znamená ,osada poděbradů' (tj. ves lidí, kteří poděli čili odstranili své brady, oholili své vousy). Ne příliš daleko (45,9 km) jsou od Libice vzdáleny Holovousy. MJvČ I/0671 potvrzují u hesla 2 Holovousy význam tohoto místního jména, který z něho poměrně zřetelně vyplývá: složenina holovous(ý) znamená ,kdo je bez vousů'. Jiné Holovousy jsou vzdáleny od Plzně 36,2 km. Stejně jako významy místních jmen Poděbrady a Holovousy lze vysvětlit význam místních jmen Paďousy u Příbrami a Poděvousy u Horšovského Týna. Pouhých 5,2 km od Poděbrad se nachází hradiště Libice nad Cidlinou. Tu obývali Slavníkovci. A ti a obyvatelé v Libici a širokém okolí se možná neholili, měli tedy neobřezané pysky. Nebo jsou slova Poláci s neobřezanými pysky možná přímo narážka na Slavníkovce Vojtěcha a Radima. Ti se stali biskupy a biskupové možná nosili plnovous. Tito Slavníkovci (a s nimi pochopitelně i Soběslav) kolaborovali s Poláky,, a proto i je nazval "Kosmas" Poláky. Vojtěch byl zabit především proto, že Slavníkovci zavraždili Boleslava II., přičemž Vojtěch nemusel být o plánu pouze informován, ale mohl být iniciátorem. Když Krása (tj. Boleslav III. Ryšavý) zabíjí Božeje (tj. Vojtěcha), obviní Božeje, že mu zabil jeho příbuzného Tomáše.

Nazýval už Bruno Slavníkovce Poláky? V místě, kde v legendě Nascitur purpureus flos líčil zavraždění Vojtěcha, napsal (kap. 30): "Hnán zuřivostí přišel barbar, jemuž Poláci zabili bratra..." Tím barbarem je Boleslav III. Ryšavý a jeho bratrem Boleslav II. A Poláci, to jsou tedy zde Slavníkovci, kteří kolaborovali s Piastovci? Barbaři nosili vousy. Podle U. Beckera (2002, s. 329) byl vous symbolem mužnosti a síly a bohové, vládci a hrdinové byli většinou zpodobováni vousatí. Máme si pod vousatým barbarem představit vládce?

B. Krzemieńska v souvislosti s výpravou Břetislava I. do Polska napsala (1966, s. 59): "Je nápadné, že v celém dlouhém líčení výpravy se ani jednou nevyskytuje nějaká nenávistná invektiva proti Polákům, ačkoliv sám průběh výpravy (Polsko se vůbec nebránilo) poskytoval dobrou příležitost k zdůraznění např. polské zbabělosti. Břetislav jedná v celém líčení jaksi důstojně a uvážlivě. Je to proto, že vede ,spravedlivou válku' (bellum iustum), která již od dob Augustinových opravňovala útočníka, aby mstil spáchané křivdy. Vedení spravedlivých válek a odčiňování křivd bylo jednou ze základních povinností spravedlivého panovníka." Není v líčení Břetislavovy výpravy vyjádřena nenávist k Polákům proto, že šlo o skutečnéPoláky, ne o Slavníkovce kolaburující s Poláky, ne o Slavníkovce – "Kosmovy" polské hadrníky s neobřezanými pysky.

50C1. KDO BYLI BENEDIKTINI, POZDĚJI ZVANÍ PĚT BRATŘÍ, A ODKUD PŘIŠLI

J. Pátek k Pěti bratřím napsal mj. (2011, s. 162): "Z Brunovho textu vyplýva, že Päť bratov nebolo žiadnym spȏsobom spojených s osobou sv. Vojtecha, a dȏrazne je nutné tiež korigovať ich tradične zdȏrazňovanú väzbu k českým zemiam!" I přes vykřičník, kterým končí poslední věta, budu uvažovat o pravém opaku: Pět bratří budu spojovat jak s Vojtěchem, tak s Čechami. Tím nezpochybňuju, že měli vztah i k polským lokalitám.

Přečtěme si ukázku z hesla, kterou o Pěti bratřích napsal J. Sláma (1987, s. 427): "Pět bratří... mučedníků, uctívaných od 11. století jako světci... O jejich osudech sepsal okolo r. 1008 samostatnou legendu hagiograf biskupa Vojtěcha Bruno Querfurtský. Přibližně tři desetiletí po Brunovi stručně zaznamenal příběh Pěti bratří Petr Damiani v Životu sv. Romualda, … Konečně třetí... zpracování jejich života pochází z pera Kosmova..." […] "Údaje o Pěti bratřích se v některých jednotlivostech v těchto pramenech od sebe odlišují." […] "Jejich historie se začala v klášteře... u Ravenny. Po dohodě mezi Otou III. a Boleslavem Chrabrým byli tamější mniši požádáni, aby šířili křesťanství u slovanského pohanského obyvatelstva. V čele zamýšlené misie měl stát Bruno Querfurtský. Jeho odchod z Itálie pozdržely povinnosti na císařském dvoře a potom čekání na biskupské svěcení i na papežský souhlas s chystanou misií. Na cestu se proto vydali pouze dva italští mniši Benedikt a Jan." […] "Někdy na přelomu let 1001 a 1002 došli kamsi na západní pomezí polského státu a tam vybudovali s pomocí Boleslava Chrabrého malý klášter." […] "Po čase se k nim přidali dva polští mniši Matouš a Izák a konečně dva laici, klášterní kuchař Kristýn a jeho bratr Barnabáš. Poněvadž Bruno z Itálie nepřicházel, vypravili bratři do Říma Benedikta. Ten se dostal pouze do Prahy, odkud se musel s nepořízenou vrátit zpět."

J. Sláma o přivedení benediktinských mnichů do Čech napsal (2004, s. 55): "Po výběru dvanácti benediktinských mnichů (pocházejících z římského aventinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia), kteří měli tvořit základ pro nově zakládaný konvent v Čechách... opustil Vojtěch někdy v pokročilém podzimu roku 992 Řím [a vrátil se do Čech]. Autor vpisku do opisu Kroniky Čechů, opisu označeného A3, naznačil, že tzv. Vojtěchovi bratři jsou totožní s benediktiny z aventinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia, tím, že uvedl: "...a byli pochováni v kostele svatého Bonifáce mučedníka dne 10. října."

Odkud Pět bratří přišlo, to napsal Přibík Pulkava. J. Pátek k tomu napsal (2011, s. 164): "Pomerne zásadným spôsobom ich obraz ďalej posunul Přibík Pulkava z Radenína v texte prvej redakcie svojej kroniky, vznikajucej na prelomu 60. a 70. rokov 14. storočia. Zvýšenú pozornosť tu autor venuje významu Břevnovského kláštora... Do tejto čiasti tiež vložil následujúci krátky odstavec: ,Asi v tej dobe [roku 999] bol [Vojtechovi] rodný brat Gaudentius z rádu sv. Vojtecha zvolený za arcibiskupa hnezdenského. Vedení rovnako jeho povesťou ako láskou k nemu šesť bratov, totiž Benedikt, Matúš, Ján, Izák, Kristin a Barnabáš, ktorí prišli s jeho bratom, svätým Vojtechom z Ríma, ho išlo so súhlasom a na prianie opáta břevnovského Anastázia navštívit do Poľska a na jeho žiadosť, aby ho neopúšťali, vstúpili do akéhosi erema."

J. Pátek o Pěti bratřích napsal (2011, s. 164): "Pulkava tak na prelome 60. a 70. rokov 14. storočia prvýkrát predstavuje Päť bratov ako rehoľníkov, ktorých priviedol z Ríma do Čiech sv. Vojtech, a ktorí sa následne vypravili do Poľska na základe priania opáta Anastázia a zotrvali tam vďaka arcibiskupovi Radimovi-Gaudentiovi. Tu je nutné si položiť otázku, čo mohlo byť podkladom pre tento Pulkavov údaj? V tomto bode je možné pracovať s hypotézou, že Pulkava vyšiel zo staršej břevnovskej tradície, kodifikovanej snáď v nedochovanej kláštornej kronike." Odešli skutečně do Polska nebo zůstali v Čechách?

M. Zlámal o Pěti bratřích napsal mj. toto (1990, s. 121): "Pozdní české líčení životů svatého Benedikta, Jana, Izáka, Matouše a Kristina, zaznamenané kronikáři 14. století (Pulkavou, Kodexem třeboňským) se dopustilo omylu, když těchto pět svatých bratří považovalo za řeholníky, jež si přivedl sv. Vojtěch z aventinského kláštera v Římě a poslal do Polska. Tato chyba vznikla tím, že průvodce sv. Vojtěcha v Polsku se jmenoval také Benedikt, dále že činnost Pěti bratří navazovala skoro bezprostředně na dílo sv. Vojtěcha v Polsku, a konečně proto, že úcta těchto pěti mučedníků byla od počátku spojena se svatovojtěšskou úctou, poněvadž jejich tělesné pozůstatky byly r. 1039 převezeny spolu s tělem sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy." Je otázka, jakého omylu se tito pozdní kronikáři dopustili. Vojtěch si jmenované benediktiny zřejmě opravdu přivedl z aventinského kláštera, možná celou dobu po odchodu z tohoto kláštera žili na Libici nebo tam alespoň pobývali v době svého zavraždění. Břetislav nemusel, i když to není příliš pravděpodobné, jejich ostatky přivézt z Hnězdna, nýbrž z Libice.

D. Třeštík o příchodu benediktinů z Aventina napsal (ĎaS 1997, č. 3, s. 11): "Vojtěch si dokonce přivedl z římského kláštera sv. Bonifáce a Alexia své druhy do nově založeného Břevnova, a mohl se tedy v Praze cítit mezi svými, přesto ale již za několik měsíců po slavnostním založení kláštera v roce 994 znovu odešel z Čech." Nepřivedl Vojtěch benediktiny na Libici? - Z Čech uprchl Vojtěch poté, když byl hlavně jeho "zásluhou" zavražděn Boleslav II.

50C2. KDE PĚT BRATŘÍ PODLE HISTORIKŮ ŽILO A BYLO ZAVRAŽDĚNO

B. Kürbis k lokalizaci místa, kde bratří žili a kde byli zavražděni, napsal(a?) (2002, s. 183): "Dodnes existují mezi historiky rozdílné názory ohledně osady a místa, kde stála tato poustevna." [Jde o poustevnu u Poznaně, kde měli být podle Brunovy Vita Quinque Fratrum Eremitartum benediktini zvaní později Pět bratří zavražděni.] "Wojciech Kętrzyński odkázal ve své polemice o prvním vydavateli (a objeviteli) Vitae Quinque Fratrum na text a domníval se, že místem tohoto děje byla blízká Kaziměř (Kazimierz) u Šamotul (Szamotuły). Kade i Władysław Abraham ponechali tyto anály stranou a vyslovili se na základě Thietmarovy Kroniky pro Meziříčí (Międzyrzecz). Historická pravda byla zkomplikována tím, že v pozdním středověku byl osud Pěti svatých bratří přemístěn do Kaziměře (Kazimierz) u Konína (Konin). Na tuto tradici rozšířenou ve 14. století františkány navazují mnozí historikové tézí, že po pohanském povstání v době Kazimíra Obnovitele byl eremitský klášter přeložen do blízkosti Konína. Spornou zůstala pro badatele také Thietmarova zpráva ve spojení s jinými prameny. V roce 1005 prý Jindřich II. se svým vojskem na cestě do Poznaně dospěl usque ad abbatiam quae Meserici dicitur. Král se rozhodl v tomto klášteře, který mniši zřejmě opustili, oslavit 22. září svátek Thébské legie. Většina historiků považovala toto místo Thietmarova textu o meziříčském klášteře za důkaz, že naši poustevníci měli svou poustevnu právě v tomto hradišti, resp. u něj na Obře."

"V současnosti [psáno k výstavě Střed Evropy..., konané roku 2000] máme k dispozici k tomuto tématu vyčerpávající studii Gerarda Labudy. Pro něho je nepochybné, že nejstarší zpráva v Annales se vztahuje ke Kaziměři u Šamotul; pro totéž mluví také popisy této lokality u Bruna. Místní obyvatelé dodnes vzpomínají den této vraždy a uctívají louku ležící mezi řekou a lesem, na níž podle tradice byli mniši zavražděni."

50C3. KDO BYL KRISTIN

Proč je Kristin spojován s oslem? Citujme si místa v textech, kde se tak děje.

Bruno v Životě a utrpení svatých... v kap. 13 napsal: "...služebníka Kristýna, který svatým sloužil, pohřbili venku v klášteře, neboť nedosáhl takového stupně svatosti a chtěl se bránit kusem dřeva podle onoho slova: ,Nezapřahej vola spolu s oslem!', což znamená moudrého s pošetilým. Když pak nedlouho potom přemisťovali z onoho hrobu tohoto výše jmenovaného Kristýna, našli jeho tělo úplně zachovalé, takže ani v nejmenším nešířilo hnilobný zápach. Po vykopání jeho těla strhl se náhle tak prudký liják, který přivodil mimořádně velikou záplavu, a světští lidé, kteří pracovali v klášteře, utekli z práce. Avšak mniši, kteří byli hodní dotýkat se jeho těla vlastníma rukama, pohřbili jej, který neměl být odloučen ani životem ani hrobem, do kostela k řadě jeho pánů, podle onoho slova: ,Není rozdílu mezi Židem či Řekem, služebníkem či svobodníkem, neboť všichni jsou jedno v Kristu.'"

"Kosmas" v II, 23, v níž líčí, jak probíhala volba Lance (tj. pravého Kristiána) biskupem nebo knížetem, vložil Kojatovi do úst slova, jimiž se obracel na Lance, tj. na pravého Kristiána,: "Zdali bude osel hráti na housle?" […] "To chceme raději, věru raději, aby psí ocas neb oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc."

V II, 32 napsal "Kosmas" o Velfovi (za nímž možná skrýval Boleslava III Ryšavého), když byl sváděn Matyldou: "Ale on s ušima schlíplýma stál jako nějaký mrzutý oslík.

V II, 51 píše "Kosmas" o lžibiskupu Rotpertovi, tj. o Boleslavovi III., když se stal moravským biskupem Brunem (u "Kosmy" Vracenem):"...ho poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný..." V I, 11 užil "Kosmas" slova osla, oslíček, oslím, když v lucké válce napsal, že čeští bojovníci mají obětovat osla a sníst jeho maso. Užil je v lucké válce proto, aby sdělil, že ve vojsku Čechů bojovali Maďaři. Z Evropanů jedině Ti jedli oslí maso. Chtěl také "Kosmas" prostřednictvím osla sdělit něco o Boleslavovi III. Ryšavém?

Osel je jedním z atributů sv. Bruna z Querfurtu. Slovem osel ukazuje moravský biskup na sebe (jiní legendisté a "Kosmas" na něho), protože tehdy se rovněž jmenuje Bruno.

"Kosmas" píše o biskupu Brunovi jako o lžibiskupu Rotpertovi. Jméno Rotpert si snad můžeme vyložit jako červený kůň. Rot je narážka na Boleslavovo přízvisko Ryšavý a slovo kůň ukazuje na sakrální stavby souvisí s koněm: klášter svatého Jiří (je zobrazován, jak sedí na koni) a rotunda na hradišti sv. Hypolita.

Autor Veršů o utrpení sv. Vojtěcha biskup Heřman v 7 verších popisuje koně. Proč popisu koně je věnován takový prostor? Kůň tak jako oslík a něžný beránek kráčel. Kůň je přirovnán k bílému beránkovi a barevnému oslíkovi. Koňům, kteří mají základní barvu srsti bílou (beránek) a krycí srst mají červenou, hnědočervenou až černou (oslík), se nazývají brůna. Není popis koně narážkou na Bruna? Lžibiskupa, tj. moravského biskupa Bruna (Vracena) pojmenoval "Kosmas" Rotpert (Rudý kůň?). - Legenda Verše... líčí i zavraždění Vojtěcha. Jeho vrahem byl Boleslav III., tj. pravý Kristián, tj. i moravský biskup Bruno, jehož biskupství bylo pravděpodobně při kostele sv. Petra v Olomouci. Biskup Bruno a kostel sv. Petra mají být v legendě možná připomenuti jmény Bruno a Petr.

Ve třetí knize Kroniky Čechů je líčeno Janem II. Břichatým přivezení ostatků Pěti bratří. Mezi Pěti bratřími byl také kuchař Kristin. A o ostatky Kristina měl nápadně velký zájem biskup Zdík. Š. Kohout o Kristinových pozůstatcích uvádí následující informaci (2006, s. 79): "Jindřich Zdík opatřil z Prahy pro svůj kostel množství ostatků sv. Kristina, jednoho z Pěti bratří mučedníků, zahynuvších na samém počátku druhého tisíciletí v Polsku."

Kristin je možná jméno osoby, kterou nazýváme Kristián. Je totožný se Strachkvasem, s pravým Kristiánem, s Boleslavem III. Ryšavým a Brunem, tj. "Kosmovým" "tuším Vracenem", a mohli bychom k němu přiřadit další krycí jména. Boleslav III., tedy Kristin, nebyl pochopitelně zavražděn jako jeden z Pěti bratří, ale byl naopak jejich vrahem. Mezi Pět bratří byl zařazen, protože možná s nimi nějaký čas žil na Libici. Jeho ostatky možná přivezl z Polska Břetislav I. Nebyl tedy přiveden jako zajatec, ale zajatcem byl, a to Boleslava Chrabrého. Byly Kristinovy ostatky, tj. ostatky Boleslava III. Ryšavého, přivezeny do Olomouce proto, že byl za okupace Moravy Boleslavem Chrabrým biskupem na Moravě, a to se jménem Bruno, u "Kosmy" se jménem Vracen?

Kristin je kuchař. Kristin je totožný s pravým Kristiánem, tj. Boleslavem III. Ryšavým. Na příbuznost Kristina se synem Boleslava III. Otou I. Sličným možná ukazuje "Kosmas" (II, 15). Podle něho Otu Spytihněv II. Konráda postavil do čela lovcům a Otu pak postavil jako mistra nad pekaři a kuchaři. Ve skutečnosti se Ota I. Sličný (podle "Kosmy" byl nejkrásnější) stal znojemským (1054-1055) a později olomouckým (1061-1087) údělníkem. DOPSAT

B. Kürbis popsal(a?) (2002, s. 184): "Třetí polský mučedník byl mladý kuchař, který se jmenoval Kristin a těmto mnichům sloužil. Jeho smrt doplnila počet Vykupitelových ran na pět. Hodnocení jeho smrti jako mučednické se však jevilo problematické, protože se, překvapen svými vrahy, bránil kusem dřeva. Tím neprojevil ochotu zemřít mučednickou smrtí jako jeho neochvějní představení. Teprve později bylo jeho nezetlelé tělo pochováno vedle ostatních, s příznačným komentářem, že jeho nízké společenské postavení není pro to žádnou překážkou." Není neochotou zemřít mučednickou smrtí a pozdějším pochováním naznačeno, že Kristin ve skutečnosti nebyl zavražděn jako další jmenovaní benediktini?

50C4. KDO DAL PĚTI BRATŘÍM HOJNOST PENĚZ A O JAKÉ PENÍZE ŠLO

"Kosmas" v I, 38 napsal: "...když k nim přišel kníže Měšek, uslyšev o jejich dobré pověsti a svatém obcování, s několika průvodci, aby sebe těm svatým mužům poručil. A poznav jejich nouzi, dal jim velikou hojnost peněz..." Tím knížetem Měškem byl ve skutečnosti Slavníkovec Soběslav. Když vtrhli na Libici bojovníci Boleslava III. Ryšavého a dožadovali se pokladu od krále, napadení odpověděli: "Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře, protože jsme jich neměli potřebí." Soběslav razil i takové denáry, jejichž "výzdoba" se měla nebo mohla vykládat jako hrozba Přemyslovcům. G. Skalský o nich napsal (1955, s. 8): "Sem patří zvláště denár s rukou, přes niž je položen krátký meč [jinde uváděna dýka], na líci, na rubu s ptákem doleva s hlavou skloněnou k nohám, totiž s pelikánem, sytícím vlastní krví svá mláďata, ve středověku symbolický obraz Krista..." R. Turek měl jiný názor (1982, s. 96): "Pták na této ražbě... má totiž podobu orla útočícího na kořist. Sice byl tento obraz kdysi pokládán za pelikána krmícího mláďata, ale celá dosti realistická podoba, zdůrazněná ještě kuličkami na krku zobrazujícími známá orlí vztyčená peříčka při sehnutí ke kořisti, ukázala správnost staršího názoru, že je to orel." Zd. Petráň vyjadřuje k tomuto zobrazení tento názor (2019, s. 200): "Jedná se však pouze o tradiční křesťanské motivy." I tradiční křesťanské motivy se mohou použit jako výhružka.

Slavníkovec Soběslav byl nejenom kníže libický, ale později se považoval i za knížete českého (zmocnil se, pravděpodobně s pomocí polského vojska, Pražského hradu), a je otázka, jaké české mocenské skupiny s tím souhlasily. Jeho sebevědomí se projevuje rovněž na jeho denárech. G. Skalský k tomu napsal (1955, s. 9): "Nejvíce ovšem překvapuje koruna na hlavě knížete, kterou nikdy nevidíme na hlavách přemyslovských, zato však na některých mincích Boleslava Chrabrého, vydaných dávno před jeho korunovací v r. 1025."

50C5. ZAVRAŽDĚNÍ PĚTI BRATŘÍ

"Kosmas" na začátku I, 38 napsal: "...žilo v Polsku patero mnichů poustevníků, ,pravých Izraelitů': Benedikt, Matouš, Jan, Izák, Kristin a šestý Barnabáš." Závěr uvedené kapitoly zní takto: "I bylo umučeno těchto pět bratří: Benedikt, Matouš, Izák, Kristin a Jan..." Nezahynul tedy Barnabáš. Ten má svátek 11. června. A toho dne má svátek i Bruno. Bruno je jméno, které přijal Boleslav III. Ryšavý, když byl svržen z knížecího stolce a stal se biskupem. A ten na Libici nezahynul, ten byl naopak vrahem Pěti bratří. Nebo máme spíš vycházet z významu jména Barnabáš, to syn útěchy, a vidět v něm tehdy ještě nezavražděného Vojtěcha? To je možná pravdivější. Vrah Boleslav III. Ryšavý pobýval nějaký čas v klášteře pod jménem Kristián a zde je veden jako Kristin. Ten ve skutečnosti v tu dobu nezemřel, nedávno předtím však zemřelo jeho jméno Kristián, zemřelo tehdy, když odešel z kláštera.

Jméno Barnabáš znamená podle M. Knappové (2015, s. 135) syn věštby, předpovědi, útěchy. Pokud nejde pouze o náhodu, mohl by význam útěchy připomínat, že mniši byli "zaměstnáni" u Vojtěcha.

Vraždění mezi Slavníkovci a Přemyslovci začalo tím, že pravděpodobně roku 994 zavraždili Slavníkovci Boleslava II. (prsty v tom měl Vojtěch). Na to reagoval mladší bratr Boleslava II. pravý Kristián (u "Kosmy" Strachkvas). Odešel z duchovní dráhy, přijal jméno Boleslav III. a začal vraždit Slavníkovce. Nejprve to byli Vojtěchovi benediktini, poté následoval Soběslav, po něm Vojtěch a nakonec při vyhánění z Pražského hradu zahynul Vladivoj, což byl možná Vojtěchův syn.

Legendisté a kronikáři to nemohli veřejně napsat. Tak se uchylovali k různým hříčkám, do nichž informace o těchto vraždách prozradili. Že šlo z hlediska Přemyslovců o krevní mstu, to prozradili vymyšlenou příhodou o ženě, která cizoložila s klerikem. Když Vojtěch nechtěl bezbožné rotě hříšnou cizoložnici vydat, začali mu vyhrožovat: "...nebude-li nám ta cizoložnice rychle vydána, máme tvé bratry a na jejich ženách, potomcích a majetku pomstíme tu špatnost." Že si nezasvěcený čtenář myslel, že jde o pokrevní bratry, ne o bratry benediktiny, to byl čtenářův problém. Na ženách těchto bratrů a na potomcích těchto bratrů se bezbožná rota (Přemyslovci) mstít nemohli, protože je benediktini neměli.

Domnívám se, že Pět bratří bylo zavražděno na Libici. "Kosmas" to nemohl napsat tak, aby to pochopilo třetí oko. Proto převzal z Brunovy legendy "přerod" italských a polských benediktinů ve Vojtěchovy bratry a dal jim jména Slavníkovců a jednoho Přemyslovce, ale poněkud pozměněná. Rovněž tyto vymyšlené Vojtěchovy pokrevní bratry (byl jím jenom Soběslav, jemuž dal jméno Soběbor) nechal zavraždit jiný den, než bylo zavražděno Pět bratří. Z nějakého důvodu si pro vraždu vymyšlených bratrů vymyslel i den vraždy, a to den, kdy měl svátek Václav. U líčení vraždy Pěti bratří zřejmě úmyslně změnil den, kdy se tak stalo: místo 12. listopadu napsal 11. listopadu. M. Wihoda se domnívá, že "Kosmas" při psaní kapitoly o zavraždění Pěti bratří patrně citoval jakousi mladší (dnes ztracenou) verzi legendy (pozn. 287, 2011, s. 227).

Pět bratří bylo zavražděno v době, kdy podle "Kosmy" vládli předáci (velmoži). Ti předáci byli dva: Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Konrád Ota, pozdější Boleslav III. Ryšavý. Pět bratří žilo na území ovládaném předákem Soběslavem a byli zavraždění druhým předákem, tj. Konrádem Otou. Ne náhodou vložil "Kosmas" jednomu z Pěti bratří do úst slova (I, 38): "Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti..." Další slova nemůžeme sloužiti Bohu a mamonu jsou určena pro oklamání třetího oka.

J. Sláma o zavraždění Pěti bratří v Polsku napsal (1987, s. 427, 428): "Někdy v tom období dostali bratři od Boleslava Chrabrého darem několik liber stříbra. ...bratři drahý kov vrátili. Tím však nezabránili, aby falešná pověst o jejich bohatství se velmi rychle nerozšířila po okolí. V noci z 10. na 11. listopad 1003 (Kosmas chybně uvádí rok 1004) přepadla skupina lupičů klášter, a když poklad nenalezla, Benedikta, Izáka, Jana, Matouše a Kristýna zabila. Pouze nepřítomný Barnabáš si uchránil život." […] "Na svatořečení těchto řeholníků měl především zájem poznaňský biskup Unger, neboť podle dobových představ potřebovala každá diecéze svého vlastního... Již v r. 1008 bylo Pět bratří označováno za patrony Polska. Za neznámých okolností byla jejich těla přenesena do... Hnězdna. Tam se jich v r. 1039 zmocnil... Břetislav I. a odvezl je do Čech... Zatímco... ostatky Vojtěchovy a Radimovy byly uloženy v katedrálním chrámu na Pražském hradě, ostatky Pěti bratří dostal po nějakém čase do úschovy kapitulní kostel ve Staré Boleslavi." […] "...tito mučedníci byli v Čechách někdy označováni jako ,boleslavští bratří'. Patrně zásluhou olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka... byly ostatky sv. Kristýna, jednoho z Pěti bratří, přeneseny do olomoucké katedrály sv. Václava; tento světec se potom stal dalším patronem olomoucké diecéze..." Pokud byly ostatky Pěti bratří skutečně přeneseny z místa jejich vraždy do Hnězdna, mohli tak učinit Slavníkovci nebo tak mohlo být učiněno za jejich spoluúčasti. A protože Pět bratří bylo vydáváno za mnichy žijící při zavraždění v Polsku, muselo být přenesení ostatků z Libice (nebo z Kouřimi) do Hnězdna zamlčeno.

Světce potřebovalo především poznaňské biskupství. Jistě však na tom měl zájem i hnězdenský arcibiskup Gaudencius, tj. Slavníkovec Radim. Ten dokázal skvěle pomoci sobě svým bratrem Vojtěchem a stejně tak dokázal skvěle pomoci poznaňskému biskupovi Pěti bratřími, tj. Slavníkovci, údajně svými bratry.

Bratří dostali několik liber stříbra, Slavníkovci razili stříbrné mince.

Proč je vyvraždění tzv. Slavníkovců (libických kněží) kladeno na svátek sv. Václava, zatímco zavraždění Pěti bratří (což jsou tytéž osoby) se svátkem sv. Václava spojováno není? Pět bratří mělo být zavražděno 11. listopadu 1003. Jejich svátek se slaví 25. srpna. Byli vůbec tzv. Slavníkovci zavražděni 28. září? Nejde ve skutečnosti o naznačení, že Slavníkovci jsou potomci knížete tzv. Václava? Nemá se na jejich vyvraždění vzpomínat ve stejný den jako na zavraždění tzv. Václava a tím je na věky spolu spojovat? Je logické, aby vrazi poskvrnili svátek tehdy jediného českého světce? Dne 11. listopadu slaví dnes svátek Martin. Jméno Martin podle M. Knappové znamená (2015, s. 229) ,Martův, martovský, zasvěcený bohu Martovi', přeneseně ,bojovník'. Dne 25. srpna má svátek Radim.

"Kosmas" klade vyvraždění Pěti bratří do roku 1004. Téhož roku měl zemřít Slavníkovec Soběslav. "Kosmas" se však se Soběslavem dopouští podle historiků dvou omylů. Citujme M. Lutovského a Zd. Petráně (2005, s. 49): "Kosmas jej [Soběslava] sice nazývá Soběborem a nechává jej zabít v roce 995 na Libici, v obou případech se však kronikář mýlil. Z omylu jej usvědčují jak mincovní opisy (ZOBEZLAVS), tak text kroniky Thietmara z Merseburku (Zebizlovo), který byl událostem konce 10. století mnohem blíže a mohl se podrobnosti dozvědět od přímých aktérů. Thietmar klade Soběslavovu smrt až k roku 1004."

Tedy Soběslav je u "Kosmy" pod jménem Soběbor zabit jako jeden Slavníkovec a Dětmar jeho smrt časově spojuje se zavražděním Pěti bratří.

"Kosmas" napsal, že Slavníkovci v den zavraždění slavili svátek, neuvedl však, že svátek Václava. Učinil tak zřejmě proto, že by hodně naznačil, že vrahem Slavníkovců byl Strachkvas. "Kosmas" totiž o pár stránek výše napsal, že jméno Strachkvas je spojeno s mordem, ke kterému došlo 28. 9. Přitom lživě spojil toto jméno s vraždou Václava, ne s vraždou Slavníkovců. Také "Kosmas" nepřiznal, že jméno Strachkvas vymyslel pro mladšího syna Boleslava I. on sám.

Má jméno Kristin v legendě o Pěti bratřích připomenout vraha Slavníkovců pravého Kristiána (Strachkvase)?

Na Kouřimi měli sídlit Zličané. Sám "Kosmas" jméno Zličané nepoužil. Je však náhoda, že v I, 38, v níž píše o Pěti bratřích (tj. o Slavníkovcích) užil vícekrát slovo zlý (v jejich rukou zlé dílo, lkajíce nad zlým skutkem, v zlomyslném měšci, potrava zlého)? Nevzniklo právě z nahromadění těchto slov dodatečně jméno Zličané?

Slavníkovci měli velmi blízký vztah k Polsku (Vojtěch, Soběslav, Gaudentius) a zřejmě Gaudentius dokázal v Polsku vyrobit z Pěti bratří a z Vojtěcha světce.

"Kosmas" možná naznačuje, že vrahem Pěti bratří (tj. Slavníkovců) je Kristián neboli Strachkvas. V I, 38 užil 6x jméno Kristus, což je možná Kristiánův "podpis".

"Kosmas" v závěru II, 4 napsal: "Také uznal kníže a biskup za vhodné přiložiti k svatému tělu ostatky Pěti bratří..., kteří v témže hradě, ale v jiném kostele odpočívali, a rovněž dáti je se svrchovanou pečlivostí přenésti." Na Libici stály v době vraždy Pěti bratří i v době vraždy biskupa Vojtěcha nejméně dva kostely. - Ke slovům v témže hradě citoval J. Pátek v poznámce 219 (2011, s. 162, 163) slova M. Bláhové přeložené do slovenštiny: "Kosmasovo opísanie vyzdvihutia ostatkov Piatich bratov v inom hradnom kostole v Hnezdne otvára ďalšiu problematickú otázku celého príbehu a primárného (prípadne sekundárného) miesta ich uloženie. Bruno z Querfurtu totiž zaznamenal, že bratia byli pochovaní v mieste svojej mučednickej smrti. Barbora Krzemieńska uvádza, že sa Kosmas v tejto pasáži asi splietol a ostatky Piatich bratov boli Čechmi vyzdvihnuté v mieste niekdajšej pustovne při Medziriečí." "Kosmas" se nespletl, ale opět na Přemyslovce jeden jejich čin práskl.

Domnívám se, že mohou existovat tyto možnosti:

a) Břetislav přivezl z Hnězdna ostatky Vojtěchovy i ostatky Pěti bratří

b) Břetislav dovezl z Hnězdna ostatky Vojtěchovy a ostatky Pěti bratří dovezl z jiného polského města

c) Břetislav přivezl z Hnězdna ostatky Vojtěchovy, ostatky Pěti bratří dovezl z Libice

d) Břetislav přivezl z Libice jak ostatky Vojtěchovy, tak ostatky Pěti bratří. V takovém případě se výprava do Hnězdna buď vůbec nekonala nebo byla pouhým divadlem a loupeží. Ostatky v Polsku by byly falešné.

Na to, že ostatky Vojtěcha a ostatky Pěti bratří mohly být dovezeny ze dvou míst by ukazovala jedna Gallova věta v I, 19: "Tehdy Češi rozbili Hnězdno a Poznaň a odnesli tělo svatého Vojtěcha."

Legendisté odebrali z Libice zavražděných Pět bratří, ale vraždu tam nechali. Je to totéž, jako když Ludmile odebrali syna tzv. Václava (učinili z něho jejího vnuka), ale mateřské povinnosti jí nechali. Je to totéž, jako když tzv. Václavovi vzali jeho kněžství nebo mnišství, ale vzdělanost mu ponechali.

50C6. KDY BYLO PĚT BRATŘÍ ZAVRAŽDĚNO

Na Libici byli Boleslavem III. Ryšavým zavražděni Vojtěchovi fráteři benediktini. V Polsku se z nich stalo Pět bratří. Ani Canaparius, ani Bruno nepřiznali, že tito benediktini byli zavražděni na Libici, ale vraždu na Libici ponechali, žádná jména zavražděných však neuvedli. Z pěti bratrů benediktinů učinili pět Vojtěchových bratrů pokrevních. Canaparius napsal (kap. 25): "Avšak ten nejbezbožnější národ, k němuž byl nucen se vrátit, spáchal v nenávisti k jeho [Vojtěchovu] jménu hrozný zločin. Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho rodiče, lidi urozené a proslulé, bratry i syny bratrů, muže i nevinné ženy, všechny odsoudili k nejukrutnější smrti... Ale jeden z jeho bratrů [Soběslav] byl v době, kdy se tahle hanebnost doma údála, mimo dům na císařské výpravě s Boleslavem, knížetem polským." A Bruno napsal (kap. 21): "Měl [Vojtěch] pět bratrů a životy jich všech přeťal meč." - Přišel "Kosmas" a dal zavražděným jména, ne však jména skutečná, ale jména významných osob (navíc jejich jména pozměnil nebo zcela vymyslel), které zahynuly v době bojů o moc mezi Slavníkovci a Přemyslovci. Tuto vraždu datoval "Kosmas" do roku 995. Jediným pokrevním Vojtěchovým bratrem byl z nich Soběslav, "Kosmou" nazvaný Soběbor. Jméno Pořej "Kosmas" použil pro zavražděného Boleslava II. "Kosmas" napsal sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha (to byli čtyři Slavníkovci), a když v duchu přičetl Boleslava II. (Pořeje), tak o souvětí dále napsal, že bylo zabito na hradě Libici... patero bratří svatého Vojtěcha." 

"Kosmas" nechal benediktiny zavraždit 11. listopadu roku 1004.

V Brunově Vita Quinque Fratrum Eremitarum je uvedeno, že Benedikt, Jan, Matouš, Izák a Kristin byli zavražděni v noci z 10. na 11. listopad 1003. - Bruno datoval zavraždění Pěti bratří do roku 1003, to je do doby vlády Boleslava III. Ryšavého, pokud ještě vládl 11. listopadu (i vlády Boleslava Chrabrého). Boleslav III. však zavraždil Pět bratří možná už v době, kdy byl jedním ze dvou vládnoucích předáků, možná roku 995. Legendy a kroniky však to, že předáky byli Boleslav III. Ryšavý a Slavníkovec Soběslav, zamlčely. Proto do té doby Bruno, což byl dřívější Boleslav III. Ryšavý, vraždu nekladl. "Kosmas" si z nějakého důvodu vybral pro vraždu Pěti bratří rok 1004. Možná proto, aby ji nešlo snadno spojit s Boleslavem III. a klást ji do Čech.

Protože byl vrahem Pěti bratří český kníže Boleslav III. Ryšavý, nemohlo k vraždě dojít roku 1004. Českým knížetem byl totiž v letech 999-1002 a 1003. K vraždě tedy mohlo dojít roku 1003 nebo již roku 995, kdy byl Boleslav III. Ryšavý (pravděpodobně ještě pod jiným jménem) jedním ze dvou vládnoucích předáků (velmožů).

 "Kosmas" z nějakého důvodu napsal špatný rok zavraždění Pěti bratří. Ale možná svou hříčkou zařadil tento skutek do vlády Boleslava Třetího Ryšavého. Ten se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, a toto jméno mohl užívat jakožto předák do roku 999. A jeho jméno Ota a pozdější jeho pořadové číslo Třetí jakožto Boleslava Třetího je připomenuto hned na začátku kapitoly (I, 38), v níž je líčena vražda Pěti bratří. "Kosmas" napsal: "Za časů císaře Jindřicha, jenž po Otovi Třetím spravoval říši římskou..." Ota Třetí nemusel být vůbec jmenován. Věta mohla znít takto: "Za časů císaře Jindřicha, jenž spravoval říši římskou..." Ovšem je také možné, že k zavraždění Pěti bratří došlo již za Oty III. a je "Kosmou" zmíněn z toho důvodu. Ota III. vládl v letech 983 až 1002 a Jindřich II. vládl v letech 1002 až 1024."Kosmas" vraždu Pěti bratří zařadil do vlády Jindřicha II., ve skutečnosti k ní zřejmě došlo již za Oty III. a to možná už roku 995, po útěku Vojtěcha oklikou do Říma a Soběslava do Polska.

B. Kürbis napsal (2002): "Někoho by mohlo udivit, proč vladař [Boleslav Chrabrý], který tyto poustevníky pozval do své země [do Polska], nebyl přítomen jejich slavnostnímu pohřbu. Boleslav Chrabrý dlel v oné době, na podzim roku 1003, v Čechách." Jenomže benediktiny nepozval Boleslav Chrabrý do Polska, ale žili na Slavníkovské Libici. Pokud byli zavražděni roku 1003, potom byli zřejmě zavražděni vládnoucím Boleslavem III. Ryšavým a ten jejich nedůstojnému pohřbení mohl být přítomen. Jestli byli zavražděni už roku 995, potom Boleslav II. již nežil a vrahem byl opět Boleslav III., který tehdy ještě nebyl knížetem, ale byl jedním ze dvou vládnoucích předáků (velmožů) a ještě se zřejmě nejmenoval Boleslav. I v tom případě mohl být přítomen jejich nedůstojnému pohřbu.

50C7. JAK "KOSMAS" PROZRAZUJE LOKALITU, KDE BYLO ZAVRAŽDĚNO PĚT BRATŘÍ

"Kosmas" v I, 38 napsal: "Za časů císaře Jindřicha... žilo v Polsku patero mnichů poustevníků... Benedikt, Matouš, Jan, Izák, Kristin a šestý Barnabáš." […] "I bylo umučeno těchto pět bratří: Benedikt, Matouš, Izák, Kristin a Jan..." Proč o zavraždění Pěti bratří, polských světců, nepíše ve své polské kronice Gallus a píše o ní v Kronice Čechů "Kosmas"? Je to proto, že Pět bratří žilo a bylo zavražděno v Čechách. Proč "Kosmas" neuvedl, kde se nacházel klášter Pěti bratří? Protože Pět bratří, tj. Slavníkovci, byli zavražděni v lokalitě na území Čech, zřejmě na Libici. Gallus se zmínil o zavraždění Vojtěcha i o odnesení jeho těla Čechy, ale o Pěti bratřích se slovem nezmínil. - "Kosmas" nazýval Slavníkovce Poláky (polští otrapové s neobřezanými pysky), protože kolaborovali s polskými Piastovci. Ta část českého území, kterou tito "čeští Poláci" ovládali, je "Kosmou" nazývána Polsko. Patero mnichů žilo v "českém Polsku", konkrétně na slavníkovské Libici nebo na Kouřimi.

Pozůstatky Vojtěchovy, Radimovy i Pěti bratří byly s velkou pravděpodobností opravdu přivezeny Břetislavem jako lup z Polska. Přivezení pozůstatků Vojtěchových mohl Břetislav zdůvodňovat tím, že šlo o pražského biskupa a že byl zavražděn na Libici. Přivezení pozůstatků Radimových mohl zdůvodňovat tím, že šlo o libického Slavníkovce. Ale proč dovezl pozůstatky Pěti bratří, pozůstatky italských a polských mnichů, údajně zavražděných v Polsku? Protože šlo o pozůstatky osob, zavražděných na českém území, protože šlo o Vojtěchovy bratry benediktiny, ve skutečnosti o mnichy zavražděné na Libici.

"Kosmas" místo, kde bylo Pět bratří zavražděno, prozrazuje tím, že ukazuje na vsi vzdálené od této lokality asi do 2 mil.

Vsi jsou uvedeny bez ohledu na to, kdy se k nim vztahuje nejstarší zpráva. Za "Kosmy" se tak nemusela jmenovat ves, ale pouhý dvůr uniklý pozornosti pramenů nebo mohlo jít o jméno pomístní. - Některé vsi mohl "Kosmas" použít s velkou pravděpodobností, jiné s malou (např. Žabonosy).

Vzdálenosti uváděné v závorkách se vztahují k Libici nad Cidlinou. Jsou vyhledány na mapě www.mapy.cz, a to vzdálenosti překonané pěšky po doporučené krátké trase (později přejmenované na rychlou). - Po jménu vsi následuje citát z "Kosmovy" I, 38 a následně vysvětlení významu jména vsi, pokud není uvedeno jinak, tak z MJvČ.

Pět bratří bylo zavražděno na Libici nad Cidlinou, nikoliv v Polsku. "Kosmas" uvedenou lokalitu prozrazuje tím způsobem, že do textu I, 38 zašifruje zeměpisné názvy, především názvy vsí.

LIBICE; liběji požívá jídlo, oběť Bohu milou, jak se vám líbí. I. Lutterer, R. Šrámek (2004, s. 155): Libice – příponou -ice (z -ica) z příd. jm. ľubá, libá ,líbezná'

BUDČEVES (22,8 km); na tuto ves možná upomínají slova souvisící s jídlem, tedy i se žaludkem: požívá jídlo, masité jídlo jim bylo ohavností - D. Moldanová u hesla Buda napsala (1983, s. 48): "Buda... ze stč. OJ Chotě-bud, Budi-voj, Budi-mír (budi = povzbuzovati)... též = naditý vepřový žaludek..."

CHVALOVICE (9,7 km) a VELKÉ CHVALOVICE (15,9 km); byloť obcování jejich chvalitebné

JIZBICE (22,0 km); přístřeší rybníka bravného, chovali v svých příbytcích, příbytek v zlomyslném měšci. - II/0169, 0170: "Jm. Jizbice vzniklo spodobou z jistbice, jež bylo demin. k stč. jistb ,světnice – pilíř – mostní oblouk'... V rybničných krajinách slovo jistba označovalo také boudu neboli baštu nad čepem u rybníka..."

Slovo bravný (přístřeší rybníka bravného) je možná narážkou na ves, jejíž jméno souvisí s bravem (ovcemi, kozami, vepři). V tomto případě jde o ves Ovčáry (10,5 km). Slovo rybník možná poukazuje na to, že libické hradiště bylo takřka celé obklopeno vodou.

NOUZOV (19,0 km) a DOLNÍ NOUZOV (13,9 km); chudí jsouce, chudým Kristovým, poznav jejich nouzi - III/0232: "Jm. N. dostaly tyto vsi pro chudobu obyvatelstva."

PÁTEK (5,2 km); jednou v týdnu postil (W. W. Tomek: některý jednau w den sobotní; KH a MB den v týdnu vynechali) -III/0328: "Zde pochází jm. P. asi odtud, že byla ves založena v pátek." Půst křesťané drží mj. na Velký pátek.

SKRAMNÍKY (20,5 km); jednou v týdnu postil -IV/0079: "Toto jméno se hlásí k rus. skoromnik ( = člověk, který nedrží půst – člověk nestydatý) a bylo původně asi přezdívkou tamního usedlíka."

CHLEBY (14,9 km), chléb zřídka mívali - II/0010: "Jm. Chleby = ves Chlebů, tj. Chlebovy rodiny.". Slovo chléb může být narážkou i na ves PÍSTY (16,1 km); V III/0363 je u hesla Pístný: "...,píst na praní šatů / píst na míšení chleba, kopist / píst u pumpy / náboj u kola / tlouk, pěchovadlo'."

KOVANSKO (15,0 km), KOVANICE (11,0 km) - II/0344 uvádějí: "Jméno Kovanec = malý (menší) Kováň." [...] "...os jm. Kován mělo asi význam ,pečlivě vypěstovaný, vypiplaný'... jiný význam ovšem naznačují výrazy ,kovaný člověk = hrubý, lítý, nevycepovaný...'" A na tyto vsi možná ukazují slova zelenina vlastníma rukama vypěstovaná nebo jejich oděv byl drsný a hrubý. Drsné a hrubé bylo i chování nepřátelské roty.

BOBNICE (16,3 km); luštěnin nebo jahel směli požívati jen o Velikonocích - I/0104, 0105: "Jm. B. […] znamenalo by ves pěstitelů bobů. To jméno jim bylo dáno asi na zlehčení, že pěstovali sviňský bob místo cennějších rostlin." Ves LUŠTĚNICE je zřejmě již příliš vzdálená (32,0 km).

CIDLINA; pívali čistou vodu. - I. Lutterer a R. Šrámek o Cidlině napsali: "...řeka s čistou, průzračnou vodou"

ČINĚVES (15,6 km) a OVČÁRY (10,6 km); masité jídlo jim bylo ohavností. - I/0349 o Činěvsi uvádějí: "Z dokladů se hlásí Sviněves za původní tvar našeho MJ." […] "Ve jm. Sviněves se brzo sv- změnilo ve cv-... Tvar Cviněves byl významově spojen se slovem čin-iti a tak vznikl tvar Činěves."

ŽABONOSY (20,8 km); pohlédnout na ženu prokletím - IV/0799 uvádějí: "Ant. Vašek... vysvětluje jm. Ž. jako ves lidí žáby nosících, prodávajících... Soudím však, že se lépe hodí pojetí jm. Ž jako vsi lidí s žabími nosy..." Známe pohádky, kdy je dívka zakleta v žábu. Spojování ženy s žábou je již starého data. Například staroegyptská bohyně Heket byla zobrazována jako žába nebo žena s žabí hlavou. U Ovidia proměňuje rozhněvaná Latóna vesničany v žáby.

ves HRUBÝ JESENÍK (18,6 km); jejich oděv byl drsný a hrubý. Je možné, že Hrubý Jeseník byl původně název pro zalesněnou lokalitu a v dané situaci slovo hrubý znamenalo veliký. "Kosmas" však slovo hrubý mohl využít pro jeho další význam, a to drsný. Ves Hrubý Jeseník dostala možná přívlastek Hrubý, aby se odlišila od vrchu OŠKOBRH (5,6 km) - III/0304 totiž o něm píší: "Jeho první člen souvisí s germ. aska ,Esche, jasan' a druhý s Berg ,hora'..." A na Oškobrh mohou upozorňovat slova hřbet a záda (ztýrati hřbety, nastavil záda).- J. Rejzek v hesle hřbet napsal mj. (2015, s. 238, 239): "Zřejmě odvozeno od psl. chribъ{vrch}(srov. název pohoří Chřiby)..." - K. Kumprecht a J. Ostmeyer překládají ve svém slovníku (1994, s. 119) slovo Berg jako hora, kopec, vrch. Doufejme, že Berg = vrch platilo i za "Kosmy".

KONÁROVICE (18,2 km); utkaný z koňských žíní - II/0294: "Původní tvar Koňářovice = ves lidí Koňářových nebo koňářových. Příjmení Koňář... povstalo z appell. koňař, stč. konieř..., konír...'..., slc. koniar, koňár i koňar ,pasák koní – obchodník s koňmi'..."

KAMENNÉ ZBOŽÍ (16,9 km); na lůžku byl kámen za podušku

JÍKEV (21,5 km); lkajíce nad zlým skutkem; K dílu Jíkev (21. 10. 2008) publicistického pořadu Divnopis s M. Harvalíkem je ke jmenované vsi tento text: "Její název vznikl pravděpodobně od výrazu ,jíkat', který měl dříve více významů. Z výrazu ,jěk' vzniklo dnešní ,jek' ve významu křik, bědování nebo nářek. Ale je tu i zajíkat se, patří sem i jektání... vznikala i spousta názvů posměšných, a tak je nasnadě, že sousedé dali Jíkvi název podle toho, že obyvatelé nebo jeden z nich koktal, breptal a zajíkal se." Nám se však hodí k M. Harvalíkem uvedenému slovu bědovat "Kosmou" užité slovo lkajíce.

VELKÉ VÝKLEKY (15,2 km); se každý vroucně modlí; společenství v modlitbách - IV/0659: "V 2. členu jm. Výkleky je činitelské jméno od slovesa klekati..." Sloveso vyklekati je v stč. ..."

HOŘANY (21,2 km); vzhůru upřenýma očima -I, 0691 vysvětlují význam tohoto jména takto: "Jm. H. - ves Hořanů, tj. lidí bydlících na hoře nebo v hořejší poloze, než je okolí.

NĚMČICE (11,6 km); nikdy nemluvili mezi sebou, nikdy neumějí mlčeti, půl roku nic spolu nemluvili - III/0199: "Jm. Němčice = osada lidí Němcových, ale někde jen ,osada Němců'..." – D. Moldanová (1983, s. 152): "...stč. A němec = němý..."

SLOVEČ (17,7 km); a to málo slovy - IV/0108: "Jm. Sl. vzniklo snad přivlastňovací příponou -jь z os. jm. Slovek, které však dosud není známo."

HLUŠICE (24,7 km); byli zákona Božího činiteli, ne slyšiteli; uslyšev o jejich dobré pověsti

MISKOVICE (22,3 km); myslí i tělem nesouce - III/0094, 0095 o Miskovicích uvádějí mj. "Tato osada se pův. jmenovala Myslkovice = ves lidí Myslkových (z os. jm. Myslek: Mislek, Mizlek...)."

ROŽĎALOVICE (23,4 km), stoje s metlou odpovídal; III/0603, 0604: "...srov. rozha = větev letošní nedospělá, letorost, ratolest, prut, proutek..."

DOBŘICHOV (15,7 km); předobrý Kristus, dobré pověsti, dobrých skutků – I/0402: "Prvotní tvar *Dobŗchow = Dobrochův, t. dvůr (os. jm. Dobrcha, Nekr. Ostr.)."

KNĚŽICE (20,9 km); přišel kníže Měšek, vyřídil knížeti toto, odešel ke knížecímu dvoru, jsou již v knížecí komoře - II/0256-0258:Vysvětlení je u hesla 3. KNĚŽIČKY (14,5 km); "Jm. Kněžice = ves lidí knězových n. Knězových. Stč. kněz mělo dvojí význam: 1. kníže... 2. nč. kněz... Z nich vznikalo také příjmení Kněz..."

VELIM (15,1 km);velikou hojnost - IV/0495: "Původní podoba tohoto MJ byla Velyně = osada patřící osobě zvané Vela..."[…] "...srv. stč. velí = veliký..."

VOLÁRNA (7,5 km); radosten se vrátil - IV/0601, 0602: "Jm. V. povstalo z apod. volárna, Ochsenstall a něm. jm. Freudeneck = kout radosti."

KŘEČHOŘ (17,6 km); stáli ustrnulí - II/0378: "Prvotní tvar tohoto MJ byl asi *Křěče hora = Křekova nebo Křečova hora". U hesla Křeč je OJ odvozeno od slova křeček. "Kosmas" zde však nemusel vycházet z významu slova, ale z jeho zvukové podoby se slovem křeč. Místo stáli ustrnulí bychom mohli napsat stáli jako v křeči

PEKLO (asi 14 km) západně od Kolína; hrůzyplná muka pekelná

KRCHLEBY u Nymburka (19,9 km); budou je trápiti v Etně, chléb zřídka mívali - I. Lutterer a R. Šrámek 2004, s. 139: "...snad šlo o tzv. plurálové jméno rodinné, utvořené ze složeného OJ Skrb-chleb (skrbъ = žal, starost, trápení...)"

OPOLANY (3,2 km); budou je trápiti v Etně - II/0281, II/0282: "Ves Opolany se pův. jmenovala Opoleli = ohořelí..." - ŽEHUŇ (7,7 km) -IV/0822: "Jm. Ž. je odvozeno přisvojovací příponou -jь z OJ Žehún. To vzniklo ze slovesa žhu, žéci, stsl. žegǫ, žešti, ,páliti' příponou -ún..." - Stejná slova jako na Opolany a Žehuň mohou ukazovat na ves HOŘÁTEV (12,7 km) - I/0691 k ní uvádějí: "Prvotní tvar tohoto MJ byl asi *Hořetva. Ten vznikl ze slovesa hořě-ti příponou -tva..."

OVČÁRY (10,5 km); jeho přikázání neostříhají - III/0314 význam jména Ovčáry nevysvětlují. Zde slovo neostříhají má jiný význam než neostříhají ovci, to však nemuselo "Kosmovi" vadit.

CERHENICE (14,5 km); nahraďme v překladu "Kosmy" slovo báti se slovem strachovati se (se nebude báti/strachovati při zašustění větru) - Velkomoravští vzdělanci Cyril a Metoděj byli v Čechách později zváni Crha a Strachota. Od strachovati se a Strachoty a Crhy se dostaneme ke vsi Cerhenice. I/0273 o nich uvádějí: "Toto MJ mělo prvotně tvar Crhynice = ves lidí *Crhyňových. Os. jm. *Crhyně vzniklo příponou -ynja... z os. jm. Crh, anebo Crha, y, jež bylo domáckým tvarem os. jména Cyril..."

BÝCHORY (11,7 km); při zašustění větru - I/0252, 0253: "Zbývá tedy jen dohad, že to MJ vzniklo z os. jm. *Bychor, jež povstalo ze základu *Bych..." Toto je uvedeno po odmítnutí jiných výkladů, například po odmítnutí souvislosti se slovem (napíšeme-li novodobou podobu) vichr. "Kosmas" si to tak ovšem vykládat mohl.

TATCE (18,7km); na ves Tatce ukazují různé tvary slova lupič; zazpívá lupiči ve tvář, což nepřišli k nám častokrát loupežníci, nešlechetná rota lupičů - IV/0315 vysvětlují význam jména vsi Tatce takto: "Jm. T. vzniklo z demin. k psl. tatъ ,zloděj'... a znamenalo ves tatců, tj. zlodějů."

LIBODŘICE (22,1 km); může ukazovat toto souvětí: "Což nepřišli k nám častokrát loupežníci, a když nenašli, proč by nás zabili, odešli, někdy nás zranivše, jindy přijavše požehnání?" - II/0596 totiž o jménu vsi Libodřice uvádějí: "...os. jm. *Liboder označovalo toho, kdo jiné lidi s oblibou dřel n. odíral."

OSKOŘÍNEK (17,2 km); rychle vyvržena tato vnada a možná také již v první čtvrtině noci; tj. z hlediska noci časně, je to skorá část noci - M. Harvalík v televizním cyklu Divnopis uvádí, že MJ Oskořínek vzniklo od OJ Oskera a jméno Oskera vzniklo od základu, který 'máme dnes v přídavném jménu skorý s významem rychlý, skorý, časný'.

SOVENICE (22,1 km); v první čtvrtině noci. V této době létají sovy - IV/0141 vysvětlují význam jména takto: "Jm. Sovenice povstalo dial. změnou i>e z původního tvaru Sovinici = lidé *Sovinovi, srov. příjm. Sova a Sovka v TomZ."

BRANKOVICE, dnes místní část Kolína (10,3 km); náhle vrazivše do dveří – v latinském textu valvas; na internetu valvae = dveře i brána OVĚŘIT - I, 0164, 0165: Jm. Br. = ves lidí Brankových (z os. jména Branek...). M. Knappová uvádí u jména Branislav, že se vykládá jako slavný v boji, slavný bojovník. A jako jednu z více domácích podob uvádí Braněk. Pokud se užívalo slovo bránit, mohl "Kosmas" na Brankovice upozornit slovy jeho přikázání neostříhají.

MEČÍŘ (21,0 km); Meče jim k hrdlům přiloživše - podle II/0043 vzniklo MJ Mečíř od OJ. "Toto příjmení povstalo z app. stč. mečieř ,kdo meče dělá – kdo zákeřně mečem zabíjí'..."

NETŘEBICE (11,4 km); neměli potřebí - III/0217: "Jm. N. = ves lidí Netřebových..." Blíže je význam MJ Netřebice vysvětlován u MJ Netřeba. "Toto MJ bylo původně příjmení tamního usedlíka... jež vzniklo z app... netřeba, y, m. = nepotřebný, neužitečný člověk... slc. netreba v. netrebák ,člověk netrebý, ne(po)trebný, nešikovný, hloupý'..." - V blízkosti ČERVENÝCH PEČEK (vzdálených od Libice nad Cidlinou 18,1 km) se nacházela ves POTŘEBA. O V Ě Ř I T

DOMÁNOVICE (12,3 km); zde náš dům - I/0425 hesla Domanovice uvádějí: "Jm. D. = ves lidí Domanových (os. jm. Doman, v. v.)." A u hesla Domanice je o jménu Doman toto vysvětlení jeho významu: "Os. jm. Doman bylo zkratkou některého os. jména s prvním členem Doma-, např. Doma-boj, -bor, -host, -mír, -slav."

vrch MUKAŘOV (vzdušnou čarou 13,5 km); hrůzyplná muka pekelná, rozličnými mukami trápili, bylo umučeno - II/0156 o vsi Mukařov uvádějí: "České jm. Mukařov z *Mukařův, t. dvůr. Příjm. Mukař vzniklo ze stč. mukař ,kdo vykonává muka'... ,kat, mučitel'..."

KONČICE (16,6 km); nakonec všechny zároveň mečem zabili - II/0295: "Jm. K. lze vykládati dvojím způsobem: 1. K. = ves lidí *Koncových... 2. Nebude-li příjm. *Konec nalezeno, pak jméno K. vzniklo analogicky podle čeledních jmen z app. konec a mělo pův. týž význam jako jm. Končany."

"Kosmas" možná neukazoval na některé vsi nějakým slovem v textu, ale mohl na ně ukazovat vylíčením určité situace.

ÚMYSLOVICE (9,0 km), vrazi přišli s úmyslem - IV/0446 říkají: "MJ Ú. = ves lidí *Úmyslových..."

ODŘEPSY (2,1 km); na ně může ukazovat vydírání pěti bratří vrahy (buď nám vydejte peníze od knížete nebo propadnete hrozně v hrdlo) může ukazovat na ves ODŘEPSY (2,1 km) -III/0253: "Jm. O. = ves odřepsů, tj. vyděračů:"

VELTRUBY (7,3 km); ty zde u "Kosmy" možná připomíná rovněž situace: vrazi na své obětí křičí - IV/0498: "Jm. V. = ves veltrubů, tj. lidí, kteří velmi troubili (troubiti na troubu, přenes. zevlovati."

LŽOVICE (18,0 km); V závěru jsou slova: nevěříte-li tomu. Ta mají stejný význam, jako kdybychom řekli: jestliže se domníváte, že lžeme. - II/0705 uvádějí: Lžovice = ves lhářů.

Vrahem Pěti bratří byl Boleslav III. Ryšavý/Rudý, tj. pravý Kristián, tj. Strachkvas, tj. Konrád Ota, možná již s přízviskem Ryšavý/Rudý. Vrahem byl v době, kdy ještě nebyl českým knížetem, ale podle "Kosmy" předákem, přičemž druhým předákem mohl být Slavníkovec Soběslav. Na jméno Strachkvas upozorňuje možná slovo hrůzyplná (hrůzyplná muka pekelná). Strach a hrůza patří k sobě, výrazem toho je i pojmenování Marsových měsíců v 19. století jmény Phobos a Deimos (Strach a Hrůza). Slova statku, mamonu, mamonu (ne z cizího statku, sloužiti Bohu a mamonu, budeme otroky mamonu) K vraždě došlo 11. listopadu má svátek Martin (měl ho za "Kosmy"?). Podle M. Knappové (2015, s. 240) je jméno Ota domácká podoba takových jmen jako Otfried, Otmar apod. a znamená štěstí, majetek. Zde tedy mamon. A jméno Martin vzniklo podle stejné autorky (s. 229) z. lat. Martinus, což je příd. jméno k Mars – římský bůh války; znamená ,Martův, martovský, zasvěcený bohu Martovi', přeneseně bojovný. Planeta Mars má červenou barvu a tím je učiněna narážka na přízvisko Ryšavý/Rudý. Martin z Tours byl vojákem, poustevníkem a biskupem. Jako biskup byl zakladatelem prvních klášterů ve Francii. Pravý Kristián, tj. Boleslav III., se Martinovi v mnohém podobal. Jako benediktin neměl k poustevníkovi daleko, jako Boleslav III. byl vojákem a nakonec se stal i biskupem. Když Strachkvas odmítne Vojtěchovu nabídku stát se biskupem, Vojtěch mu odpoví: "Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě." Pravý Kristián, tj. Boleslav III. se z vůle Boleslava Chrabrého stal moravským biskupem Brunem, u "Kosmy" Vracenem. I Boleslav III. možná založil klášter, a to v Břevnově a možná i na Vyšehradě.

Benediktini, z nichž se stalo Pět bratří, zřejmě žili na Libici. Možná tam s nimi nějaký čas žil pravý Kristián, tj. Strachkvas, tj. Konrád Ota atd., tj. Boleslav III. Je připomenut jménem Kristin. On tam ovšem nezahynul, ale byl vrahem těchto benediktinů, možná ještě v době, kdy nebyl knížetem, ale patřil mezi vládnoucí předáky za Boleslava II., tedy nikoliv v letech po roce 1000. "Kosmas" o nich napsal v I, 38: "...žilo v Polsku patero mnichů poustevníků..."

Předposlední věta této kapitoly zní: "A tak hněv bezbožníků přenesl je do nebeského království." Ves KRÁLOVSTVÍ je vzdálena od Libice 27,8 km a od Staré Kouřimi 4,5 km. Přenesli jsme se tedy od Libice ke Kouřimi (mínil to tak "Kosmas"?). Autor prvních dvou knih Kroniky Čechů je i autorem Veršů o utrpení sv. Vojtěcha. V Kronice Čechů nechává tzv. Vojtěchovy bratry zavraždit na Libici, ve Verších... přenese jejich zavraždění na Kouřim.

Že benediktini mohli žít na Libici, to podporují nalezené základy kostelů, pravděpodobně stopy po kněžských domech a nalezené stily. I. Boháčová a N. Profantová napsaly (2014, s. 155): "Výjimečnými nálezy i v prostředí nejvyšších vrstev společnosti jsou doklady vzdělanosti, do kategorie ojediněle nalézaných předmětů můžeme zařadit např. stily (Budeč, Libice nad Cidlinou). Zde se objevují, i v archeologii mimořádné, nálezy předmětů s písmeny, které jsou vesměs o něco mladší, nebo obtížně přesněji datovatelné (relikviář s neúplným nápisem -onicis, nejspíše Adronicis na Libici)."

50C8. NEBYLO PĚT BRATŘÍ ZAVRAŽDĚNO NA STARÉ KOUŘIMI?

Autor veršované legendy O utrpení svatého Vojtěcha (Quatuor immensi) napsal v kap. 26: "...ten národ, jenž bezbožný život rád vedl, / spáchal veliký hřích a lsti též použil k němu. / Pleníce úkladně hrad, který jméno má Kouřim (ta hanba!) / zajatce nechráněné, jež získali pod slibem míru, / zabíjí jako beránky mírné – i cností i statky / proslulé bratry jeho a bratrů syny a vnuky. / Nevinná žena s mužem tu padá pod krutou ranou, / všechno bohatství pak se obrátí v krvavou kořist. / Jeden starší bratr, jenž unikl střelám a ohni / - jediný ze všech bratrů světcových – stěží se spasil..." /. K lokalizaci vraždy na Kouřim je uvedeno: "Jde zřejmě o záměnu Libice Kouřimí. Žádný jiný pramen o Kouřimi v souvislosti s událostmi roku 995 nehovoří." K poznámce dodejme, že její autor je přesvědčen, že roku 995 byli skutečně zavražděni Vojtěchovi pokrevní bratři. - Vrahem Pěti bratří byl Boleslav III. Ryšavý. Na přízvisko Ryšavý zde ukazují slova krvavou a ohni. V legendách bylo na Ryšavého ukazováno i slovem krása a Krása, přičemž stč. slovo krása znamenalo i červený a barva ohně. Ze Staré Kouřimi vládl tzv. Václav, který se tehdy jmenoval Lstibor nebo Lstimír či Lstislav. Na něho zde tedy ukazuje slovo lsti a možná i slovo míru. Na Václavovu manželku Biagotu (pozdější manželku Boleslava I.) ukazují slova bezbožný život.

Podle Veršů o utrpení sv. Vojtěcha byli Slavníkovci, bratři biskupa Vojtěcha, zavražděni ve Staré Kouřimi. Pokud z hlediska datování vyhodnotili archeologové dostatečně přesně konec "slávy" Staré Kouřimi, potom roku 995 neměla Stará Kouřim již valný strategický význam. Proto tam Pět bratří mohlo žít jako poustevníci. To, že Pět bratří sídlilo na Staré Kouřimi, "Kosmas" možná naznačil těmito slovy (I, 38): "Těchto tedy pět mužů ne nevhodně můžeme přirovnati buď k pěti přístřeším rybníka bravného nebo k pěti moudrým pannám..." Je slovo rybník narážkou na Libušino jezírko ve Staré Kouřimi a pět panen narážkou na dřívější jméno Staré Kouřimi, tj. Dowina?

Je-li tomu tak, že zavraždění Slavníkovci a Pět bratří jsou stejné osoby, potom by Pět bratří mělo být zavražděno na Libici. Jejich smrt je kladena do kláštera v polském Meziříčí (Międzyrzecz; řeky Obra a Paklica). Podívejme se, jak podle Zd. Měřínského vypadalo hradiště Libice (2009, s. 245): "Jedná se o dvoudílné hradiště... v blatné poloze na dvou k sobě přilehlých terasovitých vyvýšeninách... Řeka Cidlina protékala podél jižní strany obou vyvýšenin, v té době pravděpodobně ostrovů, neboť nelze vyloučit, že vedlejším korytem, ať již přirozeným, či uměle vyhloubeným obtékala i severní stranu." Libice byla tedy také jakýmsi meziříčím.

50C9. CO SE STALO S OSTATKY PĚTI BRATŘÍ

Existovala jedna vražda, a to vražda benediktinských Pěti bratří na Libici nad Cidlinou. Legendisté těchto zavražděných pět benediktinských bratrů přemístili do Polska a učinili z nich polské světce, ale vraždu na Libici nechali A pro tu vraždu vymysleli pět bezejmenných Vojtěchových bratrů. "Kosmas" jim dal jména, přičemž jenom jeden z nich byl skutečně Vojtěchovým bratrem, a to Soběbor, pokud ho historici správně ztotožnili se Soběslavem. Ten zavražděn nebyl. A tak z jedné vraždy máme vraždy dvě a z pěti mrtvých devět mrtvých plus Soběbora/Soběslava.

O. Králík k uložení pozůstatků Pěti bratří napsal (1966, s. 73): "...těchto pět italsko-polských mučedníků za novou víru Břetislav rovněž převezl do Čech - byli uloženi v Boleslavi a začalo se jim říkat Boleslavští bratří."

K. Mařík k uložení ostatků Vojtěchových bratří napsal (2014, s. 171): "Budeme-li považovat za správnou zmínku Mnicha sázavského o tělech Vojtěchových bratří, že byla uložena v kostele sv. Bonifáce, připadá v úvahu kostel při břevnovském klášteře, jehož patrocinium je v Čechách na sklonku 10. století jediné spolehlivě doloženo (Sláma 1977)."

J. Pátek k ostatkům Pěti bratří napsal (2011, s. 163): "Ďalší osud samotných ostatkov Piatich bratov nemožno celkom jasne zmapovať, nič menej ich hlavná čásť sa už v stredoveku dostala z Prahy do Starej Boleslavy, kde sú dodnes uložené v kostole sv. Václava. Ostatky sv. Kristina následne boli už v 12. storočí prenesené do katedrály sv. Václava v Olomouci. V polovici 13. storočia, kedy došlo k formovaniu zboru zemských patrónov, byli do neho zahrnutí tiež Piati bratia."

Proč nechal Jindřich Zdík převézt ze Staré Boleslavi (kde byly ukradené ostatky Pěti bratři pohřbeny) do svého biskupského sídla v Olomouci právě ostatky kuchaře Kristina a ostatky dalších čtyř bratří zůstaly tehdy v Boleslavi? Ostatky Kristýna byly možná ostatky Kristiána, tj. ve skutečnosti vraha Pěti bratří Boleslava III. Ryšavého. Kristin je totožný s Kristiánem, se Strachkvasem, s. Boleslavem III. A z "Kosmy" (I, 37) vyplývá, že Boleslav III. pravděpodobně založil nebo obnovil olomoucké biskupství. A to je důvod přenesení jeho ostatků do Olomouce. (Je také totožný s "Kosmovým" Vracenem?) Pokud se pravý Kristián původně jmenoval Konrád Ota, potom by uložení jeho ostatků v Olomouci a oblíbenost tohoto jména u moravských údělníků spolu souvisely.

Jestliže byl Kristin totožný s Boleslavem III. Ryšavým, potom nemohou být Kristinovy pozůstatky pohřbeny v Olomouci. Boleslav III. je totiž podle mého názoru pohřben v bazilice sv. Jiří v hrobě č. 98. Pozůstatky by musely být dovezeny později z Olomouce na Pražský hrad, nebo nebyly vůbec nikdy pohřbeny v Olomouci. Nanejvýše by tam mohla být malá část pozůstatků jako ostatky světců. Kostra Boleslava III. se však zachovala neúplná, protože byla uložena v nevhodném prostředí. Nelze tedy zjistit, jestli nějaké kosti byly uloženy jinde. Em. Vlček napsal (1997, s. 165): "Celkově lze říci, že pozůstatky knížete z hrobu č. 98 jsou velmi chatrné, takže z jednotlivých kostí se dochovaly toliko zlomky nebo jen jejich amorfní zbytky."

50C10. BYLO SKUTEČNĚ ZAVRAŽDĚNO BENEDIKTINŮ PĚT?

B. Kürbis napsala (2002, s. 184, 185): "Před čtyřiceti lety byl objeven v podzemním prostoru hnězdenského dómu ve vrstvě datované do raného 11. století sarkofág. Tento sarkofág je z třetiny zničen, je však na něm rozpoznatelný nápis, který, jak se zjistilo, náleží k nejstarším epigrafickým památkám zachovaným v Polsku. Nápis ve čtyřech verších, psaný v hexametrech, začíná tak, že jmenuje ostatky tří z Pěti svatých bratří." První verš v nápisu zní po doplnění takto: OSSA TRIUM TUMULO FRAO(TRUM CLAUDUNTUR TERRENO). Když jsem tento text nechal přeložit překladačem na google.cz, vyšel mu tento překlad: Kosti tří lupičů jsou pohřbeny v zemi. Když jsem však místo FRAOTRU vložil FRAOCTRUM, vyšel tento překlad: Kosti všech tří jsou pohřbeny v hliněné mohyle. Špatné mohou být však oba "strojové" překlady. Podstatné však je, že podle polských historiků šlo o pohřbení tří osob z Pěti svatých bratří.

B. Kürbis dále píše (2002, s. 184): "Spisy českého Kosmy obsahují informaci, že během Boleslavova [skutečně je napsáno Boleslav] vpádu byly do Prahy zavlečeny relikvie svatého Vojtěcha a Radima-Gaudentia z hnězdenského dómu a ostatky Pěti svatých bratří z jiného kostela. Jeho zpráva je ale nepřesná." - "Nelze vyloučit, že ostatky zmíněných tří bratří byly v letech 1006 až 1008 přeneseny do Hnězdna, kde se nalézal klášter Matoušovy a Izákovy sestry. Je možné, že Bruno jako jejich vzdělaný spolubratr a biskup dostal za úkol napsat onen náhrobní nápis, odpovídající nápisům, které znal Bruno z Magdeburku nebo Říma i z mnoha dalších míst, jež navštívil." - Na sarkofágu není uvedeno, kteří bratří tam byli pochování. Takže to, že jde o Matouše a Izáka (za třetího možná polští historikové pokládají Kristina), to se lze jenom domnívat. B. Kürtis soudí, že do Hnězdna byly pozůstatky přeneseny v letech 1006 až 1008 z poustevny v Kaziměři. Jenomže Pět bratří bylo zavražděno na Libici (nebo na Staré Kouřimi). Z Libice by tedy byly pozůstatky převezeny za první vlády knížete Jaromíra. Byly by však převezeny pozůstatky všech Pěti bratří? Kam by byly převezeny pozůstatky dalších dvou? Také do Hnězdna, ale na jiné místo? Nebo do Kaziměře? Či někam zcela jinam? Pozůstatky Kristina mohly byt převezeny, alespoň dočasně, do Olomouce.

A bylo vůbec bratří zavražděno pět. Nebyli zavražděni jenom tři. Pokud je Kristin opravdu totožný s pravým Kristiánem, tj. pozdějším Boleslavem III. 

51C1. CO NAPSAL O VRŠOVCÍCH KRONIKÁŘ "KOSMAS"

"Kosmas" se jmenovitě zmiňuje o Vršovcích v 7 kapitolách. V líčení, jak Vršovci zesměšňovali Jaromíra, "Kosmas" mj. napsal (I, 34): "...domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní..." […] "...jakmile se jejich ničemnost rozpálila" - V I, 37 je u letopočtu 1003 lakonicky uvedeno: "U nás byli povražděni Vršovci." - V I, 42 vložil "Kosmas" do úst Jaromírovi toto varování Břetislava před Vršovci: "Ale oněch tam, kdož jsou Vršovci, nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střež se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolku s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni." […] "...vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku." Následně kat poslaný Kochanem zavraždí Jaromíra, ve skutečnosti Boleslava II. - V III, 4 čteme: "...mělť [Břetislav II.] vždy onen rod Vršovců v nenávisti, protože věděl, jak je velmi pyšný a lstivý." - V III, 23 kníže Svatopluk chrlí na Vršovce Mutinu tato slova: "Všem nám odporný rode a bohům protivné plémě, ničemní synové Vršovci, našeho rodu domácí nepřátelé!" […] "Což zapomenu, že jste lstivým úkladem zabili mého bratrance Břetislava..." […] "Ale pro pýchu vám vrozenou jste nesnesli knížete skromného a co jste se mne napopouzeli obvyklými úskoky, až jsem povolil vašim nešlechetným radám..." […] "Slyšte... co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle [Vršovec] Mutina..." - V III, 27 líčí "Kosmas" zavraždění Svatopluka bojovníkem, který byl poslaný od Jana, syna Čestova, z rodu Vršovců. - Poslední "Kosmova" zmínka o Vršovcích je v III, 32: "...Jan, syn Čestův, z rodu Vršovců, byl jat a z rozkazu Vackova zbaven zraku a nosu." Někteří Vršovci vystupují i v jiných kapitolách, např. synové Vršovce Mutiny v III, 24, nebo jsou zcela skryti za jinými osobami (Vojtěch za Božejem) či jejich příslušnost k Vršovcům není uvedena (Vladivoj). Tyto případy zde však nevypisuji.

M. Wihoda uvádí (2010, s. 71), že nedlouho po roce 1150 vzniklo v Břevnově nebo ve svatovítské kapitule české martyrologium a že v něm se objevují Vršovci. (Je tam uvedeno jméno Vršovci nebo u jednotlivých osob jméno Vršovec?)

T. Velímský napsal (2023, s. 50): "...Annales Pegavienses... tvrdí, že samotný římský král Jindřich Svatoplukovi poradil, aby se s Vršovci [Worswice] vypořádal, nechal je setnout či jinak se jim pomstil."

P. Kopal k Vršovcům napsal (2001, s. 21): "Vylíčil je [Vršovce "Kosmas"] jako původce a našeptávače zla. V souvislosti s nimi hovoří o ,lstivých úmyslech', ,lstivém podnětu', ,lstivém úkladu', ,lstivých radách', ,vrozené prohnanosti' atd." Slovo lstivý a jeho tvary máme možná chápat ještě v jednom významu. Vršovci, tj. Slavníkovci, jsou potomci tzv. Václava. Slavník je totožný s Václavovým synem Zbraslavem. A tzv. Václav se pravděpodobně jakožto kníže jmenoval Lešek, Lestík, ,oficiální' podobou svého jména možná Lstibor. Tzv. Václav byl totiž vzdělaný a psl. *lъstъznamenalo vědění, chytrost (J. Rejzek, 2015, s. 375).

"Kosmas" pověsil informace o Bořivojovi na Přemysla. Když Přemysl zasadil otku, vyrostly tři ratolesti, ale z nich dvě uschly. Ratolesti jsou vládnoucí rody v Čechách. Ratolest, která nezvadla, to je hlavní větev Přemyslovců. Jedna zvadlá ratolest jsou Piastovci, kteří za "Kosmy" ještě nevymřeli, ale odtrhli se od Čech (český Boleslav I., ovládající velkou část Polska, předal vládu v Polsku svému synovi Měškovi I.). Nebo jde o Mojmírovce, kteří vládli v Čechách nebo spíše v části Čech, a to Rostislav, Svatopluk a Spytihněv. Druhá uschlá ratolest jsou Slavníkovci, "Kosmou" zvaní Vršovci. Slavník je syn Václavův. Je totožný se Zbraslavem. Slavníkovci jsou tedy větví Přemyslovců. "Kosmas v I, V přeložil do latiny jméno Přemysl jako "praemeditans (rozmýšlející) a superexcogitans (přemýšlející). Jméno praemeditans ukazuje na hlavní větev Přemyslovců (na neuschlou ratolest) a jméno superexcogitans ukazuje na Slavníkovce (Vršovce). Část super- má v latině hodně významů. Slovník J. M. Pražáka, Fr. Novotného a J. Sedláčka (reprint 1999, s. 1258) uvádí zaprvé tyto významy: nahoře, navrchu, svrchu, shora, navrchu a nahoru.

Domnívám se, že u nás bylo v 10 století několik mocenských skupin, které ovšem nevznikly ve stejné době. Jedna mocenská skupina vycházela z řad Bohemů. Patřilo k ní 14 knížat přišlých roku 845 do Řezna. Jméno ani jednoho z nich neznáme. Další mocenská skupina vyšla z řad Mojmírovců vládnoucích v části Čech, a to Rostislava, Spytihněva (u "Kosmy" jednoho správce nad lidem, Nezamysla a Vlastislava) a Svatopluka. Vládla ze Staré Kouřimi a později z Budče. Jakým způsobem se dostal k moci v Čechách nebo v části Čech Rostislav, to není známo. Jeho syn Spytihněv byl zřejmě na knížecí stolec povolán z ciziny. Je totiž zřejmě totožný se Strojmírem. A třetí skupinou byli Přemyslovci, kteří se stali vládci tím, že Rostislavův synovec Svatopluk dosadil jako svého správce nad lidem v části Čech Přemyslovce Bořivoje, přišlým z hradiště u Zabrušan. Tato mocenská skupina byla zřejmě složena především z Přemyslovců přišlých z Pobaltí a z Moravanů, přišlých do Čech při Bořivojově návratu z moravského exilu. Od Přemyslovců se oddělují jako další mocenská SKUPINA SLAVNÍKOVCI.

51C2. KTERÉ OSOBY VRŠOVCI ZAVRAŽDILI

Legendisté ani "Kosmas" nemohli o některých činech Vršovců, tj. o činech Slavníkovců, psát veřejně. Především nemohli psát o zavraždění Boleslava II. "Kosmas" (zde zřejmě biskup Heřman) tuto vraždu popisuje v I, 42. Kochan nechá vrahem zabít slepce Jaromíra. "Kosmas" slovem noc naznačuje, že je v textu skryta důležitá informace, a slovem slepec naznačuje, že místo jména Jaromír si máme dosadit jiné jméno. Tím zavražděným je Boleslav II. Byl raněný mrtvicí (proto u "Kosmy" seděl na záchodě). Kochan, jak vyplývá z jiných "Kosmových" zmínek o něm, je zde biskup Vojtěch. K vraždě Jaromíra mělo dojít 4. 11. 1038. Ve skutečnosti došlo k vraždě Boleslava II. asi roku 994. Letopočet se dá pravděpodobně vypočítat, a to takto: 1038 – (4 x 11) = 994. - Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, popisuje k roku 1100 (III, 13) vraždu Břetislava II. Pověst lidu roznesla informaci, že byl kníže zabit na radu Božeje a Mutiny. Pokud zde máme vidět za Božejem Vojtěcha a za Mutinou Soběslava, potom máme za vraždou Břetislava II. (ke které jistě došlo) vidět také vraždu Boleslava II.

Kníže Svatopluk možná roku 1108 nechal vraždit Vršovce, což ho, možná jako msta, stálo život. Gallus zavraždění Svatopluka vylíčil v III, 16: "Jakmile [Svatopluk] však dosáhl knížecího titulu, nejenže nedodržel slovo, neboť porušoval přísahy, ale ani se nebál Boha, neboť páchal vraždy. Proto mu Bůh seslal za jeho činy náležitou odplatu, aby sloužil jako odstrašující příklad jiným: když v klidu a neozbrojen seděl na mezkovi uprostřed svých, padl poté, co jej jeden z řadových bojovníků probodl oštěpem..." V poznámce (č. 51, str. 145) je uvedeno: "Stalo se tak 21. září roku 1109." - "Kosmas" v III, 27 uvádí, že Jan, syn Čestův z rodu Vršovců, poslal jistého bojovníka, aby Svatopluka zavraždil, což se mu podařilo.

V III, 13 popsal "Kosmas" zavraždění Břetislava II. Z úkrytu vyskočil Lork a bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob. Na následky tohoto bodnutí Břetislav II. 9. prosince 1100 zemřel. Za vraždou stáli podle "Kosmy" Božej a Mutina, o kterých na jiném místě píše, že byli Vršovci. Aniž bych popíral, že Břetislav II. byl zavražděn, domnívám se, že "Kosmas" tuto vraždu popsal tak, aby připomněla vraždu Boleslava II. Blíž viz kapitolu Břetislav II. byl zavražděn na radu Božeje a Mutiny.

Tzv. kníže Václav byl otcem Slavníka (tj. Zbraslava). Budeme-li i jeho počítat za Slavníkovce (tj. zde za Vršovce), potom musíme Vršovcům přičíst i Václavův podíl na vraždě Ludmily a vraždu Spytihněvova (v lucké válce Vlastislavova) synka. V prvním případě je tzv. Václav v legendách Tunnou, ve druhém případě je tzv. Václav u "Kosmy" Durynkem. Zavraždění Ludmily a Spytihněvova synka Přemyslovcům nevadilo. Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, tudíž byl Mojmírovec. Ludmila měla ještě jednoho syna, a to tzv. Václava (Vratislav její syn pravděpodobně nebyl). Žádný Přemyslovec po tzv. Václavovi nebyl potomek Ludmily a potomkem Spytihněva teprve ne.

51C3. KDO PODLE "KOSMY" K VRŠOVCŮM PATŘIL

"Kosmas" v III, 4 napsal: "...povolal kníže [Břetislav] ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čačova, příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti, protože věděl, jak je velmi pyšný a lstivý." "Kosmas" věšel mnohé informace o Boleslavovi III. Ryšavém na Břetislava I. To platí i zde. Vršovci jsou zde Božej, Čač a Mutina. Jména na Bož- přidělil "Kosmas" budoucím světcům, zde Vojtěchovi přidělil jméno Božej. Čač je zde otec Božejův, tedy Vojtěchův, jde tedy o Slavníka. Mutina je Božejův (Vojtěchův) bratr, je zde tedy Soběslavem. (V III, 4 nalezl Božej v Polsku svého bratra Mutinu, tedy Vojtěch nalezl bratra Soběslava.) Mutina byl syn Božův III, 4), Boža je tedy opět Slavník. Bořut je syn Božeje (Vojtěcha), je tedy rovněž Vršovec. Pro Vojtěcha "Kosmas" vymyslel i jméno Kochan. Ten byl podle "Kosmy" (I, 34) vůdcem a jaksi hlavou Vršovců. Otcem Slavníka je tzv. Václav, pro něho "Kosmas" zřejmě vybral jméno Božen. Synem Božena byl i Smil (II, 24). Když byl Božej (Vojtěch) zajat, byl s manželkou a dvěma syny vypovězen do Srbska. Jedním synem Vojtěcha byl Bořut a druhým, domnívám se, byl Vladivoj. Vladivoj mohl být i synem Soběslava. Vršovci byli i Jan a Česta. V III, 27 "Kosmas" napsal: "...poslaný od Jana, syna Čestova, z rodu Vršovců. Blízko k Vršovcům měl Nemoj, neboť to byl strýc Mutinův (III, 23). Protože "Kosmas" měnil příbuzenské vztahy, mohl být Nemoj jiný Mutinův (Soběslavův) příbuzný než strýc. V rejstříku Kosmovy Kroniky české (2005, s. 294) je uvedeno o Domašovi, že byl Vršovec.

Slavníkovci jsou větví Přemyslovců, kteří jsou potomci tzv. Václava. Tzv. Václava tedy můžeme považovat za Vršovce. Jeho synem je Slavník (tj. Zbraslav), jemuž dal "Kosmas" také jméno Boža a Čáč. Druhým Václavovým (Boženovým) synem je Smil. Syny Slavníka jsou Vojtěch, u "Kosmy" Božej, a Soběslav, u "Kosmy" Mutina. Syny Vojtěcha jsou Bořut a možná Vladivoj. Jméno Kochan dal "Kosmas" Soběslavovi nebo Vojtěchovi. Nemoj je strýc Mutinův, tj. Soběslavův. Je tedy bratrem Slavníka nebo bratrem Slavníkovy manželky. Oficiální Slavníkovou manželkou byla Angličanka Adiva, těžko může být Nemoj její bratr, spíše je bratr Slavníkův. - Některé osoby, za které "Kosmas" schoval Vršovce, mohly skutečně existovat (např. Božej), jiné si mohl "Kosmas" vymyslet. Nevyvracím tedy to, co napsal P. Kopal (2001, s. 7): "Známe především tato tři jména: Kochan, Mutina a Božej... Šlo o mocné předáky, kteří se pohybovali v blízkosti knížete a zastávali nejvýznamnější úřady v zemi. Mutina byl pobočníkem a tajemníkem (důvěrníkem) Břetislava II. a také mu jistý čas náležel prominentní úřad kastelána v Litoměřicích, zatímco Božej spravoval výnosnou žateckou kastelánii... V roce 1108 Mutina dokonce zastupoval knížete Svatopluka v době jeho nepřítomnosti v zemi. Božej byl tehdy kastelánem na Libici..." Ve skutečnosti zřejmě Mutina, tj. Soběslav, v Čechách vládl, než byl Boleslavem III. z Pražského hradu vyhnán.

V III, 4 "Kosmas" napsal: "...poslal kníže [Břetislav II.] ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova, mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti..." Za Břetislavem se skrývá Boleslav III. Ryšavý. Za Božejem, Čáčem a Mutinou se skrývají Slavníkovci Vojtěch, Slavník a Soběslav. K nim se vztahuje i hromadné pojmenování Vršovci.

K nejvýznamnějším Vršovcům patřil podle "Kosmy" Kochan. V I, 34 o něm "Kosmas" napsal: "...Vršovci [jejichž] vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší [nejzlejší]." Domnívám se, že "Kosmas" skrývá za Kochanem Vojtěcha, případně Soběslava. O tom viz blíže kapitolu Zavraždění Jaromíra, tj. Boleslava II., Kochanem, tj. Vojtěchem.

Jestliže jsme většinu "Kosmových" Vršovců ztotožnili se Slavníkovci, můžeme říci, že Vršovci, to jsou Slavníkovci? Nebo jsou Slavníkovci jenom část Vršovců a část jich je třeba z mocenské skupiny kolem již zemřelého Spytihněva?

"Kosmas" v souvislosti s Vršovci píše o zlých lidech. Zlí lidé jsou spojováni se Starou Kouřimí, dřívější Dowinou. A z Dowiny vládl pravděpodobně tzv. Václav (ke konci své vlády už jen Boleslavů podkrálíček), od něhož se odděluje přemyslovská větev Slavníkovců. Nejvýznamnějším hradištěm Slavníkovců se stala Libice, kterou "Kosmas" jmenovitě spojuje s Božejem, tj. s Vojtěchem.

Jak mohl počet Vršovců časem narůstat, k tomu si přečtěme slova D. Třeštíka (2007, s. 16): "...příbuzenství se zde neodvozovalo jen po otcovské linii, ale stejně i mateřské, a to až do sedmého kolena..."

Když "Kosmas" v I, 42 napsal Vršovci, našeho rodu domácí nepřátelé, mínil tím dvojí: Vršovci, tj. Slavníkovci, patří do stejného rodu jako v Čechách vládnoucí Přemyslovci a jsou nepřáteli této hlavní větvi Přemyslovců.

Ve vztahu Vršovců a Přemyslovců se střídala období toho největšího nepřátelství (trojí vraždění Vršovců, zavraždění významných slavníkovských osobností, tj. Soběslava, Vojtěcha a možná Vladivoje) s obdobím míru. Je pravdou, že Přemyslovci pověřovali Vršovce, tj. Slavníkovce, vysokými úřady. Nebylo to, jak se někdy uvádí, počínaje Břetislavem II. (1091-1100), ale možná už počínaje Boleslavem I. Za Břetislava II. možná již žádný potomek nějakého významného Slavníkovce neexistoval.

Vršovci, tj. Slavníkovci, byli natolik mocnou skupinou, že byli pro Přemyslovce silným, někdy nebezpečným soupeřem.

O jednom významném Vršovci se "Kosmas" vůbec nezmínil, pokud nějakou informaci o něm nepověsil na jinou osobu. Pouze ho můžeme zahrnout do "Kosmova" sdělení, že roku 1003 u nás byli povražděni Vršovci. Tím významným Vršovcem je Vladivoj, pravděpodobně jeden ze dvou synů Vojtěchových. Druhým byl Bořut.

"Kosmas" věšel informace o jednotlivých Vršovcích (tj. Slavníkovcích) na různé osoby. Vytvořil mj. i tuto řadu: Božena – (Václavova matka Ludmila) - Božen (tzv. Václav) – Boža (Slavník, tj. Zbraslav) – Božej (Vojtěch) – Bořut (syn Vojtěchův). Budoucím světcům (a navíc Slavníkovi) přidělil jména začínající na Bož-.

51C4. MŮŽEME SLAVNÍKOVCE ZTOTOŽNIT S VRŠOVCI, NEBO MÁME CHÁPAT SLAVNÍKOVCE JENOM ZA ČÁST VRŠOVCŮ?

Historici Vršovce se Slavníkovci neztotožňují, a to ani zcela, ani zčásti. T. Velímský napsal (2023, s. 45): "O Kosmových Municích a Těpticích nevíme bohužel naprosto nic. Nedokážeme je ztotožnit s žádným konkrétním příslušníkem družinných elit 11. století." [Domnívám se, že Munici jsou Moravané, možná však jen ti Moravané, kteří sídlili v Čechách. Těptici jsou "Němci", opět možná jenom ti "Němci", kteří sídlili v Čechách.] "Pomineme-li Slavníkovce, vystupující v českých dějinách poslední třetiny 10. století a pokládané dříve za knížecí dynastii konkurující Přemyslovcům, teprve od devadesátých let pak vnímané ve střízlivějším světle jako velmožský rod, který se povznesl sňatkovým propojením s Přemyslovci, pak jediným družinným klanem, který lze v pramenech opakovaně zachytit, byli Vršovci. V Kosmově pojetí hlavní nositelé zla"

Slavníkovce historici chápou jako Slavníka a jeho potomky. Potomky by byli Soběslav (Soběbor), Vojtěch, Spytimír, Pobraslav, Pořej, Čáslav, Radim a Radla. Za Vršovce však "Kosmas" z těchto Slavníkovců uvádí jenom Soběslava a Vojtěcha, ale ne pod jejich jmény, nýbrž pod jmény Mutina a Božej. 

51C5 HLEDÁNÍ POTOMKŮ VRŠOVCŮ

Po zavraždění nejznámějších Vršovců, tj. Slavníkovců Vojtěcha a Soběslava, a po zabití Vladivoje, který byl možná synem Vojtěcha, nebyli zřejmě zároveň s nimi vyvražděni všichni Vršovci (Slavníkovci), ale rod Vršovců pokračoval dále, již však méně významnými členy. Tzv. Václav mohl mít více potomků než syna Slavníka, neznáme potomky Soběslava, neznáme možná všechny potomky Vojtěcha (snad byl jedním Bořut a druhým Vladivoj) a neznáme potomky Vladivoje.

Pokud byli vražděni i tito Vršovci, nepatří pravděpodobně toto vraždění mezi trojí vraždění Vršovců, jak to podle "Kosmy" předpověděl Vojtěch.

K jednomu takovému vraždění Vršovců mělo dojít roku 1108 českým knížetem Svatoplukem (1107-1109). T. Velímský napsal (2023, s. 50): "V Říši dobře informované Annales Pegavienses, vedené v benediktinském klášteře v Pegau, blízkém Viprechtovi z Grojče, který v něm roku 1124 zemřel, tvrdí, že samotný římský král Jindřich [Pátý] Svatoplukovi poradil, aby se s Vršovci vypořádal, nechal je setnout či jinak se jim pomstil."

Za vlády Vladislava II. (1140-1172) žili např. Nemoj a Kochan. Na jejich jména "Kosmas" pověsil činy Vojtěcha. A Vojtěch byl Slavníkovec, tudíž Vršovec. Z toho pro T. Velímského (a možná další historiky) vyplývá, že Nemoj a Kochan (za nimiž u "Kosmy" Vojtěcha nevidí) působících za Vladislava II. jsou Vršovci a Vršovci jsou jejich potomci a jejich pokrevní příbuzní. Tak jsou Vršovci Nemojovi synové Velislav a Matouš a Nemojův bratr Jarohněv. A Vršovcem je dále Jarohněvův syn Vlastislav. - "Kosmas" pověsil informace o Vojtěchovi i na Božeje a informace o Soběslavovi na Mutinu. "Kosmas" mohl i tyto osoby znát. Někdy v letech 1100-1107 věnoval Nemoj svůj majetek vyšehradské kapitule. Stalo se tak za přítomnosti Bořivoje II., hradského správce Blaha a jeho synovců Mutiny a Božeje. Vršovci byli Vojtěch a Soběslav, nikoliv Božej a Mutina, žijící kolem roku 1100. Vršovci nemohli být ani dva synové Mutinovi.

Kanovník vyšehradský líčí pokus spiklenců zavraždit roku 1130 knížete Soběslava. O stejné události se menší měrou zmiňují i Mnich sázavský a Letopisy hradišťsko-opatovické. Hlavními spiklenci měli být synové předáka Jana, a to Miroslav a Střezimír. Dalšími spiklenci byli, vychází-li se z jejich popravy, nejmenovaný lékař, Křivosúd, Vacemil, Jindřich a Albrecht. Oslepen byl Břetislav, syn Břetislava II. Zda, případně jak se ve spiknutí angažoval biskup Menhart, to není známo. - J. Žemlička k tomuto spiknutí napsal mj. (1994, s. 54): "Jednání zahájil Soběslav. Nejprve měl obhajovat svoji legitimitu, odvozenou z bratrovy designace a z řádného volebního stvrzení. Následovala kritika těch ,urozených', které odměňoval a vyzdvihoval, zatímco ti mu odplatili zradou. Jejich pikle měly být jen pokračováním starých úkladů; jako oběti jim padli Břetislav II. a Svatopluk. Aniž by jmenoval, Kanovník vyšehradský tím ústy Soběslava viníky nepřímo označil: měli to být Vršovci, v očích Kosmy a jím viděného světa vrahové Břetislava (1100) a Svatopluka (1109) a vůbec nepřátelé Přemyslova pokolení." […] "O žádném z obviněných velmožů (Miroslav, Střezimír, Křivosúd), ani o Janovi, Miroslavovu otci, který měl dříve patřit ke ,slavným' a ,moudrým' předákům, však kromě Kanovníkovy relace nic nevíme. Mezi jmény obvyklými u Vršovců se nevyskytují." […] "Hypotéza o Miroslavovi a Střezislavovi jako Vršovcích zní lákavě a v souvislostech ,kosmovské' linie českých dějin by se z ní nechaly vyvozovat závěry o posledním atentátu záludných Vršovců na knížete ,Čechů', i prvky Kanovníkova líčení však před zjednodušením varují. Tento zpravodaj o Vršovcích přímo nemluví, jen naznačuje. Nechal by si takovou šanci ve skutečnosti ujít? Netransformoval kosmovskou tradici o odvěkých nepřátelích vládnoucího rodu do současnosti? Pravda o pozadí ,nešlechetných rejdů' v roce 1130 by totiž zněla krutě: bylo lehčí obvinit skupinu starých závistníků, nevděčníků a nasadit jejím činům psí hlavu osudové nevyhnutelnosti, než pranýřovat české předáky, ten ,štít země české', jako celek. Neboť s nimi se na Vyšehradě utkával Soběslav především" - "Pokud  Kanovník vyšehradský hledal v dopadených ,zlosynech' plémě úhlavních nepřátel knížecího rodu, neměl zřejmě ani tak na mysli přímý genetický svazek Miroslava s Vršovci, jako spíše transpersonální alegorii úporného zla, které hrozí přemyslovskému domu. Historickou roli v Čechách už Vršovci před časem dohráli, v oficiálním dvorském výkladu se však mohlo povědomí o jejich ,antipřemyslovství' udržovat. S jistou nadsázkou by tím chtěl vyšehradský analista v Kosmových stopách zdůraznit ,satanskou' zákeřnost činu Miroslava a jeho druhů." Domnívám se, že Vršovci jsou totožní se Slavníkovci. A Slavník měl mít za manželku Střezislavu. Po ní by mohl Střezimír získat první část svého jména.

Názor, že spiklenci usilující o Soběslavův život nepatřili k Vršovcům, posiluje i to, že Mnich sázavský také neužil jméno Vršovci a navíc neužil ani jejich osobní jména. Podle něho nechal Soběslav na pražském tržišti veřejně stít a zmrzačit některé spiklence.

V hledání potomků Vršovců možná pomůže historikům Dalimil. Ten kolem roku 1300 čtenářům sdělil, že kníže Bedřich (1172-1173 a 1178-1189) přidělil Vršovcům heraldickou figuru sekeru-bradatici. A protože tuto figuru mají jako erbovní znak Bořuta z Ředhoště a jeho syn Bořuta z Letovic, jsou také Vršovci, dokonce zakladatelé moravské větve Vršovců. Jméno Bořuta zřejmě mají podle syna Vršovce Božeje, a to Bořuta. - Takovými způsoby najdou, jak se mylně tito historici domnívají, řadu dalších Vršovců.

Tzv. Václav mohl mít více synů než syna Zbraslava, tj. Slavníka. "Kosmas" nazval tzv. Václava i Božen a ten měl podle něho mít syna Smila. "Kosmas" o něm píše jako o hradském správci na Žatci k roku 1068. Václavův syn by v té době už dávno nežil. "Kosmas" však mohl datování úmyslně změnit. Smila jmenuje k roku 1142 (zase v době vlády Vladislava II.) i Kanovník vyšehradský. - Je však otázka, jestli bychom Slavníkova bratra, pokud vůbec existoval, měli považovat za Slavníkovce, tj. za Vršovce.

Poněvadž "Kosmas" pověsil zavraždění Slavníkovce Vojtěcha na Božeje a toho nechal zabít roku 1108 (v I, 31 klade smrt Vojtěcha do roku 996, jako správný rok se uvádí 997), stalo se podle historiků, avšak mylně, v tomto roce třetí vraždění Vršovců. Ke třetímu a poslednímu vraždění Vršovců (Slavníkovců) došlo roku 1003.

Za potomky Vršovců se považoval šlechtický rod Hrabišiců, později pánů z Rýzmburka. Svůj původ odvozovali od Všebora a jeho syna Kojaty, správce hradu Bíliny. "Kosmas" se o nich zmiňuje, ale s Vršovci je nespojuje.

51C6. JAK VZNIKLO JMÉNO VRŠOVCI A JAKOU INFORMACI SDĚLUJE

Někteří historici soudí, že jméno Vršovci vzniklo od jména vsi Vršice (vzdálené 8,4 km od Staré Kouřimi.), což je možné. Ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny), nikoliv z Pražského hradu (tehdy Děvína), totiž ovládal část Čech tzv. Václav, který se tehdy jmenoval pravděpodobně Lstibor. Byl otcem Zbraslava, tj. Slavníka, původním jménem snad Slavibora, u "Kosmy" otce Ludmily, ve skutečnosti její vnuk ("Kosmas" často měnil oproti skutečnosti příbuzenské vztahy, např. tzv. Václav byl Ludmilin syn, nikoliv vnuk). Pokud jsou Vršovci opravdu potomky tzv. Václava, tak je měl přesněji pojmenovat Lstibořici, a to podle vsi jmenující se stejně jako tzv. Václav v době když vládl. Lstiboř je vzdálena 12,2 km od hradiště Stará Kouřim, 24,7 km od hradiště Libice na Cidlinou a 2,9 km od hradiště Klučov. - Jméno Vršovci může souviset s první částí slova archipresbyter, zástupce biskupa, což byla funkce tzv. Václava, než se dal na politickou dráhu. Podle L. Klimeše část archi-, arch- znamená (2010, s. 36) vyšší stupeň hodnosti označené částí druhou. - Tzv. Václav, předek Slavníkovců, byl totiž totožný s archipresbyterem Pavlem. Vršovci jsou totožní se Slavníkovci (nebo Slavníkovci tvořili podstatnou část Vršovců). - Ukazoval "Kosmas" na Vršovce slovem vrch (např. v lucké válce, v níž vystupuje tzv. Václav jakožto pastorek)? - "Kosmas" jménem Vršovci ukazuje, že Vršovci jsou větev Přemyslovců. Když Přemysl (tj. Bořivoj) vetkne do země lísku, ta vrazí tři velké ratolesti, dvě z nich uschnou. Těmi uschlými ratolestmi jsou za "Kosmy" již vyvraždění Vršovci (nebo jejich případné trosky už nemají mocenský význam), další uschlou větví Přemyslovců jsou Piastovci. Ti ještě vládnou, ale nejsou považování za větev Přemyslovců, jako větev Přemyslovců již nežijí. - Když "Kosmas" vysvětluje jméno Přemysl a jako jediné české osobní jméno v kronice ho překládá do latiny, tak má vysvětlení významu jména dvojí. Jméno Přemysl podle něho znamená praemeditans (rozmýšlející) a také superexcogitans (přemýšlející). A část super- opět ukazuje na druhou větev Přemyslovců v Čechách, na Slavníkovce, potomky tzv. Václava. "Kosmas" použil totiž část super proto, že samotné adverbium super znamená mj. nahoře, navrchu, svrchu, navrch. Na Přemyslovce ukázal částí prae-. Předložka prae znamená v přirovnání proti, vůči (zde proti Vršovcům, tj. Slavníkovcům) a jako adverbium má ve složeninách mj. význam vpředu, dopředu (zde se tedy Přemyslovci dostali dopředu vůči uschlé větvi Mojmírovců a uschlé větvi Vršovců, tj. Slavníkovců). Například sloveso praecēdō znamená napřed jíti nebo vpředu jíti. Výraz praemeditans představuje Přemyslovce.

Jméno Vršovci společně s Přemyslovou uschlou ratolestí ukazuje, že Vršovci byly větví Přemyslovců.

51C7. NÁZORY HISTORIKŮ NA VRŠOVCE

P. Charvát o Vršovcích, což je "Kosmovo" pojmenování pro Slavníkovce, napsal (2005, s. 30): "Jestliže si české historické bádání neví dost dobře rady se Slavníkovci, ač má v jejich případě k dispozici poměrně bohatý pramenný fond doprovázený i výpovědí pramenů archeologických, pak v případě Vršovců se ocitá před úlohou, která prakticky nemá řešení. Zdánlivě početné pramenné údaje pocházejí totiž vesměs z Kosmovy kroniky. Nezávislých svědectví existuje jen mizivé množství." - "Nevíme, proč Kosmas na zástupce rodu Vršovců tak zanevřel. Z jeho kroniky však plyne naprosto patrná a nikterak nezastíraná snaha pokládat tento rod za zkažený a lotrovský již samou svou podstatou a podsouvat při jakékoli nehodě, úrazu, neštěstí či nepředvídané události, která postihla českou knížecí dynastii a pražský dvůr vinu právě ,prokletému plemeni' Vršovců. Proč první český kronikář projevoval tento druh nesnášenlivostí a čím se mu právě Vršovci tolik znelíbili, netušíme." - Nepřátelství vyvrcholilo tím, když se Slavníkovci chtěli dostat k moci. Roku 994 dokonce zavraždili Boleslava II. Nato Boleslav III. Ryšavý, mladší bratr Boleslava II., uplatnil krevní mstu. Zavraždil Pět bratří, zavraždil Soběslava ("Kosmou" nazvaného Mutina) a zavraždil Vojtěcha (Božeje). Když byl jím vyháněn z Pražského hradu Slavníkovec Vladivoj, tak i on zahynul. A autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, tj. biskup Heřman, byl pravděpodobně potomkem Boleslava III. Ryšavého přes jeho jednu dceru.

P. Kopal o nepřátelství mezi Přemyslovci a Vršovci napsal (2003, s. 20): "K nejvýraznějším jevům Kosmovy kroniky náleží přemyslovsko-vršovský antagonismus, který v literárním mikrosvětě Čechů plní úlohu jakési variace na odvěký zápas dvou protikladných principů." Přemyslovsko-vršovský antagonismus je antagonismus mezi Přemyslovci a Slavníkovci.

V Kosmovy ďáblové... P. Kopal napsal (2001, s. 8, 9): "...nástroj k pochopení kroniky musíme hledat v kronice kronik, tj. v bibli, a dále v legendách a jiné církevní a liturgické literatuře, která pro analýzu Kosmových ideologických tendencí nepochybně poskytuje adekvátní srovnávací pramenný materiál. Hlavně pod tímto zorným úhlem a v tomto kontextu je tedy třeba nahlédnout Kosmův vršovsko-přemyslovský antagonismus, v literárním mikrosvětě ,Čechů' plnící úlohu stěžejního ideologického zápasu, jakési variace na odvěký zápas dvou protikladných principů." - Při zkoumání vršovské genealogie vyšlo velmi zřetelně najevo, že ani u nepochybných a politicky vysoce postavených potomků Kosmových Vršovců, neuvádějí prameny rodovou příslušnost. Ale i obecně jsou Kosmovi Vršovci téměř jediným případem výskytu původního rodového jména. Nejde přitom o žádnou ojedinělou a náhodnou zmínku, nýbrž o neustálé a záměrné zdůrazňování, o vystavení rodového názvu za účelem pranýřování, o pojmenování zla..." - "Kosmas věnoval Vršovcům poměrně značnou pozornost. Čím si ji vlastně zasloužili? Důvod nenacházíme ani v politické, ani v hospodářské sféře. Kromě extrémně negativního image spočívá výjimečnost Kosmových Vršovců už jen v onom velkém masakru, kterému byli vystaveni v roce 1108. A co se týče důvodu tohoto vraždění, které je podle všeho podstatou Kosmova zájmu o Vršovce, prvořadým tématem třetí knihy, jsme odkázáni výhradně na spekulace. Kosmas neposkytuje žádnou výraznější stopu, jíž bychom se mohli držet. Je však třeba si uvědomit, že velké vraždění nemusí mít ještě automaticky velký důvod. Kosmův obraz Vršovců jako by se skládal ze dvou částí: ze současnosti (ve 3. knize) a z minulosti (hlavně v 1. knize). A minulost jako by vyvažovala a vysvětlovala nepohodlnou a problematickou současnost. V minulosti dochází ke zjevné démonizaci Vršovců. Hlavní náplní většiny kroniky (minulosti) je ovšem oslava Přemyslovců, vytvoření knížecích exempel (minizrcadel) pro současné vládce. Temné pozadí k sakralizaci Přemyslovců představují démonizovaní Vršovci, hlavní antihrdinové negativních exempel – především exempel svatokrádežné pýchy a zrady. Úloha záporného antipodu pak rozhodujícím způsobem přispívá ke vzniku mylného dojmu, jako by Vršovci byli mocenskými konkurenty vládnoucího rodu. Právě do hluboké minulosti, na počátek 11. století, klade vršovskou snahu o převzetí vlády v zemi B. Krzemieńska. Kosmův schematizovaný zápas přemyslovského dobra s vršovským zlem nicméně určitě není manicheistický."

Za panování Svatopluka (1107-1109) již Slavníkovci ("Kosmovi" Vršovci) neexistovali nebo potomci slavných Slavníkovců již nehráli v politice významnou roli. Masakr roku 1108 je možná zveličen, neboť je prostřednictví něho možná vylíčeno vraždění Slavníkovců na přelomu 10. a 11. století. "Kosmas" ve skryté vrstvě líčil zavraždění Soběslava (Mutiny) a Vojtěcha roku 997 (Božeje). Na Svatopluka jsou v některých kapitolách pověšeny činy Boleslava III. Ryšavého.

D O P S A T

V Neznámý známý rod P. Kopal píše (2001, s. 8): "Ze Svatoplukovy řeči se dozvídáme o tajné noční schůzce obou příbuzných. Mutina prý za strýcem [Nemojem] přišel proto, aby se s ním poradil o Svatoplukově sesazení. Proč by ale druhý nejmocnější muž po knížeti, jak ho Svatopluk nazývá, něco takového dělal?" V citovaných větách se za Svatoplukem skrývá Boleslav III. Ryšavý a za Mutinou Slavníkovec Soběslav, druhý nejmocnější muž po knížeti. Mezi Slavníkovci ("Kosmovými" Vršovci) probíhal nemilosrdný boj o moc.

J. Žemlička napsal (1998, s. 304): "Prvním a jediným z postižitelných dokladů [kdy je dcera přemyslovského knížete provdána za člena domácího rodu] je sňatek dcery Boleslava III. s Vršovcem neznámého jména. Tomuto spojení se v literatuře někdy přičítají naděje Vršovců na zisk trůnu. Manželství skončilo neslavně, sám zklamaný Boleslav měl 9. února 1003 vlastní rukou rozpoltit hlavu svému zeti, což se stalo popudem k vybíjení celého vršovského rodu." Boleslavovým zetěm byl možná Slavníkovec Soběslav, u "Kosmy" Mutina.

P. Charváta se zamýšlel nad předkem Vršovců. Napsal (2005, s. 33): "Nápadný je fakt, že Kosmas, jehož zájem o genealogii (rodopis) z kroniky vysloveně vyzařuje, se nezmiňuje o prapředkovi zvaném nejspíše Vrš, který mohl dát rodu jméno." Slavník je synem tzv. Václava. Od tzv. Václava dohlédneme nejdále přes Bořivoje (u "Kosmy" Přemysla, u Galla Piasta) k Wistrachovi, tj. u "Kosmy" Bohema a Hostivíta, u Galla Chvostiška.

Protože se o Vršovcích píše jakožto o rodu, přečtěme si, co k rodům napsal D. Třeštík v souvislosti s příběhem o nevěrné ženě a následující krevní mstě (2006, s. 16): "Stranami [v konfliktu vedoucímu ke krevní mstě] tu ovšem – jako v celé předkřesťanské Evropě - nebyli jednotlivci, nýbrž celá příbuzenstva. Mluvíme o nich obyčejně jako o rodech, je to ale zavádějící, protože příbuzenství se zde neodvozovalo jen po otcovské linii, ale stejně i mateřské, a to až do sedmého kolena, takže vznikala rozsáhlá příbuzenstva o mnoha, až tisících současně žijících členech. To byli ti Vršovci, Munici, Těptici, o nichž slyšíme v českých pramenech. Taková příbuzenstva jednala v záležitostech těžkých zločinů mezi sebou jako celky."

51C8. JAK TO BYLO S TROJÍM VRAŽDĚNÍM VRŠOVCŮ, TJ. ZDE SLAVNÍKOVCŮ

"Kosmas" v I, 42 vložil Jaromírovi do úst rady dávané Břetislavovi I., když Jaromír roku 1035 předává vládu Břetislavovi I.: "Ale oněch tam, kdož jsou Vršovci, nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střež se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolku s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni. Hle, mne nevinného a svého knížete nejprve svázali a rozličné šašky si ze mě tropili, proto vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku. Synu můj, měj vždy na paměti předpověď sv. Vojtěcha, jenž svatými ústy dotvrdil, že mají na ně [na Vršovce] za jejich ukrutné skutky třikrát dopadnout pohromy, a stihl je klatbou v církvi. To se již z vůle Boží dvakrát stalo, a aby se to stalo potřetí, o to se ještě postará osud." Pokud vezmeme v úvahu letopočet 1035 (1037), potom by ke dvěma vražděním došlo roku 1003 a roku 1014. Ke třetímu vraždění Vršovců by mělo dojít roku 1108. - Můžeme také vzít v úvahu rok 999, kdy údajně zemřel Boleslav II. a vlády se ujal jeho mladší bratr Boleslav III. (Ve skutečnosti byl Boleslav II. zřejmě roku 994 zavražděn.) "Kosmas" totiž v některých kapitolách věšel informace o Boleslavovi II. na Jaromíra a informace o Boleslavovi III. Ryšavém na Břetislava I. Jaromír, to bylo původní jméno Boleslava II. Že si jméno Jaromír máme zde nahradit jménem jiným, to je sděleno slovy bratr mne bratra zbavil zraku. Jaromír, tj. předknížecí jméno Boleslava II. Předkem Slavníka, tudíž Slavníkovců (u "Kosmy" Vršovců) byl tzv. Václav. Ten v době, kdy byl knížetem, se pravděpodobně jmenoval Lešek, oficiální podobou tohoto jména možná Lstibor. Proto je zde užito možná slovo lest. Původní jméno Boleslava III. Ryšavého bylo Konrád nebo Konrád Ota. Jméno Konrád znamená podle M. Knappové (2015, s. 211) smělý rádce. Proto je v textu užito slovo radami. Boleslav III. Ryšavý byl po svržení z knížecího stolce moravským biskupem (u "Kosmy" "tuším Vracenem". Ve skutečnosti možná užíval jméno Bruno nebo se za Bruna vydával ve svých literárních pracích. Jsou však (alespoň některé) připisovány Brunovi z Querfurtu. Brunovi říkali mu také Bonifác, což opět podle M. Knappové (2015, s. 142) znamená (člověk) dobrého osudu. Proto je slovo osud v textu. Slova to se již... dvakrát stalo a aby se to stalo potřetí..." se nemusí vztahovat pouze ke třem pohromám, ale mohou připomínat Boleslava Druhého a Boleslava Třetího. - Jestliže se slovo osud(aby se tak stalo potřetí, o to se ještě postará osud) vztahuje k Boleslavu III., potom slova aby se to stalo potřetí se mohou vztahovat k poslednímu roku vlády Boleslava III., tj. k roku 1003. - Slovo osud použil "Kosmas" při líčení událostí roku 1108 v souvislosti s Mutinou. Na Mutinu však "Kosmas" pověsil zavraždění Slavníkovce Soběslava Boleslavem III. Snad proto i v tomto líčení se objevuje v III, 22 slovo osud: "Ale poněvadž již na něj [na Mutinu] doléhal jeho osud..." V III, 23 je Mutina zabit Svatoplukovým [Boleslavovým] katem a v III, 24 je Krásou [Boleslavem III.] zavražděn Vojtěch. - Prvním vražděním by mohlo být zavraždění Pěti bratří na Libici. To by mohlo být první vraždění Vršovců/Slavníkovců. - Pět bratří, Slavníkovec Soběslav a Vojtěch byli zabiti v době, kdy byl Boleslav III. pouze jedním ze dvou vládnoucích předáků a nesl snad jméno Konrád. Roku 1003 byli zabit Vladivoj, snad Vojtěchův syn. Roku 995 k žádnému zavraždění Vojtěchových bratrů nedošlo. - Snad došlo k vraždění Vršovců/Slavníkovců ještě roku 1108.

V následujícím textu budu nejprve vycházet z toho, že vládu předává Jaromír Břetislavu I. roku 1035 (1037), a poté z toho, že vládu předává Boleslav II. Boleslavu III. roku 999.

Podle historiků došlo k prvnímu vraždění Vršovců roku 1003. Druhého vraždění Vršovců se podle nich měl dopustit Oldřich roku 1014. A jako poslední měl vraždit Vršovce Svatopluk roku 1108. Historici přitom neztotožňují Vršovce se Slavníkovci.

P. Kopal k vraždění Vršovců napsal mj. (2001, s. 32): "Podle Vojtěchovy (a Jaromírovy) předpovědi o třech pohromách, z nichž dvě na Vršovce údajně dopadly už před rokem 1037 (1035), by se měl zápas Přemyslovců s Vršovci nést v duchu starozákonního ,oko za oko, zub za zub'. Místo toho se však dočítáme především o holubičí (beránčí) mírnosti a odevzdanosti ze strany přemyslovských obětí (tou bude dokonce ještě i Svatopluk – svedený na scestí lstivým našeptávačem) a ďábelských podlostech a vraždách ze strany vršovských dravců. O prvních dvou pohromách [roku 1003 a 1014] nevíme téměř nic, tonou v temné minulosti, spravedlivý trest (pomsta) za nezměrné a neodpustitelné ,ukrutné skutky' se odsouvá do budoucnosti, respektive ["Kosmovy'] současnosti. Jestliže v minulosti se aktivitou vyznačovali Vršovci, zatímco Přemyslovci (podle Kristova vzoru) čelili zlu spíše trpělivým snášením potupy a mučednictvím, v současnosti jako by se role obrátily." 

O vraždění Vršovců roku 1003 se zmínil jedině "Kosmas". V I, 37 napsal: "U nás byli povražděni Vršovci." Roku 1003 mohl být zabit Vladivoj, pravděpodobně syn Slavníkovce Vojtěcha, tedy Slavníkovec, podle "Kosmy" Vršovec. V souvislosti s tím mohli být zabiti i Vladivojovi příbuzní a přívrženci. Dětmar naznačuje, že se Vladivoj upil dobrým mokem. Jenomže slovo dobrý ukazuje na to, že Boleslavovi III. v pozdním věku, když byl moravským biskupem (u "Kosmy" ,tuším Vracenem', ve skutečnosti možná užíval jméno Bruno, když ne jakožto biskup, tak jako "spisovatel"). Brunovi se říkalo také Bonifác (tj. dobrý osud), dokonce se v písemném prameni objevuje s přízviskem Dobrý. Vladivoje Dětmar nechá zabít pod jménem Soběslav (což mohlo být jeho původní jméno) při útěku z Pražského hradu.

K údajnému vraždění Vršovců roku 1014. Žádný pramen neuvádí, že roku 1014 byli vražděni Vršovci. Dva prameny pouze uvádějí, že toho roku za vlády Oldřicha k vraždění došlo. V Annales Quedlinburgenses je uvedeno, že v Čechách byli z příkazu Oldřicha zabiti mnozí nevinní. Obšírněji se o onom vraždění zmiňuje Dětmar. V knize VI, kap. 99 (60) napsal: "Zde musím doplnit, jak český kníže Oldřich [1012-1033; 1034], jehož jméno znamená ,nespravedlivý mamon', [viz poznámku 325] přikázal zabít svého vynikajícího družiníka Božeje a mnoho dalších, [viz poznámku 326] protože slyšel od falešných našeptávačů, že podporovali jeho vyhnaného bratra – tak měli ostatní pochopit, čeho se mají do budoucna vyvarovat. V té zemi slepá ctižádost stále brání tomu, aby lidé byli poslušni příkazů, které Hospodin stanovil v obou zákonech. Vždyť  Oldřich se obával svého vlastního bratra [Jaromíra], jehož si měl naopak vážit nade všemi ostatními, a usilovně se snažil nedopustit, aby se k němu přiblížil. Kdysi za knížete Svatopluka bývali Čechové našimi pány. Naši předkové odváděli knížeti každoročně poplatek a on mě l ve své zemi zvané Morava biskupy [Metoděje a Wichinga]. To vše on i jeho nástupci pro svou pýchu ztratili. Je totiž psáno v evangeliu, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a do se ponižuje, bude povýšen. Každý, kdo v té zemi vládne, je vystaven velkému nebezpečí. Čistá láska vzdychá v ústraní, neboť tam vládne nespravedlnost ve spolku se zradou." Následující kapitola začíná větou: "Protože už jsem tu psal o našem papeži Brunovi..." Pozn. 325: Tento obrat se nachází v Luk. 16, 9, ale jeho užití je zde chybné. Jméno Oldřich-Ulrih znamená ,bohatý otcovským dědictvím' (Gerhard, Vita Oudalrici). Pozn. 326: "který snad pocházel z rodu Vršovců, byl zabit roku 1014. Srov. Annales Quedlinburgenses."

Vraždění Vršovců roku 1108.

"Kosmas" na líčení zavraždění Božeje roku 1108 pověsil informace o zavraždění Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým roku 997. Viz kapitolu Skrývá se u "Kosmy" za zavražděním Božeje Krásou zavraždění Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým?

T. Velímský napsal (2023, s. 50): "V Říši dobře informované Annales Pegavienses, vedené v benediktinském klášteře v Pegau, blízkém Viprechtovi z Grojče, který v něm roku 1124 zemřel, tvrdí, že samotný římský král Jindřich [Pátý] Svatoplukovi poradil, aby se s Vršovci [Worswice] vypořádal, nechal je setnout či jinak se jim pomstil."

K vraždění Vršovců roku 1108 napsal M. Wihoda (2024, s. 110, 111): "Svatovítskou kapitulou spravovaný Katalog knížat napovídá, že Kosmas mohl mít oponenty ve spolubratrech. S Kosmovým výkladem se míjely rovněž některé záznamy v nekrologiu, které bylo vedeno na Pražském hradě nebo na Vyšehradě či v Břevnovském klášteře. Dvanácté kalendy říjnové sice byly vyhrazeny kronikářově památce, ale o dva řádky níže nekrologium pamatovalo na vraždění Vršovců v roce 1108, jimž Kosmas nemohl přijít na jméno." Padne v nekrologiu jméno Vršovci? Jsou zavražděné osoby jmenovány?

V III, 24 pověsil zavraždění Vojtěcha a jeho syna na Božeje a Bořuta. Skutečný Božej (který zřejmě skutečně žil a skutečně mohl být zavražděn) měl být zavražděn roku 1108, Vojtěch měl být podle "Kosmy" zavražděn roku 996, tento letopočet však není historiky přijímán a za správný se považuje rok 997. - Mutina, Božej i Bořut byli zavražděni na rozkaz českého knížete Svatopluka. Ten si podle "Kosmy" vypíchl o větev oko, byl tedy zčásti oslepen. Máme tedy za Svatoplukem vidět na tomto místě jinou osobu. Tou byl Boleslav III. Ryšavý. Obě vraždy spáchal Boleslav III. Ryšavý, a to u vraždy Soběslava skrytého za knížetem Svatoplukem a u vraždy Vojtěcha za Krásou. Krásův příbuzný Tomáš je Boleslav II.

Podívejme se, co nám III, 23, 24 prozrazují. K číslu 7 napsal J. Haubelt (1997, s. 35): "...legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." Jako příklad J. Haubelt uvádí legendistou naprosto vymyšlený popis zavraždění Vojtěcha v Canapariově legendě: "Rudý pramen [Vojtěchovy krve] prýštil mocným proudem a vytažená kopí rozevřou sedm velkých ran." - U. Becker v hesle Čísla napsal (2007, s. 43): "U č. bývá nesnadné rozlišit, kde se setkáváme se symbolem a kde už jde jen o spekulaci.""Kosmas" na začátku III, 23 napsal, že Svatopluk, na něhož jsou v této kapitole pověšeny činy Boleslava III. Ryšavého, byl hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená. Slova rozpálená kamna vzplál hněvem, zbrocený krví jsou narážkou na Boleslavovo přízvisko Ryšavý. Slova dobrý a dobrým ukazují na jiné přízvisko Boleslava III., a sice Dobrý a na jeho pozdější přízvisko Bonifác, mající význam dobrý osud (v textu jsou slova osud Božeje, svého osudu). Slovo noci možná naznačuje, že je v textu něco skryto. Že byl přítel Mutiny Neuša zbaven zraku, to znamená, že za Neušou se skrývá jiná osoba.

K vraždění Vršovců, pokud měl "Kosmas" na mysli ne předávání vlády Jaromírem Břetislavovi I. roku 1035 (1037), ale Boleslavem II. Boleslavu III. roku 999.

Podíváme se na tyto vraždy nebo možné vraždy, které bychom mohli považovat za vraždy Vršovců, tj. Slavníkovců:

A/ poprava knížete tzv. Václava

    B/ vražda rodičů biskupa Vojtěcha

C/ vražda Pěti bratří

    D/ vražda pokrevních Vojtěchových bratrů

    E/ vražda Slavníka a Vojtěcha

    F/ zabití Vladivoje

Ad A/ Tzv. Václav byl otcem Slavníka, tj. Zbraslava. Z toho důvodu ho můžeme řadit k Vršovcům. Když byl tzv. Václav popraven, mohli být zavražděni jeho příbuzní a jeho přívrženci.

Ad B/ Canaparius v kapitole 25 napsal, že "nejbezbožnější národ... spáchal v nenávisti k jeho [Vojtěchovu] jménu hrozný zločin. Neboť žalostnou smrtí zahubili jeho rodiče..., bratry i syny bratrů..." Rodiči Vojtěcha byli Slavník a Adiva, tj. Střezislava. Jejich zavraždění podporuje informace Brunova, že Boleslav II. zavraždil svého bratra. Protože legendisté a "Kosmas" často měnili příbuzenské vztahy, nemuselo jít o bratra, ale o Slavníka, s Boleslavem II. příbuzného. Naopak Canapariovu informaci oslabuje to, že podle "Kosmy" měl Slavník zemřít roku 981 a Střezislava roku 987.

Ad C/ V I, 38 líčí "Kosmas" zavraždění pěti benediktinů, tj. je pozdějších světců zvaných Pět bratří. Ti nebyli zavražděni v Polsku, ale – jak ve skryté podobě prozrazuje "Kosmas" - na Libici. Nešlo o pokrevní příbuzné Vršovců, tj. Slavníkovců, ale se Slavníkovci byli spjati svým příklonem k nim, zejména k Vojtěchovi. S nimi mohli přijít o život i další příznivci Vršovců/Slavníkovců.

Ad D/ Protože se Pět bratří stalo polským světci, nechali je legendisté zavraždit v Polsku, nikoliv na Libici. Vojtěšské legendy (jako první snad Canaparius) je tedy nenechaly zavraždit na Libici, ale ponechaly tam vraždu a místo bratrů benediktinů nechaly na Libici zavraždit Vojtěchovy pokrevní bratry. Přišel "Kosmas" a vraždu jmény doplnil. Nikoliv však jmény Pěti bratří, ale pozměněnými jmény osob, které zahynuly v boji Slavníkovců a Přemyslovců o moc v zemi. V tomto boji byli zavražděni: Boleslav II., Soběslav, Vojtěch a jeho syn Bořut, Vladivoj, možná Slavník. Nemocný Boleslav II. byl pojmenován Pořej (řecké slovo foreio znamená nosítka, a Boleslav II. se nemohl pohybovat), Soběslav byl podle historiků přejmenován na Soběbora (to byl Vojtěchův pokrevní bratr), pokud byl zavražděn Slavník, je možná pojmenován Čáslav.

Ad E/ Soběslav byl u Dětmara zavražděn Boleslavem III. jakožto jeho nejmenovaný zeť. "Kosmas" ho pod jménem Mutina nechal zavraždit katem. "Kosmas" poté, když vylíčil v III, 23 zavraždění Mutiny, za nímž skryl Soběslava, a v III, 24 vylíčil vraždu Božeje, za nímž skryl Vojtěcha, vylíčil masakr, který následoval. "Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z tohoto rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci..." […] "...byli žalostivě vedeni na tržiště... je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem." Jsou zde synové Mutiny skutečně synové Mutiny, nebo se jedná o syny Slavníkovce Soběslava? Mutina má být syn Božův, Boža je "Kosmovo" jméno pro Slavníka, otce Slavníkovce Soběslava. Stejným způsobem, jako byli zavražděni synové Mutinovi, zavraždil Přemyslovec tzv. Václav, od něhož vychází rod Slavníkovců, syna Spytihněvova. "Kosmas" zde líčí vraždění Slavníkovců. Václavův čin byl pověšen na Durynka. - Vojtěch byl v legendách zavražděn knězem jménem Sicco/Sikko, což znamená úkladný vrah Conrad/Konrád (což je původní jméno Boleslava III.). U "Kosmy" je Vojtěch zavražděn pod jménem Božej Krásou, což bylo "Kosmou" přidělené jméno Boleslavovi III. Ryšavému/Červenému (stč. slovo krása znamenalo i červený).

Ad F/ Vladivoj byl pravděpodobně synem Vojtěcha. Zemřel při vyhánění z Pražského hradu Boleslavem III. Dětmar mu dal jméno Soběslav. Nezemřel proto, že by byl alkoholik a přeháněl pití dobrého moku. Boleslav III. dostal totiž ve středověkém seznamu českých panovníků přízvisko Dobrý. U "Kosmy" je Vladivoj pouze skryt pod informací, že roku 1003 byli vražděni Vršovci.

Jestliže by měly Vršovce (Slavníkovce) potkat tři pohromy, přitom dvě před rokem 999 a jedna po roce 999, potom by "Kosmas" myslel po roce 999 vraždění roku 1003 a dvě vraždění z bodů A až E. Myslím, že bychom mohli vyřadit popravu tzv. Václava (bod A) a údajnou vraždu pokrevních Vojtěchových bratrů roku 995 (bod D) a dále buď vraždu rodičů Vojtěcha (bod B), nebo vraždu Pěti bratří (bod C).

K vraždění Vršovců mělo dojít i za vlády knížete Svatopluka (1007-1009), a to roku 1108. "Kosmas" k tomu roku líčí v III, 24 zavraždění Božeje a jeho syna Bořuta na Libici. Božej skutečně existoval a k vraždění Oldřichových odpůrců mohlo skutečně toho roku dojít. Ovšem "Kosmas" na vraždu Božeje a Bořuta pověsil informace o zavraždění Biskupa Vojtěcha a jeho syna Boleslavem III. Ryšavým. Na tomto místě nejsou Božej a Bořut označováni jako Vršovci, ale že je Božej Vršovec, to "Kosmas" uvedl v jiných kapitolách. V kap. III, 4 napsal: "A když se vracel, poslal kníže [Břetislav II.] ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti, protože věděl, jak je velmi pyšný a lstivý." Na Božeje pověsil "Kosmas" informace o Vojtěchovi, na Čáče o Slavníkovi a na Mutinu o Slavníkovci Soběslavovi. Na vraždění Vršovců roku 1108 je pověšeno zavraždění Vojtěcha roku 997.

V I, 42 zmiňuje Jaromír, když předává roku 1037 (1035) vládu Břetislavu I., Vojtěchovu předpověď, že Vršovce postihnou tři pohromy. Dvakrát se tak již stalo a osud se postará, aby se tak stalo potřetí. "Kosmas" o vraždění Vršovců píše však jen k roku 1003 a 1108. Vypadá to, že dvakrát. Jenomže text III, 23 a III, 24 má dvě vrstvy. Jedna se vztahuje k roku 1108, kdy je možná zavražděn skutečný Vršovec Božej a možná i nějaký Mutina, a druhá se vztahuje k vraždění Vršovců, tj. Slavníkovců, roku 997. Vražda Božeje Krásou je totiž popsána tak, jak byl pravděpodobně zavražděn na Libici biskup Vojtěch. A zavraždění Soběslava Svatoplukovým katem, to je zřejmě vylíčení zavraždění Soběslava katem Boleslava III. Ryšavého. - Trojí vraždění Vršovců/Slavníkovců by tedy proběhlo poprvé roku 997, podruhé roku 1003 (což je zřejmě zabití Vladivoje při vyhánění z Pražského hradu) a potřetí roku 1108. Vraždění Oldřichových odpůrců roku 1014 nemuselo být vražděním Vršovců.

52C1. BISKUP VOJTĚCH

"Kosmas" některé závažné informace o Vojtěchovi pověsil na Nemoje a na Božeje.

M. Lutovský napsal (2005, s. 51): "Jako u jiných světců je samozřejmě i Vojtěchův obraz zkreslen vyprávěním legendistů. Ti si ovšem v tomto případě ani tak nevymýšleli, jako spíše zamlčovali." A u Vojtěcha bylo co zamlčovat. Především jeho podíl na vraždě Boleslava II. 

"Biskup Vojtěch [cituji z P. Kubína, 2011, s. 161] je asi nejrozporuplnější postavou mezi českými světci. Byť byl mužem mimořádně vzdělaným a zcestovalým, a právem proto bývá označován za prvního Evropana z českých zemí, nelze zcela zastřít skutečnost, že jako biskup ztroskotal. Vedení svěřené diecéze dvakrát nezvládl a nakonec se vydal na jistou smrt k pohanům."

Vojtěch především ztroskotal v jiném směru než jako biskup. On spolu se svými příbuznými, především s bratrem Soběslavem, ztroskotal v boji o moc v Přemyslovci, konkrétně s Boleslavem III. Vražda Boleslava II. přišla Slavníkovce velmi draho. Jeho evropanství spočívalo především v tom, že kul v cizině pikle proti Přemyslovcům nebo před nimi utíkal do ciziny.

Vojtěch se podílel na zavraždění Boleslava II. Proto k němu měli Přemyslovci naprosto negativní vztah. Boleslav III. přistoupil ke krevní mstě a Vojtěcha zavraždil. Jenomže Vojtěch se stal světcem. Nejprve světcem polským a jakožto světec byl důležitý pro vznik polského arcibiskupství. Břetislav I. přivezl jeho pozůstatky do Čech v naději, že tak bude pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Avšak tento plán nevyšel. Vojtěchovy ostatky tak pro Přemyslovce ztratily velkou část své hodnoty, což se také odrazilo na uložení jeho pozůstatků. M. Wihoda napsal (2010, s. 130): "...mohučský metropolita napadl Šebíře nejen pro translaci ostatků svatého Vojtěcha nebo za zničení polských kostelů, ale především za to, že u papeže proti právu a spravedlnosti žádal pallium... což si musel vyložit jako přímý pokus o uzurpaci arcibiskupské jurisdikce. Poslední slovo ovšem padlo před papežským stolcem, a přestože čeští vyslanci vyslechli snad až nečekaně příznivý rozsudek, Břetislav se již k povýšení Prahy na metropoli nevrátil a také Vojtěchovy ostatky zůstaly uloženy na nedůstojném místě: v malé přístavbě u svatovítské rotundy."

Za Vojtěcha Slavníkovcům především zkrachoval jejich plán zmocnit se po Boleslavovi II. vlády v Čechách. A to se jim nepodařilo ani tehdy, když Boleslava II. zavraždili. Hlavou celé akce byl zřejmě sám Vojtěch. - Není však vyloučeno, že se Soběslav na krátký čas s pomocí Boleslava Chrabrého stal knížetem v Čechách nebo v části Čech, že dokonce přijal jméno Boleslav III. a razil mince se jménem své matky Adivy.

Citujme O. Králíka (1976, s. 207-209): "["Kosmas"] repatrioval Vojtěcha do Čech, proto podal ukořistění vzácných ostatků v Hnězdně jako akt smíření kajících se Čechů s rozhněvaným světcem, proto udělal všechno, aby přenesení Vojtěchových ostatků do Prahy zbavil nádechu loupežné výpravy a vtiskl mu ráz náboženského aktu." Proto zamlčoval Vojtěchův vztah k Polsku za Boleslava Chrabrého (992-1025). Proto možná šel v této snaze tak daleko, že v Kronice Čechů Boleslava Chrabrého nahradil Měškem. (Rovněž názor O. Králíka.)

52C2 KDY SE VOJTĚCH NARODIL A S JAKÝMI HRADIŠTI JE SPOJEN

Historikové se domnívají, že se Vojtěch narodil kolem roku 956 {což je letopočet, jak uvádí M. Lutovský (2005, s. 51) s poměrně značnou pravděpodobností odvozen z několika věkových údajů obsažených v legendách}, přičemž si jsou vědomi toho, že by v době volby biskupem 19. února 982 nedosahoval věku, stanoveného kanonickým právem, k tomu, aby se biskupem mohl stát. Vojtěch zemřel 23. dubna roku 997 ("Kosmas" mylně uvádí rok 996), tedy asi ve věku 41 let. Přitom Em. Vlček antropologickým výzkumem skeletu připisovaného sv. Vojtěchovi dospěl k závěru, že Vojtěch zemřel ve věku 47,4 let (s možnou odchylkou 0,8 roku). "Tento závěr je ve zřejmém rozporu se svědectvím písemných pramenů a není tudíž přijatelný (J. Sláma 1995, s. 184)."

Vojtěch je spojen s hradištěm Libicí. Na něm se možná narodil, tam prožil řadu let v dětství a i v dospělosti a na tomto hradišti byl i zavražděn. Nejstarší vojtěšské legendy, Brunova a Canapariova, Libici nejmenují. Je tomu tak proto, že ji autoři neznali, nebo takovou informaci o ní nepovažovali za důležitou, nebo, když nemohli napsat, že na Libici byl Vojtěch zavražděn, tak se o ní raději nezmiňovali vůbec? Nebo měli nějaký jiný důvod? - Podle "Kosmy" měl být Vojtěch zvolen biskupem na Levém Hradci, domnívám se však, že "Kosmas" mínil v této souvislosti Levým Hradcem opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany, zvané Praha. - Když se stal Vojtěch pražským biskupem, tak působil na lokalitě Pražského hradu.

52C3. VOJTĚCH, PRVNÍ ČESKÝ EVROPAN

Vojtěch je nazýván naším prvním Evropanem. Jeho cestování po Evropě však vyplývalo i z toho, že ze strachu utíkal z Čech. Jako důvod jeho útěku do Říma roku 989 vidí D. Třeštík v tomto (ĎaS 1997, č. 3, s. 9): "...udělal něco, co jeho útěk z Prahy skutečně vysvětluje: dal svůj kanonický souhlas k odtržení Měškem dobytých území (Slezska a Malopolska) od své diecéze. To byla zřejmá vlastizrada." Roku 994 podle mne utíká z Čech, že měl podíl na zavraždění Boleslava II., ale zmocnit se vlády se Slavníkovcům v tu chvíli nepodařilo. Při těchto útěcích Vojtěch končil, třeba oklikou, v Římě.

Touha Slavníkovců zmocnit se po Boleslavovi II. vlády v Čechách (jakožto jedna z větví Přemyslovců byli přesvědčeni, že na to mají právo), vedla především Vojtěcha k tomu, aby se snažil získat podporu Ottonů a Piastovců. S oběma rody byli Slavníkovci příbuzní. Tzv. Václav, otec Slavníka (tj. Zbraslava), měl za manželku Biagotu (později byla manželkou Boleslava I.). Biagota byla podle D. Vrány) vnučkou Liudolfa, což byl bratr Jindřicha I. Ptáčníka. Slavník měl za manželku Adivu a Ota I. Editu, obě byly dcery anglického krále Edwarda I. Staršího. Piastovci byli rovněž jako Slavníkovci větví Přemyslovců. - Vojtěch tedy jednal s Otou III. a Měškem a Boleslavem Chrabrým.

52C4. VOJTĚCHOVI RODIČE, PRARODIČE A SOUROZENCI

Vojtěchovým otcem byl Slavník, totožný se Zbraslavem. - Vojtěchovou matkou byla Adiva (Elfgifa), totožná se Střezislavou. "Kosmas" napsal (I, 28): "S tímto panovníkem [Otou II.] byl Vojtěch... tak důvěrně znám..." Vojtěchova matka Adiva, dcera anglického krále Edvarda I. Staršího, měla sestru Editu provdanou za Otu I. Vojtěch a Ota II. byli tedy bratranci. - Vojtěchovým dědou z otcovy strany byl tzv. Václav. - Vojtěchovou babičkou z otcovy strany byla Biagota, pozdější žena Boleslava I. - Vojtěchovým dědou z matčiny strany byl anglický král Edward I. Starší - Vojtěchovou babičkou z matčiny strany byla jedna z manželek Edwarda I. Staršího, a to Ecgwynn, Ælffæda nebo Edgiva z Kentu - Vojtěchovým bratrem byl Soběslav - Vojtěchovým bratrem jenom po otci byl Radim, tj. arcibiskup Gaudencius - Vojtěchovými bratry jenom po matce, byly děti, které měla s Boleslavem I. Byli to Boleslav II, Boleslav III. (původním jménem Konrád (Ota), tj. Radla, tj. pravý Kristián, tj. Strachkvas) a pravděpodobně Měšek I. - Vojtěchovým strýcem z matčiny strany byl Athelstan, bratr Adivy a Edith - Vojtěchovou tetou, sestrou Adivy, byla Edith, manželka Oty I.

Byl Slavníkovcem i Vladivoj?

Vojtěchovi bratři, kteří měli být zavražděni roku 995, až na Soběbora (tj. Soběslava, Vojtěchovými bratry nejsou. Blíže viz zde kapitolu Kdo se u "Kosmy" skrývá za jmény zavražděných Vojtěchových bratrů?

Proč se v žádném písemném prameni neobjevuje, že Vojtěch byl Václavův vnuk? Je to možná proto, že dva čeští světci měli kádrový škraloup. Vojtěch byl Slavníkovec a tzv. Václav je ten Přemyslovec, od něhož se Slavníkovci odvíjejí.

52C5. PROČ VOJTĚCH PŘIJAL JMÉNO ADALBERT

Některé prameny uvádějí, že Vojtěch získal své biřmovací jméno po magdeburském arcibiskupovi Adalbertovi, jiné tuto spojitost neuvádějí.

Canaparius o Vojtěchově biřmování napsali: Canaparius "...onen arcibiskup [magdeburský Adalbert] přijal chlapce [Vojtěcha] velmi vlídně, biřmoval jej svatým křižmem dávaje mu své jméno..." - Bruno: "Prvním arcibiskupem města [Magdeburku] byl tehdy Adalbert, který velmi nadaného chlapce Vojtěcha podruhé pomazal křižmem a nazval ho jménem Adalbert. Tehdy nevěděli, že je to vykonáno podruhé, až později, když skončil zápolení se školou a vrátil se domů, vzpomněla si chlapcova matka, že když se tento Adalbert, působící tehdy jako biskup u pohanů v Prusku, vracel přes zemi Vojtěchova otce, tu poprvé pomazal křižmem jejího syna, kterého mu přivedli s ostatními biřmovanci." - Quatuor immensi: / "Hocha [Vojtěcha] vrchní pastýř [magdeburský arcibiskup Adalbert] se s náramnou vlídností ujal, / zakrátko pak jej posílil ve víře křižmem, / prosté chlapcovo jméno pak zaměnil příjmením vhodným, / Vojtěchu Adalbert přezdil a učiteli ho svěřil. / - Dětmar v IV, 28: "...český biskup Adalbert, který za jméno, jenž u křtu znělo Vojtěch, přijal při biřmování toto jiné od arcibiskupa magdeburského, když se v tom městě učil vědám..." - "Kosmas" v I, 26: "...přijel do města Verony převýtečný císař Ota II. ... K němu přibyl slovanský průvod z Čech se zvoleným biskupem [Vojtěchem], nesoucí od knížete vzkaz a ode všeho duchovenstva i lidu žádost, aby z císařské vůle potvrdil společnou volbu. A tak nejjasnější císař, svoliv k jejich hodné žádosti, dne 3. června dal biskupovi prsten a berlu pastýřskou a právě tam přítomný arcibiskup mohučský Villigis, jemuž byl Vojtěch podřízen, vysvětil ho z rozkazu císařova na biskupa jménem Adalberta. Neboť arcibiskup kostela magdeburského Adalbert, když ho kdysi biřmoval křižmem, dal mu toto své vlastní jméno."

Vojtěch se však vůbec nemusel jmenovat Adalbert po magdeburském arcibiskupovi, což ani z uvedené citace Dětmara nevyplývá (snad není překlad významově posunut). Jméno Adalbert podle M. Knappové (2015, s. 120) znamená vznešený, skvějící se přednostmi, urozený. Fr. Kopečný jméno Adalbert vysvětluje (s. 1974, s. 31) skvějící se přednostmi (původem).

Vojtěchovou matkou byla Adiva (Elfgifa), Adilburg (toto jméno se objevuje jako alternativní pojmenování pro Střezislavu). Význam jména Adiva, Adilburg nevykládá ani Fr. Kopečný, ani M. Knappová. Vykládají pouze jména podobná, která mohou, ale také nemusí etymologicky se jménem Elfgifa a Adiva souviset. Jméno Adéla, podobající se jménu Adiva, vysvětluje Fr. Kopečný (s. 31) jako vznešené (urozené) postavy. M. Knappová vysvětluje (s. 320) jméno Adéla, Adléta a také Adelaida, Adelhaida jako bytost ušlechtilá, vznešených způsobů, postavy; je však už ve staré němčině Adala ,významného původu', ž. tvar přídavného jména adal (dnes německy edel, ušlechtilý'..." a jména Adelína, Adelina, Adelinda vysvětluje jako ušlechtilost, vznešenost. Jméno Adelana znamená podle M. Knappové (s. 320), ušlechtilost, vznešenost'. Jméno Elgiva, Elfgifa je podle M. Knappové vykládané (s. 369) např. jako ,vznešený dar'.

Otcem Adivy byl anglický král Edward I. Starší. Jméno Eduard, Edvard znamená podle M. Knappové mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. Fr. Kopečný vysvětluje (1974, s. 58) u jména Edgar část Ed- jako štěstí, blaho (majetek) a u hesla Eduard, Edvard část -vard jako strážce. - Význam strážce použili legendisté při přejmenování Adivy na Střezislavu.

Vojtěch tedy mohl přijmout jméno Adalbert proto, že význam jména Adalbert a významy jmen jeho matky Adivy a dědy Edwarda se zčásti shodují.

52C6. PŘÍBUZENSTVÍ VOJTĚCHA A PRAVÉHO KRISTIÁNA, TJ. BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO, A VOJTĚCHA A FALEŠNÉHO KRISTIÁNA, TJ. BISKUPA HEŘMANA

Falešný Kristián vydávající se za pravého Kristiána v tzv. Kristiánově legendě napsal, že Vojtěch rodem pochází z téže krve jako on sám. Jako kdo: jakožto falzifikovaný pravý Kristián nebo jakožto falzifikátor biskup Heřman? Podívejme se, jak příbuzní mohli být Vojtěch a pravý Kristián a Vojtěch a falešný Kristián. Předci Vojtěchovi v byli tito: Vojtěch < otec Slavník (tj. Zbraslav), matka Adiva, tj. Střezislava < děda tzv. Václav, babička Biagota < praděda Bořivoj, prababička Ludmila. Předci pravého Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III. < otec Boleslav I., matka Biagota < děda Vratislav, babička tzv. Drahomíra < praděda Bořivoj, prababička Ludmila. A možní předci falešného Kristiána, tj. biskupa Heřmana < otec (Přemyslovec???) nebo matka (Přemyslovna???) < děda Boleslav III. Ryšavý, matka Jitka ze Schweinfurtu? < praděda Boleslav I. a možná Biagota < prapraděda Vratislav, praprababička Drahomíra? < praprapraděda Bořivoj, prapraprababička Ludmila. - Prvním společným mužským předkem Vojtěcha a pravého Kristiána byl Bořivoj, prvním jejich ženským předkem byla Biagota, nejprve manželka tzv. Václava a později manželka Boleslava I. - Prvními společnými předky Vojtěcha a falešného Kristiána, tj. biskupa Heřmana, byli možná také Bořivoj a Biagota. - Pravý Kristián oslovuje Vojtěcha pontifex inclite et nepos carissime. (Legenda je však zfalšována falešným Kristiánem.) J. Steinhübel o významu slova nepos napsal (2012, s. 122): "Nepos je vnuk alebo synovec či iný generačně mladší příbuzný." - Drahomíra může být vymyšlená postava, na kterou legendisté a kronikáři věšeli informace o Vratislavovi I., kterého nechali předčasně zemřít. - Adiva, manželka knížete Slavníka, byla dcerou anglického panovníka Edwarda Staršího. Její sestra Edgith se stala manželkou Oty I. Tak se Slavník dotýkal pokrevní linie králů (anglických a Otonů), jak to uvádí Bruno v Nascitur. Proto měl Vojtěch tak blízko k Otonům. Ota I. byl jeho strýc, Ota II. byl jeho bratranec.

52C7. MĚL VOJTĚCH DVA SYNY?

Jednoho syna nazval "Kosmas" v III, 24 Bořut a nechal ho se svým otcem Vojtěchem (v kapitole Božejem) zabít Boleslavem III. Ryšavým (v kapitole Krásou). - V Korutanech vládl (KDY?) kníže Borut. Jmenoval se tedy Vojtěchův syn skutečně Bořut (Borut) nebo si to jméno "Kosmas" vymyslel, aby ukázal na Korutany? Měl Vojtěch ke Korutanům nějaký hlubší vztah, například pocházela odsud jeho manželka nebo snacha (manželka Vladivoje)?

V III, 4 "Kosmas" napsal, co učinil Břetislav Božejovi: "...poslal kníže ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti, protože věděl, jak je velmi pyšný a lstivý. Když ho zajali, hned, jak zněl rozkaz, vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Saska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal." Za Břetislava dosaďme Boleslava III. Ryšavého, za Božeje Vojtěcha, za Čáču Slavníka, za Mutinu Slavníkovce Soběslava. Že můžeme za postavami v textu vidět osoby, které zde uvádím, vyplývá z řady dalších míst "Kosmova" textu. - Zde "Kosmas" prozrazuje, že Vojtěch měl nejméně dva syny.

52C8. VOJTĚCH A BOLESLAV CHRABRÝ

Společným předkem Vojtěcha a Boleslava Chrabrého byl Bořivoj. Předci biskupa Vojtěcha: Bořivoj > tzv. Václav > Zbraslav, tj. Slavník > Vojtěch. Předci Boleslava Chrabrého: Bořivoj > Vratislav > Boleslav I. > Měšek > Boleslav Chrabrý. Biagota jako manželka tzv. Václava byla babičkou Vojtěchovou a jako pozdější manželka Boleslava I. byla babičkou Boleslava Chrabrého.

Dětmar o Boleslavu Chrabrém napsal mj. (23 IV; 997): "Když se o tom [o zavraždění Vojtěcha] dověděl Boleslav, Měškův syn, hned penězi zaplatil a vykoupil slavné mučedníkovy údy i s hlavou."

52C9. CO ZNAMENÁ POVALENÍ VOJTĚCHA NA KOLEMJDOUCÍ DÍVKU

V Canapariově legendě (kap. 5) můžeme o Vojtěchovi číst: "Jednoho dne, když šel ze školy, druh, jenž ho provázel cestou, porazil na zem kolemjdoucí dívku a žertem ho [Vojtěcha] na ni svalil. Žáci se sběhli a s nesmírným řehotem očekávali, co bude dělat. Protože se dotkl dívky, třeba oblečené - taková bláhovost! - hned myslel, že se opravdu zasnoubil. Proto zdvihaje se od jemu odporné dívky, dal se ten bezelstný chlapec do přehořkého naříkání a oči mu bez ustání zalévaly slzy: ,Běda mi, oženil jsem se,' naříkal a ukazoval prstem strůjce zlého činu: ,Tenhle způsobil, že jsem se oženil!'"

Přečtěme si část kapitoly Projevy ctnosti z Veršů o utrpení svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, které pravděpodobně napsal pražský biskup Heřman. Dílo zřejmě dopsal roku 1122, což dal najevo tím, že Verše... mají 1122 veršů. "Ze skutků jeho chci uvést jen jediný, jak se to stalo: / pohleďme na toho hocha, jak bezelstný byl ve svém srdci! / Takové povahy jsa,prý dle svého zvyku / navracel spěšně domů a láskou ke Kristu planul / spolu s ním soudruzi jeho u cestou průvodci byli/ [V jiném překladu: jednoho dne - jak jeho byl zvyk, jsa roznícen láskou ke Kristu] / "Kolem šla dívka, a jeden z nich, když spatřil tu dívku, / ihned v bujném žertu ji srazil a povalil na zem, / jeho pak, ač se vzpíral a zpěčoval, porazil na ni./ Soudruzi propukli ve velký smích, a stojíce kolem, / čekali, dychtíce zvědět, co bude ten mladíček dělat. / Ó ty prostoto krásná, ty družko přesvaté ctnosti! / On byl přesvědčen již, že zhřešil, ba, že je ztracen; / a že se dotkl, ač nerad té dívky, oděné šatem, / těžce se zarmoutil hned a v slzách promlouval takto: / ,Běda mi! To, čeho vždy jsem se bál a vystříhal v duchu / tak jako hada, se stalo. Buď Bůh mi svědkem, já nerad, / násilím přinucen byv, jsem ležel na zemi s dívkou; / přece však, dotknuv se jí, jsem tuším zhřešil s tou pannou.' / Zatímco přerýval vzlykot ty zbožné hochovy nářky, / prstem ukazoval, kdo zavinil takový skutek: / ,Tenhle,' tak děl, ,mě s dívkou oženil, ač jsem se bránil.' / Množstvím takových skutků, v nichž cnost svou úžasnou jevil, / velké docházel slávy, ač nikdy sám o ni nestál; / s obdivem hleděli naň a zároveň říkali všichni / ,Toho povýšil Bůh a bohatě požehnal jemu / za to, že ač dosud mlád, přece moří útlé své tělo, / božích příkazů dbá. [V jiném překladu: a útlý doposud, střeží božích přikázání] O blažené, blažené dítě, / jestliže Spasitel dobrý, až v poslední hodině přijde, / napořád takto bdělým pak nalezne věrného sluhu!' / Všichni, kdo otce znali i matku mladého žáka, / přáli v srdci všemu, co činil a mluvili takto: / ,Je-li ten útlý hoch tak obdařen zbožností, věru, / jaký to div, když z takových rodičů chlapec se zrodil, / na jehož krásné líci se zaskvívá nachovým květem / zděděná podoba matky a zbožnost milého otce?' / Kolik studoval roků, to nikdo sic nezapsal přesně, / avšak je dosti známo, že dobrého vzdělání nabyl. / Bůh mu, jak doufáme všichni, ty dobré znalosti vštípil / proto, aby znal cestu, jíž mohl by později v duchu / stoupat do příkrých výšin, kde boží vévodí zákon; či spíš proto už v útlém mládí pil z hořkosti číše, / aby se v mužném věku pak napájel přesladkým mokem."

Tato příhoda nemusela být napsána především proto, aby opentlila Vojtěcha cudností, ale proto, aby ho spojila s Dowinou. Dovina bylo místo pohanského kultu. Tou dívkou je Děvín, pozdější Pražský hrad. Tento Děvín, to byla sakrální pohanská lokalita. Když se Děvína zmocnili po vítězné lucké válce s Mojmírovcem Spytihněvem Přemyslovci, přeměnili ho z pohanské lokality na křesťanskou. Dřívější pohanská lokalita se dokonce stala i sídlem biskupa. Vojtěch však těžce nesl její pohanskou minulost a pohanské jméno Děvín (možná už jenom přežívalo). Hrad tak převzal jméno obchodní osady nacházející se na části území dnešní Malé Strany. Hrad Děvín se tak stal hradem Prahou. Pokud ještě na počátku nesl hrad jméno Děvín, mohl to být právě Vojtěch, kdo usiloval o jeho přejmenování. Vojtěch tím, že má působit jako biskup na lokalitě nesoucí pohanské jméno Děvín, zřejmě trpěl. Proto se možná nechal zvolit biskupem na Levém Hradci.

V textu jsou narážky na Boleslava III. Ryšavého. Kromě tohoto jména užíval tato jména: narodil se jako Konrád nebo Konrád Ota, jako mnich přijal jméno Kristián, po svržení z knížecího stolce se stal biskupem Brunem, říkali mu také Bonifác (dobrý osud), v pramenech se objevuje i s přízviskem Dobrý. "Kosmas" ho nazval mj. Strachkvasem, Vracenem a Mladou. Podívejme se, jakými slovy autor Veršů, tj. biskup Heřman, na jednotlivá jména ukazuje: na jméno Boleslav slovem slávy, na pořadové číslo Třetí slovy jediný + jednoho + jeden (JE TO TAKTO V LATINSKÉM RUKOPISE?), na jméno Ryšavý slovy srdci, krásná, srdci, krásné. (Stč. krásný znamenalo i červený, srdce je červené.) Na jméno Ota ukazují slova vystříhal, střeží, možná i slovo bránil (jm. Otakar znamená majetek střežící, hlídající), na jméno Kristián ukazuje jméno Kristus, na jméno Bruno slova nachovým květem (v době, kdy byl biskupem Brunem, napsal legendu Vykvetl nachový květ), na jméno Bonifác a Dobrý ukazují slova dobrý, dobrého, dobré, na jméno Strachkvas slovo bál, tj. strachoval, na jméno Vracen slovo navracel, na jméno Mlada slova mladíček, mlád, mládí a možná slova hocha, hochovy, dítě, hoch, chlapec.

Podle "Kosmy" se Vojtěch biskupem stát nechtěl. "Kosmas" o Vojtěchově odporu informuje takto (I, 25): "Kníže Boleslav a jeho nejlepší muži... uchopili jinocha, ač se tomu velmi bránil, a... pravili: ,Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš..." Ve Verších na Vojtěchovu nechuť stát se biskupem na Děvíně ukazuje jednak pravý smysl celého příběhu a jednak jednotlivá slova: ač se vzpíral a zpěčoval, násilím přinucen, ač jsem se bránil. Protože Děvín byl zemská lokalita, odehrává se to podstatné na zemi: povalil na zem, ležel na zemi. Spojit svou funkci biskupa s pohanskou lokalitou Děvín, to byl pro Vojtěcha hřích (zhřešil, zhřešil).

Povalení Vojtěcha na dívku je obrazné vyjádření k informaci o přinucení Vojtěcha stát se pražským biskupem na lokalitě zvané Děvín. Hrad možná již oficiálně nesl jméno Pražský hrad, jméno Děvín však mohlo ještě přežívat. Zřejmě s nulovou pravděpodobností jde o přinucení Vojtěcha studovat v Magdeburku (Dívčím hradu).

52C10. KDY BYL VOJTĚCH ZVOLEN BISKUPEM

Vojtěch se stal biskupem po smrti Dětmara. A o smrti Dětmarově "Kosmas" napsal: "...dne 2. ledna [1] roku od narození Páně 969, byv vyproštěn z pout tělesných, hřivnu sobě svěřenou navrátil Kristu stonásobnou [100]."

"Kosmas" se zde podle historiků dopustil omylu. Dětmar měl zemřít až roku 982, a proto i Vojtěch měl být zvolen až roku 982. K Tomková k datování Vojtěchovy volby uvedla (2006, s. 173): "Historické bádání prokázalo, že Kosmou uváděné vročení volby do roku 969 je omylem a že se tato volba uskutečnila až o třináct let později." A v pozn. č. 2 na téže straně k tomu napsala: "Vročení této události do roku 982 se opírá o zprávu z 2. poloviny 12. století neznámého saského letopisce označovaného jako Annalista Saxo, jehož věrohodnost potvrzují i vojtěšské legendy." Domnívám se, že "Kosmas" měl důvod tuto chybu učinit.

Jenomže "Kosmův" letopočet 969 je možná součástí jeho hříčky. Rok Dětmarovy smrti se má možná (zde zdůrazňuji slovo možná) vypočítat. K tomu nám poslouží převod hmotnosti unce na hmotnost hřivny.

Zde musíme nejprve převést hmotnost hřivny na hmotnost unce: 1 unce = 0,112 hřivny (zaokrouhlíme na 0,11). Na tento převod jsem narazil pouze na internetu www.jednotky.cz/hmotnost/unce/, v žádné solidní literatuře jsem ho nenašel, později byl tento převod na internetu dokonce smazán. Přesto převod použijme a počítejme: (2 . 1) + 969 + (100 . 0,11) = 982. Tím, pokud by bylo číslo 0,112 hodnověrné, by "Kosmas" předvedl, že ví, kdy Dětmar zemřel.

52C11. CO P͡´ŠÍ O VOLBĚ VOJTĚCHA BISKUPEM LEGENDISTÉ A "KOSMAS"

Vojtěchovu volbu biskupem líčí Canapariova legenda Est locus (kap. 7): "Po smrti tohoto biskupa [Dětmara] se nedaleko města Prahy sešel opuštěný lid s vládcem té země a zkoumali pečlivě, koho by postavili na jeho místo. Všichni pak odpověděli jedněmi ústy: ,A koho jiného než našeho krajana Vojtěcha, jehož skutky, urozenost, bohatství i způsob života se shodují s tím důstojenstvím. On nejlépe ví, kam má kráčet, on také moudře spravuje a vede naše duše.' V tu neděli, kdy došlo k volbě, byl prý v kostele, kde je biskupské křeslo, kdosi zachvácen mocným zlým duchem a začal veřejně vyznávat všechny své špatnosti, jichž si byl vědom. Tu se sešli služebníci stolu Páně modlíce se za něho a svatými slovy pronásledovali nepřítele. Nečistý démon však vykřikl jeho ústy: ,Co po mně chcete? Přišli jste mě vypudit z tohoto mého příbytku! Co je vám platno, chvástat se prázdnými slovy? Já se nejvíce bojím toho, jenž usedne na tomto stolci, neodvážím se setrvat tam, kde ho vidím nebo slyším.' A démon, vypouštěje pěnu na ústa posedlého člověka, neustále opakoval skřeky a hrůzně znějící slova, a dlouho zlostně skřípaje zuby, nakonec vyšel a člověk byl zdráv. Příštího dne před východem slunce přišel posel a oznámil, že včera byl pan Vojtěch s všeobecným souhlasem vyvolen za biskupa. Sběhli se lidé i duchovní a chválíce boha a vzdávajíce mu díky za to, že ničemný duch chtě nechtě uznal jeho volbu." Volba se konala nedaleko města Prahy, což bylo na tehdy ohrazeném místě dnešní Malé Strany, na místě, které Kosmas označil za Levý Hradec. Právě tam byl zřejmě kostel, kde bylo biskupské křeslo. Na místě "Kosmova" Levého Hradce byl popraven tzv. Václav. - Vojtěchovým dědou z matčiny strany byl anglický král Edward I. Starší. Jeho jméno podle M. Knappové znamená mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. Na Edwarda možná ukazují slova bohatství a mocný. - Vojtěchovou matkou byla Edwardova dcera Adiva. Její jméno možná znamená, urozená, ušlechtilá, vznešená. Ukazují zde na Adivu slova urozenost a možná důstojenstvím? Jméno Adalbert znamená podle M. Knappové vznešený, skvějící se přednostmi, urozený. Vojtěch tedy mohl při biřmování získat své jméno ukazující na jeho matku, nikoliv podle magdeburského arcibiskupa Adalberta. - "Kosmas" na Bruna (toto jméno nosil možná Boleslav III. po svržení z knížecího stolce) ukazoval slovem Slunce, protože jméno Bruno má mj. význam opálený. Je v Canapariově líčení slovo slunce také z tohoto důvodu? - Slova zlým duchem, nečistý démon a ničemný duch ukazují na nemoc Boleslava II. Zlý duch se zde chová jako člověk postižený mozkovou mrtvicí: nemůže mluvit, mívá výbuchy vzteku. - Slovy přišli jste mě vypudit z tohoto mého příbytku vyjadřuje Boleslav II. prostřednictvím nečistého démona obavu, že má býti zbaven knížecího stolce a opustit knížecí palác. - Boleslav II. byl zabit, na vraždě se podílel i Vojtěch, pokud nebyl jejím hlavním iniciátorem. Proto jsou zde slova nejvíce se bojím toho, jenž usedne na tomto stolci. - Boleslav II., nositel zlého ducha, volbu Vojtěcha uznal. - Slova vypouštěje pěnu na ústa, opakoval skřeky a hrůzně znějící slova a zlostně skřípaje zuby jsou popisem Boleslavovy nemoci. Slova a člověk byl zdráv jsou v souladu s tvrzením Dětmara, že Thiddag Boleslava uzdravil.

Brunova legenda Nascitur purpureus flos popisuje volbu Vojtěcha biskupem takto: "Kníže země a váženější lidé se sešli a uváděli různé návrhy, kdo má být povýšen na pastýře. Nakonec všichni zdvíhají ruce a naplňují vzduch voláním: že nemají nikoho lepšího, ba ani podobného, kdo by měl být biskupem, než krajana Vojtěcha, jehož urozenost, bohatství, hluboké vědomosti a mírné mravy jsou v souladu s tak velkou hodností. A tak tedy na ta slova byl Vojtěch, zbožný, poté co změnil své smýšlení, povýšen na biskupa země. Téhož dne, kdy přijal biskupský úřad, zlý duch, kterého kněží svatým zaříkáváním vyháněli, aby vyšel z posedlého člověka a vzdal čest živému bohu, promluvil – a slyšeli to všichni: ,Proč mne obtěžujete? Proč mi nedáte pokoj? Běda, už mám dost! Déle už zůstat nemohu, neboť dnes zvolil lid za biskupa země křesťana Vojtěcha, z něhož mám veliký strach.' To řekl a dříve než odpověděl, přenechal nestoudný duch místo Duchu svatému a jako hnán bičem vyšel ven z člověka, který byl hned zdráv. Jakýs Wilik, dobrý a moudrý klerik, který v tu hodinu byl při tom divu, podal očité svědectví, a my jsme četli, co o tom napsal v listu určeném našemu opatovi. Biskup Vojtěch ho měl jako probošta svého kostela, později, když Duch svatý zavál ve vyprahlém srdci, jako vzácného mnicha ho přijala hora Cassinská." Tuto legendu napsal sám Boleslav III, dřívější pravý Kristián, pozdější biskup Bruno. (Boleslav III. nikdy nebyl oslepen. Oslepení v jeho případě znamená, že ho máme hledat pod jiným jménem.) Ukazuje na sebe slovem křesťan (neboť byl mnichem Kristiánem), slovem srdci (ukazuje na jeho přízvisko Ryšavý/Rudý). (P. Charvát napsal roku 2004 na s. 62 k červené barvě: "Barva červená, barva krve a tepajícího srdce, značila životní aktivitu a energii, ale také agresivitu, útočnost a přímo boj.") Na Boleslava III. ukazuje slovem dobrý, neboť z různých důvodů měl i přízvisko Dobrý. - Jméno Wilik má zčásti stejný význam jako jméno Konrád (což bylo jeho původní jméno a znamená smělý v radě). M. Knappová přiřazuje (2015, s. 303) jméno Vilík ke jménu Vilibald, což podle ní znamená (muž) smělého přání, odvážné, silné vůle, nebo ke jménu Vilmar, což podle ní znamená (muž) velké, slavné vůle; smělý, odhodlaný. Ukazoval tedy Bruno i jménem Wilik na Boleslava III.? - Boleslav III. Ryšavý zde píše, že byl Vojtěchovým podřízeným. Na Boleslava III. ukazují autoři pouze skrytě, neboť se nehodilo, aby byl volbě Vojtěcha přítomen jeho pozdější vrah. - Slova živému bohu jsou ukázáním na Biagotu. Pode D. Vrány byla vnučkou Liudolfa, bratra Jindřicha Ptáčníka. Podle mne byla nejprve manželkou tzv. Václava, a když byl Boleslavem I uklizen do kláštera a později popraven, stal se tzv. Václav bratrem benediktinem a Biagota obrazně jeho sestrou. Legenda Nascitur tedy připomíná, že Vojtěch a jeho pozdější vrah Boleslav III. Ryšavý, dřívější pravý Kristián, byli dokonce přes Biagotu blízce příbuzní. Vojtěch byl její vnuk a Boleslav III. byl její syn. - Slovem povýšen je možná připomenuto, že Vojtěch byl Vršovec, tj. Slavníkovec. - Slovo vědomosti může ukazovat i na tzv. Václava, dědu Vojtěcha, a to proto, že i on byl vzdělaný, a také proto, že se jakožto kníže pravděpodobně jmenoval Lstibor (zkráceně Lešek, Lestík), přičemž slovo lest znamenalo původně vědění, chytrost.

"Kosmas" o Vojtěchově volbě biskupem napsal (I, 25): "Ten [Vojtěch] jako útlý beránek mezi ovečkami, truchlícími pro smrt svého pastýře [zde biskupa Dětmara] pilně konal pohřební obřady, a trvaje ve dne v noci na modlitbách, poroučel jimi a též štědrými almužnami duši společného otce duchovního Bohu. Kníže Boleslav a jeho nejlepší muži vidouce, jak je v dobrých skutcích zbožný, a majíce naději, že bude budoucně ještě zbožnější, z milosti vnuknutí Ducha svatého uchopili jinocha, ač se tomu velmi bránil, a přivedše ho do shromáždění pravili: ,Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš a byť nerad, pražským biskupem slouti budeš. Tvá urozenost, tvé mravy a skutky nejlépe se shodují s velepastýřským důstojenstvím. Tys nám od vrchu hlavy až vespod po paty známý." - "Ty dobře znáš nám otvírati cestu...' Tato volba se stala nedaleko od hradu Prahy na hradě Levém Hradci 19. února téhož roku, kdy zemřel biskup Dětmar." Slovo noci napovídá, že je v textu něco skryto. Slova nejlepší (3. st. od dobrý), dobrých, nejlépe (3. st. od dobře) a dobře ukazují na Boleslava III. Ryšavého, majícího z vícero důvodů také přízvisko Dobrý. Slovo urozenost ukazuje na Vojtěchovu matku Adivu. Slovo vrchu prozrazuje, že Vojtěch patřil k Vršovcům, tj. ke Slavníkovcům. Slovo paty ukazuje možná na to, že Boleslav III. byl mladším dvojčetem. Jméno Jakub se podle M. Knappové (2015, s. 195) vykládá jako ten, kdo drží za patu, přeneseně druhorozený. "Kosmovi nešlo o toto: Jakub = ten, kdo drží za patu ´přeneseně druhorozený. "Kosmovi" šlo pouze o toto: ten, kdo drží za patu = přeneseně druhorozený. Slovo pata může také ukazovat na Achilla. "Kosmas" ve skutečnosti nepovažoval za českého Achilla Břetislava I., ale Boleslava III. Ryšavého. "Kosmas" Boleslava III. a ne Břetislava I. Zde slovo pata prozrazuje, že k Vojtěchovi mluví Boleslav III., mladší dvojče Boleslava II. (nebo alespoň mladší bratr). - Vojtěchovi mohlo vadit to, že Pražský hrad byl sídlem Přemyslovců a také to, že byl významnou pohanskou sakrální lokalitou zvanou Děvín (i když studoval v Magdeburku – Dívčím hradě). Proto jsou v "Kosmově" líčení slova byť nerad, pražským biskupem budeš. Slovo vrchu připomíná, že Vojtěch byl Vršovec, tj. Slavníkovec. - Boleslav II. byl v době volby Vojtěcha biskupem zřejmě už tak nemocný, že ho zastupoval jeho mladší bratr Boleslav III. Ryšavý, dřívější pravý Kristián.

Autor (pravděpodobně biskup Heřman) veršované Legendy o utrpení sv. Vojtěcha (Quatuor immensi) popsal volbu Vojtěcha biskupem takto (zkráceno): "Když tedy volba ta svatá se takto provedla šťastně, / tenkrát právě v tu chvíli a okamžik za času volby, / do biskupského chrámu se přihnal jakýsi člověk / posedlý ďáblem a všechny své zločiny veřejně vyznal. / Sluhové oltáře věrní se sběhli, a dorážejíce / modlitbou naň, silou se snažili satana zahnat. / Nepřítel postrašen tím, hned ústy člověka zvolal: / ,Co je mi do vás? Myslíte snad, že mě můžete odtud / vypudit? Nechlubte se tak naplano prázdnými slovy! / Onoho, který tu teď má zasednout na tento stolec, / toho se velice bojím, a už si tu netroufám zůstat: / ach, tak velikou on nám ďáblům nahání hrůzu!' Takto pravil a lomcoval člověkem, rval ho až k mdlobám, / konečně opustil jej a zdravého zanechal ďábel. / Ráno pak do hradu Prahy se dostavil kýžený posel, / zvěstoval, svatý že sněm se skončil Vojtěcha volbou. / Vzrušil se celý hrad hned chválami, hlučnými zpěvy, / tebe chválíme, Bože... /" - Jakýsi člověk, to je nemocný Boleslav II. Pokoření zlého ducha a slova chválami a chválíme prozrazují, že kostel byl zasvěcen Kosmovi a Damiánovi (viz níže).

K. Tomková o volbě Vojtěcha biskupem napsala mj. (2007, s. 202): "...můžeme rekonstruovat Vojtěchovu volbu jako víceméně standardní a předem domluvený akt, který se jen souhrou okolností, smrtí biskupa Dětmara v době nepřítomnosti Boleslava II. v jeho hlavním sídle a současně nevelkou vzdáleností Levého Hradce, kde kníže právě pobýval, neodehrál na Pražském hradě." Na Pražském hradě se volba neodehrávala zřejmě proto, že si to Vojtěch nepřál. Levý Hradec, opevněné sídlo na části dnešní Malé Strany, bylo pro Vojtěcha velice důležité. Tam byl popraven jeho děda tzv. Václav a možná tam měl hlavní sídlo jakožto archipresbyter.

52C12 BYL VOJTĚCH ZVOLEN BISKUPEM V PRAZE NA DNEŠNÍM MALOSTRANSKÉM NÁMĚSTÍ V KOSTELE KOSMY A DAMIÁNA?

K. Tomková, odvolávajíc se na Em. Šimka a D. Třeštíka, k Vojtěchově volbě napsala (2006, s. 177, pozn. 18): "Hypotetické hledání souvislostí Vojtěchovy volby na Levém Hradci a význam tohoto hradiště jako ,místa, kde počalo křesťanství',... je výsledkem jen velmi volné kombinace zpráv o této volbě a listinné zmínky z let 1125-1140 (CDB I., č. 124, s. 130) a nemá oporu v žádné zprávě bezprostředně se dotýkající Vojtěchovy osoby."

O místu volby Vojtěcha biskupem ještě K. Tomková napsala (2006, s. 173): "Jeho lokalizace [na Levý Hradec] nijak neodporuje svědectví Canapariovu a je všeobecně přijímána. Nepočítáme-li Vyšehrad, jehož rozsah a podoba v poslední čtvrtině 10. století nám zatím unikají, pak Levý Hradec byl v té době Pražskému hradu nejbližším funkčním hradištěm." - Na Vyšehradě Vojtěch s největší pravděpodobností nemohl být biskupem zvolen, přestože se v MJvČ I/0739 dočteme i tato slova: "Snad v nejstarších dobách měli při jm. Levý Gradec na mysli nějaký Gradec, ležící na pravém břehu vltavském – asi Vyšehrad." - Budu hledat jinou lokalitu než dnešní Levý Hradec, kde mohl být Vojtěch zvolen biskupem.

Všimněme si, jak uvádějí lokalitu Vojtěchovy volby písemné prameny: Canaparius: nedaleko města Prahy – Bruno se o místě vůbec nezmiňuje - "Kosmas": "Ta volba se stala nedaleko od hradu Prahy na hradě Levém Hradci - autor Veršů o utrpení...: "Osiřelý pak lid se shromáždil poblíže Prahy..." a "Ráno pak do hradu Prahy se dostavil kýžený posel..." Vidíme, že všichni legendisté se bez Levého Hradce obešli, jenom "Kosmas" ho užil. Místní jméno Levý Hradec se také poprvé objevuje až u "Kosmy" Levý Hradec předtím Hradec falešného Kristiána byl – podle mne naprosto nesprávně – ztotožněn s Levým Hradcem ležícím severně od Prahy. Nejstarší písemná podoba jména Levého Hradce je zachována v opisu tzv. Kristiánovy legendy z 12. století a zní Gradicz. - Přidal "Kosmas" jako jediný k MJ Hradec přívlastek Levý proto, že slovo levý nemělo dobrý zvuk? H. Biederman napsal o levé straně mj. toto (2008, s. 393): "Při posledním soudu budou požehnaní postaveni na pravici a zlořečení na levici (Mt 25, 31 a násl.)..." "Na obrazech Ukřižování vidíme kajícného ,lotra' po Kristově pravici a rouhavého po levici." Vojtěch v očích "Kosmy" rozhodně zlořečený lotr byl. - Domnívám se, že jak falešný Kristián, tak "Kosmas" měli pod názvem Levý Hradec na mysli osídlení na části dnešní Malé Strany při levém břehu Vltavy, osídlení tehdy zvané Praha. Kostel, kde byl Vojtěch zvolen biskupem, byl kostel, který předcházel rotundě sv. Václava. Stál na vyvýšeném místě v bezprostřední blízkosti tehdejšího malostranského osídlení, podle Canaparia nedaleko města Prahy. Tam tzv. Václav, Vojtěchův děda, než se stal knížetem, vykonával možná pod jménem Pavel funkci archipresbytera, před tímto kostelem byl pravděpodobně tzv. Václav oběšen a z těchto důvodů si možná Vojtěch vymohl, že bude zvolen biskupem v tomto "malostranském kostele".

Vojtěch si vybral místo své volby mimo Pražský hrad, protože ho něco na Pražském hradě odpuzovalo nebo že ho naopak místo, kde se nechal zvolit, silně přitahovalo, případně obojí. Odrazovat ho mohlo už to, že šlo o sídlo Přemyslovců, a potom to, že Pražský hrad byl před založením hradu pohanským sakrálním místem a jmenoval se Děvín. Tento jeho odpor k Pražskému hradu byl obrazně vyjádřen povalením Vojtěcha na dívku. Povalení také znamená, že Vojtěch k tomu, aby se stal biskupem, byl podle "Kosmy" přinucen (I, 25). Kníže Boleslav II. a jeho nejlepší muži mu pravili: ,Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš...'

K významu rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí J. napsala J. Čiháková (2010, s. 202): "Platí-li závěr A. Merhautové, [Einfache mitteleuropäische, 29 násl.], že rotundy a centrální stavby vůbec nebyly původně určeny pro bohoslužby, že se stavěly nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech, pak prostor pozdější rotundy, z důvodu nám blíže neznámého, náleží k neposvátnějším místům raně středověkého města Prahy."

Co mohlo Vojtěcha lákat k tomu, aby byl zvolen v kostele na Malé Straně. Kostel byl zasvěcen Kosmovi a Damiánovi. V blízkosti tohoto kostela byl popraven tzv. Václav a možná tam bylo jeho sídlo archipresbytera. (Kristián: "...bratr... byl poručil kněžím chrámu Kosmy a Damiána, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti...") Jeho smrt je spojována právě s kostelem Kosmy a Damiána. Vojtěch byl Václavův vnuk, Vojtěchovým otcem byl Slavník, tj. Václavův syn Zbraslav.

K významu Spytihněvova Levého Hradce napsal J. Sláma (1987, s. 416): "Tradice spojující počátky českého křesťanství s Levým Hradcem byla velmi živá ještě ve 12. století. Dokládá to zmínka v listině kanovníka Zbihněva někdy z třicátých let tohoto věku, v níž čteme, že na Levém Hradci se počalo křesťanství.'" Mohli bychom říci, že skutečné křesťanství započalo v Čechách tehdy, když jsme měli prvního světce. Tím se stal tzv. Václav popravený v blízkosti malostranského kostela Kosmy a Damiána. Takže bychom mohli říci, že naše skutečné křesťanství začíná u tohoto kostela. Kanovník Zbihněv to však pravděpodobně tak nemyslel.

Kostel Vojtěchova zvolení biskupem není určen zasvěcením apod. Jedinou informací, která kostel blíže identifikuje, je u Canaparia: kde je biskupské křeslo. Když se stal tzv. Václav světcem a v Praze vzniklo biskupství, mohlo být do malostranského kostela, možná zasvěceného Kosmovi a Damiánovi, dáno biskupské křeslo.

Hradec je malý nebo vedlejší hrad. V současné době se začíná i pro hradiště užívat slovo hrad. Osídlení na nynější Malé Straně, na levém břehu Vltavy, bylo ohrazeno na způsob hradiště. "Kosmas" ho proto mohl nazvat Levým Hradcem. Kostel na Malé Straně mohl nechat postavit tzv. Václav v době, kdy byl knížetem nebo mohl mít zásluhu na jeho postavení již jako archipresbyter (v legendách je pojmenovaný Pavel).

Naznačili legendisté a "Kosmas" nějakým způsobem, že mají na mysli kostel Kosmy a Damiána? Podle M. Knappové se jméno Kosma, Kosmas vykládá (2015, s. 212 jako svět, řád, věčnost, popř. také jako ozdoba, pochvala. Jméno Damián podle M. Knappové znamená (s. 152) krotitel, pokořitel. Canaparius, Bruno a autor Veršů o utrpení... píší o zkrocení, pokoření démona, zlého ducha. A Canaparius užil slovo chválíce, autor Veršů o utrpení... užil slov chválou a chválíme. Všichni čtyři autoři Vojtěcha chválili.

52C13. JE VOJTĚCH SKRYT ZA KOCHANEM?

Nepopírám existenci Kochana. Domnívám se však, že na Kochana pověsil "Kosmas" informace o Vojtěchovi.

"Kosmas" poprvé píše o Kochanovi v I, 34. V ní Kochan zesměšňuje Jaromíra. Ovšem kterého Jaromíra? Jedním byl kníže vládnoucí v letech 1003, 1004-1012 a 1033-1034 a druhým Jaromírem byl jeho otec. Ten je znám pod svým knížecím jménem Boleslav II., jméno Jaromír bylo jeho předknížecí jméno. Že máme za tímto Jaromírem vidět osobu s jiným jménem, to "Kosmas" naznačil tím, že nechal tohoto Jaromíra oslepit. Na Velizi však je zesměšňovaným človíčkem syn Boleslava II. Jaromír, s nímž se zřejmě počítalo jako s bezprostředním nástupcem Boleslava II. - Hora Velíz (595 m n. m.) se nachází u Kublova asi 12,5 západně od Králova Dvora.

V I, 34 líčí "Kosmas" ponižování Jaromíra Vršovcem Kochanem (I, 34)? "Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava [II.], Vršovci [tj. Slavníkovci], rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný... Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší [nejzlejší]. Ten a jeho příbuzní... přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz, a... pravili: ,Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčíti nad námi a slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší [dobřejší], který by byl více hoden panovati?' Ach, zlé mysli a zlého ducha!" [...] "...jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu [můžeme nahradit slovem smělost] se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána. ...jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy... dal přátelům knížete zprávu a... přivedl je... k hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravosti spatřili... rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, - neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem - rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu." Hovora byl za svůj čin odměněn: dali mu hodnost lovčího. - Slovo skrýších naznačuje, že je v textu něco skryto. Jaromír je předknížecí jméno Boleslava II. Na knížecího syna, tj. Boleslava III. Ryšavého, majícího ve středověkém seznamu českých vládců i přízvisko Dobrý, je ukázáno slovy lepší (dobřejší),rozpálila a odvahu (smělost). Kochan je zde Vojtěch, s menší pravděpodobností Soběslav. Když "Kosmas" užije slova lov a slova od slova lov odvozená, znamená to, že v textu píše o budoucím světci. Zde píše o budoucím světci Vojtěchovi, zde skrytým za Kochanem. Ukazují na něho slova lovecké a lovčího.

Jsou slova zlé, zločin, zlosyn, zlých, zlé, zlého, zle narážkou na lokalitu, kde žili zlí lidé, tedy na hradiště Starou Kouřim, dřívější Dowinu? L. E. Havlík uvádí o vzniku jména Děvín (2013, s. 156; tučně zdůraznil L. E. H.): "Název mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé božstvo a označovalo původně jeho kultovní místo." Ze Staré Kouřimi ovládal část Čech tzv. Václav. Zde vystupuje jeho vnuk Vojtěch (Kochan).

U. Becker v hesle lov napsal mj. (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." [...] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..." DOPLNIT LURKERA

K epizodě o přepadení Jaromíra Kochanem M. Lutovský napsal (2007, s. 183, 184): "Jen opatrně můžeme velízskou historku položit mezi smrt Vladivoje a návrat Boleslava III. z bavorského vězení, tedy na samý počátek roku 1003 - to by ovšem Jaromír nemohl být ,zle poštípaný mouchami', které v Čechách v lednu nelétají..."

Slavníkovec je zde přirovnán k netopýrům, protože netopýr byl symbolem ďábla. P. Kopal o netopýrech napsal (2003, s. 20). "V bibli je nečisté, kultické zvíře netopýr (Lv 11,19; Dt 14,18) nazýván modlou, kterou budou lidé v posledních dnech uctívat místo Boha (Iz 2,20). Podle některých raných exegetů symbolizují netopýři také nečisté myšlenky vnuknuté ďáblem. Patří temnotě, a proto prchají před světlem, což má zároveň svůj alegorický rozměr (světlo pravdy). Netopýr je zkrátka temné, ďábelské zvíře, symbol ďábla."

A podobnému přirovnání slouží zde "Kosmovi" symbol, který představují mouchy. V hesle mouchy se u U. Beckera dočteme (2002, s. 181): "V bibli uváděný nejvyšší ďábel Belzebub (z hebr. Ba'al-Zebúb = Vlastník /nebo Pán/ much), který bývá často zobrazovaný jako m., je zkomolením jména původně nejvyššího božstva kenaánského a ugaritského panteonu Baal Zebula - "(Jeho) Výsosti Baala'."

Vojtěch má podíl na zavraždění Boleslava II. (Blíže viz zde kapitolu Byl Boleslav II. Slavníkovci zavražděn?

Když "Kosmas" vymýšlel jméno pro "hrdinu" tohoto cynického chování, nemusel vycházet od německého slova pro kuchaře, tj. slova Koch. Mohl vycházet od slova majícího mj. význam potěšení, veselit se apod.. V Malém staročeském slovníku (1978, s. 99) je uvedeno, že kochánie znamená radost; slast, libost, potěšení, rozkoš, sloveso kochat znamená obveselovat, těšit, laskat; milovat, sloveso kochati sě pak těšit se, veselit se, radovat se; (v kom, v čem) mít zalíbení a jméno kochánek znamenalo miláček; rozmařilec. Neskrývá se za Kochanem biskup Vojtěch, jehož jméno znamená voje útěcha? - V kapitole III, 24, v níž je líčeno, jak Krása zavraždil Božeje, tj. Boleslav III. Ryšavý/Rudý zavraždil Vojtěcha, vložil "Kosmas" Krásovi (Boleslavovi III.) do úst slova: "...ty protivný [Božeji, tj. Vojtěchu], jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil bez příčiny v čas postní." Jméno Tomáš znamená dvojče. Zde slovo dvojče nahraďme slovem bratr.

Historici kladou volbu Vojtěcha biskupem mylně na Levý Hradec ležící severně od Prahy a z toho vyvozují další závěry. K. Tomková napsala (2007, s. 205): "Právě protnutí osudů Levého Hradce a Slavníkovce Vojtěcha v únorových dnech roku 982 naznačuje, že toto hradiště patřilo k místům, kde český kníže dočasně pobýval a kde v případě potřeby konal shromáždění."

52C14. PROČ VOJTĚCH ASI ROKU 988 NEBO 989 ODEŠEL Z ČECH A PROČ Z ČECH UTEKL (A MOŽNÁ I SOBĚSLAV) ROKU  994 NEBO 995

Biskup Vojtěch odešel z Čech do Říma dvakrát. Poprvé odešel zároveň s nevlastním bratrem Radimem (pozdějším biskupem Gaudenciem) roku 988 nebo 989. Při prvním Vojtěchově útěku Boleslav II. ještě pravděpodobně žil, při druhém odchodu již nežil.

První Vojtěchův odchod z Čech zdůvodňuje Canaparius a Bruno, je otázka, zda jejich zdůvodnění je pravdivé. Canaparius o Vojtěchově odchodu napsal: "Prvním a jaksi hlavním důvodem bylo, že jeden muž měl více žen, druhým opovrženíhodná manželství kněží, třetím že biskup nemohl vykoupit tolik křesťanských zajatců a otroků, kolik jich koupil kupec Žid za neblahé zlato." Bruno zdůvodnil Vojtěchův odchod takto: "Avšak lid měl tvrdé šíje a stal se otrokem rozkoší; obcovali s příbuznými is mnoha ženami beze všeho řádu. Křesťanské otroky prodávali proradným Židům, podle znetvořeného náboženství sváteční dny zachovávali, ale vůbec nedbali o dny postní a věnovali se radovánkám. I duchovní se veřejně ženili, biskupa, který se proti tomu postavil, nenáviděli nespravedlivou nenávistí a popuzovali proti němu stařešiny země, pod jejichž ochranou žili." Kdyby Vojtěchovy požadavky (především ohledně prodeje otroků) byly splněny, podkopaly by ekonomiku přemyslovského státu. Dožadoval se jich tedy Vojtěch skutečně (nebo jestli se jich dožadoval, neustoupil časem od nich), když se Slavníkovci chtěli stát vládci českého státu?

D. Třeštík v tom nevidí skutečný důvod. Tím podle něho bylo to, co Vojtěch učinil v Aventinu. Napsal k tomu (1997, s. 9): "Zde udělal něco, co jeho útěk z Prahy skutečně vysvětluje: dal svůj kanonický souhlas k odtržení Měškem dobytých území (Slezska a Malopolska) od své diecéze. To byla zřejmá vlastizrada." V roce 992 zemřel míšeňský biskup Volkold, který Vojtěcha v Praze zastupoval. Přemyslovci biskupa nutně potřebovali, a proto bylo do Říma vysláno poselstvo vedené Radlou a (pravým) Kristiánem a škemralo u Vojtěcha a u papeže, aby se Vojtěch vrátil do Čech. To se i stalo. - Domnívám se, že Radla je totožný s pravým Kristiánem, tj. s pozdějším Boleslavem III. Ryšavým, jehož původní jméno bylo Konrád (odtud zřejmě Radla) Ota. Je zajímavé, že Vojtěcha přemlouvá k návratu do Čech jeho budoucí vrah. - M. Lutovský nevidí příčinu jeho odchodu v tom, že v Čechách existovalo mnohoženství, manželství kněží (k němuž běžně docházelo do 12. století), nedodržování postů apod. Napsal (2005, s. 55): "Nejspíše to byl prodej křesťanských otroků a jejich transfér do pohanských zemí, který se stal oním jablkem sváru, o něž se biskup střetl s předáky země. Ohrozil zdroj příjmů nejprivilegovanější vrstvy, a nutně proto musel prohrát. Navíc pozvedl hlas v době, kdy Boleslavova říše utrpěla první územní ztráty a na intenzitě nabývalo nepřátelství s Polskem." [...] "Nejspíše tedy nepříznivá vnitropolitická situace českého státu i krize na mezinárodním poli vyústily ve spory a následný Vojtěchův odchod. Jako diplomatická dohra pak působí to, že v Římě dal Vojtěch kanonický souhlas k odtržení území, které na českém knížeti dobyl polský Měšek, od své diecéze. Tento souhlas s anexí, z hlediska Čechů v podstatě zrádný krok, byl nejspíše součástí Vojtěchových širších plánů při konstituování křesťanské střední Evropy – jistě předpokládal brzké založení pražského arcibiskupství." Tímto kanonickým souhlasem k odtržení území, které na Boleslavovi II. dobyl polský Měšek, od své diecéze, si Vojtěch ztížil návrat do Čech.

K prvnímu útěku Vojtěcha z Čech D. Kalhous napsal (2007, s. 81, 82): "Rovněž se objevila hypotéza, jež počítala se zasazením Vojtěchova útěku do širšího přemyslovsko-piastovského-říšského konfliktu, který dle Labudy vypukl již v polovině osmdesátých let 10. století. Avšak první dějství tohoto sporu se odehrálo až po Vojtěchově odchodu na sklonku roku 989. Mohla tedy být důvodem Vojtěchova setrvávání v Římě zrada, jíž se prý dopustil svým souhlasem s kroky polského poselstva? To do Říma přineslo donaci svého pána, knížete Měška, zvanou dnes Dagomę index. Vojtěchův souhlas však jistě nepotřebovalo, neboť se nejednalo o záležitosti církevní správy a s jeho biskupskou pravomocí toto darování vůbec nesouviselo. Prostřednictvím Dagomę index totiž Měšek zatím pouze zajišťoval hranice své země jejím darováním sv. Petru. A naopak jistě platí úvaha, že pokud by polští vyjednávači získali Vojtěchův souhlas s vyvázáním jemu podřízených území ze svazku s pražským biskupstvím, pokusili by se jistě získat arcibiskupství pro Polsko dříve. K tomu ovšem nedošlo. Zdá se tedy, že z našich úvah nutně vyplývá, že ani teorie o Vojtěchově zradě nestojí na reálných základech. Otázku cílů Vojtěchovy cesty do Říma musíme ovšem prozatím nechat otevřenou. Vyloučit nemůžeme ostatně ani tu možnost, že skutečně mířil na pouť do Jeruzaléma jako několik jeho nástupců."

D. Kalhous napsal (2007, s. 80): "Koncepci, která počítá s Vojtěchovým útěkem z důvodů slavníkovsko-přemyslovského sporu, se zdá nahrávat numismatika. Již dlouho totiž známe slavníkovské ražby, které například přednedávnem Petr Charvát spojil s výnosem malínských dolů a považoval je za svědectví trvajícího, i když ,skrytého' souboje mezi Boleslavem II. a chorobně ambiciózními Slavníkovci." - "Avšak Z. Petráň nejnověji upozornil, že slavníkovské ražby nejspíš nikoho ekonomicky neohrožovaly – je to dáno funkcí mince v tehdejší době, jež sloužila zejména v dálkovému obchodu, a nebyla tedy ,zlehčována'." Slavníkovci, to byla větev Přemyslovců (Slavník, tj. Zbraslav, byl synem tzv. Václava) a jako takoví si činili nárok na knížecí titul. Nemuselo jít o nějakou chorobnou ambicióznost. Pravému Kristiánovi (tj. "Kosmovu" Strachkvasovi) a pozdějšímu Boleslavovi III. nabídli vedlejší roli biskupa. A boj o knížecí stolec po Boleslavovi II., to byl hlavní důvod konfliktu mezi dvěma větvemi Přemyslovců, tj. konflikt mezi Slavníkovci a Přemyslovci.

Podruhé Vojtěch odešel z Čech roku 994 nebo 995 a do Říma přišel roku 995. Slavníkovci pravděpodobně předtím zavraždili Boleslava II. (viz zde kapitolu Byl Boleslav II. Slavníkovci zavražděn?). Vojtěch pravděpodobně právě po zavraždění Boleslava II. utíká z Čech. "Kosmas" v I, 30 napsal: "...biskup byl jaksi spravedlivým pořadem od svého lidu zapuzen."

D. Kalhous o možném důvodu Vojtěchova druhého útěku z Čech napsal (2007, s. 75, 76): "Druhou Vojtěchovu cestu do Říma spojil H. G. Voigt s rokem 994. Opět přitom odkázal na údaj legendy o Vojtěchově pětiletém pobytu v klášteře. Domníval se rovněž, že sv. Vojtěch o pobití svých bratří nevěděl ještě v době, kdy se v Římě jednalo o jeho dalších osudech, tedy na květnové synodě roku 996. Vzhledem k tomu, že Ota před odjezdem do Itálie pobýval počátkem března 996 v Řezně, je dosti nepravděpodobné, aby o pobití Vojtěchových bratří v blízkých Čechách nebyl informován. Přinejmenším jeho prostřednictvím by byl jistě informován i sám Vojtěch. Z vyprávění legend Est locus a Brunonovy navíc vyplývá, že Vojtěchův odchod ze země nebyl od doby, kdy do Říma zamířil Ota III., příliš vzdálen. Císařská korunovace se však odehrála až 21. května 996. Další prameny zase zmiňují, že na 25. květen 996 svolal nový papež v Římě synodu. Protože se jedná o jediné podobné shromáždění v té době, o němž víme, není vyloučeno, že se právě na ní jednalo i o dalších osudech uprchnuvšího biskupa. Tím pádem musíme odmítnout i Voigtem stanovené datum Vojtěchova druhého útěku, tedy rok 994. Znovu tedy Vojtěch do Říma uprchl nejdříve na podzim roku 995. Za klíčové datum musíme bezpochyby považovat 28. září, kdy byla přepadena Libice a vybiti Vojtěchovi bratři." Domnívám se, že Vojtěchův druhý útěk souvisel se zavražděním Boleslava II. o vládu v zemi usilujícími Slavníkovci a s tím, že po vraždě knížete plán Slavníkovců stát se v tu chvíli vládci Čech zkrachoval. - Roku 995 k zavraždění Vojtěchových bratrů vůbec nedošlo. Jména, která "Kosmas" uvedl, jsou pozměněná jména těch osob, které zemřely násilnou smrtí v době bojů Slavníkovců o moc. Roku 995 mohli být na Libici zavražděni Vojtěchovi benediktini, z nichž se stali světci zvaní Pět bratří.

Utíká možná i Soběslav. Roku 995 se Soběslav účastnil tažení Oty III. proti Polabským Slovanům. Bylo by podivné, kdyby Vojtěch a Soběslav utekli z Čech a své rodiny zanechali na Libici.

52C15. ZD. DRAGOUN PŘIPOUŠTÍ, ŽE ZA VRAŽDOU VOJTĚCHA STÁLI ČEŠI

Zd. Dragoun se domnívá, že Přemyslovci mohli zavraždit Ludmilu, tzv. Václava a i Vojtěcha proto, aby snadným způsobem a brzy získali potřebnou světici a potřebné světce. K vraždě Vojtěcha Zd. Dragoun k vraždě Vojtěcha napsal mj. (2011, s. 183 - 185): "Se vzpomínkou na smrt Ludmilinu snadno můžeme dojít k závěru o vyslání nájemného vraha. V tomto případě by dokonce nemuselo jít o vraha, ale stačil by šikovný podněcovatel. Raně středověké prameny i zde nabízejí zajímavý doklad. Podívejme se na slavné hnězdenské dveře s 18 výjevy zaznamenávajícími kompletní životní i následnou pouť Vojtěchovu." Dveře pocházejí asi z roku 1170, ale jejich autor měl být velice dobře o Vojtěchových osudech včetně o způsobu jeho vraždy a o vrazích důkladně informován, takže mohl drobnostmi ukázat na skutečné viníky vraždy. Takovým detailem mohl být i účes. Zd. Dragoun napsal (s. 183, 184, 185): "Nejdříve věnujme pozornost scéně s poslední Vojtěchovou mší. Ve skupině ozbrojených Prusů, charakterizovaných důsledně dlouhými kníry, spatřujeme jediného, který nemá účes tvořící dojem přilby, ale jehož vlasy jsou rozděleny do většího množství pramenů Na první pohled se jedná o muže, který má provést vlastní smrtící útok a kterému heraldicky od něho vpravo stojící pohan mu ukazuje cíl tohoto útoku. Podíváme-li se na následující výjev smrti Vojtěchovy..., vidíme, že ránu kopím vede (poněkud nonšalantně) pohan s přilbovitým účesem a že ji zasazuje pravou rukou. Tím je vyloučeno, že by tímto mužem byla nápadná postava z výjevu s poslední mší. Ta nejenže má odlišný účes, ale drží kopí v levé a štít v pravé ruce – tedy v typickém postoji leváka. Z tohoto důvodu je možné moment zachycený před Vojtěchovou vraždou interpretovat tak, že pohan ukazující na Vojtěcha se ujišťuje u iniciátora útoku, zda Vojtěch je tím pravým a jediným cílem." […] "Prohlédneme-li si pozorně všechny figury na hnězdenských dveřích, zjistíme, že účesy jednotlivých postav jsou značně rozmanité a že jejich rozlišení hraje velmi důležitou roli při charakteristice zobrazených osob... Analogický účes z jednotlivých pramenů vlasů vedle výše popsané postavy ze scény poslední mše zaznamenáváme již jen jedenkrát. Je jím vybaven knížecí družiník Boleslavův ve scéně Vojtěchovy přímluvy za otroky." […] "V žádné další scéně, kde spatřujeme pruské pohany, se tento družiník již nevyskytuje. Skutečnost, že jej nenalézáme ani ve scéně vykoupení ostatků, nasvědčuje tomu, že... po splnění svého úkolu se okamžitě vytratil. - Použitím stejného účesu nám neznámí tvůrci hnězdenských dveří jasně naznačují, že u Prusů působil Boleslavův emisar." [...] "Srovnáme-li všechny tři zmíněné mučednické akty [Ludmily, tzv. Václava a Vojtěcha], získáme představu o promyšleném postupu Boleslava II., který nese všechny znaky přemyslovské pragmatické racionality. Další český světec byl získán natolik nenápadným způsobem, že podezření o přemyslovské účasti vyslovil doposud, pokud vím, jedině Msgre Reinsberg, který v této souvislosti upozorňuje i na nápadný rozpor mezi smrtí jediného Vojtěcha a přežitím ostatních členů misie. Ze způsobu provedení je zřejmé, že se Boleslav II. dokonale poučil z předchozích případů." Domnívám se, že Zd. Dragoun má pravdu v tom, že za vraždou Vojtěcha stojí Přemyslovci. Detaily jsou však podstatně jiné.

Mylná je jeho představa, že Ludmila, tzv. Václav i Vojtěch mohli být zavražděni už s úmyslem (i když to nemusel být jediný motiv) získat rychle českou světici a české světce, v případě Ludmily a tzv. Václava dokonce ze svého vládnoucího rodu. - Vojtěch byl zavražděn Boleslavem III. Ryšavým. Šlo o krevní mstu za to, že Slavníkovci asi roku 994 zavraždili jeho nemocného staršího bratra Boleslava II.

52C16. PROČ BYL VOJTĚCH BOLESLAVEM III. ZAVRAŽDĚN PODLE LEGENDISTŮ A PODLE SKUTEČNOSTI

Podle legendistů byl Vojtěch zavražděn pohanskými Prusy, protože je šel obracet na křesťanství. Možná lze tento důvod ještě zpřesnit. P. Zahnaš (NAHRADIT P. SOMMEREM) napsal (cs.wikiboobks.org/wiki/Jak_a_kde_zahynul_svatý_Vojtěch): "Na základě textu Utrpení... [Verše o utrpení sv. Vojtěcha] je možno předpokládat, že Prusové Vojtěcha potrestali především za znesvěcení jejich posvátného pohřebiště (Izerkapinis) a lesa (Kunter). - Vojtěch na jmenované posvátné pruské lokality nikdy nevstoupil. Ale vstoupil jakožto biskup na posvátnou lokalitu Přemyslovců, na Pražský hrad, dřívější pohanskou Dowinu. I tam bylo pohřebiště Přemyslovců a posvátný háj. Vojtěch tam vstoupil jakožto pražský biskup proti své vůli, ale chtěl tam vstoupit především jakožto člen vládnoucího rodu Slavníkovců (tj. "Kosmových" Vršovců). Tento plán Boleslav III. Slavníkovcům zkazil, mj. i zavražděním Vojtěcha.

Dostatek důvodů k zavraždění Vojtěcha měli Přemyslovci, konkrétně Boleslav III. Ryšavý.

Co si myslí historici o důvodech, proč byl zavražděn Vojtěch, k tomu ocitujme jednoho z nich (s vědomím, že by někteří historici kladli důraz na jiné důvody, někteří by nějaký důvod přidali apod.), a to Fr. Musila (2009, s. 156, 157): "Vztah mezi Přemyslovci a Slavníkovci se postupně od smrti Slavníkovy v roce 981 začal narušovat. Pravděpodobně význačná role, kterou Slavníkovci měli v hierarchii přemyslovského státu, a snad i to, že z jejich prostředí byl v roce 982... zvolen druhý pražský biskup Vojtěch, získávající stále větší vliv v církvi, vedlo až k přílišnému růstu sebevědomí synů Slavníkových. To se projevilo především tím, že jeden z nich, Soběslav, začal razit v Malíně vlastní minci a na ní používal titulu dux. To zajisté vyvolávalo nelibost panovníka, který v tom musel nutně vidět zásah do svých práv. Je faktem, že minci razil i biskup Vojtěch, ale v tom případě šlo o ražbu biskupskou, nikoliv soukromou, jako v případě Soběslavově. Jestliže dále vezmeme v úvahu postup biskupa Vojtěcha, který vehementně prosazoval zájmy církve proti zájmům panovníka a v době rostoucího napětí mezi Boleslavem II. a vládcem Polska Boleslavem Chrabrým kvůli Slezsku spíše hájil zájmy polské, muselo zákonitě dojít mezi oběma rody k neshodám a značnému napětí, které vystřídalo přátelské vztahy z poloviny 10. století, kdy Slavník či některý jeho předek přebírali správu východních Čech. Neustále se zostřující spor pak skončil způsobem v raném středověku zcela běžným - vyvražděním většiny příslušníků Slavníkova rodu na Libici v roce 995. Na rozdíl od tradičního pojetí tedy nejsou dnes události na Libici v roce 995 chápány jako závěr kmenového soupeření kmene Čechů s Přemyslovci v čele a východočeských Charvatů (případně Zličanů) v čele se Slavníkovci, ale jako v raném středověku celkem běžný konflikt mezi panovníkem a příslušníkem jeho dvora, jehož moc a sebevědomí příliš zesílily a začaly panovníka ohrožovat." Že Soběslav razil mince s titulem dux a že razil mince Vojtěch se v poslední době zpochybňuje (zejména Zd. Petráň).

Nyní se pokusme uvést důvodů co nejvíce s tím, že hlavními důvody byl boj o moc a krevní msta. Pokud jde o boj o moc, tak připomínám svůj názor, že Slavníkovci byli odštěpenou větví Přemyslovců od Václava (Václavův syn Zbraslav, tj. Slavník) a Piastovci odštěpenou větví od Boleslava I. (Boleslavův syn Měšek). Boje mezi Slavníkovci a Přemyslovci a boje mezi Piastovci a Přemyslovci byli boje v rámci širšího rodu Přemyslovců.

Za A. Vojtěchova politika poškozovala hospodářství Přemyslovců. J. Sláma napsal (1997, s. 33): "Proti prodeji křesťanských otroků nevěřícím vystoupil velmi ostře biskup Vojtěch, neboť se obával, že by po odeslání do muslimských zemí ztratili svou víru." […] "Za dané situace, kdy nedostatek prostředků hrozil přerůst v hlubokou krizi a ohrožoval samu podstatu raně středověkého státu, nutně musel být Vojtěchův požadavek chápán jako nepřátelský čin." Slavníkovci se na prodej otroků tolik neorientovali, protože již dokázali získávat stříbro ze stříbrných rud nacházejících se na jejich území? Archeologie to myslím (dosud?) neprokázala.

Za B. Slavníkovci byli bohatí, těžili z obchodních cest vedoucích přes Libici a Malín (především cesta Polská a Trstenická), razili mince a možná těžili stříbrné rudy a získávali z nich stříbro a rýžovali zlato.

M. Lutovský k zavraždění Slavníkovců napsal (2002, s. 146): "Libice byla bohatá, příliš bohatá... A jakákoli legitimní záminka se hodila." Záminkou zde M. Lutovský míní to, že Vojtěch poskytl azyl nevěrné ženě.

Podívejme se, kolikrát padne v "Kosmově" líčení vražd Pěti bratří na Libici slovo peníze, stříbro, zlato, poklad, mamon, groš, hřivny, měšec (I, 38): ...[Měšek] dal jim velikou hojnost peněz, totiž měšec naplněný sto hřivnami... nevěděli, co by s penězi počali... Poklady zlata a stříbra jsou zajisté osidlem smrti... přebytek v zlomyslném měšci... Nemůžeme sloužit Bohu a mamonu. otroky mamonu poddanými... Zdaliž se nebude báti při šustění větru, kdo ponese zlato? Volají proti nám i tyto peníze samy.. toto stříbro ať se vrátí... Stříbra jsme nikdy neměli... nežádá Pán náš Ježíš Kristus od nás stříbra, nýbrž dvojnásobnou hřivnu dobrých skutků. Mnich, má-li groš, nestojí za groš. ...vezmi si to své stříbro...stříbro, jež máte, ihned všecko nám dejte... poklad od krále máte. K pokladu se vytrvale neznali... Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře... nám vydejte peníze... "

A takto popsal Bruno v legendě Nactitur purpureus flos sídlo Slavníka, tedy Libici: "...dům plný zlata a stříbra, v němž hlučela početná čeleď."

Za C. O bohatství Slavníkovců svědčí i ražba mincí. Ražba mincí jiným subjektem než byl vládnoucí Přemyslovec, nebyla v 10. století trestná. Zd. Petráň k tomu napsal mj. (2006, s. 108 a 111): "Ve většině prací o Slavníkovcích se v určité fázi jejich vztahů s vládnoucími Přemyslovci do omrzení stále a stále setkáváme v souvislosti se Soběslavem s pojmy jako stoupající sebevědomí, nereálné politické ambice či dokonce mocenský boj. Tato charakteristika by však měla být podepřena něčím konkrétním. A tímto ,konkrétním' dokladem politických ambicí bylo v podstatě vždy jen jedno jediné - ražba vlastní mince." - "Aby bylo dost mincí především pro mezinárodní trhy a obchodníky při něm, došlo k postupnému zahájení jejich ražby na více místech. Po Praze to byl Malín, Libice, Mělník a Vyšehrad, nejsou vyloučena ani další mincovní místa. Panovník tedy daleko spíše ve vlastním zájmu podporoval větší počet mincovních dílen v blízkosti tržních středisek. Soběslav proto nemohl žádný mincovní regál Boleslavovi uzurpovat, protože něco takového v podobě, jak ji známe z vrcholného středověku, stěží existovalo. Slavníkovské mincování nemohlo v tomto systému nějak významně odčerpávat zisk Přemyslovců. Tím ovšem padá v podstatě jediný důvod pro Soběslavovo ,vysoké sebevědomí i nekritické politické ambice', dokládané vlastními mincemi. A žádné jiné přímé důkazy nemáme." Domnívám se, že Soběslav měl vskutku stoupající sebevědomí, vysoké (ne nereálné) politické ambice a že skutečně bojoval s Přemyslovci o moc.

O ražbě mincí Slavníkovci L. Polanský a Zd. Petráň napsali (2016, s. 193): "Vedle vládnoucích knížat razili mince také někteří další členové rodu. Na konci 10. století to byli manželka Boleslava II. Emma a Soběslav, syn Slavníka." [...] "Z konce 10. století známe biskupskou ražbu přisuzovanou buď biskupu Vojtěchovi nebo pravděpodobněji jeho nástupci biskupu Thiddagovi."

K ražbě mincí bylo potřeba stříbro. To mohli Přemyslovci i Slavníkovci získávat podle J. Lukase a J. Videmana (2021, s. 118) z územní expanze (kořist a poplatky), z obchodu včetně cel, mýt a poplatků z centrálních tržišť a z vlastní těžby. Za významný zdroj nepovažují stříbro islámského původu. Prodej otroků se nepovažuje za tak významný zdroj příjmů, jak se soudilo nedávno. Problémem je i to, zda "Češi" dokázali získat stříbro z domácích rud. Např. Vl. Šrein se domnívá, že to nedokázali (2007, s. 150). To možná vyvrací nedávný nález dílny na zpracování stříbrné rudy na Vyšehradě.

V Přemyslovcích nevyvolávalo zuřivost to, že Soběslav (a možná i Vojtěch) razil mince, ale možná to, že na některých byl zobrazen hrozba Přemyslovcům. Blíže viz kapitolu Mince ražené Slavníkovci.

Za D. Přemyslovcům a nejen jim se nemuselo líbit to, jak Vojtěch prosazoval církevní požadavky na kněze a na společnost, například celibát, zákaz provozování trhů v neděli a prodej otroků do muslimských zemí. Chtěl mít právo rozlučovat manželství, která nebyla uzavřena podle kanonického práva. - D. Třeštík napsal k celibátu (2000, ĎaS č. 5, s. 30): "Své kněze nutil, oproti všem zvyklostem, k celibátu, ačkoliv věděl, že jsou chudí a bez manželek se neuživí."

O manželství kněží napsal P. Charvát (2007, s. 171): "Máme-li však věřit nedávno objevenému textu kázání pražského biskupa Vojtěcha ke kněžím jeho diecéze, žili naši tehdejší duchovní správci dokonce v mnohoženství (polygynii)." Vojtěch by tak prosazoval řešení ode zdi ke zdi: kněží měli žít v celibátu. V prosazování celibátu kněží značně přitvrdil papež Řehoř VII. roku 1073.

Za E. Přemyslovcům se nemohlo líbit, jaké vztahy navazoval Vojtěch s Polskem a se Saskem. Nechoval se Vojtěch a s ním další Slavníkovci v určité době tak, jako kdyby měli "dvojí občanství", české a polské? Byl Vojtěch v "Kosmových" očích největší polský hadrník, tedy největší český kolaborant s Poláky? Polskými hadrníky nazval "Kosmas" ty Čechy, kteří kolaborovali s Poláky, tedy Slavníkovce nebo především Slavníkovce.

Ve válkách s Piastovci přišli Přemyslovci o rozsáhlá území (např. Měšek ovládl pravděpodobně koncem osmdesátých let Krakov a Malopolsko a bezprostředně nato i Slezsko) a tím i o značné ekonomické zdroje (např. získávání otroků). D. Třeštík napsal (1998, s. 89): "Pro Čechy to byla katastrofa, protože celý organizmus státu fungoval jako nástroj expanze a vykořisťování ovládnutých území." Naopak Slavníkovci měli s Polskem (stejně jako se Saskem) vztahy dobré. Za situace pro Přemyslovce obzvlášť tíživé se Vojtěch vůči Přemyslovcům dopustil podrazu. J. Sláma k tomu napsal (2010, s. 211): "...pro Přemyslovce tu byl nepochybně velmi vážným momentem Vojtěchův souhlas v roce 990 s Měškovou anexí území spadajících do té doby pod iurisdikci pražského biskupství a tudíž i českého státu."

J. Strelczyk o napětí mezi Přemyslovci a Piastovci napsal (2009, s. 38): "Polanské obsazení Malopolska a Slezska vyvolalo trvalé napětí mezi dvěma hlavními politickými činiteli v okruhu západních Slovanů... K tomu napětí přispívalo do roku 995 libické panství Slavníkovců, jež se těšilo podpoře polanské strany..."

Vojtěchova politika byla zřejmě nebezpečná pro samotnou existenci státu českých Přemyslovců. N. Profantová ve Velkých dějinách... , sv. I napsala ( 1999, s. 311, 312): "Vojtěch se podle všeho v poslední třetině 80. let rozešel se zájmy Přemyslovců a přimkl se k záměru císařského dvora o uspořádání poměrů na východě říše, ve kterých neměla česká říše místo. Boleslav II. se marně pokusil zvrátit polskou expanzi, české tažení roku 990 bylo víceméně neúspěšné a to dále zpochybnilo postavení knížete vůči českým velmožům, které přestal panovník dostatečně zvládat a kteří vůči němu počali tvrdě prosazovat své zájmy. To je také důvod, proč český kníže přistupuje ke zmírňování krize státu jakousi zvláštní formou vnitřní expanze. Její součástí mělo být i dobytí Libice a vyvraždění na ní pobývajících Slavníkovců 28. 9. 995. Boleslav II. se tak zbavil nejsilnějšího velmožského rodu, který by mohl těžit z jeho oslabené pozice, a zároveň lupem z bohatého hradiště částečně ukojit hlad své družiny po kořisti."

Za F. Vojtěch činil kroky k tomu, aby se stal arcibiskupem. Jeho diecéze by zahrnovala území Čech, Moravy a části Polska. Pokud by arcibiskup sídlil v Polsku, třeba v Krakově, oslabilo by to přemyslovský stát českých Přemyslovců. - D. Třeštík totéž formuloval takto (1998, s. 89): "[Vojtěch] dal svůj kanonický souhlas k odtržení Měškem dobytých území (Slezska a Malopolska) od své (či obou svých) diecézí. To byla z hlediska Čechů zřejmá vlastizrada..." Dvě diecéze by byly v případě, že by v té době existovalo i biskupství moravské a i ono spadalo pod Vojtěcha. jak připouští D. Třeštík.

Za G. Historik P. Kubín k Vojtěchově povaze napsal (2011, s. 162): "Pro historiky je jeho život mimořádně vzácným materiálem, protože je prvním Čechem, u něhož lze sledovat jeho vnitřní psychologii." […] "...prchlivá povaha..." [...] "...zlostně odmítl..."

Za I. Hlavním důvodem vyvraždění Slavníkovců byl však boj o moc. Slavníkovci se totiž chtěli zmocnit vlády v Čechách.

R. Turek zdůvodňoval to, že byl právě Vojtěch zvolen biskupem, takto (in: M. Lutovský, Zd. Petráň, 2005, s. 53): "Českému knížecímu prostředí šlo zřejmě o to, uspokojit ambice slavníkovského rodu a svést je na duchovní dráhu, tím zároveň v duchu otonského pojetí ,říšské církve', v němž biskup měl hrát roli panovníkova kaplana, přispět k užšímu podřízení Slavníkovců Přemyslovcům." Nebyla Vojtěchova nabídka Strachkvasovi (tj. pravému Kristiánovi, tj. pozdějšímu Boleslavu III.) pokusem učinit opak? Aby kníže pocházel ze Slavníkovců spřízněných s Přemyslovci (tzv. Václav byl otcem Zbraslava, tj. Slavníka) a biskup z Přemyslovců?

Podle "Kosmy" Vojtěch navštívil Strachkvase a dal mu tuto nabídku:"...tys znám jako bratr knížete [Boleslava II.] a pocházíš z pánů této země, tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš k biskupskému úřadu." A co za to chtěl Slavníkovec Vojtěch? Je slovo radou narážkou na původní jméno Boleslava III. a to jméno Konrád (Ota) s domácí podobou Radla? - "Kosmas" nepovedenou volbu Boleslava III. (tehdy ještě snad majícího jméno Kristián) biskupem, líčí jako volbu Lance biskupem. Nebo ve skutečnosti šlo o volbu knížetem?

V době, kdy Boleslav II. nemohl po ranění mozkovou mrtvicí vládnout svým tělem (protože byl raněn mozkovou mrtvicí), se k moci drali Slavníkovci. Přemyslovec Konrád (Ota) (tj. pravý Kristián, tj. Strachkvas, tj. pozdější Boleslav III.) ovládal jako jeden předák část Čech. Druhou část Čech, a to tu, kterou "Kosmas" přiřkl Slavníkovi, ovládal jako druhý předák Soběslav. Slavníkovci Boleslava II. zavraždili a ten tuplem nemohl vládnout svým tělem.

Slavníkovci se možná nejprve snažili dostat se k moci dohodou s pravým Kristiánem, ale ten jejich návrh odmítl. "Kosmas" vložil Vojtěchovi do úst slova, kterými sliboval Strachkvasovi (tj. Kristiánovi, tj. Boleslavovi III.) biskupství. Za to možná chtěli Slavníkovci knížecí stolec. Soběslav už razil minci se slovem dux. Strachkvas Vojtěchovu "nabídku" odmítl. Následovaly činy z obou stran. Prvním bylo možná (možná zdůrazňuji) zavraždění Boleslava II. Slavníkovci asi roku 994 (viz zde kapitolu Byl Boleslav II. zavražděn?). Mrtvý Boleslav II. tuplem nemohl vládnout svým tělem.

Za H. Ze strany Přemyslovců následovala krevní msta. Boleslav III. popadl krutý ďábel a zavraždil nebo nechal zavraždit Soběslava (u "Kosmy" Mutinu, u Dětmara zetě Boleslava III.), Pět bratří a Vojtěcha. - Canaparius, aby prozradil, že za vraždou Slavníkovců byla krevní msta, vymyslel si příběh o nevěrné ženě (viz zde kapitolu Vojtěch a cizoložná žena).

Na otázku J. Slámy, zda byli Slavníkovci významnou či okrajovou záležitostí českých dějin 10. století, odpovídám, že byli významnou záležitostí (musím však mít na mysli jenom druhou polovinu devadesátých let 10. století). Sám Vojtěch, první český Evropan, mající spory s Boleslavem II. měl nad sebou papeže, bratříčkoval se s Otou III. a úspěšně kul proti Přemyslovcům pikle s Poláky.

52C17. JAKÉ INFORMACE VLOŽILI LEGENDISTÉ DO PŘÍBĚHU O NEVĚRNÉ ŽENĚ

Legendisté nemohli napsat, že vraždění Slavníkovců byla krevní msta za zavraždění Boleslava II. Slavníkovci. Proto snad Canaparius vymyslel příběh o hříšné ženě, která je příčinou krevní msty.

Ve vojtěšské legendě Jana Kanaparia (podle J. Frieda ve skutečnosti Notera z Lutychu) je popsán příběh s cizoložnicí. "Žena jednoho urozeného muže byla obviněna, že souložila s klerikem. Když podle barbarského zvyku rodiče pohaněného manžela žádali, aby byla sťata, ona letíc jako vítr utíkala, až hlasem i během dostihla vytouženého biskupa. Biskup chtěl ženu vysvobodit z jejich rukou, a proto ji zavřel do kláštera jeptišek, zasvěcenému jménu i úctě sv. Jiří... Klíč svěřil s důvěrou kustodovi kostela v pevné víře, že mezi ženami najde ta žena útěchu ve svém trápení a že pod ochranou oltáře bude její život v bezpečí. Vinu pak chtěl vzít na sebe, aby vydávaje se za původce toho prohřešku způsobil něco velkého: buď by jí zachránil život odplatou za pokání, nebo by oba zároveň byli odsouzeni k smrti. Protože si přál mučednickou korunu, tím rozhodnutím by se jistě vyplnilo, co chtěl, kdyby tomu pan Wilik rozumně nezabránil. Bezbožná rota zatím, chystajíc meč a smrt skryté ženě, vrhla se zbraněmi na biskupský dvůr. S hrozivými a drsnými slovy hledali biskupa, poněvadž by prý chtěl proti božímu zákonu a zákonnému právu chránit cizoložnici. Biskup se v ústraní zabýval rozjímáním o Bohu, a jakmile se mu to doneslo k uším, vyřknuv verš porušil mlčení, byť už nastala téměř hodina, kdy se dělí noc, a vyšel z chrámu, v němž byl uzavřen. Potom dal bratřím, kteří byli s ním, polibky míru a řekl: ,Buďte zdrávi a modlete se zbožně ke Kristu za mne bídného.' Rozpálen celý horoucí touhou po mučednictví, vyšel dobrovolně k nepříteli, neméně toužebně a spěšně než ten, kdo před nepřítelem prchá, vstoupil nebojácným krokem doprostřed zástupu a řekl: ,Hledáte-li mne, stojím před vámi.' Jeden z nich však, který měl s dobrými vždy zlý záměr, odpověděl takto za všechny: ,Naplňuje tě marná naděje na mučednictví a slávu z ušlechtilé smrti. Určitě se přepočítá tahle svatost, která chce zavinit náš hřích. Nebude vyplněno tvé přání, ale stane se něco, co působí větší bolest: neboť nebude-li nám ta cizoložnice rychle vydána, máme tvé bratry a na jejich ženách, potomcích a majetku pomstíme tu špatnost.' Zatímco rozzuřený Slovan takto štěkal na biskupa, ejhle, objevil se zrádce podplacený zlatem. Přerušil jej, odvolal z davu a propůjčiv se za průvodce ukázal jim dům, v němž byla žena ukryta, i jeho strážce. Toho strážce se chopili a dlouho zkoušeli hrozbami i přátelskými slovy, aby ji vydal do jejich rukou. Nakonec zastrašen hrůzou ze smrti, vydal ženu krvavým nepřátelům, ač pro to mu svěřena nebyla. Odvlekli tu nešťastnici, která se marně tiskla k oltáři, a nařídili, aby podstoupila smrt z ruky manžela. Protože to on jako spravedlivý muž nechtěl vykonat, obyčejný pacholek ji sťal mečem, a tak zaplatila hlavou pokutu za hříšný skutek těla." - Verše o utrpení sv. Vojtěcha neuvádějí, s kým žena zhřešila. - Slova skryté, noc, ukryta naznačují, že v textu je skryta nějaká informace. - Vojtěcha zavraždil nebo nechal zavraždit Boleslav III. Ryšavý (objevující se i s přízviskem Dobrý), tj. původním jménem Konrád nebo Konrád Ota, tj. pravý Kristián, tj. "Kosmův" Strachkvas. Na něho ukazují slova ochranou, zachránil, chránit, Kristu, rozpálen, horoucí, dobrovolně (?), nebojácným (jako smělým?), dobrými, majetku strážce, strážce, krvavým. Na jméno Boleslav ukazuje slovo slávu a možná i slovo větší. Na přízvisko Ryšavý ukazují slova souvisící s červenou barvou. Jméno Konrád znamená smělý v radě. Jméno Otakar znamená podle M. Knappové (2015, s. 250): majetek střežící (hlídající). Na jméno Ota zřejmě ukazují slova ochranou, zachránil, chránit, majetku, strážce, strážce. Pravého Kristiána nazval "Kosmas" jménem Strachkvas. Ukazují na něho slova nebojácný, zastrašen. - V příhodě je Boleslav III. Ryšavý zastoupen nejmenovaným klerikem. Slova pacholek ji sťal mečem možná prozrazují, jak byl Vojtěch zavražděn.

D. Třeštík vidí příběh o nevěrné ženě takto (2006, s. 14, 15, 16): "...Vojtěch přece někdy na jaře roku 995, po slibném napravení vztahů s Čechy, korunovaném založením břevnovského kláštera, z Čech uprchl." [Uprchl proto, že Slavníkovci zavraždili roku 994 Boleslava II.] "Před odchodem se pokoušel dohodnout se svým nejbližším spolupracovníkem [pravým] Kristiánem, by převzal jeho biskupský úřad. Ten ale váhal, protože dobře věděl, že z hlediska kanonického práva je to nemožné." [Ve skutečnosti pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý, nechtěl připustit, aby vládli Slavníkovci a on aby byl dán na vedlejší kolej.] "Kromě toho došlo v září k povraždění Vojtěchových bratří [ve skutečnosti zřejmě Vojtěchových benediktinů] na Libici a pro Kristiánova bratra Boleslava II. [ten již byl mrtvý] to jistě nebyla vhodná doba k instalování nového biskupa. Nahlédl to také Willigis a na římské synodě v květnu roku 996 dosáhl toho, že Vojtěchovi bylo přikázáno, aby se vrátil do Prahy. Ten si však vyjednal u papeže slib, že to bude platit jen tehdy, uvolí-li se ho Čechové přijmout. To měl zjistit Willigis, a proto jel Vojtěch s Notkerem do Mohuče. Když se arcibiskup dočkal z Prahy zamítavé odpovědi [aby se vrátil Boleslavův vrah, to Čechové pochopitelně nechtěli], stalo se pražské biskupství vakantním a vysvěcen mohl být podle Vojtěchova přání Kristián. Toho však postihl na obřadu v Mohuči záchvat (asi epileptický), a nemohl se proto ujmout úřadu, Praha zůstala bez biskupa." ["Kosmův" výraz, že Strachkvase, tj. pravého Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III., popadl krutý ďábel znamená, že když se dostal k moci, začal bez skrupulí vraždit Slavníkovce.] - "To byla ta situace, v níž se na jaře roku 996 nacházel Vojtěch. Vše se točilo okolo důvodů jeho útěku z Čech. Nebylo jím samozřejmě libické vraždění, k němuž došlo až poté, kdy Vojtěch odešel z Prahy, šlo o důvody, proč k němu došlo. To bylo jistě také hlavním předmětem rozmluv Vojtěcha s Notkerem v červenci toho roku. Přítomní byli i ostatní Vojtěchovi lidé, Radim a jistě i probošt Vilik, ne však Radla, který tehdy byl na Libici. To, co tehdy Notker od nich slyšel, zapsal jeho klerik ve své legendě. Je to možná překvapující, ale počátkem, od něhož se odvíjely události k libické tragédii, měl být podle tohoto Vojtěchova vyprávění konflikt o azyl udělený jedné nevěrné ženě." - Vynechme Třeštíkovo převyprávění příhody o nevěrné ženě a pokračujme v citaci jeho názorů na uvedenou příhodu. - "Celá historka je více než podivná. Za všechno tu může svůdnický klerik, ale ten v příběhu vůbec nevystupuje. Místo něho jedná jeho biskup – nemůže totiž být pochyb o tom, že se jednalo o někoho z mladých biskupových kleriků, jistě bez kněžského svěcení. Není vyloučeno, že byl dokonce nesvobodného původu, to by vysvětlovalo, proč za něho biskup přejímal odpovědnost nejenom jako představený, ale i jako ochránce propuštěnce. Vysvětlovalo by to také velikou míru urážky manžela. Příznačné je, že vše se zde děje podle práva, až na to ovšem, že jsou tu v konfliktu dvě práva, církevní právo azylu a domácí právo české společnosti. To jednoznačně stanovovalo pro nevěrnou manželku trest smrti stejně jako pro jejího svůdce."

D. Třeštík zdůvodňoval vyvraždění Slavníkovců s Vojtěchovou snahou zachránit cizoložnici takto (Proč byli vyvražděni Slavníkovci?, 2007, s. 16): "Protože ho [Vojtěcha] nemohli jako biskupa zabít nebo od něho vyžadovat odškodné (ať už byl viníkem on, nebo jeho člověk, natož pak nevolník), postupovali ve shodě s právem tak, že vyhlásili krevní mstu jeho příbuzenstvu." - V závěru svého příspěvku do sborníku Slavníkovci v českých dějinách (2007, s. 19) D. Třeštík napsal: "Nebudeme asi moci tvrdit, že příčinou vyvraždění Slavníkovců byla pouze tato krevní msta a že vina spadá jen na Vršovce. Za jisté ale můžeme považovat, že tak to vysvětloval sám Vojtěch, který ve svém konfliktu o kostelní azyl s Vršovci spatřoval začátek událostí vedoucích k pobití jeho bratří na Libici."

D. Třeštík se nedívá na příběh s cizoložnicí jako na příměr skrývající důležité informace, ale mylně se na tento vymyšlený příběh dívá jako na realistické vylíčení skutečné události. Skutečnou informaci vidí D. Třeštík i ve větách vinu chtěl vzít na sebe... vydávaje se za původce toho prohřešku. Vojtěchovo zavraždění Boleslava II. bylo skutečným důvodem krevní msty, kterou realizoval Boleslav III. vůči Slavníkovcům. - Konflikt s cizoložnicí se podle D. Třeštíka měl stát příčinou vážného konfliktu mezi Vojtěchem a jeho nepřáteli, tj. podle něho Vršovci. Ve skutečnosti měl příběh naznačit, že příčinou zavraždění Slavníkovce Vojtěcha byla krevní msta za zavraždění Boleslava II. Slavníkovci, přičemž hlavním aktérem této vraždy byl (alespoň podle skrytých informací "Kosmy") Vojtěch. - Vojtěch nebyl původcem prohřešku nevěrné ženy, protože celý příběh je vymyšlen, byl však, a právě to je zde naznačeno, původcem krevní msty ze strany Přemyslovců, konkrétně Boleslava III. Ryšavého, protože to byl především Vojtěch, kdo stál za vraždou Boleslava II.

Krevní mstě se dalo vyhnout. D. Třeštík napsal (2006, s. 16): "Pokud nedošlo k potrestání [viníka] nebo dohodě o odškodné, nastupovala krevní msta. Při ní bylo dovoleno zabít nejen viníka, ale i jeho ženu a děti, stejně jako uloupit jejich majetek." V konfliktu mezi Slavníkovci a Přemyslovci nebyla dohoda možná. Jak Slavníkovci, tak Přemyslovci by zřejmě požadovali, aby se druhá strana vzdala vlády. - Krevní msta se netýkala jednotlivců, ale, což uvádí D. Třeštík (2006, s. 16) celých početných příbuzenstev. Dále D. Třeštíka citujme: "Mluvíme o nich obyčejně jako o rodech, je to ale zavádějící, protože příbuzenství se zde neodvozovalo jen po otcovské linii, ale stejně i mateřské, a to až do sedmého kolena, takže vznikala rozsáhlá příbuzenstva o mnoha, až tisících současně žijících členech." Nebylo by potom zcela běžné, že určitý člen by patřil z hlediska příbuzenských vztahů do obou příbuzenstev? Jak by potom taková krevní msta mezi příbuzenstvy probíhala?

Kanaparius si příběh o nevěrné ženě a Vojtěchovi vymyslel, přičemž vyšel z podobného příběhu o sv. Jimramovi. Lokalita Pražského hradu se dříve jmenoval Děvín. Od Boleslava I. tam začali vládnout Přemyslovci. Když vážně onemocněl Boleslav II., ucítili Slavníkovci příležitost zmocnit se vlády v Čechách. Nejprve Soběslav společně s Boleslavem III. vládli jako dva předáci. Slavníkovci Boleslava II. zavraždili a zde začíná skutečná krevní msta. Zmocňují se Děvína, Soběslava možná Boleslav Chrabrý učiní českým knížetem. Děvín, možná již oficiálně zvaný Pražský hrad, je tak nevěrný Přemyslovcům, Soběslav má velkou oporu ve svém mladším bratrovi Vojtěchovi. I on usiluje o to, aby Přemyslovcům nevěrný Děvín patřil Slavníkovcům. Ovšem nakonec je Děvín vydán krvavým (narážka na Ryšavého) nepřátelům. Boleslav III. v rámci krevní msty zavraždí Vojtěchovy benediktýny (Pět bratří), zavraždí Soběslava (Mutinu, u Dětmara Boleslavova zetě) a zavraždí i Vojtěcha (Krása Božeje). Boleslav III. se stává českým knížetem. Legendisté a kronikáři nemohli napsat skutečnou příčinu zavraždění Pěti bratří, Soběslava a Vojtěcha, tak si vymysleli příběh o cizoložnici.

Pomstu na Slavníkovcích za zavraždění Boleslava II., nikoliv za chránění hříšnice, vykonal Boleslav III. Ryšavý. Na Boleslava III. Ryšavého, majícího také přídomek Dobrý, jehož původní jméno bylo Konrád nebo Konrád Ota, v klášteře působícího pod jménem Kristián, Kosmou zvaného Strachkvas, je zde naráženo slovy: klerikem, možná ochranou a zachránil, rozpálen (do červena), horoucí, dobrými, majetku, strážce, strážce, zastrašen, krvavým (červeným). Neznamená to, že celá věta, v níž jsou tato slova, se vztahuje k Boleslavovi III. Jméno Otakar znamená podle M. Knappové (2015, s. 250) majetek střežící (hlídající). Pokud nahradíme slovo nebojácným slovem smělým, dostaneme narážku na význam jména Konrád (smělý v radě). Snad lze tento význam doplnit i slovem chránící. Na Boleslava III. ukazuje i jméno Wilik. M. Knappová vysvětluje jméno Vilibald, mající domácí podobu mj. Vilík, jako (muž) smělého přání, odvážné, silné vůle. Význam jména Wilik se tedy zčásti podobá významu jména Konrád. Slova větší a slávu ukazují možná na jméno Boleslav. Boleslav III. Ryšavý je spojován s koněm. Proto na něho možná ukazují i slova sv. Jiří, neboť ten je zobrazován, jak sedí na koni. Vojtěcha nám mají možná vybavit na mysli slova útěchu a rota. Jeho jméno podle M. Knappové totiž znamená (2015, s.308) útěcha, posila vojska (těšitel voje) - Slova noc, skryta a ukryta naznačují, že jsou v textu skryty nějaké informace.

D. Třeštík, věřící, že se událost s nevěrnou ženou skutečně stala, napsal (1999, s. 609): "Podivná bezmoc, s jakou kníže a jeho hradští úředníci reagovali již roku 994 na srocení lidu v sídle knížete – už samo o sobě z bezpečnostního, tehdejšího stejně jako dnešního, hlediska nepřípustné – ohrožující na životě biskupa (jde o známou záležitost nevěrné ženy hledající azyl u biskupa...), se zdá potvrzovat Kosmovu zprávu, že Boleslav byl v době libického vraždění neschopen vlády ,a v moci velmožů'..." Canaparius, který si příběh o nevěrné ženě vymyslel, si zapomněl vymyslet radikální zásah knížete proti rozlícenému davu. - Boleslav II. na libickém vraždění Vojtěchových bratrů roku 995 nemohl být, protože už roku 994 byl Slavníkovci zavražděn. Navíc roku 995 ani v jiném roce k žádnému vraždění Vojtěchových bratrů nedošlo. 

52C18. CO PŘEDCHÁZELO ZAVRAŽDĚNÍ VOJTĚCHA

"Kosmas" o českém knížeti Svatoplukovi v III, 25 napsal, že si vrazil do zřítelnice oka ostrou, nešťastně vyčnívající větev tak prudce, že stěží vytrhli větévku i s okem knížete. Ztrátou oka "Kosmas" ukázal, že na Svatopluka pověsil informace o osobě jiné. Tou osobou je Boleslav III. Ryšavý. - Stejně tak pověsil informace o osobě jiné na Mutinu, což naznačil hrozbou, že Mutina může přijít o zrak. V III, 22 to napověděl slovy, že třikrát vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo o zrak, neuteče-li. Na Mutinu "Kosmas" pověsil informace o Slavníkovci Soběslavovi. Informace o nějaké osobě pověsil "Kosmas" i na Neušu, byl totiž "Kosmou" zraku i mužství zbaven.

"Kosmas" na Boleslava III. ukazoval v textu řadou slov, protože Boleslav III. vystřídal v průběhu života řadu jmen. Uveďme tato jména s jejich významem v závorce. Nejprve se jmenoval Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota (jméno Otakar: majetek střežící, majetek hlídající), jako mnich žil pod jménem Kristián, "Kosmou" nazvaný Strachkvas, jakožto kníže vládl se jménem Boleslav III. Ryšavý (protože stč. slovo krása znamenalo i červený a barva ohně, je na něho ukazováno slovy krása nebo i Krása). Když byl svržen z knížecího stolce, stal se zásluhou Boleslava Chrabrého biskupem, snad se jménem Bruno (brunet, hnědý, opálený), říkali mu také Bonifác (dobrý osud), proto získal i přízvisko Dobrý. Možná je totožný i s biskupem Astrikem (hvězda). Pro Slavníkovce užíval i jméno Poláci, protože kolaborovali s polskými Piastovci. - Vojtěcha zde nazval "Kosmas" Nemojem a Božejem.

Protože Slavníkovci zabili Boleslavu III. jeho staršího bratra, uchýlil se Boleslav III. ke krevní mstě. "Kosmas" napsal, že Svatoplukovi (Boleslavovi) nestačilo pomstít se nad Mutinou jediným; již se zavázal hroznými sliby a přísahou, že celý ten rod mečem zhasí jako svítilnu. Podle "Kosmy" Mutinovi přátelé třikrát Mutinu varovali. Ale poněvadž již na něj doléhal jeho osud, zdála se mu slova jeho přátel bláznovstvím. ,Není, pravil [Mutina, tj. Soběslav], hrdinou, kdo se bojí osudu smrti.' Slova třikrát, osud, osudu ukazují na Boleslava III.

Svatopluk (zde Boleslav III.) vzpomíná, co učinil Mutina (Slavníkovec Soběslav): "...syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina, jejž jsem já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě zůstavil za nejvyššího správce této země. Ten dobrý člověk dělaje, jako by šel na lov, neostýchal se v noci zajíti do Polska do hradu Sviní, aby se uradil se svým strýcem Nemojem, jak by mne ze stolce svrhl." Slova dobrý a uradil ukazují na Boleslava III. "Kosmas" užíval slovo lov pro jeho symboliku tam, kde skrytě psal o budoucím světci. Zde šlo o Vojtěcha, kterého zde nazval Nemojem. Poláci jsou Slavníkovci a hrad Sviní je nadávka Slavníkovcům, jde o jejich Libici nad Cidlinou, nikoliv o polskou Svídnici. Za Svatoplukem je zde skryt Boleslav III. a právě toho chtěli Slavníkovci sesadit. Na Boleslava III. je zde ukázáno slovem dobrý (protože Boleslav III. měl i přízvisko Dobrý) a slovem uradil (protože jméno Konrád, jak se původně Boleslav III. jmenoval, znamená smělý v radě). Slovo noci naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace.

U. Becker napsal (2002, s. 230), že ve středověkém umění bylo prase symbolem nevědění. - O symbolu vepře napsal M. Lurker (2005, s. 558): "V křesťanské literatuře a křesťanském umění se ,špinavé prase' stává symbolem poskvrněného hříšníka, ztělesněním zla (ďábla), jízdním zvířetem smyslnosti (luxuria) a synagogy."

"Kosmas" ještě v kapitole III, 23 líčí vzpomínku Boleslava III. (u "Kosmy" v tom místě nazvaným Jaromír) na jeho ponižování na vrchu Velíz (asi 12 km západně od Králova Dvora), líčí zavraždění Mutiny (Soběslava) Svatoplukovým (Boleslavovým) katem a vyzvání předáků k zavraždění Božeje (Vojtěcha). - Na jednotlivé osoby "Kosmas" ukazuje rovněž slovy v textu. Na Boleslava III., který se původně jmenoval Konrád (tj. smělý v radě) nebo Konrád Ota (jm. Otakar znamená majetek střežící), který měl také přízvisko Dobrý a vztahuje se k němu i jméno Bonifác (tj. dobrý osud) a kterého "Kosmas" pojmenoval Strachkvas, ukázal zde "Kosmas" slovy: pýchu (ukázáno na pyšného Strachkvase), radám, třetí, dobrým, dědictvím, osud. Protože měl Boleslav III. přízvisko Ryšavý/Rudy/Červený, napsal "Kosmas" o Svatoplukovi taková slova: že usedl si uprostřed na lavičce u kamen, jsa hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená a že shromáždění předáci rozpálili ducha knížete, hněvem hořícího, aby se ještě více rozhořel. Neušu prozradila červená sukně. Svatopluk je přirovnán k vlku: jako... když vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří, vraždí a neukojí svůj vztek ani vraždění dříve, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk zkrvavený vraždou jednoho člověka vzplál hněvem a rozkázal, aby byl celý ten rod... povražděn. Kdo však zabije Božeje. Zabít Božeje na koni letěl překotným během i Krása (stč. krása znamenalo i červený a barva ohně). Pokud je Boleslav III. totožný s ostřihomským Astrikem, ukazuje na něho slovo hvězdu. - Jméno Vršovci (tj. Slavníkovci) "Kosmas" zde použil, ale navíc na ně ukázal dvěma slovy: na vrchu, dovršili. - Slavník byl syn tzv. Václava, ten se jmenoval pravděpodobně Lstibor. Je na něho ukázáno slovy: lstivým úkladem, úskoky. - Boleslav I., otec Boleslava II. a Boleslava III., který se v době vytváření zakladatelské pověsti Přemyslovců a v době, kdy se vyráběl světec Václav, jmenoval Vojslav, domácky Vok (což je podle M. Knappové jiná varianta pro jméno Vlk) ukazuje slovem vlk. - Boleslav III. a Soběslav byli v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, předáky vládnoucími v Čechách. Možná proto se zde objevují slova předáky, předáka, předáci. - O útěk se pokusil Neuša, ale prozradila ho červená sukně. Mohl být Neuša synem Boleslava III. Ryšavého (Červeného)?

J. Haubelt napsal k číslu sedm (1997, 35): "...jakmile v legendě na kterémkoliv místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." Může být i symbolem, snad i v legendách někdy pravdou. Zde je lží viditelné vrstva, nebo alespoň tato vrstva obsahuje velkou část lži a malou část pravdy. Skrytá vrstva je zde v podstatě pravdivá.

52C19. KDY, KÝM A JAK BYL PODLE LEGEND A PODLE DĚTMARA VOJTĚCH ZAVRAŽĎEN

D. Třeštík napsal (ĎaS 1999, č. 6, s. 6): "...byl po libickém vraždění Vojtěch papežem zbaven svých biskupských povinností a dostal povolení vydati se na misii, pokud ho ovšem Čechové odmítnou přijmout." Že by Čechové, což byli především Přemyslovci, Vojtěcha, vraha Boleslava II., přijali, to vůbec nepřicházelo v úvahu. Nemohl také papež zbavit Vojtěcha biskupských povinností, protože byl vrah?

"Kosmas" uvádí, že Vojtěch byl zavražděn 23. dubna 996 v Prusích. Historikové tento rok považují za mylný, k vraždě mělo dojít roku 997.

Vojtěch byl podle legend zavražděn Prusy, ve skutečnosti však Boleslavem III. Ryšavým, který však v době vraždy ještě nebyl knížetem, ale pouhým předákem. Podle legend byl zavražděn v Prusku, ve skutečnosti však zřejmě na Libici.

Vojtěchovu smrt podrobně líčí legendy. Otázka zní, jestli pravdivě.

J. Sláma napsal (1997, s. 36): "Průběh závěrečného střetnutí Přemyslovců se Slavníkovci nejpodrobněji vylíčil Bruno a to zřejmě podle vyprávění blízkého Vojtěchova přítele Radly, který byl přepadení Libice osobně přítomen." Vrahem Slavníkovce Vojtěcha a Vojtěchových benediktinů, z nichž se stali polští světci pod jménem Pět bratří, byl Boleslav III. Ryšavý. Ten se stal po svržení z knížecího stolce Boleslavem Chrabrým moravským biskupem Brunem a je autorem vojtěšských legend (autorství je omylem připisováno Brunovi z Querfurtu). Informace o konfliktu mezi Přemyslovci a Slavníkovci nemusel tedy nikde shánět. Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota a ze jména Konrád vznikla domácká podoba tohoto jména, a to Radla.

Canapariova vojtěšská legenda líčí Vojtěchovu smrt v kapitole 30 takto: "Když již začínal v červáncích den... vzývali neustále Krista..." [...] "Svatý Vojtěch... řekl: "Bratři, nebuďte smutní. Víte, že tak trpíme pro jméno Páně, jehož dokonalost je nade všechny dokonalosti, krása nade všechny půvaby, jehož moc je nevýslovná, dobrotivost neobyčejná. Co může být statečnější, co krásnější než dát sladký život za nejsladšího Ježíše?' Z běsnícího davu vyrazil ohnivý Sikko (Sicco), ze všech sil hodil ohromné kopí a bodl ho [Vojtěcha] přímo do srdce. Jako pohanský kněz a vůdce sroceného davu měl jaksi povinnost zasadit první ránu." [...] "Rudá krev vytékala ranami v obou bocích... Rudý pramen prýštil mocným proudem a vytažená kopí rozevřou sedm velkých ran." [...] "... tak ztrativ s množstvím krve i život se konečně raduje ze svatých sídel a vždy tak drahého Krista. ...v jehož tváři vždy plál andělský jas a v srdci Kristus! ...jenž se tu ke kříži, který vždy nosil v mysli i v srdci... Ze všech stran se seběhli ozbrojení ukrutní barbaři, a protože dosud neutišili svou zuřivost, oddělili vzácnou hlavu od těla a usekli bezkrevné údy. Tělo pak pohodili na tom místě, hlavu nabodli na kůl a s veselým křikem, vychvalujíce svůj zločin, se vraceli každý do svého příbytku." - "Svatý a přeslavný mučedník Kristův Vojtěch byl umučen... za vlády Oty III., zbožného a slavného císaře... v ten den, kdy pán Ježíš Kristus trpěl pro člověka, trpěl ten člověk pro svého Boha, jehož milosrdenství trvá navěky; jemu buď čest, sláva a panování na věky věků." - H. Biedermann napsal v hesle Sedm (2008, s. 312): "Sedm je podle tradice starověkých orientálních kultur vedle trojky nejvýznamnějším posvátným číslem." Zde se slova sedm velkých ran vztahují ke světci Vojtěchovi. Ale neplatí zde i to, co napsal o číslu sedm užitém v legendách J. Haubelt (1997, s. 35)? "Připomeňme, že legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoli místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé. Tak tomu je i s citovaným místem [J. Haubelt citoval od slov Z běsnícího davu po slova velkých ran.] z nejstarší vojtěšské legendy, jejíž svědectví by měla mít nejvyšší stupeň věrohodnosti. Canaparius zpochybnil i dále věrohodnost svého vyprávění o smrti Vojtěchově, když s fanatickou nenávistí psal..." A J. Haubelt nyní citoval Canaparia od slov Ze všech stran se seběhli až po slova se vraceli do svého příbytku. - Slovo kněz ukazuje na vrahovo duchovní povolání (mnich Kristián a později biskup Bruno) a slovo kopí je symbolem knížete. Jméno Kristus užíval pravý Kristián jako svůj podpis. Slova Ota III. a slova přeslavný, slavného a sláva jsou narážkou na vrahova jména Konrád Ota a Boleslav III. Slova červáncích, rudá, krev, srdce, bezkrevné, milosrdenství a slova ohnivý a plál jsou narážkou na Boleslavovo přízvisko Ryšavý/Rudý. Slovo krev také může ukazovat na budoucího světce. Kdo byl zavražděn tak, že prolil krev, ten při splnění dalších podmínek se mohl snadněji stát světcem. - Slova krása, krásnější ukazují na přízvisko Ryšavý/Rudý, neboť stč. slovo krása znamenalo i červený a barva ohně. Slovo panování napovídá, že Vojtěcha zavraždil panovník. Slovo dobrotivost naráží na přízvisko Dobrý u jména Boleslav (je uvedeno v soupisu českých panovníků; Pokračovatelé Kosmovi, 1974, s. 189). Sicco je vrahem Vojtěcha u Canaparia, u Bruna i u autora legendy Quatuor immensi. Jméno Sicco bylo vytvořeno buď Canapariem nebo Brunem z latinského slova sicarius (tj. úkladný vrah) a iniciál původního jména Boleslava III., které znělo Konrád Ota. Vojtěchovi byla možná oddělena hlava od těla, možná byla daná mimo osu těla a nabodnuta na kůl (nabodnutí hlavy na kůl bylo potom přeneseno na Prusy) a byly mu useknuty údy při pohřbívání jako protivampýrické opatření uplatňované vůči zavražděným lidem. Canaparius skutečný důvod napsat nemohl, tak si vymyslel důvod jiný.

Vojtěch je bodnut kopím. Kopí je symbol knížete. A vrahem Vojtěcha je kníže Boleslav III. Ryšavý (v době vraždy ještě možná jedním ze dvou předáků). "Kosmas" v II, 22 a II, 23 nazval Boleslava III. Lancem. Dnes se kopí řekne německy Lanze.

Dětmar vylíčil Vojtěchovu smrt takto (IV, 28): "Později, když se pokoušel se svolením téhož Otce otěžemi svatého kázání zkrotit mysli Prusů vzdálené Kristu, byl 23. dubna [997] probodnut kopím a byla mu useknuta hlava; jako jediný vytrpěl mučednickou smrt, po které vždy toužil, bez všeho nářku, jak sám viděl ve snu té noci... Avšak původci hanebného zločinu vidouc, že již vypustil ducha, k rozmnožení svého zločinu a boží pomsty vhodili svaté tělo do vody, povykujíce nabodli hlavu na kůl a s jásotem se vrátili. Když se o tom dověděl Boleslav [Chrabrý], syn Měškův, hned penězi zaplatil a vykoupil slavné mučedníkovy údy i s hlavou. Císař byv v Římě zpraven o té události, pokorně zpíval Bohu vznešené hymny, že si v jeho době k sobě vzal skrze palmu mučednictví takového služebníka." Slovo noci napovídá, že je v textu něco skryto. Kopí je symbol knížete. Dne 23. dubna mají svátek kromě Vojtěcha Garik a Gerhard. Podle M. Knappové (2015, s. 176, 177) znamená Garik vládce kopím, kopiník a jméno Gerhard tvrdý, silný kopiník. Nebyla stanovena smrt Vojtěcha na 23. duben proto, aby do textu dostal více kopí, symbolů knížete? Ve jméně Prusi je obsaženo přízvisko Ryšavý, Rusý. - "Kosmas" pod slovy, že Prusové byli vzdáleni Kristu, měl spíše na mysli, že Prusové byli vzdáleni pravému Kristiánovi, tj. Boleslavu III. Ryšavému. Že to tedy nebyli Prusové, ale jim vzdálený Boleslav III. Ryšavý, kdo zavraždil Vojtěcha.

Strachkvase možná mají na mysli i Verše o utrpení svatého Vojtěcha v souvislosti s volbou Vojtěcha biskupem. Znějí takto (kap. 6. První zázrak.): "Když tedy volba ta svatá se takto provedla šťastně, / tenkrát právě v tu chvíli a okamžik za času volby / do chrámu biskupského se přihnal jakýsi člověk / posedlý ďáblem a všechny své zločiny veřejně vyznal. / Oltáře sluhové věrní se sběhli, a dorážejíce / modlitbou naň, vší silou se snažili satana zahnat. / Nepřítel postrašený hned ústy člověka zvolal: / "Co je mi do vás? Myslíte snad, že mě můžete odtud / vypudit? Nechlubte se tak naplano prázdnými slovy! / Onoho, který tu má teď zasednout na tento stolec, / toho se velice bojím [mám strach] a už si tu netroufám zůstat: / ach, tak velikou on nám ďáblům nahání hrůzu!" - V kap. 29 Gaudentius (Radim) říká: "...mladík, nevím, kdo to, však krásnou řízou byl oděn, / zabránil mi a v smělém počinu krotě mou ruku, / Nikoli pro tebe, děl, to obětní schovávám víno, / nesmí nikdo z vás té svaté věci se dotknout; / jedině biskup Vojtěch je musí vypíti zítra.' Odcházel jsem a plakal, neb strach mě naplnil hrozný." - Kapitola 30: "...nezastrašen tu stál..." Slova posedlý ďáblem a oltáře jsou narážkou na "Kosmovu" informaci v I, 30, že Strachkvase, syna Boleslava Ukrutného, když se vrhl na koberec před oltářem, popadl krutý ďábel. Slova postrašený, hrůzu, strach a nezastrašen jsou narážkou na Strachkvase. (První dvě knihy Kroniky Čechů i Verše... napsal biskup Heřman, proto ve Verších... mohl slovem strach apod. na Boleslava III., tj. u něho Strachkvase, ukazovat.) Slovo krásnou má připomenout Ryšavého a Krásu. Slovo smělém naráží na původní jméno Boleslava III. (tj. Strachkvase), a to Konráda Otu. Jméno Konrád znamená smělý v radě. Slovo víno má připomenout část -kvas ve jménu Strachkvas.

J. Sláma k Sikkovi napsal (1987, s. 437): "Poněvadž se zdá být málo pravděpodobné, že by se mohli Vojtěchovi druhové nějak během přepadu dozvědět vrahovo jméno, objevily se v odborné literatuře různé dohady, jak toto slovo v textu legend vysvětlit. Uvažuje se např. o tom, že Sikko není vůbec vlastní jméno, ale označení pohanských pruských kněží, kteří přinášeli oběti svým bohům. Záměrné Vojtěchovo zabití jakýmsi knězem (sikkem) mohlo být takovou obětinou, je to však pouhý dohad (srovn. s. 147, pozn. 45)." Tato poznámka R. Nového zní: "Sikko, v opisech legendy je místy považováno za vlastní jméno. V odborné literatuře zčásti za vlastní jméno, zčásti za označení osoby, která užívá dýky (lat. sica) k úkladné vraždě: sicarius potom úkladný vrah."

Někteří řešitelé jména Sicco se domnívají, že "oficiální" pojmenování Sicca byl nějaké jméno začínající části Sieg- nebo Sig-, tedy například jméno Siegfried. Podle Fr. Kopečného jméno Sigfríd (něm. Siegfried) znamená (1974, s. 121) vítězný mír nebo vítěz mírem. M. Knapová vykládá jména Sigfrid, Sigrid jako krásný boj. Slovo krásný bychom také mohli přiřadit k vrahovi Vojtěcha, tj k Boleslavi Ryšavému/Rudému, protože ho "Kosmas" skryl za Krásu a krásný znamenalo i červený.

Jméno Sikko (Sicco) je však zřejmě autorem vymyšleno. Domnívám se, že část Sic- opravdu znamená úkladný vrah a že část-ko (-co) vychází možná ze jména vraha. Jím byl Konrád nebo Konrád Ota, tj. pravý Kristián, tj. Strachkvas, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý. Slova ohnivý Sicco mají tento význam: Ryšavý (ohnivý) úkladný vrah (sicarius) Konrád nebo Konrád Ota (-co/-ko). - Můj názor, že Sicco znamená úkladný vrah Konrád nebo Konrád Ota (s úkladným vrahem přišel někdo dávno přede mnou), oslabuje to, že nevíme, jak přesně toto jméno sám autor legendy. V opisech se objevují i tvary Sizzo a Siczo.

Slovo ohnivý je narážka na Boleslavovo přízvisko Rusý, Ryšavý, Rudý. Slovo krása mělo mj. význam červeň, barva ohně. - Podobnou narážku (ohnivé kameny) činí na Boleslava III. Ryšavého i autor vpisku do Kroniky Čechů (v A3 I, 31).

Ve vojtěšské Canapariově legendě je 19x užito slova Kristus, z toho 5x v kapitole 30, která líčí Vojtěchovo zavraždění. Ve Verších o utrpení... je jméno Kristus dokonce užito asi 56x. Má slovem Kristus být prozrazen Vojtěchův vrah, a to pravý Kristián (tj. Strachkvas), křesťan jenom podle jména? Nebo se jméno Kristus objevuje tolikrát proto, že se pravý Kristián "podepisoval" jménem Kristus? Pravý Kristián je totožný nejenom se Strachkvasem, ale i s Boleslavem III.

Má rána kopím poukazovat na knížete nebo na někoho z knížecího rodu, neboť kopí je znak knížete? Strachkvas byl bratrem knížete, později snad nejvýznamnějším předákem a nakonec možná i knížetem Vladivojem. Byl Sikko v legendách knězem proto, že Strachkvas byl mnich?

V Brunově legendě Nascitur purpureus flos čteme, jak byla Vojtěchova skupina přepadena (kap. 30): "To přišel hnán zuřivostí barbar, kterému Poláci zabili bratra. Domnívám se, že "Kosmas" za Poláky s neobřezanými pysky skrýval Slavníkovce, protože kolaborovali s Poláky. I autor legendy Nascitur měl zde zřejmě na mysli Slavníkovce. Vrahem Vojtěcha byl Boleslav III. Ryšavý (tj. bývalý pravý Kristián), který se stal moravským biskupem Brunem ("Kosmas" ho nazval ,totiž Vracen'). Nenosili biskupové vousy a není proto Vojtěchův vrah nazván barbarem? Zavražděným bratrem barbara Boleslava III. Ryšavého je Boleslav II. Prsty v tom také měl nebo především měl Vojtěch.

Když víme, co bylo na některých mincích Slavníkovce Soběslava napsáno a zobrazeno, má věta z "Kosmovy" I, 38 (v níž líčí zavraždění Pěti bratří na Libici), věta Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře... poněkud jiný význam. Nejde už jenom o peněžní hodnotu, ale i o ambice Slavníkovců, které ovšem Přemyslovci Slavníkovcům nakonec bezohledně zmařili.

Nebyl Soběslav dosazen na český knížecí stolec tak jako Vladivoj, ale na rozdíl od Vladivoje si nenechal udělit Čechy v léno od "německého" panovníka, což se mu stalo osudným?

Závěrem této kapitoly odmítněme následující názor D. Třeštíka: "...Vojtěšské děje dost dobře nedávají souvislý, logický a smysluplný příběh. Vinny jsou především vojtěšské legendy. Podobně jako Životy Konstantina a Metoděje... sice nic otevřeně nepřekrucují a o ničem nelžou, pouze o mnohém zcela podstatném pomlčují." Vylíčení Vojtěchovy vraždy v legendách, v jejich viditelné vrstvě, není nic jiného než samá lež.

Vojtěch byl podle historiků zavražděn roku 997, podle "Kosmy" roku 996. Zavraždění Vojtěcha, jeho syna a možná Vojtěchova příbuzenstva a možná jeho přívrženců můžeme považovat za druhé vraždění Vršovců, tj. Slavníkovců. Třetí vraždění bylo roku 1003, když byl zabit Slavníkovec Vladivoj. "Kosmas" zařadil zavraždění Božeje, tj. Vojtěcha, k roku 1108, tj. do vlády knížete Svatopluka. Roku 1108 k vraždě Svatoplukových odpůrců mohlo dojít, ale nešlo zřejmě o vraždění Vršovců, tj. Slavníkovců.

52C20. KDE BYL VOJTĚCH ZAVRAŽDĚN PODLE LEGENDISTŮ A PODLE SKUTEČNOSTI

Z prvního Života o Vojtěchovi vyplývá, že by měl být zavražděn na Sambijském poloostrově (zhruba východně od Kaliningradu), což se odmítá, a Pašije uvádějí, že k vraždě došlo u hradu Cholin. Měl být blízko Gdaňska, blíže hrad Cholin lokalizován není. Zavraždění Vojtěcha se hledalo i na jiných lokalitách.

Vpisek v rukopise A3 Kroniky Čechů (I, 31): "Téhož roku [996] v měsíci červenci bylo po celém Sasku velké zemětřesení a dva ohnivé kameny spadly z hromu, jeden v samotném hradu Magdeburku, druhý za řekou Labem [tj. v Libici nad Cidlinou]." A poznámka 19 na straně 285 (vydání 2005) sděluje: "Převzato z Análů hersfeldských." Saskem je zde možná míněno území Slavníkovců, kteří byli v příbuzenském svazku s Otony (Ota I. byl Vojtěchův strýc).U "Kosmy" je v III, 24 Boleslav III. Ryšavý pojmenován Krása. Vraždí Božeje a Bořuta, tj. Vojtěcha a jeho syna. Je nazván Krásou, protože ve stč. slovo krása znamenalo i červený a také barvu ohně. Proto je zde slovo ohnivé. Magdeburkem zde autor vpisku nazval Starou Kouřim, dřívější Dowinu. Verše o utrpení sv. Vojtěcha... uvádějí, že právě na něm měli být zavražděni bratři svatého Vojtěcha. Sám Vojtěch byl zavražděn na Libici a autor vpisku zde možná uvádí správné datum jeho zavraždění. - U. Becker v hesle Kámen napsal (2002, s. 113): " Velmi rozšířené bylo uctívání meteoritů, ,kamenů spadlých z nebe', které byly výrazem spojení mezi nebem a zemí." Světci Pět bratří a světec biskup Vojtěch byli také spojením mezi nebem a zemí.

"Kosmas" v I, 31 ve větě následující po datu zavraždění Vojtěcha 23. dubna 996 mylně uvádí, že toho roku byl Boží hod velikonoční 25. dubna. Toho dne mají svátek Marek (bojovník), Ervín (přítel vojska), Izmael (bůh mě uslyší), Irvin (přítel moří nebo z keltštiny bílá řeka). Jmény Marek a Ervín "Kosmas" možná ukazuje na bojovníka Boleslava a jménem Irvin na bílé Labe a čistou Cidlinu, a těmito řekami na Libici, kde byl Vojtěch zavražděn. Jméno Kristus je podpisem pravého Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III. Oddělení hlavy od těla je protivampýrické opatření a vyvaření ostatků rovněž (vhodili tělo do – doplňme vroucí – vody).

Před líčením Vojtěchovy vraždy zavedl Canaparius čtenáře na Libici. V kapitole 28 napsal: "Vstoupili na malý ostrov, který obtékala obloukem řeka, takže se příchozím jevil jako kruh." Terén kolem Libice se v průběhu času podstatně měnil. Po určitou dobu bylo hradiště tak obklopeno vodou, že vypadalo jako postavené na ostrově. V kap. 29 napsal: "...Janu Canapariovi ukázal Pán ve snu toto: Jakoby letíce z výšin nebe snášela se dolů dvě roucha, bílá jako sníh a čistá, bez vší špíny a poskvrny. [I. Lutterer a R. Šrámek 2005 vysvětlují význam jména Labe: "ide- základ *albh- ,bílý, světlý, čistý'"; význam jména Cidlina vysvětlují takto: "řeka s čistou průzračnou vodou"] Obě zdvihla ze země svůj náklad, totiž každé jednoho muže, obě přešťastným letem přeplula mraky a zlaté hvězdy. Málokteří zatím znají jméno prvního, kromě toho, který to viděl, druhý pak byl... pan Vojtěch, pro nějž andělský sluha již přichystal hostinu u nebeského stolu. Jaké vidění o něm měl otec Nilus, není známo, ale v milém dopise takto oslovil onoho muže: ,Věz nejmilejší synu, že náš přítel Vojtěch chodí se svatým Duchem a má uzavřít pozemský život svatým koncem.'" Dvě roucha jsou dva toky řek, bílé roucho je Labe, čisté roucho je Cidlina. Slovo milém a nejmilejším ukazuje na libou/milou Libici.

Místo, kde byl zavražděn Vojtěch, "Kosmas" přímo jmenuje. Kapitola III, 24 líčící za vraždou Božeje vraždu Vojtěcha začíná slovy: "Zatímco usedal Božej ve vsi Libici..."

Vražda Vojtěcha je svedena na Prusy proto, aby bylo prozrazeno jméno Vojtěchova vraha, a to byl Boleslav III. Rusý.

52C21. KDO BYLI KOCHAN, BOŽEJ, MUTINA A NEMOJ, NA NĚŽ "KOSMAS" POVĚSIL INFORMACE O VOJTĚCHOVI, O SOBĚSLAVOVI A MOŽNÁ O BOLESLAVU CHRABRÉM

O Kochanovi napsal T. Velímský (2023, s. 51): "Z téže generace [jako Nemoj] pocházel další předák se jménem vyskytujícím se v rozrodu Vršovců, a sice Kochan, působící po nějakou dobu na dvoře krále Vladislava jako jeho stolník." - Posuneme-li se do doby vlády Soběslava II., narazíme znovu na jméno Kochan, jehož nositel byl tentokrát hradským správcem v Doudlebech." […] "Kochan, pravděpodobně týž, ale uvedený pouze jménem, byl mezi českými předáky i za vlády knížete Bedřicha v roce 1180. Opět zůstává nejisté, zda se jednalo stále o stejného muže. Dodejme ještě, že existuje nedatovaná závěť, pocházející ze 12. století, kterou Kochan pro spásu své duše i duší svých rodičů odkázal kostelu sv. Vavřince, tedy zřejmě benediktinskému konventu v Opatovicích, ves Černožice..." - Za Kochanem zesměšňujícím na vrchu Veliz budoucího knížete Jaromíra a za Kochanem stojícím za vraždou Jaromíra skrývá "Kosmas" biskupa Vojtěcha a za zavražděným Jaromírem Boleslava II.

"Kosmas" se o Kochanovi, na něhož pověsil informace o Vojtěchovi a své názory na něho, zmiňuje na dvou místech. V I, 34 líčí, jak Kochan zesměšňuje budoucího knížete Jaromíra. V textu "Kosmas" použil slovo netopýři. P. Kopal napsal (2003, s. 88, 89): "Netopýr je zkrátka temné, nečisté zvíře, symbol ďábla." Kochan je zde podle "Kosmy" hlavou veškeré ničemnosti, což podle P. Kopala (2003, s. 88) je označení ďábla. Tím ďáblem zde "Kosmas" myslel Kochana, tj. Vojtěcha. - Podruhé v I, 42 Kochan, tj. Vojtěch, poslal svého kata, aby zabil Jaromíra, tj. zde Boleslava II. 

Podle Dětmara měl Oldřich roku 1012 zabít svého vynikajícího družiníka Božeje a mnoho dalších. V III, 14 "Kosmas" uvedl že roku 1101, tedy od Bořivoje II., dostal Božej zpět hrad Žatec. - U "Kosmy" máme za zavražděním Božeje a jeho syna Bořuta vidět zabití Vojtěcha a jeho syna. Přitom mohl být nějaký významný Božej také zabit.

Nemoj skutečně existoval, "Kosmas" však na něho vložil informace o nějaké osobě žijící za Slavníkovců Soběslava a Vojtěcha. T. Velímský o Nemojovi napsal (2023, s. 49, 51): "Mutina a Božej se mohli [poté, když se roku 1100 stal knížetem Bořivoj II.] vrátit do země a znovu zaujali místa hradských správců v Litoměřicích a v Žatci. Právě v té době se jejich strýc Nemoj rozhodl darovat výše uvedený majetek. Originální listina se nezachovala, její obsah byl za vlády knížete Soběslava II. (1173-1178) přepsán do konfirmační listiny, kterou tento kníže někdejší Nemojovu donaci kapitule [pět vsí vyšehradské kapitule] potvrdil a doplnil zmínkou o neoprávněném záboru pozdějšími Vršovci, Jarohněvem a syny jeho bratrů... V přepisu textu původní listiny je sice uvedeno, že k donaci došlo v měsíci květnu, chybí ale vročení." - "Proniknout zpět mezi elity se Vršovcům podařilo až za vlády Vladislava II. Na dvojici jeho listin pro olomoucké biskupství z let 1146/1148 se mezi svědky objevili Nemoj a Jarohněv, patrně bratři..." - "Kariéra Nemoje vyvrcholila roku 1160 úřadem komorníka krále. Roku 1167 byl pravděpodobně zmíněn už jiný Nemoj, hradský správce v Netolicích..." - U "Kosmy" v III, 23 jedná Mutina (tj. zde Slavníkovec Soběslav) s Nemojem (tj. zde možná s Boleslavem Chrabrým nebo Vojtěchem), jak svrhnout z knížecího stolce Svatopluka (tj. zde Boleslava III. Ryšavého).

U Mutiny je problém rozlišit, kdy za Mutinou máme vidět Slavníkovce Soběslava a kdy se informace týká skutečného Mutiny (pokud se ho nějaká informace vůbec týká). Jinými slovy: Problém je, kdy Mutina u "Kosmy" patří do viditelné vrstvy a kdy do vrstvy skryté. Podle "Kosmy" (III, 14) dal Bořivoj II. roku 1101 Mutinovi zpět hrad Litoměřice. Mutina měl být i správcem Pražského hradu. - U "Kosmy" je zabitým Mutinou Slavníkovec Soběslav.

52C22. CO PŘEDCHÁZELO ZAVRAŽDĚNÍ BOŽEJE, TEDY VOJTĚCHA

Boleslav III. (zde Svatopluk) nejprve nechá svým katem zabít Soběslava (zde Mutinu). Potom vyzval k zabiti celého Soběslavova rodu (zde Mutinova), tj. Slavníkovce, a slíbil těžkou hroudu zlata tomu, kdo vyplní jeho rozkaz. Nato slíbil následující: "Kdo však zabije Božeje [tj. Vojtěcha] a jeho syna, dostane stokrát tolik a bude vládnouti jejich dědictvím." Vojtěcha (zde Božeje) následně zabil sám (zde pod jménem Krása) a jejich dědictvím krátce vládl. Začas si Svatopluk vrazil do oka větev, čímž "Kosmas" naznačil, že na Svatopluka jsou pověšeny informace také o osobě jiné, z kontextu vyplývá, že také o Boleslavovi III. Ryšavém.

"Kosmas" vložil knížeti Svatoplukovi (zde Boleslavu III. Ryšavému) do úst mj. tato slova (III, 23): "Slyšte opět ještě a opět, moji předáci, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina [Slavníkovec Soběslav], jejž jsem já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě zůstavil za nejvyššího správce této země. Ten dobrý člověk dělaje, jako by šel na lov, neostýchal se v noci zajíti do Polska do hradu Sviní [Svídnice], aby se uradil se svým strýcem Nemojem, jak by mne ze stolce svrhl." Slovo noc napovídá, že je v textu skryta nějaká informace. Slovo lov užíval "Kosmas" tam, kde ve skryté vrstvě sděloval něco o budoucím světci. Zde jím je Vojtěch. Boleslava III. z knížecího stolce svrhl Boleslav Chrabrý. Ten zde může být skryt za Nemojem. Má zde jméno Nemoj znamenat "ne můj", ale cizí? - Pro vládnoucí Přemyslovce byli "Nemoji" i Slavníkovci, potomci tzv. Václava. Protože kolaborovali s Poláky, tak je "Kosmas" také někdy Poláky nazýval. Nemojem tedy mohl zde být i Vojtěch a hradem Sviní mohl být, pokud za "Kosmy" bylo slovo svině nadávkou, potom hradem sviní mohlo být nějaké slavníkovské hradiště.

V III, 23 je zavražděn Mutina (příbuzný Božeje, tedy pravděpodobně Soběslav) a Svatopluk vyzve přítomné k zabití Božeje (ve skutečnosti Boleslav III. k zabití biskupa Vojtěcha). Ne náhodou použil "Kosmas" v textu slovo lov (Ten dobrý člověk dělaje, jak by šel na lov...). Slovo dobrý je narážkou na Boleslava III., který měl i přízvisko Dobrý. A slovo lov je křesťanský symbol. Jaký, to napsal U. Becker v hesle lov (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." […] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..." "Kosmas" slovo lov a slova od něho odvozená užil v Kronice Čechů asi dvanáctkrát, přičemž vždy (až snad na jednu výjimku, kdy ukazuje na biskupství) je to v souvislosti se světicí Ludmilou nebo světci Václavem a Vojtěchem.

Že byl Boleslav III. schopen vlastní rukou zavraždit svého protivníka, o tom napsal kronikář Dětmar v I, 29 (18): "Když Boleslav seznal, že lid jeho mu zlořečí, ačkoli slíbil přísahou mír, tak svou bezbožnost vybičoval, že shromáždil do svého domu všechny předáky, nejprve zetě svého sám zabil, vraziv mu meč do hlavy, potom ostatní bezbranné v ten svatý den postu onen hrozný a zlý člověk zabil..." Slovo gener znamená zeť i švagr. OVĚŘIT. Zeť Boleslava III. je Slavníkovec Soběslav, "Kosmou" zvaný Mutina.

52C23. SKRÝVÁ SE U "KOSMY" ZA ZAVRAŽDĚNÍM BOŽEJE KRÁSOU ZAVRAŽDĚNÍ VOJTĚCHA BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM?

Dětmar napsal, že roku 1012 nechal Oldřich zabít Božeje a s ním mnoho dalších. V Annales Quedlinburgenses je uvedeno, že z příkazu Oldřicha byli zabiti mnozí nevinní. "Kosmas" zabití Božeje a jeho syna Bořuta zdánlivě podrobně popsal, ale zřejmě je tato vražda ve skutečnosti "Kosmou" popsána tak, jak byl na Libici zavražděn Boleslavem III. Ryšavým Vojtěch a jeho syn.

Když "Kosmas" hledal vhodnou událost v dějinách, kde by ve skryté vrstvě mohl vylíčit smrt Slavníkovců Soběslava a Vojtěcha, rozhodl se pro vraždění roku 1108 knížetem Svatoplukem. Tomáš Velímský k tomuto vraždění napsal mj. (2023, s. 50, 51): "V říši dobře informované Annales Pegavienses... tvrdí, že samotný římský král Jindřich Svatoplukovi poradil, aby se s Vršovci vypořádal, nechal je setnout či jinak se jim pomstil. Vzálenější Annales Rosenveldenses... mají k roku 1108 záznam, že toho roku bylo v Čechách jejich vlastním knížetem zahubeno na tři tisíce (osob). Annales Sancti Disibodi... opakují zprávu týmiž slovy, jen u čísla tři tisíce doplňují údaj, že se jednalo o muže... Počet obětí ovšem obě zprávy zjevně značně zveličily, což není u středověkých pisatelů ničím neobvyklým."

Při líčení vraždy Soběslava a Vojtěcha, věšel informace na postavy vymyšlené (Mutina = Soběslav; Krása = Boleslav III. Ryšavý) i postav skutečných (Svatopluk = Boleslav III. Ryšavý; Nemoj, i za něho "Kosmas" ve skryté vrstvě možná někoho skryl; Boleslava Chrabrého?).

Při líčení zavraždění Vojtěcha (v III, 24 v Kronice Čechů Božeje Krásou) užil "Kosmas" tyto hříčky:

a) Jestliže autor někoho oslepí nebo hrozí oslepením apod., dává tím najevo, že jsou na něho pověšeny informace o někom jiném (zde na českého knížete Svatopluka, který se píchl do oka větví, jsou pověšeny činy Boleslava III.) nebo oslepenou osobu máme hledat ještě pod jiným jménem.

b) Pro budoucí světce vymyslel jména začínající na Bož- (Božej = Vojtěch; Božena v I, 36 = Ludmila; Božen = tzv. Václav). - Pro Slavníkovce vymyslel jméno Vršovci. Neplatí to však pro Božetěchu a v Založení kostela Sázavského pro Božetěcha.

c) Na přízvisko Ryšavý/Rudý/Červený ukázal "Kosmas" jménem Krása (jinde slovem krása), protože stč. slovo krása znamenalo také červený. - Že Božej (tj. Vojtěch) měl prsty ve vraždě sourozence (možná dvojčete) Boleslava III., to je ve vraždě Boleslava II., na to "Kosmas" ukázal významem jména Tomáš (jméno znamená dvojče, blíženec).

V "Kosmově" III, 25 je ve skryté vrstvě popsána vražda Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým. Jméno Vojtěch znamená voje útěcha, podle Fr. Kopečného (1991, s. 209, 210) útěcha (obliba) vojska. "Kosmas" v uvedené kapitole napsal: přicházejí z vojny. A útěcha vyjádřil takovouto útěšující větou: "Přicházejí z vojny, ať k nám přijdou s požehnáním Božím." Boleslav III. je prozrazen jménem Krása, které se vztahuje k jeho přízvisku Ryšavý/Rusý/Rudý. Stč. krása totiž znamenalo i červený (viz níže). Na biskupa Vojtěcha ukazují snad i slova s požehnáním Božím.

Že zabití Vojtěcha proběhlo jinak, než je ve Verších o utrpení... líčeno, to možná prozrazuje oslepení v kap. 30: "...slepá pohanská vášeň..." S oslepením se setkáme i v kap. 1 (Slavníkova choť byla pěšinou slepým), v kap. 3 (Vojtěch vstával za nocí... a... obcházel slepce...) a v kap. 10 (Vojtěch rozhodl se spíš zavřít své rty než marniti práci / v národě zaslepeném...). Podobný účel má jako oslepení i slovo noci.

Domnívám se, že popis o zavraždění Božeje a jeho syna Bořuta je napsán tak, abychom si za tuto vraždu mohli dosadit vraždu Vojtěcha a jeho syna.

Vrahem biskupa Vojtěcha je Strachkvas, tj. Boleslav III. V I, 29 říká Strachkvas Vojtěchovi: "Mnich jsem, mrtev jsem, mrtvé pohřbívati nemohu." A v III, 24, v níž Krása (tj. Strachkvas nebo jím poslaný vrah) zavraždil Božeje a jeho syna Bořuta (za nimiž je skryt Vojtěch a jeho syn), "Kosmas" sděluje: "...bez rakve a bez pohřbu byli - dne 27. října - Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy." Místo slova jáma lze podle J. Justové přeložit "Kosmovo" latinské slovo jako příkop.

Jak byl skutečně zabit Vojtěch, o tom možná píše "Kosmas" v III, 23 a III, 24: "Kdo však zabije Božeje a jeho syna... Bude vládnouti jejich dědictvím." [...] "Zatímco usedal Božej [Bozio] ve vsi Libici... se synem a manželkou právě k obědu, přistoupil k němu chlapec, řka: ,Hle, pane, běží sem mnoho lidí...' Ale on pravil: ,Přicházejí z vojny, ať k nám přijdou s požehnáním božím.' Co ještě to říkal, hle, divoký Krása otevře dveře, a zablesknuv vytaseným mečem, zvolá: ,Pryč s tebou, zlosyne... jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil bez příčiny v čas postní.' I vstav jeho [Božejův] syn Bořut, vece: ,Co činíte, bratři?' ...a vtom již měl... vražen meč do břicha... A v té chvíli zbrocený ještě krví synovou meč do hrdla otcova vražen." [...] "...bez rakve a bez pohřbu byli - dne 27. října - Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy." Připomeňme, že legendy píší o tom, že Vojtěchovi vrazi oddělili jeho hlavu od těla, v "Kosmovi" je mu (skrytému za Božejem) meč vražen do hrdla, a že E. Vlček píše o tom, že u Vojtěchových ostatků byly i ostatky dítěte. Krása byl možná Strachkvas (ve skutečnosti mohl vraždu "jen" nařídit), známý jako Kristián. Jména Kristián a Krása začínají stejnými písmeny. Jméno Krása odpovídá i tomu, jak "Kosmas" charakterizoval Strachkvase: v šatě marnivý. - Vojtěcha a jeho syna Bořuta zabil Boleslav III. Ryšavý a ten potom vládl jejich dědictvím.

Když Canaparius líčil zavraždění Vojtěcha knězem zvaným Sicco/Sikko (tj. Boleslavem III., který se původně jmenoval Konrád Ota; písmena -ko jsou iniciály právě jména Konrád Ota), napsal: "Jako pohanský kněz a vůdce sroceného davu měl jaksi povinnost zasadit první ránu." První ránu Vojtěchovi tedy pravděpodobně zasadil Boleslav III.

Co znamenají slova jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil v čas postní? Za Tomášem (jméno znamená dvojče) se skrývá sourozenec Boleslava III., a to Boleslav II. Slavníkovci jsou vrazi Boleslava II., zde je z vraždy dokonce obviňován biskup Vojtěch skrytý za Božejem.

Neprozradil to, že Vojtěch byl zabit mečem, Bruno? Ve Vita brevior totiž napsal: "...Vojtěch zahynul mučednickou smrtí toho dne, kdy byl sv. Jiří sťat mečem." Působil pravý Kristián v kostele sv. Jiří?

J. V. Polc a Em. Vlček o Vojtěchově lebce napsali (Vesmír 1997/4): "Lebka byla od trupu oddělena sečnou ranou vedenou velikou silou, např. mečem nebo sekyrou v oblasti kondylů týlní kosti. Lokalizace této rány nejspíše ukazuje na posmrtné získání hlavy jako trofeje." Sečná rána mečem souhlasí s "Kosmovou" informací, že Božejovi (tj. Vojtěchovi) byl vražen meč do hrdla.

Jestliže se za Krásou skutečně skrývá Strachkvas, potom si vzpomeňme na "Kosmova" slova, že Strachkvase, když se měl stát biskupem, popadl zlý ďábel (I, 30). Šlo-li opravdu o epilepsii, jak soudil D. Třeštík, bylo by plazení se po břiše namístě. Takovéto spojení však zřejmě "Kosmas" na mysli neměl.

"Kosmas" při datování Vojtěchovy smrti se úmyslně dopouští chyby. Vojtěchovu smrt datuje k roku 996 (jiné prameny uvádějí 997). A takto čas upřesnil: "Když... biskup Vojtěch... rozsévaje slovo Boží v Prusích, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt v pátek [6] dne 23. dubna [IX Kalendas Maii, feria VI]. Toho roku byl Boží hod velikonoční dne 25. dunna [VII Kalendas Maii]. V poznámce 18 (2005, s. 285) je napsáno: "Svatý Vojtěch zemřel 23. dubna 997. Údaj o Velikonocích je chybný." A poznámka u překladu W. W. Tomka zní: "Roku 996 nepřipadl den 23. dubna na pátek, ale na čtvrtek, ale roku 997 připadlo 23. dubna na pátek." "Kosmas" možná uvedl rok 996 správně. Když legendisté poslali Vojtěcha na misii do Prus, tak čas strávený na vymyšlené cestě a na vymyšleném misijním působení posunul jeho smrt na rok 997."

Mohl se Vojtěch v dubnu 997 vůbec na Libici nacházet? J. Sláma napsal (2010, s. 211): "Zákaz Vojtěchova návratu do Prahy přivodil ve svém důsledku biskupovu mučednickou smrt." Znamená to, že mimo Prahu mohl Vojtěch v Čechách pobývat?

Slovem krása se Boleslav III. Ryšavý (tj. pravý Kristian, tj. Strachkvas) možná podepsal i jako autor na začátku Života sv. Metoděje. Zní takto: "Bůh... stvořil všecky věci, které nebyly a nyní jsou viditelné i neviditelné, a ozdobil je všelikou krásou. Kdo o ní poněkud přemítá, může částečně pochopit a poznat toho, jenž takováto podivuhodná a mnohá díla stvořil. Neboť z velikosti a krásy děl se obdobně poznává jejich původce."

Když se podle "Kosmy" stal Strachkvas biskupem, popadl ho krutý ďábel (proto divoký Krása?). Domnívám se, že touto informací míní ve skutečnosti "Kosmas" toto: Když Strachkvas (syn Boleslava I., pravý Kristián) získal dostatečnou moc, krutě se vypořádal s odpůrci vládnoucích Přemyslovců. Vraždil (spíše nechal zavraždit) tzv. Vojtěchovy bratry (ve skutečnosti tzv. Pět bratří), Soběslava, a dokonce i Vojtěcha. Nelítostné vraždění, to je Strachkvasův krutý ďábel.

Vrahovi Božeje dal "Kosmas" jméno Krása. Přečtěme si, co v hesle krása napsal J. Rejzek (2015, s. 342): "Krása (14. st.)... Stč. krása (lesk, krása, červeň). Všesl. - p. krása {krása, barva (zvláště červená)}... Psl. *krasa znamenalo původně asi {lesk, červeň, barva ohně} a v tomto smyslu se dá nejspíše spojit s psl. *kresati... Méně pravděpodobná je příbuznost s lat. crassus {tlustý, silný}..." D. Moldanová u hesla Krasl (1983, s. 115) napsala mj.: "...sl. krásit = vlídně jednat; ... něm příd. jm. krass = příkrý, hrubý." "Kosmas" možná pojmenoval vraha Božeje, tj. Vojtěcha, jménem Krása proto, že Boleslav III. (byl-li opravdu on tím vrahem) měl přízvisko Ryšavý, D. Kalhous použil slovo Rudý. Boleslav III. roku 997 nebyl ještě knížetem, takže by mohl spadat pod pojem předák. Kdyby byl Boleslav III. totožný se Strachkvasem, mohl být Krásou i proto, že Strachkvas byl v šatě marnivý. A Strachkvas/pravý Kristián by byl křesťanem jenom podle jména.

Když církev rozhodla, že nechá v legendách Vojtěcha zabít pohany, aby mohl být snadněji prohlášen za světce, vybrala pohanské Prusy náhodou, nebo záměrně? Vojtěcha zavraždil Boleslav Ryšavý, dá se říci i Rusý. A jméno Prusi v sobě obsahuje část -rusi, což je přízvisko vraha Rusý.

Boleslav Chrabrý tak v osobě Boleslava III. svrhl roku 1003 z knížecího stolce vraha českého biskupa a pozdějšího polského světce Vojtěcha.

Zda mohl být Boleslav III. totožný se Strachkvasem, k tomu kap. Boleslav III. Ryšavý.

52C24. SKRÝVÁ SE U DĚTMARA ZA ZAVRAŽDĚNÍM BOŽEJE ZAVRAŽDĚNÍ VOJTĚCHA BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM?

V knize VI, kap. 99 (60) Dětmar napsal: "Zde musím doplnit, jak český kníže Oldřich [1012-1033; 1034], jehož jméno znamená ,nespravedlivý mamon' [viz poznámku 325], přikázal zabít svého vynikajícího družiníka Božeje a mnoho dalších [viz poznámku 326], protože slyšel od falešných našeptávačů, že podporovali jeho vyhnaného bratra [viz poznámku 327 DOPSAT] - tak měli ostatní pochopit, čeho se mají do budoucna vyvarovat. V té zemi slepá ctižádost stále brání tomu, aby lidé byli poslušni příkazů, které Hospodin stanovil v obou zákonech. Vždyť Oldřich se obával svého vlastního bratra [Jaromíra], jehož si měl naopak vážit nade všemi ostatními, a usilovně se snažil nedopustit, aby se k němu přiblížil. Kdysi za knížete Svatopluka bývali Čechové našimi pány. Naši předkové odváděli knížeti každoročně poplatek a on měl ve své zemi zvané Morava biskupy [Metoděje a Wichinga]. To vše on i jeho nástupci pro svou pýchu ztratili. Je totiž psáno v evangeliu, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a do se ponižuje, bude povýšen. Každý, kdo v té zemi vládne, je vystaven velkému nebezpečí. Čistá láska vzdychá v ústraní, neboť tam vládne nespravedlnost ve spolku se zradou." Následující kapitola začíná větou: "Protože už jsem tu psal o našem papeži Brunovi..." - Ukazuje Dětmar slovem čistá na řeku Cidlinu? (Podle I. Lutterera a R. Šrámka, 2004, s. 61, znamená jméno Cidlina čistá.) Jméno Oldřich Dětmar možná úmyslně špatně etymologicky vysvětlil jako nespravedlivý mamon. Autor vysvětlivky 325 na straně 312 k obratu nespravedlivý mamon napsal : "Tento obrat se nachází v Luk 16, 9, ale jeho užití je zde chybné. Jméno Oldřich-Ulrih znamená ,bohatý otcovským dědictvím' (Gerhard, Vita Oudalrici)." Jméno Oldřich znamená podle M. Knappové vládce domu, vládnoucí (bohatým) dědičným statkem. Neužil Dětmar citát z Lukáše proto, že jedním z atributů Lukáše je pero a tímto atributem mohl Dětmar naznačit, že za Oldřichem máme zde vidět Boleslava III. Ryšavého, tj. dřívějšího písmáka pravého Kristiána. Slovo nespravedlivý se podle slovníku J. M. Pražáka ad. (1999) latinsky řekne nefārius. Latinské nefārius však také znamená zločinný, zločinec, bohaprázdný. - Poznámka 326. ", který snad pocházel z rodu Vršovců, byl zabit roku 1014. Srov. Annales Quedlinburgenses." - Božej, tj. Vojtěch byl Slavníkovec a pro Slavníkovce měl "Kosmas" pojmenování Vršovci.

Ukazuje Dětmar slovem čistá na řeku Cidlinu? (Podle I. Lutterera a R. Šrámka, 2004, s. 61, znamená jméno Cidlina čistá.) Jméno Oldřich Dětmar možná úmyslně špatně etymologicky vysvětlil jako nespravedlivý mamon. Autor vysvětlivky 325 na straně 312 k obratu nespravedlivý mamon napsal : "Tento obrat se nachází v Luk 16, 9, ale jeho užití je zde chybné. Jméno Oldřich-Ulrih znamená ,bohatý otcovským dědictvím' (Gerhard, Vita Oudalrici)." Jméno Oldřich znamená podle M. Knappové vládce domu, vládnoucí (bohatým) dědičným statkem.Neužil Dětmar citát z Lukáše proto, že jedním z atributů Lukáše je pero a tímto atributem mohl Dětmar naznačit, že za Oldřichem máme zde vidět Boleslava III. Ryšavého, tj. dřívějšího písmáka pravého Kristiána. Slovo nespravedlivý se podle slovníku J. M. Pražáka ad. (1999) latinsky řekne nefārius. Latinské nefārius však také znamená zločinný, zločinec, bohaprázdný. - Poznámka 326. Božej, který snad pocházel z rodu Vršovců, byl zabit roku 1014. Srov. Annales Quedlinburgenses.

Slovo slepá zřejmě naznačuje, že na jmenované osoby jsou pověšeny informace o osobách jiných. Máme za Božejem vidět zde jako u "Kosmy" Vojtěcha? Naznačují slova povyšuje a povýšen, že Božej (tj. zde možná Vojtěch) byl Vršovec, tj. Slavníkovec?

Vojtěchův vrah Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Podle M. Knappové (2015, s. 250) znamená jméno Ota ,štěstí, majetek', jméno Otakar ,majetek střežící (hlídající)' a jméno Otmar, Otomar jako majetkem (štěstím) slavný, slynoucí jměním.. Na jméno Ota možná ukazuje slovo mamon. Boleslav III. byl koncem života moravským biskupem Brunem. Zde máme jméno Bruno i slova Morava a biskupy. Dětmar zde píše o Svatoplukovi velkomoravském, "Kosmas" v souvislosti s vraždou Mutiny a Božeje píše o českém knížeti Svatoplukovi.

Dětmar pověsil na Oldřicha informace o Boleslavovi III. (který se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota), na Božeje informace o Vojtěchovi, na vyhnaného bratra informace o Slavníkovci Soběslavovi, ne o Přemyslovci Jaromírovi. - Záměnu Konráda Oty (tj. Boleslava III.) Oldřichem umožnil Dětmarovi význam jmen Oldřich a Ota, Otomar, Otakar.

Dětmarovo zavraždění Božeje (ve skutečnosti Vojtěcha roku 997) a mnoha dalších považují historici za druhé vraždění Slavníkovců a je kladeno do roku 1014. V Annales Quedlinburgenses je k roku 1014 uvedeno, že z příkazu Oldřicha byli zabiti mnozí neviní; mezi ně by mohl patřit i Božej.

Jestliže Oldřich skutečně nechal vraždit své politické nepřátele, je otázka, jestli se v té době dá ještě mluvit o Vršovcích. "Kosmas" jménem Vršovci totiž pojmenovával Slavníkovce, nebo ty nepřátele Přemyslovců, v nichž Slavníkovci hráli rozhodující roli. Vražda Soběslava (u "Kosmy" Mutiny, u Dětmara Boleslavova zetě) a vražda Vojtěcha roku 996 nebo 997, to byly skutečně vraždy Vršovců.

Ať Božej skutečně existoval či neexistoval, a jestliže existoval, ať byl či nebyl zabit vládnoucím Přemyslovcem, domnívám se, že zřejmě Dětmarovi a určitě "Kosmovi" skutečný či vymyšlený Božej posloužil k tomu, aby za něho skryli zavraždění Vojtěcha.

Se zabitím Božeje se nejdříve setkáme u Dětmara (kniha VI, kap. 99. (60)). "...český kníže Oldřich [1012-1033; 1034], jehož jméno znamená ,nespravedlivý mamon' přikázal zabít svého vynikajícího družiníka Božeje a mnoho dalších, protože slyšel od falešných našeptávačů, že podporovali jeho vyhnaného bratra – tak měli ostatní pochopit, čeho se mají do budoucna vyvarovat. V té zemi slepá ctižádost stále brání tomu, aby lidé byli poslušni příkazů... Vždyť Oldřich se obával svého vlastního bratra..." Slovo slepá zřejmě naznačuje, že na jmenované osoby jsou pověšeny informace o osobách jiných. Na Oldřicha o Boleslavovi III. (který se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota), na Božeje o Vojtěchovi, na vyhnaného bratra o Slavníkovci Soběslavovi, ne o Přemyslovci Jaromírovi. - Záměnu Konráda Oty (tj. Boleslava III.) Oldřichem umožnil Dětmarovi význam jmen Oldřich a Ota, Otomar, Otakar. Jméno Oldřich Dětmar možná úmyslně špatně etymologicky vysvětlil jako nespravedlivý mamon. Autor poznámky 325, s. 322 k vysvětlení významu jména Oldřich napsal: "Tento obrat se nachází v Luk 16, 9, ale jeho užití zde je chybné. Jméno Oldřich-Ulrych znamená ,bohatý otcovským dědictvím' (Gerhard, Vita Oudalrici)." M. Knappová (2015) vykládá jméno Ota jako štěstí, majetek, jméno Otakar jako majetek střežící (hlídající) a jméno Otmar, Otomar jako majetkem (štěstím) slavný, slynoucí jměním. Jméno Oldřich znamená podle M. Knappové vládce domu, vládnoucí (bohatým) dědičným statkem. Slovo nespravedlivý se podle slovníku J. M. Pražáka ad. (1999) latinsky řekne nefārius. Latinské nefārius však také znamená zločinný, zločinec, bohaprázdný. - K zabití Božeje je v poznámce 326, s. 312 napsáno: "Božej, který snad pocházel z rodu Vršovců, byl zabit roku 1014. Srov. Annales Quedlinburgenses." V Annales Quedlinburgenses je k roku 1014 uvedeno, že z příkazu Oldřicha byli zabiti mnozí nevinní; mezi ně by mohl patřit i Božej. - Ať Božej skutečně existoval či neexistoval, a jestliže existoval, ať byl či nebyl zabit vládnoucím Přemyslovcem, domnívám se, že zřejmě Dětmarovi a určitě "Kosmovi" skutečný či vymyšlený Božej posloužil k tomu, aby za něho skryli zavraždění Vojtěcha.

Jestliže Oldřich skutečně nechal vraždit své politické nepřátele, je otázka, jestli se v té době dá ještě mluvit o Vršovcích. "Kosmas" jménem Vršovci totiž pojmenovával Slavníkovce, nebo ty nepřátele Přemyslovců, v nichž Slavníkovci hráli rozhodující roli. Vražda Soběslava (u "Kosmy" Mutiny, u Dětmara Boleslavova zetě) a vražda Vojtěcha roku 996 nebo 997, to byly skutečně vraždy Vršovců.

Že byl vrahem biskupa Vojtěcha český Boleslav III. Ryšavý, to možná napověděl i Gallus. V I, 6 použil přízvisko Ryšavý u jména římsko-německého krále a císaře Oty III. (983-992). Toto přízvisko použil pouze jednou, a to v souvislosti s biskupem Vojtěchem. Napsal: "Domníváme se, že by rovněž nemělo vymizet z paměti, že v jeho době přišel ke svatému Vojtěchovi císař Ota Ryšavý [nebo Konrád Ota Ryšavý, tj. Boleslav III. Ryšavý?] kvůli modlitbě a usmíření..." Ota III. však byl snad opravdu Ryšavý.

52C25. VOJTĚCHOVY POZŮSTATKY

O Vojtěchových pozůstatcích napsal Em. Vlček (1993, s. 30): "Konečně můžeme poukázat na zcela neobvyklý nález, který rovněž potvrzuje nepřímo autenticitu pozůstatků sv. Vojtěcha. Jsou to vložené kosti jiného jedince do hrobu. Pro zvýšení úcty bývaly k pozůstatkům světců přidávány ještě ostatky i jiných svatých a dalších jedinců. V pražském hrobě sv. Vojtěcha byly mezi zbytky jeho kostry zjištěny i pozůstatky malého dítěte předškolního věku. Jaké ale bylo naše překvapení, když mezi pozůstatky sv. Vojtěcha, které nám byly poskytnuty jako srovnávací materiál z Říma, byla zjištěna druhostranná skalní kost stejně starého dítěte. To by tedy znamenalo, že pozůstatky sv. Vojtěcha byly již v roce 1000 obloženy pozůstatky tohoto dítěte. Druhá část těchto ostatků se pak dostala až v roce 1039 do Prahy společně s přenášenými pozůstatky těla sv. Vojtěcha Břetislavem I. Můžeme tedy i tento mimořádný objev pokládat za nález podporující autenticitu pozůstatků našeho světce."

V citovaných textech vidíme tyto shody. 1) E. Vlček mluví o dětských kostech u Vojtěchových pozůstatků. "Kosmas" píše o zavraždění Božeje (tj. Vojtěcha) a jeho syna Bořuta. 2) Legenda tvrdí (a E. Vlček to neodmítá), že Prusové oddělili Vojtěchovi hlavu od těla a narazili ji na kůl. U "Kosmy" je Božejovi (tj. Vojtěchovi) vražen meč do hrdla. To nemá daleko k oddělení hlavy od těla podle legend.

Nejsou tedy Vojtěchovy pozůstatky a pozůstatky předškolního dítěte totožné s pozůstatky "Kosmova" zavražděného Božeje a Bořuta, přičemž za Božejem "Kosmas" zřejmě skrýval Vojtěcha a za Bořutem Vojtěchova syna?

Boleslav Chrabrý měl již roku 1000 darovat Otovi III. Vojtěchovo rameno. O. Králík k tomu napsal (1976, s. 231): "Je málo historických faktů tak nevývratně dosvědčených, jako je darování Vojtěchova ramene císaři roku 1000. Je ovšem potřebí si uvědomit dimenze tohoto faktu, vnější i vnitřní. Událost je dosvědčena přímo protokolárně, s notářskou spolehlivostí."

Je myslím nedokazatelné, zda Poláci někdy měli pravé Vojtěchovy pozůstatky. Jestli je měli, potom je otázka, jakým způsobem je získali.

O. Králík napsal o Vojtěchových pozůstatcích následující (1976, s. 233, 234): "...r. 1475... v Cáchách byla za přítomnosti císaře nalezena světcova hlava - po pražské a hnězdenské už třetí." [...] "U Vojtěcha není ani jistota, že r. 1000 ve Hnězdně odpočívaly skutečně jeho tělesné pozůstatky. Získání ostatků Boleslavem Chrabrým je zahaleno do temnot, nevíme, jak dlouho ležely u pohanských Prusů..." [...] "...lze pochopit, proč se v Hnězdně po obnovení katedrály... projevila potřeba, přímo nezbytí vlastnit ostatky prvního polského patrona. Potřeba a nezbytí jsou silnější imperativy než nějaké notářské potvrzení pravosti." [...] "Tlak historické situace si kolem r. 1100 přímo vynutil znovunalezení Vojtěchových ostatků v Hnězdně." J. Haubelt kromě Vojtěchových tří lebek ještě uvádí (1997, s. 37): "Z fragmentů lebečních kostí, které jsou v Římě, v Ostřihomi, v Liege a na dalších místech by bylo možno sestavit čtvrtou lebku."

Jestliže církev dokázala získat tři lebky biskupa Vojtěcha, mohl být pro ni nepřekonatelný problém zfalšovat to, jak byl Vojtěch zavražděn?

Pravé Vojtěchovy pozůstatky měly být uloženy v Hnězdně (Hnízdě). Hnízdo se latinsky řekne cubile. Toto latinské slovo znamená v češtině i sídlo, lůžko. Nebyly pravé Vojtěchovy pozůstatky dovezeny ne z Hnězdna, ale z Vojtěchova sídla na Libici? Neuskutečnil Břetislav I. svůj divadelní zájezd do Hnězdna proto, že lež o pravosti pozůstatků v Hnězdně byla tak rozšířená, že tam prostě jet musel? A navíc kdyby přiznal, že přivezl Vojtěchovy pozůstatky (ale i pozůstatky Pěti bratří) z Libice, zpochybnil by legendu o zavraždění Vojtěcha u Prusů a Pěti bratří v Polsku.

Pravé Vojtěchovy pozůstatky měly být uloženy v Hnězdně (Hnízdě). Hnízdo se latinsky řekne cubile. Toto latinské slovo znamená v češtině i sídlo, lůžko.

Uveďme nyní možnost, která je sice málo pravděpodobná, ale snad možná:Nebyly pravé Vojtěchovy pozůstatky a také pozůstatky Pěti bratří dovezeny ne z Hnězdna, ale z Vojtěchova sídla na Libici? Neuskutečnil Břetislav I. ohledně dovezení Vojtěchových pozůstatků pouze jakýsi divadelní zájezd do Hnězdna proto, že lež o pravosti pozůstatků v Hnězdně byla tak rozšířená, že tam prostě jet musel? A navíc kdyby přiznal, že přivezl Vojtěchovy pozůstatky (ale i pozůstatky Pěti bratří) z Libice, zpochybnil by legendu o zavraždění Vojtěcha u Prusů a Pěti bratří v Polsku. Neprošlo tedy toto přemístění Vojtěchových pozůstatků u papeže tak snadno právě proto, že byly do Prahy dovezeny z Libice? Nepřivezl Břetislav I. z Polska pouze ostatky Gaudentia (tj. Radima) a snad také Měška, a dokonce i Boleslava III. Ryšavého, pro které se stavil v Krakově?

Em. Vlček našel u Vojtěchových kostí i kosti chlapecké. Podle "Kosmy" byl na Libici zavražděn Božej a jeho syn Bořut. Za nimi si máme představit Vojtěcha a jeho syna. Jak putovaly chlapcovy kosti, jsou-li skutečně Vojtěchova syna? Od Prusů do Hnězdna a odtud Prahy? To by si Vojtěch sebou vzal k pohanským Prusům svého syna? Nebo putovaly z Libice do Hnězdna a odtud do Prahy? Nebo v Hnězdně nikdy nebyly. Nebo Břetislav přivezl kosti Vojtěchovy z Hnězdna a k nim přidal chlapcovy kosti z Libice? Nebo z Libice byly dovezeny kosti Vojtěcha i jeho syna?

E. Vlček o pravých Vojtěchových pozůstatcích napsal (1993, s. 34): "Antropologicko-lékařský průzkum kostrových pozůstatků připisovaných sv. Vojtěchovi jednoznačně prokázal, že lebku i zlomky postkraniálního skeletu uchovávané ve svatovítském pokladu a v hrobě sv. Vojtěcha v katedrále sv. Víta v Praze lze považovat za věrohodné pozůstatky... sv. Vojtěcha. Tím spor o pravost pozůstatků Vojtěcha Slavníkovce, tradovaný od 15. století polskými kronikáři, lze po provedeném antropologicko-lékařském průzkumu jeho pozůstatků považovat za objektivně vyřešený."

Všimněme si tohoto sledu událostí: Vojtěch je roku 997 zabit u Prusů, vrah je Sicco (siccarius = úkladný vrah) - Boleslav Chrabrý zaplatí za Vojtěchovo tělo pruským vrahům zlatem, jehož hmotnost se rovná hmotnosti Vojtěchova těla - Vojtěchovo tělo vidí jeho bratr Radim rozsekané - Boleslav Chrabrý roku 1000 daruje Vojtěchovu paži Otovi III. - roku 1039 jsou v Hnězdně ukradeny Vojtěchovy pozůstatky Břetislavem I. - tělo je podle "Kosmy" neporušené - roku 1923 je v Hnězdně ukradena Vojtěchova druhá pravá lebka a nikdo nezná její další osud - Em. Vlček zkoumá Vojtěchovy pozůstatky dovezené Břetislavem I. a zjišťuje, že jsou pravé.

Něco musí být rozhodně špatně. Polští historikové nezpochybňují Břetislavovu loupežnou výpravu do Hnězdna, soudí však, že Břetislav neodvezl pozůstatky Vojtěchovy, ale že mu tehdy Poláci narafičili pozůstatky jiné.

Čeští historikové rovněž nezpochybňují Břetislavovu krádež, jsou však přesvědčeni, že dovezené pozůstatky jsou pravé (zejména po jejich zkoumání Em. Vlčkem), zpochybňují ale "Kosmovo" tvrzení o tom, že pozůstatky byly nalezeny v hrobě neporušené.

Domnívám se, že Vojtěch byl zabit na Libici. Je tedy otázka, jestli se jeho pozůstatky vůbec dostaly do Hnězdna. Jestli ne, tak se možná žádná výprava do Hnězdna nekonala, a to i přes tvrzení Galla a "Kosmy", nebo se konala, ale šlo o pouhé divadlo. Jestli se pravé Vojtěchovy pozůstatky do Hnězdna dostaly, mohl je opravdu Břetislav I. v zájmu dobré české věci odklonit z Hnězdna do Prahy.

Ke "Kosmovu" líčení Vojtěcha a přenesení jeho pozůstatků O. Králík napsal (1976, s. 231): "Celá kronikářova snaha navrátit neporušené a nedotčené ostatky Vojtěchovy do vlasti ztroskotává na darování Vojtěchova ramene Otovi III. a vůbec na realitě z doby kolem roku 1000."

To, že "Kosmas" skryl za Božeje a Bořuta Vojtěcha a jeho syna, nemusí znamenat, že na Libici nebyl také zavražděn skutečný Božej a skutečný jeho syn. O tom, že archeologové doufají, že pozůstatky Božeje a Bořuta naleznou, si přečtěme, co píše K. Tomková o nálezu pozůstatků učiněném J. Justovou na libickém předhradí v hrobě č. 1 (2003, s. 587): "Podle předběžného určení M. Stloukala se jednalo o kostru mladého, asi šestnáctiletého muže..." [...] "...byla... předběžně vyhodnocena... kostra č. 1 jako ,nerituální pohřeb' doby mladohradištní..." [...] "V případě kostry č.1 J. Justová zvažovala možnost jejího přiřčení Bořutovi, synovi libického kastelána Božeje... Podle dosavadních předpokladů Kosmovy zprávy o události měli být oba hozeni do jámy. Termín ,in fossam' však lze stejně tak dobře přeložit' výrazem ,do příkopu' (Justová 1985, 312). Tutéž událost připomínal R. Turek v souvislosti s hodnocením lidských kostí v jedné z jam na libické akropoli... I když je kostra č. 1 v porovnání s nimi mnohem vhodnějším kandidátem, ponechala bych zatím úvahy o spojení konkrétní události s konkrétní kostrou v rovině hypotéz."

52C26. BYLA NA VOJTĚCHOVÝCH POZŮSTATCÍCH UČINĚNA PROTIVAMPÝRICKÁ OPATŘENÍ?

Protivampýrická opatření byla činěna mj. na tělech těch osob, které zemřely nepřirozenou smrtí. K nim patřil i Vojtěch, neboť ten byl zavražděn.

Canapariova legenda o zavraždění Vojtěcha uvádí: "...Sikko ze všech sil hodil ohromné kopí a bodl ho přímo do srdce..." [...] "oddělili vzácnou hlavu od těla a odsekli bezkrevné údy. Tělo pak pohodili na tom místě..." U Bruna v Nascitur purpureus flos o vraždě Vojtěcha čteme: "...nejprve mu probodl srdce vůdce..." [...] "Vojtěch zahynul ... toho dne, kdy byl sv. Jiří sťat mečem." Takto líčí Vojtěchovo zavraždění biskup Heřman ve Verších o utrpení svatého Vojtěcha. "...hned se vymrštil ohnivý Sicco, mečem smrtonosným pak proklál Vojtěchu prsa... na kusy světcovy údy již bezduché rozsápou meči, useknou hlavu a na hrot kopí ji vetknutou nesou." Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, o vraždě Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým (u něho Božeje Krásou) napsal (III, 24): "...vtom již měl... vražen meč do břicha... meč byl do hrdla otcova vražen." [...] "...byli... Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy." Dětmar k zavraždění Vojtěcha napsal a vražen." […] "...byli... Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy." Dětmar k zavraždění Vojtěcha napsal mj.: "...byl 23. dubna probodnut kopím a byla mu useknuta hlava... vytrpěl mučednickou smrt... jak sám viděl ve snu v noci... původci hanebného zločinu vidouce, že již vypustil ducha, k rozmnožení svého zločinu a boží pomsty hodili svaté tělo do vody, povykujíce nabodli hlavu na kůl a s jásotem se vrátili." Probodnutí srdce, zpřerážení nohou a oddělení hlavy od těla, případně její nabodnutí na kůl, dání hlavy mimo osu těla a vyvaření ve vodě, to byla protivampýrická opatření. Prusové prý oddělili Vojtěchovu hlavu od těla proto, že ji chtěli zpeněžit, což se povedlo. Boleslav Chrabrý ji koupil. - Slova noc apod. naznačují, že v textu je nějaká informace skryta.

Em. Vlček k Vojtěchovým pozůstatkům napsal mj. (1993, s. 30): "Biskup Vojtěch byl dne 23. 4. 997 ubodán. Bohužel fragmentárnost a neúplnost pozůstatků neumožňuje zjistit eventuální stopy po bodných poraněních na kostech. Jeho mrtvé tělo bylo dekapitováno tím způsobem, že v poloze na břiše mu byla oddělena hlava sečným nástrojem ranami vedenými za levým úhlem dolní čelisti a za levým uchem ve výši úponu týlních svalů. Oddělená hlava byla poté podle legendy naražena na zahrocený kůl. Po sejmutí z kůlu byla hlava zřejmě ovařena a očištěná lebka byla prodána knížeti Boleslavu Chrabrému. Ten vykoupil ještě i tělo svého přítele, které dal pohřbít v provizorním hrobě v Třemešně u Hnězdna. Po dvou letech... definitivně pohřbil Vojtěchovy pozůstatky v hrobě... v Hnězdně. Lebka byla pravděpodobně uložena na oltáři postaveném nad hrobem. Vzhledem k tomu, že císař Ota III. obdržel část ramene sv. Vojtěcha již v roce 1000, lze soudit, že tělo bylo rozčtvrceno, a tak části kostry byly uvolněny, jak o tom hovoří písemné prameny. V r. 1039 byla lebka i zbytky kostry... odcizeny knížetem Břetislavem I. a odvezeny do do Prahy." - Na s. 187 Em. Vlček napsal: "...jeho bezhlavé tělo bylo pohřbeno v celistvosti v hrobě zasypaném zeminou..."

Kromě zázraku, že Vojtěch měl tři hlavy, je s Vojtěchovými pozůstatky spojen ještě jeden zázrak. O. Králík totiž o Vojtěchových pozůstatcích napsal (1976, s. 226): "Je tedy divné, že Radim r. 997 viděl bratrovo tělo rozsekané na kousky, ale Břetislav se Šebířem tělo viděli r. 1039 neporušeno." V souvislosti Radimem se píše o skutečném mrtvém těle Vojtěchově, v souvislosti s Břetislavem se píše o podvrženém těle Vojtěchově v Hnězdně.

Když Em. Vlček napsal, že Vojtěchovo tělo bylo pohřbeno v celistvosti, vycházel z toho, co údajně viděl Břetislav. Nemůže vyvrátit domněnku, že Vojtěch měl jako protivampýrické opatření poškozené tělo, např. zpřerážené kosti nohou. Pohřbení Vojtěchova těla v jeho celistvosti nemohl dokázat z pozůstatků, které měl ke zkoumání k dispozici. Šlo o lebku, 7 zubů horní čelisti, 3 zlomky obratlů, 6 zlomků žeber, dolní epofýzy pravostranných předloketních kostí, několik drobných zlomků kostry ruky a poškozenou čéšku.

Probodnutí srdce, přelámání údů, useknutí hlavy a její pohřbení mimo osu těla, nasypání hlíny na pozůstatky vampýra, pravděpodobně i ovaření tělesných pozůstatků (Dětmar: hodili ho do vody - nenapsal, že vařící), to byla protivampýrická opatření. Nebyla Vojtěchova hlava naražena na kůl v hrobě?

K vampýrům napsal Zd. Smetánka (204, s. 201, 202): "...konečně je možno moru či upíra zneškodnit opatřením nejzávažnějším, oddělením hlavy těsně před pohřbem, nebo dodatečně nějaký čas po pohřbu a jejím uložením mimo osu těla. Do této kategorie ochrany patří i posmrtné poškozování těla, zejména údů." Mora a upír jsou společně nazýváni vampýři.

52C27. KULT SVATÉHO VOJTĚCHA

Teresa Dunin-Wąsowicz ke kultu svatého Vojtěcha napsala mj. (2002, s. 298): "Kult svatého Vojtěcha se okolo roku 1000 těšil velké přízni dvou skupin lidí. K první náleželi císař Ota III., jeho přátelé a nejbližší okolí, mezi nimi Boleslav Chrabrý a biskup Notker Lutyšský. K této skupině může být připočítán ještě Bruno z Querfurtu, který svůj přátelský vztah k Vojtěchovi vyjádřil slovem i činem. Druhou skupinou, která se zasadila za rozšíření kultu svatého Vojtěcha, byly benediktinské konventy s římským opatstvím svatého Bonifáce a Alexia v čele."

Zájem na rozšíření Vojtěchova kultu měli Ota III. a Boleslav Chrabrý zřejmě z více důvodů. Jedním důvodem mohlo být jejich příbuzenství s Vojtěchem. Ota I., děda Oty III., měl za manželku dceru anglického Edwarda I. Staršího Editu. Slavník, otec Vojtěchův, měl za manželku Editinu sestru Adivu. - Tzv. Václav měl za manželku Biagotu (později byla manželkou Boleslava I.), podle D. Vrány vnučku bratra Jindřich Ptáčníka, který se jmenoval Liudolf. - Boleslav Chrabrý byl synem Měška a vnukem českého Boleslava I. Boleslav I. byl synovcem tzv. Václava. Vojtěch byl synem Slavníka a vnukem tzv. Václava. - Autorem vojtěšských legend je samotný Vojtěchův vrah Boleslav III. Ryšavý, dřívější pravý Kristián. Ten se po svržení z knížecího stolce dal opět na církevní dráhu a byl snad biskupem Brunem, u "Kosmy" ,tuším Vracenem'.

53C1. NÁZORY HISTORIKŮ NA BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO

D. Kalhous svůj příspěvek o Boleslavu III. začal těmito větami (2003, s. 221): "Obraz knížete Boleslava III., řečeného Rudý, se jen matně vynořuje za nečetnými zmínkami pramenů. Jeho život, známý zejména z kroniky merseburského biskupa Dětmara a z Kosmovy kroniky, jen občas doplňují drobné zprávy říšských análů. Stejně tak ani v historické literatuře nezanechal za sebou poslední český Boleslav výraznou stopů... Pokud se však přeci jen nějaké hodnocení tohoto panovníka objeví, můžeme se spolehnout, že bude negativním svědectvím o krutém a úskočném muži, jehož bezkoncepční vláda skončila málem katastrofou."

Boleslav III. dokázal svou bezohlednou politikou, že přemyslovský stát nadále patřil hlavní linii Přemyslovců, že se vlády nezmocnila vedlejší přemyslovská větev, a to Slavníkovci.

53C2. BOLESLAV III. RYŠAVÝ, SJEDNOTITEL ČESKÉHO STÁTU

Boleslav III. Ryšavý je Dětmarem z Merseburku líčen v nejhorších barvách (2008, s. 146): "...nechal mezitím český kníže Boleslav vykastrovat svého bratra Jaromíra. Mladšího bratra Oldřicha se pokusil utopit v lázni a oba je i s matkou [kněžnou Emmou] vyhnal ze země. Sám pak vládl jako zlovolný bazilišek a nevýslovně utlačoval svůj lid." (Proto překvapuje, že v Pokračovatelích Kosmových (1974, s. 189) je v soupisu českých panovníků uveden jako Boleslav Dobrý.) To opravdu pokus o vraždu Oldřicha tak zpackal? To se žádný bratr nepokusil Boleslavovi pomstít? L. Luňáková k pomstě napsala (2017): "...i když se tehdy vykonání odplaty ujal polský kníže Boleslav Chrabrý." Boleslav Chrabrý však zřejmě potrestal Boleslava III. za zavraždění Pěti bratří a zejména za vraždu biskupa Vojtěcha.

Po vraždách, kterých se Boleslav III. dopustil, zasáhl do českých událostí Boleslav Chrabrý. Dětmar o tom napsal (s. 150): "Ostatní lid byl tím činem tak zděšen, že v největší tajnosti vypravil posly k polskému Boleslavovi. Ti mu vylíčili obludnost onoho zločinu a žádali ho, aby je zbavil strachu z budoucnosti. On jim dopřál sluchu a skrze spolehlivého posla požádal Boleslava, ať přijde jen s malým doprovodem na jistý hrad, aby spolu projednali záležitosti, které jsou v zájmu jich obou. Mladší Boleslav s tím souhlasil. Když dorazil na smluvené místo, byl nejprve velmi vlídně přijat. Následující noci ho však starší Boleslav nechal oslepit, aby už se na svých poddaných nemohl nikdy ničeho takového dopustit nebo tam dále vládnout. Jeho vlastní lidé ho odvrhli a on byl odeslán do dlouhého vyhnanství. Druhého dne se vydal starší Boleslav spěšně ku Praze, lidé ho vítali s radostí jako nového panovníka a společně ho provolali za vládce. Jeho pozemská moc se tedy rozrostla, zároveň se však prohloubila i skrytá nespoutanost jeho mysli." Dětmar uvádí, že Boleslav III. zavraždil svého zetě ("Kosmas" ho zřejmě nazval Mutina). (Blíže zde viz kapitolu Můžeme vraždu Mutiny...) O nejmenovaném hradu si můžeme přečíst poznámku 109 (s. 303). "Podle Kosmy I, 34 se jednalo o Krakov, z Dětmarova dalšího výkladu však vyplývá, že to muselo být mnohem blíže ku Praze." Skrýval "Kosmas" za Krakovem hradiště Starou Kouřim? Na Staré Kouřimi (na Krakově) žil Krok (Bořivoj), ovšem s Krokem přišel "Kosmas" až po Dětmarovi.

Protože byl dlouho mnichem, měl potomky zřejmě až v pozdějším věku. Pokud je pravda, že zavraždil svého zetě, potom by měl mít dceru. Možná měl syny Konráda a Otu, pravděpodobně i Spytihněva II., ale "Kosmas" jim úmyslně jako otce přidělil Břetislava I. Tím vylepši moravským údělníkům rodokmen, neboť jim jako předka odebral Boleslava III., tj. vraha biskupa Vojtěcha, a přidělil jim českého Achillea Břetislava I. Synem Boleslava III. byl možná i Vladivoj.

Je-li Boleslav III. totožný s pravým Kristiánem, potom on a tzv. Václav byli našimi nejvzdělanějšími panovníky zřejmě až do panovníka Karla IV.

Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý se významně zasloužil o upevnění českého státu, a to především tím, že zlikvidoval moc konkurenčních Slavníkovců (zřejmě vedlejšího rodu Přemyslovců), zavraždil totiž Vojtěcha a vojensky porazil, možná i zavraždil, Soběslava. Těmito akty znovu sjednotil český stát.

Boleslav III. Ryšavý jako předák (možná se jménem Konrád nebo Konrád Ota) a později jako kníže Boleslav III. Ryšavý začal pravděpodobně rozvíjet Vyšehrad.

Boleslav III. tak pošpinil jméno Boleslav, že už další čeští panovníci pod tímto jménem nevládnou (na rozdíl od druhé větve Přemyslovců, tj. od polských Piastovců). Podle J. Strzelczyka (2002, s. 186) bylo v piastovském rodu v Polsku 22 Boleslavů, a připočtou-li se ještě Boleslavové slezští, bylo jich 47. - Boleslavovo původní jméno Konrád nebo Konrád Ota je kupodivu u moravských údělníků velmi oblíbené.

53C3. KDO BYL OTEC A KDO BYLA MATKA BOLESLAVA III.?

J. Žemlička o problému se správným zařazením Boleslava III. do genealogie Přemyslovců napsal (2005, s. 37): "Podle Kosmy nastoupil po smrti Boleslava II. (999) jeho syn Boleslav III., který měl mít ,ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, bratry Oldřicha a Jaromíra'. S tím je v rozporu líčení jiného, událostem bližšího autora, totiž merseburského biskupa Thietmara. Podle něho byli Boleslav III., Jaromír a Oldřich bratři. Již František Palacký dal saskému kronikáři za pravdu a podle něho tuto trojici správně zabudoval do své genealogie. Nicméně pochybnosti zůstaly a po čase je oživily pokusy, které věří Kosmovi, čímž by se přemyslovský rodokmen obohatil o jednu generaci (Pavel Radoměrský). Jiní badatelé dokonce spekulují o ,ztracené generaci Přemyslovců' v 10. století (Oldřich Králík). I když těmto úvahám správně oponoval Zdeněk Fiala, nejsou ani dnes vyloučena překvapení."

Podle současných historiků měl pravdu Dětmar, který považoval Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha za tři bratry, syny Boleslava II. - "Kosmas" v I, 32 napsal, že Boleslav II. zplodil s Hemmou dva syny výborného nadání: Václava a Boleslava. Tento Václav však zemřel v útlém mládí. V I, 34 "Kosmas" napsal, že po smrti Boleslava II. nastoupil jeho syn Boleslav III. Ovšem ve stejném odstavci toto tvrzení popře, neboť úmyslně užije slova nebylo lstivějšího člověka. Že Boleslav III. je synem Boleslava II., je tedy lest, přesněji lež. V dalším odstavci "Kosmas" napsal, že Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny... totiž bratry Oldřicha a Jaromíra. Tato informace o otcovství se vztahuje k Boleslavu II., nikoliv k Boleslavu III. Máme zde bratry dva, Jaromíra a Oldřicha, že by byli zároveň bratry Boleslava III., o tom není ani zmínka.- Boleslav III. (kterého "Kosmas" nazval i Strachkvas) byl synem Boleslava I. a Jaromír a Oldřich byli syny Boleslava II.

Dětmar ani "Kosmas" správně neuvedli, že Boleslav III. byl nejmladším synem Boleslava I. Bylo to proto, že Boleslav III., vrah Pěti bratří a Vojtěcha, jednal ještě jakožto pravý Kristián s papežem o zřízení pražského biskupství. "Kosmas" nechal jednat s papežem dceru Boleslava I. Mladu, což je jím vymyšlená postava, na niž pověsil jednání Kristiánovo. Jakožto syn Boleslava I. bylo časově možné, aby s papežem jednal. Jestliže z něho byl oproti skutečnosti učiněn syn Boleslava II., již tento budoucí vrah jednat s papežem o zřízení biskupství jednat nemohl.

Boleslav III. je totožný se Strachkvasem a je tedy tedy mladším synem Boleslava I., možná dokonce mladším dvojčetem Boleslava II. Bratři Jaromír a Oldřich, synové jeho staršího bratra Boleslava II., jsou tedy synovci Boleslava III. Kněžna Emma byla manželkou Boleslava II. "Kosmas" Boleslava III. možná také nazval Mladou a tu nechal jednat s papežem o zřízení pražského biskupství. Ani Dětmar, ani "Kosmas" nepřiznali, že Boleslav III. byl mladším synem Boleslava I., a to právě proto, aby zametli stopy o jeho jednání s papežem o zřízení biskupství v Praze.

Domnívám se, že matkou Boleslava III. (jehož původní jméno bylo Konrád nebo Konrád Ota) byla Biagota a ta že je totožná s manželkou nebo konkubínou knížete tzv. Václava, která mu zplodila Zbraslava. Pro tento názor vidím tyto indicie: 1) Podle II. staroslověnské legendy o sv. Václavu je to Václavův bratr, tj. podle legend Boleslav, kdo přemlouvá tzv. Václava, aby zplodil syny. Boleslav je takto v legendě spojen s Václavovou ženou. - 2) "Kosmas" spojuje narození Strachkvase se smrtí tzv. Václava. Toto spojení může být ve skutečnosti takovéto: po popravě tzv. Václava si Boleslav I. po čase bere za manželku (třeba ne hlavní) dřívější manželku nebo konkubínu Václavovu. Tím částečně odčiňuje následky Václavovy popravy. - 3) Boleslav I. učiní neobvyklý čin: nechává na některé své denáry razit jméno své manželky Biagoty. Takovýmto vyzdvižením dřívější Václavovy ženy se Boleslav přibližuje tzv. Václavovi, kterého chce mít za světce.

To, že matkou Boleslav III. je bývalá žena světce Václava a otcem že je její nový muž Boleslav I., podle legend Václavův vrah, to nebylo možné napsat. A právě z tohoto faktu vznikly zmatky ohledně rodičů Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha a jejich vzájemného příbuzenského vztahu.

"Kosmas" o narození Strachkvase (tj. pravého Kristiána, tj. Boleslava III.) napsal (I, 17): "Za té hostiny..., bratrovraždou kleté, narodí se knížeti Boleslavovi z výborné manželky výtečné dítě, jemuž po oné události bylo dáno jméno Strachkvas, kteréžto jméno znamená strašlivé hody. Neboť který kvas může býti strašnější než ten, při němž se páše bratrovražda? Kníže Boleslav tedy, jsa si vědom spáchaného zločinu a boje se pekelných trestů, neustále přemýšlel v bystrém duchu, jak jen by mohl Boha za tu svou vinu usmířiti, i učinil slib Hospodinu, řka: ,Jestliže tento můj syn zůstane naživu, z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji, aby byl duchovním a sloužil Kristu po všechny dny svého života...'" Zde je přímo řečeno, že otcem Strachkvase byl Boleslav I. Kdo byla Strachkvasova matka, je řečeno slovy Boha, Bohu a slovy naživu, života. Je to hříčka vytvořená pro jméno Biagota. A jméno Kristus (podpis pravého Kristiána) ztotožňuje Strachkvase s Kristiánem.

Dětmar učinil z Biagoty Dobravu a tu nechal provdat za Měška, syna Boleslava I. V kapitolách IV, 55. (35.) a IV, 56, kde charakterizuje Dobravu, Dětmar napsal: "Věřila v Krista..." - "...k ostatním učedníkům Kristovým." - "se zasnoubili v Kristu." Jména Krista, Kristovým a Kristu zde ukazují na (pravého) Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. Nenaznačuje Dětmar, že Měšek byl syn Boleslava I. slovy slavného a z větší ve větě: "Nyní tedy vyložím ostatní činy slavného polského knížete Měška, o němž se už v předchozích knihách z větší části psalo."? V IV, 56 napsal: "...jaký krásný plod vzešel z jejího zbožného snažení." Slovo krásný ukazuje na Boleslava III. Ryšavého, neboť stč. slovo krásný znamenalo i červený. O několik řádků dále Dětmar napsal: "Potom porodila dobrá matka syna, který jí byl velmi nepodobný chováním a stal se původcem mnoha neštěstí. Pojmenovala ho po svém bratru Boleslav." Slovo dobrá ukazuje na část -gota ve jménu Biagota. Původcem mnoha neštěstí byl Biagotin syn Boleslav III. Ryšavý. Byl vrahem Pěti bratří, vrahem Slavníkovce Soběslava, vrahem biskupa Vojtěcha a Vladivoj zahynul, když byl Boleslavem III. vyháněn z Pražského hradu. Žádná Dobrava, ani žádná Doubravka neměla s Měškem děti (tedy třeba Boleslava Chrabrého), a to z jednoduchého důvodu: nikdy neexistovala. Roku 977 nezemřela Doubravka, to "Kosmas" v I, 27 na ni pověsil smrt Biagoty.

Protože Boleslav III., tj. tehdy mající jméno Kristián (pravý), jednal s papežem o zřízení biskupství, musel v té době být již dospělým mužem. "Kosmas" mu dal jméno Mlada.

Gallus v II, 44 napsal: "...později se Boleslavův duchovní syn dopustil zrad nejrůznějšího druhu hodných trestu smrti." Gallus zde za Boleslavem (III. Křivoústým) schovává českého Boleslava I. Jeho duchovním synem je Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý, tj. moravský biskup Bruno.

Boleslav III. možná získal své přízvisko Dobrý po své matce Biagotě. D. Vrána při výkladu jména Biagota napsal (2016, s. 95, 96): "Tvar gota nejspíš odpovídá starému gôta, tedy dnešnímu gute (dobrá)."

53C4. BOLESLAV III. RYŠAVÝ BYL MLADŠÍM BRATREM (MOŽNÁ DVOJČETEM)  BOLESLAVA II. A TAKÉ POLSKÉHO MĚŠKA I.

V I, 29 "Kosmas" napsal, že přišel Strachkvas (tj. pravý Kristián, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý) s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého." Tím knížetem, tím Ryšavého bratrem byl Boleslav II.

J. Steinhübel napsal (2012, s. 121): "Až Pulkava spomína tohoto přemyslovského mnícha pod oboma menami: ,v prítomnosti Kristiána, ktorý sa iným menom nazýval Strachkvas, pretože mal dve mená, ktorý bol brat kniežaťa Boleslava Pobožného'."

Bruno v Nascitur napsal, že když lid volal svého biskupa Vojtěcha zpět z Říma do Čech (roku 992), tak vybrali pro ten úkol Radlu, vychovatele svatého muže, a mnicha Kristiána, výmluvného muže, který byl rodným bratrem knížete té země (tj. rodným bratrem Boleslava II.) Bruno úmyslně přiřadil k sobě dvě jména jedné osoby: jméno Radla (od Konrád) a jméno Kristián (zde pravý Kristián).

Biskup Heřman v Quatuor immensi v kap.16 napsal, že (roku 992) jel žádat o návrat Vojtěcha do Čech jeden muž, slul Radla, vlastní bratr onoho knížete. Jméno Radla je domácká podoba původního jména Boleslava III. Ryšavého, a to jména Konrád (nebo Konrád Ota). Ten je totožný s pravým Kristiánem. Heřman jméno Kristián ke jménu Radla nepřiřadil.

V III, 24 "Kosmas" napsal: "...divoký Krása otevře dveře, a zablesknuv vytaseným mečem, zvolá: ,Pryč s tebou, zlosyne [Božeji], pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil..." Na Božeje pověsil "Kosmas" činy a osudy biskupa Vojtěcha. Na Krásu jsou pověšeny činy Boleslava III. Ryšavého. Ve stč. totiž slovo krása znamenalo i červený. Boleslav III. Ryšavý byl mladším bratrem, možná mladším dvojčetem, Boleslava II. Proto je Boleslav II. nazván Tomášem, protože jméno Tomáš znamená dvojče, blíženec (podle M. Knappové, 2015, s. 294). - Bruno v Nascitur purpureus flos na začátku líčení Vojtěchova zavraždění napsal (kap. 30): "Tu náhle zařinčí zbraně, blýskne se kopí, zazvučí štít a břinkne ostrý meč. To přišel hnán zuřivostí barbar, kterému Poláci zabili bratra..." Za barbarem se skrývá Vojtěchův vrah Boleslav III. Ryšavý. Kopí je symbolem knížete. "Kosmas" nazýval Slavníkovce nejen Vršovci, ale někdy také Poláci. Bylo to proto, že Slavníkovci s Poláky kolaborovali. Je tamu zřejmě tak i zde, i zde jsou Poláci ve skutečnosti Slavníkovci. Zabitým bratrem barbara je ve skutečnosti starší bratr Boleslava III., tj. Boleslav II.

"Kosmas" učinil z mladšího bratra Boleslava II. (tj. z pravého Kristiána a z pozdějšího Boleslava III. Ryšavého) Mladu. Nemohl totiž přiznat, že pozdější vrah Boleslav III. Ryšavý jednal s papežem o založení (arci)biskupství. Na začátku I, 22 napsal "Kosmas": "Vlastní jeho [Boleslava II.] sestrou byla Mlada..." A ve zfalšovaném listě tohoto papeže píše papež Boleslavovi II. o Mladě: "Dcera naše, tvoje rodná sestra, jménem Mlada, též Marie..." Je-li za Mladou, dcerou Boleslava I., skryt Boleslav III., dříve pravý Kristián, potom je i tento Boleslav III. pravděpodobně synem Boleslava I. a bratrem Boleslava II.

V II, 22 až II, 24 líčí "Kosmas" volbu Lanze biskupem. Ve skutečnosti jde o nezdařenou volbu Kristiána (Strachkvase) biskupem (nebo knížetem) za vlády jeho staršího bratra Boleslava II. Podle "Kosmy" došlo k této volbě roku 1068, když Slunce vstupovalo do 25. části znamení Blíženců (11. června). Slovem Slunce ukazuje "Kosmas" na biskupa Bruna (jméno znamená hnědý, brunet, opálený), dřívějšího Boleslava III. Ryšavého. Boleslav II. a Boleslav III. byli bratři, proto je zde slovo Blíženci. Pokud se má vypočítat, kdy k události přesně došlo, potom by výpočet zřejmě vypadal takto: 1068 – (11 x 6) = 1002. Uvádí se, že Boleslav III. vládl v letech 999 – 1002 a 1003.

Nyní předem řekněme, že indicie v tomto odstavci je ze všech indicií v této kapitole nejméně pravděpodobná. "Kosmas" pověsil činy a osudy Boleslava III. Ryšavého nejčastěji na Břetislava I. Přívlastek český Achilles se rovněž ve skutečnosti vztahuje k Boleslavu III. Ryšavému. Na to, že Achillem míní právě Boleslava III., a také to, že má být mladším bratrem Boleslava II., to možná naznačuje den a měsíc Dětmarova narození, tj. 25. července. Připusťme, i když jde o malou pravděpodobnost, že datum 25. 7. se má vztahovat na Boleslava III. (kterého považuji za možného autora Dětmarovy Kroniky v době, kdy už nebyl knížetem), ať už se toho dne narodil nebo nenarodil. Dne 25. července má svátek Jakub. Jeho jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 195) ten, kdo se drží za patu, přeneseně druhorozený. - "Kosmas" věšel informace o Boleslavovi III. Ryšavém, o mladším sourozenci Boleslava II., na Břetislava I. a toho "Kosmas" nazval českým Achillem. A "Kosmovi" se jistě hodilo, že s Achillem si čtenář může vzpomenout na jeho patu a tato jeho pata napovídá, že na českého Achilla byly pověšeny informace a sourozenci, možná dokonce o druhorozeném dvojčeti Boleslava II., tedy o Boleslavovi III.

Em. Vlček byl přesvědčen, že v hrobech č. 92 a č. 98 jsou pozůstatky dvojčat, a poněvadž v raných českých dějinách neznal jiná dvojčata, tak se domníval, že jde o hroby Oldřicha a Jaromíra. Jestliže je v hrobě č. 92 pohřben Boleslav II. a v hrobě č. 98 Boleslav III. Ryšavý, je to v souladu s Vlčkovým přesvědčení o tom, že ve jmenovaných hrobech jsou pohřbeni bratři.

Nejstarším synem Boleslava I., a tedy nejstarším bratrem Boleslava III. Ryšavého byl Měšek I. Oldřich a Jaromír bratry Boleslava III. nebyli, a to ani po matce, ani po otci. Jaromír a Oldřich byli syny Boleslava II. a pravděpodobně matky Hemmy. Matkou Boleslava III. byla zřejmě Biagota. Boleslav III. tedy nevyhnal do říše své bratry, ani svou matku, vyhnal do říše své synovce Oldřicha a Jaromíra a svou tetu Hemmu. 

53C5. KDY SE BOLESLAV III. NARODIL A KDY ZEMŘEL

Autoři publikace Přemyslovci. Budování českého státu uvádějí (2016, s. 553), že se Boleslav III. (999-1002; 1003) narodil cca 968 a že zemřel před rokem 1034. Odmítají tedy "Kosmův" rok Boleslavova úmrtí 1037 a přiklánějí se k jeho informaci, že zemřel před Oldřichem, který zemřel roku 1034.

Boleslav III. je pravděpodobně totožný s ostřihomským arcibiskupem Radlou (1002). S menší pravděpodobností je totožný s ostřihomským arcibiskupem Anastáziem. O ostřihomském Anastasiovi se uvádí, PRAMEN?! že byl ostřihomským arcibiskupem cca 1007 a že zemřel roku 1037 ve věku 81 nebo 82 let. Narodil by se tedy roku 955 nebo 956.

S Boleslavem III. je totožný pravděpodobně i Radla, což je domácká podoba Boleslavova původního jména Konrád nebo Konrád Ota. Proto informace o Radlovi jsou zároveň informacemi o Boleslavovi III. Bohužel Radlova životní data nejsou dostatečně známá. Druhým ostřihomským arcibiskupem byl (PODLE INTERNETU - OVĚŘIT) v roku 1002 Radla a v letech 1007-1026 Anastáz-Astrik. Boleslav III. Ryšavý, snad totožný s Radlou, byl svržen z knížecího stolce roku 1002, tedy v roce, kdy se Radla měl stát ostřihomským arcibiskupem. O Radlově možném ztotožnění s břevnovským opatem Anastásiem M. Lutovský napsal (2005, s. 59): "Radla bývá někdy ztotožňován s prvním břevnovským opatem Anastaziem, pro tuto domněnku však chybí pramenná opora." Opat v Pannolhalmě a pozdější arcibiskup ostřihomský Astrik bývá s Anastasiem nebo s Radlou ztotožňován. Astrik zemřel roku 1036 nebo 1037. Roku 1037 zemřel podle "Kosmy" Boleslav III. Na sk.wikipedia.org/wiki/Astrik se dočteme, že Astrik zemřel roku 1034, což odpovídá roku úmrtí Boleslava III. podle D. Třeštíka (1997, s. 446). Roku 1000 přivezl Anastazius Štěpánovi od papeže Silvestra II. z Říma královskou korunu. Jestliže k tomu skutečně došlo, nemůžeme Anastazia ztotožnit s Radlou a s Boleslavem III. Ryšavým. Jedině, že by korunu dovezl z Říma ještě jako Boleslav III. a v této informaci by bylo použito až jeho pozdější jméno.

53C6. BOLESLAV III. PŮVODNĚ JMENOVAL KONRÁD NEBO KONRÁD OTA

Pravý Kristián (tj. Strachkvas, tj. Boleslav III.) se možná původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Jméno Konrád bylo na západ od Čech poměrně rozšířené. K nejvýznamnějším do konce vlády Boleslava I. patřili Konrád I. (od roku 906 vévoda franský, od roku 911 král "německý", zemřel 918), Konrád I., korutanský vévoda, Konrád Červený/Rudý (922 - 955), lotrinský vévoda, Konrád I., švábský vévoda DOPLNIT LETOPOČTY

Jestliže klášterní jméno mělo začínat na stejné písmeno, jako dosavadní jméno, potom jméno Kristián začíná stejně jako Konrád. Biskupa Vojtěcha měl zavraždit Sicco. (Ve skutečnosti ho zavraždil nebo nechal zavraždit Boleslav III.) Část Sic- možná je, jak se již objevilo v historické literatuře, od latinského slova sicarius, což znamená úkladný vrah. Část -co/-ko může myslím vycházet ze jména Konrád nebo Konrád Ota. Dětmar dal Boleslavovi III. přízvisko Ryšavý (Rudý).

Ze jména Konrád mohlo vzniknout domácké jméno Radla. Radla se v raných českých dějinách vyskytuje. Některé informace o něm by mohly svědčit pro to, že Radla může být totožný s Boleslavem III., tj. s Konrádem (Otou).

Na význam jména Konrád, tj. smělý v radě, a možná právě na jméno Radla, "Kosmas" možná naráží slovy raď se a rady (I, 33: Boleslav II. radí Boleslavu III: raď se s více lidmi; I, 34: Boleslav III. sděluje Měškovi, že učiní vše podle rady svých přátel).

Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí a později proto, že byl zavražděn), vládli podle "Kosmy" předáci. Ti byli podle mne dva: Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec vládnoucí později jako kníže Boleslav III. Jakožto předák a později jakožto kníže ovládal Vyšehrad. V době, kdy byl předákem, se vrátil ke svému původnímu jménu; z Kristiána (pravého) se stal opět Konrád. A jakožto Konrád podle mého názoru razil ve vyšehradské mincovně mince. L. Polanský o jménu Conrad na rubové straně denárů Boleslava II. napsal (2011, s. 241): "...zajímavá jsou nově interpretovaná jména z vyšehradských denárů. Jméno Konrád napovídá, že jeho držitel měl vazby na germánské prostředí." Byl tento Konrád (dřívější pravý Kristián a pozdější Boleslav III.) mladším bratrem Boleslava II. a v době ražby této mince byl předákem a vládl za svého nemohoucího bratra? L. Polanský tohoto Konráda s Boleslavem III. nespojuje. Domnívá se, možná správně, že Conrad byl mincmistr. - Moravská knížata (údělníci) Konrád I. (1055-1092) a Ota I. (1060-1087) vydávala společně denáry, takže i na nich jsou jména dvou vládců.

Ve druhém odstavci kapitoly II, 32 napsal "Kosmas" věty: "Mezitím přijeli z Moravy Konrád a Ota, vedouce s sebou bratra Jaromíra..." […] "A jako liška neutíká tam, kam mrští ocasem..." Boleslav III. Ryšavý měl původní jméno Konrád nebo Konrád Ota. Dva z jeho tří synů se jmenovali Konrád a Ota Sličný (nebyli stejně jako Spytihněv II. syny Břetislava I.). Zde na původní jméno Boleslava III. (dřívějšího pravého Kristiána) ukazují jména Konrád a Ota a na jeho přízvisko Ryšavý slovo liška. Citované věty jsou z první ze tří kapitol, v níž "Kosmas" líčí nepovedenou volbu Lance biskupem. Ta má připomenout nepovedenou volbu biskupem nebo knížetem Boleslava III. V citovaných větách je jmény Konrád a Ota a slovem liška ztotožněn Konrád nebo Konrád Ota s Ryšavým Boleslav III.

53C7. PO KOM SE BOLESLAV III. RYŠAVÝ PŮVODNĚ JMENOVAL KONRÁD NEBO KONRÁD OTA?

Jestliže dal Boleslav I. svému mladšímu synovi jméno Konrád (Ota) a byl to projev vděku Konrádovi Červenému a Otovi I. za jejich pomoc českému vojsku v bitvě na Lechu, potom tento syn musel toto jméno získat nejdříve roku 955 (k bitvě došlo 10. srpna). Ale získal ho při křtu nebo při biřmování? Pokud ho získal při křtu, musel by se narodit nejdříve roku 955. Pokud by své jméno získal při postřižinách, k nimž podle snad převažujícího názoru historiků docházelo v sedmi letech chlapcova věku, mohl by se Boleslavův mladší syn narodit kolem roku 948. Boleslav mohl dát mladšímu synovi jméno po Konrádovi Červeném (případně navíc ještě po Otovi I. nebo Otovi Lotrinském), aniž by to souviselo s bitvou u Lechu. Mohlo jít o nám neznámé příbuzenství Přemyslovců s vévody lotrinskými. Potom mohl tento syn získat jméno Konrád (případně i Oto) ještě před rokem 955.

L. Reitinger napsal o Otovi Sličném, že podědil jméno matčina babenberského bratra, markraběte Oty Bílého. Matkou Oty má být Břetislavem unešená Jitka ze Schweinfurtu. Domnívám se, že Jitka se stala manželkou Boleslava III. Ryšavého a ten je také otcem Oty Sličného.

Vrah Vojtěcha, tj. Boleslav III. Ryšavý, původním jménem Konrád nebo Konrád Ota dostal v legendách jméno Sicco, což znamená úkladný vrah (sicarius) Konrád nebo Konrád Ota

Téměř vše, co je známo o Konrádovi Červeném/Rudém (922-955), vévodovi lotrinském, je od Widukinda. Ve vysvětlivce 353 ve Widukindově Kronice Sasů je o Konrádovi uvedeno (2016, s. 146): "Konrád Rudý (asi 922-955), předek Sálské dynastie. Od roku 939 byl ve Frankách zástupcem krále, v letech 944-953 však fakticky vévodou Lotharingie. Svatba se uskutečnila roku 947..."

V II, 33 Widukind o Konrádovi napsal: "Když zemřel místodržící Lotharingijců Ota a synovec krále Jindřich, byl titul vévody země přenesen na Konráda, jemuž dal král za ženu svou jedinou dceru. Konrád byl mladík statečný a bystrý, vynikající ve vedení války i v míru a drahý svým spolubojovníkům." O Konrádově manželce Widukind uvedl (II, 41), že královna Edith po smrti zanechala dceru Liutgardu, jež se vdala za vévodu Konráda. V III, 10 Widukind čtenářům sděluje, že vévodovi Konrádovi byla svěřena Pavie spolu s vojenskou posádkou. V posledních kapitolách, v nichž Widukind píše o Konrádovi Červeném, se věnuje jeho podílu na porážce Maďarů na řece Lechu a o jeho smrti v této bitvě. K tomu zde viz kapitolu Proč dal "Kosmas" Boleslavu III. jméno Strachkvas.

Jméno Luitgarda znamená podle Fr. Kopečného (1974, s. 95) stráž lidu.

Boleslav III. by mohl ještě jako duchovní osoba jednat s papežem o zřízení biskupství v Praze koncem vlády Boleslava I. (zemřel asi roku 972), mohl by stát za vraždou Slavníkovců a biskupa Vojtěcha, to vše však za předpokladu, že nebudeme věřit "Kosmovu" údaji, že Boleslav III. zemřel roku 1037 (nelze myslím jinde ověřit). Budeme-li tomuto letopočtu věřit, nemohl by o zřízení biskupství jednat nebo by se musel dožít asi devadesáti let.

Že Boleslav III. měl původní jméno nejen Konrád, ale i Ota, to "Kosmas" naznačil v I, 34, když napsal, že Boleslav III. neměl stejné úspěchy ani to štěstí jako jeho otec. Jméno Ota (první část jmen začínajících na Ot-, např. Otmar) totiž podle M. Knappové znamená (2015, s. 249, 250) štěstí, majetek.

Když "Kosmas" v II, 1 vyjmenovával syny Břetislava I., napsal: "...třetí v posloupnosti Konrád... pátý a nejmladší z nich, Ota, byl nejkrásnější." Slovo třetí může být narážkou na to, že Konrád Ota se stal Boleslavem Třetím a slovo nejkrásnější může být narážkou na to, že Boleslav III. měl přízvisko Ryšavý/Rusý/Rudý a slovo krásný mělo ve stč. i význam červený. Blíže viz kapitolu Jsou Břetislavovi synové Konrád a Ota ve skutečnosti synové Boleslava III. Ryšavého?

O dvou Konrádech, jejichž původ není znám, se zmiňuje J. Žemlička (2005, s. 47): "K 26, říjnu se hlásí [v nekrologiu benediktinů v Podlažicích] ,Konrád, syn knížete'... Sám obrat nasvědčuje fyzické nezralosti svého nositele, o němž chybějí podrobnosti, zatímco jiný Conradus dux, uvedený k 1. září v tak řečeném česko-slezském nekrologiu, by mohl být Konrádem II. Znojemským." Nemohl by však být Conradus dux tím Konrádem, který možná vládl pod jménem Boleslav III.?

53C8. KDO BYL RADLA?

Jméno Radla je možná domáckým jménem ke jménu Konrád.

O. Králík o Strachkvasovi a Radlovi napsal (1976, s. 176): "Jakožto bratr Boleslava II. dal by se ztotožnit s vůdcem českého poselství, které po Vojtěchově vstupu do kláštera na Aventinu vymáhalo v Římě jeho návrat do Prahy. S jménem tohoto vůdce je chronická svízel, považuji za nejspolehlivější údaj legendy Q, že se jmenoval Radla. Legenda Q, to jsou Heřmanovy Verše o utrpení sv. Vojtěcha. V ní je ke jménu Radla připojeno vlastní bratr onoho knížete [Boleslava II.]" Jméno Radla mohlo snad být počeštěné a zdomácnělé jméno jména Konrád (Konrád - Radla)? Ve Verších o utrpení sv. Vojtěcha jsou slova: na radu klerika Radly. Je o napovězení, že Radla je totožný s Konrádem Otou, neboť jméno Konrád znamená smělý v radě? Fr. Kopečný ani M. Knappová význam osobního jména Radla nevysvětlují. Pro D. Moldanovou (1983, s. 187) je jméno Konrád jednou z možností pro vysvětlení vzniku příjmení Radl, Rádl.

Radla měl být přítelem a vychovatelem Slavníkovce Vojtěcha. Měl ho provázet do Magdeburku a tam měli oba v letech 972-981 studovat. Potom měl být Radla knězem na Libici. Roku 992 měl být vypraven s Kristiánem za Vojtěchem, aby se vrátil do Čech. - Bruno o výpravě pro Vojtěcha napsal: "Potom lid země volal svého biskupa zpět. Vybrali pro ten úkol moudrého Radlu, vychovatele svatého muže, a mnicha Kristiána, výmluvného muže, který byl rodným bratrem knížete té země. Tito dva přišli do Říma s listem od arcibiskupa, dovolávali se u papeže navrácení pastýře, hledali otce pro kající lid. Slíbili za svůj lid, že napraví chyby, že odčiní, co napáchali, zanechají špatného jednání a přikloní se k dobrému." V těchto několika větách je pro jednu osobu užito více pojmenování: Radla, vychovatel svatého muže - Kristián - rodný bratr knížete té země. K tomu můžeme připočítat vypravěče Bruna, a narážky na přízvisko Dobrý (dobrému) knížete Boleslava III. Radlu ztotožňuji s pravým Kristiánem, přestože se k nim vztahují slova ti dva.

D. Třeštík k odchodu Vojtěcha z Čech napsal (2007, s. 67): "Před odchodem ale nabídl svůj úřad Strachkvasovi-Kristiánovi. O tom se zmiňuje i Bruno, jenomže tu mluví o Radlovi." […] "Pokusil se ale svůj úřad předat nejprve asi Radlovi a pak Kristiánovi-Strachkvasovi, ale neúspěšně." Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád Ota. Ze jména Konrád vznikla domácká podoba jména Radla. Když vstoupil do kláštera, získal jméno Kristián (není autorem tzv. Kritiánovy legendy). Za bojů se Slavníkovci o moc, když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, vzdal se duchovní dráhy a postupně se stal knížetem Boleslavem III. Ryšavým. Když byl svržen z knížecího trůnu, stal se pravděpodobně moravským biskupem Brunem a vrátil se také ke spisovatelské práci. Alespoň některá díla připisována Brunovi z Querfurtu napsal on.

M. Lutovský o Radlovi napsal mj. (2005, s. 58, 59): "V roce 992 byl Radla - spolu s bratrem Boleslava II. Kristiánem - účasten poselstva žádajícího návrat Vojtěcha z Říma. V jednom z mladších pramenů - anonymní veršované legendě Quatuor immensi - se sice lze dočíst, že do Říma byl vyslán ,Radla... [M. Lutovský vynechal: byl z domova vyslán] vlastní bratr onoho knížete', evidentně jde však o písařskou chybu, případně o zkomolení původního údaje starší Brunovy legendy. Po Vojtěchově návratu do Čech zastával Radla dále roli jeho důvěrného přítele – právě jemu se v roce 994 biskup svěřil se záměrem opustit zemi." Radla je domácká podoba jména Konrád, což je původní jméno Boleslava III. A biskup Heřman, autor Quatuor immensi, zde prozrazuje, že Boleslav III. byl bratrem onoho knížete Boleslava II. - "Září 995 zastihlo Radlu na Libici. Na jeho radu se uchýlili přítomní bratři Soběslava a Vojtěcha pod ochranu chrámového azylu, z něhož však byli zrádně vylákáni. Po této události se Radla uchýlil do Uher, kde dosáhl významného postavení na knížecím dvoře. Vojtěch jej sice na přelomu let 996 a 997 vyzval, aby se k němu připojil na misijní cestu, Radla však odmítl a zůstal v Uhrách. Tam se s ním o několik let později setkal Bruno z Querfurtu a podle jeho svědectví doplnil své právě vznikající dílo. Více pak již o Radlovi neslyšíme." Radla je skutečně bratr onoho knížete, tj. Boleslava II. Autor legendy Quatuor immensi, tj. biskup Heřman, prozradil Radlův původ. Radla byl synem Boleslava I., jeho první jméno bylo Konrád Ota. V "civilním" životě to dotáhl na knížete se jménem Boleslav III. Ryšavý a v duchovním životě na biskupa, "Kosmava" ,tuším Vracena'). Buď se tehdy jmenoval Bruno a pokračoval v psaní hagiografických děl, sváděl na Bruna z Querfurtu některá svá díla. Informaci, že Bruno z Querfurtu je však třeba chápat takto. Ve skutečnosti nejde o Bruna z Querfurtu, ale o dřívějšího Boleslava III. Ryšavého a ještě dřívějšího pravého Kristiána. Ten je totožný s Radlou. Setkává se Radla v Uhrách skutečně s Brunem z Querfurtu, nebo si za Bruna z Querfurtu máme dosadit Bruna, tj. Radlu, a Radla se tedy v Uhrách setkává sám se sebou a sám sobě dává informace k psaní hagiografických děl (a to o lidech, které zavraždil, o Vojtěchovi a o Pěti bratřích)?

Vrahem Vojtěchových benediktinů, tj. Pěti bratří, nikoliv Vojtěchových bratrů, byl Boleslav III. A protože je Boleslav III. totožný s Radlou, nemohl na Libici v době vraždy Radla chybět.

Vědomě zde ztotožňují pravého Kristiána s Radlou, a to přesto, že Bruno napsal, že v roce 992 Radla společně s Kristiánem (podle mne s pravým Kristiánem) a dalšími členy poselstva jel do Říma s cílem dosáhnout toho, aby se Vojtěch vrátil do Čech. Bruno jenom dvě jména jedné osoby přiřadil k sobě. - Biskup Heřman v Quatuor immensi napsal v kap. 16: "Zatím pak jeden muž – slul Radla – byl z domova vyslán, / vlastní bratr onoho knížete, jehožto země, / pastýřem zanechaná, se vlků kořistí stala; / jménem českého lidu ml žádat, opuštěného, / vrchního pastýře, pána, jenž v slavné Mohuči sídlil, / o návrat vlídného otce a mistra hodného lásky." Žádat o návrat Vojtěcha nejeli dva lidé, ale jeden muž, a to Radla, tj. pravý Kristián, tj. původním jménem Konrád (nebo Konrád Ota), pozdější Boleslav III. Ryšavý, tj. mladší bratr Boleslava II.

Bruno se v legendě Nascitur zmiňuje o přítomnosti Radly na Libici při vraždění Vojtěchových bratří, ve skutečnosti Vojtěchových benediktinů. Radla je domácká podoba jména Konrád. Tak (nebo Konrád Ota) se původně jmenoval Boleslav III. Ryšavý, předtím benediktin (pravý) Kristián. Ten byl vrahem Vojtěchových benediktinů. Bruno napsal: "Čtyři bratři svatého muže, udatní v boji a neznající, co je ústup, na radu klerika Radly... zahodili zbraně, jež málo zmohly, a uchýlivše se do kostela, přijali smrt potupnou v lidských očích, touž smrt, která se v boji pokládá za krásnou." - "Neboť jim byla lstivě dána naděje na přežití, a když se dobrovolně vydali do rukou nepřátal a vyšli z kostela, oklamaly je sliby vůdcovy a před očima všech ta krásná těla podstoupila hrdelní trest." Radla je Konrád, pozdější Boleslav III. Na jméno Konrád ukazují slova udatní ( = smělí) a radu. Na přízvisko Ryšavý ukazují slova krásnou a krásná. Stč. slovo krása znmenalo totiž i červený.

V roce 1002 byl snad ostřihomským arcibiskupem Radla, byl tedy arcibiskupem v roce, kdy část roku nebyl jakožto Boleslav III. knížetem Čech (999-1002, 1003). Je ostřihomský Radla totožný s Přemyslovcem Radlou?

53C9. ZA JAKÝMI JMÉNY MŮŽEME V LEGENDÁCH A V "KOSMOVĚ" KRONICE VIDĚT BOLESLAVA III.

Boleslav III. (999-1002/1003) měl během života několik jmen a mnohé jeho činy pověsili legendisté a kronikáři na jiné osoby, a to buď žijící nebo vymyšlené. Tato jména si rozdělme takto:

A/ Nejprve uveďme jména, která sám Boleslav III. užíval nebo ho tak jiní jmenovali.Nejprve se zřejmě jmenoval Konrád nebo Konrád Ota, ze jména Konrád vzniklo domácké pojmenování Radla. Když se dal na duchovní dráhu, přijal jméno Kristián (připojuji k němu přívlastek pravý; bylo dodrženo pravidlo, že jméno, které přijala duchovní osoba začínalo na stejné písmeno jako předešlé jméno civilní: Konrád - Kristián) či jméno tomuto jménu blízké (Kristin?). - Jméno Anastasius pocházející z řečtiny znamená podle M. Knappové (2015, s. 127) vzkříšený, z mrtvých vstalý. Znamená tedy to, co se vztahuje ke Kristovi, a ze jména Kristus vychází i jméno Kristián. Jde o náhodu, nebo můžeme pravého Kristiána ztotožnit s břevnovským opatem Anastasiem či dokonce s ostřihomským arcibiskupem Anastasiem (Astrikem) (cca 1007)? - V Životě a utrpení svatých Benedikta a Jana... jehož je autorem, je uvedeno, že ho vydal biskup Bruno, nazývaný také Bonifác. Jmenoval se tedy Boleslav III. v době, kdy byl moravským biskupem, "Kosmou" nazvaným "tuším Vracen", také Bruno nebo autorství svedl na Bruna z Querfurtu a k Boleslavovi se vztahuje jen jméno Bonifác, a ani to možná ne?

B/ Jako další uveďme jména, která pro něho vymysleli legendisté, "Kosmas" a pravděpodobně i Dětmar. Jde tedy o jména Strachkvas ("Kosmas"), Kristin (Bruno?), Mlada a Marie ("Kosmas"), Krása ("Kosmas"), ohnivý Sicco (Canaparius), Lanc ("Kosmas"), Vracen ("Kosmas"), lžibiskup Rotpert ("Kosmas"), Boleslav Dobrý (v seznamu českých panovníků), Dobromír (Dětmar) a možná Dobřemil ("Kosmas"). "Kosmas" také ukazuje na Boleslava III. slovem kůň. Jméno Rotpert znamená rudý kůň. Část Rot- ukazuje na přízvisko Ryšavý a slovo kůň ukazuje na jméno Hypolit, což podle M. Knappové znamená (2015, s. 188, 189) vypřahač koní, podkoní. Boleslav III., možná však až jako moravský biskup Bruno, měl zásluhu na vybudování rotundy asi z pol. 11. století na Hradisku sv. Hypolita u Znojma. Její zbytky byly nalezeny pod podlahou dnešního kostela sv. Hypolita. Možná nenesla zasvěcení Hypolitovi tato rotunda, ale až následující dřevěný kostel a "Kosmas" toto zasvěcení znal. Boleslav III. je pochován v hrobě č. 98 v bazilice sv. Jiří. (Sv. Jiří je zobrazován, jak sedí na koni.) Nezaložil baziliku sv. Jiří Boleslav III. nebo neměl na jejím založení podíl jakožto pravý Kristián? S koněm je Boleslav III. Ryšavý také spjat při únosu Jitky. "Kosmas" totiž informaci o tom, že Jitku unesl Boleslav III. Ryšavý pověsil na Břetislava I. - V kapitole o lžibiskupovi Rotpertovi ukazuje "Kosmas" oslem na koně a koněm dále na Bruna (Boleslava III.). Napsal, že Rotperta poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný (osel = lat. asinus). Bratr Osel má být pražský kanovník, ale zasvěceného čtenáře má napadnout, že osel se podobá koni, proto je zde osel bratrem koně. V některých legendách napsaných Brunem (totožným s pravým Kristiánem) se často vyskytuje jméno Petr. To možná ukazuje na olomoucký biskupský kostel sv. Petra.

C/ Nakonec uveďme jména skutečných osobností, na která "Kosmas" věšel informace o Boleslavovi III. Jde o slovo předák, jímž byl koncem vlády Boleslava II. (vedle Slavníkovce Soběslava) a několik let po jeho zavraždění, a o jména Břetislav I. a Svatopluk, olomoucký a později pražský kníže.

53C10. PŘÍZVISKO DOBRÝ U BOLESLAVA III.

M. Bláhová napsala (následující citát převzat z otištění 2021, s. 105): "Nejstarší písemně dochovaný katalog českých panovníků od ,počátku' do své doby připojil neznámý pořadatel Druhého pokračování Kosmova jako jakési shrnutí českých dějin na konec svého spisu. Ten uzavíral souborné dějiny českého státu od jeho vzniku do autorovy současnosti, tedy do osmdesátých let 13. století. Spis vznikl nejspíše ve druhé polovině osmdesátých nebo v devadesátých letech 13. století." V uvedeném katalogu je jmenováno 37 panovníků od Přemysla po Václava II. Na 15. místě je uveden Boleslav III. Ryšavý, ale pod jménem Boleslav Dobrý. Není tedy náhoda, že Boleslav III. se v některých svých spisech podepisuje slovem dobrý.

"Kosmas" v I, 29 vložil Vojtěchovi do úst slova, jimiž se obracel na Strachkvase, tj. pozdějšího Boleslava III. : dobře (a je dobře, že tys znám), dobrému (učinit k svému dobrému).

V legendě Život a utrpení svatých Benedikta... o sobě autor biskup Brun, tj. Boleslav III., napsal, že Život vydal biskup Brun, nazývaný také Bonifác. Jméno Bonifác znamená (člověk) dobrého osudu. Přízvisko Dobrý vychází ze jména Boleslavovy matky Biagoty (dobrý život). Z části -gota učinil Dětmar Dobravu - Této legendě je zde věnována zvláštní kapitola.

Pokud byl Boleslav III. Ryšavý synem Biagoty, potom možná přízvisko Dobrý souvisí s jejím jménem. D. Vrána při rozboru jména Biagota napsal (2016, s. 95, 96): "Tvar gota nejspíš odpovídá starému gôda, tedy dnešnímu gute (dobrá)."

Boleslav III. Dobrý (Ryšavý) je totožný s Dobromírem, o němž se zmiňuje Dětmar, a možná s Dobřemilem, o němž se zmiňuje "Kosmas".

53C11. DĚTMAR DAL BOLESLAVOVI III. RYŠAVÉMU JMÉNO DOBROMÍR. DCEROU BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO BYLA EMNILDA

Dětmar uvedl, že třetí manželkou polského Boleslava Chrabrého (1025-1034) byla Emnilda. V IV, 58 (37) napsal: "Potom, dne 25. května roku 992 od Vtělení Páně, v desátém roce vlády Oty III., se výše zminěný kníže [Měšek], již stařičký a nemocný, odebral z tohoto vyhnanství do věčné vlasti a svou říši zanechal vícero dědicům. Jeho syn Boleslav ji později s liščí lstivostí sjednotil, zatímco své příbuzné Odilena a Přibivoje nechal oslepit." […] "Třetí [Boleslavovou manželkou] v pořadí byla Emnilda, dcera ctihodného pána Dobromíra, která, věrná Kristu, obrátila nestálou mysl svého manžela ke všemu dobrému a nezměrnou štědrostí almužen a odříkáním nepřestávala smývat hříchy jich obou." V odstavci, kde o něm Dětmar píše, jsou slova ukazující na jeho jména Konrád Ota, Kristián (pravý), Boleslav III. Ryšavý, Bonifác (dobrý osud), přízvisko Dobrý (užité ve středověkém seznamu českých vládců): Ota III., vícero (Bole-), liščí (Ryšavý), třetí, Dobromír, Kristus (Kristián), dobrému. Boleslav III. Ryšavý byl Boleslavem Chrabrým zajat a musel žít nějaký čas v Polsku (byl ve vyhnanství) a Boleslav Chrabrý ho podle "Kosmy nechal oslepit. Je tedy u Dětmara v IV, 58 (37) také možná skryt za Odilenem nebo Přibivojem. Dětmar nechtěl otevřeně napsat, že Boleslav Chrabrý. si vzal za manželku dceru knížete, který zavraždil biskupa Vojtěcha, pozdějšího polského světce.

Boleslav III. měl na svědomí vraždu Slavníkovce Soběslava (u Dětmara svého zetě), vraždu Pěti bratří a vraždu Vojtěcha, při vyhánění z Pražského hradu Boleslavem III. zahynul Vladivoj, pravděpodobně syn Vojtěcha. Legendisté nemohli otevřeně napsat, že tento vrah Boleslav III. Ryšavý byl dřívější mnich Kristián. To by církev pošpinilo.

53C12. KDO BYL NEUŠA?

"Kosmas" psal o Neušovi na dvou místech. V III, 15 o něm napsal: "Téhož roku [1101] přišel Oldřich k císaři ve městě Řezně, naléhal naň s pomocí svých přátel prosbami a dotíral nesmírnými sliby, aby mu vrátil knížectví české, jež mu mladší jeho bratranec Bořivoj proti právu vyrval. Císař, vzav od něho peníze, dal mu odznaky knížectví a praporec; ale rozhodnutí, zdali má být zvolen za knížete, ponechal na vůli Čechům. Tu vypravil Oldřich poslal Neušu, syna Dobřemilova, muže velmi výmluvného, a jeho ústy obviňoval bratrance Bořivoje, výtky činil předákům a vyhrožoval jim; zdůrazňoval, že jest věkem starší a podle platného obyčeje vlasti dožadoval se hodnosti knížecího stolce, kterou mu mladší bratranec proti právu odňal."

A v III, 23 "Kosmas" po zavraždění Mutiny (zde Slavníkovce Soběslava) Svatoplukovým (zde Boleslavem III. Ryšavým) katem uvádí toto: "V touž hodinu a v téže jizbě byli jati Vnislav, Domaša a dva synové Mutinovi. A jediný Neuša, jenž byl z jiného rodu, ale dobrým přítelem Mutinovým, vida, co se děje, prchl, a byl by unikl, prchaje již venku před hradem skrze houští, kdyby ho nebyla prozradila červená sukně: byl ihned chycen a zraku i mužství zbaven. A jako se často děje, že když vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří, vraždí a neukojí svůj vztek ani neustane od vraždění dříve, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk, zkrvavený vraždou jednoho člověka, vzplál hněvem a rozkázal, aby byl celý ten rod bez rozdílu věku a beze všeho odkladu povražděn..."

To, že Neuša byl zbaven zraku, je zde nápověda, že na Neušu byly pověšeny informace o osobě jiné. Přitom byl z jiného rodu než Mutina, to znamená, že za ním není skryt Slavníkovec (na Mutinu jsou pověšeny informace o Slavníkovci Soběslavovi), předokládejme tedy, že byl Přemyslovec. Dětmar Boleslava III. Ryšavého také pojmenoval Dobromír. Je možné že "Kosmas" jeho jméno pozměnil na Dobřemil ,tak jako Dětmarovu Dobravu pozměnil na Doubravku. Neuša má být synem Dobřemila, tedy možná Boleslava III. Ryšavého. Na přízvisko Ryšavý je zde ukazováno slovy červená, krvelačný, zkrvavený a vzplál. A protože měl také přízvisko Dobrý, je zde užito slovo dobrým a pravděpodobně z toho důvodu i vymyšlené jméno Dobřemil.

53C13. PROČ MĚL BOLESLAV III. PŘÍZVISKO RYŠAVÝ A PROČ SE K NĚMU VZTAHUJE VLASTNÍ I OBECNÉ JMÉNO KRÁSA

Získal Boleslav III. své přízvisko Ryšavý/Rusý/Rudy podle barvy vlasů nebo své přízvisko získal pro své krvavé činy, kterých se jakožto předák a později jakožto kníže dopustil?

O tom, že Boleslav III. měl přízvisko Ryšavý, informoval čtenáře Dětmar v V, 7. (5.): "Českého knížete Boleslava, který nesl přízvisko Ryšavý, učinil svým vazalem..." A v V, 11. (7.) napsal: "Jiný Boleslav, vládce Čech, s přízviskem Ryšavý..." D. Kalhous použil přízvisko Rudý. Přízvisko Ryšavý by jistě vycházelo z barvy jeho vlasů (ta není jinak doložena). Přízvisko Rudý by možná mohlo vycházet z jeho krvavých činů.

A nyní si přečtěme od M. Lurkera, jaký symbolický význam měla červená barva (2005, s. 437, heslo: rudá barva, červeň): "...v Helladě se mrtví přikrývali rudým přehozem." [...] "Je to barva života, vášně a lásky." [...] "Č. má již ve zvířecí říši význam signálu ,nebezpečí'...; u lidí symbol krve, boje a smrti. Ve starém Egyptě znamenalo ,učinit rudým' totéž co ,zabít'. V bibli je to barva hříchu a pokání... zrudlý šat Mesiáše lisujícího hrozny... byl později považován za poukaz na Kristovu oběť smrti. Germánská sága o Tidrekovi vypovídá, že r. b. znamená boj a nesvár. Ve středověku byla r. barvou zpečetění rozsudku smrti, právě tak jako oděv popravčího a až do novověku také soudcovský talár." Nedostal Boleslav III. od Dětmara jméno Ryšavý/Rudý protože byl zabiják?

V. Prach má ve svém Řecko-českém slovníku heslo (1993, s. 559): φοίυιοϛ 3. rudý, krvavý, krvelačný, vražedný. P. Charvát o červené barvě napsal (2004, s. 62): "Barva červená, barva krve a tepajícího srdce, značila životní aktivitu a energii, ale také agresivitu, útočnost a přímo boj."

Dostal Boleslav III. přízvisko Ryšavý (Rudý) proto, že byl vrahem pozdějších světců, tj. Pěti bratří a Vojtěcha?

Přečtěme si, co v hesle krása napsal J. Rejzek (2015, s. 342): "Krása (14. st.)... Stč. krása (lesk, krása, červeň). Všesl. - p. krása {krása, barva (zvláště červená)}... Psl. *krasa znamenalo původně asi {lesk, červeň, barva ohně} a v tomto smyslu se dá nejspíše spojit s psl. *kresati... Méně pravděpodobná je příbuznost s lat. crassus {tlustý, silný}..." D. Moldanová u hesla Krasl (1983, s. 115) napsala mj.: "...sl. krásit = vlídně jednat; ... něm příd. jm. krass = příkrý, hrubý."

"Kosmas" možná právě proto, aby zasvěcenému čtenáři prozradil, že za Lance skryl v II, 22 Boleslava III. Ryšavého, užil pro její ryšavou barvu slovo liška. Slovo liška použil v celé Kronice Čechů jenom jednou. Ve stejné větě, v níž "Kosmas" použil slovo liška, použil i slovo ukryto.

U. Becker v hesle červená napsal (2007, s. 43): "červená, barva ohně a krve, podobně jako tyto je symbolicky ambivalentní. V pozitivním smyslu je barvou života, lásky, tepla, nadšeného zápalu, plodnosti. V negativním smyslu je barvou války, ničivé síly ohně, nenávisti. Ve starověku byla velmi rozšířená víra, že č. chrání před nebezpečími."

Život sv. Metoděje napsal pravý Kristián, tj. Strachkvas, tj. Boleslav III. Ryšavý/Rudý. Na začátku tohoto Života se hned zkraje dvakrát podepsal slovem krása. V prvním souvětí jsou slova ozdobil je všelikou krásou a ve třetím souvětí jsou slova z velikosti a krásy děl.

"Kosmas" schoval vraždu Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým za Božeje a Krásu. Ve vojtěšské Canapariově legendě, Brunově legendě i legendě Quatuor immensi je vrahem ohnivý Sicco. Část Sic- je začátek slova sicarius, tj. úkladný vrah. Část -co jsou začáteční písmena Vojtěchova vraha Konráda Oty. A slovo ohnivý je narážkou na přízvisko Ryšavý.

"Kosmas" v I, 20 uvádí: "Roku od narození Páně 943. Zemřel vévoda Ota Lotrinský, po něm následoval ve vévodství Konrád, syn Vernherův." V poznámce č. 158 na s. 222 ve vydání Kroniky Čechů roku 2011 je uvedeno: "Míněn Konrád Červený, jenž spravoval Lotrinsko v letech 944-953. Padl o dva roky později na řece Lechu." Co vedlo "Kosmu", aby se o tomto Konrádovi zmínil v Kronice Čechů? Po tomto Konrádovi Červeném mohl Boleslav I. pojmenovat svého mladšího syna. Boleslav I. přidal možná synovi ke jménu Konrád i po Otovi I. jméno Ota. Dětmar možná dal Boleslavovi III. přízvisko Ryšavý (Rudý), aby touto hříčkou prozradil původní jméno Boleslava III. (tj. pravého Kristiána, tj. Strachkvase), a sice jméno Konrád. Konrád Červený měl za manželku Luitgardu, dceru Oty I., zemřela roku 953, a syna Otu Wormského. Ten se stal vévodou korutanským.

Přečtěme si, co o účasti Čechů a o Konrádovi Červeném v bitvě u Lechu napsal Widukind (III, 44): "Čtvrtou legii tvořili Frankové, jejichž velitelem a ochráncem byl vévoda Konrád." [...] "Osmou [legii] tvořili Češi, tisíc vybraných vojáků, muži vyzbrojení spíše zbraněmi než štěstěnou. Nacházela se zde také veškerá zavazadla a vybavení, jako by to, že je legie nejzadnější, ji činilo také nejbezpečnější. Nicméně události se seběhly jinak, než se předpokládalo. Maďaři totiž na nic nečekali a překročili řeku Lech, obešli vojsko a začali poslední legii ostřelovat šípy. Poté se s ohromným křikem pustili do útoku, některé [z bojovníků] zabili, jiné zajali, zmocnili se všech zavazadel a zbylé muže z této legie zahnali na útěk." [...] "Jakmile král pochopil, že bitva se nevyvíjí příznivě a že nepřátelé dorážejí na zadní šiky, vyslal vévodu [Konráda] spolu se čtvrtou legií, aby vysvobodil zajatce, zmocnil se kořisti a uvedl ve zmatek lapkovské voje nepřítele. Když byly tyto šiky rozprášeny na všechny strany, vrátil se vévoda Konrád ke králi pod vítěznými praporci." V III, 47 vylíčil Widukind smrt Konráda Rudého (tak jeho přízvisko překládají J. Izdný a K. Spurná; 2016): "Vévoda Konrád také [v bitvě] statečně bojoval. Roznícený slunečním žárem - který byl toho dne značný - a horlivostí ducha si povolil své brnění, aby se nadechl [čerstvého] vzduchu a padl zasažen nepřátelském šípem do hrdla."

Citujme, co napsal o Konrádovi Červeném v bitvě u Lechu R. Marsina (in: M. Borovička, odp. red., Vojenské dějiny Československa I, s. 105): "Český oddíl i Švábové byli nečekaným útokem Maďarů překvapeni a rozbiti. Maďaři si byli jisti vítězstvím a začali chytat zajatce a rabovat trén vojska. Mezitím Ota I. obrátil franský kontingent Konráda Červeného proti proniknuvším Maďarům a ten rozptýlené Maďary zahnal na útěk a osvobodil zajatce." A ještě citujme několik vět o bitvě u Lechu od J. Fidlera (in: Čornej, P. - Bolina, P. 1993, s. 10, 11): "Den před bitvou dorazil s družinou i nedávný Otův odpůrce, vévoda lotrinský Konrád [Červený]." [...] "Úder několikanásobné přesily [Maďarů] do týlu byl pro český sbor osudný. Záplava šípů decimovala české vojáky a těžce odění a vyzbrojení bojovníci se marně snažili otočit svůj šik a srazit řady. Prudký úder rozbil i oba švábské oddíly a Češi spolu se Šváby hustě pokryli Lešské pole padlými." [...] "Jako první pronikl k bránícím se zbytkům českých a švábských bojovníků vévoda Konrád [Červený] na čele své družiny." [...] "Čeští a švábští bojovníci padli téměř do posledního, na čele franckého klínu zahynul uprostřed maďarského vojska i Konrád Lotrinský [Červený]."

Možná není náhoda, že se "Kosmas" o Konrádu Červeném zmiňuje. V I, 20 napsal: "Roku od narození Páně 943. Zemřel vévoda Ota Lotrinský, po něm následoval ve vévodství Konrád, syn Vernherův." V poznámce č. 158 (vydání 2011, s. 222) je uvedeno: "Míněn Konrád Červený, jenž spravoval Lotrinsko v letech 944-953. Padl o dva roky později v bitvě na řece Lechu."

Přízvisko Ryšavý dal Gallus i římsko-německému králi a císaři Otovi III. (983-1002). V I, 6 Gallus napsal: "Domníváme se, že by rovněž nemělo vymizet z paměti, že v jeho době přišel ke svatému Vojtěchovi císař Ota Ryšavý kvůli modlitbě a usmíření..."Týká se tato informace skutečně německého Oty III. nebo se týká českého Boleslava III., který se původně (i s přízviskem) jmenoval Konrád Ota Ryšavý?

53C14. KDO BYL STRACHKVAS

V publikaci Přemyslovci. Budování českého státu je o Strachkvasově duchovní kariéře uvedeno (2016, s. 551): mnich kláštera sv. Jimrama v Řezně (cca 975) - kanovník kláštera sv. Jiří na Pražském hradě (?) - vyjednává v Římě Vojtěchův návrat do Čech (992) - zvolen pražským biskupem (996) - investitura mohučským arcibiskupem (996) zmařena snad epileptickým záchvatem

Se Strachkvasem se setkáme jenom u "Kosmy". Měl se narodit v předvečer vraždy (ve skutečnosti popravy) knížete tzv. Václava Boleslavovi I. Byl tedy mladším bratrem Boleslava II. Boleslav ho měl dát na duchovní dráhu, což mělo být součástí Boleslavova pokání. Strachkvas studoval v Řezně.

D. Třeštík o Strachkvasovi napsal mj. (1999, s. 606): "Buď se Kristián opravdu jmenoval Strachkvas, nebo existovaly nějaké nám neznámé okolnosti, které vedly k tomu, že mu toto jméno bylo přiřčeno. Sotva ovšem uvěříme Z. Kalandrovi (1947, 186), že jméno Strachkvas je vlastně pejorativní přezdívka, kterou dal Kristiánovi lid. Jistotu v každém případě nemáme." - Situace však byla takováto. Manželkou tzv. Václava byla Biagota. Ta se po Václavově popravě stala manželkou Boleslava I. a s ním měla syna, který se později stal pravým Kristiánem, ještě později Boleslavem III. Ryšavým a kterého "Kosmas" nazval Strachkvas. Nebýt popravy tzv. Václava, nebýt strašlivého kvasu, pravý Kristián, "Kosmův" Strachkvas, by synem Biagoty nebyl.

Strachkvasovo narození s popravou tzv. Václava skutečně souviselo. Po popravě tzv. Václava se jeho manželka stala vdovou. Boleslav v rámci péče o vdovy s ní začal žít. Dokonce se možná stala jeho manželkou. A jim se narodí syn, jemuž dají jméno Konrád nebo Konrád Ota, domácky Radla. Setkáváme se s ním mj. i jako se Strachkvasem, s (pravým) Kristiánem atd., s Boleslavem III. Ryšavým. Boleslav I. nechal jméno své manželky razit dokonce na mincích. Jméno Biagota tato žena možná získala v době, kdy v souvislosti s výrobou světce Václava a s výrobou zakladatelské pověsti získávají aktéři správná jména: kníže pro nás neznámého jména se stává Václavem, Vojslav nebo Vladivoj ap. (domácky Vok) Boleslavem, Vitislav pravděpodobně Vratislavem. Boleslav nové jméno za svého života užívá, tzv. Václav dostal toto své jméno od legendistů až po své smrti. Viz zde kapitolu Byla Boleslavova manželka Biagota nejprve ženou knížete Václava? Pokud mají pravdu J. Lukas a J. Videman (2017, s. 13), že první denáry u nás možná razil až Boleslav II., potom tato úvaha je zcela špatná.

D. Třeštík "Kosmův" letopočet Strachkvasova narození (929) v Počátcích Přemyslovců odmítl. A ve studii Přemyslovec Kristián napsal (1999): "Kristián... se... narodil někdy v šedesátých letech, zřejmě jako mladší syn Boleslava I."

Smrt Strachkvase se vyvozuje z "Kosmových" slov, že Strachkvase ve chvíli, kdy se měl stát biskupem popadl krutý ďábel. D. Třeštík v tom viděl záchvat epilepsie, za něhož Strachkvas zemřel. J. Žemlička napsal (2002, s. 152): "Příchuť skandálu měla smrt Strachkvase/Kristiána [pravého], jenž prý v roce 996 zemřel před oltářem v Mohuči na dosah biskupské hodnosti (Kosmas)." Ve skutečnosti šlo o toto: Když onemocněl Boleslav II., chtěli se vlády zmocnit Slavníkovci, potomci tzv. Václava. Boleslava III., v té době nesoucího ještě jméno Kristián, chtěli Slavníkovci uspokojit funkci biskupa. Pravý Kristián ("Kosmův" Strachkvas) to odmítl. Slavníkovci tedy Boleslava II. zavraždili. Pravý Kristián opustil duchovní dráhu a stal se krutým mstitelem (popadl ho krutý ďábel). Boleslav III. Ryšavý zavraždil Pěti bratří, zavraždil Slavníkovce Soběslava a nakonec zavraždil i Vojtěcha. Vladivoj zahynul, když byl Boleslavem III. vyháněn z Pražského hradu (Dětmar Vladivoje v tomto líčení nazval Soběslav, možná se tak Vladivoj původně jmenoval.). Pravý Kristián ("Kosmův" Strachkvas nezemřel tedy roku 996, aleZtotožníme-li pravého Kristiána/Strachkvase s Boleslavem III., potom podle "Kosmy" zemřel roku 1037 (D. Třeštík dospěl k roku 1034).

53C15. STRACHKVAS A JEHO ZTOTOŽNĚNÍ S PRAVÝM KRISTIÁNEM

V této kapitole všichni historici jsou přesvědčeni (s výjimkou P. Kubína), že Kristiánova legenda není zfalšovaná, takže pro ně (s výjimkou P. Kubína) žádný falešný Kristián neexistuje. Pro P. Kubína naopak přestal existovat Kristián z 10. století.

Že je Strachkvas totožný s pravým Kristiánem a s Boleslavem III. Ryšavým (Rudým), to možná naznačil už "Kosmas" v I, 17, když napsal: "Kníže Boleslav... přemýšlel v bystrém duchu, jak jen by mohl Boha... usmířiti, i učinil slib Hospodinu, řka: , Jestliže tento můj syn zůstane naživu, z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji, aby byl duchovním a sloužil Kristu po všechny dny svého života za můj hřích a za lid této země.'" Slova Boha, naživu, Bohu a života na Boleslavovu manželku Biagotu (řecké bios znamená život)? "Kosmům" Strachkvas byl podle "Kosmy" synem Boleslava I. a dodejme, že i Biagoty. A zde je ukázáno jménem Kristus na pravého Kristiána.

P. Kubín o případném ztotožnění Kristiána se Strachkvasem napsal (2007, s. 66): "Poté, co jsme odmítli pravost Kristiána, není nutné se nadále zabývat konstrukcí Kristián = Strachkvas = syn Boleslava I." Jenomže tato konstrukce může platit, i kdyby Kristiánova legenda pocházela opravdu až z 12. století. Skutečný Kristián mohl napsat literární díla, která jsou pro nás dosud anonymní (možná I. staroslověnské legendy a Života sv. Metoděje), a autor toho, že Kristián byl známý "spisovatel", mohl později zneužít, aby na něho svedl autorství svého vlastního díla. Neplatí rovnice: Kristián-falzifikátor (biskup Heřman) = Strachkvas, ale platí rovnice: skutečný Kristián = Strachkvas = syn Boleslava I.

Zd. Fiala ke Kristiánovi napsal mj. toto (1962, s. 50): "Strachkvase jménem zná jen Kosmas... Naproti tomu obě vojtěšské legendy uvádějí bratra Boleslava II. - tedy syna Boleslava I., a to Kanaparius beze jména..., zatímco Brun ho nazývá Christianus." V I, 29 a I, 30 "Kosmas" knížete, Strachkvasova bratra, nejmenuje::"...přišel Strachkvas... s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého." - "...tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země... Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšně panovati..." - "Tehdy Strachkvas, bratr knížete..." - To, že je Kristián prameny doložen, ještě neznamená, že je autorem Kristiánovy legendy. Je třeba rozlišovat pravého a falešného Kristiána.

J. Sláma o Strachkvasovi napsal mj. toto (1987, s. 441, 442): "Je nápadné, že Vojtěchovi legendisté se o Strachkvasovi vůbec nezmiňují a že také v žádné jiné soudobé písemnosti není jeho náhlá smrt v kostele zaznamenána, ač k ní mělo dojít v jednom z významných říšských center a navíc takováto událost byla pro tehdejší autory senzací." [...] "Poněvadž v Canapariově legendě ve zmínce o poselstvu, které přišlo v r. 992 žádat do Říma Vojtěchův návrat zpět do Čech, je uveden jako jeho vůdce ,bratr knížete té země'... a u Bruna je ve stejné situaci tento ,rodný bratr knížete té země' označen jako ,mnich Kristián'..., došlo časem ke ztotožnění Brunova mnicha Kristiána s Kosmovým Strachkvasem. Stalo se tak již ve 14. století, kdy v některých tehdy pořízených opisech Brunovy legendy... je Kristiánovo jméno doplněno na tvar ,Christianum Zrahkwaz'. V kronice... Přibíka Pulkavy z Radenína čteme, že Kristián, druhým jménem Strachkas, byl bratrem knížete Boleslava Pobožného... Budiž ještě poznamenáno, že ve druhé redakci kroniky Dalimilovy je Strachkvas dokonce označen jako vrah Vojtěchových bratří..."

D. Třeštík ke Kristiánovi napsal (1997, s. 255): "Byl [autor legendy Kristián] se vší pravděpodobností totožný s mnichem Kristiánem, bratrem Boleslava II., o němž mluví Bruno z Querfurtu, a sice také se Strachkvasem, o němž "Kosmas přímo říká, že byl dán Boleslavem I. na studia do Řezna, do kláštera sv. Jimrama, jehož mnichem zůstal až do své smrti." Mnich Kristián je zde pravý Kristián, zatímco legendista Kristián je ve skutečnosti falešný Kristián, kterého nemohl Bruno znát.

Po několika řádcích falešný Kristián píše: "...uznal jsem za vhodno požádati vaši svátost, rodem z téže krve pocházející, abych z Vašeho rozkazu i povolení směl je [dřívější rozporné skladby] poopraviti..." Kdo rodem z téže krve pocházel? Skutečný Kristián nebo biskup Heřman? A ještě jednou se falešný Kristián na Vojtěcha obrací: "Nyní vás prosím, slovutný biskupe a potomku nejdražší, když jste mně nehodnému toto dílo na sebe vzíti kázal, abyste mi prosbami u společného našeho ochránce pomáhal..." Slovem ochránce se opět Jiljí, tj. biskup Heřman, podepisuje. Podle M. Knappové jméno Jiljí znamená (2015, s. 199) záštita, ochrana; štítonoš. Jménem Kristus podepsal falešný Kristián pravého Kristiána a sám se podepsal slovem ochránce.

Biskup Heřman svedl autorství Života a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily na Kristiána, pravděpodobně syna Boleslava I. Ke komu se potom vztahují slova, že autor legendy a biskup Vojtěch z téže krve pocházejí. Vztahují se jenom ke Kristiánovi, nebo jenom k Heřmanovi či se vztahují ke Kristiánovi i Heřmanovi zároveň?

Je jméno Kristus ve slovech daných "Kosmou" do úst Boleslava I., že jeho syn mí sloužit Kristu po všechny dny svého života, je možná narážkou na jméno Kristián, neboť Kristián se podepisoval jménem Kristus?

53C16. JAK MOHL "KOSMAS" DOSPĚT KE JMÉNU STRACHKVAS

"Kosmas" vysvětluje význam jména Strachkvas sám, ale když "Kosmas" něco vysvětluje, tak často ve skutečnosti svádí třetí oko na falešnou stopu. V I, 17 "Kosmas" napsal: "Za té hostiny... bratrovraždou kleté, narodí se knížeti Boleslavovi... výtečné dítě, jemuž po oné události bylo dáno jméno Strachkvas, kteréžto jméno znamená strašlivé hody. Neboť který kvas může být strašnější než ten, při kterém se páše bratrovražda?" A Boleslavovi I. vloží do úst slova: "Jestliže tento můj syn zůstane naživu, z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji, aby byl duchovním a sloužil Kristu..." Spojení Strachkvase s tzv. Václavem vychází z toho, že Strachkvas, tj. Boleslav III., byl synem dřívější ženy knížete tzv. Václava, kterou známe pod jménem Biagota. Narození Strachkvase tedy skutečně souvisí s vraždou (ve skutečnosti popravou) tzv. Václava. Po Václavově popravě se jeho žena stala vdovou. Boleslav I. se o ni postaral tak důsledně, že si ji sám vzal za ženu. V dějinách je známá jako Biagota. (Slova naživu a Bohu ukazují na Biagotu a slovo Kristus na Kristiána.) A právě s ní zplodil Boleslav I. "Kosmova" Strachkvase, tj. pravého Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. Blíže zde viz kapitoly Byla Boleslavova manželka Biagota nejdříve ženou knížete Václava a Kdo byl Strachkvas.

"Kosmas" skutečně mohl vytvořit jméno Strachkvas od strašného kvasu před Václavovým usmrcením, ale také mohl vycházet z něčeho zcela jiného. Mohl vycházet z činů, kterých se dopustil sám "Kosmův" Strachkvas, když vládl pod jménem Boleslav III. Ryšavý, když ho popadl krutý ďábel. Možná nám to napoví výklad místního jména Stratov v MJvČ IV/0190. "Jm. Stratov = Stratův, t. dvůr." [...] "Mikl PN č. 372 je vysvětluje z koř. strat- ,perdere ( = zahubiti, zabíti, ztratiti)'." Z části strat- mohl "Kosmas" udělat domáckou podobu Strach- tak, jako ze jmen bratr, kmotr, Budislav apod., Svatomír, Hodislav apod., Johan nebo Jonáš, Kojata, Kosmas apod., Mařík, Matěj, Martin, Petr, Slavomír, Slavibor, Šimon, Viktor, Vincenc, Vitislav apod., Vladimír, Vlastibor apod., Zachariáš, Zikmund vznikla jména brach, kmoch, Buch, Cvach, Hoch, Joch, Koch, Mach, Pech, Slach, Šich, Vích, Vlach, Zach, Zich (většinu z nich viz u D. Moldanové, 1983; uvádí pochopitelně i jiné možnosti, jak uvedená jména mohla vzniknout, např. jméno Koch je rovněž německým jménem pro kuchaře). Tedy ze strat- vytvořil "Kosmas" navíc přidáním části -kvas jméno Strachkvas. Strachkvas je tedy ten, kdo zabíjel. Strachkvas je vrah Slavníkovců z roku 995 (jak to prozradil Dalimil) a vrah Vojtěcha a jeho syna, jak to vylíčil "Kosmas", když tuto vraždu schoval za zabití Božeje a jeho syna Bořuta.

Jméno Strachkvas však mohlo být (nebo mohlo zároveň být) narážkou na dávného Strachkvasova předka Wistracha.

Kdyby se v legendách pravdivě uvedlo, jak bylo Pět bratří zavražděno a jak byl zavražděn Vojtěch, nestali by se polskými a později českými světci. Pokud by se jimi stali, jejich svatost by mohla být později zrušena. O smrti Slavníkovců viz zde blíže kapitolu Kdo zavraždil nebo nechal zavraždit Slavníkovce? a o smrti Vojtěcha kapitolu Skrývá se za vraždou Božeje vražda Vojtěcha?.

Slovo rudý můžeme spojit také se slovem strach. Ne náhodou byly měsíce Marsu (které pochopitelně "Kosmas" neznal), měsíce rudé planety, planety boha války, nazvány Phobos a Deimos. V češtině by nesly název Strach a Hrůza. Můžeme tedy jméno Strachkvas spojit s rudou barvou a tedy i s přízviskem Ryšavý/Rudý knížete Boleslava III.?

S rudou barvou spojuje "Kosmas" Boleslava III. Ryšavého/Rudého prostřednictvím slova srdce (I, 17: "...z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji...).

"Kosmas" spojil Strachkvase s tzv. Václavem a Boleslavem, protože Boleslav byl vrahem (podle legend) světce Václava a Boleslav III. (Strachkvas) byl také vrahem světce, a sice Vojtěcha. To, že Boleslav III. Ryšavý nechal zavraždit Pět bratří (Slavníkovců) a biskupa Vojtěcha, naznačil Dětmar možná tím, že o něm napsal, že byl pachatel nesmírné bezbožnosti. Není slovo bezbožnost narážkou na zbožnost zavražděných Pěti bratří a Vojtěcha?

K Boleslavovi III. se také hodí první část jména Strachkvas, část Strach-, také proto, že z něho šel strach. Vždyť byl vrahem benediktinů zvaných později Pět bratří, vrahem Slavníkovce Soběslava, a dokonce biskupa Vojtěcha a jeho syna, "Kosmou" nazvaným Bořut. A zřejmě řady dalších nejmenovaných osob spojených se jmenovanými Slavníkovci. 

Jestliže spojuji Strachkvase s Kristiánem, tedy se skutečným Kristiánem, nikoliv s falzifikátorem Kristiánovy legendy pražským biskupem Heřmanem.

Ztotožníme-li Strachkvase, tj. pravého Kristiána, s Boleslavem III, nemůžeme Boleslava III. považovat za bratra Oldřicha a Jaromíra. Boleslav III. byl jejich strýc.

53C17. "KOSMAS" NA BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO,

DOPSAT

V II, 1 "Kosmas" charakterizoval Břetislava I., ve skutečnosti však několikrát ukázoval na Boleslava III. Ryšavého. "Když se tedy kníže Břetislav již upevnil na otcovském stolci, následoval stop svých předků skutky Bohu i lidem milými a ještě je překonal souvislou výší ctností. A jako Slunce v své síle zastiňuje a oslabuje silným leskem svým světlo hvězd a Měsíce, tak nový Achilleus, nový Tydeovec, Břetislav, novými triumfy umenšuje a zatemňuje hrdinství a nejskvělejší vítězství svých dědů. Neboť Bůh mu dal takovou milost, že předností, kterých jednotlivcům popřává částečně, jemu, ač mu nechyběly, v hojné míře popřál úplně. Neboť v něm byly všechny přednosti tou měrou vyvrcholeny, že na vojně vynikal statečností nad Gedeona, tělesnou silou převyšoval Samsona a jakousi zvláštní převahou moudrosti předčil nad Šalamouna. Tím se stalo, že ve všech bitvách býval vítězem jako Jozue, že byl na zlato a stříbro bohatší než králové arabští, a oplývaje všude nevyčerpatelným bohatstvím a neustávaje v rozdávání darů, mohl se rovnati řece, v níž nikdy se neztratí voda."

Boleslav III. se po vržení z knížecího stolce stal moravským biskupem a možná se jmenoval Bruno nebo jméno Bruno používal ve své literární tvorbě. Protože jméno Bruno znamena mj. opálený, ukazoval na něho "Kosmas" slovem Slunce. - Pokud byl biskup "Bruno" totožný s ostřihomským biskupem Astrikem, což zdaleka není jisté, ukázal zde na něho "Kosmas" slovem hvězd. - Jméno Achilles použil "Kosmas" možná nejen proto, aby ukázal na Boleslavovo válečnictví, ale také možná proto, že chtěl ukázat na to, že Boleslav III. byl dvojčetem Boleslava II. Konkrétně by na to uzazovala Achillova pata. M. Knappová napsala o jménu Jakub (2015, s. 195), že se vykládá jako ,ten, kdo se drží za patu', přneseně ,druhorozený'. Když Krása (tj. Boleslav III.) vraždí Božeje (to je zde Vojtěcha), tak zvolá: "Pryč s tebou... jenž jsi méno příbuzného Tomáše zabil." Tomáš je zde Boleslav II.Jméno Tomáš opět podle M. Knappové znamená (2015) dvojče, blíženec. - Jméno Gedeon znamená podle M. Knappové (2015, s. 177¨) dřevorubec, rozbíječ. Pokud by "Kosmas" měl na mysli stejný výklad jména Gedeon, jako je na Wikipedii, a to vyvrátil, ukazoval by na to, že Boleslav III. vyvrátil panství Slavníkovců, u něho Vršovců. I výklad rozbíječ by na tento Boleslavův čin mohl ukazovat. - Se Šalamounem má Boleslav III. společné následující: Šalamoun je považován za autora tří biblických knih: Přísloví, Kazatel a Píseň písní. Boelsav III. v době, kdy byl mnichem Kristiánem a po svržení z knížecího stolce, napsal zřejmě několik legend a Život Metodějův. Po smrti Šalamouna se jeho kráovství rozpadlo na dvě části: na Izrael a Judeu. Čechy s Moravou byly rozděleny již tehdy, když Boleslav III (tehdy snad pod jménem Konrád) a Slavníkovec Soběslav vládli jako dva předáci. K rozdělení došlo i tehdy, když Boleslav Chrabrý ovládal Moravu. A když na Moravě vládla údělná knížata, nebylo k rozdělení daleko. - Jméno Jozue znamená podle M. Knappové (2015, s. 203) bůh je pomoc, spasí, pomůže. Jozue se dříve jmenoval Hóšea, což podle Wikipedie znamená spasení. Významem jmen Jozue a Hóšea mohl "Kosmas" ukazovat na pravého Kristiána, kteréžto jméno používal Boleslav III. v době, kdy byl mnichem. "Kosmas" mohl přirovnávat Boleslava III. k Jozuovi pro jeho krutost. Když Jozue dobyl Jericho, zabili jeho bojovníci muže, ženy, mladíky i starce, též skot, brav i osly.

M. Wihoda napsal o Břetislavovi I., na něhož "Kosmas" věšel informace o Boleslavovi III. Ryšavém následující větu (2024, s. 81, 82): "U mistra Egberta lze rovněž najít odpověď na otázku, proč Kosmas přirovnal jednoho ze svých hrdinů, knížete Břetislava I., k Samsonovi, neboť dle [jeho] učebnice byl Kristovým předchůdcem vyvádějícím nebohé z temnoty." "Kosmas" však mohl přirovnat Břetislava I., ve skutečnosti Boleslava III. Ryšavého, k Samsonovi ze zcela jiných důvodů. Boleslav III. se po svém svržení z knížecího stolce stal z vůle Boleslava Chrabrého moravským biskupem. Buď se jmenoval Bruno (u "Kosmy" ,tuším Vracen') nebo se za Bruna vydával ve svých literárních dílech (nejde o Bruna z Querfurtu). Slovo Bruno znamená mj. opálený. Proto na něho "Kosmas" ukazoval slovem Slunce nebo slunce, často v souvislosti s datováním pomocí zvěrokruhu. Jméno Samson podle M. Knappové znamená (2015, s. 272) ,sluneční' a považuje se za symbol nepřemožitelnosti. Samson pochytal 300 lišek, což se "Kosmovi" hodilo k tomu, aby ukázal na Boleslavovo přízvisko Ryšavý. Samson byl oslepen (což "Kosmas" uvádí i o Boleslavu III.) a zabil pelištejská knížata. (Boleslav III. zavraždil Slavníkovce Vojtěcha a Soběslava, a když vyháněl z Pražského hradu Vladivoje, tak Vladivoj zahynul. (Možná podobným způsobem vyhnal z Pražského hradu Soběslava, ale ten nezahynul. Dětmar ho nechal osobně zabít Boleslavem a uvedl ho jakožto Boleslavova zetě. "Kosmas" ho pod jménem Mutina nechal zabít Boleslavovým katem.) Dětmar Vladivoje z nějakého důvodu pojmenoval Soběslav.) Samson zabil knížata tím, že když byli shromážděni v rozsáhlé budově, podrazil dva prostřední sloupy a stavba na ně spadla. Boleslav III. dal stavět na Vyšehradě trikonchu, jejíž součástí byly nebo byly dovezeny a nebyly vztyčeny rovněž sloupy (stavba možná zůstala nedokončená). Torza dvou nebo tří sloupů, možná patřící trikonše, tvoří dnes na Vyšehradě Čertův sloup.

53C18. "KOSMAS" NA BOLESLAVA III., KTERÝ SE STAL POZDĚJI BISKUPEM BRUNEM, NEBO V DOBĚ, KDYŽ BYL BISKUPEM ZA BRUNA VYDÁVAL, UKAZUJE MJ. SLOVEM SLUNCE

Kosmas" s určitým záměrem používal slovo Slunce. Několikrát ho použil v místě, kdy ve skryté vrstvě měl na mysli Boleslava III. Ryšavého, který se po určitou dobu pravděpodobně, když byl moravskýmbiskupem, jmenoval Bruno (podle "Kosmy" ,tuším Vracen') nebo se za Bruna vydával.. Jméno Bruno znamená podle M. Knappové (2015, s. 146) nejenom snědý a brunet, ale také opálený. Fr. Kopečný (1974, s. 49) uvádí význam hnědý. - "Kosmas" odebral moravským údělníkům jejich otce Boleslava III. a přidělil jim jako otce Břetislava I., na něhož vešel informace o Boleslavovi III., ovšem jenom ty lepší." - "Kosmas" použil v I, 40 slovo Slunce při líčení únosu Jitky Břetislavem I., ve skutečnosti však Boleslavem III. (co je pod Sluncem děv, svou krásou předčila všechny), v II, 1 věší informace o Boleslavovi III. na Břetislava I. (A jako Slunce v své síle..."), v III, 51 věší "Kosmas" informace o biskupu Brunovi (Boleslavu III.) na Rotperta (bylo zatmění Slunce). - Na šesti místech použil "Kosmas" slovo Slunce, když určitou událost datoval podle vstupu Slunce do určitého znamení zvěrokruhu. Navíc slovo Slunce použil ještě několikrát, aniž by ho spojoval se zvěrokruhem (v I, 40 co je pod Sluncem děv, v II, 1 a jako Slunce zastiňuje, v II, 51 bylo zatmění Slunce dne 20. září, v III, 17 po dešťovém mraku Slunce skví se jasněji, v III, 57 bylo zatmění Slunce). - M. Bláhová o "Kosmově" datování pomocí znamení zvěrokruhu napsala(2012, s. 236): "...zvláštností je datování podle zvěrokruhu, které Kosmas s oblibou používal zvláště pro datování soudobých událostí. To je ojedinělý způsob nejen ve střední Evropě. I v západoevropské historické literatuře je obecněji znám jediný autor, který tento způsob datování používal." Byl jím, jak M. Bláhová v poznámce č. 120 (s. 236) uvádí, Fulcher z Charter (1059 - po 1127). - Skryl "Kosmas" nějaké informace do datování pomocí znamení zvěrokruhů? L. Luňáková napsala (2017, s. 217, pozn. 49): "Kosmas ji používá pouze šestkrát [II, 18 Ryby, 16. února; II, 24 Blíženci, 11. června; II, 31 Panna, 1. září; III, 17 Váhy, 26. září; III, 28 Váhy, 25. září; III, 53 Střelec, 1. prosince] a vždy ve spojitosti s muži, kteří nepatřili mezi jeho velké oblíbence (biskup Jaromír a knížata Svatopluk a Vladislav)." […] "Zaoral, Prokop:... Termín vstupu Slunce do jednotlivých znamení nebyl zcela ustálený, a proto převod dat nemusí být úplně přesný." - Ve všech "Kosmových" datováních podle zvěrokruhu se objevuje slovo Slunce. Je to proto, že ve všech případech užil "Kosmas" toto datování v kapitolách, které nějak souvisely s Boleslavem III. Ryšavým, který byl po část svého života moravským biskupem Brunem ("Kosmovým" "tuším Vracenem"). Jeden z významů jména Bruno je opálený (M. Knappová, 2015, s. 140), proto "Kosmas" užívá slovo Slunce. - V II. 18 se vyskytují postavy jeho synů Konráda a Oty (nebyli synové Břetislava I.). - Kapitola II, 24 je poslední kapitola ze tří, v níž je líčena nepovedená volba Lance, tj. Boleslava III. Ryšavého biskupem. Došlo k ní za Boleslava II. a ten byl bratrem, možná dokonce dvojčetem, Boleslava III. Místo pojmenování Blíženci bychom mohli použít slovo "Dvojčata". Latinské slovo gemini znamená jak blíženci, tak dvojčata. Když "Kosmas" v III, 24 líčí zavraždění Božeje Krásou, ve skutečnosti Vojtěcha Boleslavem III., tak Krása (Boleslav III.) vmete Božejovi (Vojtěchovi) do tváře slova: "Pryč s tebou, zlosyne, pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil." Jméno Tomáš podle M. Knappové znamená (2015, s. 294) dvojče, blíženec. Z čísel užitých v kapitole II, 24 se má možná vypočítat volba Lance (tj. Boleslava III.) biskupem. K volbě Lance došlo podle "Kosmy" 11. 6. 1068. Pokud by k volbě Boleslava III. došlo roku 1002, jak vyplývá z výpočtu: {1068 – (11 . 6) = 1002}, bylo by to v době, kdy Boleslav III. zrovna nebyl knížetem (999-1002, 1003). Je možné, že do výpočtu mají být zahrnuta i další čísla užitá "Kosmou" v kapitole: jednoho, tří, jedna, třem). Došlo-li by k této volbě roku 994, jak vyplývá z výpočtu {1068 – (11. 6) – (1 + 3 + 1 + 3) = 994}, stalo by se tak krátce předtím, než byl Boleslav II. zavražděn Slavníkovci. - V II, 31 vystupuje biskup Gebhart (Jaromír), který byl v "Kosmově" viditelné vrstvě bratrem synů Boleslava III., a to Konráda a Oty. Je však uvedeno i datum 1. září. Toho dne má svátek Jiljí (pozdější biskup Heřman) a ten byl možná vnukem Boleslav III. Ryšavého. - V III, 17 vystupuje Svatopluk. Ten si vypíchl oko. Znamená to, že na něho"Kosmas" pověsil informace o jiné osobě. Tou jinou osobou byl Boleslav III. - V III, 28 je zmínka o biskupu Heřmanovi, snad potomkovi Boleslava III., a o Svatoplukovi. "Kosmas" se zde zmiňuje i o Wiprechtovi z Grojče. Ten měl za manželku Juditu, dceru Vratislava II. Ta získala své jméno po Jitce ze Svinibrodu, manželce Boleslava III. Ryšavého (nebyla manželkou Břetislava I., jak ve viditelné vrstvě napsal "Kosmas"). - V III, 53 vystupuje Wiprecht z Grojče.

U. Becker v hesle Slunce napsal mj. (2002, s. 265, 266): "ProtožeSlunce svítí na všechny věci stejným světlem, je také symbolem spravedlnosti." Mohl tedy tzv. "Kosmas" naznačovat slovem Slunce, že Boleslavovo vraždění Slavníkovců bylo spravedlivé, neboť oni předtím zavraždili Boleslava II.?

53C19. JAKÝ ĎÁBEL POPADL STRACHKVASE. JAKÝCH VRAŽD SE BOLESLAV III. RYŠAVÝ DOPUSTIL

Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí, a následně proto, že byl Slavníkovci zavražděn), vládl v části Čech a zřejmě i na Moravě jakožto jeden z předáků. Násilnými činy se mu podařilo zlikvidovat nebezpečné Slavníkovce (u Dětmara zavraždil Soběslava jakožto svého zetě osobně Boleslav III., u "Kosmy" zavraždil Soběslava jakožto Mutinu kat Boleslava III., rovněž zavraždil nebo nechal zavraždit Vojtěcha). Zavraždil i Vojtěchovy benediktiny později známé jako Pět bratří. Poté ovládl celé Čechy pod jménem Boleslav III. Ryšavý. Boleslav Chrabrý ho zajal a uvrhl do kláštera. Poté, když Boleslav Chrabrý ovládl Moravu, stává se Boleslav III. Ryšavý biskupem pro Moravu možná se jménem Bruno. U "Kosmy" je Bruno "tuším Vracenem" a i lžibiskupem Rotpertem. V době, kdy bojoval se Slavníkovci, tak se choval jako krutý ďábel. Bylo to tehdy, když nebyl zvolen knížetem celých Čech.

Když "Kosmas" psal v I, 30 o nezvolení Strachkvase biskupem (obšírněji toto nezvolení popisoval v II, 22, 23 jako nezvolení Lance biskupem, měl možná na mysli nezvolení Strachkvase knížetem. A právě po tomto nezvolení se chová jako krutý ďábel. "Kosmas" nevylíčil Strachkvasovu smrt při epileptickém záchvatu, jak se domníval D. Třeštík.

Boleslav III. zlikvidoval Slavníkovce (větev Přemyslovců, Slavník byl Václavův syn Zbraslav), "Kosmas" je pojmenoval Vršovci. Slavníkovci se chtěli chopit moci, dokonce zavraždili Boleslava II., staršího bratra Boleslava III. Ryšavého. Boleslav III. Ryšavý zavraždil Slavníkovce Soběslava (u Dětmara sám Boleslav svého zetě, u "Kosmy" kat Mutinu), zavraždil (v legendách Sicco, u "Kosmy" Krása Božeje) Vojtěcha a zavraždil Pět bratří. Vladivoje, pravděpodobně Vojtěchova syna, nezabil dobrý mok, ale zahynul při vyhánění z Pražského hradu Boleslavem III. Ryšavým (Dětmar ho vyhání pod jménem Soběslav). Boleslavovi III., když byl biskupem Brunem, totiž říkali také Bonifác (dobrý osud) a ve středověkém seznamu českých panovníků má přízvisko Dobrý.

53C20. PRAVÝ KRISTIÁN SE STÁVÁ NEJPRVE JEDNÍM ZE DVOU PŘEDÁKŮ A ZA NĚKOLIK LET KNÍŽETEM BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM

Když onemocněl Boleslav II., začali Slavníkovci usilovat o knížecí stolec. Dokonce šli tak daleko, že Boleslava II. asi roku 994 zavraždili. V době Boleslavovi nemoci nebo až po jeho zavraždění si moc v zemi rozdělili mezi sebe dva předáci: Slavníkovec Soběslav a pravý Kristián. Pravý Kristián zavraždí Soběslava, Pět bratří a nakonec i Vojtěcha. Moc Slavníkovců načas končí, docela však skončí, až když při vyhánění z Pražského hradu zahyne Vladivoj, pravděpodobně syn biskupa Vojtěcha, J. Žemlička napsal (2002, s. 152): "Příchuť skandálu měla smrt Strachkvase/Kristiána, jenž prý v roce 996 zemřel před oltářem v Mohuči na dosah biskupské hodnosti..." Roku 996 nebo blízko kolem tohoto roku se Strachkvas/pravý Kristián "převtělil" na Boleslava III. Ryšavého.

Že v době nemoci Boleslava II. začali vládnout dva předáci, a to Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec původním jménem Konrád nebo Konrád Ota (pozdější pravý Kristián), a že se oba stali českým knížetem pod stejným jménem Boleslav III., to naznačil "Kosmas" jménem Tritri (tj. Tatry). - Na Wikipedii v hesle Tatry je uvedeno: "Název Tatry pravděpodobně pochází z praslovanského slova Tritri, což znamená skály či skalní štíty. Další možností je odvození od keltského slova tamtra (hnědý či tmavý)." OVĚŘIT. U Lutterera? - "Kosmas" v I, 33 nechává Boleslava II. dávat před smrtí rady svému stejnojmennému synovi. (Ve skutečnosti byl Boleslav II. zavražděn, takže před smrtí žádné rady nedával. Boleslav III. Ryšavý byl ve skutečnosti mladším bratrem Boleslava II.) Pořadová čísla Třetí obou knížat jsou skryta do jednoho slova, do slova Tritri, což naznačuje, že oba vládli v jedné (ve stejné) době. Protože by bylo vhodnější k jednomu Boleslavovi přiřadit pořadovou číslovku Třetí a k druhému Boleslavovi pořadovou číslovku Čtvrtý, použil "Kosmas" číslovky třikrát a čtyřikrát. V textu je použito i slovo předáků.

Jak Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý, tak Slavníkovec Boleslav III. razili mince. V případě Přemyslovce šlo o mince frízského typu. V případě Slavníkovce to byly mince mající vzor v mincích anglických, mince ethelredského typu. Slavníkovc Boleslav III. razil také mince se jménem své matky Adivy, totožné pravděpodobně se Střezislavou.

"Kosmas" o dosazení Boleslava III. na knížecí stolec líčí v III, 19, přičemž tuto událost pověsí na jím oslepeného (III, 25) českého knížete Svatopluka, což má znamenat, že na něho věší činy jiné osoby (některé jeho činy mu však ponechává). Ten měl být dosazen na trůn 14. května 1107. Dne 14. května má svátek Bonifác. V úvodní větě Života a utrpení svatých Beneditka a Jana i jejich druhů je napsáno, že autor, což byl již z knížecího stolce svržený Boleslav III. Ryšavý, je nazýván také Bonifác. Na Boleslavova jména, která užíval nebo jsou s ním jinak spojena, ukázal "Kosmas" v kapitole těmito slovy: na původní jméno Konrád, což znamená smělý v radě (o radu, rádce), na jméno Boleslav (slávy, sláva, více), na přízvisko Ryšavý (do krve), na to, že byl předákem (předáků, předáci), na jméno Bonifác, což znamená dobrý osud (dobře, osud, osud, dobře, dobrý), na Mladu, za níž ho "Kosmas" skryl (mládí), na to, že měl vztah ke kostelu sv. Jiří sedícímu na koni a že postavil rotundu na hradišti sv. Hypolita (do koně). "Kosmas" věšel také informace o Boleslavovi III. na Břetislava I., kterému říkal český Achilles. Ve skutečnosti viděl Achilla v Boleslavovi III., proto jsou v kapitole slova vztahující se k trojské válce. - Informace o Boleslavovi II. pověsil na Bořivoje II. (že máme hledat za Bořivojem jinou osobu, to je napovězeno slovy slepě věře lžím), Že je v textu něco skryto, to naznačil slovy .kryl, odhaliti tajemství a prozraditi. "Kosmas" na jedné straně skrytou vrstvou prozrazuje, co otevřeně říci nesmí, na druhou stranu ten, kdo doslovně věří první vrstvě (a ta kvůli skryté vrstvě nemůže zcela odpovídat pravdě, i kdyby si to mohl "Kosmas" dovolit), se může, pokud to zjistí, cítit oklamán. "Kosmas" právě kvůli tomu možná použil slova úskok, lstí, lsti, úklady, lstí, lstech, lži, vylhané myšlenky, míchaje pravdu se lží, úklady, oklamati, lžímmožná to má napovědět i slovo lest. - Nepopírám první vrstvu, i když detaily kvůli druhé vrstvě, na které "Kosmovi" především záleželo, není zřejmě plně pravdivá.

Připomeňme si, jaká jména a přízviska Boleslav III. v průběhu života užíval a jaký je jejich význam. Původní jeho jméno bylo buď Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota (štěstí, majetek; Otakar: majetek střežící, hlídající), jakožto mnich Kristián se podepisoval slovem Kristus, měl přízvisko Ryšavý/Rudý (na rudou barvu upozorňoval mj. slovem srdce, slovem krev a ještě jinými slovy). Ke konci života byl moravským biskupem Brunem, zvaným také Bonifác (dobrý osud). Z části jména Boni- se objevil i s přízviskem Dobrý. "Kosmas" ho nazval ('tuším Vracen') a spojuje ho s koněm, dal mu i jméno Rotpert (rudý kůň). - Slavníkovce "Kosmas" nazýval Vršovci (možná k nim patřili i příslušníci dalších, méně významných mocenských skupin).

Ke Svatoplukovi, tedy k Boleslavu III. se vztahují slova radu, krve, osud, Tróje (pokud souvisí se slovem tři), osud, dobře, do koně, Tróje, dobrý?, rádce. K Vršovcům se vztahují slova vrch, vrcholy, vrcholu.

Člověk vyučený v rozmanitých lstech: mužný, mužně, muž, muž, míchaje. Protože "Kosmas" mu vložil do úst slova jistě by mi dal oči vyloupati, je za tímto člověkem někdo skryt. Slovo míchat můžeme nahradit slovem směšovat. To připomíná jméno Měšek, Jméno Měšek používal "Kosmas" místo jména Boleslav Chrabrý. Na předáky "Kosmas" ukazuje slovy předáků, předáci.

Na Boleslavy (Ryšavého a Chrabrého) "Kosmas" možná ukazuje slovy slávy, sláva, více. Mutina je jméno, které "Kosmas" vymyslel pro Slavníkovce Soběslava, k němu možná patří slovo vlastními. Pokud by se manželka některého knížete jmenovala Beata, ukazovalo by na ni slovo šťastný (lat. beatus). M. Knappová vysvětluje jméno Odeta (2015, s. 462), že jde původem o zdrobnělinu starého německého jména Oda, což znamená štěstí, majetek. Někteří historici se domnívají, že Oda z Míšně byla manželkou Měška po smrti Dobravy. Oda však mohla být Měškovou manželkou jedinou, protože žádná Dobrava nebo Doubravka manželkou Měška nebyla.

Co se v kapitole dozvídáme? Boleslav II., zde Bořivoj, měl v úmyslu zajmout Vojtěcha a Soběslava, zde Božeje a Mutinu, jakožto škůdce země. Moci se ujímá Boleslav III. Ryšavý, zde olomoucký Svatopluk. Tak tedy byl Boleslav II., zde Bořivoj II., zbaven panství a Boleslav III. Ryšavý, zde Svatopluk, byl dosazen na trůn. Boleslav III. Ryšavý jistě o trůn usiloval, i když je zde uvedeno, že Svatopluka přivlekli divokého vlka do ovčince, aby roztrhal nejen ovce, nýbrž i pastýře samé. Roztrháním ovcí je zde ukázáno na to, že Boleslav III. nechal zavraždit libické benediktiny, kteří se potom stali polskými světci jakožto Pět bratří. A rozsápání pastýře je vražda Vojtěcha. Skutečnost byla zřejmě taková, že Boleslav II. byl Slavníkovci zavražděn, takže Boleslav III. nenastupoval hned po něm, ale vládli dva předáci (Boleslav III. Ryšavý a Slavníkovec Soběslav). "Kosmas" sice v této kapitole nenechal Boleslava II. zavraždit, ale informace o Boleslavovi II. narouboval na zavražděného Bořivoje II. V této kapitole naznačují Boleslavův tragický konec způsobený Slavníkovci (Vršovci) slova: skácel se z vysokého vrcholu.

53C21. STAL SE VLÁDCEM ZNAČNÉ ČÁSTI MORAVY BOLESLAV III. RYŠAVÝ?

O situaci na Moravě po pádu Velké Moravy je velice málo písemných zpráv. Pomiňme tedy názory historiků na to, jaká vláda mohla existovat na Moravě, jak to bylo s moravským biskupstvím, jaký vliv na Moravě měli Maďaři apod. Věnujme se tomu, jak byla Morava dobývána Přemyslovci, o čemž ovšem existuje rovněž velice málo písemných zpráv.

Na Moravu si možná činili nárok Spytihněv, neboť byl synem Rostislava, a také možná Vratislav, a ten z toho titulu, že byl možná Svatoplukovým zástupcem na části Polska. Dobýt celou Moravu a udržet si nad ní svou moc, na to neměl ani jeden z nich dost síly. Spytihněvovy útoky by musely vycházet z Budče, neboť tam byl vyhnán Svatoplukem a Bořivojem z Dowiny, pozdější Staré Kouřimi. - M. Wihoda napsal (2006, s. 54) "Zoufale neúplný obraz někdejších událostí lze dílem doplnit ještě pozdní uherskou tradicí, která s odvoláním na starší, později ztracené prameny zachytila nějaký maďarsko-český spor, k němuž údajně došlo za vlády Vratislava I. Tato glosa byla obvykle chápána tak, že se Přemyslovci zapojili do zápasu o mojmírovské dědictví a již někdy na počátku 10. věku, snad za Spytihněva I., obsadili Moravu."

O vztahu tzv. Václava k Moravě písemné prameny neexistují.

O velice pravděpodobném výboji Boleslava I. na Moravu napsal L. Jan (2006, s. 8): "V Čechách se zatím zdařilo bratrovrahu Boleslavovi I.... zahájit expanzi východním směrem. K tomu bylo nutně zapotřebí ovládnout alespoň moravské Olomoucko, neboť tudy procházela dálková cesta na Krakov, Halič a Kyjev." […] "Snad ještě před polovinou 10. století se tak podařilo českému Boleslavovi Olomoucko ovládnout, zřejmě s pomocí tamějších představitelů." Boleslavovi jistě k dobývání Moravy pomohla porážka Maďarů na řece Lechu roku 955.

Nenaznačil "Kosmas", že Boleslav I. ovládal severní Moravu následující hříčkou? Když "Kosmas" v I, 19 líčí, jak Boleslav zabil prvního mezi staršími (tj. obrazně líčí popravu svého strýce tzv. Václava), tak řekl: "Nejste-li polomuži neb tvorové, kteří nestojí ani za špinavou slupku z hrušky..." Nenapověděl "Kosmas" slovem špinavou, že Boleslav I. ovládal Moravu k Beskydám? Dánsky se totiž slovo špinavý řekne beskidt. Neprozrazoval "Kosmas", že Boleslavovo území za Beskydy, tj. jižně od Tater, nesahalo? K Boleslavovu panství patřilo nějaké území táhnoucí se podél tehdejší magistrály od Krakova směrem ke Kyjevské Rusi severně od Tater. - I. Lutterer a R. Šrámek uvádějí o Bílých Karpatech toto (2004, s. 47): "Na mapě Moravy z r. 1850 se uvádějí pod jm. Tatry (!)."

V dobývání Moravy snad pokročil Boleslav II. Podle historiků však "Kosmas" zvětšení českého státu za Boleslava I. připsal Boleslavovi II.

Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve pro nemoc a později proto že byl zavražděn zřejmě roku 994), vládli dva předáci. Jedním byl Slavníkovec Soběslav ovládající zřejmě "Kosmou" vytýčené Slavníkovo knížectví) a na východ od Soběslavova panství vládl druhý předák, a to Boleslav III. Ryšavý. Ovládal zřejmě východní část Čech a Moravu. Protože Boleslav III. Ryšavý byl vrahem Vojtěcha a vrahem Pěti bratří, tak "Kosmas" věšel jeho činy na Břetislava I. (některé se ovšem skutečně vztahují k Břetislavovi). Pověsil na Břetislava i únos Jitky Boleslavem. A Břetislav po únosu Jitky měl odjet s nevěstou přímo na Moravu. Ve skutečnosti tam zřejmě odejel Boleslav III. Moravu tehdy možná ovládal, přestože "Kosmas" napsal, že po smrti Boleslava II. (tedy roku 999 nebo už 994) ji ovládli celou Poláci. - Boleslav III. se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota a od tohoto jeho jména dostávali tato jména moravští údělníci. - Když byl Boleslav III. zbaven Boleslavem Chrabrým knížecího stolce byl po čase týmž Boleslavem ustanoven (s porušením církevního práva) biskupem na Moravě. "Kosmas" mu dal jméno Vracen, ve skutečnosti však měl jakožto biskup jméno Bruno.

O dobytí Moravy napsal M. Wihoda mj. toto (2012, s. 422): "Svatovítský děkan si vystačil s glosou, že mladý kněžic [Břetislav I.] převzal Moravu z rukou svého otce, aby v jiné souvislosti upřesnil, že to nebyl nikdo menší než Břetislav I., kdo onu zemi opanoval jako první (primus dominio suo subiogavit). Zjevný protimluv se pokusila vysvětlit Barbara Krzemińska, když odkázala na Břetislavovo zakladatelské dílo, které mělo vytěsnit zásluhy knížete Oldřicha. Budiž, ovšem proč Kosmas neztratil jediné slovo o jeho údajně velkolepých reformách, vlastně proč z Břetislavova života zmizelo vše moravské? Že se zde narodil Břetislavův syn Spytihněv a že v roce 1029 (správně 1030) pronikl z Moravy až k Ostřihomi, zaznamenali pouze na Hradisku u Olomouce." Ke slovům opanoval tuto zemi jako první musíme místo Břetislava I. přiřadit Boleslava III. Ryšavého. - Ještě v jednom činu Břetislava I. vidí M. Wihoda problém (2010, s. 122): "Čtyřnásobné vítězství nad arpádovskými sousedy sice zvýšilo věhlas českého knížete, nicméně naše otázka zní jinak, a sice, proč se Břetislav opakovaně vracel právě na Nitransko?" Opravdu Břetislav I. čtyřikrát zvítězil nad Maďary? Nemáme si i zde za Břetislava dosadit Boleslava III. Ryšavého nebo možná Boleslava I.? Toho by moravští údělníci také neviděli na Moravě rádi. Boleslav III. byl vrahem Vojtěcha a Boleslav I. byl (sice jenom podle legend, ne podle skutečnosti) vrahem tzv. Václava.

M. Wihoda napsal o dobývání Moravy na přelomu tisíciletí mj. následující věty (2006, s. 61, 64): "Následovalo [po dobytí přemyslovských polských území Měškem] zběsilé vraždění Slavníkovců, dobytí Starých Zámků a výpad na jižní Moravu." - "Přemyslovci zabrali nejprve Olomoucko a teprve později, na samém sklonku 10. věku, ovládli také zbytek země až po starou hranici na Dunaji." Můžeme se oprávněně domnívat, že značnou část Moravy se podařilo ovládnout Boleslavovi III., a to zřejmě už zčásti v době, kdy byl jedním ze dvou vládnoucích předáků, a později, když byl knížetem. - Slavníkovce (Soběslava, Vojtěcha a Pět bratří) zavraždil (nechal zavraždit) a z Pražského hradu vyhnal Slavníkovce Vladivoje (na útěku zahynul). Boleslav III. činil tak již jako jeden z předáků, možná ještě za života Boleslava II. (zemřel pravděpodobně asi roku 994, ne roku 999). A stejně tak to mohl být právě Boleslav III. ten český kníže, kterému se podařilo dobýt značnou část Moravy.

"Kosmas" úmyslně ve viditelné vrstvě vládu Vojtěchova vraha Boleslava III. Ryšavého na Moravě popřel. V I, 40 "Kosmas" napsal: "Po smrti Boleslava II. totiž Poláci opanovali jak hrad Prahu, tak celou Moravu." - Vládci Moravy se Piastovci zřejmě stali později. Značnou její část zřejmě ovládal Boleslav III. ještě v době, kdy byl předákem, a snad ji ovládal alespoň po část své knížecí vlády. - "Kosmas" věšel některé činy Boleslava III. na Břetislava I. V III, 34 napsal: "...země moravská a její panovníci jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav [I.] nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství." - I únos Jitky Boleslavem III. pověsil na Břetislava. Únosce nezůstal s nevěstou v Čechách, ale – jak uvádí "Kosmas" (I, 40) ihned jel s nevěstou přímo na Moravu. Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky... Poláky nazýval "Kosmas" i Slavníkovce, protože kolaborovali s Piastovci. - Na Moravu tedy jel Boleslav III., tím nepopírám, že později pobýval na Moravě Břetislav I. V době, kdy Poláci ovládali Moravu, byl z knížecího stolce svržený Boleslav III., nyní se jmenující Bruno (u "Kosmy" ,tuším Vracen'), moravským biskupem. Mohl se také jmenovat jinak než Bruno a za Bruna se v některých legendách, jichž byl autorem, vydávat.

K vládcům moravských území po pádu Velké Moravy napsal J. Sláma (1991, s. 59, pozn. 8): " O slovanských velmožích na území vlastní Moravy nemáme v 10. století žádné zprávy. Ojedinělé zmínky se týkají pouze osob žijících blíže franskému prostředí, např. ,urozeného muže' Josefa, který na počátku tohoto věku daroval pozemky frízinskému biskupství... Neznámý je původ ,králů' Dursaca a Boguta, kteří podle Liutpranda... přitáhli v roce 921 s maďarskými bojovníky na pomoc císaři Berengarovi. Na jejich možný slovanský původ ukazují jejich jména."

53C22. MŮŽEME VRAŽDU MUTINY ZTOTOŽNIT S VRAŽDOU ZETĚ BOLESLAVA III.? SKRÝVÁ SE ZA NIMI SLAVNÍKOVEC SOBĚSLAV?

Dětmar v I, 29 (18) o zavraždění Boleslavova zetě napsal: "Když totiž český Boleslav [Třetí Ryšavý] zjistil, že lid se velmi oddává modloslužebnictví a že tyto praktiky provozuje zcela bez obav, zesílil i on svou ničemnost, ve snaze rozbít přísahou stvrzený mír. Nechal shromáždit všechny předáky v jednom domě a hned zabil svého zetě ranou mečem do hlavy. Poté ten lstivý krvelačník, jenž nebyl hoden prožít ani polovinu sobě určených dnů – a ještě k tomu v době postu! -, pozabíjel spolu s přisluhovači svého zločinu ostatní, aniž by se jakkoli ohlížel na jejich bezbrannost.." V poznámce 108 (2008, s. 303) je ke slovu zetě uvedeno: "Patrně z rodu Vršovců." "Kosmas" Slavníkovce nazýval Vršovci.

Líčí "Kosmas" stejnou událost v III, 23? Skrývá za Svatoplukem Boleslava III.? Svatopluk obviňuje Vršovce z pohany jeho praděda Jaromíra (tj. Boleslava II.), obviňuje Mutinu a Božeje z vraždy jeho bratrance Břetislava. Poté Svatopluk nechá zabít Mutinu a nato vyzve za slib vysoké odměny k zabití Božeje (tj. Vojtěcha).

Kdo byl tím Boleslavovým zetěm nebo švagrem (latinské slovo gener se totiž dá přeložit jako zeť i jako švagr), kterého Boleslav III. zabil ranou mečem do hlavy?

Domnívám se, že Mutina je potomek knížete tzv. Václava. Jde o Soběslava, syna Slavníka, tj. Zbraslava, syna Václavova? Dětmar nechal zabít Soběslava při vyhánění Poláků z Pražského hradu. Ve skutečnosti byl zřejmě na útěku zabit Vladivoj, Soběslav mohlo být jeho původní jméno.

Podle "Kosmy" byl Mutina syn Božův, příbuzný Božejův, pobočník a důvěrník Břetislava II. Podívejme se však, co jméno Mutina znamená. I. Lutterer, R. Šrámek uvádějí (2004, s. 179), že místní jméno Mutěnice vzniklo od OJ Mutina n. Mutěna (vznikla jako domácí obměna stč. OJ Mutimír, Mutislav - od základu stč. mút- "klamat". Stejní autoři vysvětlují část -mouc (původně -múc) u jména Olomouc takto (2004, s. 194): "...souvisí s mútit ,hlučet', které je obsaženo i v MJ Mutná ,hlučná řeka', Moutnice ,ves lidí Mutenových', ve stč. OJ Mutimír, Mutěj apod." Latinské mutatio znamená změna, proměna, latinské muto znamená měnit. "Kosmas" zřejmě vytvořil takové jméno, aby z něho samého vyplývalo, že je vymyšlené.

"Kosmas" část Bož- vyčlenil pro jména, za nimiž se skrýval české světce (Božena - Ludmila; Božen - tzv. Václav; Božej - Vojtěch). Svým jménem se mohou podobat těmto Bož- i jejich potomci. Synem Božeje (Vojtěcha) byl Bořut. Není synem Božena (tj. Václava) Boža (tj. Zbraslav, tj. Slavník)? A synem Boži je podle "Kosmy" Mutina. Není tedy Mutina vnukem Václava? Mutina, vnuk tzv. Václava, je příbuzný s Božejem, to je s Vojtěchem. A nyní vzpomeňme na příbuzenství Vojtěcha a údajného autora tzv. Kristiánovy legendy (ve skutečnosti byl autorem biskup Heřman), tedy Boleslava III. Ze stejné krve měli pocházet. Václavův potomek je zde spjat se Slavníkovcem Vojtěchem, spoluvlastníkem Libice. Tzv. Václav je spojen s Libicí větou pronesenou dobyvateli Libice, větou z Brunovy legendy: Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav [III. Ryšavý]. - "Kosmas" to, že se za Mutinou schovává jiná osoba, naznačil slovy o ztrátě zraku i v III, 22: "...vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo zrak, neuteče-li."

Předcházela vraždě Vojtěcha vražda jeho bratra, jednoho ze Slavníkovců. "Kosmas" je v III, 23 věší informace o Boleslavovi III. na knížete Svatopluka a informace o Slavníku Soběslavovi věší na Mutinu. "Sotva však vešli do hradu Vraclavě, nazítří časně ráno svolal [český kníže Svatopluk] všechny předáky do shromáždění. ...Svatopluk vstoupiv do jizby usedl si uprostřed na lavičce u kamen, jsa hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená... otevřel ústa k této řeči: ,...Vršovci, našeho rodu domácí nepřátelé! Zdaž mi vypadne z paměti, co jste sehráli s mým pradědem Jaromírem na vrchu Velizi... Což zapomenu, že jste lstivým úkladem zabili mého bratrance Břetislava [II., v této větě ve skutečnosti Boleslava II.?]... ty [Mutino] a tvůj bratr Božej. Čím však se provinil můj bratranec Bořivoj [II.], jenž panoval pod vaší mocí a ve všem vás jako vlastní koupený otrok poslouchal... a co jste se mne napopouzeli obvyklými úskoky, až jsem povolil vašim nešlechetným radám, a hřeše proti svému bratranci Bořivojovi, velmi jsem zhřešil, že jsem ho stolce zbavil. Slyšte opět ještě a opět, moji předáci, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina [Slavníkovec Soběslav], jejž jsem já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě zůstavil za nejvyššího správce této země. Ten dobrý člověk dělaje, jako by šel na lov, neostýchal se v noci zajíti do Polska do hradu Sviní (Svídnice) [Libice nad Cidlinou?], aby se uradil se svým strýcem Nemojem, jak by mne ze stolce svrhl.' - Zaznělo zmatené reptání a svým souhlasem rozpálili ducha knížete, hněvem hořícího, aby se ještě více rozhořel. Vtom dal kníže po straně pokyn přítomnému katu, jenž byl do jeho záměru zasvěcen, a vyšel ven. Ten se vrhl na Mutinu, jenž nic takového netušil. Jak podivuhodná byla trpělivost toho předáka! Při dvou ranách seděl bez pohnutí, a při třetí, když se pokusil vstáti, byl zabit. V touž hodinu a v téže jizbě byli jati Vnislav, Domaša a dva synové Mutinovi. A jediný Neuša, jenž byl z jiného rodu, ale dobrým přítelem Mutinovým, vida, co se děje, prchl, a byl by unikl... kdyby ho neprozradila červená sukně: byl ihned chycen a zraku i mužství zbaven. A jako se často děje, že když vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří, vraždí a neukojí svůj vztek ani neustane od vraždění dříve, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk, zkrvavený vraždou jednoho člověka [Mutiny], vzplál hněvem a rozkázal, aby celý ten rod bez rozdílu věku a beze všech odkladů povražděn, a... řekl: ,Kdo se nehrozí vyplniti můj rozkaz, tomu bude dána těžká hrouda zlata. Kdo však zabije Božeje a jeho syna, dostane stokrát tolik...' ...vskočili na koně předáci Vacula, Heřman, Krása i přemnozí jiní... letěli překotným během, aby dovršili osud Božeje a jeho syna..."

Hradem Sviní rozumí historici Svídnici v Polsku. (Polská Svídnice je od Prahy vzdálená 194,2 km, těžko by tam mohl Mutina v noci zajít. Slovo noci zde naznačuje, že v textu je něco skryto.) "Kosmas" pojmenoval slovem Poláci [polští hadrníci] i kolaboranty s Poláky z řad Čechů, tj. Slavníkovce nebo především Slavníkovce. Hrad Sviní by potom mohla být Libice nad Cidlinou.

Podívejme se, co "Kosmas" prozradil řadou slov. Číslo sedm (zde sedmkrát) říká, že následuje lež nebo lži. Slovo noci naznačuje, že je v textu skryta nějaká informace. - Vršovci je "Kosmovo" pojmenování pro Slavníkovce. Vraždění Vršovců se nemůže vztahovat k viditelné vrstvě (k roku 1108), ale k době, kdy byl zavražděn Slavníkovec Soběslav (Mutina) a Vojtěch (zde Božej). - Za Svatoplukem je skryt Boleslav III. "Kosmas" ukazuje na jeho přízvisko Ryšavý/Rudý/Červený (rozpálen, rozpálená, rozpálili, hořícího, rozhořel, červená, krvelačný, zkrvavený vzplál, Krása). Stč. slovo krása totiž znamenalo i červený a barva ohně. Na Boleslavovo původní jméno Konrád (jméno znamená smělý v radě) ukazuje slovy (radám, uradil). Ve středověkém seznamu českých panovníků je u jeho jména přízvisko Dobrý. Boleslav III. byl po svržení z knížecího stolce také nazýván Bonifác, což znamená dobrý osud. Proto je na něho ukázáno slovem osud a také slovy dobrý, dobrým. I na to, že byl předákem je ukázáno, a to slovy moji předáci. Na část Bole- ve jménu Boleslav ukazuje slovem více. A na jeho pořadové číslo Třetí ukázal slovem třetí. Pomíjíme slova, které by ve skryté podobě mohla ukazovat na Ryšavce červenou krví (např. zabili, vraždí) Jaromír je původní jméno Boleslav II., za Břetislavem II. Boleslav II., za Božejem Vojtěch, za Bořivojem II. opět Boleslav II. a za Mutinou Slavníkovec Soběslav. Slovo lov "Kosmas" užívá, když ukazuje na nějakého budoucího světce. Zde by mohl ukazovat na Vojtěcha a nelze vyloučit, že se zde Vojtěch skrývá za Nemojem. Že byl Vojtěch Vršovec (tj. Slavníkovce), naznačil "Kosmas" dovršili. I za Neušou se možná skrývá nějaká jiná osoba (byl zbaven zraku). Slovo vlk zřejmě na žádnou osobu neupozorňuje. Pokud přece jenom ano, potom řekněme, že jméno Vlk je variantou jména Vok a to může být součástí nějakého jména složeného.

V III, 23 sdělil "Kosmas", že Mutina a Božej byli bratři. Svatopluk, tj. zde Boleslav III., řekl Mutinovi: ty i tvůj bratr Božej. Za Božejem se skrývá Vojtěch, proto se za Mutinou skrývá Vojtěchův bratr Soběslav.

"Kosmas" v souvislosti se Svatoplukem (1107-1109) píše o ztrátě zraku. V III, 19: "...kdyby mě dopadl [Svatopluk], jistě by mi [Svatoplukovu poslovi] dal oči vyloupati" a "Bořivoj...slepě věře lžím." V III, 22: "...vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo zrak..." V III, 25: "dopadl-li [Svatopluk] hlídky nebo vyzvědače, od krále panonského poslané, dal je zbaviti nosu a zraku..." a "...kníže sám jediný [Svatopluk] si vrazil do zřítelnice oka ostrou... větev tak prudce, že stěží vytrhli větévku i s okem..." V III, 26: "Svatopluk, jemuž se již zahojila rána po vyraženém oku."

Za Svatoplukem (ale i za Krásou) se zde skrývá Strachkvas, totožný mj. s pravým Kristiánem a Boleslavem III.

S touto kapitolou souvisí kapitola Proč byli vyvražděni Slavníkovci?.

Boleslav I. schovaný za Břetislavem I. měl možná konflikt se Slavníkovcem schovaným za Mutinou a Vojtěchem (ještě než se stal biskupem) schovaným za Božejem. O tomto konfliktu snad píše "Kosmas" v III, 4. Kapitola začíná pravděpodobně narážkou na Ryšavce: "...bylo viděti po mnoho nocí červenou záři." A nyní citujme poslední odstavec kapitoly: "...kníže Břetislav... pojav stranou Mutinu, syna Božova, svého pobočníka a důvěrníka, vytýkal mu mnohé věci, jimiž ho častokrát urazil, a řekl: ,Já, kdybych se nebál uraziti Boha, věru bych ti dal vyloupati oči, jak sis zasloužil; ale nechci tomu...' A propustiv s ním toliko dva bojovníky... a poslav ho do Čech, dal zabaviti všechno jeho jmění. A když se vracel, poslal kníže ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova [filius Cac], příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců [tj. Slavníkovců] v nenávisti... Když ho zajali... vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Srbska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal." Podle "Kosmy" měli být Božej a Mutina bratři. V poznámce č. 46 v Kronice české je uvedeno (2005, s. 287): "Ačkoliv Kosmas užívá výraz ,fratrem suum Mutinam ´(svého bratra Mutinu), nebyl zřejmě Mutina Božejův bratr, ale jen příbuzný." Bratry opravdu nemuseli být Božej a Mutina (pokud vůbec existovali), bratry však byli ti, kteří se za nimi skrývají: Vojtěch a Slavníkovec Soběslav.

Podle Dětmara zabil Boleslav III. svého zetě (lat. gener je zeť nebo švagr) v jednom domě, kam svolal všechny předáky. Podle "Kosmy" (III, 23) svolal Svatopluk všechny předáky do Vraclavi a na tomto shromáždění jeho kat zabil Mutinu. Svatopluka jsem ztotožnil s Boleslavem III. a Mutinu se Slavníkovcem Soběslavem. Falešný Kristián vložil pravému Kristiánovi, pozdějšímu Boleslavu III., do úst oslovení Vojtěcha nepos carissime. Pojem nepos můžeme přeložit vícero slovy znamenajícími příbuzenství. Vojtěch byl tedy příbuzný s Boleslavem III. (dřívějším pravým Kristiánem), Soběslav byl Vojtěchův bratr, tedy byl také příbuzný s Boleslavem III.

53C23. JAK JE STRACHKVAS, TJ. PRAVÝ KRISTIÁN, ZTOTOŽNĚN S BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM

"Kosmas" v I, 17, kde pojednává o Strachkvasovi, synovi Boleslava I., napsal, že jestli jeho syn zůstane naživu, z celého srdce jej zaslibuje Bohu. Červená barva srdce je narážka na Boleslava III. Ryšavého/Rusého/Rudého.

V hrobě č. 98 byl u pozůstatků Boleslava III. nalezen kousek látky, z něhož se dalo poznat, že Boleslav III. nosil skvostné šaty se zobrazením orla nebo orlů. Orel je mj. symbolem Krista. A poněvadž Boleslav III. byl po určitou dobu mnichem Kristiánem, proto nosil šaty s vyobrazením orla nebo orlů. Tyto šaty jsou tedy indicií, že můžeme ztotožnit pravého Kristiána s Boleslavem III.

Pokud můžeme brát vážně přízvisko Dobrý, které je k Boleslavovi III. přiřazeno v soupise českých panovníků (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, s. 189), potom uveďme že v I, 29 vložil "Kosmas" do úst Vojtěchovi, když mluví se Strachkvasem, slova dobře a dobrému: je dobře, že tys znám - dobře se hodíš - učinit k svému dobrému. V kapitole je pravděpodobně i narážka na Boleslavovo přízvisko Ryšavý/Rudý (úmysl svého srdce) a pravděpodobně i slovem nádherou, což můžeme nahradit slovem krásou a ve stč. znamenalo slovo krása i červený. Na původní Boleslavovo jméno Konrád nebo Konrád Ota je učiněna narážka slovem radou (budeš moci s radou), jméno Konrád totiž znamená smělý v radě.

V I, 30 "Kosmas" napsal, že Strachkvase popadl krutý ďábel. Dnes je ďábel malován červenou barvou. Bylo-li tomu tak za "Kosmy", potom zde "Kosmas" slovem ďábel ukazuje na Boleslava III. Ryšavého/Rusého/Rudého.

Nelze v I, 17 přeložit z latiny slova, která K. Hrdiny a M. Bláhová přeložili z výborné manželky výtečné dítě takto: z dobré manželky dobré dítě?

Na řadě míst, kde použije slovo krása.

53C24. JAK BYLI PŘÍBUZNÍ PRAVÝ KRISTIÁN, TJ. BOLESLAV III. RYŠAVÝ, A VOJTĚCH

Boleslav III. je totožný s pravým Kristiánem a s "Kosmovým" Strachkvasem. S kým je Strachkvas, tj. pravý Kristián, v písemných pramenech spojen? V Kristiánově legendě můžeme číst věty: "...uznal jsem za vhodno požádati vaši svátost, rodem z téže krve pocházející..." [...] "...kdyby ostatky takových a tak vynikajících svatých a důstojných svědků Kristových... uloženy byly v končinách Lotharovců nebo Karlovců..." [...] "Nyní vás prosím, slovutný biskupe a potomku [v latině nepos] nejdražší..." (J. Ludvíkovský překládá slova nepos carissime jako nejdražší synovče.)

K oslovení Vojtěcha Strachkvasem nepos carissime napsal D. Třeštík (1997, s. 421): "Nepos mohlo ve středověké latině znamenat jak ,vnuk, synovec, strýc, tak ,příbuzný' vůbec." Tímto Vojtěchovým vnukem, synovcem, strýcem nebo příbuzným vůbec byl zřejmě Boleslav III. - R. Turek o významu slova nepos napsal (1982, s. 22), že význam nepos = synovec, ustálený až v době renezanční, i ,potomek' v přeneseném smyslu antickém (třetí antický význam ,zhýralec'...). Falešnému Kristiánovi, tj. biskupu Heřmanovi, se mohli jevit jako zhýralci jak Vojtěch, tak Boleslav III.

Domnívám se, že příbuzenství Vojtěcha a pravého Kristiána nevychází jen z toho, že oba byli Přemyslovci, ale vychází i od stejné matky, a to Biagoty. Jejím prvním manželem byl Václav, spolu měli podle Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu syna Zbraslava. Ten je totožný se Slavníkem a Vojtěch je jedním ze Slavníkových synů. Vojtěch je tedy vnukem Biagoty.

Poté, když Václav koncem života odešel do kláštera a stal se bratrem mnichem, stala se Biagota manželkou Boleslava I. Spolu měli syna Konráda (Otu) a ten v průběhu života měl více jmen (kromě těch, která mu dal "Kosmas"). Šlo o jména Kristián (jde o pravého Kristiána), Boleslav III. a možná Bruno. "Kosmas" mu dal jméno Strachkvas. O Biagotě a jejích manželích viz zde kapitolu Byla Boleslavova manželka Biagota...?

Uveďme si předky biskupa Vojtěcha a Boleslava III. Ryšavého: Václav, manželka Biagota > Slavník > Vojtěch a Vratislav (bratr Václava) > Boleslav I., manželka Biagota > Boleslav III. Ryšavý.

Příbuznost Vojtěcha a pravého Kristiána spočívá v tom, že oba jsou potomky Biagoty. Vojtěch je její vnuk a pravý Kristián je její syn.

53C25. JAK BYLI PŘÍBUZNÍ FALEŠNÝ KRISTIÁN, TJ. BISKUP HEŘMAN, A VOJTĚCH

V II, 5 "Kosmas" (v této kapitole biskup Heřman) napsal, že při dovozu Vojtěchových pozůstatků byl přiveden nešťastně zajat jeho v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz. Nešťastně zajatým Boleslavem Chrabrým byl Boleslav III. Ryšavý. Boleslav III. Ryšavý je totožný s pravým Kristiánem, proto byl "Kosmův" v úřadě duchovním druh (Boleslav III. Ryšavý se stal moravským biskupem Brunem, u "Kosmy" Vracenem a Heřman byl rovněž biskupem) a podle své hodnosti kněz. - Ve dvou rukopisech (ze zachovaných patnácti) Kroniky Čechů je upřesněno, že oním přivedencem byl meus attavus, což M. Bláhová přeložila (2012, s. 217) jako můj předek, děd. - Kapitolu II, 5 končí biskup Heřman (dřívějším jménem Jiljí), že Vojtěchovy ostatky byly přivezeny 1. září 1039. Historici se domnívají, že správně má být napsáno 24. srpna (pozn. 32, s. 286, vydání Kroniky Čechů 2005). Biskup Heřman udělal chybu vědomě, Dne 1. září má totiž svátek Jiljí a Heřman tím řekl, že předek děd byl předkem, dědem Jiljího, tedy samotného biskupa Heřmana.

Uveďme si předky Vojtěcha a biskupa Heřmana Předci Vojtěcha: tzv. Václav, manželka Biagota > Slavník > Vojtěch. Předci biskupa Heřmana, dřívějším jménem Jiljího: Boleslav I., manželka Biagota > Boleslav III. Ryšavý > syn Boleslava III. Ryšavého (tj. Spytihněv II. nebo Konrád, údělný kníže Brněnský a znojemský či Ota Sličný) nebo dcera Boleslava III. Ryšavého > biskup Heřman, dřívějším jménem Jiljí.

53C26. JE KRISTIN TOTOŽNÝ S PRAVÝM KRISTIÁNEM, TJ. S BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM?

Mezi Pět bratří je řazen i Kristin. Není totožný s pravým Kritiánem, tedy s budoucím Boleslavem III. Ryšavým? Pozůstatky Pěti bratří měl přivézt Břetislav I. z Hnězdna. Měly být uloženy v Boleslavi a tak Pět bratří se stalo Boleslavskými bratřími. O pozůstatcích Kristina napsal J. Pátek (2011, s. 163): "Ostatky sv. Kristina následne boli už ve 12. storočí prenesené do katedrály sv. Václava v Olomouci." Jestliže je Kristin opravdu totožný s Boleslavem III. Ryšavým, potom nemohl být zavražděn společně s dalšími Pěti bratřími. A jestli byly jeho pozůstatky převezeny do Olomouce, potom by musely být později převezeny do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě a být pohřbeny v hrobě č. 98. Také by však mohla být do Olomouce převezena malá část Kristinových (tj. Boleslavových) pozůstatků jakožto ostatky světce.

53C27. ŽIVOTOPIS MLADY A OBDIV K JEJÍM SCHOPNOSTEM

O Marii, tj. o Mladě, J. Sláma napsal (1987, s. 422): "Marie, řeholní jméno dcery přemyslovského knížete Boleslava I., známé spíše pod svým křestním jménem Mlada. O jejích životních osudech jenom velmi neúplně informuje kronikář Kosmas. Data jejího narození a úmrtí neznáme. Někdy v letech 965-969 [M. Wihoda 2011, s. 223: se obvykle klade mezi léta 965-967] za pontifikátu papeže Jana XIII. vyslal ji otec do Říma se žádostí o založení pražského biskupství. Během římského pobytu vstoupila Mlada do benediktinského řádu, přijala řeholní jméno Marie a byla papežem ustanovena abatyší tehdy založeného prvního ženského kláštera v Čechách u kostela sv. Jiří na Pražském hradě... Podruhé je v Kosmově kronice Marie - Mlada vzpomínána k roku 983, kdy na její přímluvu a na radu biskupa Vojtěcha měl její bratr kníže Boleslav II. bohatě obdarovat pražské biskupství... O věrohodnosti této zprávy historikové většinou pochybují, neboť biskupství muselo být hmotně zajištěno od samého počátku své existence a majetek zřejmě získalo již za prvního biskupa Dětmara. Kosmova zpráva zřejmě vyvěrá až z mladší tradice, která záměrně spojovala počátky pražského biskupství se sv. Vojtěchem. Další Mariiny osudy neznáme. Podle pozdních pramenů zemřela 9. února 994." [...] "Marie je ovšem nepochybně první českou poutnicí do Říma, první známou českou řeholnicí a také první abatyší... Přesnou polohu jejího hrobu neznáme. Nejčastěji bývá hledán v někdejší kapli sv. Anny, avšak podle nejnovějších antropologických výzkumů tam nalezených koster nelze žádnou z nich jednoznačně Marii-Mladě přiřknout (o problému psal E. Vlček..."

D. Třeštík o Mladě napsal (2002, s. 128), že byla jeptiškou řezenské ženské odnože kláštera sv. Jimrama, Niedermünsteru.

V pořadu České princezny (Historie.cz; www.historie.cz) M. Wihoda o Mladě řekl: "...Mlada musela být vynikající osobnost, prostě neskutečná osobnost, protože pověřit... tak zásadním úkolem, protože tam nebylo ve hře jenom biskupství, tam bylo ve hře i... arcibiskupství..." To, že souvětí škobrtá, lze pochopitelně vysvětlit tím, že šlo o besedu, ne o promyšlený písemný projev. Pokud nejde o "Kosmův" výmysl, potom Mlada měla být v svatém písmu vzdělaná. To znala svaté písmo z druhé ruky, v ústním překladu, nebo ovládala latinu? Mohla v té době ovládat česká žena latinu? To rodiče včas věděli, že latinu bude potřebovat a poslali ji do učení nebo ji sehnali domácího učitele? - I. Štefan k Mladě napsal (2021, s. 20): "S Vratislavem Vaníčkem můžeme jen sdílet údiv nad tím, že partnerem papeže byla vlastně žena."

Přečtěme si, co řekl v tomtéž pořadu tentýž historik o úkolu žen ve vládnoucím rodě: "Postavení ženy, a to i urozené, knížecího rodu nebo královského rodu, skutečně bylo velmi podřadné. Ta žena byla určena pouze k tomu, aby zajistila kontinuitu dynastie."

Data narození a úmrtí Mlady nejsou známa. Svatojiřská kalendaria uvádějí za den jejího úmrtí 9. únor. K roku úmrtí má P. Kubín (2011) poznámku 5 na s. 151: "Teprve jezuita Jiří KRUGER (Sacri pulveres mensis Februarii, Praha 1669, s. 212) uvádí rok 994, jak ale na něj přišel, věděl asi jen on sám." Za hodnověrné údaje o Mladě se považují jenom údaje v "Kosmově" kronice a zmínka v Letopisech Hradišťsko-Opatovických. - Pokud je Mlada totožná s Boleslavem III. a ten je totožný s ostřihomským arcibiskupem Anastáziem, potom připomeňme, že Boleslav III. zemřel podle "Kosmy" roku 1037. Stejného roku měl zemřít arcibiskup Anastázius, přičemž se měl dožít 81 nebo 82 let. K narození Mlady (ve skutečnosti Boleslava III.) by tedy došlo roku 956 nebo 957. O založení biskupství v Praze by mohl jednat s papežem až za vlády svého staršího bratra Boleslava II. (972- asi 994)

Ačkoliv nevěřím v existenci vzdělané Mlady, cituji, co napsala M. Matla o vzdělání žen v raném středověku (ĎaS, září 2021, s. 21): "Známe řadu raně středověkých ženských klášterů, které se staly významnými centry kultury a vzdělání - jen jako příklad je možné uvést francouzské Poitiers, anglické Whitby, saský Quedlinburg a Gandersheim. V posledně zmíněném klášteře v 10. století působila Hroswitha, první ,německá' básnířka a autorka zajímavých dramat. A dodejme, že zvláště v raném středověku příslušnice společenských elit často mívaly lepší vzdělání než jejich manželé."

53C28. JEDNAL O ZŘÍZENÍ BISKUPSTVÍ PRAVÝ KRISTIÁN, NIKOLIV MLADA/MARIE?

Zd. Fiala k existenci Mlady napsal (1962, s. 50): "Mlada je doložena jen u pozdního Kosmy a v listinném falsu."

Jestliže by se Mlada (ve skutečnosti Boleslav III., mladší bratr Boleslava II.) opravdu narodila roku 955 nebo 956 mohl se zúčastnit nějakého závěrečného jednání s papežem o zřízení biskupství v Praze, ale pravděpodobně až za života Boleslava II. V době jejího nástupu na knížecí stolec by jí bylo 16 nebo 17 let.

Mlada, tj. ve skutečnosti pozdější Boleslav III. Ryšavý/Rusý/Rudý, který se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota a za pobytu v benediktinském klášteře Kristián. Na přízvisko Ryšavý ukazuje "Kosmas" v I, 22 slovem líbezná (v hovoru líbezná) a ozdobená (poctivostí mravů ozdobená). Slovo líbezná můžeme nahradit slovem krásná a slovo ozdobená slovem okrášlená.. A slovo krásný znamenalo ve stč. i červený. Na přízvisko Ryšavý ukazují i slova označující něco červeného (srdci milou, radostným srdcem, úhory srdcí Jméno Konrád znamenalo podle M. Knappové (2015, s. 211) smělý rádce. Proto "Kosmas" použil slova radu (na radu svých kardinálů, smělo být zřízeno, podle úrady). - V soupise českých panovníků (viz výše) je Boleslavovi III. dáno přízvisko Dobrý. V I, 22 je ve druhém odstavci slovo dobrotivou (přispěti dobrotivou pomocí), na počátku citovaného papežova dopisu jsou slova dobrotivě a dobrému (dobrotivě sluch nakloňovati; napomáhají k dobrému) a ke konci dopisu je slovo dobrých (pšenici dobrých skutků). Boleslav III. je totožný s benediktinským mnichem Kristiánem, proto jsou v textu jména Benedikt a Kristu.

Nenarážejí v I, 22, kde "Kosmas" píše o Mladě (tj o Marii, tj. možná o Strachkvasovi), na Kristiána slova nejkřesťanštější – křesťanskému – křesťan – křesťanskému – Kristu. Neukazuje slovo Petr (užité v textu) znamenající skála i na to, že když Boleslav III. (tj. pravý Kristián) začal vládnout, tak vládl ze skalnatého Vyšehradu?

Boleslavu I., podle legend vrahovi knížete tzv. Václava, byla upírána zásluha na zřízení pražského biskupství a byla připisována Boleslavu II. M. Lutovský napsal (2006, s. 180): "...zemřel-li Boleslav roku 972 [a ne roku 967, jak píše chybně - zřejmě úmyslně - "Kosmas"], což se dnes jeví jako velmi pravděpodobné, patří k jeho zásluhám i vyslání Mlady k papeži Janu XIII. se žádostí o zřízení biskupství."

Domnívám se, že o založení pražského biskupství jednal s papežem Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý. Jestliže máme za Mladou vidět muže, nemáme potom za povolením zřídit ženský klášter vidět ve skutečnosti povolení založit klášter mužský? Jestliže ano, byl tím klášterem klášter Břevnovský? O zřízení biskupství musela s papežem jednat nějaká významná a tohoto jednání schopná osoba. Když "Kosmas" nemohl napsat, že touto osobou byl Strachkvas, musel si vymyslet osobu jinou. Opat Strachkvas, mající klášterní jméno Kristián, vycházející ze jména nejvýznamnější mužské postavy křesťanství, ho nahradil abatyší Marií, nositelkou nejvýznamnějšího ženského jména v křesťanství. Přitom si "Kosmas" jména Mlada a Marie vymyslel tak, aby splňovala zvyk, že křestní jméno a řeholní jméno začíná na stejné písmeno. Jméno Mlada navíc zdůrazňovalo mládí osoby, která se za Mladou skrývá, a to mladšího syna Boleslava I. Postavení, které měl Strachkvas v mužském klášteře, převedl "Kosmas" na Marii do ženského kláštera. A založení ženského kláštera, pokud se letopočet 983 vztahuje k němu, posunul o několik let dozadu.

Na jedné straně měla žena ve vládnoucím rodě za jediný úkol porodit knížeti následníka a na druhé straně tu máme tak schopné ženy, jako jsou Ludmila a Drahomíra, které jsou schopné vládnout, a neméně schopná Mlada (ta pravda nebyla manželkou knížete), která je schopna jednat s papežem o zřízení biskupství v Praze. To Boleslav, ať už První nebo Druhý, k tomuto jednání nikoho schopnějšího neměl?

Nejsou však za Drahomírou a Mladou skryti muži? Za Drahomírou jeden z Ludmiliných vrahů, a to Vratislav, a za Mladou vrah Strachkvas?

"Kosmas" nemohl a ani sám nechtěl napsat, že s papežem jednal v Římě o zřízení biskupství (případně arcibiskupství) Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. později Boleslav III. Ryšavý, vrah Pěti bratří a vrah Vojtěcha. Protože "Kosmas" nechtěl z tohoto jednání vyloučit rod Přemyslovců, převedl toto jednání s papežem ve své kronice ze Strachkvase (pravého Kristiána) na Mladu. Mladu poté okrášlil záviděníhodnými vlastnostmi. Charakterizoval ji takto (I, 22): "Vlastní jeho sestrou [sestrou Boleslava II.] byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém písmu vzdělaná... Ta se vydala na zbožnou pouť do Říma... Naposledy pan papež na radu svých kardinálů... vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie... kostel svatého Jiří mučedníka byl však na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete." "Kosmas" možná přisoudil Mladě řeholní jméno Marie proto, že jím chtěl připomenout to, že Strachvas působil v nějakém (možná slovanském) klášteře při kostele zasvěceném P. Marii.

"Kosmas" cituje údajný dopis papeže Jana XIII. Boleslavovi II., v němž papež píše (I, 22): "...Mlada, též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi... od tebe prosbu našemu srdci milou, totiž aby s naším povolením v tvém knížectví... smělo býti zřízeno biskupství." Je znám jiný případ, kdy papež jednal o zřízení biskupství se ženou? - Máme si ze slova srdce vyvodit červenou barvu a brát potom slovo srdce jako narážku na Ryšavého/Rusého/Rudého?

O jednom poselstvu vedeném Strachkvasem (tj. pravým Kristiánem) píše např. N. Profantová (1999, s. 322): "Tato... Kosmovou záští stíhaná postava [Strachkvas]... vznikla rozštěpením osoby známé z vojtěšských legend, totiž Kristiána... který vedl knížecí poselstvo, jež dosáhlo Vojtěchova návratu v roce 992."

Ať si "Kosmas" Mladu vymyslel či nevymyslel, v každém případě jí přisoudil zásluhy o zřízení pražského biskupství, které měl ve skutečnosti Strachkvas, syn Boleslava I. Jestliže se Strachkvas narodil roku 949 (jako Machtilda), potom v době jednání s papežem o zřízení biskupství by byl opravdu mladý, bylo by mu kolem 20 let.

Jméno Mlada se zřejmě nehodí k pojmenování dcery českého knížete. Ve druhé polovině 9. a v 10 století se objevují v českých dějinách tato slovanská ženská jména: Svatožizň, Ludmila, Drahomíra, Přibyslava, Střezislava, možná Biagota, Dobrava a Mlada (ta přijala neslovanské jméno Marie). Jenom jména Dobrava a Mlada nejsou jména složená, a budí dojem, že může jít o jména vymyšlená autory (Dětmarem a "Kosmou"). Jméno Dobrava by mohlo být domáckou podobou složeného jména, např. Dobroslava, a zařadit se tak k prvním šesti jménům. A tak největší pochybnosti vzbuzuje jméno Mlada. Je pochopitelné, že se nedá vyloučit, že mohou být vymyšlena (alespoň některá) i zde uvedená jména složená.

Přečtěme si, co napsal o založení pražského biskupství J. Dobrylovský (2017, s. 394, 395): "...věrná Kosmova citace papežova dopisu Boleslavovi, v níž se hovoří o Boleslavově příbuzné Mladě, je v českých překladech Kosmovy kroniky upravována na Boleslavovu sestru. Jan XIII. ve svém listu píše doslova ,filia nostra, tua relativa', tedy ,naše dcera, tvá příbuzná'. Je zjevné, že list je adresován Boleslavovi I., a protože obrat ,naše dcera, tvoje dcera' by působil komicky, uchýlil se papež k náhradnímu výrazu ,příbuzná'." Pochybuji, že "Kosmas" věrně cituje papežův list Boleslavu II. Nebylo totiž možné, aby se popravdě uvádělo, že s papežem jednal Konrád Ota, pozdější "Kosmův Strachkvas, vzdělaný pravý Kristián, který to dotáhl na knížete vládnoucího pod jménem Boleslav III., vrah Pěti bratří a vrah biskupa Vojtěcha. Jméno Konrád znamená smělý v radě, proto "Kosmas" v I, 22 zřejmě užil slovo radu (na radu svých kardinálů) a možná slova raději, radlicí, úrady (zachovávaje raději ustanovení, radlicí slov, podle úrady knížete). V I, 26 "Kosmas" napsal: "Na radu tohoto přeslavného pastýře Vojtěcha a na přímluvu své milované sestry, řečené abatyše Marie, kníže Boleslav udělil... vše, co podnes má a drží pražský biskup v svém biskupství a oč požádala abatyše, aby bylo dáno darem nebo k užívání jejímu klášteru." Slovo rada je opět narážkou na Konráda, slovo přeslavný na jeho budoucí jméno Boleslav, a nazveme-li to, co abatyše dostala darem, majetkem, jde o narážku na jméno Ota. M. Knappová o jménu Oto napsala, že znamená štěstí, majetek.

I. Štefan k jednání Mlady s papežem napsal (2021, s. 20): "S Vratislavem Vaníčkem můžeme jen sdílet údiv nad tím, že ,partnerem papeže byla vlastně žena'." Já se udivuji nad tím, že historikové dosud věří, že ,partnerem papeže byla vlastně žena'."

Je znám jiný případ v evropském raném středověku, kdy papež jednal o zřízení biskupství se ženou?

53C29. MLADINY POZŮSTATKY

Em. Vlček o Mladiných pozůstatcích napsal (1997, s. 146): "Na rozdíl od sourozenců Mlady a jejích rodičů, jejichž pozůstatky neznáme, jsou Mladě připisovány hned dvoje. Jsou to pozůstatky z nově objeveného pohřbu v kapli Panny Marie (dříve sv. Anny) ve svatojiřském klášteře objevené I. Borkovským [hrob dostal číslo 102] a pozůstatky chované v barokním výklenku téže kaple, které byly vyzvednuty již dříve." Poté, když Em. Vlček oboje pozůstatky prozkoumal, dospěl k tomuto závěru (1997, s. 151): "...ani pozůstatky z hrobu č. 102 patřící ženě 16-18leté, ani pozůstatky chované v barokním výklenku kaple a původně vyjmuté asi z hrobu č. 111, náležející ženě zralého věku kolem 50 let, které odlišným stupněm fosilizace kostní tkáně neodpovídají kostem z 10. století, nemohou být pokládány za ostatky první abatyše svatojiřského kláštera Mlady – Marie."

Mezi historiky panovalo přesvědčení, že v Jiřském klášteře jsou uloženy ostatky abatyše Mlady. Nedávno však bylo zjištěno, že jde o ostatky muže. OVĚŘIT A NAPSAT ZDROJ

53C30. UCTÍVÁNÍ MLADY

O uctívání Mlady napsal P. Kubín (2011, s. 160): "Mladin kult je mezi přemyslovskými světci nejslabší vůbec. Pravděpodobně vznikl až zásluhou Anežky, první přemyslovské abatyše, která následovala po Mladě, na počátku 13. století. Patrně právě tato abatyše umístila nad domnělý hrob [Mladiny pozůstatky se mají údajně nacházet v klášteře sv. Jiří] zakladatelky oltář... Nebyla ale sepsána ani žádná legenda, ani nebyl ustaven žádný liturgický svátek." [...] "Kult byl pěstován výlučně uvnitř klauzury. Na Anežku navázala o sto let později abatyše Kunhuta... Uměnímilovná princezna dala vyobrazit Mladu ve společnosti sv. Ludmily už jasně jako světici se svatozáří. V polovině 14. století se pak Karel IV. pokusil prostřednictvím Marignolovy kroniky zařadit svatojiřskou abatyši mezi zemské patrony, nicméně neuspěl, snad proto, že v samotném klášteře byl Mladin kult úplně odstaven kultem mučednice Ludmily. Nutno ovšem zdůraznit, že skutečná příčina rychlého úpadku Mladina kultu není známá, a že časová shoda tohoto sestupu s iniciativou Karla IV. je obtížně vysvětlitelná." Nemohli ještě za Karla IV. někteří církevní hodnostáři vědět, jak to s Mladou ve skutečnosti bylo? Vždyť Dalimil ještě kolem roku 1300 možná věděl, že Slavníkovy bratry zavraždil Strachkvas.

Mezi historiky nepanuje shoda, zda se Mlada stala světicí v době baroka nebo již ve středověku. P. Kubín se domnívá, že se tak stalo již ve středověku. Ať to bylo v kterékoliv době, je podezřelé, že o ní nebyla napsána žádná legenda. (Jestli Mladou je ve skutečnosti Boleslav III., potom se není třeba ničemu divit: kdo by tehdy psal legendu o vrahovi biskupa Vojtěcha.) Proti středověku svědčí to, že přinejmenším v polovině 14. století se za Mladu sloužily u sv. Jiří zádušní mše. Za světce se nesvětí, tomu není zádušní mše zapotřebí. "Kosmou" a Marignolou je vychválena její zbožnost.Významnou indicií o Mladině kultu je podle P. Kubína miniatura ze Svatojiřského plenáře zhotovená v době abatyše Kunhuty (1302-1321). V apsidě konventní kaple Panny Marie byly v hrobě č. 102 nalezeny pozůstatky, a přestože je P. Kubínovi známo, že patřily šestnáctileté až osmnáctileté dívce, je pro něho tento hrob hlavním argumentem pro Mladin středověký kult. Nachází pro to z jeho hlediska indicie, které jeho názor podporují. - Kdyby nebyly známy příklady, kdy se stala světcem i neexistující osoba, mohli bychom řící, že to, že Mlada se stala světicí (ať už kdykoli), zcela vylučuje možnost, že by nejednala s papežem Mlada, ale Boleslav III., tehdy ovšem ještě pravý Kristián.

M. Pučalík ke kultu Mlady napsal mj. (2013, s. 152): "Ihned po smrti ji měly jako světici uctívat místní řeholnice [benediktinky v klášteře sv. Jiří]." [...] "Jisté však je, že uctívání Mlady se rozšířilo až za abatyše Anny Mechtildy Schönweissové z Ecksteinu (1671-1691), která započala s renovací chrámu." [...] "Celý barokní kult Mlady započala ovšem již abatyše Žofie Albína z Helfenburku (1600-1631) se svou novickou Kateřinou Šmídovou (sestrou Febronií), která proslula jako obzvláštní ctitelka zakladatelky." Již jmenovaná Anna Mechtilda učinila následující: "Za pobytu Leopolda I. v Praze dala... vyzdvihnout domnělé tělo Mlady a umístit je v kapli sv. Anny... do niky." Za zvýšeného uctívání Mlady v době baroka byl zhotoven i relikviář pro její zuby (s. 154), který se později dostal do soukromého držení a na podzim roku 2007 na umělecký trh.

Mlada je zobrazena (jak podává berlu biskupu Dětmarovi) i na sarkofágu knížete Vratislava u sv. Jiří.

53C31. OSLEPENÍ BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO

O oslepení Boleslava III. (poté, když zavraždil svého zetě a "ostatní") informuje čtenáře nejprve Dětmar z Merseburku v V, 30: "Ostatní lid byl tím činem tak zděšen, že v největší tajnosti vypravil posly k polskému Boleslavovi [Chrabrému]. Ti mu vylíčili obludnost onoho zločinu a žádali ho, aby je zbavil strachu z budoucnosti. On jim dopřál sluchu a skrze spolehlivého posla požádal Boleslava [III. Ryšavého], ať přijde jen s malým doprovodem na jistý hrad, aby spolu projednali záležitosti, které jsou v zájmu jich obou.. Mladší Boleslav s tím souhlasil. Když dorazil na smluvené místo, byl nejprve velmi vlídně přijat. Následující noci ho [Boleslava III. Ryšavého] však starší Boleslav [Chrabrý] nechal oslepit, aby už se na svých poddaných nemohl nikdy ničeho takového dopustit nebo tam dále vládnout. Jeho vlastní lidé ho odvrhli a on byl odeslán do dlouhého vyhnanství." Slova tajnosti a noci mají možná napovědět, že je v textu něco skryto, něco zamlčeno. Nebo něco skrytě prozrazeno. Oslepení v tomto případě znamená, že Boleslav ztratil své jméno a získal jiné. Ke slovům jistý hrad je v poznámce 110 na s. 303 uvedeno: "Podle Kosmy I, 34 se jednalo o Krakov, z Dětmarova dalšího výkladu však vyplývá, že to muselo být mnohem blíže Praze."

"Kosmas" líčí hostinu, v níž Boleslav Chrabrý pohostil českého Boleslava III. V I, 34 "Kosmas" píše: "...kníže Měšek [Boleslav Chrabrý] pozval Boleslava [III. Ryšavého], aby ráčil k němu přijíti na hody. On, muž holubičí a bez žluči, pravil, že učiní vše podle rady svých přátel. Ale který mor jest škodlivější než domácí nepřátelé? Poněvadž nemohl čeliti jejich lstivým úmyslům, ba již svému osudu - ach, té předtuchy v mysli knížecí! - povolal k sobě znamenitější z nich a ty, které hodlal zanechati v zemi, že se mu zdáli zvláště věrní, a promluvil k nim: ,Kdyby mě snad něco - nedej Bůh - jiného, než jak věřím a doufám, v Polsku stihlo, svěřuji vám v ochranu zde svého syna Jaromíra a zůstávám vám ho na svém místě za knížete.' A uspořádav tak věci země jde, aby přišel o zrak, a vjede do hradu Krakova za zlého znamení na hody u věrolomného knížete Měška. Neboť ihned při obědě byl porušen mír, slovo a pohostinné právo, kníže Boleslav byl jat a zbaven zraku..."

A k roku 1037 "Kosmas" v I, 41 napsal: "Zemřel kníže Boleslav [Třetí Ryšavý], jejž Měšek oslepil." Za Měškem vidí historici na těchto místech Boleslava Chrabrého. Jméno Měšek bylo možná původní jméno Boleslava Chrabrého.

Byl skutečně Boleslav III. oslepen? Když přestal být knížetem, přestal užívat jméno Boleslav a získal jméno nové. A není právě tato ztráta jména nazvána oslepením? Kdo neví, že dotyčná osoba změnila jméno, nezná nyní jeho minulost. Minulost "oslepené" osoby je tak pro mnohé lidi neviditelná.

Připusťme, i když to považuji za málo pravděpodobné, že Boleslav III. Ryšavý byl skutečně oslepen. Mohl by jako slepec napsat Život Metodějův, vojtěšské legendy a kroniku připisovanou Dětmarovi z Merseburku, případně i některá další díla? M. Wihoda napsal (2008, s. 21): "Dochovaný (na jaře roku 1945 však vážně poškozený) prvopis kroniky dále prozrazuje, že Dětmar své příběhy diktoval a že postupně zaměstnal osm písařů." Diktovat mohl, ale také nemusel slepec. Navíc by si musel nechat předčítat některá díla, z nichž čerpal informace pro svoukroniku. Boleslav III., v době psaní kroniky možná zvaný Bruno, byl tehdy již velmi starý a psaní mu mohlo činit problémy. - Jméno Bruno znamená hnědý, brunet a opálený. Chce-li "Kosmas" na něho ukázat, když je skryt za jinou osobou, několikrát vyjde z významu opálený a použije slovo Slunce. Ovšem nemohlo slovo opálený ukazovat na jeho slepotu? Oslepování se u vyše postavených osob nekonalo vyloupnutím očí, ale vysokou teplotou a prudkým světlem předmětu, danému odsouzenci blízko očí.

Pozůstatky Boleslava III. mohl roku 1039 (nebo 1038) dovézt z Polska, možná z Krakova, kníže Břetislav. Tyto pozůstatky, nebo většinu z nich, mohl později uváděné jako pozůstatky Kristinovy nechat převézt do Olomouce Jindřich Zdík.

Nenarážel "Kosmas" slovy rady a svěřují vám v ochranu na původní jméno Boleslava III., a to na jméno Konrád Ota? Jméno Konrád totiž znamená smělý v radě (Fr. Kopečný 1974, s. 87) a jméno Otakar znamená majetek střežící (hlídající) (M. Knappová 2015, s. 250). Slova svěřuji vám v ochranu můžeme nahradit slovy dávám vám na střežení, na hlídání.

Boleslav III. se možná stal moravským biskupem, možná se jménem Bruno. "Kosmas" mu dal jméno Vracen.

53C32. PLÁNY SLAVNÍKOVCŮ V DOBĚ NEMOCI BOLESLAVA II.

V době, kdy Boleslav II. vážně onemocněl, chtěli toho Slavníkovci využít a zmocnit se vlády v Čechách. Soběslav se měl stát knížetem, Vojtěch arcibiskupem a Přemyslovec pravý Kristián se měl stát biskupem.

Strachkvas se měl podle "Kosmy" stát biskupem (I, 29): "[Vojtěch naříkal] na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků. Nakonec mu [biskup Vojtěch Strachkvasovi] zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jíti do Říma k apoštolskému otci se poradit a k vzpurnému národu nikdy se nevrátit. Mezitím a k tomu doložil: ,A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš k biskupskému úřadu. A aby se tak stalo, já... se zasadím u otce apoštolského o to, abys směl býti za mého života zde biskupem.'" Strachkvas Vojtěchovu nabídku rázně odmítl. "K tomu biskup odpověděl: ,Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě.´" […] "[Strachkvas] prohodil: ,Nechci míti žádnou hodnost na světě... světskou nádherou opovrhuji...'" A o tom, že se Strachkvas stal biskupem, nebo málem stal, "Kosmas" informuje v I, 30: "Tehdy Strachkvas... vida, že biskup [Vojtěch] byl jaksi spravedlivým pořadem od svého lidu zapuzen, v naduté pýše zahořel pro biskupství." A když byl ustaven biskupem, stalo se následující: "Přišli do sídla arcibiskupa mohučského. Když se tam řádně dokonalo všecko, co se mělo vykonati... popadl ho [Strachkvase] krutý ďábel." D. Třeštík se domníval, že slova popadl ho krutý ďábel znamenají, že Strachkvas mohl v tu chvíli dostat epileptický záchvat a to mu naprosto znemožnilo stát se biskupem. Neznamená to, že když se dostal k moci jako Boleslav III., začal likvidovat protivníky Přemyslovců, tedy Slavníkovce: Vojtěchovy benediktiny (tj. pozdějších Pět bratří), Vojtěcha, Soběslava a Vojtěchova syna Vladivoje (zahynul při vyhánění z Pražského hradu)? Slova poradit, radou a možná raději a směl jsou možná narážkou na původní Strachkvasovo jméno, a sice Konrád ("smělý v radě") nebo Konrád Ota. Boleslav III. měl nejen přízvisko Ryšavý, ale také Dobrý, proto je na něho možná činěna narážka i slovy dobře, dobře, dobrému. Na přízvisko Ryšavý ukazují slova (červené) srdce, (červený) ďábel a nádherou. Slovo nádherou si můžeme nahradit slovem krásou a slovo krása znamenalo v "Kosmově" době i červený. Slovo nevrátit ukazuje na "Kosmau" vymyšlené jméno Vracen.

J. Steinhübel o plánech biskupa Vojtěcha napsal mj. (2012, s. 135-137): "Pražský biskup Vojtech sa chcel stať arcibiskupom veľkej cirkevnej provincie. Aby mohol svoj plán ľahšie uskutočniť, postaral sa, aby moravské a krakovské biskupstvo ostali po smrti svojich prvých biskupov neobsadené a pripadli do jeho správy. Keď moravský biskup, asi v treťom roku Vojtechovho biskupstva (985) zomrel, uprázdnené moravské biskupstvo Vojtech spojil s pražským." [...] "Po smrti krakovského biskupa Prochora (azda 986) Vojtech rozšíril svoju pravomoc aj na územie neobsadeného krakovského biskupstva... Pražský biskup Vojtech... najpravdepodobnejšie v rokoch 985 a 986, ovládol moravskú a krakovskú diecézu. Vojtechova biskupská právomoc obsiahla celé územie přemyslovskej ríše." [...] "Vojtech musel pre svoju budúcu arcidiecézu plánovať štyri diecézy. Musela mať arcibiskupstvo a tri podriadené biskupstvá, aby bola sebestačná pri vysväcovaní vlastných biskupov, tak ako roku 899 Veľká Morava a v roku 1000 Poľsko a Uhorsko."

Strachkvas se možná měl stát jedním ze tří biskupů. Strachkvas se v době, kdy Boleslav Chrabrý okupoval Moravu, stal moravským biskupem Brunem. "Kosmas" ho možná nazval Vracen. Za činy, kterých se dopustil a pro které ho "Kosmas" nazval Strachkvasem, byl z dějin moravského biskupství vymazán.

53C33. VOLBA LANCE, TJ. ZDE PRAVÉHO KRISTIÁNA, TJ. ZDE POZDĚJŠÍHO BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO

Když "Kosmas" v v II, 22 až II, 24 líčí volbu Lance biskupem, jde myslím o dvě možnosti. "Kosmas" líčí volbu Lance, ale vložil do svého líčení informace o volbě osoby, nesoucí jeden čas jméno Kristián, později jméno Boleslav III., a to spíše volbu knížetem než biskupem. Druhá možnost je ta, že líčí přímo volbu pravého Kristiána (pozdějšího Boleslava III.) spíše knížetem než biskupem, jenom mu dal jméno Lanc.

K volbě Lance mělo dojít 11. 6. (1068). Dne 10. nebo 11. 6. (1017) také zemřel biskup Thiddag. Dne 11. 6. má mimo jiné svátek Bruno. (Boleslav III. nebyl oslepen a stal se z vůle Boleslava Chrabrého biskupem. Jakožto biskup se možná jmenoval Bruno nebo se za Bruna skrýval ve svých některých legendách.) Jde o náhody nebo jsou data přizpůsobena hříčce, která má prozradit nějaké informace? - V letech 1068-1090 byl pražským biskupem Jaromír/Gebhard.

Uchazečem byl Lanc. Autor ho charakterizuje takto: "Toho času žil na dvoře knížecím jakýsi kaplan Lanc, ze Saska ze vznešeného rodu pocházející... muž velmi učený... kníže všemožně o to stál, aby byl biskupem pražským." Německé die Lanze znamená kopí. Kopí je symbolem knížete. Bratrem knížete Boleslava II. byl Strachkvas (pravý Kristián). Je ve skrytém vrstvě Lancem Strachkvas?

M. Wihoda a M. Moravová o Lancovi napsali (pozn. č. 142 na straně 232 v Kronice Čechů 2011): "Lanc (Lanczo), první známý probošt litoměřické kapituly, která byla založena knížetem Spytihněvem II. někdy kolem roku 1057." Aniž bych popíral existenci probošta litoměřické kapituly Lance, domnívám se, že v "Kosmově" líčení je za Lancem skryt pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý.

"Kosmas" II, 22: "Tehdy Konrád a Ota uslyševše, že se biskup pražský odebral ke Kristu, poslali pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska a odpásali mu pás rytířský, a on opět přijal duchovní roucho a tonzuru. Mezitím kníže Vratislav, chtě se zajistiti do budoucna a obávaje se, aby se bratr, až by se stal biskupem, nespikl proti němu s řečenými bratřími, jal se v duchu sám u sebe rozjímat, jak jen by jej mohl o biskupství připraviti." Za Konrádem a Otou se možná skrývá Boleslav III., původně se totiž jmenoval Konrád Ota, a za Jaromírem se skrývá Boleslav II.

"Kosmas" pokračuje: "Mezitím přijeli z Moravy Konrád a Ota, vedouce s sebou bratra Jaromíra, a snažně zaň prosili, aby pamatoval na bratrství, pamatoval na otcovo ustanovení [Boleslava I.], pamatoval na přísahy, že si po smrti biskupa Šebíře [Severa] zvolí Jaromíra biskupem. On však byl mužem, který umí důmyslně a lstivě předstírati a zastírati příčiny věcí. A jako liška neutíká tam, kam mrští ocasem, tak kníže něco jiného podržel ukryto v srdci a něco jiného vyjevit bratřím..." […] "To učinil kníže proto, aby se tam mezi svými bojovníky, jsa obklopen zbraní a chráněn strážemi, mohl opříti vůli svých bratří a povýšiti Lance... na biskupa. Ale zmařil se zvrácený záměr knížete..." […] "Přišli ke strážné bráně, kudy se chodí do Polska, a kníže svolal na místě, zvaném Dobenina, lid i předáky do shromáždění." […] "Kníže zavolal Lance... chválil ho a doporoučel národu, hlasitě k němu hovoře: ,Výborná tvá věrnost... vyžaduje toho... abych učinil, co chci dnes učiniti... budiž ženichem církve pražské a pastýřem svatých oveček.'" "Kosmova" Dobenina se nacházela na katastru dnešních Václavic asi 4 km jz. od Náchoda. Přes Náchod a nedaleký průsmyk Branka vedla obchodní cesta z Prahy do Polska -. Ve vztahu k Boleslavu III. Ryšavému slova po smrti biskupa Šebíře znamenají po smrti Boleslava Ukrutného. Latinsky se krutý, ukrutný řekne totiž severus.

Proč k volbě biskupa Lance, spíše k volbě knížete, došlo v Dobenině za vojenského tažení Vratislava II. do Polska? "Kosmas" to vysvětluje takto: "...kníže něco jiného podržel ukryto v srdci a něco jiného vyjevil bratřím ústy: ,Nenáleží jedinému člověku vyřizovati tuto věc, jež vyžaduje společné úvahy všech. Protože však zatím již větší díl lidu a předáků vojska vytáhl do pole, nikde tuším se nebude lépe o tom jednati než u závor brány naší země. Tam budou přítomni všichni, jimž náleží rozhodnutí o volbě biskupa; starší tohoto národa, předáci a hradští správci, i ti, kteří jsou lepší z duchovenstva.' To učinil kníže proto, aby se tam mezi svými bojovníky, jsa obklopen zbraní a chráněn strážemi, mohl opříti vůli svých bratří a povýšiti Lance, jak si přál, na biskupa. Ale zmařil se zvrácený záměr knížete, protože všechna moc jest od Boha a biskupem nemůže býti, komu to nebylo od Boha předem souzeno nebo dopuštěno." Není toto však vysvětlení pro třetí oko? Nepodržel něco ukryto v srdci i "Kosmas"? Nebyl volen někdo úplně jiný než Lanc a někde úplně jinde? - Že jde spíše o volbu knížete než biskupa, o tom svědčí význam jména Lanc, které "Kosmas" pro Boleslava III. použil. Německé Lanze znamená kopí a kopí je symbol knížete.

Podívejme se, jak MJvČ IV/464 vysvětlují význam MJ Dobenina (později změněno na Dobenín, pak Dubenín, dnes podle zasvěcení kostela Václavice): "Nejstarší podoba Dobenina, t. hůrka (návrší), která náležela osobě zvané Dobena... Po čase bylo jméno změněno podle mnoha MJ typu Radotín v Dobenín a to později, i když příbuzné adj. *dobí v češtině již dávno odumřelo, takže naše MJ nemělo v češtině opory, bylo omylem spojeno s ap. dub a změněno v Dubenín. Pro ono adj. *dobí svědčí stsl. dobľь, dob'ь ,nejlepší' [nejdobřejší], rus. - csl. dobľь ,schopný, statečný', které je etymologicky příbuzné s adj. dobrý [!!!]..." "Kosmas" si zřejmě MJ Dobenina vybral kvůli jeho významu. Chtěl říci, že za Lancem máme vidět Dobrého, tj. Boleslava III. Ryšavého, ve středověkém seznamu českých panovníků objevujícím se i s přízviskem Dobrý.

V II, 22, kde se "Kosmas" zmiňuje o Lancovi, je kníže Vratislav přirovnán k lišce. "Kosmas" však onou liškou mohl mínit Lance, zvláště když v tom odstavci použije slova: umí důmyslně a lstivě předstírati a zastírati příčiny věcí a slova kníže něco jiného podržel ukryto v srdci a něco jiného vyjevil bratřím. M. Lurker v hesle liška napsal i tyto věty (2005, s. 265): "Kvůli své načervenalé barvě byla v antice pokládána za ducha ohně; v Římě byly při slavnosti bohyně Ceres na ochranu před požárem obilí pořádány štvanice na l." […] "Ve spisu Physiologus ztělesňuje l. ďábla..." U. Becker v hesle liška napsal (2002, s. 152): "Ve středověkém umění se objevuje jako symbol ďábla, lži, nespravedlnosti, nemírnosti, hamižnosti a chtíče." […] "Kvůli své ohnivé barvě se l. řadí k ostatním ,Satanovým zvířatům', jako jsou veverka nebo roháč." Strachkvase podle "Kosmy" (I, 30) v době volby biskupem popadl krutý ďábel. Stč. slovo krása znamenalo červený a také barvu ohně. I proto je zde slovo liška. Význam červený a význam barva ohně, to jsou narážky na přízvisko Boleslava III., a to Ryšavý. Boleslava III. Ryšavém, tj. Lance, vraha biskupa Vojtěcha, pojmenovává tzv. Canapariova legenda ohnivý Sicco. Liška už svou barvou inspiruje "Kosmu", aby k ní Boleslava III. Ryšavého, tj. zde Lance, přirovnal.

Citujme dále "Kosmovo" líčení volby biskupa: "Nastalo reptání v lidu... Tu Kojata... řekl: […] ,Což nevidíš, že se tvůj bratr, syn knížecí, odstrkuje a příchozí cizinec, jenž do naší země přišel bez kalhot, povyšuje na biskupský stolec?" […] "Či myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli domorodec?" [...] "To chceme raději, aby psí ocas nebo oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc. Tvůj bratr blahoslavené paměti Spytihněv měl dobrý rozum, že v jediném dni vypudil všechny Němce z této země. [...] dáváš... prsten hladovému psu."

Co mohou znamenat slova, že Lanc přišel do naší země bez kalhot. Jde o narážku na Magdeburk. "Kosmův" Lanc, tj. Boleslav III., který měl původně domácké jméno Radla, studoval s Vojtěchem v Magdeburku (což v překladu znamená Dívčí hrad), později působil v Řezně a do naší země se vrátil jako mnich (nosili mniši kalhoty?) s novým jménem Kristián nebo Kristin (začínající na stejné písmeno jako Konrád). Jménem Děvín se nazývala i lokalita pozdějšího Pražského hradu.

"Kosmas" užil slovo osel (zdali bude osel hráti na housle) a oslí (oslí hovno).Slova osel a oslí jsou možná narážkou na to, že Boleslavovo (tj. Strachkvasovo) chování neodpovídalo tomu, jak by se měl chovat křesťan. Aby nebyl křesťanem jen podle jména, aby se nechoval jak pohan (chování pohanů bylo v očích křesťanů hodné nemilosrdného odsouzení). P. Kubín napsal (2017, s. 160): "...osla můžeme případně pokládat za karikaturu pohanství..." Osel je také jedním z atributů sv. Bruna z Querfurtu. Osel by neukazoval na Bruna z Querfurtu, ale prostřednictvím jeho atributu a jeho jména na moravského biskupa Bruna. Pes je symbolem rozličných vlastností, jevů apod. V mnoha kulturách souvisí se smrtí. V I, 29 vložil "Kosmas" Strachkvasovi (pozdějšímu Boleslavu III.) do úst slova: "...mrtev jsem, mrtvé pohřbívati nemohu." Za Strachkvasem, tj. Boleslavem III. Ryšavým, je však řada mrtvých. Slovo pes bylo i nadávkou pro pohany. Že Boleslavovo jednání bylo nekřesťanské, pohanské, řekl slovy psí ocas a oslí hovno.

Slovo cizinec je možná narážkou na původ Přemyslovců (přišli pravděpodobně z Wolinu nebo z jeho blízkosti na hradiště u Zabrušan).

"Kosmas" II, 24: "Tu Smil [u "Kosmy" syn Boženův; tj. syn Václavův?]..." […] "...vzal... Konráda, Otu a Jaromíra za pravice a řekl: "Pojďme a uvidíme, zda lstivost a líčená upřímnost jednoho muže více zmůže či nabyde vrchu spravedlnost a vzácná upřímnost tří bratří, jež spojuje stejný věk, jedna vůle a táž moc..." Stejný věk Boleslava III. (zde Konráda a Oty) a Boleslava II. (zde Jaromíra) vyplývá možná z toho, že mohli být dvojčata. Když "Kosmas" líčí vraždu Božeje (tj. Vojtěcha) Krásou (tj. Boleslavem III.), nechá zvolat Krásu na Božeje: ty jsi mého příbuzného Tomáše zabil. Jméno Tomáš znamená dvojče. V takovém případě by se Boleslav III. zřejmě musel dožít velice vysokého věku.

Pokračujme v líčení volby. "Nastane... nemalé vzbouření v lidu. ,Do zbraně, do zbraně!' volají někteří a všem je proti mysli ona nerozvážná biskupská volba. A tak se většina vojsk přidala k těm třem pánům a položila se táborem u hradu Opočna a pod ním." […] … přišedše zarazili tábor na lukách u vsi Hostivaře a poslali doptati se knížete, zda chce svá slova dotvrditi skutky. On, mírumilovně je přijav, zvolí svého bratra Jaromíra biskupem... ...kníže... dal se na útěk... ze strachu ...v noci tajně uprchli..." Existence hradiště Opočno (MJ vzniklo ze slova opočný, tj. opukový) byla potvrzena až roku 2010, když byla objevena část hradiště na opočenském Trčkově náměstí. Většina vojsk, jak o ní zde píše "Kosmas", se však nerozložila u Opočna, ale u Pražského hradu nebo Vyšehradu. Pražské kamenné stavby byly budovány z opuky.

L. Varadzin o pražské opuce napsal následující věty (V. Moucha, B. N. a L. V. 2015, s. 575): "Dodejme, že opuka představovala ve středních Čechách v přemyslovském období oblíbený materiál používaný mimo jiné právě pro stavbu hradebních plent, a to navzdory nutnosti dopravovat ji často z větší vzdálenosti. Rovněž na Vyšehrad byla opuka nepochybně dovážena, nejspíše z bělohorsko-petřínských plání... (Zavřel 2007)." Věhlasná Bílá hora má jméno po bílé opuce.

Boleslav III., dřívější pravý Kristián, se stal moravským biskupem se jménem Bruno, u "Kosmy" ,tuším Vracen'. Jeden z významů jména Bruno je podle M. Knappové (2015, s. 146) opálený (další významy: snědý, brunet, hnědý). "Kosmas" zde úmyslně datoval podle zvěrokruhu, protože potřeboval slovo Slunce.

Líčení volby končí větou: "Tato volba se stala roku... 1068, když Slunce vstupovalo do 25. části znamení Blíženců. Slovo Slunce ukazuje na biskupa Bruna ("Opáleného"), tj. dřívějšího Boleslava III. Ryšavého. A když časový údaj (25. části znamení Blíženců) převedeme na dnešní kalendář, dostaneme 11. června. Toho dne má svátek Bruno. Slovo Blíženců se "Kosmovi" hodilo, protože volený Boleslav III. a přítomný Boleslav II. byli bratři. Rok volby pravého Kristiána (tj. Strachkvase, tj. pozdějšího Boleslava III. Ryšavého) biskupem máme možná vypočítat z data volby Lanze: 1068 – (11 . 6) = 1002. K volbě by tedy došlo po prvním svržení Boleslava III. z knížecího stolce. Jestliže by se ještě měla odečíst čísla z textu (jednoho muže, tří bratří, jedna vůle, třem pánům), vypadal by výpočet takto: 1068 – (11 . 6) – (1 + 3 + 1 + 3) = 994. Blíženci jsou 3. znamením zvěrokruhu. Proto by výpočet mohl vypadat takto: 1068 – (3 . 25) = 993. K volbě by došlo těsně před zavražděním Boleslava II. Slavníkovci pravděpodobně roku 994. Dne 4. 11. 1038 měl zemřít kníže Jaromír. Jenomže Jaromír je předknížecí jméno Boleslava II. A rok jeho zavraždění možná vypočítáme takto: 1038 – (4 . 11) = 994.

Vr. Vaníček o pravém Kristiánovi/Strachkvasovi uvádí (2014, s. 270), že byl asi roku 997 biskup – elekt.

Boleslavu III. se možná napoprvé nepodařilo stát se biskupem nebo knížetem. Měl však možná tolik přívrženců, že i tak měl velkou moc. Druhým mocným mužem, možná ještě mocnějším, mohl být Slavníkovec Soběslav. A právě o těchto dvou mužích možná "Kosmas" píše jako o předácích.

Datum volby není "Kosmou" možná úmyslně stanoveno na 11. 6. proto, aby se vypočítal rok volby, ale proto, že je jím ukázáno na biskupa Theddaga (998-1017). Ten totiž zemřel dne 10 nebo 11. 6. Jméno Theddag snad odpovídá českému jménu Bohdan nebo Bohdal. M. Knappová uvádí (2015, s. 140), že jméno Bohdan znamená dar boží, daný bohem. Neukazuje tedy "Kosmas" na Theddaga slovy (II, 23) Boha, vydávaly (u Boha takovou přísahu vydávaly). - Jestliže "Kosmas" vylíčil neúspěšnou volbu pravého Kristiána, pozdějšího Boleslava III. a ta se konala ve stejném roce, kdy byl zvolen Theddag, potom k neúspěšné volbě pravého Kristiána (zde Lance) došlo roku 998.

53C34. JAKÉ SKUTKY BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO POVĚSIL "KOSMAS" NA BŘETISLAVA I.

Když "Kosmas" věšel informace o určité osobě na osobu jinou, naznačil to tím, že osobu, na niž informace věšel, oslepil. Informace o Boleslavovi III. věšel mj. na Břetislava I. a toho oslepil skrytě. V II, 1 totiž o Břetislavovi I. napsal, že silou převyšoval Samsona. Biblický Samson byl oslepen Pelištejci. "Kosmas" oslepením Samsona, k němuž Břetislava přirovnal, oslepil i Břetislava I.

Ze tří synů Boleslava III. Ryšavého, a to ze Spytihněva II., z Konráda a z Oty, učinil "Kosmas" syny Břetislava I. Viz zde kapitolu Jsou údajní Břetislavovi synové... - Jitku unesl z kláštera Boleslav III. Ryšavý, nikoliv Břetislav I. Viz zde kapitolu Jitku unáší Boleslav III,... - Tzv. Břetislavova dekreta byla pravděpodobně dílem Boleslava III. Ryšavého (který je totožný s pravým Kristiánem) nebo již Boleslava I., když usiloval o zřízení pražského biskupství. - Stařešinský řád pravděpodobně nevydal Břetislav I. Vždyť podle něho by nenastoupil na knížecí stolec jeho nejstarší syn Vratislav, ale nastoupil by syn Boleslava III. Ryšavého Spytihněv. A protože nastoupil Spytihněv, lze soudit, že právě jeho otec Boleslav III. Ryšavý mohl stařešinský řád vydat. - "Kosmas" dvakrát pověsil na Břetislava I. informaci o tom, že Boleslav III. se stal vládcem Moravy. V I, 40 napsal: "...ihned jel [Břetislav] s nevěstou [Jitkou] přímo na Moravu. Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky..." Poláky nazýval "Kosmas" také Slavníkovce, protože kolaborovali s Piastovci. A v III, 34 můžeme od "Kosmy" číst: "...země moravská a její panovníci jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav [I.] nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství."

V II, 13 "Kosmas" úmyslně silně přehnal úspěch tažení Břetislava I. do Polska. Napsal, že Břetislav si s pomocí Boží podrobil celé Polsko. Čtenář měl větu vnímat takto: Boleslav III. Ryšavý si podrobil území, v němž vládli kolaboranti s Piastovci, tj polští hadrníci s neobřezanými pysky, tj. Slavníkovci.

V III, 4 "Kosmas" napsal: "...kníže Břetislav... pojav stranou Mutinu, syna Božova, svého pobočníka a důvěrníka, vytýkal mu mnohé věci... a řekl: ,Já, kdybych se nebál uraziti Boha, věru bych ti dal vyloupati oči, jak sis zasloužil...' ...a poslav ho do Čech, dal zabaviti všechno jeho jmění. A když se vracel, poslal kníže ihned četu lidí, aby jali Božeje [Vojtěcha], syna Čáčova [Slavníkova], příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti... Když ho zajali, hned, jak zněl rozkaz, vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Srbska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal." Mutina je Slavníkovec Soběslav.

Dětmar ve své Kronice napsal, že se narodil 25. července. Toho dne má svátek Jakub. O tomto jménu napsala M. Knappová (2015, s. 195): "...j. se obvykle odvozuje z hebrejštiny... a nejčastěji se vykládá jako ,ten, kdo drží za patu', popř. ,druhorozený'." Pokud je, jak se domnívám, autorem Dětmarovy Kroniky Boleslav III. Ryšavý (dřívější pravý Kristián), ale až v době, kdy nebyl knížetem, nýbrž biskupem, potom se slova ten, kdo drží za patu a druhorozený vztahují k němu. Slova ten kdo drží na patu mají připomenout Achilla. "Kosmas" považoval za skutečného českého Achilla Boleslava III. Ryšavého, ale tuto Boleslavovu charakteristiku pověsil na Břetislava I.

Přirovnání s patou užil "Kosmas" na následujících místech. V I, 25 říká Boleslav II. za přítomnosti svého mladšího bratra Boleslava III. Vojtěchovi při jeho volbě biskupem: "Tys nám od vrchu hlavy až vespod o paty známý." - V II, 14 charakterizuje "Kosmas" Spytihněva II., syna Boleslava III. Ryšavého slovy: "Byl krásný od hlavy k patám." - V III, 5 je spojitost s Boleslavem III. buď menší, nebo vůbec žádná. Břetislav II. se rozčiluje na Židy, že odcházejí z Čech do Polska a Panonie i se svým bohatstvím. V textu je slovo tajné, což by mohlo naznačovat, že v textu je něco skryto. Některá slova by mohla ukazovat na Boleslava III. Ryšavého a na Břetislava I., tedy staršího (na něhož "Kosmas" věšel informace o Boleslavovi III.). Slovo bohatství na jeho jedno z původních jmen, a to Ota. Jméno Otmar znamená majetkem (štěstím) slavný; slynoucí jměním. Slovo starší může ukazovat na Břetislava I (staršího). Na Boleslava III. by mohlo ukazovat slovo patě (aby je od hlavy k patě obrali). Na Břetislava I., českého Achilla slovo Tróje. Slovo zapálené na přízvisko Ryšavý/Červený. Slovo nejlepšího ("nejdobřejšího") by mohlo ukazovat na Boleslavovo přízvisko Dobrý. Autoři ukazovali na přízvisko Ryšavý často slovem krása, Krása, neboť stč. krása znamená i červený nebo barvu ohně.

53C35. JSOU ÚDAJNÍ BŘETISLAVOVI SYNOVÉ SPYTIHNĚV, KONRÁD A OTA VE SKUTEČNOSTI SYNOVÉ BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO?

Tato kapitola souvisí s kapitulou Boleslav III. se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota.

Protože byl Boleslav III. vrahem Vojtěcha, bylo pro jeho syny lepší se k němu jako ke svému otci nehlásit. Proto jim "Kosmas" přidělil jiného otce, a to Břetislava I. Toho obdařil všemi ctnostmi a učinil z něho českého Achilla.

Kronikáři Dětmar a "Kosmas" vzali Boleslavu III. jeho pravého otce Boleslava I. a dali mu za otce Boleslava II. (tím ho omladili a on tak byl okraden o jednání s papežem o zřízení pražského biskupství, to pověsili na vymyšlenou Mladu) a vzali mu také jeho syny Spytihněva, Konráda a Otu. Ponechali mu jenom jednu dceru, jejíhož zetě Dětmar zabil, "Kosmas" ho nazval Mutinou, což byl Slavníkovec Soběslav.

Boleslav III. je v pramenech líčen v nejčernějších barvách. Dětmar v V, 23 (15) napsal: "...nechal... český kníže Boleslav [III. Ryšavý] vykastrovat svého bratra Jaromíra. Mladšího bratra Oldřicha se pokusil utopit v lázni a oba je i s matkou vyhnal ze země. Sám pak vládl jako zlovolný bazilišek a nevýslovně utlačoval svůj lid." Dětmar ještě informuje čtenáře o tom, že Boleslav osobně zavraždil svého zetě a nechal zavraždit řadu předáků. Domnívám se, že Boleslav III. má na svědomí i zavraždění Pěti bratří a biskupa Vojtěcha.

"Kosmas" v I, 34 o Jaromírovi a Oldřichovi napsal: "Po jeho smrti [smrti Boleslava II.] nastoupil jeho syn, Boleslav III. ..." [...] "Kníže Boleslav [II. Pobožný] měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra."

Mezi moravskými údělnými knížaty byla v oblibě jména Konrád, Ota a Konrád Ota. Vypišme si je z publikace M. Wihody (2010, s. 385-387). Olomoucký díl Moravy: Ota I. Sličný (1061-1087), Ota II. Černý (1107-1110, 1113-1125), Ota III. Dětleb (1140-1159, 1161-1162?). Konrád Ota (1182-1189?) - Brněnsko-znojemský díl Moravy: Konrád a Ota (1055), Konrád (1061-1092) - Brněnsko: Ota II. Černý (1123-1125) - Znojemsko: Konrád (1123-1128), Konrád (1134-1170), Konrád Ota (1170-1173) - Brněnsko a Znojemsko: Konrád Ota (1174-1191).

"Kosmas" pravděpodobně věší některé činy Boleslava III. Ryšavého/Rusého/Rudého (původním jménem Konrád nebo Konrád Oty) na Břetislava I. Napoví to slovem krásný a jeho odvozeninami. Slovo krása totiž ve stč. znamenalo i červený. V I, 40 "Kosmas" o Břetislavovi napsal, že měl krásnou postavu, že byl z jinochů nejkrásnější. Aby možná uvedl věci na pravou míru, že totiž nešlo o žádného hrdinného Achilla, nechal potom Břetislava zemřít v Chrudimi. MJ Chrudim podle I. Lutterera a R. Šrámka (2004, s. 108) znamená neduživý, slabý.

"Kosmas" v II, 1 o potomcích Břetislava I. napsal: "Prvorozený byl Spytihněv, druhý podle rodu byl Vratislav, třetí v posloupnosti Konrád, čtvrtý rodem Jaromír [pozdější biskup Gebhart; 1068-1090], pátý a nejmladší z nich, Ota, byl nejkrásnější." Jestliže předpokládám, že Konrád a Ota jsou synové Boleslava III. Ryšavého/Rusého/Rudého, který se původně jmenoval Konrád Ota, potom je nápadné, že údajně třetí syn Břetislavův je uveden jako třetí a že Ota je nejkrásnější (jako olomoucký údělník má přízvisko Sličný). Slovo krása totiž ve staré češtině znamenalo i červený. Dále si všimněme, že právě u těchto dvou synů není uvedeno podle rodu nebo rodem.

Je těžko uvěřitelné, že by Břetislav I. pojmenoval syny podle vraha světce Vojtěcha, tedy podle Konráda Oty.

Synem Boleslava III. Ryšavého (tj. pravého Kristiána, tj. Bruna, tj. Boleslava Dobrého, tj. Bonifáce) je zřejmě i Spytihněv. U něho rovněž není napsáno rodu nebo rodem. "Kosmova" I, 4 začíná slovy po jeho smrti. Slovo smrt zřejmě naznačuje, že v kapitole jsou skryty nějaké informace. "Kosmas" v ní zřejmě prozrazuje, že Spytihněv byl synem Boleslava III. Ryšavého. Na jeho původní jméno Konrád Ota ukazuje jméno Ota (Jitce, dceři Otově). Na jeho přízvisko Ryšavý ukazuje dvakrát slovem krásný (muž velmi krásný; krásný od hlavy k patám), slovem zardělé (jemně zardělé) a slovem líbeznou, tj. krásnou (líbeznou píseň). Stč. slovo krása totiž znamenalo i červený. Na jeho barevné přízvisko Ryšavý a na jeho barevné biskupské jméno Bruno (hnědý) ukazuje jménem jiných barev, a to černou (nad černou smůlu) a bělejší (bělejší nad sníh). Na jeho přízvisko Dobrý a jméno Bonifác (dobrý osud) možná slovem výborný (výborný muž) a na jeho klášterní jméno Kristián ukazuje slovem Kyrie (píseň Kyrie, eleison). Kyrie, eleison znamená Pane, smiluj se, přičemž věřící si zde za slovo Pane dosazují slovo Kriste. - V první větě třetího odstavce je informace o dceři Brunově, tedy dceři Boleslava III. Ryšavého.

"Kosmas" odebral Spytihněvovi II., Konrádovi a Otovi jejich otce Boleslava III. Ryšavého a dal jim otce Břetislava I. Tím, že vzal vzal Boleslavu III. jeho manželku Jitku a přiřkl ji Břetislavovi I., ponechal Spytihněvovi II., Konrádovi a Otovi jejich matku.

Dcerou Boleslava III. Ryšavého, pozdějšího moravského biskupa Bruna, byla abatyše od sv. Jiří.

Je možné z časového hlediska, aby Boleslav III. Ryšavý měl tyto syny? O Boleslavovi III. "Kosmas" uvádí, že zemřel roku 1037. Kdyby se narodil krátce po roce 950, mohl by vyjednávat (u "Kosmy" jako Mlada) s papežem o zřízení pražského biskupství. Po pobytu v klášteře pod jménem Kristián se stal knížetem. Má na svědomí zavraždění Pěti bratří, a dokonce i zavraždění biskupa Vojtěcha. Roku 1003 ho měl Boleslav Chrabrý nechat oslepit a poslat do vyhnanství. Vzhledem k tomu, že Ota I. Sličný zemřel roku 1087 a Konrád roku 1092 (bez důkazu tu ztotožňuji konec jejich vlády s jejich úmrtím), museli by se s největší pravděpodobností narodit Boleslavu III. zřejmě až za jeho pobytu v Polsku. - Na to, že se Boleslav III. dožil velice vysokého věku, činí možná narážku Dětmar, když v I, 29 (18) napsal, že Boleslav nebyl hoden prožít ani polovinu sobě určených dnů.

Boleslav III. Ryšavý byl po část svého života mnichem Kristiánem, po část svého života předákem a potom knížetem a po zbavení knížectví po několika letech možná i biskupem (Brunem?, Radlou?, Astrikem?). Domnívám se, že děti nemohl mít pouze jako mnich. Jako biskup zřejmě ano.

Proč "Kosmas" učinil ze synů Boleslava III. syny knížete Břetislava? "Kosmas" tím ve své kronice vylepšil moravským údělníkům rodokmen. Skutečného otce Konráda a Oty; Boleslava III. (Strachkvase, kterého popadl krutý ďábel, tj. začal bez skrupulí vraždit) nahradil český Achilleus Břetislav.

Když Strachkvas, tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý, odmítl Vojtěchovu nabídku, Vojtěch mu odpověděl (I, 29): "Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě."

Ve druhém odstavci kapitoly II, 22 "Kosmovy" Kroniky Čechů jsou věty: "Mezitím přijeli z Moravy Konrád a Ota, vedouce s sebou bratra Jaromíra..." […] "A jako liška neutíká tam, kam mrští ocasem..." Přitom z kapitoly II, 22 až II, 24 líčí nepovedenou volbu Lance biskupem, což má zřejmě připomenout nepovedenou volbu biskupem nebo knížetem Boleslava III., který se však tehdy jmenoval Kristián, původním jménem Konrád nebo Konrád Ota. Na uchazeče o biskupský úřad tedy zde ukazují jména Konrád a Ota (na Konráda nebo Konráda Otu) a slovem liška (na Ryšavého Boleslava III.). Konrád nebo Konrád Ota je zde hříčkou ztotožněn s Boleslavem III. Ryšavým.  

Kolem roku 1000 zřejmě mohl mít biskup děti, i když to zdaleka nebylo církví posuzováno jako ideál. I Vojtěch měl zřejmě syna (u "Kosmy" Bořuta).

"Kosmas" odňal "moravským" (tj. olomouckým, brněnským a znojemským) údělníkům předka Boleslava III. Ryšavého, vraha Pěti bratří a Vojtěcha, a přidělil jim jako předka Břetislava I. Dokonce Spytihněva, Konráda a Otu, syny Boleslava III., učinil syny Břetislava I. Moravští údělníci však dávají svým synům jména Konrád a Ota, není znám žádný syn nějakého "moravského" údělníka, který by se jmenoval Břetislav. - Ve znojemské rotundě je ve 3. pásu posledním knížetem Břetislav I.

53C36. DCERY BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO: EMNILDA, MANŽELKA SLAVNÍKOVCE SOBĚSLAVA, ABATYŠE OD SV. JIŘÍ, PŘEDKYNĚ BISKUPA HEŘMANA

Dětmar dal Boleslavovi III. Ryšavému možná jméno Dobromír (Boleslavu III. se také říkalo Bonifác, tj. dobrý osud, a ve středověkém seznamu panovníků měl i přízvisko Dobrý), a uvedl, že jeho dcera Emnilda se stala manželkou Boleslava (Chrabrého). Emnilda se narodila někdy v letech 970 až 975 a zemřela asi roku 1016. Jestliže Boleslav III., tehdy možná jakožto Kristián nebo Radla (u "Kosmy" mající jméno Mlada), jednal s papežem o zřízení pražského biskupství, mohl v té době být i otcem. Musely by se však zřejmě přivřít oči na blízkou příbuzností Boleslava Chrabrého a Emnildy (Boleslav I. → Měšek → Boleslav Chrabrý; Boleslav I → pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý → Emnilda). Boleslav Chrabrý si zřejmě vzal za manželku Emnildu, aby měl větší šanci stát se vládcem Čech nebo Moravy. Boleslav III. by v té době nemohl mít takové postavení v církvi, které by mu zakazovalo mít děti. - Domnívám se, že autorem Dětmarovy Kroniky mohl být ve skutečnosti Boleslav III. Ryšavý, a to poté, když už nebyl knížetem. Je-li to pravda, potom stojí za povšimnutí tato věta z Dětmarovy Kroniky (IV, 16): "Mě samotného vzal [můj otec] z Quedlinburgu, kde se mi dostalo prvního základního a dobrého vzdělání u Emnildy, mé tety." V poznámce 68 na s. 295 (vydání 2008) je k Emnildě uvedeno: "Řeholnice, zemřela roku 991. Patrně Dětmarova prateta." Jestliže by uvedená Emnilda byla skutečně tetou Boleslava III. Ryšavého, nemohl dát své dceři, budoucí manželce Boleslava Chrabrého, jméno Emnilda právě po ní? Slovo dobrého bychom mohli brát jako ukázání na Boleslava III., který se objevuje i s přízviskem Dobrý.

Emnilda podle Dětmara porodila Boleslavovi (Chrabrému) dva syny, Měška a druhého, jemuž dal otec jméno podle svého milovaného pána. Dále porodila tři dcery, z nichž jedna je abatyší, druhá se provdala za hraběte Hermanna a třetí za syna krále Vladimíra..."

Boleslav III. Ryšavý zavraždil svého zetě. Tím zetěm byl podle mého názoru Slavníkovec Soběslav. Zde byla u Slavníkovce Soběslava a jeho manželky, dcery Boleslava III. Ryšavého, tato příbuznost: Bořivoj → Vratislav I. → Boleslav I. → Boleslav III. Ryšavý → dcera Boleslava III. Ryšavého, Bořivoj → tzv. Václav → Slavník (Zbraslav) → Soběslav.

V II, 14 "Kosmas" o abatyši od sv. Jiří napsal: "Rovněž dal [Spytihněv II.] vyhostiti i abatyši u svatého Jiří, dceru Brunovu..." Abatyše byla podle mne možná dcerou Boleslava III. Ryšavého. Ten se v pozdním věku v době okupace Moravy Boleslavem Chrabrým stal biskupem na Moravě a užíval možná jméno Bruno (narážka na Rusý). Je pravděpodobně autorem legendy, která začíná slovy: Začíná předmluva k Životu aneb utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů, který vydal biskup Brun, nazývaný také Bonifác. - Abatyše byla možná manželkou Slavníkovce Soběslava. Toho zabil nebo nechal zabít Boleslav III. Ryšavý, Soběslavův tchán. V té době mohl Boleslav III. (999-1002, 1003) dokončit stavbu kláštera a z vdovy učinit abatyši. Pokud by tedy byla první abatyší nově založeného kláštera, musela by se dožít vysokého věku. Zavraždění svého manžela možná nemohla svým nejbližším příbuzným zapomenout, a tak ji její bratr Spytihněv II. nechal vyhostit. Také však mohlo jít o dvě sestry. - Spytihněv II. podle "Kosmy" jako na posměch poručil shoditi pec okamžitě do potoka Brusnice, řka: "Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčích." Pec podle P. Kopala (2001, s. 35) je symbolem utrpení a soudu. Utrpení se může vztahovat k abatyši, ale také ke kostelu sv. Vavřince na Vyšehradě. Svatý Vavřinec byl umučen na železném roštu nad horkým dřevěným uhlím. - D. Vrána k abatyši v článku, v němž se věnoval především hledání původu Biagoty, napsal (2016, s. 99): "Pozdní tradice uvádí, že se jedná o dceru Bruna z Querfurtu († 13. X. 1009/1013). Zatím nejstarší doklad tohoto tvrzení známe od Eliase Reusnera, který v rodokmenu pánů z Querfurtu uvádí, že Brunovou dcerou byla Elisabeth abbatissa Prague." D. Vrána dává do souvislosti s abatyší Bruna z Querfurtu, Liudolfce, Biagotu. Pro mě je důležitá tato věta, kterou napsal: "Poměrně běžný postup, při němž je nejprve v čele kláštera dcera zakladatele, za nímž následuje abatyše ze širšího příbuzenstva, byl vhodný jak pro klášter, tak pro rodinu fundátora..." Abatyše vyhnaná Spytihněvem II. (1055-1061) byla možná dcerou zakladatele kláštera Boleslava III. Ryšavého.

Byla předkyní biskupa Heřmana dcera Boleslava III. Ryšavého? Ve dvou rukopisech Kroniky Čechů říká autor (což byl v případě druhé knihy biskup Heřman), že z Polska byl roku 1039 přiveden můj předek, v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz. Domnívám se, že ve skutečnosti byly přivezeny ostatky Kristina (jehož pozůstatky proto, že působil hlavně na Moravě), tj. pravého Kristiána, tj. Boleslava III. Ryšavého, tj. moravského biskupa Bruna. Pokud odpovídá pravdě slovo přiveden (což bychom možná mohli nahradit slovy: byl mu povolen návrat), potom by se tak mohlo stát nejpozději roku 1037 (nebo 1034), kdy měl zemřít). - Tento předek byl Heřmanův děd nebo praděd a Heřman byl potomek jeho dcery.

Šlo skutečně o čtyři ženy, nebo můžeme některé spojit v jednu?

53C37. KONFLIKTY MEZI SYNY BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO A SYNY BŘETISLAVA I.

Zd. Měřínský napsal (2016, s. 223): "Již Spytihněv II. (1055-1061) hned na začátku své vlády tvrdě zasáhl proti odstředivým tendencím svých bratrů Vratislava, Konráda a Oty, kteří měli spravovat Moravu, i proti samotným Moravanům podporujícím Břetislavovu politickou závěť. Vratislav prchl do Uher, jeho mladší bratři byli povoláni do Prahy a připoutáni ke knížeti a jeho dvoru ,přiměřenými funkcemi' nejvyššího lovčího a mistra kuchyně. Na 300 moravských předáků bylo odděleně internováno a rozmístěno na českých hradech." Ve skutečnosti Spytihněv učinil ze svých bratrů Konráda a Oty moravské údělníky a vládu jim usnadnil tím, že internoval moravské předáky. Vratislav nebyl po otci Spytihněvův bratr. - Nepřátelství mezi Spytihněvem a Vratislavem vycházelo možná z toho, zda se má stát knížetem Spytihněv, syn Boleslava III. Ryšavého, podle stařešinského práva nebo Vratislav, syn Břetislava I., podle primogenitury.

V II, 15 podává "Kosmas" mj. tuto informaci: "...jeho [Spytihněvův] bratr Vratislav, velmi se bál a utekl do končin panonských...." Spytihněv, syn Boleslava III. Ryšavého, a Vratislav, syn Břetislava I., pochopitelně nebyli bratři. V II, 43 "Kosmas" napsal: "Téhož roku [1091] se král Vratislav velmi rozhněval na svého bratra Konráda, protože nezapomenuv na vzájemnou lásku, stranil synům svého bratra Oty, Svatoplukovi a Otíkovi." Vratislav byl synem Břetislava I. a Konrád a Ota byli syny Boleslava III. Ryšavého, původním jménem Konráda nebo Konráda Oty. Konflikty mezi syny Břetislava I. a Boleslava III. nemohly být něčím překvapivým.

Spytihněvovi II. v soupeření s Vratislavem II. možná pomohlo to, že mu papež Mikuláš II. (1058-1061) udělil právo užívat mitru. Po něm ji směl nosit i Vratislav II.

V II, 43 "Kosmas" napsal: "Téhož roku [1091] se král Vratislav velmi rozhněval na svého bratra Konráda, protože nezapomenuv na vzájemnou lásku, stranil synům svého bratra Oty, Svatoplukovi a Otíkovi. Král je totiž vypudil z otcovského dědictví a dal hrad Olomouc i jiné hrady svému synovi Boleslavovi [údělný kníže olomoucký, †1090/1091]." Konrád nebyl bratrem Vratislava II., neboť byl synem Boleslava III. Ryšavého. Pokračujme citací "Kosmy": "...když viděl [Vratislav II.], jak je Konrád po smrti svých bratří osamocen a všude bratrské podpory zbaven, vtrhl s vojskem na Moravu, aby ho rovněž vypudil z území, jež mu losem i provazcem dědictví, byvši mu otcem uděleno, právem připadlo." Konrádův bratr Spytihněv II. zemřel roku 1061 a Ota 1087. Vratislav II. a Jaromír/Gebhart Konrádovými bratry nebyli.

DOPSAT

53C38. JITKU UNÁŠÍ BOLESLAV III., NIKOLIV BŘETISLAV I.

Nejprve si přečtěme, co píší o únosu jitky historici.

M. Lutovský k únosu Jitky napsal mj. (2008, s. 61): "Chtěl-li se levoboček Břetislav ucházet o markraběcí dceru, jinou možnost vlastně neměl. Únos byl ale patrně předem dohodnut – vše proběhlo příliš hladce a bez následků, přestože Juditu střežily hradby schweifurtského hradu (malý rodinný klášter byl jeho součástí). Až na ty nešťastné Břetislavovy družiníky..."

Domnívám se, že se žádné divadlo s únosem ani nehrálo. Boleslav III. si prostě dovezl Jitku z kláštera a "Kosmas" z tohoto odvozu vytvořil romantický dobrodružný únos.

Na únos Jitky Břetislavem I. se Vr. Vaníček dívá takto (2014, s. 209): "Ve Svinibrodu (Schweinfurtu), kde rodový klášter této linie Babenberků stál, mohlo dojít k nějakému incidentu. Na tomto základě vznikla dodatečná fabule – nastupuje romantický příběh lásky, kterou nezastaví ani zeď, neboť které věže, byť sebevětší, mohou odolati lásce a milence odloučiti?" Dodatečnou fabuli vytvořil "Kosmas" především proto, aby vylíčil únos Václava Boleslavem I. Je otázka, jestli se únos Jitky Břetislavem vůbec konal, a jestliže ano, jak dalece mu odpovídá "Kosmovo" vylíčení. Stopy po věži nalezli archeologové na hradištích Doubravčice (asi 17 km od Kouřimi) a Libice nad Cidlinou (možná i jinde).

To, že skutečně došlo k únosu Jitky Břetislavem, má potvrzovat mince, o níž B. Krzemieńska napsala (2004, s. 29): "...asi okolo roku 1120 vzniklo... vyobrazení únosu. Najdeme je na minci Vladislava I., kde rytec zpodobnil jezdce na cválajícím koni, který před sebou veze dívku. Mince té doby jsou malá umělecká díla nevšední hodnoty, vždy se na nich ale vyskytují obrazy související s křesťanskou věroukou nebo s panovnickou mocí. Jen výjimečně se tu vyskytují světské motivy. Většinou je můžeme poměrně snadno vyložit, pouze tento obrázek nebyl nikdy jasný. Je ale těžko pochybovat o tom, že jde o Břetislava zobrazeného, jak unáší Jitku. Podporuje to i fakt, že vyobrazená dívka je prostovlasá, tedy neprovdaná, protože vdaná žena by musela mít na hlavě závoj. Jde tedy o milence. Motiv nebyl převzat z kroniky [Kosmovy], která ještě nebyla napsána, rytec ho vzal z ústního podání, které tehdy kolovalo po Čechách. Bylo to stejné vyprávění, které slyšel a použil Kosmas." Pochybuji, že je možno z rytiny poznat, jak Břetislav k Jitce přišel, zda ji unáší, nebo pouze přiváží. Zda lze poznat, jestli jde vůbec o Břetislava. Dívky jsou však u "Kosmy" unášeny i v dívčí válce (I, 9): "A ihned unesl každý jednu dívku."

Jaký důvod by byl, aby na minci byl zobrazen Břetislav, jak unáší Jitku? Stoletá výročí se v raném středověku zřejmě neoslavovala. Zřejmě se k tomuto "Kosmou" vymyšlenému únosu Přemyslovec hrdě oficiálně přihlásil.

B. Krziemieńska píše ještě o jednom předmětu, který by měl Břetislavův únos Jitky potvrzovat, nevyjadřuje se však k tomu, zda je pro ni hodnověrný. Napsala (2004, s. 29): "Paměť o nich [nemorálních činech hrdinů] se často váže na místa nebo předměty – to je onen přeseknutý článek řetězu, chovaný v klášteru Svinibrodě (Schweinfurtu) na paměť činu českého kněžice, činu, který byl z hlediska kláštera samozřejmě jasným lotrovstvím." Je otázka, jestli by tento falešný předmět doličný v klášteře existoval, kdyby "Kosmas" nezdramatizoval Břetislavovo vyzvednutí Jitky z tohoto kláštera a její ve skutečnosti možná poklidný odjezd do Prahy.

Dětmar v I, 23 (15) k roku 1002 o útěku Boleslava III. z Čech po jeho svržení z knížecího stolce a nastolení Vladivoje napsal: "Boleslav pak uprchl k markraběti Jindřichovi, svému tehdejšímu sousedovi, neboť to byla jediná možnost jak se spasit. Jindřich ho kvůli dřívějším příkořím nechal zajmout, protože však k němu přibyl jako host, nakonec ho propustil a Boleslav odešel – ježto mu byl život milý – ke stejnojmennému synu [Boleslavu Chrabrému] své tety, který se mu ve zločinech vyrovnal, mocí ho však předčil." Boleslav III. Ryšavý zřejmě neodjel od Jindřicha sám, ale s Jitkou. Otcem Jitky byl podle historiků Jindřich Nordgavský či Schweifurtský (asi 970 až 1017), v letech 994 až 1004 byl markrabětem švábským. "Kosmas" za Jitčina otce uvádí Otu Bílého, historici v něm vidí Jitčina bratra.

V I, 40 líčí "Kosmas" únos Jitky Břetislavem, ve skutečnosti však Boleslavem III. Ryšavým. V textu na něho naráží řadou slov. Přečtěme si věty, kde tak činí: "Břetislav... měl... krásnou postavu... v neštěstí statečnost... Toho času žil v německém kraji velmi mocný hrabě, jménem Ota Bílý pocházející... z krve královské" […] "...co jest pod Sluncem děv, svou krásou předčila všechny. Dobrý otec a její předobrá máti dali ji, aby se naučila žaltáři, do kláštera, jenž slově Svinibrod..." [...] "Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky... jal se v srdci přemýšleti...rozhodl se raději mužně jednati..." […] "Ale oč bývá těžší přístup k lásce, tím prudší oheň vždy vdechuje syn Venušin milenci. Mysl jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když ohni sálá Etna. …,Buď mi bude údělem [osudem] výtečný sňatek" […] "...panna sličná, velmi líbezná [krásná]"...nad světlo sluneční jasnější, nad život mi dražší; aby zůstala dlouho naživu, buď Bohu chvála stálá." [...] "...po sedmidenní jízdě vstoupí jako hosté do podsíně řečeného kláštera. Syn knížete totiž už předtím poručil všem svým, aby nikomu nedávali věděti, kdo nebo odkud jest..." […] "...ani se nesmí chlubiti pastýř z Ilia ...tento jinoch Břetislav nad oba dva předčí srdnatostí i nesmírnou odvážností." "vlk obchází ovčín" "...dostali dovolení v klášteře přenocovati..." […] "Jak ji spatřil smělý únosce... jako vlk, který z úkrytu vyrazí... utíká do vzdálené skrýše..." […] "...jedněm oči vyloupali..." […] "...unikl v noční temnotě." Připomeňme si, že Boleslav III. má přízvisko nejen Ryšavý, ale i Dobrý. Toto přízvisko ukazuje na jeho matku Biagotu. Že se původně jmenoval Konrád Ota. Že stč. slovo krása znamenalo i červený a také barva ohně, že jméno Konrád znamená smělý v radě. Jméno Bonifác (dobrého osudu) se také vztahuje k Boleslavovi III. - Zde slova krásnou, krásou, nekrásnější, kráse, sličná, líbezná a také oheň, ohněm, ohni a i slova krve, srdci a srdnatostí jsou narážkou na Boleslavovo přízvisko Ryšavý/Rusý/Rudý. Na "barevného" (Ryšavého) Boleslava ukazuje i barevný (Bílý) Ota ("Kosmas" zde úmyslně lže, neboť Ota Bílý nebyl otcem unesené Jitky.). Pokud byl Boleslav III. nositelem jména Bruno nebo se mu tak říkalo, nebo proto, že se jakožto autor legend vydával za Bruna z Querfurtu, může být na něho ukázáno slovy Slunce a sluneční, neboť jeden z významů jména Bruno je opálený. Slova z Ilia, tj. z Tróji, jsou možná narážkou na číslovku Třetí; řecky se dnes tři řekne tría. Slova statečnost, nejudatnější, srdnatostí, odvážností, smělý a možná raději ukazují na význam jména Konrád. Slovo údělem ukazuje na jméno Bonifác. Ukazují slova Venušin a Venušiným na jméno Astrik (jehož nositelem Boleslav III. možná byl), což znamená hvězda? Oslepení znamená, že se za osobami, o nichž je psáno, skrývají osoby jiné nebo stejné osoby se změněnými jmény. A to, co zde "Kosmas" skrývá, se nemá vyzradit (nedávali věděti, kdo nebo odkud jest). Že je v textu něco skryto, napovídají slova úkrytu, skrýše, přenocovati, v noční temnotě. K číslu sedm (zde slovo sedmidenní) J. Haubelt napsal (1997, s. 35): "Připomeňme, že legendisté připisovali číslu sedm magickou sílu a používali ho vždy tam, kde zamýšleli zesílit emotivní účinky svého skládání. Pro nás z toho vyplývá, že jakmile v legendě na kterémkoli místě objevíme číslo sedm, pak vyprávění okolo něj je vědomě nepravdivé." Číslo sedm může být pochopitelně někdy pravdivé a někdy může být symbolem.

Otcem Boleslava III. Ryšavého byl Boleslav I., původním jménem domácky Vok. Podle M. Knappové je jméno Vok variantou jména Vlk. Proto jsou v textu slova vlk obchází ovčín a jako vlk. Matkou byla Biagota. Na její jméno ukazují slova aby zůstala dlouho naživu (bios), buď Bohu (Gott) chvála.

Vztahuje se k Boleslavovi III. (tj. původním jménem ke Konrádovi ke Konrádu Otovi) i informace (I, 40), že Břetislav po únosu Jitky ihned jel s nevěstou přímo na Moravu? Uchýlil se Boleslav III. k Boleslavu Chrabrému v době, kdy Chrabrý ovládal Moravu? - Napsal "Kosmas" špatný letopočet nejen k únosu Jitky, ale i k narození Spytihněva II. ?"Kosmas" únos Jitky datoval takto: "Unesena byla panna Jitka roku... 1021." V poznámce číslo 28 (2005, s. 286) je uvedeno: "Toto datum většina historiků považuje za mylné a únos Jitky posunují do roku 1030." Narození Spytihněva datoval k roku 1031 (I, 41): "Téhož roku se narodil Břetislavovi syn Spytihněv."

"Kosmas" neuvádí, kterého roku došlo k únosu Jitky. Z toho, že toto líčení zařazuje za rok 1020 a před rok 1022, se usuzuje, že k únosu došlo roku 1021. Ale to tak vůbec nemuselo být. "Kosmas" zařazuje únos do doby, kdy by tak mohl učinit Břetislav, na něhož činy Boleslava III. Ryšavého věšel.

"Kosmas" možná únosem Jitky upomíná i na únos tzv. Václava Boleslavem I., což "Kosmas" naznačil dvěma slovy ve větě aby zůstala dlouho naživu, buď Bohu chvála. Jsou slova bios (život) a Gott (Bůh) narážkou na Biagotu, pravděpodobnou manželku nejprve tzv. Václava a později manželku Boleslava I.? V latinském opisu "Kosmovy" kroniky zní věta s těmito slovy takto: "...vita mihi carior; vivat ut superstes laus deo sit perpes." Jestliže se narození Vacka pod selským mlýnem vztahuje na tzv. Václava, potom je na tzv. Václava v líčení únosu Jitky ukázáno i slovy, že Břetislav přeťal řetěz tlustší, než je mlýnský provaz. Blíže zde viz kapitolu Když je tzv. Václav už jako Boleslavův podkrálíček...

V II, 14 "Kosmas" uvádí, že Spytihněv II. nedovolil své matce tu zůstati. Vyhnal ji z Čech. Spytihněv II. nebyl totiž synem Břetislava I., ale byl, stejně jako Konrád a Ota Sličný, synem Boleslava III. Ryšavého. Jitka ze Schweinfurtu byla skutečně Spytihněvovou matkou.

Vratislav II., syn Břetislava I., pojmenoval dvě své dcery Jitka (Judita). To poněkud narušuje moji představu, že Jitku unesl Boleslav III. Ryšavý, nikoliv Břetislav I.

53C39. EXISTOVALA ZA BOLESLAVA CHRABRÉHO DVĚ POLSKÁ ARCIBISKUPSTVÍ?

Gallus v I, 11 napsal, že za časů Boleslava Chrabrého (992-1025) mělo Polsko až dva metropolity s jejich sufragány. V poznámce 87, s. 135, 136 je uvedeno: "Boleslav Chrabrý sice dokázal obsadit nebo alespoň kontrolovat řadu sousedních zemí, nicméně ani jedna z nich nebyla sídlem arcibiskupa. Ne zcela jasná poznámka je proto chápána tak, že se Gallus doslechl o misijním arcibiskupovi Brunovi z Querfurtu, který se mezi léty 1004-1009 zdržoval v dědičných piastovských državách. V tomto smyslu se Polsko Boleslava Chrabrého skutečně mohlo chlubit dvěma arcibiskupy, hnězdenským a misijním."

Je možné tuto informaci dát do souvislosti s biskupem Vracenem, tj. Brunem, tj. Boleslavem III. Ryšavým? Ve skutečnosti nemuselo jít o dvě polská arcibiskupství, ale o to, že Boleslavem Chrabrým sesazený Boleslav III. Ryšavý mohl být arcibiskupem v Ostřihomi. Tam byl roku 1002 arcibiskupem Radla, což myslím je domácká podoba jména Konrád a Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Radla je arcibiskupem v době, kdy Boleslav III. má mezeru ve svém vládnutí v Čechách (999-1002, 1003). Cca roku 1007 byl v Ostřihomi arcibiskupem Anastáz, Astrik (Ascherik, Ascerius, Aserik, Asrik). Jméno Anastáz podle M. Knappové znamená (2015, s. 127) vzkříšený, z mrtvých vstalý. Podle Fr. Kopečného znamená (1974, s. 36) vzkříšení, (po)vstání.. - To, že Bruno napsal, že roku 992 jel Radla společně s Kristiánem do Říma usilovat o to, aby se vrátil Vojtěch do Čech, neznamená, že Radla a pravý Kristián (tj. Boleslav III. Ryšavý, původním jménem Konrád nebo Konrád Ota) jsou dvě osoby. Bruno právě naopak tyto dvě osoby k sobě přiřadil, aby připomněl, že jde o osobu jednu. Stejně tak Gallus spojil v jednu osobu Vojslava a Boleslav I. (II, 16: přijel velmož Vojslav, pěstoun malého Boleslava; na Boleslava III. Křivoústého věšel Gallus informace o českém Boleslavovi I.).

53C40. NÁZORY HISTORIKŮ NA BISKUPA VRACENA

Ještě připomínám, že Boleslav III. měl být Boleslavem Chrabrým oslepen a uvržen do kláštera. Oslepení však je hříčkou znamenající, že za oslepenou osobou máme vidět osobu jinou (nebo ještě jinou) nebo stejnou osobu, ale se změněným jménem. Boleslav III. Ryšavý učinil z Boleslava III. Ryšavého moravského biskupa. Ten přijal jméno na Bruno, byl zvaný i Bonifác, "Kosmas" mu dal jméno Vracen a také lžibiskup Rotpert (rudý kůň). Některé legendy připisované Brunovi z Querfurtu napsal Přemyslovec Bruno, dřívější Boleslav III. Ryšavý a ještě dříve pravý Kristián. Ze jména Bonifác (dobrý osud) vzniklo i Boleslavovo přízvisko Dobrý.

Biskup Vracen se objevuje pouze v jedné větě u "Kosmy" v II, 21. Přečtěme si však více vět z uvedené kapitoly: "Dříve si však vymínil [biskup Šebíř]... že si má biskup pražský za ztrátu onoho biskupství vybrati dvanáct nejlepších vesnic v Čechách... dvůr pak u Sekyř Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má [biskup Jan] jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky [dnes dolní Dyje], Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy Žida, později však křesťana." - "Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen. Jaký spor měl o tuto diecézy Jaromír, nástupce Šebířův, s řečeným biskupem Janem, bude na svém místě ukázáno." Neměl Vracen něco společného se Sekyř Kostelem a Podivínem?

V dubnu 976 se zúčastnili v Mohuči provinční synody a soudu nad kantorem Gozmarem také dva biskupové, pražský a moravský. D. Třeštík o Vracenovi napsal mj. (1997, s. 100): "Mohučský pobyt na jaře 976 je pohříchu jediným známým výsekem ze živita biskupa, jehož jméno zústává skryto v temných zákoutích 10. věku. Docela dobře by se mohlo jednat o Vracena, který dle Kosmovy lakonické poznámky působil na Moravě před Šebířem, tedy před rokem 1030. Vracena ale nezná pozdně středověký soupis olomouckých biskupů. Ten totiž na základě nějaké starší tradice klade do 10. století Jana a Silvestra, přičemž druhý z nich měl zemřít roku 961. Pak měl následovat dohled řezenského biskupa, jenž údajně trval deset let do nástupu biskupa Vojtěcha, což ale není možné, neboť Vojtěch stanul v čele pražské diecéze roce 982. Přísně vzato, někdy po roce 971 (a nejpozději od roku 976) se o Moravu skutečně mohl starat Kosmův Vracen, byť pro olomouckou tradici zůstal třetím moravským biskupem roku 1063 dosazený Jan." "Kosmas" nemohl napsat skutečné jméno moravského biskupa, jehož nazval ,tuším Vracen', protože se jednalo o dřívějšího Boleslava III. Ryšavého. Toho nelze ztotožnit s moravským biskupem roku 976. O biskupu "Vracenovi" píše "Kosmas" ještě v II, 51 pod jménem Rotpert. 

J. Sláma k Vracenovi napsal (2006, s. 84): "Důležité historické svědectví o postavení Moravy ve druhé polovině 10. století přináší listina vydaná 28. dubna 976 v Mohuči, která se dochovala ve věrohodném, i když až pozdním opise pořízeném ve 14. století, v ní jsou... jmenováni jako sufragáni mohučského metropolity Willigise biskupové štýrský, vormský, pražský a moravský. Tento jediný doklad o existenci biskupství na Moravě v 10. století, s nímž ovšem koresponduje Kosmova zmínka o moravském biskupovi Vracenovi působícím někdy ,ante tempera Severi' (tj. před rokem 1030), je historicky interpretován nejrůznějším způsobem. Jak již dříve správně ukázalo polské historické bádání, je podřízenost moravského biskupa mohučskému metropolitovi vysvětlitelná jedině přemyslovským mocenským zásahem na Moravě, neboť do té doby si na moravské území činilo po církevní stránce nárok arcibiskupství salzburské, kterému se tam snažilo konkurovat biskupství pasovské." […] "I když o sídle moravského biskupa vzpomenutého v roce 976 bylo vysloveno již více hypotéz, zůstává poloha jeho rezidence neznámá. Vedle několika lokalit v Pomoraví pomýšlí se i na Olomouc, kam ovšem – bez přesvědčivých dokladů – bývá polskými odborníky někdy kladeno i sídlo biskupů spravujících údajně odtamtud až vzdálené Krakovsko."

M. Wihoda k Vracenovi napsal (2010, s. 100): "Přísně vzato, někdy po roce 971 (a nejpozději od roku 976) se o Moravu skutečně mohl starat Kosmův Vracen..."

J. Steinhübel vidí biskupa Vracena takto (2010, s. 83, 84): "Vracen bol moravským biskupom ,pred časmi Šebířovými', čiže krátko před rokom 1031, v ktorom sa Šebíř stal pražským biskupom. Boleslav Chrabrý, keď (asi roku 999) obsadil Moravu, nenechal ju v správe pražského biskupa a postaral sa o obsadenie biskupského stolca v Olomouci. Moravským biskupom v době poľskej nadvlády (999-1029), čiže krátko před rokom 1031, bol spomínaný Vracen, ktory nepochybne ostal sufragánom mohučského arcibiskupa. Po Vracenovej smrti prevzal správu moravskej diecézy pražský biskup Šebíř."

J. Steinhübel ztotožňuje moravského biskupa z roku 976 se Silvestrem a toho s biskupm Vracenem. K tomu napsal (2012, s. 132, 133): "Moravský biskup spomínaný v roku 976, mal teda dve mená Vracen-Silvester tak ako pražskí biskupi Vojtech-Adalbert a Jaromír-Gebhard a najmladší syn Boleslava I. Strachkvas-Kristián..." Jenomže "Kosmův" biskup Vracen, tj. biskup Bruno, tj. dřívější Boleslav III. Ryšavý, se nestal biskupem řádnou oficiální cestou (je u "Kosmy" lžibiskupem Rotpertem), ale byl dosazen na Moravu Boleslavem Chrabrým, není veden v Granu cathalogi. Na s. 130 J. Steinhübel o moravském biskupovi napsal, že sídlil nepochybne v Olomouci, při kostole svätého Petra. Vracen nemusel sídlit při kostele sv. Petra v Olomouci. Vracen možná sídlil při rotundě, která byla nalezena roku 2022 na Hradišti u Znojma pod podlahou dnešního kostela sv. Hippolyta. Rotunda, založená podle historiků v 1. polovině 11. století (tudíž ji možná založil biskup Bruno/Bonifác, dřívější Boleslav III. Ryšavý), mohla být zasvěcena sv. Petrovi.

J. Videman k Vracenovi napsal (2024, s. 110): "... kdy byl hrad [Podivín] založen. Byl-li původním vlastníkem moravský biskup, muselo to být v době, kdy existovala samostatná diecéze. Tedy buď před jejím začleněním pod Prahu za Vojtěchova episkopátu, nebo až později, v blíže neurčeném úseku před dobou Šebířovou. Tato druhá varianta nutně předpokládá, že by někdy po smrti Vojtěchově, nejspíše až za polské anexe byla samostatnost moravské diecéze obnovena a na Moravě ustanoven nový biskup, zřejmě onen Kosmou zmiňovaný Vracen." Tehdy mohl Boleslav Chrabrý prosadit, aby moravským biskupem byl jeho vzdálený příbuzný, dřívější Boleslav III. Boleslav by se tedy vrátil, proto Vracen.

53C41. JMENOVAL SE BISKUP VRACEN SE VE SKUTEČNOSTI BRUNO? JE TOTOŽNÝ S BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM?

"Kosmas" si pro moravského biskupa před časy Šebířovými jméno ,tuším Vracen' vymyslel. Stal se jím totiž předtím z knížecího stolce svržený Boleslav III., už jakožto předák a poté kníže ovládající Moravu, a ten po nuceném pobytu v Polsku u Boleslava Chrabrého byl jím po čase na Moravu vrácen, ale už ne jako kníže, ale jako biskup.

Jestliže Boleslav III. Ryšavý (dřívější pravý Kristián) se stal po svržení z knížecího stolce moravským biskupem se jménem Bruno, potom dodržel zásadu, že biskup má přijmout jméno začínající stejnou hláskou, jako bylo jeho jméno předešlé. Navíc jméno Bruno znamenající mj. i hnědý ukazovalo na Boleslavovo přízvisko Ryšavý.

"Kosmas" časově řadí biskupa ,tuším Vracena' před biskupa Šebíře. Šebíř byl biskupem v letech 1030 až 1067. Biskup ,tuším Vracen' se pravděpodobně jmenoval Bruno. Pokud byl totožný s Boleslavem III. Ryšavým a byl biskupem až do své smrti, potom by jím byl do roku 1037 nebo nejpozději do roku 1034, jak stanovuje rok úmrtí Boleslava III. D. Třeštík. Po Brunově úmrtí zřejmě nebyl na Moravě biskup do roku 1063. Historici mají dvě málo vypovídající zprávy o moravských biskupech: k roku 976 (za Boleslava I.) se objevuje zpráva o moravském biskupovi (není jmenován) a do časů před Šebířem "Kosmas" vložil biskupa na Moravě ,tuším Vracena'. Proto mohl M. Pojsl napsat (2013, s. 41): "Vratislav tedy nezakládal nebo nezřizoval [roku 1063] v Olomouci zcela novou církevní instituci, ale pouze obnovoval dřívější stav." To je zhruba 30 let po smrti Bruna (tj. ,tuším Vracena', tj. dřívějšího Boleslava III. Ryšavého).

Boleslav III. měl být Boleslavem Chrabrým oslepen a uvržen do kláštera. Oslepení však je hříčkou znamenající, že za oslepenou osobou máme vidět osobu jinou (nebo ještě jinou) nebo stejnou osobu, ale se změněným jménem. Boleslav III. Ryšavý učinil z Boleslava III. Ryšavého moravského biskupa. Ten přijal pravděpodobně jméno Bruno, a když se možná stal arcibiskupem ostřihomským, potom byl nositelem jména Anastázius, Astrid. Také je možné, že v době, kdy byl biskupem, se Bruno nejmenoval, ale když psal, tak vzbuzoval ve čtenáři dojem, že autorem díla je Bruno z Querfurtu. Proto sám na sebe ukazoval a jiní na něho ukazovali takovými slovy, aby si čtenář vybavil jméno Bruno. (Přitom netvrdím, že Bruno z Querfurtu není autorem žádného díla.) Jméno Anastázius znamená vzkříšený, z mrtvých vstalý, přijal tedy jméno, které svým významem už jednou měl, byl pravým Kristiánem. V legendě Nascitur purpureus flos se autor legendy v první, druhé a poslední kapitole podepsal slovy, která ukazují na jeho přízvisko Ryšavý, na přízvisko Dobrý i na jedno jeho původní jméno Ota(kar). Podepsal se však i slovy zářivá Hvězda a vzejde Hvězda mořská, protože jméno Astrid se dá vykládat jako hvězdicovitý. Astrid (Anastazius) je zde tedy spojen s Ryšavým (Boleslavem III.), s Dobrým (Boleslavem III.) i s původním jménem Boleslava III., a to Konrádem Otou. V první a poslední kapitole jsou slova strážkyně, střežili a stráž. Může jimi být ukázáno na Střezislavu, ale také na Ostřihom, neboť Slované nazvali tuto lokalitu Strěgom, protože střežila obchodní stezku z Podunají na dnešní Slovensko. Ve druhé kapitole malý Vojtěch natolik onemocní, že jeho uzdravení bychom mohli chápat jako z mrtvých vstání. o Pěti bratřích je jmenováno šest benediktinů. Kuchař Kristin je Boleslav III. Ryšavý (a rovněž pravý Kristián), jeho syn Ota Sličný se stal mistrem nad pekaři a kuchaři). Kristin nebyl ve skutečnosti zavražděn (v legendách a u "Kosmy" ano), ale byl to vrah pěti ostatních benediktinů. Místo Kristina přežije v pramenech oproti skutečnosti Barnabáš. Ten má svátek 11. června. Ten den má svátek i Bruno. Tedy přes Barnabáše je Boleslav III. Ryšavý spojen s Boleslavem III. Ryšavým.

Je možné, že Anastázius napsal i některé legendy připisované Brunovi. V době, kdy byl dřívější Boleslav III. arcibiskupem ostřihomským, možná po nějakou dobu jen biskupem moravským, se mu také říkalo Bonifác, tj. dobrý osud. Z významu dobrý mohl Boleslav III. Ryšavý získat přízvisko Dobrý.

O které duchovní osobě nebylo vhodné psát? Domnívám se, že o Metodějovi a o pravém Kristiánovi (tj. Boleslavovi III. Ryšavém jako duchovní osobě). Vracen může tedy být jednou z uvedených osob.

V legendě Život a utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů autor uvádí, že ho (Život...) vydal biskup Brun, nazývaný také Bonifác [tj.(člověk) dobrého osudu]. Podepisuje se slovy osud a dobrý. Slovo dobrý je i přízviskem Boleslava III. Legenda Narcitur, připisovaná Brunoviz Querfurtu, je však podepsána Boleslavem III. Ryšavým, a to slovy krásný, krásnější, krásně a krásou, což je narážka na přízvisko Ryšavý. Slovo Hvězda užité v předmluvě a v závěru legendy ukazuje na Astrida. Podpisy v těchto legendách se nám ztotožňuje Bruno s Boleslavem III. Ryšavým.

Hodnověrnost jména Vracen zpochybnil sám "Kosmas" slovesem tuším. Tím víc však je pravděpodobnější, že jím vymyšleným jménem Vracen chtěl "Kosmas" něco sdělit. Boleslav III. Ryšavý držený Boleslavem Chrabrým v Polsku, se vrací "domů". Je-li Boleslav III. Ryšavý totožný s Kristinem, vrátily se do Olomouce roku 1039 i jeho ostatky.

"Kosmas" nenapsal, že Vracen byl moravským biskupem, ale že byl na Moravě... jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen. Okupant Boleslav Chrabrý na Moravu zřejmě dosadil svého biskupa. A možná právě proto autor pozdně středověkého soupisu olomouckých biskupů Vracena (dřívějšího Boleslava III.) do svého soupisu nezařadil. Vracena zřejmě s Boleslav Chrabrý na Moravu po několika letech své okupace přivádí a s vyhnáním Boleslava Chrabrého odchází i Vracen.

Sídlem biskupa Bruna/Bonifáce, "Kosmova" Vracena, mohla být Olomouc. P. a M. Kalábkovi o Olomouci ve velkomoravském období napsali (2009, s. 79, 80, 81): "Stále otevřenou otázkou zůstává, s jakým typem velkomoravského sídliště se na Olomouckém kopci, zejména v prostoru Petrského a Václavského návrší, setkáváme. Bláha je považuje za hradiště, uvnitř kterého se nacházel velmožský dvorec a které bylo jedním ze správních center Velké Moravy." […] "Bláha upozorňuje také na možnost, že Olomouc byla již v této době církevním správním střediskem a spojuje ho s historickou událostí restituce Metodějovy arcidiecéze Mojmírem II. kolem roku 900., možným sídlem jednoho ze sufragánů (sídelních biskupů) Velké Moravy a se zbudováním církevní diecéze pro tento region..."

Boleslav III., dřívější pravý Kristián, byl zařazen pod jednou postavou ve Vojtěchových benediktinských bratřích, a to pod jménem Kristin. Když vyvrcholil konflikt mezi Přemyslovci a Slavníkovci, odešel z duchovního místa a stal se jedním ze dvou předáků. Když Slavníkovci zavraždili Boleslava II., začal vykonávat krevní mstu. Nechal zavraždit Pět bratří. V líčení této vraždy přežil Barnabáš. Ten má svátek (podle německého kalendáře) dne 11. června, tedy ve stejný den jako Bruno. Nositelem tohoto jména byl Boleslav III. v době, kdy byl moravským knížetem Brunem ("Kosmovým" ,tuším Vracenem'). Jde o další indicii, že Bruno je totožný s kuchařem Kristinem/pravým Kristiánem (jeho syn Ota se stal mistrem nad pekaři a kuchaři) a s Boleslavem III.

Při rekonstrukci schodiště kostela Panny Marie Sněžné na náměstí Republiky v Olomouci v roce 2012 byly nalezeny stopy po velkomoravské rotundě.

Domnívám se, že biskupem Vracenem je Boleslav III. Ryšavý nebo také Dobrý. "Kosmas" užitím jména Svratka, což podle I. Lutterera a R. Šrámka znamená (2004, s. 249) černá voda, naráží možná na přízvisko Boleslava III., a to Ryšavý, ale pravděpodobněji na to, že Boleslav III. Ryšavý užíval i jméno Bruno (,hnědý!)/Bonifác. V Založení kostela třebíčského na něho upozorňuje ves na Boru (přesmyčka jména Bruno).

Em. Vlček dříve než hrob č. 98 v bazilice sv. Jiří přisoudil Jaromírovi a uvažoval, že by mohl náležet Boleslavu II., tak napsal (1997, s. 166): "Tento kostel se stal jeho přičiněním [Boleslava II.] kostelem biskupským, proto je pohřeb dovršitele pražského biskupství v biskupském kostele logický." Jenomže Boleslav III. Ryšavý byl více než dovršitel biskupství, ale stal se po svržení z knížecího stolce moravským biskupem, jehož "Kosmas" pojmenoval ,tuším Vracen' a který se možná ve skutečnosti jmenoval Bruno (nebyl pochopitelně totožný s Brunem z Querfurtu). V hrobě č. 98 je tedy pohřben biskup Vracen (tj. snad Bruno), dřívější Boleslav III. Ryšavý.

V Založení kostela třebíčského jsou možná (slovo možná zde zdůrazňuji) využita jména šesti po sobě vyjmenovaných vsí, a to Nemojovici ("Kosmas" v III, 23 jmenuje Nemoje, strýce Mutiny, tj. Slavníkovce Soběslava), Hostákov, Dobrutoys, Náramče, na Boru a Zagmo k zašifrování jmen moravských církevních hodnostářů. Ves Nemojovici připomíná arcibiskupa Metoděje, ves Hostákov Gorazda, ves Dobrutoys "Bruta" Wichinga, ves Náramče Jimrama, za kterým se snad skrývá Jindřich, ves na Boru Bruna, za kterým se snad skrývá pravý Kristián (a také "Kosmův" Vracen), ves Zagmo Kosmu, za kterým se skrývá Jan II. Břichatý. Jméno Dobrutoys by také mohlo připomínat přízvisko Boleslava III. Ryšavého, a to přízvisko Dobrý.

U Boleslavova jména se objevuje i přízvisko Dobrý. Není na ně učiněna narážka slovem nejlepších (dvanáct nejlepších vesnic)? Nespisovně bychom totiž také mohli říci nejdobřejších nebo nejvíce dobrých.

Za Vracenem se možná Boleslav III. Ryšavý, tj. Strachkvas, tj. pravý Kristián atd., skrývá. V I, 29 vložil "Kosmas Vojtěchovi do úst slova (když Strachkvas odmítl Vojtěchovu nabídku, aby se stal biskupem): "Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš k své převeliké škodě." Slovo dobrému je narážka na to, že Boleslav III. má i přízvisko Dobrý a že sám ve své legendě Narcitur purpureus flos napsal, že mu, Brunovi, říkali také Bonifác, jehož jméno znamená (člověk) dobrého osudu.

"Kosmas" o Vracenovi, tj. biskupu Brunovi, psal i jako o lžibiskupu Rotpertovi. V kapitole o lžibiskupu Rotpertovi "Kosmas" možná ukazuje slovem Velikonoce na Anastázia (ale i na Kristiána), neboť jméno Anastázius znamená vzkříšený, z mrtvých vstalý. A Kristus měl podle křesťanů být o Velikonocích nejen usmrcen, ale i vzkříšen.

Historikové se snažili zjistit, kdo byla abatyše, jíž dal "Kosmas" přívlastek dcera Brunova. Uvažovali o více Brunech, mj. i o Brunovi z Querfurtu a jeho dceři Alžbětě. Domnívám se, že i tímto Brunem je dřívější Boleslav III. Ryšavý.

V II, 22, 23 a 24 je líčena nepovedená volba Lance biskupem. Ve skutečnosti šlo o volbu pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. Německé slovo lanze znamená kopí, což je symbol knížete. Všimněme si konce kapitoly II, 24. Že je v ní skryta nějaká informace, to naznačil "Kosmas" slovy v noci tajně uprchli a zmizeli. Poslední souvětí zní: "Tato volba se stala roku od narození Páně 1068, když Slunce vstupovalo do 25. části znamení Blíženců (11. června)." Jméno Bruno znamená podle Fr. Kopečného (1974, s. 49) hnědý a podle M. Knappové (2015, s. 146) snědý, opálený, brunet. Na význam opálený ukazuje "Kosmas" slovem Slunce. Několikrát proto určitou událost datuje v té době v Evropě naprosto výjimečným způsobem datování, a to pomocí zvěrokruhu. Kde je tedy toho datování, tam píše "Kosmas" skrytě o Brunovi, což byl dřívější Boleslav III. Ryšavý a ještě dřívější pravý Kristián. - Datum 11. června ukazuje na jméno Bruno, neboť toho dne má Bruno svátek. Rok této volby máme možná vypočítat i za použití číslovek užitých v kapitole: jednoho, tří, jedna, třem. Příklad možná vypadá takto: 1068 – (11 . 6) – (1 + 3 + 1 + 3) = 994. K volbě by tak došlo těsně předtím, než byl zavražděn Boleslav II. Slavníkovci (994). Slovo Blíženci můžeme nahradit slovem dvojčata. A Boleslav II., za něhož by k této volbě mělo dojít, a Boleslav III. byli bratři, dokonce možná dvojčata. Proto když vrah Krása zdůvodňuje zabití Božeje (tj. Boleslav III. Ryšavý zabití Vojtěcha), vmete mu do tváře slova: "Pryč s tebou, zlosyne, pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil bez příčiny v čas postní." Jméno Tomáš znamená podle M. Knappové (2015, s. 294) dvojče, blíženec.

Na Bruna a na jeho spojitost s Ostřihomí (sídlem arcibiskupů a sídelním městem od prvních uherských panovníků do vlády Bély IV.) ukázal "Kosmas" i v III, 9. K roku 1099 napsal: "Tam doporučil kníže Břetislav svého zvolence jáhna Heřmana arcibiskupu Serafinovi k vysvěcení. Ten, přišed do svého sídla, hradu Ostřihomi, v čas, kdy se koná svěcení na kněžství, dne 11. června, vysvětil ho na kněze..." Dne 11. června má svátek Bruno.

I. Horváth napsal o Brunovi (2002, s. 205): "První křesťanský kostel na ostřihomském hradě byl raným svědectvím misijní činnosti pod vedením Bruna neboli Prunwarta ze Sankt Gallenu, která se zde začala po vyslání poselstva do Quedlinburgu."

53C42. OSTŘIHOM ZA PRVNÍCH ARPÁDOVCŮ. BYL ANASTASIUS TOTOŽNÝ S ASTRIKEM? BYL S NÍM NEBO S JEDNÍM Z NICH TOTOŽNÝ BOLESLAV III. RYŠAVÝ?

Ztotožnění Boleslava III., dřívějšího pravého Kristiána, s Anastasiem-Astrikem považuji za možné, zdaleka ne však za jisté. Je přitom třeba vzít v úvahu, že Boleslav III. byl v letech 999-1002 a roku 1003 českým knížetem.

Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Domácká podoba jména Konrád může být Radla. J. Nechutová ztotožnila (nejsem si jistý zda správně) Radlu s Anastasiem. V kapitole o legendě Nascitur purpureus flos napsala (2000, s. 54): "Vojtěchův osud přivedl Brunona k sepsání světcova životopisu, k němuž byla zřejmě hlavním pramenem legenda Canapariova. Zmiňuje se také, že jeho informátorem byl – zejména pro dobu Vojtěchova mládí – světcův vychovatel Radla-Anastasius, pozdější uherský arcibiskup."

V Uhrách měla být počátkem 2. tisíciletí založena biskupství ve Vesprimi, Ostřihomi a Kaloči. Pokud existovalo ještě čtvrté biskupství, uvažuje se o Vácu, Jägeru nebo Rábu (převzato od M. Eliáše, 2007, s. 42).

Hartvík ve své legendě napsal o Astrikovi (kap. 9): "Čtvrtého roku po smrti otcově [Gejza, 970-997] poslal [Štěpán] vybídnut boží milostí biskupa Astrika, který jinak slul Anastasius, k prahům svatých apoštolů: měl požádat nástupce svatého Petra, knížete apoštolského, aby štědře požehnal mladému křesťanství vycházejícímu v panonské krajině, svou listinou prohlásil ostřihomský kostel za sídlo arcibiskupství a ostatním diecézím poskytl požehnání a potvrdil je, též aby ráčil jeho moc posílit udělením královské koruny: on sám potom opíraje se o tuto čest bude moci lépe upevnit to, co s milostí boží započal." - Kap. 10: "...příštího dne dorazil k papeži biskup Astrik: moudře plně úkol, jenž mu byl uložen..." […] "A tak se biskup Astrik dosáhnuv všeho, oč žádal, radostně vrátil domů, a přinesl to, kvůli čemu cestu podnikl." […] "...ježto ho [Štěpán mnicha Šebestiána] pro záslužný život považoval za hodna biskupské důstojnosti, postavil jej do čela ostřihomského arcibiskupství." […] "...se souhlasem římského biskupa dosadil na jeho místo již známého Astrika, biskupa kaločského. Když potom uplynula tři léta, Šebestián... na radu papeže byl opět posazen na svůj stolec a Astrik se s biskupským palliem navrátil do své, to jest kaločské diecéze." Hartvikova legenda jako jediný písemný pramen ztotožňuje Astrika s Anastasiem.

Ve Větší legendě svatého Štěpána krále je o Astrikovi několik zmínek. Kap. 7: "A tak se po porážce nepřátel Kristův rytíř plný duchovní radosti rozhodl, že všechny své schopnosti a svůj důvtip plně věnuje sadbě evangelia..." […] "Opati a mniši netoužící po žádném osobním majetku pojali touhu vést řeholní život pod ochranou tak zbožného knížete [Štěpána]. Mezi nimi přišel muž zbožného života, otec Astrik se svými žáky; jeden z nich, jménem Bonifác, ustanovený po svém duchovním otci opatem, byl svatým králem vyzván, aby kázal v odlehlejších krajinách Uher..." […] "Opat Astrik byl se svými mnichy přijat s poctami a vybudoval na úpatí Železné hory klášter, zasvěcený svatému otci Benediktovi." - Kap. 8: "...nejkřesťanštější kníže [Štěpán]... rozdělil území na deset biskupství a s písemným souhlasem nástupce apoštolů na římském stolci ustanovil ostřihomské biskupství, aby bylo v budoucnu metropolí představenou ostatním. Jí kanonickou volbou postavil do čela řečeného již ctihodného opata Astrika, ozdobeného biskupskou infulí..." - Ke slovům po porážce nepřátel napsal M. Eliáš (2007, s. 34): "...v tzv. Väčšej legende sa o Astrikovi píše, že po víťazstve Štefana nad ,nepriateľmi Krista', tj. po porážke Koppáňovej vzbury v roku 997, přišel opát Astrik spolu so svojimi mníchmi do Uhorska a založil pécsváradske opátstvo."

O Astrikovi M. Eliáš napsal ještě mj. (2007, s. 33, 34): "Bruno z Querfurtu spomína vo svojom diele zo začiatku 10. storočia Astrika jako klerika z družiny sv. Vojtecha, nie je však isté či ním bol už v Ríme." - Roku 1112 Astrik vystupuje při vysvätení bambérského dómu ako uhorský arcibiskup. Ďalej ho nachadzáme doloženého vo falošnej zakladacej listine pécsváradského opátstva hlásiacej sa do roku 1015 jako prvého opáta tohto kláštora a ako kaločského arcibiskupa."

V anonymní Legendě o utrpení svatého Vojtěcha Sanctus Adalpertus je o Astrikovi tato informace: "Zastaviv se [Vojtěch] na místě zvaném Meziříčí [Mędzyrzeczi v Polsku], založil tu klášter, shromáždil co nejvíce mnichů a ustanovil k jejich řízení za opata Astrika, který byl později vysvěcen na arcibiskupa v Sobotíně." V poznámce 4 na s. 193 (1987) je uvedeno mj.: "...už V. Chaloupecký soudil, že označení místa je grafickým porušením místa Strigonia-Ostříhom. Složitou konstrukcí se pokusila M. Uhlirzová.... dovodit, že slezská Sobótka byla konsekračním místem Astrikovým, odkud odešel do Uher." - Soudí se, že Vojtěch založil asi roku 993 klášter v Břevnově a myslím, že mohl založit i klášter na Libici, kde později bylo zavražděno Pět bratří a kde asi pobýval i pravý Kristián ("Kosmův" Strachkvas), pozdější Boleslav III. Ryšavý.

Není jasné, že v případě Anastasia a Astrika jde o osobu jednu nebo dvě. M. Eliáš k tomu napsal (2007, s. 33): "Podľa prameňov bol popri Štefanovi I. hlavným domácim aktérom budovania cirkevnej organizácie Astrik. V posledných desaťročiach prevládol na základe tvrdení G Györffyho názor, že ide o totožnú osobu, ktorá v prameňoch vystupuje pod menom Anastáz. Podľa Györffyho bolo totiž meno Anastáz Astrikovým rehoľným menom. Iní bádatelia, napr. P. Püspöki-Nagy, ale tvrdia, že ide o dve resp. tri rôzne osoby."

O Anastasiovi napsal M. Eliáš (2007, s. 35-37): "Pokiaľ ide o Anastáza, ten je okrem hartvikovej legendy doložený aj v ďalších prameňoch. V privilégiu vydanom pápežom Jánom XV. pre kláštor na Břevnově z 31. mája 993 se ako opat kláštora spomina Anastáz. … V tzv. zakladacej listine panónhalmského opátstva vystupuje osoba opáta menom Anastáz. Istý Anastáz potom figuruje medzi účastníkmi súdneho zhromaždenia v kláštore S. Apolinare in Classe v Ravenne... 4. aprila 1001. Tu je uvedený jako "Anastasius abbas monasterii Sancte Marie Sclavanensis provincie." - "...1. novembra 1007 nachádzame jeho podpis medzi podpismi účastníkov ríšskej synody vo Frankfurte..." "Asi na prelome dvadsiatych a tridsiatych rokov 11. storočia podnikol Arnold, mních kláštora sv. Emermana v Regensburgu, cestu do Uhorska. Tu hoprijal arcibiskup Anastáz. Osoba s týmto menom vystupuje potom vo funkcii pécsváradského opáta při viacerých príležitostiach vo Väčšej legende sv. Gerarda, ktorá byla napísaná koncom 14. storočia." - "Najvážnějšie problémy pri stotožnení Astrika s Anastázom nastávajú práve v období vzniku samostatnej uhorskej církevnej provincie a Štefanovej korunovacie. Podľa prameňov by totiž v tomto čase mal byť zároveň opátom, diplomatom Štefana I., ostrihomským arcibiskupom, prípadne kaločským biskupom. ..ak bol Astrik totožný s Anastázom, prečo potom vystupuje Anastáz na ravennskom zhromaždení roku 1001 ako Anastasius abbas monasterii Sancte Marie Sclavanensis provincie a nie ako uhorský církevný hodnostár? Ak by sme ho zase považovali za ostrihomského arcibiskupa, prečo v tzv. zakladacej listine panónhalmského kláštora nájdeme dokonca dvoch iných arcibiskupov – Dominika a Sebastiána?" - M. Eliáš k založení břevnovského kláštera napsal (2007, s. 35, pozn. 162): "Malo sa tak stať v roku 993, po návrate sv. Vojtecha spolu s jeho bratom Gaudentiom a 12 talianskymi a nemeckými benediktínskymi bratmi. Kláštor bol zasvätený Panne Márii, sv. Benediktovi, sv. Bonifácovi a sv. Alexiovi." (Vojtěchovi se připisuje autorství legendy o Alexiovi.) K roku 1001 nemůžeme spojit Anastázia s pravým Kristiánem, pozdějším Boleslavem III. Ryšavým. Roku 1001 byl Boleslav III. českým knížetem.

Oldřich Králík uvádí, že Anastasius-Astrik byl Vojtěchovým pěstounem (1966, s. 72, 74, 78): "V Uhrách se stal prvním arcibiskupem ostřihomským tzv. pěstoun Vojtěchův Anastasius-Astrik..." - "...na nejexponovanější místa byli ustanoveni lidé nejbližší Vojtěchovi, v Hnězdně jeho bratr, v Ostřihomi jeho pěstoun..." - "...v Brunově legendě o Vojtěchovi došlo k písařské chybě, jména dvou poslů do Říma se zmátla [pravý Kristián a Radla], jméno Radla, které fakticky náleželo bratru knížete Boleslava II., zabloudilo k pěstounu, který je v celé Brunově legendě bezejmenný a zřejmě se jmenoval Astrik." Jméno Radla zřejmě je domáckou podobou jména Konrád, což bylo původní jméno mladšího bratra Boleslava II., tj. Boleslava III. Tento Konrád (Radla) nebo Konrád Ota je totožný s pravým Kristiánem, "Kosmovým" Strachkvasem. Pravý Kristián a Radla je tedy jedna osoba (což možná Bruno naznačil tím, že tato jména jedné osoby přiřadil k sobě) a on (tedy mladší bratr Boleslava II.) je možná Vojtěchovým pěstounem.

Koncem 10. století si zvolil kníže Gejza (970-997) Ostřihom za své sídelní město. V roce 972 byl Gejza pokřtěn misijním biskupem Brunem ze Sankt Gallen. Gejzův syn Štěpán (997-1038) založil v Ostřihomi v roce 1001 první uherské arcibiskupství. - L. Kontler napsal (2001, s. 44): "Na christianizaci země měli lví podíl mniši doprovázející velké misionáře (svatý Vojtěch z Prahy a jeho druh Radla, opat Astrik... Bruno z Querfurtu...)." Radla je domácká podoba jména Konrád a Konrád nebo Konrád Ota bylo původní jméno pravého Kristiána ("Kosmova" Strachkvase) a pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. R. Pražák k Astrikovi napsal (2001, s. 432): "Z Vojtěchových žáků se o rozmach křesťanství v Uhrách nejvíce zasloužil břevnovský mnich Anastasius-Astrik, který přinesl Štěpánovi od papeže Silvestra II. z Říma v roce 1000 královskou korunu a po opatu benediktinského kláštera v Pannonhalmě se stal i arcibiskupem ostřihomským."

Historici, kteří nevědí, že oslepení znamená, že na oslepenou osobu byly pověšeny informace o osobě jiné nebo že oslepená osoba změnila své jméno, nemohou o tomto problému vůbec uvažovat. Podle nich byl Boleslav III. skutečně oslepen a po svržení z knížecího stolce se nemohl biskupem stát.

Vr. Vaníček se domnívá (2024, s. 61), že Vojtěch založil po návratu do Čech z Říma, kam odešel roku 988 nebo 989, Břevnovský klášter a do něho že přišli benediktini z Říma, a to včetně s Anastasia, a ten se stal břevnovským opatem. Po přepadení Libice roku 995 podle Vr. Vaníčka (2024, s. 65) břevnovský Anastasius-Astrik, který napomohl získání královské koruny Štěpánu I., byl biskupem kaločským a třetím arcibiskupem ostřihomským, přičemž Šebestiána v Ostřihomi zastupoval v době jeho nemoci.

Boleslav III. Ryšavý (původním jménem Konrád Ota a jako mnich Kristián) vládl v letech 999-1002 a 1003. Ze jména Konrád vzniklo domácké jméno Radla. V roce 1002 byl ostřihomským arcibiskupem Radla a kolem roku 1007 Anastáz (neboli Astrik?). Po určitou dobu byl možná i moravským biskupem Brunem, u "Kosmy" "tuším Vracenem". Tedy jak Radla, tak Anastázius byli arcibiskupy v době, kdy Boleslav III. nebyl českým knížetem.

Boleslav III. Ryšavý (dříve pravý Kristián) v době, kdy se stal ostřihomským arcibiskupem (pokud se jím stal), přijal jméno Anastázius pravděpodobně proto, že znamená podle M. Knappové vzkříšený, z mrtvých vstalý, podle Fr. Kopečného (1974, s. 36) vzkříšení, (po)vstání. A Anastázius se po část svého života jmenoval Kristián podle jména vzkříšeného Krista. Jméno Astrid vysvětluje Fr. Kopečný (1974, s. 39) jako hvězdovitý. (V legendě Narcitur purpureus flos se autor podepsal řadou slov, která se vztahují k přízvisku Ryšavý, k přízvisku Dobrý, ke jménu Ota(kar), ale také slovy zářivá Hvězda, ukazujícími možná na jméno Astrid.) "Kosmas" dal Anastáziovi jméno ,tuším Vracen' a také lžibiskup Rotpert (rudý kůň). Boleslav III. ovládal Moravu v době, kdy byl knížetem a ještě předtím, když byl jedním ze dvou předáků, v době, kdy jeho starší bratr Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem. Po pobytu v Polsku jako zajatec Boleslava Chrabrého se stal z vůle Boleslava Chrabrého moravským biskupem. Moravský biskup na Moravě pobýval již dříve, když byl v době nemohoucnosti Boleslava II. jedním ze dvou předáků a později jakožto kníže Boleslav III. Ryšavý. Na Moravu se tedy vrátil, proto mu "Kosmas" dal možná jméno Vracen a rovněž ke slovu vzkříšení nemá toto jméno svým významem daleko.

Polští historikové ztotožňují Astrika s polským Astrikem z Třemešna (Trzmesznie) u Hnězdna, maďarští historikové uvažují o jeho řeckém původu. Je však také ztotožňován s Radlou. DOPSAT PĚSTOUN Když Bruno informuje o vyslání poselstva k papeži, aby se Vojtěch vrátil zpět do země, napíše o Radlovi, že byl vychovatelem svatého muže, tj. Vojtěcha.

V. Chaloupecký napsal (1927, s. 227): "Podle benediktinského martyrologia... Anastasius zemřel 12. Nov. 1036." Uvádí se také, že zemřel roku 1037, tedy ve stejném roce jako Boleslav III. Ryšavý, ve věku 81 nebo 82 let.

Na to, že Anastázius, je pravděpodobně totožný s Boleslavem III. Ryšavým, dřívějším Kristiánem, ukazují tyto tři informace písemných pramenů: 1) Anastázius je arcibiskupem v době, kdy Boleslav III. už není českým knížetem. 2) Anastázius a Boleslav III. umírají možná ve stejném roce, a to v roce 1037. 3) Jméno Anastázius znamená vzkříšený, z mrtvých vstalý, což byl podle výmyslu křesťanů Kristus. Jméno Anastázius je tedy významově stejné jako jméno Kristián.

Boleslav Chrabrý měl pravděpodobně vliv na to, kdo bude v Ostřihomi arcibiskupem, i když Gallus zřejmě následující tvrzení o Boleslavovi Chrabrém v I, 6 přehnal: "Cožpak sám častěji v boji nepřemohl Uhry a nepřipojil celou jejich zem sahající až k Dunaji ke svému panství?" Nebylo tomu tak, že Boleslav Chrabrý sice nepřipojil Uhry k Polsku jakožto součást svého panství, ale připojil Uhry k Polsku po náboženské stránce, a to tím, že tam prosadil svého biskupa, jímž byl dřívější Boleslav III. Ryšavý, a že tento biskup měl na starosti i Moravu a byl tedy moravským biskupem, "Kosmou" nazvaným ,tuším Vracen'?

53C43. MOHL BÝT OSTŘIHOMSKÝ ARCIBISKUP RADLA TOTOŽNÝ S BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM?

Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Jakožto mnich se jmenoval Kristián nebo Kristin. "Kosmas" mu dal jméno Strachkvas a vložil Vojtěchovi do úst slova adresovaná právě Strachkvasovi, když Strachkvas odmítl Vojtěchovu nabídku stát se biskupem: "Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě." V II, 51 píše "Kosmas" o lžibiskupu Rotpertovi. A právě za ním máme vidět dřívějšího pravého Kristiána ("Kosmova" Strachkvase) a pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. Biskupem se stal až poté, když byl svržen z knížecího stolce. Možná se jím stal po prvním svržení i po druhém svržení.

Boleslav III. Ryšavý vládl v letech 999-1002 a 1003. Radla byl ostřihomským arcibiskupem v roce 1002. Mohl tedy být totožný s Boleslavem III. Ryšavým. Vr. Vaníček jej ztotožňuje s arcibiskupem Šebestiánem. K tomu napsal (2024, s. 65): "Útok na Libici [995] přinesl kulturní ztráty a kníže Boleslav II. se tak nemohl obrátit na církevní elitu, která byla spojena s biskupem Vojtěchem. Radla odešel z Libice do Uher, kde se stal kaplanem kněžny Sarolty, matky Vajka (budoucího Štěpána I.), a pod jménem Šebestián (též ,Razina') zřejmě druhým arcibiskupem ostřihomským." Boleslav II. byl již před přepadením Libice zřejmě zavražděn Slavníkovci. - Šebestián byl arcibiskupem 1001 a 1012 (rok 1012 je možná jedním rokem jeho vlády z řady více let). Roku 1001 by Boleslav III. nemohl být arcibiskupem olomouckým. Je tedy otázka, jestli je Šebestián s Radlou totožný. K roku 1017 je jako ostřihomský arcibiskup uváděn Anastasius. (Roky vztahující se k Radlovi, Šebestiánovi a Anastasiovi jsou z Wikipedie. OVĚŘIT 

53C44. BOLESLAV III. RYŠAVÝ A LŽIBISKUP ROTPERT

V poslední kapitole druhé knihy Kroniky Čechů (II, 51) psal "Kosmas" o lžibiskupu Rotpertovi, tj. o moravském biskupu, kterého "Kosmas" nazval "tuším Vracen" a kterým byl možná moravský biskup Bruno nebo ostřihomský arcibiskup Anastazius, Astrik, tj. o dřívější Boleslav III. Ryšavý a ještě dřívější mnich Kristián: "Toho roku [1092] bylo zatmění Slunce dne 20. září v pátek [6. den v týdnu] po poledni [12 + 1]. Dne 1. října přišel jakýsi lžibiskup jménem Rotpert do této země a říkal, že v zemi vaskonské [gaskoňské] po mnoho let spravoval kostel kavelonský [cavaillonský]; a protože ho poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný, a dosvědčil, že kdysi konal biskupské úkony, když s ním z Uher putoval do Jeruzaléma, kníže Břetislav i zvolený biskup Kosmas vlídně ho přijali a dovolili mu po biskupsku konati služby boží nebo zpívání žalmů. Co více? Posvětil mnoho kostelů, vysvětil v březnu mnoho duchovních a na Zelený čtvrtek požehnal svatosvaté křižmo. O Velikonocích přišel k němu jakýsi duchovní, jenž byl jistě jeho podvodu vědom, a něco mu tajně oznámil. Kupodivu, ani kníže, ani zvolený biskup nemohli ho přiměti k tomu, aby aspoň krátký čas tu zůstal, naopak, v samý týden velikonoční dal se spěšně na cestu do Saska. Když se však později rozneslo, že to byl lžibiskup, poslali jednoho z Latinů, jménem Konstantia, do Vaskonie. Cavaillonský biskup Desiderius dal po něm listem vzkázati, že tento kostel neměl nikdy biskupa Rotperta. Poslali též k papeži Klimentovi, žádajíce ho o rozhodnutí, co by se činiti mělo, když stav tak nejistý nastal. Ten v své odpovědi nařídil kostely znova světit, ale osoby, pokřtěné křižmem [posvěcenou směsí oleje s balzámem] lžibiskupovým, nekřtít znova, nýbrž jen biřmovat, podobně že se nemají vysvěcení světit podruhé, nýbrž mají toliko stát mezi svěcenci při svěcení a pouhým vkládáním rukou přijmouti požehnání. A tak rány, zasazené matce církvi od nepřítele byly vyhojeny lékem spravedlnosti, když stav víry křesťanské spravoval papež Kliment III. a když Ježíš Kristus... kraloval..."

Slova podvodu, tajně a (Veliko)nocích a (veliko)noční napovídají, že je v textu něco skryto.

Dne 1. října mají svátek mj. Ivor a Ivar. M. Knappová uvádí, že toto jméno je patrně příbuzné se staroislandským Ivarr, tj. ,pán, vládce' a hlídající Ing (bůh plodnosti). A Anastazius, Astrik byl pravděpodobně dříve vládcem Boleslavem III. Ryšavým. Pokud bylo původní jméno Boleslava III. Konrád Ota, potom význam hlídající může ukazovat na jméno Ota. Jméno Otakar znamená podle M. Knappové (2015, s. 250) znamená majetek střežící (hlídající). Dne 20. září měl možná svátek Filibert, dnes je v tento den zařazen do některých slovenských kalendářů (Společně s Ľuboslavem a Eustachem.Uvádí se i 26. květen a 20 srpen. Jméno Filibert znamená velmi zářící, jiskřivý, nádherný. Boleslav III. Ryšavý se podepisoval i slovem krása. Slovo krása znamenalo i červeň, barva ohně. Jméno Filibert by mohlo svými významy jiskřivý, nádherný ukazovat krásného Ryšavého (Boleslava III.). Slova křesťanské a Kristus ukazuje na mnišské jméno Rotperta, a sice Kristián. "Kosmas" možná 20. zářím na jméno Filibert možná vůbec neukazoval.

Slovo více může ukazovat na první část jména Boleslav nebo na první část slova arcibiskup. Říkalo by nám, že nejde o lžibiskupa, ale o lžiarcibiskupa. Jeden z významů slova arci- označujepodle L. Klimeše (2010, s. 35) vyšší stupeň hodnosti označené částí druhou.

To, že se Vojtěchův vrah stal biskupem, chtěla církev popřít. A tak některé jeho činy pověsila na Bruna z Querfurtu. Atributy svatého Bruna z Querfurtu jsou biskup, sekera a osel s vakem. Dva z těchto atributů se objevují v tomto textu. Svatý Bruno z Querfurtu těžko může být totožný se lžibiskupem. Není však zde řečeno, že Bruno z Querfurtu lžibiskupa Rotperta znal? Vidíme-li za Rotpertem Konráda (Otu), domáckým jménem Radlu (pozdějšího pravého Kristiána a ještě pozdějšího Boleslava III. Ryšavého), potom připomeňme, že ve stejné době studovali v Magdeburku Vojtěch a s ním Radla a také Bruno z Querfurtu.

Je papež Kliment připomenut proto, že Rotpert (biskup Bruno) měl něco společného s hradištěm sv. Klimenta u Osvětiman? Jméno Desiderius, Dezider znamená podle M. Knappové (2015, s. 156) toužící, dychtící, vyžádaný. Byl biskup Bruno Moravany od Boleslava Chrabrého nebo od uherského panovníka pro Ostřihom vyžádaný?

"Kosmas" podle historiků neuvedl správně, kdy k zatmění Slunce došlo. V poznámce č. 43 na s. 286 (2005) je uvedeno: "Datum nesouhlasí. 20. září roku 1092 bylo pondělí [ne pátek]. Podle jiného pramene (Chronicon Bernoldi) to byl rok 1093." Výpočet ze slov 20. září v pátek (tehdy 6. den v týdnu) po poledni: (20 . 9 . 6) + (12 + 1) = 1093. Vyjde nám, že k zatmění Slunce došlo roku 1093.

Jméno Bruno podle M. Knappové znamená (2015, s. 146) snědý, opálený, brunet.. Při zatmění Slunce všechno ztmavne. Zatmění Slunce může ukazovat na Bruna ("Opáleného"). "Kosmas" slovem Slunce ukazuje na Bruna asi na 10 místech. Ale pravděpodobněji na význam jména Bruno ukazuje slovo Slunce (člověk se na něm opálí) a možná i slovo Zelený. - (Slunce, světlo, zatmění, to jsou také SYMBOLY. DOPLNIT.

Lžibiskupa Rotperta měl podle "Kosmy" poznat bratr Osel, též Asinus zvaný. Tento svatovítský kanovník je doložen v českém nekrologiu: zemřel 15. dubna, rok není uveden (M. Wihoda 2011: pozn. 301, s. 236). Tento kanovník mohl osobně biskupa Rotperta, tj. biskupa Bruna, tj. "Kosmova" "tuším Vracena", tj. Boleslava III. Ryšavého osobně znát. - Jestliže je lžibiskup pro "Kosmu" kůň, potom je Osel jeho bratr. Nemá slovo Osel připomenout svatého Bruna z Querfurtu, jehož jedním z atributů byl osel? - Vysvětlivka č. 44 (2005, s. 286) vysvětluje význam slova Latin: "Někdo, kdo mluví jakoby latinsky (nějaký Román, možná Ital nebo snad Francouz). Nebyl to Němec."

Jméno Rotpert vymyslel "Kosmas" zřejmě pro biskupa Bruna, tj. dřívějšího Boleslava III. Ryšavého/Rudého, tj. pravého Kristiána, tj. Strachkvase. Část Rot- má znamenat Červený a ukazuje tedy Ryšavce. Část -pert je od německého slova Pferd = kůň. Biskup Bruno (dřívější Boleslav III.) možná založil rotundu na znojemském Hradišti, kde dnes stojí kostel sv. Hypolita. Jméno Hypolit je podle M. Knappové (2015, s. 188, 189) z řeckého Hyppolitos a znamená vypřahač koní, podkoní. Jedním z atributů sv. Hypolita je kůň. - Na Bruna ("Hnědý") ukazuje možná i slovo Zelený (pokud je v latinských opisech uvedeno). A založil církevní stavby zasvěcené sv. Jiří, který je zobrazován, jak sedí na koni.

Svatý Hypolit stanovil výpočet data Velikonoc, proto "Kosmas" v kapitole o lžibiskupu Rotpertovi užil slova Zelený čtvrtek, o velikonocích, velikonoční.

Skrývá "Kosmas" za Rotpertem nějakou významnou osobu, o které nemohl psát? Nemohl především psát o tom, že se Boleslav III. Ryšavý stal biskupem Brunem, "Kosmas" ho nazval "tuším Vracenem".

V Listu králi Jindřichovi II. napsal autor, pravděpodobně tento Bruno, následující věty: "...nesmí zůstat králi neznámo, že náš biskup, kterého jsem s vynikajícím a Vám dobře známým mnichem Rodbertem odeslal do Švédska, aby tam hlásal evangelium, sám pokřtil knížete Švédů..." Není "Kosmův" Rotpert a Brunův Rodbert stejná osoba? A není za Rotbertem někdo skryt? Třeba sám autor tohoto Listu? Domnívám se, že onen List nenapsal Bruno z Querfurtu, ale Boleslav III. Ryšavý, pozdější biskup Bruno. Blíže zde viz kapitolu List králi Jindřichovi II.

Konstantius, jeden z Latinů, byl poslán do Vaskonie, aby zjistil, zda byl při kostele kavelonském biskup Rotpert. Biskup Desiderius poslal zápornou odpověď. Vysvětlivka č. 44 (2005, s. 286) vysvětluje význam slova Latin: "Někdo, kdo mluví jakoby latinsky (nějaký Román, možná Ital nebo snad Francouz). Nebyl to Němec." O Desideriovi uvádí M. Wihoda v poznámce č. 303 (2011, s. 236), že biskup Desiderius spravoval cavaillonskou diecézi mezi léty 1082-1095.

Pokud mají přímo některá slova ukazovat na Boleslava III., potom by to mohla být slova více (Bole = více) a Zelený (upozorňovalo by na barvu Boleslavova přízviska Ryšavý nebo na jeho možné jméno Bruno).

Jak přesně napsali jméno Rotpert a jméno Rodbert "Kosmas" a autor Listu..., to není známo. Můžeme tedy jenom spekulovat, zda "Kosmas" i autor Listu měli na mysli německá slova Rotz = vozřivka a Pferd = kůň? Jestliže ano, potom proč? Kůň může onemocnět chronickou vozřivkou. Ta má mj. tyto příznaky: krvácení z nosu a vykašlávání krvavého hnisavého sekretu. Červená barva krve má možná ukázat na Boleslava III. Ryšavého/Rudého. Nebo máme část Rot- chápat jako červený a i v tom případě si za lžibiskupem představit Boleslava III. Ryšavého?

Pokud jméno Rotpert vzniklo stejně jako jméno Robert, pak znamená ,slávou ozářený, skvělé pověsti' (ze stejného základu pocházejí i něm. j. Ruprecht a Rupert).

Dne 1. října mají svátek mj. Igor a Ivar/Ivor. M. Knappová o těchto jménech uvedla mj. (2015, s. 191), že Igor vykládá se obvykle jako ,hlídající (pozorný) Ing (bůh plodnosti) a o jménu Ivar/Ivor uvádí, že je patrně příbuzné se staroislandským Ivarr, tj, ,pán, vládce' nebo že se vykládá stejně jako Igor. Vládce Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád Ota a jméno Otakar M. Knappová vykládá (s. 250) jako majetek střežící (hlídající). - Podle francouzského kalendáře má 20. září svátek Eustach (M. Knappová, 2015, s. 168). Jeho jméno podle Fr. Kopečného (1974, s. 63) znamená dobro-klasý, podle M. Knappové ztepilý, dobře rostlý. Boleslav III. měl i přízvisko Dobrý.

Boleslav III. Ryšavý je totožný nejen s Kristiánem, ale možná také s Anastáziem. Anastázius měl být prvním opatem Břevnovského kláštera a také arcibiskupem ostřihomským. Jeho jméno podle M. Knappové znamená (2015, s. 127) vzkříšený, z mrtvých vstalý. "Kosmas" na něho (ať už se jménem Anastázias nebo Kristián) ukazuje slovem Velikonoce, kdy měl být Kristus nejen zabit, ale i vzkříšen.

Za méně pravděpodobné považuji, že za lžibiskupem Rotpertem se skrývá Metoděj Že pokud skutečně po roce 885 přišel do Čech, mohl už neoprávněně vykonávat některé církevní úkony, na které již neměl právo. Pokud by tato kapitola měla upozorňovat i na Metoděje, potom by to mohlo být jménem Desiderius ( = vyžádaný) a Kliment (Konstantin a Metoděj přinesli na Moravu ostatky sv. Klimenta).

Zhruba do doby, kam je kladeno založení rotundy na hradišti sv. Hypolita, byl Boleslav III. pod jménem Bruno moravským biskupem. "Kosmas" o něm píše mj. jako o lžibiskupu Rotpertovi (rudém koni). Kůň ukazuje na Hradiště sv. Hypolita, neboť jméno Hypolit podle M. Knappové (2015, s. 188, 189) znamená vypřahač koní, podkoní. Rotpert spravoval kostel kavelonský (cavaillonský). V Ottově slovníku naučném (Pátý díl, 1898, s. 242) je u hesla Cavaillon napsáno mj." C. jest starověké Kabellión, řím. Caballio, které již na poč. V. stol. bylo sídlem biskupovým." Latinské slovo caballus znamená znamená podle J. Pražáka ad. (1999, s. 166) kůň. Boleslav III. měl možná podíl na přestavbě baziliky sv. Jiří (který je zobrazován, jak sedí na koni) a v bazilice sv. Jiří v hrobě č. 98 je také pohřben.

"Kosmas" v kapitole o Rotpertovi zmiňuje Jeruzalém. Na Wikipedii je v hesle Jeruzalém vysvětlováno i pojmenování města v arabštině, a to zkráceně takto: "V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém ,al-Quds..., což doslova znamená ,svatost'... Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského ,Aelia'... (Bajt ul-Magdis) či... (Bajt ul Mugaddas), z čehož vzniklo jméno al-Quds. Tyto názvy pocházejí z hebrejského názvu pro chrám... (bejt ha-mikdaš, svatyně)." Boleslav III. založil více kostelů. Především zřejmě vyšehradskou trikonchu a rotundu na hradišti sv. Hypolita.

Papež podle "Kosmy" nařídil (II, 51), aby se kostely znova vysvětily. Zamlčel, že se kostely mají zbourat a na jejich místě se mají postavit kostely nové s jiným zasvěcením. Papežovo nařízení ("Kosmas" na papeže ukazuje slovy vichřice přišla z jihu) realizoval Spytihněv II. Nechal zbourat trikonchu, postavenou Boleslavem III., a na jejím místě byl postaven kostel zasvěcený sv. Vavřincovi. Na řadě dlaždic byl zobrazen Nero. Chození po těchto dlaždicích mělo být pro Nera potupou. Za Nerem ("Černým") si lidé možná měli představovat Boleslava III. Ryšavého, který v závěru života byl biskupem Brunem (Hnědým). Byly bourány po celé zemi všechny sakrální stavby postavené Boleslavem III. Kníže Spytihněv vyhnal Brunovu dceru. Uvěznil v Čechách 300 nejvznešenějších Moravanů, elity země Moravy, s níž byl Boleslav III. spjat jako jeden ze dvou předáků vládnoucích v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, a v době, kdy byl moravským biskupem Brunem, "Kosmovým" "tuším Vracenem".

Dětmarovu Kroniku pravděpodobně napsal Boleslav III. Ryšavý v době, kdy už nebyl knížetem, ale snad biskupem Brunem. V kapitole (49) knihy VII napsal: "Předchozího roku [1015] Dětmar, velectěný biskup [1003-1023] svatého osnabrückoho kostela, služebník svatého Mořice v Magdeburku a předtím svědomitý probošt v Mohuči a v Cáchách, byl zahalen temnotou a ztratil zrak. Jeho vnitřní zrak však zářil o to jasněji, a mohl tak s neúnavnou horlivostí vnímat zdroj věčného světla – Krista. Na jméno Bruno ukazuje jméno Mořic, neboť znamená mouřenín. Jméno Kristus ukazuje na Boleslava III. v době, kdy byl mnichem Kristiánem. V Magdeburku Boleslav III. studoval pod jménem Radla, což byla domácká podoba jeho původního jména Konrád.

53C45. BOLESLAV III. JE SKRYT I ZA PŘEMYSLOVCEM SVATOPLUKEM

V kapitolách III, 16, 17, 19, 20, 22, 24, 25, 26, 27, 28 a 29 pravděpodobně "Kosmas" skrývá za Spytihněvem Boleslava III. Ryšavého. "Kosmas" na něho možná ukazuje významem jmen, které Boleslav III. užíval. Na jméno Boleslav (Víceslavný) slovy více, více, slávy, na přízvisko Ryšavý slovy požár, krve, krve, rozpálen, rozpálená, rozpálili, hořícího, rozhořel, červená, zkrvavenou, vzplál, Krása, Krása,  krví, hoře, zapálili, na jméno Konrád (smělý v radě) slovy rady, radu, radou, radu, rádce, radu, radám, se uradil, smělejší, nejsmělejší, směle, na jméno Ota (Otakar = majetek střežící) slovy majetek, střežen, na přízvisko Dobrý slovy lepšího, dobře, dobře dobrý, na jméno Bonifác (dobrého osudu) slovy osudu, osud, osud. Na to, že je s textu něco skryto ukazují slova tajemství, v noci, skrývají, v temné noci, tajně, noci, soumraku nočního. Na to, že se za Svatoplukem nebo za jeho "spoluhráčem" někdo skrývá, ukazují obraty o oslepení: oči vyloupati, slepě věře, se vrhnouti slepě, přijde... o zrak, zraku... zbaven, zbaviti... zraku, vrazil do zřítelnice oka, vytrhli větévku i s okem, ve vyraženém oku.

Kapitolu III, 19 zakončil "Kosmas" takto: "...Vladislav a ostatní předáci, ach, nemoudří a jako sebevrahové a nepřátelé vlasti, k své zkáze přivlekli divokého vlka do ovčince, aby roztrhal nejen ovce, nýbrž i pastýře samé. Tak tedy byl Bořivoj, tichý jak beránek, zbaven panství a Svatopluk, zuřivější než tygr a divější než lev, byl dosazen na trůn dne 14. května roku od narozen Páně 1107." Dne 14. května má svátek Bonifác. Legenda Život a utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů má na začátku větu: "Začíná předmluva k Životu aneb utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů, který vydal biskup Brun, nazývaný též Bonifác." Jméno Bonifác znamená podle M. Knappové (2015, s. 142) (člověk) dobrého osudu, popř. ... dobroděj, dobrodinec. V jednom středověkém seznamu českých panovníků má Boleslav III. přízvisko Dobrý. Pokud si "Kosmas" datum dosazení Svatopluka na trůn vymyslel, potom tak učinil možná proto, že chtěl naznačit, že na Svatopluka věší některé informace o Boleslavovi III. (ne však v zde citovaných větách z III, 19).

Uveďme, ve kterých kapitolách se uvedená slova vyskytují. Kapitola III, 16 "Svůj požár zříceninami uhasím." - III, 17: jsa bez rady na pochybách... bojím osudu smrti... lepšího (2.st. od dobrý)... vítězství bez krve... Nešťastný osud... orel???... - III, 19 tázal se jich o radu...dobře vyznal... až do krve... dobře se na něho hodí ...jistě by mi dal oči vyloupati... odhaliti jeho tajemství... muž dobrý a prostý slepě věře lžím... za své rádce - III, 20 šel se vrhnouti slepě III, 22 na jeho radu...přijde o život nebo zrak - III, 33 hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená... vašim nešlechetným radám... v noci zajíti do Polska... aby se uradil...rozpálili ducha knížete, hněvem hořícího, aby se ještě více rozhořel...červená sukně... zraku i mužství zbaven... Svatopluk, zkrvavený vraždou... vzplál hněvem... osud Božeje... předáci Vacula, Heřman, Krása... - III, 24 divoký Krása... zbrocený ještě krví synovou... - III, 25 dal je zbaviti nosu a zraku... se mezi bažinami skrývají... spěchal v temné noci... hoře touhou tajně obejíti nepřítele... si vrazil do zřítelnice oka ostrou, nešťastně vyčnívající větev tak prudce, že stěží vytrhli větévku i s okem - III, 26 kníže Svatopluk, jemuž se již zahojil rána ve vyraženém oku... tři dni a tři noci... zapálili jejich vsi... III, 27 bojovník, smělejší nad nejsmělejší... směle buď podniknut... velké dojíti slávy... za prvního soumraku nočního... - III, 28 nabyli převahy svou radou spoléhaje na jeho radu - III, 29 nechali majetek svůj... byl tam střežen.

V III, 25 "Kosmas" o Svatoplukovi napsal: "...spěchal v temné noci lesem, hoře touhou tajně obejíti nepřítele a nazítří s ním svésti bitvu. Tu mezi tolika tisíci s ním spěchajících – podivná věc – kníže sám jediný si vrazil do zřítelnice oka ostrou, nešťastně vyčnívající větev tak prudce, že stěží vytrhli větévku i s okem a knížete polomrtvého zdvihli. I vrátilo se vojsko domů smutno dne 12. listopadu." Slovy skrývají, v temné noci a tajně naznačuje "Kosmas", že v textu je něco skrytého, něco tajného. Svatoplukovo vážné zranění oka naznačuje, že za Svatoplukem máme vidět někoho jiného. Je jím Boleslav III. Ryšavý, mající i přízvisko Dobrý který byl určitou dobu benediktinským mnichem Kristiánem a je možná totožný s ostřihomským biskupem Astrikem. Na přízvisko Ryšavý ukazuje slovo hoře. Dne 12. listopadu mají svátek mj. Benedikt, Beno a Astrid. Jméno Beno je pravděpodobně zkrácenina jména Benedikt a podobných jmen, ale může ukazovat i na Boleslavovo přízvisko Dobrý. Jméno Astrid se podobá jménu ostřihomského biskupa Astrika, etymologicky však spolu možná nesouvisejí. - Boleslav III. Ryšavý je totožný s pravým Kristiánem, tj. "Kosmovým" Strachkvasem. A pravý Kristián byl benediktinským mnichem.

53C46. KDO JSOU "KOSMOVI" LOVCI A KDO JSOU KUCHAŘI?

"Kosmas" ve II, 15 napsal: "...kníže Spytihněv, uspořádav vše na Moravě podle své libost, přijal své bratry, aby s ním byli na dvoře. Konráda postavil do čela lovcům, Otu pak postavil jako mistra nad pekaři a kuchaři." Z textu vyplývá, že šlo o funkce na knížecím dvoře, o funkce pro tyto Přemyslovce zřejmě ponižující. J. Žemlička k tomu napsal (1998, s. 297): "Někdy chtěl mít kníže své ,blízké' na očích, takže jim vykazoval více či méně čestné místo na svém dvoře. Tak se zachoval Spytihněv II., když přivedl z Moravy zpět do Prahy své mladší bratry a pověřil je lovčovským a kuchmistrovským úřadem." Konrád se stal roku 1054 údělným knížetem brněnským, roku 1061 údělným knížetem znojemským a roku 1092 byl knížetem českým.

Syny Břetislava I. byli Vratislav II. a Jaromír. Spytihněv II., Konrád a Ota byli syny Boleslava III. Ryšavého. Spytihněv II. vládl v letech 1055-1058 (?) v olomouckém dílu Moravy a v letech 1055-1061 (?) v brněnsko-znojemském dílu Moravy. V průběhu své vlády jakožto český kníže (1055-1061) učinil však vládci Moravy své bratry Konráda a Otu. Konrád a Ota měli být vládci brněnsko-znojemském dílu v roce 1055 a potom v letech 1061-1087 měl Ota I. Sličný vládnout v dílu olomouckém a v letech 1061-1092 Konrád v dílu brněnsko-znojemském. - Protože moravská knížata nesměla mít nic společného s Boleslavem III. Ryšavým, tak jim vládu na Moravě ve viditelné vrstvě nepřidělil Boleslavův syn Spytihněv II., ale tento pro moravské vládce jim ve viditelné vrstvě Kroniky Čechů přidělil Vratislav II. "Kosmas" napsal (II, 18): "Rozdělil [Vratislav II.] ihned zemi moravskou mezi své bratry na polovic, dav Otovi krajinu východní, kterou sám dříve měl ve svém držení, více se hodící k myslivosti a bohatší na ryby; západní, sousedící s Němci [dnes bychom řekli s Rakouskem], dal Konrádovi, jenž sám také uměl německy. Tento kraj je rovinatější, s poli a lukami, na obilí úrodnější."

"Kosmas" chtěl lež o přidělení Moravy Konrádovi a Otovi Břetislavem I. nějak napravit. Tak pravdu napověděl tím, že nechal Spytihněva postavit Konráda do čela lovcům a Otu postavit jako mistra nad pekaři a kuchaři. Jak k těmto lovcům, pekařům a kuchařům přišel? Jejich otec Boleslav III. je totožný s pravým Kristiánem. Ten je totožný s benediktinem Kristinem a ten byl kuchařem. Když Boleslav III. byl svržen z knížecího stolce, učinil ho Boleslav Chrabrý (při nedodržení pravidel, jak se může nějaký duchovní stát biskupem) moravským biskupem, možná se jménem Bruno, u "Kosmy" je ,tuším Vracenem'. S pravým Kristiánem a s biskupem Brunem (,tuším Vracenem') spojme "Kosmovy" lovce. U. Becker v hesle lov napsal mj. (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." […] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..." Slovo lovci nemusí ukazovat na osobu nebo jenom na osobu, ale může ukazovat na nějakou lokalitu, která byla velice významná pro křesťanskou církev, například byla sídlem biskupa? Potom by připadala v úvahu Olomouc, ale nejen Olomouc. DOPLNIT DALŠÍ MOŽNÉ LOKALITY- Pokud měl "Kosmas" na mysli i cílevědomé pronásledování kořisti, byli by kořistí Slavníkovci, které "Kosmas" nazýval Vršovci. -- Doufejme, že slovo lovcům neukazuje na Lovětíngrad, tj. na dnešní Pohansko.

V legendě o Pěti bratřích se objevuje kuchař Kristin. Je totožný s pravým Kristiánem a s Boleslavem III. Ryšavým. Benediktini, zvaní později Pět bratří, se jmenovali se Benedikt (Ital), Jan (Ital), Izák (Polák), Matouš (Polák) a Kristin (Polák). Šestý, u "Kosmy" zvaný Barnabáš, Kristinův bratr, nacházel se v době vraždy mimo klášter. Tak jako byla v legendách přenesena jejich vražda z Čech do Polska, stejně tak mohl být z Čecha Kristina učiněn Polák. "Kosmas" někdy dával Slavníkovcům jméno Poláci, protože kolaborovali s Piastovci. Pravý Kristián, tj. Kristin, s Poláky nekolaboroval, ale mohl být biskupovi Vojtěchovi po duchovní stránce podřízen.

Kristin se stal dokonce jedním z patronů Moravy. Dalšími byli Václav, Kordula, Cyril a Metoděj. "V breviářových čteních a mešních formulářích (píše B. Zlámal 1989, s. 124) zaujal sv. Kristin na Moravě první místo, kdežto v Čechách při oslavě svátku Pěti bratří je na prvním místě jmenován sv. Benedikt."

Kristin, tj. budoucí Boleslav III., tedy není ve skutečnosti ostatními benediktiny zabit, ale naopak je jejich vrah. Že byl pro Přemyslovce včetně moravských údělníků a moravských biskupů důležitý (vždyť zlikvidoval moc Slavníkovců a podporoval církev na Moravě), o tom svědčí osud jeho pozůstatků. Pozůstatky Pěti bratří po jejich přivezení podle "Kosmy" Břetislavem I. z Hnězdna byly nejdříve uloženy u sv. Víta, odsud byly později pozůstatky čtyř bratří přeneseny do nové kapituly ve Staré Boleslavi a všechny kosti Kristinovy byly za Jindřicha Zdíka uloženy v katedrálním kostele sv. Václava v Olomouci, který byl vysvěcen 30. 6. 1131. Tak se kuchař dostává do Olomouce. Dnes jsou jeho pozůstatky, tj. pozůstatky Boleslava III., uloženy v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě v hrobě č. 98. - Porovnají-li se pozůstatky Boleslava II. v hrobě č. 92 s pozůstatky Boleslava III., je veliký rozdíl v jejich zachovalosti (přičemž jsou uloženy velice blízko sebe v bazilice sv. Jiří). Pozůstatky Boleslava III. jsou v neporovnatelně horším stavu. Možná je to tím, že jejich dřívější uložení bylo pro uchování pozůstatků velice nevhodné.

53C47. VZTAH BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO A JEHO SYNŮ K MORAVĚ

Žádný český Přemyslovec před Boleslavem III. neznamenal pro Moravu tolik, co znamenal Boleslav III. Boleslav III. je totožný s pravým Kristiánem ("Kosmovým" Strachkvasem), synem Boleslava I., a s "Kosmovým" ,tuším Vracenem'.

Boleslavovu činnost na Moravě můžeme rozdělit na dvě části: nejprve byl vládcem Moravy a po svržení z českého knížecího stolce byl moravským biskupem.

"Kosmas" věšel na Břetislava I. informace o Boleslavu III. Ryšavém. Na Břetislava dvakrát pověsil i informaci o tom, že Boleslav III. ovládal Moravu. V I, 40 "Kosmas" napsal: "...celou tuto zemi [Moravu] dal mu [Břetislavovi] již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky..." Poláky nazýval "Kosmas" i Slavníkovce, protože kolaborovali s Piastovci. - V III, 43 "Kosmas" napsal: "...já nechci s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen potrestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její panovníci jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství." - Úmyslná záměna Boleslava III. Břetislavem se týká i únosu Jitky. Manželem Jitky se stal Boleslav III., nemuselo však jít o romantický únos, jak ho líčí "Kosmas" v I, 40. Břetislav po únosu odjíždí na Moravu. Vztahuje se i tato informace na Boleslava III.? - Když totiž onemocněl Boleslav II. (starší bratr Boleslava III.) a asi v roce 994 byl zavražděn, vládl Boleslav III. do značné míry za něho (roku 994 se Boleslav III. ještě českým knížetem nestal). "Kosmas" to přímo neprozrazuje, ale napsal, že vládli předáci (druhým byl Slavníkovec Soběslav). Již v tu dobu se mohl Boleslav III. silně angažovat na Moravě. J. Sláma napsal (1991, s. 56): "Přibližně ve stejné době [devadesátá léta 10. století] zasáhli přemyslovští bojovníci i proti místnímu moravskému vládci sídlícímu na hradišti ,Staré Zámky' u Líšně. Tak lze totiž historicky interpretovat výsledky tamějšího archeologického výzkumu, při kterém byl zjištěn násilný zánik líšeňského hradiště datovaný nálezem denáru Boleslava II." V poznámce 26 na s. 61 je uvedeno mj.: "Na hradišti byly nalezeny dva Boleslavovy denáry patřící k Cachovým typům 120 a 136 (nález této druhé mince je pro datování destrukce rozhodující)..." Nemůže však již jít o denár Boleslava III.? Jde-li opravdu o denár Boleslava II., nevyvrací to možnost, že hradiště dobyl Boleslav III., a to možná ještě jako předák.

Po Spytihněvovi II. je možná pojmenován hrad Spytihněv nedaleko Napajedel. V letech 1055-1058 (?) byl Spytihněv vládcem olomouckého dílu Moravy a v letech 1055-1061 (?) vládcem brněnsko-znojemského dílu Moravy. Zd. Měřinský o Spytihněvovi napsal (1997, s. 31 a 33): "...je nutno vročit výstavbu spytihněvského hradu právě do tohoto období vlády Břetislava I. nebo jeho nejstaršího syna a pozdějšího nástupce na pražském knížecím stolci Spytihněva II. … S dobou založení hradu souvisí bezesporu i jeho název, neboť jméno Spytihněv mu mohlo být dáno na počest Břetislavova prvorozeného syna..." […] "...ale hrad mohl i jméno dostat i podle Spytihněva jako jeho stavitele, včetně souvislosti s uvažovanou Spytihněvovou vládou na Moravě v letech 1048-1050..." […] "...mohla souviset [Spytihněvova vláda na Moravě] se zvyšujícím se napětím na moravsko-uherské hranici a jejím zabezpečením." Pokud by byl Spytihněv synem Boleslava III. Ryšavého, potom by po Spytihněvovi nepojmenoval hrad Břetislav I., ale Boleslav III. Ryšavý. - Jméno Spytihněv dal možná svému synovi i brněnský údělník Oldřich. Zmiňuje se však o něm pouze Tomáš Pěšina z Čechorodu.

O vztahu Boleslava III. Ryšavého svědčí to, že dal svému nejstaršímu synovi (není synem Břetislava) jméno Spytihněv, po Mojmírovci Spytihněvovi I. Stal se českým knížetem Spytihněvem II. (1055-1061).

Roku 1003 je Boleslav III. podruhé svržen z knížecího stolce a přestává být vládcem nejen Čech, ale i Moravy. J. Sláma napsal (1992, s. 56): "V roce 1003 dostala se Morava pod polskou nadvládu." Z iniciativy nové vládce Moravy Boleslava Chrabrého se z Boleslava III. (tj. z dřívějšího pravého Kristiána) stal nepříliš legálním způsobem moravský biskup, kterého "Kosmas" nazval ,tuším Vracen'. Ve skutečnosti se jakožto biskup buď začal nazývat Bruno, nebo se v legendách, které v tu dobu napsal, za Bruna vydával.

Sídlo moravského biskupa Bruna ("Kosmova" ,tuším Vracena') není známo. Těsný vztah však měl jistě k Olomouci a ke Sekyřkostelu (Zekirkostelu). V těch vojtěšských legendách, které napsal, se na jejich začátku nebo na jejich konci objevuje slovo Petr. Tím je možná ukázáno na olomoucký kostel zasvěcený sv. Petrovi. Možná založil rotundu na Hradišti u Olomouce. Protože byl Bruno (dřívější pravý Kristián) velice vzdělaný a velice literárně činný, založil možná někde na Moravě, nejpravděpodobněji v Olomouci, skriptorium. Jestli je Boleslav III. totožný s Kristinem, mohla být část pozůstatků uložena, možná jenom dočasně, v Olomouci. - V Sekyřkostelu biskup Bruno možná razil mince. - Možná měl nějaký podíl na založení rotundy na hradišti sv. Hypolita u Znojma.

Ze synů Boleslava III. se stala moravská knížata (běžně zvaná údělná). Podle M. Wihody (2010, s. 385, 386) ovládali Moravu takto: Spytihněv v letech 1055-1058 (?) ovládal olomoucký díl Moravy a v letech 1055-1061 (?) brněnsko-znojemský díl Moravy. Když se Spytihněv II. stal českým knížetem, přidělil vládu na Moravě svým bratrům Otovi I. Sličnému a Konrádovi. Ota I. Sličný a Konrád vládli roku 1055 brněnsko-znojemskému dílu Moravy. Ota sám vládl olomouckému dílu Moravy v letech 1061-1087.a Konrád sám vládl brněnsko-znojemskému dílu v letech 1061-1092.

53C48. ZA BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO DOŠLO K ROZVOJI VYŠEHRADU

Když onemocněl Boleslav II., případně až poté, kdy byl (asi roku 994) zavražděn, začali Slavníkovci usilovat o to stát se vládci Čech nebo alespoň vládci té části Čech, kde vládl kníže tzv. Václav. "Kosmas" velikost Václavova panství možná popsal, ale úmyslně je přiřkl Václavovu synovi Slavníkovi (tj. Zbraslavovi). Došlo tedy k tomu, že po několik let vládli v různých částech země jak Soběslav, tak Boleslav III. (zpočátku možná pod jménem Konrád) jako dva předáci a později možná oba pod jménem Boleslav III. Ještě v době nemoci byl možná Boleslav II. vyhnán na Vyšehrad, možná však, že jako první vládl z Vyšehradu Boleslav III. Ryšavý. - Na Pražský hrad přesídlil z Vyšehradu roku 1140 Vladislav II.

J. Zelenka napsal (2014, s. 488): "Výstavba [vyšehradského] hradiště se... klade do období vlády Boleslava II." Je možné, že Boleslav II. skutečně s rozvojem Vyšehradu začal. Daleko více se na něm podílel jeho mladší bratr Boleslav III. Ryšavý. Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, a to proto, že ho ranila mrtvice a roku 994 byl zavražděn Slavníkovci, vládli v Čechách, každý na jiném území dva předáci: Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý. Soběslav ovládal Pražský hrad a Boleslav III. Vyšehrad. V letech 999 až 1002 a 1003 byl Boleslav III. Ryšavý českým knížetem a rozvoj Vyšehradu za něho možná vrcholil.

J. Hásková k Vyšehradu napsala (2007, s. 87): "Opisové legendy na denárech Boleslava II. (967-999) jsou také nejstarším písemným sdělením o existenci Vyšehradu a činnosti druhé knížecí mincovny v pražské kotlině." Boleslav II. byl roku 994 (nebo 995) Slavníkovci zavražděn a několik let předtím byl raněn mrtvicí. Na vydávání uvedených denárů mohl mít větší podíl Boleslav III. než Boleslav II.

B. Nechvátal v článku Z historie Vyšehradu uveřejněném na internetu roku 2011 o Vyšehradu napsal mj.: "První zpráva z písemných pramenů o Vyšehradě je v Kosmově kronice k roku 1002, kdy kníže Jaromír (1004-1012) byl přepaden Vršovci... Další zpráva je z kroniky Dětmara Merseburského (roku 1003-1004), kdy byl z Vyšehradu dán signál zvoněním zvonů k vyhnání Poláků z Prahy..."

Když vylíčil vyhánění Poláků z Pražského hradu a smrt Soběslava (ve skutečnosti možná Vladivoje, po němž se Jaromír stal knížetem), tak Dětmar napsal {(kniha 6, 12 (9)}: "Následujícího dne přijel Jaromír. Před branou slíbil, že bude dodržovat práva lidu a že jim odpustí. Ihned byl s náležitými poctami uveden na knížecí stolec, svlékl prostý šat a oděl se do skvostného. Každý z bojovníků mu rovněž daroval kořist, kterou získal na nepříteli, ať už uprchlém, nebo padlém. Potěšen mnohými dary byl přiveden na Vyšehrad a zde provolán za vládce. Těm, kteří dosud stáli na jeho straně, slíbil královu přízeň a dlouho očekávanou odměnu. Ze všech stran proudil nesčetný zástup lidí a velmožů, aby získali milost nového knížete a čekali na příchod slavného krále. Když se král konečně dostavil, přijal ho biskup Thiddag a kníže Jaromír za mohutných ovací duchovních a celého lidu a poté byl přiveden ke kostelu sv. Jiří. Král pak za přítomnosti všech shromážděných velmožů obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci." Tato událost se jistě skutečně týká knížete Jaromíra, ne BoleslavaII., který se původně jmenoval Jaromír. - Jaromír nepřijímá jméno Boleslav, které pošpinil Boleslav III. Ryšavý, ale Vyšehrad, ze kterého Boleslav III. vládl a stavebně ho rozvíjel, Jaromírovi Boleslavem III. nepáchne.

První zpráva o lokalitě, na níž byl zbudován Vyšehrad, je však starší. "Kosmas" ji uvádí pod jménem Ch(v)rasten v souvislosti s dívčí válkou, kdy Bořivoj a Svatopluk vyháněli ze Staré Kouřimi za Vltavu Spytihněva.

V EHvČ je o Vyšehradu uvedeno mj. toto (2003, s. 260): "Hradiště je sice v obecném povědomí spojeno s bájnými počátky českých dějin, objekt však nejspíše vznikl až v průběhu poslední čtvrtiny 10. století. Toto datování ovšem nevyplývá ani tak z výsledků archeologických výzkumů, jako z mlčení písemných pramenů o Vyšehradu v prvních třech čtvrtinách 10. století." Dřívější, třeba nevelkou, stavební aktivitu tedy nelze vyloučit.

Naproti Pražskému hradu přes řeku Vltavu byl budován Vyšehrad. M. Beranová a M. Lutovský k němu napsali mj.(2009, s. 210): "Ibrahim ibn Jakúb v šedesátých letech 10. století o existenci Vyšehradu ještě neinformuje. Keramika, nalezená při archeologických výzkumech, a její stratigrafické souvislosti vedly A. Bartošovou k závěru, že počátek Vyšehradu nelze zatím posunout před rok 970, B. Nechvátal (2004) ale nadále uvažuje o polovině 10. století." To, že Ibrahim ibn Jakúb o Vyšehradě neinformuje, nemůže být důkazem toho, že na Vyšehradě nestály žádné stavby. Vždyť tohoto kupce zřejmě zajímaly především ty lokality, kde byly trhy. Vyšehrad však je málo prozkoumán a budoucnost může přinést řadu překvapení.

Za bezpečný doklad o existenci Vyšehradu se považují denáry se slovy VSEGRADI CIVITAS, které se začaly razit ve vyšehradské mincovně za Boleslava II. na počátku devadesátých let 10. století.

53C49. JAKÉ STAVBY A INSTITUCE ZALOŽIL BOLESLAV III. RYŠAVÝ?

Za vlády Boleslava III. byl biskupem Thiddag (998-1017) a i ten mohl mít vliv na zakládání církevních staveb.

Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (protože dostal infarkt a později byl zavražděn), začali vládnout dva předáci. Na území, které "Kosmas" přiznal Slavníkovi, vládl jeho syn Soběslav a na východ od jeho území Boleslav III. Ryšavý, původním jménem Konrád nebo Konrád Ota, mnišským jménem Kristián (pravý). A za něho pravděpodobně došlo k velkému rozvoji Vyšehradu. Můžeme mu možná připsat, třeba ještě jako předákovi, založení mincovny (pokud ji nezaložil již Boleslav II.), založení kláštera, zřízení staroslovanské školy (uvádí ji jedna prokopská legenda vzniklá však až ve 14. století), rozestavění trikonchy. A ještě o jedné stavbě se L. Varadzin zmínil (2018, s. 12): "...na Vyšehradě se nacházela elitní rezidence již dávno před Vratislavem II. ...soudě podle vysvěcení kaple sv. Jana Evangelisty založil tuto rezidenci snad již Boleslav II.... Typické je rovněž převážné použití dřevěného stavebního materiálu... Kamenné zdivo bylo na Vyšehradě vyhrazeno nejspíš jen pro svatyni." Elitní rezidenci (palác) postavil zřejmě Boleslav III. (možná ještě jako předák), a právě proto ji Spytihněv II. zbořil, neboť na žádost Říma ničil vše, co postavil Boleslav III. "Kosmas" zboření svedl na vichřici, která přišla z jihu. - Nelze myslím vyloučit, že za Boleslava III. byla na Vyšehradě postavena dnes již nedochovaná rotund sv. Jana Evangelisty, která byla podle tradice vysvěcena biskupem Vojtěchem a o níž se zmínil Jan III. z Dražic.

Boleslav III. Ryšavý se možná se zasloužil o postavení rotundy na Hradišti u Znojma a zřejmě to byl on, kdo začal stavět trikonchu na Vyšehradě zasvěcenou P. Marii a možná založil na Vyšehradě klášter sv. Jiří. S menší pravděpodobností založil klášter v Břevnově. Měl možná hlavní podíl na přestavbě baziliky sv. Jiří.

Historici vidí zřejmě oprávněně velký rozmach Vyšehradu za Vratislava II. M. Wihoda k tomu napsal (2006, s. 378): "Svatopeterský chrám nezůstal dlouho osamocen. V [jeho] sousedství začala vyrůstat bazilika svatého Vavřince a ještě před koncem 11. století byla dokončena rotunda sv. Martina. Církevní okrsek záhy doplnila novostavba knížecího dvora s palácem..."

53C50. ZALOŽIL BOLESLAV III. RYŠAVÝ KLÁŠTER SV. JIŘÍ A KLÁŠTER NA OSTROVĚ?

V II, 14 "Kosmas" k roku 1055 napsal: "Rovněž dal [Spytihněv II.] vyhostiti i abatyši u sv. Jiří, dceru Brunovu..." [...] "...syn knížecí přistoupil s velikým chechtotem a jako na posměch poručil shoditi pec okamžitě do potoka Brusnice, řka: 'Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčích.' Boleslav III. pobýval dlouho v klášteře, takže mohl mít děti až v pozdějším věku, když klášter opustil. Jeho dcera se tedy mohla dožít roku 1055. - Kníže Boleslav III. vystupuje v pramenech pod různými jmény, mj. i pod jménem Kristin, což byl kuchař. Proto je zde zmínka o peci a teplých koláčích.

Předpokládejme, že klášter založil Boleslav III. Ryšavý, a to na Vyšehradě, třebaže ji "Kosmas" klade na Pražský hrad. Boleslav III. ovládal Vyšehrad a začal ho rozvíjet v době, když byl předákem a když se stal knížetem, v rozvíjení Vyšehradu pokračoval jako český kníže. Když "Kosmas" v I, 37 líčí zničení trikonchy zasvěcené P. Marii, ukazuje slovy svatý Jiří na vyšehradský klášter.

Boleslav III. zřejmě pod jménem Kristián nebo pod svým původním jménem Konrád či Konrád Ota vyjednával s papežem o založení pražského biskupství. "Kosmas" toto vyjednávání pověsil na Mladu, možná zcela vymyšlenou. Zároveň "Kosmas" cituje listinu papeže (o citaci pravé listiny jistě nešlo, lze připustit, že pravá byla jenom zčásti), s níž se Mlada vrátila k Boleslavovi a v níž papež ustanovuje, aby při kostele sv. Jiří byl zřízen pod řeholí sv. Benedikta a pod poslušenstvím abatyše Marie (Mlady) sbor svatých panen. V papežově listině Boleslavovi II. přinesené Mladou nepadne slovo Praha. Biskupství mělo být zřízeno v tvém knížectví a biskupský stolec měl povstat při kostele sv. Víta a sv. Václava. A sbor svatých panen, tedy klášter benediktinek, měl být zřízen při kostele sv. Jiří. Třetí oko si mělo domyslet, že jde o kostel na Pražském hradě.

Jeden z autorů publikace Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců (2018; autoři: Kuthan, J. - Royt, J. - Šmied, M. - Valecký, Št. - Vrána, D.) napsal v hesle Ostrov, klášter benediktinů (s. 147): "Jako druhý mužský klášter v Čechách byl založen klášter benediktinů na Ostrově při soutoku řek Vltavy a Sázavy. O jeho počátcích vypovídá listina krále Přemysla Otakara I. datovaná 17. lednem 1205, která je však ve skutečnosti mladším falzem. Nicméně není třeba pochybovat o správnosti v ní uvedených údajů. Odtud vyplývá, že záměr uskutečnit fundaci kláštera měl už kníže Boleslav II. († 7. února 999), který před smrtí celou věc svěřil svému synovi a nástupci Boleslavu III. V roce 1000 byl ordinován jako opat v Ostrově mnich Lantbert z kláštera v Niederaltaichu na Dunaji." - Boleslav II. byl roku 994 zavražděn Slavníkovci. Boleslav III. je mladším bratrem Boleslava II., tedy synem Boleslava I.

53C51. PŘESTAVĚL BOLESLAV III. BAZILIKU SV. JIŘÍ, PŘÍPADNĚ MĚL JEŠTĚ JAKOŽTO PRAVÝ KRISTIÁN ZÁSLUHU NA JEJÍM PŘESTAVĚNÍ?

Že některé kostely zřídil někdo jiný, než bylo už před "Kosmou" uváděno, řekl "Kosmas" těmito slovy (I, 15): "...který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti." Pro třetí oko k tomu dodal: "...proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných..."

D. Třeštík o založení rotundy sv. Víta, kterou měl údajně postavit tzv. Václav, napsal mj. (1997, s. 409): "Václavův kostel byl na Hradě vlastně nadbytečný. Hlavním palácovým kostelem byl sv. Jiří, jenž byl také nepochybně kostelem ,farním' ve smyslu, že u něho existoval sbor kněží s archipresbyterem Pavlem v čele..." Archipresbyterem Pavlem byl tzv. Václav, než se stal knížetem. - Kostel sv. Jiří začal stavět Vratislav. Jeho vnuk Boleslav II., opět podle historiků, kostel přestavěl. V rámci této přestavby učinil i to, že na jeho jižní straně vybudoval kapli pro hrob kněžny Ludmily. - Domnívám se, že na přestavbě kostela měl významný podíl Boleslav III. Ryšavý. Možná tak učinil ještě jakožto pravý Kristián, když Boleslav II. po ranění mrtvicí byl v takovém fyzickém a psychickém stavu, že nebyl schopný řádně vládnout. Proto je to právě Boleslav III., kdo je pohřben v centrálním hrobě č. 98.

Em. Vlček napsal (1997, s. 165, 166): "Centrální hrob [Boleslava II.], vybudovaný v Boleslavově kostele před hlavním oltářem, byl podle tradice pokládán za hrob knížete Boleslava II. Podle obyčejů z 10. století i mladších bývalo pravidlem v ose kostela pohřbívat jeho zakladatele. Listina Jana XIII. hovoří o tom, že Boleslav II. vybudoval nový kostel a že byl druhým zakladatelem. Soudobé prameny o této události mlčí a místo pohřbu knížete neurčují."

Na s. 162 (1997) Em. Vlček napsal: "Uprostřed před kněžištěm svatojiřské baziliky je umístěna centrální hrobka č. 98..., která není jen pouhým kenotafem. Archeologický výzkum I. Borkovského dokázal, že byla postavena nad východní polovinou původního hrobu knížete." […] "Opukový náhrobek kryla deska z červeného sliveneckého mramoru... Její délka byla 205 cm, šířka 91 cm, tloušťka 19 cm." - V hrobě č. 98 byl pohřben Boleslav III. Ryšavý. - Má červený mramor ze Slivence upozorňovat na to, že v hrobě je pohřben Boleslav III. Ryšavý. Nebo má sdělovat něco jiného? Nebo byl vybrán pouze pro svou pro svou krásu bez nějakých dalších úmyslů? - Na Wikipedii se uvádí, že roku 1374 nechal položit Beneš Krabice z Veitmile slivenecké mramorové desky na hroby 14 biskupů a že ve 14. a 15. století byla takových desek na hroby položena celá řada. Jestliže červená mramorová deska na náhrobku Boleslava III. Ryšavého je výjimka pokud se týká hrobu českých panovníků, proč tomu tak je? Je to ukázání, že v hrobě jsou uloženy pozůstatky Boleslava Ryšavého, nebo v době, kdy bylo módou tyto desky na hrob dávat, byl hrob č. 98 nejvhodnějším hrobem pro toto vylepšení?

Boleslav III. Ryšavý (často pod jiným jménem) je u "Kosmy" často spojován s koněm.

53C52. ZALOŽIL BOLESLAV III. RYŠAVÝ BŘEVNOVSKÝ KLÁŠTER?

V písemných pramenech není uvedeno, kdo založil Břevnovský klášter. Pokud je to neuvedeno úmyslně, potom jako možný zakladatel připadá v úvahu buď biskup Vojtěch, nebo Boleslav III. Ryšavý. Biskup Vojtěch by byl zamlčen, protože měl hlavní podíl na zavraždění Boleslava II., a Boleslav III. Ryšavý by byl zamlčen, protože byl vrahem především Pěti bratří a biskupa Vojtěcha.

Pokud byl Břevnovský klášter založen roku 993, žil ještě Boleslav II., ale postižený mozkovou mrtvicí. A nyní jsou dvě možnosti: buď mu s vládou pomáhal jeho mladší bratr Boleslav III. Ryšavý, dřívější pravý Kristián, nebo již za něho vládli dva předáci, kromě Boleslava III. (který se tehdy jmenoval jinak, možná Konrád) také Slavníkovec Soběslav. Potom je otázka, kdo ovládal břevnovskou lokalitu. V roce 993 žil Vojtěch v Čechách, takže na založení kláštera mohl mít významný podíl.

O Břevnovském klášteře se uvádí, že byl založen biskupem Vojtěchem roku 993. O založení kláštera Vojtěchem napsal za vlády Karla IV. Přibík Pulkava: "V téže době začal biskup Vojtěch přemýšlet, jak by v Čechách s největší pílí vystavěl nějaký klášter k poctě svatého Benedikta, pod jehož řeholí soužil Bohu, v němž by také umístil sbor mnichů téhož svatého Benedikta, které s sebou přivedl z Říma. A tak z vnuknutí Božího vykoupil za stanovenou cenu les, který se nazývá Šárka, a tam roku od Vtělení Páně 992 začal s pomocí Boží a s podporou zbožného knížete Boleslava budovat klášter." Pulkavova informace je však od doby založení kláštera časově velice vzdálená.

Podle některých historiků založil Vojtěch Břevnovský klášter po svém návratu z Říma, kam odešel asi roku 988 nebo 989. Vr. Vaníček napsal (2024, s. 61): "Vážnost Vojtěchových plánů dokládá založení benediktinského kláštera v Břevnově, zasvěceného sv. Benediktovi, Bonifácovi a Alexiovi, kam také zřejmě přišli někteří mniši z Říma s opatem Anastasiem." Vr. Vaníček neztotožňuje Anastasia s pravým Kristiánem, synem Boleslava I.

P. Kubín založení Břevnovského kláštera biskupem Vojtěchem zpochybnil. Napsal (2013, s. 35): "...neexistují žádné relevantní důkazy o založení břevnovského kláštera pražským biskupem Vojtěchem. Naopak mlčení soudobých životopisců sv. Vojtěcha ve Vita prior, ať už byl jejím autorem kdokoli, a Brunona z Querfurtu ve Vita altera, tedy pramenů z první ruky je dokladem toho, že Vojtěch neměl na fundaci Břevnova žádný podíl. Hagiografie by založení kláštera světcem sotva pominula, spíše by takový zbožný skutek vyzdvihla." Přemyslovci nemuseli mít snahu vyzdvihovat Vojtěchův zbožný skutek, neboť Slavníkovci, a Vojtěch na tom měl podíl, zavraždili Boleslava II.

P. Sommer o Břevnovském klášteře napsal (2000, s. 147, 148): "Klášter, na jehož založení se Vojtěch podílel, velmi pravděpodobně upadl v nemilost, je dokonce možné, že se jeho původní konvent úplně rozešel. Za tak krátkou dobu nemohly vzniknout žádné rozsáhlé klášterní stavby, jen nejnutnější provizoria umožňující povinnou bohoslužbu a obývání. - Obnova klášterního života v Břevnově souvisí nejspíše až se začátkem 11. století." […] "Z těchto nejstarších břevnovských staveb dnes známe velmi málo. Zbytky dřevěného provizoria se zatím nepodařilo vůbec nalézt. Z kamenných objektů známe především východní kryptu baziliky...." […] "...byla hotova již v roce 1045..."

Důvodem zamlčení zakladatele kláštera by mohlo být to, že by zakladatelem byla osoba, na kterou by bylo nejlepší zapomenout. Takovou osobou by mohl být Boleslav III. Ryšavý, vrah biskupa Vojtěcha. V takovém případě by však klášter zřejmě Spytihněv II. (1055-1061) zbořil, neboť na přání papeže kostely založené Boleslavem III. boural, například pravděpodobně vyšehradskou trikonchu. V případě břevnovského kláštera by šlo o zbourání dřevěných provizorních staveb, pokud byly postaveny za Boleslava III. - O břevnovském klášteře se nemuselo psát také proto, že Vojtěch klášter sice založil, ale prvním opatem v něm byl Anastázius, což byl možná Boleslav III. Ryšavý. Jméno Anastázius podle M. Knappové znamená (2015, s. 127) vzkříšený, z mrtvých vstalý. Vzkříšeným, z mrtvých vstalým byl Kristus. Anastázius je tedy významově stejné jméno jako Kristián, a Anastázius a Kristián (v tomto případě pravý Kristián), to jsou možná dvě jména pro jednu stejnou osobu. - Přemyslovcům by mohlo vadit i to, kdyby klášter založil Vojtěch. Vždyť Slavníkovci byli velkými nepřáteli v Čechách vládnoucí větvi Přemyslovců. I sám Vojtěch se zřejmě nějakým způsobem podílel na vraždě Boleslava II.

M. Bláhová napsala o "Kosmově" nepsaní o klášterech následující věty (2012, s. 232, 233): "Kosmas se slovem nezmínil o založení a dějinách břevnovského kláštera, jehož spoluzakladatelem byl biskup Vojtěch a jehož opat patřil mezi Kosmovy přátele. Nezajímal ho klášter ostrovský, sázavský, opatovický ani kladrubský založený českým knížetem dokonce v době, kdy Kosmas psal svou kroniku a o takovéto události jistě věděl, pokud přímo nebyl jako člen církevní hierarchie zakládacímu aktu přítomen. Jediným slovem se nezmínil o kapitule vyšehradské... Kromě uvedené zprávy o založení staroboleslavské kapituly se nezmiňuje ani o ostatních kostelech a kolegiálních kapitulách, které v jeho době v českých zemích existovaly a jejichž mnohé členy jistě osobně znal." O klášteru břevnovském možná nepsal proto, že s ním možná měl něco společného Boleslav III., tj. Strachkvas (založil ho?, působil v něm?).

53C53. MINCOVNA NA VYŠEHRADĚ

J. Hásková o vyšehradské mincovně napsala (2007, s. 87): "Opisové legendy na denárech Boleslava II. (967-999) jsou také nejstarším písemným sdělením o existenci Vyšehradu a činnosti druhé knížecí mincovny v pražské kotlině. Vznik vyšehradské mincovny je datován přibližně do počátku 90. let 10. století a dáván do souvislosti s přesídlením Boleslava II. z Pražského hradu na pevný Vyšehrad. Bezprostřední příčinou k zahájení vyšehradského mincování byly ovšem ekonomické důvody. Jak je dnes patrno, nebyla to Skalským předpokládaná snaha čelit stoupající produkci slavníkovských mincoven na pravém břehu Vltavy, ale především potřeba nových finančních zdrojů pro českého panovníka po ztrátě Malopolska a Slezska." Když byl Boleslav II. raněn mrtvicí a dále poté, když byl asi roku 994 zavražděn, tak pravý Kristián opustil církevní dráhu a možná pod jménem Konrád soupeřil se Slavníkovci o moc v zemi. Slavníkovci možná vyhnali Boleslava II. z Pražského hradu na Vyšehrad. Část Čech tedy ovládal Přemyslovec, budoucí Boleslav III. Ryšavý, a část Čech ovládali Slavníkovci. A jak Slavníkovec Soběslav (a snad s malou pravděpodobností i Vojtěch), tak Přemyslovci Boleslav II. a Boleslav III. razili mince. Přemyslovci Boleslav II. a jeho zastupující Boleslav III. razili denáry na Vyšehradě. Dvě mincovny (míněna mincovna v Praze a na Vyšehradě, další mincovny ponechávám stranou) odpovídaly dvěma předákům a dvěma knížectvím v Čechách. - Dodávám, že podle mne i Slavníkovec Soběslav vládl po určitou dobu pod jménem Boleslav III. a že některé denáry razil i se jménem své matky Adivy. - "Rozdíl v psaní Vyšehradu na časově blízkých ražbách upoutal před časem filoložku Olgu Palkoskovou-Böhmovou, která opis ZANTA VVISEG interpretovala jako ZANTA V VISEG(rad), tedy ,Zanta ve Vyšehradě'. Své tvrzení podložia mimo jiné analogií ze současných pražských denárů, kde se nachází spojení monetariova jména s názvem lokality latinskou předložkou IN, výjimečně DE, tedy ve významu ,v Praze' i ,z Prahy'. Opis ,Zanta ve Vyšehradě' pak označila za první doložený slovanský text s předložkou z našeho území." "Na vyšehradských denárech, vydaných po roce 995, se výše uvedený text již nevyskytuje." Nesouvisí zmizení slova ZANTA z vyšehradských denárů se zavražděním Boleslava II. asi roku 994?

Přečtěme si od Zd. Petráně většinu jeho hesla o mincovně na Vyšehradě (2019, s. 238): "VYŠEHRAD, mincovna... Počátek její činnosti kladli numismatici (G. Skalský, J. Hásková) do doby vlády knížete Boleslava II. (972-999), a to za rok 992. Pro toto datování však neexistují konkrétní fakta. Spíše se zdá, že mincovna vznikla již někdy v polovině 80. let 10. století (Z. Petráň). Na Vyšehradě je také prokázána činnost dvou mincmistrů, jejichž jména jsou dochována na denárech z této mincovny. Prvním byl zřejmě Noc a druhým Zanta." - "Pro vyšehradské denáry frízského a ethelredského typu... jsou charakteristické některé znaky. Jednak je to samotné jméno mincovny v různých tvarech a koruptelách... Dále jsou na některých denárech občas slovní tvary (BOZE, IEAN, IAN, IEAH – Bože, resp. Jan) připomínající staroslověnštinu, jejichž původ je vysvětlován podle legend předpokládanou slovanskou liturgií na Vyšehradě (J. Hásková) Také za vlády Boleslava III. (999-1002, 1003) byla mincovna v činnosti a razila denáry... Po mezivládí 1002-1003, během kterého ražba denárů zřejmě neustala... byl posledním panovníkem razícím mince kníže Jaromír (1004-1012, 1033-1034). Na jednom jeho vyšehradském denáru se objevuje jméno ZENSA považované za dalšího možného mincmistra. Konec vyšehradské mincovny je kladen do roku 1012 , kdy se vlády v zemi ujal... Oldřich..."

Zd. Petráň neví, že Boleslav III. je totožný s pravým Kristiánem a že v době, kdy Boleslav II. nevládl svým tělem, byl Boleslav III. jedním ze dvou předáků (druhým byl Slavníkovec Soběslav) a jako takový už mohl vyvíjet významnou aktivitu na Vyšehradě. Je možné, že Boleslav II. onemocněl již roku 885. V tu dobu usiluje Měšek o získání území v Polsku, Slavníkovci usilují o moc v Čechách nebo alespoň v části Čech. Soběslavovi se časem podaří vládnou na území, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi. Pravý Kristián odejde z kláštera, načas se vrátí k původnímu jménu Konrád nebo Konrád Ota a vládne z Vyšehradu části Čech a možná na velké části Moravy. Na Vyšehradě rozvíjí jakožto předák a později jakožto kníže stavební činnost. Rozestaví i velkolepou trikonchu. Již jako předák razí mince. L. Polanský o několika mincích Boleslava II. majících na rubové straně jméno Conrad napsal (2011, s. 241): "...zajímavá jsou nově interpretovaná jména z vyšehradských denárů. Jméno Konrád napovídá, že jeho držitel měl vazby na germánské prostředí." L. Polanský se domnívá, že Conrad je mincmistr. Není však tím Konrádem budoucí Boleslav III.? Nepochází mince z doby, kdy ještě žil Boleslav II. , ale byl natolik nemohoucí, že za něho jakožto předák vládl Konrád, tj. pozdější Boleslav III.? - Jména mincmistrů se na českých denárech objevují od osmdesátých let 10. století (L. Polanský, 2011, s. 236). V té době možná místo nemocného Boleslava II. začínají vládnou výše uvedení dva předáci.

L. Reitinger napsal (2017, s. 205): "...některé mince pražského biskupa Thiddaga (998-1017), u nichž je podle Luboše Polanského dosti možné, že byly raženy právě na Vyšehradě..."

Zd. Petráň o vyšehradské mincovně napsal (1998, s. 177): "Mincovna na Vyšehradě mohla z určitých důvodů začít s činností skutečně až později okolo roku 993. Tento počátek je však stále kladen do souvislosti s jakýmsi ,mocenským bojem' Přemyslovců a Slavníkovců, o jehož existenci však zatím nejsou žádné důkazy." Přesvědčení, že mezi Přemyslovci a Slavníkovci nebyl mocenský boj, je velikým omylem českých historiků. Majitel mincovny pražské (alespoň po určitou dobu Slavníkovec Soběslav) a majitel mincovny vyšehradské (alespoň po určitou dobu Boleslav III.) mohli mít z různých důvodů pro ražbu svých minci jako své vzory jiné typy mincí zahraničních.

Zd. Petráň napsal (1998, s. 177): "Mincovna na Vyšehradě mohla z určitých důvodů začít s činností skutečně až později okolo roku 993. Tento počátek je však stále kladen do souvislosti s jakýmsi ,mocenským bojem' Přemyslovců a Slavníkovců, o jehož existenci však zatím nejsou žádné důkazy." Přesvědčení, že mezi Přemyslovci a Slavníkovci nebyl mocenský boj, je velikým omylem českých historiků. Majitel mincovny pražské a majitel mincovny vyšehradské mohli mít z různých důvodů pro ražbu svých minci jako své vzory jiné typy mincí zahraničních.

Na Vyšehradě byly raženy i mince mající na lícní straně nápis HIC DENARIVS EST EPIS[COPI] připisované dnes biskupu Thiddagovi (998-1017). L. Polanský její ražbu klade do let 999-1004 (2024, s. 31). Měl tedy Thiddag zásluhu na tom, že Vyšehrad zůstal věrný Boleslavu III.? - J. Videman k minci napsal (2024, s. 111), že argumenty, na jejichž základě nemá být vydavatelem mince biskup Vojtěch, ale biskup Thiddag, nebyly přijaty jednoznačně. "Nesporný důkaz pro přidělení Thiddagovi chybí, avšak na základě chronologických argumentů lze přece jen minci, či snad alespoň některé její emise v tuto chvíli označit za poměrně pravděpodobnou ražbu z doby tohoto biskupa." 

53C54. STAROSLOVĚNSKÁ LITERATURA NAPSANÁ V ČECHÁCH. MOŽNÉ SKRIPTORIUM

P. Sommer napsal (2007, s. 96): "...I. staroslověnská svatováclavská legenda... bývá jazykovědci kladena do doby těsně po Václavově zavraždění a bývá považována za nejautentičtější doklad staroslověnské orientace české církve." […] "Historiografie je většinou značně skeptická k představě významné a samostatné slovansky orientované české církve. Do jisté míry definitivní vyjádření v tomto směru zformuloval F. Graus, když konstatoval, že je historicky a organizačně vyloučeno, aby v raně středověkých Čechách existovaly dvě paralelní církve – slovanská a latinská. Komě toho napsal, že v české hmotné kultuře raného středověku neexistují doklady východní církevní kultury, které by umožňovaly předpokládat paralelní kulturu obou církví." - Na tomto místě připomeňme, že v Čechách vedle sebe alespoň třikrát existovaly dva mocenské celky, které mohly po církevní stránce mít rozdílný vztah ke staroslověnské kultuře a kultuře latinské. Za velkomoravského knížete Svatopluka správcoval zhruba na východ od Vltavy ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) Přemyslovec Bořivoj a zhruba na západ od Vltavy z Budče Mojmírovec Spytihněv. Po Bořivojově a později po Svatoplukově smrti vládl na východ od Vltavy Vratislav. Tomu se v lucké válce podařilo zmocnit se i knížectví na západ od Vltavy. - Po více jak 10 let vládli časově souběžně i tzv. Václav (jakožto kníže se jmenující pravděpodobně Lstibor, domácky Lešek, Lestík) a Boleslav (tehdy se jmenující domáckou podobou svého jména Vok). Boleslav vládl severně od knížectví tzv. Václava. - V době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí, a od roku 994 proto, že byl zavražděn Slavníkovci), vládli na různém území dva předáci: Slavníkovec Soběslav a Boleslav III. Ryšavý. Toto jméno možná užíval až od roku 999. Za Boleslava III. se však zřejmě prohlásil i Soběslav a razil mince se jménem své matky Adivy.

Přečtěme si dále názory P. Sommera (2007, s. 96, 98, 99, 100): "...I. staroslověnská legenda... vznikla v 10. století, byla přepracována v Sázavském klášteře a stala se vzorem pro dvě ruské redakce. Přesto, že jde o příklad ojedinělý, je dokladem existence širšího publika komunikujícího ve slovanském písmu a bezprostředně nesouvisejícího se sázavským konventem."

"V Čechách 10. a 11. století vznikly literární památky, které dodnes dokládají slovanské prvky v rámci celkové církevní kultury. Významným centrem, které v této oblasti hrálo důležitou roli, je Sázavský klášter 11. století, v němž řada písemností vznikla. Staroslověnské památky ale vznikly i v 10. století, nesporně jako jakási ne zcela přesně uchopitelná kontinuace velkomoravské církevní kultury, mnohdy zprostředkovávaná dalšími soudobými církvemi – bulharskou, uherskou (?), jihoslovanskou. Je tedy zřejmé, že souvisely i s jiným než sázavským prostředím, ale evidentně s prostředím kléru."

"...pokud by byly Pražské zlomky spjaty s pražským biskupstvím, staly by se jedním z dokladů toho, že existovala oblast duchovenstva, která staroslověnským památkám přinejmenším rozuměla, i když je aktivně neužívala. Je to reálný signál, že v Čechách 11. století mohlo existovat jiné prostředí než Sázava, kde by Pražské zlomky mohly vzniknout." […] "Staroslověnská literatura se nepochybně vyskytovala i v latinských benediktinských klášterech, v nichž je nutné rovněž předpokládat znalost staroslověnštiny."

V Čechách na přelomu 10. a 11. století byli možná nejvzdělanějšími osobami pravý Kristián (tj. "Kosmův" Strachkvas, tj. pozdější Boleslav III. Ryšavý) a Vojtěch. Pravý Kristián je autorem řady literárních děl: například pravděpodobně I. staroslověnské legendy o sv. Václavu a Života Matoděje. Psát je mohl, když zřejmě působil v Řezně, psát je mohl v Břevnově (kde byl možná prvním opatem), psát je mohl na Vyšehradě (když byl předákem a později knížetem; měl-li na to tehdy čas) a psát je mohl někde na Moravě, když se po svržení z knížecího stolce stal moravským biskupem. Autorem alespoň jednoho literárního dílka je pravděpodobně i biskup Vojtěch.

"V Čechách 10. a 11. století existovala jazykově homogenní oblast staroslověnské kultury."

Jestliže v Čechách byla psána literární díla, mohlo zde existovat i skriptorium nebo skriptoria. Nemohlo být za Boleslava III. Ryšavého na Vyšehradě? Nebo nemohlo být v Břevnově či za Vojtěcha na Libici?

53C55. ŠKOLA NA VYŠEHRADĚ

Poté, když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem (nejprve kvůli ranění mrtvicí a později proto, že byl zavražděn) vládli dva předáci. Jedním byl Slavníkovec Soběslav a druhým Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý, v té době možná užívající své původní jméno Konrád nebo Konrád Ota, předtím jméno Kristián (jde o pravého Kristiána, "Kosmova" Strachkvase). Slavníkovec Soběslav ovládal Pražský hrad, Boleslav III. ovládal Vyšehrad a značnou část Moravy. Jakožto člověk vzdělaný a věnující se duchovní dráze zřejmě rozvíjel na Vyšehradě nebývalou měrou církevní život. Zřejmě měl kladný vztah k již zaniklé Velké Moravě a k Metodějovi. Sám zřejmě napsal Život Metodějův. Na Vyšehradě zřejmě položil základy velkolepé trikonchy, zbudoval tam možná klášter, slovanskou školu a skriptorium.

Boleslav III. také razil na Vyšehradě mince, a to v době, když byl předákem, a i později, když byl knížetem.

P. Charvát napsal k nápisu BOZE na vyšehradských mincích toto (2004, s. 158): "...na některých mincích zdejšího [vyšehradského] původu se na místě, kde obvykle čteme latinské jméno Boží, vyskytuje dosti záhadný nápis BOZE. Není to právě oslovení ve slovanském jazyce? Právě na přelomu desátého a jedenáctého století zažívá církevně slovanská literatura v Čechách jedno z období svého rozkvětu..." - K vyšehradským mincím napsal L. Polanský mj. (2011, s. 241): "Jediným slovanským prvkem na vyšehradských mincích tak zůstává nápis BOZE. Hledat v něm však slovanskost Vyšehradu v opozici proti Praze, ve které se razily mince s nápisy GOT a DEUS, není opodstatněné." - Na Vyšehradě razil mince Boleslav III. Ryšavý a v Praze razil mince Slavníkovec Soběslav. Soběslavovi byly pro jeho mince vzorem mince anglické, protože jeho matkou byla Adiva, dcera Edwarda I. Staršího.

M. K. Klement o vyšehradské slovanské škole napsal, že v legendě bollandistické je uvedeno (2002, s. 66): "Slovutní rodiče chlapcovi [Prokopovi; zemřel 1053], vidouce takovou milost Boží na něm se skvíti, dali ho na učení na Vyšehrad, kdež tehdy kvetla proslulá škola jazyka slovanského."

Na počátku 11. století měla na Vyšehradě existovat, podle Větší prokopské legendy (napsané až někdy ve 14. století), slovanská škola. B. Nechvátal o ní uvádí v článku Z historie Vyšehradu (2011): "Pro vyšehradskou mincovnu je, jak zjistila J. Hásková, charakteristické použití některých slovanských výrazů. ...mohlo to souviset s existencí kněží, kteří pěstovali písemnictví a liturgii ve slovanském jazyce." [...] "Dnes ji lze šířeji doplnit i novými názory o staroslověnštině, jako liturgickém a kulturním jazyce, patrně přežívajícím u nás v 10. a 11. století. Tedy déle, než se obecně předpokládalo, vedle obecně užívané a již plně prosazované latiny. Již dříve se uvažovalo o možnosti jakéhosi centra slovanského jazyka na Vyšehradě a kladlo se do souvislosti s existencí starého klimentského zasvěcení - kostelíka sv. Klimenta papeže I."

I. Kořán k údaji prokopské Vita maior (VM) napsal (2007, s. 117): "Pokud lze soudit, mohou ,vyšehradské' údaje VM reflektovat vzopomínky na těsnou vazbu sázavského kláštera k Vyšehradu v době založení zdejší kapituly Vratislavem II:"

P. Sommer odmítá existenci školící školy a vzdělání budoucích kněží vidí v individuální výchově. Napsal: "Vysvětlení nabízí jedinečný pramen, tzv. Homiliář opatovický, sbírka biskupských kázání z 12. století. Ještě v této době (tedy asi 150 let po Prokopově ,studiu') se kněžím přikazuje, aby každý měl svého žáka, který by mu zároveň přisluhoval."

Jestliže vládl z Vyšehradu Boleslav III. Ryšavý, nejprve jako jeden ze dvou předáků a s menší pravděpodobností později jako kníže, mohl by také, jakožto vládce velmi vzdělaný (vždyť je totožný s pravým Kristiánem), založit na Vyšehradě nejen školu, ale i skriptorium. Zřejmě je nepravděpodobné, že by přežily vládu Spytihněva II. (1055-1061). Pokud by právě na Vyšehradě vznikl Vyšehradský kodex a případně další díla tvořící Skupinu Vyšehradského kodexu, muselo by tam být zřejmě skriptorium obnoveno za Vratislava II. (1061-1092). Je to však zřejmě málo pravděpodobné.

Zd. Petráň k otevření staroslovanské školy na Vyšehradě napsal (1998, s. 176): "Staroslovanská škola je zmíněna v prokopské legendě Vita S. Procopii maior, ta však vznikla až ve 14. století."

Podle P. Sommera si už středověcí autoři neuměli vysvětlit, kde Prokop získal vzdělání. K tomu dodal (2007, s. 100, 101): "Proto se díky textu Vitae maioris na scéně objevil Vyšehrad jako místo významné slovanské školy, kde mladý Prokop vystudoval. Čas od času tato úvaha získá příznivce i dnes" […] "Z mnoha důvodů je však třeba toto řešení zamítnout." […] "Ne že by představa raně středověké církevní školy byla v Čechách zcela vyloučena. Je zřejmé, že u svatovítské katedrály (tehdy ještě v podobě rotundy) existovala škola katedrální, na níž v letech 1008-1018 působil významný lutyšský učenec mistr Hubald." […] "Ani o svatovítské škole si však nelze činit iluze." […] "Vychovávala kněžský dorost především pro interní potřeby, a to včetně sboru zpěváčků – bonifantů." - "Za těchto okolností je vyloučeno, že by v Praze konce 10. a na začátku 11. století existovalo nějaké jiné církevní školící středisko, dokonce speciální slovanské orientace, a stejně tak mimo Prahu."

I. Kořán k údaji prokopské Vita maior (VM) napsal (2007, s. 117): "Pokud lze soudit, mohou ,vyšehradské' údaje VM reflektovat vzopomínky na těsnou vazbu sázavského kláštera k Vyšehradu v době založení zdejší kapituly Vratislavem II." […] "Vysvětlení údaje o vyšehradské slovanské škole se nám nezdá obtížné. Na Vyšehradě se připomínají scholastikové od13. století, ve třetí čtvrtině téhož věku tu krátce kvetla slavná notářská škola Jindřicha z Istrie..." A od této školy mohl tedy legendista Vita maior, jak se domnívá I. Kořán, vytvořit slovanskou školu.

P. Sommer odmítá existenci školící školy a vzdělání budoucích kněží vidí v individuální výchově. Napsal: "Vysvětlení nabízí jedinečný pramen, tzv. Homiliář opatovický, sbírka biskupských kázání z 12. století. Ještě v této době (tedy asi 150 let po Prokopově ,studiu') se kněžím přikazuje, aby každý měl svého žáka, který by mu zároveň přisluhoval."

Jestliže vládl z Vyšehradu Boleslav III. Ryšavý, nejprve jako jeden ze dvou předáků a s menší pravděpodobností později jako kníže, mohl by také, jakožto vládce velmi vzdělaný (vždyť je totožný s pravým Kristiánem), založit na Vyšehradě nejen školu, ale i skriptorium. Zřejmě je nepravděpodobné, že by přežily vládu Spytihněva II. (1055-1061). Pokud by právě na Vyšehradě vznikl Vyšehradský kodex a případně další díla tvořící Skupinu Vyšehradského kodexu, muselo by tam být zřejmě skriptorium obnoveno za Vratislava II. (1061-1092). Je to však zřejmě málo pravděpodobné.

53C56. PALÁC NA VYŠEHRADĚ

L. Varadzin napsal (2018, s. 12): "...na Vyšehradě se nacházela elitní rezidence již dávno před Vratislavem." A v Kronice Čechů "Kosmas" sděluje toto: "Roku... 1119. Dne 30. července [7] ve středu [4], když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev - kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě." - Palác možná založil Boleslav III., buď když byl ještě jedním ze dvou předáků, nebo v době, kdy už byl knížetem. A právě proto, že palác založil Boleslav III., byl Spytihněvem II. na přání papeže, sídlíciho jižně od Čech v Římě, zbořen. "Kosmas" zboření přisoudí prudkému vichru udeřivšího z jihu. Spytihněv II. za ničení všeho, co souviselo s Boleslavem III., dostal od papeže povolení nosit mitru.

"Kosmas" klade zboření paláce k roku 1119, ale skutečný letopočet se dá možná vypočítat. 1119 – {(30 + 7) x 4 } = 1071. Ještě pravděpodobněji máme odečíst násobek čísla 2 a čísla, které se má možná dosadit za slova když se již den chýlil k večeru. Výpočet by potom vypadal takto: 1119 – {(30 + 7) x 4} – (2 x číslo za slova k večeru) = ?. Nebo má výpočet vypadat takto: {30 + 7) x 4} – 2 – číslo za slova k večeru = ?. Jeden ze dvou posledních výsledků by snad odpovídal některému z let, kdy vládl Spytihněv II. (1055-1061).

Pokud "Kosmas" mínil prudký vichr i jako symbol, potom možná mínil něco z toho. co U. Becker v hesle Vítr napsal mj. (2002, s. 321): "... kvůli své neuchopitelnosti a často prudkým změnám směru symbol prchavosti, nestálosti a nicotnosti. Jako větrná bouře symbol božských sil nebo lidských vášní." Symbol by měl ukazovat na Boleslava III. nebo Spytihněva II. či na papeže.

53C57. TRIKONCHA NA VYŠEHRADĚ

O předrománské stavbě (ještě neuváděné jako trikoncha), která stála nebo byla jen rozestavěna na místě, kde později stála bazilika sv. Vavřince, napsal B. Nechvátal (2010, s. 269): "Již v první informaci o výzkumu (Nechvátal 1972) byla na základě historických souvislostí naznačena možnost vzniku nejpravděpodobněji do konce 10. století nebo kolem roku 1000."

L. Varadzin o trikonše napsal (2018, s. 12): "Doklady o mimořádném významu Vyšehradu v předvratislavském období nepocházejí jen z akropole, ale i z jejího bezprostředního předpolí... V roce 2018 byl dokončen výzkum předrománského kostela, jehož pozůstatky leží pod základy románské baziliky sv. Vavřince a okolo ní. Jde o kostel s centrální dispozicí, který zatím můžeme datovat jen rámcově mezi polovinu 10. století až polovinu 11. století. Tento objekt se vymyká ze všeho, co dosud historikové věděli, nebo si mysleli o nejstarší české architektuře. Vyznačuje se dvěma bezprecedentními rysy. Za prvé svou velikostí: užitná plocha činí okolo 290 metrů čtverečních, což znamená, že je zhruba o čtyřicet procent větší než rotunda sv. Víta na Pražském hradě, a že tudíž představuje největší centrálu nejen v Čechách, ale i na území západních Slovanů. Za druhé: půdorys kostela má tvar křížové trikonchy s pravoúhlou lodí, tedy formu, která nemá paralelu mezi tehdejšími českými, moravskými a ani staršími velkomoravskými svatyněmi." [...] "V písemných pramenech se o ní [trikonše] nezachovaly žádné zmínky, což koresponduje s poznatky vykopávek, že nejspíš nebyla dokončena a že postaveny byly jenom její základy. To ale nemění nic na skutečnosti, že takový projekt zde mohl vzniknout pouze za předpokladu, že někdy před polovinou 11. století měl Vyšehrad mimořádné postavení sakrálního - a tudíž nepochybně i politického - centra. Proč ale Vyšehrad, a nikoliv Pražský hrad? To nevíme, alespoň prozatím."

53C58. KDO BYL STAVITELEM VYŠEHRADSKÝCH KOSTELŮ, HLAVNĚ VELKOLEPÉ TRIKONCHY

Písemné prameny umisťují na Vyšehrad kostely sv. Klimenta a sv. Jana Evangelisty, aniž by uvedly jejich stavitele. Archeologové však nenašly stopy ani po jednom z nich. Trikoncha byla stavěna pravděpodobně za Boleslava III. Ryšavého, není však jisté, zda byla dostavěna. Nechal ji zbourat zřejmě na přání papeže Spytihněv II. Na uvolněném místě postavil Vratislav II. baziliku sv. Vavřince. A ještě jednu baziliku Vratislav II. na Vyšehradě postavil, byla zasvěcena sv. Petrovi a Pavlovi.

Trikoncha byla postavena někdy v časovém období uváděném archeology, tedy v době od poloviny 10. do poloviny 11. století.

V článku uveřejněném na internetu Vyšehrad odkryl další tajemství. Archeologové tu objevili největší kostel ve střední Evropě jsou mj. tyto věty vyjadřující názor archeologa L. Varadzina: "Nový objev patrně znovu otevře otázku cyrilometodějské tradice. Dosud totiž převládal názor, že se Přemyslovci orientovali na západní, latinskou liturgii přejímanou ze Svaté říše římské, a že slovanská liturgie, u jejichž počátku stáli Cyril a Metoděj, neměla po zániku Velké Moravy na přemyslovském dvoře přílišný vliv. Teď to však vypadá, že do Prahy přišli žáci biskupa Metoděje, kteří měli kontakty na Byzanc, a mohli tak ovlivnit východní styl nového kostela. ,Vyšehrad skrývá řadu tajemství, je tu velký archeologický potenciál,' poznamenal Ladislav Varadzin. Poslední objev mu dává plně za pravdu." (Zvýraznění slov tučným písmem učinil autor článku.)

Historikové zvažovali, že trikonchu mohl stavět Boleslav II. nebo Břetislav I.

Domnívám se, že k rozvoji Vyšehradu došlo v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, tedy v době vlády předáků. Podle mě jimi byli Slavníkovec Soběslav a Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý. Soběslav vládl jako předák tzv. Slavníkovu knížectví a Boleslav III. na východ od tohoto knížectví.

Boleslav III. byl totožný s pravým Kristiánem a byl tedy velice nábožensky založený a měl přehled o církevních stavbách. Postavení trikonchy mělo troufnout církevní stavby na lokalitě pozdějšího Pražského hradu.

Zakladatelem vyšehradské trikonchy byl pravděpodobně Boleslav III. A právě proto, že šlo o Boleslava III:, tj. o Strachkvase, kterého popadl krutý ďábel (Boleslav III. začal vraždit Slavníkovce), zůstala trikoncha nedostavěna a rotunda na Hradišti sv. Hypolita, kterou možná také založil, byla zbourána, o založení břevnovského kláštera, Boleslavem III. bylo pomlčeno (ať už jej založil Boleslav III. nebo Slavníkovec Vojtěch), stejně tak o některých dalších jeho činech.

Zakladatel trikonchy Boleslav III. byl jedním ze dvou předáků v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem. Boleslavu III. patřil Vyšehrad, Slavníkovci Soběslavovi Pražský hrad. Pokud začal stavět trikonchu v době, kdy byl předákem, nemohl ji postavit na Pražském hradě. Pokud ji začal stavět až v době, kdy byl českým knížetem, a pokud vládl z Pražského hradu, stavěl ji na Vyšehradě možná proto, že měl Vyšehrad oblíbený a že tam již možná postavil jiné stavby.

V letech 998-1017 byl pražským biskupem Thiddag. Soudí se, že mohl sídlit na Vyšehradě a dokonce tam možná razil svou biskupskou minci. J. Sláma o Thiddagovi napsal mj. (2024, s. 14): "Předmětem úvah může být i případný Thiddagův podíl na založení některých monumentálních sakrálních staveb [míněna trikoncha] na pražském Vyšehradě, jejichž základy odkryl nedávný archeologický výzkum." J. Sláma však neztotožňuje Boleslava III. Ryšavého s dřívějším pravým Kristiánem, bratrem Boleslava II. Boleslav III., pokud stavěl trikonchu on, zřejmě Thiddaga k této stavbě nepotřeboval.

53C59. JE ČERTŮV SLOUP NA VYŠEHRADĚ POZŮSTATKEM NĚJAKÉ STAVBY BOLESLAVA III.?

Na Vyšehradě v Karlachových sadech jsou o sebe opřeny jako tři hrany trojbokého jehlanu tři torza sloupů o celkové váze zhruba 3 tuny nazvané Čertův sloup.

Sloup několikrát změnil místo svého uložení. Zachariáš Theobald, zmiňující se o něm jako první, uvádí, že roku 1609 ležel na hřbitově sv. Jana (dnes Stětí sv. Jana). Někdy v letech 1609 až 1632 byl přenesen do nedalekého kostela sv. Petra a Pavla. Roku 1787 vyneslo 12 dělostřelců všechny tři jeho části z kostela na hřbitov a uložili je u severní zdi kostela. A odsud asi po sto letech putovaly k hlavní bráně hřbitova. Roku 1894 je probošt vyšehradské kapituly Mikuláš Karlach nechal přemístit do jím založeného sadu (dnes Karlachovy sady). Tam se Čertův sloup nachází dodnes.

Torza sloupů pocházejí z poměrně vzdáleného lomu. Jedná se o lokalitu Na Splazích mezi Kamenným Přívozem a Krhanicemi. Lom je na úpatí kopce pojmenovaného Čertovo břemeno. Protože složení kamene jednoho ze tří sloupů neodpovídá složení kamenů zbývajících dvou sloupů, nejde tedy o přeražení jednoho sloupu, ale jde o torza sloupů dvou, možná tří.

K Čertovu kameni se váží pověsti o jeho původu. Mezi čertem a vyšehradským farářem došlo k sázce. Pokud by čert donesl z Říma sloup dříve, než by farář dosloužil mši, měl si čert vzít jakožto výhru farářovu duši. Čert doletěl do Říma, popadl sloup z kostela P. Marie a rychle se vracel. Sv. Petrovi se faráře zželelo, proto čertovi třikrát shodil sloup z ramen do moře. Jeho lovením se čert natolik zdržel, že se sloupem přiletěl na Vyšehrad pozdě, sázku tak prohrál a farářovu duši nedostal. Ze vzteku shodil sloup na střechu kostela sv. Petra a Pavla. Střecha se probořila a sloup spadl na dlažbu kostela.

Když chtěl "Kosmas" sdělit, že k bourání staveb postavených Boleslavem III. došlo z příkazu papeže, pověsil informaci na vichřici přišlou z jihu. V této pověstí se jedná o přeraženém sloupu (ve skutečnosti sloupech) a objevuje se zde opět Řím. Jde v případě pověsti o náhodu, nebo chtěl autor pověsti sdělit, že přeražení sloupu souvisí s Římem, tedy s papežem?

53C60. ZALOŽIL BISKUP BRUNO ROTUNDU NA HRADIŠTI U ZNOJMA A ROTUNDU NA STARÉM BRNĚ?

Ve Znojemském deníku vyšel dne 13. 5. 2022 článek Objev tisíciletí ve Znojmě, vzácná rotunda zaplňuje mezeru v dějinách. V něm Václav Kolařík ze společnosti Archaia Brno uvedl: "Už první sondy a geofyzikální průzkum ukázal, že se pod úrovní podlahy [kostela sv. Hippolyta ve znojemské části Hradiště] rýsují nejen základy předchozích [dvou] kostelů, ale také kruhová stavba obřích rozměrů. Kamenné zdivo později ukázalo, že má v průměru třináct a půl metru. Její datování jsme určili do poloviny jedenáctého století. Přesné určení ještě analyzujeme, jedenácté století je ale jistota." - "Významem je srovnatelná snad jen s rotundou u svatého Víta v Praze, ta je ale starší. Jiné nemají takové rozměry jako znojemská." J. Klíma ke slovům V. Kolaříka dodal: "Doplňuje mezeru, kterou jsme doposud měli mezi nálezy z třináctého a devátého století. Tento zásadní objev rotundy dokládá, že Znojmo bylo vždy významné církevní centrum."

Zhruba do doby, kam je kladeno založení rotundy, byl Boleslav III. pod jménem Bruno moravským biskupem. "Kosmas" o něm píše mj. jako o lžibiskupu Rotpertovi (rudém koni). Kůň ukazuje na Hradiště sv. Hypolita, neboť jméno Hypolit podle M. Knappové (2015, s. 188, 189) znamená vypřahač koní, podkoní. Rotpert spravoval kostel kavelonský (cavaillonský). V Ottově slovníku naučném (Pátý díl, 1898, s. 242) je u hesla Cavaillon napsáno mj.: "C. jest starověké Kabellión, řím. Caballio, které již na poč. V. stol. bylo sídlem biskupovým." Latinské slovo caballio znamená kůň.

Na Wikipedii je v hesle Jeruzalém vysvětlováno i pojmenování města v arabštině, a to zkráceně takto: "V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém ,al-Quds..., což doslova znamená ,svatost'... Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského ,Aelia'... (Bajt ul-Magdis) či... (Bajt ul Mugaddas), z čehož vzniklo jméno al-Quds. Tyto názvy pocházejí z hebrejského názvu pro chrám... (bejt ha-mikdaš, svatyně)."

Je Boleslav III. také zakladatelem rotundy na Starém Brně? F. Velímský napsal (2023, s. 33): "Archeologický výzkum přispěl k odkryvu pozůstatků rotundy v poloze hradu na Starém Brně, jehož založení je spojováno s ovládnutím Moravy Přemyslovci. Vznik rotundy, kterou vystřídala později stavba románského jednolodního kostela P. Marie, je archeologie schopna datovat pouze intervalově do konce 10. či počátku 11. století."

53C61. JE BOLESLAV III. RYŠAVÝ POHŘBEN V HROBĚ Č. 98? BYL BOLESLAV III. V ŠATĚ MARNIVÝ? BYL TO ON, KDO MĚL NA ŠATECH ZOBRAZENÉHO ORLA NEBO ORLY?

Boleslav III. byl pro Přemyslovce kníže nesmírně významný, nesměli se s ním však veřejně chlubit. Boleslav III. se zasloužil o to, že se vedlejší větev Přemyslovců, tj. Slavníkovci, u "Kosmy" Vršovci, nedostali k moci. A chlubit se jím nemohli především proto, že zavraždil Vojtěcha a Pět bratří. Pro jeho zásluhy byly jeho ostatky přivezeny z Polska (pokud nezemřel na Moravě a nebyl pohřben poprvé tam) a v bazilice sv. Jiří umístěny na nejčestnějším místě ze všech v této bazilice pohřbených osob, a to včetně Boleslava II. Hrob Boleslava III. Ryšavého  se nachází před kněžištěm uprostřed baziliky svatého Jiří.

Pozůstatky Boleslava III. byly přivezeny z Polska, pravděpodobně z Krakova. Proto "Kosmas" nechal loupeživou výpravu do Hnězdna roku 1039 zajet nelogicky do Krakova. Na krutého Boleslava III. mají možná upozorňovat kruté činy Břetislavových bojovníků a na Břetislavovo přízvisko Ryšavý mají možná ukazovat slova požáry a vypálil.

Hrob č. 98 začal být poprvé zkoumán 25. listopadu 1959 za účasti I. Borkovského, M. Richtera, L. Hrdličky a Z. Smetánky. M. Bravermanová k otevření hrobu napsala (2000, s. 248, 249): "Zjistilo se, že vnitřek náhrobku, postavený z opukových desek a svrchní desky z mramoru, byl vyplněn zlomky stavebních detailů ze zbořené gotické křížové chodby. Nad starším hrobem byl vybudován až v 16. století. Dříve nad hrobem Boleslava II. [domnívám se, že Boleslava III.] stál oltář sv. Kříže, který byl při stavbě náhrobku zmenšen, sloužil však dále a byl odstraněn až na konci 19. století. Hrob sám porušil o něco starší útvar ve tvaru kříže. Zaoblenou hrobovou jámu, zahloubenou do podlažní břidlice, kryla náhrobní deska z červeného pískovce, druhá, která byla kdysi umístěna více na západ, již chyběla. K deskám přiléhala opuková dlažba pravděpodobně z doby po roce 1142. Pískovcová náhrobní deska kryla sypkou výplň hrobu, v níž byla patrná dlouhá rakev z vydlabaného dubového dřeva, přikrytá víkem rovněž z vydlabaného kmene. Víko však již bylo zetlelé. Při vnějších hranách rakve ležely železné kruhy. Nezachovaly se jen na jižní straně východního konce rakve, protože do těchto míst byla později vsunuta dětská hrobka." [...] "V zásypu uvnitř západního konce rakve byly nalezeny zvířecí kosti a skřápky vajec. Pod pravým kolenem byl zachován fragment textilie, poblíž téhož kolena střep a u nohou kostry kovový plíšek."

Hrob č. 98 začal být poprvé zkoumán 25. listopadu 1959 za účasti I. Borkovského, M. Richtera, L. Hrdličky a Z. Smetánky. M. Bravermanová k k otevření hrobu napsala (2000, s. 248, 249): "Zjistilo se, že vnitřek náhrobku, postavený z opukových desek a svrchní desky z mramoru, byl vyplněn zlomky stavebních detailů ze zbořené gotické křížové chodby. Nad starším hrobem byl vybudován až v 16. století. Dříve nad hrobem Boleslava II. [domnívám se, že Boleslava III.] stál oltář sv. Kříže, který byl při stavbě náhrobku zmenšen, sloužil však dále a byl odstraněn až na konci 19. století. Hrob sám porušil o něco starší útvar ve tvaru kříže. Zaoblenou hrobovou jámu, zahloubenou do podlažní břidlice, kryla náhrobní deska z červeného pískovce, druhá, která byla kdysi umístěna více na západ, již chyběla. K deskám přiléhala opuková dlažba pravděpodobně z doby po roce 1142. Pískovcová náhrobní deska kryla sypkou výplň hrobu, v níž byla patrná dlouhá rakev z vydlabaného dubového dřeva, přikrytá víkem rovněž z vydlabaného kmene. Víko však již bylo zetlelé. Při vnějších hranách rakve ležely železné kruhy. Nezachovaly se jen na jižní straně východního konce rakve, protože do těchto míst byla později vsunuta dětská hrobka." [...] "V zásypu uvnitř západního konce rakve byly nalezeny zvířecí kosti a skřápky vajec. Pod pravým kolenem byl zachován fragment textilie, poblíž téhož kolena střep a u nohou kostry kovový plíšek."

M. Bravermanová uvedla, čí jsou pozůstatky v hrobech v bazilice sv. Jiří (2000, s. 250): "Za stavu současného bádání [k roku 2000] lze proto souhlasit s nejnověji publikovanými závěry o rozmístění centrálních hrobů v bazilice, kdy hrob č. 98 je připsán Boleslavu II., hrob č. 79, později přemístěný do hrobu č. 97, knížeti Vratislavu, hrob č. 95, později přemístěný do hrobu č. 92, knížeti Oldřichovi, a hrob č. 93, především pro svůj stejný způsob uložení pozůstatků do rakve z vydlabaného dřeva, kněžně Emmě." Domnívám se, že v hrobě č. 92 je pohřben Boleslav II., v hrobě č. 98 Boleslav III. V hrobě č. 93 by měla být pohřbena manželka Boleslava III.

M. Bravermanová ke knížatům pohřbeným v hrobech č. 92 a č. 98 napsala (2000, s. 249): "V knize E. Vlčka se dále hovoří o tom, že knížata z hrobů č. 92 a č. 98 jsou si morfologicky tak podobná, že musela být bratry. Proto je E. Vlček interpretoval jako Oldřicha a Jaromíra." A bratry, dokonce možná dvojčaty, však byli i Boleslav II. a Boleslav III. Třetím jejich bratrem byl Měšek pohřbený zřejmě v hrobě K1, který pravděpodobně roku 950 bránil Nový hrad. V hrobě č. 98 byla lebka oddělena od zbytku kostry, posunuta k severní straně a otočena obličejovou částí k zemi. Nebyly i na pozůstatcích pohřbeného v hrobě č. 98 učiněna protivampýrická opatření?

Rakev v hrobě č. 98 popsal P. Charvát (2004, s. 182), přitom převzal názor, že v tomto hrobě je pohřben Boleslav II., ve skutečnosti jím je Boleslav III. Ryšavý. "Zesnulý kníže byl do svého hrobu uložen v bytelné rakvi tesané ze stromového kmene a opatřené skobami a kruhy k nošení. To opět dokazuje, že se zeměpánovi dostalo zřejmě slavnostního pohřbu, při němž byla schrána s jeho pozůstatky nesena ve smutečním průvodu až do kostela, kde byla spuštěna do hrobu." - K rakvi M. Bravermanová napsala mj. (2000, s. 251): "Na vnějších koncích Boleslavovy rakve byly 15 cm nad sebou kované železné kruhy, vždy po dvou, silné 1,3-1,5 cm a 1,7 cm, zavěšené do petlic, dlouhých 1,1-1,6 cm..." […] "Všechny kruhy mají podobný průměr od 11-13,7 cm, pouze jediný je větší, s průměrem 14,5 cm. Skrz otvory kruhů byly pravděpodobně protaženy tyče na nesení rakve." A s. 252: "Zdá se tedy, že kruhy z rakve... nám částečně pomohou osvětlit to, co zůstává zahaleno rouškou tajemství." Masivní kruhy nesloužily možná jen k přenášení rakve do hrobu, ale možná především sloužily při převozu Boleslavových ostatků do Prahy z Polska (pokud byl poprvé pohřben v Polsku). V obtížném terénu možná nemohla být rakev vezena, ale musela být přenášena.

V rakvi byl nalezen kousek skla. M. Bravermanová ke sklu napsala (2000, s. 253): "Zdá se,že k milodarům Boleslava II. patřil i zlomek skla o rozměrech 1,6 x 1,4 cm a tlošťce 0,24-0,4 cm." […] "Chemická analýza ukázala, že ve skle je poměrně vysoký obsah draslíku. V tom se zatím tento fragment vymyká doposud známým skupinám raně středověkých skel z našeho území."

M. Bravermanová píše (2000, s. 256 až 258) o látce, která byla nalezena v hrobě č. 98. "V dochované části vzoru na tkanině, jejíž půda má dnes hnědou barvu, se vyskytuje několik výzdobných motivů, které jsou vytkány nití dnes tmavě modrozelené barvy." […] "...látka z hrobu Boleslava II. [jde zřejmě o hrob Boleslava III.] mohla být střižena z tkaniny s motivem ptáků, možná orlů". […] "Látky s motivem orlů stojících na podstavci nebo na dalších zvířatech, s hlavami otočenými od sebe a s klenotem v zobáku byly tkány v 9.-12. století především v Byzanci." […] "Motiv orla ve speciální barevné kombinaci červené, zelené a dalších barev, tzv. císařského purpuru, byl do byzantského tkalcovského umění převzat z antického a orientálního umění a pro panovníky makedonské dynastie se stal symbolem síly." […] "Vedle císařských dílen v Konstantinopoli mohla být látka s motivem orla utkána i v některé z provinčních manufaktur jako např. v Thébách, či v islámských zemích..." Chtěl "Kosmas" v kapitole o Strachkvasovi (I, 30) užitím slova zesílila (zesílila moc špatných lidí) ukázat přes sílu na orla a přes orla na Strachkvase, tj. pravého Kristiána, tj. pozdějšího Boleslava III. Ryšavého?

Barvy zřejmě nemají nic napovědět. Hnědá barva látky zřejmě nanapovídá, že Boleslav III. Ryšavý se stal po svržení z knížecího stolce biskupem Brunem, "Hnědým" (nikoliv z Querfurtu). Také zřejmě nemá nic napovědět dnes tmavě modrozelená barva výzdobných motivů na látce a jak uvádí Em. Vlček k rakvi v hrobě č. 98 (1997, s. 165 a 164), že na zlomcích dřeva rakve byl zjištěn modrý nátěr a že na dně rakve byly dále kousky dřeva s modře zbarveným povrchem. 

"Kosmas" zřejmě tento oděv Boleslava III. Ryšavého, dřívějšího pravého Kristiána, tj. Strachkvase pravděpodobně znal. V I, 30 "Kosmas" o Strachkvasovi napsal, že byl tento biskup Strachkvas v šatě marnivý. A také napsal, že v naduté pýše zahořel pro biskupství, a o několik řádků dále, že byl v mysli nadutý. (Slovem zahořel ukazuje na Boleslavovo přízvisko Ryšavý.) V předešlé kapitole vložil "Kosmas" Vojtěchovi do úst tato slova adresovaná Strachkvasovi: budeš moci… s pomocí svého bratra pyšné potlačovati. Podle u Beckera (2002, s. 203) je orel mj. symbolem pýchy. Boleslav III. Ryšavý se původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. Když Slavníkovci začali bojovat o moc, opustil církevní dráhu a stal se nejdříve jedním ze dvou předáků a později knížetem Boleslavem III. Ryšavým. Když byl svržen z knížecího stolce stal se biskupem na Moravě se jménem Bruno, u "Kosmy" "tuším Vracenem"

Boleslav III. začal nosit šaty se zobrazeným orlem nebo se zobrazenými orly, protože podle U. Beckera (2002, s. 203) je orel také symbolem Krista a Boleslav III., než se stal vládcem, věnoval se duchovní dráze a je znám také jakožto mnich Kristián, "Kosmův" Strachkvas.

Na hrob Boleslava III. a na hrob Ludmily ukazuje "Kosmas" možná v I, XI, když líčí luckou válku. Čarodějnice říká pastorkovi (zde tzv. Václavovi): "Abys ty záhubě té však nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ [zde Ludmilu], obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned, vsedna na koně, dej se na útěk..." Zde nejde o nějaké pohanské čarování, ale o prozrazení důležitých informací. Slova koně ukazují na baziliku sv. Jiří. Ten je zobrazován, jak sedí na koni. Čára na zemi na způsob kříže ukazuje na křížový útvar, v němž byla pohřbena Ludmila. A slova koně ukazují i na Boleslava III. V pramenech je často s koněm spojován, "Kosmas" ho např. nazval Rotpert (Rudý kůň). A Boleslav III. byl pochován nad dřívějším hrobem Ludmiliným. Na Ludmilu je zde ukázáno slovy obě uši a slovem tobolky. Slovo uši se podobá slovům ušev a uše, což znamenalo provaz a závoj. Příslušné latinské slovo se nemělo přeložit slovem tobolky, ale slovem mošny. Ludmila totiž nebyla s za Bořivoje provdána, a tak byla církví považována za konkubínu, souložnici, staročesky mošnu.

Em. Vlček dříve než hrob č. 98 v bazilice sv. Jiří přisoudil Jaromírovi a uvažoval, že by mohl náležet Boleslavu II., tak napsal (1997, s. 166): "Tento kostel se stal jeho přičiněním [Boleslava II.] kostelem biskupským, proto je pohřeb dovršitele pražského biskupství v biskupském kostele logický." Jenomže Boleslav III. Ryšavý byl více než dovršitel biskupství, ale stal se po svržení z knížecího stolce moravským biskupem, jehož "Kosmas" pojmenoval ,tuším Vracen' a který se ve skutečnosti jmenoval Bruno (nebyl pochopitelně totožný s Brunem z Querfurtu). V hrobě č. 98 je tedy pohřben biskup Vracen (tj. snad Bruno), dřívější Boleslav III. Ryšavý.

Je naznačeno, že v hrobě č. 98 je pohřben Boleslav III. Ryšavý/Rudý/Červený červenou barvou desky náhrobku nebo rezavou barvou starší náhrobní desky? Em. Vlček napsal (1997, s. 162, 163): "Opukový náhrobek kryla deska z červeného sliveneckého mramoru..." - "Náhrobek stál na starší náhrobní desce z hrubozrnného pískovce rezavé barvy..." - Náhrobní kámen červené barvy měl však i Vratislav I. Em. Vlček napsal (1997, s. 97): "Hrany tohoto kamene jsou profilované a původně byl natřen červenohnědou barvou."

Boleslav III. Ryšavý je totožný s pravým Kristiánem. Ten se objevuje v legendách jako kuchař Kristin. Souvisí s tím zvířecí obětiny v jeho hrobě? Em. Vlček napsal (1997, s. 163): "Ze zásypu hrobu č. 98 byly sesbírány kousky zetlelého dřeva a zvířecí kosti, které zbyly z vložených obětinových porcí vepřového a drůbežího masa." V hrobě č. 92, v němž je pohřben Boleslav II. byly nalezeny skořápky vajec.

Když Dětmar v VI, 12 (9) líčil vyhnání Vladivoje (nikoliv Slavníkovce Soběslava) z Pražského hradu Boleslavem III. Ryšavým, připomněl Boleslava tím, že na Jaromíra pověsil slova oděl se do skvostného.

"Kosmas" píše dvakrát o orlu, a to v II, 12 a III, 17. - Kapitola III, 17 je napsána tak, aby Boleslava III. připomněla. Jsou v ní slova, která ukazují na jméno Konrád znamenající smělý v radě: rady, udatnému, 26. září (toho dne má svátek Andrea, jejíž jméno znamená mužný, statný, odvážný; snad i za "Kosmy" bylo v kalendáři jméno Andrea nebo jméno mající stejný význam, např. Ondřej), na jméno Strachkvas: bojím, tj. strachuji, na "hodnost" předák: předáku, na jméno Boleslav: více, na přízvisko Ryšavý: srdci, krve, na "funkci" biskupa na Moravě: biskupem moravským, na jméno Bruno, což znamená hnědý, brunet, opálený: Slunce dlelo v desátém díle znamení Vah, Slunce skví se jasněji, na jméno "tuším Vracen": vrátili, na jméno Bonifác, což znamená dobrý osud: osudu, lepšího (dobřejšího), osud, na lokality, které se k Boleslavu III. vztahují: moravský biskup, na Moravu, Vyšehrad (z něho vládl), na jeho šaty s vyobrazeným orlem: orel. Nejdůležitější však v této kapitole je, že "Kosmas" v této kapitole a v několika dalších věšel na Svatopluka informace o Boleslavovi III. Toto napověděl tím, že nechal Svatopluka vypíchnout si oko, píše přímo o oslepení. Že jsou v textu skryty nějaké informace, to napověděl slovem noci.

Soběslav razil mimo jiných mincí i takové mince, o nichž se někteří historici a numismatici domnívají, že byly vyhrožováním Přemyslovcům, konkrétně by mohlo jít o vyhrožování Boleslavu III. Ryšavému. Na mincích je podle nich zobrazena dýka nebo krátký meč a útočící orel. Ať už o toto zobrazení šlo nebo nešlo, a pokud šlo, potom ať šlo nebo nešlo o vyhrožování, vzniká otázka: jde orla na těchto denárech spojit s orly na šatech marnivého Boleslava III.?

Em. Vlček dospěl při rozboru pozůstatků knížat z hrobů č. 92 a č. 98, že se jedná o bratry. Za jediné vhodné bratry považoval Jaromíra (hrob č. 92) a Oldřicha (hrob č. 98). Domnívám se, že v hrobě 92 jsou pozůstatky Boleslava II. a v hrobě 98 pozůstatky Boleslava III. Ryšavého. A tato knížata byla rovněž bratry, oba byli syny Boleslava I.

"Kosmas" v líčení lucké války (války mezi Vratislavem a Spytihněven, v jejímž závěru nebo po ní byla zavražděna Ludmila) napsal (I, 11): "...uřež [pastorku, tj. zde tzv. Václave] protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně... A hned vsedna na koně, dej se na útěk." "Kosmas" zde skryl nějaké informace do hříček, proto jsou na první pohled neviditelné. V citovaném textu ukazuje na určité osoby. Slovem hněv je ukázáno na Spytihněva. Překladatelé neměli napsat tobolky, ale mošny, protože mošna znamenalo ve stč. také konkubína a církev za konkubínu považovala Ludmilu, protože nebyla za Bořivoje buď vůbec provdána, nebo nebyla jeho manželkou hlavní. Proto je zde jejich syn, tzv. Václav, nazván pastorkem. Na Ludmilu je zde ukázáno i slovem uši, neboť podobně znějící stč. slovo ušev znamenalo závoj. Ludmila se věnovala pohanským praktikám, proto je zde slovo čáru ukazující na čarování. Možná nebyla uškrcena provazem nebo závojem (ta slova jsou legendisty užita kvůli informaci: provaz je symbolem vládce a závoj je symbolem tajemství), ale byla zavražděna mečem. Ludmila byla pohřbena v křížovém útvaru baziliky sv. Jiří, proto jsou zde slova na způsob kříže. S koněm je u "Kosmy" často spojován Boleslav III. - A nyní si přečtěme, co napsala M. Bravermanová ad. (2024, s. 148): "Hrobová jáma [pro ostatky knížete pohřbeného v hrobě 98] byla vyhloubena do podloží. Porušila starší zahloubený křížový útvar, situovaný východně od hrobu a dnes interpretovaný jako relikviářový hrob na ostatky sv. Ludmily." "Kosmas" v ukázce skrytě spojoval Boleslava III. s Ludmilou, a to pro blízkost jejich hrobů, i když při pohřbení Boleslava III. Ludmiliny pozůstatky v křížovém hrobě již nebyly. - Tělo zavražděné Ludmily nebylo možná poprvé pohřbeno na Tetíně, ale na místě kostela objeveného I. Borkovským. Poté tzv. Václav, Ludmilin syn a jediný přemyslovský vládce, který byl jejím potomkem, nechal Ludmiliny pozůstatky přenést do baziliky sv. Jiří do křížového útvaru vyhloubeného na nejčetnějším místě, tj. uprostřed baziliky. Protože žádný další vládnoucí Přemyslovec nebyl Ludmiliným potomkem, neměli tito Přemyslovci na jejích pozůstatcích zájem. Když Přemyslovci začali usilovat o to, aby se Ludmila stala světicí, pozůstatky buď neexistovaly, nebo byly nepoužitelné. Proto byly nahrazeny pozůstatky osoby jiné (Svatožizně?). Vládnoucí Přemyslovci si obrovsky vážili Boleslava III., nemohli to však dávat příliš najevo. Boleslav III. totiž zlikvidoval Slavníkovce, kteří usilovali o to, aby vládli v Čechách. Pozůstatky Boleslava III. byly přivezeny z Polska a pohřbeny uprostřed baziliky. Pod jeho hrobem byla dříve pohřbena Ludmila.

Z výbavy hrobu č. 98, v němž podle mne byl pohřben Boleslav III. Ryšavý, vyvozuje M. Bravermanová následující závěry (2000, s. 260): "Hrob Boleslava II. jako jeden z mála neotevřených a tím neporušených hrobů raně středověkých vládců nám nejen poskytuje možnost seznámit se s pohřebními zvyky konce 10. století, ale i lépe pochopit velké změny, ke kterým v této době v Evropě docházelo. Dá se říci, že v případě pohřbu tohoto českého knížete se projevilo střetnutí dvou ideologií – na jedné straně překvapivě dlouho doznívajících pohanských zvyků, na druhé straně značné neokázalosti pohřbu prosazované církví. Vždyť kníže neměl u sebe například ani zbraň, kterou, pokud přijmeme teorii, že hrob K1 v rotundě sv. Víta patřil Boleslavu I., měl ještě i jeho otec. Avšak i malé množství předmětů z pohřební výbavy - honosná rakev, sklo a především textilie – dosvědčuje, že tento český kníže, panující ve druhé polovině 10. století, byl bohatý a nebylo pro něj těžké si opatřit luxusní předměty ze vzdálených zemí." Pohřbený Boleslav III. Ryšavý nezemřel v době, kdy byl knížetem, ani možná nezemřel jakožto biskup, jímž se nějakým podivným způsobem z vůle Boleslava III. po svržení z knížecího stolce stal. Komise zkoumající hrob K1, uvedla ve zprávě Nové poznatky o ostatcích z hrobů K1 a K2 z rotundy sv. Víta na Pražském hradě (AR 2018, s. 269 až 293, zde citováno ze s. 286), že v něm je možná pochován nejstarší syn Boleslava I., jehož jméno podle komise není známo. Jestliže byl skutečně do K1 pochován nejstarší Boleslavův syn, potom je to zřejmě Měšek I. 

M. Bravermanová se při popisu hrobu č. 98 zmínila i o hrobu č. 92 (2000, s. 251): "Mužské a ženské ostatky se... nalezly v hrobě č. 92, posléze zřízeném jako druhotném nad hrobem s jasanovou rakví. Mužské ostatky archeologové připisují knížeti Oldřichovi, ženské manželce Boleslava II. kněžně Emě, a to především kvůli shodnému a ne zcela obvyklému tvaru rakve z vydlabaného kmene [v hrobě č. 98]. Kněžna Emma zemřela několik málo let po svém choti, vzpomínky na způsob uložení jejího manžela jistě byly ještě v živé paměti." Domnívám se, že v hrobě jsou uloženy ostatky Boleslava II. (nikoliv jeho syna Oldřicha). A že k němu byla pohřbena jeho manželka Emma, je logičtější, nežli kdyby byla pohřbena k Oldřichovi. 

53C62. BAZILIKA SV. JIŘÍ

Bazilika sv. Jiří má velmi složitý stavitelský vývoj. Jejím zakladatelem byl zřejmě Vratislav I. Podstatně přestavěna byla podle archeologů za Boleslava II. v sedmdesátých letech 10. století a poté v souvislosti s pohřbem Boleslava II., který měl být v rozporu se skutečností roku 999 (správně asi roku 994). Historiky v tom utvrzuje přesvědčení, že v centrálním hrobě č. 98 je pohřben Boleslav II., je v něm však pohřben Boleslav III. - Na přestavbě baziliky mohl mít významný podíl Boleslav III., tehdy se ještě jmenující Kristián (nejde o autora tzv. Kristiánovy legendy). Boleslav II. byl raněn mrtvicí, což se významně projevilo na jeho tělesné a pravděpodobně i psychické stránce. Bohužel není známo, kdy se tak stalo. V této době mohl mít značný podíl na vládě pozdější Boleslav III. Mohl se na ní podílet především v prvních letech po zavraždění Boleslava II. Slavníkovci, k čemuž došlo zřejmě roku 994. Boleslav II. nebyl tedy do baziliky pohřben až roku 999, pokud pohřbení Boleslava II. v této bazilice nebránili Slavníkovci. Pravděpodobně však nebránili, protože pravděpodobně brzy po vraždě utekli jak Vojtěch, tak Soběslav do ciziny. - Později se vlády nad lokalitou Pražského hradu zmocnil Slavníkovec Soběslav. Boleslav III. byl z Pražského hradu vyhnán, pokud se tak stalo nejpozději roku 994, byl vyhnán už Boleslav II. Za přesídlení Boleslava III. (možná už Boleslava II.) došlo k prvnímu rozkvětu Vyšehradu.

V bazilice byl pochován Vratislav I., nejprve na čestném místě baziliky, a to v ose nejstarší části kostela, později byly jeho pozůstatky přemístěny mimo tuto osu. V hrobě č. 92 jsou pohřbeny pozůstatky Boleslava II. a na nejčestnějším místě v ose baziliky jsou uloženy pozůstatky Boleslava III. Ty nemusely být od počátku pohřbeny na tomto čestném místě, mohl tak učinit některý z jeho potomků, tj. některý moravský (údělný) kníže, který se stal českým knížetem.

Roku 1142 došlo k požáru baziliky, zřejmě ne příliš velkému, neboť stopy po požárů se našly jenom na malé části zdiva. Kanovník vyšehradský píše o tom, že hrob Ludmily nebyl požárem zničen a že Wernerem ukradená kost byla jeho potomkem vrácena. Je možné, že Kanovník vyšehradský tím naznačoval opak, hrob Ludmily byl možná zničen pravděpodobně i s jejími pozůstatky, ať už to bylo za požáru 1142, či jindy a jiným způsobem. Jediným vládnoucím Přemyslovcem, který byl potomkem Ludmily, byl tzv. Václav. Proto Přemyslovci, dokud nechtěli učinit z Ludmily světici, neměli o její pozůstatky zájem. Když ten zájem měli, tak za Ludmiliny pozůstatky označili pozůstatky ženy jiné (Svatožizně?). Je možné, že byly zničeny již před rokem 1142 a že podvrh s pozůstatky měl učinit již biskup Heřman.

53C63. BYL BOLESLAV III. VYDAVATELEM ŘADY MINCÍ RAŽENÝCH NA MORAVĚ V LETECH 995-1003?

J. Videman napsal (2024, s. 102): "...počáteční fáze ražby mince na Moravě mohla nastat... již někdy kolem poloviny sedmdesátých let 10. století. Nasvědčují tomu nálezy jednotlivých mincí charakteru napodobenin soudobých denárových ražeb okolních zemí, zejména bavorských a českých, tzv. staršího řezenského či bavorsko-švábského typu kříž / kaplice s třikrát třemi kuličkami v úhlech kříže. Tyto mince nalezené jednak v severozápadní části Moravy v Jevíčku a na hradišti Radslavice-Zelená Hora, tedy v kontaktní zóně s českým územím, ale také v jihovýchodním cípu země při dálkové obchodní trase do Podunají, nesou zkomolené opisy. Jsou proto řazeny mezi tzv. imitativní ražby, známé z několika převážně polských hromadných nálezů i z významných hradišť v Čechách, ať už z Prahy samotné, slavníkovské Libice, Staré Kouřimi, jihočeských Netolic či Kozárovic ve středním Povltaví. U všech těchto ražeb lze předpokládat, že jsou lokální produkcí z těchto regionálních center a platí to i pro moravské nálezy."

J. Videman (2024, s. 103, 104): "Na Moravu mohou být hypoteticky přiděleny i některé další ražby z navazujícího období osmdesátých a počátku devadesátých let. Za takové lze označit denár ptačího typu Fiala Tab. IV/6, známý ovšem pouze z nálezů severně od našeho území, či denár ethelredského typu se jménem mincmistra Mizlety, který Luboš Polanský považuje za možnou ražbu z olomoucké mincovny." - "Další přesvědčivěji se rýsující etapou samostatného moravského mincovnictví představuje údobí zhruba od poloviny devadesátých let 10. století. Právě tehdy začíná ražba oněch anonymních mincí velikosti a hmotnosti poloviny denáru, o jejímž moravském původu uvažoval již Pavel Radoměrský. Podle značného počtu různých variant a odlišných razících kolků měla jejich výroba relativně značný rozsah. Všechny tyto anonymní oboly, známé od 19. století z několika nálezů převážně mimo území Čech a Moravy, nesou zkomolené opisy, a není tedy z nich samotných zřejmý ani jejich vydavatel, ani místo ražby. Podle ikonografické návaznosti na typově podobné české, a to přemyslovské i slavníkovské ražby, i s ohledem na dataci nálezů, ve kterých byly tyto mince zastoupeny, lze klást hlavní období jejich ražby do závěru 10. století." V polovině devadesátých let byl Slavníkovci zavražděn nemocný Boleslav II. a vládli dva předáci: Slavníkovec Soběslav (možná ovládající území, které "Kosmas" přiřkl Slavníkovi) a Přemyslovec původním jménem Konrád nebo Konrád Ota, později pravý Kristián a a jakožto kníže Boleslav III. Ryšavý. - Kosmas" v I, 33 vložil Boleslavovi II. do úst slova, jimiž se obracel na svého syna, ve skutečnosti svého nástupce mladšího bratra Boleslava III.: "O minci dbej, však střídmě, a neměň podobu její. Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč." Měl "Kosmas" na mysli výše zmíněné anonymní mince nebo také tyto mince velikosti a hmotnosti poloviny denáru?

J. Videman (2024, s. 104, 106): "Nelze s jistotou říci, jakou dobu na Moravě produkce obolů ze skupiny Cach 165-182 přesně trvala. Vedle typů s vyobrazením ptáka, tedy Cach 165 až 167, které navazují na slavníkovské mince a patří na začátek celé skupiny, nejspíše do období bezprostředně po roce 995, převládá typ ruka Boží / kaplice, jehož ražba byla zahájena podle přítomnosti v nálezech již před rokem 995 a pokračovala minimálně do konce století. Pouze poslední tři typy, Cach 182, s kaplicí blízkou saským či würzburským denárům, a Cach 183 a 184, které mají místo kaplice sekyrku, křížek a předmět ve tvaru písmene ,L' se odchylují od soudobých českých vzorů. Denárový typ ruka Boží / kaplice byl v českých mincovnách produkován v období let 995-999, poté byl vystřídán typem kříž / kaplice. Na Moravě mohla sice ražba obolů s obrazem ruky a kaplice pokračovat déle, není však příliš pravděpodobné, že by přetrvala ve větším rozsahu po delší dobu po roce 1000." […] "Skutečností však je, že pro období let 1003-1018 zeje v nálezech mincí na Moravě významná mezera." V letech 995 až 999 vládl jakožto jeden ze dvou předáků Boleslav III., ještě však zřejmě ne pod tímto jménem. V letech 999-1002 a 1003 vládl pod jménem Boleslav III.

Na jednom typu denáru Boleslava II. je na rubu napsáno jméno Conrad. Soudí se, že je to jméno mincmistra. Není to však původní jméno Boleslava III.? Když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, vykonával možná vládní povinnosti tento Konrád, když předtím opustil duchovní dráhu. Šlo o pravého Kristiána, "Kosmou" pojmenovaného Strachkvas. Na denáru by tak byla jména dvou vládců (nemohoucího vládce a zastupujícího vládce), jako byla na jednom typu denárů jména dvou moravských knížat: Konráda I. a Oty I. 

53C64. PŘIPOMÍNAL "KOSMAS" ZHORŠENÍ MINCE BOLESLAVEM III.?

"Kosmas" v I, 33 napsal: "A když se blížili dnové svrchu řečeného knížete Boleslava [II.], kdy už měl za smrt vyměniti život věčný, povolal svého potomka stejného jména... a... takto oslovil milého syna:" […] "O minci dbej, však střídmě, a neměň podobu její. Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč. Jest v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmoudřejší a nejmocnější... když se rozhodl svého syna Pipina po sobě povýšiti na trůn, zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma... tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince." […] "A přece povstanou po čase... ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství... kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci upadají v osidlo ďáblovo..." "Kosmas" zde možná úmyslně jmenoval místo Ludvíka Pobožného Pipina, aby naznačil, že úmyslně Boleslava III. Ryšavého nazývá chybně synem Boleslava II. místo správně jeho mladším bratrem. - J. Lukas napsal (2005, s. 107): "Srovnáme-li váhové průměry typu kaplice – kříž s chrášťanského nálezu s typy kříž – kříž a kříž – tři břevna z nálezů chrášťanského a chodovlického, zjistíme postupné snižování jejich průměrné váhy (tabulka 3)." […] "Na postupné zhoršování mince v době vlády Boleslava III. a v následujících letech poukázal již V. Katz a tomuto poznatku odpovídají i údaje z naší tabulky..." A v tabulce je uvedeno, že 46 denárů typu kaplice – kříž vážilo průměrně 0,95 g, 74 denárů typu kříž – kříž 0,82 g a 81 denárů typu kříž – tři břevna 0,78 g." Je otázka, jestli jsou tyty denárů správně přiřazeny k jejich vydavatelům.

54C1. BOLESLAV CHRABRÝ

Boleslav Chrabrý byl synem Měška, vnukem českého Boleslava I. a možná vnukem Biagoty, která byla dříve manželkou knížete tzv. Václava. Vnuky Biagoty a syny jejich syna Zbraslava (Slavníka) byli tedy i Vojtěch a Soběslav. Boleslav Chrabrý byl synovcem českého Boleslava II. a Boleslava III. Ryšavého (tj. pravého Kristiána, tj. moravského biskupa Bruna).

Boleslav Chrabrý, předknížecím jménem pravděpodobně Měšek, byl polským knížetem (od roku 992) a v posledním roce své vlády (1025) byl povýšen na krále. K území Piastovců připojil Malopolsko. Dosáhl na papeži to, že roku 1000 bylo v Hnězdně zřízeno arcibiskupství s prvním arcibiskupem Gaudentiem, tj. Slavníkovcem Radimem. Uvádí se, že Boleslav Chrabrý asi od března 1003 do začátku září 1004 vládl i v Čechách. Nevládl však v tomto období v Čechách Slavníkovec Soběslav pod přijatým jménem Boleslav, a to právě s pomocí Boleslava Chrabrého?

V letech 1003 až 1019 nebo 1020 byl pánem Moravy. Někdy v té době byl biskupem na Moravě Bruno (tj. dřívější pravý Kristián, poté Boleslav III. Ryšavý), u "Kosmy" ,tuším Vracen'.

V době, kdy jim hrozilo nebezpečí, uchylovali se na Boleslavův dvůr Přemyslovci i Slavníkovci (Boleslav III., Vojtěch, Soběslav a další).

Boleslav Chrabrý zřejmě nedosadil na český knížecí jen roku 1002 stolec Vladivoje a roku 1003 ke druhé vládě Boleslava III. Ryšavého, ale snad i roku 1003 Slavníkovce Soběslava. Otázkou je, jestli Vladivoje a Soběslava přijal za česká knížata český sněm. - Jakékoliv opatření proti Boleslavu III. Ryšavému nebylo opatření proti jakémukoliv knížeti, ale bylo to zároveň opatření proti svému tchánovi. (Boleslav Chrabrý měl v letech asi 987 až 1017 za manželku Emnildu, dceru Boleslava III. Ryšavého, u Dětmarem nazvaného Dobromír.) A Boleslav Chrabrý své příbuzenství s Boleslavem III. Ryšavým bral zřejmě v úvahu.

54.C2. STAL SE BOLESLAV CHRABRÝ ČESKÝM KNÍŽETEM?

O tom, zda se Boleslav Chrabrý stal či nestal českým knížetem, napsal J. Lukas (2005, s.. 109, 110, pozn. č. 57): "Zdali se Boleslav Chrabrý stal skutečně českým knížetem, není zcela jasné. Byl sice zvolen, ale obřad posazení na knížecí stolec pravděpodobně vykonán nebyl a knížecí moc byla ,realizována' skrze polské vojenské posádky umístěné na významná správní centra v Čechách. Boleslav Chrabrý navíc v Čechách pobýval jen zřídka, neboť se v průběhu dubna až srpna roku 1003 aktivně účastnil povsátíní Jindřicha ze Schweinfurtu proti králi Jindřichu II. a v zimních měsících roku 1004 musel vojensky bránit Milsko a Lužici. V Praze tak pobýval, kromě března 1003, pravděpodobně jen v podzimních měsících roku 1003 a letních měsících roku následujícího, až do útěku z Čech na přelomu srpna a září 1004." Boleslav Chrabrý nebyl možná zvolen českým knížetem, ale za knížete v Čechách dosadil Slavníkovce Soběslava, který přijal jméno Boleslav III. (není totožný z Boleslavem III. Ryšavým). "Kosmas" také jménem Poláci nazýval i Slavníkovce kolaborující s Piastovci. Takže z Čech mohli být vyhnáni "polští" Slavníkovci, nikoliv skuteční Poláci.

Boleslav Chrabrý mohl mít snahu být českým knížetem, ale nemusel být jako okupant za knížete českým sněmem přijat.

54C3. RAZIL BOLESLAV CHRABRÝ V ČECHÁCH DENÁRY?

Pokud Boleslav Chrabrý v Čechách nevládl a dosadil na knížecí stolec Slavníkovce Soběslava a ten poté vládl jakožto Boleslav III. (není totožný s Boleslavem III. Ryšavým), potom Boleslav Chrabrý v Čechách denáry nerazil. Pokud v Čechách vládl, mohl, ale také nemusel v Čechách denáry razit.

Zd. Petráň napsal (1998, s. 193): "Vezmeme-li v úvahu uvedená hlediska historická i numismatická, můžeme se oprávněně domnívat, že v současné době zatím nelze polskému knížeti Boleslavu Chrabrému, který na více jak roční období v letech 1003-1004 okupoval část českého území spolu s Pražským hradem, spolehlivě přisoudit žádný ze známých typů českých denárů." České mince, i kdyby byl českým knížetem, nemusil razit podle numismatiků proto, že jich bylo v oběhu dostatek.

Z názorů J. Lukase na ražbu denárů Boleslavem Chrabrým citujme víceméně náhodně (2005, s. 108): "Mám-li se nyní pokusit o sestavení absolutní chronologie denárů chodovlického typu a denárů typu kříž – tři břevna, mohu říci následující: " […] "4. Denáry C 209 (mečového typu), C 211, C 218, C 219b, C 223 a C 223a byly raženy pravděpodobně po smrti knížete Vladivoje v lednu 1003 a tedy buď v období druhé vlády Boleslava III. na přelomu ledna a února téhož roku, či spíše v následujícím období vlády Boleslava Chrabrého. - 5. Denáry typu kříž - tři břevna: C 210, C 221, C 224 a C 225 navazují bezprostředně na předchozí skupinu a včetně denáru chodovlického typu C 222 byly raženy na konci vlády Boleslava Chrabrého v Čechách, tj. v průběhu roku 1004, před nástupem Jaromíra na knížecí stolec. Kromě výzdoby mincovního pole je pro tuto skupinu denárů charakteristické, že ve svých opisových legendách nenesou jméno panovníka, nýbrž jména ,mincmistrů', či nájemců mince Mizlety, Nacuba a neznámé osoby, skryté pod opisem TVTVERHVERCV a to (s výjimkou denáru C 210) na obou stranách."

54C4. PROČ "KOSMAS" (A MOŽNÁ I DĚTMAR) ZAMĚŇUJE BOLESLAVA CHRABRÉHO MĚŠKEM

Boleslav Chrabrý byl českým knížetem podle Velkých dějin I (s. 740) od asi března 1003 do začátku září 1004.

O záměně jména Boleslav Chrabrý Měškem u kronikáře "Kosmy" napsal M. Wihoda (2015, s. 44): "Bolavým středobodem české paměti nebyl legendami opředený rok 1000, nýbrž Měškův syn Boleslav Chrabrý, jehož skutky Kosmas shledal natolik ohavnými, že zapřel jeho jméno a potupil dokonce Boleslavovu matku Doubravku, která se jinak, a patrně nejen mezi Poláky, těšila téměř svaté pověsti." Protože polské slovo mieżek znamená slepec nebo člověk mající problémy se zrakem, využil "Kosmas" jeho jména k tomu, že za něho skrýval různé osoby.

M. Wihoda o Boleslavovi Chrabrém v Dějinách Polska napsal (2017, s. 22): "Měšek se měl zasnoubit v roce 965 a dalšího jara se prý nechal pokřtít. V roce 967 se měl křesťanskému páru narodit syn Boleslav I. ..." "Kosmas" napsal, že roku 968 zemřel předák Vok. Ve skutečnosti nezemřela fyzická osoba, ale zemřelo jméno pozdějšího Boleslava I. Jméno Vok bylo pravděpodobně domáckou podobou jména Voj(i)slav. Když se vyráběl český světec Václav a s ním se tvořila zakládající pověst Přemyslovců, bylo třeba vytvořit dvojici vraha a zavražděného tak, aby šlo o bratry a ti měli podobná jména, a to buď podobná zvukově (Romulus – Rémus), nebo významem si podobná či být významem protikladná (Prométheus a Epimétheus). Tak se ze strýce jmenujícího se pravděpodobně Lstibor (Lešek, Lestík) a jeho synovce Vojslava stali bratři. Usmrcený "bratr" dostal jméno Václav (to za života pochopitelně nikdy neužíval) a "bratr" vrah dostal jméno Boleslav. Prvkem zakládající pověsti jsou i Přemysl a Nezamysl. Jestli se Boleslav Chrabrý skutečně narodil roku 967 a Voj(i)slav získal jméno Boleslav až roku 968, nemohl se tento Měškův syn jmenovat od narození Boleslav. Pravděpodobně se jmenoval Měšek (Mečislav?) a "Kosmas" jméno Měšek použil.

Jméno Měšek mohlo být původní jméno Boleslava Chrabrého. "Kosmas" tím, že použil Boleslavovo předknížecí jméno, mohl dát najevo, že Boleslava Chrabrého nepovažuje za českého knížete nebo že ho český sněm nepřijal za českého knížete. Mohl také naznačit, že předknížecí jméno použil i u jiných českých knížat. U Boleslava I. jméno Vok a u Boleslava II. v některých kapitolách jméno Jaromír.

Boleslava Chrabrého nazval Měškem i Dětmar. Napsal, že Měšek si vzal za manželku dceru Dobromíra Emnildu. Dobromírem nazval Boleslava III. Ryšavého. Ten, když byl po svržení z knížecího stolce moravským biskupem Brunem, byl také nazýván Bonifác (to znamená dobrý osud). Ze jména Bonifác má v seznamu českých panovníků v Druhém pokračování Kosmově přízvisko Dobrý. Emnildu měl jako třetí manželku Boleslav Chrabrý. (OVĚŘIT A CITOVAT). Dětmar nechtěl veřejně napsat, že Boleslav Chrabrý měl za manželku dceru Vojtěchova vraha Boleslava III. Ryšavého.

54C5. MANŽELKY A POTOMCI BOLESLAVA CHRABRÉHO

Dětmar v IV, 58 (37) o Boleslavovi Chrabrém napsal mj.: "Oženil se s dcerou markraběte Rikdaga, ale později ji zapudil. Pak si přivedl manželku z Uher a měl s ní syna jménem Bezprym, ale i tu zapudil. Třetí v pořadí byla Emnilda, dcera ctihodného pána Dobromíra, která, věrna Kristu, obrátila nestálou mysl svého manžela ke všemu dobrému a nezměrnou štědrostí almužen a odříkáním nepřestávala smývat hříchy jich obou. Porodila dva syny, Měška [pozdější Měšek II.] a druhého, jemuž dal otec jméno podle svého milovaného pána. Dále porodila tři dcery, z nichž jedna je abatyší, druhá se provdala za hraběte Hermanna a třetí za syna krále Vladimíra..." V poznámce (č. 224, s. 299) Dětmar k Ritdagovi a jeho dceři uvedl: "Asi roku 984. Její jméno neznáme, Rikdag byl míšeňským markrabětem v letech 979-985." Ke slovům milovaného pána Dětmar napsal (pozn. 227, s. 299): "V originále senior – není zcela jasné, koho Dětmar mínil. Část badatelů uvažuje o Dobromírovi, na základě zmínky v VIII, 1, je však mnohem pravděpodobnější císař Ota." Dobromírem Dětmar pojmenoval Boleslava III. Ryšavého a ten se původně pravděpodobně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. K Emnildiným dcerám Dětmar napsal (pozn. 228, s. 299): "Jméno nejstarší dcery neznáme. Prostřední Reglinda se provdala (V, 36) roku 1002 za pozdějšího míšeňského markraběte Hermanna (1009-1038), nejmladší dcera si vzala Ve II, 14 "Kosmas" napsal: "Rovněž dal [Spytihněv II.] vyhostiti i abatyši od svatého Jiří, dceru Brunovu..." Spytihněv II. na přání papeže likvidoval vše, co souviselo s vrahem biskupa Vojtěcha a Pěti bratří, tj. s Boleslavem III. Ryšavým. Ten se z vůle Boleslava Chrabrého stal poté, když byl svržen z knížecího stolce, moravským biskupem. Buď se jmenoval Bruno, nebo se za Bruna vydával, možná dokonce za Bruna z Querfurtu. A nebyla uvedená abatyše dcera Emnildy a Boleslava Chrabrého, tedy ne dcera, ale vnučka Boleslava III. Ryšavého?

Proč Dětmar jmenuje jenom jednu manželku Boleslava Chrabrého? D O P S A T

55C1. CO SE DOZVÍDÁME O VLADIVOJOVI Z PRAMENŮ

Boleslav III. Ryšavý možná vydal stařešinský řád (nikoliv Břetislav I., na Břetislava I. "Kosmas" pověsil řadu činů Boleslava III.) a nejstarším Přemyslovcem byl Slavníkovec Vladivoj, syn Vojtěchův. Slavníkovci byla přemyslovská větev. Slavník (Zbraslav) byl synem knížete Václava.

O Vladivojovi píše Dětmar v I, 23 (15) a I, 29 (18): "Sám pak vládl [Boleslav III. Ryšavý] jako zlovolný bazilišek a nevýslovně utlačoval svůj lid. Když ten už nebyl schopen déle snášet břímě takových křivd, povolal tajně z Polska Vladivoje, jehož jméno znamená vláda nad vojskem, jedovatého hada, který se svými lidmi zacházel bez ohledu na zákony. Poté, co baziliška Boleslava sesadili, byl Vladivoj z náklonnosti a s odkazem na své příbuzenství jednohlasně zvolen a dosazen na jeho stolec. Musím o něm říci jednu neuvěřitelnou věc, kterou by neměl žádný křesťan následovat, a sice že nedokázal vydržet ani hodinu bez dobrého moku. Boleslav pak uprchl k markraběti [nordgavskému, otci Jitky] Jindřichovi, svému tehdejšímu sousedovi, neboť to byla jediná možnost jak se spasit. Jindřich ho kvůli dřívějším příkořím nechal zajmout, protože však k němu přibyl jako host, nakonec ho propustil a Boleslav odešel - ježto mu byl život milý - ke stejnojmennému synu [Boleslavu Chrabrému] své tety, který se mu ve zločinech vyrovnal, mocí ho však předčil. Vladivoj dal na dobrou radu a odjel ke králi, který v té době pobýval v Řezně. Tam se mu se vší pokorou podrobil, jako svému pánu mu slíbil věrnost a přijal od něho žádané léno. Král ho velmi přátelsky přijal a Vladivoj se poté v míru a bezpečně vrátil zpět." - "Zatím zemřel kníže Vladivoj a Čechové vedeni lítostí povolali zpět vyhnané bratry i jejich matku."

M. Wihoda k možnému důvodu jednání Vladivoje s Jindřichem II. napsal (2006, s. 62): "...co jej [Vladivoje] tak vyděsilo, že se nedlouho po své intronizaci odhodlal k ponižující cestě do Řezna? O skutečných příčinách Vladivojovy zrady lze dnes toliko spekulovat, nicméně Barbara Krzemieńska před časem upozornila na pozurohodnou donaci krále Jindřicha II., jenž 1. listopadu 1002 (čili ve stejné době) odměnil markraběte bavorské Východní marky Jindřicha Babenberského rozsáhlými statky v Podunají a 20 lány podle vlastního výběru mezi řekami Chúbou a Moravou, a položila si otázku, zda římský král a český kníže nereagovali na nějaký společný podnět. Tím docela dobře mohla být Chrabrého expanze na Moravu a zcela nové uspořádání středoevropského prostoru."

Podívejme se na Dětmarův text. Slovo tajně může naznačovat, že je v textu něco skryto. Slova dobrého a dobrou mohou ukazovat na Boleslava III. Dobrého. (Ten je přímo jmenován v souvislosti s informací, kterou mohl Dětmar sdělit, ale dále je na něho ukazováno skrytě, protože jsou zde skryty některé další jeho činy.) Součet čísel jedno(hlasně), jednu a jediná je tři. Ukazuje toto číslo na Boleslava Třetího? Ukazuje slovo křesťan na Boleslavovo dřívější mnišské jméno Kristián a slovo radu na původní Boleslavovo jméno Konrád (Ota), jež má význam smělý v radě ? V Řezně pravý Kristián působil. Jsou druhé části slova bazilišek a baziliška narážkou na Boleslavovo přízvisko Ryšavý? Jitka, v textu nejmenovaná, dcera norgavského markraběte Jindřicha, byla Boleslavem III. unesena a stala se jeho manželkou. - Skutečně zde psal "Kosmas" o Boleslavovi III. přímo a zároveň na něho hříčkami ukazoval? U. Becker v hesle Bazilišek napsal (2002, s. 28): "Jeho pohled a dech má smrtící moc. Obraz ďábla, antikrista nebo hříchu." Neukazuje část -liška (baziliška) na přízvisko Boleslava III. Ryšavý? - Dětmar ukazuje v citovaném textu v souvislosti s Vladivojem na Boleslava III. Ryšavého, protože Vladivoj hledal ochranu u Jindřicha před Boleslavem III. Ryšavým. - Snad mnohem méně pravděpodobné je, že Dětmar ukazuje na Boleslava III. proto, že by to byl on, kdo od Jindřicha přijal Čechy v léno.

Za Vladivojovu smrt nemůže dobrý mok. Slovo dobrý naznačuje, že za ni může Boleslav III. Ryšavý, mající také přízvisko Dobrý.

Vladivoj vyvolává i tyto otázky: Je Vladivoj zobrazen ve znojemské rotundě? Domnívám se, že není. - Proč se o něm nezmínil "Kosmas"? Jestliže "Kosmas" převzal z legend falešnou informaci o zavraždění Vojtěchových bratrů (i když je nahradil zabitými a zavražděnými vládci z bojů Slavníkovců s Přemyslovci), bylo asi složité najednou psát veřejně o Slavníkovci Vladivojovi. Informací o Vladivojovi, Vojtěchově synovi, by pošpinil i památku samotného biskupa Vojtěcha.

Nastolení Slavníkovce Vladivoje na český knížecí stolec mohlo být důvodem, proč došlo roku 1003 k vraždění Vršovců. Přemyslovcem Boleslavem III. Pokud nebyli Vršovci totožní se Slavníkovci, potom byli jejich součástí.

Dětmar líčí k roku 1004 vyhnání Poláků z Pražského hradu a nechá přitom zemřít Soběslava. "Kosmas" dospěl k závěru, že bude lepší datovat stejnou událost k roku 1002. Ve skutečnosti pravděpodobně nejde o vyhnání Slavníkovce Soběslava, ale o vyhnání Vladivoje. Slavníkovce Soběslava nechal "Kosmas" zabít pod jménem Mutina Svatoplukovým katem (Svatopluk je dočasně slepý), přičemž za Svatoplukem "Kosmas" v líčení vraždy Mutiny skryl Boleslava III. Ryšavého.

Autor První slovanské legendy o sv. Václavu datoval přenesení Václavových pozůstatků z Boleslavi do Prahy za Boleslava I. na 3. březen (Minejní redakce). Ten den má svátek Vladivoj (M. Knappová, 2015, s. 103).

55C2. KDO BYLI PODLE HISTORIKŮ VLADIVOJOVI PŘEDCI

V publikaci Přemyslovci. Budování českého státu (2016) je na s. 552 o Vladivojovi uvedeno: "Vyhnanství v Polsku (?-1002); český kníže (1002-leden 1003); investitura císařem Jindřichem II. (listopad 1002)." - "Dříve označován za Piastovce. Toto tvrzení však nemá oporu v pramenech, ze kterých vyplývá pouze jeho příbuzenství s Přemyslovci. Bývá buď považován za člena jinak neznámé větve rodu, nebo za příbuzného Přemyslovců po přeslici. Jeho legitimní nástup na trůn po sesazení Boleslava III. (dostal přednost před Jaromírem I. a Oldřichem I.) svědčí však pro bližší příbuzenství. Jako nejmladší syn Boleslava I. a Biagoty (?) mohl být mladší než Boleslav III. a starší než Jaromír a Oldřich a měl tak v případě seniorátu lepší nárok na trůn."

V poznámce 80 (s. 302) je ve vydání Dětmarovy Kroniky roku 2008 napsáno: "Původ knížete Vladivoje (1002-1003) není zcela jasný – podle dnešních názorů byl však spíše Přemyslovcem než Piastovcem (tj. nikoli synem Měška I. z druhého manželství, ale snad příslušníkem vedlejší linie přemyslovského rodu nebo Přemyslovcem po matce).

J. Žemlička k Vladivojovu původu napsal mj. toto (2006, s. 182): "Jistě nebyl synem české Dobravy a polského Měška (a tedy bratrem nebo nevlastním bratrem Boleslava Chrabrého), to již spíše vypuzeným bratrem Boleslava II., který by žil v polském exilu, vcelku však dominuje úvaha o jeho přemyslovském původu z boční linie přes matku. Jinak řečeno by Vladivoj pocházel z matky Přemyslovny a neznámého piastovského otce." - V roce 2000 (s. 271) J. Žemlička o Vladivojovi napsal mj.: "Podle všeho reprezentoval jakousi utajenou větev Přemyslovců, která už počátkem 10. století klesla na pokraj politického dění a během represí Boleslava I. proti zbylým duces odešla z Čech. Možná že to byl pozdní křest, který 'Vladivojovce' vůči ,Bořivojovcům' společensky snížil. Hypotetickou indicií k tomuto výkladu by mohla být tvaroslovná shoda koncovek jmen Bořivoj a Vladivoj, která se u Bořivojova potomstva změnila na -slav (Vratislav, Václav, Boleslav), zatímco u předpokládaných ,Vladivojovců' by si konzervativně ponechala původní tvar."

Vladivojova existence je doložena i jeho ražbou denárů. J. Žemlička o nich napsal (2006, s. 182):"Posledním ze svědectví o Vladivojově aktivitě v Čechách jsou jeho mincovní ražby, typově vycházející z denárů posledních českých Boleslavů." Ke kterým Boleslavům? I Slavníkovec Soběslav, Vladivojův strýc, přijal možná jméno Boleslav a razil denáry se jménem Adiva.

Bruno v legendě Nascitur napsal o Slavníkovi, že se rodem dotýkal pokrevní linie králů a jako nejbližší vnuk se podobou blížil králi Jindřichovi. M. Knappová o jménu Jindřich napsala (2015, s. 200), že znamená pán, vládce domu, otčiny. Neukazuje první část jména Vladivoj, tedy část Vlad- na jméno Jindřich?

55C3. KDO BYL VLADIVOJOVÝM OTCEM?

Domnívám se, že Vladivoj byl synem Vojtěcha, s menší pravděpodobností Soběslava.

Ne všichni historici se domnívají, že Vladivoj byl Přemyslovcem po matce. J. Žemlička uvádí o původu Vladivoje hypotézu G. Labudy (2006, s. 193), že do Polska vyhnaný Vladivoj mohl být mladším bratrem Boleslava II. A J. Žemlička pokračuje: "Luboš Polanský jí vdechl konkrétnější náplň a v jedné variantě svých závěrů opatrně spojil Vladivoje se záhadnou a jen numismaticky doloženou Biagotou... která by jako druhá choť Boleslava I. mohla být jeho matkou. Sám Vladivoj by v takovém případě byl mladším bratrem Boleslava II. s blízkým vztahem k trůnu." Biagota, jejímž prvním manželem byl tzv. Václav (druhým Boleslav I.) byla Vladivojovou prababičkou (Slavníkovou matkou, Vojtěchovou babičkou). Vladivojovou babičkou byla Adiva.

Předpokládejme, že Vladivoj získal jméno nebo část jména po svém otci nebo dědovi. Boleslav I. měl do vytvoření zakladatelské pověsti a do výroby světce Václava jméno Vok, což byla domácká podoba jména Vojslav. Kníže Vladivoj mohl tedy být potomkem Boleslava I. Mohl také být jeho vnukem a jméno by mu dal jeden z Boleslavových synů: Měšek (?), Boleslav II. nebo Boleslav III. V tomto případě by nebyl samotný Vladivojův původ důvodem, že není (pravděpodobně) zobrazen ve znojemské rotundě. Důvod by musel být jiný, třeba ten, že byl Čechům vnucen a jejich sněmem nepřijat.

První staroslověnská legenda o sv. Václavu uvádí, že k přenesení Václavových pozůstatků došlo 3. března (nikoliv 4. března). Toho dne má (měl už při napsání této legendy?) svátek Vladivoj. Je zde naznačeno, že Vladivoj byl vnukem tzv. Václava? Nebo je uvedeno 3. března a jindy 4. března, protože legendisté vycházeli z jiného počátku dne? To by se však datu přenesení zřejmě nepodivoval (vložením slova sic) N. J. Serebrjanskij (1929, s. 20). "Přenesen pak byl kníže Václav měsíce března 3. (sic) dne." Nebo byl autor legendy fascinován číslem 3. Václavova krev se nemohla 3 dny vsáknout do země, zde k přenesení došlo 3. 3., v jiných legendách došlo k přenesení tzv. Václava 3 roky po jeho usmrcení.

Vladivoj by se také mohl takto jmenovat po Vojtěchovi, pakliže by byl jeho otcem. V III, 4 "Kosmas" napsal: "Když ho [Božeje, tj. zde Vojtěcha] zajali...vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny..." Jedním synem byl Bořut. Kdo byl druhým synem? Byl to Vladivoj? V tom případě by nemusel být zobrazen ve znojemské rotundě proto, že byl Slavníkovec. Nebo nebyl zobrazen proto, že byl považován za vlastizrádce, neboť přijal od Jindřicha II. Čechy v léno? - Jestliže by byl Vladivoj synem Vojtěcha, byl by pravnukem knížete tzv. Václava.

V III, 23 se "Kosmas" zmiňuje o dvou synech Mutinových: "...byli jati dva synové Mutinovi." A v III, 4 "Kosmas" uvedl: "Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Za Mutinou "Kosmas" skrývá Slavníkovce Soběslava.

Větu o dvou synech Božeje, tj. Vojtěcha, si přečtěme i s kontextem, do kterého je u Kosmy" v III, 4 zasazena: "...kníže Břetislav, než odtud odjel, pojav stranou Mutinu, syna Božova, svého pobočníka a důvěrníka, vytýkal mu mnohé věci, jimiž ho častokrát urazil, a řekl: '...věru bych ti dal vyloupati oči, jak sis zasloužil; ale nechci tomu...' A propustiv s ním toliko dva bojovníky, vzdálil ho od svého obličeje a boku, a poslav ho do Čech, dal zabaviti všechno jeho jmění. A když se vracel, poslal kníže ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti, protože věděl, jak je velmi pyšný a lstivý. Když ho zajali, hned, jak zněl rozkaz, vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Srbska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal." Za Břetislava si zde dosaďme Boleslava III. Ryšavého, za Mutinu Slavníkovce Soběslava, za Božu a za Čáče Slavníka, za Božeje Vojtěcha. Dva synové jsou synové Vojtěchovi. Jeden z nich byl "Kosmův" Bořut. Kdo byl druhým Vojtěchovým synem? Není to Vladivoj?

Někteří historici vidí Vladivojovu matku v Odě, manželce Měška. Dětmar totiž v IV, 57 (36) napsal: "Svému muži Oda porodila tři syny: Měška, Svatopluka a […]." A právě to chybějící jméno zaplňují někteří historici Vladivojem.

Vladivoj se možná předknížecím jménem jmenoval Soběslav, protože pod tímto jménem ho Dětmar nechal zahynout při útěku z Pražského hradu. Jako kníže přijal jméno, které mělo připomínat jméno jeho otce Vojtěcha.

55C4. NAPOVÍDAJÍ VLADIVOJOVY DENÁRY, ŽE VLÁDL Z PRAŽSKÉHO HRADU, NIKOLIV Z VYŠEHRADU?

Když onemocněl Boleslav II. a poté byl asi roku 994 zavražděn Slavníkovci, vládli dva předáci. Z Pražského hradu vládl asi té části Čech, kterou "Kosmas" přiřkl Slavníkovi, Slavníkovec Soběslav, po určitou dobu nesoucí i jméno Boleslav III. (takže jsme měli Boleslavy III. dva), a v druhé části Čech a na Moravě vládl Přemyslovec. Byl jím dřívější pravý Kristián, pozdější Boleslav III. Ryšavý, jako předák možná vládl pod jménem Konrád. A ten vládl z Vyšehradu a z Vyšehradu také možná vládl i jako Boleslav III. Když se stal knížetem Vladivoj, mohl si možná vybrat, zda bude vládnout z Vyšehradu nebo z Pražského hradu. Vybral si zřejmě Pražský hrad, z Vyšehradu možná nechtěl vládnout proto, že z něho vládl Boleslav III. Ryšavý, vrah biskupa Vojtěcha, který byl zřejmě Vladivojovým otcem.

O tom, že Vladivoj vládl pravděpodobně z Pražského hradu svědčí možná i jím vydávané denáry. J. Lukas napsal o Vladivojových denárech (2005, s. 103, 104): "Denáry C 208, C 202, C 205 a C 204... nesou na líci jméno knížete Boleslava, na rubu pak název Prahy a jméno ,mincmistra' Mizlety. Denáry C 217, C 220 a C 216... nesou na líci jméno knížete Vladivoje, na rubu pak název Prahy a buď jméno ,mincmistra' Mizlety (C 217), či mírně zkorumpovaný název Prahy a zkorumpované, nicméně čitelné jméno ,mincmistra' Nacuba (C 220 a C 216). Opisové varianty denárů C 219 se rozpadají do dvou skupin. U první z nich nalézáme kombinaci: Vladivoj – Praha – Nacub. U druhé části nalézáme nápisy zkorumpované na obou stranách do té míry, že na líci je možno číst jak jméno Boleslava, tak Vladivoje a na rubu lze snad vytušit jméno ,minsmistra' Mizlety. Z tohoto důvodu rozděluji denáry C 219 na dvě samostatné varianty: C 219a a C 219b..." Nevztahují se denáry C 208, C 202, C 205 a C 204 k Boleslavu III., v tomto případě Slavníkovci, který se předknížecím jménem jmenoval Soběslav?

55C5. BYL VLADIVOJ BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM VYHNÁN Z PRAŽSKÉHO HRADU, PŘÍPADNĚ NA ÚTĚKU ZABIT?

Vladivojovi vůbec nepomohlo, možná naopak uškodilo, že jako první (alespoň první známý) český kníže obdržel Čechy v léno, a to od Jindřicha II. Do té doby čeští panovníci, včetně tzv. Václava, skládali pouze slib věrnosti. Vladivoj (pravnuk tzv. Václava a Biagoty) tak zřejmě ztratil podporu Boleslava Chrabrého (vnuka Boleslava I. a Biagoty).

Před následující citací zdůrazňuji, že nepopírám, že Soběslav byl vyhnán z Pražského hradu, ale domnívám se, že líčení je napsáno tak, že v něm jsou skryty informace o vyhánění Vladivoje z Pražského hradu Boleslavem III., přičemž zřejmě Vladivoj, nikoliv Soběslav, na útěku zahynul. Soběslav byl zavražděn, u Dětmara jakožto Boleslavův zeť, u "Kosmy" jakožto Mutina.

Dětmar k roku 1004 v VI/12. (9) napsal: "Na rozkaz krále byl nyní Jaromír vyslán s našimi nejlepšími rytíři a se svými domácími spojenci do Prahy, aby zabili nebo zajali toho jedovatého hada. Avšak poslové... je předešli a o všem po pořádku pověděli Boleslavovi [Chrabrému], který se cítil být naprosto v bezpečí. Po výstraze, jíž se mu od toho poselstva dostalo, se tajně připravil, a když téměř o půlnoci následující noci uslyšel ze sousedního Vyšehradu zvonit zvony, které svolávaly lidi do zbraně, sebral svůj první šik a uprchl do vlasti. Soběslav, bratr biskupa a mučedníka Kristova Vojtěcha, ho následoval, avšak na mostě byl zraněn a padl. To jeho nepřátele velmi potěšilo, jeho druhy však zachvátil veliký smutek. Následujícího dne přijel Jaromír. Před branou slíbil, že bude dodržovat práva lidu a že jim odpustí. Ihned byl s náležitými poctami uveden na knížecí stolec, svlékl prostý šat a oděl se do skvostného. Každý z bojovníků mu rovněž daroval kořist, kterou získal na nepříteli, ať už uprchlém, nebo padlém. Potěšen mnohými dary byl přiveden na Vyšehrad a zde provolán za vládce." Nenaznačují slova tajně, o půlnoci, noc, že je v textu skryta nějaká informace? Domnívám se, že touto skrytou informací je vylíčení, jak zahynul Vladivoj. Slavníkovec Soběslav zahynul v době, kdy vládl Boleslav III, možná ještě jakožto předák. A k tomu došlo nejpozději roku 999.

Boleslavem v citovaném Dětmarově textu je míněn Boleslav Chrabrý. Pokud Dětmar ukazuje v textu na Boleslava III. Ryšavého, může to být těmito slovy: Boleslav III. měl i přízvisko Dobrý. Zde je užito slovo nejlepšími ("nejvíce dobrými"). Než se stal knížetem, byl Boleslav pravým Kristiánem. Zde je užito slovo Kristova. "Kosmas" má pro Kristiána, tj. pro Boleslava III., jméno Strachkvas. O něm uvedl, že byl v šatě marnivý. V jeho hrobě č. 98 byl nalezen zbytek skvostného oděvu (s orly). V citované části je slovo oděl se do skvostného. Kapitola končí informací, že Jaromír byl přiveden ke kostelu sv. Jiří [na Pražském hradě]. Tím je možná opět ukázáno na Boleslava III. Ten se možná stal opatem kláštera u kostela sv. Jiří na Pražském hradě, "Kosmas" však tuto informaci pověsil na vymyšlenou Mladu. Nedá se myslím vyloučit, že Boleslav III. založil klášter sv. Jiří na Vyšehradě. - Na Vladivoje je ukázáno jménem Vojtěch, neboť Vojtěch byl Vladivojův otec, je užito slovo potěšilo (se jménem Vojtěch je příbuzné). Na část -voj je ukázáno slovem šik. Jestliže si máme za vyháněného Soběslava dosadit Vladivoje, nemáme si za útočníka Jaromíra dosadit Boleslava III. Ryšavého? Není význam jména Jaromír charakteristikou Boleslava III.? M. Knappová vykládá jméno Jaromír (2015, s. 197) takto: "...lze je vyložit jako ,slavný silou, bujností; slavící jaro (popř. i ,silný bojovník') nebo ,sílu, prudkost usměrňující' (jarý znamenalo ,prudký, bujný, silný', mír pak ,mírný, mírnící', podle germánských jmen mohlo mít i podobu měr a znamenat též ,slavný')." - V I, 35 "Kosmas" napsal: "...kníže Měšek přitáhl se silnou mocí polskou, udeřil na hrad Prahu a po celá dvě léta, totiž roku od narození Páně 1000 a roku od narození Páně 1001, jej držel. Ale hrad Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal nezastrašen a nedobytný." Měšek je možná předknížecí jméno Boleslava Chrabrého. Vyšehrad zřejmě zůstal věrný Boleslavu III. Ryšavému. Je totožný s "Kosmovým" Strachkvasem a na něho zde možná ukazuje slovo nezastrašen.

Soběslava nazval Dětmar Boleslavovým zetěm a nechal ho zavraždit přímo Boleslavem. Proto nedává smysl, aby zde byla smrt Slavníkovce Soběslava líčena zcela jinak.

S pomocí Boleslava Chrabrého ovládali Čechy dva vládci. Prvním byl Slavníkovec Soběslav, vnuk Václava, ten pravděpodobně nebyl přijat českým sněmem, a druhým byl Vladivoj, možná syn Vojtěcha a pravnuk Václava.

Když Dětmar a "Kosmas" líčí vyhnání knížete z Pražského hradu, líčí Dětmar možná vyhnání a zabití Vladivoje (i když ho pojmenuje Soběslav) a "Kosmas" líčí vyhnání Soběslava. Soběslav byl vyhnán dříve, "Kosmas" píše o roku 1002, Vladivoj byl vyhnán později, Dětmar píše o roku 1004. "Kosmas" prozradí zabití Vladivoje zřejmě tím, že ho skryje za jednoho z tzv. Vojtěchových bratrů, možná za Pobraslavem. Jména tzv. Vojtěchových bratrů jsou ve skutečnosti jména zabitých vládců z řad Přemyslovců a Slavníkovců v době jejich boje o moc. Vojtěchovým bratrem byl z nich pouze Soběslav, pokud je skryt za Soběborem. - Soběslava pojmenoval Dětmar obecně jako švagra Boleslava III. a nechal ho jím zabít, "Kosmas" pojmenoval Soběslava Mutina a nechal ho zabít Boleslavovým katem.

V I, 23 (15) Dětmar o Vladivojovi napsal, že nedokázal vydržet ani hodinu bez dobrého moku. Z toho by se dalo vyvodit, že za Vladivojovu smrt může dobrý mok. Ovšem slovo Dobrý bylo také přízvisko Boleslava III. Ryšavého. Za Vladivojovu smrt tedy může Boleslav III. Dobrý.

Historici věřící, že Dětmar i "Kosmas" líčí stejné vyhnání, porovnávají text Dětmarův s textem "Kosmovým". Protože Dětmar žil líčené události časově blíže, tak věří spíše jemu.

D. Třeštík takto porovnal Dětmarovo a "Kosmovo" líčení vyhnání knížete z Pražského hradu (1997, s. 462): "...obojí líčení se v zásadě shoduje v dějové osnově, liší se však v konkrétních údajích, zejména pokud jde o jednající osoby. Kosmas vůbec neví, že výpravu vedl Jindřich II. a připisuje ji celou českému knížeti, kterým je Oldřich, zatímco u Dětmara je jím Jaromír. Hradem, z něhož český kníže podniká pochod na Prahu, je u Kosmy Dřevíč, u Dětmara Žatec; podle Kosmy jsou Poláci v noci překvapeni troubením a voláním Oldřichova bojovníka vloudivšího se do hradu, podle Dětmara je vyděsilo zvonění z Vyšehradu; ke konečnému boji došlo podle obou na mostě při zadní bráně na Opyši."

Dětmar v líčení vyhnání Poláků z Pražského hradu roku 1004 Soběslava jmenuje a nechává ho při útěku zahynout na mostě přes hradní příkop. D. Třeštík uvádí (1997, s 462), že se tak stalo na mostě při západní bráně na Opyši, Zd. Petráň napsal (2007, s. 110), že zřejmě na mostě přes Vltavu.

Dětmar při líčení dobývání Prahy vůbec nejmenuje Poláky.

56C1. JAROMÍR A KNÍŽATA ZA NÍM SKRYTÁ

Když se v pramenech objeví jméno Jaromír, může jít o knížete Jaromíra vládnoucího v letech 1003, 1004-1012 a 1033-1034, o Boleslava II., jehož předknížecí jméno bylo Jaromír a Boleslav III. Ryšavý.

Podle Dětmara měl být Boleslav III. Ryšavý bratrem Jaromíra. Boleslava III. však nebyl bratrem knížete Jaromíra, ale Boleslava II., jehož původní jméno bylo Jaromír. A opět podle Dětmara měl být Jaromírovým mladším bratrem Oldřich. Oldřich byl skutečně bratrem knížete Jaromíra, ale ne Boleslava III. - Není pravdivá (a to tvrdí i současní historici) ani "Kosmova" informace, že Boleslav III. byl synem Boleslava II. a sám měl syny Jaromíra a Oldřicha.

Když "Kosmas" líčí zavraždění Jaromíra, šlo ve skutečnosti o zavraždění Boleslava II. Slavníkovci.

Dětmarův údaj o tom, že byl Jaromír vykastrován, a "Kosmův" údaj, že byl Jaromír oslepen, se rovněž týkají Boleslava II. K tomuto vykastrování došlo po Boleslavově zavraždění jako protivampýrické opatření. Skutečný kníže Jaromír tedy pravděpodobně mohl mít děti. Některé informace v pramenech o Jaromírovi se tedy mohou týkat Boleslava II. Autor mohl užít jeho původní jméno.

Tento Jaromír se jmenoval po svém otci Jaromírovi, který však vládl pod jménem Boleslav II. Toho, že se v tomto případě syn jmenoval stejně jako jeho otec, Dětmar i "Kosmas" využili a některé informace o Jaromíru otci (Boleslavovi II.) vložili na jeho syna. Především jde v I, 42 o zavraždění Jaromíra (Boleslava II.) Slavníkovci.

L. Varadzin k Vyšehradu napsal (2018, s. 12): "...na Vyšehradě se nacházela elitní rezidence již dávno před Vratislavem II. ...soudě podle vysvěcení kaple sv. Jana Evangelisty založil tuto rezidenci snad již Boleslav II.... Typické je rovněž převážné použití dřevěného stavebního materiálu... Kamenné zdivo bylo na Vyšehradě vyhrazeno nejspíš jen pro svatyni." Za důležitou politickou akci na Vyšehradě před Vratislavem II. považuje L. Varadzin to, že, jak napsal Dětmar, Jaromír byl přiveden na Vyšehrad a zde provolán za vládce. Tato Dětmarova informace se týká Boleslava III. Ryšavého. Ten (totožný mj. s pravým Kristiánem a Strachkvasem) vládl z Vyšehradu jako jeden ze dvou předáků v době, kdy Boleslav II. nemohl vládnou svým tělem (nejprve proto, že byl raněn mrtvicí, a později proto, že byl zavražděn).

V I, 42 předává Jaromír moc svému synovci Břetislavovi a udílí mu rady (střež se Vršovců), Čtenář má dojít k závěru, že předává vládu nemocný Boleslav II. Boleslavu III. Ryšavému. (Nevládne však sám, v jiné části Čech vládne v tu dobu Slavníkovec Soběslav, je to podle "Kosmy" vláda předáků.)

56C2. SLAVNÍKOVCI PŘI ZESMĚŠŇOVÁNÍ JAROMÍRA DÁVAJÍ NAJEVO, ŽE BY CHTĚLI VLÁDNOUT

Na jednu příhodu týkající se syna Boleslava II. Jaromíra naráží "Kosmas" třikrát. V I, 34 "Kosmas" napsal: "Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci [tj. Slavníkovci], rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní... přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz, a... pravili: ,Kdo je tento človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčíti nad námi a slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší, který by byl více hoden panovati?'" […] "...uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes svého pána. ...jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy... dal přátelům knížete zprávu a... přivedl je... k hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravosti spatřili... rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, - neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu." Naznačuje slovo skrýších, že v textu je skryta nějaká informace? - Hovora byl za svou zásluhu odměněn: dali mu i hodnost lovčího. - Slova lovecké a lovčího naznačují, že jednou z osob je budoucí světec. V tomto případě je tím budoucím světcem Vojtěch, zde mající jméno Kochan. - O zlých lidech psal "Kosmas" v souvislosti se Starou Kouřimí. Ze Staré Kouřimi vládl z Kouřimi kníže tzv. Václav, otec Slavníka. Boleslav I. ji zničil. - K epizodě o přepadení Jaromíra Kochanem M. Lutovský napsal (2007, s. 183, 184): "Jen opatrně můžeme velízskou historku položit mezi smrt Vladivoje a návrat Boleslava III. z bavorského vězení, tedy na samý počátek roku 1003 – to by ovšem Jaromír nemohl být ,zle poštípaný mouchami', které v Čechách v lednu nelétají..." Mouchy zde nemají určovat roční dobu, ale jsou symbolem. U Becker v hesle Moucha napsal (2002, s. 181): "Zpravidla...byla spojována s nemocí, smrtí a ďáblem. Rozšířená byla představa, že démoni nemoci ohrožují člověka v podobě much."

P. Kopal v hesle Netopýr napsal (2003, s. 88, 89): "V bibli je nečisté, kultické zvíře netopýr... nazýván modlou, kterou budou lidé v posledních dnech uctívat místo Boha... Podobně i Patres..., a podle některých exegetů symbolizují netopýři ,také nečisté myšlenky vnuknuté ďáblem'... Patří temnotě, a proto prchají před světlem. Což má zároveň svůj symbolický rozměr... Netopýr je zkrátka temné, ďábelské zvíře, symbol ďábla." Tím ďáblem je zde Vojtěch, skrytý za Kochanem.

V I, 42 říká Jaromír svému synovci Břetislavovi (pokud je zde Jaromírem míněn Boleslav II., což je pravděpodobné, potom to říká svému nástupci, tj. svému mladšímu bratrovi Boleslavu III.): "...oněch tam, kdož jsou Vršovci, nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střež se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolků s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni. Hle, mne nevinného a svého knížete nejprve svázali a rozličné šašky si ze mne tropili, potom vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku." - V III, 23 říká Svatopluk Olomoucký Vršovci Mutinovi: "...ničemní synové Vršovci, našeho rodu domácí nepřátelé! Zdaž mi kdy vypadne z paměti, co jste sehráli s mým pradědem Jaromírem na vrchu Velizi vám arci pro kratochvíli, nám však na věčnou pohanu?"

Kterého Jaromíra měl "Kosmas" na mysli? Byl jím kníže Jaromír (1003, 1004-1012, 1033-1034)? Nebo jím měl být ochrnutý Boleslav II, jehož původní jméno bylo Jaromír? Jestliže za Kochanem vidíme Vojtěcha, nemohlo by jít o knížete Jaromíra, neboť ten se stal knížetem až po Vojtěchově smrti. Hovora nedává zprávu knížeti, ale přátelům knížete, kníže je totiž na Velizi, zesměšněn a od much poštípán.

57C1. OLDŘICH

Oldřich byl synem Boleslava II., původně se jmenujícího Jaromír. Boleslav II. měl ještě syna Jaromíra, pozdějšího knížete. Boleslav III. byl mladší bratr Boleslava II. a tedy strýc Oldřicha a Jaromíra. Jaromír a Oldřich nebyli bratry Boleslava III. Ryšavého, jak tvrdil Dětmar, ani není pravdivé, že Boleslav III. byl synem Boleslava II. a sám měl syny Jaromíra a Oldřicha, jak tvrdil "Kosmas".

"Kosmas" v I, 36 napsal, že Oldřich oslepil Jaromíra. Tím však "Kosmas" pouze naznačil, že máme Jaromíra hledat pod jiným jménem. V tomto případě pod jeho jménem knížecím, a to Boleslav II. - Oldřich si vzal za ženu Boženu, jež byla Křesinova. Oldřichem ("Kosmas" si možná jméno Oldřich vysvětlovali jako starý vládce) zde míní Bořivoje, Boženou Ludmilu (jména začínající na Bož- dává budoucím světcům), do té doby manželku Rostislava (zde Křesiny). - Dětmar uvádí, že se Boleslav III. pokusil utopit Oldřicha v lázni. Ve skutečnosti Boleslav III. nechal učinit na pozůstatcích staršího (proto Dětmar – starý kníže) Jaromíra, tj. zde Boleslava II., učinit protivampýrické opatření, ovaření kostí.

57C2. POCHYBNOSTI HISTORIKŮ O TOM, ŽE PŘÍBĚH O OLDŘICHOVI A BOŽENĚ JE PRAVDIVÝ

J. Žemlička o manželkách Přemyslovců napsal (1998, s. 303, 304): "O ženách Přemyslovců, které by pocházely z domácích rodů, prameny nevědí, což ovšem podobnou možnost nevylučuje. Oldřich a Božena tak zůstávají jedinými reprezentanty svého druhu." "Kosmovi" vůbec nešlo o manželku Oldřicha, ale o ženu, kterou za Boženu skryl. To byla Ludmila.

B. Krzemieńska ke sňatku Oldřicha a Boženy napsala (2004, s. 26): "Leccos je ale na příběhu Oldřicha a Boženy zarážející i dnes a tím spíše tomu tak muselo být v Kosmově době. To, že si člen vládnoucího rodu vzal za manželku prostou selku, znamenalo, že spáchal nejvyšší možnou mezalianci. Již nerovný sňatek mezi urozenými, tj. sňatek člena vládnoucího rodu a příslušníkem či příslušnicí rodu méně významného byl považován za pohanu, za závažný prohřešek." Šlo však o nejvyšší míru mezaliance, když Ludmila nebyla první, hlavní Bořivojovou manželkou, ale manželkou další? Manželkou, kterou dokonce Gallus a "Kosmas" nazvali konkubínou, souložnicí? A Bořivoj nebyl českým knížetem, ale Svatoplukovou prodlouženou rukou, Svatoplukovým správcem v části Čech.

Na s. 27 B. Krzemieńska píše:"...vyvstává otázka, proč vlastně Kosmas tuto skandální historku o otci svého oblíbeného hrdiny Břetislava vůbec ve své kronice vyprávěl. Mohl přece jen napsat, že Břetislavovou matkou byla Božena a otcem Oldřich. Zdá se však, že právě to udělat nemohl, protože příběh byl v Čechách jeho doby notoricky známý. Nebylo to však samostatné vyprávění o Oldřichovi a Boženě, bylo jakýmsi úvodem k pověsti o Břetislavovi a Jitce." Vidíme, že B. Krzemieńska se domnívá, že "Kosmas" příběh o Oldřichovi a Boženě napsat musel. Domnívám se, že opak je pravdou: "Kosmas" tento příběh napsat chtěl, je dokonce otázka, co je na něm pravdy, protože pro "Kosmu" bylo důležité skrýt do druhé vrstvy závažné údaje o Ludmile a Bořivojovi.

Ještě jednou citujme B. Krzemieńskou (2004, s. 31): "...Boženu mohl jistě také kdokoliv považovat za ,konkubínu', protože rozhodně nebyla s Oldřichem ,řádně' sezdána. Žádný kněz by nemohl její sňatek dovolit, jestliže byl Oldřich již ženat a ona vdaná." Než budeme citovat Galla a "Kosmu", připomeňme, že Ludmila nebyla Václavovou babičkou, ale matkou a že Gallus skrývá za polským Zbyhněvem českého tzv. Václava a za polským Vladislavem českého Vratislava I. Gallus napsal (II, 4): "Zbyhněv, zplozený knížetem Vladislavem z konkubíny..." A "Kosmas" tuto informaci zopakoval (III, 16): "...jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva..." "Kosmas" zde ponechal lež legendistů, že tzv. Václav (u Galla Zbyhněv) byl synem Vratislava (u Galla Vladislava Heřmana). Ve skutečnosti byl tzv. Václav synem Bořivoje a jeho matkou byla Bořivojova vedlejší žena Ludmila, podle církve konkubína.

Nevymyslel si "Kosmas" pro Oldřichovu manželku jméno Božena, protože se mu hodilo pro jeho hříčku poskytující zasvěcenému čtenář významnou informaci? (Viz zde kapitoly o Oldřichovi.) Co svědčí pro to, že Božena existovala: Zmínka o ní v "Kosmově" kronice (I, 36: Oldřich a Božena, II, 13: úmrtí Boženy 1052).

Co svědčí pro to, že Božena neexistovala: Letopočet, kdy zemřela Ludmila, je doložen podle B. Krzemińské takto (2004, s. 25): "Údaj [1052] můžeme považovat za bezpečný, protože Kosmas ho převzal ze starších análů, bohužel dnes už ztracených." Velice zajímavý důkaz. - Ke jménu Božena napsala B. Krzemieńska (2004, s. 24): "Přestože byla manželkou českého knížete a matkou ,českého Achilla´' Břetislava, nebyla jejím jménem pokřtěna ani jedna Přemyslovna." […] "Teprve novověk přinesl díky romantické literatuře a obrazům zálibu v Boženách." "Kosmas" si jméno Božena, tak jako řadu jiných jmen, možná vymyslel. Uvádí se však také, že jméno Božena může být domáckou podobou jména Božetěcha. Ještě dodejme, že všechny děti vládnoucích Přemyslovců neznáme a o dětech nevládnoucích Přemyslovců ani nemluvě. - "Kosmovi" se jméno Božena hodilo proto, že začínalo na Bož-. On jména začínající na Bož- použil pro budoucí světce. Tak na Božena pověsil pravděpodobně informace o tzv. Václavovi, na Božeje pověsil informace o Vojtěchovi a na Boženu pověsil informace o Ludmile.

57C3. ZA OLDŘICHEM JE ZDE SKRYT BOŘIVOJ, ZA BOŽENOU LUDMILA A ZA KŘESINOU ROSTISLAV

O Oldřichovi je známo, že vládl v letech 1012 až 1033 a 1034, o Boženě "Kosmas" uvedl (II, 13): "Roku... 1052: Umřela Božena, choť knížete Oldřicha, máti Břetislavova." Ve skutečnosti se Oldřichova manželka mohla jmenovat zcela jinak.

Jedním z úkolů, který musela zajišťovat Ludmila, bylo zajišťování přiměřeného množství srážek pro dobrou úrodu. S tímto požadavkem se obracela na boha Peruna. A kvůli jejímu vztahu k Perunovi ji "Kosmas" nechal prát prádlo u studánky. U praní se uplatňovalo bít (tlouct) prádlem o kameny. A právě toto bití na Peruna ukazovalo. - Atributem Peruna je mj. dub. Kdo však pověst o Oldřichovi a Boženě spojil s dubem v Peruci, zřejmě Peruna na mysli vůbec neměl.

V I, 36 píše "Kosmas" o Oldřichovi a Boženě. "Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír. Kníže, poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství; staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže."

Jméno Oldřich se vysvětluje jako bohatým statkem vládnoucí. Samotné -rich můžeme chápat jako vládce. A část Old- měl "Kosmův" čtenář možná chápat jako starý a starý vládce se mělo vztahovat k Bořivojovi.

Za Boženu skryl "Kosmas" ženu, která se stala další ženou knížete Bořivoje, tzn. Ludmilu. Jestliže "Kosmas" užívá část Bož- pro budoucí české světce (za Boženem tzv. Václava, za Božejem Vojtěcha), potom by měl za Boženou schovat Ludmilu. "Kosmas" použil slova z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova). Ze slova žena vyplývá, že by mělo jít spíše o manželku než o dceru. Za Křesinu zde "Kosmas" skryl velkomoravského Rostislava. Latinská obdoba jména Rostislav je Krescencius, z toho "Kosmův Křesina. Informace, že Božena byla Křesinova, znamená ve skryté vrstvě to, že Božena, tj. zde Ludmila pocházející ze Srbska, byla nejprve ženou Rostislavovou a po uvržení Rostislava do kláštera se stala ženou Bořivojovou. Bořivoj staré manželství nerozvázal možná proto, že Rostislav ještě žil. Bořivojovo soužití s Ludmilou bylo jakousi péčí o "náboženskou vdovu", nikoliv skutečnou vdovu. Rostislavovo postavení v klášteře yo takové, že se ženou nemohl žít. Církev se později (mj. za biskupa Heřmana) dívala na Ludmilu, protože nebyla za Bořivoje provdána, jako na jeho konkubínu, stč. mošnu, a na tzv. Václava jako na jejího nemanželského syna. - Skrytá vrstva této epizody se tedy odehrává nejdříve roku 870, kdy byl Rostislav svržen z knížecího stolce. Jestliže "Kosmas" skryl za Boženou Ludmilu, vedlejší manželku Bořivoje, potom se mu jméno Božena [v latinských opisech Bozena, Boziena, Bozyena] mohlo líbit, protože jméno Božena lze složit takto: Bo(řivojova) + žena. - Oldřich mohl mít (ale spíše neměl) za manželku skutečně Boženu nebo Božetěchu.

Kapitola o Oldřichovi a Boženě končí slovy: žili totiž jako hovada, majíce manželství společná. Slovo hovada ukazuje na Přemyslovy voly (na Přemysla věšel "Kosmas" informace o Bořivojovi) a na ves Stadice, zvukově souvisící se slovem stádo.. - "Kosmas" zde svým způsobem píše také o dvou společných manželstvích. Ve viditelné vrstvě jde o manželství Oldřicha a Boženy, ve skryté vrstvě o manželství Bořivoje a Ludmily (ve skutečnosti Bořivoj možná s Ludmilou manželství neuzavřel).

Slovo vraceje se může být narážkou na Vratislava, ten mohl mít za manželku Rostislavovu dceru, které byla pohřbena v želénské mohyle. Když "Kosmas" napsal "zeť Cereřin", neměl na mysli boha Pluta, ale měl na mysli Vratislava, v lucké válce Neklana. Na Ceres věšel "Kosmas informace o Rostislavovi (nazval ho také Buza; dnes maďarské búza znamená pšenice). A Ludmila měla pocházet ze Pšova (stč. pše znamená pšenice). Slovy Buza a Pšov "Kosmas" naznačil, že Rostislav a Ludmila patří k sobě. Velká Morava měla ve 3. čtvrtině 9. století tak velký rozsah, že Svatopluk (ještě ne velkomoravský kníže) spravoval východní část říše a Rostislav na západě. Sídlil nebo často pobýval s Ludmilou zřejmě na Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina. Pro Rostislava pocházela Ludmila ze Srbka, pro Bořivoje z Čech, pravděpodobně z Budče. Rostislav se pravděpodobně po určitou část svého života jmenoval domáckou podobou jména Budek. Je podle něho pojmenováno hradiště Budeč. A když Libuše (tj. zde Ludmila) jezdila za Přemyslem (tj. zde Bořivoj), vracela se za kuropění, čímž "Kosmas" ukazuje na Budeč nebo na Hánín ("Kohoutín") u Kolína. Maďarsky se pšenice řekne búza, což připomíná jméno Budeč. Falešný Kristián a "Kosmas" z Budče učinili Pšov.

Co prozrazuje slovo selská (ves). Přiřaďme k tomu i informaci, že se Vacek, za nímž "Kosmas" skryl tzv. Václava, narodil pod selským mlýnem. Slovem selská "Kosmas" možná ukazuje na Rostislava. Selský a růst k sobě významově patří. Ludmila byla krátce Rostislavovou ženou a tzv. Václav se mohl narodit na Rostislavově hradišti. Přečtěme si, co o staroměstské aglomeraci napsal V. Hrubý (1965, s. 350): "Některé její obvody vznikaly živelně, kdežto jiné působí dojmem záměrně založených osad zemědělských... nebo dílenských kolonií." Lokalita, kde byla za Velké Moravy osada s větrným mlýnem, jediným mlýnem, jehož stopy byly na Velké Moravě nalezeny, se dnes nazývá Nad Haltýři (nachází se ve Starém Městě u Uh. Hradiště). Haltýř se nazývala vodní jímka, zásobník vody opatřený dřevěným roubením. - Slova selská a selský mohou také ukazovat na nějaká hradiště. Selské jméno nese hradiště Hánín, neboť může být odvozeno od německého slova pro kohouta, tj. Hahn. (Latinsky se řekne kohout gallus, takže Hánín může být i Gallův hrad.) - Když Libuše (tj. zde Ludmila) jezdila za Přemyslem (tj. za Bořivojem), vracela se za kuropění. Kuropění může být narážkou na Hánín, na Budeč nebo na Rostislava. Fr. Kopečný vysvětluje význam jména Rostislav takto (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościč ,množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky)." M. Knappová ke jménu Rostislav uvádí mj. (2015, s. 269), že se považuje se za obdobu lat. j. Krescencius a o jménu Křesomysl (s. 213), že lze je vyložit jako ,ten, který křeše, podněcuje mysl'." Význam budit vedl možná k tomu, že Rostislavovi se možná říkalo i Hán/Kohout a odtud Gallův název pro Hánín Gallův hrad.. (Po Rostislavovi, zvaném od budit možná také Budek, je pojmenována i Budeč.). - Se selstvím souvisí i místo, odkud měla Ludmila pocházet. Jde o Pšov, přičemž pše znamenalo pšenice. - V seznamu mýtických knížat, na něž jsou pověšeny informace o prvních českých vládcích, dal "Kosmas" Rostislavovi jméno Křesomysl.

Slovo lov (vraceje se z lovu) ukazuje na Ludmilu. Je zde lov určitým symbolem? U. Becker v hesle lov napsal mj. (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." […] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..." "Kosmas" užil slovo lov a slova od něho odvozená dvanáctkrát. Užil je tam (až snad na jednu výjimku), kde vystupuje budoucí světice Ludmila nebo budoucí světec Václav či budoucí světec Vojtěch. V této kapitole se za Boženou skrývá světice Ludmila.

Významným zdrojem informace jsou slova pere roucha u studánky. Jedním z úkolů, který musela zajišťovat Ludmila, bylo zajišťování přiměřeného množství srážek pro dobrou úrodu. S tímto požadavkem se obracela na boha Peruna. A kvůli jejímu vztahu k Perunovi ji "Kosmas" nechal prát prádlo u studánky. U praní se uplatňovalo bít (tlouct) prádlem o kameny. A právě toto bití na Peruna ukazovalo. - Atributem Peruna je mj. dub. Kdo však pověst o Oldřichovi a Boženě spojil s dubem v Peruci, zřejmě Peruna na mysli vůbec neměl. K Ludmilinu dělání deště viz zde kapitoly Perun a Proč Božena, tj. Ludmila, pere prádlo u studánky.

Boleslav odebral moravským knížatům jejich skutečného předka Boleslava III. Ryšavého, protože byl vrahem biskupa Vojtěcha, a přidělil jim vzorného Břetislava. Informace o Boleslavu III. Ryšavém, (ve středověkém seznamu českých panovníků se objevil i s přízviskem Dobrý) věšel "Kosmas" na Břetislava I. (na jiných místech i na českého knížete Svatopluka) - "Kosmas" považoval za českého Achilla Boleslava III., nikoliv Břetislava.

Synem Oldřicha (je otázka, jestli i Boženy) byl Břetislav I. Ten měl unést Jitku. Ve skutečnosti se unesená Jitka stala manželkou Boleslava III. A také to byl zřejmě on, kdo ji unesl, a to poté, když ukončil u Jitčina otce nordgavského markraběte Jindřicha svůj pobyt, k němuž se uchýlil po svém svržení z knížecího stolce. "Kosmas" v citovaném textu upozorňuje na tento únos slovy nebylo hříchem unést manželku bližního.

V citovaném textu ukazuje "Kosmas" na Boleslava III. Ryšavého, a to slovy od hlavy k patě. (Jde o ukázání na to, že Boleslav III. byl druhorozený, možná mladší dvojče Boleslava II. Druhorozený se při porodu, obrazně řečeno, držel za patu svého sourozence. Také může jít o "Kosmův" názor, že skutečným českým Achillem nebyl Břetislav I., ale Boleslav III. Ryšavý.)Na jméno Ryšavý ukazují slova žár, vzhledem vynikající a krásnější (stč. slovo krása znamenalo i červený). Slovem sličný, tj. krásný, ukazuje na Boleslavovo přízvisko Ryšavý nebo, s velice malou pravděpodobností, na jeho přízvisko Dobrý. J. Rejzek v hesle sličný napsal mj. (2015, s. 639): "Psl. *sъličьnъ se obvykle vykládá ze *sъ- {dobrý}... a odvozeniny od *lico (↑líc(e))..." Na Boleslavovo "barevné" přízvisko Ryšavý ukazuje "Kosmas" slovy bělejší, lesklejší a(modrý) safír.

Syny Boleslava III. Ryšavého (vraha Vojtěcha, Soběslava a Pěti bratří) byli Spytihněv II., Konrád a Ota. Konrád a Ota a stali moravskými knížaty. A "Kosmas" jim přidělil lepšího otce, Břetislava I. A na přiděleného otce věšel ty vlastnosti a činy Boleslava III., za které se moravská knížata nemusela stydět (například únos Jitky). - V líčení setkání Oldřicha (tj. zde Bořivoje) a Boženy (tj. zde Ludmily) jméno Břetislav "Kosmas" užije, na Boleslava III. však ukazuje jen slovy v textu.

"Kosmas" dodává, že Oldřich Boženu pojal v manželství, staré však nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl mít dvě i tři ženy. "...tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě..." Může se toto tvrzení vztahovat na Oldřicha, desátého českého křesťanského panovníka? Mohl mít Oldřich, vládnoucí v letech 1012-1033 a 1034, oficiálně opravdu více manželek? Kterýpak český kníže mohl mít oficiálně více manželek? Nemůže se toto tvrzení týkat spíše Bořivoje? O polském Zbyhněvovi, za nímž je skryt český tzv. Václav, syn Bořivojův, napsali jak Gallus, tak "Kosmas", že byl synem konkubíny, souložnice, což si máme zřejmě přeložit jako vedlejší manželky, tj. Ludmily.

Znali "Kosmas" a Gallus tři Bořivojovy ženy? S ženou hlavní neměl Bořivoj pro její neplodnost děti a je s ní možná pohřben v kolínském hrobě. S druhou ženou, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny (byla to Svatožizň?), měl syna Vratislava. A s třetí ženou, tj. s Ludmilou, měl syna tzv. Václava. Tzv. Václav byl tedy nemanželský syn určený pro duchovní dráhu.

Vr. Vavřínek uvádí o dalších sňatcích velkomoravských mužů (2013, s. 128): "Na rozdíl od západní církve připouštěla byzantská církev možnost jen druhého sňatku. Muž, který ovdověl, se směl ještě jednou oženit, třetí sňatek byl však už podle církevních kánonů zakázán. Stejně jako v Byzanci i na Moravě mnohé ženy umíraly mladé, v průměru se často nedožily ani třiceti let. Druhý sňatek byl proto i s ohledem na potřebu mít děti a starat se o ně velmi často nezbytností. Třetí sňatek východní církev už považovala za nemravné a nepřípustné podléhání tělesnému chtíči. V tomto ohledu se názory Byzantinců jistě neshodovaly s přístupem jejich západních rivalů. Konstantin a Metoděj však bojovali ještě s jiným jevem, který jim připadal mnohem horší, a to že muži po nějakém čase opouštěli ,ženu mladosti své', jak se vyjadřuje životopisec užívaje slova evangelia, a ženili se znovu s mladší dívkou. Takové chování, mezi příslušníky vyšších společenských vrstev asi nijak řídké, považovali za rovné cizoložství a ostře je odsuzovali." Bořivoj nežil vedle jiné ženy nebo jiných žen také s Ludmilou, protože byla mladší, ale žil s ní zřejmě proto, že se o Rostislavovu "náboženskou vdovu" postaral jakožto příbuzný s Mojmírovci. Příbuzný byl nejen proto, že Svatopluk byl (možná) kmotrem při jeho křtu, ale příbuzný byl s Mojmírovci možná i pokrevně.

Co bylo "Kosmovi" pro napsání příběhu o Oldřichovi a Boženě vzorem? V. Flajšhans se domníval (1927, s. 193-197), že "Kosmas" upravil na prostředí české příběh o Robertovi a Arlettě z normanského prostředí. Normanský kníže Robert měl spatřit kožešníkovu dceru Arlettu, jak pere prádlo u potoka. Noc, kterou s ní následně strávil, nebyla bez následků. Narodil se jim syn Vilém, zvaný později Dobyvatel. Protože se slovo kožešník ve středověké latině řeklo cursinarius, dal prý "Kosmas" Boženinu otci jméno Křesina. V. Flajšhans považuje příběh s Boženou za nepravdivý, přestože se "Kosmas" k Boženě vrací v II, 13, v níž uvádí, že roku 1052 umřela Božena, choť knížete Oldřicha, máti Břetislavova. V Flajšhanse zaráží, že na jméno Božena nenarazil Gebauer, Taszycki, Tupikov, Maretič, Miklosich. Nepravdivost příběhu podporuje i to, že sňatek byl naprosto nerovný: kníže si vzal selskou dívku. Nerovný by byl, i kdyby Oldřich byl v době svatby jen knížecím synem. Na kožešníka mohl "Kosmas" učinit narážku tím, že se Oldřich vracel z lovu. Ještě uveďme jednu větu V. Flajšhanse: "Na obou těchto jménech [Božena a Křesina] leží tedy mlha normanské pověsti..." Za Viléma si V. Flajšhans dosazoval Břetislava ("A Kosmův Břetislav – toť Vilém anglický!") - P. Charvát v souvislosti s bitvou u Hastingsu jmenuje (2004, s. 81) Viléma Pancharta (ještě zdaleka ne Dobyvatele). Slovník spisovného jazyka českého vykládá slovo panchart jako nemanželské dítě. Pokud "Kosmas" Vilémovo přízvisko Panchart znal, mohlo se mu hodit pro tzv. Václava, neboť Václavovu matku (jíž byla Ludmila) označuje, když tzv. Václava skrývá stejně jako Gallus za Zbyhněva, jako konkubínu, souložnici. A legendy přiřkly Václavovi za matku Drahomíru. - "Kosmovy" postavy v příběhu o Oldřichovi a Boženě můžeme do určité míry přirovnat k postavám z normanského prostředí. Aniž bychom je k sobě jednoznačně přiřadili, vyjmenujme je: Arletta, Robert, kožešník, Vilém Dobyvatel (Panchart) x Ludmila, Rostislav (Křesina), Bořivoj, tzv. Václav.

Proč "Kosmas" pojmenoval Rostislava Křesinou? Jméno Křesina vytvořil "Kosmas" od jména Krescencius, což je latinská obdoba jména Rostislav. Část Rost- znamená mj. křísit, což připomíná jméno Křesina. V mýtických knížatech dal "Kosmas" Rostislavovi jméno Křesomysl. To z latinského jména Krescencius nevychází, ale zvukově se mu podobá. - Rostislav byl dobyvatelem Čech nebo části Čech.

"Kosmas" nazval Rostislava také Křesina a Křesomysl. M. Knappová o jménu Křesomysl napsala:"...lze je vyložit jako ,ten, který křeše, podněcuje mysl'." […] "Dom. podoby: Křeša, Křešek, Křesík, Myslík apod. - Příbuzný je pol. Krzesimir, sch. Krešimir." V Chorvatsku v letech 935 až 1074 vládli čtyři vládci jménem Krešimír. L. Reitinger užil podobu Křesimír. Měl chorvatský Krešimir I. ve svých předcích i velkomoravského Rostislava, a proto "Kosmas" nazval Rostislava Křesina a Křesomysl?

Tvrzením, že na Oldřicha pověsil "Kosmas" v I, 36 informace o Bořivojovi, nepopírám, že Oldřichův syn Břetislav byl nemanželský. Podle J. Háskové potvrzují i denáry ražené Oldřichem nemanželský původ Břetislava. Napsala k tomu následující (2007, s. 95, 96): "Po nástupu knížete Oldřicha k moci roku 1012 pak sdělení vyšehradských denárů zcela vybočují z běžných stereotypů. Nacházíme v nich především snahu o legalizaci nemanželského syna Břetislava, jehož jménu na společné ražbě s knížetem předchází písmeno O, nepochybně ve smyslu OCCIPIENS." - V poznámce č. 39 na s. 99 J. Hásková uvádí mj.: "K významu slova OCCIPIENS – nastupující Josef M. Pražák – František Novotný – Josef Sedláček, Latinsko-český slovník, Praha 1999, s. 899."

57C4. PERUN

Wikipedie v hesle Perun o etymologii jména Perun uvádí mj.: "Jménu Perun je tradičně přisuzován slovanský původ a jeho výklad vychází ze slova *perti ,bíti, tlouci', které má být spojeno s příponou *-unъ vyjadřující aktivního činitele děje. Podle této teorie znamená tedy jméno Perun ,ten, kdo bije, pere'. Může také přímo souviset s výrazem pro úder." […] "Velmi podobná jsou jména baltských hromovládců, litevské Perkūnas, lotyšské Pęrkûnis, Perkūnis, Perkons a pruské Perkuna, Perkunilacus a Percunis. Vychází z kořene *perkūnas,*perkūnis a blízké jsou jim výrazy pro dub jako latinské quercus, sanskrtské parkāti ,posvátný strom' a germánský kořen *ferchu-z ,dub'. Tato slova vychází z indoevropského kořene *perku ,dub'. Proto lze jméno Peruna vykládat v souvislosti s dubem. Podobnost vykazuje i chetitské perunaš (skála) a sanskrtské parvata ,hora, horní oblak'. Jméno Perun by mohlo souviset také s indoevropským kořenem *perūnV (,hora'). - Souvislost lze hledat také s albánským výrazem perëndi ,bůh, nebe'."

A. Gieysztor k významu jména Perun uvádí mj. toto (2020, s. 72, 73): "Význam kořene *per lze vztáhnout k všeslovanskému per- a od něj odvozeným výrazům, například k polskému výrazu prać, piorę (,prát', ,peru') ve významu ,udeřit' a později ve spojitosti s tlouky a plácačkami využívanými k praní prádla) rovněž ,čistit'. Archaický význam výrazu ,prát' ve smyslu ,bít' zůstal v polském jazyce stále živý. Z toho lze vyvodit, že Perun znamená ,ten, který udeří'." […] "...základ *per (nadto bez -k) je charakteristický pro slovanské jazyky, v nichž se vyskytovala rovněž forma *perg, a náleží ke skupině výrazů s širokým významovým polem, kde vedle názvů božstev nalezneme v různých indoevropských jazycích také výrazy ,blesk', ,kámen', ,hora', ,les', ,dub'." […] "Ke kořeni *perkw- se váže pozoruhodná série výrazů, mezi které náleži latinské quercus - ,dub', keltské hercos – ,doubrava', gótské faírguni - ,hora porostlá doubravou'..." […] "...v lidové kultuře Baltů se ještě v 17. století uctívaly duby jako stromy hromového božstva, Perkuna..."

Na s. 75 (2020) A. Gieysztor napsal: "Zásah bleskem v představách slovanského a baltského lidu sakralizoval zasažený předmět: dřevo, vrcholy kopců a hor, skálu, člověka." […] "Stromům a vrcholům kopců, na kterých docházelo k těmto atmosférickým jevům, byla přisuzována léčivá moc, byly ohrazovány ploty a ohradami či příkopy. Hřmění bylo přirovnáváno k ržání býka nebo k úderům kozlích rohů do mraků."

M. Téra k Perunovi napsal (2014, s. 41): "Mezi nejčastěji zmiňovaná božtva patří bůh hromu, kterého známe pod jménem Perun. Patří zřejmě mezi nejdůležitější slovanská božstva, je také v pramenech zmiňován nejčastěji a o jeho kultu informují prameny už v 6. století (Prokopios z Kalsareie...) Jeho jméno se objevuje především ve východoslovanské oblasti, ale zřejmě ho pod tímto jménem znali i Slované západní a jižní, i když není vyloučeno, že pro něj byla pužívána i jiná jména (Svarožic, Svantovít, Rugievit). Jeho kult byl nepochybně oblíben v okruhu válečníků, a tedy i ve vládnoucí elitě slovanské společnosti. Význam však měl i pro masu zemědělců, a díky nim také přežila úcta k němu po christianizaci v rolnickém prostředí, pouze na sebe přijala křesťanský háv a staré božstvo získalo křesťanské jméno (např. archanděl Michael, prorok Eliáš atd.) - M. Téra (2017, s. 326, 327): - "Charakterizovali jsme hlavní atributy slovanského hromovládce: dub, zbraň (sekyra [bojová], kladivo, palice) a hrom s bleskem." - "Domníváme se, že praslovanský hromovládce se neobjevuje pouze jako staroruský Perun, ale rovněž jako retranský Svarožic/Radegast a arkonský Svantovit." - "Jeho funkce byla bezpochyby válečná, ovšem jako nejmocnější atmosférický bůh se stal i významným patronem plodnosti..." - "Perunovi byli obětováni býci a kohouti, náležely mu bezesporu i lidské oběti. Souvisí s ním snad i časté nálezy koňských obětí na slovanských sakrálních hradištích, neboť zřejmě i u Slovanů platila zástupná oběť koně za oběť lidskou." A na s 328 M. Téra napsal o Perunovi toto (2017): "Perun je nepřítelem démonických bytostí, které způsobují neúrodu, sucho nebo jiné agrární pohromy. Jako bůh-válečník má v kompetenci jejich pronásledování a likvidaci – tak se díky své válečnické funkci stal patronem plodnosti a úrody." Roku 2017 na s. 202 M. Téra napsal: "Sepětí hromu a plodnosti je explicitně vyjádřeno v přesvědčení, že při hřmění se země otřásá a stává se úrodnou – kdyby nehřmělo, nebyla by úroda."

Podívejme se, co píše o dubu Vl. Podborský (2006, s. 494, 495): "V přírodě byl jeho [Perunovým] symbolem... dub [zv. Vl. P.], kterému lidé přinášeli nejrůznější, i lidské oběti. Ruští bojovníci mu obětovali kohouty, slepice, chléb, maso a vráželi do něj své střely. Posvátný dub... byl uctíván i v dnešním Polsku: Ve Štětíně stál u pramene blízko svatyně vzrostlý dub, v němž prostý lid viděl sídlo božstva a jejž choval ve velké úctě a nedovolil jej skácet ani v době christianizace. Z pozdější doby je doloženo uctívání dubu Bulhary v okolí Trnova. Rovněž v Srbsku a Makedonii se odbývaly četné obřady pod ,hlavním dubem' ve vsích, spojené i s krvavými zvířecími obětmi." […] "Perunovi se asi zasvěcovaly i posvátné háje, kopce nebo celé vsi (,Perunovac', ,Peruna dubrava', ,Peruni vrh', ,Perunja Ves' u jižních Slovanů; ,Piorunowy Dział' v Polsku)." V poznámce na straně 533 napsal Vl. Podborský: "Kromě dubu uctívali staří Slované patrně místně i jiné stromy, např. ořech, břízu, jeřáb apod.; naproti tomu ,slovanská lípa' je produktem teprve,obrozenecké mytologie'." Nenazval "Kosmas" Biagotu Doubravkou proto, že byla pohankou a uctívala Peruna?

N. Profantová a M. Profant v hesle Dub napsali (2004, s. 68, 69): "...posvátný strom Slovanů a Baltů, ale též Germánů. Nejspíše byl u východních i jižních Slovanů zasvěcen hromovládci Perunovi." […] "Posvátným stromům se připisovaly i léčivé účinky..."

57C5. PROČ BOŽENA, TJ. LUDMILA, PERE PRÁDLO U STUDÁNKY

Ludmila je spojována s vodou. Když byla Ludmila přenesena do nového hrobu, objevilo se v hrobě množství vody. Ludmila byla spojována s vodou, protože prováděla pohanské praktiky, které měly zajistit správné množství srážek pro zdárnou úrodu. Církev tyto praktiky odsuzovala. "Kosmas" to zde spojí Boženu, tj. Ludmilu, také s vodou. V předloze, kterou "Kosmas" použil, pere Arletta prádlo u potoka. "Kosmas"
nahradil potok studánkou. Prameny, studánky, jezírka a studně pohané uctívali. Potoky zřejmě ne. Studánka tedy ukazuje na Ludmilino pohanství, potok by tak nečinil. Symbolický význam snad nemá praní prádla. Ludmila pere prádlo a tím vodu znečišťuje. Není zde špinění vody přirovnáno ke špinavým pohanským praktikám, které Ludmila prováděla? Křesťané si vyprošovali přiměřené množství srážek modlením ke křesťanskému Bohu a ke křesťanským světcům, kteří se na danou problematiku specializovali (např. sv. Kateřina ochraňovala úrodu). Nebo naopak nemáme vidět špinění vody prádlem, ale máme vidět praní špinavého prádla posvátnou vodou? To by však odporovalo "Kosmovu" pohledu na uctívání studánek. O Tetce (za niž "Kosmas" skryl Ludmilu společně se Spytihněvem) napsal: "Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně..."

Hlavním úkolem Ludmily zřejmě bylo zajišťovat pohanskými praktikami pro rolníky přiměřené množství vody. Nedopustit zkázonosné sucho ani zkázonosné povodně. "Kosmas" v I, 4 napsal o Tetce (tj. o Ludmile), že byla kouzelnici jako Medeia z Kolchidy. A o několik řádků dál své přirovnání konkretizoval: "Medeia... dovedla deště, blesky a hromy vylákati z oblaků..."

Ludmila, a ta je zde skryta za Boženou, pere prádlo proto, že je to narážka na její povinnost jako čarodějky přivolávat déšť. S prosbou o déšť se musela obracet na hromovládce Peruna. A na něho zde upozorňuje praní prádla. Jméno Perun souvisí s význami tlouci, prátí. Slovo pere ukazuje na pohanku Ludmilu.

Praní prádla u studánky může být také ukázáním na to, že Ludmila se věnovala pohanským praktikám. V III, 1 "Kosmas" napsal: "...vesničané, ještě napolo pohané... u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali." Al. Gieysztor napsal (2020, s. 175): "Staroruské církevní písemnictví spojovalo pohanské přežitky s vodou: ,obětují běsům, močálům a pramenům', ,ó ubohá kuřata, která... jsou podřezána jako oběti modlám... A jiní je topí ve vodě. A další je přinášejí s modlitbami ke studnám a vhazují oběti do vody.' Církev bojovala s tradicí přivádění nevěsty k vodě, kde se připíjelo běsům a do vody se vhazovaly prsteny a opasky."

Oldřich uviděl podle "Kosmy" (I, 26) Boženu, jak pere roucha u studánky. V.Hájek ke slovu pere vybral lokalitu Peruc, neboť ve slovech pere a Peruc zřejmě viděl slova etymologicky příbuzná. MJvČ III/0346 uvádějí že jm. Peruc vzniklo přivlastň. příponou -jь z os. jm. Peruť.

N. Profantová a M. Profant napsali v hesle Mikulčice po popisu pohanské svatyně na Klášteřisku (2004, s. 131): "Na konci 9. století tu již nestála. Snahu změnit kultovní význam místa v křesťanském smyslu naznačuje existence kláštera sv. Jiljí, doloženého jen jako ruina v 17. století. Nelze zcela vyloučit, že sv. Jiljí na Moravě, tak jako v Rusku sv. Ilja (hromovládce), převzal významné funkce boha Peruna." Neukázal takto "Kosmas", kde se Ludmila "seznámila" s Bořivojem? A není důležité, zda v dané lokalitě klášter nebo kostel sv. Jiljí v době jejich "seznámení" již stál, nebo ještě nestál.

Proč Božena pere prádlo u studánky? "Kosmův" vzor pro Boženu, Arletta (viz níže), prala prádlo u potoka, "Kosmas" nechal Boženu prát prádlo u studánky. Na první pohled jde o bezvýznamnou změnu, ve skutečnosti možná o změnu velice důležitou. Právě studánka má možná napovědět, že ve skryté vrstvě máme za Boženou vidět Ludmilu. Přečtěme si, co o Ludmile napsal Z. Kalandra (1947, s. 460, 461): "...byl Tetín zřejmě neobyčejně významným k u l t i c k ý m centrem." […] "...archeologických památek na k n ě ž n u Ludmilu na Tetíně není. Ale s v a t á m u č e d n i c e Ludmila je tu kulticky spjata se svatou mučednicí Kateřinou, jež zde v křesťanské éře nastoupila na místo bohyně Tety. Víme už, že Teta i Kateřina měly nejužší vztah k vodě, k životodárné síle, ztajené v čisté, panenské vodě studánek, že byly pohanskou a křesťanskou personifikací Aqua Virgo; p r á v ě t a k se v lidové víře pojí ke studánkám i sv. Ludmila." - Následně Z. Kalandra cituje dvě pověsti zaznamenané V. Krolmusem. V první z nich je spojení Ludmily, Tetína a studánek. V druhé pověsti paní Lida na Zbirožsku je spojena se studní. Podle Z. Kalandry Lida nápadně připomíná Ludmilu, především tím, že ji zabijí dva rytíři. Připomíná ji i svým jménem: Lida – Ludmila. Tuto druhou pověst uvedl Z. Kalandra slovy: "Na Zbirožsku stojí klášter sv. Dobrotivy, v němž ještě za třicetileté války byly usazeny jeptišky ,Kateřinky', nedaleko studánky L i d y, jež se široko daleko těšívala kouzelné pověsti."

58C1. KDO BYL PROKOP

Prokop je považován za prvního opata sázavského kláštera.

Nejsou na Prokopa, ať už žil, či nežil, vloženy činy a osudy arcibiskupa Metoděje? V Kronice Čechů (v rukopise Ab2) je vloženo do II, 13: "Roku od narození Páně 1053, dne 25. března [3]... zemřel svatý Prokop..." […] "Jeho pohřbu... se účastnil Šebíř, šestý [6.] biskup pražského kostela, a pohřbil s úctou jeho tělo v kostele svaté Boží rodičky..." Nyní počítejme 1053 – [(25 + 3) . 6] = 885. Roku 885 měl zemřít Metoděj. O umístění Metodějova pohřbu uvádí Prolog: "...leží ve velkém chrámu moravském na levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky."

J. Sláma napsal (2006, s. 99, 100): "...je... malé množství bezpečných historických zpráv, jež jsou o životě tohoto světce k dispozici. Tato okolnost je také příčinou, proč mnohé události z Prokopova života jsou různými odborníky vykládány často i protichůdně a někdy nahrazovány pouhými smyšlenkami. Je nespornou zásluhou několika generací historiků, že se do značné míry ustálil pohled na časovou posloupnost jednotlivých svatoprokopských legend. Za nejstarší latinsky psaný svatoprokopský hagiografický spis se nyní považuje tak zvaná Menší legenda (Vita minor) sepsaná v Sázavském klášteře nejpozději někdy v průběhu první poloviny 12. století." […] "...vylíčil někdy v sedmdesátých letech 12. století historii Sázavského kláštera i osud jeho zakladatele ve své kronice neznámý autor označovaný jako Mnich sázavský." […] "Nejčastěji na konec 13. století bývá kladena tak zvaná Vita antiqua... Do doby Karlovy náleží potom sepsání české svatoprokopské legendy... a rovněž tak latinská Vita maior."[…] "...všichni autoři děl sepsaných v gotickém období byli od života sv. Prokopa časově vzdáleni dvě, tři i více století. Věrohodnost jejich údajů o životě tohoto světce, zvláště pokud uvádějí určité skutečnosti starším autorům zcela neznámé, nutně budí určité rozpaky."

Tentýž autor napsal ke Kronice Čechů (s. 102): "...kronikář Kosmas, který, ač současník Sázavského kláštera a všech klíčových zvratů v jeho dějinách, se o něm ve své kronice vůbec nezmínil (až na výše vzpomenuté pozdní vpisky do kroniky, které ovšem nejsou jeho dílem). Opravdu nemohou být? Nevepsal někdo do Kroniky Čechů "Kosmovo" samostatné dílko?

T. Velímský k Prokopově původu napsal (2023, s. 37): "Petr Sommer na základě údajů tzv. Mnicha sázavského předpokládá, že Prokop mohl pocházet z Chotouně, vsi v zázemí kouřimského hradiště. Dochází k závěru, že jeho otec zde nejspíše působil v knížecích službách jako vykonavatel nižšího stupně územní správy v tzv. vicinátu (opolí). Prokop podle něho tedy pocházel z prostředí družinných elit, ovšem patrně z jeho nižší úrovně. Právě kvůli tomuto sociálnímu zařazení pak autor pochybuje, že by Prokop mohl disponovat nějakým pozemkovým majetkem, který by později posloužil k založení sázavského kláštera." - "Domnívám se [vyjadřuje svůj názor T. Velímský], že sociální zařazení Prokopovy rodiny bylo vyšší a významnější. Jen tak si dovedu vysvětlit, že Prokop mohl vůbec vznik sázavského kláštera iniciovat a stát se jeho opatem. A nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obdobné postavení v klášterní komunitě zaujali později jeho synovec Vít a syn Jimram. Ani Prokopovu majetkovou účast na založení kláštera nelze zcela vyloučit, i když nepochybně rozhodující roli v něm sehrála knížata Oldřich a jeho syn Břetislav." Vyšší a významnější sociální zařazení měl bezesporu Metoděj.

Prokopův život a jeho vlastnosti jsou vylíčeny tak, aby co nejvíce připomínaly legendu o sv. Benediktovi. Cílem bylo, jak píše J. Sláma (2006, s. 101), "usnadnit tak budoucí Prokopovo svatořečení. Že tato koncepce musela pokřivit reálný pohled na sv. Prokopa a zkreslila některé události jeho života, je nade vší pochybnost."

Tzv. Mnich sázavský, který nás informuje o životě opata Prokopa, napsal, že Prokop byl pilně dbalý tajemství počestného života a čistoty. Neříká autor slovem tajemství mnohem více, než to vypadá na první pohled? Neskrývá autor letopisu (a autoři prokopských legend) za Prokopem opravdu velké tajemství?

58C2. SÁZAVSKÝ KLÁŠTER DO POLOVINY 12. STOLETÍ

K tomu, že Sázavský klášter nemohl vzniknout v liduprázdném území, napsal J. Sláma (2006, s. 103): "...archeologie... zjistila v nálezově chudém Posázaví výraznou skupinu stop po pravěkém a především raně středověkém osídlení v okolí města Sázavy. Tyto nálezy dokládají existenci jakési nevelké sídelní komory uprostřed hustých posázavských lesů. Centry tamějšího osídlení v raném středověku byla postupně dvě hradiště u dnešních Dojetřic a u osady Vraníka. Ta však již byla v době Prokopově opuštěna."

V EHvČ se o hradišti Sázava/Dojetřice píše mj. (2003, s. 282): "Hradiště dosud nebylo zkoumáno, na základě povrchových nálezů... je datováno do konce 8. a do 9. století." Hradiště Vraník je v uvedené encyklopedii vedeno pod jménem Ledečko. Na s. 158, 159 o něm čteme: "Hradiště je datováno do raného středověku, nejspíše do 9. a první poloviny 10. století." Hradiště tedy zřejmě již nefungovala v době Prokopově, ale fungovala v době Metodějově. Jméno Dojetřice vzniklo (MJvČ, I/0415 a I/0416) z přezdívky *dojietra ,dopalovač, dráždič, kdo rozněcuje ke hněvu' apod. jako charakteristika obyvatelstva.

J. Sláma napsal (2006, s. 101), do kterého roku kladou založení Sázavského kláštera písemné prameny. Mělo to být roku 1009 nebo roku 1032 či roku 1033. Těmi prameny byly různé rukopisy "Kosmovy" kroniky, prokopská Legenda maior, různé rukopisy Neplachovy kroniky a kronika Přibíka Pulkavy.

Dějiny Sázavského kláštera stručně vylíčil P. Sommer (2013, s. 8). Ocitujme z jeho vylíčení část. "Sázavský klášter... založil – s podporou knížat Oldřicha [1112-1133; 1134] a Břetislava I. [1134/1135-1155] - asi v roce 1032 kněz neznámého jména... který vstoupil do benediktinského řádu a přijal řádové jméno Prokop. Nejstarší soubor klášterních staveb byl vybudován ze dřeva. V jeho středu stál Prokopův kostel zasvěcený Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Severně od klášterního jádra vznikla osada klášterních služebníků, na jejímž jižním okraji byl v roce 1070 vysvěcen centrální chrám se čtyřmi apsidami zasvěcený sv. Kříži. Až do konce 11. století v Sázavě existoval konvent užívající při bohoslužbách a v písemnictví tzv. staroslověnštinu, v níž byla sepsána řada dodnes existujících vzácných historických a náboženských textů. Toto období skončilo v roce 1096, kdy byli ,slovanští' mniši ze Sázavy vyhnáni a na jejich místo přišli benediktini z latinského Břevnova (bylo to již podruhé – první vyhnání Sázavských spadá do doby vlády Spytihněva II., †1061). Posledním významným činem posledního slovanského opata Božetěcha byla stavba kamenného klášterního chrámu. Jeho východní část byla dokončena a vysvěcena v roce 1095. Nový latinský konvent na tyto aktivity v mnohém navázal. V polovině dvanáctého století významný opat Silvestr dokončil stavbu románského kamenného kláštera. V jeho bazilice byl uctíván hrob zakladatele Prokopa..." Strana 15: "První Prokopův kostel zasvěcený Panně Marii a sv. Janu Křtiteli zatím nebyl nalezen." Připusťme tuto možnost: Sázavský klášter založil po roce 885 Metoděj. Legendisté to nemohli přiznat, tak Metoděje přejmenovali na Prokopa a Bořivoje I. přejmenovali na Oldřicha. Bořivoje přejmenoval na Oldřicha již "Kosmas" v I, 36.

P. Sommer napsal (2000, s. 149): "Legendy hovoří o tom, že se Prokop uchýlil do samoty údolí řeky Sázavy... kde se kolem něj soustředila skupina poustevníků. Tato skupina si jako normu pro své soužití zvolila řeholi sv. Benedikta, a to poté, kdy byla díky knížatům Oldřichovi... a Břetislavovi I. … uvedena do nově založeného kláštera. Na jeho založení se kromě knížete podílel sám Prokop, což je jeden z nejstarších příkladů soukromého podílu na vzniku duchovní instituce v raně středověkém českém státě." Někteří historici si kladou otázku, zda Prokop na tom byl majetkově tak dobře, aby mohl tento soukromý podíl na založení kláštera mít. V tom případ jsou dvě možnosti: informace, že Prokop měl soukromý podíl na založení kláštera, je buď omyl, nebo dokonce vědomá lež. Druhá možnost je ta, že první opat měl soukromý podíl na založení kláštera, ale nebyl jím Prokop, ale osoba dostatečně bohatá. - "Kosmas" se o zakladatelích kláštera zmiňuje v I, 14. Nejprve se zmíní o Bořivojovi, ke kterému mohl Metoděj po vyhnání z Moravy odejít Poté se "Kosmas" věnuje Svatoplukovi, za něhož byl Metoděj z Moravy vyhnán. A na Svatopluka pověsil "Kosmas" informace o Metodějovi (přetvořeného později v Prokopa): "...za temna půlnočního vsedl [Svatopluk], nikým nepozorován, na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo na stráni hory Zobor, kde kdysi s jeho podporou a pomocí vystavěli tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tom lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo jest; i byl po mnišsku oholen a oblečen v roucho poustevnické. A pokud žil, zůstal od nikoho nepoznán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo jest, a potom hned umřel." Slova temna, půlnočního a skrytém ukazují, že je v textu něco skryto. Slovo Zobor možná ukazuje na klášterní kostel. Slova s jeho pomocí... vystavěli... kostel ukazují na Prokopův, ve skutečnosti Metodějův, soukromý podíl na založení kláštera. Slovo roucho možná ukazuje na část pojmenování řeky Sázavy. I. Lutterer a R. Šrámek napsali (2004, s. 231): "Úsek řeky u Zruče nad Sázavou se v pol. 16. stol. nazýval Koberná (snad ze stč. kober ,tenký plášť ' s nejasnou motivací)." (Jmenovala se část Sázavy Koberná již za "Kosmy"?) Slova zabil koně a svůj meč zahrabal do země možná ukazují na hradiště Vraník vzdálené od Sázavského kláštera 5,5 km. Hradiště zaniklo pravděpodobně násilně v 1. pol. 10. století. Není však jasné, jestli se tak jmenovalo nebo jestli za "Kosmy" se v jeho blízkosti tak jmenovala nějaká lokalita. "Kosmas" zdůrazňuje, že Svatopluk (ve skutečnosti Metoděj) nebyl po odchodu do nepřístupného lesa poznán. - Metoděj by měl podle tohoto "Kosmova" textu zemřít v Čechách.

Kv. Reichertová k Sázavskému klášteru napsala mj. toto (1997, s. 291): "Kde však zůstal skryt Prokopův kostel? P. Sommer předpokládá, že byl patrně dřevěný, a ačkoliv se u ostatních částí kláštera spoléhá na princip ,stabilitatis loci', tvrdí s jistotou, že první Prokopův kostel, zasvěcený P. Marii a sv. Janu Křtiteli, zatím nebyl nalezen. Dovoluji si oponovat a tvrdím, že nalezen byl a že je to ona jednolodní podélná stavba s apsidou před farou a konírnou. Právě ono ,stabilitatis loci' je důkazem, že prvotní Prokopův kostel stával ve stejné ose východ-západ jako pozdější přestavby, které se posunovaly směrem východním. Podobná situace se vyskytla při archeologickém výzkumu nádvoří před litomyšlským zámkem, kde byl objeven románský kostel, rozšířený v gotickém období Jana ze Středy směrem východním." […] "Při rekonstrukci prvotního, snad dřevěného kláštera nelze se opírat o málo prostorově podložené archeologické nálezy, vyčtené ze složitých archeologických profilů, zachycených na několika různých místech klášterního areálu. Dřevěných přístřešků zde stávalo patrně dosti, potřebných při náročné stavbě kamenných budov. V benediktinských klášterech v Uhrách prvotní mniši žili v jeskyních (např. Visegrád, Tihany). Lze předpokládat, že na Sázavě prvotní mnišská komunita žila v dřevěných chatrčích a kamenný klášter vznikl až v průběhu 12. století. Je však nepředstavitelné, aby významný klášter, podporovaný přemyslovským knížetem, neměl kamenný kostel, když jeho základy – de facto – leží zachovány na prvním nádvoří..."

V roce 1095 za opata Božetěcha byl na Sázavě vysvěcen nový kamenný chrám.

M. Wihoda a M. Moravová ve vydání Kroniky Čechů v roce 2011 napsali v poznámce 21 na s. 250: "Výjimečnost sázavského opatství nebyla dána pouze slovanskou liturgií, nýbrž i původem prvních opatů slovanského kláštera. Všichni tři, tedy Prokop, Vít i Jimram pocházeli z jednoho rodu, a jak prozrazuje sázavský přípisek (vsuvka), jejich posloupnost se řídila jakousi Prokopovou závětí." P. Sommer napsal (2000, s. 149): "Sázavský konvent představoval v rámci zvolna vznikající sítě benediktinských českých klášterů anomálii. Jako liturgický jazyk se zde totiž používala staroslověnština, a to nejenom pro vlastní bohoslužbu, ale i pro významné literární aktivity. Předpokládá se, že právě ze sázavského kláštera vzešla řada významných literárních památek" P. Sommer uvádí Pražské zlomky, Remešský evangeliář, překlady životopisu sv. Benedikta a čtyřicet homilií (oboje od Řehoře Velkého), Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu a předpokládaná staroslověnská legenda o sv. Prokopu.

58C3. POVĚSILI LEGENDISTÉ NA PROKOPA INFORMACE O METODĚJOVI? JESTLIŽE ANO, KTERÉ?

V úvodu k této kapitolce zdůrazňuji: Domnívám se, že za opatem Prokopem legendisté možná skryli Metoděje. Přitom jsou dvě možnosti. Metoděj je skryt za opata Prokopa, který skutečně žil, nebo je Prokop osoba zcela vymyšlená. Pochopitelně že je i možné, že se za Prokopem Metoděj neskrývá.

Založení kláštera sázavského je ten text, který "Kosmas" nazval Privilegium církve moravské. Autor Založení navěsil na sázavské opaty činy moravských církevních hodnostářů. Na Prokopa jsou tak navěšeny činy Metodějovy.

V opisu Kroniky Čechů A2b je vložen do II, 13 tento vpisek: "Roku... 1053, dne 25. března [3], to jest v den zvěstování nejsvětější panny Marie, zemřel svatý Prokop." […] "...jeho pohřbu a vyprovázení se účastnil Šebíř, šestý [6] biskup pražského kostela, a pohřbil s úctou jeho tělo v kostele svaté Boží rodičky, který on sám postavil." Z uvedených čísel lze vytvořit tuto rovnici: 1053 – (/25 + 3/ . 6) = 885. Roku 885 zemřel podle Života Metodějova biskup Metoděj. "Kosmas" však prvním letopočtem (považovaným za špatný) možná prozradil, že Metoděj zemřel nejdříve roku 894 (dožil by se nejméně 81 let).

To, že by se za světcem určitého jména skrývala jiná osoba, která by se jinak nemohla světcem stát, se zdá jistě velice málo pravděpodobné. Přečtěme si však, co napsal, ne ovšem v této souvislosti, J. Sláma (2015, s. 44). "Dokonce došlo i k sepisování legend o světcích, kteří ve skutečnosti nikdy nežili. V našich dějinách je to případ sv. Ivana údajně pobývajícího někdy na sklonku 9. století v jedné jeskyni v Českém krasu na Berounsku."

Protože počátkem 12. století nebylo vhodné psát o Velké Moravě, tak se "Kosmas" ve viditelné vrstvě o Metodějovi jenom zmínil v souvislosti s pokřtěním Bořivoje. Více toho o Velké Moravě a o Metodějovi zřejmě napsal ve skrytých vrstvách.

Byla tu však osoba, kterou jistě alespoň někteří příslušníci českého (zejména asi moravského) kléru obdivovali a kterou by možná rádi viděli mezi světci. Byl to ctihodný Metoděj. Jenže ten byl naprosto nepřijatelný pro nejvyšší církevní hierarchii (slovanská liturgie, vztah k Byzanci, konflikt s Wichingem a bavorskými biskupy). Pro česká knížata byl možná problematický i z jiného důvodu: světec spjatý s Moravou by posiloval moravská údělná knížata.

Jak za těchto okolností Metoděje za světce prosadit? Církev si poradila. Z Metoděje myslím učinila Prokopa.

V Založení kláštera Sázavského je, domnívám se, prozrazeno, že se za Prokopem skrývá Metoděj, původním jménem Michael. Jméno Michael znamená kdo (je) jako bůh, podobný bohu. Založení... se skládá z pěti kapitol. První pojednává o Prokopovi, tj. Metodějovi (Michaelovi) a má 169 řádků. Další 4 kapitoly pojednávající o jiných moravských církevních hodnostářích mají 151 řádků. Poměr následujících slov v 1. kap. na jedné straně a ve 2. až 5. kapitole na straně druhé je tento: Bůh 11:1, boží: 6:3, božské: 5:2, božstvo. 0:1, celkem 22:7. Ve 2. kapitole se zjevil opatovi rodem Němci Prokop. V pasáži o Prokopovi ve 2. kapitole má text o něm rozsah 19 řádků. Obsahuje 1x slovo Boží. Převedeme-li tuto část k 1. kapitole, je poměr tento: strany: 188:132; slova Bůh, boží, božské, božstvo celkem 23:6. V prvním případě je slovo Bůh, boží, božské, božstvo průměrně na každém osmém řádku, ve druhém případě na každém dvacátém druhém řádku.

Legenda Vita minor informuje o tom, že opat Prokop vyhnal svou opatskou berlou ze Sázavského kláštera německého opata, který se v klášteře usadil poté, když z něho byli vyhnáni slovanští mniši. Stalo se to skutečně a čtenář má u této informace zůstat? Nebo se to skutečně stalo a čtenář si má navíc představit konflikt Metoděje s Wichingem? Nebo se to v klášteře na Sázavě vůbec nestalo, ale legenda za tuto pro klášter Sázavu vymyšlenou epizodu schovala skutečný konflikt Metoděje s Wichingem?

V Založení kláštera Sázavského je uvedeno o Prokopovi následující: "Tedy za času řečeného knížete Oldřicha... žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně, v slovanském písmě, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno od nejsvětějšího biskupa Cyrila..." Jedním z "Kosmových" triků je to, že za lží napíše pravdu. Zde za Prokopem není sice napsán Metoděj, ale jeho mladší bratr Cyril (Konstantin). Metodějovo rodiště Soluň je nahrazeno Chotouní (původní tvar zněl Chotúň), tedy místním jménem podobně znějícím. Prokop ovládal slovanské písmo, jako ho ovládal Metoděj. Prokop žil jako poustevník. Metoděj, který přišel na Moravu z Konstantinopole, se mohl v novém prostředí cítit podobně. Prokop byl prvním opatem sázavského kláštera. Metoděj byl prvním moravskopanonským arcibiskupem. Mniši užívající slovanský jazyk byli ze Sázavského kláštera vyhnáni, stejně jako byli vyhnáni Metodějovi žáci z Moravy.

Legenda Vita minor se podle J. Slámy (2006, s. 102) dopouští "i několika záměrných nepřesností a nepravd. Patří k nim údaj o sázavské jeskyni, která byla... vytesána až mnohem později... do doby Prokopovy jistě nepatří. Mnohem závažnější je legendistova mylná informace o Prokopově útěku do ,odlehlosti pustiny', což si vynutila... snaha přiblížit Prokopa sv. Benediktu." "Kosmas" tento Metodějův útěk do pustiny pravděpodobně roku 885 popsal v I, 14, ale tak, že se čtenář má domnívat, že jde o útěk Svatoplukův. Nemohl být tou pustinou Sázavský klášter? Ale jestliže v tomto kraji skončil Metoděj, i kdyby to bylo na nějakém hradišti, pak to pro něho byla opravdu pustina.

Podle informace z doby Karla IV. měl ve škole jazyka slovanského na Vyšehradě studovat Prokop. Pokud legendy skrývají za Prokopem Metoděje, potom tam Metoděj pochopitelně nemohl studovat, ale když už by měl se zmiňovanou školou (pokud vůbec existovala) něco společného, tak by tam mohl jedině učit. Archeologové však nenašli (nebo dosud nenašli) nic, co by svědčilo o tom, že Vyšehrad byl významnou lokalitou již za života Metoděje.

Jenomže Metoděj roku 885 možná nezemřel. Toho roku nebo roku následujícího možná odešel po papežském zákazu konat bohoslužby ve slovanském jazyce z Moravy do Čech. Jeho odchod skryl "Kosmas" do textu v I, 14, přičemž text napsal tak, aby se zdálo, že se týká výhradně knížete Svatopluka I. ("přišel k poustevníkům, aniž by poznali, kdo jest... A pokud žil, zůstal od nikoho nepoznán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo jest, a potom hned umřel."). "Kosmas" nechává roku 894 pokřtít Bořivoje Metodějem. Toho roku již Bořivoj zřejmě nežil, ale "Kosmas" chtěl sdělit to, že roku 894 žil ještě Metoděj. Metoděj možná odchází na Sázavu, kde nikoliv za knížete Oldřicha, ale za již starého vládce (Old - starý, rich – vládce; správný výklad jména je ovšem dědičným statkem vládnoucí) Bořivoje zakládá klášter. Autor Života Metodějova nechal Metoděje veřejně zemřít oproti skutečnosti již roku 885, protože ho jako "kacíře" nemohl veřejně pustit do Čech, kde Přemyslovci vyznávali pravou křesťanskou víru.

P. Kubín napsal (1204, s. 105): "Dosud přehlížena zůstala [ve Vita minor] zmínka o tom, že jistému ovčákovi se zjevil Prokop s mitrou na hlavě (infulatus), přitom v knížecí době měli toto papežské privilegium (kromě Spytihněva II. a Vratislava II.) prokazatelně pouze vyšehradští kanovníci a opat z Teplé (možná i Břevnova). Pokud bychom věděli, kdy mitru obdrželi i sázavští opati, mohla by tato poznámka posloužit k přesnější dataci Vita minor. Sám Prokop však mitru jistě neužíval, neboť opatská mitra se začala v Evropě užívat až po jeho smrti během druhé poloviny 11. století." Neměla zmínka o mitře napovědět, že za Prokopem máme vidět arcibiskupa Metoděje?

Prokop, tj. Metoděj, podle Založení kláštera Sázavského učinil toto: "...vystavěl baziliku ke cti... rodičky Boží Marie a svatého Jana Křtitele..."

Legendisté pověsili některé informace o Metodějovi na Prokopa. Prokopovy ostatky však s největší pravděpodobností Metodějovy nejsou.

Jestliže jméno Prokop je pro Čechy v Prokopově době tak výjimečné, je možná na místě otázka: Existoval vůbec opat Prokop, nebyl vymyšlen jenom kvůli Metodějovi?

P. Sommer napsal k sázavské jeskyni (2006, s. 102): "Autor legendy Vita minor se však ve svém hagiografickém díle dopustil i několika záměrných nepřesností a nepravd. Patří k nim údaj o sázavské jeskyni, která byla severně od konventního sázavského chrámu ve tvaru rovnoramenného kříže vytesána až mnohem později; přesné datování jejího vzniku zatím neznáme, do doby Prokopovy jistě nepatří." Neměl autor legendy ve skutečnosti na mysli jinou jeskyni?

V Založení kláštera Sázavského nalezneme i tyto zajímavé věty: "...kníže Břetislav [I.] nejprve z knížecí moci potvrdil darování, jež jeho otec [Oldřich] učinil témuž otci ještě před přijetím opatství, totiž řeku, tekoucí od Milobuze až k jeskyni, která se obecně nazývá Zakolnice, s lukami a lesem vůkol. Když se potom na toto darování táhli dědicové a usilovali bezprávně si je přivlastnit, nechtě narušit otcovské nařízení, postavil se proti tomu, spor rozsoudil a témuž otci Prokopovi opět daroval všechen užitek z vody a z lesa v řečených mezích, vykoupil pole a louky, ležící po obou stranách řeky, za svědectví a potvrzení svého syna Vratislava a svých předních mužů za šest set denárů a postoupil je písemně a před právními svědky zpět opatu Prokopovi. Konečně též z vlastní štědrosti odevzdal okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb..."

K Milobuzi a Zakolnici napsal P. Sommer na s. 261 v pozn. 424: "Vývoj názorů na vysvětlení názvů Milobuz a Zakolnica shrnuje nejnověji J. Bubeník... Jeskyni Zakolnici ztotožňuje s polohou U Anděla při soutoku Sázavy s Vlkánčickým potokem. Milobuz je v jeho pojetí sídelní komplex dojetřického hradiště a souvisejícího sídliště pod ním."

Je možné, že lokality Milobuz a Zakolnice opravdu v blízkosti Sázavského kláštera existovaly. Ale nemohly být vybrány proto, aby připomněly lokality v Pomoraví? Jméno Milobuz má ukazovat na Mikulčice, které se možná jmenovaly Buda. Slovo búza je maďarské pojmenování pro pšenici. Jménem Buza "Kosmas" pojmenoval Rostislava, ten se totiž po část svého života jmenoval Budek Zakolnice má možná upomínat na kůly "vodního hradu" Valy u Mikulčic. MJvČ se o jeskyni Zakolnice zmiňují v souvislosti se Zákolany (IV/0713): "Z. = ves lidí bydlících za kolím; stč. kolé... = stavba z kůlů, palisáda. Srov. stč. jm. jeskyně Zakolnice..." Za jeskyni Zakolnici mohl "Kosmas" skrýt jeskyni dnes zvanou Na Turoldu. Ta se nachází v bezprostřední blízkosti Mikulova. Jméno Mikulčice zřejmě se slovem kůl nesouvisí I. Lutterer a R. Šrámek k němu napsali mj. toto (2004, s. 170): "Je odvozeno příponou -ice od OJ Mikulka, Mikulek, zdrobnělin k Mikul, které je odvozeninou od OJ. Mikuláš." K jeskyni Na Turoldu napsal P. Zajíček (2010, s. 156), že byla známa pravděpodobně odnepaměti. Pojmem jeskyně autor možná napovídá, jak je to s pravdivostí tohoto textu (v "Platonově jeskyni" nebyla vidět venkovní realita, pouze její stíny). V jeskyni je tma; je tedy i zde pravda skryta do tmy? - Prokopa zde máme spojeného s jeskyní Zakolnice. A o Metodějovi B. Zlámal napsal (1989, s. 8): "Metoděj... uchýlil se do tohoto střediska řeckých mnichů [na Olymp], kde bylo množství jeskyní pro poustevníky..."

K jeskyni jako symbolu napsal U. Becker následující: "Symbolický význam j. souvisí jak s oblastí smrti (tmavý prostor), tak i s rozením (mateřské lůno). J. byly proto často uctívány jako místa pobytu nebo zrození bohů, hrdinů, duchů, démonů, mrtvých atd. Často se v nich spatřoval vchod do říše mrtvých" […] "Platónovo podobenství o jeskyni je symbolickým znázorněním lidské poznávací situace ve světě pouhých obrazů a zdání – úkolem člověka je vyjít ven z této ,jeskyně' a dosáhnout zření božských idejí. V umění východní církve je narození Krista téměř vždy zachycováno v j. (která v Palestině běžně sloužila jako stáj)." - Za Břetislavem I. "Kosmas" v některých kapitolách skrýval Boleslava I. Je tomu tak i zde? Je třeba v ukázce ze Založení... vidět Svatopluka a za jeho otcem strýce Rostislava?

O MJ Skramníky (ves vzdálená od Kouřimi 9,4 km) uvádějí MJvČ IV/0079: "Toto jméno se hlásí k rus. skoromnik ( = člověk, který nedrží půst – člověk nestydatý) a bylo původně asi přezdívkou tamního usedlíka." Na internetu jsou v odpovědi Ústavu pro jazyk český (ujc.cas.cz/jazykova-poradna/dotazy/0253.thml) na dotaz týkající se masopustu tyto věty: "Slovo masopust klade lidová (tedy mylná) etymologie do souvislosti se slovem půst (postit se), jde však o spojitost se slovesem pustit ve významu ,opustit maso', ,upustit od masa'." […] "Dnes označujeme slovem masopust období od svátku Tří králů do Popeleční středy. Tento význam je mnohem širší, než měl masopust původně, když se do češtiny dostal (po příchodu Cyrila a Metoděje, tedy po roce 863). V té době označoval spíše poslední tři dny (tj. neděli, pondělí a úterý) před započetím předvelikonočního půstu. Zde je také třeba hledat vysvětlení – lidé v té době upouštěli od masa, dávali ,vale' masu, loučili se s ním. Později se pojmenování přeneslo na delší období, pro něž je konzumace masa (např. při zabíjačkách) typická, a mylnou kontaminací se slovem půst nám nyní tento výraz může připadat až nelogický." - A. Škoviera se zmínil o sporu o půst (2008, s. 44): "Viaceré z týchto sporov sa prejavili aj na Veľkej Morave – osobitne spor o používanie ľudového jazyka v bohoslužbách, ale prejavil sa tu i spor o dodatok Filioque a primát rímského biskupa a snáď aj spor o pôst v sobotu." Nemá jméno vsi Skramníky připomenout prostřednictví sporu o půst Metoděje?

V EHvČ je citován záznam J. L. Píče (2003, s. 284) z konce 19. století, že ještě nedávno byl U Škramníka dvojí val s příkopy, byl však rozkopán, takže po valu skramníkovského hradiště už nejsou viditelné stopy. Nedostatek archeologických nálezů neumožňuje jeho přesné datování. "Jistým vodítkem mohou být pouze raně středověké nálezy z prostoru obce."

58C4. KDE SE PROKOP NARODIL

Místo Prokopova rodiště, a to Chotouň, uvádí až Mnich sázavský více jak 100 let po jeho smrti. Dříve napsané legendy místo Prokopova narození neuvádějí. Mladší legendy údaj Mnicha sázavského přebírají. V Založení kláštera Sázavského je uvedeno o Prokopovi následující: "Tedy za času řečeného knížete Oldřicha... žil poustevník jménem Prokop..." Oldřicha si možná máme nahradit starým vládcem Bořivojem.

Prokop měl pocházet z jednoho z významných českých rodů. V Chotouni však nebylo nalezeno nic, co by svědčilo o tom, že by tam v době, kdy by se měl Prokop narodit, nějaká rodina patřící mezi významné české rody žila.

P. Sommer k Chotouni, údajnému Prokopově rodišti, napsal (2007, s. 242, pozn. 289): "V současné diskusi byla opakovaně vyslovena pochybnost o tom, zda Chotouň vůbec mohla být Prokopovým rodištěm (zvláště výrazně J. Sláma, Svatý Prokop. Život v legendě a ve skutečnosti...). Nelze samozřejmě vyloučit, že Chotouň do prokopských pramenů vstoupila až dodatečně... J. Sláma se domnívá, že se tak stalo v době, kdy se hodilo vyzdvihnout Prokopovo češství, což dobře odpovídá době vzniku letopisu Mnicha sázavského, tedy 70. letům 12. století."

Jestliže jsou skutečně na Prokopa pověšeny informace o Metodějovi, nemělo jméno Chotouň připomínat českou podobu jména Thessaloniki, a to Soluň? Nejstarší podoby tohoto místního jména jsou podle MJvČ /II/0044: z 11. století Chotun, z roku 1249 Cothun a z let 1352-1405 Chotun. MJ mělo vzniknout z OJ Chotún. - J. Rejzek v hesle Choť napsal mj. (2015, s. 251): "Stč. chot {manžel, manželka, ženich, nevěsta}, str., stsl. chotь {touha, žádost, milenka, milenec}, sln. st. hot {souložnice}. Psl. *chotь je od *chotěti... vlastně {chtěná, žádaná osoba}." Význam chtěná, žádaná osoba se může vztahovat jak k Prokopovi, tak k Metodějovi.

J. Sláma pochybuje o Prokopově českém původu. Napsal k tomu (2006, s. 102, 103): "I ve velmi stručném líčení Prokopova životopisu v legendě Vita minor zaujmou některé - řekněme tendenční - údaje. Je to především zdůraznění českého původu světce." - "Je velmi pravděpodobné, že sv. Prokop, původem Bulhar, se dostal do Čech právě v souvislosti s výše vzpomenutými politickými událostmi." A o několik řádků výše napsal: "V roce 1018 byzantský císař Basileios II. zvaný Bulharobijce tvrdě porazil Bulhary a jejich území připojil ke své říši. Za těžkých depresí, které potom proti Bulharům následovaly, opustilo mnoho bulharských duchovních svou zemi a utíkalo na Kyjevskou Rus, do Uher i dále."

58C5. JAK PŘIŠEL PROKOP KE SVÉMU JMÉNU

Prokop (nebo osoba, která se za ním možná skrývá) se nemusel narodit v Chotouni, ale v její blízkosti. Vzpomeňme, jak "Kosmas" posílá Libušino, tj. Ludmilino, poselstvo za Přemyslem, tj. Bořivojem, ne na hradiště u Zabrušan, ale do jeho blízkosti, do Stadic. Chotouň leží pouhých 8,9 km od starokouřimského hradiště, 19,5 km od Kolína, 22 km od Libice nad Cidlinou a nedaleko některých dalších hradišť. Jméno Chotouň nápadně připomíná i českou podobu města Thessaloniki, a to jeho českou podobu Soluň.

O tom, jak Prokop přišel ke svému jménu, píše P. Kubín (2011,s. 254, 255, vysvětlivka 156): "Jak Prokop dostal své řecké jméno, je těžké rozhodnout, patrně nějak souvisí se slovanskou, tj. východní orientací jeho komunity. V raně středověkých Čechách se jinde nevyskytuje. Poprvé je doloženo až v roce 1270 u kněze hradeckého arcijáhenství…" […] "Podle Emilie Bláhové... přijal Prokop své jméno v některém řeckém klášteře, možná přímo na Athosu. Sommer... střízlivěji odhaduje, že Prokop získal jméno při vstupu do řádu v klášteře v Břevnově, jehož počátky byly spojeny s řecko-latinskou komunitou na římském Aventinu a jehož první opat měl rovněž řecké jméno Anastasius. I to je však pouhá spekulace, protože nevíme, zda Prokop vůbec kdy na Břevnov vstoupil.."

M. K. Klement ke jménu Prokop napsal (2002, s. 17): "Jméno Prokop je nejen řecké, ale i typicky cařihradské. Téměř všichni předchůdci toho jména-světci jsou z Cařihradu."

Význam jména Prokop vysvětluje Fr. Kopečný takto (1974, s. 112): "Lat. Procopius obráží řec. Prokopios... - patrně ,zdárný, prospívající', patří-li ke slovesu prokòptó, vpřed razím', přeneseně ,prospívám'. Nebo spíš přímo k prokópos ,připravený k boji; pohotový'..."Také se uvádí, že jméno Prokopius znamená prošlapávač cest. Z významu Prokopova jména vidíme, že legendisté skryli Metoděje za výstižné jméno, navíc ukázali, že osoba skrytá za Prokopem, tedy Metoděj, přišla z Byzance. A Chotouní ukázali na Metodějovo rodiště Soluň.

58C6. PROKOP MĚL BÝT VZDĚLANÝ, ALE NENÍ JASNÉ, KDE SE VZDĚLÁVAL

Jinak budeme o této otázce uvažovat, budeme-li se domnívat, že Prokop skutečně existoval a legendy pojednávají skutečně o něm, jinak budeme uvažovat, jestliže se budeme domnívat, že legendy pověsily na Prokopa informace o Metodějovi, přičemž mohou existovat dvě možnosti: Prokop skutečně žil nebo Prokop je zcela vymyšlená postava, Prokop je vymyšlený věšák.

Jestliže by činy Metodějovy byly navěšeny na Prokopa vymyšleného, postrádalo by smysl zjišťovat, kde Prokop studoval.

Připusťme, že Prokop existoval a legendy na něj nevěsily činy Metodějovy. Ani v nejstarší dochované latinské legendě Vita minor (přelom 11. a 12. stol.), ani v Letopisu Mnicha sázavského (70. léta 12. stol.) není uvedeno, kde se Prokop vzdělával. Jestliže se skutečný Prokop vzdělával v nějakém klášteře ve slovanském jazyku, pak to bylo vhodné zamlčet. Jestliže by to bylo na Vyšehradě, pak by to bylo zamlčeno tak, jako byla zamlčena rozestavěná vyšehradská trikoncha. Vyšehrad se objevuje v legendě Vita minor. Světec Prokop, spojený s nějakým zázrakem, se v ní zjevuje na Vyšehradě ve spánku jedné ženě. Vidíme zde to, co legendisté dělali: co nemohli říct "veřejně", skryli někdy jako pravdu nebo polopravdu třeba i do zázraku. Ve třetím nejstarším prokopském prameni Vita antiqua je zase zmíněný Velehrad (sancto Cyrillo, episcopo Wellegradensi). Místo, kde se Prokop vzdělával, bylo možná nesmírně velikým tajemstvím. J. Novotný napsal (2012, s. 40): "S tím může souviset vytržený list z rukopisu staročeské veršované Legendy o svatém Prokopu sepsané asi v 60. letech 14. století, na němž bylo místo Prokopova vzdělávání pravděpodobně uvedené." A strana 42: "...se předmětná přesná lokace místa Prokopova vzdělávání objevila v nám dostupné prokopské hagiografii [Vita maior] až někdy během 14. století. Historickou relevanci lokace na pražský Vyšehrad ale můžeme bez větších obtíží vyloučit, a to z toho důvodu, že odráží velice mladou literární tradici. Žádný z nejstarších prokopských pramenů o vzdělávání na Vyšehradě nic neví." - J. Sláma k napsal (2006, s. 102): "Nutno konstatovat, že většina informací, které uvádějí mladší prameny navíc oproti údajům Vita minor, jsou zpochybnitelné a v některých případech jednoznačně nevěrohodné (například údaj o vyšehradské slovanské škole)." - Legendy některé informace o Přemyslovcích zamlčovaly, ale informace se mohly v církvi udržovat a mohly být veřejně publikovány až po vymření Přemyslovců. Takovými zamlčovanými informacemi mohly být i informace související s počátky Vyšehradu a s rozvojem Vyšehradu za Boleslava III. Ryšavého, a to jak v době, kdy byl jedním ze dvou předáků, tak v době, kdy byl knížetem. Co však by mohl mít společného s Vyšehradem Metoděj, ať už po roce 885, nebo před tímto rokem? Pokud by již za Metoděje byla na Vyšehradě škola, což je takřka vyloučené, nemohl by tam Metoděj studovat, mohl by tam nanejvýše učit.

O tom, kde se mohl či nemohl Prokop vzdělávat, napsali M. Wihoda a M. Moravová (2011, s. 249, pozn. č. 4): Původ (a vlastně i rozsah) Prokopova vzdělání zůstává nejasný. Za krajně nepravděpodobnou však lze označit možnost, že se Prokop vzdělával v Bulharsku (v tomto smyslu D. Třeštík, Slovanská liturgie...). Spíše lze uvažovat o nějaké domácí škole, kde přežívala slovanská liturgie a s ní provázané písemnictví."

Na Vyšehradě mohla škola trvat poměrně krátce. Možná ji založil Boleslav III. Ryšavý (předák a poté v letech 999-1002, 1003) a zrušil Spytihněv II. (1055-1061). Prokop, pokud vůbec existoval, se mohl v této škole, pokud existovala, učit.

58C7. PROKOPOVY ZÁZRAKY

V prokopských legendách a v Založení kláštera Sázavského je vylíčeno Prokopovo zázračné zjevení. Citujme, kam ho na základě vylíčení prokopské legendy Vita maior(pocházející ze 14. století) lokalizuje P. Sommer (2015, s. 154, 155): "Taková je 31. kapitola této Větší legendy, pojednávající o Prokopově zázračném zjevení a obsahující mimořádně důležité informace o uspořádání interiéru sázavského konventního kostela. Jedna z epizod vypráví o tom, že klášterní paramonarius (tedy strážce chrámu), nocující v kostele, aby dal včas znamení k nočním hodinkám, měl vidění: Prokop vstal ze svého hrobu a kráčel kostelním prostorem až k oltáři sv. Kříže, u nějž uzdravil jednoho slepého prosebníka. Kromě zajímavé informace o tom, že paramonarius trávil noc v kostele, v němž se i v noci nacházeli prosebníci (tuto praxi potvrzují další příklady z Vita maior, ale i z jiných českých a zahraničních pramenů hovořících o nocování u světců jako o formě prosby za uzdravení), přináší legenda i popis kostelního interiéru, který autor dobře znal. Celou příhodu popsal jako celistvou filmovou sekvenci, která v jediném záběru opsala děj od světcova vystoupení z tumby až k jeho zastavení u oltáře sv. Kříže. Kdyby Prokop vystupoval z krypty nebo z nějakého bočního prostoru, nebyl by tento ,záběr' možný. Z toho lze učinit závěr, že hrob Prokopa byl umístěn v chóru, neboť jedině tak mohla být sledována jeho cesta od hrobu k oltáři sv. Kříže. Oltáře tohoto zasvěcení bývaly ve velkých kostelech pravidelně ve východní části hlavní lodi a byly určeny pro bohoslužby laiků. Prokopova cesta je tak zcela logická, nedlouhá a dobře obsáhnutelná jedním pohledem. Dešifrování této legendistické zprávy umožňuje ještě další důležitý závěr. Jediným kostelem v Sázavě, do jehož interiéru mohl být situován uvedený zázračný příběh, byla románská bazilika opata Silvestra, dokončená okolo poloviny 12. století. Jenom ta měla v konečné podobě chór s navazujícím trojlodím." [...] "Je tedy nepochybné, že autor situuje popisovaný zázrak ještě do interiéru sázavské románské baziliky."

Noc a slepec naznačují, že do textu je něco závažného skryto. Světcovo vystoupení z tumby zřejmě znamená, že jeho ostatky byly přeneseny na jiné místo, do jiného kostela.

Přečtěme si, jak líčí tento zázrak Založení kláštera Sázavského. "...řečený kníže... ustanovil na onom místě opata rodem Němce, člověka plného vášnivé zloby. Jemu, když se první den po svém příchodu, jda podle obyčeje na jitřní bohoslužby, blížil ke dveřím kostela, zjevil se tam svatý muž Prokop, stoje opřen o dveře orátoře a řekl mu: ,Odkud máš moc zde přebývati? Co hledáš?' On odpoví: ,Mocná velebnost knížete a nezvratná vznešenost jeho předních mužů svěřila mé dovednosti až do konce mého života řízení tohoto kláštera.' Jemu svatý otec řekl: ,Ihned odejdi bez hanby ponížení! Neučiníš-li to, přijde na tebe boží pomsta." A po těch slovech zmizel. Ale onen, maje to za přelud satanův, docela nic toho nedbal. Když však si druhou a třetí noc málo vážil jeho hrozby, zjevil se mu svatý ten muž čtvrtou noc, když šel k jitřní službě, a řekl: ,Proč jsi odepřel poslechnutí mých přátelských domluv? Svým duchovním synům jsem vyprosil od Hospodina toto místo, nikoli tobě, jenž jsi sem vešel podloudně. A jestliže ti byla dosud od tvého pána, knížete, tato moc nakázána, ode mne budiž od této chvíle zakázána." A to praviv, jal se ho nejsilnějšími ranami urputně bíti berlou, kterou držel v ruce." Zde je naoko vylíčen konflikt mezi Prokopem a opatem německého původu, ve skutečnosti je vylíčen konflikt mezi Metodějem a Wichingem. Kdyby šlo skutečně o opata Prokopa, bylo by třeba sdělovat tuto informaci pomocí zázraku? Jestli však šlo o Metoděje, potom to říci skrytou hříčkou bylo nutné.

Jeden ze zázraků sv. Prokopa je to, že předpověděl svou smrt. V Založení kláštera Sázavského jsou tyto věty: "...podle zjevení božské milosti zvěděl dva dni napřed lhůtu své smrti..." Nato k sobě povolal svého synovce Víta a svého syna Jimrama a řekl jim mj. toto: "Synáčkové moji... třetího dne zcela jistě odeberu se ze stánku tohoto těla..." A po delším Prokopově monologu autor napsal: "A již na sklonku příštího dne... byl zachvácen prudkou nevolností... odešel ze zkázy tohoto světa..." Prokop tedy nezemřel třetí den po své předpovědi, ale již druhý den. Co však je zde řečeno? Věštění Prokopa možná prozrazuje to, že jsou na něho navěšeny činy a osudy Metoděje. Prokop umírá o den dříve, než předpověděl, a Prokop má svátek 4. července, tj. o den dříve než Metoděj s Cyrilem. - Ještě dodejme, že Cyril a Metoděj měli dříve svátek 9. března, ale pod jmény Crha a Strachota.

58C8. PROČ CHTĚLI MÍT ČEŠI DALŠÍHO DOMÁCÍHO SVĚTCE, TENTOKRÁT VYZNAVAČE

V pohanských náboženstvích byl hlavní bůh obklopen dalšími bohy a bohyněmi, kteří měli zajišťovat různé potřeby vyznavačům těchto bohů. Týká se to i tak vyspělých společenstev, jako byli staří Řekové a Římané. Křesťané měli boha jednoho. Úlohu dalších bohů začali zajišťovat světci. A protože lidé měli hodně různých potřeb, bylo třeba také hodně světců. Vedle tohoto obecného důvodu, proč chtěli mít Češi další světce, mohly existovat některé důvody specifické.

V době, kdy se stal Prokop světcem, měly Čechy jako české světce především Václava a Vojtěcha. Oba byli světci martyrové (mučedníci). Martyry byli i Ludmila a Pět svatých bratří.

P. Kubín o nutnosti dalšího českého světce napsal (2006, s. 112): "Čechy, které se v té době definitivně staly královstvím, potřebovaly nutně dalšího světce. A z kandidátů svatosti nebyl nikdo jiný [než Prokop] k dispozici. Kněžna Ludmila, Pět svatých bratří a sv. Radim-Gaudentius byli již dávno ctěni jako světci na základě translace, tudíž další kanonizaci nepotřebovali."

Martyrové sv. Václav a sv. Vojtěch nemuseli být klérem nebo Přemyslovci přijímáni jednoznačně kladně. U Galla (II, 11) a u "Kosmy" (I, 41) je tzv. Václav skrýván za kancem, přičemž kanec je i symbolem ďábla. V kapitole (I, 34), v níž "Kosmas" líčí potupné jednání Kochana, tj. zde Vojtěcha, vůči Jaromírovi, napsal, že kníže byl zle od much poštípán. U Becker v hesle moucha napsal (2002, s. 181), že zpravidla byla spojována s nemocí, smrtí a ďáblem.

Kvůli tzv. Václavovi si přečtěme, co napsal o knížatech raného středověku D. Třeštík (Kosmova Kronika česká, 2006, s. 10): "...kníže a jeho ,věrní' sice jednali ve jménu svých sobeckých zájmů, byli krutí, barbarští a olupovali většinu obyvatel země o to málo, co tvrdou a sebezničující prací získali, že ulamovali větší část jejich skromného pecnu chleba, aby se sami nasytili, přesto však vykonali velké dílo. Vybudovali stát, který přetrval tisíciletí, a dali také vznik národu, k němuž se dnes hlásíme." […] "Kosmovi současníci byli asi především chudí, kdo z nich chtěl jíst dosyta, musel žít na úkor jiných a musel k nim být také krutý."

Český klér raného středověku nemohl vidět, že knížata vybudovala stát, který přetrvá tisíciletí, a dají vznik národu, ke kterému se dnes hlásíme. Mohl vidět především jejich krutost, barbarství a olupování těch, co tvrdě pracovali. "Kosmas" vkládá do úst Libuše, když je nastolován na knížecí trůn Přemysl (ten tady však zastupuje všechna knížata), tato slova (I, 5): "...on [kníže] pouhým pokynem svým bez vašeho mínění toho odsoudí, onoho dá zabíti, jednoho rozkáže vsaditi do vězení, jiného oběsiti na šibenici." […] "Všechno, co máte lepšího ve vsích, na polích, rolích, lukách a vinicích, pobere a obrátí v svůj prospěch."

Lze předpokládat, že část kléru nebyla nadšena, že naším prvním světcem je kníže, který se nemohl chovat jinak, než je vylíčeno výše. A on nejen že se nechoval jinak, on se zřejmě choval mnohem hůř. Václav se podílel na vraždě Ludmily a (u "Kosmy" pod jménem Durynk) na vraždě Spytihněvova synka. Církev ho také považovala za syna konkubíny Ludmily. Vojtěch se podílel na zavraždění Boleslava II. Ludmila byla více pohankou než křesťankou, i když zřejmě přijala křest. Byla pohřbena jako vampýr. A byla považována za konkubínu, neboť Bořivoj, když s ní začal žít, staré manželství nerozvázal. Tzv. Václava, Vojtěcha i Ludmilu museli legendisté očistit a naopak k němu přidat řadu kladných vlastností, aby se mohl stát světcem.

Vojtěch rovněž nemusel být pro některé Přemyslovce a pro část kléru vhodným svatým. Za svého života podkopával knížecí ekonomiku. Kul pikle s Poláky, byl kolaborantem, byl polským hadrníkem s neobřezanými pysky. Např. vystupoval proti prodávání otroků do nekřesťanských zemí. Kléru mohlo vadit i to, že Vojtěch prosazoval celibát.

Svatým se však nemusel stát jen martyr (mučedník), ale i vyznavač. D. Kalhous o tom píše následující (2011, s. 15): "Již tehdy [v antice] církev uznávala dva základní typy světců, nejprve mučedníky, martyry, ,svědky', kteří svou smrtí vydali svědectví o životě v Kristu, a později se objevivší ,vyznavače'. Ti svůj vztah k Bohu projevovali nikoli v okamžiku mučednictví a v krátkém období před smrtí, ale svou oddanost k Bohu dávali najevo odříkáním a ctnostným životem." […] "Vyznavači, utíkající se často do pustiny, avšak v zásadě přijímající svět, jaký je, zde představovali přeci jenom vhodnější vzor pro život ctnostných křesťanských společenství."

Úsilí získat nového českého světce mohlo souviset i se snahou zřídit v Praze arcibiskupství. P. Kubín napsal (2006, s. 108): "Do prvních let 13. století také spadá intenzivní jednání krále Přemysla s kurií o zřízení arcibiskupství v Praze." Přemysl však u papeže Inocence III. neuspěl. Inocenc III. pravděpodobně splnil alespoň druhou Přemyslovu žádost: Prokop byl kanonizován.

Na tom, aby Češi měli dalšího světce, dokonce možná Metoděje, měl možná už zájem Boleslav III. Ryšavý. Ten možná v době, když už byl svržen z knížecího stolce, napsal Život Metodějův, a ten možná mohl být prvním krokem k prohlášení Metoděje za světce. Byl by tak možná oslaben kult sv. Václava. Ten, kvůli činům, kterých se dopustil (vraždy), se neměl vůbec světcem stát. Přemyslovci ovšem potřebovali svého světce, tak brali toho, kdo byl po ruce, ať byl jakýkoliv. Oslabení kultu sv. Václava by také zmenšilo špínu hozenou na Boleslava I., který vůbec vrahem tzv. Václava nebyl, jak lživě uváděli legendisté.

58C9. PROBLÉMY S PROKOPOVOU KANONIZACÍ. PROKOPŮV KULT

P. Kubín napsal (2006, s. 111): "Zbývá otázka, proč právě Prokop? Tento problém trápil v padesátých letech 20. století také Václava Chaloupeckého. Podle něj bylo pochopitelné dlouhé váhání papeže Inocence III. při posuzování žádosti o kanonizaci na základě přinesené prokopské legendy. V textu byla totiž uvedena řada prohřešků proti obvyklému obrazu světce – Prokop byl původně ženatý kněz, měl syna, užíval slovanskou liturgii a navíc zbil latinského opata. Přitom v době Inocence III. byla kněžská manželství už dávno definitivně zavržena a slovanskou liturgii zakázal v přímé odpovědi českému panovníkovi v lednu 1080 sám velký papež Řehoř VII." Nepropašovali do legendy její autoři Prokopovými prohřešky to, co se vztahovalo k Metodějovi? Opata můžeme nahradit Wichingem, mezi nímž a Metodějem byl nepřátelský vztah.

P. Sommer k Prokopovu svatořečení napsal (1996, s. 7): "Vlastní Prokopovo svatořečení se odehrálo (na základě úsilí vyvinutého opatem Blažejem) 4. července roku 1204, a to na základě svolení, které udělil papež Inocenc III. Je velmi pravděpodobné, že navazovalo na úpravu vztahů Přemysla I. ke kurii, jejímž výsledkem byl papežův souhlas ke korunovaci Přemysla I. na českého krále..." - "Prokopovo svatořečení bylo velkým úspěchem konventu a nesporně mělo značný význam pro celé království. Prokopův kult, který se rozvíjel již v době před kanonizací, ještě více zesílil. Je proto s podivem, že se (pokud víme) nijak výrazně neprojevil v podobě samotného mateřského konventu." Jestliže je za Prokopem skutečně skryt Metoděj, potom se není čemu divit.

Prokopská legenda tvrdí, že k Prokopově papežské kanonizaci došlo 4. července 1204. P. Kubín nevěří, že by Inocenci III. tuto Prokopovu kanonizaci provedl. Napsal k tomu následující (2006, s. 111) "...proč právě Prokop [byl svatořečen]?" […] "V textu byla totiž uvedena řada prohřešků proti obvyklému obrazu světce – Prokop byl původně ženatý kněz, měl syna, užíval slovanskou liturgii a navíc zbil latinského opata. Přitom v době Inocence III. byla kněžská manželství už dávno definitivně zavržena a slovanskou liturgii zakázal v přímé odpovědi českému panovníkovi v lednu 1080 sám velký papež Řehoř VII." V Poznámce 66 čteme: "Papežství zavrhovalo kněžská manželství již od 4. století, jejich definitivní konec přišel na II. lateránském koncilu roku 1139, kde byla manželství vyšších kleriků prohlášena nejen za nedovolená, ale přímo za neplatná." V závěru prokopské legendy Vita minor dokonce Prokop pohrozil papeži, že ho probodne svou pastýřskou holí, pokud bude otálet s jeho svatořečením.

"Na údajné kanonizaci sv. Prokopa," napsal P. Kubín (2011, s. 252), "je také krajně podezřelé, že je z pěti kanonizací Inocence III. jedinou, ke které se nedochovaly žádné listiny. Rovněž její popis se jen vzdáleně podobá skutečnému kanonizačnímu procesu." […] "To vše vede k závěru, že Prokopova kanonizace je pouhou legendistickou fikcí, vymyšlenou ve 14. století kvůli podpoře jeho kultu." […] "V roce 1204 se patrně něco stalo... Také 4. červenec nemůže být vymyšlený, protože toto datum se jako Prokopův svátek objevuje už v kalendáři Codexi gigas, ačkoliv opat zemřel 25. března. ...takže 4. července se jistě něco důležitého odehrálo... Jedinou možností je připustit, že byť se tehdy na Sázavě nekonala žádná papežská kanonizace, ke svatořečení přece jen došlo. Ale jen na úrovni elevace v režii kláštera." […] "Znamená to, že 4. července 1204 se na Sázavě uskutečnilo liturgické vyzdvižení ostatků opata Prokopa z původního hrobu k oltáři, mající hodnotu svatořečení. Nebyl zde potřeba žádný papežský legát, protože svatořečení bylo tehdy ještě v kompetenci diecézního biskupa či v tomto případě patrně jen místního opata. O sto let později byla elevace zaměněna za kanonizaci..."

Přemysl Otakar I. žádal po papeži Inocenci III. zřízení arcibiskupství v Praze a kanonizaci Prokopa. P. Kubín k tomu uvedl (2006, s. 108): "Papež se... rozhodl vyhovět alespoň druhé žádosti z Čech, a tou byla kanonizace sázavského opata. Bohužel s nedochovala ani kanonizační bula, ani žádná jiná listina. Jediná zpráva o Prokopově kanonizaci se zachovala ve vypravování prokopských legend..."

O Prokopově kultu psal i P. Sommer (2007, s. 210): "...kult svatého Prokopa sílil zvolna. Ve 14. století, díky národně orientovanému Janu IV. z Dražic, a později zejména zásluhou Karla IV. již nebylo pochybnosti o tom, že Prokop patří mezi nejvýznamnější české zemské světce. Ve 13. století však jeho kult spíše vycházel z dlouhodobého sázavského uctívání a z panovnické podpory, jejíž akcent ještě nepůsobil ve prospěch jeho všeobecného rozšíření."

58C10. PROKOPŮV HROB A PROKOPOVY POZŮSTATKY

P. Sommer k Prokopovým hrobům mj. napsal (2006, s. 47): "Stejně jako v mnoha jiných středověkých klášterech se i v Sázavě snažil konvent o rozvoj kultu svého zakladatele. Byl jím poustevník a později první opat Prokop, který byl po své smrti v roce 1053 uctíván s jasnou nadějí na svatořečení. Není proto překvapivé, že nejvýznamnější součástí tohoto kultu byla úcta k Prokopovu hrobu. Je velmi pravděpodobné, že od nejstarší doby byl tento hrob předmětem také veřejného kultu a že byl proto vždy situován k chóru sázavského konventního chrámu. Do husitských válek šlo v této souvislosti o tři chrámové budovy. První z nich, dřevěná, byla místem, kde byl zemřelý opat uložen k odpočinku poprvé. Nešlo ještě o světecký hrob nebo o hrob světce in spe. Pravděpodobně v ose lodi před hlavním oltářem zde byl prostě uložen zakladatel kláštera. Asi v roce 1093, když stavba druhého (kamenného) chrámu (lépe řečeno jeho východního závěru) pokročila natolik, že jí musel starý dřevěný kostel ustoupit, byly Prokopovy ostatky vyzdviženy a uloženy v novém hrobě. Druhý kostel byl svěcen v roce 1095..."

Em. Vlček o Prokopových pozůstatcích napsal mj. (1995, s. 163, 168): "Pozůstatky světce byly na Sázavě vyzdviženy v sobotu 28. května 1588 a příští den slavnostně přeneseny v dřevěné malované arše do Prahy. Arcibiskup Martin Medek přijal posvátný klenot a po slavném průvodu, jehož se zúčastnil i císař Rudolf II. s četným doprovodem, byly ostatky uloženy v novém oltáři uprostřed kostela Všech svatých." - "Žádný z pozůstatků nelze přisoudit… opatu Prokopovi, a proto se jimi nebudeme dále zabývat. Patří sem i tzv. relikvie umístěná na hlavním oltáři katedrály sv. Víta. Ta zjevně rovněž pochází z kostí přenesených z bývalého Sázavského kláštera do Prahy." - "...věrohodné pozůstatky světce se dochovaly pouze v… relikviářích kostelů v Praze, Broumově a Sázavě. Směs cizorodých kostí, přivezených v roce 1588 slavnostně ze Sázavy, jasně dokazuje, že šlo o plánovanou [podvodnou] akci k oživení svatoprokopského kultu. V téže době byly nalezeny i ostatky bl. Ivana jako důsledek vyhledávání nových národních světců, kteří by byli přijatelní pro katolíky i podobojí..." Historici v existenci bl. Ivana nevěří. - Falšování pozůstatků světců mělo u nás tradici. Pozůstatky připisované Ludmile pravděpodobně nejsou její. Ze tří zachovaných Vojtěchových lebek nejsou také alespoň dvě pravé (pokud nejde o zázrak, což u světců nelze vyloučit). Ani všechny Václavovy kosti nemusí být pravé.

Em. Vlček k pozůstatkům, které jsou připisovány Prokopovi, napsal (1995, s. 162, 163): "Opat Prokop byl pohřben v kostele Sázavského kláštera. Některé kosti byly po kanonizaci vyjmuty jako relikvie. Klášter pak byl v 15. století vypleněn husity. V 16. století oživili svatoprokopský kult jezuité" […] "Pozůstatky světce byly na Sázavě vyzvednuty v sobotu 28. května 1588 a příští den slavnostně přeneseny v dřevěné malované arše do Prahy." S. 167-169: "Pozůstatky Všech svatých v Praze náležejí třem dospělým jedincům a jednomu dítěti." - "Žádný z pozůstatků [přenesených roku 1588 ze Sázavy do Prahy] nelze přisoudit jedinci č. 1 – opatu Prokopovi, a proto se jimi nebudeme dále zabývat. Patří sem i tzv. relikvie umístěná na hlavním oltáři katedrály sv. Víta. Ta zjevně rovněž pochází z kostí přenesených z bývalého Sázavského kláštera do Prahy." - "Lze tedy říci, že věrohodné pozůstatky světce se dochovaly pouze v již uvedených relikviářích kostelů v Praze, Broumově a Sázavě. Směs cizorodých kostí přivezených v roce 1588 slavnostně ze Sázavy, jasně dokazuje, že šlo o plánovanou akci k oživení svatoprokopského kultu." […] "Teprve nyní se skutečně podařilo vytřídit věrohodné pozůstatky světce, a to především díky existenci specifické struktury kostní tkáně vyskytující se ojediněle a naštěstí právě u sv. Prokopa."

M. Bravermanová k Prokopovým ostatkům napsala mj. (2006. s. 126): "Osudem ostatků sv. Prokopa se zabývaly především práce Františka Krásla, Methoda D. Klementa a Emanuela Vlčka. Přestože jejich studie jsou významné, důsledným čtením zejména inventářů chrámového pokladu u sv. Víta je dnes možné trochu více zpřesnit pohyb těch několika málo pravděpodobně autentických opatových ostatků. Ramenní kost, vyjmutá z hrobu zřejmě ihned po kanonizaci, se na Pražský hrad dostala nejpozději do poloviny 14. století. Po jejím uložení na Karlštejně se vrátila na Pražský hrad, poté byla předána Sázavskému klášteru a dále do kláštera v Broumově. Jedna její část v Broumově zřejmě zůstala, druhá byla vrácena zpět na Sázavu. Problémem však je, že při antropologickém průzkumu ostatek předaný z Broumova Emanuel Vlček identifikoval jako pravou holenní kost, ne jako část ramenní kosti. Zbylá část ramenní kosti je tedy zřejmě ještě pořád v Broumově a k antropologickému průzkumu byl předán ostatek jiný, který pravděpodobně putoval s ramenní kostí a nebyl výslovně zmiňován. Zlomky pažní a levé loketní kosti, uložené na Sázavě, by již částí tak zvaného ,brachia' mohly být." - "Další opatův ostatek, část lebky, se na Pražský hrad musel dostat nejpozději těsně po husitských válkách. Jedna část je dodnes uložena v kapli Všech svatých, druhá byla kvůli purifikaci ostatků vložena do Prokopova náhrobku. Daší drobné ostatky, i ty uložené v Saské kapli, E. Vlček prohlásil za tak fragmentární, že je nebylo možné podrobit morfologickému antropologickému průzkumu. Možná bude v budoucnosti průzkum dokončen pomocí metody stanovení DNA." Na to, že jsem zvýraznil slova pravděpodobně autentických opatových ostatků, mělo vlivto, že v Prokopově náhrobku jeho pozůstatky nebyly.

O Prokopových pozůstatcích napsal P. Sommmer (2007, s. 187): "Když Emanuel Vlček revidoval stav a počet prokopských relikvií, zjistil, že kromě příliš malých nebo nedostupných zlomků kostí... jsou známy pouze následující autentické zlomky: 1. dva lebeční fragmenty, uložené v relikviáři u Všech svatých na Pražském hradě, 2. tzv. rámě sv. Prokopa, které je pravou holenní kostí, uloženou... nyní v broumovském děkanském kostele..., 3. zlomek pažní kosti a zlomek diafýzy levé loketní kosti, které jsou uloženy v relikviářích v klášterním sázavském kostele..." Strana 191: "Nedávno vstoupila do hry další údajně Prokopova relikvie, kterou prof. Vlček neznal. ...v bývalém klášterním chrámu v Kladrubech byl učiněn staronový objev." […] "Mezi nimi [relikviemi] je umístěna část dlouhé kosti, kterou identifikační nápis připisuje Prokopovi."

58C11. PROKOPOVO ZÁZRAČNÉ ZJEVENÍ

P. Sommer napsal (2006, s. 49): "...kapitola 31 Vitae maioris vypráví o Prokopově zázračném zjevení... V příběhu jde o to, že klášterní paramonarius, nocující v kostele, aby dal včas znamení k nočním hodinkám, měl vidění. Prokop vstal ze svého hrobu, kráčel do kostelního prostoru navazujícího na chór, došel až k oltáři sv. Kříže a tam uzdravil jednoho slepého prosebníka, který zde nocoval." - V poznámce 10 na s. 49 je uvedeno: "Nejde ovšem o nic neobvyklého. Nocování nemocných v kostele v blízkosti světeckých hrobů nebo relikvií (incubatio) proto, aby ve spánku získali zdraví, bylo v evropském středověku dobře známo."

Citovaná poznámka se vztahuje k uzdravení světce, nikoliv k Prokopovu vstání z hrobu. Nevyužil legendista užívaného motivu k tomu, aby sdělil cennou informaci, že za Prokopem se skrývá jiná osoba? Noc napovídá, že je v textu skryta nějaká informace, slepec napovídá, že za Prokopem máme vidět jiného člověka. Přitom z jiných pasáží legendy vyplývá, že za Prokopem máme vidět Metoděje. - Jestliže Metoděj vstal z hrobu, byl jako by oživen, můžeme za takové oživení považovat i přeměnu Metoděje v později žijícího Prokopa, a to ať už žijícího skutečně, nebo jenom v legendách.

58C12. PROKOPOVY SVÁTKY

Na stejné straně se P. Kubín věnuje prokopským svátkům: "...dnem svátku světců v kalendáři bylo buď datum úmrtí nebo datum translace či elevace ostatků, nikoliv datum kanonizace." […] "Jeden z rukopisů, který pochází přímo ze Sázavy, zachycuje dokonce čtyři prokopské svátky: kanonizaci 16. ledna, smrt 26. března (posunuto o den kvůli svátku Zvěstování), vyzdvižení ostatků... 4. července a oktáv vyzdvižení 11. července." […] "Na rozdíl od Vita minor nedatuje Exordium k 25. březnu 1053 Prokopovu smrt, ale jeho pohřeb." Pro náš výpočet je zcela jedno, co je k 25. březnu přiřazeno.

P. Kubín se ohledně svátků Prokopa podivuje následujícímu (2006, s. 110, 111): "Ve třech rukopisných breviářích české provenience ze 14. a 15. století je uveden svátek Prokopovy kanonizace překvapivě ke dni 16. ledna, přičemž tytéž kalendáře současně uvádějí i prokopský svátek 4. července." Za překvapivostí Prokopových svátků je možná skryta nějaká informace. - V našem současném kalendáři má Prokop svátek 4. 7., tj den před svátkem Cyrila a Metoděje (5. 7.). Podle P. Kubína (2006, s. 108) se prokopský svátek 4.7. poprvé objevuje v českých liturgických kalendářích v první pol. 13. století. Předchází svátek Prokopův jeden den před svátkem Metoděje proto, že legendy učinily z Metoděje Prokopa? M. Wihoda uvádí (2010, s. 78), společný svátek [Cyrila a Metoděje], který zprvu připadal na 9. březen, byl vyhlášen teprve v roce 1349. Metoděj má společně s Cyrilem dnes svátek 5. 7. Slaví se tento den až od roku 1863. Na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka schváliltotopřeložení svátku papež Pius IX. Do té doby se svátek Cyrila a Metoděje slavil 9. března. Nelze však myslím vyloučit, že ti, kdož stanovili Prokopův svátek na 4. července již věděli, aniž by to bylo prosazeno již jako Cyrilův a Metodějův svátek, že se k nim 5. červenec z nějakého důvodu vztahuje.

59C1. BŘETISLAV I.

"Kosmas" věnoval Břetislavovi I. poměrně velkou pozornost. Problém ovšem je, co z toho se opravdu vztahuje k Břetislavovi a co se vztahuje k osobám, které jsou za ním skryty. To nenaznačuje tím, že by nechal Břetislava oslepit, případně mu oslepením hrozil. V Počíná se druhá kniha "Kosmas" napsal, že Břetislav zatemňuje hrdinství a nejskvělejší vítězství svých dědů. Zatemňuje je tím, že je překonává, že jsou v jeho stínu, nebo je u "Kosmy" zatemňuje tím, že vítězství Břetislavových dědů připisuje "Kosmas" Břetislavovi? Když Břetislav unáší Jitku, nepřátelé některým jeho druhům oči vyloupali. Při kradení Vojtěchových ostatků v Hnězdně byli účastníci Břetislavovy vojenské výpravy bez hlasu, citu a zraku skoro tři hodiny. Třetí noc se biskupu Šebířovi před vyhlášením dekretů zjevil sv. Vojtěch.

V I, 36 líčí "Kosmas" setkání Oldřicha s Boženou, jejichž synem má Břetislav být. Tato epizoda je "Kosmovou" úpravou pověsti o setkání normanského vévody Roberta s neurozenou Arlettou. Jim se narodil syn Vilém, později zvaný Dobyvatel. Takže hlavním smyslem "Kosmova" setkání Oldřicha s Boženou bylo čtenáři prozradit, že moravský dobyvatel Čech, tj. Bořivoj, měl za manželku (nikoli první, hlavní) neurozenou (?) Ludmilu. Břetislav tedy vůbec nemusel mít po matce neurozený původ a neměl důvod Jitku unášet.

V I, 41 říká Oldřich, otec Břetislavův, Šebířovi (latinsky Severus), že za to, jaký dokáže udělat lahodný zákusek z kančího ocasu, by měl být biskupem. Prostřednictvím kance se opět dostáváme k Boleslavovi I. Gallus totiž líčí, jak chlapec Boleslav (Gallus českého knížete schovává za polského Boleslava III.) zabil kance a sebral svému družiníkovi oštěp (kopí je symbolem knížete). Symbolicky je tu řečeno, že český kníže Boleslav zbavil Václava knížecího stolce. Když Břetislav táhne do Hnězdna, výpravy se účastní i biskup Šebíř a vyhlašuje zákony dnes zvané Břetislavova dekreta. Nevyhlásil je však (nebo alespoň některé z nich) již Boleslav I., když usiloval o zřízení biskupství? A nenaznačuje to "Kosmas" právě jménem biskupovým Severus? Jeden z významů latinského slova severus je totiž krutý, což může být narážka na Boleslava Ukrutného. Nespojuje "Kosmas" těmito větami Boleslava s biskupstvím, protože veřejně o tom, že Boleslav usiloval o zřízení biskupství (případně arcibiskupství) psát nemohl?

V II, 2 Břetislav dobývá Krakov. O tomto "Kosmově" dobývání Krakova napsal M. Wihoda (2017, s. 36), že jde o zmateční vsuvku. Přitom Krakov měl dobývat již Boleslav I.

Břetislav I. podle "Kosmy" přivezl roku 1039 z lupu v Polsku pozůstatky Vojtěcha, Pěti bratří a Gaudentia (Radima) a pravděpodobně i Měška I. a Boleslava III. Ryšavého.

Po Břetislavově tažení do Polska se Jindřich III. dožadoval kořisti, kterou měl Břetislav I. dovézt z Polska. Břetislav tento požadavek odmítl. Jindřich III. proti němu podnikl vojenskou výpravu, byl však poražen u Brůdku na Šumavě. Následujícího roku pronikl Jindřich III. do Prahy. Břetislav se poddal a musil se dostavit do Řezna. Tam byl český Achilles ostudně ponížen, musel požádat bos a v rouše kajícníka Jindřicha III. o odpuštění a bylo mu nařízeno zaplatit velkou sumu peněz.

V II, 11 Břetislav nechá vyloupat oči Prkošovi, správci hradu Bílina. Znamená to, že se za Prkošem skrývá jiná osoba a možná i ze zcela jiné doby?

Když roku 1042 (II, 12) přitáhl Jindřich III. k Praze a zarazil orly na kopečku Šibenici, objevuje se opět Šebíř (severus - krutý). Dostáváme se opět do doby Boleslava I. Ukrutného a zmínka o kopečku Šibenici je možná narážkou na to, že tzv. Václav byl v těch místech oběšen.

"Kosmas" vytvořil moravským údělným knížatům v knížeti Břetislavovi obdivuhodného předka, což budí dojem, že "Kosmas" měl k těmto knížatům velice blízko. Byl-li jedním ze dvou autorů Kroniky Čechů Jan II. Břichatý, pak ten byl biskupem v Olomouci a možná prožil i část svého života ve Znojmě.

Břetislav snad založil moravské město Břeclav. Němci město nazývali Lundenburg (1056 Lauentenburch). Tato německé podoba zřejmě vycházela ze skutečného jména nedalekého hradiště Pohansko, a to Lovětíngrad. 

"Kosmas" odebral "moravským" údělníkům jejich skutečného předka Boleslava III. a vytvořil jim předka ideálního, Břetislava I., přičemž některé Boleslavovy činy pověsil na Břetislava. Že Břetislav takový ideální hrdina nebyl, naznačil možná vymyšleným místem jeho úmrtí, Chrudimí. "Kosmas" o úmrtí Břetislava I. napsal mj. toto (II, 13): "...byl na hradě Chrudimi zachvácen těžkou nemocí." [...] "...vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy, dne 10. měsíce ledna [1055]..." Skutečně zemřel Břetislav I. v Chrudimi nebo mu "Kosmas" vybral k úmrtí místo s takovým jménem, které Břetislava I. nějakým způsobem charakterizovalo? Podle I. Lutterera a R. Šrámka jméno Chrudim (2004, s. 108) je odvozeno přivlast. příponou -jь z OJ Chrudim (,neduživý, slabý') a znamenalo ,Chrudimův (hrad)'. M. Knappová u jména Chrudoš uvádí (2015,s. 190), že MJ Chrudim vzniklo od slova chruditi ,oslabovati'.

Em. Vlček vyčetl z Břetislavových ostatků následující charakteristiky (1997, s. 210): "Postkraniální skelet i dochované zlomky lebky jedince A náležejí muži zralého věku (±50 let), 182 cm vysoké a štíhlé postavy, spíše střední robusticity. Lebka muže byla krátká, vysoká a středně široká, měla však dlouhý obličej s úzkým, mírně zahnutým nosem. Nosní kořen byl hluboce zaříznut pod mohutně vytvořenou krajinou glabely. Somatický typ odhadnutý z uvedených charakteristik by mohl ukazovat na dinárskou složku."

Nenechal "Kosmas" zemřít Břetislava úmyslně v Chrudimi, aby ukázal, že to žádný Achilles nebyl, že Achillem ve skutečnosti mínil Boleslava III. Ryšavého? Že je v textu o jeho posledních dnech života v Chrudimi něco skryto, mají možná napovědět slova černá smrt se již vznáší před mým zrakem.

V II, 13 "Kosmas" informuje čtenáře o Břetislavově smrti. L. Reitinger k jeho líčení napsal (2009, s. 483, 484): "Dvě vedlejší časové věty se spojkou cum historicum jasně tvrdí, že kníže smrtelně onemocněl, když (!) zrovna potřetí vytáhl do Uher, a smrtelně onemocněl, když (!) si zrovna podřídil Polsko." A v následujících větách L. Reitinger "Kosmovo" vyjádření vysvětluje. "Zmínku o panonském tažení kronikář zapsal v konjuktivu perfekta, tedy uherská výprava právě probíhala. Z užití konjuktivu plusquamperfekta v polské vsuvce plyne, že záhadné podrobení uherské výpravě a smrti knížete těsně předcházelo. Taktéž souřadné spojení obou vět vede k důvodnému předpokladu, že obě události proběhly brzy po sobě. Rozhodně zde tedy Kosmas neodkazuje na šestnáct let starou událost! Pokud se striktně budeme držet jeho líčení, dozvíme se pouze, že Kosmas Břetislavovu chorobu a smrt zasazuje do sledu tehdejších událostí. Gramaticky nám tato pasáž jednoznačně říká, že Břetislav I. si určitým způsobem podrobil celé Polsko, poté potřetí vyrazil do Uher a během této výpravy smrtelně ochořel. Smrtelná nemoc měla knížete postihnout během jeho třetí uherské výpravy, která následovala po podmanění Poláků." Nabídněme toto řešení. "Kosmas" na některých místech skrývá za knížetem Břetislavem I. knížete Boleslava I. a ještě častěji Boleslava III. Ryšavého. Boleslav III. Ryšavý si podrobil polské hadrníky, tj. Slavníkovce, to bylo na tomto místě celé Polsko a třikrát byl v Uhrách. Poprvé je v Ostřihomi vysvěcen na kněze, podruhé je uváděn jako arcibiskup Radla a potřetí jako arcibiskup Anastázius.

59C2. "KOSMAS" POVĚSIL NA BŘETISLAVA I. NĚKTERÉ ČINY A OSUDY BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO

To, že na určitou osobu jsou pověšeny informace o osobě jiné, naznačil "Kosmas" často oslepením nebo hrozbou oslepení, a to té osoby, na niž byly informace o osobě jné "Kosmou" pověšeny. Pokud se týká Břetislava I., učinil tak "Kosmas" skrytě. V II, 1 o Břetislavovi I. napsal, že silou převyšoval Samsona. Biblický Samson byl totiž oslepen Pelištejci. K oslepenému Samsonovi přirovnaný Břetislav I. je tedy takto také "Kosmou" oslepen.

D. Třeštík napsal (1997, s. 119): "Můžeme tedy přijmout konec druhé dekády jako mocenský předěl v dějinách Moravy? Snad, ale ještě dříve by mělo zaznít, že ani umně hájené domněnky nesmí odporovat vypovědi pramenů. Pomineme-li však mladší (odvozené) kompilace, potom jejich výčet zahrnuje pouhé dva spisy. Kosmovu kroniku a svod vzniklý na Klášterním Hradisku, přičemž obě dílny přešly prvních deset let Břetislavovy vlády mlčním. Svatovítský děkan si vystačil s drobnou glosou, že mladý kníže [Břetislav] převzal Moravu z rukou svého otce, aby v jiné souvislosti poznamenal, že to byl právě Břetislav I., kdo onu zemi opanoval jako první... Zjevný protimluv se pokusila vysvětlit Barbara Krzemieńska, když odkázala na Břetislavovo zakladatelské dílo, které mělo vytěsnit zásluhy knížete Oldřicha. Budiž, ovšem proč Kosmas neztratil jediné slovo o jeho údajně velkolepých reformách, vlastně proč z Břetislavova života zmizelo vše moravské? Že se zde narodil Břetislavův syn Spytihněv a že v roce 1029 (správně 1030) pronikl z Moravy až k Ostřihomi, zznamenali pouze na Hradisku u Olomouce." Pochopitelně, že to nebylo tak, že Moravu ovládl Oldřich a poté ji jako první ovládl jeho syn Břetislav. "Kosmas" na Břetislava I. věšel některé činy Boleslava III. Ryšavého. Takže jako první ovládl Moravu Boleslav III. Ryšavý a po něm Břetislav I., ovšem ne bezprostředně po něm, protože Moravu ovládal několik let Boleslav Chrabrý. Za Boleslava Chrabrého snad byl moravským biskupem Vracen, což je jméno, které dal dřívějšímu Boleslavu III. "Kosmas". Ve skutečnosti měl Vracen jméno Bruno nebo jméno Bruno užíval, když psal po svém svržení z knížecího stolce legendy a Život Metodějův. - Z Břetislavova života zmizelo vše moravské, protože neměl o Moravu žádnou velkou zásluhu, tu měl Boleslav III. Ryšavý.

"Kosmas" v Počíná se druhá kniha nazval Břetislava novým Achillem. Novým Achillem však mínil Boleslava III. Ryšavého, a to nejen kvůli jeho válečným schopnostem, ale také proto, že jeho proslulou patou ukázal na Boleslava III. Ryšavého. Boleslav III. Ryšavý byl totiž mladším bratrem Boleslava II., nikoliv jeho synem. O mladším dvojčeti se říkalo, že staršího dvojčete se drží za patu (M. Knappová u hesla Jakub, 2015, s.195).

"Kosmas" ve viditelné vrstvě vylíčil, jak Břetislav unesl Jitku, pomocí skryté vrstvy však napovídá, že ji unesl Boleslav III. Ryšavý. 

Břetislav byl podle "Kosmy" otcem pěti synů. Ve skutečnosti byli Spytihněv, Konrád a Ota synové Boleslava III. Ryšavého. Břetislavovým syny byli pouze Vratislav a Jaromír. Blíže zde viz kapitolu Jsou Břetislavovi synové Spytihněv, Konrád a Ota...

V II, 13 Břetislav vyhlašuje seniorát. Viz zde kapitolu Břetislavův stařešinský řád. K tomu by musel být donucen, neboť Spytihněv II., byl synem Boleslava III., zatimco nejstarším synem Břetislava I. byl Vratislav II.

59C3. "KOSMAS" ODEBRAL PRVNÍM MORAVSKÝM ÚDĚLNÍKŮM JEJICH OTCE BOLESLAVA III. A PŘIDĚLIL JIM JAKO OTCE BŘETISLAVA I., ČESKÉHO ACHILLA. "KOSMAS" BYL U MORAVSKÝCH KNÍŽAT VELMI OBLÍBEN

"Kosmas" odebral Spytihněvovi II., Konrádovi a Otovi Sličnému jejich otce Boleslava III. Ryšavého, protože byl vrahem Pěti bratří, vrahem Slavníkovce Soběslava, vrahem biskupa Vojtěcha a při jím vyháněného z Pražského hradu zahynul Slavníkovec Vladivoj. (Z hlediska Boleslava III. šlo o krevní mstu za zavraždění jeho staršího bratra Boleslava II. Slavníkovci.) "Kosmas" přidělil Boleslavovým synům za otce Břetislava I. a na něho pověsil některé činy Boleslava III. Ty činy, za něž se Boleslavovi synové nemuseli stydět.

"Kosmas" tedy informace o Boleslavi III. Ryšavém někdy věšel na Břetislav I. Toho nazýval českým Achillem. U Achilla lze totiž najít podobnosti s Boleslavem III. I u Achilla jde o převlečení do osoby jiné. Patroklos si v boji proti Trójanům vyžádal na Achillovi jeho zbroj a vydával se z něho. - Paris při útoku Řeků na Tróju střelil šípem Achilla do paty a ten na místě zemřel. Pata také souvisí s Boleslavem III. Ten byl mladším sourozencem, možná dokonce mladším dvojčetem, Boleslava II. A o takto narozených dětech se říkalo, že se držely staršího sourozence za paty. - Achillovým vychovatelem byl kentaur Cheirón. Někteří kentauři po požití vína konali násilné činy. Jiní kentauři se stali symbolem mužnosti, statečnosti a síly. Boleslav III. je také často spojován s koněm a kentaur měl přední část těla lidskou a zadní část těla koňskou. - Achillem "Kosmas" nemínil Břetislava I., ale Boleslava III. Ryšavého.

"Kosmas" věšel na Břetislava informace o Boleslavi III. Ryšavém/ Rudém. Naznačil to tím, že ke jménu Břetislav přidal slovo krásný nebo slovo od něho odvozené. Slovo krásný totiž ve stč. znamanalo i červený. Tak v 1, 40 "Kosmas" napsal: Měl [Břetislav]... krásnou postavu a Břetislav, z jinochů nejkrásnější. - Boleslav III. se po svržení z knížecího stolce stal biskupem Brunem (ne z Querfurtu) nebo se za Bruna vydával. Slovo bruno znamená také opálený. Proto "Kosmas" na něho ukazuje slovem Slunce. V III, 1 přirovnal "Kosmas" Břetislava ke Slunci: "A jako Slunce... zastiňuje... světlo hvězd a Měsíce, tak... Břetislav... zatemňuje hrdinství... svých dědů."

M. Wihoda napsal (2012, s. 422): "Můžeme tedy přijmout konec druhé dekády jako mocenský předěl v dějinách Moravy?" [Jde o ovládnutí Moravy českým knížetem, ovládnutí kladeném do roku 1019 nebo 1029.] Snad, ale ještě dříve by mohlo zaznít, že ani umně hájené domněnky nesmí odporovat výpovědi pramenů. Pomineme-li však mladší (odvozené) kompilace, potom jejich výčet zahrnuje pouhé dva spisy, Kosmovu kroniku a svod vzniklý na Klášterním Hradisku, přičemž obě dílny přešly prvních deset let Břetislavovy vlády mlčením. Svatovítský děkan si vystačil s glosou [v I, 40], že mladý kněžic [Břetislav] převzal Moravu z rukou svého otce [Oldřicha], aby v jiné souvislosti upřesnil [v III, 34], že to nebyl nikdo menší než Břetislav I., kdo onu zemi opanoval jako první (primus dominio suo subiugavit). Zjevný protimluv se pokusila vysvětlit Barbara Krzemieńska, když odkázala na Břetislavovo zakladatelské dílo, které mělo vytěsnit zásluhy knížete Oldřicha. Budiž, ovšem proč Kosmas neztratil jediné slovo o jeho údajně velkolepých reformách, vlastně proč z Břetislavova života zmizelo vše moravské? Že se zde narodil Břetislavův syn Spytihněv a že v roce 1029 (správně 1030) pronikl z Moravy až k Ostřihomu, zaznamenali pouze na Hradisku u Olomouce." - V I, 40 "Kosmas" napsal: "...hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou [po jejím únosu] přímo na Moravu. Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky..." Břetislav I. mohl skutečně dostat Moravu od svého otce Oldřicha. Za Břetislavem si máme možná také představit Boleslava III. Ryšavého, neboť to byl ve skutečnosti on, kdo unesl Jitku. A právě proto je možná informace o odjezdu Břetislava na Moravu zařazena "Kosmou" bezprostředně za únos Jitky. - V III, 34 "Kosmas" napsal: "Břetislav... tu zemi první podrobil svému panství." Zde je na Břetislava I. pověšena informace o Boleslavovi III. Po rozpadu Velké Moravy český kníže ovládal nejprve sever Moravy (Olomoucko). Teprve Boleslav III., buď ještě jako předák vládnoucí za svého nemocného bratra Boleslava II., nebo již jako kníže, ovládl Moravu celou nebo takřka celou. Ovládal ji tedy před Boleslavem Chrabrým (v Polsku vládl v letech 992-1025). Oldřich (a po něm Břetislav I.) ovládal Moravu až po vyhnání Poláků z Moravy.

"Kosmas" věšel informace o Boleslavovi III. Ryšavém na Břetislava I., ale jenom ty informace, které Břetislava I. nezostuzovaly. Dokonce synové Boleslava III. (Spytihněv II., Konrád a Ota) se tak stali syny Břetislava I. "Kosmas" tak vyrobil moravským údělníkům příkladného otce. Proto se nelze divit, že se Kosmas těšil mimořádné úctě moravských údělníků (M. Wihoda, 2001, s. 28).

Na Břetislava I. byly "Kosmou" navěšeny tyto informace o Boleslavovi III. Ryšavém: Boleslav III. měl syny Spytihněva II., Konráda a Otu Sličného - Boleslav III. unesl Jitku - Boleslav III. možná vydal některá nařízení z dekret Břetislavových - Boleslav III. učinil z Konráda a Oty moravské údělníky

M. Wihoda napsal o oblíbenosti "Kosmy" u moravských údělníků (2001, s. 28): "...mnohé... prozrazuje, že se Kosmas těšil mimořádné úctě moravských údělníků. Příčinou této svým způsobem možná až paradoxní situace byla politická závěť knížete Břetislava I., neboť ten - alespoň v Kosmově podání - zaručil nástupnická práva všem plnoprávným členům přemyslovské dynastie, a protože Kosmas jako jediný uchoval, či spíše kodifikoval zásadu, že "...bylo právem Čechů, aby vždy nejstarší z knížat jejich dosáhl stolce v knížectví...", a protože většina údělníků v duchu takto definovaného nástupnictví pokládala Moravu za jakési pžechodné refugium, musela si jeho Kronika Čechů vydobýt trvalou přízeň snad všech moravských Přemyslovců." M. Wihoda neví, že "Kosmas" odebral moravským údělníkům jejich veřejně nepřijatelného předka Boleslava III. Ryšavého (přičemž si ho ve skutečnosti nesmírně vážili) a vytvořil jim vzorného předka Břetislava I.

59C4. BŘETISLAV PŘIVEZL Z HNĚZDNA POZŮSTATKY BISKUPA VOJTĚCHA, POZŮSTATKY PĚTI BRATŘÍ, POZŮSTATKY ARCIBISKUPA GAUDENTIA, MOŽNÁ POZŮSTATKY BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO A MOŽNÁ I MĚŠKA I.

Hnězdno se stalo nejvýznamnějším polským hradištěm až za Boleslava Chrabrého, do té doby jím byla Poznaň.

Pro Vojtěchovy ostatky se vypravil kníže Břetislav I. v době, kdy Polsko prožívalo hlubokou politickou krizi a nebylo schopno se proti Břetislavovi vojensky postavit. Pro takovou výpravu bylo třeba mít také nějaký důvod. Tím mělo být přesvědčení, že jestli se Přemyslovci stanou majiteli Vojtěchových ostatků (ostatků světce, nad jehož hrobem bylo vyhlášeno polské arcibiskupství), budou mít velkou naději, že získají arcibiskupství oni v Praze.

"Kosmas" možná naznačuje, že se něco stalo jinak, než líčí, že je něco skryto do tmy. V kapitolách o získání Vojtěchových ostatků a vyhlášení dekretů se objevují slova (II, 3, 4, 5): "Neboť se bojím, abychom nebyli poraženi pominutím mysli, slepotou..." [...] "...byli bez zraku skoro tři hodiny..." [...] "Třetí noci..."

Dovezení Vojtěchových ostatků z Hnězdna podrobně líčí jedině "Kosmas" O. Králík k tomuto jeho líčení napsal (1976, s. 212): "Kosmovo vyprávění, které tak slavnostně zahajuje druhou knihu kroniky, nelze kontrolovat žádným jiným pramenem, je možná jen vnitřní kritika." A strana 226: "Vůbec se klade otázka, co vlastně válečná výprava v Hnězdně ukořistila."

Annalista Sax napsal, že Bardo, mohučský arcibiskup, chtěl v roce 1041 pohnat biskupa Šebíře před synodální soud za účast na Břetislavově loupežné výpravě do Polska, konkrétně za přenesení ostatků bez předešlého souhlasu papeže. Proč k tomu ale nedošlo?

O uloupení Vojtěchových ostatků se zmínil i Gallus, Břetislava I. však nejmenoval (I, 19): "Tehdy Češi rozbořili Hnězdno a Poznaň a odnesli tělo svatého Vojtěcha." Proč Gallus Břetislava nejmenoval? Nemáme si pod Hnězdnem a Poznaní představit Libici a Kouřim? Připomeňme, že Břetislav přivezl nejen ostatky Vojtěchovy, ale i ostatky Radimovy a ostatky Pěti bratří, tedy ostatky Slavníkovců zavražděných roku 995. Vojtěch byl dle mého mínění zabit na Libici, ale Verše o utrpení svatého Vojtěcha uvádějí, že Slavníkovci možná byli vyvražděni v Kouřimi. Proč se Gallus o přivezení ostatků Pěti bratří Gallus a arcibiskupa Gaudentia nezmiňuje? O ostatcích Pěti bratří napsal M. Wihoda 2010, s. 29): "Na sázavské benediktiny pamatoval také... Břetislav I., jenž klášteru daroval v Hnězdně uloupené ostatky pěti bratří." Většinu ostatků Kristina nechal později převézt do Olomouce biskup Zdík.

Jak se polští historikové dívají na Břetislavův vpád do Polska, to napsal J. Žemlička (2005, s. 32): "...polská literatura zdůrazňuje řádění českého vojska, vrhající piastovské země o desítky let nazpět. Plenícím Čechům se někdy připisuje ničení a vyvracení polských hradů a kostelů i v místech, kam nikdy nevkročili a najazd Brzetyslawa se klade téměř na úroveň vpádu Mongolů v roce 1241."

V I, 19 napsal Gallus: "Tehdy Češi rozbořili Hnězdno a Poznaň a odnesli tělo svatého Vojtěcha." Z Hnězdna Češi možná odnesli "tělo" sv. Vojtěcha a z Poznaně "tělo" knížete Měška I. Blíže viz kapitolu Je v hrobě K1 pohřben polský Měšek I.?.

Z Polska byly přivezeny pozůstatky všech Přemyslovců, kteří byli v Polsku pohřbeni.

Podle "Kosmy" II, 7 udělil papež za přenesení těla sv. Vojtěcha mírný trest (neboť to podle papeže učinili z nevědomosti nebo pro dobrý úmysl); kníže a biskup měli postavit na příhodném místě chrám a vybavit ho vším potřebným, aby mohl fungovat. Ten chrám postavili na hradě (Staré) Boleslavi.

Dostaly se vůbec pozůstatky Pěti bratří (Vojtěcha zřejmě ano) do Polska? Nebyly jejich pozůstatky přivezeny do Prahy z místa jejich zavraždění, a to z Libice?

59C5. PROČ NECHAL "KOSMAS" BŘETISLAVA I. DOBÝT KRAKOV A PODROBIT SI CELÉ POLSKO?

B. Krzemieńska vyjádřila svůj názor (1986, s. 190 až 194) na "Kosmou" vylíčené dobytí Krakova (II, 2) Břetislavem roku 1039: "Máme tedy řadu dobrých důvodů, abychom pochybovali o správnosti Kosmovy krakovské epizody." […] "Kosmas si ji tedy vlastně vymyslel - a zdá se, že můžeme také říci proč." […] "Malopolsko a Krakov si zřejmě přimyslel proto, že se se ztrátou tohoto území nemohl vyrovnat. Jak známo, český stát přišel o Malopolsko s Krakovem na sklonku 10. století..." […] "Tuto pomstu také Břetislav k plné spokojenosti provedl – v kronikářově mínění přirozeně tím, že dobyl zpět Krakov." U

Břetislavovým cílem nemuselo být pouze Hnězdno (pokud tam vůbec výpravu učinil). Břetislav totiž možná dovezl i ostatky Měška a Boleslava III. Ryšavého, což byli synové českého Boleslava I. Ani jeden z nich nebyl zřejmě pochován v Hnězdně. Měšek možná pochován v Poznani a Boleslav III. Ryšavý v Krakově. Břetislav tedy dovezl ostatky ze dvou nebo tří měst. Neobešlo se to možná bez bojů a drancování. Zatímco o přivezení ostatků Vojtěcha, Gaudencia a Pěti bratří psal veřejně, a psal tedy i o Hnězdně, kde byly pohřbeni, o přivezení ostatků Měška a Boleslava III. Ryšavého psal skrytě, proto ani neuvedl lokality, odkud jejich pozůstatky přivezl. - Boleslav III. Ryšavý byl oblíben na Moravě. Ovládal ji zřejmě jako jeden ze dvou předáků vládnoucích v době nemohoucnosti Boleslava II., ovládal ji možná jakožto kníže a působil tam jako biskup (Bruno?, Anastasius?) u "Kosmy zvaný Vracen. Jeho pozůstatky možná skončily v Olomouci. Byly tam totiž uloženy pozůstatky Kristina a ten je možná s Boleslavem III. totožný.

Výprava do Krakova mohla být uskutečněna jindy než roku 1039. Pozůstatky Boleslava III. Ryšavého mohl také získat mírovou cestou Jindřich Zdík, neboť ostatky Kristina skončily u něho v Olomouci.

"Kosmas" v II, 13 úmyslně přehnal tažení Břetislava I. roku 1039 do Hnězdna. O Břetislavovi I. v této souvislosti napsal, že si s pomocí Boží podrobil celé Polsko. "Kosmas" však na Břetislava I. věšel některé informace o Boleslavovi III. Ryšavém. A protože Slavníkovci kolaborovali s Piastovci, tak je nazýval Poláci a použil pro ně i potupné pojmenování polští hadrníci s neobřezanými pysky. Takže čtenář měl "Kosmovu" informaci vnímat takto: Boleslav III. Ryšavý si podrobil celé panství kolaborantů s Poláky, tj. panství Slavníkovců.

59C6. BŘETISLAVŮV STAŘEŠINSKÝ ŘÁD

Podle "Kosmy" řekl Břetislav I. v Chrudimi krátce před svou smrtí předním mužům země (II, 13): "Slavný Břetislav kníže, jenž zazářil vrcholem ctností, / národa českého perla a zářivá hvězda svých otců, / když si s pomocí Boží podrobil celé Polsko a když se odhodlal, dvakrát byv vítězem, již potřetí napadnout Panonii [Uhry], a vypraviv se napřed, čekal na své vojsko, byl na hradě Chrudimi zachvácen těžkou nemocí. Jakmile poznal, že se mu víc a více přitěžuje a že mu síly z těla mizejí, svolal přední muže země... a v jejich přítomnosti promluvil tato slova: 'Poněvadž mě osud můj volá a černá smrt se již vznáší před mým zrakem, chci vám označit a vaší věrnosti doporučit toho, kdo mě má po mé smrti řídit." […] "A čím je vidím schopnějšími a mocnějšími, tím horší věc tuším v prorockém duchu. Ach, jak se vždy strachuje mysl rodičů o nejistý osud synů.'" - "'Jest tedy předem pečovati o to, aby po mém skonání nevznikl mezi nimi [mými pěti syny] nějaký spor o to, kdo má dostati panství nad zemí. A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratří nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím.'" […] "Ciceronova výmluvnost by se octla v koncích dříve, než by vyložila postupně všechny jeho zásluhy, jak byl tento kníže Břetislav rozumný a jak měl bystrý úsudek v zákonech božských i při soudech světských..."

Podle "Kosmy" měl Břetislav I. 5 synů. Byli to: prvorozený Spytihněv, druhý podle rodu Vratislav, třetí v posloupnosti Konrád, čtvrtý rodem Jaromír a pátý a nejmladší a nejkrásnější z nich Ota. Ve skutečnosti však byli Břetislavovými syny pouze podle rodu Vratislav a rodem Jaromír. Prvorozený Spytihněv, třetí Konrád a nejkrásnější Ota byli syny Boleslava III., původním jménem Konráda nebo Konráda Oty. Spytihněv, Konrád a Ota byli tedy vůči Vratislavovi a Jaromírovi (pozdějšímu biskupu Gebhartovi) ne jejich bratři, ale jejich synovci.

J. Žemlička napsal (1997, s. 73): "Bývá [Břetislav I.] považován za tvůrce nástupnického zákona, zvaného též seniorátní (stařešinský) řád. Podle něho se panujícím knížetem měl stát vždy nejstarší a fyzicky způsobilý člen rodu, schválený shromážděním ,všech Čechů'. Tato zásada nebyla ničím novým. Pokud sahají prameny, bylo tomu tak už v 10. století."

"Kosmova" informace o Břetislavově nástupnickém řádu Žemličkově výkladu (a realitě z níž vychází) neodpovídá. Tam, kde "Kosmas" píše o synech a vnucích, tam J. Žemlička uvádí nejstaršího a fyzicky vyspělého člena rodu.

Břetislav I. podle "Kosmy" vyhlašení stařešinského řádu zdůrazňoval obavou, jak by se v budoucnosti mohli chovat jeho synové. "...dal mi Bůh pět synů, ale nezdá se mi užitečné rozděliti mezi ně zemi českou, protože každé království samo proti sobě rozdělené pustne. Avšak od stvoření světa a od počátku římského panství a až na naše časy bratrská láska bývala vzácná, jak o tom svědčí nezvratné důkazy: Kain a Abel, Romulus a Remus a moji předkové Boleslav a svatý Václav; a hledíme-li k tomu, co učinili vždy dva bratří, uhodnete, co by učinilo pět bratří?" Situace však byla ještě horší. Nešlo totiž o pět bratří. Spytihněv II., Konrád a Ota byli synové Boleslava III. Ryšavého a Vratislav II. a Jaromír byli synové Břetislava I.. "Kosmas" toto pomlčel. A je nelogické, aby Břetislav vyhlásil stařešinský řád, který by umožňoval, aby se zákonným způsobem stal knížetem ne pole primogenitury jeho syn Vratislav, ale podle seniorátu syn Boleslava III. Spytihněv "Kosmas" tímto vymyšleným vyhášením stařešinského řádu posvěcoval to, že se knížetem stal Spytihněv, bratr budoucích moravských údělníků Konráda a Oty.

Vydal Břetislav I. stařešinský řád v té podobě, jak uvádí "Kosmas" (pokud ho vydal), aby vyloučil syny Boleslava III. z možnosti stát se českými knížaty? Vztahovala se Břetislavova slova, že z jeho synů a vnuků má vždy nejstarší držeti moc na Vratislava a z vlády tedy vylučovala syny Boleslava III., tj. Spytihněva, Konráda a Otu a jejich syny?

Knížetem po Břetislavovi se tedy stal syn Boleslava III. Spytihněv a ten dal svým bratrům úděly na Moravě: olomoucké "pekařství" dal Otovi a brněnsko-znojemské "loviště" dal Konrádovi.

V citovaném "Kosmově" textu je myslím ukázáno na Boleslava III. Ryšavého. Slova černá smrt se již vznáší nad mým zrakem možná napovídá, že je v textu skryta nějaká informace. Slova víc a více a slavný dávají dohromady jméno Boleslav. Slovo potřetí ukazuje na Boleslavovo pořadové číslo Třetí. Boleslav III. měl i přízvisko Dobrý. Zde je slovo horší, což můžeme nahradit slovy méně dobrý. Boleslav III. (dřívější pravý Kristián) byl pro "Kosmu" Strachkvasem, v textu je slovo strachuje. Boleslav III. zřejmě psal některé vojtěšské legendy pod jménem Bruno (ne z Querfurtu). V legendě Život a utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů o sobě říká, že mu říkají Bonifác, tj. dobrý osud, v "Kosmově" textu slovo osud je. (Ve středověkém seznamu českých panovníků má Boleslav III. i přízvisko Dobrý.) Nelze vyloučit, že Boleslav III. je totožný s Anastáziem, s Astrikem. Jméno Astrik znamená hvězda, i slovo hvězda v "Kosmově" textu je. Slova Ciceronova výmluvnost se rovněž vztahují spíše k Boleslavu III., dříve pravému Kristiánovi, než k Břetislavovi I. Slova úsudek a soudech jsou příbuzná se slovem osud. Slova zákony božské mohou opět ukazovat na pravého Kristiána, který byl vzdělaným benediktinem a dotáhl to pravděpodobně na biskupa.

59C7. NEVYDAL TZV. BŘETISLAVOVY DEKRETY BOLESLAV I. NEBO BOLESLAV III. ČI KAŽDÝ Z OBOU BOLESLAVŮ ČÁST Z NICH?

O Břetislavových dekretech napsal J. Sláma mj. toto (1987, s. 399, 400): "Břetislavovy dekrety, nejstarší zákoník platný v přemyslovském státě, který vydal kníže Břetislav I. (1034-1055). Jejich originál se nedochoval. Znění dekretů zaznamenal ve své kronice Kosmas. Někdy ve 13. století opsal z této kroniky jejich text neznámý písař do kodexu, který je nyní uchováván v olomouckém kapitulním archivu. Podle Kosmy došlo k vyhlášení dekretů během Břetislavova vpádu do Polska v roce 1039 v Hnězdně nad Vojtěchovým hrobem. Jejich platnost stvrdil přítomný pražský biskup Šebíř..."

Jestliže bylo v písemných pramenech zamlčeno, jakou zásluhu o zřízení pražského biskupství měl Boleslav I. (podle legend Václavův vrah), je pochopitelné, že bylo zamlčeno i to, co musel Boleslav I. pro tento akt učinit, aby splnil požadavky papeže. Domnívám se, že musel možná vydat nařízení, která byla později "Kosmou" připsána Břetislavovi I. Připsána však byla ve viditelné vrstvě pro třetí oko, hříčkou však je připsal Boleslavovi I. K tomu se mu opět hodilo jméno Šebíř. Břetislav vyhlašuje své dekrety na loupežné výpravě do Polska V III, 4, v níž jsou Břetislavovy dekrety vyhlašovány, jméno Břetislav nepadne. Třetí oko si ho má mylně dosadit z kontextu. Padne pouze jméno Šebíř, latinsky Severus, a obecné slovo kníže. A jméno Severus (latinské severus = mj. krutý, ukrutný) Proto je vyhlašování přítomen biskup Severus, aby jeho jméno zasvěcenému čtenáři (ne však třetímu oku) prozradilo, že vyhlašovatelem dekretů byl Boleslav I. Ukrutný, který usiloval o zřízení biskupství. Latinské slovo severus má totiž více významů. Jeden z nich však je krutý, ukrutný. A právě kvůli tomuto prozrazení "Kosmas" možná nazval Boleslava I. Ukrutným a to byl také důvod nebo jeden z důvodů, proč si vymyslel epizodu o zabití prvního mezi staršími (tj. tzv. Václava) Boleslavem I. A vzpomeňme i na větu z I, 41, větu řečenou Šebířovi (zde Boleslavovi Ukrutnému), který býval první při ruce při zabíjení divokého kance (podle legend dal tzv. Václavovi první ránu Boleslav Ukrutný).: "Šebíři [Boleslave Ukrutný]... zasluhoval bys biskupství." Za co? Za lahodný kousek ze zabitého kance. Tím zabitým kancem je tzv. Václav. (Blíže viz zde kapitolu Boleslav zabíjí kance a medvěda). Třetí oko si má za Šebíře dosadit pražského biskupa. - Tzv. Břetislavovy dekrety, vydané možná již Boleslavem I., jsou zřejmě realizací požadavků papeže, který si jimi podmínil svoje svolení k založení pražského biskupství. "Kosmas" nemohl napsat, že dekrety vyhlásil již Boleslav I., protože podle legend byl Boleslav Václavův vrah.

Pokud Břetislavovy dekrety skutečně vydal Břetislav, co mohlo být důvodem pro to, aby byly vyhlášeny při morbidní loupeživé výpravě do Hnězdna, to vysvětluje J. Sláma (1987, s. 399, 400): "...obsah dekretů i příčina jejich vyhlášení však dobře do dobové situace zapadají. Jejich vydáním mělo být usmířen sv. Vojtěch s českou zemí, kterou přibližně před půl stoletím pro neshody s knížetem a se svými diecézany opustil. Toto usmíření bylo nutné, aby se svatý Vojtěch, jehož ostatky byly ihned po vyhlášení dekretů přeneseny z Hnězdna do Prahy, mohl stát patronem české země a jeho kult postupně jednou ze složek ideologie českého raně středověkého státu." […] "V Břetislavových nařízeních jsou zakázány ty činy, proti kterým neúspěšně vystupoval během svého episkopátu sv. Vojtěch." […] "Břetislavovy dekrety nepostihují všechny zlořády, proti kterým Vojtěch během svého života vystupoval... Nezmiňují se vůbec o prodeji otroků a kněžských manželstvích. Jsou namířeny pouze proti přestupkům páchaných poddanými a nikoliv příslušníky vládnoucí třídy."

Někteří historikové mají o době vyhlášení dekretů nebo o některé části obsahu dekretů pochybnosti. J. Sláma (1987, s. 399): "O věrohodnosti Kosmova údaje o místě a době vydání dekretů sice někteří (především polští) historikové pochybují, neboť loupeživou výpravu nepovažují za vhodnou příležitost k jejich proklamaci..."

Břetislavovu tažení do Hnězdna a vyhlášení dekretů se věnovala mj. i B. Krzemieńska. Citujme její myšlenky z její knihy Břetislav I. (1986, s. 198, 199): "Je vůbec pozoruhodné, že se Břetislavova válečného tažení zúčastnil nejen biskup [Severus, česká podoba Šebíř] osobně, ale zřejmě i poměrně velký počet českého duchovenstva. Ve slovanských zemích nebylo totiž v té době rozhodně zvykem, aby se církevní hodnostáři podíleli na válkách přímo. Tento jev máme velmi dobře doložen pro západní země..." [...] "Ve slovanských zemích k tomu došlo až později, snad již koncem 11., nejspíše však až začátkem 12. století. Šebířova účast na polské výpravě je tedy dosti významnou novotou, něčím, co vlastně přesahuje dobové zvyklosti. Někdy se usuzuje, že to byl právě Šebíř, biskup politicky ctižádostivý, který ovlivnil zásadním dílem polskou výpravu vůbec, protože bažil po Vojtěchových ostatcích a po všem, co jejich vlastnění s sebou neslo. Těžko by se hledal větší omyl. Vše, co o Šebířovi víme..... svědčí o tom, že... byl plně ve vleku knížecí moci." […] "Břetislava vedly jistě dobré důvody k tomu, aby o biskupovu účast na výpravě stál. Vojtěchovy ostatky se očividně neměly dostat do Prahy jen jako prostá válečná kořist, nýbrž zcela ,regulérně', cestou oficiální translace. Svévolné přenášení ostatků svatých totiž církev v té době již dosti důsledně odsuzovala..."

Z výkladu B. Krzemieńské vyplývá, že Břetislav biskupa Severa na výpravě nutně potřeboval. Je však možné, že ještě více než Břetislav potřeboval Severa na této výpravě "Kosmas", a to při svém líčení vyhlašování dekretů. B. Krzemieńska napsala (1986, s. 207): "Samotné vyhlášení dekretů je Kosmou zapsáno natolik barvitě a se smyslem pro dramatično, že by se bez velkých změn mohlo vlastně rovnou octnout na jevišti. Hlavní slovo má kníže, biskup mu přizvukuje, vyhrožuje klatbami v případě nedodržení těch kterých předpisů a pochopitelně se také ve vhodných okamžicích modlí a vyzývá přítomné k modlitbě."

Tažení Břetislava I. do Polska mohlo být i v zájmu biskupa Šebíře. Vr. Vaníček k tomu napsal (2012, s. 87): "Nelze myslím popřít aktivitu biskupa Šebíře, který usiloval o dosažení pallia. To mohlo být odůvodněno faktickým zánikem arcibiskupství a rozpadem polské církevní provincie." (Jedním ze dvou významů slova pallium je to, že jde o pásku kolem krku, kterou papež předává nově jmenovaným arcibiskupům.)

Vtírají se tedy tyto otázky. Zákony citované "Kosmou" vyhlásil Břetislav I. a Boleslav nevyhlásil žádné z nich nebo je vyhlásil Boleslav I. a Břetislav nevyhlásil žádné z nich? Nebo Břetislav I. vyhlásil zhruba to, co již před ním vyhlásil Boleslav I.? Nebo každý z nich vyhlásil část z těchto dekretů?

To, že jsem Břetislavovy dekrety připsal Boleslavovi I., neznamená, že si představuji, že Boleslav I. prosazoval stejný soubor zákazů, jako jsou zákazy v Břetislavových dekretech (např. konec pohřbívání v polích a lesích archeologové spíše spatřují kolem roku 1100 – I. Štefan a L. Varadzin: 2018, s. 23). Otázkou Břetislavových dekretů (statut), o nichž informoval "Kosmas", se zabývala mj. L. Havlíková. Napsala o nich (2008, s. 31): "Zůstává také ne zcela zodpovězena otázka, jaký byl právní základ a rámec Statut, jinými slovy, odkud čerpal kronikář Kosmas materiál, své právní znalosti vtělené do těchto Statut, jaké starší právní příručky, zákoníky a literární památky měl v té době v Čechách ke kompilaci k dispozici, aby vše pak přetvořil do té literární podoby, v jaké Statuta nacházíme dnes v jeho Kronice." - "Na základě předchozích rozborů a úvah se zdá, že pramenem Břetislavových Statut mohly být vedle Vita altera [legenda od Bruna] jak velkomoravské staroslověnské právní památky (ZSO, Nom, ZSL, VZ) [Zapovědi svątyichъ otьcь, Nomokanonъ, Zakonъ sudnyi ljudьmъ, Vladykam zemlę božie slovo], tak latinský Mers [Merseburský penitenciál] západoevropské provenience, který byl navíc pro ZSO vzorem." Všechny zde uvedené možné vzory mohly být díky době svého vzniku známy i duchovním v okolí Boleslava I. Tak, jak byla podle "Kosmy" vyhlašována dekreta nad hrobem Vojtěcha, mohla být stejně tak vyhlašována dekreta nad hrobem Václava, když Boleslav I. usiloval usiloval o zřízení pražského biskupství.

Pokud se Břetislavova statuta dostatečně shodují se zákazy prosazované Boleslavem prvním, potom je namístě citovat ještě tyto věty L. Havlíkové (2008, s. 31): "Přestože podle Kosmy byla Statuta vyhlášena světským knížetem, má více církevní charakter než světský a je tedy otázkou, zda mohl být Břetislav skutečným zákonodárcem, autentickým autorem podobných nařízení a zda mohl podobný právní akt vzniknout tedy v jeho době, nebo zda jejich autorem nebyl někdo jiný, více spjatý s církevním prostředím jako Kosmas, který je na základě různých pramenů a zdrojů sestavil a Břetislavovi, kterého si zvolil jako garanta světské moci, je pouze ,vložil do úst'." Nebyl v jistém smyslu slova autorem tzv. Břetislavových (ve skutečnosti spíš Boleslavových) statut papež, který jejich splnění měl jako podmínku pro povolení založit biskupství v Praze?

Protože v řadě případů věšel "Kosmas" činy Boleslava III. na Břetislava I., je možné, že na Břetislava I. pověsil i vyhlášení dekret Boleslavem III. Ten byl velice vzdělaný, vždyť je totožný s pravým Kristiánem a s moravským biskupem Brunem ("Kosmovým" ,tuším Vracenem'). Tomu by odpovídal církevní charakter dekretů. Je dokonce možné, že pozůstatky Vojtěcha, Pěti bratří a možná i Gaudentia přivezl z Libice.

60C1. KDO BYLI RODIČE SPYTIHNĚVA II., KDY A KDE SE SPYTIHNĚV II. NARODIL

Rodinné poměry SPYTIHNĚVA II. jsou historikům známy z Genealogie Wettinensis (za manželku měl Hiddu Wettinskou). Moje představa o Spytihněvových rodinných vztazích tomu jistě neodpovídá. Údaje Genealogie nemusí být správné, neboť ani Wettinovci nemohli být hrdi na Spytihněvova otce Boleslava III., vraha biskupa Vojtěcha.

Kapitola II, 14 začíná slovy po jeho smrti. Slovo smrt asi naznačuje, že je v textu něco skryto. Skryta je zde zřejmě informace, že Spytihněv II. (1055-1061) byl synem Boleslava III. Ryšavého. "Kosmas" totiž v II, 14 ukazuje na Boleslavovo přízvisko Ryšavý dvakrát slovem krásný (muž velmi krásný, byl krásný od hlavy k patám), slovem líbeznou (zpívajíce líbeznou píseň) a slovem zardělé (jemně zardělé). Na přízvisko Dobrý a na jméno Bonifác (dobrý osud) ukazuje možná slovem výborný (byl to výborný muž). Na číslovku Třetí ukazuje možná slovo tří (do tří dnů). Na jeho původní jméno Konrád Ota ukazuje jméno Ota (dceři Otově). Na jeho barevné přízvisko Ryšavý a barevné biskupské jméno Bruno (hnědý) ukazují slova černou (černou smůlu) a bělejší (bělejší nad sníh). Na jméno Kristián slova Kyrie eleison. Pokud nosili biskupové dlouhé vousy, potom je na to, že byl Boleslav III. moravským biskupem (Brunem, u "Kosmy" "tuším Vracenem"), ukázáno slovy vousy dlouze splývající.

Spytihněv I. (totožný se Strojmírem falešného Kristiána) byl synem Rostislava a Ludmily, tedy Mojmírovec. Jakožto Mojmírovec byl nepřítelem Přemyslovců. Přemyslovec Břetislav I. tedy neměl důvod pojmenovat svého syna po Mojmírovci Spytihněvovi. Boleslav III. Ryšavý byl sice také Přemyslovec, ale byl velice spjat s Moravou. Proto pojmenoval svého prvního syna po Moravanu Spytihněvovi.

K narození Spytihněva napsal L. Reitinger (2017, s. 23, 24): "Kronikářovo mlčení ["Kosmovo" mlčení o narození dětí vládců] narušuje pouze narození hocha, ke kterému ale nedošlo v časech, kdy psal své dílo, ale paradoxně v dávné minulosti. Nadto zaznamenaný příchod na svět zachytily rovnou dvě písařské dílny. ...Kosmas odkudsi opsal osamělou zprávu, že se roku 1031 narodil knížeti Břetislavovi I. syn Spytihněv... a snad v Olomouci vznikl záznam, později převzatý benediktiny na Hradisku, podle kterého se Spytihněv Břetislavovi narodil už roku 1029, a stalo se tak na Moravě." [...] "Proč právě jen Spytihněv II. si zasloužil na stránkách Kroniky Čechů či v nám neznámé Kosmově letopisecké předloze samostatnou zprávu o svém narození? Zdá se, že zvláštní výjimečnost, kterou si uvědomovali současní i pozdější glosátoři, spočívala především v tom, že narození Přemyslovce na přelomu 20. a 30. let 11. století bylo patrně chápáno jako zcela zásadní událost, která Čechům přislibovala nové dny, neboť Oráčův rod tehdy stál na pokraji svého vymření." Domnívám se, že cílem bylo veřejně nalhat třetímu oku, že Spytihněv není synem Boleslava III. Ryšavého, ale že je synem Břetislava I.

Zd. Měřínský k roku 1029 napsal (1997, s. , pozn. 49): "Toto datum ovšem není správné, jak v kontextu událostí prokazuje B. Krzemieńska, a Spytihněv II. se s největší pravděpodobností narodil na Moravě kolem roku 1031." - "Kosmas" možná skrytě naznačil, že Spytihněv je synem Boleslava III. Ryšavého tímto: Škrtneme-li u něho věty v I, 41 "Roku od narození Páně 1032" a "Roku od narození Páně 1037", ocitnou se nám vedle sebe věty: "Téhož roku [1031] se narodil Břetislavovi syn Spytihněv" a "Zemřel kníže Boleslav, jejž Měšek oslepil." Jméno syna a jméno skutečného otce se dostanou vedle sebe.

Boleslav III. Ryšavý, podle mne skutečný otec Spytihněva, zemřel podle "Kosmy" (I, 41) roku 1037, podle některých historiků roku 1034, zřejmě ve značně vysokém věku.

L. Reitinger z roku Spytihněvova narození usuzuje, kdy se narodil Vratislav II. (2017, s. 24): "Z obou noticek lze sice odvodit, že Spytihněvova mladšího bratra... Vratislava (II.) porodila Břetislavova choť Jitka ze Schweinfurtu nejspíše někdy v první polovině 30. let 11. století..." Z roku Spytihněvova narození nelze vyvozovat, kdy se narodil Vratislav. Spytihněv byl synem Boleslava III. Ryšavého a Jitky ze Schweifurtu a Vratislav byl synem Břetislava a jeho neznámé manželky.

Boleslav III. Ryšavý byl za okupace Moravy Boleslavem Chrabrým biskupem na Moravě. Měl jméno Bruno, ale říkali mu také Bonifác. Jméno Bruno ukazuje na přízvisko Ryšavý a samotné B- na Boleslav. "Kosmas" mu přidělil jméno Vracen. Tehdy si bývalý kníže Boleslav III. možná zamiloval Moravu a její minulost natolik, že svého nejstaršího syna pojmenoval Spytihněv, a to podle Mojmírovce Spytihněva I.

V II, 1 vyjmenovává "Kosmas" syny Břetislava I. "Prvorozený byl Spytihněv, druhý byl podle rodu Vratislav, třetí v posloupnosti Konrád, čtvrtý rodem Jaromír, pátý a nejmladší z nich, Ota, byl nejkrásnější." Měl Břetislav I. skutečně pět synů? U Vratislava a Jaromíra je slovo rodem. Ti byli tedy zřejmě skutečně syny Břetislava I. Konrád je zařazen jako třetí a Ota je nejkrásnější. Domnívám se, že tito dva byli ve skutečnosti syny Boleslava III. Ryšavého, ale "Kosmas" učinil pro moravské údělníky ten milosrdný skutek, že jejich předkem učinil Břetislava I. a tomu připsal chrabré činy, odebral jim skutečného předka, protože byl vrahem Vojtěcha a kdovíjakých činů se ještě dopustil. Konrád je zde třetí proto, že Ryšavec byl Boleslavem Třetím, a Ota je nejkrásnější proto, že ve stč. znamenalo slovo krása i červený.

U Spytihněva však není uvedeno ani slovo rodem, ani zde není nijak naznačeno, že i on by byl synem Boleslava III.

Podle "Kosmy" se Spytihněv II. narodil na svátek Petra a Pavla roku 1031 (zemřel 1061). Jestliže byl skutečně synem Boleslava III., potom se musel narodit mnohem dříve. Petr a Pavel mají svátek 29. 6. Možná se z těchto čísel má narození Spytihněva II. vypočítat: 1031 – (29 + 6) = 996. Podle análů vedených na Hradisku u Olomouce se Spytihněv narodil na Moravě. Jestliže by se tak stalo opravdu roku 996, tak Boleslav II. byl již mrtev a vládli dva předáci: Slavníkovec Soběslav a Boleslav III. (který se tak možná ještě nejmenoval). A právě Boleslav III. mohl pobývat na Moravě.

První dva synové se jmenují podle hlavních aktérů lucké války, což byli Přemyslovec Vratislav (Neklan) a Mojmírovec Spytihněv. Proč by dal Břetislav svému prvorozenému synovi jméno po nepříteli Přemyslovců, po Mojmírovci Spytihněvovi I.? Pokud by byl Spytihněv II. synem Boleslava III., potom dostal toto jméno proto, že Boleslav III. už jako předák ovládal Moravu a před narozením Spytihněva už byl také biskupem pro Moravu.

Smrtí Spytihněva II. končí vláda potomků Boleslava III. Ryšavého v Čechách, neboť jediný Spytihněvův syn Svatobor Fridrich se stal akvilejským patriarchou, ale nekončí vláda jeho potomků jakožto údělníků na Moravě.

60C2. POLITICKÉ ČINY SPYTIHNĚVA II.

Po smrti Břetislava I. se rozhořel boj o to, zda bude vládnout nejstarší Přemyslovec, syn Boleslava III. Ryšavého, tj. Spytihněv, nebo jestli bude vládnout nejstarší syn Břetislava I., a to Vratislav. Spytihněv (1055-1061), možná aby si vylepšil svůj kádrový profil pošpiněný otcem, učinil řadu politických činů, které byly opakem toho, co by učinil jeho otec.

Z nařízení papeže nebo na jeho naléhání ničil Spytihněv II. vše, co zbudoval, vytvořil, založil jeho otec Boleslav III. Ryšavý.

Spytihněv II., syn Boleslava III., vyhnal ze země svou matku Jitku ze Schweinfurtu, protože únoscem Jitky a jejím manželem nebyl Břetislav, ale Boleslav III. Ryšavý. Že byla Jitka manželkou Boleslava III., to mohlo nějak souviset s jejím vyhnáním.

Spytihněv vyhostil i Brunovu dceru, tj. dceru dřívějšího Boleslava III. Ryšavého, svou sestru, která byla abatyší u sv. Jiří. Abatyše byla možná nejmenovanou manželkou Slavníkovce Soběslava, kterého Boleslav III. zavraždil (u Dětmara jakožto svého zetě, u "Kosmy" pod jménem Mutina). Příčinou vyhnání abatyše byl konflikt o zboření nějaké stavby, rozhodně ne pece. Možná rozestavěného kostela předcházejícího kostelu sv. Vavřince na Vyšehradě. Svatý Vavřinec byl pečen na roštu. Neznamená to, že Spytihněv kostel sv. Vavřince založil, mohl tak učinit, jak se soudí, Vratislav II.

V II, 14 "Kosmas" napsal: "On [Spytihněv II.] si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a pro všechny věky pamětihodnou zjednal památku, neboť kolikkoli bylo nalezeno z rodu německého, ať bohatých nebo chudých nebo poutníků, kázal najednou do tří dnů vyhostiti ze země české..." - M. Bláhová ke "Kosmovu" vyhnání Němců napsala (1999, s. 409): "Kosmas sice s jistým potěšením vypráví, jak Spytihněv vyhnal z Čech všechny Němce, ale toto tvrzení je asi značně přehnané. Spytihněv by si sotva mohl dovolit popudit proti sobě římskoněmeckého císaře a na vyhánění Němců asi neměl zájem. Vždyť i jeho manželka... pocházela [v ženské linii] z německého rodu." - "Kosmas" uvádí, že Spytihněv vyhnal ze země všechny Němce. Nevyhnal však ze země dřívější přívržence Boleslava III. nebo ty členy mocenské elity v Čechách, kteří stáli v boji mezi Spytihněvem a Vratislavem na straně Vratislava a oni to byli často Němci?

Spytihněv II. uvěznil 300 předních moravských mužů poté, když na výzvu přijeli k Hrutovu (měli přijet do Chrudimi). Vratislav ze strachu utekl z Moravy do Uher. A poté Spytihněv dal Konrádovi a Otovi do správy Moravu, učinil z nich moravské "údělníky", nedal tedy na svém sídle Konráda do čela lovcům a Otu neučinil správcem nad pekaři a kuchař.

Spytihněv vyhnal ze Sázavského kláštera slovanské mnichy a dosadil "latinské" mnichy s opatem německého původu. Přitom Spytihněvův otec Boleslav III., tj. pravý Kristián a pozdější moravský biskup Bruno byl dokonce možná autorem První staroslověnské legendy o sv. Václavu a Života Metodějova, a staroslověnština se možná pěstovala na jeho rozvíjejícím se Vyšehradě.

Spytihněv II. zřejmě zbořil řadu staveb postavených Boleslavem III. Ryšavým. Nestahoval také z oběhu i mince ražené Boleslavem III. Ryšavým?

Spytihněvova politika se natolik líbila papeži Mikuláši II., že dovolil Spytihněvovi nosit mitru. J. Žemlička napsal (2010, s. 572): "...Spytihněv II. ... byl od papeže obdařen právem užívat mitru, aniž přesně víme, co tím obě strany sledovaly." Mitru mohl Spytihněv nosit možná proto, že jeho církevní politika daleko více vyhovovala papeži Mikuláši II. než církevní politika Spytihněvova otce Boleslava III., vraha biskupa Vojtěcha, ovládajícího staroslověnštinu, dokonce možná autora První staroslověnské legendy o sv. Václavu a Života Metodějova.

60C3. SPYTIHNĚV II. "VYČISTIL" MORAVU OD 300 PŘEDNÍCH MUŽŮ (HRUTOV) A NA MORAVU JAKOŽTO "ÚDĚLNÍKY" DOSADIL KONRÁDA A OTU

Dramatickou situaci popisuje "Kosmas" v II, 15. "I poslal kníže Spytihněv napřed k předním mužům oné země [Moravy] list, v němž vyzýval jmenovitě ze všech sídel tři sta mužů, které znal jako nejlepší a nejvznešenější, a pod ztrátou hrdla jim nařizoval, aby mu přijeli naproti do hradu Chrudimě. Mužové vyplní rozkaz a již za strážnou branou v polích u Hrutova [soudí se, že v blízkosti Benátek u Litomyšle] přijdou knížeti vstříc. Avšak kníže rozhněvav se, že nepřišli na ustanovené místo, ihned je kázal zjímati a dal je v poutech rozsaditi do vězení po jednotlivých hradech v Čechách, koně i jejich zbroj rozdělil mezi své lidi a táhl dále na Moravu." - "Uslyšev to jeho bratr Vratislav, velmi se bál a utekl do končin panonských..." Toto "Kosmovo" líčení je historiky rozebíráno, například M. Wihoda napsal (2010, s. 117): "...z výkladu není patrné, zda měl ["Kosmas"] na mysli původem moravské velmože nebo Čechy, kteří se usadili na Moravě. A nejen to. Pokud byli zbaveni osobního majetku a výsad, nemohli dost dobře náležet k vybrané společnosti ,starších země'." To si kníže, podle M. Wihody, nemohl dovolit k urozencům s dědičným právem volby. - Nezlikvidoval Spytihněv moc lidí, jejichž předkové byli spjati s Boleslavem III. Ryšavým? Boleslav III. Ryšavý byl spjat s Moravou a s Moravany v době, kdy vládl jako jeden ze dvou předáků, v době, kdy byl českým knížetem, a v době, kdy byl moravským biskupem (u "Kosmy" ,tuším Vracenem').

Po likvidaci nepohodlných Moravanů dal Spytihněv Moravu do správy svým mladším bratrům Konrádovi a Otovi. "Kosmas" v II, 15 napsal: "...Konráda postavil do čela lovcům, Otu pak postavil jako mistra nad pekaři a kuchaři." Soudí se, že tím získali významné místo u dvora a že Spytihněv II. je měl na očích. Nestali se však Konrád a Ota údělníky na Moravě? Není slovo lovci narážkou na Lovětíngrad, dnes známý pod jménem Pohansko, a slovo kuchaři na Olomouc, neboť tam skončila část ostatků kuchaře Kristina, což je možná Boleslav III. Ryšavý. - Spytihněv povýšil syny Boleslava III. Ryšavého (původním jménem Konráda nebo Konráda Otu) a naopak syn Břetislavův Vratislav před ním utekl do Uher? - "Kosmas" z nějakého důvodu připsal v II, 18 přidělení Moravy Konrádovi a Otovi na Vratislava. Ota dostal krajinu východní, kterou Vratislav dříve sám ovládal, více se hodící k myslivosti a bohatší na ryby, a západní krajinu dal Konrádovi, krajinu bohatší na obilí. Vratislav možná Konrádovi a Otovi Moravu nepřidělil, ale pouze jim ji ponechal.

Spytihněv II., Konrád a Ota byli synové Boleslava III. Ryšavého a Vratislav II. a Jaromír byli synové Břetislava I. Po smrti Břetislava I. se stal českým knížetem Spytihněv II., nejstarší syn Boleslava III., a Vratislav, nejstarší syn Břetislava I., se stal vládcem Moravy, nebo alespoň olomouckého dílu Moravy. Spytihněv II. uvěznil 300 moravských předních mužů, načež Vratislav utekl z Moravy do Čech. Nato dal Spytihněv Moravu do správy svým bratrům Konrádovi a Otovi. To "Kosmas" úmyslně nespojil se Spytihněvovou čistkou na Moravě, "nastolení" moravských údělníků Konráda a Oty nemělo být spojeno s násilím. - Spytihněv přidělením Moravy svým bratrům spojil Čechy a Moravu tím, že obě části ovládali synové Boleslava III. - Kdo ze čtenářů věděl, že se k moci dostali synové Boleslava III. a ne synové zemřelého Břetislava I., tomu to "Kosmas" zdůvodnil tím, že nechal Břetislava vyhlásit stařešinský řád. Břetislav I. to mohl těžko učinit, neboť tak by upřel nástupnictví svému synovi Vratislavu II. - "Kosmas" pověsil přidělení Moravy Vratislavovi, Konrádovi a Otovi na Břetislava I. (II, 15): "...vyjel nový kníže [Spytihněv II.], aby nově upravil panství moravské, jež jeho otec [u "Kosmy" Břetislav I.] před nějakým časem mezi své syny rozděliv, polovici dal Vratislavovi, druhou část Konrádovi a Otovi..." - Ve znojemské rotundě je Břetislav I. zobrazen ve třetím pásu vedle donátora. Spytihněv II. je zobrazen ve čtvrtém pásu. Naproti vstupu do rotundy je zobrazen Vratislav II. a vlevo od něho Spytihněv II. Domnívám se, že Spytihněv II. je zobrazen na četnějším místě, a to proto, že učinil z Konráda a Oty moravské "údělníky". 

M. Wihoda pod nadpisem Přemyslovská knížata na Moravě uvádí seznam moravských knížat ("údělníků") s roky jejich vlády (210, s. 385-387). Uveďme první z nich. Olomoucký díl Moravy: Vratislav II.: 1055; Spytihněv II.: 1055-1058 (?); Vratislav II.: 1058-1061 (?); Ota I. Sličný: 1061-1087). - Brněnsko-znojemský díl Moravy: Konrád a Ota: 1055; Spytihněv II.: 1055-1061 (?); Konrád: 1061-1092). V poznámkách 1 a 15, vztahujících se ke Spytihněvovi II., je stejný text: "Přímá správa českého knížete." - Nevládli v době, kdy měl Moravu spravovat přímo Spytihněv, už Konrád a Ota?

60C4. SPYTIHNĚV II. BOURAL STAVBY POSTAVENÉ BOLESLAVEM III. RYŠAVÝM

Spytihněv nechal zbořit řadu staveb postavených Boleslavem III. "Kosmas" mu připisuje zboření pece abatyše od sv. Jiří (následně ji nechal vyhnat). Spytihněvovu bořitelskou činnost přirovnal "Kosmas" k vichřici (III, 45). Protože k bourání došlo z nařízení papeže, přišla vichřice z jihu, přišla z té světové strany, kde se nacházel papežský Řím. V kapitole II, 51 pojmenoval "Kosmas" Boleslava III. Ryšavého lžibiskup Rotpert. V ní nařídil papež světit znovu kostely majícího něco společného s Rotpertem, tedy s Boleslavem III. Ryšavým. A nezůstalo možná jenom u svěcení kostelů. Vichřice byla podle "Kosmy" takto silná: "Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě."

Spytihněv II. nebořil jenom stavby na Vyšehradě, ale zbořil možná rotundu na znojemském Hradisku sv. Hypolita, možná bořil rotundy v Brně a v Olomouci. Možná zbořil kostel na Malé Straně předcházející rotundě sv. Václava. Pokud byla na Vyšehradě slovanská škola, případně skriptorium, zlikvidoval je.

Spytihněv II. byl možná nábožensky založen více, než jiní Přemyslovci, takže mu nečinilo potíže činit radikální opatření církevního rázu. "Kosmas" o něm napsal (II, 16): "Mělť tento obyčej: trávě postní čas pokaždé v domě mnichů nebo kanovníků, rozdával almužny, účastnil se pilně služeb božích, trval v bdění a na modlitbách, a to tak, že před jitřním zpíváním přeříkal celý žalm, rozpínaje při tom ruce nebo poklekávaje. Po kompletáři zachovával po způsobu mnichů mlčení až do času první mše. A pokud se nenajedl, vyřizoval věci církevní; po obědě konal světské soudy. Biskupský kožíšek a sukni kleriků, kterou oblékal navrch na počátku postu, nosil po celých čtyřicet dní..."  

60C5. PRUDKÝ VICHR NA VYŠEHRADĚ ROKU 1119

V III, 45 "Kosmas" napsal: "Roku... 1119. Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak - což jest ještě podivnější zjev – kdežto obojí strana, přední a zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě."

Slovem kvečeru je možná naznačeno, že v textu je něco skryto.

Vzhledem k tomu, kdy byla Kronika Čechů napsána, je pravděpodobné, že v roce 1119 Vyšehrad vichřice postihla. Dokonce možná zničila nebo poškodila palác. L. Reitinger napsal o vyšehradském paláci (2017, s. 199): "Pozůstatky knížecího paláce byly nalezeny na západním okraji, téměř na samé hradě srázu nad tokem Vltavy. Podlouhlá, nejméně dvoupatrová kamenná stavba s velmi pevnou zdí podle všeho vznikla za Vratislavovy vlády [1061-1092], neboť roku 1119 již byla její statika narušena do té míry, že nevydržela poryv prudkého větru a v prostřední části se zřítila." "Kosmas" však možná využil vichřice a poškození paláce k tomu, aby do jejich vylíčení skryl ničení staveb Spytihněvem II. (1055-1061), které zbudoval Vojtěchův vrah Boleslav III. (999-1002; 1003). A to zničení nejen paláce, ale především postavené nebo rozestavěné trikonchy. (Máme si pod přelámanými trámy představit přeražené sloupy u trikonchy?) Spytihněv II. zřejmě ničil i jiné stavby postavené Boleslavem III., a to nejen ty na Vyšehradě. Toto ničení vycházelo z nařízení tehdejšího (za Spytihněva II.) papeže sídlícího v Římě, proto vichřice přišla na Vyšehrad z jihu. - Možná právě proto, že Spytihněv II. zničil na Vyšehradě knížecí palác, postavil tam Vratislav II. palác nový.

"Kosmas" na Spytihněva pravděpodobně ukazuje slovy rychleji, zuřila a možná i slovem chýlil. Jméno Spytihněv totiž Fr. Kopečný a M. Knappová vykládají jako marně se hněvající, rychlý (náchylný) náchylný k hněvu. Latinské slovo ira znamená podle J. Pražáka ad. (1999, s. 130, 131) hněv, zlost, rozhořčení, takže slovo zuřila může ukazovat na část -hněv ve jménu Spytihněv.

Že klášter v Břevnově založil Vojtěch bylo v poslední době zpochybňováno. Zpochybňovatelé se domnívají, že kdyby ho založil Vojtěch, tak by to prý uvedly vojtěšské legendy. Legendy se však o Břevnovském klášteru nezmínily proto, že v nich působil Boleslav III. Nedá se vyloučit, že ho založil Boleslav III. Ryšavý. V takovém případě by ho Spytihněv II. zřejmě zbořil, možná by mu však ke zboření stačilo, že v kdyby v něm Boleslav III. působil. On v něm možná skutečně působil pod jménem Anastázius. Pokud byl původní kostel skutečně Spytihněvem II. zbořen, naznačil to "Kosmas" možná slovy (III, 45): "...náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým a rozházel je." Slovo trámy může na Břevnov ukazovat, neboť ho můžeme nahradit slovem břevna.

60C6. ZNIČENÍ TRIKONCHY ZASVĚCENÉ P. MARII SPYTIHNĚVEM II.

Ve IV, 60 píše Dětmar o kostele v Bamberku: "Po dokončení velkého kostela v Bamberku se tam 6. května... sešli všichni velmoži, aby byli přítomni jeho vysvěcení." […] "Mezi nimi [třiceti biskupy] jsem byl i já, hříšník, a viděl jsem, jak skvěle byl chrám vyzdoben – způsobem hodným krále." V I, 37 líčí "Kosmas" scénu, která se měla odehrát v Bamberku, ale čtenáře měl možná napadnout Vyšehrad, konkrétně jeho dvě stavby, které stavěl Boleslav III., a to trikonchu zasvěcenou P. Marii a klášter sv. Jiří. - Že se v textu něco skrývá, to naznačil "Kosmas" slovy tajně a noci.

"Kosmas" porovnává zlé a dobré činy Boleslava III. Ryšavého. Zloduši kladou na levou stranu vah zlé skutky a svatý Jiří klade na pravou stranu kostel s klášterem. P. Marie dojde k závěru, že zlé skutky převažují a rozbije kalich (jedno ucho ze čtyř se ulomí), který trikonchu symbolizuje. Kalich se zbývajícími třemi uchy se trikonše podobá (tři ucha představují tři apsidy).

Trikoncha měla být možná zasvěcena P. Marii. Proto dal "Kosmas" Mladě, za níž skrývá pozdějšího Boleslava III., přijmout jméno Marie. A ve zfalšované papežově listině povoluje papež Mladě zřídit při kostele sv. Jiří mučedníka sbor svatých panen. Abatyše od sv. Jiří mohla působit právě na Vyšehradě, nikoliv na Pražském hradě. Při klášteře mohla být slovanská škola.

Slova Jeruzaléma, Jeruzaléma, jeruzalémský a jeruzalémský mají význam svatyně. Na Wikipedii je v hesle Jeruzalém vysvětlováno i pojmenování města v arabštině, a to zkráceně takto: "V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém ,al-Quds..., což doslova znamená ,svatost'... Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského ,Aelia'... (Bajt ul-Magdis) či... (Bajt ul Mugaddas), z čehož vzniklo jméno al-Quds. Tyto názvy pocházejí z hebrejského názvu pro chrám... (bejt ha-mikdaš, svatyně)."

Boleslav III. byl nejen zakladatelem vyšehradské trikonchy a kláštera sv. Jiří, ale měl i zásluhu (možná až jakožto biskup Bruno) na založení rotundy na znojemském Hradisku sv. Hypolita (tzn. vypřahač koní, podkoní). Proto "Kosmas" Boleslava III. Ryšavého/Rudého s koněm spojuje a nazve ho i lžibiskupem Rotpertem (tzn. rudým koněm). Boleslav III. se totiž po svržení z knížecího stolce stal moravským biskupem Brunem, u "Kosmy" ,tuším Vracenem'). - Sv. Jiří je zobrazován, jak sedí na koni a bojuje s drakem. V "Kosmově" líčení zlým duchům z hub a nosu šlehají sírové plameny.

Na stavitele trikonchy Boleslava III. Ryšavého zde možná ukazují slova Ota, pořadím třetí (Boleslav Třetí se možná původně jmenoval Konrád Ota), slova Kristovo a Kristova (mnišské jméno Boleslava III. bylo Kristián), slova krev, sírové plameny, pekelný, srdci a nádherou (slova krev, pekelné srdci použil "Kosmas" kvůli červené barvě; slovo nádherou nahradíme slovem krásou, stč. krása znamenalo i červený a barva ohně, jde o narážku na přízvisko Ryšavý), slovo dobrého (narážka na přízvisko Dobrý).

To možná ukazuje na Boleslava III. Ryšavého, dřívějšího pravého Kristiána a pozdějšího moravského biskupa Bruna. Když "Kosmas" psal o moravském biskupu Brunovi, dřívějším Boleslavu III. Ryšavém, psal o něm jako o lžibiskupovi Rotpertovi (tj. rudém koni). Boleslav III. Ryšavý založil nejen klášter sv. Jiří zobrazovaném, jak sedí na koni a bojuje s drakem, ale založil, v době, kdy už byl možná biskupem Brunem, i rotundu na znojemském Hradisku sv. Hypolita (tj. vypřahač koní, podkoní). Boleslav III. možná založil na Vyšehradě klášter s jménem sv. Jiří. - Rozestavěnou trikonchu možná zničil kníže Spytihněv II. Zde ničí kalich rozhořčená P. Marie. Místo slova rozhořčená můžeme použít slovo rozhněvaná, a to ukazuje na Spytihněva.

"Kosmas" nemohl napsat, že Spytihněv II. ničil stavby postavené Boleslavem III. Ryšavým. Tuto tragedii připomenul vichřicí na Vyšehradě roku 1119. K vichřici v tu dobu skutečně mohlo dojít, ale nenadělala zřejmě zdaleka takové škody, jaké učinil Spytihněv II. Protože to činil z vůle papeže, přišla podle "Kosmy" vichřice z jihu. Za splnění papežovy vůle dostal povolení nosit mitru. - Je pozůstatkem po trikonše čertův sloup?

60C7. ZNIČIL SPYTIHNĚV II. KLÁŠTER SV. JIŘÍ NA VYŠEHRADĚ?

Spytihněv vyhnal ze Sázavského kláštera kněze pěstující staroslověnštinu, vyhnal abatyši, dceru pravého Kristiána, která měla ke staroslověnštině také zřejmě blízko, a pravděpodobně zničil trikonchu, možná teprve rozestavěnou, a klášter sv. Jiří, "Kosmas" však úmyslně zamění klášter pecí. Přečtěme si, co napsal v II, 14. "Rovněž dal [Spytihněv II.] vyhostiti i abatyši u svatého Jiří, dceru Brunovu, protože ho před drahným časem urazila jízlivými slovy. Neboť když jeho otec Břetislav přestavoval hradby kolem dokola celého hradu Prahy, přihodilo se, že řečený hrdina, jenž měl tehdy v úděl propůjčen kraj žatecký, stavěl se svými lidmi zeď u kláštera sv. Jiří. Protože nebylo nikterak možná správně ji postaviti, leč by se zbořila právě tam stojící pec té abatyše, obhodili už kolem ní uprostřed provaz, a když se druzí rozpakovali to učiniti, syn knížecí přistoupil s velikým chechtotem a jako na posměch poručil shoditi pec okamžitě do potoka Brusnice, řka: ,Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčích.' Abatyše dověděvši se o tom, vyšla rozzlobena z kláštera, a velmi těžce nesouc jeho slova, oslovila ho a potupila těmito slovy uštěpačnými: ,Slavný, vznešený muž, ten hrdina, proslulý v zbrani, / jakých velikých tvrzí a hradů on nyní dobyl, / jaký to slavný triumf si hrdina od pece nese! / Nechť již vítězné skráně si vavřínem věnčí a zlatem, / ozvi se duchovní zpěv, pln nápěvů, hlaholte zvony, / neboť dal shoditi pec pan kníže a učinil zázrak! / Ach, jest povědět stydno, co tamten se nestyděl provést!' / Strnul na těle muž, též slova mu uvázla v hrdle, / rozhněván povzdechl jen, svůj hněv však utlumil v srdci." - "Protože však kníže slova té abatyše choval hluboko utkvělá v mysli, byv nastolen na trůn, ještě než vešel do kostela svatého Jiří, dal abatyši vzkázati: ,Nyní by spíše slušelo, aby duchovenstvo zpívalo zpěvy a zvonilo na zvony, nyní, když došlo k vyhození abatyše ven z naší země, nežli tenkrát, když došlo ke shození její pece. Hlehle, ten hrdina statný, proslulý v zbrani, ne z dobývání tvrzí ani hradů, ale z vyhození tebe, abatyše, paní té pece, dnešního dne se nese slavný triumf a věnčí si skráně vavřínem.' A jak zněl rozkaz, uháněli s abatyší, posadivše ji na vůz, a dříve, než bys to dořekl, vyvezli ji za hranice této země." Spytihněv možná postavil kostel sv. Vavřince na Vyšehradě, a to na místě, kde Spytihněvův otec Boleslav III. Ryšavý (nikoliv Břetislav I.) postavil nebo rozestavěl trikonchu. Na Vavřince je ukázáno dvakrát slovem vavřínem, slovem pec a slovem rošt. Sv. Vavřinec byl umučen na železném roštu nad horkým uhlím. Stal se patronem mj. kuchařů (zde je pec). "Kosmas" úmyslně zaměnil Vyšehrad Pražským hradem, potok Botič potokem Brusnicí. Je bořena pec kvůli stavbě zdi, ve skutečnosti je zbořen rozestavěný kostel (případné sloupy byly shozeny pomocí provazu). Na Boleslavovo přízvisko Ryšavý může ukazovat slovo pec, rošt, srdci). Pec a teplé koláče by mohly ukazovat i na Boleslava III. Ryšavého, protože je o něm pravděpodobně psáno i jako o kuchaři Kristinovi.

Spytihněv II. ničil stavby spojené s Boleslavem III. Ryšavým, na druhé straně nechal přestavět rotundu sv. Víta na výstavnější baziliku.

61C1. VRATISLAV II.

Vratislav II. (1061-1092) byl synem Břetislava I. Vratislavovým bratrem byl Jaromír. Spytihněv, Konrád a Ota jeho bratry nebyli, byli syny Boleslava III. Ryšavého, při jejich narození majícího možná již jméno Bruno. K Jitce ze Schweinfurtu se hlásil tím, že pojmenoval jménem Judita své dvě dcery.

O Vratislavovi II. existují především dva písemné prameny. Jedním pramenem jsou písemnosti z kláštera v Pegau, který byl roku 1091 založen Wiprechtem z Grojče, manželem Vratislavovy dcery Judity, a druhým pramenem je "Kosmova" Kronika Čechů. Vratislav je mnohem příznivěji líčen "Wiprechtovým klášterem" v Pegau a v naprosto nepříznivém světle "Kosmou". L. Reitinger o "Kosmových" informacích o Vratislavovy II. napsal (2017, s. 349): "Byť ["Kosmas"] Vratislava respektuje jako legitimního vládce země, bezesporu ho počítá k těm nejhorším, jako byl bratrovrah Boleslav I. či krutý Svatopluk. Sice jej výslovně neoznačil za tyrana, ale přisuzuje mu vlastnosti, jimiž se podle dobových výkladů tyranové vyznačovali (lstivost, nestálost, mstivost, lež, krutost či šíření strachu a trestání bez soudního slyšení). Kromě porušování přísah či císařských či papežských listin pražský děkan Vratislavovi vyčítá vyhánění příbuzných panujících na Moravě a instalování olomouckých biskupů, činy, které u svých oblíbených panovníků (především Spytihněva II. a Břetislava II.) neodsuzuje, naopak je někdy i zamlčuje." Jenomže "Kosmas" věšel na českého knížete Svatopluka informace o činech Boleslava III. Ryšavého (dřívějšího pravého Kristiána, tj. "Kosmova" Strachkvase), který se Slavníkovci krutě bojoval o vládu v Čechách. - Těžko říci, zda "Kosmas" na Vratislava II. věšel i jiné činy a osudy Vratislava I. než to, že z Vratislava II. učinil polského krále, protože se mu Vratislav I. jako polský král jevil. - V tvrdém soupeření Vratislava II. (synovi Břetislava I. a bratrovi biskupa Jaromíra) a Spytihněva II. (synovi Boleslava III. Ryšavého, nikoliv Břetislava I.) v kronice stranil Spytihněvovi II.

Nepřátelství mezi Spytihněvem II. a Vratislavem II. dosáhlo takové míry, že poté, když Vratislav utekl do Uher, tak Spytihněv nechal uvěznit Vratislavovu manželku na hradě Lštění, Když jí bylo umožněno jet ve vysokém stupni těhotenství za manželem, tak cestou předčasně porodila a na poporodní komplikace zemřela. - Vratislavovu manželku hlídal hradský správce Mstiš. Když se stal knížetem Vratislav II., Mstiš o tuto funkci přišel a zřejmě by u tohoto trestu nezůstalo. "Kosmas" napsal: "Ale kdyby nebyl té noci na radu biskupovu a s jeho pomocí pryč ujel, jistě by byl pozbyl očí i nohy své, kterou kdysi připoutával k noze choti knížete." Slovo noci napovídá, že je v textu skryta nějaká informace a nebezpečí oslepnutí napovídá, že za Mstišem máme vidět jinou osobu. Ale kterou? Má jméno Mstiš napovědět, že jde o nějakého mstitele? Ale za koho se mstil?

Vratislav II. vládl v době bojů o investituru. Z tohoto boje vyšel nepošramocen. K Jindřichovi IV. se choval způsobem, za který jím byl roku odměněn královskou korunou. Přitom nedošlo mezi ním a papežem ke konfliktu. Nedobré vztahy měl však se svým bratrem biskupem Jaromírem/Gebhartem (1067-1090), přičemž tento konfliktní vztah vycházel od Jaromíra, Vratislav II. se ho snažil nevyhrocovat. "Kosmovi" mohlo vadit to, že v bojích o investituru se Vratislav II. nepostavil jednoznačně na stranu papeže.

S vládou Vratislava II. se spojuje rozvoj Vyšehradu. Vyšehrad se však prudce rozvíjej již za Boleslava III. Ryšavého, a to nejen v době, kdy byl českým knížetem (999-1002, 1003), ale již v době, kdy byl jedním ze dvou vládnoucích předáků. - L. Reitinger o Vyšehradu napsal mj. (2017, s. 353): "Zcela nový význam Vyšehrad získal, zejména když v tomto sídle Vratislav zřídil novou panovnickou nekropoli, čímž jako první český vládce porušil odvěký zvyk, neboť předcházející přemyslovská knížata se nechávala pohřbívat výhradně na Pražském hradě." Připomeňme tyto skutečnosti. Bořivoj byl pohřben v kolínském hrobě. Mojmírovec Spytihněv vládl z Budče, ale ovládal i Děvín, pozdější Pražský hrad, takže tam je pohřben. Vratislav I. zemřel možná v Polsku a na Pražský hrad mohl být převezen. Kníže tzv. Václav vládl ze Staré Kouřimi, takže není jasné, kde by se nechal pohřbít on. Je otázkou, kde by se nechal pohřbít Boleslav III. Ryšavý, kdyby mu bylo dovoleno zemřít jako knížeti.

Vratislav II. podporuje "staroslověnský" Sázavský klášter. P. Sommer k tomu napsal (1996, s. 5): "Vratislavova přízeň věnovaná Sázavě byla očividná a trvala i po návratu z exilu. Pokoušel se dokonce obhájit staroslověnskou liturgii v Čechách a získat pro ni papežské svolení, ale nepodařilo se mu to."

L. Reitinger napsal (2017, s. 358): "Postavení Vratislava se zlepšilo teprve po Jaromírově smrti roku 1090, kdy se jeho cílem stalo vypuzení rodin bratrů Oty a Konráda z Moravy. Tím by otevřel dveře pro nástupnictví svých synů, které nebývale propagoval na svých mincích. Otázkou také zůstává, zda bylo královým záměrem jen prosadit panování užší rodiny, či přímo zajistit pokračování královského titulu, zvláště když v literatuře tradovaný pojem nedědičného království byl středověku cizí. V každém případě Vratislavova distinkce z boží milosti korunovaného a pomazaného krále, budování vyšehradské rezidence a záměr prosadit pouze vládu užší rodiny musely upozaďovat tradiční pořádky knížecích Čech, které ztělesňoval sv. Václav. Pražský hrad a tamní kamenný trůn, na který byla odpradávna nastolována knížata, zejména volbou Čechů, a pokud možno dle seniorátního práva." - Otcovy plány ale roku 1091 zhatil svým povstáním prvorozený syn Břetislav, před nímž zřejmě začal být upřednostňován jeho mladší bratr Boleslav, nejstarší potomek z Vratislavova manželství s královnou Svatavou." […] "Roztržka v nejbližší Vratislavově rodině roku 1091 měla za následek návrat k seniorátu a ustanovení, že v budoucnu bude opět panovat podle práva nejstarší králův bratr Konrád I. [1092], pouze však jako kníže bez koruny. Plány stran království na dlouhá léta utichly." Konrád a Ota byli bratři vůči sobě, nebyli však bratry Vratislava II. Vratislav II. byl synem Břetislava I. a Ota a Konrád byli synové Boleslava III. Ryšavého. Tim se nám slova, že Vratislav II. chtěl prosadit panování užší rodiny poněkud mění.

61C2. VRATISLAV II. NA JEDNÉ STRANÉ RUŠIL TRADICE, NA DRUHÉ STRANĚ SE OBRACEL K MINULOSTI

M. Wihoda uvádí, jaké důsledky mělo Vratislavovo usídlení se na Vyšehradě (2010, s. 63): "Tehdy [Vratislav II.] překročil hranice možného, neboť ideologii královských Čech obětoval svatovítský chrám s ostatky svatého Václava, baziliku svatého Jiří s hroby předků, volební hlas ,starších země' i kamenný stolec, kolem něhož se zformovala obec Čechů. Svým královstvím popřel také samotný přemyslovský mýtus." Není známo, odkdy kamenný stolec na lokalitě Pražského hradu existoval. Prvním Přemyslovcem, který do středních Čech přišel, byl Bořivoj. Předtím ho mohla používat knížata Behemanů, jejichž knížecí jména nejsou známá. Vratislav by tedy obětoval kamenný stolec, který založili neznámí pohanští vládci. Rovněž není v některých případech známo, kteří vládci Čech nebo části Čech před Vratislavem II. sídlili na lokalitě Pražského hradu, dříve zvaného Děvín. Zřejmě jich bylo méně, než se soudí. Nebyli to jistě Mojmírovci Rostislav a Spytihněv I., natož Svatopluk. Rostislav, kterého "Kosmas" pod jménem Křesomysl zařadil mezi mýtická česká knížata, koncem své vlády zřejmě žil nebo často pobývat na hradišti Dowina, později zvaném Stará Kouřim. Spytihněv vládl nejprve ze Staré Kouřimi a později z Budče. Bořivoj, spíš správce části Čech ve službách Svatoplukových než plnoprávný kníže, vládl ze Staré Kouřimi nebo z jiného Kouřimi blízkého hradiště. Vratislav I. měl nejprve také jako správce hlavní sídlo v Polsku, po smrti Svatopluka získal část Čech na východ od Vltavy a po vítězství v lucké válce nad Spytihněvem a Ludmilou získal území i na západ od Vltavy. Na Pražském hradě zřejmě nesídlil tzv. Václav, alespoň na začátku své vlády vládl ze Staré Kouřimi. Prvním panovníkem, který vládl z Pražského hradu, byl možná až Boleslav I. Na Vyšehrad byl možná vyhnán Slavníkovci Boleslav II. a po něm z Vyšehradu vládl jakožto správce Boleslav III. a možná odsud vládl později i jakožto kníže. Jaromír (pokud jím není míněn v tom případě Boleslav II., neboť jméno Jaromír je předknížecí jméno Boleslava II.) byl na Vyšehradě knížetem zvolen. - Ostatní přemyslovští panovníci do Vratislava II. zřejmě na Pražském hradě sídlili.

Vratislav II. se zřejmě obracel k minulosti. Z jeho podnětu nebo z jeho příkazu možná vznikla tzv. Kristiánova legenda, v níž mohla být zmínka o Metodějovi, podporoval Sázavský klášter užívající i staroslověnštinu, svým dětem dal mj. jména Bořivoj, Boleslav (brzy zemřel) a Ludmila, byl to on, kdo možná usiloval o to, aby se Ludmila stala světicí (alespoň diecézní).

61C3. VRATISLAV II. A JEHO POLSKÝ KRÁLOVSKÝ TITUL

O Vratislavově titulu polský král se zmiňují tři písemné prameny: opisy deseti listů řezenského kodexu, které se týkaly českého Vratislava II. (rukopis se ztratil), pegavské letopisy a "Kosmova" Kronika Čechů. Názory na obsah 10 listů se rozcházejí: od od přesvědčení, že informace v nich obsažené jsou pravdivé, až po přesvědčení, že jde o stylistická cvičení, kde na pravdivosti obsahu nezáleželo. Nejstarší dochovaná podoba Annales Pegavienses byla sestavená nepříliš dlouho po polovině 12. století.

V II, 37 "Kosmas" o povýšení Vratislava na krále napsal (II, 37): "V tomtéž shromáždění [na synodě v Mohuči] týž císař [Jindřich IV.]... učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska, vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku a přikázal arcibiskupu trevírskému Egilbertovi, aby ho v jeho hlavním sídle v Praze pomazal za krále a vsadil mu korunu na hlavu." O vložení polské koruny na hlavu Vratislavovu zde nepadne slovo. - Když chtěl později malíř (nebo ten, kdo mu vedl ruku) ve znojemské rotundě naznačit, že Vratislav I. byl mocný natolik, že by mohl být považován za krále, namaloval mu rovněž na hlavu čelenku (je však sporné, že této postavě byla skutečně namalována čelenka). Jde o první postavu po oráčské scéně. Bořivoj, protože byl spíše správcem části Čech ve službách Svatoplukových než skutečným knížetem, je zobrazen pouze jakožto Přemysl. Spytihněv (u falešného Kristiána Strojmír, u "Kosmy" Nezamysl a Vlastislav) byl Mojmírovec, proto není v rotundě zobrazen vůbec. 

Vr. Vaníček napsal tento stručný přehled o názorech některých historiků k Vratislavově polské královské koruně (2012, s. 102): "M. Wihoda přichází s námětem, že Vratislavův polský titul vznikl tím, že byl korunován starou polskou korunou (kterou získal císař Jindřich II. po sesazení Měška II. v domácí válce); L. Reitinger spojuje titul s tributem, který polští vládci odváděli do Čech od roku 1054; A. Pleszczyński spíše odvozuje titul od koruny ,Sclaviniae' Boleslava Chrabrého (získané či slíbené od císaře Oty III.), která mohla prý platit pro další slovanské národy; K. Benyszkiewicz soudí, že celá zpráva vznikla na základě omylu. J. Žemlička se domnívá, že Vratislav se chtěl stát polským králem, zatímco již dříve byl R. Nový (podobně jako H. Patze) přesvědčen, že pražská korunovace byla imitací korunovace Boleslava Chrabrého v Hnězdně a označovala Sclavinii, jak to známe ze symbolických postav provincií z iluminovaných kodexů za Liudolfovců, tedy zároveň jako imitatio starého otónského schématu."

 "Kosmas" přiřkl Vratislavovi II. i královskou korunu polskou. Pověsil tak na něho svou představu o velikosti Vratislava I. Ten ovládal obrovské území v Polsku a v Čechách. K stáru je rozdělil mezi svého syna Boleslava (obdržel především území v Polsku) a svého bratra po otci Bořivojovi tzv. Václava (obdržel především území v Čechách). Vratislav I. sice polskou královskou korunu neobdržel, ale byl podle "Kosmy" králem svou mocí a ovládáním obrovského území. "Kosmas" nemohl otevřeně přiřknou královskou korunu Vratislavovi I., protože by tak tzv. Václav, pozdější světec, vypadal tak, že nedosáhl velikosti svého otce Vratislava (otcem tzv. Václava byl ovšem jen podle legend). S ohledem na Poláky nemohl "Kosmas" připomínat vládu Vratislava I. a Boleslava I. v Polsku. Prvním polským (piastovským) knížetem musel být Měšek, přičemž muselo být zamlčeno, že je nejstarším synem Boleslava I.

Domnívám se, že Vratislav I. (První) ovládal tak velké území v Čechách a v Polsku, že se na něho "Kosmas" díval jako na krále. Protože to nemohl napsat, pověsil jím vymyšlený polský královský titul na Vratislava II. Bylo to totéž, jako když "Kosmas" odebral Boleslavovi I. územní rozmach českého státu a pověsil tento rozmach na Boleslava II.

Blíže viz příslušné kapitoly u části věnované Vratislavu I.

62C1. SPOR DVOU BISKUPŮ

O sporu pražského biskupa Gebharta (Jaromíra) a olomouckého biskupa Jana píše "Kosmas" v II, 27: "Dne 8. června posvětil biskup Gebhart svůj kostel v novém dvoře Žerčiněvsi." [...] "Roku od narození Páně 1073. Když viděl biskup Gebhart, že ani prosbami, ani dary... nedovedl pohnouti bratra Vratislava, aby... biskupa Jana odklidil obojí biskupství zase v jedno spojil, proměnil se jako Prometheus v jinou podobu ošemetníka, řka: ,Poněvadž se tedy po čtyři léta nebo ještě déle nemohu doprosit toho, co chci, učiním, co dovedu, a Bůh mi svědkem, že buď spojím obojí, nebo ztratím obojí biskupství.' - A bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela... zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi [1063-1085?] na hrad Olomouc. Ten ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: ,Kdybych to věděl, že přijedeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.' Ale on jako lvice hladem podrážděná, jiskře... divokýma očima, odpověděl: ,Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci.'" [...] "Tu biskup... zavedl ho do své ložnice." [...] "Když tam Jaromír viděl... sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule... a kousek topinky, co... zbylo biskupu od včerejší snídaně... velmi se rozzlobil... Zapomenuv na svaté svěcení... nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu. A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: ,Uč se trpěti, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček! Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval.... ,Smiluj se nade mnou, Bože.'" - Z toho měl... veliký smích a zalíbení zlý duch, který se na nikoho nesměje, leda koho vidí činiti zlé. A jako když někdy rázný bojovník směle vpadne v noci do nepřátelského tábora, vražedně napadne spící a spěšně uteče. ...biskup Jaromír... opustil hrad a odjel na svůj dvůr..."

V Granum catalogi je uvedeno: "[Jan] velmi statečně vystoupil na ochranu práv a statků svého kostela v Podivíně proti sedmému biskupu pražskému Jaromírovi, alias Gebhardovi, který tento statek neprávem obsadil; stalo se tak v druhém roce Jaromírovy vlády [1068]." "Kosmas" v II, 21 napsal: "...že má [biskup Jan] jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici... Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy Žida, později však křesťana." Podivou Židem zde "Kosmas" mínil Metoděje. Ten byl nejdříve pravděpodobně nositelem židovského jména Micha(e)l a později nositelem jména řeckého původu Metoděj. Místní jména na Moravě a ve Slezsku "Kosmův" výklad jména Podivín nevyvracejí. MJvČ jméno Podivín neznají, ale uvádějí dvě vsi podobné jménu Podivín, a to Podviní (III, 0411). U první z těchto vsí je uvedeno: Podviní, něm Podiwin. U druhé vsi je mj. uvedeno: Podviní = místo pod vínem, pod vinicí. Metoděj (Podiva Žid) ke své "práci" víno potřeboval, byl to jeho pracovní nástroj.

Nevylíčil v této kapitole "Kosmas", to je zde Jan II. Břichatý, ve skryté vrstvě svůj vlastní zážitek? Své zbavení funkce biskupa (zde biskupa Jana odklidil) roku 1126, když byl Menhart čtvrtý rok pražským biskupem (se čtyři léta nemohu doprosit spojení obojího biskupství). Že je v textu něco skrytého, je napovězeno slovy proměnil se Prometheus v jinou podobu, spící a noci. V rejstříku a ve Vysvětlivkách (2005) je uvedeno, že správně má být místo Prometheus uveden Proteus, což byl mořský bůh, který se uměl měnit v různé podoby.

Jak se Jan II. Břichatý, olomoucký biskup v letech 1104-1126, se zde podepsal a zároveň ukázal, že ve skryté vrstvě si máme biskupa Jana I. nahradit jím, Janem II. Břichatého? Břichatý na sebe ukazoval slovy, které mají k břichu blízko: krmičku, hladem, jídlo, sýr, sněden, kmín, cibule, topinky, snídaně. - Jméno Jan znamená (s. 196) bůh je milostivý; bohem daný, milostivý dar boží. "Kosmas užil slova dar a slova Bůh, Bože a smiluj (k významu milostivý). - M. Wihoda napsal v poznámce 170 na straně 233 v Kronice Čechů (2011): "Dítě stoleté (doslova puer centum antrum), tj. hříšník - Iz 65, 20..." Iz je zkratka Izaiáše, domáckou podobou je Izák, i když je to samostatné jméno. Izák bylo pravděpodobně původní jméno Jana II. Břichatého. Jméno Izák podle M. Knappové znamená (2015, s. 194) bude se smát, popř. veselý. Zde v textu ukazují na Izáka slova s posměchem, veliký smích a nesměje.

Ve skryté vrstvě máme vidět za biskupem Jaromírem biskupa Menharta. Podle D. Moldanové znamená jméno Menhart ( 1983, 142) síla (z magan) a tvrdý, pevný (z hart). Na Menharta možná ukazuje slovo úsilí, topinka,, která se dělá z tvrdého chleba a aby ta topinka byla obzvlášť tvrdá, tak ji má napadený biskup zbytek ze snídaně předešlého dne. Jaromír předvede svou sílu vyzdvihnutím biskoupka do výše a jeho snadným hozením jako otep na podlahu. Dne 8. června má svátek Medard. Význam jeho jména se zčásti podobá významu jména Menhart. Podle M. Knappové (2015, 231): mocný, schopný, silný.

Nástupcem Jana II. Břichatého byl Jindřich Zdík. Podle M. Knappové (2015, s. 200, 313) znamená Jindřich pán, vládce domu, otčiny a Zdík znamená zde slavný, vytvořil (udělal) slávu. V II, 27 "Kosmas" třikrát napsal Roku od narození Páně... K významu vládce domu se vztahují slova svůj kostel, do svého dvora a na svůj dvůr.

K události ve skryté vrstvě došlo za Soběslava I. (1125-1140). Pokud i on má být některými slovy připomenut, bylo by to na hromaděním různými tvary slova svůj a slovem sám: svůj (kostel), svou (výměnu), svého (dvora), svého (bratra), své (ložnice), sám, svého (bratra), své (nešlechetnosti), svůj (dvůr), svůj (příchod).

"Kosmas" píše, že k vylíčené události, mám na mysli událost líčenou ve viditelné vrstvě, došlo roku 1073. V poznámce 38 (2005, s. 286) je napsáno: "Tato příhoda se odehrála zřejmě ještě v roce 1072. (Srv. Novotný ČD 1/2 , str. 139 nn.)." Špatným letopočtem "Kosmas" (autorem nejméně třetí knihy Kroniky Čechů je Jan II. Břichatý) možná upozorňuje na to, že skrytá vrstva se odehrává v jiné době, tj. ve 4. roce Menhartova biskupství a zbavení biskupství Jana II. Břichatého 1126.

Zbavení Jana II. Břichatého funkce olomouckého biskupa vylíčil možná sám Jan II. v Založení kláštera Sázavského. V něm je Jan II. Břichatý skryt za Božetěchem a tam se uvádí, že kníže Břetislav Božetěcha vyobcoval z funkce opata. Místo posledních slov si zřejmě máme dosadit slov kníže Soběslav Jana II. Břichatého vyobcoval z funkce biskupa. A následuje věta: Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda. Autorem této věty je Matouš. Podle M. Knappové znamená jméno Matouš (2015, s. 229) dar boží. A jméno Jan podle ní znamená (2015, s. 196) bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží.

62C2. LISTINA O SJEDNOCENÍ PRAŽSKÉHO A OLOMOUCKÉHO BISKUPSTVÍ

V II, 37 píše "Kosmas" o listině vydané císařem Jindřichem IV. (1056-1106; †1107) roku 1086 a pojednávající o sjednocení pražského a olomouckého biskupství. Pojednání končí těmito větami: "Dáno dne 29. dubna léta... 1086, indikce 9., roku pak 32. kralování pana Jindřicha, roku císařství jeho třetího. To znamení jsem viděl já, jak císař vlastní rukou připojil na privilegium pražského biskupství." V letech 1068-1089/1090 byl pražským biskupem Jaromír (Gebhart). Jeho ambicím by přičlenění olomouckého biskupství k pražskému, vyhovovalo. Je možné, že v letech 1085-1092 tomu tak bylo. M. Wihoda v seznamu moravských biskupů (2010, s. 384) jmenuje mezi Janem I. (1063-1085?) a Ondřejem (1092-1096) Vecla, letopočty, kdy by měl být Vecl biskupem, však neuvádí. V poznámce 4 na téže straně M. Wihoda napsal: "Kosmas prohlašuje, že Vratislav II. předal moravské biskupství svému kaplanu Veclovi (Weclo), nicméně olomoucká tradice zná pouze Ondřeje. Není však vyloučeno, že Vecl přijal po vysvěcení nové jméno."

L. Reitinger napsal (2017, s. 99): "V pražské kapitule mohla samozřejmě v 80. a 90. letech 11. století vznikat falza dávných dokumentů, jako například mohlo být Kosmou a naší listinou připomínané privilegium z časů sv. Vojtěcha. Těžko však pražští biskupové před posuzovatele svých nároků (císaře Jindřicha IV. a papeže Klimenta III.) předkládali falza listin, které tito hodnostáři sami měli vydat. Faktické ukončení sporu o existenci moravského biskupství ani ne deset let po roce 1086 činí vizi podvrženého privilegia, které ke svému účelu mohlo posloužit nejpozději na počátku 90. let 11. věku, těžko obhajitelnou. Ohledně dokumentu o sjednocení pražského a olomouckého biskupství z roku 1086 samozřejmě zůstává řada otázek, avšak poslední snahy svést důkazy o jeho falešnosti je třeba jednoznačně označit za neudržitelné."

V poznámce č. 31 (2012, s. 219) k tomu M. Bláhová napsala: "Tato informace není zcela přesná." [Listina by měla být vydána ve stejném roce, v jakém se konala synoda.] "Popisovaná synoda se konala roku 1085, zatímco listina byla vydána v roce 1086. Tato nepřesnost a skutečnost, že Kosmas při popisu synody použil formulace Reginovy kroniky... vedla historiky Barbaru Krzemieńskou a Dušana Třeštíka k závěru, že Kosmas v Mohuči ani v Řezně nebyl... Středověcí kronikáři však běžně používali formulace svých předloh, když chtěli vyjádřit obdobnou situaci, a neznamená to, že údaj ,falšovali'. Pokud jde o nepřesnost v době konání synody a místě vydání listiny, je nutno si uvědomit, že Kosmas psal své vyprávění o třicet let později a nemusel si události přesně pamatovat." Problém spočívá v tom, že nevíme, koho si za zájmeno já(to znamení jsem viděl já) máme dosadit? Zájmeno já se vůbec nemusí vztahovat k děkanu Kosmovi, ale k Janovi II. Břichatému, s menší pravděpodobností k Heřmanovi (tehdy ještě Jiljímu). A tato osoba listinu pouze viděla, nebo ji po smrti Jindřicha IV. (III.) zfalšovala?

V letech letech 1068-1090 byl pražským biskupem Gebhart/Jaromír. Ten o sjednocení pražského a olomouckého biskupství usiloval. K roku 1073 "Kosmas" líčí, jak Gebhart napadl olomouckého biskupa Jana I. (1063-1085).

63C. BŘETISLAV II.

Břetislav II. byl po osmileté vládě roku 1100 zavražděn u Zbečna. Informace o této vraždě tvoří kostru "Kosmovy" III, 14. Tuto vraždu "Kosmas" vylíčil tak, aby možná ukázal na vraždu Vratislava I. (pokud byl skutečně tzv. Václavem zavražděn) a možná i na vraždu Boleslava II. Toho zavraždili Slavníkovci, "Kosmou" zvaní Vršovci, konkrétně Vojtěch a Soběslav. "Kosmas" jim přidělil jména Božej a Mutina. V líčení zavraždění Bořivoje "Kosmas" napsal: "...ihned se roznesla pověst v lidu, že byl kníže zavražděn na radu Božeje a Mutiny." Na to, aby Slavníkovci Soběslav a Vojtěch měli něco společného s vraždou Vratislava I. (i když by se tak stalo až po roce 921), byli příliš mladí. Proto zde "Kosmas" buď připomíná zavraždění Boleslava II., nebo si netroufl ukázat na tzv. Václava a místo něho použil jeho vnuky.

Že je v textu něco skryto, to "Kosmas" napověděl slovy: Vánoce, v noci, z úkrytu, tmavou nocí, do černých pekelných stínů, té noci, v noci, vánoční. Když psal "Kosmas" o světcích, užil slovo lov a slova s ním příbuzná. Zde ukázal na světce Václava (s menší pravděpodobností Vojtěcha) použitím těchto slov: na lovech, lovci, na lov, loveckým, loveckou. K vraždě Břetislava II. ani k vraždě Boleslava II. nemuselo dojít u Zbečna. "Kosmovi" se to místo hodilo proto, že tam jezdila knížata na lov.

Na Vratislava I. ukazují slova odvrať, odvrátil, neodvratný a vracel.

Boleslav III. Ryšavý vraždil Slavníkovce. Z jeho strany šlo o krevní mstu za zavraždění jeho staršího bratra Boleslava II., a pokud byl zavražděn Vratislav, potom i za zavraždění svého dědy. "Kosmas" proto zde ukazuje na Boleslava III. Boleslav III v průběhu svého života používal více jmen a některá další mu dali legendisté. "Kosmas" zde na tato jeho jména ukázal. Jméno Konrád, původní jméno Boleslavovo, znamená smělý v radě, když se po svržení z knížecího stolce stal moravským biskupem Brunem, říkali mu také Bonifác (dobrý osud), ve středověkém seznamu panovníků se objevuje i s přízviskem Dobrý, u "Kosmy" bývá spojován s koněm ("Kosmas" ho nazval lžibiskup Rotpert – rudý kůň), protože zřejmě založil klášter sv. Jiří a rotundu na Hradišti sv. Hypolita (jméno znamená vypřahač koní, podkoní) u Znojma. "Kosmas" zde použil tato slova: dobrý, osud, ďábla (zobrazoval se červený), s koněm, na koně, pekelných (červená barva), dobrý, více (Bole-), na radu, radu, radí, poradili, nadobro (?).

Jméno Tomáš znamená dvojče. Tzv. Václav byl po otci Bořivojovi bratrem Vratislava, Boleslav III. byl mladším bratrem Boleslava II., snad se nedá vyloučit, že byl jeho mladším dvojčetem. "Kosmas" slovo dvojče použil v kapitole dvakrát.

Autor třetí knihy Kroniky Čechů Jan II. Břichatý se nespokojil s tím, že zavraždění Boleslava II., ovšem s uvedením jeho původního jména Jaromír, vylíčil v závěru první knihy biskup Heřman a vylíčil tuto vraždu znovu. Jan II. Břichatý se možná i v kapitole podepsal, protože použil slovo břicho.

K možnému zavraždění Vratislava I. viz zde kapitolu Zemřel Vratislav násilnou smrtí?

64C. ČESKÝ KNÍŽE SVATOPLUK

"Kosmas" o českém knížeti Svatoplukovi (1107-1109) napsal, že si vrazil do zřítelnice oka ostrou větev tak prudce, že mu stěží vytrhli větévku i s okem. Tím naznačil, že řada informací o Svatoplukovi (ne informace všechny) jsou ve skutečnosti informace o osobě jiné. Tou osobou, jak z řady indicií vyplývá, je Boleslav III. Ryšavý.

V III, 19 "Kosmas" zdánlivě psal o tom, jak se stal českým knížetem olomoucký údělný kníže Svatopluk, ve skutečnosti však popisoval, jak se stal českým knížetem Boleslav III. Ryšavý. Že je v textu něco skryto, to "Kosmas" naznačil těmito slovy: užijme lstí, lsti, úklady (lstmi), lstí, lstech, lži, vylhané myšlenky, ukryl, tajemství, prozraditi, míchaje pravdu se lží, věře lžím. Slovo lest znamenalo také chytrost, vědění. V hesle Lest J. Rejzek napsal (2015, s. 375):"Psl. *lьstь je staré přejetí german. …, původní význam byl {vědění, chytrost}..."

Pro Boleslava bylo posláno na Moravu, kterou ovládal již jako jeden ze dvou předáků. "On přišel, a tak Vladislav a ostatní předáci, ach nemoudří a jako sebevrahové a nepřátelé vlasti, k své zkáze přivlekli divokého vlka do ovčince, aby roztrhal nejen ovce [narážka na zavraždění Pěti bratří], nýbrž i pastýře samé [narážka na zavraždění biskupa Vojtěcha] Tak tedy... Svatopluk... byl dosazen na trůn dne 14. května roku od narození Páně 1107." Rok 1107 se vztahuje skutečně ke Svatoplukovi, ale 14. květen k Boleslavu III. Ryšavému. Ten po svržení z knížecího stolce se stal biskupem Brunem ("Kosmovým" "tuším Vracen"), ale říkali mu také Bonifác. A Bonifác má právě svátek 14. května. V kapitole jsou slova, která ukazují na různá jména Boleslava III. Původně se jmenoval Konrád (smělý v radě) nebo Konrád Ota, měl přízvisko Ryšavý, říkali mu Bonifác (dobrý osud), byl spojován s koněm, protože zřejmě založil klášter sv. Jiří a rotundu na Hradisku sv. Hypolita (jméno znamená vypřahač koní, podkoní). V III, 19 je připomenut Sinon, který měl zásluhu na tom, že Trójané vtáhli do Troje dřevěného koně. Slova lstí, lsti a lstí ukazují na Boleslava III. Ryšavého. Původní význam slova lest byl podle J. Rejzka chytrost, vědění a Boleslav III. Ryšavý, to je dřívější vzdělaný pravý Kristián.

"Kosmas" vložil do úst Bořivoje II. slova: "A poněvadž se na něm [Svatoplukovi, to je zde Boleslavu III.] jinak nemohu pomstíti, ať smím... odhaliti jeho tajemství, ať smím prozraditi všechny, kdo jsou v této zemi jeho přáteli." Prozradit přátele znamená prozradit i jeho. - Jestliže je zde Svatopluk Boleslavem III., musí zde být někým jiným i Bořivoj II., zvláště když Bořivoj říká: "...kdyby mne byl dopadl [Svatopluk], jistě by mi dal oči vyloupati." A navíc uvedl, že Bořivoj II. slepě věřil lžím.

V textu jsou slova: o radu, dobře, krve, osud, slávy, Tróje (III.), osud, koně, dobrý, sláva, rádce, více (Bole-). (Informace, že Bořivoj měl několikrát v úmyslu zatknout Božeje a Mutinu, ve skutečnosti znamená, že Boleslav II. chtěl několikrát zatknout Vojtěcha a Soběslava.)

Také to není Svatopluk, kdo Vršovci Mutinovi, ve skutečnosti Soběslavovi a Palackého pojmenováním Slavníkovci, říká všem nám odporný rode a zakrátko ho nechá katem zavraždit (Podle Dětmara ho, svého zetě, zavraždí Boleslav III. sám.). Nato přítomným slíbil, že kdo splní jeho rozkaz a zabije Božeje, tj. Vojtěcha, dostane těžkou hroudu zlata. Božeje, tedy Vojtěcha, zabil Krása, což je opět Boleslav III. Ryšavý.

M. Wihoda napsal (2001, s. 30): "Benediktinské [hradišťské] anály ve své první i druhé (opatovické) redakci horlivě čerpaly z Kosmova spisu. Některé události jsou však vylíčeny tak, že by s tím Kosmas rozhodně nesouhlasil. Asi by se mu nezamlouval omluvný tón, jímž se benediktini vyrovnali s odbojem olomouckého knížete Svatopluka roku 1107." Svatopluk je jinak vylíčen ve třetí knize Kroniky Čechů než v hradišťských análech proto, že na Svatopluka pověsil autor třetí knihy Jan II. Břichatý některé informace o Boleslavovi III. Ryšavém, zatímco hradišťské anály toto neučinily. - Rozdíly v pohledu na Svatopluka v Kronice Čechů a v hradišťských análem nemusí mít důvod pouze v tom, co jsem nyní napsal.

65C1. KDY BYLA POSTAVENA ZNOJEMSKÁ ROTUNDA

A. Merhautová o výstavbě znojemské rotundy napsala (2000, s. 53): "Jestliže se jeví pravděpodobnějším názor, že obvodové zdivo nynější rotundy s apsidou je starší než její kupole a nástěnné malby, ptáme se, kdy mohla být postavena původní rotunda? Podle archeologického zjištění B. Klímy proběhla výstavba prvotní rotundy, postrádající kupoli s lucernou ,před polovinou 11. století, patrně těsně před rokem 1050, zatímco druhá fáze se uskutečnila v prvé polovině 12. století. Rok 1134 uváděný rytým nápisem v omítce jako rok přestavby a úpravy kostela, je tímto konstatováním prokázán za zcela věrohodný'." M. Bartlová k nápisu s rokem 1134 napsala (2005, s. 41), že vznikl dodatečně snad až ve 14. století.

K názoru L. J. Konečného a D. Vávry o vzniku rotundy napsal L. Reitinger (2019, s. 498): "...spojují vznik znojemských maleb s koncem 11. století, případně s knížetem Konrádem I. (†1092). Oba autoři se však velmi vágně vypořádali se závěry historiků a archeologů, kteří dnes spíše akcentují výklad, podle kterého se za zmínkami o ,urbs Znogem' k 11. století a počátku 12. věku spíše skrývá sousedící hradiště u sv. Hippolyta a přitom vznik mladšího přemyslovského hradu včetně samotné rotundy na protilehlé ostrožně spojují až s příchodem 12. století."

J. Dvořák, vycházeje z vlastního zkoumání horninového stavebního materiálu rotundy, k založení rotundy napsal (1997, s. 139): "Mohu prokázat, že rotunda byla postavena v jedné stavební etapě. Ve starší literatuře popisované dvě etapy výstavby... nejsou ničím doloženy." […] "Archeologický výzkum však též doložil, že stavba rotundy porušila sídlištní vrstvu s keramikou stáří 11. až první poloviny 12. století. Je tedy zřejmé, že byla postavena během 12. století a stala se kaplí údělných znojemských knížat." […] "Konrád II. se oženil se srbskou princeznou Marií. V oblasti Jadranského moře jsou známé lavice kolem oltářního prostoru uvnitř kostela nejen z raného období..., ale i 12. století... Je... možné objev lavic kolem vnitřního obvodu lodi rotundy interpretovat jako adriatický vliv, který přinesla do Znojma srbská princerzna [manželka Konráda II. Marie]. Tato indicie umožňuje též datování stavby rotundy do první poloviny 12. století, do doby vlády Konráda II."

Jak je obtížné stanovit dobu výstavby a dobu výmalby rotundy, to vyčteme z textu M. Bartlové (2005, s. 42): "Nejnovější bádání zapojilo kromě historické analýzy písemných pramenů, paleografického studia starého písma a uměleckohistorického zkoumání stylu a ikonografie maleb i celou řadu dalších oborů – nejen archeologii, ale také specializované zkoumání technologie zdiva a chemického složení malty, omítky i použitých barev. Mínění a výsledky jednotlivých specialistů si však vzájemně odporují, takže zcela jisté a objektivní poznání o době a významu maleb znojemské rotundy nám stále uniká."

65C2. KDY DOŠLO K VÝMALBĚ ZNOJEMSKÉ ROTUNDY PODLE HISTORIKŮ

Přečtěme si, co k datování znojemských maleb napsal P. Černý (1997, s. 90, 91): "[malby ve Znojmě] jsou dnes už automaticky spojovány s datem 1134 z dedikačního nápisu, navzdory evidentnosti jeho pozdějšího vzniku. Malby v jejich dnešním stavu zachování vykazují i přes značné zkomolení pozdějšími necitlivými zásahy mnoho rysů poukazujících na jejich mnohem mladší původ, než jsou třicátá leta 12. st. Kromě výrazně protáhlých tělesných proporcí postav Přemyslovců a některých pravidelně se opakujících zahybových schémat jejich oděvů ('omega'-lemy nebo systém řasení draperie v pasu), je to i jejich tendence k vzájemné komunikaci, kdy se obracejí k sobě častokrát párovitě nejen natočením těla, ale i pohledem a gestikulací. Pro pozdější vznik maleb by svědčily ostatně i takové detaily jako je ,lyrovitá' silueta zepředu zobrazené hlavy ,krále Vratislav II.' či některých jiných postav znojemského cyklu, pro které jsou charakteristické větší oblé kadeře účesu kolem uší, přecházející dole v partii šíje do drobných ruliček. Tento typ krátkého účesu, vyhrazený vesměs pro mladší resp. bezvousé mužské postavy, se poprvé objevil v dílech nového gotického stylu šířícího se z Francie během 13. století do dalších evropských zemí." Připomínám na tomto místě, že Jana II. Břichatého považuji nejen za autora třetí knihy Kroniky Čechů, ale ztotožňuji ho i s prvním pokračovatelem "Kosmovým", tj. s Kanovníkem vyšehradským.

L. J. Konečný k nápisu s datem 1134 napsal (1997, s. 68): "...nápis znamenal, že r. 1134 došlo při obnově svatyně P. Marie jejím druhým zakladatelem - knížetem Konrádem (popřípadě v desátém roce jeho vlády) k jejímu [rotundy] zasvěcení sv. Kateřině. Šlo by tedy o rekonsekrační záznam, textově vymezený symboly kříže, jak bývalo u tohoto druhu nápisů běžné. Protože je nápis vyryt bezprostředně pod konsekračním křížem, domalovaným do iluzivního pásu přízemního závěsu v lodi (naproti apsidě), je zřejmé, že časově ani obsahově nesouvisel s původní výmalbou, nýbrž nejspíše s oním konsekračním křížem. K němu však mohl být připojen i v časovém odstupu, jak by nasvědčoval pozdější charakter některých písmen..."

Charakteru maleb ve znojemské rotundě se věnoval mezi jinými J. Bažant. Citujme z jeho studie z roku 2001 (s. 8-11): "Největší shodu se stylem znojemské malby vykazují fresky ze S. Nicola in Carcere v Římě z let 1120-1130. Z nějakou obdobnou malbou římské ,renovatio' raného 12. století se patrně znojemský mistr důkladně seznámil." [...] "Styl znojemských maleb má ke skupině vatikánských tond blíže než k salcburskému či řezenskému malířství a každopádně pevně koření v té linii evropské malířské tradice, jejíž nejstarší známý doklad představuje výzdoba římských katakomb." [...] "Podoba Přemyslovců odpovídá dobovému pojetí ideálního vladaře, které lze ilustrovat například srovnáním s popisem byzantského císařského páru v díle, které Anna Komnena dokončila v roce 1148, tedy v době, kdy znojemská malba vznikla. ...fyzická a intelektuální síla byla v popisu Anny Komneny ilustrována stejným způsobem jako u Přemyslovců na stěnách znojemské rotundy, což dokazuje, že jejich výtvarnou podobu určilo do nejmenších detailů dobové pojetí vladaře, jehož kořeny sahaly hluboko do antické minulosti." [...] "Kombinace historického námětu, křesťanské mytologie a antickými památkami inspirovaného idealizujícího stylu, což je kombinace doložená ve Znojmě, je však typická pro malby římské ,renovatio' první poloviny 12. století. V souvislosti s malbou ve znojemské rotundě zasluhují pozornost výtvarně nepříliš hodnotné fresky v S. Silvestro z Tivoli, které lze datovat do let 1157-1170." [...] "Římská galerie papežů byla všeobecně známá a její snadná dostupnost ji jistě předurčila jako vzor všech obdobných pozdějších projektů." [...] "Ústřední postavou přemyslovské galerie byl bezesporu Přemysl Oráč, který tu zastupuje Krista a tvoří ideovou osu celého ikonografického programu výzdoby znojemské rotundy, což bylo vyjádřeno tím, že byl umístěn přesně naproti dveřím. Toto výsadní postavení je naznačeno rovněž tím, že je Přemysl zobrazen ve větším měřítku než okolní postavy, čímž je nadřazen jak svým současníkům, tak svým nástupcům. Jeho postoj a gesto koření v antickém římském umění, kde byl tímto způsobem charakterizován císař. Toto schéma císaře při slavnostním projevu bylo převzato v raně křesťanském umění, kde bylo používáno zejména v zobrazení Krista pověřujícího apoštolskou misí své učedníky." [...] " Nahrazení Krista Přemyslem a apoštolů Přemyslovci je jistě odvážnou inovací, jež nemá v dochovaných památkách přímé obdoby, není to ani tak imitace tradičních vzorů jako pasticcio, odvážné spojení starého s novým. Nesmíme zapomínat, že specifickým rysem renezance 12. století - oproti všem předešlým - je právě tato chuť experimentovat, nejen se vracet ke starokřesťanskému dědictví, ale tvůrčím způsobem jej rozvádět a aktualizovat. Epicentrum tohoto postoje bylo v Římě a na Moravě byla ideální situace právě v letech bezprostředně předcházejících vzniku znojemských maleb."

Lze dát do souvislosti zde často uváděný jako vzor Řím a nahrazení Krista Přemyslem s informací v Založení kláštera Sázavského, že biskup Kosmas nařídil Božetěchovi (za Božetěchem se možná skrývá Jan II. Břichatý) odnést na zádech Ukřižovaného do Říma? Nahrazení Krista Přemyslem se jeví jako velice odvážná inovace, když se budeme na Přemysla dívat jako na pohana. Jenomže za Přemyslem se skrývá Bořivoj, který podle Kristiána přijal na Moravě křesťanství. Nahrazení Krista křesťanem Bořivojem můžeme dále brát jako odvážnou inovaci, ale zřejmě již ne tolik odvážnou. Toto se však týká jenom scény oráčské. Ve scéně jezdecké je zobrazen Wistrach. O jeho pohanství nebo přijetí křesťanství se nic v písemných pramenech neuvádí. Můžeme jenom hádat, zda přijal křest, třeba roku 845. Tři jezdci jedoucí za Wistrachem mají, ale nemusí připomínat boha Triglava. Připomínáním Triglava by měli naznačovat, že Přemyslovci přišli do Čech z lokality, kde byl Triglav uctíván. Myslím, že však spíše jde o Wistrachovy syny, namalovanými tak, aby vynikal prostřední z nich, a to Bořivoj.

L. J. Konečný o dataci vzniku maleb napsal (2005, s. 397): "Jestliže považujeme celý malířský program znojemské rotundy za originální dílo specializované skupiny umělců ovlivněných Byzancí a vyplývá-li z rozboru dynastické zóny IV, že malby vznikly již na sklonku 11. století (v letech 1091-92 či krátce poté)..." A na s. 404 stejný autor napsal: "Vraťme se však k manželce Konráda I., kterou Kosmas nazývá Virpirg. ...měla osobní podíl na událostech v roce 1091 [líčených "Kosmou" v II, 45], přímo souvisejících s obsahem znojemských maleb a mohla též zprostředkovat povolání malířské dílny do Znojma.

M. Wihoda napsal (2010, s. 202): "...více pozornosti by možná zasloužily nepokoje v roce 1142, kdy Konrád Znojemský vedl koalici přemyslovských knížat. Tehdy a právě tehdy musel veřejně připomínat, že má legitimní a nejlepší právo na vládu v Čechách a v tomto duchu také mohl vyzdobit (snad mezi lety 1140 a 1142?) rotundu na znojemském hradě."

A. Merhautová o datu výmalby rotundy napsala (2016, s. 278, 279): "Držíme-li se pouze jeho [vyrytého nápisu] zřetelných slov, plyne z něho, že kníže Konrád II. dal upravit a zřejmě i vymalovat rotundu zasvěcenou P. Marii a sv. Kateřině roku 1134. Badatelé většinou spojují s tímto letopočtem zaklenutí rotundy a její výmalbu."

J. Royt se k dataci vzniku maleb vyjádřil takto (2018, s. 698): "Přemyslovský cyklus v interiéru znojemské rotundy mohl vzniknout až poté, co se Znojmo stalo centrem třetího údělu a usadil se v něm trvale přemyslovský kníže Litold roku 1092 nebo 1101. Nejpozději však před korunovací druhého českého krále Vladislava II., roku 1158, jak již spolehlivě prokázal Mašín, neboť v přemyslovském cyklu se objevuje pouze jedna osoba s královskou korunou - kníže Vratislav II., korunovaný na krále roku 1085." Má-li však pravdu M. Wihoda, že Vladislav nesměl nosit královskou korunu, ale pouze čelenku (a na tu nemusel být Vladislav aspirující na královskou korunu nijak hrdý), potom argument J. Royta, kdy nejpozději mohl být přemyslovský cyklus v rotundě dokončen, padá.

D. Vrána se domnívá (2019, s. 28), že rotunda mohla být v roce 1100 kompletně dokončena. A na s. 30 a 31 napsal: ...můžeme tedy uvažovat o hypotetickém rozmezí let 1096-1099" - "Jako argument pro datování až do 12. století se uvádí možné použití vivianitu, řídce užívaného modrého pigmentu, který zatím není dříve doložen." Je tento vivianit použit na všech malbách, tedy jak na christologickém cyklu, tak na postavách vládců?

L. Reitinger se domnívá (2019, s. 498), že posledním zobrazeným panovníkem je Vladislav II., a to před jeho povýšením na krále roku 1158 Napsal: "...shoda panuje pouze v tom, že malby vznikly mezi korunovací prvního českého krále Vratislava II. (1086) a královským povýšením Vladislava II. (1158), neboť podle našich představ o prvotní podobě znojemských maleb byl mezi Přemyslovci vyobrazen pouze jeden král (zjevně Vratislav II.)."

65C3. KDY DOŠLO PODLE MNE K UKONČENÍ VÝMALBY ZNOJEMSKÉ ROTUNDY

Při určování, kdy došlo k výmalbě znojemské rotundy a zejména k dokončení výmalby zobrazením přemyslovského vládce, který je v rotundě zobrazen jako poslední, vycházím z těchto předpokladů: P. Černý k datování znojemských maleb napsal (1997, s. 90): "Malby v jejich dnešním stavu zachování vykazují i přes značné zkomolení pozdějšími necitlivými zásahy mnoho rysů poukazujících na jejich mnohem mladší původ, než jsou třicátá léta 12. století." - A. Merhautová k letopočtu 1134 napsala (2016, s. 279): "Badatelé většinou spojují s tímto letopočtem zaklenutí rotundy a její výmabu." Letopočet 1134 v objeveném zápisu se vůbec nemusí vztahovat k výmalbě rotundy, což se domnívají i někteří historici. M. Wihoda napsal (1997, s. 35, 36, pozn. č. 50): "[B. Krzemieńska] spojila Konrádovu svatbu s nástupnickým řádem asi v tom smyslu, že,... V červnu roku 1134 došlo... ve Znojmě k uzavření dohod mezi českým Soběslavem a znojemským Konrádem II.., zaručujících Konrádovi nástupnictví." Zajímavá hypotéza B. Krzemieńské se opírá o datační nápis ve znojemské rotundě, který se sám hlásí do r. 1134 a nadto se zmiňuje o nějakých uzavřených smlouvách..." […] "Osobně se však domnívám, že tvary dochovaných písmen a především užití minuskuly prakticky vylučují vznik nápisu ještě ve 12. století. Zároveň se přikláním k staršímu pojetí, že nápis má charakter pamětního zápisu. Pak ovšem nemusí odrážet smlouvu o nástupnictví (?), jak se snažila dokázat B. Krzemieńska, ale třeba jen prostý fakt, že zde Konrád Znojemský slavil sňatek s Marií Srbskou." - Podle L. J. Konečného (2005, s. 74) dochází roku 1134 ke změně patrocinia z P. Marie na sv. Kateřinu. - M. Wihoda se domnívá, že Vladislav II. nenosil královskou korunu, nýbrž jen čelenku. K tomu napsal (2015, s. 189 ): ""...prostě nezbývá než citovat listinu z 18. ledna 1158, která knížete (!) Čechů obdařila podmíněným právem nosit čelenku.' Nic víc." – Domnívám se, že v rotundě jsou v pláštích zobrazeni ti čeští vládci, kteří patřili do hlavní větve Přemyslovců. Že tedy nejsou zobrazeni Mojmírovci Rostislav, Svatopluk a Spytihněv, dále příslušníci vedlejší přemyslovské větve, zvaní dnes Slavníkovci, tj. Vladivoj a možná Soběslav, a také příslušníci polské přemyslovské větve (Piastovci), tj. Boleslav Chrabrý (pokud v Čechách vládl). Jestliže nejsou v zobrazení vynecháni ti Přemyslovci, se kterými žili znojemští údělníci v nepřátelství (Vladislav II., případně Soběslav II.), potom je posledním zobrazeným českým knížetem Bedřich.(1172-1173; 1178-1189).

Protože se domnívám, že posledním zobrazeným pražským knížetem je Bedřich vládnoucí v letech 1172-1173 a 1178-1189, zdá se mi logické, že k výmalbě rotundy nebo k poslední fázi výmalby rotundy došlo za něho. Soběslav II. (1173-1178) není zobrazen proto, že k výmalbě došlo za první Bedřichovy vlády, nebo proto, že mezi Bedřichem a Soběslavem nepanovaly dobré vztahy. V letech 1173-1191 byl znojemským údělníkem Konrád Ota, od roku 1186 byl moravským markrabím, vládl však ze Znojma. Pokud nejsou zobrazena ta česká knížata, s nimiž měli znojemští údělníci problémy (Vladislav II. a Soběslava II.), bylo by dokončení výmalby posunuto do mladší doby.

Nyní se přikloním k názoru J. Zástěry, že rotunda byla vymalována ve dvou časových etapách. První etapu (christologický cyklus) nebudu blíže datovat. Ve druhé vyjdu ze dvou názorů, a to P. Černého, že malby mají mnohem mladší původ než jsou 30. léta 12. století, a z názoru M. Wihody, že Vladislav II. nesměl nosit královskou korunu. Druhá etapa maleb (zobrazení českých panovníků a olomouckých nebo nejen olomoucký knížat) podle mne vznikly počátkem 70. let 12. století, neboť – jak si dále ukážeme – je posledním zobrazeným českým knížetem zřejmě Bedřich (1172-1173; 1178-1189) pravděpodobně za jeho první vlády nebo po jeho první vládě. V letech 1162-1169(?) byl brněnským knížetem.

Založení kostela třebíčského má v prvním odstavci jména Oldřich a Litolt a před vyjmenovanými vsemi je opět jméno Litolt. Oldřich a Litolt byli údělnými knížaty na přelomu 11. a 12. století, nejprve brněnsko-znojemského údělu, Oldřich později brněnského a Litolt znojemského. Jestliže jsou jmenováni v Založení kostela třebíčského, na které jsou možná pověšeny informace o znojemské rotundě, potom možná mají jmenovaná knížata něco společného se založením rotundy nebo s její výmalbou. Jan II. Břichatý mohl za Litolta malovat christologický cyklus.

Časový postup by byl tento: Roku 1104 byla rotunda vysvěcena. Byla provedena část výmalby (christologický cyklus) Janem II. Břichatým. Ten po skončení této práce se roku 1104 stává biskupem olomouckým. Roku 1134 dochází podle L. J. Konečného ke změně patrocinia z P. Marie na sv. Kateřinu. A za 1. vlády Bedřicha I. (1172-1173) se pokračuje ve výmalbě, jsou namalována česká knížata a olomoučtí (možná nejen olomoučtí) údělníci. Pokud nebyl zobrazen jako kníže Vladislav II. (protože se stal českým knížetem jenom díky tomu, že bylo porušeno stařešinství, českým knížetem se měl stát znojemský Konrád), mohl být zobrazen posledním knížetem Soběslav II. (1173-1178). Ale ani ten nemusel být v rotundě jako kníže zobrazen, protože moravská knížata s ním měla velké spory. V takovém případě by byl posledním zobrazeným knížetem Konrád II. Ota (1189-1191).

Následující výpočet může být zcela náhodný. V Založení kostela třebíčského, do něhož autor pravděpodobně skryl informace o znojemské rotundě, zní poslední věta takto: "Kostelík ten vysvětil Heřman, biskup pražský, roku 1104, dne 10. července." Dne 10. července má svátek Libuše (měla za Heřmana?) a za ní "Kosmas" skrýval Ludmilu. Roku 1104 se Jan II. Břichatý stal olomouckým biskupem. Pokud v rotundě maloval (např. christologický cyklus), mohl v tom roce s výmalbou skončit. V datu vysvěcení je možná skryto dokončení výmalby rotundy: 1104 + (10 x 7) = 1174. Roku 1173 skončila první Bedřichova vláda a druhá začala roku 1178. A právě na počátku tohoto časového úseku, kdy nebyl Bedřich českým knížetem, byla možná dokončena výmalba rotundy.

65C4. JAK AUTENTICKÉ A DŮVĚRYHODNÉ JSOU ZNOJEMSKÉ MALBY

Důvěryhodnost zde nevztahuju k původní výmalbě rotundy, ale k tomu, co vidíme po změnách způsobených zubem času, po mnohaletém nešetrném zacházení s rotundou a jejími malbami a po několikerém restaurování maleb.

M. Togner stručně charakterizoval čtyři restaurátorské práce. Vyberme z jeho charakteristiky část (1997, s. 102-104). "Mezi léty 1891-1893 proběhla první restaurátorská akce realizovaná vídeňským malířem a restaurátorem Theofilem Melicherem. V intencích ve svíé době značně retardovaného historizujícího a romantizujícího názoru provedl razantní celoplošnou přemalbu, která výrazně pozměnila původní vzhled znojemských maleb. O půl století později, mezi léty 1947-1949, probíhá další restaurátorský zásah Františka Fišera." […] "Při svém zásahu odstranil Fišer převážnou část Melicherových přemaleb a se značným respektem k originálu realizoval všechny běžné úkony a základní úkony, jako je injektáž omítkových vrstev, tmelení defektů apod. Ve snaze o zajištění výtvarné působivosti a optické jednoty použil v relativně značném rozsahu lokální retuš, opět víceméně v intencích dobového názoru vycházejícího z teorie V. Kramáře. Jak vyplývá z dokumentace třetího restaurátorského zásahu, neobešla se ovšem Fišerova restaurace opět bez přemaleb." - "O necelé čtvrtstoletí, v letech 1969-1973, následuje zmíněný třetí restaurátorský zásah, realizovaný kolektivem Jaroslav Alt, Alois Martan a Pavel Lorek. Mimo víceméně rutinních zásahů, jako je hloubkové zpevnění, výměna tmelů a úprava nových, poměrně rozsáhlých tmelů, bylo hlavním cílem jejich zásahu odstranění všech starších přemaleb." […] "Za necelých 15 let, v roce 1988, následuje čtvrtý, tentokrát jen částečný restaurátorský zásah, realizovaný opět zmíněným kolektivem restaurátorů z předcházejícího zásahu."

L. Konečný uvádí ještě jeden restaurátorský zásah (1997, s. 61, 62): "...zásah Walliserův (1938) se týkal jen christologického cyklu a částečně scény Přemyslova povolání (dokumentace neznámá)..." I zde šlo o přemalby. - K restaurátorům v letech 1965-1988 přiřazuje ještě O. Míšu.

Fr. Sysel citoval názor Ant. Matějíčka a A. Vrbky na Melicherovy přemalby (1997, s. 111): "Prof. Ant. Matějíček roku 1915: ,Melicherova přemalba oloupila malby o jejich původní výtvarnou řeč a tím i o cenu originálu.' Vrbka: ,...dle údajů Matějíčkových opravou maleb zničena cena originálu. Je zřejmo, že zbytky původních maleb, pokud jich čas ušetřil, nešetrnou rukou oprávce byly znetvořeny. Melicher zničené doplnil, zbylé přemaloval.' ,...zbytky nápisů tak ztraceny.'" A na s. 112 Fr. Sysel napsal: "Dá se říci, že zub času působící v rotundě během dlouhých staletí nezdevastoval a nedegradoval malby rotundy více než stále častější zásahy právě posledního století."

J. Alt a A. Martan k restauratorským zásahům na malbách napsali (1997, s. 109):"Shrneme-li dosavadní skutečnost kolem rotundy... zjišťujeme, že hlavním přínosem za posledního čtvrt století bylo sejmutí rozsáhlých přemaleb pana F. Fišera z let 1947-1949, dále vyjmutí a oprava velkého množství tmelů z této doby a provedení hloubkového zpevnění převážné části uvolněných omítkových vrstev."

Restaurátorsé zásahy nedaly a ani nemohly dát malbám jejich původní podobu. Přečtěme si několik vět od L. J. Konečného (2019, s. 291, 292): "...historická dokumentace maleb i jejich restaurování nade vší pochybnost prokazují, že v severní skupině 3. zóny jsou téměř autenticky dochovány první a poslední (6.) postava, jak potvrdil i restaurátor Fišer, který ověřoval originál celé zóny UV osvitem. Čtyři figury mezi nimi byly natolik smyté či zničené, že z nich Pittner (1822) sotva rozeznal jen nejasné, mlhavé obrysy, případně velmi malé stopy. Trappův akvarel (1859-1861...) zobrazuje na místě třetí a čtvrté figury jen úplně prázdnou plochu, takže z nich neviděl vůbec nic. Obě tyto postavy vytvořil teprve Melicher při svém restaurování (1891-1893) podle jiných, lépe dochovaných figur." Poškození maleb se pochopitelně netýká jenom 3. zóny.

Za této situace se musí vyvozovat opatrně závěry z výzdoby plášťů, ze zdobení štítů a jejich různém obrácení, z různosti praporců a gest rukou nebo postavení prstů.

65C5. PATROCINIUM ZNOJEMSKÉ ROTUNDY

L. J. Konečný o zasvěcení rotundy napsal mj. toto (2005, s. 73, 74): "Z rytého gotického nápisu v rotundě a také z ikonografie Kristologického cyklu maleb je zřejmé, že rotunda nebyla původně zasvěcena Nanebevzetí P. Marie, jak se dodnes běžně uvádí, nýbrž Matce Boží [...] Zvěstování P. Marie [zv. L. J. K.]..." [...] "Překvapující je ovšem mimořádně časné uvedení nového patrocinia svaté Kateřiny do znojemské rotundy [zv. L. J. K.]. Došlo k tomu podle rytého nápisu již roku 1134, tedy o století dříve, než se kult této světice rozšířil v našich zemích. Důvodem nové konsekrace však nemusela být nějaká zásadní přestavba svatyně, ani nepravděpodobný předpoklad jejího poškození. Ikonografie výmalby interiéru souvisí ještě s původním patrociniem (před rokem 1134) a sv. Kateřina se v ní ani dodatečně neobjevuje." [...] "Znojemské patrocinium sv. Kateřiny lze věrohodněji objasnit jinými vodítky: jednak jeho pravděpodobnou souvislostí s oltářem někdejší empory v lodi, naznačenou situováním i obsahem rytého nápisu a dále pak historickými okolnostmi spojenými s osobou znojemského knížete Konráda II., který podle nápisu kult světice do rotundy roku 1134 uvedl..." - "Teoretickou možností Konrádova výjimečného uplatnění kultu legendárně vězněné mučednice mohl být jeho šťastný návrat ze zajetí v Grojči, kde byl držen v letech 1128-34 pro podezření ze spiknutí proti Soběslavovi." Dále L. J. Konečný uvádí, odkud se mohly dostat do Znojma ostatky sv. Kateřiny: "...z východu, kde byl kult sv. Kateřiny již tehdy byzantskými vlivy značně rozšířen, a to nejspíše prostřednictvím Marie - dcery srbského župana Uroše, s níž se Konrád II. oženil o letnicích roku 1134 na dvoře uherského krále Bely." [...] "Svatá Kateřina... byla především patronkou panenské čistoty, děvčat, nevěst a královských snoubenek, manželek, porodů a také svateb..." Kateřina však ochraňovala i úrodu a tím se podobala Ludmile, která se konáním pohanských obřadů snažila o dobrou úrodu.

Aniž bychom popírali pravdivost předešlých řádků, dodejme, že změna patrocinia znojemské rotundy mohla mít ještě jiný motiv. Atributem Kateřiny Alexandrijské je kolo (ale i kniha, koruna a palmová ratolest), a to proto, že měla být usmrcena soukolím. Stal se však zázrak, tento pokus o usmrcení přežila. Usmrcena však byla, ale stětím mečem. Naznačuje tedy zasvěcení znojemské rotundy svaté Kateřině příjezd (příchod) Přemyslovců do Čech? Jméno Piast, za nímž Gallus (ve skutečnosti pražský biskup Heřman) skrývá Bořivoje, možná znamená osu kola. Navíc "Kosmas" užívá přirovnání zablácené kolo. V kopuli rotundy jsou vymalováni čtyři cherubíni, z nich tři stojí na kolech s loukotěmi, možná na něm stál i čtvrtý, ale malba kola se nezachovala.

Podle M. Knappové (2015, s. 415) jméno řeckého původu Kateřina znamená ,čistá, cudná, mravná. Základ slova, uvádí dále M. K., byl snad egyptský a znamená koruna. Mohli znojemští údělníci vztah jména Kateřina ke slovu koruna znát a mohli tedy tímto jménem dávat najevo, že touží po české koruně?

V rotundě se nachází rytý nápis, v němž je letopočet 1134. Mnozí badatelé soudili, že se vztahuje k výmalbě rotundy. D. Vrána se domnívá (2019, s. 28), že hradní rotunda mohla být v roce 1100 kompletně dokončena. D. Vrána souhlasí s J. L. Konečným, že roku 1134 došlo ke změně patrocinia. Rotunda zasvěcená P. Marii je od té doby zasvěcena sv. Kateřině.

65C6. KRITIKA NÁZORU, ŽE V PŘEMYSLOVSKÉ SCÉNĚ JE ZOBRAZENO VYSLÁNÍ LIBUŠINA POSELSTVA ZA PŘEMYSLEM A JEHO ORBA VE STADICÍCH

Přemyslovská scéna v rotundě sv. Kateřiny se skládá ze dvou scén, a sice z jezdecké scény a z oráčské scény. Mezi odborníky zcela jednoznačně převažuje názor, že jezdecká scéna představuje poselstvo vyslané Libuší za Přemyslem a oráčská scéna že představuje Přemyslovu orbu ve Stadicích. Někteří badatelé si všimli, že při bližším zkoumání těchto maleb a jejich porovnáváním s "Kosmovým" textem nebo možnou skutečností se objevují rozpory. Tyto rozpory je potom vedou k novým teoriím.

P. Šimík odmítá názor, že v tzv. Přemyslovské scéně ve 3. pásu maleb má být zobrazeno povolání Přemysla od pluhu na knížecí stolec (https://www.znojemskarotunda.cz/). P. Šimík ukazuje na to, že v jezdecké scéně zobrazující jízdu Libušina poselstva za Přemyslem do Stadic jsou čtyři osoby a v oráčské scéně, kde by mělo být o jednu postavu, o Přemysla, víc, jsou opět 4 postavy. Naprosto nepřijatelné je pro něho, že podle názoru historiků by v interiéru křesťanského kostela měl být jednou z nejvyšších postav na malbách vůbec pohan a navíc když byl v době výmalby roku 1134 (toto datování P. Šimík přijal) majitelem rotundy biskup Zdík. Řešení P. Šimík vidí v tom, že postava považovaná za Přemysla je ve skutečnosti Rostislav doprovázený manželkou a Cyrilem a Metodějem. P. Šimík tak odstranil z křesťanské stavby pohany a místo pohanů dosadil do rotundy kacíře Rostislava, Cyrila a Metoděje. - "Kosmovy" mýtické postavy jsou ve skutečnosti jeho věšáky, na které věšel činy a osudy skutečných vládců Čech nebo části Čech. I Rostislav vládl po určitou dobu v Čechách nebo v části Čech a tehdejší jeho manželkou nebo jednou z manželek byla Ludmila. "Kosmas" mu v mýtických postavách přisoudil jméno Křesomysl a také jméno Křesina. - U "Kosmy" vede Libušin věštecký kůň poselstvo za Přemyslem do Stadic. Přitom může jít o tyto možnosti. 1. Za Libušiným koněm bez jezdce jdou všichni poslové pěšky. 2. Za Libušiným koněm bez jezdce jedou poslové na svých koních. 3. Na Libušině koni sedí jeden jezdec a ostatní poslové jedou na svých koních. 4. Že na věšteckém koni sedí jeden posel a ostatní jdou pěšky, to vůbec nepřichází v úvahu. Možnost třetí by odpovídala znojemské jezdecké scéně, ale odporuje mýtu o věšteckém koni. Malíř zřejmě Libušino poselstvo jedoucí do Stadic nezobrazil.

P. Šimík cituje dále L. J. Konečného (1997, s. 69): "V úvodním motivu tří jezdců za sebou na levém okraji scény... považovaném dosud za ,Lubušino poselství' (poslové jsou však vyobrazeni u Přemysla Oráče)... by bylo možné spatřovat podle ikonografie císařského adventu spíše družinu triumfátora jakožto personifikaci udatnosti (Virtus). Vyobrazený motiv však ve své monumentalitě vyznívá spíše samostatně jako trojitá, tricefální jezdecká figura, podobná jezdeckému věšteckému božstvu pohanských Slovanů, nebo balkánskému motivu tzv. Thráckého jezdce." P. Šimík tento text komentuje takto: "Opat Metoděj se L. Konečnému proměnil v prvním případě... v jakési pohanské božstvo v podobě trojhlavého jezdce jedoucího na dvou koních..."

Na s. 228 v pozn. č. 86 (2005) L. J. Konečný k trojobličejovosti napsal: "U našich skromných raně středověkých dokladů polykefalismu a trojobličejovosti (K. Stejskal 1965) zůstává sporný původ motivu. Polykefální pozdněantické stély i pozdněslovanské idoly jako štětínský Triglav, wollinský nebo zbručský Swiatowid, vznikaly personifikací kultovních představ z posvátného kůlu – kmene kosmického stromu života jako centra mikrokosmu, podobně jako ,umbilicus, omphalos'..."

Prvky pohanství ve znojemské rotundě nejsou problémem pro L. J. Konečného. Citujme dvě jeho souvětí (2005, s. 259): "Samotné začlenění pohanského téma do theocentristického kontextu předpokládá již relativně pokročilou reflexi mezi křesťanstvím a pohanstvím v rámci dobové křesťanské ideologie, u nás sotva představitelnou před koncem 11. věku." […] "Reflexe mezi historií a mýtem se u nás zřetelně objevuje až u Kosmy, který vytvořil přemyslovskou pověst jako oficiální ,origo gentis' – politickou legitimaci vlády přemyslovského rodu." Ve 3. pásu, a jedině ten by přicházel v úvahu, mohou všechny postavy mít něco společného s křesťanstvím. Wistrach zobrazený v jezdecké scéně sice mohl přijít do Čech jako pohan (jezdci za ním připomínají Triglava), ale mohl přijmout křesťanství roku 845. Bořivoj zobrazený s Ludmilou v oráčské scéně, byl s velkou pravděpodobností pokřtěn a pokřtěna byla jistě i Ludmila.

R. Antonín poukazuje na to, že "Kosmas" do přemyslovské pověsti vkládá Boží vůli (2010, s. 488, 489). Přemyslovská pověst tedy není čistě pohanská. "Přesto, že lze formu, jíž je Přemysl povolán prostřednictvím věštby vedoucí kroky Libušina koně neomylně ke vsi Stadice, označit za pohanskou, dochází v Kosmově interpretaci mýtu k několika posunům. Předně, Kosmas hned v úvodu označí za fámu přesvědčení některých, že Libušin kůň zná cestu, neboť svou paní večer v minulosti za Přemyslem vozil. Kronikář sice své odmítavé stanovisko k této pověsti nevysvětluje, o to je však jeho odmítnutí razantnější. Tím otevírá prostor osudu, jež vede kroky hřebce, osudu, který je v Kosmově křesťanském světě již v Božích rukou." […] "K zásadnímu obratu od pohanského základu ke křesťanskému výkladu původu panovnické moci dochází v Kosmově podání ve chvíli, kdy je Přemysl Libušinými posly dotázán, proč chce uchovat pověstné lýkové střevíce. Přemysl odpoví následovně: ,...aby lidí sobě od Boha svěřených nespravedlivě neutiskovali z pýchy.' Kosmův pohanský vládce a mytický oráč vnímá své povolání do knížecího úřadu jako úradek Boží vůle. Je to Bůh, jenž vložil lid do Přemyslových rukou a rukou jeho nástupců. Pak nás však nemohou udivit Přemyslovy nadpřirozené schopnosti." Jde o zmizení volů, před očima vyrostlé výhonky otky.

P. Šimík je přesvědčen, že ani jezdecká scéna, ani oráčská scéna nejsou ilustrací "Kosmova" textu, to znamená, že nejde o jízdu Libušina poselstva za Přemyslem a o orbu Přemysla ve Stadicích. Na rozdíl od něho se domnívám, že jezdecká scéna skutečně nezobrazuje Libušino poselstvo, ale zobrazuje skutečnou historickou událost (příchod Přemyslovců z Pobaltí do Čech), oráčská scéna však ilustruje "Kosmův" text o orbě Přemysla (ve skutečnosti však Bořivoje) ve Stadicích. Historickou událost, příchod Bořivoje k moci, zobrazuje v symbolické rovině.

65C7. ZNOJEMSKÁ ROTUNDA A ČESKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA

A. Friedl se domníval, že osm postav v pláštích po oráčské scéně je osm "Kosmových" mýtických knížat.

D. Třeštík napsal (2006, s. 33): "Český katalog začíná dvojicí Přemysla a Nezamysla, což jsou evidentně a bez žádných pochyb dvojčata, tedy božští či polobožští jedinci. Spolu s Libuší patří do slovanského pantheonu. To nemohli lidé v 10. století nevědět, přesto však Přemyslovcům nevadilo, že odvozují původ své vlády od pohanských božstev. Výslovně se od nich distancoval Kosmas a také autor výzdoby kaple sv. Kateřiny na znojemském hradě, tvořící r. 1134, pominul ,pohanská' knížata, ačkoliv katalogu přemyslovských knížat předřadil akt volby Přemysla Libuší a jejím poselstvem, tedy ,Čechy'."

"Kosmova" mýtická knížata v rotundě zobrazena nejsou (s výjimkou Přemysla představujícího Bořivoje a Hostivíta představujícího Wistracha), ale jsou v ni zobrazena ta skutečná knížata, jejichž činy "Kosmas" navěsil na mýtická knížata možná jím vymyšlená. K Přemyslovi, Nezamyslovi, Mnatovi, Vojenovi, Vnislavovi, Křesomyslovi, Neklanovi a Hostivítovi musíme tedy přiřadit skutečná knížata vládnoucí v Čechách nebo alespoň v části Čech a teprve ta můžeme hledat v postavách v pláštích.

O toto přiřazení se pokusme: Přemysl = Bořivoj; Nezamysl = Strojmír, tj. Mojmírovec Spytihněv; Mnata = tzv. Václav nebo Ludmila; Vojen = Boleslav (jméno Vojen vychází ze jména Vok, celým jménem možná Vojslav, pod kterým Boleslav začal vládnout); V/Unislav = Mojmírovec Svatopluk nebo tzv. Václav, pokud není Mnatou, Křesomysl = Mojmírovec Rostislav; Neklan = Vratislav; Hostivít = Wistrach. Protože jsou v rotundě zobrazeni v pláštích pouze ti vládci, kteří patřili do hlavní české přemyslovské větve, a ta moravská údělná knížata, která se stala českými knížaty, nejsou tedy v rotundě vůbec zobrazeni Mojmírovci Rostislav, Svatopluk a Spytihněv, v jezdecké scéně je zobrazen Wistrach, možná se svými syny (Wistrach byl pouze knížetem "zabrušanským") a v oráčské scéně je zobrazen Bořivoj, možná s Ludmilou a se syny Vratislavem a tzv. Václavem (Bořivoj byl pouze správcem v části Čech a předtím možná po Slavitahovi "zabrušanským" knížetem).

Pro "Kosmu" byla mýtická knížata a další mýtické postavy pouze věšáky, na které věšel informace o činech prvních Přemyslovců a některých dalších postav žijících v té době. V rotundě navěsil v jezdecké scéně na jezdce (na mýtického Hostivíta) příjezd Wistracha, "Kosmova" Hostivíta, do Čech z kraje, kde byl uctíván Triglav. Na Přemysla Oráče navěsil vznikání přemyslovského státu za Bořivoje. Další mýtičtí panovníci, další "Kosmovy" věšáky, nositelé informací, v rotundě zobrazeni nejsou.

Pokud by mýtická knížata byla v rotundě zobrazena (například v postavách bez plášťů), byla by zobrazena ve skutečnosti nejméně dvakrát. Jednou jako mýtické kníže (bez pláště) a podruhé jako ten skutečný kníže (s pláštěm), který je za mýtickou postavou schován.

Dřívější názor, že v rotundě jsou zobrazena "Kosmova" mýtická knížata odmítla A. Merhautová. Z osmi těchto vládců byl v rotundě podle ní pouze jeden, a to Přemysl Oráč, podle mne však v symbolické rovině představující Bořivoje.

65C8. KTEŘÍ VLÁDCI ČECH NEBO ČÁSTI ČECH NEJSOU V ROTUNDĚ ZOBRAZENI JAKO KNÍŽATA V PLÁŠTÍCH

V rotundě nejsou jako knížata v plášti zobrazeni vládci, kteří ještě nebyli českými knížaty (Wistrach a Bořivoj) nebo nebyli Přemyslovci či nepatřili do jejich hlavní větve či nepatřili k těm moravským údělníkům, kteří se stali českými knížaty.

P. Černý vidí (1997, s. 80) ve znojemském cyklu Přemyslovců ,politickou genealogii'. Označení politická genealogie je jeho, jak uvádí pracovní název. "Velkou dobou rozkvětu obrazových ,politických genealogií' je 12. století, kdy se - jak známo - historické vědomí prohlubovalo do té doby nevídaným způsobem a našlo výraz jak ve zvýšeném počtu kronik, tak i v mnoha historicko-teologických traktátech." Jestliže je tedy znojemský cyklus ,politickou genealogií, neměli by do ní patřit ti čeští vládci, kteří nepatřili mezi Přemyslovce nebo alespoň do její hlavní větve. Věnujme se z tohoto hlediska některým významným vládcům v Čechách.

Wistrach byl otcem Bořivojovým, vládl v hradišti u Zabrušan, U "Kosmy" je Bohemem a Hostivítem, u Galla je Chvostiškem. Ve znojemské rotundě je zobrazen v jezdecké scéně.

Rostislava, pravděpodobně manžela Ludmily a otce Spytihněva, zařadil "Kosmas" mezi mýtická knížata (Křesomysl), ale v rotundě jako kníže v plášti zobrazen není a zřejmě ani jako postava bez pláště.

Bořivoj je synem Wistracha, v "Kosmových" mýtických knížatech je Přemyslem, skrývá se i za Krokem. U Galla je Piastem. Bořivoj nebyl českým knížetem, ale byl správcem nad lidem ve Svatoplukových službách. Vládl v části Čech v zájmu Svatopluka v letech 872 (?) až 888/889/890/. Ve znojemské rotundě je zobrazen jako Přemysl v oráčské scéně a možná i jako postava č. 8 ve třetím pásu. Bez pláště je proto, že není kníže, ale pouhý správce. Je-li osmou postavou žena, což je pravděpodobné, potom by jí byla Ludmila. Zobrazení by si zasloužila tím, že stála na počátku rodu Přemyslovců a že se stala světicí.

Svatopluka Moravského zařadili autoři prvního svazku Velkých dějin... (M. Bláhová, J. Frolík, N. Profantová) v příloze (s. 740) Knížata a králové čeští do konce 12. století mezi vládce v Čechách (před 890 - 894).

Spytihněv I., pravděpodobně syn Rostislava a Ludmily, vystupuje v "Kosmových" mýtických knížatech jako Nezamysl. U Galla je Popelem. Byl knížetem v západním ("budečském") knížectví nebo jeho správcem závislým buď na moravském nebo franském panovníkovi. Není-li 8. postavou ve 3. pásu žena, potom by touto postavou mohl být Spytihněv.

Slavníkovce Soběslava můžeme možná zařadit do "Kosmova" sdělení, že když Boleslav II. nemohl vládnout svým tělem, vládli u nás předáci. Soběslav, jeden z předáků, se možná díky Boleslavu Chrabrému stal českým knížetem a přijal jméno Boleslav. I svoje denáry, ražené dosud se jménem Soběslav, začal razit se jménem Boleslav (některé i se jménem Adiva). Vládl na území, které "Kosmas" připsal Slavníkovi. Češi zřejmě Boleslava za svého knížete nepřijali nebo ho přijali, ale přestali ho považovat za dřívějšího knížete, když se moci chopil druhý předák, tj. Boleslav III. Ryšavý. Soběslava mohl dokonce Boleslav Chrabrý dosadit na knížecí stolec a on mohl vládnout pod jménem Boleslav.

Vladivoj byl Slavníkovec, syn biskupa Vojtěcha, proto v rotundě zobrazen není.

Boleslav Chrabrý je Piastovcem. Piastovci byli možná jednou z větví Přemyslovců. U "Kosmy až na jednu výjimku (u data úmrtí je jméno Boleslav) vystupuje pod jménem Měšek. Jedná se možná o Boleslavovo předknížecí jméno. A tím, že "Kosmas" neužil jeho jméno knížecí, dal možná najevo, že ho sám nepovažuje nebo že není považován (s čímž on se ztotožňuje) za českého knížete. - J. Žemlička o Boleslavu Chrabrém napsal: "Ale přes Dětmarovy náznaky se zdá, že Čechy ovládl, ale neprošel řádnou intronizací. Proto nezahájil ani své ,české' mincování, o jehož případných stopách dnes pochybují numismatičtí odborníci."

Drahomíra možná nikdy nevládla. Legendy nechaly Vratislava předčasně zemřít a další jeho osudy navěsily na jeho manželku (nebo údajnou manželku) Drahomíru. Drahomíra je věšák, na který byly pověšeny činy Vratislavovy.

Vladislav II. je možná také vynechán. Jestliže ano, potom zřejmě proto, že podle stařešinství se měl stát českým knížetem znojemský Konrád a Vladislav II. toto stařešinství porušil, a proto, že tohoto cíle Konrád nedosáhl ani vojenskou cestou roku 1142.

Soběslav II. by mohl být zobrazen za předpokladu, že by nebyl zobrazen Vladislav II. Ale i on může být vynechán, protože moravská knížata měl se Soběslavem vážné rozepře.

Mezi zobrazenými vládci v pláštích zřejmě není zobrazen ani Oldřich, k němuž M. Wihoda uvedl (2024, s. 75): brněnský kníže 1092-1099, 1101-113?; kníže Čechů 1101, a ani Ota II., k němuž M. Wihoda na stejné straně uvedl: olomoucký kníže 1107-1110, 1113-1125; kníže Čechů 1109.

65C9. KOHO PŘEDSTAVUJÍ POSTAVY V PŘEMYSLOVSKÉ JEZDECKÉ SCÉNĚ

P. Černý vidí v malbě českých knížat politickou genealogii. K tomu napsal: (1997, s. 79) "Tento typ [obrazových genealogií], pro který zde bude zvoleno pracovní označení ,politická genealogie' a k němuž patří dle všeho i znojemský cyklus Přemyslovců, je doložen poprvé v karolínské době z 9. století." Strana 80, 81: "Velkou dobou rozkvětu ,politických genealogií' je 12. století, kde se - jak známo - historické vědomí prohlubovalo do té doby nevídaným způsobem a našlo výraz jak ve zvýšeném počtu kronik, tak i v mnoha historicko-ideologických traktátech." [...] "Těžiště vývoje obrazových ,politických genealogií' resp. formulování jejich ideových koncepcí nutno opět vidět v západní Evropě, zejména ve Francii a snad i v Anglii, navzdory tomu, že zachovalé památky tohoto druhu jsou známy především z německých zemí." Citovaná slova P. Černého platí pro zobrazené postavy ve 3. i 4. pásu výmalby znojemské rotundy.

Domnívám se, že jezdecká scéna možná nepředstavuje Libušino (Ludmilino) poselstvo jedoucí za Přemyslem (Bořivojem) do Stadic, ale možná představuje příjezd Přemyslovců – možná Wistracha - z hradiště Wolin nebo z jeho blízkého okolí u Baltského moře do Čech (na zabrušanské hradiště?). Tři jezdci jsou zobrazení tak, že vidíme skoro jenom jedno tělo a tři celé hlavy. Je to možná (slovo možná zde zdůrazňuji) narážka na to, že ve Wolinu (a také ve Štětíně a i jinde) byl uctíván bůh Triglav, dokonce Triglavovi byl ve Wolinu zasvěcen jeden chrám. Přední jezdec přijíždí na bílém koni. Bílý kůň však patří ke Svantovítovi, k Triglavovi patří kůň černý. Tím prvním Přemyslovcem přišlým do Zabrušan z Wolinu byl možná Wistrach, v "Kosmových" mytických knížatech Hostivít. Možná jíž měl dospělé syny, z nichž jeden se jmenoval podle fuldských análů Slavitah a druhým (ve fuldských análech nejmenovaným) byl možná Bořivoj. Tři jezdci by také mohli být tři bratři, a to Slavitah, Bořivoj a jejich nejmenovaný bratr. Protože byl Bořivoj nejúspěšnějším Wistrachovým synem, je namalován tak, že zastiňuje dva ostatní bratry (pokud měl Bořivoj opravdu dva bratry).

Z vysvětlení L. J. Konečného (1997, s. 69), co může znamenat zvláštní zobrazení tří jezdců jedoucích za jezdcem vedoucím, vyberme jenom následující: "...trojitá, tricefální jezdecká figura [je] podobná jezdeckému věšteckému božstvu pohanských Slovanů, nebo balkánskému motivu tzv. Thráckého jezdce."

I když na Wistracha ukazuje "Kosmův" Bohemus a Gallův Chvostiško, jezdecká scéna představující příjezd v jejich kronikách líčena není. Libušino poselstvo vypravené za Přemyslem se mu jenom podobá.

Pokud jezdecká scéna přece jenom představuje Libušino (Ludmilino) poselstvo jedoucí za Přemyslem (Bořivojem), je namístě citovat Fr. Grause (1969, s. 820, pozn. 21): "Tradiční bělouš se objevuje až ve vyobrazení v znojemské kapli..."

Bílý kůň možná ukazuje, tak jako v Kronice Čechů strakatí voli, že Přemyslovci přišli do Čech od Baltského moře. I. Lutterer ad. u hesla Baltské moře napsali mj. (1976, s. 39, 40): "Méně nadějné jsou pokusy vyložit jméno z lit. báltas ,bílý' (podle křídových útesů na mořském pobřeží). Autor malby nebo zadavatel malby jezdecké scény mohl si však význam jména Baltské takto vysvětlovat. 

65C10. KOHO PŘEDSTAVUJÍ POSTAVY V PŘEMYSLOVSKÉ ORÁČSKÉ SCÉNĚ

V oráčské scéně představuje Přemysl Bořivoje. Bořivoj možná nebyl, alespoň po návratu z Moravy, knížetem (nebo plnohodnotným knížetem) nad značnou částí Čech, ale pouhým správcem nad lidem ve službách Svatoplukových. Proto také není jako ostatní česká knížata zobrazen v plášti ve 3. nebo 4. pásu. Tím, že Bořivoj není zobrazen s praporcem a štítem, je možná řečeno, že nebyl českým knížetem, ale pouze správcem části Čech.

Další dvě postavy v oráčské scéně mohou být Vratislav a tzv. Václav, neboť to byli synové Bořivoje. Matkou tzv. Václava byla Ludmila a matkou Vratislava byla možná žena, jejíž ostatky jsou vydávány za Ludmiliny (Svatožizň?). Spytihněv byl synem Rostislava a Ludmily, proto v oráčské scéně zobrazen možná není, pokud není postavou poněkud vzdálenou od ostatních postav. S větší pravděpodobností je však zobrazena Ludmila (zde Libuše). Mladík stojící napravo od oráče (z pohledu diváka vlevo) klade ruku na pluh a pravou ruku má výrazně předsunutou dopředu, jakoby... přebíral spřežení od otce... (D. Vrána, 2019, s. 35). Vratislav porážkou Spytihněva v lucké válce rozšířil stát Přemyslovců, tím vytvořil nové hranice, tím vyoral novou brázdu. Mladík stojící vlevo od oráče přidržuje cosi před hrudí (D. Vrána, 2019, s. 13). Je to kniha?

Mošna byla součástí rituálu nastolování knížete a byla také tehdejším tradičním symbolem.

O mošně napsal L. J. Konečný (2005, s. 208, 209): "Oráčovy boty a kabela byly v archaickém chápání úzce spjaty se zemskou plodností a zemědělskou úrodou." [...] "Při egyptské orbě sloužila podobná taška s dvěma uchy... jako schrána na osivo... Rovněž mýtu oráč-král má hlavní význam obsah kabely - chléb jakožto konečný produkt osiva, který z ní vyňal i Kosmův oráč..." [...] "Numinózní chápání plodnosti obilného semena ve spojení s násilnou smrtí - při setbě v zemi umírá, aby přineslo novou úrodu - bývalo personifikováno v kultu božského panovníka, krále plodnosti (egyptský Osiris, biblicky rovněž Kristus...)." Násilná smrt semene zde může připomínat násilnou smrt Ludmily, která se za Libuší skrývá.

To, že obě malby ilustrují "Kosmova" slova vložená do úst Přemysla, slova aby naši potomci věděli, odkud vzešli, je v oráčské scéně řečeno zobrazením vysokých bot ("Kosmových" lýčených střevíců) pověšených na stromě (latinské slovo liber znamená jak lýko, tak knihu). Mošna zde nemusí být jenom jako věc užívaná při rituálním nastolování panovníka. Slovo mošna bylo ve středověku synonymem pro konkubínu, souložnici, a za tu byla Ludmila jako vedlejší Bořivojova žena za "Kosmy" církví považována.

D. Vrána (2019, s. 49) vidí v jezdecké a oráčské scéně postavy vztahující se ke znojemskému údělu. Přijíždějící postavy jsou Konrád I. se syny Oldřichem a Litoldem. Orající postavou je opět Konrád I. se svými dvěma syny.

65C11. PŘEDSTAVUJE 8. POSTAVA VE III. PÁSU (V ORÁČSKÉ SCÉNĚ) SPYTIHNĚVA NEBO LUDMILU?

Jestliže je postava vpravo v oráčské scéně žena, potom se jedná o Ludmilu skrytou za Libuší. Jestliže je zobrazen muž, potom je touto postavou Spytihněv (u falešného Kristiána Strojmír, u "Kosmy" Nezamysl a Vlastislav), který se stal nepřítelem Bořivoje (Přemysla) a později Vratislava. Protože byl synem Ludmily a Bořivoje, byl tedy Mojmírovec, je málo pravděpodobné, že je v 8. postavě zobrazen on.

V. Karbusický o ženě zobrazené v oráčské scéně napsal (1995, s. 72): "Jestliže je v malbách kolem Přemysla možné identifikovat nějakou ženskou postavu, pak to není postava s knížecím důstojenstvím, ale nějaká žena držící jakýsi předmět v rukou." (ZKONTROLOVAT) Pokud by se k Ludmile vztahovalo okno i strom, jejichž směrem hledí, potom by mošna mohla prozrazovat důležitou skutečnost o Ludmile. Mošna byla součástí nastolovacího obřadu knížat. Mošna se ale také ve středověku říkalo nevěstkám a církev se na Ludmilu jako na nevěstku (souložnici, konkubínu) dívala, protože Ludmila nebyla Bořivojovou první, hlavní manželkou.

Kdo je zobrazen v postavě č. 8, to by mohl prozradit předmět, který postava drží v ruce. Pokud by držela v ruce šál, dalo by se soudit, že jde o Ludmilu, která byla šálem uškrcena. L. J. Konečný napsal (2005, s. 219): "Obroučka s dlouze splývajícími stuhami v rukou znojemské figury je ovšem v naší románské ikonografii ojedinělá." J. L. Konečný dále sleduje vývoj tohoto symbolu vztahujícího se k vladaři od staré Persie k merovejovské civilizaci (k zlatému věnci). Je možné, že Ludmila po smrti Spytihněva v jeho knížectví nějaký čas vládla. K zobrazení v rotundě by mohlo přispět to, že se stala světicí. Na to však žádný symbol zřejmě neukazuje. K představě, že zobrazená postava je žena, přispívá i to, že zobrazená tvář je bezvousá a bez kníru.

V době, kdy byla rotunda vymalovávána, dala dvě knížata jedné ze svých dcer jméno Ludmila. Jedná se o Vratislava II. a Bedřicha.

65C12. INDICIE, PROČ JE PRVNÍM KNÍŽETEM VE 3. PÁSU VRATISLAV I.

Protože Bořivoj byl správcem části Čech ve službách Svatoplukových, je zobrazen pouze jako Přemysl v oráčské scéně. Spytihněv byl Mojmírovec, proto v rotundě zobrazen jako český kníže není.

K první postavě po oráčské scéně, tj. k zobrazení Vratislava I., uveďme následující: V Založení kláštera Sázavského, pověsil autor osudy a činy Jana II. Břichatého na Božetěcha. Na něho se biskup Kosmas rozhněval neuhasitelnou zlostí, neboť Božetěch, tj. Jan II. Břichatý, vsadil řečenému králi korunu na hlavu. Třetí oko se má z kontextu domnívat, že je míněn Vratislav II., Jan II. Břichatý však myslel Vratislava I. Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, nezemřel podle mne roku 1126, to byl pouze zbaven funkce biskupa, ale zemřel, protože je pravděpodobně totožný s tzv. Kanovníkem vyšehradským až roku 1140 nebo krátce po tomto roce. Jan II. Břichatý věděl, že Vratislav I. ovládal velké území nejen v Čechách, ale i v Polsku, proto Vratislava I. hodnotil jako polského krále, ale titul král polský pověsil v Kronice Čechů na Vratislava II.

Problém činí to, zda měla první postava v plášti po oráčské scéně na hlavě korunu. L. J. Konečný napsal (1997, s. 64): "Nejdůkladnější ikonografický rozbor znojemských maleb, spojený s podrobnoukompoziční, malířskou, slohovou a obsahovou analýzou publikoval r. 1966 v obsáhlé monografii A. Friedl..." […] "U prvního z osmi ,mýtických knížat' [u první postavy po oráčské scéně] (domněle Přemysla I.) rozpoznal [A. Friedl] za pomoci UV osvětlení tuto distinkci v podobě archaické, široké knížecí kápě s postranními závěsy, obdobné byzantské čelence s kataseistami. Tento detail si sotva vykonstruoval, jestliže jeho analýze věnoval značnou část své knihy. Poznamenal, že ,bohužel ušel pozornosti přirestaurování, ač byl viditelný za UV záření'. Na dochovaném UV snímku z doby Fišerova restaurování sice zřetelný není, neunikl však již Trappově pozornosti, a je naznačen na dvou akvarelech z doby před Melicherovým restaurováním. Melicher tento detail nepřiznal, či spíše prezentoval jako součást hlavy, resp. vlasů spadajících na ramena (poslední restaurování tento problém vůbec neregistrovalo). - Roku 2005 L. J. Konečný napsal (s. 88 a 104): "Následující postava (fig. 9) neměla v Melicherově podání (oproti Výškovi a Trappovi) žádnou pokrývku hlavy." [...] "V ikonografické analýze Houdek zpochybnil domnělou pokrývku hlavy u prvního vladaře III. zóny (fig. 9), kterou Melicher nezachoval a Trapp vyjádřil jen neurčitě." - "Pokrývku hlavy u prvního stojícího vladaře (fig. 9) poválečné restaurování nepotvrdilo..." D. Vrána napsal (2019, s. 20): "Na konci 19. století nebyla ,koruna' při rekonstrukční přemalbě obnovena, nicméně ještě po 2. světové válce byla existence tohoto detailu potvrzena průzkumem při ultrafialovém osvětlení (UV). L. Reitinger napsal o koruně nad hlavou první postavy následující po oráčské scéně ve znojemské rotundě (2019, s. 512, 513, pozn. č. 82): "V letech 1861, 1864 a krátce před rokem 1890 byly pořízeny tři reprodukce panovníka, který byl na znojemských malbách umístěn jako první po oráčské scéně pod vyobrazením krále Vratislava II. Autoři těchto kopií tehdy viděli na hlavě vládce předmět svým tvarem částečně připomínající korunu... Během opakovného restaurování převážil ale názor, že příslušný kníže byl původně prostovlasý a ozdoba jeho hlavy je teprve sekundárním doplňkem." [...] "To zvláště potvrzuje i detail, že sporná ozdoba hlavy podle vyobrazení z 19. století je fakticky namalována jen nad vlasy a ani zčásti nezakrývala kštici příslušného vládce, s čímž se na znojemských malbách setkáváme v případě zobrazení všech ostatních pokrývek či ozdob hlav. Jasnou odpověď ohledně této koruny či čepce budou moci nabídnout jen důkladnější sondy. Pokud se však jedná o dodatečnou úpravu přemyslovského cyklu, rýsuje se zde otázka, proč vůbec vyvstala potřeba takto doplnit zobrazenou řadu vládců a dokreslit pouze jednomu z knížat na hlavu ozdobu připomínající v základních obrysech korunu. Bylo tím dodatečně docíleno toho, že v dlouhé řadě Přemyslovců nebyl pouze jeden korunovaný král (Vratislav II.), ale dva panovníci dekorováni insignií tohoto typu? Tím by možná došlo k určité (soudobé?) aktualizaci maleb patrně reflektující královské povýšení Vladislava II. roku 1158. Nicméně případný tvůrce tohoto možného aktualizačního doplňku by již nerespektoval chronologickou posloupnost knížat a namaloval korunu druhého krále Čechů 28. knížeti od Přemysla Oráče, jenž měl podle oficiálního katalogu představovat Vladislava II., nýbrž nesystematicky panovníkovi, který stál pod králem Vratislavem." - Patří informace, že Božetěch, tj. zde Jan II. Břichatý, vsadil Vratislavovi na hlavu korunu, a informace, že ozdoba hlavy Vratislava I. v rotundě sv. Kateřiny je sekundárním doplňkem, k sobě? Nasadil takto Jan II. Břichatý Vratislavovi I. na hlavu korunu? - Vratislav I. ovládl tak velké území v Čechách a v Polsku, že se na něho "Kosmas" díval jako na krále. Protože to nemohl otevřeně napsat, pověsil tuto informaci ve své kronice na Vratislava II.

65C13. KTERÁ ČESKÁ KNÍŽATA PŘEDSTAVUJÍ PODLE HISTORIKŮ POSTAVY V PLÁŠTÍCH VE 3. PÁSU

Zadavatel výmalby knížat v rotundě se nespokojil zobrazením znojemských údělníků (možná i olomouckých), ale nechal zobrazit i česká knížata. Bylo to možná proto, že několik znojemských knížat se stalo knížaty českými. Zadavatelem této výmalby byl podle mne buď Bedřich (český kníže v letech 1172-1173; 1178-1189), nebo Konrád II. Ota (moravský markrabě a český kníže v letech 1189-1191). Knížata v rotundě byla možná vymalována v době, kdy se Morava stala markrabstvím (1189).

Moje určení českých panovníků v jezdecké scéně, oráčské scéně a v postavách v pláštích ve 3. a 4. pásu platí jenom tehdy, jestliže jsou správné tyto názory historiků:

• P. Černý napsal ke stáří maleb (1997, s. 91, 92): "Malby v jejich dnešním stavu zachování vykazují i přes značné zkomolení pozdějšími necitlivými zásahy mnoho rysů poukazujících na jejich mnohem mladší původ, než jsou třicátá léta 12. st."

• M. Wihoda zpochybnil právo Vladislava II. nosit královskou korunu. Napsal (2015, s. 189): "...nezbývá než citovat listinu [Fridricha I.] z 18. ledna 1158, která knížete (!) Čechů obdařila podmíněným právem nosit čelenku. Nic víc." - Vladislav II. (1140-1172) není možná mezi českými knížaty zobrazen. Stal se totiž knížetem jenom díky tomu, že bylo porušeno stařešinství. Správně se měl stát českým knížetem znojemský Konrád II. (1123-1128; 1134-1170?).

D. Třeštík v poznámce 37 (2004, s. 297) napsal: "Vincencius sice tvrdí, že z povýšení Vladislava se všichni čeští velmožové a předáci radovali, dále však píše, jak velký odpor vzbudilo ohlášení této skutečnosti na kolokviu v Praze, kde se zejména starší velmoži postavili proti výpravě do Itálie, která měla být cenou za udělení koruny, protože kníže se k tomu rozhodl bez jejich rady. Vezmeme-li v úvahu panegyrickou [oslavnou] tendenci Vincenciova spisu, musíme jeho přiznání, že Vladislavův krok se setkal se silnou opozicí, přikládat značnou váhu. Hlavní příčinou nevůle velmožů bylo to, že cítili obejití ve svém právu rady, nejenom v záležitosti výpravy, ale i samotného povýšení."

M. Wihoda shrnuje názory na rotundu a její výmalbu (2010, s. 278-282). Ocitujme několik vět: "...Barbora Krzemieńská... obratně vedeným rozborem prokázala, že přemyslovská galerie sice sleduje Kosmovo dílo, nicméně kolem roku 1134 se mohla řídit rovněž oficiálním katalogem českých knížat. A protože zobrazená knížata měla zastupovat jen pokřtěné Přemyslovce, a protože řádně nastolených vládců bylo ve stejné době 19, tedy přesně tolik, kolik se na stěnách kaple objevilo postav s pláštěm, nutně dospěla k závěru, že rotunda zachycovala dynastický příběh vládnoucího rodu a že devět osob bez pláště zastupovalo moravské údělníky." [...] "Pozorné čtení prozrazuje, že do základů studie byly vloženy chatrné, ne-li rovnou mylné předpoklady počínaje datačním nápisem, přes odjinud neznámou smlouvu z roku 1134, až po neobyčejně složitý způsob výpočtu pořadí zobrazených knížat a svébytnou klasifikaci přemyslovského cyklu coby obrazové ústavy pro chudé." [...] "Možná ale, že přijatelný návod k výkladu nabídl Pavol Černý, když v malbě rozpoznal prvky blízké soudobým obrazovým (politickým) genealogiím. Pak by se cyklus řídil přímou rodovou posloupností od legendárního Přemysla Oráče po donátora a vyjadřoval by legitimní, nijak a nikým nezpochybnitelné právo nevládnoucích knížat na pražský stolec."

A. Friedl viděl v osmi postavách v plášti "Kosmova" mýtická knížata, a to i přesto, že Přemysl byl už jednou namalován v oráčské scéně.

B. Krzemieńska vidí v zobrazených postavách v pláštích ve 3. pásu tato česká knížata (2000, s. 14): 1. Bořivoj, 2. Spytihněv, 3. Vratislav, 4. Václav, 5. Boleslav I., 6. Boleslav II., 7. Boleslav III., 8. Vladivoj.

L. J. Konečný nevidí v 8 postavách v pláštích "Kosmova" mýtická knížata od Přemysla po Hostivíta. O uvedených osmi postavách napsal (2005, s. 237): "Mýtická sedmička a osmička - rovněž v kontextu čísel 7 plus 1 - reprezentovala univerzum. Archaické myšlení ji představovalo také v podobě nehistorických pseudoanalogických řad nejstarších panovníků. Tak vznikl topos sedmi či osmi euhemerizovaných monarchů na počátku dějin města či státu, příznačně bez synovského nástupnictví, jako například první monarchové Říma s ,dioskúrovským' párem na špici [v tomto citátu tučně zvýraznil L. J. K.]."

L. J. Konečný vidí v postavách č. 9 a 10 bájného Přemysla a bájného Nezamysla. Vidí v nich takové protikladné postavy jako Romulus a Remus, Kastor a Pollux apod. Jenomže české báje mají dvě zakladatelské pověsti. Jednu "Kosmovu" s Přemyslem a Nezamyslem, za nimiž se však skrývají reálné postavy, a sice Bořivoj a Spytihněv, a druhou zakladatelskou báji vytvořenou legendisty s reálnými postavami tzv. Václavem a Boleslavem. A právě ty máme vedle sebe pod čísly 10 a 11.

L. J. Konečný se domníval, že v rotundě nejsou zobrazeni Bořivoj, Spytihněv a Vratislav, a zdůvodňoval to takto (2005, s. 300): "Podle citovaných pramenů, které měl k dispozici, znal Kosmas Václava a jeho předky jen z euhemerizovaného podání nejstarších církevních legend. Podle nich byli v 11. století pojmenováni další potomci přemyslovské dynastie a z nich pak převzaly jejich jména některé analistické kompilace obohacené stručnými údaji (jméno Bořivoje ve Fuldských análech k r. 872 je dodatečnou interpolací). Nesmíme zapomínat, že historická fakticita Václava a jeho předků, doložených od konce 10. věku legendárními prameny, zůstává přes veškeré spekulace historiků značně nejistá a že tyto postavy patří spíše do hagiografie." - "Podle znojemské malby byl v době jejího vzniku považován za prvního křesťanského panovníka svatý Václav, nikoli jeho legendární předkové. Zdá se tedy, že teprve Kosmas uvedl do českých dějin nejen pohanské, ale z legendárních pramenů také první tři křesťanské panovníky přemyslovského rodu, kteří ještě ve Znojmě zobrazeni nejsou[v této citaci zvýraznil L. J. K.]."

D. Vrána (2019, s. 49 a 50) rozděluje třetí (i čtvrtý) pás na severní a jižní polovinu. V severní polovině vidí v postavách od stromu po ruku Boží Otu I. Olomouckého - Boleslava Olomouckého - Svatopluka Olomouckého - Konráda I. - Oldřicha Brněnského - Litolda Znojemského - Konráda I. jako zakladatele. V jižní polovině D. Vávra vidí po oráčské scéně dva moravské krále, avšak nejmenuje je. Připomíná, že Kristián a Kosmas znají jen Svatopluka a jeho synovce (Rostislava), takže i autoři výmalby mohli znát také jenom dva moravské vládce.

L. Reitinger (2019) při ztotožňování maleb panovníků a panovníků skutečných vychází z těchto předpokladů:

– všechny postavy jsou českými vládci, nikdo z nich není namalován pouze z titulu moravského údělníka; že by postavy v pláštích byli čeští vládci a postavy bez plášťů moravská knížata (údělníci), to nelze, podle L. Reitingera, ničím zdůvodnit

- jsou namalování ti čeští panovníci, kteří jsou obsažení v oficiálním katalogu českých knížat a králů (dochovaly se ve dvou verzích tzv. Dražického kodexu z první poloviny 14. století), jsou tam uvedení i čeští mýtičtí vládci od Přemysla po Hostivíta

Na s. 509 je zobrazen 3. a 4. pás a postavy jsou označeny číslicemi, které odpovídají pořadí panovníků v uvedeném katalogu. L. Reitinger svou představu nazval: Pokus o promítnutí oficiálního katalogu českých knížat na přemyslovský cyklus v rotundě sv. Kateřiny, Znojmo.

Prvním panovníkem, a to v oráčské scéně, je Přemysl Oráč. První stojící postavu číslicí neoznačuje a druhou postavou je Nezamysl. Nasledují další mýtičtí vládci a poslední postavou ve 3 pásu je Bořivoj. Mezi ním a jezdeckou scénou jsou manželé donátoři. Ve čtvrtém pásu za bezpečně poznatelného považuje vládce s korunou, tj. Vratislava. Vládci jsou namalováni časově v protisměru hodinových ručiček, takže Spytihněv je třetí postavou nalevo od vchodu do rotundy. Poslední postavou, a sice bez královské koruny, je u něho Vladislav II. Bez koruny mohl podle L. Reitingera být proto, že k jeho malbě došlo před jeho povýšením z knížete na krále, tedy před rokem 1158.

U L. Reitingera nehrají žádnou roli okna a namalované stromy. A možná na těchto detailech možná krachuje Reitingerovo ztotožnění namalovaných postav s konkrétními vládci.

65C14. KOHO PŘEDSTAVUJÍ PODLE MNE POSTAVY V PLÁŠTÍCH VE 3. PÁSU

Nyní uvedeme 8 knížat v pláštích, která následují po oráčské scéně. Vyjdeme přitom z toho, že jde pouze o vládnoucí Přemyslovce. Která knížata a proč vynechávám, je uvedeno v kapitole Kteří vládci Čech nebo části Čech nejsou v rotundě zobrazeni... Ve 3. pásu po sobě následují postavy Vratislava, tzv. Václava, Boleslava I., Boleslava II., Jaromíra, Boleslava III. Ryšavého, Oldřicha a Břetislava.

U některých postav zůstaly z původní malby jen fragmenty. Restaurátor Melicher je potom doplňoval. I 14. postava ve třetím pásu (6. postava v knížecím plášti) byla značně poškozená. Doufejme, že postava měla i původně opravdu hermelínový plášť i hnědé vlasy. Pokud ano, je zobrazenou postavou pravděpodobně Boleslav III. Ryšavý, pokud ne, je jím Jaromír.

Třetí řada zobrazených českých knížat končí knížetem Břetislavem I., kterého "Kosmas" přisoudil úmyslně jako otce moravským údělníkům, přestože ve skutečnosti jejich otcem byl Boleslav III., původním jménem Konrád nebo Konrád Ota. Koncem života se Boleslav III. stal moravským biskupem Brunem/Bonifácem.

65C15. ZNAKY ROZLIŠUJÍCÍ JEDNOTLIVÉ POSTAVY

Když nejsou k jednotlivým postavám připsána jména, koho zobrazené postavy představují (nedá se vyloučit, že tam byla), pomohlo by badatelům, kdyby postavy měly nějaký nápadný znak, který by každou z nich odlišoval od postav jiných. V oráčské scéně (v níž máme vidět za Přemyslem Bořivoje a za ženskou postavou, pokud je ve scéně zobrazena žena, Ludmilu) jsou zobrazeny střevíce a mošna. - Všechna česká knížata mají jako znak odlišující je od moravských údělných knížat plášť. Ne všichni badatelé s tím však souhlasí. Výrazný individuální znak se však objevuje jenom u postavy jediné, tím znakem je královská koruna. Tím je jednoznačně určen první český král Vratislav. Dalo by se očekávat, že nápadný znak bude i u knížete tzv. Václava, a to svatozář. Historikové však takový znak nenacházejí. O postavu tzv. Václava se při identifikování zobrazených knížat v rotundě nelze opřít, neboť jeho zobrazení nelze jednoznačně určit.

Pro D. Vránu je významným rozlišujícím znakem hermelínový plášť.

K rozlišujícím znakům mohou patřit okna a stromy. Někteří badatelé vidí rozlišující znaky v gestech rukou a v detailech štítů. Nelze vyloučit, že při restaurování byly tyto znaky pozměněny.

O některých znacích se vedou spory, zda byly či nebyly zobrazeny. Např. první postava následující po oráčské scéně měla či neměla na hlavě korunu? "Kosmas" o Vratislavovi II. napsal, že byl polským králem. Domnívám se, že "Kosmas" tak na Vratislava II. pověsil informaci o Vratislavovi I. Ten sice nebyl polským králem, ale ovládal v Polsku rozsáhlé území. Pokud měla první postava po oráčské scéně skutečně na hlavě korunu, bylo by to ve skryté podobě v souhlasu s "Kosmovým" tvrzením. - Otázkou je, zda některé postavy byly zobrazeny s mitrou na hlavě. Tu směl nosit Spytihněv II. a pravděpodobně tzv. Václav, když byl archipresbyterem.

65C16. POSTAVY S HERMELÍNOVÝM PLÁŠTĚM

Čtyři postavy v hermelínovém plášti jsou podle D. Vrány jednou osobou, a to brněnsko-znojemským údělníkem Konrádem I. (roku 1092 přestává být údělným knížetem a na 8 měsíců se stává knížetem českým). D. Vrána jej tedy vidí jako hlavní postavu v jezdecké a oráčské scéně, v 6. postavě v plášti po oráčské scéně a ve fundátorovi.

K hermelínovému plášti ve znojemské rotundě D. Vrána napsal (2019, s. 13): "Charakteristické lemování pláště zakladatele [Konráda I.] je výrazným znakem, který má zřejmě identifikační význam. Jak správně upozornil Petr Šimík, je třeba na základě stejného oděvu identifikovat zakladatele s jezdcem, s oráčem a se čtvrtým knížetem v severní polovině třetího pásu. Tomuto problému se věnoval také L. J. Konečný, který mínil, že zakladatelský pár se pomocí pláště ztotožňuje se svými předchůdci. K tomu by však bylo třeba vysvětlit, proč má stejný plášť také jeden z řady panovníků ve třetím pásu, který má dle Konečného výkladu představovat některého z pohanských nástupců Přemysla Oráče, zřejmě bájného Křesomysla..."

Boleslav III. a Jaromír vládli v tomto pořadí: Boleslav III. (999-1002) - Jaromír (1003) - Boleslav III. (1003) - Jaromír (1004-1012 a 1033-1034). Boleslav III. byl otcem Spytihněva II., Konráda a Oty, přičemž všichni tři ovládali po určitou dobu část Moravy. Pokud je Boleslav III. zobrazen v hermelínovém plášti, potom je zobrazen jako 6. kníže a Jaromír jako 5. kníže v plášti. Pokud k Boleslavu III. nepatří hermelínový plášť, potom je zobrazen jako 5. kníže a Jaromír jako 6. kníže. Fundátor se tedy vztahuje k Wistrachovi (jezdecká scéna), Bořivojovi (oráčská scéna) a Boleslavovi III., který měl k Moravě velmi těsný vztah. Nejprve jako jeden ze dvou předáků za nemoci a po smrti Boleslava II. a ke konci života jako moravský biskup Bruno, u "Kosmy" ,tuším Vracen'.

V hermelínovém plášti by měl být zobrazen i Konrád I. jako český kníže zobrazený ve čtvrtém pásu, zobrazen však v hermelínovém plášti není. Zadavatel maleb ve 3. pásu mohl být na ty předky, které nechal zobrazit v hermelínovém plášti, hrdý, a to i na Boleslava III. Ryšavého. Bedřich, zadavatel maleb ve 4 pásu, již na ně, zejména na Boleslava III., hrdý možná nebyl. Proto upustil i od toho, aby ve 4. pásu byl v hermelínovém pásu zobrazen Konrád I. Ne všechna moravská údělná knížata byla potomky Boleslava III. Ryšavého. Bedřich byl synem Vladislava II.

L. Konečný k postavám s hermelínovým pláštěm napsal (1997, s. 70): "Ikonograficky závažná je ovšem specifická forma bílého kožešinového (hermelínového) červeně bordurového svatebního knížecího pláště. Objevuje se totiž kromě výjevu mýtického sňatku původně jen u donátorů, představujících knížecí svatební pár. Donátoři jsou takto, jak se zdá, s mýtickým svatebním párem přemyslovských prapředků numinózně ztotožněni." 

65C17. OKÉNKA VE 3. PÁSU ZNOJEMSKÉ ROTUNDY

U. Becker o oknu jako symbolu napsal (2002, s. 196): "...někdy symbolizuje vstřícnost a otevřenost vůči vnějším vlivům. Barevná skleněná okna gotických chrámů symbolizují barevnou plnost nebes a nebeského Jeruzaléma. Ve středověkém výtvarném umění představuje o., které samo nesvítí, ale dovoluje vejít slunečnímu svitu, někdy matku Boží Marii, která čistá a pokorná nosila Božího Syna."

Vypovídající funkci mají tři okénka ve 3. pásu od 1. do 10. postavy. Citujme několik vět M. Lurkera z hesla okno (2005, s. 346): "Okno, spojení mezi tím, co je venku a co uvnitř, v sakrální architektuře v přeneseném smyslu mezi vezdejším životem a oním světem." [...] "O. (řecky = phos = světlo) zprostředkovává božskou spásu." [...] "V gotice je prostřednictvím slunečního světla pronikajícího do temného kostelního prostoru symbolizován vztah mezi Kristem a křesťanskou církví.

P. Šimík k okénkům napsal mj. toto (www.znojemskarotunda.cz /simik_13.htm): "V. Tatíček (1998, s. 86) považuje ležatý křížek za symbol východního [křesťanského] obřadu [namalované křížky zdobí u prvního a třetího okna jeho ostění], okno je symbolem otevření světu (Bůh je světlo): ,okno znamená vztah ke křesťanství obecně a té které církve zvlášť (první a třetí okno). Ostění druhého okna je pokryto rostlinným motivem, podle V. Tatíčka ,v podobě spíše houštiny.' Toto ,zanedbané' okno, kterým není vidět, protože je zarostlé hložím, v kontrastu s prvním a třetím oknem vyjadřuje tedy ,totální pohanství'. To autor považuje za důkaz, že v té době už participovaly na našem území obě ideologie: křesťanská i pohanská v podivuhodné koexistenci zároveň!'"

První okno je mezi jezdeckou scénou s Wistrachem a oráčskou scénou s Bořivojem. Druhé okno je před Ludmilou, třetí okno je před tzv. Václavem. Co měly tyto osoby společného? Wistrach zřejmě přijal křesťanství, možná roku 845, podle Kristiána byl na Moravě pokřtěn Bořivoj, Libuše se stala světicí a tzv. Václav světcem. O Wistrachvi nemohli ani legendisté, ani kronikáři veřejně psát, přiznali by cizí původ Přemyslovců. "Kosmas" z něho učinil Bohéma, Gallus Chvostiška.

Má-li V. Tatíček pravdu, že druhé okno vyjadřuje totální pohanství, potom připomeňme, že Libuše skrývající v sobě Ludmilu byla pohanskou věštkyní a že u jejích ostatků byla možná učiněna protivampýrická opatření.

65C18. NAMALOVANÉ STROMY VE 3. PÁSU ZNOJEMSKÉ ROTUNDY

V hesle Strom M. Lurker napsal (2005, s. 486, 487): "Strom, rozmanité a vzájemně se prolínající symbolické vztahy: posvátné místo, kosmický s., s. života, s. moudrosti. Pro člověka spjatého s přírodou se s. staly místem, kde se mu zjevovalo numinózní, a příbytkem bohů a duchů. Stromy, háje a lesy byly oblíbenými kultovními místy..." [...] "Také představy o biblickém ráji jsou neoddělitelně spojeny s představou s." [...] "Také Maria byla pojímána [Kdy?] jako s. života."

U. Becker v hesle Strom napsal (2002, s. 276, 277): "Jako impozantní představitel říše rostlin byl často uctíván v kultu jako symbol božské podstaty nebo místo pobytu numinózních mocností. Listnatý strom se svým každoročně se obnovujícím šatem z listí je především symbolem znovuzrození života, který stále přemáhá smrt. Stále zelený jehličnatý strom je obrazem nesmrtelnosti." [...] "Podoba stromu s jeho kořeny tkvícími v zemi, silným, vzhůru se pnoucím kmenem a často jako by do nebe sahající korunou z něj dělají symbol spojení kosmických oblastí podzemní-chtonické sféry života na zemi a nebes." [...] "V bibli se objevuje s. především ve dvojí podobě: jako s. života a jako s. poznání dobrého a zlého."

Tři namalované stromy ve 3. pásu jsou určité symboly. První dva stromy jsou v oráčské scéně. Dolní část kmene prvního stromu je zakryta Přemyslovými voly. L. J. Konečný k prvnímu stromu napsal mj. toto (2005, s. 206): "Překrytí stromu života tělem uctívaného zvířete je archaickým výrazem magické symbiózy zoomorfního a vegetačního kultu, která má původ v předoasijském starověku." Druhý strom je namalován napravo od tří postav oráčské scény. Na stromě jsou zavěšeny oráčovy boty a kabela (mošna). L. J. Konečný o botách a kabele pověšených na stromě napsal (2005, s. 208): "Oráčovy boty a kabela byly v archaickém chápání úzce spjaty se zemskou plodností a zemědělskou úrodou." Pokud by se mošna vztahovala k Ludmile (což je možná 8. postava III. pásu) nebo také k Ludmile, potom připomeňme, že mošna se říkalo nevěstkám, konkubínám a církev Ludmilu za konkubínu považovala, neboť nebyla Bořivojovou manželkou hlavní, ale manželkou vedlejší. Boty a mošna byly také součástí nastolovacího obřadu knížat. Symbolem je i pahýl jedné větve. Přečtěme si opět L. J. Konečného (2005, s. 207): "...motiv uřezané větve, pahýl patrný na znojemských stromech a zobrazovaný často v 11. století..., symbolizoval už v mezopotámsko-židovské a starozákonní tradici predestinovaného královského potomka."

Mezi tzv. Václavem a Boleslavem I., tj. mezi 2. a 3. postavou v plášti, je zobrazen třetí strom. L. Slovák k tomuto stromu napsal (2004, s. 72): ",Strom-keř' před třetí postavou v řadě panovníků lze považovat za jednu z forem ,stromů života' posilující jak životnost rodu, tak i naplňující věštbu o ,Větší slávě' jednou z jeho větví odvozené (vyvolením) od konkrétní postavy." Když "Kosmas" napsal, že jedna zlatá oliva bude slouti Větší sláva, měl na mysli tzv. Václava. Tento třetí strom se vztahuje k druhému panovníkovi zobrazenému v plášti, tedy k tzv. Václavovi.

65C19. ZOBRAZENÍ KNÍŽETE TZV. VÁCLAVA VE ZNOJEMSKÉ ROTUNDĚ

P. Černý k identifikaci tzv. Václava napsal (1997, s. 91): "Otázka identifikace Přemyslovců se tak jeví jako zvláště naléhavé desideratum u postavy sv. Václava, jehož přítomnost ve znojemské genealogii byla sice předpokládána..., nicméně kde doposud není jasné, ve které z řady postav je nutno vidět tohoto nejvýznamnějšího Přemyslovce, uctívaného jako světec a zemský patron už dávno před vznikem znojemských maleb (ostatně při dnešním stavu poznání nemá žádná postava genealogie nimbus jako běžný atribut svatosti).

P. Černý nazval tzv. Václava nejvýznamnějším Přemyslovcem. Ale dívala se na něho takto církev v 1. polovině 12. století? Biskup Heřman, autor prvních dvou knih Kroniky Čechů, žádnou ódu na tzv. Václava nepěl. Tehdejší církev, dle mého názoru, tzv. Václavem opovrhovala. "Kosmas" ho ve skrytých vrstvách líčí v nejčernějších barvách. Gallus pověsil informace na Zbyhněva, jeho činy a chování odsuzoval. Nic na tom nemění fakt, že biskup Heřman napsal na tzv. Václava a Ludmilu oslavnou tzv. Kristiánovu legendu. Biskup Heřman mohl být totiž k napsání této legendy donucen.

Všimněme si postavy prvního knížete po oráčské scéně označované číslem 9, což je dle mého názoru Vratislav I. L. J. Kopečný o této postavě napsal (2005, s. 229): "Před restaurováním viděl Friedl na hlavě této figury pokrývku typu kožešinové kápě s postranními závěsy ve formě zvířecích tlap, obdobnou čepici Václava a Piláta v Kodexu vyšehradském." Tzv.Václav (pokud není Friedlovo svědectví omylem) a Vratislav mají s Pilátem stejný poznávací znak. Odsoudil k smrti Ježíše Krista. Vratislav a tzv. Václav usmrtili nebo nechali usmrtit Ludmilu, tzv. Václav jakožto Durynk zavraždil nebo nechal zavraždit jednoho ze dvou Spytihněvových synů.

Kníže tzv. Václav je zobrazen i ve Vyšehradském kodexu. Dalo by se očekávat, že jako světec bude charakterizován svatozáří. Ale nebylo tomu tak. V jeho zobrazení v kodexu jsou jiné znaky, kterými je jednoznačně určen: identifikován je přípisem ,S. Venzezlavus dux', má zvláštní pokrývku hlavy připomínající mitru (J. Royt, 2018, s. 701). Ale: "Zajímavé je to, že sv. Václav nemá svatozář." Chybějící svatozář je možná výrazem toho, že církev (nebo část církve) neměla na přelomu 11. a 12. století tzv. Václava v oblibě.

B. Krzemieńska citovala názor A. Friedla na zobrazení knížete tzv. Václava (2000, s. 11): "Václav je bez svatozáře, protože prý na Moravě nedosáhl jeho kult rozšíření před první polovinou 13. století."

V "Kosmově" kronice snad žádné jiné dvě osoby nejsou zobrazení jako tak velcí nepřátelé, jako jsou zobrazeni tzv. Václav a Boleslav (Boleslav vraždí prvního mezi staršími, tj. Václava). Protože kronikář stejně jako před ním legendisté musel stranit tzv. Václavovi, vychází toto zlo jednoznačně od Boleslava. Podívejme se na třetí pás. Mezi druhým a třetím knížetem, tj. mezi tzv. Václavem a Boleslavem, je románské okénko a namalovaný strom. Strom má několik symbolických významů. Některé stromy byly posvátné a tzv. Václav je světec.

65C20. KTERÁ ČESKÁ KNÍŽATA PŘEDSTAVUJÍ PODLE HISTORIKŮ POSTAVY V PLÁŠTÍCH VE 4. PÁSU

B. Krzemieńska, A. Merhautová a D. Třeštík se domnívají, že ve 4. pásu jsou v pláštích zobrazena tato česká knížata (2000, s. 14): "9. Jaromír, 10. Oldřich, 11. Břetislav I., 12. Spytihněv II., 13. Vratislav II. král, 14. Konrád I. Brněnský, 15. Břetislav II., 16. Bořivoj II., 17. Svatopluk, 18. Vladislav II." (Čísla přiřazená knížatům ve 4. pásu navazují na čísla přiřazená ke knížatům ve 3. pásu.)

Podle L. J. Konečného jsou ve 4. pásu zobrazena v pláštích tato česká knížata (2005, s. 300; čteno zleva doprava, přičemž první postava je nad donátorkou): 1. Václav, 2. Boleslav I., 3. Boleslav II., 4. Boleslav III., 5. Jaromír, 6. Oldřich, 7. Břetislav, 8. Spytihněv II., 9. Vratislav II., 10. Konrád I.

D. Vrána rozděluje 3. a 4. pás na jižní a severní polovinu. V jižní polovině je první postavou postava nad donátorkou a dále D. Vrána pokračuje proti pohybu hodinových ručiček. V 10 postavách v pláštích vidí tyto vládce: 1. Václav, 2. Boleslav I., 3. Boleslav II., 4. Boleslav III., 5. Jaromír, 6. Oldřich, 7. Břetislav I., 8. Spytihněv II., 9. Vratislav II., 10. Břetislav II.

D. Vrána se domnívá (2019, s. 83), že ve 4. pásu měli Boleslav I., Boleslav II. a Spytihněv II. zobrazenu mitru. V mém určení postav jde, aniž bych tvrdil, že mitru nosili, o Vladislava II., Soběslava I. a Konráda I. Brněnského. Roku 1059 nebo 1060 udělil Mikuláš II. Spytihněvovi II. užívat mitru (J. Žemlička, 1997, s. 84). Vratislavu II. povolil nosit mitru papež Alexandr II. (J. Žemlička, 1997, s. 99). Vladislav II. mohl na základě listiny Fridricha II. z 18. 1. 1158 nosit čelenku. Na mincích jsou zobrazena knížata s pokrývkou hlavy již před Spytihněvem II. J. Žemlička napsal (1997, s. 400): "...za Oldřicha a Břetislava I. ukazují mince jakousi péřovou čelenku..."

65C21. KOHO PŘEDSTAVUJÍ PODLE MNE POSTAVY V PLÁŠTÍCH VE 4. PÁSU

Deset knížat v plášti se štítem a praporcem jsou česká knížata. Vyjděme z toho, že je bezpečně poznatelný Vratislav II., neboť je zobrazen s královskou korunou. Začneme-li při jejich identifikování knížetem naproti vchodu, ocitne se nám Vratislav na místě druhém. Takže česká knížata ve 4. pásu čtena ve směru hodinových ručiček jsou tato: Spytihněv II. (1055-1161), s královskou korunou Vratislav II., Konrád I. Brněnský, Břetislav II., Bořivoj II., Svatopluk, Vladislav I., Soběslav I., Vladislav II. a Bedřich. Řada panovníků ve 4. pásu končí vládou Bedřicha (1172-1173; 1178-1189). V letech 1162 až asi 1169 byl Bedřich knížetem (údělníkem) dílu brněnského. Je však možné, že není zobrazen Vladislav II. On se totiž stal českým knížetem díky porušení nástupnického pravidla (stařešinský řád). Nastoupit měl znojemský Konrád. Potom by posledním zobrazeným českým knížetem byl Soběslav II. (1173-1178). Ale protože s ním měla moravská knížata velké spory, nemusí být zobrazen ani on. V tom případě by posledním zobrazeným knížetem byl český kníže a první moravský markrabě Konrád II. Ota (1189-1191). Pokud bychom do této posloupnosti zařadili Vladivoje, měli bychom posledním knížetem Vladislava II. a mohli bychom jako L. Reitinger prohlašovat, že nemá korunu proto, že byl namalován před svým povýšením z knížete na krále. Vznikl by nám však nový problém: na místě, kde je zobrazena postava s královskou korunou, bychom měli knížete Spytihněva II.

Řada českých knížat a řada znojemských údělníků by měla končit stejnou dobou. To znamená, jestliže jsme u českých panovníků dospěli k první vládě Bedřicha, měl by být jako poslední údělný kníže zobrazen znojemský Svatopluk (1169-1173). Bedřich i Svatopluk byli synové Vladislava II. Současníkem vlády Soběslava II. a druhé Bedřichovy vlády byl Konrád Ota (1174-1191, od roku 1186 užívající titul moravský markrabě). V letech 1189-1191 byl i českým knížetem."

65C22. ZOBRAZENÍ VRATISLAVA II. A VLADISLAVA II. VE 4. PÁSU

V mém pojetí jsou Vratislav II. a Vladislav II. (pokud je zobrazen) na místech, kam chronologicky patří. Historikové se domnívají, že Vratislav jako král je zobrazen na čestném místě a Vladislav II. že není v rotundě zobrazen vůbec, neboť se jim tam již časově nevešel.

Všechna dosavadní ztotožňování panovníků v pláštích ve 4. pásu s vládnoucími Přemyslovci pochopitelně ztotožní postavu s korunou na hlavě s králem Vratislavem, u žádného ztotožňování však není Vratislav na svém místě, nejsou před ním ve správném pořadí jeho předchůdci a po něm jeho následovníci. J. Bažant k Vratislavovu umístění napsal (1995, s. 23): "Král Vratislav byl vzhledem ke své výjimečnosti přesunut ze svého místa v chronologické posloupnosti pod arkádu naproti apsidě, aby tak byl zobrazen jakoby na tribuně kostela." V mnou navrhovaném ztotožnění zobrazených postav s Přemyslovci je Vratislav II. na svém místě.

V mém pojetí je jako 9. český panovník ve 4. pásu Vladislav II. O něm se uvádí, že byl druhým českým králem. Proč ale on nemá na hlavě korunu? Na to nám odpoví M. Wihoda (2015, s. 184-189). V závěru kapitoly věnované Vladislavu II. a nazvané Král nebo kníže? uvedl: "Výjimečný soubor denárových ražeb, jež oznamovaly, že se Vladislav stal králem a Judita královnou, připouští, že by mohl být zhotoven pro pražskou korunovaci, nicméně proč se o ní nezmínil jindy všetečný Vincencius?" [...] "...podstatný není Vladislavův titul, nýbrž jeho vztah k císaři a tady prostě nezbývá než citovat listinu z 18. ledna 1158, která knížete (!) Čechů obdařila podmíněným právem nosit čelenku. Nic víc." J. Žemlička o uvedeném privilegiu napsal (2010, s. 212): "Císař v něm udělil Vladislavovi II. i jeho nástupcům právo nosit ve sváteční dny ,circulus', honosnou čelenku, a to ve dnech, kdy rovněž císař mívá ve zvyku nosívat odznaky své moci, tedy o narození Krista, Velikonocích a Letnicích, a navíc o dnech svatého Václava a Vojtěcha." - Vladislav II. je ve 4. pásu zobrazen jako předposlední panovník. Čelenku nebo mitru má zřejmě na hlavě zobrazenu. - Vladislav II. však možná není v rotundě zobrazen vůbec. Českým knížetem se měl podle stařešinství stát znojemský Konrád. Vladislav se tedy stal českým knížetem neoprávněně.

Problémy s korunovací se objevují i u Vratislava II. (například v Založení... je psáno, že mu korunu nasadil místo biskupa Kosmy opat Božetěch, za nímž se snad skrývá Jan II. Břichatý). V pramenech se také uvádí, že Vratislav byl králem českým i polským. Na rozdíl od Vratislavova polského královského titulu se jeho český královský titul nezpochybňuje. Ve znojemské rotundě je tedy s královskou korunou zobrazen Vratislav II., nikoliv Vladislav II. Podle V. Tatíčka nenasadil Božetěch (nevidí však za ním Jana II. Břichatého) Vratislavovi korunu skutečně, ale pouze mu ji ve znojemské rotundě namaloval. Božetěch byl sázavským opatem v letech 1085-1096. Pokud budeme věřit Založení kláštera Sázavského, pak by rok 1096 neměl být rokem Božetěchova úmrtí, ale pouze rokem jeho vyobcování ze Sázavského kláštera. Vratislav II. se stal českým králem roku 1085. Domnívám se, že panovníci ve 4. pásu byli ve znojemské rotundě zobrazeni až po smrti Božetěcha i po smrti Jana II. Břichatého. "Kosmas" však nasadil Vratislavovi II. ještě jednu korunu (nikoliv doslova, ale obrazně svým tvrzením v Kronice Čechů), a sice korunu polskou.

65C23. POSTAVY BEZ PLÁŠTĚ A POSTAVY ZOBRAZENÉ NA ČESTNÉM MÍSTĚ

O postavách bez pláště se soudí, že jde o moravské údělníky. Pro nedostatek písemných pramenů je lze těžko identifikovat, a to ani postavu s kónickou přilbou na hlavě.

Česká knížata jsou ve 4. pásu časově zobrazena tak, že je čteme po směru hodinových ručiček, zatímco údělná knížata čteme proti směru hodinových ručiček. Tak jsou nad fundátorkou stavby (možná Marií Srbskou) zobrazeni pražský kníže Soběslav I., Vladislav II. a Bedřich a nad fundátorem stavby (možná Konrádem II.) jsou zobrazeni do té doby poslední údělníci.

Při vstupu do rotundy je zobrazen manželský pár donátorů. Nalevo donátor, napravo jeho manželka. Nalevo od donátora je zobrazen Břetislav I., kterého "Kosmas" učinil otcem údělníků Spytihněva II., Konráda a Oty. Ve IV. pásu je nad donátorem poslední zobrazený kníže Bedřich (první vláda 1172-1173). Na donátorkou je pravděpodobně v té době ve znojemském údělu vládnoucí Svatopluk. Bedřich i Svatopluk byli synové Vladislava II. Pokud bychom měli dospět ke II. vládě Bedřichově (ale to není pravděpodobné, protože by musel být zobrazen i Soběslav II. a ten zobrazen není), byl současníkem jeho druhé vlády Konrád Ota. Ve IV. pásu naproti vchodu do rotundy je zobrazen král Vratislav II. a z pohledu diváka nalevo od něho Spytihněv II., tedy ten kníže, který pravděpodobně skutečně učinil ze svých bratrů Konráda a Oty moravské údělníky (nikoliv Břetislav I.). Že tito tři bratři byli synové Boleslava III. Ryšavého, o tom je pojednáno v kapitole Jsou údajní Břetislavovi synové...

65C24. MOHOU BÝT V ROTUNDĚ NĚKTERÉ OSOBY ZOBRAZENY VÍCEKRÁT?

Ti badatelé, kteří byli přesvědčeni, že v rotundě jsou zobrazena i mýtická knížata, měli fakticky zobrazeny některé postavy dvakrát. Domnívám se, že "Kosmas" za mýtickými postavami skrýval tato knížata: za Přemyslem Bořivoje, za Nezamyslem Spytihněva, za Mnatou Ludmilu? nebo Svatopluka? či tzv. Václava?, za Vojenem Boleslava, za Vnislavem Václava, za Křesomyslem Rostislava, za Neklanem Vratislava, za Hostivítem Wistracha. Přestože byli přesvědčeni, že postavy zobrazují Přemyslovce, měli tam zařazeny Mojmírovce, a to buď přímo i nepřímo (Spytihněva/Nezamysla), nebo nepřímo (Rostislava prostřednictvím Křesomysla a možná i Svatopluka prostřednictvím Mnaty).

D. Vrána (2019) měl Konráda I. zobrazeného v rotundě dokonce čtyřikrát, přičemž vycházel především z toho, že čtyři postavy mají oblečený stejný hermelínový plášť. L. Konečný však napsal (1997, s. 70): "Ikonograficky závažná je ovšem specifická forma bílého kožešinového (hermelínového) červeně bordurovaného svatebního knížecího pláště. Objevuje se totiž kromě výjevu mýtického sňatku původně jen u donátorů, představujících knížecí svatební pár. Donátoři jsou takto, jak se zdá, s mýtickým svatebním párem přemyslovských prapředků numinózně ztotožněni."

Které postavy mohou být ve znojemské rotundě zobrazeny vícekrát podle mne?

1) Jestliže v jezdecké scéně jsou tři jezdci za Wistrachem jeho synové (jsou známy ovšem jenom dva: Slavitah a jeho bezejmenný bratr, zřejmě Bořivoj), potom jeden z těchto synů, a to Bořivoj, je zobrazen v oráčské scéně jako Přemysl Oráč.

2) Pokud jsou v oráčské scéně zobrazeni po stranách Přemysla Oráče jeho synové, a to Vratislav a tzv. Václav, potom je Vratislav zobrazen jako první po oráčské scéně a tzv. Václav jako druhý po oráčské scéně.

3) Fundátor může být zobrazen ještě jako údělník v jednom knížeti bez pláště, a pokud se stal pražským knížetem, může být zobrazen potřetí.

4) Dvakrát mohou být zobrazeni ti údělníci, kteří se stali pražskými knížaty, jednou mohou být zobrazeni bez pláště a jednou s pláštěm.

65C25. BYLY MALBY REALIZOVÁNY V ETAPÁCH ČASOVĚ OD SEBE VZDÁLENÝCH NEBO V JEDNOM KRÁTKÉM ČASOVÉM ÚSEKU?

K hodnotě maleb v rotundě napsal B. Krzemieńska (2000, s. 8): "Po umělecké stránce, z hlediska formálního, nepřekračují znojemské malby dobrý průměr, naprosto však vynikají svým obsahem."

A. Merhautová popsala technický postup maleb, který byl podle ní spolehlivě zjištěný během poslední restaurace v letech 1969-1973. Citujme z její práce (1988, s. 301, 302): "Malíři nanesli na hrubou omítku nejdříve slabý vápenný nátěr, do tohoto nátěru pak provedli lineární kresbu a teprve poté nanášeli barvy. Šlo o techniku al secco. Lineární kresbu obrysů nikdy neprováděla celá malířská skupina, ta byla dílem vedoucího malíře, při velkém rozsahu maleb ještě i dalšího či dalších vybraných schopných členů. Obrysová kresba se někdy i na místě opravovala, např. nohou koní ve scéně Povolání Přemysla - Oráče. Průzkumem se zjistilo, že celá stěna rotundy i s kupolí nebyla omítnuta naráz, ale postupně ve třech horizontálních pásech od kupole směrem dolů tak, že níže položený a později nanesený pás vždy částečně překryl pás nad ním. S postupným nanášením omítkových pásů pokračovalo shora dolů i zakreslování obrysů a posléze i nanášení barev. Ostatně to dosvědčují i kapky barev odpadlé od štětců, které poskvrnily níže položený pás, kde pak byly překryty později kladenými vrstvami barev. Složení omítky se v postupně nanášených pásech neměnilo, trvala jednotnost celkové barevné škály a složení barev." [...] "Naznačený postup [při výmalbě rotundy] a technika maleb přesvědčivě ozřejmují, že se malovalo od kupole směrem k podlaze postupně po jednotlivých horizontálních pásech - pásy omítky se nepřekrývaly přesně s pásy výsledné malířské kompozice -, a to až po zaklenutí rotundy. Podle toho byla nejen celková výmalba jednotným dílem, ale i její tématika - program, zvolený nejdříve se zaklenutím rotundy. Tím padá Zástěrovo dělení maleb do dvou etap, dokonce časově velmi vzdálených." Poslední větu obměnila A. Merhautová takto (2009, s. 279): "Tím padá někdy se objevující názor o vzniku maleb v odlišných časových etapách."

K. Dvořáková v příspěvku na konferenci ve Znojmě roku 1996, v němž hodnotila výsledky provedených výzkumů na malbách v rotundě, uvedla k omítce rotundy (1997, s. 120): "Vůbec žádná pozornost nebyla věnována např. zjištění jak restaurátora F. Fišera, tak pana Aloise Martana... že ,pod vrstvou omítky s románskými malbami se nachází ještě starší vrstva hlazené omítky se stopami vápenného nátěru. Lze tedy konstatovat, že malby byly provedeny později na novou vrstvu omítky."

L. J. Konečný ke způsobu malování v rotundě napsal (2005, s. 36, 37): "Malováno bylo, jak poznal již Trapp, technikou ,al secco' do bezprostředně navlhčených (pačovaných ploch, označených Friedlem za plochy intonaca, Votočkem (1949, 120) za jemnější povrchovou vrstvu původní omítky." - "Z uvedených zjištění lze uvodit, že obě nejstarší omítkové vrstvy (nešlo-li vlastně o jedinou na plochách rozestřené malty ze spar) časově bezprostředně souvisely s dokončením výstavby rotundy, nikoliv však s výmalbou, která mohla být provedena v určitém, třebas nevelkém časovém odstupu."

Nevyvracejí K. Dvořáková a L. J. Konečný těmito názory názor A. Merhautové, že k výmalbě došlo v jedné časové etapě a že se pásy malovaly postupně od shora dolů, tedy odC25V. pásu po I. pás?

65C26. KOLIK MALÍŘŮ SE PODÍLELO NA VÝMALBĚ ZNOJEMSKÉ ROTUNDY

L. J. Konečný napsal (2005, s. 105, 99, 107): "Stylově rozlišil Votoček celkem čtyři malíře: prvnímu náleží kupole. mariánský cyklus (s výjimkou sv. Josefa a stáda) a zřejmě i apsida. Druhému postava sv. Josefa se stádem a spodní přemyslovský cyklus (zóna III), třetímu a čtvrtému pak postavy v pláštích a bez plášťů (zóna IV)." - "Slohový projev dovoloval Fišerovi rozeznat ve IV. zóně dva mistry..." - "V rozvrhu, typice a způsobu řazení figur rozlišil [A. Friedl] spolupráci čtyř malířů: hlavním byl mistr kupole (zóna V), mariánsko-kristologického cyklu (zóna 2), scény ,Přemyslova povolání' a postav donátorů (ve III. zóně) a zřejmě i apsidy. Druhým mistrem byl malíř ,genealogické řady' III. zóny, zatímco obě skupiny postav v IV. zóně příslušely dalším dvěma malířům."

J. Royt k počtu autorů maleb ve znojemské rotundě napsal (2018, s. 688): "Nástěnné malby ve znojemské rotundě jsou dílem nejméně dvou autorů a bez nadsázky o nich můžeme říci, že mají vynikající uměleckou kvalitu, v našem prostředí výjimečnou. Vzhledem k tomu, že nástěnné malby byly provedeny technikou fresco-secco, malovalo se od klenby rotundy. První malíř, jehož tvorbu charakterizuje pevná ladná linie, vytvořil malby s přemyslovskou legendou a rodokmenem Přemyslovců a postavy donátorů. Tvorbu prvního mistra také charakterizuje smysl pro monumentalitu forem a cit pro zobrazení figur v prostoru, jak je to patrné ve velkolepě koncipované scéně Povolání Přemysla od pluhu, kterou malíř komponoval nikoliv podle schématu, ale přímo se inspiroval literární předlohou." [...] "Druhý malíř používal tradičních forem a schémat. Lze mu připsat malby v kupoli, mariánský cyklus a zřejmě i malby v apsidě."

Malíř postav ve 4. pásu mohl být jiný malíř než malíř postav 3. pásu. M. Louženecká ve své bakalářské práci (vedoucí práce V. Kubík) napsala (2010, s. 46): "Postavy [v pláštích ve 4. pásu] jsou tvořeny bravurní kresbou, lehce modelující záhyby drapérie plynulými čarami, táhnoucími k vertikalitě, ale nikoli k malebnosti. Na rozdíl od třetího pásu, kde jsme na více místech mohli vidět hledání forem několika paralelně běžícími liniemi, jsou zde tvary pevně uchopeny jistě vedenou čarou. Ostré tahy štětce jsou promyšleny a nasazovány s přesností a tím přispívají k čistě lineárnímu charakteru, připomínajícímu perokresbu. Proporční kánon je protáhlý, majestátní figury proto působí vyšší než postavy panovníků třetího pásu, charakteristické robustností a statičností. Deset postav působí jako dílo jiné ruky, lépe vystihující obraz ideálního vladaře."

Na výmalbě rotundy se pravděpodobně podílel Jan II. Břichatý (zemřel pravděpodobně až roku 1140 nebo krátce po tomto roce), skrytý v Založení kláštera Sázavského za Božetěchem (že na Božetěcha jsou autorem Založení kláštera Sázavského pravděpodobně navěšeny činy a osudy Jana II. Břichatého, k tomu viz zde kapitolu Jsou na Božetěcha navěšeny...). Ten v christologickém cyklu namaloval ukřižování Krista natolik byzantsky, že obrazně řečeno musel ho odnést do Říma. Méně pravděpodobné je, že to byl právě Jan II. Břichatý, kdo přimaloval ve 3. pásu první postavě po oráčské scéně, tj. Vratislavovi I., na hlavu korunu.

Jan II. Břichatý namaloval christologický cyklus za biskupa Kosmy (1091-1098), neboť to měl být právě biskup Kosmas, kdo Božetěcha, tj. Jana II. Břichatého, potrestal. Jan II. Břichatý však mohl být potrestán jiným biskupem, neboť biskup Kosmas může být uveden jenom proto, aby se tak stalo ještě za Božetěcha (opatem 1085-1096). Kdy ovšem zemřel, není známo. V letech 1092-1099 a 1100-1101) vládli podle M. Wihody (2010, s. 386) v brněnsko-znojemském dílu Moravy Oldřich a Litold, Litold potom v letech 1101-1112 (?) vládl v údělu znojemském.

V Založení kláštera třebíčského, kde možná autor prozrazuje, kdo namaloval christologický cyklus ve znojemské rotundě, je věta: "Oldřich, z Boží milosti to, co je." Slova Boží milost jsou významem jména Jan. Jan II. Břichatý je zde tedy spojen v Oldřichem. Pražský biskup Kosmas reagoval na malířův prohřešek tak, že rozhodl, že christologický cyklus musí vypadat jinak, že nesmí být byzantský, ale římský (výše P. Šimík). Jan II. Břichatý tedy odstranil (možná mj.) obraz Krista. A to je obrazným způsobem prozrazeno v Založení kláštera sázavského (tj. v Privilegiu církve moravské); Božetěch (tj. Jan II. Břichatý) odnesl Ukřižovaného na vlastních zádech do římského chrámu svatého Petra apoštola.

65C27. JSOU NA BOŽETĚCHA NAVĚŠENY OSUDY JANA II. BŘICHATÉHO?

Autorem christologického cyklu ve znojemské rotundě je možná osoba skrytá za Božetěchem, sázavským opatem v letech 1085 až 1096. Proto se nyní Božetěchovi věnujme. Jan II. Břichatý byl možná člověk, který měl problémy se světskou a možná i církevní mocí. To je pravděpodobně vylíčeno v Založení kláštera sázavského. Božetěcha, opata sázavského, mělo postihnout následující: "Když řečení bratří, sami skrze své přátele, opět a opět bili v jeho sluch [knížete Bořivoje II.] mnohými smyšlenkami a nesčetnými hanami proti svému opatu Božetěchovi sehnanými, týž kníže vyobcoval jmenovaného opata z výše řečeného místa a bratří vyhnal." Pokud je pravdivá informace v Založení kláštera Sázavského, potom byl jako opat vyhnán, takže by pravděpodobně roku 1096 nezemřel. Stejně tak by roku 1126 nezemřel Jan II. Břichatý. Autorem Založení je možná Jan II. Břichatý (viz zde kapitolu Založení kláštera Sázavského).

Na Božetěcha jsou navěšeny osudy a vlastnosti Jana II. Břichatého. Obrazně to autor třetí knihy Kroniky Čechů nenapsal o Božetěchovi, ale o Božetěše v III, 43: "...zemřela Božetěcha, jež bývala nedílnou družkou veškerých osudů mých..." Na Božetěchu nenavěsil "Kosmas" (autorem třetí knihy Kroniky Čechů je Jan II. Břichatý), co v životě prožil, ale možná i jako autor Založení... navěsil své životní osudy na opata Božetěcha.

Mnozí čtenáři Kroniky Čechů jsou jistě uchváceni tím, že si "Kosmas" vzpomněl na svou manželku Božetěchu, nedílnou družku jeho veškerých osudů. "Kosmas" však v té době mohl již mít napsané Založení kláštera Sázavského, několik stránek později vložených na konec první knihy třebíčského opisu Kroniky Čechů. Třetí knihu "Kosmovy" kroniky, v níž je vzpomínka na Božetěchu, však napsal Jan II. Břichatý. Čí tedy byla Božetěcha manželkou? Děkana Kosmy, pokrývače obou autorů Kroniky Čechů, nebo byla manželkou Jana II. Břichatého? A nevzpomněl si autor třetí knihy, tj. Jan II. Břichatý, na Božetěchu z toho důvodu, aby napověděl, že se sám skrývá za geniálním umělcem Božetěchem, že je to Božetěch, kdo je druhem veškerých jeho osudů? Autorství Založení kostela Sázavského (tj., domnívám se, Privilegium církve moravské) je přisuzováno Mnichu sázavskému. Jestli se autor podepsal, a to v prvním souvětí Založení... slovy milostí řízení Božího, potom by měl být autorem Jan. II. Břichatý. Veškeré své osudy připsal Jan II. Břichatý sám Božetěchovi.

Názor, že autorem maleb v rotundě sv. Kateřiny je Božetěch, vyjádřil V. Tatíček (1998, s. 217): "...autora Rodokmene vlastně velmi dobře známe i jménem, neboť jím je bezpochyby sázavský opat Božetěch!" […] "...byl Božetěch nejen malířem, sochařem, architektem, ale i svérázným historikem (jak víme my) v jedné osobě. Kolik je tak geniálních lidí na světě a kolik jich kdy bylo?" Od V. Tatíčka se liším v tom, že se domnívám, že autorem části výmalby (pokud byla vymalovaná alespoň ve dvou etapách dostatečně od sebe časově vzdálených) znojemské rotundy je možná osoba skrytá v Založení kláštera Sázavského za Božetěchem, a tou že je olomoucký biskup Jan II. Břichatý. Ten by roku 1126 nezemřel, ale byl pouze zbaven biskupství. Mohlo by to souviset s konfliktem mezi Soběslavem I. a olomouckým Otou Černým. O vztahu českých přemyslovských knížat k moravským Přemyslovcům napsal M. Wihoda (2006, s. 35): "...celá epocha knížecích Čech je doslova protkána úsilím pražských knížat o mocenskou likvidaci moravských příbuzných." A na straně 38 uvedl: "Pomineme-li vyplenění Olomoucka na sklonku roku 1125 a kruté vyhnání Otovy rodiny..."

65C28. CO ZNAMENÁ, ŽE BOŽETĚCH VSADIL VRATISLAVOVI NA HLAVU KORUNU?

Autor Založení kláštera Sázavského, což je pravděpodobně Jan II. Břichatý, o opatu Božetěchovi napsal: "...vsadil řečenému králi [Vratislavu II.] korunu na hlavu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činiti." Božetěch byl opatem v klášteře Sázavském v letech 1085 až 1096. Domnívám se, že Jan II. Břichatý pověsil své činy a dovednosti na Božetěcha. Budeme tedy uvažovat o tom, jaký čin můžeme připsat Janovi II. Břichatému. Zajímat nás budou tyto možnosti:

A) Skutečně nasadil na hlavu Vratislava II. královskou korunu

B) Připsal Vratislavovi II. polskou korunu

C) Namaloval Vratislava I. s korunou na hlavě ve znojemské rotundě nebo Vratislava I. namaloval někdo jiný a "Kosmas" Vratislavovi I. korunu přimaloval

D) Namaloval Vratislava II. s korunou na hlavě ve Vyšehradském kodexu

E) Byl navrhovatelem korunovačního a královských denárů Vratislava II.

ad A/ To, že Jan II. Břichatý (biskup olomoucký 1104-1126; skrytý za Božetěchem) nasadil Vratislavovi II. (1061-1092) na hlavu korunu (ne při korunovaci 1085, ale při nějaké slavnosti), mohla být pravda a důvod mohl být prozaický. "Kosmas" totiž o vztahu Vratislava II. (1061-1092) a biskupa Gebharta (1068-1090) napsal (II, 41): "...nevražili na sebe časem s tak silnou vášnivostí, že častokrát neměl král o svátcích biskupa, aby mu vstavil korunu na hlavu." Jan II. Břichatý by musel nasadit Vratislavovi korunu v době, kdy ještě nebyl biskupem. Ovšem Božetěch také biskupem nebyl. - Vratislav mohl mít problémy s církví, protože vládl v době bojů o investituru.

ad B/ Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů, napsal o Vratislavovi, že byl korunován na polského krále, což nebyla pravda. Ovšem Jan II. Břichatý věděl, že velké území v Polsku ovládal Vratislav I., na toho se mohl dívat jako na krále a tuto svou představu vložil na Vratislava II.

ad C/ Vratislav I. je zobrazen ve 3. pásu znojemské rotundy jako první vládce v plášti po oráčské scéně. Postavě byla možná dodatečně namalována koruna. Je však málo pravděpodobné (ale snad to není vyloučené), že by postavy ve 3. pásu maloval Jan II. Břichatý, protože postavy 3. pásu byly namalovány po namalování pásu 4. (pokud se skutečně pásy vymalovávaly od shora dolů) a ten končí zobrazením knížete Bedřicha. Že by postavy 3. pásu namaloval jiný malíř než Jan II. Břichatý a Jan II. Břichatý přimaloval na vlasy korunu, to opět vyžaduje, aby 3.pás byl namalován dříve než 4. pás. Spíše by někdo mohl znát názory Jana II. Břichatého na Vratislava I. a až po Janově smrti mu korunu přimalovat. - D. Vrána označil prvního vládce po oráčské scéně moravský král 1. Roku 2019 o této postavě na straně 19 napsal: "Podle těchto kopií [Mořice Trappa] měl první ze dvou panovníků původně na hlavě pokrývku, která na Trappově akvarelu připomíná jakýsi diadém či korunu."

ad D/ Vratislav II. je namalován s korunou ve Vyšehradském kodexu. Velkým obdivovatelem Božetěcha, opata "slovanského" sázavského kláštera, byl F. J. Lehner (1837-1914). Ten dokonce Božetěchovi a jeho žákům připsal autorství Vyšehradského kodexu, Evangeliáře svatovítského, Kodexu hnězdenského a Evangeliáře krakovského (Kodexi emmeramski). V. Vlnas napsal (2014, s. 25): "Otázku, proč věnovali řeholníci církevně slovanského ritu takovou péči latinským knihám, si Lehner kupodivu nepoložil." Pokud by se však opravdu za Božetěchem skrýval Jan II. Břichatý a kdyby ten byl autorem jmenovaných děl, výtka V. Vlnase by tím padla. Je Jan II. Břichatý jedním ze čtyř malířů Kodexu vyšehradského? S touto kapitolou souvisí kapitola Kodex vyšehradský. Pokud by to byl on, kdo namaloval Vratislava II. s korunou, tak by se tak asi stalo ještě před tím, než byl Vratislav korunován. Nasadil by tak Vratislavovi korunu dříve nežli biskup.

Ze kterého vsazení koruny na hlavu Vratislava I. (jemu písmem nebo obrazem) či reálně na hlavu Vratislava II. by mohl mít biskup Jan II. Břichatý (1104-1126) nebo ještě před svým biskupstvím průšvih u vzteklého biskupa Jaromíra (1068-1090) nebo u biskupa Kosmy (1091-1098)?

65C29. POPSAL AUTOR ZALOŽENÍ KLÁŠTERA SÁZAVSKÉHO BOŽETĚCHA TAK, ŽE PROZRADIL, ŽE ZA BOŽETĚCHEM SKRÝVÁ JANA II. BŘICHATÉHO?

Autorem christologického cyklu ve znojemské rotundě je možná osoba skrytá za Božetěchem, sázavským opatem v letech 1085 až 1096. Proto se nyní Božetěchovi věnujme. Jan II. Břichatý byl možná člověk, který měl problémy se světskou a možná i církevní mocí. To je pravděpodobně vylíčeno v Založení kláštera sázavského. Božetěcha, opata sázavského, mělo postihnout následující: "Když řečení bratří, sami skrze své přátele, opět a opět bili v jeho sluch [knížete Bořivoje II.] mnohými smyšlenkami a nesčetnými hanami proti svému opatu Božetěchovi sehnanými, týž kníže vyobcoval jmenovaného opata z výše řečeného místa a bratří vyhnal." Pokud je pravdivá informace v Založení kláštera Sázavského, potom byl jako opat vyhnán, takže by pravděpodobně roku 1096 nezemřel. Stejně tak by roku 1126 nezemřel Jan II. Břichatý. Autorem Založení je možná Jan II. Břichatý (viz zde kapitolu Založení kláštera Sázavského).

Autor Založení kláštera Sázavského (vpisek do I, 42 v opisu A3 "Kosmovy" Kroniky Čechů) skrývá za Božetěchem olomouckého biskupa Jana II. Břichatého. K tomu, aby zasvěcený čtenář toto rozluštil, slouží přirovnávání Božetěcha k Janu Evangelistovi. Proto si opišme část hesla Jan Evangelista z Wikipedie. "Svatý Jan Evangelista, apoštol a evangelista..." […] "Je považován za nejmoudřejšího křesťana. Učedník, kterého Ježíš nejvíce miloval." […] "Je patronem teologů, úředníků, notářů, sochařů, malířů, písařů, spisovatelů, knihkupců, knihtiskařů, vazačů knih, výrobce papíru, vinařů, řezníků, sedlářů, výrobců zrcadel, rytců, svíčkařů a košíkářů, přátelství, proti otravám, spáleninám, bolestem nohou, padoucnici, krupobití, za dobrou úrodu." Tučně podtržené obory vykonával nebo možná vykonával Jan II. Břichatý. […] "Dalším jeho atributem je číše s vínem. Ta odkazuje na legendu, podle které mu byla podána číše s otráveným vínem. Jan ji požehnal a poté vypil, avšak jed neúčinkoval. Proto se v den svátku sv. Jana světí víno." Nyní porovnejme tohoto Jana s textem vztahujícím se k Božetěchovi. Jan byl patronem teologů – Božetěch dosáhl hodnosti opatské; apoštol je šiřitel křesťanství – šiřitelem křesťanství Božetěch byl; Jan byl považován za nejmoudřejšího křesťana – Božetěch byl muž bystré paměti; Ježíš Jana ze všech učedníků nejvíc miloval – Božetěch byl člověk všeobecně nadmíru oblíbený; Jan je patronem sochařů, malířů a rytců - Božetěch uměl velmi krásně malovat a vyznal se výborně ve vytváření nebo rytí prací ze dřeva i z kamene a soustruhování kostí; Jan je patronem přátelství – Božetěch byl člověk nadmíru oblíbený a ke všem přívětivý; Jan chrání proti otravám – proti Božetěchovi se bratří spikli s jedem žárlivosti, spikli se jako smrtonosní hadové; Jan chrání před bolestmi nohou – Božetěch šel pěšky do Říma s Ukřižovaným na zádech. Tím je možná prozrazeno, že se v Založení...skrývá za Božetěchem Jan (II. Břichatý). Jan Evangelista byl totiž jediný z apoštolů, který stanul pod Kristovým křížem. (Kristus při ukřižování měl zaraženy hřeby do nohou); Jan je patronem za dobrou úrodu – proti Božetěchovi vystupoval bídný bratr Demetrius, řecká bohyně Demeter byla bohyní plodnosti a úrody. Jedním z atributů Jana Evangelisty je číše na víno - proti Božetěchovi vystupoval i bídný bratr Kanan, jde zřejmě o narážku na Káni Galilejskou; podle Janova evangelia proměnil Kristus v Káni Galilejské vodu ve víno. Slovo evangelium má více významů, J. Klimeš ve Slovníku cizích slov (1981, s. 152) uvádí jako jeden význam: expr. neomylná zásada, vzor, pravda; předmět svrchované vážnosti. - autor Založení... napsal: Tu se naplnila slova pravdy.

V Založení kláštera Sázavského autor napsal: "...týž kníže [Břetislav II.] vyobcoval jmenovaného opata [Božetěcha] z výše řečeného místa a bratří vyhnal. Tu se naplnila slova pravdy: ,Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda'." Citovaná věta Bíti budu pastýře... pochází z Matouše 26:31 a je zde možná proto, aby prozradila, že zde Božetěch skrývá Jana II. Břichatého. Jméno Matouš totiž podle M. Knappové (2015) znamená dar boží a jméno Jan znamená bůh je milostivý, popř. bohem daný, milostivý dar boží. Za Božetěchem se tedy skrývá Jan II. Břichatý. Také však skryté jméno Jan může znamenat, že Jan II. je autorem Založení kláštera Sázavského. Božetěch byl zbaven Břetislavem II. funkce opata a Jan II. Břichatý byl zbaven Soběslavem I. funkce biskupa olomouckého.

65C30. JE AUTOREM CHRISTOLOGICKÉHO CYKLU JAN II. BŘICHATÝ?

O tom, že Jan II. Břichatý může být autorem christologického cyklu, se dá uvažovat pouze tehdy, jestliže výmalba tohoto cyklu časově hodně předcházela výmalbě 4. pásu, kde jako poslední je pravděpodobně vyobrazen kníže Bedřich. Přečtěme si názor J. Kachlíka (2004, s. 23, 24): "Máme důvody se domnívat, že dnes viditelné obrazy dnes neúplného christologického či mariánského cyklu maleb jsou starší než celý tzv. dynastický cyklus maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Stanovit, zda jde o časový odstup velký či malý, v kterém století k jeho přemalování došlo a s jakými významnými událostmi to souviselo, je úkolem pro znalce a odborníky z příslušných oborů. V každém případě by datování vzniku křesťanského (christologického či mariánského) cyklu mělo a mohlo významně napomoci datování cyklu dynastického."

V Založení kláštera Sázavského je o Božetěchovi věta: "Uměl velmi krásně malovat..." Za Božetěchem se zde skrývá Jan II. Břichatý, autor třetí knihy Kroniky Čechů. A ten při líčení vraždy dvou chlapců Vršovců učinil narážku na své řezbářské a malířské schopnosti v III, 24, že by tuto scénu ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobniti.

J. Bažant k autorovi znojemských maleb napsal (2001, s. 8): "Po restauraci v letech 1973-1975... se znojemská malba objevila sice v částečně fragmentární, ale autentické podobě. Všeobecně je považována za dílo domácího umělce poučeného v cizině."

Pro úvahu o tom, zda je autorem některých maleb ve znojemské rotundě Jan II. Břichatý, je důležité vědět, kdy byly malby v rotundě namalovány, zda byly namalovány v jednom časovém úseku nebo ve více časových úsecích a kolik malířů se na výmalbě rotundy podílelo.

Důležitou informaci můžeme převzít od sv. Jana Křtitele. Jedním z jeho atributů je kříž. A kříž může být narážkou na Jana. Božetěch, za nímž se Jan II. Břichatý skrývá, nesl kříž do Říma.

Jan II. Břichatý byl autorem třetí knihy Kosmovy Kroniky Čechů. Na "Kosmu" je v pojednání o Božetěchovi možná učiněna narážka slovy chvalně a ozdobou (vybavil ono místo chvalně všelikou ozdobou). Jméno "Kosmas" se totiž vykládá jako svět, řád, věčnost nebo jako ozdoba či pochvala. Jan II. Břichatý se za "Kosmu" vydával.

Autor Založení... skryl za Božetěchem olomouckého biskupa Jana II. Břichatého a v textu na něho narážel oklikou tak, že činil narážky na Jana Evangelistu. Na některých místech však narážel přímo na Jana II. Břichatého. K Janovi II. se také vztahuje to, komu nebo čemu byl Jan Evangelista patronem. Byl teologem, mohli bychom ho snad považovat za úředníka a notáře olomouckých údělníků, byl malířem, písařem a spisovatelem, měl vztah ke knihám. Narážku na něho činí autor Založení... jmény Deméter a Golišu (bídní Božetěchovi bratři). Deméter se uchýlila ze žalu do chrámu v Eleusíně, jméno Goliáš možná znamená uprchlík, vyhnanec. A Jan II. Břichatý byl zřejmě vyhnán z Olomouce a možná se uchýlil do Znojma. Božetěch podle Založení... učinil toto: "Kostel rozšířil do délky, šířky i výšky překrásně a opatřil nadto látkami, zvony, kříži a vůbec všemi věcmi klášterními a celý klášter zvelebil stavbami na všech stranách a veškerým příslušenstvím." V opisu A3 Kroniky Čechů je pozdější vsuvka s podrobným popisem orátoře, kterou měl Božetěch vystavět na Sázavě. Ovšem podle archeologických výzkumů je tento popis vůči sázavskému kostelu značně nadnesený. V. Vlnas k archeologickému výzkumu Sázavy napsal: "Archeologické výzkumy doložily, že okázale svěcený východní chór korunovaný dvouvěžím ve skutečnosti uzavřel nedokončenou kamennou baziliku. Ukázaly též, že vlastní klauzura zůstávala navzdory popisovanému stavebnímu rozvoji kláštera i nadále dřevěná." - Autor Založení napsal, jak Božetěch zvelebil kostel, Jan II. Břichatý, jehož činy autor pověsil na Božetěcha, stavěl kostel sv. Václava v Olomouci.

Že tvorba Jana II. Břichatého se nemusela omezovat jen na tvorbu literární, ale mohl být úspěšný i v tvorbě výtvarné, je možná řečeno v Založení kláštera sázavského. Autor o Božetěchovi (to je o Janu II. Břichatém) napsal: " ...protože ty, opate [Božetěchu], umíš dobře vyřezávati a soustruhovati, ukládáme ti... na odčinění tvé viny, kterou jsi ve své vzdorovitosti domýšlivě spáchal, a rozkazujeme, abys udělal Ukřižovaného v rozměru své výšky a šířky, donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu svatého Petra apoštola."

Je pravdou to, že Jan II. Břichatý (skrytý za Božetěchem) šel do Říma? Jestliže ano, potom by se v Římě mohl seznámit s malbami, které mu mohly být vzorem pro jeho malby ve znojemské rotundě.

A. Merhautová v publikaci napsané společně s. B. Krzemieńskou a D. Třeštíkem k malbám v rotundě sv. Kateřiny uvedla (2000, s. 57): "Znojemské malby mají blízko k nástěnné výzdobě římského kostela S. Nicolo in Carcere z let 1120-1130." (Fresky představují starozákonní proroky a křest Krista.) O Božetěchovi uvedl autor přípisku do opisu A3 Kroniky Čechů, že Božetěch putoval s vlastnoručně vyrobeným Ukřižovaným do Říma. Za Božetěchem je skryt autor maleb v rotundě Jan II. Břichatý.

Autor textu fakta poněkud upravil. Jana II. zaměnil Božetěchem, Jan II. Břichatý mohl překročit své pravomoci při dosazování olomouckého Svatopluka na pražský knížecí stolec a kostel Nicolo in Carcere zaměnil chrámem sv. Petra. Že však jde o kostel Nikolo in Carcere napověděl možná tím, že Božetěch byl odsouzen k trestu jít do Říma a název kostela v překladu zní sv. Mikuláš ve vězení.

Třebíčský "rukopis" "Kosmovy" kroniky, napsaný někdy v polovině 15. století, obsahuje tzv. zakládací listinu třebíčského kláštera. O této třebíčské vsuvce uvádí poznámka 63 na straně 251 v Kronice Čechů (2011): "Struktura ,zakládací listiny' totiž prozrazuje, že se jedná o soubor pamětních zápisů, který vznikl sloučením různých donací někdy mezi polovinou 12. století a rokem 1225." Neobsahuje i ona nějaké hříčky?

Úvodní souvětí Založení... končí slovy: "...z jejich chvályhodných činů." Slovo chvála je jedním z významů jména Kosmas. Je tedy slovo chvála "Kosmovým" podpisem? Nebo slova z Boží milosti napovídají, že autorem Založení... je Jan II. Břichatý? A v předposledním souvětí jsou slova: "...usadivše bratry černého řádu..." Je slovo černého narážkou na to, že autor do textu Založení... skryl nějaké informace?

Poslední věta Založení kostela třebíčského, v němž jsou skryty informace o znojemské rotundě, je v závěru věta: "Kostelík ten vysvětil Heřman, biskup pražský, roku 1104, dne 10. července." Možná došlo k této situaci: Znojemská rotunda byla upravena a byl v ní Janem II. Břichatým vymalován christologický cyklus. Ten hnul žlučí pražskému biskupu Kosmovi (1091-1098), neboť cyklus byl ovlivněn byzantským ritem. Jan II. Břichatý (skrytý v Založení kláštera Sázavského za Božetěchem) musel odstranit Ukřižovaného. Navíc vztahy mezi Prahou a Znojmem nebyly zrovna nejlepší. Ve vydání Kroniky Čechů v roce 2011 v poznámce 76 na s. 251 k vysvěcení kostelíka sv. Benedikta (klášter později zasvěcený sv. Prokopovi) uvedeno: "Přítomnost pražského biskupa naznačuje, že se v mezičase (1101-1104) podařilo urovnat vztah moravských knížat k pražskému dvoru." A tak v roce 1104 biskup Heřman vysvěcuje vylepšenou znojemskou rotundu a možná jí i přiznává nové zasvěcení, zasvěcení sv. Kateřině. Zdůrazňuji možná mj. proto, co jsem citoval od L. J. Konečného v kapitolce Patrocinium znojemské rotundy. Roku 1104 se autor christologického cyklu ve znojemské rotundě Jan II. Břichatý stává také biskupem olomouckým.

Z doby Jindřicha Zdíka je znám i malíř Hildebert. Je autorem miniatury na dedikačním listu Olomouckého kolektáře, který byl dříve nazýván Horologium olomoucké.

65C31. CO ZNAMENAJÍ SLOVA V ZALOŽENÍ..., ŽE BOŽETĚCH DONESL KŘÍŽ S UKŘIŽOVANÝM NA ZÁDECH AŽ DO ŘÍMA

J. Mašín o výmalbě rotundy napsal mj. (1984, s. 119): "Nad malovanou drapérií se rozvíjí cyklus ze života P. Marie a mládí Kristova ve sledu Zvěstování, Navštívení, Narození, Sen Josefův, Zvěstování pastýřům a Klanění tří králů se sedící Madonou s žehnajícím Kristem na klíně. Ostatní obrazy tohoto cyklu byly zničeny." Není narážkou na tento cyklus právě to, že Božetěch šel s Ukřižovaným na zádech do Říma?

A. Friedl o malbách v rotundě napsal (1966, nestránkováno): "Malířská výzdoba rotundy má dvě části. První je církevní, druhá světská. Část církevní obsahuje na klenbě čtyři evangelisty s apokalyptickými anděly na okřídlených kolech. V prvém pořadí je část Kristova života s účastí Mariinou, od obrazu ,Zvěstování' až po ,Útěk do Egypta'. V apsidě rotundy jsou sporé zbytky ,Krista v majestátu' na klenbě a na stěně bylo dvanáct apoštolů v arkádách, které zanikly." U jedné reprodukce je uvedeno: "Evangelista Jan jako písař evangelia." Protože písařství Jana je oproti jiným evangelistům zdůrazněno, vyvolává to otázku, zda tím Jan Břichatý neupozornil na sebe jako na kronikáře.

Christologický cyklus zobrazuje události z Kristova života. Kupodivu však nezobrazuje ukřižování Krista a jeho zmrtvýchvstání. J. Kachlík k chybějícímu Kristovu zmrtvýchvstání řekl na 2. konferenci o rotundě v roce 2003 ve Znojmě (publikováno 2004, s. 21): "Stojíme tedy před dosud nikým nevysvětlenou záhadou: Proč ve znojemské rotundě sv. Kateřiny chybí zobrazení toho, co křesťanství učinilo světovým náboženstvím, co mu dalo více než dvoutisíciletou existenci? Proč zde chybí zobrazení zmrtvýchvstání Ježíše Krista?" Na tuto otázku odpovídám a zároveň neodpovídám takto: Bylo to proto, že biskup Kosmas (1091-1098) Božetěchovi nařídil, aby udělal Ukřižovaného v rozměrech své výšky a šířky a donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu svatého Petra apoštola. Apoštol Petr má možná také připomenout olomouckého kostel sv. Petra, při kterém byl biskupem Jan I. Břichatý. Přenesení Ukřižovaného do Říma, to je důvod, proč malíř skrytý za Božetěchem zmrtvýchvstání Krista nenamaloval. Přenesení Krista do Říma je jistě míněno obrazně. O co šlo ve skutečnosti?

Na s. 22 (2004) J. Kachlík napsal: "Zajímavá je myšlenka Petra Šimíka... předpokládá, že původní zasvěcení rotundy bylo P. Marii Nanebevzaté, resp. Zesnutí P. Marie, a že důvodem přemalby konce mariánského cyklu maleb mohlo být byzantské, tedy východní, pravděpodobně v našich zemích cyrilo-metodějské pojetí zobrazení konce života P. Marie." [...] "Z historie naší země víme, že po více než dvou desítkách roků velmi úspěšného rozvoje slovanské, tzn. staroslověnské liturgie na území Velké Moravy byla tato cyrilometodějská bohoslužba u nás nejméně dvakrát zakázána a následně vždy znovu povolena." DOPSAT

J. Royt k malbám v rotundě mj. napsal (2018, s. 688): "Druhý malíř používal tradičních forem a schémat. Lze mu připsat malby v kupoli, mariánský cyklus a zřejmě i malby v apsidě. Typické je pro něj užití četných byzantismů." - Nejde však o pouhé prozrazení toho, že v Založení kláštera Sázavského se za Božetěchem skrývá Jan (II. Břichatý). Jan Evangelista byl totiž jediný z apoštolů, kdo stanul pod ukřižovaným Kristem. Po letech byl dopraven do Říma a tam mučen.

65C32. JE V ZALOŽENÍ KOSTELA TŘEBÍČSKÉHO ROVNĚŽ SKRYTA "KARBUSICKÉHO VĚTA" VZTAHUJÍCÍ SE TENTOKRÁT K ROTUNDĚ SV. KATEŘINY?

Ve vsuvce o třebíčském klášteru je myslím možná skryto, kdo je autorem nejstarší části výzdoby znojemské rotundy.

Pokud Jan II. Břichatý maloval christologický cyklus za pražského biskupa Kosmy (1091-1098) a za knížete Břetislava II. (1092-1100), potom v té době spravovali znojemský úděl Oldřich a Litolt. A v Založení kostela třebíčského, do něhož je skryta výzdoba rotundy sv. Kateřiny, se Jan II. Břichatý možná připomíná, a to hříčkou ve větě Oldřich, z Boží milosti to, co je. Přitom velice pravděpodobný význam jména Jan je Bůh je milostivý (M. Knappová 2015). V následujících větách zhotovuje Oldřich listinu, v níž píše: "...když někdo chce jakékoli osobě ve vlastní vlasti něco upevnit nebo rozhodne, aby to bylo trvalé, má to svěřiti paměti... žádal jsem, aby byl vyhotoven tento list na připomenutí a potvrzení pro čas přítomný i budoucí." Slova Boží milosti jsou významem jména Jan a ten je zde spojen s Oldřichem, protože za něho a za Litolda, někdy v letech 1092 až 1097, vymaloval christologický cyklus. Blíže viz zde kapitolu Kolik malířů se podílelo na výmalbě...

Tzv. třebíčská vsuvka je v "Kosmově" kronice vložena k roku 1115. Po smrti Oldřicha (a předtím již Litolda) udělil podle "Kosmy" kníže Vladislav celou tu zemi, kterou někdy držel otec obou řečených bratří Konrád, i s jejími hrady svému rodnému bratru Soběslavovi. znojemský úděl spravovat Vladislav I. a začal ho spravovat Soběslav I.

Tato vsuvka uvádí, že třebíčský benediktinský klášter byl postupně obdarován 76 vsemi. Oldřich (údělný kníže brněnský od r. 1092 a znojemský od r. 1112, 1113) daroval 50 vsí, Vratislav (údělný kníže brněnský, zemřel r. 1156) 5 vsí, po smrti Vratislava 1 ves, Litold (údělný kníže znojemský 1092-1099) 14 vsí a Konrád II. (údělný kníže znojemský v letech 1123 až 1128 a od roku 1134, zemřel po roce 1161) 6 vsí.

Dalo by se předpokládat, že vsuvka mohla být napsána za Konráda II. R. Fišer se domnívá, že vsuvka byla sepsána v rozmezí let 1156-1161/62, což posledním létům života Konráda II. odpovídá. Listina by tedy byla napsána za vlády Vladislava II. (1140-1172). Pokud je však opravdu posledním namalovaným knížetem Bedřich za své první vlády (1172-1173), potom by zřejmě v době napsání listiny ještě výmalba vládců ve 4. pásu buď nebyla dokončena nebo ještě vůbec nenastala.

Jak R. Fischer dospěl k rozmezí let 1156 až 1161/62, to se od něho dočteme v 2002, s. 94: "Kosmova kronika byla na Moravě známa vcelku brzy, jak napovídá její využití již ve třicátých letech 12. století při výzdobě znojemské rotundy. Mohla být tedy v třebíčském klášteře opisována někdy po smrti Vratislava Brněnského, tj. po roce 1156. Údaj o Vratislavově smrti, která se klade k roku 1156, je totiž posledním chronologickým údajem uváděným v textu vsuvky. Poskytuje tedy relativně spolehlivou oporu pro stanovení spodní hranice jejího napsání. Horní časovou hranici pak představuje období kolem r. 1161, resp. těsně po něm. Tehdy totiž zemřel Vratislavův bratranec a dobrodinec třebíčského kláštera Konrád II. Znojemský Protože písař vsuvky zmiňuje úmrtí Vratislavovo, nikoliv však Konrádovo, dá se právem předpokládat, že v době vzniku vsuvky byl znojemský kníže ještě naživu." [...] "Pro časové zařazení třebíčské vsuvky do rozmezí let 1156-1161/1162 svědčí ještě některé další okolnosti. Pečlivé odlišování původu pozemkového majetku podle údělů mělo smysl v době jejich samostatné existence (tj. do počátku 70. let 12. století).

Ještě je třeba dodat, že vsuvka se nachází v jednom z nejmladších opisů Kroniky Čechů, v opisu často zvaném Třebíčský, a ten pochází z 15. století. Někteří historikové (např. V. Hrubý) považovali tuto vsuvku za falzum, mj. je zaráželo, že třebíčskému klášteru byl darován tak velký počet vsí (76).

V Založení kostela třebíčského je po vsi Nmecino vyjmenováno 20 vsí: Mičapi, Kracovici, Přelščici, Cretes, Staříče, Raškovici, Pozďatici, Okraševici, Čemíře, Pohvizdi, Hrajkovici, Řipovici, Kohíř, Kožuchovici a dále Dalešice, Heřmanice, Strupěšín, Sovolusky, Caknovo, Sedlatíno. Domnívám se, že z citovaných vsí měl možná čtenář složit větu, která mohla znít asi takto: Přišlý (nebo sedě v dřepu či baňatý, tj. Břichatý), malý, přelstil kresbami. Stařec rychle v pozdním věku okrášlil (Jan II.) Břichatý pohvizduje si a jako by si hrál u srázu, nohy jak pařezy. Oblečeni do kožichu (pláště) z dálky válečník zabrušanský Přemysl (Bořivoj) (přijíždí s koňmi) v postrojích a osedlaných.

Za jmény "Kosmových" vsí nyní uvádím za zkratkou rKKč, k jakým vsím je přiřazuje rejstřík v Kosmově Kronice české (2005, s. 288-292).

Přišlý nebo sedě v dřepu nebo baňatý: Mičapi (rKKč: Výčapy) - L. Hosák a J. Šrámek vysvětlují význam jména Výčapy (což je dnešní název v Založení kostela třebíčského zmíněných Mičap) takto (1980, s. 758): "MJ zn. posměšně ,ves lidí, kteří se odněkud odstěhovali, tj. vyčapili.'" Autor Založení... si však mohl MJ rozdělit: Mi- by znamenalo, že se informace vztahuje k němu, a slovo čapěti znamená dle V. Machka (s. 94) seděti v dřepu. K heslu čapatý má jednak významy nohatý, rousnatý a jednak nízký a baňatý. A k olomouckému biskupu Janovi II., jehož považuji za autora části "Kosmovy" kroniky a který měl přízvisko Břichatý, se slovo baňatý hodí. MJvČ IV/0656 u hesla Vyčapy uvádějí: "Etymologií významu čap- se zabýval prof. Jos. Janko... Není možno ovšem rozhodnout, který z hojných významových odstínů měl základ čap- u našeho MJ [Vyčapy u Čáslavi], nejspíše to byl buď význam 1) ,lapati, chytati', nebo 2) ,dřepnouti si, sednouti si'."

malý: Kracovici (rKKč: Kracovice, obec Stařec) - D. Moldanová u příjmení Kracík uvádí (1983, s. 114): "ze stč. příd. jm. krací - kratší; z A krace - motyka s krátkou násadou; z řec. OJ Pan-krác..." A u příjmení Pangrác stejná autorka napsala (s. 164): "OJ řec. původu: pan = vše, kratos - síla, moc.

přelstít: Přelščici (rKKč: ?) - V. Machek (s. 327) k heslu lest mj.: "Stsl. lьstь fem., lьstivъ (prě)lьstiti."

kresbami: Cretes (rKKč: Střítež) - V. Machek (s. 292): "...kresba z *kreslba... Přejato na počátku 19. století z polštiny (kreślić)..."

stařec: Staříče (rKKč: snad Stařeč) - V. Machek (s. 574): "starý... stařec < star-ьcь..." [...] "Psl. starъ... tlustý..." [...] "Vlastní význam nebyl původně asi ,starý', nýbrž asi ,vyspělý, vzrostlý, dozrálý'; pro ,starý' bylo slovo vetъchъ"

rychle: Raškovici (rKKč: ?) - německé rasch znamená rychlý, spěšný, čerstvý a německé raschein znamená chrastit, harašit, šustit

v pozdním věku: Pozďatici (rKKč: Pozďátky, obec Slavičky) - V. Machek (s. 477): "Všeslovanské: stsl. pozdě, pozdьnъ..."

okrášlil: Okraševici (rKKč: Okrašovice, obec Slavičky) - V. Machek (s. 290, 291): "Krasa, *krasьnъ, krasiti zastoupeno u všech Slovanů..." Latinské crassus znamená tučný. To by se hodilo ke jménu Břichatý.

Břichatý: Čemíře (rKKč: Číměř) - Dle V. Machka (1968, s. 97) znamená slovo čemer mj. bulku pod koží. Jan II. má bulkou břicho.

pohvizduje si: Pohvizdi (rKKč: ?) - V. Machek (s. 192): "hvízdati, hvízdnouti, postv. hvizd; sníh pod nohama, koule, kámenkolem hlavy hviždí, mor. hvižďžeť."

jako by si hrál: Hrajkovici (rKKč: ?) - V. Machek (s. 181): "hra: stč. (j)hra..."

srázu: Řipovici (rKKč: Římov) - I. Lutterer, R. Šrámek (2004, s. 231): "Říp... lat. rěpa ,břeh, svah, úbočí'." L. Hosák, R. Šrámek v hesle Římov uvádějí (1980, s. 415): "MJ: přivlast. příp. -ov k OJ Řim, o němž viz Řimice a Pelhřimovy." L. Hosák a R. Šrámek u MJ Řimice uvedli (1980, s. 415): "MJ: příp. -ice k OJ Řim/Hřim← krácením k Pelhřim, o němž viz Pelhřimovy." A u hesla Pelhřimovy je uvedeno (1980, s. 232): "...,ves Pelhřimova, Pelgrimova'; složeno z OJ Pelgrim, to z lat. Peregrinus ← adj. peregrinus ,cizí, přespolní', později v Itálii ,poutník', odtud sthn. piligrim ,poutník', které proniklo do stčešt. s -im, čímž se jm. Pelhřim, Pilhřim přiřadilo k domácím jménům typu Radim..." U hesla Řípov (s. 415) stejní autoři uvedli: MJ: přivlast. příp. -ov k OJ Řip, které něm. původu. Asi z Gripe, to z.1. os. sg. praes. K slovesu gripfen ,uchopiti, greifen'..." [...] "S řepa, nář. řípa ,Rübe' jm. Ř spojit nelze..." Viz Dodatky, heslo Gripouici. ČV 117; Prof-. Ves Římov je vzdálena od Třebíče 11,6 km a ves Řípov je vzdálena od Třebíče 2,9 km.

pařezy: Kohíř (rKKč: snad Kochany) - V. Machek (s. 266): "kohát je na Hořicku silný kořen u pařezu... tomu odpovídá i přenesený význam koháty = dlouhé nohy na Novopacku..." [...] "Máme-li č. kohát, s á, za starší podobu, dá se myslit na řecké [slovo pro]... stehno, kyčel..."

v kožichu: Kožuchovici (rKKč: Kožichovice) - V. Machek (s. 310): "Všeslovanské je koža a kožuchъ."

z dálky: Dalešice (i dnes se tak jmenují)

válečník: Heřmanice (i dnes se tak jmenují) - Jméno Heřman znamená pán (muž) od vojska, válečník. Autor Založení... možná využil k hříčce němčinu: r Herr = pán, r. Mann = muž.

drsný (zabrušanský): Strupěšín (rKKč: obec Dalešice) - L. Hosák a R. Šrámek uvádějí o MJ Stropešín (1980, s. 501): "MJ: přivlast. příp. -ín k OJ Strupeša, Strupešě, to hypokorist. podoba k stč. jednoduchému příjmí Strup..." V. Machek u hesla strup napsal mj. (1997, s. 584): "Je asi příbuzné s lit. raupaī osypky, neštovice, raupsaī vyrážka na kůži, lot. raupa drsná (,husí') kůže..." Tato drsnost může připomínat brus a tím Zabrušany (toto MJ vzniklo ze spojení za brusy), odkud přišel Bořivoj do středních Čech.

Přemysl (tj. Bořivoj): Sovolusky (rKKč: ?) - MJvČ V/0142 vysvětlují význam MJ Sovolusky jako ves lidí, kteří zabíjejí sovy. U Becker o symbolu sova uvádí (2002, s. 274): "Protože vidí ve tmě a byla považována za vážnou a hloubavou, je také symbolem moudrosti pronikající temnotou nevědění..." V I, 6 "Kosmas" o Přemyslovi (tj. Bořivojovi) napsal: ten moudrý muž.

postroji: Caknovo (rKKč: ?) - V. Machek (s. 80) uvádí, že cajk (z něm. Zeug) znamená mj. postroj na koně.

sedly: Sedlatíno (rKKč: ?) - V. Machek (s. 539): "sedlo na koně..." [...] "...sedъlo je útvar velmi starobylý, předslovanský... Sedlo je tedy pojem i název prajazykový..."

Celá věta odpovídá jezdecké scéně (Přemysl již patří do oráčské scény) ve znojemské rotundě.

Podívejme se, které vsi se dosud nepodařilo ztotožnit s dnešními lokalitami. Údaje jsou z Rejstříku míst v Kosmově Kronice české (2005). Darování Oldřichem Brněnským (9 z 50, tj. 18%): Sedlce, Klilochovici, Mališici, Hrdibořici, Nemojovici, Dobrutoys, Zagmo/Lagmo, Vrchotici, Viprechtici. - Darování Vratislavem (3 z 5, tj. 60%): Břešťané, Bznatici, Smilovici. - Po smrti Vratislavově (0 z 1; tj. 0%). - Darování Litoltem (4 ze 14, tj. 28,6): Přelščici, Raškovici, Pohvizdi, Hrajkovici. - Darování Konrádem (3 ze 6, tj. 50%): Sovolusky, Caknovo, Sedlatíno. Autor možná vytvořil i hříčku (skryl do jmen vsí jména významných moravských církevních osobností) ze vsí Nemojovici (Metoděj), Hostákov (Gorazd), Dobrutoys (Wiching), Náramče (Jimram), na Boru (Bruno, dřívější Boleslav III.) a Zagmo/Lagmo ("Kosmas", tj. zde Jan II. Břichatý). Z těchto 6 vsí nebyly ztotožněny 3, tj. 50%. Proč je procentuálně nejméně ztotožněných vsí s dnešními lokalitami u daru Oldřicha. Nevymýšlel si autor v místech, kde dělal své hříčky, vsi, které neexistovaly? Třebíčská vsuvka byla vložena do opisu Kroniky Čechů v 15. století, přičemž darování vsí se vztahuje k 11. až k počátku 12. století.

V kopuli znojemské rotundy jsou zobrazeni čtyři evangelisté, mezi nimi jako nejvýraznější je i Jan Křtitel. Musel Jan II. Břichatý namalovat Jana Křtitele, a to nejvýrazněji, nebo to byl jeho výběr, aby jménem Jana Křtitele upozornil na sebe?

66C. Z JAKÝCH HRADIŠŤ VLÁDLI PRVNÍ VLÁDCI ČECH NEBO VLÁDCI ALESPOŇ ČÁSTI ČECH

Lokalita Pražského hradu byla nejprve pohanským sakrálním místem nesoucím jméno Děvín. Nebyla to lokalita, z níž by knížata vládla. M. Téra napsal (2014, s. 43): "Specifickým rysem slovanského okruhu byl vznik zvláštních sakrálních hradišť, která sloužila jako náboženská a rovněž společenská centra oblasti či kmene (Rusanova 1997, 47-62). Tak např. kultovním centrem českého kmene se stal areál dnešního Pražského hradu..." […] "Posvátné areály sloužily nejen jako místa obětí, ale rovněž jako sněmoviště, místa pro nastolení knížete, pohřbívání nebo obětní hostiny." 

Když Mojmírovec Rostislav možná dobyl část Čech, tak odešel z Moravy a v Čechách se usídlil na Dowině, která je dnes známá jako Stará Kouřim. Na Moravě získával stále větší moc Rostislavův synovec Svatopluk, který měl možná Rostislava na Moravě zastupovat. Svatopluk nakonec stál za svržením Rostislava z knížecího stolce. Po Rostislavovi možná pojmenoval jeho syn Spytihněv hradiště Budeč. Část rost- totiž znamenala také budit a Rostislav možná v určité době užíval jméno obsahující část Bud- nebo -bud. Na Kouřimi mu možná patří prázdný hrob. U "Kosmy" vystupuje i pod jmény Křesina a Křesomysl.

Přemyslovec Bořivoj pocházel z hradiště u Zabrušan. Stal se možná českým knížetem, ale byl nespokojenými Čechy svržen. Svatopluk si ho však vybral jako svého správce pro část Čech. Bořivoj vládl možná ze Staré Kouřimi a z hradiště nebo opevněného dvorce na území dnešního Kolína. Po Bořivojovi, jehož jméno znamená bojovník, se možná Kolín jmenuje (stč. kole = bojuji). Pohřben byl možná v kolínském hrobě. U "Kosmy" dostal jméno Přemysl.

Mojmírovec Svatopluk, skutečný vládce části Čech za Bořivoje a ještě asi 5 let po jeho smrti vládl z velkomoravských hradišť.

Mojmírovec Spytihněv je totožný se Strojmírem falešného Kristiána. Po vyhnání Bořivoje byl povolán na český knížecí stolec. Nejprve vládl z Dowiny (tj. ze Staré Kouřimi), když byl z ní vyhnán, stala se jeho hlavním sídlem Budeč.

Přemyslovec Vratislav zvítězil v lucké válce jako Neklan nad Spytihněvem (tj. Vlastislavem). Je možné, že lokalita budoucího Pražského hradu, tehdy Děvínu, byla za něho především sakrálním místem (politickými záležitostmi byl nastolovací kámen a nedaleké sněmovní pole) a Vratislav z něho ještě nevládl. Možná vládl z míst, kde před ním Bořivoj (Dowina, Kolín) a později i z Budče. Jestliže ovládal i část Polska, mohla být jeho významným hradištěm Vratislav.

Ani Přemyslovec tzv. Václav nemusel ještě vládnout z Děvína, pozdějšího Pražského hradu. Jeho hlavním sídlem mohla být Stará Kouřim. Falešný Kristián nechá přijít tzv. Václava ke Staré Kouřimi a tam ho nechá řešit konflikt s kouřimským knížetem. Jenomže kouřimským knížetem mohl být právě sám tzv. Václav. (Jeho protivníkem byl Boleslav.) Legendy tohoto světce umístily na pozdější hlavní přemyslovské sídlo, na Pražský hrad. Tím získal hrad větší lesk.

Přemyslovec Boleslav I. je u Galla skryt za polským Boleslavem III. Křivoústým. Ten je Gallem zván severní kníže. Slova severní kníže se však vztahují na českého Boleslava I. a severní je zejména vůči Václavovi. Připisuje se mu pobyt na (Staré) Boleslavi. Možná byl prvním knížetem, jehož hlavním sídlem se stal Pražský hrad. Byl to on, kdo tam založil knížecí palác. Za něho se možná k vznikajícímu Pražskému hradu vztahuje pojmenování Nový hrad. V Polsku mu zřejmě patřil Krakov.

Přestože Spytihněv, možná Bořivoj (po návratu z Moravy určitě ne), možná Vratislav a možná Václav nikdy na lokalitě Pražského hradu nesídlili, mohli tam vyvíjet určitou stavební aktivitu: stavba církevních objektů, stavba příkopů).

Je možné, že Boleslav I. byl první český kníže, který vládl z Pražského hradu. Do té doby mohla být tato lokalita především lokalitou sakrální, lokalitou politickou mohlo být zpočátku jen to, že na ní stál nastolovací kámen a že nedaleko bylo sněmovní pole. Lokalita byla nejprve lokalitou, kde se konaly pohanské obřady (proto se nazývala Děvín). Následně na ní mohly být stavěny křesťanské církevní stavby. Možná teprve Boleslav I. postavením Nového hradu učinil z této lokality sídlo českých knížat.

M. Lutovský k Pražskému hradu napsal mj. (2006, s. 57): "...lze říci, že právě za vlády Boleslava I. se hrad Praha a jeho podhradí stal skutečným hlavním ,městem' Čech."

O Boleslavovi II. Vr. Vaníček napsal (2014, s. 57), že se již přesunuje na Vyšehrad.

67C. KTEŘÍ PŘEMYSLOVCI ZAHYNULI NÁSILNOU SMRTÍ

Za násilnou smrt zde budu považovat popravu, vraždu a zahynutí v boji. Přemyslovce rozdělím na vládce Čechů, na Slavníkovce (potomky tzv. Václava) a na moravská (údělná) knížata (potomky Boleslava III. Ryšavého). Pomineme Piastovce, což byli potomci českého Boleslava I., tudíž také Přemyslovci.

Přemyslovci:

Spytihněv I. je řazen mezi Přemyslovce, byl však Mojmírovec, syn Rostislava a Ludmily. Zahynul v lucké válce, ve válce mezi ním a Vratislavem I.

U smrti tzv. Václava roku 935 (pravděpodobněji roku 936 nebo 937) byla z jeho popravy oběšením učiněna vražda a nebylo přiznáno, že se tak stalo na dnešním Malostranském náměstí, za místo legendisté vybrali (Starou) Boleslav.

U Boleslava II. bylo vůbec zamlčeno, že byl zavražděn (asi roku 994), a to Slavníkovci, přičemž významnou roli v této vraždě sehrál biskup Vojtěch.

Břetislav II. byl 20. prosince roku 1100 v lese u Zbečna smrtelně zraněn a dva dny nato zemřel.

Svatopluk Olomoucký byl zavražděn 21. září 1109 na vojenské výpravě ve Slezsku.

Soběslavu I. hrozilo, že bude zabit. P. Radoměrský napsal (1992, s. 251): "...r. 1130... kdy bylo v Čechách odhaleno spiknutí usilující o bezživotí knížete Soběslava. Na soudě označili viníci za hlavního iniciátora spiknutí proti knížeti samého biskupa Menharta."

Ludmila nebyla Přemyslovna, ale Přemyslovcem byl její druhý muž Bořivoj. Z jejích vrahů tzv. Václava a Vratislava byli učiněni vikingové Tunna a Gommon. Zabita možná nebyla na Tetíně, ale na Pražském hradě nebo v jeho blízkosti (na dnešním Malostranském náměstí?).

Přemysl Otakar II. zahynul v bitvě s Rudolfem Habsburským na Moravském poli roku 1278.

Václav III. byl roku 1306 zavražděn v Olomouci neznámým vrahem a neznámé jsou i osoby, které za vraždou stály.

Slavníkovci:

Slavník podle Kosmy měl zemřít roku 981. Canaparius uvedl, že nejbezbožnější národ zahubil Vojtěchovy rodiče, což byli Slavník a Adiva.

Soběslav byl podle Dětmara zabit Boleslavem III. Ryšavým. Dětmar Soběslava nejmenuje, je u něho bezejmenný Boleslavův zeť. "Kosmas" nechal Soběslava zavraždit pod jménem Mutina katem Boleslava III. Ryšavého (u "Kosmy" Svatopluka).

Vojtěch byl zabit roku 997 na Libici Boleslavem III. Ryšavým. Legendy ho však nechaly zavraždit Prusy v Prusku.

Vladivoj, pravděpodobně syn Vojtěcha (což bylo zamlčeno), byl zabit při vyhánění z Pražského hradu Boleslavem III. Ryšavým roku 1003 (nebo 1004).

Moravská (údělná) knížata

Ota Černý padl 18. února 1126 v bitvě u Chlumce, v níž Soběslav I. porazil předvoj vojenské výpravy krále Lothara a zajal ho.

68C. USMRCENÍ BUDOUCÍCH ČESKÝCH SVĚTCŮ (LUDMILY, TZV. VÁCLAVA A VOJTĚCHA) VEDLO VŽDY KE SJEDNOCENÍ ČESKÉHO STÁTU

Když Češi povolali na knížecí stolec Mojmírovce Strojmíra, tj. Spytihněva (syna Rostislavova), vládl ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina, zřejmě na obou stranách Vltavy. Bořivojem a Svatoplukem byl vyhnán za Vltavu, a začal vládnou území zhruba na západ od Vltavy z Budče. V Čechách tedy existovaly dva velké územní celky. Na západě knížectví Mojmírovce Spytihněva a na východě území, které ve službách Svatopluka spravoval Přemyslovec Bořivoj. Po Bořivojovi a po smrti Svatopluka vládl na východě už jako kníže Vratislav, ovládající i část Polska. Mezi ním a Spytihněvem vznikla lucká válka. Spytihněv v ní pravděpodobně zahynul a Ludmila, která zřejmě chtěla udržet knížectví pro Spytihněvova syna, byla zavražděna. Vratislav obě knížectví spojil. Z Ludmily se po řadě let stala světice. Připomeňme "Kosmovu" větu z I, 9: "...po smrti kněžny Libuše (tj. zde Ludmily) jsou naše ženy (v dívčí válce dívky; tj. čeští Mojmírovci, ovládali Děvín, tj. budoucí Pražský hrad) pod mocí mužů (v dívčí válce jinoši, chlapci; slovo chlapec může být významem jména Čech; jménem Češi byli možná nejprve pojmenováni Wistrachovci/Přemyslovci).

Vratislav vládl na tak velkém území Polska a Čech, že je před smrtí rozdělil mezi svého mladšího bratra tzv. Václava a svého syna Boleslava. Mezi nimi došlo po letech k boji o moc. Tzv. Václav prohrál a stal se Boleslavovým podkrálíčkem, prvním mezi staršími. Protože se ukázalo, že touží po moci dále, musel odejít do kláštera. Protože kul pikle i z kláštera, byl popraven. Obě knížectví byla spojena a tzv. Václav se stal světcem.

Když onemocněl Boleslav II., ucítili Slavníkovci (vedlejší větev Přemyslovců, tzv. Václav byl otcem Zbraslava, tj. Slavníka) příležitost, dostat se k moci. Pravý Kristián (u "Kosmy" Strachkvas) však opustil duchovní dráhu a i on se chtěl stát knížetem. Vznikla vláda dvou předáků: Slavníkovce Soběslava a Přemyslovce Boleslava III. Ryšavého (dřívějšího pravého Kristiána). Slavníkovci (Vojtěch a Soběslav) nechali zavraždit Boleslava II. Boleslav III. zavraždil nebo nechal zavraždit pět Vojtěchových benediktinů (budoucí polské světce zvané Pět bratří), Soběslava (Dětmar dal Soběslava osobně zavraždit jeho tchánem Boleslavem III., "Kosmas" Soběslava nazval Mutina a nechal ho zavraždit Boleslavovým katem) a Vojtěcha. Boleslavovi se podařilo obě knížectví spojit. Vojtěch se stal světcem (nejdříve polským).

Do českých záležitostí začali zasahovat Piastovci, kteří byli vedlejší větví Přemyslovců (Měšek byl synem Boleslava I.). Boleslav III. byl svržen a na jeho místo byl nastrčen Vladivoj, což byl možná Vojtěchův syn. Nespokojenými Čechy však byl z Pražského hradu vyhnán, přitom zřejmě zemřel (neupil se). Dlouhodobě neuspěl ani Boleslav Chrabrý, který se zmocnil Moravy.

Církev dnes ukazuje lebky těch světců, jejichž porážka vedla ke sjednocení českého státu. Ukazuje lebky Ludmily, tzv. Václava a Vojtěcha. Nejsou ukazovány pouze lebky Pěti bratří, možná jenom proto, že se nenašly.

69C. KDE ARCHEOLOGOVÉ A HISTORICI HLEDAJÍ ALUMINIOVÉ KLÍČKY

Felix Holzmann v jedné scénce hledal aluminiový klíček ne tam, kde ho ztratil, protože tam, kde ho ztratil, byla tma, hledal klíček tam, kde bylo světlo. Archeologové mi tuto scénku připomínají proto, že také někdy nehledají určité artefakty v lokalitě, kde se určitá událost stala, ale hledají ji v lokalitě, na kterou jim posvítilo falešné světlo legend.

Dowinu, "město", v němž Ludvík Němec oblehl roku 864 Rostislava, hledají archeologové na Děvíně u Bratislavy. Ve skutečnosti se jedná o Starou Kouřim. - Gallův hrad hledají pochopitelně v Polsku, přitom se jedná o hradiště Hánín u Kolína. - Metoděj pravděpodobně nezemřel roku 885, ale později. Po vyhnání z Moravy žil možná v Čechách a v Čechách byl i pohřben. Jeho pozůstatky jsou možná ty pozůstatky, které jsou připisovány Podivenovi. - Podle historiků přišel Bořivoj z Levého Hradce na Pražský hrad. Ve skutečnosti přišel z hradiště u Zabrušan na Kouřimsko a Kolínsko. - Falešný Kristián mínil Hradcem a "Kosmas" mínil Levým Hradcem pravděpodobně opevněné osídlení na části dnešní Malé Strany.- Hrob Bořivoje hledají archeologové naPražském hradě, ve skutečnosti byl zřejmě pohřbem v kolínském hrobě. - Místem zavraždění Ludmily je pro historiky v souladu s legendami Tetín. Ve skutečnosti se tak možná stalo na místě pozdějšího Pražského hradu, tehdy Děvína. - Místem Václavova zavraždění je podle historiků v souladu s legendami (Stará) Boleslav. Ve skutečnosti byl tzv. Václav popraven na dnešním Malostranském náměstí na místě pozdější rotundy sv. Václava nebo nedaleko ní. - Protože historici jsou přesvědčeni, že již Bořivoj vládl z Pražského hradu, hledají tam knížecí palác jeho a jeho prvních následovníků. Přitom Bořivoj vládl ze Staré Kouřimi, Spytihněv nejprve ze Staré Kouřimi a později z Budče, Vratislav z nějakého hradiště někde v Polsku, později možná z nějakého hradiště někde v Čechách. Tzv. Václav ze Staré Kouřimi. Palác na Hradě postavil až Boleslav I. - Boleslav založil palác na Pražském hradě a místo lépe opevnil. Ze sakrální lokality vytvořil tak skutečný hrad, Nový hrad. - Historici byli přesvědčeni, že hrob Měška I. je v Poznani, dnes soudí, že by mohl být pochován na Ostrově Tumském ve Wroclawi. Domnívám se, že jeho pozůstatky byly převezeny na Pražský hrad a jsou uloženy v hrobě K1. - Místo zavraždění Pěti bratří je podle historiků v Polsku. Ve skutečnosti byli zavražděni na Libici nebo ve Staré Kouřimi. - Podle historiků byl Vojtěch zavražděn u Prusů, ve skutečnosti byl zavražděn na Libici. - Podle historiků měli být na Libici zavražděni Vojtěchovi bratři. Ve skutečnosti tzv. Vojtěchovi bratři je jeden vládnoucí Přemyslovec (Boleslav II., u "Kosmy" Pořej) a tři nebo čtyři významní Slavníkovci, kteří přišli na různých místech o život v bojích o moc mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Vojtěchovým bratrem byl z těchto bratrů pouze Soběslav (u "Kosmy" Soběbor a Mutina).

70C. OMYLY DUŠANA TŘEŠTÍKA

Neuvádím omyly, které D. Třeštík převzal od starších nebo jemu současných historiků. Uvádím jenom ty, se kterými přišel, jak se domnívám, sám D. Třeštík.

Jméno Bougo vzniklo podle D. Třeštíka zkomolením jména Bolek (Boleslav). - Ve skutečnosti zřejmě nebyl Bougem někdo z Boleslavů, ale byl jím zřejmě Rostislav, který po určitou dobu byl nositelem jména majícího domáckou podobu Budek. Zkomolením tohoto jména vzniklo jméno Bougo.

R. Antonín napsal o názoru D. Třeštíka na přemyslovský mýtus mj. následující (2010, s. 497): "Již Dušan Třeštík upozornil na velice chabou logickou výstavbu mýtu o povolání Přemysla v Kosmově podání, danou kronikářovou snahou naroubovat na indoevropské vzorce vyprávění o prvním Oráči opodstatnění sociálních struktur a vztahů v jeho současnosti." "Kosmas" ve skryté vrstvě v mýtu o Přemyslovi především sdělil, odkud přišli Přemyslovci do Čech a odkud později přišli do středních Čech. K tomu "Kosmovi" stačila chabá výstavba mýtu o povolání Přemysla, výstavba nechabá by sdělení mohla možná jenom komplikovat.

Pro luckou válku mělo být podle D. Třeštíka "Kosmovi" předobrazem střetnutí Boleslava I. s jeho podkrálíčkem. Ve skutečnosti šlo o válku mezi Vratislavem (Neklanem) a Spytihněvem (Vlastislavem).

I. Štefan napsal (2021, s. 18): "Dušan Třeštík... vyslovil [1997, s. 366] domněnku, že toto hradiště [Budeč] mohlo být Ludmiliným vdovským sídlem." D. Třeštík na uvedené straně napsal: "Vezmeme-li v úvahu, že zaopatření se tehdy členům přemyslovského rodu dostávalo na hradech mimo Prahu, je možné uvažovat, že tento ,dům', vlastně dvorec, se nacházel na Budči." - V tom případě by došlo k tomuto: Ludmila žila s Bořivojem jakožto jeho vedlejší žena na území na východ od Vltavy, které Bořivoj spravoval z vůle a ve prospěch Svatopluka. Vdovské sídlo by tak Ludmila měla v knížectví na západ od Vltavy, kde vládl Spytihněv. Ludmila prostě odešla ke svému prvorozenému synovi Spytihněvovi, který po vyhnání ze Staré Kouřimi (Dowiny) vládl z Budče.

D. Třeštík se domníval, že Ludmila byla usmrcena podle rituálníhio způsobu varjagů a že vrazi užili provaz nebo závoj. Pokud legendy píší o závoji jako smrtícím nástroji, jímž byla Ludmila zavražděna, nepíší zřejmě pravdu. Závoj je symbolem tajemství a má tedy naznačit, že v líčení zavraždění Ludmily zůstává mnohé tajemstvím.

Tzv. Václav měl nejen teologické vzdělání, ale než se stal knížetem, věnoval se duchovní dráze (dotáhl to zřejmě až na archipresbytera). Legendy mu duchovní dráhu vzaly, protože budoucí světec nemohl z duchovní dráhy utéct a dát se na dráhu civilní (stát se knížetem). D. Třeštík vzal tzv. Václavovi i teologické vzdělání.

Tzv. Václav byl zabit náhodou. Řekneme-li Třeštíkův názor vlastními slovy, potom tzv. Václav a Boleslav šli předešlý den pozdě spát, když se ráno potkali, ještě mžourali, a co bylo nejhorší, měli v krvi zbytkový alkohol.- Tzv. Václav byl po uskutečněném soudu popraven.

Obhajoba dožitého věku Vratislava a tzv. Václava vycházející z legend. - Legendisté škrtli Vratislavův a Václavův pobyt na Velké Moravě. Vratislav vládl současně s Mojmírovcem Spytihněvem. Vratislav vládl na východ od Vltavy a v části Polska, Spytihněv vládl na západ od Vltavy z Budče. Legendisté z Mojmírovce Spytihněva učinili Přemyslovce a Spytihněva nechali vládnout před Vratislavem. Tím legendisté zkrátili délku vlády i délku života Spytihněva i Vratislava. Učinili to proto, že museli zamést stopy po tom, že Vratislav a tzv. Václav usmrtili Ludmilu. Nechali tedy Vratislava zemřít před Ludmilou a z tzv. Václava učinili v době vraždy mladíčka. Skutečný dožitý věk Vratislava a tzv. Václava byl vyšší, než uvádějí legendy. I když E. Vlček dožitý věk těchto knížat neurčil správně, tak se mu alespoň přiblížil.

D. Třeštík se domníval, že k přenesení Václavových pozůstatků došlo několik málo let po jeho zavraždění. P. Sommer k tomu napsal (20110, s. 73, poznámka 52): "Např. Třeštík 2006, 192-193. Josef Staber 1970, 185, uvádí ještě jeden dobrý důvod, proč důvěřovat oběma redakcím Crescente v informaci o přenesení Václavova těla do Prahy po krátké době jeho pohřbení ve Staré Boleslavi. Jde o slova ,(...) longe post haec (…)' (Crescente fide (bav.), 188), ev. ,Post hec longe (…)' (Crescente fide (čes.), c. 11, 62), kterými legendista odděluje líčení Václavova přenesení ke sv. Vítu a zázrak, který se odehrál dlouho poté. Jestliže legenda vznikla v souvislosti se založením pražského biskupství, je zřejmé, že dlouhá doba před tím nás přivádí do blízkosti roku 938." - Jenomže několik let po Václavově popravě na dnešním Malostranském náměstí byly Václavovy kosti sneseny ze šibenice a některé možná posbírány pod ní a Václavovy pozůstatky byly poprvé pohřbeny možná v kostele nebo v jeho těsné blízkosti, který stál na místě nebo vedle místa, kde byla později postavena rotunda sv. Václava.

Názor D. Třeštíka na matku Václavova syna Zbraslava (1997, s. 385): "Takovou manželkou nemanželkou mohla být jen souložnice, či spíše ,druhá' či ,další' žena, jichž měli slovanští velmoži nejenom v 10. století, ale i později celé harémy." - Zbraslavova matka byla skutečnou Václavovou manželkou a jmenovala se Biagota. Když po svržení z knížecího stolce a následně po porážce jakožto subregula musel tzv. Václav odejít do kláštera a stal se bratrem benediktinem (jeho žena obrazně sestrou), stala se Biagota tehdy nebo až po Václavově popravě manželkou Boleslava I.

D. Třeštík při odmítání Vlčkova závěru, že se tzv. Václav dožil podstatně vyššího věku, než uvádějí legendy, argumentoval i takto (2008, s. 461): "Každý, kdo by chtěl tvrdit, že Václav byl roku 921 již plnoletý, by musel odpovědět na tyto otázky: 1. Proč legendisté lhali, když tvrdili, že Václav a Boleslav byli roku 921 nedospělí, a co tím sledovali? 2. Proč došlo ke konfliktu mezi Drahomírou a Ludmilou a k tetínské vraždě [Ludmily]?" Tedy zde je odpověď na první otázku. Legendy musely Václavův dožitý věk zkrátit nejméně ze čtyř důvodů: tzv. Václav nesměl být spjat s Velkou Moravou, kde na některém z hradišť zřejmě prožil svůj nejranější věk a kde se připravoval na duchovní dráhu, za druhé musely být zameteny stopy po tom, že tzv. Václav byl vrah nebo jedním z vrahů ("zadavatelů" vraždy) kněžny Ludmily, zatřetí velký věkový rozdíl by mohl zpochybňovat výmysl legend (tvořících nejen světce, ale i zakladatelskou pověst), že tzv. Václav a Boleslav jsou bratři (ve skutečnosti strýc a synovec) a za čtvrté bylo třeba škrtnout i to, že tzv. Václav, než se stal knížetem, vykonával funkci archipresbytera. Budoucí světec nemohl zdrhnout z duchovní dráhy. Legendy škrtly Václavovo kněžství a D. Třeštík škrtl navíc i jeho teologické vzdělání. - A odpověď na druhou otázku. Mezi Drahomírou a Ludmilou nedošlo k žádnému konfliktu. Za Drahomírou se totiž skrývá Vratislav, kterého legendy nechaly zemřít před Ludmilou, aby nebyl (v legendách jako Václavův otec) spojován s usmrcením Ludmily. Vratislav vládl v části Polska a v Čechách na východ od Vltavy. Na západ od Vltavy vládl po vyhnání ze Staré Kouřimi (tehdy Dowiny) Spytihněv. Po jeho smrti možná Ludmila chtěla vládnout v západním knížectví sama do doby, než dospěje Spytihněvův syn, tedy ne tzv. Václav. Možná existovalo nebezpečí, že získá pomoc z ciziny. Tzv. Václavovi (Tunnovi) a Vratislavovi (skrytému za Drahomírou a Gommonem) mohlo usmrcení politicky s mocensky prospět.

Jaké předky měl Slavník? D. Třeštík k příbuznosti Slavníkovců s Přemyslovci napsal (1999, s. 607): "...k rozvětvení rodu na potomky Bořivojovy a potomky Slavníkova otce muselo dojít již někdy v generaci Bořivojova otce (snad Hostivíta), tedy v polovině 9. století." Ve schématu (1997, s. 425) uvádí s otazníkem jako Slavníkova otce Voka a jako Slavníkova dědu opět s otazníkem Strojmíra. Jeho otce již neuvádí, ale považuje ho za Přemyslovce. Neznámá Slavníkova matka měla podle D. Třeštíka pocházet z rodu Babenberků (stejně jako magdeburský arcibiskup Adalbert). - Slavníkovým (tj. Zbraslavovým) otcem byl podle mne tzv. Václav a Václavovou manželkou (a pozdější manželkou Boleslava I.) byla Biagota. Ta byla podle D. Vrány vnučkou Liudolfa, bratra Jindřicha I. Ptáčníka. Ve skutečnosti otcem Slavníka (tj. Zbraslava) byl tzv. Václav.

D. Třeštík k příbuzenství Slavníkovců a Otonů napsal (1997, č. 3., s. 7): "Slavníkův otec pocházel zřejmě od jakéhosi neznámého Bořivojova bratra. Jeho otec si vzal ženu z rodu tzv. starších Babenberků, a tím se stal (přes matku Jindřicha I. ,Ptáčníka') příbuzným Otonů." - Ota I. měl za manželku Editu, dceru anglického krále Edwarda I. Staršího, a Slavník měl podle mého názoru za manželku Adivu, sestru Edity. Slavníkovci byli s Otony příbuzní také přes Biagotu. Ta byla podle D. Vrány vnučkou Liudolfa, bratra Jindřicha I. Ptáčníka. Prvním manželem Biagoty byl podle mne tzv. Václav, druhým jejím manželem byl, jak se všeobecně soudí, Boleslav I.

V ĎaSu 1/2006 napsal D. Třeštík na straně 16: "Boleslav [II.] už jednou ve své roli vládce zklamal, vždyť měl zabránit předem ohlášené krevní mstě na Slavníkovcích." Jenomže krevní msta nebyla msta Vršovců vůči Slavníkovcům kvůli tomu, že se Vojtěch zastal nevěrné ženy, ale byla to krevní msta Přemyslovců vůči Slavníkovcům proto, že Slavníkovci ("Kosmas" je nazýval Vršovci) zavraždili právě Boleslava II.

Strachkvas podle D. Třeštíka trpěl epilepsií. - "Kosmova" věta, že Strachkvase (což je "Kosmovo" pojmenování pravého Kristiána, pozdějšího Boleslava III. Ryšavého) popadl krutý ďábel, znamená, že když se Strachkvas dostal k moci, dopouštěl se ďábelských zločinů.

Příčinou vyvraždění Slavníkovců r. 995 byla krevní msta ze strany Vršovců. D. Třeštík s tímto názorem nepřišel jako první, ale podrobněji ho propracoval. Napsal (2006, s. 16, 17): "Odedávna se soudí, že útočníky byli Vršovci. Svědčí o tom především to, že pražská tradice věděla o klatbě, kterou na ně vložil sv. Vojtěch. Zdá se, že opravdu šlo o ně a že Vojtěch uprchl z Prahy na jaře roku 995 před krevní mstou, kterou vyhlásili. Předtím na ně vložil klatbu církevní za znesvěcení kostela jakožto azylu." - Roku 995 nebylo žádných pět Vojtěchových bratrů zavražděno. A pokud by to byla pravda, tak Vršovci, to byli Slavníkovci nebo podstatná část Slavníkovců. Potom by masakr Vršovců způsobili Vršovci, dnešní terminologií by masakr Slavníkovců způsobili Slavníkovci. Krevní mstu mohli Slavníkovcům vyhlásit Přemyslovci za zavraždění Boleslava II. Slavníkovci.

D. Třeštík se domníval, že dokáže vysvětlit to, že děkan Kosmas (který měl zemřít roku 1125 jako osmdesátiletý), když byl téměř třicetiletý, byl osloven slovem hochu. M. Wihoda napsal (2012, s. 170): "...roku 1074... jakýsi cizinec jej oslovil dobrý hochu..., ale Dušan Třeštík doložil, že nejasná pasáž [v Kronice Čechů] cituje soudobou představu, podle níž se lidský život dělil do čtyř stupňů s předělem mezi pueritia a iuventus ve 28 letech. V tomto duchu mohl být mladý, bezmála třicetiletý muž pokládán za hocha, jenž mohl současníky překvapit nejvýše délkou studia. To navíc pokračovalo u mistra Franka v Lutychu." - Jenomže dobrý hoch se vůbec nemusí vztahovat k děkanu Kosmovi, ale k jednomu ze dvou autorů Kroniky Čechů, a to k biskupu Janu II. Břichatému, který zřejmě nezemřel roku 1126 (toho roku mohl být pouze zbaven funkce biskupa). A Kronika Čechů nemusela být dokončena roku 1125, ale o řadu let později.

71C. CO JE V KOSMOVĚ KRONICE ČESKÉ (2005) NEVHODNĚ PŘELOŽENO

Přiznávám, že neumím latinsky, takže jde o nevhodná přeložení zjištěná náhodou. - Překlady jsou jistě z jazykového hlediska správné, ale jsou nevhodné vzhledem ke "Kosmovým" hříčkám. Mohou je totiž zrušit. I když překlad slouží v tomto případě spíše běžnému čtenáři, i tak by myslím neměl rušit "Kosmovy" hříčky, které jsou zdrojem informací.

Čech, Čechy, v latinských opisech Bohemus, Bohemia - Ačkoliv "Kosmas" jistě jména Čechy a Češi znal, v I, 2 je nepoužil. Zřejmě k tomu měl důvod. Bohemus je člen keltského kmene Bójů. A jméno Bójové si "Kosmas" mohl vykládat jako bojovníci nebo strašní {V. Blažek v pojednání Keltské jazyky (www.phil.muni.cz/jazyk/files/keltjaz.pdf/) vysvětloval, co znamená jméno Bójové. Uvedl více výkladů (roku 2016 i v Novém encyklopedickém slovníku češtiny). Názor, který zde cituji, se mohl hodit "Kosmovi". "Ernault předložil interpretaci ,strašní' na základě sl. *bojati sę, lit bijóti(s) ,bát se', bajús ,strašný', stind bháyate ,bojí se' (Holder I, 463)."}. Slovo bojovník by mohlo být narážkou na Bořivoje (toto jméno znamená bojovník) a slovo strašný by mohlo být narážkou na Wistracha, což je pravděpodobnější (i když slova Wistrach nemají se slovem strach významově nic společného). Proto by jména Bohemus a Bohemia neměla být v tomto případě "překládána".

vejdou (I, 4) – Latinské slovo intrant lze přeložit nejen jako vejdou (K. Hrdina, M. Bláhová), ale i jako vkročí. A slovo vkročí má připomenout Kroka a za Krokem "Kosmas" zde skrývá Bořivoje a jinde i Rostislava.

lýčené střevíce (I, 7) - "Kosmas" o lýčených střevících napsal mj.: "střevíce, zcela z lýčí ušité" (W. W. Tomek: weskrze z lýčí ušité). Překladač na googlu přeložil latinské znění ex omni parte subere consutos jako z každé části korku svázaný Korek, a o ten na tomto místě jde, má Přemyslovcům připomínat odkud vzešli. Nesděluje korkový dub místo, odkud přišli Přemyslovci do Zabrušan? Nahrazením korku lýčím by tato cenná informace zmizela. Vydání roku 2011: lýkové střevíce.

Eumenidy (I, 11) – to byly původní Erinye, které pronásledovaly Oresta za matkovraždu. A v lucké válce vystupují Vratislav (jako Neklan) a tzv. Václav (jako pastorek), vrahové své matky Ludmily. Jestliže Eufemidy (una de numero Eumenidum) jsou přeloženy jako Wzteklice (W. W. Tomek: jedna z počtu Wzteklic) nebo jako hadačky (K. Hrdina, M. Bláhová: jedna z počtu hadaček ), pak hříčka nesoucí v sobě závažnou informaci je ztracena.

Hrob (I, 12) – W. W. Tomek: žarowištěm udatného bojowníka – K. Hrdina a M. Bláhová: hrobem udatného bojovníka. Slovo žaroviště připomíná pahorek Žiži s hrobem bojovníka Tyra, slovo hrob Tyrův hrob lokalizovat nepomáhá.

Místo v hovoru líbezná (I, 22) má být krásná (pokud to překlad umožňuje). Slovo krásná má ukazovat na Boleslava III. Ryšavého. Stč. krásný znamenalo totiž i červený. Boleslava III. nazval v této kapitole "Kosmas" Mladou.

Číslovky (II, 27) – Pokud se týká číslovek, je správný překlad latinského textu W. W. Tomka: jeden mu na hrdlo sedl, jeden na nohy. Překlad stejných slov zní u K. Hrdiny a M. Bláhové takto: jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy. Pokud se má z číslovek vypočítat nějaký letopočet, druhý překlad početní hříčku kazí.

světit podruhé (II, 51) – Tato slova jsou přeložena z latinského slova, které užil "Kosmas", a sice ze slova rebaptizari. Z uvedených čísel v kapitole se má možná vypočítat rok úmrtí biskupa Heřmana. Přidaná číslovka podruhé vyvozená z latinské předpony re- případný výpočet zcela maří.

lipové meče - dřevěné meče (III, 36) – Za slovem lipové "Kosmas" možná skrývá ves Lipany. Nahrazením slova lipové slovem dřevěné hříčka mizí..

P Ř Í L O H Y:

Př: 1: ZBAVENÍ ZRAKU, SPÁNEK

Kronika Čechů. Počíná se úvod: "...aby je třetí oko nespatřilo." - Druhá předmluva...: "...má mysl podřimujíc pochybila..." "...někdy si podřímne výtečný [slepý] Homér." - I, 3: spal sladkým spánkem - I, 34: "...[Boleslav] jede, aby přišel o zrak..." [...] "Boleslav byl jat a zbaven zraku..." - I, 36: "...Oldřich... dal svého bratra Jaromíra oslepiti." - I, 40: "...jeho [Břetislavovy] druhy... zjímali... jedněm oči vyloupali..." - I, 41: "Zemřel kníže Boleslav, jejž Měšek oslepil." - I, 42: "...Jaromír, zraku zbavený..." - I, 42: "Zraku jsi mne [Jaromírův bratr Jaromíra] zbavil..." - I, 42: "...že bys mi [Jaromírův bratr Jaromírovi] zrak chtěl navrátit..." - I, 42: Bratr mne bratra [Jaromírův bratr Jaromíra] zbavil zraku" - I, 42: "...a když onen slepec [Jaromír], sedě na záchodě..." - Počíná se předmluva ke Klimentovi...: "...po silných vínech a uspávajících číších..." - Počíná se druhá kniha: "Břetislav... zatemňuje hrdinství... svých dědů." - II, 1: "Kosmas" napsal o Břetislavovi I., že silou převyšoval Samsona. Tím Břetislava skrytě oslepil, neboť biblického Samsona oslepili Pelištejci - II, 3: "[Šebíř říká]... abychom nebyli poraženi... slepotou..." - II, 3: "a byli... bez zraku [výprava zmocňující se Vojtěchových ostatků]" - II, 11: "..kníže [Břetislav] rozhněvav se dal mu [Prkošovi] vyloupati oči..." - II, 13: "...černá smrt se již vznáší před mým [Břetislavovým] zrakem." - Počíná se omluva: ...vypravovati sen... - II, 19: "...jistě by byl pozbyl očí i nohy své [Mstiš]" - III, 4: "...kníže Břetislav... pojav stanou Mutinu... a řekl: ,...věru bych ti dal vyloupati oči..." - III, 19: "...kdyby mne byl dopadl [Svatopluk], jistě by mi [člověk... druhý...ošemetný Sinon] dal oči vyloupati" - III, 19: "...Bořivoj... slepě věře lžím..." - III, 20: "šel [Svatopluk] se vrhnouti slepě..." - III, 22: "...vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo zrak..." - III, 23: "...Neuša... byl ihned chycen a zraku i mužství zbaven." - III, 25: "...[Svatopluk] dal je [hlídky nebo vyzvědače, od krále panonského poslané] zbaviti nosu a zraku" - III, 25: kníže [Svatopluk] jediný si vrazil do zřítelnice oka ostrou... větev..." - III, 26: "...Svatopluk, jemuž se již zahojila rána ve vyraženém oku..." - III, 32: "...byli všichni přívrženci Bořivojovi na rozkaz knížete Vladislava jednak zbaveni zraku..." - III, 32: "Jan... byl jat a z rozkazu Vackova zbaven zraku a nosu." - III, 34: "...na knížete [Vladislava] jeho rádcové naléhali, aby dal Otu oslepiti..." - III, 34: "...svého bratra Zbyhněva... oslepil [polský Boleslav]." - III, 40: "...na rozkaz pana Oty byli Prostěj a jeho zeť, jenž slul ,tichý Vacek'... oba zbaveni zraku." - III, 43: "...z obavy, aby po něm [panonském Kolomanovi] nepanoval jeho bratr Almuš, jej i jeho syna zbavil mužství i zraku." - III, 53: "Věru i chorýma očima dovede každý prohlédnouti..." "...vyhnal do Polska, ale jen naoko [je v latinském textu slovo oko?]..." - III, 56: "...řekl předák [Štěpán]: ,budeme pozdě litovati... že nás... jednoho s uříznutým nosem, druhého zbaveného zraku, dají v pohádku a pověst všem národům."

"Kosmas" možná na některých místech skryje i slepotu. V I, 41 je Šebíř první při ruce při zabíjení divokého kance. Jde možná o narážku na milánského řezníka Severa, kterému se navrátil zrak, když se dotkl schránky s ostatky mučedníků Gervasia a Protasia. Tato slepota má možná naznačit, že v textu o Šebířovi je skryta nějaká informace.

V žádné předmluvě apod. neopomene "Kosmas" napsat něco o nevidění (oko nespatřilo, podřimujíc, podřímne, Homér, uspávajících, zatemňuje, sen).

Je možné, že i autor Kroniky Čechů sám o sobě říká, že se za "Kosmou" skrývá někdo jiný, a to větou z Počíná se úvod k proboštu Šebířovi: "Ale ať se vám samotnému tyto stařičké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nevidělo." Přitom se hned v první větě Počíná se... použil slov život, čímž možná prozradil své přízvisko Břichatý. Ve Druhé předmluvě... je připomenut Homér (...má mysl podřimujíc pochybila. Jaký div? ...někdy si podřímne výtečný Homér.), jehož jméno podle M. Knappové patrně vzniklo ze slov s významem rukojmí nebo slepec. Slepota je ještě zdůrazněna slovy podřimujíc a podřímne. V Počíná se předmluva... čteme slova: uspávajících číších.

Polské slovo mieźek znamená slepec nebo člověk mající problémy se zrakem. Slepcem nebo špatně vidícím člověkem je tedy i Měšek.

Život sv. Konstantina - Cyrila. Nikdo v něm není oslepen apod.

Život sv. Metoděje: Nikdo v něm není oslepen apod.

Svatého Klimenta Ochridského Chvalořeč o svatém Cyrilu, učiteli slovanského národa. Nikdo v něm není oslepen. O slepotě jsou pouze obecné věty: mým očím byla odňata bláznivá slepota, zaplašily slepotu z mého srdce.

Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději. Nikdo v něm není oslepen. O slepotě jsou pouze obecné věty: slepí budou vidět, otevřely se oči slepých.

Řeč na přenesení ostatků sv. Klimenta neboli Legenda chersonská. Slepec, oslepení apod. v ní nejsou.

Letopis tzv. Kanovníka vyšehradského (1974). S. 39: "...napadalo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl." - s. 48: "...oči jim byly vyloupnuty..." - "...byl oslepen Břetislav [syn Břetislava II.]." - s. 51: "...dosaditi na trůn syna Kolomanova po vypuzení slepého krále, který se nazýval Béla." - s. 52: "...slepý král vytáhl proti němu se svým vojskem a Boleslav... dal se... na útěk." s. 53: "...slepý král panonský..." s. 54: "...král panonský Béla oslepený zlobou bratrovou..." - s. 64: "...Almuš byl od svého bratra Kolomana oslepen... až je král Béla, jeho syn, od téhož řečeného tyrana oslepený..."

Mnich sázavský. "Téhož léta [1130] dne 21. června Soběslav kníže české dal jest některé aukladníky života svého stíti veřejně na trhu Pražském, některé nohau i rukau a jazyka i zraku zbaviti. Břetislaw syn Břetislawa [II.] knížete zbaven jest očí."

První staroslověnská legenda. Nikdo v ní není oslepen.

Druhá staroslověnská legenda. Kap. 28: "Vypráví se, že v témže městě, kde odpočívá světcovo tělo, byla jakási žena zbavena zraku a s rukama od narození chromýma."

Legenda falešného Kristiána (1968). Kap. 1: "Svatopluk... na vlastního ujce svého úkladně se vrhl, z království ho vypudil, o zrak oloupil..." - kap. 3: "... [Ludmila] mohla zvolati... okem byla jsem slepému..." - kap. 9: "V městě Praze byla žena slepá..."

Canapariova vojtěšská legenda Est locus. Kap. 4: "...obcházel chudé, nemocné a slepé..." - kap. 9: "...nikdy ho nenašla půlnoc, jak si hoví ve spánku." "... v noci pak chová buď bratra Gaudencia, nebo slepce od narození..." "slabá žíněná pokrývka a kámen pod hlavou mu popřávaly spánek. Nikdy nešel spát s nasyceným žaludkem..." "...ty tu ještě vyspáváš!" - kap. 12: "...u zaslepeného a dobrovolně hynoucího lidu." "...probudil ho z klidného spánku..." - kap. 20: "chtěje proto zavřít oči..." - kap. 24: "Za nocí, když si užívali spánku..." - kap. 25: "...sluch vrácený hluchým, chůze chromým, zrak slepým." - kap. 29: "Po probuzení se ptal milého otce..." - kap. 30: "Zde usnul hlubokým spánkem..."

Gallus Anonymus. Kap. I, 4: "...Zeměmysl pak zplodil... Měška [mieźek = slepec nebo člověk mající problémy se zrakem]... od narození do svých sedmi let byl slepý... pohanu své slepoty proměnil v nesmírnou radost. ...nemá-li chlapcova slepota... prohlašovali, že Polsko bylo předtím jakoby slepé..." [...] "Polsko bylo vskutku dříve slepé..." - I, 17: "...jeho otec, král Boleslav, jim způsobil podobné bezpráví, neboť oslepil jejich knížete a svého strýce. [vysv. 121: Nikoliv strýce, ale bratrance Boleslava III. Ryšavého]" - I, 20: "...Mečislav... zaslepen ctižádostí..." - II, 4: "...palatin Setěch, muž sice moudrý, urozený a sličný, avšak zaslepený lakotou..." - II, 28: "...množství bohatství a kořist v podhradí oslepila odvahu bojovníků..." - II, 33: "Skarbimír... přišel o pravé oko." - II, 43: "...pohany, kteří vtrhli do kostela, oslepil boží majestát..."

Crescente fide (Když se šířila víra křesťanská) (1969). S. 35: "V témže městě byla jedna chudičká žena, slepá a ochrnutá."

Gumpold (1969). S. 40: "...aby zrak zasvěcený nebi nebyl poskvrněn krvavou exekucí..." - s. 52: "...nějaká žena zraku zbavená..."

Fuit in provincia Boemorum (Byl v zemi české). Kap. 3: "Ludmila... stala se... okem slepých..."

Vavřincova legenda (legenda Laurentia Montecassinského): Utrpení svatého Václava. Nikdo v ní není oslepen apod.

Diffundente sole (Když slunce spravedlnosti rozlévalo paprsky): Nikdo v ní není oslepen.

Quatuor immensi (Verše o utrpení svatého Vojtěcha) (2011). Kap. 1: "...pěšinou slepým [byla Slavníkova choť]... - kap. 3: "...obcházel [Vojtěch]... slepce a chromé..." - kap. 10: "...rozhodl se [Vojtěch] spíš zavříti své rty než marniti práci v národě zaslepeném..." - kap. 30: "...slepá pohanská vášeň zavalí je..."

Dětmar z Merseburku (2008). Kap. I, 1: "...chci představit dějiny města Merseburku... dnes... temnotou zapomnění téměř zahalené..." - IV, 21 (14): "...Jindřich zajal Ebergera...a nechal ho za utrpěná příkoří oslepit. [...] ...ho [markraběte Jindřicha] postřelil jeden z přátel oslepeného" - IV, 26 (17): "Než ho pokřtili, hleděl [chlapec, napůl člověk, zezadu podoben huse] vyděšeně, potom už neviděl nic..." [...] "A on [kaplan Wulfher] mu [biskupu Hildewardovi] odvětil, že nic nevidí." - IV, 30 (21): "...přišel [Jan z Kalábrie] o jazyk, oči a nos." - IV, 36: "Ve stáří, když se mu již zatmíval zrak, se stal mnichem. [...] V doprovodu sluhy slepec přenášel vodu... [...] ..spatřil [utrechtský biskup Asfrid; internet: ans = nom de divinitč + frid = paix.; překladač Google: divinitč = božství] v okně kříž, který tam byl umístěn až poté, co oslepl." - IV, 58: "...Boleslav... své příbuzné Odolena a Přibivoje nechal oslepit." - IV, 67: "...Bevo, byl zbaven zraku markrabětem Ekkehardem." - V, 30: "Následující noci ho [mladšího Boleslava] však starší Boleslav nechal oslepit..." - VI, 99: "... v té zemi slepá ctižádost..." - VII, 25: "...oči [biskupa Eida] byly téměř slepé od prolévání slz." - VII, 67: "...Dětmar, velectěný biskup svatého osnabrückého kostela, služebník svatého Mořice v Magdeburku a předtím svědomitý probošt v Mohuči a v Cáchách, byl zahalen jakousi temnotou a ztratil zrak. Jeho vnitřní zrak však zářil o to jasněji."

Anonymus: Kronika anonymného notára... Nikdo v ní není oslepen apod.

Nascitur purpureus flos (Vykvetl nachový květ - Život a utrpení sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka): Kap. 11: "Světlo, jehož... my mrtví a slepí trpělivě snášíme..." - kap. 16: "A nedopřál si spánku..." - kap. 17: "...uzdravil dceru, nevím čí, jež měla nemocný zrak..." - kap. 20: "...ulehnuv k spánku na tvrdé lůžko..." - kap. 21: "...buď zemřeli, nebo žijí slepí a rozprášení." - kap. 30: "Usnuli všichni a spali."

Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský (2014) S. 114: "Z Božího řízení v té době onemocněly Vladimírovy oči a on nic neviděl..." - s. 130: "...slepým se otevírá zrak..." - s. 153: "Jakmile Mstislav přišel, pobil Kyjevany... jiné oslepil..." - s. 182 "...císař Devgeněviče zajal a oslepil ho..." - s. 191, 192 (všechny výroky na těchto stránkách se vztahují k Vasilkovi): "...Berendi ...držel nůž a chtěl mu ho vrazit do oka... Potom mu vrazil nůž do zřítelnice, pak mu vrazil nůž do druhého oka a vyjmul druhou zřítelnici." "Když se Vladimír dověděl, že zajali a oslepili Vasilka..." "Proč jsi oslepil svého bratra?" "A neoslepil jsem ho já, ale David..." "Nevymlouvej se, že ho oslepil David" - s. 196: "...ten jsi políbil, než jsi zbavil mé [Vasilkovy] oči zraku..." - s. 211: "...učinil, aby slepý stařec opět viděl..."

Slovo o pluku Igorově: Nikdo v něm není oslepen.

Widukind z Corvey: Dějiny Sasů: Kap. I, 6: "Poté se, hnáni hněvem, slepě, bezhlavě a bez rozmyslu vřítili do tábora." V poznámce ke slovu slepě je uvedeno: V orig. caeco marte. - I, 34: "Když zde Hylas... oslepl. ... Až se mu zásluhami jeho syna vrátil zrak." - III, 19: "...ve zcela zbytečné bitvě přišel o oko."

Em. Vlček k oslepování významných osobností napsal (1997, s. 238-240): "Dva z vládnoucích knížat, Boleslav III. a Jaromír, byli násilně oslepeni. Proto jsme na zachované lebce knížete z hrobu č. 92 (Jaromíra) pátrali po stopách tohoto poškození. Žádné změny na povrchu kosti čelní jsme však nenalezli. Nutno mít na zřeteli, že ve středověku se oslepovalo nejen tzv. ,vyloupením oka', tj. zničením očního bulbu, ale i tím, že se k otevřenému oku přiblížil rozžhavený předmět. Velké množství světla trvale porušilo sítnici oka a žár pravděpodobně zneprůhlednil rohovku a oční čočku. Nemuselo tudíž vzniknout otevřené poranění očního bulbu a mohlo dojít jen k ožehnutí očních víček a krajiny oční, které neproniklo kůží až na okostici na očnicích. Tento způsob býval volen u vznešených osobností. Proto se na povrchu kosti nemusejí nacházet stopy po hojivém procesu." K tomu dodejme, že není jisté, že ostatky připisované Boleslavovi III. a Jaromírovi jsou skutečně jejich.

Př. 2: ZVĚŘINEC V KRONICE ČECHŮ

"Ko7mas" ve své kronice užil jména těchto živočichů: bazilišek (III, 57), beránek (I, 21; I, 25; II, 27; III, 19; III, 34; III, 36), řeka Bobr (III, 56), Bobřané (II, 37), brav (III, 57), býk (III, 51), býček (II, 43), červ (I, 42), datel (I, 4), delfín (mořský vepř; I, 9), dobytek (I, 2; I, 3; I, 5; I, 9; I, 20; I, 29 A3a; II, 2; II, 35; II, 48; III, 24; III, 26), had (II, 39; II, 41; III, 30; III, 31), had vodní (I, 5), holub (I, 4; I, 7;I, 12; II, 9), holubice ( ), holubičí (I, 34), hovado (I, 36; II, 4; II, 7; III, 24), hřebec (I, 10), husa (II, 32; III, 59), chrt (I, 35), jestřáb (I, 4), ježek (I, 12), zježenou (III, 23), kanec (I, 41; II, 40; III, 31), kocour (III, 16), kobyla (I, 10; II, 10), (I, 10), kobylka (hmyz; I, 2; III, 42), koňský (I, 38), klisna (I, 5), kůň (I, 5; I, 6; I, 11; I, 12; I, 14; I, 34; I, 36; I, 40; II, 10; II, 15; II, 35; II, 40; II, 44; III, 13; III, 19; III, 23; III, 26; III, 27; III, 39; III, 56; III, 59), kohout (skryt ve slově kuropění; I, 6), krahujec (I, 10), kráva (II, 32), labuť (I, 36; I, 41), lasička (II, 39), lev (I, 42; II, 9; II, 27; II, 43; II, 44; III, 19; III, 23; III, 34), lvice (II, 27), lvíče (II, 35), lvíček (II, 35), levhart (II, 27), liška (II, 22), luňák (I, 4; II, 35), medvěd (II, 48), Medvězí (I, 10), mol (II, 32), mořská řasa (I, 34, III, 36), moucha (I, 34), myš polní (II, 9), netopýr (I, 34), orel (II, 12; III, 17), oř (I, 7; II, 10), osel (I, 11; II, 23), Osel (též Asinus zvaný; II, 51), oslí (I, 11; II, 23), oslíček (I, 11), oslík (II, 32), ovce (II, 35; III, 19; III, 23; III, 49), ovčí (I, 3), ovečka (I, 25; I, 29; I, 30; I, 40; II, 4; II, 27), ovčín (I, 9), ovčinec (I, 30; II, 4; II, 9; III, 19; III, 23), pes (II, 11; II, 23; III, 31; III, 32), psí (II, 23), prasátko (I, 13; III, 24), pták (I, 12), ptactvo (I, 2; I, 10; I, 12; II, 9), ptáček (III, 39), ryba (I, 2; I, 13; I, 38; II, 18; III, 25; III, 57), rybnatý (I, 2), rybník (I, 38), znamení Ryb (II, 19), rysí (Druhá předmluva...), saň (II, 40), skot (I, 5; I, 29 A3a; III, 57), slonová kost (I, 36), slonovina (III, 24), slaneček (II, 42), sokol (I, 10; I, 12; II, 9), soumar (I, 2), sova (3, 17), stádo (I, 29; I, 30; I, 31; II, 9; II, 35; III, 36; III, 49; III, 51), sup (II, 35), svině (II, 35), hrad Sviní (III, 23), Svinibrod (I, 40), sýček (III, 20), šelma (I, 13), štěně (I, 10; I, 12; I, 13), Těptici (I, 42), tygr (III, 19; III, 36), včelstvo (III, 57), včela (I, 2; I, 3; I, 13; I, 34; III, 34), vepř lesní (I, 11), vepřový dobytek (III, 57), vlčí ( ), vlk (I, 9; I, 13; I, 21; I, 29; I, 30; I, 40; II, 9; II, 11; II, 27; II, 35; III, 19; III, 23; III, 36; III, 51), volavka (I, 10), Vok (varianta ke jménu Vlk; (I, 23), vůl (I, 5; I, 6; II, 4; II, 8; II, 35, III, 17), zajíc (I, 12), zajíček (II, 27), zvěř (I, 2; I, 3), zvěřina (I, 3), zvíře (I, 4), žába (I, 5).

Př. 3: SLOVA LOV, LOVEC, LOVIT, LOVECKÝ

U. Becker v hesle lov napsal jakým symbolem je v křesťanství lov (2002, s. 154): "Lov, jako cílevědomé pronásledování kořisti symbol vášnivého hledání spirituálních cílů, např. v křesťanské mystice obraz Kristova hledání duše." […] "Jako přemožení a hubení divé zvěře také symbol vítězství nad syrovostí, neřádem a nevědomostí..."

"Kosmas" o lovu píše v souvislosti s pozdější světicí Ludmilou, s pozdějším světcem Václavem a s pozdějším světcem Vojtěchem. I, 9: po mužsku si hleděli lovu v lesích (v kapitole o dívčí válce je zmíněna Libuše, tj. Ludmila) - I, 13: Pojďme lovit ryby (tato slova pronesl Durynk, za nímž je skryt tzv. Václav). - I, 31: biskup Vojtěch, sítěmi víry ulovil Panonii - I, 34: na lovecké místo, jež slove Veliz (Kochan, tj. Vojtěch, týrá svého knížete) – I, 36: vraceje se skrze selskou ves z lovu (Oldřich, tj. Bořivoj, se setká s Boženou, tj. s Ludmilou) – I, 37: jako by chtěl jíti na lov (v kapitole je hlavní osobou poustevník, v svatých ctnostech archimandrita, což byl od 10. století prelát nebo arcibiskup; jakou osobu za ním "Kosmas" skryl?) - I, 41: býval knížeti nerozdílným druhem při lovech (zabitý kanec je narážkou na knížete tzv. Václava) – II, 15: Konráda postavil do čela lovcům (slovo lovcům se snad vztahuje k olomouckým knížatům, v Olomouci bylo zřízeno biskupství) – III, 13: kníže dlel na lovech ve vsi Zbečné, jednoho dne prý při obědě řekl jednomu lovci...šel pak na lov... bodl knížete loveckým tesákem... dejte loveckou trubku... (v kapitole je líčeno zavraždění Břetislava II., "Kosmas" uvádí: byl kníže zavražděn na radu Božeje a Mutiny.; ve skryté vrstvě jde však pravděpodobně o zavraždění Boleslava II. Slavníkovci, za Božejem je skryt Vojtěch) - III, 23: jako by šel na lov (v kapitole vyzývá kníže k zabití Božeje, tj. Vojtěcha). DOPSAT

DOPSAT Podrobněji se ke zde uvedenému vyjadřují v této práci kapitoly o dívčí válce, Zavraždění Jaromíra, tj. Boleslava II., Kochanem, tj. Vojtěchem, Je v příběhu o Oldřichovi a Boženě..., Kdo zavraždil Břetislava II.?, Skrývá se za vraždou Božeje vražda Vojtěcha?

Př. 4: SLOVA NOC, NOČNÍ, TMA APOD.

P. Kopal v hesle Noc napsal (2003, s. 89): "Noc je pak dobou duchovního zápasu, zkouškou pro věřící, zesílení úkladů ďábla, který prostřednictvím svých služebníků páchá zlo: zrady a vraždy.."

"Kosmas" ve své Kronice Čechů použil často slova noc, půlnoc, noční, Velikonoce, velikonoční, Vánoce, přenocovat, tma, temnota, zatmění apod. Možná tak nečinil kvůli tomu (nebo nejen kvůli tomu), aby text byl dramatičtější nebo kvůli jejich symbolickému významu, ale možná jimi také naznačoval (nebo především naznačoval), že je v textu skryta nějaká informace.

Uvedená slova jsou v Kronice užita na těchto místech: I, 3: ...každou noc nové sňatky uzavírali... Kde koho zastihla noc..." - I, 4: "O čem se té noci uradily..." - I, 6: "...za nočního ticha..." - I, 8: "...ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi." - I, 9: "...stěží se do hodin nočních zdrží. Noc byla..." - I, 14: "...za temna půlnočního vsedl... na koně..." - I, 19: "v noci pochovali v kostele svatého Víta..." - I, 25: "...ve dne i v noci na modlitbách..." - I, 28: "...král o Božím hodu velikonočním... sloužil mši o Velikonocích..." - I, 31: "Toho roku byl Boži hod velikonoční dne 25. dubna..." - I, 36: "...v noci zvukem trouby postrašil... v noci uprostřed hradu..." - I, 37: "Minulé noci..." - I, 38: "...jen o Velikonocích... bdívali po celé noci... v první čtvrtině noci... po celou noc..." - I, 40: "...klášteře přenocovati... unikl noční temnotě." - I, 42: "...sedě na záchodě v hodině noční..." - II, 4: "Třetí noci se zjevil..." - II, 7: "Té noci však poslové knížete..." - II, 12: "se za noci uchýlil z hradu..." - II, 15: "...každé noci její nohu okovem připoutával..." - II, 19: "...nebyl té noci na radu biskupovu..." - II, 24: "...kdyby nebyli té noci tajně uprchli...." - II, 32: "Přišla noc, vstoupili do ložnice... Když to první a druhé noci vévoda vyčítal paní, třetí noci..." - II, 39: "...přenocoval v jedné veliké vsi, řečené Kyleb. Tam se v noci strhla různice... spěchajíce dnem i nocí..." - II, 42: "...dával o Velikonocích..." - II, 43: "druhý den po Velikonocích... Za tmavé noci pak svolal své druhy... A téže noci poslal též tajně... Celou tu noc se konala rada..." - II, 46: "...v hlubokosti té noci..." - II, 47: "Tedy v řečené noci..." - II, 50: "Slavil s nimi Velikonoce na hradě Vyšehradě. A v samý týden velikonoční..." - II, 51: "O Velikonocích přišel k němu jakýsi duchovní... v samý týden velikonoční dal se spěšně na cestu..." - III, 4: "...bylo viděti po mnoho nocí červenou záři." - III, 8: "...Jindřich III. slavil Velikonoce... slaví Velikonoce na hradě Vyšehradě... třetího dne po oktávu Velikonoc..."- III, 9: "...o Vánocích k hodům..." - III,10: "...císař chce slaviti Velikonoce... v oktávu Velikonoc..."- III, 12: "...se tam bojovalo ve dne v noci... v noci tajně se připlíživ... byl zabit na noční hlídce..." - III, 13: "A když se již blížily Vánoce... a když se v noci již vracel... na útěk tmavou nocí... té noci a příštího dne... v noci po tom kuropění... přispěchav na samý Boží hod vánoční..."- III, 15: "...pustili se v noci na hanebný útěk." - III, 17: "...té noci k nim sběhnou." - III, 18: "...dal se v noci na útěk... dali se také v noci na chvatný ústup." - III, 20: "...přešel v noci přes hory..." - III, 25: "...spěchal v temné noci lesem..." - III,33: "...bál se přijeti na svátky velikonoční a přijel až po Velikonocích..." - III, 35: "...té noci před východem Slunce... se té noci velmi unavili..." - III, 39: "...aby té noci pode zdí stáli koně..." - III, 42: "...postavili si na tu noc stany..." - III, 49: "...v tichu dnešní noci... o půlnoci byly právě židovské Velikonoce..." - III, 55: "...na Boží hod velikonoční..." - III, 57: "...dal v noci rozbořiti oltář... Vladislav... slavil Vánoce...." - III, 58: "...o velikonočním týdnu ve středu. Po oktávu pak velikonočním..."

Jedním dnem Velikonoc je Zelený čtvrtek: II, 16: "...na Zelený čtvrtek dával svému kaplanu..." - II, 51: "...na Zelený čtvrtek požehnal..." - III, 58: "...aby před Zeleným čtvrtkem..."

Zatmění: I, 28 A3a: "K roku 990: 21. října v pátou hodinu denní bylo zatmění Slunce." - II, 51: "Toho roku bylo zatmění Slunce dne 20. září v pátek po poledni." - III, 49: "Dne 24. března bylo zatmění Měsíce o půlnoci; byly právě židovské Velikonoce." - Je-li Metoděj přirovnán ke Slunci, pak Jan II. Břichatý ("Kosmas") se může přirovnat pouze k Měsíci. III, 57: "...téhož roku dne 11. srpna v jedenáctou hodinu denní bylo zatmění Slunce..."

Tma a slova odvozená: I, 12: "...se pot jejich křídly zatmívalo nebe..." - II, 26: "...se odebral z temnosti světa..."

Večer a slova odvozená: II, 5: "...v předvečer svátku svatého Bartoloměje..." - II, 41: "Sedmého dne již k večeru." - III, 45: "...když se již den chýlil k večeru..."

Ostatní slova související s tmou: II, 16: "...před jitřním zpíváním..."

Př. 5: SLOVA ZLÝ APOD.

"Kosmas" často užil slova zlý, zle, zlo, zloduch, zločin, zločinec, zločinný, zlosyn, horší, hůře (2. stupeň od zlý, zle). Tato slova mohou souviset s Dowinou, pozdější Starou Kouřimí. L. E. Havlík napsal (2013, s. 156): "Název [Dowina] mohl souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé božstvo." Dalimil umístil na Starou Kouřim Zličany a historikové z nich učinili kmen. - Často jsou tato slova (zlý apod.) zřejmě užita v souvislosti s Vršovci (s pokolením zlým), což je "Kosmovo" pojmenování pro Slavníkovce. Slavník byl synem tzv. Václava, můžeme ho tedy považovat za zlého Slavníkovce. Navíc vládl ze zlé Dowiny. K Slavníkovcům patřili i Soběslav a Vojtěch. - I, 1: "...se zlým úmyslem stavěli zeď..." - I, 3: "Žádný zločin nebyl..." "...neřesti bujely den ode dne hůř a hůře..." - I, 10: "...vsadil do něho zlé lidi... lidé nevěřící, a tedy k zlému náchylnější... k horším stránkám..." - I, 13: "člověk [Durynk] až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší... horší než pohan... ve zlé mysli a ve zlém srdci... horší než otcovrah... je to zločin... nemusíte vy sami páchati zločin... Tvé zločiny přesahují míru... Na tento zločin... svůj přeukrutný zločin... zločinný život skončíš..." - I, 17: "...knížectví zle nabytého... vědom spáchaného zločinu..." - I, 19: "...den ode dne hůř a hůře... nad svým zlým činem...nelidskostí zločinů..." - I, 20: "...nic zlého nepřinesla." - I, 21: "...bratrovou krví zle získaného..." - I, 29: "...ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek." - I, 30: "...ve všech zlých skutcích..." - I, 34: "...Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný... Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší... zlé mysli a zlého ducha!" Za Kochanem máme vidět Vojtěcha. - I, 37: "...vkládala strana zloduchů... což znamená zlé skutky... strana zloduchů převažovala..." - I, 38: "...v jejich rukou zlé dílo." - II. 4: "...po zlých skutcích? Od zlého skutku... zločin ze zločinů nejhorší? Jest kořenem všeho zlého..." - II, 7: "...svůj zlý čin..." - II, 11: "...se jejich vévoda doslechl zlé zprávy...poslední věci horší..." - II, 18: "...zlí zde zůstávají..." - II, 24: "...na jejichž zlé a lstivé rady..." - II, 27: "...byli tomuto zločinu pohotově... vidí činiti zlé." - II, 40: "...nic zlého netuše... člověk horší nad nejhoršího..." - II, 50: "...zlá zpráva šlehla v náš sluch..." - III, Počíná se...: "...kdo zlé rádce..." - III, 15: "...za zlého znamení." - III, 17: "...všech zlých pletich vynálezce..." - III, 24: "Pryč s tebou, zlosyne..." - III, 29: "...zblízka ty zločiny vidět..." - III, 31: "Dětříšek... podnět zlého a podpalovač zločinu... pro jediný zločin... ještě horších zločinů?" - III, 57: "...onen ničemný zlosyn... tohoto svatokrádce a zločince..." - III, 62: "...zlá myšlenka, pamětliva zlého..."

Ke slovům zlý, zle, zlo, zločinec, zloduch, zlosyn, horší (2. stupeň od zlý) apod. Jsou tato slova spjata s Vršovci? V I, 34 čteme: "Vršovci... pokolení zlé." Vztahuje se slovo zlý ke Staré Kouřimi? Do této oblasti počátkem 14. století umístil Dalimil své Zličany. Patřil ke Zličanům a tedy k Vršovcům např. ten, kdo se skrývá za Durynkem? "Kosmas" o něm a v souvislosti s ním napsal (I, 13): "...člověk [Durynk] až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší... horší než pohan... ve zlé mysli a ve zlém srdci... horší než otcovrah.... je to zločin... nemusíte vy sami páchati zločin... Tvé zločiny přesahují míru... Na tento zločin... svůj přeukrutný zločin... zločinný život skončíš..."

Byl Zličanem, a tedy Vršovcem, ten, kdo se skrývá za Vršovcem Kochanem (jeho zmiňuje již Dětmar z Merseburku) a o němž píše "Kosmas" v I, 34? "Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší... zlé mysli a zlého ducha!"

Byl Zličanem, a tedy Vršovcem, ten, kdo se skrývá za Dětříškem v bitvě u Trutiny (III, 31)? "Dětříšek... podnět zlého a podpalovač zločinu... pro jediný zločin... ještě horších zločinů?"

Př. 6: ZMÍNKY O VLCÍCH

O uctívání vlka našimi předky napsal P. Charvát (2004, s. 62): "...mimořádné úcty u našich předchůdců požíval vlk, patrně pro svou hrozivost, inteligenci a schopnost spolupráce; jejich postoj k srstnaté šelmě lze asi srovnat se symbolikou lva v křesťanství." - U Becker v hesle Vlk napsal (2002, s. 324): "...ambivalentní symbolické zvíře, jednak nebezpečný dravec a zástupce divočiny olupující člověka o plody jeho práce a ohrožující jej, a jednak silné, chytré zvíře schopné týmové spolupráce. Proto byl vlk vzorem členů mužských válečnických spolků ('Männerbund) a skupin iniciovaných mladíků, kteří žili jako vlci za hranicemi kultury (v řeckém prostředí například kult Dia Lykaia nebo roční pobyt spartských kuroi v lesích)." […] "Křesťanská symbolika se vztahuje především k obrazu vlka a ovce, přičemž ovce představuje věřícího, vlk naopak ďábelské síly. Vlk rdousící beránka může být obrazem Kristovy smrti. Vlk symbolizuje závist, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Středověká lidová víra spatřovala ve vlkovi démonické zvíře, čaroděje, čarodějnici nebo ďábla." - P. Kopal napsal v hesle Vlk (2003, s. 89): "Vlk – dravost, nepřítel, zloděj a vrah, pohan, ďábel. Jako lesní a noční dravec platil ve středověku za ,ďábelské zvíře'."

Podívejme se, v jakém kontextu se vlci u "Kosmy" objevují.

I, 9: "Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak jako draví vlci." Věta se vztahuje k dívčí válce. - I, 13: "...není pochoutkou maso ni omáčka ze vzteklých vlků." To říká Durynk, když před knížetem a předáky obhajuje vraždu malého chlapce. - I, 21: "Boleslav... pozbyl knížectví... spolu s životem. Po něm nastoupil... jeho syn [Boleslav II.]. Hle, zrodí se... z vlka beránek..." Z knížete Boleslava I. Ukrutného kníže Boleslav II. Pobožný. - I, 23: "Roku... 968. Zemřel předák Vok." M. Knappová (2008, s. 279): "VLK, variantou je VOK..." - I, 29: "...jako draví vlci ztekli [vrazi Slavníkovců] hradní zdi..." - Slavníkovce (i Vojtěcha) nechal zavraždit Strachkvas, syn Boleslava I., tj. Boleslav III. Ryšavý - I, 30: "...kníže Boleslav... prosil arcibiskupa mohučského...",Buď k nám... Vojtěcha zpět povolej. Neboť ovčince Kristovy... nebude-li u nich bdělé stráže pastýřovy, stanou se... krmí krvavým vlkům." Je krvavým vlkem míněn Strachkvas, tj. Boleslav III. Ryšavý? - I, 40: "Neboť jako když vlk obchází ovčín..."tak i Břetislav [I.] obhlíží jej pronikavým zrakem..." Za Břetislavem I. se zde skrývá Boleslav I. - I, 40: "Jak ji spatřil únosce [Břetislav, za nímž se však zde skrývá Boleslav I.]... jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku, tak i on, chytiv pannu, prchá..." - II, 9: "...císař [Jindřich II.]... kázal...: ,Leťte, leťte, moji sokolové, pochytejte bázlivé holuby a čiňte se [moji válečníci] jako divocí lvi, po způsobu vlků..." "Kosmu" historici opravili: nejde o Jindřicha II., ale o Jindřicha III. Nenaznačil "Kosmas" chybou v číslování Jindřicha, kdy se ve viditelné vrstvě má k číslu II. jedna přičíst, že se má ve skryté vrstvě od čísla II. jedna odečíst? Nelíčí v této kapitole boj Boleslava I. (vlka) s Jindřichem I. Ptáčníkem? Na Ptáčníka zde poukazují ptáci: sokolové (ptáci využívaní k lovu) a holubi. - II, 11: "Pokud Břetislavovi visí po boku meč, nepoteče mléko z těla císařova... Když to vévodovi vyřídili... jako vlk... svěsí ocas a utíká zpět do lesa, tak vévoda Ekkerhard odtáhl... do Saska." Jde opět o boj mezi vojskem Jindřicha I. a vojskem Boleslava I.? - II, 27: "...jako by tichý beránek [biskup Jan] vedl dravého vlka [biskupa Gebharta/Jaromíra] do chléva..." Neskrývá se za biskupem Gebhartem/Jaromírem na tomto místě Strachkvas, tj. Boleslav III. Ryšavý? - II, 32: V této kapitole se Strachkvas (tj. Boleslav III. Ryšavý) skrývá za Matyldou. Vladivoj se zde střetává s vévodou Velfem. A jméno Wolf, což je snad významově stejné jméno jako Velf, znamená vlk. - II, 35: "...markrabí [východní Leopold]... promluviv k nim tuto výzvu:" [...] ",Není tam viděti zbraně v žádné podobě; ovce jsou to... a žrádlo vlkům. Co stojíte, vy hltaví vlci...'" Kníže Vratislav, Němci biskupa řezenského a Ota a Konrád se všemi svými bojovníky z celé Moravy bojovali s Leopoldem. Za Vratislavem se skrývá Boleslav II. a za Konrádem a Otou Strachkvas (tj. pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý). Jejich bojovníci mají být žrádlem vlků. - III, 19: "...k své zkáze přivlekli divokého vlka [Svatopluka] do ovčince, aby roztrhal nejen ovce, nýbrž i pastýře samé. Tak tehdy byl Bořivoj... zbaven panství a Svatopluk... byl dosazen na trůn..." Za Svatoplukem se skrývá Strachkvas, tj. Boleslav III. Ryšavý, za Bořivojem Boleslav II. a za pastýři Pět bratří, tj. pět zavražděných Slavníkovců. - III, 23: "...vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří a vraždí a neukojí svůj vztek, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk, zkrvavený vraždou jednoho člověka, vzplál hněvem a rozkázal, aby byl celý ten rod... povražděn... a... řekl: ,Kdo však zabije Božeje a jeho syna, dostane třikrát tolik...'" Za Svatoplukem se skrývá Strachkvas, tj. Boleslav III. Ryšavý, za Božejem Vojtěch. - III, 36: "...jako vlk, který tajně z úkrytu hledí se vrhnouti na stádo..." - III, 51: "Tu jako vlk, jenž s otevřenou tlamou napadne stádo a marně lapaje, když nic nechytí, svěsí ocas a vrátí se do lesa, tak Soběslav.... odebral se k Viprechtovi..." Za Soběslavem se skrývá Boleslav I.

O vlcích píše i Gallus.

I, 24: "... český kníže vstoupil s celým vojskem do Polska... Boleslav Štědrý... sdělil Čechům prostřednictvím vyslanců... ,Dříve,' řekl, ,když jste vycházeli z lesa jako hladoví vlci...'" V poznámce č. 151 je k českému knížeti uvedeno: Patrně kníže Vratislav II..." - II, 17: "Boleslava [III.]... nazývali vlčím synem." - II, 49: "...velmož jménem Magnus... (se) pustil do strašné bitvy... Šimon, biskup onoho kraje, následoval s žalostným voláním své ovečky potrhané vlčími tesáky..." V poznámce č. 203 je k velmoži jménem Magnus uvedeno: "Možná stejný velmož, jenž na sebe upozornil v roce 1092 jako vratislavský kastelán." Není však za jménem Magnus skryt český Boleslav I.? Latinské slovo magis znamená více. A jméno Boleslav (ale i Václav) znamená víceslavný. - III, 10: "...je nepřetržitě trápil [Boleslav III.], jako vlk je hned chytal za hlavu..." - III, 21: "...Boleslav [III.]... vstoupil do Čech, nevrátil se hned s kořistí zpět jako dravý vlk..." - III, 23: "...polští mladíci [bojovníci Boleslava III.] volají: ,Tak musí muži dokazovat svou statečnost... a ne potají loupit a potom mizet v lese jako krvežízniví vlci!"

Za polským Boleslavem III. se v předešlých citacích skrývá český Boleslav I.

K vlkům napsal P. Kopal v poznámce 19 (2010, s. 365): "Označení ,vlk v ovčinci' (také ,vlk ve svatyni') mělo už v předkřesťanské době negativní, kriminální význam." […] "V hrdinském žánru, který se v kronikách také uplatňoval, měl však příměr k vlku napadajícímu stádo či ovčinec vyloženě pozitivní význam."

Př. 7: SLOVA MUŽ, MUŽNÝ APOD.

J. Rejzek k etymologii slova muž napsal mj. (2015, s. 438): "...obvykle se spojuje s *men-{myslet}, tedy {myslící bytost}." Znal "Kosmas" tuto etymologii? Nejčastěji totiž spojuje slova muž a slova od něho odvozená s Přemyslem, jehož jméno dokonce překládá do latiny jako rozmýšlející a přemýšlející. A na druhé straně o ženách "Kosmas" napsal v I, 4: žena... málo má rozumu a ženy mají... krátký rozum. A Libuši vloží do úst slova: žena jsem... snad proto si myslíte, že málo mám rozumu. Spíše než o znalost etymologie slova muž šlo tehdy o obecný pohled na muže a ženy.

"Kosmas" možná slovo muž a slova od něho odvozená (a v malé míře slovo pán) užil nejčastějí v kapitolách, které se vztahují k Přemyslovi z tohoto důvodu: "Kosmas" na Přemysla věšel informace o Bořivoji a ten byl možná totožný s Herimanem známým z bitvy u Vltavy v roce 872. A jméno Heřman znamená podle M. Knappové (2015, s. 184) pán (muž od) vojska.

Slova označená tučně jsou v kapitolách vztahujících se ve skryté vrstvě k Bořivojovi.

Slova muž, mužný apod. užil "Kosmas" v těchto případech:

Kniha první (kap. 1 až 42): I, 1: z dvaasedmdesáti mužů... hlav mužských... I, 3: povstal jeden muž... Byl to muž... znamenitý muž... mužské potomky... dává mužům I, 4: bez muže... jako by byla mužem... nemají muže... křivda mužům... mužskými soudy... poznala s mužem... lépe by bylo mužům umříti... mužskou vládu... oře muž... I, 5: k hrubým mužům... dobrý muž... jest ten muž... vyřídit tomu muži... muž má jméno Přemysl I, 6: aby tomu muži... muž jménem Přemysl... muž Přemysl... Blažený muži... ten muž moudrý... A muži vidouce... I, 8: tento muž... svou mužnost... I, 9: mužem Přemyslem... mladí mužové... po mužsku... nebrali si muži jich... samy si braly muže... muž a žena... pod mocí mužů... I, 10: muž bojovný... muž schopný... I, 11: muže, kteří byli... I, 12: jeden muž... mějte zmužile... mužnost mdlá... muž odkryl... I, 13: aby se s mužem... I, 17: muže svatého... I, 18: dospěl v muže... muž Boží Václav... I, 19: přední muže... polomuži... I, 21: muž dobrotivý... I, 22: muž nejkřesťanštější... I, 23: ze Sas muž...přední muže... tohoto muže... přední muži... I, 25: nejlepší muži... I,27: byl to muž... I, 29: muž Boží... muže i ženy... I, 32: schopný muž... I, 34: muž holubičí... I, 35: muže pravdy milovného... I, 36: s málo muži... za ženatého muže... muž žil... po jednom muži... I, 37: Muž Boží... I, 38: pět mužů... I, 40: Muži vyplní rozkaz... málo muži... I, 41: Byl muž... I, 42: spravedlivý muž... - Kniha druhá (kap. 1 až 51): II, 4: muž žil... na jednom muži... manželka svým mužem nebo muž manželkou... její muž... II, 5: urozených mužů... II, 9: mužem velmi důmyslným... II, 10: vznešeným mužům... urozených mužů... II, 13: přední muže... II, 14: výborný muž... na těle muž... II, 15: předním mužům...tři sta mužů... mužové vyplní... její muž... II, 16: statečným mužem... mužem ve vážné chvíli... II, 17: vedle svého muže... zbožný muž... II, 19: muž velké odvahy... II, 20: zdatné muže... II, 22: muž vysoce důstojný... byl mužem... II, 24: jednoho muže... II, 25: uměl ten muž... II, 26: muž Marek... andělskými muži... II, 30: přední muže... II, 32: po mužsku... vzala muže... mužské pohlaví... muž či žena... polomuže... II, 34: jakýsi muž... vedle mne muž... II. 37: všech nejlepších mužů... mnohých nejlepších mužů... II, 39: muže však v boji... utkali se mužně... ryk mužů... II, 40: byl muž... na muže odvážné... II, 43: předními muži... II, 45: předních mužů... II, 47: mužů i lidu... Kniha třetí (kap. 1 až 62): III, 7: muže moudrého... jeví ce mužem... přední muži... III,13: dobrý muži... III, 15: muže velmi výmluvného... III, 17: udatnému muži... III, 19: muž v neštěstí... název ,mužný'... mužně jednal... onen muž... muž dobrý... III, 20: byl ten muž... III, 21: muž opatrný... předních mužů... III, 22: muž a žena...nestaví mužně... III, 23: mužství zbaven... III, 27: málo mužů... III, 29: mužského rodu... III, 34: předním mužům... statečného muže... statečný muž... III, 36: vlastní mužnosti... činy mužnosti... III, 39: málo muži...s několika muži... III, 42: Přední muži... přední muži... předními muži... III, 43: zbavil mužství... III, 49: muž sličný... III, 53: mužové opatrní... III, 56: takového muže... nevinnému muži... jsme mužně nepodlehli... silných mužů... proslulému muži... předními muži... III, 57: muž přeslavný... III, 58: jejího muže... muži země... III, 60: mocného muže... III, 61: mužské potomstvo...

Př. 8. SLOVA SLUNCE, SLUNCE VE ZVĚROKRUHU, MĚSÍC APOD.

"Kosmas" ukazoval na Boleslava III. Ryšavého v době, kdy byl biskupem Brunem (nikoliv z Querfurtu) nebo se za Bruna vydával ve svých legendách. Jméno Bruno totiž znamená mj. opálený, a proto na něho ukazuje slovem Slunce a to možná vždy, když užije datování podle zvěrokruhu. Brunovy činy, které jsou tak pověšeny na Svatopluka, se – při označení Sluncem ve zvěrokruhu – staly zřejmě během jednoho roku. Pokud bychom věřili "Kosmovi", potom od 16. února do 1. prosince.

I, 4: nad slunce jasněji... I, 9: zářil Měsíc... I, 11: bývá slunce jasnější... I, 40: pod Sluncem děv... nad světlo sluneční jasnější... II, 1: Slunce v své síle... světlo hvězd a Měsíce... II, 10: když Slunce zasvítilo... II, 18: když Slunce stálo v první části znamení Ryb (16. února)... II, 24: když Slunce vstupovalo do 25. části znamení Blíženců (11. června)... II, 31: když Slunce vstoupilo v 15. díl znamení Panny (1. září)... II, 34: se skvěla jako Slunce... II, 51: bylo zatmění Slunce... III, 17: když Slunce dlelo v desátém díle znamení Vah (26. září)... Slunce skví se jasněji... III, 28: když Slunce dlelo v deváté části znamení Vah (25. září)... II, 31: Slunce skrylo a zastínilo své paprsky... III, 35: před východem Slunce... III, 49: bylo zatmění Měsíce o půlnoci... III, 53: když Slunce dlelo v 15. části znamení Střelce (1. prosince)... III, 57: bylo zatmění Slunce...

Př. 9. SLOVA JÍDLO, OBĚD, SLOVA OZNAČUJÍCÍ DRUHY POTRAVIN A JÍDEL

Jan II. Břichatý se podepisoval různými slovy: milost Boží, život (slovo život znamenalo i břicho), různými potravinami slovem snídaně apod. Proto jsou zde tato slova vypsána. Jan II. Břichatý na sebe ukazuje v těchto kapitolách I, 42, II, 27, III, 59, III, 62 a možná i v některých dalších kapitolách. Jan III. Břichatý se podepsal nejen slovy ukazujícími na jeho biskupské jméno, ale i na jeho původní jméno Izák. To znamená podle M. Knappové (2015, s. 194) bude se smát, popřípadě veselý. V Počíná se úvod... jsou slova směšné, zasmějeme a zasmáti, ve Druhé předmluvě... je užito slovo smíchu, v Počíná se předmluva ke Klimentovi... jsou slova vesele a posměchu. V Počíná se omluva téhož děkana... autor na jméno Izák neukazuje, možná tak činí v následující kapitole III, 1 slovem rozpustile. V některých zde uvedených kapitolách se Jan II. podepisuje ještě jinými způsoby, v III, 62 se podepisuje nejen slovem smáti.

Nejsou vypisovaná slova z prvních kapitol, líčících zemi plnou zvěře apod. Rovněž nejsou vypisována jména bohyně Ceres, není-li u něho uvedeno něco s jídlem. Nejsou vypisována slova, která v kontextu pokrmem nejsou (ovečky apod.). Nejsou vypisována slova, kdy něco je žrádlem zvířat (vlci se pustí do žrádla, požírá holuby jestřáb apod). Nejsou vypisována slova oběd a hody, pokud nejsou spojena s žádným jídlem.

Počíná se úvod k proboštu Šebířovi: tohoto života – Druhá předmluva k násedujícímu dílu...: živ buď - První kniha: I, 6: je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra – zatímco svačili a vodu ze džbánu pili – I, 8: občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým – I, 9: se k společnému jídlu a pití sejdou – jinoši dají se do hodování – vlci, hledající žrádla - strávili vesele při hostině a hojném pití – když žízeň hasiti chtěli – dosti jste jedli a pili – odnesše pokrmy a nápoje oddáni břichu – I, 10: abychom jim maso nepřátel... dali k nažrání – přikládati k prsům - I, 11: obětujte svým bohům osla - se takto posílili oslím masem – I, 12: ke kojení jim dají štěňata - I, 13: štěňata dáti kojiti mlékem vašich manželek - není pochoutkou maso či omáčka ze vzteklých vlků – I, 15: v Životě - čtenářům nechuť způsobiti - jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají – I, 17: pozval na hostinu – skončení života - za té hostiny – strašlivé hody – naživu – svého života -I, 33: dává mléko prsou - I, 34: na hody u věrolomného Měška – při obědě byl porušen mír – I, 38: vždycky se liběji požívá jídlo – posluhovali živobytím – jedl den co den – Pokrmem jim byla zelenina – chléb zřídka mívali, rybu nikdy, luštěnin nebo jahel směli požívat jen o Velikonocích; pívali čistou vodu – masité jídlo – I, 40: jednu měřici pšenice a jednu ovsa – dvě kopy obilí – I, 41: žehnal jídlo a pití – Počíná se předmluva ke Klimentovi...: v tom chudém nápoji – po silných vínech – přirozená žízeň – doušek čisté vody – Druhá kniha: II, 2: štěňata kojili mlékem – pití na zem vylito – douškem neposkvrnil – pijáci – II, 10: břicha plná lahůdek – II, 11: nepoteče mléko z těla – II, 16: jídly posilní a libým vínem rozveselí – pokud se nenajedl – po obědě konal – II, 19: k obědu – k hodovním stolům – za oběda – II, 25: po obědě – II, 26: stejnou míru jídla i pití – selhávalo stravování - třicet měr pšenice – každý týden na maso - II, 27: Prometheus (orel se živil Prometheovými játry), připravil biskupskou krmičku - lvice hladem podrážděná - čas na jídlo - sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky - od včerejší snídaně -  žluč své nešlechetnosti si osladiv – II, 32: velkolepé hody - pokrmům Šalamounovým – tučnou krávou z kůže staženou - vyvrhnouti droby - II, 34: chleba zřídka a vody podávali – II, 42: čtyřicet čtvrtí chleba a tolikéž slanečků nebo kusů jiného jídla – v hodinu oběda - pokrm i nápoj - čtyřicet chudých živeno – II,  43: nepožil jídla - II, 48: hledali chleba v cizině – Počíná se omluva téhož děkana...: pochlebenství – naživu – žijících - Třetí kniha: III, 5: zrní obilné – stačilo na živobytí – III, 7: rozvažoval o životě – života Čechů – III, 17: lepšího chleba – III, 22: k mateřským prsům – přijde o život – III, 34: pozván na hostinu – z úst kane jí med – III, 35: v pokoji a bezpečí hodujete – zavřete své špižírny, opusťte hostiny - vstavše ihned od hostiny – III, 36: od prsu matčina – III, 57: přišel veliký mor na skot, brav a vepřový dobytek – nedostatek medu – obilí ozimé vyhynulo - prosa a hrachu se urodilo - III, 59: mne těší měkký chléb a topinka – sávali z tvého něžného prsu - nakrmivše se – rozkošnými jídly – III, 60: v medovém víně – pěnou přirozeného nápoje - III, 62: život

D O P S A T slova život 

Př. 10: VÝZNAM OSOBNÍCH JMEN U GALLA, U "KOSMY" A U DALŠÍCH AUTORŮ

Všimněme si významu některých jmen (není-li uveden zdroj, pak jde o názory moje):

Vojtěch dostal při biřmování jméno Adalbert. Nemuselo to však být po magdeburském arcibiskupovi Adalbertovi, ale po Vojtěchově matce Adivě (tj. Střezislavě, tj. Elfgitě), dceři anglického krále Edvarda I. Staršího. Jméno Adalbert podle M. Knappové znamená (2015, s. 120) vznešený, skvějící se přednostmi, urozený. Fr. Kopečný jméno Adalbert vysvětluje (1974, s. 31) skvějící se přednostmi (původem). Význam jména Adalbert je tedy pravděpodobně zčásti shodný se jménem Adiva, Elfgita. Podle M. Knappové (2015, s. 369) jména Elgiva, Elfgifa znamenají vznešený dar. Protože byla Adiva totožná se Střezislavou, užívají legendy při popisu Střezislavina charakteru a chování slova vznešená a ušlechtilá.- Význam jména Adiva, Adilburg nevykládá ani Fr. Kopečný, ani M. Knappová. Vykládají pouze jména podobná, která mohou, ale také nemusí etymologicky se jménem Elfgita (což je jiné jméno pojmenovávající Adivu) a Adiva souviset. Jméno Adéla, podobající se jménu Adiva, vysvětluje Fr. Kopečný (1974, s. 31, 32) jako vznešené (urozené) postavy. M. Knappová vysvětluje (s. 320) jméno Adéla, Adléta a také Adelaida, Adelhaida jako bytost ušlechtilá, vznešených způsobů, postavy; je však už ve staré němčině Adala ,významného původu', ž. tvar přídavného jména adal (dnes německy edel, ušlechtilý'..." a jména Adelína, Adelina, Adelinda vysvětluje jako ušlechtilost, vznešenost. Jméno Adelana znamená podle M. Knappové (s. 320) ušlechtilost, vznešenost. - D. Vrána uvádí, že význam jména Biagota je dobrá včela. Význam včela je použit i v hříčkách falešného Kristiána a "Kosmy". "Kosmas" však pro své hříčky používal také jiný výklad, a to: Bia- = život a -got = bůh. - Když "Kosmas" psal o pozdějších světcích, tak na některých místech je nazval jménem začínajícím na Bož-. Tzv. Václava pojmenoval Božen, Ludmilu pojmenoval Božena a Vojtěcha pojmenoval Božej. - Poté, když byl Boleslav III. svržen z knížecího stole (přičemž určitě nebyl oslepen), stal se z vůle a s pomocí Boleslava Chrabrého moravským biskupem. Buď se jmenoval Bruno, nebo se za Bruna jenom vydával ve svých literárních dílech. Když "Kosmas" informace o něm věšel na jinou osobu, napovídal to slovy slunce a Slunce a v jednom případě i jménem Samson. Vycházel totiž z významu jména Bruno, a to znamená mj. opálený. Proto "Kosmas" několikrát užil neobvyklé datování pomocí zvěrokruhu (Když Slunce vstoupilo...). Jméno Samson znamená sluneční. "Kosmas" ho jakožto biskupa nazývá ,tuším Vracen' a píše o něm i jako o Rotpertovi. - Domnívám se, že jméno Budek, když ne významově, potom alespoň zvukově souvisí s jedním významem první části jména Rostislav, a to budit. Fr. Kopečný vysvětluje takto jméno Rostislav (1974, s. 117): "Znamená toho, kdo ,rostí', tj. rozmnožuje slávu, dává jí růst (polské rościć ,množit, budit, křísit' dodnes dochovalo význam první složky)." M. Knappová vysvětluje osobní jméno Budislav (2015, s. 147) jako probouzej [budit] slávu, buď slavný a jméno Budivoj jako ten, kdo probouzí (povzbuzuje) vojsko, popř. povzbuzuj, probuď vojsko. "Kosmas" se zmiňuje o osobě jménem Budivoj. Podle Budka (Rostislava, otce Spytihněva) se jmenuje hradiště Budeč. Zkomolením jména Budek (tak se určitou dobu jmenoval Rostislav) vzniklo jméno Bougo. Záhadný Bougo je tedy Rostislav. - "Kosmas" použil pro Rostislava i jméno Buza. Jméno vytvořil od maďarského slova búza, což znamená pšenice. A protože měla Ludmila pocházet ze Pšova (stč. pše = pšenice), spojil tak Rostislava s Ludmilou. Rostislav byl totiž Ludmilin první manžel. - V "Kosmově" III, 4. jsou slova: aby jali Božeje, syna Čáčova. Je-li Božej Vojtěch, je potom Čáč Slavník. V. Machek uvádí (1968, s. 92): "Stč. čač, čača, čačka ozdůbka, čača, čeče něco pěkného, pěkný, krásný." Na s. 552 píše: "sláva... stsl. slava velkolepost, nádhera." Slova čač a sláva se svými významy zčásti překrývala. Označil tedy "Kosmas" jménem Čáč Slavníka? Slavník je však v tzv. Vojtěchových bratřích skryt za Čáslavem a jména Čáč a Slavník dají dohromady jméno Čáslav. – Jméno Čech se neobjevuje do té doby, dokud se vládci v Čechách nestali Přemyslovci. Domnívám se, že to byli oni, kdo jméno Čech přinesli od Baltského moře do Čech. Přitom jméno Čech mohlo vzniknout od jedné osoby, jmenující se podobně (Čestislav?). (Že jméno Čech vzniklo od jména Čestislav, to soudil již Dobrovský. OVĚŘIT Jazykovědci to odmítli.) Jméno osoby převzal vládnoucí rod, od něho vládnoucí elita a nakonec obyvatelé dnešních Čech (s výjimkou Židů a "Němců"). - Anglický král Edward I. Starší byl otcem Adivy, manželky Slavníka. Jméno Edward podle M. Knappové znamená mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. "Kosmas" na něho v krátké charakteristice Slavníka ukazuje slovy ochrana, šťastně. A že je Slavníkova manželka dcerou Edwarda, ukazuje první část jejího jména Střezislava. Slavník měl zemřít 13. března (981). Toho dne mají svátek Edwardové. - Třetí manželkou Boleslava Chrabrého byla Emnilda. Dětmar nechtěl prozradit, kdo je Emnildiným otcem, proto ho nazval Dobromír. Boleslav III. měl totiž také přízvisko Dobrý, proto Dobromír. Boleslav Chrabrý a Emnilda byli příbuzní, ale prvním jejich společným předkem byl Bořivoj, takže jejich příbuznost tomuto sňatku nebránila. - Vratislav měl problémy s chůzí. Dá se říci, že byl chromý. A právě jméno Gommon znamená zřejmě chromý. Blízké jménu Gommon jsou anglická slova gammon a gammy. K. Hais a Bř. Hodek je překládají takto (1992; pouze vybrané významy): gammon2 [gæmǝn] ... 2 hovor. podvod, švindl, humbuk, nesmysl (it's all ~) ● v 1 zvítězit v lurči beze ztráty akmene 2 hovor. mluvit nesmysly, plácat, kecat; podvést, obalamutit, nachytat… 3 přetvařovat se - gammy [gæmi] (-ie-) hovor.: končetina chromý (a~leg). I. Poldauf (1996, s. 225) u hesla chromý uvádí: lame (na in), bezvládný limp, slang., o noze game. J. Fronek začíná heslo chromý větou: adj.-69 lame; ~á noha lame n. hov. gammy leg... Je otázka, jestli toto slovo za raného středověku v Anglii existovalo. - Jménem Hostivít pojmenoval "Kosmas" Wistracha. M. Knappová vysvětluje jméno Hostivít (2015, s. 186) jako ten, kdo vítá hosty. "Kosmovi" by však byl možná blíž výklad slova host u J. Rejzka (2015, s. 232): "Psl. *gostъ odpovídá germ. *gastiz... tv. a lat. hostis {cizinec, nepřítel}..." DOPSAT- Domnívám se, že Gallus pravděpodobně podle jména hradiště u Zabrušan, které se zřejmě jmenovalo Ch(v)osten, pojmenoval Wistracha Chvostiško. N. Profantová a M. Profant o jménu Choscisko napsali (2004, s. 83): "Jméno knížete se odvozuje od slova kosisko, toto pak od kosy, tj. speciálně učesaných dlouhých vlasů - Jméno Izák znamená podle M. Knappové(2015, s. 194) bude se smáti, popř. veselý. To bylo pravděpodobně původní jméno Jana II. Břichatého. Proto v Počíná se úvod... jsou slova směšné, zasmějeme a zasmáti, ve Druhé předmluvě... je užito slovo smíchu, v Počíná se předmluva ke Klimentovi... jsou slova vesele a posměchu. V Počíná se omluva téhož děkana... autor na jméno Izák neukazuje, možná tak činí v následující kapitole III, 1 slovem rozpustile. VIII, 62 se podepisuje nejen slovem život a slovem smáti. V některých zde uvedených kapitolách se Jan II. podepisuje ještě jinými způsoby, - Kaich je domácká podoba jména Kain. Falešný Kristián tak nazval vraždícího tzv. Václava - Krásu použil "Kosmas" místo Boleslava III. Ryšavého/Rudého, protože stč. slovo krása znamenalo i červený. Rovněž znamenalo barva ohně - Pojmenování Krok použil "Kosmas" pro vládce, kteří do středních Čech přišli, přikráčeli odjinud. Prvním Mojmírovcem, který do Čech přikráčel, byl Rostislav a prvním Přemyslovec, který do středních Čech přikráčel, byl Bořivoj. - Pro Rostislava vytvořil "Kosmas" jména Křesina a Křesomysl. Vytvořil je od jména Krescencius, což je latinská obdoba českého jména Rostislav. - Pojmenování Lešek, Lestík použil Gallus pro tzv. Václava (Ten se Václav za svého života nikdy nejmenoval.) Jména Lešek, Lestík vycházejí ze slova lest. J. Rejzek napsal (2015, 375): "Psl. *lъstъ je staré přejetí z germ... původní význam byl {vědění, chytrost}..." A tzv. Václav byl vzdělaný, a proto bylo jméno Lešek, Lestík namístě. Oficiální podoba jeho jména možná zněla Lstibor. Podle jeho jména Lešek se pravděpodobně jmenuje hradiště Lštění (nikoliv od slova lesklý). - Lučany pojmenoval "Kosmas" podle Lučského pole u Mikulčic. Spytihněv (v lucké válce Vlastislav), syn Rostislavův, totiž pocházel z některého velkomoravského hradiště, pravděpodobně z mikulčického, a to "Kosmas" nazval v Lucké válce Žatec. - P. Urbańczyk o jménu Měšek napsal: "Podle některých lingvistů je nejblíže originálu staroruský zápis †mьž-ьka (Miežka?), který by ukazoval na jakési potíže se zrakem malého Měška." Gallus o Měškovi napsal, že se dříve jmenoval jinak a od narození až do svých sedmi let byl slepý. - Co znamená jméno Mutina? Latinské slovo mutatio znamená změna, proměna, latinské muto znamená měnit. I. Lutterer, R. Šrámek uvádějí, že jméno Mutěnice vzniklo od OJ Mutina n. Mutěna (vznikla jako domácí obměna stč. OJ Mutimír, Mutislav – od základu stč. mút- "klamat" "Kosmas" dal jméno Mutina Slavníkovci Soběslavovi a právě významem jména Mutina naznačil, že si za Mutinu máme dosadit jinou osobu. - Jméno Piast vysvětlují jazykovědci různě: pěst, živit (polsky pastwić, latinsky pascere),náboj u kola. "Kosmas" možná myslel poslední možnost, proto se možná u něho objevuje spojení slov zablácené kolo. Gallus schovává za Pistem Bořivoje stejně tak, jako "Kosmas" skrývá Bořivoje za Přemyslem. - Jménem Popel pojmenoval Gallus Spytihněva a tím ukázal na Starou Kouřim nebo na vršek Žiži, kde se pálily pohanské ohně, přičemž tyto lokality patřily alespoň po část jeho vlády jemu, Spytihněvovi. - Boleslava II. pojmenoval "Kosmas" Pořej, protože se nemohl pohybovat, a proto byl zřejmě často nošen v nosítkách. Řecké slovo foreio znamená nosítka. - V zakladatelských pověstech byl jeden ze zakladatelů moudrý a druhý nemoudrý, hloupý. V přemyslovské zakladatelské pověsti byl moudrý Přemysl (za ním máme vidět Bořivoje) a druhým je Nezamysl (za ním máme vidět Mojmírovce Spytihněva). V místě, kde D. Třeštík ve svých Mýtech... pojednával o Přemyslovi, muži moudrém ("Kosmas" v I, VI), a Nezamyslovi a podobných dvojicích, tak napsal (2003, s. 154), že je pravidelně jeden z bratrů moudrý a druhý hloupý nebo alespoň nerozvážný." Autor tzv. Kristiánovy legendy a autor prvních dvou knih Kroniky Čechů (v obou případech biskup Heřman) však použil jméno Přemysl možná ještě z jiného důvodu. Cl. Bancková napsala o severském slovu heimskr, tj. hloupý (2018, s. 49): "Cestování bylo ve vikingském období součástí životní dráhy mladého muže. Ti, kdo setrvávali doma, se netěšili přílišné úctě: ,Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích; / hloupému jen doma dobře,' praví se pohrdavě ve Výrocích Vysokého (strofa 5)." - "Severské slovo pro ,hloupý' je heimskr. Odvozeno je od slova heimr (domov, bydliště) a označuje někoho, kdo zůstává doma, tedy málo cestuje. Pravidla chování ve Výrocích Vysokého nenechávají nikoho na pochybách, že omezené obzory omezují i člověka:,Na malých březích / u malých vod / jsou lidé malé mysli...' (strofa 53)." Přemyslovci přišli do Čech od velkých vod, Přemyslovci přišli od Baltského moře. Proto Bořivoj je u "Kosmy" chytrý Přemysl. Mojmírovec Spytihněv (syn Rostislava a Ludmily, u falešného Kristiána Strojmír) má původ u řeky Moravy, což je v porovnáním s Baltským mořem malá voda. Proto je Spytihněv (vládnoucí nejprve ze Staré Kouřimi, tehdy zvané Dowina, a po vyhnání z ní Bořivojem za pomoci Svatopluka vládnoucí z Budče) u "Kosmy" hloupý Nezamysl. - Jméno Radla je domácká podoba jména Konrád. Jméno Konrád nebo Konrád Ota, to bylo původní jméno pravého Kristiána, pozdějšího Boleslava III. Ryšavého. - Lžibiskupem Rotpertem (rudým koněm) byl pro "Kosmu" Boleslav III. Ryšavý v době, kdy byl Boleslav biskupem Brunem ("Kosmovým" ,tuším Vracenem'). Boleslav III. je často spojován s koněm. Je pochován v hrobě č. 98 v bazilice sv. Jiří (ten je znázorňován, jak sedí na koni). V době, kdy byl Moravským biskupem, se možná zasloužil o postavení rotundy předcházející kostelu sv. Hypolita na Hradišti u Znojma. Byl možná opatem v klášteře sv. Jiří, "Kosmas" tuto informaci pověsil na Mladu/Marii. - "Kosmas v II, 1 napsal, že Břetislav I. silou převyšoval Samsona. Na Břetislava I. věšel "Kosmas" informace o Boleslavovi III. Ryšavém. Ten se později stal moravským biskupem a užíval jméno Bruno (u "Kosmy" je "tuším Vracen"). Jméno Bruno znamená mj. opálený. Proto, když "Kosmas" o něm skrytě píše, použije slovo Slunce nebo slunce (proto několikrát datuje pomocí zvěrokruhu – Slunce vstoupilo do znamení...). Z toho důvodu se mu hodilo i jméno Samson. Původem hebrejské jméno Samson totiž podle M. Knappové (2015, s. 272) znamená sluneční - Sicco je uměle vytvořené jméno. Část Sic- je, jak se objevilo v literatuře, začátek latinského slova sicarius, což znamená úkladný vrah, a o části -co/-ko se domnívám, že vychází z původního jména Boleslava III., což bylo Konrád nebo Konrád Ota. Jméno Spytihněv znamená podle M. Knappové marně se hněvající nebo násilný k hněvu. "Kosmas" však při líčení sporu dvou správců nad lidem využil toho, že část spyt- šlo za něho odvodit od nějakého germánského slova znamenající slina. (Dnes spyt znamená dánsky slina.) A slovem slinou prozradil, že jedním správcem byl Spytihněv. - "Kosmas" dal synovi Boleslava I. pravému Kristiánovi a pozdějšímu Boleslavovi III. jméno Strachkvas. Jeho matkou byla totiž Biagota, která dříve byla ženou tzv. Václava. Kdyby nedošlo ke strašivému kvasu (usmrcení tzv. Václava) Biagota by nebyla matkou Boleslava I. a "Strachkvas" by se nenarodil. "Kosmou" by si možná přál, kdyby čtenáře napadl i jiný výklad jména Strachkvas, a sice jeho vytvoření etymologicky souvisící s místním jménem jménem Stratov. V MJvČ IV/0190 je u hesla Stratov uvedeno: "Mikl PN č. 372 je vysvětluje z koř. strat- ,perdere ( = zahubiti, zabíti, ztratiti)'." Z části strat- lze snad vytvořit domáckou podobu Strach- tak, jako ze jmen Petr vzniklo Pech, ze Šimon Šich z Viktor, Vincenc, Vitislav jméno Vích atd. Přidáním kvas za Strach (ze strat)- vzniknejméno Strachkvas. V tomto výkladu je Strachkvas tedy ten, kdo zabíjel. A "Strachkvas" sice pod jiným jménem byl vrahem Pěti bratří, Soběslava a Vojtěcha. - Jméno Strojmír znamená podle falešného Kristiána spravuj pokoj. J. Rejzek v hesle stroj napsal mj. toto (2015, s. 666): "P. strój {kroj, ladění}, r. stroj {zřízení; stavba; ladění; útvar}, s./ch. strȍj {řada, formace} (význam {mašina} z č.), stsl. stroi {správa, zařízení}. Psl. *strojь nemá jisté příbuzenstvo." Z vysvětlení významu slova stroj vidíme, jak falešný Kristián dospěl ke slovu spravuj. Latinsky se stroj řekne mj. machina. V Latinsko-českém slovníku L – Ž od J. M. Pražáka ad. je u hesla machina (1955, s. 57) uveden význam za a) stroj, přístroj a u významu b) přenes. lstivý výmysl, obmysl, úskok, lest. Jméno Strojmír v sobě nese informaci, že jde o lstivý výmysl, že se za Strojmírem skrývá jiná osoba. Jsem přesvědčen, že Spytihněv. - Slavník měl za manželku dceru anglického krále Edwarda I. Staršího Adivu. V legendách se objevuje pod jmény Střezislava, případně Adilburk. Slovo střežit ukazuje na anglického krále Edwarda I. Staršího, Podle M. Knappové znamená jméno Edward mocný, bohatý strážce, ochránce, popř. strážce majetku, štěstí. Proto "Kosmas" o Slavníkovi, zeti Edwarda napsal: "...Slavník, dokud žil, šťastně žil." - Ke jménu Tyr dospěl "Kosmas" možná takto: Vratislavův (u "Kosmy" Neklanův) vojevůdce, podle věku i jména Tyr (jehož hrob je na III. nádvoří Pražského hradu a který pocházel pravděpodobně z Dánska),se možná jmenoval Sven nebo Svenborg, což znamená mladý bojovník. Jméno Sven přeložil "Kosmas" do latiny, to zní Tiro. A od Tira vzniklo nakonec Tyr. Tyrovy pozůstatky byly možná nalezeny na III. nádvoří Pražského hradu. - Boleslav I. se zřejmě po většinu své vlády jmenoval Voj(i)slav. Domácká podoba tohoto jména byla Vok. V souvislosti s výrobou světce Václava dali legendisté Voj(i)slavovi jméno Boleslav a on ho začal užívat. Bylo tedy přeloženo z ćeštiny do arabštiny ibn Jakúbem i autorem Rýžoviště... (to někdy v letech 944-947) jméno Voj(i)slava, a to u ibn Jakúba jako Bújislav a v Rýžovišti jako Wándžsláf? A tato jména byla poté historiky chápána v prvním případě jako Boleslav a ve druhém případě jako Václav. Tzv. Václav se však v době, kdy byl knížetem, jmenoval pravděpodobně domáckou podobou Lešek, Lestík a jméno Václav získal až ve 2. polovině šedesátých let. Stejně tak Voj(i)slav, Vok získal v té době jméno Boleslav. V obou případech měla být tato jména přeložena Voj(i)slav a vztahovat se k pozdějšímu Boleslavovi. - "Kosmas" vymyslel pro moravského biskupa před časy Šebířovými jméno Vracen. Aby dal najevo, že se tak opravdu nejmenoval, přidal mu ke jménu slovo  tuším. "Kosmas" věděl, o koho jde, ale jméno nenapsal. Byl jím totiž dřívější pravý Kristián ("Kosmův" Strachkvas) pozdější předák vládnoucí za nemohoucího Boleslava II., jmenující se možná tehdy Konrád, ještě později kníže Boleslav III. Ryšavý. Už jako předák vládl nejen v části Čech, ale i na části Moravy a později jakožto český kníže ovládal také část Moravy (případně celou Moravu). A protože se z vůle a s pomocí Boleslava Chrabrého na Moravu vrátil, ale ne jako vládce, nýbrž jako biskup, nazval ho "Kosmas" Vracen. Nechtěl o něm psát, neboť v době, kdy byl předák a později kníže, zavraždil Pět bratří, Soběslava a Vojtěcha, a když vyháněl z Pražského hradu Slavníkovce Vladivoje (Dětmar napsal Soběslava), Vladivoj zahynul (neupil se). - P. Vojtová s použitím Etymologického slovníku jazyka staroslověnského uvádí toto vysvětlení jména Vratislav (2018, s. 14): "Proprium je kompozitum, první část je imperativ od slovesa vrátiti (sę). Druhá část vychází ze slova slaviti. Významově tedy vrať slávu. Další zvažovaný význam první části jména je obracet, zahnat na útěk (zvrátiti). Pak by byl Vratislav slavný vítězstvím." Tím vítězstvím by mohlo být vítězství v lucké válce. Polepšil si po slavném vítězství Vitislav své jméno tak, jak byly později polepšovány erby? - Na Moravě žil za Svatopluka velmož Zemižizn. Jeho blízkou příbuznou, možná dcerou, byla Svatožizň. (Jejími pozůstatky jsou možná pozůstatky připisované Ludmile.) Svatožizň se stala manželkou Bořivoje a měla s ním syna Vitislava (pozdějšího Vratislava). Gallus ho nazval Zeměvít. Část Země- je po Zemižiznovi, část -vít je možná část Vit- ze jména Vitislav. Synem Vratislava (u Galla Zeměvíta) byl Boleslav I., u Galla Zeměmysl.

Př. 11: VÝZNAM MÍSTNÍCH JMEN U GALLA, U "KOSMY" A U DALŠÍCH AUTORŮ

Babenberk, Bamberk SPOJENO S VYŠEHRADEM DOPSAT - Jméno Budeč vzniklo podle jazykovědců od jména Budek. To bylo jméno, které po část svého života užíval Rostislav. Fr. Kopečný u výkladu jména Rostislav napsal (1974, s. 117), že polské slovo rościć znamená množit, budit, křísit. - Významem místního jména Dobenina. - "Kosmas" prozradil, koho si máme dosadit za Lance. MJvČ IV/464 vysvětlují význam MJ Dobenina ze stč. jména *dobí: "Pro ono adj. *dobí svědčí stsl. dobľь, dob'ь ,nejlepší' [nejdobřejší], rus. - csl. dobľь ,schopný, statečný', které je etymologicky příbuzné s adj. dobrý [!!!]..." Za Lancem tedy máme vidět Dobrého, tj. Boleslava III. Ryšavého, ve středověkém seznamu panovníků se Boleslav III. objevuje s přízviskem Dobrý. - Jméno Dowina (pozdější Stará Kouiřim) mohlo souviset s indoevrop. (írán.) déván, tj. cizí, zlé [!] božstvo a mohlo označovat původně jeho kultovní místo (podle L. E. Havlíka). U "Kosmy" se objevují zlí lidé. Dalimil přišel se slovy zlický a Zlicko. Od těchto slov vzniklo jméno Zličané a nakonec kmen Zličanů. - Hánín možná v překladu do češtiny znamená  Kohoutín. Proto jej nebo Budeč (kohout budí) Gallus nazval Gallův hrad. - Podle I. Lutterera a R. Šrámka znamená místní jméno Chrudim Chrudimův (hrad), přitom toto osobní jméno znamená neduživý, slabý. "Kosmas" možná nechal schválně zemřít Břetislava I. v Chrudimi, aby ukázal, že Břetislav žádný Achilles nebyl. "Kosmas" totiž na Břetislava I. pověsil některé činy a osudy Boleslava III. Ryšavého. - Hradiště u Zabrušan se možná jmenovalo Ch(v)osten. Ve vzdálenosti 6,4 km km od hradiště u Zabrušan je ves Košťany. Ty měly i německé jméno Kosten. MJvČ II/0325 u hesla Kosten uvádějí: "Doloženy jsou jednak tvary Kosten a Kostna, jednak Chosten a Chostna. Nejlépe je lze vyložiti z neurčitého adj. *chvosten..." […] "Tvar našeho MJ vznikl z neurčitého adj. chvosten (t. les) jako jm. Ch(v)rasten (t. vrch, na němž byl vstavěn Vyšehrad)... Základní slovo stč. chvost má sice význam ,ocas, ohon...' jako stsl. chvostъ... ale v slovinštině vedle hvộst 'ocas...' je druhotvar hộst, 'houští, křoví, lesík'..., který má tedy význam přenesený. A ten se dochoval i do češtiny v MJ, např. silva Chvostna (u Frymburka)..." […] "...naše jméno Ch(v)osten znamenalo pův. vrch n. les s houštinami, křovinami." - "Kosmas" si možná jméno Ch(v)rasten vymyslel, a to právě proto, aby připomenul jméno hradiště Ch(v)osten. - Na Wikipedii je v hesle Jeruzalém vysvětlováno i pojmenování města v arabštině, a to zkráceně takto: "V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém ,al-Quds..., což doslova znamená ,svatost'... Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského ,Aelia'... (Bajt ul-Magdis) či... (Bajt ul Mugaddas), z čehož vzniklo jméno al-Quds. Tyto názvy pocházejí z hebrejského názvu pro chrám... (bejt ha-mikdaš, svatyně)." - Ant. Profous a J. Svoboda o jménu Kouřim napsali mj. toto (1960, s. 207): "Jméno Kouřim lze vysvětlit také z pregnantního významu slovesa kuriti, totiž podle ohňů, které asi tam byly zapalovány. Vrch, kde se to dálo, byl zván kouřící (kouřim) a po něm dostal hrad, který tam byl postaven, jméno Kouřim." I. Lutterer a R. Šrámek o vzniku jména Kouřim píší: "MJ je svým původem příčestí trpné na -mъ, odvozené od stč. slovesa kúřiti sě ,kouřit, dýmat´: znamenalo ,kouřící n. dýmající vrch' (metaforicky řečeno o lesnatém vrchu, z něhož po dešti vystupují páry). MJ patřilo prvotně návrší vých. od města, dnešní Staré Kouřimi. Když se jméno stalo názvem hradu na vrchu založeného a později i města v podhradí, začal se slovesný tvar chápat jako podstatné jm. A přiřadil se svým zakončením k MJ typu Vlašim..." Domnívám se, že výklad, že místní jméno Kouřim vzniklo od lesnatého vrchu, z něhož po dešti vystupují páry, má tuto slabinu. Z kterého lesnatého vrchu nevystupují po dešti páry? Jméno Kouřim je zřejmě uměle vytvořeno, a to možná biskupem Heřmanem. Ten je autorem tzv. Kristiánovy legendy, v níž jméno Kouřim použil. Je také autorem prvních dvou knih Kroniky Čechů. V dívčí válce proti sobě bojují dívky, tj. bojovníci Mojmírovce Spytihněva. Dívky jsou proto, že ovládali Dowinu (pozdější Starou Kouřim) a Děvín, lokalitu pozdějšího Pražského hradu. V čele chlapců, jinochů byl Přemyslovec Bořivoj. Je možné, že od nějakého Přemyslovce, který se mohl jmenovat Čestislav nebo podobně, vzniklo jméno Češi. Význam jména Čech se vysvětluje (ze slovinštiny a kašubštiny) i jako chlapec, jinoch, mladík. Dívky (Spytihněv) válku prohrály a byly z Dowiny vyhnány a lokality se zmocňuji chlapci Přemyslovci. A Dowina (Děvín) se tedy přejmenuje. Autor přejmenování Dowiny vyjde možná z řeckého slova kúros a z něho vytvoří Kuřim. Kúros byla socha mladíka v předklasickém Řecku. Po vylíčení dívčí války "Kosmas" napsal (I, 9): "...po smrti kněžny Libuše [zde Ludmily] jsou naše ženy pod mocí mužů." Nebo jméno Kouřim v sobě uchovávalo informaci, že se (Stará) Kouřim dříve jmenovala Dowina, Děvín? V antickém Řecku se sochy stojících žen nazývaly kore. Řecky se dnes dívka řekne korítsi. – "Kosmas" uvádí, že Jaromír, zraku zbavený, bydlel ve vísce Lysé. Zraku zbavený zde znamená, že si za Jaromír máme dosadit jiné jméno. Tím je Boleslav II. Jeho původní jméno totiž bylo Jaromír. "Kosmas" ho umístil do Lysé proto, že Boleslavovy kosti byly ovařeny. Je tedy pochován v bazilice sv. Jiří v hrobě č. 92. - Jméno Praha vzniklo jakožto pojmenování pro osídlení na území zhruba části dnešní Malé Strany. Vzniklo jméno Praha od fríského slova broek, což znamená kalhoty, nebo vychází od toho, že po Vltavě docházelo k přepravě zboží, pro což má dnes švédština slovo frakt? Nebo souvisí s tavením železných rud na území dnešní Malé Strany? Vznik jména Praha nemusí zcela odpovídat jazykovým zákonům, protože při převedení slova z jednoho jazyka do druhého může dojít ke zkomolení. - Stadice byly zřejmě pojmenovány (možná "Kosmou") podle pohanské slavnosti stado. Úhor, o kterém "Kosmas" píše a udává jeho rozměry, bylo možná pohanské kultiště. Před několika lety byly na svahu Volské hory nalezeny kamenné schody časově nezařazené. Nebyly to schody ke kultišti Wistrachovců, tj. Přemyslovců? - Domnívám se, že Surinu můžeme ztotožnit s tokem Černá tekoucím z velké části po česko-německé hranici. V opisech Kroniky Čechů má Surina i tvar Surma. V estonštině slovo surm znamená smrt, ve finštině se smrt řekne mj. surma (Fr. Čermák a H. Lindroosová, Praha 1986). V. Machek v hesle surma napsal mj. (2010, s. 593): "...b. [ = bělorusky?] surma černidlo na obočí), původu snad turkotatarského." Symbolem smrti je černá barva a také západ. OVĚŘIT – Jméno Žatec vysvětlují I. Lutterer a R. Šrámek (2004, s. 297) jako potok ucpávaný nánosy, popř. přehrazený. Protože ramena řeky Moravy byla ucpávána nánosy, pojmenoval "Kosmas" v lucké válce mikulčické hradiště Žatec.- V latinských opisech Kroniky Čechů jsou pro pahorek Žiži užity tvary Sizi, Zizi, Zicis, Žiži. Není toto pojmenování "Kosmovou" hříčkou, "Kosmovým" výmyslem. Jestliže ano, jak ho vytvořil? R. Turek se domníval, že "Kosmas" si toto jméno vymyslel. K významu jména Žiži D. Třeštík napsal (1997, s. 342): "Jméno Žiži lze vykládat nejenom od žáru, ale i od sieža – utvořeno od sěd-ja ve významu ,místo, kde se sedí', tedy místo, kde byl kníže posazován na kamenný stolec." V poznámce 167 na s. 542 dodal: "Výkladu tohoto jména byla podána celá řada, posledním je upozornění I. Kořána... na germánskou bohyni Zisza." Lokalita Pražského hradu se někdy do 10. století nazývala Děvín. Byla sakrálním místem. Částí Děvínu byl pahorek Žiži. Pokud si "Kosmas" jméno Žiži vymyslel, nechtěl vymyšleným jménem Sizi (případně jiným podobným tvarem) prozradit, že se na pahorku Žiži konaly pohanské obřady? Hračičkář "Kosmas" možná obrátil jméno starořecké bohyně Isis a dostal Sisi. Toto "Kosmovo" pojmenování se v různých rukopisech vyskytovalo poněkud pozměněné. S pahorkem Žiži byla spojena svými pohanskými praktikami Ludmila, s největší pravděpodobností také přivolávala déšť. Starořecká bohyně Isis je převzatá staroegyptská bohyně Eset. Ta byla zodpovědná za každoroční záplavy. Jméno Eset znamená trůn nebo sídlo OVĚŘIT. Na vršku Žiži byl možná nastolovací knížecí kámen.

PÍSEMNÉ PRAMENY:

ANONYMUS: Kronika anonymného notára kráľa Bela (Gesta Hungarorum), přeložil V. Múcska, Budmerice 2000 – Beatus Cyrillus - BRUNO z Querfurtu, svatý: Život a utrpení svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, přeložil J. Vilikovský, Praha 1935 – Svatý BRUN Querfurtský: List králi Jindřichovi II., in: Život a utrpení svatých..., přeložil a závěrečné poznámky napsal D. Řeznina, Kralupy nad Vl. 1971 - Svatý BRUN Querfurtský: Život a utrpení svatých Benedikta a Jana a jejich druhů, přeložil a závěrečné poznámky napsal D. Řezanina, Kralupy nad Vl. 1971 - BRUNOVA vojtěšská legenda Narcisus purpureus flos (Kratší legenda – Vita brevior), in: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987 - CANAPARIOVA vojtěšská legenda Est locus, in: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987 - Crescente fide (bavorská redakce), přeložil B. Ryba, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 30-36, Praha 1969 - DĚTMAR z Merseburku: Kronika, přeložil B. Neškudla, verše J. Žytek, Praha 2008 - Druhá staroslovanská legenda o svatém Václavu, přeložil J. Vašica, in: Na úsvitu křesťanství, s. 134-152, Praha 1942 - GALLUS ANONYMUS: Kronika a činy polských knížat a vládců, přeložil J. Förster, Praha 2009 - GUMPOLD: Život Václava, knížete českého, přeložil Zd. Kristen, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 37-53, Praha 1969 - Homilie na svátek Ludmily, patronky Čechů, přeložil J. Ludvíkovský, in: Na úsvitu křesťanství, s. 161-167, Praha 1942 - HELMOLD: Helmoldova, kněze buzovského, Slovanská kronika, Praha 1947 - HERBORD: Dialog o životě biskupa Oty Bamberského, in J. Dynda: Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Praha 2017, s. 141-174 - Chvalořeč o sv.. Cyrilu a Metoději, in: Vašica, J.: Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1996, s. 308-316 - KANOVNÍK VYŠEHRADSKÝ: Letopis Kanovníka vyšehradského, in: Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974 - KOSMAS: Kronika Čechů, přeložili K. Hrdina a M. Bláhová, Praha 2011 - KOSMOVA Kronika česká, přeložili K. Hrdina a M. Bláhová, Praha – Litomyšl 2005 - LAURENTIUS Montecassinský: Utrpení svatého Václava, přeložil Zd. Kristen, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969 – Legenda o svatém Štěpánu sepsaná biskupem Hartvíkem, in: Legendy a kroniky koruny uherské, Praha 1988, s. 108-114 - Legenda o svatém Václavu počínající slovy Když vycházelo už slunce křesťanství [Oriente iam sole], přeložil J. Ludvíkovský, in: Na úsvitu křesťanství, s. 219-242, Praha 1942 – Legenda o utrpení svatého Vojtěcha Sanctus Adalbertus, in: Legendy a kroniky koruny uherské, Praha 1988, s. 189-192 - Letopis Vincenciův ??????? - MNICH BŘEVNOVSKÝ: Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily, přeložil Ant. Stříž, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 58-87, Praha 1969 - MNICH SÁZAVSKÝ: Kronika Mnicha sázavského, in: Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974 - První staroslověnská legenda o sv. Václavu, přeložil J. Vašica, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 54-57, Praha 1969 - První staroslověnská legenda o svatém Václavu, přeložil J. Vašica, in: Středověké legendy o českých světcích, s. 75-82, Brno 2011 – PRVNÍ SLOVANSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU (Minejní redakce), in: Staroslověnské legendy českého původu, přel. Bláhová, E. a Konzal, V., Praha 1976, s. 115-121 – PRVNÍ SLOVANSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU (Vostokovova redakce), in: Staroslověnské legendy českého původu, přel. Bláhová, E. a Konzal, V., Praha 1976, s. 68-73 - PULKAVA, Přibík z Radenína: Kronika česká, in: Kroniky doby Karla IV,, Praha 1987, s. 269-444 - PULKAVA z Radenína, Př.: Kronika česká (I. redakce), in: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987 - PULKAVA z Radenína, Př.: Pulkavova kronika, in: Prameny dějin českých, Praha 1893 – Slovo o pluku Igorově, přeložil O. Libertin, Praha 1978 – TEOFYLAKT OCHRIDSKÝ: Život Klimenta, in: Pramene o živote svätých Cyrila a Metoda a ich učeníkov, Bratislava 2013, s. 95-136 - Umučení svaté Ludmily (Fuit in provincia Boemorum), přeložil B. Ryba, in: Na úsvitu křesťanství, s. 59-66, Praha 1942 - Umučení sv. Václava (Oportet nos fratres), přeložil Ant. Stříž, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969 - Utrpení mučednice Ludmily, přeložil B. Ryba, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 215-216, Praha 1969 - Verše o utrpení svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, přeložil F. Stiebitz, in: Středověké legendy o českých světcích, s. 133-169, Brno 2011 – Větší legenda svatého Štěpána krále, in: Legendy a kroniky koruny uherské, Praha 1988, s. 79-87 - Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, přeložil M. Téra, Červený Kostelec 2014 - Widukind z Corvey: Dějiny Sasů, přeložili J. Izdný a K. Spurná, Praha 2016 - Začíná se legenda o svatém Václavu mučedníku [Oriente iam sole], in: Na úsvitu křesťanství, s. 220-242, přeložil J. Ludvíkovský, Praha 1942 - Život sv. Konstantina-Cyrila, přeložil J. Vašica, in: Středověké legendy o českých světcích, s. 5-44, Brno 2011 - Život sv. Metoděje, přeložil J. Vašica, in: Středověké legendy o českých světcích, s. 45-61, Brno 2011

POUŽITÉ SLOVNÍKY A ENCYKLOPEDIE

BAUEROVÁ, A.: Tisíc jmen v kalendáři, Praha 1992 - BECKER, U.: Slovník symbolů, Praha 2002 - BEJČEK, Vl. - ŠŤASTNÝ, K.: Encyklopedie ptáků, Praha 1999 - BĚLIČ, J. – KAMIŠ, Ad. – KUČERA, K.: Malý staročeský slovník, Praha 1978 - BIEDERMANN, H.: Lexikon symbolů, Praha 2008 - BLAŽEK, V.: Bohemia a Čech, dvě slovníková hesla, in: Nový encyklopedický slovník češtiny, I. díl A/M, Praha 2016, s. 169-170 a s. 199-205 - BOTHEROYDOVI, S. a P.: Lexikon keltské mytologie, Praha 1998 – ČIŽMÁŘ, M.: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku, Praha 2004 - ČTVERÁK, Vl. - LUTOVSKÝ, M. - SLABINA, M. - SMEJTEK, L.: Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha 2003 - DOUGLAS, J, M. ad.: Nový biblický slovník, Praha 2009 (2. vyd.) - DUNGEL, J. - GAISLER, J.: Atlas savců České a Slovenské republiky, Praha 2002 - FRONEK, J.: Velký česko-anglický slovník, Praha 2000 - FÜRSTOVÁ, J. ad.: Česko-švédský slovník, Praha 1981 - HAIS, K. - HODEK, Bř.: Velký anglicko-český slovník II., F-M, Praha 1992 - HAVRÁNEK, B. (hlavní redaktor): Slovník spisovného jazyka českého, https://ssjc.ujc.cas.cz - HLAVIČKOVÁ, Z. – SVATOŠOVÁ, J. – ČERVENKA, M.: Švédsko-český a česko-švédský kapesní slovník, Praha 1999 - HOSÁK, L. - ŠRÁMEK, R: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A-L, Praha 1970, II, M-Ž, Praha 1980 - KNAPPOVÁ, M.: Jak se bude vaše dítě jmenovat?, Praha 2015 - KONEČNÝ, M.: Česko-novořecký slovník, Praha 2015 - KOPEČNÝ, Fr.: Průvodce našimi jmény, Praha 1974, 1991 - KOŽEVNIKOVÁ, Kv. – KEJZLAR, R. – FRYDRICH, M.: Švédsko-český slovník, Praha 1966 - KUMPRECHT, K. - OSTMEYER, J.: Česko-německý a německo-český slovník, Praha 1994 - KUNA, M., hlavní autor: Archeologický atlas Čech, Praha 2014 - JANÁČ, M. - TUMLÍŘ, P. - HARVALÍK, M.: Divnopis, Proč se to tak jmenuje?, Praha 2006 - LURKER, M.: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů, Praha 2003, 2005 – LURKER, M.: Slovník symbolů, Praha 2005 - LUTOVSKÝ, M.: Encyklopedie slovanské archeologie..., Praha 2001 - LUTTERER, I. - KROPÁČEK, L. - HUŇÁČEK, V.: Původ zeměpisných jmen, Praha 1976 - LUTTERER, I. – MAJTÁN, M.. – ŠRÁMEK, R.: Zeměpisná jména Československa, Praha 1982 - LUTTERER, I. - ŠRÁMEK, R.: Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Havl. Brod 2004 - MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, 1971, 1997, 2010 - MOLDANOVÁ, D.: Naše příjmení, Praha 1983 – OBRÁTIL, K. J.: Velký slovník sprostých slov, Praha 2015 - PETRÁŇ, Zd.: Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky, Praha 2013 - PRACH, V.: Řecko-český slovník, Praha 1993 - PRAŽÁK, J. M. - NOVOTNÝ, Fr. – SEDLÁČEK, J.: Latinsko-český slovník A-K, L-Z, Praha 1955, 1975, L-Z, 1980; přepracované Fr. Novotným 1999 - PROFANTOVÁ, N. – PROFANT, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Praha 2000, 2004 - PROFOUS, A., dodatkový V. díl zpracovali J. SVOBODA, J. a ŠMILAUER, Vl., Místní jména v Čechách, https://mjc.ujc.cas.cz - QUITT, Zd. – KUCHARSKÝ, P.: Česko-latinský slovník starověké a současné latiny, Praha 1992, 2017 - RAMEŠ, V.: Po kom se jmenujeme? Encyklopedie křestních jmen, Praha 2003 - REJZEK, J.: Český etymologický slovník, Praha 2015 - Slovník antické kultury, Praha 1974 - Słownik staropolski, Pacha – Pica, Wroclaw – Warszawa – Kraków 1970 - ZAJÍČEK, P.: Jeskyně České republiky, Praha 2010 - ZAMAROVSKÝ, V.: Bohové a hrdinové antických bájí, Praha 2013 (sedmé, upravené vydání)

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY (včetně literatury na internetu):

1000 let kláštera na Ostrově (999-1999): sborník příspěvků k jeho hmotné kultuře v raném a vrcholném středověku, Praha: Národní muzeum, 2003 - ADÁMKOVÁ, I.: Kostel Panny Marie na Pražském hradě v nejstarších písemných pramenech, in: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách, Praha 2018, s. 56-64 – ALT, J. - MARTAN, A.: Restaurátorské práce na románských nástěnných malbách v interiéru znojemské rotundy sv. Kateřiny v letech 1969-1973, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 108-110 - ANTONÍN, R.: Ideální panovník českého středověku, Praha 2013 - ANTONÍN, R.: Panovník ve světě českých legend a kronik. 10. - 13. století, in: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, Brno 2010, s. 486–549 – BAHNÍKOVÁ, M.: Lebka svatého Václava – svědectví o člověku a světci, in: Svatý Václav a návrat k českému národnímu povědomí, Praha 2020, s. 43-46 - BALEKA, J.: Výtvarné umění: výkladový slovník, Praha 1997 – BANASZKIEWICZ, J.: Gumpold, Vavřinec a Kristián, čili krátce o tom, jak se sněžná a severní Bohemia stávala součástí ,požehnané' Evropy, in: Dějiny ve věku nejistot, Praha 2003, s. 47-52 - BANCKOVÁ. Cl.: Vikingové, Praha 2018 – BARTLOVÁ, M.: Nejasná zpráva o Přemyslovcích: malby ve znojemské rotundě, in: Záhady českých dějin, Praha 2005, s. 40-45 - BARTOŠKOVÁ, A.: Budeč: významné mocenské centrum prvních Přemyslovců, Praha 2014 – BARTOŠKOVÁ, A.: Budeč, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 140-141 – BARTOŠKOVÁ. A.: Budeč za časů kněžny Ludmily, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 109-117 - BARTOŠKOVÁ, A.: Stará Kouřim, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 110, 111 - BAUER, J.: Bílá místa našich dějin, Řitka 2012 - BAUER, J.: Ženy z rodu Přemyslovců, 2012 Frýdek-Místek - BAŽANT, J.: Budování minulosti: Znojemská rotunda a renesance 12. století, Listy filologické CXVIII, 1995, pp. 20-37 - BAŽANT, J.: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství, in: Historická Olomouc XII, Olomouc 2001, s. 7-25 - BAŽANTOVÁ, N.: Svědectví textilií z relikviářového hrobu sv. Ludmily, Listy filologické CXXI, 1998, 3-4, pp. 220-254 – BEDNAŘÍKOVÁ, J. - HOMOLA, A. - MĚŘÍNSKÝ, Zd.: Stěhování národů a východ Evropy, Praha 2013 - BENEŠ, J.: Jaromír Beneš: Archeolog Beneš: Legenda o praotci Čechovi je legenda. Naši předci z východu nepřišli, dáno na internet 1. 4. 2019 - BERANOVÁ, M. - LUTOVSKÝ, M.: Slované v Čechách. Archeologie 6.-12. století, Praha 2009 - BERNART, M. - BRAVERMANOVÁ, M. - LEDVINA, P.: Arma sancti Venceslai: nová zjištění o přilbě, zbroji a meči zv. Svatováclavské, in: Časopis Společnosti přátel starožitností, Roč. 122 (2014), č. 3, s. 179—182 - BISTŘICKÝ, J. – ČERVENKA, St.: Olomoucké horologium, Olomouc – Praha 2011 – BISTŘICKÝ, J.: Olomoucké horologium: kolektář biskupa Jindřicha Zdíka, Olomouc 2011 - BISTŘICKÝ, J.: Počátky hradu a města, in: Dějiny Olomouce I, Olomouc 2009 - BLÁHOVÁ, Em. – KONZAL, V.: Staroslověnské legendy českého původu: nejstarší kapitoly česko-ruských kulturních vztahů, Praha 1976 – BLÁHA, J.: Slovanská Olomouc a Přerov, in: Cesty a stezky do časů Velké Moravy, Brno 2006, s. 97-101 - BLÁHOVÁ, M.: Historická chronologie, Praha 2001 – BLÁHOVÁ, M.: Kako jest koruna z Moravy vyšla (,Translatio regni' ve Staročeské kronice tzv. Dalimila), Mediaevalia historica Bohemica 3, 1993, s. 165-175 - BLÁHOVÁ, M.: Kosmas – první český historik, in: Duchem, ne mečem, Praha 2003, s. 16-28 - BLÁHOVÁ, M.: Mýty a genealogie Přemyslovců, in: Přemyslovský dvůr, s. 145-148, Praha 2014 - BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, in: Kosmova kronika česká, Praha 2012, s. 211-245 - BLÁHOVÁ, M.: Pokračovatelé Kosmovi (doslov), in: Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974 – BLÁHOVÁ, M.: Snahy o zvýšení prestiže českého státu, in: Velké dějiny I, hlava pátá, s. 407-466, Praha a Litomyšl 1999 - BLÁHOVÁ, M.: Středověké katalogy českých knížat a králů a jejich pramenná hodnota, in: Amica chronistarum, Praha 2021, s. 104-129 – BLÁHOVÁ, M. - FROLÍK, J. - PROFANTOVÁ, N.: Velké dějiny zemí Koruny české I, Praha a Litomyšl 1999 – BLAŽEK, V.: Baltský horizont ve východočeské hydronomii?, in: Spisovnost a nespisovnost, Brno 2004, s. 291-299 - BLAŽEK, V.: Praha jazyková. Lingvistická archeologie pražské kotliny, in: Pravěká Praha, Praha 2005, s. 946-973 - BLAŽEK, V.: Předslovanská hydronyma českých zemí, in: Cesty a stesky do časů Velké Moravy, Brno 2006, s. 71-75 - BLAŽEK, V.: Venceslaus et filius, in: Dějiny ve věku nejistot, s. 70-74, Praha 2003 - BOHÁČ, Zdeněk – ŠIMŮNEK, Robert: Patrocinia ve středověkých Čechách, in: Akademický atlas českých dějin, s. 69, Praha 2016 - BOHÁČOVÁ, I.: Archeologie a studium raného českého státu. Současná východiska, in: Tradysje i nowoczesność. Poznątki państwa polskiego na tle środkowoeuropejskim w badaniach interdyscyplinarnych, Poznań 2016, s. 225-248 - BOHÁČOVÁ, I.: Archeologie o historii Staré Boleslavi, in: Na prahu poznání českých dějin, Praha 2006, s. 9-20 - BOHÁČOVÁ, I: Archeologie o raně středověké architektuře ve Staré Boleslavi..., in: Čechy plné kostelů, Praha 2010, s. 190-198 - BOHÁČOVÁ, I. – PROFANTOVÁ, N.: Čechy a Velká Morava – svědectví archeologie, in: Velká Morava a počátky křesťanství, s. 134-144, Brno 2014 – BOHÁČOVÁ, I. - PROFANTOVÁ, N.: Čechy v době velkomoravské, in: Cyrilometodějská misie a Evropa. 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu, Brno 2014, s. 148-166 – BOHÁČOVÁ, I: Možnosti poznání geneze raného státu na základě archeologického studia jeho (historických známých) center. Příklad historického jádra Čech, in: Raný český stát 10. století, Praha 2020, s. 35-59 - BOHÁČOVÁ, I.: Počátky budování přemyslovského státu a jeho centra – synchronizace výpovědi archeologických pramenů a její interpretace, in: Archaeologia historika 38/2013/1, s. 7-25 – BOHÁČOVÁ, I.: Pražský hrad a jeho nejstarší opevňovací systémy, in: Mediaevalia archaeologica 3. Pražský hrad a Malá Strana, Praha 2001, s. 179-287 – BOHÁČOVÁ, I., Přemyslovské hradiště ve Staré Boleslavi, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 137 - BÖHMOVÁ, Olga: Nejstarší denáry Boleslava I. z jazykového hlediska, Numismatické listy, č. 5-6 (1992), s. 129-133 - BOLINA, P. - KLIMEK, T. - CÍLEK, V.: Staré cesty v krajině středních Čech, Praha 2018 - BOLINA, P. – KLIMEK, T.: Úsek dálkové komunikace na Kosmově hoře Osek, Archeologické rozhledy LIX-2007, s. 103-115 - BOŃCZA-TOMASZEWSKI, N.: Idea expanze v raně středověkých Čechách (Analýza pověsti o Přemyslovi v Kosmově kronice), Český lid 85/1998, s. 289-301 - BOROVIČKA, M., odp. red.: Vojenské dějiny Československa I, Praha 1985 – BRAVERMANOVÁ, M.: Hrob Boleslava II., in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 247-260 – BRAVERMANOVÁ, M. - DOBISÍKOVÁ, M. - FROLÍK, J. - KAUPOVÁ, S. - STRÁNSKÁ, S. - SVĚTLÍK, I. - VANĚK, D. - VELEMÍNSKÝ, P.: Hrob Boleslava II. - nejznámějšího pacienta biskupa a lékaře Thiddaga, in: Thiddag (998-1017). Příběh biskupského denáru, Praha 2024, s. 148-172 - BRAVERMANOVÁ, M. - LUTOVSKÝ, M.: Hroby, hrobky a pohřebiště českých knížat a králů, Praha 2001 - BRAVERMANOVÁ, M.: Hroby světců českého původu na Pražském hradě, in: Castrum Pragense. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích, Praha 2005, s. 89-118 - BRAVERMANOVÁ, M.: K hrobu č. 98 v bazilice sv. Jiří, in: Castrum Pragense. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích, Praha 2005, s. 47 a 48 – BRAVERMANOVÁ, M. - DOBISIKOVÁ, M. - FROLÍK, J. - KAUPOVÁ. S. - STRÁNSKÁ, P. - SVĚTLÍK, I. - VANĚK, D. - VELEMÍNSKÝ, P. - VOTRUBOVÁ, J.: Nové poznatky o ostatcích z hrobů K1 a K2 z rotundy sv. Víta na Pražském hradě, AR LXX (2018), s. 294-304 – BRAVERMANOVÁ, M.: Osudy hrobu svatého Václava, in: Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 149-160 - BRAVERMANOVÁ, M.: Osudy ostatků svatého Prokopa, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s. 117-135 - BRAVERMANOVÁ, M.: Pochází korunovační meč zv. svatováclavský z pokladu po Přemyslovcích a je jeho čepel dokonce památkou po sv. Václavu?, in: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky, Praha 2007, s. 105-123 - BRAVERMANOVÁ, M.: Relikviářové tkaniny z hrobu sv. Ludmily, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 338-358 - BRAVERMANOVÁ, M: Textil nejstarších Přemyslovců, in: České země v raném středověku, Praha 2006, s. 193-212 – BRÉMSKÝ, A.: Činy biskupů hamburského kostela, Praha 2009 - BRØNDSTED, J.: Vikingové, sága tří staletí, Praha 1967 - BRUNNEROVÁ, Zd.: Nerostné suroviny, in: Neživá příroda Prahy a jejího okolí (hlavní autor Jiří Kovanda), Praha 2001 - BRŮŽEK, J. – LIKOVSKÝ, J. – ČERNÝ, V.: Současné metody biologické antropologie a jejich využití při hodnocení kostry přisuzované českému knížeti Spytihněvovi I., Archeologické rozhledy LIV – 2002, č. 2, s. 439-456 - BRŮŽEK, J. - NOVOTNÝ, Vl.: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry, časopis Vesmír, 78, 453-455, 1999/8 – BUBENÍK, J.: Hradiště Rubín u Podbořan v severozápadních Čechách v raném středověku, in: Studia mediævalia pragensia 7/2006, s. 21-37 – BUBENÍK, J.: Několik poznámek ke studii P. Čecha ,Hrady a výšinná sídliště raného středověku v Pobělí a středním Poohří, in: Archeologické rozhledy LIV-2002, s. 319-326 - CÍLEK, V.: Kámen svaté Ludmily, in: Tetín svaté Ludmily. Místo, dějiny a spiritualita, s. 120, 121, Praha 2017 - CINERT, J.: Bylo to jinak. Jiný výklad mytologie. Nový pohled na Staré pověsti české. Skutečný příběh knížete Václava., Praha 2008 - CINERT, J.: Původ názvu Vltava a Malše, internet, poslední úprava 2018 – CINERT, J.: Vznik přemyslovské državy. Od oráče Přemysla po knížete Boleslava, Praha 2021 - ČAJKA, Fr.: Církevněslovanské prameny o životě sv. Ludmily, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 320-337 - ČAJKA, Fr.: Staroslověnské písemnictví na Velké Moravě ve středověkých Čechách, Praha 2017 - ČAPKA, Fr.: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 2010 – ČAPKA, Fr.: Morava, Praha 2003 - ČECH, P.: Dragúš – Kosmův mýtus a náš historický problém, Archeologie ve středních Čechách 3, 1999, 353-359 - ČECH, P.: Mocenský vývoj v severozápadních Čechách do počátku 11. století, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, s. 155-173, Praha 2000 – Čech, P.: Žatec. Čechy, in: Velká Morava a počátky křesťanství, Brno 2014, s. 276-279 - ČECH, P.: Žatec v raném středověku, in: Žatec (ed. I. Ebelová, P. Holodňák), s. 54-114, Praha 2004 - ČERMÁK, V.: Staroslověnské písemnictví cyrilometodějské a jeho rukopisné dochování, in: Cyril a Metoděj – doba, život, dílo, Brno 2013, s. 55-68 - ČERNÝ P.: Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace, in: Znojemská rotunda ve světě vědeckého poznání. Sborník příspěvků..., Znojmo 1997, s. 78-92 – ČERNÝ, P.: Zobrazení sv. Václava v Kodexu vyšehradském, in: Královský Vyšehrad III, Kostelní Vydří 2007, s. 60-83 - ČERNÝ, V. – STRÁNSKÁ, P.: O rozdílech mezi věkem kalendářním a biologickým a o sporech historiků s antropology, Archeologické rozhledy 1999, ročník 51, s. 832 - ČIHÁKOVÁ, J.: Legendami zmíněný kostel svatého Václava na Malé Straně, in: Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 193- 209 - ČIHÁKOVÁ, J.: Malá Strana od pravěku do vrcholného středověku, in: Umělecké památky Prahy. Malá Strana, s. 11-27, Praha 1999 - ČIHÁKOVÁ, J.: Praha kolem roku 1000: infrastruktura, doprava, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 65, 66 - ČIHÁKOVÁ, J. – DRAGOUN, Zd. – PODLISKA, J.: Pražská sídelní aglomerace v 10. a 11. století, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 127-146 – ČIHÁKOVÁ, J. - MŰLLER, M.: Malostranská rotunda svatého Václava v Praze, Praha 2020 - ČIHÁKOVÁ, J. - MŰLLER, M.: Zpráva o nálezu rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze, in: Zprávy památkové péče 66, Praha 2006, s. 100-116 - ČORNEJ, P. - BĚLINA, P. ad.: Slavné bitvy naší historie, Praha 1993 - DANILOV, I. M.: Osteochondróza pro profesionálního pacienta, Praha 2014 - DAVID, J.: ...cui a virginali vocabulo inditum est nomen Devin. (Etymologie pomístních jmen v Kosmově, Dalimilově a Pulkavově kronice), in: Lexika slovenskej onymie. Zborník materiálov zo 17. slovenskej konferencie, Trnava 12.-14. 9. 2007, Bratislava 2010, s. 167-173 - DAVIDOVÁ, R.: Náboženství a magie starověkého Egypta, Praha 2006 - DAWKINS, R.: Boží blud, Praha 2009 - DEBNAR, Al.: Prácheň - magická a posvátná národní hora, in:: Prácheň: hora, hrad, hradiště, [Horažďovice] Prácheňsko 2009, s. 19-29 - DOBRYLOVSKÝ, J.: Nevinný bratrovrah, Román z doby Přemyslovců Václava a Boleslava, Brno 2017 - DRAGOUN, M., ŽILINČÁR, T.: Codex wyssegradensis – Facsimile, doprovodná publikace..., Praha 2013 - DRAGOUN, Zd.: První mučedníci vládnoucího rodu. Úvaha nad přemyslovskou martyrologií, in: Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti, s. 181-187, Praha 2011 - DRESLEROVÁ, G.: Osel v době hradištní, in: Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice, Brno 2009, s. 10-12 – DRTIKOLOVÁ KAUPOVÁ, Sylva: Strava na hradě a v jeho zázemí, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 44-47 – DUNIN-WASOWICZ, TERESA: Svatý Vojtěch – patron nové Evropy, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 298-299 - DVORNÍK, Fr.: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem, Praha 2000 – DVOŘÁK, J.: Horninový stavební materiál rotundy sv. Kateřiny na znojemském hradě, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 138-140 – DVOŘÁK, J.: Horninový stavební materiál rotundy sv. Kateřiny na znojemském hradě – in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 138-140 - DVOŘÁKOVÁ, K.: Rotunda svaté Kateřiny, Znojmo 2012 - DVOŘÁKOVÁ, K.: Vyhodnocení doposud provedených průzkumů na malbách v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 115-121 - DYNDA, J.: České a moravské pohanství, in: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách, Praha 2018, s. 29-55 - DYNDA, J.: Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Praha 2017 – ELIÁŠ. M.: Ostrihom a Stoličný Belehrad. Dve centrá ranostredovekého Uhorska (magisterská diplomová práce), vedoucí práce Wihoda, M., Brno 2007 - ERHART, Ad.: Odkud máme jméno? K původu etnonyma Čech, in: Slavia 1998, s. 289-294 - FERRO, M.: Dějiny Francie, Praha 2006 - FIALA, Zd.: Dva kritické příspěvky ke starým dějinám českým, in: Sborník historický IX, Praha 1962 - FIALA, Zd.: Jindřich Zdík a Kosmas (O původu Jindřicha Zdíka), in: Zápisky katedry československých dějin a archivního studia VII, Praha 1963, s. 7-19 – FIDLER, J.: Války prvních Přemyslovců, in: Historie a vojenství, 6/1997, s. 3-12 - FILIPOWIAK, Wł.: Wolin – raně středověké centrum na Baltu, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 59, 60 – FLAJŠHANS, V.: Naše nejstarší jména osobní II, in: Naše řeč, ročník XI, 1927, s. 193-197 - FLAJŠHANS, V.: Noví svatí, Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3, s. 65-71 - FOLTÝN, D.: Pronikání benediktinů do Čech a střední Evropy, ĎaS 10/2014, s. 14-17 - FRIEDL, A.: Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, Brno 1966 - FRIEDL, J. – JUREK, T. – ŘEZNÍK, M. – WIHODA, M.: Dějiny Polska, Praha 2017 - FROLÍK, J. - SMETÁNKA, Zd.: Archeologie na Pražském hradě, Praha/Litomyšl 1997 - FROLÍK, J.: Hlavní sídlo, Pražský hrad, in: Přemyslovský dvůr, s. 457-460, 464-476, Praha 2014 - FROLÍK, J.: Hroby přemyslovských knížat na Pražském hradě, in: Castrum pragense. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho předpolích, Praha 2005, s. 25-44 - FROLÍK, J.: Knížecí stolec a tajemný pahorek Žiži, in: Příběh Pražského hradu, s. 48-51, Praha 2003 – FROLÍK, J. - MAŘÍKOVÁ-KUBKOVÁ, J. - RŮŽIČKOVÁ, El. - ZEMAN, Ant.. S příspěvky MARSHALLA, J. a PETŘÍČKOVÉ, J.: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů, Praha 2000 - FROLÍK, J.: Pohřebiště na II. nádvoří Pražského hradu, Arch. historica 2013, ročn. 38, č. 1, s. 91-105 – FROLÍK, J.: Pohřebiště u kostela Panny Marie a na II. nádvoří pražského hradu, Díl II. Analýza, in: Castrum pragense 2017 – FROLÍK, J.: Praha v dobách kněžny Ludmily, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 186-212 – FROLÍK, J.: - BRAVERMANOVÁ, M.: Pražský hrad, in: Střed Evropy kolem roku 1000, Praha 2000, s. 133-134 - FROLÍK, J.: Rotunda sv. Víta na Pražském hradě ve světle nových poznatků, in: Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 131-147 - GALATÍK, J.: Sekircostel Kosmovy Kroniky Čechů byla Metodějova katedrála?, www.wogastisburc.com/dokumenty/sekyr-kostel.pdf – GALUŠKA, L.: Bylo povědomí o Svatoplukově Moravě, Veligradu a Metodějově arcibiskupství na Moravě 10.-12. století skutečně věcí neznámou?, in: Od knížat ke králům, Praha 2007, s. 50-62 - GALUŠKA, L.: Kláštery a Velká Morava, in: Po stopách sv. Benedikta, Třebíč 2002, s. 197-209 - GALUŠKA, L.: O otrocích na Velké Moravě a okovech ze Starého Města, in: Dějiny ve věku nejistot, Praha 2003 – GALUŠKA, L.: Staré Město – Uherské Hradiště, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 113-114 - GALUŠKA, L.: Staré Město – Uherské Hradiště. Morava, in: Velká Morava a počátky křesťanství, s. 178-183, Brno 2014 – GIEYSZTOR, A: Mytologie Slovanů, Praha 2020 - GOJDA, M. - TREFNÝ, M. a kol.: Archeologie krajiny pod Řípem, Plzeň 2011 - GOLEMA, M.: Kosmova a Dalimilova "dívčí válka" jako metafora indoevrópskej vojny funkcií, Studia Mythologica Slavica 8/2005, s. 137-157 – GRAUS, Fr.: Kněžna Libuše – od postavy báje k národnímu symbolu, ČČH 1969, r. XVII, č. 6, s. 817-844 - GRAUS, Fr.: Necrologium Bohemicum – Martyrologium Pragense a stopy nekosmovského pojetí českých dějin, ČČH XV, 1967, č. 6, s. 789-810 - GRAUS, Fr.: Živá minulost: středověké tradice a představy o středověku, Praha 2017 – HÄNDL, R.: Historie trochu jinak. Převážně nevážně o českých dějinách, Brno 2009 - HASIL, J.: Archeologie a obraz počátků křesťanství v Čechách, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 109-134 - HÁSKOVÁ, J.: Mincování a jiné formy směny v Čechách, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 73 – HÁSKOVÁ, J.: Vyšehrad ve výpovědi nejstarších přemyslovských mincí, in: Královský Vyšehrad III, Kostelní Vydří 2007, s. 86-102 - HAUBELT, J.: Pravda proti legendám o "svatém" Vojtěchovi, Praha 1997 - HAUPTOVÁ, Zoe: Několik poznámek k Chvalořeči o sv. Cyrilu a Metoději, in: Vašica, J.: Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1996, s. 109-117 - HAVLÍK, L. E.: Dějiny královského města Znojma a znojemského kraje..., Brno 1998 - HAVLÍK, L. E.: Kronika o Velké Moravě, Brno 2013 – HAVLÍK, L. E.: Slovanské státní útvary raného středověku, Praha 1987 - HAVLÍK, L. E.: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Brno 1994 – HAVLÍK, L. E.: Toto sole oriente. K identifikaci patrocinií zaniklých raně středověkých kostelů, Slavia antiqua XXXIX, rok 1968, s. 9-41 – HAVLÍK, L. E.: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů, Brno 1996 - HAVLÍKOVÁ, L.: K vlivu velkomoravského práva na raně středověké české právo, in: Význam kultúrneho dedičstva sv. Cyrila a Metoda pre Európu, Nitra 2008, s. 22-32 – HAVLÍKOVÁ, L.: Počátky srbského státu, in: Dějiny Srbska, Praha 2019, s. 26-42 - HEJDOVÁ, D.: Přilba zvaná ,svatováclavská', in: Sborník národního muzea v Praze, řada A – historie, sv. XVIII (1964), číslo 1/2 s. 1-106 - HLAVÁČEK I. - KAŠPAR, J. - NOVÝ R.: Vademecum pomocných věd historických, Praha 1988 - HLAVÁČEK, I.: Chronologie, in: Vademecum pomocných věd historických, s. 115-137, Praha 1988 - HLEDÍKOVÁ, Zd.: Druhý život sv. Ludmily, in: ĎaS 2/1991, s. 11-16 - HODURA, Kv.: K výkladu jmen tzv. Geografa bavorského, Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 1-2, s. 42-45 – HOLEČEK, K.: Obchodování židovských kupců s otroky na českém území v 10. století, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 128-134 - HOLUB, Zb.: Jazykové doklady prehistorické podunajské migrace slovanského etnika na český jih, Opava 2014 - HONZÁK, Fr. - PEČENKA, M. - STELLNER, Fr. - VLČKOVÁ, J.: Evropa v proměnách staletí, Praha 2001- HORA, P.: Toulky českou minulostí I, Praha 1985 – HORÁK, Vl.: Zaniklý objekt přemyslovské tradice, in: Přemysl Oráč se vrací domů aneb Staré pověsti české, Ústí nad Labem 2015, s. 44-51 – HORVÁTH, I.: Ostřihom v době Štěpána Svatého, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 204, 205 - HOUŠKA, M.: in: Seznam. Zprávy: Záhady Josefa Klímy 19. 9. 2019. Smrt svatého Václava. Jak to nebylo? - HRABOVÁ, L.: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice 2006 - HRBEK, I.: Ibráhím ibn Jakúb o Praze, Čechách a jiných slovanských zemích, in: Český lid, r. 1951, s. 267-271 - HRDLIČKA, L.: Praha, in: Střed Evropy kolem roku 1000, Praha 2002, s. 132, 133 - HRUBÝ, V.: Větrný mlýn z doby hradištní, in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. E, Řada archeologicko-klasická, 1956, ročník 5, č. E1, s. 107-114 - HRUBÝ, V.: Staré Město: Velkomoravský Velehrad, Praha 1965 - CHAROUZ, Zd.: Několik poznámek k významu slov ,Morava, moravský' v pramenech 9. - 13. století, in: Slavia. Časopis pro slovanskou filologii, Praha 1987, ročník 56, s. 71-73 – CHARVÁT, P.: 1000. Čechy v krvavé lázni, in: Předěly staletí. České a světové dějiny v horizontech věků, Praha 2000, s.26-36 - CHARVÁT, P.: Boleslav II. Sjednotitel českého státu, Praha 2004 - CHARVÁT, P.: "Dejte mému synáčkovi loveckou trubku mou a kopí": Co vlastně odkázal umírající Břetislav II. svému dědici?, in: Acta historica et museologica. Universitatis Silesianae Opaviensis, 5/2000, s. 167-169 - CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Staré pověsti české dnes, Praha 2022 – CHARVÁT, P.: Slavníkovci: světec, vojevůdce a kdo ještě?, in: Záhady českých dějin, Praha 2005, s. 35-39 – CHARVÁT, P.: Svatý Václav a raný český stát, in: Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození Václava Svatého, Praha 2010, s. 81-85 - CHARVÁT, P.: Václav, kníže Čechů, Praha 2011 – CHARVÁT, P.: Záhada Vršovců, in: Záhady českých dějin: co se skrývá pod povrchem historických událostí, Praha 2005, s. 30-34 – CHARVÁT, P. Zrod českého státu, Praha 2007 - CHROMÁ, M.: Novočeské překlady První staroslověnské legendy o sv. Václavu, in: Vesper Slavicus..., Praha 2018, s. 97-104 - CHVOJKA, M. - SKÁLA, J.: Malý slovník jednotek měření, Praha 1982 - IVANOV, M.: Vražda Václava, knížete českého..., Praha 1975 - IZDNÝ, J.: Dějiny střední Evropy jako jednotného prostoru v dlouhém 10. století, disertační práce,, vedoucí práce Drška, V., FF UK 2019 – IZDNÝ, J. - SPURNÁ, K.: Předmluva (k vydání kroniky: Widukinda z Corvey: Kronika Sasů), Praha 2016 – IZDNÝ, J.: Příkladná péče o vinici. Ekonomické podmínky christianizace české společnosti, ĎaS, 2023, č. 8, s. 19-22 - IZDNÝ, J.: Úvod, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 9-26 - IZDNÝ, J.: Velká Morava a Čechy v dobách kněžny Ludmily, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 88-108 - JAN, L.: Přemyslovská Morava, in: Sága moravských Přemyslovců, Olomouc, Brno 2006, s. 7-32, JANÁČEK, J. – LOUDA, J.: České erby, Praha 1988 - JANÁK, J.: Brána nebes. Bohové a démoni starého Egypta, Praha 2005 – JAWORSKI, K.: Křesťanská Velká Morava a slezské země na konci 9. století, in: Cyrilometodějská misie a Evropa. 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu, Brno 2014, s. 168-176 – JAWOWSKI, K.: Nowe velkomoraviana z grodziska z końca IX i początku X wieku w Gilowie na Dolnym Śląsku, in: Mezi raným a vrcholným středověkem, Brno 2012, s. 209-234 - JUŘINA, P.: Nové hledání Canburgu. Po kolikáté již?, in: Archeologie ve středních Čechách 5 – 2001, s. 561-564 - KACHLÍK, J.: Může křesťanský cyklus maleb napomoci datování dynastického cyklu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě?, in: Znojemská rotunda. Sborník z 2. konference o rotundě.., Znojmo 2004, s. 20-24 - KALÁBKOVI, P. a M.: Prehistorie a protohistorie, in: Dějiny Olomouce I, Olomouc 2009 - KALANDRA, Z.: České pohanství, Praha 1947 - KALHOUS, D.: Boleslav III.: kníže na konci časů?, in: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 221-229 - KALHOUS, D.: České země za prvních Přemyslovců v 10.-12. století, I. díl, Praha 2011 - KALHOUS, D.: Kristiánova legenda v souřadnicích dějin 10. a 11. století, In: Pierwsze polsko-czeskie forum mlodych mediewistów, Poznaň 2007, s. 57-66 – KALHOUS, D.: Přemyslovské državy, sv. Václav a říše, in: Mezi raným a vrcholným středověkem, Brno 2012, s. 411-420 – KALHOUS, D.: Svatý Vojtěch v Římě: nevyřešené otázky, in: Po stopách svatého Vojtěcha, Antiqua Cuthna 3, 2007, s. 73-83 - KALHOUS, D.: Sv. Václav Homiliáře opatovického. K české státnosti 12. věku, in: Querite primim regnum Dei, Brno 2006, s. 358-365 - KALHOUS, D.: Velká Morava a její dědictví, in: Dějiny Česka, Praha 2019, s. 15-21 – KALHOUS, D.: Záhadné počátky pražského biskupství, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Praha 2004, s. 195-205 – KALIVODA, J.: Nejstarší svatováclavská hagiografie v evropském literárním kontextu přelomu tisíciletí, in: Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 51-64 - KALTOFEN, K.: Degenerativní onemocnění krční páteře a možnosti chirurgické léčby, in: Neurologie pro praxi, 2008; 9(3): 140-144 – KARA, M. - KURNATOWSKA, Z.: Křesťanské pohřby, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 185-186 - KARBUSICKÝ, Vl.: Báje, mýty, dějiny, Praha 1995 - KARBUSICKÝ, Vl.: Nejstarší pověsti české, Praha 1966 a 1967 (druhé, rozšířené vydání) - KEMPKE, T.: Hradiště 8. až 12. století mezi Labem a Odrou, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 97, 98 – KLANICA, Zd.: Mikulčice – Klášteřisko, in: PA LXXVI, Praha 1985, s. 474-539 - KLÁPŠTĚ, J.: O rané šlechtě v českých zemích. Malý náčrt velkého tématu, in: Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti, s. 61-66, Praha 2011 - KLEMENT, M. K.: Jsem ražen z českého kovu. Několik kapitol o sv. Prokopovi, Sázavě a Emauzích, Praha 2002 - KOHOUT, Št.: Olomouc a moravská církev v XI.-XIII. století, in: Sága moravských Přemyslovců, Brno, Olomouc 2006, s. 65-80 – KØLLN, H.: Přemyslovská pověst v Kristiánově legendě a v Kosmově kronice, in: Biblioteca strahoviensis 2/1996, s. 111-121 – KONEČNÝ, L.: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 59-78- KONEČNÝ, L. J.: recenze David Vrána: Znojemský cyklus..., VVM, roč. 71, č. 3, s. 291-293 - KONEČNÝ, L. J.: Románská rotunda ve Znojmě, Brno 2005 – KONTLER, L.: Dějiny Maďarska, Praha 2001 – KONZAL, V.: Církevněslovanská literatura – slepá ulička na prahu české kultury?, in: Speculum medii aevi. Zrcadlo středověku, Praha 1998, s. 150-162 – KONZAL, V.: Komentář (k První slovanské václavské legendě, Vostokovova redakce), in Staroslověnské legendy českého původu, Praha 1976, s. 122-140 - KONZAL, V.: První slovanská legenda václavská a její ,Sitz im Leben', Studia mediaevalia pragensia I, 1988, s. 113-126 - KOPAL, P.: Číselná symbolika v Kosmově kronice?, in: ĎaS, roč. 25, č. 1, s. 20-24, 2003 - KOPAL, P.: "I kdyby snad toho dne drahého otce pochoval, byl by se jistě musil smáti." In: Evropa a Čechy na konci středověku, s. 369-382, Praha 2004 – KOPAL, P: Komentáře: Kosmas a Čechové, in: Kosmova kronika česká, Praha – Litomyšl 2005, s. 214-269 - KOPAL, P: Kosmas a číselná symbolika, in: Číslo a jeho symbolika od antiky o renesanci, Brno 2003, s. 87-97 - středověku. Mocenské souvislosti a paralely, Brno 2010, s. 359-371 - KOPAL, P.: Kosmas a jeho svět. Obraz politického národa v nejstarší české kronice, disertační práce – vedoucí J. Hošna, KU 2017 – KOPAL, P.: Kosmovi ďáblové. Vršovsko-přemyslovský antagonismus ve světle biblických a legendárních citátů, motivů a symbolů, Mediaevalia Historica Bohemica 8, 2001, s. 7-41 - KOPAL, P.: Král versus kníže? Idea panovnické moci v Kosmově kronice, in: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného KOPAL, P.: Neznámý známý rod. Pokus o genealogii Vršovců, in: Sborník archivních prací, 2001, roč. 51, č. 1, s. 3-84 - KOPAL, P.: Příběh velikosti a bídy. Kosmas – první český historik, in: ĎaS 12/2008, s. 30-33 – KOPEČNÝ, Fr.: Kde se vzala jména předhistorických českých knížat?, in: Dobrodružství etymologie, Praha 2009, s. 41-44 – KOŘÁN, I.: Svatý Prokop, Vyšehrad a světcovy legendy ze 14. století, in: Královský Vyšehrad III, Kostelní Vydří 2007, s. 112-125 - KOŠNAR, L.: Ke vztahům mezi vikinským a západoslovanským prostředím, in: Varia archaeologica 5, Praha 1991, s. 25-84 - KOŠTA, J. – LUTOVSKÝ, M.: Raně středověký knížecí hrob z Kolína, Praha 2014 - KOUŘIL, P.: Staří Maďaři a Morava z pohledu archeologie, in: Dějiny ve věku nejistot, s. 110-146, Praha 2003 - KOUTEK, T.: Čeští biskupové a arcibiskupové, Praha 2016 – KOVÁČ, D.: Dějiny Slovenska, Praha 1998 - KOZÁK, J.: Oběť a iniciace v mýtech o Ódinovi, disertační práce na FF UK 2015 - KRÁLÍK, O.: Kosmova kronika a předchozí tradice, Praha 1976 - KRÁLÍK, O.: Předmluva, in: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969 – KRÁLÍK, O.: Slavníkovské interludium, in: Tisíc let česko-polské vzájemnosti, Opava 1966, s. 71-83 - KRÁLÍK, O.: Tzv. legenda o Podivenovi (Příspěvek ke kritice textu), in: Listy filologické 1970, r. 93, s. 7-15 - KRYSZTOFIAK, T.: Giecz, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 164 - KROPÁČEK, L.: Ibrāhīm ibn Yaqūb, in: Ibrahim ibn Yaqub at-Turtushi, Praha 1996 - KRUMPHANZLOVÁ, Zd.: K otázce vampyrismu na slovanských pohřebištích, Památky archeologické, 52, 1961, s. 544-549 - KRZEMIEŃSKA, B.: Břetislav I., Praha 1986 – KRZEMIEŃSKA, B.: Češi a Poláci v mínění svých nejstarších kronikářů, in: Tisíc let česko-polské vzájemnosti, Opava 1966, s. 53-70 - KRZEMIEŃSKA, B.: Kněžna Božena, in: Peruc v mýtech a dějinách, s. 24-33, Ústí nad Labem 2004 - KRZEMIEŃSKA, B.: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, in: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000, s. 7-50 – KRZEMIEŃSKA, B.: Olomoučtí Přemyslovci a Rurikovci, ČMM 106, 1987, s. 259-268 – KUBÍN, P.: Dodatečná kanonizace svatého Václava v baroku?, in: Sborník Katolické teologické fakulty KU, sv. VI, 2004, s. 185-221 - KUBÍN, P.: Kanonizace svatého Prokopa v roce 1204, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006 - KUBÍN, P.: Kdo byl svatý Václav aneb Úvod do nového "svatováclavského sborníku", in: Kubín, P. (ed.): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 15-19 – KUBÍN, P: Kult svaté Ludmily v době přemyslovské, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 295-319 - KUBÍN, P.: Odpověď na repliku Davida Kalhouse o Kristiánovi, ČMM 128/2009, s. 171-175 - KUBÍN, P.: Sedm přemyslovských kultů, Praha 2011 - KUBÍN, P.: Založil břevnovský klášter opravdu sv. Vojtěch?, in: Ora et labora. Vybrané kapitoly z dějin a kultury benediktinského řádu, Praha 2013, s. 27-35 - KUBÍN, P.: Znovu o Kristiána, in: Od knížat ke králům, s. 63-72, Praha 2007 - KUBÍNOVÁ, K.: Dva rukopisy královny Emmy, in: Čechy plné kostelů, Praha 2010, s. 176-189 – KUBÍNOVÁ, K. - PANUŠKOVÁ, L.: Královský Vyšehrad, in: Dějiny umění v českých zemích: 800-2000, Řevnice 2017, s. 81 – KŰRBIS, Brigida: Purpureae passionis aureus finis. Bruno Querfurtský a Pět svatých bratří, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 182-185 - KURNATOWSKA, S.: Centra a organizace vlády, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 161-163 – KUTHAN, J. - ROYT, J. - ŠMIED, M. - VALECKÝ, Št. - VRÁNA, D.: Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců, Praha 2018 - LECIEJEWICZ, L.: Kolobřeh, in: Střed Evropy okol roku 1000, s. 63 - LESNÝ, I.: Druhá zpráva o nemocech mocných, Praha 1987 - LINK, Fr.: Astronomické zprávy v kronice vyšehradského kanovníka, ČsČH 9 (1961), s. 559-571 - LITTELL, J.: Laskavé bohyně, Praha 2008 – ŁOSIŃSKI, W.: Štětín, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 204, 205 - LOUŽENECKÁ, M.: Nástěnné malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (vedoucí bakalářské práce V. Kubík), Praha KU 2010 - LUDAT, H.: Branibor, havolanská dynastie a Přemyslovci, ČsČH, r. VIII, 1969, s. 489-505 – LUKAS, J. - VIDEMAN, J.: Počátky českého mincovnictví, Praha 2021 – LUKAS, J.: Poznámky k českému mincovnictví přelomu 10. a 11. století (I.). Denáry typů C 196-199 a jejich zařazení, in: Numismatické listy, ročník LX 2005, č. 1, s. 1-17 - LUKAS, J.: Poznámky k českému mincovnictví přelomu 10. a 11. století (II.). Denáry typu kříž – tři břevna a jejich zařazení, in: Numismatické listy, ročník LX 2005, č. 4, s. 97-111 - LUŇÁKOVÁ, L.: Násilí mezi přemyslovskými knížaty, ČMM, Brno: Matice moravská, 2017, r. 136, č. 2, s. 209-234 - LUTOVSKÝ, M.: Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I., druhé doplněné vydání, Praha 2006 – LUTOVSKÝ, M.: Hradiště v Zabrušanech ve světle výzkumu vnějšího valu, Archeologie ve středních Čechách 7, 2003, s. 553-571 - LUTOVSKÝ, M.: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie, Praha 1997 - LUTOVSKÝ, M: Hroby předků.. Sonda do života a smrti dávných Slovanů, Praha 1996 - LUTOVSKÝ, M.: Jak byli Božej s Bořutem jako hovada hozeni do jámy, in: Hroby, pohřby a lidské pozůstatky na pravěkých a středověkých sídlištích, Hradec Králové 2010, s. 168-172 - LUTOVSKÝ, M.: Jihočeská hradiště v 10. století. K problematice přemyslovského záboru jižních Čech, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 174-178 - LUTOVSKÝ, M.: Kolín 1864: nejvýznamnější hrobový nález českého raného středověku, in: České země v raném středověku, s. 213-231, Praha 2006 – LUTOVSKÝ, M.: K počátkům Tetína, Archeologie ve středních Čechách 10, 2006, s. 845-852 - LUTOVSKÝ, M.: Počátky přemyslovské moci a christianizace Čech za časů kněžny Ludmily, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 137-165 - LUTOVSKÝ, M.: Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu (872-972), Praha 2006, 2009 - LUTOVSKÝ, M.: Po stopách prvních Přemyslovců (III. Správa a obrana země (1012-1055), Praha 2008 - LUTOVSKÝ, M.: Praha slovanská, in: Pravěká Praha, Praha 2005, s. 842-945 – LUTOVSKÝ, M.: Přemyslovský stát v době Thiddagově, in: Thiddag (998-1017). Příběh biskupského denáru, Praha 2024, s. 173-185 - LUTOVSKÝ, M. – PETRÁŇ: Zd.: Slavníkovci, Praha 2005 - LUTOVSKÝ, M.: Slavníkovci a archeologie, in: Slavníkovci v českých dějinách, Antiqua Cothna 2, 2006, s. 35-41 – LUTOVSKÝ, M.: Tetín, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 85-89 - MACHÁČEK, J.: Na Velké Moravě byla silně sociálně rozvrstvená společnost. Rozhovor s archeologem Jiřím Macháčkem nejen o nejstarších dějinách a "nové archeologii", ĎaS 9/2018, s. 18-20 - MACHÁČEK, J.: Pohansko u Břeclavi/Lundenburg, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 115 - MACHÁČEK, J.: Velkomoravané? Zřejmě lovci otroků, https://www.online.muni.cz/ veda-a-vyzkum/4093-velkomoravane-zrejme-lovci-otroku – MACHÁČEK, J.: Velkomoravská rotunda na Pohansku a její zakladatel, in: Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi, Praha 2016, s. 10-53 – MACHÁČEK, J.: "Velkomoravský stát" - kontroverze středoevropské medievistiky, AR LXIV-2012 - MACHALA, L. a kol.: Panorama české literatury (1) do roku 1989, Praha 2015 - MAREŠ, F. V.: Svatí Kosmas a Damián, in Bohemia sancta. Životopisy českých světců a přátel Božích, Praha 1989, s. 47-51 – MAIELLO, G.: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, Praha 2004 - MAREŠ, F. V.: Jména předhistorických knížat českých, in: Vznik a počátky Slovanů IV, Praha 1963, s. 7-16 - MAREŠ, F. V: Svatý Vít, in: Bohemia sancta, Životopisy českých světců a přátel Božích, Praha 1989, s. 72-77 – MAŘÍK, J.: Libice. Čechy, in: Velká Morava a počátky křesťanství, Brno 2014, s. 263-267 - MAŘÍK, J.: Libice nad Cidlinou..., heslo in Archeologický atlas Čech, Praha 2015, s. 186-190) - MAŘÍK, J.: Libické kostely v době svatého Vojtěcha, in: Po stopách svatého Vojtěcha, Antiqua Cuthna 3, 2007, s. 161-174 – MAŘÍKOVÁ-KUBKOVÁ, J. - HERICHOVÁ, I.: Revize mladších stavebních fází kostela Panny Marie na Pražském hradě/Hradčanech, Staletá Praha 2017, č. 2, s. 74-93 – MAŠEK, M.: České mincovnictví 10. století, in: Thiddag (998-1017). Příběh biskupského denáru, Praha 2024, s. 92-100 - MAŠÍN, J.: Korunovační evangelistář Vratislava krále, řečený Kodex vyšehradský... [sv. 2], Praha 1970 - MAŠÍN, J.: Románské malířství, in: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984, s. 103-128 – MATLA, M.: Sloužit muži a mlčet v kostele..., in: ĎaS, září 2021, s. 18-21 - MAZUCH, M.: Výzkumy severního podhradí hradiště Valy u Mikulčic: k otázce násilného zániku velkomoravských mocenských center na počátku 10. věku, in: Mezi raným a vrcholným středověkem, s. 137-159, Brno 2012 - MEDUNA, P.: Ludmila z kraje slovanského, in: Nomine Liudmilam. Sborník prací k poctě sv. Ludmily, s. 14-22, Mělník 2006 - MEDUNA, P.: Raně a vrcholně středověký Mělník (do roku 1419), in: Mělník, s. 55-85, Praha 2010 – MERHAUTOVÁ, A. - SOMMER, P.: Architektura a umění v českém státě kolem roku 1000, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 145-147 - MERHAUTOVÁ, A.: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem?, Umění 36, 1988, s. 297-308 - MERHAUTOVÁ, A.: Gumpoldova legenda, in: Legendy Wolfenbüttelského rukopisu, Praha 2010, s. 19-32 - MERHAUTOVÁ, A. - TŘEŠTÍK, D.: Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha 1985 - MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, A.: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu, Umění 31, 1983, 18a, s. 1826 - MERHAUTOVÁ, A.: Nejstarší česká sakrální architektura, in: České země v raném středověku, s. 154-160, Praha 2006 - MERHAUTOVÁ, A.: Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě, in: Přemyslovci.. Budování českého státu, s. 278-280, Praha 2009 - MERHAUTOVÁ, A.: Vznik a význam svatováclavské přilby, in: Český stát kolem roku 1000, s. 85-92, Praha 2000 –MERHAUTOVÁ, A.: Znojemská rotunda a její nástěnné malby, in: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000, s. 51-66 – MĚŘÍNSKÝ, Zd.: Arabský pramen o starých Maďarech z roku 942 zmiňující Moravu, in: Mezi raným a vrcholným středověkem, Brno 2012, s. 161-168 - MĚŘÍNSKÝ, Zd.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I, Praha 2009 - MĚŘÍNSKÝ, Zd.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., Praha 2006 - MĚŘÍNSKÝ, Zd.: Hrad Spytihněv v souvislostech moravského vývoje 11. až 12. století a otázka existence údělu Břetislavova syna Spytihněva na Moravě, ČMM 116/1997, s. 19-37 - MĚŘÍNSKÝ, Zd.: Morava na úsvitě dějin, Brno 2011 - MĚŘÍNSKÝ, Zd.: Morava v 10. až počátku 11. století, in: Středověká Morava, Brno 2015 – MĚŘÍNSKÝ, Zd.: Morava součástí českého státu, in: Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2016, s. 219-227 a 230-239 - MITÁČEK, J.: "Campus Lucsco" - Proměny jedné otázky, in: Východní Morava v 10. až 14. století, Brno 2008, s. 155-167 - MJARTAN, J.: Vampírske povery v Zemplíne, in: Slovenský národopis, ročník I, 1953, SAV Bratislava, s. 107-133 - MOŻDZIOCH, Sł.: Grody wczesnopiastowskie v świetle wyników tzw. badań "milenialnych" oraz efektów najnowszych prac wykopaliskowych, in: Mezi raným a vrcholným středověkem, s. 443-457, Brno 2012 - MOUCHA, V. – NECHVÁTAL B. – VARADZIN, L. et. al.:: Vyšehrad: Knížecí a královská akropole: Svědectví archeologie, Praha 2015 – MÜHLE, Ed.: Slované ve středověku. Mezi ideou a skutečností, Praha 2023 - MÜLLER, H., Dějiny Německa, Praha 1995 - MUSIL, Fr.: Východní Čechy a počátky českého státu, in: Dějiny východních Čech, s. 141-159, Praha 2009 - NAVRÁTILOVÁ, A.: "Nečistí zemřelí" v posmrtných a pohřebních obřadech českého lidu, Český lid, 83, 1996, 1 - NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000 – NECHUTOVÁ, J. - STEHLÍKOVÁ, D.: Stručné dějiny latinské literatury středověku, Praha 2013 - NECHVÁTAL, B.: K výzkumu předrománské sakrální stavby na Vyšehradě, in: Zaměřeno na středověk, Praha 2010, s. 267-279 – NECHVÁTAL, B.: K výzkumu předrománské sakrální stavby na Vyšehradě, in: Zaměřeno na středověk, Praha 2010, s. 267-279 - NECHVÁTAL, B.: Z historie Vyšehradu, 2011, internet: www.arup.cas.cz/wp-content/uploads/2011/01/ vysehrad_dejiny.pdf- NIEDERLE, J.: Sorigutur, Sekircostel a Slivnica. Lokalizace záhadných míst z Moravy na úsvitu dějin, Skalničkářův rok, září 2013, č. 68, dodatek C, s. 2-5 - NODL, M.: Zaniklý svět rukavic. Kosmas, Gall Anonym a knížecí gesta, in: Středověká Evropa v pohybu. K poctě Jana Klápště, Praha 2014, s. 397-405 - NOVOTNÝ, Al.: Středověk očima lékaře, Brno 2015 - NOVOTNÝ, J.: Svatý Prokop a vyšehradská škola, in: Viator pilsnensis neboli Plzeňský poutník, s. 30-43, Plzeň 2012 - NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/2, Praha 1913 - OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, L. - KNAPPOVÁ, M. - MALENÍNSKÁ, J. - MATÚŠOVÁ, J.: Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, Praha 1995 – OSOLSOBĚ, Jan a Jana: Staroslověnské a latinské kořeny naší literatury, Mikulov 2008 - PÁTEK, J.: Kult Piatich svätých bratov a jeho vybrané prejavy v barokovej maľbe 18. storočia, in: Svätý Vojtech -svätec, doba a kult, Bratislava 2011, s. 159-170 – PAUKERT, J.: Naše současné znalosti o počátcích českého mincovnictví, Numismatické listy, ročník LX, 2005, č. 3, s. 65-78 - PAULINY, J.: Arabské správy o Slovanoch, Bratislava 1999 – PAVLOVIČOVÁ, Kr.: Veľkomoravský Proglas, Trnava 2016 - PEČENKA, M. - LITERA, B.: Dějiny Ruska v datech, Praha 2011 - PĚKNÝ, T.: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 1993 – PELIKÁN, J. - HAVLÍKOVÁ, L. - CHROBÁK, T. - RYCHLÍK, J. - TEICHMAN, M. - VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny Srbska, Praha 2013 - PETRÁČEK, T.: Svatý kníže Václav a sociální problémy jeho doby, in: Kubín, Petr (ed.): Svatý Václav, Praha 2010, s. 89-102 - PETRÁŇ, Zd.: Co vypovídají mince o Slavníkovcích, in: Slavníkovci v českých dějinách, Antiqua Cuthna 2, 2006, s. 107-121 – PETRÁŇ, Zd.: České mincovnictví 10. století, in: České země v raném středověku, Praha 2006, s.161-174 - PETRÁŇ, Zd.: Jaké mince vlastně viděl na pražském tržišti Ibrahím ibn Jákúb?, in: Dějiny ve věku nejistot, s. 201-208, Praha 2003 - PETRÁŇ, Zd.: Mince připisované knížeti Václavovi: in: Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 103-129 - PETRÁŇ, Zd.: První české mince, Praha 1998 – PETRÁŇ, Zd.: Soběslavův titul libického knížete – další slavníkovský mýtus, in: Od knížat ke králům, Praha 2007, s. 73-81 - PIANOWSKI, Zb.: Krakov, in: Střed Evropy kolem roku 1000, Praha 2002, s. 168, 169 - PITRO, M. - VOKÁČ, P.: Bohové dávných Slovanů, Praha 2002 - PLESKALOVÁ, J.: Stará čeština pro nefilology, Brno 2009 – PLESZCZYŃSKI, A.: Vyšehrad, rezidence českých panovníků, Praha 2002 - PODBORSKÝ, Vl.: Náboženství pravěkých Evropanů, Brno 2006 – POJSL, M.: Olomoučtí biskupové a arcibiskupové a jejich pohřební místa, Uherské Hradiště 2013 - POJSL, M.: Počátky církevní správy na Moravě, biskupství a arcibiskupství v Olomouci, Uherské Hradiště 2015 - POJSL, M.: Proměna Veligradu ve Staré Město, in: Velká Morava mezi Východem a Západem, 305-313, Brno 2001 - POK, L.: Fraganeo aneb co víme, co nevíme a co si můžeme jen domýšlet o Praze před rokem 1000, Praha 1990 – POLÁČEK, L.: Z centra Velké Moravy na periferii přemyslovského státu, in: Středověká Evropy v pohybu: k poctě Jana Klápště, Praha 2014, s. 3-22 – POLANSKÝ, L.: České mincovnictví v 10. století, in: Blaženost věku aneb Felicitas saeculi, Praha 2023, s. 121-154 – POLANSKÝ, L.: Denár biskupa Thiddaga..., in: Thiddag (998-1017). Příběh biskupského denáru, Praha 2024, s. 17-34 - POLANSKÝ, L. - PETRÁŇ, Zd.: Denáry prvních Přemyslovců, in: Přemyslovci: budování českého státu, Praha 2016, s. 192-195 – POLANSKÝ, L.: Jména mincmistrů na českých denárech přelomu 10. a 11. století, in: Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti, Praha 2011, s. 236-246 - POLANSKÝ, L.: Soběslav nebo Boleslav? K spornému přiřazení denárů typu Cach 160 a 161, in. Slavníkovci v českých dějinách, s. 93-106, Antiqua Cuthna 2, 2006, Praha 2007 - POLANSKÝ, L.: Žid Jakub Apella – druhý muž po knížeti aneb Jak vydělat na pogromu, in: Příběhy starých mincí, Praha 2019, s. 114-117 – POLC, J. V. - VLČEK, Em.: Svatý Vojtěch. Druhý biskup pražský nachází svou hlavu, Vesmír 1997/4 – POLDAUF, I.: Velký česko-anglický slovník, Praha 1996 - POLESKI, J.: Kontakty kmenů v povodí Visly a Odry s Velkou Moravou, in: Velká Morava a počátky křesťanství, s. 150-154, Brno 2014 - POLESKI, J.: Kontakty Velkomoravské říše s kmeny z oblasti Malopolska – Krátká epizoda nebo společné kořeny?, in: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1500 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu, Brno 2014, s. 178-195 - POLESKI, J.: Malopolsko v 10. století, Přemyslovský stát kolem roku 1000..., Praha 2000, s. 225-235 – PRAŽÁK, R.: Česko-maďarské vztahy, in: Dějiny Maďarska, Praha 2001, s. 432-502 - PRAŽÁK, R.: napsal úvodní studii, úvody k jednotlivým dílům, komentáře a poznámky ve sborníku Legendy a kroniky koruny uherské - PRINCOVÁ, J.: Libice, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 136 - PRIX, D.: Počátky sakrální architektury v Čechách, in: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách, Praha 2018, s. 172-205 – PROFANTOVÁ, N. - PROFANT, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Praha 2004 - PROFANTOVÁ, N.: Hrob knížete z Kolína, in: Přemyslovci. Budování českého státu, s. 140, 141, Praha 2009 - PROFANTOVÁ, N.: Knížecí družina, in: Přemyslovci, budování českého státu, s. 142, 143, Praha 2009 - PROFANTOVÁ, N.: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka rodu, Praha 1996 - PROFANTOVÁ, N.: Mocenské elity v Čechách 9.-10. století, in: Velká Morava a počátky křesťanství, s. 62-69, Brno 2014 - PROFANTOVÁ, N.: Nové poznatky o archeologicky zjistitelných projevech pohanství v českých zemích, in: Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti, s. 21-39, Praha 2011 - PROFANTOVÁ, N.: Pohanský idol z Kouřimi, Česká republika, in. Studia mythologica slavica XV, 2012, s. 79-90 - PROFANTOVÁ, N.: Pohřebiště elity ve Staré Kouřimi (9.-10. století), in: České země v raném středověku, Praha 2006, str. 232-243 - PROFANTOVÁ, N.: Velké dějiny zemí Koruny české, hlava druhá/2, hlava třetí/I, Praha-Litomyšl 1999 – PROFANTOVÁ, N.: Velkomoravské vlivy v Čechách, in: Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2009, s. 106-107 - PROFOUS, A.: Místní jména v Čechách, Praha, I. 1947, II. 1949, III. 1951, IV. 1957 (společně s Janem Svobodou), V. Dodatky 1960 (společně s J. Svobodou a Vl. Šmilauerem) – PROCHÁZKA, R.: Vývoj opevňovací techniky na Moravě a v českém Slezsku v raném středověku, Brno 2009 - PŘICHYSTAL, Ant.: Nejslavnější kámen Skotska. K problematice raně středověkých inauguračních kamenů, in: Kámen: exkluzivní časopis, 2011, ročník 17, č. 2, s. 9-13 - PSOTA ml., J.: Klepec. Vrch na Kolínsku, Český Brod 2016 - PUČALÍK, M.: Neznámý relikviář ctihodné Mlady, in: Ora et labora. Vybrané kapitoly z dějin a kultury benediktinského řádu, Praha 2013, s. 151-154 – PUKANEC, M.: Slovanské kmene, in: Lexika slovenskej onymie. Zborník materiálov zo 17. slovenskej onomastiskej konferencie, Trnava 12.-14. 9. 2007, Bratislava 2010, s. 381-391 - RADOMĚRSKÝ, P.: Tajemná mincovna Zekir (zvaná též Sekýř) na jižní Moravě. Poklad z Běhařova u Klatov, in: AR 44, 1992, s. 243-257 - RAK, J.: Dějiny opravdu vlastenecké. Obrozenský historismus bez Kosmy, ĎaS 12/2008, s. 41-43 - RAZIM, J.: Věrní Přemyslovci a barbarští Čechové. Česko-říšské vztahy v raném a vrcholném středověku, Praha 2017 - REICHERTOVÁ, Kv.: Několik poznámek k hodnocení raně středověké zástavby v bývalém klášteře sv. Prokopa na Sázavě, in: Z pravěku do středověku, Brno 1997, s. 289-292 - REICHSTÄTER, J.: Ódin, bakalářská diplomová práce, vedoucí práce PAPOUŠEK, D., FF MU Brno 2006 – REITINGER, L.: "Census de terra Polonie" a přemyslovská svrchovanost nad Polskem, ČMM 128, 2009, s. 473-492 - REITINGER, L.: "Král český a polský". Úvahy nad panovnickým titulem Vratislava II., in: Studia Historica Brunensia 57, 2010, 2, str. 3-27 - REITINGER, L.: Král Vratislav ve svědectví soudobých pramenů (disertační práce, školitel: M. Wihoda), FF MU Brno 2015 – REITINGER, L.: Psal tzv. Kanovník vyšehradský opravdu na Vyšehradě? První Kosmův pokračovatel v kontextu dějepisectví přemyslovského věku, ČČH 113/2015, č. 3, s. 635-668 - REITINGER, L.: Vratislav, první král Čechů, Praha 2017 - REITINGER, L.: Znojemský cyklus Přemyslovců a oficiální katalog českých knížat, časopis umění, Brno 2019, č. 6, s. 498-513 – REJZEK, J.: Zrození češtiny. Jazyková situace a jazykový vývoj v českých zemích mezi 6. a 11. stoletím, Praha 2021 – REMIŠOVÁ, K. - ŠTEFAN, I.: Amazonky minulosti a archeologie genderu, ĎaS, září 2021, s. 22-24 - ROGOV, A. I.: Slovanské legendy z doby vzniku českého státu a jejich osudy na Rusi, in: Staroslověnské legendy českého původu, Praha 1976 - ROUBÍK, Fr.: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959 - ROYT, J.: Nástěnné malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, in: Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců, Praha 2018, s. 694-698 - ROYT, J.: Kodex vyšehradský, in: Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců, Praha 2018, s. 699-703 - RYBA, B.: Ke smrti Jaromírově v Kosmově kronice, ČsČH, r. I, 1953, č. 3, s. 382-384 – RYBA, B.: Kosmova vědomá nevědomost, in: ČMM, r. 54, r. 1930, s. 195-198 - RZEŹNIK, P.: Vratislav, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 169, 170 - SADÍLEK, J.: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů, Praha 1997 a druhé doplněné vydání 2001 - SAWICKI, T.: Hnězdno, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 166-167- SEDLÁČEK, A.: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, jež sebral a složil August Sedláček, Praha 1923 - SEKYRKA, T. - BOLOŇSKÝ, St. - JANŽURA, P.: Sv. Vojtěch: život a smrt mučedníka, Kostelní Vydří 1997 – SEREBRJANSKIJ, N. J.: Proložní legendy o sv. Lidmile a o sv. Václavu, in: Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile, uspořádal J. Vajs, Praha 1929, s. 45-68 – SEREBRJANSKIJ, N. J.: Ruské redakce původní starosl. legendy o sv. Václavu, in: Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Ludmile, uspořádal J. Vajs, Praha 1929, s. 11-28 - SLÁMA, J.: ...a přišli ke hradu Plzni, in: Po stopách svatého Vojtěcha, Praha 2014, s. 53-62 – SLÁMA, J.: Budeč v době vlády prvních přemyslovských knížat, in: Budeč, 1100 let (905-2005), Kladno 2005, s. 47-69 - SLÁMA, J.: Civitas Wistrachi ducis, in: Historická geografie 11, s. 3-30, Praha 1973 – SLÁMA, J.: Co vypovídají mince o Slavníkovcích, in: Slavníkovci v českých dějinách, Antiqua Cuthna 2, 2006, s. 107-121 – SLÁMA, J.: Dva omyly v bádání o počátcích Přemyslovců, in: Archeologie ve středních Čechách 16, 2012, s. 321-325 - SLÁMA, J.: Hradiště, hrady a hradská města v Čechách, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 101, 102 – SLÁMA, J.: Ještě jednou o Canburgu, AR 55, 2003, s. 388-393 - SLÁMA, J.: K historickému významu budečského hradiště: in: Archeologické rozhledy 26, s. 34-50, Praha 1974 - SLÁMA, J.: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje, in: Velká Morava mezi Východem a Západem, s. 349-353, Brno 2001 - SLÁMA, J.: Kníže svatý Václav, in: Kubín, P. (ed.): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010 - SLÁMA, J.: Počátky českého státu, in: České země v raném středověku, Praha 2006, s. 30- 52 – SLÁMA, J.: Přemyslovci a Morava, in: Na prahu českých dějin. Sborník prací Jiřího Slámy, Studia mediævalia pragensia 6/2006 - SLÁMA, J.: Přemyslovská doména na počátku 10. století, in: Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2016, s. 74-96 – SLÁMA,J.: Přemyslovci a Morava, in: Sborník Společnosti přátel starožitností 2, Praha 1991, s. 51-68 - SLÁMA, J.: Slavníkovci v pohledu současného bádání, in: Slavníkovci v českých dějinách, Antiqua Cuthna 2, s. 9-12, Praha 2006 - SLÁMA, J.: Slavníkovci – významná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?, in: AR 47, s. 182-224, Praha 1995 - SLÁMA, J.: Slavníkovci, in: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, s. 17-36, Praha 1998 - SLÁMA, J.: Střední Čechy v raném středověku III. Archeologie o počátcích přemyslovského státu. Praehistorica 14. Praha 1988 – SLÁMA, J.: Svatojiřské kostely na raně středověkých hradištích v Čechách, in: Studia mediævalia pragensia 6/2006, s. 47-60 - SLÁMA, J.: Svatý Prokop – život v legendě a ve skutečnosti, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, str. 99-103 – SLÁMA, J.: Svatý Vojtěch a slavníkovská Libice, in: Svatý Vojtěch. Sborník k miléniu, Praha 1997, s. 16-39 - SLÁMA, J.: Tetín svaté Ludmily, in: Tetín svaté Ludmily. Místo, dějiny a spiritualita, s. 101-116, Praha 2017 – SLÁMA, J.: Třetí pražský biskup Thiddag, in: Thiddag (998-1017). Příběh biskupského denáru, Praha 2024, s. 9-16 - SLÁMA, J.: Vitislav (ui utizla), in: Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, Praha 1992, s. 11-19 - SLÁMA, J.: Výkladový heslář vybraných historických osob, míst a reálií, in: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 383-456, Praha 1987 - SLAVÍČEK, I.: Zázraky českých středověkých světců, bakalářská práce, vedoucí práce P. Kubín, Praha 2015 – SLEPIČKA, M.: Kult raně středověkého světce sv. Jiljí v českých zemích od jeho počátků až po konec středověku, in: Historica. Revue pro historii a příbuzné vědy, 2022/2, s. 97-119 - SLOVÁK, L.: Pokus o interpretaci některých symbolů maleb mariánského cyklu rotundy P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, in: Znojemská rotunda. Sborník z 2. konference o rotundě..., Znojmo 2004, s. 71-74 - SMETÁNKA, Zd.: Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku, Praha 2003 - SMETÁNKA, Zd.: Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života, Praha 2004 - SOBIESIAK [Sobiesiaková], J. A.: Boleslav II, Praha 2014 - SOMMER, P. - TŘEŠTÍK, D. - ŽEMLIČKA, J.: Čechy a Morava, in: Christianizace a utváření křesťanské monarchie, Praha 2013, s. 219-261 – SOMMER, P.: České křesťanství doby knížete Václava, in: Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 65-79 - SOMMER, P.: Hrob svatého Prokopa v sázavské románské bazilice, in: Ars vivendi, 2006, s. 47-56 - SOMMER, P.: I byl svatý opat Prokop, rodem Čech, in: Střední Čechy, kolébka národních patronů, s. 143-168, Kladno 2015 - SOMMER, P. – VELÍMSKÝ, T.: Iluminace Wolfenbűttelského rukopisu, in: Od knížat ke králům, s. 38-49, Praha 2007 – SOMMER, P.: Klášter Břevnov, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 147-148 – SOMMER, P.: Klášter Sázava, in: Střed Evropy kolem roku 1000, Praha 2000, s. 149 - SOMMER, P.: Misijní impulsy. Pozvolná cesta k založení pražského biskupství, ĎaS, 2023, č. 8, s. 10 -14 - SOMMER, P.: Raně středověká ecclesia lignea a archeologie, in: Z pravěku do středověku: sborník k narozeninám Vladimíra Nekudy, Brno 1997, s. 276-278 - SOMMER, P.: Sázavský klášter, Praha 1996 - SOMMER, P.: Sázavský klášter. Vydáno v roce 960. výročí úmrtí sv. Prokopa, Praha 2013 – SOMMER, P.: Stará Kouřim. Čechy, in: Velká Morava a počátky křesťanství, Brno 2014, s. 256-257 - SOMMER, P.: Svatý Prokop. Z počátku českého státu a církve, Praha 2007 – SOMMER, P.: Svět prvních pražských biskupů, in: Thiddag (998-1017). Příběh biskupského denáru, Praha 2024, s. 115-133 - SOMMER, P.: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha 2001 - SOUČEK, L.: Obrazový opravník obecně oblíbených omylů, Praha 1997 - SOUKUP, J.: Kostely Starého Plzence, Starý Plzenec 2009 - SPAL, J.: Místní jméno Praha, Onomastický zpravodaj ČSAV 26, 1985, s. 470-477 – SPURNÁ, K.: Překladová technika z latiny do staroslověnštiny na základě Gumpoldovy legendy a Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu, disertační práce na FF UK 2017, školitel: Mgr. V. Čermák, Ph.D. - STAŇA, Č.: Hledáme hrob sv. Metoděje, in: Sborník velehradský, 1996, třetí řada - STEELE, Ph. E.: Pryč ze světa plného kouzel? O pokřtění Měška I. jinak, in: ĎaS, listopad 2016, s. 13-16 - STEINHÜBEL, J.: Kapitoly z najstarších českých dejin, Krakov 2012 – STEINHŰBEL, J.: Nitrianske kniežatstvo vo Veľkej Morave a v Uhorsku, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 109-110 - STEINHÜBEL, J.: Praha, Krakov a Olomouc – tri hrady a tri časti ríše českých Boleslavov, in: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, Brno 2010, s. 61-96 - STEJSKAL, M.: Labyrintem míst klatých, Přízračnou krajinou českých zemí, Praha 2011 – STRÁNSKÁ, P.: Raně středověké pohřebiště na Budči (poloha na Týnici). Antropologická charakteristika, stav chrupu, Památky archeologické C, 2009, s. 213-240 – STRELCZYK, J.: Christianizace Polska ve světle písemných pramenů, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 171, 172 - STRZELCZYK, J.: Piastovci a Polsko, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 186, 187 – STRELCZYK, J.: Polsko v 10. století, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 157-161 - STRZELCZYK, J.: Stát Přemyslovců v západoslovanské Evropě, in: Přemyslovci. Budování českého státu, s. 33-42, Praha 2009 - SVOBODA, J.: Jména knížat českých mýtů, https://sites.google.com/site/bskotyz/home/jiri-svoboda/jmena-knizat-ceskych-mytu- - SVOBODA, J.: Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964 – SYSEL, Fr.: Změny podoby a výrazu nástěnných maleb ve znojemské rotundě v souvislosti se zásahy do její hmotné struktury a z toho vyplývající otázka míry autentičnosti díla, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 111-115 - ŠAROCHOVÁ, G.: Co značí jméno Čech, in: Záhady českých dějin: co se skrývá pod povrchem historických událostí, Praha 2005, s. 12-17 - ŠIMÍK, P.: Bořivojův moravský původ, http//www.znojemskarotunda.cz/ borivoj3.htm - ŠIMÍK, P.: Ikonografie maleb ve Znojemské rotundě, www.znojemskarotunda.cz/simik_03.htm – ŠINDLÁŘOVÁ, I. - RŮŽIČKA, J.: Mýty a báje starých Slovanů, Olomouc 2003 – ŠKOVIERA, A.: Vyhnanie Metodových učeníkov z Veľkej Moravy, in: Význam kultúrného dedičstva sv. Cyrila a Metoda pre Európu, Nitra 2008, s. 33-57 - ŠLÉZAR, P.: Olomouc. in: Velká Morava a počátky křesťanství, Brno 2014 - ŠMIED, M.: Relikvie Svatého Víta v Praze. Symbol duchovních a politických vazeb Českých zemí k Říši ve středověku, in: Ecclesia docta. Společenství ducha a umění. K životnímu jubileu profesora Jiřího Kuthana, Praha 2016, s. 62-79 - ŠOLLE, M.: Kouřim v průběhu věků, Praha 1981 - ŠOLLE, M.: Po stopách přemyslovských Děpolticů, Příspěvek ke genezi města Kouřimě, Praha 2000 - ŠOLLE, M.: Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách, Praha 1966 - ŠRÁMEK, J.: Otazníky nad nejstaršími dějinami břevnovského konventu: Kosmův vztah k českým klášterům aneb Na okraj jeho Kroniky Čechů, in: Mladá historie, s. 117-138, Olomouc 2008 - ŠREIN, Vl. – ŠŤASTNÝ, M. – ŠREINOVÁ, Bl. – KRÁLOVÁ, J. - STARÝ, J.: Zlato! Příčina vyvraždění Slavníkovců, in: Slavníkovci v českých dějinách, s. 150-164,Praha 2007 – ŠTEFAN, I.: Fenomén kněžna Ludmila: mocné ženy a christianizace, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 109-117 - ŠTEFAN, I.: Jak přesvědčit Bohemany. Dvojí život Ludmily, ĎaS 2021, č. 7, s. 10-13 - ŠTEFAN, Ivo: Pohanství a počátky křesťanství v Čechách: dialog historie a archeologie, in: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách, Praha 2018, s. 146-171 - ŠTEFAN, I. - KRUTINA, I.: Raně středověké sídliště, hromadný hrob a pohřebiště na Budči (poloha Na Týnici), in: Památky archeologické C, 2009, s. 119-212 - ŠTEFAN, I. - VARADZIN, L.: Síť, z níž nevyklouzne jediná ryba. Počátky farní organizace a archeologie, ĎaS 9/2018, s. s. 21-24 - ŠTEFAN, I.: Velká Morava, počátky přemyslovských Čech a problém kulturní změny, in: Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi, Praha 2016, s. 190-232 - ŠTEFAN, I.: Všeobecná mobilizace proti (ne)známému nepříteli. Hradiště prvních Přemyslovců po třiceti letech, in: ĎaS 9/2018, s. 14-17 - ŠTEFANOVIČOVÁ, T.: Devín a Bratislava, dva významné hrady včasného stredoveku na strednom Dunaji, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 114 - ŠTĚPÁNEK, P.: Čechy a Španělsko ve středověku, Olomouc 2008 - ŠVÁCHA, R. a kol.: Dějiny umění v českých zemích 800-2000, Praha 2017- ŠVANKMAJER, M.: Předmluva, oddíly I, II, III (kapitoly 1.-12.) v Dějinách Ruska, Praha 1995 – TÉRA, M.: Korutanský nastolovací obřad a přemyslovský mýtus, in: Theatrum historiae 24, Pardubice 2019, s. 9 až 35 - TÉRA, M.: Kyjevská Rus. Dějiny – kultura – společnost, Červený Kostelec 2019 – TÉRA, M.: Perun, bůh hromovládce. Sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec 2017 – TÉRA, M.: Slovanské archaické náboženství, in: Velká Morava a počátky křesťanství, Brno 2014, s. 40-45 - TÉRA, M.: Úvodní studie, poznámky a komentáře in: Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, Červený Kostelec 2014 - THORSSON, E.: Runy v praxi, Olomouc 2016 – TOGNER, M.: Restaurování nástěnných maleb znojemské rotundy, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 102-107 - TOMÁŠEK, J. - IZDNÝ, J.: De provincia Milnicensi, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 59-74 – TOMÁŠEK, J.: Ludmila ze země Srbů, in: Ludmila, kněžna a světice, Praha 2020, s. 75-87 - TOMÁŠEK, M.: Slavníkovec Čáslav a Slavníkova Čáslav, in: Slavníkovci v českých dějinách (Antiqua Cuthna 2), Praha 2007, s. 81-87 – TOMKOVÁ, K.: Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci, Roztoky 2016 – TOMKOVÁ, K.: Levý Hradec. Čechy, in: Velká Morava a počátky křesťanství, Brno 2014, s. 268-271 - TOMKOVÁ, K.: Levý Hradec – místo Vojtěchovy volby biskupem, in: Na prahu poznání českých dějin, s. 171-179, Praha 2006 - TOMKOVÁ, K.: Lidské ostatky v raně středověkých sídlištních situacích v Čechách, in: Archeologie ve středních Čechách 7/2, 2003, s. 573-604 – TOMKOVÁ, K.: Sv. Vojtěch a Levý Hradec, in: Po stopách svatého Vojtěcha, Antiqua Cuthna 3, 2007, s. 199-208 - TŘEŠTÍK, D.: 28. říjen: Víme, čím jsme?, in: Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha 2005 – TŘEŠTÍK, D.: Bratrovrahův syn, mnich Kristián, ĎaS, 1999, č. 6, s. 5-10 - TŘEŠTÍK, D. - SOMMER, P.: Cesta ke křesťanské společnosti, in: Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2016, s. 240 – 269 - TŘEŠTÍK, D.: Co se stalo 28. září 995 na Libici?, in: Po stopách svatého Vojtěcha, Antiqua Cuthna 3, 2007, s. 63-71 – TŘEŠTÍK, D.: Čechy, in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 126-131 - TŘEŠTÍK, D.: České kmeny. Historie a skutečnost jedné koncepce, in: Studia mediaevalia pragensia I/1988, s. 129-143 – TŘEŠTÍK, D.: "Gloria regni" Vratislava II. Hymnus "Versus in missam" a kronikář Kosmas, in: Verba in imaginibus, Praha 2004, s. 285-298 - TŘEŠTÍK, D.: Ještě ke královně Emmě. Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy a Druhý život královny Matyldy, in: Legendy Wolfenbüttelského rukopisu, Praha 2010, s. 33-48 - TŘEŠTÍK, D.: Kníže svatý Václav. Legendy a skutečnost, ĎaS, 3/1990, s. 6-13 - TŘEŠTÍK, D.: Kosmas, Praha 1966, 1972 - TŘEŠTÍK, D.: Křest českých knížat roku 845 a christianizace Slovanů, ČČH 92, 1994, č. 3, s. 423-457 - TŘEŠTÍK, D.: Lauentenburch. O jménu velkomoravského Pohanska, ČMM 97, 1988, s. 281-291 - TŘEŠTÍK, D.: Mnich Kristián, bratr Boleslava II., in: Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 149, 150 - TŘEŠTÍK, D.: Moravský biskup roku 976, in: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, s. 211-220, Brno 2003 - TŘEŠTÍK, D.: Myslete na chorál, malověrní, aneb Vznik českého státu, in: Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha 2005 - TŘEŠTÍK, D.: Mýty kmene Čechů, Praha 2003 - TŘEŠTÍK, D.: O Kosmovi a jeho kronice, in: Lukáš Luhan: Kamenný stolec, Praha 1985 - TŘEŠTÍK, D: O Kosmovi a jeho kronice, in: Kosmova Kronika česká, Praha – Litomyšl 2005, s. 5-16 - TŘEŠTÍK, D.: Počátky Přemyslovců, Praha 1997, 2008 – TŘEŠTÍK, D.: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím, in: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, Brno 2006, s. 25-46 – TŘEŠTÍK, D.: Proč byli vyvražděni Slavníkovci?, in: Slavníkovci v českých dějinách. Antiqua Cuthna 2, Praha 2006, s. 13-19 - TŘEŠTÍK, D.: Proč byli vyvražděni Slavníkovci?, in: Slavníkovci v českých zemích, Praha 2007 – TŘEŠTÍK, D.: Přemyslovec Kristián, AR LI, č. 4, Praha 1999 - TŘEŠTÍK, D.: Přemyslovský mýtus a první čeští světci, in: Sommer, P. - Třeštík, D. - Žemlička, J. (eds.): Přemyslovci. Budování českého státu, s. 149-153 a 157-161, Praha 2009 – TŘEŠTÍK, D.: Radim, Kristián, vojtěšské legendy a textologie, ČČH 1967, roč. XV, s. 691-703 - TŘEŠTÍK, D.: Svatý kníže Václav, in: Čechy a dějiny v postmoderním očistci, Praha 2005 - TŘEŠTÍK, D: Sv. Vojtěch a formování střední Evropy, in: Svatý Vojtěch, Čechy a Evropa, s. 81-108, Praha 1998 – TŘEŠTÍK, D.: Václav a Berengar, ČČH 1992, ročník 89, s. 641-661 - TŘEŠTÍK, D.: Vražda kněžny Ludmily, ĎaS, 2/1990, 6-11 - TŘEŠTÍK, D.: Vznik přemyslovského státu a jeho "politického" národa (I.), in: ĎaS 2000, č. 4, s. 6-11 – TŘEŠTÍK, D.: Vznik Velké Moravy, Praha 2001 - TUREK, R.: Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963 - TUREK, R.: Čechy v raném středověku, Praha 1982 – TUREK, R.: Slavníkovci a jejich panství, Hradec Králové 1982 - TUREK, R.: Troje hapax legomenon u Kosmy (Hvrasten – Zizi – Sibenica), in: Onomastický zpravodaj ČSAV (Zpravodaj Místopisné komise ČSAV), ročník XXIV, 1983, číslo 4-5, s. 575-583 - TVRDÍK, R.: Hánín mezi Libicí a Malínem, in: Slavníkovci v českých dějinách, Antiqua Cuthna 2, 2006, s. 88-92 - UNGER, J.: Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.-16. století, 9. svazek edice Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, MU Brno 2002 - URBAŃCZYK, P: Mieszko w tajemnicę osnuty, https://www.tygodnikpowszechny.pl/mieszko-w-tajemnice-osnuty-33202, 9.42016 - URBAŃCZYK, P.: Politická příslušnost Slezska v desátém století v nejnovější polské historiografii, in: Dějiny ve věku nejistot, s. 292-304, Praha 2003 – URBAŃCZYK, Prz. - ROSIK, St: Polsko, in: Christianizace a utváření křesťanské monarchie, Praha 2013, s. 262-313 - VALECKÝ, Š.: Český znak, in: Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců, Praha 2018, s. 704-708 - VÁŇA, Zd.: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1999 – VÁŇA, Zd.: Vlastislav. Výsledky výzkumu slovanského hradiště v letech 1953-55 a 1957-60, in: Památky archeologické, r. 1968, č. 1, s. 5-187 - VANÍČEK, Vr.: Polský královský titul Vratislava II. (Tradice, kontinuita a inovace v 11. století), in: Královský Vyšehrad IV, Praha 2012, s. 83-194 - VANÍČEK, Vr.: Svatý Václav, panovník a světec v raném středověku, Praha – Litomyšl 2014 – VANÍČEK, Vr.: Základy. Biskupové a diecéze v 10. a 11. století (967-1092), in: Posunuté milénium. 1050 let od založení pražského biskupství, Praha 2024, s. 40-85 - VARADZIN, L.: K vývoji hradišť v jádru Čech se zřetelem k přemyslovské doméně (příspěvek do diskuse). Archeologické rozhledy LXII-2010, s. 535-554 - VARADZIN, L.: Proč ne Pražský hrad? Archeologie a vznik předního politického centra raného českého státu na Vyšehradě, in: ĎaS, 9/2018, s. 10-13 – VARADZIN, L.: Raně středověké hradiště Libušín. Hlavní poznatky z revizního zpracování výzkumů, in: AR LXIV-2012, s. 723-774 - VAVŘÍNEK, Vl.: Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, Praha 2013 - VAVŘÍNEK, Vl.: Cyrilometodějská misie na Velké Moravě, in: Cyril a Metoděj – doba, život a dílo, Brno 2013, s. 27-54 – VELEMÍNSKÝ, P. - KUŽELKA, V.: Co ukázal průzkum kosterních ostatků sv. Ludmily, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 35-43 – VELÍMSKÝ, F.: Hrob v kolínské cihelně, in: Záhady českých dějin, Praha 2005, s. 194-197 - VELÍMSKÝ, P.: K počátkům mosteckého hradu, in: Mediaevalia Historica Bohemica 3, Praha 1993, s. 141-163 – VELÍMSKÝ, T.: Čechy a vlastnické kostely. K elitám českého raného středověku, in: Jimi země česká stála, Praha 2023, s. 30-42 - VELÍMSKÝ, T.: Vzestupy a pády bílinských hradských správců, in: Středověká Evropa v pohybu. K poctě Jana Klápště, Praha 2014, s. 325-363 - VIDEMAN, J.: K postavení tzv. imitativních ražeb v počátcích českého (a moravského) mincovnictví v 10. století, Numismatické listy, 72/2017, s. 10-25 – VIDEMAN, J.: Morava na přelomu tisíciletí pohledem nálezů mincí, in: Thiddag (998-1014). Příběh biskupského denáru, Praha 2024, s. 101-114 - VIDEMAN, J. - PAUKERT, J.: Moravské denáry 11. a 12. století, Kroměříž 2009 - VÍTOVSKÝ, J.: Zeměpanská kurie s panovnickým trůnem, in: Průzkumy památek XIII – I/2006 - VLČEK, Em.: Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků..., Díl I.: Nejstarší Přemyslovci, Praha 1997 - VLČEK, Em.: Jak zemřeli: významné osobnosti z českých dějin z pohledu antropologie a lékařství, Praha 1993 - VLČEK, Em.: Osudy českých patronů, Praha 1995 - VLČEK, Em.: Rodina kněžny Ludmily, Vesmír, 64/1985, s. 497-507 - VLNAS, V.: Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993 - VLNAS, V.: Opat Božetěch aneb Sláva a pád staročeského Leonarda da Vinci, ĎaS 10/2014, s. 22-25 - VOJTĚCHOVSKÁ, I.: Dějiny a topografie archeologických nálezů na území Turska a jeho okolí, in: Archeologie ve středních Čechách 5 – 2001, s. 347-356 – VOJTOVÁ, P.: Církevněslovanská proložní legenda o sv. Ludmile, Bakalářská diplomová práce, vedoucí práce Vepřek, M., Olomouc 2018 - VOKOLEK, V.: Libušino jezírko, článek na internetu, https://www.rozhlas.cz/ náboženstvi/ranniuvaha/_zprava/libusino-jezirko—879721, 9.5.2011 – VRÁNA, D.: Počátky mincovního umění v Čechách, Olomouc 2014 - VRÁNA, D.: Přemyslovský cyklus v rotundě. Úvodní otázky, Praha 2019 - VRÁNA, D.: Příspěvek k otázce původu manželky Boleslava I., in: Ecclesia docta. Společenství ducha a umění. K životnímu jubileu profesora Jiřího Kuthana, s. 95-104, Praha 2016 - VŠETEČKOVÁ, Z.: Christologický cyklus v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 92-101 – WALTER, E.: Tunna a Gommon v českých legendách a kronikách, Řím 1961, scriptum.cz/soubory/scriptum/studie/studie_1961_007_ocr.pdf – WIHODA, M.: Anály hradišťsko-opatovické nebo První moravská kronika?, in: Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek, Brno 2001, s. 25-32 - WIHODA, M.: Dětmar z Merseburku: Svědectví z přelomu věků, in: Dětmar z Merseburku: Kronika, Praha 2008 – WIHODA, M.: Fides Bohemica volubilis est sicut rota. Obraz Čechů v díle Galla Anonyma, in: Historia Slavorum Occidentis 2 (3), 2012, s. 167-179 - WIHODA, M.: Gallův příběh piastovských knížat a "vstup" Polska do dějin, in: Gallus Anonymus. Kronika a činy polských knížat a vládců, s. 5-19, Praha 2009 – WIHODA, M.: Kosmas, Praha 2024 - WIHODA, M.: Kosmova kronika a počátky českého historického myšlení a Poznámky (s Magdalenou Moravovou), in: Kosmas: Kronika Čechů, s. 5-30, Praha 2011 - WIHODA, M.: Morava knížete Břetislava I., in: Mezi raným a vrcholným středověkem, s. 421-431, Brno 2012 - WIHODA, M.: Morava v 10. století, in: České země v raném středověku, Praha 2006, s. 53-73 - WIHODA, M.: Morava v době knížecí 906-1197, Praha 2010a - WIHODA, M.: Nostra terra tua est camera. České země v historických počátcích středovýchodní Evropy, in: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku, Brno 2010b, s. 11-33 - WIHODA, M.: Od křtu českých knížat k christianizaci Čechů, in: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách, Praha 2018, s. 131-145 - WIHODA, M.: Proradní Češi a polští hadrníci. Počátky česko-polských vztahů na stránkách prvních národních kronik, in: ĎaS, 11/2016, str. 17-20 - WIHODA, M.: První česká království, Praha 2015 - WIHODA, M.: Přemyslovský mýtus aneb Kosmův počátek národních dějin, ĎaS 12/2008, s. 37-40 – WIHODA, M.: Testament knížete Břetislava, in: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Brno 2006, s. 33-50 – WIHODA, M.: Úvod, in: Dětmar z Merseburku. Kronika, Praha 2008, s. 5-30 – WIHODA, M.: Znojemští údělníci v politickém a mocenském systému přemyslovské monarchie, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Znojmo 1997, s. 19-43 - WOJTCZAK, J.: Pierwszy sojusz slowiański w dynastii Piastów - Małżeństwo Mieszka I i Dobrawy, in: Křižovatky Slovanů, Červený Kostelec 2015, s. 173-181 - ZACHOVÁ, J. (připravila k vydání), další autoři: MERHAUTOVÁ, A. - SOMMER, P. - TŘEŠTÍK, D.: Legendy Wolfenbüttelského rukopisu, Praha 2010 – ZELENKA, J.: Ludmila – žena, manželka, matka, babička, světice a historiografický problém, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 27-34 – ZELENKA, J.: Přemyslovský Vyšehrad, in: Přemyslovský dvůr. Život knížat, králů a rytířů ve středověku, Praha 2014, s. 487-489 - ZLÁMAL, B.: Pět svatých bratří, in: Bohemia sancta. Životopisy českých světců..., Praha 1990, s. 121-125 - ZLÁMAL, B.: Slovanští apoštolové svatí Konstantin-Cyril a Metoděj, in: Bohemia sancta. Životopisy českých světců..., Praha 1990, s. 7-28 – ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, Praha 1997 - ŽEMLIČKA, J.: "Dvacet pánů" české země, in: ČMM 117/1998, č. 1, s. 293-309 – ŽEMLIČKA, J.: Expanze, krize a obnova Čech v letech 935-1055, ČČH 93/1995 - (ŽEMLIČKA, J.: Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor, in: Jindřich Zdík (1126.-1150). Olomoucký biskup uprostřed Evropy, Olomouc 2009, s. 13-28 – ŽEMLIČKA, J.: Knížata a hrady raných Čech, in: Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021, s. 75-84 - ŽEMLIČKA, J.: Kníže Vladivoj a přemyslovská consanguinitas, in: Na prahu poznání českých dějin, Praha 2006 – ŽEMLIČKA, J.: Kníže Vladivoj a přemyslovská consanguinitas (Ke skladbě vládnoucího rodu v 10. a začátkem 11. století), in: Studia mediævalia pragensia 7/2006, s. 181-195 - ŽEMLIČKA, J.: Poslední lov knížete Břetislava, in: Ad vitam et honorem, Brno 2003, s. 231-245 - ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci. Jak žili, vládli a umírali, Praha 2005 - ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci – Piastovci – Slavníkovci, in: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, s. 37-48, Praha 1998 - ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovská epocha optikou dneška, in: Zaměřeno na středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám, Praha 2010, s. 569-580 - ŽEMLIČKA, J.: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, s. 267-273, Praha 2000 - ŽEMLIČKA J.: Sídelní geografie přemyslovských Čech, in: České země v raném středověku, Praha 2006, s. 74-84 – ŽEMLIČKA, J.: Svatý Václav jako věčný kníže "Čechů", in: Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Praha 2010, s. 211-220 - ŽEMLIČKA, J.: Volba a nastolování českých knížat, in: Sommer, P. - Třeštík, D. - Žemlička, J. (eds): Přemyslovci. Budování českého státu, s. 290-291, Praha 2009 – ŽEMLIČKA, J.: Vyšehrad 1130: soud, nebo inscenace? (K ,nekosmovskému' pojetí českých dějin), in: Husitství – Renesance – Reformace I, Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, Praha 1994, s. 47-68

VYSVĚTLIVKY A UŽITÉ ZKRATKY A ZNAČKY

Zvýraznění tučným písmem slov a vět v použitých citacích učinil autor této práce. Jestliže je tučně zdůraznil již sám citovaný autor, je to po citaci uvedeno.

Protože kníže známý jako Václav za svého života nikdy jméno Václav neužíval, píšu ke jménu Václav tzv. (tzv. Václav jel navštívit). Píšu tzv. Václav, i když se o něm vyjadřuje – ne v přímé řeči – jiná osoba (D. Třeštík o tzv. Václavovi napsal). Nepíšu tzv. Václav, je-li jméno Václav citováno z nějaké písemnosti (Tzv. Kristiánova legenda: "Svého syna Václava... dal na hrad jménem Budeč."). Nepíšu pochopitelně tzv. ke jménu Václav tehdy, je-li jméno Václav shodným přívlastkem (Boleslav byl podle legend Václavův bratr), nepřetvářím přívlastek shodný na neshodný, abych mohl tzv. použít (bratr tzv. Václava). Také tzv. nekladu mezi slovo světec a jméno Václav.

Protože Kroniku Čechů nenapsal děkan Kosmas, ale první dvě knihy biskup Heřman a zhruba třetí knihu biskup Jan II. Břichatý, dávám jméno Kosmas (nejde-li skutečně o děkana Kosmu nebo biskupa Kosmu) do uvozovek ("Kosmas").

Vzdálenosti mezi jednotlivými lokalitami byly zjišťovány na internetu takto: Seznam – Mapy – Plánování – Pěšky (krátká, později přejmenována na rychlá).

AR – Archeologické rozhledy

ČMM – Časopis Matice moravské

ĎaS – Dějiny a současnost

EHvČ – Encyklopedie hradišť v Čechách

MJvČ – Místní jména v Čechách

SSJČ – Slovník spisovného jazyka českého

VVM – Vlastivědný věstník moravský

v. v. - viz výše

[…], [abc] - moje značka, že jsem část textu vypustil nebo doplnil

[…], [abc] - text již vypustil nebo doplnil citovaný autor

O B S A H

ÚVOD

I. JAKÉ RŮZNÉ ZPŮSOBY UŽÍVALI LEGENDISTÉ A KRONIKÁŘI, ABY SDĚLILI ZASVĚCENÉMU ČTENÁŘI PRAVDIVOU, ALE TAJNOU INFORMACI

II. LEGENDY A KRONIKY A JEJICH AUTOŘI. PODPISY AUTORŮ

1A. Podpisy autorů některých legend a kronik v raném středověku – 2A. Legendy a kroniky a jejich autoři - 3A. Proglas - 4A. Život Konstantinův – 5A. Chvalořeč o svatém Cyrilu, učiteli slovanského národa - 6A. Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději – 7A. Možná díla pravého Kristiána: 7A1. Předpokládaná legenda X - 7A2. Život Metodějův . 7A3. Beatus Cyrilus . 7A4. První stsl. legenda o sv. Václavu . 7A5. Crescente fide . 7A6. Fuit in provincia Bohemorum . 7A7. Život a utrpení svatých Benedikta a Jana i jejich druhů . 7A8. Canapariova legenda . 7A9. Nascitur purpureus flos . 7A10. List králi Jindřichovi II. . 7A11. Kronika Dětmara z Merseburku – 7A12. Umučení sv. Víta - 8A. Vavřincova legenda – 9A. Gumpoldova legenda . 10A Druhá staroslověnská legenda a sv. Václavu - 11A. Legenda o Gorgoniovi – 12A. Kronika Čechů - 13A. Možná díla falešného Kristiána, tj. biskupa Heřmana: 13A1. tzv. Kristiánova legenda . 13A2. První dvě knihy Kroniky Čechů . 13A3. Opis Gumpoldovy legendy . 13A4. Verše o utrpení sv. Vojtěcha . 13A5. Versus post missam . 13A6. Gallova kronika (Epilog téže země a Čech) . 13A7. Kronika anonymného notára kráľa Bela . 13A8. Homiliář opatovický - 14A. Prokopská legenda Vita minor - 15A. Možná díla Jana II. Břichatého: 15A1. Třetí kniha Kroniky Čechů . 15A2. Letopis Kanovníka vyšehradského . 15A3. Založení kláštera Sázavského (Privilegium církve moravské) – 15A4. Hradišťsko-opatovické anály. - 16A. Svatoštěpánské legendy - 17A. Založení kostela vyšehradského – 18A. Vyšehradský kodex

III. MOJE PŘEDSTAVY O DĚJINÁCH VZNIKAJÍCÍHO ČESKÉHO STÁTU, ZDE S OMEZENÝM POČTEM DŮKAZŮ A INDICIÍ A BEZ UVÁDĚNÍ ZDROJE (Podrobněji ve IV. části)

1B. Wogastisburg, Lech, Cinu (Cihu) - 2B. České mýtické postavy – 3B. Dvě přemyslovské zakladatelské pověsti: první s tzv. Václavem a Boleslavem a druhá s Přemyslem a Nezamyslem – 4B. Stadice – 5B. Krok – 6B. Kazi, Tetka, Libuše – 7B. Gallus a české dějiny – 8B. Mýtická knížata a Řepka u Galla - 9B. Měšek – 10B. Dobrava a Doubravka – 11B. Genealogie Mojmírovců - 12B. Rostislav – 13B. Budek, Budeč a Krokův hrad – 14B. Bougo – 15B. Žena pohřbená v želénské mohyle – 16B. Stará Kouřim, dřívější Dowina – 17B. Metoděj a Gorazd – 18B. Podiva a Podiven a hrad Podivín – 19B. Svatopluk – 20B. Wistrach – 21B. Hradiště u Zabrušan, Ch(v)osten – 22B. Přemyslovci - 23B. Příchod Wistrachovců/Přemyslovců do Čech - 24B. Pojmenování Češi a Čechy – 25B. Spytihněv I. - 26B. Strojmír, tj. Spytihněv - 27B. Dívčí válka – 28B. Přemyslovská doména - 29B. Spytihněvovi synové - 30B. Bořivoj – 31B. Svatožizň, Zemižizn, Zeměvít a Zeměmysl – 32B. Levý Hradec - 33B. Kostel P. Marie – 34B. Hánín – 35B. Předpokládané hradiště v Kolíně – 36B. Kolínský hrob - 37B. Ludmila – 38B. Čestibor a Slavibor – 39B. Pšov a Buza - 40B. Ludmila a její muži Rostislav a Bořivoj – 41B Tunna a Gommon - 42B. Praha - 43B. Pražský hrad – 44B. Vrch Žiži – 45B. Sněmovní pole – 46B. Nastolovací kámen - 47B. Vratislav I. – 48B. Kníže na Visle - 49B. Lucká válka – 50B. Tyr – 51B. Drahomíra – 52B. Predslava a Přibyslava – 53B. Tzv. Václav – 54B. Tzv. Václav a Boleslav I. – 55B. Tvorba přemyslovské zakladatelské pověsti - 56B. Kněz Učen, Učený – 57B. Dům kněze Pavla - 58B. Dalimilův Rad(i)slav - 59B. Hradec falešného Kristiána a Levý Hradec "Kosmův" - 60B. Rotunda sv. Víta – 61B. Rotunda sv. Václava – 62B. Boleslav I. - 63B. Vok - 64B. Biagota – 65B. Mlada. - 66B. Hradiště (Stará) Boleslav - 67B. Nový hrad - 68B. Polská mýtická knížata - 69B. Boleslav II. - 70B. Boleslav III. Ryšavý – 71B. Radla - 72B. Dobromír a Emnilda – 73B. Jitka ze Schweinfurtu a Elfrída - 74B. Strachkvas - 75B. Vracen, tj. pravděpodobně Bruno – 76B. Rotpert - 77B. Vyšehrad – 78B. Abatyše od sv. Jiří – 79B. Trikoncha a kostel sv. Vavřince na Vyšehradě – 80B. Slavníkovci a Slavník – 81B. Slavníkovo knížectví - 82B. Vršovci – 83B. Slavník, tj. Zbraslav, syn tzv. Václava – 84B. Adiva, tj. Střezislava, Slavníkova manželka – 85B. Vojtěch – 86B. Pět bratří – 87B. Tzv. Vojtěchovi bratři - 88B. Slavníkovec Soběslav – 89B. Tritri - 90B. Mutina, tj. Soběslav – 91B. Vladivoj – 92B. Jaromír – 93B. Boleslav Chrabrý – 94B. Oldřich – 95B. Prokop - 96B. Břetislav I. - 97B. Biskup Šebíř - 98B. Spytihněv II. - 99B. Konrád a Ota – 100B. Vratislav II. - 101B. Břetislav II. - 102B. Svatopluk – 103B. Jan II. Břichatý - 104B. Jindřich Zdík - 105B. Rotunda sv. Kateřiny

IV. MOJE PŘEDSTAVY O DĚJINÁCH VZNIKAJÍCÍHO ČESKÉHO STÁTU, ZDE S VĚTŠÍM POČTEM DŮKAZŮ A INDICIÍ, S NÁZORY HISTORIKŮ NA JEDNOTLIVÉ HISTORICKÉ UDÁLOSTI A S UVÁDĚNÍM ZDROJŮ

1C. Pravý Kristián, tj. syn Boleslava I., pozdější Boleslav III. Ryšavý

2C1. Kdo byl děkan Kosmas – 2C2. Ke komu se ve skutečnosti vztahují údaje v Kronice Čechů o Kosmovi?

3C1. Falešný Kristián, tj. biskup Heřman, předbiskupským jménem Jiljí – 3C2. Byl biskup Heřman potomkem Boleslava III. Ryšavého? - 3C3. Souvisí s příchodem Jiljího (pozdějšího biskupa Heřmana) růst obliby Jiljího a Pantaleona v Čechách a na Moravě? - 3C4. Proč si Jiljí vybral jako své "biskupské" jméno právě jméno Heřman – 3C5. S jakými lokalitami je spjat život biskupa Heřmana podle historiků – 3C6. S jakými lokalitami je spjat a možná spjat život autora Gallovy kroniky - 3C7. Biskup Heřman (Jiljí), autor Gallovy kroniky, pobýval v Uhrách - 3C8. Měl biskup Heřman něco společného s klášterem v Reichenau či dokonce s Heřmanem z Reichenau? - 3C9. Co se o biskupu Heřmanovi dočteme v poslední kapitole druhé knihy Kroniky Čechů – 3C10. Totožnost tzv. Kosmy s tzv. Gallem – 3C11. Vědomá nevědomost pražského biskupa Heřmana

4C1. Jan II. Břichatý - 4C2. Co o sobě prozradil autor poslední kapitoly Kroniky Čechů, tj. Jan II. Břichatý - 4C3. Jmenoval se Jan II. Břichatý původně Izák, případně Izaiáš? - 4C4. Byl Jindřich Zdík synem Jana II. Břichatého? - 4C5. Vztahují se místa v kronice, kde "Kosmas" píše o jídle, o potravinách, k Janovi II. Břichatému? - 4C6. Jak se Jan II. Břichatý, dřívějším jménem Izák, "podepisoval"

5C1. Proč vylíčení raných českých dějin písemnými prameny je ve značném rozporu se skutečností - 5C2. Jaké názory mají historici na "Kosmovu" Kroniku Čechů – 5C3. Jaké názory mají historici na "Kosmovy" pověsti a na jeho mýtické postavy - 5C4. Proč "Kosmas" napsal to, co napsal, a proč psal tak, jak psal – 5C5. Proč "Kosmas" napsal Kroniku Čechů - 5C6. O čem "Kosmas" nemohl otevřeně psát a co naopak mu mohlo být nařízeno napsat – 5C7. Skutečně nenáviděl "Kosmas" Poláky a Gallus Čechy? - 5C8. Proč byl "Kosmas" oblíben u moravských údělníků

6C1. Tažení Franků ke Canburgu roku 805. S jakými hradišti byl Canburg ztotožňován – 6C2. Co znamenají jména Canburg, Pšov, Cinu a Windones - 6C3. Bylo tažení Franků roku 805 tažením proti Wistrachovcům (kteří k nám přinesli jméno Češi), nikoliv proti Bohemům?

7C1. ROSTISLAV, Rostislavův otec (?) a hrob kouřimské kněžny – 7C2. Sídlil nebo často pobýval Rostislav v posledních letech své vlády na Dowině, tj. na pozdější Staré Kouřimi? - 7C3. Údajný Rostislavův otec a hradiště Hostim – 7C4. Rostislavovým synem byl Spytihněv – 7C5. Kněžna pohřbená v želénském hrobě byla pravděpodobně dcerou Rostislava a manželkou Vratislava - 7C6. Rostislav byl nositelem i jména Budek – 7C7. Jezdila Libuše (tj. Ludmila) za Budkem (tj. Rostislavem) na Budeč nebo na Hánín? – 7C8. Po Budkovi (tj. po Rostislavovi) se jmenuje hradiště Budeč – 7C9. Byl králem Bougo Rostislav? - 7C10. Mělník se nikdy nejmenoval Pšov – 7C11. Jmenuje se po Budkovi (tj. Rostislavovi) Budyšín a Budín (část Budapešti)? - 7C12. Kde ležela Dowina - 7C13. Kde se nacházela Rostislavova nepředstavitelná/nevýslovná/ nevyslovitelná pevnost - 7C14. Nedobyl Starou Kouřim, dřívější Dowinu, alespoň na krátký čas Rostislav?

8C1. Velkomoravský SVATOPLUK - 8C2. Jak, kdy a kde Svatopluk zemřel a kde byl pohřben? - 8C3. Význam příbuzenských vztahů u velkomoravské vládnoucí vrstvy – 8C4. Kako jest koruna z Moravy vyšla – 8C5. Jak se jmenovalo hradiště, které se dnes jmenuje Pohansko? - 8C6. Jak se jmenovala velkomoravská sídelní aglomerace na dnešních lokalitách Staré Město a Uherské Hradiště? - 8C7. Jak se jmenovalo hradiště na lokalitě dnešních Mikulčic? - 8C8. Pokud by se dalo některé velkomoravské hradiště považovat za její hlavní město, které hradiště by to bylo? - 8C9. Zánik Velké Moravy – 8C10. Nepřipomněl zkázu hradišť na řece Moravě i "Kosmas"?

9C1. METODĚJ – 9C2. Žil Metoděj ještě v roce 894? - 9C3. Žil Metoděj v letech 885-894 v Čechách? - 9C4. Neprozrazuje "Kosmas" v I, 14, dokdy Metoděj žil? - 9C5. Metodějův hrob - 9C6. Legendisté možná pověsili některé Metodějovy činy na Prokopa – 9C7. PODIVA, nejprve žid, později však křesťan - 9C8. PODIVEN - 9C9. Nejsou pozůstatky Podivenovy ve skutečnosti pozůstatky Metodějovy? - 9C10. Podivenovy peníze – 9C11. Pověsil falešný Kristián oběšení tzv. Václava na Podivena? - 9C12. Jaké informace o Metodějovi a o tzv. Václavovi navěsili legendisté a falešný Kristián na Podivu – 9C13. Jaké informace pověsili legendisté na Podivena 

10C1. Kde se nacházely Sekyřkostel, Slivnice a Podivín - 10C2. Co byly Sekyřkostel a Slivnice? - 10C3. Co znamená místní jméno Sekyřkostel (Zekirkostel) – 10C4. Čím byl Sekyřkostel tak významný - 10C5. Nález mincí ražených v mincovně v Sekyřkostelu – 10C6. Jak vysvětlují vznik místního jména Podivín jazykovědci a jak "Kosmas" - 10C7. Význam Podivína - 10C8. Jaký vztah měl možná k Sekyř Kostelu kníže tzv. Václav a Boleslav III. Ryšavý?

11C1. WISTRACH, Slavitah a jeho nejmenovaný bratr – 11C2. Co znamená jméno Wistrach nebo jak se ve skutečnosti jmenoval? - 11C3. Nebyl Wistrachovým předkem Dragovit nebo Gostomysl? - 11C4. Wistrachovým hradištěm bylo hradiště u Zabrušan – 11C5. Jak velké panství ovládali Wistrachovci? - 11C6. Jmenovalo se hradiště u ZABRUŠAN Ch(v)osten? Proč "Kosmas" uvedl, že se dříve Vyšehrad jmenoval Ch(v)rasten? - 11C7. Příchod Čechů na horu Říp. Za jménem Boemus máme u "Kosmy" vidět Wistracha - 11C8. Vztahy vládců na hradišti u Zabrušan s vládci na Velké Moravě – 11C9. Placení tributu ve výši 120 volů a 500 hřiven stříbra

12C1. PIASTOVCI jsou polskou větví Přemyslovců – 12C2. Jak vysvětlit jméno Chvostiško (dictus Chosisco) - 12C3. Co znamená slovo piast. - 12C4. První Piastovci (tj. polští Přemyslovci) a která hradiště spadají svými počátky do jejich vlády - 12C5. Česká knížata mající jméno po moravských Mojmírovcích – 12C6. Některé podobnosti polských raně středověkých hradišť na jedné straně a hradišť českých a moravských na straně druhé. Dolnoslezské hradiště Gilow a hradiště Křenov-Mařín na českomoravském pomezí

13C1. Jak se historici dívají na Gallova POLSKÁ MÝTICKÁ KNÍŽATA - 13C2. Která knížata (přemyslovská, mojmírovská a rurikovská) se skrývají za polskými mýtickými knížaty – 13C3. Která žena se skrývá za Řepkou - 13C4. Skrývá Gallus za Popelem Spytihněva? - 13C5. Vyhnání Popela z Hnězdna, tj. vyhnání Spytihněva ze Staré Kouřimi – 13C6. Proč Gallus napsal, že Popela sežraly myši - 13C7. Jak Gallus prostřednictvím jmen vsí lokalizuje útěk Popela, tj. Spytihněva, ze Staré Kouřimi na Libici – 13C8. Některé lokality v Čechách mající stejné jméno jako lokality na dolním toku řeky Odry

14C1. Jak jsou polská mýtická knížata a Řepka spojovány Gallem prostřednictvím hříček se Stadicemi, s hradištěm u Zabrušan a s Mělnickem - 14C2. Jak jsou polská mýtická knížata odešlá z hradiště u Zabrušan spojována Gallem prostřednictvím hříček s Kouřimskem a s Kolínskem

15C1. Která česká knížata se skrývají za polskými historickými knížaty - 15C2. Proč Gallus nazýval Boleslava III. Křivoústého, na něhož věšel informace o českém Boleslavovi I., severním knížetem - 15C3. Z čeho vycházela podobnost raného českého a polského státu – 15C4. Která hradiště založili v Polsku Vratislav I. (u Galla Zeměvít) a Boleslav I. (u Galla Zeměmysl)

16C1. MĚŠEK – 16C2. Měškovo jméno - 16C3. Kdy se Měšek narodil. Byl Měšek synem českého Boleslava I.? - 16C4. Údajná Měškova manželka Dobrava/Doubravka - 16C5. Kdo byla Měškova matka - 16C6. Kdo byli Měškovi bratři – 16C7. Měškovy děti - 16C8. Je v hrobě K1 pohřben polský Měšek I., případně Boleslav I.? - 16C9. Dobrava a Kouřimsko – 16C10. HNĚZDNO

17C1. Kdo byli PŘEMYSLOVCI – 17C2. Přišli Přemyslovci na český knížecí stolec z hradiště u Zabrušan? - 17C3. Na jaké hradiště ve středních Čechách Přemyslovci z hradiště u Zabrušan přišli – 17C4. Názor M. Wihody na jednání Libušina poselstva s Přemyslem ve Stadicích - 17C5. Co "Kosmas" ke své pověsti o Přemyslovi oproti stejným pověstem přidává – 17C6. Informaci o tom, odkud přišli Přemyslovci do Čech a kam do Čech přišli, pověsil "Kosmas" na Přemyslovy voly. Proč "Kosmas" možná pojmenoval Bořivoje Přemysl a Spytihněva Nezamysl - 17C7. Další indicie podporující názor, že Přemyslovci přišli do Čech z Pobaltí, pravděpodobně z Wolinu - 17C8. Proč v souvislosti s Čechami psal falešný Kristián o hvězdě Arktur a Gumpold, Vavřinec a "Kosmas" o severu Evropy - 17C9. Příchod "Kosmových" Bohemanů a Dalimilových Čechů - 17C10. Triglav – 17C11. Svantovít - 17C12. Hradiště Wolin a Štětín – 17C13. Jmenoval se Wistrach Čestislav? - 17C14. Přemyslovci jsou spojováni s kolem 

18C1. Byli již první Slované přišlí na naše území nositeli jména ČEŠI? – 18C2. Žily v Čechách v počátcích našeho státu různé kmeny? BOHEMANÉ a ČEŠI – 18C3. Výklady, jak vznikla jména Češi a Čechy - 18C4. Nenapověděl Gallus, že jméno Češi souvisí s přišlými Přemyslovci? Významy slova cześć

19C1. Různé názory na "Kosmova" česká MÝTICKÁ KNÍŽATA - 19C2. Česká mýtická knížata – 19C3. Dvě zakladatelské pověsti Čechů

20C1. BOHEMUS – 20C2. KROK, tj. Bořivoj (tj. Přemysl) nebo Rostislav či Bořivoj i Rostislav? - 20C3. Je Krokovým hradištěm hradiště souvisící s Bořivojem? - 20C4. Je Krokovým hradištěm hradiště souvisící s Rostislavem? - 20C5. KAZI, TETKA a LIBUŠE - 20C6. Co znamenají jména Kazi, Tetka a Libuše - 20C7. Kazi, tj. Ludmila, zde spojená s Vratislavem – 20C8. Co byl Kazin hrad? - 20C9. Tetka, tj. Ludmila, zde spojená se Spytihněvem – 20C10. Připomínaly kronikáři "Kosmovi" Ludmiliny pohanské praktiky řeckou bohyni Isis? - 20C11. Libuše, tj. Ludmila, zde spojená s tzv. Václavem

21C1. Proč falešný Kristián nazval Bořivoje Přemyslem, "Kosmas" Přemyslem a možná Krokem a Gallus Piastem - 21C2. Proč "Kosmas" uvedl význam jména Přemysl v latině– 21C3. Byli dva SPRÁVCI nad lidem Bořivoj a Spytihněv (tj. Strojmír falešného Kristiána)? - 21C4. Libušino poselstvo u PŘEMYSLA ve Stadicích – 21C5. Pohlavní styk Přemysla s Libuší a Přemyslova mošna - 21C6. Jak "Kosmas" ztotožňuje Přemysla s Bořivojem a jak ho lokalizuje na hradiště u Zabrušan – 21C7. "Kosmas" pomocí názvů vsí lokalizuje Přemysla nejen do Stadic, ale i k hradišti u Zabrušan - 21C8. Proč si "Kosmas" vybral pro svou přemyslovskou pověst Stadice – 21C9. Jak vzniklo místní jméno Stadice – 21C10. Mohl "Kosmas" mínit úhorem v obvodu vsi Stadice pohanský kultovní objekt? - 21C11. Přemyslovi strakatí voli - 21C12. Přemyslova líska - 21C13. Přemyslův režný ubrus - 21C14. Naznačují Přemyslovy střevíce z korkového dubu, nikoliv z lýčí, odkud přišli Přemyslovci do Čech? – 21C15. Má pověst o Přemyslovi a Libuši připomenout nejen Bořivoje a Ludmilu, ale i Wistracha a Rostislava?

22C1. Libuše věští slávu PRAŽSKÉHO HRADU – 22C2. Proč psal "Kosmas" o prahu - 22C3. Lokalita dnešního Pražského hradu se dříve nazývala Děvín - 22C4. Posvátný les, posvátný balvan a posvátný pramen na Děvíně - 22C5. Pahorek ŽIŽI – 22C6. Pojmenování pahorku Žiži - 22C7. Nepojmenoval "Kosmas" pahorek Žiži podle starořecké bohyně Isis? - 22C8. Nastolovací kámen českých knížat - 22C9. Vznik pražského hradu – 22C10. Z jakých hradišť vládli první vládci Čech nebo vládci alespoň části Čech - 22C11. Kdy se Pražský hrad stal sídlem českých panovníků

23C1. Co pojmenovávalo slovo PRAHA dříve: Hrad nebo osídlení na dnešní Malé Straně? - 23C2. Jak vykládal jméno Praha "Kosmas" – 23C3. Výklady jména Praha - 23C4. Nemohl vznik jména Praha souviset s obchodníky na levém břehu Vltavy?

24C1. DÍVČÍ VÁLKA - 23C2. Hrad Děvín z dívčí války – 24C3. Hrad Ch(v)rasten - 24C4. Ženy bojovnice - 24C5. Různé názory na "Kosmovu" dívčí válku - 24C6. Co znamená věta Po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů?

25C1. Názory na rozsah české říše v období 905–921 - 25C2. Co svědčí o tom, že v Čechách existovala před luckou válkou dvě velká knížectví – 25C3. K jakým závěrům dospěje historik, když neví, že v Čechách existovala koncem 9. století a počátkem 10. století dvě velká knížectví

26C1. Objevuje se jméno LUČANÉ ještě i v jiném prameni než u "Kosmy"? - 26C2. Proč "Kosmas" pojmenoval nepřátele Čechů v LUCKÉ VÁLCE Lučané a Žatčané - 26C3. Jaké území vymezuje "Kosmas" Lučanům - 26C4. Různé názory na to, co byla lucká válka - 26C5. Co byla lucká válka ve skutečnosti - 26C6. Hradiště Vlastislav a hradiště Hněvín – 26C7. Mojmírovské hradiště Budeč a lucká válka; hradiště Rubín – 26C8. Ostatní lokality, o kterých se "Kosmas" zmiňuje v lucké válce – 26C9. Kdo byl "Kosmův" Tyr? - 26C10. Jmenoval se "Kosmův" Tyr ve skutečnosti Sven nebo Svenborg? - 26C11. Za Vlastislavem se skrývá Mojmírovec Spytihněv, Strojmír falešného Kristiána, a "Kosmův" Nezamysl – 26C12. Po kom bylo pojmenováno hradiště Vlastislav? - 26C13. Za Neklanem se skrývá Vratislav I. - 26C14. Další aktéři lucké války, poslední války mezi Přemyslovci a Nezamyslovci (Mojmírovci) - 26C15. Kdy k hlavní bitvě lucké války došlo - 26C16. Prozradil "Kosmas" místo, kde k hlavní bitvě lucké války došlo nebo jeho hříčka lokalizuje centra knížectví bojujících stran – 26C17. Co "Kosmas" prozradil tím, že Češi snědli osla – 26C18. Jakou informaci měli možná čtenáři sdělit sokoli, jakou holubi a jakou krahujci – 26C19. Kojení v lucké válce - 26C20. Průběh lucké války – 26C21. Pastorek, tj. zde tzv. Václav, zabíjí svou manželku, ve skutečnosti svou matku Ludmilu - 26C22. Co byl obrovský balvan skalní? - 26C23. Hromadný hrob u budečského hradiště v poloze Na Týnici. Byli Budečané přesídleni? – 26C24. Byly účastnicemi lucké války ženy? - 26C25. Hrob bojovníka na III. hradním nádvoří je hrobem Tyra, stav jeho lebky a příčina jeho smrti – 26C26. Proč psali legendisté a "Kosmas" o uřízlých uších a o provaze - 26C27. Je nejmenovaná žena zabitá v lucké válce ve skutečnosti Ludmila? - 26C28. Co znamená věštění jedné z počtu hadaček v lucké válce - 26C29. Význam lucké války

27C1. Hradiště STARÁ KOUŘIM – 27C2. Vládci na Staré Kouřimi - 27C3. Pohanské stopy na hradišti Stará Kouřim – 27C4. Pohřebiště ve Staré Kouřimi – 27C5. "Problém poslední generace elitních pohřbů" na Staré Kouřimi - 27C6. Jak vzniklo jméno Dowina – 27C7. Jak vznikl kmen Zličanů – 27C8. Kdo byli "Kosmovi" zlí lidé - 27C9. Jak vzniklo jméno Kouřim – 27C10. Neobjevují se v pramenech zprávy o dobývání, případně přímo o zničení Staré Kouřimi? - 27C11. Přirovnal Dětmar Starou Kouřim k Merseburku?

28C1. Kritika Em. Vlčkem stanoveného dožitého věku tzv. Václava a některých dalších Přemyslovců od historiků - 28C2. Proč neberu v úvahu dožitý věk určený antropology u knížat a s nimi spojených osob

29C1. BOŘIVOJOVO curriculum vitae - 29C2. Problémy s Bořivojovým jménem – 29C3. Bořivoj je někdy ztotožňován s Herimanem – 29C4. Žil Bořivoj se třemi ženami? - 29C5. Slované čeští se zbavili rány morové, to znamená, že se zbavili vlády moravských Mojmírovců – 29C6. Boje Moravanů s Franky roku 872 - 29C7. Kdy se podle historiků stal Bořivoj vládcem v části Čech? - 29C8. Kdy se podle mne stal Bořivoj vládcem v části Čech - 29C9. Byl Bořivoj Metodějem pokřtěn? - 29C10. Kdo ze známých knížat byl prvním křesťanským knížetem vládnoucím v Čechách nebo v části Čech? - 29C11. Bořivoj, nejprve možná krátce český kníže, později Svatoplukův správce nad lidem v části Čech - 29C12. Co znamenají slova falešného Kristiána Proměňme se!? - 29C13. Pochází Bořivoj z hradiště u Zabrušan, z hradu knížete Wistracha - 29C14. Kdy a jak Bořivoj zemřel? – 29C15. Kolínský hrob a milodary v něm nalezené – 29C16. Datování kolínského hrobu - 29C17. Byl Bořivoj pohřben v knížecím hrobě v Kolíně? - 29C18. Kolín – 29C19. Hánín – 29C20. Je hradiště Hánín Gallovým hradem?

30C1. Co se dozvídáme z pramenů o SVATOŽIZNI a o dalších možných ženách velkomoravského Svatopluka – 30C2. Co soudí o Svatožizni historici – 30C3. Co znamená jméno Svatožizň - 30C4. Byla Svatožizň dcera velmože zvaného ZEMIŽIZŇ a hlavní manželka Bořivojova? Kdo byl synem a kdo byl vnukem Svatožizně – 30C5. Odkud a kudy putovala Svatožizň na Moravu

31C. OROSIE

32C1. Co k LEVÉMU HRADCI říkají písemné prameny a jazykovědci – 32C2. Co k Levému Hradci říkají archeologové a historici – 32C3. Počalo se české křesťanství na Levém Hradci? - 32C4. Mohl "Kosmas" mínit Levým Hradcem jinou lokalitu než dnešní Levý Hradec?

33C1. Mojmírovec SPYTIHNĚV I. – 33C2. Pod jakými jmény se Spytihněv objevuje v písemných pramenech - 33C3. Spytihněvovými rodiči byli Rostislav a Ludmila. Kdy se Spytihněv narodil – 33C4. Spytihněvova manželka a Spytihněvovi bratři – 33C5. Měl Spytihněv syny? 33C6. Jmenoval se Spytihněvův syn zavražděný Durynkem Cyril? - 33C7. Byl jedním Spytihněvovým synem Hněvsa? - 33C8. Strojmír falešného Kristiána je totožný se Spytihněvem - 33C9. Proč si falešný Kristián vymyslel pro Spytihněva jméno Strojmír – 33C10. Strojmír, tj. Spytihněv, nejen zapomněl mateřskou řeč, ale také si zvykl na jinou stravu. - 33C11 Kdy se ujímá Spytihněv vlády? - 33C12. Spytihněv, tj. Strojmír, byl vyhnán ze Staré Kouřimi (tehdy z Dowiny) a poté vládl z Budče – 33C13. Spytihněvovy aktivity na Budči - 33C14. Je u "Kosmy" skryt za Buzou Rostislav a za Dětříškem Spytihněv? - 33C15. Informace o tom, že Spytihněv byl křesťan – 33C16. Kostely postavené Spytihněvem – 33C17. S jakými hradišti můžeme Spytihněva spojit – 33C18. Usiloval Spytihněv o dobytí Moravy? - 33C19. Bitva u nějaké Pstruží nebo pstruží říčky, tj. bitva skrytá za bitvou u Trutiny - 33C20. Kde bychom měli hledat potok Trotinu a kde potok Trutinu - 33C21. Jak "Kosmas" pomocí hříček lokalizuje bitvu, která se skrývá za bitvou u Trutiny, tj. bitvu u Pstruží nebo pstruží říčky- 33C22. Pověsil Gallus Hněvsovy činy na palatina Setěcha? - 33C23. Zavraždění Vlastislavova (tj. Spytihněvova) syna Durynkem (tj. tzv. Václavem) - 34C24. Durynk, tj. tzv. Václav, přinesl knížeti, tj. Vratislavovi, hlavu zavražděného Vlastislavova, tj. Spytihněvova, synka - 33C25. Kam "Kosmas" umisťuje zavraždění Vlastislavova (tj. Spytihněvova) syna – 33C26. Kdy a v kolika letech Spytihněv zemřel – 33C27. Kde je Spytihněv pohřben a proč

34C. Tzv. přemyslovská doména, jak ji chápal J. Sláma, nikdy neexistovala. Datace vzniku a přeměn středočeských hradišť podle L. Varadzina

35C1. Jaké podoby a funkce měl kostel na Pražském hradě považovaný za KOSTEL P. MARIE – 35C2. Jakému účelu sloužil kostel považovaný za kostel P. Marie – 35C3. Čtyři etapy ve vývoji kostela P. Marie - 35C4. Kdo postavil na Pražském hradě kostel považovaný za kostel P. Marie? - 35C5. Jak biskup Heřman líčí stavbu kostelů

36C1. LUDMILA – 36C2. Byla Ludmila kněžnou? - 36C3. Co sdělují prameny o tom, odkud Ludmila pocházela? - 36C4. Jak byl z milčanského Čestibora učiněn mělnický Slavibor - 36C5. Pocházela Ludmila ze Srbska? - 36C6. Pocházela Ludmila ze Pšova (z Mělnicka)? - 36C7. Ludmila byla nejprve manželkou Rostislava - 36C8. Ludmila nebyla Bořivojovou manželkou první, hlavní. Byla církví považována za konkubínu, souložnici, staročesky mošnu – 36C9. Byla Ludmila s Bořivojem vdaná? - 36C10. Mošna, kterou položil Přemysl (tj. Bořivoj) na trávník, je Ludmila - 36C11. Ludmila po smrti Bořivoje odchází ke svému synovi Spytihněvovi – 36C12. Ludmilini synové a její dcera nebo dcery - 36C13. Ludmila vykonávala pohanské obřady. Byla tedy pohankou nebo křesťankou? - 36C14. Ludmilin křest – 36C15. Nenaráží na Ludmilino pohanství i "Kosmas" prostřednictvím žida Apelly? - 36C16. Je u "Kosmy" za bohyní Ceres skryta Ludmila nebo Rostislav či oba? - 36C17. Možné vládnutí Ludmily a vymyšlené vládnutí Drahomíry – 36C18. Pokračuje Ludmila po smrti Spytihněva v lucké válce? - 36C19. Jak zdůvodňují zavraždění Ludmily legendy a jak historikové – 36C20. Co bylo skutečnou příčinou zavraždění Ludmily - 36C21. Kdy a jak byla Ludmila podle legend usmrcena - 36C22. Byla Ludmila usmrcena rituálním způsobem? - 36C23. Kdo ve skutečnosti zavraždil Ludmilu a jak – 36C24. Co znamená jméno Gommon – 36C25. Co znamená jméno Tunna - 36C26. Kdo jsou Tunna a Gommon - 36C27. Biskup Heřman provádí důkaz pravosti Ludmiliny relikvie – 36C28. Připusťme, že Ludmiliny pozůstatky jsou pravé, i když je to málo pravděpodobné - 36C29. Tetín – 36C30. Kde byla Ludmila zavražděna - 36C31. Byla Ludmila poprvé pohřbena na Tetíně nebo na lokalitě pozdějšího Pražského hradu? – 36C32. Je zasvěcení kostelíka sv. Michaelovi ukázáním na Peruna? - 36C33. Nebyla Ludmila už poprvé pohřbena na Pražském hradě na místě, kde se dnes nacházejí zbytky kostela považovaného za kostel Panny Marie? - 36C34. Bylo přenesení Ludmiliných pozůstatků roku 925 spojeno s protivampýrickými opatřeními nebo naopak zahlazením stop po nich? - 36C35. Ludmila je spojována s čarodějnictvím, s léčitelstvím a s věštěním – 36C36. Ludmila uctívala pohanské bohy – 36C37. Ludmila konala pohanské obřady k zajištění přiměřeného množství srážek - 36C38. Čarodějnictví, vampýrismus, protivampýrická opatření – 36C39. Jaké předpoklady měla Ludmila k tomu, aby byla pohřbena jako vampýr – 36C40. Žena, jejíž pozůstatky jsou připisovány Ludmile, možná trpěla endokraniózou - 36C41. Byla Ludmila pohřbena jako vampýr? - 36C42. Jaká konkrétní protivampýrická opatření mohla být na Ludmiliných ostatcích učiněna – 36C43. Ludmiliny pozůstatky byly možná spáleny jakožto protivampýrické opatření - 36C44. Některé formulace v legendách se snaží vyvrátit podezření, že Ludmila byla pohřbena jako vampýr – 36C45. Jaké stopy po antivampýrických opatřeních lze možná nalézt na pozůstatcích přisuzovaných Ludmile – 36C46. Ludmiliny hroby – 36C47. Pozůstatky připisované Ludmile nejsou pravděpodobně její - 36C48. K čemu přispěla Ludmilina smrt – 36C49. Líčení Ludmiliny smrti v legendách a v Kronice Čechů - 36C50. Učinili legendisté z krvavé vraždy Ludmily vraždu nekrvavou? - 36C51. Jak se stala Ludmila světicí a proč se jí stala poměrně dlouho po své smrti

37C. Genetické vazby u Ludmily, Vratislava, tzv. Václava a Spytihněva. Byl Spytihněv Přemyslovec?

38C. Byli Mojmírovci a Přemyslovci (především jejich větev zvaná Slavníkovci) příbuzní s vládci balkánského Srbska?

39C. Hradiště Libušín

40C1. VRATISLAV I. - 40C2. Kde se Vratislav možná narodil, případně v dětství žil - 40C3. Byla matkou Vratislava I. Ludmila nebo Svatožizň? - 40C4. Provdal Vratislav I. jednu svou dceru některému Rurikovci? - 40C5. Je Vratislav I. totožný s Vitislavem? – 40C6. Jaká jména přidali Vratislavovi legendisté a kronikáři – 40C7. Jaký názor mají historici na Vitislava z roku 895 - 40C8. Mohl se Vratislav I. po nějakou dobu jmenovat Drahomír? - 40C9. Nazýval "Kosmas" zetěm Cereřiným knížete Vratislava? - 40C10. Je žena pohřbená v želénské mohyle dcerou Rostislava? Který Přemyslovec byl jejím manželem? - 40C11. Vratislav zakládá kostely. Byl Vratislav pohan nebo křesťan? - 40C12. Jednání Svatopluka s Arnulfem roku 890 – 40C13. Nutil Metoděj Vratislava přijmout křesťanství? – 40C14. Jednání Spytihněva a Vitislava (tj. Vratislava) roku 895 na říšském sněmu v Řezně - 40C15. Měl Vratislav I. kvůli osteochondróze krční páteře problémy s chůzí? Nebyl raněn mozkovou mrtvicí? - 40C16. Vratislav porazil v lucké válce Spytihněva – 40C17. Konfliktní vztah mezi Vratislavem a tzv. Václavem - 40C18. Vybudoval Vratislav I. hrad Drahúš? - 40C19. Byla Morava nebo její část připojena k Čechám již za Vratislava I.? - 40C20. Jak rozsáhlé území ovládal Vratislav I. a jak své knížectví rozdělil mezi tzv. Václava a Boleslava. Kde poté Vratislav, tzv. Václav a Boleslav sídlili? - 40C21. Jmenuje se polská Vratislav po Vratislavovi I.? - 40C22. "Kosmas", Gallus a autor Založení kláštera Sázavského se na Vratislava I. dívali jako na krále. - 40C23. Jak historici vysvětlují polskou korunu Vratislava II. - 40C24. Můj názor na titul král polský Vratislava II. - 40C25. Kdy a jak podle písemných pramenů Vratislav zemřel - 40C26. Kolika let se Vratislav dožil a kolik let vládl? – 40C27. Zemřel Vratislav násilnou smrtí? - 40C28. Vratislavovy pozůstatky a jeho hrob

41C1. DRAHOMÍRA v písemných pramenech a názor historiků na její původ – 41C2. Pocházeli Drahomíra nebo Vratislav z Mikulčic? - 41C3. Které informace o Ludmile a o Vratislavovi I. pověsili legendisté a "Kosmas" na Drahomíru

42C1. Prameny, v nichž vystupuje kníže tzv. VÁCLAV – 42C2. Proč Widukind nezná Václavovo jméno - 42C3. Václavovo pravděpodobné curriculum vitae - 42C4. Kdo byli Václavova matka, Václavův otec, Václavovi dědové – 42C5. Kdo byli Václavovi bratři a Václavův synovec – 42C6. Neprojevila se Ludmilina endokranióza, pokud ji měla, na Václavově konstituci a na jeho psychické stránce? - 42C7. Kdo byla Přibyslava – 42C8. Jaká jména dali tzv. Václavovi legendisté a kronikáři. - 42C9. Jaká jména tzv.Václav v průběhu svého života možná užíval - 42C10. Vládl tzv. Václav pod jménem Lstibor, domácky Lešek? – 42C11. Tzv. Václav je v písemných pramenech přirovnáván ke kanci, symbolu ďábla - 42C12. Kdy se tzv. Václav narodil - 42C13. Kde se tzv. Václav narodil nebo kde prožil alespoň část svého dětství – 42C14. Neslouží "Kosmovi" Vacek k tomu, aby sdělil, kde se tzv. Václav narodil, a aby sdělil, že tzv. Václav na svou podporu pozval do Čech Jindřicha I. Ptáčníka? - 42C15. Václavovy postřižiny a biskup Notar - 42C16. Vzdělání knížete tzv. Václava. Kde se připravoval na duchovní dráhu? - 42C17. Mohl být Václavovým učitelem Metoděj? -42C18. Tzv. Václav je totožný s knězem Kaichem – 42C19. Na jaký Hradec odešel Bořivojův kněz Kaich, tj. tzv. Václav? - 42C20. Co napsali historici o knězi Pavlovi - 42C21. Můžeme ztotožnit archipresbytera Pavla s tzv. Václavem? – 42C22. Dům archipresbytera Pavla, to je pravděpodobně dům tzv. Václava – 42C23. Tzv. Václav vystupuje v legendách i pod jménem Učen, Učený - 42C24. Z jakého paláce vyhlédl tzv. Václav a stopy po paláci na Pražském hradě – 42C25. Tzv. Václav opustil církevní dráhu - 42C26. Tzv. Václav se podílí na smrti Ludmily a na smrti Spytihněvova synka.- 42C27. Reakce knížete Vratislava (Neklana) na zavraždění Spytihněvova (Vlastislavova) synka tzv. Václavem (Durynkem - 42C28. Tzv. Václav se stal knížetem, jeho vnitřní politika – 42C29. Vykupoval tzv. Václav otroky a boural šibenice? - 42C30. Vztah knížete tzv. Václava k alkoholu - 42C31. Byla Václavovou manželkou Biagota a snachou Adiva? Obliba sv. Václava v říši – 42C32. Václavův syn Zbraslav, tj. Slavník, a další možní synové - 42C33 Vládli tzv. Václav a Boleslav po určitou dobu souběžně, a to každý v části Čech a Boleslav (možná i tzv. Václav) pravděpodobně i v části Polska? - 42C34. Ovládal Slavníkovo knížectví ve skutečnosti již jeho otec tzv. Václav? - 42C35. Tzv. Václav a jižní Čechy (Doudlebové) - 42C36. Václavova zahraniční politika - 42C37. Boje tzv. Václava - 42C38. Střet tzv. Václava s kouřimským knížetem a Dalimilův Rad(i)slav - 42C39. Tzv. Václav pravděpodobně vládl ze Staré Kouřimi – 42C40. Neměl tzv. Václav z nějaké bitvy poškozený zrak? - 42C41. Co píší o Boleslavově subregulovi tzv. Václavovi Widukind a "Kosmas" – 42C42. Co píše o podkrálíčkovi tzv. Václavovi Gallus skrývaje ho za Zbyhněvem - 42C43. Byl tzv. Václav roku 936 podkrálíčkem Boleslava I.? Kde bylo hledáno sídlo podkrálíčka - 42C44. Když je tzv. Václav už jako Boleslavův podkrálíček Boleslavem poražen, odchází do kláštera. Z něho je unesen - 42C45. Kde se nacházel podkrálíčkův hrad? - 42C46. Má údajný únos Jitky Břetislavem připomenout také únos tzv. Václava z kláštera? - 42C47. Chtěl tzv. Václav zavraždit Boleslava? - 42C48. Hradiště v Boleslavi a kostel Kosmy a Damiána - 42C49. Zavraždění knížete tzv. Václava, jak je líčí legendy - 42C50. Václavově popravě předcházel soud - 42C51. Co "Kosmas" prozradil čtenářům vylíčením konfliktu Boleslava I. s prvním mezi staršími - 42C52. Kdo byli účastníci Václavovy vraždy, správněji popravy? - 42C53. Gallus za zabitým kancem a za zabitým medvědem skrývá tzv. Václava - 42C54. Šibenice v době Václavově – 42C55. Co Václavově popravě předcházelo – 42C56. Žádný masakr příbuzných a přívrženců knížete tzv. Václava po jeho popravě zřejmě nenásledoval - 42C57. Byl tzv. Václav ve skutečnosti oběšen nebo byl pověšen na šibenici až po smrti? - 42C58. Pověsil biskup Heřman Václavovo oběšení na Podivena? - 42C59. Naznačili autoři legend, že ve vylíčení vraždy tzv. Václava jsou skryta tajemství? - 42C60. Václavovo tělo se na šibenici rozpadá - 42C61. Václavovo uřízlé ucho - 42C62. Václavův uřízlý prst – 42C63. Byl tzv. Václav pro své vlastnosti přirovnáván k Ódinovi? - 42C64. Křížek na Václavově čele (Kainovo znamení?), čárka a trojúhelník - 42C65. Václavova pokrývka hlavy - 42C66. Václavovo kopí a praporec – 42C67. Jak vypadalo osídlení při řece Vltavě na části dnešní Malé Strany v 1. polovině 10. století – 42C68. Byla za Boleslava I. na místě dnešního Malostranského náměstí šibenice? - 42C69. Kde byl tzv. Václav popraven - 42C70. Kde byl tzv. Václav poprvé pohřben – 42C71. Co byla krev na zdi kostela – 42C72. Kterého roku a který den byl tzv. Václav popraven? - 42C73. Jak zdůvodňují vraždu tzv. Václava legendy a kroniky - 42C74. Různé názory historiků na to, proč byl tzv. Václav zavražděn – 42C75. Proč byl tzv. Václav popraven (podle legend zavražděn)? - 42C76. Indicie svědčící o vyšším dožitém věku knížete tzv. Václava, než vyplývá z legend - 42C77. Stopy na Václavově lebce po jeho zraněních – 42C78. Jsou Václavovy pozůstatky pravé? Je pravá jeho dolní čelist? - 42C79. Proč se stal tzv. Václav světcem. Jak se v době Václavově člověk světcem stal – 42C80. Co ve skutečnosti bylo přenesení Václavových pozůstatků tři roky po jeho smrti - 42C81. Kdy ke kanonizaci knížete tzv. Václava pravděpodobně skutečně došlo - 42C82. Převezení Václavových pozůstatků do rotundy sv. Víta – 42C83. Žil vůbec kníže tzv. Václav?

43C1. ROTUNDA SV. VÁCLAVA na dnešním Malostranském náměstí a její vztah k Václavově popravě – 43C2. Jaký význam kladou historici rotundě sv. Václava a stavbám, které ji na stejném místě předcházely. - 43C3. Souvisí záhadný kamenný kruh na místě pozdější rotund sv. Václava se šibenicí, na níž byl pověšen tzv. Václav? - 43C4. Červená barva omítky údajného kostela 1 - 43C5. Zvířecí oběti a lidská oběť na místě pozdější rotundy sv. Václava

44C1. BOLESLAV I. - 44C2. Boleslav I. je často porovnáván s tzv. Václavem - 44C3. Největší lží o Boleslavovi I. je to, že je vrahem tzv. Václava - 44C4. Jaká jména vymysleli pro Boleslava I. legendisté a kronikáři a na jaké skutečné osoby jeho činy pověsili - 44C5. Jmenoval se Boleslav I. do roku 968 Vojslav, domácky Vok? - 44C6. Co píší historici o Vokovi – 44C7. Ve kterých letech Boleslav I. vládl - 44C8. Proč dal "Kosmas" Boleslavovi I. přízvisko Ukrutný - 44C9. Razil Boleslav I. mince? - 44C10. Boleslav I. jedná o zřízení pražského arcibiskupství - 44C11. Jaké území ovládal Boleslav I. podle historiků – 44C12. Jaké území ovládal Boleslav I. podle mé představy - 44C13. Sjednotil Boleslav I. násilným způsobem Čechy? - 44C14. Byl Boleslav severním knížetem a tzv. Václav jižním knížetem? - 44C15. Válečné akce knížete Boleslava I. - 44C16. Válečné akce Boleslava I. v Polsku - 44C17. Mínil Gallus Albou skutečně polskou Albu nebo českou Starou Kouřim? - 44C18. Bitva mezi Boleslavem III. Křivoústým a Zbyhněvem vylíčená Gallem v III, 23 líčí ve skryté vrstvě bitvu mezi Boleslavem I. a tzv. Václavem – 44C19. Gallus nechá Boleslava zabít kance a medvěda, ve skutečnosti tzv. Václava. U "Kosmy" si Boleslav (skrytě) za zabití kance, tj. tzv. Václava, zaslouží biskupství - 44C20. Máme si za dobývaným Náklem představit dobývanou Libici n. C. a za dalším hradem Starou Kouřim? - 44C21. Hradiště ve Staré Boleslavi - 44C22. Co byl Nový hrad? - 44C23. Nemohl rotundu sv. Víta založit až Boleslav I.? – 44C24. Ostatky sv. Víta - 44C25. Proč byla rotunda zasvěcena sv. Vítovi - 44C26. Kde je Boleslav I. pohřben?

45C1. Problémy se jménem a s původem BIAGOTY - 45C2. Byla Biagota, manželka Boleslavova I., nejprve ženou knížete tzv. Václava? – 45C3. Byla Biagota matkou Měška I.? - 45C4. "Kosmova" Doubravka

46C1. BOLESLAV II. - 46C2. Jmenoval se Boleslav II. původně Jaromír? -46C3. Za jakými jmény se skrývá Boleslav II. - 46C4. Boleslav II. a Boleslav III. byli bratři - 46C5. Kterého svého bratra zavraždil Boleslav II. - 46C6. Byli Jaromír a Oldřich synové Boleslava II.? - 46C7. Strava Boleslava II. a jeho onemocnění. - 46C8. Thiddag a jeho léčení Boleslava II. i sama sebe - 46C9. Kde píší legendisté a "Kosmas" o Boleslavově ranění mrtvicí - 46C10. V jaké souvislosti získává Měšek území, která ve Slezsku a Malopolsku ovládal Boleslav II.? - 46C11. Boleslav II. předává s důležitými radami vládu Boleslavu III. - 46C12. Byl Boleslav II. Slavníkovci zavražděn? Jestliže ano, proč? - 46C13. Zavraždění Jaromíra, tj. Boleslava II., Kochanem, tj. Vojtěchem - 46C14. Kdy byl Boleslav II. zavražděn – 46C15. Podle tradice a podle mladších písemných pramenů byl Boleslav II. pohřben v bazilice sv. Jiří - 46C16. Byla na pozůstatcích knížete pohřbeného v hrobě č. 92 učiněna protivampýrická opatření? - 46C17. Byl Boleslav II. pohřben v hrobě č. 92?

47C1. Krize přemyslovského státu kolem roku 1000 - 47C2. Kdo byli vládnoucí PŘEDÁCI – 47C3. Nepřátelství předáků Přemyslovce Boleslava III. a Slavníkovce Soběslava - 47C4. Mince ražené předáky Slavníkovcem Soběslavem a Boleslavem III. Ryšavým - 47C5. Vraždy spáchané předáky

48C1. Území ovládané Slavníkovci a jejich hradiště - 48C2. LIBICE - 48C3. Kostely Slavníkovců na Libici a na Malíně – 48C4. Tzv. kněžský dům na Libici – 48C5. Pohřebiště na Libici - 48C6. Co byla hora Oseka? - 48C7. Co byl tok Surina?

49C1. Kdo byli SLAVNÍKOVCI – 49C2. Slavníkovský mýtus a "slavníkovský nemýtus" - 49C3. Co se o SLAVNÍKOVI dozvídáme z písemných pramenů – 49C4. Jak se Slavník jmenoval a jaká jména k němu můžeme přiřadit – 49C5. Slavník je totožný se Zbraslavem, jeho otcem je tzv. Václav, matkou Biagota – 49C6. Slavník se dotýkal pokrevní linie králů prostřednictvím své matky Biagoty a svémanželky Adivy (tj. Střezislavy). Příbuzenství Slavníka s Otony - 49C7. Co se dozvídáme o STŘEZISLAVĚ, to je o ADIVĚ z písemných pramenů - 49C8. Co si myslí o Střezislavině původu historici - 49C9. Denáry, které mohou souviset s Adivou – 49C10. Co znamená jméno Adiva? - 49C11. Byla Slavníkovou manželkouAdiva (Elfgifa, Střezislava)? - 49C12. Byli Slavník a Adiva (tj. Střezislava) zavražděni? - 49C13. Jak historici řeší Brunovu informaci, že se Slavník dotýkal pokrevní linie králů - 49C14. Vztah Slavníkovců k Sasku.Projevuje se i v architektuře kostelů - 49C15. Kdo byl Slavníkovec Soběslav. Stal se českým knížetem? - 49C16. Popisují Dětmar a "Kosmas" vyhnání Slavníkovce Soběslava z Pražského hradu? - 49C17. "Kosmas" dal Slavníkovci SOBĚSLAVOVI jméno MUTINA – 49C18. Podle Dětmara zabil Boleslav III. Ryšavý svého zetě, tj. Slavníkovce Soběslava - 49C19. "Kosmas" pověsil informace o zavraždění Slavníkovce Soběslava Boleslavem III. Ryšavým na Mutinu a Svatopluka – 49C20. Z čeho Slavníkovci vyvozovali, že mají právo vládnout v části Čech nebo dokonce v celých Čechách. - 49C21. Kdo vládl ve "SLAVNÍKOVĚ KNÍŽECTVÍ"?- 49C22. Jak velké území ovládal druhý předák jmenující se už tehdy nebo až později Boleslav III. Ryšavý? - 49C23. Mince ražené Slavníkovci – 49C24. Poškozovali Slavníkovci ražbou mincí ekonomicky Přemyslovce? - 49C25. Jsou na Soběslavových mincích výhružné motivy vůči Přemyslovcům? - 49C26. Jméno Boleslav III. přijal jak Přemyslovec, dřívější pravý Kristián, tak Slavníkovec Soběslav. – 49C27. Razil Slavníkovec Soběslav mince i pod jménem Boleslav? Pochlubil se Slavníkovec jedním typem svých denárů, že se zmocnil Vyšehradu? - 49C28. Oba Boleslavové Třetí, Slavníkovec i Přemyslovec, razili mince - 49C29. Jak je vylíčena vražda Slavníkovců (ve skutečnosti Pěti bratří) v legendách – 49C30. Kdo byl Pořej - 49C31. Kdo se u "Kosmy" skrývá za jmény zavražděných Vojtěchových bratrů? - 49C32. Kdo zavraždil nebo nechal zavraždit údajné Vojtěchovy bratry. Kdy a kde mělo k jejich zavraždění dojít – 49C33. Mínil "Kosmas" polskými otrapy (hadrníky) Slavníkovce?

50C1. Kdo byli benediktini, později zvaní PĚT BRATŘÍ, a odkud přišli. – 50C2. Kde Pět bratří podle historiků žilo a bylo zavražděno - 50C3. Kdo byl Kristin - 50C4. Kdo dal Pěti bratřím hojnost peněz a o jaké peníze šlo – 50C5. Zavraždění Pěti bratří – 50C6. Kdy bylo Pět bratří zavražděno – 50C7. Jak "Kosmas" prozrazuje lokalitu, kde bylo zavražděno Pět bratří – 50C8. Nebylo Pět bratří zavražděno na Staré Kouřimi? - 50C9. Co se stalo s pozůstatky Pěti bratří – 50.C10. Bylo skutečně zavražděno benediktinů pět?

51C1. Co napsal o VRŠOVCÍCH kronikář "Kosmas" - 51C2. Které osoby Vršovci zavraždili – 51C3. Kdo podle "Kosmy" k Vršovcům patřil – 51C4. Můžeme Slavníkovce ztotožnit s Vršovci, nebo máme chápat Slavníkovce jenom za část Vršovců? - 51C5. Hledání potomků Vršovců - 51C6. Jak vzniklo jméno Vršovci a jakou informaci sděluje - 51C7. Názory historiků na Vršovce – 51C8. Jak to bylo s trojím vražděním Vršovců, tj. zde Slavníkovců

52C1. Biskup VOJTĚCH – 52C2. Kdy se Vojtěch narodil a s jakými hradišti je spojen - 52C3 Vojtěch, první český Evropan - 52C4. Vojtěchovi rodiče, prarodiče a sourozenci – 52C5. Proč Vojtěch přijal jméno Adalbert – 52C6. Příbuzenství Vojtěcha a pravého Kristiána, tj. Boleslava III. Ryšavého - 52C7. Měl Vojtěch dva syny? - 52C8. Vojtěch a Boleslav Chrabrý - 52C9. Co znamená povalení Vojtěcha na kolemjdoucí dívku - 52C10. Kdy byl Vojtěch zvolen biskupem - 52C11. Co píší o volbě Vojtěcha biskupem legendisté a "Kosmas" – 52C12. Byl Vojtěch zvolen biskupem v Praze na dnešním Malostranském náměstí v kostele Kosmy a Damiána? – 52C13. Je Vojtěch skryt za Kochanem? - 52C14. Proč Vojtěch asi roku 988 nebo 989 odešel z Čech a proč z Čech utekl (a možná i Soběslav) roku 994 nebo 995 – 52C15. Zd. Dragoun připouští, že za vraždou Vojtěcha stáli Češi – 52C16. Proč byl Vojtěch Boleslavem III. zavražděn podle legendistů a podle skutečnosti – 52C17. Jaké informace vložili legendisté do příběhu o nevěrné ženě – 52C18. Co předcházelo zavraždění Vojtěcha - 52C19. Kdy, kým a jak byl podle legend a podle Dětmara Vojtěch zavražděn – 52C20. Kde byl Vojtěch zavražděn podle legendistů a podle skutečnosti – 52C21. Kdo byli Kochan, Božej, Mutina a Nemoj, na něž "Kosmas" pověsil informace o Vojtěchovi, o Soběslavovi a možná o Boleslavovi Chrabrém – 52C22. Co předcházelo zavraždění Božeje, tedy Vojtěcha - 52C23. Skrývá se u "Kosmy" za zavražděním Božeje Krásou zavraždění Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým? - 52C24. Skrývá se u Dětmara za zavražděním Božeje zavraždění Vojtěcha Boleslavem III. Ryšavým? - 52C25. Vojtěchovy pozůstatky – 52C26. Byla na Vojtěchových pozůstatcích učiněna protivampýrická opatření? - 52C27. Kult svatého Vojtěcha

53C1. Názory historiků na BOLESLAVA III. RYŠAVÉHO – 53C2. Boleslav III. Ryšavý, sjednotitel českého státu - 53C3. Kdo byl otec a kdo byla matka Boleslava III.? - 53C4. Boleslav III. Ryšavý byl mladším bratrem (možná dvojčetem) Boleslava II. a také polského Měška I. - 53C5. Kdy se Boleslav III. narodil a kdy zemřel - 53C6. Boleslav III. původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota. - 53C7. Po kom se Boleslav III. Ryšavý původně jmenoval Konrád nebo Konrád Ota? – 53C8. Kdo byl Radla? - 53C9. Za jakými jmény můžeme v legendách a v "Kosmově" kronice vidět Boleslava III.? - 53C10. Přízvisko Dobrý u Boleslava III. - 53C11. Dětmar dal Boleslavovi III. Ryšavému jméno Dobromír. Dcerou Boleslava III. Ryšavého byla Emnilda – 53C12 Kdo byl Neuša? - 53C13. Proč měl Boleslav III. přízvisko Ryšavý a proč se k němu vztahuje vlastní i obecné jméno KRÁSA – 53C14. Kdo byl STRACHKVAS – 53C15. Strachkvas a jeho ztotožnění s pravým Kristiánem - 53C16. Jak mohl "Kosmas" dospět ke jménu Strachkvas – 53C17. "Kosmas" odebral moravským údělníkům Otovi a Konrádovi jejich otce Boleslava III. Ryšavého a přidělil jim jako otce Břetislava I. - 54C18. "Kosmas" na Boleslava III., který se stal později biskupem Brunem, nebo v době, když byl biskupem, se za Bruna vydával, ukazuje mj. slovem Slunce - 53C19. Jaký ďábel popadl Strachkvase. Jakých vražd se Boleslav III. Ryšavý dopustil – 53C20. Pravý Kristián se stává nejprve jedním ze dvou vládnoucích předáků a za několik let knížetem Boleslavem III. Ryšavým – 53C21. Stal se vládcem značné části Moravy Boleslav III. Ryšavý? - 53C2S. Můžeme vraždu Mutiny ztotožnit s vraždou zetě Boleslava III.? Skrývá se za nimi Slavníkovec Soběslav? - 53C23. Jak je Strachkvas, tj. pravý Kristián, ztotožněn s Boleslavem III. Ryšavým – 53C24. Jak byli příbuzní pravý Kristián, tj. Boleslav III. Ryšavý, a Vojtěch – 53C25. Jak byli příbuzní falešný Kristián, tj. biskup Heřman, a Vojtěch – 53C26. Je Kristin totožný s pravým Kristianem, tj. s Boleslavem III. Ryšavým? - 53C27. Životopis MLADY a obdiv k jejím schopnostem - 53C28. Jednal o zřízení biskupství pravý Kristián, nikoliv Mlada/Marie? - 53C29. Mladiny pozůstatky – 53C30. Uctívání Mlady – 53C31. Oslepení Boleslava III. Ryšavého - 53C32. Plány Slavníkovců v době nemoci Boleslava II. - 53C33. Volba Lance, tj. zde pravého Kristiána, tj. zde pozdějšího Boleslava III. Ryšavého - 53C34. Jaké skutky Boleslava III. Ryšavého pověsil "Kosmas" na Břetislava I. - 53C35.Jsou údajní Břetislavovi synové Spytihněv, Konrád a Ota ve skutečnosti synové Boleslava III. Ryšavého? - 53C36. Dcery Boleslava III. Ryšavého: Emnilda, manželka Slavníkovce Soběslava, abatyše od sv. Jiří, předkyně biskupa Heřmana - 53C37. Konflikty mezi syny Boleslava III. Ryšavého a syny Břetislava I.- 53C38. Jitku unáší Boleslav III., nikoliv Břetislav I. - 53C39. Existovala za Boleslava Chrabrého dvě polská arcibiskupství? - 53C40. Názory historiků na biskupa Vracena - 53C41. Jmenoval se biskup Vracen ve skutečnosti Bruno? Je totožný s Boleslavem III. Ryšavým? – 53C42. Ostřihom za prvních Arpádovců. Byl Anastasius totožný s Astrikem? Byl s ním nebo s jedním z nich totožný Boleslav III. Ryšavý? - 53C43. Mohl být ostřihomský biskup Radla totožný s Boleslavem III. Ryšavým? - 53C44. Boleslav III. Ryšavý a lžibiskup Rotpert – 53C45. Boleslav III. je skryt i za Přemyslovcem Svatoplukem - 53C46. Kdo jsou "Kosmovi" lovci a kdo jsou kuchaři – 53C47. Vztah Boleslava III. Ryšavého a jeho synů k Moravě – 53C48. Za Boleslava III. Ryšavého došlo k rozvoji Vyšehradu -53C49. Jaké stavby a instituce založil možná Boleslav III. Ryšavý - 53C50. Založil Boleslav III. klášter sv. Jiří a klášter na Ostrově? - 53C51. Přestavěl Boleslav III. baziliku sv. Jiří, případně měl ještě jakožto pravý Kristián zásluhu na jejím přestavění? - 53C52. Založil Boleslav III. Ryšavý Břevnovský klášter? - 53C53. Mincovna na Vyšehradě – 53C54. Staroslověnská literatura napsaná v Čechách. Možné skriptorium - 53C55. Škola na Vyšehradě – 53C56 Palác na Vyšehradě - 53C57. Trikoncha na Vyšehradě – 53C58. Kdo byl stavitelem vyšehradských kostelů, především velkolepé trikonchy? - 53C59. Je Čertův sloup na Vyšehradě pozůstatkem nějaké stavby Boleslava III.? - 53C60. Založil biskup Bruno rotundu na Hradišti u Znojma a rotundu na Starém Brně? - 53C61. Je Boleslav III. Ryšavý pohřben v hrobě č. 98? Byl Boleslav III. Ryšavý v šatě marnivý? Byl to on, kdo měl na šatech zobrazeného orla nebo orly? - 53C62. Bazilika sv. Jiří - 53C63. Byl Boleslav III. vydavatelem řady minci ražených na Moravě v letech 955 až 1003? - 53C64. Připomínal "Kosmas" zhoršování mincí Boleslavem III. Ryšavým?

54C1. BOLESLAV CHRABRÝ - 54C2. Stal se Boleslav Chrabrý českým knížetem? - 54C3. Razil Boleslav Chrabrý v  Čechách denáry? - 54C4 Proč "Kosmas" (a možná i Dětmar) zaměňuje Boleslava Chrabrého Měškem – 54C5. Manželky a potomci Boleslava Chrabrého

55C1. Co se dozvídáme o VLADIVOJOVI z pramenů – 55C2. Kdo byli podle historiků Vladivojovi předci – 55C3. Kdo byl Vladivojovým otcem a kdo jeho matkou? - 55C4. Byl Vladivoj Boleslavem III. Ryšavým vyhnán z Pražského hradu, případně na útěku zabit?

56C1. JAROMÍR a knížata za ním skrytá – 56C2. Slavníkovci při zesměšňování Jaromíra dávají najevo, že by chtěli vládnout

57C1. OLDŘICH - 57C2. Pochybnosti historiků o tom, že příběh o OLDŘICHOVI A BOŽENĚ je pravdivý – 57C3. Za Oldřichem je zde skryt Bořivoj, za Boženou Ludmila a za Křesinou Rostislav - 57C4. Perun - 57C5. Proč Božena, tj. Ludmila, pere prádlo u studánky

58C1. Kdo byl PROKOP - 58C2. Sázavský klášter do poloviny 12. století - 58C3. Pověsili legendisté na Prokopa informace o Metodějovi? Jestliže ano, které? - 58C4. Kde se Prokop narodil – 58C5. Jak přišel Prokop ke svému jménu - 58C6. Prokop měl být vzdělaný, ale není jasné, kde vzdělání získal – 58C7. Prokopovy zázraky - 58C8. Proč chtěli mít Češi dalšího domácího světce, tentokrát vyznavače – 58C9. Problémy s Prokopovou kanonizací, Prokopův kult – 58C10. Prokopův hrob a Prokopovy pozůstatky – 58C11. Prokopovo zázračné zjevení – 58C12. Prokopovy svátky

59C1. BŘETISLAV I. - 59C2. "Kosmas" pověsil na Břetislava I. některé činy a osudy Boleslava III. Ryšavého – 59C3. "Kosmas" odebral prvním moravským údělníkům jejich otce Boleslava III. a přidělil jim jako otce Břetislava I., českého Achilla. "Kosmas" byl u moravských knížat velmi oblíben - 59C4. Břetislav přivezl z Hnězdna pozůstatky biskupa Vojtěcha, pozůstatky Pěti bratří, pozůstatky arcibiskupa Gaudentia, možná pozůstatky Boleslava III. Ryšavého a možná i Měška I. – 59C5. Proč nechal "Kosmas" Břetislava I. dobýt Krakov a podrobit si celé Polsko? - 59C6. Břetislavův stařešinský řád – 59C7. Nevydal tzv. Břetislavovy dekrety Boleslav I. nebo Boleslav III. či každý z obou Boleslavů část z nich?

60C1.Kdo byli rodiče SPYTIHNĚVA II., kdy a kde se Spytihněv II. narodil – 60C2. Politické činy Spytihněva II. - 60C3. Spytihněv II. "vyčistil" Moravu od 300 předních mužů (Hrutov) a na Moravu jakožto "údělníky" dosadil Konráda a Otu – 60C4. Spytihněv II. boural stavby postavené Boleslavem III. Ryšavým - 60C5. Prudký vichr na Vyšehradě roku 1119 - 60C6. Zničení trikonchy zasvěcené P. Marii Spytihněvem II. - 60C7. Zničil Spytihněv II. klášter sv. Jiří na Vyšehradě nebo v Břevnově?

61C1. VRATISLAV II. - 61C2. Vratislav II. a jeho polský královský titul 

62C1. Spor dvou biskupů - 62C2. Listina o sjednocení pražského a olomouckého biskupství

63C. BŘETISLAV II. byl zavražděn na radu Božeje a Mutiny

64C. ČESKÝ KNÍŽE SVATOPLUK

65C1. Kdy byla postavena ZNOJEMSKÁ ROTUNDA – 65C2. Kdy došlo k výmalbě znojemské rotundy podle historiků – 65C3. Kdy došlo podle mne k ukončení výmalby znojemské rotundy - 65C4. Jak autentické a důvěryhodné jsou znojemské malby - 65C5. Patrocinium znojemské rotundy - 65C6. Kritika názoru, že v přemyslovské scéně je zobrazeno vyslání Libušina poselstva za Přemyslem a jeho orba ve Stadicích – 65C7. Znojemská rotunda a česká mýtická knížata - 65C8. Kteří vládci Čech nebo části Čech nejsou v rotundě zobrazeni jako knížata v pláštích – 65C9. Koho představují postavy v přemyslovské jezdecké scéně – 65C10. Koho představují postavy v přemyslovské oráčské scéně – 65C11. Představuje 8. postava ve 3. pásu (v oráčské scéně) Spytihněva nebo Ludmilu? - 65C12. Indicie, proč je prvním knížetem ve 3. pásu Vratislav I. - 65C13. Která česká knížata představují podle historiků postavy v pláštích ve 3. pásu – 65C14. Koho představují podle mne postavy v pláštích ve 3. pásu - 65C15. Znaky rozlišující jednotlivé postavy – 65C16. Postavy s hermelínovým pláštěm - 65C17. Okénka ve 3. pásu znojemské rotundy – 65C18. Namalované stromy ve 3. pásu znojemské rotundy - 65C19. Zobrazení knížete tzv. Václava ve znojemské rotundě - 65C20. Která česká knížata představují podle historiků postavy v pláštích ve 4. pásu – 65C21. Koho představují podle mne postavy v pláštích ve 4. pásu - 65C22. Zobrazení Vratislava II. a Vladislava II. ve 4. pásu – 65C23. Postavy bez pláště a postavy zobrazené na čestném místě - 65C24. Mohou být v rotundě některé osoby zobrazeny vícekrát? - 65C25. Byly malby realizovány v etapách časově od sebe vzdálených nebo v jednom krátkém časovém úseku? - 65C26. Kolik malířů se podílelo na výmalbě znojemské rotundy - 65C27. Jsou na Božetěcha navěšeny osudy Jana II. Břichatého? - 65C28. Co znamená, že Božetěch vsadil Vratislavovi na hlavu korunu? - 65C29. Popsal autor Založení kláštera Sázavského Božetěcha tak, že prozradil, že za Božetěchem skrývá Jana II. Břichatého? - 65C30. Je autorem christologického cykluJan II. Břichatý? - 65C31. Co znamenají slova v Založení..., že Božetěch donesl kříž s Ukřižovaným na zádech až do Říma - 65C32. Je v Založení kostela třebíčského rovněžskryta "Karbusického věta" vztahující se tentokrát k rotundě sv. Kateřiny?

66C. Z jakých hradišť vládli první vládci Čech nebo vládci alespoň části Čech

67C. Kteří Přemyslovci zemřeli násilnou smrtí

68C. Usmrcení budoucích českých světců (Ludmily, tzv. Václava a Vojtěcha) vedlo vždy ke sjednocení českého státu

69C. Kde archeologové a historici hledají aluminiové klíčky

70C. Omyly Dušana Třeštíka

71C. Co je v Kosmově Kronice české (2005) nevhodně přeloženo

Přílohy:

Př. 1: Zbavení zraku, spánek

Př. 2: Zvěřinec v Kronice Čechů

Př. 3: Slova lov, lovec, lovit, lovecký

Př. 4: Slova noc, noční, tma apod.

Př. 5: Slova zlý apod.

Př. 6: Zmínky o vlcích

Př. 7: Slova muž, mužný apod.

Př. 8: Slova Slunce, Slunce ve zvěrokruhu, Měsíc apod.

Př. 9: Slova jídlo, oběd, slova označující druhy potravin a jídel

Př. 10: Význam osobních jmen u Galla, u "Kosmy" a u dalších autorů

Př. 11: Význam místních jmen u Galla, u "Kosmy" a u dalších autorů

Písemné prameny

Použité slovníky a encyklopedie

Seznam použité literatury (včetně literatury na internetu)

Vysvětlivky a použité zkratky a značky